AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
PLK Extra 23. - Televize a fotbal
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 265
Odpovědět s citátem
Televize a fotbal
(Fernseher und Fussball)

cca 1815 slov.

Na stanici se vždy držel takový tradiční zvyk - a to ten, že se vždy každý pátek všichni sešli se svými přáteli u Sabine v restauraci a povídali si o všem možném a nemožném za poslední týden. Utužovalo to prý kolektiv, či co.
Jeden pátek tam bylo ovšem úplně vymeteno, kromě Sabine, Schrödera, Pietra a Andrey tam nebyl nikdo.
„Kde všichni jsou, hergot?“ čertila se Sabine.
„Vím já, nikdo se neráčil zmínit.“ opáčil jí Čech
Najednou se dostavil Semir. „Sab, jedno pivko!“
„Já ti ho Semire natočím, sedni si,“ odpověděla mu Sabine.
„Já si sedat nebudu, dopiju a zase mizím za Terkou domů.“
„Proč?“
„Se koukat na fotbal.“
„Fotbal?! To je ti fotbal milejší než přátelé?“ rozhodila rukama Sabine.
„Fotbal a přátelé - to patří k sobě, s přáteli je fotbal nejlepší. Ale to bys tady musela mít televizi.“
„Televizi? Já jí tu nepotřebuju - koukám na ní jen doma a stejně tam nic nedávají.“ mávla rukou rudovlasá žena.
„A kdo hraje, že po tom tak bažíš?“ zeptala se Andrea.
„No přece se hraje moje derby - Německo-Turecko.“ odpověděl jí malý muž.
„A to je to tak podstatný?“ položila typicky ženský dotaz Andrea.
„No celkem i jo. Já na Němce vsadil dvěstě euro a celá moje rodina v Turecku zase dvěstě na Turecko. Poražený bude muset zaplatit dvakrát tolik vítězi.“
„A to ti není blbý oškubat vlastní rodinu?“
„On to byl nápad strýce Hakana a táty Mehmeta - takže rodina jsou v tomhle oni a konečně bych je jednou taky v něčem chtěl porazit.“
„Ty asi doma v Turecku nepožíváš zrovna velký prestiže, co?“ culil se Pietro.

Nečekaně se do celé lapálie vložil Schröder.
„Hele, já v té mé karavanové restauraci jednu telku mám. Je to sice starý krám, ale funguje. Naposledy jsem na ní koukal na formule. Jestli chceš, tak ji sem dovalíme.“
„Fajn, Schrödere, jedem!“
„Co za ní Schrödere, budeš chtít?“ ptala se Sabine.
„Co bych za ten krám mohl chtít? Nic. Leda když tu budu mít příště jídlo zadara.“

Po chvíli se vrátili - s obří černou televizí, nejspíše s jedním z prvních barevných modelů, co byl vyrobený. Mezitim se objevili v restauraci Hotte, kterého fotbal moc nebral a Katherine, která stejně měla motorest zavřený, protože nedaleko u ní se stavěla silnice a ti šikulové překopli plyn a vodu.

„Co to je?“ ptal se Hotte.
„Televize, co by to mělo být?“ odsekl Schröder.
Pietro vstal a šel si k televizi čichnout. „Ba jo, jde to z ní. Fakt byla v tom tvým pojízdným fastfoodu?“
„Jo, vždyť ti říkám, že jsem na ní koukal na formule.“
„Možná tak na ročník 1952, to ještě jezdil Fangio,“ smál se Pietro.

Televize se zapojila a Semir se usadil.
„Fajn, Schrödere, zapni to.“
„Je to zapnutý.“
„Vždyť tam nic není?!“
„Počkej, u těchle modelů to trvá, než se to prohřeje a pustí.“
„Aby se to zahřálo, než se začne hrát.“
„Už se hraje, Semire,“ řekl Hotte.
„Hloupost, v Bildu psali v 16 hodin.“
„Ne, ne Semire, 15.30.“

Televize se konečně rozjasnila, ale šel jen obraz.
„Kde je zvuk? Kde je kruci zvuk?“ začal Semir střečkovat.
„Tady,“ řekl Schröder a bouchnul do ní.

Televize začala sice mluvit, ale byla bez obrazu.
„No, tak vono je to jen takový obří zadojený rádio, co?“ rýpla si Katherine.
„To je normální!“ bránil se Schröder a znovu do ní praštil. Televize se přepla do obrazu, ale zvuk byl zase fuč.

„Co jsme to sem přitáhli?“ zoufal si Semir. „Počkej.“
Semir přišel k televizi a dvakrát rychle do ní praštil po sobě.
Najednou fungovala jak má.
„Hmm, a který brankář je německý?“ ptal se Semir. Televize byla sice barevná, ale oba týmy zvolily zelené dresy pro brankáře, jen Turci měli červený pruh na lemech a Němci černý.
„Tenhle…,“ ukázal Schröder...

Najednou BUM, PRSK! Z televize vyšlehl malý blesk a oblak dýmu.

„Ty jsi mi jí, tu televizi rozbil?!“ zoufal si Schröder.
„Ta spáchala sebevraždu, jak ses jí dotknul,“ opáčil Semir.
„Na co budu koukat v karavanu?“
„Na co budem koukat my!?“

„Ách jo,“ zoufal si Semir.
„Hele, já si skočím domů, jednu televizi navíc mám, já jí přinesu, aby se dalo na ten fotbal koukat.“
nabídl nečekaně pomoc Hotte.
„Já tě domů hodím,“ nabídl se Semir.
„Není třeba, bydlím jen kousek a já to unesu sám.“

Za dvacet minut….
„Kde se ten Hotte courá, určitě se někde zakecal.“
„Hlavně se Schröderem ukliď někam tuhle mrtvolu,“ odsekla Sabine.
„Mrtvolu. Taková to byla hezká televize…,“ posmutněl Schröder.

„Jsem tu!!“ zvolal Hotte a nesl velikou sportovní tašku.
„Kde máš televizi?“ vyděsil se Semir.
„V tašce.“ Na to vyndal malou přenosnou televizi, spíše televizku.
„Co to je?“ ptal se Semir.
„Televize. Co by to mělo bejt? Kafemlejnek?“ odvětil Hotte.
„Že já vždy sežeru takovýho jógra…,“ plácl se Semir do čela.
„Na to doma koukáš, vždyť na tom není nic vidět,“ zeptala se Hotteho Andrea.
„Náhodou, nevím jak ty, ale já na porno nekoukám, takže detaily nepotřebuju. Stejně už jí nemám doma zapojenou, koupili jsme nedávno normální velkou barevnou. Ale je mi líto ji vyhodit. Po fotbale si ji zase odnesu. Když nejde elektřina, je to geniální věc. Jede na malý generátor, který se ale musí nabít. Pak vydrží několik hodin,“ odpověděl Hotte.

„Kdes k ní přišel?“ zeptala se Tereza, které došlo, že Semir někde natrefil na fotbal a tak šla na první místo, co ji napadlo, kde by se zeptala, kde je.
„Vyhandloval jsem ji se sousedem za starou pračku,“ chlubil se Hotte. „No tak prosím.“
Semir si k ní přisedl a koukal. „Není nic slyšet, pusť zvuk.“
„Je puštěnej,“ řekl Hotte.
„Vždyť to kuňká, není tomu rozumět.“
„On šel líp, ale já to spravoval. Od té doby to takhle kvíká. Na, vem si sluchátko.“

U malé televize byl připojen výstup na sluchátko na cesty.
Semir se sluchátkem u televize vypadal velmi groteskně a Sabine s Katherine si pořídily i fotku na mobil, kdyby jim to někdo nevěřil.

Semir ovšem za chviličku znechuceně sluchátko vypojil.
„To se nedá! Já se seberu a půjdu k Tomovi, ten má velkej barevnej obraz.“
„Tak si vezmi hodně peněz, co já vím, tak Tomovi dlužíš pětikilo za tu večeři, kam tě tuhle pozval,“ pokárala jej Tereza.
„No jo, já k Tomovi nemůžu.“
„Tak tam nechoď.“

„Jupíí, já mám nápad. Hned jsem zpět,“ vyjekl Semir a zmizel ven.
Za dalších dvacet minut se vrátil a od dveří úpěnlivě žádal Pietra o pomoc s odnosem nové televize.

„Podívejte, co jsem sehnal. Nerozbitná, nová, barevná,“ chlubil se Semir a začal ji zapojovat.
„Kde si ji sehnal?“ zeptala se Sabine.
„V zastavárně o dvě ulice níž. Kamarád má zastavárnu. On ti jí Sabine nechá za pár euro, co?“
„Co je pár euro?“
„Se domluvíte, on se tu zastaví večer na jídlo a dohodnete se na ceně, já dostanu provizi,“ zazubil se Turek.

Televize ale odmítala poslušnost a nechtěla jít.
„Co je? Jak to, že nejde?“
Andrea se ozvala. „Nerozbil jsi jí? Nepraštil si s ní někde?“
Katherine se přidala. „No jo, to by byla druhá dneska.“
Sabine dodala. „Pravda, ještě jsme tu po té první nestačili vyvětrat.“
„Nechte toho!“

„Já do toho nechci kecat, ale když už někam dotáhneš televizi, musíš si jí vyladit,“ poradila Katherine.
„Vidíš, to mě nenapadlo.“
Semir začal kouzlit s ovladačem a televize normálně naskočila. Místo fotbalu ovšem naskočil jakýsi animovaný seriál.

„Jůůů, to znám. Teď tam přijede takovej nemocnej pes,“ ukázal Hotte na obrazovku. Semir ho ale přes ruku lehce plácl. „Nech toho, Hotte, nedožiješ rána!“

Semirovi se podařilo konečně fotbal naladit. Sedl si a z televize se jen ozval hlas moderátora.
„Díky jste dnes s námi zápas sledovali a u příštího přenosu zase na viděnou.“
„Von je konec, ty vole?“ spontánně zareagoval Semir.
„Já se sem s tím táhnu jen proto, aby se dověděl, kdo držel v ruce kameru.“
Pietro mu odpověděl. „Měl jsi zavolat na stadion, aby počkali s druhou půlkou.“
„Můžu za to, že jsem musel hučet do toho kamaráda jako obchodník do velblouda? Já se těším celý týden a nic.“

To už do restaurace přišli Tom, Jan a ostatní.
„Hele, Sabine, ty máš telku?“ zeptal se Jan.
„Jojo, kde jste byli?“
„Koukali na fotbal.“
„Tak to máte pánové absenci, měli jste koukat tady. Jak to dopadlo?“
„Němci vyhráli 4:0“
„Jupííí!“
„Sabine, počkej, až bude mistrovství v hokeji. To ti lidi urvou dveře,“ řekl Semir.
„To prr, dospělý špunte. Ta televize tu zůstane, ale jen s tou podmínkou, že poběží s mým souhlasem. Já to znám, všichni na to budou čumět a já toho moc neprodám, protože lidi přestanou jíst a pít.“
„OK. Ty jsi šéf.“

„Skvělé.“ Sabine se sebrala a televizi vypnula.
„Co blbneš?“
„Vidíš, už se vzpouzíš. To ta úmluva dlouho nevydržela. Můžete na telku koukat, jen jí nesmíte zapnout.“

Všichni kromě Semira se začli smát.
„Já nevím, co je vám tu k smíchu!“
„Tak víš co, jsme lidé různí, vždycky bývá veselo,“ na to Tereza.
Tom ji přerušil. „V příkopu veselo není.“

„Jak to v příkopu? Co tím myslíš? Vždyť skoro nepiješ,“ podivil se Semir.
„A já hned povím proč.“ Tom začal vyprávět.

„Jednou ještě za NDR, jsme s kamarády oslavovali po jedné školní zkoušce, a já se rozhodl, že půjdu navštívit děvče, se kterým jsem tehdy měl v plánu chodit a podle dopisů, co mi posílala, jsme se měli poprvé tou dobou sejít. Viděl jsem i její rodiče a oni viděli mě, chtěli mít tehdy jistotu, s kým by to dcera měla chodit. Jak jsem tak šel, minula mě noční linka autobusu. Jelikož jsem ale byl evidentně po flámu, rozhodl jsem si, že si ustelu v příkopu u silnice. Přikryl jsem se sakem z obleku a usnul jsem. Ranní probuzení nikomu nepřeju. Když jsem konečně zaostřil svůj zrak, všiml jsem si, že jsem se probudil vedle jiné autobusové zastávky, kde stálo několik desítek lidí, kteří na mě civěli, nesnášeli mě, já byl totiž zjevně po opici a oni museli do závodů budovat slávu NDR. Tak jsem zůstal ležet, jako že tam nejsem, a i když se tam míhalo víc linek, žádná nevzala všechny lidi, takže tam vždycky někdo stál. Musel jsem vstát a pomalu z toho příkopu vylézt a ztratit se v nedalekých ulicích, odkud stále chodily proudy lidí do práce, jak v nějakém budovatelském, socialistickém filmu.“

Tereza se zeptala: „K té slečně jsi došel?“
Tom se smutně podíval a řekl: „Jo, tak tu slečnu, jsem nikdy v životě nakonec neuviděl. Mezi těmi lidmi na té zastávce byl bohužel, také její tatínek…“

Semir se přidal: „A už jsem vám vyprávěl o tom Turkovi, co uměl věštit z asfaltový silnice?“
Ozvalo se sborové „Ještě ne, začni!“

To si ale Andrea všimla rozzářené Sabine opřené o pípu na pivo.
„Co ty se tam tak směješ?“ zeptala se jí.
„Nic, nemůžu se smát?“
„Můžeš, ale nemůžeš se smát jen tak bezdůvodně a tvářit se u toho, jako bys nás všechny porodila a nechala nás bez svého vysvětlení.“

Sabine se usmívala ještě více. „No, Andy, já jen, že to bez tý televize taky jde….“

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
PLK Extra 23. - Televize a fotbal
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma