| Bílé světlo | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1514 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 15.10.2007 22:26 |
|
|
|
|
Ahojky,
postupem času sem dám všechny své příběhy, leč začínám právě s tímto. Povídka NEPATŘÍ do série Když. Napsala jsem ji v listopadu před dvěma lety, když mi bylo těžko na duši a trápil mě smutek. Tak tedy...
Příjemné počtení přeje a za případný komentář děkuje
Vaše Woxys
--------------------------------------------
Bílé světlo
Znáte to.
Znáte ten pocit, že je něco pokoušeno tak dlouho, až to musí skončit fatálně...
Já to cítila vždycky... vždycky jsem v sobě měla ten neurčitý strach, že se to jednou stane, že se jednou to štěstí vyčerpá, že pomoc nepřijde včas...
Než jsem se s ním seznámila, nevěřila jsem na zázraky: on však tolikrát unikl osudu takovým způsobem, že se ve mně něco probudilo. Víra.
Víra, že ho něco chrání, víra, že se mi večer vrátí zpátky živý a zdravý...
Víra.
Iluze.
Nebrala jsem ohled na ostatní: běžela jsem chodbou a nutila je, aby to byli právě oni, kdo uhnou z cesty, aniž by mi záleželo na jejich věku či zranění. Sterilně bílé stěny kolem mě ubíhaly v dlouhé šmouze a přece se mi zdálo, že se neskutečně ploužím: zahnula jsem doleva a s námahou otevřela těžké dveře, které uzavíraly boční oddělení.
Třásly se mi ruce.
Koridor byl temný, až na silné žluté světlo na jeho konci: od zdroje až po místo, na němž jsem stála, polehoučku sláblo a zvláštně změkčovalo okolní ostré tvary, dodávaje chodbě falešnou tajnosnubnost.
Rozběhla jsem se.
Dopady podrážek mých tenisek se zvláštně rozléhaly prázdným prostorem a rušily jeho přísný klid: jakoby se někdo nahlas hystericky smál při svěcení katedrály.
Konečně jsem si všimla jeho zhroucené postavy na konci chodby: seděl přímo pod lampou, s hlavou v dlaních. V dlaních černých zaschlou krví.
,,Tome!“
Obrátil se ke mně, pomalu a ne hned: ,,Wox... já...“ Hlas měl příšerně ochraptělý.
,,Co se děje?“ vykřikla jsem a klesla před ním na jedno koleno: ,,vůbec nic nevím! Jak... co se stalo?!“
Zavřel oči: ,,mělo to být obyčejné prohledání budovy, rutina, co máme třikrát do týdne.. žádné větší problémy,“ zlomil se mu hlas. ,,Ale Semira... zranili...“
Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. ,,Tome!“ zatřásla jsem jeho rameny vztekle, ,,co mu je?! Má něco zlomeného? Otřes mozku?“
,,Ne, Wox... tentokrát,“ polkl, ,,tentokrát je to moc vážné... Dostal se už z tolika krizí, že jsem si tak nějak zvykl na to, že přežije všechno... víš, že mu někteří na stanici začali v žertu přezdívat ,,Nesmrtelný“?“
Zírala jsem na něj jako na šílence: zdálo se mi, že je úplně mimo, jakoby vůbec nemluvil na mě.
,,Mockrát jsem takhle seděl a doufal, stejně jako dneska... modlil jsem se a doufal.. a nakonec, přes ty nejděsivější předpovědi, se z toho Semir dos...“
,,Přestaň!“ vyjekla jsem a vrazila mu políček, aby se vzpamatoval. ,,Tohle mě vůbec nezajímá, chci vědět, co říkali doktoři, sakra!“
Zavrtěl hlavou a vzlykl. ,,Tvrdí, že je to moc špatný, Wox... prý se máme smířit s tím, že...“
Zasténala jsem a svezla se mu k nohám. ,,Prosím tě... to není pravda, že ne? Musí se mýlit.. sám jsi říkal, kolikrát se mýlili... on nesmí umřít!“
Pevně mě objal a zabořil mi uslzenou tvář do vlasů: ,,Je to moc špatný,“ zopakoval hluše. ,,A my přitom jen měli zkontrolovat tu budovu...“
,,Semire, na něco jsi zapomněl!“ zazubil se Tom a hodil příteli zajištěnou pistoli.
,,Nezapomněl... copak si myslíš, že tady někdo bude?“ prohodil Turek pochybovačně, zastrčil kolt do pouzdra u pasu a s rukama v bok obhlížel terén: stáli u Mercedesu CLK, které parkovalo na dvoře opuštěného, dlouhé roky chátrajícího hospodářského stavení.
,,Jistota je jistota,“ mrkl na něj modrooký komisař a naučeným pohybem svou zbraň odjistil. ,,Jestli to ti dealeři vařili tady, může se třeba někdo z nich vrátit pro zbytek a jak víš, jsou to dost ostří hoši.“
,,Jakou to o mě má můj rudý bratříček starost!“ Drobný policista se sice pobaveně pitvořil, ale nakonec kolegovo počínání napodobil. ,,Ok, Tome... ty si vezmeš levé a já pravé křídlo, jo? A dávej si teda bacha.“
,,Ty taky, Semire,“ kývl Kranich a opatrně se plížil ke vchodu, před nímž ležely vyvrácené dveře.
Gerkhan se jen usmál a zamířil na druhou stranu, kde se z polorozbořených, oprýskaných zdí otevírala zívající tlama brány. Přitáhl ruce se zbraní blíže k hrudi, nadechl se vešel dovnitř.
Do nosu ho praštil ohavný pach zatuchliny a průvanem zvířený prach: rozkuckal se vytáhl si tričko až po uši, aby to svinstvo nemusel dýchat. Pod nohama mu zašustila roky stará sláma: tohle křídlo statku asi kdysi sloužilo jako stáje pro hospodářská zvířata, snad ovce, nebo krávy.
Zaklel a otřel si slzící oči: stačilo pár vteřin na to, aby se projevila ta jeho zpropadená alergie.
Chtěl mít tuhle pitomou záležitost co nejdřív za sebou a dýchat zase čistý vzduch: možná právě proto udělal ve chvíli, kdy procházel do navazující místnosti, chybu.
Některé věci má v sobě člověk prostě zakódované, dělá je automaticky: přesto se stane, že prvek, tak často donekonečna opakovaný a natolik vštípený do mozku, vynechá.
Semir Gerkhan se nerozhlédl.
Ta prudká bolest pod kolenem ho ohromila: vykřikl překvapením a jak padal k zemi, ucítil v týle úder něčeho těžkého...
,,Ani se nehni a ty ruce dej nahoru!“
Tom, který se právě skláněl pro několik střípků z rozmláceného vařiče, ztuhl: takže... takže tady přece jen někdo byl, nemýlil se. Opatrně se narovnal a plynulým pohybem zvedl paže nad hlavu: ,,Není se čeho bát,“ promluvil ke zdi před sebou. ,,Vzdávám se, ode mě ti nehrozí nebezpečí!“
Dělej, Semire... no tak, dělej...!
,,Otoč se! Hned se otoč! Slyšíš?! Otoč se!“
Poslechl: nechal spát myšlenky o zbrani v pouzdře u pasu a pomalinku se obrátil.
Zajíkl se.
Stál před ním asi pětadvacetiletý vysoký kluk s dlouhými mastnými vlasy, podlouhlým obličejem a nepřirozeně se lesknoucíma očima, oblečený do uváleného černého trika a tmavých rozšířených džínsů. Mladíkovy prsty se chvěly na spoušti pistole přiložené ke spánku tureckého komisaře, který, s krkem chyceným do kravaty, nehybně stál přitisknutý k hrudi svého přemožitele.
,,Semire...“ vydechl Tom a mimoděk postoupil dopředu.
,,Ani krok!“ zavřeštěl chlapec hystericky a zacloumal tělem svého bezmocného zajatce. ,,Jdi zpátky, slyšíš? Jdi zpátky, vole!“
,,Klid...“ splnil policista příkaz. ,,Poslechnu tě... jen mu neubližuj!“
,,Co... co chceš dělat?“ zašeptal Turek a přidušeně zasípal, jak se paže těsněji ovinula kolem jeho krku. ,,Nestřílej... Ničemu... tím... nepomůžeš...!
,,Drž hubu! Oba držte hubu, nebo to do vás napálím, napálím to do vás!“ muž nebezpečně šermoval odjištěnou pistolí u Gerkhanovy hlavy, aniž si uvědomil, co může způsobit.
Ten chlapík má těžký absťák, uvědomil si Tom při pohledu na pot, který feťákovi pokrýval zrudlý obličej takřka v souvislé vrstvě. Přišel si sem pro dávku a nic jiného ho nezajímá... proboha, může udělat cokoliv... nejnebezpečnější a nejnepředvídatelnější věcí na světě je zvíře zahnané do kouta...
,,Seženu ti heroin,“ vyhrkl Tom překotně. ,,Perník, kokain, cokoliv si řekneš, jen ho, prosím tě, nech žít!“
,,Seženeš mi ho..?!“ mladíkovy rysy zkroutila dychtivost. ,,Dej mi ho, hned! Jinak ho zabiju!“
,,Já ho tady nemám!“ vyjekl modrooký komisař zoufale. ,,Potřebuji pár minut, zavolám kolegy, oni ho přivezou! Hlavně nezmatkuj, prosím tě!“
Muž ztěžka dýchal a zbraň se mu třásla v rukách: ,,Tak jim... zavolej... nebo... Mně už je všechno jedno!“
Semirovy oči byly rozšířené hrůzou a rty se mu chvěly: ,,nic jsem ti neudělal... nestřílej... nezabíjej mě, hodím se ti živý, slyšíš? Přece tady takhle... Mám přátele, holku, tak mě nech, nech mě žít...“ prosbou nasycený hlas se mu zadrhl ve strachem i škrtící paží sevřeném hrdle.
Narkomanův pohled těkal ze strany na stranu, jako by chlapec odhadoval své možnosti: ,,tak... jo.. zavolej jim... chci... vezou to ze skladu, že? Z nějakýho toho...“ zapotácel se, ,,z nějakýho toho vašeho fízlovskýho skladu... tak chcu kilo heráku! Do třiceti minut! Kilo!“
,,Dobře,“ kývl Tom a ztěžka odtrhl zrak od vyděšené tváře svého bezmocného kolegy. ,,Zavolám jim... dám jednu ruku k pasu, mám v kapse mobil,“ řekl a pomaličku zamířil levačkou k telefonu. ,,Teď ho vytáhnu,“ mluvil dál na chroptivě oddechujícího feťáka, aby ho uklidnil, ,,no a vytočím číslo na policejní sklad...“
,,Pospěš si!“ pobídl ho muž nedočkavě a přimáčkl hlaveň pistole Semirovi ke spánku tak prudce, že usykávajícímu policistovi ostrou kovovou hranou roztrhl kůži na hlavě. ,,Nebo.. nebo je po něm!“
,,Už to zvoní,“ informoval ho Tom: proboha, jak je teď má přinutit, aby mu na telefonickou objednávku vydali kilo heroinu?!
,,A chci.. chci ho..“ narkoman se zapotácel podruhé: nervová soustava, ochuzena o pravidelný příjem své vzpruhy, ho zradila. Kluk zmučeně zasténal a poklesl v kolenou: roztřesenými prsty přitom pohladil napnutý kohoutek Turkovy služební zbraně.
,,Semire!“ Kranich upustil mobil a vrhl se dopředu: jako ve zpomaleném filmu viděl, jak feťákův ukazovák tiskne spoušť.
Mladý turecký komisař nestihl ani vykřiknout: cukl sebou... a s pohledem upřeným někam za Tomova záda... bezvládně padl k zemi.
,,Do hlavy...? To není možné,“ vzlykla jsem ohromeně a zaryla nehty do Kranichových zad. ,,Vždyť... on žil, když ho přivezli! Žil, Tome? Řekni, že žil!“
,,Ano,“ popotáhl a pomohl mi vstát. ,,Když ho vezli na sál, tak měl slabý puls, Wox... Musíme doufat, nic jiného nám nezbývá! A sedni si tady, ať neomdlíš...“
,,Kašlu ti na sezení,“ rozkřikla jsem se hystericky. ,,To si tady mám...“
Zmlkla jsem: za našimi zády se otevřely dveře.
Tom chytil mou dlaň a drtil mi kosti pevným sevřením.
Z operačního sálu vyšel starší doktor, ještě si z úst sundával povinnou roušku: podíval se na nás a...
Sklopil zrak.
*****
Teď jsou to čtyři týdny, pět dní, patnáct hodin a asi třicet minut od chvíle, kdy jsme tam tak stáli, miláčku. V tu chvíli jsem si byla jistá, že jsi mrtvý a tak mě ta hrůza, co doktor řekl, dokonce potěšila...
Ne, nezemřel jsi... ale někdy se ptám, zda by to pro tebe nebylo lepší, než tohle. Jenže nevím, co by sis přál, chápeš?
Dneska jsou to... ale to jsem už říkala. Neboj se, nechci z toho udělat nějaké papundeklové výročí, jen mě něco napadlo: budu ti psát deník. Koupila jsem ho včera v jednom tom starobyle vypadajícím kamenném obchodě: krásný modrý sešit, co voněl novým papírem a navrch jsem přihodila jestě plnící pero. Zapíšu ti každou událost, co se stane a napíšu i to, co se stalo během toho měsíce, co tady jsi. Jednou si to přečteš... já... já tomu věřím.
Snad se nebudeš zlobit, co tady píšu za kraviny... vždyť mě znáš a víš, jak hrozně dovedu plácat...
Pozdravují tě kolegové: včera tady byl Tom, koneckonců, spolu s Traberovými tady tráví spoustu času... někdy se ukáže i se svou snoubenkou. Svatbu odložili, říkala jsem ti to už? Čekají na tebe, tak je přece nenech dlouho meškat, Semire!
Kapitolou sama pro sebe je paní Engellhardtová: není dne, kdy by se tady neukázala... někdy mi volá i z práce, zda není něco nového a já už nevím, co jí mám odpovídat. Nenávidím tu odpornou odmlku, co nastane, když jí řeknu ,,bohužel nic“...
Párkrát jsem byla u vás na služebně: procházím uličkami mezi stoly při cestě k tvé a Tomově kanceláři a oni odvracejí pohledy, jakmile jim dojde, že žádné novinky, natožpak dobré zprávy, nenesu. Mají tě hrozně rádi, jeden vedle druhého, Semi. Jak sedím na tvé židli a pláču, přichází za mnou a vykládají mi některé zážitky z vaší spolupráce... někdy se směji... ale současně je nesnáším za to, jak se jim do vět o tobě čím dál častěji vkrádá minulý čas...
Ty přece žiješ, miláčku!!!
Před dvěma týdny ti sundali ten obvaz a rána se hojí krásně... a.. teď jsi otevřel oči a usmál se...
Když jsi to udělal poprvé, sotva pět dní od chvíle, co tě sem přivezli, utíkala jsem za sestrou a křičela nadšením, že jsi se probral... Kolik práce jí dalo vysvětlit mi, že...
Někdy zvedneš hlavu, pohneš rukou, nebo zamrkáš... ale teď už si uvědomuji, že o tom vůbec nevíš... že jsou to jen impulsy z části mozku, která udržuje ty, jak říkal doktor, vegetativní funkce...
Pamatuješ, jak se v médiích propírala kauza té ubohé Američanky? Tenkrát jsem stála na straně jejího manžela, co chtěl, aby ji od přístrojů odpojili: dneska to vidím jinak.
Copak to jde, zmáčknout tlačítko a naordinovat ti smrt?
Ještě je naděje, já to cítím...
A pak: což sami doktoři nepřiznávají, že je pro ně lidský mozek obrovská záhada? Třeba se mýlí a ty mě slyšíš... víš o všem, co dělám a směješ se, když vidíš, jak ti napřed všechno předříkám a pak to strašně pomalu přepisuji.
Tvrdí mi, že nevnímáš a neuvažuješ.
Ale co když tam uvnitř jsi a křičíš o pomoc?!
Ucítila jsem dotyk na zátylku. Sestra.
Už jsme to měly nacvičené: zatímco ony pečovaly o pacienta, já vyšla před pokoj a opřela se zády o dveře: proč... proč se to muselo stát zrovna jemu? Proč se to muselo stát nám?!
Někdy mě přepadne vztek a zoufalství: v tu chvíli bych nejradši křičela a nadávala mu – ,,proč sis nedal větší pozor? Proč?!“
Ozvalo se zaklepání: odstoupila jsem od dveří a udělala místo sestrám. Jedna mi při odchodu zavadila o rameno.
,,Promiňte,“ řekla.
Nezlob se, byly tady sestry a to já musím vždycky pryč... víš, že jsem si vymohla alespoň to, že ti můžu umýt obličej? Máš hrozně rozpraskané rty, tak ti je svlažuji kapičkami vody... za ten měsíc ti taky hrozně vystouply lícní kosti... ale neboj se, to se zlepší!
Dneska jsem napsala první kapitolku... a teď už musím jít, Semire. Práce... No jo, zase budu psát... ale tentokrát za peníze: musím přece vydělat na to domácí kino, co jsme si vysnili!
Ačkoliv... věř, že teď sním o úplně jiných věcech.
Deník teď zavřu a strčím ti ho pod polštář... hezky ho hlídej, spoléhám na tebe.
Jednou si ho přečteš...
Já to vím.
Za jak dlouho se ti asi dostane do rukou, miláčku?
Zítra? Za týden, za dvacet sedm dní? Za rok? Za osm?
Slovo ,,nikdy“ pro mě neexistuje.
Jen netuším, kolik těch popsaných sešitů bude: jeden, dva, osm, čtyřicet?
Nebo... ztratím snad časem sílu je psát...?
*****
Krev se objevila okamžitě.
Ponořila jsem zápěstí a sledovala, jak se rudá barva rozplývá do okolí...
Někde jsem slyšela, že to v horké vodě bolí míň.
Kecy.
Bolelo to strašně.
Otřela jsem si slzící oči a lehla na záda, takže jsem měla nad šarlatově zbarvenou hladinou pouze obličej: cítila jsem, jak mě nasáklé oblečení drží u dna.
Břitva, kterou jsem nedbale odložila na samý kraj stolečku s kosmetikou, sklouzla po mokrém povrchu a padla na měkkou předložku mezi zmuchlané stránky. Stránky vztekle vytržené z jedné knížky, kterou mi kdysi dal jen tak: s rozpačitým úsměvem a slovy ,,když máš tak ráda tu filosofii...“.
Ta kniha byla o naději.
O víře.
O zázracích.
Prostě o jedné velké odporné iluzi.
Řekli mi to včera odpoledne, dřív, než vůbec kdo z nich promluvil: řekly mi to jejich oči, které se vyhýbaly kontaktu, jejich nervózní pohyby, to hlasité polknutí předtím, než jejich rty opustila ona děsivá slova.
Naděje zhasla.
Víra zklamala.
Zázrak... se nekonal.
Zemřel v tu nejtemnější noční hodinu, v tu zvláštní tajemnou chvíli před svítáním. Nebyla jsem u něj.
Nikdo u něj nebyl.
Třásla jsem se jako osika a zuby mi drkotaly: pohlédla jsem na vysoko vyhrnutý rukáv levé paže a usmála se. Už to nebude trvat dlouho... Voda byla temně rudá: když jsem do ní ruku opět ponořila, zahlédla jsem její obrysy jen matně... s námahou jsem zaťala prsty do pěsti a znova je roztáhla: jaká genialita byl jenom tenhle pohyb... jaká genialita byla skryta v každém mechanismu tvorby myšlenky, byť by byl její obsah čemukoliv šlechetnému na hony vzdálen...
A já se každou vteřinu od chvíle, kdy šlachy na mém zápěstí přeťala lhostejná čepel, vzdávala možnosti na podstatu těchto věci přijít. Ale já to musela udělat.
Tenhle svět není k žití. Ne, bez něj by šlo o přežívání, o vegetaci, o sprosté naplňování základních podmínek k existenci: jíst, spát, pít... bez radosti, s bolestí v srdci, s pomalu krnící, v bolestech umírající duši.
Veďte si své polemiky o právu vzít si život, tvrďte si, že jde o slabošský únik od problémů, klidně si žvaňte něco o smrtelném hříchu.
Já jdu za ním.
Už brzy ho spatřím.
Na místě, kde není temnoty.
Na místě, kde září Bílé světlo...
|
|
|
| | |
JSSVLVKMK
Založen: 21. 11. 2007 |
Příspěvky: 303 |
Bydliště: Praha |
|
|
Zaslal: 17.1.2008 22:49 |
|
|
|
|
Ano, už se asi opakuju, ale musím to říct znova! Jsi fakt nejlepší autor ze všech českých spisovatelů!
Je to tou úžasnou schopností kombinoavt slova tak, aby ze smutného příběhu běhal mráz po zádech, aby z humorné povídky tekly slzy smíchu. Opět se ti to zde moc povedlo!
Wox, jsi to snad ty, dívka, která neunesla tragickou smrt blízké osoby? I kdyby ne, není to podstaté!
Semir... hm, jednou nedával pozor, jak jsi řekla "i rutinní záležitost může zkratovat", to mě dostalo. Moc mě zaujalo, jak nešťastná Wox věřila, že se z toho dostane, vždyť slovo "nikdy" nezná! Skvělý nápad s deníkem. Ano, aby se dozvěděl, co se všechno dělo v průběho jeho "spánku". Její beznaděj skvěle popsaná, víra dobře vyobrazená! Nemám slov!
Sakra, to bylo tak pěkný, že nevím, jak to komentnout! Prostě úžasný, ale to ty moc dobře víš!
|
_________________ Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka )
|
|
| | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1514 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 19.1.2008 0:58 |
|
|
|
|
Jůůů, děkuji za pochvalku, ač je značně přehnaná! celý tenhle komentář moc potěšil, je přesně takový, jaký mi dělá největší radost, protože je konkrétní mooooc díky!
Jsem ráda, že se Ti povídka líbila a zaujala Tě
A chtěla jsem, aby Semir umřel zbytečně, ne při nějakém hrdinském skutku jen udělal chybu, smůla
Psala jsem tuhle povídku asi před dvěma lety, když mi bylo hrozně smutně. Vím, že jsem tehdy jen zírala před sebe v pokojíčku a pak začala klepat toto...
Děkuji za komentář!
|
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|