AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
PLK 31. - Patnáct let
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Hmm, prostě.. je to jako zkusit nastartovat auto, který půl roku stálo ladem.
Ano, podobnost s dílem 1983 čistě náhodná. Smile

Patnáct let…
(Fünfzehn Jahre)

cca 2370 slov.

...

Rok 2005 se stal minulostí a začal rok další, již 2006. v pořadí. V osudech a životech všech zúčastněných se neudálo nic, o čem by se hodilo napsat aspoň pár slov. Pietro stále zvládal udržet Andreiny choutky a eskapády a hlavně samotnou Andreu na uzdě, za což si od Andreina ex, Semira vysloužil nejednu chválu a nehynoucí obdiv.

Pietro popíjel Kofolu, jejíž prázdné láhve se začaly nebezpečně kupit a Andrea na jejich vyhazování už rezignovala, tudíž si je Čecháček musel jednou za čas vyhazovat sám.
Do kanclu k němu přišel Semir. „Ta skořice voní až ke mně. Můžu koštnout?“
„Vy to v Turecku nemáte?“
„Máme, ale je to humus. Rád bych ozkoušel tu českou.“
Pietro mu dal dvě láhve.
„Na. Vyzkoušej.“
Semir vyzvídal dál. „Pietro, co Jana?“
Pietro mávl rukou. „Setrvalý stav. Novej rok, starej stav. Nebudeme se o tom bavit, jo?“
Semir nakonec mlčky pokývl.

Klidnou atmošku narušil telefon u Andrey na stole. „Je tady, chcete ho hned?“
Než ovšem stihla Andrea hovor předat, telefon ztichl…
Andrea i přesto zašla za Janem a o hovoru mu pověděla. „Jane, neznáš nějakou Johannu? Jestli ano, máš se s ní sejít na parkovišti supermarketu Obstwelt. Znělo to naléhavě a než jsem stihla něco říct, zavěsila…“
Jan neřekl ani popel, a aniž by stihli jakkoli ti dva zareagovat, vylétl z kanclu a vydal se na dané místo.
„Poví mi někdo, o co jde?“ kroutila Andrea nevěřícně hlavou.
„Já bych rád, ale nevím, o co jde,“ uculil se Pietro a podal jí balík zmačkaných lahví Kofoly a nasadil smutný pohled.
„Naposled, Pietro, naposled,“ opáčila s náznakem úsměvu Andrea.
„Dobře, dík,“ poděkoval Čecháček.

Mezitím u marketu:
„Johanno, jsem tu, o co jde?“
„Nemůžu moc mluvit, ale na stanici jsem k vám nakráčet nemohla. Jde o nějaký problém, problém z minula. Fakt to nešlo. Ani ti teď nepovím, o co jde. Jen si vezmi tohle.“
Johanna podala Janovi obálku. Celkem maličkou.
„Jane, ty jsi chytrý, ono tě to dojde.“

Než to dopověděla, zpoza jednoho z okolních domů se vyřítil bílý pickup se zatmavenými skly, staženými tak, aby se z nich dalo střílet a osádka spustila na dvojici střelbu. Duo sice zareagovalo rychle, přesto Johanna schytala dvě střely, ne smrtelné, ale do nemocnice musela. Jak rychle auto vyjelo, tak zase rychle zmizelo.
Johanna na Jana koukla takovým tím výrazem: „Ano, to s tím problémem souvisí.“
Jan ji odvezl do nemocnice, kde už si ji vzali do péče doktoři. Následně požádal o zavolání, kdyby se něco dělo. Sám pak zajel na opuštěné místo, aby si obsah obálky prohlédl. Obsah byl strohý. Jedno společné foto. Byl na něm on, Johanna a další dva mladí lidé. Jeden hromotluk, Marcel a druhý až nezdravě hubený, s brýlemi, Simon. Jan je poznal. Drahno let je neviděl. Ani nemohl…

Než se rozjel za Marcelem, vrátil se na stanici. Byl překvapen. V hovoru s jeho dvěma kolegy byli další dva, ale již ve výslužbě. Ti se hned otočili a rozzářili se, jak vánoční stromek.
„Lammerwacht a Stoglehner?“ vyjekl Jan.
„Snad ne mladej kanon Richter?“ smál se Lammerwacht.
Jan hned představil dvojici svým parťákům.
„Určitě vám o mě toho spoustu nakecali. Lžou, nevěřte jim. Tihle dva mi zachránili život. Hlavně Lammerwacht. Bejvalí poldové, s kterými jsem začal. Co děláte teďka?“
„Nic závratnýho. Zkusili jsme malou přepravní firmu, ale nakonec nás koupil větší dopravce. Nebylo to ale zadarmo, takže jsme jeli napůl a užíváme si podzimu života,“ culil se Stoglehner.
Lammerwacht se zeptal: „Jane, znám tě dlouho. Něco tě žere. Svěř se.“
Jan jen pokrčil rameny a řekl, že měl tu čest potkat starou známou, ale že na ně někdo střílel a ona je teď v nemocnici, a že dotyčné hledají. Následně si pětice povídala a dva známí z Janova mladí se pak odebrali k odchodu.

Poté ihned zajel za Marcelem, o něm měl aspoň náznakem jasno, kde by se mohl pohybovat.
Při jeho hledání se dostal do míst svého pubertálního mládí, kde se starými auty pořádali všemožné závody, prožívali první milostné vztahy apod.
Po několika otázkách Marcelův dům našel. Snadno byl k poznání. Marcel dostal rozum a vydělal velké množství peněz pomocí malé, leč velmi výnosné restaurace.
Když Jana viděl, nadšen zrovna dvakrát nebyl.
„Á, pan hodnej. Doporučuju ti se otočit a odejít, správňáčku. Díky tobě jsme to tehdy všichni odnesli. Ale jedinej Janeček nic, Janeček nám vyvázl.“
„Marceli, mě mrzí, co se stalo, ale nebylo zbytí. Přišel jsem tě varovat.“
„A před čím, že jsem tak smělý.“
„Tímhle!“ Jan vytáhl fotku. „Dneska ráno jsem se sešel s Johannou a stříleli po nás. Nedělám si srandu. Takže sarkasmus si strč do zadku a varuj Simona. Někdo chce dokončit tu starou věc. Poslední věc, kterou po tobě chci. Čau a dej vědět, žes mu volal.“
Jan se otočil a odešel.

Marcel nakonec Simonovi zavolal. Ale nikdo to nebral…

Jan se vrátil na služebnu.
„Dost, že ses ukázal. Pláchnul jsi a nic si neřekl,“ káral Semir Jana.
Ten vytáhl foto a dlouze na něj koukal.
Pietro se Semirem nakoukli nenuceně také.
„Jane? Nechceš nám něco povědět?“
Ten jen zakroutil hlavou. Pak si vzpomněl, že chtěl po Marcelovi, aby dal vědět, že volal Simonovi.
Mrkl na telefon, ale nic.
„Až přijde ta pravá chvíle, řeknu to, ale teď ne. A teď mě omluvte.“
„Sorry, Jane, ale jedeme s tebou!“
Semir jel s Janem, Pietro jel ve svém voze sám.
Semira udivilo, jak najisto Jan věděl, kam jet.
„Co děláme v bývalé autodílně?“ podivoval se Čech, který dojel až o dalších pět minut později.
„Hledáme Simona,“ odvětil Jan, který následně navrhl rozdělení do třech směrů, aby snáze nalezli cíl.
„Koho?“ vyjekl Pietro, ale na odpověď ani nečekal, tušil, že jí hned nedostane a vydal se navrhnutým směrem.

Jan po chvíli skutečně našel, co hledal.
Simon byl ale již po smrti, kdosi mu rozbil hlavu velkým páčidlem, které leželo u něj.
Jan ovšem musel ihned zpozornět, protože zaslechl kroky a šramot.
Namířil pistolí k rezavým vratům, z nichž vyšel Marcel.
„Co tu děláš?“ ptal se očividně jízlivě Jan.
„Totéž co ty. Vydal jsem se za Simonem. Jak si chtěl, chtěl jsem ho varovat. Ovšem telefon mi nebral. Tak jsem se vydal sem. Očividně pozdě.“
Společně pak zalitovali Simonovy smrti. A opět se rozpustili.

Jejich rozmluvu slyšeli Semir s Pietrem.
Semir se odhodlal více: „Jane, tak o co tu jde? Fotka, tady ten mrtvý, ten tvůj nečekaný výlet po tom telefonu… Že ono to spolu souvisí. A vůbec, kdo to byl?“
Jan jen štěkl: „Až na stanici, jo?“

Trio jelo zpět na stanici.
Jan si sedl na stůl a neochotně spustil.
„O mý minulosti jsem se nikdy moc nebavil, ale existuje jedna věc, kterou bych vám asi neřekl nikdy, kdyby to nebylo třeba. Psal se rok 1990. Mě bylo kolem 15. Mladej a blbej. Na té fotce, kterou jste viděli jsem já a celá naše tehdejší parta. Ta holka vedle je Johanna, moje mladická láska. To byla zároveň i ta žena, která tehdy volala. Ti dva další jsou právě Marcel a Simon. Kdysi jednoho dne přijel Marcel, kterou bylo jedinýmu přes osmnáct a mohl tak řídit, s rodiči autem. Se Simonem nám navrhli, jestli bychom se s nimi neprojeli. Vidět dopředu, nikdy bych s Johannou do toho auta nevlezl. Projížďka nebyla špatná. Ale Marcel si během řízení několikrát přihnul. My mu dávali najevo, aby zastavil, ale na nás nedbal, a jel dál. Ovlivněn alkoholem vyjel do protějšího pruhu přímo proti dalšímu osobáku, ve kterém seděli muž a žena. Simon ale zareagoval a řízení strhl. Autu jsme se vyhnuli a Simon se pak s Marcelem prohodili. Někdo řídit musel. To auto ale strhlo řízení taky, nabouralo do svodidel a několikrát šlo přes střechu. Pak do něj narazil kamion, který sice brzdil, ale přesto do něj narazil ve velké rychlosti. Já jediný z toho auta vystoupil a běžel jsem k tomu vozu s tím mužem a ženou, které začalo hořet. Žena byla již mrtvá, ale muž se ještě k mému překvapení hýbal. Simon a opilý Marcel na mě volali, abych nastoupil a utekl, ale já jsem zůstal a oni odjeli beze mně. To bylo naposled, co jsem Johannu a ostatní viděl. Až do teď. Marcel si odbyl rok ve vězení a ostatní v pasťáku. Já vyvázl, protože jsem se snažil zachránit život. Takže k tomu přihlédli. Snažil jsem se toho muže vytáhnout, ale pak se ozvala rána a já už si nic nepamatuju. Probudil jsem se až tažený jedním policistou. To byl Lammerwacht. I proto mě znají. Co se to uzavřelo, začal jsem u policie. Jakmile tuhle odjeli, byl jsem za Marcelem a požádal ho o varování Simona. A to dopadlo tak, jak jste viděli. Stále je mi ale záhadou, kdo po nás s Johannou střílel z toho pickupu předminulé ráno. Už víte vše. Někdo se naší partě mstí za patnáct let starou záležitost.“
Duo Semir a Pietro celou dobu ani nedutalo.

„Pietro, pojedeš se mnou za Johannou do nemocnice? Slíbil jsem jí, že jí navštívím,“ vypáčil se sebe Jan.
Jakmile s Pietrem dojeli do nemocnice. Jan překvapeně spatřil Lammerwachta.
„Lammi? Co ty tady?“ vyzvídal Jan.
Lammerwacht jen se smíchem odpověděl: „Nic, jen tu čekám na ženu, šla na kontrolu a už je to deset minut. Určitě se tam vykecává.“
Jan požádal Pietra, aby tu s Lammerwachtem na něj počkal. A sám se vydal po schodech do patra na pokoj Johanny.
Vešel na chodbu, když najednou z Johannina pokoje vyběhl nějaký muž ledabyle převlečený za doktora. Jan okamžitě nabral co největší rychlost, aby hned zabrzdil u Johannina pokoje, kde už byli skuteční lékaři. Ti mu ukázali, že je vše v pořádku a Jan se vydal za „doktorem“.
„Doktor“ Jana na malou chvíli spletl a během Janovy zastávky se schoval za jedněmi dveřmi. Když dle zvuku poznal, že Jan proběhl, vyběhl z úkrytu. Jan jej ale zaregistroval a běžel za ním na opačnou stranu. Falešný doktor seběhl po schodech okolo Pietra s Lammerwachtem. Hned za ním proběhl okolo Jan. Pietro neváhal a s omluvou přerušil rozhovor a rozběhl se také za těmi dvěma. „Doktor doběhl až do podzemních garáží nemocnice. Když se tam dostal i Jan, tak hned zakřičel: „Stůj a vzdej se!“ Poté doběhl za Janem i Pietro.
„Doktor“ se zastavil. Sundal plášť a pod ním se zaleskla ve světlech garáže pistole. Po plášti stáhl muž i lékařskou roušku a otočil se.
„Stoglehner!“ podivil se Jan.
„Fajn! Ruce nahoru vy dva a pistole na zem, ale fofrem!“ ozvalo se za Pietrem.
„Lammerwacht!“ oznámil suše Jan. „Proč?“
„Richtere… Měl jsi jen velikou smůlu, co je celý. Ta žena, která tehdy zemřela, byla moje manželka. Ten muž byl její bratr. Uznej sám, rok vězení za smrt je celkem málo a tak jsem jen vzal se Stoglehnerem, který mě v tom nechtěl nechat samotného, spravedlnost do vlastních rukou. Simon je moje práce. Stoglehner měl dodělat Johannu, když přežila tu střelbu,“ vyjevil Lammerwacht celou pravdu.
„To vy jste stříleli!“ došlo Janovi.
„Pálí ti to,“ ironicky poznamenal Stoglehner.
„A jako další jsi na seznamu ty Richtere a bohužel mimo plán i tvůj kolega. Pak najdeme Marcela a celou záležitost tak ukončíme,“ přidal Lammerwacht a gesty naznačil Stoglehnerovi, zda-li tu holku dodělal. Ten zas naznačil, že nejspíše jo.
„Dobře. A teď půjdete s námi,“ oznámil Lammerwacht a už chtěl k oběma jít, a odvést je k pickupu, který stál za rohem.
V tom ovšem garážemi zaduněla rána.
„Auuuu!“ zaječel Lammerwacht a šel omráčený k zemi. V nastalých vteřinách zmatku Jan sebral zbraň ze země a Stoglehnera poslal k zemi dvěma výstřely do nohou. Když padl k zemi, vzal mu jeho zbraň a obdaroval ho náramky. Pietro odzbrojil a obdaroval Lammerwachta.
„Tak!“ vydechl Marcel, který stál za Lammerwachtem a francouzskou holí v ruce.
„Co tu děláš?“ zeptal se Jan.
„Jen se snažím vylepšit si svědomí. Tehdy jsem udělal kravinu a až po tom všem co se stalo, mi konečně došlo, jaký jsem byl blb. On sice chtěl potrestat smrt své ženy, ale přitom chtěl zabít mé přátele a to jsem dopustit nemohl. Stačí, že z mé blbosti zemřel jeden člověk.“
„A, Marcel dostal rozum,“ odvětil Jan.
To už si vypečenou dvojku odváděla policie. Jan pak zašel zpět na pokoj Johanny, která byla v pořádku. Lékaři přišli včas na její kontrolu a zabránili tak Stoglehnerovi v jejím uškrcení. Jan si tam s ní a s Marcelem pak chvíli povídali. Janovi mezitím došlo z jejich, že Marcel a Johanna v sobě našli mezitím zalíbení a raději je pak nechal o samotě. On měl přece Indiru.
Pietro zatím na chodbě srkal nemocniční čokoládu z automatu.

Jan vyšel z pokoje s blaženým výrazem. „Minulost uzavřena?“ ptal se Pietro, když do sebe kopl poslední doušek díla automatu.
„Ano, Pietro, uzavřena a uzamčena. A klíč zahazuju.“
„A vzal sis potřebné vzpomínky s sebou?“
„Vzal. Hele, jedem. Vlastně, jsme tu tvým autem, Pietro.“
Ten zahodil kelímek od pití. „Ta nemocniční čokoláda je takovej humus. Pil jsem lepší. Pořád je to menší zlo než kafe.“

Na cestě zpátky jeli přes město.
„Už ať jsme na stanici. Chlazená Kofola a Andrea jsou věci, který potřebuju. Však jsem běhal. Víš, co to pro mě je?“ oznamoval suše Pietro.
„Taky toho mám dnes dost,“ souhlasil Jan. Pak se začal smát.
„Čemu se směješ?“ divil se Pietro.
„Jak si říkal o té chlazené Kofole a Andree. Jak znám Terku, spíš by radši chlazenou Andreu, víš jak to myslím?“ culil se Jan.
Pietro se taky smál: „A víš, že jo? Za tu dobu mě ale překvapily. Dle všech našich očekávání by už dávno měly být obě po smrti, by se uškrtily vzájemně. Ale vycházejí spolu.
„I proto ženský občas nechápu…“ mávl rukou Jan.

Pietro si pak, když projížděli hlavní třídou, všiml v podloubí Jany. Ani se mu nezmínila, že bude v Německu. Šla ruku v ruce se svým objevem. Jan si tohoto výjevu všiml také a chytil Pietra za rameno, ten se chystal, že bude zastavovat.
„Pietro, kašli na to. Co můžeš nyní dělat. Nic. Tvůj čas ještě přijde a zase se dáte do kupy. Já si to po Johanně a Leně myslel taky, že je hotovo. A hele, můj čas ještě přišel a mám Indiru.“
Pietro zrak obrátil hned na Jana. „Hmm, máš recht. Radši jedeme.“ Pak šlápl na plyn a s Janem uháněli ke stanici.
Čech si ve zpětném zrcátku ani nevšiml, že Jana jeho SPZ poznala a jen se mimo pozornost svého doprovodu skoro neznatelně usmála…

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
PLK 31. - Patnáct let
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma