AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
PLK 30. - Konec přítele Sabine Mallory...
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 256
Odpovědět s citátem
Hlasovačky dávat odteď nebudu - nemají moc význam.

Konec přítele Sabine Mallory prostřednictvím lepidla Hartmutta Freunda
(Ende von Freund von Sabine Mallory durch die Klebstoff von Hartmutt Freund)

2 468 slov.

„Hele, mě osobně je to jedno, ale jelikož jsme parťáci, zeptat se musím: Jak to vidíš dál s Andreou?“ zeptal se Jan.
„Ale to snad víš, nebo ne?“ odvrátil odpověď Pietro.
„No… vlastně asi jo,“ stáhl se kolega.
„Prostě to bude pokračovat, a pokud vyjde to s Janou, tak se to rozpustí a bude,“ měl jasno Zoolie.

Ano, Zoolie, tuhle teplou přezdívku mu dala Sabine, protože nebyla štont si to jméno pořád pamatovat správně.

„Budu ti odporovat. Ve hře s city jsi jako slon v porcelánu. Jen tak bys poslal do háje jednu a vyměnil ji za podstatně mladší?“
„Je to necitlivý a hrubý, ale jo,“ rozhodil rukama Čech. „Ale to už jsem ti vysvětloval několikrát - samota je svinstvo, a když se tamto podělalo, což je moje blbost a já se za to nesčetněkrát omluvil, tak něco jsem dělat musel. A čekání, zvlášť když nevím, jak dlouhé, by mě zabilo. A Andrea se, ruku na srdce, nabídla sama.“

Jan poznal, že Pietrovi se tohle řešení děsně příčí, ale na výběr není.
„A vůbec, proč tak vyzvídáš?“ zamračil se Čech a sáhl pro láhev Kofoly pod stůl, která nahradila dosud hojně používané džusy.
„Ále, já se tuhle bavil s Terkou a ta si myslí, že váš vztah je nějaký divný.“
„Že se nebojím si z Andrey utahovat a ona ze mě a tak podobně a vypadá to, že se k tomu druhému občas chováme jak k cizímu?“ mávl rukou naproti sedící.
„I tak nějak bych to řekl,“ kývl Jan.
„Hele, já mám Terku se Semirem rád, ale taky se snažím o to, aby ten vztah, jak to říct, nezesládl. Samý ťuťu ňuňu, mucky muck a tak. Víš, co myslím,“ už s lehce naznačeným úsměvem odpověděl Pietro. „A končíme tohle téma.“

Zachránil si krk. Do tohohle by se zamotal. A to by nerad. Rozebírat téma ano, ale vysvětlovat, to už činilo českému členu potíže.

Chvíli nastalo ticho. Hrobové.
Na to se stanicí rozlehl děsný křík šéfové Anny: ZOOLANDERE! RICHTERE!! OKAMŽITĚ KE MNĚ!
Ten křik slyšeli všichni.
Oba volaní vylezli z kanceláře. Pietro zoufale pohlédl na Andreu, ta jen pokrčila rameny.
Velmi neochotně se odebrali k vedení.

„Tenhle papír znáte?“ ptala se Anna celkem naštvaně a máchala s ním oběma před obličeji.
„Ano, vyřazení majetku vozového parku, já ho vyplňoval,“ přiznal se Čech.
„Tím bych se moc nechlubila… Jakou značku měl ten starý Mercedes k sešrotování, když tak znáte značky?“
„K-DR 120,“ odpověděl Pietro.
„A na tom papíru je co?“
„K-DR 201.“
„A tuhle značku má jaké auto?“
„To nevím.“
„Ta nová X5, co přišla nedávno. Vy dva mistři jste se upsali a oni odvezli to nové a ten Mercedes tu nechali.“
„Já to vyplnil, ale Jan to pak kontroloval.“
„Asi špatně, radši jděte, nebo vás nechám pochůzkovat. A mimochodem, s tím Mercedesem budete jezdit, takže mi dejte klíčky od vašich vozů.“
„Ale… to nemá ani rádio ani klimatizaci…“, natahoval Jan.
„Na to jste měli myslet, než jste to nové nechali zlikvidovat.“
Oba vylezli ven.
„Co se stalo?“ vyzvídala Andrea.
„Nic, jen jsem omylem nechal sešrotovat nové auto místo starého křápu. Upsal jsem se ve značce,“ vysvětlil Pietro.
„Za prvé to bylo nechtěně, za druhé tu děláme poslední dny skoro nonstop a za třetí tyhle papíry mají vyplňovat Hotte a Dieter,“ máchal rukama Jan.
„Jdem se mrknout na ten křáp,“ pohodil hlavou Pietro.
Když vyšli ven, Jan se zmohl jen na spontánní: „No ty vole!“
Mercedes ve starých zelenobílých barvičkách byl rzí sezřaný velmi, zejména spodky dveří. Rádio nebylo, stejně tak klimatizace a nefungovala levá světla. O tom, že nešla stahovat okýnka nemluvě. A netopilo.
„Řídíš,“ hodil Pietro promptně klíčky Janovi.
„Tohle je starej šrot, chybí tomu i posilovač, čili je to takový malý tank,“ procedil Jan. „Měl bys to řídit ty, máš větší sílu.“
„Ukaž, prosím tě.“
Pietro nastartoval, něco v tom zachrastilo a zpod kapoty se linul dým.
„To asi není standardní proces, že ne?“, podíval se Pietro na Jana.
„Není a utíkej!“

Oba vylétli z vozu tak rychle, jak to jen šlo.
Policejní veterán se začal více třást, zachroptěl a ztichl.
„Umřel,“ pronesl lakonicky Pietro a pokrčil rameny.
„Bude mi chybět. Těch pět minut služby bylo fajn,“ pronesl Richter. „Bože, co to kecám.“
Pietro sundal značky, Jan vytáhl klíčky a šli za Annou.
„To už jste ho zničili?“ zeptala se vyčítavě.
„Ono samo.“
Pietro položil na stůl klíčky a značky.
„Omlouváme se, šéfová. My nechtěli. Opravdu ne. To byla chyba z přepracování,“ pokorně pronesli oba výtečníci.
„Nové hned jen tak nedostaneme, ale budiž vám odpuštěno,“ usmála se Anna a oběma vrátila klíčky od jejich vozů.
„Děkujeme!“ usmáli se oba.
Sotva vyšli od Anny, na stanici se přiřítil Tom. Neunikla mu dobrá atmosféra.
„Nepřišel jsem o něco?“ zeptal se.
„Přišel. Jan s Pietrem….“ spustil Hotte, ale všiml si zamračené Pietrovy tváře. „No, dostali pochvalu…“ dokončil Hotte rozmluvenou větu.
„Oni a pochvala?“ zubil se Tom.
„Noooo, už to tak bude.“

Pietrovi zvonil telefon.
„Ano?“
„Čau, tady Sabine, můžeš se stavět, něco bych tě ráda ukázala.“
„Jo, můžu, za čtvrthodiny jsem u tebe.“
Pietro přijel k jejímu bytu a zazvonil.
Sabine mu otevřela a zářila radostí.
„To už jsi tady? To je fajn. Pojď.“
„Tak o co ti jde?“
„Noo, nechci ti ani tak něco ukázat, jako někoho představit.“
Pietro se lehce zachmuřil.

Zašla do vedlejší místnosti.
„Můžeš jít,“ hlesla.
Z místnosti vyšla Sabine a za ní asi o 20 centimertů vyšší muž, celkem svalnatý, hotový vyhazovač.
„Kdo to je?“ zeptal se Pietro, ale zdálo se mu, že už toho chlapa někde viděl.
Muž k Pietrovi přistoupil a podal si s ním ruce.
„Max Reuter, těší mě.“
„Pietro Zoolander, nápodobně.“

Pietro luskl na Sabine, aby s ním zašla vedle.
„Kdes ho sbalila? Ten je blbej, jak mlácená sláma. Mimochodem, už jsem si vzpomněl, kdysi, když jsem nastoupil, tak jsem si dal malou oslavičku v jednom baru, kde dělal a tam mě pěkně nabančil jen proto, že jsem víc křičel…. Přitom hulákali i ostatní.“
„Jednou přišel do mé restaurace a nějak se ti na mě zadíval a pak chodil prakticky obden. V pondělí, středu a pátek. Nu a jiskra přeskočila...“
„Hele, je to tvůj a jeho výběr. Já ti ho vyčítat nebudu, jen tě chci upozornit, že tehdy se k němu dost vinuly i jiné ženské. Dej si majzla, Sab.“
„Díky, Pietro za názor. Já doufám, že pravdu nemáš a že to bude klapat.“
„To já doufám taky,“ dodal Pietro a mrkl. „Jestli chceš, já ti ho protáhnu naší databází, jestli náhodou něco nemá.“
Sabine chvíli přemítala a pak řekla: „Nemusíš, ale kdyby sis někdy vzpomněl a udělal jsi to, tak víš, kde mne hledat.“
Čech se rozloučil a vydal se na stanici.

Jan hned vyzvídal.
„Co jsi tak zvědavý, Sabine mě ukázala svůj objev.“ Na to samozřejmě slyšela Andrea.
„Kdo to je? Známe ho?“
„Vy ne, ale já jo. Když jsem nastoupil, tak druhý den jsem si udělal malou oslavu pro jednoho v jednom podniku a on tam dělal. V ochrance. Ten moncl mě mizel asi týden…“
„And, projedeš mi ho databází?“
„Je-li to tvé výslovné přání?“
Pietro se zasnil: „mmm, jelito...“ Pak se probral: „Ano, je. Díky ti.“

To už se ovšem přiblížil konec směny a nastávala doba večera.
„Jane, navrhuji, si zajít na sklenku. Jsi zván. A Zoolie nezve často.“
„To je mi jasné a tak přijímám.“

S Janem vybrali motorest Natalie Tonksové, která minule přišla za Pietrem na stanici a která byla jeho spolužačkou z policejní školy.
Ta byla mile překvapená.
„Hele, Zool!“
„No nazdar!“ zvolal Pietro a s Nat si vyměnil pěstní pozdrav.
„Kolega Richter,“ představil Jana Natalii.
Ta pokývla.
„Nat, dáš nám dvě sklenky toho nej, co tu máš?“
„Samo, a že seš to ty, máš to grátis. Šéf o tobě ví, čili mu to neva. A kolega. Jelikož je s tebou jedna ruka, tak to bude mít taky zadáčo.“
„Hele, dík. Ale tuzér ti tu stejnak necháme. Ovšem tuzer jako tuzer, ne tuzer jako tuzer.“
„Já tě Pietro rozumím.“
„Fáň.“

„Kapku excentrik, co?“
„Myslíš ty vlasy, to tetování v podbřišku, čtyři řetízky na krku a ruce, apod.?“
„Jo.“
„To je u ní normálka. Takhle vypadala už na škole. Mimo jiných přezdívek, jsem jí říkal Chrastítko. Ta přezdívka dostala tuplem význam, když šla okolo jedné paní s kočárkem, kde řvalo dítě, prošla okolo a mimčo se začalo řehnit.“

Nat měla ten den slabou návštěvu a tak se zapojila vždy, když to šlo, do konverzace s přáteli.
Když konverzovali v plném proudu, otevřely se dveře a vešel.
Pietro se ohlédl a hned zase se otočil zpět.
„Max Reuter, Sabinin nový objev a ta ženská vedle něj, se Sab nepodobá. Znáš jí?“ koukl Pietro na Nat.
Zavrtěla hlavou, až řetízky cinkaly.
„A máte tu kamery?“
„Máme, a tenhle chlap sem chodí celkem často. Dalo by se říct obden. A vždy s jinou. Úterý, a dneska, to je čtvrtek. O víkendu máme zavříno.
„Prosím tě, dáš mi všechny kazety s ním?
„Samo, to máme jen tak pro sichr. Zkusím podráždit šéfa.“
Pietro skutečně získal, co potřeboval.

Schoval je do bundy a pokračovali v maličké párty.
Když skončili, rozloučil se s Nat, políbil jí a poděkoval za kazetky. „Pak je vrátím!“

Druhý den si je skoukli s Janem na stanici.
„Nu, to nebude mít Sabine radost,“ konstatoval Jan.
„Ne, to ne. Stejnak za ní zajedu a řeknu jí to rovnou,“ měl jasno Pietro.
Jak řekl, tak učinil.

Sabine ho uvítala a hned spustila: „O co jde, žes ani nevolal?“
„Hele, Sab, řeknu ti to rovnou, ten tvůj Max je pěkný holkař. Včera jsem jej viděl v jednom motorestu s nějakou dámičkou. A kamarádka, co tam dělá, mi řekla, že takhle tam chodí často,“ řekl Pietro.
Reakci své kamarádky, která přišla, ale nečekal.

„Krucinál Pietro, o co ti jde? To, že tobě to ve vztazích jde, jak psovi pastva neznamená, že já musím dopadnout stejně. Od začátku jsi proti tomu, to mi vůbec říkat nemusíš, já tě znám. To si mě teďka hodně zklamal,“ zuřila Sabine.
„Víš co Sab, jdi se bodnout, ty na to jednou přijdeš sama, jakej je to zmetek, a pak mi ale nebreč, že jsem měl pravdu! Čau. Až dostaneš rozum, ozvi se mi,“ kontroval Čech a na odchodu práskl dveřmi.

O hodinu později se vrátil Max. Když se ho Sabine ptala, jestli jí něco netají, odvětil, že ne.
To Sabině stačilo.

Dny míjely a Sabine se rozhodla, že je třeba ten měsíc vztahu s Maxem nějak oslavit a nakoupila si nějaké to pití. Práce ovšem měla přednost, a tak dojela domů až v jednu ráno, a když otevřela, nemohla jí uniknout skupina asi tří žen, vilně se mající k Maxovi, kterému se tato společnost silně zamlouvala. Aniž by si jí Max všiml, pomaličku se vytratila zpět z bytu a jela za Pietrem.

Když dorazila na místo, začala zvonit tak nějak urgentně. Andrea se velmi neochotně (a neobratně) vypotácela z postele ve spodním prádle, hodila na sebe nějaký ten plášť ze šatníku a šla se kouknout, kdo to prudí v půl druhé.
Otevřela a za dveřmi stála Sabine.
„No čau, to tu děláš, takhle v noci?“ ptala se Andrea.
„Máš tu Pietra?“
„Mám. Spí. Ale můžu ho vzbudit.“
„Dík, And, to by bylo dobré.“
Andrea Pietrem zacloumala, až se jí podařilo ho probrat.
„O co ti jde, Andy?“
„Máš tu Sab.“
„Sabine. Teď? Vždyť je…“
„Jo, já vím, kolik je.“
Pietro tedy vstal a sešel dolů.

Sabine, jakmile ho zmerčila, vrhla se mu se slzami v očích okolo krku.
„Co blbneš?“
„Zoolie, měl jsi pravdu. Je to ksindl…“
„Vidíš, vidíš, Sab, já ti to říkal. Ale ty neee. Nebreč a řekni, cos viděla.“
Sabine vše odvyprávěla.
„Neboj, Sab, jestli chceš, můžeš zbytek noci přespat u nás, já už něco s Janem vymyslíme, jak ho vypéct.“

Druhý den s Janem Pietro rokoval, co vymyslet.
Jana napadlo: „Hele, on je holkař. Co takhle Sabine navléct tak, že bude vypadat jako nějaká jiná ženská, on pak přijde do motorestu s nějakou jinou, Sabine nepozná a bude s tou ženskou, co si přivede, flirtovat. Nu a až budou v nejlepším, Sabine se odstrojí a udělá mu scénu. Tím Maxe ztrapní, a jelikož má Nat kamery, bude to nahrané. A vždy, když si tam nějakou přivede, Nat to pustí.“

Pietro se zamyslil a vypálil: „No to není špatný, ale Sabine mi jednou řekla, že Max je hrdý na svoje…no… to dole. Nu a nás oba napadlo, že bychom…“
A Pietro vše šeptal Janovi do uší, protože stěny služebny mají uši.
Jan jen: „A není to trochu drsný?“
Čech kývl na souhlas: „Jo, ale je třeba oplatit podobně tvrdě.“

Nu, a jak se naplánovalo, tak se stalo.
Sabine zvolila jiné líčení než obvykle, a Natalie ji půjčila šaty servírky. Navíc si Sabine obarvila výjimečně vlasy na blond a i jinak učesala. Ani Pietro ji málem nepoznal.
Celý kvartet začal chystat past.

Pietro na Jana: „Máš?“
Jan jen: „Jasný, dokonce vteřiňák. Hartmutt brečel, když mi ho dával…“
Vše klapalo, jak mělo, ten den bylo v Natalině motorestu narváno a místo bylo volné jen jedno. Jan jednu z židlí namazal řádně lepidlem. Naštěstí bylo průhledné, tak to nebylo poznat.
Vše muselo být na minuty.
Jakmile Jan skončil s mazáním, okamžitě odběhl pryč i s kyblíkem lepidla, aby nebyl nápadný. Odešel a Max přišel. Tentokrát měl ovšem velmi solidní úlovek.
Nejdříve usadil svůj objev, a poté si frajersky kecnul na tu mazanou židli. Nic mu ovšem divné nepřišlo a normálně se s ní bavil. Nat už cukala koutkama a už to vypadalo, že vyprskne smíchy, ale udržela se a obsluhovala. Maxe s jeho novou obsluhovala Sabine. Vůbec ji nepoznal.

Když pojedli a popili, přišla ta pravá chvíle. Jeho objev již odcházel, ale on si ještě stále sedící povolal servírku na zaplacení. Nat ho ráda přenechala Sabine.
Zaplatil a Sabine odešla dát peníze Natalie.
Max měl takový zvyk, zvedat se ze židle rychlým trhnutým pohybem. Dostál svému zvyku i nyní.
Škubnul sebou a rup!!
Jeho rychlý pohyb lehké kalhoty a trenýrky nevydržely a od pasu dolů stál najednou přede všemi tak, jak byl stvořen. Sabine k němu přišla a pomalu si sundávala servírkovskou zástěru a vůbec se upravila tak, aby ji poznal.
Poté mu tu zástěru podala. Max neváhal a okamžitě si ji uvázal okolo pasu, aby se zakryl alespoň částečně.
„To je za tvou věrnost, Maxi Reutere. Se Sabine Mallory nikdo vy****vat nebude!“
Ten raději nic neříkal a utíkal za huronského smíchu všech přítomných do vozu.

V Německu už ho nikdo nikdy neviděl.

Ten samý den večer se Sabine u Pietra stavila znovu.
„Přišla jsem se omluvit, že jsem na tebe vyjela. Měls recht.“
„Ale to si mě už řekla prve.“
„Já vím, ale tak víš co.“
„Já takhle radím už jednou jistému člověku a ten si nedá říct nikdy. Nejsi první ani poslední.“
Z vedlejší místnosti se ozvalo ženským hlasem, úsměvně laděném: „Co tím myslíš?“
„Vůbec nic.“

Druhý den Jan donesl na KTU nový kyblík lepidla…

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
PLK 30. - Konec přítele Sabine Mallory...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma