AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Susanna a Frank
Hartmutt


Založen: 11. 11. 2007
Příspěvky: 6
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak tohle je dopsaná povídka o Susanně a Frankovi...jenom jsem to zkopíroval z wordu, takže některé věci jsou trochu nepřehledné... Embarassed Embarassed

Susanna a Frank

Frank se Susannou spolu nyní již delší dobu chodí. Baví se o tom, co bylo před jejicich seznámením a bližším seznámením, které de-facto znamenalo zamilování se.

„Franku, co jsi vlastně dělal před tím, než jsme nastoupili sem?“ zeptala se Susanna při procházce po kolínském nábřeží ve světle zimního, večerního slunce.
„No – bylo to trochu složitější…“

Frank Traber – aneb před začátkem života u dálniční policie a (za)milovanou kolegyní

„Na podzim, před devíti lety, čtyři roky před naším nástupem k dálniční, jsem přišel k LKA. Jako parťáka jsem dostal nejstaršího kolegu z okrsku. Ty dva roky, který jsem s ním strávil, nebyly moc zajímavý. Až jednoho dne – bylo to, když jeden z dopraváků unesl jednu služebnu dálniční policie. Ne. Nebyla to ta naše. Všechno vycházelo podle plánu. Nakonec jsme se ale pokusili dostat dovnitř, protože mu začaly téct nervy. Pokusili jsme se ho zneškodnit. Nakonec vystřelil na Gerharda, který spadnul, byť, nebo možná právě proto, na nohy. Chtěl jsem ho strhnout k zemi, ale trefil mě. Měl jsem neskutečnou kliku. Kulka těsně minula srdce. Když jsem se probral z narkózy, dozvěděl jsem se, že pět minut poté zemřel. Infarkt.

Potom jsem se nechal přeložit na protidrogové. Už jako vrchní komisař. Jako parťáka jsem dostal ženu. Zrovna vylezla z policejní školy. Věděla, s prominutím, naprostý hovno. Nic jsme spolu neměli. Nesnášel jsem ji. Tykání vyplynulo spíš z toho, že vykání bylo moc náročný na pozornost.“ začal vyprávět Frank.

„Pamatuješ si na naši první pusu?“ vzpomněla v tomto bodě vyprávění Susanna „Bylo to po tom, co jsem ti po tom případu s tou řidičkou bez řidičáku řekla „Ach Trabere, kdybys nebyl takovej neromantickej neotesanec…“ tak jsi mě pak dohnal a nabídl jsi mi, že pojedeme na víkend na chatu – očividně jsi pochopil, co jsem tím myslela. Na tu, tvých rodičů v Alpách, kam teď jezdíme každý rok lyžovat. Tam, když jsme byli na té vyhlídce, Slunce zapadalo za vršky… Tenkrát ses projevil jako opravdový romantik…“ zasnila se policistka, vzpomínajíc „Od té doby jsme také méně špičkovali. Jak při tom případu s těmi benzínkami, stejnak jako když jsme chránili Andreu jako jediného svědka v případu Ickyl. Nikdy se nám ale nepodařilo políbit se po nějaké akci. Vždycky nám to něco překazilo.“.

„Ano, máš pravdu. Od našeho prvního romantického okamžiku, který jsem já začal vnímat jako romantický, ještě před jeho vrcholem, na sebe žárlíme, ale už si nenadáváme a srandu si děláme takovou, abychom to bez problému jako srandu pochopili. A hlavně jsi už konečně začala nosit pořádný boty! Susanna se ušklíbla a dala Frankovi symbolický pohlavek.

Ale abych se vrátil – měli jsme spolu pár zajímavejch případů, tenhle, ke konci naší spolupráce, je nejzajímavější - mimochodem komunikovali jsme spolu podobným způsobem, jako my dva na začátku naší spolupráce. Začalo to podobně, jako když nám bouchl motor v tom Mondeu. Měli jsme ranní službu, ale mě došla nafta. Měl jsem tehdy novej služebák. Audi A6 Avant 2,5TDi quattro, ořech v interiéru, černá kůže, navigace, televize, se zvláštním lakem, středně tmavá modrá metalíza s nádechem do zelena - které používáme vlastně taky, jako soukromé auto. Předtím jsem měl, sice relativně nový, ale slabý VW Golf IV s 1,4 benzíňákem, který pak dostala ona. Došla mi nafta. Když jsme to dotlačili k pupmě, byl jsem vždycky zvyklej hrábnout po tankovací pistoli s nápisem Super 95 Bleifrei, ale to bylo špatně. Jakkoliv je bezolovnatý benzin lepší, než olovnatý, tomu TDi prostě nesedl. Naštěstí jsem daleko nedojel, respektive ani metr, protože to mělo nějaký systém pro kontrolu správného složení paliva. Když mi ten Benzin technici tahali z auta, tak jen náhodou zjistili, že v něm jsou stopy neznámé látky. Nebyli nějak rychle schopni zjistit, co to bylo, tak mi akorát nalili do nádrže naftu a poslali vzorek do laborky.

Další den jsme měli silniční kontrolu. Ona se zase ukázala jako totální kráva. Řídila ona, neboť jsme tam byli jejím autem. Ona snad nerozeznala odstavném pruh od předjížděcího. Jako by se na policejní škole vůbec nic nenaučila. Nakonec jsme rozložili stanoviště kousek za restaurací Onyxer Heide. Tam se jí podařilo odstřelit trojku. Prostě se snažila zařadit bez toho, aby se uráčila botou s podpatkem sešlápnout spojku. Nakonec jsme odchytili nějakou řidičku…“

„Nech mě hádat!“ usmála se Susanna a těsněji se přimkla k Frankovi, se kterým si momentálně sedla na lavičku tak, že koukali na řeku, za kterou byla zasněžená katedrála, osvětlená zapadajícím Sluncem. „Měla v pneumatikách tu látku, kterou technici poslali do laborky!“ řekla s pohledem říkajícím „Ženská intuice…“. Následně se spolu dlouze políbili. „Máš pravdu.“ nekomentoval nijak její ženskou intuici, kterou vyčetl právě z jejího pohledu.
„Jinak jak jsi mluvil o těch autech, tak jsem si vzpomněla na to, že by mi zítra měl Hartmutt přivézt na služebnu moji Octavii Scout v plné výbavě, ořech a černá kůže s alcantrou – už se těším.“ udivila svého partnera svými asociacemi policistka. Nyní se však neubránil a dal najevo: „Já nechápu, jak si můžeš takovou dobu pamatovat, co vlastně chceš říct. Já bych to dávno zapomněl…“
„To víš – ženská, hlavně pokračuj“ řekla policistova parťačka

„Začala ujíždět. Naštěstí měla téměř stejný Golf jako my, ale fungovala jí převodovka. Bylo mi jasné, že kdyby řídila Petra, jen těžko bychom ji dostali. I tak to bylo hodně náročný. Když jsem se potřeboval dostat z dvojky, přes trojku, na čtyřku, musel jsem naplno využít toho, že jsem odstranil omezovač. Navíc, když jsem měl už zařazenou čtyřku, tak jsem každou chvíli ten motor s pomocí spojky protočil, aby trochu stouply otáčky. Kdyby té ženské před námi nechcípnul motor, tak bychom ji nedojeli. Všechno šlo jako na drátkách. Až ke konci – ona mě postřelila. Ta látka byla nějaká nová droga a ona v tom jela taky. Nebylo ale dost důkazů. Nakonec se z toho vyvlékla tím, že řekla, že chtěla vystřelit na někoho třetího, který byl za mnou a mezitím se zdejchnul. Nakonec ji poslali na nějaký rychlokurz. O týden později se vrátila, dva dny na to šel šéf do důchodu. O to místo jsme se ucházeli oba. Nakonec přišly na přetřes moje vyšetřovací metody. Zničené vozy ne, protože jsme byli přibližně nastejno, ale tam to nebylo tak důležité. Nakonec mi řekli, že příliš porušuji předpisy, a že tedy bych neměl vést stanici. Dostala to ona, služebně mladší kolegyně, která dělala jednu botu za druhou. Tak jsem odkoupil svůj služebák do soukromého vlastnictví a nechal se přeložit sem. Dál to už znáš. Tady jsem dostal jako parťačku tebe a naše černý „céčko“ a sportcoupé znáš dobře.“ usmál se nakonec Frank. „Teď mi řekni, jak jsi přežívala ty!?“ dokončil policista.
„Dobře, ale pojď, tady na lavičce mi je zima.“ souhlasila parťačka. „Kdeže jsme zaparkovali?“ dodala ještě.
„V Deutzu, u Köln Messe.“ odpověděl tázaný. Postupně došli k autu. Parkovištěm se rozlehl typický zvuk šestiválcového TDi a Susanna započala svoje vyprávění.

Susanna von Landitz – aneb jak se dostala taková „holka“, jako ona, k (dálniční) policii

„Vyrostla jsem v Japonsku. Můj táta tam pracoval jako německý velvyslanec. Před šesti lety jsem se vrátila zpět do Německa a dala se k policii. Jako parťáka jsem dostala Christiana Lorenze. Byl ti trochu podobný, ale jen v tom, jakým způsobem se ke mně choval. Tedy stejně jako ty na začátku. Nikdy jsme si netykali, hnal se jen za kariérou. Bylo to na protidrogovém. Štval mě strašným způsobem, měla jsem často co dělat, abych mu jednu nevrazila. Můj názor na jeho osobnost byl všeobecně znám. Jednou jsem si všimla, že mu někdo dává větší obnos peněz. Jednou u nás na oddělení byla velká úplatková aféra. Pozavírali půlku našeho oddělení, ale mého parťáka jen vyslýchali, pro nedostatek důkazů ho zprostili obžaloby. Já, jako jediná svědkyně jsem byla nedůvěryhodná, právě kvůli mému známému mínění. Po tomhle, jsem to už nevydržela a nechala jsem se přeložit sem. Ten rok na protidrogovém byl nejhorší v mém životě.“ Susanna klesla hlasem a rozplakala se.
„Notak, neplač, je to už za tebou.“ konejšil policista svoji kolegyni a pohladil ji po vlasech. Tak vyloudil na její tváři slabý úsměv.

Frank pomalu najel předpisovou padesátkou na nájezd k dálnici, aby pak vytočil naftový motor k 4500 otáčkám a pokračoval tak, až se dostal ke stodvacítce, která byla na daném úseku maximální rychlostí a pokračoval směrem ke služebně. Cestou je ale předjela alespoň sto šedesátkou Dacie Logan MCV. Susanna spustila diody na čelním skle a Frank přišpendlil pedál na podlahu. Po chvíli burácení silného vznětového motoru jeli dvoustovkou a doháněli vozidlo, které, když si jeho řidič všiml modře zářícího blikátka, zastavilo u krajnice. Frank vystoupil a šel k vozu. Když na něho pohlédla bruneta, sedící u volantu, řekl jen „Promiňte, zapomněl jsem průkaz v autě.“ a došel za partnerkou, aby to vyřídila za něho. Ta si pak nakonec stejně Franka zavolala. Celé tohle divadlo bylo kvůli tomu, že ve voze seděli dřívější partneři našich vrchních komisařů. Tak Susanna s gustem pokutovala Petru Dschinnovou a Frank kontroloval povinnou výbavu. V prostoru pro rezervu ale našel pouze nějaký prášek, který měl podobný zápach, jako prášek, který znamenal jeden z mála případů, nedořešených do konce. V bočních kapsách prozměnu našel obnos peněz větší, než jeho roční příjem.
„Susanno! Pojď sem!“ dále pokračoval šeptem „Hele, vypadá to, že máme šanci je oba dostat za mříže. Nějak je dostaň z auta a zatkneme je.“ posádka prohlíženého vozu však rozhovor očividně slyšela a bílý Logan MCV se rozjel po dálnici.

„Svině blbý!“ zakřičel Frank a už se rozjížděl za prchajícím PKW a kolegyní na sedadle spolujezdce. „Vypadá to, že spolu odedávna naši parťáci spolupracovali na něčem velkém – nejspíš drogový obchod.“ Po chvíli, když dohnali rychlostní náskok rumunské popelnice, co se tváří jako rodinný automobil, nadále prohlásil: „Jo, vážení, při sedmdesáti koních vám velkej kufr nepomůže!“. Susanna vytáhla pistoli a prostřelila pravou zadní gumu. Následně svého kolegáčka doplnila slovy, že při prostřelené pneumatice jim kromě kufru bude na nic i těch sedmdesát koní.

Na stanici, při výslechu se dověděli, že pracují na tajné akci. Týká se právě pašování drog. Momentálně přepravovali něco malým dealerům a peníze bossům. Když komisaři vylezli z výslechové místnosti, trochu zaraženě se na sebe podívali. První promluvil modrooký kolega ze ságy rodu Traberů:
„Mě se to stejně nezdá. Proč zdrhali? Proč ta akce trvá už víc než pět let? Proč jsem tvého parťáka ještě neviděl, když na tom dělali spolu? Proč jsem na tom nedělal já, když jsem měl vyšší hodnost? Proč jsem to ani nevěděl? Proč, proč, proč???“.
„Dejme tomu, že je to přísně tajně vyvíjený prostředek proti molům - převážej to do laboratoří, aby to dali reprodukovat, samozřejmě za menší obolus, a peníze vezou šéfovi bandy. Každopádně se budou snažit, aby neshili v Ossendorfu. Myslíš, že bychom je měli pustit?“ zauvažovala naše šlechtična.
„Jestli, tak až nám objasní pár našich proč.“ dostalo se jí jasné odpovědi „NE!“. Tedy pokračovali ve výslechu:
„Proč jste spolupracovala s mým tehdejším partnerem a ne se svým kolegou? Jaktože o tom vlastně Frank nic nevěděl a bylo mu zároveň dovoleno vyšetřování?“ zněla jedna dávka z kulometu, Susanniných úst, střílejícího otázky na Petru Dschinnovou. Podobně její parťák terorizoval Lorenze. Nakonec se dohodli, že zkusí starou fintu.

„Váš komplic přiznal barvu – teď je jasné, že v tom jedete také. Tak řekněte pravdu, nebo zčernáte ve vězení. Vaší zbraní bylo zastřeleno několik lidí. Za to shnijete v base.“ řekli, když se vrátili do oddělených výslechových místností, vrchní komisař a komisařka. Von Landitzová musela naléhat o něco déle – nojo, tvrdohlavá ženská, ale Traber byl po chvíli hotov. Prostě Christian tolik nevydržel a všechno vyklopil. Včetně toho, že prásknul svoji kolegyni – komplice, včetně toho, že měla zabít Franka, ale nepodařilo se jí to. Následně však haupt Komissar udělal velkou chybu – šel oznámit partnerce, jak dopadl a Lorenz se dostal ven. Nasedl do Dacie Logan. Frank ho jel sledovat. Vzal si ještě nastartovanou, od Hartmutta upravenou (místo 2,0 TDi 103kW šestiválcový 2,5TDi 132kW, ořechové dřevo namísto hliníku a místo mezinápravové spojky Haldex přišel diferenciál Torsen) zlatobéžovou Octavii Scout pro Susannu. Tento motor si poradil i s těžkou A6, takže za chvilku byly na asfaltu čyři stopy hrabajících pneumatik a vytáčený motor si každou chvilkou žádal zařazení vyššího stupně. Když ho už postupně doháněl, zařadil šestku a pomalu (čti rychle) se přibližoval k rumunskému rodinnému pekáči. Provoz ale poněkud zhoustl, a tak se mu podařilo ujet. To byl problém. Byl však horší o to, že se totéž povedlo Dschinnové ve chvíli, když Susanna šla vykonat malou potřebu. Ta ujela s VW Golf patřícím šéfové. Ta to pak dala komisařátkům hezky sežrat. Oba se nakonec vypotáceli v ne nějak milostném objetí, rozcuchaní a celkově očividně dosti zdrchaní. Šéfová, která má trochu upito, to nedělá dobrotu. Alespoň, když nemá čím odjet domů.

„Nepředpokládali jsme, že budou utíkat, jestli jsou nevinní. Teď víme, že nevinní nejsou, a jestli se nám podaří z jejich nadřízených vypáčit data ohledně jejich případu, máme vyhráno.“ hájili se naši borci před šéfovou, která vypadala jako papiňák před výbuchem. Ta ze sebe nakonec vyloudila jen povzdech a když vykopla své podřízené, lehla si na gauč ve své pracovně a zatáhla žaluzie.
Frank a Susanna nasedli do audiny a rozjeli se na protidrogové, kde nyní pracovali Petra s Christianem.

„Co prosím? Lorenz a Dschinnová jsou na útěku a patří k drogové mafii? No sory, ale šoufky si jděte dělat z někoho jinýho a moje oddělení nechte na pokoji – ještě jednou nařknete moje lidi a budete do konce života dělat pochůzkáře.“ zařval a následně se rozvalil na koženém křesle.
„Dobře, v tom případě pojďte k nám na stanici a sepíšeme o tom krátký protokol. Na to, že jste podezřelým teoreticky i vy sám, se chováte poměrně arogantně, takže podezřelým nejste jen teoreticky. Tohle byste mohl znát, pozor, trochu to studí, sametem jsme vám to nepolstrovali...“ řekl Frank a schválně Haarmacherovi, šéfovi protidrogového přiskřípl kus kůže do do zavíracího mechanismu želízek. Ten neskutečně zařval a po skřeku následovala sprška slov nevybíravého jazyka na adresu personálu dálniční policie.
„Poslyš, Franku, zavoláme Hotteho a Dietera, mám tušení, kde by se mohl skrývat Lorenz. A krom toho mám dost tohohle.“ řekla a znechuceně pohodila hlavou směrem k šéfovi protidrogové centrály.
„No tak jo!“ souhlasil okamžitě Frank a v rekordní době oznámil Patovi s Matem, ať si co nejrychleji vyzvednou zmítajícího se tzv. „zatimještěpoldu“ a kde. Ještě řekli, že potřebují nové auto, protože jim jaksi odešla převodovka. Nakonec nasedli do auta, kterým byl dobře vybavený Mercedes C-Klasse kombi a jeli. Susanna navigovala a Frank řidil. Po velmi dlouhé cestě, během které mužská polovina týmu několikrát stihla poznamenat, že jedou snad až k moři, dojeli po serpentinách v kamenité stráni u pobřeží na pláž u lesa s malým, nově vypadajícím srubem. Shodou okolností ta pláž byla opravdu u Severního moře. Než se ale před chvilkou zmíněná polovička zmohla na jakoukoliv štiplavou nebo údivnou poznámku, že jde vážně o Severní moře, začla Susi:
„Ten srub patří mým rodičům. Měla jsem strach, že kdybych ti řekla, že jde o něco takového, tak bys tolik nespěchal, i když jsi mi už kolikrát dokázal, že to není potřeba.“ usmála se pohledná policistka a políbila svého zírajícího kolegu, či přesněji řečeno partnera, na tvář.
„I ty mrško!“ na víc se nezmohl, protože ostatní slova by stejně zanikla v hloubi jejich nekonečného polibku. Potom zaparkoval na pláži, pod srubem nedaleko útesu, otevřel dveře a oba se se spokojeným úsměvem, držíce se za ruce, rozvalili do pohodlných sedaček a vdechovali příjemný, mořský, večerní, sveží vzduch a nechávali se škádlit paprsky zapadajícího slunce.

Neměli ani ponětí, že Petra s Christianem nejsou tak daleko, jak jim vše v tu chvíli připadalo. Ve skutečnosti nebyli ani deset kilometrů od místa, kde pobýval „náš“ komisařský pár. Konkrétně prožívali podobnou nirvanu, ale do zad je tlačila kostra příliš měkkých sedaček a zároveň to kazila mužská polovina dvojice, která byla ještě větší neromantický neotesanec, než Frank, takže spíše než o tom, jak je krásně, nadával na sedačky a přemýšlel, jak se vykousat z toho průšvihu a zároveň dostat šéfa na svobodu, protože potřebovali někoho, kdo by je koordinoval – potřebovali nad sebou pevnou ruku, protože by se jinak pohádali a bylo by po kšeftu. Na tomhle se však shodli, on nastartoval a spustil:
„My prostě potřebujeme rukojmí. Jinak jsme bez šance, protože naše fotky mají určitě pochůzkáři v celym Německu. Ideální by byl Traber nebo von Landitzová, protože pak máme největší pravděpodobnost, že to vyšlo, jeden pro druhýho udělá cokoliv, tak proč ne pustit šéfa?“
„Lorenzi, jsi na hlavu padlej nebo co? To si myslíš, že můžeme jednoho z nich jen tak sebrat? Vždyť jsou pořád spolu, to nemůže vyjít! Schaeferová bude mnohem jistější a navíc jim v podstatě sebereme jedinýho člověka, kterej u nich umí s počítačem, budou nás podstatně hůř hledat přes mobily. Přesto bychom se jich ale měli zbavit.“ oponovala Dschinnová a odjistila ruční brzdu, když auto, nějako, přes plyn na podlaze, nejelo.
„Tak jo, zlikvidujeme karty, pořídíme si nový a sebereme Schaeferovou.“ odsouhlasil Christian a rozjel vůz opět směrem ke Kolínu.

Hartmutt na technickém neměl lehkou práci. Převodovka Traberovy audiny byla těžká a dobře zakrytovaná. Ba co hůř, ani nemohl nadávat nikomu konkrétnímu, rozumějme majiteli, protože ten v tom byl vážně nevinně. Uvolnil se již nyní neidentifikovatelný díl a to způsobilo, že se při návalu točivého momentu za rozjezdu kola v převodovce prostě rozdrtila. Mohl tak obecně nadávat pouze na nekvalitu přímo řazených převodovek pro Audi, což mu nestačilo. Když tento díl vyměnil, sedl do svého kupé trojkové řady BMW a rozjel se domů. Tedy jel se ještě trochu projet, takže ani domů nejel a rozjel vůz po A4 tak, že za chvíli dojel do Frankfurtu. Bylo tou dobou okolo deváté hodiny večerní a toto veletržní město za jasného počasí s touto hodinou v letních měsících získává tu nejkrásnější tvář, jakou může mít. Když se vynadíval, vyrazil, tentokrát ovšem po klikatých okreskách, kde si jízdu ještě o něco více užije, konečně domů. Světlo vyzařované xenonovými reflektory osvětlovalo ztemnělou krajinu a hladkou okresku (ano, čtete to správně, holt někde mají silnice prostě lepší...), po které se mnichovský vůz řítil rychlostí často atakující dvoustovku. Dorazil domů, kde ho čekal moderně zařízený, avšak staromládenecký byt. Nijak se nevymykal, ani nedával najevo, že patří technikovi. Stejně většinu času trávil na KTU, takže spíš, když jel „domů“ měl jet tam.

Susanna s Frankem již ve vzájemném objetí usnuli, ale Andrea se teprve chystala jít domů. Byla by udělala lépe, kdyby šla už dřív nebo přenocovala na služebně DP, kde stejně zůstával Tom, Semir a šéfová, protože měli spoustu práce, ale ona byla už opravdu unavená, tak se domluvila, že ji tam momentálně nepotřebují a šla se domů vyspat. To ovšem dělat neměla, bydlela se Semirem v Merheimu, kam je nejrychlejší cesta po dálnici. Kdyby alespoň jela agresivněji nebo nejela po dálnici, ale vzal ji do kleští kamion a náš starý, známý logan, takže skončila uvnitř návěsu i se svou bledě modrou fabií.

Vtom se rozezvonil na Semirově stole telefon. Vzal ho, ozvala se Andrea...
„Semire? To...jsem já...“ řekla plačtivým hlasem a zajíkla se.
„Tak poslouchej, máme vaši Schaeferovou, takže teď uděláš, co řeknu. Pustíš Haarmachera, na výměně se domluvíme – kdy a kde. A jestli se o něco pokusíš, tak zhebne!“ prohlásil Christian a položil telefon.
„Mají Andreu!“ informoval Toma, „Chce, abychom pustili Haarmachera, jinak ji zabije!“
„Klid Semire, dojedeme do vazební cely, vyzvedneme ho a pak se nám ozvou. No a nakonec stejně víme, kdo to je – je to Lorenz a jeho komplic je Dschinnová, takže vlastně máme všechny údaje a teď je při výměně zatkneme. A teď opravdu pojeď a zavolám hrdličkám, ať se trochu snažej, bažanti!“ dokončil se zlomyslným úsměškem.

„Do háje, kterej debil zase volá?!“ pronesl Frank rozespale-naštvaným hlasem a nedbal na to, že mu Susanna šeptavě-medovým hlasem prosila, aby to nebral.
„Traber.“ ohlásil se předpisově a čekal, co uslyší.
„Ahoj hrdličky, doufám, že jsme vás nevytáhli z postele, protože potřebujeme vaši pomoc. Kde vůbec jste? V Kolíně nebo někde pryč?“ zahlásil Tom a pokračoval: „Unesli Andreu a chtějí za ní šéfa protidrogového, kterého jste jaksi dnes zatkli. No a prostě to bez vás nezvládneme...“ a kdyby ho teď viděli, nejspíš by viděli „psí oči“, ale to jim bylo v tu chvíli fuk, byli na nohou poměrně rychle, zamkli chatu, sedli do auta a za protáčení širokých pneumatik zadních, poháněných kol se rozjeli ke Kolínu. Na čelním skle blikaly diody a za chvíli se ztemnělou krajinou dvěstědvacítkou, přestože kdyby se jich v tu chvíli někdo zeptal a nedívali se na tachometr, zaníceně by prohlašovali, že nejedou víc než 160. Dorazili ke služebně, kde Frank Mercedes okamžitě driftem otočil na druhou stranu, aby měl jednodušší rozjezd. Jedenácta jim posadila do auta milého Jense Haarmachera, kterému stihli začít přezdívat Jeha, aby jim nenadával v autě a prostě se ho chtěli konečně zbavit – vždyť to jednak byli jejich parťáci a zárověn jim ho do cely přivedli oni, ne?

Jako místo předání bylo únosci vybráno dálniční odpočívadlo nedaleko sjezdu Koenigsforst. Ti dva měli být jen sami s vazebně vězněným, takže Tom a Semir museli být v lese. Stali se tak svědky strašné podívané, ještě než stihli vylézt. Traber s von Landitzovou stáli každý po jednom boku Jehy a mířili na něho svými kompakty. Ve stejném uskupení stáli naproti Petra s Christianem a Andreou. Pohyby jako by byly zrcadlové – pošťouchli pistolemi („)rukojmí(“) a nechali je dojít a vyměnit se. Následně se ovšem udála podpásovka vykonaná Dschinnovou: vysypala do Susanny zásobník své zbraně. Frank se k ní okamžitě sehnul.
„Susanko, nesmíš mi umřít, ne!“ naříkal.
„Ta svině nezabila jen mě, Franku, ale i...“ její další slova se ztratila v zachraptění. Ještě viděla, jak hrudníkem jejího partnera prolétla kulka. Zbloudilá kulka pro Petru, vypálená Tomem. Shodou okolností ve stejnou chvíli řekli „miluju Tě“ a vydechli naposledy, Frank na hrudi Suss, tak, jak klesnul zasažen kulkou.

„Zatýkám tě, ty svině jedna!“ ozvalo se z Tomových úst zkřivených hněvem a lítostí nad tím, že právě zabil kolegu směrem k bývalé komisařce. Přemáhal chuť napálit do ní kulku jinou, ale přemohl se. Semir v tu chvíli již odváděl Lorenze do vozu. Když to oznámili na služebně, nikomu zdaleka nebylo do smíchu. Trpce si uvědomili, že jim bude jejich popichování chybět, i když to už jistou dobu nebylo tak zábavné, jako dřív. Přesto přišla stanice o část svého jádra.

Další den se konal pohřeb. Do jednoho hrobu položili obě rakve, šéfová měla proslov, ostatní stáli okolo – Tom, Semir, Andrea, Hartmutt, Hotte, Dieter a více v pozadí zbytek stanice.
„Včera od nás odešli Susanna a Frank. Byli dobrými policisty, ještě lepšími kolegy, ale především přáteli a sobě navzájem partner. Jejich hvězdy zhasínaly, ale ve zbylém světle ještě viděly, jak zhasíná hvězda druhé, milované osoby. Zůstanou navždy v našich srdcích...“ Annu Englehardtovou, šéfovou, zradil hlas. Všimla si Toma, jak začíná potichu štkát. Bylo jí jasné, jak se musí cítit.

Když pohřeb skončil, řekl šéfové, že hodlá u policie skončit, protože zabil svého kolegu. Zítra podá písemnou výpověď, Semira pozval ten večer na večeři na Rýnyskou terasu.

„Semire, já už nemůžu dál, zabil jsem svého kolegu a při pohledu na ty dva jsem si vzpomněl na Elenu, tenkrát jsem odešel, odejdu i tentokrát, ovšem navždy.“ začal modrooký komisař a oči mu zalily slzy.
„To...nemůžeš, sám jsi tenkrát prohlásil, že se vracíš domů. Teď nemůžeš odejít, zrovna teď tě potřebujeme!“ oponoval Turek, ale na tváři svého parťáka viděl opak.
„Můžeme se někde sejít, přestěhuju se do Mnichova, někdy tě navštívím, můžeš navštívit i ty mě, ale tady zůstat vážně nemůžu, neunesl bych to. Byli jsme vážně dobrej tým, ale už jsem šéfové podal písemnou výpověď, podepsal kupní smlouvu na CLK a hlavně už jednoduše nemůžu dál. Chápu, že to je pro tebe opravdu těžké, tenkrát jsem nechtěl, abys odešel, zůstal jsi kvůli mně a teď si balím kufry, loučím se, odjíždím, ale chci zůstat v kontaktu, určitě. Mohl jsem to koupit stejně dobře jako Traber a to bychom v kontaktu zůstat nemohli, zkus se na to dívat takhle.“ rozpovídal se Tom

Večeře, ač byla výborná, jim chutnala mírně trpce, přesto si ji užili. Ráno se Tom rozloučil s kolegy a na parkovišti ho čekal Semir. Pomohl mu naložit auto, objali se a Mercedes se rozjel na dálnici směr Frankfurt a potom Mnichov. Díval se za ním, než mu zmizel za obzorem, když se díval od svodidla nedaleko služebny, okolo kterého jeho bývalý parťák, avšak stále dobrý přitel projel.
„Nashledanou, Tome, parťáku...“

KONEC
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Teda při tomhle jsem se musela začít smát

Nyní se však neubránil a dal najevo: „Já nechápu, jak si můžeš takovou dobu pamatovat, co vlastně chceš říct. Já bych to dávno zapomněl…“

A tohle mě odeslalo pod stůl

Oba se nakonec vypotáceli v ne nějak milostném objetí, rozcuchaní a celkově očividně dosti zdrchaní. Šéfová, která má trochu upito, to nedělá dobrotu. Alespoň, když nemá čím odjet domů.

Ale teda ten konec, to se dělá? Taková tragédie...aspoň, že hrdličky umřeli sami sobě v náručí. Nechtěla bych být na místě Toma, chudákovi, asi bude trvat dlouho, než se z toho vzpamatuje.

Za jedna Hartíku.

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
aky


Založen: 21. 09. 2008
Příspěvky: 4
Odpovědět s citátem
jojo moc krásná povídka Surprised jseš dobrej Surprised Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 231
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
Ha no to je na mě moc ... Dneksa sem vyřehtaná jak řehtačka a rozesměj mě úplně všechno,a hlavně tato super povídka ... Smála jsem se i kyž oba umírali Very Happy


Mno já radši jdu nebo umřu ... Hahhahahahahahaaaaaaaa:DNee to nejde Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Náhodou jsem narazila na Tvou povídku. Jedním slovem SUPER. Máš podobný styl jako já. (Alespoň si myslím.)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Susanna a Frank
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma