AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Jak se Vám povídka líbila?
1
100%
 100%  [ 2 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 2

10. Zodiac
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
10. Zodiac

Odehrává se dva roky po Susannině odjezdu. Andrea je těhotná a její místo je prozatím volné, ale na jak dlouho?

Komisaři se už měsíc snažili přijít na nějaký důkaz, který by je přivedl na stopu sériového vraha, který si říkal Zodiac. Na svém kontě měl již čtyři mrtvé. Půlka stanice dálniční policie Kolín nad Rýnem byla už několikátou noc na nohou a snažila se zabránit další vraždě. Interval mezi posledními vraždami se zkrátil a policisté byli bezradní. Semir s Tomem měli hlídku na dálnici A4, když se kolem nich prohnalo tmavé Volvo.
„Jedeme!“ řekl Turek, ale jeho kolega nic neudělal a dál seděl a díval se někam do tmy před sebou.
„Tome, šlápni na to! Nebo nám zdrhne.“ snažil se vrchní komisař Gerkhan trochu hlasitěji, aby svého parťáka probral z přemýšlení.
„Co? Proč?“ ptal se zmateně Kranich.
„To Volvo, co kolem nás projelo!“
„Jaké?“
„Máme pohotovost, tak na co myslíš?“ rozčiloval se Semir.
„Promiň, ale nejde mi do hlavy…“
„Je mi jedno, co ti nejde do hlavy, ale teď už jeď!“ uťal rozhovor rozčílený Turek.
Modrooký komisař se jen bezmocně podíval na svého kolegu a sešlápl plynový pedál. Po několika minutách dohnal tmavě modrý Mercedes pronásledované Volvo, které se řítilo po dálnici jako splašené. Tom předjel švédský vůz a Semir otevřel okénko, ze kterého vystrčil plácačku s nápisem „STÁT“. Řidič tmavého vozu zajel ke krajnici a čekal, až k němu policisté dojdou.
„Centrála volá Kobru 11, ozvěte se!“ zachraptělo v útrobách modrého Benzu.
„Kobra 11 slyší, co se děje?“ zeptal se Tom, zatímco se jeho kolega věnoval pirátovi.
„Máme další mrtvolu, dálniční odpočívadlo na A47 55. kilometr.“
„Rozumím, jedeme tam. Kobra 11 konec. Semire, dělej, máme práci!“ houkl na parťáka a už seděl za volantem.

Modré CLK zastavilo na místě nálezu poslední mrtvoly a komisaři opustili vyhřátý vůz a vydali se do zasněženého zimního večera. Všude kolem stály zelenobílé a zelené policejní vozy se zapnutými majáky. Čerstvě napadaný sníh zakryl téměř všechny stopy a policejním technikům jen ztěžoval práci.
„Hotte, co máte?“ zeptal se Semir tlouštíka, který se u nich zrovna zastavil.
„Žena, asi pětatřicet let, bruneta, bydlela v Kolíně. Zavražděna šesti bodnými ranami v oblasti hrudníku, podle patologa byla každá smrtelná.“
„Jaké znamení je to tentokrát?“ zeptal se Tom, ale odpověď tušil.
„Blíženci.“
„To není možný! Nemůže být tak těžký najít nějakou stopu, vždyť ten chlap nám posílá nápovědy, tak proč nemůžeme na nic přijít?!“ rozčiloval se Semir a nakopl ležící plechovku. Komisař Kranich se nejprve podíval na svého kolegu a poté na oválný předmět, který před chvílí jeho parťák poslal o kus dál.
„Jak je možná, žes tu plechovku viděl? Sněží už dost dlouho na to, aby byla celá pod pěknou vrstvou sněhu.“
„Myslíš na to samý jako já?“ zeptal se Turek.
„Hotte, podej mi rukavice.“ poprosil Tom svého uniformovaného kolegu.
„Tady.“
Modrooký komisař převzal rukavice a zvedl plechový předmět.
„Je tam něco?“ ptal se Semir dřív, než jeho partner uchopil plechovku pevně do ruky.
„Počkej chvíli.“ Tom zkoumal obal a vnitřek plechovky, kde našel do ruličky srolovaný papír.
„Semire!“ zavolal na svého kolegu.
„Co máš?“
Kranich rozložil papír: „Dopis od našeho vraha.“
Turek převzal dopis a začetl se. Po chvíli ho rozčíleně vložil do igelitového sáčku na důkazy. „Ten parchant! Hraje si s námi jako kočka s myší.“
„A tobě se nelíbí, být myš. Viď, ty kocoure.“ ušklíbl se Tom.
Semir nevrle zabručel a vydal se ke služebnímu vozu, aby se spojil s Engelhardtovou.
„Kobra jedenáct, volá centrálu.“
„Centrála slyší, mluvte Kobro…“ Semir, ale dispečerovi skočil do řeči: „Potřebuju mluvit se šéfovou.“
„Paní Engelhardtová!“ zavolal muž u vysílačky svou nadřízenou.
„Co se děje?“ ozvala se Anna ze své kanceláře, ospale.
„Vrchní komisař Gerkhan s vámi chce mluvit.“ oznámil dispečer.
Komisařka se zvedla ze židle a přešla k pultu s vysílačkou. „Semire, co se děje?“
„Máme další mrtvolu, ale tentokrát nám vrah nechal vzkaz přímo na místě nálezu.“
„A co píše?“ zeptala se netrpělivě Anna.
„Prý další mrtvola na sebe nenechá čekat, a že ho stejně nikdy nechytíme.“
„Co si o sobě myslí?!“ rozčílila se Engelhardtová.
„Nevím, ale musíme ho co nejdřív najít, než bude zase vraždit!“
„Gerkhane, mezi posledními dvěma vraždami uběhlo šest dní.“
„To znamená, že máme maximálně pět dní, než zabije někoho dalšího.“ konstatoval Turek.
„Moment vraždí podle znamení zvěrokruhu, naposledy to byli blíženci, takže příště by to měl být…“
„RAK!“ křikl do vysílačky komisař.
„Ano a pokud vím tak v Kolíně asi nebude jen jeden člověk narozený ve znamení rak nebude.“ podotkla Anna.
„No to asi ne, ale naposledy zabil ženu, což znamená, že by teď měl být na řadě muž.“
„Řeknu Andree ať…“ Engelhardtová zapomněla na skutečnost, že její pravá ruka je doma a připravuje se na porod. „…do háje. Pověřím někoho, aby zjistil kolik mužů v Kolíně a okolí je narozených ve znamení raka.“
„Myslím, že to bude zbytečný.“ projevil se Semir.
„Nechte toho! Pokud mu nezabráníme v další vraždě, smlsne si na nás policejní ředitel.“ napomenula svého podřízeného vrchní komisařka.
„omlouvám se, ale už mě to štve!“
„Já vím, ale musíte si zachovat chladnou hlavu. Teď je třeba zkusit všechno i to nemožné.“
„Dobře, Kobra jedenáct konec.“ rozloučil se Turek a vydal se ke svému partnerovi, který studoval místo nálezu, ale čerstvý sníh mu moc stop nenechal. Když spatřil svého malého kolegu, zvedl se z dřepu a podíval se do oříškových očí tureckého přítele.
„Co říkala Engelhardtová?“ zeptal se.
„Že máme zachovat chladnou hlavu a ona že prověří muže narozené ve znamení raka.“ odpověděl Semir.
Kranich na něj nevěřícně zíral: To nemyslíš vážně.“
„Myslím, nevrátíme se na služebnu?“
„Jo, ale předtím se zastavíme u Schrödera mám hlad.“ odvětil Tom.
„Ty taky pořád myslíš jen na jídlo.“
„Promiň ale od oběda jsem nic nejedl.“ hájil se modrooký komisař.
„No jo, tak pojď ty hladovějící policisto.“ ušklíbl se Semir a vzápětí dodal: „Proč ti Gabriela nepřipravila svačinu?“
„Je u rodičů, potřebuje se o něčem poradit s matkou.“
„A s čím?“ zeptal se Turek víc než vlezle.
„Do toho ti nic není a nasedej, nebo tě tu nechám!“ usmál se Kranich a nastoupil do vozu. Gerkhan se už raději na nic neptal a zapadl na místo spolujezdce.

Vrchní komisař Traber ležel na pobřeží mexické pláže a užíval si poslední dny své dovolené. O dění v Německu neměl ani tušení a tak stále sváděl místní domorodky, ale i turistky z celého světa. Poslední obětí byla metr osmdesát vysoká, štíhlá bruneta. Jen co ji Frank spatřil, učarovala mu. První noc spolu protančili u hotelového bazénu a poté se přesunuli na brunetin pokoj…

Semir se vrátil domů hodně pozdě a našel Andreu spící na pohovce s knihou pro budoucí maminky. Nechtěl ji budit, tak jí jen upravil přikrývku a odešel do koupelny. Během chvilky se vrátil, políbil manželku na čelo a vklouzl do ložnice.
Tomův návrat domů byl podobný, jen na gauči neležela Gabriela, ale plyšový medvídek, kterého dostala od Susanny, když jí bylo dvanáct. Poté co se Kranich osprchoval, vrátil se do obýváku, kde zvedl Brumlu z pohovky a odnesl si ho do postele, kde s ním po několika minutách usnul…

Uplynuly tři dny a komisaři z dálniční policie nenašli jedinou stopu, která by je přivedla k Zodiakovi. Na stanici bylo vše vzhůru nohama, za Andreu se stále ještě hledala náhrada, a tak její práci zastávali střídavě Hertzberger s Bonrathem. Anna ve své kanceláři přespávala, aby neztrácela čas, zbytečnými přesuny domů a zpět na služebnu. Semir s Tomem prošli seznam tisíce mužských jmen a snažili se zjistit, koho by mohl mít Zodiac na mušce.
„Tome, Semire pojďte sem!“ zakřičela Engelhardtová ze své kanceláře.
Komisaři přiběhli během zlomku vteřiny: „Co se děje, šéfová!“ zeptali se jednohlasně.
„Zodiac se znovu ozval.“ oznámila Anna a předala svým podřízeným obálku s dopisem. Semir rychle přejel úvod a přečetl nahlas konec psaní: „A protože nemáte jedinou stopu jak mě najít, dám vám možnost. Dnes ve 20:00 na dálničním odpočívadle.“
„Jaké odpočívadlo myslí?“ zeptal se Tom.
Anna vyndala z obálky druhý papír, na kterém byla čísla a písmena.
„Co to je?“ nechápal ani jeden z vrchních komisařů sedící naproti šéfové…

„Vypadá to jako kombinace čísel a písmenek.“ odpověděla jim.
„No, to jsme poznali taky…ale co znamenají?“ podotkl Tom.
„Zavolala jsem na pomoc předního německého dekodéra.“
„Myslíte, že to rozluští včas? Máme už jenom deset hodin.“ řekl Semir a podíval se na hodinky.
„Bude muset.“
Během hodiny se na stanici objevil vysoký, zarostlý, muž ve středních letech, zabalený v teplém kabátě a s čepicí na hlavě. Prošel kolem Bonrathova stolu a zamířil si to rovnou do kanceláře vrchní komisařky Anny Engelhardtové. Zaklepal na dveře a vyčkal, dokud ho majitelka místnosti nevyzvala ke vstupu.
„Dobrý den.“ pozdravil příchozí muž.
„Dobrý den, přejete si?“
„Jmenuji se Thomas Abendroth…“
„Vy jste ten dekodér?“ přerušila ho komisařka.
„Ano, to jsem já.“ usmál se vysoký chlapík.
„Tady je ten dopis, mohl byste být tak laskav a pustit se do luštění co nejdříve?“ požádala ho.
„Udělám, co bude v mých silách, nenašla by se tu nějaká místnost, kde bych měl klid?“
„Jistě, klidně zůstaňte zde. Já se přestěhuji vedle ke svým komisařům.“ odpověděla a odešla pryč. Abendroth zůstal v opuštěné kanceláři a okamžitě se pustil do vyřešení složitého rébusu.

Mezitím na prosluněné mexické pláži dováděl se svým novým objevem komisař Traber, který věděl, že po návratu do Německa na něj čeká jen zima, zločinci, dopravní přestupky řidičů a kolegyně Mendesová, která trávila dny volna podobně, jen na druhé zemské polokouli, na kouzelných Maledivských ostrovech. Věnovala se zkoumání podmořského světa, pozorování pestrobarevných druhů ryb a velkých korálových útesů, na kterých dováděli mezi sasankami malí klauni očkatí.

Po třech hodinách se Thomasovi podařilo dekódovat půlku vzkazu, ale slova mu nedávala vůbec žádný smysl, nakonec pochopil, že dokud je nebude znát všechna nedozví se pravý význam dopisu od Zodiaca.
„Tak už jste na něco přišel?“ zeptala se mezi dveřmi stojící Anna.
„Něco málo mám, ale zatím mi nic nedává smysl. Budu potřebovat ještě trochu času.“ odpověděl.
„Ale už ho moc nemáme…“
„Já vím, ale pokusím se udělat, co bude v mých silách.“
„Dobře, nechám vás o samotě.“ rozloučila se šéfová a odešla za Semirem, který se s Tomem snažil u mapy najít možné místo další vraždy.
„Říkám ti, že to bude na odpočívadle mezi dvacátým a pětačtyřicátým kilometrem A4.“ stál si na svém vyšší z dvojice vrchních komisařů.
„Jak si tím můžeš být tak jistý.“ zeptal se hlasitěji Turek.
„Všechny mrtvoly byly nalezeny blízko dálnic, no a jediná, u které ještě žádná nalezená nebyla je A4.“
„No a ještě mi vysvětli, jak jsi přišel na kilometr dvacet až pětačtyřicet.“
„Podívej se na mapu, pokaždé jsme našli zavražděné blízko nájezdu s benzínkou, no a jediné místo na A4 je…“
„Tak jedem.“ zavelel Semir a už uháněl ke svému stříbrnému služebnímu vozu. Když se za ním náhle ozvalo: „Gerkhane, kam to letíte?“
„Víte Šéfová, možná víme, kde je místo příští vraždy…“
„Dobře, tak běžte, ale o všem mě informujte.“
„Rozkaz!“ stačil odpovědět, než se za ním a jeho kolegou zavřely dveře.

„Měj se a pozdravuj Toma.“ objal svou starší dceru pan von Landitz.
„Gabrielo, hlavně jeď opatrně.“
„Neboj se, mami.“ usmála se brunetka a nastoupila do vozu.
„Neozvala se ti Susanna?“ vyslovila otázku, která ji už dlouho trápila, Eleanora von Landitzová.
Gabriela sedící v autě jen zavrtěla hlavou a opatrně řekla: „Ne.“
„To není možný, kde může být?“
„Říkal jsem, že jsme měli nechat policii, aby ji našla.“ spustil Siegfried.
„Tati, kdyby chtěla, abychom ji našli, ozvala by se sama.“
„Já vím, ale mohla nám dát vědět, že je v pořádku…“
„Vždyť ji znáš.“ odpověděla brunetka a odjela.
Když najížděla na dálnici netušila, co se stane za několik okamžiků. Červený speedster uháněl po dálnici předepsanou rychlostí, když ho najednou začala předjíždět černá Škoda Octavia, jejíž řidič najel na zledovatělou část vozovky a dostal smyk. Pravým bokem sestřelil červený sporťák, který okamžitě začal točit hodiny a řítil se na svodidla.

Tom, který neměl tušení, co se s Gabrielou děje, se bavil se Semirem na téma svatba a přitom se oba snažili zapomenout na časovou lhůtu, kterou jim dal Zodiac. Náhle se v BMW ozval Annin hlas:
„Centrála volá Kobru 11, ozvěte se.“
Tom se natáhl po vysílačce: „Kobra 11 slyší, co se děje, Šéfová?“
„Panu Abendrothovi se podařilo rozluštit konec vzkazu, ale bohužel o místě vraždy se v něm nepíše.“
„Sakra!“ rozčílili se komisaři unisono.
„Je mi líto, že nemám lepší zprávy.“
Najednou k pultu s vysílačkou přiběhl Hertzberger, který byl po telefonním rozhovoru značně rozčilený. Nahnul se k Anně a něco jí pošeptal do ucha.
„To není možné.“
Annina slova slyšeli i komisaři v BMW: „Co se děje?“
Engelhardtová se zhluboka nadechla: „Tome, Gabriela měla nehodu na A47…“
„Cože?“ zděsil se modrooký policista.
„Odvezli ji v bezvědomí na Ústřední kliniku.“
„Dobře…ale co Zodiac?“ vzpomněl si na původní cíl své cesty.
„Pošlu tam někoho jiného, vy jeďte za Gabrielou.“
„Děkuju, Šéfová. Kobra 11, konec.“ Tom ukončil hovor a podíval se na svého kolegu.
„Bude v pořádku.“ uklidňoval ho Semir.

Stříbrné vozítko komisaře Gerkhana zastavilo na parkovišti před nemocnicí a okamžitě z něj rychlostí blesku vyskočil vrchní komisař Kranich a hnal se k příjmu.
„Dobrý den, kde bych našel Gabrielu von Landitzovou?“
„Jste její příbuzný?“ zeptala se sestra.
„Jsem její snoubenec.“ odpověděl zadýchaný Tom.
„Ještě ji vyšetřují…“
„Kde!?“
„Vyšetřovna číslo pět…“ řekla sestřička, která se očividně zalekla, když na ni Kranich zařval.
Jen co se dozvěděl, kde má svou snoubenku hledat, rozeběhl se k vyšetřovně…následován Semirem. Vtrhl do místnosti a spatřil Gabrielu ležící na stole a připojenou na EKG.
„Co je s ní?“
„Běžte ven, tady nemáte co dělat.“ vykázal ho ošetřující lékař.
„Je to moje snoubenka, nehnu se odtud, dokud mi neřeknete, co s ní je!“
„Zrovna to zjišťujeme, tak buďte tak laskav a nechte nás dělat naši práci…takže běžte ven a počkejte až budeme vědět něco víc.“
Kdyby Tomův pohled zabíjel, nepřežil by v pokoji nikdo. Naštěstí tu byl Semir, který měl na, nyní jemně agresivního, kolegu dobrý vliv a přemluvil ho k odchodu, tedy alespoň na chvíli.
„Co budu dělat, když…“
„Hele, tohle mi něco připomíná, už mě nebaví všem vám vysvětlovat, že tady nikdo umírat nebude.“
„Co?“ nechápal Tom.
„Nic, pokaždý když se někomu něco stane, myslíte všichni na nejhorší, nechápu proč…“
„No ty máš co říkat.“ ohradil se Kranich.
„Co tím myslíš?“
„Andreu…“
„Dobře, už se o tom nebudeme bavit.“ ukončil rázně hovor Semir.

Na stanici vládl chaos do osmi večer zbývala ještě hodina a policisté vyslaní na místa určená Tomem byli schovaní a hlídali odpočívadla. Když se najednou rozezvonil telefon na Hertzbergerově stole.
„Dálniční policie Bonrath…co? Kde? Dobře hned tam někoho pošlu. Díky.“ řekl dlouhán a zavěsil.
„Bonrathe, co se stalo?“ zeptala se hned Anna.
„Našli další mrtvolu, padesátý pátý kilometr na A7.“ odpověděl policista.
„To snad není možný!“ rozčílila se Engelhardtová… „Kde je Abendroth?“
„Nevím, Šéfová. Před chvílí odešel.“
„A kam?“
„Nemám zdání.“ pokračoval v odpovědích strážmistr Steiner.
„Zavolejte Semirovi, ať zajede na místo nálezu.“ rozhodla Engelhardtová a zavřela dveře své kanceláře.

Semir s Tomem seděli v čekárně a čekali na doktora, když Turkovi zazvonil v kapse mobil.
„Promiň…Ano Semir.“ chvíli stál u okna a poslouchal muže na druhé straně. „Rozumím, hned tam jedu.“ otočil se na svého kolegu: „Našli další mrtvolu, musím tam.“
„Jak mrtvolu, vždyť je ještě dost času.“ divil se Kranich.
„Nevím, ale šéfová chce, abych tam jel. Zvládneš to tu sám?“
„Pojedu s tebou.“
„Ale co Gabi?“ namítl Gerkhan.
„nechám tu doktorovi číslo…“ rozhodl modrooký komisař a vydal se, se svým kolegou v patách, ven na parkoviště, ke služebnímu vozu.

Když běželi kolem příjmu všiml si Tom ženy sedící na židli v čekárně, která mu byla hrozně povědomá. Zastavil se a pořádně si ji prohlédl.
„Gabrielo?!“ zvolal náhle komisař. Semir se otočil a spatřil, jak jeho kolega míří opačným směrem, než měli původně naplánováno.
„Ale jak to? Byla jsi přece v bezvědomí a připojená na ty přístroje.“ koktal Kranich.
„Nebyla, udělali mi rentgen a dali nějaký prášky, měla jsem tu počkat na doktora a snímky.“ namítla mu manželka.
„To je jedno…jsem rád, že jsi v pořádku.“ usmál se modrooký policista a svou ženu dlouze políbil. Semir sledoval celou situaci šťastného shledání z povzdálí a občas zkontroloval hodinky.
„Promiň, už musím, našli další …“
Gabriela přiložila ukazováček na Tomovy rty: „Pšš! Nic neříkej a jeď.“ řekla s úsměvem, „Uvidíme se doma.“
Tom naposledy políbil svou ženu a uháněl za svým kolegou, který se mezitím přesunul na parkoviště a stepoval u služebního vozu.

„Už se vrátil pan Abendroth?“ ptala se již poněkolikáté Anna svých podřízených.
„Ještě ne, ale volal Tom, že Gabriela je v pořádku.“
„Aspoň nějaká dobrá zpráva.“ ulevila si vrchní komisařka.
Když se náhle otevřely dveře a v nich stál tolik žádaný Thomas.
„Kde jste byl?“
„Víte paní Engelhardtová musel jsem na vzduch, trochu si promyslet vzkaz v tom dopise a pročistit hlavu.“ odpověděl.
„Bohužel pro vás nemám příjemné novinky…“ spustila opatrně Engelhardtová.. „Před chvílí našli další mrtvolu.“
Abendroth se podíval na hodiny, bylo něco málo před osmou.
„Jak to? Lhůta byla do osmi.“
„Nejspíš si to rozmyslel.“ napadlo Annu.
„Nebo byl správný čas zašifrován v dopise.“ řekl Thomas a vložil hlavu do rukou.
„Hlavně si nedávejte vinu, nemohli jsme to tušit, příště budeme připraveni.“ uklidňovala ho černovláska.

Mezitím se Tom se Semirem dostavili na místo nálezu mrtvoly. Patolog již ohledával tělo a kolegové ze zajišťování stop uzavřeli prostor a hledali jakékoliv stopy, které by komisařům pomohly v pátrání.
Když Turek vystoupil z vozu podklouzla mu noha a on se odporoučel na zem, což samozřejmě rozesmálo jeho kolegu. „Co to tam provádíš?“
„Hledám stopy, chytráku.“ odpověděl komisař a opatrně se postavil.
„No a našel jsi něco?“
„Bohužel ne.“
„Tak pojď, jdem za doktorem.“

„Dobrý večer, Gerkhan a to je můj kolega Kranich, tak co jste zjistil?“ představil sebe a svého parťáka novému soudnímu lékaři Semir.
„Dobrý večer, Bernstein!“ řekl doktor a potřásl si s komisaři rukou.
„Tak co máte?“ zeptal se Tom.
„Mrtvý je muž okolo čtyřicítky, byl probodnut nožem s ozubeným ostřím…“
„Stejný typ zbraně byl použit při první vraždě.“
„Že by používal vražedný nástroje znova od začátku?“ divil se vrchní komisař Gerkhan.
„Našli jsme doklady, mrtvý se jmenoval Jan Jäggermeister a měl rodinu.“ řekl strážník v zimní uniformě a předal Tomovi doklady.
„Kdo to oznámí jeho ženě?“ zeptal se Semir.
„Kdo? No ty, jsi na řadě.“ odpověděl Kranich.
„Hele, pojedeme oba.“ rozhodl Turek. jeho partner přikývl a vydal se k zaparkovanému služebnímu vozu.

Na služebně, jak už bylo posledních pár týdnů zvykem, vládlo napětí a snaha přijít na nějakou stopu, nebo maličkost, která by policisty zavedla k masovému vrahovi, který se inspiroval starým americkým případem. Vrchní komisařka Engelhardtová seděla ve své kanceláři a během pátrání se snažila sehnat náhradu za Andreu, ale žádná z uchazeček se jí nezamlouvala, až na jednu. Mladou, sympatickou blondýnku…
„Paní Engelhardtová, tohle zrovna přinesl kurýr.“ řekl Abendroth, který vtrhl do Anniny kanceláře.
„Co je to?“ zeptala se.
„Vypadá to jako další dopis.“
„Tak už to otevřete!“ naléhala Anna.
Thomas rychle roztrhl obálku a vyndal kus papíru, byl čistý, ani stopa inkoustu, nebo nějaké špíny.
„Co to má znamenat?“
„Nemám zdání.“ odvětil Abendroth.
„Už mi ten chlap začíná lézt na nervy!! Takhle si s námi hrát!“ rozčílila se komisařka.
„Možná je to jen předvoj a on pošle další dopis, nebo indicii později.“ napadlo vysokého muže.
„Doufám, že máte pravdu, protože nemáme jedinou stopu.“

Stříbrné BMW zastavilo před domem v Heidenstrasse, před tím samým domem, kde trávil Jan Jäggermeister posledních sedm let svého života, sedm krásných let sledoval, jak jeho dvě dcery rostou, zlobí, píší úkoly a radují se ze života. Po těchto strávených chvilkách, přišla krutá rána osudu, která dvěma malým děvčátkům vzala otce a jejich matce milovaného manžela.
Tom vyšel po třech schodech a zazvonil. Chvilku trvalo, než se v hale rozsvítilo a dveře se otevřely.
„Přejete si?“ zeptala se rozespale štíhlá bruneta v bílém, sametovém županu.
„Paní Jäggermeisterová?“ zeptal se Semir. Žena přikývla.
„Jmenuji se Gerkhan a tohle je můj kolega Kranich, jsme od dálniční policie…jde o vašeho manžela.“
„Proboha, stalo se mu něco? Měl nehodu? Kam ho odvezli? Malý moment, jen se obléknu.“ spustila brunetka.
„Paní Jäggermeisterová, je mi to líto, ale váš manžel je mrtvý.“ řekl opatrně Tom.
Žena se dala do pláče a začala hystericky křičet.„C…co? To není možné? Řekněte, že to je lež, prosím?“
Komisaři se na sebe podívali a sledovali zhroucenou hnědovlásku.
„Pojďte dovnitř, nebo tu nastydnete…“ řekl Semir a pomohl jí na nohy.
„Jak?“ vypadlo najednou z paní Jäggermeisterové.
„Byl zavražděn…“
„To ne? Proč? Nikdy, nikomu neublížil!“
„Já vím, ale …“ vrchní komisař Kranich nevěděl, co říct a tak raději skončil uprostřed věty.
Semir věděl, že se položení této otázky rozhodně nehodí, ale musel se zeptat: „Nevíte o někom, kdo by chtěl vašeho muže…“
„Už jsem vám řekla, že nikdy nikomu….“ přerušila ho, ale její slova zastavil pláč.
„Dobře, ráno se za vámi zastavíme..“
„Semire!“ zarazil svého kolegu Kranich. „Nemáme někomu zavolat?“ zeptal se vzlykající ženy.
„Ne, nemusíte.“ pronesla mezi vzlyky.
Policisté se s ní rozloučili a opustili dům.

Anna přešlapovala po kanceláři a čekala až se muži z Kobry 11 vrátí na stanici, aby jim mohla oznámit velmi důležitou informaci…

Jakmile komisaři dorazili, zavolala si je k sobě a než se oba její podřízená posadili vychrlila na ně všechny zprávy z technického a zajišťování stop.
„Zpomalte, Šéfová.“ snažil se ji přibrzdit Tom, ale jeho nadřízená pokračovala v zběsilém tempu.
„…No a dostávám se k tomu nejdůležitějšímu…na šatech poslední mrtvoly se našlo několik vlasů.“
„Ale k čemu nám to bude, když nemáme podezřelého?!“ namítl Turek sedící naproti ní.
„Semire, máte pravdu…poslední dobou jsem toho moc nenaspala a tohle mi nedošlo.“
„To nevadí, všichni jsme přepracovaní…“
„Tom má pravdu, ale zase máme důkaz, který nám pomůže dokázat vinu podezřelého, tedy až nějakého budeme mít.“
„Dobře, můžete jet domů. Dobrou noc.“ rozloučila se vrchní komisařka a opustila svou kancelář.
Gerkhan se svým kolegou zůstal ještě chvíli sedět, než se odebral domů ke své ženě.

Tom jel ve svém tmavě modrém CLK, když se mu v kapse ozvalo pípnutí oznamující příchod nové SMS zprávy. Sáhl pro mobil a odemkl klávesnici.
„Večeře je připravená, doufám, že se vrátíš brzy. Miluji Tě, Gabriela.“
Komisař najel do telefonního seznamu a vytočil Gabrielino číslo.
„Ahoj, Miláčku. To jsem já Tom, promiň, ale máme v práci fofr a tu večeři nejspíš nestihnu.“
„Jak to myslíš? Připravovala jsem se …“
„Vážně mě to mrzí, ale Zodiac nám dává zabrat, právě jsem byl se Semirem oznámit vdově, že je její manžel byl zavražděn.“
„To je mi líto, ale já se hrozně těšila na to, že dnes večer budu s tebou.“
„Za chvíli jsem nahoře.“ řekl s lehkým úsměvem na tváři komisař parkující své modré služební vozidlo před domem na vyhrazeném parkovišti.
„Ty jsi…“
Tom ale Gabrielu přerušil: „Pšš! Nic neříkej, už jdu.“ a zavěsil.

Druhý den ráno, když dorazil na stanici spatřil svého kolegu horlivě telefonovat. Chvíli ho pozoroval a jakmile domluvil, hned se ptal, co se stalo.
„Ti pitomci ze soudního zaměnili mrtvoly, takže pitvali úplně někoho jiného.“ zuřil Turek.
„To nemyslíš vážně?! Jak můžou zaměnit těla??“ divil se modrooký komisař.
„No to by mě taky zajímalo.“
„Už to ví Šéfová?“
Semir se zatvářil neurčitě…
„Takže neví…“ hádal Kranich a dřív než jeho kolega stačil protestovat řekl: „Měl bys jí to říct.“
„Proč zrovna já?“ divil se komisař.
„Zřejmě proto, že ses to dozvěděl jako první.“ vysvětlil Tom.
„Ale ty už to víš taky.“ protestoval malý policista.
„Jenomže já nejsem tak informovaný jako ty…“
Najednou do kanceláře vešla vrchní komisařka Engelhardtová, tvářící se velmi unaveně.
„Proč se tu hádáte?“
Oba její podřízení okamžitě zmlkli a koukali jeden na druhého.
„Já čekám.“
„Víte…Šéfová..“ začal Tom.
„Na soudním si spletli mrtvoly…“ dořekl za něj jeho parťák.
„To je zlý sen…ono nestačí, že nemáme jedinou stopu, oni nám budou ještě k tomu pitvat jiné mrtvoly…tohle není možný…“ zuřila.
Dveře kanceláře se otevřely znovu, tentokrát v nich stála docela ohledná blondýnka. Než stačil kdokoliv s komisařů zareagovat, tak se představila:
„Dobrý den, jmenuji se Petra Schubertová, v novinách jsem četla váš inzerát, že hledáte sekretářku.“ vychrlila ze sebe.
Když se Anna konečně vzpamatovala a sesumírovala si v hlavě kloudnou větu, vrazil do kanceláře Hotte a málem přimáčkl Petru na futra.
„Šéfová, Zodiac se ozval!“

Thomas Abendroth seděl v restauraci a četl ranní noviny, když mu na stole začal vibrovat telefon. Když na displeji spatřil telefonní číslo Anny Engelhardtové okamžitě hovor přijal. Chvilku poslouchal ženský hlas na druhém konci a poté řekl: „Dobře, za chvíli jsem tam.“

„Tak Abendroth je tu hned a vy…“ otočila se na slečnu Schubertovou: „pojďte se mnou.“
Petra se rozloučila s komisaři a následovala Engelhardtovou do jejího království.

Tom se se svým kolegou vrátil do společné kanceláře a usedl k počítači.
„Co říkáš, na tu novou sekretářku?“ zeptal se Semir.
„Je hezká, hele a co se o ni vůbec zajímáš, vždyť máš doma Andreu.“
„Já vím, ale…“ malého komisaře přerušilo klepání na dveře. „Dále.“
Dveře se otevřely a v nich stál Abendroth: „Dobrý den, prý jste obdrželi další dopis.“
„Ano.“ přikývl Kranich.
„Mohu ho vidět?“
„To budete muset jít k paní Engelhardtové, má ho u sebe.“ vysvětlil menší z přítomných policistů.
„Tak vám děkuji. Uvidíme se později.“ rozloučil se Thomas a vydal se do vedlejší kanceláře, odkud zrovna vycházela Petra a zamířila si to přímo ke svému novému pracovnímu stolu.
„Á! Pan Abendroth, mám tu pro vás práci…“ houkla na příchozího, ve dveřích stojící, Anna.
„Už jsem slyšel. Hned se do toho pustím.“
„To budete hodný, nebudu vás rušit.“
„Děkuji.“ odpověděl muž a usedl do koženého křesla za psacím stolem vrchní komisařky Engelhardtové.

Frank Traber měl všechny své věci sbalené a už jen čekal na taxíka, který mu objednal muž z recepce. Během čtvrt hodiny zastavilo před známým mexickým hotelem žluté vozidlo taxi služby a jeho řidič naložil kufry německého turisty do zavazadlového prostoru. Frank se ještě jednou otočil a spatřil dívku, kterou poznal před dvěma dny u hotelového bazénu. Žena mu zamávala. Otočil se a nastoupil do vozu. Když taxík zastavil před mezinárodním letištěm v Acapulcu. Traber vyložil kufry a vydal se k přepážce, kde mu odbaven a přešel i se zavazadly k rentgenové kontrole.

Ve stejnou dobu, ale na druhé polokouli se komisařka Claire Mendesová chystala do postele, protože ráno musela brzy vstávat, aby nezmeškala let do Dillí, odkud jí letělo letadlo do Kölnu. Těšila se zpět do práce a na dálnici, jediná věc, která jí na návratu vadila, byla ukrutná zima, jenž panovala v Německu a vlastně v celé Evropě.

Anna se cestou z kuchyňky, kde si připravila šálek oblíbené kávy, zastavila v kanceláři vrchních komisařů z Cobry 11. Tom jejímu příchodu nevěnoval pozornost a dál se prokousával hromadou spisů s podobnými případy, jako ten který teď řešil spolu se svými kolegy. Semir zvedl hlavu od obrazovky počítače, něco nesrozumitelně zahuhlal a opět upřel zrak na monitor. Engelhardtová se ve dveřích otočila a chtěla jít do své kanceláře. Tam však byl Abendroth a snažil se rozluštit nový vzkaz. Komisařce nezbývalo nic jiného než zajít zkontrolovat Bonratha s Hertzbergerem, kteří se jako obvykle hádali o naprostých blbostech.
„Hotte, podal bys mi sešívačku, prosím?“
uniformovaný policista natáhl ruku a jemně postrčil dožadovanou věc, směrem ke svému vyššímu kolegovi.
„Co jsem ti zase provedl?“ ptal se Dieter.
Ovšem odpovědí mu bylo zabručení, které mu jasně naznačovalo, aby přestal otravovat.
Anna se nad celou situací pousmála a šla za Petrou, která se zatím seznamovala s novým místem, prostředím a kolegy.
„Tak jak se vám u nás líbí?“ zeptala se a opatrně upila z hrníčku.
„Vládne tu přátelská atmosféra, ale teď jsou všichni zaneprázdněni tím vrahem, tak nemají moc času si popovídat.“ odpověděla sekretářka.
„Máte pravdu.“ na stole začal zvonit telefon.
„Dálniční policie Schubertová, jak vám mohu pomoci?“ blondýna chvíli poslouchala. „Jistě, vyřídím jí to, takže s ní mluvit nechcete? Fajn, na slyšenou.“ a poté se otočila na šéfovou:
„To byla komisařka Mendesová, mám vám vyřídit, že se zítra vrací.“
„Nic jiného neříkala?“
„Ne jen tohle.“
„Tak vám děkuji. Kdyby mě někdo sháněl, tak jsem na obědě.“
„Dobře, nashledanou.“
„Nashledanou.“ odpověděla jí Anna a šla si do kanceláře pro kabát.
Záhy opustila stanici a rozjela se k restauraci u „Rózy“.

„Mám hlad.“ ozval se najednou z ničeho nic Semir a jeho žaludek.
„Taky bych něco pojedl.“ přikývl Tom a už se zvedal ze židle.
„Ke Schröderovi?“ navrhl Turek.
„Tam jsme byli včera, předevčírem a den předtím taky…“ namítl modrooký komisař.
„Ale je to nejblíž.“
„Jak chceš, ale já jedu k Italovi.“ řekl Kranich a vydal se ke svému modrému Benzu.
Semir ještě chvilku stál v kanceláři a hlavou mu pořád dokola zněla Tomova slova:
„K Italovi, k Italovi….“
„Tome počkej, jedu s tebou!!“ zavolal nakonec na svého parťáka a sprintoval před služebnu. Jen taktak stihl kolegu, jinak by byl odkázán na Schröderův Crkow vekuh, který majitel stánku s občerstvením již dlouhé roky nabízel jako svou specialitu.

Abendroth seděl v koženém křesle a dumal nad spletí písmen a čísel, když ho náhle něco praštilo do očí…
„Že jsem si toho nevšiml hned?“ rozčiloval se Thomas, rychle vyběhl z kanceláře a sháněl komisaře pracující na případu „Zodiac“. Ani jednoho ovšem nenašel a tak se vrátil do kanceláře, kde zasedl ke stolu a vytočil číslo, které mu dala Anna.

Vrchní komisařka seděla v restauraci a zrovna si chtěla objednat, když se jí v kabelce rozezvonil telefon.
„Engelhardtová.“
„Paní komisařko, podařilo se mi něco rozluštit.“
„To je dobře…zavolám Kranichovi a řeknu mu, ať se okamžitě vrátí na stanici.“
„Rozumím, na shledanou.“
„Na shledanou.“ rozloučila se Anna a odložila jídelní lístek, zaplatila a vydala se ke svému vozu.

Semir s Tomem na tom byli podobně, zrovna si objednávali, když se ozval Kranichův mobil.
„Kranich.“
„Tady Engelhardtová, okamžitě přijeďte na stanici, Abendroth něco zjistil.“ oznámila mu nadřízená a čekala na odpověď.
„Hned jsme tam.“ řekl a zavěsil, poté se obrátil na svého tureckého kolegu, který se snažil něco pochytit: „Oběd musí počkat, musíme se vrátit na služebnu.“ oznámil a už se chystal k odchodu.
„Jsem ti říkal, že máme jít ke Schröderovi na hranolky, teď budu hladový až do večera.“ hudroval Semir celou cestu do kanceláře.
„Já tě nenutil, jet se mnou.“ ohradil se Tom a předjel pomalu jedoucí náklaďák, vezoucí ovoce. Turek si něco zamumlal pod vousy a podíval se z okénka.
Tom se pokusil navázat kontakt se svým parťákem, který hladově zíral z okna a snažil se uklidnit prázdný žaludek, jež o sobě dával velmi nahlas vědět. „Nevíš, kdy se vrací Frank a Mendesová?“
„Neprovokuj!“ pohrozil Semir a varovně vztyčil pravý ukazovák.
„Jen jsem se zeptal.“ hájil se modrooký komisař.
„Nech toho, mám hlad a ty mi tu připomínáš, že ti dva jsou v teplých krajích, zatím co já tu mrznu!“
„Promiň, hele benzínka..“ řekl Tom a sjel z dálnice.
„Co to děláš?“
„Máš hlad nebo ne?“
„Mám.“
„Tak vidíš…“
„Šéfová nás zabije.“ konstatoval Turek.
„Hele kup si bagetu a nekecej!“
Semir vystoupil, předtím než odešel, se sklonil do vozu a zeptal se svého kolegy, zda také něco nechce. Tom si poručil sendvič s tuňákem a ledovou kávu.

Anna zatím dorazila na služebnu a šinula si to kolem Petřina stolu do své kanceláře.
„Už jsou tu Gerkhan s Kranichem?“
Sekretářka jí gestem odpověděla, že ještě ne a znovu se pustila do psaní e-mailu policejnímu řediteli, který se pomocí elektronické pošty dožadoval nových informací ohledně případu „Zodiac“.

Semir se konečně zakousl do kuřecí bagety a byl spokojený. Jeho kolega se na něj podíval a musel se začít smát, když viděl Turka s plnou pusou. Ten když zpozoroval přitroublý úsměv komisaře Kranicha, okamžitě spustil: „Phoš še tak blbe smehes?“
„Mohl bys mi to zopakovat? Nějak jsem ti nerozuměl.“
„Ptal jsem se proč se tak blbě směješ.“ odpověděl Semir a otevřel druhou bagetu, která tentokrát byla se sýrem.
„Jen tak. Moc mi tu nenadrob, včera jsem luxoval.“
„No jo, prosím tě. Ty máš co říkat, nepamatuješ si, jak jsi zaneřádil můj služební vůz minulý týden? Všude jsem měl fleky od kečupu.“ ohradil se komisař.
„No co, stejně jsi ho pak naboural.“ odpověděl Tom a přitom se podíval na spolujezdce, ale tohle dělat neměl. Vůz jedoucí před nimi, se začal řadit do jiného pruhu. Semir ještě stačil zakřičet na Toma, který se okamžitě pokusil srážce zabránit a strhl volant doprava. Naštěstí pro oba komisaře a hlavně pro tmavě modrý mercedes nebyla v dohlednu svodidla, která by nějak poškodila karoserii vozu. Tudíž se Tomovi podařilo zajet do hlubokého sněhu na stráni u dálnice a zůstat stát mezi dvěma stromy. Řidiči vozidel jedoucích za modrým benzem naštěstí nezačali brzdit a zmatkovat, takže se nikomu naštěstí nic nestalo. Co ale osud nechtěl, Semirovi při záchranném manévru vypadla bageta z ruky a přistála na světlé kůži sedadla a skončila na podlaze vozu, která byla naštěstí kvůli sněhu kryta gumovým koberečkem. Komisaři se na sebe zlostně podívali. Tom proto, že byl naštvaný kvůli bagetě ležící na zemi a Semir kvůli tomu, že neměl šanci doobědvat. Za modrým CLK zastavilo červené punto z kterého vystoupila mladá žena a šla se podívat na vůz zaparkovaný na stráni.
„Potřebujete pomoc?“ zeptala se, když Tom stáhl okénko u řidiče.
„Ne, děkujeme, už jsme volali odtahovku.“ odpověděl s úsměvem komisař.
Žena se s nimi rozloučila a odjela.
„Co teď?“ zeptal se Semir.
Než však Kranich stačil odpovědět, zachraptěla vysílačka a v útrobách vozu se ozval Annin hlas: „Centrála volá Kobru 11. Ozvěte se!“
Turek se podíval na svého kolegu: „Tys řídil, tak jí odpověz.“
„Centrála volá Kobru 11, tak už se ozvěte!!“ opakovala výzvu, lehce naštvaná Engelhardtová.
Tom polkl a přiblížil vysílačku k ústům: „Kobra 11 slyší…“
„Kranichu, kde jste?!“
„Víte…Šéfová, měli jsme malou nehodu..“ oznámil komisař a připravil se na nejhorší.
„Stalo se vám něco?“
„Ne, jsme zaparkovaní na stráni u dálnice, na 47. kilometru A47, nemohla byste pro nás někoho poslat?“ zeptal se velmi opatrně.
„Pošlu tam Bonratha s Hertzbergerem, zůstaňte tam.“ odpověděla Anna a otočila se na Dietera: „Bonrathe, zajeďte na 47. kilometr A47 pro Gerkhana s Kranichem, vezměte si tohle.“ řekla a hodila dlouhánovi klíčky od Dodge RAM 2500 o objemu 8.0 litru s 10 válci, ve vojenské úpravě s náhonem na všechna čtyři kola. Uniformovaní policisté se vydali vysvobodit své zapadlé kolegy.

Vrchní komisařka Engelhardtová se celá rozzuřená vrátila za Abendrothem a požádala ho, aby jí řekl, co zjistil z posledního dopisu. Thomas se na ni podíval a spustil: „Vypadá to, že se na pár dní odmlčí. Prý nám chce dát čas na pátrání.“
„To nechápu, proč by tohle sdělení zašifrovával?“
„Třeba nás chtěl zaměstnat.“ napadlo Abendroth.
„To je teď jedno, budeme se muset zaměřit na hledání stop. Děkuji vám, ale tohle jste mi mohl říct po telefonu.“
„Já vím, ale to bych vám nemohl ukázat tohle.“ odpověděl Thomas a ukázal na písmena ´S´, napsaných ve slovech do tvaru luku.
„Moment, chcete říct, že přeskočí několik znamení a zavraždí někoho ve znamení střelce?“
„Nevím, ale obrazec z písmen tomu odpovídá.“
„Pokuste se zjistit ještě ví a pak se mi ozvěte.“
Muž přikývl a znovu se posadil nad dopis.

Semir s Tomem čekali na dvojici záchranářů a povídali si na téma dovolená.
„Stejně se divím, že Šéfová dala Frankovi a Claire dovolenou, zrovna když jsme začali pracovat na Zodiacovi.“
„To ovšem nevěděla, že se z jedné vraždy vyklube série.“
„Ještě že se ti dva zítra vrací.“ odpověděl Semir na kolegův dotaz po dobré hodině.
Najednou v odstavném pruhu zastavil velký off-road a z něj vystoupili dva policisté.
„To je dost, že jste tady.“ ulevil si Semir, protože sezení v autě ho už nudilo.
„Hele, můžete být rádi, že jsme tu, taky jsme mohli zůstat v teple na stanici.“ odpověděl Hotte zabalený v kabátě, šálou kolem krku a čepicí, kterou mu upletla maminka, na hlavě.
„Mockrát ti děkujeme kolego, že ses obětoval a přijel si pro nás.“ řekl mile Tom a pokusil se vystoupit z vozu, ale dveře se ani nepohnuly.
„Bonrathe, přidělej to lano pořádně.“ komandoval Turek. a sledoval svého kolegu, jak se snaží otevřít dveře. „To neotevřeš. Počkej, až nás povytáhnou.“
Dieter vzal lano a šel k zapadlému coupé, ale když přišel blíž nemohl najít místo, kde by mohl provaz přivázat.
„Tome,“ zavolal na řidiče: „kam mám přivázat to lano?“
„Bonrathe dole, vedle výfuku.“
„Tak si pojď najít výfuk!“ křikl zpět dlouhán klečící na kolenou, snažící se vyhrabat spodek auta. „Hotte pomoz mi přece a nestůj tam jen tak!“
„No jo, už jdu.“ lamentoval tlouštík a pomalu se dokolíbal za svým kolegou.
Po několika desítkách minut se jim podařilo najít oko, za které zahákli lano a pomalu se přesouvali ke svému vozu. Hottemu najednou podklouzla noha a svalil se na zem, při čemž sebou vzal i vysokého kolegu.
„Co děláš?!“ zuřil Bonrath a zvedal se ze závěje.
„Nic, říkal jsem šéfový, že potřebujeme nový boty, ale ona mi nevěřila.“ hájil se Hertzberger.
„Sakra, mohli byste s sebou trochu hodit?!“ zaječel na ně Turek.
„No jo prosim tě!“ odpověděl mu Bonrath.
„Aby se pan kolega nezbláznil!“ reagoval na Semirovo popohánění Horst.
Poté se oba uniformovaní policisté doklouzali ke svému autu a připevnili lano. Bonrath si sedl za volant a začal couvat, jenomže, ani jednomu z policistů nedošlo, že jsou na dálnici, a tak se nemohlo stát nic jiného, než to že do zadní části RAMa narazilo vozidlo a započalo tak hromadnou nehodu.
Bonrath sebou trhl a přestal couvat, teď mu teprve došlo, stejně jako Hertzbergerovi, že zapomněli vyndat výstražný trojúhelník a zastavit opravu. Semir s Tomem se po náhlém škubnutí a zaslechnutí hrozné rány, otočili a spatřili auta létající vzduchem. Zelený ford se ve vzduchu dvakrát přetočil, než dopadl na kola a posléze přistál na boku opřen o svodidla. Ostatní řidiči měli co dělat, aby svá vozidla na uklouzané vozovce zastavili. Během chvilky se na čtyřicátém sedmém kilometru dálnice A47 srazilo na sto dvacet vozů, ke kterým se blížila cisterna… Díky škubnutí se komisařům uvězněným v modrém CLK podařilo, útroby vozu opustit a běžet pomoci zraněným. Zatímco se Dieter a Horst snažili schovat před letícím vozidlem, které přistálo na korbě RAMu. Řidič cisterny si všiml humbuku před ním a raději začal brzdit, jenže na zledovatělé silnici dostal smyk a napříč celým jedním směrem se řítil na „zaparkovaná“ auta. Jakmile Semir zpozoroval blížící se nebezpečí, začal křičet: „Pryč!! Všichni pryč!“ řidiči se okamžitě dali na útěk.
Cisterna sice zpomalovala, ale stále se dost rychle přibližovala. Náhle se ozvala ohlušující rána, skřípot plechu a výbuch. Jen co kamion narazil do posledních vozů, odlétlo z něj několik jisker, které zapálily vytékající palivo z havarovaných vozidel, ale také benzín, který převážel.
Když se Tom podíval na spoušť, jenž vlastně způsobil, ztěžka oddychoval a už si připravoval vysvětlení pro šéfovou.
V dálce bylo slyšet sirény, policejních, hasičských a záchranářských vozů.
„No tak to se vám povedlo.“ řekl na adresu dvou uniformovaných kolegů turecký komisař.
Dieter s Hottem jen znechuceně zakroutili hlavou a šli sepsat výpovědi svědků.

„To se mi snad zdá! Jak jste to proboha dokázali? Dvě stě aut!“ řádila Engelhardtová ve své kanceláři. Čtveřice policistů stála se svěšenými hlavami a poslouchala řev své nadřízené.
„Pracujete na dálnici, ne na demoličním derby. Vy máte nehodám zabraňovat, ne je způsobovat!!!“
Nikdo z přítomných nic neříkal, což Annu ještě víc vytočilo: „Řekne mi konečně někdo, co jste tam prováděli?!“
Slova se ujal Tom: „Když dorazili Bonrath s Hertzbergerem, zaparkovali v odstavném pruhu a zahákli nás…“
„Nasedl jsem do vozu,“ ujal se slova dlouhán „a sešlápl plyn. Pak do nás narazil ten fiat, načež jsem si uvědomil, že jsme…“ odmlčel se.
„Že jste co?!“ štěkla komisařka.
„No…víte, Šéfová…zapomněli jsme vyndat výstražný trojúhelník a zastavit dopravu.“ odpověděl Hertz.
„Cožééé?! To jste tak....“ byla však přerušena, vyzvánějícím telefonem. „Zmizte!“ přikázala a přijala hovor.
Čtveřice rychlostí světla opustila kancelář své nadřízené a uchýlila se na svá pracovní místa.

Abendroth, který byl nucen kvůli nehodě na dálnici přesídlit z šéfčiny kanceláře do kutlochu komisařů Trabera a Mendesové, kde si stále dokola pročítal všechny dopisy, které Zodiac poslal. Seděl na Frankově židli a s podepřenou hlavou sledoval dění za oknem. Opět sněžilo a na dvoře dálniční policie popojížděl návěs s rozbitým RAMem na palubě.

Anna se rozloučila s volajícím a odešla do kanceláře komisařů z Kobry 11.
„Právě mi volal Hartmutt, že objevil otisky prstů na té plechovce, co jste našli u páté mrtvoly. Požádala jsem ho, zda by nemohl přijet a sdělit nám víc, ale řekl, že má moc práce, takže za ním musíte jet vy, ale Kranichu,“ zvedla ukazováček „tentokrát bez další bouračky!“
„Rozkaz, Šéfová.“ usmál se modrooký komisař a už se natahoval po klíčcích, které měla jeho nadřízená v ruce.
„Tentokrát bude řídit Semir.“ odpověděla a podala Turkovi klíče na stříbrném přívěsku.
Komisař je přijal a společně s kolegou opustili svatyň. Před služebnou stiskl tlačítko dálkového ovládání a před komisaři se odemkl stříbrný Lexus RX 400.
„Hm, pěkný.“ konstatoval Semir, ale jeho počáteční radost vystřídal překvapený pohled, když do Lexusu nastoupil kolega Steinbach.
„Moment, tak čím teda jedeme my?“ zeptal se Tom a jeho pohled zavadil o starý, zrezivělý mercedes 200…
Naštěstí pro něj a jeho partnera se po opětovném stisknutí tlačítka na klíčku, ohlásil tmavě modrý passat Oba nastoupili a rozjeli se směr technické oddělení.

Zrzek na ně už čekal a tak jen co se objevili ve dveřích, spustil: „Ahoj kluci, tak otisky jsem projel databází, ale nic jsem nenašel. Pak mě ale něco zarazilo na tý plechovce, tenhle druh se v Německu neprodává…takže sem byla dovezena.“
„Jo Hartmutte, ale víš kolik lidí cestuje a vozí si domů suvenýry??“ zastavil ho Semir.
„To je klidně možný, ale musím vám říct, že to není plechovka, ale nábojnice, takže musí mít nějaké označení, které jsem objevil, zadal ho do počítače a…“
„A!“ naléhali komisaři.
„Byla vyrobena ve spojených státech…“
„To nám teda pomůže.“ zamumlal Semir.
„Jo, ale když řeknete Petře, tak by vám mohla zjistit, kde přesně byla prodána a komu.“
„Díky Hartmutte, uvidíme se později.“ rozloučili se policisté.

„Konečně nějaká stopa.“ ulevil si Tom na sedadle spolujezdce a dal se do psaní SMS své manželce.
„Jo, chceš odvézt?“ zeptal se Turek za volantem.
„To bys mohl, když kvůli tobě nemám svůj služebák.“
„Jak kvůli mně? Nemůžu za to, že ses nevěnoval řízení.“ ohradil se Semir a podíval se na svého kolegu.
„Semire, pozor!“ vykřikl Tom, když zaregistroval dodávku, která se zařadila před passat.
Komisař okamžitě strhl volant a opatrně přibrzdil, aby nedostal smyk. Auto trochu zatancovalo a posléze opět klidně pokračovalo v cestě.
„Díky.“
„Není zač. Myslím, že druhou nehodu by šéfová nerozdýchala.“ usmál se Tom a dopsal textovku.
Zbytek cesty k bytu Kranichů proběhl bez větších potíží, pokud nepočítáme Semirovo zajetí do závěje a Tomův pád při vystupování z vozu. Policisté se rozloučili a Turek se rozjel domů.

Brzy ráno přistálo na letišti Köln-Bonn letadlo z Dillí, které dopravilo komisařku Mendesovou zpět domů.

Claire měla otce Francouze, o čemž napovídalo její jméno, ale matka byla Němka. Po rozvodu rodičů vyrůstala s matkou v Berlíně, kde pracovala na protidrogovém oddělení a odkud ji převeleli do Kolína nad Rýnem. Ovšem tady si práci v protidrogové centrále dlouho neudržela. Při jednom ze zásahů na dealery byl zabit její kolega a ona sama byla lehce zraněna. jako hlavní svědek obžaloby byla zařazena do programu na ochranu svědků, kde se seznámila s Frankem, který byl při tom, když byl na kolonu vezoucí Claire a dalšího svědka spáchán atentát. Později se celou bandu dealerů podařilo s pomocí svědectví Mendesové a dalších svědků zatknout a uvěznit.
Poté se Claire už nechtěla vrátit na protidrogové a chtěla odjet do Francie za otcem, ovšem Frank s Engelhardtovou ji přesvědčili, aby se dala k dálniční.

Před letištní budovou si stopla taxi a nechala se zavézt do svého bytu, blízko kolínské katedrály.

Frank přiletěl o pár hodin později a vůbec se mu nelíbila zima, která ho přivítala už při vystupování z letadla. Zabalený v zimní bundě, čepicí na hlavě, rukavicemi a kufrem v ruce se postavil a čekal na taxíka, který se během chvilky objevil. Jeho řidič pomohl Traberovi se zavazadlem a opálený komisař nastoupil na zadní sedadlo.

Oba navrátivší komisaři se doma převlékli a okamžitě po poslechnutí vzkazů na záznamníku, vyrazili do kanceláře, kde na ně čekala spousta práce.
Jen co se Mendesová objevila ve dveřích služebny, Hotte se na ni otočil a spustil: „No to je dost, už nám to tu začalo přerůstat přes hlavu, Zodiac, nehody a ke všemu vaše hlášení!“
Claire nestačila zírat, ale před běsnícím tlouštíkem ji zachránil příchod Franka, na něhož Hertz obrátil svůj hněv. Neutichajícího hluku si ve své kanceláři všimla také Engelhardtová, která zrovna projednávala stav případu s Tomem a Semirem. Vyskočila ze židle a otevřela dveře, když spatřila Mendesovou s Traberem, okamžitě si je zavolala k sobě.

Petra seděla u svého počítače a hledala informace, které by mohly pomoci při dopadení Zodiaca

Jakmile se komisaři z Kobry 12 seznámili s případem, odešli k sobě do kanceláře, kde dokončili své aklimatizování, vyplnili několik hlášení a odjeli na oběd. U Schröderova stánku rozebírali své zážitky z dovolené a Claire si vzpomněla na dárky, které nechala ve svém služebním mercedesu, který zdědila po Susanně.
„No za to jak tě Hotte přivítal, bych mu vůbec nic nedával.“ řekl s úsměvem Frank.
„Ale ty a ostatní jste mě přivítali, celkem normálně, tedy až na ten tvůj vtípek s povoleným kolečkem u židle.“ usmála se a zakousla se do hamburgeru.
„Hele vy dva, jak bylo u moře?“ houkl na komisaře z tepla své kuchyně Schröder a obsloužil dalšího zákazníka.
„Teplo, což se o počasí tady říct nedá.“ vydrkotal ze sebe komisař Traber, zabalený v péřové bundě, čepici, šále, rukavicích, oteplovákách, ponožkách, které mu upletla babička a teplých botách.
„Mě zima a sníh nevadí.“ odpověděla Claire.
„Tak proč si jela na dovolenou na Maledivy a ne do Grónska.“ ušklíbl se Traber a lokl si teplého čaje s troškou rumu, který používá majitel stánku s občerstvením, jako tajnou přísadu.
„Protože to byl dárek k Vánocům od rodičů.“
„Nejsou rozvedeni?“ rýpl si Frank.
„Hele a proč ty jsi jel do Mexika, no?“ vyvlékla se z odpovědi.
„Chtěl jsem do tepla.“
„Aha.“ řekla a musela se začít smát, když spatřila Trabera, který se během odpovídání přesunul do stánku a sedl si k plynovému sporáku, kde se vařily párky.
„Claire, nemohla bys ho odvést? Sám tu mám málo místa a teď ke všemu tu mám nájemníka.“ halekal Schröder a pokusil se vyndat dva párky, aby mohl obsloužit mrznoucí zákazníky. Mendesová se musela hodně snažit, aby Franka z teplého stánku dostala ven, ale Traberovi se nikam nechtělo. Nakonec musela nastartovat služební vůz a zapnout topení na maximum. Poté zajela co nejblíže občerstvení a její kolega rychle vyměnil stanoviště. Komisaři se rozloučili s Kai Uwem a rozjeli se zpět na služebnu, kde čekala šéfová s výsledky, které objevila Petra.

„Kde jste byli tak dlouho?“ přivítala své podřízené Engelhardtová.
„Víte, Šéfová, byli jsme u Schrödera…“ odpověděl zmrzlý Frank, pro kterého byl nadlidský výkon opustit teplý vnitřek služebáku a odkráčet do kanceláře.
„Dobrá, tady jsou názvy firem a institucí, které si objednaly munici, od které byla nalezená nábojnice. Polovinu dostali Gerkhan s Kranichem a tady je váš podíl, když na něco přijdete, dejte mi vědět.“ oznámila Anna a odešla do svého království.
„Tak to bylo rychlý. Kdy jim chceš dát ty dárky??“ zeptal se komisař své parťačky.
„Až večer…nebo si je nechám.“ ušklíbla se.
„Nemohla bys mi dát ten můj?“ zeptal se Frank a zatvářil se jako malé štěně, které zrovna udělalo loužičku.
„Kdo říkal, že jsem ti něco přivezla?“
„No moment, já ti dárek přivezl.“
„Tak vidíš kolego, ale já pro tebe bohužel nic nemám.“ oznámila mu a odešla do kanceláře, zasedla ke stolu a dala se do vytáčení uvedených telefonních čísel.
Frank stál mezi dveřmi a přemýšlel o tom, zda si z něj kolegyně dělá srandu nebo ne.

„Good morning, I am Claire Mendes …“ spustila komisařka do telefonu a během chvilky se s mužem na druhém konci rozloučila.
„Hele ještě k tomu dárku, opravdu jsi mi nic nepřivezla? Víš je to od tebe docela sprostý. Děláme spolu docela dlouho a navíc já ti něco přivezl, ale nevím jestli ti to mám dávat, když ty pro mě nic nemáš.“ vychrlil ze sebe Traber a zatvářil se uraženě.
Tohle už Claire nevydržela a musela se začít smát. Otevřela spodní šuplík svého stolu a vytáhla z něj krabičku, zabalenou v lesklém papíru. „Tady, prosím tě.“ řekla s úsměvem a hodila ji po Frankovi.
„Co to je?“
„Tvůj dárek z Malediv.“
„Díky, ale já pro tebe nic nemám.“ odpověděl Traber.
„Tak to mi vrať ten svůj.“

V kanceláři týmu z Kobry 11 se dělo něco podobného, Semir se dohadoval anglicky s mužíkem, který se ve spojených státech nenarodil, ba co víc vůbec anglicky neuměl, tudíž musel Tom zasáhnout a tureckému policistovi vypomoci s jazyky. Oprášil svou francouzštinu a hatlamatilku, nakonec celou situaci zhodnotil tak, že než stačil jeho kolega zareagovat, zavěsil.
„Proč jsi to udělal?!“ rozčiloval se Turek.
„Neříkej mi, žes mu rozuměl!“
„Něco málo jo.“
„Tak mi řekni, co říkal.“
Semir se zamyslel…“No, že tu munici, nikomu neprodali a že jí mají pořád na skladě.“
„To vážně říkal?“ udivil se Tom.
„No něco v tom smyslu.“ odpověděl komisař Gerkhan a odešel si uvařit kafe. Jeho kolega za ním jen nevěřícně zíral a snažil se pochopi, kde se Semir naučil hatlamatilku.

Hartmutt dokončil druhou analýzu nábojnice, ale už se mu nepodařilo zjistit nic nového, co by pomohlo komisařům v pátrání po nebezpečném vrahovi.

Do večera měli policisté, co dělat. V obou kancelářích se ozývala angličtina, kterou občas vystřídala Semirova hatlamatilka a také francouzština, kterou pro změnu ovládala Claire. Frank s Tomem si připadali zbyteční a proto se sešli u Petřina stolu a povídali si s novou sekretářkou, kterou Frank ještě od svého příjezdu ještě pořádně neviděl.
„Jak jste se vůbec ocitla tady u nás?“ zeptal se Traber.
„Ty.“ opravila ho blondýnka, komisař se pousmál a zaposlouchal se do vyprávění: „Zrovna mě vyhodili z jedné firmy a já byla na obědě v parku, při tom jsem si četla noviny a uviděla váš inzerát. Řekla jsem si, že by to mohla být zajímavá práce…tak jsem tady.“ dokončila s úsměvem.
„Dobřes udělala, jen je škoda, že zrovna v průběhu takhle zapeklitého případu….“
„Tome, myslím, že se u vás zabydlím rychle.“ přerušila modrookého komisaře sekretářka. Podezřele velkého množství lidí u Petřina stolu si ze své kanceláře všimla Engelhardtová, proto se nenápadně zvedla ze svého koženého křesla, vzala do ruky hrnek a šla si uvařit kávu.
„Co je to tu za sněm?! Myslela jsem, že máte práci!“ spustila na své podřízené.
Frank se na ni otočil: „Víte, Šéfová, moje partnerka ovládá jazyky líp než já, tak jsem jí nechtěl překážet…“
Anna sjela pánskou polovičku týmu dvě smrtícím pohledem: „Trabere!“
„No myslím, že mě volala Claire.“ řekl a už letěl do své kanceláře.
Než stačil pohled vrchní komisařky spočinout na Kranichovi, byl policista už v horlivém hovoru s kolegou z FBI.
„Tak se mi to líbí.“ usmála se pod vousy Anna.

Když Frank dosedl na svou židli, Claire ještě hovořila s Washingtonem, jen co zavěsila a otočila se na svého parťáka, který držel v rukou malou taštičku s motivem mořského pobřeží.
„Co to je?“
„Tvůj dárek.“
„Pěkná taška.“ usmála se brunetka.
„To byla ta nejhezčí, kterou tam měli.“
„Jasně věřím ti. Tak co? Dáš mi ji už konečně?“
„Hmm, to si ještě rozmyslím.“
„Jdu dát Hottovi tu potápěčskou masku, co jsem mu pořídila…“
„Počkej, ty chceš dát Hertzbergerovi potápěčský brejle?“ divil se Frank.
„Ty se moc nesměj…“
„Co tím myslíš?“ nechápal komisař.
„Tys tu krabičku ještě neotevřel?“ zeptala se a začala se smát, když jejímu kolegovi došlo, co vlastně dostal za dárek. „Neboj, dostali je všichni…i šéfová.“
„Nevím, co ti na to řekne.“
„Bude nadšená, protože si je přeje už dva roky. Říkala mi to Andrea, než jsem odjela.“
„Tak to teda nevím, co řekne na ten šátek, co jsem jí přivezl já.“ utrousil Traber: „Proč nerozbalíš svůj dárek.“ naléhal.

Tom domluvil s agentem a obrátil se na Semira: „Za chvíli mi pošle všechnu dokumentaci k případu Zodiac…“
„Počkej to myslíš toho Zodiaca, co vraždil u nich? Ale to bylo v 70. letech. To nejspíš nebude náš člověk.“
„Třeba ne, ale pošlou nám i dopisy, které posílal. Ty by nám snad mohly v něčem pomoci.“
„Uvidíme, ale říkám ti, že ty dva případy spolu nemají nic společnýho, včetně jména, které používá vrah.“

Anna seděla v kanceláři a prohledávala stránky FBI a CIA jestli se jí nedostane nějaké odpovědi na spoustu svých otázek, když jí náhle zazvonil telefon, který doposud spokojeně odpočíval…
„Ano, Engelhardtová.“ ohlásila se, chvíli poslouchala, než se rozloučila a zavěsila. Rozhovor s policejním prezidentem byl krátký, přesto velmi výstižný. Jejímu přímému nadřízenému se nelíbilo nekontrolovatelné vraždění a to že policisté nemají žádné stopy.
Najednou někdo zaklepal na skleněné dveře jejího kamrlíku. „Dále.“ vyzvala příchozího, aniž by odlepila oči od monitoru svého počítače.
„Šéfová,“ ozval se Tomův hlas „na nic jsme nepřišli, ale nechal jsem si poslat od kolegů z FBI složku případu Zodiac ze 70. let.“ oznámil komisař.
„Jak myslíte, ale mám dojem, že nám to moc nepomůže.“
„Zašlou mi také kopie dopisů, které posílal Zodiac novinářům. Třeba v nich najdeme nějakou podobnost.“
„Dobrá, tak až materiály dorazí, informujte mne.“
„Rozkaz, Šéfová.“ odpověděl komisař a vrátil se do své kanceláře.

Frank se zájmem pozoroval Claire, která se na jeho popud pustila do otevírání dárku. Když otevřela taštičku spatřila krabičku, která byla, co do velikosti, stejně velká, jako ta co dala svému kolegovi, jen měla jinou barvu. Vyndala ji na stůl a otevřela ji, posléze se začala smát. Dárek, který dostala od parťáka, byl úplně stejný jako tec, co dala ona jemu.
„Potápěčský brejle?!“ vyprskala ze sebe Mendesová.
„Co kdybychom šli rozdat ty dárečky. Chci vidět, jak se bude tvářit Engelhardtová, až dostane potápěčský brejle.“
„Ha, ha! Tak pojď.“ rozhodla bruneta a vydala se, okolo Hertzbergera s Bonrathem, kterým na stole zanechala krabičky, do kanceláře šéfové, zaklepala a vešla.
„Šéfová, máme tady pro vás malé překvapení.“ zahalekal Traber. Anna ho sjela káravým pohledem, protože byla zvědavá nasadila úsměv a pokynula komisařům, aby se posadili. Frank vyndal zpoza zad taštičku s podobným motivem, který byl na té co dal Claire a sedl si na nabízenou židli naproti své nadřízené. Mendesová se vytasila s krabicí a položila ji před Annu na stůl. Ta se chvíli nedůvěřivě dívala do tváří svých podřízených, ale po chvilce se natáhla a začala rozbalovat. Když spatřila oranžový šátek s červeným žíháním, byla unešená. Její úsměv však z tváře zmizel poté, co odhalila dárek od Claire. Chvíli kašlala a poté z jejích úst vyšlo něco ve smyslu: „Děkuji.“
Komisaři opustili kancelář vrchní komisařky Engelhardtové a zapluli k Semirovi s Tomem, aby i poslední dva policisté dostali své dárky.
„Co tu děláte?“ zeptal se rozzuřený Turek, jen co položil sluchátko telefonu.
„Koukám, že kolegové z USA tě moc nepotěšili.“ pozdravila ho Claire a podala mu krabičku.
Semir si ji chvilku prohlížel a pak se zeptal: „Co to je?“
„Dárek.“ odpověděl mu Frank.
„A pro mě nic?“ ozval se komisař Kranich.
„Hm, promiň, ale už jsem neměla peníze.“ řekla omluvně brunetka „Ale můžete si to půjčovat.“
„Skončilas u mne Claire, tohle si budu pamatovat!“ vyskočil Tom. Jen co uviděl, jak se na komisařčině tváři objevuje pobavený výraz, vše mu došlo. „Ty…kde ho máš?“
„Najdi si ho.“ vykuckala ze sebe.
Tom už toho měl dost a po milé kolegyni skočil a zpoza zad jí vyrval svou krabičku, když ji společně se svým parťákem otvíral, nevěřil vlastním očím, oba dva dostali zelené potápěčské brýle, ale když si je prohlédli pořádně, všimli si, že místo skel mají dobře vypnutý igelit.
„Hele, zrada!“ podotkl Semir.
„Ti říkám, že jsem neměla peníze.“ usmála se již klidná Claire.
„Přece ti nebude kupovat brejle na potápění, když se stejně nepotápíš.“ zastal se své parťačky Traber.
„Jak ty můžeš vědět, jestli se potápím, nebo ne.“
„Ptal jsem se Gabriely.“
„Kdy?“
„Když jsem ti vybíral dárek.“
„Ty máš pro mě dárek?“ divil se modrooký komisař a přitom se vítězoslavně podíval na Semira, který od Franka zatím nic nedostal.
„Jo, ale nevím jestli ti ho mám dát, když se takhle chováš k mojí kolegyni.“
„Claire, omlouvám se.“ vychrlil ze sebe omluvu Tom, tak rychle, že si ani pořádně neuvědomil, jestli řekl vše, co chtěl říct.
Komisařka se na kolegu usmála a omluvu přijala.
„Tak co, už dostanu dárek?“ zeptal se Kranich jako malé dítě o narozeninách.
„Co s tebou mám dělat.“ odpověděl Frank a hodil po příteli tašku.
Komisař Gerkhan se jen nevěřícně díval na své kolegy, aby se na to nemusel dívat, odešel do kuchyňky uvařit si kafe. Když se vrátil, našel na svém stole, mezi hromadou hlášení a spisy, modrou tašku s pozdravem od komisaře Trabera.

Druhý den se Tom při prohlížení své emailové schránky smál, přiblblým zprávám, tedy do té doby než došel k emailu z FBI. Rychle ho otevřel a dal se do tisknutí, přitom ho přeposlal své nadřízené a informoval ji. Do oběda měl vrchní komisař Kranich co dělat. Tudíž jeho týmový kolega musel jet na jídlo do Schröderova stánku sám. Brzy po něm se však objevil i tým dva.
„Ahoj, Semire.“ pozdravila s úsměvem Claire a šla si objednat.
„Čau, díky za ty dárky…ale jedno mi nejde do hlavy, proč ty Frankovy brejle mají skla a ty od tebe mají folii?“
„Jak už jsem ti, milý kolego, vysvětlovala včera, měl to být vtip, tudíž jsem kupovala dárky v suvenýrech, kde měli samý takový blbosti. Koukám, že jsem ti měla koupit speciální ploutve, který se ve vodě stanou tak měkkými, že se s nimi nedá pořádně plavat.“
„Už jsi skončila?“ zeptal se jí Frank.
„Myslím, že jo.“ kývla hlavou brunetka, vzala sáček s jídlem a posadila se do stříbrného coupé.

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Když se komisaři vrátili na služebnu čekalo na ně nemilé překvapení.
„Právě přišlo hlášení o mrtvole na A47.“ oznámila jim Petra se Semirem za zády.
„Tak jedeme!“ zavelel Turek.
Jeho kolegové ho okamžitě následovali ke služebním vozům a rozjeli se na místo nálezu.
„To není možný, další mrtvola…a my nemáme žádnou stopu.“ rozčilovat se Tom.
„Doufám, že se Abendroth trefil alespoň do znamení.“ utrousil jeho kolega.
„No podle tý jeho poslední teorie to mělo být celý jinak, měli bysme asi sehnat jinýho machra přes zašifrovaný vzkazy.“
„To je dobrý nápad.“ podotkl Semir a předjel pomalu jedoucí náklaďák.
Za modrým passatem se v závěsu drželo sportcoupé komisařky Mendesové. Uvnitř mercedesu se členové týmu Kobry 12 bavili o své dovolené a Frank do toho četl spis k případu Zodiac.
„Co píšou zajímavýho?“ zeptala se bruneta a zařadila se za starší model Volkswagenu.
„Že nemají žádný stopy, ale pět mrtvol.“ odpověděl Traber a otočil na další stranu.
„Musíme na něco přijít. Petra říkala, že Engelhardtové volal policejní prezident a dožadoval se nových důkazů a zatčení vraha.“
„To jí všechno řekla šéfová?“
„Nevím, ale volal mi to Semir, když si tankoval.“
„Claire, proč se hrneme do toho případu, když o něm nic nevíme?“
„Milý kolego, musíme dostat pachatele, abychom mu zabránili v dalších vraždách. No a čím víc vyšetřujících policistů, tím víc můžeme zjistit.“ vysvětlila mu Mendesová.
„No jo, ale Semir s Tomem jsou zasvěceni víc, než my dva…“
„Franku, šéfová nás nasadila na tenhle případ, tak to musíme respektovat.“
„Pozor!“ vykřikl komisař, když uviděl Semira prudce brzdit.
Claire strhla volant, ale na zasněžené vozovce se její auto stalo neovladatelné a začalo klouzat směrem na svodidla, tímž směrem se ubíralo i nové služební vozítko vrchního komisaře Gerkhana, který se připletl k začátku další hromadné kolize, do níž se přimíchalo několik dalších vozů v čele s kamionem, převážejícím zboží do nejmenovaného supermarketu. Frank se držel palubní desky a snažil se modlitbou oddálit nebo vymazat svodidla před sebou. Jeho kolegyně se snažila udělat cokoliv, čímž by zabránila kolizi se svodidly. Semir se snažil o to samé, ale jeho snaha byla marná.
„Semire, dělej něco!“
„Snažím se, ale nejde to!“ odpověděl Turek svému parťákovi.
Zadek Volkswagenu se opřel o svodidla a pravý bok se s ohlušujícím skřípáním plechů roztrhl. Stříbrný mercedes narazil do vozu kolegy Gerkhana a využil ho jako nájezdovou rampu, ve vzduch se několikrát přetočil přes střechu a dopadl na kola do hlubokého sněhu a stranou řidiče narazil do stromu, kde zůstal značně poničený stát. Komisaři Traber a Mendesová byli zavěšeni v bezpečnostních pásech. Tom se Semirem se pomalu vyškrábali ze zdemolovaného passat a rozeběhli se ke stříbrnému coupé. Oba měli obrovské štěstí, protože během tří vteřin, co opustili útroby vozu, narazila do volkswagenu červená Alfa Romeo 147 a vzlétla stejným směrem, jako před chvílí mercedes.
„Ne!“ vykřikli unisono policisté.
Alfa naštěstí zavadila o větev stromu, která ji vychýlila z dráhy, a služební vůz komisařky Mendesové minula.
„Claire! Franku!“ zavolal Tom, brodící se po kolena ve sněhu. „Do háje!“
„Jdu se podívat na řidiče Alfy.“ oznámil Semir a odpojil se od svého kolegy.

Traber pomalu začal přicházet k sobě, promnul si oči a otočil se na svou partnerku: „Claire, jsi celá?“ nedostalo se mu však žádné odpovědi. „Claire.“ zašeptal.
„Franku, jste celí?“ zavolal zvenčí Kranich.
„Mně nic není, ale Claire…“ odmlčel se. „…je v bezvědomí.“
Tom rozbil zadní okno a protáhl se dovnitř vozu, kde nožem vyprostil kolegy z bezpečnostních pásů a pomohl Frankovi s Claire.
„Opatrně.“ řekl, těžce oddechující Traber.
„Držím ji.“
Komisaři vytáhli bezvládné tělo a odnesli ho ke svodidlům, kde byli připraveni záchranáři, které zavolal jeden z dalších účastníků nehody. Semir pomohl řidičce červené Alfy skrz hluboký sníh a předal ji do péče doktora.
O vážné nehodě na dálnici A47 byla již, bohužel pro komisaře, kteří se do ní připletli, informována jejich nadřízená, což ji nehorázně rozčílilo, ale když se dozvěděla o zranění komisařky Mendesové, běsnit, alespoň na chvíli, přestala. Zavolala Kranichovi, který byl zrovna v péči lékařky, jenž mu ošetřovala tržnou ránu nad okem.
„Ano, Kranich.“ ohlásil se.
„Tady Engelhardtová, jak je Mendesové?“
„Chtějí si ji odvézt do nemocnice, protože byla v bezvědomí a má něco s rukou, ale nechce o špitálu nic slyšet.“
„Takže je v pořádku?!“
„V rámci možností ano, ale doktor by si ji chtěl odvézt. Nemohla byste jí domluvit?“
„Je to její zdraví, nemůžu jí dát rozkaz, aby se nechala převézt do nemocnice, když nechce.“
„Šéfová, to nemyslíte vážně?“ vyjekl Tom.
„Dejte mi ji.“
Modrooký komisař přešel k sanitce, kde se lékař snažil přemluvit Claire k převozu: „No tak, byla jste v bezvědomí, ta ruka nevypadá dobře a navíc musíme provést vyšetření, abychom vyloučili vnitřní zranění.“
„Říkám vám, že jsem v pořádku.“ namítla bruneta.
„Claire, chce s tebou mluvit šéfová.“ oznámil Tom a podal kolegyni svůj mobil.
„Ano, tady Mendesová.“
„Co to tam zase provádíte?“ zeptala se Anna.
„Tom vám žaloval, co?“
„Jo, ale myslete na sebe.“
„Šéfová, přeci se kvůli pár naraženým žebrům…“
„Tak a dost, buď do té nemocnice pojedete dobrovolně, nebo vás tam osobně zavezu já!“rozčílila se Engelhardtová.
Mendesová chvíli kroutila hlavou než odpověděla: „Dobře, ale hned zítra jsem zase v práci.“
„Fajn…teď mi dejte Kranicha.“
„Nashledanou.“ rozloučila se a předala telefon zpět Tomovi.
„Chtěla jste se mnou mluvit, Šéfová?“
„Okamžitě se vraťte sem. Kolegové ze zajišťování stop a technického nám pošlou výsledky a zajištěné důkazy z místa nálezu!“ oznámila komisařka nahlas.
„Rozkaz.“ odpověděl Tom na pípání. Poté šelma svými kolegy.

„Do háje!“ rozčiloval se teď pro změnu Frank.
„Děje se něco?“
„Co si sakra vyváděl? Nemohl jsi to auto jednoduše objet?“ zuřil Traber.
„Hele, dělal jsem, co šlo!“ hájil se o hlavu menší Turek.
„Málem jsi nás zabil.“
„Franku, klid. Semir za to nemůže, ten auťák před námi dostal smyk a my už nemohli nic dělat.“ vložil se do debaty modrooký policista.
„Omlouvám se.“
„Dobrý, ale jak se teď dostaneme na místo činu, když nemáme auto.“
„Víš, Semire, šéfová chce, abychom se vrátili na služebnu.“ odpověděl mu kolega Kranich.
„No to je jedno, stejně nemáme jak se tam dostat.“
„Myslíš?“ ušklíbl se Traber, „Vezmeme si to zelený.“ oznámil a už seděl za volantem.
„Hele řídím já.“ oznámil Tom a Franka vystrnadil na sedadlo spolujezdce, nastartoval a rozjel se směrem ke služebně.
„Víte, co mi teď došlo?“ zeptal se Semir.
„Ne.“ odpověděli jednohlasně zvědaví komisaři.
„Nebudou si o nás kolegové říkat, že neumíme jezdit na sněhu?“
„Máš naprostou pravdu.“ souhlasil modrooký řidič, při vzpomínce na svou nedávnou nehodu.
„Copak kolegové, ale šéfová nás zabije.“ poukázal na skutečnost s názvem „Běsnící šéfová“ Frank.
„Mám nápad, co kdybychom se ještě zastavili u Schrödera? Na stanici můžeme přijet o něco později.“
„Ale stejnak, měli bychom jet, nebo nás Engelhardtová zabije.“
„Tome, Semir má pravdu, mám hlad a šéfové řekneme, že jsme jeli pomalu, abychom se zase nevybourali.“
„Ale řekneš jí to ty.“ oznámil Kranich kolegovi Traberovi.
„Dobře vyhrál jsi, jedeme na služebnu.“ odpověděl Frank.

Na stanici je čekala Engelhardtová, která byla natolik rozzuřená, že se nemohla soustředit na svou práci. Vylezla z kanceláře a zařvala na Petru: „Až se vrátí ti tři, pošlete je za mnou!!“
Sekretářka přikývla a rozmyslela si, zda má své šéfové předložit papíry k podpisu.
Jen co se komisaři objevili ve dveřích, zahalekala na ně blondýnka od svého psacího stolu: „Máte jít hned k šéfové.“
Frank se podíval na své kolegy a šel první, zaklepal na skleněné dveře, ale tentokrát vyčkal až bude vyzván.
„Dále.“ ozvalo se ne moc přívětivě.
Policista pomalu otevřel dveře a vešel, následován svými kolegy.
„Už toho mám dost!“ spustila Anna, aniž by pohledem zavadila o muže, stojící před ní, „další nehoda během tří dnů. Vy snad neumíte přizpůsobit jízdu stavu vozovky!“ běsnila.
„Ale, Šéfová, my opravdu jeli pomalu.“
„Tak mi řekněte, jak je možné, že vůz Mendesové letěl třicet metrů vzduchem?!“
Slova se ujal Frank: „No…Semir nám poodjel a Claire se ho chtěla držet, tak na to trochu šlápla.“
„Trochu?!“ opakovala Anna, „To si děláte srandu, Trabere!“
„Byla to chyba toho, co jel přede mnou.“ hájil sebe a své kolegy turecký komisař.
„Semire, ale ta nehoda…“
„Já vím, podíval jsem se do zpětného zrcátka a najednou jsem točil hodiny.“ vysvětlil malý policista.
„Bože můj.“ ulevila si komisařka a tři výtečníky vykázala ze své kanceláře.

Doktor poslal komisařku Mendesovou na rentgen, počítačovou tomografii, nechal udělat krevní obraz a další vyšetření. Bruneta, která byla podle své diagnózy zcela v pořádku, si připadala jako pokusný králík a už ji nebavilo stále jezdit v kolečkovém křesle po nemocnici. Proto se rozhodla utéct, ale v jejím plánu jí zabránila sestra, jenž jí píchla anestetika a připravila na operaci, při které jí byly voperovány dva šrouby do pravé ruky.
„No to je dost.“ ozvalo se vedle její postele, když přišla k sobě.
„Franku, co se stalo?“
„Měli jsme nehodu.“
„To si pamatuju, pak ještě telefonát s Engelhardtovou a můj protest, kvůli cestě do nemocnice, potom mě vozili po špitále a dělali různá vyšetření. Doktor mi řekl, že mám zlomenou ruku a dál si nic nepamatuju.“
„Tak to víš všechno, až na to, že ta zlomenina byla vážnějšího charakteru, takže ti tu ruku museli sešroubovat.“ vysvětlil jí kolega.
Claire vytřeštila oči a podívala se na pravou horní končetinu: „Sešroubovat?“
„Jo, dali ti tam dva šrouby.“
„Moment, to znamená, že si mě tu nechají?“
Frank sklopil hlavu a nesrozumitelně odpověděl: „Ano.“
„Jak dlouho?“
„Čtyři nebo pět dnů, aby tě mohli kontrolovat a kdyby se objevili komplikace.“
Komisařka vylétla jak čertík z krabičky: „Jaký komplikace?“
„Nikdy nevíš, co se může stát. Pak to s tebou někde sekne a co s tebou zmůžu?“
„Hele, parťáku, to nemyslíš vážně, přece sebou neseknu kvůli zlomený ruce.“
„Mám na tebe poslat šéfovou? To nabořený auto ji ještě nepřešlo.“
„Klidně si žaluj, ale já jdu zítra do práce.“ rozhodla Claire.
„Počkej na to, co řekne doktor.“
„Ty…nech toho.“ odpověděla bruneta a hodila po komisaři balíček papírových kapesníků, který ležel na nočním stolku.
„Hej, teď máš bejt v klidu.“
„Jak si přeješ, ale nehodlám, tu trávit čtyři dny a jen se válet, kvůli tomu jsem si vzala dovolenou, která mi skončila před pár dny.“
„Koukej tu zůstat a neopovažuj se utéct, nebo tě nechám připoutat k posteli!“
Najednou se otevřely dveře a v nich stál vysoký, černovlasý a tmavooký muž. „Claire, cos to zase prováděla?“ zeptal se a přešel ode dveří k posteli a políbil komisařku na rty. Frank pozoroval celou situaci s přiblblým výrazem.
„Á…omlouvám se. Tohle je vrchní komisař Frank Traber, můj kolega a tohle je vrchní komisař Alexander Fischer, můj přítel.“
„Těší mě.“ řekl Traber a podal muži ruku.
„Nápodobně,“ odpověděl Alex s úsměvem. „Slyšel jsem, že jste měli nehodu.“
„Kde jste to zjistil?“
„Víš, Franku, Alex dělá u BKA a zná se s Engelhardtovou.“
„Tak to jo.“
„Franku, nechal bys nás tu o samotě, prosím?“ požádala kolegu Mendesová.
„Jasně, brzy se uzdrav.“ rozloučil se Traber a opustil pokoj.
„Sakra, mohla ses zabít!“ začal křičet Fischer.
„Uklidni se, nebyla to moje první bouračka.“
„Tobě je jedno, že jsem málem umřel strachy, když jsem slyšel hlášení o nehodě?!“
„Není, ale v mé práci jsou nehody na denním pořádku a občas se do nich zapletu i já a moji kolegové. Pochop, naše oddělení je jedno z těch, které zruší nejvíce služebních vozů ročně.“
„No podle statistik jich zničíte nejvíc v celém Německu, ale to je teď vedlejší,“ pokračoval Alex. „Už jednou jsem ti říkal, že práce u dálniční není nic pro tebe, stále ti u nás držím místo, můžeš nastoupit, kdy budeš chtít.“
„Já jsem ti už několikrát říkala, že mě práce u dálniční policie baví a nehodlám ji opustit kvůli tomu, že se ti nelíbí.“
„Claire, omlouvám se, jsem blbec, miluju tě. Odpustíš mi?“
Komisařka se při zpozorování jeho smutného, uhrančivého pohledu, pousmála a odpověděla: „Omluva přijata.“ poté ho chytila okolo krku a vášnivě políbila.

Frank se vrátil na služebnu, kde si vyzvedl klíče k novému služebnímu vozu, protože jeho Benz byl už pár týdnů na technickém oddělení, ale Hartmutt na jeho opravu neměl čas ani lidi. V kanceláři své nadřízené neřekl jediné slovo, rozloučil se a zapadl do svého kanclíku, kde byl po dlouhé době opět sám. Teď mu teprve došlo, že kdyby se služební vůz jeho kolegyně přetočil ještě jednou, mohl skončit na střeše a on mohl ležet v nemocnici, nebo hůř…být mrtvý.
Z rozjímání o životě a smrti ho vyrušila Petra, nesoucí nějaké dodatky a fotografie míst nálezů Zodiakových obětí.
„Franku, tady jsou ty fotky, cos chtěl..“
„Polož mi je na stůl, díky.“
„Jsi v pořádku?“ zeptala se blondýna, stojící ve dveřích.
„Všechno je OK, neměj strach.“ ujistil ji komisař a natáhl se po složce.
„Tak já tě nechám pracovat.“ usmála se sekretářka a odešla ke svému pracovnímu stolu.
Traber začal pročítat spis a prohlížet fotografie, když mu na stole začal zvonit telefon. Zvedl ho: „Traber!“
„Tady Claire, jak to zvládáš?“
„Ty mě nevidíš dvě hodiny a už ti chybím.“ smál se Frank.
„To ne, ale hrozně se tu nudím.“
„Vidíš, kdybys uměla řídit…“ spustil komisař a musel se držet, aby se nezačal hlasitě smát.
„Hele, ty máš, co říkat.“
„Vím, ale nabourat zrovna dneska, pár dní po bouračce Toma a Semira….“
„Ha, ha! Za tuhle nehodu může taky Semir, takže já jsem v tom nevině.“ hájila se bruneta.
„Jo naši kolegové demoličáři.“ usmál se Traber.
„Kdo je demoličář?“ ozval se vrchní komisař Kranich, který procházel okolo kanceláře týmu dva.
„Ale nikdo.“ vyprskl telefonující policista.
Claire se v nemocnici smála taky: „Koukám, že se tam dobře bavíte.“
„Snažíme se, ale bez tebe to není ono.“
„Paní Mendesová, musím vám změřit tlak.“ vrazila do pokoje sestra.
„Jasně. Franku, musím končit. Měj se a pozdravuj kolegy demoličáře.“
„Budu, brzy se nám vrať, ahoj.“
„Ahoj.“ rozloučila se se svým kolegou a otočila se na sestru: „Teda sestři, nevím jestli mít tlak podle vašich představ, zrovna teď jsem se musela hodně smát.“
„Slyšela jsem, ale teď si vyhrňte rukáv, prosím.“
Komisařka poslechla a natáhla ruku ke zdravotnici.

Druhý den se Tom dostavil na služebnu o deset minut dříve než jeho kolega. Když Semir dorazil do kanceláře, divil se, že je tu Kranich před ním a hned si rýpnul: „Copak , práce na dítěti v noci neproběhla?“
„Gabi musela ráno brzo vstávat a já ji nechtěl nechat jet samotnou.“
„Aha.“
„A co ty? Proč jsi tu tak brzy?“ zeptal se modrooký komisař.
„To víš, chtěl jsem si projít spisy případu Zodiac. Frank už je tady?“
„Ještě ne, chtěl se zastavit v nemocnici za Claire.“ odpověděl Kranich.
„Jak jí vůbec je?“
„Museli jí sešroubovat pravou ruku, ale jinak je v pořádku.“
„Měli bychom jí poslat alespoň kytku.“ navrhl Turek.
„Jo, ale Traber říkal, že by jí měli snad dneska nebo zítra pustit.“
„No a? Stavíme se za ní a odvezeme jí spisy, ať se nenudí.“
„To je dobrý nápad, aspoň nám ulehčí práci a možná na něco přijde.“
„Počkej, zase tak moc ji nepřeceňuj, je to přece jen ženská.“
„Máš štěstí, že tě neslyšela.“
„Proč?“
„Jinak by tě zabila.“
„Ha, ha. Stejně jí to řekneš…“
„To si myslíš?“ naježil se Tom.
„Ne, já tě znám.“
„Hele Frank a je nějaký…“ Kranich se zarazil uprostřed věty a šel za kolegou Traberem.
„Ahoj Franku, jak je Claire?“
„Už se těší do práce. Věděl jsi, že má přítele?“
„Proč?“
„Včera za ní přišel do nemocnice.“
„Hele, že ty jsi s ní měl nějaký plány.“
„Co blbneš, jen mě zarazilo, že má chlapa, to je celý.“
„Stejně se mi zdá, že za ty necelý dva roky, co je u nás, toho o ní moc nevíme.“
„To je sice pravda, ale mě to nevadí, právě to je na ní…“ komisař se zarazil, „no nic už musím jít do kanclu.“ vybruslil a zapadl ke svému stolu.
„Dopověz to.“ naléhal modrooký policista a na jeho tváři se objevil pobavený výraz.
„Ale nic. Potřeboval jsi ještě něco?“
„Už jsi si přečetly spisy, co jsem ti poslal na mail a po Petře?“
„Jasně, jen mi zbývá projít nějaký fotky.“
„Fajn, tak já se vrátím k sobě. Zatím.“ rozloučil se Kranich.
„Zatím.“ zamával Frank a zhluboka si oddychl.

„Petro, už přišla zpráva z technického a ze zajišťování stop?“ zeptal se Tom na cestě do své kanceláře.
„Ještě ne, ale před chvílí jsem jim volala a slíbili mi, že do jedenácti to pošlou.“odpověděla sekretářka.
„Díky, až to přijde, dej mi vědět.“
„Jak je Claire?“ zeptal se Turek svého kolegy, který ještě nestačil dosednout na židli.
„Prý dobře, nudí se a neví, co má dělat.“ odvětil Tom.
„Tak jedem!“ rozhodl Semir a vzal si bundu.
„Ale co Zodiac?“
„Ten počká, podle Abendroth, který jakž takž rozšifroval poslední dopis, má vraždit až za dva dny.“
„Jo, takže máme dvě hodiny, než na dálničním odpočívadle najdou mrtvolu.“
„No vidíš, to je spousta času. Vem ty spisy a odvezeme je Claire.“ zavelel turecký komisař a vydal sepřed služebnu, kde zjistil, že nemá čím by se za komisařkou Mendesovou vydal. „No skvělý!“
„Copak?“ zeptal se ho kolega Kranich, když ho doběhl.
„Nemáme auto.“ oznámil malý komisař, ale jeho pozornost upoutal červený Opel Speedster, který patřil paní Kranichové, jenž ho před několika dny nabourala a opravený byl pouhých dvacet hodin. Tom si všiml, že jeho kolega sleduje auto jeho ženy: „Tak na to zapomeň, vím, jak vždycky dopadne Andreina fabia, když nám ji půjčí.“
„Pojedeme opatrně. Pochop, že nemůžeme jít za Engelhardtovou a říct jí o nové služební auto.“
„Klidně za ní půjdu, nehodlám zničit Gabrielino auto!“
„Tak běž. Běž!“ vybízel svého parťák Gerkhan.
„Chvíli tu počkej.“ nakázal mu Tom a zašel na služebnu. Zaklepal na dveře kanceláře vrchní komisařky Anny Engelhardtové.
„Dále.“ vyzvala příchozího komisařka.
„Dobrý den, Šéfová. Musím s vámi mluvit o našem služebním autě.“ začal pomalu modrooký návštěvník.
„Tome, tohle nemyslíte vážně! Další vůz vám už nedám.“
„Ale, Šéfová!“
„Žádné ale…zaprvé nemůžu vám dát nový vůz, zadruhé žádný ani nemám a zatřetí…na parkovišti stojí Gabrielino auto, tak proč si ho nevezmete?“
„Víte jak dopadají vozy rodinných příslušníků, když se nám dostanou do rukou?“ připomněl své nadřízené pravdivou skutečnost komisař s lehce zděšeným výrazem.
„Tak si vezměte taxíka. Teď běžte, mám práci.“ vyhodila ho ze své kanceláře Anna.
Tom odešel z kanceláře se svěšenou hlavou před služebnu, kde se srazil se svým parťákem.
„No, kde máš klíče?“
„Máme si vzít Gabrielino auto, nebo…“
„Nebo co?“
„Nebo taxíka.“
„Taxíka? Nechceš mi říct, jak máme taxíkem honit zločince?“
„Nevím, ale na cestu do nemocnice nám to stačí.“ odpověděl modrooký policista a zavolal na dispečink taxislužby.
„To jsme to dopracovali.“ ulevil si Semir, když po čtvrt hodině nasedal do taxíku.

Během dalších deseti minut se oba komisaři objevili ve dveřích pokoje 112 s ohromnou kyticí. Jen co je Claire spatřila rozzářily se jí oči, ale to ještě nevěděla, co má kolega Kranich za zády.
„Ahoj kluci, co tady děláte?“ pozdravila je bruneta a posadila se na postel.
„Čau, chtěli jsme tě navštívit…“
„A něco jsme ti přinesli.“ dokončil tom a otočil se.
Mendesová vytřeštila oči a polkla: „To si děláte srandu.“
„Chtěli jsme, aby ses tu nenudila.“
„Hele, ale já tu budu jen do zítřka.“ oznámila komisařka.
„Tak to máš co dělat.“ odvětil Kranich.
„Koukejte si to odvézt zpátky, nebo…“
„No za tu tvojí bouračku ani náhodou. Teď musíme jezdit taxíkem.“
„Semire, kdybys nezačal tak blbě brzdit, nic by se nestalo.“
„Na mě to nesváděj, ten blb přede mnou najednou dostal smyk a já už nic nezmohl.“ hájil se Turek.
„Vždyť já vím.“ usmála se na ně kolegyně a pokynula jim, aby se posadili.

Abendroth seděl v restauraci Orbit a pročítal si poslední dopis od Zodiaca, na kterém mu něco nesedělo.
Objednal si jídlo a sodovku, když před motorestem zastavil tmavě modrý Lexus vrchní komisařky Engelhardtové. Vešla dovnitř a sedla si ke stolu, kde seděl Thomas a studoval poslední vzkaz od Zodiaca.
„Dobrý den.“ pozdravila.
„Dobrý, co tady děláte?“
„Hledala jsem vás. Vrchní komisař Kranich si nechal zaslat informace k americkému případu Zodiac, ale podle mne ty dva případy vůbec nesouvisejí, pouze jméno pachatele je stejné.“
„Ano, dostal se mi do rukou jeden z dopisů zaslaných v roce 1969 deníku Chronicle. Zašifrování je sice podobné, ale náš vrah používá pro písmena trochu jiné znaky.“
„Proč tu máte ten dopis?“ zeptala se policistka a zavolala servírku.
„Něco mi na něm nesedí, je napsaný jinak než ty předchozí.“
„Myslíte, že ho nenapsal Zodiac?“
„Přesně tak, podívejte se, sklon písma, obloučky a hlavně podpis. Vidíte?“
„Máte pravdu. To znamená, že poslední oběť nebyla zavražděna Zodiakem, ale někým jiným.“
„Přesně tak, neseděla mi tam ta áčka psaná do obrazu luku.“
„Ano, to bylo podezřelé.“ souhlasila Engelhardtová a nabodla hranolku na vidličku.
Zbytek oběda pokračovali v hovoru na téma případ Zodiac a snažili se přijít na něco, co by je mohlo navést na stopu druhého vraha. Ta se objevila na služebně, kde Petra zjistila, že poslední zavražděná žena byla tchýní kolegy Neubaurera.

Když se Tom se Semir dostali zpět na stanici, oznámila jim slečna Schubertová nové informace. Komisaři z Kobry jedenáct se vydali za uniformovaným kolegou a chtěli ho vyslechnout, jenomže tomu ruply nervy. Zajal blonďatou sekretářku a v její společnosti opustil budovu dálniční policie, nasedl do služebního vozu a vydal se na dálnici. Kranich se svým parťákem neměl, čím by ho pronásledoval, tak si půjčil od Bonratha Porsche. Dlouhán sice protestoval, ale vůbec mu to nepomohlo. Stříbrozelený sporťák se hnal za Opelem Vectra.
„Maxi, nedělejte si to ještě těžší.“ vyjednávala Petra.
„Drž hubu, vůbec nevíš o co jde!“ zařval na ni a udeřil ji po hlavě tak, že blondýnka ztratila vědomí.
„Musíme něco udělat.“ napadlo Semira, sedícího na sedadle spolujezdce.
„Jo a co?“
„Kdybych to věděl, tak ti to řeknu, nemyslíš?“ ohradil se Turek.
„Dobrá, mám nápad.“
„Tak povídej.“ popoháněl svého kolegu komisař Gerkhan.
„Prostřelíme mu kola.“
„Děláš si srandu? Tak akorát způsobíme další nehodu, která zablokuje dálnici a Engelhardtová nás zabije, ale ještě před tím nás degraduje na strážmistry a pošle do Leidesbruchenu.“ vyděsil se Semir.
„Kde leží Leidesbruchen?“ zeptal se Kranich a zajel blíž k astře.
„Nevím, ani nevím jestli vůbec existuje.“ vysvětlil menší z policistů.
„Už toho mám dost!“ naštval se Tom a začal předjíždět stříbrozelený Opel. Pravou stranou se na něj namáčkl a donutil Neubaurera sjet z dálnice na nepříliš frekventovanou silnici, kde už se komisaři mohli pokusit o nějakou akci, aniž by ohrozili stovky řidičů jedoucích po dálnici, nebo alespoň si to mysleli. Semir odjistil zbraň, stáhl okýnko a začal střílet na zadní nápravu policejního vozu, jedoucího před nimi. Na čtvrtý pokus se mu podařilo trefit pravé kolo. Max nezvládl na kluzké vozovce řízení a hlídkový vůz opřel o strom. Tom začal brzdit, ale Porsche nereagovalo.
„Brzdi!“ křičel Turek.
„Brzdím!“ odpověděl mu kolega, točíc volantem a šlapajíc na brzdový pedál. Konečně se brzdový systém služebního sporťáku umoudřil a pomalu uvedl vůz do zcela klidné polohy.
„Tak to bylo o fous.“ ulevil si turecký komisař, při pohledu na strom, jehož kmen byl sotva deset čísel od dveří vozu.
„To teda bylo.“ souhlasil Kranich a natáhl se po vysílačce: „Kobra 11 volá centrálu, potřebujeme posily a sanitku na silnici B 256 ve směru Meinershagen. Kobra 11 konec.“
„Rozumím, Kobro 11, centrála konec.“ oznámil dispečer a spojil se s kolegy od záchranářů.
Komisaři opustili Porsche a rozeběhli se k nabouranému Opelu. Tom otevřel dveře u spolujezdce a vyprostil Petru, která byla ještě v bezvědomí, po pořádné ráně do hlavy. Semirovi se podařilo dostat ven Maxe a sdělit mu jeho práva. Poté ho připoutal k volantu Dieterova služebního vozu a vydal se za svým kolegou, který seděl u blonďaté sekretářky. Na jedno ale oba zapomněli, byl to fakt, že nevyndali klíče ze zapalování a Neubaurerovi se podařilo s poršákem ujet.
„To není pravda, nechals tam klíče!“ zuřil Turek.
Jeho partner se podrbal na hlavě a přikývl: „Asi jo.“
„Engelhardtová nás zabije.“ zhodnotil celou situaci Semir.
Tom vyndal mobil a zavolal na centrálu a nechal vyhlásit pátrání po služebním Porsche a Maxi Neubaurerovi, který je ozbrojený a nebezpečný. Pak zavěsil a počkal na posily.
Slečna Schubertová konečně přišla k sobě a rozhlížela se po okolí, když spatřila obličeje dvou policistů, usmála se. „Díky, zachránili jste mi život.“
„Není zač.“ opětoval úsměv modrooký komisař.
Všichni už byli zmrzlí na kost, když dorazily posily v novém časovém rekordu devadesáti minut po požádání o pomoc.

Když se znovu objevili na služebně, přivítali je kolegové bouřlivým potleskem a s Annou v zádech.
„Všichni tři ke mně!“ zahřmělo stanicí a příchozí osoby si to nasměrovaly do svatyně své nadřízené.
„Posaďte se. Náš Porsche byl nalezen na dálničním odpočívadle, prázdný.“
„Neubaurera jsme skoro měli.“
„Bohužel jen skoro, Tome.“
„Chtěli jsme vědět, cop je s Petrou.“
„Prostě mi nedošlo, že jsou klíčky v zapalování.“ vysvětloval modrooký provinilec.
„Vím, že jste měli strach o paní Schubertovou, ale nemohli jste si dát pozor?“
„Paní Engelhardtová, nemůžete je přece potrestat kvůli tomu, že mě zachránili.“ začala své kolegy obhajovat sekretářka s obvázanou hlavou.
„Tak tentokrát přimhouřím oči. Porsche to přežilo bez úhony na karoserii a vůz, který řídil Neubaurer, nebyl až tak poškozený.“ oznámila jim a s úsměvem je vyhodila ze své kanceláře. Venku si všichni tři oddechli a odešli na svá pracovní místa.

Policisté sledovali dům strážmistra Neubaurera a napíchli telefon jeho ženy, pro případ, že by se chtěl spojit se svou rodinou. Bonratha s Hottem vystřídal Frank, jehož kolegyně stále ležela v nemocnici po operaci vážnější zlomeniny. Traber celou noc mrzl ve svém civilním voze, protože nové služební auto musel nechat na stanici, jelikož už bylo opravdu poslední, které bylo pojízdné. Okolo osmé hodiny ranní ho přijeli vystřídat kolegové.
„No to je dost, že jste tady.“
„Snad ti tu nebyla zima?“ spustil s úsměvem nadstrážmistr Mayerlist.
„Ne, divil jsem se, že tu je takový teplo, na tuhle roční dobu.“
„Tak promiň.“ omluvil se policista.
„Užijte si to tu a já se vracím na služebnu.“ rozloučil se Frank a odjel do nemocnice pro svou parťačku. Když dorazil do špitálu, vydal se přímo k pokoji 112, zaklepal a vstoupil.
„Čau, už máš sbaleno?“
„Ahoj, jo můžeme vyrazit.“ přivítala ho Mendesová.
„Tak mi dej ty kufry, odnesu ti je.“ nabídl se komisař, ale Claire jeho nabídku odmítla a sportovní tašku se svými věcmi si odnesla do auta sama.
„Vážně s tím nechceš pomoct?“ ptal se Traber na cestě k vozu.
„Ne, je to v pohodě.“ usmála se.
„Nemáš to těžký?“vyptával se dál Frank.
„Nemám, kolikrát ti mám říkat, že to zvládnu?“
„Jo, ale jsi po operaci…“
„Hele…je to jen zlomená ruka, tak toho nech.“ ukončila debatu Claire, poté co její kolega odemkl svou černou Audi A4. Bruneta hodila tašku na zadní sedadlo a sama se posadila jako spolujezdec. Frank usedl za volant a rozjel se směrem na služebnu.
„Jak pokračuje případ Zodiac?“ nadhodila téma propuštěná pacientka.
„Zjistili jsme, že poslední vraždu spáchal někdo jiný.“
„Cože?“
„Říkám, že poslední vraždu nespáchal Zodiac, ale někdo úplně jiný a teď hádej, kdo.“
„Nevím, že by Neubaurer?“ tipla si Claire.
„Teda ty jsi Sybila…“ pochválil ji parťák. „jak tě to napadlo?“
„Moment, snad mi nechceš říct, že Neubaurer zavraždil nějakou ženu?“
„Ne nějakou, ale svou tchýni.“
„To nemyslíš vážně. Teda už jsem slyšela o vraždách nebohých maminek, ale proč by Neubaurer zabil tchýni, kterou zbožňoval, nebo to tak alespoň vypadalo, podle vyprávění.“
„Prachy,“ řekl suše Frank, „po její smrti by zdědil nemalý peníze.Podle toho, co zjistila Petra od advokáta paní Serenadeové, vše odkázala své dceři a jejímu manželovi, celková částka je odhadována na deset milionů euro.“
„Lidi už zabíjeli i pro menší částku.“
„Jenomže Neubaurer zmizel a jeho rodinu pro jistotu sledujeme.“
„Předpokládám, že šéfová nebyla moc nadšená.“
„předpokládáš správně. Když utíkal rozsekal hlídkový vůz a pak sebral Porsche, ke kterýmu ho připoutal Semir.“ vysvětlil Frank a začal se smát, stejně jako jeho kolegyně.

Jakmile dorazili na služebnu, čekalo je překvapení. Kolegům se podařilo najít Neubaurera podle signálu mobilního telefonu. Ve dveřích se oba zarazili a sledovali všechny své spolupracovníky nahrnuté u výslechové místnosti a sledující výslech Maxe Neubaurera.
„Proč jste zavraždil svou tchýni?“ ptal se Semir.
Policista neodpovídal a dál sledoval komisaře z Kobry 11, jak se snaží něco z něj dostat.
„Maxi, víme, že máš dluhy a těch deset milionů by ti moc pomohlo, tak se přiznej a my se můžeme zase věnovat Zodiacovi.“ pokusil se z něj vymámit přiznání komisař Kranich.
„Nic na mě nemáte.“ promluvil konečně Neubaurer, který na sobě měl stále policejní uniformu.
„Myslíš?“ vyrazil ze sebe Gerkhan.
„Motiv máme, navíc výpověď tvojí ženy…tak už se konečně přiznej!“ křičel Tom.
„Důkazy máte?“ položil podezřelý svou otázku, na kterou si i sám odpověděl: „nemáte, Zodiac prostě přeskočil pořadí a bohužel zavraždil mou tchýni.“
Vrchní komisaři naštvaní opustili výslechovou místnost. Claire si pročítala doručené dopisy od sériového vraha, když ji napadlo podívat se na hlášení, která psal Neubaurer a porovnat rukopisy. Chvíli dumala a zkoumala, než konečně objevila to, co hledala. Sklon písmen v prvních vzkazech byl velmi podobný tomu Maxovu.
„Franku,“ zavolala svého kolegu do kanceláře, „Neubaurer je náš Zodiac.“
Traber protočil panenky: „Cože? Jak jsi na to přišla?“
„Tak se podívej na to písmo.“
„Jestli je Max Zodiac, tak kdo psal poslední dopis, když ne on.“
„Co když opravdu svou tchýni nezabil?“ napadlo Mendesovou.
„Když ne on, tak kdo? Jeho žena?“
„Možná jo, nemohla vydržet, až zdědí peníze, nebo už nechtěla vraždit nevinné lidi.“
„Pěkná hypotéza, ale máš nějaký důkazy?“
„Měli bychom to oznámit šéfový a Tomovi se Semirem.“ navrhla bruneta a zamířila si to ven z kanclíku.
„Počkej chvíli,“ zadržel ji parťák, „není to gól?“
„Co jako?“
„Tři neděle tu nejsme, kolegové nemůžou najít jedinou stopu, my se vrátíme a případ vražd objasníme, aniž bychom byli seznámeni s problémem tak jako Semir nebo Tom.“
Mendesová zapřemýšlela, zesumírovala si slova svého kolegy v hlavě a přikývla: „Máš pravdu.“ řekla s úsměvem.
Poté se oba vydali do svatyně své nadřízené, zaklepali na skleněné dveře a vešli.
„Šéfová, Neubaurer tu poslední vraždu nespáchal.“ vychrlil ze sebe komisař.
„Nebo alespoň neposlal poslední dopis.“
„Moment, jak to myslíte?“ nechápala Anna.
„Tak že Zodiac je ve skutečnosti Neubaurer.“ vysvětlila Claire a spustila svou teorii a písmu. Engelhardtová chvíli vůbec nechápala, potom co jí Mendesová ukázala dopisy a hlášení, začala pobírat a pak se chytala úplně.
„Dobrá práce.“ pochválila své podřízené.
„Teď zbývá najít vraha paní Serenadeové.“ připomněla skutečnost neobjasněné vraždy tmavovlasá kolegyně komisaře Trabera.
Anna se zvedla z koženého křesla, otevřela dveře kanceláře a houkla na Semira s Tomem, aby se dostavili k ní. Ti na nic nečekali a vydali se za šéfovou.
„Chtěla jste s námi mluvit?“ ptal se hned vrchní komisař Gerkhan.
„Ano, Claire, vysvětlete jim to.“ požádala brunetku a ta znovu spustila svou teorii o rukopisech. Policisté z týmu jedna, stejně jako jejich nadřízená, ze začátku vůbec ničemu nerozuměli, ale po chvilce se chytili a museli souhlasit s tím, že Claire má nejspíš pravdu a Zodiakem bude Max.
„Fajn, ale když neposlal ten poslední dopis on, tak kdo?“ položil stejnou otázku, jako Frank před chvílí, Semir.
„To ještě nevím, ale můžeme zkusit porovnat písmo členů jeho rodiny.“
„Tebe ta grafologie nějak vzala.“ ušklíbl se Gerkhan.
„Moc vtipný.“
„Nechte toho vy dva!“ okřikla je Anna, „Claire má pravdu, když nic jiného nemáme, porovnáme písmo všech členů Neubaurerovy rodiny s písmem v posledním dopise.“
„A máš to!“ usmála se komisařka a vyběhla z kanceláře své nadřízené s Turkem za zády.
„Já tě dostanu.“ vyhrožoval Semir.
„Tak dělej, chyť si mě.“
„Tady nejsme v mateřské škole!!“ zahřmělo na celou stanici, až se všichni zarazili a Claire se Semirem přestali blbnout.

Neubaurer ukradl na parkovišti před motorestem u dálnice modrý Renault Mégane, patřící staršímu manželskému páru. Staroušci okamžitě po zjištění, že jim chybí jejich nový miláček, nahlásili krádež na policii. Dálniční oddělení bylo rázem na nohou, policejní vozy se rozjely na dálnici a hledaly ukradené vozidlo. Tom se Semirem seděli ve své kanceláři a pročítali Neubaurerovy poznámky.
„Tohle je zbytečný. Proč to vůbec dělám? Měli bychom nasednout do auta a jet za jeho manželkou a pořádně ji skřípnout.“
„Tak co tu ještě děláme?!“ řekl Tom a odložil papíry na stůl. Semir, jen přikývl a vzal si bundu. Poté oba komisaři opustili služebnu. Nasedli do vozu, který ještě před chvílí patřil komisaři Traberovi a odjeli k domu rodiny Neubaurerovy.

Když však dorazili na místo, nenašli ani automobil paní Neubaurerové ani vůz svých kolegů. „Kam zase zmizeli?“ lamentoval Turek a natáhl se po vysílačce. „Kobra jedenáct, volá Kobru pět, ozvěte se.“
Nikdo neodpovídal.
Komisař se pokusil o navázání spojení ještě jednou: „Kobra jedenáct, volá Kobru pět, ozvěte se.“
Opět se mu nedostalo odpovědi.
„Tady něco nehraje.“
„Tome, zajeď k domu, raději se tu porozhlídneme.“
Řidič poslechl spolujezdcův rozkaz a zaparkoval před garáží, ze které se ozývaly podivné zvuky. Policisté odjistili služební zbraně a prošli skrz dům až do sklepa. Když nic nenašli, podívali se na sebe a vydali se do garáže. Tam našli auto kolegů i s pohřešovanými pasažéry, kteří byli zavřeni v kufru. Komisaři pomohli svým spolupracovníkům ven a rozvázali je.
„Kde je Neubaurerová?!“vyhrkl na ně okamžitě, poté co jim strhl izolepu z úst Semir.
„Byl tu Max a zavřel nás do kufru, sbalil ženu a dítě a někam společně odjeli.“
„Jak se sem dostal?“ přerušil kolegu Tom.
„Přijel v modrém Renaultu Mégane.“
„To musí být ten, co ho ráno ukradli.“ napadlo vrchního komisaře Kranicha.
„Nevíte, kterým vozem odjeli?“ zeptal se jeho parťák.
„Jestli jste si nevšiml, tak jsme byli zavření v kufru.“ odpověděl dost podrážděně jeden z policistů.
„Tak jste aspoň něco slyšeli?!“
„Je mi líto, ale vůbec nic jsme nezaslechli.“
„Tak teda děkujeme!“ řekl naštvaný turecký komisař a šel k vozu, kde popadl vysílačku a nechal vyhlásit pátrání.

„Ano pane Reisbergu, zjistili jsme, kdo je Zodiac a nyní ho moji lidé hledají…“
„Paní Engelhardtová, myslel, jsem, že už ho máte.“ štěkl, na šéfovou dálničního oddělení policie, policejní prezident.
„Ne, při pokusu o jeho zatčení, se mu povedlo utéct a unést mou sekretářku.“ oznámila všechny špatné zprávy najednou, Anna.
Reisberg chvíli soptil, ale poté se uklidnil a pozval Engelhardtovou i s jejími kolegy na policejní ples do hotelu Hilton. Komisařka souhlasila a rozloučila se se svým nadřízeným a zavolala si týmy Kobry 12 a 19 a oznámila jim pozvání na ples policejního prezidia.
„To má být vtip, nebo co?“ položil otázku Traber.
„Ne, asi to bude nějaké poděkování za odhalení Zodiaca.“ oznámila mu šéfová.
„Ale ještě jsme ho nedopadli.“ poukázala na nepříznivou skutečnost Claire.
„Je už jen otázkou času, kdy Neubaurera chytneme.“ podotkl Frank.
„Tak tu jen tak nestůjte a běžte ho hledat.“
„Šéfová, my bychom rádi, ale kolegové Gerkhan a Kranich nám vzali služební auto.“ rozčiloval se svalnatý komisař.
„Říkala jsem, běžte, ne jeďte.“ odpověděla mu šéfka.
„To jako máme jít pěšky? Myslela jsem, že tohle je dálniční policie a u té pochůzkáři nejsou.“ vložila se do hovoru Mendesová.
„Nevím, kdo vám to řekl, ale mýlil se.“ usmála se Anna a gestem ruky, vykázala policisty ze své kanceláře.

Poté co Frank usedl ke svému stolu, se usmál na brunetu sedící naproti.
„Proč se tak blbě culíš?“ zeptala se Claire.
„S kým půjdeš na ten ples?“
„No s kým, přeci s Alexem.“
„A…máš ho ráda?“
„Mám. Hele, myslím, že ti do toho nic není.“ snažila se zabránit položení další otázky komisařka.
Policista se opět usmál: „Nech mě chvíli přemýšlet.“
„Franku, přestaň!“
„Ještě jsem ani nezačal.“
„Má tahle tvoje hra nějakej smysl?“
„Počkej, hned se k němu dostanu.“
Než se však Mendesová stačila dozvědět důvod, kvůli kterému jí její kolega pokládal osobní otázky, otevřely se dveře a v nich stála Petra a oznamovala komisařům, že na ně před stanicí čeká nové služební auto.
„Tak přeci jenom ještě máme na skladě nějaké vozy.“
„Franku, myslím, že až to auto uvidíš, tak se tak smát nebudeš.“ oznámila sekretářka a předala komisaři klíčky. Ten se udiveně podíval na svou hnědovlasou kolegyni a vydal se ven z kanceláře.
Když otevřel dveře služebny, zjistil, že klíček není na dálkové ovládání a je ohmataný, tak že již skoro nelze identifikovat logo automobilky Volkswagen. Na parkovišti stály jen dva vozy již zmiňované značky. Starší zelenobílý Passat kombi a starý jedničkový Golf neidentifikovatelné barvy. Traber šel nejprve k Passatu, i když mu bylo jasné, že k němu klíč rozhodně pasovat nebude. Jen co si potvrdil první domněnku odšoural se ke Golfu, ale ještě před tím předal se slovy: „Tohle řídit nebudu.“ klíč své kolegyni.
Claire se jen usmála a odemkla dveře na straně řidiče. Její kolega musel zůstat stát na mrazu a počkat, než si jeho partnerka uvědomila, že vůz nemá centrální zamykaní a natáhla se přes sedadlo spolujezdce, aby mu otevřela.
„No to je dost. Nemohla bys zatopit? Je tu hrozná zima.“
„No ráda bych, ale je tu menší problém, kolego.“
„To by mě zajímalo jakej.“ procedil komisař skrz drkotající zuby.
„Někdo tomu zapomněl to topení přidělat.“
„Jak to myslíš?“ vyjekl Frank.
„No tak, že to auto žádný topení nemá.“ oznámila, zmrzlému parťákovi, hroznou pravdu komisařka Mendesová.
„Jak může v dnešní době existovat auto bez topení?“
„Chybí tu ovladače, třeba tu někdy dřív bylo, ale podívej se, jak to auto vypadá, řekla bych, že ho šéfová sehnala někde na šrotišti a řekla Hartmuttovi, aby ho zpojízdnil.“
„Vždyť to nemá ani vysílačku.“ zhrozil se Frank.
„Hele to auto nebrzdí.“
„Cože? Claire brzdi, támhle je zatáčka!“
Parťačka se na něj podívala a začala se smát: „Neboj brzdy to má zatím v pořádku.“
„Já tě.“
„Copak? Kam zmizel tvůj smysl pro humor?“
„Ten se ztratil už před služebnou, když spatřil tuhle nepovedenou imitaci auta.“
Claire se usmála a předjela modrý Trabant jedoucí před nimi.
„Podívej, tohle je proti tomu Mercedes.“ ukázal Frank na modré vozítko, které zrovna míjeli.
„To je možná pravda, ale tohle jede rychleji.“
„Vážně…to ti povídal kdo?“ zeptal se Traber s ironií v hlase.
„Svědčí o tom fakt, že jsme ho předjeli.“ vysvětlila mu kolegyně.
„Tak se podívej vedle sebe.“ usmál se komisař.
„Dobře, tentokrát jsi vyhrál.“ kapitulovala Mendesová, vzápětí však dodala: „Ale stejně se na to zeptám Hartmutta.“

Semir s Tomem se rozjeli k sestře svého kolegy Neubaurera a doufali, že jim dá tip na to, kde by se mohl policista, podezřelý z vraždy, ukrývat. Modrooký komisař zazvonil. Semir se poohlížel okolo domu, když se otevřely dveře a v nich stála malá, blonďatá holčička s copánky.
Komisaři pozdravili a ukázali děvčátku své průkazy, ale než se stačili zeptat, kde má matku, dveře se otevřely o něco víc a objevila se v nich paní Schweinová. „Přejete si?“ zeptala se.
„Dobrý den Kranich a tohle je můj kolega, jsme od dálniční policie, můžeme s vámi mluvit?“
„A o čem?“
„Jde o vašeho bratra.“ oznámil Semir.
„Už měsíc jsem ho neviděla.“
„Nevíte náhodou, kde by se mohl schovávat?“ zeptal se Tom.
„Proč to chcete vědět? Provedl snad něco?“
„Je podezřelý z několikanásobné vraždy.“ odpověděl turecký komisař.
„Proboha, jak jste na to přišli? Vždyť je policista.“
„To je pravda, ale bohužel máme několik indicií, které ukazují na vašeho bratra.“
Schweinová se podívala na modrookého policistu: „Nevím, kde je a i kdybych to věděla, tak vám to neřeknu.“
„Paní Schweinová, tady jde o lidské životy, jestli víte, kde se Max ukrývá řekněte nám to, prosím.“ naléhal Gerkhan.
„Je mi líto, ale nevím to.“ odpověděla žena a zabouchla dveře.
„Tak ta nám moc nepomohla.“ obrátil se na svého malého kolegu Kranich.
„To teda ne. Necháme jí sledovat, třeba nás dovede k Neubaurerovi.“
„Semire, to je teda nápad.“ usmál se Tom a nastoupil do vozu.
„Neříkej, že máš lepší.“
„Napadlo mě to samý, co tebe.“
„Tak vidíš, teď počkáme, než přijedou kolegové.“ rozhodl Turek a chopil se vysílačky.

Během hodiny se u domu objevila stříbrná Octavia s Hertzbergerem a Bonrathem „na palubě.“
„Kde jste takovou dobu?“ obořil se na své spolupracovníky malý komisař.
„Víš jak je těžký tenhle týden sehnat na stanici pojízdné auto?“ bránil se Dieter.
„Jo, to vím.“ zamručel Semir a šťouchl do parťáka, který okamžitě nastartoval a rozjel se směrem na služebnu.

Claire s Frankem dorazili na KTU a komisařka se hned vydala za zrzavým technikem, aby jí odpověděl na otázku, zda jede jejich nový služební vůz rychleji než automobil značky Trabant. Zrzek se chvíli vzpamatovával z šoku, který mu způsobil Frank svým nepozorovaným přiblížením a následným pohlazením technikových zad.
„Trabere, tohle mi nedělej!“ zuřil Hartmutt.
„Nielsi, potřebujeme něco nutně vědět.“ promluvila brunetka stojící mezi dvěma pány.
„Co potřebuješ, Claire?“
„Co jede rychleji? Náš Volkswagen nebo Trabant?“
„Ukaž mi tu vaši raketu.“ řekl s úsměvem technik.
Když mladík spatřil Golfa málem se udusil smíchy, protože větší vrak ještě neviděl: „To mi chcete říct, že je to pojízdný?“
„Budeš se divit, ale je.“ odpověděla Mendesová.
„Hmm. Moje odpověď zní: Trabant je rychlejší, než tohle.“
„To nemyslíš vážně.“
„Já ti říkal, že nás ten chlap pustil, protože ti chtěl udělat radost.“ smál se Frank.
„Haha…zpátky řídíš ty.“
Traber vytřeštil oči: „Ne, to mi nemůžeš udělat, víš jak …“
„Neříkejte mi, že jste sem přijeli jenom proto, abych vám řekl co jede rychleji.“ zeptal se Hartmutt.
„Vidíš, ještě žes mi to připomněl.“ chytla se komisařka za hlavu, „šéfová by chtěla co nejrychleji výsledek prozkoumání automobilu paní Serenadeové.“
„Jenom tohle? Proč mi nezavolala, nemusela vás sem posílat.“
„Znáš Engelhardtovou, když říká co nejrychleji, znamená to, co nejrychleji.“ vysvětlil Traber.
„Jasně, umím si to představit.Chvíli vydržte, musím dopsat pár řádků a vytisknout konečnou zprávu.“
„Tak pracuj a my se zatím jukneme na Lucy.“
„Trabere, opovaž se na ni sáhnout a přijdeš o prsty, rozumíš?!“ vyjel na policistu Zrzek.
„Neboj, budu se jenom koukat, slibuju.“
„Claire, hlídej ho.“
„Rozkaz, pane,. Hlavně sebou hoď, nemáme čas tu celý den okukovat tvoje krásný auto.“

Jakmile komisaři z Kobry jedenáct dorazili na stanici, okamžitě si je zavolala jejich nadřízená do svého království.
„Pan Abendroth možná zjistil, kde by se mohl Neubaurer ukrývat.“
Policisté se na sebe udiveně podívali: „To je vtip, že?“
„Není, prý je to napsáno v předposledním dopise.“
„Zdá se mi to, nebo si ten chlap vymýšlí novinky podle toho, jak se vyvíjí situace?“
„Semire, prosím vás, věřte mu…alespoň jednou.“ požádala svého podřízeného Anna.
„Šéfová, už od začátku mi na tom chlapovi něco nesedí.“
Tom se podíval na kolegu stojícího vedle něj: „Chceš snad říct, že v tom jede s Neubauerem?“
„Co já vím, třeba ano.“
„Teda ze všech teorií, které jsem za poslední měsíc slyšela je tahle nejšílenější.“
„Není taky šílené, že naším vrahem je policista.“ namítl Gerkhan.
„Dobře, nechám Abendrotha sledovat, ale stejně si myslím, že se mýlíte.“ odpověděla komisařka: „Můžete jít.“
„Zatím, Šéfová.“ rozloučili se policisté a zapadli do své kanceláře.

Dvojice Traber Mendesová se motala kolem oranžové krásky oblíbeného technika, když se na KTU přiřítila černá dodávka a z ní vystoupili dva muži a šli přímo k Hartmuttovi. Claire se otočila a poznala Neubaurera. „Stát!“
Frank se otočil a spatřil hlaveň policejní devítky mířící přímo na něj. „Maxi, odhoď to. Nedělej si to ještě těžší.“ snažil se vyjednávat komisař a odpoutat Neubaurerovu pozornost od své kolegyně, která se snažila podle zdi dostat za dvě osoby, ale komplic krčící se ve stínu mladou komisařku zpozoroval a vystřelil.
„Claire!“ vykřikl Traber.
„Tak a teď k tobě Franku,“ otočil se policista-vrah na svého kolegu, „chci aby ses společně s Hartmuttem přesunul támhle do té místnosti.“ ukázal na dveře vedoucí do sklepa.
Konečně teď se komplic ukázal ve světle a odhalil svou tvář. Obličej, který komisař spatřil opravdu nečekal…

Claire ležela pod hromadou pneumatik, které na sebe shodila, když se vyhýbala vystřelené kulce. Pomalu začala přicházet k sobě a rozhlížet se po hale, kde kromě ní a několika techniků, kteří se schovali před střelbou nikdo nebyl.
„Kam je odvedli?“ křikla na jednoho z mužů.
„Do sklepa.“ odpověděl technik.
Bruneta vyndala z kapsy své péřové bundy mobilní telefon a vytočila Semirovo číslo.
„Ano, Semir.“ ohlásil se komisař.
„Tady Claire, jsem na KTU…objevil se tu Neubaurer ještě s nějakým chlapem…“
„Cože?“
„Mají Franka s Hartmuttem.“ vysvětlila rychle a pomalu se zvedla ze země.
„Fajn. Sama nic nedělej, za chvíli jsme tam.“
„Znáš mě.“ odpověděla komisařka a zavěsila.
„No právě.“ řekl si sám pro sebe Turek, za kterým se objevil jeho modrooký kolega a při pohledu na parťákovu tvář, se okamžitě zeptal, co se stalo. Gerkhan mu vše vysvětlil a odběhl do kanceláře šéfové.
Anna chvíli poslouchala, než zvedla sluchátko telefonu a povolala zásahovou jednotku. Policisté na nic nečekali a opustili stanici. Najednou se Tom otočil na svého parťáka: „Doufám, žes jí řekl, ať sama nic nepodniká.“
„Jo řekl, ale znáš ji.“
„Radši jí zavolám.“

Ve sklepě technického oddělení zatím dva únosci spoutali svá rukojmí a dohadovali se, co udělají dál.
„Běž se podívat, co je s Mendesovou.“
„Proč já?“ zeptal se tajemný.
„Protože já tu budu hlídat tyhle dva.“
„Dobře.“ řekl muž a odešel zkontrolovat Claire.

Mendesové se rozezvonil v kapse mobil. Rychle ho vyndala a přijala hovor.
„Tady Tom, jak to u tebe vypadá?“
„Zatím stejně, ale mohli byste sebou hodit.“
„Semir dělá, co může, ale ty zimní pneumatiky na sněhu kloužou ještě víc, než ty letní.“ vysvětloval komisař.
„Jo, to znám, hlavně dorazte…“ náhle se za ní ozvalo známé cvaknutí, pomalu se otočila a dívala se přímo do hlavně policejní Beretty a šklebícího se obličeje.
„Zahoď ten telefon.“ přikázal muž.
Poslechla, ale hovor neukončila, takže Tom mohl slyšet vše, co se na KTU dělo.
„Zvedej se!“ křikl a chytl ji za límec.
„Abendrothe, proč to děláte?“ zeptala se, aby jí bylo dobře rozumět.
„Semire, šlápni na to.“ popoháněl svého kolegu Kranich.
„Neboj, už jsme tu.“ oznámil Turek a smykem zastavil před technickým oddělením.

„Hni se!“ štěkl Thomas na hnědovlasou policistku.
„Už od začátku jste v tom jel s Neubauerem, že jo?“
„Chytrá holka…“
„Ve voze paní Serenadeové jsou důkazy, které vás usvědčují z její vraždy.“
„Je to možný, ale ty už to nikomu neřekneš.“ ušklíbl se a srazil ji na zem. Mendesová se otočila a dívala se do tváře Thomase Abendrotha, který se chystal opět stisknout spoušť.

Za služebním vozem komisařů z Kobry 11 zastavily tmavé BMW členů zásahové jednotky. Policisté opustili vyhřáté útroby vozidel a vedeni Semirem a Tomem, vrazili do haly, kde Abendroth mířil Claire na hlavu.
„Pusť ji!“ křikl Tom.
Thomas zvedl komisařku ze země a použil ji jako živý štít. Poté se slovy:„Ani hnout, nebo je po ní!“ začal couvat.
Semir se pomalu přibližoval.
„Řekl jsem odhoď zbraň.“
Ostatní policisté sledovali scénu před sebou a čekali na další pokyny.
„Dobře…“ Turek odhodil pistoli a poodstoupil.
„Tak je hodnej a teď všichni vypadněte!“
Chvíli se nic nedělo, ale po další výhrůžce se členové záchranného týmu odebrali ven. V hale kromě Abendrotha a Claire nikdo nezůstal.
„Co chcete dělat?“ zeptala se.
„Teď se spolu kousek projdem.“ oznámil a odvedl ji za jejím kolegou.

„No skvělý, takže co provedeme?“ nadhodil otázku Tom.
„Vlítnem tam a osvobodíme kolegy.“
„To nemyslíš vážně?“
„Smrtelně.“ odpověděl Semir, aniž by pohnul brvou a pokračoval: „Využijeme momentu překvapení, víme, že jsou tam dva únosci a tři rukojmí.“
„Semire!“
„Co? Půjdeme tam jen my dva, ostatní nás budou krýt odtud.“ rozdal rozkazy malý policista a oblékl si neprůstřelnou vestu.
Tom jen nevěřícně zíral a snažil se, společně s velitelem zásahové jednotky, svého parťáka přesvědčit o zvážení plánu a počkání na podmínky únosců…
„Semire, takhle je jen ohrozíme. Počkáme až se Neubaurer ozve.“
„Říkám ti, že využijeme moment překvapení. Už několikrát se to podařilo.“ namítl Turek.
„Je to moc riskantní.“

Ve sklepě se Frank otočil na svou kolegyni:
„Musíme něco vymyslet.“
„Ticho!“ okřikl ho Abendroth.
„Vypadá to, že ten zítřejší ples nestihneme.“
„Nám jde o život a ty myslíš na ples!“ vylétl Traber.
„Buďte zticha!“ zařval znovu Thomas a přiblížil se ke Claire. TA vymrštila nohu a muže nakopla, co největší silou, do kolena.
„Ááá!“ zařval Abendroth a řítil se k zemi s „obráceným“ kolenem.
„Co se stalo?!“ otočil se Max a když spatřil svého komplice svíjet se v bolestech, přistoupil k zajatcům se zbraní v ruce a zamířil na zrzavého technika, sedícího vedle vrchního komisaře Trabera.

Před KTU Tom stále přesvědčoval svého parťáka, aby svůj plán uvážil, když však padl výstřel, Semir na nic nečekal a se zásahovou jednotkou v patách vrazil do haly. Poté se rozeběhl ke dveřím do sklepa, odkud se mezitím ozvaly další dva výstřely. Jakmile se policistovi podařilo otevřít dveře, uviděl své tři vězněné kolegy, jak se zbavují pout.
„Díky Bohu.“ oddychl si komisař Gerkhan a sešel po schodech dolů.
„Kde jste byli tak dlouho?“ přivítala ho Claire, která pomáhala Hartmuttovi s pouty.
„Jak se vám podařilo zneškodnit je?“ zeptal se Tom, který se objevil Turkovi za zády.
Mendesová se nadechla, ale než stačila cokoliv říct, Frank spustil:
„No tak zajmout jsem se samozřejmě nechal schválně, protože mi bylo jasný, že Abendroth Claire netrefil a nechtěl jsem ohrozit ostatní.“
„Jo, ale, když jsi si byl jistý, že je tvoje kolegyně na živu, proč jsi se o něco nepokusil.“ zeptal se komisař Kranich a pohlédl na kolegy, kteří odváděli Neubaurera a pomáhali zdravotníkům s vynesením nosítek s Abendrothem.
„Chtěl jsem ji vyzkoušet a taky proto, že se mám rád. Ale teď vážně…“ Traber se odmlčel, „Claire mlela něco o tom zítřejším plesu a Abendroth se k nám až moc přiblížil, tak ho nakopla do kolena. Když to uviděl Neubaurer, přešel k nám a zamířil na Hartmutta, ale byl blízko mojí nohy, tak jsem mu podrazil nohy a on při pádu vystřelil do vzduchu. Potom si Hartmutt všiml nože, který se povaloval na zemi.“
„Jo, ale tohle nevysvětluje ty další dva výstřely.“ přerušil svého kolegu Semir.
„Kdybys mě nepřerušoval, tak bych se k tomu dostal.“ odpověděl Frank a pokračoval: „Když se mi podařilo přeříznout provazy, uviděl jsem jak se Max probouzí. Podal jsem Claire nůž a vrhl se na Neubaurera. Prali jsme se a pak si všiml, že kousek od něj leží pistole, natáhl se po ní, zamířil na mě, ale než vystřelil, skočila po něm Claire a zbraň mu vypadla.“
„Takže jsme si vyměnili role a Frank…“
„Dvakrát vystřelil…“ řekl Tom.
„A netrefil se.“ dopověděl Semir.
Mendesová přikývla: „Jo, koukám, že znáš jeho mušku.“ zasmála se bruneta, ale jakmile se podívala na svého kolegu Trabera, raději nasadila kamennou tvář.
Konečně teď si Semir s Tomem vzpomněli na zrzavého technika, který byl zajat společně s komisaři z Kobry 12.
„To je dost, že jste si všimli, že existuju.“
„Museli jsme nejdřív zkontrolovat ty dva amatéry, co byli s tebou ve sklepě.“ odpověděl Tom s úsměvem, ale zmiňovaní amatéři se vůbec nesmáli.
„Co Lucy?“ zeptal se Hartmutt znenadání. Policisté stojící v hloučku kolem se začali smát.

„Jsem ráda, že jste všichni v pořádku.“ přivítala své podřízené Anna.
„Šéfová, od kdy je zítra ten ples?“ zeptala se Claire.
„V osm ať jste před hotelem.Teď můžete jít, ale zítra ráno chci mít na stole hlášení o dnešní akci. Nashledanou.“ rozloučila se Engelhardtová a opustila služebnu.
„V čem jdeš na ten ples?“ zeptal se Frank své kolegyně, když usedl na židli za psacím stolem.
„Jak v čem? Přeci v tomhle.“ odpověděla mu parťačka a ukázala na potrhané džíny a špinavé tričko bod koženou bundou.
„ Moc vtipný.“
„Já vím, jsem utahaná. Dobrou noc parťáku.“ rozloučila se a odjela do svého bytu, kde na ni čekal Alex.

Další pracovní den proběhl bez komplikací, tedy až na několik dopravních nehod, které museli komisaři z dálniční policie vyšetřovat, naštěstí ani jednu z nich nezpůsobili oni. Odpoledne uběhlo jako voda a osmá hodina večerní se nezadržitelně blížila. Všichni pozvaní policisté ve svých domovech přemýšleli o tom, co si obléci a několikrát se převlékali, až na pár výjimek. Jmenovitě vrchní komisaři Gerkhan, Traber a Kranich. Když odbila hodina H stáli jmenovaní policisté před hotelem Hilton a čekali na svou nadřízenou a hnědovlasou kolegyni.Anna se během chvilky objevila, ale Claire se neukázala. Okolo deváté se Frank začal dělat starosti, protože věděl, že Mendesová se na večírek těšila. Když se chystal, že se ji vydá hledat, otevřely se vstupní dveře do sálu a v nich se objevil Alex držící Claire za ruku. Komisařka na sobě měla dlouhé černé šaty se třpytkami, boty na vysokém podpatku, ve kterých snad viděl svou kolegyni poprvé v životě, černou kabelku a vlasy učesanými do drdolu. Dojem elegantní dámy kazila bílá sádra, zdobící komisařčinu pravou ruku. Alexander se odebral k baru, aby objednal něco k pití a Claire mezitím došla ke svému kolegovi.
„Ahoj, kdes to vyhrabala?“
„Co se ti na těch šatech nelíbí?“
„No v životě jsem tě neviděl na podpatkách, natož v šatech, tak se jen divím.“ odpověděl Frank.
„Jsou jediný, které mám.“ odpověděla s úsměvem.
Než se Alex vrátil, začali hrát píseň z Hříšného tance a Traber vyzval svou parťačku k tanci. Což se nelíbilo jejímu příteli, který seděl sám u stolu a pozoroval usmívající se Claire. Cítil, jak pomalu začíná žárlit, zvedl se a šel směrem k tančící dvojici. Poklepal Frankovi na rameno, komisaři přestali tančit a dívali se na Alexe.
„Děje se něco?“ zeptala se Claire.
„Chci s tebou mluvit.“
„To to nemůže chvíli počkat?“
„Ne.“ odpověděl Fischer a chytl svou přítelkyni za paži.
„Alexi, pusť mne, to bolí.“
„Hej, neslyšel jsi dámu?!“ zeptal se Frank, když Alex ruku nesundal.
„Ty se do toho nepleť.“
Fischer nakonec ruku stáhl, ale naštvaný odešel před hotel, kam za ním během chvilky přišla Claire.
„Co chceš?!“
„Mluvit s tebou.“ odpověděla mu.
„Ale já s tebou ne!“ štěkl a stopl si taxík. Předtím než nastoupil, se otočil: „Je konec!“
„Alexi, počkej!“ křičela za vozidlem policistka. „Sakra!“ ulevila si a nasedla do svého vozu. Jezdila městem, až se dostala na dálnici. „Co, když jsi tady, doděláš ta hlášení.“ řekla si pro sebe a vydala se na služebnu.

Frank se bavil s kolegy, když si všiml, že Claire zase zmizela.
„Trabere, co se děje?“ zeptala se ho šéfka.
„Claire tu není.“
„Viděla jsem ji odcházet.“
„Aha…“ řekl posmutněle komisař a vydal se ven. Nasedl do vozu a rozjel se pryč.

Před služebnou dálniční policie zastavilo stříbrné coupé z rodiny Mercedesů a vystoupila z něj komisařka zahalená do černého kabátu, sahajícím až ke kotníkům. Došla do své kanceláře a zula se. „Ty podpatky mě zničí.“ řekla a promasírovala si chodidla. Poté se vydala do kuchyňky, kde si uvařila kávu a vrátila se do kanclíku. Po dvaceti minutách ji vyplňování přestalo bavit a rozhodovala se mezi odchodem domů spojeným s možným setkáním s Alexem, nebo papírováním. Nakonec zvítězily papíry, protože ji byla úctyhodná hromada. Po chvilce uslyšela kroky, blížící se k ní. Zvedla hlavu a spatřila svého kolegu.
„Co tu děláš?“
„Na to samé jsem se chtěl zeptat, tebe.“ odpověděl s úsměvem.
Mendesové, ale do smíchu nebylo. „Vyplňuju hlášení, jestli sis nevšiml.“
„Stalo se něco?“
„Nic, co by tě zajímalo.“ řekla a zamáčkla slzu, která se drala na povrch.
„Hele, mně to můžeš říct.“
„Nechci se o tom bavit.“ vzlykla a položila hlavu na stůl.
Frank nevěděl co má dělat, tak obešel psací stůl a stoupl si za svou kolegyni, ta se zvedla ze židle a objala ho.
Před stanicí zastavilo další auto, nepatřící nikomu z příslušníků dálniční policie.
Objímající se dvojice v kanceláři o vozidle samozřejmě nevěděla. Claire však náhle zvedla hlavu a podívala se do modrozelených očí svého kolegy. Ten přiblížil rty k jejím a opatrně ji políbil. V tom samém okamžiku do kanceláře vešel Alex, když uviděl dvojici před sebou, na místě se otočil a odešel. Claire zaregistrovala slabé odkašlání a odcházející postavu.Jakmile vyběhla z kanceláře, poznala Alexe a vyběhla za ním.
„Alexi!“
„Už od začátku mi to bylo jasný, byl jsem slepý a nechtěl jsem věřit tomu, že bys toho byla schopná.“
„Čeho?“
„Podvádět mě s Traberem.“
„Co? Nikdy jsme tě nepodvedla a s Frankem, už vůbec ne!“ hájila se komisařka.
„To vyprávěj někomu jinýmu, po tom co jsem dneska viděl, ti už nevěřím!“ křičel Alex a odemkl svůj vůz.
„Alexi, věř mi…“
Tyto slova už dotyčný neslyšel, nastartoval auto a odjel pryč. Claire zůstala stát bosá v lehkých šatech před služebnou a plakala. Frank pozoroval hádku z okna, jakmile uviděl bosou komisařku jak sedí opřená o policejní Porsche na ledové zemi, vzal její kabát a šel pro ni, aby ji zavezl domů.
„Claire, zvedej se.“
„Nech mě, chci být sama!“
Frank se na ni podíval, ale neodešel.
„Řekla jsem ti, že chci být sama.“
„Podívej se na mne.“ řekl a udělal dřep. Uchopil její hlavu a podíval se jí do očí: „Kdybys to nechtěla, nestalo by se to.“
„Co tím myslíš?“
Místo aby něco řekl, ji znovu políbil. Vůbec se nebránila. Po chvilce Frank přestal a ř
„Řekla jsem ti, že chci být sama.“
„Podívej se na mne.“ řekl a udělal dřep. Uchopil její hlavu a podíval se jí do očí: „Kdybys to nechtěla, nestalo by se to.“
„Co tím myslíš?“
Místo aby něco řekl, ji znovu políbil. Vůbec se nebránila. Po chvilce Frank přestal a řekl: „Myslel jsem tohle…“
„Do háje.“
„Jo do háje. Nechceš jít dovnitř? Je tu zima.“ pousmál se komisař.
Kýchla.
„Ještě mi tu nastydneš.“
Pomalu se zvedla a zachumlaná do kabátu došla do kanceláře, kam jí kolega donesl teplý čaj.
„Děkuju.“
„Není zač.“
Na psacím stole začal zvonit telefon. „Ano Traber. Jistě…rozumím…ano…děkuji.“
„Kdo to byl?“ zeptala se a lokla si teplého nápoje.
„Kolegové, co vyslýchali Neubaurera s Abendrothem … oba se přiznali, důkazy, které našel Hartmutt ve voze Serenadeové usvědčily našeho dekodéra jako vraha.“
„Alespoň jedna dobrá zpráva.“
„A já nejsem dobrá zpráva?“
Nechápala.
„Už dlouho jsem se tě chtěl zeptat, jestli si se mnou nechceš vyjít.“ vysvětlil.
„Co dneska?“
„Nevrátíme se na ples?“ navrhl Frank.
„Dobře, ale řídím já.“ usmála se Claire a obula si boty. Poté se dvojice odebrala k vozu a odjela zpět do hotelu Hilton, kde byla zábava v plném proudu.

Jakmile komisaři dorazili, spatřili pár posledních hostů jak stojí v kolečku a pozorují taneční pár Gerkhan-Kranich, který se hlasitě smál a dováděl, jak děti na školní akademii. Frank chytl kolegyni za zdravou ruku a odvedl ji na taneční parket…

Konec

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Jo, tak já ještě nekomentovala, tak se dot hoo pustím teď! Very Happy

Paráda! Skvělý konec (teda až na toho Trabera, co to s tou Claire provádí? Vždyť má za mořem někoho jiného!) Ale jinak se těším, jak to ezi nimi bude pokračovat! Laughing

Jinak příběh luxusní, šrotiště ani tentokrát nezklamalo! Very Happy Zápleta se Zodim, nejlepší! Very Happy Twisted Evil Wink jen tak dál! Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
10. Zodiac
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma