AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Tak schválně, už jste si někdy zlomili končetinu nebo si udělali něco jiného, co vám na delší dobu zpřeházelo zaběhnutý životní rytmus? A kolikrát?
1x
0%
 0%  [ 0 ]
2x
16%
 16%  [ 1 ]
3x
33%
 33%  [ 2 ]
4x
0%
 0%  [ 0 ]
5x (či víc) a už si na sebe dávám pozor
0%
 0%  [ 0 ]
5x (či víc) a asi to zdaleka není konečné číslo
16%
 16%  [ 1 ]
nikdy a ani to neplánuji:)
33%
 33%  [ 2 ]
Celkem hlasů : 6

Zas bude dobře



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem

    Nevím, jestli jsem někdy napsala vyloženě depresivní povídku, každopádně, tahle v depresi vznikla, potřebovala jsem se z ní nějak dostat a papír prý snese všechno, tak jsem si vzala poznámkový blok, který mám v notebooku:), a začala psát. Povídka je pro Wox a Kájku, protože to byla taková dvě sluníčka, co mne těšila.



Zas bude dobře

Nad Kolín se vyhouplo sluníčko, na zahrádkách rodinných domů blyštělo kapkami rosy, probudilo ptáčky, kteří začali koncertovat, zalesklo se od oken moderních budov v centru i od kapot aut řítících se po silničkách a dálnici. Město se probouzelo do dalšího nevšedního dne. Pro město byl každý den nevšední, protože v něm už teď pobíhali úředníci a další, kteří se chystali na úplně všední den, ale stejně tak ti, které dnes čekalo něco opravdu důležitého a pak tu samozřejmě ještě byly neočekávané události, které každý den zpestřovaly těm i těm.

Město žilo, po dálnici se právě teď honili šílenci, na které jsou Bonrath s Hottem krátcí, Šéfová zas prochází po služebně jako lev a úkoluje všechny, nejvíce Petru, která zvládá vše, včetně toho usmívat se na kolegy. Věděl to. Věděl! Vztekle odvrátil pohled od okna a zas jej upřel na stěnu. Byl vzhůru už od půl čtvrté, on, který si natahoval pět i více budíků a důmyslně je schovával po pokoji, aby jej něco donutilo probrat se k vědomí, on byl absolutně probuzený už dvě a půl hodiny a nevylezl z postele.

Ještě před pár dny by ho v shonu běžných denních událostí a absolutním nedostatku času na cokoli napadlo spousta věcí, co by udělal, kdyby měl navíc víc jak dvě hodiny času, teď však nemohl dělat nic. Musel ležet a čekat. Už kolikátý den! A přitom to je taková blbost. A byla to taková blbost! Kolikrát dělal nebezpečné a krkolomné věci, při nichž by nejeden kaskadér kroutil hlavou. Salta v tělocvičně, přeskoky z jedoucího vozu na - jak jinak, než - jedoucí vůz, rvačky se zločinci, udržování kondice, ... Většinou vyvázl přinejhorším s pár odřeninami a šrámy a hned druhý den zamířil zase do víru událostí, jakoby nic.

Zrovna včera za vydatné pomoci (jež hraničila s komplikacemi) kadeta Marxe, který je u nich na praxi, honil zlodějíčky aut. Kdoví, co si mysleli, že se stane, když najednou prudce zabrzdili, vyskočili z auta a přes krajnici zamířili do lesa. Každopádně to oni udělali taky, chytili si je a na svažitém lesním terénu se s nimi ještě musel poprat a pak se s jedním prostě svalil a váleli sudy, dokud se nezastavili o první strom. Kdyby se to stalo při tom, prosím, to by chápal, ale ono zas nic, jen pár škrábanců a modřin. Když pak s Marxem sepsali hlášení, zamířil po dobře vykonané práci domů, už byl na schodech ze služebny a ještě ho naposled ujistil, že to nic není a že na kadeta to nebyl špatný výkon a už se viděl někde v osobním volnu, když najednou žuch, seděl na zemi, ani nevěděl jak, a podvědomě si tiskl nohu a přemáhal slzy bolesti, které se mu draly do očí.
"Jste v pořádku, pane?" seskočil k němu Marx.
"Jo, jo, dobrý." kýval nepřítomně, plně se soustřediv na plán: Co nejdřív to rozchodit. Ale nebylo to v pořádku, ani se nepostavil a noha se pod ním podlomila: skončil zase na zemi.
To už tu byla i Šéfová a všechno se dělo jaksi rychle. Hlášení o pracovním úrazu, příjezd sanitky, cesta (Tom nemohl pochopit, který maniak vydal tomu šílenci za volantem řidičák), rentgen, vyšetření, ortéza a berle, další životu nebezpečná cesta sanitkou a pak už byl doma, v posteli, a díky Ibalginu usnul. Ovšem ne na dlouho. Vzbudila ho bolest a on si plně uvědomil diagnózu: Vymknutý kotník, minimálně měsíc klid na lůžku, po týdnu kontrola.

A to měl dneska navštívit Semira. Semira, který kvůli podobné blbosti byl už půl roku neschopen chodit, psát ani mluvit a nejlepší na tom všem bylo, že nikdo netušil, co mu je. Všechny testy dopadly na výbornou: "Tenhle člověk je úplně zdravý, jenom jaksi indisponovaný, ale to neumíme opravit, ani operací, ani prášky, ne, opravdu nevíme, snad to budou potíže psychického rázu." schodovali se lékaři.

Tom by tenkrát vraždil, Semirova cholerická povaha se přetavila v bezmocnost a náladu jako po nakažení vzteklinou. Utěšoval ho, psycholog ho ujišťoval, že ho chápe: Jasně, pohyb byl jeho život i jeho práce, ale to se zlepší, a když ne, bude muset život od základu překopat, ale to půjde. Jen ať se nebojí.
Houby půjde! Tomovi, který na tom byl líp, neb věděl, že potíže budou jen dočasné, už teď připadalo "minimálně měsíc" jako absolutně nekonečná doba. A co teprve Semir? Jak musí být jemu, když nikdo ani neví, JESTLI se vyléčí. A přitom se snaží, lítá po doktorech, občas se staví na služebnu, jasně, už to není jako dřív, ale děla, co může, občas mu to ujede, ale minule se snažil dokonce i vtipkovat.

A on se tu užírá měsícem! Jedna rada Semirova psychologa přece jen užitečná byla, zaměstnejte se, ať na to nemyslíte. A tak se tedy zaměstná. Na plný úvazek:

Pomalu, metodicky, téměř vědecky plánoval pohyby, aby zraněné místo minimálně podráždil. Pohyby, dřív dělané automaticky, teď byly dobrodružstvím. Oblékl se, omyl, nasnídal, popadl berle a kolem osmé vyrážel.

Cesta o holích a hromadnou dopravou mu zabrala třikrát více času, než by byla zabrala obvyklým způsobem.
"Jo, hromadná doprava," mručel si pod vousy, když vystupoval "protože zastavuje na hromadě míst, které se mi vůbec nehodí."
Dobelhal se až k policejní tělocvičně, kde se se Semirem a dalšími kolegy udržoval ve formě. Zamířil rovnou dozadu, nevšímal si nechápavých pohledů a seč mohl se tvářil hrdinsky, když si to rádoby rázoval, ve skutečnosti však sotva pajdal, do kanceláře rehabilitační sestry.

"Ahoj Reni!" Zahlaholil hned ve dveřích na dívku v bílých volných kalhotách a stejnobarevném tričku.
"Kranich? Co to máte s nohou, nechcete se posadit?" nemohla nezpozorovat jeho zaťaté svaly v obličeji.
"Jo, rád."
"Co sis tu propána vyved?"
"Včera, jak jsem šel domů, jsem si vyvrk kotník." oznámil Tom rádoby jakoby nic.
"Chceš mi říct, že s výronem se hned druhý den necháš zavézt do tělocvičny?"
"Přijel jsem si..."
"Tys s tímhle" vytřeštila oči na jeho trojnásobné chodidlo "řídil?!"
"Ne, jel jsem autobusem, příšernej způsob cestování, služební auto je skvělá věc."
Ohon, do nějž měla svázané dlouhé hnědé kudrnaté vlasy, se nedůvěřivě zahoupal. "A proč?" zeptala se po chvilce, kdy bojovala s pokušením zavolat do nemocnice či rovnou do blázince.
"Pro radu, poslyš, já to doma nevydržím, jen sedět a čekat, vstávat jen na záchod nebo pro jídlo a serfovat po televizních kanálech, který jsou plný telenovel. Musím něco dělat."
"Třeba podnikat výlety přes půl města, aby sis tu nohu řádně zhuntoval?"
"Chci radu. Co mám dělat, aby se to rychlej uzdravilo?" žadonil Tom.
"Vypravit se na pěší tůru třeba na Sněžku. To´s mi nemohl zavolat?"
"No, mohl, ..." připustil váhavě Tom s výrazem: Když nad tím teď tak přemýšlím, ehmm...
"Ok," zželelo se jí té hromádky neštěstí. "Zavolám ti někoho, kdo tě bezpečně dopraví do postele a kolem páté se k tobě stavím. Do té doby je moje jediná rada: Nech to v ortéze a co nejmíň s tím hýbej. Jo a leduj, kdy můžeš."
"Díky," hlesl Tom a sbíral se ze židle.
"Sednout! Nejdřív ti někoho zavolám, máš už jen jednu nohu a nebude pro tebe problém si odrovnat i tu." a sama vyšla z pracovny, aby byla zpět, než Tom stačil o něco pohodlnější polohu pro nohu.
"Odveze tě Alan, jen si dá sprchu. Až přijedeš domů, dáš si od nohu deku nebo polštář, složený aspoň na dvakrát. Namočíš ručník do ledové vody, vemeš ještě druhý, suchý, pak si sundáš ortézu, obalíš si nohu mokrým ručníkem, to celé do suchého ručníku, nohu si hodíš na ten polštář, vezmeš si prášek a minimálně na hodinu zalezeš pod deku. Pak si nasadíš ortézu, namočíš ten ručník znova, vezmeš novej suchej a dáš si druhý obklad. Bav se, dokud nedorazím."
Normálně by nejspíš něco poznamenal, ale teď si to úporně snažil všechno zapamatovat, když do dveří vlítl Alan: "Můžem."

Tom si doma nachystal obklad, zalezl pod dku a po chvíli zkoumání různých sladkých dopoledních pořadů zakotvil na Galaxii sport. Kotník už mu nepřipadal jako v mrazničce, popravdě ho moc necítil, spíš ho bolely ruce, zadíval se na Basketbalisty a pokoušel se nepředstavovat si sebe, co by dělal, mít nohu v pořádku.

Petra ho našla spokojeně spícího u přenosu vodního póla. Po špičkách se vkradla do kuchyně a ohřála oběd, který mu přinesla. Pak mu přistavila stolek k posteli a zrovna uvažovala, že mu napíše jen vzkaz, když se Tomovy do nohy začal zase vkrádat cit. Se zkřiveným obličejem a vztekem na půlku světa se hrabal z ostele, když ji postřehl.
"Ahoj, co tu děláš?"
"Nesu ti oběd, marode." usmála se.
"Jak ses sem dostala?"
"Trošku administrativy jsem si nechala na odpoledne, budu mít, co dělat."
"Ale já myslím sem."
"Naštěstí necháváš klíč pořád pod rohožkou."
Tom padl na polštář a usmál se: "Dík."
"Dobrou chuť, já musím. Jo, abych nezapomněla, všichni tě pozdravují."
"Dík."
Ale to už blondýnka zamykala.

Tom do sebe naházel kuřecí polévku i rizoto, vyměnil obklad a udělal o, co každý po tvrdé práci a teplém jídle, zase usnul jako špalek.

Probudil se však neomylně kolem čtvrté,znovu vyměnil obklad a nedočkavě očekával Reni. Zvonek se ozval deset minut po páté. Bleskově se vymotal z ručníků a jak nejrychleji mohl jít s pomocí berlí, tak rychle pajdal otevřít.
"Kde máš ortézu? V prvním týdnu bez ní nesmíš vylézt z postele." zpeskovala ho hned na prahu.
Jen sklopil oči (i uši) a šoural se za ní do pokoje.
"Můžu?" ukázala na stolek.
"Co? Jasně." zasedl do postele a sledoval, jak vyprazdňuje tašku.
"Nohu nahoru." řekla jakoby mimochodem a Tom, který si umiňoval, že v zájmu rychlého uzdravení ji ve všem poslechne, si kotník málem přerazil o pelest.
"Co ti na to předepsal doktor?"
"Nějakou mast a oblbovák."
"Tak, Flektorem mazat třikrát denně a u toho si to můžeš jemně promasírovat, mezitím obklady a hodně spát. Teď mi ukaž tu nohu." přisedla si k němu na postel a začala opatně prohmatávat. Tom, ač velký chlap, sykal bolestí.
"Musíš jí chvíli dát, zatím ji budeš jen mírně masírovat tímhle," podala si ze stolku pěnový asi jako tenisák velký míček "tak čtvrt hodiny. Takhle." začala mu po noze dělat kroužky směrem k srdci...

Čas letěl, po dlouhé době otevřel knížku, ale neměl na ni moc času, protože u ní usnul, když se vzbudil, masíroval, mazal, měnil obklady a každý den se za ním někdo zastavil, kolegové, Petra, Reni nebo poslíček od donáškové služby, kde si objednal obědy a večeře. Týden byl pryč jako nic a při první kontrole přišlo zklamání: dále klidový režim, kontrola za týden. Reni mu však již dovolila masírovat nohu ježkem a navíc s ním začala cvičit: Udělat z chodidla fajfku nebo propnout špičku byl úkol nad Tomovy síly, natož pak obrátit nohu za palcem nebo za malíčkem a tlačit ji nahoru nebo kroužit v kotníku. A u toho všeho myslet na spoustu věcí, už jenom si je zapamatovat...:
"Propni koleno, ... srovnej tu nohu, ... teď cvičíš, nedáváš ji do klidové polohy, fajn, fajfku, no, ... a znova propni a pro změnu budeš zvedat kotníkem, ... Tome, ten pohyb bude vycházet skutečně z kotníku, nebudeš to dělat prsty, ani-propni to koleno a srovnej nohu-ani prsty ani nebudeš vysunovat patu, cvičíme kotník...koleno, ...halooo, co to koleno? ... a srovnat nohu...kotníkem..."
Reni za ním teď chodila každý den, revanšoval se jí filmy na DVD a opravdovou snahou: jelikož měl čas, cvičil i víc, jak pětkrát za den.

Za tři dny Reni nejspíš naznala, že je čas pokročit, a tak, po tom co nohu rozmasírovala, mu začala "lámat" prsty nahoru a dolů. Bolelo to ukrutně, až ji Tom málem kopl.
"To je tak, když se necvičí."
"Bolí to snad víc, než ten kotník. To jsem si zlámal i prsty?" poznamenal Tom.
"Vsadím se, že by tě stejně bolela i ta zdravá." poznamenala Reni a hned mu to předvedla. "Musím ti je protáhnout, budeš je potřebovat."
"Končíš?" vydechl úlevně Tom, když mu masírovala jen špičku a prstům na chvíli dala pokoj.
"S prsty ano. Tak, propni špičku."
Tom stáhl obličej do soustředěné grimasy:tohle už nezblbne! Koleno:propnuté, noha:v ose, dolů tlačit kotníkem, ...
Jakmile se mu to však povedlo, Reni mu začala pomáhat a to, podle komisařova názoru, velice sadisticky. Dlaní tlačila do jeho chodidla a nutila ho dát nohu co nejvíc dozadu.
"Zatlač mi do té ruky."
Modroočko přivítal příkaz jako vysvobození, konečně povolení k sebeobraně!
"Ne přetlač mi ruku,zatlač mi do ruky," okamžitě zmírnil tlak, "tak, a pomalu povol." Tom hned přestal vytvářet jakýkoli protitlak "Pomalu, jinak tě to bude bolet." zdůraznila, když mu do nohy s novou silou zatlačila a opět posunula hranice jejího rozpětí. "A znova zatlač, jen zatlač, to je mírný tlak."
Když to dělali potřetí, Tom odhadl, kolik tak má použít síly a naučil se z toho nic i pomalu povolovat, když v tom přišla zrada: "Tak, a teď přetlač." Tom zamrkal a použil asi dvojnásobný tlak, ale s rukou nehnul.
"Nejdřív mi málem urve ruku a teď houby. Pořádně."
Zatnul zuby a zatlačil, pomaličku mu povolila.
"Tak, fajfku! A přetlač mě."
A když se mu to povedlo,znovu fajfku.
"Fajn, propni špičku." Tom si dal záležet, aby pohyb šel z kotníku a až nakonec propl i prsty. Položila mu na nohu ruku a vyzvala, aby mírně zatlačil, pak pomalu povolil a pak...Pokud měl doteď dojem, že to bolí, teď zatínal zuby a do očí mu vyhrkly slzy, stejně jako když si kotník prve vymknul. Reni mu začala špičku tlačit dolů, pokusil se instinktivně bránit alespoň pokrčením kolene, ale její pohled ho donutil kloub znovu propnout. Udělat po tomhle fajfku mu přišlo jako nic, ale pak musel špičku zas propnout, mírně zatlačit, pomalu povolit a hodně zatnout zuby. Ještě dvakrát, pak začali nohu vytáčet za palcem a malíčkem a kroužili kotníkem. Ačkoli i tady mu svou silou pomáhala, už nic nebolelo tak, jako když propínali špičku.

Druhý den už vše bolelo trošku méně, až na propínání špičky, to se Tomovi stalo noční můrou, ať si to snažil jak chtěl předem rozcvičit, nebylo to k ničemu.
Bylo mu dovoleno i šmajdat po bytě, bez berlí, ovšem s ortézou. A taky začali cvičit chůzi s berlemi. Ne, že by Tomovi nešlo hopsání jedna-dvě-jedna-dvě, ale opřít se do berlí, přenést na ně jen část váhy a zbylou dopřát bolavé noze, zvednout zdravou a udělat s ní krok, to prostě bylo neskutečně bolestivé a pomalé. Ale držel statečně. Místo pochval postupoval do vyšších úrovní. Jakmile přešel párkrát po chodbě (nemyslete si, že mu to zabralo deset minut, jakoby to trvalo vám), musel začít chodit, jak říkala jeho osobní trenérka: "Pata, položím, špička, zvednu, pata, nejdřív pata! A Než ji zvedneš, bude jen na špičce!"
Tom prudce a jaksi zrazeně vydechl nosem. "Já se na špičce neudržím." oznamoval nevěřícně holý fakt.
"Není divu, máš ochablé lýtko. Sval ochabne hrozně rychle a měsíce se dává dohromady. Čím víc budeš cvičit, tím dřív půjde používat. Normálně to trvá tak dva tři měsíce?"
"Cože?" nadskočil Tom a nebýt berlí, skončil by na zemi, protože noha se pod ním podlomila.
"Neboj, to stáhnem, makáš, tipuju tak měsíc, možná míň, když nepolevíš."
"Měsíc odkdy? Odedneška?" zoufal si Tom.
"Jo, měsíc, Šafářův dvorečku, sedni si na chvíli a přemýšlej. Já neříkám, že budeš provozuschopný až za měsíc. Al to lýtko prostě ještě nějako dobu bude trošku zlobit, nebude to bolet tak, jak teď, ale budeš o tom vědět. Musíš tomu dát čas."
"Ok," rezignoval Tom, narovnal se a zase se začal učit chodit, myslev si: "Ve třiceti, ve třiceti letech se učím to, co mé očníky dělají v mateřské školce!"

Po další kontrole si však hrdě vykračoval se zprávou od lékaře: Extrémní zlepšení. Může odložit berle i ortézu, při vyšší námaze stahovat obinadly, za čtrnáct dní kontrola.
Vrátil se do práce. Zatím sice ne za volant, ale do práce. Mezi své milé kolegy, jež si z něj patřičně utahovali, ale zároveň žádný nevynechal příležitost donést mu kafe nebo oběd nebo jen tak juknout a pozdravit. Vyplňoval hlášení, objevil kouzlo Solitaira a Free call a vyrazil navštívit Semira. I jeho stav se pomaličku zlepšoval, a když mu Tom líčil vše okolo jeho rychloléčby, trable s přetlač a zatlač i to, jak mu jednou masážní ježek vyletěl z ruky a schoval se pod postel, zasmáli se, jako už dlouho ne. Tom upřímně doufal, že smích léčí. Oboustranně.
Za Reni teď dojížděl taky sám. Přenášet na nohu celou váhu bylo utrpení, a to po něm teď chtěla věci jako chůze po vnitřních a vnějších stranách chodidel, po patách a dokonce i po špičkách a nebo přenést váhu na jednu nohu, výpon na špičku, zpět na patu, přenést váhu na druhou nohu a znova. Tom to, že se mu to nestále pletlo, přičítal tomu, že se soustředí spíš na bolest, ale uklidnilo ho, že s tím mají problém i kolegové, kteří se k nim z legrace přidali. Připadalo jim neuvěřitelné, že oni, kteří zvládají extrémní fyzická vypětí, kteří se zavěsí nohama na tyč a přitahují se, jsou rychlí, hbití, mají postřeh a nedělá jim problém vykopnout dveře, oni prostě nezvládnou propnout kolena a dotknout se rukama špiček u nohou nebo chodit po té části, kterou Reni zvolila. Tom se stal atrakcí, zpestřením nudného dne v tělocvičně a mezi pošťuchováním a smíchem si ani nevšiml, že noha se s konstantní, leč poměrně vysokou, akcelerací neustále zlepšuje. Plně to na něj dolehlo až večer v podobě bolesti namáhané končetiny, automaticky po příchodu domů zamířil do koupelny, udělat si obklad. Nicméně, ochablé lýtko už zase sílilo, kotník zvládal čím dál víc a k tomu všemu se začal, nenápadně, jakoby nechtěl, aby to někdo postřehl, zlepšovat i stav jeho parťáka.

A aniž si to v tom shonu stihl uvědomit, uplynuly již ne týdny ale měsíce od doby, kdy si kotník pochroumal. Už se zase mohl honit za zločinci ve svém modrém méďovi, už byl zas v plném nasazení a jakmile se dostal z práce, trávil čas se Semirem, na pomalých procházkách, kde si ze sebe navzájem dělali legraci, u dobrého filmu nebo na večeři, kterou si občas ukuchtili a někdy ji dokonce i snědli. Nanometr po nanometru se vše vracelo do starých kolejí a ... a nad Kolínem zas svítilo slunko.

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
No, začnu anketou: ne a doufám, že mne to ani nikdy nečeká - hlavně za to může Tvá povídka, takhle trpět! Shocked Au au!

Líbí se mi, když se Tomík zamýšlí, obzvláště, když o něm píše někdo tak skvěle píšící, jako Ty Smile

Osobně mne dostalo toto:

"Jo, hromadná doprava," mručel si pod vousy, když vystupoval "protože zastavuje na hromadě míst, které se mi vůbec nehodí."

Jak já s ním souhlasím Laughing Laughing Laughing také to tak beru, ač veřejnou dopravu velmi hojně využívám Very Happy

A... Tome, Tome.. to sis Solitairu, toho zázraku, všiml až teď? Laughing Laughing Laughing Rolling Eyes

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
K anketě: dvakrát otřes mozku (jednou jsem se kutálela z kopce a břinkla hlavou přímo do železného sloupu u branky, podruhé jsem spadla z kola hlavou přímo na betonový obrubník), jedenkrát natržené vazy v koleni (spadla jsem na lyžích, naši mě měsíc nevzali k doktorovi XD pamatuji si, jak na mě druhý den - a to jsem nedokázala ani pokrčit koleno - vrčeli, že mám jet s nima zase na sjezdovku XD pak je doktor za jejich přístup pěkně sjel XD) nu a vlastně ještě zranila kotník, ale to nebyla žádná krize Smile vím, že hned druhý den jsem šla na pláž, ač jsem se belhala o hůlce vyrobené z tyčky ke slunečníku XD a to k moři bylo asi 300 schodů a to samé se šlo nahoru! XD

Takže můj hlas - 3 x Wink


Líbí se mi, jak hnedka na začátku píšeš nevšední den a hned poukážeš, že opravdu každý den je něčím neobyčejný Smile

Zrovna včera za vydatné pomoci (jež hraničila s komplikacemi)
- jáááááj, to je jak Haaaaaaarty u svého pokusu dostat se k Dálniční XD

Marx! Bože! Kadet Marx! Néééééééééééééééééééééééééééééééé!

Toméééé, Ty má chudinkoooo, Ty pláčeš! Crying or Very sad

Vymknutý kotník, minimálně měsíc klid na lůžku, po týdnu kontrola. --- to jako fakt? Shocked Shocked

Pacičko.... Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad

Fíčku, já si nemohu pomoci, ale já u Tebe nemám ráda ženské postavy XD všechny jsou tak... panovačné, tak nějak... jak to říci? Tak nad věcí a dokonalé, že mám chuť vzít je pod krkem a otlouct jim hlavu o zeď XD to není výtka - povídka má vyvolávat emoce Smile ale... Blanka, Tomova tanečnice, takhle ošetřovatelka... uááááááááááááááh! Chtěla bych je srovnat do latě a seřvat XD

Ale uznávám, že tahle bytost má asi charakter, jaký by měla ošetřovatelka na rehabilitaci mít Smile ale... vr.

Máš zvláštní námět na povídky Smile dost často... takové věci sem nikdo nepíše, skutečně Smile
Přiznám se, že tohle téma (v podstatě rozepsaná rehabilitace) mě naštěstí neoslovuje, protože se mě netýká... ale napsané to máš hezky Smile

Uzdravte se, Tome a Packo!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Holky, děkuji vám za komenty, moc potěšily!

    Všelinko, držím ti palce, ať si nic neuděláš a těší mne, že se ti povídka líbila.

    Tvé zkušenosti jsou bohaté, Wox, ale je moc fajn, že se z toho rychle oklepešSmile.
    Shocked Shocked Přiznám se, že chudáček Marx nemá (a opravdu ani při tom, když jsem tohle jméno zvolila neměl) žádnou spojitost s tím Marxem, jež se mi vybavil při tvém komentu Very HappyVery HappyVery Happy. Fakt ne Wink
    Ano, přesně tuhle diagnózu napsal pan doktor, když Tom něco dělá, tak pořádně, ne? (původně to nebyl Tom Wink).
    Blanka byla vymyšlená, Tomův taneční kybicátor je mé horší já, ale tahle ta sestřička má naprosto reálný základ. To na mi s nohou skoro denně cvičila a chovala se přesně takhle. Uznávám, že já i ostatní mé ženské postavy by zasloužily srovnat do latě, ale v tomhle jsem nevinně, ona opravdu existuje, ověřila jsem si to na vlastní kotník Wink
    Děkuji, jsem ráda, že se ti to líbilo Smile


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Já Ti věřím, sama mám takový dojem, že podobní ,,řízci" doktoři a doktorky jsou nejlepší, jsou rázní a nesmlouvaví Smile a naprosto nepochybuji, že právě Tvá ošetřovatelka tuto povahu měla, ona se totiž k její profesi hodí Smile
Ale jako postava mi lezla na nervy, nu XD

Za koment nemáš zač, ráda jsem Ti ho písla Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Och, v prvé řadě chci poděkovat za spoluvěnování, moc mě to potěšilo!
Anketa: nikdy jsem si nic nezlomila, hurá, a ani to neplánuji. Děkuji pěkně. S mým štěstím by to byla pravá ruka a to bych byla absolutně neschopná. Embarassed

Povídka:
Uách, nádherný začátek, Fíčku! Embarassed
Very Happy Very Happy Very Happy Rofl, vždy jak čtu o pěti budících, podávám si v duchu ruku s Tomem. Taky musím mít minimálně dva, abych vyskočila z postele. Very Happy
Shocked Chudááááák, takhle si něco udělat s nožkou! Sad Vyvrtnutý kotník, jejdanane. To je prý dost zlé! Nafouknutá jako balon a potom to ještě po x měsících cítí. Embarassed (vědomosti z doslechu. Embarassed )
(Tom nemohl pochopit, který maniak vydal tomu šílenci za volantem řidičák)To by nebyl Tom, aby nebručel!!! :heart:
Smile Díky této povídce vím, jak a co dělat, když se mi podobný úraz stane. Embarassed
Tom do sebe naházel kuřecí polévku i rizoto, vyměnil obklad a udělal o, co každý po tvrdé práci a teplém jídle, zase usnul jako špalek. Co dodat, prostě kocour. :heart:
Jen sklopil oči (i uši) a šoural se za ní do pokoje. Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

Moc hezká povídka, Fí. Smile
Doufám, že tě krize už přešla! :hug:
A mocka díky za tento povídkový skvost! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
[list]Děkuji Káji, není začSmile a přeji ti, aby sis skutečně nic neudělala, mluvím z vlastní zkušenosti, většina zranění pěkně otravuje život a bolí Smile).

Tom je prostě můj miláček, vždyť víš, pět budíků, jeho bručení, nemohu si odpustit ani písmenko.

děkuji za koment!


Wox, u té ošetřovatelky jsem se buď smála, nebo mi tekly slzy bolesti, ale opravdu nádherně mi tu nohu dala do kupy, jsem za to ráda a jako památku mám malého masážního ježuru, modrého:))

[/list]

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Zas bude dobře
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma