AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
66%
 66%  [ 2 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
33%
 33%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 3

Den, kdy přišel včas...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

tato povídka byla darem k narozeninám pana Kranicha (a samozřejmě pro Káju Smile). Příběh PATŘÍ do série Když, je doplňkem pětky Smile
Příjemné počtení přeje

Vaše Woxys


-----------------



Den, kdy přišel včas...



Zasykl. Po nyní již hladké tváři mu stékal tenoučký rudý pramínek: směle sešplhal po kůži levé líce a pak objal bradu, odkud se chystal skápnout na bílou náprsenku jeho košile. Kranich zkřivil rty a rychle vyměnil břitvu, kterou doteď třímal, za balíček jemně parfemovaných papírových kapesníčků, z nichž jeden vytáhl a utřel si jím nebezpečné místo i zbytek pěny na holení, co mu ulpěl pod nosem.
Pořezal jsem se, pomyslel si.
Pořezal jsem se, protože se mi klepou ruce.


Tyhle Vánoce... byly strašně zvláštní.
Seděli spolu a zírali na pohádky, jako dva malí Jardové: a nikdo by ve dvou na sedačce vyvalených mužích nehledal zločinci obávané komisaře dálniční policie. Ano, užili si to: chichotali se, když spolu lili olovo, zachraňovali stromeček, kterých chytl od jedné ze svíček a dusili se skořápkami, které omylem zapekli do pokusné dávky kakaových pracek. Jenže to mělo jednu chybu: oni neměli být spolu sami...
Vánoce jim vlastně skončily, když oba odešli ze služebny, kde se konala oslava pro všechny: tam naposledy byli se svou rodinou, tam naposledy cítili sváteční atmosféru.
Tohle všechno... to, co dělali od té doby, to nebyly Vánoce. To byla párty svou kamarádů, kteří si jen v trošku nezvyklých kulisách smrkových větviček a zlatých baněk udělali fajn chvilku pro sebe.
Oba... to cítili. Ano, užili si to... jak Kranich, tak Gerkhan byli nadšení a dojati dárečkem od toho druhého... skvěle si popovídali a provedli pár neškodných hloupostí, kterými tak sladce dovede zahřešit jen mírně přiopilý muž...
Ale nebylo to tak úplně ono.

,,Chybí ti tady ženská ruka,“ popíchl Semir, když Tom po celé kuchyni zmateně hledal ostrý nůž, kterým by naporcovali na jednotlivé podkovy již dávno nehybné kluzké rybí tělo.
Ta nevinná poznámka to nastartovala.
Najednou... tam byla. Ať už prostírali stůl, rozbalovali dárky, nebo žertovali, už tam byla ta úvaha.

Ano, je fajn, že jsou tady... dva přátelé s velkým ,,Pé“, kteří vždycky drží při sobě, ať se děje cokoliv. Jenže. Ve skutečnosti měl každý z nich sedět doma na gauči, v klíně hladit neposedně se vrtící dítě, nebo alespoň tulící se, sváteční atmosférou rozněžnělou ženu.
A tak to prostě nebylo...
To se jim nepovedlo.

A tak dleli v hromadách pomačkaného balícího papíru a dárky byly zapomenuty: v hlubinách jejich duší se objevily ony...
Vstoupily jim do očí.
Jejich jména jim sklouzla z úst: zastřeným hlasem pronášená jména, pod jejichž závojem se halily ty, které byly milované, zbožňované a.... ztracené.
Elena...
Kateřina.
Milované... zbožňované... a ztracené.
Navždy.



To nic...
Krví poznačené kapesníčky se snesly do koše pod umyvadlem.
To nic, Tome... Uklidni se, chlape. Minule to dopadlo skvěle... tak proč to teď má být jinak?

Opustil koupelnu a přešel ztichlým prázdným bytem ke skříni, kde měl své oblečení: jak se rukama probíral svršky, vesměs samými obleky a košilemi se vzorně naškrobenými límečky, musel se pousmát. Jsem já ale pan seriózní...
Dneska...
... to ale bude jinak.

V náhlém popudu sáhl až úplně dolů, do kupičky kousků, které na sobě dlouhou dobu neměl: a najedou sám sebe našel oděného v tmavých džínsech a obyčejném černém, byť elegantním svetru.
Udělal krok, dva.
Cítil se skvěle.
Když už, tak už, zvedly se mu koutky: posadil si na hlavu modrou čapku, krk omotávaje stejně barevným dlouhým šálem. Venku byla zima...
A jemu se vůbec nechtělo jet autem: cosi v něm ho lákalo, aby se brodil na střed Kolína neskutečně čistými a bohatými závějemi sněhu... A vlastně mohl, měl spoustu času.
Vyšel přece s předstihem.
Aby... ji nenechal čekat.


Dala hlavu na stranu a usmála se, prsty přejížděje po okraji prázdné skleničky od šampaňského: těžko říci, zda to bylo gesto rozpaků, nebo se ho snažila svádět...
Každopádně s tím druhým uspěla.
Ztěžka polkl, náhle se upomínaje, že asi není příliš slušné, když ji tak očividně hltá pohledem: odkašlal si a vyslal k ní pravici, která se chvěla stejně, jako jeho kolena. ,,Slečno Kaiczowská,“ usmál se nejistě a hodil bradou k parketu, kde právě spousta hostů Richterovic svatby ploužila v těsném objetí, ,,smím prosit?“
Pozvedla obočí a s rozzářenýma očima přitakala, chápaje se jeho pravice: ,,moc ráda...“ pronesla zastřeně a nechala se vyvést mezi ostatní, aby pak položila hlavu na Kranichovu hruď, dávaje se jím kolébat v pomalém rytmu – rozhodně pomalejším, než jaký byl tep Tomova náhle tak zběsile tlukoucího srdce.


Zahlédl ji okamžitě: seděla u stolku hned vedle skleněné výlohy malé čajovny a hrála si s pramínky svých tmavě hnědých vlasů.
Přišla, díkybohu přišla!
Ale...
Hrklo v něm a spěšně pohlédl na hodinky: ne... naštěstí neměl zpoždění, byl tu o pěkných deset minut dřív. Na něj neskutečný výkon... a ona to, bodla v něm lítost, neocení, protože ho tolik nezná.
Zatím...
Nadechl se a vstoupil, s radostí registruje široký úsměv, jenž mladá žena nasadila, jakmile na něm spočinul její zrak.
,,Ahoj Kari,“ schýlil hlavu a jemně stiskl ruku, kterou mu brunetka podala na pozdrav. ,,Jak se máš? Těšil jsem se na tebe.“
,,Pěkný večer,“ Kaiczowska sledovala, jak se usadil a pak si k němu postrčila židli. ,,Taky jsem se na tebe těšila a...“ zrudla a náhle neměla na práci nic důležitějšího, než koukat na dno malého zeleného hrnečku s červenými kvítky. ,,Mají tu hrozně dobrý zázvorový čaj, dáš si?“
S uculením Karolině přejel ukazováčkem po hřbetu dlaně: ,,jestli mi ho doporučuješ ty...“

Byť z ní neubyla ani kapka, z malé smaltované konvičky se již dávno přestalo kouřit: zázvorový čaj spokojeně stydl a oni dva si toho vůbec nevšimli. Seděli těsně u sebe, prsty rukou propletené a rty spečené polibkem.
A ač se spolu sami viděli teprve podruhé, bylo oběma z nich jasné, že přestože je do nich ještě velmi, velmi daleko, ani jeden z nich už o dalších Vánocích sám nebude...



Konec...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Fandila jsem kapičce, je to pěkně nefair, že jí ten obr tak rázně přehradil cestu.
    Ony se mu klepou ruce? Japato?

    Jéé, pohádky, olovo, tradice...nádhera!
    neškodných hloupostí..to myslíš ten hořící stromeček?Smile

    Woxík, nějak rozněžnělý Woxýk napsal:
    Ano, je fajn, že jsou tady... dva přátelé s velkým ,,Pé“, kteří vždycky drží při sobě, ať se děje cokoliv. Jenže. Ve skutečnosti měl každý z nich sedět doma na gauči, v klíně hladit neposedně se vrtící dítě, nebo alespoň tulící se, sváteční atmosférou rozněžnělou ženu.
    A tak to prostě nebylo...
    To se jim nepovedlo.

    tohle bylo prostě nádherně řečeno.

    Propána, já ho chci vidět!!! Černý svetr a tmavé jeans. Musí vypadat prostě....awesome, lepší výraz nemám. Woxy, Kájko, nakreslete mi ho někdo, prosím...
    a modrá čapka s šálou...ten den bych ho chtěla potkat, moc moc moc
    a na pozadí s bělostně zářícím sněhem! To je pohádka...pohádka.

    A tanec na svatební oslavě...nešlo to nějak rychle? Ale přesto krásněSmile.

    tvrdý realista napsal:
    Hrklo v něm a spěšně pohlédl na hodinky: ne... naštěstí neměl zpoždění, byl tu o pěkných deset minut dřív. Na něj neskutečný výkon... a ona to, bodla v něm lítost, neocení, protože ho tolik nezná.

    to dojde, časem, to dojde...

    Doufám, že i o dalších vánocích se dovíme nějakou pěknou povídkou:)



    P. S. Ale ten Tom v modrých jeansech a černém svetru....a s modrým kulíškem a šálou...a sněhem na pozadí....*rozplývá se*

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Fíííí, nesmírně Ti děkuji za tak dlouhý a detailní koment, nesmírně potěšil Embarassed Embarassed Embarassed a tady jsem Ti nakreslila milého Toma Kranicha v čapce Very Happy omlouvám se, ale lépe to neumím, portréty nedovedu a ani mě nebaví Embarassed





V náhlém popudu sáhl až úplně dolů, do kupičky kousků, které na sobě dlouhou dobu neměl: a najedou sám sebe našel oděného v tmavých džínsech a obyčejném černém, byť elegantním svetru.
Udělal krok, dva.
Cítil se skvěle.
Když už, tak už, zvedly se mu koutky: posadil si na hlavu modrou čapku, krk omotávaje stejně barevným dlouhým šálem. Venku byla zima...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Embarassed děkuji Smile

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Koukám, že jsem tuto povídku nekomentovala na PF. A přitom je to jedna z mých srdcovek, při kterých se dostaví takový ten milý pocit a oči podivně zvlhnou. Embarassed Embarassed Embarassed

Strašně se mi líbí první odstavec. Embarassed Mám hrozně ráda popis toho, jak se Tomovi třesou ruce, jak se řízne a ťapá po kapesnících. Představa holícího se muže mě vždy pubertálně rozchichotá. Laughing Embarassed
Nervozita z něj přímo sálá!

Flashback s Vánoci je dokonalý. Tolik smutný a zároveň pravdivý. Podařilo se ti báječně popsat přátelství, jež mezi komisaři je, to, jak dokáži oba během chvilky dokonale vtipkovat, častovat se ťafkami, ale také dokáží již za ta léta zmlknout v pravý čas a setrvat v mlčení.
Zmínka o osudových ženách jejich životů je v tom nejtrefnějším místě. Embarassed
Milované... zbožňované... a ztracené.
Navždy.

Úžasné, *tleská* Embarassed

A opět nervózní Tom, tiše se mu chichotám, ne škodolibě, jen tak, fandím mu a sama si říkám, jak jsou tyhle pocity... Nesnášené a zároveň strašně moc hezké. Smile
Přiznám se, dneska mě hrozně rozesmálo to, když mi došlo, že i Tom se minimálně DVAKRÁT před svou schůzkou převlékl. Laughing

Hrozně se mi líbí, jak se Tom najednou po tom náporu nervozity, který aspoň na chvilku odsunul do kouta své mysli, rozhodl ke spontánnosti. Jak těmi šaty, tak procházkou. Jako by si chtěl ono odpoledne, onen den Dé vychutnat až do dna, nasát maximum oné nezapomenutelné atmosféry. Embarassed

Další krásný flashback. Embarassed Líbí se mi pro změnu spontánnost Karoliny, jak si položila tu hlavu na mužovu hruď a vychutnávala si tanec. Smile A Tomův tlukot srdce? Sladká věta! Embarassed

Přišla, díkybohu přišla!
Výkřik radosti a pocit úlevy a štěstí, který znají všichni, kteří na někoho čekají. Smile
Další z mých velmi oblíbených částí, kdy mám chuť se hrozně smát a přitom mé sevřené v pěst dlaničky zvedám nad hlavu ve vítězném gestu a křičím: "Jooo, Tome, přišla, přišla a ty za ni utííííkej, fandím ti!" Embarassed

Hrklo v něm a spěšně pohlédl na hodinky: ne... naštěstí neměl zpoždění, byl tu o pěkných deset minut dřív. Na něj neskutečný výkon... a ona to, bodla v něm lítost, neocení, protože ho tolik nezná.
U tohohle náznaku mužské ješitnosti se musím opět strašně chechtat. Cute, Tome, ty jsi plyšák. Smile
Nepochybuji o tom, že Karolina po čase zjistí, že nejsi zrovna muž, pro kterého je ctnost králů oříškem. Zjistí, že i ty dokážeš mnohdy přijít pozdě.
Bude se chvilku zlobit, potom se však usměje, dá ti pusu a všechno zpoždění bude prominuto.

S uculením Karolině přejel ukazováčkem po hřbetu dlaně: ,,jestli mi ho doporučuješ ty...“
Áááááá, uculení! Určitě je to ten neodolatelně sladký úsměv. Laughing Embarassed
Přijde mi, jako by si najednou Karolininy rozpaky užíval, ale rozhodně ne nijak zlomyslně. Nu, nedivme se mu. Smile

Byť z ní neubyla ani kapka, z malé smaltované konvičky se již dávno přestalo kouřit: zázvorový čaj spokojeně stydl a oni dva si toho vůbec nevšimli. Seděli těsně u sebe, prsty rukou propletené a rty spečené polibkem.
A ač se spolu sami viděli teprve podruhé, bylo oběma z nich jasné, že přestože je do nich ještě velmi, velmi daleko, ani jeden z nich už o dalších Vánocích sám nebude...

*směje se do hrstičky a křičí: "Huráááá!"*
Krásný závěr! Líbí se mi popis konvičky, zázvorového čaje *olízla se* a také to, jak poslední větou dáváš najevo, že oba dva si našli to své štěstí. Embarassed

V celé povídce vévodí lehkost, něžnost a krásné příměry a nenucenost. Embarassed
Líbí se mi tento náhled do hlavy Toma Kranicha před schůzkou se slečnou, kterou má rád a moc za něj děkuji. *objímá*
Je nádherný. Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Den, kdy přišel včas...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma