AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Pozdě - SaM
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tohle téma mi posloužilo velmi dobře. Zaprvé, po dlouhé době mám chuť napsat pořádně depresivní zimní povídku a hrozně dlouho jsem nepsala o umírání. To celé ve mně nějak secvalo, když jsem se tuhle dívala na film Život je krásný / It's a Wonderful Life (1946) a objevila se tam tato věta: "Every time a bell rings, an angel gets his wings." („Pokaždé, když zazvoní zvon, nějaký anděl získá svoje křídla.“) Citace je zapuštěná do myšlenky, že jen anděl první kategorie má křídla a andělé nižších kategorií nejprve musí vykonat dobrý skutek, aby si je zasloužili. Já jsem tu citaci použila v trochu jiném kontextu. A ano, chystám se vás vymrazit smrtí (nejen) hlavní postavy, buďte stateční.

A za druhé, hrozně dlouho jsem si chtěla vyzkoušet jednu docela známou fanfic strukturu. Narazila jsem na ni poprvé už hodně dávno při čtení nejstarších povídek na fanfiction.net a čas od času se pořád objevuje i v novějších fandomech v jiných knihovnách. Nejnovější exemplář v mém okruhu zájmu byla povídka k výbornému seriálu Sleepy Hollow - Five Times Ichabod Kissed Abbie (And One Time He Didn't). Ta struktura je prakticky odhalená už v názvu - vyberete si číslo, nějakou událost/čin a napíšete, kolikrát se ta věc stala, do kontrastu s jednou příležitostí, kdy k ní nedošlo (nebo naopak).

Téma je označené podle pravidel povídek na téma, ale sama povídka má svůj vlastní název. Jen tak pro zajímavost, pracovní byl "Andělé". Už se bojíte? Twisted Evil Ano, jednotlivé segmenty na sebe navazují a ano, jsem smířená s tím, že mě Frank Traber patrně vášnivě nenávidí. What else is new? Laughing

Rating: neomezeno
Délka: cca 3 300 slov
Postavy: Kobra 12, Petra; zbytek jen zmíněný.
Párování: Frank/Susanna (?)

EDIT 31/12/2014: Chtěla bych se s vámi podělit o nádhernou Kajusiinu ilustraci k povídce. (Házím ji jen jako odkaz, protože se vztahuje ke konci povídky.)


Tři případy, kdy Frank Traber přišel pozdě (a jeden, kdy byl na čas)


1.

Frank Traber si cíleně nevybral životní dráhu, na které by ho obklopovala smrt. Nikdy po tom netoužil. Nefascinovalo ho to, nepřitahovalo ho to a k jeho duši rozhodně nepromlouvala fatalita lidského života. Vlastně ani nikdy nechtěl dělat vraždy. Pravda byla ale taková, že smrt ho odmalička obklopovala. Nebylo to nic výjimečného – jak si později uvědomil, obklopovala úplně každého; lidský život od prvního nádechu spěje k nevyhnutelnému zániku. Přesto to přece jen vypadalo trochu osudově.
Jednou v neděli, když mu bylo asi sedm a půl, ho hlídala babička, zatímco máma šla k někomu uklízet. Bylo po obědě, díval se na černobílou televizi a protahoval obličej, protože byla černobílá, proboha. Babička po obědě usnula. Spala ještě, když se vrátila jeho máma. Pamatoval si pak, že jeho máma jen hrozně dlouho stála a zírala s rukou přes pusu na svou mámu. Pak ho odvedla k sousedům a přišla si pro něj, až když byla úplná tma a on spal stočený do klubíčka na gauči.
Babička už doma nebyla. Už nikdy se nevrátila. Frankovi bylo záhy vysvětleno, že babička nespala, ale umřela. Maminka mu to řekla přímo. Byl už dost velký, než aby musel poslouchat, že šla do nebíčka, a dostal to naservírováno v té neútěšné pravdě. Po obědě usnula a už se neprobudila. Teď bude ležet na hřbitově vedle dědečka. Přijal to stoicky a doléhat to na něj začalo teprve ve chvílích, kdy mu babička začínala chybět. Až roky poté pochopil, co se stalo. Až roky poté začal rozpoznávat ve vzpomínkách příznaky infarktu.
Až roky poté mu došlo, že kdyby stará paní nebyla tak ustrašená nechat ho bez dozoru (protože možná se jednou, dvakrát stalo, že chytly záclony, když zkoušel nahodit starý zrezivělý motor, co našel na smetišti), patrně by ten infarkt přežila. Bylo mu jedenáct, když to k němu konečně doputovalo v rozsahu celé té hrůzné pravdy, a zůstal křičet do noci uprostřed chumlu zpocených přikrývek, protože jak se roky poté několikrát přesvědčil, tato uvědomění chodila zásadně v noci a trhala ho z hlubokého spánku.
Máma přiběhla, víc vyděšená krev tuhnoucím křikem jediného dítěte než vydrážděná, že byla krutě vzbuzena jen chvíli předtím, než musela vstát do jednoho ze tří zaměstnání. Přitiskla ho k sobě a Frank si pořád pamatoval, že byla cítit smaženou cibulkou, protože před spaním vařila. Vzlykal do praním ztenčené bavlny jejího pyžama a teprve po nějaké době jí byl schopný plně vypovědět, co trápilo. Dívala se na něj s mateřskou laskavostí, než pak chytila jeho tvářičku do dlaní a unaveně se usmála.
„A slyšel jsi zvony, myšáku? Slyšel, viď? Když babička usnula, slyšel jsi zvony.“
Potáhl a kývl. Neměl nejmenší tušení, jestli ano, a v dospělosti si dobře uvědomil, že ve čtvrti, ve které bydleli, neměl jak, nikde v okolí nebyl kostel ani zvonice. Ale kýval, protože se maminka zdála tak jistá tím, co říkala, a on neměl nejmenší důvod jí nevěřit.
„Tak vidíš. Když zvoní zvony, znamená to, že nějaký anděl dostal svoje křídla. A když se to stane, když někdo umře, znamená to, že šel rovnou do nebe a stal se něčím strážným andělem. Jako tvoje babička. Nezlobí se na tebe, Franku. Dává na tebe pozor, jako vždycky dávala.“
Rozbrečel se znovu a pláč ho uspal. Pár let na to, uprostřed toho nejhoršího záchvatu puberty, došel k tomu, že mu máma nakecala pěkný hovadiny, protože jinak by každou čtvrthodinu přibyl jeden anděl a nebe by prasklo ve švech. Dalších pár let na to se k té vzpomínce vracel tajně s něhou a vybral si pár lidí, o kterých si rád myslel, že když přišla jejich hodinka, bily zvony.
Dekádu na to to byla jeho jediná spása, když přišlo na případy jako tyto. Občas musel zapojit fantasii, kterou často využíval jen k domněnkám, co by se mohlo stát, kdyby se něco dalšího stalo jinak nebo kdyby byl někdo jiný a ona byla někdo jiný, a představovat si, jak kov řinčí o kov a otevřou se nebesa pro oběť, ke které ho zavolali, a občas to k němu přišlo samo. Jako dnes.
„Už chápu, proč je to podle nich naše,“ poznamenala za ním Susanna, zatímco Frank s sebou při zaslechnutí jejího hlasu škubl, spustil plachtu přes nehybný obličej patnáctiletého chlapce a postavil se. Měl trochu strach, že by si ho dobírala jako pokaždé, když ho podezírala, že přemýšlel, a tak se radši podíval nahoru k tmavému jarnímu nebi, kde majestátní věže Svatého Petra drásaly mraky.
„I když ho našli a ještě dýchal, nikdo z nich neslyšel výstřel. Zrovna odbíjeli půl osmé,“ pokračovala Susanna.
„To doufám,“ zamumlal Frank sám pro sebe.
„Víš, občas bych chtěla vědět, co se ti honí hlavou,“ poznamenala Susanna na jeho kryptickou poznámku a iritovaně zvedla oči k nebi, když začalo krápat. Podíval se na ni rychle, jako by se snad chystal její věty využít. „Ale pak si to naštěstí rozmyslím,“ dodala, vrazila mu do ruky formuláře k předání těla a otočila se na patě.
„Uvidíme se ráno,“ zavolala přes rameno a vracela se ke svému autu.
Frank si jen povzdechl.

2.

Susanna se na svého partnera významně dívala. Nebyl to jejich případ, ale přesto o něj bojovala a přimluvila se tam, kde to obvykle nedělala, protože neomylně poznala, že je pro Franka důležitý. Traber takové věci neříkal přímo, ale poznala na něm pohnutí a protože tak úplně nevěděla, jak s ním v takovém případě zacházet, místo toho jen tiše pomohla. Ale začínalo jí to lézt na nervy.
Seděl a hypnotizoval střídavě telefon a Petru a nic neříkal. Ten starý muž zabitý oxidem uhelnatým mohl být dost dobře nehoda, ale z důvodů, kterým nerozuměla, Traber razil hypotézu, že šlo o vraždu. V momentě, kdy identifikovala jasně červené krevní sraženiny na mrtvole jako výsledek otravy oxidem uhelnatým, už si to nedal vymluvit. Teď napjatě čekal na výsledky Hartmutova týmu a pitvy, která by jeho hypotézu potvrdila.
„Tak řekneš mi, proč pro tebe ten případ tolik znamená? Je to nějaký příbuzný?“ prohlásila do ticha a opřená v židli, založila ruce na prsou.
„Ne. Bydleli jsme v té ulici, když jsem byl malej. Starej Bert byl… No, byl teplej a nedokázal to utajit v době, kdy to rozhodně ještě nebylo cool. Kdysi dávno, když jsem byl hodně malej, rád jsem k nim chodil, kamarádil jsem s jeho synem. Pak to prasklo, manželka sbalila kluka a zakázala mu s ním kontakt. Moc jsem tomu tehdy nerozuměl, ale býval od té doby tak smutnej, že se zdálo krutý nejít za ním na návštěvu, když mě zval.
Stavěl se svým klukem – Ulf se jmenoval – takový velký město kolem autodráhy. Vyráběli stromy z nabarvený vaty a domečky ze sirek. Chodil jsem stavět s nima a hrozně Ulfovi záviděl… Pak jsem chodil místo Ulfa a stavěl to se starým Bertem. Máma zuřila. Stejně jak všichni ostatní si tehdy myslela, že když je buzerant, musí být i pedofil. Pletla se, Bert byl v pohodě. Byl vlastně táta, kterýho jsem neměl. Ale časem to prostě začalo být divný.“
„Tak jste se přestali vídat,“ odtušila Susanna. Traber jen přikývl a chvíli mlčel.
„Asi před měsícem mi Bert zavolal. Říkal, že se mu dějou divný věci, a že má strach, aby mu někdo něco neudělal. Nebral jsem to vážně. Roky měl namále kvůli své pověsti, ale nikdo se nikdy neodvážil, a navíc začal být trochu senilní. Pořád dokola pletl něco o Ulfovi, pokeru a bombě v domě a hadech v matraci nebo co…“ Traber zakroutil hlavou. „Teď si myslím, že jsem ho možná měl brát vážně.“
„A nebo taky ne,“ nadhodila Susanna, vstala a přešla k němu. Opřela se o jeho stůl a založila ruce na prsou. Byla bokem jen pět centimetrů od jeho paže, takže se odrazil od stolu a opřel do židle, aby jí viděl do obličeje a necítil teplo jejího těla. „Jestli pitva potvrdí otravu oxidem uhelnatým, mohla to být dost dobře nehoda. Jediné, co jsi mohl udělat, bylo poslat ho k doktorovi kvůli podezření na stařeckou demenci, ale kdyby tě neposlechl a neukazoval se nebezpečný sobě nebo jiným, stejně bys měl svázané ruce.“
„Vždycky jde něco dělat,“ zakroutil hlavou umíněně Traber a chňapl po telefonu, sotva se rozezvonil. Poznala na něm, že má zprávy, které potvrzují to, co si myslel, už jen podle výrazu ve tváři a sporadických „hm“, které člověku na druhé straně drátu věnoval. „To byl Hartmut,“ prozradil pak Susanně. „Někdo si pohrál se starýma kamnama v domě, tudíž splodiny šly místo ven komínem dovnitř. Podzim přišel letos brzo. Byla to jen otázka času, kdy to starýho Berta dostane.“
„Je si jistý?“ pozvedla obočí Susanna.
„Říkal, že do zprávy píše cizí zavinění. To z toho dělá vraždu.“
Von Landitz se nadechla, aby navrhla další postup, ale do kanceláře v ten moment se zaklepáním vešla Petra. „Prověřila jsem toho Ulfa Zehrfelda, jak jsi po mně chtěl. Už třikrát ho chytili v nelegálním casinu a jak to tak vypadá, dluží kde se podívá, a to myslím jen bankovní a nebankovní půjčky. Kolik dluží kdejakýmu lichváři ti od počítače nezjistím,“ dokončila sekretářka hlášení a podala Frankovi výpis z trestního rejstříku.
„Takže měl motiv,“ shrnul Traber.
„Neříkej mi, že ten tvůj Bert měl peníze, Franku. Viděla jsem to tam,“ pokusila se von Landitz brzdit jeho teorie.
„Měl, na třech různých spořících účtech,“ vložila se do toho Schubert. „A dohromady je tam tolik, že by to pohodlně uhradilo Zehrfeldovy legální dluhy včetně úroků.“
„Bert obchodoval na burze a vždycky makal jak buvol. Částečně proto, aby žena a děcko měli všechno, co chtěli, a osobně si myslím, že taky proto, aby tak nemusel myslet na to, za co se schovával. Když od něho pak žena odešla i s děckem, kromě alimentů to neměl na kom utrácet. Místo toho s nástupem počítačů a internetu přišel na to, jak svoje aktivity rozšířit. Kdyby byl stejně starej jak já, byl by teď pravděpodobně tvůj soused a úplná hvězda ve svým oboru.“
„Stejně si myslím, že na to jdeš trochu rychle,“ zakroutila hlavou Susanna. „Trpěl bez syna. Vynahrazoval si to vztahem s klukem ze sousedství. Neříkej mi, že kdyby za ním Ulf přišel, Bert by mu ty peníze nedal.“
„Nedal,“ odpověděl Frank. „Půl roku zpátky mi říkala máma, že se k ní doneslo, že starej Bert vyrazil s Ulfem dveře. Ten chlap o něj nezakopl, dokud nepotřeboval peníze, a to udělal dávno potom, co nebyl odkázanej na matku a sám se mohl rozhodnout, jestli si udělat na otce vlastní názor. A Bert si to všechno uvědomoval. Takže máme maníka, co měl dluhy, a mezi jejich splacením stál jenom starej dementní otec, který se nechtěl otřást. Jak byste tomu řekla vy, slečno von Landitz?“
„Motiv,“ povzdechla si Susanna. „Ale i tak brzdi, napřed ho vyslechneme a najdeme spolehlivější svědky toho konfliktu než ‚jedna paní povídala‛, dobře? Petro, máš…“ Odmlčela se a sledovala, jak Schubert dávno podává lístek s adresou jejímu partnerovi. „Díky,“ usmála se jenom. Měla by novou sekretářku upozornit, že pokud bude i nadále komisařům číst myšlenky, nakonec za ně bude muset dělat úplně všechno.
„Prosím,“ odpověděla Petra a zanechala je v kanceláři samotné. Susanna se přestala opírat o Frankův stůl a šla si pro sako. Oblékala se a dívala na partnera, který obracel lístek od Petry v prstech a zamyšleně zíral někam do neurčita.
„Nic z toho jsi nemohl vědět, Franku,“ promluvila konejšivě a přistoupila k Traberovi.
„Ne, ale mohl jsem za ním aspoň zajít, když mi volal,“ odpověděl Frank.
„Najdeme vraha,“ řekla Susanna, protože nevěděla, co jiného by měla.
„Jo,“ uchechtl se nevesele Traber a vyšel z kanceláře jako první, nechávaje to příslovečné určení času viset ve vzduchu.

3.

Traber zpozoroval, že na policejních tryznách se chlastalo zdaleka nejvíc. A velká část policistů taky věděla proč. Nestávalo se tak často, že někdo z nich zemřel v akci, ale když už se to přihodilo, kolegy zavalila lavina úlevy, že se to vyhnulo jim, a zároveň tuna viny z naprosto stejného důvodu. Taková kombinace se dala přežít jenom pořádnou dávkou chlastu. Děly se pák zvláštní věci; i zpití do němoty hlasitě opakovali, jak byl zemřelý dobrý člověk, a melancholičtí pijáci zase cholericky rozbíjeli nábytek.
Traber seděl s lahví piva, teprve asi třetí, na lavičce v parku naproti od hospody, ve které smuteční slavnost odehrávala, a s lokty opřenými o stehna zíral do prázdna. Nebyl opilý, neměl na to chuť. Možná se o něj až moc otřelo, když Susanna po pohřbu prohlásila, že jí tryzny připadají nedůstojné. Nemohl o tom přestat přemýšlet. Možná to byla pravda, možná to bylo nedůstojné. Možná měl sedět doma a dumat nad tím, co už nebylo – nad tou, která už nebyla – ale nechtěl teď být sám. Přesto teď nechtěl být ani s nimi, v tom zakouřeném zvěřinci vevnitř. Nevěděl, co vlastně chtěl.
Někdo si přisedl k němu na lavičku. Zběžně se ohlédl, aby zjistil, kdo to je, a pak se zase podíval dopředu. Teprve po chvíli mu to došlo. Opřel se o dřevěné laťky opěradla a zůstal zírat na Susannu, v hlavě si přehrávaje celý večer. „Myslel jsem si, žes jela domů.“
„Jela,“ přikývla von Landitz. „Byla jsem s Petrou, když jí volal Kranich, že přebral, jestli by pro něj nemohla přijet. Slyšela jsem ho, jak do telefonu řve a taky co se tam děje, tak jsem si řekla, že se s ní sjedu podívat, jak jsi na tom ty.“
„Trapně střízlivej,“ odtušil Frank a nechal napůl vypitou lahev piva zašplouchat.
„Vzalo tě to víc než je,“ podotkla Susanna a stáhla si okraje rozepnutého černého svetříku přes sebe. Léto letos nebylo moc teplé a ještě se nepřevlékla z šatů, ve kterých byla na pohřbu. Táhlo jí na lýtka.
„Ale nevím proč,“ pokrčil Traber rameny. „Znal jsem ji asi tak stejně jak Semir a Tom.“
„Možná proto, že je nezvala opakovaně do kina,“ podotkla Susanna a když se na ni Frank zamračil, jen v odpověď pozvedla obočí.
„Jednou mě zvala na nový promítání na Hvězdnejch válek, co vím,“ ohradil se. „Fakt je měla ráda.“
„Franku, nejmíň třikrát jsem byla u toho, jak ti něco naznačovala, musela mít hrozně ráda asi všechny žánry,“ podotkla Susanna. „Kdyby mi jí nebylo líto, bavila bych se tím, jak jsi natvrdlý.“
„Tak proč jsi do mě nerýpla?“ zamračil se Traber. Minulost se mu vracela jako zpomalený film, ale jeho rozpoložení teď začínalo být trochu jasnější. A chuť na vodku o dost silnější, než byla celý večer.
„Říkám, že mi jí bylo líto,“ odpověděla Susanna, přestala se opírat a položila ruce na okraje lavičky, dívajíc se na špičky svých lodiček, perfektně srovnaných do linie s kachlíkem na chodníku. „Kdybych tě měla upozornit na to, že se ti má líbit, ponížila bych ji.“
„Mohla jsi mi to naznačit, když z toho nebyla,“ nedal se Traber. Nevěděl, o co mu šlo. Možná měl v hlavě takovou šílenou představu, že mu celou tu věc zamlčela schválně. Že nechtěla, aby byl s jinou.
„Mohl sis všimnout, jsi policista, platí tě za to, abys detekoval,“ opáčila von Landitz. „Teď už je to stejně jedno. Podívej se na to, kolik lidí přišlo. Kolik lidí bylo na pohřbu. Byla milovaná, Franku. A bude milovaná dál.“
„Mohl jsem ji taky milovat,“ namítl trochu trapně, jak v béčkové romantické komedii, na kterou nedávno narazil při znuděném přepínání kanálů a v jejíž polovině mu přestala fungovat televize. Trochu ho to rozladilo; chtěl vědět, jak to dopadne. Opřel se znovu lokty o stehna. „Proč jsem vždycky pozdě?“
„Jednou se to zlomí, Franku,“ šťouchla ho svým ramenem do jeho. Chvíli seděli vedle sebe a Frank měl větší a větší chuť na tu vodku. Susannina pravá ruka ležela jen kousek od něj na lavičce. Dopil pivo a podíval se po ní, ale von Landitz už tou dobou stála a dívala se na něj z výšky. Jako obvykle.
„Pojď, vezmu tě domů,“ rozhodla.
„To je dobrý,“ odpověděl Frank. „Myslím, že půjdu ještě na chvilku dovnitř.“
Vypadala trochu zaskočená jeho odmítnutím, ale přikývla. Když se vracela k autu, o jehož stranu Schubert opírala kymácejícího se Kranicha, ještě se po něm ohlédla, ale Traber zůstal sedět na místě.
Jedna promarněná příležitost byla pro dnešek dost.

- 1.

Plíce ho pálily jako ještě nikdy.
Měkký, čerstvě napadený sníh vrzal pod jeho traktorkami a vločky mu létaly do očí. Říkal si, že to mohlo být horší. Říkal si, že mohlo mrznout, a pak už by měl v puse touhle dobou sladko a hruď by mu hořela. Tohle bylo ještě dobré. Byl na čas. Do půlnoci měl spoustu, spoustu času.
Tentokrát nepřijde pozdě.
Řízl prudkou zatáčku kolem hrubě omítnuté zídky a vběhl do širokého dvora. Padající sníh rychle zakrýval stopy pneumatik několika aut, které stály na nízkými domy obestavěném prostranství. Zpomalil, ačkoliv instinkty mu radily hnát se dopředu jako ještě nikdy. Pojal očima celou scenérii. Před ním stáli tři ozbrojení muži – dva měli odjištěnou zbraň složenou, ale připravenou ke střelbě. Jeden mířil.
Terč byl na zemi před ním. Frank poznal, že Susanna tam musela klečet nějakou dobu. Na plesových šatech s širokou fialovou sukní se v záhybech tvořily maličké závěje sněhu. Třásla se zimou a každý takový otřes spustil malou lavinu, než se ohyb bleskurychle naplnil znovu. Nahá ramena měla lesklá, jak na ní vločky stále ještě roztávaly. Účes se jí rozpadal a mokré vlasy se lepily na krk. Když byl konečně asi metr čtvereční za ní, cukla hlavou a pootočila ji.
Všimla si ho. Viděla, že přišel včas.
Cukl jí koutek; skoro to mohl být úsměv, ale patrně to byl jen třas. Tekla jí řasenka.
Musela být už podchlazená. Mohlo by to být horší, opakoval si zoufale. Mohlo by mrznout. Kdyby mrzlo, touhle dobou už by…
„Rytíř přijel včas!“
Frank tušil, že na poslech nepříjemná němčina toho Rusáka mu bude znít v očích nadosmrti. Beze slova zvedl ruku a ukázal flash disk. „Mám, co chceš,“ promluvil. „Pusť ji a je to tvoje.“
„Napřed si ověřím, že je to skutečně to, co chci,“ odpověděl Rus a hlaveň zbraně, kterou mířil Susanně doprostřed čela, se nehnula ani o píď. „Nedivil bych se, kdyby tě tady pro princeznu napadla nějaká hovadina.“
„Napřed Susannu,“ zavrčel Traber v odpověď a skryl flash disk v pěsti.
„Taky vás oba můžu zastřelit a vypadnout s těmi daty,“ namítl Rus, zjevně iritovaný Traberovou tvrdohlavostí.
„Nemůžeš, protože nemáš klíč,“ odsekl Frank. Věděl, že by se měl ovládat, ale klečela tam v šatech z plesu, ze kterého ji vytáhli za vlasy, a třásla se zimou a bože, ten její výraz by stačil na to, aby se rozbrečel za ni. „Ten je tady,“ ukázal si na čelo, aby naznačil, že si šifru zapamatoval.
„Dobře,“ vzal na vědomí Rus a složil zbraň. Ukázal Traberovi, jak ji zajišťuje. „Hoď přes ni bundu a dej mi tu flashku.“ Frank ho pozorně sledoval. Něco v něm bilo na poplach; něco tu hrozně smrdělo. Strach mu stoupal hrdlem nahoru; byl to strach člověka, který ví, že nemůže vyhrát. Cítil, jak se navzdory zimě potí.
„Ať složí zbraně i oni,“ kývl hlavou k oběma Rusovým kumpánům. Rus na něj chvíli zíral, a pak cholericky zakroutil hlavou. Ztratil trpělivost.
„Mám těch keců dost,“ zavrčel. „Naval tu flashku nebo je po ní.“
„Řekli jsme něco za něco,“ odpověděl Frank. Snažil se znít klidně. „Bude žít, když přijdu včas. Přišel jsem včas.“
„Moje němčina možná není tak dobrá nebo jsi mě prostě pochopil špatně. Neřekl jsem ti, proč máš přijít včas,“ podotkl Rus. Odjistil zbraň a znovu namířil. „Možná jsem jenom chtěl, aby ti nic neuteklo.“
Vystřelil, než Frankovi vůbec stihlo dojít, co se děje. Traber nevnímal nic než obláčky páry u vlastních úst a nicotnou přítomnost flash disku v dlani. Teprve po chvíli se to začalo usazovat.
Ta rudá, která sahala až metr za něj a sníh pod ní okamžitě tál.
A nebyla to jen krev.
Panebože, nebyla to jen krev.
Susannina dlaň ležela nehybně vedle jeho boty a do očí jí sněžilo.
Hleděla do nebe, jako by se pro ni rozevřelo.
Vydal zvuk, který neuměl zařadit.
V dálce zvony odbíjely půlnoc.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1542
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Pozdě od SaM se Susannou a Frankem - bojím se bojím depky!

Oh, ok, jsme varováni hned v popisku. No já si to myslela XD
Fajn, pokusím se do toho nevžít.

Ten malý smutný Frank vychovávaný ženami v hrozně láskyplném, ale - jak VÝBORNĚ a nijak doslovně naznačuješ - chudém prostředí je tak sladký a milý Sad a líbí se mu, jak se k němu maminka chová.

Dalších pár let na to se k té vzpomínce vracel tajně s něhou a vybral si pár lidí, o kterých si rád myslel, že když přišla jejich hodinka, bily zvony. - Crying or Very sad

Docela si nedovedu představit Franka, jak se kamarádí s homosexuále, čekala bych od něj, že bude právě takový ten macho, co na ně bude mít ty nejdrsnější kecy, aby náhodou nikdy nebyl podezírán, že by snad... Ale jsem ráda, že ho ukazuješ jinak!

Měla by novou sekretářku upozornit, že pokud bude i nadále komisařům číst myšlenky, nakonec za ně bude muset dělat úplně všechno. - hezky <3

„Franku, nejmíň třikrát jsem byla u toho, jak ti něco naznačovala, musela mít hrozně ráda asi všechny žánry,“ podotkla Susanna. „Kdyby mi jí nebylo líto, bavila bych se tím, jak jsi natvrdlý.“ - nejsem si úplně jista, zda na to Sus jde dobře... Frank je zjevně nějak naměkko a předhazovat mu, že si nevšiml dvoření nějaké dámy, která zjevně právě umřela, by v něm mohlo vyvolat výčitky :/

Susannina dlaň ležela nehybně vedle jeho boty a do očí jí sněžilo. - skvěle napsané, ach jo.

Jinak jo, Frank Traber Tě jednoznačně nenávidí! XD jedna moje milá kamarádka říká, že je třeba realita, kde ty naše postavy fakt žijí a příběhy, co jim píšeme, prožívají. V tom případě tam někde Traber hodně vrže zubama. A mě (abych si přisadila) tam má ráda jediná osoba - paradoxně Andrea Schaffer/Gerkhan/Richter, což je úlet Laughing

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Wox, já si taky neumím představit Franka, že jen tak bez nějakých divných pocitů kamarádí s homosexuálem, a proto je v tom textu jasně zmíněné, že si k němu udělal vazbu, když byl malý kluk. Tehdy prostě nepoznal, že je něco jinak, a když mu to pak v pubertě hučeli do hlavy, byl v období vzdoru, takže logicky dělal pravý opak toho, co se mu radilo. No a pak už byl prostě dost inteligentní na to, aby si spočítal, že nedávalo smysl odsoudit člověka, kterého měl rád a který se k němu vždycky choval skvěle na základě něčeho, co se ho osobně nedotýká ani mu to neubližuje. Ale ten přístup, který zmiňuješ ty, je tam přesto právě v tom, že se to s léty prostě nějak ztratilo.

Já si taky nemyslím, že na to Susanna šla dobře, ale sedí mi to k ní. Embarassed

Jestli taková realita existuje, tak doufám, že nikdy nenastane žádná trhlina k nám, protože jinak jsem goner. Laughing

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 510
Odpovědět s citátem
Prave jsi me hrozne rozbrecela... O_o
Povidku okomentuji pozdeji. Embarassed

EDIT:

Fuuu, první odstavce jsou sice napsané velmi stručně, ale ta stručnost je právě to, co je dělá těžko stravitelné. Vlastně celou povídku. Embarassed
Bylo mu jedenáct, když to k němu konečně doputovalo v rozsahu celé té hrůzné pravdy, a zůstal křičet do noci uprostřed chumlu zpocených přikrývek, protože jak se roky poté několikrát přesvědčil, tato uvědomění chodila zásadně v noci a trhala ho z hlubokého spánku. - Sad
Dalších pár let na to se k té vzpomínce vracel tajně s něhou a vybral si pár lidí, o kterých si rád myslel, že když přišla jejich hodinka, bily zvony. - hrozně se mi líbí, jak sice z Franka všichni děláme hrozného tvrďáka, ale když na to přijde, tak umí svou tvrdou slupku sloupnout a pod ní je hrozně měkké a křehké jádro, jak už to u lidí tohoto typu je.
„I když ho našli a ještě dýchal, nikdo z nich neslyšel výstřel. Zrovna odbíjeli půl osmé,“ pokračovala Susanna. - jak příznačné.
„Vždycky jde něco dělat,“ zakroutil hlavou umíněně Traber a chňapl po telefonu, sotva se rozezvonil. - tahle věta mě z druhé části asi nejvíce "praštila".
„Jo,“ uchechtl se nevesele Traber a vyšel z kanceláře jako první, nechávaje to příslovečné určení času viset ve vzduchu. - a tahle hned po té předchozí.
„Vzalo tě to víc než je,“ podotkla Susanna a stáhla si okraje rozepnutého černého svetříku přes sebe. Léto letos nebylo moc teplé a ještě se nepřevlékla z šatů, ve kterých byla na pohřbu. Táhlo jí na lýtka. - zná ho dobře.
"Mohl jsem ji taky milovat,“ namítl trochu trapně, jak v béčkové romantické komedii, na kterou nedávno narazil při znuděném přepínání kanálů a v jejíž polovině mu přestala fungovat televize. Trochu ho to rozladilo; chtěl vědět, jak to dopadne.- tohle je milé. Embarassed
Říkal si, že to mohlo být horší. Říkal si, že mohlo mrznout, a pak už by měl v puse touhle dobou sladko a hruď by mu hořela. Tohle bylo ještě dobré. - tohle není vůbec dobré. Sad
Popis Susanny je působivý v tom negativním smyslu, resp. vyvolává dojem naprosto promrzlého křehkého ptáčete.
Věděl, že by se měl ovládat, ale klečela tam v šatech z plesu, ze kterého ji vytáhli za vlasy, a třásla se zimou a bože, ten její výraz by stačil na to, aby se rozbrečel za ni. - kdovíproč mi to evokovalo v hlavě obraz malého kluka, co se zastal mladší holky a pomáhá ji vstát ze země. Embarassed
Konec nemohu nějak víc okomentovat, snad jen tím, že i při druhém přečtení mi nějak podivně zvlhly oči... Sad

Abych to shrnula... Výborná povídka, SaM. Bavila mě, napínala a zároveň mě její závěr vyrazil dech.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
...hrozně se mi líbí, jak sice z Franka všichni děláme hrozného tvrďáka, ale když na to přijde, tak umí svou tvrdou slupku sloupnout a pod ní je hrozně měkké a křehké jádro, jak už to u lidí tohoto typu je. - Jj, typicky to tak je, ale i v seriálu to několikrát ukáže. Smile

Ještě jednou děkuji moc za koment, Káji. Potěšil mě velmi a jsem ráda, že povídka skutečně vyvolala emoce, jaké jsem zamýšlela. Embarassed

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1542
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Káji, Ty jsi nečekala depku? Pokaždé, když jdu číst nějakou povídku od SaM, v duchu si říkám "ok, všichni tam umřou, všichni tam umřou, všichni tam umřou a bude to děsně depresivní, protože navíc to bude nechutně dobře napsaný. Nepouštěj si tu povídku k tělu" Laughing a tady u tohohle tématu mi to bylo TUPLEM jasny.

SaM, někdy jsem ráda, že píšeš o týmu 2, který se mě pořád zdaleka tak nedotýká, víš to? Very Happy Kdybys měla za hlavní hrdiny mé oblíbence, tak bych byla z každé kapitoly a nové povídky děsně vystresovaná, co jim zase provedeš XD

Pardon za malý vhled do toho, co prožívá jeden z Tvých čtenářů, snad Tě to spíš potěší, než naštve Smile

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Potěšilo, Wox. Už vím, co ti dám příští rok k Ježíšku. Twisted Evil

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1542
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Nech toho, já budu celej rok fakt vyděšená a budu se sem bát celý prosinec podívat Laughing Laughing Laughing

Pokud něco pro Woxičku, tak jen mile a velmi soft! Laughing Laughing Laughing (a andrea free Laughing )
(A ano, jsem vděčná a nenáročná Laughing)

Promiň za spam, nechala jsem se unést Silvestrem, příště už budu hodná Smile

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Pozdě - SaM
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma