| Semir a já - Všelicos | |
Všelicos
Administrátor
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 627 |
Bydliště: KTU |
|
|
Zaslal: 20.10.2008 18:36 |
|
|
|
|
Omlouvám se za takovouhle blbinu, ale tohle mám v hlavě už dlouho a vzniklo to víceméně jen díky hodinám pana Číči, kterému tímto děkuji, protože pouze o jeho hodiny mám čas se nudit.
„Pane doktore, bude v pořádku? Prosím, řekněte mi, že bude...“
Zaujal mě na první pohled. Malý, rozcuchaný, špinavý, od krve. Jeho hlas protínal ticho chodby jako blesk protíná čisté nebe a zoufalství z jeho hlasu přímo teklo. Máš smůlu, usmála jsem se smutně. Ptáš se nejneochotnějšího lékaře v budově. Ten ti nic nepoví...
Viděla jsem, jak vydechl a svezl se podél zdi, sedaje si rozlámaně na chladnou dlažbu, tisknouc si kolena k bradě. Bylo mi ho svým způsobem líto.
Zvedla jsem se, přešla k automatu na kávu a vhodila do ní pár mincí. Ten zvuk přitáhl jeho pozornost: polkl, ale nezvedl se. Odvrátil pohled, jako by to snad bylo rouhání a něco si pro sebe začal mumlat.
Stroj zapípal. Uchopila jsem neforemný kelímek do ruky a trochu váhaje, jsem přešla k němu, klekajíc si na jedno koleno. „Pane, takhle tady nemůžete sedět...“
Podíval se na mě a já si všimla, jak se mu lesknou oči. Trochu jsem znejistěla. Nikdy předtím jsem někoho tak zdrceného neviděla! „Slečno,“ oslovil mne tiše, „možná mi teď umírá parťák... Právě teď... a já u něj nejsem!“
Kývla jsem hlavou v přátelském gestu a vrazila mu horký nápoj do ruky. „Ale takhle mu nepomůžete... až se probere,“ prohlásila jsem pevně, „tak určitě neocení, pokud se tu nachladíte...“
Vypadal, jako by v něm zuřil lítý boj. Nakonec však vstal a vrávoravě přešel k židlím, do jedné si zbrkle sedaje. „Vy jste lékařka?“ řekl, prohlížeje si plášť, který jsem měla přehozený přes ramena.
„Ne,“ vyhrkla jsem a až teď jsem si uvědomila, co mám na sobě. „To mi jen půjčil doktor Benda,“ sundala jsem si ho a složila do úhledné hromádky. Proto na mne sestřičky tak divně hleděly... „Chtěl mne uklidnit.“ A pomohlo to...
„Aha,“ usmál se a konečně si usrkl. Zdálo se mi, že se mu trochu začíná vracet barva do tváří. „Takže vy tu,“ pohodil bradou, pokrytou vousky, směrem k operačnímu sálu, „někoho máte také?“
Přikývla jsem. „Ano, ale tam,“ zdvihla jsem náhle roztřesenou paži a ukázala na skleněné dveře s jednoduchým nápisem JIP. „Mám tam dědečka...“
„To je mi líto,“ vyhrkl rychle a nervózně si poposedl.
„To nic,“ pípla jsem hořce. „On se z toho dostane, musím tomu věřit... a propo... já jsem,“ podala jsem mu dlaň, „Petra...“
„Semir.“ Jeho stisk byl pevný jako skála, až jsem měla chuť vykřiknout. Místo toho jsem se však zazubila a sklopila oči. Nevěděla jsem, co dál říct... a tak zavládlo ticho.
Ticho, které na nás padlo jako těžká deka.
„Je to moje chyba,“ zaúpěl najednou. „Kdybych ho nechal řídit, nic by se mu nestalo...“
Takže autonehoda...? „Co se stalo?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Petro, já jsem policista... dálniční. Moje BMW je pro mě mým druhým domovem... jeli jsme v pravém pruhu... honili jsme lupiče... a řízení jsem zvládl jak nejlépe to šlo. Ale ten náklaďák,“ otřásl se, jako by ho měl přímo před očima, „nás natlačil na krajnici, zrovna v části, kde má dálnice zdivo... a pak, když skončilo, nás něco vymrštilo mezi stromy. Valili jsme se z kopce a Tom,“ zakoktal se při jménu jeho přítele a dlouho poté se jen nadechoval, jakoby sbíral sílu, „létal po prostoru. Víš,“ oslovil mě znovu, „já byl připoután. Ale on... snažil se prostřelit pneumatiky náklaďáku. Bože,“ skryl obličej do dlaní, „kdyby se nestihl schovat...“
„Nemysli na to,“ poplácala jsem ho rozpačitě po rameni. „Stihl to, to je důležité...“
„Jo to je,“ dal mi za pravdu. „Co... co děláš ty?“
„Zrovna nic,“ pokrčila jsem rameny, ráda, že se rozhovor stočil z tak palčivého tématu na takové, které bolelo méně. „Studuji. Ale pak,“ usmála jsem se, „bych tě ráda následovala. Láká mne uniforma.“
„Tak to máš smůlu,“ ožily mu oči, „já uniformu nenosím.“
„To je škoda,“ pokrčila jsem rameny. „Určitě by ti slušela.“ Nafoukl se jako pyšný páv, až jsem myslela, že praskne. Než však stačil něco říci, ze sálu po naší levici vyšel lékař: sejmul si roušku a pomalu přešel rovnou k nám.
„Pane Gerkhane, váš parťák...“
„Je v pořádku, že ano?“ nenechal ho domluvit Turek a prudce vstal, ruce zaťaté v pěst.
Doktor si vzdychl. „Bude, pane Gerkhane, bude v pořádku. Ale pár dní si tu poleží a ještě si,“ promnul si unavené oči, „odnese pár sádrových suvenýrů.“
„A můžu za ním?“
Když muž kývl, policista kolem něj proběhl, aniž by se na mne ohlédl. Ale nevyčítala jsem mu to. Jen jsem se posadila, dál žmoulajíc bílý pláštík a zavřela jsem oči, doufaje, že až se proberu, tak budu mít nové zprávy o dědečkovi.
Konec...
|
_________________ Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
|
|
| | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 21.10.2008 20:52 |
|
|
|
|
Ne, opravdu nešlo komentovat tak, jak jsem zvyklá, pěkně průběžně. Tvé řádky mne zajaly a nepustily. Bylo to krásné, jak si vzájemné pomohli, pevně věřím, že tohle je jen fikce, a pokud ne, všem přeji brzké a šťastné uzdravení. Panečku, to je zmatený koment, ale tahle povídka chytla...tak nějak hlouběji
děkuji!
Fí
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
| Re: Semir a já - Všelicos | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 21.10.2008 20:53 |
|
|
|
|
Děkujeme za příspěvek do projektu!
Bylo mi pacinky líto vidím ho, jak se tam choulí, špinavý, otrhaný a po roztrženém spánku (doktora samozřejmě vyhnal) mu pomalu stéká zasychající krev :aww: mám ho ráda takhle zdrceného... a mám obecně ráda tyhle ,,nemocniční situace", kdy přátelé vyděšeně čekají, jak se o život jejich milovaného porvou dokotoři
Zaujal mě protiklad zničeného Semirka a svým způsobem daleko vyrovnanější Petry, která byla v tu chvíli o hodně silnější: a oceňuji, že tu svou sílu využila k jeho povzbuzení. Bylo to od ní moc hezké :aww:
Podíval se na mě a já si všimla, jak se mu lesknou oči. Trochu jsem znejistěla. Nikdy předtím jsem někoho tak zdrceného neviděla! „Slečno,“ oslovil mne tiše, „možná mi teď umírá parťák... Právě teď... a já u něj nejsem!“
Chudík muselo mu být hrozně...
Petřina v duchu pronesená glosa na nekomunikativného doktora byla fajná, stejně jako mimochodem zmíněný plášť a s ním spojený zájem sester
Při popisu nehody jsem křivila tvář. Museli být našlehaní jak ozdoba na dort
„Určitě by ti slušela.“ Nafoukl se jako pyšný páv, až jsem myslela, že praskne.
JEŽIŠI!!!! On je ješitný i v takové situaci??? XD I ve chvíli, kdy Tom možná bojuje o život??? XD nééééééé!
„Pane Gerkhane, váš parťák...“
„Je v pořádku, že ano?“ nenechal ho domluvit Turek a prudce vstal, ruce zaťaté v pěst.
Doktor si vzdychl. „Bude, pane Gerkhane, bude v pořádku. Ale pár dní si tu poleží a ještě si,“ promnul si unavené oči, „odnese pár sádrových suvenýrů.“
To jsem moc ráda!!!!
A Pétě držím pěsti, ať i jejího dědečka potká happyend
Milý drobeček, Všelinko! :hug:
|
|
|
| | |
Všelicos
Administrátor
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 627 |
Bydliště: KTU |
|
|
Zaslal: 21.10.2008 21:08 |
|
|
|
|
sasadydzej: Děkuji moc, jsem ráda, že se Ti líbí
Fíček: Fikce je to bohužel jen napůl. Můj dědeček měl před několika lety ošklivou mrtvici a zaklínil se při ní, když upadl, pod topení a jen to, že babička právě přicházela domů z nákupu, mu zachránilo život. Na JIPce ležel hrozně dlouho... a já tam za ním chodila, i když mne tam nepouštěli často... nesměla jsem samozřejmě brečet, aby to nepoznal, i když byl už v té době slepý... ale i tak, když jsem ho tam viděla, a slyšela jsem, jak nemůže ani pořádně mluvit... z té doby (tehdy mne také napadla tato povídka, ač chudinka na realizaci čekala hrozně moc dlouho) jsem začala nenávidět naši nemocnici, protože takhle hrozně se starat o člověka, to je hrůza XD No, abych přeskočila rekonvalescenci, která ho málem zabila (nedávejte NIKDY příbuzné do LDNky, pokud je máte rádi), úplný happy end nenastal. Dědeček je napůl těla ochrnutý, ale, zaplať ten nahoře, žije a myslí mu to normálně. Mám ho ráda a jsem šťastná, že to všechno přežil (a tímto doktoru Slavíkovi plivu do tváře XD).
Wox: Není zač, ráda jsem se zúčastnila!
Jo, také je mám ráda tyhle situace... ukazují se v nich pořádně city druhých, i ty hluboko skryté.
Ona Petra musela být silná... kdyby to v sobě nedusila, tak by tam hystericky řvala na celé kolo a vrážela do dveří JIPky XD Navíc... víš jaký mám názor na to, když mne někdo vidí plakat
Nehoda asi nebyla nic hezkého.. a vem si, že Tom se nestačil připoutat (byl rád, že stihl zastrčit hlavu, aby o ni nepřišel). Nechtěla bych být v jejich kůži....
A je ješitný, chlapi jsou ješitní v JAKÉKOLI situaci
Děkuji za komentáře!
|
_________________ Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
|
|
| | |
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|