AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Oznámkujte mou povídku, prosím, jako ve škole:
1
85%
 85%  [ 6 ]
2
14%
 14%  [ 1 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 7

Oko za oko, zub za zub
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Nazdárek Smile Měla jsem chuť napsat nějakou kriminálně (hahaha) laděnou povídku, jelikož poslední dobou jsem za a) moc nepsala, a když už jsem psala, tak to bylo za b) zamyšlení a tak Smile
Chtěla bych říci, že tato povídka je věnovaná všem, co mají v rodině někoho... či měli... kdo utrpěl úhonu kvůli nepozornosti řidičů na silnicích, či kdo jejich vinou přišel o život. Napadla mne zhruba před měsícem, když jsem viděla reportáž o dívce, která se stále nemůže vzpamatovat z toho, že ji a její sestru přejel na přechodu muž... a její sestra to nepřežila (http://www.mesto-bohumin.cz/index.php?sekce=3&rubrika=18&nclanek=8576&lang=cz). Musíme se zamyslet nad tím, jak se chováme, obzvláště na silnicích. Protože auto není jen dopravní prostředek.
Auto je i smrtící zbraň.

Přeji příjemné počtení a omluvte ještě jednou můj styl: nejsem s ním spokojená, ale mám chuť psát Smile


Přidán SEDMNÁCTÝ díl, 24.12. 2013


Oko za oko, zub za zub


„Alberte, řekla jsem ti, že tam máš být až za hodinu.“ Beliza Sesselová nekompromisně odsekávala svá slova do telefonu, který svírala svými gelovými nehty. Hnědé vlasy měla zježené zlostí a tak není divu, že jí i noha, vyzbrojená drahými lodičkami, sem tam pořádně dupla na plynový pedál. „Já to chápu, ale- Jo, už jedu! Ale zapomeň na to, že-“
Beliza nestihla dokončit větu. Co však stihla, byl hlasitý výkřik, který se Albertovi, čekajícímu na druhé straně Kolína nad Rýnem, navždy vryl do paměti: protože po něm následovalo jen zmatené ticho, rušené pouze jeho děsem naplněným, sotva slyšitelným šepotem: „Bel? Bel!“ Ani to však netrvalo dlouho. Mobil se totiž již navěky věků odmlčel.

*****

„Tak co to bylo tentokrát, Huberte?“ Semir Gerkhan se líně protáhl přímo nad vrakem tmavomodrého Fiatu Punto, ze kterého se ještě stále kouřilo a přímo za uzívaně znějící větou udělal efektní tečku v podobě požitkářského zamlaskání.
Hubert, jeden z pohotovostních techniků, zakryl objektiv pracovního fotoaparátu a otřel si potem zbrocené čelo: nejen že na sobě na rozdíl od v lehké bundičce oděného komisaře měl neprodyšný bílý oblek, ale také navíc byl přítomen požáru, o který Turek přišel. „No,“ začal váhavě, v duchu si přitom představujíc galony vody, které po příjezdu zpět na KTU vypije, „myslím, že to samé, co v posledních třech týdnech...“
Teprve teď se Semir probral pořádně. „Zase prostřelená...?“
„Přesně tak,“ přikývl Hubert zamračeně. „Ale potvrdí to až kompletní prohlídka, zatím je to jen můj odhad. Šéfik ti určitě dá vědět, až ji dokončí, vždyť už to znáš...“
„Jo, to znám. Díky,“ zamumlal zamyšleně Gerkhan a promnul si unavená víčka. Takže zase ten ostřelovač, prolétlo mu hlavou. Už aby se Tom vrátil... bez něj s tím nepohnu. A co teprve... „Papírování,“ zaúpěl náhle jako raněná vydra a zbrkle se rozhlédl kolem sebe. Do zorného pole jeho čokoládových očí se tak dostaly hromady rozmačkaného plechu, ohořelých kol a zraněných lidí, které se horliví záchranáři s nadlidským úsilím snažili napěchovat do přistavených sanitek. Komisaři se zatajil dech, jako by mu až teď došla hrůznost celé nehody: skousl si spodní ret, až na něm vyvstaly karmínové krůpěje. „Krucinál...“

„Pane Gerkhane?“ Turek sebou cukl, jako by se probudil ze sna. Zamračeně si prohlédl mladíčka, stojícího před ním: ten se však jeho vzevřením nenechal zmást a dál se vesele usmíval. „Pane Gerkhane, něco pro vás mám,“ podal horlivě vrchnímu komisaři štůsek ohořelých lístků a kartiček. „Ten Puňťa patřil Belize Sesselové, osmadvacet let. Vdaná, bezdětná. Volal její muž,“ odříkával, jako by informace, které sděloval, byly jen pouhopouhou básničkou, zadanou učitelkou ve škole, „telefonovala s ním těsně před nehodou. Říkal, že vyjekla, pak se nic neozejvalo a náhle se mobil z hovoru odpojil. To ho samozřejmě vyděsilo a-“
„Brzděte,“ přerušil ho Semir s ústy od ucha k uchu, „nemůžete to na mě tak chrlit, vždyť bych z toho nic neměl. Vy jste tu nový, že?“
„Jo,“ přikývl policista důkladně a narovnal se, jako by na tom záleželo. „Kocourek. Petr Kocourek. Strážmistr,“ nafoukl se. „Nastoupil jsem k vám dnes ráno. Je mi ctí, že můžu sloužit po vašem boku. Hodně sem o vás slyšel, doufal jsem, že vás někdy uvidim v akci.“
„Aha, těší mne,“ kývl hlavou Gerkhan a převzal důkazní materiál, dále si Kocourka nevšímaje. Zaryl zrak do ohořelého řidičského průkazu a koutky mu klesly. „Taková hezká, mladá,“ zašeptal smutně, když spatřil Belizinu tvář na identifikační fotografii, „život teprve před sebou...“
„Ale ale, snad ses nám nezamiloval?“

„Tome?!“ vyjekl Semir, jako by spatřil ducha samotného Drakuly, bažícího po jeho krvi.
„No kdo jiný,“ zazubil se modrooký Kranich a objal svého nejlepšího přítele. „Slyšel jsem, že se tu beze mne nemůžeš obejít, tak jsem si zkrátil dovolenou. No,“ tleskl a s nebývalou radostí, působící v kruhu zachmuřených lidí tatřka jako výsměch, si založil ruce v bok, „myslím že je na čase, abys mi řekl, o co tu vůbec jde.“

*****

Na služebně dálniční policie vládl jako vždy chaos. Sekretářka Petra Schubert nestíhala vyřizovat vše, co po ní zbytek osazenstva chtěl a tak se již několikrát stalo, že se něčí žádost o hrnek s kávou setkal s nepříjemným výštěkem nervozity, který by nikdo do blonďaté ženy neřekl. Sigi Miller, i přes to, že by se měl spíše zabývat nevyplněnými lejstry, válejícími se všude po jeho pracovním stole, se jako vždy dohadoval s Horstem Herzbergerem o tom, jaký druh zákusku má lepší chuť a do toho všeho se Dieter Bonrath snažil splnit všechny úkoly, která na jeho bedra naložila nekompromisní Šéfová, Anna Engellhardtová. A do toho všeho dovnitř naklusali Kranich a Gerkhan, rovnou kráčeje do prosklené kukaně, ve které měli zařízenou kancelář. Už už sahali po klice, když vzduch proťalo ostré zasyčení jejich jmen. „Tome, Semire! Ihned pojďte sem, pánové!“
Komisaři jen pokrčili rameny, snaže se ignorovat Bonrathovo varování, že hlava služebny nemá zrovna dobrou náladu. Když se však postavili před Annin stůl, chtě nechtě museli polknout.
Zuřila.
Engellhardtová nepokrytě skřípala zuby a papíry, které jí ležely na stole, doslova drásala hrotem své propisovačky. „Takže,“ snažila se ovládnout svůj hlas, „co vlastně víme? Pánové,“ zaprosila zoufale a odložila psací náčiní, „prosím vás, řekněte mi, že něco máme... Cokoliv...“
Semir zavrtěl hlavou. „Je mi líto Šéfová... ale... ne. Žádná stopa v okolí nezůstala, jako vždy. Ještě čekáme na výsledky z KTU a z pitevny, ale myslíme si,“ polkl, „že se jedná o toho samého člověka.“
„A vsadil bych boty na to,“ zapojil se do hovoru již opět vážný Tom, „že ta holka porušovala nějaký předpis.“
Engellhardtová si povzdechla, jako by vypouštěla páru a svezla se hlouběji do pohodlného křesla, předhazujíc před policisty štůsek výtisků novin s pořádně tučnými titulky. „Tisk si na nás pořádně smlsává.“ S nevolí jim věnovali pozornost, ale jen na chvíli: hned poté opět zahleděli na svou nadřízenou. A až teď si parťáci všimli, jak ztrhaně žena vypadá.
Jako květina bez vody, zamračil se Turek. „Šéfová...“
Zarazila ho paží. „Mlčte, Semire. Shrňme si to. Dvacet nehod, z toho osm mrtvých, pokaždé prostřelená pneumatika. A každý z nich porušoval nějaký předpis. Telefonování za jízdy,“ vypočítávala na prstech, „skoro každý byl nepřipoután. Dva měli na sedadle spolujezdce položený notebook, takže v něm nejspíš něco hledali a nesledovali cestu a pět z nich jelo jako o závod. Máme tu,“ řekla konečně nahlas to, o čem si již tři týdny šeptala celá stanice, včetně jí, „samozvaného hlídače zákona.“
„Ale proč,“ ozval se Tom, „nestřílí po lidech? proč jen do pneumatik?“
„Třeba jim chce dát šanci uhájit si život,“ pokrčil rameny Gerkhan a když se na něj žena i muž zadívali se zdviženým obočím, mírně se usmál. „Už dlouho nemohu spát a pořád nad tím přemýšlím,“ dodal na vysvětlenou. „A tohle jediné mne napadlo.“

„Musím souhlasit s panem Gerkhanem,“ ozval se za jejich zády hrubý hlas: když za ním komisaři otočili hlavy, padl jim do zorného pole nižší, silnější muž, který svou výškou a krátkým vlasovým porostem mohl směle konkurovat Semirovi.
„Dovolte, abych vás představila,“ řekla Anna mdle. „Kirrick Weiß. Byl sem poslán kvůli našemu případu. Pane Weißi, tohle jsou mí nejlepší lidé, vrchní komisaři Gerkhan a Kranich.“
„Jsem psycholog,“ upřesnil Kirrick a podal oběma mužům pravici. „A myslím, že jsem možná konečně přišel na to, proč náš ostřelovač vůbec ostřeluje. Je to totiž, jak to již bývá, velmi prosté.“ S tím sáhl do kožené aktovky, kterou svíral v levé ruce a vytáhl na denní světlo bílý svitek, který s Engellhardtiným svolením před trojicí rozvinul. „Tohle jsou všechny oběti.“
Semir, snažící se brát poslední události jako rutinu, se otřásl. Množství fotek, které viděl, mu opět šimraly žaludek a musel se hodně ovládat, aby nevykřičel do světa lament nad všemi těmi ztracenými životy. Tom, jako by to vycítil, mu položil ruku na rameno a chlácholivě na přítele mrkl.
„Všichni víme,“ pokračoval Weiß, „že nemají nic společného. Nikdy spolu nemluvili, dokonce ani nestudovali společně. Nikdy se neviděli. Někteří,“ zabodl prst do několika fotografií, „byli dokonce z jiných koutů Německa a jeden,“ ukázal na obrázek šedivého staříka, „byl z Belgie. Nemají,“ zopakoval, „jediný společný rys, který by nás dovedl k vrahovi. Avšak,“ zatvářil se vítězně, „přeci jen jsem poodkryl roušku tajemství nad tímto hlavolamem.“ Po dramatické pauze prohlásil: „všichni porušili dopravní předpisy.“

„Pane Weißi,“ oslovila ho mdle Šéfová, „to my ale přece-“
„Víte to, to je samozřejmé,“ pohoupl se na podpatcích naleštěných bot. „Jasné to totiž musí být každému, kdo o tom kdy slyšel. Ale,“ zdvihl prst do vzduchu, „já a mí kolegové jsme dlouho pracovali a tohle,“ vytáhl z tašky další papíry, tentokrát pevně svázané do desek z tuhého kartonu, „je podle nás nejpravděpodobnější profil pachatele.“
Kranich se po složce natáhl a uchopil ji do štíhlých prstů. Začetl se do řádků v ní naklepaných a zamračil se. „Pane,“ zavrtěl pochybovačně hlavou, „vyhledávat našeho mstitele mezi těmi, kterým během posledního roku někdo zemřel, napadlo i mne. Můj kolega,“ pokynul směrem k zamlklému Turkovi, „mi sdělil, že se o to už pokoušeli. Nemá to smysl. Těch lidí jsou stovky... navíc to může být cizinec. Nemusí být z našeho města a třeba o někoho mohl přijít před lety a až teď se mohl rozhodnout...“
„Proti vašim argumentům,“ usmál se Kirrick chlácholivě, „hovoří řada faktorů. Za prvé, celkem přesně se vám podařilo díky balistice určit místa, odkud se střílelo. Jejich výběr svěčí o tom, že se v Kolíně a okolí výborně vyzná! To by nějaký turista,“ zamžikal, „nedokázal. Za druhé, domníváme se, že je to žena, ale v tomhle se samozřejmě můžeme mýlit. Jenže způsob, jakým zabíjí... jak říkám, šanci obětem by dala jen žena či zjemnělý muž, drsňák určitě ne. A z toho, s jakou vehemencí se do toho pustila, ztratila někoho určitě někdy za uplynulých dvanáct měsíců. A konečně za třetí, kontaktoval jsem vašeho technika a dal mi za pravdu s mou domněnkou, že se ty kulky dají sehnat u nás ve městě. To je,“ zarazil policistův protest, „chabá stopa, to uznávám. Stejně tak je můžete koupit kdekoliv jinde. Ale pro začátek to stačí, ne?“
„Takže žena,“ povzdychla si Anna. „Pánové, jděte za Petrou, ať vám znovu vyjede seznam nehod na dálnici, snad konečně na něco přijdete...“

„Šéfová!“ vtrhla v tu chvíli jmenovaná do kanceláře a tvářila se nadmíru uštvaně. „Na A2 je nehoda, šlo o Citroën Berlingo...“
„Zase...?“ probral se z mlčení Gerkhan.
„Vypadá to tak. Ale co je hlavní... řidička žije! A,“ zajíkla se, jak se snažila ze sebe vše co nejrychleji vychrlit, „prý někoho viděla v poli!“
Nebylo již třeba nic říkat. Policisté se jako o překot hnali k autu, doufajíc, že jim svědek konečně pomůže rozjet nějaké plody přinášející pátrání.

*****

Berlingo bylo kapotou obtočeno okolo kmene topolu a Semir se otřásl hrůzou, když si představil, jaký strach musela jeho řidička mít. Jaké to asi je, když se člověk jen vrací z nákupu a náhle si všimne, že na něj míří smrtonosná hlaveň? Když nikdy nikomu neublížil a dělá práci, která nikomu nevadí? U mne bych to pochopil. Ale u obyčejné prodavačky?
„Paní Orpellová,“ věnoval se mezitím ženě Tom Kranich a sjížděl konsternovaného parťáka vyčítavými pohledy. No tak, haló! Na představy bude čas později, teď tu máme případ! „Co jste vlastně viděla?“
Olga Orpellová zamžikala na omelírovaného hocha, který se u nich náhle zjevil a koktavě ze sebe vysoukala roztřesená slova. „No, jela jsem normálně z nákupů, doma už nebyl ani chleba... zrovna jsem vjela na dálnici, když mi zavolal Maty, můj syn... bylo mu špatně a chtěl, abych pro něj přijela ke škole. A akorát, když jsem zavěšovala, tak mi něco řeklo, abych se podívala do pole... a tam na mne ta ženská mířila! Musela bejt padlá na hlavu!“
„Takže se Weiß nemejlil,“ pronesl Kocourek zamyšleně a vysloužil si za to Kranichovo škleb. „Nepamatujete si, jak vypadala? Třeba... jaký měla háro?“ Kranichovi nad tím výrazem málem zaskočilo, vypadalo to však, že se mladík Olze velmi zamlouvá.
„Dlouhý,“ polkla, sjížděje Petra pohledem od hlavy až k patě, „strašně dlouhý. A myslím, že měla melír jako vy,“ zachichotala se, když na ni mrkl.
„Děkuju!“ věnoval jí strážmistr jeho nejhezčí úsměv a poodešel o kus dál, zvědavě si prohlížejíc vrak svým nezkušeným zrakem.
„Můžu už jít?“ obrátila se náhle vzpamatovaná Orpellová na Kranicha a setřásla ze sebe termodeku, kterou jí ihned sebral postarší zdravotník.
„Můžete,“ mávl Tom rezignovaně a vystřelil za Kocourkem. Tohle si ti zelenáči nesmí dovolovat! „Hej!“ okřikl mladého zvědavce, „co to mělo být?“
Dvojice zlatavých očí na něj nadšeně zacivěla. „To měla bejt spolupráce, pane Kranichu. Kocourek, Petr Kocourek,“ natáhl k vrchnímu komisaři ruku. „Šéfová mne k vám přidělila jako pomocníka. Ona,“ znejistěl, když viděl, jak modroočko na jeho dlaň zděšeně civí, „vám to neřekla?“
Elegantně oděnému muži se zbrotilo čelo potem. Ne, tohle nám sakra neřekla! Chtělo se mu dupat a křičet. Nejen, že mají složitý případ... ale navíc k němu dostanou i okovy na kotníky! Mlíko mu teče po bradě a chtěl by vyšetřovat s náma!! No... no prosím, panáčku, ovládl se Tom a narovnal se jako svíce. Ale nepočítej s tím, že nás budeš brzdit. A když už tu jsi... „Tak fajn,“ splnil Kranich základy etikety a stiskl kolegovi prsty, „a teď, když už máme seznámení za sebou... tak mi prosím sežeň kafe. Díky. A sám si taky jedno dej, tohle vypadá na hodně dlouhej den.“ A krokem vycpaného páva se přesunul za Turkem.

Ten stále dlel na místě, s rukama za zády a prohlížel si lán pole. „Někde tam přece musí být nějaká stopa,“ prohodil k příchozímu parťákovi, ignorujíc jeho nasupený výraz. „Otisk boty, zlomený klas... vlákno z oděvu... prostě něco!“ Jak mluvil, dostával se pomalu do varu. „Musíme sem poslat celou kavalerii techniků! Musím-“ Jeho slova přerušilo vtíravé pípání mobilního telefonu. Neochotně po něm hrábl, aby se rozzářil, když spatřil jméno volajícího, leč ho, jak znalecky usoudil, čekala sáhodlouhá přednáška. „Ahoj Hartmutte,“ zazubil se a mrkl na Kranicha, který zpozorněl a pověsil se pohledem příteli na rty, „tak povídej, copak pro nás máš... ale laicky, prosím,“ dodal, když slyšel, jak se Freund nedočkavě nadechuje, „pamatuj si, že neděláme v tvém oboru... takže?“
„Takže,“ ozval se zkresleně ukoktaný hlas zrzavého inženýra, „podíval jsem se na auto té,“ zašustily papíry, jak se technik prohraboval v papírech, „Sesselové. Byl to on. Nebo spíš, jak si myslí Kirrick, byla to ona. Pravá pneumatika prostřelená... sám víš, jak těžké je v takové rychlosti, kterou jela-“
„Jak rychle jela?“ vychrlil ze sebe Turek.
„Necelých stopadesát kilometrů v hodině,“ odfrkl si trochu přezíravě vzdálený hlas, „co bys chtěl od toho vozítka co měla-“
„Hartmutte...“
„No jo, no jo.“ Bylo znát, že muž na druhém konci aparátu pochoduje po své kanceláři sem a tam. „Kde jsem to skončil? Už vím. Sám jsi několikrát pocítil na vlastní kůži, jak je těžké vůz, který dostane smyk, zvládnout... Podle toho, co říkal ten Sessel,“ vzdychl si, „to navíc byla jen sváteční řidička. Nic jiného se tedy ani čekat nedalo, ta její rychlost v tom sehrála hlavní roli, i když to, že se nepřipoutala, jí snížilo šanci k přežití na nulu. No a zbraň je pořád stejná.“
Vrchní komisař souhlasně zamručel. „Přesně to jsme si mysleli. Máš ještě něco?“
„Víc už nic. Teď jste kde? Že bych vám poslal ten spis rovnou do rukou...“
Gerkhanův knír se škodolibě zkroutil. „Kilometr za hlavním vjezdem na A2, kamaráde. Zvu tě sem na pěknou party a vezmi s sebou i všechny svoje poskoky...“ Úplně přitom viděl, jak se Freund kouše do rtů, snaže se policistovi prudce neodseknout.
Nakonec bylo slyšet jen nesrozumitelné zamumlání, které však po chvíli ustalo a technik opět promluvil jasně a zřetelně. „O čem to mluvíš?“
„O havárce červeného Berlinga. Stejný případ, jen s malou obměnou – víme naprosto přesně, kde ostřelovač stál. Tak potřebujeme zajistit všechny stopy a potřebujeme na to někoho,“ věděl, že když zrzounovi zalichotí, tak si ho snadněji získá, „kdo je na to profík.“
Hartmutt se nafoukl jako plachta za větru. „Za deset minut jsme tam. Nikoho k tomu místu nepouštějte, ani pohotovostní kolegy a čekejte! Hned tam jedeme!“
Hovor byl stiskem červeného tlačítka utnut stejně surově, jako byla gilotinou useknuta hlava Marii Antoinettě. Semir byl sice trochu zaskočen, že vyjímečně tím, kdo se nerozloučil, nebyl on, ale Hartmutt, pak však pokrčil rameny a uklidil mobil na patřičné místo.
„Tak jak,“ nevydržel to drbna Kranich a podupl si nožkou, „co ti řekl?“
Čokoládové oči se zabodly do modrých. „Sesselová opravdu zemřela její,“ naznačil rukou střelbu, „rukou. A díky mně,“ zamnul si dlaně, „sem právě jede půlka KTU vyzbrojená vším možným, jen aby nám dokázala, že jsme bez nich ztracení.“
„Což,“ ušklíbl se Kranich kysele, „je vlastně, bez nadsázky, naprostá pravda.“

„Ehm, ehm?“ vyrušil je mladinký hlásek a oba braši se jako na povel otočili. Kocourek se na ně usmíval jako milius a kapku nervózně si pohrával s proužkovanou kravatou.
„Vy?“ vykulil očka Turek. „Člověče, kde máte uniformu?“
„Na služebně,“ pokrčil Petr rameny, strčil obě pěsti hluboko do kapes světlých džín a zakabonil se. „Snad ještě můžu chodit oblečenej jak chci, ne?“ vyprskl náhle nabroušeně. „Pro tvoji informaci mi Šéfka k tomuhle všemu,“ poskočil si před nimi, „dala svoje sladký požehnání. Tome, to kafe máš u káry Kobry 6. A teď mě voba vomluvte,“ uklonil se, „jdu si to tu vomrknout.“ Komisaři na něj civěli jako na zjevení a vzpamatovali se teprve když si vzdalující se hoch zmotnil odněkud ze vzduchu blok a tužku.
„Tak tohle bude ještě zajímavý,“ broukl Semir. „Co tu vlastně dělá? A proč nám tykal?“
Kranich se zhluboka nadechl. „Je to naše posila, kamaráde. Rozkaz přímo od Engellhardtový. Tenhle melírák je náš nový parťák.“
Gerkhan chtěl něco podotknout, ale už to nestihl: ozvalo se skřípění dobrých dvaceti pneumatik a pět zelených zásahových vozů prudce zabrzdilo jen kousek o policejních zátaras. Z každého auta se vyřítilo pět techniků, kteří se, společně s kufříky s vybavením, vydali přímo ke dvoum přátelům. V čele si to důležitě kráčel Hartmutt Freund, udělující rychlé pokyny poskokům Karlheinzovi a Ralphovi. „Semire,“ křikl na Turka už z dálky, „tak kde stála?“
Gerkhan chvíli přemýšlel, zda si nemá alespoň trochu utahovat z legračních bílých oblečků, které na sobě celé KTU mělo, ale když mu došlo, že by si jeho převysoký kamarád mohl dupnout a příště by se do něj museli navlékat i všichni komisaři, polkl špičku a raději pokynul Freundovi, aby ho následoval. „Hledejte otisky bot, nitě z oblečení nebo vlasy,“ snažil se hovořit co nejrychleji, „ty má údajně strašně dlouhý, tak jestli je normální, tak by tam alespoň jeden měl bejt...“
„Chápu,“ usmál se technik. „Takže, kluci... a holky,“ podotkl omluvně směrem ke dvěma kolegyním, „rozdělíme se. Tým alfa,“ pokynul k jedné partě, „si vezme na starosti úsek cesty. Chci perfektní odlitky, jako byste to dělali na nějakou výstavu, jásny? Tým beta se probere obilím na levé straně cesty a bude hledat cokoliv, co tam nepatří. A tým gama,“ promluvil ke zbylým sedmi lidem, „jde na pravou stranu. Nějaké otázky? Ne? Výborně, tak,“ tleskl, „do toho, vážení, ať je to v cuku letu!“
„Hartmutte,“ šťouchl kamarádovi malý mužík do boku, „musím běžet, znáš to, papírování. Ale jsem na příjmu, kdybys cokoliv měl, zavolej.“
Rezek pokýval hlavou a nasadil si na nos vyleštěné brýle. „Určitě. Měj se, Semire. A zdrav Šéfovou.“

*****

„Petro,“ oslovil Tom blonďatou sekretářku, která vypadala, jako by ji kdosi převálcoval buldozerem, „prosím tě, vyhledej mi ženy, kterým-“ Překvapeně zamžikal, když mu Schubert mlčky vrazila do ruky asi dvacet potištěných papírů. „Jé, díky, jsi super...“ Její uštvaný pohled se dal považovat za cokoliv, jen ne za milý, a tak se milý jmenovec jeřába rychle klidil z jeho dosahu. „Tak a teď zjistit, která z nich má dlouhatánský vlasy a bude to...“
„Dlouhatánský vlasy?“ ozvalo se obhroublé uchichtnutí z kuchyňky.
„Jo,“ zamračil se Kranich. „Co je na tom tak vtipnýho?“
„Ale nic.“ Traber vyšel, s horkou kávou v ruce pravé a se sendvičem v levé. „Jen... mám osobní tip, kolegáčku. Zkus, jestli tam nemáš,“ ušklíbl se a usrkl hořký nápoj, „Gabriellu Riedovou.“
Tom nakrčil čelo. „Riedovou?“
„Jo,“ zamumlal Frank a zakousl se do svačinky. „Skvělá ženská. Vede obchod s vojenským vybavením v Düsseldorfu. Ty její vlasy si podle mýho koledujou o zápis do Guinessovky.“
„Počkej… ne, není tu… ale podívat se za ní můžem. Adresa?“
Služebně mladší komisař pokrčil rameny. „Je to hned u centra... počkej...“ Odložil jídlo a začal sám sebe šacovat. „Někde jsem měl vizitku...“ S těmi slovy vyklepal obsah umolousané peněženky, až se Kranich ušklíbl znechucením. „Tady je,“ ignoroval kolegovo povýšené pohledy Traber a podal mu malou kartičku khaki barvy. „Neztrať mi ji,“ pohrozil Tomovi prstem a zle se zamračil. „Ještě bych ten krámek někdy rád našel...“
„Jen jestli ještě budeš mít možnost,“ vložil se mezi ně Semir. „Ta tvoje Gabi totiž docela zapadá do našeho profilu. Je to ženská, má dlouhý vlasy a jestli má vojenský obchod, tak to asi bude i umět se zbraněma, ne?“
Frank se posměšně zazubil. „Jestli umí střílet?“ zasmál se. „Hloupá otázka, příteli. Je skvělá.. nebo aspoň byla skvělá před tou operací...“
Gerkhan zbystřil. „Operací?“
„Na to,“ mávl Traber rukou, pobalil si saky paky a odebral se do své kanceláře, „už se jí zeptejte sami...“

*****

Všude po poli se to bíle hemžilo. Jako pilní mravenečkové se zabrali pracanti z KTU do hledání i těch sebemenších stopiček, které v lánech obilí mohl pachatel - tedy, pan Weiß by nás samozřejmě opravil, že – či pachatelka zanechat.
A zrzavý Hartmutt byl ve svém živlu.
„Karlheinzi,“ ozývalo se každou chvíli, pokaždé z jiného místa, jak mezi svými týmy neustále migroval, „když už jdeš k autu, dones sem trochu vody, prosím... Berndte, pomoz mu a vezmi s sebou i optiku, tady ji budeme potřebovat...“
„Šéfe?“ Jedna z techniček si olízla rty a štíhlými prsty zabalenými v rukavicích cosi s pomocí šikovné pinzety zdvihla ze země. „Něco mám!“
„Opravdu?“ Freund, kterému zabušilo srdce vzrušením, byl dvěmi skoky u ní. „Ukaž?“ Když mu nález, patřičně zabalený v obalu, ukázala, narovnal si krapet zakaboněně brýle a po chvilce uznale hvízdl. „Máš dobré oči, Niky! Výborně!“ Opatrně, jako by to byla část samotné jantarové komnaty, důkazní materiál označil fixem a vložil do kuférku. „To ale,“ odkašlal si a zvýšil hlas, když si všiml, jak na něj se zdviženým obočím v nevyřčeném dotazu všichni civí, „neznamená, že to vzdáme.“ Technici si zklamaně povzdychli. „Ale no tak,“ zamumlal omluvně. „Už jen hodinu, ano? A pokud nic nenajdeme, tak už toho necháme... ale musíme si být prostě jistí, že už tu nic není... taky chcete, aby už byl ten ostřelovač za mřížemi, ne?“ Souhlasné zabručení ho donutilo se letmo usmát. „Ok. Tak do toho...“

*****

„Vy jste se prostě rozhodli, že se mnou spolupracovat nebudete, že.“
Tom a Semir se zarazili: zahledali v paměti, odkud naštvaný hlas, který se jim ozval za zády, znají a když si ho přiřadili ke klidnému mladíkovi z jejich řad, polkli. A sakra...
„Petře!“ otočil se bodře Tom. „Jak se máš, kamaráde?“
Kocourek zaprskal jako naštvaná kočka. „Jak se mám? Nechali jste mě tam jen tak! Jestli jste si toho ještě nevšimli, tak jsme teď parťáci! Mám vám pomáhat! Sice jsem tu jenom chvíli, ale nejsem takovej zelenáč jak si myslíte, jasný? Kdybyste se snesli sem zpátky na zem z těch svých pavích vejšek, tak byste se buď o mně informovali, nebo byste si se mnou přátelsky pokecali a zjistili, že nejsem zase takovej idiot, abych vám musel jenom lejt kafe, tuhle fázi už mám dávno za sebou! A teď pojďte,“ natáhl se vztekle po vrchních komisařích, až se lekli, že se na ně vrhne: místo toho však jen vytrhl Kranichovi vizitku a Semirovi klíčky od auta, sám si to dusaje ke stříbrnému BMW, „nesmíme ztrácet čas. Zatímco tu na mne čumíte jako dva puci, tak může ta ženská zabíjet další řidiče...“

Napřed byli všichni úplně zticha, dokonce se ani nehádali o místa ve voze. Kocourek se v duchu uklidňoval na místě řidiče, směřují je k adrese na vizitce a Tom a Semir zpytovali svá svědomí, oba usazeni vzadu. Nakonec to Turek nevydržel. „Petře...“
„... omlouváme se,“ dořekl Kranich.
„Nechtěli jsme tě urazit...“
„... ale jsme zvyklí dělat jen spolu...“
„... a ne s ostatními... promiň...“
Hoch na ně vytřeštil oči a pak se začal smát smíchem, který Semirovi připomínal rolničku. „Teda,“ prohodil ke kolegům, „vy jste fakt jako jeden muž. Oukej, odpouštím vám... ale už mě tam nenechávejte samotnýho, prosím.“
„Nenecháme,“ kývl Tom. „Ale jedno nám vysvětli,“ vyměnil si významný pohled se Semirem, „jak jsi myslel to, že nejsi zelenáč? Myslel jsem, že jsi u nás nový...“
Zlaté oči strážmistra se zaleskly. „Jsem novej, ale jen tady u vás. Dřív jsem dělal u LKA, ale měl jsem tam slušnej průšvih. Nebyla to moje chyba,“ uhodil pěstí do volantu, až sebou vrchní komisaři škubli, „odnes jsem to jenom proto, že jsem byl ve špatnou chvíli na špatnym místě. Neumíte si představit, jak jsem tenkrát trpěl. Napřed degradace, pak suspendace a zákaz činnosti na pět let. To hrozně zabolí, víte? Jediný, kdo se tenkrát postavil za mladýho blbouna,“ uchechtl se, „byla paní Engellhardtová.“
„Šéfová?“ vykřikli Kranich a Gerkhan unisono.
„Kdo jiný,“ pokrčil Petr rameny. „Víte, znala mýho otce, dřív nás hodně navštěvovala a tak mi věřila. To její vyprávění mě okouzlily tak, že jsem se rozhod, že budu polda. Tenkrát byla ještě u LKA a přivedla mě tam... a můj případ byl i její poslední. Znáte ji, ne,“ pokračoval, aniž by si všiml souhlasných pokývání, „jak umí být tvrdohlavá. Jde cílevědomě po stopě a nakonec se zakousne jako dravá šelmička. Tehdy přišla na obrovský drogový podvod a zdiskreditovala tak půlku oddělení. Soudce ale stejně neuvěřil, že s tím nemám nic společného a neexistovaly důkazy, které by to vylučovaly. Tetu to tenkrát hodně vzalo. Ona odešla k dálniční a slíbila mi, že až mi vyprší lhůta, tak mě vezme k vám. A tak jsem tady...“
„A proč jsi vlastně byl oviněn?“ zeptal se tiše Turek.
Kocourek si skousl ret a zasyčel. „Za zmizení zabavených drog. Byl jsem poslední, kdo je viděl ve skladu.“ Parťáci se ještě na něco chtěli zeptat, ale Petr je zarazil bezmocným zavrtěním hlavy. „Už se v tom, prosím, dál nevrtejte. Hlavní je, že už je to za mnou...“
Proti tomu nemohli komisaři nic namítat. A tak jen oba civěli z okna a mimoděk počítali patníky, míhající se podél silnice. A počítali by donekonečna, kdyby mladík nezabočil do města a nezavedl čenich stříbrného BMW přímo před düsseldorfský army shop.
Dvoje dveře se s klapnutím otevřely a zavřely a muži si šťastně narovnali ztuhlá záda, stojíce nohama na pevném dláždění.
„Sjedu s tím na parkoviště,“ poznamenal Petr a odjel s nablýskaným vozem pryč. Semir za svým plechovým miláčkem ještě hodil starostlivým okem a pak už se i s Tomem vydal do nevelkého obchodu.
„Dobrý den!“ zahalekali po průchodu bytelných dveří a okamžitě si začali prohlížet vnitřek krámku. Na mnoha policích byly vyskládány různé vesty, trika a kalhoty, na dalších dlely čutory a jiné všemožné věcičky; na nástěnce za pultem byly připevněny nášivky a na zdi visely zbraně, opatřené žlutě zářícím nápisem „ATRAPA“.
A vpravo, úplně vzadu, seděla na židli Gabriella Riedová a s nezájmem si četla jednu z mnoha knih, které se kupily na stolečku vedle ní. Oba braši si nuceně odkašlali a teprve tento nepříjemný zvuk donutil ženu zdvihnout oči. Povzdychla si a jediným plavným pohybem vstala. „To vám to teda trvalo. Až jsem si začínala myslet,“ ušklíbla se a jak se tak blížila k mužům, zhoupl se jí okolo boků cop dlouhých hnědých vlasů, který jen tak tak necourala po zemi, „že nepřijdete.“
Kranich ucukl, když na něj zacivěla přes drobné černé brýle, posazené na špičce nosu: měla hluboké, něčím podle něj divné šedé oči. „Eh... cože?“
Protočila panenky. „Pánové, nejsem idiot. Bylo mi jasné, že vás sem jednou něco zavane. A když se objevil ten dálniční střelec, začala jsem vás očekávat o to víc. Popravdě,“ dupla špičkou tenisky, „jsem čekala Trabera, ale tak policajt jako policajt.“
„To je pravda,“ olízl si rty Semir a usmál se. „Ale i přesto, já jsem Gerkhan, tohle je můj kolega Kranich,“ kývl směrem k Tomovi. „Musíme se vás zeptat, paní Riedová, co jste dělala dnes ráno kolem desáté hodiny a odpoledne kolem druhé?“
„Byla jsem tady,“ usmála se. „A mohou mi to dosvědčit mí zákazníci. Pan Golbert, Trott a slečna Sappová. Jsou to takříkajíc mí štamgasti, mám je tu každou chvíli. A jestli chcete, mohu vám sepsat seznam těch, co si u mne za poslední rok kupovali zbraně, pokud vám to pomůže.“
„No výborně!“ rozzářil se Kranich. „To byste nám vážně pomohla!“
„Tak chviličku vydržte, vytisknu vám to.“ Mrskla sebou jako rybka a zmizela za zástěnou, která skrývala zadní část obchodu před zvídavými zraky.
Když zazvonil telefon, oba komisaři automaticky hmátli po svých mobilech, než jim došlo, že je nikdo neshání a poté se zaposlouchali do stěnou tlumeného hlasu. „Riedová... co prosím? Ne... ano, ale... dobrá... To snad nemyslíš vážně? Ok, ale je to naposled, jasný? Jo. Čau.“ Pár kliknutí, zvuk staré inkoustové tiskárny, která mlela z posledního a už byla Gabriella u nich. „Tady to máte, pánové,“ podala jim zasychající list. „Poslední dobou mi kšefty moc nejdou, ale snad vám to nějak pomůže.“
„Děkujeme,“ převzal lejstro Turek. „Nashledanou.“ Na poslední chvíli se však zarazil a s rukou na klice dveří se na ženu otočil. „Frank říkal něco o tom, že jste to být nemohla kvůli nějaké operaci...“
Prodavačka očividně posmutněla a na obličeji jí vytanuly vrásky: až teď si policisté uvědomili, že není zrovna nejmladší. „Kvůli operaci očí. Zkazili mi ji. Už si na střelnici nikdy nezastřílím. Jsem ráda, když vidím vás, pánové... Rozmazaně, ale přece.“
Tom chápavě sklopil zrak a vystrčil přítele ven. „Nashle.“

Na zídce už na ně čekal Kocourek: vypadal zasněně a v rukou měl moderní Nokii, se kterou si mimoděk pohrával. „Pánové!“ seskočil dolů a nonšalantně si oprášil kalhoty. „Nýčko sem chtěl zavolat na technický, ale ještě nemám číslo. Chtěl sem se zeptat, jestli už něco nemaj... a co tam vevnitř? Dobrý? Napřed sem chtěl jít za váma, ale pak sem si řek, že bychom se v tom vočividně malym prostoru jen motali...“
Kranich ho nechal dokončit proud slov a poplácal ho po rameni. „Pojď, zajedeme tam rovnou. Cestou ti ty numera nadiktuju, ale prosím tě, nech teď řídit tady našeho Turka, koukej, jak se na to celý třese.“
Skutečně: Semir láskyplně pohladil klíčky, které mu Petr podal a krokem nadupaného pštrose se rozeběhl k jeho vozítku.
Tom jen spráskl ruce a vydal se za ním, broukajíc si jednu jednoduchou poučku, kterou mu vštípil Hartmutt.
Nikdy se nestavte mezi zamilovaného majitele a jeho auto.

*****

„Hartmutte, tak máš pro nás něco?“ zahlaholil Kranich hned jakmile se podrážky jeho pevných bot dotkly chladné podlahy KTU. Kročeje se rozléhaly po ohromné místnosti, která je s mírnou ozvěnou vracela zase zpět. Jinak všude vládlo až znepokojivé ticho...
Komisaři a seržant na sebe pohlédli se zdviženým obočím: Semir a Tom pro jistotu tasili zbraně. Synchronizovaně prošli okolo několika sloupů a nahlédli do několika dveří. Až za těmi třetími se však dopídili toho, co se vlastně stalo.
Na věšákách viselo požehnaně mnoho technických plášťů... a uprostřed místnosti, u monitoru, na kterém cosi vytrvale blikalo, spal na pojízdném křesle očividně zmožený zrzavý muž. Oba policisté uklidili pistole do pouzder a s ďábelskými úsměvy, nevěštícími nic dobrého přistoupili k technikovi. „Hartmutte!“ zvolali mu u ucha, až rezkovi málem přivodili infarkt: navíc se mu ruka, o kterou se ve snách opíral, úlekem podlomila a jen tak tak si Freund zachoval jak svou rovnováhu, tak důstojnost. V cuku letu byl však opět rovný jako svíce a pomněnkově modrýma očima vyčítavě mžoural na duo vtipálků.
„Tohle už mi víckrát nedělejte,“ pronesl tiše a Kocourkovi vylétlo obočí až na vrch čela, jak ho udivil vědátorův ukoktaný hlásek.
„No jo,“ zabručel Tom rychle a netrpělivě položil svou dlaň na chladný pracovní stůl. „Raději nám řekni, jestli jste něco našli. Tady Petr se mohl nedočkavostí zbláznit!“
Hartmutt si s Kocourkem vyměnil pár nutných zdvořilostních setkávacích frází, přičemž bylo vidět, jak zrzek netrpělivě nadskakuje jako malé dítě, pln touhy všem sdělit něco významného. A vskutku: rychlým pohybem si nasadil na nos obdélníčkové dioptrické brýle a zadíval se na spoře popsané papíry. „Jestli jsme něco našli? No to ano,“ pronesl dramatickým tónem pána zeměkoule, „našli jsme vlas.“
Zatímco Tomovi a Semirovi spadla čelist, Petr se zatvářil nadmíru skepticky. „A je jistý, že je to její?“
„No to není,“ opáčil Freund. „Může být i jeHO. Pochází totiž z nadmíru povedené paruky.“
Kranich se zatvářil, jako by dostal políček: „takže jsme zase na začátku??“
„To ani ne,“ zazubil se Hartmutt. „Tady,“ podal jim ona dotyčná lejstra, „máte seznam výrobců paruk. Ta vlákna jsou speciální, vyztužená... zrovna moc firem je nevyrábí. Snad vám to pomůže.“
„Super Hartmutte, je to pořád lepší, než nic!“ Tom šťastně vytočil číslo na služebnu a zatímco popošel pár krůčků, aby vše mohl tokavě sdělit Petře, dal se Semir do uvolněného hovoru s Kocourkem. Freund si tiše sundal brýle na čtení a zatímco si je strkal do kapsy u nažehleného pláštíku, přejel Kocourka od načesané hlavy až k patám ve značkových teniskách. Nikdy nemusel vyfintěné panáky: chvíli mu trvalo, než si zvykl na komisaře a začal je mít rád a v tu chvíli cítil, že u Kocourka bude mít mnohem větší zábrany. Něco mu na něm nesedělo a technik nemohl přijít na to, co to je. A protože pokaždé, když se zrzek zadumal, ztratil pojem o čase, tak si ani nevšiml, že všichni odešli. A že po něm Petr při odchodu vrhal stejný zkoumavý pohled, kterým ho sám pan Freund před chvílí počastoval...

*****

Vypadalo to, že se vrah zklidnil. Uběhly tři dny, během kterých se staly jen bezvýznamné nehody, které mohli vyřešit i jen Hotte s Dieterem, a tak se komisaři, za pomoci jejich ocáska seržanta, plně věnovali návštěvám parukáren. Do jedné Petra dokonce po dlouhém přemlouvání pustili samotného: řekli si, že neuškodí, když si to hošánek také vyzkouší. Lesk v Kocourkových očích ve chvíli, kdy mu Tom obřadně zapůjčil svůj tmavomodrý Mercedes, se mohl rovnat jen záři nevěsty, která právě našla své vysněné, dortu podobné šaty. Když odjížděl, oba přátelé mu bodře zamávali, jako by mladík byl jejich synem, odjíždějícím na první jízdu po obdržení řidičského průkazu.
„Tak kam vyrazíme my?“ nahlédl drobný Turek do papírů, které svíral modroočko.
„Hm... u těch poblíž jsme už byli. Zajedeme do téhle, je v Bonnu... aspoň se pěkně projedeme.“
Policisté nastoupili do nablýskaného stříbrného bavoráku a žilami jim proběhlo vzrušení, když automobil po otočení klíčku v zapalování zavrněl jako spokojený kocour. Kola se odpíchla od parkovacího místa a BMW se po pár minutách napojilo na dálnici, ve které se cítilo jako rybka v říčním proudu.
Tom si stáhl okénko a nechal chladný vítr narážet do svých vystouplých lícních kostí. Po dlouhé době si připadal v pohodě, bez starostí. „Ty, Semire?“
„No?“
„Myslíš, že už dá pokoj?“ Ta otázka vrtala v hlavě každému, ale každý se bál odpovědět, aby to náhodou nezakřikl.
I Gerkhan zaváhal. „Nevím. Bylo by krásné, kdyby toho nechal... ale třeba jen neměl čas to udělat, nebo mu došly náboje a on - nebo ona - se je bojí shánět, aby se tím neprozradil... Je tam moc těch ale. Bojím se, že za pár dní se zase vrátí, možná i s větší razancí. I předtím měl kratší pauzy, takže doopravdy nevím...“
Kranich jen pokýval hlavou. Turek jen shrnul to, co si sám myslel, v skrytu duše však doufal, že vrah odcestoval nebo že ho někdo, ať již úmyslně či ne, zabil. Tak jednoduché to však v životě není, a aby byl tento fakt finálně potvrzen, zašuměla vysílačka a z reproduktorů se ozvala Schubertová.
„Centrála volá Kobru 11!“
„Centrálo, tady Kobra 11. Co se děje, Petro? Právě jsme jeli do parukárny...“
„Tome,“ přerušila ho sekretářka, „směrem na Bonn, na 98 kilometru, se stala havárie čtyř osobních aut. Řidič, který ji zavinil, prchá v kradené zelené Škodě Octavii, poznávací značka LEV 768. Posily jsou již na cestě.“
„Rozumím, konec. No,“ obrátil se komisař na parťáka a zapnul modrý majáček, „tak na to pořádně šlápni, ať nám neujede!“ Semir však nepotřeboval pobízet. Sešlápl plyn až na podlahu. BMW vydalo nadšený zvuk a jako dravá šelma se vrhlo vpřed, užívaje si nečekaného pohybu. Oběma přátelům se do krve nahrnula dávka adrenalinu. Tom, aniž by to tušil, poplácával palubní desku dlaní a tiše si mumlal pod nos cosi o tom, že on by jel rychleji, nedovolil si však své výtky pronést nahlas. Netrvalo to ani tři minuty, ve kterých jim ukáznění Němci uhýbali z cesty, a již měli Octavii na dohled. Temně se leskla v poledním slunci a muži se chtě nechtě při pohledu na její ladné křivky – a příšernou barvu – usmáli. Kranich se cítil jako lovec: zaryl nehty do držadla dveří a pásy nepásy se naklonil dopředu, hypnotizujíc mihotající se MPZ. Její písmena se mu vpalovala do očí: musel zatřást hlavou, aby se vzpamatoval a uchopil do dlaně plácačku, na které jediným stisknutím rozzářil nápis „STOP“. Vyklonil se z okénka a začal zkušeně mávat a křičet. „Policie, ihned zastavte!“
„Ten jen tak nezastaví,“ zaburácel Semir, stále více soustředěný na temný pruh vozovky, dávaje bedlivý pozor na ostatní řidiče. „Budeme ho muset vzít do kleští!“
„A jak asi, ty chytrej. Vidíš tu někde nějakýho kolegu? Já teda ani jednoho!“
„A jo vlastně,“ zachmuřil se Semir. „Ale musíme ho zastavit, než ještě někomu ublíží, jede jako smyslů zbavenej!“
Byla to pravda: zrovna v tu chvíli udělalo zelené auto české výroby myšku Hondě, jedoucí za ním. Gerkhan měl co dělat, aby se náhle jen těžko ovladatelnému vozidlu vyhnul. Pouze jeho rychlý reflex, kdy auto strhl přes všechny tři náhle zablokované pruhy do pruhu odstavného, oba komisaře zachránil před nárazem a možným úrazem. I tak Tom vyčítavě vykvikl, jak s ním neočekávaný pohyb škubnul. Ihned se však uklidnil a vytáhl z pouzdra, které jako vždy ukrýval pod sakem, služební zbraň.
Stříbrný automobil opět nabral manévrem ztracenou rychlost a brzy se dostal na úroveň pronásledovaného. Kranich natáhl paži s obnaženou zbraní a odjistil ji: teprve v tu chvíli jako by si řidič uvědomil, co udělal. Možná za to mohl fakt, že nečekal, že ho policisté dohoní, možná byl oním brzdným mechanismem pohled do temné hlavně; každopádně se muži konečně rozsvítilo v hlavě a dupl na prostřední pedál. Octaviiny pneumatiky zaskřípaly jako nenamazané panty a zanechaly za sebou černé stopy... a nebetyčnou spoušť.
Policisté otevřeli dveře a vyskočili ven, hrnouc se k uzlíčku neštěstí, sedícímu v zeleném autě. „Teď zpytuj svědomí, blbečku,“ zavrčel Semir a zachrastil pouty. „Pomalu vystupte s rukama nad hlavou... pomalu... teď ruce za záda.“ Cvak. Západky zámků do sebe přesně zapadly ve chvíli, kdy trojici dojížděly přivolané policejní vozy. Kranich a Gerkhan se na sebe podívali a protočili panenky: jak typické. Pánové opět přijeli až když bylo po posvícení...
„Jedeme se podívat na místo nehody,“ pronesl Tom směrem k procházející kolegyni. „A tentokrát,“ zvýšil hlas, aby ho slyšel i jeho malý přítel, „řídím já!“

Po hodině trpělivého vyšetřování a výslechů se náhle unavení komisaři znovu usadili do stříbrného vozu. Tom si znovu vydobyl místo řidiče, a tak vyšťavený Semir sáhl po telefonu a vytočil číslo na Hartmutta. Bylo mu divné, že to mladík dlouho nebral: pak se však nepříjemné tůtání přerušilo a do ucha mu zaznělo „Semire, stručně prosím, nefunguje mi handsfree...“
„Jasně, bude to jen vteřinka. Prosím tě, do laborky ti každou chvílí přijde několik vraků... zaměř se primárně na ten červený, prosím tě. Patří tomu šílenci-“
„Sakra...!“
„Hartmutte? Děje se něco?“ Gerkhan se nervózně napřímil a pohlédl na Toma, který zamračeně zpomalil a snažil se z Turka posunky dostat nějaké informace, ale to již Semir slyšel skřípění brzd, při kterém mu ztuhla krev v žilách. Jako sladká tečka na konec se ozval i dutý náraz, po kterém následovalo kruté, několika vteřinové ticho. „Proboha, Hartmutte!“
„Semire...“ K nebetyčné úlevě vrchního komisaře se technik ozval. Jeho hlas se sice chvěl mnohem více než kdy jindy a byl podivně přerývavý, i tak si však Gerkhan hlasitě oddechl. „34 kilometr na Aachen. Přijeďte sem i s kolegy... a asi bys mi měl zavolat i... pomoc, protože mám pocit... že co nejdříve omdlím...“
Turek po přerušení hovoru drahocenné vteřiny jen konsternovaně seděl, neschopen pohybu ani slova, dokud do něj netrpělivý kolega nešťouchl loktem. „U Joviše, Semire, tak co se stalo?“
„Nevím jistě,“ zavrtěl malý policista hlavou a strachy si skousl ret, „ale mám pocit, že ten náš střelec zase udeřil...

Stříbrné BMW zastavilo kousek od policejních zátaras, ze kterými se hemžilo několik příslušníků bezpečnostního sboru a záchranářů, starajících se o nebohé havarované. Vrchní komisaři z něj s obavami vyskočili.
Při pohledu na vytyčené území oba přátelé polkli: ve svodidlech byla čumákem zaražena rudá Toyota a o kousek dál k sobě byla bokem přiražena další auta. Ta však, na rozdíl od nebohého japonského vozidla, měla jen pár škrábanců a řidiči vypadali otřesení, ale jinak v pořádku.
Z dálky na ně kynul Kocourek, který s bločkem a tužkou obletoval havarované a hýřil přitom energií. Kranich si neodpustil jeden kontrolní pohled na svůj opodál stojící modrý Mercedes: když shledal, že je v naprostém pořádku, tak si oddechl. Alespoň někdo, na kom mu záleželo, byl v pořádku. A když už jsme u toho... „Semire,“ zazněla mu v hlase panika, „vidíš někde Hartmutta?“ Jediné, co ho trochu uklidnilo byl fakt, že nikde neviděl zlověstný černý vůz, svědčící o tom nejhorším. „Já ho totiž nikde...“
Turek ho přerušil jediným máchnutím pravice. „Támhle sedí. Měl bych za ním jít...“
„Měli bychom za ním jít oba.“
„Ne, Tome,“ zavrtěl Gerkhan hlavou. „To já jsem mu volal... Ty se spíš pokus zjistit co se stalo, možná ti v tom pomůže Petr. Já si zkusím promluvit se zrzkem...“
Kranich se zatvářil pochybovačně, ale přeci jen vykročil za svým nezkušeným kolegou.

Semir se s výčitkami svědomí vydal za Hartmuttem. Rozčepýřený mladík seděl na kapotě jednoho z policejních Passatů – již jen tento fakt svědčil o tom, že je vyloženě mimo, jelikož při smyslech by si na žádné auto nikdy nesedl – a křečovitě svíral svými štíhlými prsty prapodivnou deku, kterou přes něj starostlivě přehodili pohotoví záchranáři.
Gerkhan si olízl rty a přistoupivše blíže, položil Freundovi dlaň na rameno. „Hartmutte... moc mne to mrzí. Nechtěl jsem, aby se tobě nebo Lucy něco stalo. Je to moje vina, promiň...“ Když technik nic neříkal, začal komisař mírně panikařit. Co to tomu klukovi sakra je? pomyslel si. „Já... hele, zavolám na KTU a nahlásím ti dovolenou, dobrá? Chápu, že to muselo být hrozný, takže pár dní pauzy...“
Freund se prudce otočil a překvapený Turek si uvědomil, že jeho kamarád není roztřesený hrůzným zážitkem, ale právě naopak: Hartmutt bublal vzteky jako papiňák před výbuchem. „Nemůžu si dát pauzu,“ zavrčel hrozivě. Normálně by Gerkhana spíše pobavilo, kdyby takovouto větu slyšel upištěným Freundovým hlasem, teď mu na tom nepřišlo humorného ani za zbla nic. „Předtím mi těch lidí bylo líto a chtěl jsem ho kvůli nim pomoci dopadnout... ale TEĎ už je to osobní.“ Zahleděl se na pomačkanou karoserii svého zbožňovaného auta. „Tohle už neopravím.“
„Tomu nevěřím,“ zavrtěl hlavou Turek. „Ty že bys něco nezvládl?“
„Nejsem žádný rentiér, Semire. Je na čase poslat Lucy do věčných lovišť.“ Zrzek sklouzl z kapoty a deku pustil na zem. Pomalými, váhavými kroky se vydal za svým zrušeným vozítkem.

Vrchní komisař si zarazil pěsti hluboko do kapes a zádumčivě se připojil k opodál stojícím parťákům, kteří se nad něčím horlivě dohadovali. Ve chvíli, kdy se k nim připojil, však zázračně zmlkli.
„Je na tom bledě, co,“ zeptal se Tom a zkřížil ruce na prsou. „Kterej bastard může ublížit zrovna Hartmuttovi? Takovej hodnej kluk...“
„Ten samej, co ublížil těm i těm jinejm hodnejm lidem,“ poznamenal Petr a nahlédl do svých poznámek, aby mohl se vším seznámit i Semira. „Hartoň mi řek, žes mu volal. V tu chvíli se u silnice vyloupla postava: chudákovi došlo, kdo to nejspíš je, zkusil zabrzdit, ale bylo to marný. Říkal, že mu jen zaskřípaly kotouče, ale ta kára prostě nebrzdila, prej se mu v ní někdo musel vrtat. No, každopádně ho zastavily až zátarasy. Kdyby nebyl připoutanej, už by mezi náma se vší pravděpodobností nebyl...“
Gerkhan se otřásl. Tak málo stačilo a už by svého mladého kolegu nikdy neviděl! „Nějací svědci?“
„Bohužel-“
„Cože?“ Horkokrevný muž se rozohnil. „Neříkejte mi, že jediný, kdo toho šmejda viděl, byl Hartmutt!“ Když oba trpce mlčeli, rozhodil bezmocně rukama. „Paráda. Takže se mu to vlastně mohlo jen zdát, brzdy si mohl poškodit při těch svých opravičkách sám a naboural kvůli pojistce schválně tak šikovně, aby se mu nic nestalo, ale aby shrábl prachy.“
Kocourek nejistě přešlápl. „No... i tak se to může jevit.“
„Skvělý!“ vyjel na mladíka. „Až na to, že to tak není! Tohle,“ zavrčel, „se mohlo stát komukoliv z nás. Ten hajzl určitě někde zaslechl, že máme ten vlas a dopídil se, kdo má technické pod palcem...“
„...a rozhodl se nepohodlného šťourala odstranit,“ dodal Tom. „Nám je to jasný, ale Almara se do chudáka zrzka pěkně obuje.“
„Státní návladní Isolde Schrankmannová,“ upřesnil Semir vykulenému Petrovi. „Ježibaba jedna, naprosto nás nesnáší. Hartmutt si ještě užije.“

Jmenovaný okolo nich v tu chvíli prosvištěl s párečkem záchranářů za sebou. „Nikam nejedu!“
„Ale pane...“
„Říkám, že nikam nejedu! Někdo se mi hrabal v autě a málem se mu povedlo mě zabít!“ Nejblíže stojícímu policistovi vytrhl z ruky připravené gumové rukavice a rázně se vydal za svou oranžovou láskou.
„Hartmutte.“ Povzdech, který z Kocourka vyšel, nebyl skoro znatelný: mladík se odpojil od komisařů a popadl dlouhonohého technika, který se marně snažil navléknout ochrannou vrstvu na rozklepané prsty, za rameno. „Hartmutte,“ zopakoval klidně, „musíš do nemocnice. Na Lucy se ti podívaj kolegáčci. Musíš na pozorovaní, chňápeš? Nechceš přece, aby tě to najednou piclo jen tak.“
Zrzek zamžoural modrýma očkama: „no... to nechci, ale...“
„Žádný ale. Běž s těmahle pánama,“ předal policista zrzka těm více povolaným. „Postaraj se o tebe.“

„Dobrá práce,“ usmál se na Petra Tom. „Naše práce tady zatím skončila. Co vlastně v parukárně, věděli něco?“
Kocourek zavrtěl hlavou. „Nic. Tenhle druh už léta letoucí neprodali, prej se jim jen válí na skladě a podle všeho jim žádnej nechybí. Akorát jsem se vracel na služebnu, když jsem slyšel o týhle spoušti.“
„Tak nic... no, my do té naší ani nedojeli. Petře, vrať se na stanici, všechno z tohohle,“ rozmáchl se Kranich po okolí, „zaeviduj a napiš prosím hlášení. My se tam ještě zajedeme poptat.“
„Okey,“ zakabonil se mladík. „Ale radost z toho nemam!“
„A kdo by,“ usmál se Semir bodře, „měl?“


*****

Semir s Tomem vešli do malého krámku plného krabic s napodobeninami vlasových porostů. Jen s největší silou vůle odolali pokušení – které bylo od parukárny k parukárně větší – nasadit si nejbližší na hlavu a zakřepčit si.
„Dobrý den,“ pozdravil nahlas Turek a již tisíckrát opakovaným pohybem vynesl na světlo světa zelenou průkazku a složený lísteček, schovávající se do té doby v útrobách jeho bundičky. Mladá dívka, stojící znuděně za pokladnou, jen tázavě pozdvihla jedno obočí. „Semir Gerkhan, dálniční policie; kolega Kranich. Neprodala jste v poslední době tento druh paruky?“
Dívka pohlédla na papírek, který policista svíral mezi prsty a zavrtěla hlavou. „Tyhle už tři roky nevedeme, nebyly moc populární. Hlavně jde o tu délku, víte? Ta letěla v éře hippies, teď už se dávno nenosí.“
„A nevíte, kde by se dala sehnat?“
Blondýnka pokrčila rameny. „Možná u Lendermannů v Bonnu, ti je měli ještě dlouho po nás, jinak nevím.“
Tom zavrtěl hlavou a měl se k odchodu. „Tam už byl Petr, tam taky nic. Tak vám děkujeme, přejeme pěkný den!“
Semir slečně pokynul. „Nashledanou a děkujeme za pomoc.“

„Třeba ji má z dovozu,“ zabručel Kranich jen co vyšli ven a vztekle se rozhlížel po okolí. „Parchant jeden. Ale Semire, já slibuju, že ho najdu. Najdu ho, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám!“
„To víš, že ho najdeme,“ usmál se Gerkhan nepatrně a vytočil číslo na služebnu. „Ahoj Petro, prosím tě, našel už Kocourek něco? Nic? Ani u Lendermanna? Nic, jasný, tak děkuju. Ne, my taky ne. A už jsou výsledky z KTU kvůli té Hatmuttově bouračce? Ne, aha. Dobře, tak se měj, díky. Ahoj.“

*****

Seděl na vychladlém betonu a oči mu klouzaly po malebné scenérii. Slunce vycházelo za přívozem a odráželo se na hladině Rýna, barvíc ho od sytě oranžové do temně fialových odstínů. I železný neforemný most přes řeku náhle vyhlížel jako zlatá brána, táhnoucí se až ke katedrále, na které nápadně vystupovala nepěkná lešení, kazící její jinak vznešený gotický vzhled. Kdypak asi dokončí ty opravy, pomyslel si a vzdychl. To je ale teď vedlejší. Chtělo se mu přemýšlet nad sešrotovanou Toyotou, nad vším, čím prošel, ale zakázal si to. Teď je důležitý ten střelec. Kdo by to jen mohl být? Mimoděk si vytáhl z kapsy služební průkaz a neposedně si s ním pohrával.
Je to někdo, kdo má motiv. Ale kdo může mít motiv tak silný, že kvůli tomu zabije – nebo se pokusí zabít – tolik lidí? Chvíli krabatil čelo námahou, ale pak toho nechal. Tohle nechám někomu s lepším sociálním cítěním, povzdechl si a znovu se zahleděl na Rýn. Myšlenky mu ale nedaly a po chvíli mu opět začaly vířit pod kudrnatou čupřinou.
Je to někdo, kdo umí střílet.
Je to někdo, kdo umí řídit.
Je to někdo, kdo se vyzná v ilegálních obchodech.
Je to někdo, kdo se umí dobře ukrýt, takže má za sebou pravděpodobně nějaký výcvik.
Je to někdo, kdo má informace z první ruky, takže je určitě napíchlý na vysílačky nebo hůře, rovnou na někoho z našich řad.

Vlasy na zátylku se mu zježily. Proboha...

Co když to JE někdo z našich řad?

*****

Žena sebou neklidně zavrtěla. Něco jí rušilo spánek: otevřela oči a zamžourala do šera. Srdce jí bušilo, jako by si chtělo prorazit cestu skrz žebra. Naráželo na stěny hrudníku, až jí připadalo, že to musí slyšet každý v okruhu několika kilometrů. Krev jí duněla v uších a sluch se jí zostřil. Každý šustot jí zněl jako dupání těžkých bot, každý závan větru se jí zdál být zlověstným sípáním. Mrkla na displej digitálního budíku: červená světla oznamovala brzkých 5:00. Za půl hodiny bych normálně vstávala, pomyslela si a rozhodla se, že vstane dřív a skočí si do sprchy. Necítila se nějak ve své kůži, jako by byla něčím pošpiněná. Odkryla se, posadila se a nohy v chlupatých růžových ponožkách spustila na zem. Protáhla se, zívla a vstala: šouravými kroky se vydala ke koupelně. Cestou jí padl pohled na pracovní stůl a zarazila se. Šanony, stojící vedle počítače, byly prohozené. Přiběhla k nim a rychle je projela. Jedny desky v nich chyběly. Po zádech jí přejela husí kůže. „Bože můj,“ zašeptala a sáhla po těžkém svícnu, zatímco do druhé ruky vzala telefon a pro jistotu vyťukala tísňové volání, palec drže na zeleném tlačítku, připravena hovor vytočit. Zdvihla kovový předmět nad hlavu a pomalu prošla celý byt, aby se ujistila, že už tam nikdo není. Rty se jí chvěly a strach se zmocňoval celého jejího těla. Někdo tu byl. Bože můj, někdo tu byl, když jsem spala. Bože, bože!
Hlavně že už tu není teď! Holka, holka, co budeš dělat?? Sakra!


Zarazila se a vrazila si facku. Plašení mi nepomůže, zabrumlala si třaslavě v duchu. Musím hlavně jednat, dokud ještě není pozdě. Vběhla do pracovny, vytáhla černý kufřík a vyndala z něj jemný prášek, štěteček a několik vrstev průhledné fólie. Jestli tu někdo byl a na něco sahal holýma rukama, zavrčela v duchu, tak na to přijdu.

Po půl hodině zběsilého snímání nalezla několik vzorků. Opatrně je vložila do sáčku, hodila na sebe džíny a tričko, popadla kabát a s ruksakem na zádech (a stále v těch příšerných chlupatých ponožkách) vyběhla z bytu. Až u auta si uvědomila, že není ani namalovaná, ani učesaná, ale jen nad tím mávla rukou. Tohle bylo důležitější. Nastartovala auto, šlápla na plyn a při tom vytočila číslo Hartmutta Freunda. „Hartmutte!“ vyjekla, když se jí ozvala jen hlasová schránka. „Hartmutte, tady Petra Allerlei, prosím tě, mám problém, někdo byl u mě doma. Sebral mi složku o tom maniakovi na dálnici. Harty, prosím tě, ozvi se mi! Jedu na KTU, našla jsem nějaké otisky, tak je chci nechat prověřit. Nevěřím tomu, že by byly jeho, ale znáš to, náhoda je blbec. Zatím ahoj!“ Znovu vrátila svou plnou pozornost na vozovku před sebou. Poprvé v životě byla ráda za to, že bydlí takový kousek od technického. Smykem zaparkovala na asfaltovém parkovišti, hned vedle stříbrného Fordu a vystoupila. Při pohledu na auto se zamračila: patřilo její kolegyni, která byla stejně jako komisař Kranich pověstná svými pozdními příchody. Tohle jí rozhodně nebylo podobné. Petra přibouchla dveře své Octavie, zamkla ji a vběhla do pootevřených dveří. „Niky? Niky!“ Její kroky se rozléhaly po ztichlé chodbě. „Niky?!“ Hlas jí zaskřípal strachy. Raději toho dne již potřetí sáhla po telefonu. Zpomalila, aby na sebe upoutala co nejmíň pozornosti a pomalu kráčela ke dveřím od laboratoře. „Niky,“ šeptla vystrašeně. Jako ve zpomaleném filmu sáhla na kliku od dveří a opatrně nakoukla dovnitř.

Úleva, která ji prostoupila, byla tak silná, že ji popadl pocit euforie. Vrhla se ke kamarádce a pevně ji objala: Nicol Baumannová sebou trhla a vyškubla si sluchátka od mp3 přehrávače z uší.
„Petro!“ vyhekla. „Jsem se tě tak lekla! Co tu děláš?“
Petra ji rychle pustila. „Někdo byl u mě doma. Hrabal se mi ve spisech a jeden mi ukradl.“
Baumannová zbledla. „Sakra... holka, u mě taky někdo byl a hádej co? Taky se mi hrabal v papírech. Proto jsem sem přijela, necítila jsem se tam dobře... Jo a dokonce se mi vrtal i v počítači...“
„Ten jsem nekontrolovala. Krucinál, já jsem pitomá. Ale,“ sáhla Allerlei do batohu, „tohle jsem doma sebrala. Možná, že je jeden z těch otisků jeho – sebrala jsem je ze šanonů a z kliky u dveří. Jo, já vím,“ zarazila nadechující se kamarádku příkře, „že měl určitě rukavice, ale kdo ví? Za to, že to vyzkouším, nic nedám.“ Zapnula hlavní počítač a čekala, až naběhne přihlašovací obrazovka.
„Ale Petro,“ špitla Niky, „vždyť přístupové heslo mají jen Hartmut, Ralph a Karlheinz, jak se tam chceš bez nich dostat?“
Dlouhovláska se šibalsky usmála. „No, slyšela jsem je, když si to heslo nastavovali, byli se sebou tak spokojení, že mluvili ještě víc nahlas a rozjařeněji než obvykle. Takže je to,“ pokladla prsty na klávesnici, „1623 – rok narození Isaaca Newtona. 1879 – rok narození Alberta Einsteina. 1975 – to se narodil náš báječný zrzavý šéfík. A nakonec písmena R a K... protože ti dva si podle Hartmuta očividně ještě nezaslouží mít v datové řadě svá vlastní čísla.“
Niky dala oči v sloup. „Tomu říkám ego. Šéf se občas nezdá, co?“
„To ne. Ha, jsme tam,“ tleskla náhle velmi spokojená Allerlei rukama. Tohle bylo její území, její práce. Strach z ní spadl a místo toho jí žilami proudila znovuprobuzená zvědavost a nadšení. „Tak se na ty otisky podíváme, ne?“

*****

Tom Kranich se líně protáhl. Byla sobota a soboty on miloval. Tedy, téměř všechny soboty. Nejméně rád měl ty, o které musel do práce. A pak ty, o kterých nepracoval a jen civěl do zdi. Vlastně se pořádně nemohl rozhodnout, co si o sobotách myslí. Věděl jen jedno, a sice to, že už neusne. Přetočil se na bok a s doširoka otevřenýma modrýma očima zazíral na pistoli, která se temně leskla na nočním stolku. Asi bych ji měl dávat spíš do šuplíku... nebo pod polštář. Bylo by to bezpečnější... Natáhl se po ní a potěžkal ji v dlani. Zadíval se do černého otvoru a mimoděk mu projel mráz po zádech. Je jedno, kolikrát jste již čelili smrti, pokud civíte do hlavně, pokaždé to člověkem vnitřně otřese. Kranich mohl ještě chvilku filozofovat, ale nebylo mu toho dopřáno a myšlenky mu okamžitě zaběhly jinam, jako by se teprve při kontaktu se zbraní dostal do naší reality. „Ale co se sakra stalo tomu parchantovi, že prostě jen tak halabala oddělá nevinné lidi?“ odhrnul peřinu a vyskočil prudce z pelesti, až se mu na chvíli zatmělo před očima a lehce zavrávoral. „Kafe,“ zasípal, když zase nabral ztracenou rovnováhu a oděn jen v boxerkách přeťapal do kuchyně, kde zapnul v kontrastu s moderní kuchyňskou linkou obstarožní kávovar. Chrčivý zvuk té kovové bestie jako by mu pomohl vlít trochu energie do žil, a tak se policista protáhl, sáhl po puntíkatém hrnečku a nadělil si do něj štědrou nadílku hnědé tekutiny. Po prvním loku se však opět zamračil. Ne, že by mu káva nechutnala, ba naopak, rozlévala se mu po jazyku, na kterém chuťové pohárky začaly radostí tančit hula-hula, ale opět mu na mysl přišel dálniční střelec a jeho oběti. A, zachmuřil se, i rodiny těch obětí. Sám věděl, jak křehký je člověk, pokud se setká s nějakou tragédií, moc dobře si pamatoval, jak mu bylo, když přišel o Elenu. Teď se v takové situaci ocitlo tolik lidí, že ani nekonečná věčnost za mřížemi by nebyla dostatečným trestem. Zamrazilo ho, když někde tam, kde má člověk bránici, pocítil onu dobře známou, nenaplněnou vražednou touhu. Tu touhu, která i policistu nutí dopadnout zločince a po sáhodlouhém výčtu veškerých přestupků proti lidskosti mu prohnat hlavou kulku. Zatřepal hlavou, vysrkl poslední kapky kávy a odložil hrneček do dřezu (třeba se do večera sám umyje).

Chvilku se probíral sbírkou svých oblíbených obleků, aby si nakonec vybral ten nejjednodušší temně černý, který měl. Natáhl na sebe bledě modrou košili a sám k sobě zamumlal cosi o švarných jinoších a fešácích. Již oblečený popadl klíčky od svého Mercedesu a seběhl po schodech dolů. Když nasedl do auta, položil obě ruce na volant a zamyslel se.
Nakonec strčil klíčky do zapalování, pro jistotu ještě jednou zkontroloval, zda je připoutaný a vyrazil směrem ke KTU.

Cesta mu ubíhala a v rádiu Köln pěkně vyhrávali, a tak se Kranichovi postupně vracela dobrá nálada. Ledabylým pohybem zvedl do pravé ruky vysílačku. „Centrálo, tady Kranich… Petro, tak jak to dneska vypadá, mám něco na práci, nebo můžu zaparkovat někde na odpočívadle a přispat si s nohama na palubce?“
„Hahaha,“ ozvala se mu Schubertová a v reproduktorech to trošku zapraskalo. „Zatím nic, Tome, vypadá to na poklidný den. Ale vidíš, myslela jsem, že jsi se Semirem, před chvilkou se mi hlásil, říkal že jede…“
Dále modrooký policista sekretářce pozornost nevěnoval. Veškerý svůj um totiž musel vložit do toho, aby co nejrychleji zabrzdil. Když se mu auto skutečně podařilo bez sebemenší újmy zastavit, sáhl si na srdce, které bušilo o sto šest, a vyplašeně oddychoval. Vzdálenost, která dělila čumák modrého mercedesu od stříbrného BMW, se dala měřit na tisíciny milimetru. Kdyby to viděli Hartmutt a Engellhardtová, jistojistě by upadli do hlubokých mrákot. I když v případě rázné Šéfové se dalo spíše počítat s hromovým řevem, protrhávajícím citlivé ušní bubínky. Kranich vrhl napůl zlostný pohled na Gerkhana, kterému se ve tváři zračilo stejné zděšení, jako předtím mladšímu z kolegů. Také si očividně uvědomoval, že chyběl jen kousíček od toho, aby je nadřízená – a tentokrát oba, a to zaslouženě – rozcupovala na kousíčky. A společně s nimi zřejmě i jejich výplatní pásky na několik let dopředu. Chvilku se přes přední skla nabručeně domlouvali rozhořčenými posunky, až Semir ustoupil: couvl s vozem o pár metrů, aby Kranich mohl projet a obě auta svorně zajela na rozlehlé parkoviště. „Ještě, že je sobota,“ zahučel si pro sebe Tom, když vypínal tiše vrnící motor. „Kdyby nebyla, určitě by to do nás v ranním provozu napálila další auta…“ Ještě, že je ta sobota. V tu chvíli mu na mysl připadlo, že má vlastně soboty vážně rád.

*****

Petra a Niky se krčily za masivními kovovými sloupy: zatímco Allerlei roztřesenými prsty svírala masivní kladivo, Baumannová měla k útoku na nepřítele připravenou kovovou palici na vytloukání plechů. Obě ani nedutaly a jen doufaly, že dveře, které se s tichým, zlověstným skřípěním otevřely, použil nějaký kolega, a ne někdo, kdo by je šel dorazit. Nervy jim brnkaly jako struny na nástroji houslového virtuóze a oči jim těkaly po místnosti, zatímco počítač se slabým pípáním zpracovával data. Do toho se ozvaly kroky. Ženy polkly a pohlédly na sebe: zesílily sevření a lehounce popošláply. K jejich úlevě průchodem do místnosti neprošli žádní zakuklenci, ale dva napůl zmateně a napůl rozhořčeně se tvářící policisté z dálniční. Hlasitý úlevný povzdech, který techničky vydaly, když vystupovaly ze svých stínů, muže překvapil a donutil je se na místě zastavit.
„D-dobrý den?“ vykoktal ze sebe Kranich, mimoděk tak svým hlasovým projevem zastupujíce šéfa KTU.
Semir sjel pohledem na nástroje, které ženy stále držely v rukou. „Dobrý den, milé dámy. Co se to tu děje?“
Niky hodila očkem na Petru a po jejím souhlasném pokývnutí se chopila slova. „Dobrý den, pánové. Myslím, že mluvím za nás obě, když řeknu, že jdete jako na zavolanou. Dnes v noci se k nám totiž,“ vyhrkla bez okolků, „někdo vloupal.“
Kranich pohnul svým temným obočím. „A víte, kdo to byl?“
Petra zavrtěla hlavou. „Zatím ne. Ale sejmula jsem pár otisků a teď je proháníme celou databází. Jde to ale pomaleji, než jindy,“ zamračila se. „Skoro, jako by se někdo naboural do systému a nějakým firewallem bránil vyhledávání.“
„A už jste to hlásily kolegům, ví o tom i někdo jiný?“ popošel Gerkhan k blikající obrazovce.
„Ještě ne,“ pokrčila Allerlei rameny. „Napřed jsme chtěly počkat na výsledky vyhledávání. Stejně byste na místo poslali technické, aby to u nás ohledali, takže jsme se to pokusily rovnou urychlit.“ „Ale chtělo by to udělat jednu věc,“ odložila Niky palici stranou a usedla na stoličku, kterou si k pracovnímu stolu přistavila, „a sice obvolat naše kolegy. Ještě je brzy, nechtěly jsme je budit a zbytečně je strašit, ale bylo by dobré vědět, jestli se u nich také něco neztratilo.“
Kranich se napřímil a zkřivil ústa do tenké čárky. „Co přesně vám zmizelo?“
Petra polkla a rozpačitě rozhodila rukama. „Složky ohledně našeho dálničního střelce. Měli jsme je všichni doma, abychom měli klid na jejich prozkoumávání, ale…“
Oba muži nezřetelně hrdelně zavrčeli. „Ale jsou pryč,“ dodal rychle Semir a obrátil se na Toma. „Takže se ten hajzl v jeden den pokusí zabít šéfa KTU a postará se o to, aby zmizely všechny materiály-“
„COŽE?“ vykvíkla Allerlei, až se její hlas v ozvěně rozlehl místností, a sevřela dlaně v pěst. „Co jste to řekl?“
Komisaři na chvíli oněměli. „On vám to nikdo neřekl? Sakra, jindy se tu šušká o každé kravině, ale když se stane něco důležitého, tak to nikdo neví,“ rozohnil se Tom. „Včera,“ navázal, „se střelec pokusil zabít Hartmutta. Vystřelil mu po pneumatikách zrovna, když s námi telefonoval. Ale nebojte,“ vyhrkl, když viděl, jak techničky zbledly, „nic mu není, vážně. Jen byl trochu otřesený.“
„Trochu otřesený,“ hlesla Allerlei a se slovy „omluvte mě, prosím,“ vystřelila z místnosti.

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Tři kolegové za ní chvíli vyjeveně zírali, a pak se pustili do tlumeného rozhovoru. Ale místo toho, aby se věnovali důležitým věcem, sklouzl Tom svým typickým způsobem do bulvární roviny.
„Proč má vlastně na sobě ty děsný růžový ponožky?“ zašeptal, když si byl jistý, že je Petra nemůže slyšet a nepatrně ukázal směrem, kterým odešla. Niky a Semir na sebe nevěřícně pohlédli: to mu vážně vrtá hlavou právě tohle?
„Ježkovy voči, Tome,“ zasykl empatií přímo sálající Turek, „i kdyby tu běhala v pánských boxerkách, tak by nám do toho nic nebylo. Uvědom si, že byla asi docela mimo, když zjistila, že u ní někdo byl. Myslím, že výběr vhodných ponožek byl asi tím posledním, co měla na mysli.“
„A pak nám ještě tak necitelně řeknete o tom, že se Hartmutt vyboural. To také nebylo zrovna košér,“ přidala se k pranýřování Niky. „Máme tu šéfa fakt rádi… jak by bylo vám, kdyby vám někdo takhle vpálil havárku vaší Šéfové? Asi taky ne zrovna do skoku, co…“
„Nikdo mi to nebere,“ vpálila Petra do místnosti a energicky si to dorázovala ke kancelářské židli. „Hartmuttův mobil je hluchý a v nikde v nemocnici prý není.“ Ač se snažila vypadat silně a vyrovnaně, policistům neušel lehký třas, který jí ovládl zápěstí, ve kterém svírala počítačovou myš, kterou rychle cosi klikala.
„Slečno Allerlei,“ polkl Gerkhan, a trochu znejistěl, když žena nedala ani brvou najevo, že ho vnímá, „uklidněte se, prosím vás… přísahám, že mu nic není.“
„Tak to měl sakra štěstí,“ podotkla Niky, které to nedalo a mrkla Petře přes rameno. „Protože to vypadá docela hnusně.“
Oba muži přišli až k počítači a museli dát techničce zapravdu. Nabouraná Lucy vypadala na fotografiích ještě hůře, než když na ni zírali na místě nehody. V tom Petra rázně bouchla do stolu. „Tohle,“ sykla, „mu nesmí projít. Tomu střelci, samozřejmě,“ dodala, když se na ní všichni zmateně zadívali. Stiskla alt a tab a přešla na okno s vyhledáváním otisků. „Už zbývá jen hodina, než počítač dokončí vyhledávání v databázi. A pak se uvidí, komu bychom měli zatnout tipec.“

*****

Kocourek si přiložil nohy k bradě a schoulil se do zimomřivého klubíčka. Seděl na zemi v kanceláři, která patřila Kranichovi a Gerkhanovi, ale ani jeden zrovna nebyl na stanici, a tak si s jejím okupováním nedělal starosti. Pokusil se ignorovat vůni, která se linula z hrnečku se zeleným čajem – beztak by si jej zatím nevychutnal, jen by si spálil jazyk – a zadíval se na zeď, která byla přímo zahlcena fotografiemi, novinovými výstřižky, barevnými poznámkovými lístečky a výřezy z map. Je to binec, ale je v něm systém, pomyslel si. I proto mu bylo divné, že policii stále něco uniká. Něco významného. Něco, kvůli čemu se stále ne a ne dobrat konce tohohle prokletého případu. Ničilo ho to, ale na druhou stranu ho to i hřálo u srdce, a tak si mladý muž připadal jaksi křehký, rozpolcený a zmatený. Tohle by neměl cítit. Ne, tohle rozhodně ne. Ale nemohl si pomoci: vždy si připadal divný, prostě jiný. Ten kluk, co ho všichni vždycky zapomenou na místě činu a musí se pro něj s povzdychem vracet. I u LKA to tak bylo. A přitom několikrát žádal o služební auto, ale nikdy mu nebylo dopřáno. Hnedle by to bylo jiný, zabručel.
Ale nebylo, zahlaholil otravný hlásek kdesi v zadní části lebeční dutiny. Pokusil se jej odehnat, ale nepomohlo to. Ani tady ti nebudou věřit, pokud se něco stane, někdo na tebe náhodně ukáže prstem. Jsi zelenáč. Zelenáč! A zelenáčům nikdo nikdy nevěří…
Chytil se za hlavu a schoulil se do ještě menšího klubíčka, než předtím.
Celá drogová kauza mu projela před očima.
Nález. Obvinění. Hanba. Bezmoc… ta pekelná bezmoc.

Po chvíli Kocourek vstal. Narovnal si bleděmodrou kravatu a pomalým, ale jistým krokem opustil stanici.


Veselé Vánoce všem Smile

Pokračování příště... Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Amrodel


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 49
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Ahoj Všeli,
tak zatím Ti sem píšu komentář k prvnímu dílku, který jsem přelouskala dnes po cestě na basket.

"„Tak co to bylo tentokrát, Huberte?“ Semir Gerkhan se líně protáhl přímo nad vrakem tmavomodrého Fiatu Punto, ze kterého se ještě stále kouřilo a přímo za uzívaně znějící větou udělal efektní tečku v podobě požitkářského zamlaskání. "
Přišlo mi takové zvláštní, že Turek si zívá a mlaská a před ním je velmi ošklivá nehoda Sad Jasně, že zrovna přijel a pořádně neví, co se děje, ale nepůsobí to od něj nejlépe Embarassed

Jinak velmi zajímavý námět, už se těším, jak se to bude rozvíjet. Tohle téma přináší rozhodně spoustu věcí, nad kterými by se člověk měl zamyslet.


Komentář k druhé části snad zítra Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    No jo, jeden hrnek kafe, když má presso:(

    Anna na tom asi není o moc lépe, čekali kartáč a místo toho by jí asi moc rádi pomohli, a nemají jak:(

    No panečku, tomu říkám "motivace" dodržovat předpisy. Možná začnou lidi v okolí skutečně dávat pozor, jak se při řízení chovají a zdali to není ta malá chybička, která je může zabít.

    Teď by mne zajímalo, co z toho vyvodí, jestli něco použitelného, nebo bude jen čekat ovace.


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Děkujeme za další díl Very Happy

Prímově jsi vylíčila zmatek na služebně, takové to lidské hemžení :aww: a zase je to napsané všeloidním stylem Laughing nechybí Tvůj oblíbenec Siggi, to se dalo čekat - ale aby Dieter nežárlil, že jeho milovaný parťák Hotte koketuje s Millerem o zákuscích Laughing

Komisaři na koberečku Laughing jsou vždycky legrační, v oné podřízené pozici XD macha se změní na pokorné hošíky Very Happy
Že Anna zuřila? Kdo by se jí divil Smile dobré bylo, jak přešla z nabroušeného, do zoufalého tónu: pro velitele musí být převelice nepříjemné, když ,,jen" sedí za stolem a je především odkázána na aktivitu jiných. Myslím, že mají komisaři štěstí, jakýkoliv jiný šéf by je sjel více, než milovaná Engie...


Engellhardtová si povzdechla, jako by vypouštěla páru a svezla se hlouběji do pohodlného křesla, předhazujíc před policisty štůsek výtisků novin s pořádně tučnými titulky. „Tisk si na nás pořádně smlsává.“ S nevolí jim věnovali pozornost, ale jen na chvíli.


Nikdy jsem nepochopila ty policejní stěžovačské a ukňourané poznámky ,,ten tisk o nás píše, behehehehe." No jasně, že o vás píše, kruci. Stalo se něco takového? je to už dvacátá nehoda se stejným průběhem? Střílí někdo do aut a ohrožuje lidi? A nedokáže to policie řešit? Co jako čekáte, chytráci s odznakem, že budou média mlčet? Nebo že vás budou krýt a napíší až něco ve stylu ,,naše úžasná DP vyřešila další případ"? Smůla, noviny píší o aktuálních událostech a pokud nejste schopni lapit osobu, co se zabývá tak děsivými činy, budete podrobeni kritice. Poprávu.

Jé, ta starost kluků o šéfinku :aww: ale jak Engie chudinku Semirka utla Laughing


Máme tu,“ řekla konečně nahlas to, o čem si již tři týdny šeptala celá stanice, včetně jí, „samozvaného hlídače zákona.


Hm, to mě napadlo už u minulého dílu, navíc spojené s tím, že někdo mstí svého mrtvého blízkého... Ale to to nebude. To je na Všelu až moc nezamotané a přímé, navíc těžko budeme u Všely znát pointu po prvním dílu... hm Confused

Psychologa popisuješ jaksi nesympaticky Very Happy jsem zvědavá, co s ním přijde Very Happy Very Happy


Semir, snažící se brát poslední události jako rutinu, se otřásl. Množství fotek, které viděl, mu opět šimraly žaludek a musel se hodně ovládat, aby nevykřičel do světa lament nad všemi těmi ztracenými životy.


On je tak citlivý! *vytahuje kapesníček* líbí se mi, když je smutný kvůli nějaké události... má neuvěřitelně krásnou tvářičku, když je zdrcený Sad
A Tom jak mu pomohl, no nejsou ti dva sladcí kamarádi? *jde si pro druhý kapesníček*


No tak pověz, pane Stahl, jak to s nimi bude dáááál??? Very Happy

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Amrodel: Ty hraješ basket? Jéééééé Very Happy Jedna z mála míčových her co mne baví Laughing
Jo, od Turka to nepůsobí nejlépe, že? Na jeho omluvu musím říci, že v tu chvíli prostě neměl nažhaveny všechny mozkové závity. Taky se za to pak pěkně zastyděl...
Člověk by se měl zamýšlet pořád a nad vším... a hlavně nad tím, jak neohrozit jiné živé bytosti. Člověk myšlenku, že něčemu ubližuje, dost často popírá... a i když je mi líto, že se tohle nedostane tam kam by mělo a že tyhle věci donutí k zamyšlení maximálně tak vás, kteří jste dobří lidé a ničeho z tohohle byste se nedopustili, tak i tak jsem to prostě musela napsat. Embarassed Díky za koment :hug:

Fíček: Kdyby jeden... to bylo spíš více žádostí Laughing Navíc ona je sekretářkou jen Šéfové, to co dělá navíc je prostě navíc Laughing
Jo, Anně nikdo pomoci nemůže. Musí si vylízat rány sama... a hlavně konečně uzavřít spis a jít se domů vyspat Laughing
To je tak trochu záměr... náš střelec pojal poněkud po svém snahu o bezpečnější silnice Smile
No... Weiß vypadá trochu jako hlupák, ale zase tak hrozně na tom není. Ne že by ho napadlo něco osvětového (Wox to třeba napadlo po prvním přečtení Laughing XD), ale tak každě nakoprnutí již vyždímaných myslí pomůže Smile

Wox: Tak zmatek na DP prostě nesmí chybět Laughing stejně jako drahoušek Sigík... a neboj, Dieter nežárlil Laughing neměl na to čas Laughing
Jo, taky je na koberečku miluji... a Anna už je zoufalá. Kdyby měli aspoň zbraň, otisk, vlas, cokoliv! Ale oni mají naprosto prázdné ruce a desítky vraků beze svědků... taky bych si rvala chrouny.
Jo, to s těmi novinami jsem tam dala až po delší úvaze (napřed to tam být nemělo). Vzpomněla jsem si totiž na to kňučení ze seriálu a to tu nesmělo chybět. Na jednu stranu je chápu, musí být hrozný vědět, že nic nemáš a ještě to číst černé na bílém, na druhou s tím prostě musí počítat Laughing
Ještě aby ho Anna neutla, nemá ráda, když se o ní někdo stará, považuje to za přehnané Laughing Viz. zuby či krk Laughing
Jo, jen abys "geniální" Všelu nepřecenila Laughing Laughing Třeba jsem chtěla něco jednoduchého? No... uvidíme Cool
No, Kirrick není tak hrozný jak zní... ale je zvláštní. Musí být. Je to psycholoooog Laughing Laughing
A ano, oba jsou sladcí jako přetavený karamel XD Laughing

Děkuji moc za komentáře, zítra se ve škole pokusím napsat další díl... i když nevím. Číčovo hlas mi ruší myšlenky a já tu monotóninu nedokážu vypnout Laughing Laughing Laughing No, uvidíme. Děkuji!

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Je tu nový dílek... ve kterém mi doufám odpustíte psychologovo jistě naprosto příšerné úvahy, ale já vážně nejsem psycholog, jsem spíše vrchní tele.. a tak jsem si jeho řeči upravila tak, aby mi to sedělo do příběhu Laughing Laughing Tak si prosím hrajte, drazí psychologové (a psychiatři... NE, Danieli, psychopati NE XD), na neználky a bavte se! Very Happy Embarassed Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    A hele, pan doktor bude mít možná i víc, než postřeh s křížkem po funuse, evidentně si opravdu dali práci s profilováním nejen osobnosti, ale i okolností. To je vynikající a chvályhodné, na okolnosti se často zapomínáSmile

    No super, viděla v poli, třeba její výpověď potvrdí dohady pana psychologa a týmu. Jen doufám, že množiny poznatků nebudou totožnéSmile.

    Jé, jak já už chci vědět, co bude dál! Embarassed

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Psychopat Daniel? *zasnila se a představuje si, jak jde za smutným Stahlíčkem a nese mu jako dar nového motýlka a šálek italského kapučína*

Teda! Nový díl je taký kousíček! Laughing tyrane!

Chudinka Semirek, taký zamlklý cíťa je to Sad

Náhodou se mi líbí, že je ten psycholog slušný a oni k němu Very Happy v seriálu je to často potížista, se kterým se stanice pohádá Smile

Žena? Shocked Shocked to to dělá ještě zajímavější... Sad jsem zvědavá, zda se to potvrdí, nebo ne...
Soudí, že je to dáma podle toho, že jim dává šanci? Hm, přemýšlím... nemůže to být spíše tak, že toho člověka baví hra se životem a smrtí? Že to má jako jakousi zrůdnou loterii, hru se sebou samým? Že vlastně loví... stejně jako na lidi, co porušují předpisy, se mohl zaměřit třeba na tmavovlasé řidiče, nebo auta s SPZ začínající na ,,K"... že by si to jen dělal zajímavější?
Ale to jen přemýšlím...

Na další díl se těším Shocked kdo to v tom poli byl? Beztak jenom liška! *47* nebo nevinný civil! (honěný liškou *47*). Nene, počkám si!

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Spíš si myslím, Wox, že on si nehraje. On se tímhle způsobem vyrovnává s něčím, co ho postihlo, a pokud i tak dává šanci, pak mi to přijde vážně, že to bude spíš ona..ale také jen přemýšlím.

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jenže to mě napadlo už poté, co jsem si přečetla, o čem tahle povídka je! A nevěřím, že by to u Všel šlo uhodnout tak lehce... leda by to zahrálo na nějaký zvláštní aspekt tohoto tématu...

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Nový dílek je tu. Že by se Weiß skutečně nemýlil? Smile Jenže ono se řekne, ženská s melírem... ale víte kolik jich je seznamu podezřelých, cha chá? Cool Jo, hoši... teď začíná skutečná práce. Držím vám pěsti.. a přeji mnoho trpělivosti s panem Kocourkem, che che. A vám, čtenáři, přeji pěkné počtení! Smile

Holky, jinak... nepřeceňujte mne, jo? Laughing Ať pak nejste zklamaný Laughing Laughing Ale děkuji moc za komentáře. A Kirrick opravdu nebude potížista Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
bobo23


Založen: 26. 10. 2007
Příspěvky: 28
Bydliště: Zlín
Odpovědět s citátem
Zajímává povídka... sem zvědavý na pokračování.

Jen si neodpustím malý komentář k Tomově nástupu. Narozdíl od Wox na něm nevidím nic až tak špatného. Možná je to totiž jen osobitý způsob těchto lidí, jak se vyrovnat s věcma, které jsou jejich denní chlepa. Policista v depresi by žádný případ asi ani nevyřešil...

_________________
Nepropadejte žádné naději!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Bobo: já s tímhle aspektem počítala, ale Tomův přístup se mi zdál až MOC cynický, prostě za hranou Very Happy

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
bobo23: Díky... a souhlasím s Tebou... bylo to na hraně, ale zase tak ne Smile Nemohou se pořád chovat jako citlivky, zbláznili by se... ale je fakt, že to Toma pak mrzelo Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
bobo23


Založen: 26. 10. 2007
Příspěvky: 28
Bydliště: Zlín
Odpovědět s citátem
No myslím, že každého názor... mě se zdál tak akorát, ale nemá smysl se o tomhle přít... Smile

BTW: jen mě tak napadá, když projíždím ty komentáře, že komentování není mou silnou stránkou. Very Happy

_________________
Nepropadejte žádné naději!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Milý Bobo, stále jsi na tom lépe, než já, jelikož já se nemohu dostat ani ke čteníVery Happy

    Ale teď jsem si chvilku našla, šup sem koment:

    Chachá, spolupráce....životně nebezpečná spolupráce, jak tak koukám, Tomovi hrozí infarkt a Kocourkovi (jujda, se Semirkem tu už máme dva zástupce jedné čeledi Laughing Smile)) propálení pohledem, pokud ne něco ostřejšího:D

    Měla štěstí, ale moc jim nepomohla, velká škoda:(

    Tss, poslat si ho pro kafe...koukám, že tahle povídka je psychologií prošpikovaná...Všel, co že to studuješ?Smile

    A co naše konsternované Turče?


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Fí: Studuji Veřejnou správu Laughing Laughing Laughing Jo, Kocourek je tak trochu poděs Laughing Laughing a tak trochu pohodář, kterého jen tak něco nerozhodí. Noooo... i když tedy má se Semirem "stejné" jméno, je úplně jiný Laughing Laughing No, jsem zvědavá, co na něj řeknete Laughing
Nepomohla.. ale i pomohla. Pořád lepší takovéhle naťuknutí, než nic Smile A pro kafe ho poslat prostě musel Cool Laughing
Děkuji za koment! Very Happy

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 451
Odpovědět s citátem
Laughing Laughing Laughing Musím se smát posledním řádkům! Teda Tome!!! Laughing
Kocourek je úžasný!!! Jak hned převedl svou spisovnou a krásnou řeč do stylu řeči toho svědka, jajx, perfekt! Heh, nějak jsem k němu zahořela jistými sympatiemi a při jeho jméně jsem si myslela, že jsi dala cameo jednomu z přednášejících. Laughing
Zajímavé, chytlavé, těším se na další díl! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Hihi, tenhle díl se mi zatím líbil nejvíc :aww: je vážně moc dobrý!

Jaké to asi je, když se člověk jen vrací z nákupu a náhle si všimne, že na něj míří smrtonosná hlaveň? Když nikdy nikomu neublížil a dělá práci, která nikomu nevadí?
---- tahle úvaha je velmi nepříjemná Sad co bych dělala já? strhla bych asi volant a naprala do nevinných lidí či do svodidel. Brrr, to je představa! A Semirem zmíněný strach...

Tom zachoval prefesionalitu, líbilo se mi, jak Gerkhana vyvážil Smile

„No, jela jsem normálně z nákupů, doma už nebyl ani chleba... zrovna jsem vjela na dálnici, když mi zavolal Maty, můj syn... bylo mu špatně a chtěl, abych pro něj přijela ke škole
---- to je ale hrůza! Nevím, zda je vrahem vážně někdo, kdo trestá lidi za porušování předopisů, ale to je jedno, jde mi o princip. Víš co, takové to jednání, kdy nevíš, co je motivací toho druhého. Ten, kde by na ženu střílel, by by vlastně ně´měl motivaci ,,je to nána, co volá za jízdy a ohrožuje ostatní". Jenže je přece pochopitelné, že u sebe měla mobil a když viděla, že jí volá syn, co je v té dobře ve škole, musela tušit, že půjde o něco zlého ohledně jejího dítěte. Myslím, že pak každý chápe, proč telefon zvedla i za jízdu. Ale copak by se toto někdo dozvěděl, kdyby se vybourala? Sad
Tenhle sklon k jednoduchému usuzování o lidech má hodně lidí... a já bohužel taky...


Macin je mi sympatický! Nemám nováčky většinou v lásce, ale Kočičák je dobrý Cool Very Happy ten jazyk! Taká hovorka! XD ale se ženou to zvládl dobře, přistoupil na její styl uvažování a výtečně ji uklidnil, skvělá práce, číčo! *drbe pod krčíčkem*

Dlouhé vlasy... a nebyl to chlap s parukou? Very Happy

Tome, nebuď na něj zlý! A všichni nováčci nemusí chodit pro kafe, ne? Nááááfukovo vrcho-komisařská! XD jen to ,,dej si taky jedno" bylo milé. A krok vycpaného páva? Vystihl kdy Tome někdy někdo lépe? *chechtá se*

Těšíme se na další díl!

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Tak, nový... neakční díl je tu. Tak snad oceníte alespoň Turkovu mazanost a technikovo horlivost Laughing Přeji pěkné počtení Laughing


kajusia: jsem ráda, že Tě Tom pobavil Laughing Laughing Laughing
jéé, Tobě se líbí Kocourek! *20* Jen Tě asi trochu zklamu - on nemluví krásnou spisovnou řečí, ale přesně tak, jak mluvil... proto se té paní tak zalíbil Embarassed Laughing Laughing A jo, dala... ale jen jménem... tomu pánovi je skoro 60 a tak starého Kocourka jsem tu nechtěla Laughing
Děkuji za koment! :hug:

Wox: jé, to jsem ráda! Very Happy
Jo, to já taky... chrm, nebo bych prostě jen zastavila.. nevím. Hrůza.
Jo, Tom je profesionál každým coulem Very Happy
Přesně o to mi šlo... a to posuzování mám taky. Vidím člověka, co jede a telefonuje a hned si říkám "kreténe" XD Ale co když je za tím něco vážně důležitého? Sad
Jééé, Kocourek se chytá, hurááá Laughing A jo... on nakonec nebude okovy, ale bude spíše opravdovým pomocníkem... ale nebudeme předbíhat dobu Laughing
Dobrá úvaha... nech se překvapit Smile
Jo jo, Tobě tom nikdy vycpaného páva nepřipomínal? *47*
Díky za koment! Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Děkujeme za novinku!

Napřed páv, pak sup... Tom perlí XD

„tak povídej, copak pro nás máš... ale laicky, prosím,“ dodal, když slyšel, jak se Freund nedočkavě nadechuje
Ha ha ha! ano, úplně slyším jeho slavné natěšené zajíknutí XD jen ... Freund? Proboha! To zní strašně! Nie Nie Nie, vždycky NIELS! Jinak už rovnou nasaď sexem posedlého Freuda XD

„Necelých stopadesát kilometrů v hodině,“ odfrkl si trochu přezíravě vzdálený hlas, „co bys chtěl od toho vozítka co měla-“
Harty! Ty... náfuko, splaskniii! XD ne každý má u tvou vytuněnou pikslu v barvě Paroubkových trenclí XD

Jejda, mně je té paní moc líto... Sad vzácně vyjede na silnici... a umře. Ach jo, proč se nepřipoutala, proč? Sad

Poskoky?! Packo, ty jsi kousavý jak kolečko na orloji XD

A jak ví, co na Hartyho platí, no jasně, trošku se mu zalichotí a pan Niels letí k nebesům, dacan! XD a výjimečně naježil srst, jo? XD wow!

„Tak jak,“ nevydržel to drbna Kranich a podupl si nožkou, „co ti řekl?“

To je ale roztomilá věta! Laughing Laughing

Naprostá pravda XD no ano, Ty abys KTU nepochválila XD

Tak jak to bude dále? Very Happy

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Další, poměrně krátké pokračování... chjo, KTU, jak moc bych je chtěla vidět v akci :aww: Přeji příjemné počtení!


Wox, na koment Ti odpovím později, ju? Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
...že jí i noha, vyzbrojená drahými lodičkami...

Takto by mě to použít nenapadlo, super.

Hehe, strážmistr Petr Kocourek, zelený až za ušima... ale oprásklý jak pětikačka. Very Happy

Ááá, já se bála, že pojedeme bez Toma. Skvělé, že je tam. Smile

Jaj, jak šéfová teče, tak je to špatné. Sad Chemie a funkční přátelství mezi Tomem a Semirem je dokonalé, jeho malé projevy mě vždycky dostanou.

Ten Kikirík psycholog je nějakej moc chytrej... jestli on nebude pos-podezřelej. Embarassed

Vsuvky v ich-formě jsou dobrý nápad, hlavně ta Tomova.

Hehe, Tomík Kocourkovic hocha pěkně pořešil... něco mi ale říká, že ten snaživka snaživá se do toho stejně bude pořád motat.

Chudák Hartík, takhle ho utnout...

Hartmutt se nafoukl jako plachta za větru. „Za deset minut jsme tam. Nikoho k tomu místu nepouštějte, ani pohotovostní kolegy a čekejte! Hned tam jedeme!“

Hartmutovo nadšení je inspirativní, chich.

Hovor byl stiskem červeného tlačítka utnut stejně surově, jako byla gilotinou useknuta hlava Marii Antoinettě.

Nádherný příměr.

„Tak jak,“ nevydržel to drbna Kranich a podupl si nožkou, „co ti řekl?“

Z nějakého důvodu mě toto naprosto rozesmálo. Very Happy

Já to říkala! Kocourek strikes back! LOL.

Huáááá, Hartmut je naprosto dokonalý velitel. Skvěle. Smile

Napadlo mě, odkud by Traber mohl znát nějakou dámu; bez tak se o ni snažil, nebo s ní něco měl. Ale nechám se překvapit, ten konec vypadá naprosto zajímavě.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Hihi, prý ,,oba braši" - velmi roztomilé :aww: a Kočičák je vtipný XD

Turečku, co ho prudíš s uniformou, Ty ji snad nosíš? XD
A jak jsou oba pobouřeni tím, že jim zelenáč tykal! *smajlík s pěstičkou* pánové, tak staří zase nejste, abyste byli pobouřeni, ne? XD panečku, to mě pobavilo XD na druhou stranu je Kocourek oprsklý, až to bolí Very Happy melírák! prej melírák! Tak to jsi Ty pak ,,nagelované číro", Tomáši jeden Laughing

ale dej si bod - nemám ráda nové postavy, ale Kočičáček je milý Very Happy doufám, že nevraždí on XD a doufám, že se mihne v nějakých dalších Tvých povídkách :aww: co třeba v Tragédce č. 6? Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing


---- PAUZA (v TV se objevil Sven Martinek *slintá* jej, že by miloval mladou blondýnu? *chechot* jaj, ona vypadá na třináct!) ----


ozvalo se skřípění dobrých dvaceti pneumatik a pět zelených zásahových vozů prudce zabrzdilo jen kousek o policejních zátaras

PROBOHAAAAAAA! Já úúúúplně vidím ten efektní příjezd *řeže se smíchy* taková akce, no já nemohu XD

V čele si to důležitě kráčel Hartmutt Freund, udělující rychlé pokyny poskokům Karlheinzovi a Ralphovi.

*škytá* Neee, nedávejte Hartymu práci, bude odporně nafoukaný, vždyť ho znáte! XD a jak hnedka poroučí, no toto!
Hláška s oblečky a přerostlým kamarádem XD hahahaha XD no, Packa by se mohl vymlouvat, že nemají žádný, co by mu sedl *164*
Haha, Nie, budeš hledat vlas na louce? Si děláš... XD
Všel do něj vložila svou obsesi s vlasy XD proboha! Polovinu času, co s Peťou trávím, mě obírá od vlasů Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing
Alespoň že se Nie omluvil ženám - není sexista Laughing Laughing Laughing

Tým alfa, beta a gama? Laughing Laughing Laughing Laughing Nie, Ty moc koukáš na seriály, co XD


Petra je super! :aww:
U Tebe je sympatická... a jak už přichystala tolik věcí! Jmenovec jeřába mě rozsekal XD Kááááájooo? Nechceš v ZOO sponzorovat naše jeřáby a pojmenovat jednoho Tom? XD

Tak teď jsem zvědavá.... jaká Gabriela?

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Těšíme se na další díl Embarassed

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Tess


Založen: 19. 10. 2007
Příspěvky: 35
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Profil pachatele...vždy jsem obdivovala lidi, kteří jsou schopni vyprofilovat člověka z ničeho. Stává se mi že u nejrůznějších kriminálních seriálů, najdou kus něčeho a vyprofilují pachatele. Myslím že je to nemožné a i nejmodernější technika se kterou setkáváme v oněch seriálech je tam jen proto, aby bylo možné pachatele dopadnout ve 45 minutách filmu.

Pakliže je to žena s melírem , tak to musí být dokonalý střelec. Trefit pneumatiku ve 150 km/hod je obrovsky obtížné a patrně se to musela někde naučit. Takže co takhle sportovní kluby nebo že by policistka?
Vzpomeňme si jak naši hoši vyklonění z okýnka auta nejsou schopni se trefit do pneumatiky pronásledovaného vozu, a to jedou za ním.

Woxys: Psala jsi že Tomovo chování je příliš cynické. organismus člověka, který vidí smrt na dálnici denně se cynismus jasnou obranou před blázincem. Minulý týden jsem absolvovala školení první pomoci při autohavárii. Paní ze Záchrané služby to podávala takovým způsobem že to pro mé nové kolegy bylo až šokující.
Nemohou ani nesmějí si takové situace připouštět, mohlo by se totiš stát že místo pomoci ,kterou někdo potřebuje se nám lékař, záchranář či policista rozpláče, a to si nemůže v kritické situaci dovolit.

V podstatě to potvrzuje slova Bobo 23

Všeli je to zajímavá povídka Jsem moc zvědavá jak to ustojí třetí kohout na hnojišti (Kocourek). Moc se mi líbí Tomova naštvanost , mám ráda ,když se zlobí, má krásnou mimiku, modré oči jsou zlostí rozšířené a ještě přitažlivější.

´Tak přeji hodně fantazie.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Wox: Jj, ale teď nějak není na tuhle povídku čas Embarassed

Tess: Děkuji za luxusní koment! Také obdivuji takové lidi... a i když se zmýlí tak je ku obdivu to, že se o to alespoň pokusí Smile S těmi střeleckými kluby jsi mi trošku předběhla čas, ale jsem ráda, že Tě to napadlo Very Happy Máš veeelkou jedničku s hvězdičkou Laughing Laughing
Díky moc! Very Happy

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Tess, jj, já chápu, že je u nich cynismus ochrana a pak, není třeba u různých zdravotnických kurzů a podobně lepší možnost, jak někomu něco vtlouci do hlavy, než ho šokovat nějakou drsnou historkou ze života. Do autoškoly jsem nechodila, ale sestra jo - a její z úvodního kurzu převyprávěná příhoda, kdy nějaký pán natrefil na havarovanou řidičku, zahájil první pomoc a snažil se ji zachránit... aby pak zjistil, že paní vykrvácela, protože ho nepapadlo sundat jí vysoké kozačky a podívat se, zda nemá raněné nohy, se mi dobře pamatuje už dva roky. Není lepší způsob, jak někomu vtlouci ho hlavy, jak má v prvé řadě kontrolovat krvácení...

Jen se mi takový cynismus špatně čte, víš? Myslím, že jsem i Všelce říkala, že to chápu. Že rozumím, že komisaři se tak musí chránit... ale čte se mi to velmi zle...



Všelka:
těšíme se, až čas bude Wink

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Tak jsem se dnes vykvákla na hodinu makroekonomie (říkejte mi flákač, ale hej, udělala jsem to poprvé a naposledy!) a místo toho jsme naklepala tento dílek. Snad se vám bude líbit a nezanevřete na mne Smile

Přeji příjemné počtení Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Nekritizujeme za vyfláknutí se na ekonomii, jinak bychom neměli tenhle na Tebe rekordní dílek Smile díky Smile
________


Líbí se mi umolousaný Traber a Tomovo opovržení Laughing pobavilo mě to... ale jsem zvědavá, jaký rekord se týká ženina hárka Very Happy
A zlé Frankovo mračení! Laughing
Pánové se hnedka vrhli na stopu, i když jsem nějak nepochopila, proč jim Frank svou (asi?) kamarádku udal... a kluci, zapomněli jste na motiv, ne? Very Happy proč by je ta paní zabíjela?

Migrující a dirigující Hartíček rulezzz! :rofl:
A správně, žena učinila objev! Šéf ji pěkně pochváílil a vůbec vystupuje jako šikovný vedoucí. Ale co vlastně žena našla?
Pěkný, neobvyklý příměr k Jantarové komnatě Smile

„Vy jste se prostě rozhodli, že se mnou spolupracovat nebudete, že.“
Huh, už musel být asi pěkně nahlodaný, když se již ozval... Sad a jak museli komisaři pátrat, ke komu ten hlas patří Sad jakoby byl číča vzduch Sad
Hezky, jak se Péťa ozval! Správně, někdy je třeba trochu si zařvat, když si Tě lidé nezaslouženě nevšímají! A když budou ti drzouni pokračovat, šlápni jim na nohy, číčo Very Happy
Hahahhahahaha, jak jim obsadil sedadlo řidiče :rofl: dobřeeeee!


Nakonec to Turek nevydržel. „Petře...“
„... omlouváme se,“ dořekl Kranich.
„Nechtěli jsme tě urazit...“
„... ale jsme zvyklí dělat jen spolu...“
„... a ne s ostatními... promiň...“
Hoch na ně vytřeštil oči a pak se začal smát smíchem, který Semirovi připomínal rolničku. „Teda,“ prohodil ke kolegům, „vy jste fakt jako jeden muž. Oukej, odpouštím vám... ale už mě tam nenechávejte samotnýho, prosím.“

----- tohle bylo velmi vydařené Laughing skvěle jsem se pobavila a potěšilo mě Kocourkovo pochopení Very Happy

Tak šéfová znala Číču... uch... a ano, věřím, že ONA by se zastala i mladíka, kterého by jiní vzali za obětního beránka. Hezky, Engie :aww:
A přivedla Kocourka k policii? Jéééé Very Happy
TETA! Jéééé... to je, jako když dítě nazývá nějakou známou paní, je to roztomilé :aww:

Néééé, já hrozně doufám, že bude Kocourek klaďas Embarassed snad nebude záporný a snad přežije, oblíbila jsem si ho Embarassed
Čičičičičičíííí.... :aww:

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
ROFL, čunča Traber... ale stejně ho miluju.

Hartmut velitel, to mě prostě baví. Laughing

Kocourek je ovšem moc, ten mě dostává. Já věděla, že se ještě projeví.

Miluju Anničku, ona je tak charakterní... Skvělá.

No, jsem zvědavá na další část. Super, Všel.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Chi chi, Traber a obsah jeho kapes:)

    mravenečkové..to je krásnýSmile
    Harty je dobrý šéf. Ale teda..už JEN hodinu Very Happy. Stejně je suprovej, zrzeček tvůjSmile. Jen mi teda moc neřekl, co Niki objevila:)

    Vynikající, naše koťátko, chci říct, Kocourek, má tedy vyřídilku. Jen aby to nebyl zbrk:)

    Rozesmála bych se taky, na Petrově místě. A komisařátka dobrovolně sedí vzadu? Ten mladík snad na ně má (teď jde o to jestli zhoubný nebo pozitivní) vliv Smile)

    Špatný čas a špatné místo. A tvrdohlavost je mi na Engie strašně sympatická, a ještě víc se mi líbí, že ho opravdu vzala...tahle povídka je čím dál zajímavější. I když, jedno mi vrtá v hlavince: Teta? Smile

    Já vím , že komentuji se značným zpožděním a moc se omlouvám, ale už teď bych chtěla další dílek:)


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Woxys: Hárko? To uvidíš, tuhle postavu už mám v kebuli pěkně dlouho Laughing Ta paní není Traberova známá, jen když kluci poznamenali, že hledají někoho s dlouhými vlasy, tak si na Gabi vzpomněl Smile A sice kluci neví o žádném motivu a jedou jen tak naslepo... ale znáš je, spoléhají na své štěstí Laughing
Co Niky našla? To uvidíš Laughing
Petr byl VELMI rozhněvaný, to opravdu a vážně hooodně Laughing Ale on je na druhou stranu drzý i normálně Laughing
Děkuji za koment! Laughing

SaMarBe: Jj, čunče... ale taky ho mám ráda... a možná i kvůli tomu JAKÝ to je čunče Laughing Laughing
Jj, mne tak; když Harty velí, dmu se pýchou Embarassed Laughing
Díky za koment Laughing

: On Ti to řekne, neboj Laughing
Kocourek a zbrk? Hihihihihihihihihihi Cool
Vliv je rozhodně pozitivní! Laughing
Zpoždění? Ale kdepak... stejně sama nevím, kdy zase bude chvilka na naklepání dalšího dílu Embarassed
Děkuji za koment :hug:

A teta... to je asi má chyba, ale u nás je zvykem přátelům mých rodičů říkat teto Laughing Nevím, zda je ten zvyk rozšířenější, ale moji rodiče nemají žádné sourozence (až na nevlastního bratra mého taťky Laughing), a tak jejich nejlepší kamarádi budiž pro mne navždy jako strejdové a tety Laughing

Další díl zkusím během týdne... ale nic neslibuji Embarassed Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Jup, u nás to tak taky vždycky bylo, co si pamatuju. Taky mám tet a strejdů, že jich ani tolik nepotřebuju. Laughing

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Všelíku ,to je spíše moje chyba, já z toho pořád něco špekuluji, ale i u nás říkáme teto mamčiným známým Smile

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Ahojda, tak jsem se rozhodla oslavit konec ročníku napsáním jednoho dílku Oka. Nejsem s ním sice moc spokojená, ale co se dá dělat, když rosa padá, neznamená to, že bude bohatá úroda Laughing Laughing
Přeji pěkné počtení Embarassed Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
No tak, Semirku, Kocór ti s ním snad nic moc neudělá.

Gabriella je teda ráže, ta se mi líbí. Trabera zjevně zná. Very Happy Sympatická paní.

Záveř mi vykouzlil na tváři úsměv. Sice trochu o ničem, ale i tak hezké pokráčo, Všeli. A gratuluji k ukončení ročníku!

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
SaM: O ničem... a o něčem důležitém přece, muahaha Laughing Laughing Děkuji, jsem ráda, že jsem ho dokončila Laughing Laughing Teď mne čeká rok a půl bez ekonomie, konečně, hurááá Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 188
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Málem jsem zapomněla na skvělou povídku, kterou jsem začala číst na jejím počátku.

Dostaly mě psychologické posudky doktora Weiße, když jim sdělil, co už věděli, vyprskla jsem smíchy, ovšem pak překvapil, jak dokázal ve třech bodech vysvětlit svou teorii.

Semirovo telefonát se zrzavým technikem

věděl, že když zrzounovi zalichotí, tak si ho snadněji získá, „kdo je na to profík.“
Hartmutt se nafoukl jako plachta za větru. „Za deset minut jsme tam. Nikoho k tomu místu nepouštějte, ani pohotovostní kolegy a čekejte! Hned tam jedeme!“


já ho prostě vidím, jak vypníná hruď Laughing Laughing


Koucourek je naprosto bezkonkurenční (připomíná mi našeho přednášejícího, ten se jmenuje taky Kocourek Smile ). Tykání komisařům, odložení uniformy, ale jenom doufám, že ta kravata nebyla pestrobarevná Laughing Laughing

„Člověče, kde máte uniformu?“
„Na služebně,“ pokrčil Petr rameny, strčil obě pěsti hluboko do kapes světlých džín a zakabonil se. „Snad ještě můžu chodit oblečenej jak chci, ne?“ vyprskl náhle nabroušeně. „Pro tvoji informaci mi Šéfka k tomuhle všemu,“ poskočil si před nimi, „dala svoje sladký požehnání. Tome, to kafe máš u káry Kobry 6. A teď mě voba vomluvte,“ uklonil se, „jdu si to tu vomrknout.“ Komisaři na něj civěli jako na zjevení a vzpamatovali se teprve když si vzdalující se hoch zmotnil odněkud ze vzduchu blok a tužku.
„Tak tohle bude ještě zajímavý,“ broukl Semir. „Co tu vlastně dělá? A proč nám tykal?“


kouzelný rozhovor, ještě štěstí, že se nerozhodl jít omrknout stopy v poli, to by ho nejspíš Semir skolil.
Hartymu to prostě v terénu sluší a hlavně, když rozdává rozkazy. Jo, ale umí i pochválit, jen kdyby své kolegy-podřízené netrápil tak dlouho, ale třeba ještě něco najdou.

Koukám, že raber zná polovinu ženského obyvatelstva Porýní. Paní Riedová je celkem sympatická, ale spíš by mě zajímalo, kdo jí volal a co požadoval.

Moc pěkná povídka Všel, těším se na další kapitolku Wink

P.S. naprostý souhlas s poslední větou Laughing Cool

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
andílek


Založen: 08. 06. 2009
Příspěvky: 17
Odpovědět s citátem
bažícího?Jééé co to je? To slovo jsem v životě neslyšela Smile Hele,že ty používáš nějaké nářečí Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Bažit je zcela normální slovo...

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
andílek


Založen: 08. 06. 2009
Příspěvky: 17
Odpovědět s citátem
Woxys

Se omlouvám,ale opravdu jsem takové slovo nikdy neslyšela a ani nikde jinde nečetla.To asi bude tím,že to není tak normální slovo ,jak píšeš ,běžně se nepoužívá,alespon v normální,mluvě ne.
Ono je to tou hantírkou.Na Moravě taky používají slova.která třeba ty ani neznáš.
A slovo bažit v normální mluvě nenajdeš a ve slovníku je brané pouze jako odvozenina,tudíž mu každý nemůže rozumět.Ale slovo PRAHNOUT, to už najdeš úplně všude.
Příště by to chtělo slovník. Razz Razz Razz Né každý rozumí třeba pražákům. Laughing Laughing Laughing Nic proti.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    žlutě zářící nápisy...nevím proč mne tak představa tak pobavila, možná proto, že ATRAPA nezabije.
    jo, a je fajn, že kluci nevyzvídali a zdá se mi, že začínají Petra brát na vědomí coby parťáka Smile
    Ta holka je krásná, Tomík ji zná?
    Všelítko napsal:
    „jsem čekala Trabera, ale tak policajt jako policajt.“

    Very HappyVery Happy Tak Frk, Frk se vyzná Very Happy. A t oděvče taky, vždy připravena Smile)

    skoro básník napsal:
    Na zídce už na ně čekal Kocourek:

    Modroočko Very Happy (ne, vážně, prostě jsem si představila mourovaté koťátko na zídce, skoro jak z pohádky, a ono to mluví a chce číslo na Harmutta Very Happy)
    A natěšený Semirek, celkem milý díl, Všel Smile


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
V prvé řadě se nesmírně omlouvám za zpoždění Embarassed
Opravdu jsem neměla náladu komentovat, tak to snad doženu teď!

Je mi líto Kocourka Sad teda... pokud má pravdu Sad možná jim to ani neměl říkat - Tom se Semirem jsou podle mě docela čistopláštíci - co když na něj ze své pozice čistých policajtů budou koukat mezi prsty? Na druhé straně se sami dočkali falešných obvinění - musí počítat s tím, že zatímco oni se obhájili, někdo mohl slíznout nespravedlný trest.

Jééé, oni jedou do Düsseldorfu! Kluci, tam budu v pátek! *mává* mám se tam podívat do nějakého army shopu? A dovezu Semirka :rofl:

Haha, ztuhlá záda? Very Happy věřím, že oba museli trpět, když neřídili :rofl: stejně je nejlepší, že oba seděli vzdadu :rofl:
No jo, Semir aby si nekontroloval auto Rolling Eyes Very Happy

Pobavil mě ten nápis ATRAPA Very Happy fakt to v army shopech tak bývá? Smile

Jejda, ta ženština... připomíná mi Laru Croft :rofl: spousta zbraní, cop... XD a brýle! XD
Ale ti zákazníci, štamgasti v army shopu... to je na psychinu Laughing

Jejda, chudák... Sad mít špatný zrak je příšerné - a pro střelce asi ještě děsivější. Ale s kým to tam vykecávala pomocí mobilu? A nebude to Tvá falešná stopa?
Nemůže se ona mstít za operaci? Ale to je blbost... umřelo hodně lidí.
Jedině že by to byl styl, kdyby pro ni někdo zastřelil toho, kdo operaci zmršil a tuhle vraždu se pokusil zamaskovat ve větším množství, jenže to by musel být totální asociál. Moc tomu nevěřím.

Zasněný Kocourek! Čičičíí :aww:
No jo, abys mu nedala Nokii, co XD
Nýčko! :rofl: to slovo! Nýčko! XD

Skutečně: Semir láskyplně pohladil klíčky, které mu Petr podal a krokem nadupaného pštrose se rozeběhl k jeho vozítku.
No není Semirek cute? :aww: je Very Happy

Haha a Hartyho poučka je skvělá Very Happy



Pěkný, zajímavý díl, Všeli - ale na nic jsem tam nepřišla XD nevím, kdo za tím je Confused

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Ano, po ROCE (je to možné? UAH!!! XD) je tu další minikousek mé povídky. Na Fantreffenu jsem se zase dostala do nálady, tak snad zase budu přidávat mnohem častěji (to jest dříve než po roce Laughing). Přeji pěkné počtení!

cobra12: Jo jo, copak Weiß, umí překvapit... a taky se musí snažit, protože všichni víme, co si komisaři o policejních psycholozích myslí... Very Happy
Také nafouklého Hartyho vidím Laughing
Také máme přednášejícího Kocourka, po něm se jmenuje!! Laughing
JJ, Harty v terénu je.. ACH.

andílek: Pozdní reakce, ale tak pro všechny... bažit je naprosto normální slovo. Nejsem pražák, jsem severočech a kdybych mluvila naším wasserpoláckým nářečím, tak mi nerozumíš ani slovo Smile jak vidno, stačilo otevřít slovník a slovo bažit se tam našlo, tak nevím, proč bych si ho měla brát při psaní já Razz

: Samozřejmě! Jsem ráda, že sis toho všimla Laughing
Ano, začínají... on je docela fajný hoch Laughing
S tím koťátkem jsi mne dostala Laughing

Woxys: Nyní se za zpoždění omlouvám já Laughing
Jj, tak to klucí i berou. Nebodou na něj díky tomu koukat skrze prsty... Smile
Ano, oba byli vzadu, čistě aby se nehádali, že jeden sedí vpředu Laughing
Ano! Lara je předlohou Laughing
Muahaha. Neřeknu, zda to je pravá nebo falešná stopa, ale stopa to je, to je pravda Razz Very Happy
Semirek není cute, je to nadupaný pštros Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Po obdržení několika výhrůžek smrtí se pouštím do komentování! Ne, dělám si legraci, jen jsem musela dostat pravou náladu Very Happy
A nelituji - tenhle díl je naprosto božsky vtipný, úplně jsem z něj nemohla Laughing
Skvěle napsané, je vidět, že ses tím bavila Very Happy


„Hartmutte, tak máš pro nás něco?“ zahlaholil Kranich.

Co takhle pozdravit, hm? Laughing

Ó? Ozvěna? Ticho v jindy tak ruchem zaplněných prostorách? To nevěští nic dobrého! Nedivím se, že policejní panáčci vytáhli pistolky a šli prozkoumávat pěkně pomaličku a opatrně. Muchacha!

Na věšákách viselo požehnaně mnoho technických plášťů... a uprostřed místnosti, u monitoru, na kterém cosi vytrvale blikalo...
*Odkašlala si* Bože! To jsem fakt tak nemravná? První, co mě napadlo, byla vidina techniků, kteří se natlačili do jedné místnosti, aby si tam na monitoru promítli v lepším případě fotky, v horším případě film se sošnými neoblečenými slečnami XD

Oba policisté uklidili pistole do pouzder a s ďábelskými úsměvy, nevěštícími nic dobrého přistoupili k technikovi. „Hartmutte!“ zvolali mu u ucha, až rezkovi málem přivodili infarkt: navíc se mu ruka, o kterou se ve snách opíral, úlekem podlomila a jen tak tak si Freund zachoval jak svou rovnováhu, tak důstojnost.

No ti aby se nepředvedli, že Laughing paráda, mám ráda, když tkhle blbnou Very Happy chudinka rezeček, vždyť on má slabé nervy! Ony se totiž koncentrovaly do mozku Very Happy a rovnováhu a důstojnost? Nie... měl někdy nějakou důstojnost? Twisted Evil

Esusky! Ono to mžourá! Wawawawa!

Kocourek v šoku!

Hartmutt si s Kocourkem vyměnil pár nutných zdvořilostních setkávacích frází.
Počkej, počkej, počkej. Chceš tvrdit, Všelo, že společenským chováním nedotčený Nieček zná nějaké zdvořilostní fráze? No to kókám, teda, to ho teda asi Nat... er.. Alma... er... Allerlei naučila něco nového! Very Happy

„Jestli jsme něco našli? No to ano,“ pronesl dramatickým tónem pána zeměkoule, „našli jsme vlas.“
*umřela smíchy*

Tom šťastně vytočil číslo na služebnu a zatímco popošel pár krůčků, aby vše mohl tokavě sdělit Petře..
Skvělá věta Laughing to šťastné vytočení čísla mě pobavilo a tokání taky Very Happy Tom flirťák XD

Nikdy nemusel vyfintěné panáky: chvíli mu trvalo, než si zvykl na komisaře a začal je mít rád

Ty jo... Tom je elegán, ale Semir teda rozhodně vyfintěný není! Laughing vypadá spíš někdy jako bezdomovec Laughing a ani Tom není šampon! Tedy ts, ts, Nielse, ne každý, kdo nosí něco jiného než tři kostkované košile a manšetráky musí být nutně vyfintěný Laughing

Teda! že by se v Nielsovi najednou probudil dřímající pozorovací talent, zatímco komisaři něco přehlédli? jsem zvědavá, zvědavá! jeď, Nie!

A protože pokaždé, když se zrzek zadumal, ztratil pojem o čase.
*další záchvat smíchu*

A wow, to vypadá na zajímavý vztah mezi těma dvěma... jsem zvědavá, moc!

Kampak nás asi paručka milená zavede?
Tak tahle hláška mě málem poslala do bezvědomí XD paručka! milená! zavede! hahahahahaha Laughing Laughing

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Já jsem skoro zapomněla, o čem to je, a rok od roku to bude horší, chtělo by to dopsat, než budu mít paměť úplně v kýblu. Very Happy

Ale ale, copak se klučinům na sobě nelíbí... a parukáři budou sranda, řekla bych. Smile

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Aby se už nestalo, že byste čekali rok, je tu další díl, pokusím se sem teď házet každý týden jeden díl... no uvidíme, jak dlouho se mne psavá nálada udrží tentokrát Laughing Tenhle jsem si docela vychutnala, po dlooooouhé době jsem se zaměřila spíše na akci, tak doufám, že se mi i náležitě povedla a že mi ji moc nestrháte Laughing Přeji příjemné počtení!

Wox: Jsem moc ráda, že Tě dílek pobavil - zase tak vtipný mi nepřišel, o to více mne to těší Laughing Jen se musím pozastavit nad Tvou nemravnou myslí, hrůza hrůzoucí! Technici šli domů a Harty čekal na výsledek analýzy, u které usnul a prošvihl tak její dokončení, které mu připomínala blikající cedule na obrazovce, ts ts ts!
HARTY JE ZTĚLESNĚNÁ DÚSTOJNOST!! Laughing
A ano, zní je, samozřejmě XD Takové to "Eh, já jsem Hartmutt, těší mne" - to mu není neznámé! XD
Hihi, vztah mezi těmi dvěmi bude vskutku zajímavý Laughing Laughing


SaM: ...a proto jsem velmi ráda, že sis tenhle dílek přečetla. Sama vím, jak je těžké se po takové době k něčemu vracet... Sad
Něco se nelíbí, to je pravda. A ještě se ukáže, co přesně to je Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Na začátek malá poznámka: doporučuji rozdělit text do více odstavců, lépe se pak čte Very Happy

chudinka Hotte a Dieter, to je, jakoby byli úplná paka Laughing a hoši v parukárně? přiznám se, že to bych ráda viděla Very Happy

Když odjížděl, oba přátelé mu bodře zamávali, jako by mladík byl jejich synem, odjíždějícím na první jízdu po obdržení řidičského průkazu.
Hahhahahahah, tohle je boží, úplně mě to rozesmálo XD nemohu z toho! a jak je Kočičák šťastný! Ale hm, hm, že by šel maskovat stopy? Čuchám čertovinu!

Líbí se mi, jak si poliši i po tolika letech praxe užívají auta a provozu - že jim to nesklouzlo do rutiny :aww:

„Centrálo, tady Kobra 11. Co se děje, Petro? Právě jsme jeli do parukárny...
Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

Tom, aniž by to tušil, poplácával palubní desku dlaní a tiše si mumlal pod nos cosi o tom, že on by jel rychleji, nedovolil si však své výtky pronést nahlas.
Já jsem věděla, že to tam dáš! Laughing Tom je trdlo - prý by jel rychleji, no to určo XD

Temně zelená Octavia je krásná Razz Razz potvrzuje má vlastní zkušenost uživatele Razz

Esusky, Tom VYKVIKL!

Hezky vylíčená honička! Very Happy

Semir slyšel skřípění brzd, při kterém mu ztuhla krev v žilách.
Aww, on se bojí o zrzouna!

Prý sladká tečka Laughing

Chudinka Hartíček! Neseďte jako švestky a zavolejte mu pomoc, dělejte! A jestli to byl neznámý střelec, tak mu nakopejte Razz Razz Razz

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Oko za oko, zub za zub
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 2  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma