AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Magnum opus (9/9)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Úvodní fráze: Už to bude deset let ( Shocked ) od toho, co jsem na povídkové fórum dala jsou úplně první kobráckou povídku s názvem Protislužba. Byla to první ze série asi pěti povídek, které na sebe navazovaly, a které si veteránky tady patrně pamatují. Jelikož jsem se následně začala lepšit, styděla jsem se je sem dát po pádu fóra znovu... ale před časem se se k nim vrátila, a když jsem přestala umírat studem a smíchem dohromady, došla jsem z závěru, že zápletky nejsou úplně nejhorší... A rozhodla jsem se to přepracovat v novou sérii povídek. Magnum opus, který vám teď servíruji, je tedy přepracovaná Protislužba.

Co ještě potřebujete vědět?
Rating: spíš dospělí, ten Traber se prostě nenaučí mluvit slušně!
Délka: devět kapitol (každá má cca 4k slov)
Postavy: Kobra 12, Kobra 11, Engelhardt, Petra, Bonrath & Herzberger... prostě taková ta moje klasika
Párování: Frank/Susanna (jak jinak? Laughing )
Časová osa: Máme rok 2007 - proběhly všechny díly Nasazení týmu 2, co se týče Kobry 11, tak Tom se vrátil k policii, Jan odešel, pokud budu nějakou epizodu zohledňovat, poznáte to Wink
Poznámka: Kdo četl Salto mortale, tak patrně rozpozná jisté události (Semirův rozvod, Frankova minulost, Janův odchod...), které jsem vykonstruovala právě pro tu povídku. Protože jsou to moje headcanony, vzala jsem si je i do této série a něco lehce upravila... Každopádně se Salto mortale to dějově absolutně nesouvisí a všechno bude vysvětleno současnému čtenáři... to jen, abych vysvětlila, proč se vykrádám. Laughing
Stejně tak jsou (dodatečně) na začátku každé kapitoly úryvky z písniček - někdy sedí celá píseň, někdy jen tenhle úryvek, you know the drill... Název každé máte v obsahu hned pod tímto příspěvkem.

Případné komenty poprosím pod povídku a příjemné čtení. Wink

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus - obsah
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Obsah:

1. kapitola: Smůla
- Dave Barnes: These Little Lies
- Fyzická podoba Nika Forsmana je inspirovaná hercem Andreasem Pietschmannem, konkrétně ve filmu Zu schön um wahr zu sein (2012).

2. kapitola: Studené jako kámen
- Christina Perri: A Jar of Hearts

3. kapitola: Kdo chce zabít Franka Trabera?
- Cat Stevens: My Lady d’Arbanville
- Postava docenta Bankla je pojmenovaná podle rakouského univerzitního profesora a patologa MUDr. Hanse Bankla (1940-2004), se kterým ale fakticky nemá kromě stejného oboru nic společného. Výrazně jsem se při jeho psaní inspirovala postavou „Duckyho“ Mallarda ze seriálu NCIS / Námořní vyšetřovací služba, dvorního patologa týmu, který si v pozdějších řadách dodělá i forenzní psychologii, ačkoliv zůstává především u patologie.

4. kapitola: Socha z živého mramoru
- Florence + the Machine: Heavy in Your Arms
- název kapitoly pojmenovaný podle kapitoly z románu Jarmily Loukotkové Není římského lidu

5. kapitola: Nějak se to komplikuje
- Hooverphonic: Anger Never Dies

6. kapitola: Malá mořská víla
- The Killers: Runaways
- Susanniny šaty jsem si půjčila odsud.

7. kapitola:Kde to všechno začalo…
- Eels: I Need Some Sleep

8. kapitola: Hodiny
- Depeche Mode: People Are People

9. kapitola: Ve smrti
- Sia: Breathe Me
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus (1)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(1) Smůla
*
There’s a devil on my shoulder, baby,
and I believe too many things he says.
I’m fighting these fears as I find them true
and I’m sorry for hurting you.

*
Susanna von Landitz na moment neviděla vůbec nic.
Bezpečně ale cítila, že se nezadržitelně řítí po hrubé střeše dopředu a povrch ji rozdírá i přes jemné hedvábí košile. Pak začala přepadávat dolů, nemilosrdně tažená tíhou druhého ženského těla. Taky slyšela; slyšela, jak bolestivě vykřikla, a slyšela ten neutichající jekot ženy, kterou jen sevření Susanniných prstů drželo od smrtelného pádu na osm pater vzdálenou zem.
Zřítí se obě.
Co ji to sakra jen napadlo?
Znovu vykřikla, když se její posun, pomalu přecházející v pád, prudce zastavil, a tělo jí cuklo po střeše zpátky, ještě hlouběji rozdíraje kůži na jejích kyčlích. Cítila pevné sevření kolem kotníků, zatímco visela polovinou těla dolů a zoufale se snažila nepustit nepříčetné děvče. Vnímala, jak ji zavalila energie, jakmile jí došlo, že ji někdo drží.
„Neřvi, sakra!“ křikla mladé ženě do obličeje. „Neřvi a přestaň kopat, zhoršuješ to!“
„To si ze mě děláte prdel!“ ozval se hlas za ní, silně poznamenaný námahou. Traber funěl jak parní válec a von Landitz znovu bolestivě popojela po střeše, když se její nohy pokusil chytit lépe. „Která z vás má tak těžkou prdel?!“
Susanna ho chtěla za tu rádoby vtipnou poznámku kopnout, ale věděla, že kdyby to udělala, je po ní. Zmetek.
„Chcete doprdele mapu nebo poznáte, kde máte pomáhat?!“ ozval se znovu Frank a Susanně moment trvalo, než jí došlo, že to nebylo na ni. Najednou se začalo ozývat dusání a hlasy; prudce popojela po střeše zpátky do bezpečí a pak vnímala další čtyři mužské ruce, které vytáhly nahoru i poslední článek jejich lidského řetězu.
Zůstala klečet, stále nebezpečně u okraje, a ucítila Franka, jak ji stáhl k sobě, do bezpečí. Přepadla na něj, záda přitisknutá k jeho hrudníku, jejich nohy zamotané do sebe. Cítila, jak se třese a cítila, jak ji pálí kůže všude po trupu. Fakt, že měl na jejím břiše Frank položené zpocené dlaně vůbec nepomáhal, ale tak nějak ji uklidňovalo, že tam byly.
„Meryem!“ ozval se nový hlas. Semir Gerkhan se přiřítil ke vzlykajícímu, třesoucímu se klubku jemné, ještě to ráno bílé látky a měděných vlasů, a prudce si nahrnul kamarádku do náruče. Frank a Susanna ho mlčky sledovali, oba prudce vydechujíce, a marně čekali na tu obvyklou úlevu a uvolnění endorfinů, které zpravidla přicházelo, když byla oběť v bezpečí. Tentokrát to nepřišlo; byli oba tak podivně prázdní.
Všechno začalo před měsícem, když na stanici přišla začínající zpěvačka a dcera Semirova dobrého přítele, že se cítí ohrožovaná na životě.; dvakrát se ji někdo pokoušel vytlačit z dálnice. Protože mladou ženu pronásledovala publicita a na jejím autě se našly odpovídající škrábance, Engelhardt si nemohla dovolit vztáhnout na stanici negativní pozornost a protože byl Semir zrovna na dovolené a Kranich na neschopence stižený vážným případem střevní chřipky, případ přidělila druhému týmu. Frank ani Susanna nebyli příliš nadšení a ač dělali práci dobře, šílený fanoušek jim ženu stejně před očima unesl.
Nebyl ale dost inteligentní, aby se policii zvládl vyhýbat dlouho, a nakonec se ozbrojený pachatel, vyděšená hvězdička a oba partneři ocitli na střeše. Susannino vyjednávání nedopadlo tak, jak původně plánovala. Muž srazil ženu ze střechy a sám si prostřelil hlavu. Meryem se naštěstí zachytila za okraj střechy, což vedlo v událost, která se odehrála před pár vteřinami a zanechala v komisařce ten nemizící třas. Vnímala, že Frankovi se chvějí kolena, a mačkal ji k sobě trochu moc silně.
„Díky,“ mumlal Gerkhan, zatímco k sobě mačkal plačící děvče.
„Máš sakra za co,“ zavrčel Traber Susanně do ucha, ačkoliv to bylo nasměrované na Gerkhana, a přestal von Landitz objímat. Předklonila se, protože se ještě necítila na to vstát, a vnímala, jak se za ní postavil a někam oddupal. Susanna odvrátila hlavu od zachráněné hvězdičky a pozorovala, jak lékař patřící k záchrance konstatuje smrt. Sledovala ty stopy krve a mozkové tkáně na tmavé střeše a cítila vinu.
Posily dorazily včas, endorfiny nedorazily vůbec. Z přemíry adrenalinu se jí chtělo zvracet.
*
Traber počkal, než vylezla ze sanitky. Starorůžové sáčko měla zapnuté, ačkoliv by na spáleném těle ráda cítila spíš chladný vzduch kolem. Ale ty nejhorší oděrky měla stejně pocákané desinfekcí a zalepené a její košile byla úplně na odpis. Bylo jí mizerně, ale fakt, že počkal, jí přece jen zvedl náladu. „Jsi v pohodě?“ zeptal se jí, jakmile k němu došla. Zastavila se blízko u něj; tak blízko, jak byli už několikrát, a Frank udělal krok zpátky.
„Jenom odřeniny,“ pohodila hlavou silácky, i když se jí tak trošku chtělo brečet. „Co ty? Neudělal sis nic?“
„Narazil jsem si prdel,“ odpověděl Frank upřímně. Nadechl se, ale nic dalšího neřekl. Podíval se stranou.
„Nezvládla jsem to,“ zamumlala Susanna. „Je mi to líto. Myslela jsem, že ho mám, ale místo toho jsem ho jen odpálila.“
„Bylo to lepší než nezkusit nic,“ odvětil Traber. „A kdybys ho neodpálila, tak by ji možná rovnou odpráskl.“
Říkal, co považoval za fakticky správné, ale vynechal to obvyklé „není to tvoje chyba“ a „netrap se tím“ a Susanna věděla, že záměrně. A on věděl, že to věděla, a Susanna založila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. „Mluvil jsem se šéfovou,“ řekl po chvilce Frank. „Máme si vzít na zbytek dne volno. Hotte tě vezme domů.“
„A kam jdeš ty?“ zamračila se. Věděla, že Frank se otřepával snadno, řídit klidně mohl.
„Musím se trochu projít,“ odpověděl Traber neurčitě.
Sledovala ho, jak rychle míří do blízkého parku, aby to vzal kolem dětského hřiště, altánu a důchodců na lavičce do centra. Začínala být vzteklá; nemusel jí domlouvat odvoz, nemusel se o ni vůbec starat. Nemusel vlastně nic, když nechtěl, a to zjevně už nějakou dobu nechtěl. Od událostí s Novakem s ní v soukromí příliš nekomunikoval. Na jeho přístupu v práci nebo mezi přáteli z práce se vůbec nic nezměnilo, ale znatelně chyběly případy, kdy spolu úplně osaměli. Netušila, že pro ni tolik znamenaly, dokud jeho snažením nevymizely.
Myslela si, že to dělá ze studu – koneckonců, chvíli měla skutečně strach, že ji vinou jeho vyhrožování Novak zastřelí. Ale nestalo se tak a Frank udělal první poslední, aby ji dostal z jeho spárů. Snažila se mu nenápadně naznačit, že se nezlobí, že je všechno v pořádku, ale asi musel poznat, že pár dalších akcí trochu bojovala s důvěrou, protože se na jeho odstupu nic nezměnilo. Nakonec se spokojila s tím, co bylo, když se viděli nebo společně pracovali, a přestala se snažit získat zpátky, co bylo předtím. Z její zkušenosti na takové věci nejlépe pomáhal čas.
Jenomže se to zhoršovalo. Frank se jí chvílemi začínal stranit, hlavně v těch emočně vypjatých situacích. Stahoval se, snažil se do nich investovat méně, a Susanna tak úplně netušila, čím si to zasloužila. Neměla ponětí, proč ji odstrkuje, a v situacích jako byla tato ji to vztekalo a bolelo zároveň. Jako by se snažil vrátit čas a zabránit tomu, aby se stali přáteli; dneska měla pocit, že dokonce regresoval do toho Trabera, kterého poznala; protivného a vytočeného na osud, že ho spároval s takovou husou.
Semkla rty a pohodila hlavou; zítra nastupovala na dovolenou. Čekalo ji Japonsko a ona si tam hodlala z Německa odvést jen dobrou náladu.
*
Susanna obvykle na smůlu nevěřila. Věci se buď děly tak jak měly a pak to znamenalo, že jednala dobře, nebo se neděly jak měly a pak to znamenalo, že někde něco zanedbala nebo pokazila. Přiznat si chybu znamenalo kontrolu nad situací; znamenalo to, že jí příště mohla zabránit. Říct, že má štěstí, by znamenalo, že se o kladný výsledek nijak nezasloužila, a říct, že má smůlu často znamenalo, že nechala věci proplout kolem, aniž by se snažila je zlepšit, což byl styl života mnohem bližší Frankovi než jí.
Teď ale ležela pod dekou a litovala se. Ta zvrzaná akce předevčírem odstartovala celou mediální smršť. Napřed ten cirkus ohledně Meryem a jejího pokusu o vraždu; ten jejich nešťastný lidský řetěz měla natočený snad každá stanice, která měla kolínské externisty. Byla to sice kladná publicita pro stanici, ale pro Susannu to bylo hotové peklo. A to ji to vlastně nijak nezasahovalo; jen viděla ty harpyje, jak se snaží získat vyjádření od chudáka Meryem štítěné Semirem, a bylo jí znovu na zvracení.
Von Landitz děkovala bohu, že nebyla v situaci, kdy by se musela obávat, že ji nějaký o rozum připravený muž unese na střechu budovy, aby pak se zbraní v ruce požadoval notáře, aby ho s brečící, vyděšenou obětí oddal, než je oba pošle na onen svět. Když ale v televizi, na kterou se málokdy dívala, začal film, Susannina mysl se znovu vrátila k vlastní katastrofální situaci. Pořád nemohla uvěřit, jak se její dovolená prostě vypařila.
Otec před dvěma týdny odcestoval k přátelům do Japonska a ona si vybrala dovolenou, aby se k němu přidala a společně oslavili jeho nadcházející narozeniny v klidu a bez rodiny. Byla to taková jejich tradice, která ukazovala, že jsou si navzájem bližší, než s kýmkoliv dalším z rodiny. Hustá mlha a neustále mrholení dnes - vlastně už včera - způsobilo, že žádné letadlo nevzlétlo. Čekala na letišti polovinu noci a když ve tři ráno na tabuli konečně skočilo zrušení letu, neměla prostě sílu jednat o alternativách.
Dostala se domů o půl páté ráno, zkřehlá a mokrá až na kost, protože skrz mlhu vydatně mrholilo a déšť, ač sám o sobě slabý, byl natolik vydatný, že ji zvládl promáčet při pouhém čekání na taxi. V osm hodin ráno ji vzbudil telefon od otce, že ji nemá ani napadnout v tomto počasí plánovat cestu. Slíbil, že pobyt v Japonsku zkrátí a na pár dní se ukryje u ní a vynahradí si to v Německu. Patrně to ale nestihne, než jí skončí dovolená. Susanna tedy od rána od osmi ležela zabalená v dece na pohovce a skrz zeslabenou televizi poslouchala neutuchající šelest mrholení venku.
Měla hlad, ale nemohla se přimět cokoliv si uvařit. Z těch dalších dní dovolené, které ji čekaly, se jí chtělo upřímně brečet. Tolik se těšila na Tokio; na jarní procházku v Kiyosumi Teien s Hikari, přítelkyní z dětství, a na její výborné dango. Místo toho zůstala trčet v ošklivě naladěném německém podnebí s neklidnýma rukama a ničím, čím by je zabavila.
Na stole před ní mobil oznámil, že dostala textovku. Pozvedla obočí, když jí displej prozradil, od koho je a ještě víc, když si přečetla její text.
Dorazilas v poradku? Prej rusi lety jeden po druhym.
Chvíli držela mobil v ruce a přemýšlela, co odepsat. Mohla by Traberovi napsat, že zůstala v Německu a jestli nechce něco podniknout, vyrazit někam na skleničku - v jeho případě tedy spíš na půllitr. Prakticky od jejich seznámení ji učil hrát biliár a párkrát na jeho tváři zaznamenala pýchu, když ho porazila. Jenže tušila, že by nešel. Nebude se ztrapňovat a ušetří mu výmluvy.
Jsem v poradku. Smile
Sama nad sebou se zašklebila a zaskřípala zuby, ale zpráva běžela k Frankovi dřív, než si to stihla rozmyslet a vymyslet něco dalšího. Celou půlhodinu pak těkala očima z mobilu na televizní obrazovku s nějakou talkshow, než to vzdala. Co jí na to měl Traber taky odpovědět? Čím víc si těch několik znaků promítala v hlavě, tím víc jí to znělo jako že jí jeho starost nestála za víc než za shovívavý, pobavený úsměv. Teď už se s tím nic moc dělat nedalo.
Povzdechla si a zesílila televizi. Moderátorka talkshow, snědá bruneta s nepřirozeně vyhlazenou pletí, právě vítala druhého hosta, a Susanna zpozorněla, když viděla, kdo to je. Nika Forsmana neviděla od prvního ročníku na policejní akademii. A nijak zvlášť o to nestála. Tehdy ji vyděsil; měli dvě rande, při kterých poslouchala, jak je prý nádherná, „skutečné umělecké dílo“. Poprvé jí to lichotilo; koneckonců, Niko byl začínající sochař, umělec. Podruhé už jí to trochu vadilo. Naléhal na ni, aby mu stála modelem, opakoval jí, že nemůže tvořit, pokud nemá předlohu před očima. „Moje fantasie nesahá realitě ani po kotníky,“ říkával. „Musím ji mít před očima, abych mohl tvořit.“ Začal ji trochu děsit, takže to ukončila dřív, než něco pořádně začalo.
Susanna ho pozorovala v televizi; špinavý blonďák s pronikavýma zelenýma očima na obrazovce vypadal ve formě a, musela přiznat, velmi dobře. Pamatovala si jeho rozevlátý styl, který se pro příležitost televizního interview snažil krotit námořnicky modrým blejzrem, ale bavlněná halena s výraznou rozhalenkou a hnědá kůže na krku, držícím výrazný přívěsek, vypovídaly o jeho stylu. Nikdy nebyla na tento alternativní styl u mužů, razila upravenost a eleganci. Ale Niko vypadal dobře; přesně tak dobře a lákavě, jak promeškané příležitosti obvykle vypadají.
Z myšlenek ji vytrhl teprve záběr na Nikův ateliér; nahrávka byla podle všeho pořízená mobilem a ukazovala pracovní neklid i rozdělaná díla. A pak v něčem, co byl zjevně pro umělecké kruhy velký okamžik, ukázala právě dokončenou sochu. Susanna chvíli absorbovala obraz a pak vylétla do sedu. Cítila, jak se jí do tváří žene červeň. Sledovala růžový mramor, který zachycoval štíhlou ženu v rozevláté póze. Stála na podstavci s roztaženýma rukama, jako by roztahovala do vějíře neexistující sukni, a boky působily asymetricky, protože měla jedno koleno laškovně pokrčené.
Obličej měla zahalený páskou přes oči z bílého mramoru, rty trochu smyslně pootevřené. Susanna von Landitz nebyla zase tak marnivá, aby se viděla v něčem, v čem nebyla, ale ta socha vypadala jako ona. Nahrávka ukázala bližší záběr, detaily tělesných záhybů a jasná linie jizvičky na stehně, kterou tam měla od čtrnácti, kdy nešťastně spadla z koně a roztrhla si tam kůži. Niko zrovna mluvil o tom, jak mu sjelo dláto, ale rozhodl se to neopravovat. Von Landitz znala typické mimické projevy lži.
Horečně uvažovala. Nebýt té jizvy, byla by přesvědčená, že se jí jen tehdy těmi řečmi o předlohách a kopírování skutečnosti snažil jen rychleji dostat do kalhotek, jako dosud. Ale tohle mohl vědět jen pokud by ji viděl nahou. A musel by mít fotografickou paměť. Nikdy se mu, pokud věděla, nahá neukázala, sotva došlo k polibkům.
Mysl jí chtě nechtě sklouzávala k psychopatickému výrazu muže, jehož posedlost málem stála Meryem život, pak ale prudce zatřásla hlavou. Ne, kdyby to byl tento případ, zaútočil už dávno. Je to jen chudák, který se sofistikovaně mstil za to, že s ním nikdy nespala, to je celé. Nebyl to ani cílený útok; nemohl mít jistotu, že tohle jeho představení uvidí. A pokud někdy udělal někde z protějšího okna fotku, když se převlékala... těžko by mu to dokazovala.
Přesto ale sáhla po mobilu a vytočila číslo svého právníka, aby se poradila, jak postupovat v případě, kdyby se mýlila.
*
Pondělní ráno bylo na služebně značně ospalé a poněkud nepříjemné. Mlha byla sice řidší, ale neopadávala, a na dálnici vyjížděli stále noví a noví řidiči, kteří se její přítomností zdáli zaskočení. O tom mrholení Frank Traber už radši ani nemluvil; drželo jeho náladu už nějakou dobu pod bodem mrazu. Samota taky nepomáhala, i když kdyby tu Susanna byla, patrně by na ni byl jenom protivný. A přitom věděl, že jí křivdí; ten psychouš byl dávno za hranicí záchrany, rozhodně by mu cákly nervy dřív, než by tam nějakého notáře dostali, a dopadlo to vlastně ještě dobře.
Jenomže měl pořád před očima ten moment, kdy se Susannino tělo řítilo k jisté záhubě a tu chvíli téměř paralyzujícího strachu, než se konečně dal do pohybu. Skočil by pro ni z té střechy, věděl to, a to bylo to, co ho přivádělo k zuřivosti. Snažil se mít od Susanny nějaký odstup. To celé fiasko s Novakem bylo probuzení; nemohl dál dovolovat, aby ho tolik ovládaly emoce, protože pak ohrožoval ji i sebe. Musel ji přestat vidět jako ženu; ona ho stejně jako chlapa nevnímala. Snažil se, ale stejně to končilo chvílemi jako byly tyto.
Ale už jednou přesně v téhle situaci byl; tehdy byl mladší, hloupější a ona byla trochu zákeřnější než Susanna. Ale ne o moc, všechny ženský jsou v určitých ohledech stejný. Nedovolí, aby se to znovu opakovalo, a nenechá ten vemlouvavý hlásek v hlavě, aby mu nakecal, že tentokrát by to bylo jiné. I když, pomyslel si trochu hořce, možná měl ten zasraný hlásek, stejně zákeřný jak tichý pšouk, pravdu. Tentokrát to bylo jiné; tentokrát nemá tu nejmenší šanci dostat se s ní do situace, kde by ho mohla strčit pod vlak.
Ale nehodlá se před Susannou ztrapnit tím, že to bude zkoušet.
Ne, jeho život se v posledních pár měsících v jistých ohledech otočil o devadesát stupňů a měl šanci roztočit to až na sto osmdesát, pokud se bude věnovat těm správným lidem. Vzal do ruky telefon a hodlal si v pracovní době drze vyřídit soukromý hovor, když do kanceláře, ve které byl po dobu Susanniny dovolené opuštěný, vtrhla Petra.
„Mám pro tebe práci,“ oznámila mu.
„Boží,“ ušklíbl se Traber.
„To teprve bude,“ prohodila sekretářka prorocky. „Od rána nám před služebnou stojí cizí auto. Nevíme, kdo ani kdy ho přivezl, protože ta mlha zrovna nedělala dobře našim kamerám a stejně stálo víceméně ve slepém bodu parkoviště. Šéfová mi dala prověřit espézetku, ale není kradený a jeho majitelka, nějaká Sabine Lipnick, mi nezvedá telefon. Máš jet zjistit, proč má ta ženská auto u nás na parkovišti.“
„To nemůžou udělat Bonrath a Herzberger?“ pozvedl obočí Frank znuděně.
„Ti zrovna dostali za úkol řídit cik cak u nehody ve směru na Münster. Ale jestli si to s nima chceš vyměnit…“ pokrčila rameny Schubert.
„Ne, to je dobrý,“ řekl rychle Traber a vzal jí z ruky jasně zelený lepící papírek s adresou. „Jak se má Kranich?“ zeptal se nevinně, zatímco společně opouštěli Frankovu kancelář a policista si natahoval svou oblíbenou koženou bundu.
„Jak to mám vědět?“ zamračila se podezřívavě Petra.
„No...“ protáhl komisař a koutek mu cukl do křivého úsměvu; měl chuť do někoho šít. „Copak on už do tebe nedělá? Vypadal, že ho nezastaví ani srač–“
„Trabere, proč jste ještě pořád tady?“ ozvala se Engelhardt, která kráčela proti nim s podepsanými papíry pro sekretářku.
„To se vám jen zdá, šéfová,“ riskoval Frank kůži a pak se rychle vytratil. Schubert se napřed tvářila škodolibě, protože za ty hloupé narážky, kterými jen podporoval staniční klepy, v tomto případě hrubě nepravdivé, si nějaké to pokárání zasloužil. Ale nemohla se neusmát jeho drzé odpovědi, takže se rychle otočila a s podepsanými výkazy se vracela ke svému stolu, než si Engelhardt stačí vynahradit, že ho nestihla za tu poznámku sjet, na ní.
„Kéž by,“ povzdechla si Anna a marně vzpomínala, kam vlastně měla namířeno.
*
Frank zastavil před jednou z těch továren proměněných na lofty, kterých teď bylo v Kolíně hodně a všechny vypadaly skoro stejně, bez duše. Frank měl radši starší zástavby; něco, co víc připomínalo ty rodinné domky na předměstí; něco méně sterilního. I když asi záleželo na tom, jak si to člověk udělal, jako u všeho. Domek na předměstí nebyl recept na rodinné štěstí a Susannin sterilní loft občas působil vřele a bezpečně.
Vystoupal do prvního patra a našel správný byt. Několikrát pomučil zvonek, ale nedostalo se mu odpovědi, takže se odhodlal ke starému dobrému zaklepání. Po dvou dopadech jeho kloubů na hladkou plochu dveří se samy pootevřely. Frank si až dosud nevšiml, že nejsou dovřené; automaticky sáhl po zbrani.
„Paní Lipnick, tady policie!“ zavolal do bytu pootevřenými dveřmi, ale nikdo se neozval. Přetáhl rukáv košile, na jejíž manžetách už tak půl roku chyběl knoflíček, přes prsty a otevřel dveře dokořán. „Paní Lipnick! Tady policie!“ zopakoval znovu a pokračoval chodbou do otevřeného prostoru loftu. V přízemí nikdo nebyl, ale byt nevypadal jako bejvák ženy, která se rozhodla na nějakou dobu odcestovat, ty bývaly většinou uklizené. Pokud neodjela hodně narychlo.
V ložnici zjistil, že Sabine Lipnick odcestovala navždycky a ten pohled na chvíli zarazil i otrlého Trabera. Ležela nahá v posteli a rozhodně byla mrtvá už pěkných pár hodin. Frank nebyl žádný patolog, ale po těch letech dobře poznal skvrny na obličeji, které odpovídaly dušení. A taky bezpečně poznal, že pachatel s mrtvou hýbal. Ležela na boku, nárt jedné nohy opřený o lýtko druhé, a ruce měla přes sebe vedle hlavy.
Zajistil zbraň a sáhl po mobilu, aby to všechno nahlásil Engelhardt. Všechny svoje dosavadní poznatky shrnul do dvou vět. „Šéfová, našel jsem tu Lipnick. Je už aspoň čtyřiadvacet hodin mrtvá a udělal to pěkně posunutej úchyl.“
*
Anna Engelhardt vešla do volného prostoru velké kanceláře. „Takže, vážení, případ vraždy Sabine Lipnick je náš. Vraždy toho momentálně mají až dost, takže to nechali nám. Případu se ujmou Gerkhan a Kranich.“
Oba komisaři přikývli, na tváři i přes profesionalitu jasně znatelnou stopu předchozích emocí; Semir zrovna kontroloval mobilní telefon, protože byl otřesené Meryem neustále k dispozici, a Tom se tvářil značně napruzeně, protože ho prodělaná střevní chřipka nutila pro jistotu držet dietu a to se mu ani za mák nelíbilo.
„Ale šéfová...!“ ohradil se Traber, ovšem nadřízená ho jediným pohledem umlčela. Ačkoliv to šlo proti jejímu současnému postoji, imponovala jí Traberova drzost, se kterou se měl odvahu po tom všem ještě ozvat, a to ji vytočilo ještě víc.
„Vy laskavě najděte svoje auto,“ doporučila mu mrazivě Engelhardt. Nedokázala pochopit, že si dálniční komisař nechá ukrást v klidné čtvrti služební vůz, zatímco zajišťuje místo činu. A když nad tím tak přemýšlela, ani to nechtěla pochopit. „Jestli ho tady nebudu mít do čtyřiadvaceti hodin, budete ho hradit z platu.“
„Ok,“ zamumlal Traber opařeně a odšoural se do své kanceláře jako pokáraný pes do boudy. Engelhardt zakroutila hlavou v pokusu se uklidnit a pak se podívala na Gerkhana s Kranichem. „Auto Lipnick šlo hned po Traberově telefonátu na KTU, možná už budou něco mít. Technici vám předají kompletní balíček ohledání místa činu a jakmile Traber najde svoje služební auto, přiberte ho do party, přece jen tam byl první a víc hlav víc ví.“
„Provedem,“ slíbil Kranich, když Semir zamumlal omluvu a poodešel stranou, aby rychle vzal zvonící telefon. Engelhardt to sledovala s nelibostí, toho si Tom dobře všiml. „Je to naše priorita, šéfová, nebojte.“
„Víte, co je zvláštní, Kranichu? Že se většinou začnu bát až potom, co mi jeden z vás expertů řekne, abych se nebála,“ informovala ho Anna a zatímco Tom špulil pusu v zadumání, čím si zrovna on vysloužil ten verbální štulec, Engelhardt po něm ještě jednou loupla očima a zmizela ve své kanceláři.
Kranich se otočil na Schubert, před kterou se to celé odehrálo, aby se nechal politovat, ale Petra o jeho situaci jevila pramalý zájem – kromě lehkého úsměvu na tváři vyvolaného výrokem nadřízené – a beze slova mu podávala složku se všemi dostupnými informacemi o Sabine Lipnick. Vzal si ji a začetl se do ní, zůstávaje Petře na blízko. Naděje na pofoukání bebíčka umírala poslední.
Semir se vrátil k partnerovi a zatvářil se nechápavě na Tomův lehce podrážděný výraz, kterým ho kolega častoval, když vzhlédl od papírů. „Jdem vyslechnout kolegy té Lipnick,“ oznámil mu Tom direktivně a zamířil ze služebny pryč. Semir za ním chvíli zaraženě hleděl, než se konečně pohnul směrem ke své kanceláři, aby našel svou oblíbenou džínovou bundu.
*
V autě bylo hrobové ticho a nebýt toho, že Semir už potřetí kontroloval displej mobilu, dávno by se pokusil na Tomovi vyzvědět, co ho tak žere. Kranich si to plně uvědomoval a do podráždění z faktu, že to odnesl za Gerkhana, se vkradla trocha žárlivosti. Když Gerkhan sáhl do náprsní kapsy bundy počtvrté, Tom už to nevydržel.
„Šéfová mě docela sprdla kvůli tomu tvýmu věčnýmu telefonování,“ poznamenal. „Já vím, že je ti ta rodina blízká a je logický, že máš o Meryem po tom všem strach, ale má rodiče a má psychiatra. Je normální, že se ti neozývaj, mají toho sami plný kecky a možná jim prostě připomínáš to trauma. Když zavolají a prošvihneš to, zavoláš zpátky. Mozek toho maníka seškrabávali ze střechy, už jí nic nehrozí.“
„Měl jsem tam bejt,“ zahučel Semir. „Prostě jí to chci nějak vynahradit.“
„Určitě neviní tebe,“ ujistil ho Kranich. Zauvažoval, sevřel prsty volant, ale pak se to přece jen rozhodl říct. „A ty tím svoje manželství nevzkřísíš.“
„Proč jsem pleteš Andreu?“ vyletěl Semir jako kobra připravená k útoku přesně, jak Kranich čekal.
„Nepřijde ti to tak trochu podobný? Někoho, na kom ti záleží, ohrožují na životě zrovna, když jim ty nemůžeš pomoct, a skončí to dobře, ale jen tak tak,“ vysvětlil Tom. „Tahle situace je až moc podobná té, která vedla k tvýmu rozvodu, to nemůžeš popřít. Nehledě na to Andreino dobrodružství s vlastním pomateným ex snoubencem.“ Kranich si povzdechl. „Ale tím, že teď budeš dusit Meryem soucitem Andreu zpátky nepřivoláš.“ Semir kupodivu neprotestoval, jen zarytě mlčel a sledoval uslintanou vozovku. „A upřímně, to je to poslední, co potřebuješ,“ přisadil si ještě tiše Tom. Věděl, že by to dělat neměl, ale byl tak v ráži, že se neuměl zastavit.
„A to myslíš zase jak?“ prskl Gerkhan.
„Já…“ Tom si mocně povzdechl. Teď už by urážel Semirovu inteligenci, kdyby si začal něco vymýšlet. „Vždyť to s váma vždycky bylo nahoru a dolů, z extrému do extrému. Teď je to jenom konečně snad finální.“
„No to je úžasný,“ zavrčel Semir. „Škoda, žes mi tenhle rozbor nemohl udělat, než jsem se oženil. Ty motokáry by to jeden den nepřežily.“
„Semire, už jsem se ti omluvil asi tak stokrát,“ ohradil se rozhořčeně Kranich. „Máš být proč naštvanej, odřízl jsem tě, ale fakt to nemusíš pořád vytahovat.“
„Tak možná kdybys na mě neútočil, že celý moje manželství bylo omyl, tak jsem to zas nevytahoval,“ ohradil se Gerkhan.
„Já vím, to bylo přes čáru, uznávám,“ zacouval Tom. „Mrzí mě, že jsem to řekl. Podívej, já měl Andreu vždycky rád, ale nikdy jsem si nemyslel, že je to napořád. Ale respektuju, žes ji miloval a že tě to bolí a vytáčí mě, jak se v tom pořád motáš,“ pokrčil rameny. Jeho starost obrousila hrany Semirova hněvu.
„Mě to taky štve. A asi máš pravdu – s tím, že si to spojuju,“ povzdechl si a mobil, který dosud svíral dlani, strčil zpátky do bundy. Zvedl složku, kterou si hodil do klína potom, co ji Kranich naštvaně mrskl na sedadlo spolujezdce, a otevřel ji. „Tak kde ta ženská dělala?“
„Do umění,“ odpověděl Tom a trochu se usmál. „Pro jednu galerii v centru.“
„Ah… Jestlipak mají obrazy z modrého období toho… Jak se jmenoval?“
„Jdi se bodnout,“ doporučil culícímu se Semirovi Tom, ale cukl mu koutek. Musel ocenit Semirovu paměť.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus (2)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(2) Studené jako kámen
*
And who do you think you are?
Runnin’ ‘round leaving scars,
collecting your jar of hearts
and tearing love apart.

*
Frank Traber proklínal hvězdu, pod kterou se narodil, že zrovna to šrotiště, na kterém se nějakým zázrakem ocitlo jeho služební auto, zjevně zaměstnávalo vysloužilé kulturisty. Stálo ho to hodně přemlouvání a málem vyražené zuby, než muž, který měl provoz místa zrovna na starosti, konečně vzal na vědomí jeho průkaz a zastavil lis. Frank se málem přerazil, když se mohl konečně ke stroji rozběhnout a zkontrolovat auto, kterému se naštěstí nestačilo nic stát.
Obrovitá obsluha lisu, jež měla na firemní bundě vyšito „Erich“, běžela za ním a sprostě láteřila celou cestu. Frank zachytil něco o kreténech, co ani neví, kde nechají stát auto a vzpomenout až když je pozdě a pak čekají, že se z nich všichni poserou.
„No já jsem si asi těžko nechal odtáhnout vlastní auto,“ odsekl Frank směrem k Erichovi.
„Ty vole, a ten podpis je asi čí?!“ prskal Erich a mávl Frankovi před očima deskami ve firemní modré barvě. I přes bundu se svaly na paži víc než dvoumetrového hromotluka napjaly a Franka navzdory smutné situaci, ve které se nacházel, napadlo, že ten chlap snad nemusí k přepravě aut ani používat techniku; utáhne je zuby.
„Neříkej mi vole, ty vole, já jsem vrchní komisař!“ ohradil se ostře, aby dostal ze systému tu fyzickou méněcennost, kterou v Erichově přítomnosti cítil.
„Vrchní komisař a neví, co podepisuje,“ zavrčel Erich. Nedalo se říct, že by vyloženě zjihl, ale Frankovo připomenutí, že nejedná s řadovou uniformou, ho trochu zchladilo.
„To je zbytečný,“ zahučel si Frank pro sebe a vzdal muži vysvětlovat, že se jeho auto ocitlo na vrakovišti zcela protiprávně a snad zásahem magie. Ukázal na lejstro. „Čí podpis je tohle?“
„Mýho šéfa,“ odpověděl Erich. „Přebíral to. Už jsem mu volal. Musel jsem mu nahlásit, že jsem musel zastavit lis.“
„No sláva,“ zahučel Traber a podrbal se ve vlasech na temeni hlavy. Tohle byla noční můra. Jednoduchá expertíza by prokázala, že to není jeho podpis, ale jeden měsíční plat by mu to spolklo a to si ani nechtěl představovat, co by ho čekalo od šéfové, kdyby se tomu autu fakt něco stalo a ještě by museli shánět grafologa.
„Tys to fakt nepodepsal?“ zeptal se po chvilce Erich, protože mu zjevně bylo stejně trapné jako Frankovi, stát tak vedle sebe uprostřed vrakoviště a mlčet.
„Ne. Nestál jsem na zákazu parkování, neexistují záznamy od odtahu, nic,“ zahučel Frank popravdě.
„Někdo si z tebe udělal prdel,“ odtušil Erich.
„Pěkně drahou, je to služebák,“ odpověděl Frank. „Šlo by mi to z platu.“ Erich uznale hvízdl a ze zdvořilosti, o které si Traber nemyslel, že ji v sobě hromotluk má, se pokusil nechechtat.
„Jo tak bacha, někoho jsi dobře nasral,“ poznamenal a pak ukázal za Franka. „A hele, to je můj šéf!“
Traber se otočil a bolestně si povzdechl. Jo, spolek kulturistů v důchodu.
*
Susanna von Landitz doutnala.
Byla ochotná celou tu událost s Nikovou sochou zahrát do autu, dokud nedostala rozhořčený telefonát od matky. Pak jí to došlo; Niko možná nemohl sázet na to, že to uvidí Susanna, ale její matka, posedlá uměním od dob, co žili v Madridu, to viděla zcela určitě. To se jí taky potvrdilo; takhle ji naposledy seřvala, když jí bylo deset a rozhodla si projít Tokio sama. Susanna jí to nakonec musela položit ve chvíli, kdy ji matka obvinila, že si možná nepamatuje, že pózovala nahá, kvůli nějaké rekreační droze.
Každopádně teď to Susanně bylo jasné. Ta socha byla její podobizna a když si tak vybavovala to množství skic, které s sebou Niko vždycky tahal, patrně skutečně musel mít předlohu. Sevřelo se jí hrdlo a udělalo se jí lehce nevolno při pomyšlení, jak stojí s fotoaparátem přes ulici od jejího okna a sleduje, jak se převléká. Na chvíli ji popadl iracionální strach, že je někde v okolních domech, ale donutila se ho zahnat.
Místo toho zatahala za pár nitek a zjistila si jeho číslo. Pokoušela se dovolat celý den, ale telefon vždycky skočil do hlasové schránky. S největším sebeovládáním mu zanechala neutrálně znějící vzkaz a k večeru se ho pokoušela kontaktovat přes jeho agenta. Upjatě a důležitě znějící žena jí sdělila, že se Niko odebral na samotu, aby se pustil do svého nového díla, a nemá ho jak kontaktovat. Ale pokud se Niko ozve, vzkaz předá.
Susanna telefon znechuceně položila a už hodnou chvíli přecházela po svém obývacím pokoji jak lvice v kleci. Nenáviděla ten pocit prázdných rukou; když měla pocit, že by mělo být něco uděláno, ale neměla co. A pak ji zachvátily pochybnosti; možná právě o to Forsmanovi šlo; udělat z ní idiota a sám se k tomu nevyjádřit. Byla by to svým způsobem pro někoho jako ona téměř geniální pomsta, ale Niko měl v sobě vždycky určitou známku pýchy na svá díla až lehce hraničící s arogancí. Chtěl by vidět, jak se mu to povedlo.
To v ní znovu vyvolalo určitou nervozitu.
Sedla si zpátky na pohovku, objala si trup a zavrtala špičky prstů na nohou pod deku. Potřebovala by názor někoho dalšího, ideálně blízkého přítele. Ráda by se svěřila Frankovi, když věděla, že by následovalo lehké hihňání a určitá škodolibost z toho, do čeho se to dostala. Potom by zvážněl a probral by to s ní, věděla to. A měl dobré policejní instinkty, řekl by jí, jestli zbytečně vyšiluje nebo má skutečně důvod k obavám.
Chytila do ruky mobil a zůstala chvíli zírat na odemknutý displej, silně uvažujíc, jestli to vůbec udělat. Frank jí dával jasně najevo, že chce být od jejího soukromí tak daleko, jak je v jejich situaci možné, a tohle by ho vtáhlo přímo tam, kde se podle všeho necítí dobře. Ale potřebovala se svěřit jinému policistovi. Gerkhan nebo Kranich nepřipadali v úvahu, tak blízká si s nimi nikdy nebyla, a s nadřízenou se o tom mluvit nehodilo. A, ač to jí samotné znělo divně, snad jedině Frankovi věřila, že si to nechá pro sebe.
S touto poslední myšlenkou vytočila Frankovo číslo a čekala.
Nedočkala se. Po pátém zazvonění telefon položila.
*
Frank spokojeně vyklepával prsty do volantu melodii Highway to Hell a myšlenka na většinu staničních večírků, které ta melodie, jako dělaná pro jejich práci, provázela, mu na tváři vyvolala úsměv. Vlastně mu teď bylo docela dobře; jeho služební vůz byl zpátky v jeho rukou, podle zvuku motoru i na pohmat naprosto nepoškozený, a jediné, co mu kaliko radost byla nejistota, který mukl si na něj posvítil.
Zamračil se, když si uvědomil, co ho přivedlo do situace, ve které byl ještě před pár hodinami, a strkaje si do ucha sluchátko od handsfree, vytočil číslo služebny. „Dálniční policie, u telefonu Schubert,“ ozval se známý Petřin hlas. Franka napadlo, jak rychle si zvykl na to, že se mu ozvala zrovna ona. Andrea mu skoro ani nechyběla; snad jedině v tom, jak zamlklý a smutný Semir občas býval.
„Ahoj Petro. Prosím tě, mohla by ses mi podívat, jestli někdo z těch, co jsem zabásl neběhá už po venku? Právě jsem totiž svůj služebák našel na šrotišti a někdo zfalšoval můj podpis na papírech k demolici,“ vychrlil.
To je vtipný,“ vyprskla Petra. „Teda,“ opravila se, „bylo by to vtipný, kdyby se to stalo někomu jinýmu, samozřejmě.
„Díky,“ zamručel Traber.
Podívám se ti na to,“ odpověděla Petra. „Jo a Tom se Semirem už se na tebe ptali. Šéfová jim řekla, že si tě prý můžou půjčit, jak najdeš svoje auto, a evidentně by se rádi pobavili o tom případu.
„Tak to jsem rád, že si mě chtějí půjčit,“ protočil oči Traber. Občas se mu zdálo, že na stanici neslouží k ničemu jinému než k obecnému pobavení. Kdyby byl paranoidnější, byl by o tom dokonce přesvědčen.
Říkali, že jsou u Schrödera, kdybys je hledal,“ poskytla mu ještě Petra podstatnou informaci. „Zatím!
„Čau,“ odpověděl Frank, vytáhl si sluchátko z ucha a zařadil se do rychlejšího pruhu. Při zmínce o Schröderovi mu pořádně zakručelo v břiše, takže doufal, že ti dva ještě nemají žádnou žhavou stopu a nechají ho sníst aspoň hambáč.

O dvacet minut později zaparkoval vedle Tomova služebního CLK, tento měsíc už druhého, a rovnou mávl na Schrödera, než kecl na židli naproti Semira a Toma. Kranich znechuceně chroustal dietní suchaty, v kelímku černý kouřící čaj, a Gerkhan se krmil pomfrity s klobásou s takovým požitkem, že ani nevšímal Tomových ztrápených pohledů. „Mohl bys mít trochu soucitu a držet s ním,“ pokáral Semira Frank. „Koukni na něj, tváří se jak vořech v útulku.“
„Já cvičím jeho vůli,“ namítl Semir a olízl si palec od kečupu.
„Můžete se o mě přestat bavit jak o psovi? Jinak vám oběma počůrám nohavice,“ zahrozil Tom, což vyvolalo u obou kolegů úsměv. „Jak vidím, s autem to dopadlo dobře.“
„O prsa,“ upřesnil Frank a zamnul si ruce, když mu Schröder přinesl velký, čerstvě vonící hamburger s hromadou hranolek a kelímek kouřícího kafe. „Díky, Schrödere,“ zazubil se, sáhl si do kapsy a nasypal stánkáři do dlaně dvě eura. Schöder palcem promnul drobné v dlani a nakrčil nos.
„To je málo,“ zaprotestoval.
„A co ta speciální cena pro policajty?“ namítl Frank.
„To je furt málo a dýško ti nic neříká?“ stěžoval si dál recidivista.
„Proboha z čeho ten hambáč je? Z posvátný krávy a zlatý mouky?“ stěžoval si Traber, ale nahmatal ve druhé kapse ještě euro a plácl je Schröderovi do natažené dlaně.
„A on mluví o soucitu,“ zavrčel Kranich, závistivě měříc Traberův talíř. „A ještě škudlí.“
„Tak kde bylo to auto? Doufám, že jsi zase nikoho nepřerazil,“ zajímal se Semir a máchal hranolku v kečupu.
„Ne,“ zahuhňal Traber s plnou pusou. „Našel jsem ho na vrakáči, někdo zfalšoval můj podpis, na to šrotiště už to s ním přinesli. Petra už zkoumá, jestli venku není někdo z těch, který jsem zabásl, a hledá toho řidiče odtahovky. Někdo si ze mě pěkně blbě udělal srandu.“
„Vypadá to tak,“ kývl Tom zamyšleně. „No takže jsme mluvili s kolegy té Sabine Lipnick. Nic moc o ní nevěděli, prý si soukromí do práce netahala, poslední, na čem dělala, byla výstava soch a instalace plastik nějakýho… Niko Forsmana. Ten je nedostupnej, podle agentky rozjímá na nějaké samotě, kde bude zase cosi sochat. Každopádně s Lipnick stejně jednala ta agentka a nic moc nám nepomohla. Její rodiče jsou mrtví, sourozence neměla. Naposledy ji viděli živou předevčírem v galerii, odcházela sama.“
„To je naprosto ideální oběť,“ zabručel Frank a plácl hamburger zpátky na tác. „Nikdo nic neviděl, nikdo o ní nic neví, sejmout ji klidně mohl fantom opery.“
„Jo,“ přikývl Semir. „Jenomže je to ještě horší a proto je dobře, že jsme na to tři. Jen tak ze srandy jsme zavolali Petře, aby zadala klíčová slova do databáze, a prý to našlo další dva případy. Nahá, naaranžovaná ženská, udušená, ve své posteli ve svým vlastním bytě.“
„Kriminálce se nesmírně hodí, že si přibereme ještě ty dva, mají je stejně u ledu, takže je to všechno na nás,“ odtušil Tom a znechuceně se napil neslazeného čaje.
„Předpokrádám, že stopy z předchozích míst činu jsou na cestě k nám,“ zamumlal Frank už zase s plnou pusou. Měl takový hlad, že ho ani nálož nové práce nemohla donutit, aby se gáblíku vzdal.
„Jo. Ta první – teda pokud nejsou ještě další, o kterých nevíme – bydlela v podnájmu a majitel to pronajal dalšímu hned, jak to kriminálna uvolnila, ale byt té druhé je pořád zapečetěný, můžeme se tam podívat,“ informoval kolegu Semir a odsunul tácek. Podíval se na nepěkně šedé nebe a sáhl po vlastním kelímku s kafem. Potáhl.
„Super,“ pochválil si Frank a zatímco dojídal, upřímně se modlil, aby tam bylo něco, co kriminálka přehlédla.
*
Susanna se s trhnutím probudila. Chvíli mžikala do podvečera a trvalo jí, než jí došlo, že jí zvoní mobil. Prudce vstala a ignorujíc záměrně přetažené svaly od agresivního cvičení, kterým se snažila vybít, spěchala dolů po schodech, hledajíc v obýváku vyhrávající mobil. Na chvilku byla zklamaná, že to není Frank, ale když číslech rozpoznala kombinaci, kterou toho dne vytáčela několikrát ve snaze se dovolat Nikovi, rázem přestala být ospalá.
„Susanna von Landitz,“ představila se do telefonu.
Sanno… Neslyšeli jsme se věky,“ ozval se hlas; zněl skutečně upřímně radostně, jako by si vůbec neuvědomoval, proč mu asi tak může volat. „Promiň, že se ozývám až teď. Pracoval jsem.“ Na zlomek vteřiny si ho představila, o několik let mladšího, rozcuchaného v té bohemské košili, s rukama od hlinky, protože pracoval na náčrtu, přes čelo hnědá šmouha.
„Tvoje agentka mi řekla, že jsi někde na samotě, ani jsem nečekala, že zavoláš zpátky,“ přiznala a klesla na pohovku.
Nechala mi vzkaz, že jsi mě sháněla. Když jsem viděl tvoje jméno, nemohl jsem… Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“ vydechl jako člověk, který je skutečně naprosto pryč z nečekaného setkání. „Jak se máš?
„Fajn,“ odvětila von Landitz netrpělivě, trochu vzteklá z toho, jakou s ní hraje hru. Musel vědět, že dřív nebo později zavolá. „Snáněla jsem tě, protože jsem viděla tvou novou sochu v televizi. Tu růžovou. Zaujala mě.“
Myslel jsem si, že bys kvůli tomu mohla volat,“ ozval se Niko po chvíli rozpačitě a povzdechl si. „Neudělal jsem to schválně, prostě najednou vypadala jako ty. Dostala aspoň pásku přes oči, ale stejně jsem si většinu času připadal jako Pygmalion.“ Susanna nakřivila obličej. „Tedy ne, že bych s tou sochou… Proboha, to vyznělo špatně. Chtěl jsem jenom říct… Však víš, cos pro mě tehdy znamenala. Možná je to ve mně ještě pořád víc, než by mělo.
„Kdysi jsi mi říkal, že nemůžeš tvořit bez předlohy, a tak… Víš, nemohlo mě nenapadnout, jak jsi věděl o té jizvě a – “
To bylo sklouznutí dláta. A pak jsem si vzpomněl, jak jsi mi o tom říkala… O Dianě, jak tě shodila, a nechal jsem to tam. Nevím, jestli je to ta správná noha, ale neměl jsem hlavně v úmyslu –
„Moje matka mě poznala,“ procedila Susanna skrz zuby, přerušujíc ho stejně neslušně, jako on před chvílí ji.
Proboha, Susanno, to mě mrzí. Pomůže, když v příštím rozhovoru vymyslím někoho, kým byla socha inspirovaná? Nechci ti dělat problémy, ale už teď mám tolik kupců, že… A je to jedna z nejlepších věcí, co jsem za poslední dobu vytvořil.
„Ano, to by mi pomohlo,“ přikývla Susanna. Nic lepšího z něj patrně nevyrazí, ale z toho, jak upřímně jí lhal, se jí dělalo úzko. To, že tohle celé nebyla náhoda, bylo stejně jasné jakože se před Nikem nesvlékala pod vlivem marihuany, jak navrhovala její matka. „Děkuji moc, Niko.“
Nemáš vůbec zač. Měl jsem se možná poradit, než jsem… Ale byl jsem hrdý, zaslepený a zamilovaný do svého díla,“ reagoval Niko. „Rád bych se s tebou někdy nešel.
Von Landitz zavřela oči; ve snu by ji nenapadlo, že to Niko vysloví, a přesto se toho děsila od chvíle, kdy ji v telefonu tak nadšeně vítal. „Snad někdy. Měj se.“
Nashledanou, Sanno,“ odpověděl Niko a Susanna telefon rychle položila. Marně doufala, jestli skutečně něčeho docílila, ale musela doufat, že ano. Zůstala sedět na pohovce, rukou si mimoděk skrz legíny mnouc jizvu na stehně. Znovu zvedla displej mobilu k očím, ale nenašla žádný záznam k tom, že by Frank volal zpátky. Možná to bylo dobře, teď už neměla nejměnší touhu svěřovat se mu, co řeší za problém, a přiznat tak, že tráví dovolenou v děštivém Německu.
Nechala mobil na stole a odebrala se znovu nahoru osprchovat se. Sklenička vína, dobrá knížka a vyhřátá postel taky nebyly nejhorší plán.
*
Na bílé tabuli v kanceláři Kobry 11 visely tři fotografie. Skoro všechny byly téměř totožné; ukazovaly nahé štíhlé ženské tělo, naaranžované na posteli; estetický dojem kazily jen znatelné známky smrti. U všech byla příčina smrti udušení, u první oběti byly znatelné i strangulační rýhy na krku, jako by měl pachatel původně jiný plán a v polovině se rozhodl jinak. Druhá a třetí ležely stejně, na břiše, ruce vedle hlavy, jako by snad na nich mělo něco být, jen každá na opačném boku. První ležela na zádech, ruce sepjaté na nahých prsou, jako se ukládají mrtvá těla do rakví.
„O co se ten úchyl snaží?“ zavrčel Kranich, mrače se na tabuli, a napil se nenáviděného čaje.
„Takže co máme, pánové?“ zeptala se energicky Engelhardt a zavřela za sebou dveře kanceláře. Kranichovi pod nos zavoněla její káva a jen tak tak se udržel, aby nezavyl nahlas. Jak se den blížil k závěru, pořádný hrnek kafe postrádal čím dál víc.
„Mrtvolu na mtrvole a nic moc k tomu,“ podvěděl upřímně Traber.
„To jsem nechtěla slyšet, zkuste to znovu,“ doporučila mu nadřízená a pohlédla na tabuli. Energie jí z tváře při tom pohledu vyprchala, toho si všimli všichni tři muži. Semir se chopil slova.
„První oběť, Elke Fricke, byla nalezená třemi měsíci ve svém bytě. Příčina smrti je udušení, i když se ji pachatel pokoušel i škrtit. V krvi jí našli ketamin, vpich měla na zádech. Vypadalo to, že na ni zaútočil zezadu, nepůsobilo to tak rychle, jak doufal, a tak jí hodil okolo krku pásek od županu. Pak ji zadusil polštářem, aspoň podle vláken v ústech. Našli ji po dvou dnech,“ vychrlil. „Pracovala za přepážkou v bance, žádné spojení s druhou ani s třetí obětí.“
„Druhá se jmenovala Wanda Hartmann, nalezená šest týdnů zpátky, našla ji matka asi dvanáct hodin po vraždě. Taky v sobě měla ketamin, vpich měla na paži a na rozdíl od té Fricke na ní nenašli nic, co by naznačovalo sebeobranu. Měla v krvi ale alkohol, poměrně dost, takže byla patrně opilá. Narval do ní to sedativum a pak ji zas udusil polštářem,“ přidal se Frank. „Na prostěradle se ale našly hnědý stopy nějakýho malířskýho tohohletoho a vylitej lak na nehty. Vypadal jako ten, co měla na rukách, ale nechali jsme to prověřit.“
„Myslíte si, že její manikúra s tím má co dělat?“ pozvedla obočí Engelhardt. Vždycky měla pocit, že ta vnímavá detailistka je von Landitz a ne její partner. Do kanceláře s lehkým zaklepáním vešla Petra s papíry a zavřela za sebou. Nikdo si jí moc nevšímal, hleděli na Trabera.
„Všude po bytě se jí válely propriety jak z klaunský školy. Výrazný šminky, výrazný laky na nehty, všude tam byly divoký barvy. Jen ona byla skoro bez mejkapu, s tím lakem na nehty a na bílým prostěradle. Vůbec tam nesedla, ale byl to její byt a měla stejnou adresu už pár let,“ rozhodil Frank rukama.
„Dobře, navštivte její matku. Ať trochu víme, co si možná pachatel přinesl na místo činu,“ rozhodla.
„To jsme chtěli, ale Petra zjistila, že je hospitalizovaná. Dna dny potom, co našla dceru, do sebe naládovala všechny prášky, co doma měla. Pořád je na psychině,“ zpravil ji nevesele Frank a napil se už studeného kafe.
„Každopádně žádný z těch bytů nenese známky vloupání, žádná z nich neměla před smrtí sex, nebyla zneužitá a v bytech se nenašly žádný známky sexuální aktivity,“ přidal Semir ještě jednu dobrou zprávu.
„No výborně,“ povzdechla si Engelhardt. „Něco nového ohledně Sabine Lipnick?“
„Na patologii se k ní ještě nedostali a technici nezajistili nic podobnýho jako u těch předchozích dvou, lepší se,“ odpověděl Tom. „Ale já si osobně myslím, že se musíme soustředit na to, jak je aranžuje, že jim možná dělá manikúru a že se našly stopy té hlinky. Plus, ty divný stopy na koberci u Lipnick.“
„Jaké stopy?“ chytila se toho Engelhardt.
„Tohle,“ zvedl Tom ze stolu jednu fotografii a ukázal ji nadřízené. „Někdo od nás do toho šlápl, ale vypadá to, jako že tam možná mohl stát stativ. Naaranžoval si je, nakreslil si je a vyfotil si je.“
„Taková citlivá duše,“ zakroutila hlavou Anna ironicky.
„Jestli do toho můžu vstoupit...“ ozvala se ode dveří Petra. „Prověřovala jsem o obětech záznamy a dostupná data a narazila jsem na něco, co by vás mohlo zajímat.“ Přešla k tabuli a připjala na ni nad každou oběť jejich pasové fotografie. „Nemůžu říct, jak jsou staré, ale minimálně u poslední oběti jsem našla nadávnou fotku z vernisáže a pořád byla bruneta.“
„A teď jsou všechny blond,“ vydechl Semir.
„A vypadá to, že dostaly i sestřih,“ přidal se Tom.
„On je zabije, svlíkne, přebarví, ostříhá, udělá jim manikúru a pak si je namaluje nebo vyfotí?“ zamračil se Traber a nevěřícně zíral na tabuli. „Kdy to sakra stíhá?“
„Podívám se, jestli nám neseženu nějaké forezního psychologa, potřebujeme dostat ven nějaký profil,“ rozhodla Engelhardt. „A vy tři běžte už domů, je pozdě a stejně nemůžeme moc dělat, dokud nebudeme mít zprávu s laboratoře a patologie. A zítra začneme nové kolo výslechů. Musíme mezi nimi najít nějakou spojnici. Kde vůbec pracovala ta druhá?“
„Barmanka,“ odpověděl Semir. „Je to úřednice v bance, barmanka a galeristka.“
„Takže hledáme někoho, kdo chodí do banky, na pivo a na výstavy,“ shrnul Frank a hodil na sebe svou oblíbenou koženou bundu. „To bude hračka, takovejch v Kolíně je…“
Nikdo ho za ten pesimismus nepokáral, komisaři se jen tiše balili, zatímco Petra už z místnosti mizela. „Susanna doletěla v pořádku, Trabere? Zaslechla jsem v rádiu, že to kvůli těm mlhám vůbec nevypadalo dobře. Většina letů byla zrušená.“
„Prej je v pohodě,“ pokrčil Frank rameny. „Víc nevím. Nashle zítra, šéfová,“ pozdravil nadřízenou a vyrazil z kanceláře jako první. Za chvíli už bylo před stanicí slyšet startovat auto.
„Po něm potopa,“ postěžoval si Kranich a sebral i Frankův prázdný hrnek. Zamířil do kuchyňky.
„Co si o tom případu myslíte vy?“ zeptala se Engelhardt svého služebně nejstaršího komisaře. Semir si natáhl bundičku s kožíškem.
„Myslím, že Tom i Frank mají pravdu,“ odpověděl Gerkhan popravdě. „Ale taky si myslím, že máme co dělat s úchylem, který to plánoval fakt dost dlouho a má to promyšlený. Tohle je jeho veledílo a on si to nenechá jen tak vzít. Dobrou, šéfová,“ povzdechl si, usmál se na ni, jako by se nechtěl loučit na tak trudné notě, a pak se připojil k příteli.
„Magnum opus,“ hlesla Anna, oči opět upřené na tři nebohé ženy na tabuli, a nemohla se zbavit pocitu, že ačkoliv její muži měli spoustu dobrých myšlenek, něco zásadního a možná snad i fatálního jim všem unikalo.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus (3)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(3) Kdo chce zabít Franka Trabera?
*
My Lady d’Arbanville,
you look so cold tonight.
Your lips feel like winter,
your skin has turned to white.

*
Ten dort vypadal naprosto lahodně. Měkké, nadýchané těsto se pod stiskem Semirových zubů zhouplo, bílá poleva jen neznatelně popraskala a z té roztomilé marcipánové mrkvičky na nejširší části klínu se Tomovi chtělo plakat dojetím. Ovládl se. „Mrkváč, jo?“ prohlásil silácky a dokonce se mu závist v hlase podařilo skrýt za téměř přesvědčivé znechucení z toho, jak to tady do sebe Semir valí ve stoje a rovnou z papírového tácku, na kterém mu to obsluha v jednom z těch kavárenských řetězců předala.
„Mhm,“ přitakal Semir s plnou pusou. V bradce mu uvízl drobeček.
„Jestli se budeš takhle cpát hned od rána, nebudeš moct na kopec, protože se automaticky skutálíš dolů,“ prorokoval Kranich důležitě.
„Ty seš nějakej přechytralej,“ odtušil Semir a chuť k jídlu mu to absolutně nevzalo. „Ta dieta ti leze na mozek.“
„Hloupost, jen si teď s odstupem uvědomuju, jak nezdravě vlastně žijeme,“ bránil se Tom.
„Ale jakmile budeš mít po dietě, zas ti polezou hranolky i ušima,“ odtušil právě se za rohem objevivší Frank, který zbytek jejich debaty zaslechl.
„Dřív, než řekneš Schröder,“ vyjádřil se Semir za Toma a nacpal příteli tácek se zákuskem pod nos. „Tak už se neupejpej a dej si, kdo má ty tvoje rozumy poslouchat.“
„Já nevím...“ zabručel Tom. Ještě tenhle týden by měl vydržet o střídmé stravě.
„Maximálně se zas posereš,“ odtušil Traber, kterého bavilo sledovat, jak Kranich bojuje sám se sebou. Tom nakřivil obličej při představě, že by se mělo opakovat to peklo posledních dní, odstrčil tácek se Semirovým ohlodaným dortem a s díky odmítl, otáčeje se na patě a vcházeje do budovy soudního lékařství jako první.
Semir se škodolibým úsměvem nabídl Frankovi, který drze vydloubl marcipánovou karotku a strčil si ji do pusy. Gerkhan se zašklebil na svůj okradený dort. „Myslel jsem, že si normálně kousneš,“ zabručel.
„Potom, cos to celý oslintal?“ namítl Frank.
„Příště dostaneš leda tak kopanec,“ obeznámil menší z mužů vyššího se situací, schoval zbytek zákusku do papírovéh sáčku a následoval partnera na patologii. Křenícíc se Traber šel jako poslední.

Sabine Lipnick ležela na prostředním ze tří kovových pitevních stolů a na hrudníku jí svítilo ypsilon, šešité sice hrubě, ale pravidelně a upraveně, takže komisaři okamžitě věděli, kdo dělal pitvu. „Dobrý ráno, pane docente Bankle,“ pozdravil Tom, který vešel jako první. Patolog, pán v letech, zrovna něco hledal na pracovním stole a neotočil se na nově příchozí.
„Dobré ráno, pánové z dálniční,“ odpověděl. „Hádám, že byste si rádi něco poslechli o nebohé mladé paní Lipnick.“
„Dobrej, doktore,“ vrátil pozdrav Semir. „To by bylo super.“
„Obávám se ale, že vám neřeknu nic nového,“ povzdechl si docent Bankl a konečně se otočil na svou návštěvu. „Ale, dneska to mám s bonusem za věrnost. Jak se má vaše sličná kolegyně, pane komisaři?“
„Je s tátou v Japonsku, takže asi dobře,“ odtušil Frank zdravě patologa kývnutím hlavy. „Něco novýho asi přece jo, my nevíme nic.“
„Ah, myslel jsem něco nového v porovnání s Elke Fricke a Wandou Hartmann. Vytáhl jsem si jejich zprávy, když jsem slyšel, že ty případy spojujete, a je to téměř totožné,“ vysvětlil docent Bankl. „Buďte tak hodný, pozdravujte ji ode mě, až s ní budete mluvit.“
„Jasně,“ zamračil se Frank. Byl nervózní z toho, jak se starý pán na Susannu pořád ptal. Přišlo mu to, jako by patologovi připomínala někoho z mládí, a on je v hlavě mimoděk zaměňoval. Možná už senilněl.
„No a co jste teda našel?“ zeptal se Semir. Měl toho starého pána v důchodu rád. Nezvládal už sice běžný chod pitevny, ale rád se na ni vracel a bral směny, které mladší kolegové s rodinou nebo partnery nechtěli, plus přebíral případy, na které by se jinak kapacitně tak brzo nedostalo, jako v případě Sabine Lipnick. A dával si záležet. Nikdo na něj doma už nečekal.
„Na rozbor z laboratoře si budete muset ještě chvíli počkat, ale rychlý test na ketamin ukázal jeho přítomnost a to dokonce v množství větším než nutném k pachatelově účelu. Bez lékařské pomoci by jí stejně na základě otravy selhaly orgány, to dušení bylo v tomto případě lehce redudantní.“
„Jaký bylo?“ zamračil se Frank.
„Zbytečné, pane komisaři,“ usmál se laskavě docent Bankl. „Ale každopádně to aspoň urychlil. Mimochodem, dostal jsem takový roztomilý pokyn zjistit, jestli jí nedávno někdo dělal hlavu nebo manikúru. Já sám vám s tím nepomůžu, ale vzorky jsem odeslal na analýzu. Každopádně i bez analýzy vám můžu říct, že nehty měla udělané nedávno, stačí si čichnout k jejím prstům. Jsou cítit acetonem.“
„Vy jste jí čichal k prstům?“ zamračil se Tom, který na staršího patologa vlastně neměl názor.
„Pane komisaři, srdčně vás zvu na nějakou svou pitvu. Aspoň uvidíte, že z těch věcí, co takový patolog musí udělat, je čichání k prstům to nejméně divné nebo pobuřující,“ poučil ho docent Bankl. Semir si pomyslel, že na ten mrkváč už možná nemá takovou chuť.
„A co nějaký pohlavní zneužití nebo sex před smrtí?“ zeptal se Frank, ruce vražené hluboko v kapsách.
„Její genitálie a konečník nenesou žádné známky násilí, ale jestli měla pohlavní styk, to vám s jistotou řeknu, až budou výsledky vaginálního a análního výtěru.“
Semir hodil sáček s dortem do nejbližšího koše. Tomovi cukl koutek a Frank se nespokojeně mračil.
„No, jak jsem řekl, je to víceméně přes totožné. Oběť opět nenese žádné známky zranění v sebeobraně, nemá žádná dodatečná ani čestvá zranění. To je bohužel všechno, co pro vás v tuto chvíli mám.“
„Tak děkujem, doktore. Dáte nám vědět, až bude zpráva hotová?“ zeptal se Semir.
„Jakmile bude připravená, hned ji pošlu k vám, pane komisaři,“ potvrdil docent Bankl. „Hodně štěstí, pánové.“
Tři komisaři zamumlali něco, co znělo jako směs poděkování a loučení, a zamířili ven z pitevny. Ještě zahlédli, jak patolog opatrně přikrývá tělo Sabine Lipnick, jako by jen spala a on ji nechtěl probudit.

„Můžeš mi říct, co máš pořád s tím znásilňováním?“ zeptal se Kranich Trabera po cestě z pitevny.
„No, většinou, když je oběť nahá a vrah ji naaranžoval do nějaký pózy, dělal si dobře svou dominancí a je to sexuálně motivovaný. Buď ji znásilní nebo si u toho aspoň dělá dobře,“ vysvětlil Frank. Když na něj Semir s Tomem udiveně zírali, ošil se. „To mám od Susanny. Má tyhle psychobláboly načtený,“ vysvětlil zahanbeně.
Kranich s Gerkhanem si vyměnili pobavený pohled při představě, jak von Landitz při hlídce poučuje Trabera a ten sedí na sedadle spolujezdce jak podpantoflák a s vyplazeným jazykem si dělá poznámky. Oba vyprskli, aniž by věděli, že si představili téměř to samé. Frank zafuněl.
„A vůbec, kdyby si ho nad ní vymrskal jak každej slušnej vraždící úchyl, tak je to pro nás mnohem jednodušší,“ dodal podrážděně.
„To je fakt,“ připustil Semir. „Bez DNA bude noční můra to někomu dokazovat.“
„Každopádně pokud je fakt takhle mění, tak z nich dělá někoho jinýho a to je člověk, kterej by nás měl zajímat,“ podotkl Tom. „Víme, že má problém s nějakou krátkovlasou blondýnou, ale chtělo by to nashromáždit co nejvíc informací, ať víme, jak moc je vlastně přetváří.“
Frank si při Tomových slovech vzpomněl na Susannu a že jí nezavolal zpátky. Automaticky sáhl po mobilu, ale když ho tahal z kapsy, rozmyslel si to – kdyby něco fakt potřebovala, zavolala znovu, nebude provolávat prachy do Tokia. Vlastně bylo dobře, že byla v Asii, byla by schopná vlézt tomu vrahovi do rány.
„Chtělo by to zajet do toho baru, kde pracovala ta druhá, a trochu se na ni poptat,“ odtušil Frank a skoro se lekl, když se mu mobil v ruce rozezvonil. Usmál se, když viděl, kdo to je. „Čau, Moni…“ přijal hovor. Semir střelil pohledem po Tomovi a našel přítele, jak se stejně poťouchle usmívá. „Dneska? Ne… Ne, já bych fakt rád, ale vězím až po uši v jednom případu.“
„To je vážný, neřek „až po koule“,“ utrousil Tom Semirovi do ucha a Gerkhan se zachechtal.
„No… No jo, ale jak o tom víš? … Z televize? Ale počkej, tam… Tři mrtvý a jedna se pohřešuje?“ Frank se mračil a hleděl teď na Gerkhana s Kranichem. Ti se nechápavě a znepokojeně dívali na něj. „No a na který stanici? RTL? Díky… Poslyš, já musím končit. Jsi moc hodná, ale… Ozvu se, jak to půjde. … Sorry, čau.“
Frank položil telefon. „Na zprávách na RTL mluvili o tý Lipnick. Že prý je třetí obětí a čtvrtá se zatím pohřešuje.“
„Odkud to mají? My žádný tiskový prohlášení nepouštěli,“ vztekal se Semir. „Bez tak to pustil někdo z kriminálky. A jaká čtvrtá, sakra?“
„Hele, já zajedu do toho klubu, vyptat se na tu Hartmannovou,“ řekl Frank, protože nevěděl, jak Semirovi odpovědět.
„Ok, my si prověříme tohle,“ vzal na vědomí Tom. „Poštvem na ně šéfovou. Sejdem se na stanici.“
Frank jen přikývl a nasedl do auta, vyjíždějíc z parkoviště budovy soudního lékařství jako první a zahýbaje na opačnou stranu, než chvíli po něm vyjel Semir.
„Jakou čtvrtou oběť, jak to můžou vědět? Dyť ani nevíme, jak si je vlastně vytipuje, když si ji pak předělá,“ rozčiloval se Tom, který byl v době své diety mnohem náchylnější se naštvat než Semir.
„Mě se ptej, budeme z nich muset vyrazit zdroj,“ zabručel Semir a hleděl na vozovku. Za tu chvilku, co jeli, už zase začalo poprchávat. Kranich chtěl ještě něco říct, ale zazvonil mu mobil. Pozvedl obočí, když viděl, kdo volá.
„Už se mu asi stýská,“ zamumlal a vzal hovor, přepínaje ho na hlasitý odposlech. „Netušil jsem, že potřebuješ tak často společnost.“
Neotravoval bych vás, ale nějak mi nebrzdí auto,“ odpověděl Frank. Zněl nonšalantně, jako vždycky, ale v hlase měl napětí, strach utlučený adrenalinem, a oba policisté mu okamžitě uvěřili. „Nedělám si prdel,“ dodal, když neodpovídali.
Ne, zapnul jsem majáček a zatím mě pouštěj, ale tady se v týhle rychlosti na dálnici prostě nevymotám,“ odpověděl Frank. „Nejde mi ani zpomalit. Nějakej nápad?
„Ber to z té lepší stránky, nemáš v autě dítě,“ povzbudil ho Tom. „Už to otáčíme za tebou. Máš tam někde v okolí nějakej plácek, kde se dá jezdit dokolečka? Supermarket? Cokoliv?“
Rozestavěný garáže,“ odpověděl Frank po chvilce. „Blížím se k nim, ale ještě jsou zavřený.
„Proraž ty zátarasy a vjeď tam, když to stojí, tak tě to unese,“ poradil mu Semir. „Jedem za tebou a vyžehlíme to. Hlavně se nevysekej.“
Rada nad zlato,“ zavrčel Traber a položil hovor.
„Ještě nám mohl říct, kde ty garáže jsou,“ podotkl Tom.
„Já asi vím, který,“ odpověděl Semir. „Jo, když žiješ dost dlouho, tak všechno zažiješ i víckrát.“
„Ale tahle jízda smrti to zrovna být nemusela,“ podotl Kranich.
„Ale prosím tě, nesedíš v tom autě a tehdy jsme se poznali,“ reagoval Semir poťouchle. „Není to romantický?“
„Zeptej se na to Trabera a nezapomeň pak rychle utíkat,“ doporučil mu Tom, ale usmíval se.

Gerkhan odhadl místo dobře a už dálky viděli, jak ve spodním patře rozestavěných garáží jezdí dokola auto s majáčkem a kolem vjezdu se houfují zmatení a vydráždění dělníci. Smykem zastavil a napadlo ho, že je jen dobře, že to vypadá, že Frankovo auto aspoň nezrychluje. „Dálniční, pánové. V tom autě je náš kolega a nemůže zastavit, takže tam bude jezdit dokola, než mu dojde benzín,“ oznámil dělníkům. „Zablokuje vás to moc?“
„Ne, pracujem nahoře,“ ukázal stavbyvedoucí. „Ale může nám dolů něco sletět.“
„Tak se snažte, aby nesletělo,“ doporučil mu Tom. „Už tak bude pěkně vytočenej, až vyleze, a ještě kdyby mu něco spadlo na budku...“
Dělníci pokývali hlavou a začali se rozcházet. Něco si mezi sebou remcali, sem tam se zasmáli, ale vypadalo to, že jim ta událost aspoň trochu narušila rutinu, znepříjemněnou mrholením. Semir zastrčil krk do kožíšku. „Co když mu to začne zrychlovat?“
„Tak mu budem muset najít větší okruh, tady se ve vyšší rychlosti leda tak vyseká,“ zamručel Tom. „Stejně to musíme nahlásit.“
„Ty nebo já?“ zeptal se Semir.
„Střihnem si,“ navrhl Kranich a menší kolega souhlasil. Semir vyhrál, takže vytáhl telefon a zavolal Petře, aby mu vymyslela nějakou co nejkratší a nepřímější trasu k velké volné ploše, na které se dá jezdit. Usoudil, že od počítače to bude mít rychleji, než kdyby to tu on dělal na koleni s mapou.
Tom se zhluboka nadechl a zavolal přímo šéfové. Popsal jí problém se zprávami na RTL a pak na ni vychrlil, co se momentálně děje Frankovi. Šéfová ho vyslechla a pak si do telefonu povzdechla. „Doufejme, že zase zapomněl natankovat,“ usoudila. „Zůstaňte tam s ním a pak se vraťte, pro Traberovo auto ať si přijede KTU. Poradíme se, co dál.“
Oba kamarádi zůstali stát a hledět na to, jak Frank jezdí pořád dokola. Mhouřili oči do mrholení a tvářili se nevesele.
„Dal bych si kafe,“ řekl na konec Tom.
„Jo,“ přitakal Semir. „Tak pro něj skoč naproti do kavárny a já mezitím cinknu Frankovi, co a jak.“
„Proč mám jít já, když ho ani nemůžu pít?“ ohradil se Kranich. Semir protočil oči, ale uznal, že má přítel pravdu, a s rukama vraženýma v kapsách se vydal pryč ze staveniště. Tom si zalezl do auta a vytočil Frankovo číslo.
Fakt doufal, že to nebude trvat dlouho.
*
Bylo šest večer. V ideálním světě by komisaři touhle dobou končili a jakákoliv další minuta nad pátou by je zbytečně dráždila, ale tentokrát byli rádi, že jsou v teple na stanici. Traber byl především rád, že konečně sedí na něčem, co se nehýbá, a že z toho dalšího díla neznámého vtipálka, který měl spadeno na jeho auto, vyvázl se zdravou kůží. Srkal horké kafe a hleděl do prázdna.
„Tohle už není vtip a nejde jen o auto, jako poprvý,“ říkal právě Semir šéfové a starostlivě se přitom mračil. „Frank zaparkoval u soudního vedle nás, ale naše auto je naprosto v pořádku. Ten někdo ví přesně, na koho má spadený, a přitvrzuje.“
„Nasadila jsem na to Bonratha s Herzbergerem. Obešli dneska všechny potenciální propuštěné trestance, ale jedna polovina už je zase ve vazbě a po druhé se pátrá, protože nejsou na místě trvalého bydliště a nikdo tam o nich nic neví. V úvahu přichází jen jeden jediný, který má zlomenu nohu. Ale ještě nejsme u konce,“ zatvářila se Anna povzbudivě.
„O co mu jde?“ zavrčel Frank. „Kdyby mě chtěl zabít nebo zmrzačit, začne rovnou tímhle, ne? Co nacvičoval s tím šrotištěm?“
„A víš určitě, že je to on?“ ozval se Tom. „Možná ti dělá peklo nějaká ženská.“
„Jediná ženská, která věděla, jak přestřihnout brzdový hadičky, mi rozbila hlavu francouzským klíčem, když jsme se rozcházeli,“ odpověděl Frank. „Myslím, že si zchladila žáhu tehdy.“
„No jasně, ale nezabásl jsi jen chlapy, ne?“ nevzdával se Tom, ale nedalo mu to nezmínit, co ho zajímalo doopravdy. „A prosím tě, cos jí provedl, že tě majzla nářadím?“
„Hodila ho po mně,“ upřesnil Frank. „A detaily bych si radši nechal pro sebe.“
„To jsme rádi,“ schválila to Engelhardt, aby utnula jakékoliv další Kranichovy otázky. Vždycky byla pro pikantní historku, ale v pozdních hodinách na vánočním večírku a ne teď za téhle situace. „A pokud jde o ten zdroj RTL…“
„Jo, šéfová, asi se na to budem muset podívat až zítra, s tou komplikací…“ skočil jí do řeči Semir.
„Není třeba, Semire,“ zastavila ho zvednutím ruky Engelhardt. „Zavolala jsem tam. Vykrucovali se, ale nakonec povolili. Přeposlali mi e-mail, který dostali. Tváří se to jako tisková zpráva, ale je to mnohem obsáhlejší, z víceméně anonymní adresy. Pustili to, protože když to referencovali s naší tiskovou zprávou, nenašli odchylky. Samozřejmě až na ty informace navíc.“
Anna položila vytisknuté papíry na stůl. „Jsou tam informace, které jsme ven nepustili, a troufám si říct, že informace, které zatím ani nevíme. Zmiňuje se zástupná vražda, rozsah změn na obětech, pravděpodobný časový ráme… Prostě věci, které může vědět jen jediná osoba.“
„Vrah,“ odtušil Traber. Engelhardt přikývla.
„Ale proč by to proboha dělal? Proč nám říká věci, které eventuelně můžou víst k jeho dopadení?“ nechápal Kranich.
„Protože se chce pochlubit, že má další,“ poznamenal Semir trudně a přelétával očima obsah falešné zprávy. Mrkl na hodinky, ač to bylo zbytečné gesto, kterým se spíš zaměstnal, než aby chtěl vědět čas. Zase tolik na tom nezáleželo. „A touhle dobou, podle toho, co víme my a co se tady píše, už stejně nehledáme zmizelou ženu, ale její tělo. A pravděpodobně bude v její posteli, nahý a přebarvený na blond.“
„Já tomu nerozumím,“ řekl Frank naprosto upřímně. Skoro to vypadalo, že chce říct něco dalšího, ale neudělal to. Cucal svoje kafe a tvářil se rezignovaně. Engelhardt si uvědomila, že za těch pár let, co ho znala, ho nikdy neviděla tak bez chuti vůbec jenom zvednout hlavu a nasadit svou macho masku.
„A co tam není?“ zeptal se Tom. „Pochybuju, že chce být chycenej. Je to zástupná vražda, sám to řekl, a pokud si z těch školení něco pamatuju, tak to znamená, že vraždí někoho, koho by zavraždit chtěl, ale neudělá to. O někoho mu jde a nenechá se chytit, než se k němu dostane. Něco směrodatnýho musel vynechat – kromě svýho jména a adresy.“
„Není tam, jak se k nim dostává a vybírá si je,“ řekla Engelhardt, evidentně zaujatá Kranichovou úvahou, a klesla na Semirovu židli.
„A dělá to co nejnápadněji, jako většina z nich,“ odtušil Semir.
„Říkal jsem to – jde do banky, na pivo a do galerie,“ ozval se Frank. „Akorát tam možná spíš vystavuje – nebo chtěl by.“
Engelhardt si prohrábla vlasy a zamyslela se nad dalším vývojem. „Hledáme někoho mladšího a v dobré kondici – musíme vycházet z toho, že si musel umět poradit s těmi ženami a manipuloval s jejich těly tak, že nemají žádné oděrky, modřiny a podobně. Takže prověříme personál galerie, kde pracovala Lipnick, a srovnáme to se seznamem klientů banky, ve které pracovala Fricke. Třeba nám někdo vypadne. Já mezitím zatlačím, aby nám poslali nějakého forenzního psychologa.“
„Dobrý, ale v té bance už nikdo nebude,“ upozornil Tom.
„Taky s tím začneme až zítra,“ odpověděla Anna. „Dneska chci, abyste jel domů, Franku, a trochu si odpočinul. Jsem si jistá, že to pro vás to dneska byla zívačka, ale ráno je moudřejší večera. To platí i pro vás dva,“ otočila se na Semira s Tomem. „A nebudeme nic riskovat, takže dneska vezmete Trabera domů a zítra ráno ho vyzvednete.“
Frank se nadechl k protestu, ale nadřízená po něm střelila pohledem a tak raději mlčel. Konečně neměl dneska nejměnší zájem o další podobné dobrodružství a tohle byl jistý způsob, jak se mu vyhnout. Gerkhan a Kranich přikývli. Fakticky nebylo kam spěchat, zkušenost jim jasně říkala, že tu poslední unesenou už nezachrání, ale stejně měli divný pocit.
*
Jízda k Frankově bytu probíhala mlčky. Semir a Tom si napřed mysleli, že Frank jen trucuje, že musí sedět v zadu, ale vypadal spíš zamyšleně než uraženě. Pak, jako by si na něco vzpomněl, vytáhl mobil a vytočil číslo. Čekal, mračil se a pak to zjevně vzdal; komukoliv volal, ten člověk to nezvedal. Takže začal podle všeho psát esemesku.
„Píšeš té Moni?“ zeptal se Tom z ničeho nic; patrně musel Franka pozorovat ve zpětném zrcátku. „Je to vážný?“
Traber vzhlédl a vypadal naprosto zmateně. Pak si to začal zjevně spojovat a pomalu zakroutil hlavou. „Ne, s Monikou nic nemám. To je… na dlouhý vyprávění,“ odpověděl a vrátil se k mobilu. Jeho tón naznačoval, že se o tom bavit ani nehodlá, a Semir pocítil lehké zklamání. Frank se tvářil jako otevřená kniha – takový ten člověk, co se nestydí za nejmenší aspekt své osobnosti – ale když se nad ním zamyslel, vlastně toho o něm moc nevěděli.
Ani Tom, který byl v těchto věcech tradičně míň vnímavý, než Semir, už se dál nevyptával, a v autě se znovu rozhostilo ticho. Přesto jak Gerkhanovi, tak Kranichovi nepřestalo vrtat hlavou, komu Frank psal; odpověď podle všeho nepřicházela a Traber na ni zjevně čekal.

Jakmile dorazil před dům, kde Frank bydlel, Traber se rozloučil a vystoupil z auta. Zamračil se, když viděl, že Semir a Tom vystupují taky. „Hele, prostě jdeme zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Jestli se nebál přeštípnout brzdový hadičky před soudním, možná se nemusel bát strčit ti tam bombu.“
„No bombu asi ne,“ mírnil Kranicha Gerkhan a výmluvně na Franka pokrčil rameny. Viděl na něm, že by komisař byl už dneska nejradši sám, a nedivil se mu, ale taky by nespal klidně, kdyby se neujistil, že Traberovi už dneska nikdo o život usilovat nebude.
Frank jenom zafuněl, ale nepřel se s nimi a vedl cestu ke svému bytu. Otočil klíčem v zámku a jeho ruka šla automaticky k obstarožnímu vypínači, když na zápěstí ucítil pevné sevření, které mu nedovolilo jít dál. „Nadechni se pořádně,“ doporučil mu Semir ledově.
„Plyn,“ řekl Tom, oba odstrčil a opatrně vešel do místnosti. „Dá se některý z těch oken otevřít?“ zeptal se a mimoděk Frankovi připomněl Susannu.
„Jo, všechny,“ zahučel podrážděně, vešel a poslepu mířil přímo ke starému sporáku. Páčka, která ovládala přívod plynu, byla utržená a hadice do sporáku vyrvaná a hozená stranou. To rozhodně nebyla nehoda. Frank stiskl zuby; za jiných okolností by ho zavalil vztek, který by se donutil transformovat v energii, díky které by to vyřešil, ale vědomý si přítomnosti dvou dalšíh schopných mužů, pocítil prostě jen příšernou únavu.
Tomovi se mezitím podařilo otevřít všechna okna a Semir sešel do chodby, aby našel hlavní uzávěr plynu. Když se vracel zpátky, už volal havarijní službu. „Sbal si pár věcí, zůstaneš dneska u mě, dokud nechytíme toho, kdo se ti snaží zakroutit krkem.“
„U tebe? A kde tam asi bude spát? Na koberečku před vanou?“ odfrkl si Tom, narážeje na Semirovu malou porozvodovou garsonku. „Ne, půjdeš ke mně,“ promluvil k Frankovi. „Mám rozkládací gauč, aspoň se pohodlně vyspíš.“
Frank tou dobou seděl na po tmě naleznuté židli a prsty si mnul zátylek, s hlavou skloněnou a lotky opřenými o stehna. „Dík,“ zamumlal. „Myslím, že to asi bude nejlepší.“
Fakt, že neprotestoval, donutil Semira s Tomem, aby si vyměnili starostlivé pohledy.
*
Frank pustil malou cestovní tašku na podlahu vedle Tomova gauče a zhroutil se na něj. Znovu zkontroloval mobil a znovu v něm nenašel to, co hledal. Tom, který mu právě donesl vychlazené pivo, se posadil na gauč vedle něj, hrdlo vlastní láhve už přisáté ke rtům, a udělal velmi spokojený zvuk, když ho najednou vylokal polovinu. „Furt si s tebou ale hraje,“ poznamenal pak, zíraje na vypnutou televizi. „Neudělá nic na tutovku a přitom z toho provedení si nikdo nemůže myslet, že je to nehoda.“
„Já se v tom fakt nevyznám,“ přiznal Frank.
„Já taky ne,“ ujistil ho Tom upřímně. „Aspoň že Susanna je za horama, aspoň o ni nemusíš mít strach.“
„Hm,“ udělal Frank nepřesvědčivě a napil se. Tom se na něj otočil a pozvedl obočí. „Včera mi volala. Měl jsem mobil v autě, neslyšel jsem to, a pak jsem na to zapomněl. Před chvilkou jsem jí volal zpátky a psal, ale neodpovídá. Může to znamenat, že se prostě jen dobře baví, ale nadruhou stranu si nikdy nenechala ujít příležitost sprdnout mě, že jí neberu telefon.“
„Ale odletěla, ne?“ zeptal se Tom. V momentě, kdy Frank promluvil o Susanně, okamžitě si krátkovlasou a blond pohlednou komisařku spojil s profilem jejich obětí.
„Psal jsem jí, jestli doletěla v pořádku, když začali s těma mlhama, a odepsala, že je v pohodě,“ pokrčil rameny Frank.
„Tak si prostě jen užívá dovolenou,“ shrnul povzbudivě Tom a dopil pivo. „Donesu ti peřiny, koupelna je vedle schodů, a klidně si vem něco k jídlu, pokud tam něco najdeš.“
„Dík,“ řekl Frank a nabídl Kranichovi vděčný úsměv.
„Za nic,“ ujistil ho Tom. „Jednou já tobě…“ Vzdaloval se ke schodům, patrně asi do své ložnice, ale ještě se otočil a zazubil se. „Hele, a ta tvoje Moni…“ zkusil znovu. „Chceš ji dostat? Evidentně ji rád slyšíš.“
„Nechci,“ odpověděl Frank a zašklebil se na Toma. Ten zvědavý syčák zjevně čekal, až mu bude Frank zavázaný, aby z něj vytáhl nějaký drb. „Je to kamarádka a jsme tak trochu do rodiny.“
„Aha,“ vzal na vědomí trochu zklamaně Kranich a oddusal do patra.
Frank dopil zbytek piva.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus (4)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(4) Socha z živého mramoru
*
My love has concrete feet,
my love’s an iron ball
wrapped around your ankles
over the waterfall.

*
Susannu probudilo zvonění mobilu. Ozývalo se z dálky a ona si v rozespalosti uvědomila, že zase leží dole na stole. Zvedla se na loktech a přitiskla si dlaň k čelu; trochu to přehnala s bílým vínem. Nerada pila sama; necítila na sobě ten tlak hlídat se a nedopadalo to dobře, jako dneska. Někde vzadu v hlavě k ní dorazilo, že asi volá Frank, a možná má starost, takže se začala zvedat z postele.
Nevycítila ničí přítomnost, dokonce ani ten pohyb, ale najednou ležela na břiše, zatlačená zpátky do polštářů, a ruka ji surově držela vzadu za krk, tiskla její tvář do matrace. Pud sebezáchovy se přihlásil téměř okamžitě; útočník jí seděl na bedrech, takže se nemohla bránit spodní polovinou těla, ale měla volné ruce. Nahmatala ruku na své hlavě a začala nehty do vnitřní strany předloktí. Sevření na ní polevilo dostatečně na to, aby se zvedla a zarazila do útočníka loket. Jakmile už na ní neseděl, vypotácela se z ložnice a seběhla schody do přízemí.
Byl hned za ní, slyšela ho, a zakrátko ho i cítila. Byla už tak blízko, viděla svítící displej mobilu a na něm Frankovo číslo, ale sotva natáhla ruku, aby hovor přijala a Traber mohl slyšet, co se děje, ucítila, jak ji ta bestie chytila za vlasy a surově její hlavou škubla dozadu, až měla pocit, jako by přišla o skalp. Mimoděk vykřikla a ruce jí vystřelily k té, která ji držela, aby ho znovu zranila, ale dřív, než stihla cokoliv udělat, měla velkou mužskou ruku přes ústa a na krku ucítila ostrou bolest.
Zůstala ochromená, protože si uvědomila, že to byla injekční stříkačka. Útočník ji pustil a odstrčil, takže dopadla na pohovku. Vzpamatovala se a její ruce vystřelily k mobilu, který už nesvítil, ale vzdaloval se jí. Chvíli nemohla pochopit proč, něco jí rychle zatemňovalo mysl, a pak jí došlo, že ho drží on. Bezmocně zůstala ležet; údy měla těžké a musela mrkat, aby ve tmě vůbec něo rozeznala, před očima měla mžitky.
Slyšela ho něco zavrčet a vnímala, že si hrál s jejím mobilem, ale nebyla mu schopná rozumět, ačkoliv věděla, že mluví německy. A pak byl vedle ní a ona ho i v té tmě poznala. Věděla, kdo to je, ale mysl jí nebyla schopná zformovat jméno. Zaznamenala ještě, jak stáhl zpátky vršek jejího saténového pyžama, který se jí při boji vyhrnul, aby byla zakrytl její nahé břicho, a pak už nic. Snažila se, zoufale se snažila, ale všude kolem byla tma.
A pak už nebylo vůbec nic.
*
Susanna otevřela oči. Na zlomek vteřiny si myslela, že to všechno byl jen sen. Ležela v měkké posteli, stejně pohodlné jako její, a zírala do stropu, který osvětlovalo měkké a neagresivní světlo malé lampy. Zkusmo se pohnula a v tu chvíli se ta iluze bezpečí rozplynula. Kolem kotníku jasně cítila chlad pout. Posadila se, odhodila přikrývku a sklouzla po posteli blíž, aby se na to podívala. Pouta byla zjevně vyrobená kvalitně. Jedno klepeto svíralo její kotník, druhé se drželo nohy postele, která byla zapuštěná do země.
Uvědomila si, že ji šíleně bolí hlava a ústech měla sucho. Jinak se zraněná ale necítila a pořád byla oblečená ve svém pyžamu. To ji trochu uklidnilo. Ne moc, ale fakt, že jí dosud neublížil byl trochu povzbuzující. Místnosti ovšem neměla okna a vedly z ní jediné dveře, které teď právě někdo začal odemykat. Susanna se rychle posunula do středu postele a přehodila přes sebe přikrývku. Skoro vypadala, že se právě probudila, když osoba vešla.
Susanna věděla, že ho poznala už když ji unášel, jen tentokrát měla hlavu dost čistou na to, aby ho okamžitě idenifikovala. Donutila se nepanikařit a donutila se nereagovat nijak negativně. „Niko,“ řekla jenom.
„Dobré ráno, Sanno,“ odpověděl na chvíli zase zmizel, než se vrátil s tácem se snídaní do postele. Vypadala lákavě, ale Susanna měla tak sevřený žaludek, že se jí při pohledu na jídlo udělalo nevolno. Vrhla se ale po sklenici vody, aniž by přemýšlela nad tím, co všechno by v ní mohlo být rozpuštěné. „Promiň,“ řekl Niko Forsman tak nějak omluvně a posadil se na kraj postele, zatímco ji pozoroval, jak hltavě pije. „To to sedativum. Neměl jsem ale na výběr, tak hrozně ses bránila, že jsem zpanikařil.“
Susanna položila skleničku. Chtěla mu pěkně ručně, stručně a po traberovsku vysvětlit, proč se tak bránila, ale ovládla se. Uprostřed noci ji unesl z bytu a teď seděla v nějakém suterénu v posteli, ke které byla připoutaná. Donutila se vzpomenout si na všechna na školení, kurzy a přednášky o vyjednávání s pachatelem, a pak se donutila uklidnit. „Nebránila bych se, kdybych věděla, že jsi to ty. Ale neviděla jsem ti do tváře. Najednou se mě někdo snažil přemoct v mé vlastní posteli, po tmě uprostřed noci. Snaž se mě pochopit, Niko.“
„Ano, měl jsem možná přijít dveřmi a ve dne a ohlásit se, ale… Hrozně jsem se bál, že bys mě vyhodila. Že se zlobíš,“ odpověděl Forsman. Nebyla v tom ani stopa výsměchu nebo přetvářky. Myslel naprosto vážně, co říkal.
„Proč?“
„Kvůli tvé soše přece,“ pousmál se Niko, trochu zahanbeně.
„To je vyřešené. Slíbil jsi mi přece, že řekneš, že to nejsem já. Matku to uklidní, tátu to nezajímá a zbytek mých přátel taky ne. Nemám proč se zlobit,“ domlouvala mu. Snažila se tolik nevnímat tvrdý kov na kotníku, ale nedařilo se jí uspět. Do hlasu se jí tlačilo napětí.
„To je právě to,“ povzdechl si Niko. „Já nemůžu, Sanno. Nemůžu tvrdit, že to nejsi ty, když to jsi ty. Vždycky jsi to byla ty. Možná jsem byl trochu nevěrný tím, že jsem hledal inspiraci i u jiných, ale ta socha je moje mistrovské dílo a jsi to ty, i když jsi mi nikdy nechtěla stát modelem.“
„To je v pořádku, Niko,“ polkla Susanna. „Jak jsem řekla, většinu lidí kolem mě to nezajímá a matka to přežije. Nezlobím se na tebe.“
„Tebe to taky nezajímá,“ řekl najednou Niko a zachmuřil se.
„Jsem polichocená,“ začala opatrně Susanna. Cítila, že se něco zlomilo, že Forsman poznal její neupřímnost. „Napřed jsem se zlobila, to ano, ale protože jsi mi řekl, že nemůžeš pracovat bez předlohy a myslela jsem si, že mě šmíruješ, ale to přece nedává smysl. Ta socha se mi líbí a… jsem polichocená,“ zopakovala. „I když mohla být oblečená.“
„Nemyslíš to vážně,“ zakroutil Niko a vstal. Začal přecházet po místnosti a Susanna si vzpomněla, proč ji tehdy tak děsil. Choval se tak už předtím. Něco ho silně rozrušilo, uzavřel se a vypadal hystericky. Jenže teď se jí nezdál zdaleka tak neškodný. „Ne, možná už se opravdu nezlobíš, ale to jen proto, že je ti to jedno. Jsi někde jinde. Ale to je jejich vina, to oni tě stáhli do toho ignoranství. A především jeho, samá vulgarita.“
„O kom to mluvíš, Niko?“ zeptala se Susanna opatrně. Cítila svůj vlastní zrychlený tep v uších.
„Ty víš moc dobře, o kom mluvím,“ odsekl, tvář zkřivenou žalostným vztekem a nechutí. „Hnala ses k tomu telefonu jak splašená a pak… Ten záznam, jak tě osahával na té střeše jen tak, přede všemi, to bylo tak vulgární a přízemní a… Myslel jsem, že mám čas, ale tehdy jsem si uvědomil, že ho nemám, že…“ Prohrábl si vlasy, byl stále rozrušenější. „Chybí jen takhle málo a…“
„Niko, zastav se prosím a podívej se na mě,“ ozvala se Susanna nejpevněji, jak to šlo. Poslechl ji, ale díval se na ni jako člověk, který nehodlá vzít na vědomí cokoliv, co se má dozvědět. „Mluvíš o Traberovi,“ začala a záměrně volila Frankovo příjmení; moc tomu ještě nerozumněla, ale musela být opatrná. „Je to můj partner. Na té střeše mě neosahával; držel mě, abych nespadla, a pak mě stáhl od okraje. Nic by si ke mně nikdy nedovolil, ví, že bych ho odmítla a navíc ani nejsem jeho typ. Dělal jen svou práci a já jsem dělala svoji. Nebýt jeho, nebyla bych teď tady.“
„Nelíbí se ti?“ zeptal se Niko nejistě.
„Ty víš dobře, že to není můj typ,“ odpověděla Susanna. „Jsme jen kolegové. A tvoje socha v jeho okruzích zájmů nikdy nebude, což je jedině dobře. Přišlo by mu to k smíchu.“
„Vsadím se, že přišlo,“ ušklíbl se Niko. „Je to buran a proto mě tak ničí, tak ubíjí, že jsi mu tak blízko. Nezasloužíš si to. Nehodí se k tobě.“
„To nehodí,“ připustila Susanna a horečně uvažovala, co dál.
„Ale to už je jedno,“ usmál se Niko jako někdo, kdo se pokouší hodit starosti za hlavu a užívat si přítomnost. „Tu sochu už neuvidí, už se nemusíme bát, že… Už je to jedno. Najez se, prosím. Nechci, aby ti u mě něco chybělo.“
Ale Susanna neměla na jídlo ani pomyšlení, v ústech ji znovu vyschlo. Zapomněla i na okov na kotníku. „Proč tu scohu neuvidí? Stáhl jsi ji?“
„Říkal jsem ti, že bych nemohl, hlupáčku,“ usmál se na ni Niko. „Nemůžu už tajit před světem, co pro mě znamenáš.“
Susanna zírala do talířku osychajících míchaných vajec a cítila, jak se jí zvedá žaludek, když její mozek selhal najít jakoukoliv jinou interpretaci Forsmanových slov. „Tys mu něco udělal?“ Nikův úsměv povadl a neodpověděl. „Tys ublížil Frankovi?“ zopakovala Susanna a cítila, jak se jí třese hlas.
Forsman rozhodně vstal, tvář znovu staženou hněvem. Sevřel ruce v pěst. „Ty jsi mi lhala,“ hlesl. „Klidně tady sedíš a lžeš mi, jak se ti nelíbí a jak se k tobě nehodí a přitom… Sahal na tebe na té střeše, protože ví, že může. Protože ho necháváš na sebe sahat! Řekni mi pravdu.“
„Cos udělal Frankovi?“ opakovala Susanna zatvrzele, sklouzla z postele a postavila se vedle ní. Nedostala se k Forsmanovi blízko, pouta na noze ji nepustila, ale on stejně udělal ještě krok vzad.
„Myslel jsem, že mám čas, že to ještě stihnu, ale… Už je pozdě, už tě dostal, že? Copak to nechápeš? Že jsi jen jeho trofej? Že někde v hospodě stejným buranům, jako je on, vykládá, kam všude ti ho strkal a – “
Susanna popadla ze stolečku, na kterém ji donesl snídani a který stál dosud na peřině, prázdnou skleničku a hodila ji bez rozmyslu po Nikovi. Neobratně uhnul jako člověk, jehož reflexy jsou rychlejší než jeho rozum, a sklo se roztříštilo o dveře v rohu místnosti. „Cos udělal Frankovi?!“
Niko Forsman na ni jen nevěřícně zíral, v šoku a zraněně kroutil hlavou a spodní ret se mu třásl. „Musím teď jít pryč,“ řekl po chvilce. „Musím odejít, protože jinak bych musel…“
Nedomluvil, otočil se na patě a práskl za sebou dveřmi.
*
Susanna trhla hlavou, když se dveře znovu otevřely. Netušila, kolik času uběhlo od toho, co Niko odešel. Měla pořád žízeň, ale ač byl na stolečku se snídaní ještě vychladlý čaj, hrdlo a žaludek měla natolik sevřené, že se nedokázala ani pomyslet na to, aby se ho napila. Seděla přitisknutá k čelu postele, přikrývku nahrnutou koleny až k hrudníku, a cítila, jak ji pálí unavené oči. Byla jí zima, ačkoliv měla pocit, že to bylo spíš psychického rázu.
Podívala se na něj ale, když vešel, a beze slova začal smetáčkem nahrnovat střepy na lopatku. Neřekla ani slovo a nepohnula se; stejně na něj na tom řetězu nedosáhla a v přechozím rozhovoru nadělala už dost chyb. Celá situace v ní probouzela vystrašenou ženu a potlačovala policistku, nemohla se ještě k tomu zabývat Frankovým bezpečím. Viděla ho přežít hrozné věci – spolu už prožili tolik věcí – že cokoliv, co na něj Forsman nachystal, Frank pravděpodobně přežil.
Niko uklidil místnost, odnesl oschlou a netknutou snídani a zadíval se na svého nedobrovolného hosta, schouleného v posteli se zarudlýma očima. Znovu ho popadla zlost, že zrovna ona se chová jako ta ublížená strana, ale ovládl se. Rozhovořil se klidně a chladně. „Myslím, že jsme oba měli dost času o celé věci popřemýšlet, a není důvod, proč bychom se o tom nemohli bavit civilizovaně. Dokážu pochopit, že pro tebe ten člověk asi něco znamenal a…“ Na chvíli se odmlčel, snad aby se ovládl. „Varoval jsem ho, ale neposlechl. Nařízl jsem mu brzdové hadičky a když ani to nepomohlo, pustil jsem mu plyn. Vzhledem k tomu, v jakém byl jeho byt stavu, stačilo jen cvaknout vypínačem a konec. Nesnaž se mě donutit, abych ti vyjádřil soustrast.“
Susanna mlčela. Cítila, jak se jí třese brada, a v hrudníku se rozpínalo něco, co hrozilo, že ji roztrhá. Neřekla ale ani slovo. Nevěřila mu, přestřižené brzdové hadičky by Franka Trabera nezastavily, plyn by cítil už před domem a proboha, ustál i Novakovu kulku do srdce. Nevěřila mu a přesto při jeho slovech pocítila bolest, která na chvilku přehlušila strach o vlastní život, když řekl, že zabil Franka. Zatnula zuby a donutila se uklidnit. Nemohla o jeho slovech pochybovat, aby to poznal. Pokud útoky na Franka nevyšly, mohlo by ho to vyprovokovat, aby ho šel dorazit, a to nemohla dopustit.
„Co ode mě chceš?“ zeptala se Susanna. Překvapilo ji, že její hlas zněl ochraptěle. Forsman ji chvíli pozoroval, pak kývl hlavou a odešel. Když se vrátil, položil na místo, kde předtím stál stoleček se snídaní, oblečení. Pak odhodil přikrývku a odemkl pouta na Susannině kotníku.
„Až se převlečeš, přijď,“ vyzval ji a když odcházel z místnosti, zavřel za sebou dveře.
Susanna se zhluboka a trhaně nadechla a pak se natáhla, aby zjistila, co jí donesl. Bylo to její oblečení; béžové kalhoty, bílá halenka, svetřík. Oddechla si; pořád se děsila toho, že ji bude nutit k sexu, ale zatím to nevypadalo, že to bylo jeho cílem. Vlastně ani tehdy to tak úplně nebylo; myslela si sice, že se jí těmi řečmi o kráse a múzách snaží dostat do kalhotek, ale nikdy se o to vlastně aktivně nepokusil.
Vyklouzla z postele a rychle se převlékla. Na bosé nohy jí záblo, ale potřebovala vědět, co je za dveřmi. Otevřela a je a prošla, v zápětí sykla, když se jí do chodidla zabořil zapomenutý střep ze skleničky. Niko byl hned u ní, pomohl jí k židli a dřepl si k její noze. „Proboha, promiň, myslel jsem, že jsem to zametl pořádně. Nevšiml jsem si… kruci, promiň, Sanno. Ale je to tvoje vina, neměla jsi tu skleničku rozbíjet, nestalo by se to.“
Byl rozptýlený, Susanna věděla, že teď by mohla mít šanci, ale z chodidla jí trčel střep. Musela počkat, až ji ošetří, i kdyby utíkala dost rychle, nechávala by stopy. Ale znovu ji nepřipoutal, svrběly ji ruce nějak toho využít – zvlášť, když se k ní Forsman nejen otočil zády, ale dokonce někam odběhl, a v místnosti, ve které teď seděla, byla okna. Kolem to vypadalo na les; její oblečení sice svítilo, ale byla tam spousta míst, kde se schovat. Impulsivně se sklonila a vytrhla si střep z chodila. Projela jí bolest a poměrně hodně to krvácelo.
„Co to zase děláš,“ vyhrkl Niko, když se k ní přihnal a klekl zpátky. Hadřík, na kterém musela být cáknutá desinfekce, protože to hodně zaštípalo, jí přitiskl k noze. „Nejsem lékař, ale myslím, že to nebude potřebovat šití. Obvážu to a bude lepší, když tu nohu nebudeš namáhat. Mělas dát pozor,“ napomenul ji.
„Zapomněla jsem,“ odpověděla Susanna. „Proč jsi mi nedonesl boty?“
„Podlahy jsou tu vyhřívané, nepotřebuješ je,“ namítl Niko, zatímco jí obvazoval chodilo. „A nesnaž se to svádět na mě, Sanno. Já se snažím, ale ty to děláš jen a jen těžší.“
„Neudělala jsem to schválně, nedívala jsem se pod nohy,“ řekla Susanna rychle. „Díky, Niko.“
„Prosím,“ odpověděl Forsman a zvedl se, těžkaje v ruce zrudlou gázu a zakrvavený střep. Susanna ho pozorovala a napadlo ji, že ten kus skla pociťovala mnohem větší, když jí trčel z chodila.
„Neodpověděl jsi mi,“ řekla po chvilce. „Proč jsem tady? Co ode mě chceš?“
„Teď momentálně, aby ses najedla. Nesnídala jsi vůbec nic a takhle akorát onemocníš. Vedle je přípravený oběd, losos se špenátem. Máš ho ještě pořád ráda, ne?“
„Mám,“ přitakala Susanna. „Necháš… necháš mě jít jen tak?“
„Dokud zůstaneš tady u mě, tak ano,“ odpověděl Niko. „Nechci, aby ses tu cítila jako vězeň. Musel jsem udělat nějaká opatření, ale jinak bys sem se mnou nikdy nejela. Říkal jsi sice, že se můžeme sejít, ale já s tebou chci být osamotě a tady… Připravoval jsem to tu pro tebe dlouho. Nikdo nás tady nebude rušit, kolem je na kilometry jen les. Není to ideální, kdybych mohl, koupil bych nám ostrov… Ale všechny dobré už jsou vyprodané.“
Udělal vtip a Susanna věděla, že by se mu měla zasmát, ale nedokázala to. Sevření žaludku a hrdla se jí vrátilo. Forsman pochopil, že z ní smích nedostane, ustoupil a pokynul jí k těm dveřím, do kterých před chvílí odběhl. „Tam je koupelna, pokud si potřebuješ odskočit nebo tak. A tam,“ ukázal na další, „je jídelna. Chceš, abych ti pomohl? Asi nemůžeš pořádně došlápnout.“
„Ne, to není potřeba,“ zalhala Susanna. „Vypadá to horší, než to je.“
Zvedla se a nutíc se došlápnout na bolavou nohu, zapadla ho koupelny. Něco těžkého jí dosedlo na hruď, když si uvědomila, že nemá okna, stejně jako pokoj, ve kterém se probudila. A ve dveřích nebyl klíč, nemohla se tu ani zamknout. Tiše spustila poklop na od pohledu vycíděnou záchodovou mísu a se syknutím se na ni posadila. Chtělo se jí brečet, ale nutila se pláč potlačit. Znovu se vracela k Frankovi a snažila se vybavit si, kolik včera bylo, když jí volal. Tou dobou už dávno musel být z práce doma, to znamená, že nevybuchl. Žije, musel žít. A jestli žije, určitě ji najde.
A v tu chvíli si to uvědomila a cítila, jak jí po tváři stekly dvě horké slzy. Nenajde ji, protože neví, že by ji měl hledat. Myslí si, že je v Japonsku a jelikož tam měla být deset dní, takže pokud je dneska středa, bude trvat ještě tři celé dny, než se po ní někdo bude shánět. Možná o den méně, pokud se její otec skutečně vrátí dřív a přijede rovnou k ní, jak jí slíbil. A nebo taky o dva dny víc, pokud otce něco zdrží v Japonsku a všem to dojde až v pondělí, když nepřijde do práce. Tak jak tak tu musela přežít přinejmenším čtyřicet osm hodin v přítomnosti někoho, koho neuměla odhadnout a u koho neměla nejmenší tušení, co od ní vlastně očekává. A to počítala jen dobu potřebnou k tomu, aby je napadlo, že s ní není něco v pořádku. Měli vůbec šanci ji tady najít?
Ne, nemohla tady zůstat, musela toho využít a utéct odsud. Ale potřebovala boty, bosá do lesa nemohla. Forsman se tvářil nesmírně benevolentně, ale pojišťoval se, jak to šlo. Zhluboka se nadechla a vstala k zrcadlu nad umyvadlem naproti ní. Rychle si otřela slzy, které byly patrné jen na zarudlých a lesklých očích, make-up pečlivě odlíčila, když šla včera do postele. Pak vyšla – tak rozhodně, jak to jen šlo – a zamířila ke dveřím, které označil za vstup do jídelny. Niko seděl u stolu a čekal na ni. Zamračil se, když vešla, ale neřekl nic; jen vstal a odsunul pro ni židli.
„Díky,“ usmála se na něj Susanna zdvořile a zasedla ke stolu. Měla hlad, ale při představě, že by to jídlo měla požít, se jí stále zvedal žaludek. To samé platilo pro skleničku bílého vína. Sáhla po vodě a napila se. „Takže tohle je ta samota, na kterou ses jel soustředit?“
„Ano, soustředí se mi tady dobře,“ odpověděl Niko a vypadal, že mu zalichotil Susannin zájem. „Chtěl jsem něco, takhle na samotě, kde není živá duše, která by mohla otravovat, ale všechno bylo… malé a o ničem, nedalo se tam vybudovat studio. Tak jsem si to musel postavit a to taky trvalo. Získat povolení k vyčištění plochy, najít někoho, kdo je ochotný, najít podzemní prameny a udělat studnu, aby tu byla tekoucí voda, a zavést sem elektřinu… Není to na pohodlí trvalého života, ale nějakou část roku se tu vydržet dá.“
„Nechal jsi to postavit sám,“ zopakovala po něm Susanna hluše.
„Jo. Je tu vyhřívaná podlaha, pořádné studio plné světla a klimatizace. Okna jsou z toho nejpevnějšího skla, kdyby náhodou prišla vichřice a vletěla do nich větev… Ani kulka by jimi neprošla,“ usmál se pyšně. „Bohužel nejdou otevírat, ale… jak říkám, je tu klimatizace. Musím dokoupit ještě nějaké potraviny. Máš nějaké přání? Něco, co bych ti mohl dovést, třeba od tebe? Pak nějakou dobu nikam nepojedu, takže teď je poslední šance.“
Susanna hleděla do talíře a cítila, jak se jí zmocňuje hrůza. Připravil si perfektní doupě, ve kterém může pohodlně držet někoho proti jeho vůli, a nehodlá ji nechat vyjít ani před dům. Jediná cesta je skrz domovní dveře, ale když k nim zalétla očima, všimla si přístroje na snímání otisku prstu. Nedostane se odsud dost daleko, aby měla čas začít utíkat. Jediná její možnost je získat nad ním převahu, ale zatím neměla tušení jak.
„Noviny,“ řekla nakonec. „Dovez mi prosím noviny. Jsem trochu dezorientovaná a zvyklá si denně jedny přečíst. Je jedno jaké.“
„Dobře, dovezu ti noviny,“ usmál se na ni Niko. „Vůbec nejíš, nechutná ti to?“
„Nějak nemám chuť na rybu,“ odpověděla Susanna. „Ale není to tvoje chyba, voní to výtečně.“
„Nebudu tě nutit jíst, jsi dospelá,“ povzdechl si Forsman a vstal od stolu. Přešel k její straně a nabídl jí ruku.. „Ukážu ti atelér. Mám rozpracovaného něco nového, ale potřebuju k tomu tvou pomoc. Ptala ses mě, proč jsi tady, tak především proto. Chci, abys mi stála modelem. Já vím, já vím, kdysi jsi nechtěla, ale tvoje socha se ti líbí, sama jsi to řekla, a tahle bude oblečená, neboj. Chci, aby byla co nejaktuálnější,“ drmolil, zatímco ji vedl dveřmi z jídelny a úzkým proskleným krčkem, skrz který Susanna na jedné straně viděla rozsáhlou, nezkrocenou plochu lesů, a na druhé nic. Prošli okolo jedněch dveří, také na sken prstů, a Niko otevřel až dveře na konci chodby.
Jeho ateliér nevypadal vůbec zlověstně. Byla to prostorná účelová místnost plná světla, s několika rozpracovanými sochami. Susanna ji poznala jako tu, která byla na oné mobilní nahrávce v televizi. Stála tam i za zpropadená socha z růžového mramoru s jejím obličejem. A vprostřed velkoryse osvětlené místnosti, skrz jejíž prosklený strop bylo vidět na špičkami stromů nezakryté nebe, stálo něco obrovského a zahaleného.
Forsman vypadal absolutně vzrušeně jako někdo, kdo se na okamžik, který právě prožíval, hrozně těšil. Spěchal k zahalenému veledílu a otočil se k ní zády. Susanna si všimla jasného obrysu zbraně za jeho kalhotami. Halena, kterou měl na sobě, to skrývala dobře, a musel si ji připnout, když na ni čekal v jídelně, předtím ji určitě neměl. Polkla, ale zároveň ucítila jistou naději. Tohle byla její silná stránka. Stačilo mu to jen vzít.
Niko nastřádal plátno, kterým byla monstróznost zakrytá, do dlaní a otočil se přes rameno na Susannu. „Ještě to není hotové, dobře? Mysli na to, až ti to ukážu, musí se to celé dodělat. Můžu?“
Susanna jen kývla, horečně uvažujíc, jak se dostat k té zbrani. Přešla trochu blíž k Nikovi, zaměstnanému odhalováním nedokončené sochy, a rychle se zmocnila dláta, svírajíc ho za zády. Látka s těžkým žuchnutím dopadla na zem a odhalila nedokončené sousoší. Nikův autoportrét Susanna okamžitě poznala; jeho kamenné já v dlaních vroucně svíralo dva kamenné pahýly patřící k neopracovánému kusu, kterým měla být patrně ona. Na chvilku jí to připomnělo marcipánovou figurku na vrcholu svatebního dortu a ta představa v ní vyvolala absolutní hrůzu.
A pak slyšela cvaknout pojistku zbraně. Niko jí mířil přímo na spánek a díval se jí za záda. „Já jsem vážně uvěřil tomu, že budeš rozumná a že víš, že ti přece nechci ublížit. Řekni, cos chtěla dělat s tím dlátem?“
„Nevím,“ odpověděla Susanna a nelhala mu. Skutečně zpětně nevěděla, jak vlastně chtěla postupovat. Pustila ho na zem; zařinčelo o kamennou podlahu.
„Ty tady se mnou nechceš být,“ hlesl Niko, ale ruka se zbraní byla pevná a ač byla pistole odjištěná, neměl prst na spoušti. Cvičil se, uvědomila si. Neměl tu zbraň, aby jí nahnal strach, patrně s ní uměl zacházet. Neodpověděla na to. „Já nevím, jestli to chápeš, ale pro mě tohle,“ obsáhl zakroužením hlavy celou nedokončenou sochu, „opravdu hodně znamená a nemám tolik času, kolik bych chtěl. Jestli mi to chceš komplikovat, tak mě donutíš k něčemu, co udělat nechci.“
„Říkal jsi mi, že mi nechceš ublížit,“ řekla rychle Susanna.
„To taky nechci, ale jestli se budu muset bránit…“ Cukl zbraní, naznačuje směr ke dveřím. „Bež.“
Poslechla ho a vykulhala z místnosti. Bosé nohy jí pleskaly napřed o beton studia, pak o parkety chodby. „Zastav se,“ vyzval ji Niko a ozvalo se pípnutí, jak otiskl prst u těch dveří, které míjeli. Dveře se otevřely a Niko Susanně pokynul dovnitř. Nerada vstoupila a cítila, jak ji strčil ještě dál. Přirozené světlo z chodby se odrážel v zrcadlech na zadní stěně a dávalo místnosti aspoň trochu světla.
Jen díky tomu Susanna poznala, že to, co se prve zdálo jako bledá ženská těla, ležící na lehce svislých deskách na zemi, byly reliéfy. Ležely na boku, obě otočené směrem do mírného kopce, ruce vztahující k reliéfu ženy, která ležela uprostřed. Ruce jí spočívaly volně na prstou a Susanna si v tu chvíli uvědomila, že to vypadá přesně jako náhrobní kameny sředověkých králů, které sochař zpodobnil spící na vlastním hrobě. A i v matném světle viděla, komu tvář ženy ležící uprostřed patří.
Vykřikla hrůzou a chtěla se rozběhnout zpátky, ale dveře se rychle zavřely a zevnitř nebyla klika, které by se mohla chytit. Rozběhla se k zrcadlům a začala do nich bušit, ale lesklé plochy se ani nepohnuly. Jediné, čeho docílila, bylo, že zrcadlo mizelo a teď se dívala skrz sklo, bezpochyby polopropustné. Viděla, jak Niko nastupuje do auta a odjíždí.
Nechal ji tu. Nechal ji zamčenou v místnosti s její vlastní hrobkou.
Susanna se svezla podél nejbližší zdi a rozplakala se.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus (5)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(5) Nějak se to komplikuje
*
Anger never dies,
it's part of life, it’s part of you.
The end will cease the fire
and make us accept we tend to lose.

*
Bar Tierwelt, ve kterém pracovala Wanda Hartmann, byla jedna z těch nových, sklepních a vysoce stylových záležitostí, i ve dvě odpoledne, chvilku po svém otevření, plná alernativně oblečených jedinců, filosofujících v zakouřeném prostoru o smyslu života. Frankovi se dovnitř vůbec nechtělo a jeho dva kolegové na tom nebyli o nic lépe. „Furt provoláváš Susannu?“ zeptal se Tom, když Franka přistihl, jak zase marně zírá na displej svého mobilu. Napřed Semir, teď Traber.
„Pořád neodpovídá,“ zahučel Frank.
„A co se děje?“ chtěl vědět Semir, ale oba kolegové ho ignorovali.
„Je v Japonsku, nevyšiluj,“ domlouval Frankovi dobrosrdečně Tom. „Myslíš, že bych tak jančil, kdyby se mi Semir chvíli neozýval – zvlášť, když je na dovolený?“
„Kdyby po Kolíně běhal psychouš, co vraždí malý turecký komisaře, tak se vsadím, že jo,“ odsekl Frank. „A nebo možná ne – vy dva vlastně jezdíte na dovolenou spolu.“
„No dovol? Byly jsme na jedný,“ ohradil se dotčeně Tom a následoval Franka po schodech dolů do baru.
„Protože se nemůžete dohodnout, kam pojedete příště, celá stanice to ví,“ houkl Traber přes rameno a rázoval si to napůl zaplněným lokálem přímo k baru.
„Musíš to všude rozkecávat?“ obořil se Tom na Semira.
„Co já? Myslíš, že se chlubím, že jezdím na dovolenou zrovna s tebou?“ odsekl Gerkhan uraženě.
„A tím chceš říct zase co?“ zafuněl dotečně Kranich.
„Že nejsi prsatá blondýna,“ odsekl Semir.
„Čau,“ pozdravil Frank mladou brunetu za barem. „Traber, Dálniční, potřeboval bych si trochu pokecat o Wandě,“ vysvětlil.
„A tihle dva jsou tady s tebou?“ zeptala se barmanka, měříc Franka s jasným zájmem, a naklonila se nad pult.
„Ne, ti jsou už deset let oddaní jeden druhýmu,“ ušklíbl se Traber. Semir a Tom, dosud uražení na sebe navzájem, teď otočili podrážděné pohledy k němu.
„A co ty? Ty seš taky někomu oddanej?“ mrkla na Franka barmanka. Frank chtěl něco říct, na tváři už připravený svůj okouzlující křivý úsměv, ale Tomova těžká paže mu dopadla na ramena.
„Jo, ale jeho manželka je teď zrovna v Japonsku,“ zazubil se na mladou ženu.
„Jestli se nevrací dneska v noci, tak je mi to jedno,“ pokrčila barmanka rameny nonšalantně. Tomovi spadla čelist, Semirovi vyletělo obočí vzhůru a Traber jen zamrkal.
„Ty teda neztrácíš čas, co?“ poznamenal zaraženě.
„No, takže dáme si dáme třikrát malý nealkoholický a poslechnem si něco o Wandě,“ vložil se do toho Semir.
„A co bystě chtěli slyšet? Už jsem mluvila s nějakým poldou, když se to stalo,“ odpověděla barmanka, nasázela před ně orosené lahve s nealkoholickým pivem a vrátila se k leštění skleniček. Sem tam ale zalétla očima k Frankovi, což Kranicha uvádělo v úžas. Ještě nezažil ženskou, která by si při pohledu na něj v jeho na míru střiženém kabáru a pohledného Turka vybrala zrovna dva dny neholeného Trabera v jeho ošoupané kožené bundě.
„Jde nám o to, jak vypadala,“ odpověděl Frank. „Když jsme ji našli, měla nakrátko střižený blond vlasy a přirozenou manikúru, ale podle fotek, co jsme našli tady na webu, to nevypadalo na její styl,“ vysvětlil.
„No to teda,“ odpověděla zaraženě barmanka, hodila utěrku na pult a založila si ruce v bok. Vypadalo to, že takový rozhovor s ní někdo vede poprvé. „Ani by sem nezapadla. Ne, viděla jsem ji tu noc, co se jí to podle toho poldy, co mě vyslíchal, stalo. Dvacátýho srpna to bylo. Měla normálně tyrkysový vlasy po lopatky a každej nehet jinej. Nikdy nenosila všechny stejnou barvou. Vlasy si nechala udělat ten den, chlubila se mi, takže pochybuju, že by to sama sundávala. Co to bylo za posranýho úchyla, proboha?“
„To se snažíme zjistit,“ odpověděl Tom.
„Nevšimla sis v tom srpnu někoho, s kým se víc bavila? Nezmiňovala se, že má někoho?“ zeptal se Frank.
„Ne, na to se mě už ptal ten polda tehdy,“ zakroutila bruneta hlavou. „Na nikoho jsem si od tý doby nevzpomněla. Kdyby jo, dala bych vědět. Poslyšte, jak dlouho budete blokovat Wandin byt?“
„Myslím, že už ne moc dlouho,“ odpověděl Semir. „Proč?“
„Někdo se musí postarat o její věci a její máma už to asi nebude,“ odpověděla barmanka. „Navíc, její domácí by to přepustil mě za stejnej nájem, což je v tý čtvrti hodně dobrá cena.“
„Zkusíme to uvolnit co nejdřív,“ řekl zaraženě Tom. Sakra, ta mladá byla ale praktická.
„Říkalas, že dvacátýho srpna pracovala. Do kolika?“ zeptal se Frank.
„To už si nepamatuju, je to dva měsíce. Ale měla šichtu do deseti, tuším, a odcházela určo dřív, protože ji bolela hlava,“ odpověděla bruneta. „Tvářila se jak kyselá prdel, tak jsem jí řekla, že to tady zvládnu. Nemělu cenu, aby tady stála s bolehlavem a ládovala se brufenama, když to stejně bylo pomalý. Ale v kolik to bylo… mohl by to mít v mý výpovědi ten polda, co mě vyslýchal poprvý.“
„V její krvi se našlo slušný množství alkoholu,“ poznamenal Tom. „Kam chodila, když si chtěla zařádit?“
„Nevypadala ten večer, že by šla kalit,“ zamračila se barmanka. „Jedině kdyby jí přišel do cesty někdo, kdo se jí fakt hodně líbil, pak neztrácela čas,“ poznamenala a mrkla na Franka. „Ale kdyby fakt šla, tak do Jamese Deana. Ale ten otevírá až v devět večer.“
„Dobře, děkujem za pomoc,“ uzavřel to Semir dřív, než se ta holka na Franka vrhne. Šéfová už sice byla zvyklá žehlit za ně kde co, ale tohle by byla asi novinka. Tom posunul svou vizitku po baru.
„Kdybyste si přece jen na něco vzpomněla…“ nabídl. Vzala ji do rukou a přes okraj papíru se dívala na Trabera.
„Nedáš mi nějakou, kdybych tuhle náhodou ztratila?“
„Rád bych, ale žena mi je všechny zabavila,“ pokrčil Frank rameny k překvapení obou komisařů. „Díky za pokec.“

Venku zase mrholilo. Frank cítil, jak se v něm vzedmula vlna vzteku; na to podělaný počasí, na toho podělanýho zmetka, kvůli kterému nemůže ani na krok sám, a i na ty dva trouby, co dusali ze suterénu za ním a pravděpodobně mu tu nadrženou barmanku budou předhazovat ještě týden. Proboha, fakt by chtěl, aby bylo hezký počasí, aby mu nikdo nešel po krku, aby za ním šla Susanna, která nespadá do profilu žádného psychopata, a ta holka, aby měla menší vyřídilku a aspoň trojky, co hezky poskakují, když do ní…
„Chudák, musels ji tak sestřelit?“ ozval se za Frankem Tom pobaveně. Traber napočítal do deseti a zalitoval, že přestal kouřit, teď by mu cígo nebo dvě bodly.
„Ten James Dean otevírá až v devět a analýzy nic novýho nepřinesly, takže co teď?“ otočil se na oba kolegy.
„Hartmut už je hotovej s autem tý Lipnick a něco tam prý našel,“ obeznámil je s novou informací Semir zírající do mobilu. „Prý se nám to bude líbit.“
„No super, aspoň něco,“ pochválil si Frank a vykročil k Semirovu autu. Gerkhan se zařadil vedle něj s rukama hluboko v kapsách a krkem strčeným do kožíšku bundy.
„Tak to teda doufám, že má aspoň vraha,“ zamumlal Kranich couraje se za nimi, ale nepřestával upírat zrak na Frankův zátylek a tvářit se, jako by ho z něčeho podezíral.
*
Technické oddělení žilo svým obvyklým životem. V dílně se porcovalo a třídilo a přece nic nezanikalo. Komisaři ji prošli s dlaněmi přitisknutými k uším. Spěchali do Hartmutova koutku, kde byl obvykle větší klid a kde na ně už vytáhlý technik s novým sestřihem čekal.
„No teda Hartmute,“ neodpustil si Kranich. „Takhle na podzim?“
„Tebe přejela sekačka na trávu?“ zeptal se poněkud méně ohleduplně Traber.
„Ty seš dneska fakt milej,“ zašklebil se na něj Hartmut. „Někdo ti pustil plyn nebo co se ti stalo?“
„Fakt vtipný,“ zavrčel Traber, zatímco Kranich a Gerkhan hodili po technikovi vyčítavý pohled. „Fakt megavtipný.“
„To byl jen vtip,“ bránil se Freund.
„Jenomže jemu fakt někdo pustil plyn,“ seznámil ho se situací Tom.
„Tak co máš?“ vložil se do toho zvědavý Semir a zastavil tak debatu, která by neomylně vedla k Frankovu vypěnění. Nedivil se Traberovi, že byl za dané situace jako nášlapná mina, ale začínalo ho trochu unavovat kolem toho chodit.
„Špaček od cigarety,“ odpověděl technik a přestal zírat na Franka. „Davidoffky. Poslal jsem to do laborky, třeba nám to řekne něco o člověku, který ji kouřil.“
„Jo, že to byl pozér,“ ušklíbl se Traber. „Lipnick nikde v bytě cigarety neměla.“
„Kromě toho jsme v autě našli otisky prstů, oddělili jsme asi čtyři sady. Jedny té Lipnick a další asi budou patřit zaměstnanci servisu. Našli jsme tuhle účtenku v kastlíku, minulej čtvrtek to nechávala seřídit a kompletně vyčistit, to nám dost usnadnilo práci. No a ty poslední, ty patří tady tomu – Bruno Throner, dostal devítiměsíční podmínku za napadení před dvěma lety.“
„To by mohl být ten, co to auto dovezl k nám,“ poznamenal Kranich.
„Jo, na devadesát procent. Našli jsme totiž její auto na bezpečnostní kameře na světelné křižovatce asi ve tři ráno ten den, co jste si ho všimli na parkovišti,“ pokračoval Freund a ukázal komisařům zrnitou fotografii skrz čelní sklo auta, kterou přiložil k obrazovce počítače, na které byla Thronerova fotografie pořízená při zatčení. „Není to stoprocentní, ale...“
„No teda Hartmute, já zírám,“ hvídzl Semir.
„Už byste si mohli zvyknout,“ podotkl Freund škrobeně a posunul k nim složku se spisem, kterou vyčaroval bůhví odkud. Frank po ní sáhl.
„Zmlátil novýho frajera svý bejvalky do bezvědomí. Svědci potvrdili, že to ten maník začal, takže dostal jen podmínku,“ vyčetl Frank ze spisu. „Tak se ho asi půjdem zeptat, co dělal s autem té Lipnick, ne?“
„A jestli Sabine Lipnick náhodou taky nebyla jeho bejvalka,“ pokýval hlavou Kranich a vzal Frankovi spis, aby si ho přečetl sám.
„Poslyš, a ten tvůj plyn souvisí s těma naříznutýma hadičkama?“ zeptal se Freund Trabera opatrně, jelikož dávno znal jeho vznětlivou povahu.
„Byla by velká náhoda, kdyby ne,“ odtušil Frank.
„Mám ti poslat do bytu někoho na zajišťování stop?“ nabídl se technik, cítě se ted zvlášť provinile vzhledem k předchozímu vtipu.
„Ne, otisky byste neprotřídili ani do konce roku a dveře jsou v pohodě, asi měl klíče. Bonrath a Herzberger se chystaj zmáčnout mýho domovníka. Ale jsi hodnej, Hartmute.“ Traber mu nabídl úsměv, silou vůle se upamatuje na ty základy dobrých mravů, které mu matka vštípila a Susanna v něm trochu agresivně kultivovala, a plácl ho po rameni.
„A víš aspoň, kdo by to mohl být?“ vyptával se dál technik.
„Nemám tušení,“ přiznal Frank. „Ale on se nakonec ukáže. Když mu nevyšlo auto a byt, bude to muset přijít udělat osobně,“ odhladl.
„A my se na něj moc těšíme,“ přisadil si Semir. „Ale ještě víc se teď těším na toho Thronera, takže čau, Hartmute.“
Tom, který zrovna telefonoval s Petrou a mámil z ní Thronerovu adresu, na technika jen mávl a Frank mu kývl, než se všichni tři v neuspořádaném hloučku vymotali z jeho koutku pryč. Hartmut si povzdechl a zadoufal, že Traber tu hrozbu bere dostatečně vážně.
*
Zatímco Frank byl vysazen na stanici, aby Bonrathovi a Herzbergerovi trochu pomohl s hledáním člověka, který mu šel po krku, Tom a Semir pokračovali na současnou adresu Bruna Thronera. V autě bylo ticho, jak byli oba ponoření ve svých myšlenkách. Teprve na křižovatce asi v polovině cesty to Kranichovi nedalo. „Myslím, že spolu něco mají.“
„Kdo?“ zamrkal Semir nechápavě.
„Frank a Susanna,“ vysvětlil Tom. „S tou Monikou prý nic nemá ani nechce, je s ní do rodiny, a z toho, že mu Susanna neodpovídá je nervózní jak sáňky v létě.“
„Já nevím, nepřišlo mi, že by se k sobě nějak zvlášť měli,“ zapochyboval upřímně Semir. „A vůbec, dovedeš si to vůbec představit?“
„To, že se k sobě nemají, nemusí nic znamenat,“ argumentoval Tom. „Prostě to tají a nechtějí se prozradit.“
„Ale dovedeš si to představit?“ nedal se Gerkhan skepticky.
„Ne,“ přiznal nakonec Tom. „Vlastně ani nevím, proč nad tím vůbec uvažuju.“
„To já taky ne,“ ujistil ho Gerkhan a zapnul rádio. „Radši uvažujme nad tím, jak se aspoň pokusit vypátrat tu čtvrtou oběť.“
„Víš, možná že to není čtvrtá oběť,“ promluvil Tom po chvíli, kdy se v autě ozýval jen Robbie Williams. „Možná je to nějaká, kterou jsme ještě nenašli. Možná fakt pohřešujeme tělo a ne živou ženskou, ale jinak, než jsme si mysleli,“ spekuloval dál.
„To nám ale přidá případný pohřešovaný,“ namítl Semir.
„Stejně bysme nakonec museli rozšířit okruh, když nic nenajdeme,“ argumetoval Tom. „Víme, že jsou vysoký, štíhlý a mají kolem třičeti, to by nám to snad mělo trochu ulehčit práci.“
„Jo, ale mě spíš vrtá hlavou, proč zrovna my,“ zamručel Semir. „Jestli nám tam to auto fakt postavil vrah, tak proč k Dálniční? Proč to nepostavil před vraždy? A nemyslím si, že na tohle nám Throner odpoví. Nedokážu si představit, že ten stejnej člověk, co pošle televizi poctivě zfalšovanou tiskovou zprávu a neprozradí se v ní rovnou, se nechá chytit na křižovatce na kameru. Tak blbej není.“
„Nedělej si ani srandu s tím, že by spolu to auta a ty vraždy nemusely vůbec souviset,“ zabručel Tom. Původně měl ze stopy, kterou pro ně našel Hartmut, docela dobrý pocit, ale ten se se Semirovými slovy vytrácel.
„Doufejme, že to souvisí,“ reagoval Semir. „Každopádně náš vrah to není, podle mě ještě neskončil a nenechal by se takhle blbě chytit.“
„Hele, víš, že když si koupíš diplom přes internet, není to to samý, jak kdybys psychologii vystudoval, že jo?“ rýpl si Tom. Semir jen pokrčil rameny.
„Kdy přesně ti končí ta dieta?“ zeptal se po chvíli tónem, jako by to vůbec s ničím nesouviselo.
Tom se na něj jen zašklebil.
*
Bruno Throner byl překvapivě doma a návštěvu od Dálniční policie přijal klidně, jako by věděl, o co se jedná. Ačkoliv nebydlel zrovna v té nejlepší čtvrti, interiér jeho bytu vypadal jako vnitřek obchodního domu Ikea. Při bližším ohledání to asi přesně tak také bylo; jako by Throner skupoval to, co měli zrovna vystavené, a kombinoval to z nedostatku fantasie úplně stejně. Semir musel přiznat Traberovi body; ten chlápek se skutečně jevil jako pozér, s tou krabičkou Davidoffek na skleněném stole a brýlemi s výraznými obroučkami na očích. Taky zhubl od doby, ze které pocházela fotografie ve spisu, už nevypadal jako rváč.
„Jste tu ohledně toho auta, co?“ překvapil je Throner otázkou, která oběma policistům potvrdila, že je skutečně čekal. Pokynul jim ke kovovým židlím a oba komisaři si posedali. „Dáte si kafe?“
„Ne, díky,“ odmítl Tom za oba, i když Semir by si dal. Neřekl to ale a jen se zatvářil. Throner patrně doufal, že zaměstná ruce; teď nervózně propletl prsty a klesl do červeného křesla opodál.
„Byla to hrozná hovadina,“ začal po chvilce. „Sabine mi nedávno dala kopačky. Já se vždycky hrozně zamiluju, pak to nevyjde a blbě to snáším, jako tehdy… Ale vy asi víte o té podmínce.“
Gerkhan i Kranich kývli.
„Takže jsem se v tom plácal a zapíjel žal a chtěl jsem jí fakt hrozně vrátit, jak se po mně prošla a otřela si o mě boty. A věděl jsem, že Sabine je závislá na svým autě – hlavně pracovně – a že zoufale nesnáší cokoliv vyřizovat s úřady a orgány a tak… Takže jsem vzal to auto a dovezl ho před služebnu. Myslel jsem, že se prostě nechá odtáhnout a ona bude mít problém. Ale když jsem se pak dozvěděl, že je mrtvá…“
„Proč jste se nám nepřihlásil? Ukrad jste to auto?“
„Ne, byl jsem… byl jsem namol, divím se, že jsem tam dojel,“ svěřil se Throner a vypadal teď extrémně v křeči. „Od toho auta jsem měl klíčky – posílala mě ho nechávat vyčistit a já jezdil, jak debil – a prostě jsem s ním odjel. Je to ještě krádež, když je nechtěla vrátit a teď už...?“ Odmlčel se, ale překvapivě upřímně vypadal, že se necítí na to vyslovit zbytek. Místo toho vstal, přešel ke komodě ze světlé napodobeniny dřeva a položil před oba komisaře klíčky od auta. „Ale stejně nemá kdo dosvědčit, že jsem je neukradl.“
„Ve věcech Sabine Lipnik se našly klíče od auta,“ řekl Tom. Nic to sice nedokazovalo, ale naznačovalo, že Throner možná mluví pravdu. Vyslýchaný polkl, jako by ho zaskočilo, slyšet Kranicha mluvit strojopisem o pro něj naprosto cizím těle, zatímco pro Thronera to tělo bylo důvěrně známé.
„No, prostě byl jsem na mol a když jsem si představil, že jsem dělal tu hovadinu, zatímco on ji nahoře možná vraždil… Styděl jsem se, že jsem nic neudělal. Kdybych místo toho vyběhl nahoru a bušil na dveře a škemral, tak třeba…“
„Kdy to bylo?“ zeptal se Semir.
„Myslím, že něco okolo čtvrté, ale nejsem si jistý… Do baru jsem šel kolem deváté v neděli a vrátil se v pondělí v sedm ráno, když jsem tam nechal auto, šel jsem pěšky,“ odpověděl Throner a povzdechl. „Zkoušel jsem si toho vybavit co nejvíc, ale všechno se mi plácá dohromady.“
„Když jste byl u domu, kde bydlela, viděl jste něco?“ zeptal Tom. „Předpokládám, že to auto jste odvezl od jejího domu.“
„Jo, jen že se u ní v oknech svítí… Bylo to neobvyklý, protože mohlo být tak ke čtvrté a Sabi byla magor do pravidelnýho a pořádnýho spánku, ale… Měla toho novýho, tak jsem myslel, že…“ Throner nedomluvil, ale z jeho výrazu bylo oběma policistům patrné, co přesně si myslel.
„Co o něm víte?“ zeptal se Semir. Tohle bylo víc, než byli schopní vytáhnout z jejích kolegů.
„Vůbec nic,“ odpověděl Throner. „Když jsme se rozcházeli, řekla, že někoho poznala a už to mezi náma nepůjde. Ale nemám nejmenší tušení, kdo to byl ani co byl zač. Donutil jsem se to nezjišťovat vzhledem k tomu, jak to dopadlo minule.“
„Já moc nechápu, proč jste jí to auto vzal od bytu a jel přes půl Kolína až k naší služebně,“ svěřil se Semir. „V každým obvodu je přece služebna městský policie.“
„Protože mi jeden maník řekl, že u městský to bude stát třeba týden, protože to nikoho nebude zajímat, a zemská si to toho ani nevšimne… ale dálniční to bude řešit a nechá to odtáhnout,“ vysvětloval Throner trpělivě. „Bylo to vlastně v neděli, v tom baru, kam jsem šel pít. Asi to vlastně budete chtít jako alibi,“ uvědomil si, znovu vstal a přešel k blejzru přehozeném přes opěradlo gauče, aby z něj vytáhl peněženku a dal Semirovi vizitku. „Když se chci sežrat, chodím tam. Mám strah, že jinde toho využijou a natáhou mě, ale tady ne. Znají mě tam.“
„A ten chlápek vypadal jak?“ zajímal se Tom dřív, než to stihl Semir. Oba skoro seděli na kraji židlí.
„Já nevím… Blonďák, určitě měl světlý vlasy, ale není tam moc světla a když, tak je barevný, a já byl fakt pod parou. Přisedl si ke mně a nejdřív jsem myslel, že je teplej a zkouší, jestli nebudu svolnej, když jsem nametenej a opuštěnej, ale mluvil o tom, že láska jeho života se tahá s nějakým buranem nebo co, že mi rozumí… A mně přišlo, že mi fakt rozumí… A nějak jsme přišli na to s tím autem.“ Bezrandě pokrčil rameny. „Ale třeba ten barman, co si určitě pamatuje mě, o něm bude něco vědět.“
Chvíli všichni tři mlčeli.
„Ten chlap s tím měl co dělat, že jo?“ zeptal se po chvilce Throner a ve tváři měl výraz člověka, který si uvědomuje, jak dalece byl zneužit. Klesl zpět do křesla. „Nebyl to ten, co jí to udělal…?!“
„To ještě nevíme,“ řekl Semir rázně a zvedl se, v dlani svíraje vizitku. Throner se postavil taky.
„Takže jdu asi s vámi,“ odtušil a utřel si zpocené dlaně do kalhot.
„Ověříme vaše alibi a dáme vám vědět,“ vložil se do toho Tom. „Zatím neopouštějte Kolín a je jestli si ještě na něco vzpomenete, hned se ozvědět, už teď je to na maření úředního výkonu.“
„Já vím, já vím,“ přikývl několikrát Throner, ale přesto vypadal, že se mu ulevilo, že nebude zatčen. Vyprovodil oba komisaře z bytu.

Semir a Tom mlčeli, dokud neseděli v Kranichově služebním autě a dvojí prásknutí dveří je neoddělilo od okolního světa. Tom nastartoval a rozjel se. „Věříš mu?“ zeptal se Semira, ale dávno věděl odpověď.
„Docela jo,“ potvrdil Kranichovu doměnku Semir. „Je to celý tak přitažený za vlasy a nejistý, že by si to žádnej psychopat nevymyslel jako alibi. Navíc se mu fakt ulevilo, když jsme mu řekli, že ho nezabásnem. Kdyby to byl fakt on, tak si ještě počká, jestli mu klaplo to falešný alibi.“
„No, to zjistíme v tom baru,“ usoudil Semir a podíval se na vizitku, kterou doteď držel v dlani. Obočí mu skoro vlétlo do vlasů. „Hot Stuff,“ přečetl poťouchle a ukázal Kranichovi červenou navštívenku s černou siluetou svůdně pózující ženy. „Ideální místo, kde se přesvědčit, že kterákoliv ti zlomila srdce není jediná na světě. Tam bysme měli vzít Franka, ať se mu trochu zvedne nálada.“
„Ten to tak potřebuje,“ zahučel Tom. „Pokud se dá soudit podle té barmanky, tak vzít ho tam, budem je od něj páčit heverem. Furt nechápu, co na něm viděla,“ funěl a hledal odpověď u Gerkhana, ten ale jen pobaveně krčil rameny. „A ještě víc mě překvapuje, že si to nechal ujít. To má tak na výběr?“
„Spíš toho teď má plný kecky,“ odtušil Semir. „Ten případ ho hlodá stejně jak nás, do toho mu někdo jde po krku a možná má ještě i nějaký jiný starosti,“ nadhodil a záměrně nemluvil o tom telefonování Susanně, protože zase nechtěl spadnout do té bezpředmětné debaty, kterou vedl s Tomem po cestě sem. „A upřímně myslím, že na něj byla dost drsná. Mně teda taky vzala všechnu chuť – o čem to je, když ti ta ženská dopředu řekne, že je to tutovka?“
„Mě taky docela odzbrojila,“ přiznal nakonec Tom. „Ale stejně tam zajedem bez Trabera, ať si dořeší, kdo mu jde po krku. Nerad bych další tělo a on toho má teď beztak plnou hlavu.“
„Přesně tak,“ souhlasil Semir, trochu udivený nad tím náhlým přílivem empatie z Kranichovy strany, a zahleděl se z okýnka do smutného podzimu.
*
Kdyby Kranich s Gerkhanem Traberovi zavolali a zeptali by se ho, stejně by jim řekl, že ho momentálně žádný Throner a jeho striptýzový alibi ani v nejmenším nezajímá. Bonrathovi a Herzbergerovi se podařilo vypátrat před půlrokem propuštěného automechanika, který si před vězením kdysi přivydělával téměř dokonalými loupežemi, jichž si okradení všímali až nějakou dobu po činu. Frank se tehdy k případu připletl omylem, protože úplně nespadal pod jeho tehdejší oddělení, ale rozhodně to nijak neovlivnilo chuť, s jakou lupiči tehdy zaklapl klepeta a poslal do na pár let do chládku.
Traber skřípal zuby; nemohl uvěřit, že mu to nedošlo už dřív – ten člověk věděl přesně, jak přeštípnout brzdové hadičky a jak nenechat při vloupání jedinou stopu. Jediné, na co se ho vlastně musel zeptat, bylo jak sakra zfalšoval dokumenty potřebné k sešrotování od pohledu naprosto funkčního služebního auta.
„Franku, seš si naprosto jistej, že mu nepřerazíš nos?“ ujišťoval se Bonrath poněkud nervózní z toho, že se načuřený Traber rozhodl jet s nimi.
„Ještě jednou se mě zeptáš a přestanu si být jistej,“ odsekl Frank na zadním sedadle. Tvářil se jak trucovité děcko; chyběl jen uraženě vystrčený spodní ret.
„Nevím, jestli bys radši neměl zůstat v autě,“ vložil se do toho Herzberger.
„Copak jsem vořech před supermarketem?“ ohradil se dotčeně Frank.
„Vrčíš jak jeden,“ zamumlal Bonrath a Herzberger si nemohl pomoct, začal se smát. Frank jen zavřel oči a počítal do deseti; čím víc to za poslední týden dělal, tím menší to mělo účinek. Přesto se udržel a neřekl nic, když se oba kolegové jeho přirovnáním k psovi bavili po zbytek cesty, a myslel si jen cosi o blbcích.
Po pěti dlouhých minutách byli konečně na místě. Frank se osvobodil z auta jako první a zůstal hledět na domek, kde měl trvalé bydliště Ole Zikmund. Šlo prakticky jen o dvě okna nad garáží, která byla otevřená a stálo před ní auto. I navzdory počasí byly pod vozem vidět nohy v kraťasech a ten nepovedený obličej Marilyn Monroe na pravém lýtku Frank poznal okamžitě.
Dřív, než si majitel nohou stačil všimnout, že u domu zastavilo auto, a Bonrath s Herzbergerem si stihli důležitě odkašlat, Frank popadl nohy a zatáhl za ně, takže člověk pod autem ležící na skateboardu teď mžoural do denního světla. V momentě, kdy mu došlo, kdo nad ním stojí, vytřeštil oči. „No doprdele, ne!“ Rychle se skutálel z prkna na kolečkách a neelegantně se vyhrabal na nohy, aby zaujal pseudobojovou pozici s francouzákem v ruce. „Hele, tentokrát mě nemůžeš zmlátit, nic jsem neudělal!“
„A už to začíná,“ povzdychl si truchlivě Bonrath.
„Já jsem si jistej, že něco určitě jo,“ oponoval Traber. „Třeba to s mým nebrzdícím autem nebo plynem v bytě.“
„Já s ničím takovým nemám nic společnýho!“ ohradil se Zikmund plamenně. „Sekám dobrotu, přísahám, myslíš, že chci zpátky do lapáku? Jestli ti někdo pustil plyn, tak je to možná možná jinej jouda, kterýmus píchal holku.“
„To jsem teď netahej. Kdes byl včera přes den? A taky – “
„Počkej, počkej… Tak dobře,“ vydechl Zikmund a odhodil francouzský klíč. Konečně mu došlo, že když Traber přijel s dvěmi uniformami, je to regulérní výslech a ne jen trocha staré dobré policejní šikany. Vlezl do auta a chvíli se rukama umaštěnýma od motorového oleje hrabal v kastlíku, než konečně vylezl a podal Frankovi několikrát přeložený, pomuchlaný papír. „To jsou moje směny ve fabrice. Byl jsem poctivě na všech, nemůžu si dovolit o ten job přijít. Můžeš si to ověřit u šéfa a u píchačky máme kamery. Přísahámbůh, že mě ani nenapadlo se někomu mstít, a to mi ta děvka hodně leží v žaludku.“
Zikmund nervózně polkl, když Frank vzhlédl od papíru a sekl po něm pohledem. „Teda sorráč, jestli jste furt spolu,“ dodal a přešlápl. Traber složil papír a jeho rohem pohrozil trestanému zloději.
„Jestli zjistím, že kecáš, tvoje prdel bude zpátky v lochu dřív, než – “
„Proboha teď ti říkám, že kdybych si to chtěl posrat tím, že se budu mstít, tak rozhodně ne tobě,“ přerušil policistu znovu dopáleně Zikmund. „Nebejt jí, tak mě ani nedostaneš.“
Na to Traber nic neřekl, jen se otočil na patě a dal si záležet na tom, aby předběhl Bonratha a usalašil se za volantem. Herzberger dávno seděl v autě – Frank vlastně ani nevěděl, jestli z něj vůbec pořádně vystoupil – a Dieter komisaři rezignovaně předal klíče a připásal se vzadu. „Ne, že to auto rozflákáš,“ zahučel jen uraženě, když Frank prudce vyjel.
„Klídek,“ odsekl Traber a podal Herzbergerovi umaštěný papír. „Ten vůl nekecal, má měl celodenní směnu jak v úterý, tak v pondělí. A nelakuje to, poznám, kdyby mi lhal.“
„Třeba se to v lochu naučil,“ nadhodil Hotte. „Skoro každej se tam něco naučí – kromě těch, co uměj všechno už když tam jdou.“
„Ne, vyčůranej je na to sice dost, ale taky je to profík, a něco takhle komplikovanýho by nevymyslel čistě proto, že se tam může až moc věcí podělat,“ zakroutil hlavou Frank a sevřel volant; cítil, jak ho řízení pomalu uklidňovalo. „Tohle si vymyslel někdo, komu nevadí si s tím máknout, aby měl ten správnej efekt. Sešrotovaný auto, havárka, výbuch plynu...“
„Zjevně tě ale varoval,“ poznamenal Bonrath jakoby mimochodem. „Sešrotovaný auto značí bouračku a v naší branži jak na potvoru každý vybuchne.“
Frank, který právě zastavil na červenou, se překvapeně otočil dozadu. „No teda Bonrathe,“ poznamenal s usmívajícíma se očima. „Tos mi teď vytřel zrak.“
Dieter tak úplně nevěděl, jestli to bylo uznání nebo jestli si z něj komisař utahuje, ale rozhodl si vybrat to první a předklonil se dopředu. „A proto je to taky tak komplikovaný,“ pokračoval. „Aby ti to pěkně vymaloval, jak s tebou zatočí.“
„A ten Zikmund na to možná taky kápl,“ přisadil si Herzberger. „Nejde po tobě nějakej, cos mu přebral holku? Třeba je to varování, abys dal ruce pryč.“
„Já s žádnou nechodím,“ reagoval unaveně Frank.
„No a co ta Moni? Co s ní furt telefonuješ?“ vyzvídal Hotte dál.
„To není moje holka,“ trval na svém Traber, teď už trochu podrážděně.
„No to je fuk, jestli spolu trávíte čas, tak si nějakej vyšinutej trouba klidně může myslet, že – “
„Ježiš, půlka služebny jsou ženský, to budete prověřovat bejvalý všech, který denně pozdravím?“ přerušil Herzbergerovy divoké úvahy Traber.
„No ale shodneme se na tom, že je to osobní,“ vložil se do toho znovu Bonrath zezadu. „Kdyby to souviselo s těma vraždama, nejde pokaždý po tobě, vyšetřujete to tři. No a jestli to není někdo, kohos poslal do lochu, nebo někdo, komus vlezl do zelí, tak kdo to sakra je?“
„Já nevím,“ přiznal Frank po chvíli s povzdechem a byl rád, že řídí, protože mu to dávalo pocit, že má aspoň něco pod kontrolou.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus (6)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(6) Malá mořská víla
*
We can’t wait ʻtil tomorrow.
You gotta know that this is real, baby,
why you wanna fight it?
It’s the one thing you can choose.

*
Susanna viděla přijet auto a dobře slyšela, když Forsman vešel do domu. Nepřišel ale do místnosti, kde ji zavřel, nechal ji tam až do rána, stočenou na chladné podlaze a pálícíma očima zírající na vlastní mramorový obličej. Přišel pro ni až dlouho po svítání. Jen beze slova otevřel těžké dveře a držel je otevřené, dokud nepochopila, co po ní chce, nevstala a nevykulhala ven. Ovládla prudkou touhu rozběhnout se utíkat; věděla, že nemá kam.
„Odskoč si, jestli potřebuješ, a pak přijď. Nemáme čas, musíme začít pracovat,“ řekl jí jakoby mimoděk a dál si jí nevšímaje, zašel do studia. Susanna se rozhulhala ke koupelně. Ale když šla kolem domovních dveří, všimla si, že nedohléhají. Nejdřív si myslela, že se jí to zdálo, ale pohyb dveří se při zavírání zjevně zastavil o kamínek a zámek pořádně nezapadl. Susanna cítila náhlý příval adrenalinu; Forsman si zjevne nevšiml, že dveře nedocvakly, takovou šanci už znovu nedostane.
Opatrně dveře otevřela a vyklouzla ven ignoruje, že je bosá a zem je mokrá. Rychle zmizela od vchodu, aby ji nezahlédl ze studia, a ze stejného důvodu musela zapomenout na jeho auto; parkoval přímo před okny studia a nemohla se spoléhat na to, že byl stejně nepozorný i s klíči. Rozběhla se tedy druhou stranu, po úzké pěšině do lesa. Vnímala, že jí i udusaná země rozdírá chodila, ale neměla na výběr.
Neměla tušení, kam běží, ani jestli má šanci najít civilizaci dřív, než si Forsman všimne, že utekla, ale nemohla na to myslet. Byla si jístá, že jí chodidla už krvácejí, a věděla, že by z pěšiny, která se postupně rozšiřovala na šířku auta, měla zmizet, ale pud sebezáchovy jí nedovolil zarážet si do chodidel mnohem horší věci. Cesta se začala svažovat dolů a Susanna vykřikla, když se proti ní vyřítilo auto. Vlastně ani nejelo, jen tam stálo a čekalo.
Plynule zahnula do lesa a po pár krocích jí začaly po tvářích téct slzy. Instikty jí velely zastavit a zkontrolovat, co ji tak hrozně bolí mezi prsty, ale věděla, že nesmí zastavit. Neviděla přes slzy a pak neviděla vůbec; dostala větvičkou do tváře a chvíli nevěděla, kam běží. A pak to skončilo; najednou ležela na břiše v mokrém mechu, obličej plný lesní podestýlky. Myslela si, že jen zakopla, a chtěla se hned zvednout, ale leželo na ní něco horkého, co ji úplně paralyzovalo.
Vykřikla. Ječela táhle a pronikavě, nechávala to vést ozvěnou, ale ani vlastně nedoufala, že ji někdo uslyší. Mlela sebou pod ním, ale té tíhy na sobě se nezbavila. Snažil se jí chytit ruce, šmátral jí dlaní po obličeji, aby našel a ucpal její ústa, ale sotva se mu to povedlo, kousla ho jako zvíře a snažila se rukama nahmatat jeho hlavu, vyrvat vlasy nebo urvat ucho; snažila se v tom špatném úhlu škrábat po obličeji, najít oči nebo aspoň natrhnout nosní dírku. Byla jak zvíře se vzteklinou a nebyla pořád vzteklá dost, aby to mělo nějaký efekt.
Náhle zmizela tíha z jejích ramen; zase jí seděl na bedrech a bylo to jako tu noc, co ji přepadl u ní doma. Pokusila se pod ním přetočit, uvolnit aspoň jednu nohu, ale než stačila cokoliv udělat, znovu ucítila bodavou bolest na krku. Věděla, že teď přijde tma, a jak se sedativum řítilo adrenalinem napumpovaným krevním oběhem, s úžasem zjistila, že nemá dost síly zarýt nehty do vědomí a držet se ho.
Tak se pustila.
*
Probudila ji příšerná bolest hlavy a takové sucho v ústech, že pokus o polknutí bolel. Tělo měla jako z olova a když se pokusila pohnout, přišlo jí, že má ke končetinám přivázanou skálu, jak ji svaly zabolely námahou. Otevřela oči a zírala na strop místnosti, ve které se probrala prve, a chvíli jako by nemohla uvěřit, že stále ještě dýchá a slyší tlukot srdce v uších.
Chvíli jen ležela a modlila se, aby se spánek vrátil, ale nakonec se byla nucená konfrontovat s vědomím a posadit se. Cítila tlak za očima a škubání v celém těle. Na nočním stolku našla plastový kelímek s tekutinou. Byla tak žíznivá, že jí bylo jedno, co je, ale trochu se jí ulevilo, když na jazyku detekovala jen rozpuštěný aspirin. Vypila půllitrový kelímek najednou a měla pocit, že voda okamžitě trochu zabrala. Rozjasnilo se jí.
Pořád byla zmatená, co je za den a za denní dobu, ale uvědomila si celé své tělo. Chodila ji při pohybu bolela a štípala, měla je celé obvázané a jeden z obvazů byl trochu růžový, musela tam být rána, co potřebovala šití. Na celém těle měla odřeniny od toho běhu v lese a dobře na ně viděla, protože už na sobě neměla to původní oblečení. A byla vykoupaná, neměla na sobě ani smítko. Začala si prohlížet oblečení a svíralo se jí hrdlo, když identifikovala jednu věc po druhé: jednoduchý saténový živůtek a volně splývající sukni jako spodničku; saténový průsvitný vršek s ramínky a sukní naaranžovanou do květů; široký pásek. Látka měla jemný nádech do broskvova.
Když vstala a ustála bolest v chodidlech, aby se mohla prohlédnout, poznala, k jakému účelu byly šaty ušité. Cítila, jak se jí obrátil žaludek, a skutečně nadávila, ale nešla z ní ani ta voda, kterou vyprahlé tělo okamžitě absorbovalo. Svlékl ji, vykoupal a oblékl do svatebních šatů. Žaludek se jí bolestivě stahoval, jako ho psychika nutila vrátit něco, co neměl, a bolel hladem. Zhluboka dýchala a snažila se nerozbrečet. Každý ten nádech jakoby jako zatemňoval její rozum. Nakonec se pohnula, zaťala zuby před bolestí z chůze a vypotácela se z pokoje ven.
Dům byl temný - muselo být po páté odpoledne, protože se pomalu stmívalo – a až na údery dláta do kamene, kterých si začala všímat až po chvíli, tichý. Byl ve studiu a pracoval; Susanna se vydala na cestu za ním. Než utekla, chtěl přece pracovat; pokud mu přestane odporovat, má šanci vydržet aspoň tak dlouho, aby ještě žila, až ji najdou. Protože Frank ji najde, musí. Když míjela dveře, prohlédla si je, ale i přes motající se hlavu viděla, že tentokrát byly pečlivě dovřené.
Měla hrozný hlad, ale neviděla tu ani drobek. Až teď jí i přes pomalu fungující mozek začalo docházet, jak šla sama proti sobě, když odmítala jeho jídlo. Obrala se o sílu, která jí teď mohla pomoct; místo toho sesláblá hladem, s motající se hlavou a bolícím žaludkem našlapovala na zoufale pomalé cestě ke studiu, s každým krokem jako by šlapala na rozdrcené sklo. Po cestě úzkou chodbičkou ke studiu už se musela opírat o zeď, skoro se po ní sunula, a když se dotkla dvěří od místnosti s náhrobní deskou, všimla si, jak se jí třese ruka.
Proboha, byla tak ubohá; s rozedřenýma nohama, neschopná sebeobrany a třesoucí se strachem jak list ve větru. Byla přece policistka – byla dobrá policistka a přežila toho už tolik, od skoku z mostu s pick-upem po houpání se hlavou dolů pět pater nad zemí pár dní zpátky. A přežije i tohle, pomyslela si a zaťala zuby. Jde jen o to minimalizovat další útoky a vydržet živá, než ji Traber najde.
Frank ji najde, opakovala si to jako mantru.
Forsman ji musel slyšet, jak se plouží k němu, protože čekal ve dveřích studia. Obočí měl přísně svraštěné a rty semknuté, ale jeho oči vypadaly nepřítomně, nedokázaly vůbec podtrhnout celkový výraz jeho obličeje. Jako by byl v rauši. „Pospeš si,“ popohnal ji netrpělivě a natáhl k ní ruku. Susanna se jí chytila, protože se jí hrozně motala hlava, a nechala se podepřít. Stejně neměla sílu se bránit, takže poslušně a neelegantně dopadla na židli. Skoro nepřítomně vnímala, jak se jí Forsman dotýká a tvaruje ji, snaže se vypořádat s jejími těžkými končetinami a dech se mu zrychluje frustrací nad jejím nespolupracujícím tělem.
„Skicy jsem si musel udělat, když jsi spala,“ oznamoval jí. „Jsi tak nerozumná, Sanno, podívej, co sis udělala. Takhle zraňovat ten nádherný obličej a… Doháníš mě k věcem, které dělat nechci.“ Zatlačil jí ramena dozadu, aby seděla rovně, skoro to až zabolelo. „Vzchop se, Sanno, nebo budu muset zařídit, abys neodporovala, stejně jako ty ostatní.“
Susanna se snažila zoufale pochopit, co jí říká. Mozek byl příliš omámený čímkoliv, co měla v sobě, a bylo to v tom pití, věděla to. A fakt, že jí oslovoval jménem, které nebylo její, a které jako zdrobnělinu nikdo jiný nepoužíval, vůbec nepomáhal. Musela se nutit k pozornosti; nutit k uvědomění, že vlastně mluví na ni. „Jakých ostatních?“ vydechla.
„Nemůžu pracovat bez předlohy, sama to víš,“ vysvětloval Forsman, dál si ji aranžuje. Susanně se dařilo držet pózu, jakou po ní chtěl, a zjevně mu to zvedalo náladu. „Snažil jsem se, ale ať jsem dělal, co šlo, ani jedna z nich nebyla ty. Ani omylem. Ale to už je jedno, teď mám tebe, a tahle socha bude dokonalá. Bude skutečná. Ty a já, Sanno, navždycky.“
„Cos jim udělal?“ zeptala se po chvilce, když se jí podařilo odfiltrovat všechny ty řeči, které jí nedávaly smysl, a vysledovat začátek rozhovoru. Stálo ji hodně úsilí držet, jak ji naaranžoval, ale přemáhala se, protože ze všecho nejvíc chtěla, aby na ni už konečně přestal sahat. Forsman nad její otázkou semkl rty do úzké linky.
„Ležely v klidu, dokud jsem nebyl hotov,“ odpovděl nepřítmně, vstal z podřeupu a vrátil se k práci. Susanna vnímala, jak se stále třese – slabostí, strachem, námahou – a cítila, jak jí vyhrkly slzy do očí. Ty reliéfy na náhrobním kameni a tak socha, to všechno byly ženy, které se nehýbaly. A ona bude další a možná už vlastně je; jen ty horké slzy, co jí tekly po tvářích, ji přesvědčovaly o tom, že je živá.
Zírala na zem před sebe příliš slabá, aby to celé otočila, a její oči nevyděly krvavé stopy, které vedly z chodbičky až k ní.
*
„Takže ten barman, který Thronera v tom strip baru ten večer obsluhoval, je zrovna na dovolené a nemá signál, jak příhodný,“ rekapituloval Traber, znovu donucený dřepět na zadním sedadle, co mu Tom a Semir před chvilkou vypravovali.
„Jo, ale maj tam bezpečností kamery,“ připomněl Semir. „Chvilku potrvá, než to Hartmut projde, ale je tam celej ten večer, takže by to mělo dokázat, jestli Throner kecá dřív, než se ten barman vrátí.“
„A hlavně nám to snad ukáže obličej toho chlápka, co Thronera navedl,“ přidal Tom.
„Pokud Throner nekecá,“ připomněl Traber, jehož dnešní den, který ho nijak výrazně nepošťouchl k rozřešení záhady, kdo si tak nebezpečně hraje s jeho životem, pasoval na krále otravného pesimismu.
„Pokud Thoner nekecá,“ zopakoval rezignovaně Semir a vyměnili si s Tomem pohled. Tom pak opřel hlavu o opěrku a na chvíli zavřel oči. Dneska to byl dlouhý den a byl rád, že je v autě relativní klid. Pomalu ho začínala bolet hlava a –
„Zastav!“ vyhrkl najednou Traber za Kranichem tak, že komisaři v ležérním obleku málem praskly bubínky. Semir zajel ke krajnici a zastavil. Nebyla to cesta, kterou obvykle jezdil, vybral ji, aby se vyhnul objížďce, a teď se rozhlížel kolem a hledal, co Franka tolik rozrušilo.
Traber se o svoje dva kolegy už ale nestaral. Vystoupil z auta a svižným krokem se trochu vrátil, aby zašel přímo do dvora transformované staré továrny, kde měla Susanna loft. V jejích oknech se svítilo; buď to znamenalo, že se tam děje nějaká neplecha nebo se vrátila o pár dní dřív a on jí bude moct vynadat, že se mu neozývá. Bez tak si to zasloužila při tom, jak se pokaždé svezla po něm.
Spodní dveře nebyl zamknuté a Franka trochu znepokojilo, když nedocvakly a slyšel za sebou kroky, ale když se otočil, viděl jen Toma se Semirem. Nevšímal si jich, nereagoval na jejich tázavě povytažené obočí, za chvilku to pochopí. Neuměl jim to vysvětlit tak, aniž by to automaticky neodstartovalo lavinu klepů. A pak tu byl ten tísnivý neklid, který si neuměl vysvětlit; když jeli kolem a Frank viděl Susannina okna svítit, vzpomněl si na to, co mu říkal Gerkhan; Throner viděl, jak se v bytě Lipnick svítí tu noc, co zemřela.
Bylo to absurdní, věděl to, přesto mučil zvonek trochu moc agresivně.
„Můžeš nám sakra říct, co to tady nacvičuješ?“ sykl po něm Kranich, když ho se Semirem konečně dohnal, ale než stačil Frank odpovědět, dveře se otevřely. Stál v nich muž, zhruba stejně vysoký jako Frank, jehož vlasy z většiny ustoupily věku. Měřil tři muže nechápavě pohledem a až ten známý zelený odstín v nich Trabera přivedl na myšlenku, že před ním pravděpodobně stojí Susannin otec.
„Ano?“ popohnal je muž ve dveřích v hovoru. „Co pro vás mohu udělat, pánové?“
„Traber… Frank Traber,“ vyhrkl Frank poněkud neohrabaně, náhle před mužem nervózní. Naprosto absurdně na něj chtěl udělat dobrý dojem, ale něco v držení těla postaršího šlechtice mu předem prozrazovalo, že se mu to nepodaří. „Já jsem – “
„Ano, vím, kdo jste, Felix von Landitz,“ skočil mu poněkud neslušně do řeči muž a vypadalo to, že mu snad i ulevilo. Usmál se, podal Traberovi pravici a pak mu ji srdečně stiskl, když do Franka zezadu drbl Semir a připomněl zaraženému komisaři, co by měl udělat. „Susi se o vás zmiňovala a musím říct, že vás popsala naprosto skvěle. Doufám, že mi pomůžete osvětlit jednu záhadu.“
„Jakou záhadu?“ zeptal se Frank a žaludek ho znovu zastudil v nepříjemné předtuše.
„Můžete mi prozradit, kde je moje dcera?“
Na chodbě by byl na chvíli slyšet spadnout i špendlík. Traberovi se zadrhl dech v krku a viditelně zbledl; jeho tolik podceňovaný a podužívaný mozek běžel na plné obrátky a spojoval všechno, co se k němu během týdne dostalo. Výsledkem bylo, že se Frankovi lehce zvedl žaludek.
„Snad byla s váma v Japonsku,“ hlesl nakonec, ačkoliv předem znal odpověď.
„Ne, tam nedoletěla,“ uvedl to na pravou míru von Landitz. „Původní let jí zrušili a nechtěl jsem, aby zbytečně riskovala s nějakým příliš odvážným pilotem. Jsem v těhle věcech staromódní.“ Mluvil klidně a rozvážně, dokonce přidal konverzační vtip, ale Tom a Semir mluvili s dostatečným množstvím rodičů, aby na něm poznali tu hluboko zakotvenou starost. Traber nepoznal nic, hučelo mu v hlavě.
„Nikdy neodletěla,“ zopakoval pak. „Byla celou tu dobu tady.“ Teprve jeho druhá věta způsobila, že se na tváři zkušeného diplomata objevily obavy patrné i pro dva muže, kteří ho vůbec neznali. A to ani nepochopil do důsledku, co chtěl Frank obdobou své první věty říct; Gerkhanovi a Kranichovi to ale konečně došlo.
Traber se konečně dal do pohybu; na zdvořilosti ho neužilo ani když měl čas se jimi zabývat, teď by však von Landize převálcoval, kdyby neměl starší muž dost duchapřítomnosti a neustoupil mu z cesty. Frank rychle procházel byt a skenoval očima prostor, zoufale hledal jakoukoliv stopu.
„Kranich, Gerkhan, jsme kolegové vaší dcery,“ představil se Tom Susanninu otci. „Hýbal jste tu s něčím, když jste dorazil?“
„Ne, přijel jsem před půlhodinou, udělal si čaj a od té doby se snažím Susi zavolat,“ vysvětlil zmatený von Landitz a díky tomu, že se odvrátil od obou mužů a zkoumal, co dělá Traber, slyšel jeho odpověď i Frank. Využil toho, že má za sebou Toma se Semirem, nechávaje starost o ustaraného otce na nich, bral to po dvou schodech do patra, aby něco našel tam.
„Jak dlouho se vám Susanna neozývá?“ zeptal se Semir a už v chodbičce za sebou zavřel dveře do chodby.
„Ve středu ráno jsem se jí už nedovolal, ale pánové, můžete mi vysvětlit, o se jedná?“ Šlechtic se teď podrážděně mračil, jeho profesionální rovnováha ta tam.
„To zatím přesně nevíme,“ odpověděl popravdě Kranich, jelikož Semir se k vysvětlení neměl. „Nesvěřila se vám Susanna s něčím, co vám přišlo zvlášní? Nezněla podrážděně nebo ustaraně?“
„Zněla, ale přičítal jsem to faktu, že musela zůstat v Německu,“ vysvětlil Susannin otec a založil ruce na prsou. „Stěžovala si na počasí a že se do Tokia těšila. Ostatně byli jsme domluvení, že se vrátím dřív, abych jí zvedl náladu, a Susi slibovala, že mě přijede vyzvednout. Když se neozývala, vrátil jsem se radši ještě dřív.“
Frank přidusal po schodech zpátky, obličej ještě bledší než prve. „Není tady,“ řekl jen prostě, prošel kolem nich a zamířil ven z bytu.
„Dáme vám vědět, jakmile budeme něco vědět,“ formuloval poněkud neobratně Tom. „Pro jistotu tu zatím s ničím nehýbejte a vraťte se domu, patrně sem budeme muset poslat zajišťování stop.“
„Zatím nashledanou,“ utnul von Landitzovy protesty Semir a otočil se na patě.

Frank přecházel po chodníku na výjezdu ze dvora sem a tam zvedl hlavu, když je slyšel přicházet. Kranich s Gerkhanem se cítili napjatě; oběma došlo, co Frank přesně hledal nahoře v Susannině ložnici, a nechtělo se jim začínat mluvit, protože usoudili, že Traber zatím zpracovává ten ohromný šok a pak úlevu, na kterou ale nemá právo, protože situace není o nic víc jasnější. Znali ten pocit oddechnutí a následné viny dobře, ačkoliv teď sami cítili jen slabý odvar.
„Nikde tam nebyly její osobní věci, ale postel byla rozestlaná,“ spustil Frank. „Susanna by chytla psotník, kdyby měla nechat doma bordel, když odchází. Neodešla dobrovolně.“
„Nevím, jestli se to dá soudit z jedné rozestlané postele, každopádně její otec řekl, že se mu neozývá od středy a do té doby spolu mluvili,“ reagoval Semir. „Jak jsem to pochopil, měl se vrátit dřív, než původně plánovali, a teď přiletěl ještě dřív právě proto, že se mu neozývala.“
„Já nechci přispívat k panice, chápu, že někdo prostě nemá na svýho tátu náladu, jsem toho zářnej příklad, ale jestli s ním byla Susanna na něčem domluvená a pak se přestala ozývat…“ odmlčel se Tom. Neznal von Landitz zase tak dobře, ale tohle k ní nesedělo ani jemu.
Traber se chvíli zahleděl někam mimo ně do padající noci a viditelně polkl. Za ty poslední roky od toho, co víceméně kvůli Susanně konečně definitivně přestal kouřit, nikdy neměl takovou chuť na cigaretu jako právě teď. Podíval se na Toma se Semirem. „Susanna je vysoká a štíhlá krátkovlasá blondýna s přirozeně vypadající manikúrou.“
„To nemusí nic znamenat,“ namítl Gerkhan rychle. „Vždyť dobře víme, že je přetvářel, aby…“ Nedomluvil a polkl. To spojení, které udělal Traber už nahoře v Susannině ložnici, k němu doputovalo v půli vyslovované věty, která mu náhle zněla hrozně hloupě.
„Aby vypadaly přesně, jak Susanna vypadá,“ dokončil trochu zbytečně Tom. „Ale to může být náhoda, třeba to vůbec nesouvisí s tím případem, třeba – “
„Třeba je to ta čtvrtá oběť,“ skočil mu do řeči Traber.
Ani jeden z komisařů mu na to nic neopověděl.
*
Forsmanovo studio už osvětlovala jen nepříjemně halogenová strategicky umístěná světla v rámech velkých oken, která byla k Susanniným unaveným očím nevýslovně krutá. Za okny byla černočerná tma, kterou rozrážely jen špičky stromů kolem, jako zázrakem ještě temnější. Měsíc se skrz těžké, podzimem nasáklé mraky vůbec neprodral.
Susanna se cítila nesmírně unavená. Cokoliv jí dal ráno do pití nad ní pomalu ztrácelo převahu, ale sílu díky tomu nezískala a náhle jasná mysl jí současný úděl vůbec neulehčovala. Musela myslet na to, že snad ke všem sochám, se kterými se tu během svého nedobrovolného pobytu setkala, patřilo jedno ženské tělo, které Forsman donutil, aby mu neodporovalo. Ten úsudek, že zabil aspoň čtyři ženy, byl logický, ale přesto tak nějak absurdní. A děsivý, protože jestli to tak bylo, tak jakmile dotesá tuhle sochu… Konečně, Niko Forsman nebyl ten typ, který by vytesal náhrodní desku jen tak pro nic za nic.
Pohnula hlavou směrem ke kamennému kolosu, na kterém pomatený sochař pracoval, a pokusila se odhadnout, kolik času jí ještě zbývá. To přece nemůže stihnout za dva nebo tři dny ani když bude pracovat dnem a nocí. A ona to rozhodně nezvládne…
„Nesoustředíš se,“ ozval se Forsman vyčítavě a Susanna si teprve teď uvědomila, že nejen pohnula hlavou, ale celá se tak nějak zbortila vyčerpáním. Nedokázala pochopit, jak to celý den vydržela.
„Je noc, Niko,“ hlesla. Nenáviděla, jak slabě její hlas zněl, takže polkla a donutila se mluvit hlasitěji. „Dlouho jsem nejedla, mám žízeň a jsem hrozně unavená.“
„Tys nechtěla jíst, Sanno,“ připomněl jí Forsman nekompromisně a na chvíli prolomil vlastní soustředění výrazem, který Susanně jasně napovídal, že mu udělalo dobře, když tu byl ten rozumější, co jí servíroval jídlo, které odmítala. „Teď to budeš muset vydržet. Nemáme času nazbyt. Myslel jsem si, že to bude jinak, ale tolik času jsi prospala a promrhala zbytečným…“ Zdálo se, že se dostává do ráže, tak raději zmlkl.
„Jak jsi vůbec věděl, že neodletím do Japonska?“ zeptala se náhle Susanna po chvilce mlčení.
„Nevěděl,“ odpověděl jednoduše Forsman a zjevně se uklidnil natolik, že se vrátil k práci. „Měla jsi tam odletět, tak jsem to plánoval. Až by ses vrátila, všechno by bylo přichystané a určití lidé by všechno pochopili a… Ale to už je jedno, že?“ Na tváři mu nervózně cukl úsměv, při kterém se v Susanně všechno sevřelo. „Neodletěla jsi a já jsem nemohl dopustit, abys byla tak blízko...“ Zmlkl a rozhodl se změnit směr řeči. „Musíme si prostě vystačit s časem, který máme, a nemůžeme dovolit, aby ses tak odporně hrbila!“
Jeho poslední slova ostře prolétla studiem, proťala stojící vzduch a zbrurcovala Susannu k poslednímu pokusu držet zemdlené tělo v pozoru. Nutila se znovu přemýšlet; od toho, co se probrala převlečená, byl Forsman ještě nervóznější než předtím a o dost víc spěchal. Patrně se dozvěděl něco, co ho vyplašilo. To Susannu utvrdilo v tom, že Frank žije. Možná je jí už dokonce na stopě. Možná se už po ní sháněl táta a všechny zburcoval. Teď už to musela být jen otázka hodin, než ji najdou. Nepřipouštěla si variantu, že by tento na míru stavěný a propracovaný dům mohl být tak dobře utajený, že to tady nikdo nikdy nenajde.
Zaťala zuby.
Pokud to pochopila správně, bude ji držet naživu, dokud nedodělá tu sochu přestavující je dva. Měla tedy šanci vydržet déle, dokud bude Niko nucený pracovat. Nemohla dovolit brzské dokončení a nemohla dovolit, aby se tak socha sebemíň poškodila. Kdyby měl dojít k závěru, že je dílo zničené, bůhví, jak by reagoval. Ne, hlavně ho už nesměla rozčilovat a znervózňovat – musela najít způsob, jak ho udržet od sochy v dostatečné vzdálenosti.
Pořád tu byl ten fakt, že tu seděla ve svatebních šatech, jejichž delikátní sklady se začaly hrubě rýsovat v kameni, který Niko otesával. Co když sochu dokončí, vytesá je spolu navždycky a než ji uloží pod tu náhrobní desku, bude chtít jejich manželství zpečetit? A možná to byla ona cesta, možná by ho to rozptýlilo natolik, že...
Ne, na to neměla.
Musela to otočit. Měl ji tady, protože ho něco pudilo vytvořit velkolepé dílo, je dva spolu. Ohrožoval ji na životě, kterého jí zbaví, jakmile bude socha hotová. Nemůže ji ale dokončit bez ní – kdyby mohl, je dávno mrtvá nebo tady vůbec není. Potřebuje ji stejně jako ona potřebuje, aby tu zatracenou sochu nedokončil dřív, než lesem začnou houka policejní sirény.
„Myslím, že omdlím,“ zamumlala a sesunula se k zemi.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus (7)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(7) Kde to všechno začalo…
*
I need some sleep,
it can’t go on like this.
I tried counting sheep,
but there’s one I always miss.

*
Té noci ze čtvrtka na pátek nespal žádný z trojice komisařů. Susannino zmizení, které Traber nekompromisně označil za únos, si podle Franka žádalo okamžitě začít vyšetřovat a Gerkhanovi s Kranichem trvalo, než mu to rozmluvili. Zajišťování stop v Susannině bytě počká do rána a teď jim stejně nikdo nic neřekne. Ráno moudřejší večera, hučeli oba komisaři do kolegy unisono, a Frank, nucený uznat sílu jejich argumentů, se nakonec podvolil a nechal se odvést na Kranichův gauč.
Semir zůstal, aby kolegu pomohl hlídat. Měli přibližně stejně horkou hlavu a Gerkhan si dobře uvědomoval, co by na Traberově místě chtěl dělat on, takže se rozhodl Kranichovi pomoct. Nemohli pustit ze zřetele, že tam venku je pořád někdo, kdo chce Trabera mrtvého. Semir nicméně doufal, že celodenní práce a obavy Franka nakonec zmůžou, ale nebylo tomu tak.
Gerkhan se nakonec ve tři ráno ve spacáku na zemi v obýváku posadil a zapnul televizi. On a Frank pak civěli na teleshopping asi hodinu sami, než se přišoural i Kranich, taktéž nevypadajíc zrovna rozespale, a začal koukat taky. V sedm ráno, kdy byl Tom napůl přesvědčený, že nový odšťavňovač se čtyřmi vyměnitelnými nádstavci a sadou perfektně těsnících lahví zdarma by pomohl udržet jeho myšlenku na lepší stravování, Frank rezolutně vstal a rozhodl, že se jede na stanici.
Tomovi a Semirovi se to podařilo zdržet ještě o půl hodiny, než se oba nasnídali a Frankovi vnutili aspoň hrnek kafe, když už odmítl jídlo, ale po osmé už přesto trojice nevyspalých komisařů vstupovala na služebnu. Ranní směna na centrále už byla na místě a zjev vyšetřovacího týmu je překvapil; všichni považili Gerkhana, Kranicha a Trabera za tolik otrlé, aby s nimi ty vraždy, ač kruté, zase tak moc nepohnuky. Jestli to tři komisaři zachytili, tak to ani jeden z nich neadresoval.
Traber se od obou kolegů odpojil stejně prudce, jako pes, který si právě uvědomil, že vlastně nejde na vodítku, a zabouchl se ve své a Susannině kanceláři, zatahuje žaluzie a mize kolegům z dohledu. Gerkhan a Kranich neudělali nic, naopak se jim ulevilo. Potřebovali myslet jasně a Frank, který se tvářil, jako by každou minutou očekával nález Susannina těla, jim to nesmírně ztěžoval.
Tom zamířil sobě i Semirovi pro další kafe a v kuchyňce k němu ukradl něčí napůl snědený balíček máslových sušenek. Zkontroloval, jestli za sebou dobře zavřel dveře jejich kanceláře, a podíval se přes stůl, za který těžce dosedl, na Semira. „Jestli má Frank pravdu a Susanna byla unesená, musíme úplně nejdřív zjistit, jestli to fakt nějak souvisí s těma vraždama. A jestli ne…“ Tom se odmlčel a zakousl do sušenky.
„Oba víme, že je nulová šance, že Frank bude čekat na zadku, až někdo Susannu najde,“ namítl Semir. „A upřímně, my to taky nedokážem.“
„Tak jak tak ale musíme vědět jistě, jestli to spolu souvisí nebo ne,“ trval na svém Tom. „A tuplem tady potřebujem nějakýho forenzního psychologa, protože jestli Susannu má ten magor, tak potřebujem vědět, co po ní chce a jaká je šance, že ještě žije.“
Ani Gerkhan ani Kranich chvíli nepromluvili; jako by si až teď, kdy to Tom vyslovil, oba dva uvědomili to, co Trabera patrně drželo vzhrůru celou noc. Nemají záruku, že je jejich kolegyně ještě naživu, a i kdyby ji měl stejný pachatel, který zabil ty tři ženy, nemají nejmenší tušení kdo to je ani co přesně ho motivovalo. Semir polkl.
„Ale nebudeme nad tím uvažovat, dokud nebudeme vědět jasně, co a jak,“ řekl nakonec a zahleděl se do počítače.
*
Anna Engelhardt na sebe nechala toho dne dlouho čekat, jako by snad věděla, jaká zpráva ji čeká, a snažila se oddálit, než jí bude muset čelit. Když dorazila, tvářila se poměrně energicky a na tváři jí hrál lehký potutelný úsměv, jaký mívají lidé, kteří ví víc než ostatní. „Dobré odpoledne, Petro,“ pozdravila sekretářku. „Zavolejte mi prosím Gerkhana, Kranicha a Trabera do kanceláře a ať nás chvilku nikdo neruší.“
Počkala, než sekretářka kývne, a pak zmizela za dveřmi své kanceláře, které ale nezavřela, aby jasně naznačila, že čeká. Schubert se vydala k zlověstně zatemněné kanceláře Kobry 12, ale když zaklepala a vešla, našla Franka sedět ve své židli a nepřítomně zírat před sebe. Když se pak vracela, zjistila, že Tom a Semir už se k nadřízené pustili, takže se posadila zpátky za svůj stůl a pozorovala Franka, který právě prošel kolem, starostlivě.
„Ani jednoho z těch forenzních patologů, které má LKA k dispozici externě, nám nepůjčí, jsou prý zavalení, ale zjistila jsem, že docent Bankl – patrně ho znáte, pracuje na patologii,“ vzhlédla od věšení kabátu na věšák, aby se ubezpečila, že jak Gerkhan s Kranichem, tak právě příchozí Traber kývají, „má doktorát z forenzní psychologie. Trochu jsem se vyptala a zjistila jsem, že je dokonce velmi uznávaný, takže jsem si s ním dneska dopoledne byla popovídat.“
„A?“ nadhodil Semir, který seznal, že bude lepší vyčkat, než jim šéfová sdělí, co má na srdci.
„Prošel si záznamy, které měl k dispozici, a došel k závěru, že vzhledem k aranžování těl hledáme někoho, komu ta těla posloužila k jinému účelu, nevraždil prý primárně z touhy zabíjet ani z chtíče, ale protože to patřilo k tomu, co musel udělat. Potvrzuje teorii zástupné vraždy a vzhledem k času, který podle Thronerovy výpovědi vrah strávil s už mrtvou Lipnick, je skutečně dost dobře možné, že naaranžované tělo fotografoval nebo maloval.“
„Takže potvrdil jenom to, co si sami myslíme,“ odtušil Kranich.
„Ne úplně,“ zakroutila hlavou Anna a podle všeho se konečně dostávala ke svému esu, o kterém byl Semir přesvědčený, že ho má v rukávu od chvíle, co se na ni podíval. „Odkázal mě na fakt, že první oběť dost nenapumpoval sedativy, napřed ji škrtil a nakonec ji udusil. Další oběti už byly pod vlivem ketaminu a jen udušené. Řekl, že je možné, že existuje ještě jedna oběť před těmito třemi. Sérioví vrazové se vypracovávají, zdokonalují, a vždycky je něco spustí. Na Elke Fricke už přišel připravený, ačkoliv ne dost, možná to na nějakou zkusil úplně bez přípravy.“
„To ale nemusí být zabitá stejně – jak víme, že patří k němu?“ zamračil se Traber, který na chvíli potlačil starosti o Susannu zaujatý tím, co nadřízená říkala.
„Protože se pořád chce dostat k tomu stejnému cíli,“ odpověděla Anna a hodila na svůj stůl složku jako trumf. „Ina Vogel, prostitutka, nalezená v březnu v hotelu. Napřed byla rdoušená, pak škrcená, ale nalezená byla takto,“ podala Engelhardt referát a otevřela složku na příslušném místě. Ukazovala krátkovlasou blond ženu, nahou s rukama lehce roztaženýma kolem těla, jedním kolenem lehce koketně pokrčeným. „Nenašla se na ní žádná použitelná DNA, hotel nemá bezpečností kamery, protože pronajímá pokoje na hodinu zámožným klientům a respektuje jejich soukromí. Vyšetřování se nikam nedostalo, protože Ina Vogel byla sice v katalogu luxusních prostitutek, ale pracovala víceméně na volné noze. Nikdy se nezjistilo, kdo její poslední zákazník byl, a pokoj v hotelu byl rezervovaný na ni.“
„Dobře, ale to pořád může být náhoda,“ namítl Kranich, mrače se na fotku další nahé, mrtvé ženy. Anna jen bezeslova otočila stránku, na které byl printscreen internetového katalogu prostitutek a ukázala profil Iny Vogel. Na profesionálně udělané fotografii se svůdně usmívala jahodová zrzka s hnědozelenýma očima. „Den předtím, než zemřela, si nechala udělat nový účes. Kadeřnici řekla, že je to kvůli pracovní nabídce, kterou by byla škoda odmítnout.“
„Byla to šlapka,“ ozval se Traber. „Nechala se kvůli němu přebarvit, udělala všechno tak tajný, že není možný zjistit, kdo si ji zaplatil, a nedovedu si představit, že když se dopředu upravila tak, jak chtěl, tak by něco z toho, co po ní chtěl, odmítla. Tak proč ji zabil?“
„Přesně na to jsem se zeptala docenta Bankla,“ povzdechla si Engelhardt. „Tvrdí, že je to u zástupných vražd běžné. Pachatel se často snaží vytvořit nějakou iluzi, ale sám se nepřesvědčí a dostane vztek. Nebo posloužila svému účelu a bál se, že by něco někomu prozradila. Nebo ji možná potrestal za to, že nebyla tím, kým chtěl, aby byla. To je prý často specifické pro případ, neexistuje na to jednotný vzorec.“
„Pokud jsou to zástupný vraždy, tak co udělá s tou, kterou fakt chce?“ zeptal se po chvilce Semir. „Protože každá zástupná vražda, o který jsem kdy četl, končila útokem na pravou pachatelovu posedlost.“
„Podle Bankla se to odvíjí od toho, co je přesně obsahem té iluze, kterou si snaží vytvořit,“ odpověděla Engelhardt. „Vypadá to, že u tří pozdějších obětí nejdřív zabíjel a pak s nimi manipuloval, což dává šanci, že pokud mu ta skutečná žena bude po vůli a hrát s ním, nezabije ji hned a chvíli potrvá, než mu dojde, že to nebude fungovat. Každopádně fakt, že Vogel byla patrně zabitá v afektu...“ Anna se odmlčela a promnula si zpátky. Banklův profil byl jako ukazatel na křižovatce v mlze, vlil jí energii do žil, ale nedokázal zabránit těm obavám, co bude, až si ten maniak troufne na skutečný objekt jeho zájmu. Gerkhan kladl otázky, na které neznala odpověď ani ona, ani psycholog s patologem dohromady.
„Šéfová, měla byste něco vědět,“ ozval se po chvilce Kranich a otočil se k Frankovi. „Včera jsme zjistili něco o Susanně a může to souviset s těmahle vraždama.“
„Von Landitz je v Japonsku,“ odpověděla naprosto samozřejmě Engelhardt.
„Susanna byla Japonsku maximálně tak blízko, jak tuhle já v káefcéčku s tím jejich asijským menu,“ oznámil Traber. „Její tatík nám řekl, že tam nikdy nedoletěla, všechny lety zrušily, a od středy se mu nehlásí. Její telefon je odpojenej, Hartmut není schopnej vysledovat signál, a její kreditka byla naposledy použitá někdy v pondělí, kdy podle výpisu hovorů mluvila s tátou. Její jméno se mi nepodařilo zjistit na žádným další seznamu pasažérů z Německa. Zajišťování stop sice nic nenašlo, ale všechny její osobní věci chyběly, což nedává smysl, jestli je nepoužívá a dokonce rozložila mobil, a… Susanna nikdy neodchází z domu, když tam není uklizeno, a v ložnici byl pěknej brajgl.“
Gerkhan a Kranich se na Franka udiveně otočili. V autě na ranní cestě do práce se domluvili, že to nejdřív proberou se šéfovou, ale Traber zjevně neměl zájem dohodu dodržet. A co víc, ani Semira ani Toma to nepodráždilo, naopak. Cítili se zahanbeně, že seděli na zadku a nic nedělali. „Ale ve středu to ještě nebylo odpojený, ne?“ zamračil se nakonec Kranich, který si pamatoval, jak z Franka při jeho telefonování sbíral rozumy.
„Není to odpojený, je momentálně nědostupná a nevysílá to signál,“ odpověděl Traber netrpělivě. „Ale až dneska. Hartmut říká, že to vypadá, jak kdyby někdo vytáhl simku a baterku a mobil zahodil. Nemůže zachytit vůbec nic.“
Engelhardt klesla do židle, zatímco spolu komisaři mluvili, a těkala očima z jednoho na druhého. Všechen elán, který měla ve tváři, když vešla na stanici, ji nadobro opustil. „Dobře,“ vzala na vědomí. „Vy tři se dáte do prošetřování možných spojitosti Vogel s dalšími třemi oběťmi a já pošlu hlídku, aby se vyptala Susanniných sousedů – “
„To udělal její otec,“ přerušil ji Traber neslušně. „Jsou tam jen další dva byty. Jedni jsou už týden na dovolený a ten teplej pár vedle nic neviděl a nic neslyšel.“
Anna si povzdechla a promnula si kořen nosu. „Dobře, začneme ji pohřešovat,“ rozhodla nakonec. „Nemáme žádné dostatečné důkazy, že by její zmizení nějak souviselo s těmi vraždami, ale – “ Zvedla prst, aby zastavila Traberovy protesty. „Ale pokud to souvisí, tak jí stejně nejvíc pomůžeme, když se na to budeme soustředit. Když srovnáme všechny čtyři oběti, musí nám vyjít nějaká spojnice. A pokud ne, tak jste, Trabere, stejně zatím udělal všechno, co šlo, a teď sám víte, že musíme čekat, co přinese pátrání a hlášky o pohřešování.“
Frank zafuněl jak vydrážděný býk a stiskl zuby, ale jeho hněv zjevně nebyl namířený proti nadřízené. Díval se stranou, z okna kanceláře, a několikrát krátce přikývl. „Jo,“ řekl pak, jako by mu potvrdila něco, co sám věděl, ale doufal, že bude mít jiné řešení.
„Výborně,“ řekla měkce Engelhardt a kývla hlavou, když se jí o partnerku oloupený komisař konečně podíval do očí. „A teď mi řekněte, jestli už víte, kdo vám to poslední dobou komplikuje život.“
„Nemám tušení,“ odpověděl Frank popravdě. „Starej Ole má alibi pevný jak zákon, ale kámoš z krádeží prej Bonrathovi řekl, že takhle otevřít starej zámek není nic těžkýho a dál byly potřeba jen rukavice, aby nenadělal otisky, to je tak všechno. Takže v podstatě vůbec nevíme, kdo a proč. Každopádně včera jsem si byl pro nějaký věci, pečeť není porušená a nic se nepohnulo. Od úterka po mně ani nevzdechl,“ snažil se Engelhardt vnutit myšlenku, že je vlastně v bezpečí.
„Což možná souvisí s tím, že jsi furt s náma,“ zchladil ho Kranich. „Věř mi, my dva z toho taky nejsme odvaření, ale dokud ho nenajdem, radši bych dál jezdil ve třech.“ Semir jen přikyvoval.
„Zatím nevidím důvod na tom nic měnit,“ přidala se na Tomovu stranu Engelhardt. „Za hodinu by měla dorazit komisařka, která vyšetřovala vraždu Iny Vogel, a docent Bankl slíbil, že se odpoledne zastaví, takže ho můžeme spravit o novém vývoji. A dejme se do práce.“
*
Traber stál pod stříškou před vchodem na stanici dálniční policie a kouřil cigaretu vyškemranou od jednoho z kolegů. Byla pěkně hnusná, ale jeho nervy si vzpomněly, že jim nikotin kdysi dělal zdánlivě dobře, a to prozatím stačilo. Stál tam a snažil se nemyslet na nic, což se mu víceméně dařilo do té doby, než před služebnou zastavil béžový Mercedes s bezesporu diplomatickou značkou, protože ze sedadla řidiče vystoupil Felix von Landitz. Frank pocítil prudkou touhu jít se schovat, ale udržet se a zaměstnal típnutím cigarety a hozením ji do nebližšího koše.
Von Landitz podle výrazu ve tváři vypadal, že právě Franka hledá, protože se pousmál a pár kroků před ním už měl nachystanou ruku k potřesení. Traber ji rozpačitě přijal. „Dobré odpoledne, pane komisaři,“ promluvil starší muž. „Podle vašeho výrazu soudím, že pro mě nemáte žádné novinky.“
„Nic, co byste chtěl slyšet,“ řekl popravdě Frank a pak rychle dodal. „A nic průkazného. Každopádně se nelekněte, až vás někdo patrně kontaktuje, vyhlásili jsme po Susanně pátrání. Jestli její matka ještě nic neví, tak…“
„Rozumím,“ vzal na vědomí von Landitz a zachmuřil se. „Beru to na vědomí. Ale abych řekl pravdu, celé mě to děsí,“ přiznal a díval se na Franka přímo, jako by u něj přece jen hledal cokoliv, co by jeho obavy aspoň trochu zmenšilo. Traber cukl pohledem. Věděl, že by rodinám obětí nikdy neměl dávat sliby, sám se kdysi přesvědčil o tom, proč to neměl dělat, ale musel mu říct přece něco tím víc, že jeho obavy naprosto chápal. Proboha, vždyť to byla Susanna, o kom tu mluvili.
Zachránilo ho zvonění mobilu. „Pardon,“ zamumlal a prohledal kapsy, aby ho našel. „Traber,“ představil se. „Jo. Jo, to jsem byl já… Jo? … Dobře, jo, to můžu. Kde?“ Začal znovu prohledávat kapsy a našel účtenku, kterou otočil a připleskl na dveře služebny. Pak si uvědomil, že bude potřebovat něco k psaní, ale v tu chvíli už mu Felix von Landitz podával pero, které zmizelo z náprsní kapsičky jeho blejzru. Frank ho trochu zmateně přijal, než skřípl telefon mezi ramenem a uchem a začal psát jednoduchou adresu. „Tak za půl hodiny, víc ne. … Jo, budu tam. Dík.“
Schoval mobil do kapsy a podal pero zpátky jeho právoplatnému majiteli. „Dík a poslyšte,“ nadechl se. „Polda by tohle nikdy neměl slibovat, ale já Susannu najdu. Přísahám.“
„To jsem chtěl slyšet,“ pousmál se na něj Susannin otec. Frank jen kývl a všiml si přes diplomatovo rameno Bonrathova a Herzbergerova právě zastavivšího Porsche. Obešel von Landitze a přihnal se k oběma kolegům jen, aby Bonrathovi z dlaně potáhl klíčky od auta a plácl mu tam papír s adresou.
„Řekněte šéfový, že jsem jel tam,“ oznámil jim a nasedl do auta.
„A seš normální?!“ zavolal za ním rozhořčeně Herzberger. „Šéfová nás přerazí!“
Porsche ale už vyjíždělo z parkoviště.
*
Trabera toho odpoledne zachránilo jen to, že přivedl svědkyni a s ní i stopu. Zatímco Tom a Semir se snažili ze všech vyslýchaných v případu Iny Vogel vytáhnout něco, co by ji jakkoliv spojilo s bankou, ve které pracovala Elke Fricke, Tierweltem nebo galerií, pro kterou pracovala Sabine Lipnick, Frank využil formulářů na stránkách prostitutek k navázání prvního kontaktu s případným zákazníkem, a nechal tam vzkaz se svým číslem žádající Ininy kolegyně, aby mu daly vědět, pokud měla některá z nich nějakého zákazníka s fetišem na krátké blond vlasy.
Zrovna, když mluvil s Felixem von Landitzem, ozvala se mu jedna jménem Gabi Bär, aby mu sdělila, že zhruba do té doby měla zákazníka, který za ní docházel rok. Nikdy s ní neměl sex, jen mu pózovala nahá. Odmítl jí říct svoje pravé jméno nebo ukázat doklady, ale nebál se s ní scházet na veřejných místech, která sama vybrala, takže nakonec neodolala taxe, kterou jí nabízel, a souhlasila. Časem se na to začínala těšit, protože to byly skvělé peníze prakticky zadarmo, ale přerušila s ním kontakt, když mezi řečí došlo na její blond mikádo, které záměrně nechala přerůst a ztmavit, a on začal vyžadovat, aby se vrátila k původnímu účesu.
Šéfová neřekla ani slovo, když jí Frank představil bývalou kolegyni Iny Vogel, a ještě si po cestě zpátky na stanici zvládl zařídit portrétistu. K výtkám už se nevrátila ani když stála Frankem a Tomem opodál a sledovali vznik podobizny. „Podařilo se mi spojit s tím barmanem, co obsluhoval Thronera té noci, co zabili Lipnick. Věděl podle jména a popsal mi ho do telefonu, říkal, že tam byl celou noc a že by popsal i toho bloďáka, co tam seděl chvilku s ním,“ oznámil Semir, který se k nim právě připojil.
„Tenhle údajnej Klaus je bloďák,“ podotkl Traber.
„Jo, proto mi ten barman dal číslo na fax do hotelu, ve kterém bydlí, a bude čekat, až mu odfaxujem tu podobiznu,“ potvrdil Semir. „A jestli to potvrdí on, tak navrhuju vyhlásit po něm pátrání.“
„Nemůžeme ho ale zatknout za zálibu v krátkovlasejch blondýnách a udělování pochybnejch a stupidních rad v barech,“ zachmuřil se Traber. „To bysme museli zavřít i tady Semira.“
„Hej,“ ohradil se služebně nejstarší komisař. „Já tak netrvám na krátkejch vlasech,“ uvedl na pravou míru s cuknutím koutku. „A hezkou brunetou taky nepohrdnu.“
„Konečně jsme si vyjasnili, kdo náš vrah není,“ podotkla Anna, která se do toho pošťuchování překvapivě přidala. „A jsem si naprosto jistá, že se najde nějaký nezaplacený parkovací lístek, přinejhorším,“ dodala potom. „Dejte mi vědět, jak se ten barman ozve,“ zavolala přes rameno už na cestě do své kanceláře.
Všichni tři komisaři kývli.

Za další půl hodinu byla črta hotová a Petra, která se na rozdíl od zbytku stanice dozvěděla o Susannině zmizení, ráda zůstala přes čas, aby komisařům pomohla. Trvalo hodinu od toho, co fax odešel, než se rozezvonil Semirův telefon, ve kterém barman potvrzoval, že právě tohoto muže viděl sedmého v noci v baru Bruno Thronerem. Pak tedy na Engelhardtin rozkaz rovnou přepustila čtrtu médiím a ačkoliv jí Anna poradila, aby už šla domů, že dnes už jim nemá jak pomoct a zítra bude nejužitečnější odpočatá, zůstala sedět za svým stolem a civěla na obrazovku.
„Co tady ještě děláš?“ zamračil se Frank, který šel kolem do kanceláře Semira a Toma. „Bež se vyspat.“
„Je mi hrozně povědomej,“ postěžovala si Petra. „Někde jsem ho teď nedávno viděla, dala bych za to ruku do ohně. A asi to bylo v televizi, tak se snažím zjistit kde.“
„Běž domů,“ zopakoval po chvíli Traber. „Čím víc to budeš tlačit, tím víc se ti blokne mozek. Uvidíš, že si vzpomeneš ve sprše nebo na záchodě, a pak cinkni.“
Schubert si povzdechla, ale nakonec kývla a pousmála se. „Dobře,“ složila zbraně. Začala vypínat přístroje a sbírat věci. „Ale jenom protože jsem fakt unavená.“
„Já to na tobě vidím,“ reagoval Traber, jako obvykle nechutně upřímný. Petra se zašklebila, ale mávla mu na pozdrav a oblékajíc si po cestě kabát, zmizela ze stanice.
Frank vešel za oběma kolegy do kanceláře. „Prakticky ten obličej teď můžeme prohnat přes okolí každé z těch mrtvejch, ale je jich pořád hrozně moc,“ lamentoval zrovna Semir.
„Petra říkala, že je jí hrozně povědomej, že ho možná viděla v televizi,“ oznámil Frank, co se právě dozvěděl, a opřel se o parapet. „Jestli se nesekla, tak jakmile bude venku ten portrét, někdo ho určitě napráská.“
„Neměli bychom to ukázat i Susanniným rodičům?“ navrhl Kranich po chvilce. „Vypadá, že s tátou si je blízká, a možná je to nějakej zklamanej magor z minulosti.“
„S tím bych radši počkal,“ řekl Traber opatrně. „Von Landitz tu dneska byl, než jsem jel za Gabi Bär. Neví nic, ale poznal, že je to možná dost špatný. A nikdy není dobrý, když se do toho začnou cpát vystrašený rodiče. A vlivní vystrašení rodiče…“
„Plus to uvidí v televizi,“ podotkl Semir. Chtěl ještě něco říct, ale bylo slyšet, jak na stanici někdo vtrhl. Petra mířila přímo ke dveřím jejich kanceláře a sundávala kabát. „Žádnej Klaus,“ řekla a hodila svršek na komodu za Semirovou židlí a pak se sklonila k jeho pořád zapnutému počítači. „Je to sochař, nějakej Niko nebo co,“ drmolila a její prsty se hbitě rozběhly po klávesnici. Tom vstal ze své židle tak prudce, že vrazila do zdi, ale stejně nepředběhl Franka, který se ke stolu namáčkl na poslední místo, kde bylo dobře vidět na monitor.
„Niko Forsman,“ přečetl Semir, když Petřin řetězec hledání konečně našel výsledek. „Sochař, umělec. Počkej, počkej, ale to je ten, co – “
„Ten, co vystavoval v galerii, ve které pracovala Lipnick,“ doplnil za něj Tom. „Petro, můžeš se dostat do databáze té banky, ve které pracovala Elke Fricke? Třeba si ji vyhlídl, protože tam chodil.“
„Jo, ale zapnu si na to počítač vedle,“ přikývla Petra, vzala Frankovi plný hrnek kafe a odešla ke svému stolu.
„Tak ho pojďme pořádně vygůglit,“ navrhl Semir.
„Ne, počkej,“ zastavil ho Frank. „Rozklikni tohle,“ vyzval ho a ukázal na malou nekvalitní fotku, která působila jako udělaná z nekvalitního videa. Semir ho poslechl, ale místo fotky se jim rovnou spustilo video. Ukazovalo Forsmana v něčem, co vypadalo jako luxusně vybavený interiér. Vyprávěl o tvůrčím procesu a pak ukázal růžovou sochu v něčem, co vypadalo jako prostorné studio. Růžovou sochu, která byla naaranžovaná přesně jako Ina Vogel. Všichni tři komisaři vzhlédli tabuli, na které byly fotografie z míst činu, a Semir s Tomem se podívali na sebe.
„Ten úchyl podle nich snad tesá sochy,“ vydechl Kranich. „Proto je zabíjí a aranžuje a kreslí a fotí…“
„Ale ne je,“ namítl Semir. „Je to zástupná vražda, pamatuješ?“
„Susanna mi jizvu na tom samým místě,“ zamumlal Frank skoro nepřítomně a napřímil se. „Teda, já ji nikdy neviděl, ale říkala, že si na pravým stěhně roztrhla kůži, když ji jakou malou shodil kůň, a zůstala jí tam jizva,“ dodal rychle, aby nedošlo k omylu a nezačalo se zase drbat.
Tom chtěl říct, že v obličeji ta růžová socha dokonce vypadá jako Susanna, ale neřekl to. Frank se už teď tvářil poněkud divoce. „Proč ještě nejedem na jeho adresu?“ zavrčel vztekle.
„Ještě počkáme, co najde Petra, potřebujem ho s tím co nejvíc propojit,“ mírnil ho Semir.
„A budeme potřebovat mluvit se Susanninými rodiči,“ ozvala se ode dveří Engelhardt. „Zdá se nepravděpodobné, že pokud má náš vrah spadeno skutečně na Susannu, vůbec ji neznal. Možná jim něco řekne aspoň to jméno. Co o něm vůbec víme?“
„Uh,“ řekl Tom a podíval se přes rameno k Petřině místu.
„Vyhledat ho na internetu snad zvládnete sami,“ pokárala ho Engelhardt, zatím co Semir už začal hledat. Frank se znovu opřel po parapet a založil ruce na prsou. Engelhardt na něm dobře poznala, že potřeboval něco dělat, ale nemohla mu momentálně pomoct.
„Je o něm článek na Wikipedii,“ řekl Semir. „Niko Forsman, narozený jako Nikolaus Yrjö-Koskinen,“ zabojoval Semir s výslovností a zatvářil se u toho, „v šedesátým devátým. Studoval uměleckou akademii v Münsteru asi šest let, ale titul má. Má tady nějaký školy před tím, všechno soukromý internáty, jeden dokonce ve Švédsku, nikde zjevně nevydržel. Ti Yrjö-Cosi jsou švédská šlechtická rodina, kterou povýšili do šlechtickýho stavu v osmdesátých letech devatenáctýho století. Předtím se jmenovali Forsman, což je jméno, který používá teď.“
„Susanna dělala akademii v Münsteru-Hiltrupu,“ poznamenal Frank. „Ale nepamatuju si v jakým roce.“ Engelhardt se odlepila ode dveří a zmizela ve velké kanceláři.
„Forsman prý žije v Kolíně, ale pracovat jezdí jinam – na místo, který údajně nezná ani jeho agentka, a na kterém je podle ní i teďka, jak víme, když jsme se vyptávali ohledně Lipnick. Odtamtud je nejspíš to video s růžovou suchou,“ dumal dál Semir.
„Takže, Niko Forsman je klientem DZ Bank a je vedený jako klient u pobočky v Kolíně,” oznámila všem Petra. „Každopádně pokud to budeme chtít použít, budete na to muset zpětně získat soudní povolení,“ kousla se do rtu. Oběma komisařům cukl koutek.
„Susanna byla v Münsteru v devadesátém pátem,“ ozvala se Engelhardt, která právě přišla zpátky do kanceláře.
„A podle tohohle Forsman konečně dostudoval v devadesátým šestým, takže v devadesátým pátým byl nejspíš v Münsteru taky,“ odtušil Semir. „Myslím, že je čas dát ho hledat.“ Petra se vrátila zpátky ke svému stolu přichystat podklady.
„Jo a podíváme se na jeho trvalý bydliště,“ rozhodl Frank a prudce se pohnul od okna.
„No to rozhodně ne,“ zastavila ho Engelhardt. „Potřebujeme povolení k prohlídce a já ho obstarám hned ráno, teď v noci mi ho stejně žádný soudce nedá. Běžte se domů vyspat, všichni tři. Dneska už stejně nic nezmůžeme.“
„Ale šéfová, jestli Susannu fakt má, tak nám jde o čas,“ namítl Traber. „Když zabil čtyři ženský, tak jakou šanci má ona?“
„Pokud ji má skutečně ten stejný člověk, který je zodpovědný za ty čtyři mrtvé, tak si musíme uvědomit, že všechny čtyři zemřely, protože nemohl mít ji,“ připomněla Engelhardt. „Nezabije ji při první příležitosti. Bankl řekl, že šance, že dokud bude jeho skutečný objekt touhy hrát s ním, nezabije ji. Susanna je dostatečně inteligentní na to, aby poznala, co situace vyžaduje.“
„Jo, no naposledy tak geniální nebyla,“ zavrčel Frank při vzpomínce na mozek Meryemina únosce na tmavé střeše.
„A mám vám připomenout, co vaše horká hlava málem způsobila naposledy, když byla von Landitz v přímém ohrožení života?“ sekla po něm Engelhardt. Frank vypadal okamžitě zraněně a Anna poznala, že zaťala do něčeho, co pro něj bylo i po roce pořád velmi živé. Donutila se toho nelitovat a pokračovala. „Jestli se nezklidníte, budu vás muset z toho případu odvolat, a garantuji vám, že budete sedět na zadku a papírovat, dokud nebude po všem. Rozumíme si?“
Gerkhana napadlo, že Engelhardt mohla mít o něco větší pochopení, vždyť je všechny dobře znala, ale nepletl se do toho. Pochopil správně, že tu šlo spíš o nastavení dominance než o cokoliv jiného. „Rozumím,“ zavrčel Traber nakonec. „Jdu se vyspat,“ dodal a svíraje svou bundu, prošel kolem Engelhardt rázně ven.
„Trabere, jasně jsme se dohodli, že nebudete nikam chodit sám,“ otočila po něm vydrážděně Anna.
„A nemáš tady auto,“ přidal se trochu smířlivě Semir, který snažil ten konflikt zadusit.
„Tak pojedu taxíkem,“ odsekl Frank, ale vzápětí Engelhardt a Gerkhanovi proletěly nad hlavou klíče, které Traber mrštně chytil. Jen kývl na Kranicha, který se nad ním smiloval, a zmizel ze služebny. Engelhardt se prudce otočila a proklála Toma dopáleným pohledem za to podrytí autority. Semirovi cukl obličej nevolí z toho, co mělo přijít.
„Pardon, šéfová, ale proboha vžijte se do něj,“ spustil Tom na svou obranu. „Od úterka mu funíme za krk a jeho partnerku má patrně ten největší magor, kterýho jsme za poslední rok poznali, touhle dobou už bych taky měl všech po krk. Navíc ten někdo po něm šel pěkně drsně, nedal mu odpočinout, a pak se ani nepokusí nás rozdělit nebo Franka vylákat ze stanice? Kdyby seděl někde na zadku a čekal, až bude Traber sám, sundal ho už dneska, když jel za tou bejvalou prostitutkou. Frankův byt je v pohodě a ten někdo na něj útočil zásadně na dálku, bezkontaktně. Než si stihne něco vymyslet, Frank bude zpátky na stanici.“
„Modlete se, abyste se nepletl,“ sykla Engelhardt a při svém rázování z místnosti si zavolala Petru, která mezitím stihla připravit všechny podklady k vyhlášení pátrání.
„Jsi si tím jistej?“ zeptal se Gerkhan, když za oběma ženami zapadly dveře kanceláře nadřízené.
„Ne, ale upřímně si to myslím,“ odpověděl Tom. „Pojďme spát. Šéfová má pravdu, teď stejně můžem jenom čekat, a já jsem nehorázně unavenej.“
Semir jen kývl.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus (8)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
|8| Hodiny
*
I can’t understand
what makes a man
hate another man.
Help me understand.

*
Nejsmutnější na tom bylo, že Susanna tu slabost ani nemusela předstírat. Zvládla by sice neomdlít, na to byla pořád ještě hrdá dost, ale nemělo smysl na Forsmana cokoliv hrát, takže nechala slabost, aby ji ovládla, a přivítala nevědomí. Probrala se zase v ložnici do příjemného pocitu, jak jí vlhký hadřík otírá tvář. Motala se jí hlava a kdyby něco jedla, asi by se pozvracela. Zaostřila na Forsmana; tvářil se ustaraně a snad i trochu provinile.
„Ty jsi tak nerozumná,“ zakroutil Niko nesouhlasně hlavou. „Měl jsem to tušit a mít rozum za tebe.“
„Promiň, Niko,“ zamumlala Susanna.
„Tady máš vodu,“ řekl Forsman a pomohl jí posadit se, podávaje jí kelímek ke rtům. Ucukla. „Neboj, je to jen voda.“
Susanna si tedy vzala kelímek a napila se. Měla ale takovou žízeň, že nad chutí vlastně ani neuvažovala. Forsman odešel a vrátil se za chvilku s mísou ovoce; bylo trochu ovadlé a orosené z lednice, ale Susanně to absolutně nevadilo. Po trsu hroznového vína a několika jahodách se jí konečně udělalo trochu líp. Vyprázdnila další příděl vody, který jí Forsman doplnil, a teprve pak začala vnímat, že se Nikdo dívá ustaraně.
„Hlavně se prosím nepokap,“ řekl.
„Dávám pozor,“ ujistila ho Susanna a až teď začala vnímat, že má na sobě pořád ty zpropadené svatební šaty. Přisunula si mísu blíž; každá další zdržující taktika mohla Forsmana zbytečně odpálit, musela teď našlapovat hodně opatrně. „Jsou krásné,“ dodala, aby přerušila to ticho.
„Líbí se ti?“ Nikova tvář se trochu rozjasnila. „Doufal jsem, že budou. Nevěděl jsem, jestli se třeba tvůj vkus nezměnil – kvůli němu…“
„Vyčítáš mi Franka a přitom jsi mi sám řekl o těch ostatních, cos měl,“ namítla Susanna opatrně.
„Ale Sanno, to je přece jiné,“ zamračil se Forsman a vstal. „Začal přecházet po místnosti, ale nevypadal tentokrát rozrušeně ani vztekle jako při ostatních takových příležitostech. „Nikdy jsem se jich… Vlastně, to by byla lež.“
Susanna jedla hrušku a trpělivě čekala, co řekne dál. Několikrát se nadechl a pak si to zjevně rozmyslel; nakonec se podíval na ni a její tázavě povytažené obočí a rozmluvil se. „Byl jsem hrozně sám a ona se ti tolik podobala… Nechala se kreslit a skicovat, ale pak trochu zpustla. Žádal jsem nápravu, ale tvářila se, jako bych zašel moc daleko a přerušila se mnou kontakt.“ Forsman se zašklebil. „Chápeš to? Chtěl jsme po ní míň než ti ostatní, co si platili za sex – přede mnou se nemusela ponižovat, ale já jsem překročil meze, když jsem chtěl, aby si zašla ke kadeřníkovi. Rozumíš tomu?“
„Ne,“ odpověděla popravdě Susanna. Začínala se jí znovu zmocňovat hrůza.
„Doporučila mi svou kolegyni, které nevadilo se pro mě upravit, ale ta neuměla pochopit, že jsem jenom chtěl… Tys byla tak zdrženlivá a ona…“ Zatvářil se extrémně znechuceně. „Tak vulgární. Opakovala, že mě chápe, že ví, že chci někoho, koho nemůžu mít, ale že ji mít můžu a že jí klidně můžu říkat tvým jménem.“ Otřásl se nad tou vzpomínkou a pak prostě jen pokrčil rameny. „Tak jsem se jí dotkl a pak konečně zavřela pusu a dělala to, co jsem chtěl.“
Susanně přestalo chutnat.
„Víš,“ hlesl Forsman a přisedl si k ní, „Doteď me mrzí, že tvé soše stále předlohou zrovna taková běhna, ale… Byla ti tak podobná a já nemohl dopustit, aby to celé přišlo v niveč.“
„A co ty ostatní?“ našla v sobě Susanna poslední zbytky profesionality. „Ty reliéfy v té místnosti s…“ Nebyla schopná dokončit.
„Tys neměla vůbec vidět,“ zamračil se Forsman vyčítavě. „Ale naštvala jsi mě.“
„Já vím,“ hlesla Susanna. „Je mi to opravdu líto.“
„Nebyly to prostituky, poučil jsem se,“ řekl po chvilce Forsman. „Elke jsem vídal za přepážkou v bance. Myslel jsem si napřed, že by to šlo, ale viděl jsem na ní, že byla zkažená. Že jí šlo jen o to jedno. Tak jsem jí nedal šanci pokazit to. Ohledně Wandy jsem měl velké naděje, ale ukázalo se, že jsem viděl jen to, co jsem chtěl vidět. Pod vší tou barvou na vlasy a make-upem vlastně ani nebyla moc jako ty… Ani Sabine nebyla to, co jsem myslel, že bude, takže jsem tu středovou část nakonec musel stejně udělat podle Elke.
A pak jsem věděl, že už nemám moc času. Že nemůžu dovolit, aby tě zkazil jako byly zkažené ony. A i když jsem se prve bál, že je to pozdě, teď vidím, že jsem přišel včas a že jsi pořád ještě… Proto musím dokončit tu sochu, aby to všichni viděli. Jak jsi výjimečná, Sanno. A proto už nesmíme ztrácet čas.“
„Potřebuju spát,“ namítla Susanna a nenáviděla, jak její hlas zní roztřeseně.
„Spala jsi dost,“ zamítl rázně Forsman.
„Niko, prosím,“ nedala se Susanna. „Když budu muset teď vstát, vydržím jen pár hodin. Když mě necháš těch pár hodin spát, vydržím den a noc. Nesnažím se tě naštvat, snažím se jen myslet prakticky.“
„Dobře,“ svolil nakonec Forsman. „Bež si ještě odskočit, znovu ti převážu chodidla a… převleč se prosím do pyžama, byla by škoda ty šaty zničit.“
Susanna kývla. Shrábla svoje pyžamo hozené na posteli vedle ní a namáhavě se postavila na poraněné nohy. Sevřela Forsmanovu ruku. „Díky, Niko,“ řekla naléhavě a podívala se mu do očí. „Nikdo jiný by ke mně po těch hloupostech, které jsem vyváděla, nebyl tak shovívavý.“
Neřekl nic, ale poznala na něm, že na něj její slova zapůsobila přesně tak, jak to plánovala. Horečně uvažovala; voda a ovoce na chvíli zahnaly únavu a mohla čistě myslet. Evidentně po ní nechce sex, to bylo dobře. A jestli zabil čtyři další ženy, určitě už po něm pátrají. A pokud byly všechny podobné jí, snad si dokážou spojit její zmizení s těmi vraždami.
Věděla, že tohle bylo všechno. Další zdržování už jí neprojde, protože pokud tohle všechno došlo jí jen díky informacím, které měla od něj, zcela jistě to došlo jemu a proto ho tak tlačí čas. Modlila se, aby těch pár hodin, které v tuto chvíli získala, nakonec k něčemu bylo.
*
Frank ráno dorazil na stanici vyspaný a plný energie. Pravda byla taková, že tím sám sebe překvapil. V noci strčil klíče zevnitř do zámku a zbraň měl paranoidně pod druhým polštářem, ale i přes obavy, že po něm ten někdo znovu půjde, usnul téměř okamžitě a překvapivě tvrdě; jeho tělo mělo zjevně vlastní rozum a vědělo, že pokud nenabere sílu, nebude Susanně k ničemu.
„Něco nového?“ zeptal se okamžitě jak viděl Semira a Toma, kteří postávali u Bonrathova stolu.
„Jo, hned ráno jsme zmáčkli tu Forsmanovu asistentku,“ reagoval Semir. „Napřed nás zase odpálkovala, že je Forsman někde na samotě a nemá se s ním jak spojit, ale když jsme jí řekli, že ho potřebujeme vyslechnout ve spojitosti se čtyřma vraždama a únosem policisty, změnila tón. Sice i tak řekla jen, že je to uprostřed lesů a že mu nechává vzkazy v hlasové schránce, ale aspoň něco.“
„A zkusili jsme to vysledovat?“ zeptal se Frank.
„Ne, čekali jsme, až přijdeš a poradíš nám to,“ ušklíbl se Tom. „Stejnej případ jako u Susanny, je to mrtvý.“
„Šéfová už jela pro povolení k prohlídce jeho bytu,“ navázal Gerkhan. „Řekla, že to udělá osobně, aby nemohli zdržovat. A na fotce Forsmana poznal i ten Thronerův barman a Gabi Bär si je naprosto jistá, že je to ten její divnej kunčoft, co ho přehodila na Inu Vogel.“
Frank se zamračeně podíval na nástěnné hodiny, které ukazovaly čtvrt na devět. „Neboj, až na tu Forsmanu asistentku to všechno bylo hotový už když jsme přišli,“ pousmál se Kranich. „Jsme tu teprve patnáct minut, ale šéfová je tu bůhví od kdy a měla pro všechny instrukce.“
„A jdeš právě včas,“ podotkl Semir. „Je čas vyslechnout Susanniny rodiče.“
„Možná bude stačit jen otec,“ navrhl Tom, když viděl Traberův výraz odsouzence na smrt. „Sám tě vyhledal a Susanna mi stejně kdysi říkala, že si s matkou moc nerozumí.“
„Ne, udělám to pořádně,“ povzdechl si Traber. „Na výpisu volání od toho, co Susanna nastoupila na dovolenou, stejně číslo její mámy je.“ Zamračil se, když zjistil, že se na něj kolegové dívali s pozvednutým obočím. „Říkal jsem vám, že jsem to zjišťoval. Dali mi bez soudního příkazu teda jenom čísla, ale Susanniny rodiče jsou vedení na stránkách nějakejch nadací a tak, takže mi je to našlo. Pak je tam ještě nějaký číslo, který jsem ale nenašel.“
„Přines to,“ vyzval ho Gerkhan a Frank poslechl. Tom a Semir chvíli sledovali, jak se ve své kanceláři přehrabuje ve svinčíku na stole, než jim přinesl trochu pomuchlaný papír. Tom si ho vzal a začal ho srovnávat s vlastním papírem.
„To je Forsmanovo číslo,“ řekl pak. „Mluvili spolu pár minut v pondělí odpoledne.“
„Takže se asi znali,“ odtušil Semir.
„To nic neznamená,“ zabručel Traber. „Tihle magoři si někdy oběti vyhlídnou na dálku a hlavě si vytvoří pohádku o tom, jak se znají už léta, které věří.“
„To je tady pravda,“ vzal na vědomí Kranich a povzdechl si. „Každopádně ji kontaktoval předtím, než byla unesená, to je pro nás podstatný.“
„Takže zajedem za jejíma rodičema nebo je předvoláme?“ vrátil se Gerkhan k původnímu rozhovoru.
„Nebude potřeba ani jedno,“ zamumlal Traber hledě ke dveřím stanice. Dovnitř právě vešel Felix von Landitz s vysokou elegantní blond dámou po boku, která byla nade vší pochybnost Susanninou matkou. Pár se vydal přímo ke skupince komisařů; von Landitz se zdvořilým úsměvem, jeho chuť o krok za ním a zjevně neochotně.
Von Landitz k Frankovi napřáhl ruku ještě než k němu došel a Frank ji přijal, ačkoliv si myslel, že není nutné, aby si dva dospělí lidé tolikrát za život podávali ruku. „Dobré ráno, pane komisaři,“ pozdravil ho, na což Frank odpověděl jen kývnutím. „Vrchní komisař Traber, moje choť Marie,“ představil Felix Franka a svou manželku. Traber stiskl ruku Susanniny matky, která mu ji spíš nechala, než aby stiskla zpátky, a v tom zdvořilém gestu chyběla upřímnost.
„Můžeme si promluvit někde o samotě?“ zeptal se von Landitz lehce nejistě.
Traber jen kývl a zavedl je do své a Susanniny kanceláře. Pokynul jim k židlím u stolu a sám zůstal stát stranou, aby se mohli usadit podle libosti. Marie von Landitz usedla za dceřin stůl a vypadala, že se naplnily její obavy, a Susanniny otec zůstal stát vedle své ženy. „Marie?“ vyzval ji, ale ta nevypadala, že se chystala začít mluvit, takže se toho s povzdecehm ujal sám. „Moje žena včera v noci a dnes ráno viděla v televizi vaše pátrání po Susi a po tom sochaři. Svěřila se s tím, že s ní o tom mluvila – v úterý, myslím.“
„V pondělí,“ opravil ho Traber. „Výpis hovorů Susanniny simky ten hovor ukazuje v pondělí. O čem jste spolu mluvily?“ otočil se s otázkou přímo na Marii von Landitz.
„O takové hlouposti – myslím, že to sotva stojí za řeč,“ odpověděla škrobeně Marie a očima protínala manžela. „Nemyslím, že je potřeba to rozmazávat a že nějaký drzý sochař má co dělat se zmizením mé dcery. To spíš tahle zatracená práce.“
„Marie,“ mírnil manželku von Landitz.
„Já vám nemůžu s jistotou říct, že ten drzej sochař s tím má co dělat,“ začal pozvolna Traber; uvnitř spolehlivě doutnal. „Ale ten drzej sochař se Susannou mluvil, než zmizela – podle všeho byl poslední, kdo s ní předtím mluvil, a jeho nová socha,“ plácl před starší ženu na Susannin stůl snímek s růžovou sochou z videa, „vypadá nebezpečně jako tahle dáma,“ plácl před Marii fotografii mrtvé Iny Vogel, „kterou si podle všeho najal, a tady tyhle tři další, na kterejch se zatím neprokázaně taky vyřádil, dost možná taky sochal. A tenhle drzej sochař má s největší pravděpodobností vaši dceru, takže jestli cokoliv víte – “
„Dobře, dobře,“ přerušila Trabera ostře Marie von Landitz a něco v jejím tónu a způsobu, jakým se na komisaře dívala, mu připomnělo, že je ta protivní ženská pořád Susannina matka. „Dejte to pryč.“
Frank ji poslechl a shrnul fotografie, ale nepřestával se jí dívat pevně přímo do tváře a jakmile byl hotov, tázavě pozvedl obočí.
„V jedné talkshow jsem viděla to video se sochou a hned jsem svou dceru poznala. Zavolala jsem jí – že sice chápu, že si vybrala jiný styl života, ale že takový nevkus snad nemůže myslet vážně. Susanna mě ubezpečila, že nikomu nahá nikdy nepózovala a že s ním ani nikdy nic pořádně neměla. To je všechno – nejsem si ale jistá, jak vám to pomůže.“
„Takže Susanna Forsmana zná,“ ignoroval Traber její poslední větu. „Chodili spolu?“
„Nevím, ale podle toho, jak se vyjadřovala, to sotva byl vztah,“ odpověděla Marie von Landitz zamyšleně. „Prý ji děsil, byl moc intensivní, pořád chtěl, aby mu stála modelem. Tvrdila, že odmítla, ale myslela jsem si, že mi lže, nechápala jsem, jak by jinak mohl tu sochu tak přesně – “ Prudce se odmlčela a teprve teď vypadala, že si plně uvědomila, co jí Frank vlastně ukázal. „Co jí chce udělat?“
Felix položil své ženě ruku na rameno a pevně stiskl. Traber teď trochu litoval, že se nechal vyprovokovat, ale neměl čas se tím nějak hlouběji zabývat. „Já nevím,“ přiznal. „Ale děláme všechno proto, abysme ji našli dřív, než se k tomu dostane.“
Von Landitz chtěl zjevně ještě něco říct, ale ozvalo se lehké zaklepání na dveře, které vzápětí pootevřela Anna Engelhardt. Pokynula Traberovi, aby za ní vyšel ven, a když to udělal, rukou na klice za ním dveře přivřela. „Gerkhan a Kranich už u sebe mají povolení k prohlídce. Jeďte s nimi, ale Trabere,“ zastavila ho ještě, „jestli se tam náhodou něco seběhne, tak chci vepředu Gerkhana s Kranichem, jasné? Nebudeme vnitřnímu dávat žádnou záminku. O Susanniny rodiče se postarám.“
Traber, který vypustil von Landitzovy z hlavy ve chvíli, kdy Engelhardt vyslovila „povolení k prohlídce“ jen roztržitě kývl hlavou a uvědomuje si, že nemusí zpátky do kanceláře, protože má na sobě pořád bundu i pouzdro se zbraní, protože od příchodu na stanici neměl čas si to sundat, kývl znovu a vydal se za Kranichem a Gerkhanem, kteří na něj už čekali u vchodu.
Engelhardt se zhluboka nadechla a otevřela dveře, které doteď držela přivřené.
*
Niko Forsman bydlel ve dvoupodlažním bytě indrustriálního rázu v umělecké čtvrti Kolína. Jeho obylí bylo precizně uklizené jako příbytek někoho, kdo se v něm už nějakou dobu nezdržoval. Ve schránce, kterou Kranich nechal odemknout domovníkem, našli letáky, které ukazovaly, že ji nikdo nevybíral aspoň dva týdny. Ať komisaři zběžně prohlédli kteroukoliv ze skříněk v přízemí, nenacházeli žádné osobní věci, fotografie, účtenky… Prostě nic, co by ukazovalo, že je celý tento byt jen něco víc než instalace v ateliéru uměleckého designéra.
Teprve v patře pokoje začínaly vypadat obydleně. V koupelně se válel na umyvadle špatně opláchnutý kartáček na zuby, na posteli v ložnici byly na přikrývce nerovnosti, jako by někdo na ustlané posteli ještě ležel. Ale stále chyběly jakékoliv osobní věci. Teprve za posledními dveřmi konečně komisaři našli rozhodující důkaz, že Niko Forsman je skutečně tím, koho hledají. Dveře byly zamknuté, takže museli využít domovníkův univerzální klíč.
Když vešli, jako první komisařům padl zrak na pracovní stůl u okna, na kterém stálo něco, co mohla být hliněná busta, zabalená v hadrech a přetažená igelitem. Když ale ale podívali na druhou stranu, zůstali stát v šoku. Celá stěna byla pokrytá fotografiemi Susanny, pořízenými zjevně bez jejího vědomí v rozmezí dobrých deseti let. Sem tam tam byly i skicy jejího obličeje, které korespondovaly s některými fotografiemi, jako by si Forsman cvičil výrazy její tváře.
Traber si beze slova natáhl latexové rukavice jako Gerkhan s Kranichem, ale na rozdíl od nich dvou nezamířil ke stěně, ale k oknu. Odmotal provaz, sundal igelit a začal odmotávat vlhké hadry z busty, než se dostal až k hlíně, už příliš suché na to, aby se s ní dalo dál pracovat. Tvář ale vypadala dokončeně; měla stejný výraz jako ta růžová socha, chyběla jen páska přes oči. Traber nasál vzduch do plic. „Kdo to je?“ zeptal se Semir, aniž by se odvrátil od stěny.
„Hádej,“ zabručel Traber a odvrátil se od Susanniny hliněné hlavy. Přešel ke svým dvěma kolegům, kteří stále zírali na výstavu Forsmanova voyeurství a evidetně dumali, kde začít. Tom zvedl ruku a ukázal na skupinku jedněch fotek. „Tyhle fotky jsou natuty ustřižený – vypadá to, že na nich Susanna s někým mluví. Má na nich pouzdro na zbraň.“
„Jo, tohle si pamatuju,“ ukázal Frank na jednu. „Tam jsem byl s ní.“
„Hm,“ zadumal se Kranich. „Na víc fotkách je s ní někdo, ale nikdy ne ty, i když spolu pracujete už pár let. Jako by odstřihával jen tebe.“
„To není stěna,“ řekl najednou Gerkhan a opatrně latexovým prstem odloupl okraj jedné fotky. „Je to nějaká tabule nebo co,“ dodal a našel konec, aby rozevřel okno uprostřed toho všeho. To, co bylo uvnitř, popisovalo příběh zcela jiné posedlosti, ale přesto naprosto související s tou původní.
„Ten zasranej zmrd,“ vydechl Traber a udělal krok vzad.
„Takže Bonrath a Herzberger měli pravdu,“ podotkl Kranich. „On po tobě fakt jde nějakej žárlivej ex.“
„To je nesmysl,“ zamračil se Frank vztekle. „Já a Susanna spolu přece – “
„To je fuk,“ přerušil ho Tom. „Jasně jsi řekl, že podle Susanniny matky spolu ona Forsman sotva chodili a ještě je to víc než deset let zpátky, a on je stejně zjevně stejně přesvědčenej, že je to láska jeho života. Chceš argumentovat rozumem nebo realitou proti tomuhle?“ obsáhl rukama celou místnost. „Vlastně to celý teď dává smysl. Mysleli jsme si, že po tobě přestal pást, protože tě hlídáme, ale to není pravda. S takovým odhodláním by to zkusil i tak. On po tobě přestal jít, protože si unesl Susannu. Už se tě nemusí zbavovat, protože už ji má jen pro sebe.“
„To se ještě uvidí,“ zafuněl Traber. „Někde tady musí být něco, co by nás nasměrovalo k té jeho samotě. Nějak se to přece musí dát najít.“
„To bysme museli mít sakra štěstí,“ povzdechl si Gerkhan. „Petra prověřila všechen majetek jeho a jeho rodiny, ale nic. Jestli si dal takovou práci a schoval to před úřadama, tak tady sotva nechá přílepku s adresou. Pěkně to tady vyčistil.“
Frank odmítavě kroutil hlavou po celou dobu, co Semir mluvil. „Něco tady někde musí být,“ zopakoval zatvrzele. „I kdybych měl holýma rukama vyhtrhat parkety.“
Gerkhan a Kranich si jen vyměnili pohled a doufali, že na to snad nedojde.
*
Jakmile komisaři po neúspěšném prohledávání Forsmanova bytu dorazili na stanici – jeden v horší náladě než ten druhý, ale Traber naladěný zaručeně nejhůř – Engelhardt už na ně čekala s docentem Banklem na drátě. Spravila ho o všem, co věděla, včetně toho, co jí prozradil Semir během domovní prohlídky u Forsmana, a právě když to patolog zvážil a byl připravený mluvit, policisté se vrátili.
„Jsou tady všichni,“ řekla Engelhardt telefonu, který přepnula na hlasitý odposlech.
Dobrý den, pánové,“ pozdravil docent Bankl. „Slyšel jsem o vašem novém objevu a musím říct, že teď to dává absolutní smysl. Jistěže vás považoval za konkurenci a snažil se vás zbavit, pane Trabere. Jako partner své kolegyně jste tak velkou součásti jejího života, že pro člověka s jeho nemocným mozkem je nemožné nevykládat si vás jako hrozbu. Buďte klidný, teď už ho absolutně nezajímáte.
„Jo, to nás taky napadlo,“ poznamenal nezdvořile Traber. „Ale co to všechno znamená pro Susannu?“
Je jí posedlý. Když sledování na dálku, fotografie a jeho umění nestačily k jejímu zprostředkování, přesedlal na prostitutky a rychle se naučil, že bude spokojený jen, když budou dělat, co chce. Odtud byl jen kousek k vraždám žen, které mu ji simulovaly nejvíc, ale u těch už podle všeho ani nezkoušel, jestli mu vyhoví. Manipuloval s nimi až po smrti, dokud nenastala posmrtná ztuhlost. Věděl, že žádná iluze se jí nevyrovná.
„Tak proč nešel rovnou po Susanně?“ zeptal se Semir.
„Protože je to srab a netroufl si, dokud nebyla sama a všichni jsme si nemysleli, že je pryč,“ odpověděl za Bankla Traber.
Ano i ne, nakonec by ji stejně musel oddělit od vás, aby ji mohl unést, ale na to stačila jakákoliv záminka, mluvili spolu přece po telefonu a paní komisařka věděla o té soše,“ namítl Bankl. „Podle mého názoru mu všechny ty ženy sloužily k jinému účelu. Víme, že podle té první prostitutky vytvořil sochu a vaše teorie byla, že ta těla kreslil nebo fotil. Dost možná sochal něco i podle nich. Něco, co mělo být připravené, než podnikne finální krok.
„A to je Susanna,“ odtušil Kranich.
Přesně tak. Ten dům ve videu je světlý, čistý moderní – neznám vaši kolegyni tak dobře jako vy,“ a patrně tím myslel hlavně Franka, „ale řekl bych, že je to přesně její vkus. Možná ho postavil přímo na míru jí a svému účelu a jestli je to tak, už ho neopustí. Více či méně konkrétně to patrně plánoval celé ty roky od Münsteru a ukázal vám až příliš mnoho na to, aby si mohl myslet, že unikne. Svět bez ní není něco, v čem by chtěl žít, a v tomhle světě ji mít nemůže, to už se naučil.
„Takže ji zabije,“ řekl Traber napjatě a semkl rty pevně k sobě. K další otázce se zjevně musel nutit. „Jaká je šance, že ještě žije?“
To záleží, jak je daleko,“ odpověděl Bankl a povzdechl si. „Pane komisaři, on vám ukázal, že ji má a že vám ji už nevrátí. Mohl se zbavit vás a mít ji pro sebe, a mohl zabít ji i sebe hned a mít ji pro sebe, ale k něčemu ji potřebuje. A až to dokončí…“ Ozvalo se cvaknutí, jak si Bankl patrně sundal brýle a položil je na stůl, a dál mluvil tlumeně, jako by si mnul tvář. „Podle mého názoru jí touhle dobou zbývají maximálně hodiny.
*
Bylo kolem čtvrté odpoledne a venku zase mrholilo. Semir beze slova položil hrnek kafe na stůl před Trabera a povzdechl si, když kolega nevypadal, že by si toho vůbec všiml. „Už to děláš dvě hodiny,“ oslovil Franka opatrně. Trabera nebylo radno dráždit už po fiasku ve Forsmanově bytě, ale Banklovo stanovisko komisaře zjevně dorazilo. Většina stanice se na něj bála promluvit, Gerkhan přesto pokračoval. „Je moc chytrej na to, aby se z toho videa dalo vyčíst, kde je.“
Traber nebouchl, jak Gerkhan předpokládal, se vzteklou otázkou, co má asi tak dělat jiného. Místo toho jen mírně, zaujatě zakroutil hlavou. „Kde to je možná přímo ne, ale něco přece jen jo. Podívej,“ vyzval kolegu a posunul video na určité místo.
„Jo?“ zamračil se Semir trochu nechápavě. „Sprchovej kout, no.“
„Jo, v baráku uprostřed lesů – na takovej vyhnálov, kterej on potřebuje, normálně potrubí nevede, nebo jo? A jestli tam nemá tekoucí vodu, tak na co stavěl sprchovej kout?“
„Třeba je poblíž studna,“ navrhl Gerkhan.
„Jo a tudíž padesátiprocentní šance, že je registrovaná. A kdyby tam nebyla, musel ji dát vykopat, to ti taky neudělá úplně každej s lopatou,“ reagoval energicky Traber. „A podívej se, jak je to, co ukazuje, velký. Na to musel mít stavební povolení a soudě podle toho, jak blízko jsou stromy za oknem toho ateliéru, kde má sochu, možná kvůli tomu něco nechal vykácet. Na to taky potřebuješ povolení. A tady,“ Frank posunul video na další určitá místa. „To vypadá jak mašinka na scan prstu, elektronickej zámek. Na třech dveřích. To si asi taky nenadrátkoval sám.“
„To video má hrozně malou kvalitu a my víme hrozně málo na to, abysme něco z toho mohli brát natuty,“ namítl racionálně Semir. „A firem, co ti udělají zabezpečení, je v Kolíně milion. Plus jestli měl rozum, neobjednával to pod vlastním jménem a už vůbec ne v Kolíně.“
„Jestli má Bankl pravdu a fakt ten barák pro ni postavil, všechno to musel udělat sám,“ odpověděl Frank a samotného ho překvapilo, že se nenechal rozčílit. „A hlubení studny uprostřed lesů nebo instalování bezpečnostních zámků v něčem, co vypadá jak sídlo záporáka z bondovky, si určitě někdo bude pamatovat. Začnem v Kolíně a budem pokračoval přes Münster dál.“
„Dobře,“ akceptoval to konečně Semir. „Stejně jsme vyčerpali všechny ostatní stopy. A i kdyby to nechal dělat na vlastní doklady, pořád na to určitě sám dohlížel, na to je moc velkej perfekcionista. Rozešlem těm firmám i jeho fotku a někdo si snad vzpomene.“
Frank spokojeně kývl.
*
Hledání trvalo dlouho, ale na stanici bylo dost lidí ochotných zůstat přes čas, aby pomohli. Jedna polovina si vzala na starost studnu, druhá elektrické zabezpečení. Jak odpoledne postupovalo a měnilo se večer, policisté a sekretářka museli začít být dostatečně přesvědčiví nebo výhružní, aby si od unavených lidí, kteří byli dávno doma z práce a telefonát je pochopitelně obtěžoval, vymohli informace, které potřebovali. Jako první se poštěstilo Petře.
Venku byla hluboká tma a lilo, když Schubert od svého stolu radostně vykřikla: „Nemám sice adresu, ale mám GPS!“ Když měla jistotu, že jí věnují pozornost, pokračovala. „Představil se jim jako Klaus Zauber a dostali jen GPS souřadnice, když jeli to zařízení instalovat. Byl u toho celou dobu, poznali ho podle fotky. A instalovali to třikrát – jednou na hlavní dveře, podruhý na dveře od kuchyně a potřetí na nějaký další vevnitř domu.“
„Poslyšte,“ navázal na to Bonrath a zbytku osazenstva chvíli trvalo, než jim došlo, že mluvil do telefonu. „A neřekne vám něco jméno Klaus Zauber? Tak se vám ten chlápek mohl představit,“ pokračoval a pak rychle mávl na Petru, aby přišla za ním. „Jo, GPS souřadnice stačí.“ Schubert přiběhla a nápomocně mu strčila před unavené oči růžový lísteček. Bonrath opakoval čísla, která slyšel v telefonu, a kýval, když souhlasila s těmi od Petry. „Díky moc, fakt jste nám moc pomohla. Hezkej večer.“
Petra se vrátila ke stolu a zasedla za počítač. Kranich, Gerkhan a Traber ji automaticky následovali, když zadávala souřadnice go Google Earth. „Naposledy aktualizovali databázi dva roky zpátky a to jsou tady jenom lesy,“ řekla pak zklamaně, když jim letecká mapa ukazovala jen zeleň.
„To nevadí, musíme to prověřit,“ reagoval Traber a zamířil pro svou bundu a zbraň.
„Počkej,“ brzdil ho Semir, který měl na paměti, čím ho Engelhardt pověřila, když odpoledne odcházela ze stanice na nějaké jednání. „Musíme – “
„Musíme tam akorát tak hned jet a až potom žádat povolení,“ přerušil ho nekompromisně Frank, dál rázující ke své kanceláři. „Máme důvodný podezření, to k zásahu stačí.“
„Souhlas,“ podpořil kolegu Kranich, který se už podruhé až překvapivě postavil na jeho stranu. „Petra to vyřídí šéfový a zařídí zásahovku. Možná bude potřeba i vrtulník, kdyby zdrhal do lesa,“ otočil se ještě na sekretářku, zatímco Traber si konečně šel pro věci. „Bonrathe, Herzbergere, pojeďte s náma. Nebudeme riskovat, že jsme se trefili hned napoprvý a posily to budou hledat týden.“
Gerkhan se tedy podvolil a všímaje si, že Tom už je vyzbrojený a připravený, odběhl si pro věci. Všiml si, že Frank a Tom už kráčejí ze stanice, a jen doufal, že je Kranich i ve své nově nalezené alianci s Traberem stále ještě natolik prozíravý, aby Franka nepustil k volantu.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus (9)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(9) Jen ve smrti
*
Be my friend, hold me,
wrap me up, unfold me,
I am small, I’m needy,
warm me up and breathe me.

*
Forsman pracoval víceméně bez ustání. Nereptal sice, když se potřebovala napít, odskočit si, nebo se trochu posilnit jídlem, ale bylo na něm vidět, že mu každé přerušení leze na nervy. Susanna neměla tušení, co je za den nebo kolik je hodin, ale vycítila, že jakýkoliv měl Niko časový limit, blížil se ke svému konci. Postava vedle Forsmanova autoportrétu už ale vypadala jako ona. Vlastně, ona konkrétně už byla hotová, Niko posledních pár hodin pracoval víceméně jen na delikátním květinovém řasení jejích šatů. A čím víc kámen vypadal jako skutečná látka, tím větší měla Susanna strach.
Na stole v jídelně už zbývaly jen absolutní zbytky, mezi kterými poznávala i jídla, která jí servíroval a která odmítala jíst. Forsman se o ni staral v rámci možností dobře, takže bezpečně věděla, že další jídlo už tu prostě není. A ani nebude; konečně jí jasně docházelo, že jakmile bude to sousoší hotové, zabije ji a pak i sebe. Po zkušenosti s Meryem a jejím fanatickým obdivovatelem věděla, že je to nevyhnutelný konec celého tohohoto dobrodružství. Pro Nika to bylo jediné možné východisko; pak bude mít jistotu, že spolu budou na věky.
Bedlivě ho pozorovala a snažila se přijít na to, jak to hodlá udělat. Kdyby tak věděla, proti čemu se bude muset bránit, možná by měla šanci, ale takto propadala beznaději. Neměla vlastně ani moc síly; ty nechutné zbytky jídla a voda stačily jen na to, aby měla jasnou mysl, ale při nedostatku spánku a odpočinku spotřebovala všechnu sílu na to, aby se nehýbala a sem tam dobelhala na záchod. Věděla, že je slabá, protože chodidla se jí nehojila a dobře si všímala, že za sebou nechávala krvavé stopy.
Trhla sebou, když Niko náhle vstal, přiskočil k vypínači a zhlasl ateliér. Musel něco zahlédnout z okna a Susannu iracionálně napadlo, že ji možná konečně našli. Ale teď už je na sebe neměla jak upozornit; i kdyby se dostala k oknům, zakrývaly je v noci vždycky rolety, které bránily vidět do rozsvícené místnosti. Pokud tu skutečně byli, pokud si přišli pro ni, tak teď akorát věděli, že v domě někdo je. Nebylo to málo, ale jak se vzápětí přesvědčila, nebylo to dost.
Najednou ucítila Nikovu prací zhrublou dlaň na ústech a chladný kov jeho zbraně na spánku. Vyjekla do jeho dlaně a i přes protesty svého těla vstala. Snažila se zoufale uvědomit si, jestli je poblíž něco, co by mohla použít jako zbraň, ale mysl jí ochromil strach a tělo zrovna tak. Neodvážila se ani zvednout ruce k obraně; všechna síla, která jí zůstala, padla na dělání kroků spolu s ním, aby se nerozčílil a nezastřelil ji hned. Rozum úplně zmizel a zůstal jen pud sebezáchovy, který jí velel poslouchat člověka se zbraní.
„Já to věděl,“ syčel jí Forsman zuřivě do ucha a tlačil ji ve tmě stále před sebou. „Já věděl, že to nestihnu. A je to tvoje vina, nemohla jsi mi dát ani tohle. Já doufal, že to pochopíš, ale zjevně už je pozdě.“ Susanna se snažila odporovat; promluvit skrz tu ruku přitisknutou na její ústa, ale srozumitelně nevyšlo ani slovo. Konečně si uvědomila, s čím její tělo automaticky souhlasilo proti jejímu vědomí, a dala před sebe ruce, když instinktivně vycítila zeď.
Přitiskl se na ni a Susanna do jeho dlaně vykřikla hrůzou. Tak přece si to rozmyslel, přece ji hodlá znásilnit. Ale pak se ozvalo pípnutí a Susanně došlo, že ji jen znehybňoval, aby mohl v klidu oskenovat prst a zablokovat dveře, aby se mu nezavřely, než s ní bude hotov. Došlo jí, do jaké místnosti ji tlačí, a zoufale se chytila rámů právě otevřených dveří. „Já ti hrozně nechci ublížit, Susanno,“ vrčel Forsman a snažil se ji vtlačit dál, „hrozně tě nechci poničit, ale přísahám bohu, že to udělám, jestli mi nedáš na výběr.“
Surově ji praštil do zad, až měla pocit, že na chvíli ztratila dech, a vklopýtala do té děsivé místnosti. Udržela se na nohou silou paniky, která jí kolovala žilami místo krve, a konečně byla ve tmě schopná rozeznat obrysy. Vnímala hlaveň zbraně, do které se dívala, a Forsmanovy horečnatě se lesknoucí oči upřené na ni. „Niko, prosím,“ zachraplala slabě. „Niko, prosím nedělej to, ta socha není dokončená, přece to teď nevzdáš…“
„Ale proboha, o to ti přesně šlo,“ sykl Forsman vztekle a síla jeho hlasu proti jejímu vlastnímu šepotu Susanně potvrdila, že nemá dost síly, aby se s ním o tu zbraň účině poprala. Cítila, jak se jí po tvářích koulejí horké slzy. „Jak tě našel? Šel po čichu jak čokl po hárající feně nebo – “
„Niko!“ vykřikla Susanna se vzlykem. Couvala před ním, protože zbraň i ty lesknoucí se oči se stále přibližovaly, a netušila, kam šlape. „Byla jsem tu celou dobu s tebou, neměla jsem jak, a přece jsi řekl, že jsi Franka – “
„Neříkej přede mnou jeho jméno!“ zakřičel na ni Niko. „Mluvila bys a mluvila a mluvila, až by zase nezbyla ani trocha času a já ztratil úplně všechno!“
Zbraň se zaleskla v tlumeném světle, které se do místnosti dostalo skrz polopropustné sklo, ale ten úder, před kterým se Susanna instinktivně přikrčila, nikdy nepřišel. Místo toho do ní prostě strčil. Udělala krok vzad, jak hledala rovnováhu, ale s úžasem zjistila, že tam není podlaha. Dopadla na znak sice do relativně měkkého, ale její lebka stejně dostala ránu, že její už tak omezené vidění na chvíli pokryly černé šmouhy. Uvědomila si, že je úplně ochromená, a jediné, na co se zmohla, bylo ohmatávat studené, hladké stěny.
„Nesnesu to, já to prostě nesnesu,“ šeptal někde nad ní Forsman a zněl plačtivě. „Takhle to bude trvat, ale neboj se, já tam na tebe budu čekat.“
Susanna zoufale mrkala a zprudka dýchala; měla pocit, že se stěny približují. A pak jí to došlo; nebyly to stěny, ale strop. Byla v té místnosti s náhrobní deskou a ležela na místě, kde předtím její reliéf. Pod tou náhrobní deskou byl celou tu dobu hrob a ona v něm teď ležela. Zaječela hrůzou, ale její výkřik se nikdy nedostal ven, protože v tu chvíli deska se zaburácením dopadla na zamýšlené místo a její vlastní výkřik plný děsu naplnil jen její uši.
Ocitla se ve věčné tmě.
*
Všech pět policistů podniklo všechna opatření, kterých byli schopni. Auta zaparkovali ve chvíli, kdy ještě neměli dům na dohled, a už nějakou dobu předtím jeli s vypnutými světly, což nebylo v noční tmě nic jednoduchého. Teď našlapovali tiše po cestě, drželi se pod stínem stromů, aby je sporadické měsíční světlo neodhalilo, a ačkoliv měli se zbraněmi připravené i baterky, zůstaly vypnuté, aby Forsmana na jejich přítomnosti neupozornily. Za chvíli měli rozlezlý, jednopodlažní, funkcionalistický dům s omítkou v barvě tmavého dřeva na dohled a všimli si, že v prosklené části natočené k nim skrz zatažené rolety ven pronikalo umělé světlo.
To ale vzápětí zhaslo. Policisté na chvíli zmrzli na místě; došlo jim, že i přes veškerá opatření byli odhaleni. Gerkhan se vzpamatoval jako první a dal jasný pokyn. On a Frank se vydali k hlavním dveřím, Kranich a oba uniformovaní kolegové rychle zkontrolovali zbytek prostranství kolem domu, ale našli jen prosklenou stěnu jedné z chodeb, na jejímž skle Tom jasně rozeznal značku výrobce tvrzeného skla. Soudě, že tudy jim Forsman neuteče, vrátil se s oběma kolegy dopředu.
Frank a Semir mezi tím vyhodnotili stejně zrcadlo, které se roztahovalo na dobré tři metry vedle chodu do domu, a věděli, že jim zbyla jen jedna jediná cesta. Právě dumali nad tím, jak se dostat co nejtišeji dovnitř, když jasně zaslechli tlumený mužský křik. Traber měl pocit, že zaslechl i Susannin hlas, ale vypadalo to, že nikdo další si nevšiml, takže se rozhodl jim věřit. Tolik chtěl, aby tam Susanna byla a pořád dýchala, že se mu to jeho mysl patrně snažila vnutit.
To zadunění, které lehce otřáslo zrcadlem vedle všech pěti mužů, ale už slyšeli úplně všichni, a po následujícím výstřelu už Gerkhan v první linii neváhal a ustřelil zámek dveří, které se pak společnou silou jeho a Tomova těla rozletěly natolik, že vrazily do zdi. Policisté se vřítili s rozsvícenými baterkami dovnitř a jejich kužely našly Forsmanovu vítězoslavně se usmívající tvář právě ve chvíli, kdy si pod bradu přikládal zbraň s ukazovákem na spoušti.
Traber se vrhl dopředu dřív, než ho kolegové stihli zastavit, a smýkl rukou s Forsmanovou zbraní. Ta ale přesto stihla vystřelit; v novém úhlu prolétla Forsmanovým krkem a zaryla se do stropu. Frank šel s krvácejícím mužem k zemi a okamžitě našel ve sporadickém světle baterek jeho krk, aby stiskl a trochu omezil krvácení chroptějícího muže. Někomu se podařilo najít vypínač a Frank na chvíli stiskl víčka proti ostrému světlu; pak sevřel mužovo hrdlo pevněji. „Kde je Susanna?!“ křikl mu do obličeje.
Forsman neřekl nic, jen se dál usmíval ústy plnými krve; narůžovělé zuby v nich svítily a z očí mu tekly slzy. Kranich dřepl vedle Franka, k uchu přitisknutý mobil. „Ten nám nic neřekne,“ řekl Frankovi a položil dlaň na Traberovu paži, jako by se bál, že policista umírajícího sochaře ještě stihne zardousit. „Je to zbytečný,“ zopakoval trpělivě, když Frank vykřikl svou otázku znovu, a pak začal mluvit na dispečera záchranky.
Forsman teď začal s Traberem bojovat. Manický výraz tváře ho nepřešel, ale krev už vytékala s obou koutků jeho úst, zoufale lapal po dechu a dávil se, přesto se ale snažil Traberovy ruce odstranit. Ten boj ho ale natolik vyčerpal, že náhle ustal a Frank přesně věděl, že je to konec. Rudé, mokré ruce automaticky přemístil na mužův hrudník, aby poskytl naučenou masáž srdce, ale Kranich ho odstrčil. „Nech to na mě a jdi ji najít,“ poradil Tom kolegovi a strčil mu do ruky zbraň, kterou Frank při pokusu oddálit Forsmanovu smrt odhodil.
Traber poslechl; vzal si pistoli rukama, u kterých si neuvědomil, že jsou celé od Forsmanovy krve, a zamířil cestou, kterou měl naučenou ze sochařova nekvalitního videa, k ateliéru. A i kdyby cestu neznal, krvavé stopy bosých nohou, které mohly být jenom Susanniny, ho vedly spolehlivě. Cestu mu ale blokovali Semir a Bonrath s Herzberem. Stáli u dveří opatřených snímačem otisku prstů a dívali se na něj tázavě. Traber jen zakroutil záporně hlavou a Semir kývl. „Tak to musíme ustřelit,“ řekl a rukou netrpělivě rozehnal kolegy. Frank se zastavil a čekal, až jim Gerkhan uvolní cestu do poslední zamknuté místnosti.
Po cestě dovnitř cvakl vypínačem a pak zůstal Semirovi po boku stát a civět. „Proboha,“ zachraplal Semir, ihned poznávaje pózy žeských těl na reliéfech. „Ten nemocnej hazjl,“ dodal, aniž by si vůbec uvědomil, že to vyslovil. Klouzal očima po místnosti; všiml si kladky u stropu, která poněkud kazila estetický dojem, a v jejímž mechanismu zela díra po kulce. Došlo mu, že to byl ten výstřel, který je ponoukl jít dovnitř, a pokud o nich Forsman věděl, tak taky musel vědět, že výstřel jim dá povolení vniknout dovnitř a že je zavolá. Muselo být pro něj extrémně důležité tu kladku zničit, protože…
„Je pod tím,“ řekl zároveň s Traberem, jehož řetězec dedukcí byl o dost jednodušší než kolegův: Susannina podobnizna na reliéfu prostřední desky ležela, jako ukládají mrtvoly do hrobu a zpodobňují je na hrobkách. Byla to hrobka a Susanna byla v ní.
„Musíme to zvednout,“ pokračoval Semir. „Bonrathe! Herzbergere! Tome!“ volal, když vyběhl ven a do Forsmanova ateliéru najít něco, čím zvládnou těžkou kamennou desku vypáčit a zvednout natolik, aby se aspoň o kus posunula a pustila dovnitř vzduch. Frank zůstal; klesl na kolega a zabušil na rovný povrch desky vedle kamenné Susanniny hlavy.
„Susanno!“ zakřičel s ústy co nejblíž spoji mezi prstřední deskou a zkosenými bočními. „Sus!“
Nikdo se neozýval a neměl čas na to čekat. Kolegové se vrátili dovnitř: Semir našel páčidlo, které Forsman používal k rozdělování větších bloků kamene, a Tom přišel s kovovou židličkou, u které doufal, že její nohy jsou natolik silné, aby mezi oběma kameny udržely škvíru. Zabralo to všech deset mužských rukou a trvalo to na vkus policistů až příliš dlouho, ale nakonec se jim podařilo nadzvednout desku natolik, že ji pak v jednom heroickém napnutí všech svalů za pomoci provazů, díky kterým ji zvedal přes kladku Forsman, posunuli stranou. Se zaduněním se svezla po jemně zkosené straně hrobky, nenávratně ničíc relifér, pro který zemřela Wanda Hartmann.
Susanna ležela vevnitř na černém sametu a neměla žádné zjevné zranění. Byla v bezvědomí. Traber se natáhl do půl metru hlubokého hrobu a nabíraje ji do náruče, vytáhl Susannu ven. Tom mu ji pomohl položit na rovnou podlahu, vytlačuje Bonratha a Herzbergera z malé místnosti, aby měli dost místa na případné oživování, a automaticky začal kontrolovat její životní funkce, protože Trabera nevysvětlitelně při tom pohledu opustila všechna síla. „Dýchá, ale slabě,“ řekl Tom. Frank se v tu chvíli vymrštil dopředu a poplácal partnerku po tvářích. „Susanno,“ řekl nahlas a nepřestával se dotýkat její tváře. „Susanno,“ zopakoval znovu.
Nezareagovala patrně ani tak na jeho hlas jako spíš na fakt, že vzduch, který mělce vdechovala, znovu začal obsahovat kyslík. Její víčka se zatřásla, napůl otevřela, pak znovu sevřela v reakci na agresivní umělé světlo, ale její nádechy se slyšitelně prohloubily a zrychlily; za chvíli s pevně zavřenýma očima dýchala jako člověk ovládnutý panikou.
„Von Landitz,“ oslovil ji znovu Traber a vytáhl ji za zápěstí do sedu, aby nezírala přímo do elektrického světla. Vůbec mu nepomáhala, takže omotal jednu ruku kolem jejích zad a chytil její obličej do druhé dlaně. „Susanno, podívej se na mě,“ zopakoval pevně. Překvapivě poslechla a otevřela lesklé oči plné takového strachu, že mu na chvíli všechna slova uvízla v krku. „Je po všem, Sus, rozumíš?“ zachraplal. „Je po všem. Už je to dobrý.“
„Franku…“ hlesla a sevřela klopy jeho bundy, než se jí obličej pomačkal pláčem a opřela se o něj, tvář ukrývajíc do obnošené kůže.
„Někdo musí uklidit naše auta z cesty,“ poznamenal Kranich, když se v dálce začal ozývat známý tón sirén a nad jejich hlavami vrtulník. Venku se na chvíli zablesklo, když dům zaplavilo světlo helikoptéry.
„Informuju šéfovou,“ řekl Semir a zvedl se spolu s partnerem. Oba pak strkali Bonratha s Herzbergerem, kteří stáli ve dveřích a civěli, pryč; Susanna byla v bezpečí a vypadala až na zkrvavená chodidla fyzicky nezraněná. Jediné, co teď skutečně potřebovala, byla náruč přítele a žádné publikum pro svou reakci na tu hrůzu, kterou zažila. První už měla a to druhé jí Tom se Semirem mohli odehnáním obou uniformovaných kolegů poskytnout aspoň na chvíli, než se místo zaplní dalšími policisty a zdravotníky.
Všichni čtyři pak překročili Forsmanovo tělo a vydali se ven čekat na ty, kteří jim měli pomoct to uklidit.
*
Následující hodiny byly pro Susannu jednou velkou šmouhou, z níž vystupovaly jen kratičké události; telefon, který jí Frank dal k uchu, než ji naložili do sanitky, a ve kterém slyšela tátův hlas; štípání v chodidlech, když ji v sanitce ošetřovali, a svírající hlad, který ji trhal ze spánku, do kterého díky kolébání sanitky vyčerpáním upadala; to všudypřítomné ostré světlo, které ji přivádělo až k pláči, protože nechtělo uhnout a nechat ji spát; a ta panika, která ji nakrátko zachvátila, když jí z dalšího plytkého spánku probudilo zavedení jehly do paže. Vyděsila se, ale jakmile rozeznala obličej zdravotní sestry, uklidnila se.
A pak o sobě dlouho, dlouho, dlouho nevěděla vůbec nic.
Když se znovu probudila, dlouho měla zavřené oči. Bála se, že jakmile je otevře, zase bude v té ložnici bez oken. Když se ale konečně donutila vzchopit, ta všudypřítomná nemocniční bílá její ospalé oči příjemně zabolela. Polkla. V žaludku stále cítila prázdno, ale už to nebyl ten svíravý hlad. Vlastně až do chvíle, kdy pohnula chodidly, ji nic nebolelo.
Do pokoje vešla sestra. „Dobré odpoledne,“ pozdravila pacientku s úsměvem. „Tak jak jste se vyspala?“
„Dobře,“ odpověděla Susanna popravdě.
„To ráda slyším,“ usmála se sestra. „Vytáhnu vám z ruky tu kapačku a donesu vám něco pořádného k jídlu. Byla jste teď chvilku na umělé výživě, ale myslím, že už to nebude třeba. Chodidla vás asi budou bolet, v jednom máte i pár stehů, takže ne, aby vás napadlo někam sama chodit. Vaše družina tam venku nás upozornila, že vás to nejspíš napadne, ale chvilku se budete muset spokojit s tím kolečkovým křeslem.“
„Moje družina?“ pozvedla Susanna obočí.
„Je jich tam celá smečka,“ podotkla sestra, zatímco se starala o prázdnou kapačku, a ukázala rukou k umyvadlu v rohu pokoje, které bylo plné květin jako ve školní třídě na konci školního roku. „Ale nepustím je sem dřív, dokud si vás neprohlédne doktor a něco nesníte.“
„Dobře,“ vzala na vědomí Susanna, ač nerada. „Sestro, prosím vás, co je za den?“
„Pondělí patnáctého října,“ odpověděla sestřička a ten energický úsměv, který měla na tváři skoro celou dobu, jí trochu povadl, jako by si až teď uvědomila, co Susannu do nemocnice přivedlo. „Kolem půl čtvrté odpoledne. Popoženu doktora, ať to sem ti nedočkavci tam venku stihnou, než skončí návštěvní hodiny.“
„Díky,“ pousmála se vděčně Susanna.

Sestra dodržela, co slíbila. Donesla jí jídlo pár minut potom, co odvezla kapačku, a přivedla s sebou doktorku. Ta mluvila o začínající infekci v Susanniných chodidlech, na kterou hned nasadili antibiotika, o těch pár stezích a sedřené kůži. Zmínila lehký otřes mozku, ale jakékoliv vážné zranění hlavy bylo vyloučeno, takže to mohla Susanna v klidu vyspat. Susanna vzala na vědomí, že si v nemocnici pobude obligátní tři dny na pozorování, než si budou jisti, že chodidla se hojí a neprojeví se žádné další zranění způsobené dehydratací nebo hladověním.
Susanna dojedla; nebylo to sice jídlo, které by si sama vybrala, ale za těch posledních pár dní vyhládla natolik, že chutnalo jako božská mana. Napřed odešla lékařka, za ní šla sestra s prázdným tácem a dveře po ní zůstaly pootevřené; Susanna slyšela, jak k někomu mluví. Pak se ve dveřích objevil rozpačitě se tvářící Traber. Usmál se na ni, nejdřív opatrně, ale když mu úsměv vrátila, vyhnal jeden koutek nahoru výš v upřímné grimase a zavřel za sebou dveře.
Působil nervózně a než sáhl pro židli u zdi místnosti naproti Susannině posteli, otřel si dlaně do stehen. Pak si k ní přisedl. Susanna jen mlčky natáhla ruku k němu a dlaň na pokrývce obrátila vzhůru v očekávání. Přisunul se blíž a chytil ji za ruku. Znovu se usmál, ale teď to bylo o poznání těžší, a do jeho očí se to vůbec nedostalo. „Semir a Tom měli ještě nějakou práci ohledně celýho případu, takže řekli, že se radši staví zítra. Stejně… Stejně jsou venku vaši a musel jsem si vybojovat, aby nás pár minut nechali o samotě.“
Susanna kývla a usmála se. Chvíli pak rozpačitě mlčeli, než promluvila ona; nechtěla se na to zeptat, ale musela to vědět, a Frank stejně vypadal, že se k dalšímu projevu nechystá.
„Co je s ním?“
„S Forsmanem?“ zeptal se Traber po chvilce. Kývla. „Zastřelil se,“ odpověděl popravdě. „Snažil jsem se mu v tom zabránit, ale byl rychlejší. Tom ani nestihl zavolat sanitku.“
Susanna polkla a snažila se rozpoznat, co ta slova pro ni znamenají, ale byla příliš unavená, než aby v sobě byla schopná identifikovat nějakou emoci. Pak se přece jen začala usmívat a nakonec zavřela oči a zakroutila hlavou. „Když se to stalo Meryem, říkala jsem si, že mně se to přece stát nemůže. A podívej se na to – doslova a do písmene…“
„Blbá shoda náhod,“ odtušil Traber. „Není to v tobě ani v Meryem, bylo to v těch dvou nemocnejch úchylech.“
Susanna na to neodpověděla. Chvíli se jen dívala do stropu, dlaň ochable v té jeho, ale když ji zkusil pustit, sevřela jeho prsty a nedovolila mu vyklouznout. Znovu se na něj podívala. „Říkal mi, že tě zabil. Že ti pustil plyn.“
„A přeřízl brzdový hadičky. A málem nechal sešrotovat auto,“ dodal Traber. „Naštěstí jestli někdo ví, jak si s nebrzdícím autem poradit, jsou to Gerkhan a Kranich, a na Tomův nos si s tím plynem taky nepřišel.“
„Však nám to dlužili,“ podotkla Susanna s lehkým úsměvem a pak zase zvážněla. „Nevěřila jsem mu. Věděla jsem, že žiješ a že mě najdeš.“
„Nebyl jsem na to sám,“ řekl Frank rozpačitě a zadíval se na nemocniční linoleum. „A málem jsme to stejně nestihli.“
„To byla moje vina,“ šeptla Susanna. „Věděla jsem přesně, o co mu jde, ale nedokázala jsem ho zdržet dost dlouho. Zvrzala jsem to stejně jako s Meryem…“ Začala se jí třást brada a lámat hlas. Frank rozhodně zakroutil hlavou a podíval se na ni, rty sevřené do úzké linky.
„Nesrovnávej to,“ vyzval ji ne přímo ostře, ale rozhodně důrazně. „A neříkej, že to byla tvoje vina, otrávíš se tím, Susanno. Nemohlas ovlivnit, čemu ten chlap věřil a jak jednal. Mohlas jen zkusit přežít a zvládlas to. Nezvrzalas nic, dobře?“
„A co ty čtyři ženy?“ zeptala se. Traber na ni zíral překvapeně a pak, zdálo se, jeho hněv ještě zesílil. Vstal, ignoruje už její pokusy ho udržet, a přešel k nohám postele, opíraje se o zadní čelo. „Řekl mi o nich. Že je zabil, aby podle nich udělal sochy. Tu růžovou a ty reliéfy…“ pokračovala a snažila se neznít plačtivě.
„To je jeho a jen jeho zodpovědnost,“ řekl Frank pevně. „Všechno, co udělal, je jen jeho zodpovědnost. My dva můžem být rádi, že se mu nepovedlo všechno, o co se snažil.“ Rád by jí vysvětlil, že jeho hněv není namířený na ni, ale na toho zmetka, kvůli kterému se teď Susanna bude vinit za čtyři vraždy, ale nemohl jí to říct, aniž by tak přímo nenaznačil svoje obavy, že se v tom Susanna bude plácat ještě nějakou dobu. Takže radši neřekl nic.
Susanna taky nic dalšího neřekla. Odvrátila od něj hlavu a dívala se na okenní tabulky, o které pleskaly kapky deště. Pomalu se zas uklidnila, ačkoliv ten způsob, jakým jí vytrhl ruku a odešel stranou, do ní ryl jako ostruhy do slabin koně a bouřil v ní další a další lítost nad tím, kam se to dostali. Frank se vrátil, odsunul židli stranou a Susanně se znovu chtělo brečet, když ji napadlo, že po sobě uklízí, než se rozloučí, ale Frank znovu sevřel její ruku a posadil se na postel vedle ní na místo, kde předtím ležela její opuštěná dlaň.
Překvapeně se na něj podívala. „Když jsem ti psal, jestlis doletěla v pořádku, mělas mi napsat, žes zůstala v Kolíně,“ začal a prudce zakroutil hlavou, když se nadechla k vyčítavém protestu. „Ale vím, pročs to neudělala a vím, že je to moje vina. Poslední dobou jsem měl v určitejch věcech docela zmatek… A kvůli jinejm věcem, který s tebou nesouvisí, jsem si to nedokázal včas vyjasnit.“
Susanna nic neříkala, jen svírala jeho ruku. Cítila se divně; uklidňovalo ji, že byl tak blízko, až cítila nošením odřenou kůži jeho bundy a tu kolínskou, která od chvíle, kdy ji mačkal k sobě dávno potom, co přestala věřit, že se ještě někdy nadechne, jí vůbec už nebyla tak nepříjemná. Ale jeho slova v ní budila neklid, očekávání. Chystal se jí něco přiznat, cítila to. A měla pocit, že na to čekala déle, než si dosud připouštěla.
„Když jsme jeli pro tebe, myslel jsem jenom na to, že to poslední, co jsme řešili, byly blbý neosobní esemesky, a že nevím, jak zvládnu žít s tou vinou, jestli přijedem pozdě. Nepřerušuj mě, protože jinak si to rozmyslím a neřeknu, co říct musím,“ zarazil ji, když chtěla namítnout, že ta jejich krize komunikace byla stejně tak její vina; jen čekala, až ho to přejde, místo aby sebrala odvahu na aktivnější roli.
„Myslel jsem na to, že jsem jako přítel stál pěkně za hovno, a že jsem nikdy neměl dovolit, abych vycouval natolik, že mi nebudeš chtít přiznat, že jsi na tu blbou dovolenou neodjela, nebo že nebudu schopnej zavolat zpátky, když jsi mi volala. Vím, žes mi chtěla říct o té Forsmanově soše, a kdybysme spolu mluvili, minimálně bys tam nikdy nebyla tak dlouho.“
„Před chvilkou jsi řekl, že za jeho činy je zodpovědný jen on sám,“ namítla Susanna.
„Za jeho jo, ale já mluvím o sobě,“ pousmál se nevesele Traber. „Koukni, von Landitz, jsem blbec, ale jsem tvůj parťák a když potřebuješ pomoct, jsem tady. Celý tohle mi pomohlo uvědomit si, že… že jsi pro mě opravdovej přítel a byl bych absolutní debil, kdybych se o to kvůli černýmu svědomí připravil, takže pokud… Pokud mi ještě můžeš věřit, tak udělám všechno proto, abych tenhle kiks a ten předtím napravil.“
„Nemáš co napravovat,“ namítla Susanna. „Co bylo, to bylo a kdybych nebyla tak hrdá, dovolala bych se ti a hlavně bych tě nenechala couvat, jak ty říkáš.“ Polkla a zauvažovala; možná nebyla nejvhodnější chvíle, ale teď měla rozum dostatečně utlumený na to, aby hlavně cítila, a pokud to mezi nimi nepojmenuje ona, nemuselo by k tomu taky nikdy dojít. „Věřím ti, i kdybych nechtěla, protože – “
Ozvalo se letmé zaklepání na dveře a pak se prudce otevřely. Dovnitř vešla Marie von Landitz a za ní její manžel. „Ah, pardon,“ řekla Marie neupřímně a nepřímo tak policistovi naznačila, že ta chvilka o samotě s její dcerou, kterou si na nich vynutil, právě skončila. Felix se na Trabera podíval omluvně a snad trochu zahanbeně, ale Frank jeho omluvu nepotřeboval; Susannina slova začínala být nebezpečná a on to nechtěl slyšet. Nebyla to holka pro něj, nakonec by k tomu sama došla, takže bylo lepší, že to dopředu rozhodl za ni. Stiskl Susanninu ruku a pak vstal.
Susanna ani nestihla stisknout zpátky a bezmocně sledovala, jak míří ke dveřím. „Nemusíte kvůli nám odcházet,“ namítl Felix, když kolem něj Traber procházel, vidě výraz své dcery a snaže se trochu odčinit to faux-pas.
„To je v pohodě, já už jsem stejně byl na odchodu,“ odpověděl Frank a zůstal stát s rukou na klice. Susanna se na něj dívala zrazeně, ale Frank cynicky počítal s tím, že jí to po prožitém traumatu moc dlouho stejně nevydrží. Bude mít úplně jiné starosti a nakonec bude ještě vděčná, že status quo zůstal zachován. „Brzo se dej dohromady, nenech mě jezdit hlídku samotnýho moc dlouho,“ řekl jí.
Neměla dost sil, aby se vytočila, a tak mu nabídla jen neupřímný úsměv; věděl, co chtěla říct, a vysmekl se jí jak úhoř jenom proto, aby se tomu nemusel postavit čelem. I kdyby se jí jen snažil ušetřit zklamání, protože necítí to stejné, považovala to za zbabělost nehodnou její partnera.
„Naschle,“ rozloučil se Traber s jejími rodiči a potichu za sebou zavřel dveře.
„Holčičko,“ hlesla její matka, v rodinném kruhu odhazujíc stoickou masku, a rychle přešla k posteli, aby si sedla na opačný okraj, než před chvilkou okupoval Traber. Zvedla si Susannu do náruče a ta se nechala objímat s hlavou opřenou o matčino rameno a s očima upřenýma na dveře, jako by doufala, že se Frank vrátí.
Pak jen zavřela oči a nechala se držet.
Konečně to začínala cítit.
Bylo po všem.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
„To si ze mě děláte prdel!“ ozval se hlas za ní, silně poznamenaný námahou. – přesně to bych zařvala taky Very Happy Very Happy
Susannino vyjednávání nedopadlo tak, jak původně plánovala. Muž srazil ženu ze střechy a sám si prostřelil hlavu. – jo, tomu se říká fail Smile
„Co ty? Neudělal sis nic?“ - „Narazil jsem si prdel,“ . Frankuuu, ty jsi tak vulgární, až je to hezký Laughing Laughing
Ta zvrzaná akce předevčírem odstartovala celou mediální smršť. Napřed ten cirkus ohledně Meryem a jejího pokusu o vraždu; ten jejich nešťastný lidský řetěz měla natočený snad každá stanice, která měla kolínské externisty – není divu...
Chudák, let se odkládá? Sad tak to je peklo, takhle trávit dovolenou...
Susanna von Landitz nebyla zase tak marnivá, aby se viděla v něčem, v čem nebyla, ale ta socha vypadala jako ona. – pane jo O_O
Přesto ale sáhla po mobilu a vytočila číslo svého právníka, aby se poradila, jak postupovat v případě, kdyby se mýlila. – dobrý postup... že by hnusný stalker? Zavání to nebezpečím...
Po dvou dopadech jeho kloubů na hladkou plochu dveří se samy pootevřely. Frank si až dosud nevšiml, že nejsou dovřené; automaticky sáhl po zbrani. – nedivím se, už jen to auto bylo super podezřelé... aaaaa je to tady, mrtvola. Fuf.
Oni mu ukradli auto? HAHAHAHAHAHAHAHA!!! Laughing Laughing Tak z toho nemůžu Laughing Laughing
„Víte, co je zvláštní, Kranichu? Že se většinou začnu bát až potom, co mi jeden z vás expertů řekne, abych se nebála,“ - Laughing
Naděje na pofoukání bebíčka umírala poslední. – pecka Laughing
A, tak Semir je tu rozvedený, good to know... a zmínka o motokárách, palec hore Very Happy
Jééé, a Modré období Very Happy Very Happy Very Happy líbí se mi, jak se špičkují Very Happy

Protože už si původní sérii nepamatuji (hlava děravá), tak jsem napjatá a čekám další díly, protože mi něco říká, že to bude hnusná, hnusná série mladých mrtvolek... Very Happy

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Přidána kapitola druhá, Studené jako kámen.

Myslím, že název kapitoly ujistí Všel o tom, že její odhad ohledně série mrtvolek je přesný. Znáš mě tak dobře, drahá. Laughing Díky moc za koment!

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 507
Odpovědět s citátem
„To si ze mě děláte prdel!“ ozval se hlas za ní, silně poznamenaný námahou. Traber funěl jak parní válec a von Landitz znovu bolestivě popojela po střeše, když se její nohy pokusil chytit lépe. „Která z vás má tak těžkou prdel?!“ - Frankovo shrnutí nepřekvapuje. Laughing
Engelhardt si nemohla dovolit vztáhnout na stanici negativní pozornost a protože byl Semir zrovna na dovolené a Kranich na neschopence stižený vážným případem střevní chřipky, případ přidělila druhému týmu. - střevní chřipka? Chudák. Laughing
Jako by se snažil vrátit čas a zabránit tomu, aby se stali přáteli; dneska měla pocit, že dokonce regresoval do toho Trabera, kterého poznala; protivného a vytočeného na osud, že ho spároval s takovou husou. - To zamrzí.
Obličej měla zahalený páskou přes oči z bílého mramoru, rty trochu smyslně pootevřené. Susanna von Landitz nebyla zase tak marnivá, aby se viděla v něčem, v čem nebyla, ale ta socha vypadala jako ona. Nahrávka ukázala bližší záběr, detaily tělesných záhybů a jasná linie jizvičky na stehně, kterou tam měla od čtrnácti, kdy nešťastně spadla z koně a roztrhla si tam kůži. Niko zrovna mluvil o tom, jak mu sjelo dláto, ale rozhodl se to neopravovat. Von Landitz znala typické mimické projevy lži. - Tohle by mě docela vyděsilo. Je to hoooodně creepy. Very Happy
To celé fiasko s Novakem bylo probuzení; nemohl dál dovolovat, aby ho tolik ovládaly emoce, protože pak ohrožoval ji i sebe. Musel ji přestat vidět jako ženu; ona ho stejně jako chlapa nevnímala. Snažil se, ale stejně to končilo chvílemi jako byly tyto. - A tady je zakopanej pes. Very Happy
„Jak to mám vědět?“ zamračila se podezřívavě Petra.
„No...“ protáhl komisař a koutek mu cukl do křivého úsměvu; měl chuť do někoho šít. „Copak on už do tebe nedělá? Vypadal, že ho nezastaví ani srač–“
- Laughing Laughing Laughing
Všechny svoje dosavadní poznatky shrnul do dvou vět. „Šéfová, našel jsem tu Lipnick. Je už aspoň čtyřiadvacet hodin mrtvá a udělal to pěkně posunutej úchyl.“ - Tohle zavání pěkným průšvihem.
Oba komisaři přikývli, na tváři i přes profesionalitu jasně znatelnou stopu předchozích emocí; Semir zrovna kontroloval mobilní telefon, protože byl otřesené Meryem neustále k dispozici, a Tom se tvářil značně napruzeně, protože ho prodělaná střevní chřipka nutila pro jistotu držet dietu a to se mu ani za mák nelíbilo. - komu by se dieta líbila. Very Happy
SaM, obdivuju, jak se v posledních pěti odstavcích krásně vracíš v ději ke starým epizodám seriálu. Pokud jsem dobře počítala, byly tam minimálně tři. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Přidána kapitola třetí, Kdo chce zabít Franka Trabera?.

Káji, díky moc za komentář. Referencuju ty epizody, protože je beru jako něco, co se těm postavám stalo a pomohlo je tvarovat. Takže tam toho asi bude víc. Smile

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Přidána kapitola čtvrtá, Socha z živého mramoru. Omlouvám se za zpoždění.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Přidána kapitola pátá, Nějak se to komplikuje.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Přidána kapitola šestá, Malá mořská víla. Omlouvám se za zpoždění.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Přidána kapitola sedmá, Kde to všechno začalo….

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Přidána kapitola osmá, Hodiny.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 679
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Přidána poslední kapitola, Ve smrti. Omlouvám se za drobné zpoždění a přeji příjemné čtení.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Magnum opus (9/9)
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma