AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Parťák - Ajši
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,


omlouvám se za chvilinkové zpoždění, ale i já jsem tu se svým příspěvkem do tématu Parťák.
Snad se Vám povídka i výběr hlavní postavy zalíbí... Embarassed
Díky za přečtení a za každý případný koment Embarassed

Woxys


__________________________________



Parťák


Tlustý fix, lihem páchnoucí označovač cédéček, se vrátil na své místo do kastlíku na psací potřeby.
Vlastně nevím, proč to dělám.
Celých těch jedenáct let.
Letos znovu.
Zavrtěl jsem hlavou nad tím bizarním rituálem, který měl už dávno pozbýt smyslu, vytratit se do zapomnění spolu s osobou, ke které se vázal. Vždyť mi ji to každým rokem jen a jen znovu připomínalo.
Pohled mi padl na nástěnný kalendář, ležící na stole ve své netečnosti: datum třiadvacátého března bylo lapeno do oprátky z černé linky. Dnes je Silvestr: to znamená, že toho mlčenlivého papírového počtáře našich dní zítra pověsím na zeď a budu nesnášet poslední dny před datem, kdy konečně otočím list... a budu mít zase pokoj. Zvláštní, jaká úleva pokaždé nastane, jakmile stránka s tím dnem skončí v koši.
Vzdychl jsem a vstal. V kuchyni se vesele chladil hrnek s kávou, co měla teplotu již velmi podpokojovou. Co se dá dělat.
Jindy bych zazděnou dávku kofeinu vylil do odpadu, ale ne dnes: jako bych se tím studeným patokem potřebovat potrestat.
Za neschopnost zapomenout.




Tváře kolem mě vířily v reji, kterému jsem nebyl s to rozumět: tolik nových obličejů, jmen, hodností, co si musím zapamatovat.
Můj nový svět.
Věnoval jsem mu roky příprav... a teď se mi klepala kolena.
Jak tohle zvládnu?
Potřeboval jsem kotvu, záchranu, přístav, kde bych v téhle bouři novinek našel své pevné záchytné místo.
,,Zdravím, ty budeš Tom Kranich, že? Já jsem tvá nová parťačka, Linda Reichlová.“
Ani jsem si nevšiml, odkud přišla, ale najednou tu byla: vysoká, široká v ramenou i v bocích, se špinavými blond vlasy staženými do culíku, přívětivou tváří a – byť se trochu stydím, čeho jsem si hned všiml – na její věk velkými, pevnými ňadry. Bez okolků mi tykala. A v jejích hnědozelených očích hrálo pobavení – mohl jsem tam číst smích nad tím, jakého jí předělili mlíčňáka. Tím jsem byl já. A popadl mě zatracený vděk, že se alespoň na začátku zdržela námitek, že má na krku nováčka.
,,Těší mě,“ stiskl jsem jí nabízenou dlaň. ,,Tom Kranich.“
Mohlo jí být tak pětačtyřicet. O dvacet víc, než mně. Dekolt měla vážně povedený – a to jsem tehdy ani nevěděl, že má doma tři děti.
,,Tak pojď, probereme to v kanceláři, ne? Alespoň se podíváš, kde pracujeme.“
Musela vycítit, jak ztracený jsem v tom mumraji nových známostí byl: neskonale vděčný jsem kývl a v duchu poděkoval tomu Vyššímu, co v klobouku zamíchalo miliardami lístků a zrovna naše dvě jména vytáhlo a spojilo k sobě. První minuty a ona už mě zachraňuje.
,,Ano... ehm...“ Nejraději bych se kousl do jazyka. Kruci, jak že se jmenovala?
,,No teda! Kdo jiný má mít paměť, než mládí?“ zasmála se a výchovně mě klepla do ramene: nemohl jsem pobrat její nevázanost a přímost. Bylo docela těžké se rozhodnout, zda je mi to příjemné, nebo ne. ,,Linda Reichlová. Zapamatuj si to, modroočko, protože teď, teď můj milý... spolu budeme pořád.“


*

Co je důležité pro to, aby se z nováčka stal dobrý policista?
Garantuji vám, že nejde o to, jak vám to šlo na škole. Sorry... ale jednička ze střelby z vás poldu prostě neudělá.
A nezvládne to ani služebna, ani každodenní rutina výjezdů, natož nuda papírování.
Ne.
Myslím si... jsem naprosto přesvědčený, že kdo formuje nejvíc, je parťák.

Přihláška na akademii je početí, studium těhotenství a moment, kdy sevřete v ruce diplom, je porod – a udělal kdy porod z plodu hned hotového člověka? Tím, kdo policejní batole učí chodit, mluvit, myslet... je parťák.
První vzor, průvodce světem... a tak trošku ledoborec, který lodičce nováčka usnadňuje cestu mezi ostrými hranami ker praxe.
A já měl mimořádné štěstí.

Linda byla skvělá. Vůbec se nesnažila udržet si ode mě odstup: vzala mě pod křídlo, každému mě představila a já měl po dvou týdnech dojem, že všechny znám odjakživa.
Ukázala mi cestu bludištěm a ruku, za kterou mě pečlivě vodila, pouštěla jen pomalu, aniž by mě opustila ochrana jejího dohledu.
Tykání mi nabídla první den a přitom nikdy neztratila mou úctu: její styl mě naplnil údivem a já nikdy nepochopil, jak dokázala, že po jejím příchodu do akce zkrotli do podoby milých beránků i ti největší bastardi. Když dávala pokuty, výtržníci klopili hlavy, ačkoliv jsem ji snad nikdy neslyšel zakřičet: v každém jejím gestu, v každém slově bylo něco tak mateřského, něco, čemu se s neuvěřitelnou přirozeností příčilo odporovat, že jsem její přezdívku Mamča pochopil po třech hodinách na stanici.
Podržela mě, pokárala, pochválila... a já se vždy držel blízko ní. Sálalo z ní teplo jistoty, které nováčci tak potřebují, aby se v něm zahřáli ve chvíli pochybností.
Té jemně teplé náruče útěchy mi poskytla v množství vpravdě královském.

Nevyprchá mi z paměti chvíle, kdy nás oba zavolali k nehodě.
Neštěstí které je policejní rutinou, kterých se vidí několik měsíčně: a přece neobyčejný zlom v životě těch, kterým sebralo tátu, bratra, manžela, syna, kamaráda, vše, kým byl ten muž, který při dobíhání autobusu spadl hlavou pod jeho zadní kola.
Jak to vzít?
Vyhnat si tu chvíli, kdy jsem na rozkaz Lindy, která mě ohleduplně poslala o kus dál od zmrzačeného těla, odháněl od mrtvého čumily, z paměti? Nebo si ji připomínat jako příklad pomíjivosti lidského bytí, kdy to, co v jednu chvíli je, už za pár sekund být nemusí? Trápit se nad každým případem, aby mysl nezlhostejněla, nebo si duši obrnit ocelovými pláty?
Tehdy se mnou Reichlová seděla na stanici až do noci. Povídali jsme si... neřekla mi jedinou radu a přesto jsem se cítil lépe.
Takhle jsem si představoval parťáka. Ne. Mé představy byly překonány.
Byl jsem šťastný.
Až do toho dubnového odpoledne.


*

Telefon.
Zazvonění telefonu na policejní stanici většinou znamená problém, který se musí řešit. My ho musíme řešit.
Sedl jsem do auta a vyjel na volání svědka, co viděl něco podezřelého ve čtvrti, která neměla právě dobrou pověst. Prý předávka drog.
Byl jsem sám.
Linda cosi řešila mimo stanici... ale v mysli se mi na vlnkách myšlenek lehce pohupoval klid: tehdy už jsem nějaké ty dva roky sloužil a za sebou měl nejednu zkušenost. Zdaleka jsem si nepřipadal jako zelenáč a nebál jsem se ani teď. Devadesát procent takových podezřelých věcí byly hádky mezi manžely.
Nicméně... opatrnost byla potřeba.
Zaparkoval jsem na rohu a zašátral po pistoli. Devadesát procent je solidní pravděpodobnost... ale nerad bych kvůli těm zbývajícím deseti skončil jako cedník.
Vyšlápl jsem si to do ulice a strnul.

Stála pod lampou, přesně jak to popsal svědek.
Stáli.
Linda a chlapík v šusťákové bundě, oba hlavy u sebe.
Blbost, utnul jsem pařát děsu, co se mi zaryl do žaludku. To je kravina.
Tohle není předávka drog. Ani náhodou.
Proboha. Já jí vlezl do nějaké tajné akce. Musím... musím pryč, jinak ji kvůli mně zraní...
Musím... pryč.
Vzhlédla a její oči se zaryly do mých.

Jediného jsem si i roky poté cenil. Že se nepokusila nic předstírat... že se nepokusila ponižovat nás oba trapnými výmluvami. I když i tenhle pocit je klamný. Protože zrovna kvůli tomu samému jsem ji mohl nenávidět.
Takhle jen rychlým pohybem tasila zbraň.

Myslím, že jsem začal padat ještě dřív, než se v hlavni zablesklo a hruď mi vybuchla v bolesti, která jakoby byla uťata mečem něčeho, co pálilo ještě víc.
Lindo...
Ležel jsem na zádech a lapal po dechu.
Bylo po dešti a sluncem sušený asfalt odpudivě páchl – ještě dnes ten puch cítím v nose, na jazyku i na kůži těla, kdykoliv si tu chvíli vybavím.
Mokrá silnice mě studila do zad.
Nemohl jsem se pohnout. Nešlo to. Nechtěl jsem...
Připadal jsem si jako zavřený do koule, kterou kdosi obří zaštěrchal v dlani a vše v ní uvrhl do chaosu. Kde je má jistota? Proč mi ji vzali?
Po krku mu přejely čísi prsty a ze mě se vydralo zasténání. Nechte mě. Nechte mě umřít...
,,Žije.“
Rukám, co se mi draly pod košili, jsem se vzepřel. ,,Nechte mě...“
Niels by se nesouhlasně kroutil a zastával se vývoje techniky... ale mně tehdy těžká stará Nokie, co jsem ji nosil v náprsní kapse, zachránila život.


*


Až později jsem se dozvěděl, že ten svědek Lindu vídal už dva týdny po sobě ve stejné době... a mě volal dopředu, protože mu došla trpělivost. A ona přišla. Zase.
Měla to náramně dobře vymyšlené. Komplic z policejních skladů zapisoval jen dvě třetiny zadržených drog a třetinu s Reichlovou prodávali spojce. Měnili místa předání, ale byla jen otázka času, kdy spadne klec.
Dostala... dostala 13 let s ostrahou.
Drogy, pokus o vraždu... bylo mi to jedno.
Poslala mi pár dopisů z vazby... a pak z cely. Neotevřel jsem je. Pro mě byla mrtvá.
Byla pro mě mrtvá dřív, než po necelém roce umřela na leukémii. Myslím... že to tehdy vzdala. Byla dost silná na to, aby bojovala. Možná i vítězně. Nechtěla.

Neuronil jsem slzu a na pohřeb jí nešel.
Něco ve mně umřelo ještě dřív, než jí dobilo srdce. Ona to sežehla.
Ona za to mohla.




S úšklebkem jsem kávu, z níž se nedobrovolně stala ledová, nakonec vážně vylil do dřezu. Fuj.
Trestat sám sebe nebudu. Proč vlastně?
Nakonec... proč si nepřiznat, že jsem to překonal?
Bez ohledu na ten pitomý cár papíru se zakroužkovaným datem jsem to překonal.
Myslel jsem, že už žádnému parťákovi nebudu moci věřit. A držel jsem se toho kréda sakra dlouho...
Ale copak to šlo se Semirem?
Ten chlap se dovede zarýt pod srdce nejen dámičkám... I já mu časem otevřel cestu do toho svého. A má důvěra nikdy nezakolísala. Nikdy k tomu nebyl důvod.
Semir.
Brácha.
Jediný chlap, kterému dovolím, aby mi usnul na rameni, i když mi přitom poslintá košili, jak ve snech tutově nahání blondýny. I když to pak popírá, dacan.
Kdyby se mu něco stalo... nevím, co bych dělal. Vážně nevím.
Můj nelepší přítel.
Parťák.
Nikdy nezapomenu na noc, kdy jsme po pár pivech vytáhli zrcadlo a do pěti do rána nacvičovali psí oči.

Ale na některé věci už bych zapomenout měl.

Zvedl jsem ze stolu kalendář a jediným pohybem vytrhnul březnovou stránku: jakoby si mé prsty vychutnávaly mačkání, co celulózu zpracovalo v malou ubohou kuličku.
Skončila v koši.
A kalendář hned za ní.
Kar má stejně ještě jeden. Holt tenhle rok přežiju štěňata s koťaty.
Za tohle to stojí.

A když už jsem v tom...
Sehnul jsem se ke skříni, kde byla i zásuvka, kterou nikdy neotevřela Elena ani Karolina: těch pár drobností jsem strážil před očima světa, byť patřily těm nejmilovanějším.
Nějaké ty upomínky na dětství.
Čtyřlístek, co jsem našel pro mou první holku. Vrátila mi ho, když mi dávala kopačky. Byly mi čtyři. Schovala mi ho máma – mohla se smíchy umlátit. Prý bych si takovou událost měl pamatovat.
Dopis oznamující přijetí na akademii.
Snímek mého a Elenina dítěte.
Vzdychnul jsem.
A spousta haraburdí.
Mezi ním...
Dopisy byly svázány obyčejnou gumičkou. Tak hravě byla překonána její obrana a já našel tu nejtenčí obálku. Poslední dopis od ní. Podle data ho poslala sotva týden před smrtí.

Tak jo.
Ať je to za mnou.
Trhl jsem. Papír zasténal a mně na dlaň vypadl jediný drobný lístek.


    SBOHEM, TOME.


Sbohem Lindo.
Ale odpustit ti nemohu.



Konec...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Zdravím Woxys

Přečetla jsem si tvou povídka a moc se mi líbila. Moc příjemná na počtení.
Co mne, ale nejvíc zarazilo, ale v dobrém slova smyslu, popis Lindy. Moje jméno, něco z popisu úplně na mne sedí: vysoká, špinavý blond, zelenohnědé oči - naprosto sedí!!!!!

No, ale teď něco k povídce:

Zaparkoval jsem na rohu a zašátral po pistoli. Devadesát procent je solidní pravděpodobnost... ale nerad bych kvůli těm zbývajícím deseti skončil jako cedník. - moc dobře vtipně napsaná věta... Very Happy

Linda měla něco společného s drogami? A já si říkala, jaká to nebude pro Toma skvělá parťačka Sad

Jediný chlap, kterému dovolím, aby mi usnul na rameni, i když mi přitom poslintá košili, jak ve snech tutově nahání blondýny. I když to pak popírá, dacan. - Very Happy Laughing Very Happy

Líbilo se mi to, moc.

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Teda přečetla jsem to jedním dechem Smile

a musím říct, že to bylo moc a moc krásné

podvědomě jsem tušila, že buď mu Linda umře v rukou, nebu bude mít s těma drogama něco společného Confused

ale jinak to bylo moc a moc hezké, zvláště ti pasáže se Semirem Laughing

a konce povídky mě dojal Crying or Very sad

ale chápu ho, že jí nikdy neodpustil

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Vždycky pobaví, Wox, že tebe člověk pozná už jen přes prvních pár vět, i kdyby nevěděl, že je to od tebe. Máš neuvěřitelně silný styl.

Líbila se mi Linda, protože byla obyčejná, reálná. Líbilo se mi, že jsi Semira hodila jen jako porovnání a vzala to celé naopak. A líbilo se mi, že když jsem to četla, nějak jsem se na to dívala z Lindina hlediska a donutilo mě to přemýšlet, kolik gest a omluv v životě vyšleme, ale ani možná pořádně nevíme, jestli se dostaly k cíli...

A líbilo se mi cvičení psích očí před zrcadlem.

Skvělá věc.

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Správně, Tome. Někdy to tak nevnímáme, snažíme se hrát si na hrdiny, ale každý z nás potřebuje pomoc. Každý z nás zná ten pocit, kdy je někdy poprvé a snaží se sám sebe neztrapnit, neudělat něco špatně a potom i následuje cizí lidi v jejich kročejích, aby mu vše vyšlo a nervozita z něj opadne, až když je po všem. Proto není nad to, když nás někdo nenechá se plácat v tom všem a podá nám svou dlaň... a tomu člověku se pak cítíme dlužni. Dáváme mu svou důvěru a pak nás ani nenapadne, že si ji třeba ani nezasluhuje...
Lindě bych asi také věřila. Mám ráda tyhle bezprostřední lidičky, kteří si naoko na nic nehrají. A asi bych se také zklamala: narozdíl od Toma bych však určitě neměla v kapse nic, co by mne zachránilo hrobníkovi z lopaty (haha, hláška o Nieeeem potěšila Laughing ).

Klid Tome. Semir Tě nikdy, nikdy nezradí. Vždyť kdybychom už nemohli věřit v Semira, tak v koho vůbec? Smile

Skvělá povídka, Foxy. to Čekání na ni se rozhodně vyplatilo Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Moc Vám děkuji za komentáře, velmi, velmi mě potěšily Embarassed


LILA:
jejda, rozhodně to nebylo na Tebe, aby sis nemyslela, ano? Very Happy shoda jmen Linda je náhodná Wink ale je zajímavé, že to sedí Very Happy jsem ráda, že Tě některé části i pobavily, děkuji Ti!

DENA: díky moc a já taky chápu, že jí neodpustil... nevím proč je vždycky jakýsi tlak, aby lidé odpouštěli. Ale... copak nejsou nějaké hranice, nějaké věci, které prostě už odpustit nejdou?

SAM:
myslíš, že mám rozpoznatelný styl? Embarassed tak to moc potěšilo, děkuji Ti, SaM! Velmi mě potěšilo, že Tě povídka inspirovala i k vlastní úvaze. Díky! :aww:

VŠELKA:
díky Všel - za Tvou úvahu i za pochvalu :aww: taky si nedovedu představit, že by Semir Toma zradil... ale u Chrise směrem k Turečkovi to vidím jasně...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
U této povídky nemám slov... Prostě smutně Woxyská.... Mám ráda Tvůj styl, i když ho teď moc nečtu... Sama neumím tam dobře a dlouze rozepsat pocity a různé maličkosti...

Krááááááááááásnéééééé..... Embarassed Smile Wink

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Paní Linda je mi sympatická od první chvilky:)
    A Mamča je dooost dobrá a sedící přezdívka:)

    milovník Nokií napsal:
    Niels by se nesouhlasně kroutil a zastával se vývoje techniky... ale mně tehdy těžká stará Nokie, co jsem ji nosil v náprsní kapse, zachránila život.

    Ježkova vočka, já si říkala, kde se tam zrzek najednou vzal...vidíš, Wox, a já jsem si jistá, že po chvíli by byl schopen fakt o záchraně života zcela ignorovat, ale spíš by se rozplýval, rozmontoval tu věcičku, zas ji složil a zkoušel, co dovede:) ..ale hlavní je, že Tomík žije:))

    sukničkářSmile) napsal:
    Jediný chlap, kterému dovolím, aby mi usnul na rameni, i když mi přitom poslintá košili

    Já umřu

    kočka napsal:
    Nikdy nezapomenu na noc, kdy jsme po pár pivech vytáhli zrcadlo a do pěti do rána nacvičovali psí oči.

    já z nich padnuuuu..a z tebe taky, Wox:))

    No jo, chudák, ještěže nezanevřel na celý svět a je tak skvělým policistou...Jsem ráda, že sis vybrala zrovna jeho! A opravdu zajímavé téma, Wox!


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Parťák - Ajši
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma