AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Kdo to dá?
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

po delší době sem dávám povídku, snad to někoho potěší Very Happy
Tentokrát bude psaná v jiném duchu. Kromě příběhů, které házím sem na PF, jsem totiž samozřejmě naklepala obrovské množství dílek i děl, která jsem posílala jen kamarádům po mailu.
A v podobném stylu měla vzniknout i "Kdo to dá" - protentokrát jsem se však rozhodla, že ji hodím i na PF.
Díly budu přidávat naprosto nekonzistentně. Jednou jich možná přibude hned několik týdně, jindy si měsíc počkáte. Prostě podle toho, jak mi to půjde, jednoduše se tím nebudu trápit Laughing

Povídka je věnovaná mé milé Kajusii!
A zároveň jí chci moc poděkovat, že mi dala zelenou. Téma je totiž kapku citlivé a musím říci, že jsem cítila povinnost požádat Káju o dovolení se do něj pustit.
Proč? Myslím, že to bude jasné hned u prologu.
Díky Káji, musím říci, že já bych podobnou žádost s rozpačitou omluvou zamítla Embarassed Tvého "go" si vážím!

Ale doufám, že povídka zaujme a že bude jak k pobavení, tak třeba k zamyšlení Wink







***


INFORMACE O POVÍDCE

Věkové omezení: doporučeno čtenářům 15+ (tu a tam padne sprosté slovo, objeví se kapku nemravná scéna)

Postavy: Semir Gerkhan + Tereza Wox; Tom Kranich + Karolina Kaiczowska; Petra Allerlei + Niels Hartmutt; Andrea Schäferová; Anna Engellhardtová; klasické osazenstvo stanice

Žánr: vztahovka

Délka: naprosto netuším, spíše kratší

Realita: úplně nezávislá na MNN či Když, prostě stojící samostatně Smile



***

2. 5. 2022 přidán 38. díl.



Kdo to dá?



Krev bušící ve spáncích.
Vyprahlé hrdlo.
Modré oči fungovaly jako zrak vlka. Přehlédl barevné šmouhy skříní, gauče a ne zrovna uklizené kuchyně. Zato hledal pohyb.
Kývl na kolegu. Těžkooděnec se zbraní v ruce vklouzl do vedlejší místnosti.
Nádech.
Nový prostor, nové šmouhy.
Stále nic.
Výdech.
A pak se mu srdce změnilo v kus ledu.




PROLOG



Tom Kranich rozhodně nebyl z těch pěti procent mužů, kteří dokáží hned po probuzení vyskočit z postele a rozletět se vstříc novému dni. Kdepak. Pokud mu to okolnosti jen trošku dovolovaly (nebo jeho milovaná Karolina neudělala obzvlášť voňavou snídani), s rozkošnickým výrazem se převaloval v peřinách jako pes, který najde v trávě zbytky nějakého dávno uhynulého zvířátka.
Zavrtěl se a z úst mu uniklo potěšené zamručení.
Jen světlo mu vadilo.
Dráždilo ho i skrze zavřená víčka.
Hm…
Obvykle nezapomínali zatáhnout závěsy - Kaiczowska měla ve zvyku je vytáhnout až v momentě, kdy byla opravdu rozčílená jeho příliš dlouhým povalováním.
Navíc... zdálo se mu to, nebo šel sluneční svit z opačné strany?

Záhada ho donutila promnout si kořen nosu, zvednout hlavu a zamžourat.
Následně se staly hned dvě věci: lebku mu stiskl brutální svěrák, až málem zasykl, a navíc jen s obtížemi ostřil před sebe.
Kruci.
Co…
Tohle je nějaký vtip?

Stěny pokoje byly světle modré.
Jejich ložnici nechal vymalovat podle různých východních nauk (nastudovaných z katalogu IKEA), které při výběru odstínů popisoval tak důležitě, až Karolina nahlas frkala nosem a nespokojeně pohazovala tmavě hnědými kadeřemi.
Nebesky blankytnou žádná z rubrik „jak se stát východním filozofem snadno a rychle“ rozhodně nedoporučovala.
Navíc mu to tady bylo nějak povědomé.

Potřásl hlavou, což byl jednoznačně špatný nápad.
Jakmile se mu žaludek trošku uklidnil, Kranich s úzkostí spustil další kolo pátrání po tom, co se vlastně sakra děje.

A možná už věděl.
I proto se možná celých pět minut neotočil na druhou stranu a místo toho si zoufale pokoušel vybavit sto různých nevinných důvodů, proč sakra leží v cizí posteli dočista nahý.

Kousl se do rtu.

Prosím.
Prosím, ať se mi to jen zdálo.

Opatrně se zvedl na lokti. Stále zíral před sebe, aby se pak rychle ohlédl přes rameno v náhlém vzedmutí touhy konečně vědět.

Dívka ještě spala. Na boku, prsty zaťaté do prostěradla, zatímco pomuchlaná pokrývka zrádně odhalovala drobné levé ňadro.
A k němu obrácenou tvář jí zakrývala záplava plavých vlasů.



Arrow


Kapitola 1: Trochu jsme to podělali


*****


Zoufale sebou zazmítala, ale už předem počítala s ním, že padesátý první pokus bude sotva úspěšnější než ten čtyřicátý.
Naprostá temnota kolem ji na duchu nikterak nepovzbudila. Rychlé mžikání víček zahánělo další zrádnou porci slz, které přes svou vlhkou podstatu hrozily odpálit nový výbuch pláče. Poslední, co potřebovala, bylo mít ucpaný nos. Před půl hodinou se neovládla a ty vteřiny, kdy se zablokované nosní dírky přidaly ke kobercovce, která jí ve třech vrstvách zalepila ústa, se vlekly jako staletí.
Klid.
Klid.
Prostě čekej…
Zavřela oči a zaskučela. Bože, na co měla asi tak čekat?
Několik rychlých nádechů.
Nebreč.
Dobře to dopadne.
Jenže nikdy neuměla moc dobře lhát sama sobě.
A k nadějím na dobrý konec jaksi chyběly indicie.

Zazmítala sebou po dvaapadesáté, jen aby si provaz zaryla ještě hlouběji do masa ztýraných zápěstí.
Alespoň že se jí podařilo přetočit se na bok, takže ji k hrudi přitisknutá kolena tolik nedusila.
Zkusmo pohnula prsty. Mravenčily, ale cítila je.
Zato z lýtek měla dojem seschlých větviček, panebože, jestli tu šňůru stáhli příliš, tak už se taky vůbec nemusí nikdy postavit na nohy!!!
Odevzdaně se opřela čelem o ledový kus kovu, který ji předtím ryl do tváře.
Ve stísněném prostoru kufru to páchlo po naftě.
Tentokrát nechala slzy volně stékat.
Jestli tě tady nechají přes noc, tak vlastně žádné následky řešit nemusíš. Ráno budeš zmrzlá jako kýta z Billy. Postačí, když tě pak šoupnou někam do škarpy u lesa nebo do rybníka.
Najdou tě až na jaře.
Anonymní mrtvolu ožranou od lišek a jezevců.
Popotáhla.
Tak daleko by snad nezašli, ne?
Věděla sice ledacos, ale… o tom, že by někoho oddělali, doteď neslyšela.
Sakra…
Měla jsem Naomi říct, že se sem odpoledne chystám, proč jsem jí aspoň nenechala na stole zprávu, kde přibližně budu?
Pitomá nána.
Nejsem nic než pitomá nána.
Teď tady chcípnu.
V hnusným smrdutým kufru.

V jednadvaceti.

Neovládla se a tělem jí zacloumal další nával vzlyků.
Já přece nechci!!!!
Hystericky vrazila koleny do stěny kufru.
Pomoc! Pomozte mi!
Znovu.
Bolelo to, cítila, jak si i přes pevnou látku temně modrých džínsů rozdírá kůži do krve.
Paradoxně ji to povzbudilo.
Zatnula zuby a posunula se malinko dál, aby mohla dát úderu patřičnou razanci.
„Mhhhm!!!!“

Hlas.
Slyšela hlas!

Zastrašeně ztuhla.
Co teď?
Jestli… jestli jsou to oni, tak je ještě víc vytočí…
Ale co když se stal zázrak a vážně ji někdo uslyšel a pomůže jí???
Páska zdusila zoufalé zaskučení.
A pak všechno vsadila na jednu kartu.
Znovu a znovu kopala kolem sebe. „Mmmmhhhm!!!!!“
Pomozte mi někdo!
Už ani nezkoumala, zda se ten hlas blíží.
Jen sebou cloumala jako šílená.

A najednou do pravé tváře bodl osten mrazu, jak se jí nad hlavou prudkým pohybem otevřelo únorové kolínské nebe. V explozi neskutečného děsu si kdovíproč stačila uvědomit, jak neuvěřitelně je jasné a plné hvězd – pak se zasténáním stiskla víčka, oči oslepené kuželem ostrého světla baterky.
„Tohle ale snad ne…“
„Mhm…“ cukla bradou. „Mhm!“
„Dej tu pistoli pryč, Tome. Klid, slečno. Jsme policajti, všechno je v pořádku.“
Světlo jí teď mířilo na kolena. Mžourala a tělo se jí otřásalo úlevným pláčem. Děsně těm slovům chtěla věřit.
„Pozor, vezmi ji pod rukama.“
„Fuf! Pěkně těžká, Semire. Bacha na záda. Tak na tři?“
„Na tři.“
Se supěním ji zvedli z kufru a položili na trávu: prsty hrábla do studené země jen pro ten pocit živého kontaktu s hlínou. Zaklonila hlavu a zahuhňala, jak ji opět počal dusit plný nos.
„Posviť mi, Tome. To bude v pořádku, slečno,“ zopakoval a zručným, zjevně tisíckrát opakovaným pohybem vytáhl z kapsy švýcarák. „Za chvíli budete v teple a v bezpečí.“ Ve snědé tváři zaznamenala nacvičený úsměv, který jen ledabyle skrýval chvat – jako kdyby se stala překážkou na cestě, která se musí pořádně vyřídit podle přepisů, než se pánové zase posunou dál. Sklonil se s nožem ke spoutaným kotníkům. „Teď to nebude příjemné.“
Zasykla, ale ani tupá bolest, která jí okamžitě sevřela nohy, nedokázala smazat ohromnou radost z toho, že dokázala pohnout chodidly.
„Co jste tady vůbec dělala?“ Vyšší stín se přiblížil. Jeho obličej byl ostřeji řezaný a svítilna ho proměnila v nepřirozeně bledý. „Nadechněte se.“ Ani nečekal, až ho poslechne a strhl pásku z úst.
„Jau!“
„Co jste tady dělala?“ Muž gestem zabránil parťákovi, aby jí osvobodil i ruce, v hlase hlubokou nedůvěru. „Byla jste jejich bílý kůň? Nedohodli jste se na podílu? O to šlo?“
Vrtěla hlavou. Krucinál, království za možnost se vysmrkat!
„Teď už snad můžete mluvit!“
„Tome, nech ji, vidíš, že je úplně hotová.“ Tvář nebyla jen snědá, ale i sympatická. Pocítila touhu se k naprosto neznámému chlapovi přitulit a vybrečet se. „Nehýbejte se.“ Na kůži zastudila ledová čepel. „To nic, jen…“ překvapeně zamrkal, když ho čerstvě volnýma rukama objala kolem pasu. „Heh…“ Neobratně zajel dlaní do plavých vlasů a rozpačitě pohlédl na kolegu, který otráveně zvedl oči v sloup. „To bude ok, všechno je v pořádku, jste v bezpečí.“
Popotáhla a zvedla k němu obličej. „Vím, kam odtud jeli,“ zachraplala.
„Ale!“ Vyšší muž si přičapl, zjevně si vzpomněl na nějakou výslechovou poučku z příručky. „A kam?“
„Povídejte, slečno,“ blýskl bílými zuby povzbudivě ten milý, cítě, že je mu dívka daleko víc nakloněná. „Kolegové jsou v akci a hledají je, tak jim tu stopu předáme. A kolega tady s vámi počká na sanitku, ano?“
Vděčně stiskla nabízený papírový kapesníček. „Chci jet s vámi.“



„Vstávej! Vstávej, sakra!“
Wox si dlaní přejela po obličeji a zašvidrala. „Co je…“ zabručela, jak se její vědomí pomalu sbíralo k provozuschopnosti. A první klíčový dojem ji málem srazil z postele. Fuj, to jí v noci vlezla do krku krysa a umřela tam? Odpornou pachuť v sevřeném hrdle znala – většinou prozrazovala, že to novinářka skutečně HODNĚ přehnala s pitím. Ale ty případy by se za celý její život daly spočítat na prstech jedné ruky…
„Zvedej se! Terezo!“
Proč na ni tak řve? To se večer pohádali?
Mno tak jo. Bylo na čase to zjistit.
Opřela se o loket a konečně nechala víčka odkrýt realitu.

Zíral na ni.
Odulá, ze včerejšího pláče oteklá tvář, všude kolem očí rozmazaná řasenka, která se spolu s pískovým BB-krémem ochotně vpila i do povlečení polštáře. Na pootevřených okoralých rtech doteď stopy červeného vína. Bledá pleť, sotva znatelná modřina na krku.
I ta tmavě vybarvená na rameni.
Matně si pamatoval, jak ji včera surově stiskl.
Malá světlá prsa. Na levém cucflek.
Čerstvý.

Zírala na něj.
Vyjekla a nahrnula před sebe pokrývku ve snaze zakrýt odhalené poprsí. „Ty se zbláznil? Co tady děláš, Tome!? To je nějaký… to je nějaký blbý vtip?“
Překulila se na bok a vstala: málem se přitom poroučela k zemi, pod nohama nástrahu prázdné lahve. „Kruci! A ty se otoč!!! Otoč se!!!“ Nešikovnými chvatnými pohyby si omotala fialovou pokrývku s motivem hvězd okolo nahého těla. Co se tady dělo? Co se stalo?
Bezmocně stál a jen… civěl. Nacpal se do Gerkhanova modrého pyžama, nohavice mu plandaly deset čísel nad kotníky. Normálně by z toho pohledu umřela smíchy.
Na čelo jí zaťukala první vzpomínka.
Okno zjevně neměla.
Ne…
Dlaň jí vystřelila k ústům. Ne!!!!!
„Obávám se,“ Kranichův hlas zazněl jako zakrákání, „že jsme to dost posrali.“


Arrow


Kapitola 2: Kocovina


Cosi se jí dralo z hrdla ven a zároveň ji plnilo pocitem, že se musí zadusit, žaludek zkroucený jako vždy, když šlápla do průšvihu, ze kterého už nevedla cesta zpátky.
Bříška prstů přejela po šupinkách neodlíčením podrážděné pleti.
„Já jdu… já…“
I pouhé polknutí se jevilo jako výkon.
Zhluboka se nadechla. „Jdu se osprchovat.“

Po svých slovech svěsil hlavu – teď se Tom prudce napřímil, v obličeji zřetelnou nevíru. „Osprchovat? Teď?!“
„Jo, teď. Počkej. Budu tady za minutu.“
Vnímala jen, jak se instinktivně přikrčila, když ho v bizarním hábitu z pokrývky míjela u dveří.
Nebreč.
Teď nesmíš.
Teď ne.
Ústy se rozlila železitá pachuť krve, jak dívka v soustředěném krocení vlny emocí zaryla zoubky do dolního rtu. Díra vchodu do koupelny na ni zívala pouhých pár kroků od východu z ložnice.
Šlápla na deku a jen opora stěny zabránila tomu, aby se plavovláska poroučela k zemi.
Stiskla víčka.
Zeď ji studila do čela.
Látka se svezla ke kotníkům.
Chvíli čekala, až se uklidní rozhoupaný obsah útrob. A zároveň si pokoušela vyhnat z hlavy pohled na na botníku ležící iPhone, jehož zběsile blikající ledka signalizovala, že má setsakra dost nepřijatých hovorů. Ta appka jí dělala dětinskou radost. Vždycky Semirovi do omrzení opakovala, že má taky takový majáček na průšvihy. Šklebil se tomu samovtipu a jen ze zdvořilosti ji ani popadesáté neposlal někam.
Cítila, jak se jí bolestně stahují rysy ve tváři.
A pak tomu vystavila stopku.
Teď ne.

Jakoby se mozek prohrabával kartotékou s diapozitivy, vybral jediný a pak ho zařadil do promítače jako program, jímž se bude dívka řídit následujících pět minut.
Akt sebezáchovy, jinak by se jí hlava uvařila v kotli myšlenek, které bouchaly o lebku jako pukající popcorn.
Wox se zhluboka nadechla.
Jedno po druhém.
Nahá vstoupila do koupelny, okamžitě pohlcena malinkou kabinkou sprchového koutu. Musela ze sebe dostat pocit doteků cizích dlaní, pach jeho potu… lepkavost semene na vnitřní straně stehen. Panebože, jak může nějaká žena na světě přežít znásilnění, když jí stačí tohle a… ten pocit hnusu ji škrtí jako struna?
Udělali to, tím si byla jista.
Bylo by lepší zatmění paměti? Zmítání se v nejistotě, jak daleko s Kranichem vlastně došli? Modlitba za to, aby zůstali těsně před poslední metou?
Dilematu ji ušetřil pobolívající podbřišek. Naposledy tu podivně škrábavou, zároveň tupou, s ničím nezaměnitelnou bolest cítila den poté, co se vůbec poprvé pomilovala s Richardem. A vlastně taky docela nedávno, když na ni Semir moc spěchal a bez obvyklého mazlení ji po návratu z práce majetnicky přehnul přes kuchyňskou linku.
Semir.
Prudce se sklonila, aniž by brala ohled na bodnutí v klíně.
Ne, ne, teď ne.
Teď na něj nemohla myslet.

Teprve nyní pustila sprchu. Nechala proud vody dopadat na šamponem napěněné vlasy, zatímco si drsnou stranou houby zuřivě drhla rozkrok. Vůně jablečného sprchového gelu od Manufaktury, kterým si po dlouhém rozmýšlení nad vyšší cenou udělala radost při posledním nákupu, jí dneska zvedala žaludek.
Opláchla si ruce a do splihlých pramínků vmasírovala směs masky a kondicionéru. Nejen ze zvyku a pro uklidnění – jinak by bohaté a husté zlaté vlny neměla šanci rozčesat.
Houbu nechala spadnout k odtoku a vymydlila každý centimetr čtvereční kůže.
Minuta dávno uplynula, to moc dobře věděla, když si s kartáčkem v puse svazovala mokré kadeře do ručníku a kolem narychlo otřeného těla si tentokrát omotala osušku.

„Děláš si srandu? Byla jsi tam snad dvě hodiny!“ Alespoň se oblékl. Kdyby komisař nepromluvil, mohl by mít člověk, který Toma Kranicha neznal, za to, že jí v ložnici stojí uhlazený elegán. Blondýně však neunikla košile zapnutá ob knoflík a třas dlaní.
Ty samé ruce jí včera drtily ňadra, nehty se zarývaly do boku, když ji jeho váha přitiskla k matraci a ona, vzlyky dušené jeho rty, pokrčila kolena, aby mu udělala místo.
„Nech mě na sebe něco hodit a vyrazíme.“ Chtěla znít chladně, soustředěně. Lovec, který potlačí celý svět, aby mu v hledáčku zůstal jen terč. Jenže se v ní všechno lámalo. Kolik mohlo být hodin? Doufala, že kolem deváté, ale světlo v pokoji žalovalo jedenáctou. JEDENÁCTOU! Kdy naposledy spala tak dlouho, pokud neměla po zkoušce nebo divokém večírku? Polkla. „Tome?“
Poslušně odcházel z pokoje, ale zastavil se. „No.“
„Já… volal jsi tam?“
„Ne.“ Chraplal. Skoro ho neslyšela, tím hůř, že se ani neotočil.
„Dobře… díky.“ Taky to chtěla slyšet až tam. Ať to bude cokoliv.
„Pospěš si, Terezo. Jinak pojedu sám.“
Wox škubla hlavou. „Snad si nemyslíš, že po včerejšku můžeš řídit? Chceš přijít o papíry? Zavolej taxi. Za deset minut ať je dole, to akorát stihneme.“
Zjevně mu nebylo po chuti být úkolován, zároveň se však Tomovi nechtělo s plavovláskou bavit. „Ok. Pohni zadkem.“
Cvak, zavřely se dveře.

Kranich zamířil do kuchyně bytečku, který důvěrně znal už pěkných pár měsíců – koneckonců, pomyslel si hořce, sem sám pomáhal nastěhovat místo činu s duchnami a polštáři. A tuhle zeď maloval…
Dostal do sebe sklenici vody.
Hlava mu třeštila, trvalo snad pět vteřin, než dokázal zaostřit na ciferník nástěnných hodin.
10:53.
Tělem mu stoupal ledový chlad a zároveň mu čelo perlilo horečnatým potem.
Jak k tomu mohlo dojít, sakra?
Napadlo ho, že mu Tereza dala něco do pití, ale šmahem to zamítl dřív, než ho stihl zachvátit pocit trapnosti ze snahy o tak ubohou, zcela vyviňující výmluvu.
Co řekne Kar?
Jak se někdy bude moci podívat Semirovi do očí?!

A na už tak fackované svědomí útočila příšerná představa, že nejlepšímu kamarádovi brousil holku možná právě ve chvíli, kdy Gerkhan umíral.


Arrow


Kapitola 3: Cover story…


Aby tmavě modré šortky po kolena zapnula, musela trochu zatáhnout břicho – v poslední době nabrala pár kilo navíc. Malé zrcátko na vnitřní straně skříně jí vrátilo obraz bledé tváře se zbytky řasenky pod očima, s nimiž si neporadila sprcha. Setřela skvrnu nasliněným papírovým kapesníkem.
Zaklepání.
„Už jdu,“ zabručela a nervózně si stáhla dolů černé tričko s vodou. Líčit se nemínila. Semir - cítila, jak ji okamžitě zaštípaly slzy - jí stejně vehementně tvrdil, že to vlastně nepotřebuje. Většinou si vystačila s maskarou a mírně tónujícím pleťovým krémem.
„Už je tady ten taxík,“ zahučel a zvýšil nátlak pootevřením dveří.
„Jo, už jdu,“ zopakovala Wox. Odhodila vlhký ručník na postel a bez ohledu na to, že jí mezi prsty protékaly čůrky vody, svázala mokré kadeře do culíku. „Můžem.“

Jak mohou být prosté věci najednou nadlidským úkonem.
Třeba strčit si mobil do kapsy, aniž by člověk zkontroloval, kdo a kdy mu volal.
Naposledy se telefon rozječel před pěti minutami, slyšela to i zavřená v ložnici.
Ani se nemusela dívat, kdo volá.
Bad Romance od Lady Gaga.
Andrea.
Když si to zvonění s rozverně vyplazeným jazykem nastavovala k jejímu jménu, připadala si děsně vtipná. Gerkhan tehdy pobaveně vrtěl hlavou. Ty taky dokážeš být docela mrška, co?
Pořád jí to znělo v uších.

„Terezo.“
Zastavil se v mezipatře, skoro mu vrazila do zad. „Copak? Ten řidič na nás čeká.“
Kranich stiskl pěsti. Copak? Je úplně tupá, že se byla schopna takhle zeptat? Copak se nic nestalo?
Wox se znovu ozvala dřív, než jeho ošklivě zkroucené rty vychrlily slova, u kterých si rychle uvědomila, jak velký mají potenciál zatlouct ji do země. „Teď je důležitý Semir,“ pronesla rázně, jaksi fascinována kapkami potu, co mu vyrazily na bílém čele. „Pro nás oba. Na nás teď nezáleží, jasné?“
Přešlápl a zazíral z okna. „Ale stalo se to.“
„Jo a… kruci, to nebyl ani omyl,“ zajíkla se blondýnka, která okamžitě ztišila hlas a paranoidně se rozhlédla, jako by snad kompromitující informaci mohl nasát a následně vyzvonit květináč s pelargonií, kterým se pokusil ozdobit nehezkou šedou chodbu nějaký naiva. Určitě ten mladý pár, co se nastěhoval do tři plus jedničky ve čtvrtém patře, blesklo dívce hlavou. Do večera bude kytka pryč. „Tohle prostě…“ Bezmocně rozhodila rukama.
Kdesi v mozku mu doutnala malá naděje, že to k finiši nedotáhli, že byly ty poslední scény včerejšího divadla jen zlý, byť v dokonalých obrysech a barvách vyvedený sen. Nesnášel blondýnu za to potvrzení, které mu jen tak mimochodem vystavila. Jakoby nic! Útočila na něj chuť zeptat se jí, jak může být tak vulgárně klidná, vyžádat své pořadí milence, se kterým to dělala Turkovi za zády – a že jich muselo být, když teď zvládla neumírat studem. Civěl do té drobné panenkovské tvářičky, která Tereze kouzlila ještě o pět let míň. Minule se jí v hospodě zase ptali na občanku a Tomovi neunikl samolibý Gerkhanův výraz, když ji dívka v kabelce snaživě lovila, aby si mohla dát sklenku vína. „Ale co řeknu Kar…“ Zaskučení psíka, kterého poprvé nechali samotného doma.
Karolina. Další aktérka tohohle průseru, a to ještě ani není na scéně. Wox si odkašlala. „Tome, prosím! Musíme do nemocnice. Musíme se soustředit na Semira! Pak,“ skoro to nedokázala vyslovit, „si můžeme promluvit. Ale teď ne, teď fakt ne.“
„Ale já ji miluju!“
Drásalo ji to tím víc, čím zoufaleji tu prostou větu pronesl. „Já vím.“ Jenže orgán, který jí bušil v hrudi a rozháněl krev do celého těla, měla jen jeden a nedokázala ho rozkrájet na kousky jako obludný koláč. Donutila se k tomu, aby strnulého komisaře obešla. „Do nemocnice, Tome. Moc prosím!“ Vykročila a ulevilo se jí, když na schodech za jejími zády zaklapaly i tvrdé podrážky jeho vždy naleštěných polobotek.

Žádné překvapení.
Usadil se vedle řidiče, aniž by jí nechal jen náznak volby. Jakkoliv by se jí jindy draly na jazyk šťavnaté komentáře, tentokrát se omezila na přání dobrého dne a připnula si pásy na zadním sedadle.
Měla z těch dvaceti minut jízdy strašný strach.
Dvacet minut vnitřního ticha, které neporušilo ani vyřvávání rádia. Otevíraly prostor pro úvahy, výčitky.
A Kolín žil nádherný červnový den.
Červená.
Další vteřiny čekání.
Na obrubníku poskakovalo hejno vrabců, které popolétlo o kousek dál, když je vyrušily kroky chodců, aby se zase vrátilo ke kusu rohlíku. Chlap z dvojice, které těsně před vstupem do vozovky naskočil na semaforu rudý panáček, se zamračil na svou světlovlasou společnici, jež bez změny výrazu zvedla k ústům lahvičku s pitím. U paty jí spokojeně seděl skvrnitý corgi.
Zelená.
Z nablýskaného modrého sporťáku vyskákala parta rozesmátých mladých lidí a s rozhazováním paží zamířila do vietnamského bistra, snad aby při obědě probrala pracovní záležitosti.
Jak mohli jen tak v klidu… existovat?
Wox si otřela tvář a vlhká bříška prstů osušila o látku trička.
Z předního sedadla nepřišlo jediné slůvko, Kranich seděl našponovaný jako nepodařená vycpanina, pohled přísně upřený jen a pouze před sebe.
Telefon v kapse ji pálil.
Ani nevěděla jak, a najednou ho držela v ruce. Ne, esemesky číst nezvládne. Na to neměla sílu. Kdo volal? Třikrát neznámé číslo.
Nemocnice.
Třikrát a dost.
Nezvedáš? Tvoje minus, tvůj nezájem.
Koneckonců, něco na tom bylo.
Sedmkrát Andrea.
Třikrát Semirova šéfová.
Jednou Kar.
V břiše ji zarylo tak prudce, že musela křečovitě sevřít pruh pásu, aby ten pocit alespoň částečně odezněl.
Oni všichni už to možná ví.
Jen ona a Kranich tam přijedou a budou civět a žebrat o novinky, které jim dost možná podseknou nohy a ani jeden z nich už se pořádně nepostaví. Protože ona to bez Semira nezvládne. Bála se, že jí zmizí už tehdy. Jak by to mohla dát teď?


„Tak, máme to za sebou.“ Úsměv proměnil jeho už tak sympatickou tvář v ještě přitažlivější, jak to jen dělal? „Jak se cítíš?“
Je mi líto, že už to končí, zněla by upřímná odpověď. Wox potlačila chvění rtů. Vůbec nechápala, proč ji vzal komisař pod křídla. Vlastně asi nikdo tomu pořádně nerozuměl a málokomu to bylo po chuti. Možná se mu líbily její s rozpaky kombinovaná drzost a zvědavost, které si vlastně odporovaly, kdo ví? Byla mu vděčná. Nemohla se dočkat každého toho odpoledne, kdy po škole utíkala na stanici Dálniční, aby s komisařem seděla nad spisem a pomáhala mu daleko nad rámec identifikace dealerů heroinu, kteří ji profackovali a zavřeli do kufru auta, aby pak odjeli do vedlejšího města vyřídit konkurenci. Naprosto rozčarovaná z pocitu blaha a chvění v podbřišku kdykoliv jeho paže zavadila o její – zakoukaná do Gerkhana od chvíle, kdy jí tehdy v autě starostlivě přehodil přes chladem ztuhlá ramena deku a přes kolegovy námitky skutečně dovolil, aby vyrazila s nimi. Sakra, chovala se jako třináctka, snad nic nepoznal. Nemínila mu komplikovat život, byť se v ní cosi svíralo pokaždé, když prohodil vtípek ke své snoubence. Sekretářce s rozčepýřenými hnědými vlasy dívka ho šedých očí zjevně nepadla: zafungoval snad radar zkušeného samice a odhalil příliš rychlý tlukot srdce v hrudi o dobrých patnáct let mladší studentky?

„Jo, dobrý, tak nějak jsem doufala, že dostanou alespoň těch šest let,“ hlesla přiškrceně. „Díky, že jsi šel se mnou.“ Nemusel, ale poprosila ho o to. Jako vyšetřující policista neměl vůbec povinnost u soudu vypovídat, to ona byla vyslýchána jako jeden ze svědků. Neřekl ani slovo, ale už vědomí toho, že jí sedí za zády a věří, že ona to zvládne, plavovlásce rozvázalo jazyk. I kvůli němu se strašně snažila, šťastná jako pohlazené štěně, když si k němu po skončení výpovědi přisedla a on ji šeptem pochválil.
„Za málo, šel jsem rád,“ mrkl na ni. „No… tak co teď?“
Teď se rozloučíme, pomyslela si. A já tě už nikdy neuvidím. Možná se někdy mineme na ulici a mávneme na sebe. Třeba to tak má být. Proč by to taky mělo dopadnout jinak. Ježiši, snad se zvládala usmívat.
Neměl se k tomu, aby jí jednoduše dal sbohem. Nějak to nešlo, sám nevěděl proč. „No a… neskočíme si na oběd? Když to tak dobře dopadlo? Znám tady docela pěkný podnik, mají tam středomořské speciality, někdy i jehněčí. A člověk tam nenechá výplatu.“
„Moc ráda,“ slyšela se říkat. „Alespoň to probereme.“
Semir pokýval hlavou, ale ještě nevykročil. Místo toho se zamyšleně poškrábal ve vousech. Měl, nebo ne? Vlastně ho to napadlo až včera. S nikým to nekonzultoval, což asi nebylo úplně dobře.
„Tak půjdeme?“ Nějak to potřebovala rozhýbat.
„Počkej.“
Tázavě na něj pohlédla, knedlík v krku. Měla dojem, že se jí od lokte, za který ji rázně lapil, cosi medového rozlévá do zbytku tkání.
„Občas,“ zamumlal Gerkhan, „se scházíme s kamarády. Máme takovou šestku, se kterou tu a tam posedíme. Někdy venku, jindy u někoho doma. Andreu znáš, Toma taky. Je tam ještě jeho přítelkyně a pak dva kolegové z KTU, co spolu chodí. To je naše technický. Tak si říkám… nechtěla bys tenhle pátek taky dojít, Terko?“



„Díky.“ Kranich schoval platební kartu, přece jen se nehodilo, aby cestu platila holka bez zaměstnání. „Na shledanou."
„Nashle,“ pípla i blondýnka a vykulila se z auta pryč. Musela řádně přidat do kroku, aby Kranicha dohnala: po správné trase ani pavilonu pátrat nemuseli, včerejší události ve třetím patře budovy označené jako A2, se jim oběma dostatečně zaryly do paměti.
„Tome,“ hlesla dívka, když se za nimi zavřela křídla výtahu a zdviž s oběma pohnula směrem k ortelu.
Tiskl víčka, aby na ni v těch šesti čtverečních metrech nemusel koukat. Neexistovala.
„Tome, co budeme dělat.“
Mlčel.
„Tome, musíme se domluvit, co budeme říkat.“
Jen lehce kývl.
„Nesmíme se zaplést do lží. Prostě… jsme šli ke mně, opili jsme se. Já… já… mně bylo blbě. Sesypala jsem se a ty jsi mě utěšoval. A usnuli jsme. Zaspali budík i telefony. Tak jak se to fakt stalo, ano? Jen vynecháme… tamto.“
Zkřivil rty. Hlava mu třeštila.
„Ano, Tome? Prosím?“
„Jo. Jo, uděláme to tak.“ Nervy měl natažené jako strunu.

Dveře se s lehkým skřípěním odsunuly od sebe: první, co odhalily, byla na plastovém nemocničním sedadle dlící žena na prahu čtyřicítky se skloněnou tváří a prsty zapletenými v hnědých vlasech. Trochu zvedla hlavu, aby pak nevěřícně zamrkala v gestu člověka, který se něčeho dočká po nekonečně dlouhé době a na vteřinu se zdráhá tu pravdu přijmout.
Andrea vyskočila na nohy. Rychlostí, kterou se k nim blížila, připomínala vystřelený projektil.
Wox pocítila nutkání vyjeknout a schovat se za komisaře.
„Kde jste KURVA byli?! Co si jako myslíš?!“


Arrow


Kapitola 4: Konečně pravda


Na pár vteřin se zdálo, že se sekretářka Dálniční policie pustí do plavovlásky fackami, zarazila se však sotva metr před oběma provinilci. Ani ona se dnes nelíčila, pod šedomodrýma, pláčem zarudlýma očima prosvitly jindy make-upem důmyslně skryté vějířky jemných vrásek. Schäferová polkla. Celé hodiny bezútěšného a tíživého čekání si promítala, co všechno jim poví, jak to té malé blonďaté děvce vytmaví, jak jí dá takovou přednášku o zodpovědnosti a dospělosti, že holka padne na tu svou tlustou prdel, kterou teď Turek beztak šoustá. Jenže při pohledu do křídově bílé tváře české dvacítky dokázala nechat vztek alespoň na chvíli vyvanout.
Čert vem toho fracka.
Hlavní je Semir.
A bez ní se k informacím nedostane.
Nadechla se. „Jak je na tom? Chci slyšet pravdu.“ Čekám tu na ni od rána, zatímco vy jste si ji syslili pro sebe, pomyslela si rozčíleně. Neměli jste právo!

Ačkoliv nebyl primárně mířený na něj, ženin atak Kranicha rozhodil: teď však proměnil obličej v kamenný a prošel kolem Andrey dál do chodby.
„Tome!“ pokusila se ho chytit za paži, ale prsty jí sklouzly po hladké látce obleku. Ohromeně se obrátila na blondýnu, hlas rozklepaný hrůzou. „Co… jak je na tom?“
Wox byla vděčná i za tu vteřinu, kdy se mohla trošku vzpamatovat a byť jí žaludek bolestivě zkroutily obavy, zvládla zkrotit žaludeční šťávy, které se jí draly do krku. „Andreo… já… já ještě nevím,“ zakoktala se, vědoma si své naprosto neoddiskutovatelné viny. Měla tu být. Měla tu být od šesti ráno, i kdyby to mělo znamenat, že přespí na lavičce před nemocnicí. Proč se vůbec včera tak snadno nechala vyhnat? Mezi buňkami mozku a jasným vědomím se vznášel závoj, který rozostřoval obrysy a deformoval vzpomínky jako afghánská burka výhled. Vybavovala si, jak se v záchvatu pláče přimáčkla na studenou zeď, aby se bezmocně svezla na zem v zoufalém uvědomění vlastní neschopnosti cokoliv udělat. Nebo změnit.
A pak už jen vjem schodiště, které klouže pod nohama, mechanicky kladenýma jedna před druhou.
Vzlyky, které jí škubou celým tělem.
Opora Kranichovy paže.
Teplá, skoro letní noc.
Údiv, jak se dostala na měkké sedačky tmavě modrého Mercedesu.

„Terezo!“ Být to jiná situace, neodpustila by si Schäferová pořádnou ťafku. Ta holka byla úplně, ale úplně mimo! Dobrá možná tak do postele, ale rozhodně ne pro reálný život. Přesně jak si to celou dob- silou vůle přeťala tok myšlenek, který hrozil sklouznout do klasického kolotoče ukřivděnosti. „Jak to, že nic nevíš?!“
„Prostě nevím.“
„Vždyť ti museli volat! Pokud vím,“ sekretářka nevěděla, co v ní převládá – zda pocit ponížení, nebo dojem, že se musí rozskočit zuřivostí. „Pokud vím, tak jsi Semira dotlačila k tomu, aby mě vyndal z lidí, kteří o něm můžou dostávat informace. Tak se tě teď ptám, JAK MU JE!!!! Slyšíš?!“ Vyjeveně se otočila za studentkou, která ji minula tak těsně, že se jí otřela uchem o rameno. „Terezo! Do háje, já jsem tady od osmi ráno! A nevím nic! A vy si sem s Kranichem dorazíte vyspinkaní na půl dvanáctou? Počkej, já to…“ potřásla hlavou a polkla slzy hněvu, „já to řeknu Šéfové! Ta ti něco poví, až se to dozví. Vám oběma!“ Sama cítila, jak to zní směšně. Ale nemohla si pomoci.

Měla dojem, že na chodbu hledí skrz zelené sklíčko. Podivně zprohýbané, groteskně kroutící přísné linie vykachlovaných koridorů. Na poslední chvíli uhnula staršímu páru: usměvavá žena vyvezla z místnosti skleslejšího manžela, zjevně nenadšeného zasádrovaným lýtkem.
Zavrávorala, ale dál slepě následovala černá záda.
Jako krysa tón flétny.
„A, tak už jste tady.“ Hlas, který chutnal sladce.
Panebože. Ta sestra měla už zase směnu. Prochrápali celou její pauzu mezi službami, proboha, proboha.
„Čekala jsem vás o něco dřív.“
Tom cosi koktal a jí hořely tváře, nebylo třeba ani toho neskrývaného názoru, který ostře kápl do melodicky pronesených slov. Včera se tady něco navyváděli. Oba. A byla to tahle černovláska v tmavě modrém úboru, která je vykázala domů.
Tady teď nic nezmůžete.
Nechte to na nás.

(Nemáte právo nás vyhazovat!)
Pracují tady ti nejlepší odborníci, tak je nechte dělat, co umí.
Běžte domů.

(Jak asi můžeme jít domů, když on možná umírá!!!!!!?)
Odpočiňte si.
(Nehnu se odtud, Tome.)
(Nehnu. Nikam nejdu!!!)
Vyspěte se.
Věřte.
A zítra uvidíte.
Bude potřebovat, abyste byli ve formě.


„Pan doktor se teď vrátil ze sálu, myslím, že můžeme zaklepat.“
Prošla bílými futry. Tohle je sen, divná vidina. Takhle přece nevypadá prostor a čas, kde vám zatlučou do lebky nejdůležitější informaci vašeho života.
Nemůžete se o tom, že Semir už není, dozvědět u stolu z dřevotřísky, který určitě pamatuje osmdesátá léta. Na kterém leží okousaný ohryzek od jablka a zmuchlaný papírový kapesník.
Takhle to přece nevypadá.
Byl snědý, takovým podivně našedlým odstínem pleti, který se jí líbil. Na Turka ho netipovala, spíš na balkánský typ. Bosňák. Sotva čtyřicet.
„Slečna Wox?“ vyhlédl zpoza papírů. „A pan Kranich.“
Kývla. Prosím, řekni to. Tahle pomalá smrt mě ničí.
Složil prsty do stříšky. Gesto politiků, kteří na radu poradců zkouší působit důvěryhodně a uvážlivě, dívku vytočilo. „Pan Gerkhan má za sebou relativně těžkou operaci-“
„Takže žije???“ Tereza vyskočila na nohy. Přítomný čas, přítomný čas!
Muž si popostrčil brýle a přitakal. „Ano, jistě.“
„Tome!“ rozšířené oči se vpily do Kranichových a drobná dlaň mu sevřela předloktí. „Tome!“
Komisař se jí vyškubl.
Pohled, kterým doktor oba přejel, překročil práh pouze profesionálního zájmu – na moment zauvažoval, co za příběh se v tom vzteklém pohybu, kterým se napjatý muž v tmavém saku vyhnul jakémukoliv kontaktu s vynervovanou baculatou blondýnkou, odehrál. „Má za sebou velmi náročnou noc a nebudu zastírat, že to chvílemi vůbec nevypadalo dobře. Momentálně,“ pokusil se do slov, na nichž oba viseli, vložit co nejvíce klidu, „je jeho stav velmi vážný, nicméně stabilizovaný.“
Vydechla.
„Co to,“ zamumlal Kranich, „znamená?“
„Že ho pečlivě hlídáme a čekáme, jak se vyvine jeho stav po operaci. Jsme připraveni řešit jakékoliv komplikace, které se můžou, ale také nemusí objevit,“ vysvětlil muž za stolem ochotně. „Nemohu vám říci prognózu, nicméně pan Gerkhan je pořád ještě mladý a ve velmi dobré fyzické kondici. Počkejme dalších 24 hodin a pak vám povím víc.“
„A… co přesně teda…“ Wox zapátrala po vhodném vyjádření, ale nenašla ho. Žije, žije! Znělo jí v hlavě oslavně, ale výkřiky se nepromítaly do zbytku těla, v němž se pomalu rozkládala hrůza informace, že teprve další desítky minut rozhodnou.

Gazi Dizdar, prozradila jmenovka. „Pan Gerkhan měl silně pohmožděné plíce, dalo nám zabrat zastavit krvácení. To je teď nejkritičtější záležitost. Pokud nebude muset znova na sál, mělo by to být jen lepší. Z dvanácti párů žeber má osm zlomených. Některá protrhla plíce, proto velmi významná ztráta krve. Tři žebra jsou naražená. A vedle toho,“ zalistoval muž dokumentem na stole, „zhmožděné paže a přetržený meniskus v levém koleni. Ale to jsou vedle krvácení opravdu maličkosti.“
„Můžu ho vidět?“ vyjelo to z ní dřív, než slova zachytila. Cítila jejich naivitu i slzy, co jí sklouzly po lících.
Podle výrazu poznala, že se na odpověď připravoval. „Slečno,“ zazněl měkce. „Pan Gerkhan je v umělém spánku, aby se zotavil po zákroku. Teď mu pomůže klid. Prostě na něj myslete, a jakmile mu bude lépe, určitě vás k němu pustíme.“
„Dobře, pane doktore.“ Kranich si musel odkašlat, aby zahnal ošklivý chrapot. „A… co teď?“
„Teď budeme čekat a Semira velmi pečlivě sledovat. Doufat, že se neobjeví komplikace.“
„Dýchá sám?“ vyjekla Wox, nějak jí to přišlo důležité.
„Ne, slečno. Teď mu pomáhají přístroje.“ Lehce se pousmál a zavrtěl hlavou, aby rozptýlil dívčin zjevný děs. „To je po tak těžké operaci naprosto standardní postup a nic to neznamená. Jakmile se stav zlepší, začneme ho pomalu budit a přístroje budou jen jako podpora. Ale chce to čas, a jak jsem řekl, moudřejší budeme zítra. Každopádně,“ zvedl se na nohy, „už víte všechno, co vám teď můžu sdělit, a bohužel mě čekají ordinační hodiny na druhé straně nemocnice, takže se musíme rozloučit. Nicméně cokoliv by se dělo, okamžitě vás budeme informovat, to vám slibuju. Sestřička vám zavolá.“
„Já to zvednu,“ vypískla Tereza a stiskla lékařovu pravici, až skoro zasykl. „Nehnu se od telefonu.“
Tom se skoro fyzicky oklepal nad pocitem trapnosti, který ho obestřel nad jejím ujišťováním a nechápavým výrazem doktora, který znova přejel očima z jednoho na druhého. Copak jim snad volal ten doktor? Samozřejmě, že to byla nějaká sestra. „Děkujeme, moc děkujeme. Budeme na příjmu,“ rozloučil se.

Nepamatovala si, jak se dostala ven, jen to, jak poklesla v kolenou, když hned naproti dveřím spatřila Andreu, která nervózně stahovala rukáv košile, zatímco Anna Engelhardtová, k jejímuž boku se sekretářka tiskla, podobně nervózním gestem pohupovala černou taškou.
Nemá ji na seznamu, pomyslela si Wox užasle. Semir ji tam nemá, doktoři vážně mají informovat jen mě a Toma.
A pak se svezla k zemi, dlaně přitisklé k ústům, jak se snažila nezačít zvracet


Arrow


Kapitola 5: Kam jdeš?


Nikdo ji nepodepřel a blondýnka neměla v úmyslu vyhrabat v hlavě jakékoliv výčitky. Byla mimo jejich oblast zájmu.
Soustřeď se na sebe.
Na vlastní dech.

Nádech.
Výdech.
Nešlo to. Vnímala Kranichův hlas, neuniklo jí, jak zadrhávaně mu slova vycházela z hrdla, aby je následovalo Andreino zasténání a Annina otázka, které nerozuměla, ale dovedla uhodnout smysl.
Zeď ji studila do zad.
Podlaha tlačila do zadku.
Nádech.
Výdech.
Žije. ŽIJE!!!
A doktor zněl optimisticky, ne?
Ale rozhodnou další hodiny.
Není vyhráno.
Čekat celý den.
Copak se to dá přijmout?

Nepohodlí jí nedovolilo padnout do říše, kde nebyla schopna vidět a chápat, byť se o to snažila i skrze zatnutá víčka. Zaklapaly u ní podpatky, kdosi nerozhodně postál. Úplně viděla, jak se neznámý tázavě obrací na její společnost, která vrtí hlavou, tady žádná pomoc není potřeba. Boty ho odnesly dál do chodby.
Wox vsála vzduch do plic, zhluboka – zaplnila každičký jeden sklípek do posledního krychlového pikomilimetru.
Vší silou sevřela víčka.
A pak zkřivila rty.

„Tome, vážně za ním nemůžeme?“ Andrea si otřela nos papírovým kapesníčkem, který měl už dávno putovat do koše – jenže zásoby ženě došly a ona teď měla důležitější starosti, než utíkat do přízemí nemocnice, kde měla své sídlo malá samoobsluha.
„Ne, Andy,“ zavrtěl hlavou a unaveně mrknul na Engelhardtovou, která přejížděla ostrým pohledem z jeho tváře na obličej na zemi dlící blondýny, které se nepřirozeně rychle zvedal a klesal hrudník. Dobře věděl, že má žena na jazyku spoustu drsných a jasně cílených poznámek, kterými hodlá podrobit jejich chování. Krucinál, nebyl ale žádný školák, kterého má někdo buzerovat za pozdní příchod! Nejvíc přece trpěl on sám!
„Co ona?“ pohodila sekretářka bradou k Tereze.
„Ani ona tam nesmí. Nikdo.“
Šéfová se pootočila, klouby na ruce bílé, jak sevřela kabelku. Cosi zamumlala, takže se stejným směrem obrátili i Kranich se Schäfferovou.

Na mně teď nezáleží.
Vůbec na mně nesejde.
Musím se vzpamatovat a být tu pro něj.
To je teď jediná věc.
Prostě se soustředit na to, co je důležité.
Teď… hned.


Čelisti ho skoro zabolely, jak silně je Kranich stiskl, ale nedokázal se přimět k tomu, aby dívce, která se s námahou zapřela o sedátko, pomohl na zjevně rozklepané nohy.
Jakkoliv byla stále naježená a rozčílená, Anna se nedokázala na bledou Češku jen tak dívat. „Terezo, jste v pořádku?“
Ač se k ní byla obrácena čelem, zdálo se, že Wox zírá kamsi za šéfku Dálniční policie, ústa dokořán. „Jo… jo jsem. Musím si něco zařídit.“ Potřásla hlavou. „Omluvte mě na chvíli.“
Andrea vyloudila odfrknutí. Jasně. Na chvíli. Jdeš si najít pohodlnou lavičku a ještě si dáš pár hodin šlofíka, ne?
„Tome, prosím vás,“ zavrčela Anna, která v kabelce lovila telefon. I ona měla spoustu nepřijatých hovorů – kolegové ze stanice byli lační novinek. Úplně to viděla. Kromě těch dvou tří nešťastníků, kteří museli kroužit po dálnicích, všichni určitě zabrali stoly i židle v hlavní místnosti, kde se zoufale modlili v dobré zprávy o Semirovi, aby každou chvíli bručeli na stejně napnuté parťáky v autech, že pořád neví nic nového. „Běžte za ní. Já zatím zavolám Hottemu, jinak mi sem za chvíli nakluše celá služebna.“
„Cože? Proč já?“ Věděl, že musí znít jako idiot. Dokonce i Andrea mu věnovala vyjevený výraz.
„Protože je to Gerkhanovo děvče a zjevně je v šoku,“ zaryla Engelhardtová sekretářce do srdce střep, příliš soustředěná na předání rozkazu, než aby dokázala brát ohledy na cizí city. „A Gerkhan je zase váš nejlepší přítel. Čekám, že by asi nechtěl, aby jeho holku venku přejelo auto.“

„Terezo. Terezo!“
Blondýnka se neohlédla, jen lehce zpomalila, toporně kráče dopředu po vytyčené přímé lince, ze které neuhnula ani o centimetr.
Přísahal si, že s Češkou už vůbec nepromluví, jenže na druhou stranu by to bylo hrozně podezřelé a určitě by to vzbudilo všetečné otázky. Ne, měl by se chovat jakoby nic. Minimálně navenek. Oba. Minimálně než se Semir probere. Pak…
Zachvěl se.
„Co si myslíš, že děláš?“ ucedil, až by se na ni podíval, teď už po plavovlásčině boku. „To si jako jdeš pro snídani?“
Snídaně. Jen myšlenka na jídlo dívce zkroutila vnitřnosti, od včerejšího odpoledne do sebe kromě láhve a půl vína nic nedostala. Měla by něco sníst, ovšem pochybovala o tom, že by zvládla cokoliv polknout a nevyzvrátit to, tělo celé rozhozené kombinací chlastu a stresu.
„Mluvím na tebe!“
Zastavila se.
Vyvedlo ho to z míry natolik, že urazil ještě dva další kroky, takže musel udělat čelem vzad. „He?“
Olízla si rty. Nikdo si to nemohl splést s čímkoliv svůdným. „Jdu do lékárny.“

Potřásl hlavou. „A co jako? Semir dostává všechno, co potřebuje.“ Napadlo ho, že by si mohl koupit Ibalgin – jen ten prostý pohyb, co před vteřinou udělal, vyvolal dojem, že mu někdo naklepává mozek kyjem. Jako když byli loni s Kar v Itálii a kuchař tam pálkou mlátil tu chobotnici, vybavilo se mu a mimoděk zasykl. Možná jejich poslední společná dovolená.
Její oči mu přišly podivně prázdné. „Musím si něco zařídit.“ Pohnula se a pokusila se ho obejít: tmavovlasý muž však dívce zastoupil cestu, až se o něj skoro přerazila mladá lékařka. Hodila po něm znechuceným výrazem a slovy o tom, ať se laskavě hádají doma, načež zmizela v blízké chodbě.
„Jo zařídit! A co? Nechceš si třeba sehnat dobrý pojištění? Dole je pobočka!“ Taktak zadržoval výbuch. „A cukrárna, mimochodem. Kdybys měla velkou chuť na něco sladkýho. Jen se neomezuj, děvenko! No, a jestli chceš nový lodičky, taky na tebe počkáme!“
Civěla na něj tak netečně, že v Kranichovi rostla chuť vynést nějaký konečný trumf, který ji přinutí přiznat, že je tohle všechno úplný, ale úplný konec, že život už nebude jako dřív, že udělala největší chybu svého života. Nadechl se.
Wox se přestala snažit proklouznout mezi řadou sedaček a jeho tělem – hrozilo, že by se ho musela dotknout, a to nechtěla. Zůstala stát. „Možná ti to jaksi nedošlo,“ promluvila tiše a hlas se jí k Tomově dopálenému úžasu ani nezachvěl, „ale včera jsme si nedávali zrovna pozor. A nevím jak ty, ale já s tebou rodinu zakládat nehodlám.“

Ani jediná molekula jejího já si nevychutnala Kranichovu spadlou čelist. Protáhla se mezi zdí a schlíplým policistou, jehož paže náhle jen visely podél těla. Na tohle vůbec nepomyslel. Ještě to tak! „Proboha, bereš snad…“ Uvědomil si, že skoro řve a rychle se ztlumil. Vteřina poklusu a znovu blondýnce kráčel po boku. Ne, kondom si včera určitě nevzal, s takovým programem na večer opravdu nepočítal. „Snad sakra bereš prášky, ne?“
Mlčela. Nehodlala poskytovat detaily ze svého soukromého života, vysvětlovat, že ač Semir malinko bručí, ona pro klid vlastní duše trvá na tom, aby vždycky sáhl po kousku latexu, který byl zárukou, že si mohla bez obav užívat společné chvilky. Nemohla si pomoci, ale ať se snažila být maximálně pečlivá, příliš často se stávalo, že na konci měsíce v krabičce od antikoncepce buď jeden dva prášky přebývaly, nebo nějaká pilulka chyběla. Tu a tam se pak rozhodla jít do rizika, a když si všechno předem propočítala a počty seděly, dovolila blaženému Turkovi poněkud… intimnější kontakt, ale jinak mu byla vděčná za to, že její přání respektoval.
„Terezo!“ Zajíkl se a zdálo se, že dívkou těsně před lékárnou zatřese. Přece ještě ke všemu nemohla být těhotná!!! „Co mi to tady říkáš?“
Unaveným pohybem vzala za kliku. Posledních pár minut bylo jako z divného seriálu. „Chci mít jistotu. Jsou pilulky, co se berou až… až pak. Prostě ‚po‘. Koupím si je.“ Zadoufala, že si vzala správnou tašku. Jinak by musel nákup zacvakat on. Mělo by to v sobě sice nádech ironie, ale…
Pronesla ta slova tak monotónně, že se mu zježila kůže na předloktích. A ten úsměšek, co jí pak zkřivil rty. S kým se to Semir zapletl? Ta holka… byla vůbec normální?
„Jdu, Tome.“ K vlastní úlevě prsty narazily na koženou peněženku. Kartu nosila jen tam. „Nemusíš chodit se mnou.“ Otevřela dveře a zmizela.

Tom zachrčel. Kolik takových ran přímo na solar ještě dneska dostane?


Arrow

Kapitola 6: Neříkej jí to


Lékárnice působila jako ochota sama: byť by se pro jejích šest křížků dalo hádat, že káravě pozvedne obočí, ženin pohled byl spíše účastný. Vydala bledé blondýnce paletku dvou prášků, a jelikož bylo v jindy narvaném prostoru nezvykle prázdno, jala se jí speciálně vysvětlovat jak užití, tak i účinky zázraku zvaného Postinor.
Nebyl to právě pěkný poslech. Wox se donutila k chápavému výrazu, ale byla ráda, když zachytila to hlavní a pak už je vyrušila obézní dáma v sukni do poloviny stehen. Češka poděkovala, strčila krabičku, která jí z nevelkého studentského účtu ukrojila překvapivou částku, do kapsy a s pozdravem se odšourala ke dveřím.
„Tak co?“ Kranich svým přešlapováním připomínal malého pionýra na seřadišti, který se při nástupu bojí nahlásit, že se mu chce čurat.
„Co by,“ pokrčila blondýnka rameny, neznalý věci by popsal, že nezúčastněně.
„Proboha, tak mi řekni, co ti tam rvala do hlavy?“ Komisař balancoval na hranici pološílenosti. Dělala si z něj legraci? Bavilo ji ještě víc mu napínat nervy? „Není už pozdě? Tohle musíš řešit!!!“
Už ji vážně štval. Najednou to musela řešit - sám by si na to, že se včera s kondomem neobtěžoval, ani nevzpomněl. „Není pozdě. Skočil bys mi pro pití? Nemám hotovost. Teď si dám jeden prášek. Je,“ ohlédla se, první tři patra nemocnice byla pojata jako atrium, kde čas ukazovaly ohromné zajímavé designové hodiny, patrně dar nějakého umělce, „akorát jedna. Takže další si pak dám v noci.“
„A teď teda co?“
„Teď,“ unaveně se posadila na sedátko a protřela si prsty koutky očí, „mi, moc prosím, dones to pití.“ Cosi zamumlal, ale podél zábradlí, přes které bylo možné pozorovat ruch v přízemí, se vydal na protější stranu prostoru, kde výrobky nabízelo několik automatů.

Bílé balení zdobila stylizovaná nachová růže. Taková pitomost. Vytáhla příbalový letáček a ještě jednou přejela bříškem ukazováčku po řádcích, které slibovaly jistotu, že se průšvih, do kterého už tak oba spadli, ještě neznásobí. Při čtení pasáže o vedlejších účincích se dívce sevřel žaludek. No nic, pomyslela si a vyloupla pilulku z plastového vězení. Za všechno se platí. „Díky,“ zamumlala na Kranicha, který jí beze slova podal lahvičku vody. Největší účinek prý byl po jídle, předtím zaváhala, zda nepoprosit i o bagetu, ale stejně by ji do sebe nenasoukala. Polkla prášek a zapila ho.
Sedadlo mu zaskřípalo pod zadkem. „No co se teď teda bude dít?“
Unaveně se k němu otočila. Barvou pleti se mohli prohlásit za dvojčata, jemu však na čele perlil pot a dívka si všimla, že se mu pravice, která k ní minerálku dopravila, klepala.
„Zblázní se mi hormony, nedovolí mi otěhotnět a pár dní mi bude pěkně blbě. Pokud to potřebuješ vědět do detailů, tak tady, prosím,“ předala mu bez jakéhokoliv agresivního tónu hustě potištěný leták.
Ani se pro něj nenatáhl, místo toho na ni koukal s otevřenou pusou. Mohla alespoň chvíli neuvažovat jen o sobě?! „Já myslel, co my dva!“

A co jako? Zásnuby asi nechystáme, odsekla mu v duchu. Cítila se naprosto prázdně. Jako by byla jen vykotlanou figurínou, v jejímž jádru se houpe hladina té trošky vody, v níž se pomalu rozpouští nálož svinstva, které do sebe právě dostala. „Musíme myslet na Semira,“ pronesla bezkrevně. „Prostě tu být pro něj. Třeba to cítí.“
„Ale… ale já musím něco říct Karolině!“ vyjekl Kranich zoufale.
Wox, která předtím zabrejlila před sebe a zapřemýšlela, zda má pomoci ženě ve středním věku, které se protrhla taška s nákupem, sebou škubla. „Co jí chceš říkat?!“
„No… pravdu!“
„Tome…“ potřásla hlavou. Tohle se jí snad zdálo! „Tome, tohle… tohle není dobrý nápad.“
Přitiskl si dlaně na líce v gestu tak hluboké beznaděje, že ho něco v ní stále chtělo obejmout. „Já ji nechci ztratit. Strašně… strašně ji miluju. Nemůžeš nikdy pochopit, jaký to je! Nevíš, co znamená přijít o někoho, koho fakt miluješ.“
Ztuhla. Krev se mávnutím kouzelné hůlky měnila v led.
„Už jsem ztratil Elenu. A myslel jsem, že už nikdy nebudu znova šťastnej. Chtěl jsem umřít, jak mě ničilo, že ji už nikdy neuvidím! Nemůžu uvěřit, že jsem s Kar tu šanci dostal znova. Já N-E-D-O-P-U-S-T-Í-M, aby nás cokoliv rozdělilo, je ti to jasný?“ Vystřelil na nohy, modré oči horečnatě skelné. „Ani ty ne. Ani cokoliv, co se stalo! Já… my s Kar plánujeme budoucnost, sakra! Už dva měsíce se snažíme…“ polkl to, ale podle toho, jak civící blondýna zamžikala, mu bylo jasné, že pochopila. Vydralo se z něj cosi, co připomínalo vzlyknutí.

Chvíli bylo ticho.
Zůstal stát s ukazovákem namířeným na dívčinu hruď a těžce oddechoval.
Bruneta s červeným přelivem s nadávkami sesbírala sušenky a pomeranče a s náručí plnou dobrot se kolébala směrem k výtahu, zjevně s plánem potěšit někoho, kdo ležel v křídle s lůžkovým oddělením.
Kolem prošla starší uklízečka černé pleti, za kterou rachotil vozíček s košťaty a saponáty.

Trvalo jí polknout bolest z toho, že na ni právě bez skrupulí vyzvrátil názor, že její city k Turkovi nejsou kdovíjaké, takže jemu nemůže rozumět. „Právě proto jí to neříkej, Tome,“ zachraplala Wox. Tiskla v dlaních papírovou krabičku, až ji celou zdeformovala. Potřebovala být co nejdřív u pokoje, kde přítel dost možná bojoval o život. Obklíčen přístroji, tělo napojené na hadičky… Obraz, který se snažila celou dobu vyhnat z hlavy, aby se soustředila na antikoncepci, se zase vrátil.
„Jak bych jí mohl lhát?!“
„Ale ty jí nebudeš lhát. Udělali jsme chybu. Ale v naprosto šílené situaci! Kdy jsme právě oba mysleli, že třeba… že třeba Semira ztratíme! Nikdo z nás to… udělat nechtěl, neplánovali jsme to-“
„Já teda rozhodně ne,“ odfrkl si.
Další facku musela rozdýchávat dobrých pár vteřin. „Je to… naše chyba. Naše svědomí. My se s tím musíme poprat. Nemáme právo jim tím ubližovat, chápeš?“
„Nevím, co jsi za člověka,“ Kranich stáhl nataženou paži a založil ruce na hrudi v obranném gestu, „ale já tohle nedokážu. Nezvládnu se jí podívat do očí. Má… má právo to vědět.“
„A co?“ Vůbec to nechápal? To si nedovedl připustit, že i jí bylo naprosto mizerně, že se užírala bolestí a pocitem viny? Copak pro ni to bylo nějaký nakupování rohlíků? „Bude vědět, že jsme v nějaké šílený chvíli udělali věc, které oba litujeme. A jen ji to bude bolet. Tome, proboha… to… to nebyla nevěra v tom pravým slova smyslu. To nebyl ani úlet, to bylo prostě,“ ztišila hlas, protože uklízečka se s mrzutým výrazem loudala zpátky, „to byla prostě potřeba udělat něco, abychom se z tý bezmoci nezbláznili. Musíme se s tím vyrovnat sami!“
„Kar… Kar musí vědět, co jsem udělal,“ zavrtěl Kranich hlavou v sebetrýzni. Wox měla dojem, že podat mu nůž, začal by si dělat řezy do předloktí. „Má právo se rozhodnout, jestli se mnou ještě bude.“
Vlastně mu rozuměla, samotné se jí přesně tahle úvaha prohnala hlavou, ale… prostě to bylo absurdní! „Tome, poslouchej. Prosím tě, zamysli se nad tím, co ti říkám, já-“
„Kar,“ zamumlal, oči náhle upřené do dálky. „Karolina… je… už je tady.“
Chystal se prudce vyrazit – Češka vystřelila ruku jako lovící kudlanka a pevně ho sevřela za cíp saka.
Rozčíleně na ni pohlédl, skoro to vypadalo, že jí jednu vrazí.
„Tome! Prosím tě,“ vydechla naléhavě. „Prosím tě, alespoň jí to neříkej hned. Promysli si to. Zapřísahám tě, neříkej jí to alespoň než se Semir vzbudí! Slib mi to!!!!!“
Rychle se z jejího sevření vymanil „Dobře,“ utrousil a rozběhl se za brunetou, která se o dvě stě metrů dál otáčela na křižovatce chodeb a očividně v silném rozrušení zkoumala, která směrovka ji přivede k ostatním.

Wox dopila poslední kapky minerálky, disciplinovaně zmačkala plastovou lahev a odhodila ji do koše tříděného odpadu. Vlekla se za párem, který už se shledal a momentálně se vehementně objímal. Sama netušila, zda se zvládne kamarádce podívat do očí.
„Kar…“ Tom sklouznul hlavou o něco níž a přitulil se na brunetčinu hruď. „Kaaaaar…“ Teď už jím vzlyky lomcovaly jako vítr třtinou.
Učitelka zvedla uplakanou tvář a upřela čokoládové duhovky na plavovlásku. „Terko, co… on opravdu…? Semir je…? Proč jste mi nezvedali telefon?“ V hlase jí zazněla ta samá šílená směsice hrůzy, vzteku a pocitu křivdy s bezmocí, která je s Kranichem zahnala do společné postele.
„Ahoj Kar,“ špitla. Nějak to šlo, bariéra, kterou v sobě namáhavě vybudovala jako prevenci cesty do blázince, fungovala. „Ne, Semir je po operaci. Čekáme, co bude dál, mluvili jsme s doktorem. Prý rozhodnou další hodiny. Zatím je stabilizovaný. Čeká se, jestli budou komplikace…“
Komisař se klepal a stále se, teď už mlčky, tiskl k ženě, která ho pevně objímala. Spolu s baculatou blondýnou tvořili uprostřed rušného koridoru bizarní sousoší.
„Bože…“ žena stiskla čelisti. Hrozně se jí ulevilo, byť – jestli to chápala dobře - palec nahoru Vyšší moc Turkovi ještě definitivně nedala. Ale tím spíš byla vytočená. Od chvíle, kdy jí šokovaný Tom včera pozdě odpoledne zavolal, se jako šílená snažila dopátrat, co se vlastně děje a jak to s dobrým kamarádem vypadá. Připadala si ve Biesdorfu am See, kam se vydala jako učitelka matiky a polštiny se svou třídou na školu v přírodě, naprosto odříznutá – a měla velmi hořký pocit, že kdyby kolega nebyl tak strašně ochotný, že o půl osmé ráno vyrazil po okreskách, aby ji u dětí vystřídal a ještě jí půjčil auto na cestu do Kolína, nevěděla by nic ještě pěkných pár hodin.
Kdyby neviděla jejich zoufalé obličeje, dala by oběma pořádné kapky.
Přitáhla k sobě Toma, který ji svíral kolem pasu, ještě blíž. Chudáček malý, úplně ho to skosilo. A zdálo se, že Wox tolik ne, zajímavé. Ale asi hrál roli spíš šok. Ano, patrně jí dosud nedošlo, co se stalo. Protože že je do Turka skutečně hodně zamilovaná, Karolina moc dobře věděla. Popravdě dřív než Semir sám.


Arrow

Kapitola 7: Fanynka


Gerkhan jednou rukou popadl ucho půllitru. „Můžete třikrát hádat, co se stalo pak. No jasně… nezvýšili mi plat!“
Závěr další historky z bojů s neřády, pro které byly hracím polem německé dálnice, už tak působivý nebyl, ale slova, která mu předcházela, rozhodně zaujala, takže se atmosférou pohlcení posluchači zasmáli, zatímco vypravěč spokojeně smočil vousy v pivní pěně.
„To je… úžasný,“ vydechla Wox, která příběh poslouchala s mírně pootevřenými ústy – čím byla její čelist níže, tím víc Andrea ty své svírala. „To jste tam fakt šli sami? Vždyť jste byli tři a jich patnáct! To je ohromný, ale šíleně jste riskovali, ne?“
Karolina mrkla na Petru, které cukaly koutky.
„Tak víš jak.“ Semir sklenici furiantsky odstrčil a opřel se o zeď. Dívčin zjevný obdiv mu dělal velmi dobře, úplně cítil, jak mu stoupá hřebínek. „S Tomem jsme už dost sehraní, Frank taky celkem ví, co dělat,“ uchechtl se, „navíc jich nebylo všech patnáct ozbrojených. Věřili jsme si.“
„Hlavní je, že jste u toho zvládli zdemolovat služebák,“ přitakal Niels Hartmutt rezignovaně. „Na to si věříte úplně vždycky.“
„I tak…“ blondýnka roztržitě přejela lžičkou po dně hrnku, ze kterého už hodinu cucala teprve druhou dávku čaje od chvíle, kdy před čtyřmi hodinami přišli. Prokletí studentského rozpočtu. Ještěže se její noví známí sešli v příjemném, ale nijak honosném podniku – prostě v normální restauraci s jídlem okolo deseti až patnácti eur a čajem za dvě. „Já bych měla strach. Holt nejsem hrdina,“ usmála se rozpačitě.
Gerkhan se nafoukl jako skutečný kohout.
„Omluvte mě,“ zvedla se Karolina. „Odskočím si.“
„Počkej, taky půjdu,“ následovala ji měděnovláska, která signály od nejlepší kamarádky neomylně rozklíčovala.

Stěží to při slalomu mezi stoly zadržovaly – kamenné tváře odložily až ve chvíli, kdy za nimi zaklaply dveře na dámské toalety.
Obě jako na povel vyprskly smíchy.
„Co to proboha bylo?“ zahýkala Petra a urvala papírový ručník, do kterého se ne zrovna tiše vysmrkala.
„Vypadá to, že má Semir fanynku,“ konstatovala učitelka pobaveně. „Všimla sis? Celý večer z něj nespustila oči, je z toho chlapa úplně, ale úplně hotová!“
Allerlei se zazubila. „To se Andree asi nebude moc líbit, co?“
„Tak víš jak. Semir si to očividně užívá. I když teda nevím, jestli mu došlo, jak moc u slečny studentky vlastně zabodoval,“ ušklíbla se bruneta a gestem naznačila techničce z KTU, že by si taky přála jeden papíráč. „Andreu klasicky trochu popíchne, ona bude žárlit… však je znáš.“
„Hm, ale není od něj moc pěkný, že ji sem zve. Jednak trápí tu chudinku… no a vůči Andree to taky není zrovna fér,“ zvážněla o rok mladší z žen, načež se zamračila, protože se dveře otevřely a soukromí pro rozhovor jim ukradla dívka na extrémně vysokých podpatcích, která zamířila do jedné z kabinek.
„Vrátíme se?“
„Tak když už jsem tady…“ Petra se omluvně usmála a vklouzla do prostoru volné toalety.

Stejně jako Andrea, ani Kranich si dnešní večer moc neužíval. Kruci, do konce případu byl ochoten blondýnu na stanici ještě přetrpět – ale tím, že ji sem Turek pozval, mu opravdu vyrazil dech. Soud už proběhl, nebyl přece důvod se s ní ještě vídat. Natož ve volném čase! Ok, musel uznat, že se holka snažila – spíš poslouchala ostatní, než aby se nějak zvlášť předváděla. Chvíli pohovořila s Nielsem, Petrou a Karolinou, které dnes viděla poprvé a zjevně se snažila seznámit. Ale i tak.
Schäfferová skřípala zuby. Že tady bude ta malá běhnička, co na stanici vrtěla tlustým zadkem, jí snoubenec oznámil, teprve když si ještě před podnikem sundávala kabát. Měla chuť mu říci něco opravdu hodně ostrého, zapřít se a vystavit ho dilematu, že buď stráví večer s ní, nebo s hroudou sádla. Popravdě doufala, že se jim holka s divným jménem ze životů vytratí stejně rychle, jako do nich vpadla. Jaký byl vůbec důvod, že ji sem pozval? Copak si s nimi měla co říci? Byl to fracek s mlékem u pusy, neměla žádnou práci – jen si tady v Kolíně studovala, aby se z ní časem stal jeden z těch povýšených dacanů z novin, kteří Dálniční akorát tak tepali. Oni všichni byli v životě o tolik dál než ona! Čím ho, sakra, natolik zaujala? Musí si to s ním vyříkat, protože tohle bylo rozhodně naposled. Štvalo ji, že holka na Gerkhana zírala stejně, jako ona sama po nástupu k Dálniční, štvalo ji, že tyhle pocity obdivu byly dávno pohlceny rutinou a nebyla šance na jejich návrat, štvalo ji, jak mile se k ní chovali Karolina, Petra i Niels. Ne, tohle je třeba zatrhnout dřív, než bude pozdě.

Dodávala si odvahy celý večer, který si navzdory rozpakům z tolika nových lidí strašlivě užívala a teď, kdy se očividně všichni chystali k placení, Wox stiskl nový strach z toho, že Turka, který se culil na pobledlou a zamlklou partnerku, dost možná opravdu vidí naposledy. Nadechla se. „Moc díky, že jsem tady mohla být,“ zaskřípal jí hlas trošku. „Bylo to super, ráda jsem vás poznala. Já… chci říct… příští sobotu mám narozeniny,“ tvář jí dorůžova zbarvily rozpaky. „Bude mi dvaadvacet. Chtěla bych vás pozvat k sobě. Mám to malý, ale tak…“ podrbala se ve vlasech na zátylku v typickém rozpačitém gestu. „Nemám moc peněz, ale určitě bude dort a nějaký jednohubky a-“
„Hele, super! My nic nemáme. Takže s námi počítej,“ pronesl se samozřejmostí, která ji vystřelila do nebe, ten, na jehož reakci jí záleželo nejvíc.
Kranich se zmateně rozhlédl po ostatních, zjevně se tady dělo něco, co naprosto nechápal, protože jinak přece nebyl důvod, proč jejich pěknou šestici tahat do nějakého studentského kutlochu: dokonce i Karolina s Petrou se tvářily mírně vykolejeně, ale také se usmály a potvrdily zájem. Kruci, o co šlo?



„Teri…“ Kaiczowska usoudila, že jí přítel asi na otázku odpovědět nedokáže. „Já tomu stejně nerozumím. Co se vlastně stalo?“
Slovo si překvapivě vzal právě Tom. „Měli jsme akci,“ zněl jeho hlas zkresleně, jak hovořil spíše do látky ženiny blůzky. „Se zásahovkou. Rozdělili jsme se na tři týmy. Jeden šel do zahrady, druhý dolů do takový garážo-dílny a my jsme prohledávali dům.“ Roztřeseně se nadechl. „Ten chlap byl v garáži. A jak tam naši vpadli, on vystřelil s dodávkou proti nim. Kolegové uskočili, ale Semir byl za nimi, měl míň času zareagovat… prostě ho přimáčkl k nějaké skříni.“
„Rozdrtil mu hrudník,“ konstatovala Tereza prázdně. Znělo to neuvěřitelně brutálně. Rozdrcený hrudník. Úplně slyšela, jak v tom slovním spojení skřípou lámané kosti.
Karolina se zmohla jen na tiché zaúpění.

Zbytek dne Wox splynul.
Opravdu – možná začal působit prášek a dokonale jí vygumoval mozek, nebo snad na ni padla realita celé situace. Ale bylo jí, jako kdyby její tělo poháněla cizí síla, která za ni chodila, zvedala ruce, sedala či vstávala a navíc byla schopna alespoň jednoslovných odpovědí.
Seděla ve společnosti Anny, Toma, Karoliny a Andrey, ke kterým se ještě po skončení služby přidalo asi šest Semirových kolegů. Někteří z nich, snad Frank a Dieter, i jí projevili účast a sympatie, ovšem lidé z Dálniční se rychle uzavřeli do sebe a dívku, která byla beztak duchem nepřítomná, mezi sebe nepozvali. Ještě později přispěchali i Petra s Nielsem, které jejich nadřízená jednoduše dřív nepustila – ti se obraceli i na plavovlásku, aby se, vyděšeni jejím nepřítomným pohledem, také přidružili k chumlu teamu DP.
Ještě jednou si ji i Kranicha pozval do své ordinace Semirův hlavní lékař. Zásadní novinky prý pro ně nemá, ale všechno se vyvíjí nadějně. Komplikace se zatím neobjevily, pooperační stav je dobrý, pacient stabilizovaný. Budou ho hlídat, ale momentálně jsou vyhlídky nadějné, více jim řekne zase ráno. A zároveň nešťastné dvojici jemně poradil, ať jde domů nasbírat síly, že je o každé změně budou okamžitě informovat po telefonu. Zavolají oběma, a to i v noci.
Chýlilo se k deváté.
Wox se svíral prázdný žaludek.
Byla strašlivě unavená. Vyčerpaná tím pocitem bezmoci.

Karolina, která drtivou většinu času hladila Toma po ramenech, se ve chvíli, kdy se nemocnice vyprázdnila a ticho rušila jen uklízecí četa či kroky lékařského personálu, rozhodla, že je čas převzít iniciativu. Jejich kroužek se zúžil, Petra s Hartmuttem se přesně ve 21:00 smutně omluvili s tím, že jim Almara neschválila volno a oni se musí trochu prospat. Kolegové z Dálniční odešli ještě dřív, ze staničního osazenstva tu zbyly jen mžourající Anna a Andrea. „Poslyšte, je už skoro půl jedenácté. Tady nic nevykoukáme. Pojďme domů a ráno se tady zase v osm sejdeme, co vy na to?“
Wox která k ní zvedla pohled, jen zavrtěla hlavou. „Já tady zůstanu.“
„Teri, to je nesmysl,“ pokračovala Karolina trpělivě. „Za chvíli tě odtud stejně vyhodí, přes noc se tady zůstávat nesmí.“
„Je teplo, sednu si venku na lavičku. Dám si tašku pod hlavu a na chvíli usnu.“
Andrea, která tu dnes přešlapovala ze všech nejdéle, se zašklebila. Jasně, slečna je najednou obětavost sama.
Brunetka by jindy byla ráznější, ale při pohledu na tu ztrápenou tvář se zvládla držet smířlivého tónu. „To je hloupost, takové teplo teda zase není, akorát se nachladíš a pak tě k Semirovi nepustí. Chápu, že nechceš nic promeškat, ale tady to neovlivníš. A nechci, abys byla sama. Pojď k nám, cestou koupíme večeři, dáš si sprchu, vyspíme se a zítra budeme čerství.“
Kranich i Wox sebou trhli jako po zásahu elektrickým proudem a bylo jediné štěstí, že řeč našla jako první blondýnka – myšlenka, že by trávila s komisařem další čas pod jednou střechou, navíc ve společnosti Karoliny, kde se dívka jen tak tak držela, byla prostě totálně nerealizovatelná. „Jsi moc hodná, Kari,“ pokusila se Tereza znít vyrovnaně, zatímco na ni Schäfferová, které jejich společně zaskočená reakce neunikla, zvědavě pohlížela. „Ale spíš bych ráda byla sama. Ok, tak pokračujeme zítra.“
„Skvělé. Máte tady auto, nebo vás mám někam hodit?“ otočila se bruneta na zbylé dvě ženy. Ty se o vlastní odvoz postaraly. „A tebe, Terko, vezmu domů, stejně to máme při cestě. Fakt nechceš jet k nám?“
Wox stiskl stud. Ona jí ještě pomáhá… Nejraději by se rozběhla a skočila z okna.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Sprcha jí pomohla smýt nemocniční pach.
Mokré vlasy zamotané do ručníku, zkontrolovala si dívka do nabíječky píchnutý mobil – ne, nikdo nevolal, zato displej prozradil, že je 23:25. Povzdechla si a načasovala čtyři budíky, na 1:00 a 1:05, dále pak na 7:10 a 7:15, tentokrát nemínila zaspat. Domluva zněla, že se pro ni Tom s Karolinou staví o půl osmé, cestou si někde v hladovém okně pořídí snídani a budou spěchat zase zpátky do nemocnice.
Bála se uvažovat, co se tam dozví.
Ne, nesměla si vymýšlet špatné scénáře.
Rozdrcený hrudník.
To nebylo fér.
Popotáhla a schoulila se na sedačce v miniobýváku spojeném s kuchyňským koutečkem – ačkoliv měla od jeho daleko většího bytu klíče skoro od začátku, co spolu chodili, necítila se na to, aby šla spát k Semirovi. A zjistila, že nezvládne ani ležet ve vlastní posteli.
Ty rozházené peřiny… vlasy a další záležitosti, co po sobě Tom nechal.
Bude to muset celé převléci a vyprat na co nejvyšší stupeň, i kdyby se to mělo srazit.
Nebo ty povlaky prostě vyhodí.
Přetáhla přes sebe deku. Nemohla uvěřit, že pod ní naposledy ležela ještě s Turkem – byly to čtyři dny, co se večer přihnala dlouhá a prudká bouřka, která srazila teplotu o tolik, že se chvěli zimou, až se oba zachumlali do toho kusu látky, otevřeli si víno a koukali na film, zatímco ji muž hladil po stehně.
Stiskla víčka, aby zadržela slzy.
Na to taky nesměla myslet. Potřebovala čistou hlavu, aby se vyspala a odpočala si.
Vypni, poručila si. Vypni se, hned.

Probral ji ten nejpříšernější řev, který si v mobilu dokázala nastavit: chvíli se divila, proč ji cosi dere ze spánku uprostřed noci, aby při cestě k vibrujícímu telefonu zahlédla velký kus papíru s příslušnou poznámkou. Jasně, prášek.
Soustředila se, aby si prohlédla, zda jde skutečně o správnou tabletku a zapila ji vodou.
Tak snad alespoň od jednoho strachu je pokoj.
Vypnula budík, který se jekot chystal zopakovat za další dvě minuty, dlaní si přejela přes obličej a rozhodnuta zase usnout, než se úplně vzbudí, zamířila k pohovce. Měla 6 hodin na to, aby si odpočala a dobila baterky pro zítřek.
Sotva zavřela oči, zapípala sms.
Co?
Snad by jí z nemocnice neoznamovali novinky tahle blbě?
Vystrašeně se hrnula zase zpátky, aby zacivěla na jedinou otázku:

Vzala sis to??????

Sebrala síly.
Měla ho uloženého jako „Jeřába“, přišlo jí to srandovní.

Jo, buď bez obav.

Vážně začínala mít dojem, že tohle jeho chování dlouho nesnese.


Arrow


Kapitola 8: Šest padesát

Výrobce iPhonu se mohl pochvalně popleskat po rameni – spolehlivě ji vzbudil i druhý budík. Wox mlaskla a s mručením si přejela dlaní přes obličej. Hlad i nakumulovaný stres z posledních hodin způsobily, že blondýnka spala jako zabitá, aniž by jí špatné svědomí komplikovalo pád do dřímoty.
Ale ráno už tak klidné nebylo.
Sotva se jí rozlepila víčka a pochopila, proč ji poněkud pobolívají záda, když je její postel obvykle nádherně pohodlná, sevřel se jí žaludek.
„Bože,“ zamumlala a posadila se na pohovce, bosé nohy kladouc na zem. Okamžitě to bylo zpátky: obavy o přítele, celá ta šílenost s Kranichem, přetvařování se před Karolinou… i nevyslovený boj s Andreou, o kterém doufala, že ho má už za sebou.
Hlava se stydlivě snažila připomenout i jiné věci: třeba že je tu děsný binec, na podlaze v ložnici se doteď válí láhev, další dvě jsou v kuchyni, ložnímu prádlu slíbila výměnu a stůl nijak nekrášlí několik sklenek se zaschlými stopami po víně i talíře, které nestihla uklidit po předvčerejší snídani.
Imaginární lepíky ze své pozornosti rázně strhla – opravdu na ně neměla sílu.
Bylo třeba sebrat energii a čelit realitě nového vývoje událostí. Semir. Semir byl priorita, Semir byl všechno. Semir, zaklínadlo, jímž si zkoušela poblouznit mysl.
Jakmile vstala, chytila se za hrdlo a prudce se zaklonila, šokovaná nutkáním na dávení, které jí zacloumalo od břicha po spánky. Snad si nečekala, že bys právě ty unikla vedlejším příznakům, vyplísnila se s hořkostí. Naivko pitomá. Ale jak nevolnost za jejího chraplavého prudkého nadechování odeznívala, přece jen byla schopna vnímat i určité ulehčení: alespoň to znamenalo, že Postinor zabral.


*

Ulevilo se jí.
I přes bariéru předního skla podle jejich výrazů poznala, že to Kranich přítelkyni ještě neřekl. Těch pětačtyřicet vteřin, které měla na uvažování, když po jejich prozvonění klusala dolů po schodech, bylo naplněno všelijakými úvahami.
„Ahoj,“ pozdravila s chabou parodií na úsměv a hned se na zadním sedadle vložila do zajetí pásů. Potěšilo ji, že Karolina zaujala místo spolujezdce – dívka se trošku bála, že brunetka propadne pocitu, že musí mladší kamarádku po cestě povzbuzovat a chlácholit a sejdou se společně ve druhé řadě. „Díky, že jste přijeli.“ Prozvonili ji přesně o půl osmé, což znamenalo, že akci musela řídit právě učitelka, která na rozdíl od notoricky nedochvilného komisaře, který v reakci na její pozdrav jen cosi zahučel, chodila vždy včas.
„Ahoj! Teri, vypadáš hrozně, promiň, že to říkám,“ povzdechla si Kaiczowská, ačkoliv i na ní byla znát únava. Pravděpodobně toho naspala ještě méně než studentka, kterou okamžitě bodl osten viny. Jak to, že ona sama celou noc prodřímala?
„Teri?“
Cukla hlavou. „No? Promiň.“
„Ptám se,“ zopakovala žena trpělivě, zatímco už Tom zahýbal na křižovatce doprava, „jestli jsi vůbec jedla. A neříkej, že nemáš hlad, viděla jsem, že jsi včera nic neměla. Nevěřím, že sis večer doma ještě něco klohnila.“
Wox na ni tupě zírala. Ona o ni má ještě starost. To bylo… skoro k nesnesení. Semir. Semir. Semir!!!!
„Tady máš, vezmi si. Vyjeli jsme s Tomem dřív, tak už jsme něco koupili.“ V dlaních se brunetce zaskvěla lákavě vyhlížející delší bageta, na první pohled v ní dívka zaznamenala šunku, sýr, rajčata a svěže zelený salát. „A bez výmluv,“ nezapřela Karolina učitelku.
Žaludek se hlasitě ozval v tu nejvíc vhodnou chvíli. Kruci, vážně by snědla slona. „Děkuju, Kar,“ hlesla a za ženina spokojeného dohledu se zakousla do lahodného pečiva. „Je výbornej. Kolik dlužím?“
„To nestojí-“
„Šest padesát,“ utrousil chladně Kranich, aniž by spustil oči z vozovky. Přibrzdil před křižovatkou a se zapnutým blinkrem přejel do odbočovacího pruhu.
Kaiczowska zvedla obočí. „Ech…“
„To nech, Kari,“ polkla Wox s obtížemi další sousto dobroty, která ji náhle nešla do hltanu. „Takže deset. I s tím pitím ze včerejška.“ Nehodlala mu nic dlužit. A něco zlého v ní mu mínilo naúčtovat polovinu útraty v lékárně, sama však věděla, že by se taková žádost stala rozbuškou nevídané exploze.

Brunetka přejela hnědými duhovkami z přítele na kamarádku, aby jen zavrtěla hlavou a pohodlněji se opřela.
Tak se jí to včera nezdálo, byla mezi nimi tenze. A sakra velká, větší než obvykle. To už u nich bylo co říct. Popravdě měla dost bohatou fantazii na to, aby si dokázala představit, co na sebe ti dva kohouti asi včera byli schopni ve stresu vykřičet. Nebýt Semira, nikdy by společnost toho druhého nevyhledali a byť se chvílemi zdálo, že mohou být přátelé, většinou to skončilo nějakou nejapnou poznámkou, která byla ihned ještě ostřeji opětována. Turek je spojoval, ale i rozděloval – ten tichý boj o Gerkhanovu pozornost mezi jeho nejlepším kamarádem a partnerkou poté, co si nabrknul blondýnku vygradoval a nezdálo se, že by měl skončit. Ach jo, maličko doufala, že je tahle krize spíš dá dohromady… ale co není, ještě může být. Uvidíme.

Andrea už byla opět na místě, tentokrát je ale asi předstihla jen o pár minut, protože jejich příchod nedoprovodila jediným komentářem, jen odpověděla na pozdrav.
Blondýnka matně poslouchala její vysvětlování, proč je tu dnes sama – Anna Engelhardtová se musela zúčastnit důležité porady a ani boj nejoblíbenějšího podřízeného o život nepřiměl byrokraty k udělení milosti ve formě zrušení schůzky. Měla dorazit později.
Ráno byla v nemocnici více než jindy cítit dezinfekce, pozůstatek po nočním či ranním úklidu. Lidé se šourali na domluvená vyšetření a lékaři spěchali na začátek směny.
„Tak jdeme na to?“ obrátila se Wox na Kranicha bezvýrazně.
Jen kývl.
„Držíme pěsti,“ zaťala je skutečně Karolina, aby si přisedla k oči mhouřící sekretářce Dálniční policie, která nervózně škrábala nehty po kožence tmavě hnědé kabelky.

„A, dobrý den!“ Samozřejmě je čekal, Tomovi se dokonce zdálo, že si doktor na poslední chvíli rozmyslel bodavě vtipnou poznámku o jejich výjimečném brzkém příchodu. I tak si dívka a komisař vyměnili pohled, jakoby se i přes vzájemné nepřátelství potřebovali ujistit, že atmosféru v místnosti cítí stejně: úsměv, které měl lékař na tváři, rozhodně nevypovídal o tom, že by jim měl oznámit něco tragického.
„Jak už asi tušíte,“ pokynul, aby si oba sedli, „mám pro vás dobré zprávy.“
Srdce se malé blondýnce rozběhlo třikrát rychleji. „Vzbudil se???“
Tom zasykl. Hysterka.
„Tak dobré zprávy to zase nejsou, ale i tak vás potěší,“ mrkl na ni Dizdar a raději se s upomínkou na svou profesionalitu chopil slova. „Začnu tím, že se od operace neobjevily komplikace. Obvykle jsou z tohoto pohledu první hodiny kritické, takže se velmi zvýšila pravděpodobnost, že už žádné nepřijdou.“
Poposedla a doufala, že na ní není příliš znát zklamání. Jistěže chápala, že jde o pozitivní novinku, ale… modlila se ve větší pecku.
„Chápu, že to možná nevypadá jako velká změna,“ skutečně mu ve tváři bylo znát porozumění, „ale věřte, že je to velmi důležité. Vede si hodně dobře. Pokud to tak půjde i dneska, odpoledne ho pomalu začneme budit z umělého spánku. Nepředstavujte si to ale jako nějaké procitnutí. Je to proces, který zabere několik hodin. Jestli začneme večer, může být při vědomí někdy v poledne. A podotýkám, že mluvím teoreticky. “
Tom stiskl víčka. Bože! To znělo tak slibně!
Wox jen zaťala zuby a snažila se nerozklepat.

„S tím souvisí i ta druhá dobrá zpráva. V téhle fázi se provádí vyšetření mozku – a my jsme nenašli žádnou známku poškození, které u takové ztráty krve není zrovna výjimka. A to,“ znovu se pousmál, protože si všiml slz, které šťastné vzlyky taktak zadržující blondýnka utřela zápěstím, „už samozřejmě velká věc je.“
„To je tak úžasný,“ hlesla a popotáhla. „Děkujeme, moc děkujeme!“
Jen pokýval hlavou. „Samozřejmě nemohu říci, jak to bude dál, pořád ještě je to poněkud nevyzpytatelné. Ale zatím to vypadá nadějně. Nicméně,“ rozhodl se, byť nerad, tlumit optimismus. „Mluvíme tady o přežití pana Gerkhana. Rozsah poškození tkání se teprve ukáže – stejně jako to,“ ztlumil hlas v reakci na bělobu, která jim oběma vstoupila do obličejů, „jak moc jím bude váš přítel postižen a limitován. V tuto chvíli je to prostě ještě naprosto otevřené. V dobrém i špatném.“

Jako kdyby ji samou porazil kamion. Vlastně jí to nikdy nepřišlo na mysl. Jako v nějakém blbém seriálu čekala, že když už se Semir probere, bude za chvíli v pořádku. Že to bude jen otázka vůle, času, dlouhých hodin rehabilitace a trpělivosti, ale samozřejmě se za čas vrátí k životnímu stylu, který vedl ještě předevčírem. Vůbec ji nenapadlo, že by to mohlo znamenat, že se třeba nikdy nepostaví na nohy, že už nikdy nepůjde do své milované práce, že už nikdy s rozverným výrazem nevstoupí nahý do koupelny zrovna ve chvíli, kdy se ona chystá do sprchy…
Co to bude za život?
Bude… bude vůbec rád za to, že se probral?


Arrow

Kapitola 9: Tentokrát je konec


„Ale nemá cenu teď myslet na ty úplně nejhorší scénáře,“ zareagoval lékař rychle na výraz dívky, která zjevně bojovala se slzami. „Jen říkám, že těch variant je víc.“
„Rozumím,“ kývl Tom. Nervózně pohlédl na Terezu, sklouzl očima na její třesoucí se ruce a vší silou potlačil osten lítosti i do krve vžité nutkání lidem pomáhat, i kdyby to znamenalo tahat z ohně vrahy.
I Wox přitakala. Popotáhla a hřbetem dlaně setřela tu jedinou slanou krůpěj, která unikla a zalechtala na rtu.
Dizdar na moment zaváhal, zda je vhodné nabídku učinit, ale pak se rozhodl krok udělat. „Každopádně je už možné pana Gerkhana vidět. Samozřejmě krátce,“ dodal bez meškání, jen co oba prudce zvedli hlavu a zacivěli na něj. „Krátce a přes sklo, nebude žádný kontakt. Rozmyslete si, zda to chcete, nemusí to být příjemné.“
„Chci,“ vydechla Wox automaticky. „Určitě chci.“
Z Toma vyšel jakýsi chrapot. Musel si odkašlat, aby i on potvrdil zájem.
„Tak dobře, půjdu s vámi.“

Plavovláska tupě cupitala po jejich boku a snažila se nevnímat, jak se hrudní koš stahuje kolem plic, až ji to nutilo z nervozity kašlat. Díkybohu vyrazili postranní chodbou, takže se vyhnula zvědavým pohledům Karoliny, Andrey a vzhledem k tomu, že v kanceláři seděli docela dlouho, tak asi už i Anny.
Doktor mlčel, o půl kroku napřed jim ukazoval cestu.
Míjeli lékaře a sestry v plné práci, unavený, ale profesionálně se usmívající personál, který na vozíku s rachotem přepravoval špinavé talíře od snídaně a zároveň se chystal mezi pacienty rozdávat boxy s nasekaným ovocem ke svačině.
Mezi ty šťastnější pacienty.
Ty, co po krabičce dokážou sáhnout rukama.
Podat si kousek hrušky a banánu do úst.
A pak si vychutnají šťávu, aniž by si uvědomovali, jak jsou na tom vlastně zatraceně dobře…
„V pořádku?“ zarazil se doktor, který zjevně patřil mezi všímavé jedince nejen v rámci své profese.
Zaklonila hlavu. „Jo, dík.“
„Slečno, nemusíte tam jít. Nebo to můžeme odložit.“
„Já chci.“
„Tak tudy.“

Chodba, do níž zahnuli, měla docela jiný ráz. Okamžitě bylo poznat, že sem kroky lidí zvenku zdaleka nemíří tak často: zmizely podivné abstraktní pestrobarevné malby i zvětšené fotografie květin (proč má každá nemocnice v Evropě tu samou výzdobu? Napadlo mladou studentku mimochodem), ba dokonce i ohromné plakáty, které zvaly na preventivní vyšetření prsu či doporučovaly dbát na pitný režim. Sterilita prostoru jí vyrazila husí kůži na zátylku.
Zcela mimoděk zpomalili.
Po levé straně se jako obludné akvárium objevila kóje, do níž, na rozdíl od samotného koridoru, který musel být uměle přisvětlen, dopadalo denní světlo. Byla prázdná, snad i proto byly vyhrnuté rolety, které by jinak vytvořily bariéru mezi pokojem a světem tam venku. Přes dva metry čtvereční skla zaznamenala bílé, igelitem potažené lůžko i přehlídku odstavených přístrojů.
Polkla.
Tom ještě víc zvolnil.
Nemusela na něj pohlédnout, aby jí bylo jasné, jak strašlivě se bojí nárazu reality.
Cítila to samé.
Tak která kóje bude jejich?
Druhá nebyla.
I kolem třetí jen prošli.
V obou možná probíhal boj o život. A někdo z blízkých těch, vůči kterým byli Kranich i Wox lhostejní, tu možná před pouhou půlhodinou proléval hořké slzy.
Lékař se zastavil před čtvrtou. „Tak… tady. Moment. Zůstaňte tady, prosím.“ Přiložil ke čtečce u dveří čip a po tichém pípnutí vklouzl dovnitř.
Kranich nervózně přešlápl. Bylo mu zle.
Trvalo to tři minuty, na které nebyla připravena – když už byl u pacienta, Dizdar zjevně provedl další kontrolu.
A pak se roleta trhavě zvedla.

„Panebože…“ Tomova reakce měla blíž k zoufalému zakvílení než jen k vydechnutí. Policista pozadu ustupoval, až se zády dotkl studené stěny. „Tohle… tohle snad ne, tohle…“
Ocelově modré oči pod pokrývkou, obvazy a hadičkami hledaly snědou kůži, aby nalezly sotva pár centimetrů čtverečních, v nichž se v nejmenším nezračila mužova podoba.
Wox stiskla rty. Ty Semirovy byly pootevřené a mizela v nich ohavně vyhlížející tuba. Zdála se tak brutálně ohromná, jako kdyby se muži nemohla vejít do hrtanu. Hruď se mu pokojně zvedala a ona věděla, že za to mohou jen monotónně poblikávající přístroje. Zaznamenala hned dva stojany s infuzemi. Rychle, jako kdyby vrazila do pokoje a přistihla někoho ve vrcholně trapné situaci, odtrhla zrak od pytlíku s močí, který byl připevněn k boku postele. Zakázala si myšlenku na to, jak by se Turek cítil, kdyby vnímal, jak ho sestry či lékaři na sále cévkují.
Zatímco Tom se stále tiskl ke zdi a mačkal si k hrudi sevřené pěsti, blondýna stále znova a znova kontrolovala mašiny, vedle kterých se Semir Gerkhan zdál tak maličký, ztracený a nicotný. Pocítila v té situaci až nepřirozený údiv a ohromnou vděčnost vůči všem těm mozkům a šikovným rukám, díky nimž ty zatracené krámy fungovaly a… díky kterým vrchní komisař dosud žil.
On to dá, pomyslela si.
Všechny ty hadičky, jehly, elektronika, vaky, roztoky… on to zvládne.
Zvládne to.

Ani si nevšimla, že už doktor zase stojí u nich. Jako kdyby netušil, na koho z nich se zaměřit – zda na zhluboka oddechujícího, rovnováhu očividně ztrácejícího vysokého muže nebo na blonďatou studentku, jejíž nečekaná netečnost v okamžiku, kdy se většina blízkých bortí, mu přišla o něco nebezpečnější. Přitočil se k ní. „Bez komplikací,“ začal. „Zatím to vypadá, že odpoledne opravdu začneme s probouzením.“
Civěla na snědou bradu, to jediné, co jí připomínalo muže, s nímž poslední roky sdílela skoro všechno. „Asi tomu nerozumím. Když je… v umělém spánku, tak… tak teda vlastně mozek odpočívá a tělo sbírá síly a uzdravuje se, že?“ Kývl, takže pokračovala. „Tak… není špatně, že se probudí tak rychle a bude ho to bolet a tak?“
„Proboha, Terezo!“ Kranichův řízný hlas jakoby se zaryl do spár mezi kachličkami. „Oni snad ví, co dělají, ne? Jsou to doktoři, sakra!“
„To je v pořádku,“ předešel lékař kvapně ostrou blondýnčinu reakci, na níž se dívka zjevně chystala. „jsem rád, že se slečna ptá. Jde o to,“ obrátil se zase k Tereze a nasadil laskavý, trpělivý tón, „že tenhle stav nikdy není pro mozek dobrý. Ono to koneckonců není nic jiného než uměle navozené kóma. Tady ho máme pod kontrolou. Ale čím déle člověk v tomhle stavu setrvá, tím větší hrozí mozku poškození. Proto je třeba umělý spánek udržovat jen po nezbytně dlouhou dobu. Nebojte se,“ usmál se, zatímco studentka zbledla. „Samozřejmě pak existují různé tlumící léky. Nenecháme ho v tom. Ale je hrozně důležité využít toho, že se stav lepší a přivést pana Gerkhana zase zpátky k nám. Rozumíte?“
Tentokrát beze slova kývla Wox.

*

Karolina si už asi posté na mobilu zkontrolovala čas, Anna, která před chvílí dorazila, ukusovala ze sendviče s kuřecím masem a slaninou, který ukořistila dole v kantýně a před chvílí se do něj s omluvou pustila.
Andrea si přejela jazykem vyprahlé rty. Bylo to tak nespravedlivé. Tak… příšerné a hnusné, když musela zůstat za zavřenými dveřmi, odsouzena k tomu, aby jí všechno zprostředkovávala právě ona.
Všichni přece věděli, kolikrát v podobné situaci polykala slzy právě sekretářka, jak moc jí záleželo na tom, aby byl Turek v pořádku.
Jak je možné, že naprosto všichni, ba dokonce i Šéfová, přistoupili na tuhle hru?!

Tmavovlasá velitelka stanice s pozdravem utnula telefonický hovor a pohlédla na muže a ženu, kteří vedle sebe seděli na židlích, odděleni od jejího křesla deskou stolu. Stejně nervózní a přesto každý jiný: muži četla ve snědém obličeji vzdor, ztrápené brunetě snad nějakou…. naději, že by se rozhovor, k němuž je oba pozvala, mohl vyvinout směrem, který by jí pomohl.
„Omlouvám se,“ pronesla s gestem namířeným k mobilu.
Kývli. Bylo jim jasné, že si uměle nezvyšovala důležitost tím, že by je nechala vydusit. Na triky mladých takymanažerů neměla povahu.
„Asi je vám jasné, proč jsem vás zavolala,“ rozhodla se na nic si nehrát.
Mlčeli.
„Musím si být jistá, že vy dva spolu teď dokážete fungovat. Protože zatím se zdá, že to moc dobře nejde.“
„Já s tím nemám problém,“ zavrtěl hlavou Semir. „Jsem profík.“
Andrea se sotva ubránila ironickému odfrknutí. Tak jasně.
„No, tohle je dobrá ukázka,“ zabručela Anna. „Já vás OBA,“ zdůraznila, „beru jako naprosté profesionály. Nicméně momentální atmosféra na stanici je poněkud… napjatá. A já to musím řešit. V prvé řadě prosbou, abyste se zachovali jako dospělí lidé. Tím teď skončím. Pak budu případně pokračovat varováním. A pokud to nezabere, budu to řešit rázněji. Ještě nevím jak, ale budu.“
Gerkhan skoro zaskřípal čelistmi.
Andrea koukala do stolu. Doufala, že mu Engellhardtová promluví do duše, že mu vysvětlí, jakou dělá chybu, do jak nejistých vod se vrhá a kolik riskuje. Ne že se bude soustředit jen na to, aby měla klid v kanceláři.
„Oba víte, že v téhle práci jde někdy o vteřiny,“ dodala ještě tmavovláska. „Nemůžu riskovat, že jeden z vás bude mít blok s tím druhým promluvit. Že si třeba rozmyslí nějaký telefonát. Pokud od vás, Andreo,“ bruneta zvedla hlavu, „dostane Gerkhan nějakou důležitou informaci pozdě, může to stát život nejen jeho, ale i Kranicha. Nebo další desítky lidí. To samé samozřejmě platí opačně. Proto vás prosím, vyřešte si to mezi sebou. Nechci tady nějaké konflikty a nechci tady tohle napětí. Ano? Můžete jít, Semire,“ pokynula Turkovi, který okamžitě a velmi rád vstal.
„Ok, Šéfová,“ zamumlal, aniž by pohlédl na bývalou snoubenku. „Beru na vědomí.“
„Díky. A ještě jedna věc – vzal byste si sobotní službu?“
„Uf…“ strnul s rukou na klice. „Popravdě jsem ji měl minulý týden, docela rád bych si vybral volný víkend. Jako jo, pokud to nepůjde jinak, tak samozřejmě ano, pomůžu,“ zazněl nevrle. „Ale prosím, berte to jako až jako poslední možnost.“
„Dobře. Rozumím. Teď nás nechte.“

Anna nechala rozhostit ticho, co zavládlo po klapnutí dveří.
Schäfferová rozdýchávala sevřený krk. Nikdy si nenechal vymluvit tyhle víkendové služby. Nikdy. Vždycky se oháněl smyslem pro povinnost a najednou… Najednou…
„Andreo.“ Pronesla to měkce. Možná to ani nechtěla, ale čišel z toho soucit. „Jestli vám můžu poradit, tak jeďte na dovolenou. Dlouhou dovolenou. Uspořádejte si to v hlavě a pak se rozhodněte, co dál. Já… dovedu si představit, jak je to těžké. Opravdu.“
Popotáhla a zavrtěla hlavou, ruce sepjaté v klíně. „No… někdy je fakt náročný být trpělivá. Čekat, až ho to zase přejde.“
Šéfka mlčela. Dobře věděla, že tentokrát je to jiné. Tohle nebyl další halasný rozchod, kterých z jedné nebo druhé strany mezi komisařem a sekretářkou zažili tucet. Tohle nebyla další z řady truc milenek, od které se Turek po měsíci vrátí zpátky k sekretářce, aby zkrotle navázal na svatební přípravy. Cítila to. Tady šlo o konec. O opravdový konec. A nic by nedala za to, že to ve skutečnosti cítí i Andrea.
A vůbec jí nebylo příjemné brunetě ještě přidat. „Je mi líto, jak to s vámi a Semirem dopadlo,“ odmítla přijmout sekretářčiny naděje. „Ale snad mi rozumíte, že to musím řešit. A bohužel je tady ta věc, že pokud to mezi sebou vy a Gerkhan neurovnáte, tak…“ Na tom americkém přístupu, že mezi sebou kolegové nesmí mít milostné pletky, něco je, pomyslela si s trpkostí.
„Jo tak. Je mi to jasné.“ Schäfferová se krátce zasmála. „Pan hrdinný komisař je nenahraditelný, kdežto sekretářek je dvanáct do tuctu, že?“
Ani teď Anna nenaskočila na vlnu. Cítila ten vztek, co ze ženy sálal. Ten hořký, do poslední kapky autentický zoufalý a bolavý vztek. Naprosto ho chápala.
„Dobře. Samozřejmě. Já na sobě nenechám nic znát. Budu úplně stoprocentně profesionální. Když se tady slečna studentka objeví, tak se usměju, uvařím kávič-“
„O slečně a její přítomnosti na stanici se Semirem samozřejmě promluvím,“ přerušila ji Engellhardtová.
„Výborně. No… těch pár týdnů, než se pan hrdina zase vzpamatuje, to nějak vydržím,“ nasadila Andrea nepřirozeně vyrovnaný výraz. „Nebude to lehké. Možná bych si tu dovolenou i vzala. Teda… chtěli jsme jet se Semirem na svatební cestu, víte? Takže peníze nebudou problém a-“

Ani nevěděla jak, ale najednou se prohýbala v křečovitém pláči, zatímco ji Anna napůl objímala a chlácholivě mladší ženu hladila po paži.



„Tome!“ Karolina, která se vrhla příteli kolem krku, ji vytrhla z bolestivých vzpomínek. „Tak…. Tak co?“
Andrea zamrkala, zabrala se do úvah tak hluboce, že si jejich návratu vůbec nevšimla.
„Viděli jsme ho,“ objevila se jaksi podivně uprostřed jejich hloučku i blondýna. Bledá, ale tak… chladná? „Oni nám ho vrátí. Vrátí se.“


Arrow

Kapitola 10: Možná vás nepozná


*****

Karolina mlčky sledovala, jak si muž nastavuje na mobilu budík, aby si, věrný svému zvyku, lehce povytáhl rukávy u pyžama a položil se na postel vedle ní. Trošku ji mrzelo, že se ani v tak intimním prostoru příjemné klícky jejich ložnice nedokázal uvolnit a myšlenkami byl zcela jinde, poslední dny podivně ztuhlý a odtažitý.
Rozhodla se mezeru mezi nimi ztenčit.
Sotva se její paže omotaly kolem jeho, cukl sebou a věnoval jí skoro poplašený pohled. „Kar?“
„Bojíš se, viď,“ zašeptala a jemně muže pohladila na prsou. Nebylo snadné se od jeho podivného výrazu odpoutat, na druhou stranu… měl k němu přece důvod, ne? Dávno pochopila, že pouto mezi ním a Turkem má daleko blíže spíše k bratrství než jen k dobrému vztahu mezi kolegy. „Taky mám strach.“
Strnule kývnul. Jen nezavdat příčinu, aby jí úvahy sklouzly jiným směrem.
„Ale doktoři jsou optimističtí a já jim věřím, abys věděl,“ pokračovala brunetka a bokem se k policistovi natiskla. Víc podnikat nemínila. Jen si přála, aby ji cítil a věděl, že je tu pro něj, že to prožívají spolu, byť možná každý s jinou intenzitou. Koneckonců, milovala ho. A jeho bolest byla i její trápení. „Tak se dobře vyspěme. Zítřek bude asi náročný.“
„Jo, Kar.“ Pokusil se usmát. „Díky,“ dodal ještě po chvilce.
Znovu ho polaskala, tentokrát po líci: naklonila se, na stejné místo ho jemně políbila a pak zhasla světlo malé noční lampičky.
Slyšel, jak se vrtí a hledá si co nejpříjemnější polohu na spaní, kaštanové kadeře ho tu a tam zašimraly na krku, neboť si přitáhla polštář na jeho půlku postele.
„Dobrou noc, miláčku. Zítra už to bude veselejší. Uvidíš.“
A o tohle všechno přijdu, napadlo ho. Musel křečovitě sevřít víčka. Nejraději by se rozběhl pryč, nezasloužil si vedle ní ležet, přijímat všechnu její lásku, podporu, do níž vkládala tolik energie.
Bude to pryč.


*****

Temné kruhy pod ocelově modrýma očima naznačovaly, že ani blondýnka neměla dobrou noc. Mlčky kývla, když jí Dizdar podržel dveře od kanceláře a hned klesla na židli. Než se přesunul za desku stolu, neušlo mu, že si nervózně škube za látku velmi volných lehkých kalhot harémového střihu.
„Taaak,“ protáhl. „Zatím jde-“
Dusot za dveřmi ho přinutil přestat: zachmuřil se a chystal se zvednout, aby ho zarazilo zaklepání.
„Tady Tom Kranich, můžu dovnitř?“
„To je Semirův kolega,“ připomněla Wox poněkud zbytečně. „Asi zaspal…“
„A, jistě. Pojďte dál,“ pronesl poslední slova doktor hlasitě.
Tom vpadl do místnosti snad ani ne vteřinu poté. „Dobrý den, omlouvám se,“ sypal ze sebe jako školáček, ovšem nezapomínal při tom vrhat rozčílené pohledy po sedící plavovlásce. To nemohla chvíli počkat? Zase si Turka uzurpovala pro sebe! „Ulici před námi zablokovala nehoda, musel jsem tam trochu pomoci…“
„Rozumím,“ utnul jeho vysvětlení lékař. „Dobrý den.“
„Čau,“ vzhlédla k němu Tereza, aby stiskla čelisti, když jen cosi zamumlal a klesl na židli vedle ní.
„Zrovna jsme začali, takže jste o nic nepřišel,“ vysvětlil muž rovnou. „Všechno jde zatím podle plánu, skoro ukázkově. Postupně ubíráme léky a čekáme, že by měl pan Gerkhan někdy během dopoledne přijít k vědomí. V tu chvíli,“ měl nepříjemný dojem, že reakce těch dvou nebude moc pěkná, „docela pomáhá, pokud je u procesu probouzení někdo blízký. Známá tvář většinou pacientovi pomůže v zorientování. Šok z toho, že je někde v neznámu, není tak velký. Pro začátek bude stačit asi jen jeden člověk, aby-“
„Budu tam.“ Studentčin hlas byl rázný a nepřipouštěl sebemenší prostor k diskuzi. Mohla to vysvětlit, dodat, že je přece jeho partnerka a poslední roky byla určitě jednou z nejdůležitějších osob v Turkově životě, ale nechtěla.
Z Toma vyšlo jen zachrčení.

„Samozřejmě,“ přejel doktor tmavýma očima z dívky na vysokého komisaře, „to může trvat nějakou dobu, takže se klidně můžete vystřídat. Ale pro začátek by tam opravdu měla být jedna osoba.“
„Dobře.“ Kranich se pokusil uklidnit. Ta holka byla neuvěřitelná! Dokonalý mistr v opanování území.
„To rád slyším,“ byl lékař možná až nediplomaticky upřímný. Už se bál, že bude třeba utnout nepříjemné scény. „V průběhu dne vám to ještě raději připomenu, ale chci, abyste byli připraveni na jednu věc. Pacienti, kteří se probouzí z umělého spánku, občas bývají velmi zmatení. Chvíli trvá, než se vše vrátí k normálu. Může se,“ jeho hlas zazněl hlouběji a vážněji, „zdát, že se jedná o naprosto odlišnou osobu. Možná vás vůbec nepozná.“
Wox cítila, jak se jí chvějí rty.
„V některých případech se pacienti chovají naprosto absurdně. První slova jsou různá obvinění. Nesmí vámi otřást, pokud vás pan Gerkhan obviní třeba z krádeže nebo z nevěry.“ Všiml si, jak sebou dívka škubla, copak ji asi šokovalo víc? „Může dokonce tvrdit, že jste se ho pokusili zabít.“
„Cože?“ Tom to už nevydržel. „To by Semir přece nikdy neřekl!“
„Nemá to pod kontrolou, jsou to reakce zmateného mozku, který prochází náročnými změnami. Říká se tomu delirantní stav, ale opravdu vás nebudu zatěžovat detaily. Většinou to netrvá déle než pár dní. U starších lidí je situace vážnější, ale tam váš přítel naštěstí nespadá.“
Mlčeli a snažili se novinky strávit.
Pochopitelné.
Jak drobné blondýnce, tak i komisaři se nedobře polykalo – jakoby měli oba na krajíčku.
Rovněž pochopitelné.
Pousmál se na ně. Tohle bylo vždycky těžké. A jak byl každý případ odlišný, tak už dávno vysledoval, že se v něčem podobají: blízcí pacienta strašlivě touží po jeho probuzení a zároveň se šíleně bojí toho, co nastane pak. A byť to byla velká neznámá, bylo třeba onou branou projít. „Tak jdeme na to?“


*

Arrow

Kapitola 11: Pojď zpátky, prosím


Bylo to jako ve filmu.
Všechny ty monotónně pípající přístroje a blikající obrazovky.
První hodinu vlastně pořádně vydýchávala ten bledý obličej, skoro to jediné, co bylo vidět z člověka, který jí před lety naprosto pobláznil hlavu.
Přivřela oči, unavené neustálým zíráním na jedno místo a protřela si je loktem, nechtělo se jí sundávat si tenké rukavice. Obvykle se nepotila, ale teď měla dojem, že se koupe sama v sobě: mix vedra, stresu a jakéhosi igelitového oblečku s rouškou, do kterého ji navlekly sestry, pomalu kopal její organismus směrem k šílenství.
Semir pohnul víčky.
Zpozorněla, ale už nevyskočila. Když to před sedmdesáti minutami udělal poprvé, mohla se zbláznit. Tlačítko na přivolání lékaře tiskla s kadencí sovětského kulometu uprostřed fronty. Tep na dvou stech.
Byli laskaví.
To je součást probouzení, vysvětlili.
Teď už to není kóma. Teď spí, hluboce spí. Možná se mu něco zdá, postupně přechází z jedné fáze spánku do jiné.
Probere se. Ale může to ještě chvíli trvat. Hodinu? Dvě? Sedm?
Nevěděli.
Prý spíš ty dvě, ale je to jen odhad.
Trpělivost, slečno.
Ale teď… zdálo se jí to, nebo vážně trochu pohnul hlavou???
A ruka, prsty mu cukly!
Cítila, jak se jí srdce zase rozeběhlo, tentokrát však vzrušení zkusila zaházet hrstmi racionality. Přece podruhé nespustí planý poplach! Už by vážně byla za hysterku.
V ústech kovová pachuť. Až v tu chvíli si uvědomila, že do krve zarývá zoubky do dolního rtu.
Poposedla a znovu zamžikala.
Oči ji pálily.
Modlila se, aby se ty jeho otevřely – a stejně se jí vždy sevřel žaludek v hrůze z toho, co ji může čekat.
Vrať se, prosím.
Prosím, prosím.
Kdyby tak věděla, co se mu honí hlavou. Měla nápovědu, k čemu se nachystat.
Jestli má rej myšlenek alespoň nějaké obrysy, barvy a motivy. Nebo jsou to jen cákance barev, které se dohromady slévají v nedefinovatelně ohavný odstín.
Nebo…
Nebo jestli je tam prostě jen prázdno.
Nicota.


Spokojeně se ušklíbl a kousnul plavovlásku do ramene.
Paráda.
Šoustat skoro nepoužitou naivní dvaadvacetiletou studentku byla sakra jiná káva než postelový stereotyp s ženskou, které se nemilosrdně blížila čtyřicítka. A byť někde mlhavě tušil, že takové úvahy jsou nebetyčná prasárna a faul, nemínil teď dávat prostor výčitkám svědomí.
Andrea tu nebyla.
Nabízel se úplně jiný program.
Vztáhla k němu baculaté bílé paže, ovinula mu je kolem hrudi a přitiskla si muže k sobě.
„To bylo pěkný,“ vzdychla měkce, aniž by otevřela oči.
„Jen pěkný?“ šťouchl bradou do její. „To je za tři, ne?“
„Ne, dobrý je za tři,“ oponovala zastřeně. Dlaní našla jeho lopatku a přejela po ní nehty. „Tohle bylo pěkný. Prostě pěkný.“
Zasmál se. Rád se s ní pošťuchoval. „Tak fajn.“

Leželi a tulili se k sobě, po pás přikrytí lehkou pokrývkou, kterou přes ně komisař přehodil.
Pomalu se před ním přestávala stydět.
Byť ho bavilo ji trochu lámat a kazit tu nezkušenou holku v ní, těšilo ho to.
Její tělo už netuhlo, když studentce klouzal dlaní z boku na podbřišek a do klína. Nestavěla mu do cesty paže, zjevně nervózní z toho, že měla cokoliv jen ne vysportovanou pevnou postavu. Pomalu jí mizel ten nervózně poplašený výraz v obličeji, když z ní stahoval tričko nebo blůzku.
Upřímně, kdyby pár kilo zhubla, neuškodilo by jí to.
Ale jakmile si ji vyšponoval naznak, byl mu nějaký ten faldík celkem šumafuk.
Fantastická změna, pohrát si se slečinkou o půl hlavy menší.
I ta malá prsa dokázal velkoryse přejít.

Wox potěšilo, že převzal iniciativu a majetnicky ji sevřel v náručí. Milovala být jeho.
Cítila, že daleko víc patří ona jemu než on jí.
Ale udupala tu myšlenku hned v počátku.
A pak, měla se za ni vůbec stydět?
Dneska poprvé dokázala hodit za hlavu skoro úplně všechno: obavy, že do jeho ložnice vtrhne Schäfferová a s křikem ji vyrazí za dveře jako školačku. Ostych za špeky. Za pupínek nad levým obočím. Strach, jestli je třeba moc (nebo málo, kruci?) hlasitá, jestli není úplně trapná, když se mu snažila trochu vyjít vstříc a neležet jako prkno.
Vážně to bylo pěkný.

„Co se ti vlastně líbí, hm?“
Zmateně pootevřela pusu.
Policista ji pustil, převalil se na bok a hlavu podepřel dlaní. „Ptám se,“ zopakoval rozverně, „jak to máš ráda.“
Krev se jí nahrnula do tváře. Proč byla tak šíleně průhledná? Mohla si zahrát na tajemnou, provokativně ho vyzvat, ať si na to přijde sám. Světačku by jí sice neuvěřil, ale vážně musela zrudnout jako nějaká třináctiletá zastydlá puberťačka? „Hele…“
Culil se.
Bože. „Tak víš jak…“
„Právě že nevím, proto se ptám,“ zatvářil se svatouškovsky.
Blondýnka se ošila a mimoděk vytáhla pokrývku výš. „Vážně musíme…?“
„Ale no tak.“ Její body language křičel o nepohodlí: rychle se tedy nahnul a políbil Wox na tvář. „Nemyslím tím přece nic zlýho. Naopak. Ale jestli nechceš, nemusíme se o tom bavit, Teri. V pohodě.“
Sklopila zrak a nervózně žmoulala rok deky. Zkušenost měla s jediným klukem a pro něj to tehdy byla taky premiéra – k žádné divočině se před rozchodem nedostali. A popravdě řečeno, jiskra mezi nimi uhasla úplně stejně jako touha, a to spolu předtím chodili skoro půl roku, než se dopracovali do postele. Pak stačil měsíc a půl a byl konec, ke kterému vzájemné rozpaky pod peřinou pravděpodobně dost přispěly. „Tak nic jiného než tohle jsme to, no. Nedělali.“
Tentokrát zvládl úsměv zkrotit. „To nevadí, maličká.“ Natáhl paži a jemně shrnul pramínek vlasů, co jí sklouzl na čelo. „Já už tě to naučím.“



Světlo.
Kruci, co se dělo?
Bodalo do očí. Divné světlo!
A vůbec… co… jak…???

„Semi! Semi!“ Lapala po dechu, jako kdyby dosprintovala tři kilometry. Bože, ať už jsou tady ti doktoři, kde vězí???
Znenadání se šíleně bála být tu s ním sama.
Čelit realitě bez pomoci.
Chtěla se opřít i ty vědátory v pláštích, kteří Gerkhana obklopí a dají těm vytřeštěným hnědým očím rámec a odborné hodnocení.
Lehce sebou trhnul, aby se jeho tvář zkroutila bolestí.
Jakoby postupně objevoval, kde všude ho cosi škrtí, co mu drží ruce, jak svazuje bandáž na hrudníku.
Rozkašlal se. Nemohl uhnout, lebku stále fixovanou v hrtanu mizící trubicí.
Vydal ze sebe strašlivě zoufalý zvuk.
Panika, nevědomí a totální zmatek.
„Semi…“ konečně se probrala. Polkla, a aniž by si všímala vlastních slz, udělala dva kroky a opatrně mu stiskla dlaň. „Semi. Jsem tady! Slyšíš mě? To jsem,“ pročistila si hrdlo zakašláním, „já. Poznáváš mě, že jo? Prosím… že jo?“


Arrow

Kapitola 12: Zlato a petrolej


Zareagoval na dotek prudce, až ji to polekalo – otočil se na blondýnu a zmateně zamžikal.
Tak nějak tušila, že by neměla, nicméně dala volný prostor instinktu: pustila ho, prsty si zajela k obličeji a sundala si jak roušku, tak směšnou gumovou čepičku, která jí stahovala blond vlasy. „To jsem já,“ zachraplala a upřela se o lůžko, aby se k němu lehce naklonila. „Po… poznáváš mě?“ Hlas se jí zlomil.
Z hrdla mu vyšel další pazvuk, oříškové duhovky se však pevně vpily do ocelově modrých.
To… to bylo dobře, ne?

„Slečno, tu čepici.“
Bosňák vstoupil do místnosti v doprovodu dvou sester: kývnutím kvitoval, že se Wox lehce stáhla, dál si jí však nevšímal, energicky si to kráče přímo za Turkem. „Semir Gerkhan?“
Komisař se předtím pokoušel natočit směrem k plavovlásce, teď však zacivěl na bílé pláště.
Lékař se pousmál. Reakce na jméno hned po probuzení. Výborně. „Vidím, že už vám je lépe. To je dobře. Pamatujete si, co se stalo?“
Muž nepatrně zavrtěl hlavou.
„Zranil jste se v práci a jste po operaci. Všechno se vyvíjí, jak se vyvíjet má. Teď vám vyndáme tu trubici z krku. Bude se vám pak lépe dýchat. Rozumíte?“
Náznak přitakání.
„Sestro.“ Dizdar se posunul k Turkově hlavě, zatímco si postarší bruneta natahovala rukavice. „Semire, tohle bude poněkud nepříjemné. Ale bude to jen chvilka. Hlavně se pak nepolekejte, pacienti většinou nějaký čas nemohou mluvit. Všechno je to otázka času, ano?“
Pacienta zjevně znervózňovalo hemžení okolo, očima stále hledal blondýnku, která už si světlé kadeře zase poslušně zakryla.
„Klidně pojďte, slečno.“
Wox polkla a přisedla si ke komisaři, aby propletla své prsty s jeho. „To bude dobrý,“ špitla. Hrozně se jí chtělo brečet. Nevěděla, jestli úlevou, šokem nebo lítostí. Vidět ho tak zmateného a trpícího…
„Tak, trošku zaklonit hlavu.“ Tmavovláska předvedla profesionálně empatický úsměv a pevně uchopila začátek trubice. „Budou to tři vteřiny. Otevřete ústa a zkuste vydechnout.“
Další ohavný, tentokrát dávivý zvuk.
Ženiny paže jí díkybohu (ježiši, jsem tak slabá, tak zbabělá) zakrývaly část výhledu, vnímala křečovitě sevřená víčka v bolestí zkrouceném snědém obličeji – a to, jak jeho dlaň drtí tu její. „To bude dobrý, to bude dobrý,“ jektala zuby a netušila, jestli utěšuje jeho nebo sebe.

„Skvělé.“ Dizdar sestře pochvalně pokynul a i on si natáhl rukavice, aby u toho očima přeletěl údaje na přístrojích a cosi prohodil k druhé z žen, která si hned pár slov zapsala do notesu.
Wox nerozuměla termínům, které místností začaly létat. Popotahovala a palci hladila Turkovy prsty, zatímco muž vyčerpaně lapal po dechu a suše kašlal. Zasykla a v náhlém popudu ho políbila na zápěstí. „Miluju tě.“
Možná ji neslyšel.


*

„Děkuju.“ Andrea opatrně převzala z Karolininých dlaní kelímek s kávou a raději hned upila trošinku pěny. Hněv, který jí od rána cloumal, se proměnil v hořkost a netrpělivost. Co jim tam tak dlouho trvá? Beztak si ho uzurpovala jen pro sebe. Neměla právo se tam s ním izolovat, Semir jí přece nepatřil. Byl důležitý pro ně všechny, pro ni byl důležitý! Tolik let. A věřila, že bude dál, už napořád. Jen kdyby…
„Jak se vlastně máš, Andy?“ Brunetka se zašklebila, ta šedá tekutina neměla s kapučínem kromě odrzlého označení nic společného. „ Tedy kromě…“ Trhla hlavou směrem, kde tušila Gerkhanův pokoj. „Dlouho jsme se neviděly.“
Dlouho. Jistě. Protože najednou měla ta vaše slavná šestka nové složení. Ne že by mi zrovna tohle trhalo žíly, stačí mi se s tebou a Petrou potkat na služebně. „Mohlo by být i líp,“ odvětila nicméně upřímně.
Kaiczowska sklouzla očima na přítele, který seděl na jedné z laviček a civěl do protější zdi. Takhle ho ještě neznala a modlila se, aby se spolu se Semirem probral i on. „Jo, to chápu.“
Sekretářka si v duchu odfrkla. Jasně, chápeš.
Nic nechápeš.
Tobě nikdo tvůj život neukradl přímo před tvýma naprosto nevěřícíma očima.


Pohádali se.
Zuřivě umývala talíř – chudák se skoro roztříštil na kusy, když ho vrazila do chytek odkapávače.
Uslyšela z patra dupání a stiskla víčka. Bože, další kolo. Vždycky dusal jako slon, když byl vytočený.
„A můžeš mi říct,“ vřítil se do kuchyně celý říčný, „proč mi to jako povíš pět minut před odchodem?“
„Protože jsem,“ odhodila utěrku a otočila se, aby mu zírala do očí, „třeba doufala, že ti některý věci dojdou samy od sebe!“
„Jako který?!“
„Že nevidím důvod, proč chodit za nějakou…“ Polkla původně zamýšlené slovo, „holkou, kterou jsme před pár týdny vůbec neznali a dělat, jak se s ní strašně přátelíme. Já prostě netuším, proč jí přát k narozeninám!“
„Fajn, tak nikam nejdem!“
„Jasně – a budu se tady celý odpoledne koukat na tvůj ukřivděnej obličej, ne?“ Bože, proč zrovna ona musela chodit s takovým neempatickým pařezem? Vážně mu nedošlo, že je tohle už hodně přes čáru?
Zdálo se, že Semir hledá svou čelist kdesi u nohou. „Tak já už fakt nevím. Řeknu, že jdeme – a je to špatně. Řeknu, že zůstaneme tady – a taky je to blbě. Takže co teda?“
Utřela si ruce do ručníku. „Jdeme. Ale byla bych ráda, aby to bylo naposledy. Ten případ jste uzavřeli, ne? Takže je možná čas uzavřít i tohle.“
„Jako že se s ní mám přestat vídat?“ Tmavé obočí se nespokojeně stáhlo. „Ale to trochu přeháníš, ne? Je to milá holka a nic ti neudělala! S Kar a Petrou si docela sedla, nevidím problém.“
Slyšet, jak se té nány zastává, bylo to poslední, co Andrea potřebovala. Zhluboka se nadechla. Klid. Dneska si ty uslintané obdivné pohledy, co Tereza na komisaře nepřetržitě vysílá, ještě odtrpí. Ale pak už konec a zvonec. Poslední, co před svatbou potřebuje, je, aby se kolem Gerkhana motala dvacetiletá studentka. „Jdu se nachystat. Za dvacet minut,“ mrkla na hodiny – popravdě už tam měli pár desítek sekund být, „můžeme vyrazit.“

Trochu se upokojila. Zatímco Turek už jako vždy na hádku zapomněl a spokojeně si hvízdal při parkování, zrcátko jí při poslední kontrole vrátilo obraz docela svěží tváře s minimem vrásek a dnes výjimečně zkrocenými hnědými vlasy.
„Nechceš se stavit aspoň pro kytku?“ hodila smířlivě bradou k nedaleké večerce, kterou otipovala na ten typ obchodu, kde mají všechno od pomerančů po autogen. „Ať jí teda něco doneseme.“
Zamknul auto a zvedl do výše malý balíček zabalený do temně hnědého papíru. „Neboj, mám.“
„Cože?“ Zamrzla v polovině pohybu. „Ty jsi… ty jsi jí koupil dárek?“
„No překvapivě jo, když má narozeniny. Za nás oba,“ dodal bezstarostně.
Úplně cítila, jak jí zrychluje tep. „A co jsi slečně studentce vybral?“
„Ježiš, Andy. Nezačínej zase,“ mlaskl otráveně, rozpoznat její vytočený tón mu po letech vážně nedělalo žádné potíže. „Už teď jdeme pozdě, tak tady nebudeme dělat divadlo.“ Rozhodl se nedat snoubence, která se nadechovala k odporu, žádnou šanci a vykročil. „Pojď, prosím.“

„Ahoj!“ Poněkud nejistě vyhlížející Wox se hned ve dveřích rozzářila jako sluníčko. „Dobrý den,“ usmála se i na Andreu. „Jsem strašně ráda, že jste přišli!“
Petra se zahihňala do dlaně a šťouchla do Karoliny, která významně zamrkala – bylo jim dívky trošku líto, ale nemohly se nebavit tím, jak zkoušeně a nervózně působila, když její idol ne a ne dorazit. Chvílemi působila, že jen hypnotizuje nástěnné hodiny a návštěvu vůbec nevnímá!
Kranich si ji naštěstí nevychutnal, protože se okamžitě vrhl na mísy s občerstvením, které v něm mizelo málem po tuctech. Jak ho Kaiczowská znala, momentálně by byl s blondýnou ochoten uzavřít jakýkoliv pakt o neútočení, který by mu Tereza podstrčila. A Niels se vrtal šroubovákem ve varné konvici, kterou se rozhodl zachránit poté, co jim byla káva s omluvou na nefunkční techniku zalita vodou z hrnce.
„Čau, promiň, že jdeme pozdě,“ objal ji Semir a rovnou se hrnul dál.
Schafferová kývla a sundala si boty, aby šedé oči kriticky přejely celý prostor. Byl malý, přímo neskutečně mrňavý. Po levé straně od dveří našla koupelnu kombinovanou s toaletou. V jediném pokoji pak bylo narváno úplně všechno – kuchyňská linka, lednička, skříně, stůl a pohovka, která v kombinacemi se dvěma židlemi (každá byla jiná, pffff) vystačila akorát tak pro šest. Volný vzduch ještě ubírala jakási pravděpodobně načerno vestavěná bariéra, do pokoje vystupující stěna, která stiskla místo na vaření na minimum a za tmavě modrým závěsem se pravděpodobně skrývala postel.

„Teda, vy jste na nás nepočkali,“ vydechl Semir zklamaně při pohledu na stůl, zatímco Tom mu s plnou pusou podával chlebíček.
„No jo, trvalo vám to věčnost,“ zašklebila se Karolina. Popravdě si lámala hlavu, jak tuhle formalitu spojenou s pozváním vyřešit – co dát děvčeti, se kterým jste se bavili všehovšudy dvě hodiny? Doteď vlastně rozjímala nad tím, proč vůbec pozvání přijali. Nelitovali, to ne, jen… bylo to zvláštní. Nakonec se rozhodla pro nádhernou fialovou orchidej a pytlík výborných pralinek. A musela se smát, protože Petra s Nielsem tohle dilema zjevně vyřešili stejně. Alespoň koupili bílou.
Wox to vzala s humorem a zdálo se, že má radost – mladé dámy však stejně tušily, že o jejich dárek zdaleka, ale ani zdaleka nejde.
„Ok, tak my se přidáme. Terko,“ hotovil se k činu, takže si Andrea, co se zrovna posadila, znovu musela stoupnout, „přejeme ti hodně štěstí, spokojenosti, lásky… a tak vůbec,“ zazubil se. „Já na tyhle proslovy nejsem.“ Mlaskl jí pusu na úplně horkou rudou tvář. Hm, neměla ta holčina teplotu?
„Děkuju,“ hlesla Wox.
„Všechno nejlepší.“ Andrea rozmýšlela, zda podat mrtvou rybu, nakonec ale klasicky zdvořile stiskla. „Ať se daří.“
„Taky moc děkuju,“ polkla poněkud nervózní blondýnka. „Jé…“ Neobratně otočila balíček v rukách. „Tak já to roztrhnu.“
Sekretářka mlčela. Sama byla zvědavá. Sledovala, jak prsty bojují s balicím papírem, aby se z něj vynořila petrolejově modrá blůza ve stylu kimona. Mírně spadlé rukávy sahaly těsně pod lokty, dekolt byl hluboký, zavinutý, a byť už tam neodhaloval, látka byla rozstřihnutá až k pasu, který měla pravděpodobně stáhnout na zádech uchycená široká stuha téže barvy.
„Ježiš, ta je krásná…“ vydechla Wox. „Já… jdu si ji zkusit, jo? Děkuju! Moc děkuju!“ Stydlivě se usmála na Andreu, které uvázl dech v hrdle, a zmizela v koupelničce.

Zavládlo ticho, které přerušovalo jen škrábání Nielsova šroubováku a křupání salátu mezi Kranichovými zuby. Semirův spokojený výraz nemohlo narušit nic, ani zakřiknutost dvou zbývajících dam, které tím pověstným ženským smyslem přesně pochopily, že tohle je průser.
„Tak co říkáte?“ Studentka se lehce zatočila, až se jí rozvířily zlaté kadeře, které s petrolejovým odstínem ladily v nemilosrdné dokonalosti. Výstřih tohoto typu dokázal prodat i její malé poprsí a kolem břicha omotaný stuha zdůraznila relativně úzký pas. Blůza jí padla jako ulitá, dovedně skryla jakékoliv nedostatky a šikovně vyhmátla každičkou přednost.
„Dobrý, fakt dobrý!“ Semir vstal, polkl sousto a upravil blondýně rukáv. „Děsně ti to sekne. Kočka.“
Znovu zrudla, aby pohlédla na sekretářku, jejíž barva pleti naopak připomínala zeď. „Fakt jste se trefila, ještě jednou díky. Moc se mi líbí!“
Žena kývla, strnulá jako kus mraženého masa. Neříkej to, zapřísahala snoubence. Opovaž se ozvat, že… Proboha, mně jsi dal k posledním narozeninám poukaz na boty! A k Vánocům taky – na večeři! A ještě blbej kousavej župan. A týhle štětce vybereš perfektně padnoucí sexy kousek přesně na její míry? Musela zamrkat, do očí se jí draly slzy vzteku a bolesti. Proč u cizí holky nad dárkem přemýšlel a u ní se ani trochu nenamáhal? Proč???
„Tsss, to jsem vybíral já,“ nafoukl se Turek.
Kar a Petra mlčely.
Niels cosi zamumlal a dál se šťoural v konvici.
„Teda,“ pípla Wox, která skutečně připomínala spíše rajče než Středoevropanku. „Tak teda…“
„Nechci nic říkat,“ zachránil situaci bezděčně Tom, který sice drama nezaznamenal, ale zato dostal chuť na sladké. „Ale není čas na dort?“



Andrea sebou cukla. Cože?
Wox stála sotva metr od ní, tváří obrácena k ostatním. Kdyby teď dostala facku, vůbec by netušila za co. A přitom těch věcí bylo milion, pomyslela si sekretářka.
I když… rychle si připomněla, v jaké jsou situaci a rozhodla se poslouchat.
„… mluvit, protože mu vytahovali z krku tu děsnou hadici, ale… ale poznal mě,“ zajíkala se Tereza a tiskla si vlastní ruce. „Poznal mě!“


Arrow

Kapitola 13: Není jen tvůj


„To je úžasný! Naprosto úžasný!“ Brunetka se vzpamatovala jako první, skokem odkrojila vzdálenost mezi sebou a dívkou a pevně ji objala. „Teri! Mám strašnou radost.“
Pocit štěstí, co jí vlastně až v posledních vteřinách spolu s tím sdělením prostoupil celou bytost, zmizel, jako kdyby jí Karolina hodila na břicho cihlu. „Ehm…“ Sama naznačila sevření, ale rychle se odtáhla, aniž by se dokázala vyhnout tomu, aby pohlédla Kranichovi do očí.
Spěšně se odvrátil.
„A... jak reagoval?“
Vůbec si nevšimla, že tady vlastně stojí Anna! Wox sebou trhla. „Dobrý den,“ vydechla v automatické zdvořilosti. „No… neříkal… neříkal vlastně nic.“
„Tak jak víš, že tě poznal,“ zúžil oči komisař, zatímco původně rozzářená Kar nejistě přešlápla.
„Prostě poznal.“ Wox nevěděla, jak jim to vysvětlit – že to chrčení, co mu vycházelo z hrdla, je nějaký vzkaz, který sice nerozluštila, ale byl pro ni, stejně jako pohled oříškově hnědých očí a stiskl prstů.
Andrea netrpělivě potřásla hlavou. Dost toho představení. „Takže teď za ním půjdeme my. Asi bychom se tam neměli nahrnout všichni, co? Dva jsou ok, řekla bych. Půjdeš, Tome?“ Pořád věřila, že je kamarád hlavně na její straně – už dávno sice zmizela naděje, že by Semirovi domluvil, ale doby, kdy si spolu užívali všichni tři, snad ještě mohl mít v paměti. A třeba se na ně zase rozpomene…
„Jasně.“ Tmavovlasý se rozhlédl ve snaze najít doktora. „Hele, vím kudy.“
Vykročil a Andrea ho se zpožděním půlkroku následovala – těch pár vteřin stačilo zaskočené Tereze k nabrání dechu. „Po… počkejte!“

V šedých i modrých očích absentoval jakýkoliv náznak přízně či vůle vnímat. „Co je?“
Wox zapřemýšlela, zda jim zastoupit cestu, to ale bylo až příliš agresivní gesto. „Tome,“ zkusila apelovat spíše na komisaře. Už jen to rozhodnutí, koho z nich oslovit, kdo z těch dvou bude alespoň o malililinko více ochoten jí naslouchat. „On se zrovna probudil, je celý… zmatený, když jsem odcházela, tak už zase usínal. Doktor mě skoro vyhnal. Nemůžeme se tam dneska všichni vystřídat. Počkej, prosím tě. Zítra… zítra mu bude líp!“
„Zítra!“ Bruneta chytila Toma za loket, aby ho ani nenapadlo zakolísat. „Proč bysme měli čekat do zítřka, když ty jsi ho viděla hned?! To si myslíš, že si ho můžeš už úplně uzurpovat? Nemáš nejmenší právo stáhnout si ho jen pro sebe!“
Ta vlna sálající zášti blondýnku skoro paralyzovala, až zůstala stát s otevřenou pusou. Ne, opravdu si nenamlouvala, že by z ní a sekretářky někdy mohly být kamarádky, ale ta odkrytá realita, že roky z nepřátelství neotupily ani milimetr, ji dostala.
„Ale… já přece…“ Zoufale potřásla hlavou. Cítila, jak rudne, jak se na ni upírají pohledy všech přítomných. „Prosím vás, zamyslete se! Zrovna se probral, je pořád pod práškama. Skoro nevnímá! Myslím, že by ani nechtěl, abyste ho tak-“
„A o tom, co chce, rozhoduješ ty? Odkdy?“ kdyby povolila, třásly by se Andree rty. Zase. Zase se ta malá mrcha staví mezi ni a Gerkhana! Jako… tehdy.


Vytažení klíčku ze zapalování doprovodil závěrečným tónem, kdy si už asi popáté v řadě hvízdal melodii oblíbené písničky. Popravdě to byla hrozivá reklamní znělka ze spotu na jedny turecké sušenky - jakmile měl dobrou náladu, sama se mu drala na rty a velice nerada z nich mizela. Tom ji už nenáviděl a přímo a výslovně tento pofidérní hudební doprovod ve svém autě zakázal.
No, kamaráde, zakřenil se Gerkhan vesele při čerstvé vzpomínce na vůni a hebkost plavých vlasů, dneska to budeš muset vydržet.
Než vyskákal schody do prvního patra služebny, stihnul ještě šestou dávku.
Při průchodu do hlavní místnosti nabíral dech na sedmou, když ho jako taran zasáhl mrazivý závan totálně napjaté atmosféry.
U Alláha. Jsem debil.
„Čau,“ pozdravil.
Susanna si hlasitě ostentativně odfrkla, k hrudi přitiskla složku s papíry a odkráčela do své kanceláře. Traber jí šel spořádaně v patách, rychle se však rozhlédl a v pseudorebelství Turkovi se šklebem ukázal vztyčený palec.
„Nazdar,“ zabručel Müller, ale do očí Semirovi nepohlédl.
No jasně.
Mělo mu dojít, že Andrea tu bývá už od osmi.
A rozhodně nebude váhat nabídnout svou verzi příběhu.
O trpící světici.
A on si sem napochoduje s držkou od ucha k uchu.
No nic, nikdy nebyl velký taktik.

„Ahoj brácho.“ Tom zjevně číhal na první náznaky jeho přítomnosti, protože se vynořil skoro okamžitě, zjevně velmi nejistý, co si myslet a čekat. Díkybohu, že ho alespoň nenachytal s tím spokojeným čumákem. „Hele, asi blbá otázka, ale… v pohodě?“
„Čau. Jo, jde to.“ Uf uf uf. „Hele, už tady je…“
„Jo, normálně u stolu,“ odpověděl Kranich i na to nevyslovené.

Tohle nebude příjemné. Ale hodlal to udělat dřív, než najde milion důvodů, proč zabručet směrem ke kolegovi, že den začnou rovnou na dálnici.
Stejně by jen hledal výmluvy.
Donekonečna se jí vyhýbat nemůže.
Natož když spolu mají dál pracovat.

Seděla za počítačem, na sobě bílé tričko se žlutými a zelenými pruhy, vlasy jako vždy rozčepýřené. Co obvyklé nebylo, byla líc opřená o Hotteho rameno, zarudlé, od řasenky upatlané oči a zjevně zrovna skončeným záchvatem pláče rychle se zvedající hruď.
Ani Dieterova dlaň, kterou ženu chlácholivě hladil po paži.
„Tady, Andreo. Napijte se.“ Přišla z kuchyňky, aniž by věděla, kdo jí stojí za zády: šéfová položila na desku vedle stojanu na papíry sklenici. „A jestli chcete, tak dneska-“ Zarazila se, aby jen se vteřinovým zpožděním zareagovala na to, kam zamířily pohledy ostatních.
Jen se zamračila, zlehka zavrtěla hlavou a odkráčela do svých výsostných vod. Dá jim pět minut a pak bude zase jednou rázně vysvětleno, že tady není žádný cirkus.
Schäfferová se chraplavě nadechla a znova se tiše rozeštkala, úplně ukrývaje tvář u Hertzbergera.
„Tohle,“ objal ji starý policista a obrátil se k Semirovi, který skoro fascinovaně zíral na to, jak se ten obvykle dobrotivý kulatý obličej plní znechucením, „jsi posral, kamaráde.“



„Mně přece jde o něj! Já vím, že ho chcete vidět, ale,“ rozhodila Wox rukama, „nechte ho trochu odpočinout! Vždyť jde jen o den!“ Už byla rozhodnutá jim v průchodu skutečně bránit vlastním tělem. Nebudou se na něj dívat jako na nějaké zvíře v zoo, zatímco on bude naprosto ztracený. Nepřál by si to! Tím si byla jistá.
„A dost,“ zasáhla šéfová ve chvíli, kdy se Andreina ústa začala formovat k opravdu velmi šťavnaté výčitce. „Řekla bych, že má Tereza pravdu. Pro dnešek máme výborné zprávy. Taky Gerkhana ráda uvidím, ale s přihlédnutím k situaci musíme počkat. Natož když to doporučuje lékař.“
„Jednoznačně!“ přitakala studentka.
„Zítra může být situace úplně jiná.“
„Jasně, taky může být mrtvej, protože se to zvrtne!“ vyjekla sekretářka, aby její slova vyvolala hromadné šokované usyknutí.
„Jsem ochotna se vsadit, že to tak špatné nebude,“ zachovala Anna neskutečný klid. „Pro dnešek to tady, myslím, stačilo. Jak říkám, máme výborné zprávy – a teď bychom se měli vrátit na stanici. Jednak budou všichni zvědaví a jednak tam máme práci. Alespoň něco udělat musíme.“
Andrea se zatvářila, jako kdyby dostala políček, ale stiskla rty.
„Tome,“ otočila se žena na komisaře, který se tvářil neméně zpupně. „S vámi ještě potřebuju mluvit. Můžeme bokem?“
Kar se s mužem pohledem rozloučila, aby udělala pár kroků k Wox. „Nevíš,“ otázala se ustaraně, „co mu může chtít, Teri?“
Blondýnka polkla. Bože. Tohle nedám. „Nemám tušení, Kar.“

„Ok, řeknu to rovnou, Tome, ačkoliv se vám to nebude líbit. Na pozítří máte objednané sezení u psychologa, protože tohle musíme nějak dořešit,“ zahájila šéfová bez obalu. Bylo jí naprosto jasné, že jakýkoliv jiný přístup by se setkal s kilometry vytáček – a stejně by to skončilo příkazem. Policajti v terénu málokdy věřili humanitním a sociálním vědám.
„Cože?“ vyjevil se Kranich. Panebože, jak se o něm a Tereze Engellhardtová dozvěděla???
„Váš parťák byl raněný v akci. Skoro smrtelně. Vy jste byl kousek od toho. Tohle budeme řešit. I kdyby na to nebyly předpisy. A ony jsou, Tome.“ Zajímalo by ji, proč ten mládenec tak strašlivě zrudnul. „V deset hodin, na centrále v Norimberské. Páté patro. Ano?“
„Jo…“ byl tak šokovaný z vlastní zavádějící myšlenky, že se nezmohl na odpor. „Jo… půjdu tam.“

Výborně. Už mu z toho začalo hrabat.


*****

Arrow

Kapitola 14: Dej mi ještě chvíli


Bylo to poprvé, kdy se skutečně dobře vyspala. K Semirovi ji už včera nepustili, ale jak jí, tak i Tomovi pak ještě večer s nehranou radostí z nemocnice volali, že se mu vede skvěle, hodnoty jsou adekvátní stavu po těžké operaci a odpoledne se zase na chvíli vzbudil, byť jen na pár minut. Proces buzení z umělého spánku probíhal bez sebemenší komplikace – a zítra by snad měl přijít další posun.
Wox to odkývala a padla do nově převlečené postele: schoulila se na polovině, kde obvykle klidně oddechoval Gerkhan, do malého klubíčka a s jeho z koše na prádlo vytaženým tričkem tisknutým k hrudi upadla do mnohahodinové ozdravné dřímoty.
Jako kdyby ji až skutečnost pohledu do jeho otevřených očí přesvědčila o tom, že nemusí být nastražena každou vteřinou a čekat na telefonát, který jí změní život… k horšímu, jedině k horšímu.

*

Vážně tu byla první?
Žádné Andreiny vyčítavé pohledy? Žádný jako maska ztuhlý výraz ve tváři Toma Kranicha?
Musela skoro dvacet minut počkat – celou dobu se modlila, aby si skutečně urvala krátkou chvíli, kdy tu nebude mít žádnou společnost. Když sestřička vyšla z pokoje a unaveně, leč přátelsky jí pokynula, nabrala Wox dech do plic.
Tak.

Víčka měl spadená, stále zamotaný do pramínků života v podobě kapaček, drátků a dalších serepetiček, které měly zburcovat svět, kdyby se cokoliv přestalo odehrávat podle pravidel. Klidně dýchal, dosud hrozivě bledý, jeho obličej však už přestal splývat s povlečením polštáře.
Blondýnka polkla.
Tak?
Nejraději by se k němu rozběhla a políbila ho, jenže působil neskutečně křehce…
Upejpavě usedla na židličku vedle postele a povzdechla si.
Jak jen tohle bude dál?
Sklouzla pohledem po monitoru, přes pásy žaluzií, které tlumily jásavost slunného dne tam venku, která jakoby se sem ani nehodila.
Trvalo vteřinku či dvě, než jí došlo, že její ocelově modré duhovky skutečně civí přímo do oříškově hnědých.
„Semi,“ vydechla.

Chabě se pousmál. „H-hoj.“ Chraplal, šíleně chraplal, ale rozhodně to byl pozdrav!!!
„Miláčku,“ Wox se se zajíknutím naklonila tak nízko, jak to jen šlo. Už jen ho slyšet bylo tak úžasné, že se jí krk sevřel až k bolesti, když přemáhala pláč. „Ahoj, bože, tak ráda tě vidím!“
Jen na ni zíral, rty stále ohnuté v podivné křeči, která, zdá se, netušila, zda má být pozitivním gestem či úšklebkem. Lehce přimhouřil oči, když neodolala a bříšky prstů mu něžně přejela po tváři. „To… jsem,“ každá hláska ho zjevně stála velkou námahu, „dopad, co.“
„Tak když jsi ten hrdina…“ Věděla, že plácá, jenže co v takovou chvíli říci? Sjela rukou níže, ucukla pohledem od pytlíku s močí i od podobného sáčku, který se zase plnil krví, a lehounce mu stiskla prsty. „Budeš v pořádku, slibuju!“
Neřekl nic, snad byl příliš vyčerpaný. Jen na ni stále hleděl. Drobný dotek mladé milenky ho neskutečně uklidňoval, první kotva v tom podivném, cizím světě, do kterého se probudil s tělem, které nebylo jeho. Nohama, kterýma sotva pohnul, rameny, z nichž vystřelovala do paží bolest, kterou pořádně netlumil žádný lék. A hrudí, kterou stiskl sádrový sarkofág, který vnímal čím dál více a zároveň ho tu a tam chytala panika, že snad tohle vězení ještě dál tuhne a jednou mu nedovolí životadárný nádech. Dlaně ho neposlouchaly, ale pokusil se dívčiny prsty sevřít na oplátku.
Blondýnka popotáhla. Měla něco říci, něco chytrého, milého, povzbudivého… ale ona, studentka novinařiny, autorka desítek článků, statí i seminárek, najednou nedokázala najít ta správná slova. Jeho bezmoc byla k nesnesení. Jak tu jen tak ležel a nemohl nic, očividně pořád ještě utlumený medikamenty, zmatený a… podvedený.

Zaťukání, po kterém se dveře hned otevřely.
Tom, s odstínem pleti jen o fousek zdravějším než u kamaráda. Na Wox skoro nezareagoval – jakmile si však uvědomil, že je komisař vzhůru, spadla mu čelist. „Brácho! Díkybohu! Jak je?“
Semir se rozkašlal.
Tereza věnovala Kranichovi pohněvaný pohled. Takhle je vyrušit.
„No… vi-vidíš.“ Turek se zamračil. „Dost… do.. dos…“
„Má to za sebou, šmejd,“ dokončil Tom rychle. „A zbytek party pochytali později tu samou noc. Ale to je fuk. Hlavní je, že je ti líp!“
„To nevim.“
Vždycky se rád litoval, když mu něco bylo. Pokud už si přestal hrát na pana nesmrtelného a přiznal, že nachlazení přesáhlo běžnou rýmičku, stával se ze Semira pozornost vyžadující a tak trošku ukňouraný pacient, který si nárokoval veškerou péči. Blondýnka tuhle hru vlastně docela ráda hrála s ním, bavilo ji vařit mu čaj, důležitě hlásit, že má strašných třicet sedm a půl a že je čas na večerní prášek. Ale tohle nebylo o zvýšené teplotě nebo lehkém otřesu mozku, jak ho tehdy kdosi praštil pažbou jeho vlastní pistole do spánku a on předepsaný klid bezstarostně porušoval, když ji za dlouhý plavý cop tahal k sobě do postele. A ona se bránila vlastně jen pro forma.
Tohle bude běh na předlouhou trať.
Kdo tenhle závod bez cíle doběhne?
A kdo padne k zemi…?

„Ko… kočičko,“ zamumlal a otočil tvář k Wox, která se k němu opět nahnula. „Jsem rád… že jsi… tady.“ Slastně přivřel oči, když se mu osmělila polaskat rty a pak jemnými pohlazeními líce. Stačilo deset minut prvního kontaktu a komisař, kterého oba znali ve vrcholné kondici, už zase ztrácel síly. Víčka stiskl spíš proto, že nebyla energie mít je dál otevřená. „Hm… já… asi… já…“
„Pššš, Semi.“ Prsty přejela na čelo. „Spi. Klidně spi. Však si ještě popovídáme.“
„Já jen… ta… nar…nar…“
„Narkóza, já vím, samozřejmě. To by působilo na každého.“ Neměla dost humoru, aby ocenila nebo vtipem zlehčila, jak i teď hájí svou mužnost. „Jen si odpočiň. Čím víc si odpočineš, tím dřív budeš doma.“
„Doma.“ Vzdychl. Už se ani nepokoušel oči otevřít.
„Pššš. Jen spi. Jen spi. Miluju tě.“
Hladila ho po tváři a přímo cítila, jak se jí do zad vpaluje kritický zrak vysokého policisty. Neotočila se. Jen dál laskala a laskala, i minuty poté, kdy bylo více než jasné, že Gerkhan zase usnul.

Nechala ruku, která už jí lehce mravenčila, spadnout na stehno a konečně se otočila. „Uzdraví se,“ pronesla k Tomovi. „Určitě. Jen bude potřebovat naši pomoc.“
Pouze kývl, s mrazivou odtažitostí.
Semir ho vykolejil.
Vůbec si ho nevšímal! Měl oči jen pro ni. Bůhví, co mu stačila napovídat. Zatracený řidič tiráku, který způsobil na osmatřicátém kilometru takovou kalamitu, že musely do terénu veškeré síly – šéfová se mu dovolala, zrovna když parkoval před nemocnicí. V příkazu, který pronesla, byl zjevný prosebný tón, takže zaťal zuby a vyrazil. A mohl jen tušit, k čemu tady zatím došlo.
Nějak moc dobře spolu ti dva vycházeli.

Doktor je požádal, aby se vrátili až odpoledne. Pacient si musel odpočinout.
„Tome,“ zvedla oči k muži, který jen zaťal čelisti. „Prosím tě, neříkej mu to. Neříkej to Kar.“ Téma se vrátilo, ta strašná, děsivá věc mezi nimi, která se nikdy neměla stát, roznětka kataklyzmatické jaderné katastrofy, u které byl držen zapalovač. A stačilo škrtnout.
„Já… já jí nedokážu lhát.“
„Však nelži! Jen jí to neříkej, alespoň zatím ne. Tome, prosím! Prosím tě! On potřebuje klid, potřebuje se z toho dostat – jak myslíš, že mu bude, když tam bude ležet bezmocný a odkázaný na naši pomoc a tohle se o nás dozví?!“
Kranich stiskl zuby ještě víc. „Na to jsi měla myslet dřív.“
Oněměla. To… to myslel vážně?
Přestřelil, sám to věděl. Na moment přece jen zrozpačitěl. „Ta… naše nehoda. Dobře, jemu o tom nic neřeknu. Zatím. Ale co se Kar týká…“ Lámalo mu to srdce. Neuměl, nechtěl jí lhát. Měla by vědět, co provedl, na tom trval. Rozhodnout se… jak dál. Potrestat ho. Dát mu šanci to odčinit.
Wox mlčela. Taky byla hrozně unavená, veškerý noční odpočinek stačila strávit tahle krátká návštěva. „Prosím tě, dej mi ještě chvíli. Moc moc prosím. Nechci, aby to věděl někdo dřív než on. Nechci, aby to pak třeba věděli všichni, jen ne on. Bude nás nenávidět. NÁS OBA,“ zdůraznila. „A ty to víš.“
„Nepokoušej se mě vydírat.“
„Ale já tě nevydírám!“ skoro se rozkřikla. „Snažím se vymyslet, jak z toho můžeme všichni vyjít s co nejmenší úhonou!“
„Jasně.“
Chytila ho za rukáv a donutila ho, aby jí pohlédl do obličeje, byť zbledl rozčílením. „Dej mi ještě chvíli.“
Polkl a vytrhl se. „Dobře. Dám. Chvíli.“
Ulevilo se jí.
Malinko.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow

Kapitola 15: A když jste přišel dolů?


Devět policistů z deseti, kteří s ním měli jakoukoliv zkušenost, tohle místo nesnášelo – a Tom Kranich rozhodně nepatřil mezi onu výjimku. Už měl tu čest, ba dokonce dvakrát či třikrát. Nebyl si úplně jistý. Pamatoval si jen nehodu mladého kluka na motorce, jejíž následky byly tak ošklivé, že chytl podivný blok vracet se do terénu, snad ze strachu, že by zase vztekle odháněl mouchy z po dálnici roztahaných střev. A rozhodně sem musel ve chvíli, kdy zastřelil ty dva zmetky, kteří si vzali Hartmutta a Hotteho jako rukojmí.
Kvůli Eleně tu nebyl.
Byť se i tehdy, v té nejstrašnější chvíli, musel natáhnout pro pomocnou ruku odborníků.
Vlastně tak úplně nepatřil k těm tvrďákům od policie, kteří na adresu psychologů mumlali pohrdavá slova a pro ty „inťoše, co vůbec neví, která bije“ měli jen pohrdání, aby sem případné nařízené sezení přišli protrpět jen z povinnosti.
Dobře věděl, že jemu samému tady opravdu trochu pomohli.
Ale i tak to tu neměl rád, pro všechny ty zlé vzpomínky a vlastní stísněnost, kterou pociťoval, jen pohlédl na dveře s příslušnou cedulkou.
Zaklepal.
Nechtěl váhat a čekat.

Křeslo bylo pohodlné, nabídlo mu pěkný výhled na knihovničku a zároveň mohl civět na korunu mohutného stromu, který se vypínal z parčíku ve vnitrobloku.
Přivítala ho štíhlá tmavovlasá žena, kterou matně poznal, ne prošedivělý doktor, se kterým řešil kluka na motorce. Možná ho definitivně vystřídala.
Povzdech sil.
Slyšel, jak za jeho zády sedící terapeutka položila na stůl hrneček s kávou, nebo spíše s její náhražkou, protože vůně nápoje působila hodně nezvykle. Mlčela, dávala mu prostor.
„Vlastně asi nepotřebuju nic pitvat,“ zamumlal, když ho už ticho začalo iritovat. „Prostě… jako jo, milionkrát jsem si řekl, že jsem měl tam dole se Semirem být. Že kdybychom byli v tom týmu, co šel dolů, oba, tak jsem ho třeba mohl nějak… srazit, nebo tak. Nemuselo to být tak vážný, aby bojoval o život. Na druhou stranu – co já vím? Třeba by pak to auto srazilo mě, třeba bych dopadl ještě hůř než Semir. Jako jo, říkám si, že jsem tomu mohl zabránit. Ale taky vím, že je to blbost. Že to prostě tak dopadlo. A že vinu nese jen ten chlap, co ho srazil.“
„Jak to s ním vlastně dopadlo?“
„Kolegové ho zastřelili.“
„Rozumím.“ Taubeová měla na kolenou otevřený zápisník pro poznámky, ale zatím do něj neudělala jedinou čárku. „A když jste přišel tam dolů, Tome?“
Zaryl nehty do čalounění pohodlného křesla.


Dříve olivově snědá tvář během pár desítek vteřin stačila změnit odstín na křídově bílý.
Oči zvrácené v sloup, duhovky skoro zmizely. Ústa dokořán. Zuby rudé krví, která barvila mušketýrskou bradku a pomalu odkapávala na kapotu dodávky.
Prsty zoufale, neřízené vůlí, slepě šátrající po zmačkaném plechu.
Třas zmrzačeného těla.
Chrčení se změnilo v děsuplné hvízdavě prázdné nádechy.
Na rty vystoupila růžová pěna.

„Semire!!!!!!!“



Nechal slova plynout. Vlastně mu to nedělalo problém.
Hovořil o sevřeném žaludku, o tom, že když zavřel oči, stále se mu pod víčky blýskala modrá světla majáku. O tom, jak umíral strachy, když ho výrazy záchranářů definitivně přesvědčily o tom, že tentokrát jde skutečně o všechno. O zběsilé jízdě za houkající sanitkou.
Věděl, že to pomůže.
A věděl, že žena nejenže bedlivě poslouchá, ale taky dokonale vyzobává to, o čem nehovořil, co ze svého vyprávění vynechal. Komu volal? Kdo s ním v nemocnici byl? A… co se dělo, zatímco čekal na výsledek?
Věděl, že se bude ptát.
Ohleduplně, postupně.
Ale že to z něj vytáhne.
Bál se toho, hrozně se bál.
Jenže na některé pravdy člověk nezvládne být sám.

Když se s ní po hodině a čtvrt loučil, zcela samozřejmě si domluvil další termín. Nemusel, povinnost promluvit si po vážném zranění s psychologem byla podle všech papírů a oficiálních pravidel odškrtnuta.
Usmívala se, byť na ní byla znát únava.
A vědomí, že to nejdůležitější téma zatím zůstává skryto.


***


Semir zamžoural. Připadalo mu, že celé jeho tělo někdo obalil ohavným povlakem nesnesitelného vyčerpání, které mu dovolilo vnímat svět kolem jako v mlze.
Pomalinku, krůček po krůčku, přicházel na všechno, co se mu stalo. Jistě, pamatoval si, že šli do toho sklepa nebo co to bylo. Věděl proč.
Ale pak…
Blackout.
Pokaždé, když otevřel oči, přišel šok ze sterilně bílých zdí.
Z napíchnutých žil.
Tichého pípání přístrojů.
Pokaždé našel novou věc, která ho vystrašila. Jen co se upomněl, proč nemůže pořádně pohnout rukama a má zafixovaný celý hrudník, došlo mu, že ani s nohou není všechno v pořádku.
Krucinál, co bude příště?

A to prý měl štěstí. Slyšel o tom hovořit doktora ve chvíli, kdy už byl vzhůru, ale ještě sbíral sílu k rozevření víček.
Ohromná ztráta krve. Klec žeber, která měla chránit plíce, praskla. Pneumotorax.
„Mladej měl štěstí, že nám nezůstal na stole.“
Hm.

Zdusil zasténání.
Tělo přicházelo k sobě a hlásilo to zcela přirozeným, leč převelice nepříjemným způsobem – bolestí.
Do háje, nemohli by mu dát morfium, nebo co se to dneska dává v nemocnici?
Au.
Kruci. Tupé rytí se měnilo v ostřejší bodání v hrudníku – a přidal se tah v obou pažích.
Dokud tu byla Wox, držel se. Ale teď by vážně něco potřeboval.
Navíc měl hlad.
Sestra mu trpělivě vysvětlovala, že mu teď výživa proudí do žil a dát si kebab by mu zrovna nepomohlo. Jenže bylo setsakra těžké přemluvit mozek, aby pochopil, že on teď vlastně večeří skrze všechny ty hadičky a jehly, co ho napíchaly jako lidský jehelníček.
A obrátil by se na bok.
Nechtěl vůbec přemýšlet nad tím, jak dlouho by tady měl být, jen stopové prvky takové úvahy ho děsily tak, že jednou přiběhla sestřička, vyplašená hlášením o náhle zrychleném tepu ostře sledovaného pacienta.

Nebylo to poprvé, co si v nemocnici pořádně poležel, ale jindy šlo o dny – a už to bylo k nepřežití. Pomalu mu docházelo, že se to tentokrát opravdu stalo, tentokrát to byl skutečně velký průšvih.
Četl to v modrých duhovkách své vystrašené slečny, která se sice snažila o povzbuzující úsměvy, ovšem zarudlé bělmo a kruhy pod očima hovořily o tom, že mimo tyhle čtyři stěny dívka pláče a pláče. Viděl to v bledém obličeji nejlepšího přítele a parťáka, který se ani nepokoušel o vtípky.
Ušklíbl se.
Jeho ješitnost pohladila jen představa, jak ostatní netrpělivě přešlapují venku za dveřmi. Úplně viděl tu družinu fanoušků: přísnou a nedůtklivou Annu, poplašené techniky, pokud jim tedy Almara dovolila sem skočit. Možná tu byli i Hotte a Dieter. A samozřejmě Andrea.
Vlastně ani nečekal někoho z rodiny, z těch desítek strýčko-sestřenico-bratranců, co tady v Kolíně měl a kterých znal jménem vlastně jen do deseti.
Kdepak, turecké kruhy na něj hleděly spíše s mírným podezřením. Policajt? Zájem to budilo, stejně tak ale rozpaky. Nedivil se, až příliš mnoho z nich se tu neživilo zrovna legálně, přinejmenším jim chyběly nějaké papíry. A on, který k nim jazykem, odstínem pleti i láskou ke sladkému oficiálně patřil, stál vlastně na opačné straně barikády. Když mezi ně přišel, po balkánském způsobu bezostyšně očumovali jeho blondýnu nebo si ho troufli požádat o nějakou radu, ale větší záchvěv přízně nepřicházel.
Jeho rodina byli ti lidé za dveřmi, byť ho s nimi spojovala výplatní páska a ne geny a krev.
A samozřejmě jeho malá studentka s uplakanýma očima.

Zívl a škubl sebou, jak mu hrudníkem okamžitě projela čepel ostré bolesti.
Nah.
Cítil, jak mu padají víčka a rozhodl se jim nebránit.


*****

Arrow

Kapitola 16: Tohle bude na dlouho


Proč mají vždycky v nemocnicích tak odpornou přeslazenou kávu, která je nejen nechutná, ale hlavně fakt zdravotnický humus? Pomyslela si Wox, když s přemáháním dopila poslední kapku, poněkud buransky si otřela pusu předloktím a spěchala po schodech do patra, kde ji ve dvanáct čekal Dizdar s nejnovějšími zprávami. Popravdě si trochu pobrečela a musela si dopřát alespoň tuhle hrůzu, aby se vzpamatovala.

Nejdřív ráno. Spala u sebe a dole u vchodu zamžikala při pohledu na plnou schránku – vždyť úplně zapomněla na všechny obyčejné drobné povinnosti!
Slupka brčálově zeleného jablka křupla, jak se dívka hluboko zakousla a s ovocem v ústech volnýma rukama šátrala po klíčích, které dle svého zlozvyku samozřejmě hodila do tašky mezi ostatní věci, místo aby je schovala do drobné kapsičky se zipem. Huhňavě zaklela, když se na ni vyvalila směs reklamních letáků a novin, nad jejichž předplatným Turek vždycky vrtěl hlavou. Proč si kupuje papírové, proboha? Vždyť jsou všechny zprávy online, navíc zadarmo. A rychlejší.
Jakpak by chlapík od dálnice mohl pochopit rozkoš adeptky na novinářku, která provázela listování papírem, tu vůni tiskařské černi, samotný pohyb spojený s převracením stránky. I ty názory, glosy a komentáře měly v papírovém vydání jaksi větší váhu.
Teď ale vše jen přejížděla zběžným pohledem.
Není tam přece jen něco důležitého?
Aby tak vyhodila dopis ze studijního.
Ha, nabídka z Lidlu, ještě jedna z Tesca.
Proboha, proč jí zas hází do schránky tu á čtverku s reklamou na orientální koberce? To bude beztak zase nějaký Semirův příbuzný, co si ji zapamatoval na party.
Tak, noviny.
Tyhle můžou do koše, hodila výtisk do papírové krabice, kterou nějaký odpad třídící dobrák postavil jen pár metrů od schránek, tyhle taky, ty…

Zarazila se.

SRAŽENÝ POLICISTA ZŮSTÁVÁ V KRITICKÉM STAVU

Jablko bouchlo o podlahu.
Dnešní datum.
Jak… co…?
Třesoucíma se rukama uchopila výtisk a nic nedbala na to, že další dvě vydání následovala nešťastné ovoce.
Titulka. Sice dole a sotva deset řádků s tím, že více následuje na straně pět, ale přece. Slova, která byla její obživou, jí napřed nešla z úst – teď je zase nebyla schopna vnímat.
Jak, v kritickém stavu?
Dneska!!!!???
Novinové titulky, perexy, otvíráky a podvaly byly její život. Teď na ně koukala přes slanou clonu a nechápala. Někdo psal o jejím neštěstí, o jejich neštěstí. Jak to, že ji to vlastně vůbec nenapadlo? Ji, závisláka na zpravodajství! Pravda, poslední dny si na mobilu neotevřela ani ten pitomý Welt.de…
Jak to, že jí takové zprávy sděluje tiskařská čerň?

Doktor se zatvářil zaskočeně. Uplakaná tvář, se kterou k němu naběhla, ho napřed úplně vyděsila. Ano, ano. Semir si vede dobře. Stav je na to, co se stalo, velmi dobrý. Na to, co se mu stalo, zdůraznil. Je stabilizovaný. Bez náznaku infekce.
Ale je pár dní po velmi rozsáhlé operaci.
Pořád je to velmi vážné.
Kritické? Popotáhla blondýnka.
Rozmýšlel se jen dvě tři vteřiny. „Já bych to kritickým stavem nenazval, slečno. Nicméně pořád může přijít zvrat, je příliš brzy. Váš přítel je docela mladý, jeho organismus se s tím pere výborně.“ Nechtěl před ní vytahovat statistiky o tom, že multiorgánové selhání je pravděpodobné jen asi na dvacet procent. Tušil, že by to to oplácané děvče moc neuklidnilo. „Mějte trpělivost, slečno. Bylo to velice rozsáhlé zranění. Nepůjde za týden domů. Nebude za měsíc chodit. Tohle bude na dlouho.“
S každým jeho slovem více a více splývala se zdí za sebou.


*****


„Ale jistě, Tome. Jsem… ráda.“ Snad v tom souhlasu nezazněla hlavní emoce, která jí prolítla v momentě, kdy požádal o další dvě hodiny, aby mohl znova navštívit psycholožku. Povinnosti bylo učiněno zadost a Anna převelice dobře věděla, jaký mají její kolegové vztah k tomuhle nahlížení do hlavy. Modrooký komisař ji s prosbou, aby si to mohl zopakovat, úplně zaskočil. Málem by dodala dotaz, zda je všechno v pořádku, ale stačilo si představit jeho výraz. Kdepak, v pořádku nebylo nic, ne když jeho kamarád, málem bližší než někteří členové rodiny, ležel nikoliv ve společnosti nějaké sličné děvy, ale napojený na hadičky a napíchaný jehlami v nemocnici.
„Díky, šéfová,“ nezvedl komisař hlavu ani teď.
Zaváhala. „Kranichu, já vás tady teď potřebuju. Už tomu musíme dát nějaký řád. Chápu, že chcete jezdit za Semirem a být s ním co nejvíc. Ale nemůžeme to tady položit. O Semira se starají. Je s ním Tereza, která by vám dala okamžitě vědět, kdyby se cokoliv dělo.“ Odložila propisku, kterou celou dobu lehce převalovala v dlani. „Je to těžké pro nás všechny. Vím,“ proč jen sebou tak škubnul? „že pro vás a slečnu nejvíc. Ale prosím vás, zkuste od zítřka naskočit a normálně fungovat. Jak nejvíc to jde. Je mi jasné, že to nebude stoprocentní, ale nemůžeme vás postrádat.“
Jasně, pro slečnu je to pekelně těžké. Zaťal zuby. Pro slečnu studentku, která má prázdniny a nikdo po ní nechce, aby někam naskakovala. Která už druhý rok klepe do počítače, tváří se jako intelektuálka, vstává každý den v jedenáct a utrácí Semirovy prachy. Teď z ní ještě bude hlavní plačka. Ale dobře, budiž.
„Tome?“
„Hm?“
Nervózně poklepala nehtem ukazováku do desky stolu. „Děje se něco? Myslím kromě toho se Semirem.“ Pobledl, nebo se jí to jen zdálo? „Myslím něco, co bych měla vědět.“
„Řekl bych, že to se Semirem,“ byl by se skoro ušklíbl, „úplně stačí.“
„To jistě,“ povzdychla si. „Jdete tam dneska?“ Když mlčky přitakal, zkusila se pousmát. „Tak ho pozdravujte. Že na něj všichni myslíme.“


*****


„Ahoj…“ Jeho pleť byla šedá. Drobné kruhy pod očima měl vždy, teď tam navzdory skutečnosti, že musel většinu času prospat, spatřila úplné tmavé pytle. Přesto měl koutky rtů lehce ohnuté vzhůru. „Jak… je?“
„To bych se měla ptát já tebe, ne?“ předstírala veselí a klesla na židli.
Přimhouřil unavené oči. „Co to máš?“
„Nechci tě nakazit,“ ukázala si na roušku, která zakrývala polovinu obličeje. Před vstupem do pokoje si důkladně drhla dlaně dezinfekcí. Třikrát. Tušila, že bude mít tlapky jako struhadlo, ale ten stále omílaný pojem „infekce“ ji opravdu vystrašil. „Ach, nesedej si!“ Vyskočila na nohy, jakmile udělal prudší pohyb.
„Heh, to jsem… ani neměl v… úmyslu,“ zahučel kouskovaně. „To jaksi… nejde.“
„Zase to bude dobrý,“ zkusila uboze.
„Hm.“ Tón se mu úplně změnil a Turek otočil hlavu směrem od ní, kamsi k oknu. Za okenní tabulkou vládl nádherný letní den, který tu vůbec nebyl pro něj.
Wox poposedla. Nevěděla, co říci. S hrůzou si uvědomila, že se vlastně cítí provinile – za to, že přišla po vlastních zdravých nohách, za to, že za dvě hodiny zmizí a půjde do toho sálajícího horka, do světa holek v minisukních a na všech rozích točené zmrzliny, zatímco on bude civět do stropu ve společnosti smradu z Indicinu a pípajících přístrojů. Jaké věty v tu chvíli vyslovit?
„Byla tady Andrea.“
Studentka sebou cukla.
Vůbec se k ní neotočil. Jako kdyby hovořil ke skleněné bariéře mezi ním a normálním světem.
„Aha… No… a… dobrý?“ Náno blbá. Máš snad IQ nad stovku, tak se podle toho chovej!
„Jo, jo. Dobrý.“ Konečně jí zase věnoval pohled a usmál se. „Bylo to fajn.“
Zabolelo ji v břiše. Divně a tupě.


Arrow

Kapitola 17: Tohle nejde vzít zpátky


„Dneska… je nějak chladný ráno,“ oklepal se muž a vzápětí si pogratuloval za chytrý začátek. Jo, na to je ta ženská určitě zvědavá. Na druhou stranu, těžko mohl přijít, sednout si, upřít zrak do uklidňující zeleně koruny mohutného stromu a jen tak koutkem úst ucedit, že nejlepšímu kamarádovi ojel holku. A jako bonus byl v jejím těle zabořený právě ve chvíli, kdy se do hrudi přítele bořily ruce chirurgů bojujících o jeho život. Jo a vlastně ještě jeden přídavek – v momentě, kdy se jeho přítelkyně třásla strachy jak v obavách o jeho duševní, tak o kamarádovo fyzické zdraví.
Jupijahej, měla jste už tady někoho takového?
Jestli to budete zapisovat do nějaké učebnice, tak prosím anonymně.
Rád se vzdám slávy.

Ucítil v zádech její úsměv.
Kupodivu se mu ulevilo. Musela tyhle záchytné úvody vyslechnout už tisíckrát.
„To jo, u nás dokonce pršelo. Ale už okolo páté.“
„Vy stáváte v pět?“
„Výjimečně. Probudil mě ten déšť a pak už jsem neusnula.“
„Taky moc nemůžu spát,“ vydechl.
„To chápu. To s vaším přítelem… je hrozně velké sousto. Bude trvat, než ho strávíte. A je to v pořádku,“ hlas měl konejšivý, kdovíproč si vzpomněl na kobru a hypnotizéra. „I když je mu líp, byl to velký šok, velké napětí. Na cokoliv, co teď cítíte, máte právo.“
Stiskl víčka, až ho skoro bolela.
Mlčela a vyčkávala.
Přišlo mu, že čím déle to ticho trvá, tím je to horší, tím je to těžší.
Houstlo.
Bublalo.
A jemu došlo, že ačkoliv musely jen během pár minut, co tu seděl, projít okolo desítky lidí, neslyšel ani krůček, jediné zaklapání podpatku nebo útržek rozhovoru.
Seděl v bublině.
Uzavřený před světem, protože co nešlo dovnitř, nemohlo jít ani ven.
Jeho slova zůstanou tady.
Zatím.

Vsál vzduch do plic. „Když Semira odvezli, nedovolili nám zůstat u něj. Museli jsme pryč. Tak jsme šli… šli jsme…“
„Kdo, my?“ přerušila ho lehce, správně usoudila, že i tak bude pokračovat.
„Já a Tereza. Semirova… Semirova holka.“
„Aha. Kam jste šli?“
„K ní.“

„On umře, já to vím,“ zavyla a zvrátila hlavu dozadu. Cosi dalšího zahuhňala a hystericky vzlykla – nebylo rozumět ani jednomu. Zavrtěla se pod ním a pokusila se ho shodit. „Ne…“
Mlč, sakra, hlavně už mlč, pomyslel si. Další protest ztlumil polibkem, lehce si škrábl jazyk o její horní špičák. Necítil nic, jen pachuť chlastu. Bože, kolik té vodky vypila?
Pokusila se ucuknout a dlaní komisaře uhodila do ramene. Dusil ji. „Mhm!“
Potlačil chuť jí jednu vrazit, aby se probrala. Místo toho jí znova natlačil jazyk do úst. Alkohol mu ukradl velkou část hmatu, měl problém dívku pořádně chytit.
„Mhm…“ zmítala se, ale odpor slábl.
Bez ohledu na protesty jasně cítil, jak ho druhou rukou popadla v kříži a natlačila ho k sobě, takže ji úplně zalehl. „Ne…“
Hlavně mlč, mlč, neřvi. A naříkej TO. Vůbec to o něm neříkej! To nevydržím.
Mozek se jevil jako hmota plastelíny bez funkcí, vyřazený z provozu tím šíleným strachem, co mu pronikal každým pórem těla.
Blondýnka zaskučela a tentokrát jeho polibek opětovala.
Nemohl myslet.
Nemyslel.
Ale lem bavlněných kalhotek nahmatat zvládl.


Mlčela.
Stáhl obě paže z opěradla křesla a zkřížil je na hrudi, jako kdyby se potřeboval obejmout. Hrozně ho bolelo břicho. „Vyspali jsme se spolu. Já… já…“
Žádný ochromený nádech, bez náznaku pobouřeného zamručení.
„Vůbec… vůbec nechápu, jak jsem to… Nikdy se mi nelíbila, jenže v tu chvíli prostě… já nevěděl, co dělat!!! Prostě jsem musel něco dělat! Byli jsme opilí. Ale to nás neomlouvá, já vím! Já miluju Karolinu, vážně ji strašně miluju a nikdy by mě nenapadlo jí toho udělat! A Semirovi! Zrovna s ní!“
Skoro by se rozvzlykal nad sebou samým a svým zkaženým životem – a zároveň se za ty pocity šíleně styděl. Podělal si to sám a musel nést následky.
„Ona nechce, abych to někomu řekl. Vůbec nevím, co s tím. Jak mám jako dál… Tohle nejde vzít zpátky!“

Poslouchala jeho skučení a pak měkkým hlasem hovořila o tom, že oba prožili ohromný šok. Zareagovali na něj špatně. Ano, udělali chybu. Ale v tak extrémní situaci, že kdo se do ní nedostal, nemůže je tak snadno soudit bez toho, aby měl náznak soucitu.
Poslouchal.
Slyšel ta slova útěchy. Vysvětlení, proč lidé dělají věci, které by za normálních okolností nikdy neudělali.
Že tomu lze rozumět.
Vnímal, že ho někdo chápe a neodsuzuje.
Nenadává.
Nepohrdá jím.
Netrestá.

A rozhodl se, že už sem znovu nepůjde.


*****


Plakala a nemohla přestat.
Co na tom, že na ni civěli lidi v tramvaje, že se dokonce jakýsi třicátník odvážil nervózně zeptat, zda je v pořádku. Pokusila se na něj vděčně usmát, ale jen se znovu rozvzlykala.
Ještěže na další zastávce vystupovala.
Do koše pod vývěskou s odjezdy MHD vyhodila hrst promáčených papírových kapesníků, popotáhla a loktem si otřela líce.
Nemohla si pomoci.
Doktor ji ubezpečoval, že je to plánovaný zákrok a riziko je daleko menší než v prvním případě, ale ji myšlenka na to, že by Semira měli zítra znovu otevřít, úplně ničila.
Jak to?
Malovala si, že každý den strávený v nemocnici je vlastně velký krok k tomu, aby ji spolu opustili a šli domů.
A najednou se měli vrátit zase na začátek?
Jistě, jistě. Jasně. První operace Turkovi zachránila život, zašili to nejnutnější, spojili velké cévy, zabránili krvácení a pokusili se ochránit plíce. To chápala.
Teď přišel čas myslet na to, aby dobře srostla pochroumaná žebra a zase mu trochu zpevnit tu nezbytnou kostní klícku.
Jenže ona se nedokázala smířit s tím, že bude zase čekat, jak to dopadne, zase se bude bát komplikací, zase si zoufat nad představou, že ji třeba komisař nepozná.
Určitě to na ní bylo vidět.
Proboha, uklidňoval ji. Že prý bude všechno v pořádku. Že se uvidí zase zítra.
Hovořil unaveně. Pořád ještě mu dělalo problém mluvit.
Prý zítra.

Wox znovu popotáhla a zašátrala v taštičce po dalším balíčku kapesníků.
Jak si tím mohl být tak jistý?


Arrow

Kapitola 18: Teď to fakt bolí


„Halooo…“
Wox sebou škubla a provinile se usmála. „Promiň.“
S mrzutostí sáhl po sklenici s pivem a zabořil nos do pěny. Za tu hodinu, co seděli na příjemném jarním sluníčku v malém podniku na rýnské náplavce, se do tohohle bezduchého stavu dostala minimálně popáté.
„Tohle se moc nepovedlo, co,“ hlesla Tereza a sevřela skleněný džbánek – hipstersky laděné menu hlásalo, že se jedná o pravou domácí limonádu lisovanou z naložených, na slámě dozrálých švestek, které sbírali (za půlnočního úplňku, doplnila si dívka sarkasticky) ručně v letitých holandských sadech. Třetinka stála sedm euro.
„Tak vzhledem k tomu, že celou dobu myslíš na něco jinýho, ani ne,“ rozhodl se být upřímný. „A celkem bych řekl, že myslíš na někoho jinýho.“
Povzdechla si. Sakra. „Jo,“ přiznala. „Fakt se omlouvám, jsem hrozná. Jsi skvělej, milej, hrozně ráda jsem tě poznala trochu blíž a tohle pozvání je samozřejmě na mě.“
Martin se zasmál. Koneckonců, jen to zkusil, byla mu celkem sympatická. Nic víc. „To je lákavý, ale ještě mám nějakou důstojnost. Platím já. Tak když nám nevyšlo rande, možná by mohl normální pokec?“
Blondýnka se narovnala a věnovala mu vděčný výraz. „Moc dík. A ještě jednou se omlouvám.“
„Hm.“ Znovu upil a teď už bez pocitu viny zabořil pohled do hlubokého výstřihu o stůl dál sedící třicátnice. „Co kdybys mi pro začátek řekla, koho jsem ti měl vyhnat z hlavy?“
Pitomý student psychologie, zavrčela v duchu, vlastně napůl pobavena. Střílel přesně na terč. „Někoho ženatýho,“ zamumlala a zaryla oči do stolu. Připadala si jako úplná kráva. Proč na to rande vůbec kývla? Protože pozvání slyšely dvě další studentky a tvářily se, jako kdyby si před nimi tahle baculatá cizinka vytáhla výherní milionový los? Byl hezký, milý, jak vidno, tak i galantní, upravený, světlovlasý… Nebyl v něm nic ze snědého Turka. Kruci.
„Ale!“
„Teda… skoro ženatýho. Zasnoubenýho,“ bránila se, jako kdyby to byl ohromný rozdíl.
„Hm…“ Martin se uvelebil na židli a poškrabal se na spánku. „Hm, hm. Hele, klidně mě zaraz. Měli jste spolu něco?“
„Ne, ne!“ věděla, že kdyby jí někdo k lícím přiložil dlaně, popálil by se. „On o tom nemá tušení. Jen se mi líbí, víš? Ale to je dobrý, to přejde. Vím, že… že se bude ženit, že je s tou ženskou strašně dlouho. Vůbec se do toho nemíním míchat. Jen… jen to není lehký, no.“
„Věřím.“
„Jsem,“ odkašlala si Tereza, „ráda, že jsme přátelé. Vážím si toho. Nechci to vůbec kazit, takže respektuju, že si vybral někoho jinýho. Nemůžu do toho strkat nos. Prostě to budu respektovat… budu jim to oběma přát, a tím to končí. Tohle mám vyřešený. Naprosto.“
Ve tváři se mu snoubilo lehké pobavení s nepříjemnou vědoucností. Jo, to vidím, jak to máš vyřešený. „Hm. Tak hodně štěstí. A jestli ti to nevadí, zvedl bych se, mám hlad. Tady nám sice bezpochyby nabídnou vegetariánskou raw bezlepkovou variantu slavičích jazýčků za třicet éček, ale já bych si dal támhle u stánku buřta.“



Bolelo to.
Víc než minule.
Stiskl zuby, skoro cítil, jak se mu panenky vtáčejí dovnitř do hlavy. Do prdele, to hrozně bolelo!
Ať se ho snažil zadržet sebevíc, unikl mu sten.

Wox sebou škubla a zvedla hlavu. Nechtěl ji vzbudit. Jeho ponětí o čase bylo totálně zkreslené, ale i tak tušil, že tu byla od první vteřiny, kdy jí dovolili jít dovnitř: už se poučila a přišla ve volných pohodlných kalhotách, které jí umožnily někde se schoulit a zaujmout trošku komfortnější pozici. Vypadala zničeně, před chvílí sebou ze spánku cukla a cosi zamumlala.
Něco o tom, že má všechno vyřešené.
Jenže teď mu všechno začalo splývat v horkou vlnu bolesti, která trhala na kusy hrudník, co měli dneska doktoři naopak slátat dohromady.

„Sestro, sestro!“ Poplašeně mačkala tlačítko nad jeho hlavou, aby se sklonila a jemně začala hladit po rameni. Víc si nedovolila. Oči, to jediné výrazné z jejího rouškou zakrytého obličeje, měla ohromné, plné strachu a děsu z jeho vlastní bolesti.
Polichotilo mu to.
A pak už mu mozek vnímání vypnul.


***


„Teri, jsi šíleně utahaná. Pojď k nám. Vážně nám to nevadí, budeme rádi.“ Karolina jako vždy starostlivě kmitala, i teď odněkud vytáhla plněnou housku.
Wox by přísahala, že je domácí. Zvládla se nepodívat do očí křídově bílému Kranichovi, který poněkud křivě seděl na židli a zjevně doufal, že se z toho sama vykroutí. Už jí nezbývaly síly. Jedna její část, ta hnusná a bez skrupulí, by málem toužila kývnout a nechat se trošku opečovat – věděla, že by to Karolina v téhle bezmocné situaci brala jako pomoc nejen jí, ale i Semirovi. Jenže morální já, které prosakovalo každou skulinou, kterou nezvládl zakrýt šílený strach o Turka, to nemohlo připustit. „Díky, Kar. Ale ne, půjdu k sobě, vyspím se. Ale jsi hrozně hodná. A díky za večeři.“ Honem se zakousla, aby získala alibi plné pusy.
Tom na ni pohlédl. Nedokázala říci, zda v tom bylo víc znechucení nebo zoufalství.
„Jak chceš,“ pokrčila brunetka rameny. „Doufám, že vám nevadí, že zítra můžu přijít až později, mám odpolední,“ povzdechla si.

Nemocnice se pomalu vylidňovala, návštěvní hodiny dávno skončily a i tolerantní sestřičky začaly vyhánět příbuzné a kamarády, co u svých blízkých dleli příliš dlouho.
Wox by se s nimi dneska ani nehádala, šíleně unavená ze sledování toho, jak se Turek trápí. Sice jí mohli stokrát říkat, že operace dopadla dobře, žebra, která utrpěla největší újmu, jsou nějakým způsobem zafixovaná či co, takže by měla časem správně srůst. Mohli opakovat, že zvládli zkontrolovat i výsledky několik dní starého zákroku, který Semirovi (snad, snad!) zachránil život a byli spokojeni s tím, že se všechno vyvíjí správně.
Že už mu prostě nemohou dávat takové dávky utlumovacích léků.
Že tělo přichází k sobě.
Ale ona byla unavená, doslova vysosaná z toho pohledu na pobledlý obličej a kapky potu, co vyrašily na bolestí svraštělém čele.
Nemohla s tím dělat nic, to bylo to nejhorší.
A ještě do toho musela lhát všem okolo.

Zaťala pěsti. Ne. Především je před nimi boj.
Velká bitva o to, aby se Semir postavil na nohy.
O šanci, že se někdy vrátí k životu, o kterém jí vždycky šuškal do ouška, že je ten jediný, který si umí představit.
Porve se o to spolu s ním.



Arrow

Kapitola 19: Ať se panenka snaží


Připadalo jí, že schody, které ve svých devětatřiceti většinou stále ještě křepce vyběhla, právě dnes skoro nemají konec. Nahoře v patře dokonce lehce zavrávorala a musela se opřít o neutrální barvou vymalovanou stěnu.
Kafe, pomyslela si.
Potřebuji kafe.
Jednou by ho taky mohl někdo udělat mně, ne?

„Andy? Měl jsem dojem, že tě slyším,“ objevil se ve dveřích Hertzberger. „Tak co, jak bylo?“
Věnovala mu matný, unavený úsměv. „Náročně.“
„Jasně. Hele, šéfová běžela k nadvládní, venku je klid, tak si pojď sednout, pořešíme to,“ nabídl jí kulatý policista rámě a když žena přijala, vedl ji přímo k nim do kanceláře. „Dáš si čaj?“ Staral se už cestou.
Úplně cítila tu vlnu teplého vděku. „Kávu, Hotte, moc prosím. Jestli si z tebe můžu udělat sekretářku,“ zmohla se na drobný vtípek.
„To víš, že jo,“ poplácal ji po paži otcovsky. Ani se nemusel ptát, zda sladí. Dvě a půl lžičky kávy, a cukru jenom špetka, zato třetina hrnku ohřátého mléka. Za ty roky prostě věděl.
„Kde jsou ostatní?“ rozhlédla se. Kromě Sigiho, který zády k nim telefonoval, nikoho nezahlédla.
„Susana a Frank jsou na hlídce. A Tom s tím záskokem někde měří,“ vysvětlil relativně prázdné prostory, odkud si předtím s Anniným souhlasem ukradla dvě hodiny na návštěvu nemocnice.
Ulevilo se jí, ty upřené zraky, které po ní každý den vyžadovaly informace o milovaném kolegovi, brunetě nedělaly moc dobře.
Dieter cosi soustředěně klapal do počítače, jakmile ale vstoupili, zvedl hlavu a vstal. „Ahoj Andreo, nějaké novinky?“
„Nech ji vydechnout,“ zarazil ho nejlepší přítel a s daleko měkčím výrazem se otočil k ženě. „Sedni si, za moment jsem tady.“

Deset minut poločasové přestávky pomohlo, aby soukromí zavřených očí využila naplno. Slyšela, jak se Bonrathovy prsty opět rozeběhly po klávesnici. Na to, že je to starší ročník, píše rychle, uznala její profesionální část. Rozhodně neklofe dvěma prsty.
Mysl se jí stále vracela do prostoru malého pokoje a pípání přístrojů.
Otřásla se.
Celá jakoby páchla dezinfekcí, ruce si zuřivě myla hned dvakrát – na patře ARO i dole u východu z nemocnice.

„Tak tady, Andy,“ klapl podšálek, jehož kultivovaná přítomnost ji skoro dojala, o desku stolu. „Jen si dej a pak budeme rádi, když nám něco řekneš.“
„Děkuju,“ hlesla, a byť venku panovaly letní teploty, ohřála si o hrnek obě dlaně.
Hertzberger se v duchu lehce zamračil, aby ženu kriticky přejel od ne zrovna pečlivě rozčesaných vlasů přes jen základně nalíčenou, únavu prozrazující tvář, pohodlnou, hnědými a zelenými kosočtverci vzorovanou halenku po oblíbenou sukni z béžové koženky. Nevypadáš dobře, holka. A to je chyba, veliká chyba. Měla jsi tam naběhnout krásná, načančaná, se zářivou rtěnkou. Aby jasně viděl, proč se má vrátit.
„Fajn.“ Převalila v ústech lahodnou chuť kávy a nadechla se. „Promiň, musím se vždycky trošku vzpamatovat. Nějak ty špitály nedávám úplně dobře.“ Kolikrát jsem tam čekala v hrůze z toho, co přinesou další hodiny. Jenže tehdy to byl alespoň můj chlap, pomyslela si hořce. „Byla jsem u něj pár minut. Je hodně vyčerpaný. Slabý. Po té druhé operaci má bolesti, takže ho dost tlumí. Ale mluvil se mnou, všechny pozdravuje.“
Ani jednomu z nich neuniklo, že nezvládla vyslovit Semirovo jméno.
„A ona tam byla?“ Kulatý policista přítomnost blondýny, které na jméno a příjmení nedokázal přijít pro změnu zase on, kontroloval od samého začátku.
Sekretářka kývla. „Jo, byla.“ Vždycky tam je. Bledá studentka s kruhy pod vyděšenýma velkýma modrýma očima, jen s nevolí je nechávající na chvíli o samotě. „Zrovna s ní mluvil doktor, tak jsem poslouchala.“ Bylo tak nepříjemné přiznat a znova všem okolo připomenout, že tyhle informace už nejsou určeny pro její uši, že na ně ztratila oficiální nárok. Ale morální ne! Ten měla pořád, na tom trvala. „Ona po něm chtěla ujištění, že je všechno v pořádku, když to tak bolí. Říkal jí, že jo, ale že zváží zvýšení dávek morfia, nebo… nebo co teď dávají. Že se všechno vyvíjí dobře. Nějaké kosti museli spojovat, nebo nějak… rekonstruovat nebo co. Nevyznám se v tom. Zbytek by prý měl srůst, že to u žeber jde docela dobře. Prý kdyby si zlomil jedno, tak má dva týdny ležet a je v pořádku. Ale když jich bylo víc a ještě propíchaly plíce, tak je to daleko náročnější. Že tam může být infekce, selhání orgánů, všechno možný. Prostě že to bude na dlouho. Má čekat, jak se všechno vyvine.“
„Proboha,“ zahučel Dieter.
„A ona?“ Hotteho oči byly tvrdé jako kámen.
Bruneta pokrčila rameny. „Brečela.“
Sama v sobě zapátrala po lítosti a znovu konstatovala, že žádnou necítí. Já tehdy, holčičko, taky brečela.


„Ty si ji zase pozval?“ Vešla do ložnice s náručí vyžehleného prádla a rázem měla pocit, že ho nachytala inflagranti.
Odložil mobil i úsměv, se kterým původně esemesku četl. „Co?“
„Terezu! Ty jsi ji pozval?“
„Na ten dnešní koncert?“
Andrea stiskla zuby. Už toho vážně začínala mít dost. „Jo, na dnešek!“
„Vždyť ty lístky máme skoro půl roku,“ zahučel Gerkhan, jakoby to měl být jediný důvod. „Takže asi sotva.“
„Tak určitě by se nějaká skulinka pro slečnu obdivovatelku našla, ne?“ zaironizovala si žena, položila voňavou, ještě teplou hromádku na postel a vzteklým pohybem popadla první tričko. „Divím se, že se nesnažíš víc.“
„Hele, nepřeháníš to trochu?“ Zkřížil ruce na hrudi a upřel na ni pohled. „Když jde s náma, zuříš. Když s náma nejde, taky zuříš. Přitom absolutně o nic nejde!“
Polkla. Měla to říci, nebo ne? A just jo. „Ne? Že sis teďka psal s ní!“
Semir zaváhal. „Tak mobil mi snad kontrolovat nebudeš. A stejně. Kdyby jo, tak co?“ zkusil bojovně.
Měla dojem, že knedlík v krku roste a za moment ji zadusí. Že o nic nejde? Měl vidět ten výraz ve vlastní tváři, když zíral do toho podělaného telefonu. Okamžitě jí bylo jasné, od koho ta zpráva je. Co měla sakra dělat? Jo, věřila, že spolu nic neměli. ZATÍM. Ale že o nic nejde? To ať si vážně povídá někomu jinému! Cítila, jak se to řítí jasným směrem a ona na to skoro nemá vliv. Ať řekne cokoliv, on to jako argument nebere. A ta pitomá kráva ještě sbírá body, protože na rozdíl od ní nic neřeší a jen na něj vyjeveně civí jako na boha.
„Abys byla spokojená, tak dneska s náma nejde, ale na tu víkendovou výpravu dorazí,“ zamumlal Gerkhan a rázným pohybem strčil telefon do kapsy.



Zavládlo krátké ticho.
„Mno, Andy… stejně to na konci bude jinak, uvidíš,“ pokýval Hotte hlavou. „Tohle může dopadnout… prostě nakonec to může naopak dopadnout dobře.“
Lehce a neupřímně se usmála. To těžko. Ta jeho tlustá stíhačka jim dovolí sotva pár vteřin. A může tam s ním být pořád, ne si horko těžko krást čas jako ona. „Ještě na jednu věc se ptal. Na sbírku.“
Hertzberger zaváhal. „No… není to žádná sláva.“

Byl to nepsaný zvyk, jasné pravidlo.
Německo se o své zaměstnance staralo, natož o ty, kteří nasazovali krk v boji o bezpečí ostatních. Policisté, kteří byli v práci zraněni, se dočkali štědrých kompenzací – v případě, že vše dopadlo špatně, pak stát myslel i na jejich rodiny.
Jenže kola byrokracie se musí točit, a točí se pomalu.
Než peníze s konečnou platností dorazily na účet, trvalo to týdny, někdy dokonce i mnoho měsíců. Koneckonců, často dlouho nebylo možné určit, jak vážné zranění bylo a jak velký výpadek příjmu bylo nutné kompenzovat.
Byla tu tedy jasná zvyklost. Jakmile se policista ocitl v problémech, vypsala se sbírka. Přispívali jak nejbližší kolegové, tak i zaměstnanci úplně jiných oddělení: solidarita mezi policisty byla v tomhle případě ohromná. Pokud navíc byla kauza dostatečně křiklavá, sypala peníze i veřejnost.
Většinou se tak sešla velmi sympatická částka, která zraněnému i jeho blízkým významně pomohla překlenout krizové období.
A roli nehrály jen titulky novin a onlinů, které by sbírku nakoply v tomhle případě.
Důležitý byl i čas.
Hnusně řečeno, čím čerstvější byla krev, tím víc měli lidé případ v paměti a tím víc přispívali.

U Dálniční měl vyhlašování sbírky na starost Hertzberger.
Nikdo ho tím jmenovitě nepověřil, ale dělal to roky.
Zavolat do banky, zařídit účet, rozeslat maily na další oddělení. Pomozte kolegovi. Zmínit se známému novináři z tiskové agentury, který celkem ochotně rozeslal zprávu do dalších médií. Pomozte policistovi, který vás chránil a teď je v nouzi. V posledních letech dobře fungoval i Facebook.
Tentokrát Hotte váhal.
Semir byl skvělý kluk, znal ho roky. Dobrý přítel, který by své okolí nenechal ve štychu. Jeho jméno bylo dostatečně známé, aby strážníci, pochůzkáři, technici z KTU, kriminalisté i další policisté po celém Německu okamžitě začali vytahovat kreditky.
A pak se Hertzberger rozhodl…. že tentokrát zapomene.
Dělal to přece pro ně, pro Semira a Andreu. Gerkhan potřebuje otevřít oči, vidět, kdo k němu skutečně patří, kdo ho podrží v krizi.
Protože ta mladá holka je dobrá možná do postele. Ale ne pro život.
Bez finanční podpory se bude muset setsakra ohánět. A ona to nedá. Ne slečinka studentka, kterou si do té doby turecký komisař tak trochu vydržoval z vlastních peněz.
Jen ať panenka ukáže, co v ní je. Jen ať se snaží.
Semir - Hotte se mimoděk nahnul a znovu pohladil Andreu po paži, až překvapeně vzhlédla - to nakonec pochopí a bude rád, že mu někdo včas ukázal správnou cestu.


*****

Arrow

Kapitola 20: A taková to byla premiantka

Třásla se.
Stáhla ruku, kterou užuž zvedala k zaklepání a rychle zvrátila hlavu dozadu, aby zkrotila žaludeční šťávy. Paže se jí automaticky ovinuly kolem žaludku a stiskly – kdyby kolem nechodily zástupy štěbetajících vrstevníků, byla by si čupla a prudce oddechovala, takhle jen stiskla víčka a opřela se o stěnu.
E-mail přišel… vlastně nevěděla, kdy přišel.
Včera jen byla poprvé ve stavu, kdy se zvládla přihlásit do školního systému.
Do té doby jí okolnosti úplně vymazaly z hlavy skutečnost, že není jen vyděšená přítelkyně zraněného policisty, ale taky studentka.
46 nepřečtených mailů.

2 upozornění na změnu otevírací doby fakultní knihovny.
4 zadání nových úkolů.
3 nabídky na přihlášení ke speciálnímu workshopu s redaktory předních německých deníků včetně Weltu.
2 upozornění, že je odborný asistent nemocný a přednáška odpadá.
Spousta drobných organizačních věcí nebo maily od spolužáků.
A pak ten mail s vykřičníkem.

Sotva ho přečetla, vstala – přesně s tím pocitem na zvracení, kterému se právě teď bránila.
Panika, která svírá útroby a nutí vás s kňučením přecházet z jednoho pokoje do druhého.
To není možné, jak… jak to?
A uvědomujete si, že už se stalo, že průšvih je již na světě.
Nemohla si nevzpomenout na to, že podobná situace nastala už podruhé v pár dnech…

Prudce zamrkala, aby zastavila slzy, co se jí draly do očí, a vsála vzduch do plic.
Nemohla ještě přijít pozdě.
Zaťukala.

*

Původně chtěl být nekompromisní.
Vždycky si zakládal na absolutním dodržování pravidel – pokud jsou výjimky, tak proč vůbec nějaká nastavovat a přijímat, hm?
Jenže když se na ni tak díval, nějak mu při představě, že skutečně udělá, co zamýšlel, nebylo dobře u srdce.
Přišla bledá a zkroušená. Hovořila v krátkých větách, ale více než jindy v nich zazníval cizí přízvuk, jako kdyby byla příliš unavená na obvyklé vynikající vyjadřování.
S děkanem, kterého k případu přizval, si několikrát vyměnil pohled.
Jeho seminář byl povinný. Několikrát zdůraznil, že povolené jsou maximálně dvě neúčasti – a to omluvené, nejlépe předem.
Blondýna, která obvykle seděla ve druhé řadě a dělala si poznámky, najednou chyběla.
Porušila jeho pravidla.
Jasná pravidla.
A taková to byla premiantka.
Tak co s ní?

„No, slečno, my se poradíme,“ pokýval hlavou starší z mužů a lehce jí naznačil, aby se zvedla. „Dejte si třeba za rohem kávu, hned vás zavoláme.“
„To nebude třeba,“ zavrtěl přednášející hlavou, než se dívka s temnými kruhy pod očima stačila vůbec pohnout. „Pokud souhlasíte, pane děkane, vzhledem k okolnostem a k dosavadním výsledkům tady kolegyně bych tentokrát zvolil náhradní řešení. Řekl bych, že neúčast vykompenzuje dodatečná seminární práce s tím, že pokud bude její úroveň dostatečně vysoká, slečnu ke zkoušce pustím.“
Wox vydechla. „Děkuju…“
„Souhlasím, a rád,“ pousmál se povzbudivě děkan. Ke studentům choval pochopení – měl jejich mladistvou rozjívenost vlastně docela rád. A když jim obvyklá stipendistka zajíkavě, ale v rámci možností docela klidně a konstruktivně vysvětlovala, že je aktérkou případu, o kterém si oni dva leda tak četli v novinách, byl plně nakloněn všem vstřícným krokům. „Předpokládám, slečno, že diplomovou práci teď taky neřešíte?“
Zaryla drobné zoubky do rtu. „Omlouvám se,“ pronesla tiše. „Mně na studiu opravdu záleží, ale… poslední dva týdny mám dojem, že jsem v nějakým tunelu. A jediný, na co jsem až do včerejška dokázala myslet, byl můj přítel. Existovala jsem jen na ose nemocnice-postel.“
„Dobře. Promyslíme to a najdeme nějaké řešení. Fakulta vám určitě vyjde vstříc, nemá cenu, abyste se nějak křečovitě pokoušela o letní termíny, když jsou tady podzimní. Informujte svého vedoucího práce, pak skočte na studijní a potvrdíme si, že státnice i diplomku dokončíte v září.“

Oddechla si. Potřebovala… trošku lidskou chvilku, kdy ji někdo pochopí a vyjde jí vstříc.
Alespoň jeden problém se vyřešil.
Dokonce jí na konci popřáli hodně sil a štěstí.
A pokusila se nemyslet na to, že právě přišla o stipendium, v podstatě svůj jediný pořádný zdroj peněz.


*****


„Miláčku promiň,“ políbila ho Karolina na tvář, ale hned zase sedla ke stolu a cvakla propiskou. „Teď to asi nebudu tak úplně za Semirem stíhat. Můžeš mu, prosím tě, vysvětlit, že máme před vysvědčením? Kupí se tady na mě stovky písemek, zkouším i mimo vyučování. To víš,“ pohodila tmavými kadeřemi a upila z hrnku, kde místo sedmé dnešní kávy voněla horká čokoláda, „všichni flákači teď hrozně brečí, že nechtějí za čtyři. Ale pro to bys měl mít pochopení, ne?“ Zamrkala.
V polovině její promluvy padnul na židli a nepřítomně ukusoval z dovezené koblihy, aby ho probral až smích, kterým tu otázku doprovodila. „Heh?“
Brunetka maličko znejistěla. „No… však víš, sám si říkal, že tvoje známky nebyly zrovna…“ Mávla rukou. „To je jedno. Měl jsi těžký den?“ Pohlédla na něj soucitně. „Dovedu si představit, že bez Semira to teď musí být peklo.“

Přitakal. Raději ji nechal u toho, že je utahaný z práce, než aby vysvětloval, že se s Wox zase lehce chytli.
Napřed svorně seděli u lůžka Turka, který ale většinu času proklimbal, stále oslabený operací i léky proti bolesti. Sotva usnul úplně, pustila Tereza jeho ruku a po odchodu z pokoje mu znova a znova zajíkavě opakovala, aby nic neříkal, za žádnou cenu.
„Ach jo…“ Karolina se rozhodla, že je třeba nechat písemky písemkami, znova se zvedla a prsty zaryla do mužových ramen, jemně je masírujíc. Hrozně ráda by řekla něco o tom, že se všechno obrátí k lepšímu a Semir bude za chvíli… jenže nevěděl, CO bude Semir za chvíli. Jak opadal šok z toho všeho, co se stalo, uvědomovala si učitelka, že je taky dost dobře možné, že už si Gerkhan za volant nikdy nesedne – přinejmenším jako člen Dálniční policie. Ale jako první by tu úvahu nikdy nevyslovila, ani za kamion belgických pralinek.
„Ty promiň,“ zaskřípal Kranichovi hlas a muž se lehce odtáhl. „Nechci tě rušit. Já… dám si sprchu a půjdu si lehnout.“
„Jo, jasně…“ zaraženě na něj hleděla. „Ale víš, že kdyby cokoliv… tak jsem tady, že jo? COKOLIV, Tome.“
Na moment ho napadlo, že už žena něco tuší a málem ho trefil šlak. Pak však vyloudil falešný úsměv. „Já vím, Kar. Díky,“ pronesl přes bolest, co mu svírala srdce.


*****

Kapitola 21: Ona tím prostě žije


Byl docela rád, že měla službu starší tmavovláska, které už táhlo na padesát a její boubelaté rysy ho poněkud uklidňovaly: v tom, když se starala o jeho intimní hygienu právě ona, bylo něco maminkovského a zdravějšího, než když ho utírala ta sotva třicetiletá brunetka. Před tou se neskutečně styděl, vědom si toho, že za normálních okolností by ji měl potkat někde na baru nebo během obědové pauzy a vyměnit si s ní pár dvojznačných poznámek.
Usmála se na něj a bez komentáře přes něj po skončení své práce opět přehodila lehkou přikrývku, aby si umyla ruce a znovu se vrátila k lůžku. „Dáte si ještě čaj?“
„Ne, díky.“ Skutečnost, že se sám nezvládl ani napít, ho děsila. Pokud byl nemocný, NORMÁLNĚ nemocný, v hloubi duše ho těšilo, že se o něj někdo staral. Ale když si tekutiny vpravíte do těla jen tak, když vám přidrží u úst sklenici s brčkem, je situace diametrálně odlišná.
Bezmoc ho děsila.
Raději si – zatím úspěšně – zakazoval myšlenky na to, jak dlouho může trvat.
Sakra…
Zase stiskl zuby, hrudník bolel.

Dopoledne tu byla Andrea. Donesla mu košík banánů, pomeranče a balíček jeho milovaných sušených rozinek.
Potěšila ho.
Hlavně to, že se zdálo, že je jejich vztah konečně v pohodě.
Divný, zadumal.
Někdy se s někým musíte rozejít, abyste se s ním byli schopní bavit normálně.
Předtím to prostě nešlo.


„Hele, Kar má dneska třídní schůzky, nevyužijem nějak volný večer?“ Tom předjel lahvově zelený Opel a plynule se zařadil do středního pruhu. „Můžeme dát pivko.“
„Díky, brácho. Zní to dobře, ale mám domluvené něco s Andreou. Budeme řešit svatbu.“
„Ale!“ Modrooký komisař se zahihňal. „To zní jako fajn program. Čím tě vydírala, že jsi na to kývl?“
Turek se zatvářil takřka uraženě. „Náhodou, to byla moje iniciativa. Myslím, že je čas to konečně nějak domluvit. Původně jsme mluvili o konci léta a nemáme rozmyšlený ani místo, ani datum.“
„Jo, chápu. No a jedno bys nestihl? Třeba tam dole u vás v tom baru?“
„Promiň, jindy. Už tak je zázrak, že nás zatím k něčemu neodvolali. Chci dojít včas.“
„No jo.“ Tom popřemýšlel, zda nahodit nějakou provokaci na téma „nejsi pod tím pantoflem nějak moc brzy“, ale pak ten nápad opustil. „Dobře, jindy.“ Dálnice byla celkem volná, mohl si tedy dovolit hodit po kolegovi očkem. Zrovna nadšeně teda nevypadáš, kamaráde.
„Dlouho jsme si neudělali hezký večer. Řekl jsem si, že koupím kytku, nějaký jídlo, otevřeme si víno a dáme dohromady ty základní věci. Snad se konečně dohodneme.“
„Pořád chce to Švédsko?“
„To je taky nápad,“ zavrčel Gerkhan. „Nebudu se ženit v kožichu, proboha. A nemíním kvůli jednomu dni vybrat celý konto. Doufám, že najdeme nějaký rozumný kompromis. Hele, já vím, že svatba je hlavně pro ženský. Chápu to. Fakt chci, aby si to užila. Vybereme něco, co se líbí buď nám oběma, nebo hlavně jí – ale abych tam proboha nejektal zubama. Nějaký hranice tomu snad dát můžu, ne? Je to i moje svatba.“
„Tak to hodně štěstí, brácho.“


*****


V lahvi zbývalo posledních pár kapek. Vyloučil gentlemanství a všechny nechal sklouznout do své sklenice.
Hlava mu třeštila – a kocovina za to nemohla.
Jak dlouho v koupelně zuřila? Deset minut? Patnáct?
A navíc to nepomohlo.
Slyšel, jak dusá zpátky.
Buch buch buch.
Jak spojenecký bombardovaní.
Ve dveřích dala ruce v bok. „Takže seznam jsi mi proškrtal, moc pěkný. Zbývá jen ten Neuschwanstein. No tak poslouchám – co máš proti němu?“
Že se jedná o neskutečně kýčový, předražený příšerný zámek, u kterého se za každou fotku ze svatby budu stydět, navíc za to taky zaplatíme majlant, odpověděl jí v hlavě. Na druhou stranu, tahle volba byla vůbec poprvé trochu snesitelná. „Ale jo, na něm se podle mě shodneme,“ pokusil se vydolovat úsměv. Tři hodiny debatování o svatbě ho vyčerpaly víc, než když se jednou s Tomem hecli a zaběhli do fitka. „Aspoň to bude romantický, ne?“
Žena pootevřela ústa. „Aha…“
Převzal aktivitu. „No vida,“ zasmál se a doufal, že v tom nezazní hlavně ta úleva kombinovaná s otupením, které jako jediné cítil. „Takže místo máme, přece jen jsme se posunuli. To je úspěch, ne?“
„Hm…“ posadila se a podezíravě zúžila oči. „No a… datum?“
„Když to nebude v mínus patnácti, tak je za mě všechno v pohodě.“
„Aha.“
Boha jeho, proč zase ten upjatý hlas? Už byl fakt naprosto vyšťavený. Co se jí zase nelíbilo?
Andrea z něj nespustila zrak, jako kdyby číhala na sebemenší náznak… čeho vlastně? Ale něco určitě skrývat musel. „No a co tak najednou?“
„Jak, najednou? Už to řešíme déle než půl roku, ne?“
„No právě.“ Sekretářka hodila nohu přes nohu. „Bavíme se o tom někdy od září. A teď mi to během jednoho večera odkýváš? Místo i datum?“
Muž stiskl zuby. „Andy… prostě a jednoduše jsem si řekl, že jestli se chceme ještě letos vzít, tak si na to konečně musíme sednout a rozhodnout se. Ten zámek bude fajn – jestli se ti líbí, tak s tím souhlasím, zavoláme tam, rezervujeme to a šmitec. Pokud budeme mít štěstí, tak ještě na podzim seženeme termín. Vždyť jsi to vybrala ty, ne?“

Mlčela. „Semire,“ nadechla se pak. „Co se děje?“
Zmateně potřásl hlavou. „Prosím?“
„Celou dobu se nemůžeme shodnout a teď jo? To je trošku divný, nemyslíš si?“
Jestli se mu v obličeji zračily jeho vnitřní pocity, pak zcela jistě vyzařoval hluboké zoufalství. „Andy, já ti fakt nerozumím. Chceme se brát. Hledáme termín. Právě se nám konečně podařilo najít shodu a máme místo i čas. A ty hned začneš hledat nové problémy?“
„Já si jen říkám,“ sáhla po zbytku víně ve vlastní sklenici, „co tě k tomu najednou vede.“
„K čemu???“
„No že to najednou chceš řešit a najednou souhlasíš s tím, co navrhuju.“
Spadla mu čelist. „Tak asi… protože se chceme brát a bez tý domluvy to nepůjde?!“
„Ale proč teď?“
Rozhlédl se po celé místnosti, jako kdyby hledal někoho, kdo by mu vysvětlil, jak se jeho snaha celý vztah posunout přetočila roviny „noční můra.“ „Andy, žádné ‚až teď‘ přece není. Bavili jsme se o tom. Něco jsem navrhoval já – a ty jsi to zamítla.“
„Jako sorry, ale ta grilovačka někde v parku byla fakt-„
„Ale o to přece nejde! Prostě něco jsem chtěl já, něco ty. A teď máme shodu. Tak o co zase jde?“
Stáhla si z čela pramen vlasů. „Jde o to, že to jde najednou nějak rychle.“
„Najednou? Opakuju, že se o tom bavíme půl roku.“
„Ano, půl roku. A najednou se z ničeho nic dohodneme?“
Přestávalo ho to bavit a v kotli únavy začal probublávat vztek. „Ok, o co jde?“
„Nemáš náhodou černé svědomí, Semire?“ Šedé oči se tvrdě opřely do oříškově hnědých. „Hm? Není za tím tohle?“
Nevěřícně potřásl hlavou. „Černé svědomí z čeho?!?!“
„To mi snad řekneš ty, ne?“
Svíralo se mu hrdlo. Tohle už bylo opravdu moc – hádku o místo a čas bral jako součást života, ale těch posledních pět minut do dokázalo zcela vykolejit. „Ne, nemám.“
„A víš co?“ Andree zahrál na rtech zvláštní, takřka vítězný úsměv. „Žádný Neuschwanstein. Najdeme něco jinýho. Nějak… se mi už tam nechce. Počkej… kam jdeš?“

Hodil si přes ramena džínovou bundu a sehnul se pro jednu ze svých ochozených kecek. „Nějak mi to dneska stačilo, Andreo. Já… já jdu raději, než…“
„Než co?!“ A je to tady, teď to přizná. Také vyskočila na nohy a zkřížila ruce na prsou.
Jí se to líbí, napadlo ho s hrůzou. Jeden konflikt skončil a ona hned briskně vyrobila nový, novou potíž, nový důvod k hádce. Ona tím… ona tím prostě žije. Je to její vzrušení, její koníček, její náplň života. Nikdy s tím nepřestane. Tohle bude její celý život. A tím pádem i jeho. „Než začnu až moc přemýšlet nad tím, jestli má cenu se brát, když se nedokážeme shodnout ani na datu a místu svatby, Andy,“ řekl tiše a stáhl z háčku svazek klíčů. „Jdu s Tomem na pivo. Probereme to… prostě jindy.“
Cukla sebou, když poněkud hlučně zavřel dveře.
„Jasně!“ zaječela. Sklenka se s třískotem proměnila na desítka střepů právě v místě, kde měl Gerkhan ještě před pěti vteřinami hlavu. „Za Tomem! To určitě!“



Ušklíbl se a stiskl víčka.
Na některé věci raději nevzpomínat.



*****

Kapitola 22: Není ti ze sebe na blití?


Probudit se.
Dostat do sebe snídani.
Dát si sprchu.
Jet do nemocnice.
Sedět po jeho boku, a pokud Semir zrovna rozlepí víčka, snažit se smysluplně konverzovat.
Usmívat se.
Neutrousit o tom ani slovo, ale dávat každým gestem najevo, že vůbec nepřipadá v úvahu, aby všechno nedopadlo dobře.
Dělat, že nevnímá, jak muž při sebemenším pohybu usykává bolestí.
Že nevidí, že se stále skoro nemůže pohnout.
A když, pak si dlaní méně zraněné ruky jezdí po sádrovém sarkofágu, který mu sevřel celý hrudník.
A pak, když opět upadne do dlouhého, léky, které mu stále proudily do žil, podporovaného spánku, udělat těch pár kroků na terasu.
Sníst studenou bagetu, která už se jí hnusila.
Nadechnout se čistého vzduchu, aby ji tím víc do nosu praštil pach dezinfekce, jakmile zase otevře dveře od jeho pokoje.
Čekat, až se vzbudí.
Usmívat se.
Konverzovat.
Dávat si pozor, aby ani náznakem neprojevila rozpaky, když vejde ošetřovatelka, která mu jde vyměnit bažanta, popřípadě ho omýt.
Vždycky v tu chvíli dostat chuť na kávu – „však už si dáš brzy taky. A doma, ne tuhle hnusnou z automatu. Udělám ti pořádnýho turka. Turka, jo? Hahaha.“
Ha.
Opírat se o zeď a čekat, až žena odejde.
A pak se usmívat.
Konverzovat.
Přivítat Toma nebo kohokoliv jiného, kdo si sem po práci najde cestu.
Hezky pozdravit.
Stáhnout se do pozadí a nechat je, ať také odvedou svůj díl práce.
Nekoukat se do očí, a přitom bojovat o to, aby si Gerkhan ničeho nevšiml.
Usmívat se a konverzovat.
Důkladně se vyhýbat prognózám, protože on sám zjevně nenašel odvahu, aby se na ně zeptal.
Usmívat se.
Konverzovat.
Dokud se mu nezačne motat jazyk a padat víčka.
Tiše se rozloučit a slíbit, že zítra zase přijde.
Jít poloprázdnou chodbou nemocnice.
Čekat čtvrthodiny na další spoj, protože ten předchozí jel zase o tři minuty dřív.
Stavit se na nákup – kousek pečiva, mléko, minerálka, instantní těstoviny na zalití. Pokud ještě před zavíračkou měli, pak vysušené grilované kuře.
Vlčí hlad s důsledky, za které se styděla.
Další kusy nádobí naházené na již páchnoucí hromadu, aby si zase slíbila, že ráno už to umyje.
Sprcha.
Někdy ani tu nezvládla.
Hluboký, hluboký spánek.

A zítra znovu.
A zase.
Zase.


Jak dlouho to jen vydrží?


*****

„Jak dlouho myslíš, že ještě bude na ARO?“ Karolina zalitovala, že si nevzala halenku s dlouhými rukávy. V Kolíně sice panovaly tropy, ale zrovna dnešní večer byl po dlouhé době netypicky chladný. Foukalo. Wox je trubka, pomyslela si brunetka s mírnou pohněvaností. Mohli jsme ji v klidu hodit až domů autem, takhle pojede skoro hodinu, navíc v tom lehkém tričku. Že jí za to těch deset minut s Turkem navíc stojí. Ale na druhou stranu je to romantické, uznala. „Hm? Tome?“
Cukl sebou. „Heh?“
„Aww, jsi unavený, viď,“ přitiskla se k němu, popadla přítelovu dlaň a provedla ho fotobuňkou ovládanými dveřmi. „Musí být děsný být na všechno v práci sám.“
Měl co dělat, aby se jí nevyškubl. Nemohl si pomoci, cosi v něm ho nutilo, aby se jejím dotekům vyhýbal, jako kdyby si je nezasloužil. Nebude trvat dlouho a všimne si toho. Ach, nebuď idiot, napomenul se v duchu. Už dávno si toho všimla, akorát si myslí, že za to může strach o parťáka. Takže se neptá. Zlatá Kar.
A ty jsi tu zlatou ženskou podvedl, ty hovado.
Ještě se jí necháš chlácholit.
Není ti ze sebe na blití?

Zastavila se a naklonila hlavu, obočí svraštěné. „Tome! Jsi v pohodě?“
„Ne, nic, jen jsem se zamyslel.“ Ubohé blekotání, které mu opět uvěřila. „Promiň, co jsi říkala?“
Odpověděla o dvě vteřiny později, než by bylo přirozené a bedlivě mu přitom hleděla do tváře. „Ptala jsem se, jestli nevíš, jak dlouho bude ještě Semir na ARO.“
„Jo… No myslím, že ještě chvíli jo. Prý je to po tak těžký operaci klasika, navíc toho má poraněnýho víc. I ty ruce a nohu. A hlavně říkají, že musí hlídat, aby neměl selhání orgánů, nebo jak se tomu říká. A infekci. To by byl průšvih. Pak ho přesunou na JIP… a pak vlastně nevím kam,“ skoro se vytratil Kranichův hlas.
Hnědovlasá učitelka si dala záležet na tom, aby nedala najevo své myšlenky. Možná lázně, nadhodila sama pro sebe, ačkoliv jí v hlavě jako neon svítila hrůzná představa vyjádřená strašlivou zkratkou LDN. Ne, to by Semirovi nepřála. Jakkoliv ho považovala za skvělého kamaráda a Tomova spolehlivého kolegu, tak ho jinak vnímala jako rozjíveného macho frajírka, který si myslel, že může vše včetně hraní si se ženskými, a přitom mu to projde.
Ne, to nechtěla, tohle si nezasloužil.
Už kvůli Wox.

Musela přiznat, že ji ta malá baculatá blondýnka dojímala.
Doopravdy se starala, nebylo návštěvy, aby se tam se studentkou nepotkali.
Vždy si sedla do kouta a nechala jim prostor, tichá a odtažitá, pod očima čím dál temnější kruhy.
Dovedla si představit, co se asi dívce odehrává v hlavě.
Ale mátlo ji, jak prudce vždycky odmítla jakoukoliv nabídku pomoci.
Hm…
Nakládá si toho moc, holka, vzdychla brunetka a vklouzla na sedadlo spolujezdce. Měla by trošku šetřit síly.
Semir ji bude potřebovat.
A asi ještě pěkně dlouho, seznala trpce.


*****

Usrkla červeného vína a přepnula na další fotku.
Oslava narozenin na stanici. Kdo ji měl? Asi Frank, protože tam někdo dotáhl dort vymodelovaný jako ženská ňadra přetékající přes košíčky z růžového pseudomarcipánu. Jo, určitě Traber.
Oni dva se smějí, zatímco čísi ruka namáčí čepel nože ve vysoké sklenici s horkou vodou. Ach, tehdy na sobě měla ty pěkné hnědé šaty s růžovými proužky. Jak je pak v prádelně proděravěli.
Krucinál, proč jsou ty fotky tak proházený, zamračila se.
Selfie z jednoho z mála výletů, co za celé ty roky podnikli.
Ještěže se vyfotili hned u auta.
Pršelo a bylo chladno. Vzal si jen mikinu a celou dobu nadával, že mrzne a je promočený na kost. Po třech kilometrech ji to omrzelo a po šílené hádce se vydali zpátky. Byl tak odporný, že ho vysadila u něj v bytě a sama jela domů.
Vyjeli si vůbec někdy ještě?
Nemohla si to vybavit.

Zato ta poslední výprava… na tu se zapomenout nedalo.

„No, voda tam myslím je, elektřina taky. Ale to je všechno. Hlavně se obleč, u tý vody je dost zima.“
Andrea se postavila těsně za veřeje. Nemohla si pomoci.
„Ha ha, no jasně. Nějak se tam naskládáme. Hele, já pošlu mail, tobě i Nielsovi a Petře. Napíšu, co si máte vzít, ale moc toho netahejte. Tomovi to řeknu v práci. Hlavně aby si vzal repelent, haha! Co? Jo, to je takový náš vtip. Hele, musím končit. Jasně, jasně. Měj se. Čau.“
Strčila do dveří a vešla – dost rychle na to, aby stejně jako před pár dny viděla, jak se jeho úsměv vytrácí. „To byla ona?“
„Žádnou Onu neznám,“ zabručel a vsunul obě dlaně do kapes.
„Víš, o kom mluvím. Ty jsi ji fakt pozval?“
„Vždyť jsem ti to říkal. Nevidím důvod, proč by neměla jet.“
„Já nevidím důvod, proč by MĚLA jet!“
„Andreo, uklidni se.“
Polkla. Dělal si z ní úplnou krávu?! „Já JSEM klidná. Ale vysvětlíš mi, proč na chatu, která byla NAŠE místo, zveš úplně cizí holku?“
Turek nevěřícně zavrtěl hlavou. Ok, dobře, jejich místo to bývalo, to je pravda – celé roky bylo skoro opuštěné stavení u jezera jednou z mála lokalit, kde si mohl opravdu odpočinout, protože tam donedávna vůbec nebyl signál. Jezdili tam za klidem a užívat si sex, který byl snad jedinou oblastí, na které se bez problému shodli. Po té nešťastné události s přepadením si sice dali asi dvě léta pauzu, ale pak si místo zase oblíbili. A signál tam dosud krásně zlobil. „Andy, vždyť jsme se dohodli, že tam pojedeme celá parta.“
„Ano. PARTA. Ty, já, Petra, Karolina, Tom a Niels. TO JE PARTA. Ale ONA ne. Ona do té party nepatří!“
Jaksi nedbale se pousmál, čímž ji vytočil snad úplně nejvíc. „A já bych řekl, že už pěkně dlouho jo. Navíc už se těší. Proboha, Andy. Vážně o nic nejde. Máš slyšet, jak byla vděčná, že ji někdo vytáhne ven. Vždyť furt leží v knížkách, potřebuje pohyb jako sůl.“
Dovedu si představit, jaký pohyb bys jí naordinoval! Kousla se do jazyku, takové prohlášení by vyvolalo další vlnu osočování, jaká je hysterka. Kdepak, ona už se zařídí.



Andrea stiskla rty.
Ach, ta štětka. Ta pitomá nána.
Tam na té chatě...
Tam to začalo.


Kapitola 23: Začíná si to uvědomovat

„Tak jak se máte?“ Bosenský lékař s úsměvem pohlédl na tabulku, kam sestra ráno zaznamenala poslední Gerkhanovy naměřené hodnoty.
Semir lehce zúžil oči, poprvé dost při vědomí na to, aby si uvědomil, že jeho studentka patrně dost často jedná s černovlasým chlapíkem lehce přičmoudlé pleti, tedy přesně tím typem, který se jí z logiky věci musel docela líbit. Hmmm. Přesto nad tím v duchu mávl rukou, z tohohle mraku pršet nebude. „Mohlo by to být o dost lepší,“ zamumlal upřímně.
Dizdar se zazubil. „To věřím. Ale je to na dobré cestě, Semire. Jen mějte trpělivost.“
No jo, trpělivost. To je vyloženě moje silná vlastnost, pomyslel si Turek trpce.
Jakoby jeho námitku muž uslyšel. „Ty první fáze jsou nejhorší,“ zazněla v jeho hlase málem omluva. „To opravdu musíte jen ležet a nic nedělat. Ale až napravíme žebra, začneme rozhýbávat svaly, abyste mohl být co nejdřív samostatný.“
Policista se nepřestával mračit. Množné číslo ho vyloženě iritovalo. Pche, prý ROZHÝBÁME svaly! O dost líp by to znělo od někoho, komu ho v kanceláři nekouří ta samá sestřička, která jemu samému dvakrát denně utírá zadek.
Muž zmlkl, patrně vycítil pacientovo rozpoložení.
„Jak dlouho ta první fáze bude trvat?“ mrsknul po něm Turek očima.
Na podlaze zavrzala stolička, kterou si lékař přitáhl k lůžku, aby se uvelebil. „Bohužel několik týdnů. Kdybyste si zlomil jen pár žeber, v podstatě by stačil jen klidnější režim a pár dní v posteli. Jenže u vás došlo k vážnému poškození celého hrudního koše. A ke zhmoždění plic, které by ta žebra normálně chránila. Takže to bude komplikovanější.“
„Hmmm…“

„Dovedu si představit, že je těžké brát to z té lepší stránky. Ale rozhodně vám mohu říci, že jste měl obrovské štěstí a všechno se vyvíjí naprosto výborně. Dovezli vás sem ve stavu, kdy vám šlo opravdu o život, Semire,“ tvářil se lékař příslušně seriózně, ba dokonce tón hlasu mu klesl níže. „Zranění byla velmi vážná. Jen na té první operaci se vystřídaly dva týmy, kdybyste přijel o deset minut později, pravděpodobně by vám už nikdo nepomohl. A i po tom zákroku se mohlo objevit milion komplikací, báli jsme se selhání orgánů, infekce, poškození mozku. Místo toho si tady pár dní po operaci povídáme.“ Znova nasadil úsměv. „To je přece povzbudivé, ne? Pomalu si tady na vás kolegové začínají ukazovat jako na zázrak. I sestřičky říkaly, jak si vedete dobře.“
Ohooo, jestlipak i ta kozatá zrzka, pomyslel si Turek dychtivě. Ačkoliv se to zdálo nemožné, Bosňák mu skutečně zvedl náladu.
„Taky vidím, jak vás všichni podporují. Takových pacientů, kde se shromáždí polovina kolegů a kamarádů, tady taky moc nemáme,“ zacukaly Dizdarovy koutky, když se Gerkhanovi dokonce i v tak tristní situaci podařilo vypadat načepýřeně. „Vaše přítelkyně za vámi taky stojí. Takže podmínky k léčbě máte jen ty nejlepší. Je už jen na vás, jestli dokážete být trpělivý. Neříkám, že to bude lehké, ale je třeba to zvládnout.“

„Hmmm… No a doktore, jak to bude dál?“
Muž se už zvedl. „Všechny vaše hodnoty jsou v pořádku, takže vás asi převezeme na normální pokoj. A jakmile budeme mít jistotu, že je stav opravdu stabilizovaný, tak…“ Dizdar zaváhal, „tak většinou volíme nějaké řešení, aby se pacient mohl v klidu uzdravovat a měl po ruce odborný personál. Jak pro případ nějakého zhoršení stavu, tak pro… běžné záležitosti, třeba hygienu.“
Do celého těla se mu rozlila vlna bolesti – až pak si Gerkhan uvědomil, že křečovitě zatíná pěsti na zraněných rukách. Záchvěv optimismu zmizel. To má jít do nějakého sanatoria? Do léčebny dlouhodobě nemocných? V sedmatřiceti?! ON???!!!!
„To je ještě daleko. Promluvíme si o tom, ano?“ Lékař mrknul na hodinky. Nelíbilo se mu, že tady pacienta nechává rozrušeného, jenže za dvacet minut mu začínala domluvená operace. „Ale nebojte se, najdeme pro vás nějaké řešení. Zatím se mějte. Na shledanou.“
„Nashle…“

„Ťuk ťuk!“ Dveře se skoro ani nestačily zavřít, když do nich vklouzla záplava zlatých kadeří. „Můžu dál, nebo spíš?“ Při pohledu na jeho bledý obličej však Terezu snaha o žerty okamžitě přešla. „Semi, jsi v pořádku?“ Málem se přizabila o stoličku, která v době jejího odchodu u postele nebyla. „Prosím tě, mluv na mě!“
Zvedl k ní oříškově hnědé, teď hrůzou naplněné oči. Polkl. Já nechci do nějaké eldéenky. Ani to nedokázal vyslovit. Panebože, nedovol to!


*****


„Hele, sorry. Vím, že bych měl za Semirem chodit častěji, ale já to nějak nestíhám. A večer je to už blbý, co? Počítám s tím v sobotu.“ Frank na sebe hodil koženou bundu, kterou neodkládal ani v parném létě – podle toho taky byla cítit. Susanna už vyhrožovala, že v autě bude buď ona, nebo právě tento výrazný kus policistovy garderoby. Případně požadovala respirátor.
„To je asi v pohodě. Chodí nás tam dost,“ ucedil Tom a prohrábl si pramínky vlasů.
„A je to dobrý? Myslím v rámci možností.“
Traberův soucitný tón nebyl Kranichovi vůbec příjemný. „Tak… nic moc. Leží a začíná mu doopravdy docházet, že bude ležet ještě pěkně dlouho. Jak si umíš představit, že není zrovna ten typ, co by si řekl ‚paráda, aspoň budu dva měsíce sledovat telku‘.“
„V telce si vždycky můžeš pustit porno nebo fotbal, to pak ten čas hned běží jinak,“ zakřenil se Frank, aby se v reakci na modroočkův výraz zmenšil asi o tři centimetry. „Hele, já se stejně ptal spíš na tebe.“
Tom sebou škubl a přestal s vyplňováním předposledního hlášení. „Na mě?“
„Jo. Jak to zvládáš? Vlastně se vším? Ten kluk, co ti přidělili, vypadá jako děsnej zobák. Umí něco, nebo se ti tam jen plete?“
„Ujde to…“
„A doma?“
„Co doma!?“
„Já jen, jestli Karolina chápe, že jsi každou chvíli v nemocnici. Hej, sorry!“ vyjekl méně elegantní policista, když Tom zaťal pěsti a začal vstávat. „Já to nemyslel špatně. Vím, že je ta ženská skvělá, jen… asi to pro ni taky není lehký, ne?“
„Ne, to fakt není.“ Proč vlastně hned tak vypěnil? Traber se vážně jen zeptal. Navíc u něj empatie nebyla úplně obvyklá. Přesto cítil, jak se mu vaří krev. Výborně, za chvíli z něj bude naprostá vynervovaná troska. Strašně nenápadný. Vůbec nikomu nedojde, že se s ním něco děje.
Nejraději by se rozjel domů, aby nebyl všem na očím.
Jenže tam čeká Karolina a zase bude laskavá, chápající, usměvavá, neúnavně podporující. Potíž byla, že kdykoliv si na to vzpomněl, nezalila ho úleva, ale naopak pocit viny.
A s tím se chodilo domů hodně těžko.
Možná…
Třeba ne dnes, třeba ne zítra…
Ale třeba nastal čas se konečně přiznat.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow

Kapitola 24: Vlastně ho moc nemusela


Karolina pohlédla na hodiny a tiše vzdychla.
Společných večerů poslední dobou moc neměli – a když, pak jim společnost dělaly tiše pípající přístroje pokoje na jednotce intenzivní péče. Zjevně to byla jedna z mála chvil, kdy mohla být mezi pátou odpoledne a osmou večer se svým vlastním partnerem.
Racionálně se pokusila převést pozornost k práci – alespoň opraví písemky z matiky, ne?
Jenže místo soustředění na zlomky roztržitě podtrhávala zadání slovní úlohy červenou vlnovkou, kruci. Studentka si bude myslet, že se profesorka definitivně zcvokla.

Dávno věděla, že pro Toma není Semir jen kolega, všimla si toho od chvíle, kdy s Kranichem začínala chodit. Dokonce se chvíli obávala, aby sama nebyla na druhém místě – rozhodně neviděla smysl svého života v tom, že bude o pozornost svého chlapa bojovat se skoro o hlavu menším Turkem. Naštěstí se to nenaplnilo. Ba naopak, Gerkhan kamarádovi zjevně držel pěsti, vztah mu přál a k ní se choval přátelsky.

Testy zašustily, když je brunetka odložila na stolek a ukazováčky si opatrně promnula unavené oči. Nemělo cenu dál pokračovat, vůbec se nedokázala koncentrovat. Raději ráno brzy vstane a ještě na to mrkne.
Nebo si děcka tentokrát trošku počkají.
Nedělala to ráda, preferovala opravovat písemky co nejdříve, ale i ona snad byla jen člověk.
S právem na únavu a na to, mít na partnerova kamaráda svůj vlastní názor.
Zašklebila se.
„Vlastně jsem ho moc nemusela,“ pronesla do ticha, aniž by si to uvědomovala.


Niels už začal hledat v aplikaci, kdy jim jede poslední spoj, Petra ukazovala Karolině na mobilu vyhlédnuté nové šaty a chtěla znát názor, zda se jí k vlasům hodí spíš kanárková nebo okrová varianta žluté. Kaiczowska navrhovala tu decentnější.
Semir zálibně kreslil na orosené sklo půllitru obrázek – vystačil si s pár tahy prstem, aby byl výsledek dostatečně rozpoznatelný.
„Ty jsi fakt čuně,“ ocenil jeho výtvor nejlepší kamarád s úšklebkem. „Smaž to, než se vrátí ta tvoje a bude mít mindráky.“
„Sim tě,“ vycenil Turek bílé tesáky, ale přejel kresbičku dlaní.
„Kde vůbec je?“
„Utěšuje nějakou spolužačku, co depkuje z diplomky, nebo co. Tak ji o půl dvanáctý nenapadlo nic lepšího než otravovat Wox po telefonu,“ zakousl se muž lhostejně do slané tyčinky.
Allerlei, který se chytila klíčového slova, se nostalgicky pousmála. Ach jo, ty časy, kdy se člověk nervoval jen nad seminárkami a zkouškami. To byl život. „Terku to vlastně taky brzy čeká, ne? To se máš na co těšit. Na druhou stranu ti garantuju, že budeš mít doma báječně uklizeno. Když si vzpomenu, co všechno jsem dělala já! Než bych se pustila do psaní, tak jsem umyla nádobí. Pak jsem umyla všechny police, vydrhla koupelnu… A když už jsem neměla co šůrovat, tak jsem normálně šla ven klepat koberce!“
Kamarádi se zazubili, minimálně dva z nich prožili přesně to samé.
„Pch, tyhle mladý holky si člověk fakt nepořizuje na úklid. Ty má na vyklepávání něčeho úplně jinýho,“ zvedl Gerkhan koutek v křivém úsměvu a klidně si přihnul ze sklenice.
Měděnovláska nasadila vyděšený výraz a celá se stáhla do sebe, Niels nechal vystoupat obočí do poloviny čela a v rozpacích si postrčil brýle na nose, Tom se uchechtl a následně zaskučel, protože ho kopla do kotníku Karolina.
Už měla Turka vážně plné zuby. Byla to snad pátá podobná narážka za večer, vždycky pronesená ve chvíli, kdy ho blondýna neslyšela. Užuž se nadechovala, aby tomu blbečkovi sdělila, co si o jeho chování myslí, když se Wox vrátila, jako vždy se zdvořilým úsměvem, omluvou a něžným pohybem, kterým Semirovi přejela po na desce stolu natažené dlani.

Jakmile zaklaply dveře taxíku, neudržela se.
„To je… to je takovej kretén!“
Hlavu k ní otočil jak vyjevený řidič, který zjevně zvažoval, zda slova nejsou určena jemu, tak i ještě vykulenější komisař, který svou partnerku jindy vnímal jako oázu klidu.
„Ech… Kdo, Kar?“
„No kdo asi!“ zavrčela a rázně si přes hruď přetáhla pás. Jako k vzteku jí nešla zapnout spona. „Chová se jako největší hovado.“
Tom si sice tři čtyři kousky dal, ale přesto mu bez větších problému secvaklo. „Počkej, ty myslíš Semira?“
„Jasně. Upřímně řečeno, sama pořád nevím, jak se na Terezu tvářit. Je milá, chytrá, fakt se snaží zavděčit, vím to. Na druhou stranu… jsme se léta kamarádili s Andreou. Doopravdy netuším, jestli máme dělat, že úplně v pohodě, že jsme Wox vzali mezi sebe a ona najednou se Semirem spí. Ale tohle si snad nezaslouží!“
Tomův výraz byla tak dokonale nechápavý, že napřed sevřela dlaň v pěst a napočítala do patnácti.
„Copak nevidíš, jak je do něj ta holka zamilovaná? Kouká na něj jako na poloboha, udělala by pro něj naprosto cokoliv. Bylo by to skoro směšný, kdyby to nebylo až… dojemný, kruci.“
„No…“
„A on se k ní chová jako ke kusu masa. Klidně všem ukazuje, že ji má jen na jedno. Tohle si snad nezaslouží, ani kdyby ho Andree fakt přebrala, nemyslíš? Nebo… možná zaslouží, ale je to docela drsný.“ Myšlenky jí neplynuly tak hladce jako jindy, přece jen si také dala pár sklenek.
„Kar, ale… to je prostě Semir,“ pokrčil Tom rameny. „Však ho znáš, ne? Kecá ty svoje kraviny.“
„Jo, ale přece jen je to jiný, když tak mluví o nějaký jednorázovce, co sbalil včera u baru. Ne když tak prezentuje holku, která je z něj úplně hotová.“ Brunetka podezřívavě zúžila oči. „Heleď, bavíte se tak i o mně, když u toho nejsem?“
Kranich, který k ní byl mírně nakloněný ve snaze rozčílenou ženu trochu ztlumit a nedělat taxikáři ještě větší divadlo, se narovnal. „Ech… no… Takhle explicitně ne, to zas jako…“
„Bože, já to vlastně nechci vědět,“ zavrtěla hlavou bezmocně.
„Ale… ale já fakt….“

„Někdo by to měl Wox říct,“ zamumlala učitelka, aniž by ta slova adresovala příteli. „Varovat ji. Pokud s ním pak chce být, její boj. Ale nelíbí se mi, že žije v nějaký iluzi, že si jí ten chlap váží. Aby pak ten náraz nebyl až tak tvrdý. Furt je to mladá holka, která se zase tak nevyzná, tak holt naletěla. A asi tady nemá moc kamarádů. Aby pak na to zklamání nebyla úplně sama. Hm?“ Otočila se prudce, vyrušena z vlastních úvah, protože ji Tom chytil za zápěstí.
„Kar,“ nasadil mírný tón. „Semir s ní byl minulý týden na výletě do nějaké zoo v Duisburgu nebo kde. Pak jeli na procházku do jakýsi přírodní rezervace. A plánuje s ní víkend na horách. Víš, jak nesnáší hory. Akorát ji ještě nechce představovat těm svým Turkům, protože je nervózní z toho, jak by ji takovou chvíli po Andree vzali.“
Brunetka na něj hleděla s pootevřenými ústy.
„On ji má rád. V pondělí udělala nějakou důležitou zkoušku, tak jí koupil kytku. Sám od sebe. Sice na benzince, ale koupil. A čokoládu.“ Díkybohu, že se o těch vstřícných krocích nedozvěděla Schäfferová, pomyslel si trpce. Dávno se od Turka nedočkala podobného milého gesta. To srovnání by ji srazilo do kolen.
„Kytku? Semir?“
„Jo. Taky se divím, ale fakt mu na ní záleží. Nebere ji jen jako věc do postele. Ani jako jednorázovku.“
„Ale…“ sevřela pěsti, „proč všechny ty sexistický kecy? Proč o ní před náma mluví jako o nějaké hadře na podlahu, kterou má jen na jedno?“
„To je prostě Semir,“ zopakoval komisař a nervózně zatahal za pruh pásu. Přišlo mu, že prozrazuje kamarádovo tajemství, ale zároveň sám nechápal, proč si Turek zakládal na toxické image totálního nezodpovědného blba. „Jen stupidně žvaní. Prosím tě, nic Tereze neříkej. Podle mě jí nic špatnýho nehrozí.“
„Dobře…“ ženě se sice ulevilo, ale stejně to nechápala. „Takže ty myslíš, že bychom se do toho neměli plést?“
„Určitě ne. A prosím, podej mi peněženku, jsme doma.“
Kar se líbilo, jak nazval její byt a zatímco štrachala v kabelce, kam si Tom šrajtofli odložil, musela uznat, že se s koncem jízdy asi taxikáři trochu ulevilo.



Ve dveřích zašramotil klíč. Konečně!
Vstala, aby komisaře přivítala. „Ahoj Tome?“
„Ahoj!“ Došel k ní aniž si sundal boty a vtiskl jí pusu – až ji to zaskočilo, protože poslední dny se choval strašlivě divně, jako kdyby ji vůbec nevnímal jako ženskou. Až teď si to uvědomila se vší parádou.
„Koukám, že máš novinky?“
„Jo a skvělý,“ rozzářil se na chvíli, ale pak jako kdyby se zase zatáhl do sebe. „Teda… dobré zprávy. Semira už přeřadí na normální pokoj.“
Chvalme pána za ty dary, pomyslela si Kar a v duchu se zastyděla za svůj cynismus. Vážně už se těšila na to, až se její vlastní chlap vrátí ve všech ohledech.


Arrow


*****

Kapitola 25: Proč jsou vlastně spolu?


„Hele, co jsem ti přinesla,“ šátrala blondýnka v tmavě modré látkové tašce, kterou zdobily neposedné červené puntíky. Na světle božím se ukázal kelímek se zmrzlinou. „Tradááá! A už mám i lžičky. Akorát jsem to udělala i trochu pro sebe, protože to vedro se nedá přežít.“
„Jo, díky,“ usmál se Turek unaveně. S tím nesnesitelným horkem měla studentka pravdu – v noci asi na dvě hodiny vypadla klimatizace a Semira vzbudil strašlivý sen, že se topí, jen aby zjistil, že se v reálu málem koupe ve vlastním potu.
Ze všech sil se snažila zachovat dojem, že je úplně normální, když ho po porcičkách krmí. Jednu lžíci pro něj, jednu pro sebe. Vzala jejich oblíbenou s lískovými oříšky. Snažila se, vážně se snažila. Jenže kontrast mezi jeho bezmocnou nehybností a pohodou na malé terásce, kde byli schopni za teplých letních večerů sežrat celou vaničku na posezení, se zvyšoval s každou minutou.
„Promiň, já už nějak nemůžu,“ cítil to muž zjevně podobně, ačkoliv se rychle vymluvil na sotva snědený oběd.
„To nic.“
Nechtělo se jí plýtvat, mraženou pochoutku, která si ještě uchovávala jakoustakous konzistenci, schovala do sdílené ledničky s malým mrazáčkem, kterou měli pacienti na chodbě.

Prsty zlehka položené na klice od jeho pokoje, dopřála si pár vteřin na uklidnění. Pamatovala, co jí před třemi dny doktor řekl.
Brzy nastane čas řešit, jak to bude dál. Protože role nemocnice pomalu končí: vytáhla policistu z cvakajících čelistí smrti, spojila rozlámané kosti, zpevnila krunýře kolem poničených svalů a šlach. Ještě si tu chvíli poleží. Ale zdejší lékaři a sestry nemohou další týdny strážit tělo, které se potřebuje v klidu a bez pohybu dávat dohromady a které bude co nevidět zabírat místo někomu, kdo bojuje o samotný život.
Wox cítila, jak se tomu tématu vyhýbá.
A urputně o něm mlčel i stále bledý komisař, který byl poslední dny nemluvný i obecně.
Povzdechla si. „Však tomu stejně neutečeme,“ zašeptala pro sebe a zase nasadila na tvář unylý úsměv. „Tak ať je ještě chvíli klid.“

*****

S kaloriemi se hřešilo i o pár kilometrů dál.
Na stole přistála lákavě vonící, předpisově mramorovaná bábovka. „Tak ta je jak z reklamy,“ užasla Allerlei a okamžitě chňapla po dezertní vidličce. „Vypadá úžasně. Netušila jsem, že tak skvěle pečeš. Můžu, prosím, donést kousek Nielsovi?“
„Jasně, už jsem mu nabalila do krabičky, raději mi to pak připomeň. A co se pečení týká… Tak víš jak, mám teď spoustu času,“ zašklebila se Karolina, aby si vzápětí lehce vynadala za příliš bujný jazyk.
„Copak? Tom je pořád v práci? Harty říkal, že mu má pomáhat nějaký mlaďoch. Tak toho má asi plný švestky, co?“ zračil se ve tváři Petry soucit.
Chrm. Nechtěla o tom mluvit. Na druhou stranu, k čemu by byla nejlepší kamarádka než ke svěření se? „Jo, je na tu práci sám, to ano. Hodně se mu snaží ulehčit Frank. Do toho bych to vůbec neřekla,“ pousmála se vděčně na moment. „Jenže jde spíš o to, že když si Tom urve chvíli, letí do nemocnice. Nepamatuju si, kdy jsme spolu strávili nějaký hezký a klidný večer.“
Vidlička se zaryla do měkkého vláčného těsta a sousto zmizelo mezi zuby. „Mmm. Je výborná!“ pochválila své přítelkyni výtvor. Kompliment nezafungoval tak, jak si přála, takže se měděnovláska předklonila a její dlaň spočinula na ženině předloktí. „Kar, má toho plnou hlavu. Semir je jeho nejlepší kamarád. Jakmile mu bude jen trošku líp, Tomovi se uleví a všechno bude jako dřív. No a jestli ho chceš mít doma celý večer, tak si kup nějaký pěkný prádlo a pošli mu žhavou ememesku. Uvidíš, že na Turka úplně zapomene!“
Učitelka se kousla do rtu.
„Kar?“ znepokojená Allerlei odsunula talířek. „Co je?“
„Dost se obávám, že by to nic neznamenalo,“ přiznala Kaiczowska tiše. „Protože mu to zjevně nechybí.“
Petra vykulila zelené oči. „Jakože jste spolu… jakože…?“
Brunetka zacivěla na zeď za kamarádkou a kratince zavrtěla hlavou. „Nic. Absolutně nic – od chvíle, co se to Semirovi stalo. Já na něj tedy nijak netlačila, ale i tak...“ Hrozně se styděla. Ale kruci, to přece není moje selhání, ne? Otázala se sama sebe už posté, aby si znovu odpověděla, že ne. Jenže co to změnilo?
„Ufff… tak to teda…“ Allerlei se rozpačitě poškrábala na hlavě. „Nevím, no.“
„To mi povídej, moje milá. To mi povídej.“


*****

Wox vytáhla z ledničky čtyři macatá rajčata, nakrájela je na plátky, proložila nakrájenou mozzarellou a přelila olejovým olejem. S lahodnou večeří se uvelebila před notebookem – kdyby neměla zásadu, že nebude pít sama, otevřela by si k nim lahvinku vína. Bílého, lehkého…
Už se cítila o něco lépe.
Z nemocnice ale odešla se slzami v očích. Semir jí při loučení a jejím obvyklém slibu, že dívka zítra zase dorazí, rozpačitě řekl, že nemusí. Ale jo, kývala slečna urputně. A Turek ji začal přesvědčovat, že si oba potřebují trošku odpočinout a jí (JÍ!!!!!!!!!!!!!!!!) den volna jen prospěje.
Nesla to hodně těžce a v hlavě šrotovaly desítky koleček.
Teď strčila do pusy kus sýra a klikla na složku „Karolinin_srub_parta_2016“. Na třetí pokus zjistila, jak se fotky přehrávají jako slideshow, pak se pohodlně opřela a zakoukala se na v desetivteřinové frekvenci se střídající jednotlivé obrázky.
Potřebovala vidět snímky z té doby. Prohlédnout si jeho výraz.


Večer se ukázalo, jak je to vlastně celé šíleně trapné.
Tom a Karolina, které srub zapůjčila kolegyně z práce a dobrá kamarádka v jedné osobě, už zalezli k sobě. Petra se s osuškou a noční košilkou v náručí tanečním krokem odebrala do koupelny a vychutnávala si teplou sprchu.
Všichni se těšili do svých pokojů. Tři páry, tři ložnice. A jedna rozkládací pohovka ve společné místnosti, kde si ustlala ta plonková. Wox cítila, jak se kolem ní stahují dřevěné stěny. Byl to takový dojem přebytečnosti, že jí skoro hořely tváře.
Byla pouhý přívažek. Charitativní projekt. Přibalili ji jen proto, aby ta tlustá chudinka nebyla sama.
A proč to vlastně podstupovala?
Aby byla pár desítek hodin v přítomnosti zasnoubenýho chlapa.
Bože, jsem ubohá!
Polkla.
„V pohodě?“
Škubla sebou. S mravným odstupem seděl na stejné pohovce Hartmutt, který upíjel ze šálku ovocný čaj. Ach, on byl vlastně moc fajn. A ostatní jeho přátelé taky. Měla je ráda. Blondýnka maličko pookřála: tohle znělo jako milejší důvod, proč tu být. „To nic, Nielsi. Jen jsem se zamyslela.“
„Ty máš ráda přírodu, Terko, viď?“ ačkoliv byli oba spíš introverti, studentka i technik si docela rozuměli – ani zrzkovi neunikla její zamrzlost a nechtěl tak dívku před spaním opustit. „Musí se ti tady líbit.“
„Máš pravdu, je tady krásně. Myslím, že jsem večer slyšela i ledňáčka.“

Stavení u jezírka skrytého v lese nabízelo příjemnou atmosféru, kterou s sebou nese přelom jara a léta. I teď ve dvě hodiny v noci to v okolí žilo – minimálně žáby nepřestávaly se svou milostnou serenádou.
Rušily je pouze rozčílené hlasy, které se začaly ozývat z nejbližší ložnice.
Už zase drsná třenice. Od pozdního odpoledne, co všichni přijeli, snad čtvrtá.
Hartmutt se ošil a popotáhl za rukáv pyžama. Pokoušel se najít nějaké téma, jenže hlasy zněly čím dál rozčíleněji.
Neodvažovali se odhadnout, o čem se ti dva škorpí teď: kolem páté to byla taška zapomenutá v autě a pak bůhvíco jiného.
Snažili se neposlouchat, ale turecko-německý pár jim nedával moc možností předstírat, že se nic neděje.
„No a zítra jedeme na ten výlet?“ přeskočil Tereze hlas.
Zdi a dveře propustily hysterický výkřik dostatečně hlasitý na to, aby šlo rozeznat dvojici slov. Pitomá kráva.
Wox se přikrčila.
„Um…“ Hartmutt se ohlédl, zjevně se necítil příjemně a doufal, že ho vysvobodí Petra. Jenže té se ve sprše líbilo. „Semir a Andrea asi nemůžou usnout, co?“
Blondýnka zaváhala, přejela si jazykem po dásních. A pár panáků, které do sebe během večer naházela, jí ze rtů odkotvily otázku, která ji trápila celé týdny a kterou by střízlivá nepoložila. „Vím, že jsem tady chvíli, vy se znáte daleko déle. Ale zdá se mi, že se s Andreou pořád hádají. Snad nikdy jsem je neviděla spokojené. Proč jsou vlastně spolu?“
„To netuším,“ zajel si Niels, který podobné debaty moc nemusel, nervózně do vlasů. „A popravdě si myslím, že to mate víc lidí.“
„Mmm…“ zamumlala dívka.
„Ale co jsem pochopil, jsou lidi, kterým tohle vyhovuje. No, pochopil. Já tomu nerozumím, ale prý takoví jsou,“ zašklebil se. „Nějaký důvod proč být spolu asi mít musí.“
„Ale co na tom mají?“
„Netuším. Můj styl to rozhodně není,“ pokrčil muž rameny.
Tereza se chystala něco říci, když jim oběma došlo, že se během jejich rozmluvy zvuková kulisa změnila.
Hádku nahradily vášnivé steny.
Oba na sebe pohlédli a zrudli.
Niels se vymrštil na nohy, až zavrávoral. „J-j-á,“ vrátilo se mu jako vždy ve chvílích rozpaků koktání, „už m-musím. Jsem f-f-fakt o-ospalej.“
„Dobrou,“ hlesla Wox, která se snažila nebýt. Než se za technikem zavřely dveře, schoulila se novinářka do malého klubíčka a přetáhla si přes hlavu spacák.
I tak slyšela víc, než by si přála.



Potřebovala se přesvědčit, že není důvod k tomu, aby ji zítra v nemocnici nahradila Andrea.


*****


Arrow

Kapitola 26: Já chci domů


Kdo si na tohle může zvyknout?
Od chvíle, kdy ho sestra omyla a odnesla mísu, uplynulo už deset minut, Gerkhanovi ale stále hořely tváře. Mohl si stokrát říkat, že jen za dnešek provede zelenooká brunetka podobný úkon ještě mnohokrát a bude tak činit roky poté, co on sám odkud vypadne. Nic z toho nepomáhalo, pocit totálního ponížení, nepatřičnosti a vzteku na vlastní osud se ho zmocnil pokaždé stejně.
Vztek.
Ano, konečně ho dostal, rozčílený na to, že se už týdny nemůže ani otočit na bok. Rozhořčený, že mu sestry musí otírat zadek a nosit mu bažanta.
A že ho v takovém stavu všichni vidí – od Terezy přes Andreu a Toma až po šéfovou a další kolegy. Čím si to, sakra, zasloužil?
Jen chtěl chytit jednoho grázla, krucinál. Dělal svou práci.
Semir zaťal zuby a mimoděk stiskl pěsti – chyba, k bolesti, která se mu zase jednou zakousla do hrudníku, se přidalo i bodnutí v poraněné paži.
Bože, vždyť byl naprostý lazar.
A pomyšlení na to, že to potrvá ještě dlouhé měsíce, mu začalo svírat žaludek krutým spárem.
„Já chci domů,“ zamumlal pro sebe a zaklonil hlavu. „Domů, sakra…“


***

Pořádná snídaně jez základ, ať už je hektický čtvrtek nebo klidné nedělní ráno. Pro Karolinu to bylo pravidlo naučené z domova, které ovšem dávno přijala za své a muselo by se stát něco hodně mimořádného, aby ho porušila. I dnes si dala záležet: krajíce celozrnného žitného chleba pokryly voňavé plátky čerstvé šunky, jimž na šťavnatosti dodalo na kousky nakrájené avokádo. Kaiczowska dala hlavu trochu na stranu, po chvíli přemýšlení celé dílo pokapala olivovým olejem a z mlýnku přidala pár drobečků nastrouhaného pepře. „Hotovo!“ Zavolala, konečně spokojená s výtvorem. „Dáš si čaj, nebo kávu?“
Tom se objevil ve dveřích stále ještě v pyžamu, ovšem se svým tradičním oblekem a vázankou přes paži. „Kávu, prosím. Mm, vypadá to náramně, díky moc.“
Kar se potěšeně usmála a oběma nalila z konvičky černý, intenzivně vonící nápoj. „Nepůjdeme dneska do kina?“ Zakousla se do své porce a sama sebe pochválila za dobře zvolenou kombinaci surovin. „Vím, že jsou ty nové Hvězdné války celkem blbé, ale docela bych mrkla. A taky jsem si tam vyhlédla takové pěkné sandálky. Ale neboj, jsou ve slevě.“
Kranich si do hrnečku převrátil půl lžičky cukru a po okraj dolil mléko. „Ech… no a nechceš vyrazit s Petrou? Já jen… že bych zašel….“
„Do nemocnice?“
„Jo… jestli není něco nového.“
„Tak to by ti snad Terka řekla, ne?“ neubránila se zamračení učitelka, která to, jak sebou muž trhnul, přičítala své lehké ofenzívě. Pokusila se uklidnit. „Tome, já opravdu chápu, že ti na Semirovi záleží. Ale je to dlouho, co jsme spolu někde byli? Už týdny jsme si nikam nevyrazili a nic spolu nepodnikli.“ Nevrlou poznámku o tom, že jako pár nepůsobí skoro v ničem a pomilovali se naposledy dva večery před Gerkhanovou nehodou, se jí podařilo polknout. „Taky s tebou chci být i jinde než v nemocnici. Půjdeme tam zítra, jo? A spolu, slibuju, že tam s tebou zajdu. Ale dneska buď se mnou. Já tě taky potřebuju, nejen Semir.“ Kupodivu zvládla vykouzlit alespoň lehký úsměv.
Získal pár vteřin času tím, že ke rtům zvedl hrneček a napil se, ačkoliv riskoval spálené patro. „Máš pravdu, Kar. Půjdem. Myslíš, že mám ty lístky raději rezervovat?“
Ty teda vypadáš nadšeně, pomyslela si matematička. Bylo celkem náročné nebrat si to celé osobně. Ale co – dneska ho zkusí trošku rozptýlit kinem, pokračovat budou dobrou večeří… a když už ne R2D2, tak žvanec by měl dostat Toma do patřičné nálady. Ona a její včera koupené nové kombiné se pak doma postarají, aby na starosti alespoň na jeden večer zapomněl.
Pousmála se. To znělo jako dobrý plán.


***

To samé ráno o pár kilometrů dál natáhla rozespalá blondýnka paži a ze zvyku zašátrala po pevném mužském rameni, aby se jako vždy její obličej zkřivil, jak ji s hmátnutím do prázdna zasáhla smutná pravda.
Pohlédla do stropu a mezi prsty tahala cíp povlečení.
Připadala si sama, vlastně byla zoufale sama.
Mohla jen doufat a čekat, že půjde vše hladce a už brzy se bude budit v nejvybranější turecké společnosti. Je to o trpělivosti, o nutnosti překonat i tuhle překážku.
Koneckonců, pokusila se sama sebe trochu povzbudit na duchu, je na tom lépe než před dvěma roky – tehdy si nedávala naděje vůbec žádné.


Vyběhla z koupelny ještě s bublinkami pasty v koutku úst, mokré vlasy zamotané v šedém ručníku s puntíky: málem se v chodbičce přizabila o vlastní tenisku, jak moc spěchala k na stolku položenému iphonu.
Jupí, blikající kontrolka hlásila došlou zprávu!
Rychle odemkla displej dotykem palce a očima se vpila do písmenek: uchechtla se a naťukala odpověď.

    Stejne nechapu, kde beres tu drzost na nas nadavat. Zapominas, ze jsme sedma velmoc? Wink


Ani mobil neodložila a se zkříženýma nohama se uvelebila na pidi gauči v očekávání bleskové reakce. Nemýlila se.

    Vy jste velmoc leda tak v pojidani chlebycku na tiskovkach Laughing Laughing Laughing


Ocenila vtip pubertálním zahihňáním, ačkoliv to muž ani nemohl vidět – dokonce velkomyslně přehlédla i příšernou hrubku, ačkoliv vždy tvrdila, že osoby páchající podobné zločiny by měly být vyřazeny z genofondu.
Mmmm… co odepsat?
Mělo by to být přiměřeně kousavé, ale aby to znělo chytře.
Jako že lepší, když to sní novináři, než aby se tím nacpalo osazenstvo Dálniční a pak nebylo schopné provozu? Hm, moc komplikované a trapné.
Něco jako… že se požírání chlebíčků budoucí redaktoři učí už v prvním semestru? Stejně jako policajti konzumaci koblih?
Ha, dobrý!
Zvedla telefon, ale komisař byl rychlejší.

    Mlada dama se urazila? Crying or Very sad

    Mlada dama vymyslela inteligentni odpoved Cool

    Ze to nejak trva…

    Tak vis jak, davam si zalezet. A taky si clovek musí byt jist, ze to pochopíš, ze jo… Vis, co se rika o policajtech.


Wox skousla ret. Nebylo to moc?

    To bylo vosklivy Crying or Very sad
    Jsem si nezaslouzil


    Hahaa Very Happy
    Dobre, dobre, beru zpet. Je mi jasny, ze u vas na stanici pracuji jen sama duchaplna esa Laughing


    Jeste bis mela napsat, kdo je nejduchaplnejsi


Vyprskla smíchy a zajela si dlaní do vlasů v rozpačitém gestu. Nebyl sice zrovna král němčiny, ale jeho humor mu zobala z ruky jako hladová sýkorka slunečnice.

    Ja cekam Confused Confused Confused


    Premyslela jsem!
    Tak… Tom je docela bystrej Razz


Blažilo ji, že jí policista napsal sám od sebe – sice stížnost na článek z místního plátku, z něhož Dálniční policie vůbec nevyšla pěkně a který se zaměřil především na vysoký počet sešrotovaných aut, což si Semir zjevně mohl brát dost osobně… ale napsal. A nebylo to poprvé, kdy jí na Whatsappu pípla podobná zpráva, která se stala záminkou pro rozpoutání dlouhého, i když nevinného špičkování.
Nevinného, určitě.
Plavovlasá studentka si rozpačitě zaryla nehty do levého předloktí. Jo, nevinného. Vždyť přece nikdy neflirtovali, bavili se o naprosto běžných věcech. Jako kamarádi. A ona byla vážně šťastná, že mohli být přátelé. Nikam ho nezvala, nic mu nenaznačovala, jen si prostě psali o blbostech.
Na tom nebylo nic špatného.
Tak proč se, krucinál, cítila provinile?

    Very Happy Very Happy Very Happy nene
    Poslys, uz koncim
    Andy se vratila z jogi Wink
    Tak jdu udelat neco k veceri
    Mej se fajn, hezky vecer
    A vyraz nekam, noc je jeste mlada!!!!


Oh… Studentka cítila, jak se jí koutky věší dolů. Ach joooo.
Zároveň se v duchu ušklíbla. Vidíš! Takhle to je. Prostě… kamarádský pokec, kterým jen vyplňuje prostor, pokud není nablízku jeho snoubenka.
A je to tak naprosto, naprosto správně.
Nic jiného se nedá čekat a nic jiného se nesmí chtít.

    Jasny Wink taky hezky vecer vam obema!


Poslední větu napsala jen se značným sebezapřením.

    A pozdravuj.


Opřela si telefon o bradu a vzdychla tak pateticky, že se jí ze sebe samé udělalo trošku nevolno. No tak, vždyť je všechno v pořádku!
Nikdo nikomu neubližuje.
A pak, ona mu přece nepsala!
Popravdě každý týden našla alespoň tři záminky, několikrát měla rozepsanou zprávu, aby ji poté s váháním smazala. Nehodilo se to, i když šlo většinou o šťavnatý komentář s odkazem na blbounké články typu „Policista v New Yorku naboural do semaforu, bez proudu byla polovina Manhattanu“. Ale když něco poslal on sám, proč by si nepopovídala s kamarádem?
Skoro žádné neměla.
Vážila si toho, že jí alespoň někdo věnoval pozornost.
A že se jí Semir líbil?
No tak co, on o tom neví a ani se to nedozví. Spokojeně se ožení, spokojeně bude mít děti a spokojeně si bude žít s Andreou.
Respektuji to, přijímám to tak, jak to je – o nic se nesnažím.
Takže tu a tam si popovídat je ok.
Nevinné.

Až na to, že nebyla dost hloupá a nesebekritická na to, aby nechápala, že když se sama musí o takové věci dnes a denně přesvědčovat, realita bude pravděpodobně o něco jiná.



Blondýnka spustila nohy z postele, zívla a protáhla se.
Nemohla popřít, že na ty časy tu a tam nezavzpomínala se směsí intenzivního studu, drobku nostalgie a porce zadostiučinění. A do dnešního dne se nemohla rozhodnout, jakou by si za hodiny strávené diskuzemi po Whatsappu zasloužila nálepku.
Stejně už je to jedno, pokrčila nakonec rameny.
Zásadní je to, co se děje teď. Kéž by se tahle patová situace nějak rozhýbala a Semirovi svitla nějaká naděje, něco, k čemu by se mohl upnout.
Věřila, že jakmile muž najde pevný bod, vše se okamžitě zlepší: byl bojovník, tím si byla jista. Jakmile mu někdo určí cíl, začne se rvát.

Netušila, že se události dají do běhu dřív, než na to bude připravená.


*****

Arrow

Kapitola 27: Opravdu moc jste mě zklamal


Blondýnka neodolala a podlehla malému hříchu: než vyběhla do patra, kde ležel a odpočíval její přítel, posadila se na lavičku v nemocničním parčíku a pochutnala si na smetanové zmrzlině. Klátila nohama, pozorovala pár sýkorek, které usilovně krmily svůj druhý vrh, a užívala si, jak jí mezi zuby křupe čokoládová poleva.
Potřebovala se trošku posilnit, čekal ji rozhovor, kterého se dlouho děsila.

„Dobrý den,“ vstal Bosňák z křesla a vyslal k ní pravici. Zjevně byl v dobré náladě a se zadostiučiněním v duchu konstatoval, že i mladá slečna vypadala nesrovnatelně lépe než v první dny, kdy spolu jednali. „Posadíte se? A nebojte, mám dobré zprávy.“
„Zdravím vás a díky.“ Uvelebila se na židli a upravila si látku trička. „Chtěl jste mě vidět, tak… poslouchám.“
„Výborně.“ Turkovu složku už měl na počítači otevřenou, jen rychle očima prolétl záznamy, aby si vše osvěžil. „Jde o to, jak to bude s panem Gerkhanem dál. Už jsme spolu o tom trochu mluvili.“ Spokojil se s dívčiným lehkým kývnutím, neuniklo mu ale, jak stiskla čelisti. „Samozřejmě jsme primárně hovořili s ním. Všechno vypadá dobře, proces hojení probíhá bez problémů. Teď jsou potřeba vlastně jen dvě věci. Tou důležitou, a to zdůrazňuji, je klid a pohoda. S tak velkým poraněním hrudního koše je opravdu třeba zcela omezit pohyb, aby žebra dobře srostla a vyhojily se zhmožděné orgány. A tou druhou je naopak rehabilitace.“
Studentka se zavrtěla. „Oh… jako pak? Až mu sundají sádru?“
„Pokud to půjde, tak dříve. Pak Gerkhan má svalová zranění, která se také lepší. Ale je třeba, aby začal pomalu cvičit a postupně vše zintenzivňoval. Už je tu měsíc, nepoužívané svaly velmi rychle atrofují. Je nutné, aby zase nabral svalovou hmotu. Existují speciální cviky, které může provádět pod dohledem a rychleji se dostat do formy. Zároveň bude v klidu hrudník.“

V místnosti bylo dusno. Podle větráku, který stál vypnutý na druhé polovině stolu, tu vůbec nebyla klimatizace. Tereza cítila, jak se potí. „Dobře. To všechno chápu. A do té doby bude tady?“ Věděla, že ne. K tomu taky ten rozhovor mířil.
„To je právě to, o čem jsme s panem Gerkhanem mluvili,“ pronesl Dizdar laskavě. „My v nemocnici už jsme svou práci odvedli. Teď už je to opravdu jen o hojení a každodenním klidu a péči. A to už není na nás, navíc máme omezenou kapacitu, chápejte. Takže se nabízí rehabilitační centrum, ale také léčebna. Pan Gerkhan to odmítl. Přeje si jet domů. A to by znamenalo, že velká část péče padne na vás.“
Počítala s tím, ale i tak se jí sevřel žaludek, až si na něj musela přitisknout obě pěsti. Panebože! Zuby nehty se bránila panice, která ji hrozila zachvátit. „Ale já… nemám žádné lékařské vzdělání, co když mu ublížím?“
„Nebojte se. Zvládli to i jiní, zvládnete to taky. A především v tom nebudete sama. Spolupracujeme se sestrami, které denně dochází domů za pacientem. Pomáhají s hygienou,“ Wox sebou škubla, jak jí až teď došlo, co vše bude muset řešit, „s rehabilitací, pomáhají pacienta udržet v dobrém stavu, kontrolují ho. Ukážou vám, jak polohovat, co vařit, jak se starat. Mohu vám to jen doporučit. Bohužel,“ stiskl rty, „nejde o úplně levnou záležitost, protože pojišťovny většinou proplácí jen část. Ale ve vašem případě bych do toho určitě šel. Mám pro vás,“ sáhl na stůl, „vizitku. Pokud souhlasíte, můžete si sjednat schůzku, kde byste se dozvěděla podrobnosti.“

*

„Ahooooj,“ protáhl a zdravou rukou se chytil její paže. Poznal by, že už dívka o všem ví, i kdyby mu Dizdar neslíbil, že jí dnes další kroky vysvětlí. Vytřeštěný pohled i to, jak civěla na všechny hadičky, co mu vedly z těla, byly všeříkající.
„Semire, já nevím, jestli to zvládnu,“ zajíkla se místo pozdravu. „Bojím se. Co když… co když udělám něco blbě a ty to odneseš?! Jak s tím budu moc žít?“
„Zvládneš,“ řekl pevně. „Prosím tě o to. Já tady nevydržím, Terko. A v nějakým ústavu už vůbec ne. Já chci domů, jsem si tím stoprocentně jistý. Ale samozřejmě...“ zaváhal, „určitě existuje i nějaká plná péče. Ne jen asistence. Nemusíš-“
„Ale já tě v tom nechci nechat,“ vyjekla studentka, která bojovala se slzami. „Jen se bojím… víš?“
„Vím. Asi to nebude lehký. Ale prosím, promysli si to.“
Zavrtěla hlavou, ale stejně věděla, že nakonec bude souhlasit. „A…. máme na to? Je to trapný, ale můj účet není nic moc, a pokud vím, tak tvůj taky ne. Prej je to hodně drahý.“
„Neboj, zlato,“ usmál se s ulehčením. Potěšilo ho, že hned začala řešit provozní záležitosti. „Myslím, že o to už je postaráno.“

*

Měla toho už plné zuby. Přehazování služeb, nejrůznější zmatky a potíže plynoucí jak z nepřítomnosti klíčového zaměstnance, tak i ze stresu okolo jeho zranění. Šéfová zlostně poklepala propiskou o desku stolu – bude muset Frankovi a Susanně oznámit, že jim přidává další víkendovou službu. To bude parádní vysvětlování.

Crrrrr! Crrrrrr!

Ještě toho trochu. Nevrle popadla telefon, aby zalapala po dechu při pohledu na jméno volajícího. „Terezo, dobrý den. Je všechno v pořádku?!“
„Dobrý den, paní Engelhardtová. Semir je ok, jen… máte chvilku, prosím? Neruším?“
„Povídejte.“
„My teď se Semirem probíráme, jak to bude dál. No a… on říkal, že prý pro něj máte určitě nějakou sbírku? Já… teda, je mi to trapný. Ale uvažujeme o nějaké domácí péči, která je dost drahá. Tak bych ráda věděla, jestli teda s něčím můžeme počítat, nebo se mám zařídit jinak. Semir mi říkal, ať se vám ozvu.“
„Ano, Terezo, většinou tu sbírku máme, ale přiznám se, že jsem vůbec neměla kapacitu to řešit. Má to na starosti jeden kolega, zavolám ho, zjistím podrobnosti a pak vám dám vědět, ano?“
„To jste moc hodná. Tak zatím na shledanou, budu u telefonu.“

Ach ano, sbírka. Měla tolik starostí, že to plně nechala na Herzbergerovi, který se o ni vždy postaral. Sama byla zvědavá, kolik vybralo Turkovo jméno. Semir platil za sympaťáka napříč odděleními a zpráva o jeho boji o život musela spoustu lidí vyplašit. Tipovala, že výtěžek trhne rekord. Po dlouhé době se pousmála. „Andreo,“ zvedla sluchátko, „prosím, pošlete mi sem Hotteho, díky.“

„Šéfová?“ strčil hlavu do dveří během minuty, a když mu pokynula, vsoukal policista své rozměrné tělo do dveří. „Jak vám můžu pomoci?“
„Ani ne tak mně jako Semirovi,“ ukázala mu směrem k židli. „Začal se pídit po naší sbírce. Do práce se jen tak nevrátí, odškodnění je běh na hodně dlouhou trať a asi teď nějaký čas bude potřebovat domácí péči, která nebude úplně levná.“
Šedovlasý muž zabručel cosi, z čeho jeho nadřízená dekódovala řečnickou otázku, zda se nepostará slečna. Protože to nepadlo nahlas, nehodlala se tím zabývat.
„Víme už nějakou částku, že bychom Semirovi poslali na účet první část?“
Odpovědi se nedočkala.
„Hotte?“
Muž se zavrtěl, židle zapraskala. Nic víc.
Poprvé pocítila klubko hněvu, co se jí posadilo na plicích. „Hotte, ptám se vás, jak je to s tou sbírkou, máme něco?“
„No…“ soukal ze sebe o dost méně statečně, než s čím se před týdny kasal. „Popravdě…“
„Tak kolik tam je?“
„Ale vy jste mi neřekla, abych tu sbírku vyhlásil!“
„Vždyť to děláte vždycky! Nikdy za celých 20 let jste to nevynechal,“ zalapala žena po dechu. „Proč zrovna teď ano?!“
Herzbergerův obličej se stal kombinací bílých a červených skvrn. „Se mnou se nikdo na ničem nedomlouval. Nevím, jak se přišlo na to, že bych to měl automaticky dělat já.“
„Hotte,“ řekla tiše. Zazírala mu přímo do očí – uhnul pohledem takřka okamžitě. Nadávala si, jak mohla být tak hloupá a spoléhat se na to, že policista v takové situaci spolkne nevoli, kterou k mladšímu kolegovi poslední roky chová. Mohla prolomit tíživé mlčení a naložit mu porci výčitek, osvětlit mu, jaký problém teď bude Turek mít, jak moc mu tohle zkomplikuje život. A jak ho zdeptá, až se dozví, že právě jeho v krizi nikdo nepodržel. A proč? Protože jeden zahořklý polda bez vlastního života nemůže vydýchat, s kým Gerkhan spí.
Aniž by to věděli, oba pod deskou stolu zaťali pěsti.
„Běžte mi z očí,“ pronesla pak žena do ticha. „Opravdu moc jste mě zklamal.“

Počkala, až se muž schlíple odplíží a pak popustila uzdu vzteku řádným úderem pěsti do hromady papíru. Sakra už! Komu teď zavolat? Samozřejmě, že sbírku ještě můžou rozjet a leckdo se zapojí – Semir byl skutečně populární. Ale nemohla si nic namlouvat. Čas byl klíčový. V době, kdy Turek bojoval o život, by lidé přispívali daleko ochotněji, než když už nyní věděli, že je to s kolegou na dobré cestě. To byl prostě fakt. Jestli vyberou čtvrtinu toho, na co byl původně potenciál, bude to ještě dobré. A to je Semir už měsíc na šedesáti procentech platu, čeká ho drahá péče a bůhví, jestli nepotřebuje udělat nějaké úpravy v bytě, aby tam mohl trávit čas. A kdo říká, že se vůbec do práce vrátí? Šéfová nepochybovala, že se jako raněný policista dočká pořádného odškodnění, jenže účty bylo třeba platit teď, což bude pro Gerkhana asi pořádný záběr.
Odfrkla si.
Ještě to musí promyslet.


*****

Andrea si nalila víno, první sklenici vypila na ex a než se s mohutným výdechem opřela o polštář sedačky, stačila obsah doplnit. To byl zase večer.
Po delší době se stavila k rodičům, dokonce tam byla i sestra. Myslela si, že ji malá rodinná party na zahradě u vily přivede na jiné myšlenky, ale plán moc neklapl. Jakkoliv se zapřísahala, že o Gerkhanovi neřekne ani slovo, samozřejmě se neudržela. Samotnou ji překvapila jejich reakce, ta zjevná radost, s níž zprávu přivítali. Karma, prohlásila Katrin málem v euforii a významně poklepala starší ženě po paži. Karma!
Znechutilo ji to do míry, kterou by od sebe nečekala. Přečkala povinnou večeři a pak se omluvila. Na jednu stranu ji mohlo těšit, že jsou všichni na její straně a neodpustili, co jí Turek udělal, jak moc ji urazil, ponížil. Zranil. Ale i tak.
Bylo to tak nějak moc.
Sama se poslední dny rýpala v tom, co vlastně vůči Semirovi a jeho trablům cítí. Zadostiučinění? Nemohla lhát, maličko tam bylo. Ale jinak ji spíš střídavě svíraly vztek a nejistota. Takhle být vyšoupnuta z veškerého dění…
„Měla jsem jet na tu chatu,“ zamumlala a i druhou sklenici barbarsky zlikvidovala dvěma doušky. „Bože, já kráva.“


Slyšela, jak si Gerkhan pohvizduje. Však ono tě to přejde, chlapečku, pokývala hlavou. A jelikož se jeho kroky přiblížily, rychle nasadila neutrální výraz a popadla časopis.
„Heh…“ zastavil se rovnou ve dveřích, aby napřed pohlédl na ni a pak na hodinky, které mu obepínaly zápěstí. „Andy, ty už seš hotová? Stíháme? Ten vlak jede v deset třicet…“
„Nejedu,“ oznámila mu a převrátila stránku. Ani netušila, po jakém titulu sáhla.
„Jak, že nejedeš?“ užasl Turek, v pravé ruce vlastní batoh. „Proč? Je ti blbě?“
„Řekněme, že mi nevyhovuje společnost.“
„Ježiši, už zase začínáš?“ Policista zaklonil hlavu v zoufalém gestu. „Andy, pojeď. Prosím,“ dodal automaticky, aby se za ta slova sám na sebe ušklíbl. Výborně, teď bude žebrat, aby s ním snoubenka jela na výlet? „Užijeme si to. Bude to fajn.“
„Naprosto věřím, že si to užijete. Hlavně někteří.“
Semir odhodil batoh na zem. „A co teda chceš? Mám zvednout telefon a říct Tereze, že ji tam nechceme? Když už jsem ji pozval? Protože Tom ani Petra ti asi nevadí, že?“
„Jak říkáš. Už jsi ji pozval. Já u toho jen nechci být.“
„No to je výborný. Takže ještě jednou – co teď po mně chceš?“
„Nic.“
„Už jsem řekl, že chci, abys jela. Těšil jsem se na to. Ale prostě nevím, co mám udělat víc. Určitě jí to nezruším.“
„Tak je hezké, že máš jasno.“
„Pojeď.“
„Ne, nebudu vám kazit náladu.“
„Aha.“
„Hm.“
„A teď se ode mě asi chce, abych prohlásil, že teda taky nejedu? Že na to bez tebe kašlu?“
„…“
„Tak to ne. Heleď, já jdu. Jestli si to rozmyslíš a dojedeš později, budeme rádi.“
„Ty jako fakt jdeš?“
„…“
„Radím, aby sis to rozmyslel.“
„Jak sama říkáš, mám jasno. Tak si dej pauzu, ještě o tom popřemýšlej. Taxíkem to na nádraží v pohodě stihneš, i když vyrazíš později.“
„Tak si to užijte.“
„Bez obav. Nazdar.“
„SBOHEM!“



*****

Arrow

Kapitola 28: A není on do něj tak trošku zamilovanej?


Kolín zchladila vlna dešťů, díky které už jeden čas zažloutlé parky znovu získaly svěží odstín zelené – alespoň na pár dní. „A to je teprve začátek léta,“ pomyslela si Karolina znepokojeně při pohledu na uschlou kalinu, pro kterou srážky přišly až příliš pozdě.
Seděla v tramvaji a vychutnávala si chvíli klidu – první dvě hodiny odpadly, protože třídy odešly na přednášku o vzniku Izraele, takže si mohla učitelka přispat a vyhnula se obvyklé ranní tlačenici. Na druhou stranu jí hlavu zaměstnávaly i úvahy, kterým by se možná ráda vyhnula.
S Tomem to teď bylo těžké.
A to bylo sakra diplomatické konstatování.

Kranich byl v dobrém smyslu nekomplikovaný tvor, kterému ke štěstí obvykle stačila kombinace dobré jídlo, fajn společnost a sex. Kdykoliv ho chtěla potěšit, buď sáhla po jednom z těch tří, nebo v těžších případech její léčba zahrnovala od každého trochu.
Jenže teď její drahý nereagoval.
Veškeré pokusy o jeho rozveselení selhávaly.
A Karolina si musela přiznat, že se poslední dobou už ani nesnažila o to, aby zvedla náladu jemu – prostě se jen čím dál zoufaleji pokoušela nasměrovat mužovu pozornost na sebe.
Končilo to fiaskem. Nepomáhalo nic – kino, jídlo, svádění, to vše Tom nějak přežil, poděkoval, nádobí umyl, načež se vymluvil na únavu a celou dobu bylo znát, že je myšlenkami úplně někde jinde.
Věděla kde.
U koho.
Začínalo to být ponižující.

Chtě nechtě se jí vybavila slova, která jednou pronesla Petra, jež si kdysi urvala vzácný večer na posezení s kamarádkou a zároveň si dala o dvě tři sklenky vína více než obvykle. A Karolina už dávno pochopila, že to je jediná situace, kdy obvykle nekonfliktní přítelkyně dokáže otevřeně probírat i věci méně příjemné. Bavily se tehdy o všem možném, v milém duchu drbaly své drahé polovičky, aby zabrousily i na Semira, Andreu a… Toma. Ovíněně se tehdy smály, načež Allerlei sáhla nejistou rukou do misky s chipsy a zcela nenuceně se dotázala, zda si Kaizcowska přese všechno nemyslí, že je Kranich do Gerkhana svým způsobem zamilovaný.
Učitelku to zaskočilo a jen s problémy zachovala rozvahu, kdy řeč rychle převedla na jiné téma. Ale ten výrok jí v hlavě zapustil kořeny více, než byla ochotna připustit. Trvalo dlouho, než úvahu zaplašila, dokonce se nějaký ten den na zmateného Toma utrhovala. Postupem času vše odsunula kamsi do temného sklípku, který neotvírala – koneckonců byli s Kranichem spokojení, plánovali společnou budoucnost, v životě i posteli jim to klapalo. Jeho přátelství se Semirem bylo pevné, nadstandardně vřelé. Ale neměla důvod se domnívat, že by jakkoliv přesahovalo do jiné roviny.
A nemyslela si to ani teď.
Ne, kdepak, vůbec se nebála, že by Toma Gerkhan přitahoval.
Ale ta slova… ta slova se jí v hlavě po letech znovu ozvala.

„A není on do něj tak trošku zamilovanej?“
Smích a zakřupání mezi zuby se lámajících křehkých bramborových plátků.

Zamilovanej ne.
Ale očarovaný, hypnotizovaný, závislý…?
Což z ní tak trochu dělalo osobu do počtu...

Otřásla se. Raději dneska nebudu zkoušet, rozhodla se a vstala, protože se blížila ke své zastávce. Nechci si na nikom léčit depku.


*****

Věřil blondýnce, když říkala, že o sbírce nic netuší, protože od šéfové nedostala žádnou konkrétní odpověď. Jenže na rozdíl od ní věděl, že to neznamená nic dobrého.
Zamračil se.
Nebylo možné, aby ho jen tak vyignorovali. Byl známý, oblíbený. Jo, skromnost stranou. Hezký, vtipný, charismatický (a mohl pokračovat), dobře si vědom, že když je jakákoliv uvolněnější akce v rámci více policejních oddělení, on tam už má své jméno. Takže co se mohlo dít?
Hm…
Pokoj teď neměl jen pro sebe, přesunuli ho. Nepatřil už mezi těžké případy, zotavoval se, takže vedle něj ležel muž ve středních letech, který si zlomil obě nohy po pádu na kole, když ho do pangejtu shodil nějaký idiot za volantem, líný dát blinkr a cyklistu objet. U dveří pak chrápal sedmdesátník, jemuž operovali zlobící žlučník.
Semir natáhl prsty levé ruky a sbalil je do pěsti. Znovu, znovu, znovu, postupně stále více zatínající zuby, jak se bolestivě ozývaly poraněné šlachy. Když uvážil, že stejně tak bude muset uvést do provozu i dolní končetiny, nic moc pěkného ho nečekalo.
Wox sem teď chodila stejně často, ale většinou byly její návštěvy kratší. Dovedl si představit proč, jak ji znal, před cizími lidmi se styděla a neustále tišila hlas, jak se ošívala nad představou, že je někdo slyší.
Taky se těšil na trochu soukromí. Už aby byl doma. Pustí si tam fotbal (porno), přečte si nějakou knížku (haha) a hlavně sám sobě nebude muset namlouvat, že mu nevadí, jak kolem nich sestry štelují zástěny, kdykoliv někdo z nich potřebuje na mísu.
Znovu sevřel prsty a tentokrát opakování vzdal.
Kruci. To fakt bolelo.

Pootočil hlavu. Ležel u okna. Jejich patro bylo příliš vysoko, než aby měl z postele dobrý výhled, ale přece jen mohl hledět na vrchní větve kaštanu, který poskytoval stín v parčíku, jenž vyplňoval prostor mezi jednotlivými budovami nemocnice. Kdesi níž, mimo jeho zorné pole, nadával nějaký pták.
Tereza by věděla který.
Přírodu měla docela ráda.
Jeho dřív tenhle svět spíš míjel, respektive míjel ho on sám – na tachometru 150.
Z jeho pohledu bylo vlastně celkem paradoxní, že se s ní poprvé sblížil v prostředí, které mu nebylo vlastní.


Ztratil se. Nemínil se tím nikomu chlubit, protože cítil zodpovědnost za svou nedotknutelnou pověst pana dokonalého, nicméně neznalost hromadné dopravy ho zradila a on sice sedl na správnou linku, leč rozjel se opačným směrem.
Než to zjistil a chvatně naskočil do jiné tramvaje, zcela zlikvidoval pohodlnou časovou rezervu.
Když rychlým krokem kráčel k budově nádraží, měl k dobru jen deset minut – a vážně doufal, že tam mezi přáteli najde i Andreu, byť třeba načuřenou. Díkybohu měli sraz na menší stanici Technologiepark, ze které odjížděly spíše lokálky a byla tak podstatně méně vytížená: kdyby měl spěchat přes celou halu nákupní centrum připomínajícího hlavního nádraží, stihl by to jen těžko.
Mrkl na ceduli oznamující odjezdy, digitální číslice ho posílaly na nástupiště číslo jedna hned u nádražní budovy.
No vida, jak nakonec přišel na čas.
Upravil si popruhy batohu na zádech, dlaní si pročísl vlasy, nasadil úsměv a maličko zpomalil krok, aby se před ním rozevřely automatické dveře.

Perón byl takřka prázdný. Hned po jeho levici kupovala v automatu jízdenku postarší dáma s funícím psíčkem, za ní do mapy hleděl hezký pár působící jako reklama na outdoorové oblečení. Jinak nikoho neviděl.
Ušel ještě pár metrů – bylo to fakt správné nástupiště?
Do odjezdu jen 6 minut…
Pak ji konečně spatřil. Blonďatá studentka seděla na lavičce skoro až na konci nástupiště, vedle sebe batoh, už od pohledu nervózní. Andrea nikde. Ale co ostatní?
„Ahoj, Terko.“
Plavovláska komisaře už viděla přicházet a se zjevným ulehčením vyskočila na nohy. „Čau! Já už chtěla volat, kde jste, bála jsem se, že jsem si spletla stanici nebo čas.“ Nebo že jsme mě jako náramný vtípek poslali čekat jinam, pomyslela si, ale nahlas to neřekla. „Kde máš ostatní?“
„To právě nevím,“ přiznal se zamračením. „Čekal jsem, že budou tady. Tom sice chodí pozdě, ale Karolina je mu schopna vysvětlit, že vlak na něj nepočká.“
„Andrea s tebou není?“ Nedalo jí to.
„Ne. Počkej.“ Chvíli se hrabal v batohu, aby vylovil mobilní telefon: zběsile blikající dioda žalovala na nepřijaté hovory. „Do pytle.“ Volal Kranich, a to čtyřikrát.

Wox si přitiskla tlumok k hrudi. Ach jo, oni to určitě zruší…
Sledovala Turkův obličej. „No nazdar, Tome. Tak kde jste? Jestli si zase zaspal, ty lemro, tak…“
Odmlčel se, aby se celé jeho tělo napjalo.
„Ježiš… a jsou v pořádku?“
Tereza strnula. Co se dělo?
„Alespoň že tak… Hele, chápu. Nebudu zdržovat. Tak Kar pozdravuj, jo? A prostě vyjedeme jindy, to nevadí.“
Češka sevřela pěsti.
„Taky? No tak to je fakt blbá smůla. Hele, fakt, nebudu rušit. Díky za info a sorry, že jsem to nevzal hned. Držte se, a kdyby něco, dej vědět. Jasně, čau.“

Jedním tahem prstu hovor ukončil a vzhlédl k na rtech mu visící dívce. „Karolinini rodiče měli v noci nehodu. Neboj, nic vážného,“ dodal rychle, když sebou cukla. „Ale jejího tátu raději ještě vzali do nemocnice na nějaké vyšetření a Kar tam chce být s nima, postarat se, uvařit a všechno. Tom jí pomáhá, takže nejedou.“
„Tak ještěže jsou v pořádku,“ vydechla Wox.
„No a aby to bylo veselejší, tak Niels leží doma s teplotou. Takže nejedou ani naši miláčci z KTU.“
„Aha…“ hlesla Tereza. Věděla, že se nemá těšit. „No… tak… se to ruší?“

„Na první nástupiště, kolej první, přijede vlak RZ 356 ve směru Stolberg-hlavní nádraží. Pravidelný odjezd v deset hodin, třicet minut.

Turek se poškrábal ve vousech.
Nemohlo mu uniknout jakési odevzdané zklamání, které zalilo dívčinu tvář. Schýlila hlavu a celá se skrčila. Jak moc se na to musela těšit. Najednou si zcela živě představil, jak si blondýnka už večer skládá oblečení do batohu, kouká na internetu, kam přesně se půjde, jak vyráží raději o dvě tramvaje dřív, jen aby tu byla včas a oni jí neodjeli.
Nepočítal se mezi citlivky, ale nějak podivně ho to dojalo.
A v neposlední řadě si představil triumfální výraz Andrey ve chvíli, kdy by po jejich ranní hádce vešel do dveří s tím, že plány padly.

Vlak se skřípěním brzd zastavil sotva dva metry od nich.
Wox pohlédla na vystupující rozesmátou trojici a polkla, dlaň na levém zápěstí. Proboha, nejsi přece pětileté dítě, co brečí, když nedostane, co chce, pravila k sobě nevrle, ale stejně se jí svíralo hrdlo. Přinutila se trošku zvednout koutky, ale Oskara by za to nedostala.
Rozhodl se. „Ne,“ usmál se. „Nic nerušíme. Pojedeme spolu.“



*****

Arrow

Kapitola 29: Víš, jak jsem ji požádal o ruku?

Snažila se, aby se její vnitřní třas neprojevil na rukách a na hlase. „Takže… takže si ty úkoly rozdělíme, rozumím dobře? Přijedete ráno, večer…“
„A zároveň budeme celou dobu na telefonu a budeme připraveni dorazit, kdykoliv to bude zapotřebí,“ pousmála se žena z mobilní péče. Už to znala. Průběh byl tak strašně podobný: ta směs děsu, vzteku, obav i praktického uvažování nad tím, jak si uspořádat naruby převrácený život. A pak přijetí situace. Následované každodenním bojem o to, aby se to zvládlo se ctí.
„Fajn,“ blondýnka polkla. „Já jen… jak často to může být? A kdy přesně?“
„To asi vytušíte, ale řekneme si, ano? A jestli jde o finance,“ dívka tento aspekt potvrdila tím, že zrudla, sestru však otázka nepobouřila – bylo jí vcelku jasné, že i tahle strana mince hraje svou důležitou roli. „Tak se platí paušál a v tom už je pohotovostní služba započítána. Tedy do určité míry.“
„Jo. Dík.“ Bylo jí mizerně. A strašně se bála.
Sestra se natáhla a stiskla jí paži. Taková mladá holka. Tyhle slečny většinou pečují o jednoho z rodičů. Jsou na to možná samy, ale musí. Ale i starání se o staršího milence už zažila. A tak věděla, že to nedopadá dobře. „Rozumím, že máte strach. My vám ale všechno ukážeme, řekneme si, na co si je třeba dát pozor. Spolu s vámi si všechno projdeme, upozorníme vás na jakýkoliv problém. Vyzkoušíte si to pod dozorem. A pak budeme na telefonu, máme tam službu.“
„To jsem ráda,“ hlesla, ale stejně se jí moc neulevilo.

Mobilní služba měla sídlo v areálu nemocnice, vchod snad 300 metrů od křídla, kde už několikátý týden ležel Semir. Blondýnka uvítala, že tam pod mladými břízkami našla lavičku, na které mohla všechny informace vydýchat. Jo, všechno to znělo dobře a rozumně. Líbil se jí klid, s nímž jí žena vše vysvětlovala a prováděla ji obvyklým režimem, v němž ve zvoleném paušálu služba fungovala.
Česka a Turek se rozhodli pro nejnižší stupeň péče – zahrnovala v podstatě rychlou návštěvu někdy okolo osmé ráno a následně o dvanáct hodin později. Pomoc s hygienou, obracení a masáž pacienta jako prevence proti proleženinám, zapůjčení speciálního lůžka pro klienty, kteří musí šetřit hrudní koš, převazy, léky, injekce na ředění krve.
Racionálně vzato, vyhlídky byly docela snesitelné – když tedy studentka zvládla odtrhnout zrak od na stole vyskládaných brožurek o důstojném odcházení a vyspělé paliativní péči, neboť mobilní služba z velké části zajišťovala i domácí hospic.
Navíc nešlo o nic levného. I se všemi léky se částka vyšplhala na 1 700 euro měsíčně, což blondýnce vyrazilo dech. Koneckonců, stejnou částku platil Turek za nájem bytu. Neřekla tehdy nic, koneckonců, dobře věděla, že se nezvládne postarat sama. I tak ale muž temně zavrčel, že raději sáhne do šrajtofle, než aby mu jeho holka utírala zadek. Tereza se tomu rozhodně nevzpírala.
Ach jo, povzdechla si.
Kdo by to při těch sladkých začátcích čekal.


„Máš vůbec jízdenku?“ otázala se, jakmile se za nimi zavřely dveře a oni se uvelebili na dvojsedadle ve druhém vagónu. Pořád nemohla uvěřit tomu, že se vydává na výpravu jen se svým idolem, kterého bude mít následující den či snad dokonce dva jen pro sebe. Jakmile se vlak dal do pohybu, blaženě se usmála.
„Heh, no vidíš…“ zamumlal Turek. „Chtěli jsme koupit až na nádraží, nějak jsem to kvůli tomu telefonování nestíhal…“
„Neřeš,“ chopila se blondýnka mobilu a za moment už průvodčímu ukázala na displeji lístky pro dva.
„Hezký,“ ocenil to Turek a k dívčinu drobnému smutku si přesedl k okénku proti ní a směru jízdy. „Díky, máš u mě zmrzlinu.“
Zrozpačitěla a chvíli jen koukala z okna - velké budovy širšího centra během pár minut cesty stačily vystřídat domky na kolínské periferii. Následně sebrala odvahu na otázku. „No… a proč vlastně nejela Andrea?“
„Co já vím, co jí přelítlo přes nos,“ zaznělo z jeho úst poněkud přezíravě. „Nekažme si náladu.“
Plavovláska se pokoušela zachovat neutrální výraz, moc jí to však nešlo.

„Um…“ Rychle změnila téma. „Akorát nevím, co budu dělat s těmi brownies, počítala jsem, že nás bude še… sedm.“
„Počkej, ty máš brownies?“ Turek očividně ožil. „Miluji sladký! Nechceš je rozdělat?!“
Ochotně otevřela plastovou krabičku a nabídla mu.
„Mhhhhhh!“ po prvním soustu si kdovíjak narval do pusy celou čokoládovou kostečku. „Ty jsou fakt výborný.“
„Děkuju,“ neskrývala potěšení.
„Pochkeh,“ prskl na ni drobky, „tohi hehala ty?“
S nebývalou trpělivostí ze sebe smetla kousíčky kakaového těsta. „Jo. Mám radost, že ti chutnají.“
Konečně se mu podařilo laskominu polknout a nesmírně kultivovaně si otřel koutky úst předloktím. „Ty jo, tak to seš hustá!“ Pronesl to s opravdovým uznáním, zároveň znova pocítil stejný štipec dojetí jako před pár minutami na peróně. Další náznak, jak dívce na výpravě i jejich společnosti záleželo. Úplně viděl, jak studuje recepty, vyráží do obchodu a pak se moří s přípravou i pečlivým balením, jen aby taky něco donesla a udělala jim radost. Roztomilé děvče. „Víš, jak s tebou jednou bude nějakej chlap šťastnej? No co se červenáš?“

Na nádraží, kde vystoupili po asi 40 minutách jízdy, Gerkhan obstaral dva velké kelímky kávy, studentka hodila do batohu ještě jednu lahev s pitím a pohlédli na sebe.
„Tak ready?“ O lásce k laskominám muž zjevně nelhal, protože jeho nálada byla úplně jiná, než když spolu sedali do vlaku.
Vzala si od něj svou dávku kofeinu a labužnicky upila. „Jasně, pane. Víš vůbec kudy?!“ Jakoby to nebylo jedno, pomyslela si. I kdyby řekl, že si sedneme pod most, šla bych tam s ním. Stydlivě se usmála. To bylo fakt ostudně patetické, děvenko.
„Si piš. Dokonce mám i mapu. Papírovou. No co,“ pokrčil rameny v reakci na její udivený výraz. „Není tam skoro žádný signál. Takže sorry, ale žádná real time selfíčka na Instáč.“
„Vypadám jako typ, co se fotí a filtruje? Ani tam nemám účet,“ zazubila se blondýnka. „Akorát si teda nepřečtu zprávy… Ale co, to asi nějak vydržím.“
„V mojí skvělé společnosti se zaručeně nudit nebudeš. Vidíš, to máš z toho,“ neubránil se muž pošklebku, když se blondýnka zakuckala.

Nějaký čas trvalo, než se vymotali z městečka, jehož na víkend docela rušné ulice vystřídaly domky na periferii, které plynule přešly do luk. Spěchající chodce nahradili turisté a cyklisté. Krajina se zvlnila a lesy porostlý kopec, který se na začátku jevil jako velice vzdálený, je přivítal na svém úpatí.
„Teď si trošku dáme do těla,“ ohlásil Gerkhan při pohledu na mapu. „Přelezeme tenhle hřeben, pak se teprve pustíme dolů k jezeru. Ufff… to je vedro.“
Tereza jen kývla na souhlas. O přijatelnou fyzičku se jí postaralo spíše mládí než jakýkoliv sport a představa, že se budou drápat do kopce, ji zrovna nenadchla. Slunce se vyšplhalo vysoko na oblohu a znepříjemňovalo i chůzi po rovince. Snad je alespoň trošku skryje stín stromů.
„V pohodě?“ udělal k ní krok. „Nechceš něco vzít?“
„Zatím ne. Když tak se ozvu.“
„Tak jdem.“

Policista se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, v němž se nesla vůně všudypřítomných borovic. Vedro jakoby smolné aroma ještě rozvinulo a dalo mu vzpomenout na pinie z domovské Anatolie. Dávno mu z hlavy vyvanuly myšlenky na ranní hádku s Andreou, mimo pozornost zůstaly i starosti o kamaráda a rodinu jeho přítelkyně. Cítil se báječně a volně. Jen on, příroda a skvělá společnost i na druhé straně. Usmál se pro sebe. Pořád si měli o čem povídat: dívka se vyptávala na to, jak se dostal do Německa a k roli strážce německých dálnic, on zajímal o její rodinu a další plány. Překvapilo ho, že měla za sebou roční stáž v Americe, kvůli které ji čekají ještě další dva roky studia, ač by jinak končila příští rok. Sice se jako mladý taky vydal do neznáma, ale přece jen… byl chlap. Měl to jednodušší, přinejmenším co se týkalo bezpečnosti.
Šikovná holka, pomyslel si.
Vážně milá.

„Nad čím dumáš?“ Odstoupila od nedalekého pramínku a vymačkávala si vodu z vlasů, do kterých s tlumeným zasyknutím předtím nechala stříkat ledový proud. „Ach, hned se cítím líp. Paráda.“ Obratnými pohyby svázala mokré kadeře do dvou culíků.
Nad tím, jak je fajn se s někým jen příjemně bavit a nehádat se, odpověděl v duchu, ale nahlas neřekl nic. Jen sledoval, jak se jí po tričku v odstínu navy blue rozběhly potůčky. Znalecky odhadl, že si vzala pohodlnou sportovní podprsenku, která sice její už tak drobnější prsy opticky zmenšila, ale zase úplně neskryla bradavky. V kombinaci s účinky studené vody to nebyl úplně špatný pohled. Krucinál, jak dlouho už si nesáhl na takové pěkné dvacetileté kozičky.
A už si na ně ani nemákneš, kamaráde, utnula mu realita počínající příjemné mravenčení v rozkroku.
Zrozpačitěla. „Um?“
„To nic, můžeme jít. Chceš jít první?“
„Klidně.“

Na moment opustili cyklostezky a vydali se do prudkého stoupání, kde se mezi obrovskými balvany vinula sice znatelná cesta, ovšem vyžadující, aby si při šplhání do výše usilovně pomáhali i rukama. Turek slíbil, že odbočka stojí za to, protože vede na nádhernou vyhlídku.
Sledoval, jak si dívka obratně hledá správný směr i jednotlivé úchyty.
Přes pořádnou nadváhu jí rozhodně nescházela porce mrštnosti a pružnosti, i nohy obepnuté temně modrými capri kalhotami těsně nad kolena dokázala při hledání dalšího pevného bodu roztáhnout zajímavě široce. Jen jednou se špatně chytla, kořen stromu se utrhl a studentka s vykviknutím sjela o metr níž, až se z pod černých tenisek zvířil prach. „Nah,“ zavrčela a zapátrala po nové opoře.
„Tady.“ Natáhl k ní pravici a pomohl dívce vyšvihnout se vedle sebe, až se jejich tváře skoro dotýkaly.
Odkašlala si a odtáhla se, co to šlo. „Dík.“ Hlas jí zněl přiškrceně.
„Musíš opatrně. Byla by škoda, aby sis natloukla nos.“
„Ano. Dám si… pozor.“

Vyhlídka nezklamala. Úplně sami si vychutnávali pohled na temně zelené koruny stromů, mezi nimiž se k obloze draly šedobílé vápencové skály. A za borovou bariérou se pod jejich nohama rozkládalo tyrkysové jezero.
„Támhle, vidíš?“
„Támhle je dost široký pojem, pane komisaři.“
Zašklebil se a chytil dívku za ruku, aby ji k sobě přitáhl. „Támhle,“ zajistil si, aby měli stejný úhel a prstem zamířil kamsi na levý břeh. „Ty chatičky. Jedna je naše. Už vidíš?“
Neviděla nic, jen cítila jeho tělo, jeho blízkost. Nemohla si pomoci, byla z něj naprosto hotová. Líbil se jí, voněl jí. Šílela z něj. „To máme ještě kus cesty,“ zaskřípala a raději změnila téma. Proč ji tak pokoušel? „Nedáš si ještě brownie?“
„Že váháš!“

Aniž by se museli domlouvat, sešli o pár stovek metrů dál, aby je nerušili turisté, kterých tento víkend do rezervace vyrazila spousta. Dívka se zaradovala. Konečně klesali.
Našli si zastíněný dolík s několika vyhřátými balvany, na nichž se uvelebili a otevřeli batohy. Semir se skoro s kranichovským apetitem ládoval dezertem, blondýnka se s gustem zakousla do sendviče, který si ráno připravila.
„Výborný. Opakuju se, ale jsou fakt geniální,“ mlaskal Turek.
Plavovláska se šťastně zasmála.
Ačkoliv největší žár už přešel a chýlilo se ke třetí, vůně borovic snad ještě zesílila. Ve větvích se honily desítky upovídaných ptáků. Wox se zhluboka nadechla. Nádhera.
Klid, mír, příroda… a dobrá společnost. Usmála se. Možná byla naivně a beznadějně zamilovaná do chlapa, kterého nemohla mít, ale koneckonců, nebylo to pořád hezké?

„Andrea nepeče. Nikdy.“
Studentka sebou škubla.
Turek drobil buchtičku na malé kousky a po jednom si je strkal do pusy. „Je fakt, že si hlídá linii, ale někdy by mohla, ne?“
Neuznala za vhodné odpovědět a tušila, že se to ani nečeká.
„Ani tenhle výlet bychom si spolu tak neužili. Pohádali bychom se už u vlaku. A to ani,“ uchechtl se, „není teorie. Nějak to prostě drhne.“
Mlčela.
„Nevím, třeba je to tou svatbou. Nervy a tak. Ale sám nevím. Ani dřív to nebylo růžový.“
Wox by dala hodně za to, aby přestal, stejně ale skoro nemohla dýchat. Co jí to tady povídal?! A…. proč? „Tak,“ odkašlala si, „něco máte určitě společného.“
Gerkhan polkl zbytek brownie, zapil ho vodou z lahve a bez skrupulí začal drtit v prstech další čokoládovou kostku. „Jo, práci. Trochu málo.“
„Kdyby to byla jen práce, tak spolu nejste tak dlouho.“ Byla ráda, že se na ni nekoukal.
„A společné známé.“
Nadechla se a doufala, že jí z hlasu nezaznívá falešnost. „Tak vidíš.“
„A stačí to? Na to, abychom spolu byli po zbytek života?“
Blondýnka se ošívala. Ať přestane, prosím. K něčemu to směřovalo. Nevěděla k čemu, ale k ničemu dobrému.
„Víš, jak jsem ji požádal o ruku? Andreu?“
Nechci to vědět. „Hm…“
„Myslím tu opravdovou verzi. Ne ty kecy o šampaňským a restauraci, co povídá všem okolo.“
Zdálo se jí, že i ptáci zmlkli. Zdálky od jezera sem vzácný závan větříku přinesl smích koupajících se dětí.
Semir mačkal mezi bříšky prstů těsto a pomalu ho tvaroval do malé kuličky. S tímhle se nikomu nesvěřil. Ani Tomovi ne. Proč cizí holce? „Šíleně jsme se tehdy pohádali. Byli jsme u ní doma. Vůbec už netuším o čem. Bylo to hrozný, horší než jindy. Řvali jsme po sobě, říkali si… fakt hnusný věci. A nejednou bylo naprosto jasný, že… buď, a nebo. Museli jsme se buď definitivně rozejít, nebo to někam posunout. Někam dál, prostě tomu dát nějaký cíl a smysl. A já… prostě…. Prostě jsem to řekl. A ona souhlasila.“
Wox nasála vzduch do vyprahlého hrdla. „Ale řekl jsi tohle,“ zachraptěla. „Měl jsi volbu a nerozešel ses s ní. Takže… něco v tobě… s ní být chce.“ Proboha živého, co to meleš, ty nanynko? Užasla sama nad sebou.
„Možná.“ Odcvrnkl těsto kamsi do křoví a konečně vzhlédl, na snědé tváři úsměšek. „Nebo jsem prostě jen zbabělec.“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
*****

Arrow

Kapitola 30: Nemohl by tady být s námi?

„Ale, ty už jsi tady?“ Kar pookřála, jeho přítomnost jí zvedla náladu. Většinou se vracel výrazně později – buď se ještě stavoval za Gerkhanem v nemocnici, nebo zůstával déle v práci, kde se mu kvůli nepřítomnosti spolehlivého a zkušeného parťáka všechno protahovalo.
„Ahoj,“ usmál se s nadějí, že působí naprosto přirozeně. Nechal ji líbnout mu pusu na tvář. „Udělal jsem večeři. Teda. Koupil jsem chlebíčky. Ale salát jsem dělal sám!“
Smíchat rajčata s cibulí a trochou pepře byl jistě nebetyčný výkon, učitelka ale neměla ve zvyku hodnotit cizí snahu sarkasticky. „Výborně, díky moc. To se těším. A my něco slavíme?“
Poslední slova zaletěla z koupelny, kde si brunetka umývala ruce.
Než stihl odpovědět, vykoukla, v dlaních tmavě vínový ručník. „Počkej, Semira už pouští?“
„No… jo!“ Zamumlal, zaskočený vývojem událostí. Doufal, že se k hlavnímu tématu dostanou až za pár desítek minut, kdy bude žena najedená a spokojená.
„Tak to je skvělé, mám radost,“ rozzářila se. Pokud ho pouští do domácí péče, musí být Turkovi vážně výrazně lépe a z nebezpečí je venku, ujistila se. Doma mu bude fajn. A náš vlastní život se konečně zase vrátí trošku k normálu. Stýskalo se jí po večerech a víkendech, kdy měla přítele jen pro sebe, nikoliv duchem nepřítomného, už celé týdny myslícího na zraněného kamaráda. Nechtěla Toma moc dráždit, ale domnívala se, že k tomu psychologovi přestal chodit příliš rychle. Ale třeba se to teď změní, pocítila novou naději. Uvidí, že se o parťáka nemusí bát a oni dva konečně zase začnou žít. Trpělivost se vyplatila, poplácala se v duchu po rameni. „Takže si ho k sobě bere Wox? Nebo spíš jdou k němu?“

„Popravdě jsem o tom chtěl mluvit,“ rezignoval na diplomatické tanečky, na něž komisaři scházela kapacita. Talíř s chlebíčky klepl o desku stolu. „No… já jen… napadlo mě…“
Prstem zajela do nadýchaného kopečku, který zdobil kornout z umotané šunky, a dětinsky ukazovák olízla. Mmm, hermelínová pěna, lahoda!
„Nemohl by tady být s námi?“
Drobky z bílé veky využily příležitosti prozkoumat učitelčiny plicní sklípky.
„Kar!“ Zvedl se a uhodil dusící se ženu do zad. „V pohodě?“
Odkašlala si a třikrát zhluboka nadechla. „To nevím.“ Podle toho, jestli jsem ti dobře rozuměla, odpověděla mu ve své mysli. Proboha, já se nemohu dočkat, až budeme mít konečně soukromí, Semir bude v péči své vlastní partnerky a my budeme moci žít svůj vlastní život, což v běžných případech zahrnuje například i nějaké to pomazlení. A on přijde s tím, že si sem Gerkhana nasáčkujeme?
Kranich znejistěl. Očekával, že žena hned nezačne skákat nadšením a plánovat, kam tureckého komisaře uloží, ale tak prudká reakce ho překvapila. „Jen jsem… si… říkal….“
Znova se zhluboka nadechla, vděčná své učitelské praxi za schopnost uklidnit rozbouřené nervy. „Počkej, Tome. Co se děje? Wox řekla, že se o něj starat nechce?“
„To ne, ale…“
„Probíral jsi to s ní vůbec?“
„Um…“
Brunetce se trošku ulevilo, vzápětí ji ale zalil hněv. „Takže o co jde? Tereza zjevně počítá s tím, že o něj bude pečovat. Asi si to i přeje. My jim samozřejmě pomůžeme, klidně jim třeba dvakrát v týdně něco uvařím. Budeme je navštěvovat, něco koupíme, doneseme. Ale Tome, přece si sem nemůžeme Semira jen tak přivézt jako kočku z útulku. A vlastně ho Wox odebrat.“
Komisař koukal do stolu a mlčel.
„Tome,“ natáhla se a položila dlaň na tu jeho, aby se naprosto vyděsila, když sebou lehce škubl: jako kdyby chtěl svou ruku bleskově posunout, ale včas si uvědomil, jak by to působilo. „Heh?! Děje se něco, o čem bych měla vědět? Máš strach, že to Tereza nezvládne? Nebo... prostě se ti nelíbí, že bychom tady byli my dva spolu?“
„Ne, to ne,“ bránil se rychle, možná příliš rychle. „Jen mě to napadlo.“
To ale není všechno, uvědomovala si Kar. Ani náhodou ne. Tady zdaleka nejde jen o lichou představu, že pokud se mu kamarád dostane z dosahu, jistojistě bez kontroly bídně zahyne. Něco je špatně. Ale co krucinál? Zauvažovala nad tím, zda to začít řešit, ale pak se rozhodla, že ještě chvíli počká. Až bude Semir doma a situace se trošku uklidní, budou na sebe mít oba víc času. Pak si udělají jinou fajn večeři a promluví si o tom ve větší pohodě. Karolina měla nejlepší vůli příteli potřebný poločas poskytnout. „Fajn. Tak si dáme ty chlebíčky?“

*

Už zítra!
Wox sebou plácla na pohovku a přejela si dlaní přes čelo. Už zítra, už zítra.
Celý den se zaměstnávala prací – uklidila, vysála, dokonale umyla nádobí, vyprala a pověsila povlečení s pocitem, že napomůže tomu, aby bylo po Gerkhanově příjezdu všechno v pořádku.
Očima přejela na prostor, který vznikl kus od televize. Odpoledne s funěním posunula těžkou sedačku o metr a půl dál, křesílko pak putovalo pod schody. Sem by měli přivézt speciální postel, matraci přizpůsobenou pro těžké poranění žeber. A na těch pár metrech čtverečních stráví Semir několik dalších týdnů, snad s výjimkou občasných cest na kontrolu či na větší očistu do koupelny, která je díkybohu v dolním patře malého, leč dvoupodlažního bytečku.
Tak už zítra…
Těšila se na něj, že už zase budou spolu.
Ale stejně tak měla hrůzu z toho, že něco zkazí. A jak bude Semir brát to, že je tady zavřený, až ho přejde úvodní nadšení z návratu domů? Zvládne ona sama naplnit těch 18 hodin, kdy bude vzhůru, smysluplným programem? Bála se pomyslet.
Povzdechla si a sáhla po láhvi: na sedmičku vína koukala v obchodě snad deset minut, moc dobře si vědoma toho, že řešit stres alkoholem je opravdu ten nejstupidnější krok.
Na druhou stranu, na delší dobu to bude naposledy, říkala si, když ji vkládala do vozíku. Budu muset být ve střehu a připravená ve dne v noci.
Tím spíš se dneska potřebovala opít, aby vůbec usnula.
Třeba jí těch pár promile v krvi přivolá hezké vzpomínky.


“Promiň, já si tady vylívám srdce a vůbec nechápu, proč tě tím zatěžuju, vždyť ti to může být jedno,“ chytil se Semir za hlavu, když na jeho slova o zbabělosti, s níž požádal Andreu o ruku, aby se vyhnul dalším konfliktům, reagovala rozpačitým mlčením.
Pousmála se. Uf. Vážně nevěděla, co by mu na to odpověděla.
„No a co ty vlastně? Už jsi v Kolíně docela dlouho. Nějaký fešák na obzoru?“ Zamrkal na ni a zkřivil rty do grimasy, kterou už nějaký ten týden považovala za naprosto neodolatelnou.
Zrudla jako patnáctiletá.
„Ale! Já si říkal, že taková fajn holka nebude sama,“ zašklebil se a jen tak mimochodem sbalil krabičku se zbylými brownies do vlastního batohu. Neměl prostor se té roztržitosti podivit, překvapený jemným bodnutím, co po tom konstatování pocítil. Nah, proč?
Wox si dopřála taktickou pauzu pitím z lahve, aby si otřela ústa a zavrtěla hlavou. „Ne, momentálně tady nikdo není.“
Lehce ožil a nachýlil se dopředu. „Jak to?“
Ošila se. „Um… no… tak víš jak, studuju, nikoho tady neznám. Ještě pořád se tak nějak rozkoukávám.“ Nechtělo se jí do toho dál zabředávat. „Půjdeme?“
„Rozkoukáváš se skoro dva roky?“
„Semire, zabručela blondýnka a vstala. „Jsou i jiná zajímavá témata. Pojďme.“

Jestliže se nějaký čas drápali do kopce, nyní se dostali k prudkému klesání. Schůdné asfaltové cesty nechali za sebou, podle Gerkhana by je sice k cíli zavedly, ale bylo by třeba jít velkou oklikou. Do jezera vybíhal ze břehu po jejich pravici ostroh, který je oddělil od výhledu na pár kilometrů vzdálený pozvolný břeh, kde se stále koupali výletníci.
Příroda se ztišila, zato borová vůně sílila a sílila.
Sestupovali po sotva znatelné pěšince, často se museli přidržet štíhlého kmene, aby nesklouzli níže, než by si přáli. Studentce to ani v nejmenším nevadilo, alespoň se mohla trochu uklidnit po rozhovoru, jehož směr ji totálně zaskočil. Přivítala, že teď nemohli kráčet vedle sebe, takže konverzace vázla.
A stejně… jen sbíral drby. Byla o to naprosto přesvědčena. O nic víc nešlo.

Zničehonic stromy ustoupily a zem pod jejich nohama se srovnala: mezi posledními kmínky zableskla nádherná, ovšem podivně tmavá hladina jezera.
„Heleme se… to se nám páni meteorologové trošku spletli,“ zamumlal Semir a otočil se směrem, kde tušila turisty. Koruny borovic jim buď kryly výhled dlouho, nebo přišla klasická rychlá letní průtrž, protože se nad kopci rýsovaly olověně šedé mraky. „Mělo být celý víkend nádherně, sakra. Ale neboj,“ zareagoval na její nervózní výraz, „už to máme kousek. V nejhorším si zapálíme v kamnech a budeme mít pohodu.“
Zrychlili krok a cesta se za moment vrátila – už ne asfaltová, ale klasická, docela vyježděná polňačka zahryznutá do srpu louky v klidné zátoce, kde břeh posázelo několik jednoduchých dřevěných chatek.

„Akorát včas,“ vykulila oči Češka, když jí na předloktí přistála první kapka. „Ono vážně začíná pršet!“
„Zdrháme,“ byl Turek o poznání stručnější.
Rozběhli se a ke druhému stavení v řadě doklusali už za mírného deště.
„To je ta slavná chata?“ rozesmála se Wox a plácla dlaní do prkna. Pět stejných boudiček s vlastním ohništěm od sebe dělily desítky metrů a nechávaly příjemné soukromí i v době, kdy si je užívali všichni obyvatelé – teď tu však byli policista a studentka úplně sami. Jednalo se velice skromné stavbičky o půdorysu snad 6x 5 metrů, přičemž dva poslední metry tvořila zastřešená teráska. Úniku tepla bránila droboučká, už na první pohled zašlá okna – dívka nahlédla do tmavého interiéru, dle obrysů hádala, že se tam vešla jakási palanda, postel a stůl, o moc více toho nebylo. Nemusela být génius na myšlenku, že jde vlastně jen o dokonalou zašívárnu, kde se mimo sex dá tak možná chodit na houby. „Je tam elektřina? A voda?“
„Sim tebe, Four Seasons hadr. Jasně. Akorát se musí ohřívat. Nebuď princezna!“
„Nebudu, dokud je tam alespoň splachovací záchod. Ten princezna potřebuje,“ slíbila se smíchem. „Ale už otevři, nebo nám zmoknou zadky.“
„Nebo předky a bude miss mokré tričko,“ komisař se sice šklebil, ale soustředěně nějakou dobu šmátral v batohu. „To jsem blázen…“
Dívka se přitiskla ke stěně, částečně kryta převisem jednoduché stříšky. „Copak?“
„Nemůžu najít klíče, krucinál.“ Muž se zamračil, a když nepomohl lov naslepo, pečlivě v tlumoku věci přeskládával. „To jsou moje od bytu a od auta.“ Prošacoval se, třikrát prohledal všechny kapsy a poté znova bezradně zacivěl do batohu. „Přece nejsem tupej, abych je někde ztra… kruci!“
Wox mu věnovala tázavý pohled.
„Ty klíče má u sebe Andrea!“ zasténal Turek a uhodil se hřbetem dlaně do čela. „Já jsem blbec! Jak jsme se ráno pohádali a já vlastně doufal, že na to nádraží dojde, tak jsem si je od ní nevzal. Sakra… Hej, co se směješ?“
„Já nevím, přijde mi to vtipné,“ zahýkala dívka a ještě více se namáčkla na poloshnilá prkna. „Ta situace, haha. A nemůžete to nějak otevřít drátkem, pane komisaři? Nebo… větvičkou? Nebo jinýma klíčema?“
„Zkusím,“ zachmuřil se.

Po deseti minutách marných pokusů bylo jasno. „Promiň,“ zamumlal sklesle a stiskl blondýnce paži, aniž by tušil, jak jí to bylo příjemné. „To jsem podělal.“ Štvalo ho, že výlet pokazil, těšil se na fajn večer, kdy si spolu pokecají.
Netušila proč, ale vážně se jí chtělo neustále chechtat. „Nevadí. Alespoň máme historku, ne? A holt nejsi žádný Meggajvr.“
Po delší době se pousmál, pomaličku nakažen dívčinou dobrou náladou. „Vážně nejsi naštvaná?“
„Spíš mi řekni, co budeme dělat. A jestli chceš říci, že se teď sebereme a půjdeme přes ten šílený kopec zpátky, navíc v dešti, tak neříkej nic, prosím pěkně. Rovnou mě vezmi lopatou přes hlavu a zakopej mě.“
Ochladilo se, slunce se schovalo nejen za mraky, ale i za kopci. Přeháňka, ještě před momentem docela intenzivní, se změnila ve snesitelný krápot, který šuměl v korunách stromů.
„Tak jde o to, že my jsme si sem dělali takovou fajn výpravu oklikou a přes hřeben. Ale tahle cesta je normálně pro auta a došli bychom po ní k silnici a pak do města. Kdybychom kmitali, tak bychom to za dvě tři hodiny mohli zvládnout. Je,“ vytáhl mobil a při té příležitosti si uvědomil, že na telefon i jakékoliv konverzace celý den nemyslel, „osm. V jedenáct by nám do Kolína něco jet mohlo.“
„V hlase ti cítím nějaké nebo.“
„Nebo můžeme zůstat tady. Spacák máš, ne? A na tu terásku by pršet nemělo. Akorát…“
„Hm?“
„Ten splachovací záchod, princezno. Obávám se, že se musíte obejít bez něj.“
Zahihňala se. „To zvládnu, pane komisaři. Buďme tady…“
„No tak fajn,“ pookřál muž, který si poslední minuty představoval, jak by se Andrea tvářila, až by dojel uprostřed noci zmoklý jako myš. A vůbec, vrtalo mu hlavou, jak to bylo s těmi klíči. Zapomněla na ně? Třeba si to vůbec neuvědomila? Jenže co když-

„Dáš si buřt? Mám hlad.“
„Jo, ježiš, já taky.“
„Fajn,“ Wox vyhlédla zpoza chatičky a dala ruce v bok. „Pod tou střechou je nějaká lavička, vidím dobře? Tak ji hezky vezmi a dones sem. Když se zmáčkneme, tak budeme trochu schovaní. Já zatím rozdělám oheň.“
Plamínky se i přes padající kapky vesele rozběhly po hromadě suché kůry a papírových kapesníků, ochotně pak přeskočily i na krásně vyschlá polínka, která dívka našla naskládaná u odvrácené stěny chatičky. Už zářily do tmy. „Paráda,“ pochválila se Wox a zručně nařezala oba špekáčky, zatímco Turek, který měl shodou okolností nést pečivo, rozlomil na půlky dvě kaiserky a naaranžoval na lavičku pytlíčky s kečupem a hořčicí.
„No vida, teď už to do Four Seasons fakt nemá daleko,“ uculila se blondýnka vesele. Doopravdy se cítila šťastně. Měla dojem, že muže neobtěžuje, ba naopak, troufala si doufat, že je spokojený, že s ní nakonec jel. Achich… byl tak úžasný, jak sám nesl tu lavičku, svaly napínající obyčejné tričko. Každou společně strávenou minutou do něj byla čím dál větší blázen.
Znenadání se dosud milosrdně mírný deštík změnil v lijavec.
Oheň zasyčel, zatím se ale docela statečně držel, ba dokonce se zmocnil před momentem přiloženého dřeva.
„A máme po buřtech,“ zamračil se Turek.
„To teda brzy stahuješ gatě,“ pokárala ho studentka, aniž si všimla, jak muž v reakci na ta slova vykulil oči. Sklonila se a vytáhla si z tenisek tkaničku, načež k sobě přitiskla dva policistou připravené lískové pruty, které začala poněkud nešikovně svazovat dohromady. „Tadááá!“ Zamávala bizarně dlouhou nastavenou udicí. „To dáme. A ještě zůstaneme v suchu,“ pochvalovala si, snaže si nevšímat jeho pobaveného chechotu. Nabodla na špičku oba špekáčky, uvelebila se zadkem na lavičce a nebezpečně se prohýbající výtvor s vyplazeným jazykem vystrčila nad skoro tři metry vzdálené ohniště. „Tohle tě naučí armáda, chlapče.“

Jen vrtěl hlavou, rudý smíchy nad těmi pitomostmi, co byla schopna rozkošně žvatlat. Takhle dobře se dlouho necítil. Tak… svěže, že nic není problém. Zapomenuté klíče? Být tu Andrea, rozebírali by to s křikem ještě teď a na talíři by se to objevovalo i za týden. Tohle mládě dokázalo improvizovat, bavit se, mít z věcí legraci, prostě nic neřešit, poradit si… Byl v dívčině přítomnosti jen od rána a měl pocit, že omládl o deset let. Díkybohu, že nakonec jel. Sice ho asi po návratu čeká od snoubenky pěkné tóčo, ale… za ty dva příjemné dny to rozhodně stojí.
Po očku pohlédl na dívku, která za pekelného soustředění svírala prut – sebemenší otřes způsobil, že se špička dramaticky houpala nahoru a dolů.
Nemít Andreu…
Tak vlastně co?

„Buřtýýýýý, do prdele!“
Wox odhodila už zbytečnou část prutu – první se samozřejmě převážila a i se špekáčky se poroučela přímo do ohně. Než se stačil Semir probrat ze svých úvah o čekajících snoubenkách a příliš malých ňadrech, dívka si to po jedné noze přiskákala zpátky, v ruce alespoň posledních pár centimetrů proutku s oběma buřty. „Ještě tam mám v trávě někde tu tkaničku,“ ulevila si a kriticky si napůl mokré, napůl spálené nešťastné uzeniny v slabé záři od vzdáleného ohně prohlížela. Jsou trochu ožehlé, ale zase třeba budou pikantní, ne? Takže to nevadí.“
Muž zaklonil hlavu a už poněkolikáté dal průchod hlasitému, upřímnému smíchu. Kdy se naposledy takhle skvěle bavil? Kdy?
„No co,“ zašklebila se Wox a stáhla špekáček z prutu. „Jíst se to dá. Kdyžtak umřem.“

Už to nevydržel. V náhlém popudu dívku pevně objal a vtiskl jí pusu na tvář. „Ty jsi tak fantastická holka, víš to vůbec?“
Ani v nejmenším to nečekala, cítila, jak celé její tělo totálně tuhne. „Ehm… eh….“ Hlas jí nepříjemně zaskřípal, když se odsunula na samý konec lavičky. „Máš tady ten buřt.“
„Jo… dík.“ Dívčina reakce ho zaskočila a lehce urazila. Vždyť jí nic neprovedl, tak proč dělá, jako kdyby se ji chystal znásilnit? Byla to kamarádská pusa, nic víc, ne? Na druhou stranu, pokud si to člověk dá dohromady: je docela pěkný chlap, o tom žádná, a ona se přesto cuká. Navíc je tu pěkně dlouho a nikoho si nenašla. Hm… že ona bude na baby? Ach, kruci. Škoda, škoda. Neznámo proč ho to zamrzelo, na druhou stranu to vysvětlovalo její předchozí nevoli. Škoda. „Poslyš, promiň, jestli jsem tě nějak vyděsil.“
„Nic se nedělej. Podej mi, prosím, kečup.“
„Tady, princezno.“

Buřty byly příšerné, ale v kombinaci s pečivem a spoustou kečupu chutnaly oběma hladovcům jako božská mana. Žvýkali a házeli do sebe sousto za soustem: chuť výrazně vylepšily brownies, které Turek vydoloval z batohu spolu s lahví teplého bílého vína.
Seděli v mikinách, koukali do tmy a deště, který zredukoval nebohý oheň na pouhé nesmělé pableskování. Netrvalo dlouho a vrátili se k hovoru. Než pomyslně odbila dvanáctá, studentka a policista se navzájem lehce přiopile krmili brownies a chechtali se více i méně vtipným historkám.

„Nezapíchneme to už? Vidím, že zíváš,“ protáhl se Gerkhan, aniž by chtěl přiznat, že mu kombinace delší výpravy, deště a pozdní hodiny taky přivírá víčka.
„Nechce se mi. Tak dobře jsme si pokecali,“ zamumlala dívka, ale musela připustit, že jí dělá čím dál větší problém nechat oči otevřené.
„Však můžeme zítra pokračovat, princezno.“
„Ó jé, to se nějak chytlo.“
Muž se uchechtl a vstal. „Tak já to vzdávám. Ráno si dáme k snídani marsku. Napůl.“
„Neodolatelná nabídka!“
„Viď?“

Jeden za druhým se, chráněni převisem střechy, podél zdi dostali k terásce.
„Tak jo, lehni si blíž k boudě, já budu na kraji. Kdyby ses,“ nasoukal se Turek do spacáku, „v noci bála, nebo ti byla zima, klidně mě vzbuď.“
Wox si na sebe navlékala druhou mikinu a huňaté ponožky. „To je milé, děkuju.“ Popravdě si byla jista, že neusne nervozitou. Noc a oni leží jen kousek od sebe, dělí je sotva pár centimetrů a vrstvy látky. Ach jo, kdyby tu tak byli za jiných okolností...
Semirovy úvahy byly daleko jednodušší. Škoda pro všechny chlapy, že je to děvče lesba, pomyslel si a uvelebil se na boku. Ale stejně to byl fajn den.
Blondýnka přemítala, zda mu má za výlet poděkovat, ale nechtěla znít pateticky. Vzdychla, podložila si hlavu batohem místo polštáře a pořádně se zachumlala. „Tak dobrou, Semire.“
„Hezký sny. A kdyby cokoliv, vzbuď mě.“
„Jsi hodný.“
Ležela, pokoušela se nevnímat tvrdá prkna, na něž nebyla zvyklá a poslouchala déšť. Přišlo jí, že ani muž nespí, až na občasné zavrtění byl nehybný, jen občas nespokojeně zafuněl.
Teprve za půl hodiny uslyšela klidné oddechování.
Déšť zesílil a mlátil do střechy.
Moc fajn den, pomyslela si dívka šťastně.
Moc fajn…
Den.

Probudil ji podivný hlasitý zvuk, naprosto dezorientovaná se opřela o lokty a otevřela víčka: zamžikala, jak ji do očí uhodilo rudé světlo.



Arrow


Kapitola 31: Vždyť má naprostou pravdu


“Co…“ Wox si chtěla promnout víčka, napůl vzhůru v podivné realitě, napůl ještě s noční vidinou před očima, vidinou, v níž hrál hlavní roli fešný turecký komisař, který se ji právě chystal ohnout přes jednu z loděk, kterou zaznamenala při příchodu k jezeru. Nebyl to první takový sen, který ji v posledních týdnech navštívil – teď se však zaškubala v kombinaci provinilosti ze zapovězených myšlenek, zmatku z aktuálního dění i kratinké paniky z toho, že se skoro nemůže hnout.
Konečně pochopila.
Jasně. Noc, průtrž, chata, Semir, víno, brownies… a to, co ti brání ve vyskočení na nohy, je spacák, děvče.
Uklidnila se a otočila hlavu, jen aby zjistila, že po příjemné společnosti zbyl jen zmuchlaný spací pytel. Že by porušili nějaké pravidlo a přijeli na ně policajti?
Už ale tušila, že pravda bude jinde.
Na střechu bušil déšť, který v noci střídavě sílil a polevoval. Teď nabral slušné intenzity, která však nebyla sto překrýt rozčílené hlasy ozývající se od rudých světel.
Studentka se kousla do rtu. Kruci…
Pár vteřin se bránila zbabělému nápadu lehnout si a předstírat, že klidně spí. Jenže co by se tím vyřešilo?
Žaludek sevřený, začala se neobratně soukat z objetí vyhřáté látky, aby se jí okamžitě rozdrkotaly zuby – blízká masa ledové vody dělala svoje. Nasadila si tenisku, u druhé si matně vzpomněla, že tkanička stále ještě leží v mokré trávě. Co už. Lehce vrávoravě vstala a zkřížila ruce na hrudi – částečně aby se zahřála, částečně aby skryla dráždivé důsledky nočního chladu. Dech se jí měnil v obláčky páry.
Kolik mohlo být? Dvě?

Auto – už pochopila, že ji prvně oslepila zadní světla – stálo sotva dvacet metrů od chatky. Vzrušené hlasy stále soupeřily v hlasitosti, ale jednotlivá slova s sebou srážely k zemi studené kapky.
No fajn.
Ačkoliv tušila, že to proti lijáku příliš nepomůže, přetáhla si přes hlavu kapuci mikiny a sestoupila po pár dřevěných stupních, aby zůstala stát na rozhraní tmy a světlého kruhu z reflektorů, boty okamžitě durch.

„Říkám ti to naposledy. Teď nasedneš a pojedeme domů. Jinak…“ Andrea se opírala o otevřené dveře tmavě modré Fábie.
„Jinak jako co?! Vážně myslíš, že mě přepadneš uprostřed noci a budeš mi říkat, co mám dělat!?“
„Jasně, protože jsi měl příjemnější program, že!“
„Tady jde o princip!“
„O princip? Co to meleš? Tohle ti jako připadá normální?“
„Co jako?“
„Že ze mě děláš úplnou krávu! Zase!“
„A to jako čím?“
„Jako že… že sedím doma a volám ti? Že to nezvedáš? Že si třeba říkám, co se děje?“
„No tak prší, no. To snad přežiju. A dobře víš, že tady není signál.“
„A jsme zase u toho – děláš ze mě debila! Já nemluvím o dešti! Fakt ti to mám vysvětlovat?“
„Vždyť se nic neděje, proboha! Není jediný důvod, abys takhle vyšilovala!“
„Ty jsi fakt kouzelnej. Takže… takže jediná špatná jsem tady zase já, že? Já jsem pitomá hysterka, která má tolerovat všechno, co si vymyslíš. To chceš říci, že? Že mám sklapnout a neptat se? Tak si to představuješ?“
„Ne, Andy, to jsem přece…“
Hlas, který v předchozí promluvě zazněl skoro až plačtivě, se vrátil k ocelové strohosti. „Takže opravdu naposledy. Nasedneš a jedeme domů. Jestli nechceš, aby byl mezi náma konec, tak si sakra sedneš a jedeme domů!“

Wox jektaly zuby. Přistihla se, že si dlaní drtí pravé předloktí.
Proklínala se za nápad sem jet.

Pauza, z níž váhavost chystané odpovědi čišela, trvala sotva pár vteřin.
„Dobře,“ kapituloval Semir. „Jo, jedeme domů. Všechno to pořešíme později. Tohle vážně nemá smysl.“
„Tak si nastup.“
„Počkej, musím ji probudit. A mám tam věci.“
„To si děláš prdel, ne? Posloucháš mě vůbec?!“
„A co jako ode mě chceš?!“ Teď se ke studentčině překvapení a zjevně i k šoku Andrey dal do křiku Gerkhan, „To ji tady mám nechat? V noci, v dešti? Kilometry od civilizace? Padla jsi na hlavu? Ona za nic nemůže!“
„Jasně! Slečna je hájená, že?“
„Ježiši, nezačínej zase. Jdu ji vzbudit. Dej mi chvíli.“

„Není třeba, já… já jsem tady,“ hlesla blondýnka a s mžouráním vkročila do světla. „Dobrý večer,“ zaznělo jí ve vlastních uších absurdně.
Schafferová, které rázem muselo být jasné, čeho všeho byla studentka svědkem, na moment budila dojem, že se na dívku vrhne. Pak však jen uhodila pěstí do opěradla. „Zapluj dovnitř.“
Ztuhle kývla a chystala se bezpodmínečně poslechnout.
„Terko, počkej, máš tam batoh a nějaké serepetičky, ne?“
„Jo…“ Skoro by je obětovala, jen aby tahle situace byla co nejdříve za nimi. „Jo, jdu pro ně.“ Nakonec to bylo krátké vítané osvobození. Koutkem oka zaznamenala, jak si Andrea sedá za volant a upíná si pásy.

„Promiň,“ zamumlal komisař, v jehož rukách se vzpínal spacák, kterému se nechtělo zpátky do plátěného vězení. „Tohle je blbej konec. Tak jsem to fakt nechtěl a neplánoval.“
Mlčela. Strašně se jí chtělo brečet. Do batohu ladem skladem narvala vše, co ve světle mobilu našla: vlastní spací vak jen zmačkala a srolovala. Tkaničku byla odepsala. Neměla by tady raději počkat? Může být noc o samotě v divočině horší než cesta zpátky v takové sestavě?“
„Opravdu promiň. Ale doteď to bylo fajn, vážně. Užil jsem si to. Jsem rád, že jsme jeli.“
„Jo,“ zachrčela neurčitě. Nepamatovala si, kdy jí naposledy bylo tak hluboce trapně. Za ni. Za něj. I za sebe.
„Někdy si to vynahradíme. Stejně by nám zítra asi celý den lilo.“
Málem na něj nevěřícně zazírala. Co to, krucinál, mlel? Poslouchal se vůbec? Slyšel, co mu říkala vlastní snoubenka? „Měli bychom –“ než to stačila doříci, roztrhal smířlivé ticho na břehu jezera klakson. „Jít.“
Přehodila si batoh přes ramena, bez ohlédnutí dokráčela k autu, co nejvíc nenápadně si setřela ty dvě slzy, které nezvládla udržet a aniž by cokoliv vypustila z úst, posadila se za řidičku.

Obávala se, že jakmile klícka vozu sklapne, rozpoutá se další verbální peklo. Měla hrůzu z hádky, která nastane a jíž nebude moci uniknout, lapena na miniaturním prostoru, dobrovolně skákající přímo doprostřed konfliktu, o kterém si nemohla namlouvat, že se jí netýká.
Skutečnost byla ještě daleko horší.
Mlčeli. Ticho, hnusné, děsivé, těžké ticho, které kynulo agresí jako hrnec s těstem zapomenutý na plotně, panovalo jak ve chvíli, kdy se auto ztěžka a na jedničku probojovávalo polňačkou, kterou déšť rozmočil na rigoly plné bláta, tak o něco později, kdy pneumatiky s úlevou spočinuly na tvrdém asfaltu a Fabie si to zamířila ke Kolínu.
Měla chuť zaječet, začít něco vysvětlovat, požádat je, ať si to mezi sebou vyjasní, ale ji ať, prosím pěkně, vynechají.
Ale jen seděla a bála se pohnout, vyjevená ze scény, které byla svědkem a nervózní ze zpytavých ostrých pohledů, kterými ji čas od času ve zpětném zrcátku přejela Andrea.
Nepromluvil nikdo.
Motor vrněl, stěrače likvidovaly poslední kapky nočního deště, který již znatelně zeslábl, tu a tam je minul protijedoucí vůz, kdesi v dáli začala Tereza tušit o něco světlejší odstín šedé. Teprve po hodině si troufla pohlédnout na mobil. 3:38.
Cesta jako naschvál trvala dlouho: jak si vychutnávala každou minutu s komisařem ve vláčku, který překonal několik kopců tunely, tak trpěla na objížďkách, které trasu protáhly o spoustu kilometrů.
Vesnice, kterými projížděli, se slily v městečka a ta v předměstí: do šera oranžově zasvítil Kolín.
A každým ukrojeným metrem ticho houstlo, kypělo a bublalo, až to na Wox působilo, že vzduch okolo ní tepe. Potřebovala si odskočit, ale neodvážila by se pípnout prosbu o zastavení na benzince ani za milion.

Sotva minuli ceduli, která světu oznamovala začátek velkoměsta, ubrala Andrea plyn a hodila pravý blinkr, aby zpomalila před poněkud zanedbaně vyhlížející autobusovou zastávkou.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ První slova, která Semir od začátku cesty pronesl. Stroze, studeně. „Je neděle a čtyři ráno. Co jí tady asi tak pojede?“
Andrea to nekomentovala, ale blinkr vypnula.
Wox bojovala s pocitem svíraného hrudního koše. Nechtěla tu být už ani minutu. „To je dobrý, já si zavolám taxi…“
„Slyšel jsi. Slečna si zavolá taxi,“ nezůstala Schafferová co se týče chladu v hlase snoubenci nic dlužna, ale auto už stanici minulo.
„Ani náhodou. Mladá holka nebude v noci cestovat přes celý Kolín. Hodíme ji domů.“
„Ale ne, to nějak zvládnu,“ hlesla blondýnka. „Stačí, když-“
„Zavezeme tě domů. Já si tě na triko nevezmu. A už fakt nechci slyšet ani slovo,“ zavrčel Gerkhan, až se dívka přikrčila.
Andrea se opět pohroužila do mlčení, jen autíčko nakopla zpátky k padesátce.
Panebože, ať už tahle jízda skončí, modlila se Tereza v duchu. V životě nezakusila nic tak neuvěřitelně negativního, řekla by, že za tu hodinu a padesát minut zestárla o pět let a přišla o půlku své životní energie. Zatínala nehty do pásu a sledovala, jak se vůz noří do čím dál známějších ulic, aby konečně zastavil přímo před studentskou ubytovnou.
„To už snad bude slečně stačit,“ ucedila Andrea. Neohlédla se, obě dlaně křečovitě svírající volant.
Wox okamžitě lapla kliku a otevřela s ulehčením ilegálně chyceného kosa, jehož věznitelé zapomněli pořádně zacvaknout voliéru. „Děkuju za odvoz. Omlouvám se za komplikace. Tak… tak nashle.“
Semir k jejímu šoku učinil pohyb, jako kdyby se také chystal vystoupit – ulevilo se jí, když nechal ruku padnout na stehno. „Tak se dobře vyspi, Terko. A ještě jednou promiň.“
„To nic. Na shledanou.“
Otočil se a usmál se na děvče. „Čau.“
Vůbec ji nezaskočilo, že pro ni sekretářka neměla jedinou hlásku: sotva dovřela dveře, auto už skočilo dopředu a v mžiku bylo pryč.

*

Ve sprše se celá vydrbala, jako kdyby se sebe mohla něco z událostí smýt. Kůži voňavou po citrusovém gelu, posadila se na maličkém gauči, objala si kolena a bez ohledu na šílenou ranní hodinu dolila sklenku vínem. Na rozchození toho všeho potřebovala alespoň tuhle symbolickou pomoc, byť se jindy snažila nepít sama. Hodila do sebe dvě deci Hibernalu jako panáka. Spolu se stejnou dávkou, kterou si dopřála před odchodem do koupelničky, jí víno pořádně rozproudilo krev.
Kruci…
Tohle bylo strašný.
A začalo to tak mile! Vždyť to vážně nebylo nic než výlet s kamarádem.
Jenže sebereflexe se dostavila, byť se jí promile snažily nastavit štít.
Ne, milá zlatá.
To je na tom to nejhorší. Moc dobře víš, že má Andrea důvod zuřit.
Vždyť má naprostou pravdu! Která ženská by snesla, že si její chlap vyrazí na samotu s o generaci mladší holkou?
Je fuk, že se nic nestalo.
A je fuk i to, že ani nic nehrozilo, protože on v tom nic jiného než přátelskou výpravu neviděl.
Protože ty by sis přála, aby se něco stalo.
Možná bys to odmítla, nebo utekla… nebo…. Nebo prostě cokoliv jiného, ale…
Jsi zamilovaná do chlapa, který je zasnoubený. S klidem s ním sama odjedeš někam do háje. Chceš si namlouvat, že ti stačí na něj jen koukat?
Dobře, nic jsi mu neřekla, nic jsi nenaznačila.
Nesnažíš se ho Andree přebrat.
Ale i tak…
Zasahuješ do toho.
Myslela sis, že ne, že se můžete jen bavit. Jenže i to má zjevně následky.
Wox sáhla po kapesníčku – uspěla až na druhý pokus, pohyby už značně nejisté.
„Tohle musí skončit,“ pronesla do ticha, ačkoliv jí mohl oponovat jen plyšák tajně zastlaný do peřin. „Hned.“

*

Semir civěl do stropu. Z temně šedé se čím dál více podobal své skutečné bílé.
Venku svou ranní píseň rozezněl drobný čermáček, který zahnízdil nad lodžií u sousedů.
Zamžoural. Oči ho bolely, ale usnout se mu nedařilo: opatrně a tiše se přetočil na bok a zvedl na lokti.
Jeho snoubenka klidně spala, dech pravidelný a vyrovnaný, rty jemně zvlněné ve výrazu, který mu připadal vítězný.
Stiskl čelisti.
Pohádali se. Pohádali se jako psi, ani si nestačili sundat boty. Vskutku epická scéna, Gerkhan by jí s klidem zařadil do jejich osobní TOP 5, a že už měli za sebou ledacos. Řvali na sebe, on ječel, že o sobě snad ještě může rozhodovat a nic zlého neprovedl, ona vřískala, že z ní dělá úplnou slepici a nutí ji do kroků, které jí pak sám vyčítá.
Přestali, až když na ně zazvonil rozčílený soused s celkem legitimní námitkou, že v neděli o půl páté ráno není na podobné výstupy nikdo zvědavý.
Pokorně a zdvořile se omluvili.

Pak šukali.
Ani nebyl schopný popsat, kde měl ten zvrat své kořeny, pamatoval si jen, jak se mu bruneta opírá dlaněmi o hruď, on si ji přidržuje za zadek a boky, postel vrže a oba dusí steny ve snaze neprobudit celý barák podruhé během třiceti minut. Zaklonila hlavu, požitkářsky mlaskla a svezla se z něj. Dobře, jsem ochotna na to zapomenout, řekla. Dnešek prostě neexistuje. Žádné další hádky. Už o tom nebudeme mluvit.
Celý rozpálený kývl, na víc se nezmohl.
Věnovala mu úsměv.
Triumfální.

Komisař zaúpěl a prsty si přejel po čele. Pokolikáté už? Kolikrát se stalo, že spolu měli spor a aniž by cokoliv vyřešili a dořešili, prostě skončili v posteli? A tím to haslo?
Byla to Andrea, kdo to inicioval. A on poslušně a radostně utopil své argumenty mezi roztaženýma nohama.
Jako nadržené zvíře bez mozku.
Mentální prvok.
Znovu na ženu pohlédl. Pěkná. I nenalíčené a s rozházenými vlasy jí to slušelo, postavu by jí mohla závidět ledajaká mladice a pevná prsa, která oceňoval i teď, protože sekretářka se přikryla jen do pasu, lákala k polaskání.
Vždyť si nemáš na co stěžovat, napomenul se.
Dobře, občas je to divočejší, ale… mohlo by to být horší.
Taky bys mohl být sám.
Musíš se prostě víc snažit. Být pozornější. Vážit si toho, co máš.
Víc o věcech mluvit.
Jo. A místo hádek si prostě sednout a všechno v klidu vyřešit.
Umínil si, že to nějak půjde. Už jsou spolu dlouho, musí to nějak jít.
Povzdychl si, až sebou Andrea ze spánku lehce škubla. Zabořil tvář do polštáře a zavřel oči.
Vyřeší se to.
Nějak.

Navíc ho žralo svědomí.
Protože při dnešním sexu na Andreu nemyslel.



Arrow


Kapitola 32: Nemůžu se jí podívat do očí


*****


Došlo to přesně do fáze, které se bál.
Možná i dál.
Tom Kranich se bál jít domů. Ne, nečekaly ho tam hádky či nakvašená partnerka máchající válečkem na nudle, podobající se karikatuře z časopisů. Ale konfrontace té nebohé, milé, vstřícné a chápající Karoliny s jeho vlastním chováním ho nutila k psychickému dávení, které se dneska přetavilo v reálné.
Zhluboka se nadechl, otřel si ústa a zacivěl do zdi.

„Škoda, že Semir to zrcadlo na pánských hajzlech neprosadil. Ses mohl kochat. Blbý, co?“
Tom sebou trhnul a otočil se, aby zazíral na šklebícího se Trabera, který si poctivě umýval ruce.
„Chrrrm…“
„Počkej,“ zvážněl Frank, jemuž až nyní došlo, že kombinace kolegova výrazu a bledosti nesvědčí o ničem pozitivním. „Tobě je fakt špatně?“
„Ne, jen se mi nějak zatočila hlava.“
„Nebo jsi do sebe neměl futrovat tu polívku, hranolky a ještě dort,“ ucedil Traber, na jehož tváři zase hrál lehce křivý úsměv. Naznačil pohled do neexistujícího zrcadla, mokrými prsty si pročísl vlasy a nahodil vlnu, aby na kamaráda mrknul. „Co Semir? Jak se má?“


„Tady, tady… ještě kousek…“
Vysoký modrooký komisař mlčel, v rukách popruhy od tašky, kam naskládal všechny Gerkhanovy věci shromážděné za pobyt v nemocnici. Sledoval, jak Wox naviguje lapiduchy, kteří popojížděli poměrně těžkou polohovací postelí, jež se měla na dlouhé týdny stát novým Turkovým útočištěm.
„Myslím, že by to takhle šlo,“ otřela si blondýnka čelo. „Na televizi uvidí, zároveň ho zvládneme odsunout do koupelny, má prostor na obě strany a já ho obejdu… Díky moc! Dáte si něco k pití?“
Muži, pro které se jednalo o rutinu všech rutin, jen mávli rukou. „Tak my vám ho přivezeme, slečinko.“
„Jasně, díky…“ Tereza poplašeně hodila pohledem po mlčícím Kranichovi, který velice dobře věděl, že Gerkhanův příjezd domů zdaleka není jedinou příčinou dívčiny nervozity.

Ani za sebou nezavřeli dveře, otrávení tím, že se s pacientem budou muset táhnout po schodech.
„Tobě taky děkuju,“ sebrala Wox odvahu. „Že jsi ho přivedl. Potřebovala jsem tady ještě něco dokončit, uklidit.“
Jasně, doteď jsi neměla čas, pomyslel si. „Hm.“
„Budeš tady ještě chvíli? Něco se mnou řešil s jakousi vaší sbírkou. Mám dojem, že tam cosi vázne,“ pokračovala studentka nejistě. Bála se do toho zabrušovat hlouběji, ale poslední informace o vybrané částce Semira zjevně vykolejila. Několikrát naprázdno pohnul rty, pak je stiskl do tenké zarputilé linky a mlčel. A věcí, které dokázaly jindy sebevědomému komisaři sebrat dech i výřečnost, bylo vskutku jen minimum. „Akorát nevím, jak mu na to odpovědět.“
Kranich ovšem taky netušil, jak kamarádovi vysvětlit, že se na něj osazenstvo stanice do značné míry vykašlalo a výsledné peníze sice nějaké to euro přinesly, ale na pokrytí dalších měsíců a týdnů, kdy bude třeba platit zároveň nájem i ošetřovatele, to bude stačit jen sotva. Navíc před třemi týdny zemřel při zásahu mladý hasič, takže se dobročinnosti naklonění kolegové realizovali u čerstvějšího neštěstí. A Gerkhan nebyl zrovna spořící typ, který by měl na účtu solidní finanční polštář. Ale stačit by to mělo, propočítával to Tom, když mu šéfová v kanceláři o Hotteho podrazu říkala. Plat bude mít omezený, jasně… ale něco se vybralo, vyžít by měl. A odškodnění, které rozhodně dorazí, vyřeší úplně všechno, byť třeba se zpožděním. „Budu muset do práce,“ zamumlal.
„Jo… dobře,“ netroufla si ho přemlouvat. Jeho přítomnost ji vyváděla z míry a zároveň byla vděčná, že tu v prvních minutách nebude se Semirem sama. „Uf… těším se na něj, jsem ráda, že bude konečně z nemocnice, ale nějak se toho bojím.“
Vylívej si srdíčko u někoho jiného, odsekl málem, ale držel se. Nemohl se ubránit dojmu, že už jen tím, že s ní o samotě zůstává ve stejné místnosti, pokračuje v nevěře.
„Strašně moc děkujeme Kar za to kuře, to fakt nemusela. Ale určitě to pomohlo. Vyřídíš jí to?“
„Můžeš jí napsat sama, ne?“ Vypadlo z něj.
Wox se kousla do rtu a zrudla.
„Asi není důvod, abych ti dě-“

„Domáááá….“
Oba saniťáci se vrátili s drahocenným nákladem, byť ho táhli vyčerpaní stoupáním do několikátého patra domu bez výtahu.
„Hurá, vítej!“ Tereza zvedla ruce v teatrálně triumfálním gestu. „Akorát slavobránu jsem nestihla, promiň.“
Semir se z lehátka nadšeně rozhlížel po pokoji, jakoby ho viděl poprvé. „Konečně, ty bláho.“
„Pane Gerkhane, moment. Teď opatrně a…“ Muži policistu, který zasykl bolestí, přetáhli do speciální postele.
Wox přispěchala přivítat přítele polibkem. „Díky,“ otočila se na zdravotníky, kteří už cosi odškrtávali v seznamu lejster. „Mám něco podepsat?“
Ani sdílnější z chlapíků jí nevěnoval o moc víc než zavrtění hlavy. „Ne, to už je hotové z nemocnice. Tak my půjdeme. Víte všechno? Máte všechno?“
„Doufám.“
„Tak na shledanou.“
„Díky, chlapi,“ pokynul jim Semir. „A nashle.“
„Tak vítej doma, brácho,“ usmál se Tom, kterého začalo žrát, že stojí až moc stranou.
„Jo už byl čas,“ cenil komisař zuby, stále ještě ve skvělé náladě. „A konečně mám trošku soukromí, to je úžasný, úžasný.“

Semirova radost sice byla nakažlivá, ale Tomovo vlastní naladění kazila jak přítomnost studentky, která Turka úzkostlivě obskakovala, tak i rostoucí provinilost, která se začala drát napovrch. S výmluvou, že je konečně nechá o samotě, kterou si Tereza a policista neužili už skoro měsíc a půl, se odvolal na práci a vyrazil do kanceláře.
Odrazil zvědavé dotazy kolegů, kteří byli lační po updatech z převozu i novinkách o Semirově zdravotním stavu a zavřel za sebou dveře v malé místnůstce, kterou obvykle sdílel právě s nejlepším kamarádem. Ještě pořád tu ležela nepoužitá vidlička, kterou si přinesl k jídlu a nestihl ji ani ušpinit, ani uklidnit, protože je odvolali k případu, který mu změnil život. Jakoby se na ni celé ty týdny kdokoliv bál sáhnout, snad z pověrčivosti, že by mohl narušit to slabé vlákénko, co drželo Turka při životě.
Tom si povzdechl. Jim oběma ten případ změnil život.
Myšlenky mu zalétly ke Karolině, svaté trpělivé Karolině, která teď o pár desítek kilometrů dál řeší své studenty. Pak přijde domů a zase na něj bude dívat tím svým oddaně vyčkávajícím pohledem, který mu bude jasně říkat, co by chtěla a jak by si přála žít jejich vlastní život, ale že chápe, že mu to teď nejde.
Nemůžu se jí podívat do očí, pomyslel si Kranich zoufale.
A dneska? U Semira nastal posun, je doma, definitivně nejhoršího z venku.
My s Kar bychom měli začít fungovat jako pár. Jít konečně pořádně do kina, do IKEA, na večeři…
A doma bych se měl chovat jako chlap.

Přejel si dlaní přes obličej a pohlédl na jednoduchý gauč v rohu kanceláře – měli povoleno se na něm se Semirem vystřídat, když jim šéfová naložila noční služby. Jeden držel pohotovost, druhý si hodinku dvě odpočinul. A neskonale se hodil u těch vzácných případů, kdy je nějaká aktuální žhavá a vážná kauza zaměstnala natolik, že řádná pracovní doba prostě přestala existovat a oni se potřebovali osvěžit krátkým spánkem. Domů se jednou nedostal i osm dní v kuse, vyčerpaný a frustrovaný natolik, že když za ním Kar přišla, aby ho potěšila obědem a celou služebnu plechem voňavých koláčků, zapomněl na jakékoliv výsměšné pohledy a prostě se tady s ní na půlhodiny zavřel…
Naprosto živě se mu vybavilo, jak se tehdy cítil fantasticky.
Mačkali se tam ještě napůl nazí, hladil ženu po tmavých kadeřích a nechtěl nic jiného, než aby odtud vůbec nemusel vylézt.
Teď se mu z představy, že by ji měl večer obejmout, svíral žaludek.
„Kar,“ zamumlal smutně. „Kéž bych to mohl vzít zpátky.“

Vlastně je seznámila šéfová.
Nebo Semir.
Podle toho, zda vzít v potaz toho, kdo rozmlátil BMW, které bylo poslední kapkou do zdánlivě bezedného poháru Anniny trpělivosti, nebo právě nadřízenou, která je za trest poslala na osvětovou akci.
Nafasovali uniformy a šli jako pitomci, za vydatného halekání kolegů, kteří se shromáždili v kanclu, aby si pořídili fotku, přednášet na Den bez nehod, jak si na silnici počínat opatrně. Semir pak pro uklidnění srkal kolu brčkem a čuměl po ženách, které v horký májový čtvrtek vytáhly minisukně, Tom v malém stánku rozdával letáčky, odrazky a výhercům jednoduché soutěže vytahoval ze šuplíčku miniaturní lékárničky.
Doteď i pamatoval soutěžní otázku.
„Promiňte,“ ozvalo se tehdy nad ním, právě když byl skloněný pro další drobnou odměnu.
Skrčený vzhlédl a naskytl se mu výhled tak božský, že musel polknout slinu. Tom Kranich měl obdařené dámy vždycky rád a potrpěl si na brunetky – mladá dáma s příjemným hlasem, která mu poskytovala báječný úhel pro kochání, v sobě kombinovala obojí.
„Ehm,“ postavil se.
Semir za jeho zády přestal hlasitě srkat.
„Jen jsem si říkala… víte,“ žena se rozpačitě pousmála, potěšena skutečností, že zblízka policista vypadá ještě lépe, než jak se jí jevil z plastového sedátka kus od podia, „že ta vaše přednáška byla velice zajímavá. Dobrý den, mimochodem.“
„Dobrý,“ narovnal se Tom konečně. „Um… děkuju!“
„Víte, já učím na střední škole a nedávno jsme si s kolegy říkali, že bychom měli mít podobnou akci i pro naše studenty. Třeba dvě – pro ty mladší a pak pro ty, co už budou co nevidět řídit. Myslíte, že by to s vámi šlo domluvit?“
„Určitě!“ Kdovíjak se vedle Kranicha ocitl Turek, „Co konkrétně vás zaujalo?“
Tom pocítil ohromnou touhu malého kamaráda uškrtit.
„No…,“ agilnost druhého policisty ženu zjevně zaskočila, „tady váš kolega mluvil velice zajímavě o těch přechodech pro chodce.
„Jasně, zvládneme vá-“ Než se stačil Semir rozjet, vrazil mu Kranich do ruky pakl tiskovin.
„Myslím,“ pronesl velice zlověstným varovným tónem, „že tam u těch buřtů je fakt velká fronta. Pár letáků bys tam mohl rozdat, že????? A pak o tom rozdávání povykládat Andree, že????“
„Mno jo,“ zabručel Turek, který nemohl nepochopit, že mu tentokrát byla příležitost brutálně ukradena. Ještě jednou přejel brunetčin hrudník pohledem a s mrmlaným pozdravem se odebral ke stánku s hot dogy, přičemž půlku letáků rovnou ostentativně hodil do odpadkového koše.
„Určitě se domluvíme,“ zazubil se Tom na učitelku, která vůbec neskrývala pobavení. „Když to neklapne v práci, vezmu si volno. Vizitku nemáte?“
„Ne, ale můžu vám dát telefon,“ zvlnila rty.
A taky mu ho dala.
Přednášku si Kranich samozřejmě na šéfové vydupal… a na jejím konci s vrcholnou nervozitou pozval ženu na večeři s tím, že to celé musí probrat. Už jen z toho, jak rychle kývla (a z toho, že si vzala dosti vykrojený svetřík) si troufal usoudit, že by jen u hodnocení přednášky zůstat nemuseli. Povídali si tehdy až do zavíračky a když šel učitelku dvorně vyprovodit, radostně přijala návrh vyrazit si někam soukromě.
Až ho šokovalo, jak báječně si sedli.
Myslel si, že po Eleně už nic takového nezažije – tu kombinaci pohody, podpory, lásky, teplého domova, milého podporujícího objetí, skvělého sexu, společného trávení volného času, vášně pro zařizování domácnosti. Nasmáli se spolu, navzájem se podrželi, dokázali být pro toho druhého trpěliví. Nepochyboval, že našel tu správnou, kterou už nikdy nechce ztratit.
A teď…

Pohlédl na hodinky.
Kruci, čas letěl.
Měl být dávno na dálnici, divil se, že na něj ten mladý zobák, kterého mu přidělili, dávno nezaklepal.
Ale předtím…
Znova ho stisklo v břiše.
Jak se má Semir, Trabere? Culí se na něj holka, která mu byla nevěrná. Bezostyšně, jako kdyby dovedla úplně vymazat celou tu špinavou vinu.
Já to nezvládnu.
Nedokážu být s Kar, vnímat všechny ty její signály, vědět, jak se snaží a cosi jí předstírat.
Upřel oči na pohovku a prsty mu zatančily po displeji dotykového telefonu.
„Ahoj Kari. Prosím tě, promiň, ale dneska musím přespat v práci, zlato. Ne, nic vážného, neboj. Já vím, je mi to moc líto, ale mám toho šíleně moc. Tak aby ses nebála, jo? Ještě zkusím večer zavolat. Ale kdybych to nestíhal, tak se nic neděje, jsem prostě tady. Jo, měj se. Uvidíme se.“
Blbé kanape místo ženské, která ho miluje a tolik mu toho toleruje.
Kam to dopracoval.


Arrow


Kapitola 33: Já ti musím něco říct


*****

„Tak na shledanou, zase zítra!“ Wox zamávala ošetřovatelce a otřela si imaginární pot z čela. Bože, to bylo náročné, hektické… od rána se vlastně nezastavila. Pořád všechno ladila tak, aby Semir co nejvíce věcí obstaral sám, aby mu bylo příjemně… než se stačila pořádně zastavit, najednou bylo šest a zvonila pečovatelka, která se měla postarat o lehkou masáž, injekce proti srážení krve a taky o večerní hygienu. Za to poslední byla opravdu vděčná.

„Já ale fakt nevím, jestli mu zvládnu… prostě bažanta mu asi podám, ale víte jak… na mísu… to prostě…“
Brunetka s prošedivělými vlasy, která seděla za stolem, se na ni vlídně usmála. Už to tu samozřejmě slyšela tisíckrát, stejně jako viděla směs rozpaků, provinilosti a odporu ve tvářích těch, kteří se měli postarat, ale jednoduše netušili, zda to zvládnou všechno. Dívka se sem přišla domluvit na to, jak konkrétně bude vypadat zaplacená péče a co přesně bude mít kdo na starost. „Nemějte obavy, slečno. Popravdě vám mohu i doporučit, abyste se spolehla na nás, dvakrát denně tam jsme a obstaráme to. Ze své zkušenosti mohu říci, že pánové nesnáší úplně dobře, když tuhle povinnost obstarávají jejich partnerky. Daleko lépe berou, když to dělá někdo cizí, kdo to má jako profesi.“ Hlavně policajti, vojáci, hasiči a další podobní „hrdinové“, dodala už jen v duchu. Ti jsou daleko horší než bankovní úředníci. Trpí jak zvířata už jen tím, že jsou na lopatkách, bezmocní a někdo se o ně musí starat, ačkoliv dřív to byli právě oni, kdo zachraňoval a ukazoval ramena. Trpí jejich mužnost. A vztahy. Protože z partnerek oslňovaných hrdinstvím, chlapstvím a samostatností jsou najednou ošetřovatelky řešící převazy, opruzeniny, proleženiny, moč a hovna. A na tom není sexy vůbec nic. Dobře věděla, že alespoň to chození na mísu v přítomnosti vyškolené pečovatelky zraněným a nemocným velice uleví. Už tak to v těchto případech často dopadá tak, že si hrdinové po uzdravení potřebují dokázat svou mužnost – nejlépe s jinou dámou než tou, co jim týdny i měsíce trpělivě a oddaně posluhovala. Hledají nějakou, kdo v nich uvidí zase pořádného silného samce od samého začátku a nemá vzpomínky na rozmixované kašičky podávané po lžičkách.
Tereza se napila kávy. „To teda fakt ráda slyším,“ hlesla pak.


Vrátila se do pokoje a usmála se na přítele. Koneckonců, ať to bylo jakkoliv divné, konečně byli zase spolu a na cestě k normálu. „Co říkáš na první den doma?“
„Jsem hotovej,“ nezapíral komisař. „Nejraději bych usnul. A to je půl sedmý!“
„Však spi,“ pohladila ho blondýnka po paži. „Bylo to náročný, já vím. Však zítra už budeš mít zase o něco víc sil.“
„A ty si něco pustíš nahoře? Kdyby něco, tak tě prozvoním?“
„Ne, Semi. Pokud tě to nebude rušit, budu ještě něco psát na počítači. Říkala jsem si,“ měla to blondýna dopředu promyšlené, „že si roztáhnu gauč a budu spát hned vedle. Jednak budu po ruce, kdybys něco potřeboval a taky… no,“ pokrčila rameny, „prostě jsem ráda, že můžu být zase u tebe.“
Potěšeně se zašklebil. „Pojď ke mně.“
Ráda poslechla, přitáhla si židli k jeho posteli a položila tvář na polštář vedle té jeho. „Je fajn tě mít tady,“ zašeptala.
Natáhl se, co mu sádrový krunýř dovolil a dívku políbil, aby se s bolestí lehce zkřiveným obličejem zase stáhl. „A že to nevypadalo, co?“
Překvapeně zamžikala, ještě si vychutnávala tu příjemnou pusu. Nebyla si jista, o čem mluví – zda jen o současnosti, nebo o tom, že by si na ně jako na pár asi vsadil jen málokdo. A studentka by byla mezi největšími pesimisty.


    No konečně


Kruci. Wox vztekle hodila mobil na pohovku. Špatně ho chytla a při odemknutí displeje ťápla na ikonku, která upozorňovala na nepřečtenou zprávu na Whatsappu, takže se odesilatel dozvěděl, že byla zobrazena. ZobrazenY, aby byla přesná. V neděli jich cinklo asi pět, u některých přečetla první slova náhledu. Omlouval se. Dnes už dorazily vzkazy s náznakem znepokojení.

    Už jsem si říkal jestli se ti něco nestalo


Ne, vůbec. Kromě bolehlavu, protože jsem tu šílenou negaci musela přechlastat, ušklíbla se dívka a znovu zvedla skripta, byť se na nebohé Dějiny evropské žurnalistiky neměla šanci soustředit.

    Jsi na mně naštvaná, co


Byla. Od návratu se třásla kombinací vzteku, ponížení a bezmoci. Naštvalo ji, čemu ji vystavil, do jaké situace ji komisař zatáhl. Na druhou stranu nemohla popírat, že hlavu do oprátky strčila sama, a s vědomím, že její jednání není úplně košer. Sžíralo ji, že odjel s Andreou, a přitom se celou dobu tvářil, jak je nespokojený. Jo, vlastně ji, Terezu, celou dobu docela rytířsky chránil, zastával se jí, byť věděl, že tím body nezíská. Klidně mohl sekretářce patolízalsky odsouhlasit ten výsadek v kolínském zapadákově, odkud by se domů dostávala dlouhé desítky minut. Vysloužil by si trošku menší prudu. Ale proboha, proč o tu prudu tak strašně stál, že do ní dobrovolně a opakovaně šel? Na druhou stranu, co si představovala? Že u ubytovny vystoupí s ní, pošle Andreu do háje a půjde s ní nahoru na pokoj hrát piškvorky? Asi sotva. Jenže… co ho asi čekalo se snoubenkou o samotě? Vsadila by se, že si to komisař pořádně slízl. Ale, připomněla si, byla to jeho volba. Semir to takhle sám chce, nikdo mu nemíří na hlavu. Není to žádná oběť. Prostě… jsou takový ten pár, co se bude střídavě zbožňovat, střídavě nenávidět.
A nikdy se nerozejde.
Pro tebe je zásadní jedna jediná věc, děvče: nenechat se do toho zatáhnout.

    Já to chápu
    Fakt promiň
    Ale ozvi se

    Prosím


Wox si povzdechla. Ne, takhle to nejde. Mlčení bylo pasivně agresivní a dívka tenhle přístup, který všechny ostatní držel v šachu a nejistotě, k smrti nenáviděla a pohrdala jím. Konfrontace je vždycky lepší. Čestnější. Byť třeba bolavá.

    Ahoj Semire. Promiň, potřebovala jsem tu jízdu trochu vydýchat. Bylo to náročné.


    Rozumím. Hele, můžu ti zavolat? Nechci to řešit po správách


Ach. Zazmatkovala a rychle přemýšlela, co chytrého by mohla odepsat – jenže turecký komisař měl výrazně méně trpělivosti.
V první chvíli ji napadlo, že telefon típne, nebo nezvedne. Mohla se vymluvit na přednášku.
Ale nemělo to cenu, zkusil by to znova.
A takhle večer, protože už bylo půl osmé, by jí to stejně neuvěřil.

„Ahoj Semire.“
„Terko, zdravím! Jsem rád, že jsi to zvedla. Už jsem si říkal, že to budeš ignorovat.“
„Hm. Co potřebuješ?“
Chvíli bylo ticho. Jakkoliv se dívka snažila znít neutrálně, samozřejmě mu její nálada neunikla. „No, co myslíš? Ještě jsem chtěl mluvit o tom našem víkendu. Poslyš, je mi strašně líto, jak to dopadlo, to se vůbec stát nemělo. Prostě… já si tu naši výpravu fakt hodně užil. A mrzí mě, že… prostě že to mělo takový nepříjemný konec.“

Zvedla obličej ke stropu a zamžikala, aby zahnala slzy. Proč jí tohle povídal? Na co?
A ještě jak používá to „naše“…
Reálně to naše nebylo, není a sotva bude.

„Jsi tam, Terko?“
„Jsem, jen nějak nevím, co ti na to říct. Já se taky bavila a taky mě ten konec mrzí.“
Podle tónu znatelně pookřál. „Jo? No paráda. Tak to nějak napravíme a nahradíme, co? Příště pojedeme zase někam, kde je to podobný.“
Co to mlel, proboha? Nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Terko?“
„Semire,“ nasála vzduch do plic. „Tohle přece nejde. Vidím, jak to Andree vadí a dělá vám to oběma zle. Vlastně se jí nedivím.“
„Ale…“
„Byla jsem hrozně ráda, že jsem se s váma seznámila. A jestli mě ještě někdy někam pozvete, tak budu šťastná. Vážně mě to moc potěší. Jste fajn lidi, s tebou a Kar si vždycky ráda popovídám, i ostatní jsou moc milí. Ale očividně máte nějaké zavedené pořádky a já do toho vnáším chaos.“ Opravdu se snažila neznít pateticky. „Asi bude lepší, když se věci vrátí do starých kolejí.“
„Pro koho to bude lepší?“
Tak prostinká otázka a… tak nelehké na ni najít odpověď. „Asi pro všechny,“ našla vyhýbavá slova.
„Hm…,“ podle tónu hlasu ho šokovala.
Mlčela, vážně netušila, co ještě dodat k původnímu – a kdyby pusu otevřela, měla by tendenci vyřčené rychle relativizovat, vykoktat, že to vlastně až tak radikálně nemyslela. Já jen nechci dělat zle, adresovala komisaři v duchu. Tobě, jí. A ochránit sebe. Protože v těchto situacích většinou lidi v mé pozici někomu poslouží a pak drtivě prohrají. Nechci být ničí hromosvod.
„Dobře,“ zamumlal muž do telefonu, když bylo jasné, že se od dívky doplnění nedočká. „No… tak to je škoda, moc nevím, co na to říci. Mrzí mě to. A ještě jednou se omlouvám za ten víkend. Kdybych věděl, že to skončí až takhle…“ Povzdechl si. „Ale uvidíme se ještě někdy, ne?“
„Ale jo,“ vyhrkla. „Neříkám, že se chci odříznout úplně.“
„Alespoň že tak,“ ulevilo se mu tak zjevně, že blondýnka zvedla obočí. „Chyběla bys mi.“
„T-vy mě taky,“ přiznala. „Ale holt je to tak, jak to je.“
„No a nechceš si sednout a probrat to?“
Proč ji tak lákal? Wox zavrtěla hlavou, byť to policista vidět nemohl. „Myslím, že jsme si teď řekli všechno potřebné. Měj se krásně, Semire. Ať se vám všem daří a zase… zase někdy.“
„No tak jo… taky se měj… princezno. Ahoj.“

Vida, plácla sebou studentka na gauč a znovu zašátrala po skriptech a zvýrazňovači. A je to.



„Nepřemáhej se a klidně spi,“ políbila ho ještě jednou a stáhla se. Musela se zase chvíli věnovat své diplomové práci, se kterou začínala být nepříjemně pozadu. A pak, první hodiny ji přesvědčily o tom, že to nemusí být tak strašidelné, jak si představovala.
Třeba to půjde, kývla a položila si laptop do klína.
Hlavně už žádné otřesy, prosím.


*****

Kranich zaplatil nedojedený hamburger nevalné chuti a vrátil se do auta.
„Jedeme na služebnu?“ Dočasná posila Matthias dosud nepřestal hledět na svého zkušenějšího kolegu jako na poloboha a vše, co Tom řekl, se mu zdálo být svatým.
„Co?“ Zamžikal ve vlastních myšlenkách ztracený modroočko, aby se rychle vzpamatoval a vrátil se ke své roli stabilizačního prvku. „Ne, jel bych k exitu 10 a měřil, co ty na to?“
„Jo, jasně!“ rozzářil se mladíček, který dnes navíc i seděl za volantem. „Tak já jedu.“
„Počkej. Ještě na něco zapomínáš.“
Přece jen Tomovi zacukaly koutky, když si Matty přejel nervózním pohledem zapínání kalhot a pak zkontroloval, zda má zacvaklý pás. „Hm?“
Mladej byl docela roztomilej, byť zatím klasicky zmatenej a nervózní. Ale tím si musí projít každý. Semir by si chlapce vychutnal jinak. „Musíš to oznámit na služebnu. Odkud jedeme, kam a co tam budeme dělat.“
„Jo aha! Můžu já?“
„Jen do toho.“

Byť se nová dočasná posila ze všech sil snažila být nejen dobrým členem týmu, ale i parťákem, Kranich den stejně přetrpěl. Od rána nemohl, vzbudil se na pohovce v kanceláři už v šest a od té doby jen civěl do stropu a čekal, až bude řada na jeho směně.
Zatímco Tereza se také zvedala z gauče, který se ukázal být výrazně méně pohodlným než jejich postel nahoře a spěchala sebe i Semira pořádně probudit výbornou čerstvě mletou kávou, Tom se povzbudil žbrndou z automatu. Když Wox smažila volská oka, která provoněla celý obývák, komisař žmoulal starou bagetu.
Už prostě nemohl.


*

Seděl v obývacím pokoji a civěl do zdi, vyhýbaje se pohledu na velkou, na plátně natištěnou fotku Karoliny a sebe sama z nějakého jejich výletu. Tušil, že do Berlína. Byli tam bezstarostní, šťastní… Všechno to pokazil.
Vrzly dveře od koupelny.
Ani jsem je nestačil namazat, já blb. Bude to muset udělat někdo, kdo přijde po mně. Snad bude lepší. Ve všem.
„Tome?“
Zaťal prsty do polštářů gauče.
„Tome,“ zasmála se brunetka. „Sedíš tady jak pravítko. Uvolni se trošku.“
Vzala si na sebe svůdnou tmavě vínovou noční košilku s krajkovými lemy, ten odstín jí dokonale ladil k těžkým hnědým kadeřím. Klesla na pohovku vedle něj. „Vážně,“ zamumlala. Dneska už nehodlala nechat nic náhodě. Semir byl přece v pohodě, ne? Už se léčil doma, bylo o něj postaráno, takže zmizely důvody k obavám. Takže my dva přece můžeme konečně fungovat jako pár se vším všudy.
„Kar…“
„Ššššššš….“ Natiskla se k němu a obě její ruce se přesunuly na komisařovu šíji. „Uvolni se.“ Prsty zatlačila na ramena a začala ho jemně masírovat.

Tom stiskl zuby. Tak nádherně voněla, tak úžasně jí to slušelo, každý její dotek byl tak neuvěřitelně příjemný.
„Kar, já…“
„Klid. Prostě na nic nemysli. Uděláme si fajn večer.“
Zavrtěl hlavou a naprázdno pohnul rty, na víc se nezmohl.
Přítelkyně mu dál jemně hýčkala šíji a ramena, občas přidala polibek nad ucho či na krk. „Jsem ráda, že máme čas na sebe,“ pošeptala mu, vlastní dech už zrychlený. „Těšila jsem se na to. No tak… zkus trošku vydechnout.“
„K-kar.“
Nebyl schopný odpovědět. Musí něco poznat!

„To bude ok,“ zašeptala horce a znova ho polaskala na hrdle. „Miláčku, uvolni se. Teď už je všechno jen otázka času, slibuju. Nejpozději za dvě měsíce ho máš,“ další polibek, „zpátky.“ O poutu obou komisařů dobře věděla, připadalo jí vlastně docela dojemné a fandila mu. Ale že ho Semirovo zranění tak setne, že bude mimo sebe celé týdny?
Bože, vždyť… vždyť chodí jako tělo bez duše.
Chápala by to v ty první kritické dny, kdy opravdu nevěděli dne ani hodiny a děsili se každého zazvonění telefonu.
Jenže Gerkhan byl z nejhoršího venku už pěkně dlouho na to, aby ji Tom zase začal vnímat.
Jako ženskou, krucipísek.
Hodlala mu maximálně vyjít vstříc, jenže se nezdálo, že by nacházela odpověď.
Přišlo jí, že má pod rukama jen figurínu.
Úplně tuhou – všude, kromě toho správného místa.
No tak jo, no.
Jestli to potřebuje…

Provokativně pohodila dlouhými kadeřemi a předvedla svůj nejsvůdnější úsměv, aby sklouzla na kraj pohovky a naklonila se k muži.
Ne, prosím ne. Kar. Nezvládnu to. Já to nezvládnu.
„Musíš mi věřit. Všechno bude zase při starém. Jen… musíš být trpělivý.“ Prsty sevřela zip kalhot a stáhla mu látku ke kolenům. Pokusila se neurazit při zjištění, že její dosavadní snažení moc výsledků opravdu nepřineslo. „Jsem tady pro tebe. Miluju tě. Uvolni se, prosím. Chci být dneska s tebou.“

Mimoděk si navlhčila jazykem rty a nahnula se mu hlavou do klína, aby i v sedě zavrávorala, tak moc ji překvapil a rozhodil jeho rychlý úkrok, kdy vrátil kalhoty i trenky zpátky do pasu. „Co… co děláš?“
Nemůžu. Tohle nezvládnu. Nezvládnu to.
Roztřeseně přešel ke dveřím obýváku, opřel se o veřeje a schýlil hlavu.
„Tome…“ vydechla vyjeveně, tmavě hnědé oči vykulené. Ani neměla prostor připadat si trapně, prostě jen… civěla. „Co se to děje?“ Přece byl u psychologa, promítala si v mozku rychle všechny myšlenky. Že by to nezabralo? „Miláčku. To nic. Nic se neděje, počkáme, až se budeš cítit líp, jak to jen chceš.“
Kar. Prosím, přestaň.
Neznámo jak vydolovala úsměv. „Spolu to zvládneme, slibuju.“
Už nemůžu. Nesnesu to.
„Kar,“ zachraplal kamsi do zdi.
Znovu úsměv. Povzbudivý úsměv. Kurva!
„Kar,“ zvedl hlavu a pohlédl jí přímo do očí. Všechny tkáně v něm byly napjaté, úplně cítil, jak se lámou jednotlivé úpony a vlákna. Protože on se teď složí, úplně a naprosto. „Kar, já ti musím něco říct.“
Úsměv se vytratil. Objevil se strach.
„Já… já jsem tě…“ Polkl a stiskl víčka, aby na ni zase zazíral. „Nevím, jak to říci. Podvedl jsem tě, Kar. S Terezou.“

Arrow

Kapitola 34: Možná čekej návštěvu


Brunetka na něj zírala se stále stejným výrazem ve tváři, jakoby její mozek výborné matematičky odmítal dát dohromady jednoduchý výpočet. Polkla a naprázdno otevřela ústa. Pokusila si stoupnout, ale nohy ji neposlechly. „Co?“
„Jo, já jsem… my jsme to udělali, já se strašně omlouvám, Kar.“
Rty se jí znovu pohnuly, aniž z nich vyšla slova. Ani si neuvědomovala, že jí levá dlaň zajela do hnědých kadeří, vlhkem z koupelny zvlněných ještě víc než jindy. „Cože?“ Zopakovala jinou variantu otázky, za jejíž formu by si její studenti vysloužili ostré napomenutí.
Kranich už zase nebyl schopný jí koukat do očí, strnulý a opírající se o dveře. „Je mi to strašně líto. Týdny nemůžu myslet na nic jinýho. Vím, že jsem to šíleně podělal… Vím, že jsem ti ublížil, ale…“ zajíkl se.
Jednoduchá rovnice konečně vyjevila výsledek. Karolina zalapala po dechu, žaludek rázem naplněný ledem. „Ty jsi… ty jsi se s ní vyspal? Jako… s naší Terezou? S Wox? Od Semira?“
Bolelo ho, jak to ze sebe tahá, jak se její za normálních okolností velmi bystrá mysl brání tu informaci zpracovat. „J-jo.“
Znova se zhluboka nadechla a prsty zaryla do polštáře pohovky. „Cože?! Jak? Kdy?!“
Komisař věděl, že se bude ptát, plně jí přiznával právo na celou pravdu, ale jazyk zůstával ztuhlý. Nikdy si nenamlouval, že jakmile to konečně řekne, celá tíha posledních dvou měsíců z něj spadne a bude se cítit o něco svobodnější. Tušil, že to bude tím horší, že se bolest přenese i na Karolinu. Ale že mu bude o tolik hůř, sám nečekal.
„Prosím tě,“ zašeptala žena. „Prosím tě, že je to jen totálně blbej pokus o vtip.“ Hnědé oči plné zoufalství se vpily do blankytných. Bylo to beznadějné přání, dobře věděla, že o tomhle by nikdy nežertoval. Ale co se stalo? Proč?

Muž jako ve snách došel k jídelnímu stolu a na jednu ze židlí (vybírali je s Kar společně v IKEA a tvar opěradla je na chvíli rozhádal natolik, že se před finálním rozhodnutím museli jít uklidnit na masové koule) se doslova zhroutil.
Jen zírala, v krku jí začínalo pálit, neklamné znamení blížícího se výbuchu pláče.
„Já nechtěl, Kar,“ hlesl komisař. Musel jí už říci všechno, lhaní bylo dost. I předstírání, že se nic zlého neděje, je přece lhaní. „To bylo v ten den, co se to Semirovi stalo. Ty jsi tady nebyla, s ní jsme se strašně báli, v nemocnici nám řekli, že je to s ním blbý… zároveň s náma odmítli víc komunikovat, že prý máme čekat do rána. Jeli jsme k ní, byli jsme úplně v háji, to čekání se nedalo vydržet… Šíleně jsme se ožrali a… prostě jsme to udělali. Nechtěl jsem… Kdyby se to dalo vrátit…“
Učitelčin obličej připomínal sádrovou masku. „Ty ji jako chceš?“
„Cože? NE! Ne, ani náhodou!“
„Tak proč, proboha!?“
„Protože jsme byli prostě nalití… to čekání bylo k zešílení… Mysleli jsme si, že Semir umírá, každou chvíli jsme čekali telefon, kdy nám poví, že už není!“
„A to jsi se s ní musel vyspat?!“
„Já nechtěl…“
„Jakože tě přinutila?!“

„Ne,“ zajíkl se, byť pár molekul v jeho bytí považovalo za úlevné, že z fáze šoku přecházela do hněvu. „Ne, to neudělala. Ale prostě... nechtěl jsem to, neplánoval jsem to! Kar, já…“ Sebral odvahu, zvedl se, aby klesl na kolena u brunetčiných nohou.
Karolina automaticky stáhla stehna k sobě a položila si do klína polštář. Připadala si tak neskutečně trapná v tom sexy prádélku, co kvůli němu oblékla, aby pro něj byla hezká, jak se snažila, aby se konečně cítila jako přitažlivá ženská a on zase jako pořádný chlap. Co si myslela? Celé týdny je trpělivá, sama sobě poklepává po rameni za tu empatii a schopnost ho podržet – a přitom je jen za úplně pitomou krávu, protože on si očividně pořádnochlapuje s jinou?! Rozklepala se.
„Kar, miláčku, já toho fakt lituju. Nechtěl jsem to udělat. Fakt nechtěl, v životě by mě to nenapadlo!“
„To mi jako chceš vykládat, že jsi na ni spadl?“
„Říkám, že jsme byli ožralí, oba… Naprosto mimo…“
„Proč zrovna s ní? Proboha, PROČ ZROVNA S NÍ?!“
„Já nevím… byla… byla po ruce. A… s ní… s ní si většinou moc nepopovídám tak… jsme… to, no...“
„JEŽIŠI MARJA!!!“ Odtáhla se a vložila tvář do dlaní, aby se rozplakala.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Seděl a civěl na to, jak se celá její postava otřásá štkaním a on sám musel zhluboka dýchat, aby zůstalo jen u slz v očích. „Kar,“ troufl si promluvit asi až po pěti minutách vzlyků, které mu rvaly srdce, „je mi to strašně líto, nemůžu ani vyjádřit jak. Strašně mě to mrzí. Celé týdny nemůžu spát, skoro se ti nemůžu podívat do obličeje, je mi ze mě naprosto na blití… Já tě hrozně miluju, nedokázal jsem ti lhát. Promiň, Kar. Promiň, promiň, promiň. Vím, že jsem to zvoral… a nevím, zda to nějak půjde napravit. Ale moc prosím…“ hlas se mu zkroutil a skřípl do ticha.
I jí se hruď zvedala prudkými nádechy. Už nenaříkala, tvář stále schovanou. „Lhát jsi mi nedokázal, ale podvádět mě jo,“ zachrčela.
Chtěl něco namítnout, ale neměl co.
„Proč s ní? Proč mi tohle provedla? Myslela jsem, že je to kamarádka! Vždyť… můj bože, já jsem opravdu naprosto vymazaná! Já jí ještě kupuju jídlo a nabízím jí, ať sem dojde, že se postaráme… proboha, ta se mi musela smát, jak jsem blbá! JAK SI SAKRA MOHL SPÁT ZROVNA S NÍ?!“
Mlčel. Takhle mizerně mu bylo naposledy v těch desítkách hodin, které následovaly po smrti Eleny a Bruna. Bezmocný a zničený z toho, jak se všechno pokazilo, jak se svět rozsypal na prach. A tady za to navíc mohl sám.
„Proboha Tome, co mám teď jako dělat? Myslela jsem, že… že prostě k sobě patříme…“
Vzhlédl s jistou nadějí – tón jejího hlasu se změnil na unavený. „Ale my k sobě patříme, Kar. Já tě miluju, opravdu. Udělal jsem strašnou chybu, děsnou blbost. A už rozhodně vím, že bych ji nikdy nedokázal zopakovat. Kar, prosím tě…“
Zavrtěla hlavou a konečně ji zvedla. „Ne. Neumíš si představit, jak se teď cítím. Jako… jako naprostý hadr, jako úplná… blbka! Víš, jak jsem se ty poslední týdny snažila, abys byl spokojený? Jak jsem tě chápala, že jsi duchem úplně někde jinde, protože… protože prostě kamarád. A bůhví, kde jsi tou hlavou ve skutečnosti byl! Já kráva!“
„Ne, Kar, prosím!“ Zajíkl se. „Já myslel na Semira, ale právě i na tebe. Věděl jsem, že ti to ublíží, věděl jsem, co jsem provedl. Šíleně jsem se bál, že to prostě…“ váhavě se dotkl jejího kolena. „Prosím, Kar, dej mi šanci to vysvětlit, nebo… vynahradit, já nevím! Nevím, jak se tohle dělá, jen o tebe nechci přijít.“
Cukla sebou a jeho ruku smetla. „Nech mě. Vůbec na mě nesahej.“
„Kar…“ s hrůzou sledoval, jak žena potácivě, jak probuzena ze zlého snu, vstává. „Prosím… co… jdeš dělat?“
Bez odpovědi odešla do ložnice.

Nejraději by ji následoval, ale instinkt ho před tím varoval. Nebo mu došly síly. Civěl do zdi celých deset minut, než se zase objevila, oblečená a s naditou černou sportovní taškou, v ruce chatrně vyhlížející papírový kapesníček, kterým si otírala uplakané oči.
„Zlato,“ hlesl… „Co chceš dělat? Prosím, neděj to…“
Popotáhla, očividně se předtím ve vedlejší místnosti neubránila dalšímu výbuchu vzlyků. „A co čekáš? Že ses vypovídal a půjdeme si hezky lehnout? Že jsi ulevil svědomíčku a všechno je ok? Nebo že usnu, když jsi se mnou v jednom bytě?“
Nešťastně zíral. Samozřejmě, že se bál tohohle konce, přesto v něm něco doufalo, že se ta racionální, klidná Karolina dokáže posadit, vyslechnout ho a i za cenu pár facek pochopit, že jí nikdy nechtěl ublížit.
„Jdu pryč, nechci tady s tebou zůstat. Nevím, co budu dělat, ale… tohle teda vím jistě.“
„A kam? Poslyš, zůstaň a půjdu já, pronajmu si hotel, Kari. Miláčku, nechoď teď večer, je pozdě a ty jsi nic neprovedla, tak-“
„Neříkej mi, co mám dělat, Tome. Já…“ Zvedla hlavu, ale slzy se jí stejně rozkutálely po obličeji. „Strašně jsi mě zklamal, Tome. Já fakt věřila, že mi takovou věc nikdy neuděláš. Fakt jo… Nikdy bych…“ utřela si slané krůpěje rukávem a máchla rukou.
„Kar, prosím,“ zašeptal, stále se zadkem na zemi dole u pohovky. „Sedni si, promluvíme si o tom. Dej mi šanci to vysvětlit.“
„Už mám dole taxi,“ odmítla ho. „A nevím, co chceš vysvětlovat. Spal jsi s ní? Ano. Tak o čem si chceš povídat?“
„Ale přece ty okolnosti-“
„Na to ti kašlu. Tak si užij večer.“
„A kam jdeš? Mám o tebe-“

Zůstal nevěřícně hledět na zavřené dveře.
Byla pryč. Tohle byl konec, bez ní nemělo smysl znovu vstát na nohy, bez ní nemělo smysl nic.
Vše, co vnímal, bylo jen hluboké prázdno.


*

Semir už spal.
Blondýnka ho políbila na nezvykle zarostlou tvář – když ji přešel prvotní šok a jeho stav se v nemocnici začal lepšit, v rozpacích si musela zvykat na jeho neoholené líce. Přístroje, hadičky a kyslíkové masky si s vystajlovanou mušketýrskou bradkou, na kterou byl Turek tak hrdý, nerozuměly, takže sestřičky sáhly po holicím strojku. Ležel tam tehdy tak bezmocný, jaksi mladý, okradený nejen o zdraví, ale i svou image, zranitelný…
A ani později na normálním pokoji mu vousy nijak nepěstovali – dívka si zvykla na lehce namodralou tvář a jemně pichlavé vousky. Teď měl naopak solidní základ na plnovous.
„Image je nanic, následuj instinkt,“ zabručela Tereza a ušklíbla se. Chudinka, pořád ještě byl hrozně unavený. Z léků i z té ohromné změny, byť na něm bylo znát, jak si domov stále užívá. První den usnul snad v sedm, dneska okolo osmé.
Sledovala, jak se mu zvedá hruď. Mohlo to přestat, pomyslela si. Měla chvilku na kávu s jeho šéfovou, které se sice bála, ale troufala si věřit, že ji právě tahle žena neodsuzuje, alespoň ne tak příkře. Anna jí tehdy řekla, že do takové míry jako teď se o Gerkhana ještě nikdy nebála.
„Máme tě rádi,“ zamumlala dívka znova, pohladila Turka po rameni a odtáhla se. „Tak se brzy uzdrav, Semi.“

Posadila se na zatím ještě složenou pohovku, zapnula televizi, rychle stáhla zvuk, aby komisaře neprobudila a v pár vteřinách už jí prsty zatančily na klávesnici laptopu. Byla odhodlána věnovat se diplomové práci, které přes den zatím moc nedala a včerejšek nakonec unavil i ji. Zdálo se jí, že prostě nemůže nechat přítele samotného a věnovala mu drtivou část své energie a pozornosti.
Klidný večer bylo přesně to, co teď potřebovala.

Telefon ležící vedle jejího pravého stehna se rozdrnčel a Terezu polilo horko ještě dřív, než uviděla na displeji jméno volajícího. Kranicha prozradilo už vyzvánění, píseň „Bon Appétit.“
Kousla se do jazyka.
Proč jí volá tak pozdě? Co se děje?
Samozřejmě měla podezření, které se jí zahryzlo do vnitřností. To je kvůli tomu. Určitě. Já to nechci vzít!

Semir se neklidně zavrtěl a cosi zamručel.

No tak, buď dospělá. Wox konečně chňapla po iPhonu a zatímco přijímala hovor, zvládla se schovat do koupelny. Ruce se jí klepaly, mobil jí skoro spadl na chladné kachličky. „No… ahoj?“ Dala hodně sil do toho, aby zněla neutrálně. „Děje se něco, Tome?“
Mlčel tak dlouho, že skoro zaváhala, zda to nepoložil, nebo jen nechtěl přiznat omyl.
„Tom-“
„Já jsem jí to řekl.“ Slova pronesl absolutně mrtvým, vyprázdněným hlasem bez jakéhokoliv záchvěvu hněvu či jiné prudké emoce. Zněl jen neskutečně zdrceně a vyčerpaně.
Zajíkla se, bílá jako stěna. „Ne, Tome… to ne! Přece jsem tě prosila-“
Nebral její paniku v úvahu. „Odešla ode mě. Netuším kam. Ale ví o tobě. Možná čekej návštěvu. Čau.“
Wox s vytřeštěnýma očima zazírala na teď už skutečně hluchý telefon.
Do prdele.


Arrow

Kapitola 35: To si asi připadáš jako úplná blbka, co?


„Děkuju. A jste určitě v pořádku?“ Taxikář se nespokojil s tím, že mu žena odpípla patnáct Euro kartou a další dvě mu vrazila do dlaně v mincích. Naklonil se, aby jí ještě jednou pohlédl do uplakaného obličeje. „Nepotřebujete pomoc?“
„Jo, zvládnu to, nebojte. Dík. Nashle,“ otřela si tvář loktem, popadla tašku a vykročila k po prsa vysokému plotu, za nímž naštěstí do tmy zářila okna menšího rodinného domku na předměstí, který obklopovala nevelká, ale pěkná zahrádka.
Alespoň jeden drobný zázrak.
Technici byli doma.
Karolina na moment zaváhala a otočila se – šedá Audina však už zatáčela za roh.
Samozřejmě, že si mohla zavolat jiné taxi a jít se uklidit někam do hotelu, na druhou stranu si absolutně nedokázala představit, že by teď měla být sama. Zbláznila by se.
Posmrkla, prošla brankou, která byla vždy otevřená a u dveří zmáčkla zvonek.
Skoro zároveň stiskla víčka.
Bude jim to muset vysvětlit…
A hlavně znova přiznat, že…

„Kar!?!“ Allerlei, která se před ní zjevila, otevřela ústa dokořán, z překvapení se nezmohla na pozdrav. Dlouhé měděné vlasy stažené do copu, oděna v saténový bílý top na ramínkách a lesklé smaragdové pyžamové kraťásky si zjevně užívala večerní pohodičku před spaním. „Co se… co se děje?! Ty… ty brečíš?!“
Vybuchlo to v ní, ač si stokrát přísahala, že bude důstojná a ponese hlavu hrdě a vysoko. „Tom mě podvedl! On mě podvedl, Peti! S… s… Terezou! Normálně… se… s ní… vy-vyspal…“
O rok mladší žena naprázdno sklapla čelisti, aby se vrhla dopředu a zmáčkla kamarádku v náručí. „Cože?! To přece… kurva, to ne! Kar…“
Bruneta pustila tašku na zem a naplno se rozvzlykala. Kdyby ji Petra nedržela, upadla by. „Jak mi to.. mohl… udělat?!“
Kamarádka svírala její třesoucí se tělo a civěla do tmavé zahrady, v hlavě jí šrotovalo, jak zpracovávala kvantum neskutečných informací. Nevěra, Tom, Tereza. Cože?! Kdy? Když je teď Semir mrzák? Co to Kar povídala? Měla sto chutí se zeptat, zda si je učitelka skutečně jista, nicméně i dost rozumu, aby ji teď jen hladila po zádech.

„Peti, o co jde, kdo zvonil?“ Do předsíně strčil svou zrzavou kučeravou hlavu Hartmutt. „Počkej, to je,“ zúžil absencí brýlí oslabená očka a snažil se zaostřit, „Kar? Kar, jsi to ty?“
„Je to Kari,“ kývla technička, lehce od sebe přítelkyni odtáhla. „Pojď, nebudeš stát ve dveřích.“
„J-j… jo,“ brunetka se nechala vést dovnitř. „Čau Nielsi, promiň, že jsem vás tak.. pře… přepadla!“
Automaticky vykročil a stiskl jí paži. „Nepřepadla. Jdi dál, hned něco udělám. Máš hlad?“ Sehnul se a zvednul pozapomenutou tašku, aby už zevnitř zavřel a zamknul, i on jen v tmavě vínovém tričku a námořnicky modrých šortkách.
„Ne, díky, nic do sebe nedostanu.“
Oba ji jako secvičení krizoví interventi vmanévrovali do kuchyně a posadili na pohodlnou lavici. Odevzdaně a s popotahováním zírala před sebe a jen zahučením poděkovala za přinesenou sklenici vody.
Petra našla místečko hned vedle kamarádky. „Chceš tady dneska zůstat, Kar?“
„M-můžu?“
„No jasně,“ potvrdili technici unisono a Hartmutt, který už mezitím našel brýle, ukázal nahoru. „Půjdu ti ustlat, jo? Moment.“

Pět minut se nedělo nic, měděnovláska jen hladila bledou učitelku po paži a konejšivě jí cosi broukala, zatímco ta jen zvládla upít dva tři loky z pohárku.
„Hotovo,“ seskočil Niels z posledního schodu.
„Děkuju,“ kývla Karolina. Cítila se neskutečně vyčerpaná, vyšťavená, zničená. Tohle bylo tak… ponižující. „Jste úžasní. Oba.“
Petra zaváhala. „No… a co se tedy stalo? Chceš o tom mluvit?“

Pokrčila rameny. „O čem? Že mě podvedl chlap, se kterým jsem chtěla založit rodinu? Že ze mě udělal totálního blbce? Navíc se společnou známou?“
Niels, který jejich počáteční konverzaci neslyšel, vytřeštil oči.
Bruneta zaklonila hlavu a vsála vzduch do plic. „Tom mi před chvílí oznámil,“ polkla, ale na maličký okamžik dokázala znít klidně, „že se vyspal s Terezou. Jo. S tou Terezou. Od Semira.“
Muž z hrdla vyloudil jen podivný zvuk.
Petra znovu přehodila paži přes ramena nejlepší kamarádky. „Nielsi,“ pronesla měkce. „Prosím tě, necháš nás dneska asi trošku o samotě? Myslím, že bychom to asi potřebovaly probrat ve dvou.“
„No jasně.“ Stále ještě šokovaný Hartmutt se na nohy skládal jako panák z IKEA. „Počkejte…“
Na desku stolu rychle snesl láhev portského a sklenice na víno, našel i misku a sáček chipsů.
„Jsi zlato,“ ocenila ho partnerka, ale polibek si před nešťastnou Karolinou odpustila.
„Díky, Nielsi,“ hlesla i brunetka.
„Kar, je mi to moc líto,“ polaskal ji muž kratince po dlouhých vlnitých kadeřích. „Snad to bude všechno dobrý. Jen… nezlob se, ale ví Tom, že jsi tady? Určitě se o tebe bude hrozně bát, jestli jsi odešla nějak narychlo. Um…“ zajíkl se, když mu žena věnovala napůl zničený, napůl vzteklý pohled, „myslíš, že bych mu mohl napsat, že jsi tady?“
„Je mi to jedno,“ zabručela. „Hlavně ať sem nechodí. Nechci ho vidět!“
„Dobře, rozumím. Tak…“ naznačil držené pěsti a oči dosud jako talíře, zmizel za dveřmi v obýváku.
„Ach jo, Kar, to jsou šoky…“ Petra zamířila k lince, aby z příborníku vylovila vývrtku. Zručnými pohyby vytáhla zátku a oběma dopřála štědrou hladinu.
Posadila se, tentokrát naproti.
„Tak mi povíš, co se teda stalo?“

Žena nešťastně pokývala hlavou. Pomalu, vlastní povídání přerušované záchvaty vzlyků, vykládala o všech těch týdnech, kdy dumala nad tím, proč je Tom tak strašně mimo, jak se vyhýbal sexu, proč se o ně všechny i o Semira bála a jak jí bylo líto Terezy, aby se v den, kdy konečně začala věřit ve změnu k lepšímu, dozvěděla tohle. Plakala a slzy tekly i vyjevené měděnovlásce, aby poté, po zdolání třetí skleničky, daly Kranichovi i Wox řadu kreativních jmen z množiny výrazů, které by učitelka ve škole rozhodně netrpěla.

„Dívej, co mi poslala, když jsem byla v taxi na cestě sem,“ postěžovala si Karolina a podala kamarádce mobil.

    Ahoj Kar. Omlouvám se. Je mi to hrozně moc líto. Opravdu moc. Kéž by se to dalo vrátit zpátky. Nevím, co víc napsat do krátké zprávy. Kdyby pomohlo to probrat… Ještě jednou se omlouvám. Tereza.


A o řádek níže ještě pár slov, která dorazila o tři minuty později.

    Prosím, prosím, neříkej to Semirovi. Moc tě prosím.


„Kráva,“ zhodnotila to technička.
„Jo, nána,“ kývla bruneta a telefon položila. Popravdě si dovedla představit, jak vystrašená Wox sedí někde v ústraní, aby ji Gerkhan neviděl a dlouhé minuty vystresovaně hledá správné formulace, která se dají vtisknout do pár znaků. Tak, aby neurazila a nerozčílila. Možná se vážně chtěla omluvit, Karolina ale rozhodně neměla náladu být vstřícná a spravedlivá. Náhle sebou trhla, jak jí až nyní došla zásadní věc, která by jí v normálním stavu mysli byla jasná okamžitě. „Počkat, takže… takže ví, že já to vím! Tom s ní mluvil, on jí ještě nadrzo volá a varuje ji! Přede mnou!“
„Vidíš to,“ polekala se Petra a vyskočila na nohy jako odpálená z pružiny. „Do háje, Niels se tam u nich chtěl zítra stavit! Mohl se s ní vidět!!! Proboha, mohly jsme na tom být stejně!“
„Šmarja panno, tak asi zase nevěříme tomu, že programově plánuje ojet všechny chlapy z party, jen co se jí naskytne příležitost, a je s nějakým vteřinu sama, ne?!“ zavrčela hnědoočka, které se výroba umělého problému vůbec nezamlouvala.
Parťačka na ni lehce vyčítavě pohlédla, ale posadila se. Máš pravdu. Promiň.“
„To nic.“
Allerlei si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Ale stejně, jak tehdy spolu ti dva začínali… Jak ses jí vlastně docela zastávala. To si asi připadáš jako úplná blbka, co?“
Tmavovlasá žena sebou znovu cukla, jako kdyby ten verbální políček měl i fyzickou podobu. „To jsem asi nepotřebovala slyšet!“
„Jo, jo, jasně,“ zamumlala kamarádka omluvně, lehce vyplašena následky vlastní prostořekosti, protože se Karolině ve tváři objevily temně rudé skvrny a zjevně se jí zrychlil dech. „Nemohla jsi tušit, jak to dopadne, to asi nikdo nevěděl…“


Čokoládový dortík se lehce prohnul pod tlakem vidličky, načež znovu kapituloval a kousek těsta s kakaovým krémem putoval do učitelčiných úst. „Tak zase… zkus se do ní trochu vcítit. Je to dvaadvacetiletá holka, mladý tele, navíc sama v úplně cizí zemi. A že je ze Semira paf, bylo vidět hned od začátku. Visela na něm očima, má ho za poloboha. Divíš se jí, že když o ni projevil zájem, skočila po tom? Víš, jak dlouho o něm musela snít s tím, že se určitě nic nestane? Já jí to zase tak nezazlívám. Spíš si myslím, za těch pár dní na obláčku docela tvrdě zaplatí a to probuzení nebude vůbec hezké.“
„Wow,“ užasla Petra, která se málem poprskala kapučínem. „Ty jí jakože fakt fandíš?“

Dlouholeté kamarádky měly tep na sto dvaceti od samého rána, kdy Kaiczowské volal extra propečené, ještě vroucí novinky vrchní staniční drbna Kranich, který působil jako natlakovaný papiňák. Karolina ani netušila, jak zvládla odučit první hodinu, tak moc se jí vše mlelo v hlavě. Copak rozchod, to už jim Gerkhan a Schafferová naservírovali několikrát, a to i s patřičným dramatem.
Ale Semir a Tereza?!
What?
Nějaké náznaky tu sice byly, ale…
Jak dlouho to spolu dokázali tajně táhnout?
A proč to vůbec prasklo?
Co bude teď?
Jakmile zazvonilo na přestávku, podělila se o zásadní headline dne s Allerlei, která reagovala stejným úžasem. Obě se shodly na tom, že si tato událost světového významu žádá hlubší analýzu, a to nejlépe nad šálkem kvalitního kofeinu. Pracovnice KTU se kupodivu dokázala utrhnout z práce a učitelka končila rozumně, sešly se proto v roztomilé palačinkárně ve známém obchodním centru.

„To bych neřekla,“ ošila se bruneta. „Spíš si dovedu představit, že být na jejím místě… Prostě ji trochu chápu, že neodolala. A nezapomínej, že ona byla singl. Semir byl zadanej. Ať z toho ve finále ještě nevyleze jako svedený chudáček.“
„A jak víš, že to neiniciovala ona?“
„Nesedne mi to na ni. A i kdyby jo, Semir ji snad mohl odmítnout.“
„Tak já si hlavně myslím,“ zamračila se technička, „že bychom měly jako ženské podržet Andreu. Kamarádí se s náma celý roky a teď musí být úplně na dně.“
Karolina s odpovědí zaváhala a polkla tu část, kde si o tom, zda je sekretářka dálniční policie skutečně taková parťačka pro život, dovolila polemizovat. Nějak si nevzpomínala, jak přesně kromě společných akcí, kde se ale její přítomnost dala popsat spíše jako koexistence, to údajné přátelství mělo projevit. „Jako jo, lehké to pro ni určitě nebude. Na druhé straně-“ zamračila se, protože si uvědomila, že kabelka lehce vibruje. „Kdo to… ah!“ Ukázala měděnovlásce mobil a než ta stačila zvednout obočí, přiložila si učitelka ukazovák na ret v gestu žádajícím ticho.

„Ahoj Andy… Slyšela jsem, co se stalo. Vím, že je to naprosto hloupá otázka, ale jak ti je?“
Allerlei zakroutila očima.
Karolina na ni vrhla káravý pohled. „Chápu, chápu. Poslyš, chceš se s námi vidět? Máme dneska s Peťou naplánované kafe a nákupy, tak se klidně přidej. Probereme to. A ať nejsi sama. Jo? Ježiš, ne. Wo- ona tady nebude, neboj. Jdeme do Centra Rýn. Budeš tam v celou? V šest? Že bychom se potkaly ve Starbucks? Nebo na nějaký salá-… A, máš pravdu. Prostě se sejdeme na zastávce a pak někam sedneme. Domluveno. Drž se.“

„Proč jsi jí neřekla, ať jde rovnou sem?“ nechápala mladší z žen, která se lítostivě podívala na sotva načatou palačinku, jíž si toužila vychutnat. Chvíle, které mohla trávit klidnou konzumací dobrého kvalitního jídla, byly skutečně vzácné.
„Protože nemusí vědět, že už tady hodinu sedíme a probíráme, jak dostala kopačky těsně před svatbou,“ vrátila Kar mobil zpátky do tašky. „Tak se připrav, že si asi dáš ještě jedno kafe. A taky bychom měly vyrazit na ty džíny, jestli to chceš stihnout. Protože věř mi, tohle posezeníčko se protáhne.“
Nůž vražedně proťal nebohou usmaženou placku, až vyhřezla nugátová náplň. „Už mě,“ nacpala si Petra ústa protestně velkým soustem, „honíš jak ta Almara.“


Arrow

Kapitola 36: Jsem fakt zvědavá, co jí na to poví Semir

*

Byť by to nepřiznaly, obě zajímalo, v jakém stavu se Andrea ukáže. Zvěčnila se jako jakýsi průsečík jejich představ – vlasy bojovně rozvířené, rudé bělmo uplakaných očí, ze kterých však neústupně plála zuřivost, hezkou decentní rtěnkou obtažené rty lehce zkřivené. Vyskočila z tramvaje a rozhlédla se, štíhlá v hnědé manšestrové sukni, hráškově zelené lesklé halence a sandálech. V levé dlani drtila popruh od režného městského batůžku.
„Ahooooj, Andy,“ vypálila k ní Petra a ženu objala, až ji skoro práskla papírovou taškou s denimovým úlovkem. „Ráda tě vidím, ačkoliv je to takové…“ zrozpačitěla.
„Čau Andy,“ pozdravila i Karolina, jejíž přivítání bylo o něco formálnější.
„Holky,“ polkla sekretářka první slova a uklidnila se několika prudkými nádechy. „Ahoj… díky, že jste si na mě udělaly čas. Tohle je… Prostě díky.“
„Tak si chceš někam sednout?“ pomohla učitelka. „Nebo na procházku?“ Máchla rukou směrem k promenádě na březích německého veletoku, kde zval vkusně zrevitalizovaný břeh v parkové úpravě na pomalé courání i projížďky na kole.
„Ta káva by byla super, dala bych si palačinku. Je tady taková malinká kavárnička…“
„A co makronky? Ve druhém patře mají fakt nejlepší v Kolíně,“ vyhrkla bystře Allerlei, aby zabránila trapasu, kdy by je obsluha podniku žoviálně chválila za návrat. „A boží ledovou kávu.“
„A zveme tě, Andy,“ přidala se Karolina.
„Tak jo. Díky moc.“

*

„Říkám si, že tohle prostě ne. Nenechám se od nějaké šlapky z Východu deptat, aby mi ničila život,“ dokončila Andrea projev, v němž vystřídala snad všechny polohy od absolutního zoufalství a pláče, přes ukřivděnost, výčty Gerkhanových hříchů a roli raněné srny až po výhrůžky a výbuchy nadávek takového rázu, že se Petra přikrčila a Karolina se studem kontrolovala, zda si jich všimla obsluha.
Všimla.
Sekretářčina interpretace událostí byla vlastně poměrně jednoduchá, byť ji dokázala popisovat skoro čtyřicet minut. Krásný vztah se Semirem, který sice nebyl úplně dokonalý, ale jakému páru občas něco nezahapruje, taranovala mladá dajná štětka, která celou dobu trpělivě číhala a neomylně zaútočila v momentě kratinkého zaváhání, kdy Gerkhana zachvátila nervozita z blížící se svatby. Přece jen se jedná o pouhého slabého chlapa, a když se před ním roztáhnou nohy dvacítky, málokterý – přejela obě posluchačky Andrea významným pohledem – by odolal. Byť tedy Semira nechápe, protože když už ji měl podvádět, nečekala by to s barelem velrybího tuku. Ona teď musí najít způsob, jak přivést Turka na správnou cestu, aby pochopil, že dělá chybu a za všechno může jen krátkodobý záchvěv strachu před manželstvím. Sice jí strašně ublížil a asi milionkrát se zachoval jako idiot, ona je ale ochotna mu to odpustit. Bude trpělivá a nechá ho, aby na svůj omyl přišel sám. Jak by mu nějaká bečka mohla nabídnout něco, co ona sama nemá? Maximálně tak mladý klín, ale jestliže se tak nadšeně vrhá na zadané chlapy, beztak ji bude mít jak jímku na septik, dělila se sekretářka o své pocity do detailů, které techničce i učitelce hnaly krev do tváří. Zkrátka a dobře, shrnula to majitelka zelené blůzy, Turek jistě brzy odhalí, že udělal osudovou chybu. Blonďatou kurvičku možná ojede, ale brzy ho přestane bavit, odkopne ji a pak se zase vrátí k Andree, a to s prosíkem. A ona v mezičase rozhodně nebude ronit slzy, taky si to hezky užije. Protože když může on, tak ona taky, ne? A vůbec, v práci dávají Semirovi naprosto jednoznačně najevo, kde je pravda a na čí jsou všichni straně. „Jsem moc ráda, holky, že to vidíte stejně,“ uzavřela Schafferová a málem spokojeně zamíchala lžičkou v tmavé tekutině, kde se už kopeček vanilkové zmrzliny dávno rozpustil.

Petra si odkašlala a začala zkoumat nápojový lístek, byť už se do ní nevešla jediná kapka.
Karolina stiskla rty.
„Počkat. Vidíte to stejně, ne?“ sekretářka se zhluboka nadechla. „Známe se roky, víte o Semirovi, jaký je, jak to má se ženskýma. Tak… přece mi držíte pěsti, ne?“
Zatímco měděnovlasá kamarádka zjevně doufala, že se zneviditelní a nedojde ke konfliktu, které nenáviděla a v životě se jim vyhýbala, co to jen šlo, učitelka nabrala vzduch do plic. „Andy, já ti hrozně moc držím pěsti. Přála bych ti, abys byla šťastná. Jen si prostě říkám, jestli to nutně musí být se Semirem.“
„Cože?“ Andrea vypadala naprosto ohromeně, i Petra vzhlédla s nevěřícím výrazem.
„Jo, přesně tak,“ pokračovala Karolina umanutě. „Podívej, jsi hezká mladá baba. Máš ještě všechno před sebou. A poslední skoro hodinu jsi strávila tím, že jsi jmenovala všechno to, čím tě kdy Semir vytočil, čím ti ublížil. Jak ho moc nemusí tvoje rodina, jak klidně zruší dovolenou, protože preferuje práci, jak se s ním nedá na ničem domluvit, že se pořád hádáte a už jsi z toho zoufalá. Teď ještě povídáš, jak tě ten chlap podvádí. A několikrát jsi nám naznačila, že to vlastně ani není poprvé. No promiň, ale to mám považovat za happy end, že se s ním zase dáš dohromady? Andy, vždyť ti Semir neustále ubližuje, sama to říkáš. Proč bys s ním vůbec měla chtít být?! Nebude ti prostě líp s někým jiným? Víš, kolik je na světě naprosto super kluků, se kterýma se budeš cítit báječně, protože si sednete? Místo stresu se budete bavit, užívat si společný věci, on bude zodpovědný a mít tě na prvním místě. Andy, tohle bych ti přála.“

Obě její společnice měly v očích stejné zděšení.

„Prostě…“ Ani Kar nebyla tak odolná, aby tomu tlaku čelila bez ztráty sebedůvěry, „moc nevím, proč vůbec stojíš o to, aby se vrátil. Tohle je přece příležitost začít něco nového, mít se dobře… uhm.“
„Takže co po mně jako chceš?“ Naklonila se Andrea dopředu, oči zúžené. „Mám mu jako napsat, že je všechno dobrý, a ať si to s ní užije? A dělat, že je všechno naprosto v pohodě? Že já jsem v pohodě?“
„Ale ne. Já vím, že je to rána, Andy. Vím, že ti ublížil, hrozně moc,“ pokoušela se učitelka o smířlivý tón. „Prostě… pošli ho do háje, napiš mu, že je kretén a že si k tobě něco takového nemůže dovolit. Rodina tě podrží… Chápu, že to bolí. A moc. Že je to hnusný rozchod. Ale jednoduše si myslím, že máš na víc. Rozhodně na lepšího než sobce, co tě ještě podvádí.“
Allerlei zoufale těkala pohledem z rozčílené brunety na už zase klidnou hnědovlásku.
„Takže já budu brečet, zatímco on vesele trká s tou krávou a nic ho netrápí?!“ rozhodila Andrea rukama tak divoce, že chyběly jen centimetry, aby zbytek kávy letěl i se sklenicí na šedobílou dlažbu. „To mu to mám ještě přát? Nevytáhneš,“ s posměchem nezapomněla na dávnou učitelčinu poznámku o dřívějším chození do kostela, „něco o lásce k bližnímu? Oooo, Semire, to nic, že nám to nevyšlo, hlavně si nic nevyčítej! Doufám, že se skvěle bavíš!“

„Andy,“ pronesla Karolina tiše. „Miluješ ho vlastně vůbec?“

Nejstarší z žen se zarazila, nastalo tak nepříjemné mlčení, že dámy slyšely i cinkání talířků z malé kuchyňky, kde se mylo nádobí.
Schafferová se vzpamatovala z otázky, která ji svou prostotou vyvedla z míry. „My prostě patříme k sobě,“ zamumlala, už vyrovnanější. „Máme být spolu. Vím to. Já jí ho nenechám.“
Kaiczowska měla na jazyku námitku, že jí Andrea neodpověděla. Rozhodla se ji polknout. Ona už byla upřímná a řekla svoje. Její boj to koneckonců nebyl. „Jo, rozumím,“ usmála se smířlivě. „Tak snad bude lépe.“
„Určitě bude, když je nebudeš hájit,“ umínila si Andrea, že konfrontaci neopustí. „Abyste za chvíli netvrdily, že mám nakonec chápat i milou slečnu,“ zkroutil se jí hlas znechucením. „Ukradla mi chlapa, sprostě mi s ním spala za zády. A vy se jí zastáváte? Není to náhodou tak,“ začala se žena opět rozjíždět, „že jste ji kryly? Nevěděly jste o tom? Jak dlouho spolu vlastně jsou a já jsem za pitomce!?“
Učitelce došla slova, zato Allerlei zareagovala skoro až bolestně. „Andy, to přece nemyslíš vážně! Pro nás to byl šok! Dozvěděly jsme se to až dneska, nic jsme netušily. Bály jsme se o tebe! Takový věci vůbec nevyslovuj.“
„Dobře, dobře…“ Stáhla se sekretářka nakonec. „Já jsem ráda, že jste na mé straně. Víte co, dáme si ještě makronku. Teď vás zvu já. Jakou si dáte? Láká mě ta jahodová.“
Petra požádala o pistáciovou. Karolina ovšem s díky odmítla. Chuť ji přešla.



Ženy mlčely, Petra se jen natáhla a bez jakéhokoliv komentáře dolila skleničky.
Brunetka kývla a vyprázdnila obsah na tři loky, jako kdyby šlo o vodu.
Kamarádka jí velkomyslně věnovala poslední zbyteček z druhé lahve. „Mám otevřít další? Mám tam nějaké dobré červené. I sladké,“ věděla, co parťačce nabídnout.
„Ne, Peti, myslím, že to stačilo,“ vydral se brunetce z úst povzdech. I tak vypila převážnou většinu a tušila, že k bolesti srdce se přidá ještě třeštící hlava. „Nemůžu se úplně vyřadit, potřebuju zítra učit.“
Technička vytřeštila zelené oči. „Snad nechceš jít zítra normálně do práce?! Vždyť se zhroutíš, proboha. Vezmi si sick day a odpočiň si. Máš na to nárok.“
„Nedala bych to. Raději se budu věnovat studentům a nějak zaměstnám mozek. Nechci si představit, co bych jinak dělala. Jen seděla a… litovala se… a…“ zamžikala řasami, ale pár slz jí stejně sklouzlo po líci. „A přemýšlela… co se.. a proč se to…“
„Oh… Kar…“ Petra se zvedla a přítelkyni znovu pevně objala.
„Já fakt nevím, co budu dělat,“ zamumlala jí žena do paže štkavě. „Měli jsme plány, myslela jsem, že jsme spokojení. A najednou je to všechno pryč! Z hodiny na hodinu. Já… já fakt nevím!“
Z čerstvě otevřeného balení papírových kapesníků zůstalo už jen pár útržků.
„Tady,“ stiskla ji technička ještě víc, „můžeš být, jak dlouho jen potřebuješ. Slibuju. Klidně rok! Místa máme dost. Nielsovi to vadit nebude.“

„To rozhodně ne,“ ozvalo se ode dveří. „Jsi tady vítaná, Kar. Pardon, jdu se rozloučit a už do postele, holky. Zaslechl jsem jen poslední slova, nešmíroval jsem.“
Karolina si otřela oči a popotáhla. „Proboha, to jsou skoro čtyři? Taky musím spát, za chvíli vstávám!“
„Tak si to ještě rozmysli, Kari,“ pohladila ji technička po rameni. „Myslím, že by ses měla vyspat, odpočinout si, dát si pauzu na vzpamatování.“
„Ne, chci učit, pomůže mi to. Jen se převleču,“ vzpomněla si bruneta, že si doma už dávala sprchu, „a půjdu si lehnout.“
„Jak myslíš. A neboj,“ prohloubila se Petře vráska na čele, „my jí dáme co proto! Ukážeme jí, co si o tom všem myslíme! Jsem fakt zvědavá, co jí na to poví Semir.“
„Počkej,“ polekala se brunetka. „Peti, Nielsi, tohle ne!“ Vstala a nervózně přešla z jedné strany pokoje na druhou, byť poněkud vrávoravě. „Prosím, nikomu tohle neříkejte, ale fakt nikomu! Slibte mi to! Ničemu nepomůže, pokud se to ještě bude šířit. Opravdu!“
Petra a Niels na sebe nervózně pohlédli.
„Počkej, ale to já chceš ještě jít na ruku a dělat, co si ona poroučí?“ Připomněla technička pár hodin starou zprávu.
„Slibte mi to!“ Zopakovala žena naléhavě. „Přísahejte. Nikomu! Ani napsat, ani říci. Žádné náznaky, co se stalo. Tohle si musíme vyřešit sami. Prosím! Jinak to bude všechno desetkrát horší! A navíc nechci, aby někdo věděl, že… prostě nechci, aby to někdo věděl.“
„Dobře. Slibuju, že to nikomu neprozradím,“ přísahala Allerlei, byť vypadala trošku zklamaně.
„Jo, taky. Budu mít pusu na zámek,“ kývl Hartmutt.

Za deset minut už Karolina ležela zakrytá jen voňavou, vypranou tenkou dekou v pokoji pro hosty a tupě sledovala, jak se venku tma až příliš ochotně mění v šero.
Střízlivěla rychleji, než by si přála, žádné milosrdné zatemnění mysli se nedostavilo.
Z vedlejší ložnice náznakem slyšela, jak se spolu technici tiše baví. Jednotlivá slova rozluštit nedokázala, ale téma jí bylo zcela jasné.
Utřela si už pořádně odřený nos do papírového kapesníku, natáhla se na levý bok a zavřela oči s tušením, že stejně nemá šanci usnout.

*
Arrow

Kapitola 37: Udělám ti k snídani vejce Benedikt, jo? Abys mi odpustil

A tak se stalo, že ze šestičlenné party měl poměrně pěkné ráno pouze a jedině ten, který se probudil s bolavými žebry a pohledem upřeným do stropu, protože jiná poloha mu byla zapovězena.
Zamručel, alespoň lehce se pohnul a poškrabal se na svědícím boku.
Kolik mohlo být?
Odhadem okolo sedmé.
Neměl a nemohl mít sebemenší tušení, že jeho nejlepší kamarád s ohromnými pytli pod očima a myšlenkami na to, jak zvládne přežít den, právě zírá do zrcadla a tupými monotónními pohyby se snaží vyčistit si zuby, aniž by zaznamenal, že mu bílá pasta kape na tmavě šedé pyžamo. Byl by udiveně zvedl obočí, vědět, že o patnáct kilometrů na východ spěšně vstávají Niels, Petra a Karolina, poslední jmenovaná přitom pro lehkou nevolnost odmítá Hartmuttem připravenou bagetku a s díky si ji strká do kabelky na později.
Místo toho ospale přivřel oči. Rád by se ještě chvíli prospal, budík bude zvonit asi za hodinku.
Zamžoural a očima přelétl po pokoji.

Wox ležela na rozložené pohovce, ale podivně zkroucená – jako kdyby usnula vsedě a dolů se jen svezla, aniž by se záměrně uložila. Skončila hlavou mimo polštář, mobil vedle natažené ruky, druhou dlaní svírala lehkou pokrývku, kolena u sebe.
Kdyby nevěděl, že ho pak bodne další osten bolesti, byl by nad tím pokrčil rameny. Dívčin spánkový režim za ty dva roky nebyl sto pochopit, byť ty ambice minimálně na začátku měl.
On sám platil v podstatě za nekomplikované stvoření. Než ho postihlo neštěstí, jednoduše si rád večer někam zašel, nebo poseděl v klidu u televize, po sprše se přesunul do postele, a jestliže pánbíček dopřál, užil si sex, aby v klidu odpadl a spal až do rána raníčka.
Blondýnka měla noční život výrazně bohatší: ukázalo se, že kolem jedenácté dostává její existence podivnou energetickou šlehu, která jí umožňuje vydržet nad skripty a psaním studentských prací až do rána.
Nejednou se stalo, že se šel ve tři v noci napít nebo na toaletu, aby dívku našel v oblíbené poloze na kolenou, břichem a hrudí obtočenou o taburetku, celou zaujatou zaškrtáváním důležitých pasáží z učebnice položené na parketách. A že občas v polospánku vnímal, jak se vedle něj ukládá už v době, kdy venku svítá, ho taky nenaplňovalo nadšením.
Popravdě, nelíbilo se mu to hodně.
Měl rád, když s partnerkou usínal v jedné posteli.
Chtěl se přitulit, užít si ten pocit, že vedle sebe někoho má, třeba si ještě trošku sáhnout, nebo alespoň majetnicky obejmout a zabořit nos do ženských vlasů. A ty Tereziny zrovna tak krásně voněly a příjemně lechtaly na tváři.
Nehledě na to, že se trošku složitě souloží s někým, kdo ve chvíli, kdy se ve správné náladě odebíráte na lože, zakládá nový dokument k seminární práci, jíž chce věnovat následujících pět hodin.
Samozřejmě, že drtivá většina večerů byla podle not, které upřednostňoval. Společné mazlení a usínání se koneckonců zamlouvalo i blondýnce, která s ním byla deset z dvanácti měsíců na jedné vlně. Ale jakmile nastalo zkouškové, nebo se vynořila důležitá školní práce, byly Semirova tolerance a trpělivost podrobeny obtížnému testu. Snažil se, ovšem nejednou byla jeho kapacita vyčerpána a cholerická povaha vybublala napovrch – zvlášť pokud řešil něco stresujícího v práci a potřeboval si večer vylepšit náladu, na což měl jednoduchý a ověřený, byť poněkud neoriginální a primitivní recept.
Párkrát se spolu chytli, vlastně to byl jeden z mála bodů, na němž se ve svém vcelku milém soužití uměli poštěkat. Gerkhan nemohl popřít, že se určitě tu a tam stalo, že dívka souhlasila se sexem jen proto, aby dal konečně pokoj, v posteli si to odležela, myslí zjevně u rozečtené kapitoly o teorii injekční stříkačky, na zápěstí hodinky s budíkem, který ji o hodinu později, když už ukojený přítel dávno spokojeně spal, vzbudil vibracemi a ona se mohla tiše vytratit, aby pokračovala ve studiu.

Semir se zamračil a úmyslně několikrát zaťal pěsti, což si osvojil jako drobnou sebetrýzeň, která ho měla probrat a pomoci ke koncentraci.
Bylo hrozně fajn být doma. První dva dny ho sice unavily daleko více, než očekával a byl ochoten připustit, ale soukromí čtyř stěn, které tak důvěrně znal, uklidňovalo a naplňovalo ho optimismem.
Na druhou stranu na něj plnou vahou dolehlo, co vše nemůže a ještě dlouho moci nebude.
Dveře od koupelny se záchodem byly vzdáleny pár metrů, ale sám se o hygienu postarat nezvládl.
Každou chvíli vrzly dveře od ledničky, ale lahváče by si sám neotevřel, ba ani kávu nezalil.
Nevyvětral.
Nenakrmil se.
Neodtemnil.
Nepřevlékl se.
Nedosáhl na ovladač.
Nezapnul rádio.
Neoholil se.
Znova očima sklouzl na dívku, která cosi zabručela ze spánku, z boku se přetočila na záda a loktem si zaclonila víčka, protože jí žaluziemi pronikl do obličeje paprsek přímého světla. Oddechovala, nohy teď natažené a mírně od sebe, na sobě jen červené šortky těsně pod zadek a bílé tričko s ladícími puntíky.

Nezašukal si.

„Au,“ trhnul sebou, protože v mačkání pěstí zjevně překročil míru.
Ale nemohl si pomoci, nezvyklá abstinence se začínala projevovat. V týdnech strávených v nemocnici ho potěšil (nebo potrápil?) leda nějaký ten divočejší sen či vzpomínka, zároveň se neotevíral žádný prostor navázat, kde skončil. Na JIP ho nepouštěli z dozoru, po přesunu na pokoj mu nebyla dopřána chvilka soukromí.
Ale teď u sebe doma si čím dál víc začínal uvědomovat, jak mu sex chybí.
Být tohle normální ráno, teď by vstal, potichu se k přítelkyni přikradl a opatrně si nad ni nahý obkročmo klekl. Chvíli by se kochal svou nadřazenou pozicí a pak jednal rychle: šikovným grifem by jí sevřel obě zápěstí a zvedl nad hlavu. Vychutnal by si její polekaný výkřik i to, jak se její výraz mění ve vědoucí, plný očekávání. Položil by se na mladé dívčí tělo, přitlačil ho k matraci a začal zároveň líbat pěkné plné růžové rtíky i přes pyžamo drtit drobná ňadra, která by tenká látka nechránila dlouho. Mlela by se pod ním a bránila, hrála svou roli. Cítil by na hrdle studentčin vzrušený dech a dál si s ní dělal, co chtěl, dokud by to nevydržel: dvěma hmaty by ji přetočil na břicho, stáhl šortky, ruce zkroutil za zády a vzal si ji jako kus masa…
Místo toho nešťastně a s pocitem totální trapnosti zíral na látku, co se mu zvedla v klíně.
Paráda.
Jak dlouho bude ještě odkázaný na fantazie?

Wox znovu něco zamumlala a pohodila paží, aby sebou škubla a se mžouráním se zvedla na lokti. „Mmmm… Dobré ráno, Semirku,“ zaznamenala jeho pohled a usmála se. „Zaspala jsem?“
„Ale ne, jen jsem se probral nějak dřív. Ahoj,“ protáhl si alespoň nohy, kde byla bolest snesitelná. „Poslyš, je všechno v pohodě? Já jen, že sis ani pořádně neustlala. Vždyť se teď nemusíš učit, ne? Nebo jsi koukala na Fejsbuk?“
„Jo? Vidíš to. Ne, nic se…“ zarazila se, jak ji dohnala tvrdá realita. Nic není v pořádku, nic není v pohodě. Krucinál. Každou chvíli tady může být Karolina, aby ji doliskala a ona by jí úplně rozuměla. V noci se zmohla na jedinou věc – po snad hodině váhání, mazání a přepisování, kdy ji mučily šílené křeče v břiše, si konečně troufla odeslat alespoň kratinkou zprávu a následnou prosbu. Věděla, že tím nic nezmění, ale pevně doufala, že když ne okamžitě, časem může být Karolina ve stavu, kdy alespoň jednou z trilionu svých buněk ocení, že se k tomu Češka nepostavila úplně pasivně. A sama za sebe se prostě chtěla omluvit, protože tohle-
„Hej!“ Zamračil se. „Jsi v pohodě? Naprosto jsi zezelenala. Není ti blbě?“
„Jen jsem se špatně vyspala, promiň.“
„No to vidím. A co je? Něco se ti zdálo? Vždyť vidím, jaký máš pytle pod očima. Tohle přece-“
„Přestaň na mě dorážet,“ vyjekla a prudce vstala. „Můžeš mě chvíli nechat přemýšlet?!“
Gerkhan otevřel ústa a strnul, takhle se s ním dívka věru nebavila.
Modrá očka se vytřeštila a blondýnka si zakryla pusu dlaní. „Ježiš… promiň, Semire. Promiň, já nechtěla takhle vyletět, jen se mi přerušila myšlenka. Máš pravdu, byla to nějak blbá noc. Promiň…“
Akceptoval omluvný polibek na levou líci.
„Udělám ti k snídani vejce Benedikt, jo? Abys mi odpustil. A s křupavou houskou, skočím pro ni dolů,“ dumala nad tím, jak vylepšit dojem. Měnila se v úplnou krávu, napřed příšerná a zrádná kamarádka, pak nevěrnice, teď ještě ukdákaná a uhádaná slepice. Poprvé ji napadlo, že by na tom s Andreou možná byl lépe. Sice se chovala jako štěkna, ale s Kranichem nespala.
Teda pravděpodobně.
„Sím tě. Klid. Máš tady nárok někd-“
„Ne, ne… já skočím pro ty housky, jo? Než přijde sestřička.“ Došlo jí, že musí co nejrychleji zapnout zvuk na mobilu a jít znova zprovoznit zvonek, protože včera nemohla až do pěti usnout hrůzou, že si to s ní Karolina přijde vyříkat. Teprve až když dole začal mlátit dveřmi soused chystající se do práce, napadlo ji vypojit sluchátko, takže by se k nim momentálně nikdo včetně pečovatelky nedozvonil. I tak se nezvládla uložit, prostě si sedla a civěla na mobil v bláhové naději, že cinkne odpověď na zprávu, kterou samozřejmě pečlivě smazala.

Kupodivu to stihli – poslední sousta lahodné snídaně, kterou Semir chválil až přehnaně ve snaze udělat jí radost, dožvýkali pár minut před příchodem sestry.
Wox jako vždy vyklidila pole, aby příteli nechala soukromí. V horní koupelně si vyčistila zuby a po kratinkém váhání sáhla i po šamponu, aby si umyla vlasy a celá se osvěžila – předpověď slibovala mimořádně horký den, který by za normálních okolností trávila někde u bazénu.
I když kdo ví, třeba bude dneska spát v chládku na ulici.
Protože bydlení jí dohodil Gerkhan. A jestli sem Karo přijde a hodně ho naštve…

„Teda princezno…“ s rezignovaným výrazem padnul na gauč a rozhodil rukama v gestu dokonalé frustrace.
Rudá jako uvařený humr si Tereza rychle natáhla kalhotky a zapnula podprsenku. Netušila, co mu na to odpovědět.
„Jako… já tě vždycky rád vidím, ale tohle je šílený ubytování, děvče. Ty stěny jsou z papíru, jak tady můžeš žít? Co je tohle za dobu, co tady jako mlaďoši na vejšce po večerech děláte? Hrajete piškvorky, čumíte na socky a učíte se? Copak už dneska studenti vůbec nešous-“
„Ssssss,“ utlumila ho Wox a ustrašeně pohlédla na stěnu, přes kterou se ještě před chvílí ozývalo skandování v kombinaci s hurónským smíchem.
Gerkhan přišel po práci na rychlé dostaveníčko. V předtuše příjemné společné chvilky se mu s trochou štěstí blondýnku podařilo překvapit hned po příchodu ze školy: strhal z ní oblečení a hodil ji na postel, která ovšem unesla váhu jednoho, na druhého už se netvářila. Ještě byli u vášnivého líbání a mazlení, když se celá konstrukce rozskřípala natolik, že zvládla upoutat pozornost obyvatel druhého bytečku, kteří Turkovi s potěšením začali hlasitě fandit. Stále oblečený muž zaklel, vytáhl červenající se studentku na nohy a jal se prozkoumat potenciál veškerých míst titěrného pokoje – přehnul vykulenou slečnu přes miniaturní kuchyňskou linku, pak zkusil pohovku, která ovšem také nebudila dojem stability, sprchový kout klouzal a smrděl, aby pak komisaře definitivně přešel apetit i životní síla, když si sice dívku úspěšně napolohoval na všechny čtyři na zemi, bezpečně mimo všechen vrzající nábytek, jenže sousedé se zjevně rozhodli, že budou páreček podporovat i nadále a začali dokonce mlátit do zdi.

„Pojď,“ popleskal čalounění.
Wox potlačila komentář, že ji zve k usednutí v jejím vlastním prostoru, navíc jako psa a uvelebila se vedle něj. „Já vím,“ zamumlala. „Holt blbý, že jsou zrovna tady.“
„Přece nebudeme hrát loterii a asi se ti nebude chtít vždycky chodit ke mně,“ zauvažoval Turek a mimoděk jí dlaní sevřel nahé koleno. „Hm… a tobě se tady líbí?“
„Tak… je to levný a kousek od školy.“ Jiná pozitiva pro skromnou studentskou ubytovnu nenašla.
„Dobře, takže na tom zjevně nelpíš z citových důvodů,“ ušklíbl se Turek. „A jinde nic není?“
„Semire, já se koukala. Taky mě nebaví, že se tady skoro neotočím, ale… je tu všechno, co potřebuju a utáhnu to ze stipendia, jen tu a tam nějakou brigádou. To jinde nedostanu.“
„Hm… Kolik platíš?“
„530 euro měsíčně, za všechno.“
„Co?!“ užasl Turek. „Za takový krcálek!“
„Tak… jsme v Německu, ne?“
„Počkej, něco zkusím. Můj prabratranec tady staví a spravuje domy, rozhodně něco pronajímá. A dluží mi službičku, párkrát jsem mu… řekněme… pomáhal něco vykomunikovat s úřady, dokonce i s kolegy. Třeba bude o něčem vědět, navíc to není zase tak daleko odtud. Možná tam jede i ta stejná tramvaj.“

Blondýnka pochopila, že dneska už akce pokračovat nebude a zatímco komisař hledal v telefonu ten správný kontakt, vklouzla do obyčejného trička s potiskem, které předtím zůstalo odhozeno přes opěrku.
„Ahoj Topraku, rád tě slyším,“ začal Semir hovor žoviálně. „Poslyš, dlouho jsme se neviděli, to tě Nisa nepustila na sešlost? Haha. No, já tam taky párkrát nebyl,“ hlaholil muž, který zvědavé dívce později vysvětlil, že se zhruba jednou za čtvrt až půl roku celá jejich velká rozvětvená turecká rodina sejde na velkou společenskou žranici plnou jehněčího, sladkých dobrot z listového těsta, yeni a drbání těch, co se tentokrát nedostavili. „Počkej, promiň, popravdě něco potřebuji.“
„???“
„Haha, to si piš, že dlužíš! No tak poslouchej. Potřebuji nějaké slušnější bydlení pro jednu mladou známou,“ popisoval, a aniž by se mu třeba jen zatřásl hlas, zcela bez okolků chytl Terezu za prs. „Něco hezčího. Menšího, aby to utáhla, ale prostě pěkný, bezpečný místo, nejlíp v okolí univerzity. Myslel jsem na ten komplex, co jste kolaudovali někdy předloni. Nemáš tam nějakou milou čistou 2+kk? Třeba i vybavenou?“
„… … … ?“
Poslouchal odpověď, aby se uchechtl. „Velice dobrá známá. A ne, Andreu to rozhodně zajímat nemusí, neboj se.“
„!“
„Ale nic ti neutrhne. Vůbec o tom nebude vědět, v klidu. Někdy ti povím.“
„… … … ?“
„Hm… řekněme… 350 měsíčně?“
„!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
„No neposral, myslím, že jsem ti ušetřil výrazně víc.“
„!!!“
„No… 400 by asi šlo, tak jo. Ale se vším všudy, jasny? Hele, může se tam přijít podívat? A kdy?“
„?“
Semir si položil mobil na rameno, aby známý neslyšel. „Terko, máš čas pozítří v pět?“
Wox jen vykolejeně kývla.
„Tak jo, klapne to, dojde. A ještě důležitá věc, prosím tě: jak silný jsou tam stěny? Jde přes ně slyšet?“



Tehdy se smála, až se za břicho popadala. Vypadal skoro dotčeně, než mu vysvětlila, že ji odrovnalo jeho dokonalé turecké smlouvání, které má zjevně v genech.
Vlastně se o ni nejednou dokázal hezky postarat.
Mimoděk si vzpomněla, jak jí pak za několik týdnů všichni pomáhali s malováním, dokonce i se samotným stěhováním. Jak byla celá šťastná z jejich ochoty, pomoci, jak nadšeně je tam pak několikrát pohostila.
Jak padli se Semirem do ohromné vysoké postele v čerstvou barvou ještě vonící ložnici a jen se objali a spokojeně mlčeli.
Sevřelo se jí hrdlo.

„Slečno, já mám hotovo! Tak zase večer, ano? Zavřu za sebou. Na shledanou.“

Odpověděla kývnutím, byť ji žena o patro níže samozřejmě neměla šanci vidět.
Opřela se čelem o studené kachličky a tiše se rozplakala.

*
Arrow

Kapitola 38: Vždyť by byl hlupák, kdyby po dvacetileté útěše nesáhl


Nováček byl zklamán.
Když mu oznámili, že má šanci zaskočit za téměř legendárního (byť se tyto komplimenty nesly spíše v početně omezených kruzích a mimo policejní svět se zvěsti o úchvatnosti malého Turka ZATÍM ještě nedostaly) komisaře Gerkhana, sice služebně staršího kolegu politoval, ale neskutečně se těšil na zaškolení u o nic méně věhlasného esa. Nemohl dospat vzrušením, představoval si, co vše s Tomem Kranichem probere, co se od něj naučí, dopředu si v hlavě formuloval otázky tak, aby nezněl až moc dychtivě, ale zároveň bylo znát, že se živě zajímá.
Jenže realita byla krutě jiná.
Zkušený komisař připomínal sfingu, v práci se omezoval pouze na stručnou konverzaci, která se týkala jen provozu. Loučil se, jakmile padla a nejevil sebemenší přání nějak budovat vztah. Matthias Just to vydýchával těžce a nebýt přítelkyně, která ho doma utěšovala, že jistě nejde o nic osobního a Kranich prostě bojuje se strachem o kamaráda, možná by to už i vzdal.

Dnes to byl úplný extrém. Tom prostě jen nastoupil do auta, zahučel pozdrav, zamumlal instrukce, které spočívaly v tupém projíždění jednoho úseku dálnice tam a zpátky a hledání dopravních hříšníků, aby s temnými kruhy pod očima jen civěl před sebe, jako kdyby tam mladík ani nebyl.
„Hele,“ nevydržel to Just po hodině utrpení. Ticho ho na začátku bolelo a pak začínalo dráždit, až se jen těžko soustředil i jen na samotné řízení. „Promiň, že se ptám, ale… stalo se něco?“
Kranich sebou trhnul a protřel si zarudlá bělma. „Ne, ty promiň, Matty. Je toho na mě teď trochu moc. Asi jsem mizerná společnost, co.“
Mladý blonďáček neuměl moc dobře lhát, takže jen pevněji sevřel volant.
„Poslyš, vím, že sis to asi představoval jinak, ale jestli tě to potěší, tak u šéfové tě rozhodně chválím. Často se na tebe ptá a já jí říkám, že jsi fakt dobrej, spolehlivej. Pokud bys u nás chtěl někdy makat, myslím, že máš dobře nakročeno.“
„Vážně?“ hnědá očka se rozzářila.
„Jasně,“ pokýval Tom. „Pak snad budeme mít víc času a bude trošku lepší atmosféra.“
Nováčkovi slova, na jejichž sebrání musel komisař vyškrábnout spoustu sil, stačila k úplné změně naladění: zbytek směny si tiše pobrukoval, kolegu pozval na dvojité přesmažené hranolky a vlastně mu vůbec nevadilo, že Kranichův dnešní pracovní výkon spočíval ve vypsání sedmi pokutových bloků a provedení tří dechových zkoušek.

Kranich měl čas na přemýšlení a polospánek s otevřenými víčky. Noc byla příšerná. Jen se převaloval, myslel na to, jestli bude stejnou ložnici ještě někdy sdílet s Karolinou a každých pět minut civěl na mobil se zoufalou nadějí, že si přečte nějaký pozitivní náznak toho, že se jeho život úplně nesesypal. Alespoň ta informace od Nielse, že je jeho milá v bezpečí a s dobrou péčí, ho uklidnila, jinak by nebyl schopen ani odejít do postele.
Určitě bude zase spát u techniků. Měl by tam za ní večer zajet?
Asi ne… teď jí musí nechat prostor, aby se rozhodla, co a jak. Patrně by jeho přítomnost vzala jako nátlak a manipulaci. Jenže jí včera nestačil říci všechno, část určitě nepochopila správně a zbytek už asi ani nevnímala. Tak na základě čeho se teď vlastně ženská jeho života rozhoduje, zda s ním ještě někdy promluví?
No, a jestli se o ni nebude zajímat, nebude to brát jako negativum? Nenaštve ji to?
Ach jo, vůbec netušil, co dělat, každý z uvažovaných kroků mohl mít neblahé následky.
Přejel pohledem na Mattyho, který právě se srkáním spokojeně dojížděl zbytek koly ze strašlivě neekologického plastového kelímku.
Kolik mu mohlo být? Sedmadvacet?
Pro blondýnu tak akorát. To si nemohla vybrat někoho takového? Fakt musela zatoužit zrovna po Semirovi? Kdyby se držela svého, nikdo by tady žádnou krizi neřešil.


“Mno joooo, tak se ptej,“ protočil Turek panenky, jakmile zapadli do auta.
Komisař už měl popravdě otázku na jazyku. „Takže je to pravda? Jako… ty a Tereza? Jako fakt?“
Gerkhan lehce vzdorovitě pokrčil rameny. „Je.“
„No a jak dlouho?“ Tom s potížemi polkl uraženost. „Já jen… že jsi mi nic neřekl. A to jsme nejlepší kámoši. Já ti o sobě a Kar taky říkám.“
„Někdy až moc,“ zašklebil se Semir a stále ještě podrážděn scénou, která se na stanici odehrála, parťákovi pokynul, aby konečně nastartoval. „Ať už jsme pryč, prosím tě. Uf, potřebuji snídani a kafe.“
Slečinka se ráno nepostarala? pomyslel si Kranich s posměchem. Ach, chápu, asi jste ten čas využili trošku jinak. „Ne, vážně!“ Vsunul muž klíček do zapalování. „Jak dlouho?“ V závěsu těch slov znělo nevyřčené „ze mě děláš blbce.“
„Tak se zeptej Andrey, když tě to tak zajímá,“ rozhodl se Gerkhan, že bude nepříjemný. Koneckonců, co je všem do toho, s kým chodí nebo spí? Kdo vůbec určil, že on a Schafferová jsou nějaký předmět veřejné diskuze a objekt celostaničního zájmu? Na Franka se nikdo nemračil, když se rozešel s tou brunetou. Tom byl jeden čas osudově zamilovaný snad každý týden, pokaždé do jiné. Vytknuli mu to někdy? Siggi odešel od manželky! Taky ho kolegové nezavalili výčitkami. A teď budou najednou všichni hnípat do toho, koho šoustá on? Co jim dává právo, kromě vzteku a závisti, že by taky chtěli takové čerstvé masíčko?
Modrooký muž semkl rty a vymanévroval auto z parkoviště. „Kam na tu kávu?“
„Na OMV, mají tam dobrý bagety. Prosím.“
„No jo, zdravá výživa, ty teď musíš být ve formě, abys stačil, co? Mladá slečna, to není jen tak,“ Kranich se sám podivil své pichlavosti. Vždyť mu může být koneckonců jedno, s kým si zrovna kámoš ulítl, ne? Není první, kdo si před svatbou potřeboval štrejchnout jinde a dokázat si, že kdyby chtěl, může si pořád vybírat. Jestli mu to snoubenka odpustí (a ona odpustí), tak co už. Ale jemu to teda říci mohl. Takhle mu tajnůstkařit za zády! To si užíval adrenalin se skrytým románkem? Nebo si myslel, že by to jeho věrný parťák Andree práskl?
Semir na něj pohlédl s otevřenou pusou. „Co?“
„Ale nic,“ stáhl se komisař raději, protože mu došlo, že přestřelil. Beztak si spolu ti dva začali na chatě, pomyslel si. Vzpomínal, jak se v neděli, u Karolininých po nehodě se zotavujících rodičů dozvěděli, že k jezeru odjel jen Turek s mladou blondýnou. Zatímco on se zakuckal čajem, učitelka to nijak nahlas nekomentovala, ale vytáhla obočí do neskutečných výšin svého čela. Oba v tu chvíli mysleli na to samé – Semir pohádaný s Andreou na celý den zmizí kamsi na samotu se svou nadšenou plavovlasou fanynkou, která na něj kouká jako na poloboha. Vždyť by byl hlupák, kdyby po dvacetileté útěše nesáhl, když se sama ochotně pokládala na záda. Kdy se tam zašili? Před měsícem a půl? A celou dobu se nejlepšímu kamarádovi neobtěžoval ani nic naznačit. Co je ale komu po tom, kam co strká pan komisař Gerkhan, žejo.
„Já bych jen podotkl,“ zavrčel Turek, jehož ráno tak skvělá nálada dostala povážlivý úder, „že čím méně hloupých otázek položíš, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že ti koupím koblihu.



Tom si znovu povzdechl, až sebou Matthias trhnul a auto lehce skočilo do strany.
„Sorry,“ zamumlal mladík.
Semir by byl s Andreou a on sám by teď s Karolinou pracoval na přírůstku do rodiny. Místo toho se jí bojí zavolat a zeptat se, jak na tom jsou.
Ne, kdepak. Už jí řekl, že ji miluje. Teď jí musí nechat chvíli být, aby si vše v klidu promyslela.
Jenže každá minuta bez ní byla jako mučení.
Ani si nechtěl představovat, jak bude vypadat tahle noc. Jen věděl, že bude strašně zlá.

*
Wox seděla na posteli v ložnici, listovala na mobilu novými zpravodajskými tweety a čekala.
Dnešek byl náročný. Ráno a odpoledne strávila se staženým žaludkem, v duchu připravovala omluvy a vysvětlení, kdyby za ní či za Semirem dorazila rozčílená Karolina nebo naštvaný Kranich. Trhla sebou pokaždé, když se venku či přímo za dveřmi ozval jakýkoliv zvuk. I Semir se jí napůl podrážděně, napůl pobaveně zeptal, zda šílí a zda si toho milence nenašla moc brzy, když on je mrzák ani ne dva měsíce. Hystericky se až příliš aktuálnímu vtipu zasmála a šla raději uvařit těstoviny s mletým masem, které měl přítel ve značné oblibě.
Naštěstí dosud nikdo nedorazil a dívka doufala, že teď po osmé už žádný vpád nezačne.
Na SMS jí Karolina samozřejmě neodpověděla.
Ne snad, že by to blondýnku zaskočilo. U učitelky bude teď za totální bestii, která jen potvrdila svou pověst rozvracečky šťastných párů.
Ale co, s tím Česka uměla žít. Bolelo ji to, Karolinu měla moc ráda. Ale teď se musela soustředit na Semira a jeho uzdravení. Modlila se jen, aby Kaiczowska pravdu, nebo tu verzi pravdy, kterou jí naservíroval Kranich, zatepla nevyložila Andree. Protože to, zbledla dívka, by byla totální katastrofa. Sekretářka by tu byla ve vteřině a v plné bojové výbavě, které by se jen těžko odolávalo.
Ach jo, ach jo.
Potřebovala obejmout, utěšit.
Jen si lehnout a půl hodiny se nechat hladit po vlasech, odpočívat a nad ničím neuvažovat.
Jenže ten, kdo by jí měl podpořit nejvíc, ležel dole a bezmocný, sám závislý na její péči a energii.
Budovaná kamarádství se jí během pár hodin rozpadla: dobře tušila, že nemá vůbec cenu volat Allerlei. Bude na straně Karoliny a je to tak zcela správně, však se přátelí celé roky.
A rodiče?
Jasně, když se trochu sebrala, domů tu neradostnou novinku o Semirově zranění volala. Chtěli přijet, ale blondýnka to s díky odmítla. Táta s mámou ji měli rádi, obávali se o ni a chtěli by se postarat, jenže němčinou bohužel nevládli, takže by nakonec spíš lítala kolem nich. Ale byla vděčná za občasné hovory domů i za menší finanční injekci „na pizzu, když si nestíháš vařit,“ jak to nazvali. Teď by možná přijet mohli, její byt byl volný pro pohodlné přespání, jenže ona musela být celý den u Turka a cítila, že by přítel nebyl rád, kdyby ho její rodiče viděli takhle na lopatkách. Až příliš moc mu záleželo na obrazu super samce.
Ach jo.
No nic, je čas přestat se litovat, pomyslela si, ale ze skleslosti ji vytrhlo až volání z přízemí.

„Dobře, slečno,“ usmála se sestra a sesbírala si věci. „Půjdete mě vyprovodit?“
Copak to nedělám vždycky, podivila se Wox, která opět úspěšně předstírala, že netuší, co se tu před pár minutami dělo.
Semir jako obvykle ležel na lůžku bez pohybu, víčka pevně stisknutá, jako kdyby se snažil vyléčit sám sebe z nepříjemné reality, v níž mu cizí ruce mazaly masti proti proleženinám na ramena, paže, bedra, hýždě i stehna jen chvíli poté, co mu utřely zadek po večerním použití mísy.
V předsíni se k ní padesátiletá boubelka obrátila. „Slečno, zvládla byste panu Gerkhanovi píchat injekce? Ne, nebojte,“ zareagovala na dívčino zalapání po dechu. „Jsou to speciální drobounké jehličky s lékem na ředění krve, spousta lidí si je píchá denně a nedá se na tom nic pokazit. Jestli ne, dám to na seznam úkonů, ale bohužel je to za další poplatek.“
Studentka skousla ret. „No… poradím se s přítelem. A jak často se dávají?“
„Jednou denně. U pacientů, kteří dlouho leží, je to důležitá prevence proti sraženinám. Aplikují se jednoduše do kůže na břiše, je to velice snadné.“
„Tak uvidíme,“ hlesla Wox.
„A když už jsme u těch plateb,“ žena se mile pousmála, „bohužel mě v kanceláři informovali, že asi nedopatřením některé meškají.“
Blondýnka zapátrala v paměti. Cože? Vždyť… „Jejda…. No já vím, že tam byla záloha a pak ještě platba za tenhle měsíc,“ vydechla. „A co dalšího, prosím?“
„Ještě záloha za polohovací lůžko a hygienické pomůcky,“ vyhnula se sestra přesnému označení. „Z té vám pak samozřejmě 90 procent vrátíme zpátky. A rovněž poplatek za vynesení lůžka do patra, když v domě není výtah. Zvlášť účtujeme i léky, takže mast a převazy. Tady jsem vám to připravila, stačí poslat částku na klasický účet, hlavně tam dejte správný variabilní symbol, aby se platba spárovala.“
„Dobře…“ neměla dívka sílu cokoliv rozporovat. A co taky? Asi měli pravdu a ona to v tom všem stresu opomněla. Kruci. „Moc se omlouvám. Ještě dneska to pošlu.“
„Skvělé, děkuji. Tak hezký večer, zítra dojde kolegyně.“
„Taky, taky. Mějte se.“

Blondýnka zavřela dveře a s obavami pohlédla do nitra bytu. Slyšel to Semir?
Injekce a další výdaje – taková představa ho sotva potěší.
A hlavně…
Wox si dodala odvahu a otevřela nezalepenou obálku s vloženým vyúčtováním.
Aha, pomyslela si.
Tak to stejně budu muset Semirovi říci.
Účet byl na 692 EUR.

---------------------------------


Povídka pokračuje v novém vlákně, a to ZDE: http://povidky.afc11.cz//viewtopic.php?p=10179#10179 Smile


--------------------------------
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
. Nesnášel blondýnu za to potvrzení, které mu jen tak mimochodem vystavila. Jakoby nic! Útočila na něj chuť zeptat se jí, jak může být tak vulgárně klidná, vyžádat své pořadí milence, se kterým to dělala Turkovi za zády – a že jich muselo být, když teď zvládla neumírat studem. - teda to je ošklivý.
„Ale co řeknu Kar…“ Zaskučení psíka, kterého poprvé nechali samotného doma. - no, výmluvu ti snad Wox vymýšlet nebude. Embarassed
Vykročila a ulevilo se jí, když na schodech za jejími zády zaklapaly i tvrdé podrážky jeho vždy naleštěných polobotek. - ty polobotky!!!
„Občas,“ zamumlal Gerkhan, „se scházíme s kamarády. Máme takovou šestku, se kterou tu a tam posedíme. Někdy venku, jindy u někoho doma. Andreu znáš, Toma taky. Je tam ještě jeho přítelkyně a pak dva kolegové z KTU, co spolu chodí. To je naše technický. Tak si říkám… nechtěla bys tenhle pátek taky dojít, Terko?“ - ó. Andrea nebude ráda! Sad Na druhou stranu je to od něj milé gesto.
Předposlední odstavec je docela síla. Embarassed Embarassed Embarassed
„Kde jste KURVA byli?! Co si jako myslíš?! “ - pochopitelná reakce.

Hrozně moc by se mi líbilo, kdyby to nakonec ti dva moulové uhráli do autu a neprovalilo se to. Jenže... o čem by jsi pak psala, že. Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

díky moc za komentář, Káji - a posílám čtvrtý díl Very Happy

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
„Pokud vím, tak jsi Semira dotlačila k tomu, aby mě vyndal z lidí, kteří o něm můžou dostávat informace. Tak se tě teď ptám, JAK MU JE!!!! Slyšíš?!“ - tohle je hrozně ponižující. Embarassed
Nemůžete se o tom, že Semir už není, dozvědět u stolu z dřevotřísky, který určitě pamatuje osmdesátá léta. Na kterém leží okousaný ohryzek od jablka a zmuchlaný papírový kapesník. - fuf, dobře napsané, vážně dobře. Z téhle věty mě zamrazilo.
„Já to zvednu,“ vypískla Tereza a stiskla lékařovu pravici, až skoro zasykl. „Nehnu se od telefonu.“
Tom se skoro fyzicky oklepal nad pocitem trapnosti, který ho obestřel nad jejím ujišťováním a nechápavým výrazem doktora, který znova přejel očima z jednoho na druhého. Copak jim snad volal ten doktor? Samozřejmě, že to byla nějaká sestra. „Děkujeme, moc děkujeme. Budeme na příjmu,“ rozloučil se.
- Tereze už začínají selhávat nervy.

Musím říct, že tenhle díl jsem přečetla jedním dechem. Moc mě bavil, jednak ty drobné detaily jako je např. manželský pár se sádrou, tak přirovnání ke Krysařovi s loutnou. Andrey je mi docela líto, přece jen, tohle byla od Semira docela podpásovka. Sad
Jsem zvědavá na další díl. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

Káji, moc díky za komentář - jo jo, chudák Andrea tam dostala strašně a taky jí nebylo dobře na duši...

Jinak posílám nový díl Very Happy

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Musím říct, že Tereza má víc rozumu než Kranich. Embarassed Ten je celej tumpachovej. Embarassed
Šéfová je nekompromisní. Smile Zná tu svou smečku velmi dobře.

Jsem zvědavá na pokračování. Embarassed Jen ta pilule po Wox teda nepomůže, když je mimo už teď.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu nový díl - šestka! Wink hahaha, mě ta povídka docela baví Very Happy

Káji,
moc díky za koment :hug:

Wox
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
„Já ji nechci ztratit. Strašně… strašně ji miluju. Nemůžeš nikdy pochopit, jaký to je! Nevíš, co znamená přijít o někoho, koho fakt miluješ.“ - tak tohle bylo faaaaaaaakt za čárou.
„Už jsem ztratil Elenu. A myslel jsem, že už nikdy nebudu znova šťastnej. Chtěl jsem umřít, jak mě ničilo, že ji už nikdy neuvidím! Nemůžu uvěřit, že jsem s Kar tu šanci dostal znova. Já N-E-D-O-P-U-S-T-Í-M, aby nás cokoliv rozdělilo, je ti to jasný?“ Vystřelil na nohy, modré oči horečnatě skelné. „Ani ty ne. Ani cokoliv, co se stalo! Já… my s Kar plánujeme budoucnost, sakra! Už dva měsíce se snažíme…“ polkl to, ale podle toho, jak civící blondýna zamžikala, mu bylo jasné, že pochopila. Vydralo se z něj cosi, co připomínalo vzlyknutí. - Sad Sad Sad
Wow, Kranich se úplně... zbořil. Embarassed
Terky je mi tam líto.
A z té poslední věty si mám vyvodit co?
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

sedmička nahozena Wink díky za koment, Kájko!
Konec druhého dílu najdete už v příspěvku za tím úvodním. Ach jo, jsem to zas odhadla XD XD

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

dala jsem si příjemnou vánoční pauzu bez starostí i bez psaní, teď to sem zase budu sypat Very Happy
Nahozena osmička!

Wox
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
„To je… úžasný,“ vydechla Wox, která příběh poslouchala s mírně pootevřenými ústy – čím byla její čelist níže, tím víc Andrea ty své svírala. - ojé. Umím si představit, jak byl Turek hrozně načepýřený. Laughing Laughing Laughing
Stěží to při slalomu mezi stoly zadržovaly – kamenné tváře odložily až ve chvíli, kdy za nimi zaklaply dveře na dámské toalety.
Obě jako na povel vyprskly smíchy.
- Laughing nedivím se jim. Asi bych se taky smála.
Stejně jako Andrea, ani Kranich si dnešní večer moc neužíval. - XD nežárlí?
Štvalo ji, že holka na Gerkhana zírala stejně, jako ona sama po nástupu k Dálniční, štvalo ji, že tyhle pocity obdivu byly dávno pohlceny rutinou a nebyla šance na jejich návrat, štvalo ji, jak mile se k ní chovali Karolina, Petra i Niels. Ne, tohle je třeba zatrhnout dřív, než bude pozdě.
- Sad Nebylo to vůči ní od Semira fér. A ta věta s rutinou... Pravdivé. Sad Embarassed
Shocked Shocked Shocked Co to pozvání na narozeninovou oslavu? Laughing
Opravdu – možná začal působit prášek a dokonale jí vygumoval mozek, nebo snad na ni padla realita celé situace. Ale bylo jí, jako kdyby její tělo poháněla cizí síla, která za ni chodila, zvedala ruce, sedala či vstávala a navíc byla schopna alespoň jednoslovných odpovědí. - tohle je hrozný stav. Embarassed Sad

Vážně začínala mít dojem, že tohle jeho chování dlouho nesnese.
- nedivím se ji. *ušklíbla se*

Výrobce iPhonu se mohl pochvalně popleskat po rameni – spolehlivě ji vzbudil i druhý budík. - jelikož ji zazvonil, tak si určitě nenastavovala jako vyzvánění oblíbenou písničku ze Spotify, apod. Laughing
Prozvonili ji přesně o půl osmé, což znamenalo, že akci musela řídit právě učitelka, která na rozdíl od notoricky nedochvilného komisaře, který v reakci na její pozdrav jen cosi zahučel, chodila vždy včas. - Laughing Laughing Laughing
Popravdě měla dost bohatou fantazii na to, aby si dokázala představit, co na sebe ti dva kohouti asi včera byli schopni ve stresu vykřičet. - Ta by se divila. Sad
Heh, ty pocity, že to prostě nemusí být dobré a zda to prostě nějak dobře dopadne, jsou pochopitelné.
Rolling Eyes Co je to za poslední větu? Semir je snad nesmrtelný, ne? Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Kájko, moc děkuji za komentář, velmi potěšil! <3

Jo, holky se Terezou velmi bavily - ona hlavně doufala, že na ní to, že je do Turka hodně zakoukaná, vůbec není vidět. Tím to bylo švihlejší Very Happy

Jasně, že Tom žárlí! Laughing Andreu bral už jako Semirovu součást. O jeho milenkách (v četných pauzách, co měl ve vztahu se Schafferovou) nijak nesmýšlel, věděl, že to vždycky nějak vyšumí a Turek se zase vrátí k sekretářce. Ale na blondýně Semirovi záleželo, ačkoliv s ní nechodil. Dokonce nad ní držel ochrannou ruku. Což Kranicha mátlo a rozčilovalo Very Happy

Já se pocitům Andrey taky nedivím, je mi jí v téhle povídce docela líto.
A souhlas, od Semira to nebylo fér. Jenže jemu nedošlo, že je do něj blondie zamilovaná, bral to tak, že je hrozně milá holčina, že je moc sama a třeba by bylo fajn, kdyby mezi ně zapadla. Ono tam samozřejmě začalo pracovat to, že a) dělalo mu strašně dobře, že na něj Tereza kouká jako na hrdinu a děsnýho frajera a b) jemu samotnému se začala slečinka velice zamlouvat NEJEN jako zvedačka ega. Ale v té chvíli si to ještě neuvědomoval.

Popravdě měla dost bohatou fantazii na to, aby si dokázala představit, co na sebe ti dva kohouti asi včera byli schopni ve stresu vykřičet. - Ta by se divila. - hrozně mě jako autora těší, že sis tohohle všimla a zareagovala jsi na to!

Semir je možná nesmrtelný... ale není někdy nesmrtelnost nevýhoda? Taková přeražená páteř, slepota, ochrnutí od krku dolů... to jsou možná situace, kdy by se člověk raději neprobudil Embarassed a myslím, že si to někdy neříká jen ten, kdo je odsouzen k takovému osudu, ale takové myšlenky pak trápí i jeho nejbližší, z nichž se stanou pečovatelé. Byť se za podobné úvahy hluboce stydí Sad
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

máme tu devítku Wink
Díky za pozornost Very Happy

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

po autorské pauze je tu desítka - krátká, ale i tak přeji příjemné počtení Wink

Wox
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Hoj,

je tu jedenáctka, enjoy!

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Příměr se sovětskou kanonádou je super. Very Happy
Awww, Gerkhan má mínusové body za to hodnocení postavy, sám není kdovíjaký krasavec, na druhou stranu to vyrovnal tím, že se jí zeptal, čemu dává přednost. Smile
Díky za díl.
Doufám, že v tom příštím to nebude moc velká sada pro oba... všech pět.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Zdravím,

velmi pozdně slibuji, co jsem slíbil - že poctivě dočtu všechno od prologu - tj. všechno. A dám komentář.

Vypisovat každý díl extrovní bych asi nesvedl, ale opravte mě, ale Tomík tu pro mě je jako obyčejný prevít. Ano trpí, a chyby se stávají (viz chyba ústředního dua), ale já sám mám pocit, že se chová, jako že všechno je jen Terezy vina. On nic, on muzikant.

To s tou cenou (jak jí přípomněl - díl Cool mě přišlo dost ošklivý, vůbec se k TW chová jak k onuci. Ale zase oceňuju, že má obavu o svůj základní vztah. Jsou tací, kteří by si hlavu jistě nelámali.... ano, Andrejko, to je na tebe... Ta sama je tu, jak bylo již řečeno v nezáviděníhodné situaci, tohle je přesně ta situace, kdy naplno poznala, že už prostě tu primární roli nehraje a hraje jí někdo jiný. (něco mě to připomíná.. ) Wink (víš, co myslím..)

Co mám také rád je ta faktická část povídky - to popisování zranění, uzdravování a vůbec podobných věcí, nejen zdravotnických - asi je třeba si to nastudovat, aby to dávalo smysl, že ano? Jinak tradiční dílko - čte se samo. Abych se upřímně přiznal, při prvním dílu jsem čekal na chvíli, kdy se prostě sám od sebe od čtení odtrhnu. A najednou mi těch dosavadních 11 dílů bylo málo. Za vším hledej zvědavost - jak budou svým protějškům zakrývat svou chybu, jaký vlastně bude Gerchánův stav apod. Smile

PS: Andrejka a Bad Romance? Perfektní.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

jé, moc a moc díky za komenty, potěšily! Embarassed
A hned sem sypu dvanáctku Wink

Wox
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Zasykla a v náhlém popudu ho políbila na zápěstí. „Miluju tě.“ - Crying or Very sad
Sekretářka si v duchu odfrkla. Jasně, chápeš.
Nic nechápeš.
Tobě nikdo tvůj život neukradl přímo před tvýma naprosto nevěřícíma očima.
- v tomhle je taková hořkost, že je mi jí hrozně líto. Sad Hrozně moc.
Utřela si ruce do ručníku. „Jdeme. Ale byla bych ráda, aby to bylo naposledy. Ten případ jste uzavřeli, ne? Takže je možná čas uzavřít i tohle.“
„Jako že se s ní mám přestat vídat?“ Tmavé obočí se nespokojeně stáhlo. „Ale to trochu přeháníš, ne? Je to milá holka a nic ti neudělala! S Kar a Petrou si docela sedla, nevidím problém.“
- tohle je hrozně ošemetné. Rozumím Andree, možná až moc. Embarassed Jenže ona má v tenhle moment tolik mínusových bodů v Semirových očích, že ji nepochopí. Sad
„Cože?“ Zamrzla v polovině pohybu. „Ty jsi… ty jsi jí koupil dárek?“
„No překvapivě jo, když má narozeniny. Za nás oba,“ dodal bezstarostně.
- To... je... idiot. Shocked Shocked Shocked
Jéééé, orchideje! <3
„Všechno nejlepší.“ Andrea rozmýšlela, zda podat mrtvou rybu, nakonec ale klasicky zdvořile stiskla. „Ať se daří.“ - Laughing Laughing Laughing To stálo sebepřekonávání.
*facepalm* Jo, je to blbec. Halenka?! Vsadím se, že Andrea od něj už pěkně dlouho nic hezkého nedostala... navíc halenku... Sad
Proč u cizí holky nad dárkem přemýšlel a u ní se ani trochu nenamáhal? Proč??? - Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Ach jo!
„Nechci nic říkat,“ zachránil situaci bezděčně Tom, který sice drama nezaznamenal, ale zato dostal chuť na sladké. „Ale není čas na dort?“ - Zachránce Kranich! Jen upřímně doufám, že mu Andrea dala sodu. Že to neskousla... i když ono jí asi v celé té situaci nic nezbylo, co? Sad
Kdyby teď dostala facku, vůbec by netušila za co. A přitom těch věcí bylo milion, pomyslela si sekretářka. - bohužel si myslím, že Wox k tomu přišla spíš jak slepý k houslím. Nebo vážně měla v úmyslu nabourávat cizí vztah? Vidím Turka jako toho, kdo to zavinil a kdo měl dostat facku, protože to nechal přerůst přes hlavu sobě a vůči Andree se zachoval pěkně hnusně. Confused
„… mluvit, protože mu vytahovali z krku tu děsnou hadici, ale… ale poznal mě,“ zajíkala se Tereza a tiskla si vlastní ruce. „Poznal mě!“ - Sad Je mi opravdu hrozně líto Andrey. Sad

Děkuji za díl! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu třináctka Very Happy

A Káji,
moc moc moc moc moc moc moooc díky za komentář, hrozně mě těší, co v tom nacházíš <3 jo, Semirek z mnoha částí téhle povídky nevychází dobře Twisted Evil
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

v krátkém sledu čtrnáctka Wink

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
„Tome,“ zkusila apelovat spíše na komisaře. Už jen to rozhodnutí, koho z nich oslovit, kdo z těch dvou bude alespoň o malililinko více ochoten jí naslouchat. - to je dilema. Laughing
„Proč bysme měli čekat do zítřka, když ty jsi ho viděla hned?! To si myslíš, že si ho můžeš už úplně uzurpovat? Nemáš nejmenší právo stáhnout si ho jen pro sebe!“ - oj, Andrea nevypadá, že by se s tím, jak ji Semir kopnul do zadku, smířila. A stejně tak její negativní emoce míří na její hlavu a ne na hlavu Semira. Embarassed
Při průchodu do hlavní místnosti nabíral dech na sedmou, když ho jako taran zasáhl mrazivý závan totálně napjaté atmosféry.
U Alláha. Jsem debil.
- aspoň nějaká sebereflexe. Laughing
Mělo mu dojít, že Andrea tu bývá už od osmi.
A rozhodně nebude váhat nabídnout svou verzi příběhu.
O trpící světici.
- Hmmmmm. To nezní jako něco od člověka, který by k tomu dotyčnému měl nějaké vřelejší city. Embarassed Každopádně trochu souhlasím. Andrea je plačka. Embarassed
„Tohle,“ objal ji starý policista a obrátil se k Semirovi, který skoro fascinovaně zíral na to, jak se ten obvykle dobrotivý kulatý obličej plní znechucením, „jsi posral, kamaráde.“ *mumlá něco o firemním inkoustu* Takhle se nabourává pracovní kolektiv. Smile
„Jsem ochotna se vsadit, že to tak špatné nebude,“ zachovala Anna neskutečný klid. „Pro dnešek to tady, myslím, stačilo. Jak říkám, máme výborné zprávy – a teď bychom se měli vrátit na stanici. Jednak budou všichni zvědaví a jednak tam máme práci. Alespoň něco udělat musíme.“ - ještě, že je ta šéfová jako maják, pevný bod na obzoru v moři hysterie. Embarassed
Výborně. Už mu z toho začalo hrabat. - ten Tomíšek je v tom až po kotníky. Laughing Laughing Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

Kájce moc a moc děkuji za komentář, potěšil! <3

A pro všechny z vás je tu patnáctka Wink

Mějte se,

T.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Ahoj,

vidím, že zase něco přibylo, takže něco málo k dílům 12-15

Hmm. Zajímavé, jak zdánlivě obyčejný kousek oblečení nadělá zlé krve. Když se však dovím, kdože jsou ty soupeřící strany, nejsem překvapen. Wox a Andrejka jsou prostě dva rozdílné světy. To dřív Semir vyroste, než se tyhle dvě dají dohromady. A že And vytočil druh dárku pro Wox oproti těm jejím, to se nemůžu divit - já bejt ženská, asi by mě to taky točilo, když cizímu takhle podstrojuje.

Oceňuju, že se And udržela na uzdě a už v nemocnici po Wox neskočila. Její temperament bych na to tipoval. Hotte jako Vendulák utěšitel - skvělé - k němu to sedí jak zadek na hrnec. Už od pohledu. A Tomíček musí k cvokaři. To to trvalo. Very Happy Jak je vyděšený, že se o jeho úletu dověděl i někdo jiný a ono je to kvůli něčemu jinému. Ještěže se neprokecl nahlas.

Pokračující stres v podobě udržení tajemství W+T - jůůů to bude sranda, až to rupne veřejně... A určitě v nějmíň vhodný době. a seriál Pocity pacienta, jež mi skvěle ilustruje veškeré útrapy a nesnáze, které pobyt na hadičkách a na lůžku přináší.

PS: Hmm, kebab... ňamka. Very Happy

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

moc díky za komentář, Pietro, udělal mi fakt radost <3

A pro vás všechny je tu šestnáctka Wink

Wox
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Wox to odkývala a padla do nově převlečené postele: schoulila se na polovině, kde obvykle klidně oddechoval Gerkhan, do malého klubíčka a s jeho z koše na prádlo vytaženým tričkem tisknutým k hrudi upadla do mnohahodinové ozdravné dřímoty.
Jako kdyby ji až skutečnost pohledu do jeho otevřených očí přesvědčila o tom, že nemusí být nastražena každou vteřinou a čekat na telefonát, který jí změní život… k horšímu, jedině k horšímu.
- awww, chápu ji.
Žádné Andreiny vyčítavé pohledy? Žádný jako maska ztuhlý výraz ve tváři Toma Kranicha? - tohle musí neskutečně vyčerpávat.
Blondýnka popotáhla. Měla něco říci, něco chytrého, milého, povzbudivého… ale ona, studentka novinařiny, autorka desítek článků, statí i seminárek, najednou nedokázala najít ta správná slova.- co na to taky říct?
Vůbec si ho nevšímal! Měl oči jen pro ni. Bůhví, co mu stačila napovídat. Zatracený řidič tiráku, který způsobil na osmatřicátém kilometru takovou kalamitu, že musely do terénu veškeré síly – šéfová se mu dovolala, zrovna když parkoval před nemocnicí. V příkazu, který pronesla, byl zjevný prosebný tón, takže zaťal zuby a vyrazil. A mohl jen tušit, k čemu tady zatím došlo.
Nějak moc dobře spolu ti dva vycházeli.
- Vážně na ni Tom žárlí? Nebo jeho paranoia je už tak velká, že si myslí, že by Wox ihned po probuzení Semirovi něco vykládala?
„Však nelži! Jen jí to neříkej, alespoň zatím ne. Tome, prosím! Prosím tě! On potřebuje klid, potřebuje se z toho dostat – jak myslíš, že mu bude, když tam bude ležet bezmocný a odkázaný na naši pomoc a tohle se o nás dozví?!“
Kranich stiskl zuby ještě víc. „Na to jsi měla myslet dřív.“
Oněměla. To… to myslel vážně?
- Kranichu, Kranichu. Je mi jasné, že ti pochodují nervy, ale... *dívá se káravě*
Ale i tak to tu neměl rád, pro všechny ty zlé vzpomínky a vlastní stísněnost, kterou pociťoval, jen pohlédl na dveře s příslušnou cedulkou. - Chm, komu by se rádo hnípalo ve svých myšlenkách a hříších, o kterých se s nikým, možná ani sám se sebou, nebaví. Sad
Bál se toho, hrozně se bál. - Sad Sad Sad Sad Sad
A obrátil by se na bok. - Hned po kebabu nejhorší křivda. Embarassed
A samozřejmě jeho malá studentka s uplakanýma očima. - je pěkné, jak se Slečnou počítá.
Slupka brčálově zeleného jablka křupla, jak se dívka hluboko zakousla a s ovocem v ústech volnýma rukama šátrala po klíčích, které dle svého zlozvyku samozřejmě hodila do tašky mezi ostatní věci, místo aby je schovala do drobné kapsičky se zipem. -
Proč si kupuje papírové, proboha? Vždyť jsou všechny zprávy online, navíc zadarmo. A rychlejší. - Tohle chááápu. Papírové je lepší, přenosnější, voňavější. <3 A člověk v nich může škrtat. Very Happy
Jakpak by chlapík od dálnice mohl pochopit rozkoš adeptky na novinářku, která provázela listování papírem, tu vůni tiskařské černi, samotný pohyb spojený s převracením stránky. I ty názory, glosy a komentáře měly v papírovém vydání jaksi větší váhu. - DYŤ TO ŘÍKÁM! Laughing Laughing Laughing
Ha, nabídka z Lidlu, ještě jedna z Tesca. - product placement!!!!!
Někdo psal o jejím neštěstí, o jejich neštěstí. Jak to, že ji to vlastně vůbec nenapadlo? Ji, závisláka na zpravodajství! Pravda, poslední dny si na mobilu neotevřela ani ten pitomý Welt.de… - Tohle musí být tak hnusný pocit! Něco, co řešíš, brečíš, v mysli pořád přehráváš, co a jak, pak někdo přijde, hodí to na papír a ví to celé tvé okolí. Embarassed
Zaťal zuby. Pro slečnu studentku, která má prázdniny a nikdo po ní nechce, aby někam naskakovala. Která už druhý rok klepe do počítače, tváří se jako intelektuálka, vstává každý den v jedenáct a utrácí Semirovy prachy. Teď z ní ještě bude hlavní plačka. Ale dobře, budiž. - Čekám, kdy ji s takovým přístupem veřejně nafackuje. Embarassed
S hrůzou si uvědomila, že se vlastně cítí provinile – za to, že přišla po vlastních zdravých nohách, za to, že za dvě hodiny zmizí a půjde do toho sálajícího horka, do světa holek v minisukních a na všech rozích točené zmrzliny, zatímco on bude civět do stropu ve společnosti smradu z Indicinu a pípajících přístrojů. Jaké věty v tu chvíli vyslovit? - Tohle je tak hrozně... Blbá situace. Embarassed
„Jo, jo. Dobrý.“ Konečně jí zase věnoval pohled a usmál se. „Bylo to fajn.“
Zabolelo ji v břiše. Divně a tupě.
- V tomhle má před ní Andrea nejspíš psychický náskok. Embarassed Přece jen nepochybuju o tom, že sama byla mnohokrát v situaci, kdy se o Semira bála, a kdy do nemocnice za ním po nějaké větší nehodě šla. Zatímco mladá holka, která je v té situaci poprvé, neví, co říct, jak se chovat, neumí na sobě nedávat najevo, jak je z toho špatná a je jí to líto. Embarassed A to bodnutí v břiše... Uvědomuje si ty plusové body, které bývalka získala?

Děkuji za dílek a těším se na další. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Aww, takový luxusní komentář! Moc a moc díky, Kájko!

Nejen pro Tebe, ale i pro ostatní je tu nový díl - už sedmnáctka Wink

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu osmnáctý díl Wink

Wox
.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

nahozena devatenáctka Very Happy

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Hoj,

pod dlouhé době nový díl (20), takový na rozjezd, než se do toho zase dostanu.
Mějte se,

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Poslouchal.
Slyšel ta slova útěchy. Vysvětlení, proč lidé dělají věci, které by za normálních okolností nikdy neudělali.
Že tomu lze rozumět.
Vnímal, že ho někdo chápe a neodsuzuje.
Nenadává.
Nepohrdá jím.
Netrestá.

A rozhodl se, že už sem znovu nepůjde.
- Když jsem to četla poprvé, tak jsem si klepala na čelo, že to prostě nemůžu pochopit. Po několika měsících to chápu. Jen je mi Toma líto, protože... By mu to určitě dál pomohlo. Minimálně v tom, že na to nebude sám. Sad

Jenže ona se nedokázala smířit s tím, že bude zase čekat, jak to dopadne, zase se bude bát komplikací, zase si zoufat nad představou, že ji třeba komisař nepozná. - Sad

Laughing To rande je skvělý. Very Happy Very Happy Very Happy Jak ihned začal pokukovat po jiné. No, nedivím se.
Ve tváři se mu snoubilo lehké pobavení s nepříjemnou vědoucností. Jo, to vidím, jak to máš vyřešený. „Hm. Tak hodně štěstí. A jestli ti to nevadí, zvedl bych se, mám hlad. Tady nám sice bezpochyby nabídnou vegetariánskou raw bezlepkovou variantu slavičích jazýčků za třicet éček, ale já bych si dal támhle u stánku buřta.“ - Laughing Laughing Laughing Ano, všichni víme, jak to má Wox vyřešené a jak do toho nebude zasahovat. Terezo, už jen svou přítomností na těch akcích a svými zamilovanými pohledy do toho zasahuješ. Smile

Je mi docela líto Karoliny. Jak se stará a přitom je tam poněkud v roli pitomce. Embarassed
Porve se o to spolu s ním. - jsem zvědavá, zda ji to vydrží až do konce povídky. Embarassed

Díl s Andreou mám hrozně ráda. Vážně se ti povedl!
Skvěle jsi popsala její pocity. Líbí se mi ten kontast s unavenou ženskou, která už po xtý vidí, jak chlap, na kterém ji záleží, je na tom špatně a Hotteho přesvědčením, jak by se měla chovat.
Zároveň je mi jí líto, protože je závislá pouze na drobečky informací, co dostane a musí v sobě krotit chuť Blondie z toho pokoje doslova vykopat.
Úryvek s tím, jak ona uklízí prádlo a zároveň kope do Semira, protože se bojí, že ho ztrácí, je hrozně trefný. Btw. toliko k tomu, že tam Tereza vůbec nefiguruje - ty sms.
A Hotteho rozhodnutí, že sbírka nebude... Chm, nejsem si jistá, zda se to neobrátí proti němu. Embarassed Tohle vůči kolegovi nebylo moc laskavé. Sad

Fuj, škola. Laughing Když si na ty nervy vzpomenu... Laughing
Je fajn, že ji vyšli vstříc.
Jen se docela řítí do existenční krize. :-/

„Teď to asi nebudu tak úplně za Semirem stíhat. Můžeš mu, prosím tě, vysvětlit, že máme před vysvědčením? Kupí se tady na mě stovky písemek, zkouším i mimo vyučování. To víš,“ pohodila tmavými kadeřemi a upila z hrnku, kde místo sedmé dnešní kávy voněla horká čokoláda, „všichni flákači teď hrozně brečí, že nechtějí za čtyři. Ale pro to bys měl mít pochopení, ne?“ Zamrkala. - co to? Laughing Narážka na Tomovy úžasné studijní výsledky a zodpovědný přístup ke studiu? Laughing
„Jo, jasně…“ zaraženě na něj hleděla. „Ale víš, že kdyby cokoliv… tak jsem tady, že jo? COKOLIV, Tome.“
Na moment ho napadlo, že už žena něco tuší a málem ho trefil šlak. Pak však vyloudil falešný úsměv. „Já vím, Kar. Díky,“ pronesl přes bolest, co mu svírala srdce.
- Sad Ty jim teda dáváš. Embarassed Karolina bude hodně překvapená, až se dozví, že za Tomovým stavem není JEN Semirovo stav. Sad
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

Kájko, moc díky za koment Very Happy

A já přidávám 21. díl Mr. Green Wink
Mějte se!

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ha, stále žiju. Nový díl! Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Tereza se s takovou brzo zhrouti. Sad
A Kranich taky.
Libi se mi odkaz na realne saty, ktere na sobe Andrea mela, i na dil s repelentem. Laughing
Je mi Andrey trochu lito, jak ji Semir dava na drubou kolej, na druhou stranu si za to urcitou casti muze sama. Sad

A jak to teda zacalo? Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
wait, ta rozhoďnožka na sobě v seriálu vážně někdy měla hnědé šaty s růžovými pruhy? Very Happy
Já si představila tu nejodpornější možnou barevnou kombinaci - protože andrea měla v seriálu vkus jako cirkusačka - a vrazila ji tam. Asi mě nenapadlo, že by to někdy fakt nosila Laughing Laughing Laughing
Hahaha, jestli jo, tak se fakt bavím Laughing

Jooo, poznala jsi díl s repelentem! Dobře Ty! Laughing

Ale tak... Na tu chatu měli jet ONI DVA jako součást party a přibrat blondie - Andree to nestačilo, takže za mě je otázka, zda se na tu druhou kolej neodsunula sama
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
A nový díl je tu Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Andrea


Založen: 06. 12. 2018
Příspěvky: 4
Odpovědět s citátem
Hm ,není to špatný.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
kajusia napsal:
Awwwwwwwww, *mne si spokojeně ruce*.
Trpící Kranýšek, na to se těším. Smile


Pietro napsal:
Hmm,

prolog, jak má být. Krátký, akorát na namlsání a chuť čekat na další kousky. Smile
Možná se mi to zdá, že Tomík v hlavní roli už dlouho nebyl.



Reakce na první díly - protože jsem samozřejmě musela mazat příspěvky
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Jupijahej, furt naživu, posílám nový díl Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Jejdanane, Turku, ty taky myslis jen na... https://giphy.com/gifs/fHR0X5PiXsUSY/html5

Záchvěv optimismu zmizel. To má jít do nějakého sanatoria? Do léčebny dlouhodobě nemocných? V sedmatřiceti?! ON???!!!! - tohle je tak hrozna situace. On, naprosto nezavisly typek, se ma smirit s tim, ze bude na nekom zavisly... Odepsany... Sad


„V telce si vždycky můžeš pustit porno nebo fotbal, to pak ten čas hned běží jinak,“ zakřenil se Frank, aby se v reakci na modroočkův výraz zmenšil asi o tři centimetry. „Hele, já se stejně ptal spíš na tebe.“ - Traber je rizek, bavi me ty jeho pasaze.Laughing Mile prekvapeni, ze se zeptal Kranicha, jak to dava.

Jenže tam čeká Karolina a zase bude laskavá, chápající, usměvavá, neúnavně podporující. Potíž byla, že kdykoliv si na to vzpomněl, nezalila ho úleva, ale naopak pocit viny. - bylo by jednodussi, kdyby na tebe byla zla, co Kranysku? Sad

Ale třeba nastal čas se konečně přiznat. - ajajaj. To nedopadne dobre.

Dokonce se chvíli obávala, aby sama nebyla na druhém místě – rozhodně neviděla smysl svého života v tom, že bude o pozornost svého chlapa bojovat se skoro o hlavu menším Turkem. - Laughing Laughing Laughing A pokud se nepohadali, zili stastne ve trech... Umim si predstavit Karolinu, jak ji to v noci probudilo, ta predstava.

„Pch, tyhle mladý holky si člověk fakt nepořizuje na úklid. Ty má na vyklepávání něčeho úplně jinýho,“ zvedl Gerkhan koutek v křivém úsměvu a klidně si přihnul ze sklenice. - az ted, kdyz to ctu podruhe, si teprve fakt vsimam toho, ze je Turek hrozny prase. Shocked

„To je… to je takovej kretén!“ - divim se, ze to vydrzela tak dlouho. Laughing

„Kar, ale… to je prostě Semir,“ pokrčil Tom rameny. „Však ho znáš, ne? Kecá ty svoje kraviny.“
„Jo, ale přece jen je to jiný, když tak mluví o nějaký jednorázovce, co sbalil včera u baru. Ne když tak prezentuje holku, která je z něj úplně hotová.“
- Kar ma pravdu, je to hnusny.

„Heleď, bavíte se tak i o mně, když u toho nejsem?“ - It' s a trap!!!

„Kar,“ nasadil mírný tón. „Semir s ní byl minulý týden na výletě do nějaké zoo v Duisburgu nebo kde. Pak jeli na procházku do jakýsi přírodní rezervace. A plánuje s ní víkend na horách. Víš, jak nesnáší hory. Akorát ji ještě nechce představovat těm svým Turkům, protože je nervózní z toho, jak by ji takovou chvíli po Andree vzali.“
Brunetka na něj hleděla s pootevřenými ústy.
„On ji má rád. V pondělí udělala nějakou důležitou zkoušku, tak jí koupil kytku. Sám od sebe. Sice na benzince, ale koupil. A čokoládu.“
- to ji musela spadnout brada. A Kranich v ten moment urcite porusil Bro Code.

„To je prostě Semir,“ zopakoval komisař a nervózně zatahal za pruh pásu. Přišlo mu, že prozrazuje kamarádovo tajemství, ale zároveň sám nechápal, proč si Turek zakládal na toxické image totálního nezodpovědného blba. „Jen stupidně žvaní. Prosím tě, nic Tereze neříkej. Podle mě jí nic špatnýho nehrozí.“ - Laughing

Vážně už se těšila na to, až se její vlastní chlap vrátí ve všech ohledech. - jo, preju ji to. Jen teda netusi, co ji ceka. Sad

Diky za dily, tesim se na pokracko. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Kájko, moc děkuju za super koment <3

A k dnešnímu krásnému datu přidávám nový díl Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
„Jo, díky,“ usmál se Turek unaveně. S tím nesnesitelným horkem měla studentka pravdu – v noci asi na dvě hodiny vypadla klimatizace a Semira vzbudil strašlivý sen, že se topí, jen aby zjistil, že se v reálu málem koupe ve vlastním potu. - Uchm, osklivy sen. Sad A pokud byl jeste doplneny autentickym zazitkem, predpokladam, ze to notnou chvili Turek rozdychaval.

Ze všech sil se snažila zachovat dojem, že je úplně normální, když ho po porcičkách krmí. - Sad

Povzdechla si. „Však tomu stejně neutečeme,“ zašeptala pro sebe a zase nasadila na tvář unylý úsměv. „Tak ať je ještě chvíli klid.“ - No, nebudou to mit jednoduche. Oba.

„Dost se obávám, že by to nic neznamenalo,“ přiznala Kaiczowska tiše. „Protože mu to zjevně nechybí.“ - Uz blizi ten moment, kdy to Kranichovo svedomi neunese?

Wox vytáhla z ledničky čtyři macatá rajčata, nakrájela je na plátky, proložila nakrájenou mozzarellou a přelila olejovým olejem.


Škubla sebou. S mravným odstupem seděl na stejné pohovce Hartmutt, který upíjel ze šálku ovocný čaj. Ach, on byl vlastně moc fajn. A ostatní jeho přátelé taky. Měla je ráda. Blondýnka maličko pookřála: tohle znělo jako milejší důvod, proč tu být. - Niels je mily.

Už zase drsná třenice. Od pozdního odpoledne, co všichni přijeli, snad čtvrtá. - takovy par na spolecne akci vzdy dokaze prijemne dokreslit spolecnou atmosferu. Laughing

A pár panáků, které do sebe během večer naházela, jí ze rtů odkotvily otázku, která ji trápila celé týdny a kterou by střízlivá nepoložila. „Vím, že jsem tady chvíli, vy se znáte daleko déle. Ale zdá se mi, že se s Andreou pořád hádají. Snad nikdy jsem je neviděla spokojené. Proč jsou vlastně spolu?“ - Dokazal by na tuhle otazku odpovedet Semir a Andrea? Embarassed Podle me moc ne. Embarassed

Hádku nahradily vášnivé steny.
Oba na sebe pohlédli a zrudli.
- takhle rychle prepnout... to se nekdo ma. Laughing Nebyl ten sex spis o tom, kdo koho prepere i v te posteli?

Než se za technikem zavřely dveře, schoulila se novinářka do malého klubíčka a přetáhla si přes hlavu spacák.
I tak slyšela víc, než by si přála.
- Prijemna noc. Velmi.

Potřebovala se přesvědčit, že není důvod k tomu, aby ji zítra v nemocnici nahradila Andrea. - pomohlo ji to? Obavam se, ze moc ne.

Diky za dalsi dil, tesim se na dalsi a jsem zvedava, zda to ustoji. Jak Wox, tak Semir, tak Kranisi.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

díky za koment, Kájko! <3

A je tu nový díl Wink
Akorát možná budete mít dojem, že jste na Mimibazaru Laughing

Ciao!

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Zdravím!

Ano, žiju a jelikož mám od 16. dílů jaksi skluz, určitě bude tato mezera ve vzdělání zaplněna.
Respektive je plněna, ale vskutku průběžně. Poslední díl jsem pročetl zatím jen velmi zběžně, ale ty chlebýčky, to je mazec.
Very Happy

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj všichni,

tradá! Nový díl Very Happy

Ráda Tě vidím, Pietro, doufám, že se máš fajn! Wink

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Kdo to dá?
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 2  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma