AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Oznámkujte, prosím, mou povídku jako ve škole:
1
100%
 100%  [ 6 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 6

Dobří holubi se vracejí
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 684
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
0. Smích je velká věc aneb Vánoční mise
1. Tragédie aneb Pepi a Ilči
2. Odvaha, radost a naděje
3. Dobří holubi se vracejí - právě čtete

Dobří holubi se vracejí

„Karas!“ zahřměl učitel, zaklapl klasifikační arch a ukázal na tabuli, „vyskloňujete nám sloveso... dáme si... zanimátsja. Pažálsta,“ podal studentovi křídu a netrpělivě vyčkával.
„Ja zanimájus,“ potil se Karas s azbukou, „ty zanimáješsja, an, aná, anó... zanimájetsja, my zanimájem... zanimájemsja, vy zanimájetes, ani... ani zanimá-jut-sja.“ Odložil křídu a nervózně pohlédl na usmívajícího se vyučujícího.
„Charašó,“ pochválil ho, „adin.“
Žák pyšně pohodil hlavou šel zpět na své místo.
„A víte co?“ přejel vychytralým pohledem po třídě, která pochvalně mručela a usmál se pod vousy. „Napíšeme si takový menší diktátek. Pište si,“ vygumoval žákům úsměv z tváří. „Pačemu mně núžno znať russkij jazyk? Ja chaču...“

„Pas vidánia,“ strčil si písemné práce do brašny a se zadrnčením zvonku odkráčel na chodbu.
„Alexi!“ zavolala na něj převysoká postavička od vchodu. Otočil se a spatřil svého bratra, hromotluka Martina Svobodu, jak na něj mává. S zářivým úsměvem se k němu rozeběhl.
„Ahoj,“ vyhrkl, „prosím odvez mne z toho ústavu!“ zaprosil zoufale.
Martin se zazubil: „tak pojď, ty koni.“
Do těch dvou by nikdo neřekl, že to jsou bývalí policisté, a už vůbec ne, že dříve pracovali jako tajní agenti pro Interpol. Nyní se však jejich profese změnili. Oba už měli plné zuby nikdy nekončící služby, neustálého přetvařování, věčného sebeklamu. Zahodili svá krycí jména, Josefa Báňu a Iljiviče Glogoskiho a začali nový život.
Život obyčejných lidí.

Jejich červené autíčko zajelo k vratům, u kterých visel transparent: Manitou - květiny rovnou z prérie.
Splnili si dětský sen: pořídili si květinářství a s pečlivostí jim vlastní se o květinky starali. Ani jejich staří přátelé, rostlinky z kanceláře, se neměli špatně. Rozkvetlá jabloň byla čerstvě přesazená v kypré půdě, agáve byla zasazena ve velkém truhlíku u vchodu do malého domku a kapradina byla mezi svými druhy u umělého jezírka, ve kterém plavaly žabky a rybičky.
V květináčích byly podél štěrkové cestičky muškáty, macešky a fialky, v záhonech za nimi kvetly růže.
„Náš malý ráj,“ pronesl Saša, když společnými silami zasadili poslední květinku.
Vzadu za domkem postavili velké tee-pee, které zpřístupnili dětem z okolí. Ty tam chodily za svými strýčky, jak mužům říkali, kteří jim ochotně vyprávěli indiánské příběhy a vozili děti na zádech jako koně, za což dostali přezdívky Hatátitlá a Ilči, což Alexandr neopomněl okomentovat slovy „já se toho jména asi nezbavím“.
Naprosto si však dětská srdce získali imitováním postav z jejich nejmilejšího románu, Old Wabbla a Daniela Etterse. Napodobovali jejich smrt za hlasitého smíchu dětí, ke kterému se nakonec vždy přidali.

Rok, přesně rok tomu byl od doby, kdy podali výpověď, když zazvonil telefon, právě když Martin a Alex večeřeli s jejich koťaty, Oldou a Vinou, na klíně.
„Oldíku, všá,“ odehnal mourka Martin a odběhl do obývacího pokoje. „Svoboda, prosím... ahoj, jak se máš? Aha... překvapení? Přijet? Ne, nás nepotřebujete, vždyť je vás tam dost... ne to... ale... dobrá, domluvím se s bratrem. Jak, očekáváme vás? Hej... haló?“
Saša si s Vinou vyměnil nechápavý pohled. Přemístil kočičku na stůl a odběhl za Martinem: „Stalo se něco?“
Bratr uhodil pěstí do stolu a začal přecházet po místnosti tam a sem jako zvíře, lapené v příliš těsné kleci: „volala mi Petra... oni si snad myslí, že jsme záchranná služba, která přijede na zavolání! Prý nás potřebují... sakra, vždyť jsme mimo službu, jak jim asi máme pomoci, zrovna my dva?“
Alex se zamračil. „Potřebují nás v Kolíně?“
„Ano,“ zabručel Martin. „A prý pro nás mají překvapení...“
„Super,“ přikývl Saša, přistoupil ke skříni a vytáhl z ní kufr, „to bysme si asi měli zabalit, ili nět?“

*****

„Co nás tady může překvapit,“ zamumlal Martin unaveně, když vylezl z auta. Alex jen pokrčil rameny a vykročil ke stanici: po pár krocích se zastavil, až do něj bratr vrazil. „Co je?“ vyjekl prudce.
„Vidíš to co já?“ hlesl Saša a ukázal na skůtr, zaparkovaný kousek před nimi.
Martin vytřeštil oči: „to je... Frankovo?“ Ani nečekal na bratrovu odpověď a rychle vběhl na stanici, s Alexandrem v patách: „Frankuuu!“ zavolal, až sebou všichni trhli. Uprostřed pohybu ztuhli i dva mladí lidé: mládenec a dívka. „Franku, tetičko!“ Martinovo ani Alexovo nadšení neznalo mezí - vrhli se dvojici kolem krku, div že je neuškrtili.
„Pane Svoboda a... pane Svoboda!“ Anna Engellhardtová, Šéfová dálniční policie, vyšla z kanceláře a nedůvěřivě pozorovala scénu: „vítejte opět u nás... co se děje? Vy ty dva znáte?“
Martin se pobaveně uchechtl a vymotal se z klubka: „kdo by je neznal? Frank a tetička Drollová jsou známá firma... co tu vůbec děláte, vy dva?“ obrátil se ke starým známým.
Alex si zatím oba dva pořádně prohlédl. Dívka byla stále stejná, přesně taková, jak si ji pamatoval. Měla velké, tmavě modré oči, červeno-růžové vlasy, stažené do dvou culíků, krátké červené tílko jí těsně obepínalo hrudník, černou minisukni měla přepásanou tlustým, koženým páskem a boty až ke kolenům měly pro ní typické šněrování. Vlastně jen jedno ho na ní překvapilo: k vytetovanému slunci, které měla na levém rameni, přibyl černý štír na dekoltu. Musel si přiznat, že se mu zamlouvá. Velmi... stejně jako před lety.
Mladík na sobě měl změn více. Na sešmikaných, rozcuchaných, hnědých vlasech mu furiantsky seděla čepice s kšiltem na stranu, na které visel malý, kovový klíček a na které měl připevněné odznáčky, na nose mu seděly brýle se silnými, černými obroučkami, za kterými vykukovaly modré oči, naprosto stejného odstínu, jako dívčiny. Měl na sobě typický, skejťácký obleček a z výstřihu blankytného trička mu visela sluchátka z mp3 přehrávače. Vrcholem všeho byl bílý skateboard, na kterém stál a který byl odjakživa jeho věrným přítelem.
Bratr a sestra se usmívali, jako první se slova chopila dívka: „potřebovali sekretářku a já se za bráchu přimluvila, aby tu dělal asistantenta...“
„Asistenta,“ opravil jí hoch a rychle uhnul pohledem před sestřiným hněvem. Neměla ráda, když jí někdo opravoval a zvlášť její odborné termíny.
„Franku, ty ses nezměnila ani trochu,“ uchechtl se Alex, „ale jedno mi stále zůstává záhadou...“ Otočil se na dívčina bratra: „tetičko, oni vás sem vzali i přes vaši minulost?“
„Počkat počkat,“ zarazila je vyjeveně zírající Engellhardtová, „jaká minulost?“ zamračila se. „A proč jim říkáte Frank a tetička? Pokud vím, jsou to Meneaus a Salomé Bereite!“
Martin se zachichotal. „Už chápu, jak to Petra myslela s tím překvapením... ne vždy člověk potká dva největší známé hackery ve střední Evropě. No, a proč jim tak říkáme... Saly říkáme Franku, kvůli-“
„Neříkej to!“ vyjekla a zacpala si uši, „neříkej to!“
„Kvůli jejímu jménu... Salomé...“
„Neeee!!“
„Salomé Heliogabalusa Bereite. Jedna postava z Mayovek se jmenuje Heliogabalus Frank, tak proto,“ dokončil Martin a se smíchem uskočil před kopancem, který k němu od Salomé mířil.
„A Meneaovi, tedy Meneaovi Habakukovi Bereitemu,“ navázal na bratra Saša, „říkáme tetička Drollová, díky jeho zálibě v opravování Frankových výroků a jeho heslu-“
„Hosana, hosana,“ zazubil se skejťák.
„Přesně tak,“ zasmál se blonďák a odhrnul si vlasy z čela.
Šéfové se nedostávalo slov. „Oni... hackeři? Tak proto... ten počítač... už tomu začínám rozumět,“ vydrtila ze sebe. „Odkud se znáte?“
Martin si povzdychl. „To by bylo radno projednat v soukromí, třeba nad šálkem čaje či kávy.“ Engellhardtová pochopila narážku a pokynula sekretářce: s ostatními v závěsu se vydala do kanceláře.
„A teď,“ pronesla do ticha, když vstoupila i dívka s podnosem v ruce a Meneaus za ní zavřel dveře, „mi povězte, jak jste k sobě přišli.“
Alexandr si svlažil hrdlo douškem čaje a ujal se slova. „Před šesti lety jsme pracovali na zvláštním případu... Ztrácela se děvčata a nejhorší na tom bylo, že zpráva o místě dalšího únosu se vždy objevila na internetu pět minut před činem: byla vybírána strategicky a dívky jsme vždy našli již mrtvé. Vrah používal skrytou IP adresu, zakódovanou nějakým složitým kódem a nikdo od nás si s tím nevěděl rady. Až jsme dostali tip na dva mladé hackery, kteří prý dokážou zázraky...“

„... a proto potřebujeme vaší pomoc,“ šel na věc zpříma Báňa, ruce zkřížené na prsou.
Dívka si pohrdavě odfrkla: „s fízlama v ničem nejedu, jasný?“
„Hosana... Já taky ne,“ uchechtl se mladík a poposedl si, „nejsme cvoci, jasný?“
Ilčimu došla trpělivost, vytáhl zbraň, přiskočil k dívce, přiložil hlaveň k jejímu spánku a nešetrně ji chytil za bradu, aby mohl její pohled namířit na sebe. Modř jejích očí se vpila do jeho. Viděl v nich strach, mísený s úžasem. „Vím, jak se teď cítíš,“ sehnul se k ní a šeptal jí do ucha, „ale alespoň víš, jak se cítí ony. Zabije je, chlanokrevně je zavraždí, slyšíš? Ale předtím,“ zachraptěl, jak ho zradil hlas, „je zneužije, chápeš to? Má je jako hračky, jako zboží, co je na jedno použití... jsi holka, vžij se do jejich situace!! Jejich život závisí na tobě a tvém bráškovi.“ Se znechucením se od dívky odtáhl a zasunul zbraň zpět do pouzdra.
Salomé se celá chvěla.
Meneaus mohl jen zatínat pěsti, až mu praštěly klouby. Nevěděl, kam až je ten muž schopen dojít, ale nehodlal ohrožit sestřin život.
„Kdybyste si to rozmysleli,“ měli se k odchodu policisté, „tady je má vizitka,“ řekl Ilči a hodil na stůl lísteček. „Stačí říci dozorcům a oni již budou vědět.“
Salomé roztřeseně hmátla po vizitce: Iljivič Glogoskij. „Pomůžeme vám,“ hlesla za bratrova úžasu.
„Ale Saly!“ snažil se odporovat Meneaus, ale nebylo mu to nic platné: sestra mu nevěnovala jediný pohled.
„Když vám pomůžeme...“ řekla zřetelně, „dostanete nás odtud?“
Pepi si s Ilčim vyměnil ostrý pohled: „dobrá,“ vydrtil ze sebe. „Ale musíte nám slíbit...“
„Ano!“ vykřikla Salomé rychle, „do žádné databranže už se nenabouráme, vážně! Ta banka... to bylo pro zábavu, fakt!“
„Databáze,“ sykl Meneaus s rukama skříženýma na hrudi.
„Vždyť to říkám...“ zavrčela.
Pepi stiskl rty: „platí. Zítra budete volní. Ve tři hodiny. Buďte připraveni.“ Mávl na dozorce a společně s parťákem sourozence opustili.
„Děkujeme! Děkujeme!“ slyšeli ještě křičet dívku.
Byli plní euforie. Dokázali to.

„Domluvili jsme se s nimi: jako protislužbu na to, že nám pomohou, jsme si vyžádali jejich propuštění. Dřív jsme znamenali hodně,“ zašklebil se, „takže se to obešlo bez zbytečných průtahů.“
„Napřed jsem vůbec nevěřil tomu, že by nás odtamtud mohli dostat,“ pohrával si Meneaus s kolečky skateboardu a lehce se mračil, „ale když nás druhý den pustili,
přesně ve tři hodiny... omluvil jsem se vám, vůbec, kluci?“ napadlo ho náhle.
Martin mávl rukou: „ani jsi nemusel, viděl jsem ti vděčnost v očích.“

Mladík se procházel tam a zpět po cele.
Snažil se uklidnit. Nikdy ho nepustí, dokud si neodsedí trest: to, čemu věří jeho sestra, je naprosto absurdní.
Nebo že by... ?
Ozvalo se bouchnutí dveří a zachrastění klíčů. Meneaus popošel k mřížím a opravdu ho spatřil: blížil se k němu Báňa. Pozdravili se kývnutím hlavy.
Cvaknutí zámku, tak moc to pro něj znamenalo. Svobodu!
Nedal na sobě nic znát. Houpavým krokem vyšel ven a nadechl se. „Kde je Salomé?“
„V ženském křídle. Šel pro ni můj partner. Pojď,“ zavelel policista a s Meneaem za zády vykročil ke vchodu.
Mladý hacker měl v hlavě mnoho myšlenek, včetně té, aby policistovi utekl: byl nehlídaný, bez pout s navíc se mu policii vůbec pomáhat nechtělo. Ale... bez sestry neodejde. A ta jim pomoci chce...
Neuvědomil si, že Báňa, ač to tak nevypadá, ho hlídá jako oko v hlavě.
Povzdychl si a s pocitem smíření si vzdychl. Kdyby měl alespoň svůj skateboard...

„Ukázalo se, že je pro ně hračka toho šmejda najít. Vytipovali jsme další místo, kde udeří a poslali tam naší kolegyni, policistku... bohužel,“ povzdychl si Alex a zabořil hlavu do dlaní, „zásahová jednotka selhala. Na plné čáře... Sebral nejen jí, ale i nějakou mladou holčinu. My dva jsme byli na centrále a nedostali jsme povolení... nemohli jsme se toho zúčastnit. Nemohli jsme jí pomoci... naštěstí měla mobil, který jí vypadl z kapsy, když je táhl do podzemí. Kolegové se tam rozjeli. Když si představím, že kdyby v tu chvíli nezakřičela bolestí, že by jí nenašli a ona skončila s proťatým hrdlem, jako ta holka...“
Anna pokývala hlavou a rukou netrpělivě poklepala na desku pracovního stolu: „dostala se z toho po jejím odstoupení? Myslím slečnu Tieberovou.“
„Vy jí znáte?“ poklesla Martinovi čelist.
„Ano, slyšela jsem o tom případu... devět mrtvých dívek, bezmoc policie... ale neodpověděli jste mi: dostala se z toho?“
Salomé tiše hlesla: „dostala. Ale trvalo jí to dlouho, velmi dlouho... teď je opět v pořádku, dokáže normálně žít. Řekla bych, že je právě velmi šťastná.“
„Mohu potvrdit,“ usmál se Meneaus. „Včera jsem s ní mluvil a vypadala v pohodě.“
„Alespoň že tak,“ povzdychla si Engellhardtová. „Vy dva,“ zamračila se na sourozence Bereitovy, „tu nadále pracujete, i když jste mi zatajili pobyt ve věznici. Příště bych očekávala více loajality, ano? A vy dva,“ ukázala na Svobodovi, „vás do ničeho nutit nemohu. Jen bych byla ráda, kdyby jste pomohli Gerkhanovi a Kranichovi. Lidé jezdí čím dál tím hůř a máme tady plné ruce práce, mé týmy nestačí. Pomůžete?“
Oba přikývli.
Martin se zvedl: „zavoláme Kaaj o naše staré průkazy. Holt zase chvíli budeme...“
„Josef Báňa a Iljivič Glogoskij,“ usmála se Anna a s mávnutím je z kanceláře propustila.

„Vůbec jsem netušil, že se tak brzy vrátím k minulosti,“ mračil se Martin, zatímco vytáčel Kaajino číslo.
„Já taky ne,“ řekl Alex a ušklíbl se, „ale má to výhodu: zase můžu všechny deptat ruským přízvukem, mily Pépi.“
„Hahaha,“ zasmál se nuceně bratr a naznačil, že telefon vyzvání. „Stejně z toho nemám dobrý pocit... takhle divně jsem se ještě nikdy necítil.“
Saša zamyšleně přikývl: „já to vnímám taky, bráško. Je to zvláštní... čím to asi je...“
Martin se ošklivě uchechtl. „V tvém případě vím, čím to je.“ Když se Alex zamračil a chtěl něco namítnout, natáhl obrýlený muž ruku a lehce ho pohladil po hlavě. „Já vím, bráško, já vím, nemusíš nic říkat...“ Odmlčel se a zaposlouchal se do hlasu, který se ozval na druhém konci drátu. „Dobrý den, tady Martin Svoboda, potřebuji nutně mluvit s majorem Kaaj. Ale ano, má čas, na nás ano. Řekněte jí naše jméno a uvidíte... pokuste se. Děkuji.“
Alexandr se zašklebil - poměry se vůbec nezměnily. Přenesl váhu z nohy na nohu a zkřížil ruce na prsou: tohle je na dlouho...
„Majore! Ano, jsem to já... dobře, Alex to samé. Víte, proč vám vlastně volám... potřebujeme malou službičku...“

„A je to oficiální. Vítej zpět, Ilči,“ zamručel Martin a podal bratrovi ruku: ten ji mlčky stiskl. „A já jsem opět Pepi... měli bychom jim to říct.“
„To bychom měli,“ povzdychl si blonďák a vykročil z kanceláře, ve které do té doby byli. Zatleskal, aby na sebe upozornil. „Dámy,“ uklonil se směrem k Salomé a Anně, „pánové,“ naznačil úklonu podruhé, tentokrát k mužskému osazenstvu, „chceme vám oznámit potěšující novinku („Jak pro koho,“ zamumlal Pepi.): od této chvíle je mé jméno Iljivič Glogoskij a můj bratr je opět Josef Báňa. Takže pokud nám něco budete chtít, jsou tu pro vás Pepi a Ilči - čtyřiadvacet hodin denně, včetně víkendů a svátků.“
„Takže rovnou můžete na dálnici,“ zamnula si ruce Engellhardtová, „na A3 je havárie, bude vás tam zapotřebí a nezapomeňte: frekvence-“
„Pět,“ skočili Šéfové do řeči a zmizeli jako mávnutím kouzelného proutku.
To jsou čísla, zavrtěla hlavou a zašla do své kanceláře.

*****

Mladá technička otevřela oči: opravdu se jí to nezdálo, někdo klepal na dveře.
„Už jdu,“ broukla rozespale a opatrně se vyprostila z přítelovo objetí, aby ho neprobudila: ten jen něco zamumlal a přetočil se na druhý bok. Bosa přeběhla byt a otevřela dveře - v mžiku stála tváří v tvář Salomé Bereite. „Franku! Nevíš kolik je hodin? Já brzy ráno vstávám...“ řekla podrážděně.
Růžovovlasá dívka jen mávla rukou: „klid, nebudu tě rušit dlouho, Petro. Jen jsem ti chtěla říct, že kluci už přijeli...“
„Cože?!“ vykřikla, „jak dlouho už tu jsou?“ Chvatně přeběhla ke skříni a začala hledat oblečení. „Snad ne moc dlouho... jak se mají? Jeminánku... říkali něco? Uf... kde jsou? Musíme za nimi!“
„Uklidni se,“ vklouzla za ní Salomé a zavřela dvířka masivního kusu nábytku, „jsou na dálnici, tam jim nebudeš nic platná.“
„Aha,“ vydechla Petra a projela si rukou rozčepýřené, měděné vlasy. „Jsem plašanka, no.“
Bereite se lehce zamračila: „dřív jsi nebyla.“
„To bylo tenkrát, Franku... změnila jsem se. Změnilo mne to, však víš.“
„Vím.“ Objala techničku. „Zítra se s nimi potkáš, neboj. Myslím, že i vy dva,“ kývla hlavou směrem k ložnici, „budete mít práce až až. Před hodinou se stala havárka.“
Všel pokrčila rameny. „Co se dá dělat. A... víš, nechci tě vyhánět, ale opravdu se potřebuju vyspat...“
„Já vím,“ zasmála se Bereite, „vstávání ve čtyři není lehký. Zdrav Nielse. Ahoj!“
Všel za kamarádkou zabouchla dveře a šla zpátky do pokoje.


*****

„Tolik sešrotovaných aut jsem v životě neviděl,“ rozhodil rukama Pepi a nevěřícně se rozhlédl po dálnici.
Ilči s úšklebkem počítal: „dvanáct, třináct, čtrnáct, překročen rekord, šestnáct... dvaadvacet! Ty bláho,“ otočil se na německé komisaře, „Pepi má pravdu. Právě tu byl překročen námi zaznamenný rekord z roku 1994, z Itálie, kde jsme byli na misi... a ta nehoda byla zčásti naším zaviněním. Naštěstí se nikomu nic nestalo.“
„Což se ovšem nedá říct o tomto případu,“ utrousil Tom.
„Hej!“ Semir se zamračeně rozběhl ke kolegům v uniformách, když spatřil psa, volně pobíhajícího mezi vraky, „ihned toho psa odveďte, civilisti tu nemají co dělat!“
„Když on se nechce nechat odtáhnout,“ zakňoural muž a bezradně pokrčil rameny.
Semir téměř neslyšně zavrčel a šel směrem ke zvířeti: to nadějně zavětřilo a lehkým klusem se vydalo Turkovi naproti. Zastavili se metr od sebe a hleděli si z očí do očí: z oříškových do čokoládových. Komisař pod tím smutným pohledem začal jihnout. „Nedívej se na mne tak, opravdu musíš pryč...“
Tulák naklonil hlavu na stranu a z tlamy se mu vydral smutný povzdych. Zvedl sametovou tlapku do vzduchu a prosebně zakňučel.
„Ty jsi tak roztomilý,“ hlesl Semir a poklekl ke zvířeti: natáhl ruku, aby psa mohl pohladit - tomu se radostně zablýsklo v očích a sám člověku nastavil hlavu, aby ho na ní mohl podrbat. „Jakpak se jmenuješ,“ mumlal si policista sám pro sebe, „víš co?“ oslovil psa, „budu ti říkat Raspy.“
Raspy souhlasně zaštěkal. Teď už se mne nezbavíš, člověče.

„Kde je Ilči?“ zamračil se Turek, když se vrátil se psem v patách.
Pepi se sehl, aby mohl Raspyho pohladit. „Šel zamknout auto kvůli tomuhle ovčákovi, máme tam koťata a nevíme, jaký vztah má tenhle frajer ke kočkám.“
Pes lehce zakňoural. Já bych jim přeci nic neudělal.
„Ilčíííííííí!“ ozvalo se od barikád a vzápětí se kolem komisařů prohnalo blonďaté tornádo, které narazilo do vracejícího se blonďáka. „Pepiiii!“ Mladá novinářka vzrušeně poskakovala, nevědíc, na koho se dívat dřív, „kluci moji! Vy jste se vrátili!“ Nakonec se rozhodla pro kompromis a oba dva sevřela v náruči.
„Terezo,“ vyhekl Ilči a promnul si krk, hned jak ho Wox pustila z pevného sevření, „copak tu děláš?“
Zachytila Semirův pohled a polkla původní větu: „to víš, kamaráde, honím články, kde se dá a tohle vypadá docela nadějně.“
„Tak to přeji hodně štěstí, sestro,“ usmál se Pepi a s žertovnými jiskřičkami v očích jí poplácal po rameni.
„Díky,“ pípla, mávla jim na pozdrav a zmizela za nejbližšími vozy. Gerkhan jí konečně pustil z očí a obrátil svou pozornost ke kolegům: „to tu budeme jen stát a tlachat nebo se konečně pustíme do práce?“

*****

„Už několikrát jsme o tom mluvili, Teri,“ mračil se Semir, přecházeje sem a tam, schován za dodávkou, převrácenou za bok, „nepřeju si, abys za mnou chodila na místo činu. Je to nebezpečné! A,“ poslední větu zašeptal, „navíc nechci, aby o nás Tom věděl.“
Znuděně se opírala o kapotu téměř nepoškozené Octavie: „no jo, náš pan DOKONALÝ by si to moc vzal,“ ušklíbla se.
„To tedy vzal... bral by to jako zradu. Jako že se...“
„Bratříčkuješ s nepřítelem?“ dořekla Wox.
„Ano, přesně tak!“ vyjekl prudce, až překvapeně zamrkala, „přesně to by řekl. Zkrátka, musíš-“ Vytřeštil oči, když ho novinářka umlčela polibkem.
Raspy, který celou dobu sedě sjížděl pohledem z jednoho na druhého, si lehl a tlapkami si zakryl očka, aby páru ponechal soukromí.

„A poslední otázka, pane Gerkhane. Jak si myslíte, že veřejnost zareaguje na to, že jste to byl opět vy a váš partner, kdo zbavil společnost dalšího vraha?“ otázala se Tereza Wox a poposedla si.
Turek se uličnicky zasmál. „Začne nadávat, abychom uvolnili místo také někomu jinému.“ Zvážněl: „myslím si, že lidé mohou být rádi, že se ještě vůbec najde někdo, kdo by tuto práci dělal s čistými úmysly.“
„Teď zajisté narážíte na případ Vašeho kolegy, pana Hochmanna.“ Smutně přikývl. „Ano, neblahá událost. Nuže,“ vypla diktafon, vstala a podala policistovi ruku, „děkuji za rozhovor, pane Gerkhane. Snad se ještě někdy uvidíme.“
Sevřel její dlaň ve své. „A co zítra v sedm hodin v El Trinto?“
Usmála se, vytáhla dlaň a šla ke dveřím, kde sáhla po klice. „Platí,“ řekla za rozmrzelým komisařem a zmizela.


*****

„Kde jsi byl?“
Semir sebou škubl a otočil se na Toma, který na Turka podezřívavě mhouřil oči. „Já?“
„Ne, svatej Antoníček. No jasně že ty, Semire!“
„No, já jsem byl támhle vzadu... zkontrolovat tu dodávku, víš?“ ukázal do míst, kde se skutečně před chvílí nacházel.
Tom stiskl rty a nevěřícně pokýval hlavou: „jo? A co jsi zjistil?“
„Nic! Je v naprostém-“ Jeho slova ohlušila mohutná exploze, doprovázena Raspyho pobaveným štěkáním.
„No to vidím!“ zaprskal Tom, hledíc na plameny šlehající z auta, které Turek údajně kontroloval.
„Ale... byla v pořádku, vážně!“ bránil se Gerkhan.
Kranich skřížil ruce na prsou: „dobrá... jsi můj kamarád, takže ti budu věřit. Doufám, že víš, že přede mnou nic tajit nemusíš.“ S těmito slovy odkráčel pryč.
Semir si vzdychl.
Brzy mu to bude muset říct.

*****

„Nebyla to náhoda,“ zavrtěl hlavou zrzavý technik a s povzdychem si protřel unavené oči.
Čtveřice policistů se jako na povel zamračila. „Co tím chceš říct, Hartmutte?“ pronesli sborem.
„Tohle.“ Sehl se pod stůl, u kterého stál a položil na jeho desku ohořelý přístroj o velikosti mýdla.
„Co to je?“ zeptal se Ilči s neblahým tušením.
„Bomba, Ilči,“ („Vidíš? Já za to nemoh, Tome!“) odpověděla Petra, která si s potlačovaným zívnutím zapínala knoflíky u pláště a potvrdila tak Glogoskiho tušení. „Domácí výroba... celkem laická, mohu-li to posoudit.“
„Přesně tak,“ kývl zrzek, „něco se na ní pokazilo... bohužel nevím co, nejsem pyrotechnik... ale rozhodně nevybuchla tehdy, kdy měla. Bylo to o... no, tak o půl hodiny později. A navíc... vidíte? Je skoro nepoškozená... myslím, že to také nebyl původní záměr.“
Pepi se k bombě naklonil: „můžu?“ Když zachytil Hartmuttovo nechápavý pohled, dodal: „neboj, trochu se v tom vyznám.“ Šroubovákem opatrně odstranil kryt a nahlédl do útrob. „Jo. Máte pravdu... tohle rozhodně nedělal někdo od fochu. Koukni, bráško.“
Ilči poslechl a poslušně se k přístroji také sklonil: „máš recht, Pepi. Tohle,“ natáhl prst a šťouchl do jednoho ze změti různobarevných drátků, „tady rozhodně nemá být. Kvůli tomu se to nepovedlo... To vypadá, jako by to někdo dělal pomocí nějakého návodu a neřídil se přitom všemi kroky.“
„Hartmutte,“ obrátil se na technika Semir, „kdo v tom autě jel?“
„Eh... moment,“ začal se Hartmutt štrachat v hromadě papírů. „Tady to je... ta dodávka patřila Paulu Enkelovi. Tedy patřila... on jí jen řídil, jinak jí vlastnila firma ArtShop. Volal jsem Salomé... ona vám o tom řekne jistojistě víc.“
„Jé! Čí je ten pejsek?“ vypískla náhle Všel a vrhla se k Raspymu, který celou dobu tiše seděl u Semirových nohou a teď vesele vrtěl ocáskem.
„Našeho milovníka ptactva,“ utrousil Tom uštěpačně a uskočil před šťouchancem, mířícím od malého Turka.
„Milovníka ptactva? To narážíš na-“
„Nevyslovuj to!“ skočil Ilčimu do řeči Semir a výhružně zamával ukazováčkem. „Kdo řekne jméno té slepice, je synem smrti!“
Petře to nedalo: „myslíš... Klívu?“
Turek vypadal, jako by dostal křeč; vzápětí se mu z krku vydralo děsivé zavrčení a vrhl se k Všel, která se s pobaveným zahýkáním skryla za Nielse.
„Ale no tak, přece neublížíš děvčeti,“ zasípal Pepi, jak potlačoval smích a chytil Gerkhana za loket.
„OK,“ zavřel komisař oči, „jsem klidný, jsem klidný jako luční vánek...“
„My raději půjdem,“ pokynul Tom technikům, kteří se konečně pořádně probrali a společně s přáteli je nechal pokračovat v jejich práci.
Ahoj, zaštěkal Raspy, zase se uvidíme!


*****

„ArtShop se zajímá o umělecká díla, to je ale jasné už z názvu. Přesněji řečeno: kupují obrazy od zahraničních malířů a pak je prodávají muzeím, soukromým sběratelům a pronajímají je na výstavy. Ty obrazy, které byly v dodávce, měly patřit panu Danielu Stahlovi... bohužel všechny shořely, takže má jaksi smůlu. Paul Enkel je v tom podle mne nevinně, prý neumí vyměnit ani žárovku, natož sestrojit bombu... mluvili jsme s jeho ženou. Stahl bydlí... no, raději vám to vytisknu,“ vychrlila ze sebe Salomé a stiskla ENTER - Meneaus pár vteřin poté vtiskl komisařům do ruky papír s kartou onoho muže.
„Díky, Saly,“ usmál se na ní Tom.
„Za málo,“ mrkla na něj a naklikla zpět hru, kterou s bratrem hráli.
„Ti dva se vůbec nezměnili,“ potřásl Pepi pobaveně hlavou a Ilči mu musel dát za pravdu.
Semir se bez komentáře začetl do lejstra: „bydlí na druhém konci města. Kluci,“ obrátil se na Čechy, „teď už s námi nemusíte, tohle zvládneme. Jděte za Šéfovou, ta pro vás něco má.“

„Tohle nám přišlo poštou před třemi dny a nevíme, co to je. Vy jste experti, takže to možná dokážete rozluštit,“ podala Pepimu do ruky papír, na kterém byla azbuka.
„Ale to je,“ zamračil se Ilči, Anna mu však skočila do řeči.
„Ano, je to ruská abeceda, ale nikdo si s ní neví rady, nevycházejí totiž určitá slova, jen nějaké houposti.“
Polorus pokrčil rameny: „podívám se na to, ale nic neslibuji.“
Vděčně se na něj usmála. „Děkuji.“
„Šéfová?“ oslovil ženu Pepi při odchodu, „proč jste nám to neposlala? Bylo by to jednodušší.“
Sklopila oči, ale hned se zase vzpamatovala: „stýskalo se nám. A Petra říkala, že budete mít z pozvání radost, že pro vás má překvapení... nelhala.“
Usmál se. „Nelhala.“

Když vcházeli do jim přidělené kanceláře, všiml si Báňa známé postavičky.
„Petro,“ zavolal na malátnou techničku, která Meneaovi podávala nějaké spisy, „pojď sem na moment!“ Přikývla: když vešla za nimi, zavřeli za ní dveře. „Petro,“ oslovil jí, „vypadáš hrozně.“
Zdrceně se ušklíbla a prsty projela porostem hlavy: „jo, já vím... mám dneska naprosto nemožný vlasy...“
„Nemluvím jen o dnešku,“ zavrtěl hlavou obrýlený policista, „myslím to celkově. Zhubla jsi. Zase.“
Pohla rukou v odmítavém gestu: „rok jste mne neviděli... to je tím. Jen se vám to zdá- Ilči! Co to...?“
Glogoskij jí bez servítek vyhrnul tričko: „tomuhle říkáš nic?“ zabodl jí prst do břicha, „koukaj ti žebra jako někomu, kdo umírá žízní na poušti, dobře jsem si toho všiml! Zase jsi přestala jíst!“

Hotte, pijící kávu, zabrousil pohledem k české trojici, právě když Ilči Petře zvedl triko: zakuckal se a poprskal si hlášení, která měl položená na stole.
„Co jí to tam dělají?“ přimouřil oči Dieter, kterého Herzbergerovo kašel upozornil na situaci.
Tlouštík se konečně pořádně nadechl. „To nevím,“ zasípal, „ale je to jen mezi nimi. Raději mi to tady pomoz uklidit.“
Bonrath přikývl a ustaraně začal utírat kávovou spoušť.

„A to ještě nemluvím o těch kruzích pod očima,“ pokračoval Ilči horlivě, „všiml jsem si toho už na KTU. A neříkej, že je to z toho, že tě vytáhli moc brzo z postele,“ zarazil její námitky hned v zárodku, „na to tě znám příliš dlouho. Možná jsi oklamala tetičku a Franka, ale u nás se ti to nepovedlo.“
„Petro... ty jsi do toho zase spadla, viď,“ řekl naléhavě Pepi a chytil jí za ruku.
Zavrtěla hlavou: „ne... já... jsem v pohodě. Nic mi není... jen... já...“ Rozplakala se.
Ilči soucitně zkřivil tvář. „Peťo... pojď sem,“ přitáhl ji k sobě, sevřel v náručí a něžně ji hladil po vlasech. Opřela se mu o hruď.
„Alexi... proč se to vrací? Myslela jsem, že jsem z toho venku, že mi ta léčba pomohla...“
„Nevím,“ zašeptal jí do vlasů, „ale možná bys zase měla vyhledat odbornou pomoc.“
Popotáhla. „Když já nechci aby mě opět brali jako cvoka...“
„To se radši budeš trápit, cvrčku?“ usmál se Pepi a přidal se k nim. Připomínka dětství jako by ji uklidnila.
„Kluci... já... děkuju vám. Máte pravdu. Začnu se zase léčit...“
„To je ta správná řeč,“ pochválil jí Ilči. „Víš co? Už vím, jak tě rozveselit,“ zazubil se, „zazpíváme si!“
„Ne, Aljo, ne...“ bránila se, „to...“
Přesto jí to nedalo a přidala se k bratrancům: stará indiánská píseň se trojhlasně linula stanicí.
„..anay, ki-o-keena, ki-o-keena, pe-teh, pe-teh...“

*****

„...ne, nepojedeš! Zapomeň na to, Terezo! Terezo...?! Krucinál,“ zavrčel Semir vztekle a uklidil si mobil do kapsy.
Tom na něj pobaveně mrknul: „copak? Wox zase zlobí?“ Když Turek kysele přikývl, Kranich se uchechtl. „Říkal jsem ti, aby ses s ní nekamarádíčkoval, je skrz na skrz zkažená, to je jasný už z těch jejich článků.“
„To říkáš jen proto, že napsala, že máš místo mozku kalíšek na vajíčka,“ bránil novinářku zapáleně, „ale pak se ti za to omluvila, tak nevím, co proti ní pořád máš.“
Kranich si odfrkl: „pořád si to myslí, vím to. Omluvila se mi jen z principu. A dost o ní, dnes už o ní nechci slyšet ani slovo.“
„Smůla, kamaráde,“ zazubil se Turek, „slečna Wox opět projevila svou vševědoucnost.“
Tom smýkl autem ke krajnici a prudce zabrzdil: nebýt oba připoutaní, rozplácli by se o sklo. „Ne... neříkej, že...“
„Ano,“ pokýval hlavou Gerkhan, „už tam na nás čeká.“
Modrooký komisař rozzuřeně vjel zpět do provozu. „To by mne zajímalo,“ zavrčel, „kde to všechno bere. Je líp informovaná než policejní ústředí. A jen z frekvencí to nemá.“
Semir se zamyslel. „Známosti,“ pronesl moudře. „Má jich hodně... ale také by mě zajímalo, kde je shání...“

*****

„Pane, to přece...“ Drobná černovláska se chvěla rozčílením.
Starší, již prošedivělý muž zavrtěl hlavou: „už tu pro vás není místo. Potřebujeme na váš post někoho kompetentnějšího.“
Nechápavě zamžikala řasami. „To mě vyhodíte z místa, ve kterém jsem se osvědčila a místo toho sem dáte támhletu,“ ukázala na přihlouple se tvářící blondýnu, stojící opodál, „nádheru?“
„Myslíte slečnu Amálii?“ optal se naoko nechápavě.
„Ano, myslím jí,“ zavrčela.
Mlaskl. „A já si myslím, že se na důlního inženýra hodí lépe jak vy. A dělám to i pro vaše zdraví, paní Novotná. Zdejší, řekněme uhelný, vzduch by vám neprospěl, zvlášť po té vaší příhodě...“
„Ale ta byla psychického rázu!“
„To na věci nic nemění. Dostáváte výpověď, doufám, že se z kanceláře vystěhujete co nejdříve. Již vám nemám co říci. Těšilo mne.“ Podal ženě ruku a s kamennou tváří jí doprovodil ke dveřím.
„Kéž bych mohla říci to samé,“ zasyčela a rázně odkráčela pryč.
Ne, ztráta práce jí nemrzela, vadilo ji jen a jen nevybíravé chování nadřízeného. Sdupala po schodech do přízemí a odemkla svou - pardon, Málinčinu kancelář. Složila si krabici, kterou měla ve skříni a začala do ní házet všechny věci, které měla na stole. Složky, tužky, knihy... a fotku.
Byl na ní pohledný, rozesmátý muž, objímající dvě spokojeně se usmívající děti.
I přes její snahu udržet emoce na uzdě, se jim neubránila.
Přitiskla si snímek k prsům a hořce se rozplakala.

*****

„No prosím, je to hotovo,“ zabručel Ilči, „něco tak jednoduchého už jsem dlouho neviděl. Opět začátečník. Přesně tenhle klíč jsem viděl v Mazaných kódech pro milovníky záhad. Nechápu, proč si nevymyslel svůj.“
Pepi se shovívavě usmál: koneckonců ani on nebyl v šifrách zrovna dobrý. „A co vlastně vyšlo, bráško?“
„Moment, hned ti to řeknu,“ řekl blonďák a s jazykem, čouhajícím z úst, začal dávat písmenka dohromady. Čím víc toho měl, tím více vraštil čelo, až se nakonec zakabonil úplně.
„Děje se něco?“ optal se ho opatrně bratr.
Ilči, celý zbledlý, přikývl. „Jo, děje. Je tu napsáno o té bombě v dodávce... a o dalších dvou. Poslouchej... první ¸skrývá se v čtvernohém tvoru s uměleckou duší´ - to musí být dodávka s ¸uměleckou duší´, což jsou ty obrazy! Druhá je ¸tam, kde se východ se západem nad proudem střetává´ a třetí je ¸na místě, kde se muž v býčím těle zmocní mladé krásky´. Bráško, ta druhá má vybuchnout zítra... a třetí o dva dny později!!“
„A safra... kde se východ se západem nad proudem střetává, jak to máme uhodnout? To je ale hádanka,“ chytil se za hlavu Pepi. „Ilči, bráško můj, musíme to říct Engellhardtové!“
Glogoskij vyděšeně souhlasil a oba se jako velká voda vřítili za Annou.

„Paní Engellhardtová!“
„Copak?“ vykoukla z kanceláře, „děje se něco... vyluštili jste to?“
Ilči připlácl papír na stůl: „vyluštili... Šéfová, píše se tam o té bombě, která způsobila noční havárii a o dvou dalších!“
Vytřeštila oči. „Není možná! Dostali jsme varování a nevěděli o tom?“
„Už to tak bude,“ pokrčil Pepi rameny a za bratrovy pomoci komisařce znění textu přeříkal.
Salomé se zamyslela: „copak to jde, aby se východ střetl se západem?“
„Nejspíš ano,“ zamračil se velký myslitel Meneaus a posunul si štítek čepice více do čela, „i když mě absolutně nenapadá, jak.“
„Každopádně,“ mrkl na hodiny na zdi Herzberger, „bychom měli pohnout. Pokud jsem správně vyluštil Iljivičovo škrabopis (Glogoskij uraženě skřížil ruce na prsou a ohrnul nos), tak má vybuchnout přesně osmačtyřicet hodin po té první. To máme zítra, v sedm hodin večer. A jelikož se technici shodli, že se výbušnina opozdila,“ vztyčil ukazováček na zdůraznění svých slov, „máme o půl hodiny méně času, než bychom měli, kdyby se zpráva rozřešila dříve. A to je dost krátká doba. Přesněji řečeno-“
„Máme asi dvacet sedm,“ počítal rychle Dieter, „a půl hodiny na vyřešení hádanky. Jinak...“
„Bum.“
„Trefná poznámka, Franku,“ ušklíbl se na sekretářku Ilči.
Lehce se uklonila: „díky za uznání.“
„Vždycky jsi měla zvláštní smysl pro humor.“
„Ty jsi byl zase vždycky suchar.“
„Pořád máš pořádně prořízlou kušnu.“
„Pořád musíš mít poslední slovo.“
„Nemusím!“
„Musíš!“
„Nemusím!“
„Musíš!!“
„Nemusím!“
„Nikdy ses nesmířil s tím, že jsem tě nechala!!“
„To já nechal tebe, krasotinko!“
„To tedy ne!“
„Ano!“
„Ne!“
„PŘESTAŇTE SE HÁDAT!!“ zahřměl nezvykle nasupeně Báňa, až sebou policisté, ale především Ilči se Salomé, škubli. Odstoupili od sebe a poslušně mlčeli, dále se však přejížděli vyzývavými pohledy. „Raději se podívejte na tetičku: přesně takhle vypadá, když má nějaký nápad.“
Meneaus si pravou rukou tisknul brýle ke kořeni nosu a něco si pro sebe neustále mumlal, zatímco levou kreslil pomyslný náčrt myšlenek, které se mu v hlavě rojily jako divoké včely. Najednou vstal a začal něco hledat v jeho a sestřiném stole.
Engellhardtová naklonila hlavu na stranu a zvědavě pozvedla obočí: „co to hledáte, Meneae?“
Hoch jí vůbec nevnímal. Vyštrachal malou knížečku a horlivě v ní začal listovat. „A... c... f... k... ne, tady to není. M... o! Heuréka,“ zvýšil hlas a natáhl ruku s textem k ostatním, aby si ji mohli pohodlně přečíst.
„Oltář,“ odfrkl si Bonrath, „co ten s tím má co dělat?“
Obrýlený mladík zaúpěl: „tam kde se VÝCHOD... východ, vážení! Ach jo... Semire, vysvětli jim to,“ zabručel uraženě, zaklapl knížku a poodstoupil o pár kroků dál.
Všichni zmlkli a rozhlédli se okolo: teprve teď si všichni všimli, že Gerkhan ani Kranich v místnosti nejsou.
Zachmuřená Anna se obrátila na Pepiho. „Jak dlouho jsou pryč?“
„Pět hodin, Šéfová. To se mi nechce líb-“
Vrzly dveře a osazenstvo stanice se k nim zvědavě otočilo. Objevily se v nich dvě všem známé postavičky.
„Kranichu! Gerkhane! Kde jste...,“ nedopověděla větu Engellhardtová: z ostrého tónu přestoupila do zděšeného: „co se vám, u všech všudy, stalo?!“
„Nám nic,“ řekl třaslavě Semir, snažíc se ignorovat pramínek krve, který mu stékal po čele, „ale autu...“
„Autu? Vysvětlete mi to, prosím,“ přejížděla očima z Turkova krvácejícího čela na Kranicha, který si útrpně svíral levou paži.
Malý policista stiskl rty: „již jsme nastupovali do auta, když jsem si všiml, že u cesty, která vedla u Stahlova domu, leží kabelka, kterou nosí Ter... eh, slečna Wox. Měla tam na nás čekat, ale ten chlap nám řekl, že nastoupila k někomu do auta („Poběhlice,“ odfrkl si Tom.) a tak jsme usoudili, že tam tu tašku nechala omylem. Sebral jsem jí, nasedl za volant a nastartoval-“
„A rozjel se, aniž by se ohlédl, zda něco nejede,“ zašklebil se Tom, zatímco se Turkovi po tváři rozlil ruměnec.
„Bohužel něco jelo, a sice nákladní vůz. Měli jsme štěstí, stihl trochu zabrzdit, než to do nás napálil. Já se praštil o volant,“ ukázal si Semir na ranku, „a Tom tvrdě narazil do dveří. A v BMW je... no, řekněme, že je v něm pěkně velký... důlek. Hartmutt bude mít co dělat.“
Raspy, který vešel spolu s nimi, na komisaře uraženě vzhlížel. Já říkal, ať si dáš pozor. Máš poslouchat, človíčku.
„A navíc,“ snaže se obměkčit kysele se tvářící Engellhardtovou, hodil Turek po psovi ostrý pohled, „ten pes štěkal jako blázen.“
Belgický ovčák naježil srst a výhružně zavrčel. Trocha vděku by neuškodila, vždyť jsem tě varoval! Příště tedy budu zticha, když si to přeješ! Kdo chce kam, pomozme mu tam!
Šéfová si vzdychla. „Nu, hlavně že jste v pořádku. Ale teď,“ mlaskla netrpělivě, „máme něco důležitého... existují další dvě bomby.“
„Opravdu?“ Gerkhan si na hlavu vděčně přitiskl sekretářkou podaváný kapesník a zamračil se, „víme o nich něco?“
Meneaus na skatu popojel k Turkovi se slovníkem v ruce. „Víme o jedné. Tedy,“ opravil se, „ty, já a Tom o jedné víme.“
„Já?“ podivil se Tom. „Já o žádné nevím!“
Sekretář jim řekl znění hádanky a otevřel knihu, ve které znovu našel slovo oltář. „Už víte?“
Komisaři zbledli: „snad nechce zničit kolínskou katedrálu?!“

*****

„Evakuace byla provedena,“ prohlásil uniformovaný policista zadýchaně.
„Dobrá,“ pokýval Gerkhan chápavě hlavou a zamyšleně se zamračil. „Už něco mají?“
„Ještě ne, pane. Může být kdekoliv...“
„Rozumím. Můžete jít, Wessle.“
Obrátil se k Čechům: oba kráčeli sem a tam a přemýšleli.
„Slunce, když zapadá, je vidět za katedrálou... ta je na východní stranu... nad proudem Rýna... to zní logicky. Ale KDE ta bomba je?“ mumlal Pepi stále dokola.
„Mhm...,“ zabručel Ilči. „Mě spíš děsí představa, že jsme si tu hádanku špatně vyložili. Východ mohl být myšlen jako EXIT, západ... třeba západní nádraží a proudem mohl být myšlen dav lidí a-“
„To už je stejně jedno, kluci,“ vyrušil je komisař, „máme už jen dvacet minut. Za pět minut se odtud máme klidit, abychom stihli utéct, než...“ Neměl dost odvahy tu větu dokončit.
Glogoskij zamyšleně pokýval hlavou. „Chápu, také počítáte s možností, že ji tentokrát sestrojil správně... u Manitoua, kdyby tamta vybuchla tak, jak měla, všichni už bychom byli pod kytičkama!“
„Přesně tak,“ přitakal Semir ztrápeně. „Jen doufám, že ji najdeme. A jestli ne... tak si na nás média pořádně smlsnou.“
„Pokud budou mít na čem - pokud z nás, v tom případě, něco zbyde.“
Báňa jen mručel; najednou se pleskl do čela. „Bráško... co když máš v něčem pravdu,“ popadl bratra za ramena, „co když je ta bomba skryta u východu? Nouzového východu? Pořád to má stejný smysl!“
„Za pokus to stojí,“ reagoval okamžitě Semir a začal rozdávat příslušné povely.
„Jdeme hledat taky,“ stačili na něj Češi zavolat a než bys řekl švec, zmizeli uvnitř s Raspym, který usoudil, že s nimi bude užitečnější, v patách.

*****

Chodba byla vlhká, tmavá a porostlá vrstvou mechu.
O ruch se zde staraly jen krysy, hledající si potravu a hejna netopýrů, vířících u stropu, vydávajíc přitom své, lidskému uchu jen sem tam slyšitelné vřískání, které jim napomáhá jako výtečný radar při lovení hmyzu. Teď však nebyli na honu za muškami: ke zběsilému letu je donutil jim nepříjemný zvuk, linoucí se po relativně opuštěném místě zvláštní, tlumenou ozvěnou.
„Ňaf ňaf, vrrrr, haf!“ Raspy byl ve svém živlu, vyskakoval do výšky a snažil se chytit noční tvorečky, zmateně mu létající nad hlavou. Každý jeho pokus však pro malé savce dopadl dobře: vždy mu jen naprázdno sklaply mocné čelisti.
„Hej, pejsku, uklidni se,“ okřikl ho potichu Ilči, když pes dokončil skok elegantním dopadem do obrovské louže, až se kapky podzemní vody rozstříkly všude okolo a zmáčely dva zamračené Čechy.
„Pchrrp!“ odfrkl si ovčák a uposlechl. Když jinak nedáš, brachu, poslechnu tě.
„Díky.“ Blonďákovo hlas byl plný vděčnosti: teprve nyní se mohl plně soustředit na svůj úkol.
Náhle bylo všude ticho. Nepříjemné ticho.
Raspy zakňučel a stáhl ocas. Tohle se mi nelíbí...
„Pssst!“ okřikl psa Pepi a soustředěně se zaposlouchal do okolí.
Opravdu se mu to nezdálo.
Někde poblíž nich se ozýval tlumený tikot.

*****

„Fí!“ přivolal k sobě Hartmutt znělým hlasem asistentku a natáhl se k věšáku pro bundu.
V mžiku byla u něj: „co si přejete?“ usmála se.
„Jedeme se Všel za komisařem Gerkhanem,“ mumlal, zatímco se oblékal, „tak buďte tak hodná a vezměte za mne to Porsche... až se vrátím, tak se do něj zase pustím, ale teď má přednost tenhle stříbrný krasavec,“ usmál se na Turkovo již opravené BMW.
„Dobrá, pustím se do toho s Tonym, také nemá co na práci,“ přikývla.
Vděčně jí pokynul. „Jen si ho vezmi, alespoň toho stihnete více. Ale stejně jsme nejdéle za hodinu zpátky,“ poplácal jí po zádech.
Hvízdnul na Všel: ta se jen usmála a nasedla na místo spolujezdce, zatímco si zrzek sedl za volant a za pár vteřin se řítili po silnici směrem ke Kolínské katedrále.

*****

Monika zajela k benzinové pumpě, aby načerpala dostatek pohonné hmoty na její cestu. V kufru auta se válel její kožený kufr, až po okraj naplněný oblečením a nejnutnějšími věcmi.
Odpásala se a vylezla z auta, aby mohla otevřít nádrž. Zhluboka si vzdychla a jen s nevolí odložila umolousaný papírek, který již několik hodin pevně tiskla v dlani.
„Děje se něco?“
Druhá, tmavovlasá žena, si popostrčila brýle, usazené na nose a zkoumavě si černovlásku prohlédla.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „jen tomu stále nemohu uvěřit... Karolino,“ přistoupila ke spolujezdkyni, „děkuji vám. Moc,“ chytla jí za zápěstí a usmála se.
„Lidi si mají pomáhat, Moniko,“ mrkla na ni, s maličkým bodnutím: nejela tam jen kvůli ní, ale také s úmyslem spatřit jistého modrookého komisaře, „a tohle vám jen prospěje.“
„Jen aby,“ vzdychla si pochybovačně. „Už jsem udělala pokrok... ale... myslíte, že mi prospěje změna tak... mhm... radikální?“
Policistka rázně přikývla: „samozřejmě! Kolegové vám najdou pěkný byteček... v Mostě již žít nemůžete.“
„Dobrá,“ potřásla hlavou a pohlédla na obzor, kde se zářivé slunce chystalo uložit ke spánku. „Snad máte pravdu...“

*****

„Slyšíš to?“ zašeptal Pepi a ostřížím zrakem se rozhlížel po slizkých kamenech.
Bratr přikývl. „To víš, že to slyším... je to někde tady...“
„Raspy,“ otočil se na psa Báňa a šedýma očima si ho změřil, „nastala tvá chvíle, hochu. Hledej bombu, hledej!“
Ovčák si přezíravě odfrkl. A něco těžšího pro mne nemáte? Tohle zvládne každé malé štěně, pánové!
Bratři na sebe pohlédli, když viděli sebevědomý výraz, který pes nasadil a pokrčili rameny: když ne oni, tak alespoň on.
Raspy zvedl čumák do vzduchu a zavětřil, až se mu napjaly všechny svaly na jeho šlachovitém těle. Tlumeně zavrčel a s neslyšným tlapkáním sametových pacek se vydal dál do chodby, s nosem přilepeným u země a očkama bloudícíma po zdech.
Věděl, že lidský výtvor je někde poblíž, ani k tomu nepotřeboval slyšet vtíravý zvuk vteřinové ručičky, která odměřovala čas. Jeho instinkty zvířete se bouřily, něco mu říkalo, že by měl utéci dokud to jde, ale něco jiného, něco, co se dědí v psím pokolení již od dob, kdy se první vlci odhodlali přiblížit k lidským ohňům a vstoupili do služeb lidstva, to nedopustilo, aby stáhl oháňku a zmizel v nenávratnu. Musel ty dva človíčky zachránit, cítil, že je to jeho povinnost, i kdyby měl zemřít. Byl to jeho úkol, vystopovat tu věc.
Vrtěl ocasem ze strany na stranu a byl v hloubi duše rád, že ho ti dva neruší tak jako... Zakňučel a oklepal se. Zapomněl již na tolik věcí, jen na tuhle ne. Nechtěl na ni myslet. Sakra, teď má jiný úkol!
Náhle se zastavil jako mávnutím kouzelného proutku, lehl si na zem a tiše vyčkával. Znají tento signál? Nebudou... nadávat?
Pepi se zachmuřil. „Ilči,“ obrátil se na bratra, „tohle umí jen vycvičení psi z protidrogového nebo od pyrotechniků!“
Blonďák rozvážně přikývl: „máš pravdu... stejná reakce na podnět jako měl Ganzo, pamatuješ? Ten vlčák z Říma...“
„Pamatuji,“ zarazil ho jemně Báňa, „ale teď máme důležitější věci na práci, nemyslíš?“
Glogoski se zastyděl. „Omlouvám se,“ zamumlal, „znáš mě.“
„Znám. Proto nekřičím,“ přejížděl obrýlený policista dlaní po vlhké zdi a hledal sebemenší výčnělek či prohlubeninu, ve které by se bomba mohla skrývat.
Tam ne, hoši. Raspy zvedl pravou tlapku a dvakrát s ní uhodil do země.
„Pejsku,“ obrátil se na něj blonďák, „chceš nám říci, že je to zahrabané?“
Samozřejmě.

Policisté, aniž by si něco řekli, se vrhli k zemi, na které si až teď všimli podivně udusané půdy a holýma rukama začali odhrnovat poddajnou zeminu.
Tikot se ozýval čím dál tím hlasitěji a policistů se zmocňovalo podivné vzrušení.
Stihnou to včas?

*****

„Jak dlouho už jsou uvnitř, Semire?“ Ve Všelině hlase byla bytostně cítit starost a strach o bratrance.
Malý policista se křečovitě usmál: „patnáct minut... zbývá jim jich pět... jestli... to... nestihnou...“
Všem bylo jasné, co tím chtěl říci.
„Klid Peťo,“ položil jí na rameno ruku zrzavý technik, „nic se jim nestane, vždyť sama dobře víš, co všechno už zažili a přežili.“
„Krucinál, Nielsi! Já se o ně bála vždy a všude!“ vyštěkla podrážděně. „U každé jejich akce trnu hrůzou, zda se mi vrátí! Já...“ Zarazila se a mlčky ho objala. „Omlouvám se.“
„To nic,“ zamumlal a pohladil ji po dlouhých vlasech. „Taky o ně mám strach, nemysli si.“
„Tři minuty,“ zašeptal Semir Tomovi sklíčeně. „To nemohou stihnout!“

*****

Do šera chodby se vyloupla kartonová krabice, kterou Pepi bleskurychle ohledal, zda nejsou nějaké kabely napojeny na obal. Když si myslel, že nejsou, zručným, jistým tahem ruky sejmul víko.
Zablikal na ně podsvícený ciferník zvláštních hodin. Byly na nich čtyři ručičky.
První byla na nule největšího ciferníku, kolem kterého bylo třicet záryvů: ukazovala počet dnů.
Druhá byla na trojce a za sebou již měla čárek padesát sedm: zobrazovala zbývající minuty.
Třetí a čtvrtá byly vteřinová a setinová a rychle ukrajovaly zbývající čas.
Ilči se zhluboka nadechl, sáhl si do kapsy u maskáčových kalhot a vytáhl šroubovák: s jazykem, vystrčeným z koutku úst se pustil do šroubků, držící masku výbušniny pohromadě. Opatrně, jako by to byl tvor složený z nejkřehčího křišťálu, sjal hlavní masku a nahlédl dovnitř.
Pepi, který se k přístroji naklonil z druhé strany, ztuhl překvapením. Uvnitř se ukrývala nepřehledná směsice drátů, které na sebe navazovaly v mnoha spojích a tvořily tak srdce bomby. Nevěřícně mrkl na odpočítávadlo: zbývala necelá minuta, která se velmi rychle krátila.
„Alexi,“ zašeptal roztřeseným hlasem, „to je konec...“
Blonďák svěsil hlavu. „My... my jsme to nedokázali, Martine... zklamali jsme...“
Raspy zakňučel a přilísal se k Ilčimu: zase bude dobře, maličký...
Dvacet vteřin.
Pepi si sedl na zem a zabořil prsty do psovy husté srsti.
Deset vteřin.
Ilči zavřel oči a začal si odříkávat motlitbu, kterou ho učila jeho matka.
Pět vteřin.

Svět je plný ironií osudu.
Slavných vojevůdců, kteří neprohráli jedinou bitvu a ze všech válek se vraceli jako vítězové. Jak málo stačilo, aby jejich éra skončila: jejich životy vyhasly nešťastnými náhodami, jako jsou pád z koně či střešní taška, která jim spadla na hlavu.
Ty nejgeniálnější, nejpromyšlenější plány ztroskotávaly na naprosto banálních chybách.
Stačí jeden jediný, chybějící monočlánek, aby byla všechna snaha zhacena.
Stačí jediný drátek...

*****

„Kde jsou, kde jsou!“ O Všel se pokoušela hyterie. „Já jdu za nima! Musím za nima! Mám už tak všeho plný kecky, natož aby se jim něco stalo!“
„Neblázni,“ zarazil ji Tom, „nemůžeš tam jít, Petro, neboj, oni se-“
„Kluci!“ Dívčin výkřik protl vzduch jako prásknutí biče: u katedrály se vylouply tři postavičky. „Kluci,“ vytrhla se Tomovi a dlouhými skoky se rozeběhla za bratranci.
Pepi ji pevně stiskl v náručí a poté jí položil dlaně na ramena a něco jí zamračeně povídal: Všel zavrtěla hlavou. Báňa ji pohladil po hlavě a oba se, zavěšeni do sebe, vydali k čekajícím komisařům.
Gerkhan si k ústům s vyditelnou úlevou přiložil vysílačku a zavolal četu pyrotechniků, kteří spěšně přiběhli a vzali si od českého policisty stále nebezpečný dáreček.
„Ale jak to, že ta...“
„... bomba nevybuchla?“ dořekl za Hartmutta Báňa. „My sami nevíme, Harty. Ale nejspíš opět udělal nějakou chybu.“
Ilči zamračeně polkl, třouce si v zamyšlení spánky ukazováčky: „třeba tu máme ještě nějaký úkol... má se něco stát... ještě nás na onom světě nepotřebují...“
„To je možné,“ ucouvla Petra před muži, kteří odnášeli výbušninu, „ale taky to mohla být jen šťastná ná- au!“
Raspy zakňučel. Promiň, promiň!
„Petro!“ Zrzek se ihned sklonil k dívčinu lýtku, přemáhaje svůj odpor ke krvi: „on tě kousnul!“
„Za to můžu já,“ sykla, „šlápla jsem na něj... promiň mi to, hochu,“ zamumlala ke psovi.
Zvedl tlapku do vzduchu a krátce štěkl: nechtěl jsem, vážně! To ty instinkty!
„Ať za to můžeš ty nebo Raspy,“ zavrčel technik, „jedeme k doktorovi. Bez odmlouvání! Semire,“ otočil se na Turka, „byl bys tak hodný a odvezl nás i s tím psem k lékaři? Přijeli jsme tvým autem, své tu nemám.“
Semir chytl psa za obojek: „to je samozřejmost, Hartmutte, ihned naskočte. Ten pes sice vzteklinu určitě nemá, ale do té rány se může dostat infekce raz dva. Tome, pojď, tady už nemáme co dělat. Pepi, Ilči, uvidíme se na stanici.“

*****

„Hotovo slečno. Teď už jen něco na uklidnění,“ dovázala lékařka obvaz kolem techniččiny nohy a natáhla se po injekci, kterou měla na stole. „Vyhrňte si rukáv, prosím.“
Všel vyděšeně zavrtěla hlavou. „Ne... to ne...“ zašeptala a stáhla si rukávy níže. „Já... raději si to píchnu sama, paní doktorko.“ Vytrhla ženě nástroj z rukou a odběhla za malou zástěnu v rohu ordinace.
Kluci se po sobě i s lékařkou vyjeveně podívali: Semirovi se v očích zračila nedůvěra. „Hartmutte...“ oslovil opatrně dívčina přítele, jak v něm pomalu začínalo klíčit podezření, „ona nosí dlouhý rukáv pořád, že jo?“
Technik zamyšleně přikývl: „když to takhle říkáš... máš pravdu! I noční košili má s dlouhým rukávem,“ zavrtěl hlavou. „A ještě nikdy jsem neviděl její ruce... Snad si nemyslíte... že...“
„Bere drogy... ?“ dořekl za něj Kranich a zamračil se. „Přesně to si myslím.“
Všichni tři se znepokojeně podívali na nervózní Všel, která si cestou zpět pro jistotu rukáv trička stáhla ještě níž. „Prosím,“ podala doktorce injekci.

Čtveřice vyšla před budovu a kluci se ihned vrhli na zmatenou techničku. „Ne, nechte mě... fakt, neblbněte...“
Semir pevně stiskl rty, poněkud nešetrně uchopil dívku za paži a vyhrnul jí látku až nad loket. Přestala se zmítat a ztuhla. I když se již stmívalo, její ruka byla perfektně vidět.
Byla posetá jizvami a popáleninami.
„Všel,“ vyhrkl Tom, „kdo ti to udělal? Řekni nám to!“
Mladá žena téměř neslyšně vydechla, zničena svou porážkou: „udělal... mi to... jeden... pasák...“
Hartmutt od ní ucukl: „ne, to... to ne...“
„Ne!“ vykřikla zoufale a její ruka vystřelila nečekaně jako kobra, číhající v nilských houštinách na kořist a chňapla technika za zápěstí: „Nielsi, není to tak... já... kdysi... bývala jsem policistka...“
Tímto výrokem vyrazila mužům dech.
„Petro... co to říkáš?“ zachraptěl Semir.
„No... jednou,“ začala nejistě, „se začaly ztrácet mladé dívky, které se později našly mrtvé a... a zneužité... jediné, co jsme věděli, že vždy pět minut před činem dal vrah echo na jistou stránku... dva hackeři nám pomohli a našli jsme ho podle IP adresy. Potřebovali jsme ho chytit při činu... Byla jsem z oddělení nejmladší, takže mne použili jako návnadu. Opravdu si mne vybral jako další oběť... ale háček byl v tom, že nejen mne. Udělal vyjímku, asi už mu jen jedna oběť nestačila a... unesl... se mnou unesl i mladou dívčinu, která šla stejnou cestou... To se nemělo stát... Nakonec jsme ho dostali. Ale za jakou cenu...“

Držela ho pod krkem. „Ty hajzle,“ zasykla nenávistně, „Čím si to zasloužily, čím?“ Vyděšeně na ni hleděl. Nevěděl, naprosto nechápal, kde se v ní ta síla najednou vzala. Nedokázal vstřebat, jak se z oběti vyklubal štváč, kterým byl původně on sám.
Přirazila ho čelem ke zdi a ruce mu zkroutila za záda, aby mu mohla navléci narámky. Zaryly se mu do zápěstí, až bolestivě zaskučel. „Teď naříkej,“ zavrčela a řádným kopancem ho poslala za kolegy, kteří se stále ještě hrnuli dovnitř. Utekla ven a schoulila se do magnoliového keře.
Krutost, bezpráví... Čeho všeho jsou lidé schopni, jak moc dokáží ublížit, kvůli kapce mamonu, kvůli pocitu nadvlády, moci, kvůli chtíči. Nevěřila, nemohla věřit, že by se s tím někdo mohl narodit, to prostě nešlo...
Ne, zavrtěla hlavou, takovou bestii stvořila naše bezchybná společnost, nic jiného. Komu bylo ublíženo ublíží, to je nepsaný zákon.
Zákon přírody.

Všel se zalily oči slzami. „Jako první šla na řadu ona. Byla tak mladá...“

Spoutaná policistka se musela dívat na hrůznou scénu, které nedokázala zabránit.
„Ne... prosím, nechte mne! Pomoc... ne! Au, to bolí!“ Dívenka křičela, prosila, ale nebylo jí to nic platné.
Vyžíval se v jejích stenech, v jejích marných pokusech o záchranu posledního kouska cti, co v sobě měla, kterou cítila sama k sobě.
Nakonec se, jako všechny, přestala bránit a jen melancholicky vyčkávala konce. Konce, který přišel velmi brzo...
Již nepotřeboval děvče, které splnilo svůj účel. Které již jednou použil...
Sáhl pod matraci, ze které vytáhl obrovský, ocelový nůž.
Dívka se vyděšeně zazmítala, svému osudu však neunikla. Ostří proťalo něžné hrdlo a s tím činem ukončilo život děvčete, které teprve začínalo žít.
Život šestnáctileté dívenky...
Žena zavřela oči a odvrátila hlavu od hrůzné scény.
Muž se zachechtal a přistoupil k ní. „Teď je řada na tobě...“

„Nenuťte mne to vyprávět dál,“ zaprosila a pokusila se stáhnout rukáv dolů. Marně.
„Ne, dokud nám nepovíš, od čeho to máš,“ řekl nejistě Semir, který stále pevně svíral ženinu paži, tušíc, kam se příběh bude ubírat. Všel zanaříkala a chtě nechtě pokračovala.

„Miluju mladý masíčko, ale to už ti asi došlo,“ zazubil se a lehce ženě přejížděl nožem po vniřní straně rukou, úmyslně za sebou zanechávaje krvavou stopu.
„Doufám, že chcípneš, bestie!“ zaskučela a z posledních sil na něj plivla.
Zaryčel jako zvíře. „Tos neměla dělat, holčičko,“ zavrčel a natáhl se po železe, které měl napůl v krbu, ve kterém plápolal oheň.
Zachvěla se. Ne... to neudělá...
Její zoufalý, pištivý výkřik jí zachránil život: kolegové podle toho zjistili, v jaké části domu se nachází. Našli ji, uplakanou, s popáleninami a řeznými ranami v její jemné kůži.
Přesto nedala jinak a musela ho zatknout sama. Nasadit mu želízka...
Ukázat mu, co ženy dovedou.
Za ty, které využíval, za ty které musely prodávat své tělo, aby se uživily: za ty, které okrádal o vše, o co mohl. Za ty, které mu padly za oběť...
Byl to člověk bez citu.
Prachobyčejný pasák.

Uvědomila si, že jí po rukou teče krev. Vrávoravě vstala a potácela se k vozům.
Přiběhli k ní lékaři a naložili jí do sanitky.
Poté upadla do bezvědomí...

Pustili jí.
„Tak to víte... jste spokojeni?“ zaječela, „nechcete vědět i jeho jméno? Vím že chcete! Tak čtěte!!“ Vztekle si vyhrnula i druhý rukáv a upažila. [/i]
MARCELL VOGEL. [/i]
„Teď jsem, doufám, vaší zvědavost ukojila. Teď už víš, Nielsi, proč se každou noc probouzím? Já nejsem, a ani jsem nikdy nebyla coura! Ten psychopat to věděl, nevím jak, ale věděl, že jsem jeho poslední, že ho chytnou, proto se podepsal... víte, co prohlásil v soudní síni? Vyslovil lítost nad tím, že se mu dílo nepodařil dokonat! Že mne nestačil... nestačil mě zabít!“ vyštěkla, prudce se otočila na podpatku a utíkala pryč.
Hartmuttovi se děsem rozšířily oči: neváhal ani minutu a vydal se za Češkou.
Semir a Tom na sebe lítostivě pohlédli: „myslím,“ pronesl pomalu Kranich, s očima upřenýma na měděnovlasou postavičku, mizející mu z dohledu, „že jsme právě zničili dlouhou práci psychologa.“
Gerkhan mu musel dát za pravdu.

*****

Báňa a Glogoski zamračeni vstoupili do hlavního sídla dálniční policie, oba dva zachumlaní do myšlenek, drbajíc svá koťata, která již nechtěli nechávat v autě, za ušima.
Pepiho mozek pracoval na plné obrátky. Dva dny. Zase máme jen dva dny. Ta hádanka vůbec nedává smysl... muž v býčím těle?
Ilči mhouřil oči a jeho obrazotvornost létala do naprosto odlišných končin než ta jeho bratra. Bude tam? Bude se se mnou bavit, nepošle mne pryč?
„Dobrý den,“ ozvalo se tiše, když vešli do jejich kanceláře.
Obrýlený Čech vzhlédl a zalapal po dechu: „paní Novotná! Co vy tu děláte?“
Černovláska smutně sklopila oči. „Vyhodili mne z práce... a paní Kaaj chtěla, abych se odreagovala... tak jsme odjely sem.“
„Ona je tady také?“ optal se zvědavě.
„Ano,“ přikývla. „Šla hledat pana Kranicha.“
„A,“ přisedl si k ní, pustě kotě na svobodu, „jak je možné, že vás vyhodili z práce? Byla jste mistr ve svém oboru...“
Blonďák bratrovi skočil do řeči: „kdybyste mne hledali, jsem vedle.“ Také položil kotě na zem a opustil místnost.
Pepi jen pokýval hlavou a dál se Monice věnoval.

„Ahoj, Saly,“ našel Ilči růžovovlásku v kuchyňce, kde si chtěl udělat kávu, „jak se daří? Už se na mne nezlobíš?“
Zamrkala na něj modrýma očima: „já a zlobit se na tebe? Copak to vůbec jde, Alexi?“
„Neříkej mi teď Alexi, Saly.“
„Pořád ti musím říkat jinak, zmáhá mě to.“ Přejela ho pohledem: nemohla si nepovšimnout, jak vypadal zničeně. „Ilčíku, copak je ti?“ Jen zavrtěl hlavou. „No tak,“ řekla vyčítavě, víš, že mi můžeš svěřit jakékoliv tajemství.“
Přikývl. „Vím, že dokážeš mlčet, sám jsem se o tom přesvědčil, ale tohle není tajemství. Jen jsem utahaný...“
„Víš,“ přistoupila k němu blíž, „že to dokážu, to je dobře.“ Uchichtla se. „Vzpomínáš, jak jsi zjistil, že vše vím?“
„Na to se nedá zapomenout...“

Posadil se na posteli a spustil nohy přes okraj. „To se nemělo stát,“ zasténal a zabořil hlavu do dlaní, „tohle ne...“
S uchichtnutím se zvedla na loktech, přikrytá dekou: „co se má stát stane se - co se mělo stát, stalo se, a s tím se musíme smířit,“ pronesla a posunula se směrem k němu.
„Ale ne, tohle ne... jak ti to mám říct?“ zanaříkal a nervózně si pročísl vlasy. „Víš... já nemůžu mít soukromý život. Nemám na to čas, neustále mne někam převelují, skoro nikdy nejsem doma, domov - to je má kancelář. Nemůžu se ti věnovat... proto je mi tak líto, že se to stalo...“
Obtočila mu ruce kolem boků. „Já to přece chápu Alexi.“
Ztuhl: „odkud to máš? Já jsem Ilči, Saly! Iljivič!“
„To povídej holubům, milý můj.“ Klekla si a začala mu šeptat do ucha. „Znám tvé tajemství, Alexi, ale neboj, nechám si ho pro sebe.“
„Odkud to máš, Saly!“ zahřměl a otočil se čelem k ní: „to jsou přísně tajné informace! Jak ses k nim dostala!!“
Krapet ustrašeně se od něj odtáhla: „přišla jsem na to náhodou, ani Meneaus o tom neví, vážně... jak jsem hledala toho hajzla, otevřela jsem omylem nějakou složku... byla tam tvá fotka a u ní všechny informace... nechtěla jsem, ale něco mi nedalo a já si to přečetla... nezlob se,“ sklopila oči a přitáhla si nohy blíž k tělu, „nechtěla jsem se tě dotknout... jak jsem mohla tušit, že jsi agent?“
Těžce si povzdychl. „Ach, děvče, to je malér... ale pokud to doopravdy nikomu neřekneš...“
„Neřeknu!“ ujistila ho se zářivým úsměvem a popadla ho za ruku, aby ho mohla přitáhnout blíže k sobě, „slibuji...“

„Nikomu jsem to neřekla, ani tetičce! To vy jste jí to pak pověděli!“ řekla krapet vyčítavě.
„Já vím a jsem ti za to vděčen,“ zahučel, „ale časy se změnily. Už nejsem ten, s kým si spala, Salomé. Už nejsem pravý Iljivič.“
Lehce se rukou dotkla jeho předloktí: „to už ke mně nic necítíš, Alexi? Vůbec nic?“
Jak moc jí chtěl říci, že necítí, jak moc jí chtěl zalhat; nemohl. Jeho těžce vybudovaný smysl pro pravdu se vzbouřil. „Právě že ano, děvče,“ zachraplal Ilči a projel si rukou záplavu blonďatých vlasů, „to je na tom to zlé... nehodím se k tobě.“
Usmála se a přivinula se k muži: „to já uznám za vhodné, kdo se ke mně hodí a kdo nikoliv, blonďáčku... a teď už mi dej pusu nebo se neznám.“
Potřepal hlavou. „Nezměnila ses,“ zašeptal. „Ani trošičku... a to je dobře.“

*****

„Tome!“ vykřikla Karolina a s úsměvem se vydala za komisaři. „Ahoj Tome, ahoj Semire, konečně jsem vás našla. Jak se- proč se tak divně tváříte, ulítly vám včely?“
Němec jen vzdychl. „Udělali jsme strašnou blbost, Karolino. To ten náš policejní frňák, který musíme pořád do něčeho strkat.“
„Ale no tak,“ poplácala ho po rameni, „zase tak hrozný to nebude, ne?“
Semir zavrtěl hlavou: „hrozný? Je to strašný! Ty jsi věděla to o Petře?“
Češka ztuhla v pohybu. „Co o Petře?“
„To, že byla policistka... a to s těma rukama,“ mňukl Tom a přikrčil se před Kaajiným autoritativním pohledem.
„Do prčic, samozřejmě, že jsem to věděla! Byla to má podřízená, hodnosti poručíka! To já jí doporučila technické, krucinál... Chudák Petra... kde je teď?“
„Utíkala tamtím směrem,“ naznačil Gerkhan směr: Karolina se od nich odpojila a vydala se za Všel.

*****

Všel stála u zábradlí, s Raspym, který ji nechtěl opustit u nohou a hleděla dolů na řeku, která bezstarostně plula dál a dál, nesouce sebou naplaveniny, posbírané na její dlouhé cestě.
Vyčerpaně dýchala: nikdy neuměla běhat na dlouhé vzdálenosti, kort s bolavou nohou a tohle bylo prostě nad její síly. Chtěla běžet ještě dál, pryč od toho všeho, pryč, aby ji nikdo nemohl dohonit, ale nezvládla by to, to věděla až moc jistě.
„Petro,“ uslyšela za sebou, ale neotočila se. Hartmutt k ní pomalu přistoupil a opřel se o chladný kov. Chtěl jí něco říct, ale žena začala mluvit sama.
„Víš, Nielsi, nikdy jsem nebyla zrovna dobrým policistou. Tenhle případ pro mne byl výzva. Kdybych to zvládla...,“ řekla s nadějí v hlase, která však ihned uhasla, „ale já zklamala. Na plné čáře... nikdo mi nic nevyčítal, o to už se postarala Kaaj, ale já, já si to budu vyčítat pořád. Něco ti řeknu, něco, co ví jen Martin a Alex: chtěla jsem se zabít. Skočit z mostu a ukončit tak to přežívání. Oni mi to ale rozmluvili a já pochopila, že mají pravdu.
Ta dívenka položila život, abych mohla žít já. Nemohu jí zklamat. Nemohu zahodit tu oběť, kterou pro mne podstoupila. Tohle mi uvízlo v paměti a já začala znovu žít. Jen ty ruce jsem musela a musím stále schovávat: hnusí se mi ta představa sebe sama. Hnusí se mi moje ruce. A tobě určitě taky...
Nejsem ten za koho mne máš, Nielsi. Chápu, že už se mnou nebudeš chtít být. Opravdu to chápu. Jen...“ Měla se k odchodu, ale na malý moment se k němu otočila čelem: „vzpomínej na mne, prosím, v dobrém.“
Bez rozmýšlení se k ní vrhl a sevřel jí v náručí. „Co to plácáš, ty brebto,“ šeptal jí do ucha, „vždyť já tě mám rád a je mi jedno, co na sobě máš nenormálního! Líbíš se mi taková jaká si, čert vem těch pár jizviček!“
„Opravdu?“ usmála se rozpačitě.
„Samozřejmě,“ pohladil ji po předloktí.
„Ale... on ji zabil! Zabil ji, Nielsi. Přímo před mýma očima! Já... Nemohla jsem nic dělat,“ rozzvlykala se. „Často se mi o ní zdá... už celých šest let... vidím jí umírat, vidím, jak krev stříká a-“
„Ššššt,“ zamumlal, pevně ji k sobě tisknouce, „to nic, Peťo. Víš co? Pojedeme domů, ano? Skočíme si pro Lucy a doma se z toho vyspíš.“
Roztřeseně přikývla, chytla ho za ruku, hvízdla na psa a všichni tři se vydali ke KTU.

Netušili, že je z povzdálí kdosi pozoruje.
Karolina Kaaj se usmála a zamířila pryč.

*****

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 684
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Anna zrovna zapíjela prášky na uklidnění pořádnými loky minerálky, když zazvonil telefon. Rychle polkla a hmátla po sluchátku: „Engellhardtová.“
Zarazil jí hlas, jakoby vycházející z nějakého přístroje: „na vaší linku byla zaslána SMS z neznámého čísla ve znění...“ Zamračila se a bedlivě naslouchala elektronickým slovům. „Děkujeme za váš čas.“ Tóniny hluchého telefonu jako by ji probraly z transu.
„Gerkhan! Kranich! Báňa! Glogoskij! Sem! IHNED!“ zavřeštěla komisařka a položila sluchátko.
Ilči se odtrhl od Salomé a Pepi uťal rozhovor s paní Novotnou a oba jako jeden muž přiklusali k Šéfové: „ano? Děje se něco?“
„Kde jsou mí komisaři?“ pozdvihla obočí a rozhlédla se po stanici. „Nikde je tu nevidím!“
Pepi si pospíšil s odpovědí: „Raspy hryzl Petru, tak ji s Hartmuttem odvezli k lékaři. Jistě se každou chvíli vrátí- no prosím. Už jsou tu!“ oddychl si a ukázal na parkoviště za oknem, kam přijel stříbrný bavorák. „V pravou chvíli.“
„I s Kaaj!“ vypískl Ilči, vida vystupovat známou postavičku a rozeběhl se za bývalou nadřízenou.
Pepi jen se zářivým úsměvem přistoupil k oknu a sledoval, jak jeho mladší bratr vrazil do Češky a srdečně se s ní objímá. Zato Němci... Báňa se zamračil: tváře policistů ani gesta, kterými Kaaj Ilčimu něco sdělovala, se mu ani trochu nelíbily. A když si Glogoskij přejel tvář dlaní a zavrtěl hlavou, projelo jím podezření. Ještě aby tak...
Semir s Tomem zamířili k Engellhardtové jako dvě zmoklé slepice: Pepi jim vyšel vstříc. „Kluci, neříkejte mi, že jste jí vyhrnuli rukáv.“
Zarazili se: „jak to víš?“
Pepi si těžce povzdychl a ukázal z okna na Ilčiho, který mával holou rukou nad hlavou a poskakoval jako panáček na skákací gumě. „No... a jak je na tom?“
Gerkhan pokrčil rameny: „podle Kaaj je to v cajku. Šla asi domů... no, každopádně prý ruku v ruce s Hartmuttem, tak to asi nebude tak zlé, jak to napřed vypadalo.“
Báňa se napříč všemu usmál. „To je dobře,“ zadrmolil si potichu, „třeba mu vše řekne a bude v pořádku...“
„No,“ mlaskla Anna, když přišel i Ilči a zavřel za sebou skleněné dveře, „kvůli tomu zde ovšem nejste. Ozval se mi.“
„Ozval se vám?“ vypálil ze sebe Kranich. „A co říkal, Šéfová?“
„To vám právě chci říct,“ řekla chlácholivě. „Dává nám týden navíc. A něco mi říká-“
„Že tentokrát bude bomba fungovat správně,“ dořekl za ní Gerkhan znepokojeně.
„Přesně tak,“ souhlasila.
„To by mě ale zajímalo,“ odhrnul si ofinu z očí Glogoskij, „kde jí sežene. Sám si jí už jistě vyrábět nebude...“
„Dvakrát se spálil tak se jistě bude snažit, aby to napotřetí vyšlo.“ Báňa si řádně zívl: ač se to snažil zakrýt, Šéfová si toho všimla.
„Ať tak či tak,“ zazněl v jejím hlase láskyplný tón, „jděte domů. Vyspěte se. A zítra přijďte přesně v osm, žádné výmluvy! To platí hlavně pro pana Kranicha.“
„Velmi vtipné,“ zkřivil rty Kranich, zatímco se Engellhardtová pobaveně uculovala.
„Tak už jděte.“ Rozmáchlým gestem je vyhnala, aby mohla popadnout svou bundu a pro tento den opustit služebnu plnou ruchu.

*****

„Ne, prosím, ne,“ pípala blondýnka plačtivě, „prosím, už to nedělejte, to je strašný...“
Muž si jen pozvedl k ústům nádherně vonící šálek kávy a trochu usrkl. „Mm, je výborná. Škoda, že vy si nedáte, slečno...“ Odložil hrnek na malý podšálek a lenivě se protáhl. „Že bych si přečetl noviny?“
„Nee!“ zavřískla a bezmocně sebou zazmítala, „netrapte mne... noviny ne...“
Muž si přejel dlaní po strništi a mimiděk ho napadlo, že by se měl oholit. „Ale slečno Wox... máte pravdu. Noviny ne. To by bylo moc kruté, já vím. Zvolíme si něco jiného, že?“
Hmátl pod stůlek, u kterého seděl a vytáhl z pod něj černý, kožený kuférek: otevřel ho a vyňal z něj elegantní notebook. Zapl ho, ignorujíc novinářčino úpění. „Kde že pracujete? Die Welt?“ Nečekal na odpověď a najel na internetové stránky zmiňovaného plátku. „Nevypadá to, že by vás nějak postrádali,“ utrousil, když stránky zběžně prolétl.
Zaslzela. „Tohle není mučení, to je týrání!“
„Týrání, má milá, vypadá trošku jinak,“ poučil Terezu a s chápavým výrazem si vedle ní klekl a z kapsy černého saka vytáhl pěclivě vyžehlený kapesník, aby jí mohl setřít slzy. „Buďte ráda, slečno, že vám pak dám šanci. Až to spustím, odváži vás a bude záležet jen na vaší orientaci, jak rychle se dostanete ven. To je férová nabídka, ne?“
Přikývla. „Ano... ano, to je. Dostat se ven z labyrintu snad nebude tak těžké...“
„Ano, z labyrintu ne. Ale z labyrintu s nástrahami a pastmi... dávám vám pět minut života, slečno Wox.“
Zvedl se, zamával jí a nechal jí v srdci velkého, kamenného bludiště samotnou. Novinářka zavřela oči, opřela se o chladnou zeď a po chvíli upadla do hlubokého spánku.

*****

„Zajímalo by mě, kde ta holka zase vězí,“ zavrčel Gerkhan, když se mu místo blonďaté novinářky opětovně ozvala hlasová schránka. Mrsknul mobilem na pohovku; sám vstal a s rukama za zády si to rázoval po celé délce obývacího pokoje tam a zpět.
Bylo brzké ráno a on o přítelkyni neměl jedinou, sebemenší zprávu: neměl nic, co by svědčilo o tom, že je Wox v alespoň relativním pořádku.
Navztekaně kopl do zdi a vzápětí se k ubohé noze sehl a chytil si jí, skákaje po druhé nezraněné, sykaje bolestí. „Do háje,“ zaprskal a svalil se do měkkého křesla. „Terezo, mě z tebe klepne,“ úpěl, „proč se neozveš?“
Náhle jím projelo podezření: jakoby se až teď, díky impulsům, vyvolaným bolestí, probudil. „Co když,“ uvažoval nahlas, „co když jí... někdo... unesl? Co když je tou... kráskou ona? A co když v tom jede Stahl?!“
Prudce vyskočil z místa, nedbaje ostré bolesti v noze: popadl klíčky od auta a spěchal ke svému bavoráku, aby se mohl dostat na stanici co nejdříve.

*****

„Za hodinu se tu pro tebe stavím, ano?“ usmál se Hartmutt na Všel, která si rozpačitě prohrabávala vlasy.
„Okay,“ vydechla, zcela dětsky mu zamávala a vyklusala po schodech k bráně kolínské polikliniky. V atriu rychle prolétla informační tabuli a se sklopenýma očima vyběhla do druhého patra, kde se posadila na židli vedle muže v elegantním obleku s nápadným, červeným motýlkem a zářivě bílou košilí.
Jakmile zaregistroval dívčin příchod, otočil se k ní a galantně naznačil úklonu: usmíval se, jeho oči však měli trvale smutný výraz. „Dobrý den, mladá dámo. Daniel Stahl, jméno mé,“ potutelně na ni mrkl, vzal ruku zkoprnělé techničky do své a lehce jí políbil na konečky prstů, „jaké je vaše ctěné jméno, smím-li ho znát?“
Daniel Stahl? To už jsem někde slyšela... „Smíte. Jmenuji se...“ Na malý okamžik se zarazila, aby navázala mnohem pevnějším a jistějším hlasem. „Jmenuji se Maria Tieber.“
„Jaké to krásné, zvučné jméno! Přímo se hodí k vaší rozmilé osůbce, slečno,“ zavrněl. Z každého rysu jeho tváře vyzařoval klid, který se přenášel i na dívku. Čím dál tím vřeleji se usmívala.
„Proč tady jste, pane Stahl?“ přejela Všel očima přes dveře gynekologie, psychiatra a zubaře a ihned se za svou otázku zastyděla.
„Jsem těhotný.“
Vytřeštila oči.
„To byl vtip, slečno,“ zasmál se příjemným smíchem, kterým nakazil i měděnovlásku. „Jdu si pro prášky k doktoru Weedonovi,“ pokynul ke dveřím psychiatrie. „Podle nich mám něco s hlavou... neví už, jak by si vydělali,“ řekl pobaveně. „A co vy? Snad vás nebolí vaše ctěné zoubky-“ Zazvonil mu mobil. „Oh, omluvte mne, rozmilá dámo. Telefony. Člověk nikdy neví, kdy se ozvou: ale vždy je to v tu nejnevhodnější dobu...“ Přijal hovor a začal mluvit tlumenou francouzštinou.
Petra přimhouřila oči jako kočka a snažila se přes ruch v okolí rozeznat slova, která muž použil „Il me faut la bombe, Gruber, vous devez faire la moi... Double? Bon... Cette blonde?... Magnifiquement. Se ayez!“ Ztuhla, když jí došlo, co říkal: snažila se ale hodit do profesionálního klidu a dál se mile usmívat.
„Co to bylo za řeč?“ optala se nevinně, když si muž uklidil telefon do kapsy.
„Francouzština... pěkná, že?“
„Ano. Hladí uši.“
„Další!“ vykoukla ze dveří zdravotní sestra a přívětivě se na Všel usmála.
„Vida. Tak tam máte namířeno,“ zazubil se.
Dívka vstala a natáhla k muži ruku. „Ano, tam. Těšilo mne, pane Stahl, ale jak vidíte, už musím jít.“
Vstal a uklonil se jí. „Potěšení bylo na mé straně, slečno Tieber. Vřele doufám, že se ještě někdy spatříme.“
„Uvidíme,“ usmála se tajemně a odkráčela do ordinace.
Daniel si urovnal motýlka a elegantně se posadil. „Milá dívenka,“ bručel si sám pro sebe. „Škoda jen... škoda.“

*****

Voda tiše proplouvala svým, již mnoha stoletími vymletým korytem. Její tlumené šumnění se střetávalo s ruchem města, které se probouzelo do nového rána.
Pepi a Ilči cestou do práce na popud mysli vystoupili z červeného autíčka a usedli na dřevěnou lavičku, která, kdyby mohla mluvit, by vydala pamětihodností na dvacet tuctů knih.
Mlčky pozorovali okolí, tak odlišné od jejich města... tak přátelské a přitom tak cizí.
Tak nepřátelsky na ně působila obrovská dálnice v dáli, vysoká budova muzea kazící výhled, velké, betonové bludiště stojící v předměstí, velké obchodní centrum a katedrála, která stála na břehu Rýna přímo naproti nim.
Ilči si, aby to bratr neviděl, otřel slzy, které mu mimoděk unikly ze stavidel. Stýskalo se mu po Mostě: sám ale uznával, že je tady potřebují. Pepi mu se smutným úsměvem položil ruku na rameno a vstal.
„Pojď, ať to do těch osmi stihnem. Prěsnost je naše druhé... eee... třetí jméno, ne?“
Blonďák se zasmál a oba, s rukama kolem krku, zamířili k autu.

*****

„Šéfová!“ vtrhl Gerkhan na stanici jako velká voda. „Myslím, že Wox, tu novinářku,“ vyhrkl ze sebe, jako by Engellhardtová nevěděla, kdo to Wox je, „unesli! Vše tomu nasvědčuje!“
Anna sebou trhla, celá rozespalá zvedla hlavu z hromady složek, které měla místo polštáře a zamžikala na podřízeného: „jak jste na to přišel, Semire?“
„Nebere telefon, v redakci o ní neví... ta kabelka, co jsme našli! To je ono, unesli jí! Stahl jí někde drží! Musíme vyhlásit pátrání, Šéfová! Musíme-“
„Gerkhane!“ zarazila ho prudce Engellhardtová a promnula si oči, potlačujíc unavené zívnutí, „co to blábolíte? Proč by měl Terezu někdo unášet? Zrovna jí?“
Těžce si povzdechl. „Myslím, že byla na ráně. Ta hádanka... je v ní mladá kráska a já se obávám, že je to právě ona.“
„Ale Semire,“ řekla tónem starostlivé matky, „uklidněte se a posaďte se. Nemůžeme s tím takhle vyrukovat: nemáme jediný důkaz, že je to opravdu Stahl-“
„Tak teď,“ ozval se dívčí hlas, „teď už ho máte.“
Semir Gerkhan nebyl ještě nikdy tak rád, že Všel a Hartmutta vidí. „Peťko!“ vykřikl tlumeně, „že ty si také myslíš, že Terku unesl Stahl, že ju?“
„MY si to myslíme,“ poopravil Turka Niels, kterému Všel v autě vše řekla.
Měděnovláska se pousmála. „Byl se mnou na klinice, šel si pro prášky a zazvonil mu telefon. A najednou začal mluvit francouzsky, tak mi to bylo podezřelé. No... další bombu si rozhodně nevyrábí sám, dělá mu jí jistý Gruber... a rozhodně,“ zdůraznila a přimhouřila oči, „má nějakou blondýnu. Myslím, že mu říkal, že nedělá potíže,“ pokrčila rameny, „ale to nevím jistě. Strašně drmolil a moje francouzština je dost kostrbatá,“ zrozpačitěla a nechala se od technika vzít kolem ramen.
„No jistě,“ pokyvoval Gerkhan, teď už mi vše začíná být jasnější. Když jsme před třemi dny byli u Stahla,“ přemítal nahlas, „měla tam na nás čekat. Ale když jsme přijeli, byla tam jen její kabelka... protože jí někdo unesl a ona ji upustila! Přece by ji tam nenechala schválně... a Stahl nám jen namluvil, že k někomu nastoupila... co když to divné škrabání, co se u něj ozývalo, nebyl jeho pes, jak nám namluvil... ale Wox! Potřebuje jí do té hádanky! Já jsem ale idiot,“ praštil se po svém monologu do čela a zaskučel. „Ona tam byla a ja nehnul ani prstem!“
„Ale no tak,“ chlácholila ho Anna, „kdo to mohl tušit? No, rozhodně se k němu ještě musíte podívat, ale tentokrát si sebou vezměte krom Kranicha i Čechy, bude to nejspíš lepší...“
„Já a Niels pojedeme taky,“ vyhrkla Všel a vyděsila tak zrzka, který s ničím takovým vůbec nepočítal, jeho tiché námitky však technička přehlušila svým hlasem, „počkáme venku, kdyby chtěl uniknout.“
„No... tak dobře, Petro. Bereš to jako druhou šanci?“ zdvihl Semir tázavě obočí.
Usmála se. „Tak nějak.“
„Zavolám to Báňovi,“ řekla Engellhardtová, zatímco vytáčela jeho číslo, „jeďte. Sejdete se ulici před jeho domem, ano?“

„Semire, já a Ilči půjdeme zadem a bereme si přízemí a sklep, ty s Tomem jděte přímo a prohledejte patro. Petro,“ obrátil se na sestřenku pravý organizátor Pepi a předal jí malou, černou krabičku, kterou zapla a strčila Hartmuttovi do kapsy, „tady máš vysílačku... kdybys cokoliv podezřelého zahlédla... no, však to znáš,“ přestal jí poučovat, když se po něm ukřivděně ohlédla.
„Jasně že to znám,“ přikývla rázně, popadla okounějícího zrzka za ruku a oba se jako náhodný pár vydali na procházku, jejíž trasa vedla přímo podél Stahlova domu.
„Tak... jdeme na to,“ vytáhla čtveřice policistů zbraně, jediným pohybem je nabila a s mávnutím se rozdělila na dvojice, které co nejnenápadněji rozeběhly k opačným stranám domu.

Pepi a Ilči se přehoupli přes plot a hupli do Stahlovy zahrady. Rychle, ale tiše a opatrně se propracovali až k zadní terase.
„Tak co... ty nebo já, rudý bratříčku?“ zkušeně si prohlédl vchod Báňa: Ilči se jen sladce usmál a jistým, prudkým pohybem nohy vyrazil dveře.
„Otázka vyřešena,“ uklonil se Glogoskij a pokynul Pepimu dovnitř. „Kryju ti záda.“
Báňa přikývl na souhlas, pevně stiskl pistoli a obezřetně se jal prozkoumávat dům, s bratrem za zády. Pomalu prošli kuchyní, obývacím pokojem i pracovnou, než došli k závěru, že tam nikdo není.
Teď do sklepa, zahýbal Pepi rty a pokynul bratrovi po schodech dolů do temné místnosti.
Sestoupili do nejnižší části domu a rozsvítili. Oba vytřeštili oči: to, co tam našli, vůbec nečekali.
Pepi si k ústům přiložil vysílačku a stiskl tlačítko pro vysílání: „Petro... slyšíš mě?“

*****

Kaaj s Novotnou se procházely po městě, každá v ruce knížku s turistickými informacemi.
„Kam půjdeme?“ zeptala se snad již posté bodře Kaaj a otočila další list brožury. „Vím že máš velmi blízko k podzemí a tak... nezkusíme zdejší labyrint?“
Monika se zatvářila odmítavě a pohodila temnými vlasy: „to bych raději nepokoušela – a navíc... tady píšou,“ ukázala nepozorné policistce, „že před třemi lety vyhořel a doteď ho nikdo kvůli nedostatku peněz neopravil... a v budoucnu se o tom bude jen jednat. Takže...“
„To padá,“ ušklíbla se Kaaj a znovu se k řádkům sehla. „A co třeba Římsko-germánské muzeum?“
„Tak jo,“ usmála se Novotná a obě ženy se rozeběhly na autobus, který právě přijížděl na zastávku.

*****

„Víš, jak jsi mě vyděsila?“ řekl krapet vyčítavě Hartmutt, sedíc na lavičce a odhrnul Petře, která soustředěně pozorovala bílý domek, vlasy z čela. „Už jsem se lekl že-“
„Že si vyžádám bouchačku a vrazím tam jako smyslů zbavená?“ otočila se k němu. „Nielsi, to bych neudělala. Jediné, co by mne mohlo vést k tomu to udělat by bylo, kdyby na tom závisel život mých blízkých... jinak,“ ušklíbla se a mimoděk si stáhla rukáv u pravé ruky, „jsem poučená dost, věř mi.“
„Věřím ti,“ usmál se. „Fakt!“ zvolal, když přimhouřila oči a nevěřícně se usmála a ovinul jí paže kolem pasu. „Vážně ti-“
„Petro... slyšíš mě?“ ozvalo se zachrčení.
Všel bleskově natáhla ruku a stiskla tlačítko vysílačky přes slabou látku Hartmuttovo kapsičky. „Slyším... děje se něco? Protože tady je klid.“
„Něco jsme našli a nechceme si to nechat pro sebe,“ ozval se Pepiho hlas. „Přijďte sem, v domě, pokud vím, nikdo není. Jsme ve sklepě. Konec.“

*****

„Ale no tak, slečno Terezko, musíte něco sníst,“ řekl Stahl starostlivě a přisunul talíř s jídlem blíže k Wox, které uvolnil ruce. „Je to pro vaše dobro...“
„Pro mé dobro?“ vzlykla. „Pro mé dobro? Držíte mne tu takovou dobu... ne, že byste se mnou zacházel nějak špatně,“ přiznala, „chápu, že na internet musíte a mne tam pustit nemůžete... že bez kávy se obejdu a vy jste potřeboval řídit... že jste mi odhodil kabelku, aby mne nemohli vystopovat pomocí mobilu... ale co noviny? No tak, prosím, Danieli... Stejně se pak,“ polkla, „jak jste řekl, nedostanu ven, tak mi dejte přečíst alespoň ty noviny.“
„Víte, slečno Terezko,“ usmál se a usedl na zem naproti ní, „stejně se tam nic zajímavého nedozvíte. Ale chcete novinku? Mám jednu skvělou zprávu pro vás, pro mne je to bohužel zpráva špatná. Právě v tuto chvíli prohledávají můj dům, takže se dá předpokládat, že vás naleznou. Ale co je zlé pro ně,“ pohlédl na hodinky a usmál se, „je to, že Gruber s bombou tu bude za dvacet minut, kdežto oni se sem dostanou za minut třicet. Měl bych také informovat paní Engellhardtovou.“ Vstal a urovnal si motýlka. „Najezte se, slečno, sílu budete potřebovat. Dávám vám jednu férovou nabídku, jak se na džentlmena sluší. Až vás pustím, těch pět minut, které jsem vám prorokoval k přežití, vám nechám. Pět minut. Tak dlouho budou všechny pasti mimo provoz.“
„A... a jak mám vědět, že mluvíte pravdu?“ otřela si slzy, které jí stékaly po tváři.
„Protože mé slovo vždy platí,“ věnoval jí pukrle a odkráčel do tmy labyrintu.
Sklopila oči k talíři. „To kuře je lákavé,“ přiznala Stahlovi a hladově ho vzala do rukou.
Má pravdu. Sílu bude potřebovat.

*****

„Páni, no to je úžasný!“ vykřikl Hartmutt a s Petrou, která se tvářila stejně užasle, se vrhl k stroji s dvěmi koly. „To je Laurin a Klement! Rok 1899, troufám si říct!“
„Určitě,“ souhlasila technička, „podle těch páček na řidítkách... vidíš? Vedou ke karburátoru! Plochý řemen, vedoucí k zadnímu kolu... to musí být 1899! Pane jo...“
„Echm echm,“ zakašlal Báňa, „to jsem zrovna nemyslel. Podívejte se na TOHLE.“
Technici pohlédli na stěnu, na kterou Čech ukazoval a oněmněli.
Byl tam obrovský býk, stojící uvnitř známé městské stavby.
„LABYRINT!!!“

*****

Všichni vyběhli před dům.
„Musíme to zavolat Engellhardtové!“ rozhodl Gerkhan a začal vytáčet její číslo.
„To nebude nutné,“ ukázal Kranich na černé BMW X5, které stálo dva metry od nich.
„Šéfová, musíme-“ rozeběhl se k ní Semir, ale žena ho rychle zarazila.
„Ano, musíme. Volal mi Stahl. Bomba vybuchne za hodinu.“
„Takže musíme do labyrintu,“ řekl zamyšleně Glogoskij, aniž by Šéfce cokoliv vysvětlil. „Zavolal už někdo zásahovku a pyrotechniky?“

Petra zvědavě naklonila hlavu na stranu a přiblížila se k autu. Usmála se a prudce otevřela dveře.
Ven vyskočil belgický ovčák s vychytralým výrazem.
Zrzavý technik, stojící dívce po boku, otevřel ústa překvapením. „Co tu děláš, Raspy? Vždyť jsem tě nechal na KTU!“
Pes si odfrkl. To si myslíš, že tam zůstanu sám, když se tu toho tolik děje? Jestli jo, tak jsi blázen, kámo.
„Raspy!“ dostal ze sebe Gerkhan a vrhl se ke psu. „Tady jsi, kde ses coural, ty blázne bláznivá?“ cuchal mu srst a hladil po hlavě.
Ovčák si jen povzdychl. Všichni lidi jsou stejný.
„Gerkhane!“ Ostrý hlas probudil Turka z radosti. „Teď není čas na hraní! Jedeme!“
„Ano Šéfová,“ vyhrkl rychle a společně se psem a Tomem nastoupil do stříbrného bavoráku.
Kolona aut se vydala Kolínem ke společnému cíli.
Bludišti v Monheimu.

*****

„Už je to tady,“ broukal si Stahl, pohupoval se střídavě na špičkách a patách, zastrčil si malé kapesní hodinky na zlatém řetízku do vnitřní kapsy a urovnal si červeného motýlka. „Daniela by měla radost.“
Wox, která již byla zbavena pout, válejících se na zemi kousek od ní, mu klečela u nohou, naprosto vyřízená. „Ano, to by měla,“ souhlasila mdle. „Nemůžu už jít?“
Pobaveně zavrtěl hlavou: „drahá slečno Terezko, trpělivost přináší růže a člověk by se měl ovládat. Vaše chvíle přijde, nebojte se.“
Poslušně sklopila zrak, chystajíc se uhodit na Stahlovu citlivou strunu. „Danieli... jaká vlastně byla?“
Přestal se kolébat. „Krásná,“ zlomil se mu hlas. „Moc krásná... moje byla... moje!“ Prudce se otočil ke zdi a opřel se o ní čelem. „Běž! Je čas... máš na to pět minut. A... drž se mých slov, Terezko.“
„Ale... Danieli! Co ti je?“
„BĚŽ!!“

Probíhala z jedné části spletitých cest do druhé: ze světla do stínu, z vlhka do nepříjemného sucha, stále očima bloudě po zemi.
Kolik času uplynulo? Mám ještě vůbec naději?
Odpověď na otázky našla brzy. Když se unaveně opřela o zeď, posunula cihlu a vzápětí se jí levým bokem prohnala prudká bolest, jak jí nůž na pružině projel kůží. S usyknutím si položila dlaň na ránu: takže už to spustil. Teď se nesmí vzdát, musí bojovat!!

*****

„Heeej, mám ty plány!“ zakřičela Monika na policisty, kteří se kolem ní v mžiku seběhli. „Jsou tam různá místa, která byla používána jako atrakce: na návštěvníky tam vybafávala strašidla. Obávám se, že by toho mohl využít... ale všimla jsem si, že jsou rozmístěny naprosto záměrně, vždy pět metrů po sobě. A navíc,“ zabodla prst do přerušované čáry, „tady venku jsou dva tunely. Tady a tady. Vedou přímo do středu.“
„Ale Wox může být kdekoliv,“ zamračil se Semir. „Raději půjdu dovnitř. Tome?“
„Ne, Semire,“ položil mu ruku na rameno Ilči, „půjdu já a Pepi. Ty tu na ní čekej.“ Tajemně na Turka mrkl. „Děržáť sibja v rukách, moj druk.“ Zkontroloval si zbraň, neprůstřelnou vestu a strčil si, stejně jako Pepi, do kapsy lahvičku bílého spreje z auta: poté společně s bratrem vběhl do budovy.

*****

Wox vyděšeně vyjekla, když jí kolem hlavy prolétla opeřená šipka a ostrým hrotem se zabodla do zdi. Zhluboka, vystrašeně dýchala, rukou si přitom pevně tisknouce poraněné místo, které krvácelo čím dál tím víc..
Musím se odtud dostat. Prostě musím!
Rychle se začala sunout uličkou dále, snaže se přestat myslet na možnost, že právě unikla smrtícímu kurare: panika jí však popadala čím dál tím víc a mátla jí smysly.
Vůbec si nevšimla nápisu na zdi, jinak by zjistila, že již potřetí prochází stejným místem.
Když uskočila, celá vyděšená, před padající sekyrou do slepé uličky, své snažení vzdala.
Stulila se v jejím rohu, přímo pod slovy „tudy ne“, do klubíčka a bezmocně se rozzvlykala.

*****

Češi se na prvním rozcestí rozdělili. Pepi se zamyšleně vydal doleva, zatímco Ilči pohodářským krokem zabočil doprava. „Tak kdepak jsi, mrško,“ pohrával si se sprejem a zrakem přelétával zeď, aby znovu našel malou vypuklinu, která přímo hlásala: pozor, past. Prudce se zastavil: tady to je! A udělal na zemi velké bílé x. Velkým skokem se přes něj přenesl a chystal se pokračovat dál, když uslyšel zřetelné, plačtivé vzlyknutí. Zarazil se. „Wox?!
„Il... Ilčíku?“
„Terezo! Vydrž hned jsem u tebe!“ Byl jako u vytržení. Žije, je tady! Než se k ní dostal, stačil označit ještě dvě pasti. „Terezko!“ vykřikl, když vběhl do uličky a spatřil, jak jí skrz látku rudého trička prosakuje krev. „je ti dobře? A... a kde je Stahl? Musím ho najít!“
„Nechoď tam, prosím,“ pípla česky, myslíc si, že na něj tak lépe zapůsobí a vzhlédla k němu s modrýma očima plnýma slz. „Jsou tu pasti, ovládá je dálkovým ovladačem... viděla jsem jeho systém... je téměř nemožné se jim vyhnout.“
Klekl si k ní a vzal vzal novinářčinu hlavu do dlaní: „Terezko,“ zašeptal měkce, přistoupíc na její hru, „pochop to, já tam musím. Je to moje povinnost.“
„Ale... ale ty tam umřeš, vím to, cítím to! Ilčíku... Nechoď tam, bojím se o tebe...“
Zavrtěl hlavou a s lehkým úsměvem dívku sevřel v náručí. „Neumřu, slibuju ti to.“
„Opravdu?“ broukla smutně, s hlavou na jeho hrudi, „slibuješ mi to?“
Pustil jí. „Slibuji. Čestný pionýrský, že se vrátím. Jdi podle mých značek, Terezko, někdo na tebe již čeká u východu. Cestou ti nic nehrozí, pokud vždy přeskočíš bílý kříž na zemi. Jsi již blízko.“
Poslušně přikývla, zvedla se a rozeběhla k východu: Glogoskij se zvedl a vydal se opačným směrem než ona.
Přímo kolem zdi, hlásající: „za rohem se skloň. Jinak...“

*****

Dveře od stavby se s děsivým vrzáním otevřely: ven vykoukla vyděšená blondýnka.
„Skloňte zbraně!“ zahulákal Gerkhan: sám už měl tu svou schovanou za opaskem a spěchal si to k Wox.
Ta na nic nečekala a vrhla se komisaři kolem krku.
„To nic, Terko, vše bude OK,“ mumlal konějšivě, ignorujíc pohledy ostatních. „Nikdo už ti nic neudělá...“
„On,“ vyhrkla, „on mne mučil, Semi, nikdy na to nezapomenu...“
„A jak?“ vyděsil se.
Zavrtěla hlavou: „to se nedá popsat... o něčem takovým jsem ještě v životě neslyšela..“
„Mučil?“ ozval se nakřáplý hlas a oba dva někdo pevně stiskl v náručí.
„Tome?“ pípl Semir, stále k sobě tisknoucí Wox, „já ti něco musím říct...“
Elegán jen mávl rukou: „Semire, jestli mi chceš říct, že ty a Wox,“ odkašlal si rozpačitě, „tak toho by si všiml i slepý. Celou dobu čekám, jestli mi to řekneš... ale ne, pan Dokonalý musí před parťákem vše tajit.“
Semir se zakoktal: „já myslel, že ti to bude vadit!“
„A proč?“ zavrtěl hlavou . „Láska je láska, ne? A navíc,“ zamumlal, „taky ti pak něco řeknu.“ A s růžolícím se obličejem se vrátil zpět na svou pozici.

*****

„Brácho! Tak se opět shledáváme!“ přivítal Ilči rozjařeně Pepiho na další křižovatce. „Našel jsem Wox, je zraněná, ale jinak v pořádku... děje se něco?“
Báňa malátně přikývl a zhroutil se k zemi.
Blonďákovu dobrou náladu vystřídalo zděšení: „Co je s tebou, Martine? Co... au!“

„Doktora, prosím, zavolejte doktora,“ zafuněl Glogoskij, když, sám oslaben, dotáhl mohutnějšího Pepiho ven a unaveně se opřel o zeď..
„Ilči, co se děje?“ přiběhl k němu Tom a vzal si od mladšího ze sourozenců malou šipečku, kterou do té doby svíral v dlani.
„Byl to přesný zásah,“ vyhekl Čech, „skvěle vypočítáno... podcenili jsme ho... řádně jsme... ho podcenili...“ S těmito slovy se svalil vedle bratra.

*****

Všel se rozhlédla po policistech. Všichni vypadali zarmouceně a skláněli se nad plány bludiště.
Sevřela dlaně v pěst, polykaje hořké slzy.
Ti dva možná položili život za správnou věc, aby zachránili město a nikdo se k ničemu nemá...
Skousla si ret a nenápadně udělala to, v čem byla nejlepší: vytáhla nejbližší policistce z pouzdra zbraň, aniž by to někdo postřehl a něžně ji stiskla mezi prsty: ten dotek chladného kovu jako by ji v jejím úmyslu utvrdil.
Mrskla sebou jako ryba. Teď se jí informace od Moniky skvěle hodily: vklouzla pod poklop, skrytý ve křoví a rozeběhla se po kluzké podlaze.

Dlouhá, vlhká chodba se začala zvedat k nevelkému portálu, zdobenému rádoby vkusnými kraby. Všel si pohrdlivě odfrkla: atrapy nikdy moc v lásce neměla. Stiskla mosaznou kliku a bez sebemenšího zvuku si uvolnila cestu do místnosti, ve které byl uprostřed stolek s notebookem a štosem starých, již krapet zažloutlých novin. Zamračila se a vzala vrchní výtisk do rukou. Nevěřila vlastním očím.

22.1.2006
Známý německý odborník na lidskou psychiku, Erik Weber (31), již dva dny bojuje o život v nemocnici v Mnichově...

„Kde to vzal?“ zašeptala a mimoděk se dotkla přívěsku ve tvaru delfína, který se jí houpal na krku. „To není možné...“ Odložila nejmladší papír a hmátla pro nejstarší noviny. Nalistovala na stranu pět... a zajíkla se.

13.10.2000
... poručík Maria Tieber (20) se málem stala další obětí „Berlínského Nože“. Nebýt včasného zásahu policistů, již by...
... bude převezena do léčebny v Mnichově...
... pod dohledem Erika Webera (25). Tento mladý, nadějný lékař...

„On to ví!“ vzkypěl v ní vztek, smísený s pocitem neskutečné bolesti, „on o mně ví vše!“ Jako by v ní přetekl neviditelný pohár trpělivosti a sebeovládání: jako tornádo se prohnala do další části budovy, odkud zaslechla lidské kroky. „Stahle!“
Muž sebou trhl a poplašeně ucouvl.
Zelené oči jí plály hněvem, ústa byla semknutá do úzké čárky, obočí měla stažené jako obloha při bouřce a v pravé ruce svírala zbraň, kterou na muže namířila.
„Slečna Tieberová,“ vydrtil ze sebe, „jak milé, že se opět setkáváme... jak se vám daří?“
Zhnuseně si, ztrácejíc nad sebou kontrolu čím dál tím víc, odplivla: „jak mi asi může být, Danieli? Nikdo neví, co jste jim udělal... Nejspíš... možná jste okradl svět o dva nejlepší lidi, jací kdy žili... a za to zaplatíte,“ zasyčela.
„Ale... vy mne nemůžete zabít,“ koktal a vítězně se ušklíbl, když našel skulinku v dívčině plánu: „nejste již policistka, četl jsem o vašem odstoupení před lety. Byla to neblahá událost,“ usmál se, když sebou škubla, „kolik řezných ran jste tehdy utrpěla? Deset? Dvacet?“
„Nechte toho.“ Třásly se jí rty.
„A to s tou dívkou... člověk by neřekl, jak lehké je ukončit život, že? Jeden letmý tah nožem,“ přejel si prstem přes krk a pomalu se začal sunout k techničce, které se do očí vkrádal matný lesk, jak cítil, že nad ní má navrch, „a krev začne stříkat z těla-“
„Držte hubu!“ Sesunula se k zemi a přitiskla si dlaně na uši, „mlčte už, mlčte!“ Pistole, kterou do té doby svírala, jí vyklouzla z ruky a s hlasitým třeskem dopadla na podlahu. Několik vteřin čekal, co dívka udělá: když jen hlasitě oddychovala, s občasnými vzlyky, hbitě přiskočil a zbraně se zmocnil.
„Role se nám obrátila, slečno,“ řekl posměšně. „Nakonec z toho nevyvázne nikdo... je mi to moc líto, má milá dámo, kdybyste sem nešla...“ povzdychl si. „Teď se však vydáte za těmi dvěmi policisty... a já-“
„Petro!“
„Ah, už vás hledají... měli bychom tedy tuto komedii dohrát do konce, bez cizího narušení. Bylo mi ctí vás pot-“
Vypadalo to, že mu zkrátka není souzeno dokončit jedinou větu. Vytřeštil oči a s jistou elegancí se skácel k zemi. Všel otevřela oči a pohlédla směrem za Daniela: stál tam Hartmutt. Nevypadal však jako mládenec, kterého všichni znali. Tvář měl ztuhlou napětím, místo očí měl dvě škvírky a v rukou pevně svíral pušku.
„Nielsi,“ zašeptala.
Spustil ruce dolů a rozeběhl se k ní – cestou přeskočil tělo, které bezvládně leželo na podlaze.
„Peťko,“ chtěl ji obejmout, když si uvědomil, že má zbraň stále v pravé ruce. „My... musíme se vrátit. Pojď,“pomohl jí na nohy a táhl pryč.
„Ale,“ zaprotestovala plačtivě, „co on?“ ukázala na nehybného Stahla.
Hartmutt si skousl ret. Chvíli přemýšlel, co dělat dál. „Na,“ podal nakonec pušku Všel a sám Daniela chytil tak, aby ho mohl táhnout za sebou.
„Nechceš-“
„Ne, nechci pomoci,“ vyštěkl, „teď jsi tu hlavní ty... víš, že se nesmíš namáhat!“
Poslušně přitakala a s Nielsem v patách odcupitala chodbou zpátky: zpět na čerstvý vzduch.

První, co ucítila na čerstvém vzduchu, byly ruce, které s ní smýkly na zem. „Petro, co blbneš, švígra?“
Překvapeně zamrkala: „M... Martine?“
„Jsem to já, ty blázne všech bláznů,“ zavrčel láskyplně Pepi, „co mělo tohle znamenat? Byl to stejně neuvážený čin jako skočit z mostu!“
Semkla víčka: „myslela jsem, že jste...“
„Mrtví,“ dodal Báňa. „Peťko... co by ti na tohle řekl Erik?“
Vzlykla. „Abych to nechala na ostatních...“
„To by neřekl,“ zamračil se policista.
„Dobrá... řekl by... dvakrát měř, jednou řeš... měla jsem si ověřit, že vám nic není... a ne se do toho vrhnout po hlavě...“
„Pojď ke mně,“ přitiskl si ji na hruď, „a slib, že už to nikdy neuděláš.“
„Dobře... nikdy... ale,“ vymanila se mu z náruče, „asi bys měl pomoci Hartmuttovi... vleče za sebou Stahla.“

*****

„Je to smolař,“ konstatoval Semir druhý den na poradě v Engellhardtině kanceláři, vrtě nechápavě hlavou. „Co všechno vlastně pokazil?“
Tom se ušklíbl a začal vypočítávat na prstech: „takže... první bomba nevybuchla tak jak měla, druhá dokonce vůbec. Nepočítal s těmi chodbami pod labyrintem, pasti dal naprosto předvídatelně, špatně naředil roztok v šipkách, takže místo aby usmrtil, způsobil půlhodinový stav bezvědomí, naběhl si na vlastní past... a neuvedl poslední nálož do pohybu. Je to vše?“
„Nejspíš,“ odsouhlasil to Ilči. „Hlavní díky ale patří Hartmuttovi, nemyslíte? Che, koho by napadlo, co všechno v tom svém autě vozí?“
„No, uspávací puška by mne opravdu nenapadla,“ pokrčil rameny Pepi a ušklíbl se: „a že si ji pořídil, kdyby Raspy zase někoho pokousal,“ sehl se a psa, sedícího Gerkhanovi u nohou, pohladil po hlavě, „to už by mne netrklo vůbec.“
„Hlavní ovšem v tuto chvíli je,“ ozvala se Šéfová, „proč to vlastně Stahl dělal... jaký měl motiv?“
Všechny zraky se upřely na v rohu sedící Wox, která si nervózně poposedla v křesle. „On,“ polkla, aby si svlažila hrdlo, „to všechno dělá kvůli sestře.“
„Sestře? On má sestru? Proč o tom Salomé a Meneaus nic nezjistili?“ zamračila se Anna.
„Jeho sestra zemřela již před lety, paní Engellhardtová,“ pípla Tereza, mnouce si prsty. „Byla pyrotechnikem a... a vyletěla do vzduchu. Ona a Stahl byli dvojčata, jednovaječná... jejich rodiče jim dali i uhozeně stejná jména: Daniel a Daniela. Jak mi řekl jeho psychiatr, pan Weedon... Její smrt nesl opravdu velmi těžce a pomátl se z toho. A to co dělal, to také mělo důvod. Milovala obrazy, kolínskou katedrálu a každou neděli chodila do bludiště.“
Šéfová se nesouhlasně usmála. „On chtěl odstranit to, co by mu ji připomínalo.“
„Přesně tak,“ řekla Wox. „Ale ve skutečnosti je opravdu moc milý-“
„Neříkalas, že tě mučil a že na to nikdy nezapomeneš?“ opáčil nevinně Tom, skákaje dívce do řeči.
Tereza zrudla: „já vím, ale to jsem byla vyděšená... on se chová, jako by se sem propadl z první republiky, jako kdyby pocházel z devatenáctého století... Nejvíc mne dostávalo, jak byl oblečen, strašně mi připomínal českého ministra, Ratha, s tím jeho červeným-“
„Wox,“ rozrazil dveře Meneaus a hodil vyjukané dívce malou igelitovou tašku, „máš tady dárek z vyšetřovací vazby. Prý už to potřebovat nebude. Promiňte za vyrušení,“ omluvil se a odjel na skatu zpátky k sestře.
„Motýlek!“ vyjekla nadšeně. „On mi poslal toho jeho legračního motýlka!“ prohlížela si ho ze všech stran, až se zarazila. Na rubu bylo fixou napsáno: proč jste se jen neřídila mými slovy...
„Co to tam máš?“ zvedl se Ilči ze židle a přešel k novinářce. „Proč jste se neřídila... mými slovy? On ti něco říkal, Teri?“
Zavrtěla hlavou: „nic zvláštního... jen, že mám pět minut.“
„To není pravda, Terezko, jen jsi ho špatně pochopila,“ ozval se Pepi potichu. „Bylo tam totiž něco, co jsem nikomu nestihl říct dříve... všude tam byl návod. Všude na zdech byla jeho slova... tudy nechoď, přeskoč, sehni se...“ Uchechtl se. „A právě neuposlechnutí příkazu, abych se sehnul se mi vymstilo,“ pokrčil rameny. „A bráchovi taky.“
Wox se ústa zkroutila do překvapeného o. Hlavou jako by jí proběhla série obrázků. Má pravdu!
„Tak to je další věc, které jsme přišli na kloub,“ pochvaloval si Tom. „Ale je tu ještě jedna věc, kterou nechápu... jak si Petra mohla myslet, že jste mrtví?“
Ilči se sklesle pousmál: „tohle je smutný... po tom, co se jí stalo si vždy myslela, že se něco hroznýho právoplatně musí stát i nám... a po tom, co mne Hochmann málem sejmul se její panická hrůza o naše životy ještě zvětšila... a tak, když viděla, jak tam ležíme a přijíždí záchranka... já...“ Nadechl se. „Myslím, že měla nějaký výpadek a prostě automaticky ji napadlo, že jsme po smrti. Prostě zkrat. A Hartmutt udělal to nejlepší, co mohl. Oba dnes ráno odjeli na dovolenou do Čech.“
„Abych to zkrátila,“ usmála se Engellhardtová, „můžeme být všichni rádi, že to dobře dopadlo. Teď... můžete jít domů.“

„Hele, brácho, cos mi to chtěl u toho bludiště říct?“ zeptal se Semir rozpačitě se tvářícího parťáka.
„Víš,“ koktal Kranich, „já...“
„Tome, svezeš mne? Cestou k tobě můžeme koupit pizzu a- juj.“ Karolina si až v tu chvíli všimla výsměšně se tvářícího Turka, kterému rázem došlo, jaká bije.
„Tak takhle to je, hrdličky,“ zachichotal se, „no co. Jak jsi řekl, brachu,“ poplácal rudého Toma po zádech, „láska je láska. Mějte se!“
Kranich vypadal, jako že se každou chvíli propadne do sousední Francie.

*****

Byl ten nejteplejší květen, jaký si kdo v Kolíně nad Rýnem pamatoval. Jako by to bylo přímo na Herzbergerovu objednávku: již měsíc se pečlivě připravoval na každoroční velké grilování na jeho zahrádce.
Byli pozváni všichni jeho přátelé. Nemohlo tam chybět osazenstvo stanice, ke kterému již natrvalo patřili Martin a Alex, kteří prodali svůj dům v Mostě a i s koťaty si pronajali byteček hned vedle služebny, Kaaj, která se nechala převelet do Essenu, aby byla blíž komisaři Kranichovi stejně jako paní Novotná, která zase našla zalíbení u pana Báni. Tereza Wox a pes Raspy již patřili ke Gerkhanovi jako ocas ke koni, takže se stávali nepostradatelným doplňkem všech akcí, společně s techniky, kteří se právě tohoto dne měli vrátit z prodlouženého výletu po památkách českých.

„Ještě nožičku, Šéfová?“ usmál se dobrosrdečně Bonrath, obsluhující gril.
„Ne, děkuji Dietere, jste velmi hodný, ale můj žaludek by to už asi neunesl,“ zazubila se a věnovala pozornost obtloustlé ženě v policejní uniformě, která postávala opodál a pozorovala Raspyho, jak se vyhřívá na sluníčku a potěšeně mhouří oči. Anna potřásla hlavou a šla se věnovat tanci, ke kterému jí pozval růžolící Hotte.
Její podezření však bylo na místě.
„Nero! Ty pse, pojď sem! K noze!“ zařvala mohutná hnědovláska náhle, jista si tím co vidí a obřími skoky se s hrozivou tváří přiblížila ke strachy se krčícímu belgickému ovčákovi. „Ty čokle, to je naposled, cos utekl, rozumíš?“
Raspy bolestivě zakníkl, když ho necitelně čapla za kůži na zátylku a pohybem kulturisty zdvihla do vzduchu jako by nic nevážil. Nepokusil se bránit zuby: až příliš živě si pamatoval, jaký trest tehdy následoval. Ukrutná bolest. Jedna z věcí, které se každý živý tvor raději vyhne.
„Ty odporný zavšivenče, koukám že ten natržený sval se ti nějak rychle zahojil,“ zacloumala s ním. „Teď půjdeme domů, řetěz mi říkal, že se mu po tobě již stýská...“ Smýkla s ním k zemi, na kterou s hýknutím těžce dopadl. Karabinou mu k obojku připnula vodítko z provazu a surově ho táhla za sebou. Pes bolestivě našlapoval po měkkých polštářcích, smutně kňučíc. Takhle to prostě dopadnout muselo... Přejížděl hnědýma očima po ostatních lidech: a tam, tam! Spatřil Semira, jak se k němu prodírá davem, celý vyděšený tím, že by mu Raspyho někdo sebral.
A to bylo přesně to, co ovčák potřeboval: vědět, že někomu na něm záleží. Žena nevěnovala jeho náhlému tlumenému, hrdelnímu vrčení pozornost. A mám toho dost... V chodu se přikrčil jako číhající kočka a mocně se odrazil šlalchovitýma nohama. Koutkem oka za letu spatřil, jak se Turek překvapeně zastavil. Otevřel nebezpečné čelisti, zahryzl se do brunetčiny ruky a celou svou vahou ji stáhl na zem, kde jí vyskočil na hruď a vztekle vrčel, hledě jí čumákem do tváře. A teď si to vyříkáme, má milá Weinie. Oko za oko, zub za zub.
„Ne, Raspy!“ zakřičel Gerkhan a rozběhl se k psovi, který se čím dál tím více skláněl k ženině hrdlu. „To nesmíš, slyšíš!“
Ovčák se zarazil, nepřestávaje vrčet: dobrá... nic jí neudělám. Ale pospěš si...
Semir ho popadl do náruče a přenesl ho kousek od policistky – ta se zvedla a než by jeden řekl švec! zmizela mu z dohledu. „Ty můj pejsku,“ sedl si k vděčně ho olizujícímu psovi do měkké trávy, „to je tvoje bývalá panička, že jo? Ubližovala ti? Neboj, už je pryč, nic ti už neudělá, slibuji!“
To už je dobré, Semire, zastrčil Raspy růžový jazejček do tlamičky a pln citu se k Turkovi přitulil, mírně naježíc srst a obraceje slechy směrem, odkud slyšel známé kroky: hele, kdo jde...

Na zahradu ruku v ruce přišli Všel a Hartmutt. Všichni jim chtěli zamávat: když se najednou zastavili v pohybu a zmohli se jen na zírání, někteří si dokonce protřeli oči. Cože??
Technička měla šaty, které odhalovaly její ruce, splývaly ke kolenům, a protože byly šité téměř na tělo, nemohly utajit mírně rostoucí bříško. Nervózně se zazubila a ještě křečovitěji stiskla zrkovo zápěstí: ten se na ni jen povzbudivě usmál a oba dva s hlasitým „ahoj“ pozdravili oslavující. Teprve v tu chvíli se všichni vzpamatovali a s klevetem se shlukli kolem dvojice.
„Petro!“ vykulil oči Tom a popadl dívku za ruku, „ty jsi-“
„Těhotná,“ zašeptala tiše, ale přesto tak, že jí nikdo nemohl nezaslechnout. „Už tři měsíce, Tome.“
„No to mě podrž,“ začal se smát Pepi, až tím nakazil kolem stojící, kteří se dali do jemného smíchu také, „a my si ničeho nevšimli!“
„Vždyť,“ mávl rukou Niels, „to na ní není skoro ani vidět.“
„Všel,“ chtěla něco říct Engellhardtová, ale měděnovláska ji prudkým pohybem zarazila.
„Ještě něco vám musíme říci,“ zavrtěla měděnovláska hlavou, „my... my dva, jsme... jsme se vzali.“ A na důkaz svého tvrzení oba rozpačitě zvedli dlaně, aby všichni mohli spatřit dva něžné kroužky, lesknoucí se na slunci.
Slunci, které se pomalu chýlilo k západu...

*****

Něco končí, něco začíná.
V tomto příběhu bylo plno konců, ale také mnoho začátků.
Daniel Stahl znovu začal žít. K jeho rehabilitaci patří jemu velmi příjemná procedura: aby se znovu naučil začlenění se do společnosti, lékaři mu pomohli splnit jeho životní sen.
Nyní pracuje v pizzerii.
Na sestru pomalu zapomíná.


Všel, která posledních šest let velmi trpěla, je konečně šťastná. Na prstě se jí leskne zlatý kroužek a v její hrudi bije víc jak jedno srdce. S Hartmuttem a jejich synem může začít nový život... život bez nepříjemných vzpomínek, kterých se konečně zbavila.


Samozřejmě nesmím zapomenou na zvířecího hrdinu.
Raspy, jehož jméno v překladu znamená „drzý jako opice“, splnil veškeré předpoklady, které jsem mu vtiskla. Jako většina psů miluje člověka a nedokáže si představit život bez něj. Možná proto si po svém útěku od bezcitné majitelky našel někoho se stejně čistým a dobrým srdcem, jako má on sám.
Dokázal se poprat s osudem tak, jak to dokáže každá bytost, které bylo někdy ublíženo, pokud má dostatečně silnou vůli.


Pepi a Ilči jsou lidé, na jaké může být společnost pyšná, stejně jako na ty, kterým duší rezonuje cit pro spravedlnost, na ty, kteří mají smysl pro řád, pořádek a pro které je čest a pomoc bližním tím nejdůležitějším – tím, pro co stojí za to i položit život.
Vždyť lží, nenávisti a protispolečenských buřičů je v naší, tzv. kulturní společnosti tolik, že bychom se nad tím měli zamýšlet: což není v našich silách vychovat z našich bližních skvělé lidi?
Vždyť na vině je vždy okolí, ba, celá společnost. Ta, která odsuzuje vrahy, ale která dovolí, aby se ubližovalo chudým, pohrdalo bezmocnými a odvracelo se od těch, kteří naši pomoc potřebují nejvíce. Právě ti se nejčastěji obrátí proti těm, kteří jim tolik ublížili a přitom jediné, co chtějí, je láska, teplo domova... či jen trocha toho soucitu.
Komu je ublíženo, ublíží.
Nepsané pravidlo, platící již odjakživa.
Jen zkuste rýpat do tygra klackem.
To je to samé.

Proto vás prosím... snažte se být lepšími lidmi. Ještě lepšími, než jakými jste. Všichni se k vám budou rádi vracet.
Stejně jako dobří holubi.
Protože ti se také vždy vracejí...


Konec...




Překlad:

Zanimátsja - zabývat se
Pažálsta - prosím
Charašó - dobře
Adin - jedna
Pačemu mně núžno znať russkij jazyk? Ja chaču... - Proč se chci učit rusky? Já se chci...
Pas vidánia - Nashledanou
Ili nět - nebo ne
Il me faut la bombe, Gruber, vous devez faire la moi... Double? Bon... Cette blonde?... Magnifiquement. Se ayez! - Potřebuji tu bombu, Grubere, musíte mi ji udělat... Dvojnásobek? Dobrá... Ta blondýna? ... Výborně. Mějte se!
Děržáť sibja v rukách, moj druk. – Buď v klidu, kamaráde.

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Miluji, miluji, miluji a miluji tuto povídku... zvedá mi náladu - vážně, když je mi smutně, vzpomenu si na Tragédky a většinou se mi radikálně zvednou koutky. Mou nejoblíbenější částí je právě trojka - pro svou větší... hm... realističnost, do které ale přesto bez potíží vpleteš pohádku, své názory a půvabné charaktery. Daniel Stahl už ,,zlidověl" a stal se známou figurkou: co chceš, Všelko, víc? Very Happy pro autora snad neexistuje nic nepšího...

Moc se mi líbí ty Tvé názory mezi řádky, to poselství, milé vylíčení postav i ten úžasný happy end, o který jsem se tak děsně bála Embarassed Embarassed pamatuji si, jak jsi provokovala s tím, že Čecháčci umřou a já fakt ležela v posteli a brečela nad nimi Embarassed Embarassed Embarassed jsem hrozně vděčná, že jsi svou úžasnou sérii zakončila tak optimisticky.

Díky za tuhle povídku, Všeli. Je mi nesmírně milá... Embarassed

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 234
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
Krásný,Všelimoc povedené. Very Happy

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 684
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Woxys: Děkuji Embarassed Embarassed Tvůj komentář pohladil po duši Embarassed

K.Thaler: Děkuji moc! Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Nemáš zač, Všelítko... mě hladí po duši Tvá povídka! *215* a tady máš za to dáreček... (jen doufám, že mě nepřestane hladit Smích...)



_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 458
Odpovědět s citátem
Laughing Laughing Laughing
Úžasný začátek. Popravdě, neumím si Ilčiho představit jako učitele. Nebylo by to potom jako v Indym Jonesovi? Neházely po něm žačky řasičkama? Laughing Laughing Laughing Hahaha a Pepi!!! Laughing
Květinářství a tee pee... krásné! *20*

Laughing Laughing Laughing Franka Tetička... Hahaha! Já z nich nemůžu. Anička ani neví, KOHO si na stanici přivedla, což? Hackeři... chi chi. Laughing
Fjuuuu, zajímavý flashback! *15* Ilči je drsoň!
Slečna Tieberová. Embarassed Crying or Very sad Chudička. Embarassed

„Já taky ne,“ řekl Alex a ušklíbl se, „ale má to výhodu: zase můžu všechny deptat ruským přízvukem, mily Pépi.“
Laughing Laughing Laughing To je potvorák. Laughing *15*

„Hej!“ Semir se zamračeně rozběhl ke kolegům v uniformách, když spatřil psa, volně pobíhajícího mezi vraky, „ihned toho psa odveďte, civilisti tu nemají co dělat!“
„Když on se nechce nechat odtáhnout,“ zakňoural muž a bezradně pokrčil rameny.

Laughing Laughing Laughing Raspy!
Laughing Laughing Laughing Blonďaté tornádo, to sedlo. Laughing Very Happy
Raspy, který celou dobu sedě sjížděl pohledem z jednoho na druhého, si lehl a tlapkami si zakryl očka, aby páru ponechal soukromí.

Laughing Laughing *15* *15* *15*

Scénu s dodávkou bych musela kopírovat celou. Je perfektní!!! Živě si to umím představit. Laughing Laughing Laughing

Zmínka o Klívě... *kvílí* Ta je naprosto, ale naprosto vydařená! Milovník ptactva, a jaký! Very Happy Very Happy Very Happy

Jejdanane, chudák Hottík se mohl udusit. Laughing
A jakto, že Peťulka hubne? Sad Fň.
*20* *12* To je roztomiloučké, jak ti tři zpívají! Embarassed Embarassed Embarassed

Týjo, čas mě tlačí, musím do studovny pro knížku, ale jakmile se vrátím, dočtu a dopíšu komentář! Smile
Zatím písnu jen: bááájo povídka, Všelčo!!! *15*

Laughing Laughing Místo mozku kalíšek na vajíčko! Téééééda, to je příměr! Evil or Very Mad Laughing
Málinečka, uách, To děvče mě vždy rozesměje. Laughing Embarassed Embarassed Embarassed
Hahaha, Ilči je ješita!!!! Laughing
Uách, nemůžu. Jak se blondýn hádá se Salome. Laughing Chudák okolí. Cool

Komisaři zbledli: „snad nechce zničit kolínskou katedrálu?!“
Zbledla jsem s nimi! Shocked Shocked Shocked

Ohoho, Pepi a Ilči mají sluch jako netopýři, které s Raspym vyrušili. Laughing
*20* *12* Raspíček a jeho velká role! Wow! *15* Krásný odstavec, Všel, víš, ten, jak tam popisuješ instinkt Embarassed Smile
Tedy, Všelo, ty jsi pěkný natahovač! Myslím, že tentokrát měli Čecháčci moooc štěstí! Embarassed Smile *20*
Crying or Very sad Crying or Very sad Sad Sad Sad (Petruška a její případ. Embarassed )

Danielek je perfektní padouch. Embarassed Jak Wox otíral slzičky, uch. Embarassed Smile
Těhotný Stahl... ta představa!!! Laughing Laughing Laughing
Uch, ráda bych si vedle Čecháčků na onu lavičku sedla, mlčela, popř. je poslouchala a sama si stírala slzičky. Embarassed Jsou děsně roztomilí, všel! Embarassed *15*

Fíha, jak Blondy dychtí po novinách. Laughing Laughing Laughing To je... legrační. Embarassed Embarassed Embarassed
Crying or Very sad Embarassed Chucherka zahnaná do koutečku. Sad

Páni, Všelčo, to je napínavé! Smile

Elegán jen mávl rukou: „Semire, jestli mi chceš říct, že ty a Wox,“ odkašlal si rozpačitě, „tak toho by si všiml i slepý. Celou dobu čekám, jestli mi to řekneš... ale ne, pan Dokonalý musí před parťákem vše tajit.“
Semir se zakoktal: „já myslel, že ti to bude vadit!“
„A proč?“ zavrtěl hlavou . „Láska je láska, ne? A navíc,“ zamumlal, „taky ti pak něco řeknu.“ A s růžolícím se obličejem se vrátil zpět na svou pozici.
Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

Shocked Shocked Shocked Co se stalo??? Pepi, Ilči!!! Sad Šipky, uch! Sad

Hartííííík hrdinou!!! Spolu s Petičkou!!!! *20* Jupíííí!
Týýjo, Crying or Very sad Danielek je báječný padoušek! Ty příkazy, co tam napsal! Uuuuuu, to by mě nenapadlo! Je úžasný! *20* *15* Embarassed

Kranich vypadal, jako že se každou chvíli propadne do sousední Francie.
Laughing Laughing Laughing Laughing

Huh, ta bývalá majitelka Raspyho byla siiiilně nesympatická! Sad


Všelíčku,
tvé povídky s Čecháčky jsou prostě úžasné! *15* Vůbec se nedivím Wox, že se k nim pořád a pořád vrací! Smile
Týjo, po tváři mi stéka slzička dojetí (toho si nevšímej, jsem dneska hrozný cíťa), jak krásný příběh to je! Opravdu úžasné, krásné, pohladí to po dušence, zastaví a přinutí se trošku zamyslet a zastydět. Embarassed Smile
Mocka děkuji za toto tvé báječné a vše nej nej nej nesoucí dílečko! *215* *15*

Ps. možná jsem se už ptala, ale náhodou tvé ilustrace k tomu už asi nemáš, co? Embarassed Jsem na ně vzpomínala. Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Hodně štěstí zdravíííí, hodně štěstí zdraaavíííí, hodně štěstí, k Tvému svátku, Daniéééélkuuuu míííílýýý!





_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 684
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Kája: Díky za dlouhý koment.. Very Happy A obrázky mám.. ale kde, to je ve hvězdách XD

Wox: Já věděla, že si vzpomeneš XD

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Dobří holubi se vracejí
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma