AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Pokoj 38
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

slíbila jsem SaM povídku k narozeninám – poslední dobou mě napadají samé smutné, takže jsem tuhle musela trošku vymýšlet. Sice mám takové situace méně ráda než momenty, kdy mě námět sám klepne přes čelo, ale i tak doufám, že se Vám výsledek bude líbit Smile

Povídka stojí sama o sobě, nezapadá do žádné speciální reality (žádné Když/MMN/Bezčasí ani seriál).

Věnováno SaM, samozřejmě – vše nej k narozeninám i k sobotnímu svátku!

Woxys



******


Pokoj 38


Mohla ho pozvat dovnitř, ale nepozvala.

Místo toho zamkla pojistku dveří a kradmým pohybem zápěstí – pravda, trefila se až na druhý pokus – zasunula do elektronického hnízdečka kartu, aby oslepeně zamžourala do automaticky rozsvícených světel.
Krapet nejisté nohy ji odnesly do nitra malého, ale hezky vybaveného pokoje tříhvězdičkového hannoverského hotelu, toho klasického průměru, jaký si mohla policie dovolit, když už musela zaměstnancům zaplatit ubytování.

Susanna chtěla skopnout lodičky, ale uvědomila si, že má jen jednu a poslední dva metry vlastně směšně poskakuje k posteli, zatímco druhý střevíček se válí u dveří do koupelny.
Skoro se urazila, když pod pádem jejího těla zavrzala matrace, tak těžká přece nebyla. Bez výčitek se natáhla na dosud nedotčené lůžko, svinula se do polohy plodu a povzdechla si.

Proč ho vlastně nepozvala dál?

Bylo jí fajn.
Celý večer byl fajn.

Jasně, měla v hlavě. Ale jen tím příjemným způsobem, který si dokázala párkrát do roka dopřát, ačkoliv celé její bytí z vlastní podstaty nenávidělo situace, kdy sama sebe neměla pod dokonalou kontrolou.
Pár skleniček dobrého bílého vína, sladkého a voňavého, s kouzelnou mocí zvláčnit jindy přísně vypočítané pohyby a dovolit smích nad poznámkami, které by jindy přešla tichem jako ztělesnění důstojnosti. Nikdo z těch, jimž umožnila, aby toho byli svědky, nechápal své privilegium.
Pečlivě si takové lidi vybírala.
Vlastně byli jen dva.
Andrea… a on.

Proč ho vlastně nepozvala?

Rozmrzele zaťala pěstěné nehty do pokrývky.
Klidně mohla.
Žádnou blbost by neprovedla, tím si byla jista. Víno se postaralo o dobrou náladu, trošku pomotalo nohy i jazyk, ale uvažování jí nezastřelo.
Jen by pokračovali v rozhovoru, který se po shodě na tom, že tohle školení byla zase jednou naprosto zbytečná oficialita, konečně začal dostávat k zajímavým tématům.
To zase zpanikařila?
Slova sklouzla po rozboru novinek na stanici, na chvíli se zastavila u drbání nejnovějšího krachu Šéfčina vztahu a pak se začala nemotorně, pomaličku ubírat cestou, na jejímž konci se dali tušit oni dva.
No jasně, zpanikařila.

Možná to jen nechtěla probírat tam.
Většina jich byla opilých – OPRAVDU opilých – jak už poslední večer takových akcí bývá, ale Susanna zůstala dostatečně paranoidní, aby se i v tak uvolněné společnosti bála příliš zvědavých, příliš bystrých uší.
Vždyť se mohli jen přesunout na pokoj.
Trošku v to doufal, četla to Frankovi v očích.
A proboha, v jakých vlastně očích! Tu láhev sylvánského zeleného a dvě skleničky, se kterými ji vyrazil doprovodit, sotva nesl recepční.

Tak proč?
Proč ho sakra nepozvala?

Proč znovu dovolila, aby ty šedo-modré duhovky naplnil zmatek a zklamání?
Mohli si v klidu popovídat.
Byla velká holka, krucipísek. A neměla se čeho bát. (Nebo měla?)
Sedli by si do hlubokých, ošklivým vzorem čalouněných křesel a třeba by konečně tu verbální pěšinku došli až na konec, schopni vyslovit, co chce on a co chce ona.
Cítila, že si chtěl promluvit. Jen promluvit.
Ani ten strach z kombinace vábivě čerstvě nastlané postele a jeho přítomnosti nemohla brát jako výmluvu.

Kruci.

Stáhla si pramínek vlasů z čela a překvapeně zamrkala na vlhké bříško dlaně, kterým se otřela o tvář.
Vážně byla tak pitomá?
Měla se ještě zvednout a zkusit zaklepat na dveře jeho pokoje?
Ani nevěděla, jaké má číslo.
A jak ho znala, padl a spal. Na rozbory ho neužilo.
Vydral se z ní další povzdech, tak patetický, že se podrážděně posadila a rázně vstala, energii tak akorát na to, aby si dopřála rychlou sprchu, vyčistila si zuby a ve vínové noční košilce padla do peřin, plna vzteku a rozhořčení s ostny namířenými proti jí samé.

Nemohla usnout.
Dlouho.


*****


Přece jen v sobě vydolovala kapičku pochvaly – i přes tu směs vína a rozvířených bolavých emocí si, byť si na to pořádně nepamatovala, zvládla načasovat na mobilu budík, jehož vřeštění ji teď za odměnu rylo do mozku.
Zasykla nadávku na smartphone, který odmítl reagovat na první dotek, a pak spustila nohy k zemi, jako vždy disciplinovaně vstávající už po úvodním zazvonění.
Žádné milosrdenství se nekonalo.
První myšlenka patřila jemu.
Byla by raději za kocovinu.

Navíc se teď uvidí u snídaně. Frank na ni bude civět přes talíř plný lehce připálených míchaných vajec se slaninou, jejichž pach ji šíleně iritoval už včera a ona nebude vědět, co říci, bojující s tendencí se omluvit, vysvětlovat, nebo nasadit jednu z těch defenzivních ofenziv, které tasila, jakmile se cítila nejistá.
A klidně si to mohli ušetřit.

Kdyby ho pozvala dál.

Mátožná a se schýlenými rameny zamířila do koupelny, aby sebou cukla, když jí pod levým chodidlem cosi zašustilo.
Hm?

Papír.
Jednoduchý, přeložený na půlku, tenký tak akorát na to, aby ho někdo opatrně prostrčil škvírou pode dveřmi.
Sklonila se a zvedla ho.
Že by změna programu? Ale po snídani už se přece měli rozjet do svých domovských měst. Někteří to učinili už včera večer hned po poslední přednášce. Ubytování měli zaplacené jen ti, kteří museli jet daleko, jako ona a Frank.
Nebo je to pokyn z hotelu…?

Nerozhodně papír obrátila v ruce, teprve na druhé straně – došlo jí, že člověk, který vzkaz přinesl, ho omylem posunul opačně – našla první jasnější stopu, byť tušení už vlastně dávno měla.


    Mladé dámě z pokoje 38



Susanna polkla.
Rozhlédla se, jakoby čekala, že na ni autor potměšile zamrká z koupelny.
Několika kroky se přesunula do jednoho z ošoupaných vybledlých křesílek a s bušícím srdcem rozevřela papír s krátkým vzkazem psaným písmem, které tak dobře znala.


    Susanno,

    ty víš, že nejsem moc na psaný veršíky a básničky.
    Ale popravdě si myslím, že si musíme něco říct a ty mi pořád nějak unikáš. Nevím proč, protože podle mě k tomu není důvod, ale dobrá, zkusím to takhle.



Přestala číst a jen přejela pohledem po nečekaně úhledných řádcích.
On to přepsal, uvědomila si s ohromením.
Tohle není žádný záznam plynoucích úvah, ale jejich přepis. Takový, který má působit upraveně a hezky, protože už to mu dodává váhu – natož v kontextu toho, na koho se obrací. Takový, za kterým je vůle, cíl a jasná myšlenka.
Jindy by při představě toho, jak Frank zuřivě muchlá list za listem a znovu a znovu črtá na papír, aby pak s vyplazeným jazykem svůj výplod uhlazeně přepisoval, vybuchla smíchy.
Teď jí vyschlo v krku.


    Hele,



Proboha, který chlap napíše do takového vzkazu „hele“?!


    Hele, já vím, že se to může zdát divný. Jsme dobrý tým a klape nám to. Ale vážně chceš popírat, že bychom mohli být i něco víc? Něco nás k sobě táhne. Ok, budu mluvit za sebe. Mně k tobě něco táhne. Mám tě rád. Fakt jo. Třeba vnímám blbě ty tvé ženské signály, ale mám dojem, že jsi na tom stejně.



Zaklonila hlavu.
Celé její tělo zaplavila rozkoš. Ne vzrušení, ale rozkoš, ohromná, každou cévu prostupující radost ani ne tak z vyznání samého, které jí ještě neproniklo k plnému vědomí, ale z toho, že to kvůli ní seděl a do noci pižlal tyhle řádky, ačkoliv psaní nesnášel. V duchu viděla Franka, jak vzkaz smolí, jak si frustrovaně mne vlasy, až mu nad čelem tvoří obvyklou vlnu, když slova na papíře nezachytila přesně to, co do nich chtěl vložit.
K-v-ů-l-i -n-í.
Tak strašně moc chtěla, aby pro ni někdo něco takového udělal.
Přitom je to tak pitomé. Psaníčko jako od prvňáka.
Tak moc si to přála.


    Možná potřebuješ, abych byl já ten první, kdo to řekne. Možná potřebuješ, aby ses to dozvěděla v klidu a mohla sis to v klidu rozmyslet. Třeba proto vždycky ucukneš, když se jen trošku začneme bavit o nás. Každopádně to teď víš. Mám tě rád a nechci být jen parťák. Další krok je na tobě, Wonder Woman.

    Frank.




Přečetla si to desetkrát, stokrát.
Pokaždé objevila nový bod, který mu mohla připsat. Od toho, že dokázal napsat jen jednu hrubku až po to, že vystihl její myšlení lépe než ona sama.
Měl pravdu, připustila s úžasem. Děsila ji myšlenka na to, že by jí to řekl do očí a ona se zakoktala a musela si poplašeně hledět na ruce, zatímco on by v trapném tichu čekal na reakci.
Bála se toho momentu, bariéry, kterou si netroufla ani zkusit prolomit.
Jak je možné, že jí tak rozuměl?


*****


Už ho nepozvu dál do pokoje 38, pomyslela si, když ho s taškou v ruce opouštěla.
Na to už je pozdě, uvažovala, když s nervózním úsměvem vracela recepční, zmatené z toho výrazu, hotelovou kartu, aby si ještě před snídaní stihla hodit věci do kufru auta.


Našla ho neomylně, stačilo sledovat pach přepálených míchaných vajíček.
Kupodivu se v té lahůdce, ještě podezřelejší a nevábnější než včera, jen zamyšleně rýpal.
„Franku.“
Vzhlédl a zúžil šedo modré oči, oči zarudlé nevyspáním, oči, pod kterými měl parádní temné kruhy. „Dobré ráno.“ Ačkoliv měla věta na konci tečku, cítila v ní otazník.
Klesla naproti němu a kdovíproč pevně sevřela v dlani vidličku. „Ahoj.“

Na některé věci ale pozdě není, pomyslela si s ulehčením a najednou se jí chtělo smát.
Najednou se nebála.



Konec.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Teda, musím uznat, že jsem byla skutečně víc než mile překvapená. Zaprvé, ta rychlost! A za druhé, tentokrát je to skutečně o Kobře 12, ne že tam jen přicmrndává. Musela jsem nechat uležet, ačkoliv jsem četla ještě ten večer. Moc díky, i za přání!

"Nikdo z těch, jimž umožnila, aby toho byli svědky, nechápal své privilegium. [...] Vlastně byli jen dva. Andrea… a on." - Ale Sus, já myslím, že Frank si to moc dobře uvědomuje. Give the guy some credit. Laughing

A když už chce Frank Traber jen mluvit... You hit the jackpot. Laughing

Zasykla nadávku na smartphone, který odmítl reagovat na první dotek... - Můj mobil by si měl pokecat s jejím. Kdyby nereagoval jen na můj první dotek, tak bych byla šťastná. Laughing

Ten šok, že Frank napsal dopis, mě neopouští ani při druhém čtení. Laughing

Proboha, který chlap napíše do takového vzkazu „hele“?! - Ten jediný správný pro tebe, Susanno. Laughing

Ty děláš z Wonder Woman canon nebo co? Laughing

Od toho, že dokázal napsat jen jednu hrubku... - Chtěla jsem napsat "ty si prostě musíš čutnout", ale víš co, já to chápu, kopala bych taky. Zas nemůže být až moc snovej. Laughing

Ten konec je krásný, tak akorát. Ještě jednou díky moc!

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Pokoj 38
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma