| Život je nakonec o jediném... | |
kajusia
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 447 |
|
|
|
Zaslal: 15.10.2007 14:26 |
|
|
|
|
Jupííí, povídkové fórko je opět ready...
Přátelé, posílám na nový začátek jednu povídku, kterou už možná mnozí z vás četli (mám takový dojem, že se dokonce i krátce před posledním a konečným výpadkem starého fórka na něm objevila ), ale... jaksi nemám nic nového na skladě.. To se snad v brzké době změní a navíc.. deprimuje mě má prázdná složka..
Mám ještě otázečku... chcete, abych sem naházela některá starší dílka?
Tož, pište, čtěte a ať se vám daří!
K.
Nervózně těkal očima z jednoho rukojmí na druhé. Poté se podíval na to, co držel ve svých dlaních..
Chladný kov se pod jeho prsty zahříval a nervozita způsobila, že se jeho dlaně chvěly.
Tamhle v rohu se choulí matka tří dětí, drobotina se k ní tiskne jako se tisknou ke kvočně žlutá, ochmýřená kuřata. Obsluha sedí před pultíkem a dívky se třesou strachy.
Támhleten muž pod stolem nedbal jeho rady a snaží se vytáhnout si z kapsy mobil.
„Proč to vlastně dělám?“ prolétlo mu hlavou, ale dřív, než si stačil odpovědět, vytáhl opovážlivce za kravatu zpod stolku a třískl ho hlavní do čela.
Denně jsme svědky nějakého zločinu.
Ano, denně.
Každý den se na světě děje nespravedlnost, denně se někdo z nás ocitá v nebezpečí života, díky svému nebo cizímu zapříčinění umírají lidé, hladoví děti, třesou se nervozitou a zoufalstvím lidé na pokraji psychického zhroucení..
A nám nezbývá nic jiného, než se snažit aspoň malinkatou hrstkou pomoci přispět k tomu, aby se ta obří hromada nespravedlnosti zmenšovala.
Nikdo nás té pomoci nenaučí.
My jsme jen školeni na to, jak se zachovat, kdyby se náhodou stalo to, či ono, ale je to slabý odvar toho, co se ve skutečnosti děje.
Ve skutečném životě si musíme poradit sami. Poradit s jak největším úsilím pomoci, nezranit, neuškodit..
Každý čiň, co uznáš za vhodné a prospěšné...
Už ví.. Chtěl peníze. Potřeboval peníze, rychle a snadno a nenapadlo ho nic lepšího než vyloupit obchod, kde se během poledne mihne nejméně lidí než kdykoliv v jinou denní dobu.
Něco se zvrtlo.
Opět a zase něco nezvládl a pokazil to.
Proč se mu nedaří?
Proč, proč, proč, proč právě on má tak zpackaný život???
Dívám se na toho zoufalce a přemýšlím.
Byl jsem svědkem už několika přepadení, vždyť jsem přece stál vedle Šéfové, když na naši stanici byli zajati kolegové, tak přece musím vědět, jak se mám zachovat.
Vždyť.. ve své hlavě to někde mám.
Mysli!
Není čas myslet, je tak akorát čas k jednání.
Hlavně.. neuškodit.
„Mohu..“ ozval se a vysunul se ze sedačky. „Mohu vám pomoci?“
Únosce si prsty pročísl rozcuchané, tmavé vlasy a udiveně vzhlédl k muži, co promluvil.
„Jak mi chcete pomoct? Vždyť.. to nejde. Ne.. Sedněte si zpátky a držte hubu!“ vykřikl a udělal několik kroků sem a tam.
„Já.. Mohli bychom si nejdřív jenom promluvit, ne?“ zkusil to znovu přitom vracejíc se na koženkou potaženou sedačku.
„Promluvit?“ rozesmál se. „Promluvit si se mnou chtělo tolik lidí a pomohli mi? Ne! Tak prosím buďte zticha a ..“ rozhlédl se kolem sebe. „ A čekejte..“ povzdychl si.
Natáhněte svou paži a čekejte. Snad ten, komu podáváte svou pomocnou dlaň, ji časem přijme.
Přijme a nakonec objeví, že mu nechcete stiskem rozdrtit prsty, ale přitáhnout ho na svou hruď a obejmout ho.
„Mohli bychom..“ zadíval se do ustarané tváře a potom na ruku se zbraní. „Mohli bychom tu zůstat sami dva a popovídat si? Slibuji, že policie nic nepodnikne bez vašeho vědomí.“
Stáli naproti sobě, jeden se zvednutýma rukama, druhý se zbraní v ruce a oba.. čekali, co udělá ten druhý.
„Podívejte se, ty děti už jsou unavené a určitě má o ně jejich otec strach, když je nenašel po návratu z práce doma. Číšnicím se pořád třesou kolena strachy a některé z nich jsou tak vyděšené, že pláčou. A ten chudák, co jste ho praštil, by potřeboval to čelo zašít. Co vy na to? Necháme je jít a zůstaneme tu sami dva. Opravdu se vám nic nestane, nikdo z policie tu nevpálí a..“ zmlkl, když věznitel přikývl na souhlas.
„Věřím vám.“ Řekl a otočil se k rukojmím. „Můžete jít.“
„Dovolíte, abych.. Abych zavolal mé nadřízené, co stojí před budovou?“
„Poslušte si.“ Odvětil rezignovaně a unaveně se posadil na podlahu, zády se opírajíc o prodejní pult.
Seděli vedle sebe a povídali se.
On naslouchal slovům plným zloby, bolesti, vzteku, čelo zachmuřené.
Zpovídal se. Věřil mu a vykládal před ním všechny své karty, se kterými to teď prohrál.
Osud? Vyšší moc? Naklade nám na naši životní cestu mnoho překážek. Máme tolik různých řešení, jak je zdolat: obejít, překročit, přelézt, podlézt, přeskočit, podkopat, najít si jinou cestičku vedoucí ke stejnému cíli, … A my si vždy vybereme možnost z našeho krátkozrakého pohledu nejjednodušší, která se postupně vyjeví jako ta nejhorší ze všech.
Vždy.. i když si říkáme milionkrát, že takovou hloupost už nikdy nezopakujeme, najde se další, ještě snad horší než ta předešlá a plácáme rukama kolem sebe a hledáme větvičku poslední záchrany před utonutím..
„Dobrá práce,“ usmála se na něj nadřízená a poklepala ho po zádech.
„Že ti to ale trvalo,“ neodpustil si přátelské popíchnutí parťák, avšak podle výrazu, který měl ve tváři, poznal, že je rád, že se nikomu nic nestalo.
Ještě naposledy se podíval na toho zoufalce, kterého kolegové zatkli a odváželi pryč a s podivným pocitem odcházel k autu.
Opřel se o kapotu a zadíval se na dálnici táhnoucí se do nedohledna, jejíž odbočkou dnes dopoledne přijel a chtěl se občerstvit v menším obchodě.
Divný pocit.. Lechtivá spokojenost smíšená s pocitem zklamání.
„Život je nakonec o jediném,“ pomyslel si a s úsměvem nasedal do svého vozu. „Naučit se mít rád.“
|
|
|
| | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 29.12.2007 10:08 |
|
|
|
|
strašně moudrou větu Kájka napsal: | Ve skutečném životě si musíme poradit sami. Poradit s jak největším úsilím pomoci, nezranit, neuškodit.. |
Strašlivá pravda, která na mne doléhá, ono není jedno správné řešení, ke kterému lze dojít nějak logicky, záleží jen na tobě, jak se rozhodneš jednat a co je pro tebe důležité...a kolika lidem to ublíží či ne:(
asi nejlepší radu Kájička napsal: | Natáhněte svou paži a čekejte. Snad ten, komu podáváte svou pomocnou dlaň, ji časem přijme. |
Čekejte...čekání...je to umění, vydržet ho, ale za tohle:
Kájka napsal: | Přijme a nakonec objeví, že mu nechcete stiskem rozdrtit prsty, ale přitáhnout ho na svou hruď a obejmout ho. |
rozhodně stojí!
Vždy.. i když si říkáme milionkrát, že takovou hloupost už nikdy nezopakujeme, najde se další, ještě snad horší než ta předešlá a plácáme rukama kolem sebe a hledáme větvičku poslední záchrany před utonutím.. |
a kdyby to tak nebylo, asi bychom nebyli lidmi...
Tahle povídka se mi líbila a moc, už když jsme ji četla poprvé. Vím také, že tehdy jsem nadšeně vypichovala přirovnání s kuřátky, které se mi i dnes velmi líbilo...MTRK! nejen tebe...
Fí
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
|
| | |
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|