AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Jak se vám líbí (líbila) tato povídka
Moc hezká :))
100%
 100%  [ 2 ]
Docela to šlo :)
0%
 0%  [ 0 ]
Nic moc :|
0%
 0%  [ 0 ]
Hrozná :(
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 2

Jeden zimní příběh
Amrodel


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 49
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Ahojte, ještě než zase poběžím do školy, dávám sem jednu z mých starších povídek. Tentokrát nejsou hlavními hrdiny naši komisařové, ale snad Vám to nebude vadit a snad Vám to nové hrdinky, z jejichž pohledů je to psáno, vynahradí Wink


Jeden zimní příběh

Nathalie:
Ahoj, jmenuji se Nathalie a vedle mě je moje ségra Jessica. Jsme dvojčata. Jednovaječná. Jsme si k nerozeznání podobné. Problémy s určením kdo je kdo nemají jedině naši rodiče. Vědí totiž, že já mám pod pravým okem malou pihu a Jessica jí má pod levým koutkem rtu. Jinak máme obě dvě dlouhý rezavý vlasy a mamka je nám každé ráno splétá do dvou copánků. Obličej máme zatím kulaťoučký, ale se ségrou věříme, že se nám ještě trochu protáhne. Teď to sice vypadá roztomile, ale pak z nás budou pěkný holky. Oči máme modrošedý. Náš taťka je bohatý bankéř a mamka dělá ve vládě. Naši si myslí, že je to všechno, co víme o jejich zaměstnání. Když se ptáme na další podrobnosti, říkají, že jsme na to pořád moc malé a to je nám zatím pět let. Ale i tak toho víme mnohem víc. Člověk se toho spoustu dozví, když předstírá, že si hraje s panenkama, ale mezitím hltá každé slovo, které pronesou. Takže taky víme, že naši dostávají za svou práci hrozně moc penízků. A nedávno jsme se dozvěděly, že taťka musel někomu dát padáka. To je dobře, že ho ten člověk dostal, protože taťkova kancelář je v 23. patře a kdyby měl ten dotyčném vyletět bez něj, určitě by to nedopadlo dobře a pak by taťka musel někoho poslat, aby to tam dole uklidil.

Díky tomu, že máme tolik peněz, bydlíme v pěkným domečku kousek za Kolínem. Máme velkou zahradu, kde si s Jess často hrajeme. Před vchodem je bouda pro našeho nádhernýho pejska. Mamka řiká, že je to labrador. Jmenuje se Atrei.

Zítra rodiče odjíždějí někam k moři. Nás sebou nevezmou. Prej si chtějí užívat. S Jess si myslíme, že užívat si znamená ležet v posteli a vydávat zvuky typu "Ach", "Och" a tak podobně. Naši totiž vždycky večer řikaj, že si jdou užívat a pak následují takové zvuky a ještě zvuk vrzající postele.

Dole u dveří někdo zvoní. Posílám Jessiku podívat se kdo to je. Je to naše vychovatelka. Nemáme ji moc rádi, protože jí musíme říkat "Paní vychovatelko", ale za zádama jí říkame "Pifčo". "P" jako paní a místo "f" by mělo bejt "v" jako vychovatelko, ale to se špatně vyslovuje, takže tam je "f". Pifča je taková obtloustlá dáma, která nás pořád něčím cpe a hraje si na naši babičku. Aspoň věkem by to odpovídalo. Naši se právě s námi přišli rozloučit, protože odlítají dneska v noci, když my budeme spát. Každá jsme dostala pusu na obě tváře od mamky i od taťky. To dneska dělá dohromady čtyři pusy pro každou. Dobrý skóre. Až budeme mít každá kluka, doufám že to ještě vylepšíme, jinak se s nima rozejdeme. Když přišla i Pifča, aby nám dala pusu, dělaly jsme že už spíme. To radši snim plnej talíř čočky, kterou nadevše nesnáším, než aby se dotýkala mý hebký tvářičky.


Jessica:
Ráno je nádherná část dne. Obvykle se s Nath budíme dost brzo, takže občas vídáme i východ slunce, hlavně teď v zimě, když vychází pozdějš. Z okna našeho pokojíčku máme výhled na celé město, které je ozářeno zlatavým světlem. Sníh se všude kolem nádherně třpytí až z toho po chvilce bolí oči. Vylézt z postele bývá problém. Ne, že bysme byly takový spáči, ale proto, že máme ještě dětský postýlky s ohrádkama. Sice už máme slíbené nové postele, ale zatím to musíme vydržet. S Nath se střídáme, kdo leze z postýlky první. Vždycky přendáme peřinky do jedné postýlky (ještě že je máme úplně u sebe, abysme si mohly povídat), na který vylezeme a přelezeme ohrádku. Pak už jen otevřeme vždy tu druhou postýlku a hurá do kuchyně. Tam najdeme na stole nějaké sušenky, který sníme, protože do snídaně je ještě daleko.

Najednou slyšíme jak se probouzí Pifča. Ta si dneska nějak přivstala. Když byla v koupelně, vlezly jsme jí do pokoje a svázali jí papuče. Ona si je vždy jen tak nandá a ani je nezavazuje, takže si toho určitě nevšimne. Teda až do tý chvíle, než se rozplácne na zemi. Chi chi. Pomóóc! Ona nás honí! Ale my jí utečeme. Ach jo, zase nás chytla. Dneska nám naštěstní nevynadala, že jsme vylezly z postýlek, ale řekla nám něco na způsob, že musí na chvíli odejít. Že prej musí navštívit hospodskýho. Nebo nebyl to Hospodin, Nath? Nath taky neví, ale ono zní tak podobně, že to bude asi jedno a to samý. Snídani nám připravila na stole. Tak, copak to máme. Cože!? Už zase dětská přesnídávka? Ne že bysme ji neměly rádi, ale je to DĚTSKÁ přesnídávka a my už jsme přece slečny! No dobře, tak jí teda sníme.

Když jsme se s Nath bavili tím, že jsme ji po sobě házely, vyrušilo nás houkání alarmu. To byl asi Atrei. Občas ho nechtěně spustí, když se dožaduje snídaně. Alarm jdu vypnout já, protože to mám k němu blíž. Jenže v chodbě je ňákej chlap. Začnu teda křičet, aby mě všichni slyšeli (v chodbě máme kameru, takže naši to určitě uvidí), ale ten chlap mi zacpal pusu. V jedné ruce mám lžičku, kterou jsem zapomněla položit na stůl. Úzký konec lžičky mu vrazím do oka až ten chlap vyjekne. Na chvilku mě pustí a já použiju své nehtíky abych mu upravila fasádu. Pak ale přiběhl ještě jeden a chytl mě. Snažím se ho kopnout do holeně. Ve školce jsem zjistila, že to kluky bolí, když je tam kopnu. Jestli to bolí i holky to nevim, protože já se s holkama neperu. Jenže po pár vteřinách mě chytli a zavázali mi oči, takže teď nic nevidim. Cejtím, jak mě nesou někam ven a pak do auta. Snažím se neplakat, ale už mám na krajíčku. Vedle sebe slyším podobné vzlyky. Nath? Ano, je to ona. Aspoň, že tu nejsem sama. Slyším jak auto jede obrovskou rychlostí někam pryč. Slunce mi svítí na ouško, které začíná nepříjemně pálit. Proboha, co s námi chtějí dělat? Stavíme u benzinky. Jeden z těch chlapů nám sundal pásky přes oči.

Teď to s námi docela háže, protože kličkujeme mezi jedoucíma autama. Za náma jede stříbrný auto s modrým majáčkem na střeše. Za volantem sedí nějaký chlapík, který ale skoro není vidět. Asi nebude moc vysoký. Vedle něj sedí nějaký tmavovlasý pán v obleku. Vypadá docela pěkně. Až budu velká, tak budu chtít za manžela někoho takovýho. Právě teď vytáhl takovou velkou svítící plácačku na mouchy a začal s ní mávat. Asi mají na předním skle nějaký hmyz. Co? Co se to děje? Ten člověk na sedadle spolujezdce začal na mého idola střílet! To mu teda nedaruju. Jen co mě něco napadne, tak se mu strašlivě pomstím. Hej Nath, taky se ti líbí ten černovlasý?

Ale Nath to ani trochu nezajímá. Je celá zelená a klepe se. Vlastně jako vždycky, když jedeme v autě. Nath to prostě nemá ráda. Jejej. Vypadá to, že Nath asi bude blinkat. Rychle nějakej pytlík. Po ruce nic není, tak chytnu kapuci toho jednoho chlapa, co střílel a podávám ji Nath. Netrvá to dlouho a kapuce je už plná takovýho šedožlutozelenýho blátíčka, který hrozně smrdí. Příště řeknu Pifče, ať nám k snídani nedává přesnídávku. Cejtim se jako na horský dráze. Právě jsme prudce odbočili někam do lesa a z kapuce se obsah vylil řidiči do klína. Áááá. Nekřič na nás, my za nic nemůžem. Měl jsi Nath dát blicí pytlík, když jí bylo špatně. Teď už jí ho nedávej, teď už jí je dobře. V lese přestupujeme do jinýho auta. Ona je to spíš dodávka, ale to je jedno. Néé není! Oni nás strčili dozadu do úložnýho prostoru . Naštěstí jsme tu s Nath našli nějaké matrace, takže můžeme sedět na měkym. Ach jo. Obě máme strach, co s námi bude, ale jsme statečné a nepláčeme. Určitě bude všechno dobrý. Doufáme. Kéž by nás ten sympaťák zachránil. Začínáme být docela unavené. Ani jsem si nevšimla, kdy jsme obě usnuly.

Nathalie:
Brrrr. To je zima. Jess se už taky probudila. Když zívá, jde jí pára od pusy. Jéé a mě taky! Máme na sobě jen tepláky a mikiny, které nosíme pouze a jedině doma. Takový domácí obleček. Chci se podívat z okýnka, ale všude už je tma. Zastavujeme. Dveře se pomalu otevírají a dovnitř vniká hodně studenej vzduch. Jess, přitul se ke mě blíž, ať nám není zima. Jau! Ten chlap mě velmi surově vzal za ruku a vyhodil mě ven do sněhu. Vyjeknu. To studííí! Už i Jess je venku a snaží se co nejmíň dotýkat sněhu, stejně tak jako já. Vedou nás do nějaké chaty. Uvnitř je teplo od krbu, ve kterém oheň vesele plápolá. Mírně se pousměju při vzpomínce na letošní Vánoce. Seděly jsme s rodičema u krbu, stromeček svítil opodál a bylo nám tak hezky. Ze vzpomínek mě vytrhne škubnutí mým ramenem a vrznutí otevíraných dveří. Mě a Jess strčili dovnitř. Je to taková komora. Dřív to určitě byla spižírna, ale teď většina polic zela prázdnotou. Na zemi jsou zase nějaký matrace. Koukám, že to měli promyšlený do detailů. Z vedlejšího pokoje slyším hlasitý smích a pak něco, z čeho nám s Jess běhá mráz po zádech. slyšíme jak ten s poblinkanejma kalhotama řiká: „Jestli nedostanem výkupný, tak to ty holky ošklivě odnesou. Už teď maj u mě vroubek za ty kalhoty. Včera byly úplně nový!“ Chi chi. Nerada to přiznávám, ale občas jsem trochu škodolibá. Taky zjišťujeme, že se jmenuje David a ten druhý je zase Albert. Jess říká, že má hlad, tak se trochu rozhlížíme, jestli tu není něco k snědku. A já mám už taky hlad, protože moje snídaně je v kapuci a na kalhotech těch lidí. Obsah spižírny je následovný: šunka v konzervě, zbytek domácí jahodové marmelády, zbytek štangle salámu, krabice sušenek, balení pytlíčkovanejch čajů, čtvrtka bochníku chleba a ještě nějaký drobnosti. Ještě jsou nějaký věci na horních policích, ale tam nedošáhnem. Nejradši bysme si daly tu šunku jenže ji nemáme jak otevřít, takže jsme si daly chleba a salám, který se dají ukusovat. Na to, že jsme se staly obětma únosu, tak to byla celkem dobrá véča.

Jessica:
No tak, přestaň mě lechtat, Nath? Tak přestaň už! Otevírám oči, aby se mohla bránit a zjišťuju, že celou tu dobu mě na nose nešimrá Nath, ale nějaký brouček.Okamžitě vyskočím na nohy a snažím se ho setřást. Konečně se mi to daří a brouček padá do ucha Nath. Brouček leze z jejího ucha ven a trochu ji lechtá. Nath ještě v polospánku bleskurychle připlácne svojí ruku na ucho, a tak nechtěně broučka srazí zase zpátky. Brouček bojuje o svůj život. Snaží se všemi způsoby dostat z toho podivného růžového kráteru. Nath konečně taky vyskočí a vyklepe broučka na zem a ten někam odběhne. Co teď budeme dělat? Naše rozhodování ukončí vrznutí dveří, ve kterých se objevil ten chlap se zničenejma kalhotama - David a nese nám hrnky s horkým čajem. Pomalu z nich usrkáváme, aby nám dlouho vydržely. Bůhví, kdy zase dostanem teplý čaj. K snídani uždibneme kousek chleba a zase salám.

Nemáme co dělat, tak sedíme na zemi a přemýšlíme, co dělat. Ticho občas prolomí vzdychnutí moje nebo Nathaliino. Po chvilce se díváme z okýnka a pozorujeme okolní krajinu. Jsme v horách. Tady nás nikdo nenajde, povzdechneme si. Najednou slyšíme za dveřma nějaký hlasitý rány. Jako když se lidi perou. Cože? Perou? Řekla jsem opravdu „perou“? To znamená, že nás přišel někdo zachránit! Slyšíme hlasitý oddechování a občas výkřiky jako "Tome, bacha, za tebou", "já vám ukážu, fízlové!", "Aáúúú", "Semire, pozor, jeden utíká". Pak už jsme slyšeli jen prásknutí dveří. Vykoukneme zase z okýnka a k mýmu překvapení je tam můj idol! Mé přání bylo vyslyšeno! Venku před naším okýnkem se strhla opravdová bitva. Všichni čtyři se tam válejí ve sněhu jako malý děti. Ten jeden policajt by svou výškou dítěti odpovídal. Náhle můj idol vytáhne pistoli a míří jí na Davida. Pak se podívám kousek doleva a vidím jak Albert míří zbraní na hlavu toho malýho policajta, kterýmu klečí na zádech. Něco na sebe křičí, ale moc dobře tomu nerozumím.

Musím něco vymyslet, abych idolovi pomohla. Otevřu potichoučku okno a uplácám sněhovou kouli a hodím ji Albertovi za krk. To máš za to, že střílíš po lidech, kteří se mi líbí. Sněhová koule zasáhla cíl. Albert se věnuje vyklepávání sněhu z límce a toho využívá ten malej, vytrhne se z Albertova zajetí a při tom ho kopne ho mezi nohy až Albert zařve bolestí. Ha, zjistila jsem další bolestivé místo. Teď už si na mě žádnej kluk nebude dovolovat. Pak oba policisté srážejí na zem Davida a nasazují mu pouta. Albertovi nevěnují moc pozornosti, protože se svíjí ve sněhu. To byla ale chyba, protože Albert vezme ještě jednu pistoli, kterou měl schovanou v bundě a střílí po tom tmavovlasým. Naštěstí míjí a pouta jsou i na jeho rukou. Ozvěna výstřelu se odráží od okolních horských štítů až nakonec zaniká. Když je vedou do policejního auta, které stojí vedle toho stříbrného, co za námi jelo včera na dálnic a auta, kterým jsme přijeli, ptám se Nath, který z policistů se jí líbí. Očekávám, že řekne, že ten tmavovlasý, ale opak je pravdou. Prý ten menší. Když se jí ptám proč, tak mi řekne, že jí učarovaly jeho krásně hnědý oči, který stačila v jednom momentě zahlídnout. Teď by se měly každou chvílí otevřít dveře a v nich by měli stát naši zachránci. A opravdu se tak stává po necelé minutě. Já i Nath se vznášíme v sedmém nebi. Naši hrdinové nás berou do náruče a odnášejí k autu.

Ve chvíli, kdy procházíme dveřma se ale ozývá temné zadunění, které postupně sílí. Rychle zpátky do chaty, křičí ten menší, co se jmenuje Semir. Chata se celá třese. Tmavovlasý policista - Tom mě postaví na zem a promluví šepotem, který postupně přechází v křik: Lavina. Ten výstřel musel utrhnout lavinu! Náš sen o vysvobození se rozplynul jako jemná čokoláda na jazyku. Jsme tu jako v pasti. Chatu zasypala lavina. Doufám, že Tomík něco vymyslí. V chatě je tma jako v zavřený lednici. My totiž jsme v lednici. Tomík řiká, že nemůžeme ani rozdělat oheň, protože bysme se tady udusili. Semir něco hledá podél stěn. Evidentně už to něco našel. Hledal vypínač, zmáčkl ho a na jeho nyní osvětlené tváři se objevil úsměv. Počkat, Tomík se mě na něco ptá! Zjišťuje, jestli jsme v pořádku. Ale jo, jsme, jen máme trochu hlad. Já vím, před chvílí jsme snídaly, ale když si uvědomíte, že jste uvěznění v chatě pod lavinou, tak vám vyhládne (nebo aspoň mně). Říkám Tomíkovi, že je nějaké jídlo vedle ve spíži. Semir otevírá spíž a vyndavá konzervu se šunkou. Prý že už má taky hlad. Namítnu, že ji asi není čím otevřít, ale on se jenom usměje, vytáhne z kapsy nějaký nůž - asi švýcarák a konzervu bez problému otevře. Tomík Semira obdivuje, jak je vybavenej, ale ten ho jen odbývá a vyndavá čtyři talíře a rozděluje šunku. Héj, proč si neotevřel i ty další konzervy? Snad si nemyslíš, že tady zůstaneme ještě dlouho, že ne! Nebo snad jo? Ale vždyť tady umrzneme, když nemáme čím topit! Jéé a teď nese zákusek. Vlastně sušenky. Proč vlastně nevyzkoušíte zavolat pomoc mobilem. Máte je, doufám. Nebo v Německu nemají policajti dost peněz ani na mobil? Ne, je to dobrý. Tomík zkouší někam volat, ale tváří se dost zachmuřeně. Neni tu signál. To je zlý. Takže tu budeme muset počkat až nás někdo najde. Semir nás uklidňuje, že až prý jejich šéfová zjistí, že se nevrátili, že to určitě bude šetřit. To je sice pěkný, ale jak dlouho jí to může trvat, namítá Tomík. Semir na to už jen krčí rameny. To toho víc neumíš? To si mi teda pěknej strážce zákona! No tak promiň, já vim, že teď toho moc nenaděláme. Nath se na mě ošklivě podívala, když poznala, co si myslím o Semirovi. Hodiny se vlečou, jako kdyby trvaly celou věčnost. Semir i Tomík přecházejí po místnosti jako dva tygři v kleci. Nene, Tomík by byl lev a Semir? Ten by byl třeba kočka. A to se Nath zase nelíbí. Že Semir by byl něco většího a silnějšího. Většího? To sotva, směju se. Ale silnějšího možná. Tak co třeba ocelot? Říkám Tomíkovi, že je mi zima. A když se podívám na Nath, tak tý taky není dvakrát teplo. Tomík se podívá na Semira, pak si svlékne sako, Semir bundu a zabalí nás do nich. V tomhle momentě bych měla radši Semira, protože má (vlastně měl) bundu s kožíškem uvnitř. A já jsem zabalená jenom do saka, který zrovna moc teplý není. Nath už se zavírají oči. Taky bych měla zkusit usnout.


Nathalie:
Probouzím se v houpacím křesle zabalená do něčí bundy. To bude Semirkova. Chudinka, určitě je mu teď zima. Sedí na židli opřenej o stěnu, kolena má přitažený k bradě a má na nich položenou hlavu. Snad se nenastydne. A ta bunda docela i voní. Copak asi používá za deodorant, že není cejtit potem? Slezu z křesla a nesu bundu Semirkovi. Ten jenom zamumlá: „Díky Andy.“ Andy? A to je jako kdo?! Pohled mi sklouzne na jeho pravou ruku a tam spatřím prstýnek. Takže je ženatej. Ach jo. Jess se právě taky probudila. Protahuje se a zívá. Tom, který je už taky vzhůru nám připravuje snídani. Sušenky a marmeládu. No, pořád lepší než nic.

Po snídani se celá chata propadá do ticha. Semirek i Tom přemýšlejí, jak nás odsud dostat. Bohužel to tak zůstává až do oběda, kdy jíme poslední zásoby. Zima začíná prolézat i dovnitř chaty. Taky máme všichni žízeň. Vím, sněhu je tu kolem víc než bysme si přáli, ale není ho jak rozpustit. Jak tohle vydržíme, to opravdu nevím. Není tu nic, co bysme mohli dělat. Musíme pouze čekat. Ale jak dlouho ještě? Zima nás dohnala k tomu, aby si Semirek s Tomem sedli k sobě na postel a my jsme si jim lehli do klína, abysme využili co nejvíce tepla vydávaného lidskými těly. Všichni jsme zabalení do dek, které jsme tady našli, ale i tak je to málo. Taky už je v chatě vydejchanej vzduch. Já chci k mamince!!! Zdá se mi sen. Jsem úplně sama kdesi poušti, z písku sálá horko. Před sebou vidím oázu, ale je to jen fata morgana. Slunce začíná nepříjemně pálit. Nacházím velký kámen, jenž vrhá dostatečně velký stín, abych se v něm mohla schovat. Sedím tam tak dlouho, že i tento stín pomalu mizí. Opět mi do obličeje svítí to proklaté slunce. Přivírám oči, aby mě tolik neoslňovalo, ale sluneční paprsky jsou natolik silné, že pronikají i přes víčka. Pomalu se nadechuju. Ale co to? Na poušti má bejt přece horkej vzduch a ne ten ledově svěží. Takže už nespim. Ale jestli nespim, tak proč mě pořád pálí ten obličej?

Otevírám oči. Okamžitě je ale zase zavírám, protože jsou ihned oslepeny tou sluneční září. Otočím se. Vidím Jess, Semirka i Toma, jak se na mě smějí. Ptám se, co se stalo a oni mi vypravují, jak se jim podařilo otevřít okýnko na půdě za cenu toho, že spousta sněhu napadá do chaty a pak jak vzali lopaty a začali kopat tunel vedoucí na svobodu. Naštěstí vrstva sněhu nad chatou byla asi jen půlmetrová, takže během pěti minut jsme se zase všichni mohli nadechnout čerstvého vzduchu. Teď Semirek leze okýnkem ven. Tom mu podává dřevo, které tu měli únosci na topení. Co to vyváděj? Nepřeskočilo jim třeba? Konečně se oba vrátili. S Jess máme na očích otázku, kterou Tom okamžitě uhodne. Říká, že rozmístili polýnka tak, aby vytvářela písmena „SOS“ a pak ještě šipku k našemu okýnku. Takhle nás záchranáři v pohodě najdou. Tedy pokud nezačne sněžit. Čekáme už asi čtyři hodiny. Je tu hrozná nuda. Semirek i Tom jsou evidentně zcela ponoření ve svých myšlenkách. Náhle slyšíme podivný zvuk. Oba naši zachránci zvednou hlavu, podívají se po sobě a na rtech se jim objevuje úsměv. „To je přece helikoptéra,“ křičí Semirek, „přiletěli nás zachránit!“ Wow. My poletíme helikoptérou! To je přece super! Z vrtulníku nad náma se vyklání nějaká žena. Už není zrovna nejmladší, ale pořád má docela pěkné husté tmavé vlasy. Asi si je barví! Tak to je ta jejich šéfová? Už vím, kam si s Jess podáme žádost o zaměstnání, až budem velký. Pracovat s našimi hrdiny pro nás bude čest. Jenom doufám, že nám je do tý doby někdo nezabije. A já pak zavraždím tu jeho Andy. Jóóó. Z vrtulníku se spouští lano s takovou podivnou věcí dole. Aha, to jsou nějaký kšíry. Semirek mě do nich opatrně uvazuje a já se začínám vzášet. Jupííííí! Já umím lítat! Nahoře v helikoptéře mě odvazuje ta jejich šéfka, zabaluje mě do tlustý deky a podává mi hrnek s čajem. Kde tady nahoře vzala horkej čaj? No, to je přece jedno kde. Hlavně že ho má. A teď je tady i Jess a taky dostává deku a hrnek s čajem. Lano se opět spouští dolů a ve vrtulníku se objevuje Semirek. S šéfovou si vymění pár slov, dostane deku, ale nedostává hrnek s čajem, nýbrž mu šéfová podává nějakou flašku. Co to v tý flašce má? Pochybuju, že taky čaj. My chcem taky! A konečně je tady i Tom a my můžeme letět domů. I on dostal deku a napít z flašky. Během letu se všichni vesele baví. Tom i Semirek se sápou po tý lahvi. Šéfka se jim v tom snaží zabránit, ale brzy podléhá jejich nátlaku. Pak se i ona napije. Proč jsou všichni najednou tak veselí? A co to žvaněj? Dyť jim vůbec není rozumět! A teď ještě začali zpívat! Navíc falešně! Konečně ten vrtulník přistál. Už se ten jejich řev nedal vydržet. Kdo to támhle na mě mává? „Mamíííí! Tatííííí!“ křičíme s Jess dohromady. Hurá! Nasedáme do auta a odjíždíme. Když míjíme vrtulník, oba naši zachránci nám zamávaj. Auto nabírá rychlost a postavičky u helikoptéry se čím dál tím rychleji zmenšují. Konečně jsme doma! Domov, sladký domov…

Konec
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Tuhle povídku jsem si s chutí přečetla znova, hodně pozdě jsem začala kopírovat úryvky, které mne rozesmívaly, ale mohu tě ujistit, že kdybych začala od začátku, zkopírovala bych nejspíš několik odstavců (ty první určitě téměř celé).

    Někdo, kdo mne chce udusit smíchy napsal:
    To máš za to, že střílíš po lidech, kteří se mi líbí.

    není nad to mít důvod

    Sadistka Ami napsal:
    Ha, zjistila jsem další bolestivé místo.

    Au...

    Jedinec, co má možná také hlad napsal:
    Já vím, před chvílí jsme snídali, ale když si uvědomíte, že jste uvěznění v chatě pod lavinou, tak vám vyhládne (nebo aspoň mně).

    připomněla mi Obelixe:D

    Někdo, kdo neví, kdy má přestat Smile napsal:
    Andy? A to je jako kdo?!

    krutá realita

    Neznámý futurista napsal:
    Už vím, kam si s Jess podáme žádost o zaměstnání, až budem velký

    V plánech do budoucna opravdu netroškaří Laughing

    Vychovatel mladých alkoholiků napsal:
    Co to v tý flašce má? Pochybuju, že taky čaj. My chcem taky!

    já nemůžu, já opravdu smíchy nemůžu.

    Ty komentáře nemají chybu, opravdu, nádhera, jen jsem získala poznatek, že u tohoto typu povídky není dobré jíst Smile

    Jednááááááá. Amísku!


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Amrodel


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 49
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Díky mocky Fí Smile

komentářík potěšil Smile

a ještě letím opravit tu hroznou hrubku, které jsem si díky Tobě všimla Wink díky
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
ReeR


Založen: 14. 12. 2007
Příspěvky: 120
Bydliště: Most
Odpovědět s citátem
to bylo fakt kouzelný Laughing
vyprávěním těch holčiček to dostalo úplně jiný rozměr Laughing bylo to příjemné počtení, ten dětský prvek je fajn
taková ta dětská nevědomost a schopnost najít i v tom špatném něco hezkého je prostě fantastická Laughing

Atrei - není to náhodou z nekonečného příběhu??? Laughing tam bylo taky něco takového ne??

pifčo je naprosto dokonalé oslovení Laughing jsem z toho unešená Wink

taťka musel někomu dát padáka. To je dobře, že ho ten člověk dostal, protože taťkova kancelář je v 23. patře a kdyby měl ten dotyčném vyletět bez něj, určitě by to nedopadlo dobře a pak by taťka musel někoho poslat, aby to tam dole uklidil.

haha hihi hoho Laughing vážně ti není jen 5??? to je perfektní naivita Laughing Laughing Laughing Very Happy Smile

Už zase dětská přesnídávka? Ne že bysme ji neměly rádi, ale je to DĚTSKÁ přesnídávka a my už jsme přece slečny!

no comment Laughing Very Happy

Až budu velká, tak budu chtít za manžela někoho takovýho

takhle dokáže myslet jen dítě Laughing v takové situaci

Že Semir by byl něco většího a silnějšího. Většího? To sotva, směju se. Ale silnějšího možná. Tak co třeba ocelot?

jojo taky jsem pro ocelota, je tom oc hezké zviřátko Laughing Laughing

Fakt se mi povídka strašně moc líbila
popis situace takovým příjemně dětským způsobem mě nadchl, bylo , nebo je to takové opravdové Laughing

měj se Smile

_________________
The truth is out there
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Amrodel


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 49
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
ReeR:
Atrei - ano, nakonec to tak dopadlo, že je to jako z Nekonečného příběhu, ačkoliv původní jméno, které jsem si chtěla poupravit byl název rodu Atreidů z sci-fi ságy Duna od Franka Herberta

pifčo je naprosto dokonalé oslovení Laughing jsem z toho unešená Wink

to pochází z jedný školy v přírodě, kde jsme fakt měli vychovatelku... a to nám bylo tak 15-16!!! Rolling Eyes

haha hihi hoho Laughing vážně ti není jen 5??? to je perfektní naivita Laughing Laughing Laughing Very Happy Smile

no, víš, někdy si říkám, že možná ano Very Happy Very Happy Laughing Laughing

Děkuji moc za komentář Smile Potěšil mě a jsem moc ráda, že Tě povídka pobavila Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
ReeR


Založen: 14. 12. 2007
Příspěvky: 120
Bydliště: Most
Odpovědět s citátem
není zač, byla to vážně povedená povídka
a bylo tam víc věcí co stálo za koment, jenže to bych se musela vyjadřovat ke každé druhé větě Laughing
Když jsem to četal tak jsem měla spoustu dojmů ale při psaní komentu už jsem nějak nenašla ty správná slova...
Confused Embarassed

Atrei je moc hezký jméno tak se omlouvám že jsem zprznila jeho původ Laughing Very Happy Wink
Taky jsme měly příšernou vychnu na intru, neměla mě ráda, nechápu proč, kdybych to oslovení znala dřív...... Laughing Very Happy

měj se Wink

_________________
The truth is out there
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Jeden zimní příběh
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma