| Ďábelská podívaná | |
JSSVLVKMK
Založen: 21. 11. 2007 |
Příspěvky: 303 |
Bydliště: Praha |
|
|
Zaslal: 26.12.2008 3:47 |
|
|
|
|
Protože jsem dlouho nic nenapsala a tenhle nápad mi leží v hlavě (nebo taky možná v žaludku) už hodně dlouho, rozhodla jsem se ho konečně sepsat, abych tady nebyla zas tak dlouho pasivní!
Tahle povídka je taková malá pomstička Franku Traberovi! Mučit a trýznit se musí! Hlavně když opovrhuje Susannou! A tahle povídka je věnovaná především Eddie! No a pak taky všem, kdo si tuhle slátaninu tvořenou převážně ve 2 ráno přečtou! Tak snad příjemnou zábavu a budu ráda za jakýkoli koment!
A ještě si neodpustím krátký předzpěv (hůavně tedy pro Eddie, ale je spojen i s povídkou) :
En ten týky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky bez klobouku bos, natloukl si nos!
ĎÁBELSKÁ PODÍVANÁ
V podzimní mlze, vše pod nadvládou krutého deště. Zchátralé domy se snažily vykouknout zpoza šedivé mlhy, přerůst ji. Marně. Byla větší, mocnější. Vymlácenými okny pobíhala sličná Meluzína za zvuku vytí psa. Jakoby tančila v tóninách vytí a ruchu nočních sov. Možná se jen chtěla přidat k bálu černých stínů, kterým hrály černé kočky svůj skřek. Dusivá černota zardousila všechno světlé a podmanivé kolem. Zůstal jen ten ples, smutná Meluzína a on – strašný dálnice pán. Mrazivý chlad pobíhal jeho tělem, snažil se ještě více zachumlat do lehké bundy, avšak marně. Meluzína přispěchala chladnému podzimnímu větru na pomoc a rozčísla jeho vrabčí hnízdo. Nelíbilo se mu to tady. Temné domy jakoby mluvily. Vydávaly bolestné skřeky, naříkaly na svoje vrzání. Dočista cítil, jak je domům zima. Stejný chlad jako jemu. Vše kolem obalené v černotě ani nenaznačovalo tomu, že je jen kousek od rušné části města. Moc dobře věděl, že o kousíček dál svítí městské lampy, ale ta myšlenka mu byla k ničemu. Tady se zákeřná temnota plazila po zemi jako slizký had. Přestože v dáli slýchal zvuky nočních ptáků, bylo všude kolem naprosté ticho. Když pak z podkroví starého a rozpadajícího se domu vylétlo hejno netopýrů, lekl se a otočil se tak za původcem skřehotu a strašidelného zvuku. Doslova v kostech cítil pochmurnost a smrtelnost toho místa. I ve dne by si zde připadal zvláštně a divně na omdlení. A co pak v noci, v podzimní noci doplněné bubnujícím deštěm! Připadalo mu, jako kdyby všechny neviditelné bytosti způsobující pochmurnost a nevlídnost tohoto místa a času se spojili a rozhodli se ho týrat. Jen jeho, jen tělo Franka Trabera. Pociťoval, že se rozpršelo ještě více. Zima mu znecitlivila konečky prstů, a tak si na ně alespoň dýchal. Nechutný oplzlý had černoty se soukal po jeho těle snad až do hlavy, kde se usadil a vysmíval, že musí stát na tomto nepohostinném místě. Zdálo se, že snad i ty sovy a vyjící psi pro něj nemají pochopení a baví se jeho utrpením.
„Tak kdy už přijde.“ klokotal zuby
Vtom z mlhy husté jak závěj sněhu prolnul nový tón šumivé melodie. Tenhle byl jiný. Do táhlé noci se nehodil. Někdo nový se tu objevil. Nikoho nespatřil, avšak slyšel skřek, jak kdyby na historickém kostitřasu se někdo vez. Připomínal zvuk začátečníka hrajícího na housle, stejně jako jehla stařičkého gramofonu když loudí zvuky choré, podobně než stařík o třech nohách vystoupá po schodišti opotřebovaného domu.
Symfonie děsuplných zvuků se plížila a blížila, už byla skoro již u zpoceného Franka, když v tu ránu objevila se silueta v mlžných tmách.
Přicházela a jen na několik kroků se vzdalovala postava muže. Avšak přišlo mu, že nepřichází sám. Kdo ho doprovází? Jaký nezvaný host se vtírá na jejich schůzku? Kdo to jen je, kdo kráčí v návštěvníkových stopách?
Nechápe, nezná, nededukuje, jen se snaží zjistit.
Snad jakoby přicházel pasák a jeho noční děvka. Nebo snad policajt a jeho polapený lupič? Či snad… A jakou úlohu tu zastává Frank? Tak kdo to tedy přichází? Snad ne…
Julie vystrojena k velké slávě svého patriota Romea. Milenci jsou to v objetí plovoucí po mlze husté jak širé moře. Již jsou u Franka.
Pochmurné domy očima z oken děsuplně pozorují zkázu oné noci. Když v tom Julie vztáhla své ruce, objala Trabera, vzdala mu své srdce. A Frank v prokletí oné dámy, rudými zraky prosí oné ďábly. Onoho ďábla, Romea, skrz řvoucí rudá ústa plynule, avšak stěží, se slova ze srdce plíží. Někdo si kleká, chce pomoc boží.
Rozbořené domy očima z oken koukaly na ten krvavý plamínek v jeho očích.
Kdo byl ten cizinec? Byl to snad zloděj, či noční vrah?
Vtom se záblesk objevil. Rozčísl černé záclony a vnutil na pár chvil několik svých žlutých paprsků. I posmutnělé domy se divily výjevům před svými dveřmi. V záblesku jako smršť dva rohy… Ne, to nebyly rohy, to byly… kopyta? Sakra, už blouzním! Že by už i mně přeskočilo z hrůzostrašného a smutného pohledu do zmáčené oblohy? Nevím, jak se to mohlo stát, ale začalo sněžit. Vtom samém okamžiku zmizel také prazvláštní obraz snad rohy, možná kopyta. Již se neorientuji. Avšak jen co se opět setmělo, mlha se opět rozlinula po okolí a tma nabrala na své vážnosti, divoké kočky, rozštěkaní psi i sovy a netopýři na lovu utichli a jen zticha sledovali, co se před nimi stalo. Nic takové se ještě nikdy nestalo, takové věci ještě nespatřili. Dokonce i divá a skotačivá meluzína přestala jančit a třískat do ztrouchnivělých okenic a tiše se blížila k místu, kde ještě před chvílí stály dvě osoby. Jedna stále se třesoucí. Strachem, či zimou? Druhá jen přišla a opět odešla. Avšak kam se poděl ten pohledný muž, do kterého se zakoukala Meluzína a tančila jen pro něj? Snad ne ten záblesk! Rohy či nebo a kopyta? Že by…
„Klesá! Je to dobrý!“
V horku z podtopených kotlů, avšak v šeru se nacházelo peklo. Nikdo neví kde, nikdo neví, proč. Dostávaly se sem však jen duše mrtvých lidí. Zemřelých, kterým duše putovala pod tíhou hříchů do horoucích satanských sídel. Na obrovské váze tu ty hříšné dušinky vážili a rozhodovali, jak je budou mučit. Mučit a týrat za to, co prováděli druhým na zemi.
Kamenné podzemí skýtalo takové horko, že duch Franka Trabera se potil a zář šlehající z pod kotlů mu ozařovala a oslepovala oči. Snažil se zorientovat, kde je, co tam dělá, jak se tam dostal a s kým tam je. V nepatrných setinách vteřin si vždy všiml něčeho neznámého. Něčeho nadpřirozeného, co se mu vybavovalo, jen když mu maminka četla pohádky o zlobivých dětech. Nic si nepamatoval. Naposledy postřehl, když k němu nepřišel jeho informátor, ale úplně cizí muž, jenž v pravé ruce svíral zbraň. Než si uvědomil, co se děje a jaké nebezpečí z toho pro něj plyne, ležel na zemi s prostřeleným břichem. Najednou si uvědomil, co že se to děje, když ho cizinec zastřelil! Sáhl si do míst, kde předpokládal ránu. Ale co to? Jak to, že nemá tělo z masa a kostí? Proč vypadá jak utvořeno z noční mlhy, co ho obklopovala tam nahoře na zemi. Přepadla ho panika. Neposlouchal, co řvou pekelníci kolem, zaslechl jen jakoby z dálky, že klesá. Co to znamenalo? Najednou před něj předstoupil vrchní satan.
Promnul si oči a prohlížel si bytost před sebou. Vždy si představoval lucifera jako vysokou postavu s největšími rohy v celém pekle, dlouhý černý plášť přes ramena, jak v obličeji není znát jediná jeho grimasa, jen naprosto kamenný výraz či pohrdavý pohled. Jenže tahle bytost vypadala zcela jinak. Byla sice vysoká, ale ne vyšší jak on sám. Nebyla celá černá jako její podřízení zavšivení čerti. Ona byla čistá, neměla na sobě jedinou šmouhu, jakoby právě vstala z koupele. Měla sice dlouhý a černý plášť jak si představoval, ale neskýtala se v něm postava satana, avšak žena. Nikdy si nepamatoval, že by se v pohádkách mluvilo o luciferovi jako o ženě. Musel uznat, že je hezká, avšak vzápětí ho napadla jedna myšlenka! On tu ženu zná! Už ji někde viděl! Jenže kde? Za svůj (podle toho, že je v pekle) hříšný a špatný život potkal mnoho žen. Nemohl si vzpomenout a ani ho tato myšlenka moc nezajímala, jen čekal, co osoba řekne.
„Takže pan Traber. Kdyby za každou špatnou věc vám měl narůst chlup, je z vás dnes bernardýn.“ celé peklo, všichni čerti se zasmáli vtípku své vrchní dámy.
„Kde… Kde máte pana manžela lucifera?“ osmělila se dušinka na váze.
V tu chvíli nadskočil leknutím a hrozným a bujarým řevem. Připadalo mu to jako kravál, ale byl to jen srdceryvný smích luciferky a jejích oddaných chlupáčů.
„Já jsem tady lucifer. Já tady vládnu. A já také rozhodnu, co se s tebou stane!“
Tahle slova Frankovi vůbec nebyla příjemná. Ani ne tak slova mu zvedala vlasy na zátylku jako tón, kterým to řekla. Hned by ji přiřadil do pohádky o ledové královně. Takhle chladnou ženu ještě v životě neviděl. I když… Najednou mu došlo, komu je satanistka podobná!
„Susanno?“ špitl tichounce.
Opět se ozval ten hluk, který mu rval uši. Zkroutil obličej do bolestné grimasy a znovu čekal, až se panstvo uráčí mu odpovědět. Odpovědět té hříšné lůze.
„Susanna! Chlapče, moc se ptáš! Raději rozhodneme o tvém trestu.“
V mžiku chvatem přikulhal stařičký čert, který nesl své paní trůn. Nekoukala, zda za ní stojí či nestojí obrovské křeslo, a sedla si. Na poslední chvíli ho čertík pod luciferku strčil, aby si nesedla na zem.
„Takže,“ začala, „Franku Trabere, provinil jste se mnoha hříchy. Například zatčení nevinného, škody na dálnici, urážky, smrt člověka a je toho tady spousta. Méně závažného i toho horšího. Avšak nejvíce jste se provinil dobíráním a popichováním své kolegyně Susanny!“ a opět hrozný hřmot stovek smějících se pekelníků.
Všechno jakoby už slyšel z dálky. Netrvalo mnoho, aby omdlel. Přestože byl duch, vlastnosti mu zůstaly lidské.
Nevnímal, ale pamatoval si, jak ho cizí chlupaté ruce vzaly a odváděly pryč. Už viděl, jak se bude smažit v kotli s Hitlerem a Stalinem v jednom kotli jen pro pár hloupých vtípků na adresu své kolegyně.
O pár chvil později ucítil horkou vodu, stejně tak příjemnou jakou si dával po namáhavém dni. Za chvilku zavnímal, že je sám a o další minutu později postřehl, že ke kotli přistoupila nějaká osoba. Začala mu masírovat záda a mnout krk. Najednou si připadal jak v ráji a předešlé události považoval za hloupý vtip.
„Takže přeci jen jsem nezlobil tolik.“ řekl nahlas, když si uvědomil, že ho masíruje sama luciferka.
„Uvidíme, jak ti to bude příjemné.“ uchechtla se a pokračovala.
Nečekal, že by mu každý její pohyb prstíků na zádech připadal stejně bolestivý, jako kdyby mu do místa zabodla 10 jehel najednou.
„Dost! Přestaň! To bolí.“ křikl zčistajasna.
„Ještě si připadáš jak v ráji?“ špitla mu smyslně do ucha.
Na pocit jehel v zádech zapomněl a rázem padal do další pasti krásné čertice. Břichem mu létali motýli a on si připadal opět jak v ráji. Věděl, že právě udeřila minuta, kdy se do luciferky zamiloval. Tentokrát ho hned nevyvedla z „ráje“, ale nechala ho trpět. Rázem se stala voda ledovou, stejně studenou jakoby přitékala přímo z ledovce. Čím více voda vřela, tím chladnější a štiplavější se stávala. Opojen láskou na ni koukal s otevřenou pusou, visící slinou a srdíčky v očích.
Jen se pousmála a odešla. Držel se okraje kotle a sledoval mizející ženu-satana.
V tu ránu se tam objevil jiný čert, který ho začal napichovat na vidle, dloubat do něj, až vyskočil a pobíhal kolem. Jenže utíkat nebylo snadné. Všude po zemi byly rozžhavené uhlíky, po kterých cupital. Občas se opařil o vařící se kotel, jindy se zas spálil o stejně horkou vodu, někdy mu pro změnu mrzla ruka, když ho pokropili vědrem mrazivé vody. Jeho trest byl jak na houpačce. Někdy ho to pálilo, někdy mrazilo, ale stále ho těšila představa, že vše zařídila jeho múza, jeho čertice, která v něm vyvolávala létající motýly. Všichni čerti zas měli zábavu – honili po pekle jednoho nezbedníka a hráli, kdo se do něj víckrát trefí vidlemi, kdo ho nejvíce polije vodou a kolikrát se spálí. Všechno ho bolelo, všechno ho svědilo, trpěl jako pes, nedokázal si pomoci a raději by se smažil s Hitlerem a Mussolinim v jednom kotli. A luciferová? Ta se jen smála ze svého křesla a povzbuzovala své chlupatce.
„Dóóóst!“ řval Frank. „Jsem si vědom svých hříchů!“
„Ale to nestačí! Ty tu teď budeš trpět, dokud peklo nezanikne. Své hříchy sis měl uvědomit na zemi, teď je pozdě.“ tím povzbudila čerty k ještě intenzivnějšímu bodání vidlemi a pronásledováním.
Smáli se mu skřetím smíchem, kdy neznali bratra, přáli mu mučení a vyžívali se v jeho utrpení.
„Stačí!“ zakřičela náhle blonďatá žena v roli luciferky. „Teď si ho převezmu já.“
Čerti ho pustili a Franka, omámeného jejími hříčkami, se ho rozhodla pomučit naposledy.
Zavedla ho do ústraní daleko od všech cizích očí a chlupatých rukou. Nacházeli se v místech, kde byla jen tma, příjemné klima a žádné kotle. Dlouhým černým klíčem, který vystrčila zpod pláště, otevřela nízká dřevěná dvířka a vpustila ho dovnitř. Jen co vešel, okamžitě tu místnost poznal. Moc dobře si pamatoval ložnici své blonďaté kolegyně Susanny. Její postel stála přesně tam, kde ta Susina. I skříň a konferenční stolek byly stejné a na správném místě.
„Kde to jsme?“ neodpustil si otázku.
„V komnatě největší trýzně.“ odpověděla s pošklebkem a zase za sebou zamkla.
Franka to upřímně potěšilo, konečně si myslel, že bude moct s čerticí dělat to, co uznal za vhodné a úžasné. Jen název místnosti mu neseděl, ale nevěnoval mu patřičnou pozornost.
Pekelnice ho vzala za ruku a položila na postel. To už Frank byl v sedmém nebi, ne v horoucím pekle. Blaženě ulehl a čekal, co žena podobná jeho kolegyni udělá. Ta se k němu otočila zády a po ramenou si sunula dlouhý, těžký, černý plášť.
„Ohó chó chró!“ zajíkl se Frank a napjatě sledoval, co bude dál. Sledoval její záda a čekal, až se otočí čelem. Konečně už měla róbu na bedrech a pomalu se otáčel. Teď by se Traberovi hodil kotel ledové vody.
Otáčela se a on se pásl očima. Už byla skoro celá u něj, už chyběl kousek a spatřil by její intimní místa, když vtom se otočila celá.
Nestála tam ale čertice či Susanna, ale jeho úhlavní nepřítel – Isolde Schrankmannová. V celé své kráse. Ano, v celé své vrásčité kráse, v celé své povislé kráse. Prostě celá Isolde Maria Schrankmannová osobně.
„Áááááá, no do prd…čic, co to je?“ zařval hystericky a zakrýval si oči, co nejvíce to šlo.
To se už k němu však luciferka/Susanna/Schrankmannová blížila a chtěla udělat přesně to, po čem Frank celou dobu toužil.
„Ne, vůbec!!!“ řval. „Zalez, ty zrůdo! Vůbec za mnou nelez!“
Klekala si na postel a pomalu se k němu přibližovala, jemu nezbylo nic jiného, než se po posteli posouvat dál. Nakonec vyskočil a jedním krokem byl u dveří, které se snažil otevřít. Marně. Byly zamčené. Tohle byl luciferčin poslední a největší trest – sukničkáře Franka Trabera naposledy vytrestat a ponořit do jeho vlastní šťávy.
„Nééééé! To je krutý trest! Prosím, nechte mě!“ křičel, slzy málem na krajíčku.
„Nééééé. To je krutý trest! Prosím, nechte mě!“
„Franku! Vzbuď se už!“ křikl mu kdosi do ucha.
„Ne, jděte pryč, já vás nechci!“ vtom otevřel oči. Nakláněla se nad ním Susanna. „Ááááá, no do řitě oslí!“ zařval a lekl se, až se od Susanny odsunul dobrý půlmetr. „Zmiz, už jsi mě vytrestala dost!! Raději mě dej vařit k Hitlerovi, ale tohle je moc drsný! Na to jsem byl moc hodný!“ řval a smlouval.
„Co to meleš?“ nechápala blondýnka ve stříbrném sport coupé. „Cos to zas po nocích hulil? Nefetuješ ty náhodou?“ prohlížela si ho starostlivě.
„Ty… Ty nejsi…“ osmělil se zeptat se. „Ty vážně nejsi ta pekelnice? Ta zmije jedovatá? Ani Schrankmannová?“
Prohlížela mu jeho panenky. Vypadaly v normálu. „Víš určitě, že ti je dobře?“
„Takže… to byl jenom sen?“
„Asi ano.“ potvrdila po chvíli Susi.
„Sakra, to jsem rád! Zdálo se mi totiž, že mě někdo zastřelil a já se dostal do pekla. Tam místo lucifera byla ženská a byla jsi to ty. Strašně jsi mě mučila, nechávala jsi na mě štvát čerty, aby mě bodali vidlemi. No a pak jsi mě zavedla do takové místnosti, začala ses tam svlékat a já čekal, až se na mě podíváš a pak ses otočila a stála přede mnou nahá Schrankmannová. Chtěl jsem utéct, ale nešlo to. No prostě horor!“ zhodnotil a setřel si z čela krůpěje potu.
„Tak to se ti opravdu jen něco zdálo. Já a lucifer?“ zasmála se. „To nikdy!“ položila ruku na volant a vyhrnula si rukáv. A pod ním? Chlupatá ruka jako čert.
„Ááááá!“
Konec trápení, zase do práce!
|
_________________ Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka )
|
|
| | |
|
| | |
|
| | |
|
| | |
Všelicos
Administrátor
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 627 |
Bydliště: KTU |
|
|
Zaslal: 26.12.2008 20:45 |
|
|
|
|
A Frank v prokletí oné dámy, rudými zraky prosí oné ďábly. Onoho ďábla, Romea, skrz řvoucí rudá ústa plynule, avšak stěží, se slova ze srdce plíží. Někdo si kleká, chce pomoc boží.
U myší hnáty, to je naprosto úžasný styl, Jess! OO Už dlouho jsem nečetla něco, co by mne tak pohltilo a nadchlo OO Je to perfektní, úžasné.. mám pocit, že o tom za chvíli budu ódy pět! OO
Takže,“ začala, „Franku Trabere, provinil jste se mnoha hříchy. Například zatčení nevinného, škody na dálnici, urážky, smrt člověka a je toho tady spousta. Méně závažného i toho horšího. Avšak nejvíce jste se provinil dobíráním a popichováním své kolegyně Susanny!“
Hahahahaha To jsou hříchy, jejda jejda To by se Semir a Tom škvařili ve vlastní šťávě už dlouho
Všechno ho bolelo, všechno ho svědilo, trpěl jako pes, nedokázal si pomoci a raději by se smažil s Hitlerem a Mussolinim v jednom kotli.
Neee, s nimi neeee
Nestála tam ale čertice či Susanna, ale jeho úhlavní nepřítel – Isolde Schrankmannová. V celé své kráse. Ano, v celé své vrásčité kráse, v celé své povislé kráse. Prostě celá Isolde Maria Schrankmannová osobně.
*zakuckala se* Ty mne zabíjíš! To snad neeeee Almara neeeee Každý, jen ne onaaaaaaa Chudák Frk
Tak nějak jsem tušila, že je to tak, jak to nakonec je Ale to nemění nic na tom, že je to skvělé! Zavírám si násilím dokořán otevřená ústa a jdu čísti znovu!
|
_________________ Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
|
|
| | |
|
| | |
|
| | |
|
| | |
|
| | |
|
| | |
SaM
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 361 |
Bydliště: Praha |
|
|
Zaslal: 27.12.2008 16:57 |
|
|
|
|
Souhlasím se Všelkou, ten styl na začátku je něco úchvatného. Koukala jsem na to s otevřenou pusou, bylo to dokonalé, ačkoliv musím přiznat, že trochu těžké, něco jsem musela číst víckrát, abych to úplně pochopila.
Opojen láskou na ni koukal s otevřenou pusou, visící slinou a srdíčky v očích. |
Tak tohle je moc!
„Ááááá, no do řitě oslí!“ |
Tohle neznám! Ale je to naprosto dokonalá nadávka, to si píšu za uši. Dík.
Skvělá povídka, originální a vtipná. Tušila jsem, že to bude sen, ale absolutním závěrem jsi to klišé potřela. Prostě se ti povedlo legendární dílo, milá Jesse! Dík za něj.
|
|
|
| | |
kajusia
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 447 |
|
|
|
Zaslal: 27.12.2008 20:02 |
|
|
|
|
Zůstal jen ten ples, smutná Meluzína a on – strašný dálnice pán.
Wow, úžasný začátek! :heart: Ale tahle věta mě prostě rozesmála. Nemohu se nesmát, když mi tato věta evokuje to filmové masterpiece: Máj.
Tady se zákeřná temnota plazila po zemi jako slizký had.
Naginiiiii!!! :heart: Úžasný příměr! :heart:
Fíha, takový horor! Tohle je na mě trochu moc, skoro jsem začala mít husí kůži.
Tohle je masterpiece!!!! Fakt, že jo!
Skláním se před tebou, až si skoro líbám špičky prstů u nohou. Perfektní, úžasné, nemám slov!
Musím se přiznat, že to, jak si čertící podávali franka, pálili ho, mučili, mi svým způsobem připomnělo Hry na bolest od Neomillnerové.
A Isolde, jajx, já bych asi lekla v tu ránu, co bych ji uviděla.
Tleskám, protože nic jiného nemohu!!!
Btw. neodolala jsem a musela jsem tuto povídku doporučit i kamarádce. Přidávám její koment:
úplně mňamózní povídka
|
|
|
| | |
|
| | |
cobra12
Založen: 12. 11. 2007 |
Příspěvky: 191 |
Bydliště: Roudnice nad labem |
|
|
Zaslal: 13.1.2009 17:12 |
|
|
|
|
Teda když jsem četla ten začátek, trochu mě mrazilo, nejen kvůli tomu, že pod dveřmi se ozývá meluzína. Chudánek Trabeříček, co to melu, dobře mu tak, doufám, že se ke své kolegyni bude chovat lépe.
Zůstal jen ten ples, smutná Meluzína a on – strašný dálnice pán.
Stejně jako Káju mě to rozesmálo, představuju si ho, jak mává plácačkou a pokutuje slušné řidiče a přitom se tváří jako největší master
„Kde… Kde máte pana manžela lucifera?“ osmělila se dušinka na váze.
ten je zvědavej, radši jí měl pochválit, jak jí to sluší
„Takže přeci jen jsem nezlobil tolik.“ řekl nahlas, když si uvědomil, že ho masíruje sama luciferka.
„Uvidíme, jak ti to bude příjemné.“ uchechtla se a pokračovala.
Nečekal, že by mu každý její pohyb prstíků na zádech připadal stejně bolestivý, jako kdyby mu do místa zabodla 10 jehel najednou.
„Dost! Přestaň! To bolí.“ křikl zčistajasna.
jak se chudák spletl, jen do něj, tohle se mi líbilo
Ale co ten konec, Schrankmannka se měla víc snažit, no jo, už je to dáma v letech, tak není tak hbitá jako za mlada.
„Ááááá, no do řitě oslí!“ zařval a lekl se, až se od Susanny odsunul dobrý půlmetr. „Zmiz, už jsi mě vytrestala dost!! Raději mě dej vařit k Hitlerovi, ale tohle je moc drsný! Na to jsem byl moc hodný!“ řval a smlouval.
„Co to meleš?“ nechápala blondýnka ve stříbrném sport coupé.
nedivím se, že nechápala, já bych byla mimo taky, kdyby na mě někdo spustil něco podobného.
Moc pěkné dílko, u kterého jsem se odreagovala, zasmála a teď se můžu pustit do učení. Jen doufám, že z toho nebudu mít noční můry Super
|
_________________ madam záhadná
|
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|