Ohodnoťte, prosím, povídku jako ve škole... |
1 :-)) |
|
66% |
[ 4 ] |
2 :-) |
|
0% |
[ 0 ] |
3 :-I |
|
0% |
[ 0 ] |
4 :-( |
|
0% |
[ 0 ] |
5 :-(( |
|
0% |
[ 0 ] |
0 --- |
|
33% |
[ 2 ] |
|
Celkem hlasů : 6 |
|
| Bitva | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 16.2.2008 5:47 |
|
|
|
|
Ahojky,
dávám sem krátkou povídečku, která snad bude někomu stát za pozornost...
Přeji příjemné počtení
Woxys
Bitva
V posledních minutách už bůhví pokolikáté ji nohy nesly od jedné stěny bytu ke druhé: od stolu, na němž hned po svém příchodu domů začala zuřivě drhnout zaschlá kolečka od hrnečků a sklenic, ke knihovně, kde pár vteřin postála, zírajíc na hřbety knih, aniž by vnímala na nich napsané názvy.
Pak, jako ve snách, jednu vytáhla. Poslepu, bez cíle listovala stránkami, aniž si uvědomila, že hledí na učebnici pro policejní akademii, na jejímž autorství se sama podílela. Bylo jí to jedno. Oči nevnímaly známé fotografie, nerozpoznávaly její vlastní text, zcela lhostejná jim byla kapitola, kterou sepsal dnes již nežijící kolega, jehož před lety milovala. Listy se obracely, vždy jeden za druhým se střídaje v pořadí, uváděje do zapomnění ten předcházející. Ani jeden se však nedočkal pozornosti.
Ta nahodilost, nesoustředěnost a roztěkanost, které ji celou naplnily jako voda křišťálovou vázu, více než cokoliv jiného ve vší surovosti odhalily protiklad jejího obvyklého jednání. Vždy přece byla tak přísně cílevědomá. Tak tvrdá ve svém požadavku ovládat každý svůj skutek, držet otěže svého osudu sama pevně v rukách. Někteří žertovali, že i srdce jí snad tepe na povel.
Kniha se připojila zpět ke svým sestrám na polici a žena se obrátila, aby znovu vykonala svou trudnou krátkou pouť. Dlaní přejela hladkou, vyčištěnou desku stolu.
Nějak ji to uklidňovalo.
Tvrdá dřevěná deska. Pevná, jako ona nebyla.
Ne dnes.
Bříška prstů strukturu těla mrtvé, lakované borovice laskala jako mužské polibky ženskou šíji. Chtěla něco z jejího klidu, z její vyrovnanosti... ale sama si uvědomovala, jak pošetilá a hloupá je to myšlenka.
Potřásla hlavou, snad poprvé od chvíle, kdy překročila práh bytu, si vědoma sebe sama. Tentokrát její kroky vedla vlastní vůle, navádějíc ji ke křeslu, na nějž klesla, aby upřela pohled na protější bílou stěnu nad plochým monitorem televize.
Vlastně vůbec netušila, co má teď udělat.
Docházelo jí to jen velmi, velmi zvolna: a každá ta jiskřička poznání reality se jí snesla na kůži, aby bodla žhavostí jako rozpálený cejch.
Její tělo ji zradilo.
Jak se to mohlo stát?
Ona, která byla zvyklá velet, vydávat rozkazy a jediným slovem spouštět manévry, nedokázala poručit vlastním tkáním.
Jedna z dlaní, které do té doby způsobně ležely na křečovitě semknutých stehnech, se počala zvedat, aby se nesměle dotkla pravého ňadra.
Jak to mohlo být veliké? Jako hrášek? Nebo už je to daleko větší?
Ztěžka polkla, neschopna pochopit, strávit to, co stálo černé na bílém v chladných, necitelných literách výsledku vyšetření, které jí spočívalo v kabelce. Rozum odmítal zpracování té informace, vzpíral se tomu, aby posadil na dno akvária její duše kaly rozvířených emocí a nabídl jí volbu správného postupu. Disciplína, kterou si roky vštěpovala a jež jí kolovala v krvi, tady selhala.
Byla bezradná.
Logika a rozhodnost, jimiž byla známá, bezmocně krčily rameny.
Nikdo ji nenaučil, jak reagovat na něco takového: neexistovaly schválené postupy, strategie, doporučená taktika, nebyla tu možnost tasit pistoli a zlikvidovat zákeřného nepřítele, který odmítá poslouchat její příkazy, jediným přesným výstřelem.
Měla plakat?
Nebo křičet?
Zatínat pěsti?
Klít?
Žalovat na NĚCO, co to špatné v jejím těle spustilo?
Zvedla se.
Cosi ji táhlo opět ke knihovně, kde otevřela zásuvku a chvíli se prohrabovala jejím obsahem, ač moc dobře věděla, že to, co hledá, je hned nahoře, v černě zbarvené složce. Vyňala ji, prsty předtím, než ji otevřela, nejistě a přece s něhou přejíždějíc po její hraně.
Z desek na ni hleděly známé tváře.
Před dvěma měsíci slavila stanice deset let existence – a kohosi napadlo udělat při té příležitosti ročenku, zaznamenat obličeje, které stavbou prošly a osudy jejichž vlastníků se neodmyslitelně vsákly do jejích stěn. Tehdy nenápadně strčila profesionálnímu fotografovi, kterého najali, do kapsy dvacetieurovou bankovku a do ucha mu šeptla, aby jí tajně udělal kopie...
A tak si prohlížela ty, se kterými spojila svůj život daleko více, než jen jako jejich velitel.
Hotte, dobromyslný tlouštík, jehož pokusy o sblížení byla nucena přehlížet, ač ji ve chvílích, kdy po večerech osamocena seděla v křesle, mnohokrát napadlo vytočit číslo jeho mobilu.
Dieter, přísně působící dlouhán, na kterém tajně obdivovala jeho lásku k synovi a jemnou, k suché a strohé tváři se nehodící laskavou povahu.
Miller, klidná síla a přesto chytrý chlapík, skrývající svou podšitost pod vzhledem nadmíru výtečně živeného sedláka.
Johannes, kterého z legrace vyfotili také, vypadal stejně ospale jako vždy.
Sussana... její fotku žena rychle přeletěla očima. Nechtěla teď myslet na co, co se jí stalo. Proto přešla i snímek Franka Trabera který jí von Landitzovou příliš připomínal.
Jolly a Veronika: vymohli si, aby byli na fotce společně. Působili jako bratr a sestra, úžasní ve své svornosti. Svornosti, která nehledě na to, že narozdíl od těchto dvou neměli příbuznou krev, spojovala i zbytek stanice.
Hartmutt, svou rozpačitostí roztomilý zrzek, jemuž čistá košile slavnostního rázu očividně nedělala dobře.
Andrea. Nemohla tu chybět, ač se focení samozřejmě nezúčastnila. Na snad tři roky starém obrázku se usmívala ze svého obvyklého místa u počítače, nic netušíc o změnách, které ji čekaly.
Tom, který jakoby váhal, zda se má šklebit či tvářit smrtelně vážně: v konečném výsledku se mu podařilo vyčarovat zcela neopakovatelný výraz seriózního komisaře s šibalskými jiskrami v nebesky modrých duhovkách.
Rty se jí zkroutily do lehkého úsměvu, když pohlédla o něco níž.
Semir, ješitně si vědomý svého okouzlujícího fešáctví, s výrazem naprostého neviňátka v přesně odměřeném poměru střiženého protřelostí mazaného lišáka. Vlasy rozčepýřené, oči opuštěného štěněte – drobný snědý turecký policista zkrátka až příliš dobře věděl, jak způsobit, aby pouhá jeho fotka brala případným dívčím divačkám dech.
Složka byla jemně uložena zpátky a tmavovláska přešla k oknu, dlaní opět na té uklidňující pevnosti borové desky stolu.
Dívala se ven, na Kolín tepající v rytmu odpolední špičky.
Lidé jezdili ze zaměstnání, netrpěliví, aby co nejdříve byli doma u svých blízkých - často přitom přecenili své řidičské schopnosti a končili v bouračkách, které způsobily, že se ve finále domů později dostanou její vlastní podřízení.
Ale věděla, že ač budou brblat na neopatrnými lidmi zaviněné přesčasy, druhý den je zase uvidí na jejich místech, připravené k akci, celým srdcem oddané práci, kterou málokdo ocenil. Vždy se jim snažila ukázat, že ona mezi tu menšinu patří a doufala, že ji srdce neklame, když jí šeptalo slova o vztahu, který se mezi ní a jimi vytvořil.
Vlastně nebylo žádné ONA a ONI.
Byli jeden, jedna společnost, jedna parta, možná jedna rodina.
Kdyby jeden jediný z nich zmizel, vyplakala by si oči.
A v hloubi duše cítila, že u nich je to zrovna tak.
Nebyla sama.
Bez ohledu na prázdný byt nebyla sama.
Zaťala pěsti.
Nevzdá to. Ač se jí od chvíle, kdy jí zúčastněně se tvářící lékař sdělil diagnózu, svíralo nitro nepoznaným strachem, nevzdá to.
Kvůli nim, kvůli každému z těch, které každodenně vídala, když jim dávala příkazy, udělovala pochvaly nebo si je volala na kobereček, když zase výrazně překročili limit roztřískaných aut, který byla ochotna tolerovat.
Nevzdá to kvůli své rodině.
Bude bojovat.
Konec...
|
|
|
| | |
JSSVLVKMK
Založen: 21. 11. 2007 |
Příspěvky: 303 |
Bydliště: Praha |
|
|
Zaslal: 16.2.2008 10:17 |
|
|
|
|
Zase jedna z tvých depresivních, ale přesto moc krásných povídek!
Moc mě zaujalo, jak si šéfka od počátku láme hlavu s tím, jaké postavení mí vůči služebně, že to není, jak bylo řečeno ONI A ONA!
Popis členů mě moc zaujal! Zvlášť Dieter a Miller! Naprostá a nikdy nevyřčená pravda! No a samozřejmě Semir... K tomu se nebudu vyjadřovat, stejně tak k Susanně a Frankkovi!
A co diagnostikovali Anně za nemoc? Řekla bych, že to bude na 99% rakovina, z čehož se mi ježí vlasy a hlavě, jak můžeš být až tak krutá a zařídit, aby na tom byla až tak špatně! Ale je pravda, že to na tom bylo to nejlepší, ukáz i slabost jinak silné nemoci!
Nikdo ji nenaučil, jak reagovat na něco takového: neexistovaly schválené postupy, strategie, doporučená taktika, nebyla tu možnost tasit pistoli a zlikvidovat zákeřného nepřítele, který odmítá poslouchat její příkazy, jediným přesným výstřelem. |
Tak tahle věta mě naprosto dostala! Člověk ,,zblblý" tolika roky u policii si najednou uivědomí, že jeho rutinní prácce a postupy se najednou v soukromém životě nedají použít! A to na tom bylo tak krásné, na celé povídce!
|
_________________ Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka )
|
|
| | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 16.2.2008 22:27 |
|
|
|
|
JSS: moc a moc děkuji za dlouhou reakci, udělala mi vážně radost! Schválně jsem nenapsala to, čím Anna ,,trpí", přímo, ale je to tam jasně naznačeno...
SaM: i Tobě moc děkuji! No jasně, růžovost, co Ti leze na nervy, když se objeví skutečné problémy...
Povídku jsem naklepala v noci, protože jsem sama už více jak dva týdny nemocná, mám toho plné zuby a docela už jsem nervózní z toho, co mi je
|
|
|
| | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 22.2.2008 12:01 |
|
|
|
|
Krom toho, co už bylo citováno výše, se mi velice líbilo tohle:
Woxys naprosto úžasně výstižně napsal: | Kvůli nim, kvůli každému z těch, které každodenně vídala, když jim dávala příkazy, udělovala pochvaly nebo si je volala na kobereček, když zase výrazně překročili limit roztřískaných aut, který byla ochotna tolerovat. |
Tenhle typ povídek od tebe mám moc ráda...a taky mám ráda ty povídky, v nichž jako hlavní postava vystupuje Anna...je jasné, jak hodnotím
Fí
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
K.Thaler
Založen: 16. 12. 2007 |
Příspěvky: 231 |
Bydliště: Břeclav |
|
|
Zaslal: 15.5.2008 17:02 |
|
|
|
|
Ta poslední věta mě dojala.,,Bude bojovat!"A já věřím,že Anna to dokáže.Stejně jako někdo překonározchody,vraždy,tak Anna překoná svoji nemoc.Už kvůli ,,své"DP Kolín.
Moc pěkná povídka,Woxi.
|
_________________ ,,Předjelo mě prase!"
|
|
| | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 18.12.2008 2:29 |
|
|
|
|
Uch, všimla jsem si, že jsem Vám neodpověděla
Všelka: taky by mě mrzelo, kdyby byla Anna má šéfová a musela odejít je fakt skvělá, i když jsem ji ještě nedávno moc nemusela...
K.Thaler: díky moc a ano, Anna má jistě silnou motivaci!
A jak to dopadlo? Konec je otevřený, ale pokud chcete, na následujících řádcích je to, jak vidím řešení já. Dám to bíle, aby to neviděl ten, kdo chce závěr povídky určit dle své fantazie...
Anně právě zjistili, že má v prsu bulku... a šéfová vlastně čeká na výsledek vyšetření, zda je nádor zhoubný, či ne. V mé mysli je, že šlo jenom o neškodnou cystu, která se vyoperovala a šéfička na tom byla zase dobře, ani nikdo nic nepoznal...
|
|
|
| | |
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|