AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Líbí se Vám moje povídka?
1
100%
 100%  [ 4 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 4

2. Měsíční sny
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Very Happy dokončeno Very Happy

Měsíční sny

Byl nádherný květnový den, všechno kvetlo, ptáci zpívali a všude vládla pohoda a klid v duši. Nebylo tomu tak, ale všude, V Kolíně nad Rýnem nebylo něco v pořádku.
Stará pískovna, byl pro veřejnost uzavřena, přesto tam byli čtyři lidé. Byl to Semir Gerkhan, Tom Kranich a Sára Moonová jako zástupci policie, ale byl tam ještě někdo, někdo kdo neměl s policií nic společného. Jmenoval se Ludvík Moon, byl to zločinec, vrah, ale hlavně to byl bratr Sáry Moonové, která dala slib, že všechny Moony dostane za mříže, a to také dělala. Ludvík jim stále unikal, jakoby se v hroudách písku pohyboval lépe něž oni, Semir, Tom a Sára se každým krokem bořili do písku, zatím co Ludvík skákal jako kamzík. „Podivné, vyrůstal v Polsku, tam saharské pouště nemají.“ Řekla si pro sebe Sára a snažila se ho dohnat. Byla velmi znepokojena, že se k němu nemůže přiblížit, a ještě více jí znepokojovalo, že jí Semir předběhl, vždyť ona byla nejrychlejší běžec, ale ať dělala co mohla Semir se jim najednou ztratil z dohledu. Tom byl v těsném závěsu za Sárou. Náhle uslyšeli výstřel z pistole. Oba na sebe pohlédli a pelášili vpřed. Přeběhli písečnou dunu a spatřili Semira, ležel na písku a nehýbal se. Sára k němu rychle doběhla a změřila mu tep. „Nic.“ Vykřikla zděšeně na Toma. „Ne, to nemůže být přece pravda.“ Křikl Tom a vrazil do Sáry ve znamení, že si to zkontroluje sám, ale i on nenahmatal žádný puls. Semir Gerkhan byl mrtev, tento malý velký muž před nimi ležel a jeho duše se nejspíš odebírala směrem k nebi. Tom se snažil vzpomínat na to dobré co spolu prožili, ale místo vzpomínek se dostávala bolest a zlost, zlost tak velká, že se chtěl hned rozeběhnout za Ludvík a pomstít mrtvého přítele. „Ten hajzl, ten parchant.“ Vzlykla Sára, která stála nad Tomem, a rozeběhla se směrem, kam nejspíš Ludvík utíkal. „Sáro, ne to nemůžeš.“ Křikl na ní Tom, protože věděl, že policisté si o pomstě můžou nechat jen zdát, vězení je pro ně jediná pomsta. Sára zaběhla za další dunu, a Tom se hnal za ní. Stále jí, ale neviděl, musela tentokrát běžet velmi rychle, asi pomsta jí dala sílu, musel jí zastavit. Náhle uslyšel další výstřel a dívčí výkřik. Zhrozil se, a vyrazil co nejrychleji dál. Vyběhl na kopaček z písku a hledal Sára, pohlédl dolu a spatřil jí stejně ležet jako Semira, tedy byly určitě mrtvá. Tom byl v koncích, dva jeho parťáci zahynuli rukou toho bastarda. Ztrácel nervy a začal křičet. „Tak kde jsi, vylez ty kryso prašivá.“ Ale nic se nedělo, Tom občas změnil slova, ale účel to mělo stejný, ale po Ludvíkovi, jako by se slehla zem. „Tak vylez ty srabe, bojíš se snad.“ Křikl zas Tom. „Tebe ani v nejmenším.“ Ozvalo se za Tomem, ten se otočil, ale už se nestačil vyhnout Ludvíkovi, který po něm skočil, oba dva se kutáleli po písku dolů. Trvalo to jenom pár sekund, než se konečně zastavili a odtrhli se od sebe. Tom se snažil, aby se s ním zem přestala točit, když konečně mohl už vstát všiml si, že nemá pistoli, díval se kolem sebe, ale nikde nebyla. Náhle ucítil jak mu někdo přiložil pistoli k hlavě. „Hledáš tohle?“ Zeptal se ho Ludvík a nechal ho, aby se na něj otočil, potom do něj kopnul, aby se svalil na zem a byl od něho v dostatečné vzdálenosti, aby mu Tom nemohl podkopnout nohy. „Konečně se zase setkáváme, co Tome, stýskalo se ti po mě.“ Řekl a ďábelsky se usmál. „Ani v nejmenším.“ Odpověděl mu Tom. „To je škoda, já se tě nemohl dočkat, na tohle jsem čekal celej život, a je to najednou tady, takže to nebudu protahovat, bude to rychlí slibuji.“ Řekl a zase se mu na tváři objevil usměv. „Bylo to jenom mezi námi, oni za nic nemohli.“ Řekl rychle Tom, protože se ho snažil rozptýlit, a čekal na posily, které tu už dávno měli být. „To máš pravdu, ale stalo se, ber to tak, že by jsme je postupem času stejně zabili, a já jsem vlastně vyřídil dvě mouchy jednou ranou, tedy vlastně tři.“ Řekl Ludvík, podíval se na Toma chladným pohledem, natáhl kohoutek na pistoli a zamířil na Toma. Tom se modlil, aby sem rychle vpadli posily a skončili by to. „Pozdravuj v pekle.“ Řekl ještě Ludvík a zmáčkl spoušť.…Rána se rozlehla po celém pískovišti. Ludvík položil Tomovu zbraň na zem, podíval se na Tom a opovrhujícím pohledem, a zamířil pryč. Tomovo tělo tam leželo, jako předtím Sáry a Semirovo…


***

Tom hrůzou otevřel oči, vykřikl a vylítl z postele, bohužel vylítl z ní tak rychle, že se ihned svalil na koberec, který měl pod postelí. Snažil se uklidnit, ale nějak se mu to nevedlo, před očima měl obraz Ludvíka jak vytahuje pistoli a střílí po něm, a potom jak spokojeně odchází. „Už je to zase tady.“ Říkal si pro sebe. „Další hrůzostrašná noc.“ Měl pocit, že od té doby co se Sára přidala na jejich stranu stíhal ho jeden malér za druhým. Před měsícem mu někdo propíchal gumy u auta o týden později měl vymlácené okno, potom se jim nepovedlo zajistit dodávku drog a už týden ho stíhali zlé noční můry. Pokaždé to bylo to samé. Pískovna, přátelé umírají a Ludvík. Každou noc se probouzel s děsech a v očích. Každou noc Ludvík zmáčkl kohoutek, každou noc Tom umíral…
Tom se pomalu zvedl ze země a podval se na budík. Hodiny na něm ukazovali pět hodin. Věděl, že by už neusnul, a kdyby přece jenom, zdál by se mu zase ten stejný sen. Nehodlal to riskovat a šel se připravit do práce. „Alespoň nepřijdu pozdě.“ Ušklíbl se a odešel do koupelny.

Bylo sedm hodin ráno a Tom už hodinu seděl za svým služebním stolem na policejní stanici a upíjel ze svého hrnku kafe. Věděl, že kdyby jenom tak civěl do zdi pořád by před sebou uviděl svojí noční můru, a tak raději psal hlášení. Po chvíli uslyšel kroky a hlasy, podíval se z okna, kterým bylo vidět do kanceláře a spatřil Semira s Andreou jak kráčí jeho směrem. Andrea se zastavila u svého stolu a Semir zamířil do své kanceláře. Otevřel dveře, vešel dovnitř, sundal si bundu a položil jí na opěradlo židle, a poté se na židli posadil a pohlédl před sebe. Když spatřil Toma jak vypisuje hlášení trhl sebou, ne že by vypisoval ty hlášení, ale že tam vůbec byl. „Nějak si nemůžu zvyknout, že jsi tady přede mnou.“ Řekl. Tom se na něj podíval a zazubil se. „Co se stalo? Přestěhoval jsi se blíž stanici, nebo přespáváš tady?“ Zeptal se Semir zvědavě. „Ani jedno, ani druhé, prostě jsem začal chodit včas.“ „Tak je to správně, pokračuj tak a získáš diplom za nejpřesnějšího policistu roku.“ Tom se zasmál a začal se Semirem pošťuchovat.

Postupem času se stanice začala zaplňovat kolegy a kolegyněmi z práce. Poslední přišla šéfová se Sárou. Přicházeli z Kolínské policejní univerzity. Anna věděla, že Sáře zfalšovali papíry, a tak dokončila studium dříve, přesto, že měla titul komisařka Anna trvala na tom, aby zde vystudovala individuálně alespoň rok. Sára neprotestovala byla ráda, že se o ni konečně někdo stará. Obě dvě zamířily do svých kanceláří. „Ahoj, co je nového.“ Řekla Sára když vstoupila do kanceláře. „Ahoj, nic neobvyklého, na dálnici je celkem klidno.“ Odpověděl jí Semir. „Co to sebou táhneš?“ Zeptal se Tom a ukázal na její baťoh pod jehož tíhou se prohýbala. Sára usedla na židli a vytáhla obsah baťohu na stůl. „To jsou lejstra co se musím našrotit, aby mě vzali do čtvrťáku a mohla odmaturovat.“ „Já myslel, že už průkaz máš.“ „Jo to mám, ale je tu malej problém, za prvý ten průkaz je z Ameriky a za druhý mám na něm falešné informace, takže bych ráda měla pravý průkaz.“ „Tak to máš co dělat.“ Řekl Semir a pohlédl na hromadu učiva. „Většinu toho umím, takže by to tak strašný být nemělo, akorát si musím udělat řidičák a naučit se plavat, takže kdo mi půjčí auto?“ Zeptala se a podívala se na oba muže. Semir a Tom se na nejdřív podívali na sebe a potom na Sáru a když zjistili, že klíče od jejich aut leží na stole vrhli se po nich, Sára se také vrhla po klíčích. Semir vítězoslavně ukázal svoje klíče, které se mu už houpali na prstu a podíval se na Toma, zda i on zachránil svoje klíče. Tom si Sáru změřil pohledem a ukázal svoje klíče. Semir se zasmál. Tom myslel, ze to patřilo Sáře, ale potom se na svoje klíče pořádně podíval, jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jsou to klíče od bytu. Sára se zazubila a ukázala klíče od mercedesu. „Tak co?“ Zeptala se ho. Tom věděl, že prohrál. „Teď hned?“ „Čím dřív, tím líp.“ Řekla a zvedla se ze židle. Tom se také zvednul a šel za Sárou, která mířila před stanici, když šel kolem Semira, který neskrýval nadšení řekl mu. „Moc se nesměj, ty jí budeš učit plavat.“

Když Tom vyšel ze dveří stanice, viděl už Sáru jak se uvelebuje na jeho místě, tedy na místě řidiče. Povzdechl se a zamířil do auta. Sára mezitím začala zkoumat k čemu jsou všechny ty páčky. „Stěrače stírají, světla svítí a mlhovka chybí.“ Sdělila hned Tomovi, když si sedl vedle ní. „Víš vůbec co je to mlhovka?“ Sára se zamyslela a poté dodala. „Asi něco proti mlze.“ „No, začneme tím jednodušším.“ Řekl Tom čímž si vysloužil Sářin vražedný pohled. „Nemusím ti doufám říkat co je to volant?“ „To je ta velká kulatá věc přede mnou?“ „…u nohou máš tři pedály spojku, brzdu a plyn…tady je řadící páka, ruční brzda…takže se pomalu…“ Tom nestačil ani dopovědět větu, když uslyšel zvuk chrčícího motoru, a za chvíli se auro rozjelo. „Moment, já myslel, že neumíš řídit?“ „To jsem nikdy neřekla.“ Řekla Sára a zamířila na dálnici. „Víš, že je to trestný?!“ Zeptal se jí Tom. „Jo,ale já mám přece policejní doprovod.“ Odpověděla mu Sára a hnala se dál po dálnici. „Tom už raději nic neříkal, ještě jí stačil sdělit, aby na nejbližším výjezdu z dálnice odbočila a vrátila se zpátky na dálnici. Cesta pokračovala celkem v klidu. Sára nikoho neohrožovala, ani nezdržovala provoz. Takže se stalo, že se po dlouhém koukání z okna Tomovi zavřeli oči a on usnul. Po dlouhé době se mu nic nezdálo, což bylo pro něj štěstí, něco ho, ale ze spánku přece jenom probudilo. Náhle ucítil ránu, po které se otřáslo celé auto a uslyšel Sářin výkřik. Otevřel oči a vykřikl. „Co se stalo?!“ „Ten hajzl do mě narazil.“ Odpověděla mu Sára a snažila se mu ujet. Tom se podíval do zpětného zrcátka a spatřil modrého Golfa bez značek, který ještě měl kouřová skla, takže Tom ani nevěděl kdo by měl na něj počíháno. Auto se k nim, ale nebezpečně přibližovalo. Tom zapnul majáček a poručil Sáře ať mu ujede. Sára sešlápla plyn a hnala se pryč. Byla naprosto klidná a nepropadala panice. Přesto je za chvíli zase auto dohnalo a následoval další náraz, tentokrát ještě silnější. „Snaží se nás vytlačit z dálnice, musíme informovat centrálu.“ Řekl Tom a šáhl po vysílačce. „Kobra 11 volá centrálu.“ Dlouho se nikdo neozýval. „Centrála Kobře 11, co se děje?“ „Jsme na A4, 20 kilometrů před Cáchami a naráží do nás modrý Golf s kouřovými okny a bez značek.“ „Vydržte, posíláme k Vám posily.“ „Ale pospěšte si…“ Tom už větu nedokončil, jelikož do nic opět narazil Golf, tentokrát byl náraz tak silný, že je vytlačil ze silnice. Tomův mercedes narazil do svodidel a otočil se na střechu, ostatní auta co jela za mercedesem začala zmatkovat a narážet do sebe, auta létala vzduchem, bourala do sebe, vybuchovala, všude bych chaos. Modrý Golf pokračoval dál po dálnici a řidič co ho řídil si mnul radostí ruce.

Semir se zvedl ze svojí kancelářské židle a vyrazil si udělat kafe. Bylo to 10 minut co Sára s Tomem odjeli. Semir se musel usmát, při představě, že Tom bude Sáře dávat lekce jak se má držet volant, ale hned se zarazil, když jsi vzpomněl na slova která mu řekl Tom předtím, než odešel. „…Ty jí budeš učit plavat.“ Stačilo mu, že jí lovil z jezera. Vracel se do své kanceláře, když uslyšel vysílačku. „Kobra 11 volá centrálu.“ „Copak už potřebují odvoz?“ ušklíbl se a chtěl vysílačku vzít, předběhl ho, ale mladý policista. „Centrála Kobře 11, co se děje?“ řekl policista. Semir stál hned za ním chtěl také vědět co se děje. Vysílání bylo rušeno přesto policisté slyšeli co jim Tom říkal. „Jsme na A4, 20 kilometrů před Cáchami a naráží do nás modrý Golf s kouřovými okny a bez značek.“ Semir se zhrozil, položil policistovi ruku na rameno a řekl. „Jedu tam.“ „Vydržte, posíláme k Vám posily.“ Řekl policista a Tom mu hned odpověděl „Ale pospěšte si…“ vysílačka se odmlčela. „Centrála Kobře 11.“ Opakoval policista stále do vysílačky, ale nikdo se mu neozýval. Policista se podíval na Semira, který byl na odchodu. „Vypadlo to.“ Řekl jenom. Načež Semir okamžitě vyběhl před stanici nasedl do BMW a vyrazil na dálnici. Po pár minutách šáhl po vysílačce. „Kobra 11 centrále, už se Vám ozvali?“ „Centrála Kobře 11, ne nemáme s nimi žádné spojení, ale máme nahlášenou velkou dopravní nehodu přesně v tom místě kde se nám hlásili naposledy.“ Semir odložil vysílačku a sešlápl plyn, aby se k místu dostal co nejdřív. Po deseti minutách se zastavil, jelikož dálnice byla zablokovaná, všude stáli auta a čekala, až bude možnost projet. Semir,ale nechtěl čekat, najel na krajnici dálnici a snažil se dostat co nejblíže k místu nehody. Přesto po dvou kilometrech už nemohl dál pokračovat, vystoupil tedy z auta a pokračoval pěšky, místo kde se stala nehoda bylo asi 200 metrů před ním. Jakmile se dostal k místu, nemohl uvěřit vlastním očím, jak je tady najde, bylo tam auto na autu, všude kolem chodili lidé, buď někoho hledali, nebo se dostávali k záchrankám. Semir, ale pokračoval v cestě dál, a potom ho zahlédl, Tomovo policejní auto leželo na střeše u krajnice silnice, Semir se k němu rozeběhl. Našel ho opuštěné. Rozhlédl se kolem sebe, zda Toma nebo Sáru neuvidí, ale nic, vyrazil tedy dál, ale nikde nikdo, jako by se do země propadli. Poslední možností byla sanitka, a tak k ní vyrazil doufaje, že tam je objeví. Dveře sanitky byli otevřené, a vevnitř sedělo nebo leželo asi tak pět lidí, čekající, až se záchranka rozjede k nemocnici, ani jeden z nich nebyl ani Tom ani Sára. Lékař chtěl zavřít dveře záchranky, když ho Semir oslovil. „Prosím Vás, hledám muže a dívku, oba dva jsou od policie…“ Semir je ani nemusel popisovat, lékař hned ukázal na černé auto, které stálo u levé krajnice. Semir poděkoval a rozeběhl se tím směrem, zarazil se ve chvíli, kdy na autě uviděl nápis “Pohřební služba“ „Ne, to nemůže být pravda.“ Vykřikl a pomalým krokem šel k autu. Na zemi bylo deset rakví, které pracovníci pohřební služby nakládali na auta. „Hledám muže a dívku do policie.“ Spustil na jednoho pracovníka, který k němu byl nejblíže. „Moment.“ Odpověděl mu muž a zavolal na druhého muže. „Hansi, kde jsou ti dva policisté.“ Hans chvíli přemýšlel, čím Semira ještě více znervózňoval. Po chvíli se Hans rozhlédl a potom odpověděl. „Támhle jdou.“ Semir se otočil směrem kam Hans odpověděl a opravdu uviděl Toma a Sáru, jak jdou směrem k Tomovu autu. „Dík.“ Řekl Semir a rozeběhl se k nim.

„Tohle mi nedělejte.“ Řekl když k nim doběhl. Tom i Sára se na něj podívali. „A co?“ Zeptala se hned Sára. „Už čtvrt hodiny tady lítám a taky by to mohlo se mnou seknout, když mě od sanitky pošlou k pohřebáku.“ Odpověděl jí Semir. „Tak už se uklidni, my jsme v pořádku.“ Řekl mu Tom. „To vidím, a co se vlastně stalo?“ Zeptal se Semir. „ Z ničeho nic, do nás to auto začalo narážet, pak mě vytlačilo na svodidla a skončili jsme na střeše, když jsme vylezli tak jsme pomáhali druhým a zavolat na stanici jsme nemohli, vysílačka je rozbitá a mobily jsme si nechali na služebně.“ Řekla Sára. „A víte kdo to byl?“ Zeptal se zase Semir. „Ne, neměl poznávací značky a měl kouřová skla, takže nic.“ Dopověděl mu Tom. „Mám prostě smolný den.“ „Jo, ale ne den, ale alespoň měsíce.“ Řekl mu Semir. „A co když to nebyla náhoda?“ Řekla náhle Sára. Oba muži se na ni otočili. „Jak to jako myslíš?“ Zeptal se Semir. „Co když někdo schválně Toma terorizuje, pokud vím, tohle mají ve zvyku Moonové.“ „Nemaluj čerta na zeď, už dva měsíce, jsme o žádném Moonovi neslyšeli.“ Vyčetl jí Semir. „Ale víme, že jsou tady, cítím, že jsou blízko, blíž než si můžeme myslet, tady už nejde jenom o mě tady jde o celé dálniční oddělení, všichni jste přijali nabídku mě chránit, takže musíme být na pozoru.“ Odpověděla mu rázně Sára. „Maličkostmi to začíná, ale končí to jenom smrtí.“ Dopověděla ještě Sára a podívala se na oba muže, kteří nic neříkali. Po chvíli řekl Semir. „Měli bychom se vrátit na stanici, tady už nic nezmůžeme.“ Tom a Sára se zvedli a šli za Semirem, který už směřoval ke svému BMW. Náhle se Tom otočil a podíval se za sebe, měl divný pocit, jako by se ne něj někdo díval. „Co je?“ Zeptala se Sára, který šla za ním. „Nic, jenom se mi něco zdálo.“ Řekl a šel dál. Sára se také ohlédla, ale potom se vydala k Semirovi autu.
Asi deset metrů od Tomova auta stál muž v modrých džinových kalhotách a tmavém tričku na hlavě měl kšiltovku a na očích sluneční brýle, díval se na odcházející tři policisty, když nasedli do auta a odjeli, sprostě zaklel a kopl do auta u kterého stál. Přešel k Tomovu autu, rozhlédl se jestli ho nikdo nevidí a potom vytáhl z kalhot nuž a začal vyrývat na auto vzkaz. Nakonec si své dílo prohlédl, přešel na druhou silnice, kde nasedl do svého auta a odjel pryč. Vzkaz na autě zněl. “Už ti nezbývá moc času ToKro!“

Semir, Tom a Sára vešli na policejní stanici, kde se obvykle jako každý den pracovalo, aby na dálnici byl klid, pořádek atd. všichni tři zamířili do svojí kanceláře, když najednou jim cestu zkřížila Anna. Nevypadala zrovna moc nadšeně, byla rudá v obličeji a držela se, aby nevybouchla vzteky. Sára se tetu nervózně usmála, ale to zřejmě nepomohlo. „Já to vysvětlím.“ Řekla raději. Anna se na ní podívala a řekla. „Čekám.“ Sára si skousla spodní ret a beznadějně pokrčila rameny. „Když von do mě najížděl schválně.“ Vypadlo z ní nakonec. Anna si dala ruce v bok a připomínala parní lokomotivu. „Šéfová, je to pravda.“ Snažil se Sáru zachránit Tom. „Předpokládám, že jste byl spolujezdec.“ „Ano, to byl.“ „A ona má snad řidičský průkaz, že může řídit auto a jet s ním rovnou na dálnici?!“ „Šéfová, ale měla byste jí vidět, jak jí to šlo.“ Začal zase Tom, ale hned zmlkl po šéfové pohledu. „Šéfová, vím, že jste naštvaná.“ Řekl opatrně Semir, jehož se tento rozhovor netýkal. „Ale důležité na tom je, že se je někdo pokusil zabít.“ Až po této větě, bylo na Anně vidět, že začíná “chladnout“ „Máte pravdu Gerkhane.“ Řekla po chvíli. „Zjistěte kdo by to mohl být.“ Semir a Tom proklouzli kolem šéfové do své kanceláře, Sára chtěla také odejít, ale Anna jí ještě na chvíli zastavila. „A ty! Ještě jeden průser a pošlu tě domů v dárkové krabici.“ Řekla a zmizela ve svojí kanceláři. Sára tam ještě chvíli stála jako opařená. „V dárkové krabici? Hrozná představa.“ Řekla si v duchu a zapadla do kanceláře. Andrea, která rozhovor tajně poslouchala měla co dělat, aby nevybouchla smíchy.

Sára za sebou zavřela dveře a podívala se na oba muže. „Kdo jí to řek?!“ Zeptala se hned. „Já jsem z toho venku, já jsem byl v autě.“ Řekl Tom a spolu se Sárou se podívali na Semira. „Já, jsem Vás taky nepráskl.“ Řekl na svoji obhajobu Semir. „Po volání z vysílačky, jsme hned vyrazil za vámi.“ „Tak fajn, obrátíme list, teď nás čeká důležitější věc.“ Semir s Tomem pokývali hlavou. „Kde začneme?“ Zeptal se Tom. „Kdekoliv chceš, bohužel nemáme žádné důkazy, že ty útoky má na svědomí někdo z Moonů.“ Řekla podrážděně Sára, která byla naštvaná, že nemůže někoho ze svojí rodiny nechat hned zavřít. „Začneme tím, že najdeme někoho, kdo by mohl mít na vás dva spadeno.“ Navrhl Semir a podíval se na Toma a Sáru. „Tak u mě to bude velmi jednoduché.“ Řekla Sára. „Tak začneme tebou.“ Řekla a pohlédla na Toma. „Co já?“ řekl nevěřícně Tom. „Už jsem ti to říkala přece na dálnici, takže začneme.“ Sára si prokřupla prsty na rukou a začala. „Co můj otec Jeans.“ „Ne, vždyť je přece ve vězení.“ „To sice je, ale svoje věci může řešit i za mřížemi.“ „No, Rolfa přeskočíme, co Oleg.“ „Už jsem se s ním sice setkal, ale ten to být nemůže.“ „Máš pravdu, svého bratra znám, ten to nebude…Ludvík.“ Tomovi při vyslovení toho jména přejel mráz po zádech, ale nedal to na sobě znát.“ „Ne!“ řekl nekompromisně. Sára se na něj podívala, ale Tom se jí snažil přesvědčit, že to Ludvík není, nevěřila mu, ale pokračovala dál. „…Christiana, Mathias…“ Tom na zbylá jména také odpověděl ne. „Pak už zbývám jenom já.“ Řekla Sára. „Musí to tedy být někdo jiný.“ Řekl Semir. „To asi ano.“ Řekla Sára a pohlédla na Toma, stále si myslela, že jí něco tají, něco moc důležitého. „Potřebuji na vzduch.“ Řekl Tom, vzal si bundu a odešel z kanceláře. Semir se Sárou se na sebe podívali. „Půjdu za ním.“ Řekl Semir, také si vzal bundu a vydal se za Tomem. Sára zůstala sama v kanceláři. Teď už více méně přesvědčená, že Tom před nimi něco skrývá, musí přijít na to co to je.

Tom stál venku před stanicí hned u dveřích a pozoroval okolí, Semir si k němu stoupl. „Dneska, toho na mě bylo až moc.“ Začal Tom. „Je toho na tebe dost už pár týdnů.“ Řekl Semir a Tom mu musel dát za pravdu. Tom by se rád Semirovi svěřil se svými hrůzostrašnými sny, už byl připraven mu o nich říct, když najednou.
„Promiňte.“ Ozvala se načež se oba muži otočili. „Hledám pana Kranicha.“ Řekl mladý silnější muž se žlutou bundou a stejně žlutou kšiltovkou, kterou nosí kurýři. „To jsem já.“ Řekl Tom. „Mám pro Vás balíček.“ Tom chvíli pátral v paměti, kdo by mu co posílal. „No jasně to jsou ty Sářiny knížky, objednala si je na moje jméno, proč asi?“ Vzpomněl si Tom. „Tady mi to prosím podepište.“ Řekl a podal Tomovi papír s tužkou, ten ho podepsal a vrátil mu ho. „Chcete to někam odnést, to je totiž ještě moje práce.“ „Kdybyste byl tak laskavý, řekněte sekretářce, že je to pro Sáru.“ Muž vyndal krabici z auta a vešel na stanici. „Co si na tebe Sára objednává?“ Zeptal se hned Semir. „Co já vím, o tohle se nezajímám.“ Řekl Tom a opět se zahleděl do daleka, rozmyslel si někomu se svěřovat.

„Sára.“ Ozvalo se ze dveří, načež se Sára otočila. „Ano, to jsem já.“ Odpověděla mu. „Dobrej, venku mi to podepsal pan Kranich a říkal, že je to pro vás, tak kam vám to mám dát?“ řekl kurýr a vešel do kanceláře. Sára se na něj podívala a potom ukázala na stůl. Muž krabici položil na stůl, rozloučil se a odešel. Sára se zvedla ze židle a zamířila ke krabici. „Konečně.“ Řekla si, vytáhla lovecký nůž od matky z Ameriky, na kterém bylo vyryto její jméno a začala se do krabice dobývat. Po několika minutách se jí to konečně povedlo. Otevřela krabici, a překvapivě v ní našla taky krabici, ale na krabici ještě ležel kus papíru. Sára ho vytáhla a položila na stůl. Poté vyndala druhou krabici a otevřela jí, vevnitř nebyli knížky, ale…zvíře. Sára se lekla a krabici postavila rychle na stůl a odstoupila pár kroků od stolu. Z krabice se začalo něco soukat ven. Nejdřív černá hlava s bílou lysinou, potom celé černobílé tělo a nakonec tlustý, huňatý, černobílý ocas, na první pohled to bylo docela roztomilé zvířátko, ale když Sára zjistila, co je to za zvíře, přestalo jí být víceméně příjemné. Skunk. Sára stále stála na místě neschopná se pohnout, nechtěla zvíře vyprovokovat, aby použilo svoji ochrannou “vůni“. I když Sára nic neudělala, zvíře se přece jenom cítilo v nebezpečí, a tak se postavilo na přední packy a zvedlo se do vzduchu, vystrčilo ocas a… Sára rychlostí světla vyletěla z kanceláře. Zavřela za sebou dveře a zpozorovala, že unikla právě v pravý čas, skunk už vypustil svoji “vůni“ do kanceláře.

„Co je?“ Zeptala se Andrea, která si nemohl všimnout, jak rychle se Sára z kanceláře vytratila. „A co tady tak smrdí.“ „Ani to nechtěl vědět.“ Řekla a ukázala na okno kanceláře. Andrea se zvedla od počítače a podívala se do kanceláře. „Panebože.“ Řekla když uviděla skunka, jak se triumfálně prochází po stole a zkoumá okolí. „Já myslela, že ti přinesl knížky.“ „Já taky.“ „Co teď uděláme.“ „Nejspíš by to chtělo zavolat do zoo.“ Navrhla Sára, Andrea přikývla a na telefonu vytočila číslo do zoo. Mezitím se do kanceláře znovu vrátil Tom se Semirem. „Tak co knížky?“ Zeptal se hned Semir. Sára se usmála a řekla. „Budu je muset reklamovat.“ „Pročpak není to tvoje gusto?“ Zeptal se zase Tom „To opravdu není.“ Odpověděla mu Sára a ukázala do kanceláře. Semir a Tom se zvědavě podívali do svojí kanceláře, načež oba zůstali jako opaření. „Teda takovou literaturu jsem ještě neviděl.“ Řekl uznale Semir a musel se zasmát. „Co je na tom k smíchu, málem jsem okusila novou voňavku, která nejspíš nebyla určená mě.“ Řekla Sára a podívala se na Toma. „Co, já?“ Zeptal se nevěřícně Tom. „A jsem snad já poslední měsíc terčem útoků?“ Zeptala se ironicky Sára, načež Tom uznal, že má pravdu. „Ale tohle, není útok, ale kanadský žertík.“ Řekl Semir. „Taky by ten skunk mohl být chodící bomba.“ Napadlo Sára, načež se na ní Tom, Sára i Andrea hned podívali. „No, co neměla jsem čas poslouchat jestli tiká.“ „Budeme se raději modlit, aby to bylo jenom smradlavé zvířátko.“ Řekla Andrea. „Tome, Semire, Sáro, už jste…co to tady tak páchne?“ ozvala se jim za zády Anna. Všichni čtyři se na šéfovou podívali a potom ukázali na kancelář. Anna přešla ke kanceláři a pohlédla dovnitř. „Kde se tam vzalo to zvíře?!“ Zeptala se přísně a podívala se na Sáru. „Já za to nemůžu.“ Začala se bránit. „Vážně, šéfová přinesl to kurýr, pro Toma, a Sára to otevřela, protože si myslela, že to jsou její knížky.“ Řekl hned Semir, aby zabránil Annině výbuchu vzteku. „Andreo, volala jste do zoo?“ Zeptala se šéfová „Ano, už jsou na cestě.“ Odpověděla jí Andrea. „ Kdyby alespoň existovali deodorantéři tak byste je mohla zavolat, teď budete muset počkat, až ten smrad vyprchá, a teď ke mně do kanceláře.“ Zavelela šéfová a trojice policistů napochodovala do její kanceláře.

„Tak, našli jste něco?“ Zeptala se Anna, když se všichni posadili. „Ne.“ Odpověděla jí Sára. „Stále hledáme.“ Řekl hned Semir. „Tak hledejte, a co má ještě jednou znamenat to zvíře!“ „My jsme v tom fakt nevině, šéfová, přišlo to poštou.“ Řekl Tom. „Tak tedy do práce, byla bych nerada, kdyby se opět opakovala ta stejná situace jako před několika měsíci.“ Řekla Anna, a podívala se na svoje podřízené, všichni jí daly za pravdu, podepsalo se to na všech, ať už to byly hodiny nervů a strach o kolegu, nebo strach o svůj vlastní život, nebo životní rozhodnutí.
„Andreo, zkus vypátrat, kdo poslal ten balíček.“ Řekl hned Semir své ženě, když vyšli od Anny z kanceláře. „Už jsem se na to podívala, žádná zpáteční adresa, na poště kde odkud byl balíček poslán zrovna dnes nefungují kamery a nikdo si na toho dotyčného člověka nemůže vzpomenout.“ Řekla Andrea. „Takže, zase nic.“ Řekl Tom. „A co to zvíře?“ Zeptala se Sára. „Za chvíli by tu měli být.“ Odpověděla jí Andrea a podívala se ke dveřím, ze kterých právě vyšla starší hubená žena. Měla rudé dlouhé vlasy, které jí vlály kolem obličeje. Na sobě měla džínové kalhoty černé tenisky a červené tričko s nápisem ZOO za ní šel její mladší asistent s holohlavou hlavou, na sobě měl modrou kombinézu a v ruce nesl plastovou klec pro zvířata. „Dobrý den,Kamila Hochová, mluvili jsme spolu po telefonu, tak kde máte to zvířátko.“ Řekla jakmile přistoupila k Andreině stolu. Všichni čtyři ukázali naráz na kancelář. Kamila s asistentem přešli ke dveřím kanceláře a podívali se dovnitř. „Páni, komu to bylo určeno?“ Zeptala se a podívala se na všechny čtyři. „Mne.“ Odpověděl Tom. „Vás, asi někdo nemá rád, bylo pochopitelné, že jakmile se skunk dostane z krabice ven vypustí svoje ochranné pachy.“ Řekla Tomovi, který jenom pokrčil rameny. „Nevíte kde by se dal takový skunk sehnat?“ Zeptala se hned Sára. „Vím, proč chcete se pomstít?“ Zeptala se s úsměvem Kamila. „To, ne pro mě samotnou je nelidské nechat zvíře zavřené v krabici.“ „Máte pravdu, je to hrozné.“ Řekla Kamila a nechala svého asistenta, aby šel skunka chytit. „Skunkové se dají sehnat všude, jako domácí mazlíčci s odstraněnými žlázami u ocasu, kterými vypouštějí zápach, ale kdybyste chtěla se žlázami, tak v Kolíně je jenom jedna farma, kde se dají sehnat.“ „Můžete nám říct, kde to je?“ Zeptal se dychtivě Semir, konečně nějaká stopa. Kamila chvíli přemýšlela. „Je to Bonn Strasse 57, je to jediná farma v okolí.“ Řekla.
Dveře kanceláře se otevřely a ven vyšel Kamilin asistent se skunkem v kleci. „Výborně, chudák, bude asi dehydrovaná a vyděšený, necháme si ho v zoo, pokud nebude nic namítat, přeci jenom to byl dárek pro Vás.“ Řekla a podívala se na Toma. „Jenom si ho vezměte.“ Řekl rychle Tom, nerad by doma měl toto smradlavé zvíře. „A jak se zbavíme toho zápachu?“ Zeptala se Andrea. „Hodně větrejte, brzo to samo vyprchá, teď bych vám tam doporučovala chodit co možná nejmíň.“ Odpověděla jí Kamila, rozloučila se a odešla s asistentem a skunkem pryč.

„Zajedeme se podívat na tu farmu.“ Navrhl Semir. „Snad tam něco konečně zjistíme.“ Řekla Sára a vydala se s muži k autu.
„Vezmeme si moje.“ Navrhl Semir a sedel si ho svého BMW, Tom si sedl na místo spolujezdce a Sára se posadila dozadu. Za chvíli už Semir mířil do centra města, směrem na farmu.
Kousek od policejní stanice, stál černý volcwagen. O něho se opíral muž v modrých džinových kalhotách a tmavém tričku na očích měl sluneční brýle a prohlížel si okolí. Nejdřív si mnul ruce když přijel kurýr a přinesl krabici, poté uviděl přijíždět lidi ze zoo, viděl je odnášet jeho dáreček pro Toma a jako poslední jak odjíždí stříbrné BMW. „Sakra.“ Zaklel a sundal si brýle. Tohle se mu nepovedlo, sice to byl spíž žertík, než útok, ale bude muset vymyslet něco lepšího, něco většího a něco efektivnější a něco co určitě zabere. Muž, který stál u auta, byl vysoký štíhlý muž se světle černými vlasy a modrými oči, na krku se mu houpal zlatý křížek, signalizující jeho víru. Muž, který tam stál se jmenoval Ludvík Moon, a ze všeho nejvíc nenáviděl Toma Kranicha.

Stříbrné BMW zaparkovalo v ulici Bonn 57, z auta vystoupili tři policisté a začali hledat farmu. Kamila měla pravdu, byla to jediná farma v okolí, takže její hledání jim nedalo tolik práce. V panelákovém sídlišti stála menší farmička, oplocená dřevěným plotem. Když přišli policisté blíž, uviděli výběhy pro zvířata, spíš pro menší zvířata, po jednom výběhu pobíhali králíci, vedle byly zase morčata. Semir otevřel dřevěná vrátka a pomalu vešel dovnitř. Okolo kotců vedla úzká cestička tak pro jednoho. Všichni tři šli po té cestičce k malému domku, který stál uvnitř farmy. Semir zaklepal na dveře. Nic. „Budeme vyrážet dveře?“ Zeptala se Sára. „Nemáme povolení k prohlídce, takže dveře vyrážet nebudeme.“ Odpověděl jí Semir a znovu zaklepal na dveře. „Nezkusíme, se tady porozhlédnout?“ Navrhl Tom. Plán byl přijat a každý se vydal jiným směrem. Semir a Tom procházeli kolem kotců a hledali někoho kdo to tady vede. Sára se ohlédla kde jsou kluci a když zjistila, že si hledí svého, naklonila se do kotce a začala hladit králíky. Chlupáči se k ní seběhli ze všech stran a začaly se mazlit. Sára si nakonec vytáhla jednoho králíka z výběhu. Byl to malý zakrslý černobílí králík, který se k Sáře začal tulit. „Máte dobrý vkus.“ Ozvalo se za ní, Sára se s leknutím otočila. Mezi kotci k ní kráčel starší malý silnější muž. Měl černý knírek a stejně zbarvené vlasy. Na hlavě měl slaměný klobouk, na sobě montérkové kalhoty s kšandami a krátké šedivé triko, zastrčené v kalhotách. „Promiňte, já nechtěla.“ Začala se Sára omlouvat, a králíka vrátila zpět do výběhu. „To je v pořádku, jsem radši, když si zákazník vybere zvířátko sám, a osobně, potom mezi nimi vznikne silné pouto, které je oba provází.“ Řekl muž. „Já jsem, ale kvůli zvířátku nepřišla, i když je pravda, že si už takového králíka přeji od svých pěti let, ale to víte, rodiče.“ „To dobře chápu.“ Řekl muž a usmál se. „Jsem od policie.“ Řekla Sára a vytáhla svůj provizorní průkaz. „Moji kolegové, by tady někde měli být.“ Řekla Sára a rozhlédla se. „Něco jsem provedl?“ Zhrozil se muž. „Ne, to ne.“ Začalo ho Sára uklidňovat. „Prodal jste dnes někomu skunka?“ „Jistě, takové obchody si pamatuji, víte není moc lidí, co by chtělo skunka se žlázami u ocasu.“ „Můžete mi ho popsat?“ Zeptala se Sára. „No klidně, byl to vysoký, hubený muž.“ „Co barva vlasů, nebo očí?“ „To nemůžu sloužit, měl kšiltovku a na očích brýle.“ „A oblečení? „Modré džínové kalhoty a tmavé tričko.“ „A ničeho zvláštního jste si nevšiml?“ „Zvláštního?? Víte už von sám člověk co si kupuje skunka se žlázami je dost divnej.“ „No to máte pravdu.“ Dala mu za pravdu Sára. „A co jméno.“ „Jméno. Moment já si vzpomenu, bylo to tak divný jméno. Jo… pan Lumo.“ „Lumo?“ „Ano, říkal, mi, že není z Německa, taky moc německy neuměl, říkal, že si ho veze domů někam na západ, ale kam, to už si nepamatuji.“ Řekl muž a pokrčil rameny. „Tak vám děkuji, kdyby jste si na něco vzpomněl tak tady je moje vizitka, řekla Sára a podala mu vizitku.“ „Děkuji a teď kdyby jste mě omluvila, musím ještě nakrmit další zvířata.“ „Jo, jo jen jděte, ještě, je to tady velké, ztratili se mi tady dva kolegové.“ „Ne, moc velké to tady není co chcete od malý farmy v centru Kolína, určitě je brzo najdete.“ Řekl jí muž a vydal se pro krmení. Sára se rozhlédla po okolních kotcích. „Kluci kde jste?“ Volala, ale nikdo se jí neozýval. „Ach, jo nakonec je já ještě budu hledat.“ „Semire! Tome!“

Semir a Tom pobíhali kolem výběhů a snažili se najít někoho, komu to tady patří. Zatím bezvýsledně, navíc jim někde zmizela Sára. „Tak a co teď?“ Zeptal se Tom. „Vrátíme se, třeba Sára někoho našla.“ Řekl Semir a společně s Tomem se začali prohrabávat zpátky. „Semire! Tome!“ Ozvalo se. „Copak už se bez nás bojí?“ Řekl Tom s úsměvem na rtech. „Bojí? Spíž nás chce zpražit, kde jsme tak dlouho.“ Řekl Semir a šel za Sářiným hlasem.
Sára byla opřená o zídku a čekala. „No konečně, kde jste byly?“ Sjela je hned. „Co jsem říkal.“ Pošeptal Semir Tomovi. „My jsme pracovali, zatímco ty jsi tady seděla.“ Odpověděl jí Tom. „Pracovaly? Ztratit se v kotcích je práce?“ Podivila se Sára „S tím majitelem jsem už mluvila.“ Řekla a protáhla si ruce. „Co říkal?“ Zeptal se Semir, aby řeč nestála. Sára se odlepila od zídky a zamířila k východu z farmy, oba muži jí následovali.
„Popis nic, moc, vysoký, hubený, asi to nebyl Němec, německy moc neuměl a zvíře prý měl převážet na západ, co je sakra na západě, Norsko, Švédsko?“ Řekla Sára „Jo a taky Česká republika, Polsko...“ ¨Řekl Tom, načež se na něj Sára otočila. „Polsko?“ „Jistě, vy nemáte na škole zeměpis?“ Odpověděl jí Tom. „A co jméno?“ Zeptal se Semir, který se opravdu nechtěl dohadovat, jestli je na západě Polsko, nebo ne. „pan Lumo.“ Řekla Sára. „Cože?“ Zeptal se Semir. „Lumo.“ Zopakovala Sára „Říká vám to něco? I když to budě určitě falešné“ „Ne.“ Odpověděli oba muži současně. Semir popravdě, Tom zalhal, jistě, že mu to něco říkalo, dobře věděl, co to znamená, ale nedal na sobě nic znát.
Zbytek cesty k autu proběhl v diskuzi, co teď udělají. Nehádali se, oni tomu říkali demokratické jednání, takže každý řekl to, co si myslel, jak se tak “domlouvali“ nevšimli si, že je někdo sleduje. Černý Volcwagen stál na parkovišti několik metrů od farmy. Ludvík seděl v autě a pozoroval trojici jak nasedá do auta a odjíždí „Výborně, pomalu a jistě se chytají do pasti, jen dál pátrejte, kdo má na svědomí ty útoky a brzy zjistíte, že jste si kolem krku obmotali laso a bude jenom na mě, kdy s ním trhnu.“ Říkal si pro sebe Ludvík a na tváři se mu objevil ďábelský úsměv, který nevěstil nic dobrého.

„Tak se mi zdá, že jsme se pořád nehnuli z místa.“ Řekl Semir a všichni mu dali za pravdu. „Vážně tě nenapadá, kdo by to mohl být?“ Zeptala se Sára Toma. „Vůbec, nemá ponětí.“ Zalhal opět Tom, on si až moc uvědomoval, kdo stojí za těmi útoky, nemohl to, ale říct, kdyby se jim to řekl, vyšla by na světlo i jeho minulost, o které nerad mluvil, a před kterou tak dlouhou dobu utíkal, a kterou ještě nikomu neřekl. Podvědomě, ale tušil, že brzo bude muset s pravdou ven, a také tušil, že mu Sára už nevěří. „Dneska, toho na mě bylo až dost.“ Řekl Tom a schoval hlavu do dlaní. „Jestli chceš, tak tě hodím domu.“ Navrhl mu Semir. „Jo díky.“ Řekl Tom a v autě zavládlo ticho.
„Řekněte něco šéfové, aby potom zase nezuřila.“ Řekl Tom Semirovi a Sáře, když už stál před svým domem.„Jasně, co bychom pro tebe neudělali.“ Odpověděla mu Sára, která se mezitím přesunula na přední sedadlo vedle Semira. „Odpočiň si.“ Řekl mu Semir. Tom se smutně usmál a vešel do svého domu. Semir chtěl nastartovat a odjed zpět na stanici, ale Sára ho zastavila. „Počkej, musím ti něco říct.“ „Nešlo by to cestou?“ „Ne!“ Řekla tvrdě Sára. „Tak co chceš?“ Zeptal se Semir. „Tom před námi něco tají.“ „A co?“ „To já právě nevím, ale myslím si, že toho útočníka zná.“ „Vážně a proč nám tedy nic neřekl?“ „Pokud si vzpomínám, ty jsi taky před pár měsíci taky nikomu nic neřekl a pracoval jsi na vlastní pěst!“ Připomněla mu Sára. „Máš pravdu.“ Řekl Semir. „Ale jak to z něho máme dostat.“ „Dřív nebo později nám to určitě řekne, ale musíme na něj dávat pozor.“ „A jak třeba?“ „Třeba…“ Sára větu už nedopověděla. Z domu, kde Tom bydlel se ozval výbuch.

Semir se Sárou se na sebe vyděšeně podívali. „Panebože.“ Vyhrkla Sára, oba vyskočili z auta a vběhli do domu. „V jakým patře Tom bydlí?“ Zeptala se Semira Sára. „Ve třetím.“ Odpověděl jí Semir a začal stoupat po schodech, Sára se hnala za ním.
V patře kde Tom bydlel se vznášel dým a nebylo nic vidět. Sára otevřela na chodbě okna a po pár minutách už bylo přece jenom něco vidět. Semirovi a Sáře se naskytl pohled na Tomův byt, kromě toho, že předsíň byla v katastrofálním stavu, v rámu chyběli dveře, Semir se otočil a na konci chodby ležely dveře. Oba dva se ke dveřím přiblížili. Pomalu je zvedli a položili stranou, a pod dveřmi ležel Tom. Sára mu změřila tep. „Tep je pravidelný.“ Odpověděla Semirovi. „Snad bude v pořádku.“ Řekl starostlivě Semir „Zavolám záchranku a hasiče.“ Řekla Sára a vytočila čísla. Po chvíli už slyšeli venku houkat sirény hasičů a záchranné služby.

„Už se probral?“ Zeptal se už nejmíň po sté Semir zdravotníka. „Ještě ne, vydržte, není to moc vážné, jenom lehký otřes mozku a trochu se nadýchal kouře, ale bude v pořádku.“ Ubezpečoval ho zdravotník. „Mockrát děkujeme.“ Řekla Sára a odvedla Semira stranou. „Klid, bude v pořádku, teď by jsme spíž měli řešit kdo to udělal.“ Řekla Sára. „Máš pravdu.“ Řekl Semir. „Pokud tvé dohady jsou správné, a Tom ví kdo po něj jde, budeme to muset z něho dostat, propíchané gumy u kola a skunk byli spíž kanadské žertíky, ale tohle už přesahuje hranice možností.“ „Musíme něco udělat, hlavně to musíme říct šéfové, ta už bude vědět co dělat, a hlavně mu najde nějaké bezpečné místo.“ „Promiňte.“ Ozvalo se za nimi. „Už se probral.“ Oznámil jim zdravotník a Semir se Sárou ho následovali.
Tom seděl uvnitř sanitky na lůžku, v ruce měl dýchací přistroj a zíral na stěnu. „Tome?“ Řekl Semir jakmile byl se Sárou blízko záchranky. Tom se na něj otočil. „Jak ti je?“ Zeptala se Sára. „Jako kdyby mě převálcoval buldozer.“ Odpověděl jí a začal slézat z sanitky dolů. „Jak se to stalo?“ Zeptal se Semir. „Moc si toho nepamatuji, snad jenom to, že když jsem chtěl odemknout, odhodilo mě to pryč a já se praštil do hlavy.“ Odpověděl mu Tom. „A nikoho jsi neviděl? Nebo neslyšel?“ „Ne, nikdo tam nebyl.“ „Pokud ty dveře vybouchli, tak by tam někde měla být rozbuška, nebo něco takového.“ Napadlo Sáru. „Půjdu se tam podívat a donesu to Hartmutovi, jeďte zatím na stanici, sejdeme se až tam.“ Sára se vydala k hasičům, zda něco nenašli. Semir s Tomem se vydali k autu a zamířili směrem na stanici.

Ludvík stál opět několik metrů od Tomova domu. „Tohle se už musí povést.“ Říkal si. Nejdřív ho naštvalo, že Semir se Sárou zůstali stát před domem, a potom, že hned po výbuchu běželi Tomovi na pomoc. Jeho plány zhatila i rychle přijíždějící sanitka a hasiči. A fakt, že se Tomovi nic moc nestalo. „Sakra, sakra!“ řval a mlátil rukama do volantu. „Ten je snad dítě štěstěny, jinak už to není možné, ale mám ještě jeden trumf a to, že ještě nikomu neřekl, že za těmi útoky jsem já, stále ještě není vše ztraceno, již brzy udeřím, a to se budete divit pane komisaři.“ Řekl Ludvík nastartoval auto a odjel.

„Cože?“ Zeptala se zděšeně Anna, když jí Semir stručně vylíčil co se právě stalo. „Je to tak šéfová, na Toma někdo zaútočil.“ „Víte, kdo je to?“ „Ne zatím ne.“ „Co někdo z Moonů?“ Napadlo Annu. „Ne, Tom nám řekl, že s nimi pletky nemá.“ „Potom tedy musíme zjistit, kdo má na něj spadeno, do té doby ho musíme ukrýt.“ „Andrea, už začala vyhledávat lidi, co mají na Toma spadeno, nemusím Vám říkat, že jich je požehnaně hodně.“ „To mi říkat nemusíte, dost dobře to vím, ale stejně ho musíme ukrýt, to je nařízení.“ Řekla Anna a podívala se na Semira. „Půjdu mu to říct.“ Řekl a zvedl se ze židle, po chvíli za ním zaklaply dveře. Anna se zhluboka nadechla a poté zvedla telefon. „Anna Engelhartová, dálniční policie, potřebuji ukrýt pro jednoho z mých mužů…“

„Hartmute?“ Zavolala Sára jakmile vstoupila do dílny. „Tady jsme.“ Ozval se jí Hartmut, zrzavý kriminální technik. „Ahoj, něco potřebuji.“ „Ahoj, a co by to jako mělo být?“ Zeptal se Hartmut. Sára vytáhla z kapsy igelitový pytlíček a položila ho na stůl. Hartmut ho sebral a podíval se dovnitř. „Helemese, rozbuška typ P34, ruční výroba a v docela dobrém stavu, většinou se po výbuchu rozpadnou.“ „Takže když se tedy nerozpadla, tak by jsi mohl z ní něco vyčíst.“ „Vyčíst?“ „No, třeba otisky prstů, nebo jestli nějaký šroubek, nebo pojistka, nejsou na objednávku, a kde se dají sehnat, máš snad malou představivost?“ „Ne, hned se do toho dám.“ „Tak tedy děkuji, už toho mám dneska dost, nejdřív auto, potom skunk, rozbuška co bude následovat?“ „Skunk?“ „Jo skunk, to je takový to malý černobílý zvířátko, co lidi běžně posílají v krabici, aby si z někoho vystřelili, znáš to přece.“ Hartmut jenom zavrtěl hlavou a raději se pustil do práce.
„Našel jsi něco na tom autě?“ Zeptala se po chvíli Sára. „Ne nic.“ Odpověděl jí Hartmut, přičemž Sára zklamaně sklonila hlavu. „Lidi jsou dneska hrozný.“ Řekl najednou Hartmut „Proč?“ Zeptala se Sára. „Než kluci stačili převést Tomovo auto nějaký idiot tam něco vyryl, budu muset nechat vyměnit celé dveře…“ „A co tam vyryl?“ „Už nevím můžeš se jít podívat, to auto stojí vedle na dílně.“ Řekl Hartmut a pokračoval v práci. Sára směle vešla do vedlejší dílny. Na stojanu tam stál Tomův modrý Mercedes, byl pěkně otlučený a zdálo se, že nepotřebuje vyměnit jenom dveře. Sára auto obešla, aby uviděla vzkaz. Přes celé přední dveře se táhl vzkaz vyrytý nožem. Sára se na něj podívala, poté si položila ruku na ústa, aby zakryla otevřenou pusu. Chvíli nic neříkala a jenom si v duchu četla vzkaz, který zněl “Už ti nezbývá moc času ToKro!“ Najednou jí všechno začalo dávat smysl. Pan Lumo nebyl nikdo jiný něž Ludvík Moon. Sára sundala ruku z úst, zavřela oči a nadechla se. Poté oči otevřela a řekla. Já ho zabiju sama.“ Řekla a plná vzteku odešla z dílny.
„Kam jdeš? Už to budu mít.“ Řekl Hartmut, když kolem něj prošla rozzuřená Sára. „Musím si něco zařídit.“ Odpověděla mu a otevřela dveře. „A co s tímhle?“ zeptal se Hartmut a ukázala na rozbušku. „Už to nepotřebuji, už totiž vím, kdo má na Toma spadeno.“ Řekla a vyšla ze dveří. Hartmut se za ní podívala, a potom rozbušku vrátilo pytlíčku a vyhodil do koše. Dveře se náhle otevřeli a do místnosti znovu vešla Sára. „Může mě někdo odvést na stanici?“ Zeptala se. „Jsem tu jenom já, a teď mám zrovna moc práce, takže budeš muset jít pěšky.“ Odpověděl jí Hartmut. „A čí je ta motorka, co stojí venku?“ „Moje.“ „Tvoje?“ Zeptala se Sára a vyvalila oči. „Zahýbáš snad Lusy?“ „Ne, to ne, ale kluci jí přivezli z dálnice a já jí opravil, a už tady zůstala.“ Sára se podívala na Hartmuta. „Tak já si jí půjčím.“ Řekla a bez odpovědi vyběhla ven. „Počkej, vždyť nemáš řidičák.“ Zavolal na ní, ale Sára hned stroj nakopla a vyjela na silnici.

Semir vešel od kuchyňky, jejich kancelář stále ještě nebylo možno použít, kde už seděl Tom a bezmyšlenkově se díval z okna. „Tome.“ Řekl hned Semir, jakmile vešel dovnitř. Tom sebou trhl a podíval se na Semira. „Budete mě muset schovat.“ Řekl Tom. Semir jenom pokýval hlavou. „Co když, ale neexistuje místo, kde by mě nemohl najít.“ Brblal si pod vousy Tom. „Říkal jsi něco?“ Zeptal se ho Semir, který něco zaslechl. „Ne, nic.“ Zalhal Tom. „A kde mě schováte?“ Zeptal se. „Šéfová, teď právě vyřizuje telefonáty, takže snad něco najde.“ Odpověděl mu Semir a posadil se na parapet k oknu. „Aha.“ Řekl Tom a v místnosti náhle zavládlo ticho.
Možná by to tak zůstalo ještě chvíli, kdyby se venku neozval zvuk burácející motorky. Semir odhrnul žaluzie a podíval se na parkoviště, a opravdu, kousek od jeho auta zastavila tmavě modrá motorka. Ještě větší překvapení pro něj bylo, když z ní sesedla Sára a kráčela si to na stanici. „Já ji zabiju sám.“ Řekl Semir a opět zatáhl žaluzie. „Co?“ Zeptal se Tom. „Sáře, zřejmě nestačí, že jí šéfová sjela, že řídila auto, vona si rovnou přijede na motorce, a ani není její.“ „Prosím tě, je mladá chce si užívat, šéfová ji ráda sjede ještě jednou.“ Odpověděl mu Tom a zasmál se.

„Ahoj, tak jsem zpátky.“ Řekla Sára jakmile vkročila do dveří kuchyňky. „Jakpak jsi se sem dostala?“ Zeptal se přesto Semir. „Bohužel na technickým nebyl nikdo kdo by mě hodil na stanici, tak jsem si od Hartmuta půjčila motorku.“ Řekla Sára a pohlédla na Semira svýma psíma očima. „Hartmut má motorku?“ Podivil se Tom. „Prej mu jí kluci přivezli z dálnice, a on jí opravil.“ Odpověděla mu Sára. „Tak jak jste daleko?“ Zeptala se hned, aby zamluvila předešlý rozhovor. „Právě hledáme pro Toma úkryt.“ Odpověděl jí Semir. V místnosti opět zavládlo ticho. Semir se pustil do vypisování hlášení, Tom se opět díval z okna a Sára ho bedlivě pozorovala stále se snažila přijít na něco, aby se Tom přiznal, zariskovala a pokusila se ho nachytat. „Sny jsou slety starých a nových událostí…“ Začala a schválně větu nedokončila. Semir se na ní podíval jestli jí náhodou nepřeskočilo kolečko, ale než se stačil zeptal, co to blábolí. Tom, který se stále díval z okna a uslyšel Sářina slova jí odpověděl. „..když se ti,ale zdají o měsíci, je to zlé znamení.“ Sáře se v očích prohnali plamínky vzteku. Měla sto chutí po Tomovi skočit, ale ovládla se. „Co to blábolíte?“ Zeptal se konečně Semir. Tom se nejdřív podíval na Semira a potom na Sáru, ta mu náhle podala ruku, jako by se chtěla seznámit, Tom který nevěděl o co jí jde jí ruku podal. „Těší mě, oddílové štěně SáMo se hlásí do služby.“ Semir je pozoroval s vyvalenýma očima a snažil se vzpomenou jaké telefonní číslo má místní blázinec. Tom si uvědomil, že skočil Sáře na špek, ale nedokázal odpovědět. „Počkej a jak jsi to říkal ty? Už vím. Zástupce velitele ToKra.“ Dopověděla Sára a dala ruce v bok. „Už mi někdo řekne, co tady hrajete za divadlo?“ Zeptal se Semir. Sára se podívala na Toma, ale ten nebyl stále schopný odpovědět. „Chceš vědět o co tady jde? Právě před chvíli jsem zjistila kdo je za tomovými útoky.“ „To je, ale výborné.“ „Ne tak docela, Tom nám totiž neřekl, že útočníka zná.“ „Cože?! Tome, je to vážně pravda?!“ Tom jenom pokýval hlavou. „Je to můj bratr Ludvík Moon.“ Dořekla Sára. „Ludvík Moon, ale vždyť jsi říkal, že s tebou nemají nic společného.“ Řekl Semir a pohlédl na Toma. „Lhal jsem, vím, že za tím stojí Ludvík a také vím, proč to dělá.“ „A co mělo znamenat to vaše divadlo?“ „To divadlo, byl pozdrav takzvaných vyvolených dětí, to byla skupina kterou vedl můj bratr když mu bylo asi tak třináct, já jsem tam byla taky. Ovšem nesměla jsem se účastnit žádných akcí, protože jsem byla štěně, ale ostatní rabovali, vykrádali, přepadávali a jednou…“ „Přestaň!“ Zařval na ní Tom. „Je to pravda co Sára řekla?“ Zeptal se Semir. „Ano, je, byl jsem v téhle partě, ale žádného rabování a přepadávání jsem se neúčastnil.“ Řekl Tom. „Byli jsme mladí, a dělali hlouposti.“ „Můj bratr tuhle sektu založil kvůli otci, nechtěl pořád žít v jeho stínu, chtěl se proslavit samostatně, a proto sektu vytvořil, byli mi asi tři roky a Ludvíkovi bylo tenkrát dvacet, když mě do své skupiny přivedl, pravda, musel mě tenkrát pořád hlídat.“ Řekla Sára.
„Ale na tebe si nepamatuji.“ Sára se podívala na Toma. „Bylo mi patnáct, když jsem tam přišel, ale ještě si pamatuji na to tříleté dítě, které jenom běhalo za Ludvíkem a za Marii.“ Odpověděl jí Tom. „Musím na vzduch.“ Řekla Sára a vyběhla z kuchyňky.

Sára stála před stanicí a zhluboka dýchala, pomalu a jistě jí to začalo docházet. Tím svým a jednou… se snažila Toma nějak dostat, aby jí řekl, co si ona nepamatuje. Ale její útržky vzpomínek, se jí začali dávat dohromady. „Nemáte oheň?“ Ozvalo se za ní. „Nějaký kolega.“ Napadlo jí a otočila se. „Ne, já nekouřím.“ odpověděla mu a podívala se na muže, který se jí ptal, náhle ztuhla a zornice se jí rozšířili, muž byl o něco vyšší než ona, měl světle černé vlasy a modré oči, ten muž nebyl kolega, ale Ludvík.
„Ahoj Sarrah.“ Řekl a usmál se, ale Sára mu nebyla ani schopna odpovědět. „Projdeme se?!“ Zeptal se, i když to byl spíše rozkaz. Načež Sáru chytil za ruku a táhl jí od stanice pod nedaleké stromy, kde byla lavička, tam se posadili. „Už mi odpovíš? Nebo budeš dál nevěřícně zírat?“ Zeptal se. „Já jenom nemůžu uvěřit vlastním očím.“ „A čemu nemůžeš uvěřit Sarrah?“ „Tak za prvé, neříkej mi Sarrah, jmenuji se Sára a za druhé, co si myslíš, že když si jen tak přijdeš tak budu skákat radostí do stropu?“ „No to zrovna ne, ale čekal jsem něco víc.“ „A co jako?“ „Třeba ráda tě vidím.“ „A jak sakra víš, že tě ráda vidím?“ „No tak, Sarrah jsem tvůj bratr, měla bys být ráda, že jsem tady.“ „Ludvíku dneska tě mám po krk, v jednom kuse se snažíš zabít Toma, můžeš mi říct vlastně proč?“ „Ty víš proč.“ „Nepamatuji se, nemůžeš mi trochu pomoct?“ „Zeptej se svého kolegy jak to tenkrát bylo.“ „Má to něco společného s Marii?“ Zeptala se Sára, ale Ludvík jí už neodpověděl, Sára se tedy zvedla z lavičky a ještě se zeptala. „Doufám, že si uvědomuješ, že to budu muset nahlásit, že jsem tě tady viděla, kolik ti mám dát minut, než se rozjede pátrání?“ „A já doufám, že si také uvědomuješ, že já budu muset nahlásit, že jsem s tebou mluvil naší rodině.“ Odpověděl jí Ludvík a Sára se zarazila a obrátila se na Ludvíka. „Tak co s tím provedeme?“ „Co takhle férovou dohodu, nikdo nikoho neviděl!“ „To beru!“ odpověděla mu Sára a oba si tleskli o ruce, tak jak to dělali v klubu vyvolených dětí. Sára se pomalu vracela ke stanici, když za sebou uslyšela. „A Sarrah, nespoléhej na mojí dobrou povahu, možná, že příště pro mě budeš už jenom krysa od policie Sára, která zabila vlastního bratra a ani já s tebou nebudu mít slitování.“ Sára se po té větě otočila, ale Ludvík byl už pryč.

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
2. Měsíční sny
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Sára opět vešla do kuchyňky, kde seděl Semir s Tomem. „Tak nějaké novinky?“ Zeptala se. „Jo, už máme místo, kde budu Tom v bezpečí.“ Odpověděl jí Semir, vezmu ho teď domů, a potom na to místo.“ Odpověděl jí Semir. „A dostanu taky adresu toho místa?“ Zeptala se Sára. Semir jí podal lísteček s adresou místa, a oba opustili kuchyňku. Sára se na adresu podívala a poté lísteček schovala do kapsy u kalhot. „V noci si udělám malý výlet.“ Řekla si sama pro sebe a také opustila kuchyňku a zamířila k Anně do kanceláře.
„Můžu?“ Zeptala se, když vešla k Anně do kanceláře. „Jistě, co potřebuješ?“ Odpověděla jí Anna. „Jenom jsem ti chtěla říct, že dnes přespím u Andrei a Semira, potřebujeme si něco ještě probrat z případu, a ráno pojedeme za Tomem.“ Řekla jí Sára a čekal co jí na to řekne Anna, která si jí měřila pohledem. „Dobrá.“ Řekla nakonec. „Tak to mockrát děkuji, jenom řeknu Andree, že to platí“ odpověděla jí Sára a vyšla z kanceláře.
Sára zamířila k Andree, naklonila se k ní a polohlasem jí řekla. „Kdyby se šéfová ptala, tak dneska spím u vás, prosím.“ Andrea pokývala hlavou a Sára se jí ztratila z dohledu. Andrea sice netušila co má Sára za lubem, ale kamarádky se musí navzájem podržet a Andrea se Sárou byly kamarádky. Jakmile Sára zmizela, zazvonil u Andrei telefon. „Schäfrová.“ Řekla. „Andreo, je pravda, že u Vás dneska přespí Sára?“ Zeptala se hned Anna. „Jistě šefová, zrovna mí říkala, že to platí.“ Odpověděla jí klidně Andrea. „Dobrá tedy.“ Řekla Anna a telefon položila, domnívala se, že jí Sára nelže, a že opravu bude u Andrei a Semira.

Tom si doma sbalil pár věcí, a potom ho Semir odvezl na tajné místo, tam se s ním rozloučil a řekl, že zítra za ním přijde. Tom v bytě osaměl, sedl si na pohovku a díval se do zdi, po chvíli pustil televizi, protože za chvíli by se nejspíš z toho zbláznil.
Před tajným bytem stála hlídka, která měla dávat na Toma pozor.
Slunce zapadlo a Kolín se ponořil do tmy. Všichni spěchali domů k rodinám. I Sára už na stanici nebyla, vzala si motorku a nejdřív si něco vyběhla ohledně řidičského průkazu, nejdřív jim ukázala ten co si udělala v Americe, ale i tak musela složit zkoušky v Německu. Kolem deváté hodiny večer Sára opět nasedla na motorku a mířila si do středu Kolína.
Tom se podíval na hodiny kde bylo už půl desáté, Tom zívl a řekl, si, že si půjde lehnout. Vypnul televizi, a pomalu kráčel k ložnici. Zhasl v obýváku a vešel do ložnice, než ovšem stačil rozsvítit, ozval se skřípavý zvuk z kuchyně. Tom měl pocit, že někdo otevírá okno a chce se dostat dovnitř. Tichým pomalým krokem se přiblížil ke kuchyni, přitom se ještě pohyboval potmě, aby útočníka překvapil. Tom uslyšel, že se neznámí už protáhl oknem v kuchyni a potichu se blížil ke dveřím v kuchyni, u nichž stál Tom a čekal.
Minuty ubíhali, ale nikdo stále dveře neotevřel, Tom byl nervózní z toho, kdo se za dveřmi objeví, tušil, že je to Ludvík, nikdy nebude místo, kde by ho nenašel. Po chvíli tíživého ticha, rušeného jenom divokým bušením srdce se dveře pomalu začali otevírat, Tom se postavil tak, aby neznámí hned neviděl, že u dveří někdo stojí. Potom se neznámí začal pohybovat jeho směrem, šel pomalu a velmi tiše, ale Toma si nevšiml. To byla Tomova šance jakmile byl neznámí velice blízko u něj skočil na něm. Oba dva spadli na zem a začali se prát.

Oba se drželi jednou rukou útočníka za zápěstí a snažili se jeden druhého dostat na záda, takže po místnosti vlastně váleli sudy. Tom konečně dostal útočníka na záda jednou rukou ho chytil za volnou ruku a druhou rozsvítil lampičku, která stála vedle nich. Oba dva na chvíli zavřeli oči, protože je světlo oslnilo, první otevřel oči Tom a pohlédl na útočníka na kterém seděl. Vyvalil překvapeně oči. „Sáro?!“ řekl. „Co tady sakra děláš?!“ Křikl na ní a pustil její ruku. „Co asi jsem se přišla podívat jak se máš a ty mě takhle přivítáš.“ Odpověděla mu Sára a zašklebila se. „A to jsi sem musela vlézt okýnkem v kuchyni?“ „No hlavní vchod je hlídaný a já tady hlavně nemám co dělat, takže jsem musela trochu zaimprovizovat.“ Odpověděla mu Sára. Tom pokýval hlavou. „Hele možná jsi hubený, ale začínáš mi pomalu drtit kosti.“ Řekla po chvíli Sára a podívala se na Toma, která na ní stále seděl. „Promiň.“ Řekl a rychle z ní slezl, oba dva se postavili. „Tak proč jsi sem přišla?“ Zeptal se Tom a posadil se na pohovku, Sára se posadila vedle něj a řekla. „Musíš mi říct, co se tenkrát stalo.“ „K čemu to bude, je to minulost a minulost nezměníš.“ „Tak totiž jedině zjistím, proč po tobě Ludvík jde.“ Řekla Sára a podívala se na Toma. „Dobrá tedy, ale zůstane to jenom mezi náma dvěma!“ Řekl Tom a Sára kývla hlavou a Tom se dal do vyprávění.

Patnáctiletý Tom se zastavil ve velké místnosti, rozhlížel se dokola a nemohl uvěřit, jak se to tady změnilo, byl to měsíc, co ho sem Ludvík přivedl a řekl, že tohle je nová klubovna vyvolených dětí, tenkrát to bylo jenom jedno staré skladiště, teď to tady vypadalo daleko lépe. Všude v místnosti, byli křesla a pohovky, koberce, velká televize, několik počítačů, a hrací automaty. „Tak jak se ti to líbí?“ Zeptal se dvacetiletý Ludvík, který se najednou objevil za ním. „Je to úžasné.“ Odpověděl mu Tom a šel za Ludvíkem, který směřoval k jednomu z křesel a sedl si do ně, naproti němu se posadil Tom. V místnosti kromě nich bylo asi dvacet dalších mladých lidí, kteří se dívali na televizi, nebo hráli na automatech či, jen tak seděli na křeslech a popíjeli alkohol.
„Takže zástupce velitele ToKro, co dneska podnikneme?“ Zeptal se Ludvík Toma. „No veliteli LuMO…“ Začal Tom, ale do řeči mu skočilo tříleté dítě. „Ludvíku.“ Zavolalo a rozeběhlo se k Ludvíkovi, který si ho posadil na klín. Dítětem nebyl nikdo jiný než malá Sára. „Už ji zase musíš hlídat?“ Zeptal se nevrle Tom a pohlédl na Sáru, která na něj vyplázla jazyk. „No, jo od té doby co máma odjela jsem jí dostal na starost já, ale nestěžuji si Sarrah je zlatíčko a navíc se na ní dobře balí holky.“ Odpověděl mu Ludvík. „Nevěřím.“ Řekl Tom. Ludvík něco zašeptal Sáře do ucha a ta rychle utíkala pryč. „Tak schválně.“ Řekl Ludvík.
Neuběhlo ani pět minut a Sára se už vracela zpátky, nebyla ovšem sama, za ruku jí vedla Marie. Bylo to osmnáctiletá štíhlá dívky, měla modré oči a dlouhé blond vlasy. V klubu nebyla moc dlouho, ale už se do ní stačili zamilovat všichni kluci, kteří tady byli. „Ahoj Ludvíku, přivedla jsem ti Sáru, asi se ztratila.“ Řekla Marie a usmála se. „Ahoj Marie, to jsem ti moc ráda, Sarrah se pořád ztrácí, nechceš se k nám posadit?“ Zeptal se Ludvík a spiklenecky mrkl na Toma. „Ale jo moc ráda.“ Řekla Marie a posadila se na pohovku a Sára byla hned vedle ní. „Tady Toma znáš?“ Zeptal se Ludvík a ukázal na Toma. „Jo bydlíme kousek od sebe, akorát jsem netušila, že sem tady chodí.“ Odpověděla mu Marie a usmála se na Toma, který nebyl schopen slova. „Nenapiješ se něčeho?“ Zeptal se Ludvík, aby řeč nestála. Marie pokývala hlavou a Ludvík vytáhl ze stolu láhev s alkoholem a rozlili jí do tří skleniček a všichni tři si přiťukli…


„Koukám, že jste byli velcí kamarádi.“ Řekla Sára a podívala se na Toma. „No to byli, Ludvík hlavně potřeboval někoho, kdo ho vyslechne, i když si vlastně většinu času povídal jenom pro sebe, nikdy jsem také nepochopil, proč Ti říká Sarrah?“ Zeptal se Tom. „Víš, on Ludvík je tak trochu schizofrenik a trpí rozdvojenou osobností, to vysvětluje to povídání si sám pro sebe, ale hlavně on mě nenávidí, tedy nenávidí Sáru, ale miluje Sarrah, proto mi říká Sarrah, jednu výhodu to má, alespoň hned poznám na čem sem.“ Odpověděla mu Sára a zašklebila se. „No, a jak to tak chodí tak jsem se i my zamilovali do Marie a jednou se to velice zvrtlo…“ Pokračoval v příběhu Tom.

Tom stál na střeše jejich klubovny, měl se tady sejít s Ludvíkem. „Doufá, že bude sám, že za sebou zase nebude vláčet to štěně Sáru.“ Říkal si Tom pro sebe. Po chvíli se Ludvík objevil na střeše, a naštěstí pro Toma s ním Sára nebyla. Hlídala ji Marie „Tak co si potřeboval?“ Zeptal se ho Ludvík. „A hlavně proč jsem se sešli zrovna tady?“ „V klubu to s tebou nebudu řešit.“ Odpověděl mu Tom. „Ty chceš se mnou něco řešit?! Pokud vím, tak já jsem tvůj velitel, ty jsi pouze zástupce velitele, ty můžeš jenom žádat!“ odpověděl mu Ludvík. „Tak fajn, když můžu jenom žádat, tak tě žádám jako svého velitele a jako svého přítele, aby jsi dal Marii pokoj.“ Řekl mu Tom. Ludvík se zasmál. „Cože? Proč bych měl dát zrovna já Marii pokoj?“ „Protože je to ubohý jak za ní pořád posíláš Sáru a myslíš, že tak se s ní sblížíš.“ „Ne já ti řeknu, co je tady ubohý, ty jsi ten ubohej.“ „Takže tvoje odpověď zní ne!“ „To si piš.“ „Tak fajn chtěl jsem to s tebou vyřídit jako s přítelem, ale…“ „Já ti řeknu, co bude teď, teď se sbalíš a vypadneš od tud a už nikdy tě tady neuvidím.“ „To nemůžeš!“ „Já můžu všechno, já jsem šéf, a když ti řeknu, padej tak vypadneš.“ „A já ti říkám, že NE!“ Odpověděl mu Tom, načež Ludvík povytáhl obočí. „Jsi odvážný a já si odvahy cením, ale uvidíme, co řekneš na tohle.“ Řekl Ludvík a z pod bundy vytáhl pistoli a přiložil ji Tomovi k hlavě. „Co blbneš?!“ Vykřikl Tom, ale zůstal úplně klidný. Ludvík strnul na místě, Tom poznal, že si zase mluví pro sebe. „Ludvíku polož to, nebo si ublížíš.“ Řekl Tom a postoupil trochu dozadu. „Co už máš strach?“ Zeptal se Ludvík a pistoli sklonil k jeho srdci. „Ne, ale tímhle se nic nevyřeší.“ Řekl Tom, a podíval se na Ludvíka. „Ale ano, vyřeší, takhle to vždycky dělá můj táta, vezme tuhle bouchačku, přiloží ji někomu k hlavě a vystřelí.“ „Ale ty jsi vždycky říkal, že nechceš být jako tvůj otec.“ Začal Tom, ale i kdyby Ludvíka přemlouval jako dlouho by chtěl, pořád by na něj mířil, rozhodl se tedy jednat. Chytil Ludvíkovu pistoli a natočil ji tak, aby ani na jednoho z nich nemířil. Ludvík se lekl a vystřelil. Potom se podíval na Toma a oba se začali o pistoli prát.
Marie, která seděla v klubovně se Sárou, zaslechla výstřel z pistole. Zdálo se, že nikdo kromě ní to neslyšel. Marie se otočila na Sáru a zeptala se. „Sáro, kde je Ludvík?“ „Sel nahoru s Tomem.“ Odpověděla jí Sára. „Zůstaň tady, hned jsem zpátky.“ Řekla Marie a běžela hned za Ludvíkem a Tome. Když doběhla ke dveřím, otočila se na Sáru, jestli tam ještě sedí, a ona, tam také byla. Potom vyběhla ze dveří a mířila k žebříku na střechu. Jakmile Marie zmizela z Sáry dohledu, Sára se zvedla a utíkala za ní, už od mala se řídila příslovím, které jí říkal Ludvík. Nenech se omezovat od ostatních a dělej to, co sám chceš!“
Marie vylezla na střechu a spatřila Ludvíka a Toma jak se perou. „Nechte toho!“ Křičela a hnala se k nim.
Ludvík se Tomem se přetahovali o zbraň a ani si nevšimli Marie, která běžela k nim. Ludvík měl větší sílu než Tom, ale ten se stále nehodlal vzdát. Ludvík tedy jednou rukou pustil zbraň a Tom si pomyslel, že už to vzdal, ale Ludvík praštil volnou rukou Toma do obličeje, Tom zbraň pustil a padl na zem, ale Tom Ludvíkovi podkopl nohy. Ludvíka to tak velmi překvapilo, že zmáčkl spoušť a poté padl vedle Toma.
Ludvík a Tom se nejdřív podívali na sebe, a potom před sebe. Metr před nimi stála Marie, po oblečení jí tekla krev. Marie se následně poté zhroutila k zemi. „NE!“ Vykřikl Ludvík a klekl si k Marii, v té chvíli se na střeše objevila i Sára a pomalu šla k Ludvíkovi, který objímal Marie mrtvé tělo.
„Za všechno můžeš jenom Ty!“ Křikl Ludvík na Toma. „Cože?“ Vykřikl Tom. „Kdyby nebylo tebe, Marie, by ještě žila.“ Křikl opět Ludvík, a vstal od Marie a zamířil k Tomovi, v ruce držel zbraň a zamířil s ní na jeho hlavu. „Ludvíku neblbni, bylo to přece nehoda, ani jeden z nás za to nemůže.“ Říkal Tom a přitom se díval na Ludvíka, ale ten nevypadla, že by ho chtěl ušetřit. „Ludvíku!“ Ozvalo se za nimi. Ludvík a Tom se otočili a pohlédli na Sáru, to bylo poprvé v životě, kdy Tom Sáru rád viděl. „To není správné.“ Odpověděla mu dětským hlasem a zakroutila hlavou. „Nenech se omezovat od ostatních a dělej to, co sám chceš.“ Řekl jí Ludvík přísloví, které si vymyslel. „Ale ty mi taky ríkás, co mám a co nemám delat! A já te také musím vzdycky poslechnout“ odpověděla mu Sára. Ludvík se náhle zarazil, poté sklopil zbraň a hodil jí pryč. Sára přiběhla k němu a Ludvík jí vzal do náruče. Pohlédl ještě jednou na Marii a potom na Toma. „Až se potkáme příště už tady nebude moje malá sestřička, aby tě zachránila, příště už konečně zabiju.“ Řekl Ludvík a pomalu se Tomovi ztrácel z dohledu. Po chvíli zůstal Tom na střeše sám, kousek od něj ležela mrtvá Marie, kvůli která celý tento spor zapříčinila, aniž by si toho byla sama vědoma…


„Muselo to být pro tebe strašné.“ Řekl Sára, když Tom dovyprávěl co se tenkrát stalo. „Nerad na to vzpomínám.“ Odpověděl jí Tom a mezi oběma zavládlo ticho.
„Půjdu si lehnout.“ Řekl po chvíli Tom. „Doufá, že ti nebude vadit, když tady zůstanu, nemám totiž kde přespat.“ Odpověděla mu Sára. „Šéfová tě snad vyhodila z bytu?“ „Ne, to ne, ale myslí, si, že jsem přespala u Andrei a Semira, a jenom Andrea ví, že jsem jako u nich měla přespat…“ „Fajn, fajn klidně.“ Řekl Tom a zarazil Sáře vyprávět dál kdo co ví a kdo neví, kde dnes bude. Z ložnice jí hodil deku a polštář a zavřel za sebou dveře.
„Dobrou noc.“ Zavolala Sára, ale žádné odpovědi se jí nedostalo. Sára jenom pokrčila rameny, natáhla se na pohovku, přikryla se dekou a zhasla lampičku.
Tom si vlezl do postele a hned usnul.
Kolem půlnoci začalo pršet a občas se zablýsklo. Hlídka před domem seděla v autě a muži pili kávu, ani jeden si nevšiml v tom nečase podivného stínu, který se plížil kolem domu.
Muž nebyl nikdo jiný než Ludvík, který se teď už nepozorovaně dostal ke dveřím domů, ani nebyli zamčené, takže bez problémů proklouzl do domu, venku se zablýsklo a blesk osvětlil Sáru, která klidně spala na pohovce a následně i Toma, který se ve spánku převracel na posteli sem a tam. Ludvík potichu prošel kolem Sáry, u které se na chvíli zastavil a pohlédl na ní, usmál se a políbil jí na čelo, Sára se zavrtěla, ale spala dál. „Spolu si to vyřídíme, někdy jindy Sáro, teď mám důležitější práci.“ Řekl potichu Ludvík a přešel ke dveřím ložnice.
Potichu a pomalu otevřel dveře ložnice za kterýma spal Tom. Sára stále dál klidně spala.
Ludvík velice opatrně přešel k Tomově posteli, Tom se stále na posteli vrtěl, ale ještě spal. Ludvík se usmál a vytáhl z opasku svojí pistoli a velice tiše na ní nasadil tlumič, zřejmě nechtěl udělat moc velký kravál a namířil pistoli na Tomovu hlavu.
Tom se zničehonic probral, otevřel oči a spatřil jak nad ním stojí Ludvík, chtěl vykřiknout, ale Ludvík mu zakryl ústa svoji rukou. Přitom se nepřestal usmívat. Pobaveně se díval na Toma, který na něj třeštil oči hrůzou a nemohl se pohnout. „Já jsem ti přece říkal, že se přede mnou nikde neschováš.“ Řekl Ludvík a vystřelil z pistole.

Tom vykřikl hrůzou a posadil se na posteli. Vytřeštěnými oči hrůzou se rozhlížel po pokoji, o chvíli později se dveře od ložnice otevřeli a dovnitř někdo vběhl, až když se rozsvítila lampička poznal Tom, že je to Sára. „Co se stalo?“ Zeptala se a sedla si na druhou postel a chytila ho za ramena, aby se uklidnil. „Kde je?“ Zeptal se Tom a nepřestával třeštět oči hrůzou. „Kdo?!“ Zeptala se Sára. „Ludvík!“ Vykřikl Tom a díval se po místnosti zda se někde nechovává. „Tome!“ Řekla Sára. „Ludvík tady není, ani být nemůže, tohle je velmi dobře střežené místo!“ „Vážně? Ale tebe si taky nikdo nevšiml, když jsi sem přišla. Někde tady je a čeká, má zbraň a chce mě zabít!“ odpověděl jí Tom. Sára položila své ruce na jeho obličej a natočila si ho na sebe.. „Tome! Ludvík tady není! Uklidni se, byl to jenom sen, jenom zlý sen!“ Řekla a teprve až teď se Tom dostatečně uklidnil. „Já, já…“ „To je v pořádku, když tě to uklidní tak budu hlídat před tvými dveřmi.“ Řekla Sára a položila mu ruku na rameno. „Díky, ale to nechci, musíš se taky vyspat.“ Odpověděl jí Tom a Sára se usmála. „Nemám tady ještě chvíli počkat?“ „Ne děkuji, to opravdu už nemusíš.“ Sára se tedy zvedla z postele a zamířila k pohovce. „Tak tedy dobrou noc.“ Řekla a chtěla za sebou zavřít dveře. „Jo, tobě taky dobrou noc a nezavírej prosím ty dveře. Sára tedy nechala dveře otevřené a lehla si zase na pohovku. Tom po chvíli zhasnul lampičku na stolku a znova klidně usnul.

Venku se blýsklo a blesk osvětlil spící Sáru a teď už také klidně spícího Toma, dva muži na hlídce pili kávu, ani jeden si v tom nečase nevšiml podivného stínu, který se plížil kolem domu…

Ráno už bylo po dešti. Tom se oblékl a vyšel z ložnice, pohovka byla prázdná a Sára nikde. „Sáro? Jsi tady?“ Zavolal, ale nikdo mu neodpověděl. Tom zavrtěl hlavou, šel se podíval do kuchyně, zda Sára opět neutekla oknem, ale okno bylo zavřené. Na stole v kuchyni stál hrnek s kafem a pod hrnečkem byl vzkaz, na kterém stálo. „Za chvíli jsem zpátky, šla jsem pro snídani, tentokrát přijdu hlavním vchodem. Sára“ Tom opět zakroutil hlavou a vzal si hrnek s kafem, bylo ještě teplé, takže Sára musela odejít před chvílí.

„Dobré ráno.“ Řekla Sára a podala mužům v hlídacím autě teplé housky a dvě kafe. „Nazdar Sáro, nějak brzo ne, a kde je Semir?“ Zeptal se jeden z nich. „ Brzy tady bude.“ Odpověděla Sára a zamířila k domu.“
„To jsem jenom já.“ Křikla Sára hned u dveří na Toma, který seděl v kuchyni a pil kafe. „Malá, nenápadné Sára, která uvaří, vypere a přinese snídani.“ Dopověděla Sára, jakmile vešla do kuchyně a položila před Tom housky. Tom se na ní podíval. „Tak malá a nenápadná už dávno nejsi, ale co si mám myslet o tom dalším, to opravdu netuším.“ „Jez a nemluv!“ Řekla Sára a posadila se naproti němu. „Ty nebudeš?“ Zeptal se Tom, když se zakousl do housky. „Už jsem jedla.“ Odpověděla mu a vytáhla z tašky ranní noviny a začala si je hned číst.

Kousek od domu zastavil černý Volcwagen. Ludvík Moon se vyklonil z okna auta a obhlédl terén. U domu stále stála hlídka, ale naštěstí pro něj, Semir ještě nedorazil. Ludvík, ale nevěděl, že v domě s Tomem je i Sára. Pohlédl na hodinky a začal odpočítávat. 10…..5….3.2.1…“ V té chvíli se ozval výbuch a na hlídací auto se sesypala hromada kamení, která dva muže uvěznila v autě. Ludvík vyběhl z auta a běžel hned k domu, měl málo času, za chvíli můžou dorazit další policisté.
Tom a Sára seděli stále v kuchyni, když se ozval výbuch. Oba dva se zvedli od stolu, a chtěli s jít podívat co se stalo. Sára, ale Toma zarazila. „Ne, ty zůstaneš tady, já se podívám co se stalo!“ řekla Sára a vyběhla z kuchyně. Tom zůstal tedy v kuchyni.
Sára nestačila ani doběhnout ke dveří, když se před ní najednou objevil Ludvík se zbraní v ruce. Oba dva zůstali překvapeně stát, první zareagovala Sára, která se hned otočila a běžela zpátky, protože Ludvík chvíli na to začal střílet.
Sára se vrátila rychle do kuchyně. „Musíme zmizet.“ Řekla Tomovi a otevřela okno, kterým včera vlezla do domu. „Co se děje?!“ Zeptal se Tom. „Řeknu ti to cestou!“ Odpověděla mu Sára a strčila do něj, aby si pospíšil. Tom tedy rychle vylezl oknem v kuchyni. Sára vyndala pistoli a vystřelila dvakrát do vedlejší místnosti, aby Ludvíka zahnala zpátky, poté taky vylezla oken ven. Hned poté vběhl do kuchyně Ludvík a všiml si otevřeného okna, podíval se tedy z něho ven a uviděl Toma a Sáru jak utíkají pryč, zaklel a běžel co nejrychleji ke svému autu.

„Řekneš mi už co se děje?!“ Zeptal se jí Tom, když běželi přes zahradu, která byla u domu. „Ludvík, našel nás, musíme hned zmizet, nebo je po nás.“ Odpověděla mu Sára. Tom se ohlédl, ale Ludvíka nikde nespatřil, přesto stále utíkal za Sárou, aniž by věděla kam má namířeno. Sára neběžela moc daleko, pod stromy u silnice stála modrá motorka. Sára na ní nasedla a vzala si helmu. „Tak moment.“ Řekl Tom, jakmile k motorce doběhl. „Co je, auto jsem nikde nesehnala.“ Odpověděla mu Sára. „Já budu řídit!“ „Cože? Ludvík je nám v patách a ty se ještě chceš hádat o to kdo bude řídit?!“ Podivila se Sára. „No tak dělej, nemáme čas!“ Sára tedy uvolnila Tomovi místo v předu a podala mu helmu. Tom nasedl na motorku vzal si helmu a prohrábl plyn. Sára se ho chytila kolem pasu a za chvíli už směřovali do centra města.

Ludvík doběhl rychle ke svému autu, a vyjel za Tomem a Sárou, které zahlédl na motorce, jak jedou do centra města.
„Kam chceš jet?“ Zeptala se Sára Toma. „Kam asi na stanici, tam budeme v bezpečí.“ Odpověděl jí Tom. Sára se otočila dozadu a spatřila černého Volcwagena. „Asi by jsi měl sebou hodit je za námi.“ Řekla Sára a Tom přidal plyn. Ani jeden z nich netušil, že motorka už ke stanici nedojede.
Ludvík šlápl na plyn a hnal se za Sárou a Tomem, kteří mu zatím v městském provozu ujížděli pryč. Ludvík si opět povídal sám pro sebe. „Co tam sakra dělala Sarrah, měl tam být jenom Tom, měla to být hračka…“ „Teď můžu zabít oba dva, bude to jak dvě mouchy jednou ranou.“ „Ale je s ním i Sarrah, mojí sestřičce se nesmí nic stát, to bych si neodpustil.“ „Tohle není Sarrah! Sarrah je mrtvá, tohle je Sára tu musím zabít.“ Řekl Ludvík a ještě více sešlápl plyn.

„Už tam skoro budeme.“ Křikl Tom na Sáru. „Támhle je stanice, ještě musíme projet kolem tohohle staveniště a už to bude za námi.“ Uklidňoval Tom Sáru, nebo spíše sám sebe.
Ludvík se podíval před sebe. „Sakra za chvíli budou v bezpečí, musím něco udělat.“ Řekl a všiml si staveniště, kam motorka mířila. Ludvík se usmál, vytáhl pistoli, kterou měl položenou vedle sebe na sedačce, otevřel okno, namířil na pneumatiku motorky a vystřelil.

Tom se Sárou projížděli staveništěm, když se ozval výstřel a Tom najednou ucítil, že už motorku nemůžu ovládat. Bylo pozdě už zastavit a motorka s oběma v plné rychlosti nabourala do písku, který se před nimi najednou objevil. Oba dva vyletěli a padli do písku, kde zůstali nehybně ležet.

Ludvík se zasmál, když se motorka vybourala, ale najednou zastavil auto a vyběhl ven. „Sarah!“ Vykřikl a běžel k sestře, která ležela na zemi a nehýbala se. Ludvík si k ní klekl a vzal její tělo do náruče. „Ne, Sarrah, to jsem nechtěl.“ Mluvil na ní a snažil se jí probudit, ale bezvýsledně.
Tom se posadil na písku a sundal si helmu z hlavy, rozhlédl se, kde je Sára a spatřil Ludvíka, jak sedí na zemi a v náručí drží Sáru. Tom se zhrozil. „Snad není…“ Větu nedopověděl, protože Ludvík si ho náhle všiml. Pustil Sáru a přešel k němu, v rukou naštěstí neměl pistoli, ale i tak vypadla dost nebezpečně. „Za všechno můžeš ty a jenom ty, kdyby nebylo tebe, tak by Marie a Sarrah ještě žili, bereš mi všechny, které miluji…“ křičel na něj Ludvík. „Ludvíku uklidni se, Sáře se určitě nic nestalo, podívám se na ní.“ Odpověděl mu Tom. „Ty už se nikoho nedotkneš!“ Křikl Ludvík a chtěl vytáhnout pistoli, ale tu zapomněl v autě. Najednou si Ludvík všiml, jak k nim někdo běží, už z dálky poznal, že je to Semir. Ludvík tedy musel rychle zmizet. „Ještě to pro tebe neskončilo!“ Řekl Ludvík Tomovi a vrátil se rychle k autu, po chvíli byl už pryč. Tom, ale nečekal, až bude Ludvík pryč a hned se rozeběhl k Sáře.

„Sáro, slyšíš mě?!“ Křikl na ní a Sára začala pomalu otevírat oči. „Díky bohu, jak se cítíš?“ Zeptal se jí. „Bolí mě hlava.“ Odpověděla mu a snažila se posadit, ale zatočila se jí hlava, tak raději zůstala ležet. Mezitím k nim doběhl Semir, který se před chvíli chtěl vypravit za Tomem do hlídaného bytu, ale potom je uviděl na motorce, která narazila na staveništi a rozeběhl se k nim. „Jste v pořádku?!“ Zeptal se, jakmile k nim přiběhl. „Jo jsem v pořádku.“ Odpověděl mu Tom a pomohl Sáře na nohy. „Mluv za sebe!“ Odpověděla mu Sára a opřela se o Toma, vypadla jako by byla opilá. Semir se na ní podíval a zeptal se jí. „Sáro, kolik ti ukazuju prstů?“ A vztyčil tři prsty. Sára se na ně podívala a po dlouhé chvíli odpověděla. „Šest.“ Semir a Tom se na sebe podívali. „No doufám, že bude v pořádku.“ Řekl Tom a společně se Semirem jí vzali mezi sebe, takže vypadali, že opravdu podpírají opilce. „Jenom mi řekněte, do který z těch dvou budov vlastně jdeme?“ Zeptala se Sára, když se vydali na stanici.

Semir, Tom a Sára vstoupili na stanici, kde se po nich začali všichni hned otáčet, nebylo divu, když mezi sebou měli Sáru, která skoro vůbec nemohla chodit.
Než stačili zmizet v kuchyňce, cestu jim zatarasila šéfová. „Kranichu, co tady děláte? A co se stalo Sáře?!“ Zeptala se šéfová. „Mě se vážně nic nestalo.“ Řekla Sára a podívala se na Annu, a jelikož jí viděla dvojitě, podívala se více vpravo, než Anna stála, Tom jí sice rychle natočil hlavu na Annu, ale už bylo pozdě. „Šéfová, to je na dlouhý povídání.“ Řekl Tom, aby Anna nezačala zase soptit, Sára totiž opravdu vypadala, že se někde opila. K čtveřici lidí se ještě přidala Andrea. Anna se na ní podívala a řekla jí. „Vezměte Sáru do kuchyňky a vy Kranichu za mnou.“ Řekla Anna a vydala se do své kanceláře. Andrea vzala Sáru na Tomově místě a spolu se Semirem ji dovedli do kuchyňky.
Kde jí posadili na židli. „Co se sakra stalo?“ Zeptala se Andrea. „Vybourali se na motorce.“ Odpověděl jí Semir. „Raději zavolám doktora, aby se na ní podíval.“ Řekla Andrea a vyšla z kuchyňky. Semir položil Sáru ruku na rameno. „Jak ti je?“ Zeptal se. „O trochu lépe, než před tím, ale nikdy jsem si nevšimla, že tady máme čtyři kávovary.“ Odpověděla mu Sára, načež se Semir zhrozil, zda Sáru už nevidí čtyřnásobně, ale naštěstí stály na lince jenom dva kávovary.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co se dneska stalo?!“ Zeptala se šéfová Toma, když vešel do její kanceláře. „No, Ludvík objevil náš úkryt, takže mě se Sárou nezbylo nic jiného než utéct, no a potom nám Ludvík prostřelil pneumatiku u motorky a my jsem se vybourali na staveništi.“ Odpověděl jí zkráceně Tom. „A co tam s vámi dělala Sára?“ „Přišla dřív, než Semir.“ Odpověděl jí Tom. Čímž Annu přesvědčil, že Sára s ním nebyla celou noc. „Ale teď mi řekněte co s vámi?“ Zeptala se po chvíli Anna, přičemž Tom bezradně pokrčil rameny.

„Tak jak na tom je?“ Zeptal se Semir doktora, který prohlížel Sáru. „Lehký otřes mozku, ale bude v pořádku.“ Odpověděl mu doktor. „Měla jste štěstí, že jste spadla do písku, na beton by to bylo už horší.“ „A co to dvojité vidění?“ Zajímalo ještě Semira. „To už nehrozí, jak jsem řekl bude v pořádku.“ Odpověděl mu doktor a vzal ji svojí brašnu, která ležela vedle Sáry. „Zdá se, že máte strážného anděla.“ Řekl Sáře doktor a usmál se. Sára se podívala nahoru a pokývala hlavou.

Tom vešel po chvíli do kuchyňky, měl zjistit, jak je Sáře. „Tak co?“ Zeptal se Semira. „Jo, už je to dobrý, nic jí není.“ „To jsem rád, půjdu to říct šéfový.“ „Ne, půjdu já, Sára chce s tebou mluvit.“ Řekl Semir a vyšel z kuchyňky.

Tom si sedl vedle Sáry na židli. „Tak co jsi potřebovala?“ Zeptal se. „Musíš s pravdou ven!“ Řekla hned Sára. „Cože?“ „Svěř se, tuším, že tě Ludvík nestraší jenom v reálném světě.“ „A kde by mě měl ještě strašit?“ Zeptal se Tom a pokusil se o úsměv. „Straší tě hlavně ve snech, tady to taky začalo.“ Odpověděla mu Sára a poklepala mu na hlavu. Tom se zarazil. „Jak dlouho to víš?“ Zeptal se Tom, i když tušil, že si po svém nočním snu v tejném bytě dala dvě a dvě dohromady. „Tak měsíc.“ Odpověděla mu Sára. „Cože?“ Vyhrkl Tom a vyvalil překvapením oči. „Jak…?“ „Víš, kolikrát jsi tady v kanceláři usnul?“ „Ale…“ „Jistě nechci tě obžalovat z toho, že při službě spíš, to bylo předtím, než se nám nepodařilo převzít tu dodávku drog, byli jsme tu tenkrát do noci, seděla jsem naproti tobě a zrovna jsem si šla udělat kafe.“ Řekla Sára a podívala se na Toma, který nebyl schopný jí odpovědět. „Nejspíš přesně vím, co se ti každou noc zdá.“ Tom se na ní podíval a naznačil jí, aby pokračovala. „My tři honíme Ludvíka, jsem na nějaké pískovně, a potom Ludvík zastřelí Semira, potom mě a nakonec tebe, tohle se opakuje každou noc, a ty jsi kvůli tomu začal chodit do práce včas! Nemám snad pravdu?“ „Máš naprostou pravdu.“ Odpověděl jí konečně Tom. „Tak, teď mi řekni, co s tím uděláme?“ Zeptala se ho Sára. „Jak co s tím uděláme?“ „Hele, dokud bude Ludvík běhat na svobodě, budeš mít pořád ty své sny, nakonec se zabarikáduješ ve svém vlastním bytě, protože se budeš bát vyjít mezi lidi, protože co kdyby tam náhodou byl Ludvík.“ Dořekla Sára a podívala se na Toma. „Máš pravdu, musíme s tím rychle něco udělat.“ Odpověděl jí Tom. „Tahle se mi líbíš.“ Pochválila ho Sára. „Teď ještě přijít na to, jak na mého bratra vyzrajeme.“

Semir, Tom a Sára seděli v kuchyňce a lámali si hlavu s tím, jak na Ludvíka Moona. Žádný z nápadu, který je napadl, nebylo možné zrealizovat. „A co tahle trochu zaimprovizovat, ty se budeš procházet, třeba po parku, mi budeme schovaný třeba ve křoví a kdyby něco tak…“ Napadlo Sáru, Semir s Tomem se na ní podívali. „Dej si ještě kafe, obvykle ti to myslí daleko více!“ odpověděl jí Semir, při čemž Sára jenom zakroutila hlavou. „Tak si zkuste sami něco vymyslet.“ Řekla a opravdu si došla pro další kafe. „Nemůžeme, tady jenom, ale čekat, pátrání sice běží v plném proudu, ale zatím nemáme žádné výsledky.“ Řekl Semir. „To máš pravdu, a spíš nespoléhej na to, že nám pátrání přinese nějaké výsledky, když Ludvík chce, tak ho vůbec nebude možné nalézt.“ Odpověděla mu Sára a napila se kafe. Tom seděl mezi nimi a bezradně poslouchal jejich rozhovor.

Chvíli bylo mezi nimi ticho, že by byl i slyšet spadnou špendlík. Sára se dívala z okna, náhle jí připadalo, že jí to v hlavě začíná pomalu a jistě šrotovat, teď už aby jenom někde vypadl konkrétní nápad. „Mám to!“ Vykřikla tak nahlas, že oba komisaři na židlích nadskočili. „Tak sem s tím.“ Řekl Semir. „Vydáme se do té staré klubovny vyvolených dětí.“ Řekla Sára. Tom se na ní podíval. „Děláš si srandu? Proč zrovna tam?“ „Protože pokud mám správné tušení, bude se chtít Ludvík podívat na staré místo, kde zemřela jeho milovaná Marie.“ Odpověděla mu Sára. „Kdo?“ Zeptal se Semir, který nevěděl co se tenkrát v klubu stalo. „Povím ti to cestou.“ Odpověděla mu Sára a zvedla se ze židle, ale oba komisaři zůstali sedět. „Co je, jde se!“ Řekla. „Máš pravdu, musíme tenhle případ co nejrychleji dokončit, nebo mi z toho už opravdu přeskočí.“ Odpověděl jí Tom a také se zvedl za židle, Semir se už také nenechal dlouho přemlouvat a za chvíli už všichni tři směřovali ke stříbrnému BMW a Sára mezitím vyprávěla Semirovi o Marii.

Slunce svítilo, ptáci zpívali, byl to prostě další krásný jarní den. Krásnou idylku rušilo jenom slabé popotahování mladého muže, který seděl na střeše staré klubovny vyvolených dětí. Ludvík seděl na střeše a vzpomínal na staré časy. Jakmile sem přišel, připadalo mu, že je s ním Marie, cítil její silný parfém a slyšel její smích, jenom tady na střeše neslyšel nic a nic necítil. Tady se to stalo, tady jí navždy ztratil a mohl za to jediný člověk, Tom. Ludvík si ve svém rozdvojené osobnosti, nikdy nepřipustil, že to byla hlavně jeho chyba, co se Marii stalo.

Jeho rozjímaní přerušil zvuk přijíždějícího auta. Ludvík se tedy zvedl ze země a přešel k okraji střechy. Pohlédl dolů a spatřil stříbrné BMW, ze kterého vystoupili tři lidé. Ludvík zaklel a schoval se.

„Pane jo, to už je let, když jsem tady byl naposledy.“ Řekl Tom, jakmile vystoupil z auta a pohlédl na starou klubovnu. „Jo, divím se, že ještě stojí.“ Odpověděla mu Sára. „Jdeme?“ Zeptal se Semir a všichni tři vešli do staré klubovny.

Po Marii smrti Ludvík utekl z domova a ostatní puberťáci přestali pomalu a jistě do klubu chodit, na několik let se stala klubovna i sídlem feťáků a bezdomovců, před několika lety ovšem vyhořela, a tak byla teď už ve velmi ve vysokém stadiu rozpadu. Město se nakonec rozhodlo, že jí zbourá, nebo zde někdo přijde k úrazu, ale zatím se nic nedělo a klubovna dál stala.

Semir, Sára a Tom vstoupili do staré ohořelé budovy, byla to úplně jiná budova, než do které tenkrát patnáctiletý Tom vstoupil a zůstal ohromeně stát, teď tady nebylo nic, co by mohl obdivovat.

„Trochu se tady porozhlédneme.“ Řekl Semir a spolu s Tomem se vydal na obchůzku klubovny, Sára se od nich odpojila a zamířila ke starým dveřím, které vedli z budovy ven. Jakmile byla venku, podívala se na stěnu vedle dveří a spatřila tam starý žebřík. Pomalu začala lézt nahoru na střechu.

Ludvík byl schovaný na střeše, ale slyšel, že dole vrzly dveře a někdo leze na střechu, byl připravený toho, co leze po žebříku hned shodit.
Sára dál lezla po starém železném žebříku. Pomalu začala litovat, že na něj vůbec lezla, ale musela se podívat na střechu, tušila, že pokud se Ludvík někde ukrývá, tak to bude nejspíš na střeše. Sára položila nohu na jednu z železných tyčí, která najednou praskla. Sára vykřikla a chytila se rukama pevně dalších železných tyčí, které, se, ale také začali lámat. Sára se podívala dolů a zjistila, že to bude velmi tvrdý pád.

Ludvík čekal, kdy se někdo objeví na střeše, když uslyšel, jak Sára vykřikla. Rychle se podíval dolů a zjistil, že žebřík se začíná lámat a Sára nejspíš spadne dolů. „Ne, musím něco udělat, nebo se Sarrah něco stane.“ Říkal si pro sebe. Pak ho to napadlo, v rohu střechy, přece viděl starý provaz. Rozeběhl se tedy rychle pro něj. Jakmile zjistil, že je ještě v dobrém stavu, přivázal ho ke sloupku a rychle po něm slezl dolů.

Sára stále visela na žebříku, Semir s Tomem jí ani nemohli slyšet, byli na druhém konci budovy. Sára tedy začala pomalu slézat po žebříku dolů, ale s každým krokem dolů, cítila, že se žebřík začíná lámat a brzy se zcela rozpadne a ona s ním spadne dolů.

Byla asi dva metry nad zemí, když se žebřík opravdu rozpadl a Sára začala padat dolů.
Nedopadla ani na zem, někdo jí chytil do náruče. Sára se podívala na svého zachránce a nemohla uvěřit vlastním očím. „Ludvíku.“ Řekla a Ludvík jí položil na zem. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se. „Jo jsem, děkuji.“ „To je dobrý Sarrah, jsi moje malá sestřička, co bych to byl za bratra, abych ti nepomohl.“ Odpověděl jí Ludvík. Chtěl sestru obejmout, když najednou už před sebou neviděl Sarrah, ale Sáru.
Sára ihned poznala, že už není něco v pořádku, Ludvík se najednou napřáhl, jakoby jí chtěl uhodit, ale Sára včas uhnula. „Ty kryso.“ Vykřikl na ní a začal na ní utočit.

Semir s Tomem, přece jenom nebyli tak daleko, jak si Sára myslela a uslyšeli její výkřik a rozeběhli se za ní. Otevřeli velké dveře právě ve chvíli, kdy Sára ležela na zemi, jelikož jí Ludvík právě podkopl nohy. Jakmile ovšem Ludvík spatřil oba komisaře, rozeběhl se pryč. Sára se hned zvedla ze země. „Za ním.“ Vykřikla a všichni tři se rozeběhli za Ludvíkem.

Ludvík nasedl do svého auta a rozjel se pryč. Semir, Tom a Sára mu byli za chvíli v patách ve stříbrném BMW.
Lidé v Kolíně, kteří se procházeli po městě si nemohli nevšimnou rychle ujíždějícího černého Volcwagena a za ním stříbrného BMW, na kterém blikal policejní majáček. Černý Volcwagen, ale ihned z centra města vyjel a zamířil na stará staveniště.
Ludvík si velmi pozdě uvědomil, že mu dochází benzín. Zaklel a rozhlížel se, kde by komisařům rychle zmizel, pohled mu padl na staré uzavřené staveniště. Podíval se tedy do zpětného zrcátka a zjistil, že mu BMW stále v patách, sešlápl tedy ještě více plyn, aby za chvíli mohl zase začít brzdit, udělal smyk a rychle vylezl z auta, poté začal utíkal ke staveniště.
K jeho štěstí, byli vrata otevřená, a tak postupoval stále v cestě.

BMW zastavilo po chvíli vedle Volcwagena a z něho vyběhl Semir, Tom a Sára a hnali se za Ludvíkem, ani jeden si nevšiml, co je to za staveniště, teprve až když se jim nohy začali bořit do hlubokého písku, Tom si s hrůzou uvědomil, že jsou v pískovně, v pískovně z jeho snu, v pískovně, kde všichni tři zemřou.

Než však stačil vymyslet jak všechny zachránit, začala se přítomnost protínat s jeho snem.

Ludvík jim stále unikal, jakoby se v hroudách písku pohyboval lépe něž oni, Semir, Tom a Sára se každým krokem bořili do písku, zatím co Ludvík skákal jako kamzík. „Podivné, vyrůstal v Polsku, tam saharské pouště nemají.“ Řekla si pro sebe Sára a snažila se ho dohnat. Byla velmi znepokojena, že se k němu nemůže přiblížit, a ještě více jí znepokojovalo, že jí Semir předběhl, vždyť ona byla nejrychlejší běžec, ale ať dělala, co mohla Semir se jim najednou ztratil z dohledu. Tom byl v těsném závěsu za Sárou. Náhle uslyšeli výstřel z pistole. Oba na sebe pohlédli a pelášili vpřed. Přeběhli písečnou dunu a spatřili Semira, ležel na písku a nehýbal se. Tom a Sára k němu přiběhli. „Jsi v pořádku?“ Zeptala se ho Sára a Semir se chtěl, zvednou ze země. „Jo to bude dobrý, odnesla to noha.“ Odpověděl jí Semir a chytil se za pravou nohu. Tom si uvědomil, že to bylo štěstí, pokud, ale chce, aby se jich štěstí drželo dál, musí zabránit i dalšímu neštěstí, než však stačil něco udělat, Sára se rozeběhla směrem, kam nejspíš Ludvík utíkal. „Sáro, stůj!“ Křikl na ní a rozeběhl se za ní, ale i tentokrát se mu ztratila z dohledu.
Uviděl jí na poslední chvíli, stála na kopečku písku a hledala Ludvíka, ale Tom si ihned všiml, kde je Ludvík, rozeběhl s tedy k Sáře a strhl jí právě v čas k zemi. Sára spadla pod kopec, kde zůstala ležet, byla ovšem naživu. Tom se ohlédl, ale Ludvík byl pryč.
„Tak kde jsi, vylez ty kryso prašivá.“Vykřikl Tom, ale nic se nestalo… „Tak vylez ty srabe, bojíš se snad.“ Křikl zas Tom. „Tebe ani v nejmenším.“ Ozvalo se za Tomem, ten se otočil, ale už se nestačil vyhnout Ludvíkovi, který po něm skočil, oba dva se kutáleli po písku dolů. Trvalo to jenom pár sekund, než se konečně zastavili a odtrhli se od sebe. Tom se snažil, aby se s ním zem přestala točit, když konečně mohl už vstát všiml si, že nemá pistoli, díval se kolem sebe, ale nikde nebyla. Náhle ucítil jak mu někdo přiložil pistoli k hlavě. „Hledáš tohle?“ Zeptal se ho Ludvík a nechal ho, aby se na něj otočil, potom do něj kopnul, aby se svalil na zem a byl od něho v dostatečné vzdálenosti, aby mu Tom nemohl podkopnout nohy.
Tom si uvědomil hořkou pravdu, že ač se snažil všelijak jeho sen, se stal skutečností, měl ovšem dobrý pocit, že Sára a Semir byli zachránění.
„Za všechno zaplatíš.“ Řekl Ludvík a natáhl kohoutek u zbraně. Čeho si Ludvík už ovšem nevšiml, že už před ním neseděl ustrašený kluk, ale muž, který už z něho neměl ani v nejmenším žádný strach. „Tohle ti Marii nevrátí.“ Řekl klidně Tom a pohlédl na Ludvíka. „Mlč, můžeš za to ty, že je mrtvá.“ „Ne, to ty jsi jí zabil, ty jsi přinesl do klubu zbraň, ty jsi z ní vystřelil.“ Řekl Tom, protože už ho přestávalo bavit, že na něj v jednom kuse Ludvík svaloval vinu, za Marii smrt. „Nejsem tady kvůli rozmlouvání, jsem tady kvůli pomstě.“ Řekl po chvíli Ludvík a zamířil na Toma.

„Ludvíku!“ Ozvalo se za muži, načež se oba dva otočili. Stála tam Sára, která podpírala Semira, jelikož se mu v duchách písku špatně chodilo.
„To nesmíš, ty přece nejsi vrah!“ Řekla Sára, pustila Semira, který zůstal stát na místě a přešla blíže k Ludvíkovi. „Nenech se omezovat od ostatních a dělej to, co sám chceš“ odpověděl jí Ludvík svým příslovím. „Ale ty mi přece taky říkáš, co mám a co nemá dělat a já tě musím vždycky poslechnout.“ Odpověděla mu Sára.
Jak ta slova zazněla Ludvíkovi v hlavě, najednou jakoby bylo jeho horší já pryč. Ludvík svěsil ruku se zbraní podél těla a pohlédl na Sáru, která se na něj usmála. „Tak je to správně.“ Řekla Sára a pomalu se k němu přibližovala.
Najednou Ludvík ucítil ten silný parfém. A náhle se vedle Sáry objevila Marie, usmívala se na něj a natahovala k němu ruku, za druhou ruku se jí držela malá Sára, a obě se smály a říkali. „Ludvíku tak pojď, už musíme jít.“ Ludvíkovi se v očích objevili slzy. „Už budeme navždy spolu.“ Řekla Mariie a opět k němu natáhla ruku. „Ano, už budeme navždy spolu.“ Řekl Ludvík, usmál se na Marii a malou Sáru, poté vzal pistoli a po pískovně se rozlehl zvuk výstřelu..

„NE!“ Vykřikla Sára a klekla si vedle svého bratra. V očích se jí objevili slzy, její další bratr byl mrtvý. Tom se mezitím zvedl ze země a přešel k Sáře a Semirovi, kteří stáli nad Ludvíkem. „Možná si takový osud nezasloužil.“ Řekla Sára a utřela si slzy. „Ne on si ho sám vybral.“ Řekl Tom a obrátil se k odchodu. „Pojďte, tady už nic nenaděláme.“ Řekl a Semir se Sárou ho následovali.
Radostný smích, který se rozléhal po pískovně, nemohl nikdo z nich tří slyšet, protože oni stále patřili mezi živé a živý mrtvé přece neslyší…

Sára otevřela dveře jejich kanceláře, smrad, který napáchal skunk, už dostatečně vyprchal, a tak se komisaři mohli opět vrátit zpět a nemuseli vysedávat v kuchyňce.
Sára se postavila k oknu a podívala se ven, byl opět nádherný květnový den a ona v černých šatech se do té nádhery vůbec nehodila. Byli to dva dny, co zemřel její bratr a ona se před chvíli vrátila ze hřbitova.
Stála tam nad hroby svých bratrů a sestry a připadala si jako matka co pohřbívá své děti. Ale i pro sestru, co pohřbívá své sourozence, to bylo stejně těžké. Co když to tak, ale bude napořád, proč jsem si jenom tak naivně myslela, že se mojí sourozenci nechají zavřít do vězení, na to jsou moc hrdí, a potom to končí takhle, smrtí.

Sára přešla od okna ke stolu, na kterém stále stála ta krabice, ze které vylezl skunk. Sára jí vzala a vyhodila do koše, přitom si všimla, že na stole leží nějaký list papíru, vzpomněla si, že ho viděla v krabici, když vyndávala další krabici a nechala ho ležet na stole s tím, že si ho přečte později.

Sára vzala list papíru do ruky, když ho otočila, zjistila, že je to dopis, dopis určený jí.
Sára se tedy dala do čtení

Milá Sáro,

Mám nejspíš jednu ze svých dobrých nálad, i když tě oslovuji Sáro, necítím teď k tobě zášť.
V době kdy čteš tento dopis, mě nejspíš musíš mít už plné zuby, protože útočím na Toma.
Nebo jsi právě v černých šatech, protože ses právě vrátila ze hřbitova z mého pohřbu.
Nepočítám totiž, že se ti vzdám a půjdu do vězení, ale s tím už asi musíš být smířená,
znáš nás Moony, jsme hrdí, někdy až moc hrdí a chceme vždy vyhrát a být první a vězení pro nás opravdu není.

Sáro, dokud mám ještě všech pět pohromadě, chci ti říct, aby ses nevzdávala, abys dotáhla svůj úkol do konce a dostala nás,
všechny bez výjimky, musíš skončit tuhle éru mafiánské rodiny. Všichni se nás báli a bojí, ale ty se nás nebojíš,
ty nejsi jako my, ty jsi dobrý člověk s naší krví a takový lidé toho z naší rodiny hodně dosáhli.

Takže nezapomeň, Sáro, buď sama sebou a dotáhni svůj slib až do konce,
a zbytečně pro mě neprolévej slzy, a řekni tátovi, že jsem ho měl vždycky rád.

S láskou tvůj bratr Ludvík


Sára odložila papír na stranu a zůstala zaraženě stát u stolu. Nemohla stále uvěřit, co si přečetla. Takového Ludvíka ještě nikdy nezažila a už taky nezažije.
A jak sám řekl, zbytečně pro mě neprolévej slzy a dotáhni svůj slib až do konce.

Sára si tedy sedla ke stolu, otevřela první šuplík a vytáhla velké černé desky, na kterých byl namalován měsíc a uprostřed bylo velké M.
Sára desky otevřela a podívala se na rodokmen, své rodiny. Byli tam napsaní její prarodiče, rodiče, strýc Ingo, její sourozenci a Rolfovo děti s manželkou. Sára vzala černou propisku a přeškrtla jméno Ludvík.

„Fajn, dva venku, zbývá sedm.“ Řekla a zaklapla desky…


KONEC
------------------
"Nenech se omezovat
od ostatních a dělej
co sám chceš!"
Ludvík Moon

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Takze na starém forum jsem uz uverejnila nekolik dilů 2, ale nevim kolik, tak jsem tedy začala od začátku
tady jsou Měsíční sny Twisted Evil

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
takže je tady pár nových dílů druhého dílu, doufám, že se budou líbit
Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán další díl

kdo je tajemný muž, který nechce dát Tomovi pokoj? Twisted Evil

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
zacina to byt napinave...tesim se na dalsi dilek Wink Wink

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán další díleček

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 8 díl

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 9 díleček

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 10 díleček

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Mile napsané, škoda, že pro přehlednost nedáváš dialogy pod sebe Wink
Jsem ráda, že jsi se vrátila! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
děkuji Woxys za přívítání Very Happy

a abych nezapomněla přidán další díleček Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
a je tady 12 díleček Twisted Evil

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Zdravím, i když jsem tu povídku přejela očima jen tak narychlo, docela se mi líbí.

Na konci jsem se zasmála tomuto dialogu: „Popis nic, moc, vysoký, hubený, asi to nebyl Němec, německy moc neuměl a zvíře prý měl převážet na západ, co je sakra na západě, Norsko, Švédsko?“ Řekla Sára „Jo a taky Česká republika, Polsko...“ ¨Řekl Tom, načež se na něj Sára otočila. „Polsko?“ „Jistě, vy nemáte na škole zeměpis?“ Odpověděl jí Tom.

Nevím čím to je, ale víc se mi to líbí, když jsou dialogy vpadlé do textu (nebo jak
bych to napsala - kdyžtak se omlouvám), než když jsou
pod sebou. Je to takové plnější. A jak říká "píše" Woxys: pro přehlednost je to lepší, když jsou
dialogy pod sebou.

-U mě je to horší, já to píšu na obě dvě strany Smile

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Děkuji za komentář Lilo

S těma dialogama máš pravda, sice se to asi lépe čte, když jsou pod sebou a také určitě všichni tak ty dialogy dělají, ale já jsem si nikdy nevšimla, možná to bude tím, že jsem vždycky až moc zažraná do textu, že se nedívám kdo jak píše dialogi, ale to je každého věc Smile

ještě jednou dík za komentář Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
je tady 13 díleček

kam až chce Ludvík Moon zajít?
a zjistí Sára, že za útoky stojí její bratr?
pokračování již brzy...

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Přidán 14 díleček

Odhalila Sára kdo je tajemný Lumo?

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 15 díleček

jedno tajemství je už venku, ale další tajemství je ještě schované

čtětě dál a odhalíte je...

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Opět a zase - skvělé!!! Embarassed

Hodně zajímavé, Deno. Moc se mi to líbí...

Tvoje povídky se hodně až moc podobají povídkám
mojí kamarádky. Někdy bych i řekla, že máte
stejný obsah, děj a styl psané povídky.

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
děkuji, že se ti moje povídka líbí.

a s tou kamarádkou jsi mě dost překvapila Smile
netušila jsem, že by mohli být dva lidé, co mají podbný styl psaní Smile

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Budu komentovat v průběhu čtení Laughing

Tom hrůzou otevřel oči, vykřikl a vylítl z postele - no už jsem se lekla, že to je doopravdy Shocked Chjo, ale že by to byla předtucha? Shocked

diplom za nejpřesnějšího policistu roku - Tom? NIKDY!!! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

„A co když to nebyla náhoda?“
Taky si říkám Cool

Ona nemá řidičák? A to si Tom hrál na učitele z autoškoly či co? Laughing

Skunk? Propána XD Jo, kdyby to byly ty knížky, tak by to nebylo tak zajímavé Laughing Laughing Laughing

Sára je pěkně drzá, jen tak bez dovolení si tahat králíčka ven, jako by to bylo z jejího klobouku Laughing Laughing

Tome, to snad ne! Kruci, je to jeho patro... neeee XD Chudinka, hlavně že žije XD

a donesu to Hartmutovi - zrzoun, huráááááááá Laughing

„A čí je ta motorka, co stojí venku?“ „Moje.“ „Tvoje?“ Zeptala se Sára a vyvalila oči. „Zahýbáš snad Lusy?“ - jík, chudák Lucy, určitě si žárlivostí kouše svíčky Laughing

Aa, Tom v partě? Oj oj Shocked A s Ludvíkem... kruciš XD To nevypadá dobře.. jsem zvědavá, co bude dále! Very Happy

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
díky za komentář

jenom počkej jak to bude dál Twisted Evil

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 16 díleček Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
andy


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 26
Bydliště: Nejdek
Odpovědět s citátem
No super,to se ti fakt povedlo.Jsem zvědavá na konec jak to dopadne.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 17 díleček

co se chystá podniknou Sára, když záměrně lže a nechá se krýt od přátel?
pokračování již brzy Twisted Evil

jo a andy
díky za komentář Smile

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
příště pro mě budeš už jenom krysa od policie Sára, která zabila vlastního bratra a ani já s tebou nebudu mít slitování

Uah, to snad ne! Shocked Chudák Sára!

A copak to má za lubem, Sára jedna vykutálená? Že si vymýšlí? Shocked Shocked Jejda jejda Shocked

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
andy


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 26
Bydliště: Nejdek
Odpovědět s citátem
Jo a moc pěkně to máš napsané,nádherně se čte.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
děkuji Embarassed

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 18 díleček

kdo se vloupal do tomova tajného utočistě?

čtěte dál Twisted Evil

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 19 díleček

jak příběh patnáctiletého Toma bude pokračovat?

pokračování již brzy Twisted Evil

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Deno! - klobouk dolů........opět superní Smile

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
jo děkuji Embarassed

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
„Hele možná jsi hubený, ale začínáš mi pomalu drtit kosti."
Hahahahahahahahaha, to mne dostalo Laughing Drtič Tom Laughing Laughing

Tak Sára byla balítkem na holky, jo? A za všechno vlastně může Marie...? Začíná se to pěkně roz/zamotávat! Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přídán 20 díleček

takže už víte co se tenkrát stalo, ale jak to bude pokračova?

pokračování již brzy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 21 díleček Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
No to snad ne! Shocked Takže Marie je mrtvá.. a Ludvík se konečně dostal k Tomovi? Neee! Doufám, že ho zase zachrání Sára, jinak vidím Tomovu budoucnost ve velmi vybledlých barvách! Shocked

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 22 díleček Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Cože? On to byl sen? No to mne omyjte XD A já si tu kvůli němu ohryzala nehet Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přece by sis nemyslela, že hned v druhým díle zabiju jednu z hlavních postav Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
No já nevím Laughing Laughing Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 23 díleček

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 24 díleček

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 25 díleček

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Na začátek si dovolím malé rýpnutí: Wolcvagen je správně Volkswagen (= lidový vůz) Embarassed promiň, mám auta ráda a tohle mne hned bodlo Laughing

Ale musím říci, že Sára mne překvapuje Very Happy jen tak si jde SAMA nakoupit... no aspoň že motorku měla na místě, kde ji potřebovali Laughing
A lekla jsem se, že je fakt mrtvá a že Ludvík Toma už fakt zabije (jo, o Toma se bojím Laughing). Ještěže má modroočko strážného anděla Semirka Laughing
Ale copak je Sáře? Že vidí dvojmo, chudák?

Těším se na další díly! Very Happy

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
po delší době přidán 26 díleček

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Hahaha, dvojité vidění Laughing Laughing Laughing Taky jsem se lekla, když viděla čtyři kávovary, že bude vidět čtyřnásobně, ale naštěstí ne Laughing Laughing
No, Anna se do Toma pěkně pustila... chudáka Laughing copak za to může, že ho chce zabít psychopat? Ts! Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
přidán 27 díleček

pomlalu a jistě se začíná blížit konec, jak tohle dopadne?

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Liz


Založen: 24. 10. 2008
Příspěvky: 44
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tahle povídka se mi opravdu líbí. Je zajímavé sledovat vývoj událostí, který vždy jinak než si myslím. Very Happy
Jestlipak Ludvíka opravdu v klubovně najdou? (I když si myslím, že ano. Smile ). Těším se na další část!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
děkuji že se ti povídky líbí Very Happy

další díleček bude už velice brzo

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Takže i Semir bude konečně zasvěcen? Paráda Laughing A Sára má pravdu, ještě chvíli... a Tom by začal blbnout Laughing Ale bojím se: co když tam Ludva vážně bude? Shocked

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
2. Měsíční sny
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 2  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma