AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Tak.. Líbí se vám Telenovelka?
Líbí
83%
 83%  [ 5 ]
Nelíbí
16%
 16%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 6

Telenovela aneb ...
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
.. Láska a Intriky na každém kroku kvetou!

Bylo nebylo...
Jeden večer, jednu noc, Woxy s Kájkou bavily se moc.
Pak Kájka Woxys odstrčila, tomuto dílku svou dušku propůjčila... Smile

Vítám vás při čtení této slátaninky, která, jak říká název, ano, opravdu se jedná o Telenovelu... Cool
Nenechte se odradit od čtení, ale směle vkročte do dějů a tajů jednoho města, jednoho domu, jedné rodiny a všech, co s nimi mají co do činění....
Na cestě potkáte některé staré dobré známé, ale i některé vám neznámé osůbky....
(A kdo mi spočítá, kolik postav z různých povídek se tam mihlo, ten dostane odměnu. Cool )

Za to, že čtete toto dílečko, vděčíte hlavně naší slečinkovaté Woxitě! Wink
(Úvod napsala ona a nechávám ho, byť do mě sprostě ryje, že nemá grády a je nudný. Ts, mně se líbí, co vám? )
Ale dost řečí.....




Slunce se pomalu šplhalo na oblohu, zatím působíc nevinně, jako dosud spící batole: nebude však trvat dlouho a počne hnout a sesílat na snědou španělskou tvář města pod sebou jeden ohnivý šíp za druhým.
Sídlo pod modravou oblohou se pomaličku probouzelo z dlouhé spánku: v ulicích se objevovaly první stařenky spěchající na trh prodat vše, co včera večer přichystaly na prodej ze svých zahrádek, své stánky dohromady skládali drobní řemeslníci, čekající na první zákazníky a tu a tam se ozval hlas hospodyně dávající zrní slepičkám. Co nevidět obohatí scénu každoranního tržiště ještě jeden prvek: v přístavu právě nyní kotvící rybáři vyloží na pultech své úlovky a mořem slaný vzduch nasytí pach čerstvých ryb.
Nejchudší z chudých museli vstávat spolu se sluncem, aby si do večera, než zlatý kotouč zapadne za masiv Kantabrijského pohoří, vydělali alespoň na své skromné živobytí.
Přes všechny starosti, s nimiž vyráželi do roboty, však všichni natočili své tváře, když se ozval ne tak obvyklý zvuk.
Klapot, s nímž přejížděla dřevěná kola přes dlažbu hlavní ulice, která oddělovala chudou čtvrť od parku, za nímž začínala růst ohromná a honosná sídla boháčů. Právě onou osou města projížděl párem unavených vraníků tažený kočár pošty.
Koníci šli pomalu, kývaje přitom hlavami: rádi poslechli pokyn k zastavení, aby ustali v chůzi před dvoupatrovou budovou se štítem, na němž by modrou a zlatou barvou vyveden volský roh.
Z kozlíku seskočil opálený muž v tmavé uniformě, okamžitě se chápaje kliky u dvířek, za nimiž se v těsné kabince mačkalo několik postaviček. ,,Jsme tady, vážení!“
Skupina vesničanů, kteří si na cestu do hlavního města oblasti spořili často celé měsíce, vydechla úlevou a vyhrnula se ven, rozprchávaje se jako hejno vrabců.

Jako poslední vystoupila drobná dívka s blonďatými vlasy po pas, malým kufříkem, jednoduchou sukní sahající až po kotníky a vykuleným výrazem ve tváři.
,,Prosím vás,“ hlesla nesměle, chytaje poštmistra za rukáv. ,,Kudy se dostanu k rezidenci Kranichovců a Hartmuttovců, prosím?“
Usmál se, bedlivě si dívku prohlížeje: vypadala vyčerpaná cestou a v obličeji měla plnou míru naivity s hustou pěnou iluzí navrch. ,,Vy to tady asi moc neznáte, že, slečno?“
,,Nikdy jsem v žádném městě nebyla, natož tak velkém,“ přiznala stydlivě. ,,Víte tedy, kde ty rodiny bydlí? Mám k nim nastoupit do služby, doporučila mi to teta Ester.“
Ukázal za zelenou plochu parku. ,,Je vidět, že jste zdaleka. Hartmuttovy a Kranichovy tady zná zcela každý. Místní honorace. Jděte touhle cestou přímo mezi stromy a nemůžete to minout, je to ta nejkrásnější vila v okolí.“
,,Děkuji,“ usmála se a předvedla lehkou úklonu. ,,Snad to najdu.“
Dotkl se čepice v pozdravu a sledoval, jak se blondýna chápe těžkého kufříku, aby se, vrávoraje pro jeho váhu, její drobná postava ztratila mezi keři. ,,Říkala služka u Hartmuttů a Kranichů, ano?“ zamumlal pro sebe zamyšleně. ,,No... tak to hodně štěstí, děťátko.“

Dívka si oddechla, když své zavazadlo postavila na zápraží: zhluboka se nadechla, aby po sebrání veškeré odvahy zatahala za zvonek.
Než se ozvaly kroky, prohlížela si okolí: z domu viděla zatím jen zahradu a ta byla tak překrásná, plná granátových jablek, fíkusů, oliv a citrónovníků, že se jí zatočila hlava.
Tu již ve dveřích stanul mladý muž v černém obleku s červeným motýlkem, v obličeji mírnou vyšinutost. ,,Dobré ráno. Čehopak si žádáte, slečno? My nic koupit nechceme...“
Zavrtěla hlavou. ,,Dobrý den. Jmenuji se Terezita Woxíta a mám tu nastoupit do služby...“

"Pojďte dál," otevřel s vytřeštěnýma očima sluha. "Počkejte, dojdu pro pány." otočil se na obrtlíku muž s červeným motýlkem a odhopkal po schodišti vzhůru k dle jejího prosťoučkého odhadu k honosnějším pokojům.
"Dobrý den, sličná seňorito," zahlaholil za jejími zády příjemný hlas a ona se polekaně otočila. Její pohled připomínal raněného kolouška a ruka křečovitě tiskla ucho kufříku, když se k ní pomalými kroky blížil elegán v tmavém, bezchybném obleku.
"Dobrý den," odpověděla tiše.
"Co tady tak brzo pohledáváte?" optal se s úsměvem a popošel ještě o několik kroků blíže.
"Mám zde nastoupit do služby, pane." pípla Woxita a pokoušely se o ní mdloby, když se muž zastavil jen několik centimetrů od ní.
"Pane," zjevil se znenadání v pokoji sluha. "Slečna Woxita se chce ucházet o místo."
Elegán se zamračil a odkráčel zpátky k pohovce, kde se křižujíc nohu přes nohu pohodlně posadil. "Vaše jméno, seňorito?" zavrčel a po jemnosti zbyl jen růžový pel.
"Terezita Woxita." vyřkla tiše a nervozně popotáhla dlouhý rukáv své bílé halenky.
"Kdo vás doporučil?" zavrčel opět muž v tmavém oblečení a kývnutím hlavy pokynul sluhovi, že má odejít.
"Má teta seňora Ester Armando Esmeraldová." odvětila a napjatě čekala, co bude dál. V modrých očích se zračilo zděšení a úzkost z neznámého.
Muž se zamyslel, po chvilce rázně vstal a tu se nad jejich hlavami rozezněl něžný hlásek.
"Dobré ráno,"
"Dobré ráno, drahá," zavrčel neochotně muž a místo původního cíle zakončil své kroky u konce schodiště, z něhož právě sházela jeho choť ve zdobených šatech a se zlatým náhrdelníkem kol krku.
"Kdo je to?" optala se s rojícím se podezřením v hnědých očích.
"Naše nová služka,"
"Terezita Woxita," dodala s úklonou dívka a oddychla si.
"Oh, ano.." rozpomněla se žena. "Terezito, váš pokoj vám ukáže Daniel,"
Poté si už nikdo krom jakoby pořád nepřítomného duchem sluhy Terezity nevšímal. Žena se zavěsila do znovu úsměv nalezivšího muže a odcházeli spolu do dalšího pokoje, tentokráte v přízemí.
"Můžeme?" vyřkl jako ve snách sluha a doprovázel ji do pokojíku schovaným v chodbě napravo od schodiště.
"Promiňte," odvážila se Terezita po minutě ticha promluvit. "Jak se jmenují mí páni, co se mnou hovořili?"
"Don Tomas Kranichos a doňa Karoline Kranichos." odvětil jako ve snách muž a zanechal ji v tmavé místnosti s postelí a jednoduchou, dřevěnou skříňkou.

V mžiku si vybalila několik málo věcí, co si s sebou přinesla a se smutkem v očích hleděla na kytičku usušeného lučního kvítí, co si zavěsila nad postelí.
Když zavřela oči a zhluboka se nadechla, ocitla se znovu tam, odkud musela odjet sem do bohaté vily, města s nepříjemným ruchem, do místa, kde nikdo málem nevěděl, jak se jmenuje.


Arrow

Běžela napříč rozlehlou loukou bosa a oblečena jen do prostinkých šatů.
Slunce laskalo její mladou tvář a vítr čechral blonďaté vlasy.
Svezla se do trávy a rozesmála se. Prsty hladily vonící květy a uši naslouchaly pronikavému ptačímu zpěvu....


Vrznutí dveří zahnalo vzpomínku a ona s hrůzou hleděla do očí podstatně vyššímu muži, než byla ona sama.
"No tak, Terezito, rychle do práce."
"Vy.. Vy mne znáte?" optala se se zajíknutím.
"No jistě. Doňa Karoline při snídani nemluvila o ničem jiném, než o nové služce. Pospěš si, musíš poklidit stůl, umýt nádobí, pomoci Málince s úklidem pokojí."
Když zcela konsternovaná Woxita se marně pokoušela už potřetí obout do nesprávného střevíčku, poklekl před ní a pomohl ji.
"Rychle, rychle.." opakoval a táhl ji držíce ji za loket do kuchyně.
Všimla si, že se kolem mužových mužů pořád motal světlosrstý pes.
"Prosím, pusťte mne, to bolí.." vyjekla.
Uprostřed kuchyně, kde se motali další dva lidé, ji poslechl.
"Prosím, pozor. Tohle je naše nová přítelkyně Terezita Woxita." zahalekal muž a otočil se k Terezitě. "Tohle je Málinka," ukázal na zívající blonďatou dívenku. "Daniela už znáš, a tam u hrnců stojí Pepilé a Ilčinéz, naši kuchaři. Já, Mišélio, to tady s Aitičkou mám na povel."
Rozhlédla se po prostorné kuchyni a přikývla, jako že rozumí. Přitom však v duchu cítila, že nerozumí vůbec ničeho. Město a nové prostředí ji pohltilo s takovou prudkostí, že myslela, že se zblázní.

"Krásný den," zaševelila vesele vysoká žena a přicupitala k donu Tomasovi. Políbila ho na líčko, následovně vtiskla to samé políbení i své sestře.
"Krásný den," pousmál se don a Karolina se s otazníky zahleděla do zelených očí.
"Petrío, přicházíš pozdě." prohodila Karoline se zřetelnou výčitkou.
"Vím," rozesmála se měděnovlasá krasavice a rozložila si ubrousek na kolena. "Měla jsem ještě nějakou nezadnedbatelnou práci."
"Předpokládám, že to bylo psaní milostného listu tvému choti, co se ještě nevrátil z cest."
"Ale švagře.." vypískla smíchy Petría. "Nielsío se má vrátit již zítra." v zelených očích se oheň lásky rozhořel ještě více, než doposud a nemínil se nechat ničím uhasit.
"Oh, ještě ne." upozornila tiše služku s překrásnými blonďatými vlasy. "Ještě jsem nedojedla."
"Promiňte." špitla Woxita a poodešla s tvářemi pomalu se zbarvujícími nachem o několik kroků do rohu pokoje.
"Woxito, přines nám ještě kávu." pronesla panovačně Karoline.
Svěsila hlavu, s úklonou popadla poloprázdnou umně zdobenou konvici a rychle odcházela do kuchyně.
Když se v myšlenkách vrátila k setkání s doňou, bylo ji jasné, že ta ji mít ráda nebude. Tu do ní zády vrazil z kuchyně couvající Mišélio a než se nadála, nádobí, co měla položené na podnose, se na kamenné podlaze roztříštilo na milion střepů.

"Ne," vyjekli oba a vrhli se k podlaze.
"Já... nechtěl jsem, já..." koktal Mišélio a pomáhal ji shrnovat střepy na hromádku.
"To.. nic," vyřkla plačtivě Woxita. Pokud střepy přinášejí štěstí, bude ho mít dostatek. Ale... První den v nové práci a už taková pohroma.
"Ne, nechte to," vyjekla, když uviděla Mišéliovy krvácející bříška prstů, kdy se do nich s velkou chutí zařízl jeden ze střepů. On však jen zakýval nesouhlasně hlavou a dál ji pomáhal spílajíc přitom Aitě, že ho nevarovala.

Pohroma, kterak si drahá Woxita pomyslela, byla ještě větší, než tušila.
Petría při zvuku třištícího se skla polekaně na měkkém sedátku poskočila a vzápětí se chytila za srdce.
"Karoline, já... uf, už je to dobré, jenom leknutí."
Hnědovlasá žena se zatvářila nespokojeně, jak jen to bohaté paní domu umí a pomalu vstávala za nyní už podlahu vytírající Woxitou.
"Netušila jsem, že jsi tak neopatrná. Každá služka našeho domu ví, jak vzácné je naše nádobí, nábytek, dokonce i květiny v zahradách." spílala ji s rukama založenýma na prsou.
"Promiňte doňo, já.. nechtěla jsem."
Karoline nespokojeně mlaskla a v hnědých očích se blýskala zloba.
"Doneseš kávu, potom půjdeš s Málinkou poklidit pokoje. Po úklidu půjdeš s Mišéliem koupit novou konvici." nakázala a odcházela zpátky do jídelny.
Ještě než kávové skvrny byly z podlahy vytřeny, zjevila se u Woxity další paní domu.
"Jak se jmenuješ?"
"Terezita Woxita, seňoro." odpověděla tiše světlovlasá dívka.
Zelenooká krasavice ji pozorovala s očima veselýma a s radostí vepsanou v každý kout její pohledné tváře.
"Přijď později do mého pokoje," pronesla důležitě Petría a při odchodu pohodila vesele hlavou, až se záplava měděných vlasů rozprostřela na jejích zádech.

Arrow
Povzdychla si a s posledním talířem lesknoucím se čistotou se obrátila k Mišéliovi, kterému Málinka právě ošetřovala pořezané prsty.
"Pane.." chtěla ulevit pocitu příkoří aspoň menším spílením muži, ale když uviděla ztrápený výraz v jeho tváři a trnkové oči se s prosíkem zahleděly do těch jejích, usmála se a předchozí výčitky se vytratily do nicoty zapomnění.
"Je mi to tolik líto," zaúpěl znovu MIšélio. "Kdybych tě slyšel, tak.. tak by se to nestalo."***
Vykulila oči.
"Ale.. pane.."
"Pane, pane.. prosím, Terezito, můžeš mne oslovovat Mišélio."
"Ano, Mišélio. Musím poklidit pokoje.." hlesla.
"Málinko, jdi s ní. Ukaž ji co a jak a hlavně nic nevyveď, jak ty máš ve zvyku." ztrápeně pronesl Mišélio a schoval hlavu do dlaní. "Aiti," otočil se ke svému psu. "To bude zase den..."

Málinka zívla a pomalými pohyby rozprostřela přikrývku tak, aby rovnoměrně zakryla celé lože.
"Stlát snad.. zííív.. umíš." opřela se o dřevěný sloup nebes.
"Ano," špitla Woxita.
"Tak jdi a ustel pánovo lože. A pozor na Kuličku." Poté se Málinka protáhla a s hloupoučkým úsměvem roztáhla vínové závěsy.

"Kulička?" zamračila se Woxita a prošla do vedlejší ložnice. "Proč si mám dávat pozor právě na nějakou kuličku? Ty jsou přece... Áááá..." vykřikla, když se ji kolem nohou prosmyklo něco hnědého, mrštného, chlupatého.
Než stačila udělat krok, bylo to tu zase a se štěknutím to vyskočilo na neustlanou postel.
"Pes?" vykulila své pomněnkové oči. "Kulička?"
"Haf ňaf vrrr!" zavrčel pes a jeho hnědé oči se zadívaly na tu, co ho vyrušila z ranního spánečku dobrého k strávení snídaně.
"Běž dolů, musím ustlat.." zaprosila dívka a opatrně kráčela k posteli.
"To tak," říkaly psovy oči a na znak nesouhlasu se otočil na záda, packy zvednuté do vzduchu.
"No tak.." v dívčině hlase se počínala objevovat ráznost plynoucí ze ztráty posledních nitek trpělivosti.
"Ne!" štěkl pes a přetočil se zpátky na břicho.
"Jen počkej." pousmála se Woxita a mezitím, co pes odmítal seskočit z Tomasova lůžka, sklizela oblečení pohozené přes opěradlo zdobeného křesla. Roztáhla závěsy a zajíkla se nad krásou výhledu do zahrady.
Otočila se a zamračila se na stále rozvaleného napříč postelí Kuličku.
"Dolů," zkusila to naposledy, ale pak kapitulovala.
Po dobrém, po zlém, zkusit to musí.
Opatrně se přiblížila k číhajícímu zvířeti a zatahala ho za obojek. Jen tak tak její ruka ucukla před bílými zubisky.
"Ty jeden.." rozčílila se. "Ty..." přemýšlela, jak by se její ztráta netrpělivosti mohla projevit v jejích slušných slovech a tu spatřila Kuličkův ocas vrtící se na všechny strany. "Ty si chceš hrát!" vypískla vesele.
V prstech promnula jednu z jemných košil.
"Nu co, půjde do praní," pomyslela si a s příkazem pro psa ji pohodila do kouta.

Už notnou chvíli stál ve dveřích a pozoroval drobnou dívku při úklidu. Nevšímal si psího vrčení a zvuků klapajících silných čelistí. Pak si ale všiml, cože ty zuby trhají a...
"Woxito!" zavrčel.
Dívka se polekala, protože stála celou dobu zády k ještě před chvilenkou zavřeným dveřím a se slzami v očích se otočila.
"A.. Ano pane?" zajíkla se.
"Má oblíbená košile!" vyslovil s důrazem na každé slovo.
Provinile sklopila hlavu a pomyslela si něco o tom, že buďto je prokletá ona nebo tento dům.
"Promiňte pane, on.. neměl by celý den sedět zde ve vašem pokoji. Potřebuje pohyb a také někoho, s kým by si mohl hrát." vyhrkla rychle. Až se zděsila, jakáž drzá slova vylétla z jejích rudých úst.
Modré oči si ji zkoumavě prohlížely a koutky úst se pomalu zvedaly k úsměvu.
"Dobře, Terezito." pronesl najednou sladce jako slavík zpívající svou árii během noci přeplněné měsíčním světlem. "Na tu košili zapomenu, ale.." odmlčel se.
Během několika vteřin stačila v duchu odříkat desítky modliteb prosících o ochranu před pánem. V rukou svírala špinavé prádlo, povlečení a v očích se ještě víc než jindy leskly slzy. Připadala si tak bezmocně, jako myška lapená kocourem, co si z ní v příštím okamžiku udělá snídani.
"Přines mi z města nějaký tabák do dýmky a ať Mišélio nakoupí láhve červeného vína." vtiskl ji do kapsy u zástěry peníze, otočil se a odešel.
Zkoprnělá Woxita zůstala ještě nějakou dobu stát v Tomasově ložnici. Z výšin zamyšlení ji navrátil pes pobíhající kolem jejích kotníků.
"No tak, Kuličko, nech toho." rozesmála se, když už i zase vklouzl pod lem dlouhé sukně.

Vypadala jako kukaččím ptáčetem ptáče vyhozené z hnízda. Rozhlížela se kolem sebe na všechny strany a tiskla se k Mišéliovi s Aitičkou, co ji doprovázeli na městský trh. V ruce držela košík a občas pohlédla do snědé tváře černovlasého muže.
"Bojíš se, co?" pronesl vševědoucně a prohlížel si obchodníky vystavené zboží. Už si nevšímal jejího tichého brebentění a jásání nad věcmi, které mu, na život v městě přivyklému člověku přišly obyčejné a všední. Navíc by musel pořád sledovat její tvář a ne vystavené zboží a přišli by domu s nepořízenou.
„Mišélio,“ tahala ho za rukáv už asi posté, ale on se pořád hadrkoval s prodavačem čajových konvic.
„Mišélio!“ zaprosila světlovláska opět a Aita nespokojeně zatahala pána za nohavici.
„Terezito, prosím tě… Běž se projít po trhu, pozor na zloděje a sejdeme se, až věžní hodiny odbijí dvanáctou.“ Pronesl netrpělivě trnkooký muž a než se Terezina zmohla na protest, už zase brebendil s prodavačem.

„Zloděje?“ zajíkla se v duchu Terezina a přitiskla si košík blíž k tělu.
V kapsičce sukně měla schováno několik mincí, všechen její poklad. Proč by jí někdo chtěl připravit o několik minciček?
Blonďaté vlasy povlávaly v mírném vánku a slunko laskalo její rozjasněnou tvář. Lem sukně při každém jejím kroku laskal její kotníky a bílá, prostá halenka s mírně nabíranými rukávy zářila do okolí.
Prošla kolem dalšího stánečku s květinami a pozdravila ženu sklánějící se nad voňavou a barevnou záplavou.
Usmála se na dítě skotačící u rohu vysokého domu a mrkla na muže stojícího u zdi.
Pokračovala bezstarostně v objevování městského trhu a ani si nevšimla, že ji muž stojící pod domem pozoruje.
V koutku úst žmoulal stéblo trávy a pichlavé oči sledovaly pohyby drobné dívčiny.
„Seňore Geburno…“ zastavil se před ním chlapec a natáhl k němu svou ušpiněnou a hubenou paži.
„Zmiz!“ zasyčel muž a odlepil se od stěny.
Sledoval ji pohledem lovce sledujícího svou kořist. Pomalým krokem se blížil k jejím po zádech splývajícím vlasům, když tu k jeho velké nelibosti se s radostí přitiskla k muži táhnoucímu demižony s vínem.
Odplivl si do prachu cesty a zachmuřil se ještě víc než předtím.
„Někdy jindy, krasotinko. Já si tě najdu.“ Pomyslel si a odkráčel do jedné z postranních uliček.

Arrow
„Máme všechno?“ zeptal se a se zafuněním naložil do vozu poslední demižon.
„Ne!“ vyjekla Woxita a vykulila modrá očka. „Tabák do pánovy dýmky.“
Poplašeně se rozeběhla k nejbližšímu stánku a Aita nečekajíc na Mišéliovo vyzvání ji doprovázela.


Položila novou konvici na polici s ostatním nádobím a zívla. Nejraději by si šla lehnout, ale paní přikázala, ať za ní ještě s Woxitou přijdou.
Pokrčila rameny a bezelstně pohlédla na přicházejícího do kuchyně dona Tomase.
„Málinko, je tu někde Woxita?“
„Ne, pane.“ Odpověděla s úsměvem.
„Hm,“ zavrčel nespokojeně a natáhl se pro jedno z jablek naskládaných do košíku. Bílé zuby se zakously do ovoce a modré oči probodávaly kout kuchyně.
„Mám vám něco připravit, pane?“ zeptala se s poklonou Málinka.
„Ne, Málinko, děkuji.“ Odbyl ji Tomas.


Pobíhala mezi stromy zahrady a pod nohama se jí vždy pletl Kulička tvořící jeden barevný spletenec s Aitičkou.
Celá uřícená se posadila na jednu z laviček a zběsile dýchala. Rozesmála se, když ji psi položili na kolena své vlhké čumáčky a zadívaly se na ni smutnýma očima.
„Ne, já s vámi pořád běhat nebudu. Hrajte si na chvilku sami.“ Pronesla s úsměvem a pohladila je po hebkých hlavách.
Kulička s Aitou vyštěkli a odběhli k nejbližšímu citrusovníku.
„Rozmazluješ je.“ Uslyšela vedle sebe hlas.
„Prosím?“ ohlédla se a zadívala se do přívětivé tváře seňory Petríi.
„Kulička není na takovou pozornost zvyklý.“ Vysvětlila svá předchozí slova dívka a otočila další list knihy, kterou měla položenou v klíně.
„S dovolením, seňoro, myslím si, že pozornost nikomu nemůže uškodit a i zvíře ji potřebuje.“ Odpověděla se sklopením hlavy a vyčkávala, zda za svou opovážlivost nebude potrestána.
Petría pohlédla na skotačící psy a usmála se.
„Dobře, že s tebou mluvím a Málinka není nikde nablízku. Dnes večer po večeři přijď do mého pokoje.“ Pronesla měděnovlasá žena a odcházela.
„Dobře,“ hlesla Terezita a zůstala sedět s myšlenkami vířícími její blonďatou hlavou.

Se strachem vkročila do potemnělého pokoje.
„Seňoro Petrío?“ kníkla vyděšeně a vklouzla do pokoje.
„Woxito, pojď dál. Pospěš si.“ Ozval se z temného rohu hlas.
Terezitě se málem zastavilo srdce, jak se ulekla.
„Terezino, pospěš si.“ Naléhala Petría a konečně vystoupila ze stínů do světla linoucího se do pokoje obrovským oknem.
„Seňoro.. já nechápu, s čím si mám pospíšit.“
Petría nervózně kráčela sem a tam a pohrávala si s rozpuštěnými vlasy.
„Potřebuji… Chci.. Potřebuji tvé šaty.. a… copak je?“ otočila se k ní, když Terezita polekaně vypískla.
„Mé.. šaty?“
„Ano… rychle, rychle. Nejsi tak hloupoučká jako Málinka a tobě snad.. mohu věřit. Víš, sestra mě až příliš sleduje a pečuje o mne a já… Nielsío je už dva dny ve městě a já jsem ještě neměla možnost se s ním sejít.“ Slova se z ženina hrdla sypaly jako písek v přesýpacích hodinách. „Nechci, aby někdo věděl o… pospěš si!“
Ruce rychle zbavovaly tělo oblečení a zůstala stát v pokoji v bílé spodničce.
„Tady, Seňoro..“ podávala ji své oblečení děkujíc za tmu, co je halila.
„Děkuji… zatáhni závěsy, ulehni do mé postele a usni. Sestra se přijde podívat, zda už spím, a tak ji jen popřej šepotem dobrou noc a klidně usni. Vrátím se…“
Zkoprnělá Woxita zůstala stát uprostřed pokoje a zírala na oblékající se paní domu.
„Málem bych zapomněla. Tady máš noční košili.“ Vrazila ji Petría do rukou hedvábnou látku.
„Já…“
„Víš, co máš dělat?“
„Ano.“
„Tak to udělej. Děkuji a dobrou noc.“ Rozloučila se s ní Petría a tiše proklouzla na chodbu jen za ní rozpuštěné vlasy vlály, jak rychle se pohybovala.

Nemohla tomu uvěřit.
Je skoro nahá, v rukou drží látku, které se její dlaně nikdy nedotkly a má spát v posteli s nebesy?
To se jí snad jenom zdá.
Ne, sen to nebyl.
Opatrně, aby se krajky nepotrhaly, si přetáhla noční košili přes hlavu. Pokochala se výhledem z okna, za nímž svítil měsíc kulatý jako rozevřený deštník bohatých dam a zatáhla závěsy. Vklouzla do postele a schoulila se do klubka.
Ve velké posteli si připadala ztracená a tolik, tolik malinká…
Vyčkávala s peřinou až u brady na příchod doni Karoline.

Arrow
Lehké střevíčky tiše ťukaly o kamenné kostky tvořící chodník. Rozpuštěné vlasy svobodně povlávaly kol šťastné tváře.
Rychle probíhala ztemnělými ulicemi a v zelených očích plálo očekávání.
Dveře jednoho vysokého domu se otevřely a silné paže ji vtáhly dovnitř.
"Nielsío.." vydechla a přitiskla se k němu.
"Petrío." zašeptal láskyplně a pohladil ji po dlouhých vlasech.
Políbil ji a táhl dál do pokojů.

"Petrío?" Woxita si přitáhla peřinu ještě víc ke bradě a na skoro neslyšné zašeptání doni Karoline odpověděla rovněž šepotem.
"Ano? Dobrou noc,"
"Dobrou noc." Ke své úlevě uslyšela ženinu odpověď a tiché zaklapnutí dveří.
Proč?- toto slovo ji pořád kolovalo v hlavě do všech částí jejího nyní co nejmenší plochu postele zabírajícího těla.
Proč seňora Petría v noci utíká z domu?
Zavřela oči a přitiskla tvář k heboučkému povlečení polštářů.
Povzdychla si a v duchu si přála být opět zavřená v komůrce, kde odpočívaly její věci.
Probudily ji jeho rty šimrající ji na nosíku posetém pihami.
Protáhla se jako slunící se kotě a rukou pocuchala zvlněné kadeře lemující milovanou tvář.
"Nie... Už je ráno?!" vyjekla, když koutkem oka pohlédla zahlédla světlo linoucí se z okna. "Já... my..." koktala přitom se oblékajíc.
Nevěřícně zavrtěl hlavou a rozesmál se.
"Pet.. Uklidni se."
"Ne.. já musím domů než si Karoline něčeho všimne." odvětila a obouvala se. "Pa, lásko." políbila ho na čelo a vyběhla z domu plížíc se podél zdí domů.
"Ty potrhlíčku.." pomyslel si a rychle se natáhl pro sněhobílou košili, aby svým nečekým návratem domů rozptýlil Karolininu pozornost.

Nejraději by po schodech seběhla jako Petría (která by jistojistě odhodila etiketu, kdyby věděla, že se vrátil její muž a kdyby ještě pořád nespala), ale ovládla se a opatrně kladla nohu před nohu přidržujíc si bohatě zdobenou sukni.
Když byla u něj, pomalu mu podala svou dlaň na přivítanou, ale nakonec emoce zbořily hradbu vštěpovaných pravidel a ona ho objala kolem krku tak zoufale, až poděšeně vyjíkl.
"Jsem ráda, že jsi se vrátil, Nielsío." pousmála se a rozmrkávala najednou se v očích objevivší slzy.
"Ale. Karoline, nač ty slzy, má milá?"
Neodpověděla.
Pokynula Danielovi, aby odnesl Hartmuttovovy zavazadla, zavěsila do nabízeného ramene a odcházela spolu se švagrem do salónku na snídani.

Probudilo ji rázné zaťukání.
Rozespale protřela jedno oko a ze zvyku zavelela, ať příchozí vstoupí neuvědomujíc si, že se nenachází ve svém skromně vybaveném pokoji, nýbrž v ložnici své paní.
Dveře se zprudka otevřely a....
Všichni tři vyděšeně vyjekli.

Arrow
Pohodila nespokojeně hlavou, když Málinka se zívnutím nechala kapičku čaje ukápnout na podšálek, ale rozhodla se jí za to dnes nekárat.
Podala mu porcelánový šálek a nabídla kousíček koláče, co Mišélio ráno upekl.
S jemným kývnutím odmítl a rozhlédl se po pokoji.
"Vidím, že se tady nic nezměnilo." podotkl. "Málinko, prosím, přinesla bys mi můj kufřík, který již Daniel stačil odnést do mých pokojů?"
"Prosím, pane?" poklonila se blonďatá sloužící.
"Kufřík.. hnědý, kožený kufříček." zopakoval zrzek svou prosbu trpělivě.
"Ach, ano." usmála se dívka chápavě a s poklonou odcupitala.
"Je pořád tak..." hledal to správé slovo Nielsío.
"Hloupá? Ano." pronesla znaveně Karoline.
Nespokojeně mlaskl.
"Co se to s ní děje? Vždyť vždy dbala na vystupování..."

"Petrío?" se zvednutým obočím měřil pohledem neupravenou dívku.
"Woxito?" vyjekla Petría poděšeně.
"Done Tomasi?" kníkla Terezita a přitiskla si přikrývku k hrudi.
"Pojď dál, švagříčku... a zavři, prosím." pípla měděnovlasá žena a svezla se do blízko balkonu stojícího křesla.
"Co to.. aha." rozesmál se od ucha k uchu elegán. "Ty jsi nepsala milostné dopisy, ty jsi rovnou jednala, že?"
Zelené oči se přiznávaly k provinění, jež si žena v jejím postavení nemohla dovolit, a přesto se ho dopustila.
"Ach ty romantické představy mladých dam. Taky takové máš, Terezito?" modré oči pohlédly na služku konsternovaně sedící v posteli, ale nečekaly na odpověď.
"Rychle se dejte do gala, ať Karoline nepojme podezření, že něco není v pořádku." pobídl je a odešel.

Pokoj, ve kterém zrovna Málinka zklidila spolu s nenápadně se zjevivší Woxitou použité nádobí a poslední kousky pečiva od snídaně, byl pln roztodivných emocí. Petría se na pohovce tulila ke svému z cest se vrátivšímu manželovi, Karoline si přísným pohledem měřila svého chotě, jež s Hartmuttovci vedl přátelský rozhovor. Po chvilce se zvedla a s výmluvou na příšernou migrénu odešla do zahrady.

Woxita si otřela upocené čelo a spolu s Mišéliem a Ilčinézem připravila zeleninu na bohatý oběd, jenž byl Mišéliovým nejvydařenějším.
Právě se chystala oloupat cibuli, když se ze spíže ozvalo srdceryvné bědování. Cibule letěla do kouta a sukně se jen zavlnila kol jejích kotníků, když rychle vběhla do místnůstky.
Nejdřív překvapením vykulila svá očka, potom se začala smát.
"Mišélio, copak se stalo?"
"Ojojoj, nemohu vařit dál." skučel muž krčící se na podlaze se svým psem v náručí.
"Ale... pročpak?" dala Terezita ruce v bok, na její rozesmáté tváři se objevila přísnost, ale s pohledem do smutných trnkových očí zmizela. Sklonila se a pomohla mu vstát.
"No tak, Mišélio, copak se děje?"
"Já zapomněl... Došla nám petržel a tu já nutně potřebuji. Bez ní jsem ztracen.. přijdu o místo... Já chudák... co si počnu?"
"Mišélio," pronesla tiše. "Já.. Já pro ni na trh doběhnu."
"Ano?" smutek v jeho očích se pomalu počal rozpouštět v tmavou modř. "Ne, to ne.. nemůžeš jít sama.. Jsi tu ještě krátce.. jsi nezkušená... ne..."
"Ale no tak, neboj se." přesvědčovala ho. Kdyby mohla, klekla by si před něj, aby ji dovolil splnit pro ni najednou velmi důležitou pochůzku.
"No.. tak dobře, ale kup ho u stánku ihned z kraje. Nehadrkuj se s prodejcem a hlavně nechoď do středu trhů, ano?" napomínal ji sahaje přirom do kapsy pro zářivé mince.
"Dám na sebe pozor." slíbila, popadla mince a rychle vyběhla ven do městského ruchu.

"Tomasi.. je nějaká.."
"Divná?" skočil Nielsíovi do řeči elegantně oblečený muž. "Všiml jsem si."
Petría k němu vyslala výmluvný pohled a nedbaje na situaci pohladila Nielsía po tváři.
"Tak dobře.." povzdychl don. "Omluvíte mne?" a aniž by čekal na jejich souhlas, vyběhl do kvetoucí záplavy.

Její počáteční nadšení hodně rychle vyprchalo a nahradila je obava.
Do čeho se to uvrtala? Vždyť... Nebýt pohotového chlapíka skočila by pod kola ulicí jedoucího vozu. Polekaně zalapala po dechu, tiše mu poděkovala a s nejvyšší opatrností pokračovala k trhu....

Pohrávala si s pronikavě vonící větvičkou rozkvetlého stromu a přemýšlela.
Poslední dny se cítila bídně a navíc.. Od té doby, co tu byla Woxita, ucítila změnu a ty ona nerada.
Jejich dům jakoby rozkvetl tou její nevinností stejně jako tenhle strom. Sloužící byli spokojenější, dokonce i její manžel a sestra...
Žárlila na služku?
Sklonila hlavu a zamračila se. Tak hluboko snad neklesla.
Obávala se, že tomu tak bylo.
Prstem pohladila zdobený prsten, který od něj dostala v den jejich svatby. Už několik dní ho chtěla odložit na noční stolek a nechat jej, aby si tam pokorně odpočíval.
Uslyšela kroky a spěšně se otočila.
Tak pro pohled, který se jí naskytl, by se vzdala všeho na světě. Pro to byla protivná... Pro tohoto muže žárlila...

Jako dítě objevující zákoutí svého domova, i ona se rozhlížela kolem sebe. Dav hadrkujících se prodavačů a kupujících, lidí, kteří jen tak postávali okolo stánků a stěn domů lemujících tržiště a povídali si, zlodějů a jiných neřádů, hrajících si dětí a jiné drobotiny pohltil a nemínil jen tak pustit na svobodu svou novou oběť.
Měla stejnou chuť jako batole si na vše nové, co se před ní otevíralo, sáhnout, osahat si to, ochutnat, poznat to ze všech stran.
Chytila si sukni a pospíchala ke stánku se zeleninou.
"Petržel, prosím." pípla a nesměle se usmála na staršího, vysokého muže se smutným, avšak s přísným pohledem a snědou pletí.
"Kolik?" zeptal se.
"Kolik..." zamyslela se. Mišélio nic neříkal... "Kolik dostanu za takovýto obnos?" natáhla k němu drobnou ručku. Prodavač udiveně zvedl obočí a hbitě se natahoval pro svazeček žádané zeleniny.
"Tady máš," vzal si z pořád natažené dlaně mince a místo nich do ní položil zelenou, svěží petržel.
"Děkuji." Už se otáčela k rychlému odchodu, když ji zastavilo jeho zavolání.
"Počkat... Tady máš ještě výdavek."
Udiveně na něj pohlédla.
"Mince nazpátek, služtičko."
"Aha..." sbírala jím podávané mince a schovávala je do své kapsy.
"Mohl.. mohl jste si je nechat." namítla vyděšeně po chvilce uvažování.
"Vždy Spravedlivý.. Spravedlnost je totiž vlastnost, kterou si zákazník pamatuje." odpověděl ji s úsměvem a věnoval se další, korpulentní zákaznici.

"Tak co, jdete s námi na procházku?" zeptala se netrpělivě Petría a upravila si zdobený šál, co měla přehozený přes svá ramena.
"Ne," odpověděl Tomas a přitiskl k sobě zamlklou manželku. "Máme ještě mnoho práce."
"Aha," vyřkl s tónem největšího pochopení pojmu práce Nielsío a poděkoval Danielovi, který se opět zjevil jako duch a otvíral dveře vedoucí na ulici. "Mějte se hezky."
"A s obědem na nás nečekejte." stačila ještě před zavřením venkovních dveří křiknout měděnovlasá krasavice.

"Tak?" zachmuřil se don a posadil se na pohovku vůbec nečekajíc, až se nejdřív usadí žena. "Ještě jsi mi neodpověděla."
Mlčky se posadila do křesla stojícího naproti pohovce a zadívala se do modrých očí.
"Karoline.." Prsty netrpělivě bubnoval o své stehno a mračil se čím dál tím víc.
Zamrkala, aby oči nikdy nevypustily na svobodu slané vězně a klouby na dlaních ji zbělely, jak jedna ruka svírala druhou.
"Pane," vyrušil jejich mlčení Daniel. "Váš právník se dostavil. Čeká na vás ve vaší pracovně."
"Teď ne..." zavrčel Tomas a šlehl zlostným pohledem po sloužícím.
"Ale pane," upozornil ho taktně na pravidla slušného chování muž s dobráckýma očima a flegmatickým výrazem ve tváři.
"Řekni mu, prosím, že za chvíli přijdu. Musím ještě něco projednat se svou ženou." S posledním slovem upřel svůj pohled na manželku.

Uskakovala před vozy tisknouc si svazeček zeleniny k prsům.
Vdechovala vůni linoucí se z různých stánků na tržišti a usmívala se na hadrkující se prodavače. Svižně kráčela hledajíc zpáteční cestu. Po několika krocích se však opět ocitla u stánku Spravedlivého (jak ho v duchu začala nazývat) a pomalu se jí počala zmocňovat panika. V modrých očích se zračila úzkost, pohledem bloudila kolem sebe a hledala někoho, kdo by ji nabídl pomocné rámě.
Spravedlivý zrovna obsluhoval dámu, která jistě nebyla jednou ze sloužících.
Udiveně si ji prohlížela.
Rudě zářící šaty ji obepínaly štíhlý pas a podtrhávaly krásu jejích havraních vlasů, co ve slunečním světle házely kol až indigové odlesky. Její hlas byl naplněn veselostí a upřímností, když s prodavačem hovořila, ale jakmile schovala zeleninu a ovoce do košíku, co ji visel přes levé předloktí, všimla si změny. Její ramena ji mírně klesla a celá její osůbka jakoby posmutněla.
Rozloučila se s přítelem a její pohled se střetl s Woxitiným.
Terezita cítila, jak z ledové modři jejích očí ji běhá mráz po zádech. Sklopila hlavu a do tváři se jí vlila červeň. V duchu si vyčítala, že si ji dovolila tak okatě prohlížet.
Jakmile cítila, že žena z bohatých vrstev odešla, znovu se porozhlédla kolem sebe.
"Pomoc," kníkla v duchu, nahlas se prosbu vyslovit neodvážila.

V očích se mu zalesklo potěšením.
"Vidíš, Krasotinko. Věděl jsem, že mi vběhneš do náručí ... a sama." zamumlal si pro sebe neslyšně a jako šelma připravující se usmrtit bezbrannou ovci se vydal k dívce, jež zdobilo prosté oblečení a svazek zelené, pomalu v dopoledním žhnoucím slunci uvadající zeleniny.
Než mohl však zarýt své smrt přinášející drápy do vyhlédnuté a v koutě se krčící oběti, po dívčině boku se objevil někdo, s kým nepočítal.

"Promiňte, seňorito. Potřebujete pomoci?"
Při jemném dotyku mužské dlaně se jí srdce rozbušilo leknutím. Pootočila se a překvapením zamrkala.
Tak krásné oči ještě neviděla. Hnědost rozplývající se jako čokoláda, které měla možnost za svého života vzít do úst jen sousta dvě, ji pohlcovala a během vteřiny pro ni přestalo okolní tržiště existovat. Topila se v něžné a uklidňující barvě jeho očí a jiskřičky dobroty byly majákem ukazujícím ji cestu z její beznaděje.
"Seňorito, jste v pořádku?" znovu se zeptal s ještě větší obavou v hlase než minule.
"A...ano, jsem." konečně se jí rozpletl jazyk a ona pokračovala. "Trochu jsem se ztratila." přiznala s rozpaky.
"Ach tak," pobavení v jeho hlase bylo zřetelné. "Kam potřebuješ jít? Viděl jsem tě tu dnes poprvé, tedy.. podruhé. Poprvé jsi tu ale nebyla sama." rozpovídal se a aniž by si všimla, že ji vzal zeleninu z rukou, pokropil ji několika kapkami vody, aby se petržel trochu vzpamatovala a vedl ji pryč z tržiště.
"Ke Kranichovcům a Hartmuttovcům." špitla a koutečkem oka se odvážila prohlédnout si ho.
Pokožku měl snědou, oči překrásně hnědé. Byl mladý, ale ne moc, určitě byl o několik let starší než byla stára ona sama. Soudíc dle jeho nuzného ošacení byl jedním z těch, co prodavačům za almužnu pomáhali při prodeji. Avšak vypadal spokojeně. Táhl ji za ruku a...
Vytrhla se mu a rychle srovnala krok přizpůsobujíc se svižnému tempu jeho chůze.
"Já jsem Terezita Woxita. Ty?"
"Semiro, Semiro Gerkhanos."

Arrow
Oddychla si úlevou, když Daniel ohlásil návštěvu. Ihned se však zhrozila, když Tomas chtěl dát přednost jí před jeho právním poradcem.
Ne, to nesmí. Není důležitá, pro něj už ne, tak...
Daniel zase zmizel ve vedlejším pokoji a ona byla nucena se dívat do manželovy rozezlené tváře.
"Měl.. měl bys jít do pracovny." pronesla tiše Karoline a také se postavila.
"Půjdeme spolu." chytil ji za paži a táhl ji s sebou.

Procházeli se po městském parku a užívali si sluncem naplněný den.
"Víš, nelíbí se mi. Byla nějaká skleslá.. Podivně.. víc, než jindy."
"Ale Pet, nemyslíš, že si svou žárlivostí nepřilepšila?" namítl smutně Nielsío a přitiskl svou měděnovlasou ženu ke svému boku.
"Opatrně, vždyť mám slunečník." protestovala se smíchem a jen tak tak, že ho předmětem, jež pevně svírala v pravé dlani, neudeřila do hlavy.
"Tak ať." Natáhl se a nyní slunečník držel on chráníc jím jejich těla před sluncem.
"Půjdeme se kouknout, zda neuvidíme zase nějakou veveřičku?" Zelené oči zaprosily a už už ho táhla k vysokým listnatým stromům, jejichž stín zval k odpočinku.

Zaklel, až se za ním pootočily ženy klábosící v jeho blízkosti. Nedbal jejich očividného pohoršení a rychle zmizel za rohem jedné z budov obklopujících náměstíčko, na kterém se den co den lidé setkávali ať při nákupech nebo jen při procházkách.
"Už jsem tě skoro měl, mrško jedna." zaúpěl a praštil pěstí do stěny. "Jen několik metrů a nevěděla bys, co se to vůbec děje. Ale ne.. Opět při tobě muselo stát štěstí a muse se tam zjevit ten zatracenej parchant." nadával polohlasně a v tmavých, pichlavých očích se zlost mísila s pomstychtivostí. "Však já své slovo splním, Krasotinko. Neunikneš, ani kdyby po tvém boku stál celý svět." zachechtal se děsivým smíchem a vrátil se zpátky na lidmi se hemžící náměstí.

Vzchopila se a přinutila se k úsměvu.
Vstoupili současně do dřevem obložené místností, z jejichž stěn na ní dýchala jen píle, práce a strohá přísnost, která ji zakazovala vstupovat sem bez jeho svolení.
Dnes ji však proti její vůli táhl s sebou a ona měla pocit, že se jí bolestí rozskočí hlava.
Měla toho právě dost, přesto se však, zmítaná emocemi, ještě dokázala ovládnout a přinutit k nutnému úsměvu. Věděla, že právní poradce jejího chotě si všimne jejích starostí. Je přece tolik vnímavý.
Tomas přibouchl hlasitě dveře pracovny a muž doteď otočený čelem k velkému oknu, před nímž stál stůl zahlcený dokumenty a spisy, je počastoval svým pohledem.
"Doňo Karoline," sklonil se k její natažené pravici a lehce se, byť to etiketa zakazovala, rty dotkl kůže na její dlani.
"Tomasi," přivítal se také se svým zaměstnavatelem a přítelem podáním ruky a kývnutím hlavy.
Nyní byl její úsměv opravdový. Stačila chvilka vedle tohoto muže a každá žena si připadala jako jediná na světě. Společenský šat byl jistojistě nejlepším dílem místního krejčího a v tmavých očích jiskřily hvězdy rozpustilosti a čehosi, při čemž cítila podivné chvění.
"Pročpak jsi přišel?" promluvil Tomas, táhnouc opět Karoline s sebou za neuklizený stůl. Dopadl na židli potaženou vínovým sametem a přitáhl si ženu k sobě tak, že mu stála po pravici.
Ne, teď ji nemůže dovolit odejít, chce znát odpověď na svou jedinou otázku, kterou ji už před několika hodinami položil a ona mu pořád nebyla schopna odpovědět.
Právník překvapeně pozvedl jedno obočí a zkoumavě si pár prohlížel. Pouze však krátce a začal Tomasovi předkládat svou záležitost. Obsáhly referát zakončil krátkou lichotkou týkající se jejích šperků.
"Seňore Roberte," rozesmála se. "Děkuji. Chtěla bych se vás také na něco zeptat. Byl by rozvod vhodným řešením manželské krize?"
Cítila, jak manžel po její levici po vyslovení této otázky ztuhl a počal v něm kypět vztek. Jeho prsty se bolestivě zaryly do jejího boku, ona však na bolest nedbala a vyčkávala, co ji muž odpoví.
"Doňo Karoline," řekl po chvilce. "Záleží na okolnostech. Musíte ovšem vždy počítat s tím, že muži rozvod žádnou újmu na cti nepřinese, zatímco ženě ano. Žena si toto známě na svém čele ponese dlouho, ne-li natrvalo. Otázkou také zůstává majetkové vyrovnání a kdyby dotyčná chtěla, i utajení během celého procesu. Já osobně, pokud mohu doporučit, bych byl spíše pro odloučení a formální manželství."
"Navrhujete mi, aby ona žena a muž měli milence, a pak se navraceli do jednoho domu?" podivila se nad jeho návrhy a zamyslela se. "Zajímavé, ne však... důstojné."
Když pohledný právník otevíral ústa k námitkám, dodala: "Ne pro ženu. Muž ať si spí, s kým chce. Nikdo na něj křivě nepohlédne." Poděkovala mu za odpověď a omluvila se za svou zvědavost.
"Ptejte se, nač chcete, Karoline, milerád vám odpovím." odvětil se sotva postřehnutelným mrknutím Robert a vrátil se k předešlému tématu.

"Hop.. hop.. hop..." komentovala skákání veverky Petría a oči ji zářily štěstím. Manžel ji zrovna pomáhal vstát z trávníku, na který se posadili pozorujíc okolní přírodu a na tomto místě strávili několik odpoledních hodin.
Oprášila si látku široké sukně, kterou měla oblečenou a zavěsila do manželova nabízeného ramene.
"Nechci jít domů." špitla tiše. "Je mi tu s tebou tak krásně." usmála se na muže, jehož tvář lemovaly zrzavé kadeře a naklonila se, že ho políbí.
Byly by její rty dopadly na Nielsíovy, kdyby se za jejich zády neozval hlas volající její jméno.
Překvapeně se ohlédli.
"Dobré odpoledne, Seňore a seňoro Hartmutt." pozdravil je muž podáním ruky a smích rozjasnil jeho věčně ustaraně vypadající tvář. Blonďaté vlasy vypadaly ve slunečním svitu ještě světlejší než jindy a oči za půlměsícovými brýlemi prozrazovaly radost ze setkání.
"Doktore, ráda vás vidím." pousmála se Petría. "Jak se vám daří?"
"Dobře. Nemohu si stěžovat. Ale mluvme raději o vás. Už vás žádná choroba netrápí, má milá?"
"Ne, doktore, je zdravá jako řípa." skočil své ženě do řeči Nielsío.
"To jsem rád. Doufám, že se příště sejdeme u veselejších věcí." mrkl na ně význámně Allesandro Gessa a s rozloučením odcházel.
"Co tím myslel?" podívala se nevěřícně na svého chotě Petría a znovu poklekla do trávy.
Výmluvný výraz mužovy tváře ji prozrazoval, že..
"Ne, ne, ne!" rozesmála se měděnovláska. "Děti ještě dlouho mít nebudeme."
"Nemám snad do toho co mluvit i já?" podotkl s pousmáním dlouhán.
"Ne." odvětila drze seňora a opět se věnovala pozorováním stromu, v jehož větvích skotačila hbitá zvířátka.

Arrow
"Terezito, honem, honem."
Těmito slovy a postrkováním přivítal blondýnku Mišélio. Mezi rychlými pohyby, kterými připravoval zeleninu, se ji svěřoval, že za ní už málem poslal Pepilého, protože obavy o její bezpečnost ho trápily tak, že vaření musel až do jejího příchodu přenechat Ilčinézovi.
"Ale teď jsi tady, já jsem klidný a znovu mohu vařit. Ale né," zabědoval s pohledem na hodiny visící na jedné z kuchyňských zdí. "to je hodin, to je hodin. To je pohroma. Dnešní oběd bude opožděn a to kvůli mé zapomětlivé hlavě." bědoval a Terezity si již nikdo nevšímal, jelikož se všichni ponořili do ruchu, který v kuchyni panoval.

S myšlenkami na krásného zachránce a s tácem plným nádobí kráčela do jídelny. Na stole již stála konvice s kávou a čajem, u jejich pat Málinka položila talíř s moučníkem a vedle nich cukřenku se solničkou.
Pohladila heboučký, bělostný ubrus a pomalu na něj ukládala příbory s ubrousky.
"Byl hezký," pomyslela si. "Moc, ale kdoví, zda ho opět uvidím." vzdychla a vypískla, když se jí kolem kotníků znenadání začal motat Kulička. "Měl krásné oči." tentokráte už řekla dívajíc se psovi do jeho hnědých očí. "Víš, Kuličko." posadila se na okraj pohovky. "Asi jsem.. Co jsem vlastně?" zamyslela se a pohladila psa, který se usadil u jejích nohou, po hlavě.
Hlasité kroky a nepříliš klidný rozhovor ji vytrhly ze zamyšlení a ona polekaně vyskočila z místa, na kterém seděla.
"Oh, paní, omlouvám se. Chystala jsem stůl k obědu." vyřkla omluvu, ale Karoline na její slova nedbala.
"Woxito, prosím..." ozval se zjevivší Tomas.
"Zmiz." skočila mu do řeči jeho choť a probodávala ji nenávistným pohledem.
"Ano." nečekala na další slova, která, čím si byla jistá, by nebyla zrovna přeplněna laskavostí a utíkala do zpátky do kuchyně.

Při prvním pohledu na ruch, který pět sluhů se psem dělali, ji opustily chmury plynoucí z nepříjemného chování paní.
Na rtech se jí zavlnil úsměv a ona s radostí vběhla mezi ty, jež měla ráda.
Pomohla Mišéliovi dochutit polévku a dodělat pečící se maso. Lžičkou naservírovala ovoce do misek, a když ji Ilčinéz rozverně chytil za ruku a zatančil si s ní několik kroků valčíku, rozesmála se a radostí mu skočila kolem krku.
"Tak, je čas servírovat oběd." zavelel Mišélio a sám chytil mísu s vařící polévkou.
"Já.." pípla nesměle Woxita. "Já raději zůstanu tady. Mohu?" Modré oči se prosebně zahleděly na kuchaře a oddychly si, když Mišélio kývnutím hlavy svolil.
Usadila se do koutečku u okna a pohledem bloudila po zaprášené, přesto však poměrně čisté ulici, kterou před nedávnem přijela sem za prací.
Terezitiny myšlenky se od domova přes zdejší poměry v domě přesunuly až k mladíkovi, který ji dnes pomohl.

Ještě několik minut stál u zdobené brány, za níž stála vila- v jeho očích královský palác, ve kterém by přes všechno, co nabízel, nikdy nechtěl bydlet.
Jeho chudoba mu byla sice přítěží, na druhou stranu ji měl svým způsobem rád. Nikdy nebyl nucen chovat se tak, jak přikazovala společenská pravidla, lehce se mohl spřátelit s kdekým a navíc.. Tržiště, na kterém pracoval, bylo místem plným různých příležitostí i pro něj, jednoho z nuzáků, o něž si bohatí maximálně otřeli ušpiněný střevíc.
Když ji poprvé uviděl, byl oslněn její krásou. Způsob, jakým se pohybovala, pohled, kterým se na něj poprvé, aniž by si to pochopitelně uvědomila, podívala, se mu zaryl pod kůži až do toho nejskrytějšího a nejzranitelnějšího svalu ze všech, co má v těle každá lidská bytost.
Jeho srdce se zaradovalo, když ji dnes ráno mohl opět spatřit a neváhal ani chvilenku, jakmile poznal, že je v nesnázích.
Etiketa.. společenská pravidla.. Jedině slušnost a dobrota, kterou byl naplněn, ho vedly k pomoci.
Stál a díval se na dveře, za nimiž zmizela.
Kdoví, kdy ji zase uvidí.
"Bude si mě vůbec pamatovat?" pomyslel si s úzkostí. Poté se rozeběhl zpátky na tržiště, aby seňor Condegno nemusel dlouho pracovat sám a aby mohl po očku sledovat, kterak se rozdává spravedlnost.

Posadila se na lavičku v městském parku, skryta za kmenem vysokého javoru, avšak stále všem na očích. Košík se zeleninou položila vedle sebe a ruce složila do klína.
Vínová barva jejích šatů na slunci zesvětlila a vypadala nějak jinak.. veseleji.
Zamračila se a prsty přehodila pramen havraních vlasů přes rameno.
Ledově modré oči se zadívaly na motýla laškujícího s rozkvetlými hlavinkami květin.
"Je to možné?" zaúpěla v duchu oslovujíc stvoření s křehkými křídly.
Vypadala nádherně, ale cítila se bídně.
Kolem ní proběhla služka pospíchající s nákupem do domu zpátky k plotně, aby dokončila oběd a ji v srdci píchl osten žárlivosti.
Nesměla přece závidět služkám, chudákům, nuzným.
Nemohla si pomoci.
Už tak bylo divné, že sama svým sloužícím dala příkaz nechodit pro zeleninu a ovoce, že si tyto suroviny nakoupí sama.
"Zešílela jsem." pousmála se smutně a dál hleděla na květinu, teď již opuštěně kvetoucí a pokyvující se v mírném vánku.

"No téééda," vběhla do kuchyně jako velká voda Málinka. "Tam je dusno:" vypískla vesele. Popadla tác se zákusky a chtěla odejít, když ji zastavil Woxitin hlas:
"Je.. je pán v pořádku?" pípla nesměle.
"Ten? Zuří." zasmála se Málinka. "Pan Robert je hezký, víš, a paní s ním okatě koketuje. Já být na jejím místě, tak si dávám pozor."
"Co jsem to vůbec řekla?" pomyslela si světlovláska, když Málinka zmizela ve vedlejších pokojích. "Pán?"
Sama nevěděla, odkud ji v mysli vytanula starost o dona Tomase. Snad zato mohl jeho vlídný a unavený hlas anebo smutné, modré oči.
"I přesto se budu raději od pánů držet dál." rozhodla se a postavila se ke dřezu plném špinavého nádobí.

Zlobila se.
Tolik ji stálo přemáhat se, aby nevybuchla. V hlavě ji bušilo sto permoníků a jen tak tak, že se jí netřásly ruce a lžíce bez problému nabírala jak jinak než skvělou Mišéliovu polévku.
Zadívala se na pohlédnou tvář Tomasova právního zástupce a pronesla nějakou nesmyslnou poznámku nahrávajíc mu na vtipnou a jemně vtíravou odpověď.
Na Tomase nepohlédla ani jednou.
Proč také.
Věděla, jak vypadá, jak se tváří, když se zlobí, jak v jeho nádherných očích plane zloba a obočí se s každým slovem, kterým obdarovala Roberta a ne svého chotě, je čím dál tím blíž.
"Děkuji, Mišélio. Opět musím zatleskat tvým kuchařským zázrakům, avšak.. příště prosím bez zbytečného zpoždění, ano?" pronesla ke kuchařovi, který spolu s Pepilém, Ilčinézem a Málinkou sklízel ze stolu.
""Půjdete se projít do zahrady, Roberte?" pronesla se zářivým úsměvem a v duchu vzdychla, když koutkem oka zavadila o manželův profil.
"Milerád, Karoline." vstával muž a už stál u její židle, aby ji pomohl vstát a doprovodit ji.
"Půjdeš s námi, milý?" pohlédla na manžela.
"Ne, jděte sami." odvětil nabručeně.
"Škoda," pomyslela si kysele. "A taková to ve trojku byla u oběda zábava."

Čokoládové oči ji pozorovaly, pohledná tvář zářila úsměvem a jeho horké dlaně vědomě chytily ty její, nepřirozeně chladné a bledé.
"Karoline, jak dlouho se hádáte?" zeptal se mimoděk, když se nadechovala po vlně smíchu.
Věděl, že mu do toho nic není. Věděl, že měl už dávno odejít a nenechat se využívat jako prostředník mezi ní a přítelem. Avšak neudělal to a dokonce se spokojeným úsměvem přijal její pozvání k obědu.
Zřetelně viděl, jak Tomas prskal a zuřil, když se hnědovlasá žena věnovala mu a ne svému manželovi. I přesto, že to byl přítel, vyžíval se v jeho bezmoci.
Byl hráč a tuhle hru chtěl dohrát. Jak, na tom mu nezáleželo.
Bavil se, když její snaha vzbudit ve svém muži žárlivost byla korunována úspěchem.
Vrátil se zpátky ze světa svých myšlenek k jejímu najednou smutnému hlasu.
Ani by si nevšiml, že jí jeho pravice objala, kdyby se z něho jemně nevytrhla.
"Roberte, děkuji vám." pousmála se a chtěla vstát.

"Oh, Woxito, ty jsi šikulka!" vyjekl vesele Mišélio, sotva se s ostatními vrátili z jídelny. "Všechno jsi to umyla?"
"Ano." odpověděla a otřela si upocené čelo. "Zbytek ale snad přenechám Pepilému, že?" mrkla na vysokého mladíka a podala mu houbičku.
Ten jen zabrblal a pohodil po bráchovi utěrku visící přes opěradlo jedné ze židlí.
"Posadíme se? Vidím, že jsi unavený. Vždyť jsi skákal kolem plotny, aby byl oběd perfektní." přemlouvala Terezita sladce Mišélia.
Uvařila jim všem čaj, přichystala pohoštění, aby si i oni dopřáli chvilku klidu, než se přiblíží doba večeře a shon začne nanovo.
"Odkud jsi, Terezito?"
Udiveně pohlédla na Ilčinézovu veselou tvář.
"Z daleka. Kdybych nemusela, zůstala bych doma."
"To jest?" přidal se ke kamarádovi Pepilé.
"Taková jedna vesnička, skoro v horách." odvětila nesměle.
"Aha, to jsi jako my." Pepilé drkl loktem do blonďáka. "Taky jsme z vesnice a nebýt tady strýčka, tak tam sedíme dodnes. Nestěžujeme si, je to tu fajn, ale přece jen, příroda je příroda. Nejvíc nám chybí naše Beruška."
"Beruška?" její ústa se otevřela a očka vykulila.
"Naše milovaná klisnička. Pěkně rychlá, hodná, prostě zlatý koník." přikývl Ilčinéz.
Tu jejich rozhovor přerušil zvoneček.
"Hm, pán si nás volá." zahromoval Mišélio.
"Klidně seď, já tam zajdu." vyskočila Woxita a než se Mišílio zmohl na slovo protestu, byla pryč.
Stár tři sta let. Tak takhle si připadal. Věděl, že se zlobí, že ho trestá stejným způsobem, jakým zlobil on ji, ale přesto.. Cítil se ponížen a více uražen než byla ona sama. Proto s nimi do té zahrady nešel. Věděl, že by se neovládl.
Na to čekala?
Zaregistroval příchod Woxity, její lehký a veseloučký krok poznal i za té největší tmy, co by v noci mohla nastat a přinutil se k úsměvu.
"Přejete si, pane?" zastavila se v uctivé vzdálenosti a bezelstným pohledem spočinula na jeho tváři.
"Ano, čaj." hlesl a nedbajíc na ni se zase nahrbil a schoval v pohodlném křesle. "Doufám, že mi odpovíš, má drahá..." pomyslel si myšlenkami se opět opíraje o svou milovanou ženu.
"Ne, pusťte!" bránila se jeho dotykům, když si ji znenadání přitáhl k sobě a pokoušel se jí políbit.
"Karoline," zašeptal tisknout své rty k jejím skráním. "Přece jste se svým manželem rozhádaná, ne? Co vám brání?"
Zadívala se do hnědých zrcadel, které odrážely výzvu.
Ano, co jí brání?
Z ženiných očí vytryskly slzy a pěstmi opět začala bušit do Robertovy hrudi.
"Pusť!" křikla s takovou rozhodností, že ji mimovolně poslechl. Zkřížil paže na hrudi a nasadil si opět masku slušného gentlemana.
"Neodpověděla jste mi, Karoline." připomněl ji s výsměchem.
"Vám nemusím na nic odpovídat, pane." upravovala si vlasy a pomačkané šaty. Poté se zvedla a utíkala do domu.

Arrow

Zamyšleně připravovala konvičku s čajem, šálek s podšálkem, na talířek přihodila několik sušenek, co Mišélio stihl ráno upéct. Vše naaranžovala na tácek a udiveně zvedla hlavu, když zaslechla své jméno.
"Wo..Woxito..." popadla konečně Karoline dech. "Kde je pán?"
"V pracovně. Nesu mu tam čaj." odpověděla udiveně blondýnka kulíc svá modrá kukadla.
Vystrašeně vyjíkla, když se k ní jako velká voda přihrnula ode dveří pořád ještě udýchaná paní domu.
"Já mu to tam odnesu. Děkuji ti."
"Ona... ona mi poděkovala?" pomyslela si překvapeně Woxita a očkem hodila po za rohem mizícím cípu růžových šatů.

Potichu a s těžkým srdcem vkročila do místnosti.
Položila tác na stolek, přichystala mu žádaný nápoj a...
Vrhla se mu se slzami v očích k nohám.
"Tomasi.." zašeptala a tiskla svou tvář k jeho kolenům. "Prosím... odpusť mi to..." zajíkala se.
Pohladil ji po vlasech, hbitě ji vytáhl zpátky na nohy a přitiskl k sobě.
"Moje milá.." zašeptal láskyplně a cítil, jak mu vláha stoupá do očí.
"Odpustils?" pohlédla na něj. Slza dopadající na její čelo ji byla dostatečnou odpovědí.

U Kranichovců po dlouhých tííživých dnech opět zavládla radost a mír.
Hartmuttovci trávili mnoho chvil v rozkvetlé přírodě a městském parku, kde se to jen hemžilo nazrzlými kožíšky.
Kranichovci si zase začali vážit sebe sama a našli k sobě cestičku.
Služebnictvo si nemohlo vynachválit, jak s nimi páni hovořili a jaká to laskavost plynula z jejich úst a jednání.
Ale byli opravdu všichni spokojeni?

Po několika dnech se opět vypravila na nákup. Nedbala na onen detail, že proutěný košík se nesnesl s jejími bleděmodrými jednoduchými, a přesto ukazujícími její postavení ve společnosti, šaty, které ještě více podtrhovaly její ledovcové oči.
Černé vlasy měla tentokrát spletené v dlouhý cop. Jen tvář zůstávala stejná...
Bez úsměvu, chladná jako zimní počasí, smutná...
...
"Děkuji ti," usmála se na Spravedlivého a převěsila si už plný košík zpátky přes ruku.
"Nemáš zač, Kateřino." odvětil prodavač. "Ale.. neuneseš to všechno. Mám ti pomoci?"
Její pohled zabloudil ke snědému mladíkovi.
"Aha, chápu. Semiro," křikl Condegno a aniž by se s ní rozloučil, už se věnoval dalšímu zákazníkovi.

"Terezito!"
Otočila se za hlasem a pousmála se. Mišélio vypadal roztomile, když se za ní hnal. Aitička mu šťastně poskakovala kolem nohou a i na přítelové tváři zářil úsměv. Ano, veselý kuchaříček, co má sklony k plašanství.
"Tady máš." vrazil ji do rukou knihu a utíkal hloub do rozkvetlé zahrady.
Posadila se na lavičku, přehodila si záplavu blonďatých vlasů přes rameno a rozevřela tvrdé desky.
"Vše nejlepší, Terezito.." a kolem přání podpisy všech jejích přátel, co zde v domě měla.
Na srdéčku ji zaťukala radůstka i smutek zároveň.
Zaklapla knihu, položila ji vedle sebe a schoulila se do klubíčka kladouc hlavu na kolena.
Modrá kukadla se zahleděla do koruny stromu a myšlenky odlétly k tomu, který si získal její přízeň a nevěděl o tom.

"Semiro.." skoro šeptala.
Stáli před vchodem do jejího domu, jednoho z honosnějších v ulici, kde chudáci jen závistně zírali do čistých oken. Ona se pokoušela sebrat odvahu a on bloudil myšlenkami v oblacích, co se jako beránci pásly na nebi modrém stejně jako Její oči, co mu učarovaly.
"Semiro.." zopakovala jeho jméno poněkud hlasitěji než předtím. Natáhla ruku, že se dotkne jeho ramene, ale v polovině pohybu ustrnula a nechala paži opět opadnout podél těla.
"Tady máte tu zeleninu, Seňorito." usmál se na ni hnědooký krasavec mile a položil ji svazek rostlin k nohám blízko dveří.
"Děkuji. Já.." zamyslela se. Pohledem se topila v jeho čokoládových tůních a líce ji začal zbarvovat nach. "Nechtěl byste se mnou zůstat?"
Ihned sletěl z nebeských výšin zpátky na zaprášený chodník.
"Prosím?"
"Zůstat se mnou... na čaj..." upřesnila, i když se v duchu hanbila nad tím lživým dovětkem.
"Seňorito, to nejde. Je to nepřípustné, aby žena ve vašem postavení pila čaj s nuzákem, jako jsem já." rozesmál se a řádky bílých zubů se zaleskly v slunečním svitu. "Ale vy nejste nuzák." vyhrkla Kateřina rychle.
"Ne? Slečno," spolkl poznámku o tom, zda náhodou nemá problém se zrakem. "Já.. já sem nepatřím. To je svět luxusu, peněz, váš svět."
"Prosím, pojďte. Tak si sedneme do zahrady, nebo do kuchyně nebo.. kam budete chtít, jen.." blekotala nerozumně.
Tu se v jeho mysli zrodilo poznání...
"Seňorito Kateřino..." zadíval se do její něžné tváře s vážností, jež sídlila před okamžikem jen v jejích ledovcových očích.
"Já vím." odvětila a chápavě pokývala hlavou. "Jak jste řekl, nepatříte sem. Avšak.. Proč nezbořit hranice, co postavila nesmyslně hledící společnost? Proč se nepokusit splnit si svůj sen, drahý Semiro? Ani nevíte, kolikrát mi tato myšlenka proletí jako vystřelená kulka hlavou, když sedím ve své pracovně a zírám na stěnu, jejíž barvu nejsem ani teď schopná určit. Nedívám se totiž na kousek té zdi, co umně zhotovili zedníci, natřeli malíři a kdoví, kdo se jejího povrchu ještě dotkl. Hledím na tvou tvář, v mysli den co den hladím tvou sametovou líc. Mé srdce si se mnou pohrává a já si naivně myslím, že mi mou něhu oplácíš."
Sklopila zrak a sevřela náklad, co držela v rukou.
"Tak... Nashledanou, seňore." Prudce se otočila, až se cop mihl kolem jejího těla jako mrštný had a vběhla do tmavých úst domu.

"Pet!" vykřikl Nielsío ustrašeně. "Já to ucho budu ještě potřebovat."
"Ano, lásko?" zachichotala se dívka a brala do rukou další pramen jeho zářivých vlasů.
"Že já jsem raději nešel k tomu kadeřníkovi." povzdechl si a při dalším zaskřípěním nůžek, které ve své ruce svírala Petría, málem poskočil.
"Snad mi důvěřuješ, můj milý.. Tohle dělám od svých patnácti let."
"On je ale rozdíl stříhat dlouhé lokny Karoline a můj vlas, Seňoro Hartmutt." odvětil Nielsío a přivřel oči. "Už budeš hotova?"
"Ještě momentík, netrpělivče." rozesmála se. Dlaně zabořila do právě přistřihnutých kadeří a políbila ho na krk. "Hotovo."

Posadil se na schůdky jejího domu.
Ne, nemohl se plést. Ten pohled, gesta, oči...
Oči nikdy nelžou.
Zadíval se na své ušpiněné dlaně a zachtělo se mu s nimi tlouci do kamene, na kterém seděl.
Ne, ne, ne.
Má rád někoho jiného, nemůže ji přece... Přesto.. tohle poznání bylo bolestivé. Pro oba.

"Tadá..."
"No tě pic," uniklo Karoline z úst, když Nielsío sešel ze chodiště do přijímacího pokoje.
"Zas tak hrozné to není." odvětila Petría a vtiskla svému choti políbení na líčko.
"No.." namítl Tom. "Ono se to do týdne ztratí."
"Ale ty zuby bys měla ještě upravit." neodpustila si výtku Karoline.
"Nielsío, ty se k nim nepřidáš?" prskala zelenoočka.
"Ne, já jsem spokojený. Já si na týl nevidím."

"Opravdu bys... byste.. to pozvání nepřijal?" ozval se mu za zády tichý hlas.
Vstal a souhlasně kývl hlavou rentgenuje přitom její tvář.
Zavedla ho do zahrady máchnutím ruky odháněje sloužící. Mezi stromy se krčila lavička a u jejích nohou se krčily drobné kvítky sedmikrás a kvítí, jež by nikdy nepřiřkl honosné zahradě.
"Zahradník se musel splést." podotkl a ukázal na květiny.
"Nespletl se. Je to můj kout samoty, a proto ten obyčejný plevel a ne růže, lilie a jiné vznešené květy. Nehodí se sem." odvětila s pokrčením ramen a otočila se k odchodu.
"Udělejte si pohodlí, jdu připravit čaj."

Neposadil se, ale prohlížel si vysoký strom, jež svými rozložitými větvemi dával koutu ráz něčeho přítulného a zároveň zapomenutého.
Přeskočil záhon kvítí a přitiskl dlaň k jeho drsné kůře.
Vzápětí se otočil a opřel se o kmen zády čekajíc na...
Poprvé vyslovil její jméno, aniž by před ním použil nějaký titul nebo by v duši ucítil špetku provinění.


"Aito.." zadíval se Mišílio na fenku zkoumavě. Hned na to pohlédl vyčítavě na své mladé svěřence.
"Pepilé, řekni mi, zdá se mi to nebo to psisko prostě ztloustlo?"
"Nezdá se ti to, strýčku." odvětil mladík a hodil významně očkem po Málince.
Ta nechápavě vykulila svá kukadla.
"Ilčinézi? Čím ji krmíš?"
"Dostává normální stravu, strýčku." odvětil Ilčinéz a vyplázl na Málinku svůj růžovoučký jazyk.
Dívka uraženě pohodila svou blonďatou hlavinkou a odešla do zahrady.
"Tak ti holka nevím..." zamračil se Mišélio a opět rentgenoval pohledem svou psí společnici.
"Mišélio," pípla nesměle Woxita poklekajíc na podlahu kuchyně a neslušně zvedajíc stojící Aitičce zadní tlapku. "Ona nepřibrala jen tak..."
Dívka se zachichotala a pohladila psa za ušima.
"Ona je totiž březí."
"Budeš taťka, strýčku." prohodili Pepilé s Ilčinézem naráz a rychle přiskočili Woxitě na pomoc, neboť se právě nebohý Mišélio z té dobré zprávy kácel k zemi.

Arrow

Hnědé oči pozorovaly černovlasou krásku nesoucí tác s čajovou soupravou. Jeho pohled na ni se ve vteřině změnil a on nebyl sto odtrhnout oči od jejího obličeje. V srdci cítil největší výčitku, co mohl kdy cítit. Seděl na lavičce, obklopen byl květy a strom k němu natahoval své větve.
Kateřina se posadila vedle něj, mlčky přichystala čaj a podala mu šálek dávajíc si pozor, aby se ho nedotkla, i když... Srdce toužilo po opaku.
Sklonila zrak v duchu si nadávajíc za tak odvážné myšlenky. Ty vyplouvaly na povrch v podobě nachem zbarvených lící.
"Děkuji." zašeptal vděčně Semiro. Odvážila se pohlédnout na jeho tvář, co ji očarovala a jeho úsměv ji pohladil po rozbolavělé duši.
"Nemáte zač.." odvětila a do rukou vzala druhý modrobílý šálek. Z úst ji opět unikl povzdech a ocelově modré oči pozorovaly motýla, co se usadil na jedné z pampelišek.
"Je lahodný, Kat..."zarazil se, ale ihned s úsměvem dořekl: "Kateřino."
Vděčně na něj pohlédla dopíjejíc svůj šálek čaje.
"Víte... Víš," opravila se přistupujíc tak na jeho nabídku k tykání.
Nevěděl.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Pozoroval ji a mimoděk si vybavil křehkou a bezbranně vypadající to dopoledne zmatenou světlovláskou. Ne, i Kateřina byla v tuto chvíli bezbranná. Byla nahá, i když byla oblečena v nejkrásnější šaty, co kdy mohla švadlena ušít. Nechala ho, ať vnikne do jejího nitra, ať zkoumá to, co by nikomu jinému neodhalila. Připadal si jako ten největší zloděj a šmírák.
"Vím." odvětil po chvilce mlčení. Odložil šálek a sevřel ve svých dlaních hebounké dlaně. "Kateřino, já..." zajíkl se, když hleděl do rozšířených očí. "Já... snad bych se ti měl omluvit za způsobenou křivdu, ať nevědomky, nic to nemění. Ne, neříkej, prosím, nic. Já.." zamyslel se a po chvilce pokračoval. "Jsi určitě... jedna z nejšlechetnějších žen, co jsem měl možnost poznat. Určitě přijde někdo, kdo vám bude líbat ruce každé ráno po vašem probuzení, kdo vám bude u nohou skládat svá vítězství i prohry, komu budete moci vložit do dlaní to, co jste nabízela mně."
Po tvářích se jí rozkutálely průhledné perly.
I on neměl daleko k pláči.
Semiro byl jedním z těch, co by nikdy neublížil ženě a nyní musí svými slovy odmítnout tu, která k němu vždy byla laskavá a hodná. Milovala ho, o tom nepochyboval, ale...
Nikdy, nikdy by ji nedokázal podvést. Nedokázal by podvést ani sám sebe, vždyť jak by se mohl poté prohlížet v zrcadle, jak by mohl každé ráno vstát z postele a s úsměvem začít nový den, kdyby pošpinil nevinnou duši?
"Slibte mi, že si neublížíte, milá.."
"Nic... si neudělám." zaševelily její rty. Dojímala ji jeho starost. Avšak nebyla na místě, nikdy by se nezabila, i kdyby...
"Tak.." neobratně se pousmál z kapsy vytahujíc pokrčený kapesník a lehce s ním setřel z jejích tváří slzy. "Já odejdu, vy... Ať se vám daří a nebojte, přijde někdo hezčí a hodnější ode mne."
Stiskl ji na rozloučenou štíhlé prsty a odcházel.

Slunce, ptáci, šum koruny stromů, které vítr rozčesával větve...
Nic z toho nevnímala.
V hrudi ji pálilo, hlava bušila, z očí vytékaly další a další slzy.
Neštkala, tiše, bezhlesně plakala ve svém koutku útěchy a zároveň nesmírného žalu.
Zavřela oči a schovala hlavu do dlaní...

"Tak?" vyzývavě se podíval na svého partnera a posadil se do měkkého křesla natahujíc před sebe své dlouhé nohy. Ruce založil v klíně a na rtech mu pohrával úsměv.
"Měl jsi pravdu. Nebyly to pouhé výčitky a sebelítost." odpověděl Tomas na vyřčenou otázku, co několik vteřin visela ve vzduchu a otočil další stránku dokumentu rozloženého na stole, za kterým seděl.
"Já ti to říkal." skoro vítězně vykřikl Robert. "Jakmile ti nějaká žena dá košem, tak... a ona se bránila! BRÁNILA!" zdůraznil poslední slovo.
"Stejně to od tebe nebylo fér, příteli." nakrčil nespokojeně nos pán domu a obdařil tmavovlasého muže vyčítavým pohledem. "Víš, jak jsem žárlil?"
"Vím!" odsekl se smíchem Robert, jemuž v očích barvy rozteklé čokolády zářily rošťácké hvězdičky. "A víš, jak jsi se choval? Jako osel!"
"Nech toho." vyštěkl Kranichos rychle vstávajíc. Otočil se k právnímu zástupci zády a zadíval se do barvami přetékající zahrady.
"Ale stejně jsi rád, že jsi s ní, že?"
Musel mít poslední slovo.
Modrooký elegán se utápěl ve svých myšlenkách, a tak ho nechal v pracovně a odešel do zahrady vyhledat společnost seňory Karoline, která se, ať se snažil sebevíc, se ho pořád bála a vyhýbala se mu.

Nad tržištěm se stahovala mračna zločinu.
Zloději rabovali stánky, když si jejich vlastníci nedávali pozor, zákazníkům se z kapes ztrácely mince a ženy se bály vejít na tržiště bez doprovodu svých mužů a přátel.
I on patřil mezi sebranku těch, co se neštítili ničeho.
Nekradl, nepodváděl, zatím nedělal nic, co by se příčilo zákonům.
Postával, ležérně se svými rozložitými zády opíraje o jednu ze stěn domů, v koutku dohasínající cigareta.
Však má čas.. Jeho nevinná oběť brzo přikráčí andělským krokem a on už brzy stiskne svými medvědími dlaněmi její bělostné hrdlo, uzme z jejích rtů políbení a bude s nadšením poslouchat jejímu nářku.
Maxmiliáno Geburno uměl čekat. A čekal dlouho, předlouho....

"Jsi smutná," pohladil Kateřinu po předloktí Nielsío a starostlivě se podíval na svou polovici, jež seděla na druhé straně pohovky.
"Ach, ne, Nielsío, to je v pořádku." Přinutila se ke smutnému úsměvu a dál upřeně pozorovala porcelán, co služka položila na stůl.
Petría se na manžela zašklebila a lehce svou přítelkyni objala.
"Katuško," pošeptala ji. "Zítra zase přijdu, ano? Tentokrát bez Nielsía, tak budeme moci pohovořit."
Černovlasá krasavice vděčně pohlédla do zelených očí a kamarádčino objetí opětovala.

Pomohl další služce odnést koše se zeleninou. Vyhekl, když se zastavili před zdobenými dveřmi.
Už už chtěl stisknout mosaznou kliku, když se dveře samy od sebe otevřely a málem mu do náruče vběhla Terezita Woxita.
"Ty?" vyjekl a podal vysmáté dívčině košík s jejím nákupem majíce oči už jen pro blonďatého anděla.
"Ano, já." rozesmála se Terezita ještě víc. Nato sklopila hlavu a začervenala se.
"Mhm, to ale.." Semiro stále nevěřícně zíral na dům a na tu, která mu učarovala.
"Ne," pokrčila rameny pohazujíc blonďatou záplavou. "Přinesla jsem pozvánku."
Obdařil ji milým úsměvem a aniž by čekal na její svolení, chytil ji za ruku, otáčejíc se ve směru její cesty k vile Kranichovců a Hartmuttovců.
Nechala se vést.
V srdíčku cítila pocit štěstí a motýlí křídla ji hladila po těle.
A tak šli zaprášenou, rušnou ulicí.. Dva lidé, v jejichž nitru hořel plamen lásky k tomu druhému.
Před dveřmi ji políbil na konečky prstů a rychle, než stačila cokoliv říct, zmizel v chumlu právě procházejících lidí.

Seděla na lavičce a připravovala kytice do váz v domě.
Už dlouho tuto činnost nedělala a dnes prsty samy od sebe umně splétaly kytice. Tvář zářila štěstím a z očí sršela radost. Na její záda dopadl stín a ona se s úsměvem otočila. Ten jí však ze rtů zmizel tak rychle, jako pára nad hrncem.
"Nebojte se seňoro," přešel znovu k oslovování tituly a posadil se vedle ní rukou shrabujíc růže, co si následovně položil na kolena.
Hnědé oči překvapené paní domu ho pozorovaly s dávkou nedůvěry.
"Co si přejete, seňore Dahle?" odsekla zlostně.

Občas dva lidé potřebují pomoci od dalšího člověka, co v jejich svazku nemá co pohledávat. A občas se člověk při svém mínění, kdo je jeho přítel a kdo zase nepřítel, šeredně plete.
Trny růží se zabodávaly do jemných bříšek prstů rukou, co již pomalu odvykly těžké práci.
Slova splývala z úst hezkému mladíkovi a proplouvaly do její udivené mysli.
Přijímala je, hloubala nad nimi, mlčela.
Robert Dahl byl vždy lepším řečníkem než ostatní a ne nadarmo se stal právníkem.
Uměl manipulovat s lidmi.
Tentokrát však... Chtěl zpátky tu, co měl rád jako svou přítelkyni a milou společnici.
Neměl ji za zlé, že si myslela, že bude opět hrát roli svůdníka. Však kdyby chtěl, hrál by.
S úsměvem dokončil to, proč sem přišel a vstal.
"Půjdeme se projít?" natáhl k ní svou pěstěnou dlaň.
Usmála se, položila hotové kytice a zbylé květy tam, kde ještě před několika vteřinami seděl a její ruka vklouzla do té, plné pomoci.

Mišélio seděl u stolu a mračil se. Ten tam byl jeho věčný úsměv a dobrá nálada.
"Aito, Aito." spílal psici, co mu dělala společnost a smála se, když ji jeho ruka hladila za ušima. "Cos mi to provedla? Štěňata? Teď, když je tolik práce?"
Nevěřícně zakroutil hlavou.
"Ale strejdo.." zasmál se Ilčinéz. "Příchod dětí je vždy radostná událost."
"No právě, nemůžeš se celý den mračit." dodal Pepilé a podíval se na hodiny. "Navíc, je správná doba na přípravu večeře."
"Cože?" vyskočil Mišélio jako čertík z krabičky. "A to říkáte jenom tak, nezbedníci? Kam se zase poděla Málinka? A kde je Woxita?"
"Málinečka se zašila do jídelny s porcí čistého nádobí." pronesl Pepilé vesele.
"My ji tak rádi zaměstnáváme." houkl Ilčinéz.
"A Woxita?" zavrčel kuchař nespokojeně.
"Ta šla přece s pozvánkami." pronesli bratři unisono.

Schoulila se svému muži v náručí a políbila ho na nos.
"Ples.. Jsi úžasný! Jak víš, že mi tanec už dlouho chybí?"
"Všiml jsem si, jak poskakueš po zahradě."
Zahrada.. Trochu se zamračil, neboť si vzpomněl, jak ji dnes odpoledne zahlédl procházet se mezi rozkvetlými záhony s Robertem po boku, když se mimoděk mezi prací protahoval u okna, ale chmury ihned zase odehnal pryč.
"O, to bude jistě nejkrásnější událost letošního roku."
"Když si přípravu vezmeš na starost ty, jistě." odvětil se zívnutím Kranichos. "Dobrou noc, Kar."

Arrow
A tak začaly přípravy...
Mišélio se svými svěřenci běhali po tržištích, nakupovali, kuchtili, připravovali nejlepší recepty, co našli ve starých, osvědčených kuchařkách.
Ženy zaměstnávaly švadleny a nejlepší prodejce látek, muži se svým polovicím raději vyhýbali a schovávali se ve svých pracovnách.
Hosté přemýšleli, čím vlastně obdarovat mladší ze sester, jejíž narozeniny se budou slavit, v jaké róbě se dostavit, jak se co nejlépe prezentovat.
Karoline byla ve svém živlu. Oháněla se rozkazy, pomáhala Woxitě s Málinkou vyhnat pavouky, co se v tanečním sále během roku ubytovali, sama splétala květinovou výzdobu a s Petríou se domlouvala na pokrmech s nápoji.
"No tak, Pet, víš, jak by se takový Aleš tvářil, kdybys mu k pečené krůtě přinesla sklenici mléka?" pokoušela se sestře vymluvit její nápad, za kterým si měděnovláska neúprosně stála.
Ta pohodila nespokojeně hlavou a s úsměvem odvětila hrajíc si na obsluhu přinášející sklenici s pitím:
"Prosím, Aleši, dobré chutnání přeji. Sklenice mléka je to nejlepší, co můžete na našich stolech najít." Pak se zamyslela. "On přijde i Alša?" vypískla a začala skotačit podél stěny, co zrovna zdobily.
"Co sis myslela, že našeho malého Alšíka nepozvu? Vždyť by to byla ostuda. Víš, že je ve společnosti na vyšší úrovni než my." odsekla Karoline a zamyslela se. "Málinko, ten stůl posuňte s Woxitou ještě dál... ano, tak je to nejlepší."
"Alša, Alša, Alša přííjde." zpívala si Petría točíc se dokola. "Kamarááád Alšaaaa, Alešek Palešek!"
"Ale no ták!" rozesmála se hnědovláska. "Tak jsme mu už roky neřekly!"
"Alešeeek.."
"Palešeeek."
Sestry se k podivení služebných chytily za ruce a začaly skotačit přitom vykřikujíc jméno nejváženější osoby ve městě.

Bříšky prstů objížděla poněkud ostřejší okraj pozvánky.
Zdobená písma se jí zabodávaly do duše.
"Drahá Kateřino..." Dál se nikdy nedostala. Ani nemusela. Díky nedávné návštěvě měděnovlasé přítelkyně věděla všechno, co vědět potřebovala.
Její pohled upoutalo ptáče, co se schovávalo ve větvích nad její hlavou.
"Tak dobře, přesvědčilo jsi mě." pousmála se k opeřenci a vstala z lavičky v hlavě splétajíc nápady na dárek pro tu, co byla ochotna vyslechnout všechny její smutky a starosti. Pro tu, která byla její jedinou přítelkyní.

"Dostal jsi pozvánku?"
Robert přikývl posouvaje pod Tomasovu ruku další dokument, na němž se měl za vteřinu objevit jeho podpis.
"To zase bude.." povzdychl si Kranichos.
"Nedělej se." rozesmál se hnědooký muž a přesunul se ke stolku s umně vybroušenou karafou. "Už se jen třeseš na moment, kdy Karoline jakožto paní domu vyzveš k tanci a obkroužíš s ní celý parket."
Pousmál se. Ne nadarmo byl Robert jeho přítelem. Znal ho dobře.

Den D se neúprosně blížil...
Přípravy vrcholily, o Mišélia se čím dál tím častěji pokoušel infarkt a Woxita s Ilčinézem a Pepilém běhali mezi tržištěm, vilou a jinými obchody víc, než jim bylo po chuti, ale co naplat.
Karoline s Petríou měly za sebou úspěšné zkoušky šatů za sebou a muži se rádi vytratili ven.

"Pamatuješ si vše, co máš koupit?"
"Ano, Mišélio." smála se Terezita a pohrávala si s uchem proutěného košíku. "A neboj se, všechno přinesu." natáhla se na špičky, rozverně ho políbila na líčko a se zachichotáním utíkala ven do ulic.
Po několika metrech zpúsobně zpomalila a v hlavě si začala opakovat, co všechno si kuchař přál.
Těšila se. Třeba se zase uvidí se Semirem...
V bleděmodrých očích se usídlilo zasnění a před koly projíždějícího kočáru ji zachránily jen pohotové dlaně jednoho z mužů, co klábosili u kraje chodníku.
Obdařila svého zachránce vděčným úsměvem a pokračovala ve své pochůzce.

Když se kolem stánku s ovocem a zeleninou, který střežil již několik týdnů, mihla sněhobílá halenka a dlouhá zelená sukně, zpozorněl.
Každý sval byl napjatý a jen čekal na startovní výstřel v podobě vhodně využité chvíle.
Černý klobouk si shrnul ještě více do čela a rty odplivly dohořívající cigaretu. Dlaně v kapsách se sevřely v pěst a z tmavé oči se nyní podobaly očím číhající šelmy.
"Tak pojď blíž.." lákal ji v duchu trpělivě a pohled na drobné nožky, andělskou záplavu vlasů, bezelstný pohled modrých očí se v něm počala zvedat vlna lovecké vášně.

"Ještě svazek mrkve, pane Condegno." poručila si s úsměvem a natáhla drobné ručky pro jablka, co jí Spravedlivý podával.
"Bohužel, pro mrkev si budete muset dojít hloub do tržiště." odvětil prodavač a pomáhal ji naložit nákup do košíku.
S poděkováním a slovy rozloučení po chvilce odcházela tam, kde ještě nebyla.
Ta tam byla varovná slova Mišélia, která pronesl v den jejich prvného společného nákupu, že se sama nemá dál než ke stánku Spravedlivého vydávat.
Bezstarostně se dívala po prodavačích, jejich vyloženém zboží a netrpělivých nakupujících.
Bez povšimnutí procházela kolem černě oděného muže s kloboukem...

"Tak, Mišélio, jak to vypadá s jídlem?" usmála se na kuchaře Karoline a shrnula si z čela vlasy, co jí padaly do očí.
"Bez obav, paní." usmál se muž. "Jakmile se Woxita vrátí z trhu, vrhneme se na poslední dodělávky. Jinak dort pro Seňoru Petríu je hotov a.."
"Na vás je vždy spolehnutí." skočila mu do řeči žena. S přáním úspěchu jeho další práce odešla z kuchyně.

Prudce se otočila, když ji někdo silně obtočil prsty kolem předloktí.
"Promiňte?" usmála se na muže a podívala se do jeho tmavých očí.
"Nechcete pomoci?" pronesl muž s úsměvem, který přinutil modrá kukadla zadívat se na plný košík s nákupem, co držela.
"Ano, děkuji." odvětila. K její veliké úlevě cizinec její paži pustil, ale nemínil se vzdát místa po jejím boku. "Potřebuji koupit ještě nějakou mrkev a zatím jsem neviděla stánek, kde bych ji pořídila."
"Sličná seňorito, přišla jste docela pozdě. Mrkev.." zamyslel se Geburno v myšlenkách splétaje smrtonosné sítě, do níž chtěl vlákat blonďatého motýla. "Mrkev už bude mít jen stará Rosa."
Woxitina ústa se v údivu pootevřela.
"Zavedete mě za ní?"
"Jistě, s radostí." nabídl ji své rámě. Když se do něj služka zaklesla, lovec se zachvěl očekáváním z brzkého konce svého lovu.

"Děkuji vám, seňore..."
"Geburno." zašklebil se a stáhl si klobouk ještě hloub do čela. "Nemáte zač, seňorito.."
"Woxita." opáčila s úsměvem a malou úklonou. "Ráda jsem vás poznala."
Než stačila odejít, sevřel ve svých dlaních její drobnou ručku a rty polaskal konečky jejích prstů.
"Potěšení je na mé straně."
Otočil se k ní zády a odcházel do jedné z putyk.
Motýlí křídla se chytila do pavučiny a hrůzou rozšířené oči hleděly na kusadla svého vraha.

Konečně si našel chvilku, kdy utekl od všech lidí, co mu chtěli poděkovat za pozvání a potřást pravicí. Z jedné z mnoha karaf si do umně zbroušené sklenky nalil zlatavou tekutinu, jejíž chuť vždy polaskala jako milenka svého milence jeho chuťové pohárky. Spokojeně přimhouřil oči, když tu mu na rameno dopadla mužská ruka. Spokojenost byla tatam.
"Uf, to jsi ty." oddechl si, když hleděl na dnes opravdu atraktivně vypadajícího Roberta.
"Koho jsi čekal? Snad Aleše Vávru?" odfrkl hnědooký muž a po Tomasově vzoru si také nalil skleničku. "Ten je již obletován svým... fanklubem."
"Snad mu nezávidíš?" rozesmál se pán domu.
"Ne." lišácky se usmál Robert a stočil svůj pohled do rohu.
Tomas se podíval stejným směrem a ihned pochopil. Jen mírně odhalená mléčně bílá pokožka ramen, dlouhé šaty s barvou, jakou měly těžké, zaprášené opony divadel, jež ji k jeho údivu nesmírně slušela, šíje ozdobená českým skvostem roztříštěným do stovek drobných kamínků, částečně stažené havraní vlasy a smutkem přetékající podivně modré oči.
Kouzlu, které kolem sebe, aniž by chtěla, Kateřina Dvořáková rozsévala, neunikal žádný muž, ale Robert?
Podivil se.
"Líbí se ti, co?"
"Líbí... Je nádherná." odvětil nezvykle pokorně Dahl a dolil si sklenku.
"Petríi sis samozřejmě nevšíml, co?" pošťouchl ho Tomas.
"Ale ano. Když scházela ze schodů, všichni jsme obdivovali ty zelenožluté šaty, které spolu se smaragdy zvýrazňovaly oči téže barvy, příteli."
"Dost, dost," rozesmál se opět Kranichos. "Mohl bys dělat každé dámě poradce, co si má na sebe obléct."
"Hm.." pronesl Robert. "Omluv mě."

"Drahá Terezitko," přitočil se k ní jeden z bratrů. Druhý se k ní přitočil z druhé strany.
"Dovol nám, abychom tě zasvětili do tajů zdejší smetánky, co se tu dnes sešla." pronesl Pepilé vesele a než stačila Woxita protestovat, obtočil kolem jejího pasu svou pravici.
Ilčinéz se nenechal zahanbit a ona najednou stála v jejich objetí.
"Vidíš tam tu slečnu v modrých, vkusně zdobených šatech, co zrovna nese k ústum skleničku a chichotá se vtipu, co pronesl věčně veselý Žolík?" poukazoval na dva bavící se hosty Ilčinéz.
"Žolík?" nakrčila Woxita nechápavě své čílko.
"Žolík... Jolly. Nikdo mu jinak neřekne. Skvělý chlapík. Měl jsem tu čest ho obsluhovat a... Je strašně hodný a přitom tě během minuty dokáže špičkou svého z obou sran broušeného jazyka setřít z podoby tak, jak bys to vůbec nečekala." vysvětloval trpělivě Pepilé.
"Aha, a co ta žena?" vrátila se k první osobě, o které se Ilčinéz zmínil.
"To je slečna Fiona." na blonďáčkově tváři zazářil úsměv, který u něj Terezita viděla snad poprvé. Kdyby mohla hádat, tak by v tento moment jako kotě slastně vrněl. "Povídá se, že má pletky s Vávrou, ale kdoví, co je na tom pravdy." zatvářil se Pepilé důležitě. "Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu." pokrčil rameny. "Každopádně nic tomu nenasvědčuje. Pokud vím od její krásné sloužící..." tentokráte se zablýskla očka tmavovláskovi. ".. často u ní pobývá doktor Gessa, ten stojí mimochodem hned vedle paní Karoline a Vávry."
"Počkej, Gessa? To jsem nevěděl." vykulil modrá kukadla Ilčinéz.
"Nemusíš vědět vše, bratře."
Woxita se neudržela a k nespokojenosti kolemstojících hostí se rozesmála tisícem zvonečků schovaných v jejím hrdle.
"Kluci, vy jste ale.."
"Nu co, chceš vědět něco dalšího?" mrkl na ni kamarádsky Pepilé.
"Kdo je ta dáma v černých šatech prošívaných stříbrem?" Už už natahovala prstík, ale Ilčinéz si naštěstí rychle všiml hrozícího společenského přečinu.
"Prstem se neukazuje, maličká." zašeptal světlovlásek, poté však opět zesílil svůj hlas. "To je slečna Veronika, teta Jollyho."
"Teta? Páni." vydechla Terezita.
"No ano, i když je to.. podivné, že?" zašklebil se Pepilé. "Ti dva se mají moc rádi. Přišla sem se svým přítelem Richardem, ale..."
"Nejsou šťastní, že?" pronesla smutně drobná dívka. "Je to ten muž, co mluví s panem Nielsíem, že?"
"Ano. Proboha, brácha, co tam Hloupoučká dělá?" vyděsil se Pepilé, když zahlédl na druhém konci pokoje Málinku.
"Netuším."
"Jdu za ní. Pro jistotu."
"Tak a zůstali jsme tu sami dva." pronesl sladce Ilčinéz a usmál se na svou malou kamarádku.
"Řekneš mi ještě něco o dalších hostech?" zaprosila Woxita. "Třeba... třeba o té paní v těch velmi tmavých, vínových šatech."
"To je slečna Kateřina, ale tu už musíš znát, ne?"
"Ne." namítla blondýnka.
"Je to velmi dobrá přítelkyně naší paní Petríi. Je nějaká posmutnělá, kdoví, co se jí přihodilo. Pozor, můj radar zaznamenává jistou.. náklonnost pana Roberta?" zaostřil mladík na dvojici.
"Nech toho." dloubla ho do žeber služtička. "A co.. Aleš Vávra?"
"Fju, holka, o tom by se dalo mluvit věky." pousmál se Ilčinéz.

Aleš Vávra v duchu pohrdavě hodnotil všechny kolem sebe.
Z jedné strany s ním na okamžik zapředla rozhovor Petría, to skvělé dévče, co se vždy spojilo s ním a ne se svou sestrou a v dětských hříčkách s ním bojovalo proti starší, hnědooké dívce.
S Karoline také prohodili několik slov.
Další a další hosté s nim chtěli mluvit. Víno, jež popíjel, skvěle otupovaly hrany jeho mrzutosti a on se počal bavit.
S vděkem pohlédl do zelených očí jedné z hostitelek odpovídaje na otázky své milé přítelkyni Fioně.

Oči všech hostí pozorovaly hostitelé.
Karoline Kranichos stála po boku svého muže s úsměvem, který připomínál úsměv právě vdané nevěsty a Tomas Kranichos děkoval všem, co přišli. I na Petríu, co spolu se svým zrzavovlasým, vysokým manželem stála vedle Kranichovců, došlo a ona všem děkovala za dary, dárky, dárečky, co ji věnovali k jejím blízkým narozeninám.
Po oficiálním přivítání se oba páry přesunuly doprostřed tanečního sálu a při prvních tónech vídeňského valčíku se rozvířili po taneční ploše.

Zaklonila hlavu, zdvihla lokty a při prvním kroku přestala myslet na starosti všech dní minuých i dne dnešního.
Uvolnila se od všeho, co ji tížilo, přeřízla lana sebevlády a nechala vysokého muže, ať sám vede její kroky.
V tanečníkových pažích se stávala pouhopouhou loutkou, co najednou neuměla sama chodit. Taneční kroky ji vymizely z vědomí.
Tomas přitiskl svou ženu více ke svému tělu. Věděl, jak jí buší srdce, viděl na ni, jak si tento tanec užívá. Vždyť ho tolikrát prosila, aby si zatančili a on odmítal.
Nyní ukájela svou touhu po tomto jednoduchém pochybu.
Otočka, raz dva tři...
Když dozněl poslední tón, na její tváři se objevil ruměnec a ona s povzdechem, avšak s velikým potěšením podala ruku Jollymu, který ji zval k tanci.

Se sklenkou v ruce přistoupil k černovlasé krasavici, co zdvořile odmítla několik mužů pozývajících i k tanci. Již několik minut sbíral odvahu k tomu, aby ji oslovil.
V duchu zaklel, když ho nenapadlo začít rozhovor jinak než...
"Bavíte se?" řekl s úsměvem.
Kateřina nepřítomně pozvedla hlavu a zadívala se do očí barvy rozteklé čokolády.
Hnědé oči... Bodnutí v hrudi...
Pousmála se.
"Ano," odvětila naučenou odpověď. Vzápětí ale dodala: "Vlastně ani ne."
Pozvedl obočí a pousmál se. Jeho úsměv byl jiný, než jaké věnoval ostatním děvčatům. Jemný, milý, ze srdce.
Přikročil ke stolu, blízko něhož stáli, nalil do jedné z vysokých sklenic trochu červeného vína a podal ji Kateřině.
"Připijeme si?"
"Nač?" přijala sklenku s úsměvem. Oči pořád zůstávaly smutné, ale tvář.. Najednou se maličko rozjasnila.
Muž přimhouřil oči rychle hledaje v mysli vhodnou formuli.
"Na.. krásu."
Smích zaklokotal v jejím nitru a jako pramen živé vody vytryskl z jejího hrdla.
"Krása... pomíjivý přípitek, což.." lehce přiklonila okraj skleničky k té, co třímal ve svých prstech Robert a než stačil mrknout, již ji sličná, drobná slečna nesla od úst.
"Smím... smím si s vámi zatančit?" Jemně ji sebral sklenici z rukou a odložil ji stejně jako tu svou na stůl.
Váhavě přikývla a nechávala se vést.
"Ani neznám vaše jméno, pane." pronesla, když ji v mazurce podtáčel pod svou paží. Lhala. Znala ho z Petríina vyprávění, kterému se vždy smála. Právník Robert.. Fešák, k němuž se žádná žena nedokáže otočit zády.. Svůdce a zároveň milovník výzev... Muž, jež umí obratně používat svůj jazyk a nejenom při mluvě..
Při poslední myšlence ji nožka nešťasně sjela po špičce jeho boty.
"Robert Dahl, slečno Kateřino."

S úsměvem pozorovala páry točící se kolem dokola. Šaty lehce šustily, jak se otíraly dámám o kotníky, podpatky mužských polobotek sem tam klaply, když s přílišnou vervou dopadly na taneční parket. Lidé, co netančili, postávali kolem stolů s občerstevím nebo seděli v rozích u stolků, co s Málinkou ještě dopoledne prostíraly.
Ráda by si zatančila. Na okamžik si dovolila zavřít oči, ruce spustila podél boku držíc prázdný stříbrný tác před sebou a představila si krásného mladíka z tržiště.
"Určitě umí tančit." pomyslela si a slastně vzdychla, když se na ni jeho hnědé oči usmály a dlaně vyzvaly k tanci. Chytily ji ve svém něžném sevření a roztočily ji kolem dokola...
Ale.. on ji někdo opravdu bral z rukou tác. Polekaně otevřela oči. Před ní stál Aleš Vávra se svou nepronikatelnou maskou na tváři a bral ji tác z rukou.
"Pane.." vydechla chuděrka Woxita nevěda, co dělat. A tak se několik vteřin s bohatým mužem přetahovala o tác, dokud nezvítězil.
Uklonil se, políbil ji vnější stranu drobné ručky a už ji odváděl k tanečnímu parketu.
Blondýnka celá zkoprnělá nevěděla, co s rukama. Alešovi po tváři přelétl stín pobavení a sám si ji jako loutku připravil do tanečního držení. Přitiskl si její boky k tělu, až se polekala, jak jí to pán Vávra drží a než stačila protestovat, roztočil ji muž s tvrdými rysy ve svižném tempu valčíku podél taneční plochy.

"Konečně jsi přišel," zavrčel tlouštík a kývnutím ruky poručil tmavookému muži, aby se posadil na prázdnou židli. "Dlouho jsi tu nebyl."
Geburno si stáhl z hlavy klobouk kladouc ho vedle sebe na plochu baru, který již během několika let, co na něm postávaly sklenice od piva, vodky a jiných alkoholických nápojů, ztratil svůj lesk a slávu a posadil se na jednu z vysokých židlí.
"To, co obvykle?"
Kývl hlavou, prsty si hbitě pohrály s cigaretou a zápalkami a v mžiku se k ústům přibližovala oranžová jiskérka.
Pozorně sledoval barmana s obravenými vlasy a plnovousem.
"Co tě tak zaměstnalo?"
"Hm," pokrčil rameny a notně si lokl ze sklenice s pěnivým mokem.
"Nějaká kočička?"
"Hm,"
"Nový objev? Už zpracovaný?"
"Napůl." konečně promluvil Geburno a v očích se mu potěšeně zablýsklo.
´´Juan odskočil k dalším zákazníkům. Když se otočil, aby z jednoho ze svých věrných zákazníků dostal nějaké další novinky, byl Geburno pryč.

"Konéééc," zavýskla Petría. "Pánové, podejte počty sukní, které jste poctili svými tanečky."
Většina mužů se shromáždila kolem měděnovlasé krasavice, aby se pochválila se svými tanečními úlovky.
Po chvilce seňora odběhla za svou sestrou.
"Prosím o pozornost, přišla chvíle vyhlásit krále plesu." Karoline počastovala všechny hosty svým úsměvem a pokynula Ilčinézovi, aby přinesl šerpy pro vítěze. "Na třetím místě skončil náš milý Richard Lavenna."
Jmenovaný si přišel pro svou výhru- bleděmodrou šerpu, co mu ladila s vázankou a přátelské políbení na tvář od paní domu.
Stejnou cenu si vyzvedl pán domu, i když ten si neodpustil políbení manželské.
"Tanečníkem tohoto plesu se stal.. Ano, tušíte správně. Aleš Vávra."
Přepásala mu prsa rudou stuhou. Když mu chtěla vtisknout stejnou cenu jako ostatním, zprudka ji chytil kolem pasu a odtančil s ní kolem dokola jednu polku.
"To, má drahá, je cena pro vítěze." odsekl posměšně, když Karoline s námahou popadala dech.

"Jako obvykle, originální. Koho by napadlo zatančit i se služkami." zachichotala se Fí, když se k ní zase Aleš vrátil a ona mu vrátila jeho sklenku s trochou vína na dně.
Muž pokrčil rameny.
"To víš, Fí, pro vítězství nad Tomasem vše."
"Neumíš prohrávat." odsekla se smíchem Fí.
"Nikdy mě to nikdo nenaučil."
Bavil se. Fí byla pozoruhodná osůbka. Jedna z mála, kterou zde objevil. S ní se nikdy nenudil. Byla jako jedna z mála schopná mu bez skrupulí uštědřit slovní kousanec, aniž by hnula brvou.
Dívka se záplavou hnědých vlasů, co měla spletené do složitého účesu, vzdychla.
"Však někdy, Alšo." řekla prorocky a vyjekla, když ji jeho prsty sebraly sklenku z rukou. "A o tanec se obvykle dámu prosí, nezdvořáku."

Ještě teď, když poslední hosti před několika desítkami minut překročili práh této vily, jí trošičku v neobvykle zrychleném tempu bušilo srdénko.
Modrá kukadla pozorovala pány domu, kterak se pohupovali do rytmu hudby, co slyšeli jenom oni a nenechávali se ve své milostné hříčce nikým vyrušit. Vůbec jim nevadilo, že ona i ostatní sloužící se pustili do úklidu místnosti.
Povzdychla si a spustila ruce podél těla vzpomínajíc na právě pominuvší večer.
„Zatančila jsem si. Pan Aleš sice tančil i s Málinkou, ale já jsem byla první.“ Pomyslela si a její dušenka spokojeně zavrněla.
Silou vůle se vytrhla ze zasnění, kdy by ji zase nožky samy od sebe počaly poskakovat valčík a na nejbližší tác položila použité skleničky odnášeje je potom do kuchyně, kde je Pepilé s Ilčinézem omývali.

S posledním povinným úsměvem na tváři, kdy si třásl pravicí s Vávrou, za dveřmi, kterými bohatý muž odešel, zůstala i všechna společenská pravidla.
Popadl ji pak za pravici a odtáhl zpátky na taneční parket.
Hudebníci již dávno odešli, avšak pro něj byli nepodstatní.
Vší silou přitiskl její tělo na své a v divokých otočkách svižné polky obkroužili sál. Jednou rukou ji držel, druhou ji postupně rozcuchal hodinu chystaný, složitý účes. To, co zvládla kadeřnice za hodinu, on stačil rozbořit během pěti minut.
Polku vyměnil za jejich tanec. Od pasu dolů nebyl centimetr kůže, kterým by nevstřebával manželčino teplo. Naopak vrchní část těla od sebe měli oddálenou, jako by se nikdy nesměli setkat.
Protáhl krok, zpomalil a s každou otočkou si dával záležet.
Vychutnával si ten pocit, kdy ho Karoline na každý jeho pohyb odpovídala naprostou poslušností.
Když už cítil, že mu manželka v pažích spíše usíná, polaskal ji na skráni a odvedl pryč do jejich pokoje.

Arrow
Ples byl již minulostí, koloběh života pokračoval svým obvyklým tempem, avšak… ještě několik dní se o něm mluvilo. Dámy, pánové, služky a sluhové, kočí kočárů, kuchtíci, švadleny a kadeřnice si mezi sebou vyměňovaly drby o tom, co se událo, kde se komu poštěstilo a naopak, kdo měl nejhezčí róbu a kdo se naopak společensky ztrapnil.
V domech těch, co se plesu zúčastnili, byl další den zákaz hlučení a tlučení s pokličkami a nádobím při chystání oběda, sloužící měli zákaz se bavit tak, aby náhodou neprobudili společensky unavené osoby.
Nejen to se dělo.
Někteří hosté si mezi sebou vyměňovali pozvánky. Svatbychtiví mladící bojovali o přízeň nejhezčích dam, vdavekchtivé ženy zase svými rádoby svůdnými pohledy bombardovaly okolí.
I ve vile Hartmuttovců a Kranichovců se probudil život…

Maximilián Geburno ležel, zády se opíral o pelest postele a dopřával si svou ranní cigaretu.
„Neřvi, mohlo to dopadnout daleko hůř.“ Vyštěkl a pohledem zpražil černovlasou, opálenou dívku, co se choulila po jeho levici. Po tvářích se jí řinuly slzy a ona tiše štkala. Zatímco jeho tělo halila do pasu přikrývka, ona byla nahá jako paleček.
Natáhl se pro jablko a s chutí se do něj zakousnul odhazuje nedopalek na provizorní popelník.
Jedno z červených, sluncem laskaných plodů položil před uplakané děvče.
„Vezmi si to jablko, obleč se a zmiz.“

Podruhé zaťukal na zdobené dveře dávajíc na odiv svou netrpělivost mírným podupáváním špičky své pravé nohy.
Robert naposledy zkontroloval svůj jako vždy perfektní oblek a v rukou svíral krempu svého tmavého klobouku.
Konečně se před ním dveře otevřely...
Vešel do předsálí a vyčkal, až mu sloužící dá pokyn, aby ji následoval. Jindy by si ji prohlédl od pat až ke kořínkům vlasů, dnes však pohledem hledal ten nejkrásnější a hlavně jediný skvost v celém městečku.

Seděla zabořená do měkkého křesla a dívala se skrz okno do kvetoucí zahrady.
Její štíhlé prsty si pohrávaly s lístkem, na němž se nacházela jeho prosba o návštěvu. Jeho písmo bylo... zajímavé. I z takové maličkosti, jako byl oblouk u počátečního písmena abecedy, vyzařovala jeho dravost, nezkrotnost, neústupnost.
V jejím zorném poli se objevil šedý pták a elegatně přistál v záplavě tulipánů.
Šedé byly kostky dlažby, která je na tržišti...
Šedé byly šaty některých chudých, co se potloukaly bezčinně kolem rohů ohraničujícíh tržiště...
Šedé byly vlasy Spravedlivého...
Z rudých úst unikl povzdech a jako tlející list se i on změnil v nicotu.
"Kateřino?" vyrušil ji mužský hlas.
Sama nevěděla, proč, ale před ním se ani nenamáhala dodržovat manýry, které ji rodiče vštěpovali snad již od jejích prvních krůčku.
"Jsem tady, Roberte." odvětila.

Konečně poznal, kde se černovláska v tak rozlehlé knihovně nachází.
Přišel k jejímu křeslu, něžně uchopil její dlaň a počastoval ji sprškou hebkých polibků.
"Dobrý den," pozdravil ji. Na jazyk se mu tlačilo tisíce slov, jež by ji chtěl říci, avšak ještě nemohl. Dnes ještě ne.
Napřímil se, bokem se opřel o křeslo, v němž se drobná krasavice skrývala.

"Drahá Woxito, jdeš s námi do města?"
Překvapeně vzhlédla od rozečtené knihy a podívala se na Mišélia. Málem ho nepoznala. Bílou zástěru a kuchařskou čapku odložil někam do kouta a místo toho před ní stál v civilu. Bělost jeho košile byla ve sluncem zalitém dni přímo oslepující a ostře kontrastovala s jeho tmavými kalhotami. Tmavé vlasy byly mistrně poukládaný do jednoduchého účesu a až skoro fialkové oči vesele jiskřily.
"Ano." odpověděla tiše. Než se nadála, Trnkáček ji popadl za ruku a táhl do domu.
"Mišélio," vypískla, když překročili práh dveří. "Zpomal, já ti nestačím!" Popadala dech a srnčími kroky cupitala za kuchařem.
Ještě si stačila pročísnout vlasy, vyměnit halenku a už s klukama vyráželi do ulic. Mišélio si ji vedl, Ilčinéz s Pepilém se jim motali pod nohama a povídali jeden přes druhého různé novinky, co se ve městě odehrávaly.
Mhouřila oči, když ji slunko svítilo přímo do tváře a smála se vtipů svých přátel.
Na tržišti si všichni koupili pomeranče, které si potom v parku oloupali.
Byla spokojena. V jednu chvíli se jí zdálo, že zahlédla známou košili.
Vzdychla a silou vůle zahnala do koutečku myšlenku na hnědá kukadla, nad kterými bylo rozčepýřené hárečko.

Vytáhl ji ven. Kateřinina zahrada byla překrásná, ale i ta měla stejně jako všechna místa, kde trávila svůj čas, čtyři stěny vyhrazující volný prostor, prostor k životu.
Již několikátý pátek nechodila ven. Naposledy se byla pobavit na plese u Kranichovců a Hartmuttovců. Od té doby neminul den, kdy by o sobě nedal vedět Robert Dahl.
Stal se z něj milý společník, se kterým si ráda povídala. V partii šachu, co si jednou dopřáli, s přehledem zvítězila a smála se jeho nespokojeně nakrčenému čelu. Poznala, že mu to nebylo milé, že prohrál, byť se o tom ani slůvkem nezmínil.
Před domem na ně čekali dva hnědáci. Jejich černé hřívy se ve slunci leskly a obě zvířata nespokojeně hrabala kopyty.
„Určitě jsou velmi bujní.“ Zašeptala, když se přitulila k šíji jednoho z nich.
„To ano, jsou plní života, ale nemusíš se bát, že by tě shodili. Před naší vyjížďkou jsem jim domluvil.“ Odvětil Robert a pomohl Kateřině do dámského sedla.
„Doufám, že jenom slovně.“ Na okamžik se zamračila, ale po Robertově souhlasu se zase rozesmála.
Poupravila si jezdecké šaty a stáhla přitáhla stužku, která se ji pod krkem křížila, aby ji při rychlé jízdě neslétl klobouk.
Již za okamžik se vydali pryč z města.

Její smích byl pro něj největší odměnou.
Popadl její ruku a políbil špičky jejích prstů, co byly schovány v kožených rukavicích. Doby, kdy váhal, zda si nedovolil příliš, byly ty tam. Všiml si, jak spokojeně mhouří oči, když ji líbá, zatím pořád jen na ruce.
Nechala svou dlaň v jeho a natáhla se pro kousek jablka.
„Jsi samé překvapení. Nenapadlo by mě, že nakonec bude naše projížďka spojena s piknikem.“ Robert lehce odstrčil její nataženou paži a sám uchopil ní vybrané ovoce.
„Ne,“ zasmála se, přesto však otevřela ústa.
Neodolal a bříškem ukazováku lehce pohladil její rudé rty.
„Nech toho,“ řekla vesele, v modrých očích se však zračila hrozba: tohle si dovolovat nesmíš.
„Dnes jsem dostal pozvánku na další ples. Nechtěla bys mi dělat doprovod?“
Nečekal rychlou odpověď. Už tolikrát se jí ptal a dostal pokaždé po minutě, dvou mlčení stejnou odpověď Dnes doufal, že snad konečně bude souhlasit. Měla lepší náladu, než jindy.
Sklonil se k její dlani, co pořád držel a opět počastoval jezdeckou kůži svými polibky. Toužil po doteku její sametové, vlčími máky vonící kůže.
„Ne, Roberte, to nejde.“ Odpověděla mu. Viditelně posmutněla.
Narovnal se a zpříma ji pohlédl do tváře.
„Proč ne?“ dovolil si na okamžik ztratit trpělivost.
„Protože…“ odmlčela se.
Nechtělo se jí odpovídat. Měla by ho snad zraňovat větami o tom, že její srdce pořád kleště, na kterých je vyryto jiné jméno, než jaké nosí on? Měla by tít do roztoužené mužské duše svým smutkem? Ne, to nechtěla. Několikrát se pokoušel vyslídit důvod jejího žalu, ale ona pečlivě střežila svou třináctou komnatu. Nedovolila mu do ní vstoupit před několika týdny, nedovolila mu ji otevřít ani dnes.
Vytrhla svou ruku z Dahlova sevření a postavila se.
„Ještě se projedu.“
K jeho překvapení popadla otěže koně s mužským sedlem. Obkročmo dosedla na nyní již odpočatého koně.
Rozevláté černé vlasy konkurovaly koňské hřívě.
Neexistovala ona a kůň, v ten moment, kdy se dlouhé nohy pravidelně střídaly, existovala klisnička mající dvě duše, dvě mysli.


Omluvila se a šla se projít. Dávala si pozor, aby nešla moc daleko a měla kluky vždy na dohled. Ne, že by se bála, to necítila se dobře.
Popadla ji stýskavá nálada. Posadila se na lavičku a dívala se, jak se holoubata snáší k chodníku, na který dvojice lidí sype drobky z koláčů, kterými se navzájem krmí.
K jejímu překvapení se onou dvojici ukázala být slečna Fiona a pan Aleš.
Pozorovala jejich dovádění a uvažovala nad tím, zda ti dva jsou jenom dobří přátelé nebo tvoří dvojici.
Tu si ji všimli a šli k ní. Fiona ji počastovala milým úsměvem a Vávra ji rentgeenoval pohledem.
Vstala a lehce se uklonila.
"Dobrý den,"
"Dobrý den, Woxito." odpověděl ji na pozdrav Aleš. "Jak se vám vede?"
"Nezměnil se." pomyslela si a s úsměvem mu odpověděla.
Chvilenku si spolu povídali. Slečna Fiona mezitím poodešla a krmila kachny, co se objevily na jezírku, u něhož postávali.
"Ať se vám daří." popřál ji bohatý muž a odešel ke své společnici.
Pomalu se vracela k Mišéliovi, co se zrovna po klukovsku pral se svými synovci. I když čelil přesile, hravě je přepral a blonďák s tmavovláskem nyní škemrali o milost.
"Jen jim dej, Mišélio." zachichotala se Terezita a posadila se na lavičku.
"No teda Woxitko," ozval se Pepilé.
"To jsme si nezasloužili." zaúpěl Ilčinéz a pokoušel se vysvobodit zpod Mišíliovy paže.

Nasadil ji na hlavu klobouk a zavazoval dlouhé stužky.
Nemohl se nabažit její krásy.
„Uvažuj o tom plese, Katuško.“ Při tomto oslovení sebou Kateřina trhla. Vyděšením rozšířené pomněnkové oči pozorovaly Robertovu přibližující se tvář.
Nechala se ním políbit, ale už po vteřině, kdy si jeho rty začaly pohrávat s jejími, ho od sebe odstrčila.
„Budu,“ vyslovila oproti svému vzbouřenému nitru klidně a zmizela ve dveřích svého domu.

Dnes ji zahlédl, jak spolu s přáteli procházela kolem.
Kolem žaludku mu chtíč zabodl svůj hák a rval jeho vnitřnosti na kousky. Byl už oc dlouho ve fázi čekání.
Chtěl ji konečně chytit, polaskat bělostnou kůži na hrdle a pohrát si s ní. Tak, jako orel rve bílá křídla holubici, tak i on si s ní chtěl pohrát.
Zachmuřil se, zapálil si cigaretu a pozoroval děti, co se motaly kolem máminých sukní.
Den jako stvořený k procházce.
Trhl sebou, když mu na rameno dopadla ruka.
"Maxi," uslyšel její tichý hlas.
"Řekl jsem ti, ať mě necháš." zabručel.
Beze slova mu do dlaně vtiskla jablko a chtěla odejít.
Chytil ji za zápěstí a přitáhl k sobě. Náruživě ji políbil a odhrnul z čela dlouhý černý vlas.
"Děkuji za jalbko, Cass, teď zmiz."
Přikývla a odešla do rohu, aby si našla někoho na pobavení pro dnešní večer.

Stiskla sklenici, z níž upíjela víno a vyjekla bolestí, když skleněná nádoba pukla. Se slzami si z dlaně vytahovala střepy.
Vyběhla z knihovny do svého pokoje a opláchla si ruku v průzračné vodě. Ta se hned zbarvila do karmínové.
Lehce si obtočila zranění kapesníkem.
„Marionet,“ vykřikla. Služka se v mžiku objevila v její ložnici. „Ano?“
„Přines obvaz, prosím.“
Když služka odběhla, odkryla kapesník a pozorovala kapičky krve, co ji stékaly po pořezaných prstech k zápěstí.
Z této činnosti ji vyrušila vysoká, hnědovlasá sloužící.
„Ukažte,“ jemně ji táhla zpátky k umyvadlu. Ponořila do něj ruku své paní a po jejím vytažení ji začala obvazovat. „Zavolám doktora.“
„Ne,“
„Ale ano. Doktor vám pomůže. Nejen s rukou.“ S Marionet se nerada hádala. Postarší žena se o Kateřinu pokoušela starat víc, než jen o svou nadřízenou.
Když skončila s první pomocí, jemně ji uložila do postele a odběhla.

„Hloupá sklenice,“ pomyslela si černovláska. V dlaní cítila tepavou bolest. Síla jejích myšlenek se přenesla do síly jejího sevření, které sklo již nevydrželo.
Zavřela oči a pokoušela se uklidnit.
Samozřejmě, že tušila, že Robert v ní vidí něco víc, než ona v něm. Nechávala ho líbat ji ruce, ale to dovolovala i jiným, co se pokoušeli o její přízeň. Avšak jen on viděl, jak je při jeho polibcích spokojená.
Semir… Při vzpomínce na chudého Condegnova pomocníka ji zabolelo srdce.
Lze ještě po tak dlouhé době truchlit jako psice, které umřel pán a ona se položila u jeho hrobu, aby pošla hlady?
„Vždyť o tebe nestál, Katuško.“ Uslyšela v sobě hlas. Nebyl to její hlas. Velmi se podobal hlasu, který ji dělal společnost. „A já o tebe stojím. Každý den jsem u tebe a čekám, zda mi dovolíš vklouznout do tvého světa.“
Robert?!

Arrow
Těžká a nikdy neminoucí ruka dopadla na bílou látkou zahalené rameno.
Terezita se poděšeně ohlédla a vzápětí si úlevou oddychla.
"To jste vy, dobrý den."
"Dobrý," odvětil. Svou dlaň na jejím rameni zanechal a z rukou ji sebral košík ztěžklý svým na vitamíny bohatým nákladem.
Chtěla se ohradit, že jí pomáhat nemusí, ale než stačila cokoliv říci, přitiskl si ji ke svému boku a odváděl pryč z náměstíčka do jedné z temných uliček.
"Pane..." vyjekla poděšeně, když ji surově vyzvedl na jednu z bedýnek, co se bez ladu a skladu válely po špinavé zemi v neveliké škvírce mezi dvěmi domy. Zaškubala sebou, ale Geburnovy ruce měly stisk kovářských kleští.

Dlouhé vlasy zbavila tíže slaměného kloboučku ozdobeného bleděmodrou stuhou a spokojeně se posadila na deku, kterou mezitím Aleš roztáhl pod stíny vrhajícími kaštany.
"Je to tu báječné." pochválila jeho výběr.
Alešovou odpovědí bylo nepatrné přikývnutí a obličej pokryl závoj zamyšlení.
Rozesmála se a hravě mu drkla do ramene.
"Neřešili jsme to už během mé návštěvy alespoň tisíckrát, nevděčníku?"
Jeho rty se zvlnily v nepatrném úsměvu, v šedých očích zajiskřilo šibalství. Zatahal ji za jeden z pramenů a drknutí ji vrátil.
"Copak bysme měli řešit, Fiono?" zeptal se a podal ji první chod oběda pod sluncem zalitou oblohou.
"Smolařka se vrátí v pořádku. Myslíš si, že nevím, nač tvá jinak samozřejmě prázdná hlava myslí?" zachichotala a s chutí se zakousla do kousku pečeného kuřete a pekaři ráno z pece vytaženého, vonícího chleba.
Na temeno ji dopadla jeho dlaň a s lehkostí ji klepla.
"To je za smolařku," natáhl se a pohlaveček opakoval. "To je za tu nebetyčnou drzost!" našpulil rádoby uraženě pusu a zamračil se.
"Tohle se své kamarádce nedělá," odvětila vesele a ničím si nenechávala rušit toto posilnění. "Mimochodem, kdy se za ní rozjedeme?" mrkla na něj smířlivě a loktem mu drkla do předloktí. "Víš, že se můj čas u tebe krátí..." Poslední větu vyslovila s podtónem podrážděnosti mísící se s tichou výčitkou.
"Brzy," odpověděl ji nespokojeně a dojedl svou porci. "Přece bych ti neodepřel společnost milé Foxie."
"V to doufám," odvětila a požádala ho o ubrousek.

Srdce ji v hrudi třepotalo jako motýl chycený v dlaních.
Společenské akce byly jejím mateřským mlékem, aspoň to v družných hovorech se svou měděnovlasou přítelkyní vždy tvrdila, ale dnes...
S ruměncem ve tváři mu podala svou dlaň, aby jí pomohl z kočáru. Lehce si upravila šaty, kolem zápěstí pravé ruky nechala vějíř, byť ji dráždil poraněnou ruku a levačkou se zaklesla do Robertova pevného držení.
Pohledný muž nedal jinak, že ji doprovodí již od jejího domu.
"Připravena?" uslyšela jeho tichý, radostí naplněný hlas.
Přikývla a společně vykročili vstříc večeru, zábavě a tanci.
Nechala se vést, v duchu se přitom koupala ve vzpomínkách....

Utáhla si obvaz na zraněné dlani a s nedůvěrou pozorovala list popsaného papíru, který ji sloužící položila na noční stolek.
"Kateřino, ..." Nemusela číst dál. Slova znala zpaměti, stejně tak rukopis.
Vstala s bázní pohlížeje na zavřené dveře, za nimiž určitě někdě po domě pobíhala Marionet. Plná starostí, péče, drahá Marionet, ovšem také přísná, nekompromisní, maminkovská a přesto zároveň cizí...
Posadila se ke svému stolu, co měla přistavený pod oknem a zraněnými prsty obemkla péro. Usykla bolestí, ale nenechala se odradit. Namočila špičku psacího náčiní do kalamáře, ale neopatrnými pohyby se na bělostném papíře objevily kaňky.
Nespokojeně prohodila několik slov, které v jejím domě vyslovovaly pouze sloužící a to ještě potichu, první list zmačkala a pokusila se popsat druhý.
Pulsující bolest se vrátila, rány se otevřely a díky její námaze se obvaz zbarvoval do ruda.
Ulekla se, rychle odběhla k umyvadlo s čistou, ledovou vodou. Obvaz se ocitl na podlaze a ona namáčela dlaň do chladivé lázně.
"Blázním..." pomyslela si. Gessa ji varoval, že má ruku nechat odpočívat a ona dělá takové hlouposti.
"Marionet!" vykřikla a zamračila se. "Bude se muset spokojit s dopisem psaným cizí rukou..."


Zasmála se vtipu, co pronesl pán domu a podívala se na Roberta. Znervózněla, když jí pohled opětoval. Jeho oči vyzařovaly jistotu, ale zároveň starostlivost.
Dělal si starosti, zda neměla kvůli své nehodě a jejích následcích raději zůstat v bezpečí svého domu, ale ona ho přemluvila, k jeho neskonalé radosti, že je naprosto v pořádku, jen ji bude muset nahradit pravou dlaň.
Nabídl ji skleničku s průzračnou tekutinou. Všiml si, jak se jí bolestí zkřivila tvář, když ji uchopila do nesprávné dlaně. Počítal s tím, a tak nožku sklenky podržel o něco déle a pousmál se nad jejími rozpaky, když ho její prsty lehce sevřely ve svém vězení.
"Děkuji," vyřkla s vděčností a modré oči se opět upřely na hostitele.

Mrskala sebou jako na břeh hozená ryba, ale nebylo jí to nic platné. Oproti statnému, pod oblečením svalnatému muži se nemohla svou silou vyrovnat, byť byla vesnickou dívkou.
"Prosím, neubližujte mi." kníkla vystrašeně Woxita a podívala se do potěšením zkroucené tváře.
Přikývl a stisk povolil a v ní zajiskřila naděje, že to snad byl jedn žert, že jí nechá být, a tak se pokusila využít chvilky jeho slabosti.

Čekal to. Těšil se její bezmocností, její naléhavě vyslovenými prosbami, očima přímo hltal její z každého póru tváře a odhalené pokožky na povrch se deroucí nevonnosti. Opíjel se svou převahou.
Nechal ji udělat rychlý krok a surově ji strhl k sobě.
Bleděmodré oči se zalily slzami a volnou dlaní bušila do jeho prsou.
"Pane, vždyť jste mi pomáhal!" vypískla pokoušeje se apelovat na jeho dobrou stránku.
Potíž byla v tom, že jeho dobrá stránka se za ta léta smrskla do velikosti krabičky od zápalek.

Roztáhl svou náruč dokořán a se šťastným úsměvem čekal, až mu do nich vběhne jeho milovaná.
Fiona by přísahala, že v jeho šedivém oku zahlédla slzu.
V poslední vteřině ji zachytil. Nebýt jeho, drobná dívka by ladným obloukem skončila na zaprášeném chodníku místo v jeho náručí.
Vděčně se na něj usmála a bez ostychu ho políbila.
Zašeptali si několik láskyplných něžnůstek, a pak se oba otočili k vysoké ženě, jež Aleše doprovázela.
"Dobrý den," pozdravila blondýna a zdrvořile se na ni usmála.
"Dobrý den, slečno," odpověděla na pozdrav Fi a zkoumavě se zahleděla do mladičké tváře, o níž už toho tolik, ať Aleš chtěl či nechtěl, slyšela.

Začala vyvádět jako šílená. Byla šílená. Strachy.
Dřív, než ji stačil umlčet, se z jejího hrdla vydral zoufalý výkřik žadonící o pomoc. Geburno ji zacpal ústa svou dlaní.
"Prosím," žadonila v mysli a z očí ji vytryskly slzy. "Kdokoliv... pomožte mi."
Síla v pěstičkách, co pořád bušily do věznitelovy hrudi, pomalu upadala a její tělo ji pomalu ale jistě zrazovalo.
Podařilo se jí ho kousnout do ruky a on instinktivně ruku odtáhl.
Naposledy vykřikla, a pak na její tvář dopadla surově jeho ruka.

Nervozně přešlapoval přede dveřmi a čekal, až mu služka otevře.
Dnes bylo venku krásně a doufal, že se mu podaří Kateřinu přemluvit k procházce.
Jeho duše jásala, poněvadž byl šťastný. I když se mu pořád chvěla kolena, kdykoliv ho napadlo, že ho Kateřina odmítne, byl šťastný.
Kdykoliv si vzpomněl na nedávný ples, na tváři se mu objevil hloupoučký úsměv.
Kateřina mu sama dala příslib, že snad...
Konečně si služka vzpomněla, kde najde vchodové dveře a on jí s milým úsměvem pozdravil a vešel dovnitř.
Nezdržoval se a ihned zamířil do knihovny. Říkala přece, že bude číst nějakou novou knihu, co si pořídila...

Aita zaštěkala a otevřela tlamu.
"To se ti to směje, třeštidlo." zamračil se na ni Mišélio a zamíchal bublající polévku. "A ty tu chceš co?" zachmuřil se ještě víc a s pohledem rozzuřeného býka se podíval na Kuličku, který se položil vedle své milé a něžně ji čumákem pohladil za uchem.
"Raf ňaf!" dostalo se kuchaříčkovi odpovědi.
"No dobře." zabručel. V mžiku se před psy objevily dvě misky s vodou a další miska se žrádlem. "Ale na to si nezvykej!" pohrozil prstem Kuličkovi a zase se věnoval tiše syčícímu hrnci s bramborami.

Štkala a pokoušela se skrz prsty nadechnout.
Pomalu se dusila, ale on věděl, v jakém okamžiku má ruku odtáhnout, aby se jí nic nestalo a zároveň aby nespustila povyk.
Byli sice dost daleko od všeho dění na tržišti, ale zase dost blízko na to, aby její křik někdo uslyšel. A to by ho mrzelo.
S velikým soustředěním rozvazoval pravačkou uzel na šátku, co zdobil jeho krk, druhou rukou si držeje svou oběť.
Pousmál se, když se ho pokusila znovu kousnout a odstrčit, přitom vrávoraje na vratké bedýnce, na kterou ji postavil.
Nečinilo mu žádné potíže strčit ji provizorní roubík do úst a tím ji umlčet. druhou látkou, kterou vydoloval z kapsy koženého kabátu, Terezitě svázal ruce.
Přitiskl si to blonďaté ptáčátko ke své hrudi a políbil ji do vlasů.

Cítila jeho pohled na svých zádech. Stála u okna a pečlivě a pomalu si vychutnávala každou řádku, kterou básník obšťastnil svým uměním.
"Pojď dál a nezírej na mne, Roberte." řekla s úsměvem, aniž by se k němu otočila.
Neposlechl ji hned. Ještě ne, řekly by jí jeho oči, kdyby na něj pohlédla. V mysli hladil křivky jejího pasu, laskal její skráně a prsty si pohrávaly s jejími hříšně černými vlasy volně splývajícími do půli zad.
K její úlevě se odlepil od zárubně a pomalým krokem kráčel k ní.
"Co čteš?" nakoukl ji přes rameno a hnědé oči prolétly jednotlivé řádky. "Zajímavé." pousmál se a v duchu dodal: "A zase smutné, Katuško. Nepřekvapuje mne to."
Lehce ji pohladil po paži. Poodstoupil několik kroků a posadil se do křesla, v němž ona vyseděla za tu dobu, co odkrývala krásy knih, důlek.
"Čti prosím nahlas."
"Ty, jež ses ranou jako nůž
do bolavého srdce vsekla,
šílená, samý šperk a růž,...." začala číst jednu báseň.

Kateřinin jasný a jemný hlas na něj působil jako zpěv sirén. Pomalu přestal vnímat obsah veršů a poslouchal jen ten hlas, co četl.
Když skončila, láskyplně odložila knihu na polici a smála se. Zvedl pohled a zadíval se do její tváře. Ještě nikdy Kateřinin úsměv nezářil tak jako nyní.
"Líbí se ti to." konstatoval.
Přikývla a popošla ke stolku stojícímu vedle křesla, jež okupoval, aby si nalila trochu vína na svlažení hrdla.
Dřív, než k němu mohla dojít, ji pevně chytil a stáhl na svůj klín.
Stulila se a přitiskla se k bezpečí slibujícímu tělu. Dlaně položila na jeho hruď, schovávaje je a hlavu položila na jeho rameno.
Lehce obtočil své paže kolem jejích boků.
Vzpamatovala se a postavila se odvráceje od něj svou smutkem zalitou tvář.
"Roberte," zaprosila s pohledem upřeným na stromy, s nimiž si pohrával vítr.
Natáhla k němu svou zraněnou dlaň a otočila se.
"Půjdeme se projít?"
Něžně stiskl podávanou ruku a nemínil ji po zbytek návštěvy pustit.

Modré oči se rozšířily, když ji Geburnova ruka vnikla pod bílou halenku.
"Ne, ne, ne!" pokoušela se křičet, ale všechny výkřiky tlumila hnědá látka v jejích ústech. Usykla bolestí a ponížením, když mužské prsty narazily na zaobleninu jejího ňadra.
Ruka, jež ji v kříži tlačila k násilnikově tělu, ji svou váhou připomínala tíhu pytle s moukou.
Znovu se pokusila od něj odtrhnout, zamrskala sebou a zafňukala bolestí.
Jedním trhnutím ji roztrhl halenku a sklonil se k bělostné ploše její hrudi.

Seděli spolu v zahradě mezi rozkvetlými, okrasnými keři a mlčeli.
Oba byli příliš ponoření do svých vlastních myšlenek.
Pozorovala jejich propletené dlaně a přemýšlela.
Už po plese mu sama poděkovala za jeho přítomnost. Snad neřekla víc, než sama chtěla.
Přicházel jako její dobrý přítel, bavil ji, viděla na něm, jak se občas ovládá a kouše do rtu, aby udupal svou touhu.
Přimhouřila oči a zpod řas si prohlížela Robertovu pohlednou tvář.
V jeho objetí ji bylo dobře. Již dlouhou dobu ji nikdo neobjal a aniž by si to přiznala, z celého srdce po této něžnůstce toužila.
Všiml si jejího pohledu a špička jeho ukazováku ji přistála na nose.
"Kdo teď na koho zírá, Katuško?" řekl s hravým podtónem a políbil ji na ručku schovanou v obvazech.
Opřela si hlavu o jeho rameno.
S jemným úsměvem přešla od mlčení k rozhovoru o básních, které dnes přečetla.

Arrow
Potichu vešel do pokoje, kde právě Pepilé s Ilčinézem spravovali mladým dámám sukničky a potrhané kraječky.
Jak by mohl vidět dva bratry v jiné pozici, než v té, kdy oba měli hlavy u sebe a ústa se jim ne a ne zavřít.
"Jehla a nit," zanotoval Ilčinéz a natáhl navlečenou jehlu metr a půl od látky.
"Baví nás šít!" dořekl Pepilé a zuby utrhl černou nit těsně u špulky.
"Šijeme vesele," ujal se slova opět světlovlasý mladík a udělal první steh.
"S nítí jsme přátelé!" zašklebil se Pepilé a najednou se mu v tváři usadil vážný výraz. "Brácho, víš nejnovější novinky z města?"
"No jasně," pousmál se Ilčinéz, ale než je stačil svému nad všechny společníky nejbáječnějšímu druhovi sdělit, skočil mu do řeči Mišélio, co je tak neslušně poslouchal.
"Už jste skončili?"
"Právě jsme začali." přiznal s čtveráctvím v očích Pepilé.
"Ale my to budeme mít rychle, strýčku." ujistil ho blonďáček a horlivě přikyvoval.
Mišélio si pomyslel něco o tom, že je opravdu jedno, zda pošle na tržiště pro nákup Málinku, Woxitu anebo ty dva kecálky.
"Ilči, zanech šití, musíš rychle jíti, po Woxitě se podívati. Nešťastnice zatoulaná, nákupem je udolaná, cestu domů najít nemůže, proto..."
"Chrabrý Ilči pomůže." dořekl Ilči Mišéliem započatý rým a než se stačil Pepilé ohradit, že sám tu horu roztrhaných sukní nepřemůže, byl mladík pryč.

Přitiskl své tělo k jejímu, životem a krásou přetékajícímu a přišpendlil ji ke stěně. Byla jako křehká holubice, kterou držel sokol ve svých drápech.
S úsměvem se zadíval do Terezitiných uplakaných očí. Levice ji pohladila po vlasech, sklouzla k bělostnému hrdlu, prsty ji něžně přejely po klíční kosti a sklouzly k prsům. Dlaň postoupila do zaoblené krajiny boku a tam se na okamžik zastavila.
Zafňukala a pohodila nespokojeně hlavou, kterou vrazila Geburnovi zespod do brady. Úvaha, co se na vteřinu usadila v mužské mysli, zmizela.
Zkopl zpod jejích nohou bednu a pohodlněji si ji chytil.
Hbitě, aniž by mu uštědřila další ránu, se shýbl k lemu její sukně, vykasal ji a dotkl se pokožky na jejím stehně.
Sklenice jejího strachu přetekla.

Po špičkách prošla kolem zamyšleného muže.
Posadila se po jeho pravici a pousmála se.
Za okny se objevila dáma v černém hedvábí a pod dotykem jejích rukou a nohou byl celý svět najednou tak klidný.
I knihovna, ve které opět seděli, byla naplněná klidem.
Prohlížela si Robertův perfektní profil, nakrčený nos, jakoby se mu báseň, kterou četl, nelíbila, rty vybízející mnohé k polibkům, bradu, kterou by...
Tváře ji zčervenaly a sklopila zrak.
Sama se v sobě přestávala vyznávat. Ještě ráno z jeho klínu utekla, nyní by se mu s radostí schoulila v náručí.
Neklidně se zavrtěla a přehodila si pramen havraních vlasů přes rameno.
"Měl bych již jít," řekl tiše, ale navzdory svým slovům otočil další stránku tenkého svazku, co držel v rukou.
Po pěti minutách vzhlédl a zadíval se do ledovcových očí.
"Katuško?"
Usmála se.
"Ano, Roberte?" naklonila se nad stále otevřenou knihu a přelétla zrakem po písmenech. "Má milovaná..."
"Líbila se mi, přesto bych dal přednost jiné knize." odložil si výtisk na stehna, pohodlně se opřel a natáhl před sebe své dlouhé nohy.
"Jaké?" vyhrkla. Najednou ji zajímalo vše, co by jí o sobě řekl. Nikdy se spolu moc nebavili o sobě, jenom v náznacích. Netlačil na ni, nechával hranici, kterou vyznačila, nepřekročenou, jen snad jednou...
V mysli ho pobídla k odpovědi.
"Dávám přednost věcným informacím. Rád si přečtu, co kdo vynalezl za novoty, který kočár byl v tom a tom závodě nejrychlejší.." řekl se zajiskřením v čokoládových očích a v jeho hrdle se ozvalo zaklokotání smíchu. "Z knih jsem měl rád snad Pohádky Tisíc a jedné noci. Učarovala mi krásná Šehrezád." Jeho hlas se stal hlubším a pohled pronikavějším. "Měla vlasy jako uhel a oči jako led, avšak její srdce nikdy nebylo chladné. Byla chytrá. Kdybych nevěděl, že ji někdo vymyslel dříve než jsi přišla na svět, myslel bych si, že jsi byla tomuto příběhu inspirací."
Odvrátil od ní svůj pohled a sklonil hlavu.
K nemalému překvapení ucítil na své tváři dotyk drobných dlaní.
Lehce mu zvedla hlavu a s tajemným úsměvem, který zvěčnil snad jen daVinci, se sklonila.
Nedokázal by v plnosti popsat, co cítil. Poprvé se něj při polibku zmocnila panika, strach, překvapení, vášeň, láska.
Kateřininy rty ho polaskaly na tváři a opět sklouzly tam, kde jim bylo nejlépe.. na jeho rtech.
Nechal ruce v klíně. I kdyby chtěl, nedokázal by jednat.
"Teď bys měl jít," řekla tiše, když se narovnala. Stála před ním, usmívala se a podávala mu svou dlaň.

Náhoda je někdy zvláštní věc. Vše je spojeno se vším. Naprostá determinace, osud či snad předurčení?
Již ti nejstarší filosofové se zabývali otázkou, zda člověk může či nikoliv ovlivnit to, co ho v životě potká. Zda od narození má jeho kniha s jeho jménem v názvu napsaném zlatým písmem přesně nadepsanou a rozvrženou každou stránku anebo se naopak rodí jako tabula rasa, nepopsaný list papíru...

Se zafuněním vkročil do ulice, kterou ze srdce nenáviděl. Již od prvního kroku, který v ní udělal, se jí pokoušel vyhýbat, jak jen to šlo, ale Condegno byl neústupný.
Jen sem a nikde jinde mohl odnášet dřevěné bedýnky, co byly díky vlhku, plísni a opotřebovanosti naprosto nevhodné k dalšímu skladování potravin, co Spravedlivý prodával.
Vzpomněl si, jak jsem vkročil poprvé. Z konce ulice, který byl hravě schován za haraburdím a splýval se šedými zdmi domů, které tuto šperhýňku ohraničovaly, se na něj vyřítila špinavá, zanedbaná žena a málem by ho umlátila pro kousek jídla. Rychle ji v sebeobraně vrazil do ruky mrkev, co dostal od Spravedlivého k svačině, pohodil prázdné krabice a utíkal pryč.
Od té doby vždy ostřížím zrakem pozoroval každý kousek, co mohl, aby ho nic nepřekvapilo.
Kočičím krokem překonával vzdálenost od vstupu na toto místo až k pečlivě poukládané stěně z beden, co již nějaký ten týden skládal.
Ze zamyšlení ho vyrušilo tiché kňourání a poněkud hlasitější dech. Zahleděl se ke konci a málem by rozhořčeně vykřikl.

Řekl kočímu, kam má jet a zabořil se do sedadla.
Před Kateřinou se silou vůle ovládl, nyní, o samotě na něj však dolehl nával emocí, co jako přílivová vlna zaplavily jeho nitro.
Oči mu podivně zvlhly. Konečky prstů se dotkl zavřených víček a s úlevou nechával skanout dvě osamělé slzy na látku jeho obleku.
Zhluboka se nadechl a kapesníkem si otřel dvě cestičky. Dlaně se mu třásly.
Políbila ho... Chtěl se bříšky prstů dotknout rtů, tichých a němých svědků jednoho z nejkrásnějších projevů náklonosti, ale nakonec nechal své dlaně složené v klíně.
S díky vyslovil přání dobré noci kočímu a vcházel do domu, jež mu říkal pane.
Hbitě vyběhl schody vedoucí do pater s pokoji pro hosty a zároveň jeho ložnicí.
Odhodil klobouk, sako, z nohou skopl boty a vyčerpaně se svalil do postele.
Nedůvěra dala prostor jistotě.
S úsměvem na rtech zašeptal její jméno.

Se zívnutím zapálila jednu z lampiček, co stály na stole.
Otočila se a krve by se v ní nedořezal, jak se polekala.
"Baf!" řekl tiše s pousmáním Tomas a zakousl se do jablka.
"Co tady strašíš, švagříčku?" zeptala se Petría a přitáhla si župan víc k tělu.
"Nejsem jediný." odvětil věcně.
"No, to ne," přistoupila k němu, bez rozpaků do něj drkla, aby ji umožnil otevřít dveře do spíže. "Ale já si aspoň rozsvítím, abych nestrašila nevinné oběti hladu a žízně."
"Ach, ty nevinná oběti," vzdychl teatrálně Kranich a podával ji sklenici.
"Díky." Petría se láskyplně zadívala na nádobu až po okraj naplněnou bílým, zdravím kypícím, vitamíny a vápník obsahujícím nápojem a spokojeně mlaskla, když ji několik loků mléka sklouzlo do žaludku. "Báječné, není nad mlékařku Madetu."
"Tu ženskou mi nepřipomínej," zavrčel Tomas.
"Copak ti udělala, kolegáčku?" zaševelila sladce Petría a posadila se ke stolu.
"Coby, člověk si chce ráno vyjít se psem na procházku a za dveřmi na něj vybafne mlékařka."
"Ty s tím naděláš," zasmála se a v duchu dodala: "Neudělals mi náhodou před chvíli to samé?"
"Tak já jdu, švagrová a žádné utíkání z domu." pohrozil ji.
"Nemám za kým. Snad možná za Gessou," zachichotala se. "ale ten má plné ruce jiné práce než utěšovat jednu zadanou."
"Já ti dám Gessu." rozverně ji zajel do vlasů a s smíchem nad její nechutí, jelikož ji do vlasů mohl šahat výhradně jenom Nielsío, ji popřál dobrý zbytek noci.

Tiše se zbavil svého nákladu, přebrodil se odpadky, a pak celou svou silou udeřil muže, co právě ničil jeden křehký, ženský život, do týla.
Neuvažoval o tom, zda je rozumné postavit se někomu, kdo je třikrát větší než on. V tuto chvíli to bylo to nejsprávnější rozhodnutí, které učinil.
Využil násilníkovy dezorientace, v duchu se omluvil dívce, co díky jeho ráně hlavou narazila do zdi.
Popadl ji za předloktí a táhl pryč.
"Rychle, no tak, pospěš si." povzbuzoval ji, ale když si všiml, že děvče není schopno ničeho jiného, než pláče a místo chůze spíše plížení, popadl ji do náruče.
"Terezitko?!" zašeptal nevěřícně a vyběhl pryč z pro něj prokletého místa.

*** Mišélio alias Michel Azarosa z jedné báječné povídky od Všelky je, jak vám již možná došlo, hluchý. A proto se mu kolem nohou pořád motá Aitička- zlatý retrívr. Wink
´´ Juan Mirtillo (snad se nepletu Embarassed ) je další báječnou postavou slečny Petríi (Razz Laughing ) z jejího masterpiece Smích aneb... Smile (Jinak doufám, že problémy s postavami nejsou a všechny v pohodě poznáváte. Embarassed )

Pokráčko někdy zase příště. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Arrow
Spokojeně objal svou ženu kolem ramen a ona sama mu své paže obtočila kolem boků. Ve spánku si k němu našla cestu a hlídala si ho.
"Žárlivečko," pomyslel si a políbil ji na rameno.
Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek, než aby mohl usnout.
Vzpomněl si na odpolední podivnou návštěvu, která přišla za Mišéliem...
Nervózně přešlapoval přede dveřmi vily Kranichovců a Hartmuttovců. Již dvakrát zazvonil a nikdo mu neotevíral. Už už se natahoval, že zazvoní potřetí, když se dveře otevřely a za nimi se objevila tvář podivína s vykulenýma očima a červeným motýlkem pod krkem.
"Omlouvám se, ale nic nekupujeme." řekl sloužící naučenou frázi a chtěl mu zavřít dveře před nosem.
Rychle svou dlaní zastavil sluhův pohyb.
"Dobrý den," pozdravil a odkašlal si. "Mohl bych mluvit s panem Mišéliem?"
"To bohužel nebude možné." odvětil podivín.
"Danieli?"
Semiro se otočil za hlasem, co se mu ozval za zády. Stál tam pán se psem a paní po boku.
"Pane, tento muž..."
"To je v pořádku," odvětil Tomas a podíval se na Semira. "Co si přeješ, mladíku?"
"Potřebuji mluvit s panem Mišéliem."
Tomas se podíval na svou manželku a zase na muže v otrhaném oblečení.
"Dobře, pojď dál."
Zavedl ho do kuchyně a odešel. Věřil svému kuchaři, že by nenechal po domě toulat nějakého pobudu a dál se o záležitost nestaral.
Jakmile se ale u večeře Mišélio objevil, v trnkových očích se mu zračila obava a strach. Kuchařova tvář byla velmi čitelná a mnohdy se v nich odráželo jeho rozpoložení.
Co se stalo?

Zakňourala, když ji chladné tváře poplácávaly po tvářích.
"Woxito," uslyšela cizí hlas. Otevřela ztěžklá víčka a zaregistrovala nějakého cizího, světlovlasého muže s brýlemi na nose.
"A.. ano?" vyslovila tiše a modré oči se schovaly pod přikrývku víček.
"Je v pořádku," uklidnil Alessandro Gessa Semira a schovával si svou lékářskou výbavu. "Fyzicky ji nic není. Teď záleží na tom, jak se s tím vyrovná její psychika. Prožila si své," odmlčel se a ještě jednou ji pohledem kontroloval.
"Pane doktore," zašeptal Semiro a odvedl ho stranou od postele. "Co..."
"Počkej, až se probudí, a pak ji buď na blízku. Bude tě potřebovat. Přijď zítra za mnou, kde pracuji, víš, a já ti řeknu více."
Semiro z kapsy vytáhl peníze, které mu vnutil Mišélio.
"Co tě nemá," zaprskal Gessa. "Tohle splať jinak než penězi."

Černovláska se protáhla a s úsměvem se překulila na druhý bok.
Sluneční paprsky ji polechtaly na tváři, ale vstát ji nepřinutily.
Ještě ne... pomyslela si a v mysli si vyvolala Robertovu tvář.
Prsty se znovu dotýkaly horké kůže, rty si znovu pohrávaly s jeho ústy a vlasy ji znovu spadaly na jeho ramena.
V břiše ji šimrala motýlí křídla a ona chtě nechtě zaplašila nádhernou skutečnost, co se udála včerejší večer.
Posadila se a protřela si oči.
Konečně si odmotala nepříjemný obvaz a pohladila zrůžovělé, hojící se rány.
Její mysl vykřikovala jeho jméno.
Připadala si jako znovuzrozená. Již měsíce nevstávala do nového dne s úsměvem na rtech, s lehkostí, s touhou roztáhnout svá křídla a nechat se unášet vánkem.
Přehodila nohy přes okraj postele a otřásla se chladem, když se bosé nohy dotkly podlahy.

Seděl u nuzné, ale čistě povlečené postele a pozoroval spící dívku.
Jakmile se Semirovi zdálo, že znovu ve snu prožívá hrůzu, která se jí jistojistě vryla až příliš do nitra, komu by také ne, láskyplně se ji pokoušel probudit.
Nejraději by Woxitu schoval ve svém náručí a konejšil jako miminko, ale neměl odvahu. Kdoví, jak by reagovala na jeho přítomnost, když ji muž ublížil.
Při vzpomínce na toho bastarda zatínal pěsti.
"Měl jsem ho uhodit víc." pomyslel si vztekle. Ženy byly přece rozkvétající květy na louce Země. Podle něj se k nim měli všichni muži chovat něžně, aby nezničili jejich nádherné okvětní lístky a teď...
Tiché zakňourání přestřihlo nit jeho úvah a on se s obavami v oříškových očích sklonil nad blondýnkou.

Mišélio vstoupil do Tomasovy pracovny. Bílá zástěra a čepec, co tvořily jeho pracovní šat, zůstaly v kuchyni na jedné ze židlí.
S vážnou tváři vyhledal svého pána a pozdravil.
Tomas mu pokynul, aby se posadil a sám se zabořil do druhého křesla.
Trnkáček se nervózně pousmál, a pak začal vysvětlovat hlavě rodiny události včerejšího dne.

S každým jeho vysvětlujícím slovem se bleděmodré oči stávaly tmavší a tmavší, čelo zachmuřenější.
Prsty tvořící stříšku se zaťaly v pěsti a schoval je pod stůl, za nímž seděl.
Ošemetná situace, do níž se dostala jedna ze služebných, by ho nemusela zajímat, ale v dbal na to, aby se i sloužícím v jeho domě dostávalo jisté péče.
Promnul si zátylek.
S Mišéliem se domluvili, že Woxita zatím zůstane u jejího zachránce, byť se to trochu nehodilo.

Otevřela oči a tiše vyjekla, když vedle sebe uviděla střapatou hlavu.
Posadila se a rozhlížela se kolem sebe.
Místnost, kde se nacházela, byla nuzná, ale čistá a útulná. Postel, v níž ležela, měla čisté povlečení, co vonělo sluníčkem a lučním kvítím. Vedle postele byl malinký noční stolek, na něm několik drobností. Její pozornost upoutala ohmataná kniha s poničenými rohy.
Schoulila se do klubíčka a po tvářích se jí rozutekly slané perličky.
"Uchm," zavrtěl se střapáček a zadíval se na ni. "Ty už jsi vzhůru."
Úlevně popotáhla, ale uhnula před Semirovou nataženou dlaní.
"No tak, maličká," zašeptal a se zívnutím se protáhl.
Držel u její postele hlídku tak dlouho, až usnul s hlavou opřenou o pelest.
S údivem promnula v prstech látku bílé košile, do níž byla oblečena.
"Co to...? Ty?!" vykřikla a rozbrečela se.
"Ne, ne!" vyhrkl poplašeně. "To já ne, pomohla mi má bytná Anna. Já..." zčervenal.
Jeho sdělení i uklidnilo, ale ne dostatečně. Zavrtala se do voňavé peřiny a pozorovala ho, jak prsty pročísl své hnědé vlasy, opláchl si hnědý obličej nad umyvadlem, co stálo v rohu místnosti, chystal jim snídani.
"Budeš jíst, že?" řekl a usmál se.
Terezita zavrtěla odmítavě hlavou.
"Jak chceš," řekl, ale i tak nožem rozřízl dvě housky.

Mišélio tiše zanadával, když se na špičce prstu, kam se mu zabodl nůž, objevila kapička krve.
"Ilčinézi, prosím, dodělej oběd a spolu s Pepilém máte na starosti jeho bezchybný průběh. Musím něco zařídit a nesnese to odkladu."
Bráškové přikývli a se smíchem se s hloupoučkou světlovláskou přesunuli k hrncům, hrnečkům a pekáčům.
Vyhrnul si rukávy bílé košile, do kapsy schoval peníze, co mu dal pan Tomas a vyběhl z domu.
Cestou uvažoval, zda by neměl něco koupit, ale pak nad vším mávl rukou a spěchal, aby byl co nejdřív u jeho milé Terezitky.

Semiro se posadil vedle Woxity napolo schované pod bílou peřinou a nabídl ji housku.
S tichým díky odmítla a přitáhla si přikrývku až pod bradu.
Muž se chystal zakousnout se do druhé, původně Terezitiny housky, když je z jejich ticha vyrušilo zaklepání.

"Tobě nechutná?"
Tomas zvedl pohled od talíře plného polévky a podíval se do zelených tůní své švagrové.
"Ale ano," odvětil a na důkaz svých slov vložil do úst plnou lžíci. Málem vyprskl, neboť si horkým jídlem popálil dásně.
Znovu se zavrtal do svých myšlenek a ani se nesnažil poslouchal veselé štěbetání Petríi, Karoline a Nielsía.
"... stala se taková nepříjemnost... Terezita... včera..."
Z Mišélia sršelo něco, co ho nutilo k pozornosti.
"... znásilněná... mladík, co přišel... není schopná..."
Sevřel dlaně v pěsti a rychle je schoval pod stůl, ale Mišéliovy trnkové oči toto gesto zpozorovaly.
"Pane, já nepřišel žádat o milodary, jen byste to měl vědět." Muž se napřímil. "Woxita bude několik týdnů pryč."

Držel maličkou v náručí a stíral její drobné perličky smutku.
"Terezitko," zašeptal a pohladil ji.
Ke všem svým svěřencům se pokoušel chovat jako ke svým nejbližším, ale ona byla něco víc. Měl ji moc rád.
"Mi... Mi... Mišélio," štkala. Stulila se u něj a plakala, až na jeho bílé košili vznikala kalužinka.
"Šššš," klidnil ji. "Víš, co je nového?"
Rozpovídal se o všem, co se v domě stalo. Pak zvážněl a rozhovořil se s blondýnkou na mnohem závažnější téma.
Aitička si mezitím vyskočila na postel k Woxitě a studeným čenichem ji šťouchla do tváře.

Srdce jim oěma tloukla tak, že kdyby byla srdcem zvonů, jejich tóny by se nesly krajinou několik kilometrů daleko.
Přeněžně sevřel ve své horké dlani štíhlé prsty a přitiskl si je ke rtům.
"Katuško," usmál se na ni a vkročil do domu nepouštěje její ruku.

Když mu neviděla do tváře, zamračil se. Tiše pozoroval, jak jeho drahá Kateřina stojí jako ta nejdokonalejší socha, kterou by byl kdo schopen vytvořit, před hrobem se třemi zlatými písmeny napsanými jmény se třemi daty narození a úmrtí.
Po jejích lících již dávno nestékaly slzy pro ty, kdož zde byli položeni k věčnému odpočinku, ale její postoj, křečovitě sevřené pěsti a výraz tváře říkal, že bolest se za ta léta nezmírnila.
Robert se pořádně zadíval na nápisy.
Václav Strnad...
Pavel Malý...
Hynek Král...
Nejspíš její rodina, pomyslel si a trpělivě vyčkával, dokud se k němu Kateřina opět neotočila.
Rychle zahnal chmury.
Kateřininy ledovcové oči byly chladné a tmavé, ale na tváři ji sídlil úsměv.
Její drobná ruka vklouzla do té jeho a beze slova ho táhla pryč ze hřbitova.

Mišélio odešel a zůstalo po něm jen pohlazení a doznívající slova útěchy.
Stulila se do klubíčka a kočičím, ostražitým pohledem si měřila snědého mladíka, co si dělal svou práci u stolu naproti posteli.
"Semiro?" kníkla tiše, když se zase uvrtávala do svých myšlenek točících se kolem hrůzného zážitku.
"Ano?" Mladík se otočil a překvapení se zračilo v jeho pořád opálené tváři. "Copak potřebuješ?" odložil nožík s kouskem dřeva na stůl a přiskočil k Woxitině loži.
"Já... ráda bych se něčeho napila." pípla.
Přikývl a než se nadála, už ji k ústům nesl hrneček plný čisté, osvěžující vody.
"Děkuji." modré oči se rozjasnily vděčností.
Lehce ji pohladil po temeni. Poděšeně sebou trhla, ale ihned se po druhém pohlazení zklidnila.
Bylo jí pořád špatně, nejraději by nebyla, ale Turkovo pohlazení vše jaksi... mírnilo.

Arrow
"Pet, myslíš, že je to dobrý nápad?" nakrčil čelo Nielsío a nevěřícným pohledem hleděl na krabici zabalenou do barevného papíru a převázanou červenou mašlí.
"No jistě. Vždyť má ten chudáček narozeniny." odvětila vesele a naposledy poupravila mašli.
"To, že je chudák, bych o něm zrovna netvrdil, ale budiž ti. Dáš mu to ale sama." mrkl na ni vysoký muž se zrzavými kučerami a zmizel ve svém pokoji.
Petría vyplázla na zavírající se dveře jazyk a důležitě sestupovala ze schodů. Nato zamířila do jednoho z pokojů nacházejících se blízko vchodových dveří.

"Paní?" Daniel Stahl udiveně zamrkal na Petríu oblečenou do světlounce fialových šatů.
"Danieli, nic se neděje." uklidňovala ho vysoká dívka. "Je jasné, že jste asi překvapen, že vás navštěvuji ve vašem pokoji, ale tak jsem si vzpomněla, že máte dnes narozeniny a..." zajíkla se a místo slov mu pod nos vrazila dárek. "Vše nejlepší, Danieli!"
Muž s věčně vykulenýma očima převzal dárek a ještě jednou se podíval na měděnovlasou krasavici, aby se snad ujistil, zda smí krabici otevřít.
"No, do toho," říkaly mu smaragdové oči.
Zatáhl za rudou mašli, nazvedl víko krabice a...
"Jíííík!" tiše se zajíkl. Z hnědého oka vytryskla slza dojetí. "Děkuji."zašeptal.
Petría dvěmi krůčky přiskočila ke sloužícímu, postavila se na špičky a vtiskla mu jako pápěří lehoučké políbení na líčko.
Danielovy oči byly větší než obvykle.
"Krásné narozeniny," popřála mu ve dveřích jeho pokoje Petría a se zachichotáním odešla.

"Aaaalešiiii!"
Volaný tiše vzdychl a rozevřel náruč, aby to blonďaté cosi, co utíkalo tak, až se lem bleděmodrých šatů zvedal skoro nad dívčí kolena, chytil a zvedl ve svém náručí.
Foxie zavýskla, když se s ní roztočil kolem dokola a nedbal na vychovatelky, co postávaly u velké železné brány a tvářily se kysele.
"Tak?" přimhouřila oči, když ji zase postavil na zem a pěstičkou ho žďuchla do předloktí.
Oplatil jí to. Vždy se ráda kočkovala a nakonec pištěla, aby ji pustil.
"Tak," zopakoval Vávra, chytil ji za ručku a táhl k parčíku, kde trávili společně čas již nějaký ten měsíc, co byla Foxie zavřena v tomto ústavu. Dívčí škola, která měla z dívek vytvořit po všech stránkách dokonalé aristokratky na Foxie neplatila.
Prostě Foxie.
Než se nadál, stáhla ho k sobě na jednu z laviček.
"Ještě jeden měsíc!" zvedla ukazováček a natáhla ho před sebe. "Jeden měsíc a budu z té klece pryč."
"Jeden měsíc a odjedeme spolu daleko." slíbil ji a políbil ji do vlasů. "Ale nesmíš zlobit." dodal poťouchle.
"S někým si mě nejspíš pleteš." nasadila světlovláska ten nejnevinnější kukuč, jaký byla schopna vykouzlit.
"Nejspíš," řekl a koutky úst se mu zvedly v úsměvu.

"Ju," vykulila kukadla Málinka. "Danieli, vám to dnes sluší!"
Muž udiveně pohlédl na sloužící a rychle si poupravil velkého červeného motýlka.
"Není na vás dnes něco jiného?" nenechala se jeho mlčenlivostí dívka odradit.
"Možná," řekl bez špetky zájmu.
Mišélio mu řekl, aby přišel do kuchyně. Tak tedy, ještě zkontroloval přesný čas na kapesních hodinkách, v přesně určenou dobu do té kuchyně šel, i když s tím pořád štěbetajícím objektem vedle sebe.

"Všechno nejlepší!" vykřikli všichni, co se v kuchyni nacházeli a Daniel nestačil ani pípnout, když ho Pepilé s Ilčinézem usadili na čestné místo.
"Sfouknout!" vykřikl zvesela Ilčinéz a přistrčil před oslavence dort plný barevných svíček pozapichovaných do tvaru motýlka.
Daniel se nadechl a foukl...

Díky Semirově péči ji za dva týdny znovu do svých spárů chytil koloběh života, který vedla před onou nepěknou chvílí.
Vděčně mu stiskla ručku, postavila se na první schod vedoucí k honosné vile a než se Semir nadál, její rtíky ho polechtaly na líci.
„Děkuji.“ špitla.
Jako rys skákající na svou kořist ji popadl za zápěstí, rychle si ji k sobě přitáhl a políbil ji. To tam bylo Terezitino nesmělé políbení. Vůbec se nemohlo rovnat s tím, které ji věnoval muž.
Vytrhla se mu, napřáhla se, že mu dá pěstičkou do nosu, ale uprostřed pohybu ztuhla, místo toho se otočila a se smíchem odběhla do domu, ve kterém na ni už čekali přátelé.

„Na účet podniku.“ Postavil Juan orosenou sklenici před Geburna.
Ten jen kývl hlavou a toto malé blahopřání k svátku přijal bez jediného slova.
Prsty zabloudily k zátylku a on přimhouřil oči.
Ještě pořád bolel. Ne fyzicky, nýbrž psychicky. V nitru se cítil nadmíru ponížen a dotčen. Kdo by také nebyl.
Již několik dní uvažoval, jak by se tomu skrčkovi pomstil. Zatáhnout ho někam do rohu, hezky si to s ním ručně vyříkat…
Po dlouhých dnech plných chmur se na Geburnově tváři usadil spokojený úsměv, takový, který všem říká: „Bojte se mě.“

Hodiny…
Uvažovali jste někdy o tom, jak nesmyslný je závod hodinových ručiček? Velká ručička bude vždy rychlejší než ta menší. A přesto určitě ta menší pláče, že musí pořád prohrávat, že je její starší sestřička rychlejší než je ona sama.
Mnohokrát pláčeme a ani dobře nevíme, kvůli čemu to vlastně pláčeme. Mnohokrát v životě toužíme po něčem, co může spustit kolotoč událostí, které bychom byli raději nikdy spustit nechtěli.
Jsme nepoučitelní, ale přesto… pořád toužíme, sníme, žijeme. Děláme spoustu chyb, díky nim se učíme, desetkrát, stokrát, milionkrát…

„Ilčííííí! Teplou vodu, ručníky, asistenci!“
Terezina klečela u fenky, hladila ji po čumáčku a vydávala rozkazy.
Blonďák se do místnosti přiřítil jako torpédo obecné a náruč mu přetékala věcmi, o něž si blondýnka řekla.
Modré oči přísně pohlédly na všechny přítomné.
„A ven, všichni!“ vstala a zkřížila ruce na prsou. „Ilči, Pepi, vy tu zůstanete a pomůžete mi. Ostatní…“ otevřela dveře.

„Mišélio!“ přiběhla po hodince do kuchyně a skočila trnkáčkovi kolem krku. „Gratuluji, jsi zase strýček. Dokonce čtyřnásobný!“
Některým lidem dobré zprávy dobře nedělaly. Hlavně ty o počtu štěňat jejich fenek.


Kulička seděl na prahu dveří vedoucích z kuchyně do zahrady. Hnědá kukadla měl upřená na blondýnku, co podávala Pepilému mokrou utěrku, aby ji připlácl šéfkuchaři na čelo.
Tiše štěkl a proplížil se za svou béžovou kráskou.
Udiveně se díval na čtyři drobné kuličky, co se tlačily u máminých pacek.
Aita výhružně zavrčela.
Kulička nakrčil čumák, naklonil hlavu na stranu a s mrknutím ji jemně olízl čumák.
„Vždyť já vím,“ říkaly jeho čokoládové očiska.

Propletl její prsty se svými a dál ji vyprávěl o svém životě předtím, než začal pracovat u Condegna. Stejně jako ona i on byl z vesnice a do města přišel za prací.
Odpovídala mu, srovnávala jeho podmínky k životu se svými, smála se, když ji vyprávěl o svých zážitcích se slepicemi, rudla, když se Semiro smál ji.
"Nesměj se," ohrazovala se se smíchem a pěstičkou bouchla do vypracovaných svalů jeho paže.
Semiro se natáhl a jakoby nic utrhl květ z keře rudých růží, co byl pastvou pro oči nejen majitelů zahrádky, ale rovněž kolejdoucích, co míjeli poněkud oprýskaný a nízký plůtek.
"Že se nestydíš," zašeptala Woxita.
"Měl bych, viď?" obdaroval ji Semiro úsměvem a voňavou skládankou, jež uměla poskládat jenom příroda sama.
"Měl,"
Odpoledne, co spolu strávili, se pomalu převléklo v klidnější, chladnější sukýnku. Z procházky, kdy blonďatému děvčeti Semiro ukazoval krásu periferie městečka, si její na přírodu navyklá duše přinesla tolik osvěžení, jako z ranní rosy tráva na louce. Bylo to jen procházkou? Měla pocit, že í na zádech vyrašila andělská křídla a ona by mohla vzlétnout.
Ale...
S každým krokem, kdy se vraceli do města, z křídel padala heboučká pírka, až zůstala naprosto holá.
Všiml si, jak Terezitě ztmavla bleděmodrá kukadla.
"Máš zítra čas?" optal se a pevně stiskl drženou ručku.
"Ne, bohužel. Ale pozítří.." vyhrkla rychle s mrknutím. "si na tebe čásek ráda najdu." Vytrhla se mu a zatočila se kolem dokola s růži vetkanou ve světlých vlasech. Andělská pírka se vrátila.

Arrow
Postával ve svém růžku a pozoroval dění na tržišti. Condegnova zelenina pomalu začínala vzdychat a toužit po vodě, Karinin stánek svou barevností vybízel kolemjdoucí, aby na okamžik váhali, který z umně batikovaných šátků koupit. Ze všech stran se ozývalo hadrkování prodejců a kupujících.
Seňor Geburno měl již dávno promyšlenou odplatu jednomu snědému muži.
Číhal, až se objeví u stánku Spravedlivého.
Stál tu už čtvrtý den a nic. Odmítal uvěřit tomu, že by si mladík našel jinou práci. To přece nešlo!
Černé oči zajiskřily.
Místo na Semirovi jeho pohled utkvěl na blonďaté dívce, jejíž drobnou hlavu zdobil modrý klobouček. Dívka si pohrávala s bleděmodrou stuhou, co pokrývku hlavy udržovala na svém místě a vesele poskakovala po dlážděné ulici.
"Nebyla by špatná," pomyslel si mlsně. Poté však spatřil, komu ona světlovlasá krasavice podává dlaň a zarazil se.
Dívčiny modré oči se na vteřinu setkaly s Geburnovými.
Nevěřícně zíral na růžovoučký jazyk, co na něj dívka vyplázla.

Foxie byla tou nejšťastnější osůbkou na světě. Skončil školní rok a to znamenalo, že pět set dívčích srdcí setřepalo železné mříže vštěpované kázně, drilu, slečinkovského chování a co nejrychleji se rozuteklo domů.
Brzo ráno vyzvedl Aleš její zavazadla a slíbil, že spolu stráví několik dní v jeho sídle.
Nemohla to vydržet v uzavřeném kočáře, a proto šli nyní pěšky.
Aleš bloumal ve svých myšlenkách a sem tam něco na její štěbetání zabručel. Najednou ucítil, jak Foxieina drobná pěst hrubě dopadla na jeho nadloktí.
"Vidíš ho?" kývla Foxie bradou směrem k pochybně vypadajícímu muži, co se skoro ztrácel ve stínu dvou u sebe postavených domů.
Šedé oči se pokoušely najít avizovanou osobu, ale pak to vzdaly.
"Takové bych já nejraději..." prskala zlostně dívka. "... nejraději, nejraději bych je zapíchla deštníkem!"
"Jsi hned se vším hotová." rozesmál se Aleš a vzal její nabízenou dlaň do své.
"Jistě." odvětila. Naposledy se otočila, vyplázla na muže jazyk a přidala do kroku.

S hlavou opřenou o Robertovo rameno naslouchala jeho hlasu.
Pomalu, zřetelně, s, dalo by se říci, hereckým umem ji předčítal jednu z Ezopových bajek.
Střevíčky zůstaly na podlaze. Kateřina si přitáhla nohy k tělu choulíc se do klubíčka.
Cítila, jak ji navzodry dopoledním hodinám hlava ztěžkla, už jenom si jenom matně vybavovala, jak dopadl beránek, co pil ze stejného potoka jako vlk a co dělá pes a jeho kus masa, jak příjemný je Robertův hlas.
Dahl odložil knihu a pohladil svou milou po havraních vlasech.
"Dřív než usneš, rád bych ti dal dárek, Katuško."

Několik dní zvažoval, zda se vůbec ke Spravedlivému vracet. Zahnal myšlenky na změnu místa, navíc, nové místo, které by bylo tak dobře placeno jako u zelináře, by horko těžko našel.
Po dlouhých, promyšlených hodinách, mnohdy ukusujících z času, který by jindy věnoval spánku, se další ráno rozhodl vrátit do práce.
Na tržiště přišel s čelem zbrázděným mikroskopickými vráskami rozčílení, avšak v mžiku je schoval pod maskou širokého úsměvu spojeného s omluvou, kterou věnoval svému zaměstnavateli. Naštěstí s ním měl Semiro již z dřívějška domluvené jisté úlevy.
Rychle se zorientoval, co je potřeba udělat. Vyložil na pult čerstvou zeleninu, poté ji pokropil studenou vodou a rychle utíkal ke kašně pro další vědra chladivé tekutiny, jelikož se rýsoval další z horkých dní.
S nechutí pozoroval hromadící se prázdné bedny.
"Semiro," v jednu chvíli na ně ukázal Spravedlivý. Nemusel nic víc dodávat.
Semiro během chvilky roztřídil dřevěné krabice na ty, co se již k ničemu nehodily a ty, které mohl Condegno bez obav znovu použít.
"Neměl bych je přece jen odnášet někam jinam?" odvážil se Semiro na protest, jakmile svou práci dokončil.
"Není potřeba." odvětil Spravedlivý na půl úst a plně se věnoval dalším zákazníkům.
Snědý muž se již nepokoušel cokoliv namítnout. věděl, že co se týče obchodu, dokáže být Spravedlivý dosti nepříjemný, hlavně, kdykoliv ho vyruší při prodeji. Jeho heslem jest stoprocentní pozornost věnována zákazníkovi.
Popadl přepravky, mnohdy ušpiněné od zeleniny a ovoce, sem tam se nad náhodně vymáčknutou šťávou vznášela vosa, a odcházel do uličky, kterou nyní z celého srdce nenáviděl.

"Hej,"
Semiro se rychle otočil čelem k muži, který přicházel blíže k němu. Pravačkou pořád ještě svíral okraj jedné z beden, jež naskládal na sebe.
"Předpokládám, že ta sladká blondýnka se už vzpamatovala." pronesl hlas kousavě.
Tmavé oblečení, klobouk téže barvy hluboce stažený do čela, mezi prsty cigareta...
"Co chceš?" vyštěkl menší muž a konečně pustil přepravku v duchu se připravuje na nejhorší.
"Víš, Semiro, že?" odmlčel se a udělal další dva kroky směrem k mladíkovi. "Já nezapomínám. A to, co jsi udělal, je sice z jedné strany hrozná šlechetnost, z druhé..."
"Rovněž šlechetnost?" pronesl Semiro s ironií. "Jaká šlechetnost, prosím tě?" v krvi se mu počal bouřit adrenalin smíšený s nehoráznou zlostí. "Málem jsi ji znásilnil. Kdoví, kolik jich bylo před Te.. před ní. Nejraději bych tě roztrhal na kusy jako nějaký použitý hadr, který se už k ničemu nehodí."
"Dojemná řeč." ušklíbl se Geburno. "S tím roztrháním... Máš možnost."
Než Semiro cokoliv udělal, Geburnova přesná pěst dopadla blízko jeho levého spánku. Na okamžik ho omráčil. Vůbec nevypadal, že by chtěl přestat. Bušil do muže, jež se nyní krčil při zemi v klubíčku.
Semiro se několikrát ohnal pěstí kolem sebe, ale byly to marné pokusy, kterými ničeho nedosáhl.
"Nikdo," suptil Geburno,"Nikdo si nedovolil na mě sáhnout už celých deset let, skrčku. A ti, co se odvážili, skončili na krchově."
"Tak tam asi nejspíš skončím i já." zahřímal za jeho zády hlas. Na setinu vteřiny se v Maximiliánově tváři usadilo překvapení, pak se muž sesunul k základům věže z krabic.

Arrow
Pohrávala si s koncem paraplete, stejně jako její sestra. Ta měla slunečník jen proto, aby se neřeklo. S radostí nastavovala tvář sluníčku a to ji na tvářích vykreslovalo další a další pihy, na které nenechal Nielsío dopustit.
Složila slunečník, počkala, až Tomas rozprostře na trávníku ve stínu deku a způsobně se posadila.
Manžel Karoline jen protočil modrá očka a posadil se vedle ní. Nielsío spolu s Petríou vylovili z košíku, co Nielsío složil u Tomasových nohou, suché kousky chleba a utekli k líně se převalující řece.
"Copak se děje, Kar?" pronesl seňor Kranichos sladce.
"Nic, nic." zkousla ret a zadívala se na kolem procházející rodinu.
Menší muž, pod způsobně zapnutou vestou, jež se báječně hodila ke kabátku, co ho měl oblečený, se rýsovalo kulaté bříško. Tvář mu zdobil plnovous, mezi jehož fousy se rozutíkaly stříbrné nitky, kontrastující s černotou jeho vlnících se vlasů.
Podivila se nad kombinací šedivých fousů a naprosto černých vlasů, ale mávla nad tím rukou a začala si prohlížet jeho družku. Vyšší žena zrovna klečela na jednom koleni, prosté, slušivé šaty podtrhovaly její krásu. Skláněla se nad svým malým synem a zavazovala mu tkaničku.
Odrhla oči od rodiny, co se stejně jako oni vydala na procházku parkem, co se krčil u říčky, a usmála se na svého chotě.
Už už se natahovala, že mu vtiskne na líčko motýlí políbení, když tu ji do kotníku něco lehounce drklo.
"Promiňte," uslyšeli nad sebou zřetelný hlásek.
"Nic se neděje," usmála se Karoline na klučinu, jehož rodiče si prohlížela.
"Nezahrajeme si spolu?" řekl Tomas a vstal.
"No," namítl klučina a nejistě se otočil na rodiče.
"Neboj se," znovu ho Karoline počastovala širokým úsměvem a rychle mu vytrhla míč z náručí.

"Tomu se mi nechce věřit!" vypískla Fiona a mazlivě pohladila jedno z Aitiných štěňat po sametovém čumáčku.
"Opravdu!" pokyvovala Petría hlavou a přitáhla si do klína další štěně.
"Tak se smějte, no," odsekla Karoline berouc do dlaní další štěně a uraženě našpulila rtík.
"Ale no tak, sestři." drkla do ní loktem Petría a vrátila se zpátky k předchozímu rozhovoru. "Naštěstí jsme cestou domů nepotkali nikoho známého, avšak.. I tak to byla dost velká ostuda. Karoline byla celá umouněná, šaty měla na třech místech roztržené a Tomas..."
"Užili jsme si to." skočila ji do řeči hnědovláska a políbila psíka na hlavu mezi uši. "Panejo, ale byl to opravdu tvrdý zápas! René si to neskonale užil a jeho rodiče se sice nejdřív na nás dívali nedůvěřivě,"
"Jak překvapivé," zavrčela Petría a rychle uhnula před sestřinou pěstičkou.
"... ale později se k nám jeho otec přidal." dokončila Karoline vyprávění.
"A kdo vyhrál?" zachichotala se žena ve fialkových šatech.
"No jistě, že Tom a Juan." odsekla Karoline a zatvářila se kysele. "Ale což, hlavní je co?"
"Že sis pořádně si natrhla šaty?" neodpustila si další rýpnutí Petría.

"Dobré odpoledne," Všechny se otočily ke dveřím vedoucím do kuchyně, ve níž se všechny tři dámy tak nepaničkovsky posadily na podlahu k psímu košíku.
O zárubeň se opíral Aleš Vávra a k jeho boku se tiskla drobná Foxie. Ta, jakmile uviděla štěňata, vrhla se k ostatním dívkám a z košíku vysvobodila poslední čtyřnohou chlupatou kuličku.
"Vítej, Alšo." pronesla Fiona vesele.
Z Aleše Vávry jako vždy vyzařovalo cosi, co dokázalo naplnit celou místnost. Foxie ho stáhla k nim na podlahu a pohodlně se o něj opřela. Aleš jen protočil očima a nechal, ať si udělá pohodlí.

Hbitě utáhl poslední uzel na šátku, co sundal Geburnovi z krku a napřímil se. Jen co zajistil, aby se po náhodném probuzení Maxmilián nedal na útěk, sklonil se nad zbitým mladíkem.
Ten, jen co se ho dotkly Mišéliovy horké dlaně, zasípal a pootevřel oči, jen co mu to pomalu natékající víčka dovolila.
"V pořádku, Semiro." pousmál se Trnkáček. Neptal se, jen konstatoval.
S hřejivým úsměvem, co byl vřelý a teplý jako jeho velké dlaně, Mišélio popadl Semira do náručí a naposledy se zhlédl na svázaného násilníka. Pomyslel si něco o starostovi a zdejším vězení, ještě mu špičkou boty pootočil hlavu, aby se muži v bezvědomí lépe dýchalo a odcházel.

Vztahy a city, co panují mezi muži, se těžce popisují. Nutno říct, že Mišélio si Semira oblíbil dávno předtím, než se stala Woxitě ona nepříjemnost s Geburnem a potom, kdy se tak hezky zachoval k Woxitě (a kuchaříček nepochyboval, že by se Semiro zachoval ke každé dívce, které by hrozilo znásilnění od takového... škoda slov!), Azarosa vyhnal ze svého nitra poslední pochybnosti o správnosti své volby.
Je zajímavé, že pocítil slabost vůči Terezitě a právě Gerkhanovi.
Nyní otřel Semirovi poslední zaschlou kapku krve z těla, kolem jeho pohmožděného hrudníku pevně stáhl obvaz a na opuchlé tváře přitiskl mokré ručníky, z nichž do rozpálených lící proudily vlny chladu.
Špinavé cáry látky, co byly kdysi Semirovou jednou ze dvou košil, co nosil v týdnu, podal Málince, aby je odnesla a spálila.
Blondýnka poslušně kývla hlavou, v náručí svíraje potrhané oblečení.
Po jejím odchodu se černovlasý muž opřel ramenem o dveře a na chvilku se zamyslel.
Semiro je zde, páni ještě o ničem neví. Woxita nemá ani tušení, že se jejímu příteli... Při tomto slůvku se koutky jeho úst zvedly a chmury na okamžik daly vale jeho snědé tváři.
Nu, nějak bylo, nějak bude. Ještě musím za Aitou a jejími mladými. Ty cácorky paninky je tahaly určitě celé odpoledne, co jsem byl pryč.

Jaké bylo pro Mišélia překvapení, když našel všechny slečny a vdané dámy, kterak způsobně sedí kolem stolu v kuchyni a povídají si.
Jejich veselé švitoření po jeho příchodu do kuchyně neutichlo, ba naopak. Jejich hlavinky se otočily k trnkáčkovi a z jejich překotného povídání vydedukoval, že: Aitina štěňata jsou naprosto úžasná, nejhezčí, Aitička je skvělá máma a pan Aleš je škarohlíd, protože je od košíku s těmi chlupatými čumáčky doslova vyhnal. Nejraději by Vávrovi vděčně políbil ruku.
"Nerad bych vás vyháněl," ozval se a uvazoval si kolem pasu bílou zástěru. "Ale rád bych začal připravovat večeři, paní." Své modré, skoro až fialové oči zabodl do tváře Karoline a vyčkával na její reakci.
"Ale jistě, Mišélio, přesuneme se do salonu." odpověděla paní domu s úsměvem na jeho nevyřčenou výtku a popohnala své přítelkyně k rychlému odchodu.

Kateřina se zavýsknutím dosedla na pohovku, kam ji stáhly Robertovy ruce.
Opřela hlavu o mužovo rameno a slastně vzdychla, když jeho rty polaskaly dívčin spánek.
Oba dva byli rádi, že si po dni plném zařizování mohli vychutnávat okamžik, ve kterém si užívali pouze prostou blízkost toho druhého.
"Jak dlouho ještě?" pronesla s notičkou otrávenosti Kateřina a pootočila hlavou tak, že se utápěla v hlubinách rozteklé čokolády.
"Asi měsíc, Katuško." odpověděl Robert s úsměvem. "Kdyby ale záleželo na mě, klidně tento časový úsek zkrátím na pouhé tři dny."
Dívka se na chvilku zamyslela, ale pak rázně zavrtěla hlavou.
"Ne," usmála se a v modrých očích se zablýsklo pobavení. "Užijme si všechny ty přípravy."
"Jak myslíš," pronesl Robert a spokojeně zamručel, když na svých bocích ucítil její drobné dlaně.

"Tady se střídá jeden potlučený za druhým," pomyslel si Tomas. "Co je to za divné období?"
"Můžeš odejít," zabručel nahlas a sklonil se nad dokumenty, které mu Robert poslal. Rychle prolistoval několik popsaných listů, pak je ale odložil a postavil se k oknu vedoucím do zahrady. Pravice se pohybovala po Tomasově zátylku, jako vždy, když nad něčím hloubal.
S Robertem už dlouho nehovořil. kdy spolu naposledy špičkovali na život toho druhého? Před jejich plesem to bylo naposledy. Od té doby měli sice několik pracovních schůzek, ale Dahl netrpělivě přešlapoval či podupával špičkou boty, aby už byl z vily Kranichovců a Hartmuttovců pryč.
Kranich vycítil, že se v jeho životě odehrává nějaká zásadní změna, zatím měl však jen matnou představu, oč přesně se mohlo jednat.
Pousmál se, vzpomínaje, jak se právníkovi při pohledu na slečnu Kateřinu klepala kolena. Že by šlo o tu krasavici s kšticí vlasů černějších než uhel?
Nebylo mu přáno dokončit své snad mylné dedukce. S omluvou vešla do jeho pracovny Woxita a oznámila mu, že večeře je již hotová.

Arrow
Ztěžka dopadla na židli, kterou ji Mišélio pohotově přistrčil.
"Ten bastard,"
Kuchaříček vykulil svá skoro fialová očka, levicí poplácávaje Woxitu po zádech.
"Děvče, seber se, popadni tady ten vývar a jdi se o něj postarat."
Terezita měla pocit, že nejdřív omdlí, jakmile uslyšela, že stejný člověk, co ublížil jí, ublížil také jediné osůbce, která mohla políbit její čelo, nos, tváře, pohladit ji po dlani a nato ji do ní vložit křehký květ. Pak si ale uvědomila, že by to k ničemu nebylo. Mišélio ji ujistil, že se Geburno na dlouhý čas ubytoval v městském vězení. Pramalá útěcha, v koutku duše však cítila, že pomohla. Potěšilo jí, že v těžké situaci, ve které se Semiro ocitl, mu může být aspoň nápomocná.
"Ano," řekla rozhodně a než Mišélio stačil říct, aby se připravila na nehezkou podívanou, dívka již vyběhla z kuchyně.

Večeře u Kranichovců a Hartmuttovců byla jak jinak než báječná. Milá společnost, smích, skvělá atmosféra, ale vše má svůj konec. I ona a Aleš se svou přítelkyní museli nakonec přerušit zábavu a chystat se k odchodu.
Fiona si s díky na rtech nechala od Aleše přehodit svůj plášť přes ramena.
Za ním postávala Foxie a uraženě krčila nosík.
Aleš byl přece její přítel, tak proč častuje drobnými pozornostmi onu ženštinu ve fialových šatičkách? A ještě jí k pomoci s pláštíkem přidal políbení na tvář.
Nedovoluje si příliš? A ona? Není ji trapné v její přítomnosti s Alešem tak... tak...
Zlostně zatnula dlaně v pěstičky.
.. flirtovat?
"Tvá malá Lištička žárlí," zachichotala se Fiona a schválně políbila Aleše na tvář nebezpečně blízko ucha.
"Vím" pousmál se Vávra a podával Fioně její paraplíčko. "Bohužel jsem jenom obyčejný muž." zašeptal teatrálně Fioně nakláněje se k jejímu oušku.
"Pokora se dostavila s mírným zpožděním, ne?" mrkla na něj Fiona. Rukou sevřela Alešovu paži a přinutila ho udělat dva kroky v bok.
"Foxie," usmála se na blonďatou mladici.
"Ano?" odsekla Foxie. Vůbec se nesnažila skrývat své pocity.
"Nemáš proč žárlit."
Proč jí to říká? Proč prostě neodejde a přestane se motat kolem Vávry?!
Přivřela oči a nespokojeně odfrkla.
"Dobrou noc a šťastnou cestu domů, slečno Fiono." pronesla rádoby klidně světlovláska a otočila se na Aleše, jež Fioně galantně otevřel dveře a zase je za ní zavřel. "Půjdeme?"
Aleš si pomyslel něco o mladičkých ženách, které se nechávají unášet emocemi.

Trvalo ji několik minut, než si na Semirův nynější vzhled zvykla. Ne, nezvykla si. Při každém pohledu na jeho pomlácenou tvář ji do srdce bodla ostrá jehlice bolesti. Rozhodla se být silná. Na slzy je času dost. Místo toho častovala Semira, co pomalu spolykal trochu teplé polévky, hřejivými úsměvy.
Upravila mu polštáře, zkontrolovala obvazy, kterými měl stáhnut hrudník a paži, namočila již zpola uschlé ručníky a otřela nimi jeho čelo a tváře.
Zeptala se ho, zda se může posadit na okraj postele, odpovědí jí bylo téměř nerozpoznatelné přikývnutí.
Posadila se tedy blízko jeho potlučeného těla, opatrně v prstech sevřela jeho pravou dlaň palcem lehce kroužíc po mužově zápěstí.
Tiše mu vyprávěla o Aitě, později se její vyprávění stočilo k jejich poslední procházce.
"Víš," mimoděk ztišila hlas a cítila, jak se jí do tváří hrne červeň. "Moc se mi to líbilo. Doufám, že si takovou procházku opět zopakujeme. Ráda bych..." nedokončila, místo toho stydlivě sklopila hlavu.
"Růže mi visí u postele a krásně voní, ještě teď!"
Všimla si, že Semiro během jejího vyprávění usnul. Sklonila se nad jeho tvář, našla si místečko, jež bylo neposkvrněno Geburnovými pěstmi a lehce ho na ně políbila. Líbala ho déle, než bylo nutné, jelikož Semiro ze snu tichounce vzdychl.
Zamumlala přání dobré noci a potišku odešla.

"Foxie, pořád se zajídáš žárlivostí?" nevydržel to Aleš a přerušil mlčení, které mezi Foxie a ním zavládlo, jakmile zaklapl dveře Hartmuttovic vily.
Dívka zvedla hlavu, z modrých očí ji pořád sršely blesky, bradu bojovně vystrčila a nakrčila nosík.
"Ano." odsekla. Měla co dělat, aby do něj nezačala bušit pěstičkami. Modrá kukadla se zaleskla a ona rychle odvrátila od Aleše svou nazlobenou tvář.
"Liští," Alešův hlas najednou hřál jako huňatá šála v období třeskutých mrazů, voněl a chutnal jako čerstvý med lesních včel. Jeho prsty něžně sevřely dívčinu bradu a přinutily jí, aby k němu zvedla své uplakané oči. "Nemáš proč žárlit" zopakoval větu, která světlovlasou dívčinu pomalu připravovala o rozum.
"A důvod, abych nežárlila?" vyslovila s námahou a vytrhla se z klece jeho prstů.
Lehce se dotkl jejího předloktí a zavedl ji k jedné z prázdných laviček, v duchu si vyčítaje, že s ní v tuto dobu ještě otálí někde ve městě, místo aby toto téma vyřešili v teple peřin.
"Víš," přehodil přes dívku svůj kabát, pokoušeje se zahnat vlny chladu, co obvykle po pláči přicházejí. "S Fí to je složité."
"Chmpf,"
"Milovaná, Fiona je jen mou velmi dobrou přítelkyní." vyhrkl ze sebe a připadal si v pozici, do které ho Foxie dotlačila, velmi nepříjemně.
"Přítelkyně jsem snad já, ne?" každé slůvko, jež Foxie pronesla, bylo jako nůž bodající do Vávrovy vypracované hrudi.
"Kamarádka, nebudeme slovíčkařit, ne?" zabručel tmavooký muž. Než ho mohla Foxie poctít další ťafkou, chytil ji a přitáhl k sobě.
"Samozřejmě mi tvá žárlivost lichotí, drahá, dělá mi to dobře, přiznávám. Ale prosím tě, nežárli, když nemusíš, Lištičko."
Drobné prsty ho štíply do paží s takovou vervou, až ucukl.
Blondýnka se zadívala svému milému do očí a otřela si kapesníčkem nosík.
"Jsem sice mladá, hloupá a žárlivá, ale doufám, že ti dochází, proč žárlím. Snesu hodně, hloupé vychovatelky, které mě zamykají na pokoji, když se dle jejich názoru dopustím nějakého do nebe o pomstu volajícího přestupku, spolužačky, co zajímá jen poslední módní výkřik v Paříži a slavní divadelní herci. Ale o jedno tě prosím, Alšo, netrap mě. Nebo slečnu Fionu a tebe kousnu a snad víš, jak dobře umí lišky kousat." mrkla na něj a vstala podávajíc mu jeho kabát.
"Jdeme domů." pronesla neobvykle vážně a propletla své prsty s jeho.

Poslední lok brandy ho polechtal v hrdle.
Aleš Vávra položil sklenku na tmavou desku stolku a opět do ní nalil trochu zlatého moku.
Nad ním v jedné z ložnic spala jeho mladá přítelkyně. Správně by měl ležet někde blízko ní, snad v její posteli, snad ve vedlejší ložnici. Místo toho však seděl v měkkém křesle, jež bylo součástí jeho pracovny. Lil do sebe alkohol a přemýšlel.
Nemohl usnout.
"Mladé holky jednomu popletou hlavu," pomyslel si vztekle a pěst dopadla na tvrdou opěrku.
"Neodpověděl jsi mi," zašeptala mu Foxie do ucha, nato ho na ouško políbila a rychle zmizela za dveřmi ložnice.
"Neodpověděl, drahá. Nesvěřuji se se svými city, to víš, krásko. Nejsem sto říci ti to, co chceš slyšet. Budeš se muset spokojit s málem." odpovídal ji v duchu na tichou výtku a brandy ve sklenici opět ubylo.
Pousmál se, když si vzpomněl, jak si Foxie bránila své před Fionou.
"Ještě, že už za čtyři týdny odjíždíme na cestu po Evropě."

Robert Dahl si asi podesáté upravil cíp s vkusem zdobeného kabátu a koutkem oka pohlédl na Hartmuttovce, jejichž dlaně byly propletené a tváře vážné soustředěním, na Kranichovce, kteří byli podobní Petríi s Nielsíem. Nakonec svůj pohled stočil na Kateřinu. Její vlasy téměř splývaly s tmou divadelního sálu. V očích se odráželo jevištní světlo, ale zároveň v nich uviděl cosi, se mu před několika dny, kdy rozesílala jejich známým lístky do divadla, pokoušela vysvětlit.
"Představ si něco, co tě naplňuje. Nedokážu definovat, čím tě to naplňuje, snad pocitem štěstí, dojímá tě to, zlobí, pohrává si to s tebou. Něco, co ti dokáže nahnat husí kůži v teplotě třiceti stupňů ve stínu. Cosi, co ždímá tvé srdce, až si myslíš, že každou vteřinu umřeš, a přesto víš, že budeš žít ještě hodně hodně dlouho.
Umíš si to představit?" ledovcové oči pohlédly na právníka, jehož tvář ukazovala viditelné známky pobavení.
"Proto jsem objednala více lístků, abych se i s tebou a známými podělila o kousek tohoto pocitu. Já..." sklopila oči a začervenala se. "Toto představení miluji. Viděla jsem ho snad stokrát, ale nikdy se mi neomrzí."
Konečky prstů pohladil Kateřininu paži a překvapeně ucukl.
Divadelní sál byl tak dobře vytopen, že měl co dělat, aby dodržel dekórum a nerozepnul si aspoň dva knoflíčky košile, jak mu bylo horko. I přesto však měla husí kůži.
Její prsty studené jako led našly ty jeho a láskyplně si s nimi zatančily jemňoučký taneček.
Už kvůli ní se zaposlouchal do tónů, jež vyluzoval orchestr schovaný pod jevištěm, doprovázený zpěvákovým tenorem.

Stála a mohla si dlaně utleskat.
Všiml si, že se jí oči podivně lesknou a dokonce měla na bledých lících mokré stružky.
"Překrásné, viď?" otočila se k Robertovi.
Přikývl a políbil ji na hřbet dlaně.
Tak takové to tedy je, milovat, uvědomoval si, když se mu Kateřina vytrhla a věnovala se svým přátelům.
"... husí kůže, umíráš, žiješ, bojíš se, přetékáš odvahou..."
Rozhodl se nechat si tyto úvahy na dobu před spaním a i on se otočil k Tomasovi, který, pokud si dobře všiml, nesdílel takové nadšení z opery jaké ovládlo jejich něžné polovice.

"Děkuji, Terezitko," stiskl ji Semiro vděčně pravici, když mu opět přinesla do Mišéliova pokojíku trochu jídla. "Měl bych jít a vrátit se do svého, Anna si určitě dělá starosti." vzdychl tiše. I přesto, že ono vzdychnutí bylo tak tiché jako jarní ševelení větru, Woxita ho zaregistrovala.
"Ne," vyjekla a vykulila modrá očka. "Jsi pořád ještě nemocný, neboj se, s Mišéliem tam zítra zajdeme a ubezpečíme ji o tom, že jsi v pořádku. Navíc," tváře ji zčervenaly, ale hlavu již nesklopila, nýbrž mu hleděla zpříma do očí. "Nechci, abys odešel."
Trhl pravicí tak prudce, až jí strhl k sobě a kníkl, když ji její loket udeřil do žeber.
"Však já neodejdu." mrkl na ni rozverně, jakmile se kousíček posunul, aby se blondýnka mohla přitulit k jeho pravému boku.
Políbil špičky jejích prstů, co pořád držel ve své dlani a poté se k jejímu zachichotání přesunul od dlaně k načervenalým rtům.
Zas tak marodný, jak si Woxita myslela, nebyl. Modřiny ve tváři bledly a potlučená žebra bolela méně, boule a odřeniny zmizely úplně.
Věděl to i Mišélio, ale snad kuchaříček odpustí, když ještě jednu noc stráví v jeho posteli.

Arrow
Prsty prohrábla měděnou kštici vlasů a kulila svá zelená kukadla na obsah sněhobílé obálky, jež na sobě měla krasopisně napsána jejich jména. Štíhlé prsty svíraly pozvánku a pusa se kroutila do malého o.
Měla chuť rozeběhnout se do zahrady, kde se nyní ve stínu stromů schovávali obyvatelé jejich vilky.
Tuto touhu však zapudila, místo toho se posadila na pohovku a uzobla trocha hroznového vína, co ráno Woxita naaranžovala do salónu.
Tak už i ona našla své štěstí, pomyslela si Petría s úsměvem na rtech.
V myšlenkách se vrátila k předpředešlému večeru, kdy oni, Hartmuttovci a Kranichovci, byli pozváni Kateřinou a Robertem do divadla.
Představení bylo báječné, ale více se jí zamlouval společně strávený zbytek večera.
Kateřina byla báječnou hostitelkou a Robert? Co vlastně celou dobu dělal Robert?
Ach ano, nemohl odtrhnout oči od Kateřinina drobného těla. Jenže to nebyl jeho obvyklý, hodnotící pohled. Naopak. Vyzařovala z něj ohromná míra něhy...
Od Roberta se vrátila o několik let zpátky, kdy ona sama zářila jako včera černovlasá přítelkyně.
Mladé, ublížené děvče s obrovskou ránou na duši narazilo na hocha, který ji svou nesmělostí, rezavými kadeřemi a očima připomínající safíry očaroval.
Ten samý hoch kráčel po schodech vedoucích z verandy do domu, jeho hlas pohladil a svázal stužkou slov její všemi směry utíkající myšlenky do kytice.
"Kdepak ses nám zatoulala, Pet?"
"Už jdu," odvětila, popadla do rukou obálku a utíkala za ostatními, aby jim oznámila novinky.

Alessandro Gessa nedbal na kolem procházející a zručně popadl Fionu kolem pasu. Roztočil se s ní v náručí po trávě kolem lavičky, na které ještě před chvíli seděli a povídali si.
Ženiny dlouhé, hnědé vlasy povlávaly kolem její tváře dopadajíc částečně i na jeho rameno a na tváři se jí zračila radost z pohybu.
Nacvičeným pohybem se mu podtočila pod rukou, avšak přidala další, do tohoto tance nesedící prvek. Vytrhla svou pravici z jeho sevření a rozutekla se alejí pryč.
Koketní pohled, který vrhla Fiona přes rameno, ho přinutil jednat.
Rozhlédl se kolem sebe a jeho bystré očko si povšimlo, že cesta, kterou si žena zvolila za únikovou, se mezi stromy klikatila a stáčela zpátky k nedaleké křižovatce. Pomalu vykročil ke křižovatce.
Než tam Fiona doběhla, on už se zády opíral o kmen vysokého, rozložitého stromu. Pozoroval Fionu, která se zamračila, pak zamračení vystřídal úsměv.
Světlounce modrou látkou obetknutá hruď se ji zdvíhala v rychlých nádeších a na čele se jí perlil pot.
Beze slov ji nabídl rámě a rty se zvedly v náznaku úsměvu.
"Ale tentokrát bez dalších tanečků," vyhrkla Fiona mezi nádechy. "Přemíra pohybu také není zdravá, doktůrku."
"Jak kterého." namítl tiše a odvrátil hlavu, když Fiona zvedla tázavě obočí.

Aleš Vávra byl znechucen!
Zavrčel, když mu sloužící podle něj za velmi dlouhou dobu, která ve skutečnosti nebyla delší než patnáct vteřin, otevřel domovní dveře. Hodil mu svrchní kabát a několika rychlými pohyby si rozepnul knoflíky vesty. Hřbetem dlaně otřel krůpěje potu, jež se mu usadily na čele po dlouhé chůzi.
"Aleškuuu!" ozvalo se mu za zády. Nečekal, až mu blondýnka vyskočí na záda, jak měla ve zvyku, místo toho se otočil, aby její skok skončil v jeho náručí.
"Jak jsi se měl? Jak je venku? Jak... Co...?" štěbetala Foxie jednu otázku za druhou laskajíc přitom Vávrovu tvář.
Dlaněmi podepřel dívčiny hýždě, pohodil s ní, aby se mu lépe nesla a ona ho objala nohama kol boků.
"Nic moc," shrnul do dvou slov všechny ty starosti, co musel před odjezdem vyřídit. "Ty jsi nikam nešla? Myslel jsem, že zase budeš u Hartmuttovců."
"Ne," odvětila a nakrabatila čílko. "Rozmyslela jsem si to. Celý den jsem strávila na zahradě a přemýšlela."
"Namáhat si krásnou hlavu přemýšlením?" ušklbl se Aleš a černé oči zajiskřily. "Jací brouci ti zase hlodali mysl?"
"To bys rád věděl." pousmála se světlovláska. Nechávala se odnášet do pokoje, kde sloužíci chystali svým pánům pozdně odpolední občerstvení.
Vávra ignoroval jejich snahu, posadil se do měkkého křesla, co stálo blízko krbu, dívku pořád držeje ve svém náručí. Pohled černých očí doslova a do písmene vyhnal Vávrovy podřízené ze salónku.
Ucítil, jak se Foxiiny prsty zabořily do jeho svalu na předloktí. Pravicí obemkl dlaň, která ho štípala a zvedl koutek úst, když se světlovláska pokoušela provinilce dostat na svobodu z Alešova vězení.
"Alešiiii," kníkla prosebně a nasadila jeden ze svých lištiškovských kukučů.
"Víš, že tím mě neuprosíš." odvětil a položil ruku i s tou její na jednu z opěrek.
"Ne," pousmála se, "Naštěstí jsou i jiné způsoby."
Zavrtěla se mu na klíně a sklonila se, líbaje ho na špičku nosu. Rty laskala jeho tvář, bradu, nakonec navštívila linku úst.
Líbala ho tak dlouho, dokud se nezapomněl a mužova pravice se přesunula na její zátylek.
"Vyhrála jsem," uhnula před dalším Vávrovým polibkovým útokem a zamávala mu osvobozenou rukou.
"Myslíš?" zašeptal. "Já myslím, že ne."
Mužovy paže vytvořily klícku, v níž se ocitla a neměla jak utéct.
V modrých očích se mísilo pobavení se zvědavostí a špetičkou bázně. Našpulila rtíky a s pobavením ho líbla na bradu.
"Chytil jsi do želez lišku. Co s ní budeš dělat?"
"Na kožich je moc malá," antracitové tůně vypadaly jako dva tunely bez konce. "Asi si ji vychovám."
"Ňaf!" pronesla pro uši, jež nebyly na liščí štěkot zvyklé, nepříjemný zvuk.
Vávra ji umlčel dlouhým polibkem a začal si pohrávat se stuhou, co stahovala výstřih dívčiných šatů.
"Tady... ne." zašeptala a zrudla rozpaky.
"Lištičko plachá." zachraptěl a plníc její přání ji odnášel do dalšího z pokojů.

Fiona seděla na lavičce, kde, aniž by to věděla, před několika měsíci seděla Kateřina Dvořáková a řešila své milostné problémy. Nyní si hlavu nad podobným tématem lámala i Fiona.
Házela drobky starého, suchého chleba rybám a kachnám, co se kolébaly na břhu jezírka anebo plavaly na jeho, v případě ryb pod vodní hladinou.
Smetla poslední drobky a vstala.
Ve tváři se ji zračil klid, jenž přichází po učiněném rozhodnutí.

Na posledním schodě zakopla a padala. Skrz horu prádla, kterou nesla v náručí, nic neviděla a tak se ani nepokoušela s pádem nic udělat. Co by také v tak kratičké chvilce zmohla.
Najednou ucítila, jak ji chytily silné paže, tisknouc ji k něčí hrudi.
Terezita udiveně zvedla hlavu a pohlédla do hlubokých, černých tůní.
"Ou, děkuji," vyjekla se skloněním hlavy a vymámila se z Vávrova náručí.
"Nemáte zač." zabručel Vávra upravuje si záhyby na kabátě.
Woxita cítila, jak ji líce barví nach a rychle odběhla, ztráceje z náručí prádlo.
Aleš se zamračil, i když se v duchu smál od ucha k uchu. Pohled na služtičku která málem vzala schody leteckým stylem a díky jeho rychlé reakci (jak by taky ne, když by ve chvíli budoucí skončil jako její přistávací plocha) teď cítila rozpaky, soudě dle cestičky z barevného povlečení, co za sebou trousila. Těsně u dveří se otočila. Pohlédla na svého zachránce, nato zamumlala cosi, co již nebyl schopen rozeznat a loktem si otevřela dveře. Kupu prádla pohodila dovnitř dalšího pokoje, rychle se otáčeje na patě a vraceje se k Alešovi posbírala to, co jí vypadlo z náruče.

"Omlouvám se, žes musel tak dlouho čekat." Tomas s omluvou na rtech vybídl svou návštěvu, aby se posadila. "S Robertem jsme museli ještě něco vyřešit."
"Nevadí," odvětil Aleš s křivým úsměvem. "Čas, jež jsem byl nucen věnovat čekání, mi příjemně krátila jedna z tvých sloužících."
Robert s Tomasem na sebe pohlédli. Robert se usmíval, Tomas také, ovšem nevěděl, co si o této dvojsmyslné větě myslet. Nemínil se tím zabývat, předpokládal, že právě na to totiž Vívra čeká.
"Proč jsi přišel?" opřel se zády o opěradlo křesla a propletl prsty, pod kterými na desce stolu ležely dokumenty, co již čekaly jen na chvíli, kdy se ocitnou na patřičných místech.
Tomas se bavil, jak slova "požádat" a "domluvit"největšími a nejvlivnějšímu člověku města nejsou po chuti. Přesto však dokázal zachovat profesionální tvář obchodníka. Pohled modrých očí jasně vysílal svému právnímu zástupci, aby už začal ve své mysli pracovat na vytvoření patřičných smluv.
Robertovo mrknutí ho ujistilo o tom, že právník začal spřádat plány už od prvního Vávrova slova.
Léta, kdy se učili znát jeden druhého, se projevila.

Loučil se právě s Alešem podáním ruky, když Daniel otevřel vchodové dveře dokořán a dovnitř vtrhly jako velká voda slečna Foxie, Kateřina s Petríou a Fiona, kterou po celou dobu Foxie popichovala.
Všechny se zastavily před dvěmi největšími esy ve městě, obdarovaly je širokými úsměvy, Foxie přidala vypláznutí jazyka a Petría švagrovi zamávala. Nato všechny úprkem zmizely za dveřmi kuchyně.

"Co to bylo?" šokovaně zamrkal Vávra a v černých očích se zračily otazníky.
"Jo, tohle." rozesmál se Kranichos. "Foxie ti neříkala? Mišélio s Woxitou si je pozvali."
Aleš Tomasovo sdělení raději nekomentoval. Skrz semknuté rty ucedil rozloučení a rychlými kroky překonal vzdálenost, co ho dělila od vchodových dveří.
Jen tak tak, že mu Stahl stačil otevřít, aby svým ctěným nosem nevrazil do dřeva.

Arrow
"Slečny, vítám vás." uklonil se jim Mišélio. Kuchyňskou zástěru nechal ve svém pokoji, s ní i kuchařskou čapku, teď před nimi stál v tmavomodré košili, rukávy vykasané a fialkové oči si měřily všechny přítomné dívky, které seděly kolem stolu, na kterém on a jeho pomocníci chystali panstvu občerstvení.
"Haf haf!" ozval se Kulička, který seděl před košíkem, v němž čtyři štěňata okusovala svou psí mámu. Kulda zvedl packu a zavrčel.
"Trpělivost, hošane." poňuchňala ho za ušima Woxita. Sklonila se k Aitě a i tu obdařila tím nejlepším podrbáním, které uměla vykouzlit. "Aitičko, mámo zlatá, ty víš, co musíme udělat."
Fenka ji olízla dlaň a tiše zakňučela.
Terezita popadla první štěně, to, co mělo po mámě srst jako letním sluníčkem barvenou pšenici a podívala se na dámy.
"Já, prosím!" zvedla Foxie rychle tlapku. Zbylé dívky se zahihňaly její mladické horlivosti.
"Tady máš," podala ji štěně služtička a zvedla do vzduchu další, které máma naposledy olízla. Foxie zavýskla, když ji štěnátkův růžový jazýček polechtal na bradě. Prsty rychle našla jeho bříško a polechtání mu vrátila.
"Další krasaveček, milý, přítulný, pohled jeho hnědých oček ve vás vyvolá pocit, že na světě není nic krásnějšího." lákala Fionu, Katku a Petríu Woxita.
"Katuš, co kdyby sis ho vzala? Pohledem by mohl konkurovat Robertovi, " zachichotala se Petría a Katka se přidala.
"Ano, ano, a jak si budu vychovávat malého Robíčka, bude panáčkovat i pániček, že?" v ledovcových očích se zablýsklo šibalství a Kateřina natáhla paže směrem k dalšímu z Aitičtiných dětí.
"To bude mít Robert radost, pokud mu to jméno zůstane." na oko vzdychla Petría a přidala se ke štíhlým Kateřininým prstům, které již několik týdnů zdobil stříbrný šperk.
Terezita se pousmála, mrkla na Mišélia, který skrýval pobavení, rukou odehnala Kuličku, co se postavil před Aitu a zbylá dvě chlupatá tělíčka.
"Hochu, máš smůlu. Víš, že musí pryč." pokrčila rameny blondýnka a už podávala Fioně třetí kuličku.
"Juj," vyjekla Fiona, když psíkovy drápky poškrábaly její světlou kůži v okolí výstřihu šatů. "I ty jeden," rozesmála se a láskyplně štěňátko políbila na vlhký čumáček.
Poslední štěně nechala Woxita v košíku.
"Ale jenom na chvilku, moc si na mámu s tátou nezvykej." podrbala psíčka pod uchem, tak, jak to měli rádi další dva pánové: jeden chlupatý, z jehož krve mladíček v košíčku vznikl, druhý zrovna obíhal Condegna a sháněl jejich společné bydlení.
"Buďte na ně hodné, netahat za uši, ani za ocas, a když nebudou poslouchat, přetáhnout novinami po čumáku, že Kuldo?" zabručel Mišélio a zamáčkl slzu. Jasně cítil, stejně jako Kulička, že je Aita trochu posmutnělá. "Tak, mohu vám nabídnout něco k snědku?"
Petría mrkla na Kateřinu.
"Mišélio, děkujeme, obsluž Foxie a Fionu. Vy se prosím nepozabíjejte, to platí pro Foxie," zmiňovaná cosi namítla, "a my se za chvíli vrátíme."

Posadily se na trávu, která byla díky sluníčku suchá a krásně měkká.
Robbie zkoušel, jak dalece ho tlapky unesou a Kateřina si pohrávala se stéblem trávy. Měděnovláska ji na okamžik rentgenovala pohledem, pak ji skočila kolem krku, až se obě svalily.
"Pet!" vyjekla černovláska, když již pět minut pozorovaly obě mraky plující po azurovém moři oblohy. "Vždyť mě udusíš."
"A to já samou láskou, přítelkyně." odvětila se smíchem Petría a pustila kamarádku ze svého objetí.
"Aby na tebe náhodou nepřišel Robert, že mu tu mučíš přítelkyni." varovala ji Kateřina a natáhla nad sebe paže, jako by se snad roztaženými prsty mohla dotknout nebe.
"Však bych dnes samou láskou umačkala i jeho." namítla měděnovlásá krasavice a stejně jako její do vínových šatů oblečená společnice natáhla paže.
"Tak už za tři dny..." zaúpěla Kateřina a zvážněla. "Mám strach."
"Nepovídej." Petría se na lokti nadzvedla a chytila kamarádku za ruku. "Nemáš se čeho bát, strašpytlíku. Vždyť mu kouká z očí, jak tě má rád. Neboj!"
Tentokrát to byla zelenooká dívka, co škemrala, aby kamarádka povolila sevření.
Kateřina objímala svou přítelkyni a štěně, mysle si, že si jeho nová paní hraje, k nim přiběhl a vtlačil svůj čumáček mezi dva dívčí těla, hledaje ručku, která by ho podrbala na bříšku.

Dokončili práci, která se díky Alešovi Vávrovi protáhla ještě o hodinu a půl, vstali a oba se protáhli. Podívali se na sebe a cukly jim koutky.
Tomas pokynul Robertovi, aby se zabořil do měkkého křesla, sám nalil do dvou broušených skleniček trochu zlatavého alkoholu a zazvonil na služebnou, aby jim přinesla něco k snědku.
Málinka odběhla, opakuje si cestou, co po ní pán chtěl.
"Tak, předposlední práce před dlouhým volnem, ano?" ujišťoval se Kranichos a sám zapadl do křesla naproti Robertovi.
"Ano, ale nemusíš se bát. V době mé nepřítomnosti jsem ti domluvil případné konzultace u mého známého Kellera. Kdyby něco, adresu máš napsanou v kalendáři."
Do místnosti vbalancovala Málinka s podnosem, na němž nesla pánův dva kousky Mišéliova pověstného ovocného dortíku.
"Oh, děkuji, maminko Robbie." zapitvořil se modroočko, jakmile se za sloužící zabouchly dveře. "Bez tebe by naše obchody rychle zkrachovaly."
"Jsem rád, dítko, že si to uvědomuješ." zabručel právník přísným tónem, a pak se jeho pohled stočil k nekončící nádheře Kranichovic a Hartmuttovic zahrady.
"Jak můžeš být tak klidný?" nedalo to Tomasovi, aby nezačal svého přítele zpovídat. "Já jsem na tvém místě chodil ode zdi ke zdi a málem jsem v nich zanechával obtisky svého čela."
Čokoládové oči se šťastně rozzářily.
"To se ti jen zdá, parťáku. Navenek jsem klidný, uvnitř ve mně probíhá doslova erupce emocí. A toho zařizování. Po pravdě, už se s Katuškou těšíme, až bude po všem."
Tomas se ponořil do vzpomínek a musel s Dahlem souhlasit. Nejlepší jsou dny, kdy se člověk otáčí za tím, co se událo, s nevěřícným pohledem a úžasem: to bylo všechno?
"Tak pojď, jdeme svou přítomností oblažit tu něžnou část naší vily." pobídl Tomas Roberta, pokládaje sklenice na stolek ke karafě.

Foxie musela v duchu obdivovat ženinu trpělivost. Celé odpoledne, které započalo Fioninou návštěvou v Alešově vile, poté, co Fí slíbila temnookému muži, že se postará o Foxiino bezpečí a obě odešly ke Kranichovcům a Hartmuttovcům, se pokoušela rozhodit kousavými poznámkami její klid a pohodu, Fiona přesto však zůstávala klidná a úsměv neopouštěl její rty.
Vzdychla, poňuchňala štěně, co se rozhodlo se zívnutím, že její klín bude jeho postýlkou a uzavřela s Fí v duchu mír.
Zabořila kávovou lžičku do jahodové pěny, protla úžasně chutnající piškotové těsto a vložila do úst další kousíček Mišéliovy dobrůtky.
Fioniny veselé oči ji opět rentgenovaly a i ona se přímo ládovala kuchaříčkovým sladkým skvostem.
"A kam to vyrážíte?" probořila hradbu ticha, kterou mezi sebou postavily, starší z žen.
"Hm, odjíždíme na měsíc do Evropy, další měsíc musím být doma, a pak zase do školy." při posledních slovech se světlovlasá dívka zatvářila jako právě probuzený jezevec. "Aleš mi slíbil, že v Evropě navštívíme hlavní města několika států a projdeme se po pobřeží Seiny. Už se hrozně těším, tolik památek!" modrá kukadla se rozzářila jako měsíční odraz na hladině Foxie zmiňované řeky. "Mám ráda dějepis, víte?" její tváře mírně zčervenaly díky záplavě slov, co se ji drala najednou skrz rty. "Objevování staronových informací, myšlenky týkající se zaniklých civilizací, pídění se po příčinách jejich zániků... Je to krásné. Navíc si při četbě různých knih nejen rozšiřuji obzory, ale zároveň se procvičuji v rozvíjení většinou tedy nereálných teorií. Aleš se mi často směje, že jsem fantasta." zmlkla, když si všimla, že se ve tváři starší ženy odráží to, co častokrát viděla u svého přítele a našpulila rtíky.
"Dala bych si říct, takový výlet..." pronesla Fí smířlivě. "A co tví rodiče, nevadí jim, že dáš přednost Alešovi před domovem?"
V prvotní chvíli měla chuť vyjeknout, co je Fioně po tom, zda se rodiče zlobí nebo ne. Pak ale pochopila, že Fiona se jen snaží udržet nastolený mír, co mezi nimi aspoň pro tento den zavládl.
"Nadšení nebyli." pokrčila rameny, spolkla další kousek zákusku. "Znají však mou bojovnou povahu a po několikaminutové přestřelce mé argumenty zvítězily nad jejich argumenty."
Žena si pomyslela něco o rozmazlenosti a raději na okamžik zabořila tvář do huňaté srsti štěněte, které ji doteď rejdilo po klíně.
"Pak mi pošli třeba z Paříže pohled." zahuhňala Fí a dojídala zákusek.

Robert Dahl se ze srdce rozesmál, až Fiona s Foxie nadskočily leknutím.
"Není zrovna nejslušnější poslouchat za dveřmi." pokárala o zárubně dveří se opírajícího Roberta s Tomasem Fiona a Foxie ji opravila:
"Stojíc ve dveřích."
"Nechcete si s námi dát zákusek?" pozvala je ke kuchyňskému stolu Fiona.
"Děkujeme, Mišéliovo kouzlo nám již jazyk zamotalo," odvětil Robert a posadil se vedle Foxie, všímaje si jejích mladých rysů. "Robert Dahl, slečno." představil se jí s úklonou.
"Tereza Holá." broukla Foxie potěšeně a nabídla pohlednému muži ručku k políbení. "Ale prosím, oslovujte mě Foxie, mám to raději."
"Dobře, slečno Terezko, jak si přejete." neodpustil si menší popíchnutí muž.
Tomas se posadil vedle Fiony a koutkem oka zahlédl skrz okno dvě barevné čmouhy poskakující mezi stromy.
"Víš, Roberte, že se ti snoubenka prohání s mou švagrovou? Na tvém místě bych se bál, kdoví, co zase Pet napadlo za šílenost."
"Možná by se měl naopak Nielsío bát o svou ženu." namítl Dahl s úsměvem.
Kateřina působila velmi konzervativním dojmem. Pří prvním setkání měl člověk pocit, jako by se setkal s tělesněnou bohyní. Dokonalá, milá, naprosto ovládající své city, i když ledovcové oči ji mnohdy dokázaly prozradit. Jakmile však někomu dovolila, aby ji poznal blíž, byla v jádru stejná jako kobylka, která prahne po svobodném prohánění se skrz luka a lesy.
A už za několik dní to bude on, kdo tuto úžasnou ženu bude mít jen a jen pro sebe...

Arrow
Karoline odhodila na postel klobouk a kapesníčkem si otřela upocené tělo. Rychle se převlékla ze zdobených šatů do jednoduché sukně a halenky, vlasy spletla do drdolu a cupitala do kuchyně, ze které slyšela, když se vrátila domů, smích žen a hluboké hlasy mužů.
Musela se pousmát nad absurditou, že ve vile, která se honosí tolika přepychovými pokoji, se poslední dobou hosté scházejí v jedné z nejdůležitějších, přesto však ne zrovna tolik reprezentativních místností, aby v ní měly návštěvy trávit čas s pány domu.
Vkročila do kuchyně, úsměvem a kývnutím hlavy pozdravila přítomné, manželovi vtiskla motýlí políbení a posadila se po Robertově levici.
"Já jsem si říkal, že nám tu chybíte." přivítal ji Robert a než se nadála, Mišélio před ní položil sklenici plnou džusu a kousek zákusku.
"Děkuji. To víte, měla jsem ještě nějaké pochůzky." mrkla na manžela.
Tomas pochopil, že svatební dar, jenž se chystali Robertovi s Kateřinou popozítří dát, je přichystán a vše je v pořádku.
"Doufám, že nám zase neutečete, Karoline a budu mít chvilku si s vámi popovídat." slova "o samotě" si jenom pomyslel. Přece jen by nebylo vhodné je vyslovit před ženiným manželem, kterému by nevadila, ale Fiona s Foxie by mohly do města rozšířit nežádoucí drby.
"Nemusíte se bát, jsem z toho všeho pobíhání unavená, takže se zmůžu jedině na procházku v zahradě." přijala jeho návrh Karoline a svůj pohled stočila k dívčí návštěvě. "Vidím, že Woxita s Mišéliem konečně splnili slovo a rozdali štěňata. Jste spokojené?"
"Ano, děkuji." kývla hlavou Fí a mrkla na Foxie.
"Já také," dodala Foxie. "Děkuji."
"To je dobře, to je moc dobře." usmála se na Karoline a jala se nasvačit.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Fiona s Foxie se rozloučily a odešly. Obě měly v náručí své nové mazlíčky a na tvářích veselí. Děkovaly Karoline a Tomasovi s Nielsíem za milé pohoštění.
Za chvili se vytratil i Tomas s Nielsíem, kteří se rozhodli věnovat nějaký čas společné karetní hře a Dahl nabídl Karoline rámě, aby mohla splnit slib, jež mu dala při svačině.
Z jednoho kouta zahrady k nim doléhal nadšený výskot dvou přítelkyň a psí poňafávání.
Oba na něj reagovali úsměvem.
Posadili se ve stínu na lavičku a povídali si.
Byl to pro ně vzácný okamžik, jelikož za poslední měsíce se nevídali a navíc byla Karoline zvědavější a odvážnější, co se indiskrétních otázek týče. Robert ji rád dával odpovědi, po kterých se její líčko zbarvilo do nachova. To se pak muž smál škodolibým smíchem a namítal, že nemá provokovat.
Kamarádsky do něj šťouchla a dovolila si zpříma pohlédnout do čokoládových tůní.
"Hlavně buďte šťastní!" zašeptala a pobídla Roberta k návratu do vily. Povídali si již dlouho a dívčí výskot nějak utichl. Bylo jasné, že Kateřina s Petríou se vrátily do domu.

"Sehnal jsi?" Terezita visela svému milému pohledem na rtech. Dlaně sevřené v pěst měla přitisknuté k hrudi, prstíky stočené uvnitř a napjatě očekávala Semirovu odpověď.
"Sehnal." usmál se a roztočil do náručí mu skočivší dívku.
"Jupííí!" zavýskla.
"Ano, ale stejně se tam nemůžeš jen tak hned nastěhovat." poučil ji.
"No ano," posmutněla. "Ještě nějakou dobu budu zde u Kranichovců, společně si domeček zútulníme a určitě brzo budeme spolu." rozesmála se a Semiro s ní.
Pomalu, ale jistě začali pracovat na společné budoucnosti.

Klouby prstů projížděl sem a tam po mřížích. Po každém takovém pohybu mužské dlaně zatnuté v pěst se ozývaly akordy zvuků, které jako jedny z mnoha rušily tíživé ticho jeho cely.
Geburno se otočil zády k mřížím a tmavé oči pohlédly na další mříž v místnosti, kterou teď již několikerý den musel nazývat bydlištěm. Za zamřížovaným okénkem pulsoval život města, od kterého byl odtržen.
Popadl ze slamníku stéblo zatuchající slámy a začal ho žvýkat.
Cigarety mu už dávno došly a tvář mu zarůstala vousem.
Zkřivil rty a vyplivl nechutnou slámu.
Z přemýšlení vcelku o ničem ho vyrušil dívčí smích.
Bleskurychle se otočil, paže připravené k rychlému protiútoku.
Černovlasé, snědé děvče se opět zachichotalo a přišlo blíž k mřížím. Bříška štíhlých prstů pohladila mříže.
„Co tu chceš?“ zavrčel Geburno. Neměl náladu, aby se mu kdokoliv posmíval. A Cass měla důvody, proč by se mu měla nyní vysmívat do neupravené tváře.
Děvče se zatočilo kolem vlastní osy a natáhlo paži směrem k násilníkovi.
V hnědých očích zajiskřilo pobavení, když milencovi viditelně cukly prsty a už už natahoval svou dlaň k přijmutí té její.
Zkřížila ruce na prsou, která jen tak tak zakrývala látka vínové košilky. Nakrčila pobaveně nosík a pohledem si měřila Geburna.
Tmavé strniště vousů, rozhalená černá košile, na níž člověk poznal na první pohled, že v ní Geburno tráví už nějaký ten den,...
Zasmála se a rukou zašátrala v záhybech hnědé sukně.
„Dal by sis?“ natáhla skrz mříže ruku s červeným jablkem. Nedivila se, že jí nevěří. Jasně si uvědomovala, že má nad ním nyní navrch a to on neměl rád. Dobře znala jeho povahu, která si brala, ničila, vládla a znásilňovala. Ještě dnes, když zavřela oči, cítila jeho kruté dlaně na svém těle.
Přikrčila se a poslala ovoce po podlaze, až se přikutálelo k jeho nohám.
„Přišla jsem se za tebou podívat.“ Řekla a odložila z tváře úsměv a pobavení. „Bez tebe mě to ve městě nebaví.“ Přiznala a zamračila se.
„Tak mě pusť.“ Odvětil, popadl jablko a s chutí se do něj zakousl.
„A byli bychom v jedné kleci?“ rozesmála se a podávala mu další jablko, tentokrát čekaje, až si ho vezme z její dlaně. „Kdepak, hošku, to pro mě není. Mám tě ráda, budu za tebou chodit, ale je mi jasné, že chceš víc. A to já ti…“
Vyjekla, když ji přerušil a tváří se tvrdě udeřila o železné tyče. Geburno držel dívčino zápěstí, bolestivě táhnouc její ruku dovnitř, až se myslela, že ji tu ruku urve.
„Nedáš?“ zavrčel a prsty levačky zabloudily k dívčině šíji.
„Nemohu.“ Zachrčela.
Věděl, že má pravdu, přesto ji však pořád dusil.
„Nech…“ zachrčela s námahou a nehty zabořila do mužova zápěstí.
Se zaklením pustil její krk a přidržel ji, aby nespadla na podlahu.
„Vypadni.“ Zavrčel a pustil ji.
Se slzami v tmavých očích přikývla, zběsile se nadechujíc a vydechujíc. Ze záhybů sukně vytáhla další jablka a krabičku cigaret se sirkami.
„Tady máš.“ Kníkla. Když ji Geburno počastoval pohledem, který by bodal, kdyby mohl, utekla jako myška, kterou honí kocour.
Křivě se usmál a schoval její dárky do kapsy.
„Stejně zase přilezeš…“

Prstík ji znovu zabloudil k světlé kuličce a zabořil se do jejích měkkých a jemných chloupků.
Zívla a schoulila se u košíku s dečkou, které po návratu domů přitáhla do ložnice a uznala za vhodné, aby v nich mělo štěně svůj pelíšek.
Foxie si přitáhla k sobě okraje župánku, schoulila se do klubíčka a použila župan jako dečku pro své chladnoucí nožky, do nichž se jí pouštěla zima.
Ani ne za pět minut děvče spokojeně oddychovalo a k tváři si tisklo dlaně sevřené v malé pěsti.
Psí mládě vykouklo zvědavě z pelechu a dvěmi skoky bylo u Foxiina obličeje. Růžový jazýček polechtal dívku na nose a ona zamumlala Alešovo jméno.
„Hele,“ zavrčel potichu Vávra a poklekl k spícímu blonďatému drobkovi. „To si nemysli, že ona bude spát vedle tebe a ty že jí budeš olizovat nos.“ Jedním pohybem odstrčil štěně od dívčina obličeje a položil je do košíku. „To je moje práce, aby bylo jasno!“
Zvedl Foxie a odnášel ji do postele. Už už by ji položil do jejích po zelených jablkách vonících peřin, ale pak si to rozmyslel. Se zvednutým koutkem prošel rozrazil dveře do její ložnice a odnášel ji dál do zákrutu chodby.
Položil ji do peřin. Jemně ji vysvlékl župan, potěšeně pokukávaje po kousku odhalené kůže, to když ji látka košilky sklouzla z ramene. Přehodil přes ní přikrývku a po chvilce vklouzl k Foxie.
„Dobrou noc,“ pomyslel si, pohrávaje si s jednou z jejích dlaní a líbaje ji na konečky prstů.

Kateřina nemohla usnout.
Stála před zrcadlem a zírala na svůj odraz. Černé vlasy lemovaly její bledou tvář a modré oči ve světle svíce podivně zářily.
„Kdepak jsem nechala svou Spánkovou vílu?“ pomyslela si po dalších pěti minutách, které strávila nesmyslným zíráním na sebe sama.
Rukou nervózně pročísla ebenové vlasy a zhluboka se nadechla. Z prsteníku sundala zdobený prstýnek a schovala ho v hrací skřínce, která ji sloužila i jako jedna ze šperkovnic.
Naposledy se usmála na svůj odraz a sfoukla svíčku.
„Dobrou poslední noc, Kateřino Dvořáková.“


Probudila se a ihned si uvědomila, že nespí tam, kde usnula. Zmateně se posadila, odhazuje tak Alešovu ruku bokem a pokoušela se vzpomenout si, kde je.
„Co?“ žbleptla Foxie, když ji Alešova ruka stáhla zpátky do peřin.
„Jsi u mě.“
Rukama se zapřela o Vávrovu nahou hruď a pousmála se.
„To je dobře, Alešku.“ Zavrněla, když ji jeho prsty poňuchňaly ve vlasech. „To je moc dobře.“
Sotva mu vtiskla polibek, už zase pobíhala v zemi snů.

Arrow
Naposledy si poupravila stříbrnou čelenku, jež ostře kontrastovala s ebenovými vlasy a stáhla si závoj přes obličej.
Modré tůně byly najednou rozšířené strachem.
Bála se. Dlaně pevně svíraly kytici a srdce bušilo tak, jako buší nevinný vězeň na mříže své cely, dokud nezešílí.
Zhluboka se nadechla a vykročila do hlubin kostela, ve kterém již všichni čekali, až dojde k oltáři, vloží svou ruku do té Robertovy a učiní slib na celý život.
Celý život, pomyslela si vyděšeně, avšak potlačila chuť otočit se o sto osmdesát stupňů.
Robert již notnou chvíli nervózně přešlapoval před oltářem. Po jeho pravici stojící Kranichos ho uklidňoval a také se mu trochu posmíval, sám si vědom, že se před několika lety na podobném místě choval naprosto stejně.
Nervozita, obavy, chuť mít vše rychle za sebou…
Oba na sebe pohlédli a v ten moment vše, co je tížilo, zmizelo.
Najednou oba věděli, že slib, který chtějí tomu druhému vtisknout do dlaní, je ta nejsprávnější věc, kterou mají učinit.

„Sbohem, paní Anno.“
Snědý mladík tiskl dlaň starší, tmavovlasé ženě, jež neměla daleko k slzám.
Dlouho u ní Semiro bydlel a zvykla si na jeho milou a příjemnou společnost. Dokonce tak, že ho dokonce potají její bezdětné srdce přijalo za svého.
I on měl svou bytnou rád. Měl ji rád a cítil její smutek z toho, že odchází. Neřekla to nahlas, ale jediný pohled do jejích hnědých očí postačil.
Popřála mu ještě jednou mnoho štěstí, láskyplně se zadívala na blonďaté děvče, co postávalo po Semirově boku a pustila mužovu dlaň. Otočila se a zmizela ve dveřích vedlejší místnosti.
„Je to divné, co?“ pronesla potichu Woxita a natočila si na ukazovák levé ruky pramen světlých vlasů.
„Ano,“ souhlasil Semiro. Naposledy se rozhlédl po pokoji, v němž našel jako nezkušený náctiletý azyl, popadl do jedné ruky uzlík svých věcí, do druhé Woxitinu ruku a odešel.
Měli oba namířeno do svého budoucího hnízda, které, ještě ubohé a holé, mělo již splňovat definici domov.
Na poslední chvíli se Semiro rozhodl tam zabydlet, Woxita se k němu měla po několika měsících připojit.

„Ticho, Aleši,“ okřikla Foxie vzpouzející se štěně v jejím náručí. Po její levici stojící muž se zašklebil, jako by mu do boku vrazila nejostřejší dýku, vysvobodil štěně a položil ho na zem připínajíc ho na vodítko.
„To byl opravdu hloupý nápad.“ Zavrčel, když se mu štěně sametovým čumáčkem otřelo o botu, nechalo na kožené špičce otisky svých tlapek, spokojeně se natáhlo a ocáskem bušilo do Vávrova kotníku.
„Co přesně?“ podívala se na něj Foxie zamračeně. Pak se však zase otočila, zadívala na novomanžele, kteří nyní před kostelíkem přijímali gratulace od svatebních hostů.
I ona chtěla popřát Kateřině vše nejlepší do další životní etapy. Proto nyní čekala, až se zástup lidí zmenší na únosnou mez.
Rozhlédla se. Přímo za jejími zády postávala Fiona. Usmívala se a hovořila s Gessou, avšak paží měla zaklesnutou do Jollyho, který ji doprovázel. Vedle nich postával další pár, který však nepoznávala.
Dalo by se říci, že až neslušně zírala na ženu, jejíž tělo obepínala modrá látka, tu a tam přecházející spíše do zelena. Od spodní části zad se šaty rozšiřovaly. Kdoví proč ji ona dáma připomínala pávici. Ne tak chováním, jako spíše svými honosnými, avšak pořád vkusnými šaty.
Muž, se kterým ona neznámá hovořila, odvrátil zrak a jeho zelené oči se zabodly do Foxieiny tváře. Usmála se na něj a zatahala za vodítko, neboť Aleš se rozhodl prozkoumat blízko rostoucí keříky.
„Kdo je to?“ zašeptala k Vávrovi a bradou naznačila, na koho se ptá.
„Slečna SaMarBe a Paul Keller, Dahlův kolega. Ti dva prý mezi sebou dlouhou dobu soupeřili, pak se usnesli na nějakém míru či co.“ Odpověděl Vávra, aniž by se na daný pár podíval.
„Aha, takže Dahl a Keller byli dva kohouti na jednom smetišti, pak přišli na to, že by si do zelí lézt neměli.“ Pronesla tiše Foxie a psího mazlíka opět k jeho nelibosti popadla do náruče.
„Jdeme jim popřát.“ Rozhodla a velitelsky vykročila ke štěstím zářícímu páru.

A život v onom městě pokračoval dál. Občas kdosi, cosi vykolejilo vlak běžných události čímsi nečekaným, avšak vesměs se nedělo nic nového.
Kranichovci pomalu začínali chovat, stejně tak Dahlovi, kterým se po svatbě tak zalíbilo na svatební cestě, že si ji k Tomasově a Kellerově nelibosti prodloužili.
Hartmuttovci si užívali své mládí a sem tam i nějaké to cizí dítko. Nikam nespěchali.
Woxita se Semirem se zabydleli v domku na periferiích a na maličkém políčku začali pěstovat zeleninu. Za několik let se z políčka stalo pole, z několika košíků, co prodávali Spravedlivému, koše a oni začali prosperovat. Nikdy však nezpychli a byli pořád tak hodní, ochotní a přejícní. S Mišéliem, Ilčinézem a Pepilém se pravidelně setkávali, dokonce si vzali jedno, dvě Aitina a Kuldova štěňata.
Málinka pořád pracovala u Kranichovců a Hartmuttovců. Pepilé a Ilčinéz ji pořád dělali naschvály, ale když jednou přišlo do tuhého a někdo ji ošklivě ublížil, rozhodli se jí bránit a ubránili ji.
Slečna Fiona? Ta zůstala slečnou napořád. Gessa své marné pokusy vzdal, zůstal jejím dobrým přítelem a Žolík ji rovněž sem tam dělá společnost.
Foxie s Vávrou se rozjeli do Evropy. Nic víc není známo, jisté však je, že jsou pořád spolu.
Všichni žili šťastně, až…

Protáhl se a stáhnul krempu klobouku víc do očí.
Zadíval se na tmavovlasou dívku, jejíž odhalená ramena lákala kolemjdoucí k troše laškování.
Její hnědé oči se na něj usmály a ve víru tanečku, který započala, odhalila lýtka.
Líně si zapálil cigaretu a kývnutím hlavy lehkou děvu přizval k sobě.
Přitančila, rozradostněná, vlasy rozevláté. Byla šťastná, že ten, kdož ji svázal svými řetězy, je opět na svobodě.
Nechala se od něj hrubě zatahat za vlasy, přitáhnout a ani jeho surové sevření nadloktí ji nevadilo. Naopak, vítala ho. Vítala ho vším, co mu mohla nabídnout.
Bosé nohy se na okamžik dotkly špiček jeho zaprášených bot, pak se rozeběhly do ulic.

Geburno labužnicky vydechl kouř a přimhouřil oči.
Tržiště bylo pořád takové, jaké se je pamatoval.
Spravedlivý prodával plody země, Juan právě psal křídou na tabuli nabídku svých pančovaných vín, služky a sloužící běhali kolem, shánějíc pokud možno ještě čerstvou, sluncem nevysušenou zeleň a jiné věci, pro něž je poslali jejich páni.
Kráčel si to krokem lovící šelmy, pomalu, rozvážně, nikam nespěchal.
Vida, stará Rosa si pořídila dvě ptáčata na pomoc. Jedno, blonďaté s šedomodrýma očima na něj pohlédlo a opět se pustilo do zametání, až její vlnité vlasy sklouzly do její upocené tváře.
Přišel blíž, zadíval se na její oblé boky, obliny prsou schované pod květovanou blůzou a ušklíbl se.
„Však já si najdu jinou krasavici, ptáče jedno ošmudlané,“ pomyslel si a pokračoval k dalšímu stánku, pídíc se po ničem a po všem…


Zazvonil zvonec a Telenovelky od Kájči je konec Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Propána, telenovela už i tady...a rovnou španělská, no....no, radši se nevyjdřovat.

    Jééé, Danieeeeeel!! Juhů, tohle se začíná slibně rozjíždět. Upřímně hledím na další povídku, kde si mladá blondýnečka užije, ale kdo chce kam....

    Dobře Káji, obrněla jsem se španělskými ptáčky, madridským vínem a kdovím čím ještě...co bude dál?


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Fí, doufám, že jsi to s tím vínem nepřehnala, Kamarádko. Wink Jinak ti děkuji mocka za komentář a mám pro tebe skvělou nabídku. Klidně ti v tomto zašmodrchaném dílku dám cameo Cool Muchacha, jen ještě vymyslím, jaké.... Very Happy

Tož, další dílek této podivuhodné skládanky přidán. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
ReeR


Založen: 14. 12. 2007
Příspěvky: 112
Bydliště: Most
Odpovědět s citátem
to je paráda, je to tak jiný....... Very Happy Smile ale moc zajímavý a čtivý
trošku mi to připomíná středověk Very Happy Smile
těším se na pokráčko Very Happy

_________________
The truth is out there
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Mám tu asi 50 láhví, plných, vestavěných do barikády a krčím se za nimi, škvíry, kudy by kulka tvého ostrovtipu mohla prolétnout, jsem vycpala ptáčky a neptej se, co se stane, až to všechno spadne, jak domeček z karet...ááááááá.

    A jéje, na cameo jsem zvědavá, raději nebudu poskytovat komentáře bez svého právníka, protože bych tě mohla inspirovat a tak si ho z části upéct sama a..a to by pak teprve bylo:)

    Pepi a Ilči co by kuchaři? Ti dva se snad vyznají ve všem:D

    Uch, teda, Karolina..mi vyráží dech...možná, jak by jistě poznamenal i někdo jiný, než já, chytila nějaké způsoby od manžela, ale ani ten v nich snad nedosáhla pomyslné dokonalosti...chm chm chm..mmm

    Hmm....tak Petría ji pozvala k sobě do pokoje..jsem zvědavá, co z toho bude, když se to tak slibně rozvíjí


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Fí a to ještě nevíš, kdo je v originále Mišélio Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

Kájka: skvělý díl Laughing Laughing Laughing a nej je stejně Tom, jak se na začátku blíží k Woxítě a ta má hrůzu, kam až zajde Laughing Laughing Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Přidán další dílek této blázniviny. Smile
Všem přeji krásného Valentýna... a hezké počtení Laughing Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Jééé, Kuličkááá! Jak já ho mám ráda!

    telenovelistka se zájmem o faunu napsal:
    "Haf ňaf vrrr!" zavrčel pes a jeho hnědé oči se zadívaly na tu, co ho vyrušila z ranního spánečku dobrého k strávení snídaně.

    chudinka malá roztomilá Smile

    Vypadala jako kukaččím ptáčetem ptáče vyhozené z hnízda


    tohle se mi prostě líbilo

    „Seňore Geburno…“
    Shocked Shocked Shocked i on? No tak te se vážně bojím, aby tahle telenovela nebyla nejkrvavější mýdlovkou, o jaké svět kdy slyšel.

    A Aitička se mi také líbí...

    hmm..no...a...Káji, já se toho pokráčka asi nedočkámSmile


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
To je prostě tak neskutečně zábavné! Laughing Laughing Laughing a nejlepší je Geburno Cool Cool ho ho, jsem ráda, že jsi ho tam dala!
Perfektní dílko... Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Bavím se, fakt se bavím... a slintám, ach, Michel! Laughing Laughing Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
SaM... bacha na toho Michela, grrrrrrrrrrrrr... Confused Mad (Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing) MOJE! Laughing Laughing Laughing Laughing

Kájíčko, už se těším na další díly! *tanec*
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Všem mocka děkuji za komentáře! Wink

Fí, nejkrvavější mýdlovka? Oj, tak to mě porazilo. Very Happy Ale tak snad ne.. I když, kdoví, co se autorovi zase zrodí v jeho fešné hlavince. (Gerkhanismus) Laughing

Woxy, děkuji. Smile Geburník... přece nemohu vynechat svého nejmilejšího zlosynka? Wink A pozor, Michel je můůůj... abyste se nehádaly. Razz Laughing

SaM, to jsem mocka ráda, že se bavíš. Laughing A doufám, že budeš i nadále. A slintej, slintej... Mišéééélík je po Tomasovi s další postavou neeeej.... (Pro mě. Embarassed )

Táák, slečny, dámy, drahé čtenářky... Smile Zítra tu bude pokráčko. Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Další díleček přidán. Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Tenhle díl je strašně ulítlý Laughing Laughing Laughing Laughing a jeho pointa ještě víc Laughing Laughing Laughing z Petríi tady jde normálně strach Laughing Laughing Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Také bych neodolala a rozmazlovala je! Musel to být úžasný pohled, přála bych si být Petríou.

    Hmm, Hmm, jak moc má Dona karolina postřeh? Co udělá Wox s vlasy? Já vím, bude tam tma, ale i tak...tohle bude ještě zajímavé,ať to děvče nemá hnedle průšvih.

    A vůbec,jak to dopadne s Petríou a jejím (vážně se Karolině nelíbí) vztahem?

    Vždycky mne to chytne, je to napsanétak čtivě..proč je toho tak...malilinkato? Jsem napjatá, Káji,jsem napjatá..a teď už jdu spátSmile


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
To bude mazec, myslím, že to moc dobře neprojde. Laughing Laughing Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Všem mocka děkuji za komentáře a posílám kraťoučké pokráčko. Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    A ono už to vypadalo, že to projde...kdopak ji to nachytal?

    děkuji za pokráčko,


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ohooo, úchylný Nieček Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing paráda Laughing Laughing hrozně moc se mi líbilo, jak ho doma vítala Karolinka Laughing

Petría (která by jistojistě odhodila etiketu, kdyby věděla, že se vrátil její muž a kdyby ještě pořád nespala),

Lenoooooooooooooooooooooch Laughing Laughing Laughing Laughing a kde vlastně spala, když v její posteli snila chudák Woxíta? Laughing Laughing

Skvělý díl, kde je pokráčko? Jíííííííííííííííííííííííííííííík!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Další pokračování přidáno. Laughing
Všem děkuji za komentáře!


Fíčku, dozvíš se. Mimochodem, malinkaté lákadýlko. U tvého camea si Woxička mohla nožku udupat. Laughing

Woxysuláku, úchylný Nieček? Ten je nevinnost sama! Jako lilie! Laughing A Karolinka... Ta byla ráda, že přijel. Smile Švágra má hrozně ráda, Embarassed
To je otázka. Kde asi Petría mohla spát, Laughing No, po boku svého manžela, truhlíku. Laughing Laughing Laughing A jinak ve velmi blízkém hostinci. Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Teď mne pro změnu zajímá, kdopak je ten tajemný muž schovávající se ve stínech a číhající na svou oběť...Smile

    No páni, snad díky Wox mám Tomasa zaškatulkovaného jako příšeru, co bude škodolibě dělat problémy, velmi mile mne svým pobavením a jednáním překvapil! zatvářil se asi takhle Rolling Eyes a získal si znovu mé sympatie. Go! Tomíček GO!
    A copak se to děje s Karolinou? Snad starůstky přebolí, když má teď tak příjemného společníka pro život.

    Hmm..já ani nějak nepostřehla, že Petría a Nielsio jsou manželé, a nějak tedy nechápu, proč za ním to děvče utíkalo, rozhodně to však bylo romantickéSmile



_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Další dílek přidán a všem přeji hezkou neděli! Wink

Fí, o to šlo, o romantiku. Tajné, noční rande, chi chi. Smile
Moc ti děkuji za tvé komentáře! Vždy mě hrozně potěší! Embarassed Embarassed Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Zpracovala jsem si romantismus ve světové literatuře a než se (vrrrrr)rhnu na poslední dvě fáze Národního obrození, dopřávám si trošku jiného druhu čtiva:))

    Rozsekal mne Robert. Totálně!! Prostě si ho jako právníka nějak nedovedu... Pro mne je to novinařidlo jako vyšitéVery Happy

    Hmm, copak ti dva mají za manželskou krizi? Co Tomíšek proved, co Kaaj skrývá...nedalo by se to udělat třeba ještě třetí možností...odpuštěním?

    Harty a Petría a veverky, jak prozaickéVery Happy Ovšem klidně bych si kecla do trávy vedle a sledovala s ní...Smile

    Jen Semirče se v tomto díle neprojevilo, tak snad příště se ukáže, copak je za postavičku on.

    TFTT Káji!




_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
"Hop.. hop.. hop..." komentovala skákání veverky Petría - tahle věta mě vždycky dostane Laughing Laughing Laughing Laughing krásné pokráčko, Kájko. Geburn je nej! Cool Cool Cool
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Chacha, Semiro... Laughing Manželská krize, ta by mě taky zajímala. Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Další dílek přidán. Omlouvám se za případné nesrozumitelnosti a chyby. Embarassed Kdyžtak písněte SZ. Embarassed

Fí, snad jsi se Semirem spokojena. Embarassed Manželská krize, no... k tomu se nějak vyjadřovat nebudu. Embarassed A Pet s Niem? Ti dva jsou prostě muňky! Taky bych se k nim přidala. Embarassed Smile
A Robert... Robert je prostě kráááásnááá postava! V T. ho miluji. Embarassed Embarassed Embarassed

Woxy, ne, Robbie je nej. Razz Laughing A veverušky.. ty nesměly chybět, ne? Wink

SaM, děkuji za komentík. A jsem ráda, že Semiro pobavil. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Och, Roberte, Roberte, zase se uchylaříš? Laughing Laughing Laughing Laughing

Karoline je tady zlá Sad a vyjela na chudinku blondýnu. Tom je zase smutný, je mi ho líto. Slyšíš? Líto Tomaaaaaaa! Laughing Laughing Laughing Laughing

Woxíta je super, jak mluví s Kuličkou Laughing Laughing Laughing

A krásná dáma v rudém je moje malá nebohá... Sad
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    No tedy, ještěže se vzpamatovala, brr, Robert to trošku přehání.

    Wox je takové sluníčko:)

    Tomíka je mi teď opravdu líto.

    Mišélio je mi čím dál sympatičtějšíSmile

    A taky jsem ráda za novou postavu:)

    Díky za další díl, Fí

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Přidán další dílek. Cool

Woxy, řekni mi, KDY Robbie neúchylaří. Laughing Srdéčko jedno čokoládové. Laughing Very Happy

Fí, Robbie a přehánět? Ohoho, uvidíme. Cool
Mišélio je takový... plyšák. Laughing Razz (I když v reálu... nu, ani mocka ne, tam je velký drsoň, nevím, zda čteš Smích. Embarassed Laughing )
Nemáš zač! :hug: Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    naše telenovelistka napsal:
    "Nielsío, ty se k nim nepřidáš?" prskala zelenoočka.
    "Ne, já jsem spokojený. Já si na týl nevidím."


    Tak tohle mne dostalo! Opravdu úžasná a odzbrojující upřímnost našeho technika:))

    Kateřina je opravdu nádherná, jako bych ji viděla.....škoda, že je bohatáSad. Její koutek je mi sympatický...zvláštní, co jsi pro ni zvolila, svým způsobem revoltu, ale hlavně jednoduchost...přesněSmile

    ÁÁÁÁÁ, moje oblíbenkyně má konečně velkou roli! Aitička bude mít mláďátka, honem vzkřiste Mišelía, tohle se musí oslavit, tohle musí být náležitě popsáno, tohole se dočkati nemohu:))). Ale jména vybírám jáSmile Very Happy

    Díky za dílek, Káji,




_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Tam dááá da dááááá, tam dááá da dáááá... Laughing
Další dílek přidán. Laughing
Všem přeji hezké prázdniny!!! Laughing


Fí, děkuji za komentář. :hug:
Nu, Kateřina... Embarassed Ona k ní ta noblesa, smetánka, vyšší úroveň tak nějak patří, nemyslíš? Embarassed Smutná šlechtična. Embarassed Smile Tak ji vidím já. Embarassed
Hahaha, jsem ráááda, že se ti role Aitičky líbí. Vlastně velké díky patří Všele a Woxy. Všelča Aitu vymyslela, Woxy ju dala dohromady s Kuličkou. Very Happy Very Happy Very Happy
Ad jména, why not. Very Happy Laughing
Nemáš zač, Fíčku! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Uh, tak jsem dohnala, co jsem zameškala, a rozhodně jsem si neměla sladit to kafe. Inzulín! Ale stejně mi to vyvolalo na tváři úsměv a v sobě mám klid, to přesně jsem teď potřebovala. Skvěle jsem si odpočala, díky. Wink

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
[list]
Strašně moc se mi líbí vztah Kateřiny a Roberta. A vůbec, Roberto v tvém podání je skutečně úžasnou osobností (nebo si z něj úžasnou osobnost dělám, možná jsem trošku ovlivněna jeho originálem, ale ten mne nepřitahoval tolik, jako tenhle Robert! A moc mu Kateřinu přeji:))

Jůůů, bude ples. Bude se tančit, bude se povídat a bude veselo, to se Tomíkovi povedlo:)). Jdu se nachystat, vybrat si šaty a každý den nedočkavě prohlížet schránku, jestli nemám taky pozvánku....ples, ples, ples:))

Dík, za další dílek, Fí
[/list]

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Další díl. Tentokráte je poněkud dlouhý, omlouvám se, ale tuto pasáž se mi zrovna dělit nechtělo. Embarassed S novým dílkem rovněž slíbené Fíčkovo cameo. Laughing
Snad vás délka a případné překlepy (Embarassed) neodradí od čtení. Wink
A všem školou povinným přeji hezký a úspěšný další školní rok! Fight! Smile


SaM, nemáš zač. A cukr? Bez něj by se telenovela přece neobešla, ne? Very Happy

Fí, Laughing Robert, no... Snad mi Woxy promine, ale já si ho přetvořila k obrazu svému. Robert z T. má sice vlastnosti jako Novinář Robbie, ale nepochybuji, že kdyby se Robbie zamiloval, tak po eskapádách, kdy by se představil jako naprostý debil (omlouvám se za ta slova), tak by se objevila ta inteligentní, báječná, perfektní složka jeho osobnosti. Embarassed Pardon, můj názor. Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Brrrrr, ščítání sukní - záměr hezký, ale zní mi to... sukničkářsky Laughing Laughing Laughing Laughing
Alša! Jak on je tu sladký... vrrrr XD Laughing Laughing

"Neumíš prohrávat." odsekla se smíchem Fí.
"Nikdy mě to nikdo nenaučil."


Mhm, měl by, Alešku milý Cool Ale to je jen tou mou předpojatostí XD Laughing Laughing

Fajn díl, Káji Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Povedený dílek a povedená společnost. Wink

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Je úžasné, že Kar jen nerozkazuje, ale také se sama aktivně zapojí a hlavně..že si to užíváSmile

    někdo rozumně nerozumný napsal:
    "No tak, Pet, víš, jak by se takový Aleš tvářil, kdybys mu k pečené krůtě přinesla sklenici mléka?" pokoušela se sestře vymluvit její nápad, za kterým si měděnovláska neúprosně stála.

    Jsem pro, jsem pro!!

    Oh, oh, Robertek je tu tak milýSmile
    A taky jsem ráda, že Katuška přijde:)

    romantický modní poradce napsal:
    "Ale ano. Když scházela ze schodů, všichni jsme obdivovali ty zelenožluté šaty, které spolu se smaragdy zvýrazňovaly oči téže barvy, příteli."
    to je jak vystřižené z básně...jen najít rýmSmile

    PEPI ILČI JOLLY!!! co dodat? Smile

    Huh, tak Fiona má sloužící? Mno pane, ale jestli ty dvě rozzáří očka Pepiho a Ilčiho, co víc si přát? A pletky s Váv rou, pečlivě čtu Smích a začínám se bát Very Happy

    Panečku, Woxita je v dobré společnosti, hnedle bych s ní měnila a nechala si společnost představovat těmihle dvěma.

    ten, kdo o tom ví své a ještě něco navíc Smile napsal:
    Zaklonila hlavu, zdvihla lokty a při prvním kroku přestala myslet na starosti všech dní minuých i dne dnešního. ...

    Jak já jí rozumím...

    Kateřina a Robert...ti dva se mi prostě líbíSmile

    Zajímalo by mne, jestli Woxyta někdy tančila, Vávra vypadá, že to umí, ale jestli s tím Wox nemá moc zkušeností, to držení ji musí uvádět víc, než do rozpaků, chudák malá, ...a prát se s ním o tác, chrt jeden, jako by mu nestačilo si nabídnout jeden, dva kousky, on musí vzít celý tác a když ho dostane, tak už ho nechce ... Wink

    Žolík má třetí místo, gratulace:))
    Tomíškovi samozřejmě rovněž tak : o ).
    Ale Alšíkovi, tomu, už ze solidarity ke cameu, pogratulovat nemohu:))

    Za cameo děkuji, moc:))

    To Tomovo zakončení nemělo chybu...opravdu nádherný dílek.


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Žádné pletky s Vávrou, Fíčáku!!!! Ruce pryyyyyyč! *cení zuby jako vzteklinou nakažená liška a vrčí*
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Mílá Woxy, musíš si uvědomit, dřív, než mne případně nakazíš vzteklinou a pojistíš to tím, že mi rozkoušeš tělo na vystřihovánky, že já jsem absolutně závislá na peru či klávesnici naší milé autorky... Smile

    Káji, prosím, zachraň mne před níSmile)


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Váááááávra! Uvidím, Fíčku... počkám si, co tam Kájík napíše dále, zatím Tě ušetřím Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Laughing Laughing Laughing
No já nevím, *svatozář* Rozhodně se tam Vávra s Fí ještě spolu mihnou, che che. *svatozář* Razz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Neeeeeeeee, Vávru už neeeeeeeeeeee Shocked Shocked Shocked Shocked Vy mne chcete zabíííííít XD WOXULE, TYS JE NAKAZILAAAAA!!! Evil or Very Mad

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Všel, věř, že nenakazila. Cool Já raději Roberta. :heart: Laughing
Ale.. proč neudělat Blondy radost. Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Chjo, to jsou příliš silné argumenty XD vyvěšuji, leč nerada, bílou vlajku míru Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    No to snad není možné, řekl byste mi laskavě někdo pěkně polopaticky o co tu jde a jestli mám nějakou šanci to přežít či ideálně vyváznout bez zranění?
    Káji, prosím, řekni Wox, že jsme s Alšou jen dobří kamarádi a že si myslím na...no, raději ji neříkej na koho, řekni prostě na někoho jiného, ju? Děkuji moc:))


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Fíčku, ještě slovo a jdu za Tebou! Vím, kde bydlíš! Vím, kde studuješ! *cení zuby a tváří se strašlivě* Ssssss!!! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing
Budu drzá, Kájíku a hodím Ti sem svou představu Váááávry Very Happy


Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    slovo...

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Telenovela aneb ...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 3  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma