AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Prosím, ohodnoťte mou povídku jako ve škole... děkuji! :)
1 :-))
81%
 81%  [ 13 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
6%
 6%  [ 1 ]
5 :-((
12%
 12%  [ 2 ]
Celkem hlasů : 16

Mít moc na(d)
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahojky,

dávám sem novou povídku, která je VOLNÝM pokračováním mé pentalogie Když. Tento příběh tedy může číst úplně každý, ač předtím na mou pětici ani nemrknul Wink pokud se ale chce někdo dobře orientovat v realitě příběhu Mít moc na(d), ať mrkne sem, na MALÝ PŘEHLED Wink je to pár vět, které objasní tu realitu, která byla v povídkách Když a na kterou naváže i tento příběh. Jak říkám, k pochopení Mít moc na(d) povídky Když nepotřebujete, jen se z tohoto nového příběhu dozvíte, které postavy mou pentalogii přežily Very Happy

Mít moc na(d) je pro mě trochu speciální povídka – jednak je to vztahovka, jednak se do ní pokusím vecpat spoustu svých úvah a názorů... Snad se Vám bude líbit a třeba mi sem tam naklepete komentář, moc by mě to potěšilo Embarassed
Už Vás nebudu unavovat a přeji příjemné počtení!

Woxys

P.S.: ještě detail.... nebojte se v komentářích kritizovat počínání hlavních postav Smile SCHVÁLNĚ je píši s mnoha chybami a jejich počínání bude mnohdy takové, jaké bych sama odsuzovala. Snažím se, abych nepsala jen černobíle dobré lidičky, takže jsem strašně MOC zvědavá, jaké jsou Vaše osobní názory na počínání postav. Budu vděčná za jejich kritiku a nejvíce za to, pokud mi napíšete, co přesně si o dané situaci či jednání myslíte Vy. Nebojte se kritizovat, těším se na to! Embarassed

P.P.S: Povídka je určena čtenářům nad 18..!!! Místy bude trochu nemravná Embarassed

--------------------------------------------------------------------------------


POVÍDKA JE DOKONČENA. ZDE JE JEJÍ PRVNÍ ČÁST. AŽ DOČTETE PŘÍSPĚVKY NA TÉTO STRÁNCE, MRKNĚTE NA ODKAZ UVEDENÝ DOLE, KTERÝ VÁS DOVEDE NA ZBYTEK MMN!Wink


Mít moc na(d)


Není bez zajímavosti, že příroda ráda zasazuje nové začátky právě tam, kde u jiných příběhů píše poslední řádky.
Tak se semenům rostlin nejlépe dýchá v zemině nasycené popelem, pozůstatku po ohni, který strávil celý les: do země nasycené živinami tasí meče svých klíčků, aby se vyhnala k nebesům a zazelenala nedávno mrtvou půdu svým mládím.
Vždyť i na kostech našich předků se barvami skví ty nejhezčí květy, aniž by je tam musela vysadit lidská ruka.
Jaro přichází, aby jeho mladé údy konečně porazily a ke spánku poslaly dlouhým panováním zmoženou zimu: a jak s její pozvolnou smrtí umírá celý rok, v Knize života se krasopisně nadepisuje nová kapitola.
Ačkoliv...
Zná vůbec příroda zánik a zrod v tomto kontextu? Nebo se jen lidé, měřící čas na úseky přizpůsobené svým krátkým živůtkům, zoufale snaží orientovat v Universu, uměle si přitom manipuluje neměnné principy? Není běh přírody a tep světa jediným cyklem už po celá tisíciletí? Skonává zima, aby uvolnila místo jaru, nebo si jen přátelsky podávají ruce?
Běh času je kruh, v němž se ve své malosti lidstvo stále pokouší hledat počátky a konce, posedlé vyměřováním, které Příroda nezná...



Ať tak či tak, obyvatelé Kolína nad Rýnem toho dne obraceli na svých pracovních stolech kalendáře, aby přivítali čtvrtý dubnový týden roku 2006.


Modrou oblohou prokmitlo černé tělíčko: mouchu pronásledující vlaštovka mávla ostře tvarovanými křídly a vidlicí ocasu briskně změnila směr. Nebohý hmyz se zmohl na poslední kličku a pak jeho jen pár dní trvající život ukončilo hladové, rudým flíčkem podbarvené ptačí hrdélko. Blízká příbuzná jiřiček provedla další z akrobatických obratů a slétla si to níže, míříc přímo k budově soudu, na jejíž zdi ji čekala hladové zobáčky otevírající mláďata: jen lehce blýskavým očkem pohlédla pod sebe, aby se přesvědčila, že je jezírko, její oblíbený zdroj vody na zpevňování hnízda, stále na svém místě a pak zmizela v dáli.
Na zlaté i rudé rybky bohatý rybníček nebyl v srdci Kolína umístěn náhodou.
Okolo něj se mohutnými zelenými korunami skvěly stromy, v jejichž tu nenápadných, tu zase ohromných květech bručely celé roje včel, připravených roznášet pyl a dávat zrod novému životu. Po pokroucených haluzích pobíhaly hašteřící se veverky, na něž, napůl skryta pod kořenem, chtivě pokukovala liška, která se na svých pochůzkách zatoulala až do centra města.
Park byl rozlehlou oázou pro ty, které dusily silnice a věčný shon: tady, ve stínu stromů, popřípadě naopak na sluníčku vystavené dece, se překrásně relaxovalo a rozmlouvalo. Pejskaři venčili své čtyřnohé miláčky a přátelsky hleděli jeden na druhého, matky s kočárky hlídaly na písku si hrající ratolesti a koutky oka pohlížely na mladé studenty, kteří si dávali po škole do těla odpolední dávkou joggingu.
Klid a pocit, že právě zde, na místě odříznutém stromy od rušných vozovek a troubících řidičů, je člověk vytržen z běhu času, byl hlavním lákadlem parku, který své návštěvníky hladil po duších: stejně jako dva ze svých hostů, kteří ho právě s ruku v ruce opouštěli, aby se znovu nechali pohltit tepajícím velkoměstem.

Vlaštovka, která opět vzlétla ke svému lovu, jim věnovala pouze letmé mrknutí a zamířila k rybníku, nechávajíc mladou dívku a k ní se sklánějícího muže za sebou.
Oči zakryté víčky a rty spojené v polibku, stáli oba lehce přitisknuti k sobě: právě tak, aby sami sobě umožnili něžný dotek a přitom se nechovali příliš důvěrně. V dokonale padnoucím šedém obleku oděný elegán chýlil hlavu, chlapskou ješitnost snad potěšenou tím, že se i přesto musí jeho milá zvedat na špičkách, aby polibek opětovala: byli by tam stáli ještě převelice dlouho, neschopní se rozloučit, kdyby jejich chvilku nenarušilo ostré zatroubení.
Dívka se odtáhla a mimoděk si upravila dlouhé blonďaté vlasy, koukajíc kolem sebe, aby vzápětí společně se zvonivým smíchem zamávala směrem k silnici, která park obepínala.
,,Kdo to byl?“ pohlédl zvědavý muž jejím směrem, v hlase stopy rozmrzelosti pro roztržení polibku.
,,Semir,“ obrátila se k němu Wox a uchopila vysokého štramáka za ruku: stříbrné BMW se kolem nich stejně jen prosmýklo a už se zanořilo do těl desítek dalších aut, unášeno daleko, daleko odtud. ,,Však víš, Paule, ten kamarád, co jsem ti o něm povídala.“
Potřásl hlavou, již v obraze. ,,Ach, ten z Dálniční, že?“ pronesl s úsměvem a zdvořilým zájmem. ,,Pamatuji si na něj.“
,,Jo, je to náhoda... za chvilku máme sraz u něj na stanici.“
Přitakal. ,,Akorát,“ pohlédl na stříbrné Rolexky, co mu obepínaly zápěstí, ,,je čas, abych se vrátil na soud, Terezko, takže to hezky vyšlo.“ Sklonil se, aby na rozloučení blondýnu líbnul na čelo, přehmatávaje prsty na černé kožené diplomatce. ,,A nezapomeň,“ přejel mu po rtech šelmovský úsměv, ,,na zítřek.“
,,Už se na něj těším,“ přiznala reportérka a v rozpacích kroutila pásky od taštičky, co měla přehozenou přes rameno: fakt, že se pro dnešek oba musí rozloučit, se jí vůbec nezamlouval.


***


,,Semireeee!“
Jmenovaný se otočil, aby vyhekl, když do něj splašená malá blondýna prudce nalétla. ,,Uuuuuf! Ahoj, Wox.“
Dívka se na tureckého komisaře šťastně culila, očividně plná energie: zalovila v tašce, vzápětí muži podávaje sloupeček cédéček. ,,Díky moc, hodily se, Semi. A jak se,“ prohodila jakoby nic, ,,máš?“
,,Já dobře, ale ty bys mi mohla něco říci,“ přimhouřily se oříškově hnědé oči. Policista lapil dívku za ruku, tahaje ji do soukromí své kanceláře, rozhodnut další její návštěvou zbytečně neprovokovat: aniž by to Tereza věděla, její občasná zastaveníčka odstartovaly ve stálém policejním osazenstvu hotovou bouři názorů. Gerkhan a Jolly nekompromisně prosazovali novinářčiny návštěvy, zatímco naproti nim se na takové nápady mračil Tom Kranich, který si našel nečekanou spojenkyni ve Veronice. Bělovlasá žena si narozdíl od kulatého synovce, jenž se na blondýnce pásl pohledem, na Terezu vypěstovala hotovou alergii, znechucena její lehkovážností a dětinskostí. Hádka mezi oběma tábory, přihlížena dobromyslným vrtěním hlavou Dietera, Hotteho, Moniky, Siggiho a ostatních, hrozila přerůst ve válku, když se do sporu vložila Engellhardtová.
Semirovi se při té vzpomínce zacukaly koutky: byl by hloupý, kdyby neviděl, jak moc byla šéfová neobjektivní, když novinářce její staniční návštěvy povolila ,,v rozumné míře“, jak sama oznámila. Že v jejím rozhodnutím hrály hlavní roli sympatie k malému tureckému zaměstnanci a respekt k jeho přání spolu s faktem, že mu právě Wox svým způsobem zachránila život, bylo nesporné. A pak... policistovi se vždy vyplatí, má-li tisk na své straně.

Zakormidloval baculatou blondýnu do svých soukromých prostor, v duchu děkuje bohu, že si nenasytný Tom vyjel na loupeživou výpravu pro přemaštěné hranolky od Mekáče: modroočko a novinářka s rovněž blankytnou barvou duhovek k sobě stále ještě cestu nenašli a jejich vzájemné rafání někdy atmosféru na stanici oživovalo až příliš.
Vzdychl a už otevíral ústa, aby se své nové kamarádky otázal na její dostaveníčko v parku, když ho novinářka s dotazem předběhla.
,,Jestlipak víš,“ zazubila se, otáčejíc se kolem své osy jako modelka poněkud nadměrných velikostí, ,,co je na mě nového? No? No?“
,,Ech,“ Hnědá očka pátrala po záchytném bodu a ústa užuž chtěla vycedit tip na nové tričko, když se komisař práskl do čela. ,,No jasně! Ty už nemáš sádru!“
,,Dneska mi ji sundali,“ rozesmála se novinářka, důvod jejíž přeskvělé nálady byl v tu chvíli naprosto zjevný, šťastně: dva měsíce, kdy jí nechtěný bílý přívažek zpravoval ošklivě zlomené kosti v paži, se zdály být nekonečné. ,,Úplně jsem zapomněla, co to je za pocit, mít normální levačku. Je to úžasný, jakoby byla o metrák lehčí. A hlavně, rentgen dopadl skvěle, mám to v pořádku!“
,,Paráda,“ sdílel její nadšení mladý Turek, načež založil ruce na hrudi. ,,A s kýmpak jsem tě to dneska viděl, Wox?“ Červeň, co jí okamžitě zbarvila tváře, komisaře jen pobavila. ,,To je ten tvůj nový objev?“
Oči sklopené, blondýnka přitakala. Prsty žmoulala volnou látku zeleného trička, jakoby to byla nejzajímavější věc na světě, hlas však zrádně přetékající touhou se vypovídat a pochlubit. ,,No jo.. On je,“ vydechla zasněně, ,,naprosto skvělý, Semire! Tak... tak galantní! Milý, pozorný – pořád mě poslouchá, zajímá ho, co dělám... Netlačí na mě, je... je prostě úžasnej...“
,,Mhm,“ vzal to opěvování na zřetel policista, jako každý ješitný muž nijak nenadšen ódami na jiné osoby stejného pohlaví. ,,A jak se ten tvůj zázrak jmenuje?“
Dívka přešlápla a podívala se mu do očí. ,,Paul Keller.“
,,Jako ,ten‘ Keller?“ zamžikal policista v úžasu, že slyší známé, v Německu velmi provařené jméno. ,,Vůbec jsem nevěděl, že má syna.“
,,No...“ odkašlala si Wox, ,,on... on nemá syna.“
Čelist teď Turkovi padla málem až ke kotníkům a muž v hlavě provedl rychlý přehled novinových článků i matematický výpočet. ,,Myslel jsem, že už je Keller poněkud, hm...“ pokusil se vyvinout snahu o diplomatické vyjádření, ,,zralejšího věku...“
,,Je mu jen čtyřicet devět, takže ani ne padesát. A i kdyby, co jako?“ mrskla po něm blondýnka rozmrzelým pohledem, v němž byla jasně patrná ublíženost. ,,Alespoň už ví, co v životě chce... a jak se má k holce chovat. Což se o mých vrstevnících,“ odfrkla si pohrdavě, ,,říci nedá, těm jde jen o jedno... a ani popovídat si s nimi člověk nemůže, protože na to nemají a o nic se nezajímají!“

Odpovědí jí byla chvilka mlčení, v níž se Gerkhan snažil potlačit úvahu, že dívka jen papouškuje typické obhajoby mladinkých slečen, co padly do sítí starším pánům. A mnohdy movitých starších pánů, což rozhodně byl, zkřivil Turek rty, případ i Paula Kellera, který patřil když ne do stovky, tak zcela jistě do tisícovky nejbohatších a nejznámějších Němců: nebylo divu, že musel policista složitě lapat blondýnčinou zprávou vyražený dech. Kruci... tahle holka přece nezapadala do škatulek bezduchých slepic, co se s oblibou ovíjely kolem postarších pracháčů!
,,Co máš proti?“ byla dívčina dobrá nálada tatam. ,,Semire,“ ztišila se, v tónu smutnou naléhavost. ,,Já ho mám hrozně moc ráda, fakt moc! Jsme spolu sice jen dva týdny, ale líbí se mi, strašně dobře se mi s ním povídá, on ví tolik věcí, má tak zajímavé názory... a já,“ polkla a stiskla pěsti, ,,ho asi miluju. Pořád na něj musím myslet, chybí mi, když se mnou není. A hlavně,“ polkla, přecházejíc do šepotu, ,,se za mě nestydí, Semire. A to se při mém vzhledu,“ nakrčila čelo bolestně, ,,hodně cení.“
Policista skousl ret, na jednu stranu potěšen faktem, že se mu blondýna přišla svěřit, na druhé rozhozen její reakcí: no co, vzdychl nakonec. Co horšího se jí může stát, než že tenhle malý románek obrečí? Nebyla by první ani poslední pětadvacetiletá holka. Tak ať těch pár šťastných týdnů užije, má na ně nárok. I právo na omyly. ,,Sice nevím, proč by se za tebe měl stydět, ale jinak chápu, Wox,“ poplácal dívku po již zdravé paži. ,,A přeji ti to.“
Pookřála a vrhla se k němu, objímajíc komisaře s vervou hraničící s pokusem o vraždu uškrcením. ,,Věděla jsem,“ tiskla ho šťastně, ,,že TY mě pochopíš, děkuju!“
,,Heh...“
,,Ještě něco ti musím říci,“ skočila blondýnka do Gerkhanova chroptění. ,,Víš...,“ zrozpačitěla a pokud byla předtím zrůžovělá studem, nyní barvou připomínala pivoňky, ,,Paul mě zítra pozval k němu domů na večeři. Já... jdu tam ve vší počestnosti, nic s ním mít nebudu, nemysli si! Jen jsem si říkala... že by měl někdo tušit, kam jdu. A jestli se teď zasměješ,“ odkašlala si výhružně, ,,zbiju tě.“
Semir se nezasmál, ač musel cukající koutky krotit vší silou své vůle. ,,Dobře, Terko. B-budu si to pamatovat.“
Hodila po něm podezřívavým pohledem, a jelikož žádné stopy po výsměchu v kamarádově tváři nenašla, opět se zazubila, podávajíc mu z kapsy vytažený lísteček. ,,No, já jen... kdyby se něco stalo, tak kde máte hledat mou naporcovanou mrtvolu. Tady máš adresu jeho domu. A ne že,“ zašklebila se, ,,tam půjdeš uprostřed večeře zvonit, jasné?“
,,Zrovna to jsem měl v úmyslu,“ ujistil ji Gerkhan sarkasticky o faktu, že už jaksi není přihlouplý puberťák. ,,Ještě žes mi to zakázala.“

Blondýnka si jeho ironie nevšímala: hodila si tašku opět přes rameno a jakmile její pohled padl na na zdi umístěný, reklamou BMW obdařený ciferník hodin, vyskočila, jakoby jí do stehna bodli kružítko. ,,Musím do redakce! Nějak jsem si tu polední pauzu protáhla...“
,,Tom taky,“ vykročil k východu z kanceláře Gerkhan, dvorně dívce drže dveře. ,,Asi se zase pocintal kečupem a pere si na záchodě košili, krasavec...“
,,Hi hi hi!“ Vtipy na Kranichův účet na drobnou novinářku pokaždé zabraly a nezklamaly ani tentokrát. ,,To je celý Tom. Tom! Jééé!“ Dívka zamávala tureckému příteli a rozběhla se chodbou, objímaje vykuleného, z restaurace rychlého občerstvení se vracejícího Kranicha kolem pasu s prudkostí, že se kolem něj obtočila jako barová tanečnice o tyč. ,,Tome, ahoj! Měj se hezky, já už musím jííííít!“
,,No teda...“ Modrooký komisař si znechuceně upravil pomačkané tmavé sako a zamračeně se za k východu z budovy vesele poskakující blondýnkou ohlédl. ,,To už ta holka definitivně zešílela?“
,,Hůř, kamaráde.“ Semir se uchechtl a šťouchl do nejlepšího přítele loktem, aby se připojil k jeho pohledu. ,,Je zamilovaná.“



Arrow


*****


Pokud park uprostřed města těšil svou krásou mnohé z kolínských obyvatel, oko estétovo muselo s uspokojením spočinout i na stavbě, od jejíž pat se ostrůvek zeleně odvíjel: soud sídlil v honosné klasicistní budově, jejíž pečlivě udržovaná omítka neprozrazovala ani zlomek z desítek let, co v rušných událostech přeletěly přes jeho střechu.
Jak už to bývá, mnohým ze stovek těch, kteří na soudu pracovali, pohled během roků jejich příchodů a odchodů zevšedněl a oni dávno přestali vzdychat nad jeho krásou. Minimálně jeden člověk ale nikdy nelitoval chvíle, kdy se i po to nejvytíženějším dni večer zastavil, aby se pokochal poctivým kouskem architektury: Paul Keller byl na svůj konservatismus patřičně hrdý a polovinu současného umění odmítal za umění uznat. Staří mistři mu byli modlou, ač sám v sobě právě toho dne lehce vrčel, že právě ta místnost, v níž dlel, se jim moc nepovedla.

,,Te!“
Wox sebou cukla, vyrušena z myšlenek tak prudce, že jí lžíce málem vypadla z ruky přímo do nudlové polévky, kterou si nabírala do úst. ,,Naomi, co je?“ Otázala se nevrle, raději noříc kousek kovu do horké tekutiny mezi játrové knedlíčky.
Terezina starší kolegyně z redakce deníku Die Welt se přes svých čtyřicet let zachichotala jako ve školní jídelně sedící puberťačka: pravda, mezi kuchyní ve vzdělávací instituci a bufetem v přízemí soudu nebyl zrovna velký kvalitativní rozdíl. ,,Te! Hádej,“ ztišila hlas, ,,Kdo po mně kouká?“
Obočí malé Česky se zvedlo v údivu.
,,Sám veliký Paul Keller!“ Naomi rádoby nenápadně vykoukla zpoza dívčiny hlavy, aby si vytvořila lepší výhled na u vzdáleného stolu sedícího právníka, který se právě bavil s tmavovlasým kolegou. ,,Furt sem zírá!“
Wox se málem proti její vůli zvedly koutky v úsměvu: honem si je utřela ubrouskem, ve tváři výraz spokojené vychytralé lišky. Sice ji sem práce přivedla za někým docela jiným, ale doufala, že se tu s přítelem potká. ,,No a co když,“ zmačkaly dlaně bílý kus papíru a hodily ho do popelníku, ,,nekouká na tebe?“ nahodila tónem takřka konverzačním.
Na moment zavládla iluze naprostého ticha: zajisté pouze iluze, neboť bufet byl nacpaný k prasknutí nejen svými návštěvníky, ale i kakofonií rozhrkaných židlí, hovorů, občasného výbuchu smíchu, třískání talířů a příšerného vrzání vidliček o porcelán. Náhoda, že se zrovna teď sešly na soudě dvě tiskové konference a mnoho novinářů si tedy do bufetu skočilo na oběd, sice svedla obě kolegyně dohromady, ale zároveň vytvořila nesnesitelné podmínky pro rozhovor.
,,Ehm,“ polkla první, poněkud ostřejší slova Naomi a změřila si naproti ní sedící Terezu kritickým pohledem. ,,Upřímně... Myslím,“ začala uvážlivě, ,,že se díval spíš na mě, Te. Mám k němu... no... trochu víc pasující věk, víš.“
Věk. To určitě. I menší redaktorka skousla odseknutí, uznávajíc, že má kolegyně pro své sebevědomí právo: ač o patnáct let starší, měla vysoká a štíhlá, nakrátko ostříhaná blondýna Naomi o stejný počet kil méně a postavu tím pádem přímo k nakousnutí. Pevné mínění o sobě samé z toho tak trochu vyplývalo.
Modré oči české plavovlásky se přimhouřily, jak do nich vplula nezkrotná chuť alespoň jednou zabodovat na poli, které bylo vyhrazeno takřka výhradně kráskám. ,,Naomi,“ naklonila se Wox k zaskočené kamarádce. ,,Udržíš tajemství?“
,,Uhm,“ kývla žena, rovněž se předklánějíc: zvědavost novinářky v sobě jednoduše zapřít nemohla. ,,O co jde?“
Wox se nadechla, chvějíc se potěšením. ,,On vážně koukal po mně, Nami. Já,“ načepýřila se, ,,a Paul máme dneska rande, pozval mě na večeři!“

Odmlka, která nastala po jejím vychrleném pochlubení se, byla tentokrát o dost delší a vyplnilo ji jen Naomiino zmatené mžikání: když však hnědoočka opět nabrala dech, slyšela Tereza všechno, jen ne upřímnou gratulaci.
,,Wox!“ redaktorka jí stiskla ruku, stále se nahýbajíc přes stůl. ,,Proboha, to přece nemůžeš myslet vážně! Považovala jsem tě za chytřejší!“
Oslovená se zamračila, vyprošťujíc dlaně z ženina sevření. ,,Co se ti nelíbí?“
,,Nebuď hloupá, Te...“ tvář starší novinářky odrážela nevíru i pár kapiček soucitu. ,,On tě jen potřebuje využít, přece děláš na tom jeho případu! Jemu se hodí, abys pro něj napsala pár článků a ovlivnila lidi!“
,,To není pravda,“ vydralo se z dívky stručné odseknutí. ,,Já na tom přestala dělat, abych s ním mohla být.“
Naomi se napřímila. Jakoby se z bufetu vytratilo veškeré osazenstvo a sólo měly blonďatá, zarputile se tvářící mladá Češka a její mnohem zkušenější kolegyně. ,,Wox, ale on o tom, že jsi ten případ nechala, asi neví, ne? Přemýšlej, Te! Proč by tě jinak asi pozval?!“
Nutkání k ublíženému breku Wox překonala, ale vztek se v ní vařil dál: jednak na sebe samu a svou nevymáchanou pusu, co prozradila tajnou radost, jednak na slova kamarádky, která byla nejen ranou, ale zároveň si neskutečně pálící solí v čerstvém mase. ,,To,“ ovládla se alespoň maličko, ,,že jsem škaredá ještě neznamená, že mě někdo nemůže mít rád, Naomi. A NE, NEJSEM PITOMÁ!“ zasyčela, jakmile se ústa kolegyně začala otevírat k vlastní obhajobě. ,,Myslíš, že mě nenapadlo, že mě chce Paul jen využít? Myslíš, že jsem nepřemýšlela nad tím, proč mě asi poprvé pozval na kávu, i když vypadám tak, jak vypadám??? Já mu to, milá zlatá, dokonce i řekla!“

Naomi jen znovu naprázdno otevřela pusu: takhle Terezu, obvykle tichou a nenápadnou dívku, celé roky neviděla. A vsadila by měsíční plat a navrch dva ze svých tří synů, že takto soptící Wox nespatřil ještě žádný z osazenstva Die Welt.
,,Pověděla jsem mu,“ pohodila modroočka dlouhými blond vlasy, ,,že jestli si mě chce koupit jedním pressem, ať si nedělá naději! Že pro něj žádné články psát nebudu, že mám svou hrdost! Ale Paul,“ ztišila se a začervenala, ,,jen... jen řekl, že mě chtěl pozvat už dávno. Pokaždé, když mě viděl na tiskovce. Že chtěl počkat, až ten případ skončí, ale nevydržel to. Šla jsem s ním na jeden hrnek... seděli jsme v té kavárně čtyři hodiny, tak skvěle jsme si rozuměli! A domluvili jsme si další schůzku. A... a já hned druhé den zašla v redakci za šéfem, že na té kauze už dělat nebudu, že bych nebyla objektivní! A Paul to,“ aniž by dívka dojedla svou sotva načatou polévku, zvedla se na nohy, ,,ví, samozřejmě. Nemusíš se bát. A představ si to,“ hodila na sebe višňové vypasované sáčko, ,,pořád o mě stojí! I když ví, že ze mě nic mít nebude. Smiř se s tím!!“
,,Te.. ale já...“ Naomi vytřeštěně zírala za baculatou dívčinou, co se prodrala úzkou cestou mezi stoly, rázným krokem si to štrádujíc k východu. Nemohla si nevšimnout, že stejným směrem zírá od svého místa i Keller, který se okamžitě začal přehrabovat v tašce, aby vylovil poslední typ Nokie a přiložil si chromovanou žiletku k uchu.
,,Jak chceš, Wox,“ zabručela redaktorka, přitahujíc k sobě Terezou opuštěnou misku s vonícími játrovými knedlíčky. ,,Tak si ten svůj čumáček nabij sama, naivko. Bude tě to bolet rozhodně víc, než mě.“
Ušklíbla se.
Polévka byla přesolená.


*****


Poslední pohled do zrcadla, než odešla ze svého malého bytečku, jí vrátil přesně takový obraz, jaký se celý podvečer snažila vykouzlit: dlouhou černou sukni až po kotníky, částečně skrývající na minimálním podpatku zdvižené prosté lodičky stejné barvy. Tmavé sako si přehodila přes antracitovou košili s mělkým výstřihem, ozdobený šperkem: po dlouhém uvažování se nervózní Wox rozhodla pro bohatý náhrdelník ze skla barvy noci, jednoduchou parádu a přitom honosnou reprezentaci české bižuterie.
Od lesklé stěny ji unesl autobus, z něhož před chvílí vystoupila kilometry od domova, ve čtvrti, v níž dosud byla jen párkrát: z ohromných, zelení ozdobených pozemků tu rostly přepychové vily, jedna nádhernější než druhá. V jedné z nich, aniž by měla Wox šanci to vědět, ještě nedávno přebývala Kateřina Dvořáková spolu s Podsvětím....
Většina budov byla, jak alespoň zkoušela blondýnka v pomalu houstnoucím šeru odhadnout, secesní... a nejinak tomu bylo u té, jejíž číslo popisné se shodovalo s tím, co si Tereza pro jistotu uložila do mobilu: dívka polkla, naposledy si projela dlouhé, kokosovým šamponem vonící blond vlasy a zadoufala, že je její nalíčení stejně nenápadně cudné, jako když vyrážela z bytu.
Mrknutí na hodinky jí odhalilo, že nemůže váhat dlouho: už teď měla minutku zpoždění.
Ok, Wox, pomyslela si, přemáhajíc chuť utéci. Tak... zazvoň?

,,Jsem hrozně rád, že jsi tady.“ Keller se od ní odtáhl po nekonečně dlouhé době, kterou by si Tereza bez problémů ještě prodloužila: rty právníka, který jí u brány dvorně nabídl rámě a dovedl si ji až k vile, na těch svých jen vítala.
,,Já taky, Paule.“ Rozpačitě se chytila kliky bohatě zdobených dveří: už chápala, proč ji advokát pozval právě sem, ač jindy v Kolíně pobýval spíše ve svém oblíbeném bytě. Chtěl se pochlubit, dozajista! Nutno podotknout, že měl čím: ohromná secesní rezidence se sama hlásila, aby ji někdo zmínil v odborné architektonické publikaci. A to nejen vznešeností vzorů a křivek budovy, ale též skvěle udržovanou zahradou, dokonale kombinující pěstěný vzhled s troškou zdravé, zvířatům domov poskytující divočiny. Záměr Paulovi vyšel, blondýnka byla zcela omámená. ,,Máš to tady nádherné...“
,,Někdy sem musíme přijít za světla a skočit si do bazénu,“ mrkl na ni advokát, držíc jí dveře. ,,Prosím, mademoiselle, račte dále.“
,,Díky...“ pokud ji vnějšek potěšil, vnitřní zařízení dívku naprosto ohromilo vkusem a zároveň... luxusem, který ji svým způsobem děsil: měla dojem, že není možné se ničeho dotknout a raději by si měla sednout v předsíni, než aby vůbec její nohy dopadly na huňatý koberec ve vstupní hale. Připadala si tu nepatřičně, jakoby se v noci vloupala do muzea umění.
,,Neostýchej se,“ podal jí ruku se smíchem. ,,Večeři je nahoře, tak ať nevystydne.“
S rozpaky se nechala vést, využívajíc své podřízené pozice, kdy kráčela o půl krůčku za svým průvodcem, k dalšímu pokukování po prostorách, kde každý kout i detail svědčily o vynikajícím, vytříbeném vkusu majitele.
I ten dovedl sám sebe odít tak, že v podstatě zrcadlil styl svého domu: tmavé kalhoty od zajisté pekelně drahého obleku doplnil vysoký Keller volnou šedou košilí moderního střihu, zahrnujícího rozhalenku na prsou. Přes již takřka dovršených padesát let, na něž zdaleka nevypadal, se známému německému advokátovi pod oblečením ukrývala podsaditá, leč štíhlá postava vymodelovaná roky sportování.

,,Sedni si, prosím, hned to bude.“ Než se Paul stačil k dívce přitočit, aby jí s přirozenou zdvořilostí odsunul židli, zaujala již dívka pozici sama: malá jídelna působila útulně už svým vybavením, kdy na jedné straně mahagonového stolu stála dvě křesla, zatímco naproti se, přimknuta k okrově vymalované zdi, táhla lavice ze stejného materiálu. Blondýnka klesla právě na ni, odsouvajíc se přesně doprostřed, aby muž neměl jinou možnost, než si sednou na židli proti ní, bezpečně oddělen hranicí stolní desky.
Rád by věděl, zda to udělala schválně: raději však její volbě přizpůsobil prostírání a za moment už na rudý mahagon pokládal první chod.
,,Dobrou chuť, Terezo,“ škrtl sirkou, zapaluje jednu ze tří svíček. ,,Šampaňské se ještě chladí, tak bude za chvilku...“
Dívčiny prsty nesměle zatápaly po vidličce. ,,To jsi to kuře,“ nadhodila se snahou o začátek konverzace, ,,pekl sám? Jsi skvělý... obdivuji muže, co umí vařit a nenechávají to automaticky na holce.“
Zazubil se. ,,Tak to nám to asi budeš muset hledat někde jinde, Terezko. Ne,“ vyhrkl honem v reakci na její udivený pohled, ,,že bych si myslel, že ženské patří k plotně, to ne... ale mně to tam zrovna nejde. Sice jsem se o večeři pokusil,“ Keller schýlil ramena a jemným cuknutím brady významně naznačil směr k odpadkovému koši, ,,ale moc se mi to nevyvedlo. Naštěstí,“ zahrál na advokátově tváři úšklebek, ,,už bylo to jehněčí jednou ubezdušené, jinak bych za to, co jsem s ním provedl, seděl za vraždu. Touhle lahodou je vinna moje oblíbená restaurace, Terko.“
,,To nevadí,“ hlesla Wox, vkládajíc si do úst první dávku bílých kuřecích prsíček zalitých máslem s utřenou směsí bylinek: dotek masa a chuťových buněk byl katapultem do gurmánského nebe. ,,Je to vynikající...“

Druhým chodem se ukázal být salát s kozím sýrem a finišem italský zákusek, který dívka odmítla a rázem se postavila na nohy. ,,Moc díky, Paule: něco tak dobrého jsem snad ještě nejedla,“ přiznala.
,,To rád slyším,“ pokýval právník hlavou polichoceně, jakoby zapomněl, že jídlo nenavařil, ale pouze ho objednal v restauraci. ,,Ale kam se,“ zamžikal, když Woxiiny ruce zašátraly po talířích, ,,sápeš, Terezko?“
Misky vklouzly jedna do druhé a postavily se na věž z talířků, kterou se novinářka chystala vzít do náruče. ,,Odnesu to,“ usmála se. ,,Ty jsi obstaral jídlo, já myji nádobí.“
,,Tak to ne.“ Kellerovy ruce ji jemně odstrčily a zmocnily se hory čirého skla samy. ,,Jsi host a ten nic nedělá. Hned jsem tu i se šampaňským, jen počkej...“
Blondýnka ani nestačila rozhodit pažemi, natož aby nějak argumentovala: přítel jí zmizel v kuchyni a jí nezbylo, než se opět rozhlédnout kolem sebe. Desku stolu, od něhož se, plna rozpaků, bála při jídle odvrátit pohled, již důvěrně znala, zamžourala tedy nyní po místnosti, nadšena každým kouskem nábytku a záplavou jedinečně designově řešených dekorací. Jen zavrtěla hlavou při uvědomění si faktu, že cena jen této jídelny a jejího vybavení zcela jistě převyšuje hodnotu celého jejího bytu v centru města.
,,Už se to nese!“
Kellerův hlas ji vyrušil ze zamyšlení, až sebou dívka trhla, okamžitě nasazujíc úsměv: stačilo, aby se objevil ve dveřích a její srdce se roztlouklo, až jí bylo trapně, že to muž musí slyšet a vše na ní poznat. ,,Já... já ještě jednou děkuji za skvělý večer, Paule.“
Zazubil se. ,,Snad ještě nekončí, ne...?“


Arrow


,,Hm...“ Blondýnka popravdě plánovala, že se za moment zvedne a půjde: koneckonců, druhý den ji čekala redakce a všechen její ruch. Jenže stačil jediný pohled do zelených očí, které jí svými smaragdovými odstíny připomínaly na skalách přichycený mech, aby věděla, že dalším pár desítkách minut s právníkem absolutně neodolá.

Neobvykle sytě zlaté, samozřejmě pravé šampaňské perlilo ve sklenkách, natolik studené, až na nich vykouzlilo mlžičku: Keller postavil úzkou, elegantní sklenici před dlaně si nervózně mnoucí Wox, sám si opět sedaje na své místo. ,,Tak,“ pozvedl vlastní číši, ,,co si nad těmi bublinkami budeme přát, Terezko?“
Ač se za svou pasivitu styděla, nedostala ze sebe jindy výmluvná novinářka jediný návrh: právník ji však v rozpacích topit nenechal.
,,Je to klišé, ale na nás dva, miláčku. Ať nám to vydrží až do doby, kdy já budu,“ Keller si shrnul ofinu blonďatých vlasů z čela, ,,už leda od rána do večera zírat na telenovely a ty mi budeš nosit papuče.“
,,Jaká to radostná vyhlídka,“ nechala Wox cinknout sklo svého pohárku o přítelovo. ,,Už se na to těším.“
Vyzunkl svou dávku šumivého vína z Francie až do dna, usmívaje se dívčinu ohromnému nadšení: rýt sám do sebe mu očividně nedělalo potíže. ,,To víš,“ utahoval si, ,,už to nebude trvat dlouho. Beztak už cítím náběh na stařeckou demenci... Ty to šampaňské nebudeš?“
Blondýnka, která si s dosud plnou sklenicí jen lehce pohrávala, přistiženě schýlila ramena. ,,Ale ano, ano... jen... Já...“
Svraštil čelo, načež právník propukl v smích, otřásaje se, až musel svou číši položit na stůl, aby se nepolil. ,,Pro...proboha!“ Zahalasil, jakmile popadl dech. ,,Prosím tě.... neříkej mi, že tě napadlo, že jsem ti tam dal rohypnol, či něco podobného!“
Se zakašláním sklopila zrak, což Paula znovu rozesmálo: jen co se opět vzpamatoval, vstal a bez okolků si sedl k vykulené dívce, objímaje ji kolem ramen. ,,Terezko, nesmíš tak moc číst černou kroniku! Pokud budeš pořád myslet na případy z práce, budeš za chvíli paranoidní, miláčku. Netrap se, ano? Pokud nechceš, nepij to.“
,,Ne, já jen...“ Tereza činila jen zmatené pokusy, jak se ospravedlnit: vedle vysokého muže, který ji nepřestával hladit, se cítila čím dál menší. A nejen fyzicky: se stoupajícím pocitem studu si uvědomovala, jak moc Kellerův intelekt převyšuje ten její, ba všech, které ona sama osobně znala.
,,Jsi sladká.“ Právníkovy rty se opět dotkly jejích. ,,Věř, že já nějaké prášky v pití nemám zapotřebí. A tobě bych to nikdy neudělal.“

Nechala ho, aby jí prsty zajel do vlasů, sama slastně mhouříc modré oči: víčka se jí však prudce rozletěla ve chvíli, kdy ucítila Kellerovu ruku pod košilí. ,,Ech... Paule...“
,,Copak?“ uklidnil ji dalším polibkem, tentokrát na tvář.
Dívka se otřásla a poposedla si, o pár decimetrů mu unikajíc: líce ji přímo pálily, jak se do nich hnala krev. ,,Nic. Jen bych si tohle dneska ještě ráda odpustila.“
,,Copak si za tu večeři,“ přisunul se k ní se smíchem, ,,nezasloužím nějakou odměnu, maličká?“
Znovu se mu pokusila uhnout, leč jídelnička, kterou celou dobu v duchu chválila, ji zradila: za zády ucítila tvrdost zdi, zahnána do rožku. ,,Odměnu? Já... nevěděla,“ polkla, ,,že... to jídlo budu muset ZAPLATIT. Navíc takhle.“
,,Ale no tak.“ Právník byl v mžiku opět u reportérky, laskaje jí ramena, své dlaně pak nechávaje padnout na ty její, drobné. ,,Ty nic nemusíš platit, samozřejmě. Jen je pro mě těžké vedle tebe takto sedět a jen se,“ polibek o mnoho méně nevinný směřoval do blondýnčina mělkého výstřihu, ,,dívat.“
Dech se jí zrychlil a před očima se objevila tmavá, neprůhledná stěna: chtěla něco říci, vymyslet argument, odtrhnout se a rázně vstát... místo toho se pouze křečovitě napnula, bez odporu, zato plná nepříjemného napětí vnímajíc mužské ruce bloudící jí po těle.
Ty si počínaly nadmíru zkušeně: než se malá blonďatá reportérka nadála, z blůzy se staly dva rozepnuté cípy, které dolů, k dívčině pasu, následovalo i tmavé spodní prádlo.
Wox se zajíkla, uvědomujíc si, že pouhý náhrdelník z černého skla jí ňadra zajisté nekryje dostatečně. Paže, kterými se rychle pokusila zahalit, jí však rozhodně lapil a jemně odtáhl Paul, jemuž kombinace nahé světlé dívčí hrudi a lesklého šperku očividně nebyla lhostejná. ,,Ne...“
,,Šššššš,“ nos se dotkl ucha Češky, která neměla nejmenší tušení, co si počít, sedíc jako na jehlách. ,,Nestyď se...“
Dech zajíkající se v hrdle, zírala Wox na stěnu za jeho ramenem: advokát sklouzl rty níže, něžně jí laskaje šíji, zatímco prsty bedlivě zkoumal drobná ňadra. Otřásla se: pokud se před chvílí červenala, nyní byla rudá jako pivoňka. Bezradná, netušila blondýnka, zda se bránit, nebo zavřít oči a začít si vše užívat: nakonec se, rozklepaná studem, rozhodla mlčet a čekat.
,,Ty jsi tak neuvěřitelně mladá...“ Kellerovo laskání nabývalo na intenzitě. ,,Tak mladinká...“
Ve chvíli, kdy muž sjel ústy ještě níž a zapojil do své hry s její hrudí i rty a... zuby, dívka strnula.
,,Paule. Prosím, nech toho...“

Tón byl natolik úpěnlivý, že se advokát odtáhl, věnuje jí úsměv. ,,Tak se přece neboj...“
Zvedla se na nohy. ,,Asi už bych měla jít domů, Paule,“ pokusila se také o přívětivý výraz, vnitřně rozhozena jako někdo, komu pod chodidly podtrhnou koberec. ,,Za chvíli mi jede poslední autobus.“
I on vstal a novinářce se ulevilo, že přece jen dá na její přání: na moment se vážně polekala. ,,Jak myslíš, Terezko. Ale napřed pojď se mnou, něco ti ukáži...“
,,Ale ten...“ Wox zoufale pohlédla na lavici: na dřevě, od něhož ji za ruku odváděl, ležela shrnutá černá košile i prádlo. Volnou dlaní se, klusajíc za rychle kráčejícím přítelem, zakryla, připadajíc si mimořádně podivně: polonahá v cizím bytě... .,,Ten autobus, Paule! Ujede mi!“
Než se nadála, lapil ji muž kolem pasu. ,,Terezko, jestli si myslíš, že tě nechám jet takhle večer autobusem, jsi na omylu. Myslíš, že chci, aby se ti něco stalo? Zavolám ti taxi. A pojedu s tebou...“
Wox skousla rty, v duchu se proklínajíc: proč se tak pitomě pokoušela vymluvit na autobus? Měla rovnou říci, že chce domů hned. Na druhou stranu... musela přiznat, že v tom, jak byla do půli těla nahá vedena starším Kellerem do neznáma, bylo něco vzrušujícího.
Najít nový důvod k rychlému ústupu již nestačila: právník otevřel dveře a s polibkem na světlé rameno ji jemně postrčil dovnitř, kde blondýnka vydechla překvapením. ,,Ale...“

V šoku a naivitě ji nenapadlo, kam si ji muž odvádí a pohled do tmavé, pouhým světlem svíček ozářené ložnice ji ohromil: drobných plamínků se ligotaly snad celé desítky - na skříních, podlaze, nočním stolku, u zrcadla...
Pokoj nasytila snad i do stěn se vsakující tajnosnubnost, jakou dovede vykouzlit jen měkké světlo lojovic: něžná atmosféra omráčila i jinak cynickou, romanticky nijak nezaloženou Wox, jejíž ústa se dosud nezavřela. ,,Jé....“
,,Nádhera, že? Tohle malé klišé jsem připravil pro tebe, Terezko. Pro nás...“
Nestačila se vzpamatovat a již ležela na měkkém povlečení honosného lůžka z vzácného dřeva: matrace se pod ní zhoupla podruhé, jak k ní klesl i právník, připravený pokračovat v laskání a tentokrát zajít až do samotného konce.
S nadšením se však nesetkal.
,,Paule.“ Blondýnka se zamračila, zvedajíc se na loktech. ,,Prosím tě, tohle ne. Nechtěla jsem, dneska... Prostě ne.“
Zarazil se. ,,Ach... Promiň, je to snad dneska pro tebe....?“
,,Ne!“ Wox trhla hlavou, ve tváři ruměnec ještě temnější: pouhé dvě noci, které za svých pětadvacet let s muži strávila, byly ve srovnání s jejími vrstevnicemi ubohé, ale... ,,zase tak ošklivá snad nejsem.“
,,Jsi roztomilá.“ Zelenooký neztratil nic ze svého klidu, hladě dívku po vlasech. ,,Šššš... je nám spolu přece krásně... nebo ne?“
Přišla si tlačená ke zdi: přesto Wox jen stiskla rty. ,,Ano, to je... proto to nechci uspěchat, chápeš? Prostě počkej. Paule, prosím...“
,,Počkat?“ Objal ji a přitáhl ke své hrudi: novinářka zamrkla, až teď registrujíc, že se během jejího mžourání do světla svíček stačil rovněž svléknout do půli těla. ,,Ale na co máme čekat, maličká? Jak dlouho?“
,,Já nevím...“ dívka už jen šeptala. ,,Ale dneska ne! Není to správné. Prostě není.“
Nenechal se rušit, klidně dívku dál líbaje. ,,Proč by ne, Terezko? Já tě miluji. Ano,“ přitiskl si novinářku blíž, dobře cítě její překvapení. ,,Miluji tě, maličká. Hrozně moc. A ty mě přece taky. Tak proč bychom měli čekat?“

Hruď se mu rychle zvedala a dlaně mu opět zabloudily na ňadra Češky, která ztrápeně žmoulala vlastní jazyk. ,,Prostě je moc brzo! Známe se jen čtrnáct dní, Paule. Nelíbí se mi to. Počkejme, moc tě prosím.... Bude to pak hezčí!“
,,Jak...“
,,Měsíc,“ vyslovila s jistotou, pokoušejíc se mu vytrhnout: usmívající se advokát ji však přes svou něhu svíral pevně. ,,Pusť... můžeme si ještě povídat...“
,,Za měsíc,“ znovu si pohrál se zlatými pramínky vlasů pomalu se již vzpouzející dívky, kterou držel v objetí, ,,už to bude v pořádku? Terezko, proč si to myslíš?“
Strnula, částečně v zamyšlení nad jeho otázkou, zbytkem překvapením nad tím, jak rychle se ocitla v takové situaci. Kruci... před chvílí ještě jedli a vše bylo v pořádku! Jak jsem se sem dostala? Tohle přece nechci... všichni by mě pomlouvali, že jsem lehká holka! Poslední úvahu s jistým váháním vyslovila i nahlas.
,,Maličká.“ Paul ji konečně pustil, směřuje si ji však tak, aby mu hleděla do očí. ,,Terezko, teď mě poslouchej, prosím.“ Bez komentáře přešel třas, co jí projel, když jí položil dlaně na nahá ramena. ,,Miluju tě. A ty mě. Je to tak?“ Počkal si na její nesmělé kývnutí, v nitru pobavený, když zkřížila ruce na hrudi. Byla tak úžasně nevinná, až mu to bralo dech. ,,Tak proč ten měsíc? My dva přece víme, že se máme rádi, ne? Já vím, že nejsi žádná laciná holka.“
,,Ale... jiní...“
,,Pšt.“ S ohromující rychlostí dívku povalil do peřin, s úsměvem se nad ní skláně. ,,Na nich nezáleží. Musíš si uvědomit, Terezko,“ zapřemýšlel, zda blondýnce sukni jednoduše vyhrnout nad pas, ,,že se najde spousta lidí, co nám dvěma nebudou přát. A pro ně budeme vždycky špatní. I kdybychom dnešní večer odložili o rok. To už tak...“ během polibků na rty se rozhodl pro jiný postup a tmavý kus látky Wox stáhl přes boky dolů. ,,Prostě je, maličká. Lidem se nikdy nezavděčíš. Musíme si vystačit jen my dva. Jak říkám... miluju tě.“
Woxiiny pěstičky sevřely rudé prostěradlo a novinářka nerozhodně polkla. Právník! Jeho argumenty byly neprůstřelné, neviděla nejmenší skulinku, jíž by se prodrala. A pak, přiznala ztrápeně, se Semirem jsem noc strávila, když jsem ho znala tři dny. S Paulem chodím. A miluji ho! Tak proč by nad námi měl někdo ohrnovat nos? ,,Jenže já... já...“

Málem se dala na úprk, když jí došlo, že černý skleněný náhrdelník je teď už vážně jedinou věcí, kterou na sobě má: kromě mužského těla, které se k jejímu náhle velmi těsně tisklo. Lehce se zazmítala, tlačena k matraci jeho vahou. ,,Já...“
Keller nechal své prsty přejet po dívčí šíji, navýsost spokojený s tím, kde se baculatá drobná postavička právě nalézala. Teď už se zakrývat nemohla. ,,Nestyď se, maličká. Nic zlého se neděje...“
,,Ale já s tímhle nepočítala!“ Wox zazněla v tenkém, sevřeným hrdlem se deroucím hlásku panika. ,,Vůbec mě nenapadlo, že už bychom už dneska... že bychom tak brzo! Nic neberu, žádné prášky! Paule... nic s sebou nemám! Nemůžeme..!“
,,Šššššš,“ ač mu již pomalu docházela trpělivost, sejmul jí obavy ze rtů dalším jemným polibkem, dlaněmi však pevně lapaje dívčiny boky. ,,Dám si pozor, slibuji. Věř mi, Terezko.“
,,Nechci riskovat! Paule, měj rozu – a!“ zasykla a stiskla čelisti, mžikáním se naivně pokoušejíc zahnat náhlý nepříjemný tlak v podbřišku. ,,Ssss..“
,,To nic...“ schýlil hlavu k dívčinu uchu, odhodlán nepustit ji do chvíle, než se v jejích očích objeví docela jiný, o mnoho blaženější výraz. ,,Jen se,“ vyznačil polibky cestičku k levému spánku, ,,uklidni. Je nám přece hezky.... Miluju tě. Ani nevíš jak.“


Arrow


*****

,,Prosím?!“
Wox pokrčila rameny a zaryla modré oči do ubrusu, z bohatého rejstříku všech možných výrazů volíc rozpačitý úsměv.
To Petra Allerlei, přítelkyně Nielse Hartmutta, měla ve tváři grimasu mnohem více šokovanou: vyměnila si pohled s dosud mlčky naslouchající nejlepší kamarádkou Karolinou, načež nevěřícně potřásla hlavou. Zatímco blondýnka nastiňovala podrobnosti včerejšího večera s lehkým ruměncem, měděnovlásce pokryla paže husí kůže. ,,To...,“ pokusila se najít alespoň trochu diplomacie, ,,nevypadá na zrovna ideální začátek, ne? A... co bylo pak?“
Plavovlasá redaktorka si odkašlala. ,,No... pak to už bylo moc milé,“ ztlumil se již tak tichý hlásek na sotva slyšitelný šepot. ,,Začala jsem spolupracovat – “
,,Spolupracovat?!“ Aniž by si to pořádně uvědomila, vyskočila Allerlei na nohy, dočista rozčílená. ,,Takhle se tomu dneska říká?! A to ti přijde normální?“
Wox nakrčila čelo, mrzutě míchajíc lžičkou v již pomalu stydnoucím hrnečku kávy: už poněkolikáté v posledních pár dnech nadávala na svou vlastní upovídanost. Neměla nic říkat a raději si všechno nechat pro sebe. Bylo jasné, že to ty dvě nepochopí.
Jedním mrknutím naznačila Karolina temperamentní pihovaté kamarádce, že tudy cesta nevede: nahnula se přes stůl a přisunula k nejmladší dívce džbáneček se smetanou, ladíc vyrovnaný, plný tón. ,,Terezo, my se jen divíme, jaký směr to nabralo. Nevypadá to, že by... Paul zrovna respektoval -“
V modrých duhovkách se zračila zlost, ač se novinářka očividně nutila do klidu: oběma mladým ženám neunikly její v pěst sevřené dlaně. ,,Byl moc milý, abyste věděly! A nakonec to byl úžasný večer, líbil se mi!“
Hnědovlasá přítelkyně Toma Kranicha se nadechla. ,,My ti to přece přejeme, Terezo.“
,,Nejsme proti tobě,“ přispěchala s dodatkem Allerlei, poněkud zaražená prudkostí, s níž na kamarádky redaktorka vyjela.

Na moment je přerušil číšník, mladý černovlasý muž, který před Karolinu postavil šálek objednaného zázvorového čaje a zase odkvačil, aniž by si uvědomil, jak moc páry napětí jeho příchod upustil.
V příjemně klidné kavárně, stojící jen pár desítek metrů od pat budovy, v níž sídlila redakce Die Welt, si trojice kamarádek, dvě dlouholeté a jedna jejich zbrusu nová družka, dávala sraz každou středu: Karolina již měla po práci, Petra a Tereza si užívaly delší polední pauzy. Lahodně tu voněla nahořklá káva a personál byl milý svou nevtíravostí.
Teď však byly dobrotami naplněné hrnky neprávem odsunuty do pozadí.
Wox vzdychla, už smířlivější. ,,Hele... fakt se nemusíte nějak stresovat. Už mi leze na nervy, jak mě pořád někdo před Paulem varuje, nebo si o něm myslí bůhvíco. Nebaví mě pořád ho obhajovat! Je na mě hodný, má mě rád... Já to prostě VÍM! Dokonce,“ zkroutily se jí rty do zasněného úsměvu, ,,mě včera nepustil domů samotnou, jel tím taxíkem se mnou, aby se mi něco nestalo. Je úžasný. A hele, co mi pak večer dal jako dárek!“
Stačilo povytáhnout rukáv džínové bundy a obě mladé ženy spatřily tenký kožený pásek s ciferníkem hodinek, co dívce obepínal levé zápěstí: už letmé mrknutí prozrazovalo, že nesériový výrobek s originálním designem rozhodně nebyl zadarmo.
,,Hezké,“ pousmála se Allerlei, zaujata chodem ručiček. ,,Správně elegantní.“
,,Strefil se mi do vkusu,“ schovala dívka fešný doplněk, památku na první společný večer, zpátky pod modrou denimku. ,,Přesně takové jsem vždycky chtěla. Je fantastický, jak to dokázal vycítit...“
,,Pěkný dárek,“ pokývala hlavou Karolina, která pro její příliš vysokou toxicitu polkla jistou námitku, která se jí původně drala na jazyk. A podle Petřina výrazu nebyla sama, komu přišla na mysl. V duchu si povzdechla: jak jí, tak i Allerlei padla Wox do oka, měly ji rády a utvořily s ní přátelský trojlístek. Někdy se však těch pět let, o které byla blonďatá dívka mladší a nezkušenější než ony, jednoduše projevovalo. Kaiczowská raději mávla rukou na kolem procházejícího číšníka, nechávaje svůj dosud horký šálek bez povšimnutí. ,,Zaplatíme!“

,,U myší hnáty!“ Sotva Petru šlehly do tváře první rány dešťového bičování, zacouvala spolu se svou oblíbenou průpovídkou do podloubí, v němž byla kavárnička schovaná a hmátla do tašky po deštníku, napodobena oběma společnicemi. ,,Dneska to počasí nějak nevyšlo...“
Karolina zvedla nad hlavu fungl novou, vínově zbarvenou ochranu proti nebeským slzám a usmála se. ,,No jo... někdo jde do práce a někdo domů ke kafíčku.“ Zmuchlala igelitový obal, z něhož teprve ráno koupený deštník vylovila a pár kroky se přenesla k blízkému kontejneru. ,,Svět je krutý, co?“
,,Ani ne,“ zvedla nosík blondýna. ,,Já jdu večer s Paulem do kina, takže je jedno, že prší!“
Nikdo ji však neposlouchal: brunetka zůstala stát u ohromné popelnice a Allerlei se plně věnovala jejímu ztuhlému postoji. ,,Kar?“ otázala se tiše a jedním skokem byla u kamarádky. ,,Jsi ok?“
,,Něco tam je,“ zamračila se Kaiczowská a naklonila se do nevábně páchnoucího prostoru: Wox, která dívky sledovala s otevřenou pusou, zapomněla na své chlubení a i ona se přisunula blíž.
,,Taky to slyším,“ stoupala na špičky, snažíc se do vysoko umístěného otvoru nahlédnout. ,,Vidíš to?“
,,Je tam štěně!“ Rozčílená Karolina drapla dech popadající měděnovlasou družku za ruku. ,,Vytáhni ho, ty jsi vyšší! Někdo tam hodil štěně!“

Zvířat milovná Hartmuttova přítelkyně se, mezi zuby drtíc pěkně sprosté nadávky na tyranovu adresu, přehnula přes kraj, ač to vypadalo, že se její dlouhá štíhlá postava přelomí v půli: Wox jí lapila lýtka, snažíc se nemyslit na to, že každý, kdo kolem nich jde, musí být činností tří dívek, plundrujících popelnici, zaujat natolik, aby vytočil stodvanáctku.
,,No faaakt!“ Hlas zněl z hlouby plastového kontejneru podivně zkresleně, vztek z něj však čišel zcela jasně. ,,Je tady štěně! Vytáhněte mě!“
Stačilo, obě jednou zabraly a technička stála nohama zase pevně na betonu, v dlaních svírajíc zmítající se, žalostně kňučící klubíčko. ,,Podívejte na toho chudáčka...!“
,,Jé...“ Wox štěně okamžitě uchvátila do náruče, hladíc vystrašeného tvorečka po špičatých uších. ,,Ten je krásný! Jak ho někdo mohl vyhodit? Kterej zmetek!?“
,,To je,“ uzmula psa Karolina, ,,taková malá kulička...“ Ta slova byla daleko od pravdy, štěně bylo vyhublé, urousané a špinavé, což mu však v očích žádné z nich nic neubíralo na roztomilosti, která by jistojistě umřela, být v popelnici ještě o pár desítek minut déle. O hledání pravého majitele nebyla diskuse: maximálně v tom ohledu, že by se vypátral ten, kdo si zasloužil pěstí po ústech.
Zvířátko slastně mhouřilo oči a bez přestání kňučelo, užívaje ji možná první hezké lidské zacházení ve svém životě.
,,Co s ním?“ prohodila Wox, která se štěněte nemohla nabažit, v duchu nešťastná z faktu, že se jeho novým příbytkem nemůže stát její byt, v němž příliš často nepřebývala. ,,Zavoláme do útulku?“
Na déšť dočista zapomněly, nechávaje kapky máčet oblečení, všechny deštníky ve třech vrstvách pouze nad kníkajícím psíkem.
,,Předně,“ zamručela Allerlei, drbající mládě, které nejvíce připomínalo malého německého ovčáka, po mokré hlavě, ,,ho musíme usušit a nakrmit, je slabý...“
Kňučící štěně se ocitlo v bezpečném a teplém úkrytu pod cípem brunetčina saka, jehož majitelka s rázným vykročením převzala iniciativu. ,,Jdeme! Za tímhle blokem je zverimex....“


*****

,,Ale ale ale! Kdopak nám to sem zavítal?“
,,Nezavítal.“ Paul Keller byl jako vždy ve chvatu: prolétl kanceláří k jedné z největších skříní, počínaje se přehrabávat v šanonech. ,,Zapomněl jsem si tady jednu složku. Ale rád vás vidím, pánové.“
,,No my tebe taky.“ Šedovlasý muž odložil propisku na lakovanou desku stolu. ,,Jak se ti vede? Slyšel jsem, že tvá poslední kauza se vyvíjí poměrně uspokojivě...“
Blonďák zatnul zuby, jako většina tvorů jeho pohlaví neschopen stoprocentně se soustředit na více než jednu věc – a svazek papírů, svou zítřejší přednášku na právnické fakultě, najít převelice potřeboval. ,,Nestěžuji si. Vyhrajeme to.“
Vyměnili si pohledy, možná jati troškou závisti: moc dobře tušili, že se v kolegových slovech skrývá pravda a nikoliv přehnané sebevědomí. Jejich firma se sice spoluprací s jedním z nejlepších německých advokátů chlubila, leč zaměstnancům se s bohatým externistou pro jejich vlastní ega nekooperovalo nejlépe. Ač si na vady z jeho stran nemohli stěžovat – což je ovšem možná tím více čílilo. Vždy upravený, slušný, vítězný a po všech stránkách dokonalý Keller musel ty, kteří mu hleděli maximálně do výše kotníků, zákonitě iritovat.
Paul, který svůj pečlivě připravený a opoznámkovaný text konečně vylovil z kupy jiných papírů, jim přece jen věnoval pozornost. ,,Co vy, pánové?“
,,Zítra si beru dovolenou, moře už potřebuji jako sůl,“ postěžoval si na přepracování šedovlasý, zatímco jeho řidší vlasovou pokrývkou se chlubící kolega mlčel.
,,Dobře, tak si to užijte a vraťte se ve zdraví, Martine,“ zaklapl Keller koženou aktovku a pohlédl na hodinky. ,,Bohužel vás musím opustit...“
,,Přijdete,“ promluvil náhle dosud tichý holohlavec, ,,na ples, Paule?“
Povytáhl si rukáv a upravil rozhalenku namodralé košile u krku, s úsměvem kývaje hlavou. ,,Nenechám si ho ujít. A budu mít,“ povytáhlo se mu obočí, až se málem dotklo blonďaté ofiny, ,,velmi milou dámskou společnost, vážení. Rád vás seznámím. Ale teď mě již, prosím, omluvte.“

*****

Wox se vyšvihla z posledního schodu a prudce vybrala zatáčku, znalá stanice Dálniční policie jako svých vlastních bot: s úsměvem kývla na sekretářku Moniku, která jí pozdrav vrátila s prstem přiloženým na ústa.
,,Co se děje?“ zaplula k ní dívka zvědavě, sympatická vysoká brunetka v modrém kostýmku však jen polohlasně zasykla.
,,Jděte dál, slečno... ale tiše!“
Našpulila rty, ale poslechla, jata novinářskou všetečností: kradmými kroky prošla chodbou do velké místnosti, kde našla všechny přítomné zaměstnance v kruhu, v jehož středu stál na židli balancující Frank Traber.

,,... Takže nepochybuji, že se ještě uvidíme. Budu se na to těšit.“

Potlesk jasně naznačil, že Wox vyslechla pouze poslední slova: přesto jí jejich smysl došel a ona k Turkovi, který v dlani svíral sklenici s džusem nahrazujícím šampaňské, dokráčela v náladě poněkud skleslé. ,,Tak oni vážně odchází?“
,,Ahoj,“ usmál se na ni komisař, automaticky dívce také nalévaje sklenku se zářivou tekutinou, co spíše než zdravý multivitamin připomínala reklamu na potravinářského barvivo. ,,Nu... a ano, odcházejí,“ pokrčil rameny, potvrzuje to, co už dlouhovláska stejně věděla: Traber před pár týdny přijal právě tu funkci, kterou dříve nabízeli Gerkhanovi. Jako nový vedoucí stanice Dálniční policie se Traber stěhoval do Stuttgartu a doprovázela ho i přítelkyně Olga.
,,Budou mi chybět,“ zabručela Wox a vyprázdnila obsah pohárku na jeden zátah. ,,Děkuji za pití. A je snad,“ položila sklenici na stůl, ,,ještě uvidím.“
,,Určitě,“ mrkl na ni Turek. ,,Nejdou na konec světa... a když se budou s Olgou chtít vrátit, rádi je mezi sebou přivítáme. Vždycky pro ně budeme mít otevřenou náruč...“
,,To je patetičnosti... takhle tě neznám, brácho! Asi na tebe má někdo špatný vliv.“
Rty se blondýnce zkroutily do úšklebku. ,,Ahoj Tome.“
Modrooký policista si to přihasil z druhé strany místnosti: ne že by se snad sápal po dívčině společnosti, rozhodně v ní však nechtěl nechávat přítele samotného. Popravdě, vztah Kranicha a Wox již sice nebyl na bodu mrazu a spolu s jarním oteplením se i situace mezi modroočkem a modroočkou poněkud zlepšila, leč o vřelosti se nedalo mluvit.

Kranich byl ochoten zapomenout na událost s Woxiiným vražedným článkem, dokud viděl děvče napůl zmrzačené a slabé: ba dokonce tehdy cítil směs lítosti nad jejím zraněním a vděku nad pomocí, co v konečném součtu zachránila Gerkhanovi život.
Ke svému šoku však zjistil, že svou návštěvou v dívčině nemocničním pokoji kapitolu WOX Turek ve svém životě neuzavřel, ba právě naopak: rozhořený, zcela zmatený a obavami jatý Tom nestačil sledovat, jak jsou si snědý komisař a mladá blondýna stále bližší. A pokud se mu už tehdy dělaly mžitky před očima, infarkt ho málem sklátil ve chvíli, kdy pln strachu o život nehlásícího se parťáka rozrazil dveře jeho bytu a načapal ty dva spící pod jednou dekou na sedačce.
Za kulisy šklebení zasádrované slečny Turek jen horko těžko příteli vysvětloval, že Wox vzal na čas z nemocnice k sobě, neboť dívce, o níž se neměl kdo postarat, dlužil pomoc a oba jen usnuli u sledování filmu...
Kranich se od té doby sice smířil s jejich kamarádstvím, leč stále razil heslo nutného prověřování situace a někde v něm sídlila kapka podezření.

,,Čemu vděčíme za tvou přítomnost, Wox?“ urval Tom z hroznu kuličku modrého vína. ,,Já jen, abych věděl, kam zaslat děkovný dopis.“
Turek zvedl oči v sloup: přestřelek měl dost v práci, nijak ho netěšilo, že po sobě, byť pouze verbálně, pálí i dva lidé, kteří v jeho srdci zaujímali pevná místa.
,,Paulovi,“ zazubila se blondýnka, křížíc ruce na hrudi. ,,Řekla jsem, že vás ještě zajdu pozdravit.. a dala jsem si s ním sraz tady. Jdeme do kina, na Katyň.“
Kranich vykulil modré duhovky a nad názvem snímku, popisujícím brutální masové popravy tisíců polských důstojníků a inteligence za druhé světové, se pobaveně zašklebil. ,,Skvělý výběr. Opravdu vynikající, něžný film pro romantický večer.“
,,Ale ne!“ zvolala blondýnka tlumeně, předstírajíc naprosté ohromení. ,,Neříkej, že víš, o čem ten film je a co se v Katyni stalo! Oni snad o tom psali v Bildu? Nic jiného, pokud vím, nečteš.“
Narážku na svou oblibu v bulvárních novinách Tom přešel s lehkostí pírka. ,,Vtipná, že by z tebe vykvetla víka od kanálů.“
Wox se užuž nadechovala k pádné – a řádně jedovaté – odpovědi, leč Semir si právě tuto chvíli vybral pro zásah. ,,Tak ať se vám to líbí,“ popřál klidně, stavě se mezi oba načepýřené kohouty. ,,Ale je fakt, Terko, že to bude drasťák... Paul měl vybrat něco hezčího, s troškou ohledu na tebe...“
Chvíli trvalo, než blondýnka odpověděla, leč pak ze sebe slova vypálila s opětnou uražeností. ,,To už se mi fakt jen zdá! Proč si myslíte, že Paul dělá všechno a já nic? JÁ vybrala ten film, Paul chtěl jít na nějakou fantasy, právě kvůli mně! Myslel, že se mi bude líbit, ale přemluvila jsem ho, chci Katyň vidět. Tak ze mě nedělejte troubu, co sebou nechá vláčet! Že jsem holka a navíc mladší neznamená, že s ním budu ve všem souhlasit a bude po jeho!“
,,Děkujeme za přednášku o emancipovanosti,“ uzavřel její výlev Kranich sladce. ,,Příště si vezmu růžový deníček a budu si tvá moudra zapisovat.“

,,Ty si raději hleď svého, respektive Karoliny!“ Odsekla mu dívka a trhla hlavou, až se jí dlouhé husté blonďaté vlasy efektně rozlétly. Přes její špatnou náladu a zakaboněný obličej museli oba muži přiznat, že jí zamilovanost prospěla: v džínsech, zelené košili, modrém šperku a dlouhém rozevlátém háčkovaném černém kabátu po kolena jí to převelice slušelo. ,,A dávej si,“ pronesla se vší zlomyslností, ,,pozor na konkurenci.“
,,Co?“ Kranichova čelist poklesla: ne, že by své přítelkyni nevěřil, ale takové vpálení do tváře vzalo páru i jemu. ,,Co tím myslíš?“
,,Byly jsme dneska s Allerlei ve městě,“ natočila si modré oči mhouřící Tereza na prst zlatou lokýnku. ,,A viděly jsme Kar. Hezky si držela takového mladého krasavce... s,“ odmlčela se tajemně, ,,huňatou hrudí....“
Huňatá hruď... Kranich polkl, sahaje si do kapsy pro mobilní telefon, aby se slovy ,,omluvte mě, něco jsem zapomněl vyřídit“, zmizel na chodbě.

Semir a Wox osaměli, pokud se dá ve chvíli, kdy místnost vířila oslavou Traberovy bujaré rozlučky, o samotě mluvit.
Komisař mlčel a Tereza se k němu lehce přimkla. ,,Copak? Mě jen naštvalo, jak mě a Paula lidi berou, Semire. Mám to od rána do večera.“
,,Chápu.“ Do policistových úst putovaly dva osolené bramborové lupínky. ,,A to kino si užijte...“
,,Děkuji,“ objala ho Wox vděčně, pokládajíc si hlavu na komisařovu hruď. ,,Věděla jsem, že ty mi ho budeš přát, Semi. Paul je skvělý, opravdu! Už o něm nepochybujte, prosím. Alespoň ty ne...“
Trošku rozpačitě ji poplácal po zádech: dívčí blízkost mu nikdy nevadila, leč... ,,Však sama uvidíš,“ ustoupil o krok, ,,jak se to vyvine.“
V ten moment se vrátil Tom, hbitě odpovídaje na Semirovo tázavé gesto. ,,Prosím tebe, Kar našla v popelnici štěně, tak je teď ten pes u nás. Jen na pár dní, než se zotaví...“
Kranichovým pohledem zabíjená Wox se sama pro sebe zachichotala: pár dní? To určitě! Milá Karolina se svému drahému jistojistě nesvěřila s tím, že půl výplaty utratila za pelíšek, misky na žrádlo, tunu granulí a kupu pískajících a skákajících hraček o srovnatelné váze. To nevypadalo, že by bylo štěně jen na zdvořilostní návštěvě!

Užuž se to chystala řádně okomentovat, když se rozvrněl a posléze rozpípal její mobilní telefon: dívka vyskočila jako splašená, honem se sápajíc po svých věcech. ,,To byl Paul! Prozváněl mě, domluvili jsme si to... Musím jít! Ať nečeká!“
Ty jsi ale pěkně vycvičená... Aby ti za těch pět minut neumřel, ušklíbl se pro sebe cynicky Kranich, jemuž už staniční drbnička Semir stihl vyzvonit Kellerův poměrně požehnaný věk.
,,Tak, tak.... já letím!“ Dívčin výraz se změnil jako mávnutím kouzelného proutku: prudce a rychle objela Semira, dokonce i Tomovi zamávala s rozzářeným úsměvem. ,,Mějte se krásně!“
Byla pryč s ohromující rychlostí: oba muži na sebe pohlédli a překotně, tryskem letěli k oknu, přetlačuje se o lepší místo pro šmírování zpoza zelených žaluzií. Tom sice, pravda, doteď předstíral, že ho Woxiin přítel vůbec nezajímá, leč zvědavost zvítězila.
Právě ve chvíli, kdy Wox vyšla před služebnu, vklouzlo na plochu parkoviště elegantní tmavé auto, připomínající svou tichostí spíše černý stín.
,,Slečna si uměla vybrat,“ překapával Kranich sarkasmem, očima hltaje detaily karoserie nádherné nové Audi A8. ,,Ty bys jí takové asi nekoupil...“
Semir se odtrhl od obrazu na parkovišti, hledě na kamaráda s údivem a nevírou. Co to řekl? Proč? Raději pokrčil rameny, zařadil tu poznámku do kategorie věčných Kranicho-Woxoidních půtek a pohledem se zase vrátil na parkoviště.
Z luxusního vozu se vynořil Paul Keller: černé kalhoty a boty doplnil tmavou bundou s nápodobou kožešinového límce, volně asociující oděv pilotů za světové války. Počkal, až k němu Wox docupitá a nechal ji zvednout na špičky, aby se mohli políbit: zajel drobné dívce rukou do vlasů a na moment s ní postál v objetí, hned ji s úsměvem odváděje k autu, aby jí zdvořile podržel dveře u sedadla spolujezdce.
Semir přimhouřil oči.
Jakmile zasedl za volant, nahnul se Keller k blondýnce, s hýbajícími rty se nakláněje, aby jí zapnul přes hruď bezpečnostní pás: dívka, snad káraná pro svou neopatrnost, se jen rozpačitě usmívala a než položil dlaně na volant, polaskala muži předloktí.
Celé to trvalo sotva dvě minuty: pak již Audi pohltil proud vozidel na dálnici přeplněné lidmi vracejícími se z práce a oba policisté měli po divadle.

,,Paul... Keller,“ zamumlal Tom zamyšleně, jakoby to jméno lovil z paměti: na dosud křečovitě předstíraný nezájem již očividně zapomněl. ,,Něco mi to říká..“
,,Právník,“ otočil se Semir k oknu zády, rozhodnut věnovat se teď odcházejícímu Traberovi. Koneckonců, byla to jeho oslava! ,,Známý právník. Obhajoval i nějaké celebrity, a od té doby je často v televizi a v novinách. I v Bildu,“ rýpl si.
Zdálo se, že se Kranich konečně chytil. ,,Ten??? Ten pracháč? Ten, jak se o něm říká...“
,,Že prohrál jeden jediný případ – a to svůj rozvod,“ pousmál se Gerkhan chabě, očima hledaje v davu lidí ztraceného Franka.
,,Mno,“ mlaskl Tom po chvíli mlčení a znělo to překvapivě vážně, ,,to se ještě máme na co těšit.“

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: Mít moc na(d)
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


*****


Druhý jarní měsíc se s radostí přehoupl do třetího.
Zeleň korun stromů v parku u soudu takřka zmizela, potlačena tisíci explozemi přenádherných květů všech tvarů a barev, které se, poté, co splnily svou funkci a přilákaly mlsné včelí sosáčky, snášely k zemi v pomalé nápodobě čarokrásného deště.
Jakoby doba, v níž se rodila mláďata a v trávě se smály rozzářené pampelišky, působila i na lidi, nabíjela je energií, optimismem a dobrou náladou: dokonce i Wox poté, co jí Kranich kyticí kopřiv sarkasticky poblahopřál, že třicátého dubna opět unikla upálení, reagovala pouhým smíchem a nikoliv zabijácky ironickou hláškou.
Na některé povahy však byl i těžký kalibr rozjásaného jara málo...

*

,,Vstupte.“
V polstrovaném křesle sedící muž si upravil uzel na vínové kravatě a dlaní si přejel po dokonale střižené bradce. Tuhle chvíli si hodlal vychutnat. Čekal na ni až příliš dlouho.
,,Dobrý den.“ Sekretářka do kanceláře pustila klidně se tvářícího Paula Kellera, který s úsměvem a díky zamítl její nabídku uvaření kávy. ,,Omlouvám se za mírné zpoždění, pane profesore, ve městě bohužel dnes kolabují semafory.“
Děkan Právnické fakulty mimoděk pohlédl na ciferník nade dveřmi umístěných hodin: byly pouhé tři minuty po jedenácté, na níž byla schůzka domluvena. Mlaskl a vstal, podávaje blonďákovi pravici. ,,Dobrý den, pane docente. Nic se neděje.“
Chvíli bylo ticho, během něhož si advokát velmi dobře uvědomil, že mu nebyla nabídnuta židle: to jen potvrdilo, co už si pár dní, vlastně od doby, co mu přišel mail s žádostí o tento meeting, myslel.
Do sedadla klesl sám, nemínil se pasovat do pozice studentíka, káraného za opsanou seminárku. ,,Nuže,“ uvelebil se a s úsměvem, který neměl působit nijak provokativně, položil ruce na stůl, ,,ve vašem psaní bohužel chyběl důvod tohoto setkání...“
,,Hned se ho dozvíte.“ Vedoucí fakulty byl o asi o pět let starší, než proslulý právník, leč prošedivělé vousy a prokvetlé tmavé vlasy mu oproti štíhlému, vždy hladce oholenému a světlovlasému Kellerovi přidávaly pár roků navíc. ,,Předem bych vám chtěl poděkovat za vedení kurzu v tomto semestru, máte vynikající ohlasy.“
Paul zachoval klidný výraz. ,,To mě pochopitelně těší.“
,,Nicméně,“ profesor Mähra popadl na desce stolu ležící propisku, ,,už je potřeba domluvit se na podzimní semestr. Pomalu se sestavují rozvrhy... a byla by škoda, kdyby vaše přednášky chyběly, pane docente.“

Ač mezi oběma muži panovala úcta, o vřelosti se nedalo mluvit: právě v tu chvíli se jejich pohledy střetly s tvrdostí ocelové šavle.
,,Ty dvě hodiny týdně si bez problému vyšetřím i na podzim. Ale pokud jste se chtěl informovat o tomto, stačilo poslat otázku mailem.“ Keller nemínil svého ,,nadřízeného“ šetřit ani v nejmenším. ,,Nebo je snad nutno vyjednat nějaké... speciální podmínky?“
Mähra vstal, zakládaje ruce za zády: volným krokem přešel po kanceláři, chvíli postál u skříně, za jejíchž prosklenou stěnou se rýsovala lejstra, načež se otočil. ,,Jste si zajisté vědom, pane docente, že naše univerzita má vysokou úroveň... a jejím přednášejícím dává tento fakt jistou... prestiž.“
Paul stěží skryl pobavený úsměv. V jeho nitru však počal doutnat ohníček hněvu. ,,Zajisté.“
,,Řekl bych tedy,“ mužovy prsty si opět pohrávaly s propiskou, ,,že není zcela neodůvodněné trvat na některých předpokladech také.. právě u samotných lektorů.“
Na prsou založené paže zakryly to, že se Keller stěží ovládal. ,,Smím vědět na jakých předpokladech?“
,,Například na jisté,“ posadil se zase profesor za stůl, ,,úrovni morálky, pane docente. A mám-li být upřímný,“ naklonil se dopředu, ,,bohužel se ke mně poslední dobou dostaly jisté zvěsti, o kterých doufám, že jsou pouze fámy.“
Chvíli bylo ticho, které přerušoval jen neúnavně vrkající holub na okenní římse, snažící se zaimponovat šedivé samičce.
,,Fascinujeme mě, jak už pět minut dokážete hovořit, aniž byste formuloval podstatu problému,“ pousmál se Keller sarkasticky. ,,To by se právníkovi stávat nemělo. Abych to shrnul bez vytáček – pokud tomu rozumím, máte problém s mým vztahem se slečnou Wox.“
Takto přímá cesta děkana fakulty poněkud zaskočila, okamžitě však přešel do jemné ofenzívy. ,,Domnívám se,“ spojil obě své dlaně zamyšleně, ,,že takový nerovný.... poměr.... neprospěje vaší pověsti, pane docente. A asi chápete, že pověst lektorů je pro takto prestižní instituci mimořádně důležitá. Proto bych na vás chtěl v této věci apelovat.“
Blonďatý právník polkl hněvivou reakci na pohrdavý tón, jímž bylo slovo ,,poměr“ vysloveno a již se zcela nepokrytě bavil. ,,Takže co mi v mé situaci navrhujete za řešení?“
Pokud někdo nebyl rád, když se mu káraný šklebil do obličeje, byl to právě Mähra. ,,Obávám se,“ řekl tiše, ,,že se budete muset rozhodnout, co má pro vás větší hodnotu. Zda působení na univerzitě... nebo...“ Opět významně mlaskl.

,,Ach tak.“ blondýn se rázně zvednul. ,,To jsou ovšem konečně zcela jasně stanovená pravidla. Výborně.“
Rovněž Mähra stanul. ,,Mějte rozum, Kellere!“
,,Jestli si myslíte,“ sklonil se Paul pro svou koženou diplomatku, ,,že podle vás budu v tomto ohledu řídit svůj život a obětuji vztah, tak se mýlíte, vážený. Takové hry si zkoušejte na ambiciózní třicátníčky, ne na mě. Nemám je zapotřebí.“
Ruce zatnuté v pěst, sledoval profesor, jak si Keller před odchodem upravuje rukávy saka. ,,Ještě si to,“ zavrčel poraženě, ,,promyslete pane docente. Uvědomte si, že ztratíte velmi prestižní místo na uznávané fakultě. A pro co vlastně?!“
Advokát sáhl po klice, na moment se zastavuje. ,,Ne,“ posmál se s ledovou vyrovnaností. ,,bez falešné skromnosti vám říkám, že to VY a ta VAŠE univerzita ztrácíte prestižního lektora. Zamyslete se nad tím, kdo z nás bude mít v konečném součtu větší škodu. Řekl bych... že VY si máte co promýšlet, ne já.“


***


,,Semire...? Semire!“
Jmenovaný sebou škubl tak prudce, až mu pero, které svíral v prstech, udělalo po úzkostlivě vyplňovaném nenáviděném formuláři dlouhou čáru. ,,U Alláha!“ Vzteklým pohybem papír zmačkal a hodil ke stěně, aby rysy jeho cholerické povahy vykvetly ještě více, když smotek skončil na zemi těsně vedle koše.
Tom Kranich při pohledu na Turka, který svou chybu napravil tak, že nebohý kontejner málem roztřískal, zvedl obočí. ,,Špatná nálada?“
Med z toho tónu zrovna odkapával, rozhodně to však nebylo něco, co by uklidnilo nervy drobného komisaře. ,,Všiml sis?!“ zavrčel, hmataje pro další formulář, aby si požádal o nové auto. Jeho stříbrné BMW se mu včera jakýmsi záhadným nedopatřením podařilo omotat kolem lampy veřejného osvětlení... a šéfová pro ten fakt nalezla pramálo pochopení.
,,Toho si nešlo nevšimnout,“ usrkl Tom čaj ze svého červeného hrnečku. ,,Dneska jsi mimo od rána. A schválně, že vím, na co myslíš. Na koho.“
Gerkhan otráveně zvedl duhovky barvy oříškové Milky k příteli, který si občas dokázal pořádně zarýpat. ,,No?“
,,Myslíš na ni, na Wox,“ poklepal Kranich prsty na pohárek. ,,Že jo?“
,,Jo, pokud to musíš vědět,“ odtušil Turek chladně a opět se věnoval lejstru.
,,A můžu se zeptat,“ podezření, který v modroočkovi dávno vyhnalo kořeny teď zvedlo nad hlínu první výhonek, ,,proč?“
,,Protože je to kamarádka,“ zamračil se Turek, snažící se soustředit na miliony a miliony nesrozumitelných kolonek. Cože? Důvod ztráty předchozího vozidla? Co je to má co zajímat? Půlku stránky honem proškrtl. ,,Ty nikdy nemyslíš na kamarády, nebo co?“
,,To jo.“ Tom se zašklebil. ,,A ty ze všech kamarádů, které máš, musíš dumat zrovna nad ní, co? A tvářit se u toho jako Hotte v posilovně.“
Semir neodpověděl, což milého vysokého elegána vyprovokovalo k dalšímu drobnému pošťouchnutí. ,,No ano. Pravda, většina tvých přátel,“ pronesl pichlavě, ,,není asi tak zajímavá... jako drahá Woxička. Naše malá feministka, že? Emancipovaná slečna. Vsadím se,“ zúžil oči a narychlo si promyslel smrtící úder, který snad konečně zburcuje Turka z letargie, ,,vsadím se, že kdyby jí Keller slíbil super Audi za každé děcko, které by mu porodila, měla by naše milá Tereza větší vozový park, než David Beckham!“

Propiska letěla ke kraji stolu a Tom Kranich by se dočkal řádné verbální sprchy, kdyby do místnosti spolu se zaklepáním nenakoukla usměvavá sekretářka. ,,Á.“ Semir se rychle přeladil a věnoval mladé ženě milý výraz. ,,Děkuji, Moniko. Jsi moc hodná....“
Brunetka mu před nos položila modrý, hořkým obsahem kávy vonící šálek, ovšem jen s tím se nespokojila, přelétávajíc oba pohledem. ,,Stalo se něco?“ otázala se zaraženě: pracovala tu, pravda, jen pár týdnů, leč už si zvykla na to, že Kranich a Gerkhan tvořili za každé příležitosti sehranou dvojici, v jejímž parťáctví nevrzalo jediné kolečko. ,,Mohu vám nějak...“
,,To je dobré, Moni, my si to vyříkáme,“ mrkl na hnědovlásku Tom, kterému v duši hlodala kapka provinilosti. Možná neměl kamaráda dráždit...
,,Tak se koukejte vzmužit, pánové,“ obrátila se Pökeln k východu. ,,Přišla za vámi Petra Allerlei z KTU. Přece se před ní nebudete hádat.“

Minuly se ve dveřích: vysoká brunetka zamířila ke svému stolu a ještě vyšší, v bílém plášti oděná měděnovláska vlétla dovnitř. ,,Ahoj!“ zazubila se, narozdíl od Moniky vůbec nevnímajíc zdejší napětí. ,,Něco vám posílá Niels!“
Na desce přistála naducaná složka, až chudák Gerkhan nadskočil leknutím.
,,To je výsledek pitvy toho tvého Bavoráku,“ pokračovala Allerlei. ,,Nie říká, že si to máš prostudovat, aby sis příště dal pozor.“
,,Mhhhrrr,“ zavrčel Turek, v duchu plánuje výsledek Hartmuttovy několikahodinové práce okamžitě po ženině odchodu rituálně spálit.
Petra se zhoupla v kolenou a hryzla se do rtu, očividně majíc na srdci ještě něco. Odkašlala si a když muži jen mlčeli a civěli, prudce rozpřáhla ruce. ,,No! Nevidíte, že mám ještě nějakou novinu?“ Když pouze cosi zamumlali, zvedla nos, ,,Nilse povýšili! Je teď vedoucím celého úseku!!!“
,,No paráda!“ Konečně se parťáci rozzářili ve svornosti, zapomínaje na předchozí půtku. ,,Tak ho pozdravuj, že gratulujeme!“
,,Budeme pořádat malou oslavu... pár lidí z KTU a vy, pokud chcete,“ vypočítávala z přítelova úspěchu šťastná Allerlei. ,,Taky Kar, samozřejmě, někdo od vás ze stanice... a Wox.“ Nijak si nevšimla Tomova výrazu a pokračovala. ,,Ještě nevím, kdy to bude... ale oslavila bych to společně s narozeninami Lucy, ať se to vezme naráz.“
Vykulili oči. ,,Jaká Lucie?“
,,Lucy!“ Allelei vzdychla. ,,Jo, Harty slaví její narozeniny... vždycky při výročí toho dne, co si ji koupil. Loni jí jako dárek pořídil nové stěrače... a nerozebírejme to, prosím,“ mávla rukou rezignovaně.
,,Ech, dobře...“ poškrábal se Semir na rozčepýřené hlavince. ,,Určitě přijdeme a rádi!“
,,Jo!“ Tom se pousmál. ,,Řeknu Karolince, aby upekla ten vynikající čokoládový koláč, co dělá. To je nebe na zemi!“
Allerlei ohrnula rty. ,,Teda! Být tady Wox, vynadá ti, že Kar redukuješ na nějakou pečící domácí paničku!“
,,Být tady teď Wox,“ zavrčel Kranich temně, ,,tak ji, myslím, tady zredukuju. Kar není žádná domácí puťka, ale snad ji můžu pochválit, když umí i bezvadně vařit, ne?“
,,Každopádně,“ vložil se do toho chvatně Semir, ,,rádi přijdeme a pomůžeme ti s tím, Peťo.“


***


Křřřřřřaaaa...
Skořápka praskla a její obsah, bílý bílek a oranžový žloutek vklouzly do bachratého hrnku ke svým třem stejným kolegům: blondýnka zkontrolovala, zda se v nádobě nenachází kousek vápenitého vetřelce, s úlevou konstatovala, že ne a jala se obsah našlehávat vidličkou, pohledem přitom utíkajíc k blízkému stolu.
Paul Keller ji sice - jako vždy posledních pár dní – s radostí přivítal ve svém luxusním, ve dvanáctém patře usazeném apartmá, místě, kde v Kolíně přebýval nejčastěji, leč nebyl dnes právě dobrým hostitelem. Od chvíle, kdy se dívky zeptal na její den a vyměnil si s ní pár polibků, seděl na židli, očividně hluboce zamyšlen.
Wox neuměla příliš vařit a popravdě si na tom poněkud pomýleně zakládala, jakoby jí kuchyňská nešikovnost přidávala na emancipovanosti: při pohledu na zasmušilého přítele se však rozhodla netrápit ho večerním hledáním volné restaurace a s jeho souhlasem a sáhla do lednice, rozhodujíc se zkusit míchaná vajíčka. Nic moc pro chlapíka, co je zvyklý na kaviár... ale snad to přežije.
Za svůj nápad sklidila sice bezeslovný, leč neskonale vděčný právníkův pohled, a tak se pustila do díla se vší vervou, přemýšlejíc nad příčinou mužovy skleslosti.
,,Paule,“ nevydržela to nakonec, lijíc na teflonovou pánev pár lžic olivového oleje. ,,Děje se něco?“
Jakoby procitl z hlubokého snu. ,,Ne,“ pokusil se o úsměv. ,,Nic, nic... to je jen má záležitost, promiň. Prostě budu dneska špatná společnost...“
,,Chápu.“ Vajíčka osolila a pak je s modlitbičkou vlila na rozpálenou pánev, okamžitě je míchajíc vařečkou. Nepřipalte se... ,,Půjdu pak domů, jestli chceš. Taky jsem u tebe,“ zrozpačitěla, ,,pořád, nemáš chvilku klid...“
,,Ne, to ne.“
Než se stačila otočit, stál Keller za ní, přitisknut k jejím zádům a stehnům tak těsně, že se málem nemohla pohnout: polkla, opět rozpolcena instinktivní obavou ze své bezmocnosti a zároveň blažeností z té těsné mužské klícky.
Nic neříkala, snažíc se míchat syčící, na pevnou hmotu se pomalu vařící vajíčka, zatímco ji právníkovy ruce pevně uchopily v pase. Mačkal se k ní, až cítila každé zvednutí jeho hrudi a bylo jí příjemně i rozechvěle zároveň. ,,Ech,“ zamumlala, ,,takhle toho asi moc neuvařím, Paule...“

,,Prosím tě, nějaké vaření...“
Jen zalapala po dechu, když ji otočil k sobě, zvedl pod pažemi a jedním rázem vysadil na kuchyňskou linku, až jí krátké nohy klinkaly dolů: znova se k ní přitiskl, hlavu si s povzdechem pokládaje na dívčino rameno.
Sotva vydýchala šok, nesměle mu dlaní probrala světlé vlasy. ,,No tak... co se děje? Řekni mi to, prosím. Třeba se ti uleví.“
Znovu se z něj vydralo těžké vzdechnutí: aniž by se jí podíval do očí, pohladila ji jeho levice po stehni, stoupaje až k tříslům. ,,Už to začalo.“
Zmateně potřásla hlavou. ,,Ale... co?“
,,Už se o nás ví,“ pravil posmutněle a konečně se napřímil. ,,A začnou problémy. Moje milá... Já mám v Německu nějakou pozici... a ty jsi mladinká. Takové vztahy se neodpouštějí, maličká. A až se navíc dozví, že jsi Češka...“
,,Aha.“ Wox ztěžkla polkla. ,,Já to chápu,“ pokusila se o vyrovnaný tón, ač se jí hrdlo svíralo. ,,Je lepší skončit to hned na začátku. Později by to bylo jen horší.“
,,Já to nechci ukončit,“ zavrtěl hlavou nešťastně. ,,Miluji tě. Je mi jedno, co oni říkají. Ustojím to, ať o nás budou vykládat, co chtějí. Nezáleží mi na tom, že mi kvůli tobě někdo zruší spolupráci. Alespoň,“ polibkem umlčil novinářčino překvapené vyjeknutí, ,,budu mít víc času na tebe. Ale co ty, Terezko? Pustí se do tebe kolegové... možná se ti ozvou někteří ode mě. A taky... tví přátelé s námi nemusí souhlasit. Copak to ustojíš?“
Horlivě přikývla, jak ji všechna ta nespravedlnost vyburcovala k zuřivosti. ,,Jistě! Mám tě ráda! A moji kamarádi stojí za mnou, nemysli si.“
Vlastně jí ta představa přišla strašně romantická. Ona s Paulem... dva proti celému nepřátelskému světu. ,,Ale,“ vrátila se k racionalitě, ,,Nechci ti stát v cestě, Paule.“
,,Nestojíš. Ty jsi její cíl,“ zabručel a svou tváří se ve lvím pozdravu otřel o její: nastavila mu hrdlo, usmívajíc ho, když ho celoval, ve vlastní duši úvahu, že taková slova potěší, ač jsou jako vystřižená z telenovely.
Byla by tam blaženě seděla předlouho, kdyby ji do nosu nepraštil odporný zápach.

,,Vajíčka!“ zaječela a aniž by věděla jak, sklouzla z mužova sevření na zem, sápajíc se po pánvi, jejíž obsah plál jasným plamenem. Nesmí mu to tady shořet! Nesmí se mu nic stát! ,,Krucinál!“
,,Jsi normální?!“
Kellerův úder do stehna ji odmrštil na dva metry daleko, až s bolestným vyjeknutím narazila bokem na hranu protějšího stolu: plačtivě usykávajíc, sledovala, jak Paul hází na již jen černě dýmající pánev další vrstvu vlhkých utěrek. ,,Au...“
,,Bože můj.“ Advokát si otřel orosené čelo, opíraje se o linku, ve svém rozrušení rozčílený k nepříčetnosti. ,,Ty nevíš, že se takové věci nedávají přímo pod kohoutek? Mohlo ti to vybuchnout do obličeje! Na co myslíš?!“
,,Já to vím,“ zaskřípala dívka zničeně. ,,To ví každý! Jen jsem... zpanikařila! Vím, to nesmí do vody, že se na to má dát mokrý hadr. Ale... v tu chvíli... Promiň! Promiň mi to...“
Přitáhl si ji k sobě a pevně stiskl: cítila, že se třese po celém těle. ,,Promiň nepromiň... Ty sis mohla zmrzačit obličej na celý život! Buď na sebe opatrnější, prosím tebe. Uf,“ oklepal se. ,,No to bylo něco.“
,,Omlouvám se,“ hlesla posmutněle, připadajíc si jako největší idiot: vždyť to přece vážně věděla... proč si nemohla vzpomenout?
,,To nic, zapomeň na to.“ Teprve podruhé toho dne se opravdu upřímně usmál: pleskl blondýnku po zadku a lehce ji od sebe odstrčil. ,,Sedni si, já zatím umyji tu pánev. Stejně je to moje vina, neměl jsem tě rozptylovat.“
,,Ok,“ souhlasila blondýnka rychle, ráda, že Keller příhodu již nehodlá rozmazávat. ,,Víš co? Objednám zatím pizzu, alespoň tě jednou pro změnu pozvu. já..“
,,Pizza? To je to jídlo pro sociální případy?“
Strnula, telefon u ucha a obrátila se k němu s nevírou v očích. ,,Prosím?“
Pobaveně se zasmál. ,,Dělám si legraci, maličká. Dám si Tagliatelle Puccelini a platím to celé samozřejmě já.“


Arrow


*****

Niels Hartmutt by o tom mohl udělat fantastickou, famózní přednášku, kde by v tunách nesrozumitelných termínů vykoktal právě to, co šlo shrnout do jedné fyzikální poučky: největší rychlost na světě má jednoznačně světlo.
Mohl by to tvrzení podpořit mnoha vzorečky a také by se do toho jistě pustil, snaže se ono pravidlo dokázat desítkami metrů čtverečních popsané tabule.
Jenže rychlost světla je pro normálního smrtelníka věc nedůležitá a neuchopitelná: těší se z ní maximálně šílení vědátoři a trápí nebohé studenty.
Dospělí si žili své živůtky, a to, jak hbitě sebou kmitá nějaký foton, je zajímalo pramálo.
V jejich světě za blesk platily drby.
Rychlost jejich šíření byla umocněna známostí osobnosti, jíž se týkaly a násobena mírou skandálnosti, což byl vzoreček, po jehož vyslechnutí by si Hartmutt leda tak udiveně pošoupl brejličky.
Paul Keller se však o jeho správném sestavení přesvědčil poměrně brzy.
Klepy o jeho známosti s velmi mladou dívkou se roznesly tempem, které si s kalupem, jímž se řítilo světlo, příliš nezadalo. Ne, že by to právník nečekal, byl na to připraven možná více, než jeho milá, která se lidskou komunikací zabývala: na podobný odhad ovšem nestačily školy, nastoupit musely životní zkušenosti. A těch měl Keller, narozdíl od Wox, vzhledem ke svému věku nesrovnatelně více.
Ne snad, že by se dvojice probírala v médiích. Advokáti většinou stránky bulváru nezabírají, ty mají předplacené modelky, nechající se takřka v přímém přenosu vycpávat silikonem. Kde se však drby vesele vyrojily, bylo okolí Paula Kellera, které na právníka hledělo s roztodivnou směsí údivu, nevíry, posměchu, jistou dávkou lítosti, závisti, přejícnosti, obav, soucitu a také s nechápavostí, která muže nutila do omrzení odpovídat na ty samé, s rádoby nenuceností pronášené všetečné otázky, které se, ač formulovány různě, daly jednoduše zredukovat na jediné slovo.
Proč?

Ať už je pronášely očima, postojem nebo ústy, přemítali kolegové nad důvody, které vrhly známého, rozumného, rezervovaného padesátiletého právníka do náruče blonďaté dvacítky: a úvahy variovaly od ,,chudáka blázna starého, co nalétl mladé zlatokopce z Východu“, přes uchechtnutí nad tím, že ,,chlap nějakou tu společnost v posteli prostě potřebuje“ až k možnosti, že se slečna a muž v nejlepších letech skutečně milují.
Tomu ale věřil málokdo.
Sám Keller na dotazy odpovídal krátce.
Neměl potřebu se hájit, nebyl v nejmenším zvyklý někomu vysvětlovat kroky, které se týkaly jen jeho samého.
A kdyby po něm přece chtěl někdo důvod, proč právě Tereza Wox, asi by pokrčil rameny, spokojuje se jen s tím, že k němu láska přišla a byla opětována.
Chce to dodatek?
Snad to bylo pro dívčiny na její věk nevelké zkušenosti.
Jako když se ráno člověk probudí a zjistí, že napadl sníh, čistý... neporušený.
Nelákají snad ty nejnaducanější, nejbělejší závěje k tomu, aby do nich jeden vběhl a rozprášil je? Ne pro radost z destrukce, ale z pouhé touhy nechat po sobě stopu, být prvním, kdo do sněhu hluboce obtiskne svou přítomnost. Hluboce, hluboce...


***


,,Maličká...“ Dech mu uvázl v hrdle, jak nedokázal stíhat slova, která chtěl muž pronést. ,,Nějak ti... nestačím. Asi jsem již skutečně starouš starý...“
V jeho náruči stále svíraná blondýnka se rozpačitě pousmála: co taky v takovou chvíli říci...
Keller si otřel pot z čela , pustil ji a opřel se o loket, hledě dívce do očí. ,,Děje se... něco?“
Novinářka se posadila, mimoděk křivíc rty, když ji tupě zabolelo v podbřišku: dnes na její blaho Paul zrovna nemyslel. ,,Ale ne,“ zamumlala a protáhla se, vklouzávajíc do tmavě modrého saténového župánku, nového Kellerova dárku. ,,Jen nechci zapomenout...“
Dlaní si projel plavé, dosud silné vlasy a posadil se, přikrývaje se po pas: s jistou nevolí sledoval, jak Tereza loví ze šuplíku nočního stolku krabičku léků a jednu tabletku zapíjí vodou. Někdy měl dojem, že prášky, jimiž se Wox ládovala od jejich prvního společného večera, vydají za jeden jídelní chod.
,,Copak?“ všimla si jeho náhlé rozmrzelosti redaktorka a vrátila se k němu, kutajíc se pod svou peřinu.
,,Nic. Jen přemýšlím,“ pokusil se usmát, těše sám sebe alespoň tím, že se dívka po své pravidelné dávce jistoty vždy poněkud uvolnila. ,,Říkal jsem si, že bychom zítra mohli opět někde povečeřet...“
Již uklidněná Wox se v duchu pobaveně uculila právníkově za každou cenu a v každé situaci zachované spisovné mluvě. ,,Zapomněl jsi, že jdu zítra k Semirovi,“ zakryla vychovaně zívnutí a natřásla si polštář. Ráno bude muset vstát dřív a dát si sprchu... Teď už na toho večera druhou neměla sílu.
,,Za Semirem?“ Nepokojně se zavrtěl. ,,Nepamatuji se...“
,,Kamarád,“ položila znaveně hlavu na měkkou podušku a paží muže jemně objala. ,,Komisař u Dálniční policie. Říkala jsem ti, že za ním jdu. Máme domluvený filmový večer, budou tam i naši přátelé. A já u něj potom přespím, nechce se mi přes město domů samotné.“
,,Vím, kdo je Semir,“ zhasl Keller lampičku a prsty přejel po kůži dívčiny dlaně. ,,Jen jsem zapomněl, že máte tu akci. No a...“ odkašlal si, ,,nemám pro tebe pak tedy přijet, Terezko? Než abys tam musela zůstat...“
Ospalé blondýnce lehká změna jeho tónu zcela ušla. ,,Ne ne, to je dobré,“ zamumlala, oči už zavřené. ,,Ráda tam s ním zůstanu, Semir je, uáááááh,“ zívla, tentokrát už bez dlaně u úst, ,,je moc fajn.“
,,Mhm...“ Paul vytáhl peřinu tak, aby dívce zakrývala i k otevřenému oknu obrácená holá záda, ,,Rozumím. Tak si to užij, maličká. A dej vědět, ať vím, že jsi k němu dorazila v pořádku.“
Již napůl spící, novinářka mu na souhlas stiskla prsty.


***


,,Kdo jí to řekne?“ Tom kráčel, co noha nohu mine: ač poprchalo, raději by si v nevlídném počasí ustlal, než aby musel zamířit do jisté místnosti.
,,Kdo asi?“ odsekl malý Turek, který naopak spěchal do tepla. ,,Já to auto do mostu nenabořil!“
,,Byla to nehoda!“ bránil se modroočko, ještě když společně stoupali po schodech: už rezignoval na lákavou myšlenku, že by za sebe k šéfové vyslal jejího oblíbence Gerkhana a skutečnost, že bude čelit kázání sám, mu náladu nezlepšila. A když se k němu doneslo sladké ,,ale ale... špatně naladěn?“ měl chuť nechat se zabásnout za vraždu.
Wox se pobaveně culila, jdouc chodbou proti nim. ,,Pěkný den!“
Semir jí unaveně mávl. ,,Ahoj, Terezko, jsi tu nějak brzy, budeš tady na nás muset počkat. Ještě nás čeká výjezd...“
,,Nazdar.“ Tom jen zavrčel: tohle mu vážně chybělo k sebevraždě.
,,Nejsem tu brzy, Semi,“ ignorovala jeho přízeň blondýnka a potáhla za popruh přes rameno zavěšené tašky. ,,Ještě se vracím do práce. A nebyla jsem tu ani za tebou, něco jsem vyřizovala vaší šéfové.“
,,Copak?“ neskrýval Turek zvědavost, opíraje se o zeď: Kranich ho s úlevou napodobil, nakonec rád za cokoliv, co oddálilo jeho popravu.
Pohodila plavými vlasy, očividně spokojena sama se sebou. ,,Dozvěděla jsem se, že Bild chce zítra udělat velký test Dálniční policie, tak jsme paní Engellhardtovou varovala, aby vás na to upozornila. Nesmíte dát Bildu záminku, aby vás setřel.“ Dívka si málem zamnula ruce, šťastná, jak překazila plány bulvární konkurence jejího seriózního Die Welt.
,,To bys jí zcela jistě nemohla říci po telefonu, co?“ nevydržel to Kranich, v duchu rozmrzele dumající nad tím, zda by si Tereza dala takovou práci s varováním, kdyby měl podobný plán na kontrolu policie její domovský Die Welt. ,,Musela jsi jít sem a těšit nás svou přítomností.“
,,Já věděla, že budeš mít radost,“ mrkla na něj blondýnka pobaveně. ,,Ale musíš být statečný, Tome... uvidíme se až večer u Semira, teď už musím jít.“

,,Ale ne!“ Kranich se zatvářil tak šťastně, jakoby před něj někdo postavil zbrusu nový Mercedes, který by nahradil ten, nad jehož pozůstatky si právě mohl modrá očka vyplakat Hartmutt. ,,Vánoce jsou tady zase! A já přehlédl reklamy!“
Semir jen vzdychl a zvedl duhovky v sloup: tohle ho vážně přestávalo bavit. ,,Nebudeme tě zdržovat, Terko,“ skočil dívce do rodícího se odseknutí. ,,Tak v sedm u mě, jo? Nezapomeň na to!“
,,Neboj se.“ Blondýnka se spokojeně zazubila. ,,Už jsem koupila popcorn, těším se.“
Tom dramaticky vzdychl.
,,Tak běž, ať se bez tebe noviny nesesypou,“ prohrábl si Gerkhan rozčepýřenou čupřinu a přátelsky pleskl dívku po boku – aby zmateně pootevřel ústa, když Wox bolestně vyjekla. ,,Promiň... co se ti stalo?“
Se zkřivenými rty si bolavé místo promnula, couvajíc před jeho pohledem. ,,Ne, nic...“
,,Počkej!“ Turecký komisař sám nevěděl, co ho to popadlo: přesto ho cosi nepopsatelného ve vší naléhavosti ponoukalo, aby se vrhl dopředu a chytil Terezu, která měla náhle velmi na spěch, za ruku. ,,Co je?“
,,Nic!“ vytrhla se jeho lehkému stisku. ,,Už musím jít!“
Vzpamatovavší se Tom vycítil zajímavou situaci a rázem byl u nich, zahrazuje dívce, jejíž obličej hrál odstíny temně růžové, cestu.
,,Co blázníte?“ vyjela na ně, už skutečně rozčílená. ,,Jste se nadýchali výfukových plynů? Nechte mě jí... jíííík!“ Šokovaně sebou zacukala, když jí Semir rázným, nesmlouvavým pohybem vyhrnul košili o pár palců nahoru. ,,Co děláš?!“
Gerkhan neodpověděl hned, s pocitem bezedného ohromení zíraje na tmavě fialovou podlitinu, která sebou škubající blondýnce poznačila bok jako rozpíjející se kaňka. ,,Tohle...“ Polkl s námahou, nemohouce uvěřit svému pohledu, ,,Tohle... ti udělal Keller...?!“


Arrow


Vyškubla se mu bez odpovědi, zato s blesky vzteku v očích. Stahujíc si košili přes boky, zdálo se, jako by se Wox rozmýšlela, zda utéci, rozbrečet se, nebo s křikem Gerkhanovi vrazit pár facek.
Ten se však rozhodl být nesmlouvavý. ,,Terezo! Udělal ti to Keller?!“
Zvýšený hlas připoutal nežádoucí pozornost: ze dveří vykoukly vyjevené hlavy Jollyho a Dietera, u počítače sedící Monika naopak rozpačitě zakašlala a sklonila se k monitoru, nijak nadšena svou přítomností u této scény. Konflikty nikdy neměla ráda.
Redaktorka se rozhlédla, získávajíc čas na rozmyšlení. Samozřejmě, že jí modřinu způsobil starší přítel: do švestkové fialové hrající podlitinu získala, když ji Paul odmrštil od hořící pánve na roh stolu. Bolelo to jako čert... ale za pár dní skvrna zmizí, zatímco popálený obličej by dívce zůstal na doživotí. Věděla to... ale zároveň věděla, že se jí vůbec nechce podstoupit druhou vlnu málem rodičovského kázání, jakže se zachází s horkým olejem. Jak to jen zaonačit?
,,Wox.“ Dokonce i Tom zněl nezvykle zaujatě. S rukama svěšenýma zíral na novinářku, jakoby nevěděl, co říci. ,,Tak odpověz.“
,,No,“ vydralo se z blondýnky neurčitě. ,,On... on to Paul byl, ale -“
,,Jdeme.“ Semir se energicky otočil a lapil Kranicha za loket. ,,To sako si ani nesundávej, hned jedeme.“
,,Počkej, kam jedeme?“ Tom zamrkal, dočista vyveden z míry, klopýtaje za rozhořčeným, směrem ke schodům k východu se řítícím Turkem, jako poslušná, na růžové stužce vedená ovečka. ,,Co tě posedlo?“
,,Někdo tady potřebuje lekci!“ I ten nejnaštvanější vlk ze smečky by mohl závidět zavrčení, které vyprodukoval do morku kostí rozhořčený malý policista. ,,Naučíme toho bastarda, že se holky nebijí. A už vůbec ne tahle!“

Plavovláska, která předtím strnula v naprostém konsternování, se konečně vytrhla ze svého omráčení. ,,Počkejte!“ Obrátila se na patě a vystřelila za oběma komisaři. ,,Stůjte!“
,,Nech toho, Wox,“ nevěnoval jí sveřepě se tvářící syn Turecka jediný pohled, jakoby jí nemínil dát šanci, aby ho obměkčila. ,,Nezastávej se ho. Nesnáším tyhle týpky. Nějak jsem... nějak jsem popravdě tušil, že není úplně ideální, že jste spolu. Tohle si Keller k tobě ani k žádné jiné dovolovat nebude. Rád mu to,“ zasupěl a hrnul se ke dveřím, co by ho definitivně vyvedly zpět do mrholení ,,vysvětlím – ručně a stručně.“
,,Můžeš mě,“ lapala po dechu dívka, která oba rychle letící muže jen horko těžko stíhala, ,,můžeš mě... konečně... poslouchat?!“
,,Semire!“ i modroočkem konečně proběhla vlna sebeuvědomění a muž se postavil, aby Turkovi zahradil cestu. ,,Tohle je snad poprvé, co se slečinkou souhlasím. Ať řekne, co chce – já se nikam zbytečně táhnout nebudu.“
,,Díky,Tome,“ sykla Wox, v jejímž obličeji dosud hrála rudá – pozůstatek ponížení, kterému ji menší komisař vystavil. ,,Co to blábolíš?“ vyjela si, sotva popadla dech, na tureckého přítele, který jen podrážděně mhouřil čokoládové oči, jakoby mu měl do nich ostrý vítr navát zrnka písku. ,,Jak... ručně stručně? Jak, že není dobře, že jsme spolu?! O co jde?“
Zkřížil ruce na hrudi, nečekaně zahnán do defenzivy. ,,O tvé dobro, asi! Jestli se tě ten chlap dotknul....“
Vzdychla, vší silou ovládajíc hněv. Tak se přiznání své chyby přece jen nevyhnula. ,,Jo, dotkl! Ale možná mírněji, než ty mě před chvílí,“ sykla, načež zjemnila tón a rozpačitě přešlápla. ,,Nemohl za to. Bylo to před pár dny. Chtěla jsem na pánvi udělat vajíčka a....“

Jak Wox ostatně čekala, sotva stále tišším hlasem dokončila své vysvětlené, sesypala se jí na hlavu celá sprcha dvěma hrdly proudících výchovných pouček a výtek, jak je neopatrná a jak si mohla ublížit. ,,Paul mi,“ nevydržela to blondýnka a naježila se, ,,říkal to samé, takže si s ním, vy hrdinové, můžete podat ruce. A ne plácat, že ho půjdete zmlátit!“
Gerkhan zaťal pěsti a novinářka se zadostiučiněním sledovala, jak jeho obvykle snědé tváře ještě o něco ztmavly. ,,Omlouvám se,“ zamumlal neochotně. ,,Prostě jsem se lekl, že ti někdo provádí něco zlého, Wox. Ujel jsem... promiň mi to.“
Tom zvedl modré duhovky k nebesům – tedy spíše k bíle natřenému stropu.
,,Omluva se,“ vydrtila novinářka a ušklíbla se, ,,přijímá. Ale prosím tebe, příště mě už na veřejnosti nesvlékej. Minimálně,“ zkřivila rty, ,,před Kranichem ne.“
,,Já o to tak stojím,“ zasyčel elegantní policista jako prasklá pneumatika. ,,Mám doma lepší.“
,,To věřím,“ uculila se novinářka. ,,Už se na Kar večer těším, pozdravuj ji!“
,,Takže přijdeš na filmy?“ přerušil Gerkhan chvilku svého zaraženého mlčení: byl přesvědčen, že ho dívka za kiks, pro nějž by si sám dal po ústech, ráda pár dní neuvidí. ,,Budeš u mě večer?“
Wox kývla a konečně si upravila dosud divně zmačkanou košili podle svých představ, pomalu zapomínajíc na to, že ještě před chvílí chtěla Semira zaškrtit. Nu co... každý má někdy tendenci vypěnit – a co teprve chlapík, co dělá tak šíleně zodpovědnou práci. ,,Pokud pozvání trvá, ráda přijdu. A teď, pánové, pokud mě omluvíte...“
,,Hlavně,“ odchytil ji Gerkhan těsně předtím, než utekla, ,,nezapomeň, že máme zítra tu schůzku, ano? Musíme se s Allerlei domluvit na té oslavě pro Nielse.“

Kranich pohledem modrých duhovek vyprovázel dívku, co venku roztáhla deštník a v bombardování teď již těžkých dešťových kapek se rozběhla pryč, dokud mu nezmizela ze zorného pole, načež se obrátil na mlčícího přítele. ,,A tohle,“ mrazil jeho tón, ,,mělo být jako co?“
,,Zapomeň na to,“ zamumlal Gerkhan a snědé prsty mu objaly zábradlí, jak se muž vyšvihl do schodů. ,,Prostě omyl. A pořádný trapas.“
,,Semire!“ elegán přidal do kroku, nedalo mu větší práci menšího parťáka dostihnout. ,,Tohle mi vysvětli! Co to mělo znamenat?“
Zastavil se, pod polobotkami již rovnou podlahu chodby. ,,Co přesně?“ pokusil se Turek nepříliš podařeně předstírat nezájem.
,,No... no ta,“ rozčílil Kranicha ten ledabylý dotaz, ,,ta kárná výprava, na kterou jsi hnedka vyrazil! Co tě k tomu jako vedlo? Blondýna má bebíčko,“ zapitvořil se muž, ,,a neohrožený ochránce nevinných panen vyráží odrovnat jejího krutého otrokáře, co? Zklamu tě, ona není žádné neviňátko. A jeho zase vůbec neznáš! Tak, kruci, proč?! Kdyby fakt říkala, že jí Keller něco udělal, tak na něj jdu asi s tebou... ale co ten ostrý start? Ani jsi jí to nenechal vysvětlit!“
Jeho řádně zvýšený hlad opět nachytal zvědavé pohledy kolegů, vítajících každé rozptýlení od dnešního papírování.

Semir stiskl rty. ,,Jen se posmívej.“
Kranichův výraz se změnil z napruženého na podezřívavý. ,,Vadí ti, co? Ti dva spolu.“
Nic na světě nebylo zajímavější, než rozvázaná tkanička: alespoň se jí Semir věnoval dost dlouho před tím, než odpověděl. ,,Když to musíš vědět, tak z toho nemám dobrý pocit. Je na ni moc starý... Moc... zkušený. To Terka není.“
Modré oči se přimhouřily. ,,Jak ty to můžeš vědět....?“
Pousmál se. ,,Jsme přátelé. Něco o sobě víme. Ona je ještě hodně naivní. A na základě toho si myslím, že... že může narazit a může ji to bolet. To je ale bohužel,“ vzdychl, ,,její věc.“
Kranich si mrzutě pohrával s rukávem vlastní košile, načež se zamračil ještě víc. ,,Semire... nechceš mi něco říci?“
,,Copak...?“
Elegán našpulil pusu. ,,Ty a Wox. Fakt... mi nechceš něco povědět?“
Gerkhan, který Tomovi svůj léta starý jednonoční románek s novinářkou úspěšně tajil, jen pokrčil rameny: věděl, že Kranich je ta poslední osoba, u níž by Tereza chtěla, aby o jejich společné noci věděla. A pak, kolik už to bylo let? Skoro čtyři. Na co vykopávat věci, zasmušil se Turek, které asi mají být pohřbené v minulosti. Nebo... nemají být?
,,Semire!!!“
,,No?“
,,Mluvím na tebe,“ odfrkl si modroočko a s náladou na bodu mrazu se vydal k jejich společné kanceláři. ,,Ale ty si očividně lámeš hlavu s drahou slečnou a chlápkem, co pro ni určitě není dost dobrý. Pch. Nevypadalo to, že by o nějaké zachraňování stála, kamaráde!“
Semir dveře zachytil v poslední chvíli, než s nimi Kranich práskl: zasykl, jak mu narazily do prstů a pak už zaplul do kanceláře za přítelem, hodlaje ho ukonejšit a zbavit špatného naladění.


Monika, která se doteď snažila co nejvíce zaměstnat uspořádáváním jedné databáze, aby nemusela poslouchat, jen potřásla hlavou. Nová sekretářka narozdíl od většiny stanice – natož od malého komisaře – neměla sklony ke sbírání a distribuci drbů... už delší dobu ale měla dojem, že jí cosi, co všichni ostatní ví, uniká.
Plavně se proto zvedla a přešla pár kroků ke stolu, kde klevetili Hotte a Dieter, pochopitelně klepařící o podivné roztržce vrchních komisařů. ,,Ehm,“ odkašlala si. ,,Neruším vás?“
,,Ty nikdy, Moniko,“ vycenil na ni zachovalý chrup Hertzberger a odložil na stůl nakousnutou bagetu, pod níž se okamžitě vytvořila kalužina majonézy. ,,Copak pro nás máš?“
Přitáhla si cípy modrého saka blíž k tělu. ,,Vlastně jen otázku. Nemohla jsem si nevšimnout, že.... Tom a Tereza, ta,“ zaváhala, jak dívku otitulovat, ,,Semirova novinářka, se moc nemusí...“
,,To je fakt,“ kývl hlavou Dieter a na moment přestal hladově mžourat po kamarádově obědu. ,,Od začátku do sebe tesají.“
Prohrábla si sestříhané hnědé vlasy. ,,No... ale proč?“
,,To je tím článkem,“ vysvětlil šedovlasý tlouštík ochotně a sáhl do stolu, aby ze zásuvky vyčaroval zákusek, o 20% delší tyčinku Deli s pistáciovou příchutí. ,,Slečna Wox o Tomovi napsala do novin něco nepříjemného.. a on je za to na ni naštvaný. Ona zase tvrdila, že to, co otiskla, byla pravda, takže...“
,,Každopádně na sebe štěkají, že by jim záviděl celý útulek,“ ušklíbl se Dieter a s definitivní platností se rozhodl objednat si pizzu. ,,Kvůli takové ptákovině. Jeden článek!“
,,Kdepak, vážení. Jste mimo.“

Brunetka se ohlédla: nedlouhé nožky ke stolu přivedly buclatého policistu s hnědo-zelenýma očima a dobromyslným obličejem. Jolly se tvářil jako moudrost sama. ,,Kranich a ta mňamózní blondska na ty noviny dávno zapomněli. U těch dvou jde o něco jiného.“
,,A o co, ty Freude?“ ušklíbla se Veronika, kterou přes její obvyklou odtažitost přilákal srocený dav: mladá sekretářka se nestačila divit, jakou akci svým dotazem strhne.
,,Ne ne, tetko, Superego do tahat nebudu,“ zvedl nos Lavenna a opřel se loktem o zeď. ,,Ačkoliv,“ pronesl záhadně, ,,to může s nějakými pudy souviset, hihi.“
,,Tak povídej, Sigmunde.“
,,Je to prosté, milý Watsone. Ti dva prostě,“ Rudolf našpulil rty, ,,žárlí.“
Monika, které se situace počala vymykat z ruky, chmátla po jejím opětném uchopení. ,,No počkej, Jolly,“ zamračila se. ,,To je blbost... Tom má Karolinu, ne? A Tereza, pokud jsem dobře rozuměla,“ začervenala se při vzpomínce na omylem vyslechnutý rozčílený hovor, ,,taky někoho má, tak...“
,,Je to jasné jako facka. Oni,“ Jollymu dělala pozornost očividně dobře, ,,žárlí na sebe, respektive na Semira. Copak to nevidíte? Slečinka žárlí na to, že je Tom Gerkhanův nejlepší přítel... a ten je zase vedle z toho, jak blízko a jak brzy si ta naše drahá turecká pusinka pustila blondýnu k tělu. Ne že bych se Gerkhanovi divil,“ zazubil se muž. ,,Prostě oběma vadí, že hrají na první housle společně., každý z nich chce sólo. Panečku,“ podivil se svému vyjadřování, ,,Já jsem hotový básník. Jdu tvořit, uvidíme se u předávání Nobelovky.“
,,Něco by na tom,“ utrousila poté, co Jolly zajel do své kanceláře, Monika zamyšleně, ,,být mohlo...“
,,A jestlipak,“ dožvýkal poslední sousto bagety Hotte, ,,žárlí i Semir?“


*

,,Ahoj Paulie, to jsem já...“
Smích. ,,To přece vidím na displeji, maličká. Copak se děje? Není něco v pořádku? Nudíš se?“
,,Ne, neboj se, pohoda... Jen se Kar s Hartym dohadují, co teď pustit za DVD, jeden chce Lásku nebeskou a druhý Rychle a zběsile. Tak jsem na chvilku utekla na terasu, že ti zavolám...“
,,Neříkej,“ zavrněl spokojeně, ,,že se ti stýská? Mám pro tebe zajet?“
,,Jsi hodný, ale máme se skvěle, Paule. Jen jsem si uvědomila, že mají zítra v tom případu konečně vynést rozsudek, že?“
,,Ano, ano, čeká se to. Někdy v podvečer, bude to dlouhé jednání.“
,,Aha. Chtěla jsem ti popřát štěstí, Paulie! Ty to určitě zvládneš, budu na tebe myslet a držet pěsti!“
,,To nemusíš, Terezko. Vyhrajeme to i tak.“ Sebevědomí z něj jen čišelo: kdyby dívky nevěděla, že k němu má muž důvod, ohrnula by nos nad zdáním přílišné sebedůvěry. ,, Ale jsi milá, maličká. Děkuji moc!“
Nadechla se: to, že příteli nebyla pár hodin před finále Německem ostře sledované kauzy oporou osobně, ji mrzelo. ,,Věřím ti! A protože vím, že to dopadne dobře,“ nahodila lehkou dráždivostí podbarvený tón, ,,přichystám nám hezký večer... koneckonců, u tohohle případu jsme se seznámili, to si oslavu zaslouží...“
,,To rozhodně ano,“ souhlasil. Plán se mu převelice líbil. ,,Už se nemohu dočkat! A přijď ke mně, dojdu tam...“
Při vzpomínce na to, že jí po pouhých pár týdnech chození věnoval vlastní klíče od jeho přepychového bytu, potěšeně přešlápla. Myslela tehdy, že se z jeho důvěry rozplyne štěstím. ,,Tak jsme domluveni. Přijď co nejdříve, ať – ach!“
,,Co je? Co se děje?!“
,,Jen musím končit, Semi mě volá. Ahoj zítra, Paulie!“
,,Uch, tohle mi nedělej! Lekl jsem se, že se ti něco sta – “
Odpovědí mu bylo jen pípání signalizující, že druhá strana zavěsila.


*


Odhodil diplomatku do koutka gestem vzteklého, aktovky se po celodenním školním martýriu zbavujícího žáka. Prsty projely blonďatými vlasy a pokusily se je zformovat do jakžtakž přijatelné podoby: když si sundával boty a povoloval kravatu, nos mu pohladila podivná vůni, až se mu sliny sbíhaly.
Pospíšil si do nitra apartmá: ač se jindy zastavil u prosklené stěny, aby se pokochal výhledem na noční Kolín, tentokrát si to metl až do kuchyně. ,,Maličká, jsem tu... Promiň, strašně jsme se zdrželi!“
Odpovědí mu bylo ticho. Zamračil se a přistoupil ke sporáku, na němž dlel ohromný hrnec s jakousi oranžovou hmotou: Paul správně hádal, že jde o nějakou tradiční českou omáčku. S pozdvihnutým obočím prozkoumal podivný bochník, který knedlík připomínal jen s troškou fantasie a pobaveně se uchechtl, když v odpadkovém koši našel dva podobné, leč ještě o mnoho hůře vyhlížející kousky. Wox rozhodně nebyla žádná kuchařka. Ale Keller miloval jak její snahu... tak i její omyly.
Ale kde byla?
Zachmuřil se. Snad se neurazila a neodešla...
Ač by měla proč. Ona se tady dělá s jídlem a on si klidně přijde, padl mu pohled na hodiny a muž se vyděsil, v jedenáct!
Hlupáci od soudu, kdyby v tom neměli takové zmatky, mohl tu být už před dávno.
Ta myšlenka mu vzala poslední drobty dobré nálady, co mu po vítězství zbyly: musel najít telefon a dívce se omluvit. Dala si s tím práci, chuděra.
Vracel se do vstupní části pro telefon, když se přece jen zastavil v obýváku.

I s tím si dívka dala záležet: při pohledu na nachystané svícny, slané pečivo a sklenice na šampaňské se jen násobil Kellerův pocit viny. Tohle tedy nevyšlo. Musí se jí omlu...
Zamžikal, mysle, že ho šálí zrak.

Nechápal, jak to, že si plavovlásky dřív nevšiml: zato teď se mu ústa zkroutila do úsměvu.
Musela usnout při čekání na něj: Wox ležela na boku, schoulená do klubka, velmi očividně oděna jen a pouze do tmavého župánku, co jí daroval... a co pro tmavou barvu splýval s pozadím pohovky laděné do noční modři. Pohledy lapala jen od stehna obnažená světlá dívčina noha, na jejímž chodidle překvapený Keller našel černou lodičku na řádně vysokém podpatku: pokud měl takový vzhled polechtat zvědavé mužské oko, povedlo se to dokonale.
Pousmál se, s námahou polkl slinu a lehce se nad spící dívku nahnul, přemýšleje, zda ji vzbudit, či ne: bylo už pozdě a příčilo se mu rušit její dřímotu, na druhou stranu si se vším dala tolik práce a na jeho příchod se tak hezky... hm... připravila...
Pokrčil rameny, sbíraje veškerou vůli, aby se od děvčete odtáhl: koneckonců, byla jeho vina, že přišel pozdě. V kuchyni mrzutě sebral hrnec i knedlík, obojí uložil na balkon, kde přes první květnové týdny stále ještě vládly studené noci, šampaňské vrátil do lednice, slané pečivo zakryl a pak si dopřál sprchu, vděčný horkým proudům vody, jenž mu smývaly z těla starosti, za příjemnou očistu.
Než se nadál, odbíjela půlnoc a jemu se počala ošklivě motat hlava.
Těšil se do postele, ač v ní dneska bude sám: naposledy se nahnul nad tiše oddechující novinářkou, důkladně ji zakryl dekou a když ji neprobudil ani polibek na čelo, zklamaně ohrnul nos a odebral se do ložnice, v hlavě jedinou myšlenku.
Tohle si musí brzy vynahradit.


Arrow


*****

,,Co se děje, bručoune?“ přes tu malou ťafku zněl Karolinin dotaz starostlivě: mladá žena klesla na pohovku vedle jaksi podivně napnutého přítele a pohladila ho po čupřině gelem nad čelem zvednutých vlasů. ,,Jsi poslední dny nějak smutný, trápí tě něco?“
Těžce si povzdech.
To mu tak scházelo, nosit si tohle domů. Už to na něm poznala i Karolina?
,,To nic,“ pousmál se křivě a políbil brunetu na tvář. ,,Díky... ale nic se neděje. Nic zásadního.“
,,Ale děje. Už tě nějaký ten pátek znám, Tome... a vím, že děje.“ Kar se natáhla pro hrnek se svým oblíbeným čajem. ,,Ale samozřejmě mi to říkat nemusíš.“
Odmlčel se, místo odpovědi se sklonil a vytáhl si do klína Kuličku: jméno malému ovčákovi zůstalo a pejsek jakoby se usilovně snažil, aby ho to pojmenování skutečně vystihovalo, neboť se cpal, co mu hrdélko stačilo a jeho bočky se z vychrtlých měnily na pěkně zdravě zaoblené. Teď štěně leželo na zádíčkách, packy ve vzduchu a očka slastně přivřená, jak ho nový páníček drbal po citlivém bříšku. Kranich se myšlence na to, že ho má doma vítat huňaté stvoření, zprvu usilovně bránil, tvrdě, že psích očí má kvůli Semirovi plnou kancelář a v bytě si to opakovat nemusí...
Ale pak zaúřadovala právě ta nechutně nevinná zvířecí kukadla a Karolinino pomrkávání... a ovčák měl náhle nový domov.
Zamračil se. Ne snad kvůli štěněti a už vůbec ne kvůli Kaiczowske. ,,Máš pravdu,“ přiznal neochotně. ,,Děje... ale vlastně nevím, zda o tom chci mluvit. To... je mezi mnou a Semirem.“

,,Aha.“ Žena nalila jak sobě, tak příteli ještě jeden hrneček: zázvorový čaj voněl zvláštní, zcela neopakovatelnou směsí koření, kterou žádný balený čaj ze samoobsluhy nemohl nahradit. ,,To se urovná, Tome. Lekla jsem se, že jsi měl něco nepříjemného v práci...“
,,Ale měl!“ Kranich zlostně praštil rukou do čela pohovky, až Kulička kníknul a seskočil na zem, kolébajíc se ke svému košíku. ,,Teď to tam nestojí za nic! Přijde mi... že kdybych tam byl sám, tak je to lepší!“
,,No tak.“ položila mu dlaň na rameno. ,,Uklidni se, prosím. Vy jste se...“ zaváhala, ,,pohádali se Semirem?“
,,Ale ne. Jak bychom mohli! On mi totiž pán vůbec nevěnuje pozornost,“ ušklíbl se modroočko, ale její dotek, tak příjemně vlahý, nesetřásl. ,,Pořád se baví jen o Wox! Hodil mě,“ posteskl si nešťastně, ,,přes palubu. A to si říká parťák... po všech letech, co jsme spolu, se objeví jedna jediná česká sukně... a je to všechno v kýblu...“
Nezabránila malému pousmání. ,,Tome... Před pár dny jste spolu byli na fotbale. A v úterý v hospodě na pánské jízdě. Jste spolu často, na to, že společně pracujete... Nemám dojem, že by se ti nevěnoval! Tak o co jde?“
,,Dřív,“ mrzutě rejpnul palcem v černé ponožce do nohy stolu, ,,to bylo lepší. Jen my dva... a žádná blondýna. Nechápu.... nechápu proč ji k sobě tak tahá. Proč si ji, krucinál, tak pouští k tělu? Čím si to zasloužila?“
Karolina si stáhla komisařovu hlavu k hrudi, jemně ho hladíc po vlasech. ,,Tome, nezlob se na mě, ale žárlíš. Vždyť Wox je strašně milá holka! Je to sice ještě takové mladé trdlo, ale jinak je chytrá a je i hodná –“
,,Ještě ty s ní začínej,“ zavrčel Tom tak věrohodně, že se Kulička zahrabal do své deky a odvážil se vystrčit jen černý puntík čeníšku. ,,Doufal jsem, že se chytí toho svého prachatého starouše a dá pokoj. A nic. Leze za Semirem furt.“

,,Teď jsi ale,“ Kar ho jemně odstrčila, ,,pěkně nespravedlivý, víš to?“
Zalapal po dechu. ,,Prosím?“
Uhnízdila se na pohovce, čelo nakrčené: Toma Kranicha milovala převelice, ale někdy jeho myšlení prostě potřebovalo kapánek popostrčit. ,,Když jsme MY DVA spolu začali chodit, nebyl jsi se Semirem několik týdnů po práci ani jednou. Dobře si pamatuji, jak jsi ho jednou odmítl, protože jsme už měli zamluvené kino. Pokud vím, Semir si na to nestěžoval a chápal to. Prostě čekal, až si na něj uděláš čas...“
,,Ale já do tebe tehdy byl... Teda,“ Tom poplašeně potřásl hlavou, ,,pořád JSEM zamilovaný! Chodili jsme spolu, to se bere jinak. Semir s Terezou díkybohu nechodí.“
,,Tome...“ unaveně vzdychla. ,,Proč nejsi rád, že i Semir má s kým si vyjít ven, když jsi ty se mnou? Přece nemůžeš chtít, aby seděl doma u telefonu a čekal, až se mu ozveš.“
Otevřel ústa, Kar mu však přes ně položila ukazovák.
,,Pst. Popřemýšlej o tom, Tome,“ zašeptala. ,,Je super, že si tvůj nejlepší přítel našel kamarádku. Vaše přátelství to přece nemění, ne? A navíc... navíc bys měl s Wox zkusit mluvit i ty. Uvidíš, že je moc fajn.“
,,Mhm,“ zabručel sklesle, sám v sobě přiznávaje, že má jeho milá pravdu: možná byl k Semirovi nespravedlivý.
Cítil, jak mu červenají tváře: zatraceně....
Všimla si jeho rozpaků a znovu ho polaskala po vždy pečlivě oholené tváři. ,,Já tě chápu, nemysli si. Jen si myslím, že se nemáš čeho bát, miláčku. Raději... buďme rádi, že nejen že neztratíme Semira, ale ještě máme nového přítele ve Wox. A víš co?“ Chvatně vstala a zatleskala, čímž již se usmívajícímu Tomovi velmi připomněla Annu Engellhardtovou. ,,Pojď mi pomoci s jednohubkami. Za chvilku přijdou ostatní!“


*


,,Vynikající, Kar,“ zaňufala poživačně Allerlei a sáhla po další ananasové jednohubce.
,,Jak, Kar?“ zvedl nosík Tom ublíženě. ,,Já jsem s tím taky pomáhal.“
,,To je,“ zamrkala Kaiczowská andělsky, ,,pravda. Zapichoval párátka. Moc hezky mu to šlo.“
Zatímco modroočko v hraném uražení našpulil rtík, Petra se zasmála a projela si prsty dlouhé měděné vlasy. ,,Nepostradatelná pomoc, Tome.“ Pohlédla na hodinky a zamračila se: byla Kranichům vděčná, že jí pomohli s organizační schůzkou pro velkolepou oslavu Nielsova povýšení, ale... ,,Kde jsou Semir s Wox? Už bychom měli začít, nechci, aby měl Harty podezření, když se nevrátím včas domů...“
,,Semir musel jet ještě za jednou paní... oznámit jí, že má syna v nemocnici,“ vysvětlil Kranich a zamyšleně si pohrával s kouskem špičatého dřívka. ,,Říkal, že ji tam možná i odveze. Naštěstí to nebyla tak vážná havárka, jen otřes mozku...“
,,Ou,“ zasykla pihatá mladá partnerka vyhublého geniálního technika.
,,No a naše slečinka?“ Přes Karolinin varovný pohled se Kranich zašklebil. ,,No, ta je buď s Turkem... nebo se chystá na velkolepý samostatný příchod.“
Brunetka káravě mlaskla.
,,Nedémonizuj ji tak, Tome,“ zašklebila se Petra. ,,Wox je náhodou milá. Představ si, že včera Harty přišel do dílny a byl úúúplně mimo. Lekla jsem se, co mu je – a on ze sebe vykoktal, že mu volala Tereza. A prý jen tak! Jen aby se zeptala, jak se má. Byl z toho úplně dojatý, musel si dát sklenku destilované vody, aby se uklidnil!“
Kranich polkl chystanou špičku a drobátko e zastyděl: moc dobře věděl, že je ve slovech Allerlei schovaná lehká výčitka. On s Gerkhanem se na Hartmutta obraceli v podstatě jen tehdy, když něco potřebovali...
Než se stačil nějak ospravedlnit, prořízl kamarádské posezení zvuk zvonku, až se Kulička rozštěkal.

,,Semir, nebo Wox?“ zamumlal Tom, když se Karolina se štěnětem v patách vydala otevřít: a když se místností rozlehl příjemným mužským hlasem pronesený pozdrav, jen si vzdychl. ,,Překvapivě.“
,,Terka tady ještě není?“ otázal se Gerkhan a poděkoval za kávu, kterou mu Karolina zalila a Petra osladila třemi lžičkami cukru.
,,Ne, asi se nějak zdržela,“ pokrčila rameny Allerlei a znovu s úzkostí pohlédla na ciferník. ,,Ale měla by si pospíšit... ví o téhle schůzce vůbec?“
,,Jo, říkal jsem jí, že by měla přijít. Slíbila, že dojde...“ Turek se poškrábal na hlavě. ,,Ve městě zase kolabuje doprava, tak možná uvázla na nějaké křižovatce. Tak počkejme.“
,,Nebo se slečna rozhodla, že dá přednost onačejší společnosti,“ rýpl si Tom, aby rychle zmlkl, když zaregistroval posmutnělý přítelův pohled. ,,Asi musela být ještě v práci, no,“ zamručel smířlivě. ,,Pusťte rádio, třeba padla vláda.“
,,Nebo...“ jakou teorii vymyslela Kaiczowska, která hladila po zádech usínajícího Kuličku, se už nikdy nedozvěděli, protože její slova přerušila elektronická znělka německého akčního seriálu.
,,Jej, promiňte!“ začala se Allerlei šacovat, v rozpacích z toho, že si zapomněla ztlumit zvuk u telefonu. ,,Hned to vypnu, moment...“ konečně našla mobil v zadní kapse džínsů. ,,Ale to je Wox!“

Ústa zkroucená v soustředění, přiložila si měděnovláska technicky vytuněnou krabičku k uchu, gestem vyzývaje zvědavé přátele k mlčení. ,,Ahoj, Terko! Kde ses zdržela? Už čekáme jen na tebe.“
Následoval patrně proud dívčiných vysvětlení, neboť mladá žena zůstávala tiše.
,,Aha... a fakt to nejde?“ Otázala se po chvilce zklamaně: osazenstvo pokoje po sobě hodilo pohledem. Takže blondýna nepřijede?
,,No, to je jasný, pokud to není možné. Ale je to škoda.“ Petra skousla ret. ,,Ale na Nielsovu oslavu přijdeš, že?“
,,To ráda slyším. No a pomoci nám chceš?“
,,Fajn. Tak my se tady domluvíme, co a jak přichystat a něco necháme na tobě, pak ti ještě zavolám jo?“
,,Tak super. A nemusíš se už,“ technička se pousmála koutkem úst, ,,omlouvat, pětkrát to stačilo. Měj se hezky, Wox, uvidíme se nejpozději na oslavě, jo? Tak čau.“

,,Ale copak?“ sledoval Tom, jak Petra schovává teď již ztlumený mobil zpátky do kapsy. ,,Slečna si na nás neudělala čas?“
,,Něco jí do toho bohužel vlezlo,“ pokrčila rameny mladá žena. ,,No, musíme se domluvit bez ní, Terka nás jen prosí, abychom jí taky určili nějaký úkol. Tak bych na ní nechala asi šampaňské a chlebíčky...“
,,Peťo,“ otázal se malý turecký komisař tiše, ,,a proč že Wox nepřijede? Řekla důvod?“
Nechala ruce klesnou na stůl. ,,Vlastně...“ zamumlala, ,,ne. Nějak se tomu vyhnula. Zněla,“ poposedla žena na židli, ,,zněla... divně.“
,,Jak?“ zapomněla Karolina, že si chtěla přidat do kávy jen jednu lžičku cukru a v zaujetí jich do šálku obrátila nejméně pět. ,,Jak divně?“
,,Nevím... zdála se mi hrozně nervózní. Napjatá. Ale možná jí jen bylo hloupé, že to musela zrušit, nebo má fakt něco naléhavého. No to je fuk, je v pořádku, to je hlavní. Prosím, mohli bychom se domluvit na té –“
Kranich si však založil ruce na hrudi a bez problému kamarádku přerušil. ,,Zajímavé, jak jste všichni zazdili jednu roztomilou věc.“
Kar zvedla obočí v jasné hrozbě, Tom však v reakci na jejich udivené výrazy pokračoval.
,,Nezdá se vám divné, že zavolala zrovna Petře?“
,,Pravda,“ obrátila se měděnovláska k napjatě se tvářícímu tureckému komisaři. ,,Semir jí byl vždycky bližší. Třeba to zkoušela a nedovolala se mu?“
Gerkhan zareagoval pohybem rychlým jako zmijí útok, až sebou všichni polekaně trhli a vyšší z komisařů v odvetě na takovou akci tiše vzdychl. ,,Ne,“ zazněla v Semirově hlase zklamaná naděje, když údaje v mobilu překontroloval. ,,Nevolala mi.“
,,Pročpak asi,“ řekl Tom tiše, ,,volala právě Petře, hm?“
Allerlei si odkašlala. ,,Já se,“ pravila nesměle, ,,nerada hádám, no. Nesnáším hádky.“
,,Přesně tak.“ Jízlivost z Kranichova tónu crčela s intenzitou islandského gejzíru. ,,Milá slečinka moc dobře věděla, že kdyby zavolala komukoliv jinému, musela by si dát s tím vysvětlováním sakra víc práce. Hezky si to spočítala. Ony ty blondýny asi fakt nebudou hloupé – minimálně pokud jim jde o sebe sama.“
Semir si odkašlal. ,,Tome, Wox slíbila, že tu bude. Určitě má vážný důvod, proč sem nepřišla!“
Modroočko se pousmál. ,,To by měla mít. Hodně vážný důvod.“


Arrow


*****


Mladíkovi mohlo být tak kolem pětadvaceti: jeho věk však rozhodně nebyl tím, co Semira zaujalo. Tureckému komisaři se zdál daleko zajímavější fakt, že si muž do poměrně chladného květnového rána vyšel jen v krátkých šortkách a mezi lidmi, kteří se po náměstí pohybovali v jarních bundách, působil docela bizarně.
Gerkhan se otřásl a zachumlal se do té své: orientální krev se projevila, žádala si teplotu minimálně o deset stupňů celsia vyšší a policistovy pokusy obalamutit klepavku tím, že bude zírat po lidech v okolí, na ni zapomenout nedaly.
Zamračil se a mrkl na hodinky: digitální pětka se zrovna změnila v šestku, takže na displeji stál údaj 8:46. Měla nejvyšší čas... a on taky, pokud měl stihnout začátek služby o půl desáté.
Raději znovu upřel zrak na ústí metra, z něhož, jak dobře věděl, se dívka každý den v tuto dobu vynořila, aby si to mašírovala do redakce Die Welt, u úpatí jejíž budovy se prostranství rozkládalo. Trčel tu už dvacet minut... a vážně nemínil kamarádku ve finále přehlédnout.
Jistě, mohl by se s ní domluvit na srazu třeba o polední pauze... ale nějak dával přednost nenadálému přepadu, nedávaje slečně možnost k vymýšlení výmluvy, proč se nesejít.
Známý pohyb upoutal cvičené policistovo oko: nervózní gesto, jímž si Wox odhazovala vlasy z tváře, vyniklo i v lidském hemžení.
Ok. Semir zaťal zuby a vystřelil dopředu, prodíraje se mezi těmi, co spěchali do práce. ,,Terko! Terezo!“
Na moment strnula v úleku, teď zády k němu. Pak udělala dva tři kroky dopředu, jakoby se rozhodla předstírat, že nic neslyšela, načež se s rezignovaným, podivně vzpurným výrazem otočila. ,,Semire?“

,,Ahoj.“ K dívce, který stála s rukama složenýma na hrudi, ho donesla rychlá chůze. ,,Jen jsem tě chtěl vidět.“
Zvedla obočí. ,,Ahoj. No... ale já musím do práce. V celou máme poradu.“
,,Počítám, že to bude chvilka,“ usmál se povzbudivě, bedlivě si děvče měře.
,,Co je?“ ustoupila o krůček, až se musela omluvit postaršímu muži, do něhož nevrazila jen díky jeho rychlé reakci. ,,Děje se něco?“
,,Jen se dívám,“ vydralo se Turkovi ze rtů přiznání, ,,jestli jsi v pořádku.“
,,Proč bych neměla být...?“
Pohodil hlavou a pokrčil rameny. ,,Klidně si mysli, že jsem paranoidní... ale mně přišlo divné, že jsi včera nedošla na ten sraz. Slíbila jsi, že si čas najdeš, tak jsem si říkal, jestli nemáš nějaké potíže.“
Wox mu zírala do tváře, jakoby neměla nejmenší tušení, co odpovědět: nakonec se pousmála, očividně se rozhodujíc vzít jeho starosti za klad, ne za otravnost. ,,Díky, Semire, ale... je to ok. Ano? Nemusíš se o mně bát. Já jsem,“ neodpustila si úšklebek, ,,svéprávná.“
,,To jo, ale...“ Odmlčel se komisař, rád, že s dívkou stojí trochu stranou davu, jenž se vyvalil ze zející tlamy východu z metra. ,,Terezo, proč jsi včera nepřišla?“
Ošila se. ,,Něco mi do toho vlezlo. Prostě... jsem si to nedovedla uspořádat. Moje vina.“
Čokoládové oči neopustily líce, jež zbarvil nach, ani na milimetr. ,,Opravdu, Terezko?“
,,Co chceš slyšet?“ optala se novinářka tiše. ,,Nechme to tak, Semire. Je to moje vina, nechce se mi to vysvětlovat. Pochopil bys to totálně špatně!“
Gerkhan skousl ret: tak přece! Instinkty ho neklamaly, bylo v tom něco víc, něco, čím se mladá slečna rozhodně nehodlala chlubit. ,,Třeba ne,“ vyzval ji jemně. ,,No tak. Jestli máš nějaké trable...“
,,Nemám! A povídám,“ zamračila se, ,,že by sis to jen a pouze špatně vyložil. Nemá cenu ti to říkat.“
,,Prosím tě, Terezko. Kvůli mně: potřebuji vědět, co včera bylo. Uklidni mě.“
Psí oči zabraly i na nabručenou dívku: Wox si povzdechla. ,,Ale vážně to bylo jinak, než jak to vyzní!!!“


,,Mhhhhhhmm....“
Dlouhým spánkem slepená víčka se rozevírala pouze pomalu a neochotně: redaktorka mžourala do denního světla, uvažujíc, co ji tak náhle vytrhlo ze spánku. Důvod jí došel záhy, jen co si uvědomila nezvyklou tíhu na vlastním těle: překvapeně zvedla hlavu, teď již dočista vzhůru a převelice polekaná.
Tep jí zklidnilo prohlédnutí, že tvář, co se k ní skláněla, patří Kellerovi, jenž jí, ležící, seděl na bedrech: byť ne celou vahou, přece jen to stačilo na to, aby jí působil značnou nepohodu. ,,Dobré ráno, slečno,“ zazubil se na ni.
,,Dobré...“
Musel se v duchu zasmát jejímu zmatení: rozhlédla se kolem dokola, jakoby si nedokázala spočítat, jak se dostala na gauč. ,,Promiň, že jsem to včera nestihl, maličká.“
Předtím, než jí zamkl ústa polibkem, probliklo modrými duhovkami poznání: pak už ho Wox objala kolem hrudi, velmi ochotně spolupracujíc.
,,Počkej,“ odtáhla se po pár vteřinách, nespokojeně se vrtíc. ,,Jsi těžký, bolí to...“
Zvedl se do kleku, takže měl dívčí tělo mezi koleny: skláněl se nad ní, oděn jen do toho, v čem se probudil. Nutno říci, že na něm černé boxerky vůbec nevypadaly směšně. Na svůj věk byl Paul štramák, u něhož by závistivé oko vrstevníka marně pátralo po vrstvě tuku. ,,Hrozně jsme se zdrželi, měli v tom nepořádek.“


_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: Mít moc na(d)
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
,,Aha...“ bodlo v ní zklamání, když jí konečně došlo, proč se probudila na pohovce. Tolik práce si dala s jídlem a výzdobou a vše bylo nanic. Připadala si trapně ve svůdném župánku. ,,No a jak,“ pokusila se své pocity skrýt, ,,to dopadlo?“
,,Vyhráli jsme, jak jinak,“ sjela jí právníkova ručka po šíji na klíční kost, kde prsty polaskala jizvičku, pozůstatek po cigaretě Davida Geiselnehmera. ,,Jinak to ani být nemohlo. Teď jde o to, zda se odvolají. Ale i pak,“ dodal sebevědomě, ,,nemají šanci.“
,,Jsi jednička,“ vydechla obdivně, zavalena pýchou: doteď se její rozum vzpíral pochopit, jak si takové eso mohlo vybrat právě ji, malou šedivou českou šmudlu. ,,Jsem na tebe hrdá!“
Pochvalná slova blonďaté dvacítky by jeho kolegy přiměla maximálně k ironickému úšklebku, Paul však potěšeně poceloval Woxiino čelo, navýsost polichocen. ,,Děkuji, Terezko. No a co takhle,“ prsty se věnovaly pásku, který stahoval župan kolem dívčiných boků, ,,malá odměna?“
Kdyby si už jeho fantazie nepředstavovala realizaci toho přání, byl by si všiml nepatrné změny novinářčina výrazu. ,,No... třeba večer.“ Pohlédla ke dveřím a pokusila se vstát. ,,Musím do práce, Paule. Je už skoro osm... ani se nestihnu nasnídat.“
,,Hodím tě autem,“ zavrněl a stlačil ji dolů. ,,Budeš tam akorát.“
,,Ne.“ Odstrčila ho a prudce se zvedla, okamžitě se poroučejíc k zemi: samozřejmě zapomněla na ty nesmyslně vysoké podpatky, kterými se včera pokoušela udělat dojem. ,,Ááááá!“
Nastavil jí loket, jehož se v poslední chvíli chytla. ,,Díky,“ kývla, se sykanou kletbou skopávaje lodičky z nohou. To se to zase vyvedlo... ,,No, jdu se převléci, tak tam nechoď.“
Mrzutě se posadil, bubnuje prsty do desky stolu: takhle si oslavu svého vítězství věru nepředstavoval. ,,To se přede mnou pořád stydíš?“
,,V některých chvílích ano,“ ozvalo se zpoza dveří ložnice, kde na sebe dívka házela své oblíbené svršky, modré džíny, černé triko a višňové sako. Z útrob Paulovy oblíbené místnosti se vynořila už nalíčená a připravená k odchodu.

,,Netvař se tak,“ broukla, cestou ke dveřím z bytu se stavujíc u na pohovce dlícího právníka. ,,Máš tam oběd, tak si ho dej... a večer se uvidí,“ vyhnula se opatrně přímému slibu.
Vstal, aby ji doprovodil. ,,To je škoda,“ zamručel. ,,Zrovna dneska mám celý den volno...“
,,Neboj se, budu tu už tak v osm,“ sáhla po černé polobotce, aniž by tušila, že informací muže rozhodně nenadchla.
,,Až?“ Keller protáhl obličej. ,,No tak,“ pohladil ji po paži. ,,Dej si dneska pohov! Ať si oba užijeme volný den. Zasloužíme si to.“
,,To nejde,“ hodila si tašku přes rameno a prohrábla košíček s klíči, hledajíc ty svoje. ,,Mám nějaké úkoly v redakci.“
,,Vždyť bys spala, kdybych tě neprobudil,“ postěžoval si právník hořce. ,,Ani ten budík jsi neslyšela, musel jsem ho vypnout sám. Poslední dny jsi pořád unavená. Přece taky musíš vypustit, nemůžou tě tam držet pořád.“
V modrých očích, které k němu dívka obrátila, se zračila výčitka. ,,Paule... já jsem líná, neskutečně líná. Jediná věc, kterou beru fakt zodpovědně, je má práce. Miluju ji... a nemůžu si dovolit kiks. Vyhodili by mě, Paule. Tak mi, prosím, nepodrývej morálku. Nemysli si,“ odemkla vrchní zámek, ,,taky bych tady dneska raději zůstala s tebou a oslavila to. Ale nejde to a to je prostě konečná-ááá, co to děláš?“
Keller jí lapil za obě zápěstí a nehledě na to, že byla již obutá, lehce smýkl blondýnkou zpět do nitra bytu: jen co vykulenou Wox pustil, sáhl jí do saka grifem zkušeného kapsáře, aby vítězně zamával kořistí, černou Nokií. ,,Ale jde to, hned ti to ukážu, maličká. Dneska se prostě odpočívá! Nenechám je, aby tě utahali k smrti.“
,,Neblbni!“
Sápala se po telefonu, vysokému Paulovi však stačilo popojít a stoupnout si na špičky: celý rozesmátý geniálním nápadem si přiložil prst na ústa. ,,Pššššt.“

,,Paule!“ Srdce jí tepalo zuřivostí, když jí došlo, že to muž myslí vážně: drze se prohrábl celým seznamem a se spikleneckým mrknutím a opětnou výzvou k mlčení si přiložil telefon k uchu.

,,Dobrý den, pane šéfredaktore... ach, ne, ne, to není slečna Wox.“ Advokát se na hněvem naplněnou dívku nevinně pousmál. ,,Jsem její přítel, Paul Keller.“
,,Ne ne, nic se jí nestalo, nebojte se. Jen... jsem se před půl hodinou vzbudil a přítelkyně měla horečku, tak jsem vypnul budík a nechal ji spát. Prosím vás,“ nasadil právník zkormoucený tón, ,,dneska Tereza nepřijde. Počkám, až vstane sama, nechci ji budit. Ať se z toho dneska vyleží doma v teple...“
Zápěstí si mnoucí blondýnka zalapala po dechu: musela se opřít o zeď, aby ji takový podvod neporazil. Krev jí vařila směsí ponížení a nehorázného vzteku.
,,Ano, to víte, že vyřídím. Myslím, že zítra už bude fit, ano. Díky za pochopení, mějte se hezky, naschle.“

,,Mno,“ zvedl obočí, když típl hovor, ,,tak jaký jsem? Máme den jen pro sebe, maličká! Tak to oslavíme, třeba hned tím, co jsi včera nachystala!“
,,Oslavíme? A jak asi!? Já jsem přece,“ Wox se vyzula, dobře si vědoma toho, že teď už do práce skutečně nemůže, ,,nemocná, ne? Na smrt nemocná! A potřebuji spát. Tak si jdu,“ cholericky mrskla sakem na zem, ,,lehnout! A zdůrazňuji, že jdu SPÁT, tak mě laskavě nech, když jsem takový marod!“
Keller jen zamrkal, když dívka vztekle práskla dveřmi od ložnice. ,,Ale já to myslel dobře...“


,,Co že udělal?!“
,,Hele, klid,“ nakrčilo se Woxiino čelo. ,,Řekla jsem, že to vyzní daleko hůř, než to bylo ve skutečnosti. Fakt je,“ povzdechla si, ,,že měl Paul pravdu, vážně jsem si potřebovala odpočinout. V redakci toho teď po mně chtějí moc...“
,,Jasně! On totiž Keller moc dobře ví, co je pro tebe dobré, co?“ Zaironizoval si Turek, jehož dívčino vysvětlení šokovalo. ,,Vlastně to ví dokonce lépe, jak ty, ne?“
,,Ach jo. Podívej,“ vzhlédla k němu malá blondýnka unaveně, ,,já už jsem si to s ním vyříkala, zakázala jsem mu, aby ještě někdy udělal něco podobnému. Omluvil se, mrzelo ho to. A pak, zase se tolik nestalo! Vážně mě nechal ještě tři hodiny spát, pak ohřál ten můj oběd a celý den jsme si pouštěli filmy na DVD. Prostě pohoda. Jen jsem,“ zkřivila ret, ,,tím pádem nemohla dojít na tu schůzku u Karoliny a Toma. Nešlo prostě odejít z bytu, když si šéf myslel, že tam ležím s horečkou – znáš to... náhoda je blbec a já bych fakt nechtěla, aby mě šéf viděl, jak si jdu po ulici. Mrzí mě to,“ sklopila hlavu provinile. ,,Fakt jsem tam chtěla jít...“
,,Rozumím.“ Semir mačkal pěsti, až ho bolely: to, co Keller předvedl, se mu absolutně nelíbilo. Kruci, co si ten chlap myslí? ,,Mám,“ pronesl nakonec těžce, ,,jeden návrh.“
Pohlédla na něj. ,,Jo?“
,,Co bys řekla na to,“ pokračoval Gerkhan tiše, ,,kdyby Paul přišel na tu Hartyho oslavu? Samozřejmě se napřed zeptáme Allerlei... ale chtěl bych Kellera poznat, Wox. A řekl bych, že nejsem sám....“
Poškrabala se na hlavě, očividně váhajíc mezi skepsí, zda bude Paul souhlasit, vlastní pochybností o smyslu akce a touhou se přítelem pochlubit. ,,Zeptej se Peti,“ kývla stroze, ,,já to Pauliemu navrhnu. Ale nevím, nevím...“
Chtěl ještě něco říci, Wox ho však zadržela rázným gestem.
,,Už musím, Semi. Před minutou mi začala porada, tak... Měj se! A neboj se o mě.“

Hleděl za blond vlasy, co vířily, jak jejich majitelka spěchala ke dveřím budovy a zavrtěl hlavou. ,,Právě že bojím, ty jedno dítě,“ zamručel nespokojeně. ,,Právě že bojím.“


Arrow


*****


Paul počkal, až se hladina vody v hrnci po zhasnutí plamene poněkud uklidní a poté, co se napovrch přestaly drát bubliny varu, vidličkou vylovil pět nožiček párků, nespokojeně zíraje na jejich rozpraskanost.
Co naplat... nebyl právě zvyklý si vařit a byl by přivítal krátké odskočení si do oblíbené blízké restaurace, avšak jeho přítelkyně jeho plán odbyla a kladně se nevyjádřila ani k nápadu, že by si mohli nechat jídlo dovézt.
Zalovil v lednici, párky rozdělil tak, že dal blondýnce dva a sobě tři, přidal k nim kopeček hořčice a servíroval jednoduché a na jeho poměry velmi nezvykle levné jídlo na stůl přímo před dívku, co se hrbila u laptopu. ,,Prosím, slečno.“
Vzhlédla a otevřela ústa: vůbec si nevšimla, že už z kuchyně přišel. ,,Jej... díky, Paulie! Ale klidně sis mohl něco objednat pro sebe... já nemám hlad.“
Zatvářil se tak zklamaně, že skousla ret s výčitkou svědomí. ,,Ale dám si, hezky voní. Děkuji!“
,,To bych řekl,“ broukl a zkoumavě se do jedné nožky zakousl: popravdě doufal, že měly ještě nějaký ten den před datem spotřeby. Nechala si je tu asi omylem postarší dáma, co mu chodila uklízet a teď se náramně hodily. Nezbývalo než se modlit, aby si nepolechtali žaludky botulotoxinem. ,,Jedla jsi dneska vůbec něco?“
,,Mhm,“ polkla dívka sousto. ,,Snídani. A měla jsem tři kávy, s cukrem a smetanou, tak...“
Zamračil se.
,,No joooo,“ Wox otráveně pohodila hlavou. ,,Nebyl čas, chápeš? Neměla jsem hodinu na to, abych si zašla na menu. Zítra to už bude lepší. Snad.“

V Německu se blížily volby a novinářům nastávalo období žní – slečna z České republiky, vystudovaná to politoložka, by byla normálně na vrcholu blaha, kdyby ovšem její kolega zákeřně neonemocněl mononukleózou a druhá o politiku se starající spolupracovnice ještě zákeřněji neskončila doma na rizikovém těhotenství. Blondýna tak na zpravodajství o politických stranách zůstala sama a ač téma milovala, z představy, kolik času teď v redakci stráví, se její plavé pramínky měnily na sivé.

,,Díky za večeři, jsi zlato,“ vstala a vtiskla sedícímu právníkovi polibek do vlasů, sama se zmocňuje talířů. ,,Umyji je...“
,,Ne, ne, jen hezky,“ vzal jí nádobí z rukou jemně, ,,dělej svou práci. Ať to máš brzy...“ potutelně na ni předtím, než odešel ke dřezu, zamrkal, aby bylo jasné, čím míní zaplnit večer: dívka jen ztrápeně vzdychla a vrátila se k počítači, cítíc příšernou nenávist k řádkům, které ještě musela naklepat.
Naštěstí se jí do práce podařilo zabrat a tak ani nevnímala, jak rychle uběhla půlhodina, po níž jí po bříšku přejela mužská ruka, až sebou děvče škublo leknutím. ,,Paule!“
,,Copak?“ zamumlal, tisknouce se k jejímu boku. ,,Snad neruším?“
Vzala jeho dlaň a bez okolků ji položila muži na stehno. ,,Já ti říkala, že chci dneska k sobě domů, že mám práci. To ty jsi chtěl, abych přišla sem, že můžu psát i tady. Tak mě, prosím tebe, nech. Tady nemám radost, že to musím dodělat.“
,,Dobrá, dobrá,“ souhlasil zklamaně. ,,Pomoci ti asi nemohu, Terezko...?“
Pousmála se, litujíc své předchozí prudkosti. Nemohla si pomoci... byla příšerně přepracovaná. Proč by to měl odnášet on? ,,Ne, Paulie. Ale děkuji. Vydrž to ještě pár dní, prosím... určitě mi seženou pomoc.“
Kývl a oddálil se, míře do sprchy: koupel si dopřál dlouhou, dlouhatánskou... a když se vrátil, hodiny ukazovaly půl jedné, Wox právě zavírala vypnutý notebook, prsty si projíždějíc dlouhé plavé vlasy. ,,Hotovo!“ usmála se na přítele znaveně. ,,Ježiš, já bych spala...“

V mžiku byl u dívky, hladě ji po ramenech. ,,Už to teda máš?“
,,Jo, to na zítřek ano,“ zašklebila se radostně, v úlevě se k právníkovi vinouc. ,,Promiň, asi jsem fakt měla být doma, nemusel jsi tady jen tak sedět a koukat.“
,,Rád se na tebe koukám.“ Úsměv mu dělal hladce oholenou tvář neuvěřitelně přitažlivou: vypadal při něm na méně, než na takřka padesát. Jakoby v něm v takovou chvíli proběhlo něco mladšího, radostného, co se milerádo objevilo na povrchu. ,,A ještě raději...“
Ulehčení se jí z obličeje vytratilo, jakmile se ji pokusil jemně položit na pohovku. ,,Nech mě, Paule. Dneska mě nech.“
Poslechl, ale v očích se mu zračilo znepokojení. ,,Děje se něco?“
,,Ne. Jen jsem... unavená, otrávená... a chci si lehnout a spát.“
,,Chápu.“ Očividně mu dalo problém se pousmát, leč dokázal to. ,,Někdy se to strašně nahromadí, Terezko a člověk musí makat jako blázen. Taky to znám, vždycky před zahájením procesu je to šílený blázinec. Tak se neboj, rozumím ti. Dneska si odpočineš a třeba zítra...“
,,Ne zítra!“ cukla sebou, jakoby se na ni dál pokoušel sahat, ač byly jeho ruce dávno v klidu. ,,Ne pozítří!!! To... nemůžeme mít večer i jiný program, kruci? Nemůžeme někam jít?!“
Nestačil mrkat, vyvalený z tak prudké reakce a z pohledu na podivně zkroucenou dívčinu tvář. ,,Terezko...“
,,Nechápu, proč nezajdeme do kina! Nebo na koktejl, nebo ven do parku... co já vím!“ Novinářka rozmrzele žmoulala v pěsti roh červeného polštáře, který na pohovce vždycky ležel. ,,Pořád jen TOHLE...“
Ačkoliv si stěžovala, ačkoliv byl její tón přesycen naštvaností, přece jen Keller pocítil cukání vlastních koutků: nedokázal si pomoci, ale to, jak stydlivá Wox i přes pěkných pár týdnů jejich randění nedokázala přenést přes rty slovo sex, mu přišlo nevýslovně roztomilé.

,,Proč jsi to neřekla dřív, Terezko?“ zeptal se tiše. ,,Vždyť já nejsem proti. Jen jsem si říkal, že ty máš málo času, já taky... a když se večer sejdeme, přijde mi škoda jít mezi cizí lidi a trávit hodiny tím, že se budeme dívat na nějaký film a nepovíme si ani slovo. Ale jak chceš... nevěděl jsem, že ti to vadí.“
Vzdychla. ,,Vadí... a nevadí.“
Odpověď hodná mudrce nebo blázna. Paul se poškrábal na hlavě, náhle osvícen nápadem. ,,Terezko! Už vím, kam bychom mohli jít!“
Zvědavě na něj pohlédla, maličko vytržena ze své rozmrzelosti. ,,Kam?“
,,Za pár týdnů,“ smaragdově zelené duhovky plály rozrušením, ,,je tady v opeře právnický ples, má snad staletou tradici. Vždy jsem zván – doprovodíš mě letos, že ano? Bude mi ctí...“
Blondýnka se zarazila – měla dojem, že sama sobě svým přáním vrazila kudlu do zad. ,,Ech...“
Advokát zářil natolik, že jí bylo hloupé to naráz odmítnout. ,,Paule,“ špitla. ,,Já... neumím tančit. Nemám to ráda... A budete tam asi hodně cizích lidí, ne?“
,,Žádný strach,“ líbnul ji na převelice bledé čelo. ,,Bude se ti to líbit, maličká. Je tam spousta důležitých lidí, ministři, policejní prezident, státní nadvládní... loni se tam objevila i Angela.“ Keller neměl problém oslovit německou kancléřku křestním jménem – vzhledem ke své funkci externího poradce kabinetu byl s Merkelovou v poměrně úzkém kontaktu. ,,Nu a Schröder je tam vždycky, je to přece právník. Seznámím tě s nimi, Terezko. Může se ti to hodit i jako novinářce, takové kontakty se nejlépe navazují na podobných akcích...“

Aniž by to věděl a snažil se o nějakou zákeřnost, advokát zahrál přesně na strunu slabiny dívky, které se rozzářila modrá očka: být ve společnosti velkých a mocných byl vždy její sen. ,,Jenže... já nevím.“ Ošila se, ač ji vidina toho, jak si potřásá rukou s vysokými politiky, zalechtala v podbřišku. ,,Doopravdy neumím tančit. A pokud je to nějak nóbl, ztrapním se tam...“
,,Neboj se!“ Paul věděl, že má napůl vyhráno a jeho předchozí roztrpčenost se rozpustila v dobré náladě. ,,Prosím tebe, maličká! Je to... parta lidí, co si hraje na vybranou společnost. Vydrží jim to tak hodinu a půl... a za chvíli už vidíš, jak se ta smetánka vesele zpíjí do němoty a vážení páni advokáti se sápou na hostesky.“
Wox ohrnula ret. ,,Tak teď jsi mě teda fakt navnadil...“
,,Ne, vážně. Je zábava sledovat, jak jim padají masky. A to říkám,“ pousmál se Keller, ,,i když jsem jejich kolega. Ty si tu povrchnost vychutnáš hlavně, maličká. Pojď! Určitě toho nebudeš litovat, slibuji. Prosím... Já se tebou,“ něžně váhající Terezu pohladil po paži, ,,alespoň pochlubím...“
Polichotil její ješitnosti a polaskal nízké sebevědomí, jak to uměl právě jen on. A dívku, která si vzpomněla na rozhovor se Semirem z dnešního rána, tím potěšil a... inspiroval. ,,Dobře, Paule, půjdu. Ale jen když se mnou někam půjdeš ty.“
Zamžikal, ale v radosti nad jejím souhlasem se odmítl znepokojovat dopředu. ,,Kam, Teri?“
Nadechla se. Tak, teď se uvidí, jak vážně pan Keller mínil tu výzvu, že měla nějaký program vymyslet a on se mu přizpůsobí. ,,Můj kamarád byl povýšený v práci a přátelé mu ve čtvrtek odpoledne dělají oslavu na zahradě. Budu tam pomáhat s přípravou a jsem samozřejmě host... a chtěla bych, abys šel taky, Paulie. Jsi,“ stiskla mu ruku v žádosti, ,,zvaný, opravdu oficiálně zvaný, Peťa mi kvůli tomu volala. Tak... přijdeš, prosím? Chceš,“ ztišila hlas, ,,poznat mé přátele?“

Nutno říci, že jeho reakci vůbec nečekala: Keller se napřímil, v obličeji nepředstírané potěšení. ,,Pochopitelně! To je vynikající nápad!“
Blondýnka byla jeho radostí až zmatená. ,,Opravdu?“
,,No jistě! Alespoň poznám, s kým trávíš čas! A stejně o nich pořád mluvíš, chci je vidět.“
,,Paulie!“ krátké a buclaté dívčí paže právníka lapily do objetí. ,,Díky moc! Nevíš, jak jsi mě potěšil, že jsi neodmítl. Ty jsi nej... Já jim zase stále vyprávím o tobě, rádi tě poznají...“
Poplácal ji. ,,Tak, domluveno. Ale jako výměnný obchod to neberu, šel bych, i kdybys ty ten ples hodila za hlavu.“ Moc dobře cítil, že si u přítelkyně šplhnul a po včerejším trapasu s mobilním telefonem si značně vylepšil pověst. Byl za to rád. ,,A bude tam.. i ten tvůj Semir?“
Odtáhla se od Kellerovy hrudi, do níž se tiskla obličejem a nakrabatila čelo. ,,Jistě. To vadí?“
,,Ale vůbec ne.“ Muž si teatrálně zamnul ruce, hezky se na dívku šklebě. ,,Pěkně si ho okouknu, jestli mi na tebe moc nehází oči, holka. Alespoň si ho proklepnu!“
Blondýnce v hrdle zaklokotal smích. Vida, pánové se míní navzájem kontrolovat? ,,Teda! Já nestačím zírat.“
,,Ty hlavně,“ stlačil si její hlavu do klína, sám hledě na hodiny, které teď ukazovaly už čtvrt na dvě v noci, ,,odpočívej. Nevím, jestli jsi unavená, nebo tě něco trápí, malá. Trápí tě něco?“
Změna tématu jí nebyla po chuti: slabě zavrčela a pokusila se vymanit, Keller ji však držel pevně. ,,Ale nic.“
,,Ne, nic. Něco. Mám oči. Nechceš mi něco říci?“
Rezignovala na odpor a vyčerpaně se poddala prstům, co jí jemně vískaly vlasy: koneckonců, každý moment, kdy se zlatavé pramínky napnuly, jak za ně právník zatáhl, přinášel nové a nové vlny slasti, které z ní splavovaly vědomí. ,,Ne, Paule,“ řekla tiše. ,,Nic. Nic se neděje. Promiň mi, prosím tě. Jsem... odporná. Vím to... To ta práce, je jí... tolik...“

Mlčel, ačkoliv jí nevěřil ani slovo: hlodal v něm převelice nepříjemný pocit, že jde o něco hlubšího, než pouhé zavalení tématy a články. Než však zformoval otázku, uvědomil si, že její hlava na jeho stehnech jaksi ztěžkla. ,,Terezko?“
Wox ležela bez pohnutí, nohy pokrčené na sedačce, ústa drobátko pootevřená: víčka jí zamkla únava.
Paul ji opatrně, přeopatrně přendal hlavou na polštář, vstal a zaváhal: nechtěl ji budit, na druhou stranu si dobře pamatoval, jak si včera odpoledne, když s ním konečně začala mluvit po ranní hádce, stěžovala na to, jak je gauč nepříjemný. A pak... už zjistil, že pokud novinářka usnula poté, co se sama přichystala ke spánku, byla její dřímota lehká jako pírko – zato když se propadla do snů únavou právě jako dneska, nebyla k probuzení, ani kdyby jí pustil do ucha protipožární sirénu. Nakonec se rozhodl: jemným pohybem štíhlých prstů dívce rozepnul těsné, nepohodlné džínsy, pomalu jí je stáhl ke kotníkům a odhodil, aby stejně naložil i s jejím fialkovým tričkem a prádlem.
Sehnul se a poté se spící Wox v náruči vykročil k ložnici: baculatá blondýnka byla pěkně těžká a ač ji unesl bez větších potíží, i jemu se ulevilo, když spočinula na matraci, až po krk jím zachumlaná do teplé peřiny.
Zůstal vedle ní sedět, dlaň na jejím krku. Teplotu neměla... tak co ji trápilo?
Nakonec se vzdychnutím načechral svůj polštář, lehnul si těsně za dívku, ruce obtočené kolem jejího břicha: přitáhl si snící, ze spánku tiše mumlající děvče k sobě, tvář zabořil do hustých plavých vlasů a zavřel oči.
Taky musel načerpat sílu. Na čtvrteční setkání bylo třeba se připravit.


Arrow


*****


Tom Kranich dozunkl kávu, kterou mu Allerlei připravila do oblíbeného Nielsova hrnku, otřel si kofeinem nahořklé rty a labužnicky mlaskl. ,,Tak jak?“
Karolina, která si hověla na pohovce, si přestala projíždět prsty bohaté kudrny hnědých vlasů. ,,Ještě počkej, někdo přijde.“
Semir, který pihaté paní domu gentlemansky myl nádobí se pousmál. ,,Wox říkala, že na sto procent dorazí dřív.“
,,Jo?“ Modrooký komisař si odfrkl. ,,Asi jako minule, že?“
Popravdě měl vysoký elegantní policista důvod ke svému pesimismu: domluva zněla, že oslava začne v pět hodin, ovšem ti, kteří chtěli přiložit roku k dílu a pomoci s přípravou, se měli dostavit již ve tři. A vzhledem k tomu, že se velká ručička miliskovala s jedenáctkou a malá oblizovala trojku...
,,Pojďme ven,“ narušila jeho černé vidění vždy rozesmátá Petra a než se vyřítila na zahradu, stihla plesknout vyjeveného, u dřezu se mořícího Semira utěrkou přes zadek. ,,Ať se na to podíváme!“
,,Tak jo.“ Tom nabídl rámě Kar a brunetka ho s úsměvem vyprovodila směrem za hyperaktivní Allerlei, která při ukazování na stromy, kde plánovala rozvěsit lampiony, švihala štíhlými pažemi tak rychle, že připomínala bláznivý větrný mlýn. ,,Ale uvidíš,“ broukl směrem k přítelkyni, ,,že to tak bude.“
,,Jak?“ Kaiczowska si upravila límeček.
,,Uvidíš, že Wox a ten její přijdou až na tu oslavu – a pěkně půl hodiny po začátku, aby měli exkluzivní entrée! No uznej,“ ohrnul Tom nos, ,,přece by si pan právník při přípravě nešpinil Huga Bosse a slečna by před ním nepracovala, ne? Aby si to ještě nepřiplula v šatech, princezna naše.“
,,Nebuď škarohlíd,“ mrkla na něj učitelka polštiny a vydala se za kamarádkou, která poskakovala zase o kousek dál.

Semir si otřel ruce do inkriminované utěrky a zakabonil se.
Nějak... si nemohl zvolit strategii jednání s Paulem. Uvidí ho teď poprvé, ale...
Neměl ho rád. Neměl ho rád už dopředu, možná nespravedlivě, možná opravdu totálně nezaslouženě.
Ale něco mu na něm vadilo.
Už to, jak se k Tereze před pár dny zachoval, když ji nepustil do redakce, ho naplnilo špatným pocitem.
Musel se ušklíbnout, když si vzpomněl, jak před pár měsíci, poté, co si s Wox vzájemně zachránili život u Davida, rozvažoval, zda si s blondýnkou začít něco více.... a jak při jeho konečném rozhodnutí nabídnout jí jen přátelství hrál velkou roli fakt, že byl on sám o deset let starší.
A vida, slečna si našla chlapíka, co by jí mohl dělat nejen tátu, ale s trochou úchylné fantazie i dědečka. Dobře, s hodně velkou mírou úchylné fantazie.
Vzdychl.
Nestěžoval si a necítil žádnou trpkost... ale ten paradox ho nutil ke šklebu tím více, čím hlouběji nad tím přemýšlel.
Padesátiletý právník s úchvatným postavením si najde zrovna blonďatou dvacítku. Novinářku. Proč? Není v tom... něco víc? Něco špatného?
Netušil a to ho hnětlo.
A vlastně nevěděl, proč se tím pořád zabývá.
Jen se pořád nemohl rozhodnout, jaký ke Kellerovi zaujmout postoj.
Měl ho ignorovat? Blbost, byl přece dospělý a takové jednání jeho věku nebylo hodno.
Měl se na něj prostě usmívat?
Stiskl zuby.
Musí to prostě vyplynout ze...
,,Semire! Kde jsi?“ Hlas Toma Kranicha, který se hrbil u země a za ochotně rozdávaných rad obou mladých žen podkládal viklající se lavičku, zněl pěkně naštvaně. ,,Pomoz mi...“
Turek se usmál a s ulehčením vykročil dopředu, aby otevřel ústa, když si povšiml dvou od branky se blížících postav.

Modrooký komisař měl pravdu v jediném, vlastně ani v tom ne tak docela. Wox sice neměla šaty, ale i tak mohly všem čtyřem přátelům vypadnout oči z důlku, když si porovnali nynější dívčin vzhled s tím obvyklým.
Velice, převelice nervózně se tvářící novinářka kráčela jen zvolna, očividně se v nedlouhé sukni cítíc nesvá: kdyby byla látka ještě o kousek kratší, působil by celek nevkusně, takhle ovšem nad kolena sahající černou sukni skvěle doplnily vysoké, celá lýtka halící tmavé boty a vypasované kožené sáčko stejné barvy, které oživovalo rudé saténové triko.
V životě ji neviděli jinak než v džínsech a fakt, že stačilo pár hadříků a ze šedé myšky byla sice stále baculatá, leč nadmíru hezká a dokonce snad atraktivní dívka, jim vyrazil dech natolik, že Kellera, který vedle ní šel klidným krokem, málem vypustili z pozornosti.
,,Ahoj,“ pípla Wox když se přiblížili na doslech a vynervovaně si přejela dlaní přes tvář. ,,Tak jo... Dovolte, abych vám představila,“ zrudla, ,,mého přítele. Takže, Paulie,“ mávla rukou ke své napjatě čekající partě, ,,to jsou mí kamarádi Tom, Semir, Petra a Karolina. A tohle je můj přítel, docent Paul Keller.“
,,Já ti dám docenta,“ pousmál se vysoký blonďák a jemně se uklonil: jeho zjevná pohoda ostře kontrastovala s dívčiným roztřesením. Jak se dalo čekat, oblek od Bosse nechal bohatý advokát doma, na sobě temně šedé džínsy, černé polobotky a zelený pulover, ladící mu k duhovkách – trochu jím připomínal styl učitelů z Velké Británie. ,,Paul. Těší mě, že vás poznávám!“
Stiskl Karolininu pravici a otočil se k Petře, prohazuje s oběma pár zdvořilostních frází.

Semir přimhouřil čokoládové oči. Dobře, na svůj věk byl chlapík rozhodně fešák... a stačilo pár vteřin, aby Kellerovi objektivně připsal zvláštní noblesu a jakési kouzlo silné, rozhodné osobnosti. A nemohl nepřiznat, že...
,,Panejo,“ usykl Kranich, nevědomky vyjadřuje kamarádovy myšlenky. ,,Slečince pán asi prospívá, co? Musím uznat, že jí to...“
Vzápětí se k nim už právník obrátil, aby jim nabídl svou pravici. ,,Paul.“
,,Kranich. Tom Kranich,“ stiskl modroočko jeho ruku a neutrálně se pousmál. ,,Rád vás vidím.“
,,Takže vy,“ zaměřil se muž na zbývajícího malého policistu, ,,budete vrchní komisař Gerkhan, že? Konečně vás poznávám, Terezka o vás neustále mluví.“
Turek si velmi dobře všiml, jak právník stihl ve dvou krátkých větách vyjádřit, že zná jeho zaměstnání, post a je si vědom dívčina zájmu o něj. Kruci, ten chlap byl zatraceně chytrý. ,,O vás se taky velmi často zmiňuje,“ donutil se Gerkhan k milému výrazu. ,,Takže je velice příjemné setkat se konečně i osobně, Paule.“
,,Také si myslím.“
Potřásli si rukama a zdálo se, že se Wox ulevilo: rádoby nenápadně pokukovala po obou kamarádkách, nesmírně stojíc o jejich názor na svého přítele.

Jenže Allerlei, která se znepokojeně rozhlédla, zajímaly v tento moment o něco praktičtější věci. ,,Terko,“ všimla si jejich prázdných rukou, ,,prosím tě, máte ty chlebíčky, že jo...?!“
,,V autě,“ upokojila ji blondýna. ,,Je jich hodně, pomůžete nám?“
,,Samo!“ Semir udělal krok dopředu, odhodlán být Kellerovi pěkně nablízku, aby si právníka, který zvědavě pokukoval okolo sebe, proklepl.
,,Máte to tady skvělé,“ vysekl advokát poklonu nepřítomnému vlastníkovi pozemku, v práci na KTU dosud vězícímu Hartmuttovi. ,,Tu zahradu vám projektoval van Echler? Dělal tu mou a nemohu si ho vynachválit.“
,,Ech...“ Allerlei sice pochopila, že se muž patrně ptá na nějakého známého zahradního architekta, leč kladně odpovědět nemohla. ,,Ne... ne, to jsme si s Nielsem vymysleli sami. Skalky a stromy já, Nie cesty a jezírko společně...“
Pokýval hlavou, znovu vše přejížděje pohledem. ,,Tak to všechna čest.“
Semira jaksi podráždil Petřin potěšený výraz. ,,Můžeme pro ten šampus a chlebíčky?“ zavrčel, nevšímaje si Tomova pobaveného pousmání. ,,Nemáme zase tolik času.“
,,Zajisté.“ Keller ovinul jednu ruku kolem pasu Wox, která se k němu ochotně přitiskla a celá skupinka vykročila k autu, které Paul zakotvil přímo před domem.
Pánům komisařům se otevřela ústa, když už zdálky identifikovali značku Kellerova vozítka: na druhou stranu, zkřivil turecký policista rty v duchu, mohli čekat, že velevážený pan advokát přijede spíše v Jaguáru, než ve Fábii.
,,Tak to je kousek.“ Z Toma vylétlo obdivné hvízdnutí a pracičky mu užuž chtivě hmataly po kapotě, ozdobené vpředu provařenou siluetou kočky ve skoku. ,,Můžu?“
,,Zajisté.“ Keller sledoval, jak muž zamilovaně přejíždí po tmavém kovu vnadného modelu XKR-S, rád za to, že se jeho vozítko dočkalo zaslouženého obdivu. ,,Pokud chcete, tak si ho projeďte, pánové. Je to mé oblíbené... přijde mi, že jede samo. Však zkuste.“
,,Raději ne,“ zazubila se Wox, kterou auta nikdy moc nezajímala. ,,Je vidět, že naše drahé komisaře moc neznáš – Tom a Semir ti z toho za pět minut udělají slisovanou konzervu.“
Mávl rukou. ,,Tak si koupím nové.“
Karolina a Petra, které jen přihlížely, si vyměnily pohled: od kohokoliv jiného by šlo o projev nabubřelosti, z Kellerova hrdla však ta slova vyšla jen jako prosté, nijak nezabarvené konstatování. Neuvěřitelný chlapík.

,,Ty chlebíčky,“ podotkla měděnovláska pomalu. ,,Nezlobte se, nechci vám poroučet, ale... chtěla bych, abychom to stihli, opravdu! Jsem strašně ráda, že mi pomáháte, ale už jsme ve skluzu...“
,,V pořádku, omlouvám se.“ Keller se usmál a sehnul se do vozu, pokládaje mladé ženě do náruče krabici, stejně zacházeje s Wox, Karolinou a Semirem - mezi sebe a Toma pak rozdělil tašky s těžkými lahvemi šampaňského: Kranich si mimoděk prohlédl jednu vinětu a sám pro sebe se uculil. Čekal snad něco jiného, než pravé šumivé víno z francouzského Champagne?
,,Díky moc,“ rozzářila se Petra, která se na moment lekla, že budou hosté bez jídla: to bylo v pár vteřinách spolu s pitím uloženo v lednici, kde čekalo na své konzumenty, zatímco se šestičlenný přípravný tým přesunul opět na zahradu, kde Allerlei rozdávala úkoly jako rozený generál.
,,Kluci, ukázala na těžký zahradní nábytek, ,,vezměte ty stoly, prosím a dejte je k sobě pod ten strom. My na něj s holkama zatím navěsíme lampiony a doneseme ubrus.“
,,Jé,“ zatleskala Karolina radostně. ,,My budeme oslavovat pod třešní! To je paráda!“
Jejímu nadšení nikdo nerozuměl, takže jen pokrčili rameny.
,,Paule, prosím vás,“ ukázala Petra na nahromaděné židle, ,,kdybyste byl tak hodný a...“
,,Och a já už se radoval, že jste mě zahrnula pod kluky. Tak jsem si fandil!“ zvedl Keller obočí, očividně se bavě nachem, co okamžitě zbarvil líce náhle velmi rozpačité měděnovlásky. ,,Bez obav, donesu to tam, slečno.“
,,Fajn, my pak nachystáme prostírání.“
,,Holčičí práce,“ odfrkla si blondýnka opovržlivě. ,,Nemohu pomoci klukům?“
,,Jen běž se slečnami,“ sehnul se Keller ke stolu a popadl jednu jeho stranu, gestem pobízeje Kranicha, aby se chopil druhé. ,,My to tady zvládneme.“
,,A pak,“ Allerlei pro jistotu popadla novinářku za loket a táhla ji do kuchyně, ,,není nic špatného na dělání holčičích prací, pokud pánové skutečně dělají ty mužské.“


,,Sluší ti to, Wox,“ usmála se Kar na vyfešákovanou blondýnu, která pečlivě leštila poslední skleničky na šampaňské a teď se zatvářila nadmíru potěšeně. ,,A Paul je milý...“
,,Díky,“ špitla dívka, jíž ještě více nadchla druhá část brunetčina sdělení. ,,Je, viď? Jsem moc ráda, že přišel. Pořád jen pracuje... myslím, že se sem těšil. A Peťo,“ obrátila se na vysokou ženu, která právě vešla do dveří ze zahrady, kdy už stály připravené, ubrusy zakryté tři stoly, ,,jak to, že tady můžeš být? A že Harty přijde z práce tak brzy?“
,,Ani mi nemluv,“ zakobonila se Karolinina kamarádka a popadla talíře, aby si ověřila jejich čistotu. ,,Musela jsem Almaře slíbit, že přijdu do práce pět víkendů po sobě. Ale co,“ mávla rukou. ,,Ona mi za to dneska doručí Nieho v pět domů, souhlasila s tím, že ho pošle pro něco, co má Harty jen tady. Bude překvapený! A techniky propustí už v šest, nebudou přetahovat jako jindy.“
,,Dobrý obchod,“ kývla uznale Kar, která Schrankmanovou znala z věčných nářků svého drahého Toma. ,,Almara musí být naměkko.“
,,Nezdála se! Když jsem ji o to prosila, tvářila se tak, že jsem koktala jako ten můj breptal,“ zazubila se Allerlei a kývla na Kellera, který se u nich objevil. ,,Děkuji vám za pomoc, Paule. Je mi líto, že jsem vás hned po seznámení musela obtěžovat...“
V zelených duhovkách muže, který společně s oběma komisaři doteď tahal nábytek a hifi věž, však hrála spokojenost. ,,Musím říci, že to byla příjemnější a hlavně daleko přínosnější práce, než co dělám denně,“ sáhl po dívčině svolení po hrnku, z vystavených nápojů zvolil džus a nalil si plnou míru. ,,Tam mám někdy dojem, že je všechno zbytečné. Hezky jsem si dneska odpočinul.“
,,A hele, první hosté!“ Karolina nadšeně ukázala k bráně do zahrady,v níž již bylo vše hotové a kterou již všechny tři dámy nádherně zkrášlily balonky a lampiony, které jen čekaly na zapálení svíček. Hned vedle stolů Allerlei se vší opatrností přeparkovala oslavenkyni: Lucy stála na trávě, stěrače ozdobené zlatými pentlemi.
Vcházely tři ženské postavy.

,,Dobrý den, Petro,“ usmála se na přivítanou Anna Engellhardtová na Allerlei, co jí třásla rukou. ,,Moniku,“ kývla na sekretářku, která vesele pozdravila, ,,znáte a Fionu,“ představila vysokou ženu po svém boku, ,,myslím také, alespoň od vidění. Dneska jsme se se slečnou Smithovou domluvily na externí spolupráci – na naší stanici se doktor a psycholog vždycky hodí. Snad nevadí, že jsem ji přivedla....“
,,Jistěže ne,“ přijaly všechny tři dívky postupně i pravici ženy původem z Kanady.
,,No tedy,“ rozhlédla se v modrém svetříku oděná bruneta, ,,první den u Dálniční a hned party, to jsem ani nečekala. Mohu nějak pomoci?“
,,Kdepak, hosté nepomáhají. Jen se posaďte!“ Allerlei ukázala ke stolům, kde se po skončené práci již spokojeně zubili Tom se Semirem, oba u úst lahváče dobře vychlazeného piva, zatímco o pár židlí dál dlící, džus pomalu upíjející Keller gentlemansky vstal, aby mohl šéfové, která si na svém fešném vrstevníkovi málem vykoukala oči, stisknout nabízenou dlaň.
,,A heleme se, kdo sem strká svou plamennou hlavu!“ vypískla Wox, která si Annina zájmu o hezkého právníka vůbec nevšimla.
Hartmutt trčel v ústí zahrady jako pořádně natvrdlé ypsilon a čelist se zrzavou bradečkou se mu válela až kdesi u kotníků: zdálo se, že váhá, zda se neobrátit na patičce a nepřijít ještě jednou, aby podivnou vidinu zaplašil.
,,Nielsiiiiiii! Překvapení!“



Arrow


*


Nutno říci, že se zrzeček ze svého šoku vzpamatoval poměrně rychle: a když byl ujištěn, že se toho dne již nemusí vracet ke společnosti své předrahé oblíbené Almary, vyskočil málem metr do vzduchu, nadšen párty víc, než Allerlei kdy doufala ve svých snech.
Přes pozdní odpolední hodinu hřálo a jasně svítilo slunce, kolem májově rozkvetlých stromů poletovali motýli a nikomu nevadilo, že sebemenší závan větru smetal na hlavy bavících se hostů spršky okvětních plátků.
Jen Karolina se usmála, když Tomovi sundala třešňový lístek z víčka. ,,Bacha na očko, Modroočko“ zavrněla spokojeně.
Po šesté do chlebíčky zobající skupinky přibyli ještě Nielsovi a Petřini rozjívení kolegové, techničtí podivíni z KTU v čele s Karlheinzem a jen chvilku po nich Jolly a hladový, na jídlo se hned vrhající Hotte s věčně ospalým Sigim.
Zahrada ožila nepoznaným ruchem, ještě umocněným v tom zmatku štěkajícím chundelatým Kuličkou, který běhal kolem jako blázen, pronásledovaný Wox, jež ho ve finále uchvátila a hladila po hřbítku, nezvykle tiše sedíc na židli kousek od ostatních. Fiona si na seznámení přiťukla minerálkou s nebývale uvolněnou Monikou, obě si navzájem sděluje zkušenosti ze svých začátků u Dálniční policie.

Gerkhan si zrovna nalil džus do buclaté sklenky, když do něj šťouchl loktem vedle dlící Tom, takže se zlatavá jablečná šťáva Turečkovi málem vylila na modrou džínovou bundu. ,,Hele, Semire!“
Upozornění směřovalo na šéfovou, která zabrala volnou židli po Kellerově boku, zapřádajíc se s ním v hovor: dlaň, která jí přitom vklouzla do temných vlasů, aby namotala na prsty černé pramínky, zcela bez diskuse ukazovala na nervozitu, nikoliv na koketnost. Právník si na její společnost jistojistě nestěžoval, bedlivě naslouchaje ženiným slovům, s lehkým úsměvem přitom pokyvuje hlavou.
,,Ach, šéfová.“ Gerkhan upil ze sklenice. ,,Ta bude zklamaná, až zjistí, že není zrovna oblíbený ročník pana advokáta, co?“
,,Si piš,“ uchechtl se Tom a nacpal si do pusy málem celý chlebíček najednou, jakoby se pokoušel zlomit nějaký bizarní rekord. ,,Mhhhm, ale tohle slečnin frajírek koupil dobrý. Mňamózní. Ochutnej ten se šunkou.“
Tmavé obočí se vytáhlo vzhůru. ,,Jo, to jo. Ale jsem zklamaný, čekal jsem sibiřský kaviár a křepelčí vajíčka.“
Turkova ironie způsobila, že Kranichovi zaskočily drobky: než se stihl vykašlat, Allerlei vstala, cinkajíc lžičkou o stěnu tenké číše s takovou vervou, až ji málem roztřískala.

,,Všechny vás tady vítám!“ zazubila se, maličko nervózní z tolika pozornosti. ,,Víte... že jsme přišli oslavit ZASLOUŽENÉ,“ zdůraznila, ,,povýšení našeho milého Nielse.“
Následoval nadšený pokřik, po němž se Hartmutt, jemuž se barva vlasů a rozpaky červené tváře málem slily do jednoho odstínu, zvedl: ne však, aby poděkoval, ale aby nezapomněl zmínit, že taky: ,,A Lucy má narozeniny.“¨
Petra protočila panenky. ,,Ano. Takže Lucy přeji vše nejlepší... a tobě, můj milý, ze srdce gratuluji. Věděla jsem, že tě jednou Almara ocení.“
Mladá žena technika za hlasitého potlesku políbila na rty, sahajíc pak za židli. ,,A s Lucy ode mě máte něco společného pro spoustu kilometrů bez rzi...“
Košile si dívka nechávala na Nielsovy narozeniny: teď radostně sledovala, jak zrzek září, když z podaného dárku vybalil soupravu přípravků na ochranu součástek. ,,Děkuji, miláčku!“
I další jejich polibek byl oceněn potleskem, načež nastoupili ostatní gratulanti.

Karlheinz se blýskl nemrznoucí kapalinou, další skupinka gratulace přijímajícímu zrzkovi nadělila kolekci přípravků na dokonalé naleštění kapoty a navrch lahvinku nějakého toho tvrdšího pití: bouři smíchu vyvolala obálka od Almary, v níž neoblíbená šéfová zaslala Nielsovi vanilkou vonící stromeček do auta.
Šéfová za celou stanici i Karolinu předala ohromný balík, z něhož se vylouply kožené potahy do Lucy: zajíkavě děkující Hartmutt málem setřel slzu dojetí, když mu usmívající se Engellhardtová sdělila, kolik lidí z Dálniční se na dárek složilo.
Jakmile se šéfová vrátila na své místo, Keller, jakožto poslední gratulant mrkl na Wox: ta položila štěně na zem, okamžitě u přítele, nervózně si přitom stahujíc sukni dolů. Právník zalovil v náprsní kapse.
,,Hm, taková tenká obálka...“ zhodnotil obsah mužovy dlaně Tom. ,,Co v ní asi pan právník schovává za dárek?“
,,Co asi?“ Ucedil Semir. ,,Svůj autogram.“
Kranich se poprskal.

,,Chtěl bych vám,“ stiskl Keller ruku rozpačitého Nielse, ,,ještě jednou velmi poděkovat za pozvání, nesmírně mě potěšilo. A tady s Terezkou,“ usmál se na Wox, která rozpačitě sklopila oči, ,,pro vás samozřejmě také něco máme. Gratuluji k povýšení.“
,,Já taky, Harty, zasloužil sis to!“ pípla blondýnka a rovněž mu třepla dlaní, urychleně se s Paulem usazuje za stůl.
,,Děkuju...“ Zrzek zápasil s obálkou tak neodborně, až mu ji Allerlei s povzdechem uzmula a rozstřihla: na technikovu dlaň dopadl lístek z tvrdého papíru. ,,Co to...“ Modré duhovky se mu rozšířily. ,,To snad...!!!!!“
,,Neomdlévej, Nie!“ vypískla Karolina, honem vyjevenému mladíkovi podívaje studenou vodu. ,,Co tam máš?“
,,Poukázka na jeden den strávený na okruhu Velké ceny ve třídě 397,“ přečetla udivená Petra z karty, ,,včetně VIP vstupenky do zákulisí a možnosti projet si celý okruh v závodním autě....“
,,Mé vysněné závody!“ zaúpěl již vzpamatovavší se Niels. ,,Není to otevřeno pro publikum! Je to uzavřený klub VIP, uzavřená dráha... vždycky jsem tam chtěl! Ale vstupné a zápisné stojí víc, než tenhle barák!“
Zdálo se, že se zrzek na Paula vrhne a políbí ho.
,,Říkala jsem, že bude mít radost,“ hlesla Wox šťastně směrem ke Kellerovi, který se zazubil.
,,Terezčin byl nápad a má realizace. Jeden známý z tamního závodiště mi dluží službičku, tak z toho byla příznivější cena. Nicméně se omlouváme, ale pro Lucy už nic nemáme.“
Technikům, kteří samozřejmě narozdíl od zbytku osazenstva chápali, o co jde, se vrátily čelisti vzhůru a oni se rozklevetili o Woxyině a Kellerově megadaru, dočista vyvedeni z míry.
Niels zářil, neschopen hledět na nic jiného, než na těch pár vytištěných písmen.
Jediný, kdo strnul a nebyl schopen pohybu, byla Petra, ve tváři pobledlá natolik, že jí zřetelně vystouply pihy.
,,Jsi v pořádku?“ nahnula se k ní nejlepší kamarádka. Karolina moc dobře tušila, co se asi v Allerlei, která jen tiše přihlížela tomu, jak si Niels sedl do hloučku techniků a rozjel hlučnou debatu o svém dárku, odehrává. Mezi přáteli platila nepsaná a nevyslovená domluva nedávat si příliš drahé dárky: navzájem se těšili drobnostmi a originálními nápady. A teď Wox přijde s tímhle... svým způsobem to byla rána pod pás.
,,Jsem,“ kývla Petra stroze, vděčně tisknouc Karolině ruku. ,,No... jdu raději donést zákusky.“

,,Mhhhm. Niels by měl dělat více přesčasů, aby ho povyšovali častěji,“ liboval si Tom, když lžičkou masakroval koňakovou špičku. ,,Takové slávy by se měly opakovat. Mňam.“ Zamíchal lžičkou v kávě. ,,Podal by mi někdo cukr, prosím?“
K jeho údivu se okamžitě zvedla malá blonďatá novinářka, pokládajíc cukřenku blíže k němu, aniž by jí z tváře zmizel vřelý úsměv. ,,Tady, Tome. Mléko máš, že?“
,,Mám. Dík, Terko...“ komisař počkal, až se plavovláska opět otočí k s Engellhardtovou si povídajícímu Kellerovi a naklonil hlavu k zamlklému Semirovi. ,,Wow. Musíš uznat, že na ni má Paulíček dobrý vliv. On nám ji snad ještě vychová!“
Odměnou mu byl káravý Gerkhanův pohled. ,,Zdá se milý,“ připustil však Turek neochotně. ,,Pomáhal... myslel jsem, že se bude práci vyhýbat, ale on klidně tahal i tu špinavou lavičku. Nedivím se, že se Terezce líbí. Má něco do sebe.“
,,Má,“ souhlasil Kranich pro jednou docela vážně: očima si měřil právníka, který mladé přítelkyni naléval sklenku vína a neuniklo mu ani to, jak muž dívku po odložení lahve jemně pohladil po na stole ležící dlani.
,,Vy si nedáte, Paule?“ obcházela Allerlei stoly s flaškou domácího koňaku. Chvíle rozhořčení ji přešla při pohledu na štěstím naplněného Nielse a měděnovlasá krasavice se moudře rozhodla z celé škály emocí, jež v ní vířily, vybrat právě radost z Hartmuttovy radosti. Objektivně uznala, že ona by mu podobný dárek prostě dát nemohla. Takže... díkybohu za Kellera.
,,Děkuji, ne,“ zavrtěl hlavou s úsměvem.
,,Dejte si,“ zahihňal se Carl,, již notně veselý novopečený Nielsův podřízený: vynikajícího moku si dopřál již pár panáků. ,,Je to fakt dobrý.“
,,Děkuji, NE,“ odmítl právník o poznání více stroze. ,,Nepiji alkohol.“
,,Ne? Nepiješ?“ Carl se poškrabal na hlavě. ,,Tak snad bude,“ ukázal přiopilý muž prstem na zaraženou Wox, pobízeje Allerlei k nalití, ,,tady slečinka větší chlap než ty...“

Petra se andělsky usmála, pokládaje před bruneta talířek s chlebíčky. ,,Ale napřed si dej, Carle, jsou výtečné...“ Odlákala opilce, který šel po občerstvení jako krysa za tónem flétny, pod kmen stromu a usadila ho, přehazujíc mu přes hlavu prostírku, jako se to dělá, když se chce uspat v kleci zavřený papoušek. ,,Tak a dej hlavně pokoj.“
,,To bylo brilantní, děkuji,“ uznal Paul, zatímco si dívka utírala čelo.
,,Omlouvám se za něj,“ zabručela Allerlei. ,,Je toho na ně v práci moc... pak někdy zvlčí.“
,,Z čehož plyne, že primární příčinou alkoholismu je Almara,“ ukázal chrup Jolly, který si před chvílí výtečně popovídal s Fionou. ,,Ničitelka křehkých duší.“

Slunce se schovalo za střechy domů a v zahradě se rozlehl příjemně teplý podvečer, sklouzávající už do večera: jakmile se objevilo temné šero, Allerlei a Kaiczowska zapálily svíčky v nádherných rozvěšených lampionech, kouzlíce tak milou atmosféru.
Oslava plynula ve vší pohodě a kráse: hosté se, jak už to bývá, shlukli do skupinek podle probíraných témat a odevšad se ozývaly výbuchy smíchu.
Kdosi pustil muziku a trávník pod lampiony se změnil na improvizovaný taneční parket, kde se Karolina opírala čelem o bradu spokojeně se pohupujícího Kranicha a Fiona se při příjemně pomalé hudbě nechala vést šklebícím se Jollym.
Písnička skončila a Kranich se vrátil za přítelem, co si pohrával s čajovou lžičkou. ,,Copak?“
,,Nic, nic. Jen přemýšlím.“ Semir se pokusil nasadit o mnoho příjemnější výraz.
,,A o čem, smím vědět? Není-li to tajné.“
Gerkhan zvedl oči, aby se jeho pohled zabodl do zelených duhovek vyrovnaného Paula Kellera, který zvídavě naklonil hlavu na stranu.
Maličký komisař se narovnal, maličko váhaje: pak však stiskl rty a nehledě na zvláštně nečitelný výraz Wox, která jakoby četla jeho myšlenky, se rozhodl pro upřímnost. ,,Abych pravdu řekl,“ poposedl se, ,,tak vlastně o vás.“


Arrow


Zelenooký advokát se rovněž napřímil. ,,Přiznám se,“ zdvořilost jeho tónu jen doplňovala zvídavý výraz, ,,že v tom případě by mě velmi zajímalo, kudy se vaše myšlenky ubíraly.“
Zdálo se, že nad prostřeným stolem zahájilo hodování ticho: jakoby se prostor smrskl na dvojici proti sobě sedících mužů, kteří si zírali do očí.
Wox nervózně poposedla, střílíc modrými duhovkami z jednoho na druhého.
Semir na právníka upřel zpytavý pohled, chvíli přemýšlejíc, zda je v tu chvíli vhodné položit otázku, kterou se sám v sobě zabýval léta: nakonec hořkost, která mu po celou jeho policejní kariéru až příliš často svírala srdce, zvítězila: ,,Zajímalo by mě,“ prohodil naoko konverzačně, ,,jaké to je, když hájíte někoho, o kom víte, že je vinen, vážený. Stává se vám to? Už jste se setkal s tím, že jste zastupoval někoho, o jehož vině jste byl přesvědčen? Jak se cítíte u toho,“ jak se tak dostával k jádru toho, co ho bolelo, byl jeho tón stále méně a méně diplomatickým. ,,Jak se cítíte, když z vězení vysekáte vraha nebo násilníka? Někdy si říkám,“ stiskl zuby, nehledě na šokované pohledy, co se do něj zarývaly, ,,jestli má naše práce vůbec smysl: jako policie riskujeme životy, jen aby všechny ty, co my s takovou námahou dostaneme do lochu, někdo jako jste vy okamžitě zase osvobodil... a ještě za to dostal peníze. Jak se srovnáte s tím, že vracíte do společnosti zrůdy, před kterými se snažíme obyčejné lidi chránit? Zabýváte se tím vůbec, nebo na všechno zapomenete, hned jak vyjdete ze soudní síně? Nebo,“ odfrkl si, ,,mi chcete tvrdit, že hájíte jen nevinné?!“

Pozornost se přesunula od naštvaného Turka směrem ke klidnému právníkovi, jako když obecenstvo upřeně sleduje tenisový míček, přelétávající přes síť na druhou půlku kurtu.
,,V prvé řadě bych chtěl říci,“ vůbec se nezdálo, že by se blonďák chtěl nějak rázně hájit, ,,že nejsme v takovém protikladu, jak se snažíte naznačit, pane komisaři. Oběma nám jde o jedno jediné. O spravedlnost.“
Semir v jediném cynickém gestu zvedl obočí.
,,Skutečně,“ nenechal se blonďák vyvést z míry ani policistovým očividným nesouhlasem, ani širokým publikem, jaké jejich rozmluva měla: jediní, kdo se do ní nezapojili, byla parta techniků, která na opačném konci stolu stále cvrlikala o Nielsových dárcích. ,,Je to tak. Tím, že někoho obhajuji, hlídám čistotu celého procesu a dávám pozor na detaily. Kdyby tomu tak nebylo, mnozí z mých klientů by se dovolávali zrušení procesu pro jeho chyby a porušení jejich práv –“
,,Takže, pokud tomu dobře rozumím,“ Gerkhan nevěřícně zavrtěl hlavou, ,,policie se může zahrabat, protože hlavní zásluhu mají vlastně právníci?!“
,,Prosím,“ sklonila se lehce Kellerova hlava, kteréž mírné gesto dovedlo horkokrevného komisaře málem k nepříčetnosti, ,,Nepřevracejte má slova. Tak jsem to rozhodně nemyslel. Ale i díky průhlednosti procesu a tomu, že hlídáme jeho případné chyby, co by zasahovaly do práv klienta, ke spravedlnosti přispíváme.“
Tom stiskl zuby: právníkovy výroky dávaly smysl.. ale přesto ho drápaly a vnitřně se nad nimi nepohodlně vrtěl. Mrkl na Wox, která seděla tiše, zírajíc si ho klína: dívka se vůbec toho odpoledne vůbec skoro neprojevila. Zato vedle sebe Kranich zaslechl Semirův ostrý nádech, přípravu na další ofenzivu a zvedl oči v sloup.

,,To vás opravdu vůbec nezajímá, že hájíte darebáky?“ Gerkhanova ruka se zaťala v pěst. ,,Jak se vám v noci spí, Kellere? Ale chápu,“ pousmál se převelice nevesele. ,,Zavřete akta a dál se tím nezabýváte, že.“
Právník přijal jeho slova se stále podivuhodnějším klidem: ,,budete se divit, pane Gerkhane,“ řekl tiše, ,,ale zabývám se tím, a to ne málo. Mohl bych vám tvrdit, že jsem skutečně hájil jen ty, kterým věřím, že nic neprovedli: ale to bych lhal. Ano, skutečně jsem párkrát bojoval za ty, co si to nezasloužili a je to jen pár týdnů, co...“ odmlčel se a pohlédl Semirovi do oříškových očí, ,,jsem měl jeden vážně ošklivý případ znásilnění.“
Turek zkřivil rty: ,,předpokládám, že pokud měl dost peněz, je už chlápek mezi námi a vesele pokukuje po holkách, co? S vaším věhlasem nic jiného nečekám, vážený: vím dobře, co se o vás říká.“
,,Ach, vy jste slyšel tu hříčku?“ Advokát pokrčil rameny, už kvůli napjatě mlčící společnosti stále pokračuje ve smířlivém duchu. ,,Co kdybyste mě ale napřed vyslechl? Ten případ byl vážně... ohavný. Stejně jako ten, kdo v něm měl hlavní roli...“



,,Prosím, posaďte se...“
Obhájce se vděčně, zdvořile usmál, maličko si upravil kravatu a klesl na zářivě rudou pohovku, která svou křiklavostí jen a pouze doplňovala celý tenhle různými nevkusnými serepetičkami přeplácaný pokoj: co na tom, že spolu doplňky ani maličko neladily, hlavně, že bylo vše drahé a že z jakékoliv věci v místnosti byla její vysoká cena znát. ,,Takže, pane Grössere“ uvelebil se pohodlněji, ,,vy chcete, abych vás v té věci zastupoval já.“
,,Samozřejmě!“ hubený vysoký třicátník pokýval holou hlavou. ,,Znám vaši pověst: říká se, že s vámi má každý předem vyhráno. Ááá,“ vzpomněl si na slušné vychování, ,,dáte si skleničku? Mám tu brandy, koňáček... vínko...“
,,Děkuji, jsem tu autem, voda postačí. Co se toho případu týká,“ sepjal advokát dlaně před tváří jako při modlení, ,,jedna věc mi musí být jasná: udělal jste to?“
Muž našpulil rty: náhle vypadal mnohem nejistěji.
Právník zůstal neústupný: ,,musím to vědět, pane Grössere. Udělal?“
Majitel domu mrzutě kývl: ,,jo, nevymýšlela si. Udělal jsem to. Udělali.“
V obleku vyfiknutý muž zvedl obočí: ,,my?“
,,Byli jsme tam s kamarády, trošku se pobavit... tři jsme tam jeli.“

,,Aha.“ Právník pokýval hlavou: ano, vždycky se našly nějaké dívky, které byly tak omámené očividně vysokými konty, že pro jejich lesk ochotně přehlédly vzhled a vystupování jejich majitele. Na toho se teď proslulý doktor práv zaměřil: rachitický muž připomínal typickou kancelářskou krysu, přes rachitickou postavu se silně se potil a zeleno-modré oči mu nervózně těkaly sem a tam. Vzbuzoval dojem člověka, co čeká, až se otočíte, aby vám mohl zrádně vrazit nůž do zad. Ukázkový slaboch, až příliš čítankový... ale horší bylo, že vzhled, za který nemohl, doplňovalo chování, které teprve stálo za pohrdavost.
Jednalo se, advokátovi na to stačilo pár pohledů po luxusním domě, o člověka, co lehce, bez vlastního úsilí, přišel ke kupě peněz... co neznal jejich hodnotu, protože pro jejich vydobytí neuronil jedinou kapku potu a tak s nimi ani neuměl zacházet: právník by vsadil krk na to, že v garáži stojí nejnovější model sporťáku, kterým muž oslňuje při nákupech nových a nových zbytečností, nebo při lovu děvčat, která při pohledu na naditou peněženku zapomínají na to, že si vysnila úplně jiné prince. ,,Povídejte mi o tom.“

,,V tom klubu,“ odkašlal si jen neochotně začínající muž, ,,byla spousta holek – některé jsme už dobře znali, víte, jak to myslím,“ významně zamlaskal. ,,Poseděli jsme, klábosili na baru a trošku si hráli s rukama, tyhle kočky se toho nebojí. Jenže pak...,“ vdychl a ústa se mu roztáhla v úsměvu, ,,přišla ona. Ani nevím, proč jsme si vybrali zrovna ji, ale stačil jediný pohled a všichni tři jsme věděli, že tuhle chceme dneska. Taková úplně obyčejná blondýna, jakých jsou plné ulice, jenže si o sobě myslela bůhvíco a...“
,,A ona se nedala.“
,,Ne, nedala... poslali jsme jí drink, ale ani nepoděkovala. Kámoš ji vyzval k tanci – udělala to málem z povinnosti a pak si šla sednout, i když ji k nám zval. Netýkavka jako hrom.“
Advokát v duchu vzdychnul: ubohé děvče. ,,To vás rozdráždilo...“
,,Jo,“ souhlasil pán domu, dolil právníkovi sklenici a sám odšrouboval láhev zlatě zbarvené whisky, ,,jo, štvala nás, úplně děsně... štval nás ten její nadřazený ksicht, když mi vmetla do očí, že ji si prý nekoupíme... s klukama jsme řekli, že si to nenecháme líbit.“
,,Dál.“

Grösser do sebe hodil panáka. ,,Počkali jsme si na ni venku, hned u auta: netrvalo to dlouho, myslím, že v tom baru jen někoho hledala. Skočili jsme na ni všichni tři: já ji přitiskl k autu, oni dva otevřeli kufr a hodili jsme ji dovnitř – ani se moc nebránila, byla hodně překvapená...“
Právník zaťal pěsti: hnusila se mu lhostejnost, s níž muž pronášel svá slova. ,,Takže k tomu nedošlo na parkovišti, nebo v baru?“
,,Ne. Až na chatě... vytáhli jsme ji: byla vyděšená, ale zkoušela kopat a škrábat, ječela... tak jsme ji museli krapet zmáčknout, no. Dotáhli jsme ji tam, vyšli do patra a hodili na postel, to už brečela a prosila – pěkně zkrotla, když věděla, že neuteče.“
Div se, ty nadržený prase, pomyslel si advokát. Přišel jsi na to, že si za prachy všechno nekoupíš, co? A tvou frustraci musela odnést nevinná holka, kterou to poznamená na celý život. ,,Takže tam?“
,,Tam. Kluci mi ji chytli, aby mě nekopla a já jí ho tam prostě...“ nervózně se pousmál. ,,Nebylo to pro ni zase tak zlé, nebyl jsem nijak hrubý a ona... nevím, proč dělala fóry, kdyby šla dobrovolně, zaplatil bych jí pití, pozval ji na večeři... fakt nechápu, na co si to hrála, žádná krasavice to nebyla, vlastně byla pěkně tlustá a...“
,,Takže jste ji,“ nadechl se právník, ohromený tím, že si snad Grösser myslí, že když oběť nebyla žádná modelka, on sám zaslouží uznání, potlesk a vděčnost, ,,znásilnil. Tři na jednu mladou holku.“
,,Vy mě,“ rozhodil rukama muž, ,,nemáte co soudit, máte mě z toho vysekat, sakra!“
,,K tomu potřebuji znát všechna fakta,“ ucedil doktor práv: cítil, jak se mu potí záda. ,,Takže co ostatní? Vystřídali se s vámi?“
,,Ne, ti bastardi dostali strach a taky možná,“ přiznal násilník, ,,krapet vystřízlivěli a došlo jim, co jsme vlastně provedli... Odešli a nechali mě tam s ní: už jen trochu brečela a poslouchala na slovo... slíbil jsem jí, že jí neublížím a ráno ji odvezu do města, tak se asi uklidnila a ležela tam se mnou docela tiše celou noc. No a druhý den jsem ji hodil do Kolína: když vystupovala, dal jsem jí dvě stě Euro a ujel. To jí to bylo málo, že si musela stěžovat?“

Právník sáhl po sklenici, aby skryl, že se mu třesou ruce... měl sto chutí muži vytnout políček a poslat ho tam, kam patří... měl sto chutí se zvednou a odkráčet bez jediného slova, nechávaje muže přemýšlet o tom, proč mu nestojí za odpověď. Tohle byl ukázkový příklad hajzla, co nemá mezi lidmi co pohledávat: vyčůraného parchanta, s jehož hájením se ještě nikdy nesetkal. Byl to zločinec, kterému v srdci přál ten nejvyšší trest, co mu mohl soud udělit, byl to zmetek, po jehož kamenování a veřejném lynčování toužila jeho vlastní nižší část, byl to vyvrhel, kterému měli vypálit značku doprostřed čela, aby se ho slušní občané mohli vyvarovat, byl to... byla to výzva.

Skousl ret: tenhle chlápek neměl moc vysoké šance... test DNA, byla-li ta dívka alespoň maličko soudná a šla hned ráno k lékaři na vyšetření, bude mluvit proti němu... ale parťáci zase... V hlavě právníkovi začaly vystupovat různé možnosti a kombinace. Ti dva parťáci mu poskytnou alibi a když zašustí penězi, běhny z baru mu taky dosvědčí cokoliv... dalo by se to zahrát taky na ty peníze, co jí Grösser dal. Na druhou stranu, to děvče mohl někdo vidět a jestli se bránila, doktor znásilnění pozná...
Bude to těžké...
Počkat! Chytil sám sebe na švestkách, ty už jsi to snad přijal? Je to mizerný parchant, co se před tebou za to, co provedl, málem chlubí! Tenhle odpad patří do kriminálu, sám to dobře víš, samotnému je ti nepříjemné už to, že sedíš na jeho pohovce a piješ vodu, co ti nalil... hnusí se ti. Toho máš hájit?
Jenže... otázka svobody, či vězení pro toho hajzla, to bude pořádná bitva. A Keller byl bojovník, co rád zdolával mety, co se rád pokoušel o nemožné, aby slavil úspěchy u případů, které kolegové nechali právě pro jejich zdánlivou neřešitelnost. Neproslavil se a nestal jedním z nejznámějších německých advokátů proto, že by se snadno vzdával.
,,Tak,“ otázal se majitel domu nervózně, pleš orosenou kapkami potu, ,,berete ten případ? Budete mě obhajovat?“
Právník přemohl pocit nechuti, pro nějž ho málem udeřil do tváře. ,,Ano. Ano, budu.“


,,Ten soud jsem prohrál, pane Gerkhane,“ usmál se advokát na Turka, kterého jeho výraz očividně naprosto zmátl. ,,Grösser dostal za tu blondýnečku devět a půl roku v přísně střežené věznici, soudce mu to dal vyžrat až úplně do dna. V médiích se tehdy mluvilo o - omlouvám se za neskromnost, pouze cituji -,“ zvedl obočí, ,,o ,první mé prohře‘. No a to víte, že jsem k novinářům na tiskovkách pronášel řeči o tom, jak se odvoláme, o tom, jak jsou vůči mému ubohému klientovi všichni zaujatí... ale v duchu jsem byl rád, že jsem to projel. Chápete proč?“
Semirovo rozhořčení bylo tatam: muž u něj zabodoval. V očích mu stoupl o milion stupňů a sám v sobě pocítil obdiv, kterému se prostě nemohl, nechtěl bránit: v právníkových slovech našel jen hlubokou úctu k pořádku a zákonu, bojovnost a oddanost své věci. ,,Ano,“ zachraptěl, snaže se necítit jako poražený. ,,Myslím, že ano.“
,,Znamenalo to,“ přeci jen pokračoval docent, ,,že tady něco funguje. Ta má prohra ukázala, že si nemůžete koupit spravedlnost, že když je někdo hajzl, taky tak skončí. Nevím, jak bych se cítil, kdybych ten soud vyhrál a Grösser se tomu děvčeti, co ho žalovalo, vysmál do obličeje, ale myslím, že by to bylo daleko horší. Jsem za ten případ vděčný, pane vrchní komisaři. Zvláštní, jak vás taková věc dokáže povzbudit a obnovit vaši víru ve společnost...“
,,Rozumím vám. Asi ano.“ Semir pokýval hlavou a poprvé si dovolil lehké pousmání, z něhož by přitom nekapala ironie. Vstal a natáhl k překvapenému muži pravici: ,,Možná... jsme vážně na jedné lodi.“
Celou dobu mlčící Wox, která jejich potřesení rukou tiše sledovala, se lehce zvedly koutky.


Arrow


,,O tom případu jsem, myslím, slyšela,“ ozvala se Monika, která celému povídání naslouchala se zjevnou nechutí, ač přitom nezapomněla sledovat i nového kolegu z Turecka. Nemohla si nevšimnou, že chlapec sice uměl prohrávat... ale pocuchání svého hřebínku přes ono smířlivé, uznalé gesto vůbec nenesl dobře.
,,Doufám, že ten zmetek, co tomu děvčeti ublížil, pořád ještě sedí.“ Fiona přimhouřila oči, jata podezřením: jako jediná se nebála vytasit svůj ostrý jazýček a nechala úvahu, která mnohým vytanula na mysli, přetavit i do slov. ,,Nemíníte žádat o předčasné propuštění, že ne?“
Keller potřásl hlavou a poposedl. ,,Ne.“ Teprve nyní, když mohl málem hmatatelně pocítit jejich tiché myšlenkové pochody, se cítil nesvůj, více, než když na něj zaútočil cholerický komisař. ,,Už se o něj nestarám. Se současným stavem jsem spokojený.“
,,A... co ta dívka?“
Pípnutí se ozvalo ze strany, kde seděla malá blonďatá novinářka. Někteří zamžikali: doteď se plavovláska projevovala tak málo, že mnozí na její přítomnost zapomněli.
Pocitem, že je snad přece jen někdo na jeho straně jatý Semir na Paula zkoumavě pohlédl.
Advokát se nadechl. ,,Věřím,“ začal klidně, ,,že se z toho jakžtakž dostala. Chci říci... že jsem ji celkem nedávno potkal. Vedla se za ruku s nějakým chlapcem, popravdě se mi zdálo, že byla těhotná... Takže je snad v pořádku. Měl jsem,“ pousmál se letmo, ,,nutkání jít za ní a omluvit se, že jsem obhajoval toho muže... Ale pak mi došlo, že by to bylo sobecké.“
Sobecké? Spíš ses jí bál podívat do tváře, ušklíbl se v duchu Semir.
Jakoby to slyšel, právník pokračoval. ,,Já bych se omluvil, utřídil bych si to v hlavě... ale jí bych to, na co snad už trošku zapomněla, zase připomněl. A to by BYLO sobecké,“ zdůraznil, až měl Gerkhan mrazivý dojem, že jsou mu čteny myšlenky. ,,Nechal jsem je a odešel, dokud mě neviděli. Asi to tak bylo lepší.“
,,Bylo,“ špitla Wox spíše pro sebe zamyšleně. ,,Asi jo..“

,,Tedy, to rukodání s Kellerem bylo dobré, ty diplomate. Ještě chvíli trénuj a usmíříš Izraelce s Palestinci.“
Semir pohlédl na kolegu se vší podezíravostí: zjistit, zda si Tom dělá legraci nebo jde o neobvyklou pochvalu, se mu však s dostatečnou jistotou nepodařilo. Sám Turek měl i teď, když se po patnácti minutách probírala docela jiná témata, v hlavě guláš, bohatost jehož ingrediencí by záviděla každá osádka snědých kočovníků.
Nevyznal se v sobě.
Veškeré negativné emoce, které z něj ve směru ke Kellerovi chřestily naježenými ostny jako dikobraz v ohrožení, narážely na jeho vlastní racionalitu: krucinál, vždyť ten chlap byl... obdivuhodný!
Aniž by se ho Paul snažil zesměšnit, připadal si vedle něj policista jako rozzuřený školáček vedle ctihodného pana profesora: a s uzarděním, když si za svůj cholerický výstup v duchu nadával, hádal, že tak smýšlí asi i ostatní.
Že raději nedržel pusu.
Na druhou stranu.... nemohl nepřipustit, že ho Keller zaujal: rozhodně o něco více chápal, čím si advokát vysloužil přízeň mladé novinářky.
Jenže na druhou stranu...
Paul se mu něčím nelíbil. Prostě ne.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: Mít moc na(d)
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Gerkhan s mrzutostí pohlédl naproti, kde se nad mísou paprikových chipsů Keller bavil s Annou, na niž jeho řeč očividně zapůsobila. Podle toho, jak si s jemným úsměvem navíjela pramínek vlasů na ukazovák a významně pomalu upíjela krvavě rudé víno, se nyní snažila zapůsobit zase ona.
Hm... Turek se docela divil, že se Wox, která také dovedla být pěkně cholerická, už dávno neozvala.
Jenže, zamrkal překvapeně, kde vůbec byla?
Ještě před chvílí tu novinářka seděla s nimi, upíjejíc po Kellerově boku ze sklenice koly, v níž již snad nebyla jediná bublinka. Teď bylo její místo prázdné,
Ošil se. Něco se mu nezdálo.
Rozhlédl se: vždyť ani neviděl, že by se zvedla, třeba jen poletovala někde mezi hosty.

Jolly stále tančil s Fionou, drze se jí šklebě do obličeje v palbě nových a nových vtípků, které spokojenou ženu přesvědčovaly, že její spolupráce na služebně rozhodně nebude nudná. Monika s úsměvem ťukala do mobilu esemesku příteli, který pro ni měl přijet. Niels a technici chodili kolem Lucy a nadšeně se dohadovali, jakým z darovaných výrobků by ji měli Hartmutt natřít poprvé.Tom se s tancem a vydařeným večerem rozjetou Karolinou přetahoval o talíř s posledním šunkovým chlebíčkem, až se žena vykašlala na konvence a popadla laskominu přímo do zubů, s vítězných chechotem si pak utírajíc majonézu z brady.
Po Wox ani slechu.
,,Omluvte mne, prosím.“
Suchá zdvořilost tónu zapadla do už řádně rozjařeného večírku jako kámen do klidné tůně, taková to byl kontrast.
Semir úkosem sledoval, jak Keller s drobnou úklonou směrem k šéfové vstává, aby se vytratil do stínů mezi stromy: Anna vzdychla a obrátila se ke svému zaměstnanci a příteli, kterému neušlo, jak tmavovlásce září ještě tmavší oči.
Ajaj, pomyslel si. Šéfová na lovu. Spolu s ostatními dávno věděli, že jejich velitelka má k symbolu cudnosti na míle daleko a ve své ložnici poměrně často stele pro dva, přičemž permanentní uživatelkou postele je jen ona sama, zatímco partneři se tu a tam změní. Engellhardtová měla na milence smůlu...
,,Velmi sympatický společník,“ pozvedla ke rtům číši vína. ,,Výtečně se s ním povídá. Přiznám se... pořád si nejsem jistá. Je to TEN Paul Keller? To jméno samozřejmě znám, je to známá osobnost... ale tvář bych si k němu přiřadit nedokázala.“
,,Jo jo, sám velký Keller, co prohrál jen svůj rozvod,“ zazubil se Tom, který křivdu Karolinou ukradeného chlebíčku napravil tím, že z pomsty prsty vylovil a poté zkonzumoval celou sklenku přítelkyní oblíbených, jím nijak nemilovaných kvašených okurek. ,,A bylo dost vidět, že vám byl sympatický,“ neodpustil si ťafku, která zůstala nepotrestána, neboť v jiných sférách létající žena jen pokývala hlavou.

,,Kde se tu vlastně vzal? Já jen... ráda bych se,“ uličnicky skousla kraj skleničky, ,,ocitla i na příštím večírku, kam zavítá.“
,,To se musíte zeptat slečinky,“ sáhl Tom, který s odpovědí předstihl čím dál navrčenějšího Semira, po další láhvi piva. ,,Ta si ho přivedla.“
,,Vaše přítelkyně, Gerkhane?“ Tmavovláska zvedla obočí a do výrazu jí vplul údiv. ,,Tereza? Viděla jsem, že se k němu má. Odkud se s ním zná? Z práce?“
Malý komisař Dálniční policie se poněkud chabě pousmál. ,,Kamarádka. Není to moje přítelkyně, šéfová. Chodí právě s Paulem.“
Ještě štěstí, že Engellhardtová již položila číši na stůl, jinak by jí zůstal kus skla v zubech. ,,Prosím?“
Pokrčil rameny: něco v něm si se sadistickou škodolibostí vychutnávalo, jak se spolu s výrazem očividně rychle mění i šéfčin názor na proslulého právníka, jehož bodové hodnocení se právě strmě řítilo k nule, ne-li do záporných čísel.
,,Nu,“ pokusila si zachovat tvář s předstíraným chladem, ,,jsou i pánové, kteří,“ použila bezděky slova jednoho oblíbeného autora fantasy, ,,mají rádi kyselé ovoce s tvrdou peckou. Tak jim to přejme, že.“
Zklamaná, že jí dnešní lov nevyšel a drápy se zasekly naprázdno, natáhla se pro další, ještě nenačatou láhev vína, takže neviděla, jak se Kranich naklonil k uchu svého tureckého kolegy.
,,Tak tenhle večer má minimálně jedno velké pozitivum.“
V oříškových očích se zračila otázka.
Tom se zahihňal, mrkaje na víno do sebe otráveně lijící šéfovou. ,,Myslím... že s Wox už u nás na stanici potkávat nebudeme. Asi ty její návštěvy začnou najednou docela vadit, hi hi hi!“
,,Hlavní je,“ zavrčel toho nebezpečí si vědomý Turek a hbitě příteli pod prsty ukradl poslední česnekovou jednohubku s olivou, ,,že z toho má alespoň někdo radost.“

Semir nebyl jediný, komu Woxiino zmizení neušlo: pořadatelka grandiózní akce Allerlei sjížděla vše orlím okem, aby veškeré neplechy podchytila již v zárodku, takže si faktu, že se malá novinářka kamsi vytratila, nemohla nevšimnout. Vedena vírou, že dnešní večer se musí vydařit všem a rozhodně ho nesmí nic zkazit, rozhodla se jednat.
,,Pojď se mnou,“ drkla do kamarádky s prosebným tónem a aniž by to někdo zaznamenal, odešly od jídlem a stále silnějšími alkoholickými nápoji přetékajícího stolu. ,,Viděla jsi Wox?“
,,Už pěknou chvilku ne,“ zamyslela se Karolina, ale podle úsměvu jí na tom nic vážného nepřišlo. ,,Asi tu na ni bylo moc lidí.“
,,A proto klidně nechala Engellhardtovou flirtovat s Kellerem?“
,,Tak možná právě proto někde trucuje, Peťo.“
,,Možná,“ odtušila Allerlei a natáhla se k nejbližší větvi pro ozdobný, oranžovou barvou k Lucy ladící lampion. ,,Ale podívám se po ní. Nerisknu, že šla pro pití a spadla do studny.“
Kar vzdychla. ,,Prosím tebe, Tereza je dospělá, nepotřebuje dozor. Vím, že je mladší než my a sem tam potřebuje pomoci, ale... Popravdě, kdybych se chtěla o někoho pořád takhle starat, pořídíme si s Tomem dítě.“
,,Adoptujte s Kranicháčem naši slečinku. Dovedeš si je představit, hihi? Tom jako pěnící otec a Wox jako věčný puberťák, to by byla kombinace pro happy life!“
,,To se raději pověsím na třešni.“ Kranichova přítelkyně sledovala, jak mladá žena kontroluje svíčku, která v papírové variaci na lampičku dosud jasně poblikávala. ,,Copak?“ popíchla kamarádku vesele. ,,To neznáš vlastní zahradu, že potřebuješ světlo?“
,,Znám a nepotřebuji. Chci,“ měděnovláska spokojeně konstatovala, že je v kalíšku ještě dosti vosku, ,,abych byla vidět JÁ. A to zdaleka, milá Kar. Přece jen.. zmizela Wox i Keller. Fakt je nepotřebuju někde nachytat.“

Obě se s chichotáním nad tou nemravnou, byť ne zcela nepravděpodobnou možností pustily hlouběji do zahrady, přecházeje mezi stromy a ozdobnými keři.
,,Wox!“ zavolala Petra tlumeně, už vážně nervózně si to míříc ke staré studni: její nebezpečnou, vodou naplněnou prohlubeň sice kryly těžké betonové desky, ale malá novinářka dokázala být ve své nešikovnosti občas všehoschopná. Aby tam tak zahučela! ,,Terko! Terezo!“
,,Počkej,“ chytila ji brunetka za zápěstí a zatáhla ji o dva kroky napravo, kde se ve světle lampionu objevila tvář oslněně mžourajícího Kellera.
,,Paule!“ vydechla Allerlei, které se ulevilo: právník seděl právě na studni, jejíž ústí se zdálo být zcela neporušeným. Mimoděk zvedla svou barevným papírem zahalenou svíci ještě blíž jeho obličeji, až ji advokát instinktivně odstrčil. ,,Ech, promiňte.“
Mlčky počkal, až dala lampion níž. ,,Nechtěl jsem vás vyděsit.“
,,Stalo se něco? Jste v pořádku?“ špitla Karolina, jejímž očím neunikla pokleslá mužova ramena a skloněná hlava. A neunikl jí ani trhaný blonďákův dech a pravice tisknutá k místu, kde mu v hrudním koši bilo srdce. ,,Víte... Semira si tak neberte, nemyslel to zle. Určitě by ho mrzelo, kdyby viděl, že vás to, co řekl, trápí. On někdy tak trochu nepřemýšlí dopředu.“
Zelené oči se zmateně rozšířily, jak bylo velmi dobře znát, že jejich vlastník ve skutečnosti hloubal nad něčím docela odlišným. ,,Ne, o to nejde,“ řekl muž mírně. ,,Má na svůj názor právo. Jen...“ Smutně se usmál, načež se narovnal, hledě jim oběma do očí. ,,Víte, já už zcela přesně vidím, proč nám to s Terezou nevyjde.“

Rozpačitě po sobě zamžouraly: toto věru nečekaly.
Z mužova tónu kapala hořkost, jakoby se ve vzácné chvilce upřímnosti objevovaly jindy pečlivě kontrolované emoce. ,,Vůbec to nebude kvůli tomu, že jsem starší, nebo že žiji jednoduše jinak. Bude za to,“ rty se mu zkroutily, ,,moci ta její věčná zamindrákovanost. To neuvěřitelně nízké sebevědomí. Ta holky si vůbec nevěří... každý týden přijde s nějakou teorií, proč jsem si vybral zrovna ji. Že jsem se s kolegy vsadil, že dostanu do postele dvacítku. Že mám sázku, že ještě umím nějaké udělat děcko, že dokáži, aby mi nějaká...,“ mávl rukou, nijak nereaguje na jejich zaražené ticho. ,,Bude mi padesát. Já... si nemyslím, že bych se měl pořád obhajovat. Toho mám dost v práci. Unavuje mě to. Uráží... A nechápu to. Ta holka je mladá, hezká.. chytrá. Proč si nevěří?“
Jasně cítily, že se v posledních slovech skrývá výčitka. Obviňoval je snad, že Wox nepodporují? Zrovna JE?
,,Promiňte. Už jsem to nevydržel.“ Tvář zkřivenou, stále se drže za srdce, muž vstal. ,,Trochu ji někdy podržte, prosím. Přece to, jak je skvělá, nevidím jen já...“
,,My víme, že je šikovná,“ namítla Allerlei, která rovněž cítila lehkou křivdu. Jakoby Wox stírala a nepomáhala jí! ,,A kde je?“
,,Sedí u rybníka a krmí ryby. Ne, nechoďte za ní, prosím,“ zadržel Kar, která už tím směrem vykročila. ,,Nechce se s nikým bavit. Nechápu to... ale budiž.“ Nadechl se a pokusil o vřelý úsměv – posmutnělou únavu však nijak nezapřel. ,,Možná bychom se měli vrátit, aby nás nehledali,“ navrhl klidně.
,,Jistě...“ vykročily po jeho boku, Allerlei se obracejíc za sebe: v umělém osvětlení nedalekého rybníčku opravdu zaznamenala na břehu sedící postavičku se sklopenou hlavou. Byla by moc ráda věděla, co se tady stalo... na druhou stranu, Kellerova slova na Wox seděla: dívku skutečně čas od času popadaly doslova záchvaty zamindrákovanosti, jejichž následky, zahořklost a špatnou náladu zpravidla odnášelo její nejbližší okolí. Paul to s ní mohl mít pěkně těžké.
Na druhou stranu... Allerlei ho litovat nemohla. Měl, co chtěl. Nic jiného padesátník randící s dvacítkou čekat nemohl.


Přišli ke stolu, kde se mezitím zábava dostala do ještě vyšších otáček: lehce ovíněná šéfová už zapomněla na žal a smála se jako blázen při tanci s teprve teď dorazivším Hottem, Tom obcházel tácy a nasliněným prstem lovil drobky po chlebíčkách... zdálo se, že jen Semir zaznamenal jejich příchod a reagoval na něj přimhouřením tmavých očí. ,,Děje se něco?“
,,Ne, nic,“ Keller popadl nejbližší hromadu naskládaných talířů a otočil se na patě, očividně touže dělat cokoliv, jen aby nemusel přemýšlet. ,,Vezmu to dovnitř, než do toho někdo vrazí...“
,,To budete hodný,“ usmála se Petra. ,,Stačí, když to položí-“
,,Já mu to ukážu, Petro,“ vyskočil Semir bleskově, berouce půlku z Kellerova nákladu. ,,Vím, kam to dát.“
Sledovala s obavami, jak oba zamířili ke zdi domu: ,,no,“ zamumlala směrem ke Kar, která zrovna pleskla hladového Toma přes ruku šmátrající po zákusku. ,,Myslím, že mám po nádobí...“

To však bylo kupodivu v klidu složeno vedle umyvadla, které už špinavými kousky skla přetékalo: Semir v koutku duše Allerlei a Nielse litoval. Ale jen chviličku, pak se opět zaměřil na muže, který přišel spolu s ním a celou dobu mlčel.
Keller na něj tázavě pohlédl. ,,Tak? Děje se něco?“
,,Co by se dělo.“ Policista vykročil ven do zahrady, následovaný udiveným právníkem. Měl zlost... zlost sám na sebe, na svou váhavost, na to, že si nebyl jistý, proč dělá, co dělá. A ta zlost v něm pěnila, převracela se, mohutněla...
Až zatlačila na vždy špatně přiléhající pokličku jeho trpělivosti.
Paul Keller bolestně zasykl, když ho nečekaně silné paže drobného komisaře lapily a přirazily k omítce domu, až z něj málem vyrazily dech.
,,Už nikdy,“ Kobra se se svým syčením mohla ve srovnání s Gerkhanem zahrabat, ,,už nikdy se Terezy nedotknete, je vám to jasné?“
Právník zachraptěl, zíraje do snědé, zuřivostí nakrabacené tváře. ,,Já...“
,,Viděl jsem to. Viděl jsem, že má modřiny. Na zápěstíchs... a bůhví, od čeho byla ve skutečnosti ta na boku. Něco vám,“ stiskl advokáta, který se vůbec nebránil, ještě více, ,,řeknu. Mám tu holku rád. Setsakra rád. Je to moje dobrá kamarádka. Jestli jí ještě něco uděláte, tak si vás podám!“
,,To bylo omylem,“ řekl Paul tiše. ,,Omluvil jsem se jí. Nechtěl jsem, jen... nemohl jsem si pomoci.“
Policistovo sevření povolilo. ,,Je to teď rok, co mi umřel někdo, koho jsem miloval.“ Polkl, když si vzpomněl, jak před pár dny v tom nejsmutnějším květnovém výročí nešťastně seděl u Kateřinina hrobu. ,,A nedovolím, aby mě připravili o dalšího milého člověka. Rozumíte? Tak rozumíte?!“
Kývl.
,,Dobrá.“ Gerkhan o krok ustoupil a upravil si triko. ,,Tak jdeme... a ať nás nic není poznat.“

To se podařilo, snad jen Keller se zdál jaksi topornější, než ve zbytku večera: klesl vedle u stolu již opět sedící Wox, která v jakémsi vytržení kreslila prstem obrazce do vylité Koly.
Semir se zapojil do hovoru s Tomem, vůbec si páru nevšímaje, dokud Paul po chvilce nevstal. ,,Nu, musíte nás omluvit, je čas, abychom šli...“
,,Vážně? to je škoda,“ Petra zklamaně pohlédla do tváře Wox, která se zamračila.
,,Paule, ještě chvilku,“ otřela si dívka ulepenou ruku do ubrousku. ,,Do jedenácti....“
,,Žádné takové,“ odmítl Keller stroze. ,,Ty zítra brzy vstáváš, zapomněla jsi? Ještě jsi říkala, že musíš být v pět vzhůru.“
,,No jo vlastně.“ Rozpačitá blondýnka se matně usmála a zvedla se na nohy. ,,Tak jdeme, nu.“
Díky tomu, že zírala do země, si vůbec nevšimla pohledu, který na Kellera vmetl Gerkhan. ,,Nemusíš Terezo. Pokud chceš, vezmu tě v jedenáct autem, taky chci tak nějak odjet.“
Paul svraštil obočí: jejich bezeslovnou bitku kvůli rozjetému mejdanu zpozorovalo jen málo lidí, Kar, Allerlei a Tom však ono jaderné zbrojení nemohli přehlédnout.
,,Díky, Semi. Ale Paulie má pravdu, musím brzy vstávat.“ Ztěžka si povzdechla: pouhá myšlenky na to, co ji zítra čeká, způsobila, že si přejela dlaní přes tvář, už teď vypadajíc unaveně a přepadla. Nebo za tím bylo něco jiného? ,,Tak jo. Díky moc za pozvání,“ vyloudila přívětivý výraz. ,,Bylo to fajn.“
,,Já také velmi děkuji. Rozhodně mě těšilo,“ uklonil se lehce právník a zapátral po hlavní hvězdě večírku, rezavém technikovi: ten však s ostatními kolegy z KTU seděl v Lucy a nadšeně vykládal. ,,Tak za mě, prosím, vyřiďte pozdrav. Mějte se hezky a doufám, že se ještě uvidíme.“
Pár vteřin si vyměňovali zdvořilosti, pak už však Keller uchopil mladou blondýnku za loket. ,,Tak se rozluč a pojď.“
Zamávala jim a pak už muže, který se mezitím obrátil a strnulým krokem, rovný jako pravítko, odcházel k brance zahrady, honem honem dobíhala, aby se ho chytila za paži a vzorně klusala vedle něj, snažíc se stíhat jeho ostré tempo.


Arrow


*****

Zasténala a převrátila se na druhý bok, i když jí i v onom polovědomí došlo, že má dnes příšerné řinčení budíku daleko příjemnější alternativu v dlani, která jí jemně třásla a tónu, jímž byla pronášena slova ,,Terezko, vstávej. No tak, holka.“
Zamžourala a zvedla se na loktech, s nespokojeným výrazem si přejíždějíc přes obličej. ,,Ahoj Paulie,“ zamumlala, s očima sevřenýma do tenkých škvír hledíc do klidné tváře. ,,Nemusel jsi vstávat se mou...“
Zasmál se. ,,Ty vstáváš se mnou, ospalče. Zase tě neprobudil budík. Je osm deset.“
Modré duhovky se rozšířily a dívka vylétla z postele. ,,Cože? Měla jsem být v pět vzhůru, dobře jsi to věděl!!!“ Nohy se jí ve zmatené rozespalosti málem zapletly jedna do druhé, když zoufale přilétla ke skříni, v níž měla narovnané oblečení. ,,Ještě jsi to včera říkal! Proč jsi mi zase zamáčkl ten budík?? Ten chlap mě zabije, byl to důležitý rozhovor!“ Na postel dopadaly jednotlivé kousky svršků, jak si je blondýnka chystala. ,,Měl čas jen od sedmi ráno! Proto jsem musela brzo vstávat, teď ho už nestihnu! Kruci, Paule!“
,,Můžeš se,“ ledově se ozval na lůžku nepohnutě sedící Keller, ,,laskavě uklidnit?“
,,Ne, to nemůžu!“ Vyjela si vztekle, v duchu přemítaje, co říci na svou omluvu v redakci. Nic ji nenapadalo.. a nebylo divu. Omluvit takové selhání...
,,Pan Liebnitzsky ti ve tři čtvrtě na pět volal, miláčku,“ odsekával právník uraženě své sdělení. ,,Vzbudilo mě to a jelikož jsem nevěděl, čí je to mobil, šel jsem pro něj do kuchyně. A protože zvonil už dlouho, vzal jsem to za tebe.“
,,Ty jsi...“ blondýnce došel dech. ,,Ty jsi mi zase vzal mobil???“
,,Než bych k tobě došel, už by nezvonil.“ Kellerova nálada se očividně zvrtla – vyjádřit ji na stupnici, padala by do záporných čísel. ,,Omlouvá se ti, ale musel dvě schůzky prohodit, takže ze sedmé si tě napsal na jedenáctou. Takže promiň, že jsem ti přeřídil budík a nenechal tě zbytečně vstát v pět.“
Ramena jí klesla. Sakra...

,,No...“ odkašlala si a ztěžka dosedla do rozházených peřin, ,,promiň. To mě nenapadlo.“ Poděkování z vyšlo už jen jako tiché zamumlání – opět se cítila jako největší idiot a nijak ji to netěšilo.
Posadil se k ní, dlaně na dívčiných ramenech. ,,Co se ti děje, Terezko?“ Právníkovy prsty zmáčkly v jemné masáži. ,,Co je?“
,,Nic.“ Blondýnka se ošila a odtáhla.
,,Ne nic. Něco.“ Další pokus o laskání už podniknut nebyl, Keller se napřímil a zamračil. ,,Minimálně týden se chováš jinak. To ti v práci ještě stále nesehnali onu výpomoc? Přece nemohou myslet, že to postíháš všechno sama. Víš co?“ usmál se, zvyklý jakékoliv problémy řešit, jakmile se naskytnou, ,,já tam zavolám a domluvím se s nimi, než mi tě zcela utahají.“
,,Ne, nezavoláš!“ novinářka lapila svůj mobil, jakoby se po něm advokát již již natahoval: se zkřivenou tváří si tiskla telefon k hrudi, snažíc se uklidnit. ,,Je to má práce. Budu si to řešit sama.“
Dalo mu hodně námahy, aby polkl příkrá slova, která se mu už drala na jazyk: nakonec však dokázal pouze pokrčit rameny. ,,Jak si přeješ. Ale skutečně bych rád věděl, co tě trápí.“
Trpný úšklebek, který jí zvlnil rty, trval tak krátce, že si ho muž nevšiml: dívka raději vstala a ještě jednou přebrala hromádku oděvů, které si vyskládala ze skříně. Tmavě hnědý kostýmek dobře ladil k zelené košili a do stejných odstínů hrající perleťový přívěšek na krk vše mile doplnil. ,,Už jsem řekla, že nic. A Paule,“ zastavila se ještě předtím, než si natáhla černé ponožky na okamžik, ,,dneska večer nepřijdu, ano? Budu... doma.“
Zaraženě kývnul, sleduje, jak se dívka točí zády k němu a sundává si přes hlavu triko od blankytného pyžama s obrázky zelených jablek. ,,V kuchyni máš snídani. Myslel jsem, že když to jednou tahle vyšlo, začneme den spolu...“
,,Ne, díky.“ Zapnula si knoflíky košile a když si upravila nohavice kalhot od obleku, obrátila se k příteli. ,,Nemám hlad ani chuť. Navíc -“ jeden pohled na jeho ublížený výraz stačil, aby s povzdechem rezignovala. ,,Dobře, však ještě chvilku mám, tu snídani stihneme.“
Vysoký blondýn očividně ožil, hrnouce se do kuchyně. ,,Chceš kávu, nebo kakao?“


***


,,... ale naši práci pochopitelně objektivně zhodnotí až voliči,“ zamumlala Wox pro sebe, dočítajíc si polohlasně poslední větu již přepsaného rozhovoru. Byla momentálně velmi spokojena sama se sebou: interview s vedoucím volební kampaně Křesťanských demokratů bylo zajímavé, dávalo čtenáři nahlédnout pod pokličku a rozhodně přitom nebylo žádnou agitkou pro CDU. Dobrá práce, pochválila se a kliknutím poslala text editorovi.
Dívka se na židli u počítače uvolnila a protáhla paže, zírajíc přitom na hodiny: bylo půl druhé, pomalu čas na to, aby se zvedla a zamířila do oblíbeného podniku za Allerlei a Karolinou – všechny tři se dohodly, že včerejší party je třeba dokonale probrat a zhodnotit. Čili... lehce poklepařit.
Pak už Tereze zbývalo jen naklepat storku se dvěma předsedy volebních komisí a čekala ji cesta domů, kde po zalití toužily květiny a kde si bude ona sama moci být se svými myšlenkami. Ztěžka vydechla, chmury ve tváři. Kdoví, zda to byla dobrá volba...
,,Copak? Drhne to? Dej si pauzu, kafe... a ono to pak půjde, nelam to přes koleno.“ Naomi, která k dívce nepozorovaně přišla, se troufale posadila na Češčin stůl, sama jí s dobromyslným, lehce shovívavým úsměvem přihrávajíc automatem naplněný kelímek hořce vonícího nápoje.
,,Už to mám, Nami,“ namítlo děvče, leč dávku kofeinu s díky přijalo, pomalu usrkávaje horkou tekutinu. ,,A ty? Byla jsi u těch Zelených?“
,,Byla, ale jsou to hovada,“ ušklíbla se žena. ,,Zase tam měli jen vegetariánský chlebíčky, kreténi.“
No jistě – kdo ze čtenářů by řekl, že to, co najdou v novinách, ovlivňuje i jídlo, jímž daní politici pohostili reportéry na své tiskové konferenci. Wox se poprvé od včerejšího večera od srdce zasmála. ,,Nami, nebuď jako Holubí letka*.“
,,Heh?“
,,To je skupina starých ex-novinářů v Praze,“ vzpomínala Češka pobaveně. ,,A jsou proslavení tím, že se neuvěřitelně drze vetřou na jakoukoliv tiskovku, jen aby vyžrali všechno pohoštění. Slétnou se na jídlo jako holubi, chápeš.“
,,Chápu.“ Starší z blondýn dozunkla poslední kapky a zmačkala kelímek v dlani. ,,No a co ty, Te?“

,,Co co já?“ Wox mrkla na hodinky: do druhé zbývalo ještě dvacet minut, leč změna tématu se jí nelíbila. Kruci, měla se rovnou vymluvit, že nemá čas.
,,Myslím,“ pošoupla se Němka amerického původu blíže, ,,co ten tvůj právníček. Vážně spolu pořád chodíte?“
,,Vážně spolu pořád chodíme,“ usmála se dívka křečovitě: mít její kolegyně špetku empatie, správně by si ten výraz vyložila jako mimiku zuby varovně cenícího vlka.
,,To je dobře, že vám to zatím vychází i přes ten rozdílnej věk,“ málem zazpívala zkušenější redaktorka a jala se tázat dále. ,,To je tou láskou, že? A jsi jen u něj, nebo spolu někdy jdete i ven?“
Wox nakrčila čelo, v duchu si nadávajíc: jak mohla být tak pitomá? Mělo jí hned dojít, že Naomi jde jen o novou porci informací, které by pak mohla všude, patřičně zkreslené, roztrušovat. Čtyřicetiletá blondýna byla dívce neocenitelnou pomocí a podporou v prvních měsících v redakci a i nyní dovedla pomoci a povzbudit – někdy měla ale Wox chuť ji nakopnout. Třeba právě teď. ,,Ano,“ odsekla ledově. ,,Chodíme spolu i ven. Do kina, na kafe, na večeři. Nedávno jsme byli v divadle, včera na párty. Nejsme jen zamčení v ložnici. Takže se za mě,“ zablesklo se v ocelově modrých duhovkách, ,,nestydí a nezapírá mě, pokud jsi chtěla tohle slyšet.“
,,Ale ne,“ nevinnost ženina výrazu dívku z Moravy jen rozčílila. ,,O to mi samozřejmě nešlo.“
,,Abys věděla,“ Wox vstala a urovnala si sáčko barvy hlíny, ,,tak mě chce vzít na právnický ples. Na ten,“ zvedla důležitě nos, ,,v opeře, mezi všechny své kolegy. A bude tam i Merkelová, natuty.“
Naomi zbystřila: než ovšem stačila Tereza zajásat, že ji konečně přesvědčila, že není jen hračičkou v Kellerově posteli, žena naklonila hlavu na stranu. ,,Tak ten slavný právnický ples tady v opeře, jo? V Kolíně?“
,,Přesně ten.“
Světlovláska poposedla a v obličeji jí zahrál výraz tak vědoucí, že ho po dechu lapající Tereza málem setřela pěstičkou. ,,Hm... to je zajímavé, Te. Čirou náhodou, jen tak mezi námi... Viděla jsi My fair lady?“
Zatnula zuby, šťastna za to, že se ručička na ciferníku konečně přesunula na kýženou číslici. ,,Jen My fair lady ze Zelňáku. No, měj se, Naomi. Letím na oběd.“


*

,,Tak, jsem tu. Ahoj,“ klesla Wox na židli vedle Petry a Karoliny, které na ni mávaly už od vchodu. ,,Jak je?“
,,Nám dobře,“ odtušila Allerlei, která se od podivně pobledlé dívky, jejíž obvykle upravené plavé vlasy dnes vypadaly jako vrabčí hnízdo, nemohla odtrhnout očima. ,,A tobě?“
,,Nestojí to za nic,“ ušklíbla se novinářka a pozdravila jako vždy zdvořilého číšníka, který jí s úsměvem nabídl jídelní lístek. ,,Dneska mám chuť na něco smaženého. Tak hranolky, prosím. Se zelím a mrkví, kdyby to šlo. Jo a kolu, prosím.“
,,Ech,“ zaváhal mladík v předpisovém obleku, ,,slečno, my bohužel nedáváme přílohy samostatně.“
,,Hm...“ otráveně pohodila hlavou. ,,Tak... si k tomu dám kuřecí prsa s máslem – ale,“ zadržela chlapíka, který se užuž chystal odejít se zapsanou objednávkou, ,,to maso prosím syrové, bez soli, bez koření a do igelitového sáčku. Zaplatím plnou cenu.“ Muž zvedl obočí, očividně si na blondýnu tvoře jistý názor, kývl však a pod heslem ,,platící zákazník - náš pán“ odkvačil, takže se dívka mohla zašklebit. ,,Alespoň bude mít ode mě Kulička nějaký dárek. A pokud mu to nebude vonět, může to sníst Kranich.“
Karolina pootevřela ústa a jedině naprostá nevíra a pocit, že neslyšela dobře, jí zabránily říci, co si o takovém chování myslí.
Wox se však již otočila k měděnovlasé kamarádce. ,,Tak co Harty? Líbilo se mu to?“
,,Ano... ano, líbilo,“ odpověděla Allerlei pomalu, jaksi nesvá: nemohla nevycítit, že tu něco značně nehraje. ,,Měl radost. A Lucy,“ usmála se nepřítomně, ,,prý taky.“
,,No...“ Blondýna se netrpělivě zavrtěla na židli,. ,,A? No? Co... na něj říkáte??“ Dychtivě na přítelkyně pohlédla.
,,Co by?“ pokrčila Kar rameny, rozhodnuta se alespoň drobně pomstít za drzost o Tomovi. ,,Prostě Harty, stejně milý chlapík, jako vždy jindy.“
,,Ne, ne, ne!“ Tereza málem rozlila Kolu, kterou před ni číšník, definitivně o dívce uvažující jako o bláznovi, postavil. Ani to nezaregistrovala. ,,Paul! Co vy na něj?“


Arrow


,,Paul? Zdá se...“ usmála se Petra, ,,fajn. Takový zdvořilý... kultivovaný. Takový... nu, fešák, elegán. Líbilo se mi, jak nám pomáhal, nečekala jsem, že bude tak... hm, neformální.“
Wox málem obrátila oči v sloup. ,,Hele, že je právník, ještě neznamená, že chodí všude s kravatou! A jsem hrozně ráda, že... že se ti líbí! Jemu se u vás taky líbilo, říkal, že jste všichni milí. Co ty, Kar?“
Brunetka už polkla své rozčílení. ,,To víš, že jsem si ho omrkla. Zajímavý chlapík,“ usmála se. ,,Hrozně moc tam zapadl, což je super. Nějak jsem si myslela, že bude vyčnívat, udržovat odstup nebo se trošku povyšovat, ale vůbec ne. Jo, příjemná osůbka. Kávu bych si s ním ještě ráda vypila. A bude to dobrý člověk, pokud je pravda to rčení o tom, že to zvířata poznají. Kulička se k němu pěkně lísal, mazlivec.“
Allerlei to přešla mlčením, narozdíl od Kar si všimla, že právník naopak štěně sice jemně, leč rozhodně zahnal. Odkašlala si. ,,Niels měl velkou radost z toho dárku,“ řekla prostě. ,,Ještě jednou vám vzkazuje díky.“
,,Věděla jsem, že ho to potěší,“ konstatovala Wox spokojeně.
,,Jen za to Keller nemusel dávat takové peníze,“ neodpustila si Petra drobnou narážku, jelikož jí zamyšlení nad tím, zda bylo dobré takový dar vůbec přijmout, nešlo z hlavy. ,,Nějaká drobnost by stačila. Ale za Nielse děkuji, je nadšený.“
Bohorovné mávnutí drobnou dlaní jí bylo odpovědí. ,,Na peníze Paul nehledí. Mrkněte, co mi před pár dny dal.“ Novinářka zašátrala v taštičce, vytahujíc na světlo zbrusu nový, krásně se lesknoucí přehrávač MP4.
,,Hm...“ Kaiczowska hleděla na stříbrnou krabičku s lehce povytaženým obočím – a snad z údivu jí uklouzla otázka, která by jindy zůstala zamčena za rty. ,,A... necítíš se trošku divně, Terezko?“
,,Divně?“ Děvče se zarazilo. ,,Jak... to míníš?“

Měděnovlasá technička zpozorovala, jak se její učitelská kamarádka kouše do příliš hbitého jazyka a přispěchala jí na pomoc, v sobě ty samé myšlenky jako Kar. ,,Asi tak, že... je takové zvláštní, dostávat pořád tak drahé dárky, ne? Mně by to asi nepřišlo zrovna vhodné.“
Modré oči je obě zmateně přejely a pak se zúžily do škvír. ,,Kdyby mi tohle,“ zavrčela Wox, ,,pověděl kdokoliv jiný... myslela bych si, že mi prostě závidí. U vás dvou tomu nevěřím. Tak co tím chcete říci?“
,,Třeba to,“ Karolina měla na paměti, že mluví s holkou o dosti mladší – a takovým děckem, ač se jednalo o přítelkyni, se nemínila nechat zahnat do defenzivy, ,,že bych se cítila tak nějak zavázaná. Je hezké, že ti kupuje dárky, ale-“
,,Jako že si tím kupuje i mě??“
,,Kdybys mi,“ brunetka zasyčela tak, že se kromě Wox přikrčila i Petra, ,,neskákala do řeči, tak bys to třeba slyšela celé. Chci říci jen to, že chápu, že máš radost z dárku a prostě věřím i tomu, že tě Paul chce potěšit, ale já bych se na tvém místě cítila tak nějak v nevýhodě. Chápeš? On ti dá dárek... a později po tobě třeba bude něco chtít. Nemyslím v závislosti na tom, co koupil. Prostě jen tak. Nebude ti pak hloupé říci ,ne‘, když máš na paměti, co vše ti dal? Já bych to tak cítila, jako... takovou nevýhodu. Přišlo by mi, že mě ty dárky na jednu stranu svazují. Pokud to vidíš jinak, ok. Jen říkám svůj názor.“
,,hm.“ Wox mrzutě rejpala vidličkou do kupičky hranolek, které se pořádně ještě nedotkla. ,,No... je pravda, že si říkám, že už mi toho dal moc. Hm. Víte, on tvrdí... že má peníze.. ale že jim dává smysl až to, koho jimi potěší. Proto Nielsovi koupil ten dárek. Ale,“ přiznala tiše, ,,taky už jsem na sebe a na ty dárky od něho myslela trochu jako ty. Asi si s ním o tom popovídám. I když... já a Paul.. my teď...“ napíchla jeden smažený bramborový kvádřík na ocelové bodce a nepřítomně ho vymáchala v kečupu, ,,nějak to asi bude muset počkat. Tohle jako. Ty dárky.“

Allerlei podiveně sledovala, jak dívka vidličku zase odkládá, aniž by si sousto vložila do úst. ,,Ech, stalo se něco? Nevypadáš dneska moc vesele...“
Blondýna se rozmrzele zašklebila. ,,Výborný. Kolik lidí mi dneska ještě polichotí tím, že vypadám hrozně?“
,,Tak promiň, že se zajímáme,“ odsekla Karolina a mínila se obrátit k Hartmuttově přítelkyni, když se z Terezy vydralo rozklížené šeptnutí.
,,Sorry. Mně... mně není moc dobře.“
,,Jo tak! To nejsi sama,“ domnívala se brunetka, že konečně rozumí. ,,Tom celou noc málem probrečel, jak mu bylo zle. Pěkně jsem si ho vychutnala, žrouta. Kdyby snědl i to, co jsem mu vzala, tak dneska asi zařizuji pohřeb.“
Wox zavrtěla hlavou, hrdlo sevřené. ,,Jenže... mně není dobře už něco přes týden..........“
Snad za tom mohly dlouhé, společně strávené roky, že si Karolina s Petrou rozuměly i beze slov: teď stačilo, aby pohlédly jedna na druhou, aby věděly, že je v reakci na dívčin zničený výraz a při vzpomínce na její včerejší chování napadlo to samé.
,,Terko,“ Allerlei zrudla rozpaky, ,,ty myslíš... nemůžeš být...“
,,Těhotná?“ nenechala je Karolina chodit kolem horké kaše. ,,Není to možné?“
,,Já nevím!“ Modroočka se rozmáchla rukama, až už podruhé málem srazila nebohou Kolu ze stolu. ,,Nemůžu, nechci být! Jsem... jen unavená, mám hodně práce... musí to být ono! Proto je mi zle... určitě...“
Petra nervózně sevřela mezi štíhlými prsty cípek ubrusu. ,,Tak... snad bereš nějaké prášky, ne? Nebo něco jiného.“
,,Jo, ale ne když jsem u něj byla poprvé,“ zaštkala blondýna, dlaní si po obličeji rozmazávajíc slzami rozpitou řasenku. ,,Já... já s tím tehdy nepočítala! A Paul mi slíbil, že dá pozor!“
,,Že si dá pozor???“ Karolina to nevydržela, plácajíc se do čela. ,,Děláš si legraci?! To má být něco spolehlivého? Proboha, co jsi dělala na základce?! Že je tohle ta největší blbost, ví i páťáci!“
,,To nešlo jinak,“ rozbrečela se Wox naplno, až se po ní začali okolní hosté ohlížet. ,,Já mu říkala, že tak brzy nic nechci, říkala jsem mu, že nic neberu. On... ale... slíbil, že dá pozor! SLÍBIL to!!!“

,,No.“ Kaiczowská mlaskla, zatímco Allerlei, která se o podobných věcech nikdy mluvit nedokázala, zaraženě mlčela, jen hledíc na štkající hromádku neštěstí, co se krčila u stolu proti nim. ,,Co teď budeš dělat, Terko?“
,,Nevím.“ Drobné dlaně otřely uplakané oči: naděje, že se jí poté, co se kamarádkám se svým strach svěří, trochu uleví, zmizela. Bylo jí snad ještě mizerněji. ,,Já... chci ještě počkat, holky. Je to jen týden zpoždění... a tak jen ten týden je mi zle... třeba si to jen namlouvám.“ Popotáhla. ,,Jo... počkám.“
,,Skvělý nápad,“ zaironizovala si vždy praktická Kranichova přítelkyně. ,,Tohle je přesně ten typ problému, co se vyřeší sám, že?“
,,Wox,“ pípla Allerlei stísněně. ,,To přece nemyslíš vážně...“
,,Co mám podle vás asi dělat, hm?“ Tereza zkřivila chvějící se rty, po celém těle husí kůži. ,,Nechci hned lézt k doktorovi. Ještě je čas...“
,,Jasně! Nejlépe devět měsíců, pak si budeš jista opravdu stoprocentně.“ Kar mávla na číšníka, který s kamenným výrazem obešel již zase poplakávající Wox a nechal si proplatit celou částku i s mimořádným dýškem jako tichou omluvou. ,,Tak pojď, zvedej se.“

,,Kam chcete jít?“ dívka poslechla jako ovečka, tiše kňourajíc. ,,Ještě jsem nedojedla... a... a musím do práce!“
,,Tak si místo toho, abys dorazila ty studený hranolky, skočíš do lékárny,“ chytila ji Karolina nekompromisně za loket. ,,Pojď, pojď. Koupíš si test. No copak?“ reagovala vztekle na zelený odstín novinářčina obličeje. ,,Říkala jsi, že hned nechceš k doktorovi, ne? Tohle je JEN pitomá apatyka.“
Neschopná vymýšlet nové argumenty a výmluvy, Wox poraženě svěsila hlavu, nechávajíc se táhnout k východu.
,,A prosím tebe,“ přešla Petra na druhou stranu od dívky, ,,a ať ti ten test ukáže cokoliv, tak žádná zbrklá rozhodnutí, jasné? Nech si všechno projít hlavou, hezky všechny možnosti. A pověz o tom i Paulovi, Terezo! Má právo to vědět.“
,,Vy děláte,“ mladá Češka sebou panicky zazmítala, ,,jakoby to už bylo jasný!“
,,To se teprve uvidí,“ nasměrovala ji nesmlouvavá bruneta k blízkému štítu s logem užovky ovíjející se kolem hole. ,,Tak šlapej, holka.“


*****


Keller udiveně zamžikal po zjištění, že jeho přepychové apartmá nechrání obvyklých pět zámků, ale jen jeden: že by ráno, rozhozen událostmi okolo své milé, zapomněl zamknout? Nebo, zvedly se mu koutky v úsměvu, je vysvětlení o mnoho milejší a Tereza už na něj čeká, snad v o mnoho lepší náladě?
Rychle vkročil dovnitř, sundávaje si kabát a povoluje kravatu. ,,Terezko?“
Zkontroloval, zda za sebou zavřel, vyzul boty a puntičkářsky je zasunul do botníku tak, aby byly perfektně srovnané. ,,Jsi tu?“
Hm.. ticho se mu vůbec nelíbilo.
Pokud tady dívka nebyla... mohla se tu objevit daleko méně vítaná návštěva. Zloději!
A že Keller měl v bytě věci, jejichž zmizení by ho bolelo.
Nervózně vkročil do nitra bytu. ,,Je tu něk- Terezo!“
Člověk by nestačil napočítat do tří, tak bleskově byl právník u postavičky, která se, všecek vzlykajíc, choulila v křesle, kolena si tisknouc k hrudi. ,,Co se ti stalo?“ vmáčknul se k ní, poplašeně ji chytaje za rameno, když propukla v ještě hlasitější pláč.

Vyděšený muž děvčetem zatřásl, přestávaje se ovládat u těch nejhorších domněnek: aby ji tak někdo přepadl u toho parku, kde bydlí! Při představě, že jeho milou někdo odvlekl mezi keře a znásilnil, se tlak jeho prstů na jejích ramenech jen zvětši.,,Terezo, CO JE?!?!“
Škytla a obrátila se k němu, aby ho ještě více vystrašila: rudý, dlouhým pláčem oteklý obličej měla mokrý od slz, oči červené a jejich okolí umazané od make-upu, vlasy rozházené... Krčila se před ním, aniž by byla schopna promluvit.
,,U... ublížil ti někdo?“ zajíknutí, které z něj vyšlo, zaskočilo i jeho samého.
,,J-jo,“ Wox popotáhla a pěstičkou si otřela nos, křivíc rty. ,,T-Ty!“

Čelist se právníkovi propadla o pěkných pár centimetrů níže: lehce se odvrátil, jakoby sám v sobě hledal vysvětlení, snaže se přijít na příčinu omylu. Protože to MUSEL být omyl! ,,Já,“ ztišil hlas, ,,nechápu...“
,,Tak ty nechápeš???“ Tereza se zazmítala jako kapr, kterého bere rybář z kádě do gumových rukavic, aby ho položil na váhu a připravil na popravu. ,,Ty to.... fakt nechápeš?“
Hruď jí stoupala a klesala s prudkostí, která z ní vyrážela jen hystericky úsečné nádechy. ,,Ty... jsi slíbil, že dáš pozor! Je to tvoje vina!!! Jen tvoje, neposlechl jsi mě! Ty za to mů-můžeš!“
Zmateně si přejel dlaní po zpoceném čele a pokusil se blondýnku obejmout. ,,Terezko, prosím tě, vysvětli mi...“
Uhodila ho do paže. ,,Nech mě, nesahej na mě!“
Pohled mu bloudil po místnosti, až dopadl na drobnou rozbalenou krabičku, která jako jediná rozbíjela obraz vzorně uklizeného bytu, kde na stolech nebylo nic než věci k tomu určené. Zamračil se a natáhl, aby se mu papírový obal ocitl v dlaních.
Zelené oči se zabodly do písmen popisky... a četly znovu a znovu, aby se v nich, zatímco Wox si přitáhla kolena ještě blíž k hrudi a rozbrečela se v novém návalu panického pláče, rozsvítil podivný výraz potěšeného překvapení. ,,Terezko...“ hlas se mu zlomil, musel se nadechnout, aby mohl pokračovat. ,,Ten těhotenský test... Ty..“ advokát polkl, ,,čekáš dítě?“
Sípavě se nadechla a již, zírajíc na protější stěnu, otevírala ústa k odpovědi: skončila však v dalším záchvatu breku, dlaně si tisknouc k uslzenému obličeji.
Paul odhodil krabičku od testu zpátky na desku stolu, v mžiku k sobě slzící dívku tisknouce, tepny ženoucí jeho krev nevídaným tempem: ,,No tak! Terezo... odpověz mi. Jsi těhotná?“
Tentokrát ho od sebe novinářka neodmrštila, obličej zkrabacený zoufalstvím. ,,Já... já ne-vím! B-bojím se, že jo...“ Zavzlykala, celá se třesouc. ,,Dneska jsem asi pětkrát zvracela... Sakra! Petra mi to neměla říkat! A Karolina!“

,,Počkej.“ Právník do sebe vtáhl vzduch. Ač se mu chvěly ruce i tón, ze všech sil, které sbíral ze svého nitra, se pokusil narovnat a být nad věcí, stát se tím, kdo stojí pevně na nohách. ,,Tak jak ti vyšel ten test, Terko?“
Znova popotáhla. ,,Já...“ špitla zničeně, ,,já se ho bojím udělat... hrozně se bojím!“
Zelené duhovky na moment zakryla víčka. Ach. Když se opět objevily, byla v nich patrná maličká kapička zlosti, advokát však opět sebral svou věcnost. ,,Prosím tě, tak... co tady brečíš, když ještě nic nevíš? A i kdybys byla těhotná, co by se dělo? Terezo, vzpamatuj se,“ zatřásl jí znova. ,,Je ti dvacet pět, podle doktorů je to na dítě absolutně nejlepší věk! A já tě,“ dívce přistál na čele polibek, ,,přece miluji...“
Modré oči přetékaly nevírou, která se rychle přetavila ve vztek a ten v paniku. ,,Co? Ale já nechci dítě, NECHCI!“ Wox ho od sebe zkusila odstrčit, zmítajíc se jako za kůži držené lišče. ,,Nechci, jsem na to moc mladá! Já... nechci... prosím...“ Jako utržená květina vystavená slunci, zvadl i odpor dívky, která muže, kterého ještě před chvílí tlačila od sebe, pevně sevřela v náručí. ,,Prosím tě, já nechci... nechci! Nemůžu!!!“
,,Ale můžeš,“ namítl klidně. ,,Každopádně... si pojď udělat ten test.“
,,Ne.“
,,Ale ano,“ zvedl se Paul na nohy, nesmlouvavě tahaje nahoru i kňourající blondýnu. ,,Třeba tady panikaříš úplně zbytečně, miláčku. No tak, neboj se!“
,,A co jestli,“ Wox opět počala nabírat do breku, ,,ne? Co... co... co..?“
,,To se bude řešit až pak. Pojď, jdu s tebou.“ Lapil ji za ruku, do druhé strkaje krabičku s testem, odváděje plačící dívku ke koupelně. ,,Tak, přečteme si ten návod. A ty to pak zkusíš. Poslouchej a pak to přesně udělej, ano? Ať máme...“ usmál se a pohledem mimoděk zabloudil na dívčino bříško, ,,Jistotu.“



Arrow


*****


Petra Allerlei si odkašláním pročistila hrdlo a nervózně přešlápla: ne že by snad nikdy nevystupovala před publikem, ale skupina navrčených policistů, která ji byla donucena poslouchat, v ní trošku trémy vyvolávala. Sevřela papír, který třímala v prstech, o něco silněji a v duchu zabručela na Hartmutta: to, že byl teď velký pološéf, mělo i své nevýhody. Třeba to, že ji v reakci na nové tuny šrotu v hale KTU mohl poslat na stanici Dálniční, aby jeho obvyklý káravý dopis ve stylu ,,já vám poradím, jak točit volantem, vy ničitelští holomci“, tentokrát přečetla hezky nahlas a osobně.
Mladá žena naposledy mrkla na na židličkách sedící komisaře: Tom se Semirem se zcela nepokrytě tlemili, Jolly jí provokativně posílal vzdušné polibky, Hotte a Dieter se styděli, neboť to byli právě oni, kdo se naposledy nevešli do čtyřproudové dálnice aVeronika, která zatím držela rekord s jedním jediným ODŘENÝM (!!!) autem, velmi teatrálně dělala, že se jí toto shromáždění vůbec netýká.
Skvadra azura hadr. A výchovný efekt nulový.
Ale, ušklíbla se pro sebe, šéf je šéf, že.
Nadechla se tedy a zabodla zelené oči do papíru: ač se snažila, aby zněla co nejpřátelštěji, Hartmuttův proslulý, na nervy brnkající profesorský tón z napsaných řádek přímo sálal.



,,Vážení kolegové,

poslední dobou jsem musel zcela nezbytně nabýt dojmu, že z Vaší mozkové kůry nenávratně mizí vzpomínky na vědomosti získané povinnou školní docházkou, již jste, jak doufám, všichni úspěšně absolvovali. Konkrétně se jedná o základní fyzikální zákony, které, jak patrně zapomínáte, skutečně platí pro každého. Dovolte mi tedy, abych Vám připomněl a osvětlil pár velmi zajímavých pojmů, jako je setrvačnost, kinetická energie a v neposlední řadě výsledky mozkové aktivity pana Newtona, které jsou pro Vaši práci obzvláště potřebné. Věřím, že po mém obsáhlém výkladu proniknete do tajů fyziky přinejmenším natolik, aby se v nepřímé úměře k Vašim zmnoženým vědomostem snížil objem šrotu, jímž nás na KTU bohužel až příliš často zahrnujete.
Prosím Vás tedy o co nejvyšší pozornost. Začneme výkladem New-“



Petra se odmlčela: její vlastní pozornosti totiž neunikl pohyb za jedním z oken, kterými šlo z místnosti vidět na chodbu. Nemýlila se: vzápětí do dveří strčila hlavu malá baculatá blondýnka, pusu od ucha k uchu, modrá očka plná zvědavosti, co že se tu děje.
Allerlei naproti tomu stiskla rty: málem cítila, že jí emoce tryskají z hlavy jako pára z hodně, ale hooodně přehřáté konvice.
,,Sigi,“ oslovila tlusťoučkého policistu s pískovými vlasy, který na ni vždy silně držel. ,,Prosím tě, překreslíš mi zatím tohle,“ ukázala muži, který se přes svou obvyklou pomalost podezřele hbitě dovalil, jeden z neskutečně zákeřně složitých Hartmuttových grafů, ,,na tabuli? A tuhle křivku taky, prosím. Vy,“ ukázala prstem na šklebící se komisaře, ,,zůstaňte hezky sedět. Jen si něco zařídím a hned jsem u vás. Ta přednáška vás nemine, vážení. Kvůli tomu vašemu šrotování Nielse doma skoro nevidím. Tak trpte.“
,,Já bych si,“ ušklíbl se Jolly pobaveně, ,,taky nějakou křivku nakreslil, když mi budeš stát modelem, Peťo.“
,,Ha ha, he he, hi hi.“ Bez nálady na žerty ladně obešla Millera, který s vyplazeným jazykem načrtával jakousi strašnou hyperbolu a vplula na chodbu, kde postávala její o něco mladší kamarádka.

,,Ahoj Peťo,“ usmála se Wox a posunkem ukázala dovnitř. ,,Co se to tedy děje? Máte nějaké školení?“
,,Ahoj. Jo, tak nějak.“ Měděnovláska se opřela o zeď, přejíždějíc dívku od špiček tenisek až po blonďatou ofinu. ,,Co ty? Koukám,“ zkřivila ret, ,,že už je ti lépe, co? Nebezpečí zažehnáno?“
Odpovědí jí bylo na jednu stranu výrazné, na druhou stydlivé pokývnutí hlavou. ,,No... jo,“ odkašlala si Tereza. ,,Díkybohu jen planý poplach.“
Allerlei nasadila úsměv, z něhož by kolemjdoucímu hrozila cukrovka: ostře sarkastický tón, kterým vzápětí pročísla vzduch, s ním však byl v brutálním protikladu. ,,Výtečně. A že jsi nám to pěkně všechno řekla, že?“
Dívčin krk se pohnul v namáhavém polknutí. ,,Já...“

,,Jak dlouho to víš?“ nepřestala se zelenoočka výhružně usmívat, cítíc alespoň trošku zadostiučinění z blondýnina výrazu: na druhou stranu v ní v reakci na zmatek, co se novinářce zračil v obličeji, sílila chuť dát jí jednu zprava i zleva. Na probuzení! ,,Jak dlouho víš, že nejsi těhotná? No tak!“
,,Od,“ pípla Tereza, ,,od toho večera... Jak jsem si s váma koupila ten test... A na druhý den mi Paul domluvil návštěvu u nějakého svého známého doktora.“
,,Aha. Tak děkujeme, že jsi mně a Karolině dala vědět, k-a-m-a-r-á-d-k-o,“ zazpíval mladá žena uznale. ,,My jsme na to od té doby samozřejmě vůbec nemyslely. Celý ten TÝDEN jsme si na tebe ani nevzpomněly, víš? Vůbec to nebylo tak, že jsme si posílaly esemesky, jestli už jedna z nás o tobě něco neví... A už vůbec jsme se nedohadovaly, zda je dobrý nápad se ti ozvat samy od sebe, když ty tak krásně mlčíš. Ne, úplně se nám to vykouřilo z hlavy, ani trochu jsme se nebály, že jsi z toho někde zhroucená.“
Wox se pod přívalem výčitek přikrčila, bledá jako okolní stěny. ,,Mně nedošlo...“
,,Tak tobě nedošlo! Tak to pak jo.“ Hnědé obočí pihaté slečny se málem dotýkalo vršíčku čela. ,,Hlavně že ti došlo, že se s námi můžeš kdykoliv setkat, vypovídat se nám se svými problémy... a pak nás nechat klidně týden přemýšlet jak se ti postarat o pomoc, kterou očividně NEPOTŘEBUJEŠ. Moc hezké to od tebe bylo. Ó a jak ohleduplné!“
,,Peťo...“ špitla Tereza zahanbeně. ,,Přestaň, prosím...“

,,Ne, to teda nepřestanu! Víš,“ přistoupila Hartmuttova přítelkyně tak blízko k dívce, že ji skoro přimáčkla ke zdi, ,,jaký nervy jsme za tebe měly? Jak jsme se bály? Jak jsme si pořád říkaly, jestli zavolat nebo nezavolat... abychom tě nerušily, když si třeba musíš promýšlet, co dál se životem?! A ty jsi celý ten týden úplně v pohodě! Kruci, můžeš se konečně vzpamatovat? To jsi tak sobecká? Co to s tebou je?!“
V modrých duhovkách se však více než stud zračilo absolutní překvapení. ,,Vy jste se,“ Woxiina otázka zazněla takřka neslyšně, ,,o mě bály? Fakt jste na mě myslely?“
,,Ne asi!“ Petra by ve výčitkách pokračovala dál a nikdo by jí nemohl oponovat, že na ně nemá právo: zabrzdil ji však neskutečně zaražený odstín, který zbarvil novinářčin výraz. ,,Terezo...?“
,,Mě to fakt nenapadlo,“ zašeptala Wox s provinilostí, již by nezahrál ani největší cynik na světě. ,,Promiňte... kdybych věděla, že na to budete myslet, dám vám vědět hned! Já jsem to.. nečekala. Vám na tom,“ zvedla oči, doteď se zarývající do země, ,,doopravdy... záleželo? Skutečně?“
Allerlei to vyrazilo dech: proboha, s kým se ta holka doteď setkávala? ,,Jistě,“ odvětila s přísnou úsečností, leč již přece jen mírněji. ,,Jsme přece kamarádky, ne?“
,,Kamarádky,“ zopakovala blondýnka jako ve snu. ,,A zajímalo vás to...“

Allerlei mlčela, rozpačitě si ve chvíli, kdy dívka civěla před sebe a v plavé hlavince jí to očividně šrotovalo, mnouce mezi prsty cíp zelinkavé košile. Krucinál... zatraceně dobře teď poprvé rozuměla Paulovi Kellerovi a myšlence, kterou vyslovil tehdy na Nilsově oslavě. Pokud pro ni předtím byla jeho slova o příšerných důsledcích Terezina nízkého sebevědomí divnou blábolivou šifrou, teď je chápala dokonale. Ta holka měla tak mizivou sebedůvěru, tak nulově si byla schopna připustit, že na ní někomu záleží, až tím ničila všechny ostatní... Ne, nebylo v tom sobectví a lhostejnost, jak si Petra předtím ve spravedlivém rozhořčení myslela. Jen setsakra nízké hodnocení sebe sama...
Jenže tohle Češčino chování už vážně zavánělo sociopatií.
Měděnovláska zavrtěla hlavou v naprosté nevíře: stále jí nešlo na rozum, že Wox snad skutečně nepochopila, že by její problém mohl někoho zasáhnout.
Zato teď to studem zrůžovělou, pohled klopící blondýnu očividně mrzelo do morku kostí... a to Petru přece jen maličko usmířilo.

,,Terko,“ řekla klidně. ,,Poslyš. My s Kar tě máme rády. I Harty s Tomem a Semirem... a víme, že ty máš ráda nás.“ Nevšímala si jejího stydlivého souhlasu a pokračovala. ,,Ale uvědom si už konečně, že... z toho, že tě má někdo rád, ti taky plynou nějaké závazky, jasné? Musíš brát ohledy i na jiné. Víš...“ zaváhala, ,,myslím, že můj problém bys ty vzala za svůj a trápila se jím.A snažila by ses mi pomoci, protože jsi moje kamarádka. Věřím tomu. Ale už se známe pár měsíců a mohlo by ti dojít, že je to i opačně. Tak se podle toho chovej, prosím tebe.“
Slzy zadržující blondýnka popotáhla a odkašlala si. ,,J-jo. Mně to mrzí... promiň!“
,,Fajn. Nebudeš se muset omlouvat, když nebudeš blbnout, moje milá. Ach jo, Terezo,“ vzdychla Allerlei a konečně košili pustila, aby Wox pleskla do ramene, ,,prostě se zkus vcítit do druhých, to je všechno.“

Skleslá dívka se jen kousala do rtu. ,,Zavolám Karolině a omluvím se jí...“
,,Ne.“ Mladá žena dostala nápad a hned se ho rozhodla uskutečnit. ,,Alespoň Kar nemusí mít zkaženou náladu. Zavoláš jí... ale řekneš, že jsi až TEĎ zjistila, že to byl planý poplach.“
Ústa se dívce otevřela do udiveného ó. ,,Ale to budu lhát...“
,,To je bílá lež. Věř mi, že je to lepší, než aby byla Kar zklamaná. No věř mi,“ vrátilo se Petře do hlasu podráždění. ,,Prostě jí to zavolej. Nechci, aby se taky dozvěděla, že už to víš týden, mrzelo by ji to.“
Wox, zdá se, pochopila, sahajíc po mobilu – a Allerlei neuniklo, že blondýnka v prstech třímá zcela nový telefon. Už jen posmutně našpulila ret, její gesto však novinářka koutkem oka zachytila. ,,Hej!“ ohradila se, mobil už u ucha. ,,To je z mých peněz! Paul mi ho nekoupil, ani o tom neví. U toho starýho se mi roztekl displej...“
,,Ok, ok.“ Měděnovláska se usmála. ,,A pamatuj, právě jsi vyšla od doktora, co ti řekl, že nejsi v tom, tak... buď happy, jinak to Kar prohlédne.“

Stačilo pět vteřin od chvíle, kdy jásavou úlevu předstírající, leč hanbou rudá Wox položila telefon a Allerlei ten její zapípal esemeskou.
,,No vida,“ ucedila technička, strkaje displej se slovy TERKA JEN PLANY POPLACH, JUPI!!!! Tereze před nos. ,,Hned mi to píše. Už chápeš?“
,,Chápu,“ přisvědčila dívka. ,,Víš,“ kousla se do rtu a nesměle ne kamarádku pohlédla, ,,kdybych si teď nepřipadala jako totální idiot, asi bych tančila radostí. Dík.“
,,No jo,“ zahuhlala žena, ráda, že děvče konečně pochopilo. ,,Sláva jásá, holka. Už sis uvědomila, že-“
,,Slečno Wox!“ Petru přerušil řízný hlas Anny Engellhardtové. ,,Chtěla bych si s vámi promluvit. Máte pro mě chvíli, že ano.“ Otázka to věru nebyla.
Tereza pozdravila, poplašeně však zírajíc na Allerlei, která pouze pokrčila rameny. ,,Já musím dokončit tu Hartyho přednášku.“
,,To budu ráda,“ přisvědčila šéfová. ,,Nemám kvůli tomu v terénu ani jednoho komisaře, takže si, prosím, pospěšte, slečno.“
,,Už letím,“ vykročila svůj úkol si připomínající Allerlei, naposledy mávla na Terezu a zmizela opět v místnosti, kde se nebohý Sigi zcela zasukoval do sinusoidy.
,,Vy,“ obrátila se Anna na nervózní blondýnku, ,,pojďte se mnou do kanceláře, prosím. Ať máme klid.“

Tom Kranich se vesele zubil, když se chudák Miller ošíval u tabule jako šplhající šprt, bombardován vlaštovkami Jollyho, který si očividně rád zavzpomínal na své dvojky z chování: ve chvíli, kdy si všiml za rázně jdoucí šéfovou cupitající novinářky, se mu rty roztáhly v úsměvu ještě spokojenějším.
Ha haaa! Bylo to tady. Redaktorka se dnes objevila na stanici poprvé od oné oslavy, kde Anně tak nešťastně padl do oka Keller... a Tom nepochyboval, že se za dveřmi velitelčiných soukromých prostor řeší právě to, že se Woxiiny návštěvy na stanici Dálniční policie najednou vůůůbec, ale vůůůůůbec nehodí.
Se slastným pocitem blížící se svobody založil ruce za hlavou, šťastně se usmívaje na Petru, co už zase přednášela Hartmuttova dogmata.
Jenže ve chvíli, kdy Allerlei svou přednášku sbalila a vyrazila zpět na KTU, mu koutky zklamaně spadly, protože Wox, která ve stejný moment vykráčela z kanceláře, nevypadala zdeptaně ani trošku.

,,Ahoj!“ zamávala jim dětinsky, šinouc si to přímo za komisaři.
,,Terezko! Kde jsi byla tak dlouho?“ uvítal ji Semir s drobnou výčitkou, v reakci na níž Wox provinile vydechla, sama v sobě pročítajíc seznam lidí, kterým svým týdenním mlčením asi nechtěně ublížila.
,,No.. já měla práci. A budu jí mít,“ ukázala na dveře za sebou, ,,ještě trochu víc... Ale s tebou, Semi.“
,,Jak to?“ zaprskal Tom, jehož naděje na klid se rozplývala jako jahůdková zmrzlina na sluníčku.
,,Vaše šéfová,“ zvedla blondýnka důležitě nos, ,,mě o něco požádala. Prý že vám mohu pomoci, když rozumím médiím. Chtěla po mně, abych udělala rešerši článků, co se v poslední době o Dálniční napsaly. No a jelikož sem pořád chodím,“ uculila se na načuřeného Kranicha, ,,určitě je dobře, abych to nějak oplatila, takže jsem s tím samozřejmě souhlasila. Udělám to... Takže, Semi,“ otočila se na komisaře, ,,budeš mít o tomhle víkendu čas? Paní Engellhardtová by byla ráda, abys byl u toho a nějak to konzultoval. Aby to nebylo jen z té novinářské stránky, víš co.“
,,Jistě.“ Poposedl na židli. ,,A jasně, souhlasím, stejně nebylo nic co dělat.“
Dívka se rozzářila a radostně policistovi a kamarádovi v jedné osobě poklepala na paži. ,,Super! Uděláme si pohodu... půjdeme ke mně a až to budeme mít hotové, pustíme si nějaký film, jo? Prosím, uděláme si milý společný víkend, už dávno jsme ho neměli...“ Když malý Turek s úsměvem přisvědčil, zavýskla. ,,Prima! Těším se na tebe!“
,,Já taky,“ připojil se k jejímu nadšení: nelhal, ve společnosti české blondýnky byl vždy velmi rád... a když poslední dobou dělila svůj čas na Paula a přátele, docela ho mrzelo, že se jeho dílek řádně smrsknul. I když to bylo logické a zcela to chápal. ,,Vezmu chipsy,“ plánoval radostně. ,,Ale film vybírám já!“

,,Jeden já, druhý ty,“ mrkla na něj a sáhla opět po telefonu. ,,No nic, řeknu to hned teď Paulovi. Za chvilku,“ pohodila vlasy, ,,máme sice schůzku v parku, ale raději ať to ví hned. Taky bude rád, že ode mě bude mít jeden víkend pokoj.“
,,To nepochybně a zcela pochopitelně,“ ucedil Tom, lehce uražený, že ho zcela vynechali.
,,Prosím?“ Wox zmáčkla tlačítko odeslat a spokojeně registrovala zprávičku informující o tom, že byla smska Kellerem přijata a přečtena. ,,Musím jít, Paulie na mě bude čekat.“
,,Paul!“ vyjekl Kranich teatrálně. ,,To jméno už jsem někde slyšel. Počkat...! Není to ten, jak o něm furt musíš mluvit?“
Dívka na něj vyplázla jazyk a v kontrastu s tím polaskala Semira na rameni, až snědý mladý muž zamrkal. ,,Tak v sobotu u mě, Semi. Těš se, užijeme si to!“
,,Těším,“ vyhrkl zaskočený Turek, leč blondýna už byla pryč.
,,Abys měl,“ zavrčel Tom ukřivděně, ,,na co.“


Arrow


***


Ne snad, že by se blondýnce Petřiny námitky vykouřily z hlavy: dumala nad nimi celou cestu k parku, rozkládajícímu se kolem honosné budovy soudu. Leč ve chvíli, kdy spatřila zelenou hradbu topolů a mezi mimi vmačkaných břízek, které ostrůvek přírody striktně oddělovaly od ruchu velkoměsta, ji chmury opustily a jí se zase zvedly koutky.
Vyskočila z tramvaje, na poslední chvíli se jí podařilo chytit kráčejícího panáčka na semaforu u přechodu pro chodce a pak už se mileráda ponořila do chřtánu parku, štrádujíc si to cestičkou mezi záhonky do ornamentů vysázených fialek.
Poslední květnové dny se ohlásily teplem, které hlavičky květin nemilosrdně lámalo k matičce zemi: Wox co chvíli přeskakovala černé gumové hadice, jimiž zaměstnanci městské zeleně protkali celý park, aby zmírající květenu pokropili život opět probouzející vodou. Zalitá tráva přecházela z vyprahlé žluté do šťavnatě smaragdové přímo před očima a ke vzniklým kalužinkám, než je vypila žíznící země, slétali kosi a sýkory, opatrnost ztrácely vedrem i strádající veverky... a dokonce i motýli na listech nesosali nektar, ale právě z vodu krůpějek, zachytivších se na stéblech a okvětních plátcích.
Aniž si to uvědomila, začala si Tereza tiše broukat do kroku, náladu o mnoho lepší, v duši teď klid a mír – ten a její pravidelný tep narušil až pohled na v tmavě šedém obleku oděného muže, stojícího pod pískovcovou sochou lva.

,,Ahoj Paulie!“ vrhla se k němu se smíchem, líbajíc ho na bradu. ,,Jdu pozdě?“
,,Rád tě vidím a ne, nejdeš.“ Chytil dívčinu tvář do dlaní, měně její cudné pocelování na polibek o mnoho vášnivější: od jejích úst se odtrhl, až když se mu Tereza rukama zapřela o hruď. ,,Skončili jsme dřív, víš.“
,,A vyhráli jste?“ olízla si Wox mimoděk plné rty, ze špiček klesajíc na celá chodidla.
,,Odročeno,“ odvětil úsečně, rozladěný ze skutečnosti, že případ nemohl dotáhnout do konce a mít maličko volno v diáři: nesnášel tyto ne vlastní vinou protahované kauzy, které jen připravovaly o čas a energii. ,,Nedostavil se jeden expert, takže bylo jednání nutno přeložit. Co ty, jak se máš?“
Dívku bodla vzpomínka na Allerleiny výtky a svůj stud - nějak se jí příčilo říci, že dobře: raději pokývala hlavou. ,,Ale jo... hlavně že je hezky. Půjdeme na kávu?“
,,Ne, na to je moc krásně. Je škoda se někde zavírat. Pojď,“ chytil ji za paži a odváděl po pískem vysypané cestičce směrem do nitra zelené oázy. ,,Našel jsem tady jedno místečko, bude se ti líbit. No pojď,“ zvedl obočí a jemně ji pošťouchl. ,,Nemáme zase tolik času, tak ať to stihneme. Musíš ještě do práce, ne?“
,,Musím... Ale potěším tě, budu na tebe mít víc času.“
Zvedl obočí, i když ho zpráva skutečně potěšila. ,,Jak to, Terezko...?“
Povzdechla si. ,,Ale, tak trošku mě stáhli z politiky. Docela mě to mrzí, ale mají pravdu. Z centrály Weltu v Berlíně si stěžovali, že německé volby obstarává Češka, víš? Takže se mnou dneska šéf mluvil a řekl, že by bylo dobré, kdybych se zaměřila na něco jiného.“
Právník se zarazil, v zelených očích pobouření. ,,Vždyť jsi to psala skvěle! Takové jednání je zcela nepřijatelné a zavání mi diskriminací – na to se večer podíváme, tohle jim nesmíš dovolit, nemají právo s tebou takto zacházet!“

Jeho zájem ji zahřál, dívka však zavrtěla hlavou. ,,Díky, Paulie, ale já to chápu, víš? Je jasné, že nepůsobí dobře, když domácí události probírá cizinka. A pak, šéf se mě u centrály zastal, jenže prostě nepochodil. To není o zákonech, ale tak trošku o zvycích u novin... A říkal mi to fakt slušně, za všechno mi poděkoval a slíbil, že mě pak propašuje k nějakému volebnímu týmu, abych na tom mohla pořád dělat. Jen si dám maličko pauzu, víš...“ Mávla rukou. ,,Prostě si teď alespoň chvilku odpočinu.“
,,Ach tak. Dobře. Tak tedy jdeme.“ Svižně vykročil vpřed. ,,Je to odtud pár minut, ať to stihneme.“
Wox polkla a nasadila stejné tempo jako muž – ovšem její nadšení to jeho nedohánělo, jato obavou, aby se z ,,místečka, co se jí bude líbit“ nevyklubalo především husté, před očima zvědavců chránící křoví. ,,Echm, kam že to tak chvátáme?“
,,Ty chceš pořád všechno vědět dopředu, novinářko,“ pousmál se právník, jemuž přítomnost mladinké přítelkyně notně zvedla náladu: znenadání jí pustil ruku a přímo před ohromenou blondýnou vyskočil, aby z větvičky nad sebou rošťácky utrhl kvítek magnólie. ,,Buď trošku,“ přimhouřil zelenkavé oči, když jí bílými plátky ozdobil plavé vlasy, ,,spontánní, Terezko. Mladá jsi jen jednou, neutop se v serióznosti.“
,,Koukám,“ přejela si prsty po nové okrase účesu rozpačitě, ,,že spontánnost s věkem moc nesouvisí, Paulie. Ale děkuji, je pěkná.“

,,Jako ty,“ zazubil se a než se nadála, přitiskl, ba spíše přirazil dívku zády ke kmeni nejbližší lípy, až se její větvičky zachvěly a zaskočená redaktorka zamrkala: vzápětí však nechala víčka klesnout a poddala se jeho polibkům, chytila se Kellerových ramen a vyskočila, nohama mu svíraje boky. Pevně si ji chytil, rty laskaje Češčiny skráně, ústa i krk.
,,Dost, Paule,“ špitla, když měla na moment volnou pusu. ,,Někdo nás uvidí.“
,,No a?“
,,No tak!“ zavrtěla se nespokojeně. ,,Chodí tady tví kolegové, jsme kousek od soudu!“
,,Už jsem,“ pokusil se ji právník umlčet, ,,stokrát řekl, že se za tebe nestydím... tak co na tom. Ať se podívají. Mohou leda závidět.“
Opět se mu však do hrudi opřely drobné dlaně. ,,Ne... není mi to příjemný, Paule. Pusť mě, prosím. Jsme venku mezi lidma.“
S drobnou rozmrzelostí ji nechal pustit nohy na zem a odstoupil. ,,Hm. Nic jsme přece nedělali, ale když ti to tak vadí...“
,,Promiň,“ upravila se a bojácně rozhlédla, zda je někdo nespatřil. Díkybohu to vypadalo, že pozornost všech v dohledu se upřela na jednoho v trávě hopsajícího rezavého hlodavce. ,,Jo, vadí mi to.“
V duchu se ušklíbla: zrovna cestou sem jela tramvají a na sedadlo za ni si sedl páreček, který se zvukově projevoval mlaskáním, jenž se opravdu snadno dalo zaměnit za u žlabu se krmící prasata, což poměrně znechucená Wox užuž chtěla jedovatě podotknout. Ocumlávající se dvojice měla štěstí, že dívka musela vystoupit: nebo měla štěstí možná právě Češka, neboť to vypadalo, že se na sebe puberťáci vrhnou ještě nadrženěji.
Tereza neměla podobné chování na veřejnosti vůbec v oblibě a ke cti jí sloužilo, že minimálně v tomto směru se snažila držet hesla ,,co nemáš sám rád, nečiň jinému.“ Její mozek prostě fakt, že někomu nevadí, když své přítelkyni důvěrně osahává zadek na lidmi přeplněné zastávce, nepobral.
,,Tak pojď,“ pousmála se smířlivě. ,,Ukaž mi to místo...“

Nutno říci, že ji právník překvapil velmi příjemně: ze slíbeného místečka, co se jí bude líbit, se vyklubalo místečko, co si přímo zamilovala. Kousíček od hlavní cesty vtékal potůček do malého udržovaného rybníku, přičemž travnatý břeh vybíhal maličko dál, tvoře až do jezírka zasahující ostroh. Dívka okouzleně vydechla a rázem měla oči jen pro ve vodě se míhající hřbety červených karasů.
Paul, kterému se tak jednosměrně zaměřený zájem nezamlouval, jí lehce poťukal na paži. ,,Hm?“
,,Nádhera!“ zajásala, odměňujíc muže polaskáním na tvář, ,,je to tady boží, díky! Někdy si sem musíme zajít udělat piknik, třeba zase se všemi.“
,,Se všemi?“ Keller zvedl obočí, až teprve pak mu došlo, koho tím slečna míní. ,,Aha, ty myslíš své přátele. No jistě, proč ne. Hezky tu je. A klid.“
Pravdou bylo, že se místečko nacházelo pěkný kus od hřišť pro děti, hlavní cesty i od dlouhé prostorné louky nad velkým rybníkem s labutěmi, kde se piknikovalo a opalovalo především a kde Němci praktikovali svůj rozšířený zvyk, který Češku po jejím příchodu do Kolína naprosto šokoval. Opravdu, ale opravdu nechápala, jak se někdo může ve veřejném parku vystavovat bez jediného hadříku. Brr.
Nebo byla na svých pětadvacet nesnesitelně prudérní...?

,,Nad čím to zase uvažuješ?“ Keller se tvářil převelice pobaveně. ,,No tak, lehni si.“
,,Lehnout?“ modré oči se rozšířily. ,,Ne... budeme špinaví, neblbni.“
,Spontánnost!“ Nespokojeně mlasknul, sundal si sako a rozprostřel ho po břehu, aby se sám natáhl přímo do sluncem sežehlých stébel, vůbec nedbaje na pastelově oranžovou košili. ,,Teď už bez výmluv, fajnovko,“ mrkl, aktovkou s dokumenty si podkládaje hlavu jako polštářem.
Poslechla a skrčila se vedle něj, mžourajíc do z modré oblohy žhnoucího zlatého kotouče. Nakonec zavřela oči a slastně vzdychla, připadajíc si neobyčejně spokojená: jakoby do ní spolu s teplem natrvalo vstoupilo štěstí a klid. Ležela blízko milované osoby, která uchvátila její ruku a nehty jí přejížděla po zápěstí, kolem voněla tráva, zpívali ptáci a ona přímo cítila, jak se jí tváře pomalu barví, aby byly večer zdravounce opálené.Vzdychla, náhle velmi šťastná. Přitulila se k advokátovu boku a vychutnávala si chviličku, kdy jen leželi vedle sebe, radostná, že společně dokáží i mlčet.
Keller to cítil podobně, rty zvednuté v jemném úsměvu. Relaxoval na místě tak vzdáleném sevřeným stěnám soudní síně, na dosah mladou dívčinu a bylo mu fajn.
,,Ještě,“ broukla Wox vláčně, aniž by otevřela víčka, ,,by to chtělo knížku. Ty bys mi četl... a já tě poslouchala... Hm, to by bylo...“
,,Dobře,“ kývl, vždy připraven plnit její přání. ,,Tak počkej a neotevírej oči.“ Na moment ji pustil a bylo slyšet, jak se štrachá v aktovce: Wox udiveně, leč čím dál spokojeněji poslouchala, jak zacvakává tašku a znovu se uvelebuje vedle ní.
,,Ty máš fakt knížku?“
,,Jistě. Tak co, mohu začít?“
Přitiskla se k němu ještě blíž, hlavu mu pokládajíc na hruď, oči stále poslušně zavřené a spokojeně kývla, zvědavá, jaký svazek s sebou blondýn nosí. Pravda, jeho knihovna byla velmi bohatá... ,,Jen čti. Prosím.“

,, ZÁKON ze dne 11. února 2005, kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Parlament se usnesl na tomto zákoně Německé spolkové republiky...“

Wox vytřeštila oči, zaklonila hlavu a rozesmála se, až se schoulila do klubka, zakrývajíc si ústa dlaněmi. ,,Heeeeeeej!“
,,A co jsi,“ zavrněl, potěšen vydařeným forkem, ,,čekala od právníka, maličká?“
Smála se, smála a smála, dokud ji nepoplácal po noze. ,,Počkej, to důležité teprve přijde.“
,,Nééé, já už nechci!“ blondýnka si stírala z tváří slzy. ,,Už nééé!“
,,Jen hezky poslouchej.“
Nadechl se.

,,3. V § 16a se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno f), které zní: „f) jde-li o pojištěnce, kterému jsou podle jiného právního předpisu 27) poskytovány pobytové...“
,,Néééé!“ řezající se Wox se zazmítala. ,,Nechcííí! Kvůli tomuhle jsem nešla na práva!“
,,Kuš. Poskytovány pobytové sociální služby v domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech pro seniory, domovech se zvláštním režimem nebo ve zdravotnických zařízeních ústavní péče, pokud u tohoto pojištěnce po úhradě za ubytování a stravu činí stanovený zůstatek ve výši alespoň 15 % jeho příjmu 27) méně než 20 euro nebo pokud nemá žádný příjem; tuto skutečnost prokazuje pojištěnec potvrzením ne starším než 30 dnů, které je na jeho žádost povinen vydat poskytovatel sociálních služeb. Dvě letenky na let Kolín nad Rýnem – Londýn a potvrzená hotelová rezervace na termín pátek až neděle, první třída..“
,,Co prosím?“ Dívka se posadila, pusu dokořán. ,,Co... bylo to poslední?“

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: Mít moc na(d)
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


Usmál se a sbírku zákonů odložil do trávy. ,,Neříkala jsi,“ našpulil rty, ,,že by ses někdy ráda podívala do Anglie?“
,,No... no to jo, ale...“ protřela si oči, zda nesní: jak si to zapamatoval?. ,,Ty chceš se mnou letět do Londýna?“
,,A hned zítra,“ zazubil se na souhlas. ,,Promiň, že je to tak narychlo, ale šéf ti dovolenou dá, Terezko. Mluvil jsem s ním. Počkej, nezlob se,“ zarazil ji, než se mohla začít rozčilovat. ,,Volal jsem mu, zda by to bylo vůbec možné a zdůraznil jsem, že ty o tom nevíš. Jak jinak by to bylo překvapení? Smál se.. a říkal, že pokud chceš, volno ti dá bez problémů. Za všechny ty přesčasy.“

,,Aha...“ prošla si jeho jednání v hlavě a nic závadného nenašla. Kousla se do jazyku, přemítajíc.
Dovolenou si zasloužila, to si klidně přiznala... a pokud by to byl výlet do její vysněné Anglie, tím lépe! A s Paulem... večer by si prošli cihlové uličky, ve dne okukovali památky, možná by se dostali do slavné ZOO a taky, dětsky se zaradovala, by se mrkli na místa, kde se odehrávala dobrodružství Harryho Pottera! I když zrovna tuhle myšlenku by před intelektuálem Kellerem nevyslovila, ani kdyby jí inkvizitoři pálili paty.
,,Tak co říkáš?“ nedočkavě do ní šťouchnul, když její reakcí nebylo bezuzdné nadšení. ,,Nu?“
Zavrtěla se. ,,Pojedu... vlastně poletím moc ráda, Paule.“
,,Sláva!“ ruka mu užuž zajížděla za dívčina záda, aby ji k sobě přitáhl. ,,Už jsem se lekl, že mě odmítneš!“
,,Počkej. Jen jsem chtěla říci,“ nasála vzduch do plic, ,,že si to zaplatím sama, ano?“
,,Ale...“
,,Už jsme se o tom bavili,“ namítla Wox tiše. ,,Paule... já nechci, abys mi kupoval takové věci. Necítím se pak dobře. A ano –“ zarazila jeho počínající protesty, ,,vím, že mi chceš udělat radost a peněz máš dost. Děkuji ti za vše – i za tohle, je to úžasný nápad. Přesto to chci zaplatit sama. Taky beru plat. Menší... ale beru.“
Kellerova taktika se rychle změnila. ,,Považuj to tedy za dárek k narozeninám, Terezko. Nic jsem ti přeci nedal.“
Odkašlala si. ,,Paule... je to více jak měsíc, co jsem je měla. Tehdy jsi přece nevěděl, že něco slavím. Ani jsi nemohl, takže ti nic nevyčítám. Nech mě to zacvaknout.“
Blonďatý právník se na moment odmlčel, takže znovu vyniklo překrásné cvrlikání ptáčků. ,,Nu...“ jemně vzal dívčinu ruku, položil si ji do klína a přejel jí po prstech, ,,hlavně, že tvůj KAMARÁD Semir ti dárek dát mohl...“
,,Ach Paule,“ zamračila se a stáhla si z prsteníčku drobný kroužek, který jinak nosila pořád. ,,Podívej se na to! Ten prstýnek,“ ukázala jednoduchý šperk z oceli, ozdobený modře perleťovým půlměsícem, ,,stál asi dvě eura, koupil mi ho na jedné procházce. Dáváme si s kamarády maličké dárky! Nemohu přijmout něco tak velkého.“

,,Ale ty nejsi moje kamarádka, Terezko. Jsi něco,“ políbil ji do blonďatých vlasů, ,,víc. Daleko, daleko víc. Prosím, přijmi to. Jako dárek... opravdu by mě mrzelo, kdybych ti k narozeninám nemohl nic dát. A nad tímto jsem přemýšlel hodně dlouho... říkal jsem si, že to potěší. Tak mě nech udělat ti radost. Tví kamarádi ti ji dělají - já snad nesmím?“
Zaváhala. ,,Paule...“
,,Prosím. Nekaž mi to.“
,,Tak,“ plavovláska zrozpačitěla a sklopila oči, ,,tak jo.“ Cítila se trapně, ale hůř by se cítila, kdyby se měla handrkovat o něco, co jí bylo skutečně zamýšleno k potěšení. ,,Ale to beru jako dárek k narozkám a pak od tebe už vážně nic nechci, Paule. Prosím tě, fakt to tak ber.“
,,Jistě, maličká,“ přitáhl ji k sobě a polaskal, hladě ji po tváři. ,,Nemohu se dočkat.“
,,Já,“ teď, když už se rozhodla, se blondýnka rozzářila, ,,taky! Víš, že jsem ještě neletěla a....“ prudce se stáhla a postavila se, až na ni Keller vyplašeně zazíral, ,,ani nepoletím!“

,,Počkej,“ zvedl se také na nohy. ,,Bojíš se létat? To nic není, pravděpodobnost, že se něco stane -“
,,O to nejde. Ale,“ zakvílela Tereza, ,,Semir! Já mu slíbila, že s ním o víkendu budu řešit něco pro jeho šéfovou... Půjde k nám, sama jsem ho pozvala. Paule, já ti to přece říkala!“
,,Aha.“ Výraz právníkova obličeje byl náhle o něco více strohý. ,,A to, co musíte dělat, je tak aktuální?“
Pohodila blond vlasy. ,,Ne, to ne... paní Engellhardtová,“ vyslovily to jméno dívčiny rty se značnou úctou, ,,povídala něco o tom, že stačí, když to bude okolo dvou týdnů nebo měsíce.“
,,No vidíš,“ pousmál se na povzbuzení. ,,Tak se sejdete o týden později. Nic se nestane.“
,,Paule.“ Wox udělala krok dozadu, nervózně si mnouc dlaně. ,,Já mu to slíbila... zrovna dneska! Nemůžu to jen tak přesunout, říkal, že se těší. Byli jsme domluvení jako první. Je to kamarád, tohle nemůžu...“
,,To kvůli tomu,“ pohlédl jí do očí, ,,zrušíš výlet do Londýna?“ Slova ,,ode mě“ a ,,se mnou“ nevyslovil, ale byla jasně přítomná v jeho tónu.
,,Slíbila jsem mu to,“ hlesla Wox. ,,Teda... přímo ne, ale domluvili jsme se na tom. Beru to jako svůj slib! Jsi právník, musíš to přece chápat. A je to,“ zopakovala, ,,můj kamarád!“
,,Jestli je kamarád, opravdový kamarád,“ lapil její zápěstí do svých dlaní, ,,tak to pochopí, ne? Výlet do Anglie je něco, co se jen tak nenaskytne. A letenky i hotel jsou teď velmi výhodné! S ním se přece můžeš vidět pořád, klidně hned další týden. To není jasné? On si to nenechá vysvětlit? Byl by přece sobecký, kdyby tě nenechal letět. No tak, maličká. Pošli mu zprávu, že to odkládáš.“

Mladá česká novinářka zamrkala, ohromena tím, z jak odlišného pohledu muž na věc nazírá a jak zcela převrácenou logiku používá. ,,Já bych spíš,“ špitla, ,,řekla, že JÁ budu sobecká, když to s ním zruším... Opravdu jsem mu to slíbila jako prvnímu.“
,,Když myslíš...“ pustil ji, takže na něj dívka vylekaně pohlédla, smutná z jeho očividného zklamání.
Byla nevděčná, když Kellera odmítla?
Co když Semir vážně jen pokrčí rameny a pochopí to? Co když mu ani trošku nebude vadit, když jejich setkání o týden posunou? Třeba jí ještě popřeje hezký víkend...
,,Paule, víš co?“ zaváhala. ,,Já teď hned půjdu a za Semirem se ještě před prací stavím.. a zeptám se ho. Nechci to řešit po mobilech, to je zbabělý. Uvidíme, co mi na to řekne. Ale pokud mu to bude vadit, tak...“ vlastně nevěděla, co pak. Jen to, že je jí velmi nelehko. ,,Tak ahoj. Pak ti zavolám.“
Otočila se a oči mhouřící Keller už viděl jen její záda.


*


,,Ty máš ale štěstí!“ Gerkhan položil svůj legendární modrý hrneček na stůl a lehce si otřel rty ještě hořké od horké kávy. ,,Teď jsme se chystali vyrazit za jedním svědkem, Tom už šel dolů.“
,,To mám štěstí,“ zopakovala Wox mumlavě, aniž by věděla, jak začít. ,,Semi...“
,,Hm?“ konečně jí turecký komisař věnoval více pozornosti: a neušlo mu, jak svázaný dívčin postoj je. Připomínala školáka předvolaného na ředitelský kobereček. ,,Děje se něco?“
Nadechla se a přešla až k němu – v tu chvíli už věděl a nepotřeboval na to ani svůj policejní instinkt, že je něco zatraceně špatně. ,,Semi, prosím tě, chtěla jsem se tě zeptat, jestli nemáš čas spíš až za týden. Těším se na tebe,“ vyhrkla rychle, ,,ale hodilo by se mi to ten druhý víkend...“
Snědé prsty objaly tělo hrnku a počaly přejíždět po blankytné glazuře, zatímco mozkové buňky pracovaly naplno. Konečně, po delším mlčení, kdy novinářka vypadala čím dál více rozpačitě, otevřel muž pusu. ,,Co ta změna, Terko?“
,,To Paul,“ vysvětlila modroočka neochotně a aniž by si to uvědomovala, prsty levé ruky žmoulala rukáv džínové bundy. ,,Víš, on mi koupil k narozeninám výlet do Londýna. Letenky jsou na tenhle víkend...“ Ztrápeně na Gerkhana pohlédla. ,,Semi... já vím, že jsme se domlouvali jako první my dva... ale on už to koupil. Nechci se s ním hádat, ani vypadat nevděčně. Já,“ udělala k němu pár kroků, až se mu málem lepila na rameno, ,,s tebou samozřejmě tu práci pro paní Engellhardtovou udělám, slíbila jsem to! Bude to hračka a pak si vážně vyrazíme! Ale teď...“

Hlas se jí vytratil do ticha a mladá Češka pohlédla do země, periferním viděním sledujíc leda Turkova kolena.
Bylo jí mizerně, sliby se vždy pokoušela plnit.
Do duše jí zapouštěl kořínky pocit hořkosti: dvě radosti, víkend s kamarádem a výlet s přítelem, se spolu střetly a místo toho, aby ji potěšily, ji skříply mezi sebe a drtily křehké kosti. Kdo jiný mohl mít takovou smůlu....
Nebylo to poprvé, co se jí něco podobného stalo.
Že někam slíbila přijít... a vzápětí se vynořilo něco, co ji ve stejné termín lákalo a vábilo. Pokud šlo v prvním případě o povinnost, většinou zaťala zuby a slib splnila, prskajíc na všechny strany - pokud se ale jednalo o záležitost, jež se dala přesunout, pokoušela se o to.
Kéž by to vyšlo i teď.
No tak, Semire, pobídla kamaráda v duchu. Tak mě pochop. Sejdeme se za týden. Je to jen týden, sedm dní...

,,Ty jsi ale Ke... Paulovi říkala, že už máš domluvený víkend se mnou ne?“ založil Gerkhan ruce na prsou. ,,Byl si toho vědom.“
Monika, která si sbalila kabelku a už se chystala domů, prošla kolem, divíc se té zvláštní scéně: Turek, zdánlivě uvolněně se rozvalující na kancelářské židli a před ním stojící, do podlahy zírající blondýnka. Sekretářka zvedla obočí a raději si to zamířila ke schodům k parkovišti, odkud už se ozývalo zlostné Kranichovo troubení.
,,Je to tak,“ přisvědčila novinářka a ošila se. ,,Asi je měl koupené předtím, no. Nevím.“
,,Já vím. Terezko,“ naklonil se k ní policista. ,,Ty to fakt nevidíš?“ V reakci na její mžikání si jen povzdechl: hodná holka. Milá hodná mladá holčina... ale snad ještě naivnější, než si myslel. ,,Fakt si myslíš, že je to náhoda, že si my dva něco domluvíme a pak dojde k tomuhle?“
Zmateně přešlápla a mimoděk o krok couvla. ,,Asi jsem hloupá, ale nechápu tě.“
,,Ale Terko, ty to jen nechceš chápat,“ odfrkl si. ,,Prostě tě nutí, aby sis vybrala. Chápeš? Naprosto schválně ty lístky zamluvil na tenhle víkend, není to žádná náhoda. Jasně nás chce rozdělit.
,,Ne ne!“ Blondýnka divoce zavrtěla hlavou, až se jí dlouhé plavé vlasy rozlétly okolo obličeje. ,,To by mi přece Paul neudělal! Ví, že by mi ten víkend s tebou udělal radost! A... sám mi říkal, že to mám JEN o týden odložit.“ Pokusila si spočítat všechna pro a proti, byť ji i pouhé zvažování myšlenek tureckého přítele bolelo, jakoby právníkovi ubližovala. Ne, Gerkhan nemohl mít pravdu. Keller jí přece tvrdil, že má víkend s kamarádem ODLOŽIT, a NE zrušit!
Kolikrát se v životě něco přesune? A jde i důležitější věci i o delší čas, než o jeden víkend a sedm dní.
Nebo, plavovláska polkla, už jsem zase sobecká? Už zase myslím jen na sebe, jak říkala Petra?

,,Semi...“ řekla tiše a jmenovaný jen v duchu zavrčel, vědom si toho, pro koho se dívka rozhodla. ,,Já přece nechci ošidit ani jednoho z vás... Tak se na to podívej mýma očima, moc tě prosím. Koupil mi dárek k narozeninám, utratil peníze za něco, co může být jen tenhle víkend. Zato my dva to prostě můžeme přesunout. Mě to mrzí... ale uznej, že to tak je.“
Jen ohrnul rty, rozhodnut jí tohle neusnadňovat.
Něco v ní nabíralo do pláče, Wox však zatnula zuby. ,,Já ale opravdu nechci volit mezi vámi! Do toho Londýna jsem vždycky chtěla jet. A my dva se uvidíme jen o něco později... pochop to! Když mi řekneš, že máš čas KDYKOLIV jindy, tak já přijdu, jen bych si strašně,“ sykavě se nadechla, hrdlo sevřené, ,,přála stihnout obojí. A jde to! Ale pokud si stojíš na svém,“ napřímila se novinářka, ,,tak ok. Jestli chceš dělat ty věci pro tvou šéfovou tenhle víkend, tak tady zůstanu.“
Komisař se pod fešně střiženými, do mušketýrské bradky tvarovanými vousky pouze jemně pousmál a pohodlněji se opřel.
Do děvčete jakoby narazil motorový vlak – tohle věru nečekala. ,,Ok,“ kývla stroze a sáhla si do kapsy pro mobil. ,,Tak teda jo. Zavolám Paulovi, že má ty letenky,“ vyťukala patřičné číslo, ,,zrušit. Snad ještě dostane nějaké peníze zpátky.“
Muž sledoval, jak si dívka přikládá telefon k uchu: v mžiku oka se zvedl a byl u ní, berouce jí mobil z ruky. ,,Užij si to tam,“ vydrtil mezi zuby, pozoruje, jak se její tváře zmocňuje radost. ,,A dovez mi malej Big Ben.“
,,Dovezu, Semi!“ objala ho prudce, rázem zářící jako sluníčko. ,,A dám ti ho, hned jak se spolu sejdeme nad tou rešerší, slibuju, slibuju, slibuju!“
,,Raději už nic neslibuj,“ neodpustil si rýpavé brouknutí. ,,A pojď, Terko. Jedeme s Tomem blízko k vašemu Weltu, hodíme tě tam. Nebo alespoň na metro.“

,,Jo? Vezmete mě? Díky, to bodne!“ málem se zatočila na místě, v tu ránu s náladou tančit. Přece jen happy end! ,,Jen si ještě odskočím, jo?“ Když kývl, položila svou milovanou, ke všemu se hodící černou taštičku na stůl a aby nezdržovala více, než by bylo nutné, rozběhla se k toaletám.
Komisař vstal a vzápětí se sehnul, aby si zavázal tkaničku. Tohle mu nešlo z hlavy. Jistě, pokud Keller tvrdil, že jde o jeden víkend a Wox se s ním měla sejít jen o týden později, pak měla pravdu dívka. Těžko by taková rozdělovací akce vyšla právníkovi i za sedm dní.
Ale Turkovi se to nezamlouvalo. Něco tady setsakra skřípalo...
Polobotka mu nohu opět držela pevně, takže se zvedl k z kleku: pohled mu rázem padl na dívčinu tašku.
Nápad...
Nebo spíše vnuknutí.
Myšlenka tak ošklivá, že se jí na moment zalekl a byl by si za ni vrazil.
Jenže když podobné podezření zaroste do kůry mozkové... není snadné se ho zbavit.
S pocitem, že je hnusný šmírák a zdaleka se nechová jako přítel, se Turek rozhlédl. Nikde nikdo. A tak bleskově rozepnul zip novinářčiny kabelky a zašátral uvnitř: telefon mu do dlaně padl, jakoby se tam sám vtisknul.
Gerkhan skousl ret a pár kliknutími se dostal do protokolu.
Strnul a jeho počáteční nechuť pochopit se rychle rozpila v ohavný, bolestivý pocit obelhaného.
Poslední číslo Wox vytočila a volala před dvaceti minutami.
Ta jedna malá vychytralá česká potvůrka...


Arrow


*****


,,Copak dneska tak zamlkle?“ snažil se ukojit svou zvědavost Kranich, který se svým Mercedesem obratně kličkoval mezi auty nacpanými v ranní špičce a u toho ještě zvládal konzumovat Karolinou přichystaný obložený rohlík. ,,Zase jsi zelenej jako oliva. Jen tě hodit do Martini.“
Gerkhan na jeho vtípek jen cosi zamumlal. Pravda, v noci na dnešek se mu nespalo zrovna dobře, ale především měl od včerejšího odpoledne pramizernou náladu. Vlastně vůbec netušil, co dělat a jak se k Wox, která si teď patrně vychutnávala ptačí pohled na La Manche, po jejím návratu chovat.
Jak mu tohle mohla udělat? Podvést ho jako největšího blbečka.
Dobře, musel jí přiznat, že to provedla tím nejelegantnějším stylem blafující hráčky pokeru. Šlo jí o hodně... Ale stejně!
Nebylo to k němu fér, na tom trval. Nejraději by ji nechal pěkně vydusit.
A vůbec nejhorší bylo, zavrčel pro sebe, že si ani neměl komu postěžovat! Kdyby se svěřil Kranichovi, nikdy už by se jeho ,,já ti říkal, že je ta holka zkažená“ nezbavil... nehledě na to, že by to Tom v podobném radostném rozrušení mohl nabořit do okolních aut.
,,Zvedej koutky, brachu. Už jsme tady.“ Modroočko zakormidloval Meďoura hned vedle vchodu na služebnu a oba muži vystoupili, aby pravou nohou vkročili do nového pracovního dne – naštěstí posledního tento týden.
Byli by oba běželi do své kanceláře, dali si kávu a u ní vyplňovali nedokončení hlášení ze včerejška, kdyby Gerkhan koutkem oka nezachytil u zdi stanice se choulící postavičku.
Nevěřícně zamrkal. ,,Wox?“

Když se děvče nepohnulo., vyměnil si s Kranichem poplašený pohled a rozběhl se k dívce, která zvedla hlavu až poté, co jí policista důkladně zatřásl. ,,Terezo! Terezo!“
,,Semirku,“ šeptla, ač ta slova zazněla spíše jako zasténání. ,,Prosím tě.. nezlob se na mě.“
Gerkhan si odkašlal a obrátil se na uši špiclujícího přítele, jehož přítomnost se dost možná nehodila: ,,Tome, hoď sem pořádně silnou kávu, jo?“
Zvědavý, leč pochopivší Kranich zamručel, nijak nadšen z toho, že se musí vzdálit: v tónu kamaráda bylo ale něco, co se neodvažoval neposlechnout.
,,Terko,“ nenechal komisař dívčinu hlavu zase klesnout. ,,No? Co ty tady děláš? Máš být v letadle, ne?“
Přejela si rozklepanou rukou po obličeji. ,,Ne, až za dvě hodiny... já... já přišla za tebou.“
Až teď zaznamenal, že novinářka sedí na kufru. Co to mělo zase být? Nějaký nový její nebo Kellerův výmysl?

,,Semi, na, vezmi si to,“ podala mu, již snad malinko vzpamatovaná, do ruky obal se zavřeným cédéčkem. ,,V noci jsem udělala tu rešerši pro tvou šéfovou. Udělala jsem to,“ nadechla se s námahou, ,,do roku 2003, víc jsem nestihla... a... stáhla jsem tam speciální program. Víš... šéfová,“ pokračovala dívka s omámenou monotónností, ,,tvá šéfka si to pak může vyfiltrovat a roztřídit podle... data, jednotlivých médií,“ vypočítávala na buclatých prstech, ,,taky... jsem to seřadila podle toho, jestli je to hodnocení pozitivní, nebo negativní. Ty všechny články. Mám to z databáze, tak jsou tam všechny, fakt. Seřadila jsem to... Snad... snad to bude stačit. Promiň, víc... za noc nešlo, já neznala ten program, trvalo mi, než jsem to pochopila, trvalo...“
,,Tři roky dozadu?“ Gerkhan ohromeně zíral na lesklou placku. ,,U Alláha, Terko, šéfová chtěla jen nějaký přehled z poslední doby, ne všechno abecedně seřadit!“
Děvče nepřítomně vzlyklo. ,,Tak já to předělám. Pro-miň... Já to jen chtěla udělat, aby-chom měli ten víkend jen pro sebe... A je tam vše! Slibuju... víš, budeme mít víc času... Promiň...“
,,O to nejde,“ zamumlal, klekaje si k ní na betonový chodník. ,,Jen jsi s tím měla zbytečně moc práce, šéfová si představovala, že prostě vytiskneš a okomentuješ pár článků. No ale tohle,“ zdůraznil rychle a poklepal na cédéčko, ,,určitě taky využije, neboj se. Bude za takový přehled vděčná.“

Blondýnka kývla a nadechla se, plna ulehčení: mžourala přitom kamsi za Turkovo rameno, kukadla proměněná v tenké škvírky. ,,To je fajn... Víš, pak budeme mít čas jen... pro sebe, nebudeme muset sedět u počítače.“
,,Rozumím. Ale poslyš, jsi v pořádku?“ jemně vzal dívku za bradu a donutil ji lehce zaklonit hlavu: zasykl, když zvedla víčka a on zřel, že jí v očích popraskaly jemné žilky a krev se v nich vylila do okolí, barvíc obě bělma do nehezkého odstínu růžové. ,,Spala jsi vůbec?“
Wox se od něj lehce odtáhla, jakoby se jí taková otázka ani trochu nezamlouvala. .,,Vyspím se v letadle.. jinak bych to nestihla. Dokončila jsem to,“ polkla s námahou, ,,teprve... teprve před hodinou....“
Nic z něj nevyšlo, ač mu v mysli padala na rty velmi nehezká slůvka: určená ovšem jemu samému. Tušil – a ta pravděpodobnost se mu zdála dosti vysoká – že tohle všechno byla reakce na jeho včerejší výstup. Znenadání mu snědé líce potemněly. Cítil se jako idiot.
Znova pohlédl na dívku, jejíž už tak světlá pleť Slovanky byla ještě o mnoho bledší, jen pod očima poznačená kruhy nevyspání. A on ještě vymýšlel, jak jí ten včerejšek dát vypít. Nejraději by si nafackoval.
,,To jsi nemusela, Terezo,“ řekl jemně, snaže se odčinit už napáchané. ,,Ono by to počkalo. Včera,“ zaváhal, ,,jsem to možná zbytečně zdramatizoval.“
Unaveným, nejistým pohybem si novinářka shrnula ofinu z čela. ,,Musela. Navíc,“ ztišila už tak nepříliš hlasitý projev, ,,já to včera s tím telefonem.. já jen dělala, že volám Paulovi. Vě... věděla jsem, že mě pak do tý Anglie necháš jet. Promiň... když já do toho Londýna tak chtěla!“
Nestačil nic říci, jenjen zamžikal, když ho Wox lapila za lem džínové bundy. ,,Mě to mrzí. Víš, já jsem nám už zamluvila lístky na fotbal, ten máš rád... Jen se na mě nezlob!“
Semirovi bylo hanba před sebou samým: přitiskl si k sobě mladou dívku gestem tak důvěrným, že pochopitelně v právě tuto nepravou chvíli přicházející Kranich zvedl obočí. ,,To nic,“ špitl reportérce do vlasů, vědom si toho, že sám své chyby přiznat nemůže – jen by Češku víc naštval. ,,V pohodě. Užijeme si ten další víkend.“

,,A tady je ta káva,“ podotkl suše modroočko, podávaje vděčně kývající novinářce do dlaní hořkým nápojem naplněný hrnek. Semir se pousmál, neušlo mu, že se jedná o Tomův vlastní rudý šálek: Kranich mohl hudrovat a ťafkovat donekonečna, ale když bylo zapotřebí pomoci, byl prvním, kdo bez zbytečných keců podá ruku. Dokonce i špičku ,,pokud vás neruším“, si odpustil, ač se přímo nabízela.
Dívka kofeinovou vzpruhu vyzunkla na jeden zátah, poděkovala a maličko kolísavě se postavila na nohy. ,,Už musím jít,“ zadrmolila a chopila se kufru. ,,Jinak to na letiště nestihnu.“
,,Mám tě vzít autem?“ Gerkhana stále hlodaly výčitky a pak... něco škodolibého, co nedokázal umlčet, v něm toužilo vidět Kellerův výraz poté, co by ho právník spatřil přicházet po boku očividně nevyspalé blondýny. Odkašlal si. Zase myslel na sebe – a to mu přece vůbec nebylo podobné!
,,Díky, ale zvládnu to,“ Wox v půlce věty ospale zívla, ,,sama, to je dobrý. Za chvilku mi jede autobus,“ poukázala na fakt, že za pásem stromů, které odděloval dálnici a služebnu od zástavby, vede silnička s hromadnou dopravou. Sama novinářka už od zastávky na znamení ke stanici policie prošlapala slušnou cestičku. ,,Tak se mějte,“ zamávala jim oběma.

,,Počkej, alespoň k tomu busu ti to odnesu,“ málem jí Turek zavazadlo vytrhl z ruky, dál se snaže napravit, co se dalo. ,,A v té Anglii,“ broukl, když už si to štrádovali zkratkou mezi stromy, ,,si to s Paulem užijte, samozřejmě. Pošli nám pohled.“
Dívka se nepřítomně pousmála, mlčíc až do doby, co se znaveně opřela o železnou tyč s vývěskou jízdního řádu. Myslela, kdovíjak se jí po Semirově případném odpuštění uleví... ale zničehonic jí bylo vše jaksi podivně, tupě lhostejné. Spát... ,,Díky, bude to fajn. Ani na ten Big Ben nezapomenu. Hele, už mi to jede...“
,,Fajn,“ mrkl na blížící se autobus a podal dívce kufřík. ,,Ať vám vyjde počasí a dej vědět, až tam budete.“
,,Dám,“ slíbila a těsně předtím, že na její mávnutí třiasedmdesátka zastavila, otočila Wox k příteli tvář. ,,A Semire,“ řekla vážně, unavené oči náhle dokořán, ,,tohle mi už nikdy nedělejte. Ty ani Paul. Už nikdy mě k takovému rozhodování mezi vámi nenuťte, prosím. Ahoj.“
Zmohl se jen na polknutí: pak už pouze sledoval, jak si dívka v již se rozjíždějícím autobuse sedá a čelem se vyčerpaně opírá o okénko.


***


,,To je nuda,“ zamumlal špatnou náladou stále jatý Gerkhan a špičkou boty šťouchl do krajnice, jakoby ji mohl vymazat. Cosi v něm bublalo rozčílením a dralo se to napovrch... a on znal sám sebe natolik dobře, aby věděl, že je tomu lepší dát volný průběh a napětí upustit, než ho nechat nahromadit a pak nekontrolovaně vybuchnout.
,,Hmmmm... buď rád, že je klid.“ Tom se opíral o svodidla a nastavoval svou dosud bledou tvář slunci, přesvědčen o tom, že v opáleném obličeji ještě více vyniknou jeho modrá kukadla a Karolina to převelice ocení. Sám komisař se však v duchu lehce ošíval, brojíc proti parťákovi, který se přes své nedobré rozpoložení tvářil, jakoby se nechumelilo.
Od svého příchodu od zastávky až po jejich zastavení na místě, kde dnes měli provádět poklidné namátkové kontroly, si dával Gerkhan zatracený pozor, aby se o Wox ani jednou jedinkrát nezmínil. A jak Toma jindy Semirovy řeči o blondýně rozčilovaly, zrovna dneska ho čílila jejich nepřítomnost.
,,Brácho,“ postavil se najednou rovně, ,,co ty na ní vůbec vidíš?“
Turek nakrčil čelo. ,,Heh?“
,,No na Wox, jen se nedělej.“ Kranich mrzutě nakopl sloupek, který ochrannou bariéru podpíral. ,,Jinak o ní mluvíš pořád... Tak co je na ní tak úžasnýho, že jsi z ní vedle?“
Gerkhan napřed napočítal do deseti: tohle se jako rozbuška pro uvolnění napětí hodilo dokonale... ale na příteli se vykřičet nehodlal. ,,Prostě tak. Jsme kamarádi. Ona se mě taky neptá, co spolu máme,“ uchechtnul se, ,,my dva.“
,,Nezlehčuj to. Ke mně se nechováš jako k ní,“ připomněl modroočko vrčivě. ,,Kolem mě neskáčeš jako kolem malýho děcka. Ji málem přebaluješ! Vzpamatuj se, brácho! Ona není ani tvá holka, ani sestra... a kruci, nejsi její táta! Já to nechápu, co tě k tomu vede?“
Semir zkřivil rty, připadaje si zahnaný do rohu... a to mu vůbec nebylo příjemné. ,,Nech toho, Tome.“
Vysoký komisař zkřížil ruce na hrudi. ,,Já vím. Ty na ni žárlíš, co? A na Kellera. Že mám pravdu!“


Arrow


Sám jsi teď jako malé děcko, pomyslel si Gerkhan otráveně, navenek však jen vzdychl, vědom si toho, že se dotěrnému kamarádovi dneska z odpovědi nevyvlékne. Jak jen mu vysvětlit, co jen tušil a na co se mnohokrát ptal sám sebe? ,,Tome,“ řekl klidně, ,,ty máš mladší sestru, že?“
Policista zaskřípal zuby, nijak nenadšen směrem rozhovoru. ,,Hele, o mně se nebavíme!“
,,Odpověz, prosím.“
,,No...“ elegán pokrčil rameny, ,,mám, no. Proč?“
,,Taky jsi měl Elenu a teď máš Kar,“ podotkl Turek a opřel se právě o ta svodidla, co přítel ve svém rozčílení opustil. Bylo krásně... červnové sluníčko to jenjen pražilo a zdálo se, že ani jeden řidič nemíní narušit pohodu dne. Tak klidnou službu dlouho nezažili. ,,Já je nemám. A u nás doma jsem byl nejmladší, sestry už byly velké, když jsem se narodil.“
Kranichovi se v očích zračila taková nechápavost, že se malému strážci zákona mimoděk zvedly koutky.
,,Copak tomu nerozumíš, brácho?“ utrhl stéblo a požmoulal ho mezi prsty. Málem chrastělo, tak bylo suché. ,,Proč myslíš, že Kar přinesla domů to štěně? A proč to tobě nevadilo? Proč myslíš, že Petře dost možná vyhovuje, že je Niels sem tam takový ňouma?“
Tomovi, zdá se, svitlo. ,,Jako... že se starají? Že se o někoho starají? Počkej... ale ty jsi...“
,,Byl jsem nejmladší,“ zopakoval Turek neurvale. ,,A v Německu jsem se pak staral jen sám o sebe. I parťáky,“ uchechtl se, ,,jsem měl vždycky starší.“
Ale jsi chlap, pomyslel si Kranich zoufale. A Wox není štěně. Kámo, co blbneš?
Jeho úvahy se mu však až příliš odrazily ve tváři, následkem čehož malý policista tu svou sešklebil. ,,Poslyš, ty své sestře přece nemusíš utírat zadek, ne?“
,,To ne!“ Modroočko se zatvářil pobouřeně.
,,No vidíš. Ale nikdy ti nedělalo ani trochu dobře, že jsi její velký brácha? Že ona ví, že za tebou může přijít, když bude mít trable?“ Semir stéblo odhodil a pohlédl nejlepšímu příteli do očí. ,,Nikdy?“

,,Ale jo, to zase ano,“ zamumlal Kranich a zamračil se. ,,Těší mě, když se ozve... a když chce s něčím pomoci, tak jdu. Ale ona je rodina!“
Tmavě oříškové duhovky na moment skryla víčka. ,,Ale já nemám rodinu, Tome. Ne v Německu. Klidně se směj, ale já jsem rád, že mě Wox potřebuje. Víš,“ zaváhal, ,,tohle s Andreou nešlo. Vždycky byla hodně sama za sebe... a když jsem se o něco pokusil sám, nějak se o ni postarat, jen si myslela, že si léčím špatné svědomí a hned zkoumala a dorážela, co jsem provedl. A Kateřina...?“
Kranich mlčel, jen se ošívaje. Necítil se dobře, když si před ním Gerkhan jitřil staré rány.
,,S Katuškou jsem byl kratičko,“ pokračoval Semir měkce. ,,Kratinko... ale ona mě potřebovala a já ji. S ní jsem byl šťastný, jako ještě nikdy... A ty víš, jak to dopadlo.“
Muž cosi zamumlal.
,,Bez obav, Tome,“ poplácal Gerkhan kamaráda po rameni. ,,Wox je prostě jako moje mladší sestra. Baví mě, těší mě, že na mě trochu spoléhá. Je to... fajn pocit, být tu pro někoho.“

Jmenovanému bylo mizerně. ,,Začínám si myslet,“ vyšlo z něj pak váhavě, ,,že ses neměl s Andreou rozvádět. Měli jste tomu ještě dát šanci.“
,,Jasně.“ Turek zaťal zuby a poněkud zklamaně se od parťáka odtáhnul. ,,Měl jsem prostě udělat naprosto cokoliv, pokud by to mělo za následek, že bych se nepřátelil s Terezou, ne?“
,,Jen si dovedu představit, že kdybyste to tehdy překousli, teď bys byl šťastný. A nepotřeboval by sis VYTVÁŘET sestru. Andrea byla fajn ženská, vždycky jste k sobě měli blízko. Copak jste se vždycky nedali dohromady? Táhlo vás to k sobě. Měli jste si ten rozvod rozmyslet.“
,,Tome...“ mladý policista si unaveně promnul spánky. ,,Ty jsi tam tehdy nebyl. S Andreou se to nedalo vydržet, už jsme si spíš ubližovali. Navíc byla po svatbě ještě žárlivější... Pro oba byl rozvod lepší. A Andy je teď šťastná, i když s Janem.“
,,Zatímco ty...“
,,A co jsem měl,“ nebohé svodidlo již podruhé zadunělo, jak do něj tentokrát Turek vztekle kopnul, ,,asi dělat, hm? Měl jsem s Andreou zůstat bez lásky? Fajn, udělal bych si dceru, dal jí jméno, co se hodí tak leda pro zlatýho retrívra a měl ji jako náhražku, abych se o ni staral místo o manželku? A do konce života bych něco udržoval? Nebo bych po roce zjistil, že to nejde a odešel od ženské s děckem? Výborně, skvělej recept.“ Sáhl si k pasu a vytasil plácačku gestem tak prudkým, že se Tom na malou vteřinu lekl, že na něj cholerický kamarád vytahuje pistoli.
,,Ale tak jsem to,“ bránil se, běže za malým kamarádem, co si to zuřivě kráčel podél provozu, blíže a blíže pravému pruhu, ,,nemyslel! Semire, neblázni... Neber si to tak!“
Gerkhan však rázoval dál, zastavuje se až u bílé čáry, za níž se již sem tam míhala zběsile uhánějící auta. Měl vztek, nehorázný vztek... a ten se, podoben napětí mezi litosférickými deskami, nahromadil do takové míry, že by ho i pouhé zabzučení komárka uvolnilo v zemětřesení, pro nějž by bylo na Richterově stupnici potřeba zavést speciální třináctý stupeň.


Zlostně se zahleděl proti proudu skoro prázdné dálnice, modle se za to, aby se tam objevil někdo, na kom by si mohl bez rozporu s vlastním svědomím zchladit rozpálenou, přímo žhnoucí žáhu: království za čuně předjíždějící v pravém pruhu... nebo alespoň blbečka s nezapnutými pásy.
Jenže jako naschvál jezdili všichni jako vzorní dopraváčtí šprti.
Až... ha! Oříškové duhovky padly tam, kde se zpoza zatáčky vyloupl černý kabriolet, za jehož volantem s uvolněným výrazem seděl mladý frajírek, tmavé brýle na očích. I na tu dálku, která se poměrně briskně zkracovala, bylo vidět jeho povýšený výraz.
Semir se uchechtl, plácačku pevně v dlani. Pravda, floutek nejel rychle a pásy mu přes hruď šly... ale zato si to mířil od Holandska. A Holandsko je země drog! Bylo třeba ho vážně prověřit.
Mávl, rozkazuje zastavení... a něco v něm si vychutnávalo husté obočí, které řidiči asi v jeho věku vystoupilo nad obroučky brýlí.
,,Co to děláš?“ Kranich nervózně přešlápl. ,,Co ten chlap provedl?“
,,Nemáme tady snad,“ Semir na přítele vycenil dokonale bílé zoubky v roztomilém úsměvu, ,,namátkově kontrolovat? Tak tohle je ta NAMÁTKOVOST. A neruš, pracuju.“

Fešné BMW Z4 už zakotvilo v odstavném pruhu: v moderní lehké bledě modré košili s rozhalenkou oděný mladý muž se semknutými rty počkal, až k němu snědý komisař houpavým krokem dorazí, načež si nenuceným pohybem vytáhl sluneční brýle do rychlou jízdou rozházených kaštanových vlasů, takže se objevily jeho černé duhovky. ,,Dobrý den.“
Česká poznávací značka, zaznamenal mimochodem turecký policista, načež ukázal služební průkaz. ,,Dobrý. Komisař Gerkhan, dálniční policie, kolega komisař Tom Kranich.“
,,Vrchní komisař,“ přisadil si modroočko důležitě.
Tmavé obočí sedícího muže se povytáhlo ještě o kousek výše. ,,A důvod mého zastavení?“ Němčinu měl Čech dokonalou, jen v některých slovech byl patrný lehoulinký přízvuk.
Checheche, to bys chtěl vědět, pomyslel si Semir a užuž chtěl začít lekci o namátkových kontrolách, když tu náhle strnul, hluboce konsternován.

Vedle klidně se tvářícího řidiče se zvedla rozčepýřená blonďatá kštice, která, odhrnuta štíhlou paží, ukázala rozespalý obličej mladinké, na sotva dvacet let vypadající dívky, doteď patrně dřímající v klubíčku na sedadle spolujezdce. Velké modré oči zamžouraly, oslněny sluncem a ústa položila v nesrozumitelném jazyce jakousi otázku.
Co však Gerkhana položilo na lopatky, nebylo její zjevení se: po dechu zalapal, až když řidič stejně nesrozumitelně odpověděl a přitom jí na uklidněnou položil ruku na koleno gestem, které zcela vylučovalo, že by byla dívenka jeho neteří, dcerou, nebo nahodilou stopařkou.
Turek v duchu zavyl zoufalstvím i nevírou: to se všechny české blondýny zbláznily? Daly si snad písemně, že budou chodit jedině s chlapama, co by jim mohli dělat tátu a přitom mají pěkně bohaté konto? No to snad ne!
,,Váš,“ zavrčel drsně, snaže se přehlídnout, že na něj modré oči udiveně hledí, ,,řidičský průkaz, prosím.“
Tmavovlasý bez náznaku emocí vytáhl kartičku z kapsy černých kalhot a policistovi ji podal, drže ji ve štíhlých prstech o pár vteřin déle, než se nahněvanému komisaři zamlouvalo.
,,Tak, pane Vávro,“ mlaskl Semir, jen co pohledem přejel veškeré uvedené údaje a zjistil, že tady bohužel za nic popravovat nemůže. ,,Kdybyste si, prosím, vystoupil...“
,,Co se děje?“ zavrtěla se blondýnka poplašeně, přecházejíc do němčiny. ,,Alešku?“
,,Nic, Terezo, to bude v pořádku,“ zvedl muž jinak do linky sevřené rty do úsměvu a jakoby přesně věděl, co tureckého strážce zákona pálí, znovu dívku poplácal. ,,ŽE, pane komisaři?“

Tak TOHLE ta pravá roznětka pro jeho relativně kontrolovaný výbuch vzteku rozhodně BYLA.
A chlapík si o to řekl sám.
Za pobavené přítomnosti Toma, kterému už bylo vše jasné, Gerkhan sáhl k opasku. ,,To se uvidí, vážený. Uděláme si pro jistotu pár testů.“
,,Jistě chápete,“ pohlédl mu Vávra do očí, pranic nedávaje najevo sebemenší protesty, ,,že není bezpečné, aby moje přítelkyně,“ zcela nenuceně na to slovo vložil důraz, ,,seděla sama v autě u dálnice.“
,,Ale samozřejmě,“ zamumlal Turek a ukázal na kolegu. ,,Tome, ujmi se slečny, prosím...“
Útlá dívenka, která vystoupila z auta a pak Kranicha poslušně následovala ke kraji dálnice, neustále se přitom s obavami obracejíc k tmavookému příteli, na sobě měla letní šaty, které by svou kratinkou délkou působily spíše jako necudná tunika, kdyby ovšem pod nimi nebyly ještě tmavě modré džínsy. Než jí stačil dobrosrdečný elegantní policista nabídnout pomoc, obratně vyskočila na svodidla....a daleko méně obratně se málem skutálela za ně, zadržena na posledním chvíli briskním zásahem Toma. Zamumlala poděkování a posadila se, s lehkým podmračením a rukama v klíně sledujíc svého přítele ve společnosti naštvaného Gerkhana.

Čech zatím s nenuceným úsměvem opustil vůz, načež pro Semira nastalo nepříjemné překvapení: musel opravdu hooodně zaklonit hlavu, aby mohl muži pohlédnout do černých duhovek. Hrome, měl ho nechat sedět. Hodlal svou výškovou nevýhodu kompenzovat jinak. ,,Takže,“ podal muži nevelkou krabičku, ,,kdybyste si fouknul, pane Vávro.“
Ve strohé, ostrými rysy se vyznačující tváři se zračilo chladné pobavení: Aleš bez protestů, aniž by dal najevo, že je dotčena jeho důstojnost, poslechl, aby alkohol tester, na jehož displeji zářily tři nuly, vzápětí vrátil. ,,Spokojen?“
Policista zkřivil rty. Po tomhle výsledku dnes, narozdíl od jiných antiopileckých šťár, rozhodně netoužil. ,,Jistě víte,“ mlaskl nakonec, ,,že drogy tenhle test neukáže. Takže se musím podívat, jak je to s vašimi smysly. Zavřete oči a dotkněte se nosu.“ Já tě naučím, holomku nevycválenej, zamnul si ruce škodolibě, civě muže do obličeje, pátraje po sebemenším náznaku blížícího se výbuchu vzteku.
Aleš Vávra však setrval v dokonalé rovnováze, dokonce úslužně sklonil hlavu a, oči už zavřené a prst blížící se k nosu, maličko se usmál. ,,Já vás vlastně chápu, pane komisaři. Tak nádherné počasí... musí být hrozné mít tady službu, místo toho, abyste vzal nějakou slečnu na výlet.“ Nevyslovený dovětek ,jako já‘ zůstal jasně viset ve vzduchu.
,,Zmlkněte,“ zasyčel nervy ztrácející Gerkhan a ukázal na bílý pruh na samém okraji asfaltu, na němž ve vedru pukaly bublinky černého téru. ,,Ta čára. Hezky se mi po ní projděte... a rovně.“
,,Jak si přejete.“ Přímý jako prkno, přešel Čech ke krajnici a frajersky zavřel oči: i tak mu jedna noha před druhou našlapovala s nenucenou precizností na lovu se plížícího pardála: Semir jen zaskřípal zuby, když si všiml zcela okouzleného pohledu, který na dobře rostlého přítele vysílala opodál dlící blondýnka.
,,Dost, to stačí,“ zamumlal, přiznávaje si, že odtud vítr nevane. Ale on už toho chlapa na něco dostane... a nebude mu u toho dělat reklamu! ,,Běžte za kolegou a slečnou, ještě se podívám na vůz. Máte techničák?“
Vávra přikývl, podávaje mu další kartičku. ,,V kufru nic nenajdete,“ poradil s ironickou servilností. ,,Máme tam jen nějaké tašky s oblečením. To víte, čtrnáct dní ve Španělsku, to už se člověk musí zařídit. Navíc, URČITĚ znáte mladé holky, kolik toho s sebou tahají.“
,,Jděte už!“ vycedil Turek, odhodlán propátrat sourozence svého vlastního služebního auta do posledního šroubku. A jestli bude chybět jeden jediný obvaz v lékárničce, navrhne trest smrti. Tak!

,,Váš partner asi bere svou práci zodpovědně, že?“ opřel se Vávra vedle Toma, zíraje na zfanatizovaného komisaře, který se soukal pod podvozek, aby zkontroloval skutečně každý centimetr čtvereční.
,,Heh...“ Kranich maličko rozpačitě pokrčil rameny. ,,Musíte ho omluvit. Nemá nejlepší období.“
,,Ale my máme za sebou dlouhou cestu a chceme domů,“ zamračila se dívka a přitulila se k příteli, taktak že opět málem nespadla.
Kdoví, jak tam seděli dlouho, opaluje se na slunci, zatímco rozohněná turecká krev se prohnala všemi součástkami nebohého BMW: vyrušil je až Semirův hlas. Komisař poraženě seděl před autem, podmračeně sleduje, jak Češi zabíjejí čas náruživými polibky. ,,Tome, zavolej Hartmutta. Měl by se na to večer mrknout.“
,,Vy mi chcete odvézt auto?“ Poprvé za celou dobu se zdálo, že Vávra vypění: udělal rázný krok vpřed, když tu se po jeho boku svezla na zem dívka, zarazila ho a napochodovala si to až k zaskočenému Gerkhanovi, dávajíc ruce v bok.
,,My jsme nic neprovedli!“ rozhorlila se, pobouření v modrých očkách, ,,Jen jsme jeli domů a pomalu. Tak o co jde?“
Semir se nadechl, teď, když proti němu stálo mladé děvče, rázem mírnější. Ne, tohle nikdy nepochopí: takové děcko! ,,Slečno, my musíme prověřit, že...“
,,Prověřit?“ Zavrtěla hlavou, až se jí po zadek dlouhé plavé vlasy rozlétly kolem těla. ,,Vy děláte, jakoby byl Alešek nějaký chladnokrevný zabiják!“
Tmavě oříškové duhovky zíraly dívce do tváře, až jejich majitel vzdychl. Blondýnky. ,,Jeďte.“

,,No, stálo ti to za to?“ broukl Tom, když po kabrioletu, jehož vlastník provokativně dupl na plyn, zůstal jen obláček kouře z výfuku. ,,Je ti líp?“
,,Možná,“ zašklebil se komisař, ,,možná že i jo. A pojď,“ břinkl, kupodivu usmířenější, kamaráda do zad. ,,Jdeme na oběd. Musím si,“ zamumlal, ,,ještě něco vyřídit na služebně...“


***


Do klávesnice ťukající Monika se šálku kávy, který před ní přistál, málem až lekla. ,,Co se...?“
,,Jen jsem si řekl, že si taky zasloužíš, aby jednou někdo donesl kafe tobě,“ zazubila se na ni zblízka Semirova tvář.
,,Ach.“ Sekretářka byla hned v pohotovosti, dávajíc si velký pozor, aby nenaletěla na nějaký žertík. Už na služebně k ledasčemu přičichla. ,,To je od tebe hezké, díky. Ale je to má práce.“
,,A tady jsou nějaké sušenky,“ dodal turecký komisař medově, pokládaje před ni misku se švestkovými oplatky. ,,Jsou dobré.“
Mladá žena podezřívavě přimhouřila hnědé oči: tohle se jí nějak nezdálo. ,,Dík.. taky si vezmi. Všechny je nesním.“
,,Ty si nemusíš dávat pozor na postavu,“ lichotil malý komisaříček, avšak hned zmlkl, zaražen gestem Moniky, jíž právě teď s jeho vylomeninami došla trpělivost.
,,Semire, víš, že mám přítele, že ano?“
,,No... vím,“ zakoktal. ,,Jen... jen jsem chtěl...“ Nějak mu nešlo přes ústa, co mínil říci: že když viděl, jak se Paul kavalírsky chová k Wox a ta mu pak s radostí plní všechna přání, rozhodl se inspirovat a zjistit, zda to tento princip funguje obecně.
,,Aha. Takže nejsem objekt zájmu, ale vlastně pokusný králík? To je tedy pád,“ uculila se brunetka a znova se otočila k počítači. Brala to s humorem sobě vlastním a pak... nemohla si nevšimnout, že Turek dnes nějak není sám sebou. V duchu mu vystavila omluvenku.
,,Možná,“ kousl se Semir do rtu, ,,jsem jen nevěděl, jak začít.“
Už jí bylo vše jasné: věnovala mu pohled a jen zvedla obočí. ,,Takže,“ otázala se s klidem, ,,co potřebuješ? Bude to asi dost náročné, když kolem toho tolik naděláš.“
Rozpačitě přešlápl, odhodlán jít rovnou k věci. Pohlédl mladé sympatické brunetce, které si vážil už proto, že mu občas velmi upřímně ukázala mantinely, do očí. ,,Mon... prosím tě, potřebuji, abys mi zjistila všechno o Paulu Kellerovi. Všechno. Mám,“ ošil se, ,,nějaké divné tušení.“
Sekretářka chvíli mlčela. ,,To ale není jen náročné,“ uchopila pak modrou propisku a lehce nervózně jí cvakla. ,,To je taky celkem... Semire, on není z ničeho podezřelý. Nemůžeme ho lustrovat jen proto, že..“ pokrčila rameny. ,,Je to neetické. Přinejmenším.“
,,Beru zodpovědnost na sebe,“ řekl Semir tiše. ,,Jen na sebe. Prosím...“
Dívka se zachvěla, za svou praxi u Dálniční policie teprve poněkolikáté čelíc kalibru psích očí. Nakonec zavrtěla hlavou. ,,Dobře, dobře, uvidím, co se dá dělat. Jo a Semire?“ počkala, až na ni vděčný komisař pohlédne. ,,K tomu kafi,“ zašklebila se, ,,bych si dala koblihu. Nugátovou!“

*

Byl sice duchem zcela mimo, přesto se Gerkhan pokusil vyplnit hlášení. Alespoň malá úleva mu blikla myslí, že mu na mobil s pípnutím přišla esemeska s rekordně krátkou zprávou, za níž narozdíl do Toma, který s výkřikem ,jak přiléhavé“ dostal záchvat smíchu, viděl i onen kontext. Pouhé ,,Tu,pa.“ – dovedl si představit, že to nevyspalá Wox naklepala napůl v bezvědomí.
Odložil tužku a protáhl se. Bylo okolo druhé...
Za chvilku začne odpolední špička a oni budou natuty muset jet k nějaké havárce. Z hlavy mu to definitivně vyhnalo vzpomínku na nafoukaného Čecha a jeho blondsku, což bylo ale jediné plus.
Koutkem oka postřehl pohyb a vzápětí se již po jemném zaťukání otevřely dveře od kanceláře. ,,Semire?“ Monika se tvářila zcela neprůhledně. ,,Můžeš na moment?“
,,Jasně, díky!“ Zvedl se nabídl jí židli.
Beze slova přijala, před sebou složku s papíry. ,,Chceš se,“ zvážněla, ,,vážně podívat?“ Mimoděk vyslovila úvahu, jíž se zabýval už několik dní od chvíle, co ho tohle celé poprvé napadlo: měl na tohle vůbec právo? Nebylo to až moc brutální strkání nosu do cizích věcí?“
Tom nerozhodně pohlédl z jednoho na druhého. ,,O co jde?“
,,Keller,“ pronesl Turek stručně. ,,Trochu si ho chci proklepnout. Mon,“ rozhodl se definitivně, ,,ukaž mi to, prosím.“

Kývla a s nádechem otevřela složku, rozhlédnutím se ujišťuje, že tu jsou sami. ,,Měl jsi pravdu, alespoň částečně,“ přiznala. ,,Nevím, co si o tom myslet. Keller před pár lety zmlátil chlapa... zaprotokolovalo se to, protože ten chlap skončil v nemocnici pěkně zřízený. Ale Kellera nikdy z ničeho neobvinili.“
,,Tohle ale,“ řekl po chvilce uvažování, ,,v jeho rejstříku určitě nebylo, ne?“
Trhla rameny. ,,Slíbila jsem, že udělám, co můžu.“
Byl jí vděčný: nečekal, že bude pátrat sama od sebe a tak hluboko. Tohle bylo a víc jak na koblihu. ,,Díky, Mon,“ řekl tiše.
,,Takže pan advokát se do toho dovede opřít,“ promnul si bradu Tom a pousmál se. ,,Na to bych ho netipoval. Nedivím, že ho nikdo neobvinil. Měl by to proti slavnému Kellerovi předem prohrané...“
Semir se nezmohl na odpověď: popravdě souhlasil, sám v sobě neochoten přijmout negativum, po kterém doteď pátral. Kdo by to do Kellera řekl? Snad to byl, otřásl se při myšlence, s kým by Wox mohla chodit, omyl. Snad. ,,Je tam ještě něco, Moni?“
,,O tomhle už ne. Jinak je tam už jen pokuta za parkování. Ale..“ nadechla se odevzdaně, ,,něco bys vidět měl. Přečti si to sám, prosím tebe.“

Přijal nabízený papír, zneklidněn tím, jak se sekretářka rychle vytratila: co to bylo za informaci, že mladá žena čekala v reakci na ni atomový výbuch?
Pročítal stránku naprosto všedních osobních údajů, zas a znovu hledaje to, co by ho mělo tak pobouřit.
Až nakonec otevřel ústa v nevíře.
Ne... tohle bude nějaký omyl. Jistě ano.
Dech mu uvázl v hrdle. Je to nějaký starý spis. Určitě. Monika se přehmátla a našla něco neaktuálního. Protože není možné, aby...
,,Ale ale ale...“ vyslovil to za něj napůl pobaveným, napůl zaskočeným tónem Kranich, který kamarádovi bez skrupulí četl přes rameno. ,,Jestlipak naše blonďatá beruška ví, že je její Paulíček ženatý?“


Arrow


*

Jak už to bývá, křídla snů se lámou stejně ochotně, jako se rády plní zlé předtuchy: oba komisaři zcela smířeně přijali zazvonění telefonu, které je zavolalo do akce. Domů příliš spěchající chlapík si to místo za rodinou namířil do nemocnice, když svou Alfu Romeo napasoval do modré Fábie. Celá nehoda se jako naschvál stala přímo na výjezdu, takže tep dálnice zmrtvěl, přerušen hadem kolony.
Popravdě řečeno, Turek akci vítal. Vyhovovalo mu, že může sedět na sedadle spolujezdce, v relativním klidu ponořen do úvah: Tom, jehož jazyk přímo pálil, se naopak musel plně soustředit na to, aby včas zastavil, kdyby některý z čekajících chytráků ztratil nervy a vjel do odstavného pruhu přímo před s majáčkem letící Mercedes.
Semir zavrtěl hlavou, v duši pobouření a nevíru. Narozdíl od modrookého přítele, který na služebně teatrálně spráskl ruce a s Wox byl rychle hotový, řka, že vždycky tvrdil, že je novinářka minimálně pěkná mrška, se malý policista stále zdráhal uvěřit tomu, co Monika našla. Ne snad, že by šikovnou sekretářku podceňoval, ale prostě... Chybička se mohla vloudit. Musela.
Odmítal, že by se z Wox, té naivní blonďaté bytosti, vyklubala jedna z těch mladičkých potvor, které odvádí muže od zoufalých manželek, příliš starých pro začátek nového života.
Už to pomyšlení, že Tereza není Paulova přítelkyně, ale prachsprostá milenka...
Br. Otřásl se.

,,Copak?“ Jedině fakt dlouhého přátelství bránil Tomovi, aby si svůj triumf vychutnal naplno. ,,Ještě tě to žere?“ Když kamarád strnule kývl hlavou, modroočko poklepal prsty na volant. ,,Kašli na to. Každý se v životě v někom splete. Holt Tereza,“ nedokázal zastavit úšklebek, ,,nebyla takové neviňátko no. A já to říkal.“
,,Pořád přemýšlím,“ Turek jakoby ho neslyšel, ,,jestli není možné, aby to byl omyl. Nebo,“ pospíšil si honem, když už Kranich otevíral pusu, aby připomněl, že informaci o Kellerově manželství Monika na jejich přání ještě jednou prověřila. ,,Nebo v tom bude něco jiného. Co když Wox vůbec netuší, že je Paul ženatý? Co když to doopravdy absolutně neví?“
Tmavé obočí se vyšplhalo o kousek výš ke gelem natuženému háru. ,,Tak teď si musíš vybrat, Semire. Buď je Tereza rajdička... a nebo je to naprosto neschopná novinářka. Nebo chceš říci,“ otočil se na moment k přistěhovalci, který se chystal protestovat, ,,že kdyby měla alespoň průměrné IQ, nezjistila by za dva měsíce, že je její frajer ženatý? No tak, brácho. Vždyť je u něj pořád, musela si něčeho všimnout.“
Gerkhan si povzdechl. Pravda, dívka s právníkem trávila spoustu času... ale zase si nedovedl představit, že by si ověřovala vše, co jí advokát řekl. Byl to vlastně paradox: ač novinářka a tedy vlastně přirozeným založením tak trochu čmuchalka, nevěřil Semir, že by Wox někdy propátrávala cizí věci. Narozdíl, zrudl lehce, ode mě a od Paula. Tak jak by to mohlo být? ,,Já vím!“ vyjekl, jak do něj prosákl nápad. ,,Vsadím se, že Kellerova žena je na nějakém dlouhodobém pracovním pobytu, takže si on za ni pořídil náhradu... pak Wox vážně nemusí nic tušit! Stačilo by, aby Keller po ženě uklidil a Terka by na nic nepřišla! Chudák, takhle ji vodit za nos!“
Modrý Mercedes zpomalil a zatroubil na červenou Mazdu, co nahodila pravý blinkr. Elegantní policista si povzdechl. ,,Tonoucí se stébla chytá, co, Semire...?“
Jmenovaný mlčel. Poprvé zahlédl, jak v dálce před nimi blikají modrá světla. Byli skoro u cíle. ,,Já tomu nerozumím,“ přiznal pak tiše. ,,Nevěřím tomu, že by byla Wox taková mrcha. Prostě nevěřím.“

Kranich mimoděk sundal nohu z plynu, maje předtím, než opustí auto, něco na srdci. ,,Brácho, asi bys měl. Víš,“ sevřel volant o něco pevněji, ,,tohle se mi neříká lehce. Chtěl jsem si to nechat pro sebe. Ale možná je lepší, když to uslyšíš.“
,,Pokračuj,“ zamručel Semir odevzdaně, zíraje na po straně se míhající stromy s pocitem, že nic horšího už dneska stejně zvědět nemůže.
,,No... pamatuješ si, jak jsem já osobně s tvou OKOUZLUJÍCÍ kamarádečkou seznámil, že jo?“ neodpustil si ani teď Tom ťafku.
Gerkhan se uchechtl. Jak by nevěděl! Tehdy byl sice na tajné misi, ale jen co se vrátil, všichni ho zahrnuli story o tom, jak Kranich na přechodu pro chodce málem srazil mladou blondýnu, z níž se k modroočkově smůle vyklubala reportérka, která se svému skoro vrahovi hned druhý den pomstila pomlouvačným článkem na první stránce novin. Jolly pak ještě několik týdnů rozhlašoval svůj nápad, že by na roh domu, který u té křižovatky stojí, měla být umístěna pamětní deska, aby i generacím příštím připomínala tento osudový okamžik. Dokonce načáral návrh památníku setkání na papír a začal vybírat peníze na jeho realizaci – přestal až ve chvíli, kdy mu popletený Hotte skutečně dal pět euro a Lavenna je všechna proměnil v kapučína z automatu, následkem čehož mu bylo tak špatně, že byly veškeré blbiny z jeho hlavy vyhnány na rekordní půlhodinu.
,,To nejde zapomenout, Tome,“ zvedl koutky. ,,Nehledě na to, že ty a Wox pořád hezky ukazujete, že jste tehdy začali opravdu moc dobře.“
,,Ale o to nejde,“ ošil se Tom. Mercedes se teď skoro šoural, jen aby měli čas k hovoru. Už zdálky viděli světla sanitky – o případné zraněné tedy bylo postaráno... a co s kolonou? Nic. Stejně by museli čekat. Tady měli alespoň soukromí. ,,Prostě a jednoduše, tehdy Wox nebyla sama. Šla s ní nějaká ženská, u té nehody se Terezy zastávala. Úplně jsem na ni zapomněl... ale já ji teď, Semire, potkal. A ona mi pověděla něco, co se ti líbit nebude.“


Kranich rozmrzele tlačil nákupní košík, v duši protest, že do obchodů by měli chodit jen tvorové ženského pohlaví – on, ač pán tvorstva, si v záplavě milionů druhů sušenek a rozhodování mezi kečupem, ketchupem a kečupem light připadal nevítaně ztracený.
A jak tak dumal, jestli chtěla Karolina jogurt s tvarohovou příchutí, nebo tvaroh s jogurtovou příchutí, jeho košík narazil do jiného: vyplašen kovovým třesknutím, Tom kvapem vzhlédl. ,,Omlouvám se!“ vyjekl unisono s vysokou štíhlou plavovláskou, která mu náhle přišla nějak povědomá.
I ona zúžila oči, očividně se ho snaže zařadit. ,,To jste vy!“ odtáhla pak své nákupem naplněné vozítko od Kranichova. ,,Ten policajt, co málem srazil Terezu!“
Tom zalapal po dechu: no jistě! Tahle ženská stála v pozadí, zatímco na sebe on a Wox na křižovatce k potěšení davu čumilů ječeli. ,,No, to je mi setkání,“ zabručel a užuž chtěl Češčinu kolegyni velmi teatrálním obloukem odjet, když se ta ušklíbla.
,,Pěkně se nám vyklubala, holčička.“
Kranichova ouška málem zastříhala. Cože to? ,,Hm?“
,,Jen jak se vybarvuje, slečinka,“ ohrnula rty přitažlivá, asi čtyřicetiletá blondýna. ,,Vypadá, jakoby neuměla do pěti napočítat, ale bude pěkně vychytralá.“
Tom naklonil hlavu: napůl toužil slyšet nové a nové informace, napůl v něm klíčila nevěřícnost, že ho dáma, kterou viděl v životě sotva pět minut a která má všechny důvody necítit k němu nic pěkného, v klidu informuje o své mladší kolegyni. ,,Co tím,“ zeptal se opatrně, ,,myslíte?“
Naomi okázale škubla hlavou, ukazujíc, aby zajeli se svými vozíky mezi regály se sýry, kde byla menší tlačenice.

,,Vy se s ní,“ ztlumila žena hlas, ,,přece vídáte. Alespoň říkala, že jezdí na stanici Dálniční.“ Když Tom strnule kývnul, odhalila v úsměvu bílé zuby. ,,Takže víte, jak si to dokázala pěkně zajistit, co?“
,,Co přesně myslíte?“ Kranich znervózněl. Wox si cestu do nitra jeho srdce nenašla, ale to neznamenalo, že by se o ní chtěl bavit s úplně cizí osobou. Navíc v duchu nijak pozitivním.
,,Neříkejte, že nevíte o Kellerovi!“ Blondýna si odfrkla nad policistovou hloupostí. ,,Ale má recht, za peníze a prestiž se jí vyplatí podržet. Jo jo, Terezka se uměla vždycky moc hezky zařídit.“
,,Ehm...“ Tom si odkašlal, necítil se nijak dobře.
Jakoby Naomi celé týdny čekala na osobu, před kterou se může vypovídat ze svých pocitů: a Kranich, kterého viděla s malou kolegyní na smrt dohádaného, se jí zdál být přímo ideálním pro takový účel. ,,Víte, že jsme si v redakci celou dobu lámali hlavu, jak to, že se dostala holka z Východu,“ vyřkla žena ta slova s očividným pohrdáním, ,,do Weltu? I pro Němce je setsakra těžké, aby chytl místo v novinách. Natož v Die Welt! V takové značce! Myslím, že teď je celkem jasné, jak se sem dostala – asi mají šéfové v Čechách i v Kolíně rádi macandy. Někdo má holt v hlavě a někdo mezi....“ významně mlaskla.
Tohle byl i na komisaře těžký kalibr: především nechápal, proč jsou takové věci vytahovány ženou, která se zdála být Tereze blízkou. ,,Ale ona,“ neobratně se ke svému vlastnímu překvapení pokusil Češky zastat, ,,je dobrá novinářka, ne? Jinak by se tam neudržela...“
,,Hm, špatná není,“ zamumlala Naomi neochotně. ,,Ale stačí to?“
,,To já nevím.“
,,Ale já,“ zvedla žena nos, ,,si prostě něco myslím. Ta sladká naivka je pěkně vypočítavá. Dávejte si na ni pozor. No a...“ podívala se na hodinky, ,,já už musím jít, slíbila jsem klukům večeři. Vy,“ rozjela už svůj košík, ,,si tohle zapamatujte.“
Nechala vyjeveného Kranicha mezi hermelínem a fetou, sama kráčejíc pro kakao pro své tři syny.



,,Tehdy jsem ti to neřekl,“ pokrčil Tom rameny. Od setkání uběhlo pár týdnů a popravdě ho i Kranich vyhodnotil jako spíše závistivé představení jakési zhrzené kolegyně z redakce. ,,Jenže teď... teď mi to tak trochu do všeho zapadá...“
,,Jak ti to zapadá?“ otázal se Semir studeně.
,,No... je fakt, že v Německu je zatraceně těžké stát se redaktorem. To přece víme oba. A ona je Češka a v Die Weltu je už pěkně dlouho. Třeba tehdy byla při nástupu do redakce hezčí... a třeba sem chtěla tak moc, že by pro to udělala COKOLIV,“ snažil se Kranich vyhýbat přímým obviněním. ,,Víš, že je ambiciózní. A pak... jestli fakt chodí se ženáčem a je si toho vědoma, pak asi,“ polkl váhavě, ,,nebude zrovna... cudná, nemyslíš?“
,,Aha.“ Gerkhanův tón byl neméně mrazivý. ,,No, mám trochu jiné informace.“
Tom se nervózně ošil. ,,Hm..?“
,,Takže, kamaráde,“ naštvaný Turek nijak objektivně neocenil, že se parťák dané informace snažil podat co nejohleduplněji, ,,víš, jak se Wox dostala do redakce? Byla na výměnném pobytu mezi Weltem a Mladou Frontou Dnes, to jsou české noviny. A už zůstala tady. Proč? Protože byla prostě dobrá, nechali si ji tu! Určitě si tu práci nezajišťovala v něčí posteli.“
,,Já vím, že jí důvěřuješ,“ špitl poněkud zastrašený Tom, jehož auto se už sotva plazilo. ,,Ale jak to můžeš vědět tak jistě?“
Semir zkřivil rty v napůl pobaveném úsměvu. Jak si mohu být tak jistý? Protože když jí bylo jednadvacet, tak pár týdnů po svém příjezdu do Kolína ležela tahle nešťastná slečinka u mě v ložnici celá poplašená... a málem nevěděla, co tam vůbec dělat, tak byla v mé náruči vyjevená a stydlivá. Vyjukaná dívenka ztracená v cizím městě. Chvíli jsem se bál, že to pro ni bude poprvé. To nebyla žádná zkušená nanynka, která jde na kariéru přes postel!!!
Jenže takové vysvětlení Tomovi podat nemohl: Wox by ho zabila, že tajemství jejich jednonočního dobrodružství vyzradil. Nehledě na to, že on sám nechtěl, aby o něm Kranich věděl. Bylo to tak dávno. Čtyři roky...
,,Prostě,“ řekl Tomovi s klidem, ,,mám důvod . A je to dobrý důvod. Ona není žádná cuchta, brácho. A přiznej se,“ pousmál se maličko přívětivěji, ,,že ani ty sám těm pomluvám nevěříš.“
Kranich si odkašlal a zastavil nedaleko od do příkopu odhozené modré Fábie, zařazuje rychlost, aby se Mercedes nerozjel. ,,Dejme tomu,“ zamručel, aby neztratil tvář zcela.
Semir se uculil a poplácal ho po rameni, uvolňuje si pak pásy. ,,No, tak jdem na to, kamaráde.“


Arrow


*****

,,A pokojová služba je tu kdykoliv pro vás, stačí zazvonit,“ připomněl úslužně tmavovlasý mladý portýr poté, co pár z Kolína provedl po celé ploše luxusního apartmá, z jehož oken byl vynikající výhled přímo na Tower.
,,Děkuji, s radostí jí využijeme,“ nahnul Paul hlavu a vložil chlapci do rukou bankovku, po pohlédnutím na jejíž hodnotu se Brit rozzářil.
,,Díky pane!“ Mohl se uklanět, Keller však již zavíral dveře.
,,Tak co říkáš, Terezko?“ Byl na svůj výběr ubytování hrdý: apartmá bylo zalité na Anglii nebývalým slunečním jasem, v okolí se nacházely stromy a samotné prostory snoubily kvalitu, vznešenost a útulnost.
Dívka, která od příletu mlčela, jen unaveně vzdychla. ,,Jo... pěkný...“
,,Je ti dobře?“ starostlivě ji podepřel, shrnuje jí vlasy na stranu. ,,Nevypadáš zdravě.“
Doufal, že za její nevolností stojí jen strach z létání a pak samotný pobyt v letadle, jehož polovinu dívka strávila spánkem, druhou pak tisknutím si dlaně na ústa v potlačovaném nutkání dávit se. Keller tehdy jen zklamaně trhal v rukách letenku: na co jim zajišťoval první třídu s vynikajícím výhledem ven a zajištěným obědem, když dívka dřímala a nabízené jídlo odmítala, zelenější, než předtím?
A navíc se teď, zamračil se, nezdálo, že by to slečnu přecházelo. ,,Terezko, už je to za tebou.. Zpátky můžeme autobusem.“
,,Dobrý,“ zamumlala Wox a odtáhla se od něj, oči v tenoulinkých škvírách. ,,Jen... jen si umyji ruce.“
Kdyby ji nezachytil, byla by se udeřila do hlavy o veřeje: raději ji do koupelny sám odvedl, znovu zklamán, když neocenila vynikající design rohové vany, ani originální, mísu napodobující umyvadlo.
,,Tak co, kam půjdeme nejdřív?“ zeptal se, jakmile se s dívkou vrátil zpět do pokoje: novinářka však od něj vrávoravě poodešla, přitahována jediným cílem – pod zkoseným stropem stojící postelí, vábící už na pohled měkounkou matrací.

,,Maličká?“ S otevřenými ústy zíral advokát na Wox: cosi nesrozumitelně šepotající, zcela mimozní blondýnka si neohrabanými, jaksi podivně neposlušnými prsty sáhla na zip jeansů. Nechala modré denimky spadnout na zem a odkopla je. Přišlápla jednu černou ponožku a vyklouzla z ní, aby stejnou věc provedla s druhou. A pak se, pouze v kalhotkách a červeném tričku, jednoduše převážila dopředu: spala snad ještě dřív, než její tělo dopadlo na vzorně poskládanou bledě modrou přikrývku.
,,Terezo!“ přihrnul se k na břiše ležící, tiše již oddechující postavičce: oči zavřené a celá natažená, neměla Wox sílu ani na schoulení se do oblíbeného klubka. Chytil do dlaně její volně ležící ruku, kontroluje zápěstí. Ulevilo se mu. Tep měla silný, pravidelný... Ale co jí bylo? Snad se, pomyslel si, jen potřebuje maličko vzpamatovat.
No co.
Zvedl se z lůžka a chopil se svého kufru, aby si zatím vybalil věci.


*****


Semir počkal, až se oranžová na semaforu přetaví v zelenou, pak teprve šlápl na plyn.
Ač se měl jako řidič na pozoru, jeho mysl přetékala úvahami: pravé to popření mýtu, že muž dokáže pořádně dělat jen jednu věc.
Ještě stále váhal. Jednal správně?
Nemusel přemýšlet, zda tahle jeho akce na není na hraně. Věděl to. Otázkou bylo, zda není až moc ZA hranou.
Tom tento jeho nápad vytušil a preventivně pronesl pár slov, aby ho odradil – Gerkhan si však nedal říci, rozhodnut svůj úmysl provést. Ač jeho vůle oslabovala s tím, jak každým k cíli chybějícím kilometrem přibližovala chvíle pravdy.
Jistě... mohl zaměstnat Moniku, jistě by mu na internetu něco našla. Mladá brunetka se takto už nejednou blýskla a dávno už nikdo nepochyboval, že dosavadní sekretářky předčí a i šikovné Andree se přinejmenším vyrovná.
Jenže ač většinou i přes svůj nesouhlas Monika udělala, co po ní komisaři žádali, Turek ji dnes nechtěl přivádět do ještě většího konfliktu s jejím svědomím. Tohle by bylo už vážně neetické.
Taky si mohl zjistit informace o Kellerově manželce sám – Google is my friend bylo heslo, které něco říkalo i technikou jinak nedotčenému policistovi. A Keller bylo v Německu tak známé jméno, že řetězec ,,keller manželka rozvod“ něco vyhodit mohl.
Jenže mu to paradoxně přišlo horší, zbabělejší... a jaksi nečisté. Byl zvyklý
jednat tváří v tvář.
Koneckonců, zachmuřil se, horší než oznamování úmrtí to nebude.

Na další křižovatce odbočil doleva.
Kruci... vážně byl dobrý nápad za Kellerovou ženou jet?
Co jí jako řekne?
A pak...
Semir skousl ret, náhle na vážkách. Tady se už hodně, HODNĚ míchal do cizích věcí. Nemohl si však pomoci.

A nemohl si ani nevšimnout toho, jak se tvář města za okénky jeho BMW mění: z moderních výškových staveb nového centra Kolína vjel více na východ, kde silnice vedla kolem čtvrtí rodinných domů, jejichž obrysy zvedly budovy továren. Vnitřně se otřásl. Kam to mířil? Tuhle část města znal až příliš dobře... stále si však nedokázal vybavit, kde přesně by se tam měl nalézat osamocený ostrůvek hezčích domků.
Zastavil, aby dal přednost otřískanému vozu tramvaje – sem, do čtvrti, v níž nalézali své často díkybohu jen přechodné domovy přistěhovalci, chudší a nepřizpůsobiví, jezdily snad jen vagony před vyřazením. Pouze metro, které mělo konečnou o pár zastávek dál, bylo relativně bezpečnou, příjemnou a rychlou dopravou.
Semir měl dojem, že se vrací o pár let zpátky.
I on sám tu bydlel, kdysi dávno, hned po svém příjezdu z Turecka. Jako mladíček, co při studiu na policejní akademii po večerech uklízel kanceláře a vracel se do jednoduché jizbičky unavený na smrt, příliš zaměstnaný následným nočním učením, než aby se trápil nad její strohou, nečistou chudobou. Za svůj tehdejší nedostatek času byl dodnes vděčný – snad jen kvůli němu se nemohl chytit žádné z tamních partiček, které mladé lidi pohlcovaly do svých sítí a jen málokdy je nechaly ze smrtících vláken vymotat. Díkybohu, že skončil na jiné, té světlejší straně zákona.

Pořád ale marně uvažoval, kde by na takovém místě mohl bydlet někdo majetný. Pravda, byl pryč už roky, ale i tak ho do oprýskaného sídliště sem tam zavedla práce, nezůstal bez kontaktu. Ale ať se snažil jak chtěl, žádné příjemnější sídlo si nepamatoval.
Na stanici narychlo načmáraný plánek cesty ho zavedl mezi bloky nevzhledně uniformních paneláků: zpomalil, když viděl u silnice si hrající hlouček dětí pleti ještě tmavší, než byla ta jeho. Snad potomci Pákistánců, kteří tu tvořili početnou komunitu.
Projížděl pomalu, sleduje názvy ulic, snaže se přitom ubránit vzpomínkám: tady do toho krámu chodil nakupovat. Zase měl vymlácenou výlohu... Za touhle teplárnou se běžně daly koupit všechny druhy drog – a podle postávající, pokuřující skupinky mládeže se nic moc nezměnilo.
Povzdechl si a zavrtěl hlavou.
Ke všem starostem teď navíc přibyl strach, že mu někdo poničí auto.
Konečně při své jízdě krokem zavadil pohledem o název ulice, která měla být domovem Kellerovy ženy, alespoň podle kusých informací z Monikou nalezeného dokumentu: policista udiveně zamrkal, když byl zaveden mezi jednotlivé kostky paneláků.
Takže žádné luxusní sídlo?
V dušičce mu zabublal dobře známý vztek: takže slavný pan advokát si bydlí v přepychu, mladé milence, poblouzněné zamilované holce kupuje výlety do Londýna, zatímco odvrženou ženu nechá živořit mezi asociály? Parchant jeden...
Byl to přesně takový nemorální bastard, jak se Gerkhan obával.

Auto odstavil na parkovišti před jediným panelákem v dohledu, který byl poměrně hezky natřený na vkusnou okrovou: ani jeho zdi však neunikly pozornosti sprejerů.
Semir láskyplně poplácal kapotu stříbrného autíčka, jakoby ho prosil, aby na něj počkalo a nenechalo se ukrást: pak se však vydal přímo do nitra domu. Vstupní dveře byly otevřené, očividně jim někdo nedávno vypáčil zámek: narozdíl od jiných domů jak si je komisař pamatoval, však v chodbě tohoto paneláku nikde neleželi ani staré noviny, ani odpadky, ani opilí bezdomovci nebo toluenem rozradostněná omladina.
Přesto se štítil sáhnout na tlačítka výtahu, raději se vydávaje po schodech: jednotlivá mezipatra jakoby se někdo naivně pokoušel zkrášlit truhlíky s květinami.
Dveře se zvonkem na jméno Kellerová našel ve čtvrtém patře a mimochodem mu uniklo tiché hvízdnutí: vida, takže vážená paní manžela alespoň v něčem předčila. V prostředí nehezkého bydla působila zkratka ukazující na ženinu profesuru jako pěst na oko.

Semir přešlápl, žaludek jaksi zmáčknutý. Ok, tak byl tady. Ale co teď?
Neměl se přece jen otočit a odejít?
Doteď maličko doufal, že jde o omyl a Kellerovu manželku tu nenajde – jenže vysokoškolský titul na to neukazoval. A naději, že bude byt prázdný a paní domu skutečně pryč na dlouhodobém pobytu, pošlapávalo tušení, že právě ona stojí za tou bezmocnou květinovou výzdobou na chodbách.
Nadechl se. Tak co?
Neublíží tímhle ještě více?
Udělal nerozhodný krok dopředu. Co když ta paní vůbec neví, že si manžel užívá s mladou holkou?
Ještě mu tady zkolabuje...
Pak však zaťal zuby a udělal prstem zmáčkl zvonek, poslouchaje jeho nepříjemný drnčivý tón. Koneckonců... pravda nade všechno, že?
Stejně bude ta dáma patrně pryč, nebylo ještě tak pozdě.
K Turkově překvapení se však za dveřmi ozvaly kroky a následně i ženský, podezřívanou ostražitostí podbarvený hlas. ,,Prosím? Kdo je?“
Dlouho se mu tak nesvíralo nitro, jako když si s vědomím, že jsou kostky vrženy, sahal pro služební průkaz, ukazuje ho proti kukátku. ,,Dobrý den, vrchní komisař Gerkhan, Dálniční policie. Prosím vás, bylo by možné...“
Málem nestihl uskočit, tak prudce se proti němu z rozevřených dveří žena vyřítila, hrůzu v každém slovu. ,,Proboha! Stalo se něco Paulovi?!“

Semir zaraženě zmlkl a mimoděk ustoupil, aniž by ji dokázal spustit z očí.
TOHLE že byla manželka Paula Kellera?

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: Mít moc na(d)
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow



,,Prosím vás!“ postoupila k němu, křečovitě na prsou svírajíc látku haleny. ,,Co je s manželem? Havaroval snad?!“
Komisař si odkašlal, vytrhávaje sám sebe z transu, který byl přinejmenším nevítaný. ,,Uklidněte se, prosím. Nemám zprávy o tom, že by se něco stalo vašemu muži.“ Už teď měl v duši výčitku: minimálně zbytečné obavy již vyvolal.
Žena rázem udělala krok zpět a jak do tónu hlasu, tak do světle, až medově hnědých duhovek se jí vrátila ostražitost: bylo znát, že jen vědomí, že by bylo její podezření trapně okaté, jí brání rychle se schovat za dveře. ,,Co si tedy přejete, prosím?“
Gerkhan neodpověděl hned, v hlavě analyzuje to, co vysledoval v úvodních vteřinách. Co ho vlastně tak zaskočilo? Že vypadala úplně jinak, než čekal, nebo že naopak zcela potvrdila jeho předpoklad? A jak si ji vlastně představoval? Snad měl v hlavě zakřiklou starou pannu, snad pětatřicetiletou pěstěnou blondýnu, kterou Keller jednoduše vyměnil za mladší verzi.
Pravda byla někde uprostřed.
Žena, jež ještě stále rychle oddechovala, jak z ní jen pomalu vyprchával její počáteční šok a strach o manžela, se zdála být právě v Paulově věku: ač bylo na její tváři i postavě přibližně padesát let znát, projevila se léta především v jejím výraze. Teď, když byla uklidněna a narovnala se do své Semira lehce překonávající výše, jakoby z té štíhlé, v bocích a stehnech však podsaditější ženy s barvenými kaštanovými vlasy sálala jakási aura vyrovnané důstojnosti. Turkovi mimoděk připomněla Annu Englellhardtovou.
Odkašlal si a znovu jí ukázal služební průkaz. ,,Semir Gerkhan, policie. Kvůli jisté záležitosti bych od vás potřeboval informace o Tereze Wox.“ Byl na svou v poslední vteřině vymyšlenou taktiku hrdý: buď se žena chytne, nebo ne a v tom případě se komisař omluví za omyl s tím, že bude danou ,,svědkyni nehody“ hledat o panelák dál.

Ač mlčela jen čtyři pět vteřin, zdálo se to čím dál nejistému Turkovi jako věčnost.
,,Ach,“ řekla jen. Světlé oči se zabodly ho jeho tváře tak nějak jinak, odlišně... pátravě. ,,Ach,“ zopakovala mimoděk, tón hlasu zcela klidný. ,,Snad se nic nestalo jí...?“
Takže to ví. Semirovi spadl ze srdce balvan tak velký, že by jeho pád z vesmíru na matičku Zemi způsobil katastrofu, před kterou by se příhoda z Tunguzky mohla jít zahrabat. A navíc by byl hlupák, kdyby si nevšiml, že rovněž její dotaz byl oťukávající, zkoumající: i ona se mu snažila přijít na kloub. Ať už od ní Paul odešel z jakéhokoliv důvodu, mohla se Eva Kellerová rozhodně pochlubit pronikavou sociální inteligencí. Nezasloužila si, aby před ní dál hrál takovou komedii. ,,Paní Kellerová,“ pohlédl jí do tváře, mluvě velmi pomalu a tiše, jak se vůbec nehodilo k jeho temperamentu. ,,Já Terezu znám už poměrně dlouho. Víte... chtěl bych si s vámi promluvit.“
Znovu trvalo, než žena odpověděla a tentokrát měl malý policista nepříjemný pocit, že je rentgenován a posuzován do poslední kostičky, že její úvaze neušla jediná jeho buňka. Kývla. ,,Dobře. Jen vás prosím o chvíli strpení.“
Nevěří mi, napadlo Gerkhana, když se k němu bruneta otočila zády a zamířila za dveře bytu, chystajíc se je zavřít. ,,Počkejte, prosím! Jestli se mnou nechcete mluvit, odejdu. Ale nevolejte na mě policii. Nechci, aby se vědělo, že jsem tu byl.“
Eva se na moment zarazila. ,,Pozvu vás dále,“ nehnula brvou, prsty na klice. ,,Jen nejsem vhodně oděna. Není to právě slušné, nechat vás čekat na chodbě, ale přesto vás znovu prosím o trpělivost.“
Semir sledoval, jak s omluvným výrazem zavírá. Přešlápl, v hlavě snad první domněnku, proč mohl slavný právník na pohled tak kultivovanou dámu opustit. Říká se, že protiklady přitahují... a když komisař ve svém šrotujícím mozečku srovnal distingovanou lady, která za příhodné oblečení nepovažovala slušivý a slušný domácí oděv z hnědé haleny a volných plátěných kalhot, s veselou mladou novinářkou, která neměla problém skočit si v případě potřeby nakoupit v obyčejných teplákách...
Ano, dovedl si představit, že Kellerovi dokázala po letech soužití vzbouřit krev dívka, tak docela jiná, než jeho žena. Wox sice nebyla vzor spontánního člověka, ale jako takřka každý mladý člověk měla v sobě jiskřičku čehosi nepopsatelného, co u většiny lidí nad třicet začne vyprchávat... a v padesáti to spolu s prosezeninami na televizním křesle umírá docela.
Dál už se v úvahách nedostal.

,,Prosím,“ doprovodila Kellerová otevření dveří jednoznačným zvacím gestem. ,,Ještě jednou se omlouvám a boty si,“ usmála se maličko, když viděla, jak se poněkud zbrkle zohnul k polobotkám, ,,vyzujte až uvnitř.“
Poděkoval a už s jednou nohou jen v černé ponožce doskákal za práh, kde sundal i druhou botu. Narovnal se, nitro sevřené nepříjemnou tísní. ,,Děkuji, že jste ochotna se se mnou setkat, paní profesorko. Chci říci, že si toho vážím.“
Vůbec na ní nebylo znát, že se s ní muž chystá mluvit o milence, se kterou ji podvádí manžel. ,,Bohužel,“ pronesla místo emocí klidně, ,,vám stále nemohu slíbit, že budu nápomocna.“
,,To chápu. Jen bych byl rád, abyste věděla tohle.“ Semir toužil mít zcela čisté svědomí: pokud má tohle vyjít a nezanechat následky, bylo nutné hrát na obou stranách naprosto čistou hru. ,,Já tady v žádném případě nejsem služebně, paní Kellerová. Průkaz jsem vám ukázal, jen abyste věděla, že mi můžete otevřít. Znám tuhle čtvrť a vím, že není bezpečné tady odemknout kdekomu. Ale za vámi jsem přišel čistě osobně. Nemáte nejmenší povinnost se se mnou bavit. Je vám to jasné?“
,,Ale jistě. Rozhodně to však,“ shrnula si z tváře pramínek hnědých vlasů, ,,nebudeme řešit na prahu. Pojďte, prosím, dál. Postavila jsem vodu, jen netuším, zda dáváte přednost kávě, či čaji. A opět vás žádám o vyčkání.“
,,Kávu, díky. Mohu vám nějak pomoci?“ Gerkhan tu otázku za profesorkou už křikl, když ho poté, co ho usadila na měkkou pohovku, opustila, důstojným krokem míříc do blízké, nijak neoddělené kuchyňky.
Konečně si mohl maličko vydechnout... a také zapátrat zkušeným zrakem dlouholetého policejního pracovníka po zdech nevelkého obýváku, pátraje po sebemenším vodítku, které by mu pomohlo v orientaci.

Byl to jeden z lepších bytů: hádal, že tři pokoje plus koupelna a kuchyň nebyly postaveny původně, ale že byly spíše zakoupeny a poté uměle spojeny a opraveny dva menší bytečky. Zcela jistě se teď nalézal v obývacím pokoji: zdi do čtyř pětin výše vymalované na okrovo nebyly takřka vidět, jak byly obloženy knihovnami, jejichž police se prohýbaly pod tíhou mnohdy velmi objemných svazků. Turek si všiml, že některá díla mají převelice zdobnou, někdy i koženou vazbu, známku to důležitosti a kvality. I když... těžko posuzovat v této imitace milující době.
Pohovka, na které seděl, byla už podle pohmatu nová, čalounění barvou připomínalo kapučíno a prosklený stolek, který stál před ní, měl kovové hrany i nohy. Přímo proti němu dlela moderní plazmová televize, po levém boku se naskýtal uklidňující pohled na ohromné akvárium s terčovci, pod nímž snad na svého čtenáře čekalo křeslo s lampičkou. Na malém stolku opět dlelo pár knih, přičemž na vrchní byly položeny brýle.
Stěny zdobily obrazy, které Turek nemohl svým okem naprostého laika nijak odhadnout: vzhledem k tomu, že u každého dlela malá mosazná cedulka s nápisem, však hádal, že jsou to osobní dary neznámého umělce či umělců majitelce bytu.
Pozornosti komisaře neunikla ani ukrytá hifi věž s pedantsky vyrovnanými cédéčky: jejich do místnosti otočené hřbety se pyšnily jmény klasiků, velikánů světové hudby. Převažoval Wagner.

,,Omlouvám se,“ vyrušil ho jemný, kultivovaný hlas. ,,Mrzí mě, že jste musel čekat, ale zapomněla jsem konvici zapnout. Vaše návštěva mě přece jen poněkud rozrušila.“
Semir se vymrštil a vrhl se ke dveřím, aby vzal ženě z rukou těžký servis, na němž stály dva šálky, konvice s mlékem a nádobky na cukr a kávu, vše v jednom jediném, velmi jednoduchém, strohém a bílém designu, vyrobeny z porcelánu. Autor návrhu se vyřádil v asymetrii.
,,Děkuji,“ usmála se a jen co poměrně těžkou sadu položil na prosklený stolek před pohovkou, už mu stála v zádech s konvicí plnou horké vody. Nechala ho naporoučet dvě lžíce kávy a nijak udiveně nezareagovala, když si k nim přál čtyři kostky cukru.
Nenadálou návštěvu přijala v kostýmku: na zem dlouhých kalhotách a sáčku, které bylo vypasované, přesně přiléhající k na ženin věk pěkné postavě. Ač Semir tuto barvu obvykle nesnášel, musel přiznat, že starorůžová na oblek přesně sedí a ladí i k Eviným hnědým, do drdolu sepnutým vlasům.
,,Smetany si, prosím, dejte, jak vám vyhovuje,“ přisunula k němu Kellerová malou konývku a chystala se usadit do křesla u pohovky.
Jakoby si Turek vzpomněl na poslední chvíli, zastavil se, aby na gauč neklesl dříve než ona: celý byt byl tak naplněn atmosférou jemných manýrů a přísně dodržovaného bontonu, že se cítil až nesvůj. Mimoděk se mu vybavil Keller, otevírající Wox dveře u auta – a komisař se právníkem nehodlal nechat zahanbit!

Žena, zdá se, si jeho trhaného pohybu všimla a zdvořilé gesto přijala pokývnutím hlavy, sama si pokládajíc na koleno podšálek s kávou naplněným hrnečkem. ,,Pane...“
,,Gerkhan,“ připomněl muž rychle.
,,Pane Gerkhane... zdá se, že jste ke mně byl upřímný.“ Bruneta zamíchala hořce vonící nápoj ocelovou lžičkou, nabírajíc do její mističky trošku pěny. ,,Ráda bych tedy byla, aby bylo mezi námi skutečně zcela jasno. Pokud čekáte, že vám já jakožto ,,zhrzená manželka‘ pomohu získat zpátky děvče, co se zakoukalo do mého muže, vypijeme si spolu kávu... a pak vás vyprovodím ke dveřím.“ Hovořila bez emocí, upřeně hledíc na strnulého komisaře. ,,Neučiním nic, co by mého manžela poškodilo. Mám,“ přestala s mícháním a ztišila hlas, ,,Paula příliš ráda, než abych mu kazila štěstí. Zvlášť,“ povzdechla si, ,,když bude mít tak krátké trvání.“
Semir zvedl zaskočeně obočí.


Arrow


Žena však již svou poznámku nijak nerozebírala: zato definitivně poslala šálek s nedopitou kávou na daleko bezpečnější a stabilnější místo na stole, aby se, křížíc ruce na prsou, obrátila přímo na tureckého policistu. ,,Budu s vámi mluvit, pane Gerkhane. Ale napřed musím znát vaši motivaci. Je pro mě naprosto nezbytné vědět, proč jste za mnou přišel. Jaký je tedy váš vztah ke slečně?“
Komisař poposedl: připadal si jako školák před přísnou paní učitelkou. Nebo, blesklo mu opět mozečkem, jako když šel šéfové oznamovat, že čirou náhodou došlo k dalšímu úmrtí služebního vozu – ještě čiřejší náhodou jeho vinou.
Naklonila hlavu. ,,Pane Gerkhane. Pokud jste slečnin bývalý přítel a chcete ji zpět, nepomohu vám. Je mi líto, jestli jste v to doufal, ale přišel jste zbytečně.“
,,Ne, ne!“ její slova Semira znovu nakopla a muž polkl. ,,Já a Tereza se známe dlouho, ale... jsme jen přátelé. Tedy,“ zablábolil, ,,ne ,jen‘ přátelé, ale prostě přátelé, kamarádi. A já... jen jsem chtěl vědět...“ povzdychl si.
Co říci? Než jeho zmatená mysl stačila nalézt řád, podle něhož by poskládala slova do určitého kontrolovaného rámce, rozhodl se jinak. Otevřel ústa a nechal myšlenky, aby se volně utvářely do vět, plynouce jako voda – sám se nestačil divit, jak přirozené mu to najednou přišlo.
,,Terezu mám rád, paní profesorko. Je jako moje mladší sestra... a musím přiznat, že si nejsem jistý tím, co teď dělá. Vím, že se pletu do věcí, po kterých mi nic není, vím, že ona bude ta první, kdo mi vynadá, vím, že,“ polkl, ,,asi riskuji, že už se mnou nepromluví... ale nemohl jsem si pomoci. Jednou jsem policajt – a ten má pátrání v duši. Myslím, že jako novinářka by tomu Wox měla rozumět. I když... strkám nos do cizích záležitostí.“
Koutky tenkých rtů se ženě zvedly do přívětivého úsměvu. ,,To ale přece starší bratři dělají...“

Nemohl se ubránit výrazu vděčnosti: v její tváři nebyla ani stopa posměchu. Když si ho měřila pohledem, jakoby z něj ona doteď ostražitá pozornost vyprchala jako na slunci v misce ponechaná loužička vody: zdálo se, že žena jeho slovům nejen rozumí, ale dokonce se jí zamlouvají.
Své mlčení skryli za k ústům přikládané šálky: chvíle, kdy si Semir proléval teplou kávu hrdlem, mu posloužila k pár vteřinám přemýšlení nad další strategií a nezapomněl se ani pochválit. Začal si získávat její důvěru...
Akvárium po jeho boku bublalo a duhově zbarvení terčovci líně proplouvali mezi ještě znaveněji se hýbajícími listy dlouhých vodních rostlin.
Semir si poposedl, cítě se o něco méně svázaný. ,,Víte, chtěl bych vám poděkovat.“ Než se jí ve tváři stačily plně odrazit otázky, rychle pokračoval. ,,Nečekal jsem tak vlídné přijetí.“
,,Věřím.“ Žena si uchovala mile konverzační tón. ,,Z vaší práce musíme být zvyklý na různé reakce, ba i na ty z rodu nepříjemných.“
,,O to nejde,“ zavrtěl policista hlavou lehce. ,,Přiznám se, že jsem se trochu obával, že... že budu první, kdo vám... třeba vůbec řekne, že.........“ Nechal ta slova viset ve vzduchu, byl si jist, že si je doplní sama. Inteligentní na to byla dost.
Nemýlil se. ,,Myslíte tím, že jste mohl být prvním, kdo mi o vztahu Paula s tou slečnou řekne?“ Když Semir poněkud nesměle přikývl, poprvé od jeho příchodu se zamračila a v hlase jí zaznělo cosi na hony vzdálené vřelosti. ,,Vy manžela vůbec neznáte, že? Můj muž by mě NIKDY,“ zdůraznila, ,,neponížil tím, že by si za mými zády něco začal s milenkou. Nikdy!
,,Ech...“ Pocit trapnosti mu lehce zbarvil líce do nachu, nicméně Turek se rozhodl o moc necouvnout a naopak využít šanci. ,,Ne, neznám ho,“ odtušil nepříliš vzrušeně, ač ho tváře pálily jako po políčku. ,,I proto jsem tady. Byl bych ho rád poznal... ale vzhledem k okolnostem se mi asi nepodaří pana docenta odchytit osobně. A ještě jedno bych rád věděl.“
Risknout to, nebo ne? V duchu se kousnul do rtu, nejistý si tím, zda se má se svým dotazem ozvat, či nikoliv. Nerad by, aby ho žena vyrazila za dveře – očividně si na manžílka stále ještě velmi potrpěla a nesnesla, pokud mu někdo sahal na čest. Ale co. Pokud ho vyhodí z bytu po tomhle dotazu, u dalšího by to udělala stejně. Naklonil hlavu k pravému rameni. ,,Nejsem si jistý, že Tereza... ví o vás. Tedy že je její přítel ženatý.“
Čekal odseknutí, smířil se s vidinou vyhazovu: proto mu zablesknutí potěšeného, povýšeného triumfu, co ženě probliklo v očích, vyrazilo dech stejně, jako její odpověď. ,,Předpokládám, že vzhledem k tomu, že jsem ji a Paula před pár dny pozvala sem na večeři, slečně něco dojít mohlo.“

Duhovky, které barvou připomínaly mléčnou čokoládu s oříšky, se vytřeštily a káva Turkovi vnikla do plic: s omluvným gestem hrnek překotně vrátil na stůl a předklonil se, kašlaje jako tuberák.
Mlčky mu podala ubrousek, sledujíc, jak si s chrčivým děkováním čistí rty a nos.
Snad Gerkhan zabrnkal na strunky, co v ní jakýmsi pro něj nepochopitelným způsobem rozehrály pobavenou spokojenost. Že by byla sama na sebe pyšná, jak se s manželovou avantýrou důstojně vyrovnala? Kruci, to by nevypadala tak hrdě... ba skoro až pyšně. Musel si přiznat, že už nerozumí vůbec ničemu. I slova, která právě pronesla, v něm zanechala jen a jen zmatek...
Takže Wox o Kellerové ví? Je si vědoma, že je Paul ženatý? A... to klidně přijde k jeho ženě na večeři? To je jak z absurdního románu.
Na stranu druhou v něm začal kořínek zapouštět pocit neskutečné úlevy: věděl to! Věděl, že Tereza by nikdy nebyla nějaká ubohá druhořadá utajovaná milenka. Tom neměl pravdu.
Rázem mu bylo o mnoho lehčeji a ústa sama se mu roztáhla do spokojeného oblouku.
,,Vám se ulevilo,“ konstatovala dáma evidentní. Hněv jí sfoukl z duše jarní vítr a ona již ve svém křesle zase dlela v celé své věkem nabyté vyrovnanosti. ,,Jste rád za ni... nebo za sebe?“
Nemohl si pomoci, ale jeho úcta k té klidné ženě v něm postoupila o další schodek vzhůru: sice s ní manžel asi jednal v rámci možností fér, ale i tak musela být v nelehké situaci, když ji opouštěl kvůli jiné, o mnoho mladší. A přesto se dokázala vcítit do jiných... ,,Za oba,“ přiznal Semir a opřel se o opěradlo pohovky. ,,Kvůli sobě i kvůli Tereze – jsem rád, že ji nečeká šok.“
,,Tedy,“ zvedla se, až se na okamžik lekl, že ho jde vyprovodit z bytu, ,,je zajímavé, jak na Paula nazíráte, pane komisaři. On má k ženám úctu... pochopitelně, že o mně slečně řekl.“ Z likérníku vytáhla oplatky a sváteční talíř: jednoduše křehké, polevou ozdobené pečivo naaranžovala a položila mezi sebe a Turka. ,,Nabídněte si, prosím.“
Sledovala, jak se malý policista ze slušnosti pro dobrotu natahuje, vlastní ruce složené v klíně. ,,Víte, Paul mi o slečně redaktorce řekl dříve, než s ní šel na první schůzku. Informoval mě snad ještě dříve, než pozval ji.“ Všimla si jeho vyjevenému výrazu, ale pokračovala bez nejmenšího pohnutí. ,,A domnívám se, že už tehdy slečně řekl o mně.“
Naprázdno otevřel ústa, jen aby je zase hezky zavřel.
Zasmála se, krátce a kontrolovaně, až to vyznělo poněkud nepřirozeně. ,,Odpusťte, pane komisaři. Ale za ten váš přepad jsem vás musela trochu napínat, i když mi vaše myšlenkové pochody byly od počátku poměrně jasné. Tak tedy - já a Paul spolu už léta nežijeme.“

Bylo mu jako někomu, kdo se topil a na poslední chvíli přeřízli provaz ke kotvě, co mu zatížila kotníky: spolu s nádechem čistého vzduchu mu bylo ještě lépe. Věděl to. Věděl, že by Wox nikomu neničila rodinu! Vzápětí však sám v sobě nakrčil ret: co to s tou holkou bylo, že padala do náruče mužům před rozvodem? I on sám si ji přece domů odvedl ve chvíli, kdy mu ještě prsteníček zdobil snubák. Podepsání posledních dokumentů, které jeho a Andreu definitivně rozdělilo, se sice odehrálo snad dva dny poté... ale ženatý byl. Byla tahle paralela mezi ním a Kellerem náhodná? Snědé čílko se mu nakrabatilo přemýšlením. Ale ano, bude to náhoda. A pak, i kdyby ne – Tereza tím pořád nikomu neubližuje. Kvůli ní se ty vztahy očividně nerozpadly...
Chvíli trvalo, než si uvědomil, že na něj žena opět hovoří.

,,... ji máte rád. Rozhodně chápu, proč jste za mnou přišel, pane komisaři. Nicméně,“ přisunula talíř se sladkým pečivem ještě blíže k němu, ,,i já mám motivaci k tomuto rozhovoru. Již jsem zmínila, že udělám vše pro to, aby byl manžel šťastný. Zní to... podivně, že?“ zarazila se náhle, měříc si muže pohledem, jakoby se bála, že ji špatně pochopí.
Semir rychle polkl sušenku, která mu až moc zachutnala. ,,Zní to,“ připustil, ,,v této době dosti neobvykle. Člověk spíše slýchá to, jak se lidé po rozchodech nenávidí. Ale řekl bych, že pokud vám manžel stále leží na srdci, je to obdivuhodné. Ale abych pravdu řekl, hrozně rád bych věděl, jestli si to Ke.. pan docent zaslouží.“
Vzdychla, byť mu byla za jeho úvahu velmi vděčná: poté se opět zvedla z křesla a k Turkově údivu klesla vedle něj na sedačku, berouce mu dlaň do svých. Ruce měla jemné, trochu studené, pleť již však lehce zvrásnělou, poznačenou blížící se padesátkou. ,,Pane Gerkhane. Znám vás sice pár minut, leč snad mě můj úsudek neklame. Mám dojem, že vy mi porozumět můžete.“
Semir seděl strnule, s pocitem, že pokud se hne, z pohovky vyrazí ostří a probodnou ho. ,,Budu se snažit,“ odtušil napjatě.
Pustila ho, aniž si všimla, jak mu tím ulehčila. ,,Abyste pochopil,“ řekla tiše a o tak méně suverénně, než jak mluvila dosud, že komisaříček až překvapeně zamrkal, ,,musím bohužel pro vás mluvit dlouho.“
,,Umím poslouchat. Jsem policajt, mám na to školu,“ povzbudil ji a ač jemu samému její dotek před pár vteřinami vadil, sám jí jemně položil dlaň na loket. ,,A času je dost, pokud nespěcháte vy.“
,,Ano, policista,“ zamumlala si pro sebe, načež mu opět pohlédla do tváře, v medových duhovkách smutek. ,,Vy už jste si také musel vyslechnout spoustu příběhů, viďte. Málem bych zapomněla...“
Bublání akvária bylo na moment jediným zvukem v pokoji.
Já ji znám, uvědomil si turecký strážce zákona. Já ji odněkud znám, už jsem ji viděl... ale kde? Snad v televizi, k něčemu se vyjadřovala... Ale znám ji.

,,Spoustu, spoustu příběhů,“ pokývala nepřítomně hlavou, jakoby mluvila sama pro sebe. ,,Víte, co si myslím?“ změnila tón, jakoby začínala s úplně jiným tématem.
Zvedl obočí v nevyřčené otázce.
,,Myslím si... věřím,“ poposedla, ,,že na každého člověka čeká v životě přesně vybalancovaná dávka toho dobrého i toho zlého. Vždy je to tento poměr... záleží jen na tom, kdy se všechny ty události projeví. Jestli se budou sypat postupně. Jako... jako když... padá sníh v jarním dni.“ Zavřela oči. Semir si všimla, že si přejela rukou přes stehno. ,,Dopadne na zem... ale už nestihne vytvořil vrstvu, kterou by udusil. Roztaje... nebo zůstane jen chvilku, že se vše stejně poté dokáže vzchopit. Záleží... záleží prostě na tom, jak jsou dobro a zlo dávkovány.“
Gerkhan přispěchal s pomocí, aby viděla, že ji chápe: ,,když postupně, snáze se ty nesnáze nesou.“
Vděčně na něj pohlédla. ,,To ano. A my s Paulem byli dlouho velmi šťastní.... a tím horší byl ten náraz.“


Arrow


*****

Už po nespočetné pohlédl ke zdi, kde se skvěly designově vymazlené hodiny: pokaždé, když k nim nasměroval zrak, však ukazovaly údaj, který mu byl méně a méně sympatický.
Zamračil se.
Kniha, kterou měl rozloženou na kolenou, skončila na stolku a prsty mu zamířily k nosu, odkud sebraly a na rozevřené stránky položily brýle s oválnými obroučkami. Keller si protřel koutky očí, zvedaje se na nohy, které ho vzápětí donesly až k letišti.
Wox se od chvíle, kdy se na postel bezvládně svalila, nepohnula.
Jediné, čím se změnila její poloha, byla na bok položená hlava – a tu jí jemně, opatrně obrátil na stranu sám Paul, když obličejem do polštáře zabořená blondýnka začala dýchat značně chroptivě, počínajíc se dusit.
Hm... právník si sundal ponožky a vylezl na měkkou matraci, skláněje se k dívce.
Ležela na břiše,bez nejmenšího pohybu, rty lehce pootevřené, oči naopak sevřené v tmavou řadou řas poznačené linky... kolem hlavy jí vířily poházené nazlátlé lokny, jednu ruku měla nataženou, druhou od počátku vsunutou pod hruď, aby celou svou vahou nespočívala na prsou, nohy ve spánku rozhozené od sebe, jak by to při plném vědomí nikdy neudělala, považujíc takovou pózu za strašlivě neslušnou.
Mužská dlaň se snesla mezi plavé pramínky a lehce je zacuchala, jak byl její majitel zamyšlen. Zelené oči přejely spící polonahou novinářku a rozum, jatý racionalitou, se snažil zodpovědět nezodpověditelné. Co na ní vlastně viděl?
Byly na ní krásné jednotlivosti. Velké oči zvláštního odstínu ocelové modři, plné rty, malé uši, světlé obočí... ale to vše zanikalo v baculatém obličeji. Mohla se pochlubit nádhernými zdravými vlasy, ale ty spadaly na příliš široká ramena a jejich délka končila někde pod ňadry, neobvykle drobnými na tak baculatou postavu.
Povzdechl si. Co na tom, že by ji žádný časopis nevzal za modelku. Miloval ji i tak. Byla jeho, i se všemi nedokonalostmi. I ten hrudníček, pousmál se pro sebe, byl tak akorát pro jeho dlaně.

Nechal tu, kterou jí pomalu vískal vlasy, přejet po křivce krku, po látce červeného trička... přes oblý bok, aby prsty obou rukou přiložil na něžně měkké místečko, kde hýždě přechází v mladá dívčí stehna.
Měla tak nádherně jemnou kůži... připomínala mu chřípí mladé klisničky, se kterou si ještě před pár lety vyrážel na vyjížďky. Na moment strnul, přemýšleje nad tím, zda není takové přirovnání nevhodné – děvče a zvíře... Pak však sám pro sebe zavrtěl hlavou. Nebylo nic urážlivého na kráse, kterou v obou případech rád laskal.
Ač ztěžka polykající, počínal si v hlazení novinářky se vší jemností... a přece v koutku duše doufal, že ji jeho doteky proberou ze spánku, v němž se na jeho vkus nacházela až příliš dlouho.
Oddechovala však se stále stejnou pravidelností.
Našpulil rty.
Pravá dlaň sklouzla níže, pohladila zadní stranu stehna a pomaličku vklouzla na vnitřní, zvědavě se otírajíc o látku černých kalhotek.
Blondýnka cosi zamumlala, trhla sebou a stiskla nohy k sobě, nespokojeně se vrtíc ze spánku.
Obočí mu kleslo až k víčkům, když ji zachmuřeně sledoval, jakoby ho snad tím nevnímaným odmítnutím úmyslně urazila.

Znenadání v něm zaprskal plamének vzteku: a k jeho rozhořené mu stačil další pohled na hodiny. Šest večer! ŠEST!
Kdy sem přijeli, ve dvě?
To už spí čtyři hodiny!
Zaplatil tenhle výlet, jen aby se dostatečně vyspala, či jak? Kdyby mu alespoň řekla, co v noci dělala, že je tak mrtvá...
Přisunul se blíž k baculatému tělu. Pleť se jí z nezdravě zelené proměnila na pouhou bledou.
Ležela vedle něj, ale ne s ním, ne pro něj.
V tu chvíli, vztyčil se nad bezvládnou novinářkou na kolena, ho lapila neskutečná chuť přetavit frustraci svého čekání v něco víc. Podložit jí bříško polštářem, strhnout z ní ten směšně zbytečný kousek černé látky a užít si sevření mladinkého klína, umocněné leknutím z takového probuzení.
Nejraději by...

Spěšně vstal a přehodil přes dívku svou peřinu, roztřesenýma rukama ji opatrně přikrývajíc až ke krku, hořce se šklebě, když se v reakci na příjemné teplo pokrývky pousmála ze spaní: sám se – krokem značně toporným – vrátil ke své knize.
Tohle mám u tebe, maličká, zavrčel sám k sobě, nasazuje si brýle na nos. Tohle fiasko... ti jen tak neprominu.


*****


,,Poznali jsme se s Paulem jako hodně mladí.“ Brunetce pohrával na rtech úsměv, jakoby sama sebe zase viděla před desítkami let, v době politicky nejisté, ovšem ve věku, kdy se krize zdají jen a pouze výzvami. ,,Víte, Právnická a Ekonomická fakulta tehdy sídlily ve dvou budovách, které odděloval jen parčík a i ten byl součástí toho areálu a chodili tam jen studenti. Nyní to celé patří jen Právníkům, ale dříve jsme se tam hodně mísili. I akce jsme měli společné... a tam jsme se s Paulem seznámili. Byl tam takový studentský spolek, pro ty, kteří se zajímali o dění na škole i mimo vyučování. Redigoval se tam časopis pro ostatní, přemýšlelo se, co na fakultě změnit, organizovalo se tam kupříkladu promítání filmů nebo různé diskuse.“
Semir s lítostí pohlédl na prázdný talířek a zastyděl se – sušenky byly až příliš dobré. ,,Předpokládám, že vás budoucí manžel ten spolek vedl.“
Její smích byl příjemně vlahý. ,,Pochopitelně. Nikdo jiný se na takovou funkci nehodil jako Paul. On byl vždycky takový, věřte nebo ne. Kdykoliv bylo něco špatně, tak ve chvíli, kdy ostatní teprve začínali naříkat, Paul už řešil nápravu.“ Na moment zavřela oči, na plátně víček o mnoho let mladší manželovu postavu. ,,Sám zařídil, aby měla knihovna otevřeno o dvě hodiny déle, protože jsme to do ní mnozí kvůli rozvrhu nestíhali. Navrhl, aby se na stoly po atriu pokládaly den staré noviny, které by se jinak vyhodily a přitom z nich studenti mohli čerpat, aniž by utratili. Ne, opravdu nebylo potřeba, aby se ve spolku nějak prosazoval. Všichni ho za hlavu uznali automaticky. Navíc měl pochopitelně výtečné výsledky a byl to,“ líce ženě malinko zrudly, ,,velmi přitažlivý mladík. Ale mě fascinovala především jeho akceschopnost, to, jak řešil problémy, nad kterými by ostatní jen pokrčili rameny...“

,,Vrána k vráně sedá,“ utrousil Semir, vlastně spíše nechtíc říkaje nahlas úvahu, co mu vytanula na mysli.
Zarazila se, plna jasně čitelného zmatení, jež začalo přecházet do podezíravosti. ,,Prosím?“
,,Myslím,“ broukl Gerkhan přátelsky a jeho ruce si přitom pohrávaly s již prázdným hrnečkem, ,,že jste si s manželem padli do oka kvůli tomu, že jste si byli tak podobní. Nechte mě hádat. Ty květiny, co jsou na chodbách domu – ty jste tam dala vy, že ano?“
,,Nejste vy policista?“ uvolněně zaklonila hlavu a pramínky hnědých vlasů se jí svezly po obličeji. ,,Chválím vaši pozornost – ano, květináče jsem tam dala já. Ale moc tam ty květy nejdou, na chodbě je příliš tma.“
,,Nejde o to, jestli kvetou, nebo ne,“ odmítl muž její skromnost a překlonil se. ,,Ale o ten princip. Vy se taky snažíte. Taky jste jen nepokrčila rameny nad tím, jak to na tomhle sídlišti chodí. Nesmířila jste se s touhle odpornou šedí. Něco jste proti ní dělala.“
Medové duhovky uhnuly stranou a hlas se ztišil do šepotu. ,,To mě naučil Paul.“
,,Myslím, že ne,“ nesouhlasil opět policista a jemně jí položil ruku na látkou kostýmkového sáčka zahalené rameno. ,,Řekl bych... že právě proto jste se mohli seznámit. Táhlo vás to k sobě. Není moc lidí, kteří jsou ochotni dělat něco více. Natož jít hlavou proti zdi jako vy tady.“
,,Je pravda, že ty první truhlíky hned ukradli. Druhé tam byly asi týden... no a tohle jsou asi páté, budou tu už rok,“ žena se pousmála, stále malinko v rozpacích. ,,A ano, na Palovi mě právě toto zaujalo. Povídali jsme si, bavili se více a více, až nám k tomu spolek nestačil. Velmi jsme si padli do oka a brzy jsme si spolu poprvé vyšli jako pár. Vydrželo nám to po tři následující roky univerzity, hned po promoci jsme se vzali a poté měli náš první společný byt. Oba jsme už pracovali a zároveň rozjeli doktorandské studium... Víte,“ padesátileté ekonomce zářily oči, když vzpomínala na doby dávno minulé, ,,tehdy měly vysoké školy větší nároky, než ty současné, které až příliš často dokončí každý hlupák. Absolventů vycházelo méně a firmy se o ně praly. Oba jsme s Paulem získali vynikající místo – už v začátcích jsme měli ten moc pěkný byt od Paulových rodičů. Nemuseli jsme tedy šetřit a rovnou se oba věnovali kariéře. U manžela velmi brzy vycítili talent a dostal místo jako koncipient u jedné vynikající právnické kanceláře – jakmile získal doktorát, okamžitě ho zaměstnali napevno. Já jsem získala pozici na univerzitě – také jsem dokončila doktorandské studium, ale zůstala jsem na fakultě, přednášela dva předměty a věnovala jsem se svému výzkumu. Jen asi dva tři roky, potom si mě vyžádali na ministerstvu.“

,,Páni!“ Semir, který napjatě poslouchal a ze všech sil se snažil všechna fakta pobrat a utřídit, si až v poslední chvíli uvědomil, v jaké společnosti je a zadržel uznalé hvízdnutí, co se mu už dralo ze rtů. ,,Tomu říkám hvězdná kariéra. Navíc pro oba.“
,,To ano... pracovala jsem na odboru financí jako konzultantka a zároveň vydala pár odborných článků, takže jsem byla aktivní i jako akademička.“ Žena si povzdechla: zdálo se, že by se do těch časů mile ráda vrátila. ,,Paul byl sice odborník na více oblastí práva, ale jméno si udělal v hospodářském, kdy jedné korporaci vymohl na státě mnohamilionovou pohledávku. Té firmě dával v onom sporu málokdo šanci, ale Paul vedl ten spor tak brilantně, že se o něm začalo v jistých kruzích hodně mluvit. A najímaly si ho čím dál větší a bohatší společnosti, začal dělat konzultanta pro různé úřady, na jeho názor se ptali novináři i lidi z ministerstva, začínal být díky tomu i veřejně známý a mít ho jako právníka byla časem otázka prestiže. Víte,“ žena se zasmála, ,,že před lety dostal návrh, aby sám šel do vlády?“
,,Nevím,“ zamumlal Turek, kterému se z tak nablýskaných životů točila hlava. ,,Ale začínám si myslet, že chápu, proč vám to, nezlobte se, nevyšlo.“
Bylo až bolestně znát, jak Eva spadla z nádherných vzpomínek do mnohem více smutné reality: lehce nepohodlně na pohovce poposedla a odhodlaně kývla. ,,Tedy?“
,,Nemohli jste na sebe mít čas,“ pokrčil Turek rameny. ,,Je jasné, že jste se odcizili a-“
,,Počkejte!“ zvedla ukazovák, jak byla zvyklá, když chtěla studentům něco zdůraznit. ,,Zapomínáte, že jsem vám v kostce popsala málem celá desetiletí. My si s Paulem dávali velice záležet na tom, abychom se každý večer sešli a popovídali si...Domnívám se,“ zadumala se, ,,že vše je záležitostí domluvy. A my s Paulem uzavřeli dohodu, že pro práci uděláme mnoho, ale ne tolik, aby nás to rozdělilo. I proto manžel odmítl post na ministerstvu. Měl by již příliš málo času. Moc málo času na mě a... na rodinu.“
Policista sebou trhl, že kdyby nebyl jeho hrnek už pár minut prázdný, polil by si stehna kávou.
,,Je to tak,“ se smutným úsměvem mu vzala šálek z rukou a postavila ho na bezpečně pevnou skleněnou desku stolu. ,,Mě a Paula nerozdělila práce, pane Gerkhane. Rozdělilo nás, když zemřel Jakub, náš syn.“



Arrow


Semir otevřel ústa a zase je sklapnul, až to cvaklo málem tak ocelově, jako když vlk v bratislavské ZOO z nudy chňapá po kolem létajícím chmýří. Turek tušil, že teď nevypadá jako bytost obdařená alespoň minimální inteligencí, ale nemohl si pomoci: ač byl až příliš mockrát v roli toho, kdo oznamuje smrt něčího dítěte, sám nyní nedokázal popadnout dech.
Na zápěstí se mu lehce položila ženská dlaň. ,,To nic,“ řekla tiše. ,,Nemohl jste to vědět. To nic.“
Zavrtěl hlavou: bylo mu teď neskutečně trapně. ,,Omlouvám se,“ zachraplal a s pocitem, že už způsobil dost škody, se začal drát na nohy. ,,Asi bych měl jít, než ještě...“
Zvedla se rychleji než on, v pohybech na svůj věk půvabnou eleganci: dlaň, kterou od něj ve chvíli, kdy se chystal vstát, oddálila, mu opět přitiskla na tělo, tentokrát na rameno. ,,Pojďte se mnou.“
Nebyl to rozkaz ani oznamovací věta – ač v ní chybělo kouzelné slůvko, byla to prosba.
Se směsí ostýchavé, nervózní neochoty a touze jí nějak pomoci mladý komisař orientálního původu následoval, drže se o krok za ní. V hlavě si počítal všechny možnosti: nevypadala nijak zhrouceně, snad jí neublížil... ale nebylo by přece jen lepší rychle odejít?
Eva se zastavila ve dveřích a otočila se k němu, prsty hladě kovový rám.
Stanul a čekal, plný nepříjemného mravenčení.

Ženin pohled mu klouzal po snědé tváři, jakoby se ještě jednou snažila zopakovat onu důslednou prohlídku, jíž ho počastovala, ještě na chodbě domu: trvalo dlouho, než konečně promluvila a Semir si uvědomil, že s ním dále jedná snad právě kvůli jeho trpělivému vyčkávání. ,,Možná je dobře, že jste se tu ukázal, pane Gerkhane,“ pravila zamyšleně, jakoby spíše sama pro sebe. ,,Možná bude moc dobře, když... když něco pochopíte.“ Polkla.
,,Mohu vám nějak pomoci?“ naklonil hlavu, trochu zmatený z toho prohlášení.
,,Třeba ano,“ kývla Kellerová, nechávajíc prsty dále klouzat po ocelovém rámu. ,,Uvidíme. Hlavně ale,“ zabodla se mu opět pohledem do očí, ,,chci, abyste Paulovi nikdy neřekl, že jste tu byl a já vám to tu ukázala. Nikomu to neprozraďte. Slibte mi to.“
Semirovi při vlastních slovech přísahy cítil, jak mu padá kámen ze srdce: sám chtěl ženu požádat, aby o jeho návštěvě manželovi neříkala. Alespoň část starostí mu spadla z beder.
Nadechla se a pokynula mu, aby šel za ní, hned na to se noříc do pokoje.

Místnost někdo vymaloval světlou barvou a dojem ještě umocňovalo velké okno, kterým slunce pokoj zalévalo. Nebyla to ložnice, jak původně Turka napadlo: jakoby se jednalo o salonek a zimní zahradu, kterou měla paní bytu pro své potěšení. Na dřevěných parketách stály ohromné květináče s rostlinami s tuhými, jasně zelenými listy, pohovka lákala k posezení a podél stěny se, jak jinak, táhla svazky naplněná knihovna.
Trhl sebou a málem vyjekl – o nohu se mu s mňouknutím otřela šedomodrá kočka s citrónově žlutýma očima.
,,Sumerko, pán ti nic neudělá,“ usmála se žena a zohnula se, berouc šelmičku do náruče. ,,Není zvyklá na hosty, obvykle ji raději zavírám, když někdo přijde.“
Kočka mhouřila oči a když ji Eva opět položila na parkety, vydala nespokojený zvuk – pozornosti se však již nedočkala a tak uraženě odešla ke své mističce.
Gerkhan celou dobu trpělivě čekal, i když byl stále nervóznější: konečně dáma přešla ke knihovně, respektive ke zdi za ní. Mlčela, na něco zíraje. ,,No pojďte,“ pobídla ho pak neslyšně.
Udělal ty dva kroky a v zorném poli se mu objevilo to, z čeho ona nespouštěla zrak.

Na stěně hned vedle masivní knihovny byla šrouby připevněna polička a na zdi nad ní větší zarámovaná fotka. S úsměvem z ní vyhlíželo snad desetileté dítě, blonďáček se zelenýma očima po tátovi a bradou a nosem po matce. Snad portrét, který se ve škole fotí pro rodiče. Na polici stálo ještě několik zarámovaných fotek, jedna velmi naivní čáranice auta, ze které však bylo poznat, že se jedná o hasičský vůz. Malý pomníček oživovala temně zelená voskovka.
Semir se nadechl, cítě se, jakoby ho mačkaly stěny – něčeho si však všiml. Chyběla tu svíčka, cokoliv, co sám nacházel v domech těch, kteří někoho ztratili. Chybělo tu něco, u čeho se mohla pozůstalá... jakkoliv více projevit...
Věděl, že každý smrt blízkého snáší jinak.
Setkal se s lidmi, kterým to zničilo samotné základy vlastního života.
Viděl pozůstalé, kteří nehnuli ani brvou...
A potkal i ty, kteří se nejrůznějšími prostředky, zoufalými až k pitvorné bizarnosti, pokoušeli fakt smrti popřít, popřípadě se odmítaje smířit.
Mimoděk si vzpomněl na rodiče, kterým při nehodě školního autobusu zemřela malá dcera: její hrob míjel, kdykoliv šel na hřbitov za Kateřinou. Obří hrobka, připomínající spíše malé mauzoleum, byla vybavena obrazem mrtvé v životní velikosti a za každého počasí ji zasypávaly květy a plyšáci. Už roky, roky a roky. Bylo to zhmotnění bolesti... ale i jakési neschopnosti vyrovnat se s faktem.
Tady u Evy Kellerové to cítil docela jinak.
Tohle nebyl pokoj zasvěcený mrtvému synovi, oltář, k němuž by se žena modlila a pokoušela se zpřítomnit toho, kdy již nebyl... to byla místnost, kam dáma chodila odpočívat a právě sem proto umístila připomínku toho, koho měla zajisté ráda.
Bylo to pohlazení vyrovnanosti a racionality, jaké v podobné situaci snad dosud nepoznal.

,,Jakub,“ vysvětlila mu zcela zbytečně a láskyplně prsty přejela po skle nad papírovou tváří. ,,Fotilo se to v páté třídě na den matek,“ potvrdila mu mimoděk domněnku. ,,Je to,“ oddálila prsty a obrátila se ke komisaři, ,,jeho poslední snímek.“
,,Jistě měl krásný život,“ usmál se Semir, snaže se přebrat ženin klid. Ona netruchlila, proč by měl on?
Eva přitakala se samozřejmostí, která Turka zaskočila. ,,To měl. Nesmírně jsme se na něj s Paulem těšili. Asi jsme ho pak trochu rozmazlili, ale....“ pohodila vlasy. ,,Asi se to nezdá, ale my neměli zase tak málo času. Většinou jsme si to rozdělili, že část týdne dělal nějakou svou práci doma Paul, část potom já. Oba jsme si mohli svoje lejstra vypisovat i doma, takže Jakub nemusel do školky.“
,,To je hezké,“ kývl policista. ,,Navíc... ještě před pár lety nebylo tak běžné, že by žena chodila do práce a muž se staral...“
,,Ach, na to Paul nehleděl. My se vždy dokázali domluvit, pane komisaři,“ mávla ekonomka rukou nedbale, jakoby její manžel nečinil nic záslužného. ,,On se v Jakubovi viděl, víte? Rád byl s ním – abych pravdu řekla, já jsem musela být ta přísná.“
,,Aha... a to jste také bydleli v Kolíne?“
,,Ano, ano,“ potvrdila a upevnila snímek zpátky na háček. ,,Ovšem ne tady, samozřejmě. Ani v centru. Měli jsme vilku v Zahradní čtvrti, pěkný starý dům se zahradou, bazénem... Nu, však vám slečna Wox,“ zazněla jí v hlase vůbec poprvé dávka trpkosti, ,,asi povykládala.“
,,Zmínila se.“
Jak by ne, pomyslela si Eva hořce. Takový luxus to kuře v životě nevidělo. Nahlas však vyřkla něco jiného. ,,Bylo to nádherné prostředí. Klid, zahrada, les hned za plotem. Víc jsme si nemohli přát. Jenže...“ Hlas se jí zadrhl.

Gerkhan, který jen postával, skousl ret. ,,Nemusíte pokračovat. Nechci... aby...“
Odmítavě zavrtěla hlavou a zamračila se, jakoby byla nahněvaná na sebe sama a svou ztrátu rovnováhy. Nerada dávala najevo slabost. ,,O kus dál po ulici bylo hřiště. Jakub a ostatní chlapci si tam chodívali hrát. To hřiště,“ zdůraznila, ,,je hned na konci vilkové čtvrti. Tam... kde začíná město. Je tam křižovatka.“
Polknutí dělalo Semirovi potíž – až moc dobře tušil, co přijde.
,,Jakub měl zakázané chodit do té křižovatky. Nebyl tam ani přechod, ani semafor. A jezdilo tam příliš mnoho aut. Jakub na hřiště chodil vždy po chodníku od naší vily... ani nikde nemusel přecházet. Myslím, že poslouchal. Byl to hodný chlapec.“ Žena Paula Kellera stiskla rty a pohlédla na synovu fotku. ,,Často si tam po škole chodil hrát. Bylo to kousek. Snad dvě sta metrů. Ale tehdy.... Byla jsem doma, ještě jsem slyšela, jak někde ve městě houká sanitka. Byla pak blízko, ale já si jen pomyslela, že snad nic nestalo naší sousedce, byla to starší dáma... Ale pak na mě jiná paní, maminka Jakubova spolužáka, zvonila. To už mi došlo, že... ale pořád jsem nevěřila, že...“
Rychle se sehnul a nalil ženě do sklenice minerálku: obé měla položeno na stolku.
Kývla a na jeden lok zatáhla polovinu objemu. ,,Jakub vběhl do křižovatky. Prý... hráli fotbal, utíkal za míčem, co vykopli z hřiště. Srazilo... srazilo ho auto.“
Dávno uhodl pointu, ale stejně mu bylo hrozně. ,,To mě strašně mrzí.“
,,Vlastně nesrazilo,“ opravila se, přece jen vyvedena z míry, z toho až děsivého klidu. ,,Řidič jel už pomalu, ta křižovatka byla nebezpečná. Ale... Jakub se prý lekl a upadl... přímo pod kola. Auto mu přejelo hlavu.“
,,Ježiši...“ uniklo Turkovi, jehož pleť řádně zbledla.
,,Je to tak paradoxní,“ smáčkly její prsty sklenici. ,,Kdyby do něj jen narazil... asi by měl Jakub jen pár zlomenin. Ale takhle...“ Chraptivě se nadechla. ,,Už se nic nedalo dělat.“
,,Taky jsem ztratil někoho, koho jsem měl moc rád,“ špitl Semir tiše. ,,Hrozně to bolí. A nikdy nepřestane...“
,,Ano, jistě. Myslela jsem, že musím umřít. Ale,“ pootevřela rty, ,,snad ještě hůř na tom byl Paul.“


Arrow


Ještě hůř?
Čas ho tiskl jako ve svěráku, přesto si Turek dopřál pár vteřin zamyšlení. Smrt dítěte je jedna z nejhorších záležitostí, jaké může lidská bytost čelit, o tom absolutně nepochyboval. V duchu se v něm již nějakou dobu vzmáhala vlna ohromného obdivu vůči této tiché dámě... a přesto teď svraštěl čelo. Paul to nesl hůř? Zajímavé. Obecně se soudí, že silnější pouto je mezi matkou a dítětem, zatímco otec se mnohdy drží opodál. Ženy málokdy opouští manžele s potomky, zatímco zrazených matek, jejichž muž šel rozsévat své geny o dům dál, je až bolestně mnoho.
Že by byl Paul o tolik jiný?
Vlastně se Semir ničemu nedivil, přesně to zapadalo do dojmu, který už dávno získal – že jsou totiž oba Kellerovi párem zcela neobyčejným. Ale on chtěl vědět víc!
,,Měl syna velmi rád, podle toho, co jste říkala,“ kývl zasmušile snědou hlavou, snaže se odstartovat další fázi hovoru.
,,Ano, velmi.“ Zapomněla na slušnost a přešla k pohovce, aby usedla: teprve když mladík viditelně zaváhal, zda ji následovat, zakryla si prsty ústa. ,,Ach, promiňte. Prosím, sedněte si. Dáte si něco?“
,,Ne, už jsem toho měl dost,“ snažil se bránit, žena mu však alespoň naplnila sklenici minerálkou a když se znovu posadila, nechala si na klín skočit šedivou Sumeru.
,,Paul,“ začala tiše, odhodlána vše vypovědět, ,,byl zrovna na jednom jednání, když se to stalo. Volala jsem mu... tedy.... Volala mu naše sousedka, aby přijel. Jenže ji odmítli přepojit. Takže se domů dostal až pozdě odpoledne.“ Hleděla někam dál, mimo Semirův obličej. ,,Pamatuji si každý detail... tak už to,“ usmála se trochu křečovitě, ,,bývá, když na něco nesmírně toužíte zapomenout. Začala průtrž, a on vešel do chodby, složil deštník....“


Plíce nestíhaly nabírat vzduch. Řezavá bolest v krku byla mimo vnímání.
Mozek se nenamáhal strážit jeho kroky. Běh se řídil prostou automatikou instinktů, prost rozmyslu, pozornosti.
Amplituda jeho zmatku a strachu, ba do kostí sahající hrůzy, se v něm vzpínala ke svému maximu. Běžel sám. V životě neměl takový pocit, že je sám.
Na obrubníku se mu málem zvrtl kotník. Pád vyrovnal na poslední chvíli.
Byl schopen jediné úvahy: že tohle všechno, všecičko musí být omyl. Neskutečně idiotský vtip. Ne, ne. Musí to být omyl. To nemohl být Jakub. Jejich Jakub.
Jeho!
Přistihl se, že vzlyká.
Vzteklým gestem si stáhl z čela deštěm zplihlé vlasy. Nemáš proč řvát, hlupáku! Nic se nestalo!
On, úspěšný pro svou racionalitu, ji ve vteřině vytěsnil ze života, oddán víře a naději.
Zastavil se až těsně u toho místa.
Policejní pásky už zmizely. Strážci zákona také.
Polkl, s otevřenými ústy zíraje na jediný bod v silnici, po níž se valily proudy vody. Kanalizace je nestačila pohltit.
Se zaúpěním, zoufalým a plným bolesti, klesl na koleno rovnou do té po asfaltu se řinoucí strouhy. Tak se cítí vlk, který dokluše z náročného lovu a zjistí, že kořistí, kterou vleče, není koho nakrmit, že je doupě prázdné a vybrakované.
Jako vlk zvedá tlamu k mračnům, aby táhlým vytím vyplakal svůj žal nad roztrhaným tělíčkem mláděte, Keller tiše zasténal.
Prsty se pomalu, trhaně přibližovaly k hromádkám písku, jehož zrnka postupně kradla dravá voda, odhalujíc to, co mělo zůstat poprášené, zasypané. Krvavá skvrna byla dobře patrná i na deštěm zčernalém asfaltu.
Přejel po ní bříškem ukazováku. Za nehty mu zůstalo cosi temně hnědého.
Slzy mu stékaly po tváři. Netušil, co říká. Chtěl tu zůstat, lehnout si a nikdy nevstat, nic nedbaje na tu, co trpěla doma, nic nedbaje na toho, kdo seděl v teple auta za ním a zběsile troubil, že mu on zacpal vozovku.
Zuby mu jektaly. Necítil ruce. Umíral už?
,,Pane Kellere...“ kdosi ho jemně, ale nekompromisně chytil za nadloktí a vytáhl na nohy. Otočil k němu hlavu. Co? Nechápal. Kdo na něj mluví? Jak to? Svět ještě neskončil? Jakube...
Rázný tlak ho odváděl mimo silnici, kde již v řadě za sebou stálo několik vozů. Zaslechl pár nadávek, adresovaných mu z nejbližšího Fordu. Cože? Jak?
,,To jsem já, Landowsky z osmičky. Bude to v pořádku, pane Kellere. Dovedu vás domů, ano? Vaše paní mi řekla, co se stalo, bojí se o vás. Pojďte, pane Kellere. No tak.“



,,To,“ překonal Semir knedlík, co se mu utvořil v krku, ,,se strašně špatně poslouchá, paní profesorko.“
Mlčky hladila kočičí hřbet, načež se osvěžila dalším douškem vody. ,,Pamatujete si, co jsem vám o svém muži říkala, viďte?“
Musel na chvíli zauvažovat, pak však volil strategii opatrnosti. ,,Bylo toho více...“
,,Teď mám na mysli to, jak byl vždy aktivní... jak se vždy snažil problémy řešit.“
,,Jistě,“ přisadil si honem Gerkhan, aby dal najevo, že poslouchal a vše si zapamatoval. ,,Proto jste se sblížili ve škole. Podle vás Paul vždy musel všechno řešit.“
,,Přesně tak.“ Vzdychla a protřela si koutky očí: vzpomínky na tak bolestné téma ji zcela jistě oslabovaly. ,,Ne, musím vám to dopovědět,“ odmítla rázně jeho nabídku, že odejde a nechá ji odpočinout. ,,Pane komisaři, já chci, abyste to věděl.“
,,Dobře,“ špitl.
,,Je to tak, jak říkáte,“ neváhala žena se souhlasem a poposedla si, až kočka nespokojeně švihla ocasem, vyrušena tím prudkým pohybem ze svého klimbání. ,,Paul vždy musel všechno řešit, nikdy nedovolil, aby nějaký problém zůstal bez povšimnutí. Jenže když nám zemřel Jakub...“ úsměv, který se jí objevil na tváři, byl plný beznaděje. ,,To nemělo řešení, pane komisaři. Něco takového jde jen přijmout a vyrovnat se s tím. A Paul to neuměl. Nikdy na tohle nebyl zvyklý, odmítal se vzdát... bylo to něco, co ho přesahovalo, co se naprosto míjelo s jeho podstatou. Zrovna ve chvíli, kdy nám zemřel syn... tak nemohl bojovat. Ať dělal, co dělal... nedalo se to změnit.“
Semir si mohl o Kellerovi myslet třeba to nejhorší, ale při těchto slovech mu naskočila husí kůže.
,,Bylo nám s Paulem hrozně... dva týdny jsme byli úplně na dně. Naštěstí se k nám přistěhovala Paulova sestřenice a vůbec hodně lidí nám pomáhalo. Jinak... nevím. Nevím, co by s námi bylo.“
Stěží mohl mluvit. ,,A když jste se malinko zmátořili...“
,,Tak se Paul rozhodl bojovat. Svým obvyklým způsobem. Byl si jistý, že NĚCO musí udělat. Že to takhle nemůže nechat. Dlužil to Jakubovi. Upnul se,“ vzdychla a v odpověď na Semirův zpytavý pohled pokrčila rameny, ,,upnul se na to, že řidiče, který nám Kubíčka přejel, dostane do vězení.“
Semir chápavě pokýval hlavou.
,,Jenže ten muž za to nemohl.“
Hnědé duhovky se rozšířily. Tak s tím, že by matka mrtvého dítěte obhajovala toho, kdo ho zabil, se ještě nesetkal. Zmatek se mu bez problému promítl do tváře a Eva se zamračila.
,,Nechápete to? Ten muž na tom vinu nenesl. Nejel rychleji, než měl... a brzdil, věnoval se řízení. Byla to hrozná náhoda. Jakub mu pod ta kola spadl, nemohl nic dělat. Sám se z toho zhroutil, vezli ho do nemocnice.“
,,Předpokládám,“ pokusil se zahanbený policista opět sebrat rovnováhu, ,,že Paul se s vaším.... obdivuhodným postojem moc nesmířil...“
,,Nesmířil?“ zkřivila rty. ,,To je slabé slovo. Zuřil. Dokonce mě nařknul, že mě snad smrt Jakuba nebolí.... pak se nesmírně omlouval, litoval toho... ale nedal si říci. Dohnal toho chudáka k soudu. A,“ povzdechla si, ,,nesmířil se ani s verdiktem.“


,,Thomasi, pozor!“ v lahvově zeleném kostýmku oděná zrzka zavřískla hrůzou, snaže se manžela strhnout stranou.
Muž poplašeně zvedl hlavu, kterou měl i přes právě vyslechnutý osvobozující rozsudek smutně svěšenou – jen aby do ní utržil ránu, která mu ji málem urvala z krku. ,,Aaaargh!“ Zavrávoral, mezi prsty se mu řinula krev rozbitého rtu.
,,Tak lehce,“ oddechoval v obličeji smrtelně bledý, prudce oddechující Keller, ,,z toho nevyvázneš!“
Brunet zařval, jak mu další úder pěstí málem zlomil lícní kost: chabě se kryl před deštěm ran, zatímco ječící žena se rozběhla po schodech budovy soudu, aby přivolala pomoc.
,,Podplatil si soudce? Koupil sis spravedlnost? CO?!“ Keller ze sebe vztekle vyrážel, zapojuje do svého boje i kopance. ,,Zabil jsi mi syna! Z toho se nevykroutíš! Hajzle!“
,,Paule, nech ho!“ Eva, která se teprve teď vzpamatovala z úleku, ,,se manželovi pokusila zadržet ruku. Prosím, nech ho! Kvůli mě! Nechci ztratit ještě tebe!“
Pohlédl na ni. Ze zaťaté pěsti mu odkapávala cizí krev, ve tváři hrálo drama dilematu. Ustoupil o krok, věnuje na schodech schoulené postavě jediný pohled. ,,Dneškem to neskončilo. To si pamatuj!“
Otočil se, lapil Evu za ruku a s předstíraným klidem odcházel, nedbaje na sténání raněného ani ryk přibíhající justiční stráže.



No jistě! Semir málem vykřikl. Ta informace, kterou našla Monika, byla o něm! Zmlácený chlap, co na Kellera přesto nepodal žalobu pro napadení. To musí být on! Všechno do sebe tak ošklivě, nehezky smutně zapadalo....
,,Ten ubožák na tom nebyl dobře... naštěstí se zcela uzdravil. Poslala jsem mu dopis, že ho chápu a odpouštím mu. Tajně, aby manžel nevěděl.“ Kočka se spokojeně protahovala, jak ji Eva stále klidně laskala dlaní. ,,Myslím, že on sám byl za ty rány rád. Bral to... tak trochu jako vykoupení, jako trest za Jakuba. Vyčítal si, co se tehdy stalo. A já neměla zájem na tom, aby ta nehoda zničila více životů, než bylo třeba.“
,,Musím to říkat znova a znova,“ poklonil se jí mladý komisař lehce. ,,Jste nesmírně obdivuhodná žena. Ještě nikdy jsem neviděl někoho, kdo by jednal jako vy... Přál bych si, aby takových lidí bylo více.“
Koutky úst se jí přes všechen smutek, který ji musel drásat, zvlnily: oblíbila si toho mladého policistu, který sem s takovou vášní přišel zjišťovat pravdu. Od chvíle, kdy si s ním pohovořila, byla ráda, že mu nezavřela před nosem. ,,To je kompliment, děkuji,“ přijala pochvalu důstojně. ,,Bohužel,“ změnil se jí výraz tváře, ,,jsem vám ještě neřekla vše.“



Arrow



Semir zaváhal. Neměl už odejít? Obával se, že bude na prahu odmítnut, ale situace se zvrtla do zcela opačného pólu: musel na pohovce už vysedět důlek. Mimoděk očima unikl k oknům – ač přijel v brzký podvečer, venku už se pomalu začaly vytrácet teplé odstíny a okolí zachvacovala šeď, postupující ve své každodenní vítězné ofenzivě. Nebylo už moc pozdě? Zároveň však v duchu možnost útěku odmítl: šel sem a riskoval zavřené dveře – musel tedy přijmout nejen to, že byly otevřené, ale i to, co z toho plynulo dál.
A pak... chtěl přece odpovědi na své otázky, ne?
Dáma, ctihodná hrdá dáma po jeho boku mu jich poskytovala přehršel. Jeho problém, že mu z jejich kvanta brněla hlava.
V duchu se pokáral – měl být vděčnější za její ochotu.
,,Nu... chápu,“ zamumlal, sleduje, jak kočka v ženině klíně nastavuje krk štíhlým prstům. ,,Dovedu si představit, že z něčeho takového se neléčí snadno.“
Kývla a opřela se. ,,To rozhodně ne. Víte... soudem to pro Paula neskončilo. Odmítl přijmout ten rozsudek. Chtěl to, co považoval za spravedlnost – potrestat muže, který nám Kubu vzal. A dělal pro to všechno.“ Vzdychla a na moment zavřela oči, na plátně víček scény dávných dní, které se utápěly v depresi a beznaději, v nenáviděné bezmoci z vynuceného nicnedělání. Už se neusmívala. Hovořila těžce, s přemáháním. ,,Paul... naprosto ztratil rozum. Zaměřil se na jedinou věc. On... prostě ztratil rozum. Dotáhl domů spisy případů z USA a Británie, z Rakouska. Studoval obhajoby, studoval tamní právo... do noci seděl za stolem a pátral po sebemenší kličce, na kterou by toho muže dostal do vězení. Ach, vy nechápete!“ zasmála se trpce, když Turek nejevil patřičnou dávku zděšení. ,,Byla ta přece naprosto zbytečná činnost. I kdyby něco našel – cizí právo v Německu neplatí.“
Semir něco zahanbeně zamumlal – jako policista to samozřejmě věděl, neuvědomil si však pointu toho všeho. Bylo mu teď ještě hůř: představil si Kellera tak, jak ho sám poznal – do obrázku zhrouceného muže měl věru daleko. Musel být tehdy na dně. ,,Jistě, jistě,“ zabručel.

,,Nebavili jsme se spolu... přišlo mi, že mi nikdy neodpustil, že jsem se toho řidiče zastala. A pak, kdokoliv za ním šel, byl pro něj jen vyrušením z práce. Z jeho,“ opět trpký úsměv, ,,mise, z poslání. Nedalo se s ním mluvit.“
,,On měl své poslání... a vy nikoho,“ šeptnul Turek, v němž se po dlouhé době vzmohl hněv: ona byla matka, ji to sebralo nejvíc - jak ji mohl Keller nechat tak na holičkách?
Odpověděla vyhýbavě, jakoby si byla manželovy viny vědoma a přitom ji nechtěla zmiňovat. ,,Tak to nebylo. Pomohli mi přátelé a rodina. On je k sobě nepustil. Ale... co bylo horší, bylo to, že jsme si spolu nemohli promluvit. Jen seděl za stolem a četl, četl, četl, dělal si výpisky, neustále někam volal. Pak... byl celý rozrušený, nemohl usnout.“
Odmlčela se.
V pokoji vládlo ticho, jen Sumera tiše spokojeně vrněla, vzdálena smutné spletitosti lidských osudů.
Eva natáhla vzduch do plic. ,,Bohužel Paul přišel na to, že se mu lépe usne, když si dá před spaním pár skleniček. Lépe se mu pak zapomínalo.“
Ze Semira se vydralo zasyknutí.
,,A bohužel,“ pokračovala, celá bledá u bolestných vzpomínek, ,,čím víc se mu nedařilo najít ty hledané zákony, tím více se snažil zapomenout i ve dne. Dřív chtěl čistou hlavu, aby mohl spát... a pak už ji neměl čistou vůbec. Ničil se,“ polkla s námahou, ,,ničil se před mýma očima... a já nemohla nic dělat.“
Rychle ji chytil za ruku a pohladil dlaň. ,,Paní profesorko, už je to za vámi,“ utěšoval tiše. ,,Už jste se z toho dostali. Určitě jste mu pomohla, vím to!“
Zamžikala, na moment zaklánějíc hlavu. ,,Snad ano... ale lehké to nebylo.“


Zaklepala a vešla, aniž by čekala na pokyn. Nebyla služka... a pak, tušila, že by očekávané ,,dále“, stejně nepřišlo. Loktem zavřela dveře a pomalu, vyrovnaně kráčela ke stolu, v rukách tác s rybičkovou pomazánkou namazanými, zeleninou zdobenými vekami a horkou černou kávou.
,,Paule,“ oslovila muže, který na její příchod nereagoval, jemně. ,,Paule, byla tady tvoje sestra, nechala ti tady pár chlebíčků, máš si je vzít.“
Neobtěžoval se na ni podívat, cosi čáraje do tmavého notesu. ,,Hm.“
Vzdychla a sehnula se, aby tác položila na desku stolu: sotva se s úmyslem odhrnout je dotkla loktem poházených papírů, Paul vyskočil na nohy.
,,Co sakra... děláš? Mám v tom systém!“
,,Promiň,“ omluvila se, aniž by skutečně cítila provinění: nechala chlebíčky přímo na lejstrech a narovnala se, pohlížejíc na stojícího manžela. Cosi ji stisklo v žaludku: dráp, který se jí zasekl v útrobách a už měsíc ji mučil, se zaryl zase o kus dále.
Blonďaté vlasy měl poházené, bělmo očí růžové, jak mu v intenzivním světle lampičky popraskaly žilky: tvář mu brázdily vrásky, co se nehodily k jeho věku. Moc dobře je znala, předčasně poznačily i její obličej. Neuniklo jí, že se mu chvějí ruce. Líce mu zčervenaly.
Byl opilý. Zase.
Stáli vedle sebe a přitom tak moc zvlášť, že se jí chtělo plakat. Potřebovala ho... strašně moc ho potřebovala a bolelo ji, že on ji odmítal. Copak to šlo?

Překonala knedlík v hrdle. ,,Paule... prosím, promluvme si. Musíme si promluvit.“
,,O čem?“ hlas měl klidný a přece ji zaskočilo, že v něm viselo něco nepřátelského.
,,O tobě. Paule,“ udělala k němu krok a vztáhla ruce, ,,Paule, nesmíš se takhle ničit, prosím tebe. Copak ti to pomáhá?“
,,Já pro J-jakuba dělám alespoň n-něco.“
Zamrkala. ,,Co... co tím chceš říci?“
Mlčel. Nechal ji dojít až k sobě, aniž by odpověděl, nebo se pohnul.
Zastavila se. Táhl z něj alkohol. Tak odporná, leč dokonale symbolická změna – chlast místo jeho drahých kolínských. ,,Paule, prosím tě... nech toho.“ Toužila mu padnout do náruče a konečně se spolu s ním vyplakat z toho všeho... copak to šlo, existovat celé týdny vedle sebe a přitom sami?! Snažila se čekat, být trpělivá.... ale týdny koncentrovaný nápoj hořkosti právě vyplodil svou poslední kapku. ,,Prosím tě...“ zašeptala.
Zavrtěl hlavou. ,,Díky za jídlo. A nezlob se, musím to tady dodělat. Takže kdybys mohla...“
Když se otočil, vrávoraje ke stolu, chytila ho za ruku. ,,Paule! Tohle nemá cenu! Slyšíš? Nenechám tě, aby ses takhle zničil! Já tě potřebuji!“
Keller se Evě zprudka vytrhl, zlostně si ji měře. ,,Proč se pořád toho bastarda zastáváš?! Co tě k tomu vede?! Patří za mříže a já ho tam dostanu!“
,,Ty?“ Ženě se prudce zvedala hruď, jak do sebe drala kyslík. ,,Podívej se na sebe! Co dokážeš v tomhle stavu? Co myslíš, že by si Jakub pomyslel, kdyby tě teď –“

Ani nestačila vykřiknout: najednou napůl seděla, napůl ležela na koberečku před jeho stolem. Nevěřícně si přejela prsty přes rty, v nichž až teď, se zpožděním, vybuchla ohromná bolest. Bříška měla potřísněná krví, prýštící jí z prasklých úst. Cosi jí překáželo v dýchání. Rozkašlala se, plivajíc na dřevěnou podlahu levý špičák. Vydal divný zvuk, když narazil na parkety.
Vzhlédla, aniž by řekla jediné slovo.
,,Evo!“ Zůstal zírat, dlaň dosud sevřenou v pěst. Zhluboka dýchal, rázem střízlivý. ,,Promiň... Ježiši, promiň!“
,,Toho nevolej,“ zavrtěla hlavou odmítavě. ,,Pomoci si musíme sami.“
Klekl si na zem přímo před manželku, pevně se k ní tisknouc. ,,Promiň, to jsem nechtěl... Nechtěl jsem to...“
Zaváhala, ale pak ho vší silou sevřela, jeho hlavu na své hrudi: s úlevou zaznamenala, že se muž chvěje v záchvatu pláče. ,,Já vím,“ pravila mírně, sama tiše vzlykajíc. ,,Já vím, že ne. Nic z toho.“



,,Tohle by asi nevydržela každá.“ Semir si bez přemýšlení přetáhl šedivou šelmičku k sobě a kočka, které bylo jedno, kdo ji hladí, mu spokojeně vrněla na stehně. ,,Vůbec nechápu vaši sílu.“
,,To je právě to,“ upravila si vlasy. ,,Čerpala jsem ji z Paula.“ Když turecký policista očividně nerozuměl, pokrčila rameny. ,,To nebylo o tom, že jsem já byla silná a on slabý, pane komisaři. Šlo jen o to, kdo z nás se zhroutí první. Byl to tehdy Paul – a já musela sebrat sílu, abych se o něj mohla starat. Jen díky tomu jsem nezkolabovala také. Nemohla jsem – kvůli němu. Víte... jsem si naprosto jista, že kdybych to nevydržela já, postaral by se o mě Paul.“
Pěkně dlouhou dobu trvalo, že to Gerkanův mozek zpracoval – a profesorka ekonomie ho nerušila. ,,Asi rozumím,“ potvrdil nakonec, aby se zamračil. ,,Ale v tom případě nechápu, proč jste se....“
,,Rozvedli?“
Kývl.
,,To musím osvětlit z větší šíře. Po tom večeru, kdy mě Paul uhodil, si konečně přiznal, že má sám problém. A díkybohu se upnul na jeho řešení. Jak byl zvyklý, dal se do toho a zapsal se do program léčby alkoholismu. Měl pevnou vůli, mohl dokonce docházet jen na schůzky a doma normálně pracoval. A ještě jednou díkybohu,“ malinko pookřála, ,,za naše vynikající přátele i spolupracovníky. Nenašel se nikdo, kdo by naší slabosti využil, všichni podávali pomocné ruce, nebo alespoň tolerovali, že Paul nebyl schopen dodržet závazky. Dostal se z toho,“ usmála se. ,,Celou dobu jsem byla s ním, snažila se ho podpořit... a když jsem si byla jista, že je zpátky ten Paul, jak jsem ho znala.... Tak jsem podala žádost o rozvod.“
Gerkhanovo obočí se vyšplhalo vysoko na žebříku čela.
Promnula si koutky očí, očividně unavená. ,,Je to tak, pane komisaři. Měla jsem Paula stále ráda. I teď mi na něm nesmírně záleží... ale už jsem se nechtěla vracet k tomu, co bylo dřív. Víte... každé ráno, co jsem se probudila, jsem v něm viděla Jakuba. Byli si tak nesmírně podobní.... A pak...“ Znervózněla, počínajíc si pohrával s látkou kostýmku.
Nevěděl, co říci – jen cítil, že se chystá vyřknout něco, co je pro ni velmi bolestné a niterní.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


,,Celé těhotenství proběhlo bez problému, ale když jsem měla porodit,“ rozpovídala se ztěžka, ,,začaly mi velké komplikace. Nakonec z toho byl císařský řez a boj o to, abych vůbec přežila. To se, jak vidno, podařilo, ale... bohužel jsem... přišla o dělohu. Což znamená, že bylo absolutně vyloučeno, abych mohla mít další dítě.“
Tak proto se Keller na syna tak upnul, došlo Gerkhanovi, v němž se vzedmula vlna lítosti k Evě, která očividně patřila k těm dámám, co svou ženskost do jisté míry měří s plodností.
,,... a Paul má děti velmi rád. Víte... nikdy mi to neřekl nahlas, ale já vím, že v duchu mi vyčítal, že už mu nedám dítě. Věděl, že za to nemohu... asi se za ty myšlenky sám styděl, ale... jsem si jista, že tak to cítil. A za takových okolností jsem s ním žít nemohla. A pak... to místo, kde Kuba vyrůstal, kde jsme byli všichni dohromady šťastní... To nešlo.“
,,To asi ne,“ zamumlal Turek.“
,,Paul tomu rozuměl... Byl smutný, snažil se mě přesvědčit, ale nakonec jsme se bez problému nechali rozvést. Co ale bez problémů nebylo, bylo mé přestěhování se sem.“ Zazubila se, až se to k tomu, co říkala, nehodilo. ,,Paul málem zešílel, když se dozvěděl, že jsem si našla byt tady. Chtěl mi to zakázat... víte, že mi dokonce první týdny platil ochranku, co stála před domem?“
,,Nedivím se,“ zamračil se policista. ,,Tohle není dobrá adresa.“
,,Ale žije to tady. Žije daleko víc, než ta vilová čtvrť, kde jsme bydleli s Jakubem. Je to tady tak jiné, tak méně sterilní... chtěla jsem být daleko od místa, kde jsme žili jako rodina.“
,,Dobře, dobře.“ Ač moc nesouhlasil, hodlal se Semir zajímat o něco jiného. ,,Ale jedno absolutně nechápu –“
,,Asi to, jak je možné, že jsme znovu svoji?“ Jakmile se policista rozpačitě zatvářil, naklonila hlavu na stranu. ,,My se nepřestali stýkat, velmi často jsme se vídali. Takové vztahy nejde jen tak přestřihnout, pane komisaři - a navíc máme i společné přátele. Nicméně Paul začal pracovat na jednom vládním projektu... a byl neskutečně, neskutečně rozčílený, když viděl, kam mizí naše daně. Tak přišel na nápad, že se raději znovu vezmeme – jen formálně. Díky společnému zdanění manželů dá méně do státní kasy a o penězích, co tak ušetří, mohl rozhodovat – a dal je na mou nadaci. Založila jsem ji na pomoc rodičům, co ztratili dítě kvůli nehodě – a to se vždy hodí peníze. Proto jsem si ho vzala.“

Gerkhan vyvalil hnědá očka. ,,Vy... jste si ho vzala kvůli penězům?“
,,V mojí nadaci jsou potřeba,“ pokrčila rameny. ,,Paul mi na ni dával peníze vždy, ale po sňatku mohl dát dvakrát, někdy třikrát tolik. Prostě nechtěl dávat peníze státu, který s nimi neumí a nechce dobře nakládat.“
Neodpověděl jí.... místo toho opět zaměstnal mozkové závity. Nadace, nadace... kruci, nadace! No JISTĚ! Odtud je mu Kellerová známá! Zahlédl ji na služebně, mluvila s Engellhardtovou a pak měly společnou tiskovku... není to tak dávno. Půl roku? Rok? Rok a půl? Ale ten důvod... ano, rozuměl mu, ale na něj šlo až o nepřirozenou racionalitu a pragmatičnost. Brrr. ,,Aha.“
Přesto se v něm něco spokojeně rozzářilo: teď už rozuměl, proč si Wox začala se ženatým mužem. Opravdu nedělala nic zlého. Ulevilo se mu.
,,Jinak jsme s Paulem žili pořád každý zvlášť, samozřejmě. Po čase se ke mně nastěhoval jeden náš společný přítel, hodně jsme se,“ začervenala se profesorka, ,,sblížili. Nicméně... asi jsem prokletá,“ usmála se smutně. ,,Před dvěma měsíci mu vážně onemocněla dcera žijící v Budapešti, takže se teď bydlí u ní v Maďarsku, musí se starat.“
,,Je mi to líto,“ utrousil Gerkhan, ač přemýšlel především o jejích předešlých slovech.
Rozhodila rukama. ,,To už je život.“

Opět zavládlo ticho: Eva i Semir seděli bez hlášky, oba zadumaní. Ona nad událostmi svého života, které na ni prostřednictvím vzpomínek opětně dopadly se svou smutnou tíhou, on se snažil zpracovat a pochopit vše, co mu bylo řečeno, kroutě přitom hlavou nad tím, jak může jedna žena tolik snést.
Sumera se protáhla a protože si jí už nikdo nevšímal, zaprskala a hrdě odkráčela, protahujíc si u toho pravou zadní nohu, do obýváku – snad aby mlsně pozorovala plovoucí terčovce.

,,Doufám,“ přerušila zamyšlené ticho, až sebou Tureček trhnul, ,,že chápete, proč jsem vám to vše o Paulovi vykládala. Že už tomu rozumíte.“
,,Snad ano...“
,,Mám o něj starost, pane komisaři.“ Posunula se dopředu, předklánějíc se. ,,Už zažil tolik špatného... zaslouží si být šťastný. Alespoň on.“
Semir se zavrtěl, nebylo mu příjemně. ,,Řekl bych... že právě teď šťastný je, paní Kellerová. Tereza ho miluje... a on ji taky.“
,,Ano, to ano,“ mávla rukou netrpělivě, mračíc se. ,,Vím, že ji Paul miluje... ale právě to mi dělá starosti. To děvče -“
,,Tereza,“ přerušil ji Gerkhan klidně, ,,je milá, chytrá, inteligentní holka, která má rozhled a Paula,“ neříkalo se mu to lehce, ,,zbožňuje.“
Povzdechla si. ,,Nechápejte mě špatně, pane komisaři. Nežárlím na Paula. To já jsem požádala o rozvod! Ale nemyslím si, že je k němu slečna Wox vhodná. To děvče touží po kariéře -“
,,A co je na tom špatného?“
,,Nic!“ Poprvé mu velmi zprudka odsekla. ,,Není na tom nic špatného! Ale zároveň to znamená, že patrně nebude chtít mít v nejbližší době dítě. A Paul zcela jistě po dítěti touží. Poslyšte,“ zadržela ho, když se Gerkhan snažil něco říci. ,,Já už se se slečnou Wox potkala, byla u mě na té večeři a popovídaly jsme si spolu. Souhlasím, že je to chytré, inteligentní a ambiciózní děvče, u kterého by byla škoda, kdyby skončilo u plotny. Má přehled, zvědavost, je slušná a já se nedivím, že si Paula získala. Navíc,“ kousla se do rtu rozpačitě a bylo znát, že jí není příjemně, ,,věřím, že mladá holka Paulovi více vyhoví v tom, co... mě přestalo po porodu Jakuba bavit.“
Semir se zamračil, žena ho však nenechala promluvit.
,,Ano, je to tak. Manžel s tím měl poměrně velký problém. Nabídla jsem mu, že pokud chce, může hledat jinde a mně to nebude vadit. Popravdě,“ zatvářila se, jakoby skousla nezralou švestku, ,,bych to přivítala více, než... neustálé hovory na toto téma.“
,,Zajímavé,“ zamumlal policista. ,,Respektive zajímavý postup.“
Potřásla hlavou, až se jí z drdolu uvolnilo pár pramínků vlasů. ,,Pane komisaři, to by udělala každá rozumná žena. Žádná by neztratila manžela jen na základě takové neshody. Měla jsem jedinou podmínku – chtěla jsem, aby mi Paul o té ženě dopředu řekl. Nicméně... nikdy toho nevyužil.“

Snědý malý strážce zákona si odkašlal. ,,Ale... to jsme trochu odbočili od tématu.“
,,Jistě, jistě,“ vzpamatovala se a zdálo se, že si změnu na téma až příliš intimní, vyčítá. ,,Nu... chci říci, že slečna Wox je velmi milá, zdvořilá a chytrá... Leč na druhou stranu je v ní ještě něco VELMI nedospělého. Ten vztah jí a Paulovi nemůže vydržet. Pochopte jednu věc... Paulovi je padesát. Má teď poslední šanci, aby si znovu založil rodinu a byl s ní šťastný. Vy si snad myslíte, že ji může založit s touhle slečnou? Myslíte, že slečna s tím počítá?“
,,No...“ Turek si odkašlal, ,,to... ne.“
,,Vidíte. I kdyby jim to vydrželo dalších deset let, až Tereza naplní ambice a rozhodne se pro dítě... myslíte si, že ho bude mít s chlapem, kterému potáhne na šedesát? Samozřejmě, že si pak najde někoho jiného! A co pak Paul? Víte, jak neskutečně by ho sebralo? Víte, jak dlouho by se zase dával dohromady?!“ Eva málem křičela – pak se však zhluboka nadechla a pokusila se uklidnit. ,,Pokud by se teď manžel se slečnou rozešel, tak si to děvče týden popláče a za půl roku bude stejně vážně milovat někoho úplně jiného. Je jí pětadvacet, proboha. Ale pro Paula je to možná poslední šance. Poslední! Tolik bych mu přála, aby si našel nějakou ženu kolem čtyřiceti a ještě s ní měl rodinu. Nebo aby nějaké dítě vyženil.... protože on dítě chce, pane komisaři. Tím jsem si jistá.“
,,A co chcete vy po mně?“ otázal se tiše Semir, jehož zcela převrácená situace naprosto zaskočila. ,,Přece nemohu domlouvat dvěma dospělým lidem, co mají dělat.“
,,To ne.“ Náhle vypadala velmi vyčerpaně. ,,Jen chci, abyste to chápal, abyste rozuměl. Vy jste,“ usmála se smutně, ,,za mnou přišel, protože vám na té slečně záleží a máte o ni asi strach, viďte? To je šlechetné a hezké. Nedivím se vám. Je to milá dívka. Jenže já to vidím opačně, pane komisaři. Bojím se... bojím se, že to ona ublíží Paulovi. Ne úmyslně, ale... bojím se, že mu strašlivě ublíží.


*


Už si obouval boty, pohyby zbrklé nervozitou – uvědomil si, že venku na parkoviště SNAD JEŠTĚ čeká jeho BMW, velké to lákadlo pro ruce domácích, nepřizpůsobivých to nenechavců. Za okny již panovalo ponuré šedo a ventilačkou se do bytu plazil dým z ohně a zvuk kytary. Gerkhan se otřásl – ještě si pamatoval, jak kvůli nočním rejům zdejších obyvatel nemohl spát, když tu bydlel.
Popravdě se těšil, až bude odtud pryč – i když nevěřil, že se mu bude dobře usínat. Na to měl příliš těžkou, informacemi a šokujícími zvraty zahlcenou hlavu.
Narovnal se pohlédl na Evu, která ho, Sumeru v náručí, celou dobu sledovala. ,,Paní Kellerová, mockrát vám děkuji, že jste byla ochotna si o tom se mnou popovídat. Já... nemohu říci, že byste mě uklidnila, jak jsem doufal,“ usmál se nevesele, ,,ale... asi je dobře, že to, co jste mi řekla, vím.“
Kývla hlavou. ,,Také si myslím. A nezapomeňte a nikomu o tom, že jste tu byl, neříkejte. Jen vás moc prosím,“ zněl její hlas naléhavě, ,,přemýšlejte o tom, co jsem vám pověděla.“
,,Budu,“ slíbil, tisknouce její ruku. ,,Rád jsem vás poznal. Jste...“ zaváhal, ,,opravdu velmi výjimečná osobnost.“
Nesouhlasně mu pokynula. ,,Ne já. To okolnosti byly výjimečné. Bohužel.“ Náhle se k tomu, aby mu otevřela dveře na chodbu, nějak neměla. ,,Stejně je to zvláštní,“ zašeptala jakoby víc pro sebe, než pro něj. ,,Byli jsme tak šťastní... a jeden okamžik to všechno zničil. Jeden jediný... My jsme ho učili, aby se před silnicí vždy rozhlédl, víte? Dávali jsme si na to pozor. Vychovávali jsme ho, jak jsme nejlépe mohli, snažili jsme se... A tohle jsme si od něj nezasloužili. Kdyby nás tehdy Jakub poslechl, kdyby..... tak mohlo být všechno jinak. Naprosto jinak.“
Semir se zachvěl – v jejím tóně se vařil zoufalý hněv.


Arrow



*****

Zdálo se mu to, nebo ne?
Za poslední hodiny zažil takových poplachů několik a všechny byly plané: i teď však odložil knihu na stolek, promnul si unavené oči a zaostřil směrem, kam celý večer hleděl s narůstající zlostí.
Tentokrát se mu to již nezdálo: malá blondýna se v měkké posteli vrtěla, aby si nakonec se zívnutím protáhla buclaté paže a otočila se na záda, mžourajíc do potemnělé místnosti. ,,Paulie,“ usmála se ospale, i ona oběma ukazováky a prostředníky mnouc koutky modrých oček. ,,Promiň, nějak se mi zavřela víčka.“
,,To vidím,“ zavrčel, tím napaprčenější, čím menší jevila dívka lítost. Všiml si, že se její odpoledne ještě nehezká barva kůže změnila na zdravě narůžovělou, občerstvenou hodinami spánku. Ohrnul ret.
Znejistěla. ,,Ty... se zlobíš?“
Muž se nevěřícně nadechl: nevydržel to a jeho hlas přetékal sarkasmem. ,,Proč bych se měl zlobit, maličká? Třeba proto, že ti koupím výlet do Londýna, ty s tím děláš takové okolky a nakonec ho ještě celý prospíš?!“
Novinářka vypadala zaraženě. Posadila se na lůžku, holé nohy konečně pokládajíc na zem a uhladila si dlouhým ležením rozčepýřené vlasy. ,,No tak promiň.. chviličku jsem si zdřímla, nebylo mi dobře.“
,,Chviličku?“ Málem s rozečtenou knihou, co nevinně spočívala na stole, mrsknul o zeď. ,,Víš vůbec, kolik je?“ Když zavrtěla hlavou, zcela zmatená a dezorientovaná, odpověď takřka vykřikl. ,,Je tři čtvrtě na devět!!!“
,,Ach!“ do tváře se jí znovu vkradla bledost, doprovod uvědomění, že tohle jí skutečně nevyšlo. ,,Promiň... Promiň, myslela jsem, že si jen na chvilku pospím. Ale,“ zamračila se, řídíc se ideou útoku lepšího obrany, ,,mohl jsi mě přece kdykoliv vzbudit, Paule! Tak nechápu, na co si stěžuješ. To ty jsi mě nechal spát!“

Keller musel před odpovědí napočítat do deseti. ,,Jistě, vzbudil bych tě a pak bych tě křísil, až bys zkolabovala, ne?“ Ohrnul nos. ,,Vážně by mě zajímalo, co jsi v noci dělala, že jsi tak byla zřízená.“
Na skrytou otázku se blondýna rozhodla raději neodpovědět a místo toho vstala, shánějíc se po oblečení. ,,Víš co?“ broukla, snažíc se o usmíření, ,,tak si zajdeme ven teď, courneme se uličkami. Ještě není tak pozdě a Londýn bude v noci romantický...“
Zavrtěl hlavou: tak snadné řešení se mu absolutně nezamlouvalo. A pak, ač se to protivilo jeho důstojnosti, něco v něm chtělo alespoň trochu trucovat. ,,To je vynikající nápad,“ pochválil mračící se dívku ironicky. ,,Takže teď se projdeme... a zítra budeme vstávat kdy? V poledne? Nebo až ve tři?“
,,Nech toho,“ otřepala se Wox a shýbla se pro ponožky, které ležely na zemi jako dvě mrtvé černé myši. ,,Už se stalo, no. Mrzí mě to... ale to to chceš rozmazávat celou dobu, co tady budeme? Omluvila jsem se.“
Mlčky pozoroval, jak sbírá své kolem poházené oblečení: když si sedla na postel, chystajíc se natáhnout si džíny, přistoupil k ní a jeho dlaň jí přistála na rameni.
Vzhlédla, v ocelově modrých duhovkách dotaz.
,,Myslím,“ zdálo se, že hněv již z muže vyprchal a nastoupila jeho obvyklá vyrovnanost, ,,že mě napadlo, jak hezky strávit zbytek večera.“


*

Ležérně natáhl paži a jakoby mimochodem zavadil o kohoutek, pouštěje do pomalinku chladnoucí vody další várku málem vařícího proudu.
Dívka, která ho o to požádala, se slastně zavrtěla. ,,Děkuju...“
Ač to nemohla vidět, jen kývnul, odfukuje přitom kopec bohaté pěny, co se k němu pomalu blížila. Byl teď oproti hodině zpátky velmi spokojen: kosti mu prohřívala plně napuštěná ohromná vana, v níž byl pěkných pár minut naložen. Dívka, která se mu zády opírala o prsa, čelo pod jeho bradou, odpočívala se zavřenýma očima a pramínky jejích vířivkou zmítaných vlasů mu jemně bičovaly hruď, až se málem tetelil potěšením.
,,To byl vážně dobrý nápad,“ pochválila ho novinářka líně, lehce krčíc nohu v koleni.
Polichoceně se usmál, obě ruce obtočené kolem jejího břicha, tisknouc ji k sobě. ,,Viď.“
,,Uhm...“ souhlasila a i ona od sebe odfoukla pěnu, jejíž přítomností podmínila přítomnost svou: přece jen se stále ještě nikterak ráda ukazovala před přítelem bez oblečení. A ten ji znal natolik dobře, že se spokojil s protočením panenek – věděl, že pokud do napouštěné vany nenalije i zakrývající bubliny tvořící mýdlo, dívka s ním do vířivky jednoduše nevleze.
Teď jim bylo oběma převelice příjemně.
,,Víš co?“ Wox se ponořila až po bradu, neboť jí byla zima na obnažená ramena, ,,když jsem teda dneska tak hloupě usnula, tak zítra nepůjdeme do té ZOO. Ta by nám zabrala čtyři hodiny... a bez ní stihneme všechno, co jsme si v Kolíně naplánovali.“
Nehty jí přejel po podbřišku. ,,Ale ne,“ houkl. ,,Těšila ses tam. A je to tvůj dárek, půjdeme, kam chceš ty.“
,,Stejně tam,“ zachichotala se a rychle ze sebe jeho lechtající prsty odsunula, ,,nemají žádné zvláštní zvíře. Všechny chovají u nás nebo v Německu, tak co. No, uvidíme ráno.“
,,Uvidíme.“

Napůl seděli, napůl leželi tiše a bez pohybu, nepočítaje Kellerovu dlaň, která se, nijak nespěchajíc, posouvala po dívčině těle, tu hladící, tu mnoucí, zatímco druhá ruka děvče pevně držela na místě.
,,Za chvíli se tady rozpustíme,“ zívla Wox, která si již dostatečně odpočinula dlouhým spánkem a neměla nejmenší potřebu mlčet. Podmračeně si prohlédla z vody vynořené prsty, jejich kůže byla samý varhánek. ,,Mhhhhhhm.“
,,Nemluv pořád,“ zamručel pobaveně, blondýna na něj však žertovně šplíchla, až mu pěna přistála na čele.
,,Stejně máš zajímavou práci,“ začala zcela nesouvisle. Vyplázla jazyk a dětinsky se pokusila zacpat jednu z trysek vířivky palcem u nohy.
,,Co přesně myslíš...“
,,Tak.“ Rozhlédla se kolem: vana byla ohromná, jen dokreslující luxus bíle obložené koupelny, jejíž strohost ozvláštnilo pouze pár vsazených kachliček barvy kapučína. Kralovala tu modernost: a kapku technického kouzla dodávaly úmyslně velmi viditelně vedené chromované trubky, přívody vody jak pro sprchový kout, tak pro umyvadla a vanu. Wox nad tím zavrtěla hlavou. Její vkus to nebyl, ale docela se jí vybavení místnosti zamlouvalo. ,,Musíš se orientovat v takovém množství všeho možného...“
,,To ty taky.“
,,Mně ale,“ dívka opět zkusila zacpat trysku, ,,odpadá ta otázka, zda hájím vinného nebo nevinného, víš? Ty to máš těžší.“
Kellerova zlepšená nálada dostala zásah přímo na komoru. ,,Hm... koukám,“ zamumlal opět o něco podrážděněji, ,,že si slova kamaráda Semira cestičku do tvé hlavičky našla, pěkně se mu to povedlo.“
,,Na to, abych o tom uvažovala, nepotřebuji Semira,“ odvětila klidně. ,,Řekla bych, že o právnících někdy přemýšlí každý. Třeba u nás v České republice je jeden, kterého fakt nesnáším. Tomáš Sokol.“
,,Znám.“
Překvapeně zvedla obočí a zachichotala se. ,,No tak to určitě víš, že se snažil hájit ty, co podpláceli výsledky fotbalových zápasů slovy, že ten, kdo si koupí lístek na kopanou přece nemůže počítat s tím, že si kupuje fair play! To byla fakt pecka!“
,,Nu ano. Někdy je potřeba chytat se každé skulinky v zákoně, maličká.“
Dívka rozmrzela odstrčila ruku, která jí až příliš drze klouzala po noze směrem k vnitřní straně stehna. ,,Jinou odpověď bych ocenila víc.“

,,Jenže tak to chodí,“ pokrčil rameny. ,,Pokud si tě najme klient, máš vůči němu závazek a musíš dělat vše, co je dobré pro něj.“
,,I když to znamená, že křivdíš tomu, co je v právu?“
Muž si povzdechl. ,,Maličká... já byl nějak vychovaný. Věř mi, snažím se vybírat si klienty, kteří v tom právu jsou. Teď už si mohu vybírat klientelu. Dříve ne. Dřív jsem se já pral o práci, za mnou nikdo nechodil. Takže ano, jako mladý právník jsem hájil i některé, kteří byli opravdu na vině. Nicméně, pokud tě to potěší, potrestáni byli, i když jsem to dokázal uhrát na pokuty a podmínky. Alespoň něco, ne? A vůbec, proč se mám na dovolené se svou slečnou bavit o práci?“
,,No jo, no jo.“ Blondýna s úšklebkem hleděla na ubývající pěnu: bublinka po bublince praskala a z původních bílých závějí zbývalo již jen pár chomáčků. ,,Chápu tě.“
,,Ale tvůj kamarád Semir by na to měl jistě jiný názor,“ neodpustil si advokát špičku. ,,Nezapomeň se o tom s ním pobavit. Třeba až budete pracovat na té neskonale důležité práci pro jeho šéfovou. Na té rešerši, co jsi kvůli ní málem neodletěla,“ rýpal právník více jak bagr – a vzápětí litoval, že nemlčel.
Blondýnka totiž, ukolébána příjemnou rozespalostí a horkou vodou, ze sebe vymáčkla větičku, která ji za moment hořce zamrzela. ,,Vidíš. A já jsem tak šikovná,“ nadmula se v žertovně předstírané pýše, ,,že jsem stihla obojí. Rešerši jsem naklepala v noci, je hotová... a stejně jsem tady s tebou. To je produktivita, co?“ Zasmála se, ale vzápětí zmlkla, zaskočena tím, že se k ní muž nejen nepřipojil, ale navíc ještě za jejími zády ztuhnul na kámen. ,,Paule?“ Otočila se, jen aby zacivěla na jeho velmi chladný výraz. ,,Pau... Paulie?“

,,Takže....“ pronesl poté, co ho takhle nervózně oslovila ještě asi pětkrát, ,,jestli tomu dobře rozumím....“ Mluvil pomalu, odsekávaje každé slovo. ,,Takže ty jsi celou noc dělala pro Gerkhana něco, co šlo odložit – “
,,Slíbila jsem mu t- “
Rázným gestem ji umlčel, až se dívka přikrčila. ,,Dělala jsi to pro něj... a kvůli tomu ses naprosto vykašlala na náš výlet? To jsem tě sem vezl jen proto, abys to tady prospala???“
,,Já mu to slíbila,“ pípla blondýna. ,,A chtěla jsem alespoň část slibu splnit... Paule, vždyť jsem tady s tebou!“
,,Ne, nejsi. Dala jsi mu přednost.“


Arrow



Tereza zazmatkovala, vyděšená jeho pobledlým obličejem. ,,Paule!“ Odtáhla se od něj, klečíc vedle něj na kolenou: natáhla se k muži a vzala jeho bradu do dlaní, líbajíc ho na rty. ,,Miláčku, já to udělala, abych tu měla klid. Chtěla jsem si to s tebou užít... jinak bych pořád myslela na to, že jsem něco slíbila a nedodržela to. Chtěla jsem vyhovět všem. A ty MÁŠ přednost, jsem tady přece s tebou, Paulie!“
Mlčel.
Reportérka polkla a pokusila se do polibků zapojit veškerou něhu. ,,Mrzí mě, pokud to,“ vzdychla, když se nadechovala, ,,chápeš jinak. Ale je to, jak říkám. Jen jsem chtěla klid, abych mohla myslet jen na tebe. A to dělám. Paule, prosím. Miluju tě. Pojďme si ten Londýn užít.“
Sklonila se a nosem mu letmo přejela po bradě: prsty ho polaskala na skráni, úmyslně se k němu točíc tak, aby mu o tělo tu a tam letmo otřela ňadry. ,,Paule... vždyť já to... dělala pro nás... abych tu mohla být jen s tebou... a myslela,“ přesunula se svými ústy zase na jeho, oči přivřené, ,,jen na tebe...“
S ohromnou radostí a ulehčením zaznamenala, že jí začal polibky oplácet, byť nijak jemně: málem trhla hlavou, když ji lehce kousl do spodního rtu.

Stáhl ji k sobě, takže seděla hned vedle jeho těla: znepokojeně se pokusila odtrhnout, když jeho doteky nabývaly větší a větší intenzity, až několikrát málem vyjekla.
Jeho koleno se dostalo mezi její a dívka zasykla. ,,Paule...“
Umlčel ji polibkem, pevně si holku chytaje.
,,Mhm...“ škubla sebou, teď už zcela bez humoru: skláněl se k ní, dech rychlejší a rychlejší. Nemusela mít vysoké IQ, aby jí došlo, co chystá. ,,Ty, Paule... tady ne... Počkej až potom, lehneme si... stejně to mám až v tašce.“
Pohladil ji po rameni, prsty klouzaje až na pravé ňadro. Už se zase usmíval, v zelených očích touhu. Hruď se mu rychle zvedala. ,,Bereš prášky, tak klid, maličká. Alespoň jednou,“ k jejímu ohromení jí jemně, ale rozhodně obemkl levou ruku okolo kotníku, ,,se nebudeme zdržovat tím nemožným igelitem.“
Chtěla zaprotestovat, ale nevyšla z ní ani hláska.
Zato se zakuckala vodou.
Keller jí nesmlouvavě přehodil pravou nohu přes okraj vířivky, levou se mu podařilo dostat přes své rameno: dívce podjel hladký porcelán vany pod hýžděmi, až se temenem uhodila o tvrdé dno.
Vykvikla překvapením i bolestí, jen aby si nabrala loky horké vody do plic. Panicky se zazmítala, hlavu celou pod hladinou. Ke krutému bodání pod pravým kolenem, kde jí snad Keller natrhl šlachu, se přidal nepříjemný tlak v klíně.
Oči se jí rozšířily a dívka opět vykřikla, jen a pouze znovu pijíc vodu.
Rozmáchla se pažemi, snažíc se dostat na vzduch.
Z úst jí uniklo pár bublin.
Pět vteřin bez kyslíku vypadalo jako věčnost. Před očima jí zatančila různobarevná světla.
Užívající si právník ji tlačil ke dnu, ve vlastním potěšení v nejmenším nevnímaje dívčinu hrůzu: zoufale se zamrskala, působíc si jen větší a větší bolest v nepřirozenou polohou napnutých svalech.

Konečně se prohnula a dokázala se dostat nad hladinu: prskajíc kolem sebe, učinila blondýna pokus o nalezení záchytu. Tápající dlaň nalezla cosi pevného a sevřela se kolem toho se silou topícího se. V tu chvíli však dívka zaječela: takřka vařící vodu přivádějící potrubí, které předtím obdivovala, jí spálilo prsty do ruda. ,,Auuuuuuu! Pau- “
Znovu se ocitla na dně, máchajíc rukama.
Hystericky vystřelila paže vzhůru, aby je obtočila kolem jediné blízké opory. Objala právníka kolem krku a přitáhla se k němu, aby se bradou zapřela o jeho rameno. Levou nohu, která při jejím zápase o vzduch spadla zpátky do vany, pokrčila, ulehčujíc namoženým šlachám.
Držela se pevně: kašlala vodu, která se jí hrnula i z nosu, uší a úst, zatímco si ji z ní advokát vychutnával každý milimetr, hlasitě přitom oddychuje.
Výhled jí dosud mlžily mžitky, Češka však i přes uslzené oči zatnula zuby, bráníc se na jazyk se deroucímu fňukání. Musela mlčet, musela... proboha, kdyby sem vlítla pokojová služba a načapala je takhle... proboha... Kousla se do rtu, aby nevyjekla, když Keller ještě zrychlil tempo. No tak, mlč, mlč, holka! A neházej sebou... bude plno vody na podlaze a jim při utírání země všechno dojde... mlč...
I tak jí sem tam uniklo bolestné heknutí.

Napjaté paže jí počaly mravenčit: vůbec netušila, jak se mohla tak dlouho udržet.
Muž se jako naschvál rozhodl prodloužit si potěšení, zvolňuje rytmus, pohyby delší a vláčnější. ,,Maličká,“ zachraplal, aniž by zaregistroval, že se děvče nad jeho výkonem příliš nerozplývá. ,,Jsi.... úžasná...“
Neplýtvala silami ani na úšklebek: raději se chytila ještě pevněji, zavírajíc oči. Au...
,,Moje... měkounká.... holčička...“
Nemluv a skonči to, zavrčela, v duchu odpornou představu, kterou se marně snažila zaplašit: kdyby tohle někdo natočil, mohl by nahrávku prodávat pod popiskou ,,Padesátník klátí mladou studentku“. Přesně tak si přišla: klácená. Udělalo se jí mdlo. Kruci, skonči už!
Dočkala se vzápětí: dvě minuty poté už po dechu lapající právník, tváře zbarvené do ruda, odpočíval položený na celou délku vany, nad hladinou jen obličej.
Blondýně se podařilo konečně uvolnit přes bok vířivky ohnutou, již pěkně odkrvenou nohu: jen sykla, když ji zkušebně natáhla. Pod kolenem ji stále ošklivě bodalo a nehezký pocit měla i v jiných šlachách. Jak bude zítra asi schopna udělat byť jen jeden jediný krok?
Paul se k ní natočil, s nádechem si mokrou dlaní otíraje orosené čelo. ,,Vida, tak jsme si den přece jen užili. Tohle stálo za to!“
Jen mlčky kývla. Ještě se třásla.
Vyložil si to zcela mylně: se spokojeným úsměvem ji políbil na bradu, dlaň na dívčině boku. ,,Tak a teď teprve půjdeme do té postýlky, moje milá. Ale spát. Ať to zítra uchodíme. Pojď.“ Zvedl se, nechal vodu alespoň trochu stéci a pak vystoupil z vany, házeje na sebe erární hotelový župan z jemného černého froté. ,,No pojď,“ vyzval ji jemně, natahuje ruku, aby jí pomohl. Porcelánové dno vířivky bylo nebezpečně kluzké. ,,Chytni se.“
Nohy ji nějak nechtěly poslouchat, přesto se dokázala postavit a ač se v ní něco vrtělo nepokojem, beze slova se nechala jistit jeho dlaní ve své. Stojící na měkké vlněné podložce, začal ji náhle starostlivý Keller balit do ručníku – do cesty mu však rychle natáhla paži. ,,Ne, počkej.“


,,Nu ano, už jsi velká dost,“ zasmál se a chtěl jí červenou látku podat: zvedl obočí, když ji přehodila zpět přes věšák a zkřížila ruce na hrudi.
,,Běž si lehnout,“ poslala ho tiše pryč. ,,Ještě si dám sprchu a hned jsem u tebe.“
Mužské čelo nakrčením zbrázdily vrásky. ,,Teď ses přece koupala. To té vody nemáš dost?“
Dívka trhla hlavou: nelíbilo se jí, jak na ni, nahou, už oblečený, mírně rozkročený právník zírá. Cítila se v nevýhodě. ,,Ne, jen...“ Kruci, jak mu měla vysvětlit, že se po vylezení z vany, jejíž obsah už teď zdaleka netvořila jen H20, prostě necítí čistá? A vůbec, PROČ by mu to měla vysvětlovat?! Je snad jeho dcera, nebo žačka? Přesto se přemohla. ,,Jen si chci ještě umýt vlasy.“
,,Však jsem tu vodu ještě nevypustil,“ zelené oči se zúžily a jejich majitel pokynul k vířivce. ,,Klidně si je tam můžeš ještě vymáchat.“
To víš, že jo, ušklíbla se. Po dnešní scénce neměla chuť se k němu otočit zády, natož se ještě hluboce předklánět. Dovedla si až příliš živě představit, co by následovalo. Ošila se. Brrr.
Udělal k ní krok a když se mimoděk o pár centimetrů odtáhla, zarazil se, prsty ve vzduchu. ,,Ty se mě štítíš. Štítíš se mě, nebo co? Proč se nechceš umýt tady?!“
,,Ne ne,“ odmítla ho rychle, opět se blížíc panice. ,,Paule... zase vidíš věci tam, kde nejsou! Chci si JEN umýt vlasy! Pod... pod proudící vodou!“ Nervózně se zasmála. ,,Ve vaně si možná ty opláchneš ty své štětinky... ale já?“ Upustila od zakrývání prsů a roztáhla si mokré vlasy po ramenech. ,,Na tohle potřebuji sprchu, uznej.“
Věděla, že má její husté dlouhé zlaté kadeře rád a nespletla se: argument zabral. Keller se k ní sklonil, věnuje jí jemný polibek na rty, aniž by si odpustil promnutí jejího hrudníku. ,,Dobře, maličká,“ zabručel a utáhl si uzel na pásku županu. ,,Tak já jdu, budu tě čekat. Nebuď tady dlouho... zítra vstaneme brzy a hezky si to všechno projdeme, ano? Tak ať jsme odpočatí.“ Poplácal ji po stehnu a vzápětí se ztratil za dveřmi.

Wox si oddechla, až ji to samotnou zarazilo.
Jenže ulehčení, které po jeho odchodu cítila, bylo tak znepokojivě nepopiratelné, že se raději rychle sklonila ke svým nohám, důkladně je prohmatávajíc a protahujíc. Několik zasyknutí jí uklouzlo, ale... snad si šlachy opravdu jen natáhla a ne natrhla. I když by se ani té druhé variantě nedivila... Paul se s ní dneska věru nemazlil.
Ještě pořád rozechvělá, otevřela průhledné plexisklové dveře do sprchového koutu, zaklapla je za sebou a pustila vodu naplno. Prsty si vmasírovala šampon a poté i masku do mokrých vlasů a poté si důkladně vydrhla tělo citrónovým gelem, pohyby automatické a lhostejné, mysl zahlcenou myšlenkami.
Co tohle mělo znamenat?
Pravda, věřila, že nepochopil, že jí to působilo bolest, ale i tak...
Bez ohledu na to, že by se jindy nad takovou možností ušklíbla, zhnusena množstvím cizích chodidel, která hotelovým sprchovým koutem prošla, se posadila do mělké vaničky, nechávajíc si horkou vodu stékat po zádech. Od pasu dolů ji všechno bolelo.
Skrčila nohy a zadumaně se opřela čelem o kolena, křivíc rty.
Nemohla si pomoci, ale...
To, co jí dneska Paul předvedl a udělal, jí tak nějak připadalo...
... jako nějaký trest.


Arrow


*****


,,Prosím tě, podej mi kečup, Kar!“
Brunetka beze slova přihrála skleněnou láhev s červenou hmotou, která nikdy neviděla rajče, blíže k vyššímu z obou strážců zákona a nechala si poděkovat. Sama sáhla po lžičce a nanesla na již řádně zamaštěný talíř kupičku majonézy.
Allerlei odložila vidličku. ,,Mhm, máte to vynikající, kluci!“ pochválila a se zafuněním se opřela o bok ještě dojídajícího rezavého přítele. ,,Uf, už nemůžu. Ale ten nápad by zasloužil Nobelovku.“
,,Však taky napadl mě,“ nezapomněl se neskromně ozvat zubící se Turek a bez rozpaků si na vlastní misku přihrál ještě jeden menší steak.
,,Ten je vepřovej. Bacha, půjdeš do pekla, muslime,“ varoval ho plná ústa mající Tom, sám si, ač ještě nedožvýkal sousto, přidávaje k nedojedenému jídlu ještě dozlatova zbarvenou kukuřici.
Malý policista si maso úmyslně vychutnal se značným přehráváním. ,,No tak co. Ty se zase cpeš, jako kdyby byla zítra válka. Hm... spousta toho zbyla... škoda, že je zítra sobota, mohli jsme vzít Engie.“
,,Tak takhle se u Dálniční povyšuje!“ uchechtla se Allerlei, zapíjejíc jídlo citronádou.
,,No a já si říkal, jak mohl mít tenhle prcek jeden čas vyšší šarži,“ vypálil škodolibý výstřel Tom. ,,Už je mi to jasné.“
,,No, nechci vám bořit vaše teorie, ale kdyby se povyšovalo podle počtu grilovaček,“ odložil svůj talíř i Hartmutt, otíraje si mastná ústa, ,,tak by byl Hotte už policejní prezident.“
Všichni se rozesmáli.
V Turkově bytě prostě panovala pohoda: bylo tomu tak při jejich přátelských schůzkách pokaždé, nicméně teď to ještě umocnilo večerní posezení na Semirově bohaté terase. Uhlíky pod dosud rozpáleným grilovacím roštem stále rudě žhnuly do více a více temnějšího večera a šestice přátel si užívala červnového tepla.

,,A co vůbec ty, Wox?“ obrátila se středoškolská profesorka matematiky na novinářku, která celý večer ďobala do jediného, bylinkami vycpaného pstruha, štítivě potom odkládajíc talíř s obranou kostrou za sebe, aby ho neviděla. ,,Jak bylo v Londýně?“
Blondýnka, která byla po jejich návštěvu nebývale málo slyšet, si odkašlala a polkla doušek vychlazeného bílého vína – při pohledu na to, že dívka alespoň lehce ucucává alkohol, se Petře i Karolině ulevilo. Možná byla novinářka divně zamlklá, ale... díkybohu to alespoň tentokrát nebylo kvůli strachu z těhotenství. ,,Ale jo, dobrý,“ usmála se Tereza.
Její tmavovlasá kamarádka zvedla obočí. ,,No... dobrá je tahle večeře, ale o tom Londýně bys nám mohla říci víc......“
Nejen Kar, ale i ostatní udivilo, že se Češka hned po jejich příchodu o svém výletě do britské metropole nerozbásnila. Pravda, uplynul od něj takřka týden, ale i tak to na dívku nesedělo. Vždyť když se Tom chystal, celý natěšený, na dnešní posezení na terase a Kaiczowska zmínila, že se těší na Terezino líčení londýnských událostí, modroočko zasténal, málem zůstávaje doma s tím, že večer může trávit i jinak, než posloucháním dvou hodinového monologu. Hrozba se nevyplnila – nicméně to, že se dívka o víkendu s přítelem ani nezmínila, bylo krajně podivné.
A co víc!
Jedním velkým skokem se reportérka zbavila zlozvyku, který je všechny přiváděl k šílenství od chvíle, co spolu novinářka s právníkem začali chodit.
Před čtrnácti dny se stačilo zmínit o čemkoliv, o Č-E-M-K-O-L-I-V, aby se blondýna hned ozvala a převedla to na Paula. Mračil se Semir, že mu v autě došel benzín uprostřed dálnice? Wox hned hlásila, že Kellerovo auto ve chvíli, kdy v nádrži zbývají poslední čtyři litry, varovně pípá. Zmínil se Niels, že mu v zahradním rybníčku nakladly vajíčka žáby? Tereza se začala nadšeně rozplývat nad právníkovým jezírkem plným pravých japonských koi kaprů. Pokud si Allerlei povzdechla, že ji příliš moří Almara, modrooká slečna nezapomněla podotknout, že Paul říká, že nejlepší je pracovat bez toho, aby šéf stál za zády.
Sice chápali, že je mladá slečna po uši zamilovaná, ale bylo to mimořádně otravné.
Ale dneska?
Dneska se o advokátovi nezmínila jediným slůvkem. Velmi, velmi podivné.

Teď se však rodačka z Moravy pod pohledy přátel jen zavrtěla a nasadila úsměv. ,,Ale jo, bylo to fajn,“ pokrčila rameny. ,,Hlavně nám vyšlo počasí...“
Zvolna se rozpovídala, vypadajíc docela spokojeně.
Z návštěvy Londýna si nakonec odnesla převažující pozitivní dojmy, ač si v sobotu ráno myslela, že snad skočí z hotelového okna. Šlachy v koleni i tříslech bodaly, jakoby se na nich vyřádilo hejno včel – naštěstí stačila cesta do jídelny na snídani, aby si svaly protáhla a bolesti se zbavila. Paul trval na tom, že se do její vysněné ZOO podívají, takže strávili pár hodin ve společnosti tygrů, varanů a dalších zvířat. Keller přišel na chytrý nápad, jak nahnat zpátky ztracený čas a jednoduše co chvíli mával na taxi, což jim za cenu právníkovy odlehčené peněženky ušetřilo hodiny cesty metrem. V důsledku toho stihli vše, co si naplánovali a došlo na večerní procházku po nábřeží Temže i na obchůzku uličkami mezi domky z typických červených cihel. U Toweru Wox fotila pyšné havrany a v Hyde parku málem utíkala před odrzlými veverkami, co ji přesvědčily o pravdivosti úsloví, že je nebezpečné podat oříšek – někdo pak chce celou ruku. Výtečně naladěný Paul ji přesvědčil, aby překonala nesmělost a zařečnila si na Speaker’s corner – aby nestála na anglické půdě, poskytl jí na vystoupení svou náruč. Blondýna ho nechala trpět a přednesla z jeho paží krátký projev o krásách České republiky, potěšená zdvořilým potleskem si dvaceti lidí, kteří jí naslouchali. Hrdý Keller ji za odměnu pozval na zmrzlinový pohár (,,To jsem nebyla dost těžká, Paulie?“) a pak se vrhli na Trafalgar square, které je zklamalo svou přeplněností a na tradiční sídlo britského premiéra, odkud si dívka odnesla na památku kamínek, co se válel v blízkém trávníku.
Na včerejší večer by slečna skoro zapomněla, kdyby ji kolem desáté nezačalo opět nepříjemně píchat pod kolenem: aniž by mu došla pravá příčina jejího usykávání, Keller se jejímu kulhání zasmál, poukazuje na to, že on, ač stařec, vydržel celodenní výlet bez problému. Nakonec ji – bez ohledu na udivené kukuče okolí - donesl posledních pár stovek metrů k hotelu na zádech. Wox se tomu nebránila, rozhodnuta být za scénu z vany alespoň trochu pomstěna.
Spokojený právník se jako vždy pokusil být ještě spokojenější – za to, že dívka neměla na hrátky v posteli nejmenší chuť, si však mohl sám. Doteď ji lehce pobolíval podbřišek a ona nemínila riskovat, že by to bylo ještě horší.
Tereza však přes svou zmatenost nebyla hloupá a učila se rychle. Kellera mazaně poslala do koupelny jako prvního a pak se ve sprše nechala rozmazlovat horkou sprchou tak dlouho, že po návratu do pokoje našla právníka již hluboce spícího.
Vítězně se zašklebila a schoulila se na samém krajíčku postele, usínajíc asi vteřinu poté, co zavřela oči.
Druhý den jejich londýnská obchůzka pokračovala, aby kolem sedmé dvojice sedla do letadla a již v deset hodin večer uléhal každý ve svém bytě. Keller byl tak unavený, že již v autě dřímal a neprobudil se, ani když taxi zastavilo u Terezina bydliště – a dívka ho nechala spát, prosíc řidiče o odnošení svých zavazadel do patra.
Ano... nakonec byl výlet do Londýna fajn – nicméně poskytl Wox mnoho, přemnoho podnětů k zamyšlení a ani týden nestačil na to, aby vše zpracovala a vyvodila závěry.
Sama však cítila jednu věc – něco se změnilo. Možná trochu, možná hodně... ale něco tenhle víkend změnil.


,,Hm, tak to vypadá docela mile,“ ukusovala pro vytrávení jablko Allerlei. ,,Máš fotky?“
,,Mám, příště donesu,“ kývla novinářka a chvíli poté se zvedla, když šla spolu se Semirem kamarády vyprovodit ke dveřím.
,,Tak,“ zazubila se na Turka, když se přátelé vytratili. ,,Opravdu tady mám zůstat?“
,,Jistě, pokud ovšem,“ pokusil se Gerkhan vyvarovat ironie, ,,Paulovi nevadí, že tady přespíš.“
,,Nevadí. Nebo jo? Každopádně by nemělo. Nevím. Prostě jsem mu to řekla – vždyť jsem ti slíbila, že s tebou o víkendu budu!“
,,Skvělé, Terezko,“ zamkl snědý muž dveře. ,,Tak teda na něco mrkneme, ne? Stáhl jsem z netu Mnichov. Ten od Spielberga.“
Ušklíbla se. ,,Ne stáhl, ale UKRADL z netu! To jsi polda?“
,,Jsem chudej polda.“
,,Leda tak duchem,“ posmívala se pobaveně a utekla před jeho předstíraným hněvem do kuchyně, kde je oba zchladilo množství špinavého nádobí. Ještěže předešlá paní bytu, Andrea, zařídila své hnízdečko i myčkou, kam oba všechny talíře, vidličky i grilovací pomůcky naskládali. Semir na závěr zalil horké uhlíky na balkoně pár sklenicemi vody a pak už se uvelebili na pohovce přímo proti rozkošně obrovské plazmě.
,,Chudej polda, jo?“ broukla slečna špičku.
,,Strašně,“ zatvářil se tragicky. ,,Hele, přece bys mi neodpírala jedinou radost.“
,,Ó, jistě, že ne.“
Vzápětí byli zchlazeni podruhé – tedy Turek, zatímco blondýna se rozesmála jako blázen. ,,TOHLE je Mnichov, jo?“ ukazovala neslušně na televizi, kde začínala již podle titulků jakási cukrovkou hrozící romantická komedie.
,,Pod tím linkem na Mnichov musel být jiný film,“ zabručel Semir nespokojeně, se záští hledě na plazmu, kde právě ve zpomaleném záběru pobíhal po pláži jakýsi debilně šťastný pár, který ve svých kýčově rozevlátých bílých šatech připomínal reklamu na nejnovější antiperspirant. ,,Promiň.“
Popleskala ho po tváři. ,,To nic. Jsi zloděj, ale špatný zloděj. To tě šlechtí.“
,,Nech toho.“
Semir se zachoval jako správný hostitel, takže na stole vzápětí přistála mísa s chipsy, pár lahví a skleniček: dívka podezřívavě pohlédla na vinětu hlásající značku vína a poté si raději nechala nalít jahodový džus s ledem.

Film byl ještě stupidnější, než vypadal: on byl pochopitelně vynikající novinář, který svým důležitým psaním měnil dějiny světa, zatímco ona samozřejmě špičková módní návrhářka, bez níž by se patrně sesypal textilní průmysl – a oba u toho zvládli vypadat, jakoby je vytáhli z vitríny, načesaní, navonění a dokonale nalíčení. Zápletka byla až bahenně pitomá – on o ní napsal špatný článek, zhnusený povrchností bohaté smetánky, která za její hadry vyhazuje peníze, ona se ho pokusila za trest svést, aby dokázala, že jeho mravokárnost je jen póza...
Wox i Gerkhan se předstihovali v tom, kdo na adresu osudem zmítané dvojice ucedí krutější ironickou hlášku, až co chvíli řvali smíchy a museli film na celé minuty zastavovat, aby se uklidnili a byli schopni vnímat dál.
Konečně následovala honosná svatba a nemohl chybět finální záběr na západ slunce nad mořem – poté už naběhly osvobozující titulky.

,,Ach, to byla ale blbina, Semi,“ vzdychla Tereza a aniž by to jakkoliv okomentovala, znenadání položila Turkovi hlavu do klína, zavírajíc oči, schoulená na sedačce. ,,Taková nerealistická hloupost. Vždyť je život úplně jiný.“
Zmateně na ni hleděl, zcela vykolejený: jen si odkašlal, překvapený z takové důvěrnosti.
Mělo to něco znamenat? Vypila moc vína? Ale vždyť měla jen skleničku, navíc už před více jak dvěma hodinami.
Zaváhal, ale potom vjel ležící dívce dlaní do vlasů, prsty lehce popotahuje za blonďaté pramínky: ani v nejmenším se neohradila, ležíc klidně, bez nejmenšího pohnutí – jen se drobně zachvěla. Hladil ji po hustých zlatých kadeřích, polykaje s čím dál větší těžkostí, připadajíce si... podivně. Kruci, co tohle je?
Musela se k němu tisknout jen pár minut, ale stejně...
Jakoby vycítila jeho napětí, posadila se dívka vedle něj: k jeho ještě většímu šoku mu však vzala bradu do dlaní, líbajíc ho na tvář. ,,Stejně je skvělé, že jsi můj kamarád,“ usmála se jemně a vstala, podávajíc mu ruku. ,,Je pozdě. Nepůjdeme už spát...?“


*


Vyšel ze sprchy: na tváři mu ještě stále hrál úsměv sebeuspokojení, který vyvolal pohled do zrcadla, odrážejícího jeho nahou postavu.
Bedra mu zakrýval bílý ručník, skvěle kontrastující se snědou kůží. Po plochém bříšku mu pomalu sjížděly drobné kapičky vody.
Semir si oběma rukama protřepal mokré vlasy a nedbaje na na parketách zanechané ťápoty, dotlapkal až k na stole položenému mobilu, který ho svým pípáním vyrušil z koupelnového obdivování sebe sama.
Utřel si ruku do světlé látky a sáhl po telefonu. Že by si Wox něco zapomněla u něj v autě? Dnešní sobotu strávili celou spolu, na fotbalovém utkání, které mu Tereza slíbila, poté na pikniku, kde dojedli včerejší steaky a nakonec procházkou okolo Rýna. Zítra se měli vidět zase, bylo jen logické, že by dívka chtěla, aby jí zapomenutou věc dovezl.
Zavrtěl hlavou: pořád přemýšlel, co měla znamenat ta včerejší scéna před televizí. Hm.
Pár pohyby palce se dostal do složky doručených zpráv a jen co si přečetl, od koho sms byla, pobledl. Jak mohl zapomenout, krucinál?
Ok, ok, krotil zděšení.
To nic.
To se dá zvládnout...
Ústa se mu roztáhla v potěšeném úsměvu. Možná... to nakonec bude i zajímavé!


*


,,Paul Keller, dobrý večer.“
,,Zdravím vás, Paule,“ Tureček se trochu rozpačitě podrbal na noze, mobil u ucha. ,,Tady je Semir Gerkhan.“
,,Jistě, poznal jsem vás.“ Upnutý tón nešlo nezaznamenat. ,,Mohu vám nějak pomoci? Terezka se sprchuje.“
,,To nevadí, volal jsem právě vám. Chci jen říci... zítra chci někam Terezu zavézt. Je to překvapení, takže... Prosím vás, jen jí vyřiďte, ať si na sebe vezme něco oficiálnějšího, slušnějšího, já ji u vás zítra v deset vyzvednu.“
,,Hm..... Vyřídím. Je to vše?“
Policista se zazubil: svým způsobem mu to, jak právník stroze odsekával, přišlo vtipné. ,,Děkuji, jsem vám zavázán. Víte,chtěl jsem vám to oznámit, abyste neměl problém Terezu se mnou pustit.“
,,Pane Gerkhane.“ Zdálo se, že telefon důsledkem ledového tónu přimrzne k Semirovu uchu. ,,Moje přítelkyně je svobodný člověk. Nemusí mě žádat o povolení, pokud někam jde. Pokud jste taková pravidla praktikoval vy se svojí manželkou, nedivím se, že jste se rozvedli. To, co jste chtěl, jí vyřídím. Nashledanou.“
Turek jen zíral na pohasínající displej.
Wow.


Arrow



*****

Semir jí v duchu vyslovil poklonu za dochvilnost: už při vjezdu do ulice, v jejímž prostředku se tyčil vysoký dům s luxusními apartmány pro náročné, zahlédl u silnice stojící postavičku. Přišlápl brzdový pedál, takže se zdálo, že BMW k dívce jen nehlučně doklouzalo. Šéfová neměla problém, když si její zaměstnanci občas vypůjčili služební auto k soukromým účelům: pokud se tak nedělo často, či nebyla polovina vozového parku na šrotovišti nebo v nemocnici u Hartmutta. Věděla, že policisté pod jejím vedením dělají tak náročnou práci s neplacenými přesčasy, že si drobnou úlevičku sem tam zaslouží.
Bez rozpaků sáhla blondýna po dveřích a vzápětí se již nořila do sedadla, zapínajíc si bezpečnostní pásy. ,,Ahoj,“ usmála se na něj, měříc si ho ocelově modrýma očima. ,,Tak už mi prozradíš, kam jedeme?“
,,Zdravím, Terezko. A nech si zajít chuť, je to překvapení.“ Jeho potměšilé uculení dávalo znát, že pointa akce bude neskonale výrazná.
,,Mám se bát?“
,,Uvidíme,“ zvedl obočí ďábelsky a přidal plyn. ,,A sluší ti to.“
Rozpačitě se zavrtěla. ,,Dík.“ Po dlouhém bádání ve skříni na sebe hodila černý kostýmek skládající se ze sáčka a sukně pod kolena, obojího z velmi lehkého mačkaného materiálu, pod což zvolila jen vzdušnou bílou košili a na nohy stejné lodičky bez podpatku, v jakých šla první den k Paulovi. A zrovna ten jí oblékání poněkud komplikoval, kdy se s krapet otravnou zavilostí pokoušel zjistit, kam dívka jede. ,,Tobě taky. Jsi vymóděný jako na přehlídku.“
Jejímu rýpnutí se ješitný Turek jen zakřenil: moc dobře věděl, že v tmavém obleku s rovněž bílou košilí by si ho leckterá dáma hned dala k obědu, olizujíc si všech deset mastných prstíků. ,,Tak co, nezlobil se Paul, že se mnou jedeš do neznáma?“
,,Zlobil?“ Blondýnka zauvažovala a pak pokrčila rameny. ,,Ne, to ne... ale myslím, že ho docela trápilo, že neví, kde mě hledat.“ Již nezmínila, že osobně by v Kellerově jednání neviděla žárlivost, jak si to očividně vyvodil zlomyslně se usmívající policista. Ne, spatřovala v tom něco jiného – ovšem těžko říci, která z obou variant jí vadila více.

Autíčko si to pomalu šinulo po městském okruhu, kde byl díky bohu pouze zanedbatelný provoz a navíc se zkušenému řidiči povedlo chytit zelenou vlnu.
Dívka hleděla z okna, stručně odpovídajíc na kamarádovy dotazy, sama se kochajíc výhledem na Kolín, co jim naskytl z jednoho mostu přes železniční trať. Pak se však silnice zanořila mezi domy a BMW hodilo pravý blinkr, odbočujíc k cíli.
,,Tak jsme tady,“ mrkl na ni její reakce bedlivě zkoumající Turek, když šikovně zakotvil mezi ohromným nablýskaným Fordem a skromnou Felícií.
Nezklamala ho. Málem nalepená na sklo okénka, Tereza se zhluboka nadechla. ,,Ko... kostel? Co to má být?!“ Prudce se k němu otočila, pusu neslušně dokořán v takřka dětském údivu. ,,Kostel! Proboha! Kranich se vdává! Teda,“ zatřepala rukama ještě dětinštěji, ,,teda žení! Ježiš! Proč jsi to neřekl? Já... já nemám dárek, nemám nic! A pozval mě vůbec? Chce mě tady? Jej! Kar se vdává!“
,,Ne ne ne,“ válel se Turek málem po podlaze. ,,Tom se nežení. A neboj, pozval by tě.“
,,Tak... Hartmutt?“
,,Ne-e.“
Zaváhala. ,,Tak oba?“
,,Nikdo se nežení, nevdává, ani neuzavírá registrované partnerství. A pojď prosím tě,“ musel ji policista z auta takřka vyvléci. ,,Však uvidíš. A už,“ podíval se na hodinky, ,,máme docela načas. No pojď.“
Dívka se vysmekla dlani, kterou ji chtěl vzít za loket a kráčela mu po boku, malinko se mračíc. Neměla podobné, nejistotou naplněné situace ani trošku v lásce, nejraději by se otočila a odešla.
Turecký švihák oproti tomu kráčel s lehkostí a dobrým pocitem, že tentokrát partnerku minimálně o půl hlavy převyšuje. Přešli na chodníček u parkoviště, co se ke kostelu plazil mezi pedantsky sestříhaným trávníkem, z něhož tu a tam odbojně trčely vyšší listy plevele. Větvemi stromů v aleji, která cestičku chránila před sluncem, si pohrával větřík. Vzduch nádherně voněl.
,,Tak už víš?“ šťouchl Wox do boku Semir, když byli těsně před otevřenými dveřmi nevelkého, skromně vypadajícího kostelíka.
Zadumaná dívka rychle trhla hlavou, snažíc se vidět, co už očividně viděl on: a vzápětí se zapřela patami o zem v naprostém šoku. ,,CO?!“

Před zdí svatostánku stála svátečně oblečená, příchozí hosty vítající Andrea Richter ve společnosti manžela, který v pažích svíral zavinovačku s dítětem. Malý Tobias se právě probudil a mlel ručkami do vzduchu, aniž by tušil, že se mu za moment dostane v rámci křtu rituální koupele, kterou pořádně ořve.
,,Semire!“ Wox jen zachrčela, přemýšlejíc, za jaký strom se schovat. ,,Zbláznil ses? Co tady mám jako dělat?!“
,,Uklidni se,“ mrkl na ni. ,,Prostě jsi tady se mnou jako doprovod. Nezlob se, ale řekli mi o tom asi před měsícem a mně nějak nedošlo, že už je to tenhle víkend. Prostě to tak vyšlo.“
Ucukla jeho ruce. ,,Ty nejsi normální! Viděla jsem ji před čtyřmi lety a do oka jsme si zrovna nepadly!“ Zachvěla se, když si vzpomněla na to, jak ji Andrea, tehdy ještě Schaffer-Gerkhan, úmyslně polila takřka vařícím čajem, když si ve své žárlivosti myslela, že jí mladá novinářka přebírá manžela. ,,Nehledě na to, co bylo pak!“
Turek jen mlasknul a přece jen jí uvěznil zápěstí. ,,Prosím tě, tohle je za námi. Ona je teď s někým jiným a u Dálniční nepracuje, nemyslím si, že si tě bude pamatovat.“
Dívka se panicky zavzpouzela v jeho sevření, když Andrea do Jana lehce strčila a spolu s dítětem vyšla vstříc bývalému manželovi. ,,Semire, jsem ráda, že ses objevil. Tom a ostatní už jsou uvnitř.“ Šedé oči ovšem nespouštěla z Wox, která zbledla jako smrt.
,,Ahoj!“ Policistova ústa se roztáhla do vřelého úsměvu: oba své přátele objal a pak polaskal pod bradou Tobiase, aby zvedl pohled k novinářce, která očividně zvažovala, zda se neobrátit k útěku. ,,To je moje kamarádka,“ představil ji klidně. ,,Tereza Wox, reportérka Die Welt. Byla tak hodná, že mě doprovodila.“
Blondýnka chtěla vykoktat, že ji těší, ale vyšlo z ní jen cosi nesrozumitelného.

Andrea k ní udělala krok. Slušelo jí to, po porodu zhubla a mohla si s klidem dovolit i něco odvážnějšího a více přiléhavého, než jen růžovou vyšívanou košili a antracitové kalhoty až na zem. Vyjevená Tereza se nezmohla na slovo, zůstávajíc na místě jako ptáče hypnotizované pohledem k útoku se chystající kobry.
,,My dvě se přece známe, Semire,“ pronesla zdánlivě bez emocí, bedlivě si dívku, která jakoby se stahovala do sebe, prohlížejíc: v dlouhých vteřinách, co na ní ulpěla pohledem, bylo něco, co ponižovalo.
Gerkhan si odkašlal, rovněž na rozpacích: zdálo se, že blondýna měla až nepříjemně velkou pravdu. ,,Andy... Já jsem ji požádal, aby se mnou jela. Je můj host, můj doprovod...“
Tereza po něm nedokázala ani střelit smrtícím pohledem.
,,Myslím,“ neusmála se Richterová, ,,že je dobře, že jsi ji přivedl. Vždycky jsem totiž chtěla udělat tohle.“
S nápřahem vrazila novinářce facku, až se dívka zapotácela.
,,STŮJ!“ zasykla žena na Semira, který se, zcela ohromen, chystal zasáhnout. ,,Ona moc dobře ví, za co to je.“



Andrea si sundala šálu a nerozhodně přešlápla před prahem vlastního bytu.
Jejich bytu. Stále ještě jejich bytu...
Musela mu to říct: dneska, když ho viděla, jak před celou služebnou nepokrytě balil tu mladou blonďatou děvku... sakra, něco v ní samé strašně bolelo.
Pořád ho ještě milovala, teď o tom nepochybovala - přes všechny ty večery, kdy ho nesnášela za to, že místo aby ji hladit, trčí v práci, přes všechnu tu lhostejnost a rutinu, co je oba ubíjela... milovala ho.
To nebyla žádná žárlivost! Okřikovala v duchu sebe sama. Nebyla žárlivá. To je láska, proto sem teď přišla.
Tolik krizí už spolu zažehnali... tolikrát se rozešli, aby je osud znova spojil... tohle je jen další zkouška, co společně překonají.
Odhodlaně otočila klíčem ve dveřích a otevřela.
Málem se jí zastavilo srdce.

Dívka stála přímo proti ní, oblečená v jejím vlastním županu, ve tváři překvapený výraz, který rychle přešel do úšklebku typického pro ty, co si obvykle nevěří, ale jejich sebevědomí bylo právě nějakým způsobem nakopnuto: ,,dobrý večer, paní Brzo-již-zase-Schäfferová," usmála se a ostentativně zvedla sklenku šampaňského, ,,něco jste si tady zapomněla?"
,,Co... co tady děláš, ty nanynko?!" zajíkla se Andrea a udělala zmatený krůček dozadu, ,,jak jsi se sem dostala?!"
,,Byla jsem pozvána." Wox si přitáhla si cípy jejího županu blíž k jinak očividně nahému tělu.
,,Vystřel odtud!" zaječela a rozmáchlým gestem ji vykázala ze dveří. ,,Vypadni!!!"
,,Nekřičte," zvedla dívka obočí a bez problémů ženě dál vykala: jen tak krutě zdůraznila jejich věkový rozdíl. ,,Buďte přece maličko ohleduplná a nekazte nám večer.“
Andrea zasyčela: ,,je... je to můj manžel, to ti nedošlo?!"
,,To víte až teď?“ Jednadvacetiletá dívenka nevěřícně zavrtěla hlavou. ,,Vždyť máte dva dny před rozvodem. Doteď vás nezajímalo, že je na dně. Zničila jste ho, víte o tom? Potřeboval pomoc.... mou pomoc. Jestli ho máte ráda, měla byste mi být vděčná."
,,Pomohla jsi mu moc ráda, co?" otázala se Andrea kysele, oči plné nenávisti. ,,Za ty tři dny, co víš o jeho existenci, jsi ho zcela jistě ráčila poznat, he?! Ale jedno ti řeknu, cuchto," naklonila se k velmi lhostejně se tvářící Češce, ,,klíče od tohohle bytu mám já, ne ty!"
,,Ano," usmála se, což bylo to poslední, co od ní Gerkhanová čekala, ,,vy máte klíče - já mám Semirovo pozvání. To na mě tam nahoře v ložnici čeká, ne na vás - vy máte JEN ty klíče."
Žena zasípala a vrhla se dopředu, aby dívku udeřila: ,,ty malá couro..."
,,Dost," ušklíbla se blondýnka, bez skrupulí ji chytila za paži a nasměrovala ke dveřím. ,,Jděte už, nechci, aby na mě čekal."
,,Ale to... to přece..." než se vzpamatovala, stála Andrea před vchodem. Před vchodem vlastního bytu. Where am I going to...? Přitiskla se ke zdi a vzteky se rozbrečela.



,,Vlastně,“ Richterová, na kterou oba muži šokovaně zírali, se hrdě napřímila, ,,bych ti měla být vděčná, holčičko. Kdybys tam tehdy nebyla nalezlá, určitě bychom se k sobě se Semirem vrátili. A já bych,“ přitiskla se k Janovi a vrnícímu synovi, ,,nikdy neměla tyhle dva. Já jsem spokojená. Ale ty, husičko, jsi ještě větší chudinka, než tehdy. Víš co? Je mi tě líto.“
Hlavu klopící Wox si zírala pod nohy. Rty se jí chvěly.
Žena si jí už ale nevšímala, hladíc Tobiase po světlých vlasech. ,,No už to začne, miláčku,“ zašišlala na dítě a bradou ukázala ke kostelu. ,,Jdeme. Už tam všichni budou.“
Výzva kupodivu platila i pro blondýnu, která však o krok ustoupila. ,,Nashledanou,“ pípla zdrceně, pomalu, s náznakem opileckého vrávorání se ploužíc po cestě zpět k autu.
,,Tak tohle jsi nemusela, Andy,“ vytkl jí Gerkhan tiše. ,,Vždyť ti muselo dojít, že jsem si tam tu malou tehdy dovedl já.“
Pokrčila rameny, zcela lhostejná.
,,Moment. Hned jsem u vás.“ Semir se odvrátil a rozběhl za dívkou, která se krapet vzpamatovala a zrychlila krok, očividně toužíc být co nejdříve odtud. ,,Wox! Terezo!“
Dostihl ji po pár skocích, chytaje ji kolem ramen. ,,Krucinál, promiň! Nenapadlo mě, že si to fakt ještě pamatuje, nebo že za tím bude vidět tohle. Promiň!“
,,Proč jsi to udělal?“ zašeptala Tereza plačtivě. Na bledé tváři byl stále ještě patrný rudý otisk Andreiny dlaně. ,,Proč jsi mě sem zavedl?“
,,No...“
,,Já nevěřím, že jen proto, že to tak vyšlo. Mohl jsi mi říci, že jsi vyjdeme až další neděli, že dneska něco máš. Proč jsi mě sem zavedl?“
,,Já...“ Gerkhan rozhodil rukama. ,,Já nevím.“
Ocelově modré oči byly plné slz: dívka tiše vzlykla a otřela si je rukávem nyní již k ničemu nesloužícího kostýmku. ,,Proč?!“

Muž zaváhal a pak si odkašlal. ,,Možná... nějak jsem možná chtěl, aby... aby viděla,“ nemluvilo se mu snadno: až teď mu docházelo, co si nechtěl přiznat předtím. ,,Prostě aby viděla, že je pro mě uzavřená záležitost.“
Dívka se zoufale zasmála. ,,Proto jste se snad rozváděli, ne? Alespoň jsi mi to tehdy tvrdil.“
,,To ano, ale... Ale ona má rodinu, za manžela mého kolegu a já... chtěl přijít,“ Gerkhan polknul, ,,alespoň s kamarádkou.“
,,S kamarádkou?“ Blondýna se takřka nemohla nadechnout. ,,Co jsi to za sobce?!“
Zarazil se, i s vědomím své hlouposti trochu uražený. ,,Už jsem se ti omluvil, Terko...“
,,Mě jsi využil,“ zavrtěla hlavou, otírajíc si oči z tašky vytaženým papírovým kapesníčkem.
Semira u toho mimoděk bodlo u srdce: věděl, že dívka kabelky nesnáší. Pokud si ji vzala, chtěla opravdu jít naslušno, jak ji žádal... Cítil se jako debil. Sakra, on byl debil!
Dívka si očistila i druhé oko, zběsile mrkajíc. ,,Mě jsi využil... ale co ona? Jak můžeš vzít na takovou událost holku, se kterou jsi spal za jejími zády?!“
Turkova čelist se válela někde v prachu u jeho nohou. Co bylo zase tohle za obrat? ,,Víš,“ zkusil se mírným tónem obhájit, ,,že jsme se tehdy rozváděli. Už jsme spolu ani nebydleli – sakra, hned ve středu jsme oba podepsali papíry! Ona už věděla, že je konec! Teda...“ poškrabal se na spánku, ,,myslel jsem, že to tak taky bere. Netušil jsem, že tam tehdy přišla. Že tě viděla. Neřekla jsi mi to.“
,,A dobře jsem udělala.“ Wox se točila hlava, bylo jí neskutečně slabo. ,,Má pravdu. Je teď šťastná a může se takovým loserům, jako jsme my dva, jen smát. Právem.“
,,Já už nevím, co mám udělat, abych...“
,,Jsi strašně sobeckej, Semire,“ zašeptala dívka zklamaně, hrdlo sevřené. ,,Já... ji chápu víc, než tebe. Ona křtí svý dítě, je to její den! Jak jsi mě sem mohl vzít?“
,,Zvoral jsem to,“ přiznal Gerkhan posmutněle. Co si myslel? Nejraději by se rozběhl a narazil čelem do kmene nejbližšího stromu. Uaaah! ,,Prosím tě, tak mi odpusť...“
,,Jdi tam, Semire. Ať ještě nemusí čekat,“ ukázala mu na dveře kostela. Ruka se jí třásla, ale výraz ve tváři měla plný odhodlání. ,,Dělej. Je to její den. Nemáš právo jí ho kazit jen proto, že sis sám ještě nikoho nenašel.“
,,Wox!“ strážce zákona s tureckým původem jen stiskl pěsti. ,,To přece není ten důvod, není pravda, že...“
,,Ať není, nebo je, jdi tam. Prosím. Nech mě,“ zasyčela na jeho nataženou dlaň, ,,být! Nesahej na mě. Jdi za ní.“

Nemotorně se obrátil, upravil si vázanku a vykročil ke kostelu: nedalo mu to, aby se těsně u dveří, za nimiž již začaly vyhrávat varhany, neobrátil, pln výčitek svědomí.
Dívka se usadila na lavičce, skloněná, civíc si na boty.
Vzdychl. V něčem měla pravdu – minimálně v tom, že teď bylo jeho povinností jít dovnitř.
Kamenný chlad svatostánku ho pohltil a on rychle zapadl na volné místo v prosté lavici z leštěného rudého dřeva.

Pokusila se uklidnit, ale moc se jí to nepodařilo: přesto dokázala navolit v seznamu potřebné číslo a zmáčknout OK.
Telefon nestačil zazvonit snad ani dvakrát a právník ho již zvedal, jakoby na hovor číhal. Nakrabatila čelo, stejně se ale zmohla na vykopnutí. ,,Paulie...“
,,Terezko, co je? Děje se něco? Zníš strašně smutně!“
Polkla slzy a chvíli se sbírala, aby do mobilu nebrečela. ,,Tro-trochu se mi změnil program.“
,,Tak co se děje?“ Advokátův tón prozrazoval takřka zděšení. ,,Havarovali jste? On ti něco udělal? Provedl ti něco? Kde jsi?!“
,,Ne, jsem v pořádku, jen,“ zavřela oči. Proč jsou chlapi tak strašně sobečtí? Proč musí myslet jen a jen na sebe? ,,Trochu jsme se neshodli, víš... tak jsem teď u jednoho kostela nedaleko jižního nádraží....“
,,Svatý Štěpán?“
,,Asi. Já... nevím. Má... zelenou střechu.“
,,Ok, takže Štěpán. To nic. Dojedu pro tebe, maličká, ano?“ Právník byl plný starosti: dívka mimoděk slyšela, jak u něj v bytě cosi cinklo – to už muž šmátral v košíku po klíčích od auta. ,,Neměj strach, hned tam jsem.“
,,Díky, Paulie,“ zašeptala vděčně: nemohla se dočkat, až muže pořádně obejme.
,,Netrap se. Víš co? Ještě není tak pozdě, můžeme si zajet do Duisburgu do ZOO na delfíny, co ty na to?“
Wox se poprvé maličko usmála. ,,Tak... tak j-jo...“

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow



*****


,,No a tak mu říkám: ,Ty si myslíš, že jsi velký hrdina? Tak si to na týden obrátíme – přijdeš domů a budeš hezky žehlit, prát, dělat večeři. Ono se to za tebe samo neudělá, kamaráde!‘“
Alerllei se zazubila. ,,A co na to Tom?“
Karolina potutelně zamrkala. ,,No, samozřejmě se najednou necítil! Vzdal to, ješita. Ale nemysli si, on doma pomáhá celkem dost. Já jen chodím z práce o hodně dřív, tak stihnu i tu teplou večeři. Ale neškodilo by mu, aby si to taky jednou vyzkoušel a viděl, že se mu ty košile opravdu nežehlí samy!“
,,To je dobrý nápad,“ zamumlala pro sebe měděnovláska, kterou napadlo, že by měl Hartmutt taky okusit, jak se z jeho plášťů špatně dostávají lahůdky typu petroleje, benzinu a všelijakých automobilových tělesných šťáv.
Wox jejich rozmluvu zdvořile, leč poněkud znuděně poslouchala: podobná ,,prací, žehlící, vařící a mycí“ témata se zavilostí nazývala ,,vdanopaničkovskými“ a odmítala se do takových diskusí zapojit. Raději dojídala svou porci kuřecích medailonků s bylinkami a myslí zalétala ke svým vlastním problémům, až jí na čele naskočila vráska.
Mladé ženy radostně štěbetaly – Kar se už těšila na prázdniny, kdy si odpočine od řvoucích gymnazistů a Petra měla před sebou výlet s Nielsem, což obě musely probrat.
Nakonec se Allerlei zvedla, aby se po marném čekání na nového, poněkud neschopného číšníka konečně dobrala objednaného džusu.
Wox ji vyprovodila pohledem a polohlasem vzdychla – způsobem takovým, že si otázku přímo nutil.

Kaiczowska předpisovým způsobem složila na talíř vidličku a nůž. ,,Copak, Terko?“
S mračením blondýna kreslila ukazovákem imaginární obrázky na plátno čistého ubrusu. ,,Jen...“
Ubrousek, jímž si Kranichova vážná známost utřela rty od brusinkové omáčky, přistál na odloženém příboru. ,,Ano?“
Novinářka si znova povzdechla. ,,Poslouchala jsem tebe a Peťu. Já... já vám asi trochu závidím.“
Obočí se po čele mladé ženy šplhalo jako Edmund po Everestu. Zajímalo by ji, co Češce zase přeletělo přes poněkud bambulatý nos. ,,Mohu vědět proč...?“
Dívka rychle mrkla po měděnovlásce, která netrpělivě podupávala u barového pultu: věděla, že Allerlei téma, které chtěla probrat, nemá, co se diskusí týče, nijak v lásce. ,,Ty a Tom, Peťa a Harty. Vypadá to, že si dokonale rozumíte. Jako byste do sebe zapadali. Prostě... prostě vám to klape.“
,,Tobě a Paulovi snad ne? Terko, spousta holek by záviděla tobě. Keller je,“ usmála se mladá dáma, ,,docela kus. A co si budeme vykládat, partie je to taky skvělá.“
,,A ty mluvíš jako prvorepublikový sňatkový podvodník,“ vyplázla na ni jazyk Wox a opřela se o sedadlo, červená ve tváři. ,,Víš, když jsme se seznámili, strašně se mi líbilo, jak se choval. Hodiny jsme si dokázali povídat, vyměňovali jsme si názory. Pokaždé, když jsme se rozloučili, měla jsem hlavu plnou myšlenek. Bylo to obohacující.... tak moc a nádherně.“
Kar mlčela, v hnědých duhovkách otázku.
Zavrtění bylo neklamnou známkou toho, že je dívce nepohodlno. ,,Tohle se změnilo. O dost. Přijde mi, že už si tolik nepovídáme. Trochu sice jo... ale Paul dává přednost trochu jiným věcem. Řekneme... že od té... povídací části na druhé konci spektra.“
Dlouhé vedení rozhodně nepatřilo k nevýhodám Tomovy přítelkyně. ,,Ach. Chápu. Ty raději intelektuální kavárnu a Keller ložnici.“
Češka rozpačitě kývla, v duchu mrzutě křivíc rty: rozuměla, že se Němka vyjádřila diplomaticky, přesto se musela ušklíbnout. Kdyby jen ložnici. Někdy měla dojem, že Paulova nápaditost ohledně nejrůznějších míst, kde si s mladou holkou užít, dosahuje míry poněkud patologické. Po včerejšku se jí ještě stále ozýval pravý bok, lehce naražený o schody. ,,Jako... on tak trochu převrací ten zdravý poměr mezi tím. A hodně. No a já nevím,“ rozhodila rukama, ,,co s tím.“
,,Wox.“ Kar nahnula hlavu: ne že by ona sama podobná témata milovala, ale bylo jí bezradné pětadvacítky trochu líto. ,,Je snad jasné, že v tomhle platí jedno neporušitelné pravidlo. Co se nelíbí oběma, je prostě tabu. Takže pokud je ti tohle nepříjemné, ozvi se. Paul to určitě pochopí. Ty jsi mu to určitě ani nenaznačila, co?“
,,Hm.............“
,,Vidíš. Tak si s ním budeš muset promluvit. Bude to mít určitě lepší výsledek, než vypovídání se kamarádce. Já tě sice ráda vyslechnu, ale...“ pousmála se Karolina, aniž by se chtěla vysmívat, ,,asi rozumíš, že Kellerovi v tomhle domlouvat nemohu.“
,,No jasně. Díky,“ blondýně se svěřením se trochu ulevilo: daleko klidně teď sledovala, jak Allerlei přebírá vyhádaný džus a vítězně se vrací k jejich stolu. ,,Ale stejně,“ pípla, než ji mohla měděnovlasá kamarádka z KTU slyšet. ,,Já Paula miluju a moc... ale kdybych si měla vybrat teď... možná bych byla radši, kdyby... kdyby byl můj jen přítel, kamarád... a já do něj byla jen platonicky zamilovaná. Tajně. Aby nevěděl. Bylo by to možná hezčí.“

Kar otevřela pusu, Peťa však byla rychlejší.
,,Uah, ještěže je to studené,“ chválila studený obsah sklenice. ,,Chvíli jsem stála u vchodu a myslela jsem, že se upeču. Díkybohu za klimatizaci. Jdeš s náma pozítří na ten koupák, Wox?“
Blondýnka se jen pousmála.
,,No tak, jde i Harty! Sice bude zase večer vypadat, jako bych ho zapomněla na grilu, ale jde. A Tom se Semirem, no taaak!“ lákala nálož vitaminu C lokající technička. ,,Nekaž partu.“
Kar se přidala, narozdíl od nejlepší přítelkyně však na trochu vážnější notu. ,,Wox, přece se na Semira nebudeš zlobit věčně. Už se ti omluvil stokrát a trápí se tím... prý se mu od té doby vyhýbáš.“
Gerkhanův trapas z Richterovic křtu se mezi přáteli rozšířil: a nebylo hlavy, která by nad ním nechápavě nevrtěla.
,,Ale tady nejde o Semira,“ odmítla novinářka, která počala nervózně koukat na hodinky. ,,Paul mě taky pozval, že si zaplaveme.“
Obě mladé dámy zaraženě ztichly, Wox se však pusa rozšířila od ucha k uchu.
,,Jejda! Ne, nejde o to, že bych dala přesnost jemu! Jen... když už se mám svlékat do plavek, tak raději u něj na zahradě, než před přeplněným koupalištěm. Po publiku fakt netoužím,“ zazubila se a zamávala na problematického číšníka, peněženku na stole. ,,S čímkoliv jiným se mnou samozřejmě počítejte. A pozdravujte kluky, musím letět. Za dvacet minut začíná tiskovka.“


*****


,,Dej ty... pracky... pryč!“
,,Pauleeee! Nech mě, slyšíš?“
Wox se zazmítala, vší silou se snažíc vyprostit z právníkova sevření: muž se však jen ušklíbl, chytaje ji ještě pevnější. Čím víc sebou bezmocně cloumala, tím více se rozšiřoval jeho úsměv a rostlo vzrušení.
Zaječela, pokoušejíc se ho kousnout.
,,Říkám, pusť mě!“
,,Nedělej to... nedělej to! Ať tě to ani nenapadne! Uááááááááááááááááááááááááááh!“

Na poslední chvíli si stačila stisknout nos a přitáhnout kolena k hrudi: pak již s ohromným cáknutím proťala hladinu, noříc se do báječně vlažné vody. Smála se, až jí z úst uniklo pár bublin: lenivě se rozbalila z klubka a udělala pár temp, noříc se na samé modrými kachli vydlážděné dno bazénu.
Keller ji následoval o mnoho elegantněji, dokonalou šipkou. Podle mocných temp, jimiž se k ní přibližoval, nebylo vůbec těžké uhodnout, jak si ve svém věku udržel tak vynikající figuru.
Vynořila se těsně vedle něj, prskajíc mu vodu do obličeje. ,,Bídáku.“
S klidem si promnul zasažené oko. ,,Když holčička nechce vodičku, musí jí někdo pomoci.“
,,Holčička jen chtěla zalézt do vody pomaličku,“ chytila se dívka okraje bazénu.
,,Jenže než by se odhodlala vybalit z ručníku, vodička by vyschla,“ dráždil ji dále, pobaven její hranou rozdurděností. ,,Líbí?“ Změnil téma konečně.
,,A jak.“ Labužnicky zaklonila hlavu, až jí voda zaplavila uši. Vzdychla. Šplouchnutí vedle ní naznačilo pohyb. Jen líně hleděla, jak Paul krauluje od jednoho konce nádrže k druhému, zjevně aby na ni udělal dojem: bazén byl pořádně velký, ač se Keller pyšnil tempem i stylem, trvalo mu, než se dotkl stěny naproti ní.
No pojď, naznačil.
Tereza nebyla velká plavkyně, ale nějak by k němu doklouzala: s údivem zjistila, že stačilo pár pohybů a už nedosáhla na dno. Nebylo jí to úplně příjemné a hlavně, nechápala, jak si pár s dítětem mohl pořídit tak hluboký bazén. Vždyť se Jakub mohl utopit. Rychle to však pustila z hlavy a jala se všemožně doplácat až k tlemícímu se právníkovi.
,,Tomu říkám styl,“ rýpl si.
,,Jsem tu? Jsem. Tak co.“ Dívka se rychle otočila, víříc vlnky. Nejraději by se rozesmála – milovala vodu... a být v ní skoro sama, to byla výjimečná příležitost. Nechala Paula, aby se ústy přisál k jejímu krku, sama ho hladíc po paži. ,,Úžasný bazén.“
,,Díky.“

,,Je to blbý, ale...“ zrozpačitěla, ,,nemohl bys skočit pro pití?“
,,Pokud chceš, zavolám na Petera, on něco donese. Nebo je možná něco tady.“ Už se šinul ke schůdkům, aby v blízkém altánu zalovil v ledničce, nebo dal signál ,,komorníkovi“, dívka ho však chytila za ruku. ,,Já jen chtěla být chvilinku sama. Pět minutek, prosíííím,“ zažadonila dětsky. ,,Vždycky jsem si chtěla zaplavat úplně sama. Jen pět minut!“
Sice drobně neochotně, ale hned kývl. ,,Ok, donesu pití. Kolu, že?“ Zatvářila se vděčně, on se však odchodu nechystal. ,,Ale... něco za něco.“
Modrá očka se vykulila. ,,Eh?“
,,Já tě tu nechám... ale ty,“ dlaň se mu přesunula na její zátylek, kde jemně polaskala, ,,si sundáš tohle.“ Zatahal za šňůrku vrchního dílu černých plavek, provokativní lesk v zelených duhovkách. ,,Co ty na to?“
Kousla se do rtu, sama překvapená tím, že jí to není zase tak proti mysli. ,,Neuvidí mě nikdo?“
,,Ne. Není sem vidět. Proto je bazén za domem. A přes ty túje sem nikdo nemůže nakukovat.“
Váhala, pak se však kousla do rtu. ,,Dobře....“
Vítězně se usmál a vzápětí si jeho prsty lehce poradily se zavazováním za krkem: loupežně jí stáhl látku z těla, pohladil ji po hrudi a už si to krauloval k žebříku, ramínko v zubech jako válečnou kořist. Vystoupal na břeh a vesele plavkami zatočil v bezstarostné poťouchlosti.
Wox stála mělčině, ruce zkřížené na prsou: vyprovázela ho pohledem, ač se jí tenčil čas. V mladistvě, moderně vyhlížejících plandavých plavkách po kolena mu to neskutečně slušelo: a jejich černá barva se zeleným lemováním dojem jen zdokonalila.

Nečekala, až jí zmizí ze zorného pole a nadechla se, noříc se do hloubky. S otevřenýma očima, pohyby plavné a pomalé, zajela ke dnu, paží se otírajíc o hladké kachličky.
Cítila se podivně svobodná, volná.
Otočila se na záda a několikrát švihla nohama, hledíc k hladině: jen z radosti pustila z úst několik ohromných bublin, pokoušejíc se je chytit do dlaně.
Nabrala do plic další dávku kyslíku a znovu se ponořila, točíc se v hluboké vodě jako blázen: proud jí unášel pramínky vlasů a hladil po jemné kůži. Musela přiznat, že nepřítomnost svazujícího horního dílu plavek zážitek jen umocnila.
Překonala vztlak a bokem se dotkla dna, aby se ve dvoumetrové hloubce pomalu překulila. Určitě nebyla elegantní jako delfín nebo lachtan, ale možná jako tuleň, koule tuku s fousy a ploutvemi...
Ta představa jí přišla tak výjimečně pitomá, že se rozchechtala, až se málem utopila: odrazila se od dna a vymrštila se do půl těla nad hladinu, plácajíc dlaněmi o vodu.
,,No vida. Koukám, že si to užíváš.“
Prudce se k němu otočila, zahanbeně zase křížíc paže. ,,Jsi tu nějak rychle.“
,,Rychle? Dal jsem ti deset minut,“ namítl a zopakoval perfektní šipku, hnedle u ní. ,,Pojď ke mně.“
Ráda ho poslechla: až zaskočeně pootevřel ústa, když ho, narozdíl od ní stojícího na dně, objala kolem krku, nohy mu obtáčejíc kolem prsou. ,,No vidíš,“ usmála se, hlavu zcela výjimečně na úrovni jeho. ,,Konečně si můžeme hledět do očí.“ Políbila ho na rty.
,,Mhm,“ mlaskl, když se trošku odtáhla. ,,Dneska máš nějak dobrou náladu.“
,,Protože jsi hodný,“ odvětila s klidem.
Polibek jí vrátil, teď na líc a poté na krk. ,,Jsi drzá.“
Zavřela oči, nehty ho jemně škrábajíc na zádech: víčka se jí prudce zvedla, když se jedna k jeho dlaní nespokojila s hrátkami s její hrudí a pokusila se ji zbavit i dolní části plavek. ,,Tak teď,“ zamumlala nespokojeně, ,,už zlobíš.“



Arrow



Čelo se mu nakrabatilo. ,,Já?“ otázal se nevinně, ruku stále ještě pod tmavou látkou. ,,To se musíš plést. Jako právník vím, že musíš mít pro takové obvinění důkazy.“
,,Jeden takový důkaz se mi sápe pod plavky,“ odtušila Wox a zavrtěla hlavou. ,,Nech toho. Nekaž to. Pak už nebudu mít tak dobrou náladu.“
Poněkud rozmrzele, ale přesto nechal prsty pravačky opustit její bok a místo toho ji chytil kolem pasu: odměnou mu za to byly pusinky, jimiž ho novinářka z vděčnosti zahrnula.
Její polibky byly čím dál náruživější, až Paul potěšeně zamžikal: takhle obvykle velmi zdrženlivou a stydlivou blondýnu vůbec neznal. Vážně musela mít dobrou náladu. Po chvíli nevydržel, přece jen rozhodnut, aby bylo alespoň trochu po jeho: dívku od sebe lehce odstrčil a než se stačila vzpamatovat, přirazil ji bříškem k okraji bazénu, mačkaje ji mezi sebou a stěnou, až kolem slečny nebyl snad ani milimetr místa.
Obtočil kolem ní panovačně ruce, polibky směřuje od levé lopatky k rameni a krku.
Zpočátku nejistá a znepokojená, neboť tady nedosáhla, nechala dívka víčka zase klesnout: nemohla se skoro ani pohnout, tak se jí na záda tlačil. Nedokázala ani pootočit hlavu, odsouzena k zírání do hradby keřů, nohama bezbranně povlávaje dvacet čísel nad kachličkami dna, držena až hrubě. Mohl si s ní dělat, co chtěl: nic na světě by mu teď nezabránilo, aby ji neutopil jako kotě, případně si mladé dívčí tělo nevychutnal jako před pár dny v Londýně. Přesto musela přiznat, že teď, když slíbil nepřesáhnout jisté hranice, jí byla bezmoc zvláštním způsobem příjemná, dojem šimrání v podbřišku byl přímo hmatatelný. Uniklo jí zasténání.
Také se mu to líbilo. Na stehně cítila, že jeho.... hm, zaujetí, bylo.... hm, velmi... výrazné.
,,Nechceš si to,“ zachraplal roztouženě, nehty jí opět přejížděje po plavkách, ,,ještě rozmyslet?“
,,Nechci,“ potvrdila klidně, možná i proti své vůli. Všimla si, jak nespokojeně polknul. Nezdálo se, že by chtěl pokračovat, ale stejně se zavrtěla: podivný okamžik opojení z bezbrannosti, za který se teď trochu styděla, vyprchal. ,,Pusť... ještě si zaplaveme.“
Poslušně povolil sevření, ale ne zcela: otočil se s ní v náručí tak prudce, až za ní zavířila voda a dívka výskla, kopajíc kolem sebe.
Jen se zasmál a konečně ji pustil: vzápětí však vytřeštil zelené duhovky, málem polykaje andělíčky, natlačen baculatýma rukama pod hladinu. Když se vynořil, byla již ta, která byla vina pokusem o jeho utopení, na druhém konci bazénu, chechtajíc se samou spokojeností. ,,Jak malá.“ Zavrčel hraně.
Cákla po něm, vesele se šklebíc, aby zavřeštěla, jakmile se s nádechem potopil, aby se k ní vydal, záludný jako německá válečná ponorka: ač se mu snažila uplavat, byla proti sportumilovnému právníkovi bez nejmenší výhody. Neměla šanci: chytil si ji s lehkostí vydry, která si v mělké vodě jen pohrává s vyplašeným pstruhem. Lapil ji za kotník a stáhl na samé dno, majetnicky se kolem ní obtáčeje: vlasy jí povlávaly kolem obličeje, chlor štípal do očí a dva metry pod hladinou jí zaléhalo v uších: přesto ho políbila, dočista mimo racionalitu.
Že je čas se vynořit jim připomněly až pálící plíce: i po nabrání vzduchu se nejali odpočívat, ale rejdili v ohromném bazénu, až voda vysoko šplíchala, sousedi se divili jekotu a delfíni v delfináriu by na takovou show hleděli se špetkou závisti.

,,Já už nemůžu,“ přiznala blondýnka a otočila se na záda, nadnášena vodou: úplně zapomněla na to, že jí chybí horní díl plavek, ač právě toho celou dobu jejich hry zneužívaly advokátovy zvědavé pracky.
Kývl, sám vyčerpaný: uchopil ji za lýtko a kráčel s ní proti mase vody až do mírnější hloubky, kde se usadil na schůdek a ležící dívku si jednoduše přitáhl do klína, pokládaje si ji na kolena. Opět těžce dominantní, vypadalo to, jakoby slečnu v bazénu ulovil a teď si prohlížel a zkoumal kořist. Nebránila se tomu, vláčná a příjemně unavená: jen se usmála, když se sehnul a vzal ji do náruče, vynášeje ji z vody.
,,Zlomíš si páteř.“
,,Zase tak těžká nejsi,“ odtušil, ale prohnul se pořádně: odnesl ji sice jen pár kroků na vyhřátý trávník, ale i tak se zadýchal.
,,Plavky,“ připomněla, když se opět sehnul k jejímu hrudníku. V nádrži se cítila skrytá před pohledy, jištěna v jakémsi soukromí – tedy ale již o vystavování nestála. A i když se jí to zelenooký muž pokoušel rozmluvit a nakonec otráveně mlaskl, trvala na svém: klidná se cítila, až když jí s mručením zavázal šňůrky za krkem.
Přitiskl se k ní pak, se zavřenýma očima odpočívaje, zatímco ho s lehkým úsměvem hladila po zmáčených blonďatých vlasech.
Připadala si šťastná.
Horký letní den z nich obou slízal kapičky vody, ale oni se ani nepohnuli, vyčerpáni honičkou. Paul se po chvíli přesunul hlavou na Terezino břicho, dívka tiše souhlasila a s prsty stále laskajícími přítelovu tvář si představovala, jak její dosud dosti bledá kůže nabírá pod paprsky slunce zdravější odstín. Toho, že se spálí, se bát nemusela: rozetření opalovacího krému po celém jejím těle se až příliš ochotně ujal Paul.

Stále více přimhouřenýma očima sledovala, jak ve výšce nad ní plynou sotva znatelná bílá oblaka a ani nevěděla, kdy usnula.

Probudily již až Kellerovy polibky ve výstřihu plavek: polekaně se převalila na bok. ,,Jejda! Tohle mi nedělej!“
Zasykl: vyprostil ruku, na kterou se přetočila a s lehce bolestným výrazem si ji mnul.
,,Promiň,“ kousla se do rtu provinile, ale vypadalo to, že jí hned odpustil: alespoň podle dlaní, kterými se ji jal zase obchytávat.
Nebyla právě naladěna: raději se skrčila a začervenala se, opět ve své obvyklém stydlivém módu. ,,Já vím,“ zamumlala zahanbeně, uvědomujíc si své velké nedostatky. Nejraději by se schovala pod ručník. ,,Měla bych zhubnout.“
,,Mhm... Jak chceš. Možná by to bylo zdravější a pokud se pak budeš cítit líp...“ pokrčil rameny. ,,Ale mně se líbíš i tak, neboj se.“
Potěšeně se usmála: byla ráda, že mu vyhovuje i s tak ošklivou postavou.
Zaváhal a pak se jeho dlaň dostala na místo, kde ji taktak že s výkřikem nechytla – lechtalo ho. ,,Já bych byl spíš raději,“ prstem jí zakroužil kolem pupíku, ,,kdybys to bříško měla větší...“
Woxiina nechápavost trvala sotva zlomek vteřiny: ale i pak zůstala její pusa doširoka otevřená. ,,Heh, Paule...“
Díval se jí do očí s dnes neobvyklou vážností. ,,Byl bych vážně šťastný, Terezko.“
Nevěděla, co říci: zcela znepokojená se zavrtěla, připadajíc si velmi nepohodlně. ,,Paulie, víš, jak jsem před pár týdny panikařila. Není to dobrý nápad, nezlob se.“
,,Je špatný nápad chtít mít s tou, kterou miluji, dítě?“ zeptal se polohlasem: v jeho hlase byla znát zklamaná odtažitost.
,,Je špatný nápad chtít dítě s tou, se kterou chodíš tři měsíce,“ kuňkla blonďatá Češka.
,,Já jsem si tebou jistý. Takže....“ zamračil se, ,,ty mnou ne?“


Arrow


Vzdychla. Proč se vždycky všechno musí pokazit? Měla by si s konečnou platností zvyknout na to, že když se cítí krásně, je třeba kalkulovat s tím, že se odkudsi již blíží facka do její rozesmáté tváře?
Nemínila se hádat, ani si kazit den.
Proto potlačila slova o citovém vydírání, která se jí v prvotním záchvatu vzteku drala z úst a místo nich právníka pohladila, pokoušejíc se o milý výraz. ,,Paulie, já tě mám přece moc ráda,“ polaskala ho. ,,Ale na takovou diskusi je trošku brzy, nemyslíš?“
,,Ne, nemyslím.“ Nenechal se obměkčit, stále podmračený. ,,Rád bych věděl, na čem jsem. Mám na to právo. Nemyslíš?“
Oplatil jí navlas stejným dotazem, z čehož blondýnka neměla žádnou radost. Kousla se do rtu a velmi nespokojeně se zavrtěla, stále však mluvíc mírným tónem. ,,Paule, opakuji – před pár týdny jsem byla totálně na nervy, když jsem si myslela, že jsem těhotná. Nezlob se, ale...“ pokrčila rameny, ,,z toho sis mohl něco vyvodit.“
,,Takže ty nechceš dítě?“ Muž na ni hleděl s naléhavou otázkou v očích. Ležel na boku, opíral se o loket a budil dojem nezdravé strnulosti s výrazem někoho, kdo si právě uvědomil nepříjemnou pravdu, kterou se dosud úspěšně pokoušel míjet. ,,Terezo, prosím tě, odpověz mi.“

Dívčiny prsty se přesunuly na trávník, kde rozpačitě počaly uždibovat zelené lístečky. V bezesných nocích, kdy se skutečně s brekem točila do klubka s hrůzou, že těhotná je, nad tou otázkou pochopitelně přemýšlela: jenže už pouhé přemítání nad mateřstvím jí nedělalo dobře. Ani na duši, ani na těle. V jednom si tehdy byla jistá: teď se matkou stát nechtěla.
Ale zároveň...
Kdesi pod kůží stále ještě rozjíveného, nezodpovědného děcka dřímala ve Wox bytost poměrně racionální a přemýšlivá – a toto jádro občas získalo převahu. Slečna se v soukromí své samoty často zabývala různými tématy, hledajíc sama v sobě odpovědi na to, co ji zaujalo či trápilo. Její přirozeností byl jistý konzervativní liberalismus – spoléhání na prověřené hodnoty a tradice a přitom prosazování pole obrovské svobody voleb, daných individuální odpovědností.
Z toho vyplýval i její postoj k otázce případného ukončení těhotenství: Wox by udělala cokoliv, zuřivě bráníc právo žen na to, aby mohly rozhodnout o vlastním těle a životě. Do seznamu věcí, které změnily dějiny lidstva k lepšímu, by Tereza právo na legální potrat zapsala naprosto bez výčitek svědomí hned vedle vynálezu ohně, písma, počítače, internetu, antikoncepční pilulky, antibiotik, letadla a samozřejmě novin.
Na druhou stranu to neznamenalo, že by ženám, které se pro podobné řešení rozhodnou, tleskala. Nezvykle se tak i vzhledem ke svému mládí odlišovala od obou skupin, příznivců i odpůrců potratů, tím, že věc viděla ne černobíle jako oni, ale zdravě v odstínech šedi. Zatímco příznivci interrupcí div neděkovali každé, která na kliniku zamířila, odpůrci zase takové dámy viděli jako nezodpovědné vražedkyně, které mají z podobného zákroku bůhvíjaké zvrácené potěšení.Terezin názor byl více méně mezi oběma extrémy, byť se, pravda, více blížil příznivcům.

Podle slečny by potrat nikdy neměl být jakkoliv omezen, jako je tomu v zemích, kdy má žena na interrupci nárok, jen pokud byla znásilněna, či plod ohrožuje její vlastní život. Wox soudila, že právo na volbu mají mít všechny ženy a kdyby někdo hájil nárok na život plodu, co vznikl ze znásilnění argumentem, že ,,dítě za to nemůže“, byla by Tereza schopna být hodně sprostá.
A jinak? Copak má život nadějné studentky navždy změnit to, že jejímu spolužákovi při milování nepovšimnutě prasknul kondom? Má se stát matkou patnáctiletá holka, co byla prostě pitomá a nevěděla, jak se chránit? Nebo zkušená třicátnice, které však při lásce na jednu noc selhala antikoncepce?
Ne. Woxiin názor byl takový, že každá žena si má dávat pozor a být plně odpovědná svému svědomí tím, že se bude snažit, aby k podobné události vůbec nedošlo. Ale když už trable nastanou, měly by mít šanci na interrupci všechny bez rozdílu.

Blonďatá česká studentka a novinářka by si však nikdy nepomyslela, že se jí takový problém může týkat osobně a dny, kdy se trápila nejistotou, jí byly těžkou zkouškou. V žádném případě nechtěla být matkou... a nechtěla dítě ani porodit. Představa, že by ho pak odložila do kojeneckého ústavu nebo baby boxu, v ní vyvolávala strašlivý třes – ta hrůza, že její potomek někde žije...
Zároveň se jí hnusila možnost jít na potrat – věděla, že by si do konce života připadala nečistá. Ne špatným svědomím, to by ji nepronásledovalo – ale prostě tím, že by podobou zkušenost za sebou měla. Byla by raději, kdyby jí cestou na kliniku do břicha narazilo auto a vyřešilo to za ni...
A upřímně, možná by dokázala ublížit i sama sobě – s definitivní platností.
Brr.
Když jí tehdy test ukázal, že těhotná není a doktor to následující den potvrdil, přišla si jako nešťastnější člověk na světě. Ve vlastní euforii jí unikla reakce Paula....
A bylo jí patrně souzeno čelit jí teď.
V duchu vzdychla: to jen potvrdilo, že člověk problémům nikdy neuteče.


,,Ne, Paule,“ řekla klidně a hlasitě, teď již bez rozpaků. ,,Já nechci dítě. Rozhodně ne teď.“ Koneckonců, co mohl čekat za odpověď? Vždyť je jí pětadvacet, vše si teprve buduje... a s ním chodí chvilku.
Ztuhl ještě více, ač jí ve tváři odpověď přečetl dříve, než ji vyřkla. ,,A kdy tedy?“
Dívka pohodila již takřka suchými, opět zase zlatými vlasy, až z jejích konečků šplíchlo posledních pár kapiček.
Kdesi ve spleti větiček tújí si postavil hnízdo kos a teď potěšeně trylkoval do letního vedra.
,,A řekl bys, že je tahle otázka fér?“
Docela ji překvapilo, že jí neodsekl: místo toho se advokát, zdá se, ponořil sám do sebe, jakoby se zodpovědně pokusil najít na její reakci řádné odůvodnění. ,,Ano,“ pravil pak, upřeně hledě na dívku, která nalévala do skleničky chladnou kolu a zcela automaticky ji pak přisunula k němu, aby poté doplnila i svou nádobku. ,,Terezko, já přece musím vědět, jestli se mnou počítáš.“
,,Točíme se v kruhu,“ povzdychla si a napila se, příjemně svlažujíc vyprahlé hrdlo. ,,Paulie, zaprvé: my dva jsme spolu opravdu chvilku. Nebylo by zodpovědné se teď rozhodnout pro takovou nevratnou věc, to musíš uznat. Ještě se poznáváme. A...“ odložila pití a pomalu, velmi smyslně se naklonila k jeho uchu, ,,mě to poznávání moc baví.... Nechci ho uspěchat.“ Napůl doufala, že poté, co ho s jemnou hravostí kousne do ucha, na své otázky zapomene a v záchvatu své obvyklé nenasytnosti ji povalí pod sebe: byla ochotna nechat ho z nich obou strhnout plavky a vzít si její klín i na odporně otevřené ploše zahrady, jen když z ní nebude dál dolovat její názory na mateřství. Jenže Keller se zdál být sochou z chladné žuly, raději se proto odtáhla. ,,Zadruhé, ještě jsem ani nedostudovala. Zatřetí, mám práci, kde se chci ještě zlepšovat a udělat si jméno – a novinařina nejde dělat, když máš doma děcko. Začtvrté, ještě jsem si dost neužila, na dítě je čas. Chci ještě poznávat svět, učit se, být chytřejší, víc toho znát, umět, vyznat se...“

Ironicky se uchechtl a dívka se zamračila. ,,Hm?“
,,Nic. Jen si říkám, kam s takovou naše civilizace přijde,“ zavrtěl hlavou a také se napil, aby se pak posadil a pozadu se odplazil do stínu stromků, následován Češkou, která byla sice stále rozmrzelá započatým tématem, přesto zvědavá na to, co tím chtěl říci.
,,Nu? Můžeš to nějak rozebrat?“
,,Jistě.“ Pohlédl na ni: v zelených očích už mu nehrál ani vztek, ani uražení, spíš něco neidentifikovatelného. ,,Podívej, maličká. Doba se změnila. Teď už ženy nejsou v domácnosti tolik, jako dřív. NE!“ zařval málem, když viděl, jak dívka pobouřeně otevírá pusu. ,,Já tím netvrdím, že je to automaticky špatně! Mám mnoho vynikajících kolegyň, znám spoustu političek, co udělají víc práce, než jejich spolupracovníci. Vždyť,“ polkl, ,,i Eva měla a má skvělé výsledky v práci, nikdy jsem ji nenutil, aby byla s Jakubem doma u plotny, zatímco já budu vydělávat. Je dobře, že ženy mají šanci na kariéru. Dokonce souhlasím, že jsou pořád ještě diskriminovány. Několik jsem jich hájil u soudu, většinou jsme to vyhráli.“
,,Ano,“ kývla Wox nejistě, nechápajíc, kam tedy její milý míří. ,,To je dobře.“
,,Jenže podívej se na to z téhle strany. Kam přijdeme, pokud se budou ženy soustředit JEN na kariéru, jen na pracovní výsledky?“
Zmátlo ji, že se jí na to ptá. ,,No... třeba k různým objevům a tak... k dalším dobrým zákonům... A v mém případě snad k dobrým článkům.“
,,To ano,“ neodporoval jí, zamyšlený. ,,Jenže... nemyslíš, že když se žena plně věnuje jen práci, tak je to... trochu proti přírodě?“
Wox pokrčila nohu. ,,Já bych řekla,“ pravila prostě, ,,že naplňuje svůj potenciál. To, s čím se narodila, svůj dar, nadání. Nechce ho zahodit a třeba ho využije ve prospěch lidí.“
,,To ano. Ale není naprosto nejpůvodnější, NEJPŘIROZENĚJŠÍ potenciál ženy v tom, že má porodit dítě? Její největší dar je přece možnost dát život.“ Keller si dívku zkoumavě prohlížel a něco v něm bylo spokojené, když očividně trvalo, než dokázala promluvit.
,,No jo, ale... ale...“
,,Já bych opravdu nikdy nebyl pro to, aby žena jen seděla doma a starala se o dítě a vaření. Na druhou stranu, Terezko, pokud je žena jen v práci a buduje kariéru, popírá přírodu a svůj nejdůležitější potenciál.“ Odpustil si hartmuttovský učitelský tón, mluvil měkce, leč přece naléhavě, jakoby mu záleželo na to, aby si alespoň připustila jeho myšlenky, jeho pohled na věc. ,,A pak... popírá odpovědnost.“

Blondýnka k němu vzhlédla, tváře poněkud narůžovělé. ,,Co když to bere tak, že má zodpovědnost vůči více lidem, než jen vůči svému děcku? Co když je to vědkyně a může vynalézt lék pro miliony nemocných? Třeba s rakovinou?“
,,Terezko, já se s tebou nehádám. Takové ženě bych zatleskal a měla by můj vděk. Na druhou stranu mi odpověz: kam přijde tahle civilizace, pokud budou všechny CHYTRÉ ženy jen pracovat a zůstanou bezdětné? Když budeme mít spousty vynikajících političek, úřednic, vědkyň, fyziček, profesorek... novinářek, ale ty po sobě nenechají dítě, co jim půjde ve šlépějích? Sama určitě víš, že vysokoškolačky si nejčastěji berou vysokoškoláky a spolu mají zase chytré děti, které chytře vychovávají. Takové lidi prostě potřebujeme. Nebo ne?“
Mladá slečna mlčela. Nedokázala mu na to nic říci.
A právník se okamžitě cítil na koni: ne vítězstvím, že ji ubíjel argumenty, ale s dobrým pocitem, že o jeho slovech dumá a pustila je k sobě blíž. Sice to byl on, kdo jí ukazoval něco nového, zatímco ona jen poslouchala, přesto v jeho očích o něco povyrostla. ,,Maličká, co se stane s touhle zemí, pokud tady budou mít děti jen vyučení? Lidi bez vzdělání, bez ambicí, nebo ještě hůře, přistěhovalci?“
Modré Woxiiny oči se přimhouřily. ,,Tohle... není útok na Semira, že ne.......?“
Mávl rukou. ,,Ten tvůj Semir,“ znělo to, jakoby jméno z úst vyplivl, ,,je něco jiného. Je tady roky, přijal naši kulturu, navíc hájí náš systém, naše zákony. Už je součást téhle civilizace. Dokonce bych řekl, že i on by měl mít dítě co nejdříve. Jen prosím tě,“ usmál se drobně,, ne s tebou.“
,,To se neboj...“ utrousila. ,,Mimochodem, já jsem taky přistěhovalec. Zapomínáš, že nejsem Němka.“
,,Tak jsem to nemyslel. Pořád sem patříš – jak říkám, vyznáváš hodnoty, které mají Češi i Němci společné v rámci jedné civilizace. A pak, jsi chytrá, schopná, pracovitá, ráda se učíš nové věci, ráda přemýšlíš, jsi hezká, ambiciózní... Děvče, svým způsobem je tvá povinnost předat tohle dál.“ Pohladil ji po již zcela suchých blond loknách, které se díky vlhkosti, co u bazénu panovala, zkroutily do prstýnků. ,,Samozřejmě to nejde nařídit zákonem... ale jsem přesvědčen, že to správné je.“

Blondýnka se zase odmlčela, ba možná se v hluboko v sobě i pobaveně zasmála: inu, právník. Jeho přednes byl dokonalý, zaryl se pod kůži a jeho teze takřka nešlo vyvrátit. Naprosto teď chápala, jak je možné, že získal pověst, jakou se pyšnil a proč je považován za neporazitelného. Na druhou stranu....
,,Paule, já s tebou nemohu, než souhlasit,“ začala Tereza tiše. ,,Máš pravdu, to, co říkáš, má hlavu a patu.“
Tvář se mu rozjasnila. ,,Ano?“
,,Potíž je v tom, že i když tvé argumenty beru, tak...“ zaváhala, ,,tak to nic nemění.“
Jeho radost rychle pohasla.
,,Paulie,“ navázala, zatímco on, očividně zklamaný, hledal vhodná slova. ,,Tohle prostě není o argumentech. Tohle je i o tom, jak se kdo cítí. Nikdo se nerozhodne mít dítě jen na základě toho, že si logicky odůvodní potřebu takového kroku. Musí k tomu dospět.“
Muž chtěl něco říci, dívka ho však zarazila.
,,Já naprosto věřím tomu, že bys byl skvělý táta. Vím, že bys mě nenechal sedět doma...“
Jeho prsty se jí obtočily kolem světlého zápěstí. ,,Nechal bych práce,“ zašeptal. ,,Mám peněz dost. Za půl roku bys pak mohla být zase v redakci. Slibuji. Přísahám. Budu táta v domácnosti, nebudu tě omezovat předsudky.“
Lehce se mu vymanila. ,,Já ti věřím,“ zopakovala hluše. ,,Jenže o to nejde. Já se nemohu jen tak rozhodnout na základě logických argumentů, i když s nimi souhlasím. Já se na to prostě necítím. Nemám v sobě ani trošku potřeby, ani malinké přání mít teď děcko.“
Tvářil se bolestně už jen když svého potenciálního potomka nenazývala nijak něžným slůvkem.
,,Myslím,“ Wox tato diskuse vůbec nedělala dobře, ,,že mateřství je tak trochu stav. Musí se k němu dojít. Až pak se to děcko narodí do dobrých podmínek. Nejde to plánovat.“
,,A kdy myslíš, že ty – “
,,Copak já vím?!“ utrhla se na něj málem až moc prudce dívka, rozčílená z takových otázek. ,,Neříkám, že budu mít někdy dítě. Neříkám ani, že ho nikdy mít nebudu. Sama bych ho chtěla nejdřív za pět, možná deset let. Až něčeho dosáhnu.“
Do právníka jakoby někdo vystřílel celý zásobník. ,,Za deset let? To mi bude šedesát.... Počítáš se mnou vůbec?“
,,Taky můžu zblbnout za měsíc,“ zavrčela, rychle se vyhýbajíc odpovědi, zda by brala za otce svého potomka právě Kellera, bez ohledu na jeho už nyní pokročilejší věk. ,,Copak to nevidíš? Tohle FAKT nejde naplánovat! Je to o emocích, ne o tom, že mě přesvědčíš argumenty. Kdybych měla děcko teď... já bych k němu nic necítila!!! Možná tak leda výčitky, že mi to zbouralo život, co jsem si vysnila!“
,,Ne, ne, ty bys taková nebyla!“ bránil novinářku zapáleně. ,,Víš, kolik žen se bojí, že to nezvládnou? A každá pak dítě miluje, už když ho má poprvé v rukách. Byla bys hodná maminka, vím to. Tolik bys toho naše dítě naučila, bylo by po tobě zvědavé.. malý nový nadějný novinář...“

,,Ne. Na nic takového se spoléhat nebudu.“ Zavřela oči a soustředila se, aby mu neřekla, co měla užuž na jazyku: že možná i díky tomuhle přesvědčování o lásce, co se automaticky zrodí hned po porodu, tolik novorozenců končí v igelitových taškách v popelnicích. ,,Ne, Paule. Ne, ne a ne. Nechci teď dítě. Jen na to pomyslím a... a...“ Žaludek se jí překotil, jako se jí to stávalo ve chvílích, kdy byla totálně na nervy: chytila se za ústa, zhluboka dýchajíc ve snaze nezačít zvracet.
Chtěl ji okřiknout, aby nebyla teatrálně hysterická, jenže malá česká reportérka doopravdy zezelenala, s chroptěním se pokoušejíc vzpamatovat. ,,Ach. Dobře, dobře. To nic.“ Váhavě ji pohladil po ruce a když se nebránila, nejistě ji k sobě přivinul. ,,To nic. Pšššt. Promluvíme si o tom jindy.“
,,Je mi to líto,“ hlesla chrčivě. ,,Ale já teď nic takového necítím. Paule... jsem k tobě upřímná, chci být fér! Já... já ti nemohu nic zaručit. Tohle musí chtít oba a já nemohu. Nezlob se, nemohu. Můžeš,“ opřela se o něj slabě, ,,jen doufat, mi brzy totálně přeskočí a já změním názor o sto osmdesát stupňů. Ale moc velkou naději tomu nedávám.“
Stále ji k sobě tisknul, nic neříkaje.
Bylo jí těžko u srdce, opravdu mu nechtěla ublížit. ,,Miluju tě,“ otřela se o něj ramenem. ,,Je mi s tebou nádherně, jsem s tebou šťastná. Ale už jen uvažování nad tímhle mi nedělá dobře. Prosím... nechme to tak, jak to teď je. Moc prosím.“
Políbil ji na krk a dívce se pro ni netypicky opět v hlavě objevilo přání, ať se do ní hned teď pustí jeho neobytné ruce, nebo ji muž rovnou dravě přehne přes pevný dubový stolek v nedalekém altánku: hlavně ať má tenhle okamžik, tahle odporná, bolestivá rozmluva tučnou tečku, silnou tlustou čáru, výrazný konec a nevleče se dál. Jako naschvál se k ničemu neměl, ač si s plachým úsměvem znova sundala horní díl koupacího úborku a schoulila se k němu tak, aby se jí musel dotknout.

Vstala. ,,Je hrozné vedro.“ Slovy věta působila, jakoby jí nepředcházelo nic nepříjemného, leč její tón byl jemný, kolébající. Drobounká dlaň se natáhla k němu dolů. ,,Půjdeš se mnou do vody, prosím?“
Ztrápené zelené oči na ni hleděly jako na zjevení: neušlo mu, že se za těch pár minut již trochu opálila a na prsou se jí tak jasně rýsoval světlý obrys plavek. V ústech se mu udělalo vlhko slinami, ač ho v nitru stále svíral smutek a zklamání z toho, co ve svém nitru tak trochu tušil, ale snažil se mezi sebe a tu myšlenku postavit stěnu naděje, že se plete.
,,Prosím,“ zašeptala blondýnka skoro plačky. ,,Pojď se ještě vykoupat. Pojď se mnou, prosím tě, Paulie, prosím...“
Potlačil bolest, co mu týrala duši a zmohl se pro ni na úsměv: přece jen se k němu sklánělo polonahé děvče, které miloval. Lapil její ruku do své a nechal se vytáhnout na nohy, rád za šťastný výraz, co jí prokmitl jaksi nedospělou, lolitkovskou tváří. Vypadala mladší na svůj věk. V obličeji o hodně.
Beze slova malou plavovlásku políbil na rty, chytil si ji kolem pasu a s ní přitisknutou k boku vykročil k bazénu.
Kdoví, pomyslel si, že když Wox po pár jeho pokusech o její utopení opět radostně křičela, jako by sama byla malé děcko, kdoví, kdo z nich měl pravdu.
Zatím se spokojil s jejím slibem, že se nad tím vším ještě zamyslí, doufaje, že po zvážení však argumentů musí Tereza dojít ke stejným závěrům, jako on.

Ale stejně to bolelo.


Arrow



Semir Gerkhan byl toho dne doma poměrně brzy, přesto bylo první věcí, kterou udělal, zanoření do sprchy, což obnášelo všechny jeho malé ješitné rituálky, včetně spokojeného koukání na ploché břicho, co se mu odráželo v ještě zamlženém zrcadle.

Odsouhlasil se kývnutím, setřel si z hrudi pár kapek a šel se posadit do obýváku s úmyslem zapařit si nějakou hru na play station, z čehož ho vyrušilo zazvonění.
Zašklebil se a už si to směřoval ke dveřím: že by se ta pěkná vysoká bruneta z protějšího domu, o níž moc dobře věděl, že ho pozoruje u převlékání, konečně rozhoupala?
Skutečnost bylo o něco odlišná a Turek sám nevěděl, jestli tím má být nadšený, nebo zklamaný.
O futra dveří se ležérně opírala Wox, na sobě jen obyčejné volné triko a plátěné kalhoty, zato v ruce láhev se stylovou vinětou. ,,Neruším?“ otázala se bez větších emocí, zírajíc mu do tváře.
,,Ne, jistě že ne,“ řekl honem, gestem ji zvouce dál. ,,Ahoj!“
,,Ahoj. A díky.“ Zula si žabky a bosá tlapkala po parketách, aby bez okolků otevřela lednici. ,,Neohlášená návštěva,“ zamávala vínem, ,,má chodit s dárkem. Tak ho nechám vychladit, jo?“
Zmohl se jen na mžikání: slečna s ním takhle nepromluvila od chvíle, co jí před týdnem vystavil tomu děsivému trapasu na křtu Andreina děcka – a to se jí za těch sedm dní stihl tisíckrát omluvit. Že by konečně chtěla prolomit ledy? ,,Ehm... jsem rád, že jsi tu.“ V tu ránu mu padl pohled na hodiny a on zalapal po dechu. Proboha! Očividně při své koupelnové samoexhibici ztratil pojem o čase.
,,Ju,“ kývla a zaklapla chladničku, aby se k němu otočila, chichotajíc se jako puberťačka. ,,Ehm... víš, že máš na sobě jen ručník?“
Vytřeštil oříškové duhovky: její návštěva ho vyvedla z míry víc, než čekal. Ještěže za těmi dveřmi fakt nebyla ta bruneta! ,,No vida, tak pokud mě na moment omluvíš...“

Sotva vyšel z ložnice, již oblečený do trenek a plandavého trička, málem do blondýny narazil.
,,Minule jsme si u tebe zapomněla hřeben,“ zamávala modrým plastem, který si přinesla z koupelny. ,,Tak jsem si ho vzala.“ Mimoděk pohlédla přivřenými dveřmi do pokoje, kde Turek nyní spával sám, dříve pak se svou zákonitou chotí. Rty jí zkřivil úšklebek. Právě Andrea ložnici zařizovala a svými volbami dala Wox, dceři bytové architektky, širokou nabídku věcí, nad nimiž se dalo posmívat. Meruňkový hustý koberec se tloukl s broskvovým vymalováním zdi a nevkus doplnila ohavná růžová porcelánová mísa, která trůnila na masivní tmavě hnědé skříňce. Co však blondýnu dostávalo do kolen zcela maximálně, byl fakt, že manželská postel byla umístěna přímo pod okny, čelem natlačena těsně pod skleněné tabulky. Pokud chtěl někdo okna otevřít (a Wox si škodolibě pomyslela, že kdo měl doma Schaferovou, musel větrat pořád), zasahovala křídla přímo nad hlavy spáčů. Značka ideál! Možná měla Andrea, zauvažovala si dívka pomstychtivě, nějaké exhibicionistické sklony, že si dala postel přímo pod okno. Snad alespoň používala rolety. Brrr.
,,Na co tak koukáš?“ poškrábal se v krátkých, stále ještě mokrých vlasech Turek. ,,Vždyť jsi tady už,“ podotkl malinko provokativně, ,,byla.“
A doufám, že my dva měli rolety zatažené, napadlo dívku, napovrch se však jen pousmála. ,,Nic nic. Jen... že jsi to tady všechno nechal jak to bylo, když Andrea odešla. Viď že jo?“
Malý strážce zákona vypadal překvapeně, jakoby ho ta informace zaskočila. Nakonec velmi pomalu kývl. ,,Víš, že máš pravdu?“ broukl zamyšleně a otevřel dveře dokořán, kriticky přejížděje očima po tom všem, okolo čeho denně chodil, zcela jiným pohledem. ,,Hm, asi by to chtělo změnu, co?“
,,Pokud nechceš bydlet v ložnici, která,“ ukázala zubící se Tereza na barvy koberce a stěn, ,,vypadá jako hnízdečko lásky dvou padesátiletých lesbiček, tak asi jo.“

,,Hey ty!“ neuvažoval, zda si dovoluje příliš a prudce novinářku lapil za paži, hrubě ji, smějící se, házeje na postel. ,,Nebuď drzá. Já tady skoro vůbec nejsem! Chodím se sem,“ nedovolil dívce vstát a místo toho ji počal lechtat pod pažemi a na bocích, ,,jen vyspat!“
Tereza pištěla a pokoušela se mu vymanit: konečně se vymrštila – jen aby se spánkem praštila o Andreiono okno. JAU! Přece jen to ta mrcha měla dobře vymyšlené.
,,Není ti nic?“ znejistěl policista, když se Češka s bolestným výrazem chytila za hlavu a posadila se.
,,Dobrý.“ Mávnutí ruky to odbylo a dívka se už zase věnovala kamarádovi. ,,Fakt by to chtělo změnu, Semi. Tohle na tebe nesedne.“
To teda ne, souhlasil s ní v duchu a sám v sobě se zhrozil: co si o takové strašné ložnici musela pomyslet Kateřina? Zadoufal, že se tedy věnovali pouze sami sobě natolik, aby se nestihla moc rozhlížet.
,,Ale stejně je sobecká,“ pronesla do nastalého ticha Tereza, která se najednou zamračila. ,,Alespoň myslím.“
,,Ech...“ rozpaky se na Turkově obličeji promítly velmi výrazně. ,,Však víš, že je to má chyba. Neměl jsem tě tam vodit a už jsem se ti za to mnohokrát omluvil.“
,,Vím. Teď ale myslím tvou ex. Proč to dítě vůbec křtila?“
Gerkhanovi spadla čelist. ,,Tak teď nevím, jak to myslíš.“
Pohodila dlouhými blonďatými vlasy, až se jí rozlily po ramenech. ,,Nevím,“ pokrčila jimi. ,,Nic mi do toho není, to je jasné. Jen mi přijde, že je to takové divné. Na základě toho, že ona v něco věří, zařadí své děcko do stejné skupiny, aniž by mu dala šanci na názor. Není to divné? Proč má to děcko být od tří měsíců, nebo kolik mu je, křesťan?“
Semir pochopitelně pokřtěný nebyl a jak vidno, Češka také ne. Nevěděl však, co mračící se reportérce, která seděla na posteli, povědět. Měl velmi silný pocit, že plavovláska o věci uvažovala velmi dlouho – a teď teprve přestala držet jazyk za zuby.
,,Jako... chápeš. Víra je něco, pro co se máš rozhodnout, ne? Nebo spíš k tomu buď dospět, nebo ne. Co ti dává právo určit víru někomu, kdo je totálně bezmocný?“
,,Wox.,“ Turek se zavrtěl, ,,oni to berou jinak. Musíš se na to dívat z jejich pohledu. Pro ně je to to nejlepší, co mohou udělat, ne? Tak to pro to dítě dělají. Z lásky. Vím, že Andrea Tobiase miluje, takže dělá jen to, co považuje za dobré. Chrání ho tím.“

,,Hm... hlavně že ona je dokonalá, co,“ ušklíbla se blondýna. ,,Dítě pokřtí, alibistka... a přitom se klidně rozvedla a začala si s tvým kamarádem, se kterým pak roky žila na hromádce. Fakt ideální.“
,,Wox.“ Semir teď zazněl prosebně. ,,Chápu, že na ni máš vztek... ale je to moje bývalá žena. Tak mě nenuť, abych s tebou v takových věcech souhlasil. Nechci se o tom bavit. A pak... pořád si myslím, že udělala co nejlepší věc pro své dítě. Vždyť i když je pokřtěné, neznamená to, že musí být křesťan, ne? Pořád má svobodnou volbu.“
,,No jo, no jo,“ zabručela a nechala se jím k němu přitisknout.
,,Jsem rád, že už se na mě nezlobíš,“ broukl muž, hladě ji po plavých vlasech, až se k němu namáčkla ještě víc – dobře věděl, že stačí chvilku jí cuchat pramínky a dívka je vláčná jako stuha. ,,Chyběla jsi mi.“
,,Ty mně taky,“ vzdychla usmířeně a zavřela oči: Andreu okamžitě pustila z hlavy, připadajíc si velmi uvolněná a v bezpečí.
Zanořil jí bradu do kadeří: bylo mu příjemně. Seděli spolu bez hnutí, dokud nezavřískal zvonek u dveří – Wox si s nevolí pomyslela, že jeho odporně agresivní tón jistě musela vybírat Andrea.
,,No,“ Semir vstal a upravil si tričko, ,,to bude Tom. Slíbil jsem, že si dneska zahrajeme na play station.“
Tom. Slečna se také zvedla, jen stěží skrývajíc zklamání. To zase bude!


Arrow



,,Nazdááár, brácho!“ vycenil tesáky Tom a zašermoval před sebou lahví s něčím, co vypadalo tvrdé jako beton. ,,Tak co, už jsi to nažha....“ modrá očka mu padla na za Turkem stojící postavičku a jeho nadšení se o poznání zmenšilo. ,,Hm... doufám,“ otevřel pomyslný barel s toxickou náplní, ,,že mě tomu svému kámošovi představíš, Semire. Vypadá sice jako Wox... ale tu bys na PÁNSKOU JÍZDU nebral, že ne?“
,,Ach chápu,“ zvedla dívka bambulatý nos. ,,Nejsem vítaná. Ok. Tak já přijdu jindy.“ Natáhla se pro tenisku, turecký strážce zákona ji však lapil za loket, což Kranich ocenil rezignovaným vzdychnutím.
,,Počkej, Terko.“ Mladému policistovi bylo hloupé dobrou přítelkyni vyhodit, jenže Tomovi opravdu slíbil, že se po dlouhé době sejdou jen oni dva. ,,Tak se chvíli zdrž... ale chtěli jsme si zahrát něco na play station, tak aby ses nenudila...“
Dívka však očividně ožila, ač byla plná rozpaků. ,,Já nebudu rušit,“ hlesla nezvykle pokorně, pohled upřený kupodivu na Kranicha. ,,Nebudete o mně vědět – nachystám vám něco na pití a na jídlo...“
I modrookého strážce zákona tím zaskočila: patologická Woxyina nenávist k domácím pracím byla v kruhu jejích přátel dostatečně známa – dívka musela mít silný důvod, aby se do nich dala dobrovolně. Očividně byla ochotna udělat cokoliv, jen aby nemusela... co? Být doma sama? Být, Kranich se v duchu ušklíbl, s Paulíčkem mazlíčkem králíčkem? Rozhodl si zachovat tvář a tak jen neutrálně pokrčil rameny.
Semir na blondýnu nenápadně mrkl a ta položila tenisku na zem s očividnou úlevou.

Nutno říci, že se pánové nezachovali zrovna zdvořile: jen co vešli do obývacího pokoje, padli do měkkého pohodlí pohovky a za chvíli již ječeli jako puberťáci, když se jejich závodničky předháněly na virtuálním okruhu, jakoby řízení neměli dost v práci.
V gamblerském zaujetí ani nezaznamenali, jakým způsobem před nimi přistála mísa s chipsy, dvě orosené sklenky s vychlazeným pivem, které se po vypití měnilo na nové: jejich vřískání se umocnilo pokaždé, když vjížděli do prudké šikany a joysticky jim v rukách málem vzplanuly. Konečně to Semir v jednom ze závěrečných kol nabořil do pilíře mostu a ztratil rozhodující náskok, takže Tom mohl dokončit poslední, OSMDESÁTÝ okruh v klidu. Jakmile mu před nosem zamávali kostkovaným praporkem a elektronická hosteska s pixelovými sedmičkami mu předala pohár, Kranich se rozjásal, málem tanče po pokoji. ,,Jsem dobrej, dobrej, prostě dobreeeeej!“
Gerkhan do sebe hodil hrstečku na oleji přepálených brambůrků, výraz kyselý jako moravské zelí. S kamarádem se v rozjařené pýše vsadil, že kdo prohraje, bude vítěze po celý další týden v práci považovat za nadřízeného: oni dva se vždy škorpili, kdo z nich by, kdyby to bylo nutné, byl ve vedení a kdo by poslouchal. Turek měl teď postaráno o pět pracovních dní plných narážek a špiček – a až se o jeho utrpení dozví Jolly, zasteskl si mladík v duchu, teprve nastane teror. ,,Blahopřeju.“
,,To nic,“ pocuchal mu rozverný Tom krátkou tmavou čupřinku. ,,Však můžeš trénovat, ne? Příště mě TŘEBA porazíš,“ zazubil se a padl zadnicí zpět na sedačku, k níž se ještě před chvílí zdáli oba přilepeni. Utřel si ústa po zlikvidování posledního hltečku již zteplalého piva a, netrpící před nejlepším přítelem nejmenšími rozpaky, bez uzardění přiznal malý problémek. ,,Trochu mi po tom sportu vyhládlo, kámo...“
,,Hned to bude!“ Turek doteď civěl na obrazovku, kde je sedmičky zvaly k další Velké ceně, tentokrát k okruhu v Monaku a snil o úspěšné odvetě. Hned však vstal a metelil si to do kuchyně: teprve teď si vzpomněl na to, že má ještě jednu návštěvnici a svědomí měl jako ostravské uhlí.

Na lince našel nachystané dva obložené talíře, s nimiž si očividně dal někdo práci: papriky, kousky salámu, oliv a sýra zdobily nakrájené, pomazánkou potřené jednohubky, které jakoby se měly ucházet o nějakou cenu. Autorka se očividně nudila a tak si s jídlem pohrála – ale kde byla?
Přistěhovalec z Anatólie se znepokojeně rozhlédl: bylo by mu líto, kdyby se slečna nakonec sebrala a odešla domů, aniž by se alespoň rozloučila.
Byl by se otočil a šel prohledat byt, kdyby nezahlédl nohu, co trčela zpod stolu. Zvedl obočí. ,,Wox?“ Když se nedočkal odpovědi, se zavrtěním hlavy klesl na všechny čtyři, soukaje se do malého prostoru jako pes, který se noří do chodeb doupěte pro lišku. Narozdíl od záludného jezevčíka se nedočkal hryznutí a s vytím od spokojené vítězné rezavé šelmičky neutekl. Dívka se zády opírala o topení, hlavu položenou na rameni a tichoulince spala: ke snům jí možná přispěla i otevřená, jen nedbale zátkou ucpaná láhev vína, co jí spočívala po boku.
Gerkhanovi na moment vyschlo v hrdle, když si mohl konečně v klidu prohlédnout vinětu: přinesla mu dnes večer stejnou značku, jakou spolu pili tehdy před léty. Nesehnala sice stejný ročník... ale byl ten Cabernet náhoda, nebo ne?
Koneckonců, od té noci, kdy spolu po Andreině hysterické scéně skončili s novinářkou nejen u skleničky, ale i v jeho tehdy ještě manželské posteli, uběhnou za pár dní čtyři roky...
Že by si to, vzedmula se v něm spokojená ješitnost, chtěla zopakovat?
Možná vidím něco, kde nic není, napomenul se, ale něco v něm bylo přesvědčeno, že nejde ani o náhodu, ani o shodu okolností.
Vždyť, rozsvítila se mu hnědá očka, za mnou přišla sama... a očividně tu chce zůstat! Třeba doufá, že až Tom odejde...
Olízl se rty, jak mu přece jen vytanulo na mysli, že by možná i rád vyzkoušel, jaký rozdíl by mohl být mezi jednadvacetiletým nezkušeným skoroděckem, které si odvedl do ložnice on a o čtyři roky starší slečnou, jíž dal školu padesátiletý právník.
Vzápětí se za tu úvahu styděl, ač ho omlouval už ten základní fakt, že byl chlap a takové myšlenky jsou pro toto plémě normální.

Pročistil hrdlo zakašláním a jemně dívce zatřásl paží. ,,Terezko... vstávej. Je ti dobře?“
,,Mhhhm,“ zamručela a víčka se jí zachvěla, aby si přejela dlaní přes obličej. ,,Bože, jak dlouho jste hráli?“
,,Dlouho,“ usmál se na ni a soukal se ven, aby jí mohl pomoci nataženou rukou: nezapomněla spolu se sebou osvobodit i dosud poměrně plnou lahev. Mírně se motala. ,,Moc hezké místo pro odpočinek,“ ušklíbl se a když nereagovala ničím jiným, než trpkým výrazem, pokynutím jí naznačil doporučenou trasu. ,,Pojď za námi, Wox. Děkujeme za jídlo, dáme si ho všichni tři.“
Sledovala, jak na sebe opatrně vrší oba talíře, načež se nechala odvést do obýváku jako ovečka: Tomův doteď ještě uchovávaný úsměv vítěze splasknul jako špendlíkem propíchnutý oranžový balon s obrázkem Paroubka z předvolební kampaně ČSSD. I Kranich v blahém oslnění z triumfu zapomněl, kdo ho celou dobu zásobil studeným pivečkem.
Dívka se uvelebila v křesle, zatímco oni zaujali pozice na sedačce: muži se vrhli na jí připravené malé mňamky a ona sáhla po sklenici, plníc ji rudým vínem.
Semir zúžil oči: stále žmoulal výtečnou jednohubku, nepřestal se však ovládat jako stále vyhladovělý Kranich a letmo pozoroval novinářku, která vytrvale upíjela z průsvitné číše, vydatně ubírajíc z jejího obsahu.
,,Mách tho dobhý,“ zahuhlal nenasytný, stále však štíhlý modroočko s plnou pusou a zatímco levá ruky odhazovala párátko, druhá se již sápala po dalším kousku nazdobeného pečiva.
Nevymáčklo to z ní žádnou reakci, snad až po minutě pokrčila rameny. ,,Jestli nebudete mít dost, mohu skočit do večerky.“
Majitel bytu jí věnoval povzbudivý úsměv a přisunul se blíže. ,,To je dobré, Teri. Moc děkujeme! Ještěže jsi tu nakonec zůstala, že, Tome?“
Dokonce i Kranich pokýval hlavou: pomocí jídla si ho šlo snadno ochočit, což velmi brzy zjistila (a čile toho využívala) hlavně jeho milovaná Kar.
Wox si však povzdechla a pak upřela zrak na neuvěřitelně ohavný obraz nad televizí, který, aniž by to dívka věděla, namalovala Andrea Schaffer v záchvatu iluze, že v ní dřímá nejen průměrná vařička kávy na stanici Dálniční, ale i skrytá umělkyně: abstrakce vypadala jako hnědý barevný flek, ošklivá nahnilá brambora osypaná růžovými fleky, která se pokoušela znásilnit oranžovou skvrnu s rudým srdcem na pravé straně. Aniž by z příšernosti spustila zrak, Češka jen malinko pohnula rty. ,,Paul se chce kvůli mně rozvést.“

Před chvílí velebená jednohubka vlétla elegantnějšímu policistovi rovnou do plic a nebožák se rozkašlal jako stižený tuberou.
Gerkhan mlčel: koneckonců, tak nějak to vytušil, Kellerová mu tehdy řekla, že to očekává. Pak mu však došlo, že on vlastně ,,neví“, že dívčina láska vůbec ženatá je! Návštěvou u Evy se pochopitelně před Wox nechlubil! Rychle ze sebe tedy vyrazil špatně zahrané překvapené vykviknutí a aby zamaskoval svou pozdní reakci, uhodil dusícího se přítele do zad. ,,On... on byl... je...?“
,,Já nejsem žádná coura,“ zavrčela plavovláska, jakoby čekala, že právě takový názor padne. ,,On.... Paul, on...“ Nabrala vzduch do plic a sklíčeně jim v ohromně osekané zkratce vyprávěla všechno to, co Semir jako detektiv dávno zjistil a co jako drbna již dávno svému vyššímu příteli vyzvonil. Oba tak věděli, že Paulovi zemřel syn a že měl poté velké potíže s alkoholismem, zatímco dívka to ve svém vysvětlování zaonačila jako ,,tragédii v rodině“ a pak ,,osobní problémy“. Vydrželi to však a nevyměnili si významný pohled, ani když se blondýna odmlčela a pohlédla si do klína. ,,Věděla jsem, že je ženatý od první chvíle, ale taky jsem věděla, že jeho žena o mně ví, že mají takový divný vztah. Asi to dělá kvůli mně,“ navázala přidušeně. ,,Aby mi nikdo nemohl nadávat, abychom spolu byli naprosto férově... ale stejně se necítím dobře. Jakoby... se na mě moc vázal. Nechci být jedinou věcí v jeho životě,“ skončila tiše a pořádně si zavdala – tentokrát přímo z lahve.

Tom si s cvaknutím a následným zasyčením otevřel plechovku Heinekenu. ,,Mno,“ protáhl, uvolněný po pár pivech a tak nehledící ani na Semirův varovný pohled, ani na svůj ještě před pár vteřinami hluboký vděk za připravené jídlo, ,,kdo by to čekal, že?“
Vzhlédla. ,,Hm?“
Po snaze o záchranu dosud příjemného večera skočil Gerkhan, ladící příjemný, uklidňující tón. ,,Woxy, já chápu, že byl ženatý, to koneckonců ani není tak moc tvoje věc, pokud byl na tom dohodnutý se svou ženou. Ale,“ přešel bez reakce Tomovo odfrknutí, ,,asi bys... asi bys měla vzít do úvahy jeho věk.“
Blondýnka se zavrtěla, křivíc rty.
,,Je mu padesát, Terezko,“ řekl Turek tiše, s nepříjemným vědomím toho, že více méně opakuje argumenty, které ve prospěch konce vztahu Kellera a Wox snášela profesorka ekonomie. ,,Má poslední šanci mít rodinu. Dítě. Myslela jsi na to? Co když si je bude přát?“
Sekla rukou do vzduchu, jakoby mohla nijak milá slova srazit na zem a zadupnout je. ,,Já jsem k němu upřímná!“ štěkla, ve tváři rudá – a téměř jistě nejen z vypitého vína. ,,Řekla jsem mu, že dítě ještě takových deset let nechci.“
,,A on?“
Nazlátlé vlasy se rozlétly, jak jimi jejich majitelka vzpurně trhla. ,,Že si to mám rozmyslet. Ale nerozmyslím! Miluji novinařinu, musí mě brát takovou, jaká jsem, ne? Já mu řekla pravdu, mám svědomí čisté. Nehraju si s ním.“
,,Mno.... určitě je nadšený, že s ním nepočítáš,“ uculil se Tom zle a zmačkal vypitou plechovku v silné dlani. ,,Pravá moderní slečna, opravdu.“

Zdálo se, že Wox někdo přiškrtil, tak chraptivý z ní vyšel hlásek. ,,Co... co tím chceš říci? Já jsem s ním přece šťastná a on se mnou taky, miluji ho a on mě! Tak proč si to nemůžeme užít, proč prostě nemůžeme být spolu?“
,,Tome, no tak! Dost!“ zavrčel Semir a pokusil se naklonit mezi něj a Terezu, jenže vrchní ničitel aut byl příliš zaujat tématem a příliš rozohněn zlatým mokem.
,,Já jen,“ usmál se s výrazem tak nevinným, že si přímo žádal úder pěstí, ,,že s ním očividně nechceš žít, ale nemáš problém s ním spát.“
Cukla sebou, jakoby dostala kopanec přímo do hrudi: v ocelově modrých očích se jí zaleskly slzy bezmocného vzteku. ,,Jak tohle můžeš říci? Jako bych byla nějaká cuchta! Já s ním nespím! Já ho MILUJI a z toho plynou i některé jiné věci!“
,,Joooo?“
,,Jo!“ zavřeskla Wox málem hystericky. ,,Myslím na něj, sním o něm... miluju ho! Chci být s ním... jen nechci, aby na mě tlačil!“
,,Tome! Mlč!“
,,Ale,“ nedal se Semirem zastavit oslovený, ,,nepočítáš s tím, že s ním budeš napořád.... a přesto s ním spíš, ehe?“
Blondýnka zalapala po dechu a pak vyskočila, vyrážejíc do protiútoku. ,,To mi říkáš ty? Vy dva?“ rozhorlila se, jakoby na ni útočili oba. ,,Vy, co se doteď chlubíte, jak jste dřív proháněli sukně?“
Kranich potřásl hlavou a sáhl po poslední jednohubce, zatímco Turek jen omráčeně zíral, šokován tak drsnou výměnou názorů. ,,To bylo něco úplně jiného.“
,,Něco jiného?“ ironicky se zasmála, načež ztišila hlas do zlověstného chrapotu. ,,A to jako proč? Protože jsi CHLAP?“
,,Prostě to bylo něco jiného,“ zopakoval Tom, který narychlo nemohl něco vymyslet.
,,Chceš říci,“ z dívky, po jejíž tváři stékaly slzy, se vydralo uchechtnutí, ,,že chlap má románky povolené? Chlap může? Nebo že jsi byl o každé, kterou jsi od svých patnácti dostal do postele, přesvědčený, že s ní budeš celý život?“
,,Wox!“ I Gerkhan se postavil, zděšený, kam až hádka vygradovala.
,,Jen ať se ozve, pokrytec jeden!“ odsekla mu, otírajíc si mokrou tvář. ,,Tak co, Kranichu? Nikdy jsi nechodil s žádnou jen proto, že ti s ní bylo prostě skvěle, že jsi s ní byl šťastný?“Odpověz mi! Myslel sis o každé z těch milenek, kterýma se chlubíš, že je tvá životní láska? Já jen, abych,“ ošklivě ohrnula rty, ,,mohla varovat Kar, pokud jí vykládáš, že ji miluješ. Ono je pak takové vyznání dost o něčem jiném, víš? Takové... hm... nech mě přemýšlet... BEZCENNÉ!“
,,Kar z toho vynech,“ zavrčel muž zlověstně.
,,Ale! Copak! Že by jsi konečně poznal OPRAVDOVOU životní lásku?“ Wox se posadila, třesoucí se rukou si nalévajíc další sklenku. ,,Kolik ti je? Šestatřicet? Sedmatřicet? A Kar znáš JEN půl roku, před ní jsi měl bůhvíkolik holek! Tak jakým právem po mně můžeš chtít, abych si já našla takový vztah v pětadvaceti? To není fér!“
Modroočko cosi zamumlal a pak se raději vrávoravě zvedl, nejistým krokem míře k lednici pro další Heineken.

Dívka si bleskově přesedla na pohovku ke Gerkhanovi a tvář mu plačtivě zabořila do trika na hrudi. ,,Semire, já ho přece miluju... Copak s ním nemůžu být jen tak? Vždyť on mě má taky rád, jsme spolu šťastní! Všechny holky v mým věku si užívají, já Paula miluji a jsem k němu upřímná, proč mám být za cuchtu já? Jen proto, že si ho hned nechci vzít!? Víš, jak se bojím, že se nám to zkazí? Zítra, zítra,“ zbledla, ,,máme jít s Paulem na jeden důležitý ples. Mám z toho takovou hrůzu, co když nás oba ztrapním? A Kranich mi vykládá takové věci!“
Hleděl na to, jak mu pěstičkami svírá černou látku oblečení a neobratně škytající Češku pohladil po dlouhých blond vlasech. ,,Tom to tak nemyslel...“
,,Myslel,“ zahuhňala nešťastně. ,,Je to pokrytec, POKRYTEC!!! On měl v mým věku tolik holek... a ty taky!“
,,To už je pryč,“ řekl asi to nejrozumnější, co mohl.
,,Je mi s Paulem dobře,“ hlesla unaveně. ,,Nechci na tom nic měnit. Zatím ne... to přece není nic špatného.“
,,Já vím.“
Kranich se vrátil bez piva, zato s novým sáčkem chipsů. Nasypal je do misky a jako první ke Gerkhanově údivu nabídl Wox, která, již sedící, dělala, že jeho gesto nevidí.
Místo toho se otočila k příteli. ,,Semi... mohla bych tu dneska zůstat?“
Muž zaváhal: ne snad, že by takový dotaz pokládal za dotěrný a její žádost za drzou. Jak dívka u něj, tak on u ní sem tam zůstali přes noc, sledovali televizi, video a vykládali si, byl to jejich oblíbený zvyk. Jenže za těchhle okolností... ,,Woxy, víš,“ polkl, ,,nemyslím, že je to úplně dobrý nápad. Co by ti na to řekl Paul?“
Nevěřícně zamžikala. ,,Já mluvila o přespání, o popovídání si, ne o nějakých orgiích! Co by mi asi měl asi říci na to, že mám kamarády? Ale chápu. I když ho nemáte rádi,“ vstala a nepříliš jistě zamířila do předsíně, ,,tak je to chlap, že? A vy chlapi spolu držíte. Navzájem se musíte chránit proti courovským bestiím, jako jsem já.“
,,To jsem neřekl a kdyby o tobě někdo řekl, že jsi lehká holka, rozmlátím mu hubu.“ Semir ji znova zastavil, směřuje uraženou slečnu čelem vzad. ,,Vy dva,“ poručil Kranichovi a Wox přísně, ,,už si nedáte ani kapku. A vůbec...“ sehnul se ke skříňce u plazmy a vydoloval jakési růžové DVD, ,,myslím, že nějaká ta Andreina sladká komedy je pro tuto chvíli to pravé, ne?“

Lhostejně ho sledovali, nálada už stejně byla zkažená.
Prci, prci, prcičky, Andreina oblíbená prasárnička, je ještě víc znechutila (i když Tereza byla pobavena Schafferové vadným vkusem a očividně skrytou zálibou pro fekální humor) a tak v závěru přepnuli na Ligu Mistrů.
Na pár dalších sklenek přece jen došlo a nakonec ani nevěděli, jak se dostali do lesbičkové ložnice, kde usnuli poházení jeden přes druhého, takže Semir ze spánku mumlal Wox do ucha, ta mu ležela nohama přes záda, kolem pasu objímaná Kranichem, který byl jednoduše zvyklý takhle v noci chytat svou milovanou Kar.
Upřímně, blondýnka, která se ráno probudila jako první a scénu si měřila vyjevenýma očima, byla ohromně šťastná, když po panické kontrole zjistila, že je opravdu pořád oblečená.



*****


Paul Keller neměl o tom, kde jeho milovaná strávila noc, ani zdání: a ruku na srdce, kdyby se o tom doslechl, radost by mu to neudělalo.
Teď, o takřka 24 hodin později, byl naopak velmi dobře naladěn: ještě voněl sprchovým gelem, svěží a čistý. Trochu vlhké blond vlasy prohrábl hřebenem a zauvažoval nad barvou motýlku, nakonec volíc černý.
Aniž by to mohl vědět, byl ve chvíli, kdy sám sebe spokojeně obhlížel v zrcadle, až příliš podoben tomu, koho považoval za největšího soka. Jak on, tak i Semir si však nelhali do kapsy, pokud se považovali za štramáky. Kellerovi to v tmavých kalhotách a vestičce, na kterou si právě hodil ještě smoking, neskutečně slušelo.
Usmál se na sebe, do vnitřní kapsy vložil peníze, mobil a doklady a zavolal na šoféra, v mžiku už sedaje do limuzíny.
Těšil se.
Ples v opeře byla v mikrosvětě právníků celého Německa ohromná událost plná VIP – ne ovšem rychlokvašných celebrit, ale skutečných osobností. Vrcholní politici, nejúspěšnější kolegové, vše na úrovni, jakou si prosťáček nedovede představit. Rozpočet několikahodinové akce mohla jen závidět kdekterá vesnice, mající menší peníze na celý rok.
Tohle byla jeho příležitost konečně předvést svou milou. Beztak se o nich už šuškalo alespoň v Kolíně.
Usmál se. On sám bezpochyby byl právě jednou z těch sledovaných osobností.
Nemohl se dočkat, až jim spadnou čelisti, když s ním dívku uvidí. Přímo se načepýřil tou představou. Jen aby se nic nezkazilo...


*

,,Ty už jsi tady!“ Blondýnka se rozpačitě zahihňala, když mu otevřela dveře od svého malého bytečku: byli domluveni, že se pro ni staví. ,,Tak... půjdeš dál?“
Keller však zůstal šokovaně stát na prahu, třeštíc na ni zelené duhovky. No to snad....


Arrow


Dívka se usmívala právě s tou roztomilou nesmělostí, jakou u ní nesmírně miloval: při pohledu na jeho tuhnoucí rysy se jí však koutky rtů stočily dolů a novinářka nejistě přešlápla. ,,Já.... nesluší mi to?“
Polkl a změřil si jí pohledem. Ale ano, slušelo jí to. A jak! Vlasy si narovnala a sčesala na stranu, jemným, ale výrazným líčením vynikly jak oči, tak měkké rty a dobře vybrané oblečení jí ubralo na nedostatcích postavy – přesto byl právě v něm problém.
Češka se oděla do černého kalhotového kostýmu s bílou košilí a tmavou oblíbenou národní bižuterií, které jí sice skvěle seděly, ale... na ples se rozhodně nehodily.
Kousl se do rtu a vynadal si do hlupáků: měl to tušit....
,,Paule!“ vydechla vyplašeně a silněji, než měla v úmyslu, mu zatřásla loktem. ,,Co je? Co jsem udělala?“
Povzdechl si. ,,Terezko, sluší ti to. Moc.“ Sklonil se a věnoval o moc menší slečně polibek na ouško, zároveň praštěn do ucha parfémem tak vlahým, sladkým a přitažlivým, že ji bez ohledu na prekérní situaci málem kousl do měkké kůže. Vzpamatoval se. ,,Problém je, maličká, že... tento ples... není takový, aby se v něm chodilo... v kostýmku.“
Ocelově modré oči zamrkaly a dívka se od něj odtáhla, ústa pootevřená. ,,Aha.“ Pozadu došla k pohovce a ztěžka dosedla, vrtíc hlavou. ,,Aha. Paule, promiň, ale já nikam nejdu.“
Bez ohledu na pekelně drahou látku smokingu poklekl vedle ní. ,,Terezko, vypadáš fantasticky, věř mi. Mně je jedno v čem jdeš.“
,,Ale JIM nebude, že?“ ozvala se hořce, teď až příliš dobře chápajíc, o co šlo. ,,Byla bych tam za největšího exota. Prosím, Paule, pochop to, já tam nemůžu. Mrzí mě, že jsem ti to slíbila.“
Mlčky jí popadl ruku a líbal zápěstí: bylo to příjemné a jemně lechtavé, leč její zachmuřený výraz to nezměnilo.
,,Naštěstí,“ zamumlal a znovu jí něžně poceloval pokožku, ,,jsou i alternativy.“
Zvedla obočí, zatímco právník se spokojeným úsměvem vstával a prsty mu zajížděly do vnitřní kapsy, odkud se vynořilo chromované tělo luxusní Nokie. Stačilo pár vteřin hledání v seznamu a muž si mobil přitiskl k uchu, věnuje udivené slečně povzbudivý úsměv. ,,Mám mnoho známých, Terezko. Někdy se to hodí.“
Naklonila hlavu v záchvěvu pobaveného šibalství. ,,Nech mě hádat: dluží ti službičku.“ Zazubil se a ona pohodila vlasy. ,,Je v Německu alespoň někdo, kdo ti ji nedluží?“
Kývl. ,,Pár takových by se našlo. A, zdravím vás, Jorge. Taky Paul Keller... ano, přesně tak..“

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
***


,,Kellere!“ muž, který vyšel ze dveří umístěných mezi sloupy z růžového mramoru, měl ladně vypočítavý krok a štíhlou postavu.
,,Omlouvám se, že se ozývám tak pozdě... otázka aktuální potřeby,“ zasmál se advokát uvolněně a zatáhl za ruku poněkud otálející blondýnku. ,,Tereza Wox z Die Welt. Moje přítelkyně, Jorge – a vaše práce.“
,,Dobrý den,“ pípla nervózně a přešlápla: tmavovlasý muž odpověděl a zatímco si jazykem mnul dásně, až se mu legračně vydouvaly tváře, bez skrupulí jí podrobil důkladnému zkoumání. Měla tendenci se schoulit, schovat se nebo utéci, tak nepříjemné byly temné duhovky, co jí přejížděly po těle a nacházely každý jeho nedostatek – a že jich bylo! Přímo cítila pohrdání a nechuť, které se mladík ani nepokoušel skrýt, když zíral na macatá stehna, kulatý obličej a příliš oblé boky. Ohrnul rty. ,,Uvidíme, co se dá dělat.“
Ztrápeně příteli stiskla ruku. ,,Pauleeee....“

Ať byl jak chce nepříjemný a dával jí jasně najevo, s jak ohromnou nelibostí upraví jeden ze svých starších modelů na její ošklivou postavu, muž byl profesionál.
Kellera usadil do salonu pro návštěvy a nechal mu naservírovat pravou brazilskou kávu: Wox poručil, aby ho následovala do nitra domu, kde měl návrhář svůj ateliér, v němž již netrpělivě posedával další Jihoameričan – jak se ukázalo, vizážista.
Slečna, jíž byl tento svět zcela vzdálený a svým způsobem jeho pozlátkem pohrdala stejně, jako se hnusila jim dvěma, byla v pokušení utéci, ovšem brzy byla vržena do takového víru, že málem nestačila dýchat.
Ani se nestačila nadát a první z mužů jí nepříliš citlivě sebral míry, štěkaje na ní pokyny. Jeho, jak se později dozvěděla, bratr ji zase málem odtáhl do vedlejší místnosti, vrče nad údajně neuvěřitelně příšerným účesem, co si udělala a hrubou pletí, kterou si nechala zkazit. Stačily tři minuty, aby si přišla děsivě ošklivá a do očí jí vhrkly slzy – jejich počet ještě znásobilo, když jí muž hrubě zahnul hlavu do koryta kadeřnického umyvadla a pustil se do mytí a pak rozčesávání vlasů tak drsně, že co chvíli dusila vyjeknutí.
Už po týdnu si nemohla vzpomenout, co přesně tam s ní dělali, aniž by jí jen jednou jedinkrát naznačili, že je pro ně člověk:
Jisté však je, že když se nakonec podívala do zrcadla, užasla: rovné dlouhé vlasy se proměnily v nablýskané zlaté tuhé vlny úplně jiného tvaru, než by jí udělala kadeřnice – tohle byl účes modelky z první stránky časopisů.... Oči jí zvětšily perfektně nalíčené řasy a lesklé stíny odstínu modro-tyrkysové, zatímco ústa zvýraznila, leč ne nějak vulgárně, rtěnka tlumené korálově rudé.
Obojí ladilo s večerní toaletou: tělo jí halila dlouhá róba nejtemnější noční černi, šaty nijak zdobné, ale krásné svou strohostí jí splývaly po korzetem bolestivě staženém těle až dolů, kde od kolen rozšířené padaly dolů, jen při delších krocích dávaje nahlédnout na lesklé lodičky odstínu rtěnky. Drobná ňadra a příliš silná ramena návrhář skryl pod jakýmsi šifónovým šálem jásavé barvy tyrkysu.
Celek vypadal pestře a přitom úhledně, jemně a přitom sebevědomně: dívka neodolala a zatočila se, až se jí lokny rozlétly a šaty zavířily – jako předtím málem kníkala nad svou šeredností, teď si připadala jako princezna.

Paul, který slyšel kroky, si to očividně hned poté, co vyšla ze dveří, myslel také: s úsměvem odložil kávu i noviny, aby vstal a políbil přítelkyni na tvář, zatímco se tak k němu rozpačitě tulila. ,,Jsi nádherná,“ zašeptal, zatímco se novinářka tetelila blahem. ,,Pánové,“ zvedl se ke svým kysele se tvářícím klientům, ,,děkuji. Šaty vám vrátím zítra kolem šesté večer, pokud vám to vyhovuje.“
,,Hm,“ zabručel bližší z bratrů. ,,A ať na ně dává pozor, Kellere,“ pokračoval ve svém neuznání Wox za člověka hodného konverzace. ,,Na tenhle model,“ nahnul se a nespokojeně upravil Tereze konec černých, nad loket sahajících rukaviček, ,,byste musel pár měsíců šetřit i vy.“
Dívka šokovaně otevřela ústa, blonďák však s klidem kývl hlavou. ,,Jistě. Tak se mějte pánové...“ odvedl Wox k autu, kde je jen a pouze rád přivítal řidič, nešetřící komplimenty na nový slečnin vzhled.
Nemohla tomu uvěřit: jen hodina.... a měla dojem, že v limuzíně sedí někdo docela, docela jiný: přitiskla se ke Kellerovi, který se dmul pýchou a líbla ho na dokonale hladce oholenou bradu. ,,Děkuju...“
Jen se zasmál a pohladil ji po stehně. ,,To nic. Hlavně, že už můžeme jet!“


Arrow


Budova Opery byla jedinou divadelní scénou, která v nad Rýnem se tyčícím městě platila za skutečně velkolepou: právě zde se odehrávala nejprestižnější představení světových autorů, kde se v obsazení blýskalo jedno jméno jasněji, než druhé. Ostatní divadla působila ve srovnání s Operou jako chudinké studentské kluby spolků amatérských herců.
A sama scéna jakoby své výsadní postavení chápala.
Ač to Wox nemohla vysvětlit, ten pocit ji lapil pokaždé, když kolem nádherné novo klasicistní budovy procházela: to nepopsatelné emanující fluidum vědomí si své vlastní nezastupitelné dokonalosti, které čišelo z majestátních zdí a antických sloupů.
Večer, který se na Kolín snášel, jakoby kouzlo podtrhl a řeka, která se stavbě vinula u pat, v rozechvělých vlnách odrážela její světla, klaníc se v touze stát se jí ozdobnou šerpou.
Dívka vzdychla a zatnula pěsti, strnulá nervozitou.
Neuniklo mu to. S úsměvem vzal její drobnou ručku do své a rty polaskal krátké buclaté prsty. ,,Neboj se, maličká. Jsi nádherná, chytrá slečna... a jsi tu se mnou. Není se čeho bát.“
Pokusila se mu zvednutí koutků oplatit, ale byl to jen lehký záchvěv.
Řidič limuzíny zcela profesionálně nereagoval na dění na zadních sedadlech, zato si čile všímal situace před volantem a přišlápl brzdu: bezvadné, jako Paulovy polobotky naleštěné vozítko si to doklouzalo před honosný, karyatidami zdobený vchod divadla, odkud se – Tereza se v tu chvíli neubránila úšklebku – jako vyplazený jazyk táhl rudý koberec.
,,Tady si někdo připadá hodně důležitý,“ uniklo jí drze.
Muž však kupodivu souhlasil, kývaje hlavou. ,,Také mi to přijde přehnané. Jako parodie na ples ve Vídni. Nicméně... ten náš právnický rybníček není zase tak široký a když už se jednou za rok sejdeme, chtějí mnozí, aby bylo znát, že z oken bude tryskat elita.“ Pokrčil rameny a spiklenecky se zazubil, jakoby chtěl Tereze říci ,,tak jim to dopřej.“
Než stačila odpovědět, auto stanulo docela: blonďák šoférovi vyslovil své díky a vystoupil, aby se briskně přesunul na druhou stranu a otevřel dveře dívce, nabízeje jí rámě.

Ráda přijala, chytajíc se ho s křečovitostí topícího se, kterému mezi prsty uvázlo příslovečné stéblo: strašlivě se bála, že hned po prvních krocích upadne a ztrapní se.
Mužské sevření však uklidňovalo a vedlo: poslušně, pokoušejíc se působit elegantně, kráčela směrem k dokořán otevřené tlamě brány do noblesní pasti.
Oči upřené jen tam, přesto periferním viděním zachytila zvědavé pohledy, které na ni vrhali přítomní novináři a sem tam zvednutou vlnu vzrušeného hovoru: ne snad, že by byl ples Právnické komory velkou událostí, ale během letní okurkové sezóny bylo každé téma vítané a koneckonců se dnes večer mělo objevit dostatečné množství VIP včetně kancléřů Angely Merkelové a Gerharda Schrödera. Příjezdová cesta byla v obležení reportérů a fotografů - někteří očividně poznali kolegyni.
Polkla. A je to venku... Paul byl dostatečně známý – a teď vyšlo najevo, že k němu ona patří... co se pak stane? Doufala, že nic. I když, zamrazilo ji, ani žurnalistický rybníček nebyl nijak široký. Minimálně drby z toho budou.
Keller se stačil zubit na všechny strany i tlumit její obavy: ,Neboj se,“ pronesl polohlasem, zatímco k sobě dívku přitiskl. ,,Dovnitř už tisk nesmí. Vždy fotí jen tady. Tak se,“ zastavil se a zapózoval mladé zrzavé fotografce, ,,usměj, malá.“
Pokusila se o to: vzápětí už ale děkovala nebesům, když je oba objaly studené stěny honosné vstupní haly. Bílé maso mramoru proplétaly rudé žilky, tu krátké, tu delší, sahající až k místům, kde bylo do ušlechtilého obložení zapuštěno osvětlení luxusních zlatých lamp.

Dívka tu nebyla poprvé, ale znovu ji ohromila pompa a bohatost výzdoby: žlutý kov osvětlení a zábradlí se snoubil s křišťálem lustrů, krvavostí plyšových koberců a všudypřítomným nostalgickým leskem opečovávaného mramoru. Necítila se tu dobře, zmocnil se jí nepříjemný dojem, že se zmenšuje – a co víc, že se zdi kolem ní smrskávají, aby se změnily na pouhé mřížoví malé klícky, v níž zůstane uvězněná, odsouzená stát se terčem posměšků přihlížejících zástupů. ,,Paule,“ zašeptala.
Snad ji neslyšel, snad se rozhodl nechat ji rozkoukat na vlastní pěst: s úsměvem pohlížel do stran a na dálku lehkým pokynutím či zvednutím koutků zdravil známé, někdy po mnoha letech opět zahlédnuté tváře, zatímco se ona k němu tulila, plna obav. Dokráčeli k šatně. ,,Potřebuješ si něco odložit, malá?“
Byla by si přála, aby ji tak neoslovoval – ne tady, ne teď. Malá, maličká... z jeho úst ta slova zněla mile, láskyplně a přesto v sobě měla něco, co by přivítala jen v soukromí – něco, co na veřejnosti dokázalo zostudit, ponížit, či vzbudit podezření. Vždyť Wox sama měla někdy, kdy jí ta jména šeptal do ouška během milování, chuť vykřiknout, ať toho nechá, plna odporné představy, že snad Paulova fantazie právě v tu chvíli rozehrála hru na otce prznícího dcerku. Ne, nesnášela to oslovení, pokud nebylo proneseno v soukromí bytu a chvíli sladké bezstarostnosti v souvislosti s prosbou o ovladač nebo přisunutí solničky. Mlčela však a jen zavrtěla hlavou, prohlížejíc si vířící proud hostů.

Vládly tu temné barvy. Až se jí zazdálo, že se ženy domluvily, či snad se jedná o ustálenou tradici: všechny však - až na pár výjimek vínově, mahagonově rudé, noční modři, lahvově zelené či ebenově hnědé – zvolily až černé odstíny rób, které ve všech případech padaly až k zemi. Teprve při detailnějším pohledu na jejich tváře to Tereze došlo: ve věku oněch dam by jakákoliv pestřejší barva působila poněkud... nepatřičně. Všechny přítomné již jistě sfoukávaly z dort všech čtyřicet narozeninových svíček a některé, Wox takřka neslušně zacivěla na bělovlasou ženu v antracitové toaletě, snad i dvakrát! K nim patřící muži pochopitelně věkově ladili a Tereza si brzy uvědomila, že přitahuje zvědavé pohledy ještě předtím, než sama akce vůbec začala: výraznost jejího mládí tu byla kontrastem odpovídajícím tomu, jakoby v tomto honosném žaláři zlata a mramoru vyskočila na zábradlí, vykasala si sukni a začala s jekotem tančit kankán.
,,Vidíš, stihli jsme to.“ Kellera její starosti očividně nijak netrápily a postřehy nepokládal za důležité: když se mu tiše svěřila s jejím poznatkem o stáří účastníků, jen lehce zvedl koutky. ,,Maličká,“ nevšiml si, jak se dívka zatvářila nakysle, ,,tohle je pro nás velmi prestižní akce. Panuje přesvědčení, že je potřeba udržet náležitou úroveň: takže věř, že magistry tu nenajdeš. Každý právník má mít neskutečný pocit důležitosti, jakmile poprvé dostane pozvánku – smí sem jen ti nejúspěšnější v našem mikrosvětě. Tohle, malá,“ naznačil bradou směr ke schodišti, ,,je setkání elity německé advokátní komory. Nikoho pod pětatřicet tu nepotkáš.“
Vykulila oči a polkla: kdyby jí to řekl dříve, nic by ji sem nedostalo. I teď se v ní vzedmula touha obrátit se na podpatku, vyplašena z představy, že je už předem odsouzena k roli vyčnívajícího z davu.

Raději se opět zaměřila na přítomné dámy: módu považovala Wox za věc vrcholného povrchního pokrytectví, přece jen se v ní však ozvala holčička a ona upřela zrak na řádně luxusní a drahé šaty, o nichž moc dobře (a správně) tušila, že by si je nemohla pořídit ani za dva své roční platy. Byla to přehlídka zajímavých a originálních střihů, většinou na míru s vkusem šitých rób, kdy návrhář osobně zařizoval maskování nedostatků postav a zvýrazňování předností, vše s ohledem na věk: defilovaly kolem ní rozparky odhalená štíhlá lýtka, desítky párů vyvalených, dosud nepovadlých prsů i těla cudně zahalená. Účesy většinou napodobovaly ten její: vedly vlny, popřípadě drdoly a jedna poměrně mladá žena se chlubila medovými vlasy staženými do propracovaného copu.
Pokoušela se necivět moc nápadně, pak se však sykavě nadechla. ,,Ta kráva!“
,,Prosím?“ z míry vyvedený Keller zvedl obočí, zatímco dívka znachověla a ukázala na brunetu kolem padesátky, jejíž krk obtáčel chlupatý límec. ,,Nu?“
Wox si nenávistně odfrkla, sledujíc ženskou záštiplným pohledem. ,,Má pravou kožešinu. Z činčily! Víš, kolik těch chudáků zvířátek muselo umřít, aby ta nána vypadala jako pravý papaláš?!“
,,To netuším,“ odvětil klidně. ,,Ale pokud s tím máš problém, řekni jí to. Jen, prosím,“ poznamenal hlasem vytaženým z ledničky, ,,vol použití slov s ohledem na to, co je tu za akci a s kým tu jsi.“
Blondýnka znejistěla. ,,Uuuuhm...“
Pohlédl na ni, v zelených očích laskavou výtku. ,,Stůj si přece za svým názorem, Terezko. Jen ho vyjádři slušně.“
,,Když já nesnáším, když má někdo pravé kožichy. Ha, tamta krá- no jo, já vím. Tamta černovláska snad má plášť z geparda!!! Ti jsou ohrožení!“
,,To bude pouhá imitace,“ odhadl to muž nevzrušeně. ,,A jak říkám, nic ti nebrání v tom, abys vyjádřila své mínění. Do toho.“
Jen cosi zamumlala a přitiskla se k němu, až pokrčil rameny, jakoby lámal hůl nad ztraceným případem. ,,Pokud nemáš nic k odložení,“ kývl směrem k šatně, kde probíhal čilý ruch, neboť i přes letní měsíce přišly mnohé páry v elegantních kabátech, ,,jen si tam něco nechám a můžeme jít.“
,,Nemám,“ hlesla a nadechla se, obávajíc se, že teprve teď vstupuje do kráteru sopky.

Ples pochopitelně neprobíhal v samotném hledišti, divadelní scéna, jindy centrum pozornosti, byla naopak snad jediným místem budovy, které bylo z akce vynecháno. Zato chodby se staly chodníčkem, po němž šlapaly bezvadně leštěné polobotky politiků a špičkových právníků, ledovou dráhou, po níž klouzaly sukně žen a ťukaly podpatky střevíčků: mezi korzujícími se proplétali vyfešákovaní číšníci, tu přinášející jednohubky a chlebíčky, tu balancující s číšemi sektu, aby hosté nemuseli chodit až ke v každém ze tří pater umístěným ohromným stolům s pohoštěním.
Keller, ač se zdálo, že akcí svým způsobem pohrdá, se náhle zdál do bystré řeky vpuštěným lososem: v mžiku se zorientoval a vtáhl za ním vlající poplašenou dívku do nejhustšího chumlu, s úsměvem se míje s kolegy, co jim představované Wox se zdrženlivými výrazy tiskly dlaně na seznámení.
Tereza jim věnovala úsměv, rozkošné pukrle a pár zdvořilých vět: přestože se chovala dle svého nejlepšího svědomí, brzy ji tisklo nepěkné tušení, když ji po rozloučení stále pálily jejich pohledy v zádech. Nebo hůř – v případě žen - na příliš baculatém zadku.
Nemohla nezaznamenat, že dámy ji přijaly o dva řády méně přívětivě, než muži: jejich oči bez výjimky vyzařovaly chladný, ironickým úžasem podbarvený zájem, který se rychle změnil v hodnocení. Přímo cítila, jak na ní ty přísné duhovky nacházejí miliony nedostatků a vždy neomylně našly jediné možné řešení: Keller se musel pominout.
Ten si však dívčina vzrůstajícího zoufalství nevšiml: s okázale neformálním stylem se zdravil s každým známým okolo, dívku vytahuje jako svůj klenot. Za normálních okolností by byla šťastná, pyšná na fakt, že se s ní chlubí, jakoby byla kráska – teď si však nervózně mnula zpocené dlaně, až ji musel zatáhnout do koutku. ,,Co je s tebou, malá?“
Sklopila zrak a přemýšlela, zda to skutečně říci. ,,No... oni mě nemají rádi.“
,,Kdo?“
Pokrčila rameny. ,,Všichni.“
,,Nesmysl,“ odmítl to a rty polaskal vzduch nad černou rukavičkou zahalenou dlaní: přesto se jí zazdálo, že mu cosi neidentifikovatelného prokmitlo na setinu vteřiny divně staženou tváří. Zamračila se, ale moment byl příliš prchavý, než aby se na něj ptala. ,,Hlavně hlavu vzhůru a sebevědomí, Terezko,“ pobídl ji a sebral nejbližšímu servilně se usmívajícímu číšníkovi dvě skleničky ze stříbrného podnosu. ,,Jsi mezi přáteli. Na žraloky se mění, až když zaznamenají něčí slabost.“
Neznatelně upila z perlivého vína narůžovělého odstínu. To tedy budu okamžitě na kusy, pomyslela si. Přesto se pokusila o sebejistější výraz, za což byla odměněna polaskáním na paži.
,,Správně,“ ocenil to a drobátko si lízl, aby pak obsah číšky nenápadně přelil do její. ,,Já nemohu,“ připomněl jí vyrovnaně, když se s rozpačitým smíchem optala, zda ji chce snad opít. ,,A pak... někdy udělá sklenička na kuráž zázraky.“ Zvedla obočí, ale již se nestačila ozvat, neboť ji chytil pod paží a odvedl dále, kde do sebe modrý cigaretový kouř vtahoval podsaditý padesátník, který se při pohledu na Kellera odlepil od zdi a se široce roztaženými ústy se k němu hnal s nataženou pravicí.
Wox si povzdechla.


*

,,Viděl jsi?“ V porovnání s valnou většinou hostů byl tmavooký blonďák v podstatě holobrádek: teď vytáhl zapalovač a beze slova rozžehl stejně starému kolegovi plamínek u válečku drahého doutníku.
Muž se zelenou kravatou kývl na znamení díků. ,,Koho?“
,,Kellera. Šly zvěsti, že si našel nějakou mladou. Má ji TADY.“ Na poslední slovo vkladl důraz, aby bylo zcela zřejmé, že právě tady by se podobné úkazy objevovat neměly. ,,Viděl jsem je.“
,,Hm.“ Zelená kravata nevzrušeně potáhl. ,,Hezká?“
,,Ani ne. Tlustá. Kolem dvaceti.“
,,Dvaceti?“ muž se zakuckal a bez ohledu na pečlivě udržované zdání ležérní důstojnosti stoupnul na špičky, aby si ulehčil výhled na hemžící se účastníky, kterých valem přibývalo: ples samý měl začít za necelých třicet minut. ,,Nevidím...“
,,Šli k baru.“ Plavé vlasy pečlivě sčesané na stranu se jen lehce pohnuly, když jejich vlastník zavrtěl hlavou. ,,Nerozumím, proč to má někdo jako Keller zapotřebí. Nechat ze sebe na stará kolena udělat korunovaného hlupáka od nějaké zlatokopky. Kdyby alespoň nějak vypadala...“
,,Třeba pan docent rád zasunuje do měkkého,“ odtušil s potměšilým úsměvem Kravata a odklepl popel do na stolku ležící kameninové misky. ,,Divím se, že ve svém věku ještě leze holce pod sukni.“
Nutno říci, že všichni tři u stolu pokuřující právníci platili mezi smetánkou za mlaďochy – věkem okolo pětatřiceti, stále si uchovávali zlozvyk mladých hledět na všechny lidi nad pětačtyřicet jako na osoby chystající se ke skoku do hrobu.
,,O to nejde,“ sáhl světlovlasý tentokrát po cigaretě. ,,Spíše mě udivuje ten výběr. Keller má navíc. Když už si nějakou vydržuji, tak snad už pořádnou kočku s nohama až do nebe! Ne, aby mi zaplavila postel tukem.“
Muž se zeleným hadříkem pod krkem vycenil dokonalé, na počet vykouřených balíčků krásně bílé zuby. ,,Ach, pánové, nač ten strašlivý cynismus! Což nemáme žádnou víru v mladou generaci? Ve vztahy? Proč hned mluvíš o vydržování? Třeba je s ním slečna z lásky.“
Oba se zasmáli, pobaveni tou představou.

Doteď mlčící, brandy ze sklenice usrkávající mladík, který trojici doplňoval, schoval do vnitřní kapsy antracitového obleku krabičku sirek. ,,Neznáte Kellera,“ ucedil.
Rázem byl centrem zájmu. Kravata přimhouřil šedé oči. ,,Hm?“
,,Neznáte ho,“ odvětil muž klidně, jakoby ho společníci neprovrtávali pohledy. ,,Asi půl roku jsem s ním pracoval v jedné kanceláři, často jsem ho potkával. Vážení, ten si nenechá dělat na hlavu. Pokud si vybral právě tuhle, bude k tomu mít svůj důvod, věřte tomu.“
,,Jaký? V padesáti našel pravou lásku?“
Milovník brandy s klidem přešel sarkastický tón otázky. ,,Netuším jaký. Ale docent Keller není žádný hlupák, který se nechá znemožnit před celou Komorou kvůli záchvatu druhé mízy. Něco tím sleduje. Neznám jeho pohnutky, ale jsem si jist, že ví, co dělá.“
Blondýn vyprskl. ,,Mladá blonďatá štěrbina. To jsou ty jeho slavné pohnutky. A chlapci,“ se smíchem pohodil bradou, ,,věřte nebo ne, taky bych si byl jist, co s takovou dělat.“
,,Hm,“ zamručel Kravata a poškrábal se v krátkých, lesklých vlasech. ,,A ta jeho? Co její pohnutky?“
,,Neslyšel jsem o ní a neznám ji. Tedy netuším.“ Paulův bývalý kolega se odmlčel, spadaje opět do své obvyklé nemluvnosti. Byla to škoda, jeho kultivovaný projev totiž rapidně zvyšoval úroveň jejich hovoru.
,,Kellerova slečna...“ pronesl světlovlasý takřka zamyšleně a pak spiklenecky mrkl na Kravatu, který mu potměšilý úsměv vrátil. ,,Asi bychom se na ni měli trošku podívat.“


Arrow


*


Statečně zvedla bradu a pokusila se o malinko spokojenější výraz, pomalu přihazujíc malé kamínky na mističky vah, snažíc se o jejich rovnováhu. Klid, pomyslela si. Všichni tady jsou starší... ty jsi toho na svůj věk taky dokázala celkem dost. Bůhví, kde budeš v jejich letech!
Pookřála a Keller jí hned věnoval pousmání. ,,Tak se mi to líbí,“ kývl a využil toho, že se ocitli v koutku, co jim poskytoval droboučké zdání soukromí. ,,Něco pro tebe mám... ani jsem netušil, jak se to bude hodit.“
Znepokojeně přešlápla, ještě víc naplněna úzkostí, když z kapsy fraku vylovil tmavým sametem potaženou krabičku. Proboha. ,,Uhm.“
,,Nečerti se,“ zašeptal a vložil jí roztomilou šperkovničku do dlaně. ,,Dárek má udělat radost.“
Wox nebyla schopna slova, zmohla se alespoň na to, aby nešikovnými pohyby náhle nemotorných prvků osvobodila obsah: nutno říci, že když nenalezla prstýnek, kterého se strašlivě bála, spadl jí ze srdce kámen zvící poloviny měsíce. ,,Paule, je to krásné, ale nemůžu -“
Netrpělivě si odfrkl a sebral šperk, poměrně masivní náhrdelník tvořený kuličkami z pravého rudomořského korálu, do dlaně. ,,Dovol.“ Bez dalších slov se nahnul k dívčinu krku a sevřel do sebe zobáčky zapínání. Ozdůbka byla netypická: z korálů, co obepnuly šíji, padala další navlečená šňůrka až takřka do půli stehen, maličko připomínajíc vodítko. ,,Sluší ti,“ zamumlal.
Hm, možná měl pravdu. Novinářka nejistě zatahala za volně visící konec. ,,Děkuju, Paule. Ale už jsme se dohodli, že dárky...“ V duchu podrážděně pohodila hlavou: řekla mu přece, že nechce, aby jí kupoval drahé věci, ne? Souhlasil! Jakou cenu mají dohody, když jsou odkývány a poté se vesele porušují? Nelíbil se jí ani materiál, ze kterého šperk vyrobili – červený korál byl v mořích ohrožený právě díky tomu, že se z něj dělaly podobné ozdoby. Oč by, kdyby ho nosila, byla lepší než ty okožešinované nány, na které nadávala? Pak se však rozhodla pro kompromis: nač dělat skandál ve chvíli, kdy je na paškálu tolika zvědavých očí, které se jen třesou na její nejmenší chybičku, aby ji mohly rozmáznout na pomluvy zahrnující i Paula. Povzdechla si. Někdy je potřeba stisknout zuby a pár hodin je držet při sobě. ,,Díky Paule,“ dokončila klidně, než stačil otevřít pusu a podrážděně se začít hájit. ,,Pěkné.“
Očividně se mu ulevilo a zelenými duhovkami, již tak nezvykle živými vzrušením ze společenské akce, jasně prokmitla radost: opět jí nabídl rámě a chystal se přednést návrh na zastaveníčko v baru, když mu pohled padl na něco zjela jistě hodného zaujetí. ,,Ach, teď tě musím představit, Terko! Pojď!“
Ač se střevíčky zvedaly na podpatcích velikosti jen symbolické, málem se přerazila, když s ní prudce vyrazil směrem k těžkými závěsy krytým oknům, kde spolu s důstojnými výrazy rozmlouvala společnost. Jak se snažila zamaskovat příliš rychlý pohyb, padla jí ocelově modrá očka na postavu jen pár metrů od ní. Wox zalapala po dechu.

V první chvíli doufala, že se spletla, že ji zmýlilo podivně měkké žluté světlo honosných lustrů: jenže po druhém mrknutí tím směrem nebylo sebemenších pochyb.
Muž, který se s nestoudně samolibým výrazem probíral mísou garnátových jednohubek, byl vyjádřením všeho, co na tomto místě blondýnka rozhodně nechtěla potkat.
V záchvatu břicho tisknoucí paniky se ohlédla přes rameno, alespoň trochu volnější u srdce, že si jí mladík zatím nevšiml a dál se pídil po mořských plodech. Stejně jako na tiskovkách, upomenula se mrzutě. Tam taky chodí jen když má hlad a potřebuje se najíst. Ne, nažrat! opravila se. Protože tohle je zvíře, ne člověk.
Zatahala přítele za rukáv, sykajíc mu do ucha. ,,Říkal jsi, že sem tisk nesmí!“
,,Také ne,“ nepodíval se na ni právník. ,,Postávají u vchodu, pokud chtějí otisknout fotky zevnitř, musí platit agentuře, která ples pořádá.“
,,Ale,“ dívka nepokojně škubla rameny, ,,je tady Robert Dahl!“
,,Kdo?“
Kranichův idol, odsekla malá Češka málem, rozčílena z přítomnosti ztělesnění všech žurnalistických nectností: s mladým mužem stála na opačné straně pomyslné barikády, kde ona zastupovala seriózní Die Welt a Robert nehorázně bulvární (a nehorázně více prodávaný) BILD, který si každé ráno nezapomněl koupit Tom Kranich. Zatímco první, notně méně početná skupina žurnalistů pečlivě ověřovala, analyzovala a zkoumala fakta, druhý rybníček se chvástal úvahami o důležitosti fantazie a realitou čtenářské slabosti pro příběhy – zkrátka, jeho práce se vyznačovala vyšší spotřebou alkoholu, uvolněnou atmosférou v redakci a s tím spojeným vymýšlením zítřejších článků u večerního piva. Nejslavnější Robertovo dílo, titulní článek o tom, že Claudia Schiffer skrytě žije s utajeným synem Adolfa Hitlera, údajně vznikl po jediné skutečně důkladné reportáži Dahlova života – po několikatihodinové investigativní návštěvě kolínského Oktoberfestu.
Dívka se zamračila.
Co tady ten frajírek libový dělá?
Není právník, to ani náhodou ne!
Současně se však musela kousnout do rtu.
Lhala by, kdyby mladíkovi nepřiznala do stropu se vypínající přitažlivost: už tak přirozeně hezký Dahl vypadal v namíru šitém černém žaketu poněkud staromódnějšího střihu jako model z katalogu. Dva tři rozepnuté knoflíčky úmyslně rušily upjatou eleganci a dávaly najevo mladé rebelství, jak se majitel obleku nebál rozčeřit vody, vědom si toho, že jeho líbivé tvářičce bude vždy odpuštěno...
Wox se zaškaredila. Náfuka jeden!

Z jejího zorného pole se však novinář v pár sekundách vytratil: Keller ji držel za paži a nesmlouvavě vedl dál, ve tváři směs vzrušení a – Wox překvapeně zamžikala precizně nalíčenými řasami – nervozity, která se prohlubovala každým krokem, jímž se blížili ke kroužku diskutujících. Muž polknul a zpomalil, takže mu konečně stačila, mlčky očekávajíc, co se zase bude dít.
Zamířil maličko blíže závěsům, kde u jednoho ze stolků bufetového stylu usrkával zlatou brandy nevysoký muž s ohnutými zády: i kdyby někdo přehlédl právě tento znak, požehnaný věk prozrazovaly i bělostné, prořídlé vlasy v černém oděného elegána.
Dívka úkosem mrkla na Kellera, který maličko zaváhal. ,,Pane profesore.“
Stařec nereagoval, pouze dlaní zamyšleně zakroužil sklenicí, až rozvířený alkohol olízl její dosud suché stěny.
Plavovlasý advokát si odkašlal. ,,Pane profesore!“
Trhnutí prozradilo, že oslovení vyladěné na vyšší hlasitost zabralo: muž se v rámci svých možností napřímil a přivřel oči, jak mu již zaostřování patrně dělalo problémy. Sotva si však uvědomil, kdo před ním stojí, vrásky kolem úst se mu ještě více nakrčily, když se mu rty pootevřely ve vřelém úsměvu. ,,Je to skutečně možné? Paul Keller!“
Docent stiskl jeho nabízenou, stařeckými skvrnami pokrytou pravici s nečekanou horlivostí. ,,Těší mě, že vás zase vidím, pane profesore!“
Wox, která to pozorovala s div ne otevřenými ústy, málem zastříhala ušima. No toto? Velký Paul Keller a on se zajíká jako školáček! Než se tím stačila doopravdy začít bavit, pozornost se bohužel přesunula na ni, až prudce trhla bradou.
Stařík, jehož tvář neopouštěl milý úsměv, se k ní maličko naklonil. ,,Netušil jsem, že máš dcerušku. Takovou krásnou velkou slečnu,“ pokračoval bez ohledu na počet akademických funkcí a titulů v typickém stylu mluvy starších lidí. ,,Zdalipak ti jde ve stopách?“

Terezino dobré vyladění se rozplynulo jako pára po vypnutí plamene pod kotlíkem: tak tohle je trapas. Přešlápla a užuž se její ústa rozevírala, aby muže uvedla na správnou míru, když ji předběhl bohatý advokát, který si rychle uvědomil svou do hloubky sahající nezdvořilost a uši mu teď přímo hořely.
,,Omlouvám se,“ vyjekl překotně a chytil do dlaní malou blondýnčinu ruku. ,,Dceru ne. Alespoň,“ pousmál se zase, ,,doufám. Pane profesore, slečna Tereza Wox z České republiky – reportérka deníku Die Welt, studentka politologie a žurnalistiky. A má,“ zrozpačitěl zase, ,,přítelkyně.“
,,Moje chyba,“ odvětil bělovlasý a zpytavě si dívku prohlédl, až té přejelo mrazení po páteři. ,,Velice mě těší, slečno.“
Tereza se lehce uklonila a s diplomatickým úsměvem i ona potřásla k ní napřaženou rukou. ,,I mě, pane...“
Keller se rozmáchl paží, jakoby chtěl vzlétnout. ,,Omlouvám se – znova!“ zaúpěl skoro. ,,Zaskočilo mě, že jsem vás tu potkal. Tedy... Terezko, je mi ctí představit ti pana profesora Aloise Tiefenseeho, vynikajícího znalce ústavního práva, mého bývalého školitele na fakultě a především,“ polkl padesátník, ,,můj velký vzor.“
,,Paul byl vynikající student.“ Stařec si přejel rukou po okraji obleku. ,,Jeden z těch, kteří vám vstoupí do paměti, slečno, víte? Již tehdy jsem věděl, že o něm jistě brzy uslyšíme. A stalo se. Je vždy radost sledovat, že jsou vaši studenti úspěšní.“
,,To zcela jistě,“ pokývala Wox hlavou. Muž se jí líbil, zaujal ji svou vyrovnaností a také k němu, ač ho neznala, pocítila obdiv – musela to být zcela výjimečná osobnost, když byla úcta, kterou k ní Keller choval, tak hluboká a takřka hmatatelná. Haha, bylo zábavné vidět sebevědomím jindy přetékajícího advokáta v docela jiné pozici.
Trojice zapředla krátký hovor: Tiefensee se zajímal o Kellerovy současné projekty a jeho život, nezapomněl se ovšem otázat i na Woxiin život v Německu, hned totiž poznal, že dívka není rodačkou Goetheho země. Mluvil sympaticky pomalu, očividně rozvažuje každé slovo, nepřestávaje však být usměvavý, zdvořilý a absolutně nesvázaný.
Nadšený Keller by si vykládal třeba do skonání světa, leč diskusi jim přerušilo krátké zaznění gongu, neklamný signál, že za pár minut začíná oficiální program.
,,S dovolením vás opustím,“ uklonil se bělovlasý směrem k dívce a kývl na Paula. ,,Také tu nejsem sám. Jistě se dnes ještě setkáme.“
,,V to doufám,“ přitakal blonďák horlivě a pak už s Wox sledovali, jak starý muž dopíjí obsah sklenice a obrací se k nim zády.
,,Nu a teď?“ Tereza k příteli zvedla zvědavá modrá očka.
Právník malou slečnu políbil na čelo. ,,Teď bude slavnostní zahájení.“

Ples zářil skutečně nejvyšší úrovní. Wox byla ráda, že díky Kellerově významné pozici seděli na prestižním místě, uzavřeném balkónku, který poskytoval báječné soukromí a přitom možnost dokonalé pozorovatelny. Blondýnka roztržitě poškubávala volným koncem korálového náhrdelníku, snaže se prohlížet si tváře hostů a přitom neztratit kontakt s děním na podiu – přece jen, Gerharda Schrödera a Angelu Merkelovou, čestné hosty, kteří pronášeli slavnostní zdravici, neslyšíte řečnit každý den! Kancléřce to v černé jednoduché róbě, tak odlišné od jejích nemastných neslaných každodenních sak, velmi slušelo.
Ke svému jedinému slovu se dnes dostala scéna, jejíž nádherně vyřezávaná a sametem polstrovaná křesla byla zatížena těly pozvaných návštěvníků a jejich společníků: blondýnka lačným pohybem lapala v přítmí známé obličeje, rozházené mezi právníky a jejich druhy a družky.
Nutno říci, že ples drnkal na jednu dívčinu skrytou slabůstku: touhu po blízkosti velkému světu. Ano, ostýchala se, jistě, byla nervózní... ale něco v ní se spokojeně vzdouvalo, kdykoliv v davu tváří našla profil ministra nebo předsedy politické strany. Vrněla, že mohla být v jejich blízkosti, koneckonců, i proto ji těšilo být novinářkou – a jedna z pastí, které reportérům hrozí, je vždy možnost, že setřou hranici mezi sebou a těmi důležitými, počínaje se považovat za jednoho z nich. Ano, žurnalistika krmila i podvědomou touhu po důležitosti těch, co byli jinak příliš malí, než aby se referovalo o jejich skutcích... a tak si mohli dodávat pocitu výlučnosti, když slova lapajícím kamarádům zdánlivě nedbale povídali o party s předsedy politických stran, drobných návycích celebrit či hovorech s představiteli státu.
Jak takový vypravěč stoupal v uších posluchačů!
Blaho pro každého, kdo byl do té doby skrčený v koutě.
Tak Wox lačně lapala vše kolem sebe, aby i ona chytila malou trošku odlesku vší té slávy, která byla určena snad všem, jen ne jí. Keller, její rychlostní výtah do toho blyštivého světa Velkých, na ni v jednu chvíli poohlédl a rty se mu zvlnily potěšením, že se dívka konečně začíná bavit.
Skutečně se bavila. Našla Roberta Dahla – mladík seděl mezi dvěmi asi čtyřicetiletými ženami a ospale mžoural, patrně zklamaný, že nenašel žádnou dámu ve své věkové kategorii a tudíž bude tohoto večera nejvýznamnější část jeho těla s největší pravděpodobností zahálet. Tereza se ušklíbla. O kus dál seděl předseda Zelených, na balkóně rozpoznala primátora Kolína nad Rýnem.
Nikdo tu nebyl mladší než ona: pozvané právničky už za sebou musely mít kariéru, což znamenalo vyšší věk a i doprovod jejich mužských protějšků nebyl nijak mladý. Wox ohrnula rty: jasně, sem si spořádaně přijdou s manželkou svého věku, aby vypadali slušně a stejně určitě jeden vedle druhého skotačí s mladou nohatou sekretářkou.
Nebo, zrozpačitěla, jsem moc cynická?
Sálem se rozlehl potlesk, ke kterému se opožděně a poněkud zmateně přidala. To bylo vše?

,,Popřáli nám mimo jiné skvělou zábavu,“ mrkl na ni Keller, moc dobře si všímající, kam byla nasměrována její pozornost. ,,Tak se pojďme bavit.“
Dívka však bez pohnutí sledovala, jak se pod nimi hosté zvedají ze sedadel a v jednom pomalém proudu se valí zpět do chladných chodeb k občerstvení a konverzaci. Bylo to zvláštní. Takové lidské hemžení...
Starší manželský pár, který s nimi balkonek sdílel, tiše vyklouzl dveřmi, takže osaměli.
Kellerovi zasvitlo v zelených očích a přitiskl se ke stehnům dolů nakloněné novinářky, která sebou škubla a otočila se. ,,To nedělej. Málem jsem spadla.“
,,Nepřeháněj.“ Otočil si ji k sobě a políbil, využívaje chviličky soukromí – jakoby byla lóže bublinou uchráněnou okolního ruchu.
Opětovala polibek, zavírajíc modře nalíčené oči, nechávajíc ho pohrávat si s jejími rty. Chytila ho kolem pasu a přitulila se.
,,Dneska jsi nádherná. A budu ti to říkat pořád a pořád,“ zašeptal, když se od ní na moment odtáhl pro doušek kyslíku. Dlaní drsně promnul černou látkou zahalené ňadro a zauvažoval, zda by se ozdobné křesílko, na němž po čas projevu dleli, nedalo použít jako zarážka do dveří, co by jim poskytla patřičné soukromí, aby mohl tohle mladé pružné tělíčko na pár minut povalit na měkký koberec. Při představě, že by si ji vychutnal právě tady, zatímco jim za zády korzují jeho upjatí kolegové, mu začaly být kalhoty pořádně těsné. ,,Terezo,“ zachraplal a druhou rukou si ji přitáhl blíže. ,,Bože, jsi skvělá. Strašně bych tě chtěl, malá...“
Ztuhla mu v náručí už ve chvíli, kdy se začal příliš věnovat její hrudi – teď se mu z paží vykroutila a, snažíc se vypadat nenuceně, upravila si na sobě tyrkysový šifon, hlas však o poznání chladnější. ,,Tedy pojď, Paule,“ sáhla po klice. ,,Jdeme se bavit, ne? A zkusme to,“ odfrkla si, ,,civilizovaně.“


Arrow

*

Ohromná budova opery nabízela nejen samotnou divadelní scénu, ale též opět honosně vyzdobený společenský sál, místo jako stvořené pro akci, která prahla po luxusu a prestiži, jako tomu bylo u plesu Právnické komory.
Dav, který opustil hlediště, se potůčky chodeb stekl do jednoho ohromného proudu, který se jako řeka dral kupředu, aby se rozplynul v ústí oceánu ohromné místnosti s křišťálovými lustry. Stolky se židlemi byly odsunuty do stran, takže prostou manipulací vznikl taneční parket úctyhodných rozměrů, na který navazovaly tabule s občerstvením a do pyramidy vyrovnanými sklenkami šampusu.
Wox s Paulem se loudali mezi posledními. Tereza, ujištěna tím, že mají stůl přidělený na jméno a tím pádem nezůstanou trapně stát, se rozhlížela okolo, se zájmem a zvědavostí novinářky lapajíc každý detail, usmívajíc se nad tím, že minuli již snad páté zrcadlo. Zapýřila se u prosby, aby Keller chvíli posečkal a pak si s nebývalou a pro ni netypickou ješitností prohlédla svůj obraz, víříc černými šaty. Naleštěný kov jí vrátil odraz slečny, kterou nemohla poznat. Vydechla nad sebou samou, ač se za to celkem zdravě styděla. Strašlivě dlouho si nepřipadala tak... hezká. Byl to podivný pocit, jakoby jí cosi lechtavě bublalo na hrudi.
Keller trpělivě čekal, lehce pobavený, částečně pyšný na vlastní výběr přítelkyně.
Společně pak vešli do sálu se zpožděním, zábava již začala a na parketu v rytmu úvodního valčíku kroužili, povzbuzováni hlasitým potleskem a dokonce i ojedinělými výkřiky, oba kancléři, očividně se bavě tou rozvernou elegantní narážkou na velkou koalici.
Blondýnka málem zastříhala ušima, když potlesk vygradoval ve aplaus a skandování: tak oni se i sucharští právníčci dovedou rozšoupnout?
Paul, který si mohl dlaně omlátit a málem hvízdal, tomu napovídal.
Byla ráda. Konečně si mohla připadat jako v normální společnosti, ne v muzeu voskových figurín.

Tanec skončil a smějící se Merkelová, nezvyklá na taková ovace ani na spontánní jednání, si otírala zrůžovělé tváře, nechávajíc se současným partnerem, jindy ideologickým odpůrcem, odvést k přednímu, mimořádně vyšlechtěnému stolu.
Blondýnka se ještě usmívala, když k ní Keller natočil rozdychtěnou tvář. ,,Zatančíme si?“
,,O, to ne, ne ne ne,“ vyjekla málem s panikou a zastavila se. ,,Paule, slíbil jsi, že tady tančit nemusím, že je to hlavně společenská akce! Říkala jsem ti, že tanec nesnáším.“
,,S Evou jsme tento večer vždy celý protančili.“ Přimhouřil zelené oči, střídavě těkaje mezi ní a parketem, na němž se již rozvířily drahé sukně přítomných dam. ,,Fajn. Jdeme si tedy sednout,“ pronesl o poznání chladněji a nabídl jí rámě snad jen formálně, rychle ji provlékaje mezi řadami stolů až k tomu označenému číslem 14.
,,Tebe si,“ blondýnka se předchozí odmítnutí pokusila zamluvit, ,,asi docela považují, že?“ Mrknutím vedle zjistila, že jedničku obsadila kancléřka a do desítky se vůbec stěsnala samá silná a slavná jména hybatelů německého života.
Rty mu zacukaly. ,,Vida, ani nevíš, jak si mě máš vážit.“
,Neskonale se omlouvám. Vaše výsosti.“
Zvedl nos. ,,Mezi ctnosti nás vyvolených patří milosrdenství. Opouštím tedy provinilkyni. Ale ať už se to neopakuje.“
Měla tyhle vzácné drobné hrátky převelice ráda už proto, že byly poměrně vzácné: naklonila tedy hlavu v gestu koketnosti a našpulila pusu. ,,Smí provinilkyně vyvoleného políbit?“
,,Vyvolený si to,“ ušklíbl se pobaveně, ,,ještě rozmyslí.“
Dívka se smíchem vstala a věnovala mu, dominantně sedícímu v důstojném záklonu, hubičku na ústa. ,,Doufám,“ zašeptala, ,,že tím nějak neruším žádná pravidla bontonu, jasnosti.“
,,Asi tak milion. Ale to je jedno.“ Stáhl si ji na klín, i když mu neušly pohoršené pohledy, co po nich vrhlo nejbližší okolí: štíhlá bruneta u osmnáctky po něm nalíčenýma očima přímo šlehla a okamžitě se sklonila ke své společnici.

,,Ech...“ Wox to neuniklo a její uvolnění bylo ve vteřině to tam. Sklouzla mu ze stehen, připravena se poslušně a bez rozruchu vrátit na místo, leč byla lapena za paži.
,,Počkej.“
Sáhl pod sebe a k dívčinu ohromení vylovil ohromnou, nápaditě stylizovanou kytici. ,,Pro tebe, maličká.“
Chvíli si myslela, že jde o pozornost podniku a takový skvost čeká na každou návštěvnici, okamžitě si však uvědomila, že žádný jiný stůl takovou ozdobu nemá. ,,No teda,“ zjihla dojetím, tisknouc si červené růže k hrudi. ,,Ty jsou nádherné, děkuju!“
,,Rádo se stalo,“ odvětil potěšeně a než jí dovolil posadit, znova jí polaskal rty.
,,Doufám, že to není sudý počet,“ uchechtla se, stále se uchváceně probíraje listy květin, pro které měl Keller připravenou i vázu. Trošičku se jí zatřásly ruce, když si uvědomila, že je teď patrně sledována více než jen jeho zelenýma oči. ,,Au,“ sykla, jak se jí v nepozornosti zabodl do měkké kůže trn.
,,Přesně pětadvacet,“ odtušil nevzrušeně a zatímco si utírala krev do papírového kapesníčku, pokynul číšníkovi, který k nim zamířil se stříbrným tácem plným elegantně tvarovaných skleněných číšek, aby dvě z nich s profesionální zdvořilostí postavil nejprve před blondýnku a poté před právníka.
,,Díky,“ poděkoval ten a počal si hrát s útlou stopkou.
,,Ty si dáš?“ otázala se zvědavě, zvyklá na to, že se obvykle nedotkne ani kapky něčeho, co v sobě má náznak promile.
Věnoval jí neidentifikovatelný výraz, který ji však přinutil k přikrčení. ,,Neboj se,“ procedil skrze zuby, ,,nebudu se tady válet na zemi.“
,,Ne, já... já jen...“ Dívka nervózně zaťala nehty do ubrusu. ,,Nechtěla jsem, já...“
Demonstrativně vyzunkl sklenici perlivého vína do samého dna a zvedl se, napřahuje k ní dlaň. ,,Smím prosit.“
Absence tázacího tónu ji zaskočila, ovšem chápala, že ho teď před ostrozrakem ostatních nemůže nechat trapně stát: s těžko skrývaným hněvem se podvolila a chytila jeho dlaně, v mysli myšlenku, proč to Keller vždycky musí tak podivně a nepříjemně zamotat. Opravdový mistr na hořký chuťový ocas po sebehezčím zážitku.

Byl alespoň natolik ohleduplný, aby je zamíchal mezi již kroužící páry, nenechávaje je na očích sedícího publika: s dívce nepříjemným výrazem vítěze ji chytil kolem pasu, zatímco ho neochotně objala kolem krku.
,,To není ploužák,“ napomenul ji se zbytečnou ostrostí.
Jakoby slečně nafackoval. ,,Říkám, že neumím tančit!“ zasyčela vztekle, připadajíc si jako idiot.
Zamručel a bez okolků si jednu její dlaň posunul na záda a druhou lapil do své. ,,V Čechách nemáte na škole taneční?“
,,Máme,“ odsekla. ,,Nechodila jsem tam.“
,,Proč?
Trhla hlavou, už doopravdy vytočená, jen stěží polykajíc protiotázku, co že je mu potom. ,,Proč? Protože,“ přiznala zhrzeně, ,,nevím, proč bych měla platit nějaké kurzy, kde bych celou dobu jen seděla v rohu. Tak proto.“
,,Nesmysl.“ Jeho zkušené vedení ji donutilo chytit správný rytmus a za chvíli už mu na špičky naleštěných polobotek skoro nešlapala. ,,Chlapci by se o tebe určitě přetrhli. Stále tvrdím, že si nevěříš zcela zbytečně.“
Hahahahaha, chlape, v jaké realitě to žiješ? pomyslela si s rostoucí nevolí. Současní kluci tak touží být viděni s holkou, co vypadá jinak než z obálky Maximu. Nechala ho při té iluzi, odmítajíc se hádat. Blonďatý advokát patrně došel k přesvědčení, že jeho slova přijala a tanec mu nahradil konverzaci – jen občas se přes Woxiina ramena pozdravně usmál do míst, kde kolem sebe vířily jemu známé tváře.
Tereza se pokoušela soustředěně nemračit a zároveň neupadnout zamotaná do šatů. Očima bloudila všude možně, když jí náhle ocelově modré duhovky padly na objekt tak zajímavý, že neslušně otevřela pusu. Teda!
Jen pár metrů od nich s úsměvy, pomalu a ladně, tančilo velmi nesourodé duo: profesor, při setkání s nímž se Keller změnil na horlivého ukoktánka a asi třicetiletá, takřka nenalíčená žena s medově hnědými vlasy a dlouhou, do řady temných šatů nezapadající oranžovou róbou. Wox nestačila zírat. Mezi právníkem a onou brunetkou muselo být alespoň pětačtyřicet roků! A ona si myslela, odfrkla si, že se na ni a Paula všichni dívají špatně kvůli tomu rozdílu.
Neupozornila přítele, že jeho vzor se pohupuje hned za jeho zády.
Místo toho od páru neodtrhla zrak, sledujíc, jak se žena směje a líbá starého, věkem již shrbeného muže na líce: dvojice se chytila za ruce a pomalu kráčela ke svému, devatenáctkou označenému stolu, kde...
Modrá očka Tereze zamžikala a dívka nevěděla, zda se začít stydět, nebo vyprsknout a rozchechtat se.
Stařec dvorně odsunul židli, usadil oranžovou medovlásku a pak ztěžka, fázovaně klesl vedle v černých šatech s dlouhými rukávy zahalené buclaté ženy s vlasy barvy chomáčků bavlny, které s úsměvem stiskl dlaň, zatímco brunetka sahala po jednohubce z tácku kolem procházející obsluhy.
Tak to, že pan profesor vyvedl dceru, Wox věru nenapadlo a teď se mohla v duchu uchichotat. Výtečně! Měla na to přijít.

,,Dávej přece pozor,“ zamumlal Paul rozladěně, neboť mu klopýtla o kotník a málem upadla. Zdálo se, že ho teď nápad pozvat ji na parket docela mrzí – až ji bodlo u srdce a málem vyjekla, že si měl dovést svou bývalou ženu, když se mu s ní tancování tak báječně dařilo. ,,Vždyť by ti to tak šlo, kdyby ses trošku snažila. Uvolni se... hezky se prohni a trochu rozpohybuj boky -“
,,Nebudu se učit něco úplně nového, když je mi jasné, že tady všichni čekají na mou chybu.“ Rukavička se jí shrnula pod loket, rychle ji tedy vytáhla zpátky. ,,Paule, já přece tancovat nechtěla.“
Zuby se mu zakously do spodního rtu: muž pokýval hlavou a jeho svědomí bylo zcela nečekaně zpytováno. ,,Máš pravdu, promiň. Co si,“ objevil se mu v hladce oholené tváři přitažlivý úsměv, ze kterého blondýnce zase poklesla kolena a ona mu byla ochotna vše odpustit, ,,zajít k tabuli pro něco dobrého? Jsou tam i zákusky, miláčku.“
Nemožno přiznat, že by si v takové společnosti nikdy nic sladkého nejedla – jen by dala příčinu pobaveným pohledům a poznámkám, že už je jasné, odkud ta tlusťoška vzala padesát kilo nadváhy. ,,Hm, fajn nápad,“ souhlasila přesto, ochotna udělat vše proto, aby skončilo tohle taneční mučení. Dá si krevetový chlebíček a snad se na zbytek večera uklidí do ústraní.
Nezdálo se však, že by Keller na svém návrhu trval: hleděl právě tam, kam před pár desítkami vteřin zírala novinářka, oči rozjasněné.
Děvče se ohlédlo přes rameno: no jistě, v centru zájmu byl profesor, který své ženě a dceři naléval do sklenic sytě zlaté víno. Chápavě se pousmála. ,,Ty ho máš hodně rád, viď?“
Lehce sebou škubl, jak mu přerušila nit myšlenek, pak však souhlasně přitakal. ,,Když jsem studoval, nesmírně mi pomáhal... a poté mi sám sehnal první práci. Byl jako můj druhý otec,“ zrozpačitěl, dívka ho však jen povzbudivě polaskala na rameni. ,,A svědčil mi na svatbě.“
Tereza strnula a na moment zavřela oči. ,,Ach.“ Tak proto ten dlouhý zkoumavý pohled, kterým si ji profesor změřil. Srovnával ji snad s Evou? Prudce víčka rozevřela. Tak PROTO to Kellerovo otálení, než ji představil?!?!? Po dechu přímo zalapala, jata podezřením. Ne, to by snad Paul neudělal...
,,Terezko, půjdeme si sednou za nimi?“ Právník přímo hořel netrpělivostí, moc dobře tušila, že by nebylo diplomatické mu záměr rozmlouvat, ač ji mrzelo, jak snadno zapomněl na jejich klidnou chvilku s občerstvením.
Zaváhala. Měla tam zamířit? I přesto, co se teď dozvěděla? Stařík jí byl sympatický, ale... jak se na ni bude dívat?

,,Nádherný večer přeji. Smím si na tuto skladbu půjčit slečnu?“

Právník a novinářka se udiveně otočili doleva a ten, jemuž bylo oslovení adresováno, si žadatele, po jehož spatření Tereza málem zaječela, zběžně prohlédl.
Mladý muž v perfektním žaketu se lehce usmíval, hlavu po té prosbě schyluje v náznaku uctivé úklony. Rty lehce zvlněné, v moderním účesu střižené tmavé vlasy zdravé a lesklé, výrazné obočí... a pod nimi oči temné jako ta nejvíce hořká, na mlsném jazyku či v horkých dlaních rozpuštěná čokoláda.
Wox do sebe chraplavě natáhla vzduch, až z ní vyjel jakýsi podivný směšný zvuk.
Zato Keller pohledem střelil mezi profesorem u stolu, náhle pobledlou dívkou a andělsky se usmívajícím mladíkem, aby se jeho koutky radostně zvedly. ,,No vidíš, Terezko... a pak že tu nebude žádný tvůj vrstevník. Tak se,“ poplácal ji po boku, ,,hezky bav, maličká. Je,“ Vložil brunetovi dívčinu jako leklou rybu vláčnou ruku do dlaně, ,,vaše.“
,,Paule!“ vzpamatovala se plavovláska konečně, spatřila však již jen záda právníka, který si to spěchal za starším vzorem. Co si myslí? Jak se jí to zbavil? Jak ji mohl hodit JEMU do rukou?! ,,Paule!!!“
,,Ale no tak,“ vycenil Roberth Dahl běloučké rovné tesáčky. ,,Snad se mě má milá seriózní kolegyňka nebojí...


Arrow


,,Vás?“ Wox pohodila plavými, kulmou pečlivě navlněnými vlasy a zvedla bradu v předstíraném hrdinství, ač měl muž pravdu. Bála se ho. Hrozně. Tohle byl pisálek, co byl schopný naklepat do deníku, který v pondělí otevřou bez nadsázky miliony Němců, takové pomluvy, že ona se už nikdy neopováží vystrčit nos z domu. ,,Odkud mě vlastně,“ zariskovala, ,,znáte?“
Pousmál se. ,,Ale no tak. Viděl jsem tě na tiskovkách, není nás zas tolik. Netvrď, že ty si mě nepamatuješ. Při vší skromnosti, tomu nevěřím.“
Ocelově modré oči se zúžily, odbojně hledíc do čokoládových. ,,Rozhodně si nepamatuji, že bychom si my dva někdy potykali, vážený.“
,,Tak to máme co dohánět.“ Hnal se jí rty po jejích, chtěje ji líbnout na seznámení, dívka však zděšeně uhnula.
,,Hej! Dobře, dobře, tykáme si, ale tohle si odpusť,“ sykla tlumeně, bojácně se rozhlížejíc, zda tuhle minelu někdo nezpozoroval. Sakra, celou dobu si dává takový pozor, aby se vyhnula trapasu a teď tohle! Pitomec jeden.
,,Ok,“ zamumlal uraženě, ale hned byl zase přitažlivost sama. ,,No, z tiskovek tě sice znám, ale jméno si nevybavím. Tak kdybys mohla...?“
Dívčiny nožky v lodičkách váhavě přešláply. Jenže co jí zbývalo? ,,Tereza Wox.“ Neochota z ní zrovna čišela.
,,Aha, Tereza Wox, Tereza Wox. Hm....... To je Welt, že. Věděl jsem, že nějaká ta nuda, ale jaká.......... No a mě očividně znáš,“ kývl ledabyle, nepřipouštěje si fakt, že by nějaká sukně mohla jeho existenci přejít. ,,Jak to, že jsme se ještě nepotkali?“
Zamračila se. ,,Welt není žádná ,,nuda“! Je to seriózní deník.“
Zachichotal se jako puberťák. ,,Vždyť říkám. Nuda.“ Než se dívka, která v tomto tématu neznala kompromisy ani vtipy, stačila nadechnout, popadl její dlaň, co se mu mezitím vysmekla. ,,Pojď si zatančit. Stojíme tady jako ichtylové.“

Mrkla doprava i doleva a musela souhlasit: byli jediní nehybní v moři po parketu plujících párů. Jenže zavěsit se do Dahla se jí ani trošku nechtělo. ,,Ehm. Nepůjdeme si raději sednout? Stejně mám žízeň.“
,,Jeden tanec mi snad věnuješ.“ Jako předtím Keller, ani brunet se neptal – rovnou k sobě děvče převinul tak majetnicky, že se muselo hodně krotit, aby mu nevrazilo facku. ,,Popovídáme si.“
,,Máme o čem?“ otázala se ironicky, nijak nadšena, když si ji pevně chytil a udělal první úkrok.
,,Téma se vždycky najde,“ odvětil klidně, aby se mu z úst vydralo nespokojené mlasknutí. ,,Jejda, ty jsi dřevo. Musíš ke mně blíž a dělat delší kroky.“
Wox se mu počala trhat ze sevření. ,,Mhm, takže jsme právě skončili. Sbohem!“
,,Ne, počkej. Promiň.“
Omluva od Roberta Dahla bylo to poslední, co na světě čekala, takže se dívka, vyvedena z konceptu, zarazila. ,,Uhm."
Znovu ji, tentokrát již bez komentářů, uchopil a vedl do rytmu, který se slečny absolutně netýkal: nikdy neměla moc v lásce hudbu a ta spolu s tancem tvořila kombinaci, jíž by se za normálních okolností snažila vyhýbat. ,,Zvláštní," zamumlal muž tónem kupodivu docela přátelským, zvědavým. ,,Jsi snad první holka, co znám, co nemá ráda tanec."
,,Každý jsme jiný," opáčila diplomaticky. Zpoza silného ramene zaostřila ke stolku, kde se očividně rozjížděla milá konverzace: Keller zrovna zdvihal ke rtům plnou sklenku vína (!), nalitou mu profesorem, jehož dcera, jež se náhle zdála o něco starší, na blonďákovi visela pohledem. Wox se zakabonila. Dovleče ji na ples, ač věděl, že se ho ona děsí a pak ji nechá napospas... komu vlastně?
Rádoby nenápadně, protože špehovat neuměla, pohlédla na Robertovu momentálně maličko odvrácenou tvář. Bulvární novinář platil za fešáka zrovna vyskočivšího z módních žurnálů a dnešek to potvrdil: slušel mu nejen vynikající žaket, ale i bezvadně střižený moderní účes, který jen doplnil už tak hezký, opálením maličko snědší obličej. A že své přitažlivosti uměl asi pětatřicetiletý mladík využít, to bylo samozřejmé. Tereza polkla. Dahl měl pověst nenapravitelného holkaře, který nenechá na pokoji žádnou sukni, i kdyby ji měl svádět už jen z principu. Kdyby byla pravda jen polovina toho, co se říkalo a Robert si za každý úlovek dělal zářez do postele, měl by doma nábytek z ratanu.

,,Copak?" zvedl husté tmavé obočí, podle pobaveného úsměvu si mysle, že jeho kouzlo začíná jako obvykle působit.
Wox potřásla hlavou. ,,Co by?"
Z pěkně tvarovaných rtů mu vyšlo uchechtnutí. ,,To je konverzace, panečku."
I přes vztek, který jí lomcoval, se blondýnka musela pousmát. ,,Výtečná, že? Kdyby to slyšeli tihle všichni vážení," neurčitě pohodila hlavou, zahrnuje do toho gesta veškeré přítomné, ,,jen by je to utvrdilo v tom, že ostatní profese mají pozastavený výkon mozku."
Mezi ostatní teď, když alespoň náznakem tančili, docela zapadli, stejně si však Wox všimla, že se o ni semtam otře nějaký ten pohled, což jí zcela jistě nedělalo žádnou radost.
Zakabonila se. Ať udělá cokoliv, stejně jim nikdy nebude dost dobrá.
Vzpurně se podívala proslulému sukničkáři do očí: třeba je to spolubojovník, ne nepřítel. Vždyť, ač bulvární a tím směšný a podřadný, má v kolonce zaměstnání také napsané novinář a přitom je tady, kde je to tisku zapovězeno! Dokázal je ošálit, či jak? ,,Neber to urážlivě, prosím," začala zdvořile, ,,ale co tady děláš, Roberte? Prý si hlídají, aby sem média neproklouzla. Jak ses sem dostal?"
Pousmál se. Ten jednoduchý pohyb rtů ho činil zatraceně atraktivním. ,,Přece stejně jako ty, Ter."
Blondýnčiny oči se málem vykulily, když se užuž chtěla dotázat, odkdy reprezentant Bildu chodí s padesátníky, když jí došlo, že půjde patrně o mužský ekvivalent téhož. ,,Ach! A," ukázala zoubky i ona, ,,která je ta šťastná?"
Brunet s ní zakroužil v kolečku, spánkem přitom ledabyle ukazuje někam ke stolům s čísly padesát tři a padesát osm. ,,Hnědé vlasy, tmavě rudé šaty. Má velký černý šperk ve výstřihu. A asi trojky."
,,Bez té poslední informace bych ji nenašla," pokývala Wox hlavinkou chápavě a zapátrala mezi sedícími: onu brunetku s přísným mikádem našla ve společnosti dalších minimálně osmi dam - jejich věk se bez výjimky točil kolem pětačtyřiceti. Tereza zamžikala. Teda! Už se málem ošklíbla nad nerovným párem, když jí došlo, že skutečně nechce být jako ti, co se posmívali jí. ,,A nevadí dámě, že tančíš se mnou? Přece jen jsi přišel s ní..."
,,Ta?" Robert nevypadal příliš zaujatě. ,,Kdepak, potřebuje chvíli o samotě, aby mě mohly se ženskýma zdrbnout. Musí se pochlubit, ne? Zrovna mě probírají."
Dívka, dávající pozor, aby mu nepošlapala špičky naleštěných bod, znova mrkla k inkriminovanému stolu a opravdu, všechny ženštiny měly hlavy u sebe a klevetily. Mimoděk sklouzla očima o dost nalevo, kde se předtím bavil profesor práv s rodinou a Paulem: zalapala po dechu a bodlo ji žalostí i zlostí, když zjistila, se na parketu nedaleko přihlížejícího Tiefenseeho v bezvadném tanečním držení pohupují Keller a oranžová lady.
Ten... ten..........

,,Nevěděla jsem, že máš tak vážný vztah," vypálila rychle, aby předešla výbuchu. Tohle mu spočítá, pomyslela si dětinsky, uražena a... připadajíc si zneuctěna. ,,Chci říci... ne že bych tě nějak sledovala," dodala rychle, ,,ale vzhledem k tvé pověsti jsem čekala, že by se to rozkřiklo."
,,Vztah?" zvedl obočí v údivu a pousmál se. ,,Ale ale. Kolegyňko, pokud je zájem, tak tě do diáře zmáčknu vždycky. Takže..."
,,Ne, ne!" Už zase ji rozčiloval. ,,Proboha, jak můžeš něco takového plácat, když jsme dvacet metrů od ní?"
Přešlápl a zvýšil tlak na její tělo, takže ji donutil couvat: poměrně elegantně, ač se dívka notně poplašila a dvakrát mu zavadila o kotník, se přemístili blíže honosně vyzdobeným stěnám. ,,Neboj se, ona to tak nebere."
,,Ty asi ženám rozumíš, co?"
,,A ty chlapům."
,,Ne, jen si dovedu představit, jak té tvé musí být, když ji sem vyvedeš a pak tancuješ s mladší, víš?" zamumlala, ve vzácné holčičí solidaritě se pokoušejíc neznámé pomoci. Třeba já se teď cítím jako idiot, pomyslela si žalostně směrem k blonďatému právníkovi.
,,Říkám, že jí to nevadí. Má alespoň prostor o mně žvanit," odvětil netrpělivě. ,,Proto je vůbec tady."
,,???"
,,Jsi tak naivní? Poznali jsme se před třemi týdny na jedné tiskovce... a pak jsem ji požádal o právní názor, když mě chtěli žalovat Tokio Hotel." Dahl se šklebil, dávaje najevo, že tah se článkem tvrdícím, že je Billova image jen prostředkem, jímž se mladý zpěvák/ačka snaží kompenzovat roky zneužívání učitelem občanské výchovy, se mu moc nevyvedl. ,,Sešli jsme se. Pak i několikrát večer a nakonec mě požádala, abych s ní šel i sem."
Ocelově modré oči vypadaly dvakrát větší. ,,A mně Paul říkal, jak je to prestižní a slavnostní akce. Myslela jsem, že to bere za důležité, pozvat si mě jako sem přítelkyni. A ona si sem prostě vzala kámoše?"
,,Kámošením bych to teda nenazýval," uchechtl se přitažlivý muž. ,,Ale jo. Jako ženská celkem ujde. I když už má najeto docela dost kiláků."

Blondýnka chvíli mlčela a přemýšlela, zda se vůbec ozvat, pohněvání nad mužskou rasou, co jí momentálně třáslo, jí však ústa odemklo. ,,Jedno mi řekni. Ona tě sem očividně vezme jako svého přítele a ty o ní říkáš takové věci. Jak, že ujde? Je to tvá družka, bože! A pak... nerozumím, proč si tedy vybíráš čtyřicítku, když o ní pak mluvíš jako o ojetině."
,,Ty jsi vážně naivní." Brunet se zdál čím dál pobavenějším. ,,Tohle je přece jen obchod, děvenko." Když očividně nerozuměla, zvedl nos. ,,Ona si mě sem přivedla, aby se mohla před kolegyněmi chlubit tím, že má mladšího. Proto je teď sama a drbe. Je na vrcholu blaha, věř mi. A já z toho mám vstup na tuhle akci, takže exkluzivní reportáž, protože tu od nás nikdo jiný není. A taky," chlubivě vynesl trumf, ,,čtrnáct dní v Egyptě."
Jen zírala, připadajíc si jako kuře. To je svět vážně tak cynický? ,,Kam," vydrtila ze sebe, ,,pojedeš ve společnosti čtyřicetileté, kterou opovrhuješ."
,,Ó ne. Dva pokoje, drahá. Některé totiž," vyloženě si novinář liboval sám v sobě, ,,umí mou osobnost ocenit. Je mi taaaak vděčná, že jí budou kolegyně pár týdnů závidět mladšího milence, že pro mě udělá cokoliv. Ona teď zazáří a já na oplátku zaučím pár švédských turistek."
Wox se otřásla nechutí. ,,Hezky sis stanovil cenu. Šmarja, ty jsi... normální gigolo! To ti za to fakt stálo svádět čtyřicítku?"
,,Nesváděl jsem ji. A pak," bez ohledu na obsah slov se tvářil jako andílek, ,,drahé dámy, nefanděte si. Od pasu dolů jste všechny stejný. Pak už stačí jen zavřít oči a myslet... nu, na Egypt."
,,Už jsme ti řekla, že jsi odporný?"
Zmáčkl jí paži, kterou se z něj pokusila sundat, aby mohla odkráčet pryč. ,,Počkeeeej, ty jedna neposkvrněná. Copak ty a tvé důvody být tady, hm? Mám oči. Já možná dělal do čtyřicítky, ale tomu tvému je aspoň padesát. Tak co, hm?"


Arrow



Nevytrhla se mu jen proto, že nehodlala být v centru pozornosti.
Společnost se stala uvolněnější, upjaté procedury se pomalu vytrácely, aby udělaly místo smíchu a zábavě. Smetánka, doteď nafoukaností nadýchaná jako do tuhosti vymíchaná šlehačka, se volně dávala do řeči, posedávala u stolů, co jim nebyly určeny číslem a při tanci se zkoušely figury, co by ještě před deseti minutami udělaly z dotyčných odvážlivců blbce.
Zlatovlasá dívka do sebe natáhla vzduch, strašlivě toužíc po usednutí v židli a krčení se v tom nejvíce zastrčeném koutku. ,,Důvody? Na ty se, milý zlatý, zeptej Paula."
,,To opravdu nemusím." Brunet zkřivil ústa, chystaje se na ofenzivu. Stisk na modrooččiných zádech zesílil. ,,Jeho totiž naprosto chápu. Kdo by nevyměnil rozjetou manželku za takovou mladou, měkkou, blonďatou, těsnou -"
Wox tlumeně vřískla, až se na ni pohoršeně otočily dva nejbližší páry. ,,Takhle o mě mluvit nebudeš! Jak se... opovažuješ?" Do krku se jí draly žaludeční šťávy. Ještě nikdy o ní někdo nepronesl něco tak strašlivě vulgárního, nikdo o ní nemluvil jako o nějaké věci, hračce, pomůcce ze sexshopu. ,,Nesmíš mě urážet!"
,,Urážet? Že jsi mladá a bezpochyby dobrá milenka?" zavrtěl hlavou s neuvěřitelným klidem, za něhož by mu neskutečně ráda vrazila pěstí. ,,To není urážka, ale poklona, kolegyně. Říkám, že JEHO chápu. Ale tebe ne. Jen bych chtěl věděl," lapil ji ještě těsněji, tušíc, že teď teprve se bude cukat, ,,co vede docela ucházející dvacítku k tomu, že na sebe každou noc nechá lézt takového dědka. Proč ho nechá, aby jí funěl do tvářičky chlap, co by jí mohl dělat otce. Dědu, s trochou fantazie."
,,Pusť," sykla bolestně, v očích slzy.
Drobátko povolil, stále ji však k sobě tiskl, přejížděje jí čokoládovýma očima po těle, hledaje jeho chyby tak očividně, že se Češka málem dala do zoufalého jekotu o Kellerovu pomoc. ,,Tak proč, kolegyňko? Zadek, nebo ten tvůj nic moc hrudníček?"
Vytřeštila oči.
,,Nedělej se. Tohle znám. Holka poblázní nějakého bohatého starouše, pár týdnů se nechá pokládat naznak a pak zmíní nějakou tu chybičku. A stařík už dychtivě šustí prachama, aby platil silikon nebo liposukci, aby měl doma spokojenou ženušku. Hezky vylepšená slečinka ho pak nechá ještě nějaký ten den sáhnout a pak se odejde prsit jinam. V podstatě na tom není nic špatnýho. Kšeft. Kolik ženských z naší redakce to už udělalo. Holka chytrá, chlap hlupák, pokud to nepochopil. Tak co ty, Ter? Radil bych ti lepší prsíčka. Velký zadek je docela sexy."
Děvčeti se chvěly rty. To jí nikdo nepřijde podat pomocnou ruku? Kde je Paul, když ho ona potřebuje? Kde je, aby hájil její čest a vyrazil tomu smradovi všechny jeho dokonale vybělené zuby? Jak to, že se jí nikdo nezastane?! ,,Já ho miluju, ty hňupe," zmohla se jen na škytnutí. ,,Ale to asi nepochopíš."

Chvíli na ni zíral a pak pohnul hlavou, až mu do čela spadly pramínky tmavě hnědých vlasů. ,,Když na tom trváš."
,,Je to tak," opřela se mu rukama o hruď, snažíc se ho odstrčit. Jako naschvál začala živá kapela hrát tango. Odvážnější dvojice se hrnuly na parket, zatímco ty méně zkušené buď nejistě chytaly rytmus, postávaly, nebo se raději na jednu skladbu posadily. ,,Nevadí mi, že je starší. Alespoň se nechová jako ty! Je... je zdvořilý, je... galantní," breptala, aniž by tušila, proč se vůbec před tím hajzlem obhajuje. ,,Má mě rád a já jeho. Zamilovala jsem se do něj!"
Znovu se odmlčel. Stále ještě do sebe byli zavěšeni úplně jiném rytmu, než všichni ostatní: těla párů, co si při tangu vášnivě hleděly do očí, je naštěstí docela dobře kryla před pohledy sedících. ,,Vlastně ti docela věřím." V duchu nechápavě tiskl čelisti: naivka! Jak někdo takový může pracovat v novinách, co se vydávají za seriózní?!
,,Ještě aby ne," odsekla chladně.
,,Ale něco mi nesedne." Velmi teatrálně se rozhlédl. ,,Už jsme spolu minimálně čtvrt hodiny. Kde ho máš?"
Co mu měla odpovídat? Že před chvíli Kellera mezírkou mezi tanečníky zahlédla, jak se, zarudlý pohybem a smíchem, vede s Oranžovou zpátky ke stolu, aby pokračoval v družném rozhovoru? ,,Potkal dlouholetého přítele. Patnáct minut není tak moc, aby si mohli po dlouhé době popovídat. Tak to... respektuji. Navíc si asi myslí," ujela jí nespokojená narážka, ,,že se výtečně bavím s vrstevníkem a tak nemusí spěchat."
,,Výtečně se bavíš s vrstevníkem?" V sytě hnědých duhovkách se zalesklo zaujetí, které se děvčeti ani trošinku nezamlouvalo. ,,No a proč vlastně ne? Podívej se," ukázal bradou do davu, ,,na ty kožené panáky. Pojď, necháme je, ať si hrajou na důležitý a někam se spolu uklidíme. Jsme tady jediní mladí." Sklonil se jí k drobnému uchu. ,,Najdeme si nějaký zastrčený místečko. Navážeme... takový meziredakční styk, co ty na to?“ Uchichtl se vlastnímu fórku. ,,Ty balkónky na scéně jsou pro to super. Myslím, že je tam i koberec. Nebo můžeme na záchod nahoře, tam teď nikdo nebude."
Ztuhla. Doopravdy tím myslí... fakt... ne, to není možné, to by jí přece nenavrhnul uprostřed parketu. Navíc tak klidně. ,,Roberte..."

,,Nic si nenamlouvej, holka." Byli teď tak blízko zdi, že ji na ni málem narazil. ,,Ten tvůj nebude zase takový gentleman. Myslíš, že tě tady se mnou nechat z dobroty srdce? Ale no tak. Docela elegantně se tě zbavil."
Čelo se Wox svraštělo, jak se dívka nahněvala. ,,Co mi to pořád povídáš? Prostě se zapomněl s někým, koho obdivuje. Je to živá bytost, ne stroj!"
,,Mně spíš přijde," Robertova pohledná tvář vyzařovala vítězství, ,,že mi tě půjčil. A ochotněji, než klíčky od auta, kolegyňko moje mladá. Autíčka se projíždí, holčičky se... ojíždí." Zazubil se. ,,Třeba to udělal pro tebe. Uznal, že jednou za čas potřebuješ někoho mladšího. Tak pojď, přece ho nezklameš, když ti dal šanci na kvalitku."
,,Ty jsi ale fakt nemožnej zmetek!" zasyčela blondýnka, jejíž tváře teď byly vyjádřením temně rudé: už kašlala na to, že si slíbila být na něj alespoň trošičku milá, aby ji v nejnovějším vydání nepomluvil. Tohle tak nenechá. ,,Navíc nemocnej! Jdi si za tou svou čtyřicítkou a nepřibližuj se k normálním lidem!"
,,Já právě jsem normální," namítl a pracka mu k dívčině šoku bezostyšně sjela z jejích zad na hýždě, kde s nehoráznou drzostí zmáčkla. ,,Hhhhhhhhhm. Konečně pořádně macatá, žádná vychrtlina. Jak říkám. Sexy."
Otřásla se, pokoušejíc se mu nenápadně vykroutit. ,,Pusť! Nebo..."
,,Co? Budeš křičet?" Pohrával si s červenající se novinářkou, vědom si její patologické nesmělosti. ,,Tak do toho. Začni. Chceš tady udělat rozruch? Ok. Ale sama víš, že na to nemáš."

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Udělala to jediné, co ji napadlo: vší silou mu šlápla na špičku, až se z něj vydralo tlumené zavytí: využila povoleného stisku a vydrala se mu ze sevření, rázem metr od něj. ,,Opovaž se," napodobila hlas rozzuřené zmije, ,,o tomhle napsat. Opovaž se mi věnovat třeba jen řádku, ty uchyle jeden. Nezapomeň, že mám," zvedla bradu v předstíraném triumfu, ,,právníka."
Otočila se na podpatku a nechala ho za sebou, hlavu motající se jako po pěti panácích slivovice. Proboha. Tohle musela vydýchat.
Ani nevěděla, jak se ocitla u jednoho z prázdných zastrčenějších stolů: zapadla k tomu s číslem sto osm a zaklonila hlavu. Ten odporný, odporný mizera!
Měla hroznou chuť se jít osprchovat, tak špinavě se cítila.
Díkybohu, že si nikdo nevšiml, co dělal.
I když, napadlo ji se žalostí, JEDEN člověk si toho všimnout měl. A vykašlal se na ni.
Potřásla plavou hlavou. Vážně netušila, co si o tomhle myslet.
Bojácně mrkla na parket, zda se k ní neřítí nadurděný bulvární novinář, aby pokračoval ve svých nehorázných uchylárnách: díkybohu ho však zahlédla mířit ke společnosti žen, mezi nimiž rukama v povídání rozkládala i hnědovlasá Dahlova letenka do Egypta. Woxiino odmítnutí ho vůbec neovlivnilo, jakoby na jejich konflikt ve vteřině zapomněl, kráčeje chůzí sebevědomého mladého lva, co s pohazováním bohatou hřívou tlapká k ohromeným lvicím, vychutnávaje si jejich nepokrytý obdiv.
Blondýnka zabubnovala prsty o ubrusem zakrytou desku. Tak takhle se to tedy dělá?
Neúspěch se prostě vymaže z vědomí a jede se dál?
Kde se to naučil?
Nebo to tak dělají všichni? Třeba i... Paul?
Kousla se do rtíku a ručkami si pohrávala s vyšívaným plátýnkem. Ještě pořád se jí zvedal žaludek a když si uvědomila, co přes její varování může přinést pondělní Bild, zděsila se. Snad by měla Paula varovat.
Třeba by....

,,Smíme si přisednout?"


Arrow


Polekaně vzhlédla, již takřka paranoidně vnímajíc každou událost jako ohrožení: i když dvojice poměrně mladých mužů vypadala celkem sympaticky, napřed si je podezřívavě prohlédla. ,,Dobrý den?" pozdravila pak s jasnou otázkou, zároveň krčíc rameny. ,,Jak je libo."
,,Děkujeme." Právník se zelenou kravatou, která trochu extravagantně doplnila jinak předepsaný smoking, klesl na židli vedle zamklé dívičny, zatímco tmavooký blondýn se ještě přitočil k procházející černovlasé číšnici a uzmul jí z tácku tři sklenice s perlivým vínem.
,,Prosím," postavil jednu před Wox, uvelebuje se po její druhé straně.
,,Děkuji vám," pronesla, poněkud zmatena. Odkašlala si. ,,Pánové odpusťte, ale... my se známe?"
,,Bylo by to milé. Peter Füllig," uklonil se blonďák a stejně se zachovavší Kravata se představil jako Max Riemelt.
,,Tereza Wox," pousmála se novinářka již méně ostražitě, podavajíc jim dlaň.
,,Bylo nám líto nechat milou mladou slečnu o samotě," zvedl Riemelt skleničku k přípitku. ,,Řekli jsme si, že jí musíme jít dělat společnost. Tak na společnost."
Ťukla si s nimi, prolévajíc šampus hrdlem. ,,Vážím si toho," pronesla důstojně. ,,Nicméně i milé slečny někdy dávají přednost chvilce klidu." Zvlášť když jsou k tomu donuceny, protože jejich drahý přítel se věnuje jinému a jiným, doplnila v duchu žalostně.
,,Musím říci, že jsme po vašem boku čekali pana docenta," nezklamal Kravata. Na průzkum Kellerovy přítelkyně nakonec vyrazil jenn on a Peter, zatímco bývalý Paulův spolupracovník akci odmítl jako dětinsky stupidní a raději odešel k baru, kde se počalo servírovat jeho oblíbené tiramisu.
,,Pan docent," blondýnka se pokusila o žoviálnost, která vyzněla spíše nepodařeně, ,,se poněkud zapomněl, zdá se."
,,Není možná. Když tu má takovou slečnu?"
Tereze pomalu začala docházet trpělivost: přišli z ní udělat hlupáka, nebo co? Utahují si z ní? ,,Potkal dlouholetého přítele," zopakovala to samé, co již odříkala Robertovi. ,,Čekám, až se vypovídá."
,,Aha. Je milé, že jste k němu tak ohleduplná. Každá by to neudělala."
,,Vidíte," odvětila. ,,Já ano."
,,Asi jste spolu spokojeni, že?" přidal se se svou troškou tmavooký blondýn. ,,Nezlobte se, ale... přece jen se o vás tady docela mluví. Paul je velice známý člověk. Jsme překvapeni, že si našel přítelkyni, která je tak..."
Ošklivá. Tlustá. Jen to řekni, pobídla ho, civíc na něj ocelově modrýma duhovkama. Uleví se ti. Musíš mi přece sdělit, že to nechápeš, jinak nebudeš mít klid. Tak do toho.
,,...mladá."

To byla ta lepší varianta. Malá novinářka se zamračila a prstíkem přejela po nádherně tvarované skleničce. ,,A vy teď očekáváte co, smím-li se otázat?" rozhodla se vyrazit do protiútoku, ještě nabroušená z besídky s Robertem Dahlem. ,,Ano, jsme spolu spokojeni. Jsem ráda, že mě sem vzal a jsem ráda, že si mohu chvíli posedět a konečně se v klidu rozhlédnout. Děkuji za vaši společnost, ale," pokusila se přece jen o zdvořilost, ,,dokážu si dosti dobře vystačit sama. Jen si tu popřemýšlím."
,,Jsme rádi, pokud je pan docent šťastný," neměli se pánové k odchodu a Kravata se dokonce přisunul blíž k dívce, která značně znervózněla.
Ani blondýn se nevzdával: mrkl na přítele a rozhodl se pro přímočarost až kouzelnou. ,,Nicméně... mu takovou mladou slečnu," přitáhl si k Tereza židli i on, ,,trochu závidíme."
,,Hodně."
Náhle obklíčená novinářka otevřela pusu. Co se to s tímhle světem děje? ,,Nu," plácla polekaně, ,,však... však takoví nadějní právníci si jistě najdou skvělou... taky jako slečnu."
,,Jen si říkáme," Kravata pod deskou stolu přejel děvčeti špičkou boty po nártu, ,,jak si vás pan docent vůbec nepovažuje. My bychom takovou dámu nepustili z dohledu."
,,Prosím?" hlesla Wox, načisto perplex.
,,Tak nás napadlo," blondýn naklonil hlavu na stranu jako štěně, ,,že bychom vám udělali radost. Mám venku nové auto. Porshe na zakázku. Včera jsem dostal klíčky. Nechtěla byste se provětrat? Tady je stejně dusno. A pokud jste ještě nejela nočním Kolínem, nevíte, o co přicházíte."
Reportérka rozhozeně žmoulala prsty černou látku šatiček. ,,Ne, to není dobrý nápad..."
,,Budeme dřív, než vás docent začne hledat," slíbil Kravata. ,,Uvidíte, je to zážitek."
,,Ne, díky."
V tmavém smokingu vyfešákovaný světlovlasý právník se rozhodl navýšit na nějtšžší kalibr. ,,Bude se vám to líbit, slečno. A pak.... v ceně byla lůžková úprava a ještě jsem ji nevyzkoušel. Tak mi s tím pomožte... a mé tři roky staré Audi TT je vaše."
Konečně pochopivší Wox zírala, neschopná cokoliv říci. Kolem stále hrála hudba a stále častější byly výkřiky uvolněného smíchu, zatímco jí se po páteři plazil had z čirého ledu.
,,No tak, slečno. To není špatná odměna za to, že nám pomůžete zjistit, jak máme měkká sedadla, ne?" pousmál se muž se zeleným doplňekm pod krkem. Neměli v nejmenším úmyslu tenhle obchod uzavřít, pouze si vychutnat ponížení zkušenějšího kolegy. ,,Co vy na to?"
,,Že jste se zbláznili. Běžte pryč, prosím vás," šeptla Wox zdrceně. ,,Já nechci žádné skandály. Už mě nechte být, jasné?"
Blonďák se zakabonil, nelíbilo se mu, že rybka ze sítě uniká. ,,To je zatraceně dobrá nabídka, dámo. Docent se o tom nikdy nedozví. Audi můžete zastřít jako nějakou výhru."
To jsou si všichni tak jisti, že jsem nějaká cuchta na prodej? Tereza skoro nemohla dýchat, jak ji tížilo na plicích. ,,Nejsem to, co si asi myslíte," vyšlo z ní jen zachraplání. ,,Já s Paulem nejsem pro peníze. Vy se mu vůbec nemůžete rovnat, a proto vás prosím, odejděte. Vypadněte. Prosím."
Znovu na sebe pohlédli, načisto znechuceni neúspěchem, na který nebyl ani jeden z nich zvyklý.
,,Neudělám ze sebe ani z něj hlupáka. Běžte. Tady jste skončili."
Mladší z mužů otevíral ústa, Kravata ho však zatahal za rukáv: oba se rychle zvedli a aniž by Wox věnovali další pohled, rozladěni zmizeli v davu, zatímco děvče zíralo na prázdnou sklenici a přemýšlelo, co to všechno mělo znamenat.
Vůbec si nevšimlo, že se mezi židlemi směrem k ní proplétá zelenooký právník, v ruce talíček s italskou lahůdkou. ,,Malá!"
Zvedla hlavu. No konečně! Ulevilo se jí, současně však neměla vůbec chuť se na něj zamilovaně culit. Dneska jí přichystal perné chvíle.
,,Vida. Vida vida vida." Kellerovi samozřejmě neunikl spěšný odchod slečniných mladých pánských společníků a netvářil se tedy nijak přívětivě, tón kyselý jako nálev na okurky ze Znojemska. ,,To bylo zbytečného strachu, co? Vidím, že si to tady nakonec docela užíváš."
Zaryla si nehty do stehna. On snad bude ještě žárlit?!


Arrow


Musela velmi potlačit nutkání vyprsknout na něj obvinění, že on sám si užíval víc než dost, zatímco ona tu po celou dobu jeho zábavy musela bojovat jednu bitvu o svou cudnost za druhou. Polkla i cynickou poznámku, že kdyby dala na pozvání jeho úžasných společníků z právnického cechu, právě teď by si asi užívala doopravdy – někde na zadních sedadlech.
Místo toho raději jen pasivně pokrčila rameny, doufajíc, že se jed z jejích žil časem sám vypaří. I když o tom poté, co mu znovu pohlédla do uražením naplněného obličeje, docela pochybovala. ,,Co jsem asi měla dělat, když jsi mě tady nechal samotnou," neodpustila si nakonec výtku a pohodila vlasy.
,,Ale prosím tě," zamumlal a posadil se vedle ní, přistrkuje k děvčeti misku s tiramisu. Alespoň jedno ji mohlo těšit: byl sice maličko zrůžovělý ve tváři, k opilosti měl však na míle daleko. ,,Co by sis tam s takovými dědky vykládala? Nudili bychom tě. Buď ráda, že sis zatančila."
Blondýnka vysunula bradičku. ,,Takže zaprvé: asi jsi mě celý večer vůbec neposlouchal, jinak bys věděl, že tanec nesnáším a tím pádem jsem z něj nemohla mít radost. Zadruhé, netvrď mi, že tam byl jen ten tvůj učitel. Měl tam dceru a ty ses s ní náramně bavil. Ne," vyjekla, když otevíral pusu. ,,Já ti nevyčítám, že jsi s ní tančil. Jen ze mě nedělej blbečka, že sis tam jenom povídal, když to není pravda." Místo aby se uklidnila, byla čím dál podrážděnější: to bude skutečně předstírat, že ji jen chránil před nudnou rozmluvou dvou právníků a ona mu snad ještě má být vděčná?!
Kdyby bylo mascarpone živé, bylo by sténalo bolestí, tak prudce do něj Keller zajel lžičkou. ,,Aha. Dobře, nebyl jsem tam s ním sám, měl tam rodinu. Ale ty sis tady taky rychle našla společnost, Terko."
,,Nestála jsem o ni."
Polkl první sousto. ,,Že ne?"
,,Ne. Doufala jsem, že se vrátíš."
Zavrtěl hlavou. ,,No vždyť jsem tady!"
Slečna si málem povzdechla - s konečnou platností se rozhodla rezignovat a nesnažit se mu vysvětlit, že dnes rozhodně nejsou na stejné vlně a on jí jen vytrvale útočí na sebeúctu. ,,Jaké je to tiramisu?" změnila téma, pokoušejíc se o klidný a příjemný tón.

Chvíli mlčel a to ticho se podobalo trestu - pak se však usmál a nabral na lžičku zajímavého starosvětského designu bohatou porci krému. ,,Však ochutnej..." S přivřenýma očima jí opatrně přejel lahůdkou po rtech a až pak jí vložil sousto do úst.
,,Mhm," ocenila dezert. ,,To je snad poprvé, co jím pravé tiramisu, ne nějakou náhražku."
,,Ale teď," zamumlal, ,,máš špinavou pusu. Dovol..." Pochopitelně ji nemohl očistit jinak než polibkem, jemným a příjemným, po němž mu zamilovaná modroočka všechno odpustila, zvlášť, když ji opět zahrnul lichotkami. ,,Jsem moc rád," přitáhl si ji k sobě, ,,že jsi tu se mnou, Terezko."
Pohladila ho po paži. ,,Některým lidem to ale asi vadí..."
,,Na ty nemysli. Neznají tě. Pan profesor říkal, že jsi milé a očividně inteligentní děvče - takové názory si zapamatuj."
,,Hm," broukla, ale nemohla skrýt potěšení.
Daleko starší muž sotva znatelně zvedl koutky a rozhodl se pro útok na další body: lehce sňal ze své paže drobnou ručku a vlastními nehty přejel po hřbetě dívčí dlaně, škrábaje citlivou kůži. Výsledek byl neomylný: Wox strnula jako zhypnotizovaná a lehce zvrátila hlavu dozadu, dech zrychlený. Samolibě se usmál. Dávno vypozoroval, že na novinářku daleko více než cokoliv jiného platí spíše tyhle drobné něžnůstky: kdykoliv si pohrával s jejím zápěstím, kotníkem nebo pramínky vlasů, přímo mu jihla pod doteky a brzy byla natolik omámená, že si s ní mohl dělat, co chtěl.
Teď se však k jeho zklamání probrala příliš rychle - jen co jí pod zákrytem stolu položil volnou ruku do klína, cukla sebou a věnovala mu ostrý pohled. ,,Co kdybychom se," bez dalších komentářů mu dlaň přesunula na desku stolu, ,,šli projít? Nebo... prostě tak?"
,,Dobře." Od číšníka převzal další dvě skleničky. ,,Dojíme to a zamíříme do společnosti."
V tu chvíli svého návrhu zalitovala. ,,Do společnosti?"
Odložil prázdnou číšku a jazykem olízl vlhké rty. ,,Maličká, přece tu nechceš celou dobu jen tak sedět? Ples je hlavně o setkávání! Můžeš tu spatřit kolegy a spolužáky, které jsi roky neviděl. Tak se nemrač, dojez to tiramisu a půjdeme si popovídat."
V duchu se ošívala, poslušně však, jako hodná dívenka, uchopila lžičku a dala se do jídla: pravda, výtečná italská dobrůtka byla pastvou pro chuťové buňky, takže se rozhodně nemusela přemáhat.
,,Tak, připravená?" otázal se, když do poloviny vyprázdnila svou sklenici a když kývla, znova ji políbil, aniž by tušil, jak moc vnímá netypickou, vínem barvenou chuť jeho rtů.
Tak tedy, pomyslela si blondýnka a stáhla si dolů nakrabacené šatičky, skokem do tygřích chřtánů. Už zase!

Proplouvali mezi páry, chvatně kráčejícími jednotlivci i bavícími se skupinkami a bystré novinářce neuniklo, že se atmosféra značně změnila: pouta konvencí se trhala úměrně počtu vypitých číší a čím dál častěji se okolo nich ozývaly výbuchy smíchu. Dívka si všimla, že Angela Merkelová sedí u stolu daleko od ostatních a s úsměvem si povídá se svými solidně vyhlížejícími společníky, aby se po chvíli zvedla a za doprovodu do té doby nenápadných tělesných strážců zamířila k šatnám, očividně na definitivním odchodu. Wox však neměla čas na zklamané protažení obličeje: Paul, který byl ve svém živlu, ji zatáhl do středu dění k bufetu u jednoho z divadelních barů. Kynul tu napravo, tu nalevo, tu se zastavil, aby prohodil pár slov a Terezu představil, za pár minut opět míře do dalšího z koutů.
Blondýnka po chvíli rezignovala na snahu zapamatovat si jí představované osoby a snažila se jen příjemně a přitom inteligentně usmívat, až příliš bolestně si vědoma skutečnosti, že je každý její pohyb sledován: především přítomné dámy se poté, co se dozvěděly o její roli nikoliv dcery, ale Kellerovy přítelkyně, přestávaly tvářit přívětivě a místo toho nasazovaly černé brýle nemilosrdné kritiky. Jejich pozornost byla setsakra deptající, Tereza se se však pokoušela bojovat, jak jen mohla, zasazujíc svému nízkému sebevědomí pořádné rány. A právě i sebedůvěra se jí zachvěla a počala stoupat, když si postupně podala ruce s Ministrem obrany, Vnitra a několika vlivnými politiky. Nemohla si nevšimnout, že na ní očima setrvali možná až neslušně dlouho: věděla sice, že to jde snadno vysvětlit tím, že je zdaleka nejmladší slečnou v budově, ale... stejně to potěšilo.

,,Ah, Herman!" přerušil její úvahy Keller a již se hrnul k popíjejícímu muži, v němž za právníkem vlající modrooká Češka poznala spolkového ministra spravedlnosti. Wow! ,,Pěkný večer, kolego!"
,,Paul Keller." Padesátník se značnou lysinou pokýval hlavou. ,,To budou léta, co jsme se naposledy takto viděli. I tobě hezký večer."
,,Tři roky. Díky bohu za telefon a e-mail," pousmál se blonďák a trochu nostalgicky pokrčil rameny. ,,Vyřeší se po nich spousta věcí a šetří čas... ale pak se sejdeme a najednou vidíme, že k tomu, abychom spolu léta komunikovali, jsme se vůbec nemuseli potkat. Trochu smutné."
,,Tak." Potvrdil ministr.
,,Abych nezapomněl," pošoupl před sebe bohatý advokát do té doby mlčící dívku, ,,má přítelkyně, Tereza Wox. Dělá novinářku u Die Welt, možná jste spolu už mluvili."
Blondýnka poklesla v kolenou v drobném pukrleti a natáhla před sebe pravici. ,,Těší mě," pronesla zdvořile.
K jejímu šoku a strašlivému zahanbení však nechal nabídnutou ruku bez povšimnutí. ,,Nemám dobré zkušenosti a vztahy s tiskem, takže asi ne," odvětil bez emocí a znovu si přihnul, nabízeje i Kellerovi. ,,Dej si, Paule. Výtečná, dvanáctiletá."
Do uší ji přímo bodal ostrý smích někoho, komu její nepřijatý pozdrav neunikl. Zahanbeně se přikrčila, zatímco zelenooký přičichl ke sklence, znalecky pokýval hlavou a rychle ji vyprázdnil.
Nevěřila svým uším, když se v klidu pustil do rozmluvy s kolegou. To to nechá bez povšimnutí? Nezastane se jí?
Cosi v dívce se dostalo do varu. Co má tohle zase být? Co je to za chování?!
Plna vzteku, zaměřila se na obsah jejich rozmluvy a nespokojeně nakrčila nos, když si přítelem povzbuzený Keller dal další dávku promilí, očividně si chuť zlatého moku užívaje.
,,Dana? Má se dobře, jen mi teď vyčítá, že nejsem moc doma. Ale ty to znáš, Paule. Jsou tam ti stejní packalové, člověk jim musí pořád stát za zadkem, aby udělali, co se po nich chce. Nemohu odtud vytáhnout paty, dokud není všechno hotové. Když se na ně nedozírá, nic za nimi není."
Blonďák podle výrazu očividně věděl, o čem ministr mluví. ,,Teď vám tam leží ten internet, že?"
,,Ani mi nemluv," mávl Herman rukou unaveně. ,,Jednou se z těch Zelených zblázním. Na co ti ještě přijdou... podle nich snad budeme mít nárok na čtyři sta slunečných dní ročně..."
Wox se nadechla. Teď, nebo nikdy. Jindy by mlčela a jakmile by zašli za roh, rozbrečela by se, teď však byla v bojovné náladě a nemínila ze sebe dělat blbce. ,,Souhlasím," řekla klidně, jakoby ji ministr předtím neurazil až do morku kostí. ,,Domnívám se, že tvorba podobné legislativy je velmi problematická nejen z hlediska formulace, ale především kvůli dosti nejisté vymahatelnosti."

Muž lehce zvedl obočí, nijak však nereagoval.
Keller se ušklíbl.
Dívka pohodila vlasy. ,,Osobně tvrdím, že podobné zákony jsou v podstatě jen čirý populismus. Internet jako základní lidské právo? Tím Zelení získají hlasy pár tisíců prvovoličů. Ale nemá to realistický základ. Jak se na tomto principu budou vznášet případné žaloby?"
Teď již na ni ministr hleděl s mírným zájmem.
Povzbuzená Tereza pokračovala. ,,Nikdy jsme nechápala víru v pozitivní svobodu." (v tento moment Herman Jahre přímo vykulil oči) ,,Přijde mi jako pozlátko pro masy. Svoboda pro něco... jakési nehmatné nároky na nehmatné statky. Podle mě bychom se v jakémsi kolektivním smýšlení měli vrátit ke konceptu negativní svobody. Mít svůj osobní prostor, kde si v rámci své zodpovědnosti dělat cokoliv, dokud se nenarazí na svobodu druhého. Je to daleko více osvobozující a zdravé, než pozitivní svoboda, co myslíte, pane ministře?"
Muž odpověděl až po chvíli, váhavě, po úvaze. ,,V podstatě sdílím váš názor, slečno. Vy jste právnička?"
Narovnala se. ,,Politoložka. I když ještě studuji magistra. Dálkově. Ale zajímám se."
,,Ach tak." Herman lehce pokýval hlavou. ,,Myslím," zamumlal, ,,že vám dlužím omluvu, slečno. Přijmete ji, prosím?"
Blondýnka se málem rozplácla na zemi pod tíhou zadostiučinění. ,,Jistě," pronesla s královskou důstojností a potřásla nabídnutou pravicí, radostně si vědoma toho, jak asi očumujícím nepřejícníkům zkysly obličeje.
,,Gratuluji k výběru přítelkyně," obrátil se ministr k Kellerem, který se pousmál. ,,Slečno, bylo by mi potěšením, kdybyste i s Paulem přišla povečeřet k našemu stolu. Přesně za hodinu, stůl číslo dva. Můžeme se věnovat vaším názorům...."
,,Je nám ctí," nevypadla Wox z role, aby se až poté, co se Jahre chvatně rozloučil a odkvačil, vztekle otočila k právníkovi. ,,Proč ses mě nezastal?! Choval se ke mně jako k hadře a ty nic!"


Arrow


Se spokojeným šklebem jí položil ruce na ramena. ,,Jsem na tebe pyšný, maličká."
,,He? Já na tebe teda ne! Klidně dovolíš, aby mě někdo ponižoval!"
,,Terezko," zazubil se, což ji přivedlo málem k nepříčetnosti. ,,Kdyby tě ignoroval ještě jednu jedinou minutu, tak bych mu dal co proto. Ale chtěl jsem, aby ses naučila ozvat sama."
Wox zamžikala. ,,Prosím? Tohle... měla být nějaká lekce?!"
,,Jistě. A zvládla jsi ji výtečně. Vidíš? Že je to dobrý pocit, bojovat sama za sebe a vyhrát?" prohrábl se zlatými loknami.
Zmateně potřásla hlavou, aby v rozpacích přitakala. ,,No jo... je."
,,Vidíš. Hezky se to uč."
Nechala se hladit po zádech, pak však netrpělivě přešlápla. ,,Fajn... a teď? Už mám toho představování," zakňourala dětsky, ,,plné zuby, Paulie..."
,,Dobře. Můžeme si sednout, nebo si zatančit."
,,Ne, tanec ne." Dívka se otřásla. ,,No, každopádně si teď zajdu na toaletu, potřebuji si upravit make-up... neviděl jsi ji?"
Lakonicky hodil rukou kamsi dozadu. ,,Tam... počkám tady na tebe, ano?"
,,Jo."

Vydala se chodbou, kterou vyhodnotila jako odpovídající Kellerově radě: čím více se však vzdalovala od ruchu, tím byla více nervózní. Že by se spletl? Nebo jde ona špatně? Mračila se, vůbec se jí nelíbilo, jak náznaky jejích podpatků klapou do náhlého ticha, které takřka bilo do uší. Úleva jí odlehčila zmáčknutý žaludek, až když spatřila obyčejné bílé dveře, tak odlišné od zdobnosti, které již byla z okolních vínových chodeb a zlatých sálů přesycena. Už se bála, že budou mít kudrlinky a ornamenty i na záchodech!
Stiskla kliku, otevřela...
A divže nevyjekla.
Chvatně odskočila dozadu a celá rudá přimáčkla lakovanou desku zpátky, srdce rozbušené: netušila, zda má ječet, zrudnout, nebo se na celé kolo rozchechtat.
Že za dveřmi nenajde toalety, to by ještě pobrala.
Ale pohled na Roberta Dahla, jak stojí na stupni požárního schodiště, kalhoty u kotníků, hlavu zakloněnou v prožívané extázi, zatímco mu u nohou klečí ona postarší černovlasá servírka....
To bylo prostě moc.

S hihňáním vyběhla z chodby, mávla na nechápajícího Paula a konečně našla toalety, které se nacházely jen o pár metrů dál: teď už úpravu make-upu potřebovala určitě, smíchem si parádně rozmazala řasenku.
Pochopitelně, že i záchody byly zdobené: voda tekla ze zlatých kohoutků a rámy zrcadel byly také ze zlatého kovu, navíc plného různých příšerných kudrlinek.
Navlhčeným ubrouskem smázla černé šmouhy a znovu se uchechtla.
Copak Robbieček. Rychle si za ni našel náhradu. Ten aby zklamal svou pověst, prasisko.
Zdálo se, že fámy, co okolo jeho potence kolovaly, hrubě podceňovaly.
Ok. Zklidnila se, aby si řasenkou nevypíchla oko: upravila si řasy podle svých představ, obnovila půjčenými stíny tyrkysovou modř na víčkách, znovu nanesla rtěnku a pleť na tváři vyhladila sametovým pudrem. Mrkla na svůj odraz a i pod popraškem se zapýřila. Vážně jí to slušelo. Jujda!
Tak moc, zasmála se zase, že by si i Robbieček dal říci! I když, ten by si dal říci nejen s jakoukoliv, ale s čímkoliv, hihihi..
Nálada se jí zvedla z nuly na sto.
Připadala si pěkná a ač dobře věděla, že zájem pocházel od notorického děvkaře, i žádoucí - a když si vzpomněla, že ji čeká večeře s m-i-n-i-s-t-r-e-m (!!!), který bude jistě obklopen samými zajímavými lidmi, vznášela se dívka takřka v euforii.
A tak když si vedle ní vodu na ruce pustila na tmavo obarvená pětapadesátnice, malá blondýnka s přátelským úsměvem dámě nabídla čerstvě utržený papírový ručník. ,,Prosím," roztáhla rty v nabídce.
,,Od vás, slečno," zmrazil ji studený brunetin tón, ,,bych si nevzala nic ani v největší bídě. Měla byste se stydět."
Plavovláska zamžikala. ,,Pro-pro-prosím?"
,,Nedějte, že nerozumíte," ženino znechucení nebylo ani trošku skrývané. ,,Paul si nezaslouží, aby z něj nějaká mladá zlatokopka dělala hlupáka."
Dívčina pravačka zamířila k srdci. ,,A-a-a-le..." vzpamatovala se. Euforie byla pryč, ale troška energie zůstala, ač byla slečna imaginárně přiražena ke zdi. ,,Co to vykládáte? Já Paula miluji, nejde mi o jeho peníze! A on to ví. Je to naše věc!"
,,Vaše věc? Vy se do toho nemáte co plést. Chudák Eva, to byla jiná dáma. S důstojností. Podívejte se na sebe, vážená. Opravdu si myslíte, že jste pro Paula rovnocenná partnerka? To přece nemůžete myslet vážně."
Wox zírala v naprostém šoku: pečlivé líčení bylo úplně nanic, protože ji oči přímo štípaly, jak do nich vstoupily slané slzy. ,,Já se vám nebudu obhajovat..."
,,To ani nemůžete. Styďte se. Co tady vůbec děláte? Sem nepatříte. Nikdo vás tady nechce. Běžte domů, slečno," zkřížila žena ruce na hrudi. ,,Nemáte právo se tady vůbec ukazovat. Ples je pro všechny, co vám nejsou ani trošku podobní. A zamyslete se nad Paulem. Už se dneska dost ztrapnil, že se vás sem vzal, nebožák. Docela kvůli vám ztratí reputaci. To chcete?"
Blondýnka vzlykla a zavrtěla hlavou.
,,Tak vidíte. Teď běžte. Nemíním s vámi být v jedné místnosti."

Ne, že by chtěla ženštinu poslechnout, jen toužila být co nejdále od ní: práskla dveřmi a rozběhla se bez ohledu na to, že na sebe strhává udivené pohledy. Zastavila se až u Kellera, který při zpozorování slaných cest na její tváři zvedl obočí. ,,Maličká?"
,,Pojď odtud pryč," zahuhlala, pokoušejíc se nerozbrečet naplno. Do pěstiček sevřela látku dokonalého smokingu v gestu naléhavosti. ,,Prosím, pojď..."
Pocuchal jí blond vlasy. ,,Terko, nemůžeme odejít. Ještě bude ta večeře a pak dražba. Co se děje?"
,,Oni mě nesnáší," popotáhla a otřela si oči, mimoděk si tak zase rozmazávajíc řasenku. ,,A... říkají, že ti kazím pověst..."
Zarazil se a bez uvažování stiskl ruce tak silně, až dívka, jíž tak drtil zápěstí, vyjekla. ,,Promiň. Kdo to říká?"
,,To je jedno."
,,Ne, NENÍ to jedno," odsekl zhurta. ,,Tak kdo?"
Koukala se na něj málem zastrašeně a zcela mimo hlavní proud myšlenek si uvědomila, že drží další sklenici a barvou pleti je zase o něco více nachový: popotáhla a pak bradou ukázala k hloučku žen, k nimž před chvílí zamířila i povýšená bruneta z toalety.
,,Dobře. Tak tady počkej," rozkázal.
,,Paulie, nech to," špitla.
,,Ne, nenechám."

Nechal rozechvělou blondýnku stát u zdi a sám se rázně vydal k hloučku štěbetajících, smějících se žen: podle útržků slov, co se k němu dostaly, bylo zcela jasné, že předmětem jejich konverzace je drbání poplašené české modroočky. Hnědovláska byla patrně chválena ze svou malou akcičku a sklízela za ni obdiv.
,,Dobrý večer, dámy." Keller si s úsměvem upravil vršek od smokingu. ,,Bavíte se?"
,,Paule. To je dost, že si nás také všimnete." Hnědooká blondýna v antracitových šatech s výrazným řasením, jakási nepsaná mluvčí skupinky, naklonila hlavu na stranu. ,,Jak se vám vede?"
,,Teď zrovna nic moc. Přítelkyně mi," nadechl se, ,,tlumočila vaše názory o jistém údajně existujícím problému."
,,Ale no tak." Slovo si vzala sama bruneta, podrážděně pohazujíc kadeřemi. ,,Všichni víme, o čem mluvíme."
,,O KOM, ne o čem. Tereza není věc."
,,Paule, my jsme ochotny pochopit, že muži potřebují nějaké povyražení," ozvala se zase plavovláska. ,,Ale je opravdu nutné ji vodit sem? Degraduješ tím úroveň celého plesu. Tohle bývala prestižní akce pro pár vyvolených... ještě někdo se zachová jako ty a bude z toho vesnická tancovačka. Máš nějakou zodpovědnost! Nehledě na to, že ti, mezi námi," ztišila hlas, ,,tohle celé bourá image. A přenese se to i na Evu, na její důstojnost a-"
,,Děkuji," uklonil se Keller prkenně, ,,za vaši starost o mé blaho a reputaci a o pověst mé ženy. Nicméně slečna Wox není žádné povyražení, ale má regulérní přítelkyně. A tedy mám právo ji pozvat jako svůj doprovod."
,,Zajímavé," kousla si do té doby poslouchající černovláska v temně modrých šatech na ramínka, ,,v jakém prostředí si svou partnerku vybíráte."
,,To je snad moje věc."
,,Skutečně?" dáma zvedla nos. ,,A nemyslíte, že tím urážíte NÁS, ženy normálního věku, řádného postavení a vzdělání, když pak sáhnete po nějaké nedoučené holce z Východu? Není v Německu a mezi našemi kruhy žádná, která by vám vyhovovala více? To je velmi necitlivé a trapné, Paule."
,,Tereza Wox má vysokoškolské vzdělání," odvětil klidně, ač mu cukaly ruce. ,,Je bakalářka."
,,Skutečně!" zvolala tmavovláska, sama docentka, ironicky. ,,Tak bakalářka!"
Vysoký blonďatý právník vycenil bílé zuby. ,,Milé dámy... má slečna je ,pouhá' bakalářka jednoduše proto, že ve svém MLADÉM VĚKU," k jeho radosti všechny zasyčely jako řádnou dávkou broků pokropené husy, ,,nic víc než bakalářka být nemůže. Nicméně se nebojte, co nevidět z ní bude magistra. Děkuji vám za obavy o svou reputaci... ale řekněme, že o ni se postarám sám. Poklona, vážené."

,,Co?" otázala se blondýnka trpce, když k ní přiklusal.
,,Pomstil jsem tě," ušklíbl se, moc dobře si vědom, že právničky si teď budou lízat rány dalšími pomluvami, tentokrát již na adresu jich obou. Ale co mu bylo po nich. ,,Nic si z nich nedělej, malá. Nejedna z nich na mě dělá oči, nebo mi podstrkuje svou vlastní dceru. Nesmíš si to tak brát. Jen nerady vidí, když se našinec objevuje s někým z vnějšku."
,,Jako že by," vytřeštila modré oči Wox, ,,chtěli nějaké vztahy jen v rámci té vaší komunity? Wow, to ať se vrátí o takových sedmdesát let zpátky, ne? Eugenika frčela za Hitlera..."
,,Pšššt, prosím tě," umlčel ji, málem jí na ústa tisknouce dlaň: neušlo jí, že při tom prudkém pohybu maličko zavrávoral.
Nakrčila nos. Přece jen přebral? Nu, pokud pije jen jedenkrát za rok, nebylo by se čemu divit... V tom ji napadlo malé a elegantní řešení. ,,Nepůjdeme se projít? Je tady takový dvoreček s fontánou, ne? Pamatuji si to dobře?" On při procházce vystřízliví a já se dám dohromady, plánovala. ,,Taky nějaké keříčky a klec s kanárkem."
,,Kanárek už tam myslím není, ale do kašny dali ryby," pokýval hlavou. Zelené duhovky se zaleskly a jejich majitel se s úsměvem odlepil z místa, nabízeje slečně rámě. ,,Dobře, maličká. Uvítám pro změnu chviličku soukromí."


Arrow


,,Jé, rybičky?" Wox ukázala drobné zoubky v naivním dětském úsměvu, který na ní muž naprosto miloval. ,,Opravdu? Tak se na ně půjdeme mrknout?"
Pohladil ji po ruce, rád, že se trochu uvolnila. ,,Jistě. A na ně zapomeň, malá. Závidí nám, věř mi."
Pomalu pokývala hlavou, ovšem její nadšený výraz se rychle vytratil, dávaje tak znát, že se v blonďaté hlavince melou úvahy, které nebyly zdaleka tak optimisticky zjednodušené: koneckonců, přiznala posmutněle Tereza, co když jsou ty nafoukané nanynky v právu? Ony tvrdě pracovaly a teprve po letech si zasloužily pozvánku na tuhle akci. A jí? Jí na to stačilo, aby ve svých pětadvaceti dovolila, aby ji padesátiletý Keller kdykoliv se mu zachtělo povalil do peřin (nebo ohnul přes stůl nebo kuchyňskou linku, popřípadě strčil na zadní sedadla, dodala v duchu kysele) a hned mohla obléci róbu a vyrazit na ples za ministry a právnickou elitou. Co když úroveň vážně snižovala? Na jejich místě by byla taky naštvaná. Kousla se do jazyka: jen ještě více zatoužila být doma v bezpečí stěn svého bytu. Na druhou stranu... pokud ji sem Paul vzal, měla by mu už taky udělat tu radost. Dobře. Bude to brát jako... ústupek ze své strany. Láska si přece, zamyslela se, žádá nějaké ty oběti, ne? Pokud to Paula potěší, jeden večer to vydržím. Nechce přece tak moc. A pak, on se mnou šel na Hartyho oslavu bez problémů.
,,Maličká, ty mě vůbec neregistruješ."
,,Už budu," omluvila se a stiskla dlaň, která ji stále ještě laskala. ,,Tak jdeme za rybičkama?"
,,Třeba," odvětil a lehce ji políbil na tvář. ,,Opravdu se netrap, zlatovlásko. Jsi mladá, hezká. A jsi tu se mnou. To je žere."
,,Ju," odvětila s ruměncem a zavěsila se do jím nabídnutého rámě. ,,Díky, Paulie. Tak veď, už si nepamatuji cestu, ano?"
Vykročil směrem ke schodišti, jímž se scházelo do nejnižšího patra: jakmile Wox, nejistě vrávorající i na tom náznaku podpatků, vstoupila na mramorový stupeň, zachichotala se, před očima opět nemravný obraz uspokojivě uspokojovaného Roberta Dahla. Raději však ovládla emoce - nemínila právníkovi vysvětlovat důvod svého pobavení. Raději by se propadla pod zem, než aby byla nucena popsat to, co viděla - některá slova její slušně vychovaný jazýček neunesl. Nehledě na to, že by Paul, který se v tomhle dokázal velmi aktivně nechat inspirovat, pravděpodobně začal právě tuhle praktiku požadovat, jako se o to neúspěšně snažil už mnohokrát, aby ji tím pokaždé neskutečně naštval a znechutil. Brr. Otřásla se zhnusením. Některé věci fakt nikdy.

,,Jak se ti tu," začal Keller nenuceně, ,,vlastně líbí? Jaký je názor všímavé novinářky?"
Rázem probraná dívka se maličko zarazila, zaostávajíc za ním o půl kroku. ,,Řekla bych," zamumlala, ,,že to asi nechceš vědět..."
,,To víš, že chci. No tak. A žádná diplomacie."
Blondýnka se zastavila úplně. Jednou dlaní přejela po zábradlí, jehož tělo bylo rovněž z mramoru, ovšem na vrcholu ho zdobilo temně rudé dřevo, které se rukám návštěvníků nejevilo tak studené. Mrzutě špičkou botky šťouchla do červeného koberce. ,,Spousta těch lidí mi přijde povrchních. Prostě pokrytci. Tváří se jako elita, ale jen na obalu. To jádro je někdy pěkně... nedůstojné." Vybavili se jí velké dámy, mimo jiné právnička, které se chovala jako hvězda a přitom si na ples dotáhla zaplaceného gigola Dahla, dva advokáti, co se jí bez skrupulí pokoušeli dostat pod sukni přímo během bálu. Ošila se. ,,Dobře. Pokud to chceš vědět, tak si nemyslím, že bych měla být nějak poctěna tím, že jsem tady. Nemám dojem, že bych si těch lidí měla nějak vážit. A," nadechla se, ,,zklamalo mě to. Protože bych si jich vážila moc ráda."
,,Jsi má chytrá holčička," zavrněl, aniž by si odpustil oslovení, které žurnalistku opět pobouřilo. To fakt nemůže ty úchylné změkčeninky vynechat? ,,Myslíme si to samé, děťátko. A to počkej, až se po večeři trošku napijí."
,,Ono to," odfrkla si Wox, ,,může být ještě horší?"
Pokrčil rameny. ,,Já tě varoval. Říkal jsem, že jim tady vždycky padají ty jejich nadřazené masky. A pojď."

Poslušně s ním cupitala chodbami, v nichž potkávali méně a méně lidí, z nichž všichni spěchali opačným směrem, aniž by však zapomněli pozdravit Paula a malou blondýnku po jeho boku sjet zvědavým pohledem. Vždycky se usmála, v sobě však jediné přání: už aby to skončilo.
Prošli sloupovím vstupní haly, z něhož se otevíralo několik vstupů, jeden pravděpodobně právě na dvoreček s fontánkou a rybím osazenstvem. Wox neslušně ukázala prstem na jedny z prosklených dveří. ,,Tam?"
,,Možná," odvětil neurčitě, rozhlížeje se kolem. Nikde nikdo. Konečně. ,,Nějak to najdeme. Nikam nespěcháme, ne?"
Blondýnka na něj popleteně pohlédla, tak podivným protáhlý tónem vyslovil poslední větu. ,,Hm? Ta večeře s panem ministrem..."
,,Je asi za pětačtyřicet minut, malá. Ta neuteče." Vymanil se z gentlemanovského úchopu a otočil si k sobě slečnu čelem, postupuje dopředu. Zmatené děvče couvlo, až rameny narazilo na zdobenou zeď.
,,Paulie..."
Dlouhé štíhlé prsty pravice zajely do zlatých, umně vytvořených lokýnek, zatímco druhá dlaň vnikla mezi stěnu a novinářčina záda: namáčkl se na poplašeně mrkající dívčinu, s libostí vnímaje, že ta nemá kam uniknout. ,,Terezko, nedovedeš si představit, jak jsem rád, že jsi se mnou šla. Že tě můžu představit ostatním jako svou oficiální přítelkyni. Moc to pro mě znamená."
,,Nu," pokusila se zavtipkovat, nervózní, ač ji dosud jen něžně hladil, ,,oficiální přítelkyni, co ti přinese jen trable..."
,,To je jedno. Pořád lepší, když se o nás ví takto, než nějaká nedůstojná šeptanda. A pokud s tím bude mít někdo nějaké problémy, tak jen proto," vyklouzl z vlasů a uchopil dívčinu bradu, ,,že by tě každý z nich chtěl taky."
Lichotit tedy uměl: potěšená Češka mu dokonce sama vyšla vstříc s polibkem, jemně celujíc právníkova ústa. Samozřejmě, že mu letmé pusinkování nestačilo: okamžitě spojil jejich rty v jedny daleko vášnivěji, panovačně k sobě děvče tisknouce za pas.
Wox zavřela oči, nesměle ho objímajíc, aby sebou škubla, když se jí do pusy pokusil dostat jazyk. Zaváhala, jata jistou nechutí: tohle ještě nikdy nezkusila. Pak se však podvolila, dovolujíc, aby jí přejel po dásních a zubech. Sevřela víčka ještě silněji: moc se jí to nelíbilo.... přišlo jí to jaksi vulgární a pak, pach a chuť alkoholu byly opravdu nad míru toho, co by snesla. Někde v žaludku pocítila cosi nepříjemného, co hrozilo průšvihem.
Ruka jí stiskla hýždě.
,,Mhm..." cukla hlavou a pokusila se ho jemně odstrčit, aniž by první pokus slavil úspěch: muž se na ni jen víc natiskl a snažil se zaplést jeho jazyk s jejím málem na uzel. ,,Mhm!" Podařilo se jí vetřelce vytlačit z ústí dutiny a okamžitě pevně sevřela pusu, aby se nezvaný dobyvatel nemohl vrátit.
Konečně se oddálil a olízl si rty, aby se mu zvlnily ve spokojeném úsměvu mlsného kocoura, který právě úspěšně otestoval nové koťátko ve svém revíru. ,,Copak copak?"
Už zase ti musím něco vysvětlovat? Wox poodstoupila a ač by nejraději zamířila na záchody a pořádně si vypláchla pusu, v níž zůstala nepříjemná palčivě hořká pachuť alkoholu, vykročila ke dveřím. ,,Jen se těším na ty ryby."

,,No ano pořád." Chytil ji za ruku a donutil změnit směr, až za ním zase vlála. ,,Ještě si chci něco vzít, ano? Pak půjdeme."
Poznala, že ji vede do křídla s šatnou a zachmuřila se, dokud jí nedošlo, že si tam předtím skutečně něco odložil: než se stačila ozvat, že počká u dveří na nadvoříčko, protože se jí vůbec nechce mezi odložené odporné pravé kožešiny, vynořil se ze strany jakýsi tlouštík s tenkým knírem tak bleskově, že se dívka polekala.
,,Ach, Paule!" knírač se rozkašlal, očividně zaskočený stejně jako oni. ,,Uch, prosím tě, hlavně to na mě neříkej Janě, ano?"
Blonďák pobaveně zavrtěl hlavou. ,,Ta se, chudák, nahoře zrovna chlubila dámám, jak tě to odnaučila, kamaráde."
Mužík se trpkou grimasou típl cigaretu o bok odpadkového koše a pečlivě ji uhasil o chladný kov - popelník scházel, celá budova byla nekuřácká. ,,Alespoň trochu té radosti by mi dopřát mohla... No, jdu za ní, řekl jsem, že si jen odskočím na hajzl."
Wox se opět otřásla: zase jeden, co se tváří jako vznešenost sama a pak všechno popře chováním i slovníkem! To novináři jsou sice často dacani, ale alespoň nepředstírají, že jsou vesmírná šlechta. Brrr. I ten na ženské rozkroky přímočaře orientovaný Robert jí byl svým způsobem sympatičtější.
,,Tak..." Paul přistoupil k pultu, na který šatnářka po obdrženém lístku s číslem vydávala kabáty a naklonil se dopředu. ,,Haló?"

Nikdo se neozval, až se právník zamračil, mrmlaje stížnosti na nedostatečný servis. Výraz se mu však prudce změnil ve skoro rozesmátý, když si zpětně uvědomil, koho cestou sem míjeli - no jistě, ta postarší dáma s daleko méně okázalými šaty a velkou taškou, kterou potkali na schodech! Panička si šla, Keller se v alkoholově dobré náladě zachichotal, rychle a tajně přilepšit ke stolu s přichystaným občerstvením, aby se rodinka trochu poměla za peníze jiných.
Což o to, bohatý právník jí to celkem přál.
Wox, která nikdy nevynikala trpělivostí, se po jeho boku neklidně zavrtěla. ,,Nikdo tu není. Paulie, tak sem zajdeme potom. Nebo ti pro to skočím, ano? Jaké máš číslo?"
Levý koutek se mu zvedl o něco výš jak pravý. Vylovil papírek z kapsy a zašvidral. ,,Sto padesát tři. A děkuji, zlatíčko, mně se teďka ta čísílka krapet kroutí před očima."
,,Fajn. Ale příště tolik nepij." Wox odklopila desku, která tvořila symbolicky blokující překážku mezi prostorami s oblečením a halou a zamířila mezi řady svršků a odložiště věcí: pod každou dlouhou tyčí s háčky na pověšení kabátů stála i rovnoběžná dlouhá skříň s mnoha poličkami, aby bylo kam uložit i tašky, boty a jiné drobnosti. Blondýnka jen zavrtěla hlavou, když v přihrádkách viděla opravdu odporné, ale jistě nehorázně drahé lodičky, v nichž některé dámy přišly, aby teď nahoře tančily v ještě luxusnějších modýlcích. Hm. Raději se zaměřila na čísla. Vida, už byla u dvou set...
Stačilo pár kroků vzad a již se pustila do pohodlně široké ,,uličky", jejíž stěny tvořily volně pověšené svršky.
Vůbec si nevšimla, že ji muž pozoruje, aby briskně přehodil obě dlouhé nohy přes pult, dopadl na druhou stranu, horko těžko chytil ztracený balanc a vydal se za ní, i přes promile v krvi veden snadným výpočtem: pokud tady jeho přítel bezstarostně kouřil a šatnářka vyrazila na lov až někam do sálu, pak...


Arrow


,,Nah, nelekej mě," zabručela, když ji pohladil po rameni právě ve chvíli, kdy se mu, stojíc až vzadu u zdi, natahovala dolů pro tašku. ,,Co tam teda máš tak strašně důležitého?"
,,Kreditku." Vytáhl tenkou, temně šedou kartičku z dokladovky a skryl ji ve vnitřní kapsičce u saka. ,,Na tu dražbu, víš."
,,Ju." Ohnula se, aby věc vrátila na její místo a po narovnání rovnou čelila jeho tváři. ,,Tak co, jdeme?"
Naklonil hlavu na stranu, v zelených očích jiskřičky nezbedného potěšení a necudných záměrů. Zvedl dlaň, aby odhrnul plavé vlasy z dívčina čela. ,,Kam pořád tak pospícháš, maličká? To já už bych měl pomalu začít prchat před smrtí, ne?"
Málem vyprskla smíchy nad jeho sebeironií. ,,Paulie! Zase ze sebe děláš důchodce? Mně tak opravdu nepřipadáš."
,,Já sobě někdy ano," hlesl a přiblížil se. ,,Ale když jsi se mnou... tak se cítím mladší. Jsi totiž úžasná. Už jsem ti dneska řekl, jak ti to sluší?"
Tereza sklopila oči. ,,Ano... asi milionkrát. Jenže ono se to dobře poslouchá."
,,Jsi nádherná," splnil její výzvu, opět dlaní zvedl slečninu bradu a sklonil se k ústům: něžný polibek se změnil v daleko intenzivnější, byť tentokrát naštěstí bez zapletených jazyků. Třeli se o sebe pootevřenými rty, dech stále rychlejší: plavovláska nejistě pohlédla dolů, kde jí jeho prsty hnětly hruď, k protestům se však již nedostala.
Keller se od ní rázně odtrhl, až zamrkala, že líbání nezvykle přerušil právě on.

Pas jí vzápětí uchopily silné paže a zvedly ji do vzduchu, až otevřela pusu a chystala se k námitkám: blonďatý advokát však děvče jen šikovně otočil zády k sobě.
,,Pau... Palie..."
,,To nic, malá," zachraplal. ,,Jsme tady sami..."
Natlačil ji ke skříňce - zaskočenou, slova ani činu neschopnou dívku chytil kolem podbřišku a ještě jednou nadzvedl: než se maličká blondýnka nadála, ležela přehozená přes nábytek jako mokrý kus prádla.
,,Paule!" vyjekla a zaházela sebou, pokoušejíc se vrátit chodidly na podlahu. Zoufale zatápala kolem sebe. Visela hlavou a rukama dolů, do bránice a podbřišku ji zase bodaly ostré hrany skříně. ,,Paule, co to děláš!!" Zazmítala nohama v pokusu nalézt opěru, pevný bod - kopala však jen do vzduchu, zem dobrých patnáct centimetrů od špiček botiček.
,,To nic," zopakoval, fascinovaný jejími trhanými pohyby. ,,Máme aspoň deset minut. No tak, neječ, malá. Pojď rychle...."
Vyplivla vlasy, co se jí dostaly do pusy. ,,Co?? Jsi normální? Pusť mě!" Chtěla se převážit nazpátek, těžiště díky nehezké postavě přece jen docela jinde, než u pupíku.

Přitiskl se na ni zezadu, obě zvědavé ruce průzkumnice v osahávací akci: ohnutá novinářka vykřikla na protest a zacukala sebou, aniž by tušila, že mu její odpor tím víc napíná kalhoty. ,,Pšššt, Teri, nebo někdo přijde! Nechceme mít trapas, ne?"
,,Tak mě dej dolů!" vytočeně sebou škubla, ruce natahujíc dozadu, aby se ho chytila jako opory. ,,PROSÍM!!!"
Zamručel, už dávno rozhodnutý: rychle se sehnul, mezi prsty uchopil lem šatů a bleskově vykasal černočernou látku dlouhé luxusní róby výš. Nedočkavostí byl až příliš rázný a drahé značkové šatičky se ozvaly nic dobrého nevěštícím zapraskáním škubaných stehů, když látku vyhrnul děvčeti až nad korzetem stažený pas.
,,Neeee!" Wox tlumeně zavřeskla, vyděšená doteky čerstvého chladného vzduchu na nestoudně odhalené kůži. ,,Co mi to děláš? Pusť mě, to není vtipný! Trháš mi šaty! Ničíš je!"
Vsunul prsty za látku černých kalhotek a zručně je stáhl přes chvějící se bílá stehna, kolena i buclatá lýtka.
Vypískla a zoufale se mu v tom pokusila zabránit, probouzejíc ze šoku příliš pozdě, než aby byla její obrana účinná. Sklouzla do jakéhosi hysterického šepotu, opravdu se snažíc nikoho nepřivolat. Panebože! Nikdy by nepřežila, kdyby ji takhle někdo našel! ,,Nech toho! Paule, chci dolů, TEĎ HNED!"

,,Já," hlas se mu třásl a dlaně spokojeně poplácávaly cukající se děvče, ,,nevtipkuji, malinká. Strašně mě dostáváš... celý večer z tebe nemůžu. Už to nevydržím. Rychlovečku, jo? Bude to chvilka, hned půjdeme na rybičky." Lapil bránící se blondýnu za boky a posunul ji o ještě něco dopředu. Wox se pokusila zapřít rukama o bok skříně a obrátit k němu tvář, teď už dokonale bezmocná, ohnutá přesně tak, aby se nemohla převážit ani na jednu stranu, zadek navíc vyzývavě zvednutý na dřevěné hraně, co se jí čím dál bolestivěji zarývala do jemného podbřišku. Neuvěřitelně ponižující pozice. Visela horní polovinou těla k zemi, takže jí slzy klouzaly přes obočí ke kořínkům vlasů a do lící se hrnula krev ,,Au! Ne! Říkám ne, slyšíš! Sundej mě... sakra, sundej mě dolů!" Zakašlala, jak se obličejem zabořila do visícího norkového kožichu, hrtan náhle plný chlupů. ,,Uhm!"
,,Hned tě sundám, maličká, hned."

Tlačil se děvčeti na bezbranně nahá stehna, ve vlastní tváři uspokojení, které se ještě zvětšilo, když prsty zvědavě zamířil mezi ně.
Stiskla nohy k sobě a poprvé se ho pokusila kopnout, už doopravdy vyděšená. On to snad myslí vážně! ,,Ne!" Korálově rudý střevíček jí sklouzl a odletěl až k protější skříni.
Skousl ret. Přes ty kabáty ji určitě nebylo slyšet, určitě ne... Pustil ji a udělal úkrok vzad.
Konečně mu to došlo? Wox těžce oddechovala, jata částečnou úlevou, aby ze sebe vydala neartikulovaný pazvuk, když uslyšela zvuk rozepínaného zipu. ,,Neblbni, neblni, kruci!"
Až možná nepříjemně ho zaskočilo, jak moc ho její marný zápas s ním vzrušoval: mít víc času, vychutnal by si tu chvíli, kdy se mu mladé tělíčko bojovně vlnilo pod rukama. Jenže čas neměl. Přesto chvíli postál, kalhoty už u kolen: hekající blondýnka kopala kolem sebe do vzduchu, pokoušejíc se ho zasáhnout. Usmál se. Jeho pozice byla dokonalá: bezmocně kopající dívčí nožky se mu jen rajcovně otíraly o vnější strany stehen, zatímco jejich majitelku pevně svíral v pase, tlače ji k dřevěné ploše.
Kuckala se pláčem i chlupy z pitomého kožichu v hrdle: znova se pokusila zapřít o nábytek, ale měla příliš slabé ruce. Visela zplihle jako vykostěná ryba, tváří k zemi, odsouzena k zírání před sebe. Ucítila, jak jí odtáhl levé stehno a znovu sebou zoufale zamrskala. ,,Ne! To nesmíš!"
Sykl, když se mu na moment vyklouzla ze sevření, hned si ji chytil lépe, tentokrát pro jistotu obě ruce na dívce, místo si dělaje zvednutým kolenem. ,,Malá," zamumlal soustředěně, ,,já tohle, ty pak ty rybky, však se dočkáš..."
,,Někdo jde!" vyjekla a škubla sebou v naprosté hysterii. ,,Někdo jde!!!!!!"
Mlaskl. ,,Nedělej paniku. Hned budeme..."

,,Paule?"

Keller strnul, aby pak s tichým klením bleskurychle shrnul černé šaty zpátky, uchopil dívčinu kolem břicha a stáhl ji dolů: ztratila rovnováhu a sesypala se mu nohám, zatímco si muž hbitě zapínal kalhoty.
,,Paule, jste tady?"
,,Ano, tady!" jeho tón byl dutě vlhký: právník několikrát polknul, rukou si projel vlasy a zkontrolovat neporušenost obleku. ,,Sakra," zamrmlal a úkosem pohlédl na o skříň se zády opírající Wox, která seděla na zadku s otevřenou pusou, aniž by se více pohnula. ,,Promiň, maličká. Tak příště..."
Zacivěla. On se jí omlouvá jen za to, že se to nepovedlo? ZA TOHLE???
V zorném poli se jim objevil pomalu kráčející, mezi věšáky očividně s námahou nahlížející Tiefensee.
,,Tady!" Keller na něj zamával: profesor je dle změny výrazu konečně spatřil a stejně jako předtím Wox, i on si odklopil část výdejního pultu, aby za nimi zamířil.
,,Říkal jsem si, kam jste zmizeli a napadlo mě, že jste šli chvíli na vzduch. Bylo mi líto, že jsem od vás předtím tak odešel, tak jsem se chtěl více seznámit se slečnou... Ale," stařec se vynořil v jejich ,,uličce" a nechápavě zabrejlil na nesourodé pozice nerovného páru, ,,děje se něco?"
,,To nic," blonďatý advokát bohorovně mávl rukou, ve tváři úsměv, ,,to nic. Terezce se udělalo trošku špatně, tak jsem ji posadil do klidu. Nahoře je na ni moc ruch, teď už i trochu dusno a nějaká ta sklenička tady udělá své. Ale to bude dobré. Viď, Teri?"
Sklenička? ONA snad něco pila?! Přesto lehce kývla, naprosto vyřízená.
Profesor na blondýnku pohlédl s nefalšovaným soucitem. ,,To nerad slyším, slečno. Pokud vám smím poradit, venku je malá teráska s kašnou - běžte se pomaličku projít, jistě se vám uleví."
Mechanicky kývla. Jo, fontánka. Haha.

,,Dovolte, slečno..." stříbrovlasý k novinářce natáhl ruku, aby jí pomohl vstát, když se s cuknutím zarazil: tmavé, okolo levého kotníku omotané kalhotky neušly ani pohledu stárnoucích očí. Odmlčel se, očividně bez problému spočítat si, kolik je jedna plus jedna. ,,No to... Paule," ohromeně zvedl duhovky k bývalému studentovi, který, zjevně nesvůj, přešlápl. ,,Chlapče, vždyť jsou tady všude kamery!"
Wox tence, vyděšeně zakvílela. Neee... neeee... prosím! Copak to opravdu mohlo být ještě horší?!
I rázem pobledlý Keller se zdál být zaskočený, jakoby mu až teprve docházely následky toho, že na moment vypnul mozek. ,,Skutečně?"
,,Jistě, vždyť musí hlídat šatnu." Tiefensee se napřímil a rozhlédl: mladší advokát ho napodobil, aby jim oběma trvalo jen pár vteřin, než našli nejbližší přístroj.
,,Sakra!" Keller nedbal na káravý pohled svého vzoru a zaťal pěsti. ,,No nic, jdu to řešit. Zůstanete tu s ní, pana profesore, prosím?"
,,Ale jistě, bude mi potěšením."

Profesor rázným krokem odcházejícího Paula vyprovodil pohledem a pak s jistou obtíží klesl vedle klepající se blondýnky. ,,V pořádku, slečno?"
Otočila se k němu s otevřenou pusou, jakoby ji vyrval ze spánku. Několikrát naprázdno sklapla čelisti, bílá jako stěna. ,,A-a-a-no. Dě..kuji."
Uvelebil se, rovněž se opíraje. ,,Víte, mladá dámo, musím vám něco říci."
Nevybídla ho k pokračování, stále strnulá, jakoby ji vyndali z chladničku.
,,Paul je nesmírně nadaný a morálně silný člověk, který toho má mnoho zlého za sebou. Ta věc s jeho synem a posléze ženou... velmi mě to zarmoutilo."
Teď mi, pomyslela si Wox, vytkne, že jsem toho zneužila, nalepila se na něj a stahuji Paula do svého plebejského bahna. Můj bože.
,,Nesmírně mě těší, když ho opět vidím šťastného, slečno." Jemně jí položil dlaň na rameno. ,,Chápu, že za to můžete vy... a rozumím, že je vámi okouzlený. Jste krásné, inteligentní mladé děvče. Jistě pochopíte, o co vás prosím."
Jen ztěžka polkla.

,,Musíte mít rozum, slečno. Není možné, aby se takto přestal ovládat, ano? Mohl by z toho mít neskutečné problémy a ztratil všechno, co si za ty roky vybudoval. Právničina je hodně o prestiži. Jste opravdu hezká zdravá dívka a jistě máte své touhy... ale žádám vás, jako Paulův a snad i vás přítel, abyste byla příště rozumná a zastavila ho."
Blondýnka na něj zírala s prohlubující se nevírou. Takže nakonec ještě ona bude nadržená mladá nanynka? Nakonec to bude na ni?? Vzlykla, rukavičkou si otírajíc slzy. To není fér...
,,Nu tak. Zase taková oběť to není." Stařec se mile usmál a lehce ji pohladil po vlasech. ,,Neplačte. Paul se za chvíli vrátí... snad byste se měla trošku," odkašlal si, ,,upravit."
Uvědomila si, že se jí spodní prádlo stále ještě válí u levého nártu: s neskutečným studem si, celá rudá, kalhotky zase natáhla, hotová k celému záchvatu pláče. Alespoň se cudně obrátil na druhou stranu.
,,Hotovo? Dobrá. Tak pojďme." Zvedl se, ač mu to trošku trvalo, na nohy.
Wox, která dosud nepromluvila ani slovo, vstala také: teprve teď, když opadl prvotní šok, jí došla palčivá bolest na prsou - Keller ji ze skříně stáhl tak prudce, že o hranu ošklivě zavadila hrudí. Zkřížila na ňadrech ruce, zápolíc s tendencí se rozplakat: místo toho následovala profesora, který jí galantně držel desku pultu.
Sotvaže vyšli, vplula do prostoru postarší žena: vykulila na dvojici oči a i s naditou kabelou spěchala na svou stranu šatny. Kdyby Wox nebylo tak příšerně, zasmála by se tomu.

Nenechal se vyvést z míry tím, že mu ještě ani neodpověděla: nabídl jí rámě a zamířil ke dveřím, na které předtím ukazovala. ,,Snad nás tam Paul najde, co myslíte?“
Jen znova kývla, ač si byla jista, že už ji musí považovat za ovci bez svého názoru i mozku: přesto se jí drobánek ulevilo, když nasála vlhký čerstvý vzduch. Se slzami v očích se od muže odpoutala a, aniž by zaznamenala, že má jen jeden střevíček, dovlekla se ke kašně, hned do ní noříc dlaně, nedbajíc na rukavičky. Pravda, okolní světla ozařovala tmavou hladinu.. ale z rybiček viděla jen dva tři rudé záblesky čile se míhajících hřbítků.
,,Ach, vy nemáte botu... zajdu vám pro ni, slečno.“
,,Děkuju,“ hlesla a sotva se k ní otočil zády, zafňukala, konečně nechávajíc téct slzy po tvářích. Připadala si hrozně. Strašlivě. Mokrou rukou mimoděk zkontrolovala, zda se jí šaty nepotrhaly na pozadí nebo zádech – to by ještě zbývalo... Se vzlyky se dál cejbrala ve vodě, dokud znovu neuslyšela zvuk otevíraných dveří.
Vraceli se oba, Keller i Alois, zabraní do tiché debaty: poděkovala za lodičku a nazula si ji, aby ji Keller hned chytil za loket. ,,Oki. Stálo mě to dvě stovky, ale dal mi ten záznam i kopii. Nahrál jsem si na mobil, jak slibuje, že to nikomu neposkytne, takže je to v pořádku.“
Zachraplala. Díkybohu. Alespoň tohle...
,,Tak my se, pane profesore, loučíme. Pojedeme už domů, když Terce není dobře....“
Starý muž vypadal zklamaně. ,,Ale ne... Doufal jsem, že zůstanete na dražbu.“
,,Pověřím někoho ze svých přátel, určitě přispěji,“ slíbil blonďák a udělal úkrok, aby pootevřel ústa, když se mu modroočka vztekle vytrhla.
,,Domů?!“ zasyčela. ,,Domů??? To by se ti líbilo! Ne, já nikam nejede, je mi dobře! A za půl hodiny je ta večeře, chci tam být!“ Pohodila vlasy, rozhodnuta vytěžit z téhle společenské i osobní Apokalypsy něco pro sebe. ,,Takže žádné DOMŮ se nekoná, slyšíš?“
Profesor si v rozpacích odkašlal. ,,Nu, čeká mě žena s dcerou...“
,,My jdeme taky,“ nedovolila Wox, aby se zaraženým Kellerem zůstala sama: jen se, když už stál starší muž u dveří, k zelenookému advokátovi obrátila, šlehajíc ho pohledem. ,,A tímhle, kamaráde, jsme spolu skončili.“

Arrow


*****


,,Pozooooor! Přichází hvězda dnešního dne!“ objevil se ve dveřích kanceláře zuby cenící Kranich a rovnou si to i s igelitkou v ruce namířil ke svému stolu. ,,Dobré ráno přeji!“
Semir zamžikal a pobaveně našpulil rty: ,,ahoj Tome, copak se ti stalo? A...“ mrkl na hodinky, aby překvapeně vytáhl obočí, ,,a co se děje, že jdeš o deset minut dřív?! Nejsi nemocný?“
,,Zkus zaspat, když ti ráno Karolina udělá vajíčka se slaninkou,“ rozzářil se modrooký komisař. ,,Ta vůně mě z postele přímo vytáhla, mé zlatíčko se činilo...“
Turek pokýval hlavou. ,,Tak to chápu... mně porci náhodou neposlala?“ optal se zvědavě s vědomím, že pro něj měla Kranichova přítelkyně přeci jen vždycky slabost.
,,No to víš, že na tebe myslela,“ mrkl na něj kamarád, pokládaje tašku na stůl: vytáhl z ní dva papírové sáčky a čerstvé dnešní noviny. ,,Sice ne s vajíčky, ale přikázala mi, abych ti koupil koblihy, že určitě nesnídáš. Tak si vezmi, před chvílí byly ještě teplé...“ přihrál hladově vyhlížejícímu policistovi jeden z balíčků a sám se, rozkládaje noviny, zakousl do slaďoučkého pečiva z vlastní dávky – to, že před chvílí jedl, mu očividně nevadilo.
Semir zvědavě očichal vonící buchtičku a dloubl do ní prstem, aby se zaradoval, když v hnědé hmotě, co mu zabarvila ukazovák, poznal nugát. Mhmmm.
Pustil se do jídla: vedle něj pomlaskávající Tom obrátil stránku novin, které rozhodně nebyly žádném seriózním tiskem – Kranich si potrpěl na bulvárek, jehož přeplácaně sladce umělé kauzy ho jaksi nevysvětlitelně uklidňovaly. Tentokrát však...

Drobnější ze strážců zákona prudce zvedl hlavu, když se od vedlejšího stolu ozvalo přidušené zakašlání: oči třeštící nebohý Tom se držel za krk a snažil se dostat kousek koblihy z plic, kde rozhodně neměl co dělat. Semir s vyjeknutím vystřelil a ve vteřině byl příteli v zádech, aby mu narval pěstičku nad pupek a prudkým tlakem ho donutil zákeřné pečivo vyplivnout.
,,Uuuuuuh,“ zhroutil se muž na židli, ,,díky, parťáku.... boha jeho...“
,,Co to vyvádíš?“ dal Turek ruce v bok, nechávaje volný průchod svému rozhořčení: málem ztratil kamaráda takhle hloupě...
,,No tak se podívej!“ zavrčel Tom, kterého Semirův vyčítavý tón podráždil. ,,A dej si bacha, TEBE to může přizabít i bez koblihy!“
Gerkhan podezřívavě přijal výtisk Bildu, který mu kolega s podivně neidentifikovatelným výrazem podal otevřený na stránce se spoustou pestrobarevných fotek. ,,A co jako?“
,,Obtěžuj se na to podívat,“ napomenul ho modroočko. ,,Strana 6, je tam článek a jeden obrázek, co by tě mohly zajímat.“
Turek pokrčil rameny a dal se do čtení: úsměv, který mu předtím zvlnil rty, mu postupně stále více tuhl.


Smetánka si dala dostaveníčko v Opeře

Kolín nad Rýnem (Dahl, R.) – Skutečně snobskou podívanou si užil každý, komu se včera podařilo vetřít na každoroční ples německé Právnické komory, který tentokrát hostila kolínská opera. Přehlídka VIP, politiků, mezi nimiž se mihl sem tam nějaký ten právník, povětšinou laškující se spoře oděnými hosteskami, byla jednou z oblíbených akcí, kde se rády blýskají vyčpělé politické celebrity. Nabídce zadarmo se najíst neodolala mimochodem...



,,No,“ objevil se Turkovi před nosem Kranichův prst, který ukázal na drobný odstaveček až v závěru článku, ,,nebudu tě zbytečně trápit. Je to tady.“
,,Ok...“ řekl tiše Semir, který tušil, co bude následovat.


Špatnou zprávu přinesl ples pro prachatých krasavců chtivá děvčata. Paul Keller, jeden z nejsledovanějších německých starých mládenců, se objevil v dámské společnosti. Našince potěší, že ho klofla kolegyně novinářka – Tereza Wox, která se k němu po celý večer zamilovaně tiskla. Jak dlouho jim to vydrží? Oproti tomu opuštěná Annie Havell sváděla hlubokým dekoltem Nicolase Jella, který přišel doprovodit svého nejlepšího přítele a...


Turek přestal číst a očima sklouzl na jednu z fotek – mladičkou reportérku na ní lehce poznal. Oděna byla v dlouhé černé, s tyrkysovým šifonem kombinované šaty a krk jí zdobil náhrdelník z rudého korálu – pěkně drahá věcička, kterou si stoprocentně nekoupila sama, pomyslel si Semir mimoděk. Za takové věci by peníze nikdy nevyhazovala. Tvářila se rozpačitě – to poněkud dále od ní stojící Keller měl v obličeji těžké chmury. Trojici doplňoval padesátník, ve kterém Turek, který polknul, identifikoval ministra spravedlnosti.
No páni.
,,Slečinka," urval Tom jako dravá šelma další kus nebohé koblihy, ,,nám jen září, co? Jak výbojka. Abychom jí ještě byli dost dobrý my, obyčejní smrtelníci. Za chvíli se s námi ani nebude chtít bavit - já osobně odchod na ministerstvo neplánuji. Ó, jaká škoda! Ustanou naše plodné diskuse a chvíle hlubokého souznění."
Mladší policista k němu zvedl pohled, smrtelně vážný. ,,Ty víš, že Tereza taková není."
,,No jo," zamumlal Kranich a prstem si pošoupl do hltanu poslední sousto, sám sebe nadívaje jako husu. ,,Mmh hmh ha hmmh ahh..."
Snědý strážce zákona zvedl oči v sloup. ,,Dožvýkej, pak mluv."
Opět kuckající modroočko s námahou splnil rozkaz. ,,Mimochodem, my o vlku a vlk za dveřmi. Pokud začne slečinkovsky kňučet, jak jí to určitě neslušelo a že byla tlustá, tak já ji opěvovat nebudu." Ohlížející se Turek jen mlaskl, až na něj Tom ukázal prstem, dokud byla Wox za dveřmi a bavila se s usměvavou Monikou. ,,Uvidíš! Přišla se pochlubit, o co!"
Gerkhan se však sázet nechtěl, raději vyladil milý výraz - to již blondýnka zdvořile klepala na dveře a po pozvání vcházela dovnitř.

,,Ahoj?" ocelově modré duhovky je přejely pohledem a jejich majitelka zůstala stát, dnes oděna v černou vzdušnou blůzu s rukávy po lokty a tenké bavlněné rozevláté tmavě hnědé kalhoty v jakémsi volně elegantním stylu slečny, která ví, že je horké léto a zároveň je nucena pohybovat se v seriózním prostředí. K outfitu jí šla i jakási zelinkavá pobledlost, která by však k mladému děvčeti pasovat neměla.
,,Terko," zazubil se Turek, gestem jí nabízeje místo k sezení. ,,Tebe jsme tady už dlouho neměli! Vítej!"
,,Zdarec. Copak nám," Tom složil noviny a smetl si ze stehýnka drobky, ,,neseš dobrého?"
Plavovláska však zůstala strnule stát, pohledem směřujíc Kranichovi do klína, až ten nevěděl, zda se cítit rozpačitě, nafoukaně, nebo vybuchnout vzteky v reakci na nějakou provokaci. ,,Já..." polkla a udělala krok dopředu, ,,můžu.....?"
Odkašlal si. ,,No, ale... to je Bild. O něm si přece myslíš, že..."
Vlastně nečekala na odpověď a po novinách prudce drapla, aby se stáhla ke zdi a hysterickými, trhanými pohyby přehazovala jednotlivé stránky, oči až na vrcholu čela.
Komisaři si vyměnili udivený pohled.
Z jedničky na konec a zase zpátky, načež prozkoumání společenské rubriky a chaotická kontrola toho všeho: konečně Wox pocítila malinkaté ulehčení. Nic! Nic, čeho se tak bála... Jistě, fotku a krátkou zmínku si neodpustil, ale pokud to bylo vše, mohla být spokojená. Nebyla. I ta trošička úlevy ji však polaskala po dlouhých dnech trápení - byla si ochotna připustit i to, co vlastně věděla od rána: že směřovala právě na služebnu Dálniční jen proto, že neměla odvahu zastavit se u trafiky a Bild si pořídit. Věděla, že tu Kranich bude výtisk mít... a tak oddalovala pravdu, jak se dalo. Díkybohu, že nebyla zase tak krutá... protentokrát.

,,Teri?" Gerkhan zaváhal, načisto vykolejený. ,,Jsi.... v pořádku?"
Dívka potřásla hlavou a nenáviděnou tiskovinu odhodila na stůl, aby se zhluboka nadechla. ,,Odstěhovala jsem se od Paula."
,,Cože?" Mnoho nescházelo a Tom mohl hledat své oči na podlaze. ,,Jako... to, jako..."
,,Vy jste se," popadl dech Semir, ,,rozešli?!"
,,Ne," odsekla Češka nevrle a zkřížila ruce na prsou. ,,Miluju ho. Jen... nastaly některé okolnosti, které se musely řešit...."
,,Co?"
,,Prostě mi věř. Je to tak lepší. A NEROZCHÁZÍME se!" zamračila se Tereza, aniž by její tvář vypadala o něco zdravěji a živěji: oba komisaři byli čím dál více rozčarovaní - Wox zdaleka nepřipomínala vítězku, kterou se ze stránek bulvárku zdála být. Vzdychla. ,,NO... chlapík, se kterým mám dělat rozhovor, mi volal, že má čas až za hodinu, tak jsem chtěla zaskočit, že tu třeba budete. A jste. Jak se máte?"
,,Jde to," nespouštěl z ní oči Kranich, kterému došly ironické narážky: byl odhodlán celou situaci se svým kamarádem řádně probrat. Tedy přesněji řečeno prodrbat. ,,Ale ty nevypadáš nejlépe."
,,Zapomněla jsem, že mluvím s gentlemanem všech gentlemanů," ušklíbla se dívka a už jen něco zamumlala. ,,Asi nebyl nejlepší nápad sem chodit, že..." Ne, nebyl. Byla pitomá, totálně pitomá. Každá její volba byla hloupá, nepodařená. Co si myslela, když sem šla? Že ji podpoří? Toužila opět se schoulit do ložnice, kde ve společnosti pudinků a chipsů strávila celý ubrečený víkend.
,,Počkej Wox!" Gerkhan se jako vždy pokusil tlumit emoce mezi dvěma svými kamarády. ,,No tak... hlavu vzhůru, holka. Náhodou ti to sluší. Víš co? Nemáš po práci čas? Dlouho jsme si..." zamrkal dobromyslně, ,,nikam nevyšli, tak co si dneska vyrazit? Třeba všichni?"
V novinářčině tváři se však zračila podivná roztřesená nejistota, ba nevole. ,,Juj... No..." Jaksi podivně se jí před očima mihly obrazy pár dní staré - jedna její část by se nejraději stulila v posteli a muže dlouho neviděla. ,,Díky, ale neslibuji..."
Kranich našpulil rty. ,,No jo, jako na plesíčku to asi nebude. A my víme, není jisté, zda bys přežila večer bez Paulíčka! Asi nebudeme dobrá společnost, co?"
Gerkhan mu věnoval vražedný pohled a rychle se obrátil k bledé dívčině. ,,No tak, Teri. Půjdeme teda jen sami dva. Rozšoupneme se. Jako," uculil se, aniž by mu došlo, jakou asociaci tím v už tak vynervené novinářce vyvolá, ,,za starých časů!"
Načepýřila se, odpovědět už však nestihla.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
,,Co to slyší ucho mé?" Do místnosti vrazil rozesmátý buclatý obličej Jolly. ,,Tady jde někdo pařit? A to jako beze mě? Ale!" koutky mu málem vyrazily až k uším, když zaznamenal přítomnost blondýnky, pro níž měl značnou slabost. Paži hodil děvčeti kolem ramen a přitulil se. ,,No tak to jdu taky! Teda pokud jde i tady slečna..."
Tereza se mu však rázně vyškubla a odstrčila ho. ,,Vy jste," zachrčela vztekle, třesouc se po celém těle, ,,všichni úplně stejní! Všichni!"
Zírali pěkně unisono.
Jakoby v ní něco povolilo - něco, co ji bolelo celé týdny, poslední dny se to napínalo, ples to vyšponoval a tahle poslední věta konečně přetrhla.
,,Alespoň ten Kranich," bodla dívka dotyčného do hrudi prstem, ,,neskrývá, že jsem mu protivná! Ale vy???"
Dál ohromeně civěli, vědomi si toho, že Wox neobžalovává jen je přítomné, ale minimálně polovinu mužské populace.
,,Proč... proč všichni tak najednou?" vyjekla dívka, pěstičky zaťaté, bez ohledu na fakt, že do kanceláře nakukuje čím dál více zmatených policistů. ,,Všichni! Dřív o mě nikdo ani nezakopl! Nikdo si mě nevšiml! Nikdo mě nevyzval k tanci! Žádný mě nikam nepozval! Nekoupil mi ani pitomou kávu! Tak proč, proč TEĎ?!" Hlas se jí zlomil. Robert. Ti dva mladí právníci na plese. Náhlé narážky kolegů. Všechny ty pohledy na bále. A teď i oni! ,,Nikdy..." zachraplala, ,,nikdy jsem žádného nezajímala já jako Tereza Wox. A teď mi prší nabídky, o který vůbec nestojím! Najednou jsem vám dobrá? Zajímavá? Proč? Protože chodím s Kellerem! Vám vůbec nejde o mě, že ne? Vám všem jen strašně vadí, že si ten nejstarší kohout z celýho tohohle hnusnýho smetiště vyhlídl mladou slípku! To vám mladým kohoutkům nejde přes hřebínky, co??? Jste hnusní. Všichni!"
Otočila se na patě a s uslzenýma očima vyběhla ven.

,,No," odkašlal si stále šokovaný Semir. ,,A nejhorší je," rozhlédl se, ,,že má dost možná pravdu."
,,Kykyryký," kvitoval to tiše nezvykle zakřiknutý Jolly.


Arrow


Hotte málem nestačil uskočit, když se proti němu ve vchodu vyřítila Češka, za níž si to její blond vlasy jen divoce vlály - snad nezaregistrovala ani jeho, natož pizzu, kterou na sebe v úleku překlopil, pochopitelně stranou s mastným obložením trojité slaniny.
Wox si nepovšimla ani jeho láteření: s posmrkáváním doběhla k autu, rozechvělými prsty bílou Oktávku odemkla a rovnou padla obličejem na volant, nechávajíc slzy stékat po tváři.
Tohle jí ještě scházelo...
Byla by se rozplakala naplno, kdyby si neuvědomila, že je osazenstvo Dálniční pravděpodobně přilepeno k oknu: posadila se, vzteklým pohybem si otřela slané krůpěje z obličeje a rázně sáhla po klíčku v zapalování.
Nebude jim tady ještě dělat divadlo!
Přetáhla si přes hruď pás a šlápla na plyn, aby nechala nebohé auto zavýt. Popotáhla a zamrkala, pohled rozmazaný slaností, co se jí držela na řasách: jen taktak šlápla na brzdu a včas zastavila omylem zařazenou zpátečku, takže nevrazila do Kranichova Mercedesu, co za ní stál nebezpečně blízko.
Výborně. Teď už jim udělala opravdový kabaret. Uslzeně si představila veselí, co panuje za okenními tabulemi spolu s duchaplnými vtipy o blondýnách a ženách řidičkách.
Zhluboka se nadechla a znovu zatlačila na plynový pedál: tentokrát již autíčko s logem Die Welt spokojeně zapředlo a poslušně vyrazilo směrem k nájezdu na dálnici.
Jeho uživatelka však důvod k radosti neměla. Ať se Wox jak chce pokoušela koncentrovat jen na hustý provoz, doufajíc, že ji donutí vypudit z hlavy všechny úvahy, ty ji nepřestávaly trápit. Vracely se jako bumerang, který po obratu seká do kotníku, aby dokázal, že pod kontrolou ho měl člověk možná tak v okamžik odhození.

V nabíječce píchnutý mobil se ozval melodií oblíbeného seriálu: blondýnka zaváhala, ale jelikož právě pouze popojížděla v zácpě, zvedla telefon blíže k očím. Paul?
Kdepak, esemeska jí stručně a jasně sdělovala omluvu a opět přesunutý termín, tentokrát na třetí odpoledne.
Nevěřícně zavrtěla hlavou a věnovala dotyčnému pár slůvek, která by před rodiči z pusy nevypustila. Ale co, rezignovala i na tento pracovní problém. Jen zapadal do tohohle pitomého, odporného dne. A kdyby jen dne.
Poslední dobou se jí nedařilo vůbec nic.
Kysele se ušklíbla, když auta před ní zastavila docela: čtyřproudová dálnice, jindy symbol nestálosti a pohybu, působila jako zamrzlá řeka. V dáli výsměšně blikala informační tabule, oznamující pětikilometrovou kolonu.
Wox se už nedivila ničemu, jen jí bleskla hlavou zcela absurdní štěpinka lítosti, že není kuřačka a nemůže si zklidnit nervy cigaretou.
Otřásla se. Co se to s ní dělo? Co ji to napadalo za blbosti? Přišla si... vykradená, vytunelovaná, nesvá...
Vůbec netušila, co by měla učinit a co hůř, netušila, co je vůbec správné udělat.
Dumala nad tím celý víkend, kdy ležela v posteli a cpala se vším sladkým, co jí přišlo pod ruku, respektive co naházela do nákupního košíku. Zabořená v polštářích civěla s věčně plnou pusou do zdi, aniž by si třeba pustila televizi v ubohém pokusu předstírat, že je schopná na něco se zaměřit.
Nějak netušila. Nic. Navíc ve stavu, kdy samo přemýšlení nebylo snadné. Měla dojem, že jí permanentně hučí v hlavě. Jako těm velrybám, co se pro smrt vrhají na písčité pláže, protože je zmatou armádní sonary.
Jen se každou chvíli zkroutila do klubíčka a co dvacet minut kontrolovala brekem rudýma očima web Bildu v hrůze, že tam najde svou vlastní nahotu, opepřenou bulvárním komentářem.
Ach.
Byla vážně zvědavá, kdy se nechá na vražednou mělčinu vyplavit sama. Měla solidně nakročeno.
Už se ani nedivila, když bylo jediným výsledkem její snahy zkrátit si čas poslechem rádia odporné chrčení.
Všechno se proti ní spiklo.

Úvahy se dívce teď, v nevítané chvíli klidu, chtě nechtě vrátily zpět k plesu. K té hrůze, hrůze bez konce, co se jí ještě dlouho nevymaže z mysli.
A bohužel, Tereza bolestně zkřivila rty, nejen ta chvíle, kdy musela útrpně čekat, zda se jí Keller vážně nacpe mezi stehna, nebo si to milosrdně rozmyslí. Noční můra pokračovala i poté. Pravda, maličkým intermezzem příjemné chvíle byla ona vydupaná večeře s ministrem: s mlčícím Kellerem seděla nedaleko něj v sousedství mnohých proslulých tváří. Společnost měla až na malé výjimku řádně upito a tak se na diskusi, na níž se blondýnka těšila a plánovala se trošku ukázat, nedostalo - nicméně historky z politického zákulisí byly nevýslovně vtipné a poměrně slušné, takže se jí na tváři objevil i nepatrný úsměv.
Zhasl brzy, vlastně jen co zazněl gong a značně rozjeté osazenstvo stolu se vrávoravě zvedlo, aby se přesunulo blíže k tanečnímu parketu, teď připravenému na hřeb večera.
Paul jí věnoval takřka jen slabiky. Ano. Ne. Pojď. Stůj. Tam. Dík.
Jakoby se zlobil on!
Styděla se a hněvala. Naštěstí jejich mlčení nepůsobilo podezřele, ztrácelo se v salvách smíchu ostatních - licitátorem dražby byl pohotový herec místní scény, který briskně využíval promilí v krví obecenstva a sázel jeden lidový džouk za druhým. V tom mu pomáhala i sama idea dražby - na charitu šly peníze z prodeje samotných právníků! V daleko větším poměru muži než ženy, advokáti s úsměvy chodili za moderátorem, nechávajíc ohodnotit své kvality - kolegové pak s pobavením přihazovali, aby vytěžili dražený taneček.
Paul si za jízlivých komentářů kolegyň, zda slečna novinářka nebude žárlit, koupil asi padesátiletou boubelatou černovlásku s ohromnými náušnicemi.
A pak, za potlesku, co se Wox zdál daleko silnější než u ostatních, stanul na pódiu sám - dámy se mohly s nabídkami přímo přetrhnout, očividně si užívajíc situaci. Blondýnka seděla tiše, nejraději by se propadla pod zem. Suma stíhala sumu, jak si právničky vychutnávaly svou pomstu na malé mladé nicce, která měla tu drzost přijít mezi Ně. A když se faktů neznalý licitátor, který vytušil jen to, že je Tereza přítelkyně, přímo zeptal, zda Paul skutečně za nic nestojí, ozvaly se sálem i rozchechtané výkřiky mužské.
Valčík s Kellerem si vybojovala právnička, která Wox sjela na záchodech.

Wox sevřela volant, jakoby ho chtěla rozdrtit. Kdyby to alespoň tím strašným trapasem skončilo.
Ale to ne. Pán se urazil...


Už by si myslela, že zůstane mlčet celou dobu - jakmile se však za nimi zavřely dveře limuzíny, Paul se k ní konečně otočil. ,,Tak ti," stroze pokynul a opřel se o sedadlo, ,,neskonale děkuji."
Zvedla obočí. Tohle myslel vážně???
,,To jsi ze mě skutečně," otočil se k dívce přece jen, ,,musela udělat naprostého hlupáka? Měla jsi přihazovat! Takhle si mě budou ještě týdny podávat, že ti nestojím ani za pár euro!"
Tereza s potížemi překonala knedlík v krku. ,,Jak jsem," zachraplala, ,,mohla asi přidávat, když první nabídka byla pět set a druhá hned tisíc? To je skoro celý můj měsíční plat, to jsem nemohla dát." Hlášku ,,i kdybych chtěla", už raději nedodala.
Zasyčel, doopravdy podrážděný. ,,To bys pochopitelně neplatila ty! Měla jsi přihazovat, já bych to zaplatil."
,,A jak jsem to asi měla vědět? Copak jsi mi něco řekl!?"
,,To je snad logické!"
Blondýnka s jen těžko bránila slzám, už vážně na pokraji kolapsu. ,,To není logický ani trochu... nemůžu přece bez domluvy... něco dělat s cizíma penězma..."
,,Už jsem ti několikrát řekl, že to tak neberu."
,,A já zase tobě, že já ano!" rozhořčeně uhodila rukou do sedadla. ,,A vůbec, nebudeme to probírat teď, před řidičem, co na tohle určitě není zvědavý." Bylo jí za hádku, která muže za volantem vůbec nebrala v potaz, nevýslovně trapně.
Právník si odfrknul, ale zmlkl.
Dívka také, v duchu tiše úpíc jak nad vývojem večera, tak bolestí - naražená hruď byla strašlivě nepříjemná a ona vůbec nevěděla, jak se s ní vypořádat. ,,Pojedu domů," hlesla pak. ,,Převleču se u tebe, nechám tam tyhle šaty." Sám si vysvětluj, proč jsou natržené, pomyslela si s novým návalem hanby. I když raději ne. Jen je vrať. ,,Pak pojedu domů."
,,No to ne. Nepustím tě samotnou přes město! Jsou tři v noci, vzpamatuj se!"
Pohodila blond vlasy, které už dávno neměly nádherný tvar vzorných lokýnek. ,,Na dražbu ne, ale na taxík ještě peníze mám. Já dneska prostě jedu domů."
Právník sevřel rty. ,,Dobře. Jak je libo. Ale vezme tě tady Roland. Ano, Rolande? Za příplatek."
Šofér, který stejně jako v podvečer zachovával profesionalitu a do této chvíle neřekl ani slovo, pouze kývl. ,,Jistě, pane docente."



Wox probralo k životu až podrážděné zatroubení: před ní bylo dobrých třicet metrů místa. Kolona se rozjela.
Dívka nabrala rychlost, na prvním výjezdu opustila dálnici a labyrintem městských ulic se dostala až k budově redakce: na počítači ji čekala rozepsaná reportáž na středu, klidně ji mohla dodělat, než si na ni namyšlený trouba z rána udělá čas.
Vyjela výtahem do příslušného patra a na malou chviličku se jí ulevilo. Tohle byly její známé prostory, zde dávala křídla tomu, co skutečně uměla. Tady jedině se necítila jako nemotorný trouba, co je na světě tak nějak omylem. Skleněné tabule, výhled na střechy města, zelené květiny oživující sterilní design, to byl její druhý domov.
Ale dneska...
Stačilo pět kroků a věděla, že je něco špatně.
,,Ahoj?" s mrazivou nejistotou pozdravila kolegu, který jí s úsměvem mávl, u ucha sluchátko. I tak v jeho výraze bylo něco...
I ostatní z těch, co si jejího příchodu všimli, na ni volali své nazdar jako jindy, Lena dívce dokonce ochotně přetlumočila obsah ranní porady - přesto však na ní dál ulpívali pohledem.
Nejistě vykročila dopředu. Co mají? Šéf si na ni stěžoval? Ale vždyť sám řekl, že má dělat ten rozhovor, věděl, že na poradu nepřijde... nebyla její vina, že to ten pablb přesunul, navíc dvakrát!
Tak co je?
,,Te!"
Prudce se otočila, zírajíc na kolegyni: Naomi to jako vždy slušelo - krátké plavé, moderně sestříhané vlasy jí k temně zelenému saku výtečně ladily. ,,Nami, ahoj..."
Žena dala ruce v bok, bedlivě si zkoprnělou modroočku měříc. ,,No teda řeknu ti..."
Wox polkla.
Ona nic neví, došlo starší novinářce a v tu ránu nasadila moudrý, starostlivý výraz. ,,Te, asi bys měla něco vidět. A měla bych ti to ukázat já. Víš, přece jen jsme si blízké... tak než to vědět od ostatních..."
Češka byla hotová omdlít. ,,Ježiš, neděs mě!"

Do kanceláře své kamarádky se musela nechat dovléci, pochopitelně za všeobecných zvědavých pohledů: Naomi s poněkud teatrálně útrpným výrazem dvakrát klikla myší, aby zmizel screensaver s koťátky a vzdychla. ,,Stejně by ti to určitě taky došlo, má to celá redakce...."
Drobné bílé zoubky se zanořily do červeného jazyka, až Tereze málem znova vytryskly slzy. Na monitoru se skvěla primitivní gifová animace - nahá holka na všech čtyřech a za ní klečící obnažený muž, rukama ji držící za boky. Postavičky byly obdařeny tvářemi mladé novinářky a padesátiletého právníka, očividně vzatými z oficiálních stránek Weltu a Právnické fakulty. Nad oběma se skvěl nápis ,,Jak si osedlat českou kobylku." Druh pohybu, který ona prostá animace ukazovala, netřeba popisovat.
,,To nic," usmála se Naomi, když se nachová dívčina nezmohla na slovo. ,,Každý vidí, že je to montáž, Terko. Je to," dodala jaksi dychtivě, ,,vážně ohavnost, co?"
,,Ano," hlesla Wox, které se sevřel žaludek v bolestivé, ke zvracení nutící křeči. Tak on je opravdu viděl. Robert je fakt viděl! Bože můj! Tohle mohl poslat jedině on! Teď si ji vychutnává jen tak soukromě... a zítra ji znemožní před celým Německem. A pozítří před světem! Dívka moc dobře věděla, jak atraktivní jsou takové lechtivé zprávičky z kategorie necudných bizarností. Za pár dní bude i záznam na YouTube...
Chytila se za krk: málem kolegyni znečistila počítač.
,,Te!" Žena se k ní naklonila, ve tváři zvědavost. ,,Je ti dobře?"
,,Ne. Já... tohle je hnusný. Já..." Wox si zajela prsty do vlasů. ,,Nami... já... potřebuji si dát sklenku vody. Omluv mě."
,,Jistě. Já tě chápu, ty má chudinko. Jen ti," hodila elegantní Němka bradou směrem k vesele souložící elektronické dvojici, ,,závidí. Tak si to tak neber."

Nebudeš brečet. Ne tady. Ne před nimi. Ne před ní, opakovala si stále, když krokem robota mířila do kuchyně, slzy na krajíčku. U dveří ji zastavil její kamarád, sekretář Walter a na povzbuzení ji poplácal po rameni. ,,No tak," usmál se soucitně, ,,hlavu vzhůru. Jsou na světě horší věci, než kravina na mailu, ne? Navíc taková zfušovaná. To je ještě sranda, Martin jednou dostal za článek pěstí, zlomili mu nos..."
,,Já vím," zachraplala dívka, zavrtěla však hlavou. ,,Díky. Ale prosím tě... já bych..."
,,Jasně, jasně. Zrovna jsem tam dosypal cukr. Tak se," mrkl na ni, ,,drž."
Cosi mu odpověděla, už ani nevěděla co. Jakmile se ocitla v soukromí kuchyňky, hysterickými pohyby se jala vrhat pro to, co teď viděla jako jedno z mála východisek.
Jestli to Robert Dahl viděl.... tak je to konec. Jestli má zítra v novinách vyjít její nahá zadnice...
Sakra, kde byla ta debilní piksla?
Dusila se pláčem, nejraději by se schoulila do klubíčka hned tady na zemi. Ten mail musel přijít všem... letmo zahlédla adresář, měl snad dvacet řádků... a to se ví, že ho spousta lidí pošle dál!
Bože, určitě to došlo i na Dálniční.
A třeba i do Prahy.
Nebo její rodině!!!!
To je konec, naprostý konec.
Konečně i přes slzy nahmatala pevný tvar plastové bedýnky: v horní polici si novináři ukládali a sdíleli léky. Když sedíte do noci u počítače, migréna si vás zcela nevyhnutelně sem tam najde, stejně jako stres, co potřebuje prášky na uklidnění. Obecný zvyk velel medikamenty sdílet a komu dojdou v ruce, ten se postaral o nové. I když právě ten, co bojoval s migrénou, si speciálně kupovala Marta.
Blondýnka zanaříkala - to, že obě krabičky, modrou s léky na bolest a tyrkysovou na utlumení, našla plné, vnímala skoro jako znamení. Kývnutí na souhlas.
Chvatně si schovala obě ukradená balení do kapsy a promnula si uplakané oči.
Takovému ponížení neměla sílu čelit.


Arrow


Byl to snad nejdelší den v jejím životě - chvíli myslela, že se rozběhne domů a nechá vše za sebou, aby se v ní okamžitě vzmohl záchvat odpovědnosti. Nemohla nedokončit práci, kterou tady měla.
Aniž by dokázala vysvětlit jak, dovlekla se i na domluvenou schůzku a do redakce přinesla a zpracovala slíbený rozhovor - dvacet minut po jeho odeslání editorovi by však již neuměla říci, o čem interview bylo a kde se s chlapíkem vůbec sešla.
Naomi si nenechala ujít jedinou příležitost, aby jí zašla do kanceláře povědět, jak strašně je jí líto téhle ohavnosti, jen tak mimochodem vždy prohazujíc, kolik lidí už mail vidělo a jak to zcela jistě všichni odsuzují: čím dál zdrcenější Wox jen tupě kývala hlavou, v lebce načisto vymeteno. Chtěla jedinou věc - být sama... být sama a vše si zvážit a rozmyslet.
Úvahy se jí točily okolo ukradených léků a odvaha i odhodlání ji pomalu opouštěly - místo toho se rozhodla přistoupit na jakýkoliv obchod, jen aby Roberta umlčela. Snad to bude fungovat...
Kolem jedné odpoledne dívce zavolal vyděšený Semir - jen bolestně přivřela oči, když jí už z opatrného tónu, jakým pronesl první slova, bylo jasné, že daný mail dostal taky. U něj ale alespoň věřila, že své upozornění a soucit myslí upřímně - vždyť přímo cítila, s jakou obtíží a neobratnou péčí vybírá věty tak, aby jí neublížil, pokud by to měla poprvé slyšet od něj. Po těle jí však přesto přejel mráz, když si představila mužské osazenstvo Dálniční nalepené u monitoru, jehož obsah Kranich komentoval velmi sednoucími komentáři.
Ušklíbla se. . Pravdou ovšem je, že Semir byl jediný, kdo ji maličko uklidnil.
Povzdychla si a s černými myšlenkami usrkla kávu.
Někde za jejímu zády se kdosi rozesmál, až sebou malá blondýnka trhla. To se tam posmívají jí? Nebo už začínala být paranoidní?
Jenže vulgární animace jí nešla z hlavy - málem se bála zavřít víčka, na nichž se jako na filmovém plátně nechutný obrázek promítal.
Trpitelsky svraštěla čelo, zírajíc na nade dveřmi umístěný ciferník. Ještě hodinu...

Jakoby neviditelný provaz, co jí stahoval plíce, povolil, když vyšla na vzduch: zhluboka do sebe nasála kyslík, nedbajíc na to, že drobně mrholí. V anonymním prostředí spěchajícího davu jí bylo hned lépe než v práci, kde na ni osazenstvo redakce vrhalo zpytavé pohledy, pošeptávalo si, nebo se přímo vytasilo se značně nekorektními otázkami.
Stiskla čelisti. Paule... stálo ti to za to?
Mimoděk vytáhla z kapsy mobil a pozorně si prohlédla displej, několika jednoduchými pohyby prstů se přesvědčujíc, že skutečně neopomenula žádný hovor či zprávu.
Jak příznačné...
Jediný, kdo se jí neozval, byl Keller.
Na druhou stranu, hryzla se do rtu, třeba o tom ještě nevěděl!
Váhavě zírala na telefon, aby pak v náhlém záchvatu odhodlání navolila číslo a přiložila si přístroj k uchu.
Vlastně, pomyslela si, jsem s Paulem od té chvíle pořádně ještě nemluvila....

I tenhle vývoj byl koneckonců zajímavý... Po plese ji řidič skutečně odvezl domů – a dle pokynů, které mu Keller dal, aniž by bral ohled na slečniny protesty, čekal, dokud mu na znamení, že dobře došla, nezamávala z okna – blondýna se osprchovala horkou vodou a vydrhla mýdlem a šamponem, aby se stulila do postele. Během víkendu z ní už nevylezla, stále více a více rozčarovaná, že se jí právník nehlásí.
On fakt, uvědomila si s nevírou, trucuje! On si fakt myslí, že se mu ozvu první! Že se mu omluvím!
A co hůř... on si myslí, že se mám ZA CO omlouvat!
Bylo jí pak ještě strašněji a na uklidnění padlo pár tabulek čokolády.
Muž jí zavolal teprve v neděli večer – začal jakoby nic, přesto dívce neušlo, že má v hlase velmi zřetelný podtón obav. Že by si konečně uvědomil, že tohle naprosto zvoral? Že ji taky... mohl nadobro ztratit?
Rozhodla se mu nic nedarovat: byla chladná, úsečná, bez sebemenší vůle přistoupit na jeho strategii ,,povídejme si, jakoby se ten večer nic nestalo“.
A k jejímu šoku to fungovalo.
Keller očividně vypadl z rovnováhy, okamžitě měníce rétoriku: rázem váhavě mluvil o špatném konci jinak milého večera, o lítosti, že to tak dopadlo... Ovšem dívka, byť alespoň maličko potěšena, rozhovor po chvíli rázně ukončila s tím, že si to celé ještě musí promyslet (,,jak, promyslet?“ vyjevil se Paul poplašeně).
Od té chvíle jí přišla jen poměrně milá esemeska, s drobným vyznáním, víc nic.
Ale teď –

,,No haló! Terezko! Jsi tam?“
Rychle se vzpamatovala: ani netušila jak se jí podařilo přeslechnout Kellerova první slova. ,,Ahoj Paule,“ pozdravila, nevědomky si v rozpacích dávajíc pramínek blond vlasů za ucho: přešla pár krůčků k iluzi soukromí, kterou na jinak rušném náměstíčku poskytovalo zákoutí s asi pěti borovičkami v obřích květináčích. Teprve pak si, naprosto rozrušená, vzpomněla, proč mu vlastně volá a zajíkla se. ,,Já... totiž...“
,,Ach, ty už jsi to taky viděla.“ Byla z něj cítit trpkost a jí se drobně ulevilo, že to alespoň nemusí popisovat. ,,Zrovna mi to došlo na počítač, volal mi i kolega.“
Potřásla hlavou, jako by ji muž mohl vidět. ,,Co budeme dělat?!“ vydralo se z ní vyjeknutí. ,,Musíme něco dělat! Jsi právník! Bude to něco o ochraně osobnosti, ne? Nedali jsme k tomu šíření souhlas!“
,,Ale miláčku,“ pokusil se ji uklidnit, ač křivil rty. Vida, jak je jí TEĎ dobrý! Celý víkend o sobě slečinka nedá vědět, až teď se žene po pomoci. Nu. ,,Není to pro komerční účely a dokonce bych řekl, že to není ani tak urážlivé...“
Nevěřícně se nadechla. ,,COŽE?!“
,,Je to obyčejná lidová tvořivost. Trapný pokus o vtip – nejlepší bude, když se na to vůbec nebude reagovat.“ Keller na druhém konci pomyslného drátu zůstával tak prost emocí, že jí to rozum odmítl pobírat. ,,Vím, je to ohavné, ale věř, že polovina lidí se na to ani nepodívá a smaže to jako spam...“
,,Ale Paule,“ zachraplala dívka, hrdlo sevřené. ,,Tu polovinu někdo otevře! Co... moji kamarádi? Moje rodina? Co když to někdo,“ vyděsila se, ,,poslal třeba na magistrát! Zničí mi to kariéru!“
,,Přeháníš a zbytečně se plašíš. Kdyby bylo takhle snadné někoho zlikvidoval,“ zdálo se, že Keller je zcela v klidu, ,,tak by nikdo nikdy neměl šanci něčeho dosáhnout. Vždyť je to jen montáž. Hloupá, průhledná a bez invence.“
Vykulila modrá očka: co na tom chtěl ještě invenčního?!

Povzdechl si: bylo mu jasné, že blondýna panikaří celkem bezdůvodně, na druhou stranu překonal uraženost a rozhodl se posbírat pár nedávno ztracených bodů. ,,Maličká,“ změkčil. ,,Neboj se. Je to jen shoda náhod, asi to udělal někdo z plesu. Pamatuješ se? Varoval jsem tě hned na začátku, že se nemusíme všem líbit. Teď přišlo to, na co jsem se tě snažil připravit.“
,,To je mi,“ vyjela Tereza, myšlenky u Roberta Dahla, ,,jasné, že to byl někdo z plesu! Prosím tě,“ ztlumila se, neboť se po ní pár lidí ohlédlo, ,,jsi si jistý, že jsi zajistit tu... tu... tu...“ s pocitem vracející se nevolnosti se konečně vymáčkla, ,,nahrávku?“
,,Jistě,“ zabručel, polykaje poznámku o tom, že u takřka šedesátiletého hlídače záznamů našel narozdíl od Terezy porozumění: něco mu však říkalo, že kdyby chápavá mužova slova ,,já mít takovou mladou kočku, tak jí ho tam vrazím taky,“ zopakoval, malá, už tak vynervená novinářka by je za poklonu rozhodně nebrala. ,,Neboj se, od něj to není. Vzal to rozumně – řekl jsem, že chci záznam i všechny kopie a že pokud mě podvede a prostřednictvím čehokoliv a kohokoliv tu nahrávku zveřejní, postarám se mu o problémy. Nechal si vypsat šek a všechno mi dal. Odtud vítr nevane, Terezko. Prosím tě, netrap se tím už...“
Maličko se jí tím, co řekl, ulevilo, nicméně poslední slova ji opět podráždila. ,,Jak se tím nemám trápit? Tobě to snad přijde v pořádku? Posílají nás jako nějaké hnusné porno! Bůhví, kdo na to civí! A... bůhví, co u toho dělá!“
Zůstal trpělivý. ,,Terko. Tomu se někdo maximálně hloupě zasměje. Dramatizuješ to.“
Děvče však popotáhlo, hotovo padnout zadnicí do nejbližšího květináče. ,,Já chci, aby to bylo pryč,“ zakňourala nešťastně. ,,Není to fér... člověk se roky snaží a pak přijde jedno video a...“
,,Terezko, já to chápu. Co si to tom,“ zavětřil šanci, ,,promluvit dneska u mě, hm? Otevřeme víno a uděláme si fajn večer, vykašleme se na nějaké hlupáky, co nám nepřejí. Co ty na to, malá?“
Hlavou jí probleskla myšlenka na prášky a následně zavládl pocit nevole. ,,Ne,“ stiskla čelisti. ,,Dneska ne, Paule. Už jsem ti říkala, že si napřed musíme promluvit. Domluvili jsme se na zítřek a nebudeme to měnit. Ta kavárna pořád platí.“
Sklaplo mu – takhle striktní ji ještě neznal. ,,Dobře...“
,,Fajn. Tak se měj.“ A díky za nic, ohrnula nos v duchu. ,,Pa zítra.“
,,Ahoj.“

Wox si utřela nos a utrápeně pohlédla na mobil. Paule... copak nevíš, jak je tohle celé pro mě strašné? Proč pro mě něco neuděláš, nezarazíš to?
Zhluboka se nadechla a pak si sáhla do zadní kapsičky jeansů, kam předtím schovala drobný útržek s číslem na osobu, u které se domnívala, že je tou poslední, na kterou by kdy dobrovolně promluvila. Přivřela oči. Plevel se musí pálit od kořenů...
,,Haló?“
Kdyby ses alespoň představil a pozdravil, zkritizovala ho hned na začátku, ovšem její hlas zněl spíše nesměle. ,,Ahoj, Roberte. Tady je Tereza Wox.“
,,Á...?“
Zvedla oči v sloup. To si mohla myslet! Velký lamač srdcí se kolem ní sice na plese motal jako vosa kolem láhve od piva, pár dní na to už ani nevěděl, jak se jmenovala. Na druhou stranu, zaváhala popleteně, pak možná...
,,Už vím, promiň. Něco jsem tady dělal, přeslechl jsem, co jsi říkala. Wow, tak se,“ zazněl koketně, ,,přece jen ozýváme?“
Blondýnka přešlápla. ,,Ty moc dobře víš proč.“
,,To vím,“ zazněl mladý přehezký reportér z Die Bild sebevědomě. ,,Moje nabídka platí. Tak kdy a kde?“
Blondýnce zamžikala modrá očka. ,,Teď nevím, zda mluvíme o tom samém...“
,,No chceš se trošku povyrazit, protože tě přestal bavit ten tvůj staroušek?“
,,Ne!“ málem mu praštila s telefonem, ač zavolala ona sama. ,,To video!“
Odmlčel se.

Až to zabolelo, jak si dívka skousla ret a její další slova byla takřka neslyšná. ,,Roberte... co za něj chceš? Co chceš za to, že to přestaneš šířit? Že... mi dáš originál a nebudeš o tom nikomu povídat? Ani o tom, co jsi viděl?“
Odpovědí jí bylo ticho, až se blondýnka skutečně vyděsila. ,,Roberte? Jsi tam? Robbie!“
,,Myslíš,“ ozvalo se se strohou jedovatostí, ,,to malou hříčku na mailu? Tak s tím nemám co do činění, kočičko. Leda to, že jsem dneska kolegovi řekl, ať tu roztomilou prasárničku nedává k článku o plesu, co máme vyvěšený na webu. To je tak jediné.“
Zalapala po dechu. ,,Co?“
,,Není zač.“
Přitiskla si dlaň na srdce, vyrovnávajíc se se šokem. ,,Roberte... tak díky! Promiň, myslela jsem, že jsi to...“
Odfrkl si. ,,Udělal já? Mám jistou úroveň.“
,,Ještě jednou díky,“ hlesla Wox, které spadl z hrudi kámen velikosti meteoritu, který připravil planetu Zemi o dinosaury. ,,A... Robbie, nevíš, kdo by za tím... já nemám ponětí...“
,,Nepátrej po tom,“ pronesl do telefonu a snad poprvé za dobu, co ho Tereza znala nebo o něm slyšela, se zdál být zcela vážný. ,,Nech to vyšumět. Pár lidí se zasměje, pár bude solidně škodolibých, nějaký uchyl si ho u toho... no, to je jedno. Teď se ti to zdá jako konec světa, ale za týden si na to už nikdo nevzpomene. Tak to nech být.“
,,Když já bych...“
,,Někdy,“ zafilozofoval si Dahl netypicky, ,,je lepší nevědět, šelmičko. Nezkoušej to, dej na mě. Mohla bys zjistit hodně nepříjemné věci.“
,,Hm...“ neochotně mu dala za pravdu, v duchu nesmírně zaskočena tím, že ji bulvární konkurent dokázal uklidnit účinněji, než vlastní přítel. ,,Uvidíme... každopádně díky a ještě jednou promiň, Roberte. Jsem ti... vděčná.“
Zasmál se . ,,Klidně se můžeš revanšovat! Jak říkám, nabídka platí, Terezo. Jak tě dědoušek začne nudit...“
Mimoděk se jí zvedly koutky. Starý nemrava Robert byl zpátky. Alespoň jedna jistota v jejím zmateném malém světě.


Arrow


Prášky ležely na stole a sousedy jim dělala dvě v oranžových huňatých ponožkách obutá chodidla: jejich blonďatá majitelka se bořila do měkkého gauče, přemýšlela a k tomu si na prsa drobila žvýkaný rohlík se slabou vrstvou másla.
Předmětem jejích úvah však nebyly v obalu se dosud skrývající pilulky, ale něco zcela jiného, byť s jejím prvotním úmyslem souvisejícího.
Myslela na Paula.
Na vše, co se stalo v posledních dnech, dávajíc si to do souvislosti s událostmi ještě staršími. A výsledek, k němuž se pomalu, ale jistě dobírala... nebyl tak úplně dobrý.
Tedy... nebyl ani zlý.
Co o tom vlastně mohla vědět?
Povzdychla si. Vůbec netuším, co je vlastně dobré a co ne, přiznala sklesle, s uzarděním proklínajíc svou nezkušenost: sice měla na střední a vysoké škole přítele, ale byl to stále ten stejný a navíc muslim, což znamenalo z její strany nedobrovolný celibát. V pětadvaceti měla za sebou jediný delší vztah, z něhož si neodnesla žádný poznatek o tom, jak to má chodit v záležitosti ložnice. Ptát se ostatních nechtěla, řeči na toto téma jí byly proti mysli a byla natolik moudrá, aby věděla, že inspirovat se televizními kravinami typu Sexu ve městě by bylo hodné nahlouplé blbky...
Jenže pořád to znamenalo, že musela váhat nad vším, co dělala, lámajíc si hlavu nad tím, zda jsou její obavy oprávněné či nikoliv. Už to, když ji Paul přivedl k sobě domů a hned ji skoro dostrkal do ložnice. Podle jejího vnitřního hlasu to bylo špatně. Chtěla s ním pár týdnů, ba měsíců chodit bez větší intimity, poznávat se, jít na to pomalu...
Byla naivní? Pitomá?
Možná už se to takhle teď vůbec nenosí. Nebo to není dobou, ale věkem. Jo, v sedmnácti se třeba mladí ještě dlouho vodí za ručičku, ale nad pětadvacet je normální hned jít na věc.
Všechno, co měla, byl jen neměřitelný, nehmatatelný pocit, že to tehdy nebylo v pořádku. A možná ani to, co se odehrávalo teď, nebylo v pořádku.

Jenže kdo ví. Třeba by mi ostatní holky za Paula urvaly ruce s tím, že je naprosto dokonalý, pomyslela si. Jenže třeba taky ne. Třeba jsem moc prudérní. Je mi pětadvacet, všechna média mi řvou do hlavy, že se mám odvázat a nemyslet na zábrany, jinak promeškám... co vlastně? Co promeškám, když se neustále nenechám pokládat na znak?

Skrčila se na sedačce, objímajíc si kolena. Asi je problém ve mně. Nemám přece žádné zvláštní zásady, nesložila jsem slib cudnosti.
Jsem dospělá, ne? Mělo by mi lichotit, že po mně touží muž, navíc tak známý a zajímavý.
Jenže, schoulila se ještě víc, proč tu svou přízeň nemůže projevit trošku jinak?
Proč to vždycky nějakým zvláštním způsobem provede tak, že má i ta nejmilejší chvíle hořkou tečku?
Zkřivila rty, něčím v sobě nucena ke vzpomínání na chvíle, které si strašlivě snažila vymazat z hlavy.


První večer v jeho domě. Přišla na večeři, už po jeho pozvání se snažíc dát najevo, že váhá, zda je slušné navštívit ho tak brzy poté, co se začali scházet. Okolkovala, styděla se, rozpačitě kuňkajíc, že toho dne ještě nechce... A stejně skončili v posteli, i když protestovala. Jistě, nakonec to bylo fajn... ale drobná pachuť zůstala.

Návštěva v jeho práci. Provedl ji všemi místnostmi a představoval ji svým kolegům a podřízeným s tak očividnou hrdostí, že se vznášela na růžovém obláčku, šťastná, že se za ni přítel nestydí. Jen co se s ním zavřela v jeho kanceláři, už se jí vrhal po lemu sukně – dávala mu do cesty, celá poplašená, ruce a couvala v pokusu o únik. Přesto tušila, že kdyby je nevyrušila sekretářka, i přes pobavený smích, s nímž jí lapil dlaně do svých, by se minimálně pokusil dosáhnout svého. Odešla, dokud se ještě bavil s podřízenou, celá vykolejená, obávajíc se toho, že by pak chtěl pokračovat.

Návštěva jeho bytu. Toho nádherného apartmá, co měl prakticky v centru města, aby byl blízko své práci, neboť rodinná vila stála uprostřed zelené, ovšem hůře dostupné periferie. Hned po prvních krůčcích se jí tam zalíbilo – všechen nábytek byl moderní, barvy strohé, osvětlení jen jemné... Na vybavení se jistě vyřádili designéři, protože tak famózně tvarované kávovary nebo vodovodní baterie nikdy neviděla. Celý byt byl očividně koncipován pro bohatého singla nebo neméně majetný páreček bez ambicí stát se rodiči: našla tu ložnici, velký pokoj, který propojoval obývák s kuchyňským koutem a barem, výjimečnou koupelnu a malou soukromou tělocvičnu. Co ji ovšem uchvátilo nejvíc, byla skleněná stěna přes celý pokoj. Pevné tvrzené sklo bylo tím jediným, co ve výšce přes desítku pater oddělovalo obytné prostory od letících ptáků... Po celou Paulem připravenou večeři, mimochodem vynikající, nemohla od tabule odtrhnout oči.
A když se pak ke sklu přesunuli, aby jí Keller, drže ji kolem pasu, se zájmem vykládal, na co vše má ze své výšky výhled, ukazuje jí katedrálu i kolínskou radnici, přišla si na vrcholu štěstí a blaha. Jen přivítala, že se od ní odtáhl, aby spěchal zhasnout světla.
Noční Kolín byl bez odrazů na skle ještě kouzelnější, všechna ta zlatavá okna v černé tmě, míhající se reflektory aut na silnicích hluboko pod nimi...
Celá ta podívaná byla daleko méně rušená, když ze nimi plápolalo jen světlo svíček.
Chtěla mu za navozené romantické přítmí poděkovat, ovšem nestačila se ani otočit, když se jí přitiskl na záda, tlačíc ji hrudí na sklo.
Zmateně zaprotestovala. Vysloužila si polibek na ouško a pokyn k tomu, aby dala nohy víc od sebe.
Zamžikala. Nebyl to rozkaz, ale ani prosba. Prostě... pokyn.
Když nereagovala, pomohl si sám, tlače ji chodidly do kotníků, až je od sebe musela oddálit, aby neupadla.
Vydýchávala šok, kterým on očividně netrpěl: vykasal jí sukni vysoko nad boky a donutil dívku k mírnému předklonu. Nehlasně zaprotestovala, naprosto nejistá, co dělat: měla se zaškubat, vyprostit se mu ze sevření a odejít? Byla ale host, přece si nemohla tak vyskakovat! Jenže tohle se dělá hostovi? Její zatracená nerozhodnost, váhavost nad dilematem správné špatné, trapné slušné...
Nečekal na to, až zaujme stanovisko: pevně svíraje dívčí boky jí hlasitě oddechoval do levého ucha, zatímco ona, stojíc na špičkách, křivila rty v lehké bolesti. Rukama zapřená, celá natlačená na sklo, byla nucena zírat před sebe v nekonečném čekání na chvíli, kdy jí s finálním blaženým zafuněním zaryl nehty do obnaženého měkkého stehna. Pochvalně ji pak poplácal a poděkoval za krásně zakončený nádherný večer, vraceje se, aniž by se na ni zezadu přestal lepit, tentokrát si za cíl pro svoje ruce vybíraje její hruď, ke komentování skvělého rozhledu.
Výhled na Kolín byla ta poslední věc, na kterou by měla pomyšlení – rezonoval v ní mix zmatku, studu, HANBY, znechucení, zlosti a pocitu, že byla zase jednou podivně použita jako něco, co má sloužit jako prostor pro zásun.
Z rande si odnesla jen dvě věci – totální chaos v mysli a na druhé straně pevné rozhodnutí, že si na schůzku s Paulem už nikdy nevezme sukni.

Nebo to ráno... to ráno, kdy se probudila ležíc na bříšku, jata naprostou hrůzou, když si uvědomila, co s ní někdo dělá. Netroufajíc si ani křičet o pomoc, jen bolestně kňučela, polomrtvá strachy, že jí ubližuje do bytu se vloupavší lupič, který by jí mohl usilovat o život. Kellerovi trvalo snad nehorázné dvě minuty, než ho napadlo prozradit, že je to on a jenom se mu nechtělo čekat, až se dívka probudí...

Když spolu jedou v autě... Skoro pokaždé nadhodil téma sklápěcích sedadel a jak jednou vyrazili na delší výlet, dokonce odbočil na lesní cestu, aby si od něj naštvaná dívka poté, co po jejím povyku otráveně zamířil zpátky na silnici, vyslechla slova o hraní si na znásilňovanou stopařku. Pár sáhnutí na její nohy si pochopitelně neodpustil...

A teď ten ples, kde si ji chtěl vychutnat přehnutou přes skříň. Dala mu snad málo najevo, že je jí to nepříjemné?


Tereza zamručela.
Jistě, to bylo všechno ošklivé, ale... měli za sebou i mnoho hezkého, ne?
Co když byla jen... nevděčná?
Věděla přece, jak strašně kvůli ní Paul riskuje svou pověst: kruhy právnické elity byly většinou konzervativní, minimálně na oko hlásající model spokojeného páru, intimity prožívané jen v soukromí a především vyzařující požadavek na prestiž a úroveň. Blonďatá dvacetiletá studentka do takového světa nezapadala...
A novinářka tušila, jak velký krok Keller učinil, pokud ji nikdy neskrýval, nepokusil se ji utajit, ale naopak ji od začátku prezentoval jako svou přítelkyni. Mohl tolik ztratit. Být vyloučený z jejich komunity znamenalo neexistovat – z hvězdy se mohl propadnout na bohatého, ale řadového právníka, který bude brát sice dobře placené, ale již ne věhlas přinášející případy. Musel si toho být vědom. A přesto mu ona za to stála. Nepamatovala si, že by něco z toho zmínil, vždycky se k ní automaticky choval jako ke své dívce.
To by přece všechno neudělal, kdyby ji považoval za pouhou milenku, za doplněk do ložnice. Tolikrát kladl důraz na to, že je pro něj důležitá.
Který chlap se děvčeti neostýchá říci „miluji tě“?
Nikdy se za ni nestyděl, vždy suverénně vystupoval jako muž se svou přítelkyní – od začátku ji s sebou bral na veřejnost, do kina, do divadla, na večírky, akce.
Když chtěla, jel s ní do ZOO.
Nikdy ji nenutil, aby třeba zhubla, nenaznačil jí, aby se sebou něco udělala, protože se mu smějí, že chodí s ošklivkou.
Podporoval ji a povzbuzoval.
Dělá toho pro ni vlastně hrozně moc.
Nemá čirou náhodou nárok i na chyby?

Podepřela si bradu, unavená a nejistá.
Asi to tak bude.
Nikdo a nic není dokonalé...
Paul ji miluje, přece už to mnohokrát prokázal a ona byla asi vážně nemožná, pokud o tom v duchu stále ještě částečně pochybovala.
A pokud je ve vztahu i něco, s čím ona nesouhlasí... neměla by v reakci na výše probrané zatnout zuby?
Jenže...
Aby z toho pramenily takové hrůzy, jako to video...?
Zakryla si obličej.
Byla zase na začátku. Její vina. Všechno to pramenilo z její nezkušenosti – copak ona měla tušení, kde je hranice mezi akceptováním partnerových chyb a tím, co již tolerovat nelze? Na takovou věc se přece nedá přijít jen tak, to chce roky poznávání v různých vztazích. To, co ona neprožila.
Chce mít Paula naprosto bez chyb?
Sobecky?
Nepřirozeně?
Vždyť byla natolik moudrá, aby věděla, že člověk bez slabostí neexistuje. Na druhou stranu jí už vážně vadilo, ba přivádělo k zoufalství, že už snad není schůzka, kde by se ji Keller alespoň nepokusil hodit na postel, nebo o něco přehnout. Dříve byla natolik zaskočená, že většinou s očima upřenýma kamsi mimo dovolila, ať si s ní dělá co chce, v posledních dnech však již protestovala a uhýbala. Výsledek byl vždycky stejný.

Možná měla být ráda.
Vlastně... jednou byla natolik vykolejená (večerní romantická procházka okolo nábřeží Rýna se zvrhla v Paulem dirigovanou rychlovku pod opuštěným mostem přes slepé rameno řeky – připadala si odporně, když si bez varování sundal sako, položil ho mezi jakési ohavné staré krabice a než se šokovaná dívka nadála, ležela na zádech, zírajíc na tmavé cihly nad sebou, zatímco ji potící se právník líbal na krk), že se musela svěřit a poradit. K její smůle byly Allerlei i Karolina někde pryč, takže se v panice náznakem zmínila Naomi. Blondýna vytřeštila oči a mladé vyjevené Češce vyčinila, že si má vážit toho, že ONA byla VŮBEC SCHOPNA najít muže, co touží i po její značně nedokonalé FYZICKÉ stránce.
Wox to raději zamluvila a šla pryč, i když jí to hlavou vrtalo.
No jo, je to možná tak.
Bohatý, proslulý, hodný, milý, inteligentní a zralý muž si vybral právě ji – a baží po ní celé, tedy i jako po milence.
Asi by si toho měla vážit – doopravdy.
Náhle zrudla, připadajíc si zahanbeně. Zbývalo jí toho hodně k učení – a respektování chyb druhých byl základ. Paul byl skvělý, stál za to, aby ona občas zatnula zuby. Nemohla ho nutit k nějaké nepřirozené iluzi dokonalosti.
Jde o to, brát člověka i s tím, co subjektivně vnímáme jako nedostatky, ne?
Povzdychla si.

Z dalších úvah ji vyrušil zvonek.

Zvedla hlavu a pousmála se – že by telepatie? Ona o vlku a vlk za dveřmi, aby si šel rovnou otestovat, jak moc bude tolerovat jeho chyby?
Upravila se, smetla drobky z hrudníku a stáhla triko o něco níže, míříc ke dveřím. ,,Haló?“
,,Ter, tady Semir. Otevři, prosím tě.“
Zaváhala, ale pak otočila klíčem a zmáčkla kliku. ,,Ahoj...“
Mladý policista si dívku změřil pohledem a nadechl se. ,,Ahoj. Poslyš... chtěl jsem se omluvit za to ráno na služebně. Nějak... asi nikdo neřekl to, co říci chtěl, vyznělo to... blbě.“
Mlčela, pak ho však gestem pozvala dál. ,,Nestůj na chodbě, Semi.“
Muž skopl tenisky a nechal se dovést do obýváku – blondýnka tam chvatně pustila jeho ruku, pro cosi se shýbla na stůl a rychle to schovala v blízké skříni.
Gerkhan s podezřením zúžil oči. ,,Co to bylo?“
,,Nic.“ Raději k němu přistoupila a usadila se proti němu na pohovku, hledíc muži do tváře. ,,A jinak.. díky za podporu, omluva přijata.“
Kývl a uchopil ji okolo ramen. ,,Říkal jsem si, že za tebou musím,“ zachraplal jaksi, hladě ji po zádech. ,,Vůbec si nevypadala v pohodě. A pak to, co mi dneska přišlo... chtěl jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku, Terko.“
Blondýnka se malým náznakem pousmála: po dlouhé době se cítila v bezpečí. Gerkhan překvapeně zamžikal, když mu jemně, ale bez váhání zavrtala hlavu pod pravou paži, užívajíc si klidu a příjemného pocitu, když muž po krátké zaskočené pauze pokračoval v hlazení.
Přivřela víčka a objala ho kolem pasu, tulíc se jako dítě. ,,Prosím,“ zahučela mu do látky mikiny. ,,Zůstaň tady dneska se mnou.“


Arrow


*****


,,Semire, jdu si dát kávu, chceš taky?“
...
,,Ehm... stačí ti kafe, Růženko, nebo ti mám dát pusu, aby ses probral?“
Semir zamžikal a odhlédl od spisů, na které stejně nemyslel: Kranich, který se nad ním tyčil, na svého malého kamaráda civěl málem až se starostí. ,,Jo, jo, prosím! Jsem nějaký mrtvý,“ protáhl se Turek a zívl na celé kolo. ,,Moc jsem se dneska nevyspal...“
Modroočko po něm loupl podezřívavým pohledem, nicméně si to odkvačil do kuchyně, aby do svého červeného a Gerkhanova modrého hrnku hodil několik lžiček kofeinových granulek, co je měly povzbudit na těle i na duchu.
Ruka se zvedla ze stolu a podepřela vousatou bradu: Semir s povzdechem podškrábl asi půl hodiny vyplňovaný spis, prsty levačky si protřel padající víčka a než se vrátil Tom s další sadou otázek, dovolil si lehkou úvahu nad včerejší nocí.
Sám se v tom nějak nevyznal.
Pochopitelně, že s dívkou skončili v posteli.
Ale on pořád netušil, co si o tom má myslet.


Blondýnka mžourala, aby se jala hledat někde mezi polštáři se válící ovladač. ,,Semi, myslíš, že už to můžu vypnout?“ Zamumlala, jakmile se na obrazovce objevilo černé pozadí pro bílé titulky.
,,Jistě. Ale bylo to docela dobré.
,,Christian Bale nemůže zklamat,“ ušklíbla se a vstala, vrhajíc pohled na hodinky, jejichž malá ručička se třepala okolo dvojky. ,,Jen si skočím do sprchy, hned jsem tu a asi půjdeme spát, co ty na to? Jdu zítra do práce.“
,,Já taky.“ Zatímco dívka s náručí šatstva zmizela za dveřmi koupelny, zvedl se i Gerkhan: narovnal na sebe misky od chipsů a oříšků, s nezvyklou zručností uchopil i tři skleničky a dobalancoval s tou hromadou křehkosti až ke kuchyňskému dřezu, kde vše opláchl vodou a jarem. Celou dobu zápolil s nutkáním jít se podívat, co jeho kamarádka tak strašně chvatně schovala do skříně, aby nakonec pokrčil rameny. Byla to její věc. A pak, pomyslel si v duchu pobaveně, bůhví, co si třeba prohlížela – přece nechci sám sobě vzít iluzi, že je alespoň slečinka slušňačka.
Nemohl tušit, jak moc byl mimo a kdyby se rozhodl být drzý, nález by ho zcela šokoval.
I zdánlivě malé a bezvýznamné volby mohou ovlivnit záležitosti smrtelné důležitosti – a v tomto případě tak mohlo platit dokonce i bez nadsázky a přehánění.

,,Půjdeme si tedy lehnout?“ vynořila se za ním jako duch, až ho skoro polekala: dlouhé blond vlasy jí, čerstvě rozčesané, nadýchaně spočívaly na ramenou a baculatou postavu halilo temně modré pyžamo s rozvernými bílými otisky kočičích tlapek.
,,Ok,“ kývl a odložil utěrku. ,,A,“ zeptal se raději, byť věřil, že jen pro formu, ,,kam?“
,,Jé, ty jsi to umyl, jsi hodný,“ pronesla Tereza roztržitě, načež jí teprve došlo, jaký dotaz muž položil. ,,Jako vždycky, ne? Pokud ti tedy,“ zabručela, ,,nějak nevadím.“
Nevěděl, co na to říci – raději ji tedy následoval do ložnice, kde spolu dříve často spávali za dob svých oblíbených filmových večerů, především v čase, kdy se na lůžko upoutaná Wox léčila ze zranění, která jí způsobil David Geilselnehmer.
Pomohl jí navléknout na polštář čisté prostěradlo a stejně naložili i s peřinou, aby na sebe pak trochu bezradně pohlédli.
Dívka nakrčila čelo, položila se na svou polovinu postele a když Gerkhan učinil to samé, otočila se k němu tváří.
Odkašlal si. ,,Vstávám o půl osmé, tak snad tě neprobudím.“
Wox bez úsměvu pokrčila rameny. ,,Já ještě o deset minut dřív, takže akorát stihnu udělat něco k snídani.“
,,To nemusíš.“
,,Ale jo,“ pronesla podrážděně. Kruci, proč jí všichni pořád říkají, co musí a nemusí? ,,Prostě jsi host. Umím se o své hosty postarat.“
,,Jo, jasně...“ vykulil muž oříšková kukadla, podiven tou malou vzpourou, která se jaksi podivně překulila ještě ve větší zmatek, když se k němu blondýnka přitiskla a opět schovala svou hlavu pod jeho paží, nohy lehce pokrčené, jak ležela na boku.

Zaváhal. Co s ní je...? Nebyl si jistý, zda má tohle docela dost důvěrné gesto něco znamenat a pokud ano, tak CO jím bylo míněno?
Polkl a chvíli nerozhodně zůstával strnulý. Pak zvedl ruku a pohladil novinářku po rameni: když neucukla, osmělil se a dlaní slečně přejížděl po zádech.
To je situace, pomyslel si jaksi podrážděně. Nic mi neřekne, jen abych hádal... Chce po mně, abych něco povídal? Na něco se zeptal? Jak to mám vědět! Možná dokonce chce, abych... abych něco udělal.
Koneckonců, polkl náhle velmi ztěžka, jak mu vyschlo v krku, je to fajn holka, a já jsem – co si budeme nalhávat - docela pěkný kus chlapa. Třeba se jí Paulíček už zajídá. Přišla na to, že pana právníka je lepší mít jen na společné filosofování?
A někoho jiného na...
Maličko se k ní přisunul, stále více si uvědomuje, že leží nejen vedle své kamarádky, ale i vedle mladé blonďaté dívčiny s baculatým, leč stále drobným, po jablečném mýdle vonícím teplým tělem, co se právě měkkou hrudí tiskla k té jeho pevné.
Pokoušel se krotit svůj náhle zrychlený dech, aby modroočka nic nepoznala.
Blbnul? Mohl všechno, co mezi nimi bylo, pokazit.
A to jen kvůli tomu, že je on dlouho sám.
Sakra.
Copak by si s Terezou chtěl něco začít?
Tohle by přece byla jen jedna noc, všechno ostatní mluvilo pro to, aby byli stále jen přátelé. Jeho práce, její práce... Měl Češku rád. Dokonce moc rád a věřil, že ona jeho taky, ale vztah?
Rozum říkal ne, logika říkala ne, dost možná i jeho intuice mrmlala něco o naprosté hlouposti.
Snad jednal skutečně jen jako dlouho nevybouřený, dokonce sobecký lovící sameček, kterému se naskytla šance v podobě očividně oslabené, malé zraněné kořisti, ale přesto zaťal zuby a sklouzl dlaní na dívčin oblý bok. Od jemné kůže ho dělila jen tenká látka modrého pyžama a on by tu hranici docela rád překonal...

Pomalu vyprostila hlavu zpod jeho paže a pohlédla mu do očí.
Napjatě zíral, vyčkávající jejího dalšího kroku – teď to bylo na ní. Pošle ho do háje, nebo mu pomůže rozmotat ozdobnou bílou stuhu, co jí držela pyžamo u boků...?
Beze slova muže políbila na tvář a objala ho, přičemž mu ovšem jaksi mimoděk sundala dlaň ze svého těla. ,,Jsem moc ráda,“ hlesla, ,,že jsi tady.“
Nasál kyslík do plic. No jistě, nebyla by to ona, aby nenašla nějakou třetí cestu, o které on nevěděl. Přátelsky ji poplácal po zádech, vlastně svým způsobem rád, že se uvolnilo napětí, které ve vzduchu viselo. I když, vynadal si, jsem ho tam viděl asi jen já. Jsem vážně blbec!
,,Já taky,“ ujistil ji, načež si odkašlal, snaže se o hlas, který by nebyl chraplavý a.... zklamaný. ,,Ale Terko, nebudeš mít problémy s Paulem? Víš, určitě se dozví, že jsem tu byl. Aby si nemyslel že jsme tady něco...“ že jsme nevyváděli, co bych nejraději udělal já, dořekl v duchu, stydě se za pár minut starou představu, která rozhodně nebyla mravná a kde hlavní roli hrály dívčiny nohy omotané kolem jeho pasu.
Udiveně zvedla obočí. ,,Ale Paul už přece ví, že jsi tady a přespíš tu. Vždycky mu to řeknu, je to tak lepší. Alespoň ví, že mi může věřit.“

Duhovky mu naplnil úžas. Byl vážně KORUNOVANÝ blb! ,,Ví...?“ vyfoukl ze sebe s pocitem zhrzenosti – bylo nepěkné vidět, že blondýnka opravdu od začátku nepočítala s tím, že se mu vrhne do náruče. Naivní neviňátko, zavrčel a okamžitě se za to zastyděl. Copak se taková vlastnost dala považovat za negativum?
,,Hm, jo,“ odtušila nevzrušeně a odtáhla se, aby se uhnízdila na posteli. ,,Poslala jsem mu esemesku.“
,,Esemesku?“ zopakoval hloupě už podruhé.
,,Taktak, když jsi šel pro chipsy,“ připomněla mu moment, kdy na chvíli osaměla, protože mladík prohlásil, že film bez osolených přesmažených brambůrek není ten pravý zážitek a vyběhl na lov do nejbližší trafiky. O odpovědi, která čítala stručné „ok, se už nezmínila. ,,Myslím,“ natřepala si polštář, ,,že je to tak férové. Když se pokoušíš něco tajit,“ zabořila se do měkké podušky, ,,stejně to vždycky praskne a bůhví, co by si pak domyslel. Nač ho i sebe trápit, ne? Nic zlého jsme nedělali.“
To teda fakt ne, odsekl v hlavě poněkud dotčeně a raději přeladil. ,,Terko. Zdá se mi to, nebo jsi poslední dobou nějak smutná? Přijdeš mi nějak jiná.“ Ustrašená, nechal si opět část sdělení pro sebe. Nervózní. Naprosto ne v pohodě.
Zaváhala. ,,Je hůře a je lépe,“ odvětila pak rádoby klidně a poněkud chvatně zavřela oči, očividně bez vůle se svěřit. ,,Tak dobrou, Semi. Zhasneš, prosím...?“
Splnil její přání, přesvědčil se, že má načasovaný budík na mobilu a pak ze sebe shodil džíny a ponožky, aby vedle do klubíčka schouleného děvčete ulehl jen ve volném tmavém tričku a trenkách.
O tom, že slečna skutečně není v pohodě, ho přesvědčily jemné prsty, které mu nesměle zavadily o dlaň. Zamrkal, bez sebemenšího komentáře sevřel do své ruky tu její drobounkou a zavřel oči, za chvíli již pohlcený nepokojnými sny o dálnici, která končila pádem do hlubiny jako vodopád.



,,Káva!“ zaječel mu do ucha Kranich, strkaje kamarádovi hrneček až pod nos. ,,Dal jsem ti tam čtyři lžičky cukru, tři kávy a mlíko,“ vypočítával na prstech.
,,Díky, jsi hodný. Hlavně žádnou pusu, prosím, to v-y-n-i-k-a-j-í-c-í kafe od tebe mi bude k probuzení stačit,“ zabručel Turek beze studu vyžádanou pochvalu a s poměrně špatnou náladou zašátral mezi spisy po dalším nevyplněném lejstru. Mrkl na datum a málem zasténal. Půl roku stará nehoda! Proč jen nemohli to papírování dělat průběžně...



*****


Vyděsilo ho to.
Musel si to přiznat – ta chvíle, kdy mu pípla zpráva a on na displeji místo pokorné omluvy nebo alespoň pozvánky na společné chvíle našel informaci o Gerkhanově návštěvě v jejím bytě, mu sebrala dech. Na moment měl tendenci obléci si kabát a chvátat, aby jí zazvonil u dveří, sám sebe však chytil za ruku.
Ne, hloupost, jen by se znemožnil.
Opravdu jí věřil, že s tím Turkem nic neprovede.
Ale on je zákeřnější, než se zdál, panečku. Moc hezky si ten komisaříček počkal na první zaváhání v jejich vztahu a hned se vnutil k blonďaté novinářce.
Paul se zamračil. Nechtělo se mu to líbit. Ani trošku ne.
Možná by jí měl zavolat a ještě jednou ji uklidnit, že to video nic neznamená – vždyť mu v práci pár lidí se smíchem ukázalo palec nahoru, ráno slyšel několik oplzlých poznámek a pochval, jak se umí pěkně udržet v sedle a pak už nic. Všichni na to okamžitě zapomněli.
Měl pochopit, že si to Wox víc bere. Měl jí něco říci.
Sakra, byla to dobrá šance, jak si ji usmířit po tom plese, ukázat jí, že je pro ni opora.
Body teď slízne Semir.
Sice se nezdálo, že by mezi ním a policistou váhala, ale stejně Keller nervózně přešlápl, moc dobře si uvědomuje, že Turkovo mládí, fešnost a šarm by mohly být seriózní konkurence.

Ale miluje mě, přesvědčoval se. Určitě.
I když po tom plese...
Pořád nechápal, proč tak vyváděla. Omluvil se jí. Byl maličko opilý, trošku se neovládl. Byla to výjimka. Poprvé. Víc už to neudělá.
Postaral se jí o odvoz domů.
A ona stejně dělala slečnu ublíženou!
Dobře, byl to trapas. Uvědomil si pak, že jí asi nebylo příjemné, co učinil. Jenže co vlastně udělal? Jen jí poněkud nevhodným – to uznával – způsobem ukazoval, jak moc ji miluje. To se na to nemohla podívat tak, že po ní touží natolik, že nemůže počkat domů? Že se na ni podívá a vaří se mu krev v žilách, protože je ona tak krásná a skvělá?
Polkl, přímo cítil, jak se mu okolo boků otírají její bezmocně se cukající nožky, mezi něž si razil cestu. Raději vstal a jal se prudce pochodovat z jedné strany místnosti na druhou.
Místo toho se raději urazí.
Zavrčel, jenže v žaludku se mu uhnízdil velmi nepříjemný pocit.
Strach.
Co bude teď?
Přece ji, málem bez ohledu na své tituly a věkem přinesenou rozvážnost zpanikařil, nemohu ztratit! NECHCI!
Zase se to srovná, bude to jako dřív. Tak se mi to líbilo. A ona neprotestovala.
Musím něco vymyslet, někam ji vzít, aby viděla, že mě ten ples opravdu mrzí. Co třeba Francie? Říkala, že by ráda viděla kosatky a tam je prý oceanárium, které je má. Klidně ji vezmu i na Island mezi divoké, jen ať přestane hrát ledovou královnu.
Ohromí ji, až mu zase padne okolo krku. A až bude šťastná ona, bude šťastný i on, pomyslel si s úsměvem, těše se, až blondýnku opět něžně pohladí po hustých zlatých kadeřích.

Natáhl se pro mobil, ovšem přítelkyně ho předběhla: přístroj se rozsvítil a na displeji se objevilo jméno volajícího. Nervózně pohlédl na zeď – hodiny ukazovaly čtvrt na jedenáct, novinářka tedy měla asi po první pracovní schůzce. Obvykle si povídali až o pauze na oběd, tak co se stalo?
Co když mu jde oznámit, že v noci...
Že se s ním chce rozejít?
Srdce mu bilo jako splašené – doopravdy panikařil!
,,Terezko!“ zajíkl se. ,,Ahoj?!“
Chvíli bylo ticho. ,,Paulie...“ otázal se pak dobře známý, milovaný hlásek starostlivě, ,,je ti dobře?“
,,Snad,“ dostal ze sebe. ,,Já jen... těší mě, že voláš! Je nádherné tě zase slyšet, maličká!“
,,Taky tě ráda slyším,“ zasmála se a muži spadl kámen z hrudníku – takhle by nemluvila, kdyby mu chtěla dát sbohem. ,,Paulie... chtěla jsem se zeptat, máš dneska večer čas?“
,,Pro tebe?“ zvedl koutky, opět sebevědomý. ,,Vždycky.“
,,Výborně. Mohli bychom se sejít tak okolo osmé před soudem? Že bychom si zašli na procházku...“
Keller se poškrábal na hlavě. ,,Před soudem? Ale večer nemá být nějak teplo... nechceš raději ke mně?“
,,Ne, díky. Chci být venku na čerstvém vzduchu. Víš, já...“
,,Jak myslíš,“ souhlasil, přesvědčen o tom, že pokud bude dívce zima, je to jen dobře – alespoň bude potřebovat zahřát, křehulka. Spokojeně si zabroukal. ,,Dobře, Terezko, moc se na tebe těším.“
,,Já taky. Potřebuji si,“ očividně se musela k dalším slovům nutit, ,,s tebou vážně promluvit.“


Arrow


*****


Nevrle se tvářící muž po ní hodil zlým pohledem, jakoby snad ona mohla za to, že se postavil přímo ke dveřím a všichni, kdo chtěli z tramvaje vystoupit, se museli prodírat kolem něj.
Blondýnka seskočila z posledního schodků na refýž a zhluboka se nadechla – konečně alespoň relativně čerstvý vzduch. Město bylo sice stále ještě nasycené puchem automobilových zplodin z teprve nedávno skončené odpolední špičky, přísun kyslíku však byl rozhodně lepší, než v narvané tramvaji.
Počkala na zeleného panáčka, načež si to metelila k budově soudu, vědoma si malého zpoždění: před poslední zatáčkou si, kryta decentní kamennou zídkou, stáhla lehký antracitový svetřík níž pod zadek a zkontrolovala, zda je na svém místě i všechno ostatní.
,,Paule!“ zamávala pak vesele na u zdi postávajícího, s justiční stráží hovořícího blonďatého právníka. Musela přiznat, že ji při pohledu na jeho vysokou, dobře rostlou postavu a přitažlivou tvář, kterou k ní hned natočil, bodlo u srdíčka. Přece jen ho pár dní neviděla a pocity štěstí, že se s ním zase shledává, ji vedly k úvaze, zda předtím nevytrestala hlavně sebe sama.
Pružně vyskákala po schodech, na sobě obyčejné černé boty – v posledních dnech se bez ohledu na letní měsíce značně ochladilo, takže lodičky a sandálky nechávali obyvatelé Kolína hluboko v botnících. ,,Dobrý den,“ usmála se na bruneta v uniformě, nechávajíc se od právníka políbit na tvář.
,,Moje přítelkyně, Tereza Wox,“ prohodil advokát k partnerovi k diskusi, načež nabídl novinářce rámě. ,,Pokud nás omluvíte...“

Sešli na dlážděnou cestu, která se brzy změnila v pískem vysypanou parkovou pěšinku: teprve tehdy se Keller k dívce otočil, pohladil ji po rameni a přitiskl své rty na její v pořádném pozdravu. ,,Maličká,“ zašeptal. ,,Chyběla jsi mi. Strašně, strašně moc.“
Potěšeně se k němu tulila, ač v duchu hořce konstatovala, že mu asi bude muset zkazit náladu. ,,Ty mně taky...“
,,Tak,“ mrkl na ni a lapil její dlaň do své, ,,jdeme na tu procházku?“
,,Jo. K rybníčku, kdyby to šlo.“ Byla ráda, že ji drží – opět v ní začal klíčit vděk za to, že se za ni nestydí, že ji bez problému prezentuje jako svou partnerku, ač tu může potkat kolegy a známé. Musel ji mít rád, prostě musel. I tak však byla odhodlaná neubrat z toho, co mu mínila říci, jediné slovíčko.
,,Co v práci?“ otázal se se zájmem, chápavě pak přikyvuje jejím nářkům na okurkovou sezónu, která ji včera donutila napsat zprávu o lišce z kolínské periferie, která byla přistižena při krádeži pánských trenek a při následném úspěšném útěku s kořistí se jí podařilo sbalit ještě ponožku. ,,To je ještě dobré,“ mávl volnou rukou pobaveně. ,,Pořád lepší, než se zabývat třeba soudy. Je to samé neštěstí, podvod, zločin...“ povzdechl si a rozhodl nechodit dál kolem horké kaše. ,,A co,“ začal přece jen poněkud neobratně, ,,včera, Terko? Užila sis návštěvu?“
Pokývala hlavou – nu co, svědomí měla naprosto čisté, tak co by o večeru nemluvila? ,,Měli jsme takovou filmovou noc – začali jsme nějakou komedií, už ani nevím jakou a skončili u Dokonalého triku. Na to musíme mrknout i my dva spolu, je to geniální. Ale byli jsme oba ospalí, asi ve dvě jsme to zapíchli a šli spát.“
,,Hm, hm.“ Uklidnilo ho to – mluvila o pár hodin starých událostech s takovým uvolněním, že rázem věděl, že se včera nic nebezpečného nestalo. Už měl dívku natolik prohlédnutou, aby věděl, že neumí moc předstírat a lhát už teprve ne. Uf.

Šli vedle sebe mlčky – bylo pod mrakem a ač uplynulo jen pár minut po osmé, park již se vylidňoval, jak se okolo šeřilo. Stíny se díky vrstvě oblaků nemohly prodlužovat, tma se tak jakoby zhmotňovala a plnila veškerá prostranství. Prošla kolem nich poslední matka s kočárkem, občas míjeli pejskaře s různými rasami čtyřnohých mazlíčků, nebo kolem nich proběhl pravidelně oddechující sportovec, který si na dnešek naordinoval jogging.
Blondýnka se vnitřně přímo tetelila – takhle vypadaly jejich první schůzky plné pohody, zajímavých, často ještě oťukávajících rozhovorů a příjemně nevinně a neintimně stráveného společného času. Muselo to být dobré znamení, že všechno vyjde, že se to podaří...
,,Tak jsme tu,“ pustil její dlaň ve chvíli, kdy je slepá cestička zavedla na místo docela oddělené od zbytku parku. ,,Jen nevím, jak tu chceš dlouho zůstat, není zrovna teplo a jak určitě víš, parky nejsou po setmění úplně bezpečné. Je to tady pěkné ve dne, ale v noci jsou tady samé divné živly... Opravdu nechceš jít ke mně? Je to kousek, zvaž to alespoň.“
,,Ne, díky.“ Udělala pár kroků, pohlížejíc do vody – byla však již moc velká tma, než aby dokázala zahlédnout míhající se hřbítek rudého karáska. Vlastně jen zdržovala začátek rozhovoru a sama to dobře věděla.
,,Maličká...“ zamumlal a rozhlédl se po lavičce – tu, která zde podle jeho vzpomínek byla, však někdo odmontoval a odnesl, kéžby na údržbu. ,,Přece tu nebudeme jen tak stát. Sedneme si?“
,,Zem bude studená,“ zamítla to se znepokojením. Upřímně, na to, co mu chtěla říci, bylo lepší stát a hledět si do očí.
Muž však nespokojeně sundal z ramen sako, rozprostíraje ho na vlhké trávě. ,,Spontánnost, pamatuješ? Zrovna tady jsem tě to učil.“
Jistě, v ten den, co jsi mi dal výlet do Londýna, špitla si Wox ve své blonďaté hlavě. Tam to taky všechno začalo – ty jsi totiž tak spontánní, milý můj, že tě nestíhám dobíhat.

Usadil se na zemi a vzhlédl. ,,Hm?“ pozval ji k sob gestem a když se nepohnula, zvedl koutky. ,,Přes tu látku nenastydneš, maličká. A pokud se bojíš, tak pojď na klín. Já budu,“ nijak se nesnažil zakrývat dobré naladění, ,,jedině rád.“
O to vůbec nepochybuji, odpověděla mu s patřičným sarkasmem, ovšem opět jen ve své mysli.
Nakonec se rozhodla pro ústupek: koneckonců, přece mu neoznámí tak důležitou věc ve chvíli, kdy jí sedí u nohou. Odsekla ty dva tři metry, které je dělily a poklekla koleny na drahou, dost možná již nenávratně umazanou látku obleku: objala muže okolo hrudi, jednu nohu mezi jeho stehny, druhou na vnější straně.
Keller její přítomnost přijal s potěšením: natlačil dívku na sebe, okamžitě se skláně k novinářčiným rtům, navýsost šťastný, když mu neucukla a on dostal povolení ji políbit. Okamžik, kdy se jejich ústa spojila byl katapultem pro jeho ego, které se z bahna nedávné, zcela nezvyklé nejistoty, vyprostilo s vítěznou lehkostí, okamžitě vyrážeje směrem ke hvězdám. Zapřemýšlel, kam by se mohli schovat. Na to, aby Terezu položil tady, byla země po nedávných deštích skutečně moc vlhká a studená, lavičky byly jen na místech, kudy mohl i teď večer ve tmě někdo projít, křoví prolezli všichni psi a budova soudu už bude zamčená. Možná by ji mohl opřít o strom, ale na takový nápad sotva přistoupí. Zadoufal, že se mu ji přece jen podaří přesvědčit, aby šla k němu domů – koneckonců, už skoro týden necítil teplo jejího tělíčka a převelice mu scházelo.
,,Mhm.“ Jeho ruka kdovíjak sklouzla příliš nízko, než aby se to dalo tolerovat – Wox ji okamžitě shodila ze svého pozadí a napřímila se. ,,Paule. My dva...“

,,My dva!“ Zasmál se právník, až mu šťastně zazvonil hlas. ,,My dva... Maličká, ani nevíš, jak moc jsem rád, že je mezi námi zase všechno v pořádku. Víš, stačilo pár dní, abych bez - “
Tereza si uvolnila krk odkašláním, poněkud strnulá. Dodala si odvahy. ,,Víš, Paulie... ono to teprve bude v pořádku. Když dojde k pár... změnám.“
I v již velmi hustém šeru viděla, jak úsměv na jeho tváři hasne. ,,Co tím myslíš?“
Ošila se – o takových věcech se jí nikdy nemluvilo snadno. Vlastně to dost možná zkoušela poprvé, nucena sama hledat cestičky a narážet na neproniknutelné hranice a snažit se, aby si přitom nepolámala duši a nepošlapala ani své, ani jeho city. ,,Chtěla jsem si s tebou něco vyříkat,“ začala nejistě, ztrácejíc odvahu.
Seber se, huso, napomenula se v duchu. Seber se! Miluješ ho, ne? No tak mu to řekni! Řekni mu, že ho zbožňuješ a jediné, co ti chybí k idyle, je to, abys s ním pořád nevedla válku o své kalhotky. Tak mluv!
,,Já... poslouchám,“ pronesl muž napjatě a ruce dal z dívčina těla dolů docela, měře si ji pohledem. Zdálo se, že poněkud pobledl.
,,Chtěla jsem... Já... Musím.. Já...“ Polkla, nejraději by si nafackovala. Stokrát si doma nacvičila tón ledové královny, s níž mu oznámí svá pravidla, aby byla přímo symbolem důstojnosti a rozhodnosti. Místo toho se ZASE ztrapňuje.
Její dlaň na sobě pocítila sevření daleko větší a drsnější: Paul ji pohladil po kloubech prstů. ,,Terezko,“ zašeptal, aniž by skrýval svou nervozitu. ,,Já přece poslouchám. Tak do toho.“
Proč jsi mi nemohl naslouchat už předtím, otázala se ho hořce, navenek však pouze mlčící.

Docela ráda by věděla, co od ní teď čeká. ,,Víš,“ vypadlo z ní, ,,ten ples... to, co se tam stalo -“
,,To byla,“ skočil jí muž do řeči, ,,naprostá výjimka. Dal jsem si po nějaké době skleničku a sebralo mě to trošku více, než jsem čekal. Už jsem se ti omluvil, víš, že jsem všechno ošetřil tak, aby nebyly problémy. Jak říkám, politováníhodná výjimka.“
Vyjíknutí se Wox vydralo z hrdla, ani nevěděla jak. ,,Ale to právě nebyla výjimka!“ Schýlila hlavu, celá rudá. ,,Paule... to byla jen špička ledovce. To už bylo to, co se prostě NEDALO snést. Já předtím... i předtím... zatínala zuby. Snažila jsem se ti to říci, ale ty to... ty jsi to... asi nějak nepobral.“
Právníkova očka zamžikala. Na okamžik si nebyl jistý. ,,Počkej, maličká. Bavíme se... o té stejné věci?“
Popotáhla a pokrčila rameny. ,,Já nevím, o čem mluvíš ty. Jen... já prostě... je mi to nepříjemný, víš. Už jsem ti to naznačovala. Chci říci... abys ubral, abys... ne na veřejnosti, abys... Sakra,“ škubla sebou vztekle. ,,Neumím o TOM mluvit.“
Její ruka byla náhle osamocená.
,,Takže,“ advokátův hlas zněl mixem zmatku a počínajícího rozhořčení, ,,ty jsi celou dobu byla tak nespokojená, ano? Celou dobu jsem tě vlastně trápil?!“
Blondýnka se polekala a něco v ní j ponoukalo, aby se mu vrhla do náruče a uklidnila ho – druhá stránka ji však chytila za loket a zadržela. ,,Jen chci říci,“ hlesla, obličej skloněný, ,,že pokud máme být OBA šťastní, musí se některé věci změnit.“
,,Jako které?“
Přímo cítila jeho rostoucí nespokojenost – chvěla se, ale přesto se přinutila mluvit dál. ,,Chci jen kompromis, prosím tě o něj!“

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jenže mužské ego bylo mezi nimi tak hmatatelné, že mohla lehce určit, kde přesně došlo k jeho zlomenině. ,,A co přesně,“ vydrtil ze sebe do klidu se očividně nutící Keller, ,,si slečna představuje pod pojmem kompromis?“
,,Že budou věci podle nás obou... a když se nedohodneme, tak ne vždycky automaticky po tvém,“ hlesla vyplašeně Wox a odtáhla se – nijak jí nebránil, když místo na sako klekla na trávník nějaký metr od přítelova těla. ,,Nechci, abys mi pořád kupoval drahé věci, není mi to příjemné – už jsem ti to přece říkala mockrát! Moc mě těší a dělají mi radost – jsem vděčná, nemysli si! Jen si pak...“ polkla, ,,připadám nějak slabší, než ty, když mi je pořád dáváš.“
Prkenně kývl. ,,A dál?“
,,Myslím...“ nervózně utrhla pár stébel, ,,že bychom... se měli vídat trošku méně. Maličko. Prostě... ne každý den. Alespoň na zkoušku.“
Jen zíral.
,,Šli jsme do toho moc rychle,“ vyjíkla modroočka, ruce třesoucí. ,,Paulie... musíme trošku upravit... prostě se podívat za sebe a zkusit napravit, co nefunguje tak dobře.“
,,Ty chceš,“ vysoukal ze sebe s nevírou, ,,dělat... kroky zpátky?“ Měl dojem, jakoby dostal taranem do hrudi – proboha, on ji chtěl v dohledné době požádat o ruku! Rozváděl se kvůli ní! A ona se mu odvděčí TÍMHLE?!
,,Chtěla bych,“ dívka již takřka natahovala do pláče, ,,aby bylo víc podle nás obou... a už prostě nechci, aby to bylo jako na tom plese... to bylo tak... tak strašný...“
,,Za ten ples jsem se ti omluvil, strašně mě mrzí. Byla to v-ý-j-í-m-k-a!“
Tereza si unaveně přejela dlaní po tváři. ,,Paule. Poslouchal jsi vůbec, co jsem ti celou dobu říkala...? Snažil ses... alespoň trošku... rozumět, co chci?“
K jejímu šoku se rázně zvedl na nohy, sklonil se, aby vzal aktovku se spisy, popadl sako a hodil si ho přes rameno, nic nedbaje na fakt, že si jím špiní i sněhobílou košili. ,,Rozumím,“ pronesl studeně, ,,že jsi se vlastně doteď trápila. Takže ano, popřemýšlím – jen mi dej čas, abych si rozmyslel, jak holku, kterou naprosto miluju, KONEČNĚ přestat mučit. No, ahoj,“ otočil se k vyjevené, na zadku teď sedící blondýnce zády. ,,Pro dnešek to asi stačilo. Koneckonců... nemusíme se přece vídat pořád, že.“

Stačil udělat jeden dva kroky.
,,Paule.“
Strnul – dívka vůbec nezněla touhou o odprošení.
V životě Wox neslyšel mluvit tak mrazivým tónem.
Otočil se málem proti své vůli. ,,Ano...?“
Zírala a oči se jí leskly i v té černotě, co již naplnila i poslední kouty. ,,Ty mě fakt necháš sedět samotnou ve tmě v parku, o kterém sám říkáš, že je nebezpečný? Zmizíš si a necháš mě tu mezi feťáky... jen kvůli tomu, co jsem ti řekla? Jestli teď odejdeš,“ ztišila hlas, ,,tak už vůbec o ničem uvažovat nemusíš, protože je to definitivní konec.“

Chvíli bylo ticho.
A pak aktovka i sako letěly k chladné zemi a právník k novinářce, kterou utopil v náručí, pevně se k ní tisknouc.
,,Copak,“ rozvzlykalo se děvče, křečovitě svírajíc přítelův krk, ,,nechápeš, že to dělám kvůli nám? Já už prostě nemůžu takhle dál! Nechci tě ztratit... musela jsem to říci, pokud spolu máme být...“
,,Miluju tě,“ zadrmolil roztřeseně, nemotorně Češce přejížděje dlaní po hedvábných, šamponem vonících blond kadeřích. ,,Mám tě strašně moc rád, maličká.“
Wox posmrkla, v očích ji štípala rozmazaná řasenka – připadala vysílená, smutná, zraněná a zároveň šťastná. Mix, který by porazil si odolnější dámu, než byla nezkušená mladá slečna. ,,Ale to nestačí,“ kuňkla, víčka zavřená. ,,Paulie... já to řekla, abychom byli spolu. Já to přece dělám kvůli nám.. Moc chci, aby to fungovalo! Já jinak opravdu... snažila jsem se a moc, ale nejde to, asi je to má chyba, ale prostě – “
,,Pšt.“ Přitiskl jí na rty ukazovák, který pak vyměnil za políbení – jemné, něžné a láskyplné. ,,Dneska toho bylo moc, Terezko. Zavezu tě domů a promluvíme si o tom ještě potom, ano? Jsi unavená... já taky.“
Zavrtěla hlavou. ,,Ale... Paulie..“
Potlačil vzdychnutí a místo toho se usmál, ač to nešlo snadno. ,,Dobře, maličká. Popřemýšlím nad tím vším, slibuji. Miluji tě a tak, když myslíš... Já... se budu snažit.“


Arrow


*****


Wox zaklonila hlavu a nechala dlouhé blond vlasy sklouznout za opěradlo pohovky, aby vzápětí ke rtům přiložila skleničku vína.
Byla to velmi vzácná chvíle nejen proto, že si dívka užívala minuty zaslouženého klidu – především však platilo, že si dosud láhev nějakého alkoholu o samotě otevřela tak málokrát, že se ony příležitosti daly spočítat na prstech jedné ruky.
Dneska však Tereza cítila, že potřebuje završit den skleničkou něčeho, co obsahuje pár promilí. Ne že by utápěla žal nebo otupovala vztek, utlumovala zklamání. Vcelku naopak, byla příjemně unavená a v krvi jí, povzbuzeno mokem stejné barvy, kolovalo jakési vnitřní uspokojení.
Pravda, tak bizarní pracovní den snad ještě nezažila.

Mohla za to liška.

Včera odpoledne se vrátila, aby svůj čin zopakovala a tentokrát si ze sušáku odnesla ručník – očitý svědek ji zahlédl pelášit s kořistí v tlamě okolo autobusové zastávky. Tím se ovšem v Německu, znuděném stále trvající okurkovou sezónou, stala vítaným zpestřením.
A tak blondýnka, přes své chabé a vlastně jen pro formu pronesené protesty, že je ona přece vážená, investigativní a seriózní novinářka, vyfasovala foťák a byla poslána do inkriminované zahrady, aby místo dovolenkujícího se fotografa čekala na případně se vracející šelmičku. Tereza si ani moc nestěžovala – vyhnula se neuvěřitelně nudnému zasedání zastupitelstva, které mělo rozhodovat o tom, zda dlažba na náměstí Míru bude šedá, nebo hnědá s nádechem do okru. Češka rozhodně dávala přednost čerstvému vzduchu a zvířátka měla také velmi ráda. Když se doloudala na místo kriminálního přečinu, šokovaně zalapala po dechu – za plotem se tísnila již asi desítka stejně nadšených novinářů, většina ozbrojena objektivy, co byly delší, než dívčino lýtko.
Hm.

Stejně nic neuvidíte, ušklíbla se nad nimi škodolibě. Liška vás uslyší a nepřijde. Navíc se na tom slunku pečete zbytečně, tyhle malé zrzavé krásky vylézají až navečer.
Bez výčitek si s foťákem na krku vyšla na malou procházku, ba dokonce se v nevelkém parku posadila na lavičku a nechala se, zírajíc na jezírko s rybkami, ukolébat úvahami, proč v jen v České republice není v každém zeleném koutě nádržka, jako je tomu v Německu...
Vzbudil ji pocit chladu.
Zívla, otevřela oči – a málem by si je hned protřela.
Přímo naproti ní, strnulá úlekem z dívčina náhlého pohybu, stála rezavá šelmička, v tlamičce cosi bílého a krajkového, tlapku v tmavé ponožce zvednutou k nakročení.
Šikmé zornice hleděly přímo do modrých duhovek.
Wox opatrně, srdce bušící až v krku, shodila krytku z objektivu, třesoucíma se rukama zvedla foťák a mačkala spoušť jako zběsilá.
Liška natočila černé ouško, věnovala jí ještě jeden pohled a pak s klidem anglické lady odcupitala, jen oranžový chvost s bílou špičkou byl vidět předtím, než i on zmizel v živém plotě.
Blažený úsměv se rozlil po dívčině tváři – novinářka kromě radosti ze setkání se zvířátkem tušila, že se právě postarala o fotku na titulku. Nijak ji sice těšila skutečnost, že přispívá k bulvarizaci tisku, nicméně... už bylo smutným faktem, že zítra na první stránce najdou čtenáři spíše velký snímek loupeživé šelmičky než zprávu o tom, že Merkelová dneska podepsala smlouvu o odjezdu dalších tří stovek vojáků do Afghánistánu.
Ale co to ta liška, dívka bojovala s displejem, snaže si snímek prohlédnout v detailu, vlastně táhla?
Konečně přišla na to správné tlačítko a vzápětí vybuchla smíchy.
Wonderbra.
Tahle Liška měla prostě vkus.

Celá zaskočená zjistila, že v láhvi zbývá sotva poslední čtvrtina. To jsem se tak, zamračila se, zamyslela?
Hm.
Abych zítra vůbec vstala...
Poněkud vrávoravě vstala, s chichotáním se raději opírajíc o gauč: víno popadla do pravé, sklenici do levé ruky a obsah obou pak raději vylila do dřezu. Dát si o kapku víc, bylo by jí zle a ona by se sama před sebou cítila jako hlupák. A do zítřka by víno zkyslo.
Mlaskla, podívala se na hodiny a zazubila se na ciferník, který oznamoval teprve půl desátou.
Nu co. Někdy je třeba si, zívla a neobratně si to šinula do ložnice pro pyžamo, trochu odpočinout.
Již osvěžená sprchou si pak ještě navzdory dvacet minut staré úvaze chtěla pustit televizi, když se rozblikal její nepostradatelný společník, černý Siemens.
Zamračila se. Kdo to, k čertu, může být?
Už bylo docela pozdě...
Na displeji našla Kellerovo křestní jméno – v tom případě našla pro zvonění omluvu, Paul věděl, že ona chodí spát až po půlnoci.

,,Ahoj, Paulie,“ pozdravila, položila ovladač a na stále ještě značně nejistých nohách vyrazila k ložnici. ,,Copak?“
Zněl poněkud... zkoušeně. ,,Tak... vím, že jsme se dohodli, že se nebudeme vídat tak často. Jen nevím, zda to platí i pro telefonování...“
Opravdu vypadal nejistě. Však ono mu to prospěje, pomyslela si blondýnka s emocí, kterou by, být více při smyslech, pravděpodobně identifikovala jako zadostiučinění. Usmála se, ač to právník nemohl vidět. ,,To víš, že ne. Je fajn tě slyšet.“
Viditelně, tedy spíše... slyšitelně pookřál. ,,To jsem rád. Jak ses měla, Terezko?“
Povzbuzena alkoholem, jazyk maličko zapletený, mu se smíchem vyprávěla liščí historku, blažená, když se očividně pobavil a s humorem jí blahopřál k vrcholu její žurnalistické kariéry. ,,Asi tak, no,“ projela prsty levačky již jen vlhké, po umytí rychle usychající vlasy. ,,Teď jsem si ještě otevřela vínečko a je mi tu fajn.“
Odmlčel se. ,,Víno?“
,,Mhm. A dobré.“
Dle jejího zachichotání poznal, že otázka mířená na opilost je dost mimo mísu. Kousl se do rtu, přesto však další slova pronesl, sám je vnímaje jako ponižující. ,,A jsi... sama?“
,,Je-jelikož jsem,“ odhrnula peřinu a posadila se na matraci, ,,zbytek vy...lila a láhev dala do skříně, tak a-a-no. Sama, samotinká, hihi.“
Ulevilo se mu – na moment se opravdu polekal, že je tam s ní zase ten Turek. ,,Samotinká...“ zopakoval.
,,Ale je to milá změna,“ dodala blondýnka rychle, aby snad právník nenaléhal, že jí bude dělat společnost. ,,Pak si budu alespoň více vážit chvil s tebou.“
,,Nu, dobře, dobře,“ souhlasil muž, vědom si toho, že z dívky teď už moc nevydoluje – zívala mu do ucha čím dál častěji. ,,Víš co, už tě nebudu rušit - “
,,Ty přece nerušíš, Paulie.“
Pronesla to samozřejmě, bez žádného speciálního, zamilovaně zabarveného tónu – tím víc se však Keller radostně zatetelil. ,,I tak. Je pozdě, lehni si, jinak nevstaneš, ochmelko.“
,,Já ti dám och-och-ochmelku.“
,,A kdy se,“ napjal se, ,,tedy uvidíme, Terezko?“
Povzdechla si a zapátrala v paměti. Byla středa, takže se v úterý domluvili na... ,,V pátek, Paulie, ne?“
,,Dobře, dobře. A co chceš dělat?“
Usmála se. ,,Vybrala jsem čas, ty vyber program. Nemusím všechno teď určovat já. Jen tě prosím – “
,,Já vím. Budeme někde,“ nesnažil se předstírat nadšení, ,,venku. Něco vymyslím.“
,,Díky,“ hlesla. ,,Miluju tě. Ale teď - “
Uchechtl se. ,,Jsi si lehnout, prosím tě. Jinak zítra nestaneš. Zase zavolám, ano?“
,,Budu se těšit,“ odvětila pod peřinou se již hnízdící Wox a myslela to naprosto upřímně.


*


Keller se omluvil za neoriginalitu a pozval dívku do kina, poté si ještě vyšli na procházku okolo nábřeží Rýna, probíraje přitom novinky z advokátní kanceláře i novinářské redakce.
V neděli si blondýna prosadila ZOO, zároveň ovšem Paula pohostila připraveným obědem, který si dali za studena na dece položené na již zase vyschlé zemi: pak položila příteli hlavu do klína a ospale mhouřila oči, dokud neusnula...
Další týden prohlédli jakousi galerii umění, které blondýnce nic neříkalo, načež se stavili na kávě.
Novinářka byla šťastná z návratu ke starým dobrým časům diskusí, povídání a vyměňování názorů, kdy se veškerá intimita omezila na polibky, držení za ruce nebo letmé pohlazení. Paul si, zdá se, první i druhou část užíval také, nicméně mu zoufale a dost často i očividně chyběla ta třetí.
Přímo viděla, jak se mu při každém jejich loučení dere na jazyk pozvání k němu domů, nicméně ho nikdy nevyslovil, ač po dívce vrhal o pochopení prosící štěněčí pohledy, jakoby doufal, že přítelkyně bude o návštěvu a věci s ní spojené sama stát.
Blondýnka si užívala, naprosto šťastná – nejen díky více času na sebe a daleko častějším schůzkám s přáteli, ale kvůli tomu, že ji právníkova vynucená, jemu velmi nepříjemná zdrženlivost daleko více než cokoliv jiného přesvědčovala, že o ni muž skutečně stojí.

Byly to snad tři týdny od nešťastného plesu, na který již Paul zcela zapomněl a jí se o něm pomalu přestávaly zdát noční můry, když se dvojice procházela okolo jakéhosi zapomenutého říčního náhonu pár kilometrů od Kolína. Zrovna si povídali o tom, zda je skutečně nutné vyslat do Afghánistánu další vojáky a jaké důvody měla asi válka v Iráku, když se Keller k dívce přitočil a objal ji kolem ramen.
Zavřela oči, cítila se v klícce silných paží převelice malá, zavřená... ale bylo to tak fajn, že z ní další slůvka vyplynula, aniž by je chtěla úmyslně pronést.
,,Jak to,“ opřela se mu čelem o hruď, ,,že jsi u mě vlastně ještě nebyl?“
Překvapeně strnul. ,,Nějak z toho,“ zamumlal, pokoušeje se nedělat si naděje, ,,vždycky sešlo...“
,,Snad se slavný bohatý pan právník nestydí jít mezi paneláky.“
,,To ne!“ potřásl hlavou. ,,Mám to brát... jako pozvání?“
Blondýnka vzhlédla, maličko váhajíc – pak však opatrně kývla. ,,Tak... třeba zítra?“
Dělalo mu potíže vypadat klidně – sobota! To znamenalo, že druhý den nemusí vstávat do práce. Měl z toho vyčíst, že zůstanou spolu přes noc???. ,,Hrozně rád přijdu, maličká. Mám něco donést?“
,,Ne, postarám se o to.. ale díky.“ Na moment zauvažovala, zda nedělá chybu, pak však mávla rukou. Samo pozvání nic neříká, ne? A je fakt, že byli vždy jen u Paula, když si něco naplánovali u ní, objevila se nějaká překážka. Povzdychla si. Bude muset trošku uklidit. ,,Paulie, ale,“ odkašlala si, ,,víš, automaticky to neznamená, že...“
No jistě. Vnímal to jako facku do tváře – copak se dost nesnažil? Napovrch však pokrčil rameny. ,,To nic. I tak se těším.“ A doufám, dodal v duchu.


Arrow


*****


,,Pojď dál!“ Blondýnka byla zřetelně nervózní – postávala v chodbě a zatímco se muž po přivítacím polibku zouval, přešlapovala z jedné nohy na druhou. Zavřela za ním dveře a lapila mu ruku. ,,Mám to tady,“ omlouvala se rozpačitě, ,,daleko menší než ty... a nemám tolik peněz, takže nic zvláštního a-“
,,Pšt,“ umlčel ji s úsměvem. ,,Jdu za tebou, všechno ostatní je vedlejší.... ale ukážeš mi to tady, prosím?“
Vděčně na něj pohlédla – prošli kolem dveří, za kterými Paul, k jehož zklamání byly zavřené, hádal dívčinu ložnici. Byteček byl skutečně malý – ani ne tak počtem místností, jako spíše jejich velikostí. Pro jednu osobu šlo však o sídlo daleko více než dostatečné – kuchyňský kout měl pořádnou plochu, nedaleko se našlo i místo na čerstvě prostřený jídelní stůl, koupelna a toaleta byly zvlášť, ovšem obě vymalované pestrými barvami, obývák se před rozsvícením halil do tmy, ale velká okna prozrazovala, že být venku den, je největší místnost v bytě prozářená světlem. Nábytek navzdory Kellerovu očekávání nebyl mišmaš co se kde našlo, ale odstíny sladěné kousky z Ikea. Jak blondýnka s velkými rozpaky podotkla, Ikea je sice šmejdovská značka a její rodiče, kteří se v nábytkářství živili, by ji za tohle vybavení zabili, ale pokud má dvacítka málo peněz a chce, aby bylo zařízení bytu v jednom stylu, jiná volba skoro není.

S pochopením přitakal, dívce byt upřímně pochválil a pak se už nechal posadit ke stolu. ,,Copak,“ zazubil se, ,,bude?“
,,Ehm,“ odkašlala si a muž viděl, jak se jí do dolního rtu zakously zoubky. ,,Měl být losos pečený na mandlovém protlaku s limetou a brambory ve slupce s olivovým olejem a plátky cibule...“
Zvedl obočí.
,,No... nějak to nedopadlo,“ hlesla, výmluvně ukazujíc na odpadkový koš. ,,Tak jsem... udělala rybičky.“ Celá rudá zalovila v lednici, aby před advokáta postavila tácek s pomazánkou z olejovek namazanými rohlíky. ,,Ale jsou dobrý, fakt...“
Keller pohlédl na neobratně poňamtané pečivo, pak na dívku, načež se rozesmál, až mu na hrdle poskakoval ohryzek a oči slzely: blondýnka nerozhodně přešlápla, ale pak se k jeho veselí o něco tišeji přidala. ,,Maličká,“ přitáhl si ji k sobě a skoro násilím posadil na klín, ,,já tě miluji.“
,,Ke všemu,“ broukla nešťastně, ,,jsem si teď uvědomila, že jsem do nich dala dost česneku a cibule...“
Po dalším záchvatu veselí přitiskl svá ústa na její: líbali se, dokud se modroočka neodtáhla a nesjela mu z těla. ,,Ehm. Nu, ale kávu jsem snad koupila dobrou, i když nemám na brazilské značky, jako ty – “
Málem zalomil rukama. ,,Pořád to neopakuj.“
,,Promiň. Víš co? Zajdi do obýváku, já objednám pizzu, co ty na to?“


*


,,Byla docela dobrá,“ smetla ze sebe dívka drobky a dopila poslední zbyteček ve sklenici. Tísnila se s Paulem na jednom křesle v obývacím pokoji, kde se doteď navzájem krmili pochoutkou, která s italským originálem neměla již mnoho společného. Na televizní obrazovce zápolili dva kouzelníci z Dokonalého triku, jejich boje si ovšem skoro nikdo nevšímal. ,,Měl jsi dost, nebo mám ještě udělat salát? Ten,“ dodala rychle, ,,umím!“
,,Bylo výtečné,“ usmál se. ,,A bylo toho dost, neboj se.“
Pohladila ho po paži. ,,Tak tu kávu?“
,,Jen pokud máš chuť ty.“ Sledoval, jak spěchá do kuchyně – rozpuštěné blond vlasy jí zářily na tmavým tričkem zahalených zádech a nohy se jen míhaly pod látkou temně modré dlouhé bavlněné sukně, zdobené nějakými etno obrazci vytvořenými šablonami a rozprašovačem se savem. Popravdě řečeno ji tento neoficiální outfit ještě více omlazoval, ba i postavu áčková sukně opticky vylepšovala.
,,Děkuji,“ pronesl nepřítomně, okamžitě usrkávaje ze šálku. ,,Co vlastně,“ zamumlal, ,,ty volby? Uznali ti nakonec prémie, když jsi na nich dělala, i když ses pod tím nemohla podepsat? Říkali jsi, že o tom teď někdy měli rozhodovat.“
Blondýnka otevřela pusu. ,,Jo, jo uznali... předevčírem... Copak ty... si to ještě pamatuješ?“
Advokátova ramena se pokrčila. ,,Ale jistě, zajímá mě, co děláš. Chtěl jsem ti říci, že bych ti mohl vypracovat nějaký posudek, kdyby se cukali, ale vidím,“ pokynul dívce pochvalně, ,,že sis poradila sama.“

Hleděla na něj, ústa stále dokořán v poněkud dětinsky neslušném gestu údivu. Pak se Wox pomalu zvedla z jeho klína a vstala, prsty rozpačitě přejíždějíc po skleněné desce stolku.
Co zase plácnul? Advokát strnule zíral, přemýšleje nad tím, co, sakra, řekl, že se jí to dotklo.
Blondýnka zaváhala: srdce jí tlouklo a celou bytostí pulsovala další směs pocitů, se kterými si nemohla poradit. Vděk, radost, touha ho potěšit... ale i obavy z návratu do kolejí, z nichž s takovou námahou vybočila.
Polkla.
Zasloužil si to. Ale netušila, co dělat.
Tohle... neuměla.
Udělala krok dozadu, jen ještě víc nervózní z mužova vykuleného pohledu.
Znovu skousla rtík a jaksi nemotorně klesla na opodál stojící pohovku. Aniž by ze sebe vydala hlášku, položila se na ni a skryla ocelově modré duhovky pod víčky, čekajíc, co bude. Víc udělat nedokázala.

Keller položil kávu na stůl a zamžikal. Byla... tohle výzva?
Váhavě vstal, nespouštěje dívku z pohledu: spočívala nehybně, ruce zkřížené na prsou, asi aby skryla jejich třas a zároveň v trhaném rytmu se zvedající hruď.
Tohle BYLA výzva, co jiného!
Rty mu vytvořily velmi spokojený dravý oblouk. No konečně...
Něco v něm si připadalo jako hladový vlk, co narazil na opuštěné, bezbranné jehně: jako by se šelma hned šla ovci po hrdle, tak ho cosi ponoukalo, aby se na dívku vrhl a vzal si, co mu koneckonců patřilo.
Přesto tu chvíli záměrně protahoval, bez braní ohledu na čím dál těsnější kalhoty. Pohledem přejížděl po mladém, PRO NĚJ prostřeném dívčím těle, pásl se pohledem na její ostych a vzrůstající nejistotu prozrazující gesta – chvějící se víčka, lehce se škubající konečky prstů, kolena, co stále tiskla k sobě. Dovedl si představit, jak jí musí být... přesto nespěchal. Dnes měl, bez ohledu na dlouhý půst, chuť si hrát.

Strašně se styděla. Co to tam dělá? Chvíli ji napadlo, že snad odešel a polekalo ji, že určitě učinila nějakou chybu, co ji připodobnila k lehké holce. Pak uslyšela jeho kroky a přímo cítila, jak ji rentgenuje očima. Sama ty své zavřela ještě pevněji. Ať toho nechá! Ať něco raději řekne!
Místo toho pocítila dotek na pravém chodidle: v duchu vyjekla, když jí okolo kotníku pevně sevřel dlaň a pánovitě jí nohu zvedl do výše.
Polekala se.
Co to zase vymýšlí, co si to zase vykutil za věc, po které jí bude zle ze sebe samé?

Keller si všiml, jak druhou nohu dívka rychle cudně pokrčila, aby jí nebylo vidět pod sukni – ta první však již byla v jeho moci. Chvíli modroočku trápil nejistotou, aby pak po nártu nechal rozběhnout své prsty, kroužíc nehty po kotníku, chvíli jemněji, chvíli drsněji si podávaje drobnou bosou nožku. Napůl to škrábalo, napůl lechtalo... a dohromady byly doteky nesmírně příjemné.
Spokojenost ho naplnila, jakmile sebou překvapeně cukla a z úst jí uniklo zasténání. Dávno si všiml, že má tohle ráda – spolu s vískáním vlasů ji to dokázalo dostat do podivného stavu blažené letargie.
Sklonil se a otřel o jemnou kůži dnes neoholenou bradu, aby vtiskl polibek. Musela se těsně před jeho návštěvou sprchovat, stále ještě voněla svým oblíbeným gelem s ovocnou přísadou.
Už nahlas vypískla, když rychle popadl, nekompromisně natáhl a do úrovně své hrudi zvedl i nohu druhou. Pár vteřin nepohodlně se vrtící Češku mučil velmi vulgární pózou, aby pravé lýtko podržel jen loktem a rozmazloval zase levý nárt.
Dívka měla jemně pootevřené rty, ruce dosud na hrudi. Dech se jí očividně zrychlil.
Ušklíbl se.
Využil toho, že měl její nohy ve svém držení, oddálil je od sebe, pokrčil a pomalu klesl za ležící blondýnkou, rovnou si pro sebe dělaje místo. Zatím nespěchal, v cestě mu stejně stála ta proklatá sukně.
,,Paulie,“ špitla, oči zase otevřené.
Všiml si, jak je zrůžovělá studem, rozhodl se však nedbat. Počastoval její tváře několika polibky, které mu s chutí oplácela, aby se lehce odtáhl a zanoroval hlavu pod látku trička.
Vytřeštila kukadla a vzepjala se v odporu,jakmile pocítila jeho ruku na zádech, byla však pevně držena a pak... musela si přiznat, že co dělal, rozhodně nebylo nepříjemné.

Opět mu čelila poplašeným pohledem – i právník už ztěžka oddechovat.
,,Ručičky nahoru, maličká,“ zachraplal a když dočista vyjevená poslechla, přetáhl jí triko i s rozepnutou podprsenkou přes hlavu, aby se vyhladověle vrhl na drobná ňadra, zaměstnávaje obě dlaně i rty.
Zaklonila hlavu a zasykla.
Vychutnával si svou nezbytnou převahu, která mohla být tak značná jen díky slečnině nejistotě. Bavilo ho, jak stydlivě odvracela zrak, bavilo ho, jak se její tělo vzpouzí, když z něj sundával oblečení.
Komukoliv jinému by se svou neschopností vlastní iniciativy lezla na nervy, dočkávajíc se leda tak příměru k ležícímu prknu. Jemu její ostych a nulová invence zcela vyhovovaly. Těšilo ho překonávat ten odpor, mít pokaždé znovu a znovu pocit, že ji musí dobývat a zaučovat, iluzi, že pokořuje netýkavkovské neviňátko. Přidávalo jí to na mládí a jakési zdánlivé nedotčenosti, kterou zbožňoval bořit a ničit s každým zmáčknutím ňadra nebo vychutnáním mladého klína.
Byla skvělá i teď, když se mu sama nabídla, vzápětí však opět upadajíc do své bezmocné upejpavosti.
Mazlil se s bílou měkkou hrudí, chvílemi zase až hrubý - nezapomínal pod ním ležící dívku líbat i na rty, aby mu pak ruce sjely na úroveň boků.
,,Zvedni zadek," poručil možná drsněji, než chtěl - přesto jeho ego vzrostlo, když bez odporu splnila jeho přání a advokát jí škubnutím stáhl sukni i kalhotky. Kupodivu mu pomohla, aby obojí skončilo na podlaze.

Nádhera. Spočívala pod ním bez kousíčku látky, zabořená jeho vahou do matrace gauče, příliš malého na podobné aktivity.
Nejistě zvedla ruce a advokát zamžikal, když se mu zbrklými pohyby pokusila rozepnout knoflíky košile v parodii na vlastní aktivitu.
Chytil její zápěstí do dlaní a vrátil je dolů. ,,Ššš, malá. To je dobré."
Strašlivě se mu líbilo, že je stále oblečený, zatímco drobná dívčina nabízí jen svou nahotu. Polkl a ač vše v něm volalo po tom, aby si její nohy konečně hodil na ramena, nechal své ruce rozběhnout po mladém těle. Škrábal nehty do zaoblených boků, mnul hruď, při polibcích pevně držel novinářčina ramena.
Češka tiše sténala, vlastní ruce zatínajíc v pěst, svírajíc čelisti v marné snaze o mlčení.
,,Nestyď se," zachrčel Tereza do ucha. ,,No tak. Nikdo tě neuslyší."
Zavrtěla hlavou, stále rudější.
Jak je možné, že se nikdy nepřestávala stydět? Rozhodně si na to nemínil stěžovat, ale naprosto ho to fascinovalo. Tohle byla jiná káva, než dnešní holky.
A on už ti nemohl vydržet.
Polaskal rty sametově jemný podbřišek, sjížděje stále níž a níž - vlasy nad čelem mu však s nebývalou rozhodností zadržela dívčina ruka. ,,Paule," hlesla potichu. ,,Máš... jen... máš? Víš, že bez toho - "
,,Mám," uklidnil ji, rychle v sobě tlumíc drobný záchvěv otrávenosti. Ještěže byl vždycky připraven. Kdyby si ten pitomý igelit před odchodem do kapsy nehodil, asi by se teď zabil.

Jednou rukou se opřel o gauč, druhou si rozepnul kalhoty, stahuje si je jen po kolena. Chtěl zůstat oblečený, ten pocit převahy ho dostával jen o něco méně, než dívka sama.
Odhodil prázdný obal a panovačně otočil blondýnku na bok, snaže se natlačit mezi její nahá záda a opěradlo pohovky.
,,Ne!" zabručela nečekaně, náhle se mu mrskajíc pod rukama v záměru vrátit se zase naznak.
,,Jak ne?!"
,,Takhle... ne," zavrtěla hlavou a zvedla se na loktech. ,,Dneska ne."
Z hrdla se mu vydralo zamručení, nicméně se rozhodl nemarnit čas hádkami. ,,Fajn." Nalehl na ni tak prudce, až se jí podlomily ruce a ona vykvikla: baculaté, leč stále drobné měkké tělo dívky se ztrácelo pod velkou hranatou a těžkou postavou mužskou.
Rychle oddechovala, ustrašeně mu pomrkávaje do tváře.
Usmál se. Miloval tuhle ostýchavou slečinku, která cítí hanbu za vlastní potěšení.
Spojil své rty s novinářčinými a jakmile ucítil, že ho váhavě objala kolem hrudi, zatlačil jí na pravé stehno, druhou rukou blondýně zajel pod zadek, aby mu nemohla ucuknout a konečně si vychutnal, co mu již dlouho chybělo.


Arrow


*


Mhouřila oči proti světlu v lustru zavěšené zářivky, vděčná za to, že pár minut před Paulovým příchodem zatáhla rolety – před domem se sice rozkládal již pouze park, nikoliv další dům, ale i tak se poněkud paranoidní dívce ulevilo. Věru nechtěla poskytovat podobná představení jako veřejná.
Nejraději by se teď schoulila do klubíčka a usnula, což nešlo ze dvou důvodů. Jednak ji až příliš bolel krk, nepříjemně ohnutý přes poměrně tvrdé opěradlo pohovky. A pak jí prostor k takovému činu obíral právník, který s ní na gauči stále ještě dlel, své dlouhé nohy volně ve vzduchu. Chvíli měla dojem, že s hlavou na jejích prsou dřímá, poté se však jeho prsty opět začaly posouvat po dívčině nahém těle – pomalu, jaksi již nasyceně a bez dravosti, přesto velice zaujatě.
Pořád na novinářce ležel, byť si alespoň zapnul kalhoty a posunul se tak, aby naprostou většinu své váhy přenesl na bok, jímž spočíval na matraci.
Přivřela víčka a jelikož se opět začínala stydět, přemýšlela, zda nepředstírat spánek – především když po křivce boku pomalu doklouzal na stehno a sjel na jeho vnitřní stranu. Bylo to sice příjemné, ale tak nějak...
,,Já to,“ zvedl nakonec Keller hlavu z Tereziny hrudi, ,,nechápu, maličká. Jindy nejsi tak...“ Uchechtl se, najednou ani on nedovedl mluvit tak otevřeně. ,,Dneska jsem tě nepoznával.“
Pochopitelně zrudla a neodpověděla, najednou se strašně zajímajíc o prsty levé ruky.
,,Hm?“
Skutečně ho mátla a v duchu cítil maličké vzepjetí nespokojenosti. Jistě, dneska si to užili – a oba! Nevěřícně nad tím vrtěl hlavou. Jindy se s tím tak dře, nachystá svíčky, večeři, donese dárek, květiny, dře na nějaké atmosféře... a slečinka nevděčně okolkuje. A teď? Vycházela vstříc jeho polibkům, v jednu chvíli se dokonce zapomněla natolik, že jí uniklo zasténání – a to na nějaké rozvrzané pohovce, pár minut poté, co po sobě ještě drobili pizzu. Nějak nad tím nedokázal mávnout rukou. Proč si tedy nedala říci už předtím? A pokud měla ráda spontánní akcičky, stačilo naznačit... a ne se ofrňovat a dělat nesmělou, když ji lapil za hýždě třeba u kuchyňské linky. ,,No, malá? Povíš mi, v čem to vězí?“

Tereza zklamaně sklopila zrak. On to fakt nechápe... Jak je možné, že tomu ani teď nerozumí? To opravdu nedokáže rozklíčovat, co bylo dnes tak strašlivě, NESMÍRNĚ jiné? Co jí konečně dovolilo necítit se jako... jako nějaká gumová panna ze sexshopu, kterou si kdo chce ohýbá jak chce? Nevycítil to? Nevyvodil si to? Nenašel ten rozdíl? Achich...
,,Posloucháš mě?“ zabručel a lehce dívkou zatřásl, jak v něm narůstala uražená ješitnost. ,,Nespíš TEĎ přece, ne? No tak jak?“
Wox si povzdechla. Tohle nemá cenu.
Sama se té úvahy, který mimoděk přišla na mysl, okamžitě polekala. Jak, nemá cenu? Jako... vysvětlovat mu postelové záležitosti, nebo celý jejich vztah? Dech se jí zrychlil a v podbřišku sevřel strach, jaký si pro sebe schovávají nepříjemné pravdy. Ne, jen... tohle, snažila se uklidnit a aby hlas mysli umlčela, raději promluvila. ,,Paulie... víš..."
,,No?"
,,Víš... bylo to víc podle mě," pípla nesměle, jakoby říkala něco špatného. ,,Tak nějak... víc jak jsem... jak jsem jako..." Ne, o tomhle skutečně nedokázala mluvit, ač si připadala jako zastydlý, mentálně zaostalý idiot. ,,Bylo víc po mém," vyhrkla pak blondýnka naráz, jakoby vyplivla v krku ji dlouho píchající, do měkké tkáně zaraženou kostičku. Ty si opravdu neuvědomuješ, co pro mě znamená, když si já sama řeknu kdy a kde? Zoufale mu zírala do zelených duhovek, doufajíc, že se dovtípí. Přece nemůže být nic zlého na tom, že má někdo věci rád alespoň trošku pod kontrolou. Třeba z menší části... ale alespoň z té.
Zamračil se a Tereza okamžitě věděla, že nejde o dobré znamení. ,,Takže doteď se ti to se mnou nelíbilo, ano?"

Nedělej to, zapřísahala ho v duchu. Prosím tě, prosím tě, nehoď za večer, který se docela vydařil, tu svou hořkou tečku. Nezkaž zase ten konec. Alespoň jednou si z naší schůzky nechci odnést hlavu plnou otazníků a pochybností. Neznechuť mi to, moc tě žádám.
Právník měl i v této situaci převahu, vztyčený na rukách, zatímco novinářku tlačil pod sebe. Hleděl na ni, víčka přivřená. Hm. Co si myslet? Rozhodně ho uráželo, když s takovým klidem přiznala, že se jí nezamlouvá jeho režie. Přitom za ním stály zkušenosti, za ní tak leda nějaké... výmysly, co si jako mladá holka vysnila o tom, o čem očividně neměla ani ponětí, což až příliš často prokazovala. Hm. Hm. Ale co. Vypadalo to, že první krůčky dneska udělala. A zbytek? Však on už si ji, rty se mu zvlnily, vychová. Alespoň bude zábava - každý člověk něco rád tvaruje k obrazu svému. Jsme svou přirozeností tvůrčí bytosti, které přímo naplňuje utváření. Paul měl svou vizi o výsledku naprosto jasnou - stejně tak si byl neochvějně jistý, že ta blondýnčina je řádně zamlžená. Chudák zmatená holka. Potřebovala vedení.
Wox se zdálo, že se konečně může nadechnout, jelikož jí z hrudi spadl ohromný balvan - úsměv, co mu zahrál na tváři, se zdál schopný odehnat prudký zvrat, jakého se bála. ,,Mám tě moc ráda," špitla a po vteřince váhání ho stáhla k sobě dolů. Překonala se a hravě ho kousla do ucha, aby nakrčila čelo, když se Keller sklonil a po hrudi přejel svou tváří ještě níže.
Huh. ,,Paulie..." Pokusila se ho odstrčit a zakrýt se rukama, vědoma si toho, že její břicho rozhodně nemá ideální proporce. Paul její snaze snadno vzdoroval a místo aby se nechal odradit, vtiskl jí polibek nad pupík.

Blondýnka se prohnula a vypískla - kolenem málem nabrala právníka někam, kde by to opravdu bolelo. Pokusila se mu vyklouznout, ve skutečnosti blažená jako šesťačka, kterou po šatně honí pěkný deváťák. ,,Jej, nech toho, tam ne!"
Obočí mu kleslo málem až k řasám se, tvoříc na mužově obličeji zákeřný výraz. ,,Copak... slečinka je lechtivá?" Hned se vydal teorii potvrdit, nadšený, když se Tereza zacukala, naprosto však bez možnosti uniknout. ,,Ale ale ale....“
,,Ne!“ Cítila, jak se jí chichotání dere z hrdla málem nedobrovolně. Její nesouhlas však byl vodou na Paulův mlýn: pustil se do lechtání, vychutnávaje si její mrskání. ,,Božeeeee, haha, nech... haha... tohoooooo!“
Smál se spolu s okolo sebe neškodně kopající blondýnou, škádle ji ještě víc, když se mu podařilo zachytit nohu – pravá zábava začala, když přejel nehtem po dívčině chodidle.
Prosila, skučela, s pusou od ucha k uchu vyhrožovala, že mu strčí do trenek zbylou sardinkovou pomazánku, nic nebylo platné. Měla dojem, že se jí bránice trhá na cáry. ,,Už doooooooost!“ vřískla, oči zaplavené slzami. ,,Prosím. Už... budu... haha... hodná!“
,,Nevěřím,“ ucedil Keller s hranou strohostí, jí znovu rejdíc po bříšku – nedokázal popsat jak moc ho bezmocné zmítání neoděného dívčího těla dostávalo do varu.
,,Já už to nevydržííííííííím!“
Přestal.
,,No konečně,“ broukla a posunula se pod ním, tisknouc nohy k sobě. ,,Jsi zlý, abys vědě- “ Wox se zarazila, zírajíc mu do náhle jako stěna bílé tváře. ,,Paulie...?“

Zakašlal, s bolestným výrazem se chytaje za srdce, jakoby do něj mohl přes košili, kůži a žebra zarýt nehty.
,,Paule!“ vykřikla vyděšeně a vyprostila se zpod těžkého mužského těla, aby se zvedla do kleku. ,,Proboha, co je ti? Co je?“
Zelené duhovky vykulené, právník se zmohl jen na zachroptění, obličej pomačkaný. ,,Urch...“
,,Mám zavolat doktora? Chceš odvést do nemocnice?“ Zpanikařeně do Kellera šťouchla. ,,Tak co?? Co mám dělat?!“
Zavřel víčka – ohryzek mu poskočil na hrdle při zřetelně obtížném polknutí. ,,Nic... nic, maličká. Už je to dobrý.“
,,No to teda není!“ vyjela na něj, rozhořčená z takového leknutí. Položila mu dlaň na hruď, celá poplašená. ,,Paule... co to bylo?“
,,Nic, nic, malá.“ Povzdechl si. ,,Koho občas trochu nepíchne u srdce.“
Blondýnka se odmlčela, prohlížejíc si teď sedícího muže od hlavy až po kotníky, jakoby mu byla schopna říci diagnózu a určit lék. ,,Ale,“ řekla pak tiše, ,,bereš ty léky, viď?“
Dralo se z něj odseknutí, že není malý nezodpovědný harant, nakonec však drsná slova nechal na jazyku. Přece jen... kterého chlapa by nepotěšilo, že má děvče starost o jeho bebí? ,,To víš, že ano, Terezko.“ Strach v ocelově modrých duhovkách ho hřál, zvlášť když si všiml, že jsou jaksi podivně lesklé. Opravdu se o něj bála – za tohle mu ta bolest, o níž si před minutou myslel, že mu rozláme hrudní koš, docela stále.
,,Paulie...“ Zcela zapomněla, že na sobě nic nemá a schoulila se k němu, pevně si ho chytajíc. ,,Dávej na sebe pozor, moc tě prosím. Co bych bez tebe dělala. Musíš se šetřit, slib mi to. Ty víš, že mi to nevadí, ale... nejsi nejmladší. Tak -“
Mužské ego bylo opět polechtáno. ,,Nepřeháněj. Jsem,“ odstrčil ji od sebe prudce, až udiveně zamžikala, ,,naprosto v pořádku. Ještě bych to,“ hmátl po vyjevené novinářce, ,,natřel kdejakému mlíčňákovi.“ Všechny kostičky mu sice v těle zasténaly a Kellerovi před očima zatančily barevné tečky, přesto si dokázal přehodit baculatou reportérku přes rameno a vrávoravě se zvednout do stoje.
,,Uhuhu!“ naštvaná z toho, co muž opět předvádí, se mu opřela dlaněmi do zad. Vlasy jí visely dolů a ona sebou opět mohla tak maximálně trhat. ,,Paule, neblázni, teď jsi tady přede mnou málem dostal infarkt! Tak co děláš?! Měli bychom jet raději za doktorem, tohle se mi nelíbilo...“
,,Ticho tam. Dokážu ti,,“ pravou rukou pevně svíral Terezina lýtka a volnou dlaní naplocho pleskl dívku po zadku, ,,že jsem fit, miláčku. Tak kde,“ vykročil směrem k chodbičce, blažený hluboko vkořeněným úspěchem divokého pravěkého chlapáka, co si v džungli ulovil vzdorující slečnu a teď si ji táhne do jeskyně k prozkoumání a oplodnění, ,,máš tu ložnici?“


*****


I přátelé na ní poznali změnu.
Nejen že na ně měla více času, ale během společných schůzek působila méně roztržitě, hrála si s úspěšně rostoucím Kuličkou a její půtky s Kranichem se změnily spíše jen ve slovní hrátky a neškodné třenice.
Video, které se tolik bála, bylo skutečně zapomenuto jako již vyčerpaná srandička a nikdo po něm ani nevzdechl.
A Paul se snažil...
Opravdu se snažil.
Zdálo se, že se smířil s tím, že ne každá jejich schůzka skončí v jeho bytě. Sice ji párkrát naštval tím, že prosazoval její přestěhování zpět k němu, ale po pátém, již docela drsném odmítnutí přestal naléhat.
Dárky jí byly kupovány stále, změnily se však ze zájezdů a šperků na drobnosti, které přijímala ráda a děkovala za ně polibky, schopna adekvátně odpovědět něčím podobným. Rozhodně bylo daleko více fér „vyměnit“ až do práce přinesenou domácí bagetu za pěkný, relativně levný náramek ze skla, než za lodičky v ceně tří jejích platů, které, jata trapností, nechtěla přijmout.
Ne, že by byl svět zcela ideální. Keller očividně (nahlas se s tou myšlenou nesvěřil) usoudil, že pokud on ustoupil v této oblasti, ona by měla zase v jiné. Souhlasila by, kdyby to ovšem neznamenalo, že si Paul vybral právě to, co jí dělalo největší vrásky. Jistě, daleko častěji než dřív se stávalo, že byl v ložnici laskavý a nespěchající.... ovšem stejně tak si vybral svou daň, takže blondýnka už zase několikrát zatínala zuby přehnutá přes... vlastně přes cokoliv, co bylo po ruce. Někdy se pokoušela odporovat, většinou však již poněkud odevzdaně čekala, až muž skončí.
Tak nějak se s tím smířila.
Možná je to fér, uvažovala, když si spokojený, ještě zpocený Paul odskočil do sprchy a ona se jen těžko sbírala z jídelního stolu. Nic není bez chybičky. Pokud já jednou dvakrát týdně zavřu oči a budu si představovat své šťastné místo, je to přece docela malá cena za vztah, který jinak funguje. Navíc byly chvíle, kdy ji vážně rozmazloval... rozhodně už pro ni vstup do ložnice nepředstavoval horor, jako tomu bylo dříve.

Dokonce zkusila malý nápad.
Vybrala část úspor a koupila překvapení – Paul se sice cukal a vůbec se mu nelíbila myšlenka, že nepříliš majetná dívka utrácí peníze za jejich společný čas, pak však její nabídku přijal.
Věděla, že má muž rád koně a ježdění se vzdal jen pro přemíru práce – zamluvila si tedy dva hřebečky na celovíkendovou vyjížďku. Keller se zdál nadšený a vděčný – s láskou hladil chřípí vesele strakatého koně, který se barvou vůbec nehodil k jeho důstojnosti, zatímco pozoroval, jak se blondýnka (dle návodu kovbojek, které k tomuto účelu nastudovala na You Tube) škrábe do sedla většího buclatého a temně hnědého poníka. Přidala si vedle vysokého muže na statném hřebci poněkud směšně, nicméně ten její Paulovu koni stačil a to bylo hlavní. Rozjeli se do blízkého lesa, dívka stále jistější a jistější, ač se v sedle prve bála. Nádherně klusali mezi stromy, aby se navečer utábořili u malé říčky.
U olší přivázaní koně chroupali oves z vyfasovaných pytlů, zatímco se Keller a Wox před malým stanem se smíchem navzájem krmili na ohni poněkud připečenými buřty.
Té noci rozhodně neprotestovala, když ji položil do suché trávy a po dlouhých minutách laskání se pomilovali na břehu v temnotě zurčícího potoka.
Z výletu se vrátili naprosto opilí úžasnými okamžiky a jen těžko dávali zcela lhostejným koním sbohem, oba jim slibujíce další setkání.
Nebyl by to Keller, aby přece jen nedodal svou oblíbenou hořkou tečku. Dívka už jen vzdychla a sevřel se jí žaludek, když muž zcela mimochodem před nájezdem na dálnici odbočil na lesní cestu, aby skvělý víkend zakončil po svém.
Snažila se podobné věci vypouštět, nemyslet na ně.
Snažit si uchovat jen to, co bylo hezké, ne studenou tvrdost kapoty.
Začínala být přesvědčena, že konečně našla svůj způsob, jak s Paulem vyjít, aby byli oba šťastní a spokojení.
Pomalu a s námahou se učila vytěsňovat.


Arrow


*****


Jednou se to stát muselo.
Dívčin život byl v posledních týdnech, ba měsících tak napěchovaný nezvykle pestrým, z jejího roky zažitého stereotypu vystupujícím programem, že bylo otázkou času, než jeden faktor zakousne ten druhý.


Strašně ji bolela hlava.
Klepoucí se rukou sáhla po krabičce léků, kterými si původně chtěla pomoci spíše na onen svět a dosud je nevrátila – po chvíli úvah, zda dvě pilulky za večer nejsou moc, jednu z nich rozlomila na poloviny a první z nich spolkla, zapíjejíc ji vodou.
Ležela na pohovce jen v dlouhém plandavém tričku a ač hodiny ukazovaly teprve půl devátou, uvažovala, zda jít spát hned teď, nebo ještě něco dělat.
V práci byl příšerně depresivně nudný den, jehož závěr navíc novinářka strávila v místnosti, kde jí přímo na levé ucho foukal proud studeného vzduchu z pokažené klimatizace. Tolik k příčině její migrény. Věděla, že po vydatném spánku bude zase ok, momentálně si ovšem přála upadnout do několikahodinového bezvědomí.
Zvonek, který proťal vítané ticho, se jí vryl hluboko do mozku, až zaúpěla.
Kdo to zase otravuje...
S námahou se vyštrachala na nohy, jata zlou předtuchou, že jde o sousedku ze čtvrtého patra: hrubá zanedbaná ženština se rozhodla trávit zatoulaná koťata v okolí a přede dvěma dny strašlivě zuřila, když milovnice zvířat Wox její nástrahy odstranila a ještě zavolala policii.
,,Už jdu,“ zavrčela, když se zazvonění ozvalo již potřetí. Díkybohu si uvědomila, že na sobě skoro nic nemá a včas šáhla po plátěné sukni, kterou při příchodu z práce jen spustila na zem a odkopla. ,,Haló?“
,,Terko, ahoj!“
Hlas to byl známý a jindy by byl vítaný – teď však redaktorka zamžikala. ,,Semire?“ Nejistě otevřela, aby skutečně čelila malému komisaři. ,,Ahoj, copak ty tady?“
Údiv se objevil pro změnu ve snědé tváři. ,,Tak... možná jsem si spletl datum, promiň. Ten filmový večer je až zítra?“

Pořádně to plesklo – blondýnka si dlaní div neprorazila čelo. ,,Sakra! Sakra, já na to zapomněla! Nic tu nemám!“ Roztržitě se vrhla ke komoře, aby stejně trhaně skočila ke skříni. ,,Neumyla jsem si vlasy a nestáhla jsem to... Zapomněla jsem, já kráva pitomá...“
,,Wox. Uklidni se.“ Zaváhal, ale pak skopl tenisky a objal děvče kolem ramen. ,,No tak,“ broukl, pevně ji drže. ,,Nepanikař. To se stane.“
Vzdychla a zavřela oči. Měla by se mu vykroutit a začít s přípravami, jeho sevření však skutečně mírnilo divoké vlny, které si pohazovaly lodičkou její duše. Na moment si přála, aby ji nepustil. Nic než to, všechno nevinné. Jen aby ji kamarádsky držel.
Paradoxně její uvolnění zneklidnilo Turka. Zakabonil se. ,,Je ti dobře? Vše v pořádku?“
,,To nic. Bolí mě hlava. Přejde to.“
,,Mám to odvolat?“ navrhl nejistě, vědom si toho, že už jsou ostatní na cestě sem. ,,Všichni to pochopí, vypadáš dost unaveně.“
,,Ne. Je mi fajn,“ odtáhla se od něj, i když ta lež nevyzněla moc věrohodně. Dlaní si přejela přes tvář.
Nebyl by to však komisař Gerkhan, aby se nepokusil vystopovat víc. ,,Teri, poslyš... máš nějaké problémy... s Paulem?“
Vytřeštila na něj ocelově modrá kukadla a krk se jí stáhl, jak polkla v přípravě na rychlou odpověď. ,,Ne! Proč mi přijde, že na to pořád myslíš? Je to ok. Oba se snažíme. Umíme se dohodnout, jsme dospělí. Oba,“ zdůraznila s drobnou dávkou sarkasmu svou stížnost na to, že ji Turek považuje za dítě.
,,Fajn, jsem jen rád,“ zamumlal Semir, který své malé kamarádce moc nevěřil. Ač působila o něco veseleji než před pár týdny, znovu se jí ve tváři objevovaly chmury či podráždění. Bylo to černobílé – jednou se dívka vznášela na obláčku a na všechny se smála, podruhé tiše a zakřiknutě seděla v koutku, cukajíc sebou při hlasitějším zvuku, potřetí byla rozčílená a popuzená, vše okolo glosujíc nepříjemnými poznámkami. Pravda, varianta dobré nálady převládala, ale... to střídání poloh se dívčiným přátelům moc nelíbilo. Prací to být nemohlo, stále panovala solidní okurka. Gerkhan si vyvodil, že za tím vším stojí blonďatý advokát, který se mu zamlouval čím dál méně. Nicméně, v duchu jen rezignovaně vzdychl, Češka byla skutečně dospělá a on nebyl její otec, aby jí radil. Otec by spíš mohl být Keller, cheche.

Nemohl tušit, co za Woxiinými trably stálo – novinářka sama by raději umřela, než aby se někomu svěřila s nejnovějším Paulovým rozmarem. Právník se již smířil se skutečností, že ho jeho mnohem mladší milá skálopevně odmítá potěšit plnými, dětsky růžovými rtíky, ovšem rozhodl se požadovat novinku, která se Tereze hnusila snad ještě více. Své přání navíc pronesl ve stylu, jakoby mu dívka za předchozí odmítnutí něco dlužila a od té doby se bez ohledu na její rozčilování doprošoval svého skoro pokaždé, snad v naději, že blondýnku frekvence jeho dotazů udolá a on si z ní bude moci vychutnat zase něco nového, co dosud neokusil.
Dosud jediným efektem však byla Terezina rozmrzelost.
Ano, v mnoha věcech Paul Keller ustoupil.
Už jí nekupoval drahé dárky, ale maličké pozornosti. Přijal, že se spolu uvidí jen párkrát týdně. Smířil se s tím, že ne každá jejich schůzka bude znamenat skotačení v ložnici. A dokonce i tam dělal pokroky – střídal momenty, kde na vždy se stydící dívku nastoupil mírně, rozmazluje ji laskáním, s těmi, kdy plavovláska zatínala zuby, aby nezafňukala, když ji do podbřišku tlačil okraj vany.

Žádný ideál, ale byla to alespoň střídavá snaha, brala to jako jeho ústupek.
Ona zase zavírala oči nad tím, co ji trochu znervózňovalo: sice jí nevadilo, když byla v roli pasivní, ba lehce submisivní, ovšem jeho sklony k dominanci ji někdy trochu děsily. Nevadilo jí, že ji má rád pod sebou nahou, zatímco on je oblečený v iluzi kinga, který si stylově a pánovitě užívá tak, aby mohl kdykoliv vstát, zapnout poklopec a svou hračku opustit.
Sice ji vystrašilo, ovšem nakonec nijak neublížilo, když si jednou přál, aby měla při milování zavázané oči – tehdy ho Terezino svolení natolik překvapilo, že byl obzvláště něžný a pozorný. Zato to zklamání a ublížené pohledy, když další večer zamítla spoutání rukou...
Hodně výraznou špičkou ledovce bylo právě Paulovo poslední přání – kdykoliv ji pleskl po hýždích a začal žebrat, vytáčelo ji to k nepříčetnosti.
Ano, možná měl Keller pravdu a měla by ustoupit i ona, jak jednou lehce uraženě pronesl, když ho jednou vykázala do patřičných mezí opravdu velmi rozzuřeně.
Ale copak se ona nesnažila? Proč mu ona mohla být vděčná za jeho ústupky, zatímco on její ústupky snad ani neviděl?
Sakra, dovolila mu přece ten šátek přes oči, ač ji svíraly obavy. Možná by mu příště nezakázala šálou znehybněná zápěstí, co by z ní udělaly bezmocný předmět na hraní. Třebaže jí po zádech běhal mráz, mlčela, když jí ochmatával prsa nazýval ji u toho děťátkem.
Ale to, co si vymyslel teď, se jí jednoduše hnusilo.
Suma sumárum – jejich vztah se zlepšil, ovšem stále ho kazily Paulovy proslulé hořké tečky, černé vykřičníky na koncích jinak prosluněných vět.


,,Ter...“
,,Promiň,“ zamumlala, s překvapením sama sebe nacházejíc s hlavou pod Turkovou paží. ,,Jej, nezlob se.“
,,To nic. Poslyš, jak můžu pomoci? Jedu rovnou z práce, takže jsem tady dřív... Tom a Kar přijdou tak za dvacet minut, Hartmutt a Peťa možná o něco dříve.“
Konečně se dívka vzpamatovala. ,,Ok, díky! Tak...“ sklonila se k tašce a z peněženky vylovila pár Euro, ,,skoč, prosím tě, do krámu pro nějaké slané pečivo a oříšky, ano? A nespěchej, budu si mýt vlasy, tak ti deset minut nebudu moci otevřít...“
,,Rozkaz,“ zazubil se a odkvačil.
Tereza se nadechla. Tak, teď musela makat... skokem byla u svého permanentně zapnutého laptopu a navolila stahování filmu – vzpomněla si na nedávno čtenou recenzi a rozhodla se pro District 9. Pak ze sebe beze studu stáhla tričko i sukni, metelíc si to do sprchy. Po pěti minutách už vyšla vonící mýdlem a s dlouhým hárem smotaným ve froté ručníku, na nahém těle jen dárek od Paula, temný hebký župánek.
Rychle zamířila do kuchyně a vytáhla z mrazáku pečivo, ráda, že jí na jednohubky bude stačit. Díkybohu si dneska koupila vaničku jakési pomazánky... Zdálo se, že je večer zachráněný a dívčina prohra se obrátí ve vítězství.
Zrovna oprala a na kuchyňskou linku položila salát a cherry rajčata, když se opět rozezněl zvonek.

,,Už jdu!“ Otřela si mokré prsty do utěrky, mrkla na hodiny, aby se maličko polekala, že vzhledem k času by to mohli být Niels s Petrou. Nu co už, však se hned převleče a pak, upokojila se, když chvátala ke dveřím, stejně je to Semir.
,,Měli tam něco?“ otevřela zprudka, aby jí poklesla čelist.
Paul Keller zvedl obočí. Nepozdravil, jen si ji, ležérně opřený o futra, prohlížel, očima klouzaje přes odhalené hrdlo, výstřih, vázání mašličkou v pase a až po hladkou světlou kůži nohou. ,,Tak tomu,“ zašeptal, okamžitě chraplavý vzrušením, ,,říkám přivítání, maličká. Ty jsi snad věděla, že přijdu.“
,,Paulie!“ vyjekla a zaklonila hlavu, když ji hladově políbil, rukou jí hned ve dveřích šmátraje po stehnu. ,,Ahoj, ráda tě vidím, ale... my nebyli domluvení, ne? A navíc...“
Keller to uslyšel dříve než ona a rychle se otočil.
,,Mám teda nějaké brambůrky a pistácie, protože u nás v Turecku...“ Komisař strnul, až teď si všímaje, že má dívka, navíc nepříliš oděná, společnost.
,,No...“ Keller se jako první vytrhl ze šoku, ,,asi jsem přišel nevhod?!“ Tón přikazoval vysvětlení.
Wox neodpověděla. Nějak netušila, co dělat. Bože, taková debilní situace! Klišé jako vykradené z té nejstupidnější argentinské telenovely! Váhala mezi mdlobami, horečnatým výkladem objektivních příčin, proč tu stojí v županu a s mladých pohledným mužem na schodech... Nejvíc se jí líbila varianta výkřiku „Fernando, utíkej! José Armando se rozhodl opustit Manuelu a zmocnit se mě na věky věků,“po němž by následoval výbuch chápavého smíchu všech tří aktérů. Bohužel věděla, že právě k tomu nedojde.

,,Paule, vím, že to vypadá blbě,“ začala nejistě. ,,Zapomněla jsem, že ke mně mají dneska VŠICHNI,“ zdůraznila vyšší počet, ,,přijít na film. Tak jsem ti to nemohla napsat.“
,,Vypadá to,“ právník zíral na stále nehybného Turka, ,,že máte soukromé promítání.“
,,Semir jen přišel první! A vidíš, nese chipsy, poslala jsem ho pro ně, protože jsem na to zapomněla – to je důkaz! Ostatní hned dojdou. Že jo, Semire?“
Komisař jí však nepomohl. Místo kamarádčiny obhajoby se s advokátem měřil ledově chladným pohledem, vlastní oči přivřené.
,,Semire...“ blondýnka málem zaprosila, policista ale mlčel. ,,No tak, řekni mu to.“
,,Hm,“ udělal Paul významně, kříže ruce na hrudi. Kupodivu se nezdálo, že by vyšiloval – dokonce se ani nejevilo, že by skutečně věřil, že je mu jeho milá nevěrná. Zůstal bez pohybu, ač ho dívka objala, lísajíc se k němu ve scéně tak nepříjemně zoufalé, že Semir sevřel dlaň v pěst.
Hajzle jeden, pomyslel si. Ty dobře víš, že má pravdu. Jsi si jistý, že tě nepodvádí. Tak proč ji trápíš? Proč ji necháš plazit, když vidíš, jak jí záleží na tom, abys nahlas řekl, že jí věříš? To tě to tak baví, bastarde?
Pokud mu předtím nebyl právník sympatický, momentálně jím pohrdal.
Keller ho nespouštěl z očí, ve tváři vítězný výraz, když nakonec blondýnku, co se k němu tiskla, sevřel v pažích. Vidíš, u koho se snaží, adresoval Turkovi zcela jasně. Zapomeň.

,,Co je to tady,“ zalapal po dechu trojici už asi minutu pozorující Kranich, jehož hnědovlasá přítelkyně nebyla schopna slova, ,,za divadlo?“
,,A,“ Paul, jakoby se nic nestalo, blondýnku něžně políbil na čelo a pustil ji, ,,vidím, že společnost dorazila. Tak pěkný večer, vážení. Já mám bohužel spoustu práce, nemohu se zdržet. Užijte si to. Pa, miláčku.“
Prošel okolo zkoprnělých tmavovlásků a seběhl schody v tempu mladíka, až rozštěkal Kuličku, který skákal na vodítku jako šílený, snažíc se Kellera následovat a hrát si.
,,Tak pojďte dál,“ hlesla Wox, otevírajíc dveře, doufajíc, že její župánek neukáže příliš mnoho a že ji neslyšeli sousedi. ,,Hned se převleču. No pojďte! Nechci tady tak stát...“
Dala si velký pozor, aby kolem ní procházejícímu Semirovi nepohlédla do očí.


Arrow


*


,,Tak ta má dost.“
Trhli sebou v úleku: podivným tónem pronesená Kranichova slova zazněla zrovna ve chvíli, kdy se kreveťácký koráb počal otřásat prvními pohyby.
,,Prosím?“ Hartmutt si upravil límeček kostečkované košile. ,,Pokud tím ovšem myslíš, že je poněkud nelogické, aby se po tolika letech ta loď dokázala zvednou, zcela s tebou-“
,,Nie,“ mlaskla Petra, aby přítele umlčela. ,,On myslí Wox.“
Stejně jako ostatní, i ona si až po Tomově konstatování všimla, že blondýna, která od začátku jako jediná seděla v křesle mimo gauč, usnula. Schoulená v klubku a krk zalomený, dřímala Tereza zabořená mezi opěradly, k tělu přimáčknutého Kuličku, který, vědom si jejich aktuálního zájmu, zvedl hlavičku a zívnul.
,,Wow...“ Karolina zvedla obočí. ,,Já si říkala, že jdeme asi dost nevhod.“
,,Snad ne,“ zašklebil se Tom, ,,kvůli Pauliečkovi ve dveřích?“
,,Tome!“ bruneta se zamračila, s obavami po novinářce pošvidrávajíc. ,,Psssst. Třeba nespí.“
,,Není jí,“ obrazovka strnula, neboť Petra šáhla po ovladači a navolila pauzu, ,,nic? Vždyť měla říci, že jí není dobře. Nebo že je unavená. Sešli bychom se jindy, to by nebyl problém.“
,,Znáš Wox,“ pokrčila rameny Kar, kterou upokojilo, že dívka, pod jejíž paži teď štěně zarylo čumák, stále pravidelně oddechuje. ,,Ta něž by se ozvala, to raději...“ Mávla rukou. ,,Nemá ale,“ ztišila hlas, ,,nějaké potíže? Poslední dobou bývá divná, hrozně náladová.“
Kupodivu se ozval do takových záležitostí zrovna moc nevidící zrzavý technik, který si nervózně pošoupl brýlky na nose. ,,Když takřka nespí, žije ve stresu a živí se kávou... možná ji dohání její styl života. Minule mi přišla dát ten výpis od Engelhardtové, co jste mi po ní poslali a zdála se mi zcela mátožná. Lidský organismus je nastaven tak, aby vydržel jen-“
Do té doby podezřele mlčící Semir se rovnou zvedl a sebral z opěradla u Hartmuttova lokte složenou modrou deku, kterou rozprostřel a blondýnku přikryl, aniž by věnoval pozornost po dlaních mu hravě chňapajícímu štěněti. ,,Jasně,“ vrátil se pak k ostatním, ,,že má problém. A tomu problému je padesát a je to právník.“

Tom si odfrknul. ,,Ale no tak. Jsi na něj vysazený, nemáš ho rád, protože žá-“
Ovšem než se Turek stačil naježit, obě bdící mladé dámy pokývaly hlavami. ,,Taky ho nemusíme,“ pronesly takřka unisono, aby si vyměnily úsměv a dostalo se jim Semirova vděčného pohledu. ,,Ale,“ Allerlei k dívce vrhla nejisté, kontrolující mrknutí, ,,teď bych to s dovolením moc nepitvala.“
,,Pochopitelně,“ zamumlal Niels, kterému to moc pochopitelné nepřišlo – popravdě se mu z toho sociálně-psychologického zmatku už mlžila skla. ,,No, co teď?“
,,Tak... Wox stejně spí a zbývá deset minut, už to dokoukáme,“ navrhla Allerlei a jakožto vládkyně ovladače stiskla PLAY.
Za chviličku skutečně najely titulky – a takřka zároveň začal Niels reptat, kolik bylo ve filmu z hlediska vědy fyzikálních prohřešků. Zbytek se ovšem, ba dokonce včetně Kranicha, automaticky, bez jediného slovíčka domluvy, zvedl, aby pomohl: Allerlei na sebe naskládala prázdné misky, Tom si nacpal do pusy zbývající jednohubky a chopil se talířů. Kar další nošené nádobí myla a Semir ho pomáhal utírat, společně ho pak skládaje po polic.
,,Fajn,“ dala Peťa ruce v bok, když bylo v bytečku naprosto čisto. ,,Co s tou Wox? Vzbudíme ji?“
,,Nebo ji přeneseš do postele?“ obrátila se Kaiczowská na nejsilnějšího chlapa v místnosti – Tom však jen rozpačitě zamumlal něco o kýle a o tom, že na Terezinu váhu by byl potřeba zcela jiný jeřáb.

,,Načasoval jsem jí budík, aby nezaspala práci. Tak ať si odpočine,“ pokrčil rameny Semir, který na dívku nepřestával zírat, ve tváři výraz smutného soucitu smíchaného s drobečky bezmocné zlosti. ,,Kar, nechceš jí tady nechal Kuličku? Měla by radost...“
Teď zrozpačitěla brunetka. Štěně si našlo domov právě u „Kranichů“ – Kaiczowská ho ale, vzhledem ke způsobu, jakým bylo nalezeno, půjčovala kamarádům velmi často. Jenže dneska... ,,Semire, je to... dobrý nápad?“
,,Tak o psa se ta holka ještě postará, když už ne o sebe,“ odsekl Turek, rozčílený, že by Wox měla být za blbečka. A to všechno jen kvůli tomu zmetkovi podrývačskému!
,,Tak jsem to,“ ochladl ženin tón, ,,nemyslela. Ale neznáme Tereziny plány. Třeba musí zítra brzy odejít a vrátí se až pozdě. Kulička by jí jen zkomplikoval život. Klidně jí ho půjčím, ale v tom případě ji vzbuď, ať vím, jestli to pro ni nebude spíš problém, než rozptýlení.“
,,Promiň.“ Gerkhan se zastyděl, rozpačitě si odkašlávaje. ,,Máš pravdu. Sorry. Jen mě... prostě štve vidět ji takhle.“
,,To nás taky,“ přitakala Allerlei, zároveň však již postoupila do předsíně. ,,Tak pojďte, už je stejně hrozně pozdě...“


*****


,,Mhhhhhm.“
Wox se prohnula v protažení, které jí vyslalo slastné pocity do každičkého póru těla. Vzdychla a stulila se, aby si vychutnala jeden z mála momentů, kdy si skutečně užívala Kellerovu bezprostřední fyzickou blízkost.
Naprosto milovala rána, kdy ji nečekala práce a ona se tak mohla uvolnit, půl hodiny polehávat v posteli a jako jedinou starost mít, zda pod peřinu zastrčit i levou nohu, nebo se jí chladit. Paul jí v takovou chvíli docela ochotně dělal polštář: sám nyní ospale mhouřil oči, jednou rukou docela nevinně hladě dívčin bok.
Po ránu většinou neměl na sex náladu a s onou nehoráznou výjimkou, kdy si ani nepočkal na svolení, byl spíše nakloněn tomu nechat slečnu odpočívat – i proto si novinářka společná jitra oblíbila. Tehdy jí nevadilo, pokud ji pevně sevřel v pažích v nezbytné nadvládě. Dokonce to bylo poměrně příjemné. Tím více, že byli oba oblečení, což Tereze vždy dávalo větší pocit bezpečí. A když se k tomu připočetlo, že se včera z kina vrátili strašlivě pozdě, takže padli do postele a rovnou spali, nemohl být start do nového dne lepší.
,,Kolik je hodin?“ zamumlala, aniž by zvedla hlavu z jeho hrudi. Přece jen ji dohnaly výčitky. Tolik věcí bylo potřeba udělat...
,,Koho to zajímá,“ zívl právník a přetáhl dívku na sebe, líbaje ji na rty.
,,Však počkej, až ti rozmačkám žebra,“ zaprotestovala rozpačitě, ale něžnůstky vracela, obě jeho dlaně na zádech. Nechala se obejmout, sama si tvář schovávajíc na mužském rameni.
Museli, tedy minimálně ona, usnout, protože když znova otevřela ocelově modrá očka, byla v posteli sama. Zastyděla se při pohledu na hodiny, ale pak nad tím mávla rukou. Na co je víkend? Na odpočinek.

,,Ospalec je vzhůru?“ Kellerův hlas se ozval ode dveří.
,,Ano, už ano,“ odpověděla, probírajíc se vlastními pramínky blond vlasů. ,,Promiň, měla jsem toho teď v práci strašně moc, potřebovala jsem se vyspat.“ Bodlo ji, když si uvědomila, že stejnou omluvu použila nedávno, když musela obvolat všechny své kamarády a s nepříjemným tušením, co si o ní asi teď myslí, se jim ospravedlňovala za pokažený večer. Bylo jí tak trapně, když se vzbudila ve tři v noci a zjistila, že jsou přátelé pryč a navíc jí ještě doma uklidili. Sice ji pak ujišťovali, že chápou, stejně se styděla. Vždyť to byli hosté, ona se o ně měla starat a dělat jim pomyšlení, ne si od nich nechat vygruntovat. Semir se zdál být doopravdy naštvaný...
,,To já vím. Taky mě kvůli ní pěkně zanedbáváš,“ neodpustil si rýpnutí a konečně vešel, v rukách k jejímu překvapení držel tác s vonící kávou a croissanty. ,,Ale,“ dosedl na matraci, pokládaje jídlo mezi ně, ,,odpouštím ti.“
,,Jé...“ blondýnka si přitiskla dlaně k hrudi. ,,Snídaně do postele, to je krásné! Děkuji.“ I v tom pěkném si však našla něco, co nehezky stisklo. Čím za to zase bude muset zaplatit? A, cukla sebou vnitřně snad ještě více, proč už se jí automaticky v mysli vynořují takové pesimistické otázky? To už neumí mít radost, ani když se Keller chová normálně? Musí být pořád ve střehu?
,,Rádo se stalo, maličká,“ zavrněl muž a natáhl ruku, aby dívku pohladil po tváři. ,,Nech si chutnat.“
Usmála se na něj a vzápětí už zuby urvala kousíček výtečného měkkého, nugátem plněného pečiva. Křupalo tak, že jí došlo, že pro něj musel v době, kdy ona spala, dojít do obchodu. Byl na ni tak hodný...
Proč na ni byl někdy tak... zbytečně hodný a jindy, když šlo opravdu o hodně, šlapal po jejích principech?
Raději obrátila svou mysl ke kávě. Uchopila hrneček do dlaní a nechala si laskat chuťové buňky hořko-sladko-mléčnou chutí horkého nápoje. ,,Je vynikající,“ pochválila ho, jakmile dopila poslední kapičky a pak postavila tác s již prázdným nádobím na noční stolek, aby se k muži přitiskla.
Proč takový nemůžeš být pořád, zastýskala si, opět nejistá, zda z ní nemluví sobectví.

S potěšením sevřel mladou milenku v náručí, nosem se boříc do plavých vlasů.
,,Mám tě ráda,“ hlesla a raději sevřela jeho dlaň ve své dřív, než stihla vyšplhat k její hrudi. Dosavadní vývoj se jí líbil, nechtěla ho kazit.
Jemně ji, aniž by odpověděl, hladil, aby pak pokud možno neutrálním tónem nadhodil téma, které mu v hlavě leželo už pěkně dlouhou dobu. ,,Maličká... a co Semir Gerkhan?“

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: Mít moc na(d)
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


,,Semir?“ zůstávala klidně ležet, v podstatě si ani neuvědomujíc nějaký zvláštní význam té otázky. ,,Ten se má dobře... spokojeně šrotuje, sem tam si někam vyrazí s Kranichem. Nic speciálního.“
Zamžikal. To vážně nepobrala, na co se jí tázal?
Blondýnka vycítila jeho nepokoj a lehce se zavrtěla. ,,Nebo... co přesně chceš vědět? Mohu se ho zeptat. Ale tu pokutu ti,“ pousmála se, ,,asi nepromine.“
,,Neboj se, dávám si už pozor,“ zabručel, maličko nerudný, že mu připomněla drobnou nepříjemnost: před týdnem si nevšiml nově označené zóny, špatně zaparkoval a po příchodu k autu pak nechápavě mžoural na botičkou obdařenou pneumatiku. Hoho, moc dobře věděl, že by mu Gerkhan pokutu neodpustil, možná by ji ještě zvýšil. S Turkem si do oka věru nepadli – mít na chodbě u Woxiina bytu jejich pohledy podobu mečů, došlo by přede dveřmi k pravému šermířskému utkání. ,,Jen jste poslední dobou hodně spolu, tak... Mě samozřejmě zajímá, co zajímá tebe.“
,,Hm...“ napnula se, opět počínajíc být ve střehu.
,,Někdy,“ právník polknul, neboť mu došlo, že to on bude muset mluvit, ,,mi přijde, že k tobě něco cítí.“
Novinářka se od muže odtáhla, aby mu mohla pohlédnout do tváře. ,,Paulie, to pevně doufám! I já ho mám ráda - my dva jsme přátelé!“
Obočí mu kleslo a na čele se objevily vrásky. ,,Tomu rozumím, ale –“
,,Paule!“ oddálila se ještě více, v ocelově modrých duhovkách ohromení: ,,ty na mě žárlíš? TY... na MĚ?!“
Na vteřinku nevěděl, co říci: pravdu, nebo něco, co s přimhouřeným zrakem vyčkávající dívku potěší? ,,Asi trošku jo,“ rozhodl se pro jednu zamilovanou lež. ,,Děcko jedno,“ dodal naoko zlostně a přitáhl ji k sobě jako hračku.

,,Vážně se neboj,“ zašeptala, duši dozlatova rozkvetlou štěstím: záleželo mu na ní! ,,Probudila jsem se přece vedle tebe – a na tom se nic nezmění. Semir pro mě bude vždycky důležitý, ale ty jsi... něco kapku jiného. Mimochodem,“ chytila Wox jeho dlaň a nasměrovala ji raději k pasu než k předtím zacílenému lemu kalhot, ,,děláš, jako bys mě neznal, Paulie.“
,,Eh?“ byl sice zvědavý na její odpověď, stejně tak se ovšem věnoval drobnému tělu.
,,Už sis mohl všimnout,“ broukla a opět nespokojeně změnila kurz pod kalhoty se jí znovu drze dobývajícím prstům, ,,že pokud mi na někom v tomhle směru záleží, snažím se ho spíš... nevyhledávat.“
Byla to pravda – a zároveň vlastnost, kterou měla skutečně od dětství. Pokud se jí někdo líbil, vždycky se od něj pokoušela co nejvíce vzdálit, snad vedena strachem z toho, že by od něj slyšela nepěknou narážku. Nikdy v životě nepochopila holky, co si samy řekly o klukův telefon, nebo fanoušky, co se dožadovali idolova podpisu. Bylo jí to zcela cizí. Pokud v někom našla zalíbení, udělala vše pro to, aby mu nebyla poblíž.
Zasmál se a zároveň výjimečně rezignoval, raději dívce hladě boky. ,,To máš pravdu, dovedeš být pěkně nedostupná. Pamatuješ? Tehdy jsem se ti,“ chechtal se stále, ,,musel hodně líbit, když uvážím, co jsi teď řekla.“
Pochopila, o čem mluví, omezila se však na rozpačité zamručení.
,,Máš štěstí,“ rýpnul si pobaveně, ,,že jsem si tehdy nedal říci. Jinak by to takhle dobře,“ vtiskl blondýnce polibek, ,,nedopadlo...“


Poposedl a nervózně v rukách obrátil cvakající propisku, oči přitom nespouštěje z dokořán otevřených dveří.
Tak už si konečně všichni sedněte...
Jestli na světě neměl něco rád, pak čekání na začátek tiskovky. Nemohli novináři někdy přijít včas?!
Mrkl na hodinky, do začátku zbývalo sotva pět minut.
Pohledem se vrátil ke dveřím a mimoděk zvedl obočí: dovnitř jimi vešel houf lidí, mezi kterými bez potíží rozeznal dlouhé zářivé blond vlasy na poněkud jiné výškové úrovni, než u zbytku davu. Neobvykle mladá, baculatá dívka kráčela mezi ostatními, staršími a vyššími kolegy, hlavu lehce schýlenou.
Hm, zamumlal v duchu. To nebude dobré pokrytí. Nemohli by redakce na tak důležitá stání posílat své nejlepší novináře? Co o tom asi napíše takové pískle? Pomotá páté přes deváté.
Přes prvotní nevoli však dívčina přitahovala jeho pohled jako magnet železné piliny.
Nesměle se rozhlédla, zdajíc se poněkud poplašená.
Všiml si, že má jednu ruku v sádře.
Nakonec vyrazila k sedátku, co bylo blízko východu a přitom nedaleko jeho vlastního stolu: právě v tom místě, kde bude co nejvíce neviditelná, sama bude mít přehled a stále bude sedět tak, že se v případě dřívějšího odchodu nebude muset prodírat přes lidi a prosit je o dovolení.
Tváří jí zableskla spokojenost a zdravou malou rukou vklouzla do náprsní kapsičky: vylovila a vypnula nečekaně stařičký model mobilu, aby nikoho nerušila náhodným zazvoněním.
Naklonil hlavu. Bylo zábavné ji pozorovat. Milé rozptýlení za nudného vyčkávání na opozdilce. Kam by ji měl zařadit? Rozhodně ji tady ještě nikdy neviděl...
Rozhlédla se, odkašlala si a očividně zaváhala nad tím, zda si má nalít něco k pití. Nebude to moc troufalé? Co když minerálku rozlije a přede všemi se ztrapní? Dilema vyřešil šedovlasý novinář po jejím boku, který jí pomeranči ochucenou vodu galantně nalil: celá se zapýřila a rozpačitě špitala slova díků.

Podepřel si bradu rukou a usmál se, stále přitom fascinovaně sledujíce její počínání: legrační dívenka. Byla tak sladce stydlivá...
Kousla se do rtu a znovu překontrolovala, jestli má vypnutý mobil: pak se konečně napila, drže skleničku tak, aby minimalizovala možnost, že ji upustí. Zrak jí zabloudil ke konvičce s kávou, bylo ještě brzké ráno a ona očividně po povzbudivé lahůdce, jejíž pohádkově sladko-hořké aroma naplnilo celou místnost, zatoužila. Úkosem mrkla na stařičkého kolegu, ale ten se zabral do rozhovoru s vedle sedícím mužem a nevypadalo to, že by děvče dále vnímal.
No tak, zazubil se pro sebe, tak si tu kávu nalij, proboha...
Rozhlédla se. Neuvěřitelné, pomyslel si pobaveně, ona napřed musela do detailu nastudovat, jak ostatní novináři s tou pitomou termoskou zachází?! Asi ano, protože teprve poté, co skončila podobná operace na druhá straně, sáhla po konvičce i ona, opatrně přitom opakuje pohyby, co zahlédla u štíhlé brunety. S lehce vyplazeným jazykem zmáčkla vršek termosky, nakláněje přitom porcelánový šálek do takového úhlu, aby káva neměla nejmenší šanci vystříknout ven.
Bylo to jako napínavé divadlo: skoro cítil, že trne spolu s mladou novinářkou... Její boj dopadl výborně, se spokojeným úsměvem položila naplněný hrneček na talířek a sáhla po sáčku s cukrem. Ne, zarazila se a lokty spořádaně položila na stůl. Jakoby jí četl myšlenky: mám si tu kávu osladit? Není hloupé dát si s mou postavou ten jeden balíček? Co když si toho někdo všimne a bude na mě mít poznámky? Nakonec si co nejrychleji černou tekutinu osladila a zamíchala ji lžičkou. Působila, jakoby se styděla za pocit vítězství, co na ní byl až příliš znát - jakoby sama sebe kárala: vždyť jsem si jen nalila a osladila kávu, proboha...
Sám se napil ze svého šálku: blondýnka zatím v očekávání začátku akce sklopila zrak a snažila se být co nejneviditelnější.

V tu chvíli zvedla dívka hlavu a její modrošedé oči se setkaly s jeho: málem vyjekla, rychle uhnula pohledem a v dlani se jí zase objevil mobil, když rychle předstírala čtení esemesky.
Z vypnutého telefonu, usmál se jejímu divadélku hořce.
Se znatelnými rozpaky, nevědouce, co jiného dělat, sáhla po kávě: ruka se jí třásla tak, že půlku vylila na podšálek. Polkla a než aby poutala pozornost lžičkou, co hlasitě cinkala o porcelánový okraj, honem hrnek položila a najednou jakoby neměla na práci nic jiného, než kontrolovat funkčnost svého diktafonu.
Než stačil jakkoliv zareagovat, usmát se na ni, či na děvče povzbudivě mrknout, byl sám šťouchnut do lokte.
Tiskovka začínala...

Rázem musel svou pozornost soustředit docela jinam. Jeho klient potřeboval služby, za které si draze zaplatil – a jelikož byla kauze ostře sledovaná médii, nemohl se Keller dopustit ani náznaku chybičky.
Počínal si, jak také jinak, zcela profesionálně.
I tak mu ovšem pohled, když otázka nějakého novináře směřovala na státního zástupce, přelétl k mladé blondýnce: vše si zapisovala, sledujíc zrovna hovořící osobu v naprosté koncentraci.
Následující dotaz směřoval na něj a on se znova očima setkal s dívkou, která sebou okamžitě škubla.
Trochu netrpělivě novináři zopakoval slova, která již před chvílí pronesl, v duchu vrtě hlavou nad jeho neschopností.
A pak se objekt jeho zájmu narovnal, očividně s obtížemi polykaje, gestem se hláse o slovo.
Usmál se na ni. No tak, holka. Neboj se. Nic to není, nikdo se ti smát nebude. Třeba ani neplácneš největší koninu v místnosti – to už dnes obstarali jiní. Tak... odvahu, nadechni se, zatáhni ramena a polož otázku. O ničem jiném to není. Přímo k ní pozitivní energii vysílal – nemohl si to vysvětlit, ale od první chvíle ho to novinářské kuře, dítko ve srovnání se svými přítomnými staršími kolegy, zaujalo. Nevěděl proč, ale... fandil jí. A když k němu obrátila tvář, takže bylo jasné, že se bude ptát jeho, přátelsky jí pokynul drobounkým gestem, všímaje si u toho, že je její tvářička po čertech hezká. Ne krásná, ale hezká. Kulatá, s boubelatým, trochu rozpláclým nosíkem, plnými rty a ohromnými kukadly zvláštního odstínu modré. V něčem mu připomínala panenku. Minimálně světlou, zdálky hladce vypadající pletí.
Tak do toho, vyslal jí v hlavě znova. Máš na to, malá.
Viděl, jak se nadechuje a bez vlastního záměru zaťal pěst v gestu podpory.

,,Dobrý den! Tereza Wox, Die Welt.“
Takže znám její jméno, zvlnily se mu drobně koutky. Jak nezvyklé! Snad pseudonym? Raději však zaujal neutrální postoj. Nechtěl, aby si myslela, že se jí vysmívá. Zároveň pouvažoval nad jejím hlasem. Čekal maličko vyšší, pisklavější – ale její tón byl příjemný a klidný. Jen trochu strohý a chladný – čekal, že se jí hlas strachy poklepe... I tak z něj ale cítil trošku jiný přízvuk. Ta dívčinka nebyla Němka. Ne rodilá.
,,Ano, slečno,“ pokynul jí, snaže se znít medově. Povídej, maličká. Nebude to žádná ostuda. Nic to není.
,,Chtěla bych se zeptat pana docenta, Kellera,“ začala, tón stále vyrovnaný. ,,Pane docente, původní odškodnění, které měl dostat váš klient od státu, činilo jen 70% sumy, kterou požadujete nyní. Já se však podívala do sbírky zákonů a,“ nezlomenou rukou k sobě přitáhla zápisník, ,,dle zákona číslo 208 z roku 2005 sbírky, je možné v tomto konkrétním případě navýšit požadavek jen o 18%. Jakým právem si tedy vy a váš klient nárokujete aktuální částku?“
Zalapal po dechu. Ta slova ze sebe říkala s ledovým klidem, oči upřené do jeho tváře, ty její přitom lehce přimhouřené, jak počínala číhat na odpověď.
A on čekal nějakou neškodnou naivní otázečku ve stylu ,,A jak se vám ten soud líbí?“, popřípadě ,,jak byste teda chtěl, aby to dopadlo?“
A místo toho taková kanonáda! Ze všech, co tu seděli, položila nejpodrobnější dotaz, až to vypadalo, že se tohle blond ptáče jako jediné na tiskovku připravilo.
Dočista ho vyvedla z míry.
,,V-v-velice...“ vytřeštil oči. Koktal? Kdy se mu tohle naposledy stalo?! Rychle sáhl po sklenici s vodou, aby slabost zamaskoval. ,,Velice dobrá otázka, slečno...“
,,Wox. Tereza Wox, Die Welt,“ zopakovala netrpělivě, neuniklo mu však, že se začervenala.
,,Ano. Slečno Wox, s oním zákonem máte naprostou pravdu, ovšem rok nato vyšla novela, zákon 367 z roku 2006 sbírky, která z tohoto omezení vyňala právě oblast našeho zájmu. Takže náš požadavek je zcela legitimní.“
,,Ach,“ hlesla a zřetelně se zachvěla – již nezněla tak pevně, když jako jediná z novinářů poděkovala za odpověď a sklopila hlavu, aby mohla zapsat do notesu jeho odpověď.

,,Pokud nemáte žádné dotazy,“ rozpřáhl ruce tiskový mluvčí soudu a po pár vteřinách ticha konferenci rozpustil, ,,tak vám poděkuji za pozornost. Další termín stání je pondělí v deset hodin. Jednání je neveřejné, ale tisková konference bude patrně opět okolo poledne, záleží, jak se jednání protáhne. Děkuji a mějte se hezky.“
Paul se zvedl na špičky, udiven tím, jak rychle dívka zmizela – zahlédl z ní již jen mezi rameny a boky odcházejících novinářů probleskující zlaté vlasy. Oh.
Potřásl hlavou ve směsici pobavení, potěšení, zaskočení, drobátko zlosti na sebe sama a hodně.. zvědavosti. To byl tedy dáreček.
Zadoufal, že přijde i v příště.
Dnes se na něj výtečně nachystala.
V pondělí bude zase připravený on.



Arrow


Blondýnce se rty zvedly v úsměvu. Měl naprostou pravdu. I jemu se zpočátku snažila vyhýbat – ovšem právník nasadil takový kalibr, že neměla šanci.


Zdálo se jí to, nebo se na ni zase díval? Celá znervózněla a aby to zakryla, sáhla po mobilním telefonu, zírajíc na vypnutý displej v předstíraném psaní esemesky. Už minule jí přišlo, že ji na tváři pálil jeho pohled.
To se jí směje?
Je pravda, že tady působila jako pěst na oko: ostatní novináři se očividně velmi dobře znali již z dob dávných soudních sporů, působíce v ranku justice celá léta. Její blond hříva, věk olizující ještě dvacítku a buclatá tvář mezi šedovlasé pány a dvě asi pětapadesátileté ženy jednoduše nehodila. Nedávali jí to najevo nijak zle, dokonce na ni byli milí, mluvíce na ni s jakousi bohorovností... ale cítila, že by právě tím mohla poutat pozornost. Asi ji minulý týden zaznamenal a teď mu ji její odlišnost připomněla.
Mmmmmhhhhm.
Slovo si vzal svědek, k němuž se muž obrátil a dívka tak mohla chvíli nerušeně studovat jeho obličej.
Hmmm.
Kousla se do rtu.
Fešák.
Všimla si toho už minule. Typ štramáka, co po něm budou ženské pomrkávat ještě v jeho sedmdesáti. Kolik by mu hádala teď? Čtyřicet? Pětačtyřicet? Slušelo mu to, antracitový oblek a bílá košile s rozhalenkou a temně zelenou kravatou mu perfektně šly k vlasům i očím.
Jo, začervenala se sama před sebou. Už si všimla, jaké má oči.
Krásně zelené...
A jeho vystupování! Velmi sebejisté a přitom zdvořilé. Neponižoval protivníky, i když je argumentačně zašlapával do země.
Prý někde učí. Znovu skousla ret a mimoděk se ošila. To musí být učitel...
Pokusila si představit jeho přednášky: zajisté natřískané studenty, protože je výklad zajímavý, pestrý a tu a tam oživený záchvěvem dobře mířeného vtipu, který v záplavě teorie osvěží jako horský potůček v parném létě...
Zamžikala a popadla propisku, přistihujíc se u toho, že se vůbec nevěnuje tiskovce.
Nejraději by si dala facku na probuzení.
Co se to s ní, kruci, dělo?

Přišla. Až se podivil, jakou mu to udělalo radost: hned jí věnoval povzbudivý úsměv, po němž okamžitě sklopila oči a začala si nervózně hrát s mobilem.
Hm. Stydlivá. To se hned tak nevidí, ne v této době.
Po očku pokukoval.
Vzala si černé sáčko a modré džíny s nepatrným měděným odstínem – na krk hodila hnědou šálu a na na dívku docela rozložitá ramena jí padaly dlouhé blond vlasy, kterými rázem zatoužil projet prsty, cítit jednotlivé pramínky.
Zvedl obočí. To byl vůbec první záchvěv fyzična, co k ní cítil.
Už si pochopitelně zjistil, kdo to je.
Tereza Wox, 24 let, narozena v České republice, nyní v redakci Die Welt.
S laptopem v klíně a kávou po svém boku lovil podrobnosti s dychtivostí, jakou necítil již celá léta – a zároveň si ji moc nedokázal vysvětlit. Vlastně ano – ale nebyl si jist, zda tím nemá být ještě více rozjitřený.
Líbila se mu.
A to, co o ní zjistil, ještě více.
Chytrá, studovaná, její články měly hlavu a patu... sice věděl, že je upravoval editor i korektor, ale i tak obdivoval její znalost cizího jazyka. Navíc byla pěkná. Našel si na stránkách redakce osobní profily redaktorů. Pochopitelně, že tam žádný z nich neměl nějakou divočinu, šlo o seriózní plátek... ale i tak ho zaujala její střízlivost. Měla zvláštní odstín modrých duhovek, připomněl mu nějaký kov. Nádherné, od pohledu jemné blond vlasy a dost baculatou postavu, kterou už zcela jistě nebylo možné nazvat pouze plnoštíhlou. Vlastně byla docela macatá, hm. Na druhou stranu zase díky malé výšce pořád působila docela drobně. Zajímavé. Jemně ho zamrzelo, že narozdíl od ostatních oplácaných holek neměla patřičně vyvinutý hrudník, ale to byl detail.
Rozhodně, rozhodně ho zaujala. A to se už roky žádné nepodařilo.
Vyloženě doufal, že přijde na další tiskovku, že minule jen za někoho nezaskakovala.
Dnes ráno se nachytal u toho, jak vedle skříně přemýšlí nad tím, jaká kravata mu jde k očím, aby mu to slušelo.
Směšné!
Musela být o pěkných pár let mladší. Kecal. Vždyť to věděl přesně. 25 let. Čtvrt století!
Přesto... doufal.
Ač by nedovedl vysvětlit v co.

Vykašlal se na své na stole naskládané dokumenty a pár skoky překonal pomyslné území nikoho, které dělalo novináře od aktérů soudní kauzy. ,,Slečno!“ Chtěl jí zaťukat na rameno (a poprvé se jí dotknout), to se však již k němu blondýnka otáčela, ve tváři vepsanou nejistotu. ,,Slečno.“
Jéje. Klid, pomyslela si, stejně však předtím, než v předstírané sebejistotě zvedla bradičku, musela přešlápnout. Zelené oči teď byly nebezpečně blízko a ji bodlo v podbřišku jako vždy, když se něčeho obávala. ,,Pane docente?“
Zná mě! Už se chtěl vnitřně nafouknout, že si o něm děvče něco zjišťovalo, když mu naštěstí včas došlo, že ho titulem oslovovali po celou dobu tiskovky. Navíc, posmutněl sám v sobě, tahle holka zná určitě podrobnosti o všech, o kterých píše. Profesionálka. Narovnal se. ,,Chtěl jsem vám poděkovat za minulý článek, slečno redaktorku.“
,,Ach...“ nasadila výraz, který nečekal – pohled jakoby si obrátila do nitra hlavy, strnulá v nijak nepotěšeném soustředění.
Zaváhal. ,,Řekl jsem... něco špatně?“
Vzhlédla – a že musela vzhledem ke své nížce hodně vysoko. ,,Přemýšlím,“ odvětila s nepříjemnou strohostí, ,,kde jsem mohla udělat chybu.“
,,Chybu?“ Byl zmaten.
,,Jistě,“ vyšel jí ze rtíků (tak očividně naducaných a růžových, až ho napadly neřestné myšlenky, a něž se styděl) povzdech. ,,Pro novináře nikdy není dobré, když ho jedna strana chválí za práci, pane docente. To znamená, že jsem jí přihrála a článek nebyl vyrovnaný.“
,,Tak jsem to nemyslel,“ bránil se honem. ,,Naopak – narozdíl od svých kolegů jste zahrnula všechna fakta. Skutečně dobrá práce.“
Nevěřila mu, přesto zdvořile sklonila hlavu v úklonce. ,,Děkuji. Tedy... nashledanou.“
,,Počkejte!“ ta slova mu vyklouzla ze rtů trochu ochotněji, než chtěl – udiveně se k němu obrátila a on už musel pokračovat. ,,Napadlo mě... zda byste k této kauze nechtěla slyšet podrobnosti?“
Ocelově modré oči se zúžily. ,,Jen z jedné strany?“
,,Mohu vám,“ zapřemýšlel Keller, zda nezpůsobí svému klientovi problémy, ,,říci něco ze zákulisí...“
,,O tom bych se,“ dívka očividně váhala mezi touhou se blýsknout a přáním neprohřešit se proti žurnalistické etice, ,,musela poradit se šéfredaktorem, pane docente.“
,,To pochopitelně chápu,“ přitakal, nasazuje seriózní úsměv. ,,Smím znát číslo vašeho telefonu, abychom se mohli domluvit?“

*

Přišla asi pět minut před pátou.
Sledoval ji od chvíle, kdy otevřela dveře, nervózně uhnula kolem procházejícímu číšníkovi a pak se, křečovitě svírajíc taštičku, nejistě rozhlédla kolem sebe, hledajíc zamluvený stůl.
Jakmile spatřil, že pohledem míří k němu, s úsměvem lehce mávnul a okamžitě vstal, když k němu s napůl úlevným, napůl ještě více neklidným výrazem zamířila.
,,Dobrý večer. Omlouvám se,“ podala mu dlaň a on ji s bušícím srdcem sevřel (poprvé, co se jeho kůže otřela o jeho), ,,za zpoždění.“
Měla příjemný stisk. Velmi pevný, leč zároveň stále žensky jemný. ,,Pěkný večer, slečno. A stále máte pět minut k dobru. Jen jsem tu byl raději dříve.“
,,Dobrá tedy,“ usmála se zábleskem a usadila se, z taštičky tasíc diktafon. ,,Jistě máte mnoho práce, tak k věci, ať vás nezdržuji. Včera jste mi nabídl nějaké podrobnosti...“
,,Nemusíme spěchat.“ Prohlížel si ji, zatímco se podmračeně potýkala s ovládáním nahrávacího přístroje. Hezky nalíčená, vlasy voněly šamponem či kondicionérem až k němu, šátek na krku, černé sako, sukně po kotníky a svetřík, na němž se zastavil jeho pohled nejdéle. Pěkné. Moc pěkné. ,,Jsem rád, že váš šéf s touto schůzkou souhlasil.“
,,Ano, ano, souhlasil. Copak si,“ podala mu jídelní lístek, ,,dáte, pane docente?“
,,Ale...“ zazubil se Keller, probíraje se mezi řádky nabízených lahůdek, ,,vy mě zvete? To jste skutečně emancipovaná mladá žena.“
,,Emancipovaná možná, bohatá ne. Zve vás,“ snažila se Tereza hrát na tvrdou notu, ,,redakce, pochopitelně. Ještě s vámi nikdo nevedl rozhovor mimo soud?“
,,To ano, ale o to kafe mě ošidili.“ Odložil útlou knížečku a sdělil dívce, že by si s jejím dovolením dal presso s mlékem a bez cukru.
Blondýnky si pro sebe objednala kapučíno. ,,Tak tedy,“ postavila pak diktafon doprostřed stolu a zároveň se chopila notesu a tužky, ,,copak pro mě máte?“

Nadechl se a pomalu, s rozvahou vykládal těch pár skutečností, o nichž se s klientem poradil a společně se rozhodnuli pro medializaci. Pečlivě si zapisovala, co chvíli kontrolujíc, zda zároveň funguje i diktafon, tu a tam pokládajíc upřesňující dotaz. Vyznala se, to musel uznat. Jakmile se ponořila do práce, působila jako chladný profesionál – zrovna on to dovedl ocenit. Jaká je asi mimo job? Tipoval by, že typ trochu nejisté osoby. Určitě.
,,Vše?“ Když kývnul, vypnula nahrávání. ,,Děkuji vám moc. Je vám ale jasné, že ty výroky před zveřejněním konfrontujeme s názorem protistrany, že ano?“
,,Už jsem vás,“ naklonil se k ní muž lehce, ,,chválil za profesionalitu, slečno. Počítám s tím.“
Trochu se začervenala a odkašlala si. ,,Nu... tak abych...“
,,Nemusíte přece,“ zkazil už v zárodku její snahu mu utéci, ,,psát ten článek hned, slečno. Musí se ještě vyjádřit.... protistrana, ne?“
Zacukaly jí koutky. ,,Pravda... povíte mi ještě něco?“
,,Už jste ale vypnula diktafon.“
,,To byste se divil,“ dívka se uvolněně opřela o židli, ,,jak zajímavých sdělení se novinář dočká, když přestane nahrávat. Většinou mnohem zajímavějších, než předtím.“
,,A co kdybych...“ zariskoval muž, ,,se na něco zeptal já vás?“
Tereza zvedla obočí a polkla – očividně znervózněla. ,,Jejda? Jako... na... n-na co...?“
,,Zeptám se vás... na vás.“ Docela se bavil tím, jak její sebedůvěra připomínala meteorit – padala skutečně rychle a k zemi. Stačilo se zaměřit na její osobu a už jí padala maska sebevědomí. Roztomilé. ,,Jste mladinká... a přesto pracujete v tak prestižních novinách. Ne že bych neviděl, že máte výsledky, takže o vaší odbornosti nepochybuji, jen bych rád věděl, jak se vám něco tak skvělého podařilo.“
,,V-v-vlastně náhodou...“
,,Tomu nevěřím.“
Rozpačitě si zkoumala prsty.
,,Slečno, nechci vás trápit. Jen jste mě velmi... zaujala.“



Arrow



,,Slečno, nechci vás trápit. Jen jste mě velmi... zaujala. Nejste přece z Německa, že?“ Když zavrtěla hlavou, spokojeně se zavrtěl. Připadal si jako šelma na lovu, která se vydává po stopách, pátrajíc po... ,,Slovanská země. Česká republika, že?“
,,Ano,“ vzhlédla překvapeně. ,,To mám tak strašný přízvuk?“
,,Vlastně,“ rozhodl se právník vyložit karty, ,,vám věším bulíky na nos. Už jsem to věděl, našel jsem si to na internetu, než jsme se sešli.“
Blondýnka zamžikala – on si o ní něco hledal? Krev jí tepala v uších několikanásobně rychleji, než by měla. Proč to udělal? Asi aby věděl, koho půjde po tiskovce oblbovat. Nebo to zaujetí, o kterém mluvil, myslel jinak? Při té úvaze zrudla ještě více. Takové právnické eso, takového přitažlivého muže že by měla zaujmout tlustá šedá myš z Moravy? Ach... Ne, určitě to myslí pracovně. ,,Aha... Nu, vystudovala jsem vysokou školu, pak jsem se bohužel musela rozejít s dlouholetým přítelem... šla jsem tedy do Prahy a když se naskytla šance na výměnný pobyt, jela jsem sem a už zůstala. Magistra studuji pořád, ale teď dálkově.“
,,Ach tak. Velký přínos pro Německo.“ Působil velmi sympaticky, jak se tak na ni usmíval. ,,A rozchod s přítelem... byl asi smutný pro vás, nicméně chlapci ve vašem okolí patrně zaplesali.“

Vykulila oči. Zdálo se jí to, nebo to byla vážně... narážka? Lichotka? Možná náznak flirtu? Nebo se jí jen vysmíval? Raději začala zuřivě míchat značně vychladlé kapučíno. ,,To ani ne,“ zamumlala. Necítila se dobře. Obdivovala toho právníka. Byl ze světa, který jí byl vzdálený a ona o něm mohla jen psát a tajně snít. Svět vysoké politiky, financí, džungle zákonů, v níž přežijí jen ti nejsilnější, co pak ovládají společnost. Dívka se zachvěla. Možná ještě nikdy nemluvila s nikým, kdo by tak držel za drátky, kdo by byl v Německu tak známý a měl takové kontakty. Pravda, více se o Kellerovi dozvěděla až dnes v redakci, když se na schůzku připravovala, ale... byl tím fascinovanější.
A on si s ní povídá opravdu mile, nepovyšuje se. Líbilo se jí to, lichotilo jí to a zároveň zneklidňovalo.
Ne, něco si namlouvala, neměla být proč nervózní. Taková VIP by si o ni ani neotřela podrážky. Určitě má doma nějakou nohatou třicátnici, nejlépe bývalou modelku nebo miss... nebo současnou.
,,Napadá mě...“ naklonil hlavu, aniž by věděl, co se tou její honí. Dodal si odvahy, ač ho samého překvapil právě nedostatek troufalosti. ON a bude pochybovat o sobě samém? ,,Slečno, mám nějakou naději doufat, že bychom se ještě mohli vidět i mimo soud?“
Tohle přece už opravdu nebyla věc práce! Otevřela pusu a zase ji sklapla. Hrozně ji zabolelo břicho, to se jí stávalo jen před skutečně těžkými zkouškami. ,,Já... já....“
,,Pozval bych já vás. Alespoň bych vám,“ posunul její prázdný šálek ke kraji stolu, ,,mohl oplatit tu kávu.“
Ne, přece ji nezve na schůzku! Něco v tom bude. Myslí si, že když jsem mladá, může ze mě udělat husu a dostat mě na svou stranu! ,,Mě si, pane docente,“ ztišila hlas a naladila zlý tón, ,,za kávu nekoupíte. Ani Die Welt. Redakce klade na novináře nějaké nároky, takže jestli si myslíte, že mě prostě oblbnete a já napíši nějakou agitku,“ začala se zvedat, ,,pletete se!“

Zelené oči se mu málem ležely pod stolem. ,,Počkejte přece!“ vystartoval a zachytil dívku za loket. ,,Omlouvám se, ale tak to vůbec nemělo vyznít!“
,,Tak,“ zarazila se, ,,jak to mělo vyznít?“
,,Pravda je,“ počkal, dokud si nesedla a neupřela na něj podezřívavý pohled, ,,že jste upoutala mou pozornost, slečno. Rád bych vás poznal blíže. Takhle jednoduché to je. Pokud odmítnete, zcela chápu. Ale byl bych vám vděčný za tu šanci.“
Ve tváři se jí objevily narudlé skvrny: Tereza opět naprázdno otevřela pusu a zaťala nehty do ubrousku. Interpretovala to správně? On ji opravdu žádá o schůzku? ON ji? O něco jiného než pracovní? ,,Já... nevím, j-j-jestli,“ zakoktala se, ,,chápu, pane docente.“ Oh bože. Projevovala se jako debil. A tepny v jejím těle se mohly přetrhnout.
Přívětivě se usmál – byla opravdu, opravdu rozkošná. ,,Slečno Wox, vaše osobnost mi přijde tak zajímavá a vaše společnost tak milá, že bych ji ještě rád někdy vyhledal. A to tentokrát bez diktafonu. Ale skutečně nemějte výčitky,“ polknul, jak mu vidina odmítnutí nebyla vůbec příjemná, ,,pokud nesouhlasíte. Možná by se přítel zlobil...“
,,Neexistuje,“ pípla blondýnka. ,,Přítel neexistuje.“
,,Dobře pro mě,“ pokýval hlavou Paul. ,,Mé šance se zvětšují, pokud si něco nenamlouvám.“
,,Pořád nevím, zda tomu dobře rozumím...“
Ta malá si očividně vůbec nevěřila. Působila tak nezkušeně, naivně. Ještě by to mohlo být velmi fascinující. ,,Tak ještě jinak. Líbíte se mi. Jste velmi hezká a chytrá. Potěšilo by mě, kdybych vás mohl poznat blíž.“
O její líce by si teď mohli ohřát dlaně všichni Eskymáci. ,,Jejda! Tedy... chci říci, to jsem vůbec nečekala, víte?“
,,Všímám si,“ zamumlal.
,,M-m-možná by to šlo,“ dostala ze sevřeného hrdla, doufajíc, že si nijakým způsobem nemůže všimnout jejího vzrušení. Pánové, Paul Keller ji zve na schůzku! ,,Ale... ještě jednou vám zdůrazňuji, že pokud to je kvůli tomu článku, bude vám to nanic. Musím to říci šéfovi a na tom případu bych už nedělala. To je vám, doufám, jasné.“
,,Naprosto,“ pokýval hlavou vážně. ,,Slečno, abych pravdu řekl, o klienta mi teď právě moc nejde.“
,,Všímám si,“ opáčila a oba se zasmáli.
,,Mohu vás tedy poprosit... co třeba zítra na stejném místě řekněme v... pět? Budete již mít po práci?“
,,V šest,“ hlesla, ,,by se mi to hodilo více.“
,,Výtečně. Budu se těšit.“

*

,,Není to rande. Není. NENÍ,“ opakovala si Tereza už asi po padesáté, když si zkoušela asi stou variantu oblečení. Určitě tě chce jen využít. Nebo se vsadil s kolegy, že dostane tu macatou blondýnu z tiskovky. Ne, něco za tím bude...
Posledních pár hodin strávila střídavě v naprosté skleslosti a šílené euforii. Paul Keller... musí si o něm ještě něco zjistit, na netu se jistě podaří informace najít.
Ach.
Je starší, je starší o hodně, ale...
Má styl, má úroveň...
A pak, kdo ji naposledy někam pozval?
Zrudla, když si uvědomila, že to nebyl Semir, ale asi čtyřicetiletý vrátný, který jí navrhl, že když je sama, mohla by ho teď navštívit v jeho bytě, protože mu žena odjela na pár měsíců do Itálie a oni oba přece potřebují ukojit základní lidské potřeby. Utekla tehdy se s pocitem naprostého ponížení.
To Paul by určitě neudělal, to je muž se stylem a vychováním.
Paul.
Hihi... to už mu říkala křestním? Skutečně?
V podbřišku ji stisklo, ale tak nějak jinak, příjemně.
Definitivně se rozhodla pro vínové sako, temně modré džíny a černý rolák doplněný stejně barevným baretem.

*

,,Už jsem se bál, že nepřijdete.“ Opět galantně vstal, jakmile se přiblížila, potřásl jí rukou a neusedl, dokud se na židli neuvelebila dívčina. ,,Moc rád vás zase vidím. Velmi vám to sluší...“
,,Díky,“ zajíkla se, všímajíc si jeho kavalírských gest. Něco v ní si připadalo princeznovsky – pro ni tak netypický pocit. ,,A i já vás.“
,,Dáte si něco? Jste sice emancipovaná, to již víme... ale přece mi dovolíte, abych vás trošku pohostil,“ uklonil se dvorně.
Blondýnka zaváhala. ,,Tak... zase kapučíno, prosím.“
,,Jistě.“ Vyřídil objednávku a pak se sklonil pod stůl, aby se vytasil s květináčem. ,,Chtěl jsem,“ oznámil zkoprnělé modroočce, ,,koupit růže, ale to mi zavánělo patosem. A tahle na mě v tom květinářství vysloveně volala. Vaše, slečno. Jako mé díky za to, že vás zase mohu spatřit.“
Už zase byla jako rajče. Měl styl. Měl, měl, měl! Kdy dostala kytku? Isam jí za celý vztah donesl tak pět šest... a to ji miloval. Květiny vlastně dostávala jen na narozeniny a svátek – a většinou v práci. ,,Ježiši, děkuju,“ hlesla stydlivě a něžně přejela prsty po okvětních lístcích nádherně rostlé a bujně kvetoucí fialové orchideje. Už zase ten pocit v podbřišku. Bylo by jí skvěle, kdyby... ,,Ještě jednou děkuji, udělala mi radost, opravdu.“ Na důkaz si přivoněla. ,,Víte, minule jsem mluvila já... co kdybyste tentokrát začal vy?“
No jistě. Spatřil to v jejím postoji už ve chvíli, kdy vešla. Paul se maličko zamračil – vidina toho, že bude muset začít tím, co chtěl nechat až na konec, se mu nelíbila. Nu... tak do toho. ,,Vím, na co narážíte, slečno. A věřte, že bych vám to řekl, i kdybych netušil, že jste si to přečetla na internetu. Ano, jsem ženatý.“ Nijak šokovaně sebou necukla, což jen potvrdilo jeho odhad. Našla si to. A dneska zkoušela, zda se jí tuhle maličkost bude obtěžovat svěřit. Hm. ,,A plánoval jsem vám to vysvětlit. Není to tak, že bych hledal tajné rozptýlení. Věřte, že má žena věděla o tom, že bych vás rád pozval, ještě dříve, než jsem to realizoval.“
Teď již zaskočeně vypadala. ,,Nechápu,“ přiznala.
,,Dovolte,“ vzdychl, ,,abych vám to vše vysvětlil.“

Naslouchala celé té jeho historii s částečnou zvědavostí, následným pohlcením i šoky nad smutnými zvraty. Vylíčil jí vše, nic si neponechávaje pro sebe a když skončil, malá blondýnka měla v očích slzy.
,,To je mi moc líto,“ zachraptila a otřela si líce kapesníkem. ,,Nebylo to fér.“
,,Nebylo,“ souhlasil, aby se jeho tvář maličko rozjasnila. ,,Ale pokud vy mi dnes nabídnete tykání, budu se cítit o něco lépe.“



Arrow


Zarazila se. Trošku si to vynutil... vlastně to byla jeho nabídka! Ale což... ,,Tereza.“ Váhavě mu podala tlapku, kterou hned pohltilo jeho rozradostněné přijetí.
,,Paul. Potěšila jste mě, slečno.“
Jeho dlaň pevně držela tu její malou... a dívce se mimochodem rozklepala kolena. Ten jeho hlas, jeho stisk, pohled... elegance, styl, i vyšší věk... Nemohla tomu všemu uvěřit. Tyká si s Paulem Kellerem!
,,Mohu samozřejmě zavolat své ženě a jít vás představit... vlastně tebe,“ zasmál se. ,,Chci, abys věděla, že mluvím pravdu, Terezo. Záleží mi na tom.“
,,Já ti,“ špitla Wox, ,,věřím.“
,,To oceňuji. A mimochodem, omlouvám se, měl jsem tě upozornit, že taky ke kávě mají skvělé zákusky.“
Byla na sladké, ale rozhodně to nemínila přiznat před ním. ,,Ne, díky, nedám si. Už teď to se mnou není žádná sláva...“
,,Jsi krásná,“ přerušil ji. ,,Až ti bude jako mně, naučíš se, že je nejdůležitější to, aby byl spokojený jeden každý a ne aby dal na to, co si myslí druzí.“ V odpověď sklopila zrak a on si opět musel vnitřně promnout ruce. Ta je úžasná... tak mladinká, rozpačitá, nejistá a cudná. Líbila se mu každou vteřinou více. ,,Pak tedy... nevyjdeme si na malou procházku?“

,,Tak kam?“ otázal se, jakmile se ocitli na čerstvém vzduchu. Pomaličku se již stmívalo, dubnové večery byly stále ještě brzy temné. Nevadilo mu to, alespoň bylo méně lidí v ulicích. ,,Do parku? Je to kousek...“
,,Ne, tam ne,“ škubla sebou a jemu došlo, že se nechce večer potloukat s takřka neznámým mužem na místě, kde se dá děvče příliš zatáhnout za keř. V duchu se tomu pousmál, napovrch chápavě pokýval hlavou. ,,Jistě. Tak... projdeme se ulicemi?“ Když souhlasila, nabídl jí rámě. Potěšilo ho, že přijala, točíc se k němu nezlomenou rukou. Musela se tak k němu přiblížit a občas se její bok otřel o jeho, jak vycházkovým tempem korzovali bulváry večerního Kolína. Povídali si a smáli se, jak z dívky alespoň trochu spadlo napětí a stres. Poslouchal její názory, ona se bavila jeho vtípky a mámila z něj to, co všichni – drby z vyšší společnosti. Nutno říci, že narozdíl od ostatních to činila nadmíru inteligentně a navíc vše chytře glosovala. Bylo potěšení s ní trávit čas.
A byla hezounká, měkká....
V momentě, kdy se na něj s následnými omluvami namáčkla, aby kolem nich mohl projet šílený cyklista, jeho tělo zareagovalo tak potěšeně, že ho to až zaskočilo. Tohle už nepoznal... hm, hodně dlouho. Ta maličká ho dostávala.
Skončili na náměstí... a když na radnici odbila desátá, Wox významně pohlédla na hodinky. ,,Mrzí mě to, ale zítra musím vstávat v sedm.“
,,Ach... také mě to mrzí. Mohu tě doprovodit domů?“
Ne! Málem to vykřikla. Ještě by to špatně pochopil! To ne... nechtěla mu nic naznačit a nechtěla ho ani přivádět na svou adresu. ,,Já... nebojím se, ale díky.“
Nemusel se přemáhat, aby vypadal zklamaně. ,,Uvidíme se ještě, viď?“
Rozpačitě přešlápla. ,,Když budeš chtít.“
,,A ty budeš, Terezko?“
,,Já,“ zaváhala, ,,ano...“
,,To mě těší. Tvé číslo mám, tak ti zavolám. Souhlasíš?“
Nebyla nijak nadšena vidinou čekání na telefon, o kterém slyšela jako o legendárním. Brrr. ,,Jo...“
,,Děkuji za dnešní večer,“ přistoupil k ní blíže, očima se vpíjeje do modrých duhovek.
Wox zpanikařila. Snad ji nechce políbit??? Na to je moc brzy! Tohle... tohle ať si zkouší na jiné, ne na ni! Ona... strašlivě se jí ulevilo, když pouze zvedl ke rtům její pravici a symbolicky polaskal vzduch nad buclatými prsty. ,,A moc se těším na tvou společnost.“

*

Doma zapadla do vany, kde bylo pěny na deset prstů. Šťastně se zasmála, foukajíc do bílé záplavy, až odlétly bubliny.
Cosi ji zaplavovalo, pocit, který už roky nepoznala.
Jistě, pořád ji svíraly obavy, pořád se bála, že jde o nějakou frašku, o vtip, o sázku, ale...
Chtělo se jí zpívat, chtělo se jí stulit na posteli a snít... chtělo se jí hned teď vyběhnout mokrá z vany k počítači, jen aby si vygooglovala pár fotek a připomněla si jeho podobu.
Zachichotala se. Paul.
Zavolal, ještě než otevřela dveře od bytu a ptal se, zda by si na něj našla chvíli za dva dny.
Souhlasila, tlumíc nadšený tón. Zase ho spatří.
Zavřela oči a zasnila se, až si málem zapomněla dávat pozor na to, aby si nenamočila zasádrovanou levačku.
A podbřišek se jí za to odměnil dalším příjemným šimráním.

*

Natáhl se na postel, ruce za hlavou.
Wow.
Dnešek byl... působivý.
Na tváři mu hrál spokojený kocouří úsměv. Měl dobrý odhad. Byla stejně chytrá jako mladá a hezká. A stydlivá. Napadlo ho, zda vůbec někoho měla. Vlastně ano, mluvila o rozchodu. Ale to byla jen nějaká studentská láska.
Co s ním?
Mohla by k němu něco cítit?
Měl z ní dojem, že ano... to její uhýbání očima, řeč těla... vše mluvilo o jejím zaujetí.
A on? Zaujatý byl rozhodně. Stačilo zavřít víčka a vybavila se mu její tvář, její hlas, rty, slova... pohrál si více a vytvořil si v hlavě obraz jejího těla.
Snad poprvé ho v duchu i svléknul, byť jen do spodního prádla.
Zarazil se, jakoby páchal nepravost a rychle se vrátil raději k vidině jejích lící.
Snad brzy přijde čas na to, aby je políbil.
A možná i na to svléknutí?
Uvědomil si, že na tohle už nemyslel roky.
Od rozvodu ne...
Byl obklopený krásnými ženami, napovrch povýšenými, ovšem na které by stačilo kývnout.
A stejně se sex vytratil na celé roky z jeho života a myšlenek.
Probudila ho v něm taková malá baculatá dívčinka.
Pousmál se. To by nečekal...
Každopádně k tomu bylo ještě daleko, vždyť měli za sebou první schůzku. A ona byla tak stydlivá, že kdyby své myšlenky naznačil, utekla by, tím si byl jistý.


*

Po šesté schůzce se konečně osmělila natolik, že na něj dětinsky zamávala, jakmile z budovy soudu vyšel. ,,Terezko,“ stiskl jí podávanou pravici. ,,Je fajn že jsi tu. Jak bylo?“
Mávla rukou. ,,Spousta práce. Určitě to znáš.“
,,Až moc dobře. Tak se pojďme projít a popovídáme si o něčem příjemnějším. Nemáš o víkendu čas?“
,,Hm, jo,“ zrozpačitěla zase a usykla, když jí omylem zavadil o zlomenou ruku. ,,To nic,“ zareagovala ještě dříve, než se začal omlouvat a raději se pokusila vrátit k původnímu tématu. ,,Nechtěl bys... třeba na výlet? Pořád chodíme po Kolíně, tak bychom mohli jinam. Jestli teda chceš,“ dodala rychle.
,,Ale jistě. Mimochodem,“ zamračil se a pohled nasměroval na poraněnou levačku, ,,kdy ti to mají sundat, Terezko?“
,,Snad brzy. Na začátku se to nehojilo dobře, tak to raději chtěli nechat déle. Ani nevíš,“ pousmála se a vykročila směrem k městu, ,,jak se těším, až budu moci psát všemi deseti. Takhle mi každý článek trvá třikrát déle. Minule jsem ho musela diktovat kolegovi, abych vůbec stihla uzávěrku.“
,,A co se ti tedy vůbec...“
,,Pojď, Paule. Tady na nás všichni zírají,“ přerušila jeho otázku zcela záměrně dívka, která se příteli rozhodně nemínila svěřovat s příhodou, na kterou se dosud snažila zapomenout: setkání s Davidem Gelselnehmerem jí stále ještě občas měnilo sny na noční můry.
,,Jsou jen zvědaví,“ hájil soudní stráž, která z proslulého právníka a mladičké blondýny nespustila zrak. ,,Nikdy jsem se,“ pokusil se sám sobě zvednou kredit, ,,tady ještě s žádnou ženou neukázal, pokud to nebyla klientka nebo kolegyně.“
Novinářka však mlčela. Pozornost, jakou vyvolávali, se jí ani trošku nezamlouvala. Pravda, možná s tím měla počítat – ale i tak se cítila jako zvířátko v ZOO. ,,Tak odtud zmizme, prosím,“ zažadonila a jen ráda se do něj zavěsila, když si to oba namířili k nedaleké kašně.

Chvíli postál, dokud si dívka nesedla. Sklidil za to úsměv, přesně jak si to vypočítal – už si všiml, že si jeho mladá přítelkyně v kavalírském jednání libuje, takže se ho snažil co nejvíce uplatňovat. Koneckonců, pomyslel si poněkud samolibě, u mě žádná velká změna oproti normálu.
,,Je tak krásně,“ vzdychla reportérka a zaklonila hlavu přes opěradlo lavičky. Látka jejího svetříku se tou pózou pěkně napnula, odhalujíc křivku ňader, na nichž muž nakratičko spočinul pohledem.
,,Protože jsi tu ty,“ zalichotil, všímaje si, jak se oči zavírající Wox rozpačitě pousmála, nechávajíc tu poznámku bez komentáře. ,,A s tímhle,“ ohnul se a z okrasného záhonku urval jednu z prvních jarních květinek: Tereza sebou prudce trhnula, když jí kvítek zasunul za ucho.
Vyjmula ho, pohrávajíc si s ním mezi prsty. ,,V parku se trhat nemá. To bys,“ hlesla, ,,neměl, víš?“
Jen se uculil. Přišla mu neuvěřitelně, neuvěřitelně roztomilá. ,,Daleko víc věcí bych,“ přisunul se k ní blíže, ,,podle některých lidí neměl.“
Vzhlédla k němu, modré oči mžikající: poplašeně se odtáhla, aby se ve chvíli, kdy jí oběmi dlaněmi sevřel bradu, stydlivě červenala. ,,Paule.“ Ach, to bylo trapné. Chovala se jako sváděná patnáctka.
Sklonil se a pomalu, dávaje jí prostor na ústup, přejel svými rty přes dívčiny: když mu váhavě vyšla vstříc, políbil ji, ruce přitom slušně na vlastních stehnech.
Blondýnka se od něj po pár vteřinách oddálila, převelice rozpačitá, zase v dlaních žmoulající kytičku. Srdce jí bušilo, jak přemýšlela, zda se při jejich prvním polibku náhodou zase neztrapnila.
,,Terezko,“ usmál se a lehce si ji přitáhl k sobě: novinářka vcelku ochotně skryla svou tvář v látce jeho saka a nechala se něžně hladit po dlouhých kadeřích.



Už asi popáté shodila ruku, co se jí šplhala na hruď, najednou nevrlá.
,,Copak, maličká?“ nenechal se odradit a znovu jí zajel pod tričko. ,,Děje se něco?“
,,Jen bychom,“ rozhodla se ho od sebe blondýnka odlákat, ,,měli něco dělat.“ Hlavou jí vířily tisíce myšlenek, vzpomínky... a hořkost v jejím nitru rostla.
A to to ráno začalo tak krásně....
,,Tak něco dělat, ano?“ Keller si její slova pochopitelně vyložil tak, jak se to hodilo jemu: v mžiku stál nad postelí, aby se rychle ohnul a než stačila dívčina zareagovat, už svíral oba její kotníky, zvedaje je vysoko do vzduchu.
,,Ach Paule..“ zamrskala se, snažíc se jemně, ale rázně vyprostit. ,,To už tady nedávno bylo. Nemám náladu, sotva jsme vstali...“
Škubl tak, až sebou s vykviknutím cukla na posteli. Očividně se dobře bavil.
,,Tak slyšíš?“ rozhořčeně se, naštvaná, že ji přítel neposlouchá, chtěla obrátil na bříško a sesmeknout se z lůžka: v ten moment jí muž od sebe kotníky doširoka roztáhl. ,,Uchm!“ Měla na sobě sice pyžamo s dlouhými nohavicemi, ale i tak se jí tahle vulgární póza hnusila.
,,To ale jsou nožičky,“ zachrčel jaksi vlhce, nutě ji málem k provazu, až ukřivděně koukající bezmocná dívka bolestně zasténala. Kochal se pohledem na v protestu se vlnící mladé tělo. Bylo jí hrozně trapně. ,,A co teprve ten poklad mezi nimi...“

Už jen rezignovaně přijala, když se na ni položil, rty rejdě po její již obnažené hrudi.
Zavřela oči, po celé mysli pachuť rozkousnuté trnky. Pokusila si přivolat milé vzpomínky, jichž byla před maličkou chvíli plná, ale její zmatek a zatrpklost jen rostly. Jak byli tehdy k sobě ohleduplní, jak Paul respektoval její rozpaky. Přišlo jí absurdní, že spolu chodili celé dva týdny, než se, oba přitom už dávno dospělí, poprvé políbili. A jaký to byl polibek. Lehký, cudný, dávající jí šanci na stáhnutí...
Bylo jí tak fajn...

Tohle, rozmrkala slanou krůpěj v levém oku a tiše hekla, když si netrpělivý Keller nadzvedl její pánev, aby do ní mohl snadněji vniknout, tohle jsme si přece nedomlouvali.... K tomuhle jsem se neupsala...



*****

Wox unaveně zašátrala po na desce stolu stojícím kelímku s kávou: neobratné prsty zavadily jen o jeho bok a dívka vyjekla, když se plastový kalíšek nebezpečně naklonil, hroze vylít zbytek horkého obsahu přímo na klávesnici.
,,Holka...“ zabránila katastrofě ruka s dokonalou francouzskou manikúrou, ,,dávej přece pozor.“
,,Díky, Nami.“ Blondýnka dozunkla poslední lok kávy a zmačkaný kalíšek hodila do koše u svých nohou. ,,Už toho mám od rána plné zuby.“
,,Děláš tu,“ usadila se přitažlivá plavovlasá třicítka hned vedle počítače, ,,silnici? Prý se na té tiskovce dost pohádali,“ nahodila narážku na konferenci, kde se zastupitelé města pustili do křížku s ekology, kteří chtěli stavbu rychlostní komunikace zastavit a obě skupiny se dohádaly jako psi. ,,Tak to pořádně osol.“
,,To se,“ Wox protáhla paže a zívla, ,,neboj, je to výživné ažaž. A co ty tu? Myslela jsem, že už jsi šla.“
,,Drahoušek,“ zachichotala se kousíček od Kolína bydlící vdaná Naomi, ,,vzal kluky do kina, takže jsme se domluvili, že až půjdou, staví se pro mě. Ty už máš taky po uzávěrce,“ oznámila dívce, která jen pokrčila rameny.
,,Jo, já vím. Něco jsme dali na web, něco vyjde zítra. Tohle,“ hodila bradou k ploše počítače, ,,má být na pondělí. Hlubší analýza. Tak jsem si řekla, že to udělám teď. Stejně nespěchám domů...“
,,Nespěcháš? Anebo se,“ naklonila Naomi hlavu na stranu, ,,vyhýbáš hnízdečku lásky? Copak? Nějaké problémy s Paulem? V ráji zapršelo?“

Našpulené rty, to byla Woxiina prvotní reakce. Měla počítat s tím, že bude její kamarádka a kolegyně vyzvídat. ,,Ne. Vše je v naprostém pořádku.“ Udělala základní chybu – nikdy neuměla příliš dobře lhát.
,,Ale no tak!“ Žena elegantně přehodila nohu přes nohu. ,,Te, že ty se pořád užíráš tím videem?“
Blondýnka se poškrabala na spánku a ušklíbla se – na nemravnou nahrávku už skoro zapomněla. ,,Ne. Ale díky za připomenutí.“
,,Tak pak nechápu, proč se věčně mračíš. To si neuvědomuješ, jaký máš štěstí?“ Starší novinářka zněla nefalšovanou nevírou. ,,Kellera jsem už viděla, dělala jsem s ním rozhovor. Je to frajer. Je kultivovaný, milý... a dokonce si nemyslí, že si za prachy koupí všechno. A že jich...“ zazubila se, ,,má. Jsi šťastná holka. Tak se usměj.“
,,Už jsem ti,“ nadechla se Wox netrpělivě, ,,vysvětlovala, že mi na jeho penězích nezáleží.“ Na moment se odmlčela a jen tak mimoděk vyťukala pár písmen na klávesnici. ,,Spíš bych byla raději,“ hlesla pak, ,,kdyby je neměl. Bylo by to jednodušší.“
,,Proboha proč?“ užasla žena.
,,Třeba aby mě každý neměl za pitomou zlatokopku?“ A taky, pomyslela si Tereza, ale nahlas to neřekla, bych neměla pocit, že se nechávám kupovat každým výletem. A pak, podrážděně se zavrtěla, už jsem tohle řešila stokrát!

,,Holka holka.“ Naomi zavrtěla hlavou, až se jí rozhasil jindy uhlazený střih mikáda. ,,Ty jsi fakt hloupá. Má prachy. Ty ne. Tak si to užij ne? No jasně,“ podrážděně zvedla ruku, jakoby pusu zlostně otevírající Tereze chtěla zacpat ústa, ,,že s ním nechodíš kvůli penězům. Já ti docela věřím, že ho miluješ. A třeba i on tebe,“ připustila velkodušně. ,,Ale co je špatného na tom, aby sis to užila? Proč by ti ten chlap neměl udělat radost? Copak ho tím zneužíváš?“
,,Přijde mi to hloupý. Jo a Nami... nejsem si jistá, zda bychom to měly řešit zrovna-“
Redaktorka zvedla oči v sloup, ignorujíc její námitku. ,,Boha jeho. Takhle zahodit příležitost! Prostě... buď s ním a bav se, buď vděčná za tu chvíli!“
Tereziným tělem prolétlo cuknutí. ,,Počkej... jak, chvíli?“
,,Te...“ žena se překlonila. ,,No tak. Ty přece nevěříš, že vám to vyjde, ne? To se za něj chystáš... vdát, nebo tak? Mít s ním děcka?“
Mladá Češka vypadala naprosto zaraženě.
Zkušenější kolegyně tím jen nabrala dech do plic. ,,Je ti s ním fajn, ne? A jemu s tebou?“
Blondýnka pomalu, váhavě kývla. ,,Doufám,“ špitla, snažíc se z mysli vypudit obrázek z nedávné noci, kdy jí s Paulem moc fajn nebylo. Zase se žebráním i doteky dožadoval splnění své nejnovější fantazie a když mu už vážně vytočená dívka sdělila, že stejně jako na orální sex musí zapomenout i na tohle, nabroušeně sebou mrsknul a odešel spát do obýváku. Upřímně, blondýnce to vůbec nevadilo – ale právě z té lhostejnosti měla potom výčitky. ,,Jo,“ zachraplala. ,,VĚTŠINOU nám spolu fajn je...“
,,Tak co řešíš? Je to naprosto fér! Kdybys ho ždímala a nechala se ojíždět kvůli penězům, řeknu, že jsi potvora, ale takhle?“
,,Naomi!“ sykla Wox a bojácně se rozhlédla – taková slova si v souvislosti se sebou samou vyprošovala. ,,Uklidni se laskavě!“
,,Já jsem klidná. To kvůli tvýmu protáhlýmu ksichtíku začala tahle diskuse, moje milá,“ vyměnila Naomi přehozené nohy. ,,Ty se tváříš jako sešlápnutý šváb. Štve mě to. Spousta holek by si Kellera vážila víc.“
,,Takže,“ malá modroočka zamžikala, ,,je to ještě moje vina? Poslyš,“ pokusila se zklidnit vroucí krev, ,,ačkoliv mám Paula ráda, tak... se prostě v něčem neshodneme. A protože mi na něm záleží a chci to celé zlepšovat, tak nad tím prostě musím přemýšlet. Jasné? Proto ty protažené obličeje. Záleží mi na něm, uvažuji o tom všem.“

,,Takže,“ žena se ani nepokusila skrýt úsměv, ,,v ráji přece jen sprchlo.“
,,Jo. Jo, pokud tomu tak chceš říkat.“ Wox byla otrávená, opravdu se nemínila svěřovat. Hlavně ne s pravou příčinou trablů – styděla se něco takového říci Karolině a Petře, natož Naomi, kterou měla sice moc ráda a byla jí vděčná, na druhé straně ale věděla o její zálibě v klepaření.
,,A mrholení, deštík, nebo průtrž?“
,,Moc krásné metafory, Nami,“ ucedila Wox a zarejdila myší po ploše monitoru. ,,Ale kdybys mě mohla nechat dopsat ten-“
,,Šlo o sex, že jo?“
Tereza vykulila oči. ,,Naomi!“ Nikdy nepochopila, jak o tak intimních věcech může někdo mluvit jako o koupi chleba.
,,Takže jo.“ Redaktorka nasadila chápavou tvář a dokonce sklouzla ze stolu, aby si přitáhla sousední židli a obkročmo se na ní usadila, čelíc poplašené dívce pohledem. ,,No tak co tě zase trápí? Mně to můžeš říci.“
No to jo teda. Ty jsi v tomhle ta poslední, odpověděla jí Wox v nitru své blonďaté hlavinky – napovrch jen pokrčila rameny. ,,Ne, fakt se nezlob. O tomhle... o tomhle nedokážu mluvit.“
,,Chce to po tobě furt? To je lichotka, děvče. Sakra,“ žena kriticky přehlédla baculatou dívčinu postavu, končíc obhlídku na jejích sezením rozplácnutých širokých stehnech, ,,važ si toho. Upřímně-“
,,Já vím, měla bych být asi ráda, že se mě chce dotknout jinak, než odsávačkou na tuk,“ zavrčela do defenzivy hnaná Tereza. ,,Prosím tě, fakt toho nech.“
,,Tak to chce dělat na veřejnosti? Má rád něco úchylnýho? Mlátí tě u toho? Nebo chce, abys mu ho-“
Wox vstala. Kolena se jí třásla, ale za nic na světě nechtěla, aby kolegyně pokračovala. Udělalo se jí mdlo. ,,Můžeš laskavě přestat?!“

,,Jen se ti,“ stáhla se žena, ,,snažím pomoci. Jsem přece jen,“ neodpustila si narážku, ,,zkušenější.“
,,No jasně.“
,,Je jen přirozený, že tě chce, ty trdlo,“ foukla si žena do ofiny. ,,Je to chlap. Ty jsi mladá, no tak ho rajcuješ. Nebraň se tomu.“
,,Hele, ale do toho ti nic není!“ bránila se Češka, která by nejraději utekla. Jenže jak, když měla na počítači rozdělanou práci? Kéž by už dorazil Naomin manžel, zaprosila v duchu.
,,Jenže mně pořád přijde, že z toho děláš vědu. Hele... máš hlavu, že jo? A používáš ji?“
,,To doufám,“ zavrčela Wox, která byla ve střehu.
,,No vidíš, na tom není nic špatnýho, je to naprosto přirozený. Máš taky ruce, že jo? A používáš je.“
,,Jo...“
,,Máš pusu, používáš ji. Máš nohy, používáš je. Tak co je špatnýho na tom, abys použila to, co máš mezi nima?“
Tereza zalapala po dechu, krvavě zrudla a se zachrčením, že si jde pro kávu vyrazila směrem ke dveřím, aniž by si uvědomila, že vzhledem k tomu, že jednu právě dopila, jde o velmi průhlednou výmluvu. Bylo jí velmi, velmi nedobře.

****

,,Drž! Drž, ty mrcho jedna!“
,,Ještě víc řvi, je tady ještě pár lidí, co tě neslyšelo,“ poradil příteli Kranich, který se zadkem opíral o kapotu stříbrného BMW a nastavoval tvář slunci. Oči mu zakrývaly elegantní a přitom frajerské černé brýle, které poskytovaly dostatečnou šanci, aby tajně pokukoval po kolemjdoucích ženách, jenž v horkém zdi venčily minisukně a šortky.
,,Kdybys mi raději,“ cholerický Turek si otřel špinavé prsty o silnici, jen aby zasakroval, když se umazal ještě od rozteklého téru, ,,pomohl a nekecal.“
,,Mhhhm. Tvoje auto, tvoje pneumatika,“ usmál se Tom andělsky – míjející dívka, hezká bruneta na kolečkových bruslích, rozpačitě zamrkala v domnění, že úsměv patřil jí. Otáčela se po Kranichovi tak zaujatě, že na konci ulice málem vlétla do sloupu od lampy. ,,Já ti říkal, že tady nemáme stát.“
Turek cosi nelichotivého zamumlal – byla pravda, že ačkoliv šli od podezřelého zjistit jedinou věc, nebyl nejlepší nápad zaparkovat BMW bez policejního označení na místě pro invalidy. Někomu se to velmi nelíbilo a deset minut, na které se oba komisaři vzdálili od auta, mu stačilo na to, aby propíchl levou přední pneumatiku. Díky tomu teď malý policista funěl skloněný u kola, zatímco vyšší se slunil.

,,Hele, klid. Alespoň jsme na čerstvém vzduchu,“ šklebil se Kranich, který narozdíl od na zemi klečícího kolegy nesklízel na frekventované ulici pobavené pohledy. ,,Tak nač se rozčilovat?“ Pravda ale byla, že nemusel provokovat na to, aby měl Semir mizernou náladu – Turek byl v poslední době načuřený skoro pořád. Tom tušil, co – respektive KDO – bylo příčinou kamarádova špatného naladění, ale jelikož s takovým trápením hluboce nesouhlasil, nechával přítele dusit ve vlastní šťávě. Pche, vztekat se kvůli nějaké blondýně a jejímu bohatému machýrkovi!
,,Jak chceš.“ Semir zaťal zuby a otočil francouzským klíčem v pokusu utáhnout matku. ,,Abych pak ale Karolině nenapráskal, že tady čumíš po ženských.“ Tureček si otřel opocené čelo a zanadával, když si uvědomil, že si po kůži rozetřel špínu. Vztekle se otřel Kranichem ležérně podaným papírovým kapesníkem a vstal.
,,To klidně vyslepič,“ uculil se modroočko. ,,Já na to řeknu, že jen porovnávám, abych se vždycky a znova přesvědčil, že je moje Kar nejhezčí. Což i je.“
,,Naprosto neprůstřelná výmluvnost,“ věnoval mu kyselý výraz Semir, který se rozhodl být jedovatý. ,,Ty ses minul povoláním, brácho. Byl bys perfektní novinář!“
Kranich se pochopitelně urazil.


*

,,Semire, něco tady máš.“ Monika se zvedla a když oba komisaři procházeli, vložila tomu menšímu z nich do ruky obálku.
,,Díky!“ vzpomněl si muž na slušnost a vzápětí i s parťákem zapadl do kanceláře, kde se usadil na židli.
Mizernou náladu teď měl i Tom – v autě si všimnul, že se mu na opáleném obličeji zřetelně objevil světlý obrys brýlí. U Gerkhana si tak okamžitě vysloužil škodolibou přezdívku “mýval“, s níž vůbec nebyl spokojen.
,,Co to může být,“ zamumlal účet očekávající, oči mhouřící Turek – do dlaně mu po roztržení obálky vypadl nevelký kus papíru. Policista na něj s nevírou zacivěl, aby pak ze sebe vydal neidentifikovatelný zvuk, mrskl předmětem do koše a zvedl se, aby si to vztekem rázným krokem odkvačil směrem ke schodům.

Kranich zvedl obočí a hodnou chvíli mu trvalo, než byl schopen zavřít pusu. Co je..?
Ha! Blesklo mu hlavou. Svatební oznámení! On dostal svatební oznámení! Blondýna a Keller se berou!
Skokem byl u odpaďáku a hladově se prohrabával jeho obsahem, bez zájmu o Dietera, který mu chtěl nabídnout společný oběd a po pohledu na fanatického popeláře raději odešel. Konečně Tom nahmátl papírek požadovaného formátu a zabrejlil na obsah toho, z čeho se vyklubala jedna jediná fotografie.
Co?
Nechápal...
Až po pár vteřinách si uvědomil, že lidi na snímku zná – z vysvaleného muže v černých šortkách se vyklubal floutek s kaštanovými vlasy, kterého před časem Semir šikanoval při dálniční kontrole. A štíhlá, oddaně k brunetovi vzhlížející blondýnka v krátkých bleděmodrých šatečkách, kterou chlapík se samolibým výrazem svíral v náručí kdesi na pozadí smaragdového moře, byla jeho očím také známá. Vzhledem k tomu, že celek doplňoval nápis ,,Krásný pozdrav ze Seychel aktivnímu strážci veřejného pořádku“, Kranich se infarktovému stavu svého kamaráda nedivil.
Ďábelsky se zachechtal a se strašlivým uspokojením opřel fotografii o monitor tak, aby Vávra s Liškou byli ti první, kdo Semira po návratu přivítá. Pak se ke kanceláři otočil zády a vyběhl, aby mu Hotte a Gerkhan nesnědli všechno v kantýně toho dne podávané kuřecí rizoto.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: Mít moc na(d)
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


*****

Už mlč, už mlč, nabádala blondýnka v duchu seschle vyhlížejícího muže, který nesnesitelně protáhlým tónem už asi půl hodiny vysvětloval, proč by se nový úsek rychlostní silnice měl vybudovat o půl kilometru dál od současně plánovaného místa – že měl zrovna na něm svou zahradu, v tom zcela jistě nehrálo roli.
Právě asfaltová řeka se stala jediným opravdu závažným tématem tohoto léta, jenž bylo chudé i na proslulé okurky. A dočasná německá celebrita liška už si patrně nakradla dostatek krajkového prádla, takže se již neobjevila. Zbývaly tiskovky, drobné otevíračky parků či výstav, popřípadě jiné žurnalistické paběrkování. Tohle bylo pravé utrpení a stačilo se rozhlédnout, aby se ujistila, že ostatní novináři to vnímají stejně – až na výjimku všichni mžourali.
Jediným aktivkou byl Robert Dahl. Ne snad, že by se soustředil na obsah konference, to ani omylem: bez sebemenších skrupulí s někým vykecával na telefonu.
,,Dovolte,“ nasál do sebe řečník horký letní vzduch, přičemž i tenhle zvuk – Wox se otřásla – zněl jaksi divně protáhle, ,,abych vás závěrem pozval na malé pohoštění...“
V davu žurnalistů konečně přeskočila jiskra života a mnozí se začali horečnatě zvedat, aby spěchali do předsálí, kde čekal pravý důvod přítomnosti mnoha z nich – občerstvení.
Tereza se jen ušklíbla a znovu si vzpomněla na Holubí letku, aby redaktorům sarkasticky popřála dobrého chutnání – vzhledem k tomu, že tiskovku pořádala neziskovka Zelené město, hádala, že se jejím drahým kolegáčkům protáhnou obličeje při pohledu na nakládané celery, zdobené okurky, popřípadě sójové placičky.

Vyloudala se ze sálu, minula k jídlem obloženým stolům nakloněné redaktory a pomalu si to šinula k automatu, aby se probrala nekvalitní, leč kofein přece obsahující kávou: oči se jí klížily nejen díky úmornému vedru a nudné konferenci, ale i díky probdělým hodinám dnešní noci. Nemohla usnout, hlavu plnou myšlenek, které ji svíraly, až chvílemi musela vstát z postele a chodit po pokoji jako vždy, když byla nervózní.
Koutkem oka zahlédla známou tvář – jistě, Robert se s plnou pusou pórkových chlebíčků halasně bavil se dvěma stejně tak slastně přežvykujícími kamarády, ani se nepokoušeje předstírat, že pro něj tiskovka znamenala něco jiného, než oběd zadarmo.
Zaváhala, ale pak vhodila do automatu ještě pár centů a kromě kávy, kterou již držela v ruce, vylovila z útrob chrčící mašiny ještě jednu. Přece jen ji Dahlovi dlužila, s tím videem jí vytáhl trn z paty.
Vykročila směrem k němu, aby se jejich pohledy setkaly – dívka nasadila nervózní, leč přátelský úsměv, zatímco fešný bulvární novinář nechal své obočí vyletět snad o pět centimetrů výš. Ve vteřině přelétl blondýnu pohledem, vyhodnotil její směr a dva kelímky v dlaních: zamračil se a sotva znatelně zavrtěl hlavou, okamžitě se zase vraceje ke svým užvaněným kolegům, kteří se smáli, až jim z úst létaly drobky.
Wox se kousla do rtu a udělala pár kroků pozpátku, aby se rychlým pohybem skryla za širokým sloupem, obličej rudý jako po pár pohlavcích. Já husa pitomá! Vynadala si zhrzeně. Jak mě mohlo napadnout, že by se před nimi přiznal, že mě zná? To bych musela mít ty míry, co mám kolem boků, na hrudníku... Tehdy na plese mu šlo vážně jen o meziredakční styk...
Připadala si jako největší idiot – a nožem v otevřené ráně si ještě masochistky zakroutila, když opatrně vyhlédla a spatřila, že Robert je zpět v plné zábavě, aniž by se její přítomností dále zatěžoval.
Vlastně mu můžu být vděčná, přiznala poraženecky a bolestně zamžikala, když si příliš horkou kávou opařila jazyk. Alespoň jak sebe, tak i mě uchránil úchvatně vtipných poznámek, co by na nás jeho kamarádíčkové měli.
Raději do sebe nalila i druhé kafe a oba zmačkané kelímky vyhodila do plastového odpadu, aby se materiály z tiskovky vydala do redakce přetavit v nosné články.


*


Složila ruce do klína a zírala na plochu monitoru, kde blikala hláska o odeslané zprávě. Podívala se na hodinky – bylo půl jedné, za chvilku nastane čas na pauzu na oběd. Popravdě, práci na dnešek už měla skoro hotovou, jen odpoledne ji čekala jakási storka se ženštinou, která naopak po rychlostní silnici strašlivě toužila a její názor tak měl vyvážit článek o dnešním dění na konferenci.
Vzdychla. Upřímně... raději by měla plno práce, aby zaměstnala nejen ruce, ale především svou drahou blonďatou hlavu, která byla v posledních dnech tak přeplněná, že si přímo říkala o odříznutí vrchní poloviny lebky a vylití přebytečného materiálu do kanálu.
,,Te, jdeš s náma na oběd?“ Naomi si leštila lemem tyrkysového topíku báječně tvarované designové sluneční brýle. ,,Jdeme s holkama do Avatara na kuřecí salát.“
Dívka sebou prudce trhla, ráda, že si jejího zadumání kamarádka nevšimla. ,,Ne, díky, nějak nemám hlad. Ale dobrou chuť.“
Vysoká blondýna na ni s úsměvem mrkla a nasadila si nožičky brýlí za uši. ,,Pojď s náma. Na hubnutí do plavek už je stejně pozdě. Snad tě Paul,“ zasmála se zvonivě, ,,nenutí držet dietu! Když tak si dáš bez majonézy, no.“
Její spiklenecké mrkání lezlo Wox na nervy. ,,Ne, DÍKY,“ zamumlala a zvedla zrak, jak ji napadla spásná výmluva. ,,Mám doma navařeno, víš?“
,,Ok, ok. Tak zatím.“ Naomi zamávala na ženy, které se již shromáždily u výtahu a společně se svezly do přízemí.

Tereza ze sebe vydala divný zvuk a položila obě ruce na desku stolu, aby si na ně položila hlavu jako na organický polštář. Ach jo...
Co měla jen dělat...
A přitom pořád šlo o to stejné.
Paul.
Jednou naprostá idylka, kterou ovšem stejná osoba vzápětí zadupe do země. Chvíle pohody, báječného porozumění, výměn názorů... a hned nato drahé vykoupení, facka celé její psychice.
Pořád, pořád, pořád to samé.
Už se ani nikomu nemohla svěřit, protože by byla za blázna, který nezná jiného tématu.
Přišlo jí, že se motá v kruhu, z něhož není východiska kromě radikálního kroku – a toho se mladá Češka, jak si dokázala připustit, převelice obávala. A pak, jak by mělo takové řešení vypadat?
Kousla se do jazyku.
Možná by měla prostě vzít tužku a vypsat si na papír klady a zápory. Jako při nějaké pitomé terapii. Ach bože, jak dětinské. Tohle přece nemůže rozhodovat o vztahu...

Přesto si v duchu načrtla imaginární list a rozdělila ho na poloviny. Čím začít?
Je na mě, začervenala se, hodný. Má mě rád. Dokáže být pozorný a přizpůsobuje mi svůj volný čas. Do ZOO chodí jen kvůli mě.
Nestydí se za mě.
Při pomyšlení na Dahla ji bodlo. O kolik lepší Paul je a ona za to stejně není dost vděčná. On by se za mě nikdy nehanbil, nebojí se mě ukázat. Od začátku se mnou počítal.
Je... je mi s ním dobře. Dá se s ním dobře povídat. Když o něčem debatujeme, nevytahuje se na mě, že má víc zkušeností. Povzbuzuje mě.
Líbím se mu, dodala stydlivě. To je také moc důležité. Jemu se asi opravdu líbím... kdyby mě měl jiný chlap, buď by chtěl, abych zhubla, nebo by moje chyby jen toleroval. Ale Paul třeba moje nedostatky nevidí, asi mu fakt přijdu hezká...
Naomi má pravdu, to už nemusím nikdy zažít. Musím si toho cenit!
A... zadumala, pokusil se přece jen změnit, ne? Ty drahé dárky už mi nekupuje, do novinařiny mi již také nekecá. Takže on přece nějakou práci sám na sobě ukázal, ne?
Možní víc, než já sama, zastyděla se.
Jenže nad jejím problémem se dalo jen zalomit rukama. Tím se dostala k nedostatkům, kdy si v hlavě třikrát podtrhla slovo “postel“.
Ach.
Tohle nás přece nemůže rozdělit, ne? Něco tak... povrchního. Co se dá v nejhorším případě se zatnutými zuby vydržet.
Nervózně zaskřípala nehty o desku. Kdyby jen... kdyby jen přestal pořád vyžadovat to, co jen zmíní a mně se chce zvracet. V tomhle se mu prostě přizpůsobit nemůžu, to prostě nejde... nebo jsem fakt tak... nepřejícná?
Co když jsem, srdce jí v hrudi zběsile zaskákalo, tím problémem spíš já než on?
Moje... mindráky, nespokojenost, to, že mu nedopřeji, co chce...
Nikdy jsem nechápala ty články o párech, které se rozešly, protože si nerozuměly v posteli... Tohle že by mě mělo potkat?

Zamrkala, aby rozehnala pálení v očích. Přesto si zkusila, naprosto hypoteticky, představit, že by byla najednou zase sama, bez Paula.
Žádné diskuse dlouho do noci, jako si dopřávali hlavně na začátku vztahu...
Žádná rána, kdy by se k němu přitulila a on ji objal, takže by spolu jen tak klidně odpočívali...
Žádné slastné bodnutí v podbřišku, kdykoliv ho uvidí a skočí mu kolem krku, žádná radost ze společných výletů...
Žádný příchod do bytu, kde by na ni někdo čekal.
Žádný prostinký pocit, že ji má někdo rád...
Vytlačila z hlavy námitku, která se jí neodbytně drala do centra pozornosti: že by to totiž také znamenalo žádné chvíle, kdy leží přehnutá přes stůl a čeká, až s ní právník bude hotový. Žádný pocit vlastní hadrovitosti, kdy na bříšku, na schodech, ve vaně, u okna, na kuchyňské lince, v šatně opery, v kanceláři, v bazénu doufá, že ji Keller konečně spokojeně poplácá po zadku a odvalí se z ní. Žádné pocity ponížených rozpaků, kdy mu posté odpovídá, že ji ani dnes nepřesvědčí, že se z orálu nepozvrací a z... z.....
Wox polkla, udělalo se jí trochu nevolno.
Žá... žádný Paul...
Ne, zkroutil se jí žaludek, jako vždy, když byla velmi nervózní. To nechci....
To přece nechci...


***

Také Keller si zrovna dopřával kávu, když se jeho vynikající chromovaná Nokie otřásla vibračním vyzváněním. Zívl a nespokojeně po telefonu hmátnul, aby se jeho zelené oči rozšířily, když nalezl kratičkou zprávičku s nečekaným obsahem: Chybis mi...
Jedno jeho obočí se posunulo výše, leč prsty nečekaně hbitě vyklepaly odpověď. Ty mne taky, malicka. Copak se deje? Mam Ti zavolat?
Položil mobil a než stačil vstát a zapřemýšlet, co to všechno znamená, opět se ozvalo pípnutí. Staci, kdyz prjdes dolu... Potřásl hlavou, ale sundal z věšáku sako, zamkl kancelář a hbitě seběhl schody a prolétl kolem ochranky.
,,Maličká,“ zachmuřil se, když ji zahlédl postávat se sklopenou hlavou blízko schodů. ,,Něco se stalo?“
,,Paule!“ vydechla a vrhla se k němu, aby překvapeného muže prudce objala, boříc mu obličej do látky nadýchané modré košile. ,,Paulie... já tě mám tak ráda!“
,,Tohle jsi mi,“ zrozpačitěl, ,,přišla říci?“
Celá blažená cítila, jak jí přejel prsty po vlasech. ,,Jo... hrozně se mi stýskalo.“
Sebejistě se usmál. ,,Taky tě miluju. Ale příště mě tak nestraš, holčičko.“ Tiskla se k němu tak pevně, že po nich kolemjdoucí vrhali napůl podivené, napůl pobouřené pohledy. Maličko se od ní odtáhl a přemýšlel, co nyní – samozřejmě ho okamžitě napadlo odvést si ji do kanceláře a využít její podivné, vzácné tulící nálady pro trošku povyražení na jeho kožené pohovce, nicméně mu cosi velmi instinktivního říkalo, že dnes se mu rozhodně více vyplatí mít kalhoty zapnuté. Nedovedl to popsat, ale tušil, že jeho výhra či ztráta mohou záviset na tomhle okamžiku. Opatrně dívku uchopil za ruku. ,,Pojď, sedneme si do parku.“

Přitakala a při chůzi se ho držela jako klíště. Ušli jen pár desítek metrů, kde se rozkládal ohromný trávník, určený pro dětské hry a rodinné pikniky. Keller zamlaskal, když Wox zaváhala s usednutím. ,,Spontánnost, pamatuješ?“
Lehnul si první a dívku, která se nesměle uložila vedle něj, k sobě přivinul tak, aby měla hlavu v jeho klíně. ,,Copak tě trápí, Terezko?“
Užívala si prsty, kterými jí vískal dlouhé plavé pramínky. ,,Teď nic... Teď vůbec nic...“
Mlčel a laskal ji, jistý si tím, že sbírá body po tuctech.
Zavřela oči a čílko se jí svraštělo, pak si však slečna dodala odvahu. Musí se přece snažit, pokud si má Paula zasloužit, musí! ,,Chceš,“ navrhla nesměle, ,,dneska ke mně přijít? Měla bych být v šest doma, tak že bys v sedm zašel...“
Koutky se mu zvedly. ,,Nu...“
,,Snad se,“ zamručela, ,,pan právník nerad ukazuje mezi obyčejnými paneláky?“
,,Kdepak,“ zacuchal jí kadeře muž. ,,Jen uvažuji, zda to bude jen večeře, nebo... zda mám i přespat.“ A jestli s pyžamem, nebo bez, doplnil v duchu.
Modroočka se kousla do rtu. ,,Jak chceš, Paulie. Jak ty chceš...“

Čímž bylo v podstatě řečeno vše.


Arrow


*****

,,Maličká...“ zachraplal a jeho dlaň stiskla dívčinu ruku, jejíž prsty byly dosud křečovitě zaťaté do povlečení. ,,To byla báseň. To byla balada. Uf.“
Blondýnka neřekla nic – popravdě se jí začalo poměrně těžko dýchat a na hrudi, kterou tlačila k posteli jeho váha, pomalu klíčil pocit tupé bolesti.
Nasál do sebe kyslík a nosem se otřel o drobné ucho – přejel po krku, aby polaskal nahé rameno, zatímco jeho volná dlaň hladila lopatky a pak se uhnízdila v oblasti pasu. Znehybněl, pro svůj věk už přece jen poněkud vyčerpaný aktuálním výkonem. Nezdálo se, že by se chtěl odvalit bokem. Neměl navíc kam pospíchat, málokdo měl tak milou, měkkou a mladou matračku, jejíž hmota by tak ochotně přijímala jako tělo. Znovu ji políbil na rameno. ,,Úžasné.“
Tereza právníkovo nadšení nesdílela, nicméně se konejšila pozlátkem, že tentokrát se advokát alespoň vybil v měkkosti postele a poté, co do její ložnice oba vstoupili dobrovolně, s vědomím, co bude. Byť se míra radosti z onoho faktu u obou značně lišila, přece jen to bylo lepší, než když ji Paul bez dovolení ohýbal přes skříň v šatně opery, pomyslela si dívka a znovu si připomněla své dnešní rozhodnutí – tohle bylo prostě jen dílčí negativum jejich vztahu. Který pár je spolu bez problémů?
,,Proč nic,“ pustil jí Keller zápěstí a znovu zajel pod její hruď, kterou mačkal po celou dobu, kdy si mladé dívčí maso vychutnával, ,,neříkáš, drobku?“
Povzdechla si a pokusila se opřít o lokty – s heknutím však padla tváří do polštáře. ,,Jen... jsi dost těžký, promiň...“
,,Však jsem taky,“ zasmál se polichoceně, neboť vzal její slova jako kompliment, ,,kus chlapa, ne?“ Přenesl část váhy na nohy a levou ruku, plně se však své polohy nevzdal. Strašlivě se mu líbilo mít ji takhle pod sebou, foukat do blond vlasů a hádat, jaký výraz má asi nasazený dívčin dětsky vyhlížející obličejík. Popravdě... to, že mohla jen čekat a přijímat, co on vymyslí, bylo moc pěkné pomyšlení. Cítil, jak ho šimrá ve slabinách – nicméně na okamžitý sequel už opravdu neměl věk. ,,Hrozně rád jsem tě dneska viděl. Bál jsem se, jak jsi na mě odpoledně vyběhla, víš? Říkal jsem si, co se stalo. Dobře, že je vše v pořádku.“
Jo, pokývala hlavou Wox odevzdaně. Všechno je v pořádku.

,,A co budeme,“ laškovně ji kousl zezadu do krku, připomínaje zasloužilého lvího kmeta, co si drží mladou lvici, ,,dělat zítra? Hm? Nebo pozítří? Máš čas o víkendu, viď, holčenko...“
,,Chm, Paule...“ zakuckala se a neklidně zavrtěla, už lehce podrážděná. Tyhle jeho zdrobnělinky neměla ráda. Asociovaly jí cosi... co prostě nebylo v pořádku. Ač by to nahlas nevyřkla, cítila v tom nádech pedofilie. Pobledla. ,,Můžeme se domluvit. Ale raději... raději bych ti u toho koukala do očí.“
Nechal zaznít pobavený smích a konečně z ní sklouzl: trhnutím jí vytáhl zpod klína polštář, kterým si ji předtím pohodlněji napolohoval a hodil ho vedle její hlavy. ,,Tak moment.“ Vstal a bez kousku oblečení klidně odešel do koupelny.
Blondýnka se otočila na bok a hmátla po před chvílí ještě pečlivě složeném pyžamu, které ovšem Keller v záchvatu vášně rozkopal do poházených dvou hadérků – rychle se oblékla a než v kuchyni klapl odpadkový koš, pak dveře ledničky, už seděla v posteli přikrytá do pasu, zahalená až po krk.
,,Zrada,“ zasmál se při pohledu na oblečené děvče, aby před něj postavil skleničku studeným džusem. ,,Dneska jsi mi pěkně dala do těla,“ vytkl jí žertem, sám nasávaje vlažnou vodu, aby ochladil vyprahlé hrdlo. ,,Měla bys myslet na mé tváří, Terezko.“
Pokusila se usmát, stydlivě však uhýbala očima, dokud i on neskryl holou kůži pod peřinou. Nechala se obejmout – jeho doteky jí byly vždy příjemné do chvíle, než začaly být příliš intimní. Podle své zkušenosti však věděla, že dnes už svou porci vyčerpal a ruka kolem pasu ji nijak netrápila. ,,Ohledně těch plánů...“

,,Poslouchám, poslouchám,“ přitakal a opřel se o pelest. Bylo mu skvěle. Zase si byl dívkou jistý, užil si sex dle svého gusta a spřádal nitky budoucnosti. Výborně. ,,Co zítra zajít ke mě a zopakovat si dnešek? Bylo to,“ zavrněl, ,,moc fajn.“
,,No...“ polkla, neboť jí bylo poněkud trapně, ,,tak... dnešek od zítřka pár dní opakovat nemůžeme, jestli chápeš.“
Ach. Nebyl hlupák, takže to dokázal nerozebírat, byť se mu draly na jazyk návrhy na čistotu sprchy. ,,Pochopitelně,“ přitakal Keller a dokonce se mu podařilo nedat najevo poněkud pokaženou náladu. ,,Tak... tak někam půjdeme?“
Blondýnka nervózně přejela dlaní po prostěradle. Nikdy by neřekla, že někdy nastane čas, kdy bude tohle jindy proklínané a omezující období vítat jako příjemný štít. Stejnou a brzy převažující mírou si však zaplavil pocit ulehčení – v hloubi duše se trošku bála, že jakmile Paulovi zanikne šance na pobavení, schůzku bez skrupulí odvolá. Ne, pokárala se v duchu. Vidíš to moc černě a křivdíš mu ve své paranoie. Nemá tě jen do postele! ,,Tak,“ zapřemýšlela, ,,co si zajít do kina? Teda ne hned zítra, ale pozítří. Co ty na to?“
,,Fajn. Můžeš,“ mávl rukou velkodušně, ,,vybrat film. Ale ne nějakou romantickou blbinu, prosím tě. Ani nic moc akčního. Nějaký art by byl fajn. Komedii taky raději moc ne, teď dělají samé stupidní.“
Tereza zkřivila ret – moc jí toho k volbě nezůstalo. ,,No tak nevím, můžeme se jen projít. Nebo si něco zahrát?“
,,Uhuhu,“ projel si prsty světlé vlasy, ,,na to moc nejsem, Terezko. Leda bych tě naučil hrát šachy...?“
,,Na to nejsem já,“ pronesla zklamaně a maličko se nadurdila. Užuž by pronesla námitku, že když on rozhoduje o ložnici, ona by mohla mát trochu silnější slovo ohledně volného času, rychle jí však došlo, že Keller tohle její imaginární rozdělení nevidí. ,,Kino bude lepší. Zamluvím dva lístky na něco historického nebo sociálního.“

,,Dobře.“ Zívl a mimochodem pohlédl na hodiny – už se schylovalo ke dvanácté. ,,A víkend? Zajdeme ke mně, ale do vily. V takovém vedru se nám bude hodit bazén. Možná by ses,“ zkusil vzhledem k dnešnímu pondělí odhadovat, ,,už v sobotu nebo v neděli mohla koupat, ne? A večer se,“ přitáhl si dívčinu hlavu na hruď, ,,přitulíme...“
Blondýnka však od něj svou hlavu poněkud podrážděně odtrhla. ,,Paule! Copak ty si nepamatuješ, co jsem ti říkala???“
Muž se zarazil, jakoby si listoval v hlavě – pak usykl. ,,No jo...“
,,Musím,“ zabručela, ,,ve čtvrtek do Brna. Mám tam vyřizování kvůli škole, odevzdávám diplomku a je zase to setkání pro dálkaře. Taky ráda uvidím naše a celou rodinu,“ připomněla nevrle. Jak na to mohl zapomenout? Vždyť celý poslední měsíc dával až příliš najevo, že se mu moc nelíbí, když mu i ve společných chvílích jak myslí, tak i fyzicky odbíhala k počítači, do kterého klepala vylepšení již hotové diplomové práce.
,,No vida, už vím,“ pokýval hlavou. ,,Tak doma všechny pozdravuj. Nemám... jet s tebou?“
Vykulila oči. Neměla nejmenší pochyby o tom, že pod s úsměvem vyřknutými slovy se ve skutečnosti skrývá vážně míněný návrh. Proboha! Vždyť její rodiče o něm ani neví.... A pak, netušila ani, jak přijmou ji samotnou – vůbec se jim nelíbilo, že dcera odešla do Německa a dávali jí to pěkně sežrat i při těch vzácných příležitostech, kdy se přece jen společně vídali. Přece před ně nemůže dotáhnout padesátiletého a s úsměvem ho představit jako svého přítele! ,,Paulie...“ zrozpačitěla, ,,já tam jedu kvůli škole, víš? Budu na fakultě, i s rodinou se uvidím jen chvíli. Nech to na jindy...“
,,Dobrá,“ nechal se k její úlevě bez problému přesvědčit. ,,No a kdy přesně letíš? Alespoň na letiště tě zavezu, maličká.“

,,Ech...“ někdy měla pocit, že je Keller vážně mimo realitu. ,,Paule, já samozřejmě NELETÍM. Jedu autobusem. Nejsem,“ k vlastní radosti nezazněla špičatě, ,,milionář.“
,,Počkej,“ zvedl se a zamračil. ,,Co je to za blbost.“
Dívce zbýval jen kousek k naježení. ,,Jaká blbost? Student agency,“ odsekla, ,,jede z Kolína až do Brna. To je naprostý luxus! Za nějakých dvanáct třináct hodin jsem doma – a velkou část prospím. Je to bomba.“
,,Ale z Kolína je také business linka do Brna. Byla bys tam za dvě hodiny. Možná za hodinu a půl. TO je luxus.“
,,Na který nemám peníze,“ zavrčela dívka, která nenáviděla okamžiky, kdy se reálně projevil dech beroucí rozdíl mezi jejím a přítelovým majetkem. ,,Jo, ráda bych si tam letěla, ale nemám na to. Prostě nemám. Navíc se lítat bojím.“
,,Nesmysl,“ odfrkl si právník. ,,Letadla jsou daleko bezpečnější, než autobusy. Statistiky-“
,,Statistiky samozřejmě znám,“ namítla blondýnka unaveně. ,,Je to strach. To je iracionální záležitost, Paulie. Prostě se bojím. A i kdybych se nebála, tak peníze na letenku na tyhle podnikatelské lety nemám.“
,,Nebude zase o tolik dražší, než ten tvůj autobus.“
,,Ne o moc víc jak,“ zvedla obočí, ,,70 Euro?“
,,No... tak na místo to stojí 90,“ přiznal právník. ,,Zpátky je to ale za nějakých 65 Euro.“
,,Což je 70 za autobus a 155 za letadlo. Víc než dvakrát tolik. Vyřešeno, Paule,“ mrkla na něj. ,,Jak říkám, pospím si tam a alespoň ještě vybrousím přípravu na školu.“

Muž sledoval, jak se dívka uvelebuje na polštáři – modré oči se jí už klížily. ,,Maličká.“
,,Hmmm...?“ ospale zamžourala. ,,Copak?“
,,Já ti to zaplatím. Nechci, aby ses plahočila autobusem.“
,,No to ne,“ posadila se zprudka. ,,To nedělej! Domluvili jsme se,“ v žaludku ji bodl strašně nepříjemný pocit, ,,že mi nebudeš dávat drahé dárky! Díky, ale ne!“
,,Copak je to za dárek, prosím tebe.“ Zvedl se a stále bez kousku oblečení si to namířil k pracovnímu stolečku, na němž odpočíval k dívčině smůle vždy zapnutý laptop. ,,Vždyť je to jen cesta.“
,,Drahá cesta!“ Vztekle za ním vyskočila, zatímco on už prohledával stránky. ,,Paule, nech toho!“
,,Je to to samé, jako když jsi mi posledně koupila lístek do metra, protože jsem neměl drobné,“ podotkl klidně.
,,Ten stál Euro!!!“
,,To je jedno. Princip je stejný a NECH TOHO,“ zmrazil ji chladně, když prudce sevřel ruku, co mu chtěla v protestu zacloumat ramenem. ,,JÁ TĚ PROSTĚ NENECHÁM jet autobusem, aby ses někde vybourala. Tohle je PRO TEBE,“ zdůraznil, ,,mnohem lepší. Učit se můžeš i u vás v Brně – času na to ušetříš až dost.“
Tereza si zaraženě mnula docela pobolívající předloktí, už jen s tichým nesouhlasem sledujíc, jak Keller potvrzuje rezervaci. ,,Tak dík,“ vydrtila ze sebe, když jí rezervoval let ve čtvrtek odpoledne a návrat v neděli večer, kdy přesně společnost do Brna a Kolína létala. Zároveň z ní bylo nesmlouvavě vytaženo číslo autobusové jízdenky a ta stornována.
,,Není zač. Takhle to budeš mít,“ vstal ze židle a políbil ji na nos, ,,daleko pohodlnější. A o tebe mi přece jde,“ usmál se, ,,především, maličká.“
Pokývala hlavou, náhle si zase uvědomujíc, že stojí vedle muže, co na sobě nemá ani hadřík – rychle se vrátila do postele a zavřela oči. No jasně...


*****


,,Tak co, tak co, tak co?“ Kranich si stěží zachovával zbytky důstojnosti, kdy se bránil dětinskému nadšenému poskakování. ,,Povídej!“
,,Co bys,“ Semir se pobaveně usmál, vychutnávaje si převahu, ,,chtěl vědět, prosím tebe?“
Tom málem zavyl. ,,No... jaká je, jak vypadá, jak se jmenuje – POČKAT!“ Podezřívavě přimhouřil modré oko. ,,Není to Wox, že NE?“
Tureček velkoryse přehlédl, že v kamarádově hlase zaznělo varování. ,,Ne není...“ Uklidnil ho, ovšem... s jakýmsi záhadným, nevysvětlitelným bodnutím kdesi uvnitř.
Vyššímu z komisařů se viditelně ulevilo – usedl ke stolu, o jehož desku se přítel ležérně opíral loktem. ,,No?“
,,Jmenuje se Gábina. Gábi,“ pronesl snědý policista. ,,Blond vlasy, ale jen asi po ramena. Hnědé oči. Dvaatřicet. Hezká,“ vycenil bílé zuby, ,,postava. Moc hezká. Seznámili jsme se v tom baru, co mám dva vchody od bytu. Bylo mi nějak smutno a ona tam dělá servírku.“
,,Paráda!“ rozzářil se Tom a vzápětí předvedl chichotání puberťáka, když s rozhlížením, zda ho někdo neslyší, pronesl nezbytnou otázku. ,,A.... jak jste spolu daleko?“
Gerkhan věděl, že kamarád především touží po podrobném vylíčení ženiných mileneckých kvalit, musel ho však zklamat. ,,Tak daleko ne, brácho.“
Kranich protáhl obličej a vypadal tak směšně, že se Semir musel uchechtnout a břinknout ho do zad. ,,Co není, může být, kámo. A pojď, jde sem Šéfová. Už jsme měli být na dálnici...“


Arrow

*****


,,Ne, není potřeba nic brát. Ale jestli chcete něco na pití...“ Petra se zamyslela. ,,Nebo jo. Byli byste s Tomem tak hodní a sehnali něco, co má alespoň pár promilí?“
Karolina pokývala hlavou. ,,No jasně. A maso? Přece to s Nielsem nemůžete platit sami dva. Nějak se rozdělíme, ne?“
,,O tom jsem se bavili se Semirem a právě s Tomem,“ usmála se Allerlei. ,,Doneste účtenku, my doneseme svou a všechno to nějak rozpočítáme. Pečivo už obstaráme my, o nějakých pár centů se tahat nebudeme. Myslím, že je to nejvíc fér, co vy na to?“
Kaiczowska bez okolků pokývala hlavou, zbylou spolustolovnici však přípravy na pár dní domlouvané a organizované grilování očividně nechávaly chladnou: Wox do rozmluvy nepřispěla jediným nápadem, věnujíc se vlastním myšlenkám za neustávajícího míchání dávno vystydlé kávy.
,,Terko?“ Allerlei lehce zdvihla obočí a vyměnila si s Kar pohled, který rozhodně nepřekypoval překvapením. Spíše se podobal souhlasnému přitakání – už to tu bylo zase. Po vlně spokojenosti se blondýna jako obvykle počala nořit do éry zádumčivosti, jako tomu již bylo alespoň čtyřikrát. Nutno říci, že její okolí to pomaličku přestávalo bavit. ,,Terko. Co ty na to?“
Dívka sebou trhla. ,,Co? Jo, jo, promiň,“ odložila lžičku a pokusila se o úsměv. ,,Určitě přijdu.“
,,My víme,“ odtušila Allerlei netrpělivě. ,,Ale domlouvaly jsme se s Kar, že bychom si mezi sebe všichni rozpočítali náklady. No?“
,,Je to dobrý nápad,“ zdálo se, že nepřítomnost už byla blondýnce vzdálenější. Zvedla šálek do výše a vyprázdnila ho jediným delším douškem. ,,Mám,“ otřela si ústa ubrouskem, ,,taky něco vzít?“
,,Foťák,“ mrkla na ni Kar. ,,Hezky zdokumentujeme, jak nám Kulička roste. Včera,“ zachichotala se, ,,ho Tom málem zabil. Sežral mu papuče!“
Tereza málem ztratila oči pod stolem, tak moc jí vyplavaly předstíraným údivem. ,,Tom Kuličkovi sežral papuče? Co mu ten nebohý pes udělal, že si zasloužil takový trest?“

Všechny tři se rozesmály nad představou Kranicha, drtícího v zubech kusy pantoflí, aby si pak Allerlei položila oba lokty na desku a naklonila hlavu. ,,Co vlastně doma, Teri? Nebyla jsi tam, tuším, pěkně dlouho, ne...?“
,,To je pravda. Nu, bylo to...“ Wox se kousla do rtu, ,,takové zvláštní. Ve škole dobrý, vedoucímu se diplomka líbila a s učením nejsem ve skluzu, takže z toho mám docela fajn pocit. A naši? Už jsem vám říkala, že jsou na mě celou dobu naštvaní, že jsem tady, že.“ Počkala, až to obě potvrdily, visíce jí na rtech. ,,Tak vypadali trochu míň vytočeně. Dokonce se mě ptali na práci a tak.“ Rozpačitě pokrčila rameny. ,,Takže asi jo, dobrý to bylo. S našima jsme stihli i nějaký výlet a pak jsme se sešli s celou rodinou, věky jsem je neviděla. Mám zase brzy přijet.“
,,Tak to má být,“ usmála se přejícně Karolina. ,,Jsem ráda, že to s vašima vypadá líp, Terko.“
,,Já taky,“ zatetelila se dívka. Vztahy s rodiči sice dosud nebylo možno označit jako výborné, ale snad byly alespoň přijatelné.

Její kamarádky by byly potěšené, kdyby to ovšem neznamenalo, že pokud je Wox spokojena s dočasným návratem na Moravu, musí stát za její pochmurností Paul Keller. Jak také jinak.
,,Už se na to grilování těším,“ rozhodla se Allerlei změnit téma, protože do hovoru o právníkovi se jí zabředávat nechtělo. ,,Niels to nepřizná, ale nemůže se dočkat, včera už promazával gril. Prý ho nějak technicky vylepšil.“
,,A jéje, to vyletíme do vzduchu,“ zachichotala se hnědovlasá učitelka matematiky a než se Allerlei stačila urazit, sama nastolila jiný odstín hovoru. ,,Já jsem zase hrozně zvědavá, co chystají kluci! Tom,“ ztišila hlas, jakoby ji mohl přítel zaslechnout, ,,něco ví.“
,,Ne!“ Petra spráskla ruce. ,,To není možné. Kdyby něco věděl, tak to ví všichni!“
,,Právě že ne. Tají to,“ svlažila bruneta hrdlo nápojem. ,,A očividně u toho strašně trpí. Chvílemi to vypadá, že praskne!“
,,Skvělá představa!“ technička se výborně bavila. ,,Tak to jsi mě navnadila. Jak je budeme mučit, když to nebudou chtít prozradit? Nějaké návrhy? Terko?“
,,Jedná se o Toma, Wox bude ta pravá, co vymyslí nějaké brutální výslechové metody. Co na to říkáš, Terko?“
Blondýna neodpovídala, nepřítomně kvedlajíc lžičkou v hrnku, o němž zapomněla, že je prázdný.
,,Wox?“
,,Teri!“

,,Teri!“ vyhrnul se ze dveří a neuvěřitelnou rychlostí se dostal až k ní, aby ji k sobě přimáčkl. ,,Miláčku, ty jsi mi tak chyběla! Už mi nikam nesmíš jezdit.“
,,Ahoj Paule.“ Dívka se nejistě usmála, netušíc, zda má být opravdu polichocena: vždyť sice odjela daleko, ale co se času týče, byla pryč v podstatě jen na prodloužený víkend. Mnohdy se neviděli delší dobu! A přece si v Brně musela vypnout mobil, jinak by se pod palbou zamilovaných a stýskavých esemesek ani nemohla soustředit na školní povinnosti a rodinné záležitosti. ,,Taky se nikam,“ pokrčila rameny a vyprostila se z jeho sevření, ,,nechystám.“
,,Skvělé.“ Poodstoupil, aby si ji pořádně prohlédl, ba zdálo se, že po něčem bedlivě pátrá, aby však hned odhodil náznak chmur a chytil ji za ruku. ,,Půjdeme nahoru?“
Blondýnka nedůvěřivě pohlédla na budovu soudu. Popravdě se jí moc nechtělo procházet celou tou procedurou detektorů kovu a rentgenování taštičky. ,,No, je docela hezky a taky mám jen chvíli, za vteřinku mi končí pauza na oběd. Čeká mě jedno otevírání parku...“
,,A bez tebe ho určitě neotevřou, co,“ smetl Paul její obavy se smíchem z imaginárního stolu a už ji lapil za ruku, vykračuje si to ke dveřím. ,,No pojď, pojď. Nebudeme tady trčet.“
Wox mlčela, ale hláška o její postradatelnosti se jí docela dotkla: ve víru nepříjemných kontrol, kdy musela, celá rudá, dvakrát projít bezpečnostním rámem, protože jí pípala ozdobná kovová spona na pásku velmi širokých plátěných kaštanových kalhot, se jí však vytratila z hlavy.
Dovedl ji ke své kanceláři a Tereza přitom zdravila a vracela pohledy jeho kolegů, z nichž někteří neskrývali nevoli nad její přítomností.

,,Tak co?“ pohladil ji po vlasech, když za nimi konečně zaklaply dveře Paulovy pracovny a jejich zámek s cvaknutím, po němž sebou Wox nervózně trhla, zapadl. ,,Už je ti lépe?“
Pokývala hlavou. Včera odmítla jeho návrh, aby k němu hned po příjezdu spěchala, nebo aby on navštívil ji – upřímně, potřebovala si víkend utřídit v hlavě, připravit se na normální pracovní pondělí a co více, bylo nutné, aby se jí uklidnil letem nesmírně rozhoupaný žaludek. Ani několik spolknutých tablet totiž málem nezabránilo tomu, aby se slečně neudělalo velmi nevolno a při turbulencích kdesi nad Bavorskem vše málem dopadlo špatně. Nebylo divu, že se na setkání s přítelem necítila a jen ji pobouřilo, když v jeho následné reakci zaznamenala drobek uraženosti. Sám si za to mohl, ona letět nechtěla! I když musela přiznat, že autobus by ji uondal ještě víc. ,,Jo, dobrý, dobrý. Šla jsem spát asi o půl sedmé, takže jsem si parádně odpočinula. Něco jsme ti dovezla,“ políbila ho. ,,Sice je to jen maličkost, ale...“ Zalovila v tašce a vytáhla pohlednice z moravské metropole a poté z hradu, který navštívila s rodinou. ,,A ještě tohle,“ dala mu do ruky slabou knížečku, do němčiny přeložené Čapkovy povídky. ,,Výtečně se to čte. Náš známý spisovatel. Takové... laskavé detektivní příběhy.“
,,Ty na mě tak myslíš,“ zavrněl, odložil všechny tři věci na stůl a uchopil její bradu do dlaní. ,,Děkuji, maličká.“

Opětovala polibek a byla by mu důvěřivě položila hlavu na hruď, kdyby se ovšem dřív neodtáhl a nestoupl si za ni, aby ji chytil za boky. ,,Je skvělé,“ poceloval jí krátký krk a odhrnul látku dlouhého petrolejového trička, aby mohl polaskat rameno, ,,že jsi zase tady. Moc jsem na tebe myslel.“
,,Já na tebe taky...“
,,Pořád jsem si říkal,“ šeptal jí něžně do ouška až se lehce ošila, protože to lechtalo, ,,co asi dělá moje malá holčička.“
Wox to přestávalo být příjemné – jeho volba slov ji skutečně netěšila. ,,Vždyť jsem ti psala. Hlavně jsem se učila...“
,,Moje malá školačka,“ zazubil se, až Terezu obešel mráz. Tohle znělo ještě úchylněji.
,,Studentka, Paulie...“ zamumlala. ,,Jsem studentka. Zůstaň u toho, PROSÍM.“
Nemínil se hádat, raději ji znova políbil. ,,Rád. A slečna studentka si teď hezky klekne, aby dostala zápočet...“
Žaludek se jí stáhl, až to zabodalo. Fuj! ,,No... tak tahle to na naší škole nechodí, Paule. Jestli jsi takhle dával zkoušky ty, tak-“
,,Já vím, že ne. Tady taky ne.“ Houpavým krokem se, tlače ji před sebou, dostal až k pár decimetrům vzdálené zdi. ,,Ale trošku fantazie, slečno studentko. Hezky si podejte index... uvidíme, co vám tam zapíši.“
Pokusila se mu vykroutit, pořád doufajíc, že je to žert. ,,Hele, Paule, tohle se mi nelíbí ani jako vtip. Vždycky mi to přišlo ubohé a jsem pyšná, že se takové věci u nás nikdy neděly, takže...“ Vypískla, když jí Keller zezadu briskně rozepnul kalhoty a chytil ji kolem pasu: sám si klekl, takže musela k zemi, aby neztratila rovnováhu. ,,Co zase blbneš?“
,,Evaluuji.“ Natočil ji čelem těsně ke zdi, takže nemohla ani na všechny čtyři: klečela s trupem zvednutým a dlaněmi roztažených paží tápala po opoře stěny, Paula na kolenou za sebou.
Tváře rudé jako pivoňky, zaťala nehty do bílé omítky, pamatujíc na otevíraný park. Kruci, že já sem lezla, pomyslela si hořce a zacukala sebou, když jí všechno prádlo stáhl dolů, byť jen tak nízko, jak bylo pro jeho účely nezbytně nutné. Sakra, kdyby nevěděla, že je kdokoliv může slyšet, hádala by se víc. Alespoň že zamknul. Ale i tak, kruci! ,,Pauleeee!“
,,Já si, slečno,“ přilepil se těsně na ni, až ucítila dotek už i jeho nahé kůže, ,,se svými studentkami netykám. Respekt,“ zachraplal nedočkavě a hned nato zaúpěl potěšením, ,,musí... musí... být!“
Vyhekla a ruce jí sjely po hladké zdi bez nerovnosti, až se nachýlila dopředu: netrpělivě zamručel a pevně ji objal pod ňadry, zatímco ona se pokoušela zapřít.
,,Zatím taková... lepší... dvoječka. Hezké... céčko,“ vyrážel ze sebe polohlasem.
Mlčela, civíc do zdi.
,,Bože... maličká. Tak jsi mi... chyběla. Jsi tak.. skvělá. Úžasná... bo... božská...“
Vzhledem k okolnostem nevěděla, zda mluví k ní, nebo jen k jedné její části.



,,Terko. Vždyť ten šálek rozbiješ.“
,,Cože? Teda,“ přejela si dlaní přes tvář, ,,prosím? Hrnek? Jo aha.“ Odložila porcelán, hned odnesl ostražitý číšník. ,,Je na mě vedro,“ omluvila se. ,,Ale na ten foťák nezapomenu, nebojte se. Už se nemohu dočkat.“
,,No a,“ vložila si Karolina do úst malý bonbonek, který ke kávě dostala, ,,vezmeš Paula?“
,,Je zvaný, pochopitelně,“ dodala s povinným úsměvem Allerlei, která by společně s brunetou viděla právníka nejraději na Mléčné dráze – ovšem nehodilo se alespoň nenabídnout možnost jeho návštěvy.
Wox po ní kupodivu neskočila. ,,Uvidíme. Ale díky. Myslím, že by přišel rád. Holky,“ podívala se na hodinky, ,,já už musím. Čeká mě děsná otrava, nějací mameluci, co by strašně chtěli zavřít zdejší ZOO, protože prý prodává tygry na maso, nebo co. Nesnáším tyhle fanatiky.“
,,Tak to hodně silné nervy a nezabij je, máš zůstat neutrální,“ mrkla na ni Petra. ,,Měj se hezky.“
,,I vy,“ usmála se a zamávala, cestou platíc za své meníčko a presso.
,,To jsem zvědavá,“ pronesla Kar polohlasně, ,,kdy bude mít tohle konec. Dlouho to ta holka vydržet nemůže.“


*****


,,Tak co,“ sundal jí ruku z ramene, kde odpočívala a ochraňovala po celou dobu jejich večerní procházky okolo katedrály. ,,Půjdeme ke mně? Nebo...“ říkal si nevyslovenou otázkou o pozvání.
Dívka dokřoupala poslední kousek kornoutu, jediného zbytku po dvou kopečcích nugátové zmrzliny. Do odpovědi se nehrnula. Upřímně, scéna v kanceláři ji znechutila daleko více, než by předtím čekala – na lýtkách se jí zvedla husí kůže, když pomyslela, že by se mohla opakovat, byť třeba jen v soft verzi. Kdepak, neměla na to ani myšlenky a důsledně se od té doby vyhýbala jakékoliv možnosti být s Paulem o samotě v opuštěné místnosti. I na procházku navrhla právě i v noci frekventované kolínské náměstí, protože zde nebyla jediná slepá temná ulička, kam by ji právník, na němž se již pár dní abstinence začalo lehce projevovat, mohl zatáhnout. Stáčel na sex rozhovor čím dál častěji už pár týdnů – a ji to ani v nejmenším netěšilo, což mu dle svého mínění dávala najevo dostatečně. ,,Paulie, jsem unavená, víš? Nezlob se. A popravdě se taky musím učit, za pár týdnů mám státnice.“
,,To jsme,“ pronesl mrzutě, ,,mohli jít ke mně hned a ne někde trajdat.“
,,Ale já se chtěla projít,“ odvětila mírně. ,,Vždyť to doteď bylo fajn.“
Procházka, odfrkl v duchu. Byl s dívkou rád a rád si s ní i povídal.. ale myšlenka na to, že mu dnes její malé měkké pružné tělo, co se pod ním tak hezky vzpouzí, už poněkolikáté v řadě unikne, mu kazila náladu. ,,Hm.“

,,Jo, Paulie,“ vzpomněla si na kamarádky, ,,s přáteli pořádáme v sobotu grilovačku, jak jsem ti říkala. A jsi zvaný, ju? Přijdeš?“
,,Grilovačka?“ zopakoval opatrně. ,,Kde...?“
,,U Hartmuttů. Tedy... u Allerlei a Hartyho,“ opravila se. ,,Bude to fajn...“
V zelených očích se objevila nedůvěra. ,,Zase u nich? Nebýváte tam nějak často...?“
,,Uch!“ Wox nevěřícně vydechla. ,,Tak asi proto, že mají jako jediní rodinný domek se zahradou, že? U mě na balkoně steak fakt nevyprodukuji. Jinak se střídáme. Minule jsme byli u Toma a Kar.“
,,Taky mám zahradu. A gril. I bazén. Mohli jsme jít k nám,“ namítl ješitně, až se blondýnka zarazila.
,,Paulie...“ řekla po delší odmlce. ,,Vždyť ani nevíš, zda přijdeš. A pak... jsou to moji kamarádi, je to... naše akce. Ty klidně přijď, ale... budeš tam se mnou. Chápej,“ pokoušela se mu to vysvětlit jemně, ,,že u tebe by se asi cítili trochu svázaněji. U Hartíků je taková pohoda, všichni se známe...a protože oni zase chodí k nám, nemusí se tam člověk upejpat.“
,,Aha, hm,“ zkřivil rty. ,,A bude tam i Gerkhan, co?“
Blondýnka zúžila oči. ,,V to doufám. Je vždycky fajn, když se sejdeme všichni.“
,,No tak díky za pozvání, ještě si rozmyslím, zda přijít. Abych vám nekazil zábavu.“
,,Ale to jsem přece nikdy neře-“
,,Rozmyslím si to. Dobře. Tak nepůjdeš ke mně?“
Povzdechla si. ,,Ne, Paulie. Musím se učit.“
,,No jak chceš.“


Arrow


*****

Rozhořčení se jí tentokrát drželo dlouho. Bublalo v ní jako vařící voda v příliš malém kastrolu, postaveném na silném plameni: zkušená hospodyňka by poznala, že se blíží náhlé vzkypění. Jenže vše, co viděli ostatní, byly jen ony malé bublinky.
Pomalu klouzaly nahoru, kroužily ve stále hustším víru, až se počaly srážet, čely se mlátíce o pomyslnou pokličku, která se začala povážlivě natřásat...

,,Maličká, tuhle, nebo tuhle?“ ukázal jí muž dvě elegantní kravaty – jednu vínovou, druhou temně modrou s jemným metalickým třpytem. ,,Bude to asi k temně šedému obleku.“
,,Modrá,“ kývla bradou směrem k jeho levé ruce. ,,Jsi blond, sedne to lépe.“
Zaváhal a lehce se zadrhl, aby se pak usmál a hodil si kus barevného nesmyslu přes paži, rudou vraceje do regálu. ,,Výtečně. Díky.“
Mlčky ho následovala k pokladně a pak ven: nenáviděla nákupy, Paul však nechtěl jít sám a ona to nakonec vzala jako šanci jak se vidět, aniž by nutně museli skončit v ložnici. Co se oné místnosti týká, stále se držela mimo ni, až z toho byl Keller poněkud nervózní.
Teď se však drželi za dlaně v nákupním centru a pozorovali kolem nich korzující davy, nad nimiž dívka v duchu ohrnovala nos: neměla ráda tyhle procházky do obchodních galerií, kam zlatá mládež chodila venčit drahé oblečení. ,,Půjdeme?“ špitla, celá nesvá. Tělo jí sice kryly docela pěkné hadříky, ale jeho proporce mezi zdejší holčičky a chlapečky z prvních stránek módních žurnálů jednoduše nezapadaly.
Všiml si jejího rozpoložení a kývl. ,,Jistě, Terezko. Zase do parku?“
,,Ne, tam jsme pořád. Co jen k řece?“ vzpomněla si na odkloněný, umělým korytem vedený vodní proud, malé rameno Rýna, který protékal právě nedaleko nákupního centra a na jehož břehu se nalézala upravená odpočinková zóna, lákající na dětská hřiště.

Neměl námitek, takže se proti peřejím lidské řeky pomalu drali k východu, odbočili doleva, prošli kolem parkoviště a oddechli si, jakmile podrážky jejich bot dopadly na hladký asfaltový povrch cyklistické stezky. Kráčeli namáčknutí k její pravé straně a vlastně mezi sebou neprohodili ani slovo. V dívce klíčila nervozita – Paul jí při pozvání na dnešní setkání oznámil, že by jí rád řekl něco velmi, velmi důležitého a okamžitě si začal hrát na tajuplný hrad v Karpatech, nedobytný a mlčenlivý. Wox nebyla ani tak zvědavá, jako spíš čím dál více vynervená – ve svém současném rozpoložení si nedovedla představit, že by ji mohly čekat dobré zprávy.
Paul se s přirozeností ujal vedení – vykročil rázněji, takže za ním slečna o pár desítek centimetrů zaostala, za ruku tažena směrem k nejbližší lavičce, jedné z mála, na kterých se nevrtěli milenci, matky s dětmi nebo všudypřítomné, na trávě drze vylezlé kachny krmící důchodci. Před pár desítkami minut by neměli šanci vůbec – teď však lidé městskou oázu opouštěli, neboť se rychle snášel soumrak a lampy, které se již rozžínaly, k sobě nahoru lákaly otravný hmyz.

,,Tak pojď.“ Posadil se a nedovolil jí, aby se ona uvelebila jinde, než na jeho klíně. ,,Teď přijde ta hezčí část dne,“ našly jeho rty ty blondýnčiny.
Wox se poddala, aby se po chvíli odtáhla a narovnala se, neschopna to dále vydržet. ,,Paulie... tak co pro mě tedy máš?“
Sice vytušil, že nemá zdaleka tu nejlepší náladu, přece jen se mu však nechtělo dát kůži tak snadno. ,,Tady je,“ pousmál se a líbnul dívku na čelo, ,,někdo hrozně zvědavý...“
Povzdechla si. ,,No.. tak?“
Zelené oči se vyzývavě zúžily. ,,Hádej.“
Blondýnka si jazykem promnula dásně: byla, pravda, docela hravá osůbka a tenhle pokyn její pozornost docela podráždil. ,,Hm... souvisí to s tebou?“
,,Ano.“
Zamyslela se. ,,I se mnou?“
,,Velmi dobře,“ zazubil se, aniž by věděl, že se Wox v duchu rozklepala.
Panebože, blesklo jí hlavou. Že by mě chtěl požádat o ruku? Ale ne, snad ne... ne, to nebyl jeho styl. Určitě by to udělal někde o samotě, v luxusu... a ne na lavičce v parčíku mezi lidmi. Trochu se uklidnila. ,,Nějaký... výlet?“
Očividně si na pár vteřin nebyl jist, jak odpovědět – pak se však opět zazubil. ,,No... ano a ne. Spíš ne.“
Wox si povzdechla. ,,No tak pověz,“ broukla, snažíc se naznačit, že je hra u konce. ,,Fakt nevím. Zase nějaký zájezd?“
,,Dlouhý, dlouhý zájezd.“ Pozdvihl dlaně a chytil blondýnku za bradu, aby se mu podívala do očí. ,,Maličká,“ zavrněl, vychutnávaje si napětí v mladé tváři, ,,jak by se ti líbilo být...“ odmlčel se, aby po pár vteřinách protahování vynesl z rukávu úchvatný trumf, ,,šéfredaktorkou v novinách?“
Blondýnka zamžikala. Čekala lákání k dovolené, možná na nějakou akci, ale tohle? Naklonila hlavu na stranu. ,,Ehm... Nejsem si jista, zda ti rozumím.“
Keller se nadechl, rozhodnut odpustit jí dlouhé vedení. ,,Myslím tím, že bys šéfovala novinám, miláčku.“
Ještě byla klidná – ještě ano. V duchu počítala s tím, že tady jde o nějaký podivný žert. ,,Já,“ pravila dutě, ,,vím, co znamená být šéfredaktorem, Paule. Ale i tak ti nerozumím.“

Vzduch se skutečně začal hemžit komáry, jejichž larvy se čile mrskaly ve vodním toku, který měl chybou architekta příliš malý spád a tvořily se v něm k líhnutí otravného hmyzu vhodné nehybné tůně. Kdesi v dálce se rvali dva psi. Z vedlejší lavičky se zvedly poslední dvě maminky v okolí, aby zamířily k domovu, neboť se slunce již dávno zanořilo za střechy.

,,Terezko,“ usmíval se advokát pořád bez náznaku vážnosti, ,,dostal jsem perfektní nabídku. Jedna velice známá společnost v Norimberku má závažné problémy a rádi by využili mé služby. Promiň, zatím ti nemohu říci víc, ale přemýšlím, že bych to vzal. Samozřejmě,“ dodal rychle, když viděl, jak teď již ohromená dívka otevírá pusu, ,,jsem myslel i na tebe. Jela bys se mnou, miláčku, viď. Je to tam tak na rok dva. Už jsem se ti tam po něčem poohlédl – mám tam jednoho známého a když slyšel, jaká jsi skvělá novinářka, nabízí ti post šéfredaktorky tamních novin. No pomysli!“ zvolal nadšeně, ač Češka svírala pěstičky. ,,Už by sis nemusela stěžovat, jak tě šéf honí po všech čertech. Dostala bys, co si zasloužíš! Máš na víc, než abys jim v redakci dělala služku.“
,,Ale já jsem,“ zalapala blondýnka po dechu, ,,redaktorka, ne služka! Mám tu práci ráda! Paule... Paule, to nemyslíš vážně!“
Dosud rozjásaný obličej se počal krčit v mračení. ,,Co ti zase vadí, maličká? Bude to pro nás oba zase něco nového. Budeme tam,“ objal ji pevně, ,,spolu. Prospěje nám to. Nové prostředí, jen my dva.. Copak tebe to neláká? Začít znova? Něco dokázat?“
,,Ale... ale...“ Wox se mu vykroutila z paží a přejela si dlaní přes ohromený obličej. ,,Já přece nechci někde začínat znova! Dalo mi tolik práce chytit se tady. Tolik let jsem si zvykala na Kolín, na město samotné, na lidi, na jinou kulturu, na práci... nechci to zažívat znova, jen co si tady konečně připadám doma. Paulie...“ potřásla zlatými kadeřemi v naprosté nevíře. ,,Tohle přece nemůžeš myslet vážně! Vždyť,“ polekala se, ,,já tady mám kamarády! Norimberk je strašně daleko, nemohla bych je vůbec vídat!“
V houstnoucím šeru nezaznamenala, že se Kellerova tvář při té poznámce na moment křečovitě stáhla. ,,Chtěl jsem něco pro nás,“ pronesl zklamaně. ,,Jen pro nás dva. Terezko, promysli si to. Byla bys šéfredaktorka! A pro mě by to byla fajn změna.“

,,Právě, jen změna.“ Wox se maličko uklidnila, i když jí srdce bilo zcela splašeně. ,,Paulie, ty přece nepotřebuješ ty peníze, ne? Obejdeš se bez té nabídky.“
,,Ale ta výzva.“
,,Budou jiné a tady...“ blondýnka ho pohladila po čele. ,,Paule... já tam určitě nepůjdu! Jsem tady spokojená. Nezvednu kotvy sotva jsem se tady začala cítit jako doma. Fakt ne.“
,,A,“ zamračil se a pohlédl jí do očí, ,,kdybych šel já? Hm?“
Odmlčela se.
,,No tak, maličká. Kdybych já šel? Co bys dělala?“
,,Asi... bych doufala, že sem budeš často jezdit, no,“ zaváhala dívka s odpovědí. ,,Já nevím. Ale prostě... nemůžeš ode mě čekat, že změním celý svůj život jen proto, že ty jsi našel novou výzvu. To přece musíš chápat! Nechci zase znova skákat do neznámých vod. Jednou to stačilo. Teď jsem ráda, že tady mám lidi, co na kterých mi záleží. Nechci to pokoušet.“
,,Tam by se,“ snažil se právník ještě přesvědčovat, ,,našli jiní! Holka, vždyť jsi skvělá, tebe budou mít rádi všude! A co se práce týká, jsi šikovná, schopná, chytneš se kdekoliv! Víš, že si tvé práce vážím. Tak se neboj, že bys neuspěla. Byl by to náš společný podnik. A měla bys to blízko k rodině! Mohla bys jezdit na víkendy klidně i autem.“
Hleděla si do klína. Tohle začalo přerůstat v citové vydírání.

Nad hlavou jim proletěl netopýr, prosmýkl se kolem lampy a s chroupnutím lapil můru, kterou přilákalo její jasné světlo.
Na dívčině zátylku se usadil komár a zabodl jí do kůže sosák, slastně nasávajíc kapičky krve.

,,Ne, Paule,“ hlesla. ,,Nezlob se, ale... ne. Prostě ne, určitě ne.“
,,Aha. Fajn.“ Uraženě se odvrátil – málem ji přitom ze svého klína shodil, musela se pevně chytit opěradla lavičky. ,,Mohla jsi alespoň předstírat, že o tom uvažuješ.“
Blondýnka byla tiše, ale v duši se jí vařil hněv – na moment potlačený šokem, začal její celé dny kypící kotlík rozhořčení zase bublat. Předstírat? Aby se ON cítil dobře? I když jí naprosto lehkomyslně předhodil nabídku, která by jí přeorala život naruby? Proboha, co je to za blbost?
,,Dobře. Tak zítra zavolám Markovi, že to místo šéfredaktorky nakonec nebereš,“ mrzutě se poposadil. ,,Bude taky určitě nadšený.“
Stiskla zuby, až jí málem popraskala sklovina. Copak ONA snad tomu neznámému chlapovi dala důvod, aby si myslel, že už je něco domluveného? ,,Jaké...“ zachrčela, ,,jaké že to měly být noviny?“
S nadějí se na ni obrátil. ,,Nürnberger Presse! Má krásnou redakci v centru města hned vedle hlavního náměstí a radnice a-“
Zaklonila hlavu v gestu zmaru. ,,Paule, to je přece inzerce. A zbytek bulvár! Co bych tam asi dělala? Ti dávají daleko méně zpráv, než reklam. Je to... brak!“
,,Co bys tam dělala? No... byla bys šéfredaktor! Bylo by na tobě, co bys do těch novin dala. Mohla bys je,“ zaleskly se mu oči a on pevně uchopil její zápěstí, ,,pozvednout! To je taky výzva, ne?“
,,Není! Tlačíš mě do něčeho, čemu nerozumíš.“ Vytrhla mu levou ruku a plácla se do temene, které ji po štípnutí komáří samičky, co už dávno spokojeně odletěla, začalo napuchat bolákem a svědit. ,,Au. Tyhle noviny se nemění. Jsou na tom, že je tam spousta inzerce, založené, chápeš?“

,,Ale šéfredaktorka! Šla bys,“ přesvědčoval zuřivě, ,,nahoru! Už by se ti nikdo nesmál, až bys se mnou šla na ples.“
,,Dolů,“ vytrhla mu i druhou ruku. ,,Dolů bych šla! Šéfredaktorem v takovém... plátku! To je, jakoby manažer odešel ze Siemensu, aby se stal šéfem – ale ve videopůjčovně! Tomu říkáš růst? To není růst! To je pád. Rovnou na dno! Zato Welt,“ trhla hlavou hrdě, až se jí rozlétly blond vlasy, ,,je prestižní. Raději bych dělala ve Weltu uklízečku, než abych šéfovala tomu škváru! Mám svou práci ráda. Je ctí být ve Weltu – vždyť ho čtou politici celém světě, je to nejváženější německý deník. Já si,“ narovnala se, ,,neskutečně vážím, že jsem jeho součástí!“
,,No jasně, takový Bush určitě nevstane z postele, dokud si nepřečte tvé články. Prosím tě, vzpamatuj se,“ zamručel Keller, snad si ani neuvědomuje, že tou utroušenou poznámkou ťal Wox do živého natolik, až jí vytryskly slzy. ,,Víš co, já prostě zítra Markovi zavolám, že to konečné rozhodnutí ještě o něco odložíme a o víkendu si do Norimberku zajedeme, abys věděla, do čeho bychom šli. I byt bychom tam mohli dostat pěkný a...“

Pěna v kotlíku vzteku zaklokotala a konečně se s výhružným bouřením přelila. Tereza vyskočila na nohy s rázností, která ji málem poslala na trávu: hněvivým pohybem prstů si prostřel oči a sevřela dlaně v pěst. ,,Už toho mám,“ zachrčela smrtelně, ,,akorát tak dost. Posloucháš ty mě vůbec někdy????“


Arrow

Paul zvedl obočí, ovšem jeho schopnost proniknout do mysli druhé osoby, kterou jindy vynikal a díky níž bodoval ve svém povolání, si očividně vzala dovolenou: zareagoval totiž mírným tónem, jímž lehce prosakovalo pobavení. ,,Ale jistě, Terezko. Samozřejmě, že ano.“
,,Ale mně to tak nepřijde!“ vyjevila se novinářka podrážděně. ,,Vždyť ti celou dobu říkám, že tam určitě nepojedu, že tady mám práci, kamarády a už i zázemí. Tak proč, ptám se PROČ ještě zmiňuješ, že bychom to tam měli jít zkontrolovat a hledat si tam byt?“
,,Nu...“ Stejně tušil, že je bitva už prohraná: dívka projevila bojovnost, jakou v ní nečekal. Ještě si nebyl jist, zda se proti tomu má ohradit, přijmout to, nechat se tím vyrajcovat, nebo raději začít trucovat. ,,Dobře, však se nic neděje.“
Podezřívavě naklonila hlavu na stranu. Nějak podezřele rychle se najednou vzdal. Bála se léčky... a ta neustálá nutnost být ve střehu ji už prostě přestávala těšit. ,,Fajn. Protože já,“ zdůraznila raději, ,,tam nepojedu, Paule. Nepojedu!“
Vydralo se z něj povzdechnutí: na tento návrh prostě očividně musel rezignovat, pokud nechtěl riskovat problémy. A taky to, pomyslel si s hořkostí a zavrzáním dotčenosti, že si ještě nějaký ten den neužije. A že už cítil, jak mu jisté fyzické aktivity chybí... ,,Rozumím, rozumím. Měl jsem se tě,“ řekl náhle nezvykle kajícně, ,,napřed zeptat, maličká.“
,,To měl!“ Wox byla poněkud zaskočena: hráz držící její rozčílení se protrhla, ale temné vody náhle začaly postrádat údolí, v němž by se vylily. Nemohla na něj přece křičet, když uznal chybu...
Mazaný právník ucítil dívčinu nejistotu: snad ani nepoužíval psychologickou taktiku záměrně, aby slečnu obloudil. Vycházela z něj zcela přirozeně, již roky součástí jeho psychiky, vštípená dlouhou praxí. ,,Terezko... pojď za mnou...“
Blondýnka zaváhala a nakonec zůstala stát, rozhodnuta nenechat vlny ve své duši jen tak lehce ulehnout. ,,Ale to je pořád dokola, Paulie. A když uvážím, že jsem ti to už několikrát řekla, je to v podstatě horší a horší.“

Obočí se mu stáhlo ke kořeni nosu: proč si pořád na něco stěžovala? Copak on se dost nesnažil? Neobětoval se? Nikdy jí nic nevyčetl, ukazuje ji před kolegy, dodává jí sebevědomí!
Ach sebevědomí.
Uklidnil se.
To bude ono. Nevěří si a tak raději lehce ryje a štychá – asi chce slyšet, že za něco stojí.
Najevo jí to dával určitě dost, ale... ženské jsou ženské, do hlavy jim člověk nevidí, usoudil Keller, aby vyčaroval úsměv. ,,Terezko, tak si přece sedni. Mám tě rád, jsi skvělá holka. Teď nebudu mít čas, ale v sobotu si spolu vyrazíme a pak půjdeme ke mně, co ty na to?“ A já se snad konečně dočkám, dodal v duchu – měl dojem, že příliš zahálející část jeho těla začne co nevidět sténat v absťáku. ,,Všechno se dá vyřešit...“
,,Ale já bych některé věci chtěla vyřešit hned,“ hlesla redaktorka slabě, cítíc, jak se jí zmocňuje podivný pocit – jakoby něco v ní začalo být hluché. A uši to nebyly.
,,Co chceš,“ v muži se naopak ozvala otrávenost, kterou ovšem zatím nenechával znát, ,,řešit, maličká? Vždyť je nám dobře. Všude se najde nějaká chybička.“
,,My jich máme nějak moc,“ zavrčela blondýna nespokojeně.
,,Ale no tak,“ hmátl po ní, aby si dívku k sobě přitáhl: byla tak vzrušující, když se vztekala! Kdyby nebyla tráva vlhká večerní rosou, věděl by, co s ní. Však by ji dovedl přivést na jiné myšlenky!
Uhnula, křížíc ruce na hrudi. ,,Paule! Bereš ty to vážně? To, co ti říkám? Snažíš se tomu rozumět?“
Unaveně zaklonil hlavu v gestu poněkud teatrálním. ,,Ach. Maličká.“
,,Žádná maličká. Hele,“ unikla znova jeho rukám, ,,možná by bylo lepší, kdybychom šli a oba doma trošku popřemýšleli...“

Komáři se jim míhali kolem uší, ale ani jeden z milenců nedbal jejich nepříjemného bzučení.
Byli už jedinými dvounožci v okolí – jen občas kolem nich projel cyklista s blikajícím světélkem dynama.
Ochladilo se.

Blondýn mlčel, aby se pak nespokojeně mračil. ,,Pořád si nejsem jistý, jestli ti rozumím. Z ničeho nic se...“
,,Z ničeho nic?“ Nevěřícně zavrtěla hlavou. ,,Paule, to už je poněkolikáté, co se s tebou o tom bavím!“ Má to cenu? Pomyslela si jako už mockrát – a jako už mockrát pokrčila rameny v naprosté nerozhodnosti.
,,Tak o co tedy jde.“ Naznačil, že by byl rád, aby si k němu dívka sedla a ta po drobném zaváhání poslechla. ,,Tak povídej, maličká.“ Třeba se alespoň dozvím, proč na mě kašle, pomyslel si s nadějí, že se jí snad přece jen ještě dneska dostane pod tričko. ,,Co tě trápí?“
,,Právě to,“ zamručela blondýnka nevrle, ,,že mě snad vůbec neposloucháš. Já... já bych chtěla, abychom víc věcí dělali společně.“
,,Vždyť,“ ožil Keller a zelené oči se mu rozšířily, ,,tě přece zvu k sobě!“
Mladá slečna z České republiky musela zalapat po dechu. ,,Ale spolu můžeme dělat i víc věcí, než jen sex, proboha!“ Vyhrklo to z ní nahlas – a k její smůle zrovna ve chvíli, kdy kolem nich klusal večerní běžec, okamžitě ji častující pobaveně znechuceným výrazem.
Keller na moment strnul, aby se usmál. ,,Však ano. Maličká, záleží jen na nás....“
,,Záleží jen na tobě,“ podotkla hořce. ,,Poslední dobou jen na tobě. Já se snažím, ale... nevydržím všechno, Paulie!“

,,Neříkej zase,“ nepřestal se usmívat, ,,že se mnou trpíš, Terezko. Vždyť si rozumíme! A pak, nedal jsem na tebe? Na výlety jezdíme většinou tam, kam chceš ty. Scházíme se, kdy chceš ty. Dárky jsem ti přestal kupovat. Tedy ty drahé.“
,,To je všechno hezké,“ blondýna si shrnula vlasy za ucho, ,,jenže to jsou maličkosti, Paulie. Na těch se můžeme domluvit... a zároveň se dá snést, když bude častěji po tvém. Ale,“ dodala si odvahy, ,,v těch důležitých věcech se rozhoduje podle tebe, miláčku.“
Nějak se mu to nezdálo: už se chystal podotknout, že kdyby bylo skutečně něco podřízené jeho vůli, právě teď by jí sundával podprsenku a ohýbal ji přes stůl, na poslední chvíli však narážku polkl a rozhodl se být diplomatičtější, ač v něm všechno vřelo. Proč si najednou hrála na ublíženou? Poslouchat je někdo cizí, musel by si myslet, že tu pláče ubohá týraná květinka, neschopna se bránit tuhé podrážce boty, která ji brutálně sešlapávala. ,,A proč takové věci neřekneš dřív, miláčku?“
Nech si miláčky, odsekla v duchu. ,,Copak jsem se nesnažila? Ty mě neposloucháš! Prostě ne. Jak tě vůbec mohlo napadnout domlouvat beze mě ten Norimberk? Tohle přece není věc, co se dá připravit jako překvapení. Tady jde... tady jde o život! Teda jako,“ zarazila se Wox, jelikož jí došla lehce směšná formulace, ,,o moc, o styl života, o přátele.“
,,Dobře,“ uznal neochotně. ,,To jsem přestřelil. Ale to byla výjimka.“

Blondýnka se nepohodlně zavrtěla. Teď, nebo nikdy... ,,Kéž by,“ pípla.
,,Heh?“
,,Kéž by to byla výjimka, Paule.“ Upřela na něj smutný pohled, aniž by jí došlo, že ho v tom šeru, daleko od lamp, pořádně nerozluští. ,,Ono i v té posteli je dost po tvém.“
Tohle ho už doopravdy dopálilo. Bude si hrát na znásilňovanou? Měl na jazyku, že do przněné panny má daleko, opět však dokázal zkrotit emoce relativně včas. ,,Tak,“ hlas se mu potlačovaným rozhořčením chvěl jen nepatrně, ,,jak by se ti to líbilo?“
Tereza zaváhala. ,,To... bych neřešila tady. Prostě jinak, trochu víc... po diskusi.“
,,A jak chceš diskutovat, když o tom nechceš mluvit?“
,,Tak... snažím se to dát najevo,“ špitla, opět na strašně nejisté půdě. ,,Podle mě dostatečně. Prostě nemusíme pořád... a tak.“
,,Očividně ne dostatečně,“ zamumlal, v tu chvíli však, místo náběru na agresivitu, dostal skvělý nápad, inspirovaný strádajícím obsahem svého poklopce. ,,Však si to můžeme vyříkat v klidu, malá. Co,“ usmíval se v dychtivé vstřícnosti, ,,ta sobota? Uděláme si fajn večer. Neboj,“ zaznamenal její pohněvaný výraz, ,,podle tebe. Ukážeš mi to.“

Zavřela oči. Pevně... až se zdálo, že usnula. ,,V sobotu,“ řekla pak hluše, ,,mám to grilování s kamarády, Paule. To, o kterém mluvím celou dobu. To, na které jsem tě zvala.“ Smutně se usmála. ,,Ještě chceš tvrdit, že mě posloucháš?“
Pohodil hlavou, naštvaný jak na ni, tak i na sebe. ,,Teď mi to vypadlo!“
,,Hm,“ udělala.
,,Tak,“ pohladil ji po blond vlasech, ,,tě potěším já, nu... S nimi se uvidíš někdy později. Stejně jsi s nimi pořád. Víc než se mnou,“ dodal vyčítavě.
Nevěřila svým uším. ,,No ale já na to grilování půjdu! Hrozně se na něj těším – na kamarády... na Semira! Bude to skvělý večer, vždycky je! Hartíci to mají boží, na té jejich zahradě a vůbec!“
Jméno tureckého komisaře ho bodlo jako otrávená jehla. ,,Je,“ ucedil, ,,skvělé slyšet, že dáš přednost jim, když máme řešit naše problémy. Což jsi, mimochodem, chtěla TY, miláčku. Já,“ zarazil její počínající protesty, ,,bych ti přednost dal. Taky jsem byl někam pozvaný – přáteli, co jsem zanedbával skoro půl roku, protože jsem se ti věnoval. A nepůjdu tam – kvůli tobě.“
,,Ale...“ nechápala, ,,proč? Proč bys tam neměl jít? Však... si jdi! Proč bys neměl vidět své přátele? A já své? Oběma nám to prospěje, ne? Jdi!“
Hleděl na ni s údivem – rozhodně ne s obdivem. ,,To myslíš vážně?“
,,Proč ne?“
,,Hm,“ vstal, ,,dobře, tak ano. Tak se sejdeme – NĚKDY.“ Upravil si košili, zatímco sedící dívka na něj zírala. ,,Víš, maličká,“ přejel celou baculatou blondýnku významným pohledem, ,,možná by sis taky někdy měla uvědomit, že i když se mnou tak trpíš, máš větší štěstí, než si očividně myslíš. Měj se. Dej mi vědět. NĚKDY.“

S tím se obrátil a zmizel ve tmě, zanechávaje za sebou zcela vyjevenou, v opuštěném parku sedící drobnou dívku, která si jeho slova teprve pomalu přebírala v plavovlasé hlavičce. Zdálo se jí to, nebo jí celkem bez obalu naznačil, že by si měla vážit toho, že se ji přes její nedostatky uvolil PONECHAT?“


Arrow


*****

,,Však já ten dancepad,“ Fiona si neslušně olízla prst od avokádové pomazánky, aby si pak ruce naštěstí umyla, ,,někdy přinesu, můžete si to zkusit.“
,,Báječné,“ zaradovala se Karolina a naleštila poslední skleničku, která měla najít své místo na tácu. ,,Zkusíš si to taky, Tome?“
Modrooký komisař se nakláněl nad mísou s naloženým masem, jakoby ho tím hypnotizováním snad mohl ugrilovat pouhým pohledem. Měl hlad. ,,Leda by si se mnou skočila i slečinka.“
Wox jen prskla: neměla právě nejlepší náladu, protože se zdálo, že se ze soukromého večírku pro šest nejlepších přátel vyklubala monstr akce, které by se, kdyby to věděla dopředu, dost možná i vyhnula. Takhle jen seděla, s přiléhavým výrazem mačkala citron do džbánu s vodou, z níž se tímto kouzlem stávala limonáda a sledovala, jak se kolem míhá ta lidská spousta.
Hartmuttovým všichni pomáhali: dámy (a Kranich) většinou v kuchyni, zatímco pánové, čili přítel Moniky a Jan, partner Fiony, se venku pokoušeli pod Hartmuttovým odborným velením postavit a naštelovat gril.
Semir chyběl, ovšem dopředu se omluvil s tím, že přijde až později a na omluvu donese nějaký dezert, takže ho neřešili.

,,Můžeme začít,“ objevil se ve dveřích Harty a kdo ho viděl, rozesmál se, protože se mu na bledých tvářích vyjímaly dvě černé šmouhy od uhlí: nebohý technik zmateně mžoural, až ho Petra musela uklidňovat.
Maso brzy zasyčelo na rozpálené kovové mřížce a ostatním začal čas mlsného čekání: čím více kotlety voněly, tím více se hostům sbíhaly sliny.
Karolina nesměle navrhla, že by si mezitím mohli zatančit, jenže návrh zapadl v mumlání, že je napřed potřeba se pořádně najíst, až Kaiczowska zlobně drbla do Toma, který se jí nezastal a místo toho se z hladu ládoval suchým chlebem.
Když se plátky masa propekly a první kousky se dostaly na talíře strávníkům, sluníčko už se pomaličku klonilo k západu, takže světlo změklo a Wox se chopila půjčeného foťáku, aby udělala pár slíbených snímků.
Role ohňostrůjce se ujala plamínky fascinovaná Petra: přihodila pár uhlíků a za chvíli se na nich z boku dělalo několik pstruhů, přičemž na stole v kuchyni čekala ještě žebra a hliníkové mističky se zeleninou.
,,Tohle je úžasné!“ Hartmutt se nadšeně skláněl k uším sedící, chichotající se Fiony, jíž zdobily stylové náušnice: miniaturní napodobeniny základní počítačové desky. ,,Škoda, že nejsem holka!“
V následné bouři smíchu dobře najezených i naladěných hostů zanikla ženina rada, že se podobné vychytávky dají nalézt mez gadgety na internetu: jen Allerlei raději chytila přítele za loket s výhružkou, že pokud míní hned utíkat na počítač, nacpe mu grilovací náčiní do krku.

,,Kde,“ Tom se neobtěžoval polknout, takže mu z pusy odletovaly drobky, ,,je ten Turek?“
,,Asi cestou rozflákal auto,“ zasmála se Karolina, ovšem zároveň po partnerovi šlehla pohledem: nerada by, aby vypadala, že sice stačí na děcka ve škole, ale přítele k dobrému vychování nevede. ,,Počkej, za chvíli tě ještě odvolají do práce.“
Modré oči se vykulily: Kranich urychleně sáhl po sklenici piva a prolil si ji hrdlem. ,,Teď už mají smůlu,“ konstatoval spokojeně.
,,Takhle se slouží vlasti, jo?“ ušklíbla se Wox, která se nimrala v zeleninovém salátu. ,,Kde je nadšení? Zápal?“
,,Ten po pracovní době v zájmu vlastního duševního zdraví utlumuji,“ odpověděl Kranich důstojně. ,,Stejně jako bych rád utlumil i některé osoby, ale to je, obávám se, nelegální.“
Blondýna jen něco zamumlala: nebyla v moc dobré náladě a nemínila se hádat, protože by dneska prohrála, neschopna se soustředit na originální ťafky. Povzdechla si. Paul Keller jí zavolal, aby jí prazvláštně znějícím tónem oznámil, že tedy jde na onu pánskou jízdu, takže se, jak zdůraznil, budou BÁJEČNĚ bavit oba dva. Nechápala, co čekal: že ona spustí hysterák, že by se měl věnovat jen jí? Nebo že se ho pokusí odprosit, aby si nakonec večer užili společně? Vážně nerozuměla. Vždyť byl dospělý a samostatný člověk, tak o co mu šlo? Navíc ji rozčilovalo, že si kvůli takovým úvahám neužije svůj vlastní večer s přáteli, byť se vyvinul trošku jinak, než čekala. Ve společnosti lidí, které neznala, se vždy cítila trochu zakřiknutě, takže spíše mlčela a upíjela ze skleničky zázvorovou limonádu.

,,Tak už to zapněte...“ Zažadonila Kar a jakmile Allerlei s úsměvem dala na kamarádku a pustila hudbu, zavýskla a vytáhla Toma, který vrhal roztoužené pohledy na nakládaný hermelín, pod ovocné stromy, které byly opět ozdobeny na svíčku čekajícími lampiony. Nebyli jediní milovníci tance, takže za moment si pohybu užívali i Fiona s Janem a Monika s přítelem.
Wox, která zůstala sedět spolu s Petrou, na kamarádku vrhla tázavý pohled.
,,Ani náhodou,“ zasmála se technička a lopatičkou šikovně obrátila rybu na druhý bok, až to zasyčelo a prudce zavonělo, jak šťáva z marinády dopadla na žhavé uhlíky. ,,Minule jsem si nohu léčila ještě měsíc. Niels není zrovna talentovaný na pohyb.“
,,Náhodou!“ ohradil se zrzek s nebývalou uražeností a narovnal se, aby se čelem břinkl o nízko rostoucí větev. ,,Au!“
,,Počkej,“ vzdychla Allerlei, zatímco Hartmutt slepě mžoural, neboť mu při tom strašné ráně, kterou naštěstí ztlumila helma z květáku hustých zrzavých vlasů, spadly brejličky a ztratily se v trávě. ,,Raději se nehýbej, nebo je rozšlápneš.“
Blondýnka se vrhla na všechny čtyři, aby pomohla: dva páry dlaní rejdily mez stébly, aby byly úspěšnější prsty, které patřily malé nové novinářce. ,,Mám!“ Vypískla vítězně, když narazila na mezi jeteli schované okuláry. Rozveselená svým nálezem, zvedla se do kleku a rozpustila si dala drátky za uši, mžikaje přes sklíčka, aby se rozesmála: vše, co viděla, byly jakési divně rozmazané pohybující se skvrny. ,,Harty, jak přes to můžeš něco vykoukat....“ Zarazila se. Jak si její oči zvykaly na podivnou překážku, zrak se jí zlepšil natolik, že ony fleky dokázala lépe identifikovat. Vlastně jen jednu... Beze slova brýle sňala a podala je Hartmuttovi, aby ztuhla a zůstala zírat.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
,,Ahoj vespolek! Koukám, že jste na nás se zábavou nepočkali!“ Od branky si to po velkými kamennými deskami dlážděné cestičce šinul Semir Gerkhan. Nebyl sám, což bylo příčinou mnohých otevřených úst. Za ruku se ho držela usmívající se štíhlá žena, asi o hlavu vyšší, než policista: obarvené blond vlasy jí spadaly jen kousek pod uši a velice k nim ladilo jak prosté, ale větší prsa zdůrazňující červené tričko, tak bílé capri kalhoty, ještě doplněné bílými sandály na korkové platformě, důvodu onoho rapidního výškového rozdílu.
,,Dobrý den,“ pozdravila a zastavila se.
,,Rád bych vám představil,“ nadechl se Gerkhan, ,,Gábinu, svou přítelkyni.“ Když sborem zahučeli něco na přivítání, pokýval hlavou. ,,Gábi, to je...“
Jmenoval jednoho po druhém, pobledlou Wox, která se nezmohla ani na kývnutí, někde v prostředku. ,,A teď... zbylo na nás něco?“
,,No jasně,“ zasmála se Petra, která se jako správná hostitelka vzpamatovala nejdřív. ,,Pojďte si sednout!“
Najednou tanec nikoho nezajímal a všichni se sesypali ke stolu, až Jan a Moničin přítel mžourali, jakožto neznalí Semirova života neschopni pochopit celý ten cirkus. Žena se usadila poblíž grilu a Turek vedle ní, aby poděkovali, když jim Allerlei dala na talíř pod pokličkou schovávané a narychlo teď na grilu ohřáté steaky. ,,Tak dobrou chuť!“

,,Mhm,“ Gábina nasála kořeněné aroma. ,,Voní to nádherně!“
Petra se polichoceně zavrtěla a zamračila se na Hartmutta, který vzal vidličku a začal jí rejpat do žhavého popela.
Kranich si vložil do nikdy neukojené pusy okurčičku. Nemohl ženu spustit z očí: hezká, zhodnotil si spokojeně. Moc hezká. Semire, ty kanče! ,,Tak kde... heh,“ vyhekl, když ho Kar dloubla do žeber, pobouřena jeho mluvením s plnými ústy, ,,kde jste se seznámili?“
Wox zúžila modré oči, pozorně naslouchajíc.
,,Mhm,“ schovala si blondýna žmoulající ústa za dlaní a pak polkla sousto, ,,u mě v práci. Jsem servírka...“
Tereza v tu chvíli zkroutila rty.
,,... a pracuji v podniku, který sídlí v obytné čtvrti. Není to ani pořádná hospoda, jen takový malý stylový bar.“
,,Pár metrů od vchodu ke mně,“ usmál se Semir. ,,Ještěže jsem odskočil na skleničku.“
,,Tak tak...“ žena chytila jeho ruku. ,,Bylo zrovna prázdno, protože dávali nějaký fotbal a šéfovi jako naschvál nejela televize, takže jsem skoro neměla co dělat a dali jsme do řeči.“
,,Pozval Gábi ven, protože tam už chtěli zavřít,“ navázal Gerkhan.
,,No a já to trošku špatně pochopila....“ Blondýnka vypadala velmi pobaveně. ,,On byl pan policista trošku cudnější, než jsem to brala já!“
Ocenili to smíchem, jen novinářka se ušklíbla.
,,Takže jsme zašli o pár bloků dál na kávu,“ řekl zase komisař. ,,No a to už jsme si vyměnili telefonní číslo.“
,,A bylo to,“ složila příbor Gábina, líbajíc Turka na rty.
Hm.... a je to, pomyslela si Wox.


Arrow


,,Tak,“ Allerlei se, byť předtím vrhla nejistý pohled na zaraženou Terezu, usmála, ,,ať vám to vyjde! Je fajn, že si Semir konečně někoho našel. Hlavně na něj buď,“ pohodila dlouhými vlasy, ,,hodná!“
,,To se neboj,“ zazubila se servírka. ,,Já si ho vychovám k obrazu svému.“
,,Dobrý nápad. Třeba se konečně odnaučí rozbíjet auta,“ přidala se Karolina vesele. ,,Mně se to u Toma nepovedlo, tak ti držím pěsti, abys na to šla jinak. Jejich šéfová by ti byla vděčná!“
,,Já,“ sundal si Niels brejličky a přeleštil je rukávem košile, která byla ve skutečnosti mastná od oleje, ,,bych byl taky.“
,,No no no!“ zaprotestoval Turek, kterému se nezamlouvalo být předmětem diskuse, do níž mu bylo upřeno právo zasáhnout. ,,Nemusíte mi ji hned kazit, jasný? Vy mi stačíte.“
Gábina se zvonivě zasmála.
,,Skoro to zní, jakoby sis ji našel, abys kolem sebe měl někoho normálního,“ zúžil oči Tom. ,,V tom případě se asi urazím... nebo si taky takovou najdu.“
,,Kranichu!“ zvolala Karolina s předstíraným pobouřením. ,,Kuš, nebo půjdeš spát bez.... večeře.“

Wox se k všeobecnému veselí nepřipojila, mlčky se rýpajíc vidličkou v rychle chladnoucím mase sladkovodní ryby. Samotnou ji zaskočilo a nepříjemně překvapilo, jak jí Semirova nová známost neskutečně zamávala. Jakoby jí někdo docela silně podrazil nohy...
Zavrtěla se na židli, když si všimla, že na ni Kranich bedlivě, zkoumavě zírá: rychle nasadila křečovitě bezstarostný úsměv a napila se Coly.
Copak, Tomíšššku? Čekáš, že budu bulet? věnovala modroočkovi v duchu kyselou myšlenku. Takovou radost ti neudělám, ty Mercedesy šrotující rádoby poldo. Raději se věnuj Karolině. Nebo talíři.
Znenadání si uvědomila, že je tu vlastně jediný člověk bez partnera. Všichni ostatní se tady báječně bavili se svým protějškem, aby po skončení párty spokojeně odešli domů.... spolu. Jen ona sama tu čučela, aniž by k ní někdo patřil.
Dělala jim křena.
Zaťala zuby a zvedla se, aby naskládala použité talíře na tác a vykročila k domu: nejraději by pak vklouzla do předsíně a brankou se vytratila pryč, aby si tu nemusela připadat jako totální loser. Jenže to by byl zbabělý útěk a Kranich by si ji hned druhý den vychutnal do poslední kapky. S podmračením vrazila misku do dřezu, až se nebohý kus nádobí málem proměnil ve střepy: zastyděla se a už byla opatrnější.

,,Terko?“ Karolina s Petrou v závěsu se v kuchyni objevily s tichostí duchů, obě očividně prohlédly její myšlenky na zmizení po anglicku. ,,Nechceš ještě jít, že ne?“
,,Ale ne!“ zkusila na ně blondýna další herecký kousek. ,,Je to naprosto parádní večírek, báječně se bavím! A to maso bylo naložený naprosto skvěle.“
Mrkly na sebe a Allerlei zaváhala. ,,Poslyš,“ začala a ošila se, neboť jí nebylo příjemné pohybovat se na tak tenkém ledě, ,,je ti dobře?“
,,Je. Proč by,“ zazpívala Wox takřka, umývajíc poslední talíř, ,,nebylo?“
,,No, vypadala jsi trochu zaskočeně, když přišel Semir a dovedl sem Gábinu.“
,,Jen jsem si,“ otočila se k ním dívka, mrzutá z toho, že ji někdo hodlá pitvat, ,,říkala, že nás možná mohl upozornit. Já se před lidmi, co neznám, necítím dobře. Takže fakt mohl dát echo.“
,,Echo, že přivede někoho cizího...“ Nalila si Karolina mošt a jakoby mimochodem pokračovala, ,,nebo echo, že si přivede svou holku?“
Blondýnčina reakce byla poněkud prudší, než se oběma kamarádkám zdálo vhodné. ,,Tak zaprvé, ta dáma teda jako určitě není holka, na to už fakt nemá věk. Zadruhé... jen se mi nelíbí, že nás takhle překvapil. Mohl nám to prostě říci dřív. A ne ji přivést na oslavu, co měla být jen...“ polkla slova “pro nás“ a zvolila ,,malá.“
,,Ale co by se,“ namítla Petra jemně, ,,tím změnilo, Terko? Vždyť nám to přišel říci – jen prostě teď.“

,,Hm.“ Dívka se cítila hnaná do defenzívy, což ji jen více a více naplňovalo hořkostí.
,,Nebo...“ Kaiczowska do sebe nasála vzduch, trošku se povzbuzuje před očekávanou zuřivou reakcí, ,,nebo ti prostě vadilo, že si někoho našel?“
Allerlei se přidala. ,,Jen nám vždycky přišlo, že máš Semira hodně ráda... a tohle to tak nějak...“ Nedokončila.
Wox kupodivu nevypěnila, pouze se ještě více zakabonila a hodnou chvíli mlčela. ,,Semir,“ řekla pak velice tiše, ,,je můj kamarád. Z kluků určitě nejlepší. Mám ho ráda, to jo... a on mi ani neřekne, že nějakou má. Asi... mě on jako kamarádku nebere.“
,,Uhuhu,“ Petra zapřemýšlela, zda skleslou novinářku neobejmout. ,,Hele, Terko, je to chlap.“
,,Chlapi jsou pařezové,“ přispěchala se svou troškou do mlýna Karolina.
,,Ne,“ zavrtěla plavou hlavou česká novinářka, pokračujíc tak v nečekaných reakcích. ,,Já jsem hloupá. Neměla jsem... Neměla jsem právo si myslet, že... že třeba počká a bude tady, pokud mi to s Paulem nevyjde. Jsem nána.“
Znova na sebe jukly. Že by se jejich podezření přece jen potvrdilo?
Wox však sotva postřehnutelně posmrkla a mávla rukou. ,,No,“ zkusila se sebe vydolovat bodrý tón, ,,tak mám vám tam něco pomoci donést?“

Pochopily, že těmi slovy uzavírá diskusi a tak dívce jen strčily do rukou jednu ze tří krabic s krémovými zákusky, které s sebou dle svého slibu přitáhl právě Gerkhan.
,,Dávka cukru,“ zvolala Kar, aby na ně upozornila dobře se bavící společnost, jejímž centrem byli Semir a Gábina. ,,Kdo si dá!“
Tom zatřepal rukou ve vzduchu jako Hermiona po otázce na bludičky.
,,Já ne, díky,“ usmála se servírka. ,,Hlídám si linii.“
,,To ty myslím nemusíš,“ uklidňovala ji Allerlei a pomocí lopatičky vyndávala zákusky na připravené velké talíře, aby si je mohli hosté rozebrat.
,,Tak víš co,“ sáhla žena po skleničce s vínem, ,,je dokázáno, že pánové i přes kila navíc sex mají, ale chudák tlustá holka si nevrzne. Musíme si všechny dávat bacha!“ Zasmála se a napila, takže jí unikly poněkud rozpačité výrazy, které ti, co její poznámku slyšeli, nasadili.
Wox, co si zrovna sedala, zrudla. Byla z celé společnosti zdaleka nejvíc oplácaná a měla velmi, velmi nepříjemný pocit, že na ni pár pohledů ulpělo s nevyřčenou otázkou, jak je na tom v téhle oblasti ona. Nebo snad to byla... naprosto cílená narážka?
Nebyla si jistá, zda není paranoidní... ale přesto talíř s dortíkem, co před ni postavila Kar, nenápadně posunula k přítele zrovna líbající Fioně.

Pustili se do zákusků, Tom s traumatem z toho, že dva přebyly a nastala tak otázka, kdo je asi dostane.
,,Máme ještě,“ vstala zase hostitelka Allerlei, ,,šampaňské. Dáte si někdo? A pomůže mi ho někdo,“ reagovala na houšť rukou, ,,rozdělat? Ty zapomeň,“ zamračila se na technika, který se přikrčil. ,,Než ses minule dokopal do obchoďáku, dva týdny jsme si v obýváku místo lustru svítili petrolejkou.“
Vzmužil se přítel od Moniky, takže víno zašumělo ve sklenicích a všichni je pozvedli do vzduchu.
,,Tak... jsem ráda, že jsme se tady zase sešli,“ usmála se Petra, která si raději hostitelkou povinnost přípitku ukradla od obvykle koktavého a na veřejnosti mlčícího Nielse, ,,tentokrát v trošku hojnějším počtu. Ať se to brzy opakuje!“
Cink, cink! Zvonilo sklo o sklo.
Gábině patrně nedošlo, že předtím trošku rozvířila vody: dala si dva doušky vína a, cítě se mezi přáteli dobře, jen napůl úst zamumlala ,,Jak by řekla Carrie: zajímavý počet. Na grupáč moc, na orgie málo.“
Wox, která ji uslyšela, vyprskla – a neušlo jí, že i Gerkhan nasadil trochu nejistý výraz.

,,Vy jste mi slušná společnost, už se Semirovi nedivím!“ usmála se přitažlivá hnědooká blondýna pobaveně. ,,Koukám, že slušňáci nejen že nevymřeli, ale oni se i koncentrují!“
Nikdo se neozval, jak partička lidí poněkud oněměla. A do ticha se ozval ten, od kterého se to zrovna čekat nedalo. ,,Jak to,“ Harty dozunkl poslední kapku z číše, ,,myslíš?“
,,No... asi tak – když jsme se se Semirem poznali, tak mě pozval ven – a fakt jsme šli ven!“ Žena si přihrála na talíř zapečený hermelín. ,,Pak jsme měli rande druhý den, měli jsme jít do kina. Já si naschvál koupila nové kalhotky... ale my jsme šli FAKT do toho kina! A když jsme i počtvrté byli jen v restauraci, začala jsem si říkat, zda má všechno na svém místě. No vidím, že je prostě jen jeden z posledních gentlasů na světě!“
Zvonivě se zasmála, zatímco u ostatních zavládla rozpačitost: přátelé byli opravdu názoru, že o postelové záležitosti nejsou zrovna téma pro společenskou konverzaci.
Gerkhan se hrdinně usmíval.
,,Moc hezké,“ vycedila ze sebe těžko se vzpamatovávající novinářka, faktor kousavosti 10/10. ,,Co ještě nám povíš?“
Žena se k ní obrátila, pěkně tvarované rty zvednuté v přátelském úsměvu. ,,Jak říká Samantha: na sexu,“ pravila s lehkostí, ,,není nic špatného – jak ví ti, co ho PROVOZUJÍ.“
Wox jakoby nafackovala: zčervenala jako pivoňka a několikrát otevřela ústa, aby raději třesoucí se rukou sáhla po své sklenici s karamelovou limonádou. Opět měla chuť utéci.
Tom vyprsknul smíchy, aby se rozkašlal, když ho Karolina opět káravě dloubla loktem.

Přátelé trapnou chvíli s usilovnou snahou zamluvili a po chvíli zase zazněl smích.
Jen Tereza seděla naprosto roztřesená, neschopná už ani předstírat, že je v pohodě. Cosi ji ponoukalo zmizet, zazvonit u Paula a nechat ho, aby si s ní dělal, co chtěl, aby ji přehnul přes stůl, zkroutil jí ruku a ojel ji jako tu poslední fenu. Třeba...
,,No...“ Gerkhan se po dalších pár soustech zvedl, ,,já vím, že jsem přišel poslední, takže bych neměl mizet první, ale bohužel mám ranní za ten zničený Opel...“
,,Jasně,“ zabručela Allerlei. ,,Dík za ty zákusky.“
,,Není zač. Bylo to moc fajn,“ usmál se malý Tureček, jehož přítelkyně také vstala, očividně smutná, že už musí zmizet. Přejel všechny očima, modrookou Češku však přeskočil a zabodl oříškové duhovky do zelených očí slečny hostitelky. ,,Díky za pozvání. Příště musíme ke mě na terasu, dokud je ještě dost teplo...“
,,Jo, brácho, tak si to zítra užij,“ zahuhlal s plnou pusou Kranich, který momentálně zkoušel zlomit rekord v počtu okurčiček nacpaných do jedněch úst.
,,Díky moc za milou společnost,“ pokynula jim Gábina. ,,Nechcete s něčím pomoci? Já mám zítra až na šestou večer, tak bych se tady mohla ráno stavit a udělat třeba nádobí. Přece se s tím nebudete dřít sami!“
,,Jsi hodná, ale zvládneme to,“ ocenila ji Allerlei. ,,Už máme slíbené pomocníky,“ mrkla na stále bledou Wox a Toma s Kar.
,,My taky něco uděláme,“ dodala Fiona.
,,Fajn!“ servírka se zaklesla do rámě snědého komisaře, aby všem zamávala. ,,Tak se mějte a... děvčata,“ zamrkala na ně spiklenecky, házíc významný pohled na Turka, ,,držte pěsti, ať se konečně dočkám!“
To určitě, pomyslela novinářka, sledujíc, jak pár mizí do tmy. Semire, zasténala v duchu. Bože můj! Proč zrovna ji!?


*

Pouhých čtrnáct a půl kilometru odtud se Paul Keller skvěle bavil: až měl chuť poslat své přítelkyni jedovatou esemsku, zapomínaje, že to právě ona ho přemluvila, aby mezi svou kdysi oblíbenou pánskou společnost po několika měsících zase zašel.
Mužští reprezentanti justice, které spojila dlouhá praxe a s ní se pojící rostoucí přátelství, se scházeli minimálně jednou měsíčně, poněkud nafoukaně si pro sebe rezervuje celý prostor jednoho proslulého vinného sklípku. Paule mezi sebou po tak dlouhé době přivítali s nadšením a narážkami na to, že se očividně zabýval něčím důležitějším, než byli oni – po pár minutách však Keller vypadl ze středu pozornosti a usrkával kávu při družném hovoru s přáteli.
Hodinu a čtvrt před půlnocí se společnost rozpadla na hloučky, takže se blonďatý právník rozvalil v měkkém křesílku s bývalými kolegy z jedné právnické firmy.

Pánové na sebe spiklenecky zamrkali – o svém drahém ex-společníkovi poslední dobou slyšeli samé zajímavé věci. ,,Paule, dej si s námi skleničku, přece tady nebudeš sedět nasuchu,“ pobídl ho jeden z nich a už luskal prsty na číšníka.
Keller zaváhal, ale pak nad svou obvyklou disciplínou mávl rukou. Jeho závislost na alkoholu nikdy nebyla fyzická, ale pouze psychická, kdy se jí snažil otupit žal. Jeho tělo si dávku nežádalo. Neměl tedy velké výčitky, když si s nimi připil i něčím, co obsahovalo promile. Jednou, dvakrát, třikrát... šestkrát...
Což nutně změnilo i téma hovoru.
,,A ta tvoje?“ zúžil oči další z mužů. ,,Povídají se o tobě pěkné věci, Paule!“
,,Prý ses,“ přisadil si kolega, ,,dal na stará kolena na nějakou divočinu, je to tak?“
,,Taková seriózní společnost a ona se vrhá na drby? To je ale pokles,“ pousmál se Keller, pohrávaje si s nyní již prázdnou skleničkou. ,,Pánové, pánové.“
,,No tak... ukaž nám ji,“ vybídl ho ten, který mu poručil první číši. ,,Vím, že jsi ji měl na plesu, ale tam jsem nějak nepobral, že patří k tobě.“
Keller byl polichocen a víno v krvi ho nakoplo k činu. S převahou vylovil z kapsy svou luxusní Nokii a využil jak větší displej, tak nabídku internetu: po chvíli před ně s triumfálním výrazem předložil drobnou redakční fotečku, ilustraci k nějakému článku, který Wox napsala.
,,Tak novinářka! Přece jen.“ Mobil šel z ruky do ruky.
,,Hezká.“
,,Jo, pěkná.“
,,Tak nevím, na té fotce skoro není vidět.“

Keller se nechal vyprovokovat – a snad v tom bylo i něco více, než vliv pár skleniček. ,,Není vidět? Tak to pro vás mám,“ polkl, ruku trochu nejistou, ,,bonbonek. Co říkáte,“ s gestem krále před ně vystavil displej, ,,tomuhle?“
,,No to je lepší!“ Oči jim málem vypadly: tenhle snímek byl naprosto jiné kafe. Šlo o fotku, o jejímž pořízení Tereza pochopitelně nevěděla: kdyby jen tušila, že si Paul jednoho večera pořídil do mobilu snímek její nahé, schoulené spící postavy, nepřežila by to. Zraky hladově klouzaly po navoleném detailu obnažených drobných prsů – jaká škoda, že měla dívka nohy na stranu, stehna přitisknutá k sobě a zadek jí zakrývala pokrývka, takže jí neviděli do klína.
,,Tedy,“ uznale hvízdli, ,,nedivíme se ti! Dobrá samička.“
,,Ale zlobivá,“ usmál se a, spokojený s jejich zájmem, schoval mobil zpět do kapsy. ,,Nechce poslouchat.“
,,Není možná! To si ji neumíš vychovat?“
Keller mávl rukou. ,,Škoda slov. Trochu nám to neklape.“
,,A nechceš...“ polkl jeden z nich, po mrknutí na displej hodinek až příliš špatně skrývající své úmysly, ,,s ní pomoci...?“


Arrow
*****

Paul Keller se rozhlédl po obývacím pokoji, chloubě svého apartmá v centru města: jako obvykle zde bylo vše dokonale naklizené a ohromnou prosklenou stěnou padal do nitra bytu ještě dostatek světla, ač se venku již pomalu šeřilo.
Nervózně popošel do kuchyně, aby zkontroloval i ji: na stole čekala mísa s několika chlebíčky, o zeď se opíraly hlavy ve váze s vodou odpočívajících květin a – což bylo nejdůležitější – v ledničce se chladila jeho nová strategie.
I když vůbec netušil, zda na ni dojde.
Jeho obvyklé sebevědomí a jistota se minimálně dočasně vytratily: jindy by jásal, že mu přítelkyně po nepěkné roztržce volá jako první a dokonce navrhuje schůzku u něj doma.
Jenže dnes... si nebyl tak jistý.
Do telefonu zněla vážně.
Co když se k ní doneslo, co se včera stalo?
Paul si mimochodem přejel prsty po lehce oroseném čele: ne, kocovina ho netrápila, po včerejší pitce ho ráno jen trochu škrábalo v krku. Kruté vystřízlivění se dostavilo již po dnešní půlnoci, spolu s tím, jak se třemi kolegy po zaplacení poněkud vrávoravě přepravili k taxíku, co je dovezl až k dívčinu bydlišti.
Keller byl v autě jediný, kdo se ještě dokázal vzpamatovat a uvědomit si, že se schyluje k průšvihu a hlavně k situaci, jíž nechce svou malou přítelkyni vystavit, ať je na ni naštvaný jakkoliv. Jenže vykládejte rozumy třem na akci natěšeným ožralům, které promile vynesly do území mimo realitu. Bohužel přes Paulovu snahu o matení nalezli správný vchod a tiskli zvonek od dívčina bytu, až na ně z oken začali křičet ostrým zvoněním probuzení sousedé – proslulý, důstojností halený německý právník by nikdy neřekl, že se mu uleví, když na něj někdo zavolá policii. Spolu s chehtajícími se kumpány nasadili takové tempo, co jim jen alkohol v krvi dovoloval a za chvíli už zmizeli v nejbližší stanici metra.

Zamžikal, aby usoudil, že káva, kterou si před chvílí zalil, se už dá pít: potřeboval se pořádně probrat, v noci se moc nevyspal. Snad do pěti do rána se převaloval, v hlavě miliony myšlenek: kombinaci studu, obav a nejistoty. Studu, neboť mu bylo zle z toho, kam to nechal dojít: nechtěl si představovat, co by se mohlo stát, kdyby těm idiotům rozespalá dívka otevřela. Pochopitelně, chtěli ji jen ukecat, aby na jejich kamaráda byla hodnější a poučit ji o tom, jak se správně chovat k milenci, jenže bůhvíkam by to dospělo...
Obavy ho sžíraly z paradoxně stejného důvodu, jaký mu včera ulevil. Blondýnka neotevřela, protože... nebyla doma. A tak se projevila i nejistota: když nespala ve svém bytě, tak kde tedy? Na grilovačce už určitě nebyla, tak pozdě akce jejích kamarádů nekončily. V Kellerově mysli začalo varovně problikávat slovo “Gerkhan“ a muž zaskřípěl zuby.
Co když je právě on tím důvodem, proč se chtěla blondýna sejít?
Vždyť se naposledy rozešli docela ve zlém. Že on toho ten přestěhovalec využil a zblbnul holce hlavu?

Vyzunkl kávu a zadumal, zda dívce zavolat: jenže právě v tu chvíli se ozvalo hlasité zaklepání.
No tak uvidíme. Odložil již prázdný šálek do dřezu a rychle se přesunul do předsíně, aby s nádechem otevřel. ,,Terezko!“ usmál se, jakoby byla její přítomnost překvapující. ,,Tady jsi, miláčku!“
,,Ahoj,“ pronesla s úsměvem, který jeho obavy hned zaplašil: vypadala unaveně a na oblečení si také moc nedala záležet, protože obyčejné džíny a do poloviny stehen dlouhá černá plandavá košile rozhodně nebyly aktuálním módním hitem, ale... kdyby mu chtěla oznámit rozchod, vypadala by jinak. ,,To mi ani,“ pronesla s předstíranou výčitkou, trošku nervózní z jeho zkoumavého pohledu. ,,nedáš pusu?“
,,Ale jistě!“ Přisál se svými rty na její, opouštěje strach a naopak spřádaje úvahy na téma Jak rychle dostat z předsíně holku do postele. Rychle hodil záchrannou brzdu. Jistě, nemínil ji odtud nechat odejít nedotčenou, ale po předešlých zkušenostech s novinářkou bylo záhodno držet se promyšlené strategie. Paul k mnohodennímu půstu nemínil přidat už ani jedinou zbytečnou minutu. ,,Tak pojď dál,“ zahlaholil. ,,Doufám, že jsi nejedla, koupil jsem nějaké chlebíčky.“
,,Dík,“ pronesla, shodila sandálky a následovala ho, bosé nohy pleskající po dřevených parketách. ,,Co chceš dneska dělat?“ zeptala se mimochodem, pomáhaje mu přenést lahůdku do obýváku.

,,Pokud chceš, mám tu nějaký film. A tyhle jsou,“ hmátl po kytici, ,,pro tebe.“
Buclatými prsty prohrábla zelené lístečky. ,,Děkuji, jsou krásné,“ přivoněla si a vrátila nádheru do vázy, kde jí bylo momentálně lépe. ,,A nevím. Nechám to na tobě.“
Byla nezvykle pasivní, Keller se však rozhodl toho využít. ,,Tak co si... prostě jen popovídat?“
,,Dobře,“ souhlasila zase blondýnka mdle. ,,Jak říkám, nechám to na tobě, Paule.“
,,Výborně. Sedni si do obýváku, ano? Hned jsem u tebe.“ Počkal, než odešla a pak se vrhl k ledničce, aby na bar postavil zhmotnělou taktiku na dnešní večer. Otřel si ruce a nonšalantní chůzí si to dokráčel až k blondýnce, která se usadila na pohovce. ,,Tak co v práci, Terezko?“ otázal se, nabízeje jí talíř s chlebíčky. ,,Už dlouho jsi nic neříkala.“
Zvedla hlavu a s poděkováním jeden uzmula. ,,Vážně tě to zajímá?“ zapochybovala.
,,Pochopitelně.“
Povzdechla si. ,,Moc dobrý to není. Práce je teď víc, ale trochu jsem se chytla s Naomi. Obě jsme začaly dělat na jedné kauze a šéf řekl, že na to stačí jen jedna. No a obě jsme to chtěly psát, obě jsme měly stejný zdroj, stejnou výchozí informaci... Šéf řekl, že se máme dohodnout, jinak to rozhodnutí nechá na sobě. No a Nami se celkem urazila, že jsem jí to automaticky nenechala, když je starší a v redakci je déle. Jenže,“ vzdychla Češka, ,,já o to docela stojím, je to celkem velký případ...“
,,O co,“ naklonil se Paul a olízl si ze rtů trošku vlašáku, ,,jde?“
Tereza polkla sousto. ,,Na radnici jedné městské části je docela důvodné podezření z korupce. Hned po volbách! Kdyby se to potvrdilo, je to kauza na první stránky celostátního vydání, víš? A já,“ zavrtěla se, ,,bych trošku chtěla hnout se svou kariérou.“
,,Hm,“ podepřel si Keller dlaní bradu, ,,nechej jí to, maličká.“
Její obočí se vyšplhalo výš. ,,A to jako proč? Nemá na to větší nárok, než já!“
,,Pokud je zkušenější, tak možná ano,“ usmál se muž smířlivě. ,,Je lepší, když takové věci řeší ti, co jsou otrkanější.“
,,A jak se asi mám,“ napřímila se dívka, ,,otrkat já, heh? Když budu pořád jen chodit na nudné tiskovky, nic se nenaučím a jen se tam zaškatulkuji! Chci dělat na něčem větším. Pokud budeme my mladší vždycky všechno nechávat starším, tak se to přece nikdy nenaučíme!“
,,To je docela dobrý argument,“ uznal Keller.
,,To bych prosila.“
,,Pak jí to nech, protože takové kauzy se ještě mohou obrátit proti vám. Články o takových nařčeních jsou poměrně problematické, sám jsem pracoval pro ty, kteří novináře žalovali pro pomluvu – a vyhráli jsme,“ zdůraznil právník. ,,Vždy. Tak... to nech na ní, ať se ještě do něčeho nezapleteš.“ A budeš na mě mít víc času, než abys zase tvrdla v redakci, dodal v duchu.
Blondýnka mrzutě dožvýkala polední sousto: čekala od přítele větší podporu, i když oceňovala, že byly jeho námitky podložené zkušeností. ,,Tak uvidíme,“ pronesla nejistě.

,,Jsem to ale nezdvořák,“ praštil se Keller náhle v dobrém hereckém výkonu do čela. ,,Ani nic k pití jsem ti nenabídl. Dneska,“ zamrkal, ,,mám pro tebe něco speciálního.“
Wox se jen uvelebila pohodlněji na sedačce: docela ji překvapilo, jak se právník choval. Že by se konečně vzpamatoval a trochu zpytoval svědomí? Zatím byl vážně milý, dokonce se ani o nic nepokusil. A to sem přišla psychicky připravená na to, že bude ohnuta o nejbližší židli, nejlépe hned o předsíni se krčící taburetku hned jak vejde do dveří. Zavrtěla hlavou. To jsou věci...
Paul se vrátil s nákladem, který slečnu překvapil: balancoval s tácem se dvěma různorodými páry lahví a sklenic tak nejistě, že dívka raději bleskově vstala, aby mu pomohla.
,,Ohó,“ hvízdla uznale, když pohlédla na etikety. ,,Já myslela, že se alkoholu vyhýbáš!“
,,Když se k příjemné konverzaci s krásnou ženou přidá i sklenička něčeho ostřejšího,“ naklonil muž hlavu na stranu, ,,jen to přispěje k dokonalosti večera. A na tebe jsem myslel taky.“
Zapýřila se po slovech o krásné ženě.
,,Každému, co jeho,“ nalil Paul sobě víno do štíhlé a dívce panáka vychlazeného Baileys do baculaté sklenice, ,,jest.“
,,Jak víš,“ Tereza polkla, mlsně zírajíc na karamelový mok, ,,že tenhle drink miluji?“
,,Všímám si,“ odvětil prostě a ač se to s odlišnými nápoji nehodilo, zvedl svou číši k přípitku. ,,Miluju tě, maličká.“
,,Miluju tě,“ pípla novinářka dojatě, naprosto vyvedená z míry. Choval se tak... mile! Vězelo za tím něco? Nebo byla jen paranoidní? Nakonec se rozhodla vše hodit za hlavu a jen si užíval. Nasála do sebe vynikající mok, vychutnávajíc si každou jeho molekulu. Lahvinka téhle dobroty pro ni byla moc drahá, takže teď si ji bez výčitek dopřála.

Keller sklenici, ze které sotva upil, postavil na stůl. ,,Myslíš,“ usmál se, v očích lesk, ,,že bych mohl ochutnat?“
,,Určitě,“ přitakala a maličko se zarazila, když gestem odmítl nabízený pohárek.
,,Jinak...“ Vzal dívce nádobku z prstů a naklonil se k její tváři: Wox s tlukoucím srdcem pootevřela rty, aby si vychutnala vášnivý a přesto jemný polibek. Laskal jí ústa, občas jí jen jazykem přejížděje po rtech, ruku jí přitom boře do vlasů – když se odtáhl, vypadala slečna zcela omámeně.
,,Mám chuť,“ polkla, ,,ochutnat zase to tvé víno.“
Pochopitelně se nevzpíral, byť bylo její pocelování daleko cudnější a nevinnější. To nevadí, to přijde, pomyslel si. Začátek je více jak nadějný. S úsměvem se natáhl, aby dívce dolil sklenici až pod rysku. ,,Jsem rád, že jsem se ti trefil do vkusu.“
,,To ano, díky...“ Maličko neopatrně se hned dychtivě drinku chopila, znova si sladkost válejíc po jazyku. ,,Mhm. Tohle můžu,“ přiznala rozpačitě.
Já vím, já vím. Však jen pokračuj, maličká, vybídl ji beze slov. Zaznamenal, že je v pokoji už takřka temno: rychle se postavil, aby nasadil další část strategie. ,,Co si udělat trošku atmosféru?“
,,Jak to myslíš?“
,,Tak zavři oči.“

Poslechla, ač jí nebylo příjemně – nějak stále čekala ruku, co jí začne mačkat prsa, nebo se začne drát mezi stehna. Místo toho po dalším pokynu našla po obýváku rozmístěné svíčky – jednoduché a trochu klišé, ale jak efektní. ,,To je pěkné...“ ocenila to s úsměvem a posadila se tak, že si přitáhla kolena k hrudi, neopomínajíc si přitom zase dopřát doušek Bayleis.
Přisedl si a vzal ji kolem ramen, nechávaje ji, aby mu položila hlavu na rameno. Lehce upil ze své sklenice s vínem, ovšem drobátko, spíš jen aby ho viděla pít.
Pohladil ji po boku a dívka jen tiše vydechla, dávajíc si vtisknout pusu do blonďatých pramínků.
Usmál se. Šlo to jako po drátkách. Ještě chvíli... a bude ji mít pěkně rozdělanou.


Arrow


,,A co,“ zabručela, ,,tvoje práce? Jak to jde?“
,,Vybírám si trošku volnější poločas, maličká,“ prohrábl se prsty dlouhými zlatými pramínky. ,,Takže nic, co by stálo za zmínku. Nechal jsem si dvě firmy, kde dělám poradenství a mají mě v záloze jako právníka. A přemýšlím, že bych externě učil právo na místní politologii. Mají to jako povinný předmět. Není to právnická fakulta, ale,“ pokrčil rameny, ,,mě učení baví. Co ty na to?“ Rozhodl se ji muž zapojit do debaty. ,,Mám?“
,,Rozhodně,“ otočila k němu malá modroočka tvář. ,,Pokud tě to baví, tak určitě ano. Myslím, že prostředí univerzity je tak...“ zamyslela se, ,,zvláštní. Je to svět sám pro sebe, omladí a tak nějak napumpuje. Budu ráda, pokud zase začneš učit. Měla jsem dojem, že tě to celkem naplňuje, ne?“
Zabublalo to, jak víno sklouzlo po stěně sklenice, kterou už Keller přes všechno pečlivě pomalé usrkávání vyprázdnil. ,,To právě ano. Ale zase to zabere více času. Přípravy, hodnocení prací, zkouškové otázky. Abych se taky mohl věnovat tobě, maličká!“
,,Víc práce než já mít určitě nebudeš, co se času týká,“ zasmála se slečna v narážce na své pozdní příchody z redakce. ,,Alespoň se,“ šťouchla do něj, sedajíc si normálně, ,,nebudeš nudit!“
,,To určitě nebudu,“ políbil ji zase a dodal plný pohárek Bayleis: v láhvi už docela povážlivě ubylo, a to v nápoji číhalo pěkných pár procent alkoholu. Však si také docent všiml, že se blondýnce, která dobrotu blaženě ucucávala, počínaly podivně lesknout oči a její pohyby pomalu postrádaly dovednost, když došlo na jemnou motoriku. Něco rozpačitě zahuhlala, když skleničku pevně chytila až na druhý pokus. Usmál se. Jen tak dál. ,,No a,“ sledoval, jak zakousla zoubky do dalšího chlebíčku, ,,jak bylo vlastně včera?“

Dívka sebou škubla, až Paula zase sevřel strach: že by měla přece jen co skrývat? ,,Včera... Včera...“ Polkla. Pár desítek minut od příchodu se jí v moři krémového drinku už trochu otupilo myšlení, kterému nepomohl ani nedostatek spánku. Přespala spolu s Tomem a Kar přímo u Allerlei a Hartmutta, aby se mohli hned od rána pustit do úklidu, jenže mozku plnému temných úvah se nechtělo propadnout do snů. ,,Tak napůl,“ zamumlala. ,,Fajn jídlo, pití... ale bylo nás tam nějak moc. Až příliš mnoho,“ dodala sarkasticky.
,,Copak?“ nasadil starostlivý výraz právník. ,,Lidi, co jsi neznala?“
,,Hm, tak nějak,“ souhlasila dívka a na chvíli zaváhala, zda říci i to, co ji trápilo skutečně: pak se však něco, co bylo krutého k ní samé ozvalo a ona následující slova vyslovila s radostí masochisty, co se ryje žiletkou do stehna. ,,Semir si tam dovedl novou přítelkyni.“ Panáka Bayleis do sebe teď přímo kopla.
Keller musel dávat hodně velký pozor, aby se mu ústa neroztáhla v úsměvu plném zadostiučinění. I když si zároveň uvědomil, že správně by se blondýna takovou věcí vůbec neměla trápit – ona byla zadaná, co je jí po nějakém imigrantovi? ,,Uf. Nesedly jste si? Máš strach, že na tebe kvůli ní kamarád zapomene?“
,,Nesedly,“ přiznala Wox suše. ,,Je to nána. Nechápu, jak si ji mohl Semir vybrat. Je tak.... tak...“ zoufale trhla rameny. ,,Vulgární! Semi přece na takové typy vůbec není, tak jak mohl...“
,,Nu,“ ušklíbl se Keller, ,,třeba má jiné přednosti.“
V jejím hlase zazněla mrzutost: ženiny trojky se nedaly lehce vymazat z paměti. ,,To má.“
,,Nic si z toho nedělej,“ rozhodl se Paul sbírat body. ,,Však on na tebe nezapomene. Ty jsi na něj,“ zadoufal, že v jeho tónu není moc pichlavosti, ,,přece taky nezapomněla, když jsi začala chodit se mnou, ne?“
,,To ne,“ uznala a přivinula se k němu. ,,Díky, Paulie.“

Nechal se laskat, spokojený sám se sebou.
,,A tvůj večer?“
,,Ale maličká!“ zasmál se právník pobaveně – vysvětlovat události z noci na dnešek se mu moc nechtělo. ,,Zatím tady dnes hrajeme výslechový ping pong. Já se na něco zeptám tebe, ty mě na to samé... Měli bychom rozbít zeď a zkusit něco jiného.“
Wox se zamračila na skleničku: zdálo se, že je bezedná, nebo se Bayleis samovolně doplňuje. Pohladila sklo prsty. ,,Nezajdeme si do kina?“ Navrhla poněkud nesměle. ,,Nebo do...“ bylo vidět, že hledá správné slovo, ,,do... divadla?“
,,Nejsem proti. Na co?“ Líbilo se mu, že změnila téma a byl by teď schopen přetrpět jakoukoliv blbost a slíbit cokoliv, jen aby maličko odvedl pozornost od karamelového moku, kterého bylo v dívčině žaludku stále více a více. Však už se Tereze taky pěkně motala hlavinka.
,,Možná nějaký muzikál? Na drama moc ne-jsem a operu ani balet bych nepže-nepže...“ Wox stiskla víčka. ,,Nepřežila, promiň. Chu,“ zamumlala. ,,Nějak se mi plete jaž... jazyk.“
,,Jsi jen unavená,“ líbnul ji právník na tvář, aby otupil její podezření. Přitáhl dívku k sobě tak, aby měla sklenku stále na dosah. ,,Však to nic. Muzikál je dobrý nápad.“
,,I když...“ pronesla blondýna bohorovně, ,,teď mě vlastně napadá, jestli chci vůbec slyšet Němce to... jako... jako zpívat.“
Zvedl obočí. ,,Prosím?“
Dívka se zachichotala a její prsty málem shodily sklenici na zem, jak byly neobratné. Přesto si dopřála další lok. ,,Sor.. promiň, ale němčina je fakt děsně tvrdá řeč,“ zablábolila, byť to byl její názor i za střízliva. ,,Mluvená ještě jde, ale písně jsou horor.“
,,No...“ Paul pokrčil rameny. ,,Kdy myslíš...“
,,Myslím,“ zabručela a zamžourala.

Muž zaváhal: slečně totiž začala padat víčka opravdu znatelně. Tohle bylo mimo plán, nechtěl, aby se unavila a usnula, potřeboval ji bdělou, jen... povolnou. ,,Maličká...“ odsunul láhev, po které s blaženým úsměvem a prázdnou sklenkou opřenou o prsa zašilhala. ,,Nech si něco na později...“
Wox se uchechtla a cosi zamumlala.
,,Prosím?“
,,Celou dobu...“ zažvatlala a zvrátila k němu hlavu, ,,se mě smaží.. snažíž opít a najednou mi nedáš ani kapi..šku?“
Paul ucítil tlak v hrdle: je pravda, že si nepočínal zrovna nenápadně, ale že mu to tak naplno vpálí do tváře, to nečekal. Alespoň se netvářila rozčíleně... Zaváhal, ale přesto jí dolil. V lahvi bylo na dně.
,,Vy, pane,“ zabořila mu prst do hrudi, ,,jste... pěkný bídák.“
Teď nebo nikdy. Respektive... teď, nebo už zase dloooouho ne. ,,Jsem,“ potvrdil Keller bez vytáček a vrhl se na ni.
Dívka překvapeně pootevřela ústa, která jí vzápětí zacpal těmi svými. Zaváhala, ale pak se poddala, polibky mu oplácejíc a nepřestala, ani když ji zatlačil pod sebe na pohovku.
,,Chyběla jsi mi, maličká,“ zachraplal v malé chvilce, kterou oba potřebovali k nádechu a znova jí zaútočil na rty, cítě, jak mu krátké prsty zajíždí do vlasů. Byl jako v sedmém nebi: slečna pod ním ho k sobě tiskla, ve tvářích růžová směsicí alkoholového opojení a nedostatku vzduchu. Konečně se dočkal! Ale aby to bylo dokonalé...
Její ústa mu však unikla, aby jejich majitelka zavrtěla hlavou, když jí muž zajel prsty za džíny a pokusil se je rozepnout. ,,Ne...“ zamumlala opile. ,,Nechci... takhle... ne...“
,,To nic,“ uklidnil ji právník, aby se rychle rozhodl: teď byla ta pravá chvíle. Holka byla opilá a pěkně manipulovatelná, zároveň ale ne zpitá pod obraz, aby nic necítila a ležela jako dřevo. Odvalil se z dívky a vstal, podávaje jí ruku. ,,Chytni se a pojď.“

Tereza na nabídnuté prsty zírala, aby sáhla mimo, kousek od nich. ,,Hihi. Kam jdeme?“
Kam asi, pomyslel si a sám raději sevřel její zápěstí, aby slečnu zvedl. Okamžitě zavrávorala a musela se o něj celou vahou opřít: zaťal zuby, do jedné ruky popadl láhev a druhou novinářce obtočil kolem pasu. ,,No no no...“ napomenul ji, když se jaksi udiveně ohlédla. ,,Dopředu, miláčku, hezky dopředu.“
Kráčela dost nejistě, ale přesto ji do ložnice dostal celkem snadno: lahev postavil na stolek a Terezu opatrně posadil na postel. Předem si připravil svíčky, aby to celé bylo romantické... ale teď se mu nechtělo ztrácet čas.
Blikl lampu, ač ho světlo napřed oslnilo.
Blondýnka vypadala poněkud zmateně, rozhlížela se, jakoby si vůbec neuvědomovala, jak se sem dostala. ,,Paule...“
,,Všechno je v pořádku.“ S lehkým nádechem dravé surovosti Terezu povalil zády na lůžko a natiskl se na ni tak, že měla chodidla stále na podlaze, zatímco hrudník jeho vlastní hruď špendlila k matraci. Objímal ji a líbal, pravou rukou jí chvatně a převelice zkušeně konečně rozepínaje kalhoty. Zasykl, když si na poslední chvíli bavlněné kalhotky přidržela dlaní, ale alespoň džíny stáhl a odhodil do kouta. Však on tuhle bitvu o spodní prádlo vyhraje. Jako vždycky. ,,Tak... nožičky dáme nahoru.“ Sám jí je podebral v kolenou a položil na postel, zároveň ji berouc pod rameny a přetahuje si ji tak, aby hlavou spočívala na polštáři. Na chvíli se odtáhl, aby si svou hračičku prohlédl: nohy tiskla k sobě, mžourala, prsty rozpačitě shrnovala prostěradlo, oči skleněné. Usmál se. Jo.

Další dávka polibků. Nezdálo se, že by se dívka bránila, docela ochotně mu doteky vracela a ač se jí jeho jazyk v puse opět moc nelíbil, stačilo, aby jí panovačně podržel hlavu a cukat se přestala.
Jeho košile letěla do kouta za džínsy a muž začal netrpělivě pracovat na knoflíčcích slečniny blůzky.
,,Paule,“ špitla.
Dělal hluchého. ,,Ručičky teď taky nahoru.“
Poslechla, ač na studeném vzduchu, co jí přejel po náhle nahé kůži, maličko vystřízlivěla – jenže to už jí blůzu přetahoval přes hlavu.
Keller polknul a zarazil se v půli pohybu. Dívčiny ruce byly ještě v rukávech a tvář s očima a nosem schovaná pod vrstvami látky: znenadání ho popadla chuť nechat ji oslepenou a podat si ji hned, bez žádné trapné prodlevy. A jistá část jeho těla s tím nápadem naprosto souhlasila. Přesto po chvilce zaváhání pohyb dokončil a blůza skončila vedle ostatního oblečení.
,,Paule...“ Pípla znova.
,,Všechno je v pořádku,“ políbil ji krátce. Chuť karamelu, která jí stále zůstávala na ústech, byla opojná. Vida. Rychle hmátl za sebe a než se dívka nadála, přitiskl jí sklo ke rtům. ,,Tvá oblíbená...“
,,Uchm...“ volky nevolky, slečna si moku řádně zavdala.
Kdovíjak se Kellerovi během těch pár vteřin podařilo rozepnout jí podprsenku a košíčky posunout o něco níž na břicho.
,,Uchm!“ Bezmocně pohodila rukama, snaže se od sebe flašku odtrhnout.
Konečně láhev oddálil. Blondýnka se zdála vyčerpaná, rezignovaná. Pár kapek Bayleis se jí líně plazilo dolů po bradě. ,,Ukaž...“ slíbnul je. Nebo spíš slíznul. ,,Jsi sladká,“ polichotil dívce, která na něj upírala jen zpola otevřené, stále ještě se opile lesknoucí oči. ,,Teď dvojnásobně.“
Dostal nápad. Nápad takový, že se jeho rty roztáhly v potěšeném úšklebku. Dneska perlil a šel si za svým cílem – a opravdu se nemínil nechat zastavit. Ničím.


Arrow


Opatrně k ní Bayleis naklonil.
,,Já už nechci... Já...“
,,Šššš.“ Velmi zaujat, dal pozor, aby blondýnce na levé ňadro sklouzlo jen pár krůpějí. ,,Ty už sis tuhle dobrůtku užila. Teď je řada na mně.“ Sklonil se k ní obličejem.
Usykla. Pravda... bylo to.... příjemné.
Povzbuzen, zbavil ji podprsenky docela. ,,Zavři oči...“
Nápoj byl stále ještě studený – málem vypískla, když ho ucítila na tak citlivém místě. A kontrast, který s chladem vytvořil dotek náhle tak podivně nespěchajících, ba přímo sametových rtů jejího přítele, byl neuvěřitelně slastný.
Tiše zasténala. Jindy by pocity tajila, ale... dnes její obvykle pevná hráz dostala zásah pěkných několika promilí.
Tentokrát si pohrával s pravým ňadrem, velmi zaujatě ho lehce muče tím, že po něm kroužil studeným sklem ústí lahve a teprve pak nechal vyklouznout pár kapiček, které hned důkladně očistil jazykem.
Dívka zaklonila hlavu, zatínajíc zuby. To bylo... báječné.
Překvapil ji dotek na rtech. Vychutnala si krátký, karamelem vonící polibek a už naprosto nezykrytě vzdychla blahem, když přes bradu a šíji přejel jazykem zase na hruď. Pohrával si na ní tentokrát i bez alkoholové lahůdky. Lehce kousl, což se vůbec nesetkalo s odporem.

Tohle ne, pomyslela si přesto, aby následně potřásla hlavou. I když... proč vlastně ne? Byla si vědomá, že je opilá, jenže... dělala snad něco špatného? Kvůli čemu by se měla stydět? Bůhvíproč jí naskočila představa Semira, až sebou podrážděně škubla. Ten má tu svou sexem posedlou nánu a taky se určitě pitomě neostýchá. A její přátelé taky nejsou z kláštera, ne?
Týdny abstinence vyhladovělý Keller se věnoval práci na její hrudi tak zaujatě, že duševní nepřítomnost své partnerky nezaznamenal.
Proč ne? Vždyť je to jedno. Paul o mě alespoň stojí. Nechci být sama. Mimoděk se ohavně ušklíbla – to by Gábinka koukala, kdyby ji teď viděla. Prý ti, co sex provozují. Kráva!
,,Maličká...“ zachraplal udýchaný právník a zabořil jí mezi ňadra celý obličej.
Přivřela víčka.

Keller se znovu zmocnil na moment opomenuté lahve, v níž již takřka nic nezbylo: převelice roztřesenou rukou ji opatrně naklonil a těch posledních pár kapek nasměroval dívce pod prsa.
Studené kapičky zalechtaly, jak se pomalu daly na klouzavou pouť po mladém těle. Prohnula se. Bylo jí jedno, že její břicho má k dokonalosti na světelné roky daleko.
Všechno jí bylo tak nějak jedno.
Paul kapky sledoval, aby v těsném závěsu čistil sladkou dráhu, co po sobě po cestě dolů nechaly: a když se nebezpečně přiblížily černé bavlně, s panovačnou samozřejmostí stáhl látku až na stehna, aby jim uvolnil dráhu. Nechal je sklouznout ještě o něco níže a pak je konečně zastavily jeho rty, které se očividně nemínily spokojit jen s tím.
Novinářka zkřivila ústa. Bylo to sice příjemné, ale... ,,Ne...“ zabručela a když neposlechl, našmátrala jeho hlavu a ve vlasech zaťala pěst, aby ho z klína odtáhla. ,,Ne.“

Zavrčel. Na druhou stranu... teď už mu nestálo nic v cestě.
Posadil se na postel, aby se snadněji svléknul a prostým trhnutím zbavil slečnu i posledního hadříku, nepočítaje ponožky. Sám netušil, že by to mohlo jít tak snadno...
Blondýnka vyhekla, když ji zavalila jeho váha. ,,Počkej... počkej.“
,,Na co?“ mezi polibky na dívčino čelo z něj vyšlo jen zachrčení.
,,Zhasni...“ pípla. Nechtěla, aby u toho svítilo světlo, nějak... jí to nepřišlo správné.
Netrpělivě si odfrkl, ale natáhl se, aby lampu vypnul. Rozhostilo se přítmí, rušené jen měkkou září, co pronikala přivřenými dveřmi z kuchyně. Zornice si musely chvíli přivykat, takže využil hmat, osahávaje dívce stehna.
Opět byla pasivní a jen snášela, co dělal. To mu ale nikdy nepřekáželo.
Otiskl rty na krk a pak slečnu chytil za bok, aby ji přetočil na bříško: zálibně ji pleskl po zadnici a pokusil se na ni nalehnout, dívka se však zamrskala.
,,Takhle ne... Takhle to nechci...“

Otráveně zvedl oči v sloup. Nějak moc si vymýšlela. Přesto... bylo by škoda si to zkazit, když už vítězně vjížděl do bran pokořeného města. Lepší nedokonalý, ale opravdový zásun, než jeden ideální, ale nikdy neuskutečněný, zhodnotil to Paul pragmaticky. Stiskl zuby a pomohl jí obrátit se zase na záda, znovu mladičkou milenku líbaje, aby ji trochu ukolébal a ukonejšil. Chvíli to trvalo, ale začala mu polibky vracet.
Výborně.
Na moment zalitoval, že ji přece jen nenechal pít o něco déle: mohl si přijít na své v celé kráse. Možná by se nevzpírala, ani kdyby si konečně splnil svůj sen. Třeba kdyby jí dopřál ještě o tři čtyři sklenky více....
Setřásl ze sebe libou představu a jen s potěšením kvitoval její výsledek: rozhodně byl připravený k akci i za méně líbivých podmínek.
Chviličku uvažoval o tom, že využije Tereziny opilostí narušené pozornosti, ale pak přece jen sáhl pod polštář, kde již měl připravené to poslední, co mu v tu chvíli scházelo. Prázdnou krabičku i obal odhodil kamsi do tmy, ruku vmáčkl dívce pod zadek, aby si ji příjemněji napolohoval a pak už rázně spojil své padesátileté tělo s o polovinu mladším.

Dívka pootevřela ústa, před očima pouhé šmouhy, jak se svět okolo podivně rozmazal.
Rychle vypitý alkohol, který ji už předtím omámil, teprve nyní šponoval svůj účinek do špičky: sklenice sladkého likéru se měnily v šumění v mozku, neohrabanost, podivně pokřivené vnímání sebe sama a tepání ve spáncích.
Levou tváří se dotkla polštáře.
Uvědomovala si tíhu, co ji tlačila do matrace, ruce, které ji svíraly tak pevně, že by neunikla, i kdyby chtěla, cítila každý milimetr muže v ní.
Jako obvykle ji nijak nešetřil.
Ale něco bylo jinak.
Pohodila vlasy a zasténala.
Obtočila paže kolem právníkových zad a přitáhla si ho blíž, líbajíc ho na bradu.
Zaznamenala překvapením rozšířené zelené oči, které se vzápětí stáhly do škvír, aby si ji Keller vzal ještě tvrději.
Tiše zasykla, ale neexistující protesty ještě před jejich zárodkem zadusil jazyk, co se jí vedral do úst.
Hlava se motala, žaludek hrozil udělat kotrmelec, přesto...
Dlaň jí přejela z mocných zad na právníkův bok, kde, aniž by si to její opilá majitelka pořádně uvědomovala, dráždivě přejela dlouhými nehty po horké nahé kůži. Sevřela jeho trup mezi koleny.

Obvyklá hra na dívenku, která se brání staršímu muži, na povalenou slečinku, co podléhá tlaku, aby se její tělo i ve své nevyhnutelné prohře vzpíralo a marně se snažilo bojovat, se změnila.
Žádný vítěz a žádná poražená.

Paul zaťal zuby, zíraje do mladinké tváře.
Bylo to jinak, sám to cítil.
Drobné, baculaté tělíčko bylo náhle tvárné, hladké, měkounké a horké.
Ochotně přijímající.
Tohle nebyl zápas. Žádný sladce těžký boj o každý centimetr, který s ním vedlo mladé nepoddajné maso, neochotné přijmout realitu jeho převahy.
Nulový odpor jindy nesnadně dobývané blondýnky, kdy každé jeho vyvrcholení bylo zároveň triumfem.
Vnímal, jak se pod ním modroočka vlní.
Vlasy mu probíraly krátké prsty.
Dýchala prudce, ale tiše – stejně měl dojem, že se mu každý ten lehce sténavý nádech zarývá do uší.
Zafuněl. Nějak... nestíhal.
Výraz se jí náhle změnil: obličej podivně stažený, víčka pevně sevřená, rty v tenké lince.
Voněla karamelovým likérem, potem... a něčím podivně živočišným, co u ní neznal.
Málem sebou trhl, když mu zaťala v blonďatých pramenech dlaň a přimknula se k němu, aby ho pevně stiskla v objetí.

Vůbec se jí nechtělo otevírat oči. Hruď se jí prudce zvedala a ona se začala trochu stydět za svůj přerývaný dech: přesto se usmála.
Ach.
Nemínila se pohnout ani trošičku, aby nezaplašila ten báječný, přeúžasný pocit, co jí stále tepal v horkém podbřišku.
Neuvědomovala si nic jiného, svět se na pár vteřin scvrkl jen na ni samou.
Připadala si jaksi... dospěle.
Až skoro po minutě se, příjemně malátná, pokusila posunout, aby jí, překvapené, došlo, že je stále ještě zavalena tělem právníka, který očividně dosud... neskončil.
,,Paule...“ zašeptala a zvedla obočí, zaskočena chraplavostí svého hlasu. Chtěla se schoulit do klubíčka a pomaličku se nechat ukolébat opilostí i doznívající slastí.
,,Co...“ Zasykl přes zaťaté zuby. Po čele mu stékaly kapky potu. ,,Co chceš...“
Znovu zavřela oči. Ležela nehybně, nakolik to dovolily pohyby těžce dýchajícího právníka: ztracena v alkoholem zmámených myšlenkách, zaznamenala, že je po všem, až když se z ní muž odkulil.
Natáhla k němu paži, aby milence polaskala po rameni. ,,To bylo...“ špitla rozpačitě, ,,moc hezké.“
,,Chrm,“ udělal, ale její ruku sevřel.
,,Copak?“ Naivně na něj upřela velké modré oči, díky promilím v krvi svolná k otázkám, které by jindy pro jejich otevřenost nepoložila. ,,Tobě se to nelíbilo?“
,,Hm.“

Leželi oba na boku čely k sobě: Paul se beze slova přisunul k dívce a přimáčkl ji k sobě, dlaní ji hladě po zádech.
Vzdychla a přitulila se, plánujíc spokojeně pomalý propad do dřímoty, aby sebou škubla, když jí jeho prsty sklouzly na hýždě a zjevně nemínily zůstat jen tam.
,,Hej...“ zamumlala a oklepala se jako pes, aby se nepříjemného doteku zbavila.
Ruka byla čím dál dotěrnější.
Nevěřícně zamrkala, jata pocitem zhnusení, když prokázal své úsmysly ještě zjevněji. To to zase musí zkazit? ,,HEJ!“ Rozhořčeně se prohnula, aby pracku smetla. ,,To NECHCI.“ Co si myslel? Že když se jí to líbilo, musí mu zaplatit něčím, co se bude líbit jemu?
Zatvářil se rozmrzele, ale přivinul ji k sobě bez zbytečného osahávání. ,,Ššššššš. Klid. Klid, malá.“
Chvíli byla napnutá a čekala na další jeho krok, když přišlo jen hlazení, uchlácholeně zavřela oči a uvolnila se.
Bděl ještě dlouho poté, co slečinka začala pravidelně oddechovat, jat podivnými pocity nepokoje a u něj nebývalé nejistoty.
Zatímco ona dneska........
Necítil nic.
Necítil vůbec nic.


Arrow


*

Paul zamžoural, jak mu do škvírek očí vniklo denní světlo: zamručel a zavrtal tvář do polštáře, aby si dopřál luxus probouzení se v relativně příjemnějším prostředí.
Moc toho nenaspal.
Hlavou se mu celou noc honily podivné, prapodivné sny s pointami, které ho každou chvíli vytrhly z neklidné dřímoty.
Moc si jich nepamatoval, ale hlavní roli v nich hrála mladá česká blondýna.
Mhhhhm. Pootočil se: dívka ležela vedle něj na boku tak tiše a klidně, že jen lehce se zdvíhající pokrývka prozrazovala, že je dosud živá.
Tmavé obočí se svraštělo, jak se muž postupně rozvzpomínal na detaily z večera.
No ano, abys nebyla spokojená, reagoval v duchu na sotva znatelný úsměv, který spící dívce vlnil rty.
Jemné prostěradlo ho začalo píchat do zad jako ježčí bodliny, cítil, že v posteli vedle pokojně oddechující Terezy nevydrží už ani vteřinu: zvedl se a rázně uchopil hrdlo takřka prázdné lahve smetanového likéru, který ve včerejším představení sehrál ústřední roli.
Tak takhle se na tebe musí, pomyslel si, když hezky tvarovanou nádobu strkal do ledničky, kde ještě přebývalo její neotevřené dvojče, které sehrálo úlohu pojistky, kdyby jedna láhev k požadovanému efektu nestačila.
Slečinka se musí uvolnit něčím ostřejším.
Pocítil záchvěv zklamání.
Jako nějaká obyčejná dajná cuchta z vesnické diskotéky, co do sebe kopne pět panáků a pak je svolná komukoliv a k čemukoliv, aby se ráno po vícenásobném použití probudila s nohama od sebe někde v křoví za kulturákem.

Zastyděl se.
Ne, tak to přece nebylo.
Navíc... ona se ho přece o alkohol neprosila, sám jí naléval.
Naopak, napila se výjimečně... jinak by byla pořád tak pekelně stydlivá.
Ona přece nebyla nějaká obyčejná nanynka. Tu by si přece nevybral, nesáhl by po nějaké, která by nebyla zcela odlišná právě od těch, které dají každému. Měl přece vkus, nemohl se v ní tak mýlit.
Stále nahý se naklonil nad spící dívku a láskyplně ji polaskal po tváři: v obličeji jí jemně zacukalo a slečna se lící lehce přimkla k prstům.
Právník se pobaveně, byť lehce hořce ušklíbl. No jo, včera se ti to moc líbilo, co? Ještě abys nebyla spokojená, mrško.
Znovu ji chtěl pohladit, Tereza však ze spánku našpulila rty a otočila se na břicho.
Paul zaváhal, pak se však posunul k nohám postele, popadl pokrývku a lehkým tahem, užívajíc si každý centimetr nově odhalené kůže, peřinu z blondýny stáhl, aby ji zmuchlal a odhodil na volnou polovinu lůžka. Češka ze spánku učinila pokus schoulit se do zimomřivého klubíčka, Keller však rychle popadl její kotník a podržel ho, dokud se jeho milá neuklidnila a nepropadla se do hlubší dřímoty.
Vidíš, pomyslel si. Alespoň nějaká výhoda pro mě. Kdybys večer tak nepila, tohle by tě dávno vzbudilo...

Opatrně se nad dívku nachýlil, lituje své neznalosti o současné poloze mobilního telefonu: její póza by rozhodně stála za fotečku.
I když něco by nemohl zaznamenat ani nejkvalitnější objektiv...
Rychle změnil polohu. Lehl si vedle slečny na stranu, položil Tereze ruku na bok a pomalu sjížděl níž, přivíraje u toho oči jako rozmazlovaný kocour. Nazvat novinářku plnoštíhlou by byl velmi diplomatický eufemismus, ve skutečnosti byla při těle dost: on však nemohl z toho, jak úchvatně jemnou měla přesto kůži. Teď už oběmi dlaněmi setrval na hýždích, aniž by se dal odradit nespokojeným zachvěním, jak sebou dřímající redaktorka cukla. Hladil ji, prsty se dotýkaje hlavně na prvních centimetrech stehen. Ani známka po nechutné pomerančové kůži, jen báječná hebounká pokožka.
Skoro nedýchal.
Mhhhm. Měkká jemná kůžička. Byla jako malé hladké selátko. Pro sebe se zasmál. Růžovoučké mladé selátko připravené na napíchnutí na rožeň.
Ta myšlenka ho zalechtala v rozkroku.
Rožeň ne, ale taky by ji rád napichoval...
Horko těžko polkl slinu a jako se pokusil už večer, znova posunul prsty tam, odkud ho slečna ze sebe setřásla. Jednou ruku lehce odtáhl pravou nohu a přidržel ji, druhou ruku...
Teď by stačilo jen se na ni převalit.
Jakoby vycítila jeho myšlenkové pochody, plavovláska cosi zamumlala a semkla stehna, v tom samém okamžiku se převracejíc na bok čelem k němu.

Podrážděně stáhl paže, jakoby svůj čin uskutečnila vědomě.
No jistě, jak jinak.
Zíral na pootevřené červené rty, spadlá víčka, dlouhé řasy i na ležením na straně poněkud zmáčknutá ňadra.
Paul se rozmrzele posadil, aniž by ze slečny spustil zrak.
Sice věděl, že se moc ráda pere o kalhotky a dělá upejpavou, ale taky by jednou mohla myslet na něj a udělat výjimku. Vždyť po ní nechtěl nic, co by se svou starou nedělal každý druhý chlap – a ona se na něj dívala jako na největšího úchyla.
Nechtěla o tom ani slyšet, zcela neochotná k dohodě.
Zajímavé, odfrknul si právník.
On ji zatím pochopit dokázal.
Přece jí odpustil, že nebyla panna, když se seznámili.
Ani slovem jí to nevytkl, i když ho to popravdě trochu zklamalo. Byla tak stydlivá, když se potkali, že měl všechny důvody doufat, že on bude number ONE, který ji pořádně zaučí. Jistě, stále byla nezkušená a roztomile nejistá, ale v tom hlavním už ho někdo předběhl.
Tak proč, proboha, nemůže být první alespoň v něčem?

Wox si po rtech ze spánku přejela špičkou jazýčku, aniž by věděla, že to jejímu milému jen víc stáhne hrdlo.

Byl bych, Paul se přisunul zase blíže, přece opatrný, něžný jako vždycky.
Váhavě opět polaskal dívčin bok.
Už se díval na internetu.
Pro oba by to bylo něco nového – a pro něj konečně i důkaz, že je mu jeho přítelkyně oddána. Jistě, milovala ho, to věděl – a on koneckonců miloval ji. Tak proč ty pitomé okolky? Možná se přece jen chce prát i o tohle a jako vždycky bude blažená, když prohraje.
Ústa se mu zvlnila do úšklebku. Takhle se chovají sedmačky, co ječí, když je kluci honí a přitom se tím chlubí kamarádkám.
Fajn, ať je po jejím...

,,Mhhhh...“
Zamrkal, aby si uvědomil, že hledí do pootevřených ocelově modrých očí. ,,Ahoj, maličká!“
,,Ahoj...“ zamumlala a přejela si dlaní přes čelo, aby si vzápětí uvědomila, že je nahá a nepřikrytá. ,,Heh...“ Nahmátla peřinu a s Paulovou dobráckou pomocí se zakryla. Na moment sevřela víčka, jak se jí vybavovaly události předchozí noci: ke svému údivu se neubránila drobnému úsměvu. To byl... hezký večer a také to hned Kellerovi s uzarděním řekla.
Jak pro koho, pomyslel si právník, ale napovrch byl rád, když se k němu blondýnka přitulila.
,,Půjdeme na tu procházku?“ otázala se pak Wox a protáhla se. ,,Já jen, že už bychom měli vstát, vypadá to, že je dost pozdě.“
,,Je půl dvanácté,“ dosvědčil Keller ochotně, se zlomyslným pobavením z jejího poplašeného výrazu. ,,No to víš, když si někdo večer dopřává, obvykle ráno vyspává,“ přisadil si.
,,Ach, promiň.“ Blondýnka se skutečně cítila provinile. ,,Tak víš co? Jsem trochu... ulepená,“ zrudla ještě víc, hanbíc se za směs karamelu, slin a vlastního potu, kterou zákonitě musela být stále pokrytá. ,,Skočím si do sprchy, ty zatím uděláš malou snídani. Hned budeme moci jít a na výletě se stavíme v restauraci, co ty na to?“
,,Dobře.“


*

Dívka vydechla a zaklonila hlavu, aby jí tvář mohly bičovat pramínky teplé vody. Cítila, jak se její dosud nadýchané vlasy nacucávají a splývají jí na nahá záda.
Nahmátla šampon a trošku voňavé hmoty vetřela do kadeří, pěníc vše do bublin. Tak příjemné...
Opláchla vlasy horkou vodou a sáhla po kondicionéru, aby pak mokré hárečko sepnula ve skřipci a užívala si vůni mýdla.
Proudy vody se s ní mazlily, upomínaje ji na včerejšek, až jí k vlastnímu studu uniklo tichounké zasténání.
Ano, včerejšek...
Pamatovala si z něj vše, nebo minimálně vše důležité. Na moment sevřela víčka a nechala se unášet, brzy se však vzpamatovala a věnovala se zase očistě.
Kellerův sprchový kout byl prostě luxusní: protřela si štípající oči, aby ho mohla znovu obdivovat. Temná podlaha na úrovni zbytku koupelny, celý prosklený, byť díkybohu zvlněným materiálem, který poskytoval sprchujícímu se trošku soukromí, aniž by ho odhalil očím toho, který by náhodou do koupelny vstoupil. Na délku měl dva a půl metru, na šířku metr a půl, možná byl až zbytečně velký. Ale co? Pokaždé, když do něj vstupovala, měla pocit naprostého přepychu.
Hm.
Vzpomněla si na to, že pokud si nepospíší, bude zdržovat – rychle si namydlila každý centimetr čtvereční kůže a peelingem oprala po ránu ještě ospalý obličej: zrovna se chystala na finální spršku vody, po níž by již vystoupila z koutu a zabalila se do ručníku, když ji vyrušilo cvaknutí dveří.

Polekaně se otočila, aby spatřila vlněným sklem deformovanou Paulovu siluetu. Mimoděk se přitiskla ke stěně – věděla, že právě tak vidí i on ji. Nebylo jí to milé. Jistě, koupelna mu patřila, ale nemohl jí nechat trošku soukromí?
,,Promiň!“ zvolala, rychle ze sebe smývajíc pěnu. ,,Už jdu, hned jsem venku a můžeme jet!“
,,Nemusíš pospíchat,“ uklidnil ji a přešel blíž.
Ne, pomyslela si. Prosím tě, nechoď sem. Zůstaň venku. Chci ještě nechat plynout včerejšek, ne to zase ukončit po tvém.
Hypnotizovala ho na dálku, jak chodil po místnosti, snažíc se mu vnutit, aby si jen vyčistil zuby a nechal ji dokončit ranní očistu.
Srdce měla až v krku – a když se muž zastavil u dvířek do sprchy a rázně si přetáhl přes hlavu vršek od pyžama, málem se zajíkla. Ne!
Bezmocně sledovala, jak se silueta sklání, aby za sebou nechala i svlečené kalhoty: vzápětí se dočkala i mužových rysů, neboť otevřel a s potěšeným úsměvem vešel dovnitř.
Sakra...

,,Paule...“ křečovitě zvedla koutky rtů a mimoděk si zakryla hruď a klín. ,,Miláčku, já už jsem chtěla jít ven...“
,,Však nám nic,“ přiblížil se k ní a natiskl svou postavu na její, ,,neuteče, ne? Objednal jsem pizzu, máme minimálně dvacet minut. Pak až si zajdeme ven.“
,,To nevím...“ uhnula, jen aby se dopustila chyby – stála teď ve sprchovém koutě... v koutě. ,,Uhhm...“ Rychle přemýšlela, jak se dostat ven. Nebylo to poprvé, co tohle udělal a opět nepochopil, nebo nechtěl pochopit jasné náznaky, že se jí to moc nelíbí. Sakra, přece se nemohla zamykat!
,,Krásně voníš, maličká,“ následoval ji pochopitelně, aby se sklonil a nosem a rty přejel po dívčině vlhké šíji, konče svou cestu u prsů. Její ruce pánovitě odtáhl.
Vzdychla a stála bez hnutí - dokud ji nezabolelo kousnutí. Pokusila se odtrhnout. ,,Tak jo, ať se tady nemotáme oba. Ještě si musím ty vlasy osušit, tak jdu, ať nezdržuji.“
,,Ne, ne, jen počkej,“ zamumlal a jak udělala úkrok, lapil ji za bok a přitáhl ji k sobě. ,,Neutíkej.“
,,Neutíkám,“ zalhala, v duchu už rezignovaně počítajíc s tím, že zase dojde k nevyhnutelnému.
Minule si parádně odřela hýždě – podlaha byla sice neklouzavá, ale její povrch se díky tomu podobal drsné žraločí kůži. Kellerova váha na ní a jeho příliš rázné pohyby udělaly své. Bolelo to. A to ani nevzpomínala na to, že jak ležela na zádech, přímo do obličeje jí dopadal proud stále puštěné sprchy, kterou Paul v zápalu zapomněl vypnout. Málem celou dobu se pořádně nenadechla.
,,Miláčku,“ zamumlal a políbil ji, volnou dlaní jí jezdě po podbřišku a stehnech.
Vzdala to. Svěsila ruce, nechávaje mu volnou stezku k tomu, aby jazykem opět zabloudil na její hruď.
Vše při starém. Myslela, že včerejšek něco změnil, že mu naznačil, jak to chce ona.
Konečně se narovnal a v ní prudce vyvstala naděje, že by snad mohl zůstat u tohohle. ,,Otoč se,“ zachraplal, aby její vyhlídky opět naplnil temnotou. ,,No tak.“

,,Paule...“ přece jen se pokusila bránit. ,,Nemám náladu...“
,,Ale no tak.“ Zasmál se, v ruce houbu. ,,Umyji ti záda, maličká. Nic víc. Otoč se. Hned.“
Moc dobře věděla, že se s tím nespokojí. ,,Já si je už myla, dosáhnu na ně.“ Učinila krok ke dveřím – vyložil si její půlobrat, jak se to hodilo jemu a rázným pohybem paže si ji obrátil bříškem ke stěně.
Vyjekla a zapotácela se, aby ji svým tělem vzápětí přimáčkl ke zdi.
Na mytí pochopitelně zapomněl v té samé vteřině: jednu ruku položil na dívčino stehno, druhou na levé ňadro, hezky si ji fixuje. ,,Tak je dobře, holčičko.
Připadala si jako v sevření chobotnice. Už by si měla zvyknout... Každopádně ji nijak neudivilo, když jí do ucha zachraplal pokyn, aby roztáhla nohy. Kousla se do rtu. ,,Říkal jsi, že mi jen umyješ záda..."
Zareagoval jen napomenutím. ,,Nožky od sebe."
,,Ale ty jsi slíbil, že-"
Netrpělivě zafrkal a nasadil svou oblíbenou a prověřenou fintu: pravou nohou jí strčil do kotníku – musela se rozkročit, aby neupadla.
,,Výborné, malá. Vidíš, že to jde.“
Se zavřenýma očima čekala, čelo opřené o černé kachličky, na tlak v klíně, místo toho cítila, jak se o ni muž otírá. I pod teplou sprchou jí vyvstala husí kůže. Jeho doteky na stehnech a zaujaté tření o hýždě ji mrazily v zádech. ,,Za chvíli se přece vrátíme, Paule!“
Odpovědi se nedočkala, když tu ji cosi napadlo: naslepo hmátla doprava, až jí prsty spočinuly na kohoutku. Aniž by nad tím uvažovala, rázně jím otočila.

,,Aaaaaaa!“ Paul zavřeskl, jako kdyby do něj bodla kudlou a odskočil.
Obrátila se, aby s uspokojením zaznamenala, že ledová voda měla na jeho roztouženost zničující vliv. ,,Promiň,“ zacvrlikala a, sama roztřesená nejen zimou, vyklouzla z kouta, aby sáhla po ručníku, ,,klouzalo mi to, chtěla jsem se něčeho chytit.
Cosi zamumlal a podmračeně ji následoval.
,,Pojď na tu pizzu,“ usmála se usmířeně. ,,Jestli jsi ji objednal tady dole, tak zazvoní tak za deset minut, dělají ji rychle. Ať pak můžeme jít na ten výlet.“

Kupodivu ji následoval bez námitek: plány jim však narušila paní Kellerová.


Arrow


*****

Nesouhlasným pohledem přejel po posprejované zdi: byl si jistý, že když tu byl minule, stěna byla ještě jen špinavě okrově nažloutlá. Na další uvažování již nebyl čas: cvakl první a vzápětí i druhý a třetí zámek, který Keller svou ženu v nepříliš klidné čtvrti takřka donutil nainstalovat.
I ve chvíli, kdy se dveře pootevřely, zůstal mezi manželi napnutý bezpečnostní řetízek.
,,Jsi to ty,“ usmála se Eva a kus kovu vyháknula. ,,Ráda tě vidím, Paule.“
,,Ahoj.“ Musel se lehce sklonit, když ženu políbil na rty. ,,Mám jít dál?“
,,Jistě, jistě.“ Zavřela za ním a zase zamknula, což Kellera poněkud znepokojilo: rozhodl se, že se na to určitě ještě pozeptá. ,,Dáš si kávu?“
Sundal si lehké botasky a postoupil za ní do upraveného bytu, na sobě tmavé kalhoty od obleku a volnou bílou košili s rozhalenkou. ,,Rád, dě