AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Jak se vám povídka líbí?
1
100%
 100%  [ 1 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 1

1. Křížová plavba Karibikem
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak tohle je můj první pokus o povídku! Navazuje na díl s názvem Výplatní den, kdy Frank vyhrál křížovou plavbu Karibikem, na níž pozval Susannu. A tak když se filmaři sami neměli k natočení zámořského cestování lodí, vymyslela jsem si vlastní příběh! Very Happy příjemné počtení! Laughing Wink Razz

KŘÍŽOVÁ PLAVBA KARIBIKEM

Potom, co měli Susanna s Frankem za sebou jeden z nejpernějších dnů ve svém životě - výplatní den, se společně těšili na křížovou plavbu Karibikem, na kterou ji Frank pozval.
„Tak zítra v deset se pro tebe zastavím.“ připomínal Susanně Frank.
„Jo, jasně.“
„Buď připravená, nehodlal na tebe čekat.“ napomínal ji Frank, který Susannu moc dobře znal.
„Franku, já budu.“ odsekla mu.
„Jen aby. Moc dobře tě znám.“ dodal ještě Frank, rozloučili se a Susanna před svým bytem vystoupila z Frankova služebního Mercedesu.

Druhý den přesně v deset ráno Frank zazvonil u Susanniných dveří. „Tu určitě probudím. Měl jsem přijít před dvěma hodinami, abysme odjeli včas.“ pomyslel si Frank a zazvonil ještě jednou.
„Vždyť už jdu.“ ozval se za dveřmi Susannin hlas. Otevřela dveře a hned spustila: „To nemůžeš chvíli počkat? Lítám snad? Namůžu být na dvou místech najednou, tak příště počkej. Ahoj.“
„Ahoj.“ podivil se Frank nejen nad tím, jak mile ho přivítala, ale hlavně, že ji viděl už oblečenou a připravenou k odchodu. „Myslel jsem, že budeš ještě spát. Chtěl jsem přijet dřív, aby ses stačila obléct, a ty už jsi hotová.“
Susanna hodila na Franka pohled vyjadřující ,co si to o mně myslíš? Já jsem vždycky ten, kdo je dřív na nohou a budí tě.´ „Můžeme jet, nebo půjdeš dál?“ zeptala se ho kysele.
„Ty máš dneska náladu.“ prohodil Frank.
„Kdo by neměl, když ti v šest ráno zavolá matka a přeje ti šťastnou cestu.“ oznámila mu nasupená na svou matku.
„Takže bych tě stejně vzbudil.“ bavil se dál Frank. „Ještěže tě maminka vytáhla z postele už v šest, nebo bych tady čekal čtyři hodiny na to, až si hodíš novej xichtík na obličej.“ nepřestával se smát.
„Ha, ha.“ procedila naštvaná Susanna.
„Tak, kde máš ty almary? Mám strach, aby se mi to vešlo do auta.“ vtipkoval stále Frank.
„To bylo vtipný jak moje boty. Maminka ti včera uvařila vtipnou kaši?“ odvrátila útok Susanna.
„Maminka mi už nevaří a tvoje boty jsou vtipný. Zvlášť, když v nich běháš. Vypadá to komicky. Zase bych ti měl koupit nové tenisky.“
„Tak komicky. No dobře.“ dopálila se Susi.
„Tak, ukaž ty almary.“ ocupoval si boty o rohožku a vstoupil do Susannina bytu. Když uviděl její zavazadla zvolal: „Hle,“ a ukázal na ně prstem, „žádný almary...“
„Ale obyčejné kufry.“ dořekla za Franka Susanna.
„...Ale kamiony. A čtyři!“
„Mohl bys přestat žertovat a s těmi čtyřmi kufry mi pomoct?“ poslední čtyři slova zdůraznila.
Frank měl pořád na tváři poťouchlý úsměv. „No to víš, že jo.“ a už v ruce držel jedeno opravdu těžké zavazadlo. „Na co potřebuješ do Karibiku cihly?“ zeptal se Susanny s vykulenýma očima a obličejem zkřiveným těžkostí Susannina objemného zavazadla.
„Jaký cihly?“ nechápala Susanna. „Plavky, ručníky, společenské oblečení a...“
„Cihly.“ vyhrkl za ní Frank.
„Ne, Franku. A hygienické potřeby.“ dopověděla jeho krásná kolegyně.
„Já mám zubní kartáček, ručník, plavky, nějaké to oblečení, ale co je hlavní, že se mi to vešlo do jedný tašky.“ supěl Frank s těžkým kufrem po schodech.
„No, nerozčiluj se. Tak já si to odnesu sama, když jsi takový gentleman.“ odpálkovala ho Susanna.
„Už nic neříkám.“ odsekl Frank a ještě se vrátil pro tři kufry, se kterými se plahočil po schodech celou věčnost. Susi už seděla v autě, když jí její parťák dával poslední zavazadlo do kufru luxusního Mercedesu.
„Jseš mokrý jako by ses už koupal v Karibském moři.“ neodpustila si dotěrnou poznámku na adresu svého kolegy.
„Zpocený.“ funěl ještě Frank. „S tebou už nikdy nikam nejedu. Lituju, že jsem to nenabídl šéfový. Třeba by mě povýšila.“ stěžoval si.
„Proč bys už nikam se mnou nejel? To máš šéfovou radši než svoji kolegyni?“
„Šéfová je taky moje kolegyně.“ vzdoroval Frank.
„Hlavně tvoje nadřízená. Tak proč bys už se mnou nikdy nikam nejel?“ dožadovala se odpovědi.
„Protože jsi už sice byla připravená, ale čtyři kufry na tři týdny je nějak moc.“ nechápal ženské myšlení a radši konečně nastartoval auto.
„Já nemám jeden ručník jako ty, nechybí mi opalovací krém a sluneční brýle a nebudu si od tebe půjčovat hřeben a zubní pastu.“ vysvětlila mu trpělivě jeho pracovní partnerka.
„Pravda, chybí mi opalovací krém, ale ponožek mám desatery.“ přiznal se Frank a vztyčil ukazováček.
„A můžeš mi vysvětlit, na co máš ponožky? Vždyť tam bude hrozný horko. Docela by mě překvapilo, kdybys měl všechno a neměl něco navíc.“
„Na to jsem nepomyslel, ale jistě budeš na svého milého, bohatého, krásného, urostlého, inteligentního a šikovného kolegu Franka hodná a půjčíš mu svůj opalovací krém.“ škemral po Susanně.
„A za co? Co nabídneš své kolegyni výměnou za jeden ze tří opalovacích krémů?“ podívala se s úsměvem na parťáka.
„Má milá, blonďatá, krásná, vnadná, dlouhonohá, inteligentní a šikovná Susannko, snesu ti modré z nebe.“ a hodil po ní vznešený pohled. Susanna se zasmála.
„Tak dobře, ale s těmi lichotkami bych to nepřeháněla. Krásná, vnadná, dlouhonohá...“ kroutila hlavou Susanna.
„Budeš ještě bohatá a urozená, když mi ho půjčíš.“
„A přiznáš, že mám vždycky pravdu?“ podívala se s úsměvem na sedadlo řidiče.
„To bych tě přechválil. Zase nesouhlasím se vším, co jsem vyjmenoval. Třeba, že jsi milá. Milá jak tasemnice, to jo. S tím souhlasím. A se vším pravdu nemáš. To teda ne.“
„Jak tasemnice?!“ hodila na Franka výhružný pohled. „Tak to si s tím krémem ještě rozmyslím.“
Po chvíli mlčení se Susanna znovu ozvala. „Objednal jsi ty dvě kajuty?“
„No jasně.“ potvrdil Frank.
„Budeme mít každý svou?“ chtěla se ubezpečit.
„Budeme mít každý svou.“ ubezpečil ji. „S tebou bych to v jednom pokoji asi nevydržel. A pokud jsem se dobře díval do prospektů, jsou na dvoulůžkových kajutách manželské postele.“
„Tak to jsem si oddechla,“ oddechla si, „v jedné posteli s tebou, to bych nevydejchala.“

Do hamburského přístavu, kde kotvila obrovská luxusní jachta, dorazili ve čtyři hodiny. Susanna vystoupila z auta, opřela se o dveře a vzdychla. Frank se s kamennou tváří odpotácel k zadní části auta a otevřel kufr. Popadl jedno Susannino zavazadlo a svoji sportovní tašku a vydal se za poslíčkem, který nakládal zavazadla na jachtu.
„Dobrý den, pane,“ pozdravil poslíček vrchního komisaře, „to jsou všechny vaše zavazadla, pane?“
„Ne, pane,“ odsekl nevrle malému poslíčkovi unavený Frank. „Moje kolegyně má tenhle obrovský kufr ještě třikrát,“ a podíval se za sebe na Susannu vlečící jeden kufr. Poslíček k ní přiskočil a kufr jí vzal.
Když společně s dalšími poskoky odnesl Susanniny almary (jak stále zdůrazňoval Frank) na loď, mohli tam konečně také. Vešli po můstku rovnou ke kapitánovi, který rozdával klíčky od kajut jednotlivým párům, jednotlivcům nebo skupinám.
„Takže, vy jste manželé...“ začal kapitán a podíval se na Franka.
„Ne, my nejsme manželé. My jsme kolegové z práce. Traber a von Landitz. Žádal jsem u vaší cestovní kanceláře dvě kajuty.“ řekl Frank.
„Vy jste ten, co tuhle cestu vyhrál, že?“
„Ano, vyhrál jsem ji, a co má být?“ nechápal Frank.
„Zřejmě se stala chyba na straně cestovní kanceláře, ale já tady mám napsáno Traber a von Landitz kajuta číslo 12. Doplácel jste za kajutu navíc?“ vysvětlil a zeptal se kapitán
„No, nedoplácel,“ znejistěl Frank, „ale nikdo mi neřekl, že si máme doplatit.“
„Je mi líto, ale všechny kajuty jsou obsazené.“ řekl s lítostí v hlase kapitán.
„To jako, že budeme muset spát spolu?“ vložila se do hovoru Susanna.
„No to ne!“ odmítal skutečnost Frank. „Já jsem tu cestu vyhrál a chtěl jsem dvě kajuty.“
„Pane Trabere, chyba je na cestovní kanceláři a já zařídím, abyste byli odškodněni, ale do konce plavby se nedá nic jiného dělat, než že budete s paní von Landitzovou bydlet v jedné kajutě.“
„Prima. Jen co nastoupím na loď, už jsou problémy.“ rozčiloval se Frank.
Kapitán podal klíček raději Susanně. „Kajuta číslo 12.“ odškrtl si jejich jména ze seznamu pasažérů a otočil se na další cestující.

Když došli před svou kajutu, Frank otevřel dveře a strnul.
„Je tu manželská postel.“ oznámil překvapeně Susanně.
„A co sis myslel? Že tu bude zahradní lehátko s molitanem? Pusť mě dovnitř.“ odpálkovala ho naštvaná komisařka. „Ty když máš něco zařídit, tak to skončí katastrofou.“
„A co mám dělat?! Oni mi neřekli, že si máme doplatit.“ ohradil se Frank, „Nejdřív čtyři almary, potom jedna kajuta. Modli se, ať jsou to dvě jednolůžka sražený k sobě.“ běsnil dál Frank.
„Je to manželská postel. Už jsem se dívala.“ oznámila mu jeho spolubydlící.
„Že jsem radši nezůstal doma. Tam bych měl klid.“
„Já se divím, že jsem vůbec souhlasila s tebou někam jet!“ postěžovala si také.
„No to víš, že jo!“ začal zase Frank. „I ta šéf...“ nedopověděl. Z parádně rozjeté hádky mezi našimi hrdličkami je vyrušilo zaklepání. Udiveně se na sebe podívali a jednohlasně řekli:
„Dále.“
Ve dveřích se objevil usměvavý manželský pár. „Ahoj, já jsem Nadia a tohle je můj manžel Markus.“ její manžel jim zamával. „Jsme tu na svatební cestě. Vy také?“ zeptala se jich pisklavým hláskem malá blondýnka. Susanna a Frank se na ně nechápavě dívali s otevřenými pusami.
Komisařka rychle odpověděla místo Franka, aby neřekl zase nějakou hloupost. „Ne, my zaplaťpánbůh manželé nejsme.“ hodila na Franka výhružný pohled.
„Aha, tak to se omlouváme. Bydlíme vedle vás - v jedenáctce. Kdybyste neměli večer co dělat, zastavte se. Tak zatím ahoj.“ řekl její vysoký, hubený a brejlatý manžel Markus.
„To je teda tejden todleto.“ proklela Susanna jen co se zavřely dveře za manželským párem. Zvedla se z postele a zamířila rovnou ke dveřím kajuty.
„Tři!“ oznámil jí jedovatě Frank.
„Ještě k tomu!“ vyštěkla, otevřela dveře a odešla.
„Kam šla?“ zeptal se sám sebe Frank.
Dveře se otevřely a Susanna do nich houkla: „Zapít tři nejhorší týdny v mém životě kokosovým koktejlem do baru.“ a zase je zavřela.
„Aha.“ řekl si pro sebe její kolega s nechápavým výrazem na tváři.

Bylo 7 hodin, když loď opustila hamburský přístav. Susanna už hodinu a půl seděla v baru a popíjela třetí kokosový koktejl, když k ní dorazil Frank. Bar byl poloprázdný, protože většina pasažéru si vybalovala zavazadla nebo odpočívala na kajutách.
„Tak ty se tady nalejváš kokosovým koktejlem a loď ještě skoro ani nevyplula.“ začal s úsměvem na Susannu.
„To už je třetí.“ oznámila mu jeho opilá kolegyně s ledovým klidem.
„Taky na to vypadáš.“ neodpustil si dotěrnou poznámku. „Myslel jsem, že piješ jenom vína za 200 eur, a ty tady do sebe házíš jednu pochybnou sloučeninu alkoholu s kokosem jak dříví do krbu. Ne, že mi v noci pozvracíš pyžamo. Mám ho od maminky.“ varoval jí.
„Snad od tatínka. Má taky ty hnusný proužky?“ Susanna do sebe obrátila zbytek bílé tekutiny a položila sklenici na barový pult. „Ještě jednou.“ poručila si další, v pořadí už čtvrtý, koktejl s kokosem.
„Ne, nic jí nedávejte. Poblinkala by se.“ komisař zvedl Susannu z barové stoličky, podepřel ji a odváděl z baru pryč směrem ke kajutě s číslem 12.
„Já můžu jít sama. Tak opilá zase nejsem!“ vyškytla na Franka a vytrhla se mu ze sevření. Po dvou krocích bez Frankovy pomoci se jí zamotala hlava, klopýtla na podpatcích a slítla rovnou do bazénu. Frank neváhal, sundal si boty a skočil za ní. Vytáhl ji a zkontroloval dýchání. Naštěstí vodu v plicích neměla, a Frank byl rád, protože respirovat Susannu se mu nechtělo. Vzal ji do náruče a odnesl do její postele.
„Jsem celá mokrá.“ zamumlala na Franka, když ji pokládal do postele.

Mezitím, co si došel pro boty k bazénu, Susanna usnula. Frank jen zakroutil hlavou, sundal si mokré oblečení, převlékl se do pyžama (to od maminky nechal v tašce a vzal si tričko a boxerky) a lehl si vedle Susanny v mokrém topu a kalhotách.

Druhý den se Susanna probudila s třeštící hlavou.
„Dobré ráno.“ pozdravil ji mile Frank.
„Ahoj.“ opětovala pozdrav Susanna. „Moje hlava. A proč jsem tak mokrá?“ optala se nechápavě kolegy.
„Spadla jsi do bazénu.“
„Jak jsem se tam ocitla?“
„Byla jsi zapít tři nejhorší týdny na téhle lodi do baru. No, a poněkud jsi to s tím koktejlem
přehnala.“ vysvětloval dál.
„Takže jsem se opila. A do toho bazénu jsem spadla schválně, nebo jsem zakopla?“ snažila si marně vzpomenout na včerejší večer.
„Nechtěla jsi, abych ti pomohl, a po dvou krocích bez mé pomoci jsi skončila v bazéně.“ odpovídal Susanně na otázky její zachránce.
„A pak?“ vyptávala se dál.
„Pak jsem za tebou skočil, vytáhl tě a odnesl do postele. Vrátil jsem se pro boty a ty jsi mezitím usnula. Ani jsi se nepřevlíkla.“
„Asi budu zvracet!“ stačila vykřiknout, vyskočila z postele a uháněla na záchod.
„Jako bych to neříkal.“ podotkl sám pro sebe. „Všechno v pořádku?“ zeptal se.
„Jo, mám žaludek na vodě.“ po těchto slovech hodila další várku kokosového koktejlu do mísy.
„No nic. Chceš přinést snídani?“ staral se Frank.
„Ne, díky.“ odmítla z toalety úplně zelená Susanna.
Frank se vydal na snídani sám. Když se vrátil do kajuty s číslem 12, našel tam Susannu v plavkách se slunečními brýlemi na očích, ručníkem a opalovacím krémem v ruce a připravenou k odchodu.
„Kam jdeš?“ zeptal se (zbytečně) její parťák.
„Do bazénu.“ odpověděla plná úsměvu Susanna.
„Ale já myslel, že se od včerejška bojíš bazénu a kokosového koktejlu jako čert kříže.“ podivil se a pokračoval káravým tónem, „Kdybych tam nebyl já, tak...“
„Tak bych se utopila. Ano, já vím, Franku. Děkuju.“ protočila oči Susanna.
„Jo, tak mi buď vděčná.“ přitakal nevděčné kolegyni.
„Ano, jsem ti moc vděčná.“ poděkovala mu ještě jednou otráveným hlasem.
„Počkej na mě. Jdu taky. A za tvou záchranu mi budeš až do konce plavby půjčovat opalovací krém.“ vykřikl k Susanně už docela jiným hlasem jiné téma.
„Počkám na tebe před dveřmi.“ sdělila mu a vyšla na chodbu.

Za pět minut dorazil Frank a společně se vypravili k bazénu.
„Už je ti dobře?“ zeptal se směrem ke své kolegyni.
„Vzala jsem si prášek na hlavu a už je mi líp.“
„Tak ať ti z tý hlavy nespadne.“ Frank se svému vtipu hlasitě zasmál.
Znechuceně se na něj podívala. „To byl dost blbý vtip, Franku.“ řekla mu pohoršeně.
„Promiň.“
„To ne. To nám ještě chybělo.“ zalamentovala Susanna a zastavila se.
„Co se děje.“ zeptal se jí Frank a podíval se směrem, kam se koukala ona. „Markus a Nadia.“ řekl znechuceným tónem.
Než ale stačili prchnout, objevila se před nimi malá blondýnka. „Ahoj, taky se jdete vykoupat? Voda je opravdu úžasná, zrovna jsem to říkala Markusovi. Pojďte, seznámím vás s dalšími cestujícími.“ zapištěla svým hláskem Nadia.
„Ne, díky,“ odmítla rychle Susanna, „my jsme se zrovna sprchovali.“
„No, máme ještě něco na práci. Musíme ještě vyřešit pár případů a zapracovat na nějakých
hlášeních.“ přispěchal na pomoc Susanně Frank.
„Pár případech?“ nechápala Nadia.
„My jsme totiž policisté.“ vysvětlila jí s nuceným úsměvem Susi.
„A navíc koukám, že je tu plno. Nepůjdeme radši do kajuty?“ otočil se Frank k Susanně.
„Dobrý nápad.“ souhlasila jeho kolegyně.
„Aha, tak to jo. Ale večer se určitě zastavte. Uděláme menší párty pro šest lidí.“ usmála se na ně Nadia.
„Jestli to stihneme.“ pokrčila rameny a podívala se na kolegu.
„Dobře. Tak ahoj.“ rozloučila se Nadia a odběhla zpátky za manželem a dvěma cestujícími.
„Nepřipadá ti tak trochu infantilní?“ zeptal se tiše Frank.
„Jo, ale to s těmi případy a hlášeními bylo hloupý, ale skočila na to.“ přisvědčila Susanna.
Poté se oba odebrali na druhou stranu bazénu než byla Nadia s manželem a jejich novými přáteli. Lehli si na lehátka se slunečníkem v zádech a Susanna půjčila Frankovi jeden ze svých opalovacích krémů a sama se jím namazala a nandala si sluneční brýle.
„Jak to vyřešíme s tím spaním?“ nadhodila téma Susanna.
„Ty si lehneš na zem a já do postele.“ navrhl s vtipem Frank.
„Dobře. S tím souhlasím.“
„Souhlasíš? Myslel jsem, že budeš chtít spát na posteli ty.“ nechápal Frank
„Lepší na zemi než s tebou v jedné posteli.“
„Jen aby ses nedivila.“
„A čemu?“ zeptala se ho.
„No, kde skončíš.“ vysvětlil jí trpělivě kolega.
„No s tebou v posteli určitě ne.“ odporovala.
„Tak jsem to nemyslel.“
„No to si myslím. Na to bych byla střízlivá i po čtyřech kokosových koktejlech!“ ubezpečila ho jeho spolubydlící.
„Myslel jsem, abys po dvou nocích strávených na zemi nepřišla škemrat o postel. Víš, jak je to nepohodlný spát na zemi?“ uvedl na pravou míru svou myšlenku.
„Zato ohromně zdravý.“ řekla mu na to Susanna.
„No jak myslíš.“

Frank se po deseti minutách zvedl a prohodil k Susanně: „Jdu do bazénu.“
„Hmm.“ Susanna ho poslouchala na půl ucha a slunila se dál. Když odešel, sundala si brýle a podívala se do bazénu. Frank tam koketoval s vnadnou brunetou. Pousmála se a vyrazila za ním. Ladně skočila do bazénu, až se oko nejednoho muže podívalo jejím směrem. Připlavala k Frankovi a nasadila sladký nevinný úsměv. „Už vím, jak to vyřešíme s tím spaním.“ zajásala. „Lehneme si oba společně do postele a bude to vyřešené. Bez matrace by mě na zemi bolela záda. Nic měnit nebudeme.“ sladce na svého kolegu zamrkala a podívala se na jeho nový objev. Ten nevypadal zrovna nadšeně a odevzdaně svému objeviteli. Bruneta se podívala nepřátelským pohledem nejdřív na Susannu a potom na Franka. Ten na ní hodil omluvný nechápavý xichtík a jeho už neflirtující dívka odplavala pryč. Susanna se ještě jednou sladce podívala na Franka, ale ten to opětoval opačně. Nenávistivě na ni spustil:
„Proč jsi to udělala?! Teď jsi ji naštvala!“
„Promiň, Franku,“ spustila omluvně Susanna, „já nevěděla, že s ní chodíš. Jen jsem ti chtěla říct, že budu spát na posteli s tebou.“
„Kdybys mě nechala být, tak jsi mohla být v posteli sama a já u tý kočky. Teď musím strávit tři týdny ve společnosti kolegyně, která za mnou pořád dolejzá a s infantilním párem za zadkem!“ rozkřičel se na ni.
„Promiň, to jsem nechtěla.“ omlouvala se mu už ráznějším tónem.
„Teď už je pozdě. Tak mi alespoň kup pomerančový džus.“ poručil si už klidnějším hlasem Frank.

Večer se konala taneční party ve velkém stylu s názvem Mexická noc. V jídelním sále byly po jednom okraji rozestavěny stolky a na druhém bar, uprostřed bylo místo na taneční parket. V čele místnosti stálo podium, kde se už připravovali hudebníci na svoje vystoupení v doprovodu španělských tanečnic flamenca. Většina cestujících se na tuto mexickou show s živou kapelou připravovala. Mezi nimi nechyběla ani Susanna. Brala si na sebe červené šaty po kolena.
„Ty nejdeš?“ ptala se ležícího Franka na posteli s časopisem v ruce.
„Co bych tam dělal?“ nevěnoval Susanně až tolik pozornosti jako svému časopisu o kačerovi Donaldovi.
„No, tancoval. Myslela jsem, že tancuješ rád.“
„Nemám s kým jít.“ vykrucoval se z taneční zábavy.
„Ááá, promiňte. Já zapomněla, že jsem vám v tom bazéně překazila rande s tou brunetou. Tak to se vám hrozně omlouvám, pane Trabere.“ naštvaně zaskřípala zubama už nachystaná Susanna.
„Hele, mohla bys už toho nechat?!“ odhodil naštvaně časopis. „Furt se do mě navážíš. Nejdřív kvůli pokoji a pak kvůli nějaký kočce. To vypadá, že na ni žárlíš!“
„Já a žárlit na ni?!“ ukázala na sebe. „To bych si teda dala!“
„Na ten večírek nejdu, protože bych musel jít s tebou, a to se mi zatraceně nechce!“ zakřičel na ni o oktávu výš.
„Vždyť já to ani nechtěla. To bych tam snad ani nešla!“ probodla očima svého soka.
„To já taky dělám.“
„Ahoj!“ Susi práskla dveřmi. Šla k jídelní místnosti a cestou si ještě zanadávala na svého kolegu: „Blbec je to. Kdo by se doprošoval jít s ním na večírek? On se nevzmůže ani na tu brunetu. Vždyť měla nos jak křivou násadu od koštěte.“
Ani Frank v kajutě nešetřil slovy hodných dlaždičů na svou spolubydlící. „Husa. Nebýt jí, tak jsem teď mohl trsat s tou nejhezčí babou na lodi. Teď tady čtu Kačera Donalda a poslouchám žárlivé výjevy své kolegyně. A to ti říkám, Franku, ona se ti omluví!“ broukal si naštvaně pro sebe.

Susanna si sedla k volnému stolu a objednala 2 deci červeného. Tanečnice se na pódiu kroutily v rytmu hudby. Parket byl plný a u stolů a na baru seděl někdo jen zřídkakdy. Číšník právě Susanně přinesl sklenku s vínem, když se ve dveřích objevila Nadia s manželem a párem, který s nimi byl u bazénu. Susanna se odvrátila pohledem od dveří, ale Nadia ji zaregistrovala a všichni si přisedli k jejímu stolu.
„Ahoj. Je tu volno? Kde máš kolegu?“ optala se Nadia, která nečekala na odpověď a i s doprovodem si sedla.
„Ahoj,“ odsekla nakvašeně Susanna, „sedí tu se mnou můj přítel. Odešel na bar pro něco k pití. Hned se vrátí.“ vymluvila se a vůbec nedbala na to, že před ní stojí sklenka vína.
„Naše party se posouvá na zítřek, protože dnes je Mexická noc. A jak se vlastně oba jmenujete?“ zeptala se ještě a už se všichni čtyři zvedali od jejího stolu.
„Já jsem Susanna a kolega je Frank.“ jméno svého kolegy vražedně zdůraznila.
„Tohle je Nora a její manžel Paul.“ představila ještě vysokou brunetu s kostnatým, vážným obličejem a stejně vysokého manžela.
„Tak my už půjdem. Ahoj, Susanno, a pozdravuj Franka a svého přítele.“ rozloučil se Mark a šli si sednout k jinému stolu.
Jen co odešli, přišel do jídelní místnosti Frank oblečen v jeanách. Vyhledal pohledem Susannu se sklenkou vína v ruce. Susanna od něj odvrátila znechucený pohled (stejný, jako když viděla přicházet Nadiu).
„Ty netančíš?“ zeptal se jí.
Susi povytáhla obočí a zahleděla se mu bodavě do tváře. „My se známe?“
„Hele, jestli nechceme mít zkažený tři týdny, tak se usmíříme.“ navrhl jí.
„Promiňte, pane Trabere. To s tou brunetou v bazéně bylo úmyslný, ale ne proto, že bych žárlila.“ řekla pyšně a nafoukaně.
„Tak promiň, ale mně to tak připadalo. Takže dobrý?“ snažil si jí udobřit.
„A proč jsi sem přišel?“ vyjela po něm jako opravdová žárlivka.
„Přišel jsem se ti omluvit, ale jak vidím, tak se mi to asi nepovede.“ odsekl.
„Tak promiň, Franku,“ podívala se na něj s omluvným tónem, „omlouvám se ti já. Byla to hloupost. A nejen to v bazéně.“
„Omluva přijata. Ty doufám taky.“
„Omluva přijata.“ opakovala Susanna.
Frank se zvedl a natáhl k ní ruku.
„Smím prosit?“ Susanna byla očividně zaskočená.
„Franku...“ zmohla se na jediné slovo a podala mu ruku. Zrovna byl na řadě jeden z rychlejších rytmů. Frank chytil Susannu kolem pasu a přitáhl si jí blíž.
„Víš, že ty nejsi zas až tak negentlemanský?“ zalichotila Frankovi. Ten se na ni podíval překvapeným výrazem. „Ne, vážně,“ pokračovala, „myslela jsem, jaký jsi paličák, ale nejsi tak hrozný.“
„Ty mě přece jenom balíš.“ usmál se na ni.
„Hele, chceš se zase pohádat? Jsi můj kolega.“ namítla.
„No a? Andrea je taky vdaná za Semira a jak jim to klape.“ podotkl Frank.
„Co tím chceš říct?“
„Nedělej si žádný naděje. Jsme kolegové.“ zbrzdil ji.
„Neboj. S tebou bych si nic nezačala.“
„A proč?“ zklamala ho svými slovy Susanna. „Mně by se to docela líbilo.“
„Nedělej si žádný naděje. Jsme kolegové.“ citovala jeho slova. „Před chvílí jsi měl docela jiný názor.“ pokračovala.
„Před chvílí.“ zdůraznil a oba se zasmáli.

Píseň skončila a Frank se Susannou se od sebe odlepili a zatleskali kapele. Sue si sedla ke stolu a Frank došel na bar pro něco k pití. Když se vrátil, položil před Susannu sklenici se svítivě zeleným nápojem.
„Co je to?“ zeptala se se zkřiveným obličejem. Nápoji totiž moc nevěřila (už jenom ta jeho barva).
„To je koktej Kakiano.“ odpověděl jí ochotně Frank. „Novozélandský koktejl. Kakiano znamená v maorštině nashledanou.“
„Aha. Takže ty se mě chceš zbavit?“ Susannu to pobavilo.
„Tak nějak. Chytrá holka,“ pochválil ji, „ale co je pro tebe důležité, je to bez alkoholu. Jen kaktusová šťáva a další ovoce.“ zpravil ji o obsahu zářivě zeleného koktejlu.
„Takže mi to nic neudělá.“ doplnila ho Susanna.
„To není jisté, ale jako včera neskončíš. A kdyby, tak si za tu brunetu rozmyslím, jestli za tebou znovu skočím.“ řekl a jako první se napil koktejlu Kakiano.
„Budeš mi to předhazovat ještě dlouho?“ namíchla se znovu Susanna a napila se také.
„Promiň. Až do konce plavby o ní nepadne ani slovo.“ slíbil jí kolega.
„Je to dobrý. Lepší než kokosový.“ pochválila koktejl.
„A kdo ho vybíral?“ ozval se Frank, „Já. Jsem pašák, viď?“ pochválil sám sebe.
„Já tě nemít, tak už ležím pod hlínou.“
„Pojď, hrajou tango.“ vyzval Susannu k tanci.
„A ty to umíš?“
„Ty snad ne?“
„Já jo.“ odvětila.
„Tak v čem je problém?“ a už ji táhl na parket.
„Ale, Franku,“ namítla na jeho počínání, „nemyslím, že je to dobrý nápad. Všichni se na nás koukají.“
Kolem jediného tančícího páru se utvořil kruh tleskajících a povzbuzujících lidí. V předu stála Nadia upínající užaslý pohled na tančící Susannu a Franka. Mark, Nora, Paul a ostatní přihlížející byli stejně uneseni vášnivým tancem ještě před hodinou hádajícím se párem. Frank při každém správném taktu ohnul Susannu v zádech div jí nepoložil na zem. Když hudba přestala hrát, ozval se bouřlivý aplaus nejen od ostatních lidí, ale i od kapely, tanečnic a číšníků. Frank letmo políbil Susannu na tvář a vedl ji zpátky ke stolu k nedopitému kaktusovému koktejlu.
„Jsi skvělý tanečník.“ pochválila svého tanečního partnera.
„Ty taky.“ opětoval pochvalu a usmál se na ni.
„Franku, co měla být ta pusa?“ zeptala se stydlivě a zčervenala.
„Poděkování za to, že jsi šla se mnou tančit.“ odpověděl jí bez studu.
„Aha. Franku, půjdu na pokoj. Je mi z toho trapně.“ oznámila kolegovi.
Komisař Traber se podíval za Susannu. „Jdu s tebou,“ rozhodl, „řítí se sem Nadia s manželem.“ oba se zvedli a prchli do kajuty číslo 12.

„To bylo o fous.“ oddechla si Susanna, když dorazili do kajuty.
„To teda jo.“ přitakal Frank.
„Než jsi přišel ty, tak seděli se mnou. Musela jsem je odpálkovat.“ sundala si boty a padla do postele.
„A jak se ti to povedlo? To snad ani není možný.“
„Řekla jsem, že tu sedím s přítelem, který šel pro něco na bar.“
„To bylo chytrý.“ pochválil ji kolega.
„Já vím. Mě totiž nenapadají jiný nápady než ty chytrý.“ řekla tak trochu nafoukaně Susanna, ale vzápětí se tomu zasmála. „Jdu se osprchovat.“ oznámila Frankovi a vytáhla ze skříně noční krajkovanou košilku.
„Půjdu po tobě.“ a sledoval, jak se za Susannou zavírají dveře koupelny.
Susanna se vykoupala, odlíčila, provedla večerní krémovou show, vyčistila si zuby, učesala se a vešla do pokoje.
„No ne,“ vzdych Frank, „v tý noční košili ti to moc sluší.“
„Neříkal jsi, že se jdeš sprchovat?“ připomněla mu Susanna v rozpacích.
„Hmm.“ pochválil její tělo a změřil si ji od hlavy k patě. Susi radši rychle zalezla do postele a přikryla se.
„A proč jsi tohle neříkal, když jsem byla v plavkách? Tam jsi toho mohl obdivovat víc než v noční košili.“
Její otázka ho zaskočila. „Jdu se radši koupat.“ prohlásil Frank a zabouchl za sebou dveře. Susanna se jen pousmála a zakroutila hlavou.

Frank si lehl vedla Sus, která si četla.
„Co čteš?“ zeptal se.
„Knížku.“ odpověděla a ani nezvedal oči.
„Fakt? Já myslel, že diapozitivy.“ zavtipkoval na Susanninu stručnou odpověď Frank.
„Jmenuje se Za stěnou paláce.“ upřesnila.
„Tak to není nic pro mě.“ prohlásil, ale stejně se otočil na levý bok a četl jí přes ruku.
„Máš hezké vlasy.“ řekl po chvíli ticha Frank.
Susanna znejistila. „Víš určitě, že ten kaktusový koktejl byl bez alkoholu?“ pousmála se.
„To říká Čchien, když se objímá s Miao ve čtvrtém odstavci.“ vysvětlil nedorozumění a ukázal na větu.
„Aha. Tak to je dobře.“ zrudla studem Susanna.
„Ty je máš hezčí.“ řekl a vášnivě se podíval Susanně do očí. Susanna jimi uhla a podívala se na stránku do knížky.
„Franku... nevím, co tím myslíš.“ Susanna byla opět v rozpacích. Podívala se na svého kolegu. Ten ji pohladil po vychválených vlasech a přitáhl své rty k těm jejím... když vtom někdo zaklepal. Frank se odtáhl zpět od Susanny.
„Dále.“ povolila vstup.
Frank se nasupeně podíval ke dveřím kajuty, kdo je vyrušil z jejich chvilky. (Jak jinak) Nadia, její manžel, Nora a Paul.
„Promiňte, že rušíme, ale po tom úžasném vystoupení jste tak rychle zmizeli. Ani jsme si s vámi nestačili popovídat.“ zapištěla Nadia.
Frankovi došla trpělivost. „Budete za námi ještě dlouho dolejzat?!“
Nadia, Markus, Nora, Paul i Susanna se překvapeně podívali na Franka. Ten se zase podíval po nich a očima žádal Susannu, aby mu pomohla. Ta se ale nepřidala na Frankovu stranu a nevyhodila nezvané hosty (pro Susannu a Franka jednoduše cizopasníky). Pohoršeně se na něj podívala a rozpačitě k Nadie vykoktala: „On to tak nemyslel, moc se vám omlouváme.“ a nasadila roztomilý úsměv.
„Jestli vám překážíme tak my...“ začala zklamaně Nadia.
„Ne ne, zůstaňtě tady.“ přerušila ji Susanna.
„Chtěli jsme vám jen říct, že jste na tom parketu byli prostě úžasní,“ rozplývala se, „a jestli byste nepřišli na tu naší zítřejší party, ale když...“ ale opět byla přerušena Susannou.
„Přijdeme rádi.“ nuceně se usmála. „A moc se vám omlouvám za kolegu. Je dnes nějaký... no, přetažený. To víte, těch hlášení bylo dneska dost.“ omluvila se ještě jednou a naznačila Frankovi pohledem svou odměřenost, a hlavně, ať už nic neříká.
„Tak my zítra přijdeme.“ potvrdil účast Frank na party u „infantilů“ v kajutě číslo 11.
„Tak se ještě jednou omlouváme a zítra v osm u nás.“ rozloučila se Nadia a všichni odešli.
„Můžeš mi říct, proč jsi jim řekla, že tam půjdeme?“ vyjel po Susanně ještě před chvílí romantický Frank po tom, co se zaklaply dveře.
„A můžeš ty mi vysvětlit, co to mělo být?! Vždyť jsi je urazil!“ odvrátila útok.
Frank zvýšil hlas: „Prostě už mě štvou. Pořád za námi dolejzaj. Kde jsme my, jsou i oni.“
„Ale nemusel jsi jim to říct takhle přímo a natvrdo. Mohl jsi být trochu decentní.“ vytkla mu ještě více do ruda zbarvená komisařka.
„Nikam nepůjdu. Oproti nim je i vir milejší.“ oznámil ostře své spolubydlící, „Jo a umyj si vlasy. Máš je mastný. Dobrou.“ vyštěkl ještě a otočil se zády ke své překvapené kolegyni. Ta jen nevěřícně zírala.
„Dobrou, ty romantickej vire.“ odpálkovala jeho poznámku, zaklapla knížku, zhasla a otočila se k němu zády.
V kajutě číslo 12 bylo opět mezi (ne)cukrujícími hrdličkami dusno.

Dusno pokračovalo i další den. A nejen mezi komisaři von Landitz a Traberem. Většina pasažérů se léčila z kocoviny, kterou si „uhonili“ při včerejší mexické show. Party neměla na svědomí jen opice, ale celkovou utahanost cestujících, kteří protancovali celou Mexickou noc, to znamená do dvou do rána. Mořská nemoc si také našla své odpadlíky. Susanna byla stále naštvaná za včerejší urážku Nadii a svých vlasů kolegou Traberem. Frank se nehodlal nikomu omluvit, natož přiznat svou chybu. Na snídani šel každý sám a jen, co jeden přišel, druhý odešel. U bazénu také každý ležel na jiné straně - Susanna se dala do řeči s Nadiou a Norou, i když jí tato společnost nedělala nejlépe, nedávala to na sobě znát. Přetvářka jí šla opravdu dobře, ale dělala to jen kvůli tomu, že Nadiu Frank včera urazil a nehodlal se omluvit. Susanna za to cítila jakousi zodpovědnost (nechtěla být na Frankově straně a zastávat se ho) a navíc být sama nechtěla a ve Frankově vypjaté společnosti by to bylo ještě horší.
„Promiň, prosím tě. Jen si někam odskočím.“ přerušila Susanna Nadiu, která jí horečnatě líčila o Markusovi jako o nejlepším podnikateli v oblasti stavebnictví.
Susanna se zvedla ze svého lehátka a zamířila na druhý konec bazénu, kde se opaloval Frank.
„Můžu?“ oslovila ho a sedla si vedle na volné lehátko.
„Hmm. Co chceš? Já se neomluvím a tobě se divím, že se s nimi zahazuješ.“ řekl znechuceně a ani k ní nevzhlédnul.
„Franku, to už byla několikátá hádka za poslední tři dny. Takhle spolu opravdu nevydržíme. Dělám to proto, že ty jsi je urazil a já si nechci dělat nepřátele. Proto se chci s tebou usmířit.“ promluvila moudře Susanna.
„Jo a pak bych si musel sednout k vám. Ani mě nehne.“ zaprotestoval.
„Já nechci, aby ses s nimi bavil. Jen by stačilo omluvit se a já bych pak nemusela být s nimi. Jsou fakt k nevydržení. Nadia mi pořád vykládá, že Markus je majitelem nějaké firmy, a Nora odpovídá jen na to, na co se jí zeptám. Udělej to prosím pro mě.“ žadonila Susanna.
Frank chvíli váhal a pak řekl: „Tak dobře, ale dnes mě pozveš na kaktusový koktejl ty.“ určil si podmínku.
„Děkuji, pane kolego.“ usmála se a společně vyšli na druhou stranu bazénu.

Frank se slušně omluvil, Susanna se z oslavy chytře vymluvila na nemoc a Frank ji musel bezpodmínečně ošetřovat. Ve skutečnosti Susanna, jak slíbila, pozvala Franka na Kakiano.
„Hrozně ti děkuju, že jsi mě vzal s sebou.“ poděkovala Frankovi, jen co barman před dva komisaře položil svítivě zelený nápoj.
„Občas toho lituju, ale někdy bych to nevyměnil ani za nic.“
„Docela mi ti padouši chybějí, ale dovolená v Karibiku je lepší než poslouchat řeči šéfové o tom, jak bezhlavě rušíš jedno auto za druhým.“
„To měla být provokace, paní von Landitzová?“ přísně se optal Frank.
„Slečno, pane Trabere.“ Susanna se k Frankovi naklonila blíže a vážně řekla: „To je čistý fakt. Dostat za každou bouračku euro, je ze mě člověk bohatší než Bill Gates.“ uchechtla se.
„Proč ty ses ještě nevdala? Věk na to máš. Ty děti nechceš?“ navázal nové téma, když už zaznělo „slečna“.
„Věk sice ano,“ zamyslela se, „ale partnera ne.“
„Ty jsi se žádným neplánovala rodinu?“ byl zvědavý Frank.
„Plánovala, ale vždycky to nevyšlo. A pak jsem si uvědomila, že mám skvělou práci, o kterou bych kvůli dětem nechtěla přijít. Děti jsou fajn, ale práce by mi hrozně chyběla.“ svěřila se Susanna.
„To ti na práci záleží víc než na rozšíření rodu von Landitzů?“
„Co je ti do toho? To je snad moje věc. Až budu chtít rodinu a děti, tak je mít budu. Ani jsem ještě nepotkala toho pravého.“ zpražila ho.
„Kdy myslíš, že budou mít Andrea se Semirem děti?“ zeptal se raději na nové téma (spíše někoho jiného).
„To nevím, ale asi to nebude trvat dlouho.“ konstatovala „Chytrá horákyně“.
„A co ty? Ty neplánuješ rodinu?“ otočila zpověď na Franka.
„Nejsou lidi.“ zasmál se své „vtipné“ odpovědi, ale hned změnil svá slova. Susanna se na něho nevlídně podívala. „Zatím se neobjevila ta vhodná matka pro mé budoucí dítě. Anke a Lene se mnou chtěli mít rodinu, ale já ne. No, a Victorie a Sylva zase nechtěly děti.“ přiznal se Frank.
„Kolik jsi měl těch partnerek?“ zeptala se, protože jí bylo jasné, že na čísle čtyři to neskončilo.
„I ty studentský, nebo až ty vážnější?“
„Vem to až od těch vážnějších, nemusím slyšet všechna dívčí jména z vaší školy.“
„Tak to byla Sandra pak Martina, teď nevím jestli se ta další jmenovala Eva nebo Elke. To jsou tři. Pak to byly ty, co jsem říkal - Anke, Lene, Sylva a Victorie. Petra, to byla baba.“ zasnil se Frank nad další přítelkyní. „Ta mě pustila kvůli mému parťákovi. Byla to totiž naše kolegyně. A na konec Maria.“ dokončil vyjmenovávání svých „bab“ Frank.
„A to je všechno?“
„Pak bylo ještě spousta těch na jedno použití.“ přiznal ještě. „Dohromady bych to nespočítal. Už si ani na některé nepamatuju.“
„Takže osm plus rychlokvašky.“ shrnula Susanna.
„A ty?“
„Co já?“
„Kolik jsi měla partnerů?“
„Dost na to, abych věděla, že do dalšího vztahu se pustím až po dokonalém proklepnutí.“
„Ale konkrétně. Počet.“ zajímal se.
„Těch vážnějších bylo asi pět.“ chvíli bylo ticho, ale Susanna pokračovala ve svém přiznání, „Rychlokvašek bylo asi deset.“
„Páni. To mi k tobě vůbec nesedí. Ty mi přijdeš jako ta spořádaná holka od tatíčka.“
„Myslíš rozmazlená?“
„Ne, ale zazobaná a společensky vážná.“
„Fakt takhle působím?“ Susanně to bylo líto, protože jako šlechtična si nepřipadala, ale nafoukaně se občas chovala.
„Jsi úplně v pohodě a skvělá kamarádka a kolegyně, i když si občas lezem na nervy.“
„Tak to jsem ráda.“ ulevilo se jí.
„Chodila jsi někdy se svým kolegou?“ zeptal se zase Frank.
„Jo, jednou.“ potvrdila.
„A jaký to bylo?“
„Hrozně jsem ho milovala. Byla to láska na první pohled. I jemu jsem se líbila. Chtěla jsem s ním žít, mít rodinu, ale to, že spolu chodíme, jsme před kolegy tajili. Pak jsem zjistila, že má manželku a dvě děti. Už nikdy bych se žádným kolegou nechodila.“ když dovyprávěla, nahrnuly se jí slzy do očí. I Frank viditelně posmutněl. Ne, že by ho Susannin příběh dojal, ale myslel především na sebe.
„Už je to dávno.“ řekla ještě a otřela si uslzené oči.
„Rozmazala sis řasenku.“ upozornil Susannu Frank a otřel ji kapesníkem.
„Díky.“
„Vážně bys už se žádným kolegou nechodila?“ zeptal se jí sklesle.
„Ne.“ řekla bez rozmýšlení. „Vlastně nevím.“ doplnila po chvíli.
„Nešla by ses projít?“ navrhl jí kolega.
„Proč ne?“ a vyšli společně na palubu.
Když došli na příď prolomil ticho Frank: „Viděla jsi Titanik?“
„Nejmíň třikrát. Vždycky u toho brečím jako želva.“
„Já taky.“
„A vždycky mě dojímá ta scéna na přídi lodi. Tam jak letí.“ Susanna roztála. Zamyšlená se zhluboka nadýchla mořského vzduchu.
„Chceš to zkusit?“
„Panebože, to ne!“ rázně odmítla Frankův návrh.
„Mohla sis užít. Teď už čekej jenom to ztroskotání.“
„Jo, a jenom komisaři Frank Traber a Susanna von Landitz by přežili a doplavali z posledních sil na pustý ostrov. A úřady by nás mezitím prohlásily za mrtvé a my se přitom hřáli na sluníčku s Robinsonem Crousoem.“ zasmála se Susanna.
„To není zase tak špatná vyhlídka do budoucnosti.“
Susanna se zamyslela a zeptala se ho na podivnou otázku. „Co bys dělal, kdybys věděl, že zítra umřeš?“
„To nevím. Asi bych obvolal všechny příbuzné a známé a pak bych se chtěl setkat se svojí nejoblíbenější herečkou Julií Stinshoff a pozval ji na večeři.“ odpověděl.
„Já bych naposledy povečeřela se svou rodinou a kamarády a pak bych chtěla říct tomu nejlepšímu herci na světě jak je úžasný.“
„Leonardu DiCapriovi?“
„Ne, Hendriku Durynovi.“
„Julia a Hendrik spolu přece několikrát hráli. Viděla jsi jejich filmy?“ Frank se začal rozplývat jako puberťák.
„Nejlepší byli v tom akčním seriálu a potom v Good girl, bad girl.“ Susanna byla ve stejném opojení jako její kolega (nebo jako já, když koukám na Kobru! Smile).
„Škoda, že se v tom seriálu nepolíbili.“ zatruchlil Frank.
„Jo, to je škoda. Ani by mě nenapadlo, že na to koukáš.“
„Úplně jsem tomu propad. A řeknu ti, že taková Julia je stokrát lepší něž mých osm známostí dohromady.“ jásal Frank nad spanilou herečkou, která nám není až tak neznámá.
„Pro Hendrika bych udělala cokoliv. Je fakt skvělej.“

Loď se plavila po Atlantském oceánu směrem ke Karibiku. Sedmého dne zakotvili na Bahamách. Konkrétně na ostrově Andros. Všichni vystupovali po můstku, kapitán všem popřál pěkný den a mladá usměvavá žena každému podala informační letáček o zemi a městě, kde stráví jeden den.
„Podívej. Markus a Nadia. A jsou s nimi i Nora, Paul a další dva lidi.“ upozornila kolegu Susanna a ukázala na šest lidí v davu před nimi.
„Nevíš, kdo by to mohl být?“ zeptal se Frank.
„Netuším, ale oba mi jsou povědomí. Už jsem je někde viděla.“ Susanna si marně snažila vzpomenout kde. Ani ve snu by ji nenapadlo, kdo to je a za jakým účelem se tu plaví.
„Jedni z cestujících. To není nic zvláštního. Asi jsme je viděli u bazénu nebo v restauraci. Ale taky mi někoho připomínaj.“
Susanně to, ale nedalo a musela nad tím přemýšlet. Z myšlenek ji vytrhl až Frank svou otázkou.
„Kam vyrazíme?“
„Nevím,“ pokrčila rameny, „třeba na poštu a pošleme šéfový pohled.“ navrhla.
„To není špatný nápad.“ Frankův obličej se rozzářil. „Představ si Hotteho, jak mlsně kouká na ten pohled a závidí nám.“
„Tak to vidím úplně živě.“ a představila si Hotteho, jak naštvaně slintá nad pohlednicí z Baham. „A taky Andreu přemlouvající Semira k jejich společné dovolené.“
„Když se daří, tak se daří.“ zajásal nadšeně Frank a zamnul si ruce.
„Takže směr pošta.“ zavelela Susanna a už přemýšlela nad pichlavým vzkazem pro služebnu dálniční policie Kolín.

„Šéfová, kolegové, Semire, Tome, Andreo, Hotte a Dietere, zdravíme vás z prosluněných Baham. Voda teplá, pláž úžasná, plavba romantická, služebna nám nechybí. Ještě týden se budeme koupat a opalovat na karibských ostrovech a pak zamíříme rovnou k Evropě. Mějte se krásně a příjemnou službu vám všem přejí opálení komisaři Susanna a Frank.“ Susanna odrecitovala znění dopisu a ještě jednou si ho letmo přečetla. „Je to dobrý?“
„Jo, je. Zvlášť ta část ,služebna nám nechybí´ a ,příjemnou službu´.“ schválil dopis Frank.
„Olízni mi známku.“ poručila Frankovi.
„Už jsem se lek, co chceš říct.“ zděsil se.
„Pohled líbat nemusíš.“ prohodila ironicky.
„Tak hotovo a teď kdo bude na služebně dřív.“
„Řekla bych, že ten pohled za čtrnáct dní určitě dorazí.“ konstatovala komisařka.
„A teď pádíme na pláž. Myslíš, že tu jsou žraloci?“ zeptal se s obavami Frank.
„Jdi se podívat. Třeba budeš mít stejný zážitek jako Jan.“
„Prej byl hrozně velkej.“
„Kdo? Ten žralok, nebo Jan?“ zeptala se Susanna, ale samozřejmě věděla odpověď.
„Ten žralok.“ protočil oči v sloup.
„Támhle je Nadia,“ upozornila Susanna, „půjdem radši někam jinam.“ zavelela a oba si sedli o několik desítek metrů dál.
Dva noví přátelé Nadie a Markuse seděli ke komisařům zády. Oba dělají chybu, že se stále „infantilnímu páru“ straní. Zvláště pak teď, když k nim přibyli další dva cestující.
Koupání bylo báječné. Frank žádného žraloka nepotkal, a ani po tom netoužil. Susanna vyzvala Franka k závodu, kdo dříve doplave k bojce a zpátky. I když to na Susannino vítězství nevypadá (po dobrodružství s koktejlem a bazénem, ale byla přeci opilá), vyhrála. Frank jí za to namazal záda a trpce snášel porážku.
V sedm hodin loď vyplouvala z přístavu. Nikdo nechyběl ani nepřebýval, a tak luxusní jachta mohla vyrazit směr Kuba.

Kapitán si zastávku na Kubě hodně rychle rozmyslel po tom, co byl vyzván námořní policií k opuštění kubánských moří.

Další zastávka - Haity.
„Škoda, že jsme nepřistáli na Kubě. Chtěla jsem tátovi přivézt pravé kubánské doutníky.“ zatruchlila Susanna, když seděli na pláži na Haity.
„Mohli jsme je přivézt Hottemu.“
„A ještě by se nám zhulil. To víš, že jo.“ namítla Frankova kolegyně.
„Tady jsou žraloci, že jo?“ zadumal opět nad možným nebezpečím Frank, „Tady jsme na Haity a Jan tu byl přece taky.“
„On byl na Tahiti, Franku.“ opravila ho Susanna, „Jestli máš strach, tak se jdi zeptat plavčíka.“
V tu chvíli oba uslyšeli hlasitý zvuk plavčíkovi píšťalky. Komisaři se podívali na řvoucí pobřežní stráž, která vyzívala koupající k urychlenému útěku z vody. Jeden z plavčíků si vzal megafon a začal do něho něco mlít.
„Co to kecá?“ zeptal se Frank Susanny.
„Že je ve vodě žralok.“ vyjekla Susanna a vyskočila.
„Panebože,“ začal panikařit Frank, „maminko, já nechci umřít.“
„Prosím tě, co tady řveš?“ okřikla Franka komisařka, „Jseš jak malé dítě.“
„Když já mám hrozný strach z hadů a žraloků.“ vysvětlil jí své dětinské chování.
„A proč teda děláš u Kobry?“ zpražila ho.
„ÁÁÁ, já ho viděl!“ zařval Frank, zvedl se a utíkal pryč z pláže. Susanna se rozběhla za ním.
„Franku, co jančíš?!“ zakřičela na něj, když ho dohonila, „Vždyť se ti nic nestalo.“
„On tam byl. Velkej. Já ho viděl!“ zapištěl hystericky a hluboce polkl.
„Dělala jsem si srandu. Je tam jen medúza. To, co jsi viděl, byl určitě delfín.“ vysvětlila mu. „Ty jsi pořád mluvil o těch žralocích, až jsem to nevydržela a něco ti o nich nakecala.“
„Fakt?“ řekl už klidněji Frank.
„Tady žije hodně nebezpečných druhů medúz, které tě můžou popálit, proto lidi vyhazujou z vody. A kde jsou medúzy, jsou i delfíni.“
„Tak to jsi mě uklidnila.“ oddechl si a společně se vrátili na pláž pro své věci.
Susanna si samozřejmě se žralokem srandu nedělala, ale nevěděla, že na to takhle Frank zareaguje. Pravdu mu hodlala říci až doma v Kolíně, nebo radši nikdy (pak by ji už třeba do Karibiku nikdy nepozval).

Bylo jedenáct hodin večer. Susanna s Frankem leželi v posteli a... povídali si.
„To máš opravdu takový strach ze žraloků?“
„Jo mám. Jednou jsem se díval na Čelisti. Z toho strachu jsem se pos...“
„Franku,“ napomenula ho Susanna, „nemluv přede mnou sprostě!“
„Z toho strachu jsem se po sedmi dnech dostal.“ dokončil svou původní myšlenku.
„Neboj, tady žádní žraloci nežijí. To bych ti přece řekla.“ šibalsky na něj mrkla.
„Co se bude dít zítra?“
„Měli bychom přistát na Jamajce.“ odpověděla.
„Přivezeme na služebnu kokos?“
„To není špatný nápad.“ přisvědčila Susanna.

Susanna s Frankem hned po opuštění lodi spěchali na pláž. Chtěli si utrhnout kokos přímo z palmy. Mělo to ovšem háček. Když došli k té nejmenší palmě, zjistili, že za žádnou cenu pro trofej nedokážou vylézt.
„Co budeme dělat?“ zeptal se zdrceně Frank, když už asi popáté obešel rostlinu s pokusem najít vhodné místo ke šplhu na palmu pro kulatou potvoru. Místo, odkaď by mohl vylézt na sedm metrů vysoký strom, nenašel.
„Nenapadá mě nic lepšího, než že ty blbý kokosy půjdem koupit.“ nevrle vyštěkla Susanna.
„To máš šéfová, Andrea, Semir, Tom, Hotte, Dieter, Harttmutt, Schröder - osm kokosů.“ vypočítával na prstech, „Víš kolik budeš muset vysypat manů?“ zaprotestoval Frank.
„Hartmuttovi koupíme kleště a Schröderovi seženeme recept na Kakiano.“ mávla rukou Susanna.
„To máš, ale pořád šest kokosů.“
„Tak si pro ně vylez, když je nechceš koupit.“ vyštěkla na něho.
„A nevíš jak?“ křikl na ni na oplátku.
Susanna napodobila Frankův hlas a grimasu: „Přivezeme na služebnu kokosy.“
„A kdo s tím souhlasil?!“ pustil se do ní.
Jak jinak - nakonec šli kokosy koupit.

Konec výletů po ostrovech se nezadržitelně blížil. Ostatní ostrovy projeli bez problémů a z Trinidadu a Tobago odplouvali směr Evropa.

Byl čtrnáctý den ráno a do konce plavby zbýval ještě týden. Komisaři Traber a von Landitzová se chystali na snídani.
„Tak copak si dá pan komisař k snídani?“ přemýšlel hlasitě Frank nad jídelním stolem.
„Nevím, co si dá pan komisař, ale slečna von Landitz si dá džus a vafle.“ řekla Susanna.
Byl to snad zázrak, ale od poslední hádky nad kokosy pod palmou na Jamajce se oba komisaři nepohádali.
„Tak to já si dám topinku.“ a naložil si na talíř tři topinky a volské oko.
„Včera za mnou byla Nadia.“ oznámila Susanna svému kolegovi, čímž mu samozřejmě znechutila celou snídani.
„Co chtěla?“ zeptal se kysele.
Susanna chvíli vyčkala a přemýšlela, zda to kolegovi říct. Když Frank polkl, spustila: „Dnes přijdou a přivedou tu blondýnu s tím jejím týpkem, co jsme je viděli spolu. Samozřejmě nebudou chybět Nora s Paulem.“ řekla tiše a v zápětí dodala: „Říkala jsem, že to asi nepůjde, ale nenechala se odbýt a prý že je máme v osm čekat.“ Susanna se omluvně podívala na rudého Franka, který hned na to zbledl a pak zase zrudl. Susanna si uvědomila, že to měla Frankovi říct asi až před osmou, protože tušila, že bude zase celý den dusno.
„Nemáš u sebe náhodou samopal?“ zeptal se nechápající Susanny.
„A na co?“
„Abych je jednou střelou vodrovnal všech šest.“ vysvětlil jí kolega.
„Tak to opravdu nemám.“ ironicky se zachmuřila.
Frank posmutněl doopravdy a v kapse pevně stiskl malou krabičku, kterou koupil na Barbadosu.

K Susannině překvapení Frank nebyl zase nakvašený jako obvykle, ale snažil se na dnešní návštěvu vůbec nemyslet. Celý den se se Susannou normálně bavil, a dokonce jí i namazal záda, což bylo příjemné oběma dvěma.

Večer se blížil a Susanna ještě narychlo uklízela svůj i Frankův nepořádek.
Osmá hodina přišla a u dveří zaklepala Nadia.
„Tak jsme tady.“ oznámila komisařům mladá blondýnka, když Susanna otevřela dveře kajuty.
„Hmm, to je dobře.“ prohodila suše komisařka.
„Něco jsme přinesli.“ Nadia vytasila láhev sektu, kterou položila na stolek.
Susanna s Frankem vůbec nevnímali, kdo že to přišel společně s „parazity“.
„Dovolte, abych vám představila naše známé. Julia Stinshoff a Hendrik Duryn.“ zavřískala Nadia a ukázala na blondýnu a bruneta stojící úplně vzadu za Norou a Paulem. Susanna zpozorněla vzhlédla ke svému idolu. I Frank se podíval a oba zůstali stát jako opaření. Julia s Hendrikem k nim přistoupili a podali jim ruku.
„Já jsem Hendrik Duryn.“ řekl Rik a podal Susanně ruku. Susanna stále stála s otevřenou pusou a nevěřila vlastním uším ani zraku.
„Susanna von Landitz.“ představila se.
„Frank Traber.“ a podal Julii ruku.
„No, tak jsme se všichni představili a můžeme začít.“ nadšeně prohlásila Nadia a popadla láhev sektu, kterou její manžel vzápětí otevřel. Špunt s bouchnutím vyletěl a Markus každému nalil.
„Nebude to zas až tak strašný večer, jak jsem si představoval.“ prohodil tiše Frank k vyjevené komisařce.
„Vy jste manželé?“ zeptala se blonďatá herečka Franka.
„Ano. Totiž ne.“ Frank začal rozpačitě koktat. „My jsme tady se Susannou kolegové z práce a ona mě pozvala. Vlastně ne. Já ji pozval. Vyhrál jsem tu cestu, tak jsme teď tady.“
„Abych vám to vyjasnila,“ ujala se slova komisařka, „jsme kolegové z práce a Frank tuhle cestu vyhrál, a protože neměl s kým jet, tak mi nabídl, jestli bych nejela já.“
Julia se na Hendrika usmála a ten ji vzal kolem pasu.
„My jsme tu na předmanželské cestě. Chtěli jsme tu mít pozítří svatbu.“ oznámila Julia vyjevenému páru policistů. Oba nevěděli, co dělat. Jejich nejoblíbenější herci a u nich v kajutě.
„To víte žádní paparazzi.“ doplnil svou nastávající Hendrik.
„A to vám nevadí, že na vaší svatbě nebudou vaši příbuzní?“ zeptala se Susanna herců.
„Ne, nevadí. V Německu to pak s nimi oslavíme.“ odpověděl bez zaváhání Hendrik.
„A co svědci?“ zeptal se pro změnu Frank.
„To už máme taky zařízené.“ Julia se usmála na manželský pár Nadie a Markuse. „Za svědky si vezmeme Markuse a Nadiu.“ odpověděla nastávající paní Durynová.
Frank zaskřípal zubama. Tak tohle opravdu nečekal - Markus a Nadia, dva největší prudiči a jdou za svědky hercům jako je Hendrik a Julia.
„Samozřejmě jste zváni. Mysleli jsme, že pozveme celou loď, ale pak jsme usoudili, že to bude lepší jen pro přátele.“
Susanna s Frankem zajásali (samozřejmě ne nahlas) a potvrdili svou účast.
„A kdy že se to bude konat?“ chtěla si ještě ujistit datum Susanna.
„Pozítří ve dvě odpoledne.“ odpověděla Julia.

Až do konce návštěvy nepadlo o svatbě ani jedno slovo. Nadia se pochlubila Julii a Hendrikovi o tom, že jsou Susanna s Frankem komisaři. Oba herce to uchvátilo natolik, že se je vyptávali na úplné podrobnosti.
„...A potom jsem tím autem přeskočila nazpět a s Frankem jsme se zřítili z toho mostu.“
Julia byla vyprávěním komisařky o jejich úplně první akci tak unešená, až se jí tajil dech. „A jak to dopadlo?“ ptala se hned.
„No samozřejmě happy endem. Auto se na nás nezřítilo, my jsme toho vyděrače po menším incidentu zatkli a bylo po všem.“ dokončil vyprávění Frank a chtěl tak u herečky udělat dojem.
„To ale nebyla ta nejhorší akce, kterou jsme zažili.“ začala zase Susanna.
„To snad ani není možné. Takovéhle drastické scénáře jsme neměli ani my v seriálu, a to bylo z podobného soudku.“ zajíkla se opět Julia.
„Nejdřív to začalo idylicky. Dostali jsme dotazníky, které jsme měli vyplnit. Když vidíme na dálnici letadlo, které nejspíš spadne.“
Do řeči jí skočil Frank: „Šel jsem k místu nehody a tam našel oběť - mrtvého pilota. Byl zastřelený.“
Slova se opět ujala Susanna: „Já jsem mezitím zavolala záchranku a posily. Najednou se u mě objevil chlap, udeřil mě a já omdlela.“
„Já jsem se chtěl vrátit k autu a tam stál ten vrah. Vytáhl na mě zbraň a vystřelil.“
V kajutě se dalo napětí krájet.
„Franka jsem neviděla a ten chlap mě donutil řídit. Pak mi řekl, že ho zastřelil. Byla to ta nejhorší chvíle v mém životě.“
„Já jsem se zatím probral a z kapsy vytáhl mobil se zaraženou kulkou. Rychle jsem se dal do pronásledování toho parchanta, který držel Susannu. Když se můj hlas ozval ve vysílačce, byla Susanna hrozně šťastná.“
Susanna protočila oči a zakroutila hlavou.
„Měl pořezanou ruku, a tak jsme zajeli do nějaké haly a tam mu tu ruku ošetřila. Utekla jsem a naštěstí se před budovu začaly sjíždět policejní vozy. Jenže bohužel ten únosce zajal Franka. Teď jsem se ho snažila zachránit já.“
Všichni napjatě poslouchali a nikdo ani nedutal.
„Právě díky tomu únosci jsem vyhrál tuhle cestu. No, a pak už to šlo ráz na ráz. Susanna pochopila, kam jsme jeli, a společně jeho kumpány zatkli.“
„Únosce nám ale ujel. Naštěstí jsme ho zatkli a Frank mě pozval na tuhle úžasnou plavbu.“ dokončila vyprávění Susanna.

V půl dvanácté v noci se všichni rozloučili a Julia, Hendrik, Nadia, Markus, Nora a Paul se šli pobavit ještě do kajuty číslo 11.
„Na druhou stranu nejsou tak hrozní.“ uznal Frank na adresu Nadi a Markuse.
„To máš pravdu, ale stejně jsem hrozně ráda, že jsem viděla Hendrika a Julii.“ přitakala Susanna.
„To teda jo.“
„Tohle jsou nejkrásnější tři týdny v mém životě.“ pochválila dovolenou Susanna. „Klidně bych si to prodloužila.“
„Takhle se rozplýváš každou chvíli.“ podotkl Frank
„Končím u dálniční, jdu bydlet na loď.“
„Beru tě za slovo. Ale s další kolegyní na loď už nepojedu. Třeba by mi zase utekla.“ zazubil se na svou dosavadní kolegyni Frank.
„Tak dobrou noc.“ popřála klidné spaní Susanna a zhasla lampičku.

Deset minut se nic nedělo a oba komisaři beze slova leželi v posteli a pokoušeli se zabrat. Susanna nevěděla, co má dělat, protože spánek se zdál být v nedohlednu.
„Franku?“ prolomila ticho.
„Hmm?“
„Spíš?“ optala se kolegy.
„Ne.“ odpověděl do ticha Frank.
„A můžeš usnout?“ opět se zeptala komisařka - výletnice.
„Ne a přitom jsem děsně utahanej.“ řekl ospale Frank.
„Já taky ne.“ přiznala se Susanna.
Opět bylo chvíli ticho, které zase porušila Susanna. „Už dlouho ti chci něco říct, víš? Svěřit se ti,“ Frank zpozorněl a čekal, co na něho jeho kolegyně vybalí, „ale je to tak...“ Susanna se odmlčela a hledala ta správná slova, „důvěrné.“ dořekla a pokračovala: „Uf. Tak tedy: miluju, miluju, strašně moc miluju...“
Nedořekla, protože byla přerušena komisařem Traberem. „Já tebe taky.“ řekl a zadíval se do jejích krásných očí, přiblížil se k ní a pohladil po tváři.
„Franku,“ Susanna nebyla schopná slova jak ji Frank zaskočil, „tohle...“ opět byla přerušena Frankem.
„Nic neříkej. Věděl jsem to dávno.“ a něžně ji povalil na postel. Důkazem jeho lásky měl být polibek, ale komisařka se nenechala ocucávat svým kolegou a odtáhla se pryč.
„Franku, tohle jsem říct nechtěla. Chtěla jsem ti říct, že miluju čokoládu.“ vystřelila ze sebe Susanna. Frank se naštvaně oddálil.
„A to mělo být důvěrné?! Řekli jsme si větší tajemství a ty tomu říkáš důvěrné?!“ rozčílil se Frank.
„Promiň, brala jsem to jako srandu a ty na mě vybalíš, že mě miluješ.“ bránila se chudák Susanna a bylo jí líto toho, co způsobila za šarvátku.
„Tak to jsem teda nepochopil!“ zakřičel Frank na rozrušenou kolegyni.
„Tak ty mě teda miluješ?“
„Ne!“ zaburácel Frank.
„Ale já tebe ano!“ vykřikla Susanna a přitáhla si ho k ústům. Chtěla ho políbit, ale nevyšlo to. Jejich vášnivé běsnění a následná noc by pokračovala kdyby...

Výstřel, „ááá“, a další tři rány z pistole. Susanna Franka odstrčila dál od svého těla.
„Co to bylo?“ vyděsila se zamilovaná komisařka.
„Výstřel a šlo to odvedle!“
Ani jeden neváhal a rozběhli se k vedlejší kajutě s číslem 11.
Rozrazili dveře a na zemi spatřili Markuse. U jeho těla se krčila plačící Nadia. V koutě ležel Hendrik a ze spánku mu stékal pramínek krve a jeho levé rameno bylo od krve. Na posteli ležela Julia stočená do klubíčka a držela se za stehno a břicho.
Susanna se vrhla k Markusovi a zkontrolovala jeho životní funkce. Byl mrtvý. Susanna se podívala na Nadiu, která ji sledovala. Komisařka zakroutila hlavou a pohladila ji po vlasech.
Frank se mezitím snažil zachránit svou oblíbenou herečku Julii Stinshoff. Dvě kulky, které ji trefili zasáhli levé stehno a pravý bok.
Susanna probrala z bezvědomí Hendrika a podívala se na svého kolegu.
„Potřebují doktora.“ zakřičel Frank a vydal se na ošetřovnu.
Susanna vyhrnula Julii triko a podívala se na její bok.
„Jsem tě... tě... těhotná.“ dostala ze sebe z posledních sil Julia. Susanna jen vytřeštila oči.
„Cože? Opravdu?“ ozval se z kouta Hendrik.
„Je to jen škrábnutí. Snad bude dítě i vy v pořádku.“ uklidnila částečně oba rodiče.
„Proč jsi mi to neřekla? Au.“ zaúpěl herec, když se pokoušel zvednout.
„Zůstaňte ležet.“ přikázala Susanna.
Frank se za pět minut přiřítil s doktorem a nejnutnějším vybavením. Doktor se okamžitě vrhl k Markusovi. Když zjistil, že je mrtvý a není mu pomoci, vrhl se k Julii a prohlédl ji.
„Je gravidní.“ podala hlášení Susanna.
„V kolikátém jste týdnu?“ zeptal se doktor nastávající maminky.
„V šestém.“ odpověděla ztěžka herečka.
„Je to jen škrábnutí, ale to stehno bude horší. Čistý průstřel.“ konstatoval doktor. „Pomůžete mi?“ otočil se se svou otázkou na Franka. Ten jen pokýval hlavou a společně naložili herečku na nosítka. Doktor se ještě podíval na Hendrika. „Budete v pořádku.“ oznámil mu doktor a chystal se odejít, ale Hendrik se ho ještě zeptal:
„A Julia?“
„Ta nejspíš taky.“
Do kajuty se přiřítila Nora s manželem.
„Co se tu stalo?“ zeptala se přítomných Nora.
„Někdo zastřelil Markuse a Julii s Hendrik postřelil.“ seznámil Frank nově příchozí s atentátem.
Lékař ještě zkontroloval Nadiu, aby se ubezpečil, že kromě šoku neutrpěla vážnější zranění.
„Prosím, doveďte zraněného na ošetřovnu a tu paní v šoku také,“ otočil se doktor na Susannu a manžele, „a vy mi pomůžete s nosítky.“ rozdal úkoly doktor a společně s Frankem odnesli herečku na ošetřovnu.
Susanna s Paulem opatrně vzali Hendrika kolem ramen a pomohli mu dostat se na ošetřovnu za doktorem, protože se mu z šoku podlamovaly kolena. Nora vzala za ruku Nadiu a odváděla ji pryč od mrtvého manžela.

Doktor zavolal vrtulník a zajistil tak rychlý převoz do nemocnice. Kolínští komisaři šli informovat kapitána o vraždě a prosbě, aby zastavil loď. Během chvilky se jachta zastavila a vrtulník tak mohl snadněji loď najít a ona se už dále nevzdalovala od pobřeží.
Doktor ošetřil těhotnou Julii, nastávajícího otce Hendrika a vdovu Nadiu.
Nadia byla stále v šoku, a tak jí sestra dala něco na uklidnění. Doktor vyndal kulku z Hendrikova ramene a ránu zavázal. Nejhorší to bylo s Julií. Noha byla prostřelena skrz na skrz a doktor nastávající matce nesměl podat žádný medikament proti bolesti. Julia to nesla statečně, ale největší strach měla samozřejmě o svého potomka.
„Neboj, všechno bude v pořádku.“ těšil svou nastávající Hendrik a držel ji za ruku, když jí doktor „zachraňoval“ nohu.

Když komisaři opustili řídící kokpit luxusní zaoceánské jachty, vydali se směrem k ošetřovně.
„Výborně. Tohle nám ještě chybělo.“ zalamentoval nad situací zasahující komisař Traber.
„Půjdu se obléct.“ oznámila Frankovi jeho blonďatá partnerka a místo na ošetřovnu zamířila ke kajutě číslo 12.
Oba komisaři měli na sobě stále to, v čem si zalezli do postele.
„Jdu se taky oblíknout.“ a vyrazil za Susannou.

Oba policisté na dovolené se z kajuty vydali už převlečeni na ošetřovnu vyslechnout svědky vraždy.
„Jak se řeší takový případ, když tu nemáme šéfovou, Hartmutta a nikoho dalšího?“ zeptal se své inteligentní kolegyně Frank.
„Takovej případ jsem ještě neřešila.“ přiznala komisařka.
„Prima. Jediný, co nám teď zbývá, je, že si zahrajeme na fotografy, z kajuty si uděláme balistickou laboratoř, mrtvé tělo uložíme do mrazáku v kuchyni a z baru si vytvoříme KTU.“ řekl Frank a pěstí si bouchnul do levé dlaně.
„A z kapitána si udělej Hartmutta a máme po starostech.“ doplnila ironicky Susanna.
„No tak teď vážně. Kterej pablb mi dělá z dovolený pracovní službu?!“
„Musíme se spojit se šéfovou a zeptat se, jak dál.“ uzavřela nesmyslné hádky Susanna.
„No tak asi bychom měli nejdřív vyslechnout svědky.“ navrhl Frank.
„Jo, ale stejně musíme šéfovou objasnit s případem.“
„Tak jo. Jak si rozdělíme práci?“ optal se Traber.
„Ty zajdi na ošetřovnu a vyptej se jich, než je vrtulník převeze do nemocnice, a já se zastavím na jedenáctce a zamknu to tam. A potom se pokusím spojit s Engelhardtovou.“ rozdala pokyny sobě a svému kolegovi Susanna a oběma tímto po dvou týdnech lenošení nastala opět služba, ale tentokrát v době dovolené na zaoceánské jachtě.

Susanna se dostavila na kajutu číslo jedenáct, kde právě profesionální fotograf, kterého někde mezi cestujícími ulovil kapitán, fotil mrtvé tělo a celé místo činu.
„Dobrý den. Vrchní komisařka von Landitz. Vyšetřuji tady vraždu pana Markuse Granita a postřelení paní Stinshoffové a pana Duryna.“ představila se kapitánovi a fotografovi Susanna.
„Dobrý den, nebo spíše ráno,“ pozdravil kapitán a představil se: „Kapitán Lotse.“
„Dobře, že jsem vás zastihla tady. Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mě nespojil telefonicky do Kolína. Potřebovala bych mluvit s mojí nadřízenou a seznámit ji s případem.“
„Dobře, to nebude problém. Tady pan fotograf vám prý zítra donese zhotovené fotografie.“
„To bychom byli moc rádi.“ řekla Susanna a podívala se na muže s fotoaparátem, který se zrovna skláněl nad mrtvolou Markuse.
„Tak pojďte se mnou.“ vyzval kapitán komisařku a vedl ji do kapitánské kabiny.

Ke kapitánovi přiskočil mladý námořník, zasalutoval a hned spustil: „Pane kapitáne, máte se ihned hlásit americké záchranné složce. Potřebují znát naši polohu.“
„Dobře. Hned tam budu. Můžete jít.“ řekl a otočil se na Susannu. „Paní komisařko, je mi líto, ale vidíte, že i já musím zajistit odvoz zraněných. Tak pokud vám to nebude vadit, nedoprovodím vás, ale vy cestu do věže asi najdete, že?“
„Ano, snad ano.“
„Dobře. Moc se omlouvám, ale teď už budu muset jít. Promiňte.“ s touto odpovědí odkráčel pryč, a tak Susanna byla nucena najít řídící kabinu sama.

Susanna došla do ovládací kajuty a pokoušela se zjistit možnosti spojení se svou rodnou zemí.
„Dobrý den. Jsem vrchní komisařka von Landitz.“ představila se asi padesátiletému muži v uniformě.
„Á, vy jste tu pro to odškodnění, že?“ přivítal Susannu s úsměvem poručík.
„Ne, já jsem tu kvůli smrti pana Markuse Granita a poranění paní Stinshoffové a pana Duryna.“ seznámila ho se svou návštěvou.
„Ano, to je velice nemilé. Už to ví celá loď a mezi lidmi narůstá obava z možného dalšího útoku.“
„Potřebovala bych se spojit do Německa a seznámit s případem naší šéfovou.“ řekla komisařka a podívala se po pokukujících námořnících.
„Ano, je to možné. Pojďte prosím za mnou.“ poručík odcházel se Susannou v zádech do vedlejší místnosti.
„Hned vás spojím. Řekněte mi prosím číslo.“
Susanna nadiktovala telefonní číslo na Andreu a čekala na spojení. Chvíli to trvalo a pak jí poručík podal sluchátko, kde slyšela vyzvánění telefonu.
„Dálniční policie, Schäferová.“ představila se sekretářka, ale Susanna ji hned přerušila.
„Andreo, tady Susanna.“ řekla do telefonu komisařka.
„Susanno! To už se ti stýská, že voláš? Ten pohled, co jste posílali, už nám došel. Jak se máš?“ ptala se překvapená asistentka šéfové.
„No já nic moc. Hele, přepoj mě radši šéfový, musím s ní nutně mluvit.“ vychrlila svou prosbu na Andreu a ta ji v mžiku spojila s Annou.
„Engelhardtová.“ ozvalo se na druhém konci.
„Šéfová, tady Susanna. S Frankem máme problém.“
„To není nic zvláštního, ale na moři žádná auta nejezdí, takže hromadnou nehodu nepředpokládám, ale že by něco s lodí? Že byste ji výjimečně vyhodili do vzduchu? Tak mluvte, co zase Traber vyváděl?“ sjela Susannu hned zkraje šéfka, ale Anna to nebrala jako výčitku. Už několik dní jí totiž Gerkhan s Kranichem sekali dobrotu, protože se oba léčili se zlomenou rukou a nohou, a tak řízení služebáků nepřipadalo (zaplaťpánbůh pro Engelhardtovou) v úvahu.
„Včera někdo zastřelil muže a zranil další dva lidi.“ oznámila své šéfové.
„To snad ne!“ šéfová vyletěla ze svého koženého křesílka, jako kdyby si sedla na špendlík.
„Frank právě vyslýchá postřelené a pozůstalou.“
„Nejlepší by bylo, kdybyste si zjistili jména a adresy všech cestujících.“ poradila Anna komisařům.
„S tím samozřejmě počítáme, ale docela nám tu chybí Hartmutt.“ přiznala popravdě.
„Vy dva si už nějak poradíte. Zařídím, abyste se vy a všichni cestující dostali na nějaký nejbližší ostrov a tam přesedli na letadlo.“ řekla Anna a ještě dodala: „Kdybyste na něco přišli, tak mě každopádně informujte.“
„Dobře. Nashledanou.“ rozloučila se Susanna a zavěsila. „Děkuju.“ prohodila ke kapitánovi a chystala se odejít, ale ještě ji napadla jedna věc. „Jo, mohu vás ještě poprosit o seznam cestujících a jejich adresy?“
„Jistě. Zařídím to.“ potvrdil poručík a po této odpovědi se odebrala pomoct svému kolegovi na ošetřovnu.

Po rozhovoru s komisařkou von Landitzovou, Anna Engelhardtová nažhavila dráty svého kancelářského telefonu a zburcovala celé policejní ředitelství a ministerstvo vnitra a seznámila je se situací na zámořské jachtě, kde se plaví její podřízení. Ministr vnitra potvrdil letadlo pro policisty a náhradní odvoz pro ostatní cestující. Spokojená šéfová zavěsila a křikla na Andreu, aby jí připravila jeden životabudič v podobě silné kávy.

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Frank právě seděl u Hendrika a pokoušel se z něj dostat popis pachatele.
„S Julií jsme se dívali do katalogu svatebních šatů. Chtěla mi ukázat, jak budou vypadat. Jediný, kdo mohl toho bastarda vidět, byl Markus a Nadia.“ odpověděl Hendrik a díval se přitom za Franka na postel své snoubenky.
„Markus nám ho asi nepopíše a Nadia je pořád v šoku.“ konstatoval komisař. „A co Julia, ta ho neviděla? Když vyšla první rána, museli jste se podívat ke dveřím.“
„To je pravda. Oba jsme se podívali a pak vyšel druhý výstřel a ten mě zasáhl do ruky.“
„A když jste se podíval, jak vypadal?“ Frankovi docházela trpělivost.
„Byl oblečen v černé kombinéze a na hlavě měl kuklu.“ popsal Hendrik pachatele.
„No, konečně kloudný slovo.“ zajásal Frank Dovolenkář.
Vtom na ošetřovnu přišla Susanna a přistoupila k Frankovi.
„Tak co ti řekla šéfová?“ zeptal se hned své kolegyně mírně vytočený Frank po výslech Hendrika Duryna.
„Nic jinýho než že si máme sehnat seznam cestujících.“ odpověděla blondýna. „Jo a pak ještě nám zajistí rychlý odvoz do Kolína a pro ostatní cestující náhradní dopravu.“ doplnila se ještě Susi.
„Hmm, to mě nenapadlo. A neporadila ti taky, že máme začít s výslechem?“ řekl ironicky Frank.
„Seznam dostanem. Co jsi zjistil ty?“ ptala se hned.
„Pachatel měl kuklu a černou kombinézu. Nejdřív vystřelil po Markusovi a až potom po Henovi a Jul.“ ohlásil své zjištění Frank.
Susanna si ještě sedla k Rikovi a podala mu další otázku: „Nevšiml jste si dalších nápadných znaků, které by vraha usvědčili?“
Hendrik chvíli zapřemýšlel a pak vyhrkl: „Byl to levák. Zbraň držel v levé ruce.“
Frank se naklonil k Susanně a tiše jí pošeptal do ouška: „Jak ty to děláš, že ti všechno řekne hned na první otázku?“
Susanna se naklonila k uchu svého kolegy: „To víš, ženský šarm.“ poté odkráčela vyslechnout blonďatou herečku k vedlejší posteli.

„Už jste na něco přišli?“ zeptala se, jen co k ní Susanna dorazila.
„Zatím toho moc nemáme, ale musíme vás vyslechnout, než vás převezou do nemocnice.“ odpověděla jí a sedla si na kraj její sněhobílé postele. Susanna se zhluboka nadechla a vyslovila první otázku. „Řekni mi všechno, co se stalo od odchodu z našeho pokoje.“
Jul se opatrně posadila a spustila své vyprávění. „Šli jsme k Markusovi a Nadie, ale Nora s Paulem se s námi u jejich kajuty rozloučili, protože byli unavení. Nadia odemkla a vešli jsme dovnitř.“
Susanna napjatě poslouchala, co se odehrávalo za zdmi jedenácté kajuty.
„Všichni jsme si sedli na postel a Hendrik se mě zeptal, jestli se už těším na naši svatbu. Odpověděla jsem ano a řekla, že mám pro něj překvapení, které mu prozradím až o svatební noci. On ode mě pořád vyzvídal, ale já mu to stejně neřekla.“ Julia se celou dobu vyprávění držela za břicho a koukala před sebe na bílou stěnu. Byla stále v šoku.
„A co Nadia a Markus?“ položila otázku komisařka.
„Nadia a Markus?“ opakovala herečka a poprvé za celou dobu výslechu se podívala na vyšetřující policistku. „Ty nás poslouchali a dívali se na nás.“
„A co bylo dál?“ optala se tiše rozrušené Julie.
„Pak jsem řekla Nadie, aby mi podala katalog svatebních šatů. Odpoledne jsme se do něho dívali. Nadia ho přinesla a já Hendrikovi ukázala ty, které jsem měla mít na svatbu.“ Julia se na chvíli odmlčela a mezitím se jí do očí nahrnuly slzy. „Pak někdo zaklepal a Markus šel otevřít. Najednou se ozval výstřel a Markuse to odhodilo od dveří. Pak začal střílet po mně a Hendrikovi.“ Julia už nebyla schopná slova, a tak ji Susanna vzala kolem ramen a utěšila ji.

„Tak co jsi zjistila?“ zeptal se Frank Susanny, když za ním dorazila.
„Nora s Paulem se od nich odpojili hned po tom, co odešli od nás. A k tomu útočníkovi si pamatuje, že Markus šel na zaklepání otevřít a vrah po něm vystřelil. Pak ještě zasáhl Julii s Hendrikem a uprchl.“
„To toho moc nemáme.“ zkonstatoval Frank.
„Máme to ale podstatně zjednodušený.“ řekla komisařka a podívala se po Frankovi.
„A čím?“ zeptal se sarkasticky, protože v objasnění případu nevěděl, jak dál.
„Vrah byl levák. Tak si svoláme cestující a posádku a prověříme jejich ruce.“ odpověděla Susi.
„Dobrý, ale co napíšeš do hlášení jako motiv?“
„Ten z něho dostaneme.“
„Jo, ale podle motivu ho taky usvědčíme a nemusíme složitě prověřovat každého cestujícího.“
„Nechápu“ zakroutila hlavou.
„Tak poslouchej. Dejme tomu, že bude pan X a Y. My se zeptáme pana Y proč zabíjel. On nám řekne, že nezabíjel. Zeptáme se pana X. Ten, podle svých slov, taky nezabíjel. My ale víme, že zabíjel pan X nebo Y. Jestli měl Markus nějaké neshody s Y, je to Y. Ale když s X, tak vrah bude pan X. Chápeš?“
„Jestli jsem to dobře pochopila, musíme se zeptat Nadii, jestli neměl s někým nějaké osobní nebo pracovní neshody.“
„Správně.“ potvrdil Frank. „Pochopila pozdě, ale pochopila.“
„No to je jasné, že musíme nejdřív zjistit motiv, ale co když někdo zabíjel jen tak? Prostě u kterých dveří se zastaví.“ odporovala Susanna.
„To by ale přece pokračoval a neskončil jen u jedný vraždy.“
„Možný to je, ale co když si chtěl vychutnat jen jednu?“
„Tak to jsme pak v koncích a nezbývá nic jinýho, než ty leváci v restauraci.“
„Dobře. Tak teď musíme za Nadiou, ale ta nám toho moc neřekne.“
„Jo a pak se ještě stavíme u Nory a Paula.“
„A taky musíme zavolat Andree, aby prověřila Markuse.“
„Najednou ti to zapaluje.“
„Jsem výjimečná blondýna.“
„Toho jsem si všiml už dávno.“ řekl Franka a se svou kolegyní se vydal za Nadiou, která jediná mohla objasnit celý případ.

„Nadio?“ oslovila opatrně ženu Susanna. „Můžeme s tebou mluvit?“
Nadia měla obrovské kruhy pod očima, které jasně dávaly najevo, že od návštěvy útočníka nepřestala brečet. Ruce se jí chvěly a rty třásly. Psychicky na tom byla opravdu špatně. „Nevím, kdo to byl, ani jak vypadal.“ odpověděla vdova na Susanninu nepoloženou otázku, kterou vzápětí chtěla vypustit ze svých úst.
„Nevíš jestli neměl Markus nějaké problémy v práci nebo v rodině?“ vložil se do výslechu Traber.
„S rodinou jsme měli dobré vztahy. S tou mojí i tou jeho. O práci jsme se moc nebavili. Občas se zmínil o nějaké lukrativním obchodu, ale to je všechno.“ Nadia by nebyla schopná vypovídat, kdyby jí neleželo na srdci dopadení vraha jejího manžela.
„V jaké firmě pracoval?“ položila další otázku komisařka.
„V berlínské stavební firmě Granit. Podnik patřil jeho otci, ale ten před rokem zemřel.“
„Není možné, že by někdo měl zálusk na vaší firmu? Nejdřív odrovnají minulého majtele a potom jeho nástupce?“ Frank výjimečně zapojil dedukční schopnost a pokládal jednu pravdu odhalující otázku za druhou
„Ne, tchán se zabil v autě na düsseldorfské dálnici, když vyřizoval nějaký obchod. Prý zanedbal údržbu auta a povolily mu matice na kolech.“
„Kdo by teď, po smrti Markuse, měl převzít firmu?“ optala se Susanna.
„Jeho bratranec. Je to...“ Nadia se zarazila, „...byl to jeho poradce a manažer, pravá ruka. Jestli myslíte, že by ho zabil Karl, tak se mýlíte. On by z toho žádný prospěch neměl.“
„Jak to? Vždyť by zdědil firmu.“ nechápala Susanna.
„Neměl náhodou nějaké dluhy?“ přerušil komisařku Frank.
„Firma dluhy neměla. Karl by firmu zdědil, ale musel ji prodat, protože sám je ředitelem továrny na výrobu elektrosoučástek.“
„A ta mu vydělávala víc?“ zapochybovala Susanna.
„Právě naopak. Vlivem konkurence pomalu krachla a zadlužovala se.“
„Ale kdyby prodal Granit a z prodejní ceny zaplatil dluhy své továrně, mohl by vesele vyráběl součástky dál konkurence nekonkurence. Z toho by přece užitek měl.“ namítl Frank.
„Tak to není. On musí prodat obě dvě. Sice na tom prodělá, ale ne tolik, jako kdyby s továrnou krachnul. Svoji firmu samotnou neprodá.“
„To nechápu.“ ozvala se Susanna a zakroutila hlavou.
Frank přerušil nadechující se Nadiu, která chtěla Susanně vše vysvětlit. „To znamená, že někdo měl zálusk na Granit, ale Markus chtěl zachránit Karla tak, že bez jeho továrny by Granit neprodal. Proto někdo chtěl zruinovat obě dvě. Jako pomstu.“
„Markus chtěl továrně dluhy zaplatit, ale po propočítání si uvědomil, že by to nestačilo. Nezbývalo mu nic jiného než prodat obě dvě. A stejně se k tomu nakonec chystal, protože firma měla daleko menší obrat. To bylo týden před odjezdem na loď. S Karlem se na tom dohodli, že to prodají.“
„Ten obchod tedy měl být takový 1 + 1 zlevněná.“ převedla si do lidové řeči rozmlouvání o obchodech Susanna.
„Ano. Přesně tak.“
„Takže teď Karl dokončil obchod za Markuse a obě firmy prodal.“ zakončil Frank.
„Ano, přesně tohle se stane.“ opravila ho v čase vdova.
„Musel to tedy udělat někdo, kdo věděl, že po smrti půjdou obě do prodeje, protože Karl bez Markuse nic nepodnikne. Musel to být někdo, kdo měl už předtím zálusk na Granit. A musel to být někdo, kdo se pohybuje v tak lukrativních obchodech, že si mohl dovolit koupit i továrnu a udělat z ní skvělej bussines.“ řekl Frank tajuplně a dělal, že hrozně moc přemýšlí a moc tomu rozumí.

Oba komisaři se po vyslechnutí vdovy po Markusi Granitovi přesunuli na palubu a přemýšleli o dalších krocích ve svém pátrání.
„Tak to by bylo.“ zhodnotila Susi.
„To teda jo. Zajdem za kapitánem pro ten seznam a pak se uvidí, co dál.“ navrhl Frank, a tak se komisaři vydali za kapitánem do řídící místnosti.

Oba „dovolenkáři“ v pracovní službě dorazili za kapitánem, který se k nim hned vrhl.
„Dobře, že jste tady.“ spustil, jen co k nim přiskočil. „Dostal jsem rozkaz k vyplutí k nejbližšímu ostrovu. Prý je zajištěn speciální odvoz do Německa...“
„Ano, to nám naše šéfová zařídila.“ přerušila Susi kapitána, který vzápětí pokračoval.
„Vy máte, ale letět s raněnými na Floridu, kde na vás čeká speciální soukromé letadlo.“
„Takže si teď máme narychlo sbalit?“ vypálil ze sebe otázku komisař.
„Dostal jsem zprávu, že za hodinu tu jsou.“
„To stihnem.“ mávl rukou. „Potřebujeme ten seznam cestujících.“ dožadoval se několikastránkového dokumentu.
Kapitán podal Frankovi složku a Susanně vložil do ruky ozdobně zabalenou dárkovou dózu. „Odškodné.“ pípl kapitán a po tomto slově se komisaři rozběhli k sobě do kajuty a halabala naházeli své svršky a spodky do kufrů a tašky.
„Nevím, jak to zvládneš.“ popíchl Susannu její kolega.
„O mě se nestarej. Hlavně abys to stih ty.“ odpálkovala ho a hodila do kosmetické taštičky svá líčidla a krémy.

Přesně za hodinu nad výletní lodí zahřměly vrtule záchranných vrtulníků. Byly tři. Jeden pro mrtvé tělo Markuse, druhý pro Julii s Hendrikem a konečně třetí měl odvézt Susannu, Franka a Nadiu. Susanna s Frankem vynosili svá zavazadla na palubu. Jeden vysoký záchranář se spustil pro černý igelitový pytel s Markusem. Poté, co naložili jeho tělo na palubu, vrtulník se otočil a zamířil pryč.
Z druhé helikoptéry se na laně snesl muž a postupně naložil Julii a Hendrika. Pak udělal stejný manévr jako první a namířil si to k Floridě. Pak přišli na řadu komisaři a vdova Nadia. První se ve vrtulníku ocitla Nadia. Další na řadu měla přijít Susanna. Muž zavěšen na laně přistál před Susannou a chtěl ji opásat a vyvézt na palubu.
„A co naše zavazadla?“ zakřičela na záchranáře, aby přehlušila řev vrtulníku.
„Ty musíte nechat tady. Byli bychom moc těžcí.“ zakřičel na ni nazpět.
„A můžu si vzít alespoň kabelku?“
„Jo, to můžete.“ dovolil muž a Susanna popadla svou kabelku. Od Franka si vzala seznam cestujících a nacpala ho do své příruční tašky. Když i ona vstoupila do helikoptéry, mohl se za oběma dámami vznést i komisař Traber.
„Dobrá. Můžeme jet.“ řekl pilot, „Steve, dej jim helmy, zvlášť té blonďaté komisařce.“ všichni muži záchranáři se zasmáli, ale ani jeden z výletníků zaoceánské lodi je neslyšel, a to bylo štěstí, protože jinak by na ně Susanna spustila tak, že by ani helmy s vysílačkou nepotřebovali. Steve podal všem helmy a pilot zmáčkl tlačítko na napojení s ostatními.
„Jak se dva komisaři na dovolené vrátí do služby ještě na parníku?“ zeptal se Steve, ale přestože otázka patřila jak Susanně, tak Frankovi, jeho pohled směřoval k Susi. Ta se sladce usmála a odpověděla:
„Vám se ještě nestalo, že už měsíc nemáte dovolenou, pracujete v kuse, a když si ji jednou uděláte, jste okamžitě povoláni do služby?“
„Jsem taky záchranná složka, takže se mi to stává více než často.“
Susanna mluvila anglicky, takže jí Frank rozuměl více než málo, ale ať byl hovor o čemkoliv, vůbec se mu to nelíbilo.
„A jak se vlastně jmenuješ... jmenujete?“ opravil své tykání záchranář. (I když to v angličtině nerozlišují.)
„Klidně si můžeme tykat.“ navrhla policistka.
„Tak jo. Jak se teda jmenuješ?“
„Susanna. A ty?“
„Steve. A tvůj... kolega?“ nevěděl, jak má Franka nazvat. Jestli je to její manžel, přítel, nebo kolega, či co.
„Jo, je to můj kolega. Jmenuje se Frank.“
„Umí anglicky?“ zeptal se.
„To pochybuju. Možná umí řídit auto a rvát se, ale anglicky ti neřekne ani alarm, a to je v angličtině i v němčině stejné. To on ale neví.“ zasmála se a Frankovi pořád vrtalo hlavou o čem může být řeč. Vtom pilot odpojil Frankovu, Susanninu a Nadiinu helmu z vysílače a promluvil jen ke Stevemu.
„Hele, ty po ní jedeš, co? Je to pěkná roštěnka, to jo, ale podívej se na toho chlápka. Ten není z vaší konverzace zrovna dvakrát odvázanej.“
„To je jeho problém. Ale Susanna se mi líbí. Je i správně akční, takže nasadím svůj pohled, kterému žádná neodolá.“ kasal se záchranář.
„Myslíš ten pověstný, na který se chytla každá včetně Mary?“ zeptal se první pilot.
„Ten. A když se chytla plavčice Mary, tak Sue taky.“
Po této odpovědi pilot zapojil tři cestující na příjem a Steve začal svojí balící konverzaci. Frank mohl jen hádat, o čem se jeho kolegyně s tím hnusným chlapem baví, a Nadie to bylo upřímně jedno. Ta svými myšlenkami byla u manžela a u vzpomínek na něj a jejich společné krásné chvíle.
„O čem jste si to špitali?“ zvědavě vyzvídala Susi.
„O cestě.“ odpověděl a pokračoval se smutnou jiskrou v oku. „Susanno, opravdu musíte hned odletět? Rád bych tě pozval na skleničku. Nebo bychom si mohli vyjít na pláž. U nás na pláži je skvělý stánek s kokosovým koktejlem.“
„Kokosový koktejl už v životě nechci ani vidět. A navíc, musím se vrátit do Německa. Případ nepočká.“ odmítla jeho návrh.
„Já na tebe tady počkám. Až případ vyřešíte, přijedeš za mnou?“ teď byla ta správná chvíle nasadit pohled, na který se chytla každá Steveho rychlokvaška.
„Promiň, ale jestli to měl být balící kompliment, tak jsem se nechytla. Za prvé nejsi můj typ a za druhé mám ráda někoho jiného.“ po tomto odmítnutí se Susanna na Franka usmála tak, jako nikdy. Stevemu spadnul hřebínek.
Frank nevěděl, co si má myslet, a tak to jednoduše neřešil, ale v duchu zaplesal. „Ten pohled patřil přeci mně!“ pomyslel si pro sebe.
„To jako jeho?“ pohodil hlavou k Frankovi a ohrnul nad ním nos.
„Jo, jeho. Vůbec ho neznáš a já neznám tebe. Nikdy mě nikdo po pár větách nepozval na rande. A ani bych nešla. Musela bych ho nejdříve líp poznat.“
„Tak jo, sorráč.“ omluvil se a to bylo poslední, co řekl směrem k Susanně. Pronesl to dost naštvaně, protože ještě žádná ho neodmítla.
„Franku?“
„Co je?“ zabručel na Susi a ani na ni nepohlédl.
„Jestli si myslíš, že s ním flirtuju, tak to není pravda. Právě jsem odmítla jeho pozvání na skleničku kokosového koktejlu.“
„Myslel jsem, že se ti líbí.“
„Ne, nelíbí. A konec konců, musíme spolu probrat pár nejasností s tím případem.“
„Jako například?“
„Jako například to, jak mohla Nora s Paulem vědět, že se tam něco děje. To nemohli slyšet, a proto mi nedochází, že se tam objevili tak brzo.“
„Jo, to je pravda. To mi nedošlo.“ uznal Frank a poškrábal se ve strništi.
„Je taky jasný, že ten člověk se na palubě plaví od samého začátku a mohl tak, jako najatý vrah, navázat s Markusem řeč.“
„Jo, to je jasný. Seznámili se s ním, a když přišla ta správná chvíle, odpráskli ho.“
„A jediný, s kým se bavili, byli Julia, Hendrik, my dva a ...“
„Nora s Paulem!“ řekli jednohlasně jména hlavních podezřelých.
„Výborně. Už máme možné pachatele.“ zajásal Frank. Susanna vytáhla ze své kabelky (spíše tašky) seznam cestujících.
„Na něm správná adresa asi nebude.“
„To je fakt, ale musí tam být něco, kde si mohl poštu z cestovky vyzvednout.“
„Chytrá blonďatá hlavička.“ uznale pokýval hlavou.
„A Nora nemusí být Paulova manželka. Můžou to být jen najatí vrazi.“
„Správně.“
„Tady,“ ukázala prstem na papíře Susi, „Eisenstrasse 152, Berlín.“
„Tak máme první úkol pro Andreu. Zjistit, kdo obývá tuhle adresu.“
„A taky se podíváme na tu nehodu Markusova otce.“

Vrtulník přistál na maiamském letišti a tři němečtí cestující vystoupili. Točící se vrtule všem cuchaly vlasy a dělaly z nich úžasné, rozcuchané vlasové kreace. Na přistávací dráze opodál helikoptéry stálo menší letadlo připravené speciálně pro ně. Z druhého vrtulníku, který přistál o několik minut dříve, vykládali rakev s Markusovým tělem a překládali ho do letadla. Nadia se rozběhla směrem k mužům nesoucí rakev a donutila je zastavit. Nad rakví se rozplakala a políbila její víko. Jeden záchranář zpozoroval situaci a vzal Nadiu za ramena a odvedl ji do letadla. Susanna s Frankem tuto scénu pozorovali a nutilo je zamyslet se nad celou situací. Po chvíli se oba odhodlali dojít do letadla a posadit se naproti plačící Nadie (sedačky tvořily dvě lavice naproti sobě).
K cestujícím si přisedl muž a všechny zúčastněné letu (kromě Markuse, samozřejmě, který nejen, že nebyl ve „své“ rakvi na palubě s ostatními, ale hlavně už ho rozhovor nijak nevzrušoval a šel mimo něj, a ani zúčastnění s ním neměli potřebu jako s mrtvým mluvit, protože by jim moc informací neposkytl. Ironie osudu! Ale kdyby byl živý, bylo by to jiné kafe!) pozdravil a představil se: „Dobrý den. Jsem policejní ředitel Kasten a byl jsem informován o situaci.“ všechny si prohlédl a oni zase jeho. Nadia se pořád topila v slzách a na nějakého prezidenta neměla ani pomyšlení.
„Vrchní komisařka von Landitz,“ představila se a ukázala na Franka, „můj kolega Traber.“
„Těší mě,“ usmál se Kasten, „a tohle bude nejspíš paní Granitová.“ Nadia se při zmínce paní Granitová rozplakala ještě víc.
„Nadio, nebreč.“ řekla soucitně Susanna a sedla si mezi ní a policejního prezidenta. Podala jí papírový ubrousek a Nadia se do něho hlasitě vysmrkala. Susi vzala Nadiu kolem ramen a naléhavě k ní promluvila: „Nadio, to bude dobrý. Slibuju ti, že uděláme všechno, abychom toho vraha, který ho zabil, našli.“ Nadia chápavě pokývala hlavou a do hřbetu ruky si otřela tváře zmáčené slzami.
Komisaři seznámili policejního prezidenta se svými poznatky.
„A máte nějaké podezřelé?“
„No, indicie svědčí proti Paulovi a Noře Schneidenovým. Paul je levák a podezřelé je, že se na místě činu objevili velice brzo.“
„To nejsou žádné důkazy.“ zavrhl podezření PP.
„Cože?“ vyjekla Nadia. „Nora a Paul byli naši přátelé. Proč by to dělali? To je nesmysl!“
„Nadio, nerozčiluj se.“ klidnil ji Frank. „Právě proto, že byli vaši přátelé. Chtěli se vetřít do vaší společnosti a ve správnou chvíli Markuse zabít.“
„To neříkej! To není pravda!“ zakřičela na Trabera Nadia.
„Jsou to zatím indicie. Nic proti nim nemáme. Buď v klidu.“ uklidnila ji Susanna.
Další cesta probíhala v klidu a bez dalších otázek a odpovědí. Po pár hodinách přistáli na letišti v Düsseldorfu, kde na ně čekal odvoz do Kolína. Nadia, ačkoliv byla z Berlína, jela také, protože ji chtěli ještě vyslechnout.
Když dorazili na služebnu, nikdo je nevítal tak, jako by je vítali normálně. Jen co vkročili na stanici, odchytla si je šéfová a zatáhla je do své pracovny. „Vítám vás. Sice je to trochu pochmurnější, ale přeci.“ začala šéfová. „Dobrý den. Jsem vrchní komisařka Anna Engelhardtová,“ představila se Nadie, „a spolu s mými lidmi tu objasníme vraždu vašeho manžela.“
„Kde je jeho tělo?“ zeptala se.
„Odvezli ho na patologii.“ odpověděla Anna.
„A co bude se mnou?“
„Vy se ubytujete v hotelu. Řeknu, aby vás tam někdo odvezl.“ řekla Engie a houkla na Bonratha, aby odvezl paní Granitovou do hotelu. Bonrath si vzal poslušně čepici a klíčky od Porsche a společně s Nadiou odjel do centra Kolína. Cestou se dal s mladou nešťastnou vdovou do řeči.
„Jak je to dlouho, co jste se vzali?“ zeptala se neomaleně.
„Něco málo přes tři týdny.“ odpověděla Nadia.
„Byla jste s ním šťastná?“
„Samozřejmě. Plánovali jsme rodinu a chtěli spolu žít až do smrti... A teď ta smrt přišla.“
„To je mi líto.“ posmutněl. „Jste z bohaté rodiny jako on?“ aniž by si to uvědomoval, automaticky spustil výslech.
„Ano, jsem. Seznámili jsme se přes naše otce. Oba to jsou obchodníci, a jestli si myslíte, že jsem ho zabila pro peníze, tak to není pravda. Já ho milovala a peníze jsem nechtěla.“ namítala na policistovy narážky.
„Promiňte, tak jsem to nemyslel.“ omluvil se Dieter. „Tak už jsme tady.“
Porsche zastavilo na parkovišti před hotelem a Dieter pomohl Nadie z vozu a předal ji na recepci. Tam už se o ni postarali a Bonrath mohl s klidem odjet na služebnu.

Tam mezitím řešila šéfová se svými podřízenými případ Markuse Granita.
„Tak co máte dál?“ vyzvídala Anna.
Komisaři jí sdělili všechny své poznatky a zjištění včetně podezření na Noru a Paula.
„Dobrá,“ začala šéfka, „prověříme manžele Schneidenovy a vyžádáme si složku autonehody Markusova otce.“
„Půjdu za Andreou jí to oznámit.“ nabídla se Susanna a už držela kliku v ruce.
„Ano, to udělejte. A pak oba jeďte domů. Za pět minut už vás tu nechci vidět.“ rozkázala a oba komisaři odešli.
Susanna zadala úkol Andree a se šťastným pocitem, že se za pár minut objeví v posteli, jí dodalo novou sílu dupnout na plyn a rozjet se od svého hnízdečka. Frank se s ní ještě rozloučil a poté také pln krásných vzpomínek na ložnici, postel a televizi odfrčel domů.

Druhý den přijel každý komisař do práce sám. Susanna se dostavila první, protože Frank se nedokázal rozloučit a odlepit se od své přítelkyně postele, na které ještě teď pochrupoval. Susanna pozdravila Andreu a zeptala se na její zjištění ohledně Nory a Paula.
„Nora Schneidenová nemá žádného manžela Paula, ale našla jsem Paula Schneidena na seznamu trestaných.“
„No a co dál?“ nemohla se dočkat na Andreino zjištění ohledně Nory a Paula.
„Paul Schneiden byl několikrát trestán za vraždy. Nechával se hlavně najímat.“
„Výborně. A co Nora?“
„Ještě jsi mě nenechala domluvit.“ upozornila netrpělivou kolegyni. „Tak tedy ještě k Paulovi. Paul Schneiden před třemi roky zemřel při zatýkání. Zastřelil ho policista Gerhard Winkel. Původně se myslelo v sebeobraně, ale nakonec se ukázalo, že ten najatý vrah nikoho neohrožoval. Byl odsouzen na sedm let nepodmíněně, ale protože z toho vláda nechtěla dělat aféru, kryla to, a před měsícem ho propustili za dobré chování. A když jsem se podívala do složky toho policajta, má manželku Noru. A jestli je tohle váš Paul, tak se normálně jmenuje Gerhard Winkel.”
„Takže za vraždu ho odsoudili a on si po propuštění vzal jméno své oběti?“
„Přesně tak.“ potvrdila Andy a ještě jí představila fotku jejich Paula – Gerharda na monitoru.
„Jo, tohle je on.” ukázala na obrazovku, kde byla složka Gerharda Winkela.
„A ta vaše adresa patří firmě Multipaulo.
„A co Nora?“
„Ta ještě nikdy nebyla trestaná.“
„No to jsou věci! Díky, Andreo.“ křikla a bez zaklepání vyrušila šéfovou z jejího bloumání.
„Šéfová, Paul Schneiden se ve skutečnosti jmenuje Gerhard Winkel. Je to bývalý policista a kdysi zabil při akci jistého Paula. Jeho manželka se jmenuje Nora. Před měsícem ho propustili a on si vzal jméno své oběti.“ vychrlila ze sebe jedním dechem a šéfová se musela hodně snažit, aby pochopila, co jí to říká.
„A co ta adresa?“ zeptala se, když konečně pochopila.
„Patří firmě Multipaulo.“
„A kde sídlí?“
„V Berlíně.“
„A to tam pojedete?“ vyzkoušela ji.
„Nejdřív si zjistím majitele.“
„Správně.“
Susanna se usmála a zavřela za sebou dveře. „Andreo, prosím tě, zjisti mi něco o tom majiteli Multipaula.“ zadala opět úkol sekretářce cestou ze dveří služebny.
„Susanno, počkej!“ křikla za mizející komisařkou. Ta se ve dveřích zastavila a vrátila zpátky. „Nežádala jsi mě včera o složku nehody Markusova otce?“ připomněla policistce.
„No jo, na to bych málem zapomněla.“ přiznala.
Andrea s úsměvem podala Susanně složku. Susi úsměv opětovala a pokračovala v cestě ze služebny. Do toho si otevřela složku na první stránce a letmo ji projela očima. Samozřejmě nedávala pozor na cestu, a tak se stalo, že se ve dveřích srazila s Frankem, který ji chytil a zastavil.
„Kam tak spěcháš? Ahoj.“ nechápavě třeštil oči nad Susannou, které to v hlavě šrotovalo jako nikdy.
„Ahoj.“ opětovala pozdrav jen na půl úst. „Dělej, pojď, všechno ti řeknu cestou.“ vzala ho za ruku a posadila vedle sebe do stříbrného coupéčka.
„Tak teď mi řekni, co se stalo, protože jsem si myslel, že mě seřveš za to, že jdu pozdě a ono nic.“
„Paul Schneiden není žádný Paul Schneiden, ale Gerhrad Winkel, bývalý policista. Paul je jméno muže, kterého sám zastřelil. Teď ho propustili a on se za něho vydává.“
„A Nora?“
„To je jeho žena. A ta adresa patří firmě Multipaulo.“
„A teď jedeme do Berlína?“ ptal se hloupě Frank.
„Ne, teď jedeme za Nadiou zeptat se jí, jestli nezná firmu Multipaulo nebo Gerharda Winkela.“

Nadia právě snídala a četla si noviny, kde psali o státním úspěchu v dopadení celosvětově hledaných zločinců, když vtom zazvonil telefon. Líně po něm šáhla a přijala hovor. „Ano, Granitová.“
Muž v telefonu mluvil nervózně: „To jsem já...“ chvíli Nadie něco říkal, ale ta ho rázně přerušila:
„Už mi nevolej!“ a práskla svým mobilním aparátem.
Poté opět zazvonil telefon, tentokrát ten hotelový.
„Granitová.“
„Máte tady návštěvu. Mohu ji pustit k vám?“ zeptala se recepční.
„A kdo to je?“
Recepční dala ruku na sluchátko a zeptala se obou komisařů. Když jí odpověděli, přiložila si opět telefon k uchu: „Komisařka von Landitzová a komisař Traber.“
„Ano, ať přijdou. Děkuji.“ s tím sluchátko telefonu položila do vidlice a čekala na příchozí.
Dvojice komisařů se vypravila po schodech do pokoje paní Granitové.
„Dále.“ vyzvala hosty na zaklepání a dálniční policisté opustili prostory chodby.
„Ahoj, Nadio.“ pozdravila ji Susanna a společně s Frankem k ní přistoupila blíž.
Teď promluvil naléhavým hlasem Frank: „Potřebujeme se tě zeptat, jestli neznáš jistého Gerharda Winkela.“
„Ne, toho opravdu neznám. Co je s ním? Je to ten vrah?“ ptala se s nadějí v hlase.
„Je to podezřelý. A neříká ti něco firma Multipaulo?“
„No jistě, to je ta, co chtěla koupit Granit a elektrosoučástky.“ odpověděla s kývnutím hlavy a oba komisaři se po sobě podívali.
„Děkujeme.“ křikla do zavírajících se dveří Susanna a společně s Frankem prchli do auta a na služebnu. Když brala komisařka schody po třech, zazvonil jí telefon. Na displeji se objevila Andrea. „Ano, Andreo? Co se děje?“
„Tak jsem hledala spojitost mezi Multipaulem a Gerhardem Winkelem. A že nevíš, co jsem zjistila?“
„To opravdu netuším, ale asi to bude něco velkýho. Tak už povídej.“ vyzývala sekretářku.
„Majitelem Multipaula je jistý Lukas Winkel, bratr Gerharda Winkela.“
„No to je věc! Díky, Andreo!“ zavěsila a otočila se na Franka. Víš, jaká je spojitost mezi Winkelem a Multipaulem?“
„Netuším.“ přiznal Frank.
„Majitel firmy je bratr Paula.“
„To by už vydalo na zatykač.“ zajásal Frank.
„Přesně tak. Jedem za šéfovou.“ rozhodla Susi, a tak se jelo.
Landitzka s Traberochem dorazili na služebnu a šinuli si to rovnou do kanclu jejich nadřízené. Zaklepáním se neobtěžovali a vpadli rovnou dovnitř. Jejich šéfová leknutím nadskočila a musela se chytit za srdce.
„Šéfová,“začala objasňovat případ šéfce Susi, „případ je téměř vyřešen. Paul Schneiden, nebo-li Gerhard Winkel, je bratrem majitele Multipaula. Když jeho bratra propustili, najal si ho jako vraha Markuse Granita. Tím by jeho firma koupila dva podniky za cenu jednoho. Gerhard se přihlásil na cestu lodí, kde se společně s Norou seznámili s Markusem a Nadiou pod jménem Paul a Nora Schneidenovi. Poté Markuse zabili a teď Lukas bude chtít koupit Granit a elektrosoučástky.“
„Kontaktujte ještě Karla Granita a zeptejte se ho na to.“ řekla šéfová a po těchto slovech komisaři opustili místnost patřící velící DP.
Komisaři kontaktovali Karla Granita, bratrance Markuse. Ten jim potvrdil, že se chytá prodat svou firmu Multipaulu pod vedením Lukase Winkela. Susanna mu vylíčila vraždu jeho bratrance, který se zhostil bratr Lukase Winkela. Společně předali případ berlínské policii, která už všechny podezřelé zatkla a vyslechla. Nadia se vrátila do hlavního města a pohřbila svého manžela.

Bylo tři dny po vyřešení případu a Susanna s Frankem seděli v kanceláři a doplňovali hlášení, když vtom do kanceláře vstoupil poslíček. Susanna s Frankem odtrhli zrak od papírů a začali vnímat slova messengera.
„Jste paní von Landitzová a pan Traber?“
„Ano.“ potvrdila Susi.
„Mám tady pro vás zásilku, ale je to hrozně těžké. Asi vám někdo posílá cihly.“
„Naše kufry.“ zajásal Frank.
Susanna střihla po poslíčkovi pohledem. Všichni tři vyšli před služebnu, kde stálo auto a v něm pět zavazadel. Frank popadl svoji tašku a jeden kufr a postavil ho na parkoviště. Za okamžik se další tři Susanniny kufry ocitly na betonu a poslíček mohl odjet, ale ještě předtím museli podepsat dodací list.
„Tak to hodíme do auta.“spíš než navrhl to oznámil a už otevíral zavazadlový prostor svého Mercedesu.
„Ne, počkej, máme tam ty dárky, tak to všem rozdáme.“ namítala.
„To je pravda. A je tam i ten od kapitána.“
A tak odnesli kufry s pomocí kolegů k sobě do kanclu. Susanna otevřela jeden kufr a vyndala z něj několik kokosů, recept na Kakiano a jamajské kleště. A poté také dózu zabalenou v ozdobném papíře. Frank se zase přehraboval mezi věcmi, až našel malou krabičku, kterou políbil a vložil do kapsy kalhot.
„Tak to rozdáme, ne?“ navrhla Susi.
„Nejdřív rozbalíme ten od kapitána.“
„Tak dobře.“
Zasedli za stoly a dárek položili doprostřed.
„Na tři to rozstřihneme.“ s tím vzal Frank do ruky nůžky a pohlédl na svou kolegyni.
„Raz, dva, tři.“ odpočítala Sus a čepele obou nůžek přestřihly mašli. Společně roztrhali papír a před nimi se objevila krabice s obsahem, který ani jeden nečekal - pravé kubánské doutníky.
„No teda. Tak se jdem zhulit za služebnu.“ prohlásil Traber a přičichl k jednomu doutníku.
„Jeden si vezmu pro tátu, ty si taky vezmi pro příbuzenstvo, a ostatní dáme kolegům.“
„Tak jo.“ Frank si dal do stolu dva doutníky, Susanna jeden a se zbylými a kokosy šli obšťastnit ostatní policisty na služebně.
Nejblíže jejich kanceláři seděli Hotte a Dieter.
„Pánové, máme pro vás dárek z Karibiku.“ prohlásila Susi a každému dala jeden doutník a z Frankovy náruče oběma kokos.
„To je pravý kubánský.“ zavýskl Hotte.
„Ale ten kokos jste Hottemu trhat nemuseli. Čím teď bude myslet?“ zavtipkoval Dieter a prohlédl si doutník ze všech stran jen aby nemusel pozorovat Horstův brunátný obličej.
„Jsme rádi, že jste šťastní, a my půjdeme dál.“ Susanna se zasmála a vykročila za Andreou.
„Andreo, tady jeden kokos a doutník z Kuby.“
Andrea si vzala stejně jako Semir s Tomem, kteří když spatřili, že se něco rozdává, vylezli ze své nevětrané kanceláře.
„No ne, Semire, jdem do lesíčka vyzkoušet sílu kubánských listů.“ zasmál se člen Kobry 11 a začal hledat sirky.
„Tady ne, neblázni. Až se zhulí šéfová, pak si zapal na služebně.“ zadržel ho parťák.
„Tak my jdem za šéfkou.“ šibalsky na ně mrkl Frank a vykročil za Susannou.
Šéfová doutník přijala s nadšením a kokos si vystavila vedle knih občanského zákoníku a dalších právních předpisů.
Po obšťastnění služebny se rozjeli potěšit „profesora“ na KTU.

„Ahoj, dovolenkáři. Jak jste se měli, hrdličky?“ pozdravil zrzoun.
„Hrdličku si nech pro někoho jiného. Něco pro tebe máme, takže nás neštvi.“ pohrozila mu Susi.
Frank zrzkovi dal kleště a doutník.
„Děkuju.“ vytřeštil oči na nadílku.
„Teď nám budeš opravovat auta zadara.“ mrkla na Harta Susi a vykouzlila na tváři sladký úsměv.
„No s těmahle kleštěma to půjde samo.“
„Jo, jsou z Jamajky, tak si jich važ.“
„A s tím doutníkem nelez za volant, jinak si to s tebou vyřídíme přes pokutu.“ doplnila Franka a v tmavém Mercedesu odfrčeli ke Schröderově stánku.
„Ahoj, komisaři.“ přivítal návštěvníky. „Tak co si dáte?“
„Jeden kubánský doutník a Kakiano.“ na to Traber.
„To bohužel nevedu, to budete muset zpátky do Karibiku.“
„Ty to sice nevedeš, ale my jsme ti to přivezli.“ Susi se vytasila s doutníkem a receptem na Kakiano.
„Novozélandský koktejl Kakiano. Bez alkoholu, tudíž neškodný. Doufám, že ho tu budeš míchat, protože se nám sbíhají sliny.“
„No tak děkuju. Kubánský doutník, ten jsem ještě nekouřil.“
Komisaři si dali párek v rohlíku a odjeli zpět do kanclu.
Cestou Frank zapnul rádio, a protože byla celá, dávali zprávy.
„A teď tady máme zprávy ze zákulisí soutěže Miss. Včera k večru postoupila do finále poslední soutěžící. Letos se do soutěže přihlásilo rekordně málo soutěžících, a tak vybrat těch dvanáct nejhezčích bylo podstatně snažší než v uplynulých letech. V porotě letos usedne mimo jiné také modelka Claudia Schiffer. A jsou známi i moderátoři letošního finále. Budou jimi...“
Frank přerušil zpravodajku přepnutím na jiný kanál, kde hráli jeho oblíbenou písničku, a tu si také hodlal vychutnat. Susanna si mohla nad písničkou na plný pecky zacpat uši, což také udělala.
„Franku, cos to dneska hledal v tý tašce? Viděla jsem malou krabičku.“ snažila se přerušit píseň a dostat do „provozu“ Franka poťukávajícího prsty do volantu. Nereagoval. „Haló! Franku!“ zařvala mu do ucha.
„Co je?“ vyděsil se.
„Jsem se tě ptala, co to bylo za tu krabičku, cos hledal dneska v tý tašce?“
„Jo ty myslíš tohle.“ vytáhl krabičku a ukázal ji Sus.
„Co to je?“
„Se podívej.“
Susanna krabičku otevřela a spatřila barevný kamínek na kožené šňůrce. „Pro koho to máš?“
„Pro ségru, je o tři roky mladší. A to vlastně ani nevíš, že jsem strejda.“ pochlubil se.
„Fakt?“
„Jo. Kevinovi je šest let.“
„Tak pozdravuj ségru a Keviana.“
„Budu.“ přikývl.
„Jo a ještě jsem pro tebe připravila překvapení.“ zakřenila se na osobu na sedadle řidiče.
„Povídej. Miluju překvapení a dárky.“
„Půjdeme do mořského světa.“
„Co tam?“ nechápal Traber.
„Jsou tam žraloci a...“ zmlkla v půli slova, protože před Éčkem se vynořila červená Mazda.
Frank šlápl na plyn a náskok Mazdy 6 snižoval.
„Kobra 12 centrále.“ držela aparát v ruce Susanna.
„Centrála slyší. Mluvte.“
To už Sus nestihla, protože Frank zničehonic vylétl ze silnice a jeho plachtění a kotrmelce se daly srovnat s akrobatickými pohyby zkušeného pilota na závodech leteckého dne. Benz přistál na jedoucím Opelu, čímž jeho další cestu překazil. Ze střechy a kapoty se odkutálel na silnici. Tam do něj vrazil černý Peugeot 206 a služebák otočený na střeše se začal točit jako tanečník při breakdance. To ale nebyla celá katastrofa, která mohla oba komisaře stát život. Mercedes se zastavil čumákem po směru jízdy, ale otočen na střeše. Do kufru mu ve 120 kilometrové rychlosti narazila Toyota Avensis a komisaři stále uvězněni v rakvi rozmačkaném a odřeném Mercedesu do nepoznání se vznesli a provedli akrobatickou formaci. Teď to vypadalo jako od Aleše Valenty – čtyři salta a pět vrutů. Dotoho se ještě Mercedesu uvolnila kapota a dopadla na tmavě modrou Alfu Romeo a roztříštila jí čelní sklo. Benz plachtil s otevřenými dveřmi jako křídly. Černý služebák dopadl a za necelou vteřinu po dosednutí explodoval. Ohňostroj se světelnými efekty byl oproti výbuchu hadr. V místě, odkud Benz vylétl po nárazu Toyoty, se začala zastavovat další auta. Po dálnici se totiž kutálela dvě zkrvavená těla komisařů. Muž z VW zavolal záchranku a běžel k Susanně poskytnout jí první pomoc. Susi odmítla a sledovala Franka pár metrů nalevo od ní.
Také Frank první pomoc odmítl a snažil se přes rozmazaný pohled zaregistrovat svou kolegyni.
Záchranka oba policisty odvezla na vyšetření do nemocnice a technici odtáhli zbytek vraku na KTU, kde se do něj Hartmutt pustil se svými novými kleštěmi z Jamajky.
Komisaři dostali na své tváře a končetiny tuny náplastí a obvazů a límce na pochroumané krky.
„Mluvila jsem s Hartmuttem.“ sdělit šéfová Kobře 12, když seděli u ní v kanceláři. „Auto prohlédne, ale já chci vysvětlení od vás, jak se to stalo.“
Susi s Frkem se v rámci možností na sebe otočili, ale ani jeden nic neřekl.
„No, já čekám.“ ozvala se znovu.
„Byla tam červená Mazda, tak jsme se za ní rozjeli a pak už jsme měli jen vyhlídkový let.“ zašpitala Susanna a poškrábala si naštíplou rukou odřený nos.
„Rozhodně se mi to nelíbí. Vrátíte se z dovolené a hned dáte rázné pápá svému služebáku.“ na oba komisaře přísně pohlédla a pak pokračovala již mírnějším tónem: „Přišla zpráva od berlínských kolegů. Zatčení stále popírají svou vinu. Přesto mají návrh na dvanáct let.“
„Zaslouží si je.“ ozval se Traber, ale hned zmlkl, protože ho po nárazu na volant bolela celá tvář a pusa obzvlášť.
Do jejich bolestného konverzování někdo zaklepal na skleněné dveře. Komisařka se svým kolegou se na příchozího nepodívala, protože jejich krky pevně svíral límec a každý pohyb byl velice bolestivý. Uchýlili se tedy k překvapení a identifikaci podle hlasu, který právě všechny pozdravil:
„Dobrej.“
„Dobrý den.“ na to šéfová a přidali se i KHK:
„Čau, Hartmutte.“
„Projel jsem to auto a musím říct, že jsem se zhrozil. Tak vydlabanou elektroniku jsem neviděl. Nevědět o vaší nesmrtelnosti, řekl bych, že ležíte v mrazáku. Úplně ti shořela elektronika a neměls jedinou šanci.“
Trabera to podivilo: „Elektronika?“
„Jo.“ potvrdil zrzek. „Byla upravená tak, že při dosáhnutí 165 kilometrový rychlosti se ti přehřála a vybouchla.“
Všichni mlčeli a přebírali si technikova slova ve svých mozečcích.
„Takže sabotáž?“ zmohla se na jakési odvození z jeho slov Susi.
„Ale kdo by nás chtěl...“ namítl Frank, ale nedopověděl, jelikož mu na mozek vyšla další myšlenka.
„No nic. Tady je zpráva o prohledání toho vraku.“ ozval se Hart a s rozloučením zmizel.
Susanna si zprávu vzala a prohlédla. Najednou jí v hlavě svitla jakási spojitost mezi jejich havárií a případem z Karibiku. Zvedla se a odběhla (berme to s rezervou, už jen kvůli množství obvazů to šlo špatně) do kanceláře. Šéfová na ni zírala, co ji to popadlo, a Frank tiše záviděl její pohyblivost. V kanceláři vyhrabala složku Markusova otce. V tu chvíli se zjevila druhá mumie a promluvila ke své kolegyni:
„Co se děje?“
„Mám takové tušení, že ta sabotáž měla co dočinění se smrtí Markuse a jeho otce. Ten případ si musíme vzít zpátky a začít od začátku.“
„Nevím, moc se mi to nezdá.“ namítal.
„Mně taky ne.“
„Tak jsem to nemyslel. Nora a Paul půjdou sedět, tak co?“
„Něco mi na tom nesedí.“
„Mně se taky blbě sedí.“ postěžoval si při dosedání na křesílko a zaskučel bolestí.
„Kdo by nás chtěl zabít?“
„Nevím, mám spousta nepřátel. Třeba jako tuhle židli.“ zakřičel a odkopl ji stranou, protože se mu nepodařilo bezbolestně dosednout.
Susanna sledovala jeho počínání s úšklebkem na tváři. „Uděláme si hezký večer?“ optala se kolegy.
„Půjdeme k tobě, nebo ke mně?“ mrkl na ni.
„Připravím kafe a ty přineseš všechny složky a dokumenty týkající se případu.“
„Tak tyhle večery vyloženě miluju.“ řekl si pro sebe nahlas, když Susa odkulhala pro kafe.
Poté už jen pracovali a procházeli všechny důkazy a výpovědi. Nezapomněli oznámit berlínským kolegům, že případ znovu otevřeli. V jednu ráno už Frank i přes bolest ze sezení pohodlně chrupkal a nevěnoval zombici naproti němu pozornost, snad možná jen ve snu.
Susi ho s úsměvem pozorovala, ale pak nahlédla do spisu, který držela v ruce, a úšklebek jí na rtech zamrzl. Byla to jejich společná výpověď. Po čtyřech výstřelech vběhli do pokoje, kde spatřili mrtvého Markuse a postřelenou Julii s Hendrikem. Čtyři výstřely, tři zasažení kulkou. Jejich autu vyhořela elektronika. Hlavou jí běhalo několik věcí, které čekaly jen na spojení do jedné velké souvislosti. V Hartmuttově zprávě si přečetla, že nastavení na výbuch elektroniky způsobila jistá elektrosoučástka. To slovo Susanně docvaklo do další spojitosti. Bylo docela možné, že vrahem byl ještě někdo, kdo při útoku nebyl zraněn jako všichni ostatní a kdo měl přístup k elektrickým součástkám. Ten někdo byl Nadia, ale to všechno byly jen indicie. Neměla žádný důvod zabíjet svého manžela. A pokud měla, musela přijít na to, co to bylo.
„Franku, vzbuď se.“ jemně s ním zatřásla.
Nereagoval.
„Franku! No tak dělej.“ zakřičela, ale zase nic.
Její kolega se dal považovat za mrtvého. A když ne tělesně, tak společensky, protože začala slintat na zprávu, která mu sloužila jako podestýlka a polštář.
„Sakra, aby to člověk oddřel sám.“ prohodila si pro sebe a vstala ze židle. Náhle jí vnukla další myšlenka. Co když s tím Nadia neměla opravdu nic společného. Něco jí říkalo, že to tak bude, ale jediný, kdo se teď ozval, byl její žaludek. Dokulhala se do kuchyňky a uvařila si silnou kávu. K ní si dala sušenky, které tu zapomněl Hotte. Stále myslela na to, když s Frankem přiběhla do kajuty s číslem 11. V koutě ležel Hendrik, na posteli Julia, Markus zemřel na podlaze a Nadia se u něj skláněla. Předtím vypověděla, že seděli a povídali si. Při ohledání místnosti nic, co by nesedělo do celého případu, kdy obvinili Paula a Noru, nenašli. Došla si pro fotografie zhotovené v kajutě 11 po útoku na její osazenstvo a pořádně si je prohlédla. Pořád jí tam neseděla Nadia. Pokud všichni čtyři seděli na posteli a Markus otevřel, následně ho zastřelili a poté začali střílet po ostatních, jak je možné, že jediná Nadia nebyla zraněná? I kdyby ji nechtěli postřelit, v té rychlé sledi střel, které slyšeli, by Nadiu postřelili. Ledaže by to opravdu měla na svědomí a ona při zaklepání zmizela z dosahu Julie a Hendrika. Napila se kávy a zakroutila hlavou. Vše, co ji napadlo, okamžitě vyhnala z mozku, protože jí to připadalo absurdní. Ale na druhou stranu pořád připadalo v úvahu to, že elektrosoučástka, která zavinila jejich havárii, mohla pocházet z firmy Markusova bratrance. To byla poslední myšlenka, která jí proběhla hlavou, protože mumie číslo 2 ženského pohlaví navodila spací stav.
Ranní probuzení jí zajistili kolegové a jejich příchod. Zvedla se ze židle a i s fotkami a dokumenty se odplazila za parťákem do skleněného kanclíku. Svalnatý partner zahalen obvazy jak Peršan sladce pochrupával a byl na něj krásný pohled. Přesto to Susannu omrzelo a proudila ho.
„Vstávej, Mumie.“
„Nenadávej hned po ránu.“ napomenul ji a zvedl hlavu ze stolu.
„Máme práci.“
„Já vím, už dva roky dělám u dálniční policie, ale jestli tě vyhodili a ty sis našla nový job, tak díky za info.“
„Taky dostaneš, ale po tlamě.“
„Zadrž, včera jsem si v nemocnici užil dost.“
„Tak dost humoru po ránu, musíme na KTU za Hartmuttem, na něco jsem přišla.“
„No něco na mě taky přišlo. Řekl bych, že spaní.“ hlasitě zívl a znovu se položil na desku stolu.
„Když půjdeš, tak ti zaplatím bagetu.“
Frank najednou ožil. „A co tě vede k tomu, že bys mi koupila snídani?“
„No, chci být milá.“ ale najednou se zarazila.
„Co je?“
„A jak se tam vlastně dostaneme v tomhle stavu?“ pohledem zrentgenovala nejprve sebe a poté svého kolegu.
„No tak to je jasný, zavoláme zrzounovi, aby sem dotáh ten svůj inteligentní mozek.“
„Ty máš ruce, já mám nohy, tak to dáme dohromady.“ s tím Franka vytáhla na jeho údy v sádře a odplížili se do auta.
Po krátké hádce nad tím, zda je strategičtější v autě používat pedály nebo volant se shodli, že Susanna s dolními končetinami bude šlapat na pedály a přidržovat volant a Frank řadit a hlídat rovný pohyb vozidla. Zezačátku si to po dálnici šinuli 80, než se dostali do toho správného rytmu, kdy Susi sešlápla spojku, Frank zařadil, popřípadě podřadil, a opět jeho partnerka sešlápla plyn. Za chvíli už to po dálnici drandili jako zdraví a dokonce lépe, protože nezpůsobili hromadnou havárii. Susanna před technickým oddělením dupla na brzdu, až málem hodila hlavu mezi věnec volantu a Frank neorazítkoval čelní sklo. Vysoukali se ven a zamířili k zrzečkovi.
„Ahoj.“ zahlaholil na pozdrav již zmiňovaný technik a zamával šroubovákem.
„Zdar.“ opětovala Susanna a přešla rovnou k věci. „Mohl bys nám ukázat, co způsobilo to, že teď vypadáme tak, jak vypadáme?“ prstem ukázala na Trabera a naznačila tak stav „přežvýkaný policajt“.
„Ta součástka mě hrozně překvapila, něco takovýho se normálně neprodává ani nevyrábí. Musí to být speciální série nebo unikát.“ vykládal a poučoval je, přitom kráčel s komisaři v zádech k trezoru s doličnými předměty. „Ale zaráží mě na tom něco jinýho. Ta součástka byla vyrobena strojově, ne ručně. Jednoduše naprosto profesionální práce se stoprocentními účinky.“
„Našel jsi otisky prstů?“
Hartmutt zakroutil hlavou. „Ne, Trabere, nic tam nebylo.“ chvilku bylo ticho, snad je chtěl zrzek napínat, nebo na to zapomněl, ale poté pokračoval: „Ale našel jsem něco jiného, co by stálo za prozkoumání. Každý výrobce využívá své dodavatele oceli, plastů a dalších artiklů. Na tom zbytku té součástky byl ražen znak jistého výrobce.“
Frank už se nadechoval a chtěl argumentovat, ale Hartmutt ho pohybem ruky zastavil. „Není to znak toho, co tu součástku vyrobil. Ale to neznamená, že by podle něho nešlo zjistit, kdo se postaral o vaše ozdoby.“ s úšklebkem si je změřil.
„Tak nám prozraď jak.“ vložila se do jeho posměšků blondýnka a nasadila vážnou tvář, od které nebylo daleko k smrtícímu pohledu.
„Už jsem zjistil, že znak patří podniku zabývající se výrobou vodičů, ale výjimečně dováží také ohnivzdorné plíšky. Právě ten se nacházel v tom zařízení. Myslím, že když požádáte Andreu, tak by vám zjistila komu a kdy tyhle plíšky firma vyexpedovala.“
„Hartmutte, ty jsi stejně nejlepší.“ vrazila Susi zrzounovi pusu na čelo a odklusala za Frankem.

Na služebně bylo po příjezdu dvou komisařů z KTU rušno. Jen co Andrea zjistila 20 firem, kterým byly dodány nehořlavé plíšky, Kobra 12 kontrolovala, jestli se na seznamu neobjeví také jméno majitele elektrosoučástek. Objevilo, a tak už stačilo jen odhalit za jakým účelem měli komisaři zemřít a zda v tom jela také Nadia, popřípadě někdo cizí.
U Susanny se projevil organizátorský talent, takže musela Franka pořádně zapřáhnout, aby měla alespoň trochu klidu.
Svalnatý brunet se pustil společně s Andreou do zjišťování, jaký vztah k sobě měli Nadia a Karl Granitovi. Tušili, že asi jen švagrové nebyli. Práce bylo dost, ale při jejich vražedném tempu to šlo rychle.

Dva dny po vyšetření případu a Susanna s Frankem si užívali v Karibiku. Tedy pardon, jako v Karibiku. Leželi na lehátkách, slunce opíralo své UV záření do již tak opálených těl komisařů, jen zaprášené parkoviště kazilo dojem dovolené v Atlantiku. Přesto si to užívali a ještě si stačili popovídat o právě dořešeném případu.
„Stejně ti řeknu, že Nadia nás pěkně převezla.“ započal hovor svalovec a upil ze zeleného nápoje namíchaného Schröderem.
Stejně tak udělala blondýnka, ale na kolegu nepohlédla. V tmavých brýlích vzhlížela k modravým nebesům prosluněným zářijovým sluncem. „Tichá voda břehy mele. Kdo by tušil, že chtěla celou firmu pro sebe, odklidila tchána, manžela, zatáhla do toho i švagra...“
Frank jí skočil do řeči: „Přesně tak. Kdo by čekal, že se bude vydávat za jeho milenku a nakáže mu, aby nás zabil.“
„Ale my vyvázli s poškrábanou kůží a přišli na její tajné obchody s Winkelem, z kterých chtěla vytěžit akcie v přepočtu za 20 000 eur.“
„A skočili jí na to všichni.
„Ale bylo to krásný, Franku.“
„Mimochodem,“ ozvala se mužská polovička týmu 2, „mám tu pro tebe něco za ten výlet do Mořského světa na žraloky.“
Susanna ožila a sundala si tmavá skla. „Fakt? No dávej, už se nemůžu dočkat.“
Frank se vytasil s tabulkou čokolády.
„Sladká vášeň?“ přečetla název tmavého, hořkého potěšení.
„Nesvěřovala ses mi, že strašně miluješ čokoládu?“ zašklebil se na ni kysele a Susi se po něm ohnala rukou v dlaze.
„Hele, nech si toho, jo? Alespoň jsi nemusel kupovat čokoládu s tak výstižným názvem.“
„To byl účel, beruško.“
Pár se zasmál, když vtom jim slunění překazil stín patřící poslíčkovi ze zásilkové služby.
„Dobrý den. Jste komisaři Traber a von Landitzová?“
„Vypadáme snad na to, že bychom byli Dempsey a Makepeaceová?“ ušklíbla se Susi.
„Nebo Murder a Scullyová?“
„Případně Duryn a Stinshoffová?“ doplnila s úsměvem kolegu, ale dále se už messengerovi nevysmívali.
„Ano, jsme to my.“
„Mám tu pro vás dvě obálky.“
„Ale že by další překvapení?“ s nadšením a pobaveným pohledem pozvedla obočí
„Zřejmě, ale podepište mi dodávku.“
Pár dálničních poldů tak učinil a pak už jen každý roztrhl jednu obálku.
„Hele, Julia a Hendrik nás zvou na svatbu.“
„Fakt?“ naklonila se Susi a pohlédla Frankovi přes rameno. „Tady jsou zase dva lístky na loď. Tentokrát pro změnu plava kolem západní Evropy.“
„Co? Dalších čtrnáct dní na jedné lodi s tebou?“
„Je to od Markusovy rodiny, nemůžeme odmítnout.“
„Ale já bych to už nepřežil. Navíc je to v době tý svatby.“ argumentoval Frk, ale vtom zaregistroval procházejícího Herzbergera. V hlavě se mu utvořila vražedná myšlenka, která se skrz Traberova ústa drala ven. „Hotte, nechtěl bys dvě místenky na loď? Plavba kolem Evropy, dvě osoby, romantika... Co tomu říkáš?“ mrkl na tlouštíka a Susanna jen zírala.
„A co bych s nimi dělal? Žena se mnou nikam nemůže a s Bonrathem nepojedu.“
„No tak ne, no.“ pokrčil brunet rameny. „Tak já tu zase pozvu Susannu.“
Hotte odešel a Frank se přenesl do pubertálních let.
„Sleduj, schválně tady ty lístky necháme a uvidíme, kdo je sbalí.“
Susanna nadšeně souhlasila a odjela s Frankem na hlídku v novém kabrioletu, který zakoupila služebna.
Jak oba vypečení komisaři předpokládali, dvě místenky nakonec stejně sbalil Hotte a ráno se jedna objevila na šéfčině stole.

KONEC! Very Happy

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 231
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
No jo,Hotte a jeho láska(tajná) šéfka,to jsem čekala. Smile

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
1. Křížová plavba Karibikem
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma