AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Líbila se Vám, prosím, pohádka?
Ano, potěšila mě!
71%
 71%  [ 5 ]
Nijak moc mě nezaujala...
14%
 14%  [ 1 ]
Vůbec se mi nelíbí!
14%
 14%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 7

Pohádka o rezavých kožíšcích
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahojky všichni! Smile

Omlouvám se, že jsem dlouho nic nedala na net... Takže jsem se Všelčiným svolením vytáhla jednu starší, byť dosud nedokončenou věc. Máme takový zvyk, alespoň já se ho snažím dodržovat - že si při každém osobním setkání se Všelkou dáváme nějakou povídku. Já jí napsala a stále píši tuto pohádku - snad se bude líbit i Vám. Prosím, je to dílko, co jsem se snažila tvořit s ohledem na to, že má Všelku potěšit, takže se nedivte některým sladším místům Wink
Díky za pochopení a přeji příjemné počtení!


Woxys


-------------------


Pohádka o rezavých kožíšcích


Kdysi dávno, v časech, kdy se na kopcích tyčily kamenné hrady, dvorní dámy nosily dlouhé indigové šaty a rytířům pod lesklým brněním tloukla statečná srdce, žila jedna mladá dívka. Nebyla bohatá, ale nikdy nepocítila nouzi: malá chaloupka, v níž žila se svými rodiči, starší sestrou a jejím manželem, měla hned po svém na bílo omítnutém boku nevelké políčko, které celou rodinu dovedlo uživit. Dívka, která se jmenovala Petra, tak byla jedinou příčinou starostí maminky a tatínka: zatímco brunetka Karolina se nedlouho po první sklizni vdala za hodného chlapce z vesnice, modrookého Toma, Petra se ke sňatku neměla. Raději poté, co každý den okopala zahrádku a nanosila domů vodu, jak měla, běhala bosá po lese, seděla na vrbě u rybníčku a zpívala si, lehká jako vánek, který jí čechral dlouhé měděné vlasy. Kdekterý mladík z vesnice pomrkával po jejích zelených očích, hledících jí z krásné, sluníčkem pihovaté tváře, ale ona nedbala, se smíchem jim utíkajíc, až se jí kolem kotníků vířila dlouhá nabíraná hnědá sukně.

Jednoho dne, když slunce stálo vysoko na obloze a dívka myla drsným říčním pískem dřevěné misky po nedělním obědě, se nad její hlavou ozvalo zafrkání.
Ohromeně vzhlédla, všecek polekaná: kůň, který před ní stál, nebyl žádný tažný valášek, na kterého se zmohlo pár nejmajetnějších obyvatel vsi. Ve vší kráse se tu tyčil překrásný, očividně ušlechtilý hnědák s krémovou hřívou a dlouhými žíněmi ocasu: Petra okouzleně vydechla a vstala, dlaněmi mu hladíc sametové nozdry. ,,Copak ty tu děláš...?
,,Líbí se ti?“ Mužský hlas, který uslyšela, zněl pobaveně: vzápětí se, spojen s měkkým dupnutím dopadu na nohy, ukázal i jeho majitel. ,,Také mám Glariela rád.“
Poplašeně zamrkala, beze slova si ho měříc: usmíval se na ni vysoký zrzavý mladík v zelené kamizole, kterou u pasu vystřídaly hnědé kalhoty napasované do jezdeckých bot z kůže. Opasek zrzkovi zdobila velká stříbrná spona a jílec, v němž na svou šanci číhala dlouhý dýka: u koňského sedla visela tisová kuše.
,,Kdopak jste?“ zeptala se tiše, hledíc mu do nebesky modrých očí. ,,Tady ve vesnici se jezdci moc často neobjevují...“
Práskly dveře, aby se za dívčinými zády objevil i zbytek rodiny, stejně jako dcera udiveně zkoumaje mladého cizince.
Muž jen lehce schýlil hlavu. ,,Jsem Niels Frën de Hartmutt. Jel jsem s otcem a družinou na lov: zrovna jsme štvali lišku, když jsem asi ztratil stopu a můj Glariel mě odnesl daleko od ostatních...“
,,Pane!“ Petřin otec i ostatní se hluboce uklonili, dobře chápaje, že k nim zavítal samotný syn vládce zdejšího království. ,,Jaká pocta je pro vás naše návštěva!“
Usmál se, maličko však zaskočen tím, že měděnovlasá dívka zůstala stát, ruce křížíc na prsou. ,,Přišel jsem žádat o pomoc. Cestu zpátky znám, ale chtěl jsem poprosit o trochu vody pro sebe a koně, on takhle uhnaný z řeky pít nemůže.“
,,Jistě!“ Matka se znova uklonila, otáčeje se na Petru. ,,Dones vědro odstáté vody z kuchyně, miláčku... a trochu mléka pro jeho výsost.
Dívka si ale k šoku všech ostatních rozhořčeně dupla. ,,Ne!“
,,Ne?!“ Celá rodina se na ni otočila, v očích strach. ,,Musíš pomoci princi...“
,,Pro mě je to vrah,“ zavrčela, nesmiřitelně na muže zírajíc zpoza přimhouřených zelených očí. ,,Zabíjet pro zábavu zvířata!“
,,Co to říkáš?“ Otec se polekal, v obavách posílaje ke splnění úkolu starší dceru a zetě. ,,Karolino, Tome...“ Když poslušně odkvačili, obrátil se zpět na prince, ve tváři úzkost. ,,Nesmírně se vám omlouvám, nevím, co to do mé holčičky vjelo! Nikdy taková...“
,,Jen odprošuj vraha, tatínku!“ Dívka mu rozzuřeně vpadla do řeči, obrátila se a její bosé nohy ji unášely dál a dál, až k vrbě skloněné nad rybníkem: vyšplhala se na její kmen a zaťala prsty do její kůry.

Proč jsou lidi tak zlí? Pomyslela si nešťastně, chodidla nad temnou vodní hladinou. Proč jen tak z legrace působí utrpení nevinným tvorům?
Vždycky měla ráda zvířata, milovala všechny valášky z okolí, běhali za ní psi a pro pohlazení si chodily kočky, v zimě sypala ptáků, skryta za kameny pozorovala reje veverek a dokonce si troufla i sledoval vlčí stopy. A nehorázně se jí hnusilo, že existuje někdo, kdo může tak nádherná stvoření mučit štvaním, až padnou a zemřou utýrána někomu pro radost.
Zjistila, že jí po tváři stékají slzy vzteku. Ten princovský ohava! Myslí si, že pokud má korunu, může úplně všechno? To se tedy šeredně...

,,Děvče?“
Zprudka se otočila, taktak, že nespadla do vody. Na travnatém břehu, sotva pár stop od hladiny, stál královský syn, na rtech přívětivý úsměv.
Co tady dělá? Přece jen se vystrašeně otřásla: tento muž měl moc... moc se jí za její jednání krutě a tvrdě pomstít. A když nemá skrupule vraždit nevinná zvířata, proč by neměl mít radost z jejího trápení?
,,Neboj se,“ zvedl k ní dlaň, když spatřil obavy v její tváři. ,,Nic ti neudělám.“
Měděnovláska se skrčila na tlustém kmeni, kolena si přitahujíc ke hrudi. ,,Co mi chcete...?“
Niels popošel k blízké bříze, aby k jejím spodním větvi přivázal uzdu krásného hřebečka. ,,Jen si popovídat,“ prohodil jakoby nic, zvolna se přesunuje až k ke kořenům stromu, na němž seděla. ,,Vypadalo to, že na mě nemáš zrovna hezký názor.“
Dívka zvedla nos, zase si o něco více jista. ,,Mám pro to důvod!“
Mužovy boty udělaly dalších pár stop ve směru k ní. ,,A to,“ nezměnil výraz, ,,jaký, děvče?“
Chvíli mlčela prohlížela si ho: pleť měl bledší, obočí zrzavé, pod rty štětičku bradky totožné barvy... a ústa zvlněná ve stále stejném úsměvu, který ji počal rozčilovat. Co si o sobě myslel? Co si myslí o ní? Že se nechá zastrašit kousek kovu, co ta bestie nosila na čele? ,,Jaký?“ zopakovala prudce a trhla hlavou, až jí měděné vlasy zavířily. ,,Já vám řeknu jaký. Nesnáším ty, kteří ubližují jiným pro zábavu, rozumíte? To se skutečně domníváte, že když nosíte korunu,“ rozhorlila se tím víc, když viděla, že se muž stále usmívá, ,,máte právo mučit zvířata? Já je miluji! A nemám ráda ty, kdo jsou jako vy, lidi, co je zabíjí pro potěšení. V zimě kvůli vám chodím po lese a sklapávám klackem pasti, aby se do nich nelapili vlci! Takže můj názor na vás je,“ nadechla se, ,,že vámi pohrdám, vážený!“
,,Opravdu?“ Naklonil hlavu na stranu. ,,Třeba ten názor ještě změníš...

Petra vykulila oči, když si Niels rozepnul zelenou kazajku a sáhl do záňadří, aby odtud vylovil schoulené malé zrzavé klubíčko. ,,Co to,“ otevřela rudé rty, ,,je?“
,,Jen se podívej...“ mladík drobný uzlíček ve svých pažích pohladil a ten se dal náhle do nepokojného škubání, doprovázeného krátkými zaštěknutími: v dlaních se princi zamrskala mladá liška. ,,No,“ mrkl muž poté, co šelmičku uklidnil škrábáním za ouškem, na vyjevenou dívku, ,,myslím, že mému otci se hon dneska nevydaří.“
,,Vy jste ji...“ naklonila se zajíkající se měděnovláska dopředu, divže napadla do vody, ,,před těmi lovci zachránil?“
,,Už to tak je.“ Teď již zcela klidná liška, rozmazlovaná Nielsovými doteky, slastně mhouřila modrá očka. Princ vzhlédl a paradoxně teprve teď ho opustil úsměv, který Petru ještě před chvílí tak rozčiloval. ,,Také mám rád zvířata, děvče. A nesnáším, když se jim ubližuje. Život je tak krátký a vzácný,“ objevil se mu v hlase podtón tak bolestný, až sebou dívka trhla, ,,nesmíme ten čas zneužít na to, abychom týrali ty, co se neumí bránit.“
,,Moje řeč,“ hlesla a posunula se po kmeni, znovu si muže prohlížeje. Jakoby ho teď viděla v úplně jiném světle: nemohla říci, že jí byl nesympatický. ,,Já...“ Cítila, jak jí rudnou tváře. Musí se mu omluvit... tak moc mu křivdila! ,,Je mi strašně líto, co jsem řekla... vaše výsosti.“ Konečně jakoby jí došlo, s kým mluví: uctivě schýlila hlavu v rozechvělé úkloně.
,,Nic se nestalo,“ zasmál se. ,,Je osvěžující potkat někoho, jako jsi ty, děvče. Rád bych si s tebou popovídal: je tam u tebe,“ ukázal Niels bradou na její vrbu, ,,místo?“
Kývla jako ve snách.
,,Dobře,“ uculil se mladík, aby naposledy pohladil rezavé zvířátko ve svých dlaních. ,,Ale napřed musíme pustit tady slečnu. Jen běž!“ Sehnul se a položil lišku do trávy: ta nevěřícně zamrkala modrými očky a rozeběhla se, co jí pacičky stačily, k blízkému lesíku. S úsměvem se za ní díval, aby se pak obrátil k Petře. ,,Tak co? Promluvíme si...?“


Arrow


Dívka neklidně poposedla. ,,Ale… to se přece nehodí, aby královský syn –“
,,Co se nehodí pro královského syna?“ Mrštně se obrátil a třemi skoky byl u vrby, dlouhými světlými prsty se lapil jejích větví a vyšvihl štíhlé tělo vzhůru, sedaje si vedle zelená očka kulící dívčiny. ,,Snad si nemyslíš, že jsem princátko, že odfoukne vítr?“
Rty jí zvlnil nejistý úsměv, který se rychle změnil v rozpačitost. ,,Odpusťte, pane,“ pípla tiše, pevně se držíc jedné z pružných zelených haluzí. ,,Křivdila jsem vám. Nenapadlo mě, že byste mohl jednat jinak než ostatní lovci.“
,,Nezabíjím liščata.“ I mladý princ se teď tvářil zcela vážně: natáhl paži a jemně položil dlaň na rameno Petry, která raději upřeně hleděla na vodní hladinu pod jejíma komíhajícíma se bosýma nohama. ,,A ani jiná mláďata. Nemusíš se mě bát.“
Nějak mu věřila: zajímavé, jak v muži, kterým ještě před pár vteřinami opovrhovala, nacházela kapičky, které byly hodny sympatií. Obrátila se k němu a upravila si vlasy.
Najednou se zastyděla: seděla tu vedle vyšňořeného panáčka dočista prostě, jen v chudých šatech. Hloupé!
Nezdálo se však, že by na to zrzavý následník trůnu dbal. ,,Jak se jmenuješ?“ ta otázka mu splynula ze rtů zcela tiše, přesto v ní však zněl nijak předstíraný zájem.
Polkla. ,,To přece víte… rodiče na mě volali.“
,,Jenže já bych to rád slyšel od tebe, děvče.“ Zblízka měl mladík nádherně modré oči, modré, jako bylo nebe v červenci, když se časně zrána vyráží na pole, aby se sklidilo dozlatovala vyzrálé obilí.
,,Nu…“ mrkla k lesu: měla dojem, že ještě viděla, jak se tam mezi keři mihla liščí oháňka. ,,Jsem Petra, pane.“
,,Těší mě, Petro. Jsem Niels.“ podal jí ruku a když si všiml jejího zděšení, jen se zasmál. ,,Řekl jsem, že se mě nemáš bát. Nic se ti nestane…“
Stiskla nabízenou pravici, ale v žaludku ji přesto tiskly obavy: je tohle nějaký zlý rozmar rozmazleného panáčka, který skončí její cestou na popraviště? Raději se rychle vyškubla a schovala ruce za zády. ,,Už jste se napil. Váš kůň také… a má rodina si o mě možná dělá starost, když jsem se nevrátila. Měla bych… asi jít zpět. A také není daleko do večera a město je odtud pěkných pár mil…“
V blankytných očích se usadil smutek. ,,Vyhazuješ mě…?“
Zmateně potřásla hlavou. ,,Ne! Ale budou vás hledat… mít o vás strach…“
Těžce si povzdychl. Zase. Zase se tvářil tak strašlivě nešťastně, že Petru, byť ho vůbec neznala, zabolelo na prsou. ,,Ano, mají o mě strach. Ale co je jim to platné…“
,,Počkejte…“ dívka ho jemně uchopila za paži, nutíc ho, aby se k ní opět obrátil. ,,Co se vám stalo?“

Jen se pousmál a nedopověděl: místo vysvětlení se protáhl, dychtivě nasávaje vzduch venkova, nechávaje se laskat vůní květů, jehličí i kouře z otevřených ohnišť. ,,Tady je tak krásně,“ řekl tiše. ,,Musím svého koníka pochválit, že mě odnesl právě sem. A k tobě…“ učinil pohyb, jakoby ji chtěl uchopit za bradu, ale nakonec jeho ruka skončila na vlastním stehně. ,,Nikdy jsem tu nebyl.“
,,Nežije se tu snadno.“ Petra zelenýma očima vyhledala střechy rodné vesnice, láskyplně je hladíc pohledem. ,,Ale za nic bych to neměnila, to mi věřte.“
,,Ani za královský palác?“ ve tváři mu zahrál úsměv, tentokrát docela veselý, který se ještě více rozzářil, když vehementně potřásla hlavou v nesouhlasu. ,,Jsi tvrdohlavá, líbí se mi to.“
,,Moc mluvíte.“ Oč nic nedělal a o nic se nepokusil, zelenoočka vyskočila na nohy: větev se, byť byla dívka lehká, vehementně rozhoupala a po rybníčku se rozběhla kola, jak na hladinu dopadly lístky. ,,Měla bych se vrátit.“
,,Proč mi utíkáte…?“ Pokusil se zvednou také, narozdíl od lehce balancující měděnovlásky však křečovitě svíraje haluze, aby nespadl.
Bylo jí podivně: stiskla rty, ustupuje pozadu, výš a výš na kmen, stále dál nad úroveň rybníka. Ne, že by ji sledoval: jen stál a hleděl na ni.
,,Měl bych jít,“ špitla úzkostně. ,,A vy taky.“
Stále na ni bez pohybu hleděl, modré oči plné odstínu, který nedokázala definovat. ,,Prosím, neutíkej,“ zažadonil, jakoby nemluvil na svou služebnou. ,,Nic ti neudělám! Jen… jen si chci povídat.“
Zaváhala, načež pomalu, nejistě kývla. Udělala krůček, když tu ji zradila hladinká kůra: bosé chodidlo sklouzlo po straně a dívka s výkřikem zavrávorala…


Arrow


,,Nehýbej se!“ vystřelil k ní jako vyhozen pružinou, obě ruce před sebou: jenže měděnovlásčina natažená paže mu proklouzla mezi dlaněmi jako štíhlá užovka a holčina se zavřenýma očima a semknutými rty zajela pod hladinu.
,,Vydrž! Jdu pro tebe!“ Královský syn neváhal ani na vteřinu: byť se nikdy neomočil v ničem jiném, než v mýdly provoněné teplé lázni, odrazil se od kmene a vylétl do vzduchu, aby sebou, ruce a nohy rozhozené, pleskl do rybníka.
Nárazem si z plic vyhnal dech, takže po něm naivně zalapal, okamžitě kašlaje, jak si naplnil hrdlo bahnitou vodou. V panice kolem sebe máchl rukama, jenže ty jen rozvířily bublinky, nad hladinu ho nevytáhly.
Zakuckal se, plácaje sebou jako kapr, aby jeho pohyby umdlely.
Do očí ho tlačila voda, všude okolo něj byla jen zeleň…
Kotníky se mu zabořily do měkkého mazlavého dna…
V hlavě mu hučelo a svět kolem něj temněl…
Kolem prsou ho popadla silná paže a jeho tělem bylo prudce trhnuto: zazmítal se, jistý si tím, že se ho chystá sežrat vodní rarach, o kterém mu vyprávěla matka.
Uklidnil se až ve chvíli, kdy hlavou prorazil vodní hladinu a zoufale zalapal po dechu: zároveň mu došlo, že bytost, která ho pevně uchopila pod oběma pažemi, není žádný rarach, ale někdo o poznání přitažlivější. Nenechal se táhnout až na břeh: jakmile ucítil pod chodidly dno, vymanil se z dívčina sevření a sám se značně neelegantním stylem doplácal až na mělčinu, po loktech se vytahuje do písku.
Petra se vyvlekla vedle něj, hruď prudce zmítanou nádechy a výdechy: přes své přání položit se na sluníčko a omdlít se napřed sklonila nad mladíkem. ,,Jste…“ polkla, ,,v po…po…pořádku?“
Přikývl, oči přivřené. Nevnímal, jak se mu šaty lepí na tělo, dokonce ani nepomyslel na využití příležitosti, aby se pokochal tím, jak děvčeti modré oblečení kopíruje velmi pěknou postavu. ,,Dě…děkuji ti…“
,,Proč jste tam,“ klesla vedle něj, k smrti vyčerpána, ,,skákal, u všech bohů? Vždyť neumíte plavat! Mohl jste se utopit!“
Potřásl hlavou: připadal si jako blázen. ,,Chtěl… jsem tě zachránit. Myslel jsem, že… taky neumíš plavat.“
Zaťala pěsti. Měla sto chutí vyložit mu vše, co měla na jazyku, naservírovat mu všechna ta slova o rozmazlených princátkách, co jen ohrožují všechno kolem sebe: všechna je však polkla. Což, pomyslela si, se do té vody nevrhl s dobrým úmyslem? Ba dokonce s tím nejlepším úmyslem? A přitom věděl, že sám plavat neumí…
Zvedla se na lokti, aby na muže, co vedle ní ležel bez hnutí, mohla pořádně pohlédnout. Vypadal roztomile, jak se mu zrzavé vlasy po nedobrovolné koupeli zkroutily do legračních lokýnek a drobná štětička bradky slehla v pár ubohých chloupečků.
Měla strašlivé nutkání za ni zatahat…

Raději zaměstnala ruce jinak: s hrůzou si povšimla, že jí blůza mokrem poněkud zprůhledněla a tak rádoby nenápadně založila paže na prsou. ,,Dobře,“ řekla pak smířlivě. ,,Děkuji, že jste se mě pokusil zachránit.“
,,A já,“ otevřely se bledě modré oči, ,,děkuji, že jsi mě zachránila, opravdu.“ Mladík se posadil, očividně již vzpamatovaný: zaujal poněkud důstojnější pozici a sáhl si po vysokých jezdeckých botách, aby je jednu po druhé sundal a vylil z nich vodu. ,,A taky děkuji,“ strčil prstem malého okouna, co z boty vypadl a teď sebou mrskal na písku, do vody, ,,že jsi mi nakonec neutekla.“
V rozpacích pohodila hlavou. ,,Nevypadáte nebezpečně.“
,,To jsem rád.“
Dívka se odmlčela, nevědouc, co by měla říci.
,,Ty ses tu narodila, že?“ Aniž by čekal na její odpověď, Niels pokračoval ve své snaze dozvědět se o zachránkyni něco více. ,,Copak vlastně děláš?“
Pokrčila rameny. ,,Nu… pomáhám rodičům na poli.. a taky chodím do lesa, dívat se na zvířata, brodím se v potoce…“ Poprvé skutečně pořádně zrudla: mluvila s následníkem trůnu, připadalo jí trapné povídat budoucímu králi o všedních dnech vesnické holky.
Muž však její slova lapal s dychtivým zájmem. ,,Touláš se po lesích? Sama?“
Kývla, jednu ruku stále na prsou, prsty druhé v rozpacích čáraje obrazce do vlhkého písku. ,,Hm…“
,,A to se nebojíš?“
,,Ne.“ Dívka vzhlédla a usmála se. ,,Miluji les, pane. Každý strom je tak jedinečný… stačí přijít druhý den a pokud se dobře díváte, zříte, jak žije, kolik nových listů vypučelo, že už mu zrají plody nebo že na něm rostou choroše… A sama se nebojím. Zlé lidi spíše potkám na cestách a ve vesnici, než mezi skalami.“
,,Ale mezi skalami,“ polkl Niels, ,,je samota. Na vesnici ti nikdo nic neudělá, ale tam…“
Zavrtěla hlavou. ,,Já věřím, že lidi jsou v jádru dobří, pane. Kdybych v každém viděla to zlé, nebo pokaždé myslela na to, že v těch, se kterými mluvím, číhá i něco zákeřného, jak bych si vůbec někdy mohla hezky popovídat?“
,,Líbí se mi tvé myšlenky,“ řekl mladík tiše. ,,Líbí se mi i ta představa, že bych se prošel po lesích… bloudil bych hvozdem, přeskakoval řeku po kamenech a jen tak se toulal sám… nebo,“ mrkl na ni a přes jeho toužebná slova mu tvář opět potemněla v soužení, které ji mátlo. ,,Nebo s nějakou milou průvodkyní.“
Hleděla na něj. Co je za tím jeho smutkem?
Proč je v jeho očích taková bolest právě ve chvíli, kdy tak krásně hovoří o životě?
Netroufla si tu otázku položit: místo toho vstala a podala mu ruku. ,,Pojďte, pane. Nemůžete jet domů takhle mokrý. Nastydnete se. Pojďte k nám, maminka vám dá něco teplého na zahřátí a určitě pro vás najdeme nějaké suché oblečení. Ale nebude to nic honosného,“ pohlédla rozpačitě na jeho předrahé kamenné spony. ,,Jsme chudí.“
Lehce se uklonil a ruku přijal, v mžiku na nohách vedle ní. ,,Budu vám nadmíru vděčen.“


Arrow


****


Prsty se šikovně probíraly zelenou záplavou, aniž by jen trošku zaváhaly při rozlišování mladých rostlinek salátu a listů škodlivého plevele: vždy neomylně uchopily býlí, vytrhly je a hodily za dívčina záda.
Musela tu klečet celé hodiny, soudě alespoň z otlačených kolen a hřbetu, v němž ji bodalo. Navíc bylo úmorné vedro…
Nicméně Petra věděla, že práci za ni nikdo neudělá – krom toho by se styděla, kdyby celá rodina pracovala a ona seděla se založenýma rukama, když dostala to nejlehčí zaměstnání. Co byl její plevel na políčku hned vedle stinné chalupy, když rodiče a Karolina s Tomem sekali trávy na sluncem vyhřáté louce?
S nádechem si otřela čelo od potu a s vervou se vrhla do díla: čím dříve bude hotova, tím spíše se schová mezi čtyři chladné kamenné stěny a dá si hrnek ledové vody za studny – a že ta dovedla v takovém vedru chutnat jako ta nejvybranější lahůdka!
Natáhla se po zelených lístcích a lapila kořeny obzvláště dobře do země zarytý plevel, snažíc se ho vytrhnout: tu na její napjaté paže padl stín.
Vyjekla leknutím: soustředěna na vzdorující býlí, zcela pustila z hlavy okolní svět.
Vzhlédla a když spatřila, kdo nad ní stojí, skulila se rovnou na ona bolavá záda.

,,Nechtěl jsem tě polekat, promiň!“ Niels se kousl do rtu a hned se sklonil, aby jí nabídl ruku: dívka však zavrtěla hlavou a zvedla se sama, oprašujíc si dlouhou sukni.
,,Co tu děláte?“ vydechla bez pozdravu. ,,Snad jste se zase neztratil…“ uplynulo již přece více jako dva týdny, co se tu princ ukázal poprvé: dokonce i z věčného klevetění Petřiny rodinky se již vytratil. Pravda… musela přiznat, že z její hlavy ne.
,,Přinesl jsem vám oblečení, co jste mi půjčili,“ ukázal muž k sedlu koně, jež byl uvázán za uzdu ve stínu borovice. ,,Přece jsem si ho nemohl nechat.“
,,Aha.“ Ji samou ohromilo, že v ní rozložilo své temné stíny zklamání: na maličký, maličký okamžíček zadoufala, že přijel i kvůli ní. Byla by se ironicky rozesmála: takové nápady! On, královský synek a holka z vesnice! Cha cha cha.
,,Byl bych přijel dřív,“ přešlápl zrzek poněkud rozpačitě. ,,Ale měl jsem domácí vězení.“
Vyprskla. ,,Promiňte!“ omlouvala se honem, princovo gesto ji ale zarazilo.
,,Klidně se směj,“ zkroutily se jeho rty v úšklebku. ,,Rodičům se moc nelíbil ten můj minulý výlet… a taky jsem to,“ dralo se z něj přiznání jen nerado, ,,trošku odstonal.“
Jen ztěží zabránila, aby se skutečně nerozesmála naplno: vida! Přece jen křehký panáček, kterého po jediné koupeli chytla rýmečka. A rodiče? Bylo obtížné si představit, že se pod těmi slovy štíhlého rezavého mladíka skrývá královský pár!
,,Ale jinak bych tu byl hned druhý den, opravdu,“ vyhrkl Hartmutt ujištění a divoce zašermoval rukama. ,,Věř mi!“
,,Věřím,“ usmála se na něj hřejivě, načež si uvědomila, jak je nezdvořilá: takové spalující vedro a ona nechá PRINCE, unaveného dlouhou cestou i sluncem, klidně jen tak. Cukla sebou. ,,Mohu vám dát vodu! Ale je to jen voda… a také vás pozvat dovnitř, je tam chlad… koníčkovi dám vodu do vědra a nechám ji odstát, je ledová a…“
,,Klid, klid!“ se smíchem ji chytil za rameno. ,,Nemusíš se přece plašit…“
Pobouřilo ji, s jakou samozřejmostí po ní sáhl – na druhou stranu musela přiznat, že jí to nebylo nijak nepříjemné. ,,Ach,“ dostala ze sebe. ,,Tak… já…. vás.. zavedu…“
,,Počkej ještě.“ Než se nadála, vytáhl z kapsy čistý kapesník a pečlivě jí, ač sebou málem trhla, očistil hlínu z čela.
Cítila se tak hloupě: on si tu, hleděla na jeho bezchybný elegantní jezdecký oblek, přijede jako velký pán a najde tu jen umouněnou šmudlu. To je tak hloupé… ,,Pojďte…“ musela polknout, napoprvé zněl její hlas skřehotavě. ,,Pojďte dovnitř, prosím.“

,,Děkuji.“ Lehce se uklonil a následoval ji, poněkud v rozpacích, dovnitř, aby spokojeně vydechl, jakmile se ocitl v chládku. ,,Ach, jak příjemné…“
,,Když dovolíte,“ pípla, ,,skočím pro tu vodu. Vy si zatím sedněte…“
Jen co odkvačila, zvědavě se rozhlédl: ještě nikdy v podobném stavení nebyl… a tak dychtivě lapal očima sebemenší detaily sice zcela skromného, ale útulně zařízeného a především krásně čistého obydlí. Všude bylo uklizeno, kouty vymeteny… na stole dlel ubrus s ručním vyšíváním a na něm ve vázičce voněly kopretiny. Stěny krášlily obrázky a drobné ozdůbky: než stačil pochytit více, vrátila se dívka.
,,Promiňte,“ pravila zadýchaně, když před něj stavěla plný džbán a zároveň se otáčela pro skleničky. ,,Zasekl se mi rumpál u studny, trvalo to… Vašemu koni dám za chvíli.“
,,To je v pořádku. A moc děkuji!“ Zastyděl se. Měl jí pomoci, ne tady sedět jako pecka. Aby zahnal pocit studu, raději změnil téma. ,,Co tvoje rodina?“
,,Na louce.“ Přisedla si ke stolu, samozřejmě na opačnou stranu, než kde dlel rezavý člen královské rodiny. ,,Musí se nasušit tráva…“
,,Ach tak,“ zamrzelo ho, že o životě na vesnici nic neví – musel vypadat jako hlupák, jako zhýčkaný synáček, co nesáhl na práci. Napil se. ,,Hm… vynikající.“
,,Osvěží v horkém dni,“ pousmála se. ,,Víc se od ní nežádá.“
,,Opravdu mě mrzí, že jsem přijel až teď.“ Modré oči se zahleděly do zelených. ,,Nešlo to dřív. Rodiče se opravdu zlobili, mají o mě,“ muž těžce vzdychl a jeho dlaň se až bolestivě sevřela v pěst, ,,strach. Jakoby pár týdnů…“ mávl rukou, ve tváři smutek. ,,To je jedno. Celou dobu jsem byl jako na trní – byl bych se sem rozjel hned druhý den!“
Zase ten jeho výraz! Petru mátl čím dál víc. Je příjemný, žertuje… a pak je tak skleslý, jakoby z něj někdo vysál všechnu radost ze života, jíž byl naplněn. ,,Ale prosím vás,“ vyhrkla. ,,Je to jen oblečení!“
,,Ale já,“ upřel jí opět pohled do tváře a sám znachověl, ,,jsem chtěl přijet kvůli tobě.“


Arrow



Dívka otevřela ústa a její vlastní hrnek jí vypadl z rukou: kdyby ho Hartmutt hbitě nezastavil hranou dlaně, byl by se rozbil na kusy o kamennou podlahu. Polkla. ,,Děkuji. Ale… Jak jste to myslel?“
Ruku nestáhl, nechal ji nataženou na dřevěné desce stolu. ,,Tak, jak jsem to řekl,“ pravil tiše. ,,Bylo mi s tebou dobře.“
Odsunula se měděnovláska. ,,To se vám tak,“ pokusila se o žert, ,,líbila ta koupel?“
Respektoval, že se Petra drží zpět a narovnal se, ve tváři známky zklamání. ,,Ta taky… ale líbilo se mi, jak jsi se chovala ty, víš?“
,,Och…“ zelené oči se zaryly do spárů v bukovém dřevě. ,,Omlouvám se. Nebyla jsem… moc uctivá.“
,,Právě!“ ta slova vyřkl s nadšením, až sebou dívka škubla. ,,Už mám dost toho, jak se ke mně chovají, jako bych byl… prostě něco..“ zrak mu padl na jí svíraný z hlíny vypálený hrneček, ,,něco, co se může snadno rozbít.“
Odkašlala si. ,,Ale… vy jste následník trůnu. Musíte se šetřit.“
Jakoby ji neposlouchal: vstal a přešel ke stěně, kde k jejímu stále většímu překvapení přejel prsty po jednom z obrázků, co sednici krášlily. ,,Tohle je život,“ řekl tiše, gestem zahrnuje celou místnost. ,,To tvé plení na poli, to, že vaši sečou trávu. I to, že moji rodiče vládnou. To, že…“ ušklíbl se, ,,spadneš do rybníka a… vylezeš a prostě uschneš.“
Nevěděla co dělat: semkla ruce v klíně a hleděla bez dechu.
,,Tohle,“ otočil se prudce a ukázal na malby, ,,jsi dělala ty, že?“ Když strnule kývla, jen se hořce usmál. ,,To se dá tak lehce poznat…“
Musela si odkašlat, aby mohla promluvit. ,,J..jak?“
,,Jsou plné života,“ zhrouceně se posadil na židli vedle ní a přes nevýslovný žal, zračící se mu v modrých duhovkách, se jeho koutky zvedly v hořkém úsměvu. ,,Jako ty.“

V tu chvíli vypadal tak nešťastně, že nezaváhala: jedna její dlaň se mu přesunula na rameno a jemně pohladila. ,,Co je vám?“ špitla.
Přimhouřil víčka a pomalu chytil její ruku do své. ,,Děkuji,“ pravil nelogicky a jeho prsty přejely po jejích. ,,Prosím, tykej mi.“
Zajíkla se.
,,Prosím tě o to.“
Podívala se na něj: kde zůstal královský synek? Seděl před ní štíhlounký zrzavý mladíček se smutkem vepsaným do bledých lící. Měl by okusit sluníčko, pomyslela si mimoděk. ,,Dobře,“ slyšela říkat sebe sama. ,,Takže…?“
,,Niels.“ Konečně se jeho ústa usmála, aniž by měla pocit, že se rozpláče. ,,A děkuji ti ještě jednou.“
Byla jako ve snách. ,,Není zač… a.. napadlo mě..“ vzpomněla si na svou předešlou myšlenku, ,,co jít ven?“
,,Zase se vykoupat?“ Modré oči teď, jako mávnutím kouzelného proutku, zářily, což Petře rozbušilo srdce a pohladilo duši. ,,Minule nám to nestačilo?“
,,Ne.“ Aniž by vědělo, co to do ní vjelo, zvedla se a lapila ho za rukáv. ,,Pojď, pojď! Něco ti ukáži…“

*

Seděli na vysoké skále a nohy jim klinkaly nad srázem: oba zobali na lopuchovém talířku naservírované borůvky a smáli se modrým jazykům toho druhého.
Princ se zdál být zcela jiným člověkem, než ta smutná bytost v domě: žertoval, užíval si každý krok po podlážce z listí a jehličí a vybuchl v gejzír dětské radosti, když jim nad hlavami přeskočila veverka.
,,Líbí se ti tu, že?“ utrhla Petra stéblo trávy a strčila si ho do úst. Bylo jí blaze… zcela zapomněla, že sedí vedle královského syna. Vždycky toužila mít někoho, s kým by si rozuměla – a když její sestra dospěla a vdala se, přece jen na sebe měly méně času. Zasněně přimhouřila oči. Mohl by se snad mladý zrzek stát jejím přítelem?
,,Moc, Peti,“ vzdychl sotva slyšitelně, vyčerpaný procházkou, ale nevýslovně šťastný: obrátil se k dívce a ukázal jí bělostné zuby v úsměvu. ,,Pořád ti jen děkuji… ale musím zase. Děkuji!“
,,Není přece zač,“ položila mu hlavu na rameno, nijak si nevšímaje toho, že při tom gestu důvěry překvapeně zamrkal. ,,Bylo mi s tebou dobře.“
Chvíli oba mlčeli.
Pak zrzek nasál vzduch do plic. ,,Takže… dovolíš mi znovu přijet?


*

Samozřejmě, že dovolila.
A jak ráda.
Domů se dostala až po setmění: dávno potom, co muž odcválal na koni k hlavnímu městu, seděla na vrbě a přemýšlela. Prsty si pohrávala s drobnou větvičkou a nepřítomně se usmívala, špičkou palce i nohy ťukajíc do nehybné vodní hladiny.
Z jakéhosi podivného snu se probrala až ve chvíli, kdy vyšly hvězdy: konkrétně procitla spolu s hlasem otce, který ji šel s pochodní v ruce hledat.
Málem si odnesla pár pohlavků: naštěstí v sednici včas vypískla, kde byla a s kým. Slova rodinu tak konsternovala, že jim zcela spolehlivě zastavila již napřažené dlaně.
Zůstala s nimi povinnou chvíli, neochotně zodpověděla ty nejnutnější otázky a pak se vytratila do své postele, aby je zanechala divokým spekulacím. Sama se zachumlala pod lehkou deku a v mysli se vrátila k příjemnému odpoledni: potěšeně se schoulila a zavřela oči.
Nie…

Když nepřijel druhý den, byla celá zklamaná.
Po pátém dni si ji Tom začal dobírat, zda si pohádkového cizince nevybájila, jen aby unikla výprasku: přestal, až když ho rozvztekleně zlila vědrem ledové vody, dopálená a rozladěná.
Utekla se schovat do lesa, kde trucovala ve stinné a vlhké jeskyni.

*

,,Petro…“
Zavzdychala a obrátila se na druhý bok. ,,Kar, je neděle… jediný den, kdy se mohu vyspat. Tak co mě budíš?“
,,Máš,“ brunetka zazněla zvláštním napětím, ,,návštěvu, Peťo. Musíš vstát!“
Posadila se, protírajíc si spánkem slepené zelené oči. ,,To je zase Pastouš, že? Už jsem mu řekla, že za mnou nemá chodit. Pošli ho pryč, ať si najde jinou. A pokud nepůjde, dej mu sprchu. Stejně mu to,“ ohrnula nos, ,,jen prospěje.“
,,Petro..“ mladá žena zazněla již poněkud vyděšeně. ,,Přestaň povídat nesmysli! Je… je tu princ!“
,,Niels?“ vykvikla překvapením a vymrštila se na nohy, vmžiku probíhaje kolem překvapené sestry. ,,Niels?“
V místnosti, kde poněkud strnule postávali její vyplašení rodiče, dlel i zrzek, který při pohledu na ni vstal ze židle a rozesmál se. ,,Krásné ráno… koukám, že jsem tě probudil!“
Mrkla na sebe a vypískla: až teď jí došlo, že má na sobě jen noční košili. ,,Och ne! Chviličku!“

Tentokrát si vyrazili na louku: prošli se po mýtině, sbírali a navzájem se krmili lesními plody…
Příště už byli i její rodiče, z nichž vyprchal šok, přívětivější a přivítali Nielse pravým selským obědem, šťastni, když se olizoval a pobouřeni, když po jídle sahal po váčku s penězi.
Mladík přijížděl stále, párkrát do týdne… a dívka se mnohokrát přistihla, že na něj myslí tím spíš, čím byl od ní dál. A když mu kráčela po boku, jakoby jí naopak všechny myšlenky cosi velikého vymetlo z hlavy – to byla schopna vnímat jen jeho přítomnost.
A stiskl dlaně, kterou jí nabídl a tím jí rozbušil srdce.
Léto letělo a dny se míhaly jako hbité vlaštovky: veselá venkovská dívka a mladík se smutnýma očima však stále kráčeli spolu a těšili se z pocitu, že všechny kopretiny na loukách a zpěvy ptáků v povětří patří jen jim.


Arrow



Léto se klonilo k závěru, jako se slunce pomalu dotýká obzoru, aby se uložilo ke spánku: obilí již bylo dávno vymlácené a spočívalo v pytlích, lidé sklízeli kyselá jablka a sledovali, jak se zakulacují švestky. Vzduchem se nesl sílící vánek a foukal do prvních jemných pavučinek babího léta. Pozvolna, nijak nespěchaje, přicházel podzim.
Peťa seděla před chalupou a se zpěvem pletla košík: prsty se jí zručně míhaly, když z útlých proutků vrby, na níž tak ráda dlela, tvořila onu prostou krásu. Bylo jí příjemně. Vítr jí chladil bosé nohy a vysoká borovice hned vedle domu vrhala milý stín. Slunce stále ještě žhnulo…
Broukala si, leč v jednom momentu ustala: jedinou hudbou jí teď byl klapot kopyt na vyschlé, jako kámen tvrdé cestě.
Rozbušilo se jí srdce.
Že by?
Ale, pohlédla na zmateně na slunce, už je tak pozdě… To nebude on. Jindy měl ve zvyku přijíždět dopoledne…
Tu už se jí však ve výhledu objevil překrásný koník s ještě hezčím jezdcem: vyjekla radostí a vykasala dlouhou modrou sukni, aby se mu vrhla vstříc. ,,Nielsi!“
Pousmál se a sjel ze sedla jako vydra klouzající do řeky: rozevřel náruč a dívku, která mu do ní vlétla, k sobě vroucně přitiskl. ,,Peťo! Stýskalo se mi po tobě, ani nevíš jak!“
,,Taky jsi,“ pohodila hlavou v malé výčitce, ,,dva týdny nepřijel… a nedal jsi ani vědět. Už jsem se začala bát, že jsi na mě zapomněl, nebo že se ti něco-“
,,Pššt.“ Umlčel ji prstem položeným na rty, jakoby nechtěl, aby poslední slova pronesla: tvář se mu z radosti zkroutila v bolest. ,,Jsem tu. To je hlavní.“
Byla znepokojena: dlouho mlčela, ač viděla, že muže něco trápí, dlouho respektovala, že kdykoliv se na to snaží přivést řeč, aby mu mohla pomoci, on rychle změní téma. Ale dneska…
Chytila jeho líce do dlaní a prohlédla si ho, sevřena úzkostí: modré oči, jindy rozesmáté, zošklivily červené žilky a pleť, po níž přejela svou rukou, byla šupinkatá a drsná neoholenými vousky. ,,Co je ti?“ zeptala se potichu. ,,Vypadáš unaveně, ztrhaně! Prosím, chci ti přeci pomoci…“
Lapil dívčiny ruce a odtáhl si je z obličeje, aby nakonec svíral její pravačku. ,,Mrzí mě, že mě takhle vidíš zrovna dneska,“ povzdechl si smutně, ale jakmile znovu otevřela ústa, přerušil ji otázkou. ,,Prosím, vezmeš mě zase na naši skálu?“

Brouzdali se trávou a vše se zdálo jako dřív: smáli se, štěbetali a nakonec se dali do honění, když měděnovláska po zrzkovi přesně mířeným hodem mrskla borovou šišku. S pištěním unikala, ale královský panáček měl kupodivu rychlost i výdrž: po krátké honičce ji povalil na louku a s vítězným gestem jí ozdobil vlasy kytičkou čekanky. ,,To abych si tě označkoval,“ vysvětlil a pomohl jí na nohy, aniž věděl, jak se jí z chvíle, kdy se k ní, ležící, skláněl, rozklepala kolena. Jeho rty byly v tu chvíli tak blízko!
Kráčela zavěšena do jeho rámě a musela si přiznat, co už dávno věděla: mladík pro ni byl něco více, než kamarád… Té myšlence se bránila, přišla jí kacířská. Které děvče má to štěstí, že má za přítele někoho, jako byl Niels? A nemyslela tím jeho modrou krev, to vůbec ne!
Po očku na něj pohlédla: byl milý, šlechetný, hodný… jemný, ale jakýmsi způsobem, co hladil. Sluníčko mu za ty společné týdny změnilo bledou pleť do jemně zlatavé a všimla si, že se mu na nose udělalo pár pih, stejných, jako měla ona. O ne, o modrou krev tu nešlo. Ta byla spíše neštěstím: nebýt jí, třeba by mu dokázala říci, co k němu cítí. Ale milovat prince? Hloupé…
Raději se k němu při chůzi více přitiskla a když na ni udiveně pohlédl, věnovala mu svůj nejhezčí úsměv.

Vydrápali se společně na oblíbenou skálu a usadili se kus od jejího kraje, dávaje se do povídání: dívka po chvíli vytáhla z kapsy dvě pláňata a oba žvýkali osvěžující kyselé ovoce, aby se pak, pro ně netypicky, ponořili do mlčení.
Co říci? Horečně uvažovala, s jakým tématem začít, co povědět, jen aby ještě nezavelel k odjezdu: nezdálo se však, že by se někam chystal. Zarazila se.
Muž jakoby na ni zapomněl: upřeně hleděl na k západu pomalu klesající, do ruda zbarvené slunce a jí se zdálo, že se mu v tom svitu v očích třpytí slzy.
Aniž by si to rozmyslela, položila mu ruku na rameno: prudce sebou cukl a zadýchal se, aby přerývavým hlasem opět přerušil její chytanou otázku. ,,Ach… já… děkuji za ta jablka.“ Odmlčel se a znovu pohlédl na slunce, vzdychl a obrátil se k rudému kotouči zády, cele se věnuje dívce. ,,Také pro tebe něco mám.“
Zvedla obočí. ,,Ale to nemusíš! Byla to jen pláňata od cesty…“
,,Nech mě domluvit!“ Usmál a jí spíš než ta výzva zavřel ústa právě ten letmý pohyb jeho rtů. ,,Tohle je speciální dárek ode mě. Za to, že je mi s tebou tak krásně, tak živo.“ Sáhl si do kapsy a podal Petře do nastavené dlaně masivní zlatý prsten s dračí rytinou.
,,Ale to…“
,,Je pečetní,“ nenechal si vzít slovo a tón se mu opět změnil: zněl nějak tupě, tuze, lámavě. ,,To.. kdybys… kdybys někdy něco potřebovala… u nás ve městě. Kdybys měla někdy problémy, ty nebo tvá rodina,“ nadechl se zajíkavě, ,,stačí ukázat ten prsten na hradě. Je královský, všichni ho poznají. Moji rodiče tě pak vyslechnou a pomohou ti.“
Hleděla na zlatý kroužek a vše se v ní točilo zmatkem. ,,Děkuji, ale… proč? Já… nechápu!“
Ztěžka polkl a obě jeho dlaně se jí přesunuly na ramena. ,,Miluji tě, Peťo. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčný…“
Než se nadála, jako rty se dotýkaly jejích, přesně jak si to přála: vyhnala z hlavy překvapení a málem vzlykaje štěstím, polibek oplatila, objímaje ho kolem hrudi. ,,Taky tě miluji, Nielsi! Hrozně moc a…“
Tělo v jejím sevření ztuhlo a muž se od ní oddálil. ,,Co… co jsi to řekla?“
Zmateně pootevřela ústa. ,,Miluji tě…“
,,Ne!“ vyskočil na nohy a dlaní si zajel do vlasů v gestu zoufalství. ,,Ne, to ne! To… není možné!“
,,Vím, že jsi králův syn,“ zvedla se Petra také, oči pálící. ,,Vím, že spolu nemůžeme být! Ale přesto tě mám ráda. Jsem smířená, že si musíš vzít jinou a…“
,,Takhle to nemělo být,“ zašeptal zlomeně. ,,Odpusť mi, prosím! Tohle jsem nechtěl!“
,,Nielsi!“ vztáhla po něm ruce, ale on se jí vytrhl a couval, jakoby se jí bál, oči, z nichž k jejímu překvapení kanuly slzy, rozšířené.
,,To jsem nechtěl,“ zopakoval nešťastně. ,,Odpusť mi to, prosím.!“
,,Nielsi!“ než se nadála, stála na skále sama: jen kývající se větvičky prozradily, kudy od ní mladík utekl. Zavzlykala a přitiskla si prstýnek, jedinou památku na den, co se z nejkrásnějšího změnil v nejhorší, k srdci. ,,Niečku…“


Arrow


*


,,Peťo…“ brunetka pohladila dívku po hlavě. ,,No tak… Uvidíš, že ještě přijede!“
,,Ne… nepřijede,“ zahuhňala zelenoočka a otřela si uslzené tváře. Kdykoliv měla chviličku, kdy byla bez práce, její myšlenky se zatoulaly za tím strašlivým večerem a tváře jí okamžitě zvlhly. Sestře řekla přesně to, co cítila: Niels už se tu neukáže. Byla si tím jista a s každým dalším dne, kdy se nedočkala jeho návštěvy, věděla více a více, že se nemýlí. Zmizel jí ze života tak náhle, jako se v něm objevil: jeho přítomnost se jí však zaryla do mysli a ona ho nedokázala vyhnat z hlavy. Ač viděla jeho úsměv naposledy před více jak měsícem.
Každé ráno se budila s nadějí… aby byla se západem slunce znovu a znovu zklamána.
,,Třeba ano…“ Karolina byla bezradná: sestru litovala, ale zároveň nechtěla, aby jen seděla a trápila se. ,,Věř tomu a splní se to!“
Potřásla hlavou a vzdychla: ,,Díky, Kar.“
,,Holky!“ Tom, který jejich smutný rozhovor neslyšel, přikvačil do jejich místečka ve stínu dubu se svým nakažlivým úsměvem a kosou přes rameno. ,,Ta tráva se sama neposeká!“
Beze slova vstaly a následovaly ho na louku, aby shrabovaly kosou pokousaná, pronikavě vonící stébla: Petra se zabrala do práce, až jí po čele stékaly kapičky potu. Jen se zaměstnat, jen na nic nemyslet…
,,Co to je?“ Karolinin hlas zazněl tak poděšeně, že oči zvedla i Petra.
,,Prosím?“
,,Tamto!“ K nebi ukázal i modrooký Tom, který znepokojeně chytil ženu za ruku. ,,Podívej!“
Po jinak blankytné podzimní obloze se neskutečnou rychlostí hnala černá mračna, černá jako ta nejtemnější noc. Zvedl se vítr. Trojice s hrůzou zírala, jak koruny stromů ohýbá neviditelná ruka ohromné vichřice…
,,K zemi!“ Muž skočil a obě vylekané ženy povalil do dolíku, pevně je obě chytaje: cítili, jak jejich těly strašlivě cukl poryv orkánu. Křičeli, v uších hlínu a ve rozvířených vlasech listy posekané trávy…

*

,,Musela to být prostě jen silná bouřka!“
,,To je pravda, poslední dny bylo dost vedro… nastřádalo se to.“
,,Nikdo neviděl blesk!“
,,Taky tomu nevěřím. Je podzim, kdo z nás tu zažil takovou bouřku třeba i v létě? Natož teď!“
,,Marian má pravdu! A co ty mraky? Černé jako smola! Jak vysvětlíte ty?“
,,Byl to boží hněv… předzvěst nějakého neštěstí!“
,,Vy vždycky plašíte… prostě jen vítr a nějaké ty mraky. Nic jiného v tom nevidím.“

Až druhý den se vesničané odvážili vylézt ze svých domů, jež se jim po strašlivé vichřici staly útočištěm: teď se, celí vyplašení, tísnili v hale kamenné radnice a pokoušeli se přijít na to, čeho byli včera svědkem. Ohromná černá smršť bez kapky deště, co pročísla krajinu… a přesto nezlomila ani větev, neodnesla si jediný šindel.
Petra seděla u okna a poslouchala, oči vykulené: když se však hovor zvrhl v nepřehlednou změť křiku, obrátila soustředěnost jinam, vyhlížeje skrz skleněné tabulky.Venku již zase svítilo sluníčko… nikdo by nikdy neuhodl, co se tu včera stalo.
V tom její pozornost upoutal pohyb.
Na cestě nedaleko obecného rybníka se objevil jezdec: na moment, než si uvědomila, že hledí na vraníka, se jí rozbušilo srdce. Ale ne, nebyl to Niels…
Dvojice se řítila rychlostí včerejší bouře a Petru bůhvíproč cosi strašlivě bodlo v podbřišku. Vyloudila ze sebe výkřik: tak vysoký a podivně znějící, že si rázem uzurpoval pohled všech přítomných. ,,Je…jezdec,“ dostala ze sebe roztřeseně. ,,Míří k nám!“

Ještě než to dořekla, sama už se drala s proudem zvědavců ven před stavbu: když vraník přiklusal, na náměstí ho již čekal pěkný, zvědavostí šumící dav. Konečně se snad dočkají oficiálního vysvětlení, co včera večer doopravdy viděli…
Jezdec přitáhl koni uzdu, až klisnička zafrkala a půvabně zatančila na místě, než se zcela zastavila. Muž v sedle si změřil k němu vzhlížející vyplašené tváře a odkašlal si, vytahuje z tubusu svinutou listinu: ještě jednou si bez pozdrav prohlédl shromážděné občany, načež se napřímil.
Petra polkla. Posel! Proč jen přijel na vrance a jeho plášť je černý jako noc?
Nebylo jí dobře. Musela se chytit paže Karoliny, která se jí tiskla k boku.
,,Jeho veličenstvo Heddal Frën de Hartmutt,“ zvolal jasným, sytým, leč smutkem podbarveným hlasem, ,,zarmouceně oznamuje skon svého nejstaršího syna, korunního prince Nielse. Pro celou říši je vyhlášen státní smut-“
Víc již dívka neslyšela: podlomila se jí kolena a ona se v mdlobách svezla sestře k nohám.


Arrow


*****


,,Peti, prosím, vypij to… No tak, měj rozum!“
Když se do stropu hledící dívka ani nepohnula, Karolina pokrčila rameny, vrhajíc na rodiče bezmocný pohled. Ani ona nedokázala sestru, která od včerejška pouze ležela v posteli, přesvědčit, aby se napila hovězího vývaru.
,,Petro,“ vedle lůžka klesla na kolena matka, dlaní shrnujíc dceřiny měděné vlasy. ,,Nedělej nám starosti, dítě. Musíš to překonat, musíš přece dál žít s námi. A tím, že se vyhladovíš, se nic nevyřeší!“
,,Půjdu za ním.“
Bledé rty se pohnuly, ale to, co z nich vyšlo, se nemohlo nikomu líbit. Dívka se posadila a pohlédla na rodinu, zelené oči teď planoucí. ,,Musím jít do města! Musím vědět, co se mu stalo… Proč…“ polkla a prsty si přejela po bílé tváři.
Karolina usedla na lůžko vedle ní, pokládaje jí dlaň na paži. ,,Sestřičko, to je přece bláznovství…“
,,Neříkám, že není.“ Zelenoočka se vytrhla a k úlevě všech přihlížejících vstala. ,,Ale já tam prostě musím. Chápete? Musím!“
Sotva jí po lících stekly první slzy, matka ji pevně objala: v jejím sevření se dívka rozplakala naplno, hlazena po dlouhých měděných vlasech.
,,Jen se vyplač.“ Žena ji pomalu kolébala v pažích. ,,Bude to v pořádku, uvidíš.“
,,Nic nebude v pořádku,“ posmrkla dívka a odtáhla se. ,,Ale alespoň budu vědět, co se mu stalo. Já půjdu… půjdu hned teď!“
,,Pak ale,“ promluvil otec a s naprostou nesmlouvavostí před ní položil hrnek plný polévky, ,,musíš nabrat sílu na takovou cestu. Jez!“

*

,,Ty chceš vážně jít?“ Karolina se opřela o rám dveří, nejistá, zda ji mladší setra nevyžene.
Kývla, připravuje si věci: obratné prsty skládaly na hromádku všechny ty drobnůstky, které jsou nepostradatelné pro každého cestovatele. ,,Půjdu, Kar. Ale až zítra, v tom vás poslechnu.“ Zaváhala a pohlédla ven: slunce stálo příliš vysoko na obloze, sama musela uznat, že bylo dobré rozhodnutí změnit. Teď by do města stejně přišla až pozdě v noci: daleko lepší volbou bylo zítřejší ranní vstávání.
Na jazyku ji pálily hořké výčitky, že ji rodiče po jejím omdlení nechali až příliš dlouho v milosrdném objetí mrákot: věděla však, že by se tím nic nevyřešilo.
Jen by zbrkle vyrazila již včera večer – a zbrklým obvykle štěstí nepřeje.
Jen bohové ví, jakému neštěstí možná unikla.
A pak, sevřelo se jí hrdlo, o den nebo dva… už přeci nesejde, když je Niels, když je…
,,Peti…“ brunetka svou v zamyšlení ustrnuvší sestru polaskala po rameni. ,,Zase bude dobře, slibuji!“
,,Neslibuj,“ zohnula se Zelenoočka opět ke svým věcem, ,,co nemůžeš splnit, Kari. Já… co to máš?“
Na ženské dlani dlel nevelký kožený váček, který brunetka položila sestře k šátku. ,,Dohodli jsme se s Tomem,“ zrudla, ,,že by ti to třeba mohlo pomoci. Alespoň ve městě přespíš trošku slušně…“
,,Ach Kar…“ ponořila sestru do objetí. ,,Mockrát ti děkuji, i Tomovi.“
,,Snad zvíš dobré zprávy, sestřičko,“ vzdychla hnědovlasá mladá žena a povzbudivě se na Petru usmála. ,,Budeme na tebe myslet.“
Dívka se jí lehce uklonila – a sotva sestra vyšla ze dveří, aby jí nechala soukromí, rychle přehopkala do druhé jizby, aby položila měšec po Tomův polštář. Opravdu netoužila po tom, aby na její neštěstí dopláceli její blízcí.


*

Když vyšla na stráň, naposledy se ohlédla a s předstíraným úsměvem zamávala rodině, která byla stále ještě shromážděna před chalupou, aby viděla i poslední kroky odcházející dcery.
Z okolních kopců stoupala pára a i rodný domeček byl zahalen v hávech mlhy: dívku bodlo u srdce, když ji napadlo, že se možná na svůj domov dívá naposledy.
Potřásla hlavou, hněvajíc se sama na sebe: takhle by neudělala jediný krok!
Raději se zprudka otočila zády a s hlubokým nádechem nechala svá bosá chodidla, ať ji zanesou za horizont.

Rosa jí omývala dosud čerstvé nohy a příjemně osvěžovala: Petra se dala dolů k potoku, který ji měl zkratkou zavést k hlavní cestě. Mlčela. Kdyby šla na pole, byla by si zpívala, byť by ji čekala těžká práce: teď však byla její mysl tak posmutnělá a srdce tak těžké, že je nepotěšilo ani překrásné ptačí cvrlikání.
Uzlíček přes rameno, vyhrnula si mladá poutnice sukni, když přebrodila mělkou říčku: kolem kotníků, do nichž píchala ledová voda, se jí míhal pstruží potěr.
Konečně stanula na cestě a její kroky byly lehčí, jak tak putovala krajinou, kterou dosud velmi dobře znala. Vše bylo jako dřív: od zpěvu ptáků, přes laně, co ji pozorovaly ohromnýma černýma očima až po ještěrky, které se spolu s tím, jak slunce stoupalo výše a výše, počaly míhat na kamenech podél stezky.
Jindy by se z nádhery přírody radovala, dnes se jí cítila zrazena.
Nechápala to.
Jak ještě mohou kosové otvírat zobáčky ke svým trylkům?
Jak se mohou užovky spokojeně stáčet do klubíček na vyschlých pařezích?
Jak to, že ryby v jezírku, které míjela, zobou z hladiny hmyz?
Vždyť vše je naruby, vše je špatně. Niels už není a oni všichni by pro něj měli truchlit: musela zatnout pěsti, aby se upamatovala na chladné, racionální uvažování a přiznala si, že šumící les a příroda sama jsou nad jednoho člověka, byť by byl tím nejúžasnějším, povzneseny.
Vzdychla, setřela si slzy, co se jí opět objevily v očích a přidala do kroku. Příliš se loudala.

Netrvalo dlouho a cesta ji zavedla do první vesnice, pak do druhé, do třetí… a než se nadála, kamkoliv se podívala, spatřila stopy osídlení. Hluboké lesy a široké louky zmizely, aby je nahradila řádně upravená políčka a houby všudypřítomných domů.
Nikoho z lidí, kteří pracovali na zahradách či v sadech sklízeli jablka, vysoká posmutnělá dívka nezajímala: a ona neměla sebemenší chuť dávat se s nimi do řeči, majíce před sebou jediný cíl, o němž jí srdce říkalo, že se rychle blíží.
A skutečně: když vystoupala na nevelký pahorek, otevřelo se před ní po sedmi hodinách putování v údolí místo, jaké si nedokázala představit ani ve snu: nikdy by nevěřila, že může existovat tak obrovské město! Zcela ohromena se dala nyní již žulovými kostkami dlážděnou silnicí dolů, aby se po vstupu branou nechala pohltit útrobami kamenných uliček: se sevřeným hrdlem se jala proplétat tím hrozivým labyrintem, co chvíli v posledním momentě uskakuje před hlučícím povozem.
Hlava jí třeštila z toho všeho hluku, z vyřvávání trhovců i lidského překřikování - a ona v duchu odprošovala přírodu, že o ní kdy špatně smýšlela.
Kdyby tu neměla svůj tolik obávaný a přitom vytoužený cíl, byla by se obrátila na patě.
Stiskla zuby a mezi prsty sevřela váček z tmavé kůže, jenž si pověsila na krk: musela to vydržet… musela zjistit, co se Nielsovi stalo.
Jak šla dále a dále, její pozornost přestal poutat jen nezvyklý ruch a tak se mohla zaměřit na detaily: bolestivě jí stisklo v hrdle, když spatřila dva muže, jak rozvíjejí z oken svých příbytků černé sukno.
Zastavila se a rozhlédla, rázem majíc opět blízko k pláči.
Černé prapory mohla najít takřka na každém domě.
Někteří lidé stáli v hloučcích, cosi si špitaje se smutnými výrazy ve tvářích.
Museli tu mít Nielse rádi…
Zamrkala, aby zahnala slzy a s novým odhodláním vyrazila k vysokým věžím hradu, jenž se tyčil již jen slabou míli od ní.

*

,,Ctihodný pane.“ Petra se způsobně uklonila okolojdoucímu vojákovi z hradní stráže, naprosto nejista, zda se ptá té pravé osoby. ,,Prosím, jak se dostanu ke králi a královně?“
Zastavil se, ale to bylo to jediné, co ji v ten moment mohlo potěšit. ,,Ty?“ pousmál se bez pozdravu kysele. ,,Jeho výsost má jiné starosti, než se bavit s husopaskou. Zvláště,“ změnil se mu arogantní výraz na smutný, ,,v tyto dny.“
,,Vím!“ přisvědčila a než se nadál, zavěsila se mu na paži. ,,Ale vy mi musíte pomoci, potřebuji s nimi mluvit!“
,,Děvče,“ setřásl ji jemně a pohlédl na ni s jemnou lítostí. ,,Mnoho lidí by chtělo králi osobně kondolovat. Nejsi jediná.“
Polkla. Je tohle ta pravá chvíle?
,,Ale já mám…“ Zašátraly její dlouhé štíhlé prsty ve váčku na hrdle, ,,tohle!“
Zlatý prsten se zaleskl na slunci ve vší své kráse: člověk se musel obdivovat umu řemeslníka, který vytepal tak skvostný artefakt. Zdálo se, že dračí hlava začne v tu chvíli chrlit plameny, natolik to byla živá rytina.
Muž vykulil oči a udělal pohyb, jakoby chtěl vzít zlatý kroužek do ruky, ale na poslední chvíli se polekal a ucukl. ,,To je přeci pečetidlo prince Nielse,“ zamumlal a znovu zelenoočku, která napětím tajila dech, přelétl zkoumavým pohledem. ,,Kde jsi k němu přišlo, děvče?“
,,Dal mi je princ. Prosím, věřte mi,“ zažadonila a než se nadál, poklekla před ním na kolena. ,,Zaveďte mě ke králi. I kdybych,“ otřásla se nad tou strašlivou možností, ,,měla skončit v šatlavě, musím za ním jít!“
Chvíli stál nepohnutě, načež sotva neznatelně kývl. ,,Tak pojď.“

Cupitala za ním přes nádvoří: jindy by byla zcela zaujata skvostnou stavbou, nyní si však dávala pozor, aby se držela hned za vlajícím pláštěm barvy noci, jakou, snad opět na znamení smutku, nosili všichni strážci hradu.
Konečně se vnořili do nitra pevnosti, stoupaje po točicích schodech, až se dostali do otevřených komnat.
,,Tiše, děvče.“ Přiložil si prst na ústa, jakoby snad mluvila jiným jazykem. ,,Nesmíme dělat rámus, ano?“
Přitakala a pokusila se s ním srovnat krok: procházeli zrovna kolem nastoupené řady stráží. Petru děsila jejich neskutečná strnulost: nikdo z nich se ani nehnul, jen oči bedlivě sledovaly mladou návštěvnici.
Raději lapila svého průvodce za rukáv a spěchala s ním dlouhatánskou, neskutečně krásnými obrazy zdobenou chodbou. Prohlížela si portréty, jak jen v poloběhu stíhala, když jí z úst unikl výkřik. ,,Niels!“

Na podobizně těsně přede dveřmi skutečně rozeznala princovy rysy: delší zrzavé, maličko rozčepýřené vlasy, stejně zbarvená štětinka bradky, modré oči… a černá páska, která na pravém dolním rohu dávala světu vědět o smutné novině.
Pomalu, fascinovaně přešla až k plátnu, prsty přejížděje nad bílým čelem, aniž by se umělcova díla troufla dotknout. ,,Niečku,“ špitla tichoulince. Ne ne… ač byl malíř zcela jistě talentovaný, nedokázal vyobrazit ani polovinu té dobroty, jakou měl princ v blankytných duhovkách. ,,Miluji tě. Já…“
,,Není čas, děvče!“ uchopil ji za paži a v podstatě protáhl dveřmi: rázem se ocitla v překrásných prostorách, které jí dočista vzaly dech. Lomené kamenné oblouky, křehká klenba, desítky kamenných ozdob… ,,Blížíme se ke královským komnatám, proto ta nádhera,“ vysvětlil její průvodce, načež ji posadil do rohu na dřevěnou lavici. ,,Tady počkej, ano? A slib mi, že nikam neodejdeš…“
,,Slibuji,“ pípla a chytila se dlaněmi svého dočasného působiště. ,,Mockrát vám děkuji!“ Ledva odkvačil, její pozornost se zaměřila na skutečně neuvěřitelnou výzdobu sálu: jaký umný kameník musel strávit roky tesáním takové krásy?
Zelené oči celé dlouhé minuty klouzaly po jemných závěsech, po liniích zdí…
Tady jsi žil, Niečku?
Otázka se v ní vynořila tiše a záludně ji nutila k bolestnému výkřiku. Rychle sevřela pěsti: musela vydržet. Na zoufání bude času dost …
Už za pět vteřin byla ráda, že se udržela: dveře se otevřely a dovnitř kročil někdo, koho nikdy předtím neviděla. Muž v tmavém oděvu a nezbytným černým pláštěm jí pokynul. ,,Vaše výsost vás přijme.“
Zvedla se a málem zase padla nazad, tak strašlivě se jí roztřásly nohy.
Tak, nadechla se, cítíc, jak jí srdce buší až v hrdle. Teď musím být statečná.


Arrow


Zdobené dveře komnaty se před ní otevřely, jakoby jejich křídla rozrazila neviditelná ruka: roztřesená dívka se naposledy ohlédla za svým průvodcem a vstoupila.
Místnost se zdála být prázdnou: jen u stolu z dubového dřeva seděly dvě postavy, tak nehybné ve své strnulosti, až je Petra v prvním okamžiku přehlédla: pak jí však zelené oči padly na jejich tváře a dívka s vypísknutím padla na kolena.
,,Va... vaše výsosti... Já...“
Muž, který k ní seděl blíže, na ni zamyšleně hleděl, aniž by se ozval: žena po jeho boku, stejně jako manžel oděna v černý smuteční šat, však jemně pokývala hlavou.
,,Vstaň, děvče.“
Třaslavě poslechla, šátrajíc po prstenu, který jí sem vyznačil cestu. ,,Já.... Vaše jasnosti... veličenstvo, já jsem... Víte...“ Topíc se v největším zoufalství, sevřela pěsti. Mysli na něj! Poručila se. Chceš ho přece ještě vidět! ,,Já... ráda bych věděla, co je s mým... co je s vaším...“
,,Ach...“


Královna vstala, únavu v každém pohybu: přesto se směrem k vylekané Petře blížila s ladností. ,,Tak to jsi ty, za kým jezdil.“
Měděnovlásku bodlo v břiše: neměla nejmenší tušení, co dělat. Neměla by se dát na útěk? Co když ji odtud pošlou přímo na popraviště?
Než se však stačila rozhoupat k činu, sevřely se jí kolem těla ženské paže. ,,To ty... Děkujeme ti, děvče.“
Strnula v naprostém zmatku: slyšela dobře?
Vládce země, přesmutný úsměv na rtech, se postavil za svou ženu. ,,Ano, děkujeme ti. Jsme převelice vděčni.“
,,Nerozumím,“ hlesla dívka, zmateně těkajíc pohledem mezi oběma. ,,Vy... mě nepopravíte?“
Královna ji pohladila štíhlou paži. ,,Jak bychom mohli? Díky tobě byl náš syn šťastný.... Díky tobě byly jeho poslední dny krásné a naplněné radostí. Nikdy ti to nezapomeneme, děvče.“

Až po pár vteřinách si vzpomněla na dobré vychování a zavřela ústa: čekala snad vše, ale tak vřelé přijetí rozhodně ne. ,,Miluji vašeho syna...“ špitla, nechávajíc si slzy klouzat po pihovatých lících. ,,Prosím... co se mu stalo? Chci ho vidět! Pomoci mu! Nevěřím,“ zalkala nešťastně, ,,že je pozdě.“
Král dívce položil dlaň na rameno, až se ta zachvěla. ,,Už chápu, proč si Niels vybral tebe,“ zazněl hlubokým, zármutkem podbarveným hlasem. ,,Máš dobré srdce, paní. Věz však, že však není moci, která by syna vytrhla ze spárů smrti.“
,,Co se stalo?“ Odmítala těm slovům věřit, v duši bolest, která mučila, ryla a sápala. Nemůže umřít! On ne! Je příliš dobrým člověkem, než aby ho svět ztratil! ,,Nic nevím! Jaká nemoc ho postihla? Najdu lék! Jen mi poraďte cestu!“
,,Jsi odvážná.“ Královna se zapotácela: vládce země ji musel podepřít, aby se dobelhala k těžké lavici a opřela se o ni. ,,Tvá bolest je i mou bolestí, dívko.“
,,Ale...“
,,Prokletí.“ Vládce schýlil hlavu, jakoby ho sama slova vyčerpávala a brala mu i poslední zbytečky sil. ,,Kdysi dávno, je to již spousta staletí,“ mluvil tak tiše, že k němu zoufalá, po vysvětlení bažící dívka musela přikročit, ,,urazil jeden z předků našeho rodu mocnou čarodějku. Proklela ho... proklela celý náš rod. Sudbou strašlivou jako samo podsvětí –“
,,Vzala nám naše děti.“ Královna slané krůpěje, co se jí lily z očí jako smutný déšť, nechávala téci, ,,Kletba po staletí zabíjí naše prvorozené. Zrodí se v bolestech... získají si naši lásku a jakmile dovrší pětadvaceti let, padne na ně nemoc a smrt. To přece... to není správné! Copak Niels někomu něco zlého provedl? V království není milejšího hocha...“
Král lapil manželku do náruče, se zničeným výrazem se pokoušeje utlumit její vzlyky: dívka mezitím zírala do kameny obložené zdi, šokována až do hloubi duše.
Prokletý...
Tak proto... proto byl tak smutný! Proto ten smutný pohled na západ slunce, na květiny na louce!
On... věděl, že umře.
Věděl, že jsou to jeho poslední dny, poslední chvíle.
A přesto se rozhodl, že je stráví s ní...
Zacloumal s ní pláč a ona sevřela pěsti: to je nespravedlivé! Proč by měl pykat za vinu jiných?! Zrovna on?

,,Smím…“ Petra se zajíkla a na moment zakolísala. ,,Smím ho vidět?“
Královna nejistě pohlédla na manžela, který s žalostí naplněnou tváří kývl. ,,Byla jsi mu blízká,“ promluvila pak tiše. ,,Možná víc, daleko víc, než svěřil mně a otci. A pak, cítím, že se pro něj soužíš a rovněž on byl blízký tobě. Nemůžeme ti upřít, aby ses s ním mohla rozloučit.“
,,Pokud budeš chtít, děvče,“ král zněl smutně, ale přesto se měděnovláska lehce přikrčila, ,,Smíš mu říci sbohem. Nebudeme bránit té, která do posledních černých dní našeho syna vnesla trochu světla, v tom, aby řekla své sbohem.“
Oba se již bez pobídnutí otočili a zvolna, pomaličku kráčeli chodbou, lehce vrávorající žena zavěšena do hlavu stále vzhůru držícího muže: dívka za nimi nejprve jen dívala s otevřenými ústy, pak se však cupitavě rozběhla, aby zaujala místo o uctivý krok zpět za Nielsovou matkou.
Srdce, které se jí během smutného vyprávění královské rodiny zastavilo a zamrzlo v led, se nyní rozběhlo násobnou rychlostí a zelenoočka na drobný kousíček času zaváhala: má vůbec? Měla by ho spatřit? Je mrtvý, odsouzený k věčnému spánku, postižen kletbou, která bezohledně zavraždila tak vzácnou duši.
Chtěl by, aby ho viděla bezmocného?
Přál by si, aby si ho pamatovala jako člověka bez síly, bez úsměvu, bez zdraví? Jako někoho, kdo čelil útrapám smrti, které mu jistě i ve věčném spánku značí líce?
Možná, napadlo ji a zachvěla se, možná proto ode mě odjel tak náhle.
Abych neviděla jeho umírání.
Copak by si mohl přát, abych viděla jeho smrt?

,,Děvče?“ Královna se na měděnovlásku ohlédla, sama už spolu s králem stoje u ozdobným kováním zkrášlených dveří, které zajisté sloužily za vstup do Nielsovy komnaty.
Petra zůstala stát u stěny, jednou rukou se opíraje o drahým dřevem obloženou zeď. ,,Já nevím,“ zašeptala, ,,zda mám jít dále. Nevím… nevím, zda bych chtěl, abych šla.“
Žena byla pár kroky u ní, jemnou dlaní Petru hladíc po slzami zkrápěné tváři.
,,On,“ škytla dívka, která jakoby zapomněla, že hledí na vládkyni celé říše, ,,my ani nepřijel říci sbohem, třeba si nepřál, abych ho už viděla. Teď… teď mi nemůže zabránit, je… mrtvý, je bezmocný! Pokud nechtěl… pokud… pak ho nesmím vidět. Musím… respektovat jeho přání, ač jsem sem přišla, jen abych se s ním setkala.“
Do černého oděná vládkyně něžně polaskala zelenooččinu skráň. ,,Prosil nás, když byl ještě při síle,“ pravila sotva neslyšně, ,,abychom ti po jeho smrti vyřídili, že tě měl velmi rád. Odkázal tobě i tvé rodině celý majetek… Moc toužil se za tebou ještě vydat, ale již mu nezbyla síla. Pojď, děvče. Smíš se rozloučit. Přál by si to.“
Zatímco uslzená, sdělením o dědictvím zcela šokovaná dívka sbírala sílu a šeptala královně vděčná slova, král již poklepal na dveře a otevřel je. ,,Pojďte dál.“

Před Petrou se rozprostřela nevelká síň, snad jakýsi předpokoj: usilovně zamrkala a protřela si nemotornýma rukama oči, aby se jí obraz jevil jasněji. Zdálo se, že od hlavní místnosti je drobná předsíň oddělena těžkými černými závěsy.
A ty teď rozhrnula ruka s dlouhými štíhlými prsty.
,,Vaše veličenstvo.“ K mlčící trojici vklouzl muž neurčitého věku, jehož oděv, bílý plášť, kontrastoval s barvou smutečního šatu obou truchlících rodičů. ,,Je mi líto, nemám pro vás dobré zprávy.“
Vysoký a štíhlý blonďák se přikrčil v očekávání bouře hněvu, král mu však jen unaveně pokynul. ,,To je v pořádku, Allesandro. Nemůžete zlomit kletbu, která přetrvala staletí. Jsme vám nesmírně zavázáni za vaši snahu.“
,,Jen…“ vládkyně se zalykala natolik, až to Petrou otřáslo, ,,řekněte mi, Allesandro… trpí můj synek? Trpí hodně?“
Lékař se odmlčel, což bylo samo o sobě dostatečnou odpovědí. ,,Snažím se tlumit jeho bolesti, srážet horečku,“ hlesl pak bezmocně, ve snědé tváři ztrápení a marnost toho, který ze všech sil bojuje s tím, co ho neodvratně musí přemoci. ,,Ale nevím, co se děje v jeho mysli…“
,,Počkejte!“ dívčino zajíknutí pročíslo jejich slova jeho nůž. ,,On… on ještě není mrtvý?“
Zelené, za brýlemi schované oči na ni udiveně zamžouraly. ,,Kdo ráčíte…?“
,,Je to dívka drahá našemu synovi,“ vysvětlila královna stroze: patrně se za svůj výbuch emocí hanbila. ,,A ano, děvče,“ obrátila se přímo k po dechu lapající Petře. ,,Náš syn ještě žije. Jeho tělo již ale nemá sil a plamínek jeho ducha je již téměř sfouknutý. Nebude trvat déle než týden a Niels zemře.“
,,V den narozenin, jak pravila kletba,“ dodal král zkormouceně. ,,Truchlíme pro něj již nyní, neboť už není tím, kým jsme znali, chlapcem a synem, plným života. Je jen schránkou, kde dosud dýmají poslední jiskřičky života. Modlíme se,“ hlas se mu zlomil, ,,aby již skončilo jeho utrpení….“
Petra zanaříkala a skokem byla u závěsů: aniž by se jí v tom pokusili zabránit, jako mrštná vydra vklouzla do hlavní síně, jejíž stěny zdobily věnce a podlaha se vzácnými parketami byla pokryta květinami.
A u zdi, na kupodivu prostém, bílém lůžku, nehybně ležel Niels Frën de Hartmutt.


Arrow
[color=darkblue]


,,Nie!“ chtěla to jméno, natolik milované, že jí po rtech sklouzlo jako sladký med, vykřiknout: vyšlo jí však z úst jako zničené zašeptání. ,,Niečku…“
Byla by se rozběhla a padla vedle něj na kolena: ba nejraději by ho sevřela v pažích.
Když už se její svaly užuž chystaly k tomu, aby ji vymrštily vpřed, zarazila se s myšlenkou na královskou rodinu ve svých zádech. Zaťala zuby a ze všech sil se i přes třesoucí se, vyděšenou duši pokusila ovládnout.
Nohy, které ji donesly až k lůžku, se hýbaly jen neochotně, toporně.
Jakoby na nich dlouho seděla a teprve s nepříjemným mravenčením se jí do nich vracely špetky citu.
Překonat pouhých pět metrů muselo trvat snad celou věčnost: konečně však stanula nad bílou postelí a mohla si setřít slzy, které jí opět, nezvány, pokazily jasný obraz.
Jediným pohybem prstů se té vady zbavila…
,,Nie,“ špitla znova a nepoznávala svůj hlas.
Jako málem nepoznala toho, kdo před ní ležel.

Kam se poděl mladík, kterému sluníčko vykouzlilo na světlé pleti bronzový nádech opálení a polibky paprsků mu ozdobilo nos pihami?
Postava, která nehybně ležela na polštářích, měla líce tak strašlivě bílé, že barevně málem splývaly se sněhobílým povlečením.
Kam se poděl chlapec, který se přes občasné chvíle smutku, nyní tak bolestně pochopitelného, dovedl nevázaně rozesmát?
Muž, který tu umíral, měl rty jen lehce pootevřené a oči propadlé v hubených lících, jež ošklivě poznačily vysedlé lícní kosti.
Kam se poděl zrzek, který byl plný života a radoval ze z každého stébla trávy a zapípání ptáka, až jí to přišlo k smíchu?
Nešťastník, co tu bezmocně čekal na konec, jen chraplavě oddechoval a třásl se…

,,Nielsi!“
Teď už vyjekla a padla vedle něj na kolena, mezi prsty svíraje jednu z bezvládných dlaní. ,,Nielsi.. co se ti to stalo?“
Neodpověděl. Oči zavřené, ležel mladík na zádech, po prsa zahalen v prošívané prosté přikrývce, pod hlavou měkké polštáře: celé jeho tělo se lehce chvělo a hruď se, oproti nepřirozené nehybnosti jeho postavy, křečovitě zdvihala.
,,Nielsi, jsem tady…“ ač vycítila, že jsou jeho rodiče i lékař těsně za ní, nepřestala mačkat princovu dlaň, zkrápějíc ji slzami, jakoby doufala, že těch pár slaných kapiček muže oživí. Ale život není pohádka. ,,Nielsi, jsem tu u tebe, nemusíš se bát…“
Šeptala přerývaně, zničeně: snad vnímal, snad alespoň pár slov se dostane do jeho mysli a poví mu o tom, jak moc tu pro něj je.
Chtěl se za ní přece vydat, ale už nemohl.
Musel vědět, že ona přišla za ním!
,,Nielsi… Nielsi, prosím…“ zapřísahala ho naléhavě, jakoby pustila z hlavy všechna vysvětlení o nevyhnutelném dopadu kletby a mluvila k někomu, kdo je pouze vážně nemocen. ,,Prosím, nevzdávej to, moc tě prosím!“
Mladík nedal ani nejmenším pohybem znát, že by ji slyšel.
Hrdlo se jí stáhlo: ,,prosím…“
,,Děvče…“ V doktorově hlase zazněla ještě větší lítost, než před pár minutami. ,,Vstaň, děvče. Jemu nepomůžeš a sama se trápíš.“
Zavrtěla hlavou: dokud jí to nepřikáží jeho rodiče, od Nielse neodejde. ,,Chci tu s ním být…“
Doktor si počkal na souhlasné kývnutí krále a pak jen pokrčil rameny. ,,Pravda, pacientovi už to neuškodí…“
Vrhla po něm zlý pohled uplakaných očí, které zamžikaly, když zrzkovi vyšlo z úst zasténání.
,,Ach!“ Petra se vrhla dopředu a objala mladého následníka trůnu kolem hrudi, třesouc se v naději. ,,On se probouzí, probouzí se!“

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: Pohádka o rezavých kožíšcích
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
,,Má bolesti,“ pravil lékař tiše, hned se skláněje k malé brašničce na nočním stolku. ,,A zase mu stoupá horečka…“
Nechtěla těm slovům věřit: kapky potu, které princi vystoupily na čele a další, ještě útrpnější zaúpění, co mu vyklouzlo, jim dala zapravdu.
Niels se rozechvěl v kruté zimnici.
Vzlykla. ,,Ne… ne, on se trápí!“
Slyšela, jak za jejími zády královna propukla v tichý zoufalý pláč a k jejímu sluchu dolehlo i utěšování, s nímž přispěchal její manžel: Petřiny oči však patřily jen Allesandrovi, který jediným šikovným pohybem vytáhl zátku z nevelké zkumavky, sklonil se nad umírajícím, otevřel mu ústa a vzápětí do nich vlil nepříjemně zbarvenou tekutinu.
Hartmutt zakašlal a zavzpínal se, oči stále sevřené: jakmile mu však nářek dusící zelenoočka položila dlaň na bledé, opocené čílko, uvolnil se, opět sklouzávaje do své naprosté nehybnosti.
,,Děkujeme, Allesandro.“ Král zněl unaveně, zlomeně: Petra by si nikdy nedovedla představit, že i tak může mluvit panovník země. ,,Děkujeme, že mu pomáháte.“
Lékař se beze slova uklonil, prsty přiložené ke krku zrzka, který oddechoval o něco pravidelněji. ,,Teď spí,“ řekl pak. ,,Nic necítí.“
Zelenoočka si otřela nos, aniž by se dokázala pohledem odtrhnout od těch bledých lící: cítila, jak ji cosi rve na spáry, jak s každým mrknutím mizí její naděje, že muže ještě někdy sevře v náručí, že mu vysvětlí, jak moc ho má ráda… ,,To,“ promluvila zoufale, ,,není možnost, jak mu pomoci?“

,,Je to prokletí,“ řekla královna tiše, ovšem lehce zazněla potlačovaným hněvem: copak si ta vesnická dívčina myslí, že oni sami nezkoušeli najít možnost, jak zachránit syna? Že se nezajímali? Nepřečetli hromady svitků? Nenechali pozvat statečné muže a nejmoudřejší učence na pomoc a radu? ,,Už celá pokolení v naší rodině umírají prvorození.“
Petra mlčela: vycítila, že předtím její slova ťala do živého, raději tedy poslouchala, stále přitom tisknouc Nielsovu bezvládnou dlaň.
,,Vzpomínám si,“ zachvěla se žena, ,,jak mi zemřel bratr. Byla jsem dítě… a on byl vždy můj velký bratříček, přítel, ochránce. Pak se roznemohl – nemohla jsem chápat, co se stalo. Myslela jsem, že se uzdraví, jako vždy. Ale on jen ležel a zmítal se v křečích a horečce – tak, jako teď,“ položila Nielsovi ruku na skráň, ,,můj syn.“
Rozplakala se, skrývaje tvář do manželova pláště.
Allesandro si odkašlal, očividně se necítě příliš dobře: jeho tón byl rozpolcen rozpaky. ,,Váš syn je velmi statečný, veličenstvo. Nikdy si na nic nestěžoval.. a věřte, že ho mé léky dostatečně chrání před velkými bolestmi. Jsem tu pro něj. Hlídám ho. Jen… vyléčit ho nemohu.“
,,Děkujeme, doktore. Jsme si toho vědomi.“ Král otřel ženě slzy.

Petra se znova naklonila nad Nielse: zdál se jí být čím dál bledší, čím dál hubenější a nemocnější.
Pod plátnem slaboučké košile, v níž byl oděn, se mu rýsovala útlá ramena.
Pocítila nezměrnou touhu projet mu prsty dlouhé, zmítáním zacuchané rezavé kadeře.
,,Ale proč?“ nesměle přejela Nielsovi nad hrdlem a bílou tváří. ,,Proč je to prokletí?“
,,Jeden z mých předků urazil mocnou čarodějku,“ vysvětlila panovnice unaveně. ,,A ta proklela celý náš rod tím nejhorší – smrtí našich dětí. Sotva dorostou tak, že z nich má člověk radost, tak o ně přijde…“
,,Já…“ Všel zaťala zuby, neschopna se smířit s tím, že by již nikdy neviděla ony modré oči: srdce se jí rozbušilo v odhodlání a ona vstala, pěsti sevřené. ,,Já ho zachráním. Nevím jak, ale zachráním ho!“


Arrow


,,Jsi bláhová. Ale odpouštím ti, mluví z tebe smutek,“ pokynula jí žena s korunou a opřela se o rameno svého mlčícího manžela. ,,Teď vidím, že ti skutečně umírá milovaný.“
Dívka se neozvala: jen znovu pohlédla na bledého mladíka, rozbolavěna smutkem. Kéž by si s ním promluvila dříve, kéž by mu řekla, co k němu cítí. Mohli spolu strávit pár šťastných týdnů… V ten moment zatoužila, aby prince vzbudil jediný polibek z její vřelé lásky, jako tomu bývá v legendách: počítala však, že tak lehké to nebude. ,,Musí být cesta…“
Allesandro se pohnul, až sebou měděnovláska polekaně trhla: muž se však jen sklonil k ležícímu zrzkovi, aby mu bílé, kapkami ledového potu zbrocené čelo svlažil kapesníčkem namočeným ve vlažné vodě. ,,Lékařsky,“ utrousil očividně nepříliš mluvný doktor, mžouraje přitom přes půlměsíčkové brejličky, ,,mu pomoci nelze, bohužel. Mohu jen ulehčit jeho trápení. Může zaspat své umírání. Odejít v klidu…“
,,Nikdo přece nemůže zaručit,“ špitla Petra, ,,že to, že nekřičí, neznamená, že netrpí.“
Posunul si skleněné obroučky a rozpačitě si odkašlal. ,,To ne…“
Věděla, že jí tak odpoví, přesto ji ta slova zdeptala a ona se zoufale obrátila ke královské rodině. ,,Přece se nemůžeme jen dívat, jak se trápí…!“
,,Děvče.“ Král se plně narovnal, důstojný ve svém smutku. ,,My svého syna milujeme nade všechno na světě. Jeho bolest je naší bolestí. Ale musíme přijmout realitu a neponižovat se, když prosby nepomáhají.“
,,Modlíme se každou noc od jeho narození,“ doplnila ho žena, oči zavřené. ,,Snili jsme o zázraku, o nějakém znamení, že zrovna náš syn bude v pořádku, že právě jím to prokletí skončí. Doufali jsme v milosti bohů, jako v ni doufali naši předkové – a jako oni jsme byli zklamáni. Prokletí nezná slitování. Vezme nám ho… a my ho jen,“ zakolísala, vzlykajíc, ,,pohřbíme a opláčeme.“

Sledovala, jak roztřesená žena přešla k loži a položila svou ruku na Nielsovo líčko: neuniklo jí, že právě její rysy se zračily v synově tváři. Pod černým závojem bylo pro jeho průsvitnost možno tušit rezavé kučery a rovněž jistou jemnost jejího obličeje zdědil umírající následovník trůnu. Po otci, obrátila se dívka ke králi, má zcela jistě blankytné oči… Postavu ale jen zčásti, vládce země byl nejen vysoký, ale oproti útlému Nielsovi poněkud hřmotnější a širší v ramenech.
Jakoby po obou rodičích získal to jemnější, co ho činilo rozpačitějším a roztomilejším.
Pocítila touhu zkusit přece jenom pohádkovou léčbu polibkem, okamžik bláhovosti však rychle potlačila ta trocha rozvahy, co v ní zbyla.
Nadechovala se, aby něco řekla, když jí kdosi položil ruku na paži: blonďatý lékař.
,,Pojďte, děvče.“ Odvedl ji, celou zmatenou, ke stolu, aby jí nalil sklenici vody. ,,Nemáte hlad? Tuším, že jste šla mnoho hodin…“
,,Mám,“ nemohla se očima odtrhnout od nešťastné rodiny, lože, nad nímž se skláněli ubozí rodiče, ,,s sebou od maminky napečené buchty. A pak, nemohu jíst, když on tu…“
Jemně zavrtěl hlavou. ,,Prince by nepotěšilo, kdybyste se vyhladověla k smrti. No tak, najezte se… musíte mít sílu, pokud ho chcete doprovodit na jeho cestě. Potřebuje kohokoliv, kdo s ním bude, třeba i v myšlenkách.“
Cukla sebou, aby rázně čelila pronikavému pohledu zelených doktorových duhovek. ,,Nechci ho vyprovázet! Chci mu pomoci! Vrátit ho zpět!“
,,Jsem lékař,“ odvětil Allesandro tak tiše, až se dívka uklidnila. ,,Vědec. Ale nikdy bych apriori nepopíral věci, které jsou mezi nebem a zemí. Nemyslíte, děvče, že se bude jeho výsosti lépe odcházet, pokud se smíříme s jeho koncem a nebudeme jeho duši svým přáním držet na zemi?“
Rozechvěla se po celém těle, cítíc, jak v ní cosi vadne jako na slunci dlouho ponechaná, z louky přinesená květina. ,,Vy… vy tedy myslíte, že není šance…? Že je sobectví přát si, aby procitl?“
Podal jí vodou naplněnou číši. ,,Napijte se.“ Teprve když s netrpělivým výrazem sklenici vyprázdnila, pokračoval. ,,Nevím… jen jsem si jist, že současné vědění nezná pomoc lékařskou.“

,,Proroctví hovoří jasně.“
Královna promluvila tak blízko, až zalapali po dechu: žena se lehoulince, smířeně usmívala, celá plna smutku. ,,Celá pokolení se pokoušela ten strašlivý, nespravedlivý rozsudek oddálit, zrušit. Pokoušeli se usmířit pohněvanou čarodějku: snášeli jí,“ natáhla se k míse s ovocem, vyndala nádherně zelené jablko, otřela ho o šaty a podala konsternované Petře, ,,oběti, dary… vzdávali se trůnu, plavili se po cestách… ale ji nic neobměkčilo.“
Petra polkla, s tichými díky přijímaje sladký plod. ,,Musí být cesta, prostě musí.“
,,Proroctví hovoří o cestě, jíž se dát, aby bylo zlomeno,“ připojil se k ženě i král, zatímco Allesandro rychle odkvačil k Nielsovi, aby pacient nebyl ani na okamžik sám. Jakmile však spatřil, jak měděnovlásce zazářily zelené oči, smutně potřásl hlavou. ,,Ale kdo se tou cestou dal, nevrátil se zpět. Nese jen další mrtvé, další utrpení, ještě hlubší bolest. Po staletí se jí pokoušeli jít ti nejstatečnější rytíři, aby nalezli pouze svou smrt.“
Málem se k němu vymrštila, aby mu sevřela předloktí. .,,Jaká,“ vyjekla, ,,je to cesta?!“
,,Trnitá.“ Král si povzdechl, obraceje se k mlčící ženě: v každém jejich gestu byla znát bezradnost, každý pohyb hovořil o tom, že i tato možnost je zklamala a přinesla jen bol. ,,I nám se přihlásili stateční rekové, aby záchranou Nielse získali slávu a čest. Zemřeli… až na jednoho. A můj nestatečnější a nejvěrnější rytíř a Nielsův přítel, don Michel, se vrátil polomrtvý. Pak už se nikdo nepřihlásil. A k sebevraždě,“ nadechl se znovu ztěžka, ,,nikoho nutit nebudeme. Na to nám koruna nedává právo.“
Zaťala pěsti, málem křičíc. ,,Já se ale HLÁSÍM! Jaká je to cesta?!“

Chvíli bylo ticho, které přerušilo jen nehlasné cáknutí, jak Allesandro do velké místy vyždímal vlhkou látku, aby ji znovu namočil v čisté vodě a osvěžil princovu tvář, otíraje mu horečkou rozpukané rty.
,,Prosím…“ ta slova dívce vyklouzla z úst prosebně, smutně: udělala krok ke královskému páru, paže natažené. ,,Udělám cokoliv, abych mu pomohla. Vždyť… vždyť ho…“ Polkla poslední slovo a svěsila hlavu. ,,Moc prosím… jaká je to cesta?“
Hleděli do země.
,,Nedovolíme ti to, děvče,“ řekla pak královna klidně. ,,Jsi zamilovaná a to je krásné – ale nezahodíš svůj život zbytečně.“
Její choť si upravil tmavý plášť: pak se podíval Petře do očí tak pronikavě, až o krůček couvla. ,,Vidíš nás, děvenko?“ jeho hlas byl laskavý, naplněný pochopením. ,,Jsme zničení. Jsme zoufalí. Bez naděje. Umírá nám syn. A když rodičům umírá dítě, něco v nich zemře s ním.“
Naopak se k němu přiblížila, pěstičky zaťaté. ,,Ale já chci právě..“
,,Tak co,“ zdrsněl panovníkův tón, ,,tě opravňuje k tomu, abys právě takovou bolest, jaká souží nás, připravila své rodině? Budou pro tebe plakat stejně tak, jak my truchlíme nad Nielsem. Jak se opovažuješ riskovat svůj život, když vidíš náš žal?“
Zakolísala, chytajíc se za srdce. Měl pravdu… věděla, že její smrt by matce a otci zlomila srdce a navždy jim vzala naději. Že by sestře uťala radostné písně a Tom by byl cizincem ve smutné rodině: přesto však něco v ní věřilo, doufalo, že tomu tak nebylo. A něco v ní vědělo, že…

Padla na kolena, celujíc lem králova pláště. ,,Snažně vás prosím! Já mám vašeho syna ráda! Pokud umře, stejně umřu! Snad se alespoň mohu o něco pokusit! Dovolte mi to! Prosím!“
Ustoupil, všecek konsternován.
,,Vstaň, děvče…“ korunovaná žena pohladila třesoucí se dívku po měděných vlasech. ,,Naše rozhodnutí je konečné. Nedovolíme, aby tvá rodina musela prožívat náš žal.“
,,Podívejte se!“ v zoufalství sáhla do záňadří a vyňala mohutný zlatý prsten, dar od Nielse. ,,To mi dal váš syn! Chtěl, abych za vámi zašla – cop když tušil, že jsem jeho naděje? Co když věděl, že mu mohu pomoci?“
S třasem král natáhl ruku a nechal si do dlaně vtisknout dračí pečetidlo.
,,Slíbil mi,“ vzlykla, ,,že mě k vám dovede… že mě vyslechnete a pomůžete mi. A já chci pomoci vašemu synovi.“
Zdálo se však, že si jí král vůbec nevšímá, ukazuje prsten choti. ,,Mohla si za něj,“ zašeptal, ,,koupit půlku své vesnice. A šla raději k nám…“
Žena nepromluvila, nešťastně na zelenoočku zíraje. ,,Nepošleme ji na smrt…je zamilovaná! Za půl roku se probere, bude jí lépe… zapomene…“
,,Nezapomenu!“ vyskočila, srdce bušící, jakoby vytušila královo váhání. ,,Pokud mi neřeknete, kudy jít, sama se pustím do světa… snad najdu odpověď! Musím mu pomoci. Nebudu jen čekat, až se utrápí!“
Královnino obočí se svraštělo a na čelo se objevila bolestná vráska. ,,Děvenko milá, copak si myslíš…“
Král se nadechl.


,,Tisícekrát zmařeny, životy chrabrých rytířů.
Zbroj zlatá nechrání, ni pláty pancířů.
Třikrát musí na cestu vyjíti,
Kdo chce zlomiti bolestné prokletí…“



,,Ne! Mlč! Zabiješ ji!“ Královna se vrhla dopředu, jakoby chtěla muže zadržet: Petra však naslouchala s výrazem tak dychtivým, že se panovník rozhodl.


,,První cesta do výšin odvede,
kde kámen života dlí…
Cesta druhá do chřtánu země zavede,
kde pramen zdraví tryská.
Třetí cesta zdaleka nejhorší,
vezme si, co na tobě nejdražší.“


,,Hádanky…“ Petra málem nemohla dýchat, sevřena úzkostí: jak by měla za tak krátký čas najít všechny odpovědi?“
Královna svěsila hlavu. ,,Nikdo z rytířů nezdolal ani jeden z úkolů,“ špitla. ,,Nemarni svůj život, děvče.“
Pohodila dlouhými měděnými vlasy. ,,Já to zvládnu, věřte mi. Vím to. Rozhodně se pokusím!“
,,Pak jsi ztracena.“


Arrow


,,Nemusíš hádat, děvče.“ Nedbaje na prosebný ženin pohled, král pokračoval, oči zarývaje do její vzrušením planoucí tváře. ,,My víme, co ta slova znamenají… alespoň tak daleko se dobrali ti, kteří se pokoušeli prvorozené našeho rodu zachránit.“
Polkla, ale nepromluvila, ač se z ní otázky jen a jen draly, aby muže zaplavily svou naléhavostí. Copak nemůže konečně promluvit? Copak nechápe, že každá vteřina může stát jeho syna život?
Nielsova matka udělala krok dopředu, rozhodnuta přestat hrát roli přihlížející. ,,Ano,“ řekla pevně. ,,Známe ta místa. I stezky, které ta míří. A víš proč? Cesty, které k nim vedou, poskvrnila krev těch, které odtud táhli mrtvé, aby je mohli pohřbít. Pokud,“ odmlčela se na pár vteřin, jakoby chtěla zdůraznit dopad svých slov, ,,to šlo a nemuseli jejich části zakopat přímo na místě. Petro,“ položila jí jemným, mateřským gestem ruce na ramena, ,,neriskuj svůj život, prosím tě o to. Jménem Nielse, kterého by zdrtilo, kdybys pro něj zemřela. Za tvé rodiče, kteří by proplakali život, kdyby tě ztratili.“
Měděnovláska mlčky ustoupila o krok dozadu, aby se jejímu doteku vymanila. ,,Kudy mám jít, výsosti?“ otázala se tiše.

*

,,Tu máš, paní.“ Muž, který musel zatínat pěsti, aby nesykal bolestí při každém pohybu, ukázal do rohu a zároveň tam belhavě zamířil, chtěje jí podat dlouhý tmavý plášť. ,,Je čistý, neboj se. Jen si ho vezmi,“ pousmál se, když viděl její váhavý výraz. ,,Zahřeje tě za nocí…“
Přešlápla v rozpacích a pak se k oděvu sama vrhla, aby nemusel jít tak daleko: rytíř vděčně pokýval hlavou a posadil se, dlaní si shrnuje z čela zubaté pramínky černých vlasů, co mu padaly přes husté tmavé obočí do modrých očí. ,,Snad se nezlobíš,“ omluvil don Michel své nepříliš zdvořilé jednání, za které se očividně hanbil.
Jen se pousmála: nejraději by ho za to, že se snažil Nielsovi pomoci, objala a vroucně políbila každou z jeho utržených ran. ,,Jsem vám nesmírně vděčná, pane.“
Mávl rukou. ,,Bolí mě,“ řekl ztěžka, ,,že tě posílám na smrt. A polévá mě stud, když vím, že ti ukazuji cestu tam, kde jsem sám zklamal. Copak máš ty,“ přelétl smutnýma očima její křehkou postavu, ,,šanci, paní? Jdeš si jen pro bolestivý konec. Přenechej statečnost mužům…“

,,Všichni se vzdali,“ posadila se vedle něj tiše, v dlaních mačkaje látku jeho pláště. ,,A já Nielse nemohu nechat zemřít. Musím se pokusit.“
Dlouho na ni zpytavě hleděl, aby se opět s bolestnou grimasou zvedl, gestem zamítaje její rychlý pokus o pomoc. ,,Šel bych znova, kdybych mohl,“ přivlekl se ke skříni, hlas trpký jako trnka, jejíž barva mu hrála v duhovkách. ,,Princ je dobrý člověk…. Ano, šel bych znova. Ale jsem,“ zmizel Petře z dohledu, kryt dveřmi, ,,mrzák. A pokud budu někdy dobře chodit, jistě to nebude do týdne. Já princi nepomohu, takže,“ otočil se a podal jí cosi zabaleného v hadrech, ,,mu musíš pomoci ty.“
Přijala předmět. ,,Děkuji,“ špitla. ,,Ale… co to…“
,,Podívej se,“ usmál se znaveně, snědou tvář unavenou.
Opatrně rozbalovala, aby se jí v dlaních zableskla dlouhá ostrá dýka, málem krátký meč. ,,Ach… ale já…“
,,Vím,“ zarazil Michel její protesty, ,,že nemíníš po cestě bojovat, paní. Přesto si ji vezmi: může se ti hodit.“
Uklonila se. ,,Děkuji vám.“
,,Vezmi si plášť a nezapomeň na mapu, co jsem ti nakreslil.“ Jen mírně zavrtěl hlavou, když v jejím pohledu spatřil lítost a nejistotu. ,,Neboj se o mě,“ pravil měkce. ,,Jdi… a pamatuj, že ti přeji štěstí, kde já ho neměl.“
Uklonila se ještě hlouběji a se šeptanými díky a dary v náručí vyklouzla ven.

*

,,Nashle, Nielsi.“ Ač se snažila neplakat, po lících jí stékaly slzy. ,,Slibuji, že udělám vše, abych ti pomohla…“ Prsty jemně hladila čelo, které opět sálalo horečkou.
Princ nevnímal, vyprahlá ústa poopraskaná, pootevřená.
Měla touhu ho políbit, obejmout, polaskat… ale netroufla si, dobře si vědoma, že za jejími zády stojí jeho rodiče. Ač se jim snažili ponechat soukromí… byli tam.
Vstala, ač ji stálo nemalé úsilí se od muže odtrhnout. ,,Jsem připravena,“ prohlásila pevně.

Vzali ji mezi sebe, svou jedinou naději, dívku s měděnými vlasy. Mlčeli a ani ona nepromluvila: jen když došli do stájí a sama královna podala děvčeti tornu s jídlem a lahví s vodou, pousmála se.
,,Dělám to ze své vůle. Snad… mám jediné přání.“ Polkla, ale král ji předešel.
,,Ať se stane cokoliv,“ řekl tiše, ,,o tvou rodinu se postaráme, děvče.“
Vděčně kývla a vydrápala se do sedla koně – až ji bodlo, když si po příchodu k jeho stání uvědomila, že hledí na k cestě připraveného Hartmuttova hřebce. ,,Děkuji.“
,,Neměla bys jezdit na noc, děvče,“ vzdychla královna, které se ten nápad pranic nezamlouval. ,,Počkej do rána…“
,,Nemohu ztrácet čas, výsosti,“ usmála se smutně, chumlaje se do Michelova pláště, dýku na sedle po svém boku, mapu při srdci, složenou v koženém pouzdře. ,,Ale slibuji, že si na chvíli odpočinu.“
Než stačila odpovědět, král ženu jemně chytil za ramena a stáhl ji k sobě, otevíraje tak dívce cestu ven. Mohla vidět, jak obloha mění barvu ze šedé do inkoustově modré, předvoje blížící se noční temnoty.
Zaťala zuby. Vždycky se bála tmy… ale teď musela překonat sebe sama. ,,Nashledanou,“ pravila tiše. ,,Budu zpět brzy, slibuji.“
Královna svěsila hlavu. ,,Neslibuj, co nemůžeš splnit, dceruško.“
S bolestnou připomínkou svých rodičů, jíž ona ženou vyslovená slova bodla, Petra přimhouřila oči, aby pak se svéřepým výrazem pobídla netrpělivě frkajícího hřebce a vyklusala do umírajícího dne.


Arrow


Kopyta krásného hřebce klapala na kamenném podloží města: proplétala se uličkami, které byly značně prázdnější, než když jimi před pár hodinami v opačném směru procházela bosá. Slušní lidé zalehli, aby mohli brzy ráno vstát a vrhnout se do práce: Petra potkávala jen samé muže, mezi nimi občas vrávorající návštěvníky šenků.
Otřásla se, když pod zapálenou, na zdi připevněnou pochodní spatřila chichotající se ženskou siluetu: ani se nemusela podívat na výstřední nalíčení, aby poznala ženinu profesi.
Raději stiskla koňské boky, aby zvíře popohnala, ač se v sedle držela značně nejistě. Bylo to poprvé, co na tak ohromném tvoru seděla, pokud nepočítala krátké projížďky. Jenže tehdy se cítila daleko jistější… vždyť byla tehdy v bezpečí Nielsových paží.
Při vzpomínce na ty blažené časy jen vzdychla a pevněji se chytila uzdy. Byla hřebci vděčná, že sám znal cestu k městské bráně. Sama by se v rozhozených šňůrách zamotaných uliček co nevidět ztratila.
Raději se jednou rukou přidržela sedla, druhou spolu s uzdou lapila koňskou hřívu a snažila se udržet nahoře.

Stráž u hradeb na ni jen líně pohlédla: jakmile vojáci zaznamenali, že se zvonění podkov přichází z nitra města, už si postavy v sedle vůbec nevšímali.
Petra projela kamennou branou, aby koně okamžitě navedla na trávu: dlažba jí, ač se jí sama nedotkla, nedělala dobře. Nějak místo nepoznávala, nemohla si uvědomit, že tudy dnes kráčela, bosýma nohama laskajíc již zcela hladkou cestu. Teď její nohy obepínaly řádně pevné boty, které jí královna vnutila. Petra se s nimi cítila strašlivě těžká.
Zkrátila uzdu, až hřebeček s frkáním zatančil na místě: dívka si troufla stoupnout ve třmenech, obracejíc se dozadu, aby pohlédla na dominantu nočního města, na zlatá okna, zářící otvory v mase černého hradu.
Zdálo se jí, že rozpoznává okénko, za nímž nejspíš v horečce sténal…
Dlaní si přejela po bledé tváři a usadila se na sedlo, paží si rozhodným gestem přehazujíc přes hlavu kápi Michelova tmavého pláště. Pak zamlaskala na koně a rozjela se do noci.

Nebylo to tak těžké, jak se bála: po dvou mílích se naučila přizpůsobit se hřebcovu rytmu. Po třech si troufla přejít do klusu. Koník se noční projížďce očividně nebránil, nadšeně si užívaje každý skok, jež ho nořil do chladného vzduchu. Jeho nová jezdkyně byla daleko lehčím břemenem než obvyklý pán…
Petra by se za jiných okolností z vyjížďky těšila též: teď však sledovala cestu, v duchu neustále kontrolujíc, zda se neodchyluje od donovy mapy. Musela dál, dál… ač se jí klížily oči, ač sama sebe přistihla, že klesá obličejem do koňské hřívy, vždy se zvedla a se zaťatými zuby sama sebe štípala do tváří. Nesměla usnout…
Teprve když srpeček měsíce vystoupil přímo nad její hlavu, připustila, že už se v sedle dlouho neudrží. Copak by Nielsovi nějak pomohla, kdyby se ve spánku svezla k zemi a zlomila si nohy?

Opatrně, zcela prostá elegance, sklouzla na zem, vydechujíc úlevou. Takové blaho, cítit zase pod noha pevnou půdu, byť přes tvrdé podrážky.
,,Tak pojď,“ pravila tichoulince, vedouc poslušně kráčejícího hřebečka ke stromu, hezky kus od cesty: zručnými prsty uvázala uzdu ke kmeni a popleskala teplý zvířecí bok. ,,Lehni si také, koníčku… nevím, jak dlouhá cesta je před námi! Raději budeme oba odpočatí, ano?“
Otočil se za jejím hlasem, oči se mu ve světle měsíce podivně leskly.
Zdálo se jí, že jí rozumí.
,,Tak je dobrý,“ špitla, líbaje mu měkké nozdry. ,,Budu hned vedle tebe.“
Poodešla o pár kroků, aby se v trávě stulila jako pelíšek si steloucí vlčice. Ulehla a přitáhla si plášť ještě blíže k tělu, aby její vděk ke zraněnému rytíři ještě vzrostl, kdy ji objalo příjemné teplo.
Zavřela oči a s myšlenkou na svého prince vydechla, propadajíc se, celá unavená, do tvrdého spánku.

A tak neviděla to, co polekalo i mladého hřebečka tak, že zafrkal a přilípl uši až k dlouhé hřívě.
Vzduchem nad snící dívkou zakroužila dvě drobná světélka: chvíli strnula nad jejími zády, aby se snesla níž, zlatě ozařuje ztrápený, usoužený obličej.


Musíme jí pomoci.
Zamítá se. Je člověk. Tyhle děti se nám nepovedly.
Ale ona je jedna z těch dobrých.
Zamítá se. Pořád je příslušnice toho prokletého rodu… už jsou to roky, co jsme se rozhodli nešpinit si s nimi ruce. Proč se vracet nyní?
Protože není jeden jako druhý. A pokud má být spravedlnost, nelze soudit celek.
Zamítá se. Oni jako celek škodí.
Je mezi nimi příliš mnoho krásných duší, než abychom je odsoudili všechny. Kdo jiný má být spravedlivý, když ne bohové?
Proč sis vybrala právě ji?
Cítím její srdce… tak ryzí na světě již dlouho nebylo. Každá její myšlenka je mi hudbou.
Zklame tvou důvěru.
Uvidíme… ale teď jí podám pomocnou ruku, bratře.



Petra se schoulila do ještě menšího klubíčka, tiše sténajíc, když k ní jedno ze světel přiblížilo na dosah, aby se jemně, jemňoulince dotklo dívčina čela.


Ať se stane, co se má stát, děvče.


***

Slunce se dralo vzhůru na oblohu, jakoby netušilo, že pokojně spící zelenoočka plánovala být touto dobou už dávno na cestě. Ale ne, ona neseděla v sedle hřebečka: stejně jako on klimbala, zalita ranním svitem….
Dokud ji neprobudil vysoký, bolestný výkřik.


Arrow



Petra sebou škubla a na moment strnula, zachumlaná do tmavého pláště, oči zalepené od dlouhého tvrdého spánku.
Co to bylo?
Snad se jí jen něco zdálo?
Oslněně zamžourala, jak jí do zelených duhovek bodlo ostré sluneční světlo a ona zalapala po dechu. Proboha! Kolik je hodin? Kolik času jen ztratila?
V mžiku byla na nohou, přesvědčena o tom, že hlas, který slyšela volat, patřil leda tak jejímu svědomí, černému jako smola za takové selhání. Jak mohla tak strašlivě zaspat?!
,,Ach ne…“ pohyby měla nervozitou nekoordinované, vše jí padalo z rukou: přesto si dokázala přes rameno hodit tornu a vykročit k místu, kde u stromu dosud klidně oddechoval spící hřebeček. Už přemýšlela, jak ohromné zvíře vzbudit, když tu se onen výkřik ozval znova.

,,Pomooooooc!“

Dívka sebou trhla: hlásek to byl tenoučký a pisklavý, jakoby o záchranu zoufale prosilo maličké dítě. Jenže kde by se tady vzalo dítě? V noci zelenoočka odjela pěkných pár mil od města a mnoho vesnic cestu nepotkala…
Snad se tu ztratilo malé děvčátko..
Nad úvahami ale mávla rukou, lehce vyděšená: komu tady ubližují?
,,Halo?“ přiložila si dlaně k ústům, tvoříc z nich kornoutek. ,,Kdo je to? Co se ti stalo?“
Bylo ticho, jaksi váhavé, zaražené ticho.
Obočí se jí svraštělo. No tak, ozvi se, ať jsi kdo jsi! Už teď mám zpoždění, nezdržuj mě ještě více! Oproti svému lehkému nabroušení udržela dívka laskavý tón. ,,Neboj se mě, chci ti pomoci. Jen spěchám! Kde jsi?“
,,Ta… tady!“ zaznělo plačtivě ze křoví kousek od ní.
,,Och.“ Petra se pomalu pohnula, podrážky bot dopadající do orosené trávy. ,,Jdu za tebou…“ už rázněji došla k lísce a rozhrnula její větvičky. ,,Jsi tu?“
Cosi se před ní zaškubalo a dívčiny zelené oči se rozšířily. ,,Ty moje chudinko…“
Na zemi sebou bezmocně zmítala malá rezavá veverka, uprostřed tělíčka lapená do kovového drátu oka: když po ní lítostí jatá Petra vztáhla ruce, zvířátko se v panice odtáhlo, jak mu to jen ohavná past dovolovala.
Zamračila se a klekla si, nic nedbajíc na to, že si promočila koleno od vlhké hlíny. ,,Počkej ještě chvíli,“ zavolala přes rameno na před momentem ještě kňourající, teď mlčící dítě. ,,Hned jsem u tebe! Jen tu musím něco,“ sáhla na drát a s nevolí registrovala jeho pevnost, ,,zařídit.“
Nikdo jí neodpověděl, jen veverka vypoulila tmavá očka.
,,To nic, malá…“ zamumlala dívka a její ruce stále a stále bojovaly s příliš silným drátem. ,,Co nevidět už si zase budeš hledat oříšky.“
V duchu, ač byla povahy mírné a dobrotivé, hněvivě proklela lovce, který tu nalíčil tak krutou past: kdyby se sem úplnou náhodou nedostala, bylo by nebohé zvířátko umřelo ošklivou a pomalou smrtí. Usmála se na veverku, která, vyčerpána, už jen pohybovala růžovým čumáčkem. ,,Pšššt. Už to bude…“
Jenže drát jejím prstům vzdoroval se stále stejnou tvrdohlavostí a dívka si počínala zoufat. Tolik spěchala… Napřed zaspí a teď od ní hned dvě bytosti potřebují pomoc… Spikl se snad proti ní celý svět? Někdo nechce, aby Niels žil…?
,,Už jdu!“ zakřičela rozčíleně, adresujíc ta slova již dlouho mlčícímu dítěti. ,,Jsi tady ještě vůbec? A jsi v pořádku? Zavolej jako předtím!“

Její hlasitostí polekaná veverka se schoulila, načež k Petřinu neskutečnému šoku otevřela malou tlamičku. ,,To jsem volala já…“
Ucítila úder do temene hlavy: dívka se od zvířátka odsunula takovou rychlostí, že se práskla o nízkou větev lískového keře. ,,Jau! C…c…coo?“
Já ještě spím, pomyslela si – paradoxně s jistou úlevou. Ano, ještě sním… za chvíli se probudím a bude teprve šedý soumrak, žádné slunce až na vrcholku oblohy. Neztratím žádný čas a na cestu se vydám tak brzičko, jak jen chtěla…
Přesto byl její další na veverku vržený pohled plný znepokojení: rezka vypadala až moc skutečně. ,,Ech…“ chtěla se zeptat, aby umlkla. Je snad blázen, aby mluvila na hlodavce?
,,Ty mi rozumíš.“ Slova opět vyšla z malé tlamičky: veverka nevypadala o nic méně překvapeně, než na zemi sedící vyjevená pihovatá dívka. ,,Jak je to možné?“
Sen, sen, je to jen sen, zabroukala Petra v duchu a přejela si dlaní přes půvabný obličej. Jasně, ještě spím. Za chvíli sem přijede Niels na zpívajícím kanci.
Veverka se však nedala jen tak snadno přehlédnout: znova se, stále lapena v ošklivém zajetí drátu, zazmítala. ,,Ochich… kdo vlastně jsi?“
,,Jsem Petra.“ Dívka jen nehlasně zamumlala, stále si připadajíc jako uprostřed ohromně hluboké a husté iluze. Copak to má býti? ,,Ale… ale já…“
,,Jak to, že mi rozumíš?“
,,Nevím,“ zahučela a v náhlém popudu si zaryla nehty do paže. Au! Zabolelo to pořádně, ale ze spánku ji to nevytrhlo – a ani její vidina nezmizela. Že by to tedy vidina nebyla? Odkašlala se, tažena vírem milionu otázek. ,,Tohle..,“ poprvé byla schopna připustit, že jde o skutečnost, ,,muselo být nějaké kouzlo…“
,,Co je to kouzlo?“
Petra však hlodavci nevěnovala pozornost: vrávoravě vstala, dočista mimo normální vnímání. Je to možné? Třeba je to prostě v té veverce, pomyslela si, chytajíc se toho vysvětlení. Jistě… slyšela mnoho zkazek o zázračných zvířatech, o jednorožcích, dracích i chimérách. Tak proč by nemohla být mluvící veverka?
Nu ano! Dávalo to smysl. Někdo o ní věděl a proto tu na ni nastražil past!
Chce ji prodat na trhu, chudinku malou.

Zelenoočka se pousmála, rozradostněna tím vysvětlením i tím, že se měla konečně čeho chytit: samozřejmě, že tady toho drobného tvorečka nenechá! Hezky ji vyprostí a pustí do přírody, kam patří. A v tu chvíli si vzpomněla na skvělý způsob, jak na drát, na jehož rozpletení nestačily ani její šikovné prsty. ,,Neboj se,“ pravila chlácholivě, aby se oproti svým jemným slovům vytasila s ohromnou dýkou, darem od ctnostného rytíře. ,,Tahle čepel je ostrá jako břitva… hned ti,“ sklonila se ke strachy pištícímu zviřátku a jedním lehkým pohybem překrojila drát jako máslo, ,,pomohu.“
Kouzelná nebo ne, pomyslela si, je to hlavně živý tvor.
A já nedopustím, aby takové někdo lapal do pastí a týral je!
Veverka jakoby nemohla uvěřit tomu, že je volná: zamrkala a ztuhla, aby se třemi skoky dostala na větvičku proti dívčině hlavě.
,,Tak.“ Peťa vydechla a schovala dýku do pochvy, aby opět v duchu poděkovala Michelovi: jakoby přesně věděl, na co jeho zbraň použije. ,,Dávej na sebe pozor, mluvící veveruško. Jsi vzácná: mnohá znuděná panička by dala já nevím co za to, aby tě měla doma ve své kleci. A věř, že v lese je ti lépe.“
Jindy by se od takové zvláštnosti jen tak neodtrhla. Mluvící zvíře! Jenže nyní, když byl její úkol za ní a tvoreček nabyl svobody, v ní zase narostl stín: uvědomila si, že její zaspání skutečně nebylo dílem snu… a že svým dobrým skutkem jen zase ztratila o něco více času.
Zaťala pěsti. Musela zase jít!

,,Počkej!“
Tenký hlásek ji zadržel a dívka sebou cukla, když jí cosi skočilo na rameno: o ucho se jí otřel hebký huňatý ocásek.
,,Ale maličká,“ zahudlala Petra znepokojeně. ,,Vím… že jsi vzácná, ale… já musím jít! Musím pomoci někomu, kdo je mi milý – jako jsem teď pomohla tobě. Nech mě jít, prosím…“
,,Zachránila jsi mi život,“ zamotala se veverce packa s dlouhými drápky do dívčiných dlouhých vlasů. ,,A proto ti něco dlužím. Půjdu s tebou! Navíc jsi,“ prskla, ,,zajímavá… jak to, že mi rozumíš a já rozumím tobě?“
,,Já opravdu netuším…“ štíhlou postavou zelenoočky proběhl třas: pro pána… co to s ní je? Snad se zbláznila ze žalu nad umírajícím Nielsem, že má halucinace? Jenže veverka na jejím rameni vypadala tak skutečně…
Zachtělo se jí plakat, připadala si jako oběť něčí hry. ,,Přece není možné…“
,,Je to možné.“ Zvířátko se na ní uvelebilo, očividně se jí na teplém lidském těle v zalíbilo. ,,Spolu třeba přijdeme na to, JAK je to možné!“
,,Lépe by ti bylo v lese.“ Petra nemohla marnit čas vykládáním: proto vykročila směrem k ležícímu koníkovi. ,,Ale jak chceš, alespoň nebudu sama.“
Tohle se přece stává jen v pohádkách, polechtala ji ta myšlenka na čele.
A pohádky mají vždy dobrý konec. Nebo snad ne?
Třeba mi ten malý zrzavý tvoreček přinese trošku štěstí a já pomohu Nielsovi!


Arrow



S veverkou přidržující se jejích vlasů přišla až k dřímajícímu hřebci. ,,Maličká,“ řekla klidně, prsty rozvazujíc uzly na zavázané uzdě. ,,Máš poslední šanci se vrátit… pak už musím jet, nemohu se rozjet zpět, pokud si to rozmyslíš…“
,,Téda… to už jako zasejc štrádujem?“
Petře spadla čelist.
Protože ten hlas, jaksi rozvláčný a ospalý, rozhodně nepatřil malé pisklavé veverce. Hlavu zvedl probuzený kůň, který hlasitě zívl. ,,No to je porád práce…“
,,Ty… ty mluvíš?“ Dívka si zděšeně přitiskla dlaně na srdce. Co se to za tu chvíli, co spala, stalo se světem, jak ho znala? ,,Ja…jak je to možné?“
,,Nejde o to, že mluvím, paninko,“ zvedl se kůň bez jakéhokoliv spěchu na nohy a znovu rozespale zívl, ,,ale že ty mně nýčko rozumíš, abych tak řek.“
,,To přece… není možné!“ těkala pohledem mezi zcela nevzrušeným koníkem a veverkou, která přeskočila na větší zvíře a právě se zabydlovala v jeho hřívě. ,,Co se to s vámi dvěma stalo?“
,,S námi nic, my mluvíme celou dobu,“ pískla zrzka pobaveně a pořádně si vykulenou měděnovlásku změřila. ,,Ale s tebou! Ty nám najednou rozumíš!“
,,Ale… ale jak to?“
,,Možná’s jen zdlábla ňáký divný jetel, to se stává,“ pravil kůň dobromyslně a švihl oháňkou. ,,Zejtra to bude zas dobrý. Tak jedem? Protože esli ne,“ odfrkl, ,,jdu si eště dáchnót.“
,,Ne, už jedeme,“ pravila zelenoočka jako ve snu a vyšvihla se do sedla. ,,Ačkoliv to vůbec nechápu.“
Zvedla uzdu a zatáhla za ni, aby hřebce navedla na správnou cestu, jak ji to učili: koník sice poněkud nespokojeně mumlal, že je ,,furt ňákej kvalt,“ ale vcelku ochotně se dal do klusu.


*

Vítr jí foukal kolem uší a pohrával si s jejími pramínky: nevnímala to, zcela ponořena v úvahy nad tím, co se to s ní jen stalo.
Náhle rozuměla řeči zvířat…
Alespoň se tak zdálo.
Zachvěla se.
Měla zvířata ráda, samozřejmě! Vždyť se jim odmala pokoušela pomáhat a chránila je, co to dá…
Přesto ji fakt, že rozumí tomu, jak se mezi sebou bezstarostně baví kůň a veverka, poněkud strašil: nezdálo se jí to příliš… přirozené.
Jenže, dumala dále, co když to tak býti má?
Co když je to pomoc, záchranné stéblo, které mi někdo posílá?
Pak, rozzářily se její velké zelené oči, pak možná někdo drží nad Nielsem ochrannou dlaň a mně přeje štěstí!
Pokud tomu tak je, uvážila všechny možnosti, pak musím takovou pomoc přijmout.
Být za ni vděčná.
A nepozastavit se nad tím, že jí to její měděnovlasá hlavinka nebere.


***

Tak tedy pokračovala, poznávajíc oba své společníky: veverka se ukázala být skotačivou společenskou bytůstkou, která k smrti ráda lozila po cizích hřbetech a vyzvídala, zatímco z hřebečka se vyklubal dobromyslný lenůšek, jehož myšlenky se většinou točily kolem dobré pastvy a měkkého místa na spaní.
,,Kam vlastně jedeme?“ napadlo se konečně zeptat malého rezavého tvorečka, který cuchal koňskou hřívu. ,,A je to daleko?“
,,Vlastně doufám, že se blížíme,“ usmála se na ni Petra a složila Michelovu mapu, kterou se pokoušela studovat. ,,Nejsme moc daleko od hradu… ale už by to tu mělo být.“
Koník jen zasupěl, až to v dívce bodlo výčitkou.
,,Promiň,“ omluvila se rozpačitě a poposedla si. ,,Jsem na tebe asi moc těžká, že? Pokud ano, půjdu po svých, chceš-li. Jen spěchám… na všechny tři úkoly mám jen týden a toto je teprve první!“
Zařehtal a obrátil k ní krásně hluboké tmavé oči. ,,To je v cajku paničko. Alespoň nemáš taký tvrdý pozadí jako to mý princátko.“
Petra zalapala po dechu: na tuto odpověď neměla co říci.


Arrow


Krajina kolem nich se změnila.
Doteď pihatá, jízdou již unavená dívka tu a tam zahlédla v dálce vesnice, nyní se ale kolem rozprostřel hustý les dýchající ze sebe prazvláštní, nijak příjemnou atmosféru.
Mírně, leč vytrvale klesali, jakoby mířili do nějakého ve skrytu hvozdu skrytého údolí.
Přitáhla uzdu a prsty opět lapila štětinky koňské hřívy, teď neskutečně ráda za to, že její společníci již nejsou ,,jen“ němé tváře.
,,Ty se bojíš, že?“ veverka se otřela o její dlaň, hladíc ji dlouhým ocáskem. ,,Je to jen les, můj domov. Tady ti nikdo neublíží…“
Potřásla hlavou, srdce bušící čím dál rychleji. ,,To není tím,“ špitla. ,,Miluji lesy… vždyť jsem se narodila ve vesnici u lesa a stále tam chodím ráda. Tady ale je,“ přešla do ještě tiššího šepotání, ,,něco zlého… něco tíživého, smutného…“
Opravdu se cítila, jakoby jí na prsou ležel balvan a jeho váha rostla a rostla.
Jakoby se na ni někdo díval, sledoval ji… snad zvíře, nebo…?
Zároveň v ní zapouštěl kořínky dojem, že je na té nejlepší cestě: vždyť strádáním měla být celá její pouť vyznačena.
Proč se tu ale cítila tak… studeně?
Odpověď jí hbitě poskytl ohromný, hrubě otesaný kámen, co u sotva znatelné pěšiny stál: kus od něj stál další… a hned vedle ještě jeden.
,,Ach ne…“ Petra se otřásla a veverku, která jí, náhle rovněž znepokojena, skočila na šněrování pláště, si přitiskla k sobě.
Koník mlčel, zapomínaje na svá oblíbená hlášení o nejlepším jeteli či na milá bručení na lidské nešvary: jeho uši byly přilípnuté k hřívě, jak i on cítil nedobrou náladu toho místa.
Přitiskli se k sobě, všichni tři: zrzavý hlodaveček mlčící dívce vykukoval z korzetu, kde jedině se cítil bezpečný.

Zelenoočka až příliš dobře tušila, kde je a stačilo jediné mrknutí na ony opracované kameny, aby byla o své pravdě utvrzena.
Cesta teď vedle mezi tak hustými černými stromy, že se jejich řady zdály být pevnými zdmi.
Mělo by ji těšit, že je na správné stopě… ale stejně ji cosi ponoukalo obrátit se a ne klusem, ani ne cvalem, ale přímo tryskem vyrazit zpět.
Jenže ona nemohla.
Kdykoliv jí strašlivý strach stiskl útroby, pomyslela na svého prince, který se zmítal v horečkách a již se vzdával naděje. Tu byla posílena a s hlavou vztyčenou jela dále, byť jí srdce v hrudi přímo zvonilo.
Tu a tam se jí zdálo, že se o ni cosi neviditelného otřelo…
Bylo to nehmatné, studené…
Varující.
Tady na sotva znatelné stezce hlídkovaly otisky těch, kteří tu po desetiletí přicházeli se stejným úmyslem, jako ona. A jejich kroku tu skončily, když tu mnozí nalezli krutou smrt…
Jak se povede jí?


V té chvíli se stromy rozestoupily, aby jí otevřely pohled do údolí: pohled, po kterém toužila, neboť právě toto místo hledala… a zároveň se ho strašlivě bála.
Ze skal tu, jako zamrzlý gejzír, rosta do závratné výše ohromná hora ze skla… tak hladkého a rovného, že by ho nezvládl vyrobit jediný pozemský sklenář, byť by byl ten nejtalentovanější.
Sami bohové museli foukat toto hladké monstrum…
Nebo ho, pomyslela si Petra smutně, vyzvedla do výše zlá kletba.
A pak se mi, zamrazilo ji v zádech, bude takovou kopu pomsty zdolávat převelice těžko.



Arrow


,,Tak takhle to tedy je,“ pomyslela si dívka a srdce jí pokleslo, když si její zelené oči změřily neskutečnou výšku hory, která se zdála být tak vysoká, že se dotýkala nebes.
To bude moc těžké...
,,To tak jako půjdem, jo?“ vyslovil její obavy nahlas hřebec a jeho oháňka visela splihle jako zmoklý prapor. ,,Ňák mi to nepříde v richtiku...“
,,Neboj se,“ povzdechla si dívka a sjela mu ze hřbetu. ,,Půjdu sama. Ty,“ sňala veverku z ramene a položila ji do sedla, ,,zůstaň s ním..“ Na moment zauvažovala, zda koně uvázat, aby si to rozmyslela. Kdyby snad při svém pokusu zemřela.. měděnovláska hlasitě polkla, byl by koník skonal hladem.
,,Počkej na mě, prosím,“ špitla a pohladila ho po sametových nozdrách, až potěšeně zafrkal. ,,A kdybych se nevrátila, dojdi zpátky... ať ví, že jsem...“ zaťala pěstičky, ,,zklamala.“
Pokýval ohromnou půvabnou hlavou a olízl jí tvář. ,,Seš betálná holka. Ti držím.“
Odstoupila a zamávala jim na pozdrav. ,,Tak... snad se ještě uvidíme.“

,,Počkeeeeeej“
Ozvalo se zapištění a než se Petra nadála, cosi jí přistálo ve střapatých měděných vlasech: pramínky přitom sevřely malé zrzavé tlapky.
,,Já jdu s tebou, dlužím ti to!“
,,Ale veverko,“ ohradila se dívka okamžitě, se strachem o malé zvířátko. ,,Jen si zůstaň tady...“
Tvoreček se nedal přemluvit, odhodlán oplatit jí svou záchranu. ,,Třeba ti pomohu, jako jsi ty pomohla mně!“
Hlodaly ji sice pochyby, nechtěla však ztrácet čas: místo toho kývla koni na pozdrav a vydala se k hoře, která jakoby s každým jejím krokem vpřed rostla a zvětšovala se, nabývaje výše věže, v níž pomalu umíral její Niels.
Přidala na rychlosti, leč její odvahy ubývalo.
Co jen bude dělat?
Všímala si kamenů kolem sebe... otesaných stejně jako ty, které už minula cestou sem.
Tolik lidí tu umřelo...
Tolik jistě statečných mužů tady selhalo a navíc ztratilo životy!
Vždyť tu málem skonal i statečný rytíř...
Proč by se to mělo podařit právě jí?

Ani nevěděla jak a stěna hory byla přímo před ní: snad jen svému pohroužení do myšlenek vděčila za to, že se v půlce cesty neobrátila a neprchla.
Teď již nemohla.
Zvedla chvějící se dlaň a přiložila ji na povrch hory.
Na kůži ji zastudilo to nejhladší sklo, jaké kdy měla tu možnost cítit: sklo, které jí nedávalo sebemenší šanci někde se chytit, aby mohla začít šplhat.
Zasykla a pohlédla vzhůru.
Po několika metrech hladkost místy počala přecházet do neskutečné ostrosti a z těla hory rašily krystaly, které hrozily potrhat nejen šaty, ale i postavy těch odvážlivců, kterým by se podařilo překonat první hladké stopy.
Petra hlasitě vyjekla, když si všimla čehosi naraženého na jednom ze skleněných trnů: v beztvarém předmětu s nevolností rozpoznala zbytky lidského těla. Musely tu tlít celá léta...

Ač byla ještě více vyděšená, zula si boty, ruce strašlivě roztřesené: zapřemýšlela, zda se nesvléknout úplně, ale pak ten nápad zavrhla. Myšlenka, že by tu našli její nahou mrtvolu se jí pranic nezamlouvala.
,,Tak dobře,“ usmála se falešně na veverušku, co se posadila vedle jejích jezdeckých bot. ,,Jdu na to.“
Natáhla paže a dlaně přiložila ke sklu.


Přitiskla ruku, jak to jen šlo, doufajíc, že se zachytí o nějakou nerovnost: jenže bylo to, jakoby hladila vodu... hladkou bez nejmenší vlnky.
,,No tak,“ zašpitala zoufale. ,,Musí to nějak jít!“
Jenže v duší jí rostlo čím dál větší poznání, že to nedokáže: vždyť horu nezdolal ani jeden ze statečných mužů, zocelených válkami a bojem, jak by mohla ona, slabá a nezkušená?
Jak mohla mát takovou drzost a myslet si, že právě ona zvítězí?
Cosi ji nutilo sesunout se na zem a rozplakat: jenže takové plýtvání časem si nemohla dovolit a tak znova a znova, oslepena závojem slz, šmátrala po obvodu hory, jakoby měla najít tajná dvířka do jejího nitra nebo až do nebe sahající utajené schody.
Jenže pod jejími prsty se nezvedl ani hrbolek, natož aby našla cokoliv, co by jí mohlo pomoci.
V bídě vyskočila co nejvýše a pokusila se chytit stěny, aby se s bolestným výkřikem svalila na úpatí hory a zazírala na vlastní zkravené dlaně.
,,Ach ne, já to nedokáži!“ zabědovala nešťastně a zakryla si zelené oči, až se jí po tváři rozmázla krev. ,,Co mám dělat?“
Napadlo jí jediné: pokácet okolní stromy a vytvořit věž tak vysokou, aby z ní pohodlně dosáhla na vrchol. Jenže jak si to jen pomyslela, země se zatřásla rozhořčením... jakoby sama hora nebyla oné myšlence nakloněna.
A pak, popotáhla dívka, bylo by naivní myslet si, že mě to napadlo jako jedinou.
Jistě se o to již snažili jiní...
Znovu vstala, odhodlána opět se s horou utkat: jenže zase skončila na zádech a ručky jí poznačilo ještě více krve.
S pláčem to zkoušela znovu a znova, odhodlána pro Nilse třeba i vykrvácet...
Když se jí za ouškem ozval tenký hlásek.
,,Co to děláš, děvče? Vždyť já ti pomohu!“



Taaaaak. A teď soutěž: KDO POZNÁ, JAKOU POHÁDKU JSEM VYKRADLA? Laughing

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 510
Odpovědět s citátem
Embarassed Embarassed Embarassed
To je tak krásné! Mám hrozně ráda tvůj pohádkový styl. Embarassed Dneska mě opravdu pohladil po dušence. Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
To jsem strašlivě, strašlivě ráda! Embarassed Embarassed Embarassed moc Ti děkuji!

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Tak, tak se do něj musí, žádná protekce, i když je to krev namodralá, vraždit se pro zábavu nemá, na jídlo ano, to asi i Petra bere, ale pro zábavu ne! Jen, ať se do něj pustí!!

    Páni, to je zvířecích kamarádů, od roztomilých po nebezpečné a vznešené. Trošičku mi to až připomnělo Narnii, ale to jetím, že ji teď čtu:)

    Jééé, tak to si teda spravil reputaci....že by byl i bez potřebného nářadí sympatický?Smile

    Já skoro čekala, že liška napůl svlékne kožíšek a bude mít srst blonďatou, opravdu už toho souběžně čtu asi moc:D

    Ale povídku si užívám, a těším se, co bude dál. (jo čirou náhodou? u tebe, jo?Very Happy Laughing)
    Díky, Wox, Fí

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Moc díky za tak dlouhý koment, Fí! Ta lištička mě vážně rozesmála Laughing Laughing Laughing

NOVÝ DÍLEK je tu Wink

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 510
Odpovědět s citátem
Fíha, to je napínavé... a slaďušké! *15*
Krása sama! *20* Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem

    romatik Woxík napsal:
    Mrštně se obrátil a třemi skoky byl u vrby, dlouhými světlými prsty se lapil jejích větví a vyšvihl štíhlé tělo vzhůru, sedaje si vedle zelená očka kulící dívčiny.

    určitě dával dobrý pozor při hodinách šermu, na princátko má fyzičku obdivuhodnou, nebo snad úplně nejraději smejčil po královské předchůdkyni dnešní tělocvičny, či dokonce běhal po lese a vyváděl vylomeniny (naštěstí si přitom nezpůsobil zlomeniny), že mu teď nedělá potíže houpat se po větvích jako Tarzánče?Smile. A s jeho váhou bych vítr zrovna moc nepodceňovala, před chvílí odřízl několik domácností od proudu, proč by neodfoukl prince?Smile

    jak mistr Yoda by řekl, tenhle dvojsmysl, možná nechtěný, někdo moc pěkně napsal:
    ,,A ani jiná mláďata. Nemusíš se mě bát.“

    Snad Petra jiným mládětem je?

    Vyšňořený panáček mi zní spíš komicky, ačkoli vím, že to tak nebylo záměrně, aspoň myslím, a taky si říkám, že mu její prostota evidentně za mák nevadí Wink

    přirovnání s obilím, :nice:

    Hmm, a hele, objevuje se zajímavý příběh...a vůbec se děvčeti nedivím, že z něj má strach...

    Vyhodit? Proč, stačilo by shodit, je to kratší a z větve praktičtějšíSmile)

    Jasně, a jestli spadla, to napsat nemůžeš, co? Na to si musíme počkat...a a já už se teď těším. Dík za pohádku, Woxy!




_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Kájítko, díky moc za koment! :hug:

Fíčku
, nesmírně děkuji za koment, co je málem delší než povídka sama, díky mooooc! :hug: jsem potěšena! A Nie JE tintítko XD


NOOOOOVÝÝÝÝÝ DÍÍÍÍÍÍL!
Laughing Laughing Laughing Laughing

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Dobrý úmysl to nepochybně byl, to ano, ale, také by se hodilo dodat neuvážený, nepromyšlený, nebála bych se ani přídavného jména bláznivý, šílený, postavený na hlavu....co se mu v tu chvíli honilo hlavou? (opravdu by mne zajímalo ,co si o tom myslí ta veverka, co ji pustil, jestli ho viděla. "Hodný je, ale....ale zbrklý, snad z toho vyroste, i když na můj vkus je vysoký už dost....").

    No dobře, z jiného hlediska to bylo extrémně odvážné, vrhnout se do vody a....a...a pokoušet se plavat, respektive se nechat zachránit, opravdu originální způsob, jak si nenápadně zajistit blízkost dívčina těla....opravdu originální...Smile ... Laughing ... Very Happy

    Chi chi, zatahat za lokýnky..a proč ne?Smile

    Nevypadá nebezpečně? Že nevypadá nebezpečně? Je nebezpečný sám sobě i svému okolí a to stačí jen jeden dobrý úmysl, má maniakální sebevražedné sklony, při nichž mimochodem topí všechno v dosahu pár kilometrů, ale jinak nevypadá nebezpečně.... Very Happy

    Petra je úžasná, moc se mi líbí její postoj k přírodě a k lidem vůbec:)

    Wox naprosto přesně vystihla mé myšlenky, když napsal:
    ,Líbí se mi tvé myšlenky,“ řekl mladík tiše. ,,Líbí se mi i ta představa, že bych se prošel po lesích… bloudil bych hvozdem, přeskakoval řeku po kamenech a jen tak se toulal sám… nebo,“

    jak já ho chápu (až na ono nebo Smile)


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Fí: Je to liška, ne veverka Laughing

Woxys: Ach, jak já tuhle pohádku miluji Embarassed Embarassed Tak sladká, něžná.. a přitom svým způsobem drsná... a tolik hlubokých myšlenek v ní Embarassed Smile Miluji tu scénu, kdy ho tahá z vody Laughing Laughing Laughing


_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Všel: dík, já si ty rezatky spletla Very HappyVery Happy

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Jééééé, tohle je moc hezká pohádka! Představit si Hartmutta jako šlechtice, to je dost drsná představa! Laughing Laughing

Moc se mi to líbí, jak jsou tam valstně skutečné postavy! Laughing

Nejdřív sjem fakt myslela, že Hartík lišku zabil! To bylo fakt kouzelný, jak se do něj Petra pustila! Laughing Fakt hezký! Laughing

Hartík takový milý na Petru a ona na něj takhle! Ale jak tam pak spadla do řeky a Hartík za ní skočil a zachrínila ona jeho, to sjem se musela smát! Laughing Laughing Laughing ředstava Harta, jak se topí, to je fakt něco! Laughing Laughing

Tak sjem zvědavá, jak to bude pokračovat a jestli fakt bude Petra dělat hartíkovi průvodce po skalách! Wink

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
JSSVLVKMK: Náhodou, Hartmutt jako princ, to jde ruku v ruce! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

Tady malý dáreček pro Wox.. moc si tohohle dílka vážím Embarassed Embarassed A vytisknu si ho jako knihu: tohle je obal Very Happy Pro Tebe, Woxy ^^



A tady to máte bez textů ^^ Obrázek je moc velký, tak prosím, pokud ho chcete vidět, klikněte na odkaz Wink

http://i35.tinypic.com/21ahbom.jpg

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Všel: Ten obrázek (převal knihy) je fakt úžesný! Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy I ten text zapadá, jen jsem teď ještě víc napjatá, co to tedy princ skývá! Very Happy Smile Fakt moc povedené! A pak ještě k Hartovi princovi: je to takový nezvyk představit si Harta ve vysokých jezdeckých botách, jak krajinou kluše na konia ana hlavě má korunu s nejvzácnějšími drahokamy! Very Happy Ale jiank je to sladký představit si ho jinak než v bílém plášti a šroubovákem v ruce! Very Happy

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Holky moje, strašně MOOOOC Vám děkuji za každé slůvko komentáře, skutečně si je užívám a hladí mě na duši Embarassed Embarassed Všelce děkuji i za krásný obal, jsem poctěna :aww:

A než odjedu pryč, je tu pro Vás nový dílek, moji milí :aww:

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Jééé, to je sladký! Very Happy Petra maká a přijede tam vyšňořený úanák z hradu! Suprový! Very Happy

na maličký, maličký okamžíček zadoufala, že přijel i kvůli ní

No jo, Petra se už vidí na trůně! Laughing Ale určitě jí o to nejde, povídat si Hartmuttem je přeci skvělý, zvláš´t, když, jak píšeš, je vtipný a veselý! Laughing
,,Ale já,“ upřel jí opět pohled do tváře a sám znachověl, ,,jsem chtěl přijet kvůli tobě.“

Takže přeci jen přijel kvůli ní a jednou by ji chtěl taky oháknout do šatů, co má on! Twisted Evil Laughing

Cítila se tak hloupě: on si tu, hleděla na jeho bezchybný elegantní jezdecký oblek, přijede jako velký pán a najde tu jen umouněnou šmudlu.

Tohle mě rozesmálo! Laughing Umouněná šmudla a pronc! Laughing

Juchůůů! Takže Niels to odkašlal to zachraňování? Laughing To je hezká představa Hartíka, jak leží v posteli, pije šípkový čaj a na hlavě má mokrý obklad! Laughing

A co to skara pořád ten princ zkrává? Už by to z něj mohla vytáhnout! Nebo ne, čím déle s tím bude Hart otálet, tím déle bude tahle mooooc hezká pohádka trvat! Laughing
Tak už se těším, až se vrátíš, abys mohla přidat nové pokraačování! Wink Laughing

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Hmm, plevel na zahrádce je potvora, ale nedá se s ním dělat nic než plít, odzkoušeno a Petře moc nezávidím.

    Jasně, kdyby tak moc chtěl vrátit šaty, rozhodně se nemusel obtěžovat osobně, má plné sídlo lidí, kterým stačí vrzzit uzlíček šatů do ruky. Tomuhle se říká podobně, jako sbírce motýlů, ale ti se v těch dobách zas tak hojně k těmto účelům nesbírali, že? Smile

    Tsss, já bych se hned ohradila, nemá na ni co sahat....áá prý nebylo nepříjemné, tak aspoň tak:)

    Woxys nesmírně potěšila dráčka, když napsal:
    ,,Osvěží v horkém dni,“ pousmála se. ,,Víc se od ní nežádá.“

    nádherná větička, vůbec se mi líbí, že se tenhle díl točí okolo vody, Petry a Nielse...tedy, vody předevšímSmile)

    No a je to tady, konečně z něj něco vylezlo, propána, já na další pokračování do konce srpna...to nevydržím!


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Achich ouvej, achich ach! Jak já tuhle pohádku miluji Embarassed Embarassed Laughing Laughing A jak krásně se při ní usíná (tím nechci říci že je nudná, naopak! Ale hezky se u ní sní... Embarassed )!!!

Děkuji za další díl, Woxýku!

A pokud jde o část, z které jsem dostala záchvat, tak je to:

,,Byl bych přijel dřív," přešlápl zrzek poněkud rozpačitě. ,,Ale měl jsem domácí vězení."

Muhahahahahahahahahaha!!! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jéééé, MOC Vám děkuji za komenty, pořád si je čtu znovu a znovu, tolik mě těší Embarassed Embarassed Embarassed jste zlatí!

Mně se dobře spí u Smíchu, Všeli Embarassed vždycky si představuji Michela nebo Vávru XD

JSS: ha ha ha, věta, že se Petra už vidí na trůně, mě rozsekala XD

A tady mám pro Vás NOVÝ dílek, snad potěší! Laughing Omluvte prosím překlepy a chyby, jsem líná už dávno napsaný text opravovat Embarassed

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    No, ještěže se ten hrníček zachoval, jinak by princi mohly dojít argumenty:).

    Zase se jít vykoupat? Aby zase stonal a měl domácí vězení...tomu se říká logika:)

    Jé, borůvky a modrý jazyk...to je super!

    Líbí se mi, že se jí ptá na dovolení.

    Jen tak, btw, by mne zajímalo, proč Niels vždy odnese roli prince, ale co naplat, zvládá ji bravůrně Smile.

    Já si říkala, že ji budou doma hledat...a taky ji čeká zbytek políčka...mohl jí radši pomoct...tedy i jinak, než tím, že její rodině vyrazí dech:)

    Chi chi, Tomíček byl schlazen, ale ono to v létě je spíš příjemné, nemá být citlivka....a konečně ho taky schladil někdo, kdo se nemusí řádně zaklánět, by se mu podíval do očí Smile

    I Nielsovi by prospěla sprška, ale otázkou je, kdo mu ji dá Smile

    Je to krásné....dobrou noc, Wox, a děkuji, po tomhle se bude krásně spát Smile


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Jéé, takže královský synek se cítí na vesnici ,,jako doma"! jen aby zas nedostal rýmičku! Twisted Evil Twisted Evil Twisted Evil Laughing Laughing Laughing Laughing
Chudinka Peťa! Málem dostala výprask! Má štěstí, že jí táta uvěřil! Very Happy
A Tom byl skvělý, když ji popichoval! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Měla ho zlít víc!
Má štěstí, že Niels přijel, jinak by asi jednu holku z vesnice pěkně zklamal! Very Happy Úplně vidím tu scénu, kdy Petra přiběhne za Nielsem v košili! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

A dozvíme se už brzo to Hartíkovo tajemství? Že by ho jako malého unesli a nejvyšší strážný z hradu Semir ho našel??? Laughing Very Happy Nechám se překvapit! Very Happy

Btw: No ještě mi řekni, že nakonec Peťa na trůnu neskončí! Nebo že by Hart se vzdal trůnu a šel bydlet na vesnici? (To si jako synek krále asi nemůže dovolit, ale co já vím, nechám se překvapit! Very Happy)

A kdy si budeme moct přečíst další pokračování? Doufám že brzo! Wink Wink Wink Wink

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Chjo chjo, změkla jsem... protože se mi to moooc líbí Laughing Laughing Laughing Díky, že to píšeš!! Very Happy

Fí: A co jiného než křehký princ/kníže by měl technik být? Snad ne těžkooděnec nebo tak Laughing

JSSVLVKMK: Nějak si Peťu na trůnu představit nedovedu Laughing Laughing

Seděli na vysoké skále a nohy jim klinkaly nad srázem: oba zobali na lopuchovém talířku naservírované borůvky a smáli se modrým jazykům toho druhého.


_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jéééé, zase tolik komentářů a ještě navíc úžasný obrázek! :aww: mockrát Vám děkuji, jsem potěšena! Jste zlatka má Smile

A je tu pro Vás NOVÝ DÍL Wink

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Jíííííííííííííííííííííííííííííííík Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad

Tento díl již ani čísti nemusím, dokáži z něj pasáže citovati Embarassed Laughing Laughing Proč, proč musí býti sladký tak? Embarassed Jak jen se člověku nemohou po tvářích slzy kouleti, když si ho představí, zmatenost samu? Embarassed
Paže k němu vztáhnouti a nechati se kolébati tónem jeho hlasu, v očích jeho blankytných se utápěti - toť sen nikdy nesplnitelný.
Ach.
Jeho mluva, jeho myšlénky, to vše dává duši mé křídla a nechává ji k oblakům bledým až vzlétnouti, vzlétnouti jako ptáče zchřadlé, jež po pár doušcích vody z matčina hrdélka znovu k životu se probudí...
Jak jen jeho stvořiti jsi mohla? Jak jen zarýti ocelový spár do srdce Petřina jsi mohla? Ach, ach Ty krutý autore, ty rozmare Přírody! Netrap mne jen dále a nový dílek napsati utíkej *na kolena padá a škemrá a škemrá a škemrá...*

A zde, jakožto úplatu, Ti házím obrázek můj milý Embarassed Laughing


_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Petru jak plete košík úplně vidím a moc se mi u toho líbí..to musel přijet a všechno zkazit? (ne, moc jim to přeji, core po dvou týdnech Smile )

    No tomu říkám trest, nádhera:))

    Ten prstýnek je smutná památka...


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak 14 dní se na ni nepřijel podívat?? Shocked Chudinka! Vypadá to, jakoby měl njakou kletbu zlé sudičky, že se nikdy nesmí zamilovt, nebo se něco stane!
A co se mu vlastně stalo, že přijel neoholený, zkřehlý...? Shocked Něco tu habruje, tak chci vysvětlení, nejlépe v dalším pokráčku! Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy
Jinak moc se mi v tomhle díle líbila všechna přirovnání! Very Happy Ty mě fakt dostaly, byly opravdu trefné! Very Happy

Všel: Ohó! Very Happy Very Happy Very Happy Prý ty krutý autore, to jsi mě rozesmála! Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Ano, Wox je krutá, avšak stejně jako ty padám na kolena prosím o další díl! Wink Very Happy

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Moc Vám děkuji za komenty, JSSS i za spekulačku a Všelce za slova, co mi zamotala hlavu a řádně pobavila XD děkujiiii! A to i za krásný, obrázek, převelice potěšil Smile

A NOVÝ DÍL je tu Wink

P.S.: Všeloooo, jakej já jsem rozmar přírody? XD nejsi trochu drzá? XD Laughing Laughing Laughing Laughing

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Uch a och, Ty vrahuuuuu Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Takhle mi ho kuchnout, to by se Ti líbilo, co? Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Behéééééé Crying or Very sad Crying or Very sad Copak byla bouřenka? Že by předzvěst princova skonu? Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Behééééé Crying or Very sad
Nu, nebudu přehánět Laughing Laughing Laughing Laughing Je až k podivu, že mne více dostal předchozí díl (navíc když jsem něco takovéhleho čekala Laughing Laughing Laughing ) Embarassed Embarassed Laughing Laughing
Kde vázne další díl, milá autorko? Cool Cool Laughing Laughing Embarassed


_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Zčnu optimisticky, i když se to do tohoto dílku vůbec ale vůbec nehodí! Crying or Very sad Crying or Very sad

Tom, který jejich smutný rozhovor neslyšel, přikvačil do jejich místečka ve stínu dubu se svým nakažlivým úsměvem a kosou přes rameno.

Tohle mě dostalo do kolen! Představit si Toma s kosou na zádech je umění,a le ještě větší umění je to vymyslet! Smekám! Laughing Laughing Laughing Laughing Docela haluz představit si ho s kosou přes rameno, když většinou chodí v sáčku! Laughing Laughing Laughing

No ale ta buřka... Co to bylo? Že by pomsta opravdu nějaké sudičky za to, že se zamiloval a pak zemřel??? Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Že on nezemřel??? Že nemohl zemřít! To by nemělo charakteristický šťastný konec pohádky! Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad To bude nějaká chyba!!!!! Evil or Very Mad

Takže kdy se dozvíme, jak to bude dál???

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
JSSVLVKMK: Když, Jess, víš co je nejhorší? Že tahle pohádka má být prý taková, že je Andersen proti Wox naprostý amatér Crying or Very sad Crying or Very sad modlím se, aby ne... i když... mrtvý Hartmutt (tedy ta předtava) mi vždy nějak imponoval Embarassed Laughing Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Nejdříve jsem koukla na komenty a podle Všeliných informací, zaručeně od zdroje, se začínám děsit. Tak a teď se vrhám na další dílek:)).

    Už v komentech mne zaujala větička o Tomíčkovi, s věčným úsměvem a kosou přes rameno je skoro jako popis Smrtě, i když já vím, že ty Terryho nemusíšSmile). Ale je dobře, že je tam někdo, kdo Peťu donutí něco dělat, bude jí líp.
    Bouřka, tak schválně, bude v téhle pohádce i něco magického, nebo je to prostě přírodní úkaz, co "nic neznamená a nic nevěstí"?

    Neumřel, nevěřím...to jen, abys věděla:)




_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dandie


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 1
Bydliště: HK / Olomouc
Odpovědět s citátem
Ahoj pisálkové, asi jste nečekali, že tu budu číst pohádky.. Laughing Protože já normálně pohádky nemusim..... Ale dneska je výjimečná situace, páč mi je blbě (jsem nemocná) a potřebovala jsem se něčím zabavit, něčím nenáročným.... Tak musím Wox pochválit, že pohádky jí jdou taky dost dobře. Wink V poslední době se věnuju z 90% literatuře odborné, tak tohle bylo příjemný zpestření. Zbytek si dočtu asi někdy později, až zas bude čas a nálada na uměleckou literaturu (není to tak moc často, jsem tak trochu literární barbar Embarassed ). Takže děkuju za zpříjemnění části dneška, Wox! Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahojte,

je tu pro Vás NOVÝ DÍL, mockrát Vám děkuji za všechny komentáře, potěšily! Embarassed to jsme věru nečekala, že Pohádku bude někdo číst Very Happy
Příjemné počtení!

Woxys Wink



Všelda: tak co, jsem drsná jako Andersen? Twisted Evil Twisted Evil Twisted Evil Twisted Evil

JSSS:
Tom s kosou se mi taky líbí, šílená představa XD ne ne, sudička v tom není Very Happy zamilovat se Nie může Wink

Fí:
nebyla to jen bouřka, skutečně to bylo velké zlé znamení Very Happy

Dandie: jsem ráda, pokud se Ti povídka líbila a pokud jsi s ní měla příjemných pár chvilek Wink

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Ou, tak Peťa se vydala až za samotným králem? Surprised Shocked Tak to jsme zvědavá, jak u něj pořídí! Už vím! Very Happy (Ano, opět mé chabé spekulace!) Prince někdo zavraždil a král ji teď obviní, že to byla ona, když má jeho prosten! Nebo že by to bylo jinak? Very Happy

Každopádně moc hezké pokračování, chudinka Petruš, kvůli Nieečkovi takhle strádá! Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Ale ona je sylná a určitě přijde na to, co se to vlastně děje! Mohla by pátrat rychle, protože mě to fakt zajímá! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

Takže kdy teda se dočkáme dalšího pokračování? Wink

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Chjo chjo, už je to tady Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Niečenečku zlatý... kampak Tvůj nenadálý skon slečnu Petru zavedl? Až do komnat Tvého kamenného hradu, kde tílko Tvé bezdechy leží... Ach, ach ach... Jakpak asi rodičové Tví na Tvou milou hleděti budou? Přijmou ji vlídně či hlavu jí setnou?


Peťka, hledící za zdrhajícím princátkem



Wox: Ts, Andersen je proti Tobě nula Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jess, moc děkuji za dlouhý koment, dnes bude Tvá zvědavost ukojena Embarassed Embarassed
Všelinko, i Tobě děkuji - v dnešním dílku najdeš něco nového i pro Tebe Wink

Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale je tu NOVÝ DÍL! A s přidáváním dalších kapitol se polepším, slibuji Embarassed Embarassed
Přeji příjemné počtení a děkuji za komenty Embarassed

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Jíky jíky jíky jík! Petička nám truchlívá nad královským synkem, který ač mrtvý se zdá, stále v něm plamínek svíčky hořívá. Snad královna s králem pokynou děvě a dovolí jí s chudáčkem chviličku o samotě pobýti, či snad se kletba zlá bude nějak zlomit dáti? Polibkem to ovšem nebude, to je jen v pohádkách... a tohle není zajisté obyčejný příběh. Nebo snad moudrý Gessa ruku svou magií obestře a zázračně Frëna oživí? Kdopak to ví? Very Happy

Jinými slovy: uááááááá, krááása, už aby tu byl další díl *mlsně se olizuje*


_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Uh, jujda, mně utekl jeden díl..nechápu, jak se to mohlo stát, ale tedy opožděně komentuji to, co jsem vynechala:
    Je super, že rodina ji podpořila!
    A Kar je taky vynikající. Bude se jí to hodit:))...Tedy, možná by se jí to hodilo:))
    myslím, že přírodu dokáže docenit ten, kdo napsal:
    Hlava jí třeštila z toho všeho hluku, z vyřvávání trhovců i lidského překřikování - a ona v duchu odprošovala přírodu, že o ní kdy špatně smýšlela.

    To znám, když se do Brna vrátím po dvou měsících strávených na horách, je tu moc hluku a zmatku a...jak já bych zas utekla do lesů!
    Nielse měli rádi..to je pěknéSmile
    Ty pečetě musely být!
    Škoda, že si tu nádheru nemůže užítSad

    Držím jí pěsti!


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Koukám, že Niels má po kom být, především maminka je velmi miláSmile
    Aaa, a jsme u toho, prokletí, já jsem si říkala, o čem by pohádka jinak byla:)

    Tedy, zůstávám bez dechu. On jako je mrtvý? Už? Kecy, Ještě tu musí být nějaká příšerně splnitelná podmínka nebo něco, u čeho Petra přijde ke spoustě šrámů, ale nakonec se jí to povede a on ožije. Neříkám, že to bude mít happyend, to si nemohu dovolit, jelikož vím, kdo je autorem, ale přece jen, takhle brzo tvé povídky nekončí...ne?

    A, super, žije,... vynikající, začínám hádat a tipovat a bojím se to sem napsat, co bude dálSmile)

    Jo, přesně chápu, co udělala, na jejím místě...bych si nepřála být, ale udělala bych to samé. Držím tomu děvčeti palce, ať už jí sadistický autor přichystá cokoli.



_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Fí: Tvůj komentář Držím tomu děvčeti palce, ať už jí sadistický autor přichystá cokoli. mě tedy rozesmál! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Ano, sadistický autor se vyžívá v mučení, ale když pohlédneme do minulosti na bratry Grimmovi, jejich hlavním znakem byly hrůzostrašné motivy a krutost trestů šokují i dnešní děti zvyklé na cokoli! Very Happy

Chudinka Petruš! Crying or Very sad Opravdu si to ani jeden nezasllouží - jak Hartík, tak ona! Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Ale je to pohídka, musí to být smutné, aby se konal happy end! Ovšem u Woxys si nejsem jistá, zda nějaký happy dokáže napsat! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Nedivila bych se, kdyby to skončilo kletbou celého království!

A když jsem u té kletby! Já říkala, že v tom budou mít prsty nějaké sudičky! No, na druhou stranu, ani se nic jiného čekat nemohlo, než prokletí! pravda, sekla jsem se, myslela jsem, že sudičky očarovaly jen Harta, a ona čarodějnice předky před několika stoletmi! Sad To ovšem nemění nic na tom, že je mi chudáka Nielse moc líto! Sad Sad Sad Že to přežije??? Souhlasím s Fí, že bude muset udělat nějaký potupný a ošemetný úkol, naít květinu či bylinku, který by prince oživila! Smile

Tak schválně, jak to dopadne??? Moc se už těším, tak rychle piš, Woxy! Laughing

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahojky!

Já Vám dám sadistického autora!!! Laughing Laughing Laughing Laughing děkuji za komentáře, opět potěšily - a speciální dík Fíčkovi za poctivě dvojitý koment. Moc a moooc díky! Embarassed

A přináším NOVÝ DÍL Wink mám povídku napsanou, jen je mi stydno dávat sem další kapitoly, protože mi přijde, že pořád okupuji těch 8 nejaktuálnějších povídek nahoře... Sad

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Sakra, ten popis mě pokládá na lopatky!!! Sad Sad Sad Sad Sad Chudák Petík! Ano, bylo to tu vyřčeno už asi 1000, ale opravdu ji lituji! No, ale nevěřím ani v nejměnším, že by se vše obracelo k lepšímu a Niels se probouzel!! To bude jen nějaké promluvení smyslů! Laughing Laughing I když, kdo ví, co si sadista vymyslel! Laughing Laughing

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
děkuji Jess - a to víš, že jsem byla zlá Twisted Evil

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak ty jsi vždycky, to je o tobě známé! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Já myslím, že královští rodiče by to pochopili....chudák princt...Sad

    Jasně, normální pohádkáři jen dají najevo, že postava je na tom prostě zle a pak už toho vysvoboditele týrají jen úklady osudu při zachraňování, Petra se musí ztýrat, ještě se ani do zachraňování nepustí. Chudina malá..a zrovna takhle:(

    Jo, jak...to se snažím tipnout už nějakou dobu, ale zatím to vypadá, že Niels zemře na prokletí a Petra na žal, nemohla bys už vyrazit, potkat nějaké skřítky, mravence a podobnou kouzelnou....přemýšlí nad vhodností termínu havěť...kouzelnou grupu...a pustit se do neuvěřitelných dobrodružství?


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jelikož jsem strašná slepice, tak jsem na tuto povídku zapomněla Embarassed

Omlouvám se za zpoždění, děkuji Vám moc a moc za komentáře a přináším Vám NOVÝ DÍL! Embarassed

P.S.: tato povídka byla posílána Všelicos na SZ - a pokud tam byly chyby a překlepy, vždy jsem se opravovala právě v SZ Sad je tedy možné, že se v tomto textu něco špatného objeví. Omlouvám se, nemám čas to teď opravovat...

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Co to jen provádíš? Sad Sad Sad Sad Sad Chudinka statečná! Už se těším, co to má být za úkoly! Bude muset lézt na nejvyšší horu, pak na dně propastí a podobně, chudák, nezávidím jí to, i když za Nielse to stojí! Laughing Laughing Laughing Laughing

Já jen doufám, že nebudeš tak moc zlá, abys ji zabila! Jo a mimochodem, co je to, že odvezdá, co je jí nejdražší??? Ona nakonec bude se muset pro něj obětovat, co? Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Že ty jsi až tak zlá?

Ach jo, no necháme se překvapit, hlavně aby pokračování bylo co nejdříve! Very Happy

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Není bláhová, jen ještě není tolik zhrzená, jako královna...ale vůbec si nemyslím, že to, co jí v příštích dnech čeká, jí nějak přidá na optimismu.

    Ne, není to sobectví, pokud budou něco dělat. Doufat...doufat není něco dělat..nebo je? Každopádně vyhladovět není řešení (poněkud cynicky si otevírá Tatranku od Mikuláše a uvědomuje si, že nesnídala)!

    pohádkář ovocnář napsal:
    natáhla se k míse s ovocem, vyndala nádherně zelené jablko

    v kterém roce to zhruba jsme?

    A k sebevraždě,“ nadechl se znovu ztěžka, ,,nikoho nutit nebudeme. Na to nám koruna nedává právo.“

    to je dobře, že to ví. Tohle je dobrý král! Asi těm chudákům něco chybělo, něco, co Petra bude mít, ale i tak ji upřímně lituji, opravdu....Sad

    to s prstenem bylo hodně dobré. A vůbec, tahle královská rodina je mi čím dál víc sympatická, škoda, že jsme ji zastihli v takové chvíli:( a škoda, že královna je takový pesimista...já Petě držím palce....uvidíme, co z toho bude.


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
děkuji Vám za komenty, moje velmi milé! :hug:

A je tu NOVÝ DÍL! Very Happy

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Pohádka o rezavých kožíšcích
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 2  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma