AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Líbilo se dílo č. 26
ANO
100%
 100%  [ 1 ]
NE
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 1

PLK 26. - Rodinné dědictví
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Po delší době zas něco dodávám.

Rodinné dědictví
(Familienerbe)

Délka: skoro přesně 2 200 slov.

Jednou se Andrea pustila do předvánočního úklidu.
Nu, předvánočního… do Vánoc času dost.
Celkem.
Když poklidila sklep, všimla si ve zdi dalších dveří - v domě s Pietrem už nějakou dobu bydleli, ale dveří si všimla poprvé až nyní.
Otevřela je a užasla.
Název místnosti, kam vstoupila, bylo jasné - sauna.
„Sauna? A v tomhle domě?“ podivila se a zkoumala dál.
Všechno bylo tak, jak to tu minulý majitel nechal.
Sotva se Pietro vrátil ze stanice, musela mu to hned ukázat.
Ten sdílel stejné nadšení, i když bylo mírněji viditelné.

Večer se ji rozhodli vyzkoušet.
Fungovala skvěle a bez problémů.
„Tak mě napadá…“ zamyslela se Andrea.
„To musíme mít sex všude, kde jsme společně?“ odsekl Pietro.
„Ne, nemusíme.“ prskla Andrea a zase si znechuceně zavazovala ručník.

Pietro poznal, že to asi nebyla správná odpověď…
Další den ráno už oba vytvářeli hodnoty na služebně.

Pietro celé ráno s někým telefonoval a zuřivě u toho gestikuloval.
„S kým mluví?“ zeptal se Andrey Jan.
Andrea pokrčila rameny.
„Hele, s tím ti neporadím, já nejsem expert přes reklamu, nevím, jak ti nahnat lidi do podniku… Zatím ahoj a zavolej, kdyby náhodou.“
„Kdo to byl?“ zeptal se opět Jan, ale už samotného Pietra.
„Sabine. Poslední dobou zaznamenává odliv lidí. Od doby, co otevřeli ten Feinschmecker Restaurant o ulici vedle.“
„A po tobě chtěla co?“
„Pomoct s reklamou. Ale já a reklama, to je stejně praštěná kombinace jako řízek a jogurt.“ povzdechl si Čech.

Pietro se sebral a odjel za Sabine do restaurace.
„Ahoj, jak to jde?“
Sabine jen mrzutě odhodila jídelní lístky a nadhodila: „Celkem to ujde. Lehce se to zlepšilo, ale nějak si myslím, že oni se jen tak nezastaví. Majitel Feinschmecker Restaurantů, nějakej Wiegandt, prý má celkem tvrdé metody, jak zlikvidovat konkurenci, a až se konkurence podvolí, skoupí ji a přemění ji na svoje podniky. Já jsem jedna z posledních, kdo ještě síť udržuje v boji.“
„A už tu byli s nabídkou koupě?“
„Jasný, už se tu ochomýtali. Ale já je hnala svinským krokem…“
„Hodně zdaru a zatím ahoj.“
„Ahoj, P.“

Sabine zašla do kuchyně, kde jeden z kuchařů si žádal její pozornosti.
„Šéfová, u Feina malujou…“ a ukázal ven.
Skutečně, nějací muži vynášeli z dodávky bednu s malířskými věcmi.
„My malovat nepotřebujeme.“ odfrkla si Sabine.

Sabine zavírala v 21:00.
Zamkla hlavní restauraci, kde měla kancelář a odjela.
Ráno jí ovšem čekalo nepřijemné překvapení.
Vstupní dveře zdobil krásný žlutý nápis „Dirne“ (něm. mj. děvka, běhna) a stejný, už menší, zdobil i ostatní okna.

„Nádhera.“ prskala Sabine a otevřela.
Na dveře dala cedulku, že z technických důvodů je zavřeno a když přišli kuchaři a číšníci, dala jim místo vařeček kýble, vodu a saponáty, aby zkusili nápisy smazat.
Zavolala Janovi a Pietrovi.

Ti to ovšem nebrali.
Ale zvedl to Tom.
„Kranich, ano?“
„Sabine, ahoj, Pietro tu není, jel s Janem na obhlídku.“
„Jo, dobře, hned jsem tam.“

Tom dorazil ihned, jak se prokousal silnicemi města.
Sabine mu všechno vysvětlila.
„Wiegandt, říkáš… Tak si za ním zajedu.

Tom skutečně za Wiegandtem zašel. Měl štěstí, právě byl přítomen v restauraci, kterou měl u té Sabininy.

„Ne, já to neudělal. Skupuji sice konkurenční podniky, to ano, ale vždy po dohodě z jejich majiteli. Slečna Mallory prodat nechce, tak jí nemůžeme nutit. To dá rozum.“
Tom se rozhlížel po kanceláři Wiegandta.
Očekával nějakého šedesátiletého staříka, ale viděl a mluvil s podnikatelem do 40 let.
Nemohl si nevšimnout mnoha plakátů formulí, až už F1, či IndyCar.

„Jste jistě velký fanda závodů, jak vidím.“
„Ano, jsem, již dlouhá léta. Sbírám výsledky sezon Formule 1, zrovna jsem si zakládal sezonu 1998 a někteří jezdci dávají dost zabrat, takový Gaston Mazzacane je na tři řádky. A tým BAR se mi už ani nevejde, Jo, 98, to byl skvělý rok...“
„Děkuju, ale moc jste mi nepomohl.“
„Bohužel, víc vám neřeknu.“

Tom se vrátil k Sabine.
„Prý nic neví.“ ohlásil Tom.
„Kecá, nápisy byly žlutou barvou, a tu den předtím, jako jednu z mnoha odnášeli z nějaké dodávky s dalšími malířskými věcmi.“

Tomovi přeci jen něco na Wiegandtově povídání něco nesedělo.
Zajel do služebny, kde už byl i Pietro, ten byl v tu chvíli v družném kontaktu s Andreou.
„Hele, nechci ti rušit tvoje tokání, ale něco pro tebe mám.“
Čech se koukl trochu vyčítavě.
„Opravdu promiň.“
Tom Pietrovi všechno vysvětlil.
Byl u toho i Jan.
„Jo, Pietro, a Wiegandt je taky velký fanda formulí, prý sbírá výsledky sezon a zakládal rok 98 a mluvil u toho o nějakém Mazzacanem a týmu BAR…“

Pietro nasadil hartmuttovský výraz a odsekl: „To ti kecal. V roce 1998 žádný Gaston Mazzacane ani stáj BAR nejezdili - Mazzacane začal jezdit až v roce 2000, skončil o rok později, a BAR vznikl v roce 1999, letos ho hodlají prodat Hondě.“

Tom byl překvapen: „Ale ty plakáty, co tam měl... Alonsa v Benettonu, Ralfa Schumachera v červeném Williamsu a Frentzena se sauberem.“
„To bych docela rád viděl.“ štěkl Pietro, „což o to, Alonso v benettonu skutečně byl, ale jen jako záloha, v roce 2001, ale byl půjčený Minardi n azávody, Ralf a Williams, to by taky souhlasilo, až na to, že Ralf jezdil ve Williamsu až od roku 1999 a to už byl tým ne červený, ale duhový. A Frentzen v sauberu opravdu jezdil, ale jen v roce 1993 a poté i 2003. A to silně pochybuju, že by tam měl vystaveného něco tak vzácného, jako je černý sauber. Jaký to mělo barvu to auto?“

Tom jen: „Bílý s takovýma kostičkovanýma pruhama. A velký logo, asi HSBC na boku.“
Pietro se zasmál: „To nebyl Sauber, ale Stewart, aktivní v letech 97-99 a Frentzen za ně nikdy nejezdil.“

„Pietro, ty jsi ďábel.“
„Tomíku, můj zlatý, už sisi někdy půjčil z mého kanclu ten pořadač, který je olepený obrázkama formulí? Asi ne, viď. Moje sbírka výsledků - plně kompletní se vším, jak to bylo a je.
Půjč si jej a studuj, studuj…“

----------------------

Ten samý den v noci, spíše k ránu slyšela Sabine nějaké zvuky a řinčení skla.
Podívala se ven a všimla si, jak z Feinschmeckera vyběhl nějaký muž a utíkal pryč.
Sabine sebrala odvahu a opatrně nakoukla dovnitř.
Všude to vypadalo jak po bombě.

Dostala se až do Wiegandtovy kanceláře.
Dveře byly pootevřené, tak do nich jen lehce strčila.

Strnula hrůzou.
Na zemi ležel Wiegandt s rozseklou hlavou sekerkou na maso.
Jenže ouvej, v tu dobu už na místo přijeli policisté, a když uviděli Sabine nad mrtvým Wiegandtem, měli jasno.

Samozřejmě Sabine jim dala číslo na Pietra, ať si to ověří, že by nikoho nezabila.
Pietro s Janem neváhali a na místo dojeli také.
Sabine všechno vyklopila komisařům.
Jan poté pokynul kolegům, aby ji pustili.

„Hele, tady něco nesedí, Wiegandt je po smrti, ale Sab ho nezabila, i když by měla důvod.“ přemítal Jan.
„Tak ho zabil někdo třetí.“ uhodili společně na hlavičku hřebík oba komisaři.
Sabine, tak si vzpomínám, říkala jsi, že jsi jedna z posledních, kdo se drží naživu před Wiegandtovým impériem. Kdo jsou ti další.
Café & Bar Koch, ti jsou hned za rohem, PizzaRestaurant Italia paní Kohlerové, ale ta už byla jednou nohou pod Wiegandtovým vedením a snad ještě restaurace „Fettes Brot“ Horsta Schulmanna. Ale u něj nevím jistě, u něj byli naposledy a celkem dost se pohádali, co jsem tak slyšela.“
„Dík, Sab, vrať se do restaurace a něco dneska zavřeno!“

„Fettes Brot? Tučný chleba. Není to hudební skupina?“, podivil se Jan.
„Jo, je to taky skupina.“
„Ale řeknu ti, podniky mezi sebou začnou takhle bojovat akorát před svátkama…“
„Že jo…“

Oba dojeli do baru pana Kocha.
„Wiegandt je po smrti? No, já nikomu nic nepřeju zlýho, ale tohle schvaluju. To byl hrozný šmejd. Několikrát jsem ho, jako Sabine, odmítl. Pak dal tedy pokoj. Očividně ale někomu vadil ještě více.“
„Dneska v noci jste nic neslyšel?“
„Ne, neslyšel, snad jen tiché cinkání skla, ale kousek odsud je starý rozpadlý barák, děcka tam kamenama ničí tabulky u oken, tak jsem tomu nevěnoval pozornost.“

Paní Kohlerová vypověděla něco podobného, jako Koch.
„Ale vy jste k prodeji svolila, nebo ne?“
„Ano, ale nejraději bych je taky poslala do háje, ale více co, mě bude za chvíli 50 a oni měli nabídku, která se nedala odmítnout, tak jsem radši nedělala dusno a podepsala jsem. Aspoň jsem si vymínila, že změní jen název na to svoje.

Když už se dvojice blížila k Schulmannovu podniku, sám Schulmann vystupoval z vozu.
Jakmile si ovšem dvojice s majáčky všiml, střelhbitě zalezl zpět a dal se na útěk.
Jan sáhl po vysílačce a spustil: „Tady Kobra 11, pronásledujeme černý Mercedes, SPZ K-HS 1211, žádáme o posily, ale honem, ne jako posledně!!“

Schulmann vyjel z ulic na dálnici.
„Že mě tohle ještě baví...“ pronesl Pietro, když na ní vjel také.
„To je pořád stejné, žádná změna…“ pokračoval Jan.
Schulmann se proplétal ostatními vozy, dlužno dodat, že velmi obratně.
„Už mi točí, mě slalom nikdy nešel“ čertil se Zoolander.
Schulmann se ohlédl, kde že dvojice v bavoráku je, ale když otočil hlavu zpět, už mohl jen brzdit.
Mercedes napíchl na sloupek velké cedule s odbočkami.
Lehce zraněného Schulmanna dovezli oba na služebnu, kde byl také ošetřen.

„Já Wiegandta nezabil, vážně ne!“
„Tak proč jste zdrhal?“ obořil se Jan.
„Měl jsem strach, že na mě jede nějaký jeho poskok.“
„S majáčky?“
„Ano. Kromě restaurací se proslýchalo, že má i nějaké známosti s policií.“
Jan vyšel z vyslýchací místnosti a Pietrovi sdělil, ať Andrea najde všecko o Jochenu Wiegandtovi, přesněji jestli měl nějaké kontakty s policií.

Asi po deseti minutách dostal Jan papír.
Jo, Wiegandtův bratr byl u policie, ale dobrovolně už skončil.
Jan se pustil do Schulmanna.
„A vy sám, jaké byly vaše vztahy s Wiegandtem?“
Jan vždy do tohohle vkládal mnoho energie a často poté vypadal, jako kdyby vylezl z posilovny.
„Tak určitě nebyly růžové, přeci jen chtěl skoupit můj podnik, který Schulmannovi vlastní již desetiletí po generace. Několikrát se v nás stavil a vždy zvyšoval nabídku. Vždy, když přišel, celý náš personál na něj koukal, nu, tak nějak divně. Bylo jim jasné, že jakmile bych povolil a prodal, všechny by vyhodil.
Já se uplatit nedal, i když jeho poslední nabídka by mne uživila do smrti i bez podniku.
Ale teď když jsem mluvil o tom personálu… no… to snad ne… No…nee. Můj nejlepší kuchař….
Schulmann se rozplakal a skryl tvář v dlaních.

„Jak je jmenuje?“ zklidnil se Jan.
„Jacob Ferknecht, Allemannstrasse 552.“
Jan odvedl Schulmanna z vyslýchačky a s Pietrem se rozjeli z Ferknechtem.
Když dorazil in amísto, Ferknecht jim normálně otevřel.
Oba se představili a jen se zeptali: „Jochen Wiegandt, říká vám to něco?“
Ferknecht jen zavrtěl hlavou: „Ne, ale šéf o něm jednou mluvil, prý chce koupit šéfův podnik. Dáte si něco k pití?“
„Mínu. É, tedy minerálku.“ odvětil Pietro.
„Taktéž.“ přitakal Jan.
Ferknecht odešel do kuchyně.

„Hele, jak dlouho trvá nalít minerálku do sklenic?“ zeptal se hloupě Jan.
„Chvilku.“ stejně hloupě odpověděl Pietro.
Oba se rozběhli do kuchyně, a všimli si, jak Ferknecht utíká ulicí.
„Ten mi neuteče.“ rozhodl se Jan.

Pietro raději vyběhl ven a naskočil do vozu.
Cestou vyzvedl Jana a pronásledovali Ferknechta.
Ten cestou vyhodil jednu ženu z její červené audi a ujížděl.
Pietro při řízení spustil do vysílačky: „Ahoj, Andreo. Prosím tě, najdi cokoli o Jacobu Ferknechtovi, díky.“
Po pár minutách se Andrea ozvala zpět.
„Pietro, tak Ferknecht je potomkem dřívějších majitelů Schulmannovy restaurace, obě rodiny úzce spolupracovaly, před 40 lety ji Ferknechtovi prodali Schulmannům, před tím ji vlastnily společně. Rok poté se narodil Jacob. Schulmann jej vychoval jako kuchaře a po celou dobu u něj pracoval. Schulmann mu chtěl podnik odkázat, sám děti nikdy neměl.“
„Dík, miláčku.“

„Nu a Ferknecht si všiml praktik Wiegandta, jak tlačí Schulmanna ke zdi a začal mít obavy o dlouholetý majetek Schulmannovy a jeho rodiny. Tak se k Wiegandtovi vloupal a zabil jej.“ doplnil Jan.

Audi s Ferknechtem za volantem se řítila po dálnici, za ním černý bavorák policistů.
„Nestřílej, Jane, začínám mít pocit, že se všechno vyřeší samo.“ hlesl Pietro.
A skutečně.
Ferknecht audi stočil proti rozjetému kamionu v protějším pruhu.
Následky byly zničující.
Ferknecht neměl šanci přežít.
Kamion z audi udělal plechové třísky.

„Nu, asi je po všem…“ zoufal si Jan.
„Tobě to bylo málo?“ podivil se Pietro.
„Nu, asi ne…“
„Tak vidíš.“

Když dojeli kolegové, hasiči apod., tak oba nasedli do auta a odjeli za Sabine.
To už byl na místě i Schulmann.
Jan jim vše vysvětlil a řekl, i jak to všechno dopadlo.
Schulmann si povzdechl: „Kdo teď bude u mě vařit a hlavně, kdo to zdědí?“
Sabine ho uklidnila: „Kuchaře vám ráda poskytnu sama, ale s tím dědicem vám nepomůžu.“
Schulmannovi to postačilo a podal si se Sabine ruce.

Komisaři se sebrali a odjeli na stanici.
Pietro si vytáhl Toma z kanceláře a zeptal se: „Viděls?“
Tom jen pokýval.
„A umíš?“
„Snad jo.“
Pietro zalistoval ve své sbírce a řekl dvě jména - Tarso Marques a Zsolt Baumgartner.
Tom chvilku popřemýšlel a chtěl se podívat na ruku, ale na ní měl jen černé fleky - tužka se totiž potem smyla.
Tom potichu odvětil: „Marques? Minardi 96-97-01 a Baumgartner - Jordan 03 a Minardi 04, a tam i bodoval.“
Pietro je zaklapl pořadač.
„Výborně Tome. Tak snad tě příště nenachytají. Bez jediné chyby.“

Ten samý den večer v jedné sauně.
Andrea zase dorážela: „Dáme jedno číslo?“
Pietro jenom: „Má cenu odporovat?“
Andrea jen zavrtěla hlavou a rozvázala si ručník…


Ukázka od skupiny zmíněné v příběhu:
Fettes Brot - Emanuela
https://www.youtube.com/watch?v=8TtODgz8zx0

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
marketa


Založen: 29. 10. 2014
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
jé, další povídka Smile díky za hezký dárek k Vánocům Smile

Andrea uklízela a objevila další dveře? to tam musel bejt pěknej bordel, že je nenašli dřív Very Happy

„Hele, tady něco nesedí, Wiegandt je po smrti, ale Sab ho nezabila, i když by měla důvod.“ přemítal Jan.
„Tak ho zabil někdo třetí.“ - no nekecej! někomu to vážně pálí Very Happy

Ten samý den večer v jedné sauně.
Andrea zase dorážela: „Dáme jedno číslo?“ - ta je pořád při chuti Very Happy to už začíná bejt skoro patologický Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Andrea je nynfomanka? Shocked Laughing gratuluji, Pietro Very Happy

Ha, docela provázaný příběh, je osvěžující, že není z dálnice a nikdo tam nikoho úplně neunáší Smile

Mína? Shocked Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

Pánové jsou teda jako začátečníci, takhle ho skoro nechat utéci Very Happy

Andrea zase dorážela: „Dáme jedno číslo?“ - takové mluva mi přijde docela vulgární... ale na andreu to zase sedí Cool Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Wox: Tahle jí říkám minerálce všeobecně bez ohledu na značku - mína... Nevím proč. Very Happy
A co se Andrey týče - prostě za každou cenu chtěla to zkusit v sauně, a napoprvé byla odpálkována. To je celé. Wink

V seroši rozvrací vztahy, u mě holt občas bude lačnit po sexu, no... A jak jste si ráčili všimnout, ne vždy jí bude vyhověno.
Byť Pietro tak riskuje, že se bude chtít chodit "vybíjet" jinam...
Ale to ona neudělá, jelikož něco tak mladého (a natolik výkonného, že to utáhne i jí) nesežene. Doufám.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
PLK 26. - Rodinné dědictví
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma