AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Sebeobrana
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

hlásím se Vám po pěkně dlouhé době, co? Embarassed popravdě jsem myslela, že Vás po státnicích zahrnu povídkami, ale nějak se musím dostat do tempa. Nicméně je tu zatím tento drobeček, věnovaný Kájce, neboť je na její přání *215* pro mě samou má také význam – ten se odráží v názvu povídky, který tentokrát nijak neodráží děj příběhu.
Myslím, že kdo mě zná, chápe to… Wink

Nicméně příjemné počtení přeji všem – s povídkou nejsem ani trošku spokojená, leč nějak po tak dlouhé době začít musím Embarassed Embarassed Embarassed házím to sem a jdu psát pětku Very Happy

Woxys.






Sebeobrana



Seděl v přítmí své ložnice a lapal po dechu.
Potem pokrytá hruď se zvedala a klesala ve stejném rytmu zběsilosti, který mu tiskl srdce.
Prsty se zatínaly do přikrývky, jakoby surové sevření mohlo vydrat z jeho mysli obrazy, už týdny týrající jeho nitro.
Vlastně jen jeden obraz.
Scéna, u níž měl tu smůlu být svědkem.
Květ zla, jehož proklatě silné jedovaté kořeny prorostly pevnou schránkou jeho lebky a prostoupily mu mysl, aby ho mučily, oslabovaly, nedovolily mu klidně spát.
Toužil, aby je mohl vytrhat, jako se ze země vykopává plevel, který dusí naše květiny.
Psychika je však hluboká tůň, na jejíž dno nejde dohlédnout: a jak uchopit a zničit nehmotnou temnotu bez konce? Nechtěl se bát své mysli a fakt, že on, muž činu, nemůže svůj problém uchopit a postavit se mu tváří v tvář, ho děsil daleko víc, než pistole, kterou měl nejednou přiloženou ke spánku. Vždyť nepřítelem mu byla část sebe sama!
Stokrát si dokázal zanalyzovat, že to nebyla jeho vina.
Tisíckrát.
Milionkrát.
Něco v něm se pokoušelo křičet obvinění, ale racionalita, jíž byl přes svůj jižanský temperament a cholerismus schopen, mu stavěla pevnou hráz.
Ne, opravdu za to nemohl.
Nemohl si to vyčítat.
A pak…

S hlubokým výdechem nechal Semir klesnout bradu do lůžka z rozechvělých prstů: bříška přejela po pichlavé bradce, sklouzla po lících a skončila na skráni, jakoby z něj symbolicky čistila to, co ho mučilo.
Pouze matně si vzpomínal, kterého večera uléhal, aniž by se mu hlavou nehonily zlé vzpomínky
Snad před týdnem, kdy to přehnal na Hartmuttových narozeninách s vínem. Oslava, byť vzhledem k okolnostem tichá, byla vítanou příležitostí, jak si vymýt mozek a zaručit si těch pár minut lahodně bezesného spánku.
Alkohol skýtal jedinou zbraň proti tomu obrazu.
Rozmazával jeho kontury, tupil jeho ostrost.
Jenže Turek byl natolik rozumný, aby věděl, že v tomto případě by byl lék smrtelnější než nemoc samotná.

Šlo vždycky o to, vydržet do rána.
S jitrem přišlo slunce, snídaně, práce… milion starostí, které chmurné vizi zavíraly dveře jeho pozornosti.
Brána ale zívala dokořán, když se sám vracel domů.
Dobře, dobře… utěšovalo ho, že jsou její návštěvy čím dál méně časté: ještě před dvěma týdny nebyla jediná noc, kdy by se nebudil s křikem… ale i tak byla ona můra nevítaným hostem.
Jakoby na něj číhala, kdykoliv večer odemkl dveře: skrývala se ve stínech a jakmile rožnul v předsíni prázdného bytu, vybatolila se ze svého pelechu a vsákla se do něj, aby ho vyplnila a zároveň ho sevřela do klece z ocelových mříží.

Kdyby mohl, ohnal by se po tom klid zabíjejícím motýlovi a zaplašil by ho…
Jenže nehmotnost byla pastí, s níž si komisař nedovedl poradit.
Mohl jen doufat, že to bude lepší: vždyť včera a předevčírem, uklidnil se maličko, jsem se nevzbudil.
Snad to tak bude pokračovat.
Snad ten sen zmizí, vytratí se, změní se v dým.
Doufal.
Za zaplašení té noční můry by dal všechno. A ještě víc za to, kdyby zmizel důvod, proč se mu děsivá vize stále vracela.


Každý dopad jeho tenisek znamenal rozstříknutí stovek drobných kapek.
Suchem dlouho strádající země nezvládla přívalový déšť a voda se tak valila po povrchu mučivě žíznivějící půdy, aniž by jí dovolila třeba jen doušek: raději se přelila přes okraje trávníků a dala se do silného proudu po silnici.
Běžel tak rychle, jak jen mohl. Plíce se svíraly v zoufalé touze nasytit kyslíkem na doraz pracující svaly. Lapal po dechu, na moment se rozkašlaje, když spolu se vzduchem natáhl do hrdla i dešťové krůpěje: přesto však nezvolnil tempo. Řítil se dál, vědom si toho, že přátele nechává daleko za sebou.
Bylo přítmí, jaké umí v letních sedm hodin večer vyčarovat jen neobvykle prudká průtrž.
Ale on na nic takového nemyslel.
Doběhl na rozcestí, okamžitě se dávaje doprava. Nebyl čas na váhání. Buď jde dobře, nebo se prostě vrátí.
Do lýtkového svalu mu někdo vrážel rozpálené jehly, v křížovém vazu kolena, který si kdysi přetrhl, bodalo.
Nevnímal. Nebo prostě nedbal.
Letěl dopředu.
Odmítal hrozit se toho, co může uvidět.
Kapky mu stékaly po čele a pálily ho v očích. Nebo to byly slzy?
Proběhl uličkou mezi dvěma bloky a dostal se na volné prostranství: poprvé si dovolil přejít z trysku do volnějšího klusu.
Takhle mu to do telefonu popisoval…
Tady někde by měl být…
Hnědé oči pátraly po okolí: parkoviště se schovalo za clonou proudu vody, která crčela z nebes, která jakoby se celá rozhodla vylít právě v Kolíně nad Rýnem. Hladina mu pohladila kotníky: kanalizace nestíhala pobírat déšť a celá plocha se tak změnila v mělké jezero.
Zoufale se rozhlížel.
,,Tome!“
Nepoznával svůj vlastní hlas. Tenhle skřek, deformovaný strachem, úzkostí i sevřeným hrdlem by vyděsil i havrany. ,,Tome!“

Ještě stále byl sám, Anna, Hotte a Dieter buď zůstali natolik pozadu, nebo na křižovatce odbočili doleva.
,,Tome!“
Opět se dal do běhu, rozhodnut propátrat parkoviště křížem krážem.
Nebylo tomu potřeba.
Už po pár metrech zřel, že z vody kus od zdi vystupují tvary lidského těla: netrvalo ani vteřinu a klečel vedle něj, zajíkaje se hrůzou. Mladá žena ležela na boku, bezvládná. Když jí odhrnul černé vlasy z tváře, odkryl nejen asijské rysy, ale také mrtvě zírající temné oči.
Ani jí nemusel sahat na krk a kontrolovat tep: přesto to udělal.
Kruci…
Co se tady stalo?
Co to Toma napadlo, vydat se sem samotný?
Už zase stál na nohách, kousaje se do rtů tak silně, že mu jazyk stiskla kovová pachuť vlastní krve.
Odmítal si připustit, že by přišel pozdě.
Odmítal si připustit, že by bylo pozdě…
Ač se to zdálo neuvěřitelné, déšť ještě zesílil. Kapky ho bily do tváře, nutíc ho mhouřit oči. Teď, když je potřeboval doširoka otevřené.
,,Tome!!!“
Za jeho zády se ozvalo slabé zasténání…

Těch pár chvil od doby, kdy se otočil a vrhl se ke zhroucené, v louži zkroucené postavě, se mu vymazalo z paměti. Jakoby se ho vlastní mozek pokusil alespoň částečně ochránit a nedovolil mu znovu si vybavit tu děsnou hrůzu, která ho tehdy drásala.
Částečně jasno měl až od chvíle, kdy klečel v hluboké kaluži, Kranichovu hlavu v klíně.
,,Tome…“
Roztřesené prsty hladily bledé čelo nad bolestí přivřenýma, nebesky modrýma očima. ,,Tome… Tome, to bude dobrý…“
Zornice, které se topily v blankytných duhovkách, měly velikost špendlíkových hlaviček.
Objal přítele a přitiskl se těsně k jeho chvějícímu se tělu. ,,Tome, vydrž! Už jsme volali sanitku…“
Vůbec ho nenapadlo zvednout mobil a dát vědět šéfové, kam přesně by měla záchranáře odnavigovat.
Kranich otevřel ústa a zakašlal. Drásavě, bolestně. Už tak strhaná tvář se mu ještě více nakrabatila. Prsty obou dlaní se zaťaly naprázdno.
,,Tome…“ Byl jako paralyzovaný. Dostat se k havárce, byl by jednal automaticky: prohlídkou by zjistil rozsah zranění, nasadil první pomoc a čekal na příjezd sanitky. Teď jen svíral parťáka v pažích a pokusil se lhát sám sobě, že to teplé a tekuté, co cítí na přítelově hrudi, je jen a pouze voda. ,,Drž se! Už to bude ok… Všechno bude ok…“
Snědé prsty našly místo, kde se ona horkost valila z rozšklebené rány v hrudníku.
Pravá plíce.
Panebože.
Dostal to do pravé plíce…
Vysoký policista pootevřel ústa, maličko, sotva znatelně hýbaje rty.
,,Tome…“ Gerkhan zatínal zuby, pokoušeje se nepropuknout ve vzlykot. ,,Šetři se, nic neříkej!“
,,Kdo…“ modré oči počal halit nejasný závoj nevědomí, ,,kdo s tebou teď bude?“




Už neusnul.
Do rána zíral do stropu, pokoušeje se setřást trudné myšlenky.
Vážně to nebyla jeho chyba?
V šest se vybatolil z lůžka a zatímco se mu vařila silná káva, naházel na sebe svršky: netrvalo ani dvacet minut a Semir Gerkhan byl v plné polní, připraven k nástupu do práce.
Dálnice mu poslední týdny nebyla tou známou řekou, po níž se rád plavil. Změnila se v trudnou pouť, pouhé přesuny mezi místy, které měl vždycky spojené s ním: tady si tehdy Tom koupil tu drahou smetanovou zmrzlinu a vzápětí si jí pocintal ještě dražší oblek, tady u té benzínky pomohl natankovat zmatené důchodkyni, tady si spolu vždycky kupovali housku k svačině…
Samota mu vzala veškerou radost z ujetých kilometrů: nebyl tu ten, kdo mu během jízdy k centru předčítal ty nejpikantnější články z bulvárního Bildu, chyběl tu ten, kterého vždycky sjel za drobky po svačině, které ulpěly na sedadlech…
Semir stiskl volant: kdyby onen nebohý předmět mohl úpět bolestí, nemohla se mu naskytnout lepší příležitost.
Byl by mu odpustil každý pozdní příchod…
Měl být vděčný, že se Tom ve dveřích vůbec objevil…
Myšlenka stará jako lidstvo samo stiskla Turkovy spánky: proč si člověk váží věcí, až o ně přijde?
Tresty za nepozornost, za nevděk vůči tomu, co se zdá tak samozřejmé, jsou až krutě vysoké… tak moc krutě vysoké.
Bolestivé.
Policista odhodlaně trhl volantem doprava: už to nemohl vydržet.


*


,,Vypadáš hrozně, Semire.“ Kranich se ušklíbl, načež se jeho tvář zkřivila o mnoho méně pobaveně: smích mu stále ještě nedělal dobře. ,,Hůř než já… a to je co říci.“
Turek pokýval hlavou a přisedl si k přítelově posteli. ,,Tak děsné to snad není…“ pokus o vtip vyzněl zcela do ztracena.
,,Teď vážně…“ Modré oči nabyly nádech starostlivosti a jejich majitel se na nemocniční posteli opřel o lokty. ,,Najedl ses vůbec poslední dobou? Jsi nějak hubený…“
Chabý úsměv, to bylo jediné, na co se Gerkhan zmohl: v duši se mu rozlila úleva, jako pokaždé, když do Kranichova pokoje vešel a zjistil, že se tu stále ještě ozývá čirá symfonie všelijakého pípání a bzukotu přístrojů, které sledovaly parťákovy životní funkce. Zároveň ho však pohled na pobledlého, hadičkami pokrytého přítele neskutečně bolel. ,,Myslel jsme, že je má máma a její otázky v Turecku, ne tady…“
,,Doopravdy, Semire.“ Tom se zvedl ještě více, zíraje teď komisaři do očí. ,,Ty jsi zase nespal, že?“
Zdálo se, že tou nejzajímavější věcí na světě jsou Semirovy dlaně.
Kranich si těžce povzdechl, načež jeho tón přešel do měkkého. ,,Ty za to přece nemůžeš, parťáku – už si to sakra uvědom. Neměl jsem tam co dělat. Bylo šílený jít za tou svědkyní sám!“
,,Jenže,“ Gerkhan zazněl tak ochraptěle, až sebou Tom trhnul, ,,já to mám pořád před očima. Vrací se mi to každou noc… Měl jsem ti ten večer zavolat… třeba by ses zmínil, co chceš dělat a já bych ti to rozmluvil. Nebo,“ zvedl muž pohled, ,,bych jel s tebou…“
,,A teď bychom byli pod kytičkama oba.“ Vyšší z komisařů zazněl neobyčejně tvrdě. ,,Krucinál, zachránil jsi mi život, co si chceš vyčítat? Já si tu sanitku nezavolal!“
,,Já vím, jenže…“
,,Semire.“ Tom se upokojil a opět se uložil na polštář: mohl sice už přijímat návštěvy, ale platil zákaz rozčilování, které jeho tělo nebetyčně vyčerpávalo. ,,Raději poslouchej ty mě. Jasny? Všechny testy dopadly dobře, zítra mě přeřadí na normální pokoj.“
Turek byl v tu ránu na nohou, přetékaje nadšením. ,,Vážně???“ Nemohl tomu uvěřit: celé dny balancoval Tom na samé hranici života a smrti, bylo to teprve něco přes týden, co se probudil z dlouhého bezvědomí, které zmrazilo veškeré veselí na stanici Dálniční a jemu samému poslalo srdce do otupělosti, jež byla jedinou zbraní proti absolutnímu zoufalství. ,,To.. to je naprosto skvělý!“

Kranich kývl, rád, že se jeho slova neminula účinkem. ,,Zatím je to prý nadějné,“ pokračoval unaveně. ,,Nevylučují, že mě brzy pustí domů… a ani to,“ otočil se k dech tajícímu příteli, ,,že bych se zase mohl vrátit k Dálniční.“
Gerkhan otevřel a zase zavřel ústa, aniž by řekl hlásku.
,,Tak se,“ modroočko přesunul svou ruku na Turkovu dlaň a usmál se, ,,uklidni. Vážně za nic nemůžeš, věř mi. Všechno bude zase ok…“
Chtěl tomu věřit. A když se podíval na odhodlání, které se zračilo v bledém obličeji postřeleného komisaře, naděje v něm rostla a hutněla. Opravdu by mohlo být všechno jako dřív?
,,Raději mi řekni, co je nového.“ Tom se uvelebil na posteli a zakutal se pod pokrývku, unavený a ospalý. ,,Děje se něco na stanici? Dostal už Hotte Annu?“
,,Myslíš, že se za tu chvíli, co jsi byl mimo, zbořil svět?“ Semir se sám sebe po strašlivě dlouhé době zase uslyšel uchichtnout. ,,Ne, nedostal… Ale,“ pokusil se najít téma k rozhovoru, ,,mně se zdál zajímavý sen.“
,,Hm?“ Vyčerpaný Kranich už ani neotevřel oči. ,,Povídej…“
,,Měl jsem nového parťáka… hulil jednu za druhou.“ Gerkhan si promnul bradu, snaže se lovíc podrobnosti, na které už zapomněl. ,,Divný patron… A taky jsem se nerozvedl s Andreou. Měl jsem s ní dceru… na jméno si už nevzpomenu, ale přišlo mi to jako když se volá na psa.“ Přítelovými pokroky rozradostněný policista plácal páté přes deváté, nic nedbaje na to, že jeho řeč zcela postrádá logiku. ,,No a jinak se nic neděje, jen Jolly se nudil a tak po stanici roznesl klep, že se Almara zasnoubila s Hartmuttem a –“
,,Chrrrrr…“
Semir zvedl obočí a přestal vykládat hlouposti: raději se nahnul k parťákovi, kterého objala vlahá náruč spánku. Očima sklouzl po tváři natolik odlišné od té, co mu zpola mrtvá před pár týdny ležela v klíně, až na obvazy pečlivě omotanou hruď. ,,Odpočiň si, parťáku,“ řekl tiše. ,,A ber to jako rozkaz, víš, že mám vyšší šarži. Koukej se uzdravit. No a já,“ zvedl se definitivně a vykročil ke dveřím, ,,letím zpátky, nebo mě šéfová přetrhne.“
Něco mu říkalo, že pokud ho Anna Engelhartdová za tenhle výlet v pracovní době nezabije, bude se mu dnes v noci spát o mnoho klidněji.




Konec… (naštěstí Laughing)
Sorry, měla jsem na nějakou takovou útěchu náladu, chápu, že jste museli trpět XD
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Oh, děkuji za drobeček. Laughing Ale tak nějak si nevzpomínám, že bych si něco takového přála. Embarassed Smile
Líbí se mi vzkazky na 11. řadu, i detailně popsaný neshlédnutý díl. Laughing Já už jsem si říkala, že ho fakt odkrágluješ. Laughing To by bylo trošku smutné nedělní ráno. Laughing Ale ne, naštěstí ne. Smile

Mistrné popisy, Wox, jak jinak. Wink

Ještě jednou děkuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Já už si říkala, že bys ho zabila Laughing Laughing Laughing To snad ne.. ale je fakt, že jsem dlouho čekala, co z toho vyleze Laughing jsem ráda, že jsi ten díl tak hezky obešla Laughing Tomovo úmrtí je to poslední, na co bych teď myslela Laughing Laughing
Dostaly mne tam da drobky: zmínka o Hartíkovo narozkách a věta, cituji:

,,No a jinak se nic neděje, jen Jolly se nudil a tak po stanici roznesl klep, že se Almara zasnoubila s Hartmuttem a –“

Co to má být? Jollyy, zabiju Těěěěěěěěěěěě! Shocked Shocked Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

Krásná povídka, Woxyčko Very Happy

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Kájko: opravdu jsi mi říkala, že bys ode mě ráda povídku o Tomovi Smile já Ti řekla, že ji mám v plánu, ale že bude maličko v jiném stylu, než možná čekáš Wink a ne, opravdu bych neudělala to, že bych Toma zabila v povídce, co je Ti věnovaná Wink díky za koment!

Všelka: to víš, musela jsem Tě maličko pošťouchnout a Nie s Almarou kombinovaný s Jollym je na to dokonalý XD pokud se Ti povídka líbila, jsem moc ráda a moooooc děkuji za koment! *215*
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Chudáček, ubožáček, nebohý seriálek, scénaristé totálně ztrhaní a všichni jeho skalní příznivci zcela spokojeni s touhle verzí. Tomíšek neumřel, vynikající!!! Odporná a velice výkonná fabrika byla jen opravdu barvitý sen a počkáme si nějakou nereálně krátkou dobu a Tom bude opět osedlávat náklaďáky a jako ostřílený koňák samozřejmě zezadu, nasedat bude ze stříbrného BMW, jako bych ho viděla!!

    A opravdu moc se mi líbila první část, poněkud filosofičtější, ale pravdivá. Opravdu nevím, co se ti tak nelíbí, opravdu Wox nemáš ráda, Wox, měla bys s tím něco dělat:)).

    Opravdu mne velice potěšilo, že Tom neumřel, podle mne je to doteď parťák, který k Semirovi seděl nejvíce.

    Díky za počteníčko, Fí

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Jééé, tak alespoň někdo měl to dobrou vůli a v 11. řadě přeci jen nechal Semira žít! Very Happy Very Happy už jsme si myslela, že s emu to všechno z té nemocnice jne zdálo, když čirou náhodou jednou usnul, aniž by ho přeci jen noční můra opustila!

Hezky jsi popsala ten díl, šoda jen, že to tak opravdu neskončilo!

Musela sjem se smát Semirovu vyprávění o tom snu - prý měl sjem dceru a jmenovala se, jak když voláš na psa! Laughing Laughing Laughing Laughing To mě dostalo! Mě Aida připomíná sýr eidam, tak alespoň nejsem sama (no, asi nás přeci jen bude hodně), kdo nemusí tohle jméno! Laughing Laughing Laughing

Moc hezké, líbilo se mi to! Nelze jinak, než pochválit! Very Happy

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Sebeobrana
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma