Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole... |
1 :-)) |
|
50% |
[ 1 ] |
2 :-) |
|
0% |
[ 0 ] |
3 :-l |
|
0% |
[ 0 ] |
4 :-( |
|
0% |
[ 0 ] |
5 :-(( |
|
0% |
[ 0 ] |
0 --- |
|
50% |
[ 1 ] |
|
Celkem hlasů : 2 |
|
| Slané kapky našich vin... | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 20.10.2007 2:50 |
|
|
|
|
Ahojky,
je tu povídka, která VÝZNAMNĚ doplňuje pátou povídku ze série Když doufám, že se bude líbit, ač se týká zcela nových postav, Jollyho a Veroniky.
Woxys
-------------------------
Slané kapky našich vin...
Klasický laťkový plůtek v létě zářil do ulice svou sytou červenou: teď ho však do půli zakrývaly závěje sněhu a bílá peřina mu navíc nasadila i pořádně tlustou čepici, skrývaje ho tak lidským pohledům. Plot je však jen plot a o pozornost stejně nestojí: narozdíl od někoho, kdo se předváděl v pomenší zahrádce s několika mrtvě vypadajícími holými jabloněmi.
,,Jaúúúúúú, to bylo do hlavy! Jsi jako malý, Rudolfe!“
Jolly se spokojeně zazubil, záměr naštvat v drahém stříbrném kabátku se choulící Veroniku mu vyšel na sto procent: ona taková pecka doprostřed čela nepotěší. ,,Copak, milá zlatá?“ sehnul se k nadýchanému prašanu a ubalil v palčácích schovanými prsty další pořádnou kouli. ,,Tváříš se jak George Bush, co místo na sraz vietnamských veteránů dostepoval na houseparty...“
,,Á, pán se snaží být vtipný,“ zkřivila Veronika rty a tentokrát sněhovému náboji uskočila z cesty, sleduje, jak se rozprskl o blízký kmen. ,,Nemám náladu. A ty to víš.“
Přikývl a oklepal si ruce. ,,Vím. Od včerejška připomínáš přehuštěný Zeppelin: řekni mi, než vybuchneš, jo?“
Sklonila hlavu, bez ohledu na slabou látku kalhot si sedaje přímo do závěje. ,,Ty prostě nedokážeš být chvilku vážný,“ špitla nešťastně. ,,Ani kvůli mně ne.“
,,Ale no tak!“ Lavenna k ní přispěchal, nechávaje sklíčenou bělovlásku, aby mu položila hlavu na hruď: nechtěl přece, aby jí kvůli němu bylo ještě hůř. Na to ji měl moc rád. ,,Ver, bude to dobrý. Nemusíš se s ním bavit, ani si ho všímat...“
,,Jenže proč vůbec přišel?“ vzlykla náhle a zvedla k muži, kterému rázem došly všechny vtipné hlášky, uslzené černé oči. ,,Proč si musel vybrat zrovna naši služebnu?“
Jolly zamrkal: takhle Veroniku, kterou honem sevřel v náručí, jenž jí vždycky dovedlo poskytnout útočiště, už dlouho neviděl. Ale nedivil se. Taky nechápal, kde vzal Richard Lünerg tu nebetyčnou drzost nechat se přeřadit právě na jejich nové pracoviště...
Otevřela ústa, hltavě přijímaje jeho polibky, rukama mu přitom vášnivě cuchaje černé kadeře. ,,Ach...“ zavřela oči, nechávaje mužovy dlaně hladit své boky: jakmile však ucítila prsty pod látkou kalhot, trhla sebou. ,,Neblázni, Richarde! Jsme ve službě... No tak!“ když se od ní nemínil odtáhnout, odstrčila ho sama, rychle si zapínaje blůzku policejní uniformy. ,,Blázne,“ zasmála se a ze zadního sedadla služebního vozu proklouzla na místo spolujezdce. ,,Nemáš rozum.“
Olízl si rty a prsty pročesal jako vždy pečlivě natužené tmavé vlasy: ,,jsi krutá a zlá, víš to? Takhle mě rozpálit a pak nechat jen koukat...“ Spiklenecky na ni mrkl a přesunul se za volant: narozdíl od štíhlé Veroniky se jeho pokus prolézt mezi sedadly nedal označit za elegantní. ,,Doufám, že mi to večer vynahradíš, krasavice.“
Zvedla obočí a vlepila mu polibek na tvář. ,,Jistě, Ritchie: ale musíš pochopit, že teď jsme...“
,,Ve službě, já vím,“ zatvářil se truchlivě: onu skutečnost mu totiž právě oznámila prskající vysílačka, již si přitáhl k ústům. ,,Tady 1-4-8, slyšíme vás.“
,,1-4-8,“ ozval se technikou zkreslený hlas. ,,Máme tu ozbrojené přepadení Aralky, osmnáctý kilometr Ef trojky: dva pachatelé unikají černým Fordem Transit.“
,,To je kousek od nás,“ zamumlala bělovláska a hodila bradou k dálnici, na jejímž odpočívadle se ještě před chvílí mazlili. ,,Ani ne pět minut jízdy.“
,,Přebíráme to,“ souhlasil Lünerg a přejel prsty ženě po šíji. ,,Pokud je to vážné, pošlete nám posily!“
,,Už jsou na cestě, komisaři: zajistěte hotovost a dávejte pozor, pachatelé jsou ozbrojení!“
*
,,Ver, zvládneš je?“
Bělovláska zkontrolovala spoušť pistole a kývla, míře přitom na záda dvou ležících, spoutaných mužů, kteří doteď lapali po dechu, promočení na kost: pár metrů od nich vykukoval z nepokojné hladiny říčního proudu kousilínek vraku jejich auta, které prohrálo hru na honěnou s policejním vozem. ,,Jasně. Něco jsi našel?“
Přejel si jazykem přes zuby, pohled upřený na zpola potopenou šedivou tašku, jež se zachytila o až k vodě spadající vlasaté větve staré vrby. ,,Možná jo...“ zamumlal nezřetelně. ,,Možná, že jo...“
*
,,Ty jsi se naprosto zbláznil!“ Wolfová ohromeně zírala na kupku promočených bankovek, které muž beze slova vyskládal na desku stolu. ,,Proč jsi to hned nevrátil? Vždyť kvůli tomu desítky lidí prohledávají břeh, musí tady být alespoň sto tisíc Euro!“
,,O něco víc,“ ucedil a zálibně přejel nad úlovkem dlaní. ,,Ver, nikdo na to nepřijde! Ta taška klidně mohla odplout po řece: a jen pár desítek metrů odtud je malá vodní elektrárna, všichni to uzavřou s tím, že se ten bágl dostal do turbiny...“
Skokem byla u něj a popadla ho za ramena: ,,To snad nemyslíš vážně! Vždyť... vždyť je to krádež, copak to nevidíš? Jsi polda, víš přece, co je naše povinnost: tak co vyvádíš, proboha?“
Koutky rtů se mu lehce zvedly: tolik jí to slušelo, když se zlobila - jemnou, strohou tvář aristokratky jí rozzářil ruměnec hněvu a k černým očím se svažovala nesouhlasná linka tenkého obočí... ,,Život,“ pronesl tiše, zajížděje jí prsty do dlouhých světlých vlasů, ,,mě naučil hlavně to, že se nemá promeškat žádná šance: ta firma je proti loupeži pojištěná, nepřijde ani o cent.“
Bělovláska sevřela víčka, cítě se jako natěšený člověk, který otevře nalezený lískový oříšek, aby pak zklamaně hleděl na prázdnou skořápku. ,,To bych do tebe nikdy neřekla, Richarde. Myslela jsem, že tě znám.“ Odvrátila se.
,,Marie mi po sobě nechala samé dluhy!“ rozhodil Lünerg rukama, připomínaje družce svou zesnulou manželku. ,,Víš, že jsem rád, že mi domácí čeká s nájmem: a tohle je šance, jak z té smyčky ven! Nezavinil jsem si tuhle situaci, tak proč mám trpět za to, že se ta kráva rozhodla skočit pod vlak a nechat mi na krku všechny ty věřitele!“
,,Za to jsi nemohl, ale tady,“ Wolfová mu vztekle mrštila jedním svazkem dvou set eurových bankovek do obličeje, ,,je vina jasná! Nemůžeš si tohle dovolit, rozumíš?!“
,,A co uděláš, když si ty peníze nechám, he?“ přešel bez povšimnutí její útok a zkřížil ruce na prsou. ,,Udáš mě?“
Civěla na něj, nohy náhle tak slabé a roztřesené: unaveně klesla na židli a opřela se lokty o desku stolu. ,,Ritchie, lásko... vrať je, prosím.“
Lünerg polkl, vyplašen její slabostí: nikdy by v ženě, jež se mu jevila jako neporazitelná sebevědomá královna, nehledal citlivost a zranitelnost. ,,Ne, Ver.“
,,Prosím...“
,,Život mi má co vracet, Veri,“ klekl si jí muž k nohám, objímaje jí kolena. ,,Ano, vím, že to není správné – ale je to má šance! Vezmi si to naše trdlování v uniformách: myslíš, že nás stát platí adekvátně tomu, že každý den nasazujeme život? Ne! Tak si vezmu sám. Stokrát to pak vrátím na přesčasech, za které mi jinak nikdo nedá ani vindru.“
Veronika seděla strnule, v srdci zmatek: měl pravdu a přece věděla, že je každá jeho věta naprostá demagogie a lež. Nemůže si přece sám určovat, co mu patří a co ne: kdyby se takhle chovali všichni policisté, strážci řádu a stability, celá společnost by se rozpadla. Polkla. ,,Děláš chybu.“
Nedovolil jí ucuknout. ,,A co uděláš ty?“
Wolfová mlčela, černé oči náhle pálící slaností, kterou nechtěla přiznat asi sobě samé. ,,Nechci s tím nic mít, Richarde. Vůbec jsi mi o tom neměl říkat,“ hlesla pak takřka neslyšně.
,,Prozradíš mě, lásko?
V hrdle měla vyprahlo. Neřekla nic.
Naléhavě jí zatřásl. ,,Ver, povíš to na mě? Poběžíš za šéfem?“
Sotva znatelně zavrtěla hlavou.
,,Já věděl, že se na tebe mohu spolehnout,“ usmál se zeširoka, naplněný úlevou: hlavou se položil na ženina stehna a dlaněmi jí sevřel lýtka, šťasten, že mu alespoň svým mlčením zůstává po boku. ,,Miluji tě, Ver.“
,,Já tebe taky,“ ozvala se chraplavě, nenávistně přitom hledě na osychající peníze. ,,Ale vážit.... už si tě nemůžu.“
*
S úsměvem sledovala, jak se urostlý policista otáčí kolem sporáku: málokdo by ho tipnul na osobu, která se ráda motá v kuchyni mezi kastroly a vařečkami. ,,Už to bude? Hlavně to zase nepřekořeň jako minule.“
,,Hm, ty tomu rozumíš asi jako morče pěstování konopí,“ ušklíbl se Jolly a hodil na talíř s těstovinami zelenou snítku bazalky, aby dílo umělecky doladil: vypadalo vážně skvěle. ,,Jaký to div, že se do kari rýže dává kari, že?“ Položil porci před Veroniku, s pobavením kvituje, že už rozlila víno a zapálila svíčky. ,,Dobrou chuť.“
Popřála mu to samé, vkládaje si do úst první sousto: vyloudila ze sebe pochvalné zamručení, omáčka se Lavennovi skutečně povedla. ,,Vynikající, Rudolfe.“
,,Já vím,“ vycenil skromně své bezchybné bílé tesáky. ,,Kdyby mé umění vešlo ve známost, vedly by se o mě války.“
,,O tebe zrovna,“ vyprskla smíchy, takže polovina sousta skončila na ubruse, což se zrudlá žena honem snažila napravit. ,,Kruci... moc se omlouvám, Jolly!“
Stáhl ji k sobě na klín: copak se na svou parťačku z dětských let mohl zlobit pro takovou pitominu? ,,Klid, Ver. Je to jen látka.“
Chystala se mu ještě jednou omluvit, když ji zarazil bzukot zvonku. ,,Hm,“ vyskočila z jeho stehen a pohlédla na hodiny, jež oznamovala půl osmé večer. ,,Kdo by to mohl být?“
,,Buď budeš spekulovat a pak o tom třeba napíšeš knihu, nebo skočíš otevřít a zjistíš to,“ ucedil Lavenna klidně a jal se mokrým hadrem čistit nevábnou skvrnu na prostírání.
,,Taky pravda,“ uznala a dokráčela ke dveřím, nacházeje za nimi tři zachmuřené muže v dlouhých pláštích. ,,Dobrý den,“ pozdravila nejistě. ,,Potřebujete něco?“
,,Pěkný večer, dámo. Jste Veronika Wolfová?“ otázal se nejbližší z nich, hubený brunet s úzkou tváří: když s vyjeveným výrazem kývla, jediným plavným pohybem ruky vytáhl z kapsy odznak kriminální policie a nastavil jí jej před oči. ,,Jste podezřelá z krádeže sto osmi tisíc Euro, které zmizely při zadržení pachatelů loupeže u benzinové pumpy z poloviny září.“
,,Cože?“ černé oči se naplnily nevírou: Richard ji...?! Ne, to by neudělal, ještě včera ji tiskl v náručí a tvrdil, že ji miluje! ,,To je asi omyl...“
,,Žádný omyl,“ přidal se do diskuse podsaditý policista, v jehož ruce zahlédla připravené kovové náramky. ,,Udal vás váš komplic Lünerg, u kterého jste si ty peníze schovala: už vás nechtěl dále krýt. Spadla klec, paní Wolfová. Půjdete s námi.“
*
Postarší bruneta si odkašlala a pohlédla na papír, jenž svírala v dlaních: ,,soud dospěl k rozhodnutí.“
Přítomní povstali a bělovláska ucítila, jak jí Jolly pevně tiskne dlaň: sama měla dojem, že už na ničem na světě nezáleží. Zmocnila se jí jen a pouze lhostejnost: lhostejnost a pocit marnosti nad místem, kde je možné ničit životy těm, kteří nic zlého neprovedli. Vlastně ani nevěděla, co čekat. Bylo jí to jedno.
,,Obviněná Veronika Wolfová se pro nedostatek důkazů zbavuje obžaloby.“
Sálem se rozlehlo hromadné vydechnutí, především ze strany, kde se v krátké lavici tísnilo kolem pěti novinářů: no jistě, policie! Všechno jim projde, bastardům.
,,Ver...“ Rudolf ji k sobě pevně přitiskl: v zeleno-hnědých očích, jindy plných ďábelských ohýnků, se mu leskly slzy ulehčení. ,,Veroniko...“
,,Ticho, prosím!“ Soudkyně se zamračila, dávaje najevo, že čtení rozsudku dosud neskončilo. ,,Obviněný Richard Lünerg se pro nedostatek důkazů taktéž zbavuje obžaloby.“ Kladívko uhodilo do stolu. ,,Od této chvíle běží čtrnáctidenní lhůta, po kterou se mohou obvinění a státní zástupce odvolat. Po uplynutí této doby...“
Veronika už ženu neposlouchala: jen se tiskla na Lavennovu hruď a tiše vzlykala, kašlaje na pohledy, jež na ni směřovaly, na otázky, které jí kdosi pokládal.
,,Nebudeme nic komentovat,“ odmítl Jolly novináře, který se dožadoval informací: posadil se a přitáhl Wolfovou k sobě, vjížděje jí rukama do zubatých, nesymetricky sestříhaných bílých kadeří. ,,Veroniko, už je to ok, je to za námi a dobře to dopadlo... Nebul a radši vymýšlej, co řekneš mámě na tu hlavu: takový krásný vlasy...“
Popotáhla se a zvedla, otíraje si z tváře slzy. ,,Chtěla,“ s děkovným kývnutím přijala kapesník a vysmrkala se, ,,chtěla jsem změnu, potřebovala jsem to!“
,,Vždyť já vím...“ broukl a s úsměvem ji cvrkl do nosu. ,,Tak pojď, ty naše neštěstí.“
Chtěla kývnout, když zachytila něčí pohled: upřeně ni zíral Richard Lünerg, v zoufalstvím zkrouceném obličeji tíhu všech vin světa.
Nikdy ti tohle neodpustím, zbabělče, pomyslela si, zatínaje pěsti: kašlu na ten tvůj omluvný výraz, zvysoka ti kašlu na hru na milosrdenství a sílu odpouštět! Jsi zrádce, odporný slaboch. Nikdy ti neprominu.
,,Ver..?“
,,Ano, Jolly,“ pokusila se o úsměv a opřela se o něj. ,,Pojďme. Jen pryč odtud, pryč od toho hnusnýho hajzla.“
Zase začalo sněžit: na límce jejich kabátů se sypaly vločky.
Změnilo ji to, zkřivil rty Lavenna při pohledu na ženinu tvář: pravda, už měla roky na to, aby se přestala chovat jako ztřeštěná puberťačka, ale tak rychlý přechod... Bylo to tehdy, vzpomínal, jako otočení stránky: na jedné byla ještě třicetiletá žena, jejíž zálibou po práci byly roztrhané džíny a drnkání na kytaru a na druhé strohá policistka, která nikomu nedovolí ten luxus nahlédnout do svých emocí.
Tolik ji změnila jedna zrada, jež na sebe nabalila ohavnou změť výslechů, pozornosti novinářů, hrozeb vyhazovu z milované práce u policie, soudního procesu a v neposlední řadě odchodů přátel, o kterých si Veronika myslela, že jsou jejím přístavem právě pro takovou bouři.
Zůstali jí poslední věrní.
Ti, jež jí otevírali svou náruč už v dobách, kdy jako malé děvčátko s pláčem přebíhala chodbu dvojdomku, prchaje od hádajících se rodičů, jimž zase nestačily k ukojení dvě lahve vína za večer. Bůhví, co by z dívenky vyrostlo, kdyby se nemohla skrýt u daleko starší sestry Alen: ona, její manžel a později i syn Rudolf, jí byli vždycky ochotni poskytnou přístřeší, večeři a teplou postel, zatímco se ve vedlejším bytě za opileckého řevu tříštilo sklo.
Později se vše změnilo: a byla to část domu, jež patřila rodičům, kam chodila Veronika na návštěvy, zatímco se jí domovem stal pokojík sdílený s o pár let mladším Rudolfem, jedináčkem, který ve společnosti dívky nalezl zalíbení. Byli si možná bližší než vlastní sourozenci, ochotni říci si cokoliv, schovat se jeden u druhého, vždy připraveni chytit se za ruce a poskytnout si oporu. A bylo tomu tak i v práci: jen díky Lavennově povzbuzení Veronika od policie neodešla a vydržela nápor drzých poznámek na svůj případ. Vydržela a vyhrála.
Rudolf vzdychl a chystal se cosi říci: již otevíraná ústa však ze sebe dostala jen skřek, reakci na sníh, jenž mu Veronika s úšklebkem vrazila přímo za krk.
,,To máš za to,“ ohrnula rty a usmála se.
,,Teda tetko!“ s hraným znechucením se jal vyklepávat bílou záplavu z bundy a vlasů: ve skutečnosti byl jen a pouze rád, že ženu přešla její chvilka melancholie. ,,Ty ale umíš být zákeřná, to si zapamatuji.“
,,To víš, synovečku,“ vstala a podala mu ruku se záměrem pomoci mu na nohy. ,,Život mě naučil. A když už jsme u těch rodinných pout, tak... kdy jim to řekneme? Mám dojem, že Tom už žádnou pěknou teorii nevymyslí a Semir, hlavní staniční klepna, je už stejně pryč...“
Jollymu stačilo jedno jediné trhnutí a žena se zmítala v závěji, zavalena jeho vahou: ,,ještě ne,“ zaprosil, užívaje si vítězství. ,,Hrozně mě baví, jak se rádoby tajně dohadují, co mezi námi je...“
Konec.....
|
|
|
| | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 26.10.2008 7:24 |
|
|
|
|
Brr, pecka doprostřed čela, prý jak keřík na house párty...to už jsi politickými vtipy nakazila i Jolíka? Každopádně vám to jde:)
Lavenna k ní přispěchal, nechávaje sklíčenou bělovlásku, aby mu položila hlavu na hruď: nechtěl přece, aby jí kvůli němu bylo ještě hůř. Na to ji měl moc rád. |
to je tak krásný...
Bělovláska sevřela víčka, cítě se jako natěšený člověk, který otevře nalezený lískový oříšek, aby pak zklamaně hleděl na prázdnou skořápku. |
jo, prázdné bezduché skořápky, tak mi teď přijde většina národa, asi vím, jak se Veronika cítí, taky jsem teď takové odporné rozčarování zažila, ač ne tak osobně
Blbý na rozhodnutí mlčet je, že je spoluviník
Žolííík napsal: | ,,Hm, ty tomu rozumíš asi jako morče pěstování konopí,“ |
to je úžasné
Aha, takže ne spoluviník, ten mizera to na ni svedl
Vzpomínám si, že mi ten konec vyrazil dech a strašlivě moc se mi líbil!
Rudolf vzdychl a chystal se cosi říci: již otevíraná ústa však ze sebe dostala jen skřek, reakci na sníh, jenž mu Veronika s úšklebkem vrazila přímo za krk. |
Chi chi, a pak že nemá smysl pro humor:))
Vrchní kritik napsal: | ... Mám dojem, že Tom už žádnou pěknou teorii nevymyslí a Semir, hlavní staniční klepna, je už stejně pryč...“ |
tomu se říká pomalu kádrový posudek
Jollymu stačilo jedno jediné trhnutí a žena se zmítala v závěji, zavalena jeho vahou: ,,ještě ne,“ zaprosil, užívaje si vítězství. ,,Hrozně mě baví, jak se rádoby tajně dohadují, co mezi námi je...“ |
jo, prostě nádherný konec:)
Fí
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
|
| | |
Lila
Založen: 09. 08. 2008 |
Příspěvky: 107 |
Bydliště: Nový Jičín |
|
|
Zaslal: 26.10.2008 8:55 |
|
|
|
|
Teda Woxys, mě se to moc líbilo.
Musím přiznat, že některé věci jsem četla s otevřenou pusou
A teď některé věty? :
,,Za to jsi nemohl, ale tady,“ Wolfová mu vztekle mrštila jedním svazkem dvou set eurových bankovek do obličeje, ,,je vina jasná! Nemůžeš si tohle dovolit, rozumíš?!“ - Téééda (živě představeno)
,,A co uděláš, když si ty peníze nechám, he?“ přešel bez povšimnutí její útok a zkřížil ruce na prsou. ,,Udáš mě?“
Civěla na něj, nohy náhle tak slabé a roztřesené: unaveně klesla na židli a opřela se lokty o desku stolu. ,,Ritchie, lásko... vrať je, prosím.“ - Dobrá herečka (V DOBRÉM SLOVA SMYSLU)
,,Hm, ty tomu rozumíš asi jako morče pěstování konopí,“ - To mne dostalo!!!!
,,Buď budeš spekulovat a pak o tom třeba napíšeš knihu, nebo skočíš otevřít a zjistíš to,“ - Něco mi to připomíná?!!!
Moc dobrá povídka!!! - bez chybičky na jedničky!!!!
|
_________________ Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
|
|
| | |
Lila
Založen: 09. 08. 2008 |
Příspěvky: 107 |
Bydliště: Nový Jičín |
|
|
Zaslal: 29.10.2008 20:22 |
|
|
|
|
Tvoje povídky čtu na přeskáčku, i když je to hloupost, když některé na sebe jakoby navazují (např. Když...),
pak bych nemohla vědět o čem čtu.
Koho mi to připomnělo? Není to nikdo ohledně Kobry a podobně, ale mě samotnou.
Než já se k něčemu rozhoupu, tak je půl dne pryč...
PS: Vůbec neděkuj. Já jsem ráda, že tě můj komentář potěšil, i když
v psaní komentářů k povídkám očividně ještě běhat moc neumím.
|
_________________ Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
|
Lila
Založen: 09. 08. 2008 |
Příspěvky: 107 |
Bydliště: Nový Jičín |
|
|
Zaslal: 29.10.2008 20:26 |
|
|
|
|
To nebyla narážka...
Možná jsem to špatně vyjádřila...
|
_________________ Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|