Pietro
Založen: 13. 08. 2014 |
Příspěvky: 258 |
|
|
|
Zaslal: 29.10.2014 13:57 |
|
|
|
|
Tentokrát bez upozornění. Myslím, že není třeba.
Pár v ohrožení
(Ein Paar in Gefahr)
Délka: skoro 2 100 slov.
Byl krásný den. (sakra, já furt začínám podobně, no co - přece nebude pršet, no ne??)
Pietro se rýpal v papírech, které mu s úsměvem předala Anna, aby je zpracoval a poté jí je vrátil zkompletované.
„Úžasné, já tu ženu mám rád, ale občas mě pěkně točí.“, ušklíbl se na tu haldu papíru.
„Je to šéf, tu musíš poslouchat.“, rýpal si Jan.
„Nepovídej, to bych bez tebe nevěděl.“, prskl Pietro a sahal do propisce.
Aby toho nebylo na Čecha málo, do kanceláře za ním přiběhla jeho milá.
„Ahoj, pak se za mnou stav ke stolu, měla bych prosbu.“, usmála se a dodala dalších asi 10 papírů už na tak velkou hromadu.
„To si počkáš - tohle všecko musí být hotový.“, zkřivil tvář Pietro. „No, fajn, přijdu.“
Po 40 minutách si Pietro dal oraz od bílého pekla a vydal se k Andree.
„Nu, čeho si žádáš?“, zeptal se.
„Víš, už jsme spolu dlouho, a napadlo mě, jestli bys nechtěl poznat mé rodiče. Oni jsou už dost zvědaví.“, sdělila Andrea.
„To nepůjde. Fakt ne. Ne, že bych nechtěl, ale co budou říkat na skoro o deset let mladšího člověka, který sice utáhne auto, ale jinak tě krom peněz od šéfové zatím nezabezpečí. A sama víš, že tví rodiče jsou.. mno… přísní na hodnocení tvých partnerů.“, kroutil se Pietro.
„To je škoda, no, snad jindy.“ zklamaně se posadila Andrea.
Pietrovi to bylo líto.
Ale nechtěl poslouchat kecy jako že: „Máte naší dceru jak zabezpečit a co jí můžete nabídnout a podobně.“
Rozhodl se, že si to rozmyslí.
Semir s Tomem mezitím lítali po služebně jako diví.
Na ní totiž měl dorazit s ozbrojeným doprovodem podezřelý z vraždy podnikatele - jistý Karlheinz Wienerberger.
„Nevím, proč tu tak blbneme, prý není pro nás nebezpečný.“, hlesl Tom.
„Já tedy taky ne, navíc je jen podezřelý, ani zbraň u něj nebyla.“, dodal Semir.
Wienerberger dorazil okolo jedenácté hodiny.
Tom a Jan si jej odvedli do vyslýchací místnosti, kde ho začali dusit.
Ale Karlheinzovi se nic moc říkat nechtělo - vlastně ani neměl co jim říci.
Jen tvrdil, že nic neprovedl a že ta vražda na něj byla hozena.
To celé opakoval celou dobu.
„Ach jo, ten nic neřekne.“, povzdechl si Jan.
„Ne, neřekne.“, potvrdil Tom.
Vzali ho a odvedli zpátky.
Jenže v nestřežené chvilce, snad dvou vteřinách se Karlheinz vysmekl, sáhl po Semirově pistoli, která byla na stole a ještě sebral Janovi tu jeho.
„Dobrá, a teď všichni vypadněte ven. Jen ty a ty. Vy tu zůstanete.“, křičel Karlheinz a ukázal na Pietra s Andreou.
Ostatní v čele se šéfovou raději odešli.
„Vy!“, Vy počkejte!“, houkl na Annu.
„Tyhle dva si tu nechám jako pojistku. S Vámi jakožto vedoucím se budu bavit jedině přes tenhle mobil. A žádný podrazy. Nebo je vidíte naposled.“, zahrozil a hodil Anně mobil. „A teď padejte.“
Pietra s Andreou přikurtoval k topení jako psy.
„Vidíš, a teď nás oddělá.“, hlesla se strachem Andrea.
„Neboj, maličká, nezabiju vás, pokud vaši kolegové nebudou blbnout. Já nic neudělal, já toho chlapa nezabil.“
„Lžeš, už jednou tě pro podobný problém na čas odstavili.“, křikl na něj Pietro.
„Blbost. To byla jen sebeobrana.“, bránil se Karlheinz.
Venku mezitím ostatní přemýšleli, co dělat.
„Zásahovku volat nebudeme, jakmile by si jich všiml, zastřelil by je.“, uvažovala Anna.
„Musíme to holt vyřešit my tady venku s tím, co tu máme k mání.“, zoufal si Tom.
„Dietere, Hotte, dejte nám vaše pistole.“, požádali Jan se Semirem.
Oba je vydali.
Tom se pasoval do role vedoucího a začal velet.
„Šéfová, zkuste se s ním nějak domluvit, co že to vlastně chce. My mezitím zkusíme přijít na to, co, se to vlastně stalo.“, oznámil Tom a se svými kolegy odjel.
V autě:
„Wienerberger tvrdí, že ho nezabil, ale neříkal to zrovna přesvědčivě. Navíc byl už za podobný prohřešek vyšetřován. Ale tehdy tvrdil, že šlo o sebeobranu.“, ozval se Jan.
„No jo, ale zase uznej, že u něj nebyla zbraň. Ta byla jen u toho zastřeleného podnikatele.“, odpověděl Tom.
„A jak se tam dostala. Na té zbrani byly jen otisky toho podnikatele. Čili, aby ho Wienerberger zabil , poté zbraň utřel a dal mu jí do ruky, to je trochu blbost, ne?“, přidal se Semir.
„Jedna zbraň chybí. Ale kde je?“, přemítal Tom.
„A vůbec, už zjišťovali totožnost toho mrtvého?“, napadlo Jana.
„Ano, byl jím Tim Decker, podnikatel . Občas byly jeho obchody značně rozporuplné. Byl znám uplácením vlivných.“, odpověděl Semir.
„Je jen jeden člověk, co nám může o Karlheinzovi říci více. Jeho šéf.“, napadlo Toma a vyrazil.
Když celá trojka dojela na místo, vyhledala šéfa oddělení Baumanna.
„Pan Baumann, šéf Karlheinze Wienerbergera?“, zeptal se Tom, ukazujíc průkazku.
„Ano a kdo se ptá?“, odpověděl mu Baumann.
„Kranich, dálniční policie. A moji kolegové Gerkhan a Richter.“, odpověděl celkem úsečně Tom.
„Máme pár otázek.“
„Ptejte se.“, usmál se Baumann.
„Vaše oddělení mělo na starost případ podnikatele Tima Deckera, že?“
„Ano, poslední dobou jeho korupční aktivity přesahovaly neškodné hranice.“
„A víte, že je Decker po smrti?“, mířil Tom.
„Po smrti? Aj, to není dobře.“, zklamaně odvětil Baumann. „Jeho jsme potřebovali živého. On měl totiž v hlavě všechny lidi, kterým kdy finančně vypomohl. Takhle se už od něj nic nedovíme. To jsme mě moc nepotěšil. Jak byl zabit?“, vyzvídal Baumann.
„Byl zastřelen a je zde podezření na vašeho člena, pana Wienerbergera, že jej zabil. Ale nejsou důkazy ani zbraň. Tu měl jen Decker.“, udeřil pro změnu Gerkhan.
„A teď Wienerberger drží jako rukojmí našeho kolegu a jeho přítelkyni na naší služebně a hrozí, že je zabije.“, dodal Jan.
„Ale já nevím, jak Vám pomoci.“, lomil rukama Baumann.
„Nu tak vám děkujeme.“, rozloučilo se trio.
Když vyšli ze dveří, napadlo Jana: „Pokud si pamatuji, tak prý s Wienerbergerem byl za té akci, při níž byl Decker zabit ještě jeden jeho kolega - nějaký Dieter Holz.“
„Holz? Tak to výjimečně vím, kde bydlí. Byl to můj spolužák ze školy.“, překvapil duo Tom.
U Holze.
„Ahoj, Dietere!“, zvolal Tom, když mu Holz otevřel.
„Ahoj, Tome, jak se máš?“, smál se Holz.
„Já dobře a ty? Ale promiň, jsem tu služebně, máš možnost teď zachránit dva lidi.“, namítl Tom.
„Povídej, třeba ti pomůžu.“, ujistil Dieter.
„Co všechno víš o té akci v té staré sklárně.“, hodil otázku Tom.
Holz se zvedl a odešel pro něco k pití.
Když se vrátil usedl a začal: „Decker. Vím, co myslíš. Měli jsme tehdy tip, že by tam mohl být. Sám Baumann nás tam poslal, mě a Karlheinze. Všechno fungovalo, jak mělo. Byl tam tehdy ještě s nějakým svým klientem, tak jsme se podělili.
Když se mi podařilo toho klienta na jeho odchodu zneškodnit, vydal jsem se za Karlheinzem.
A zaslechl jsem ho, jak se s Deckerem baví s nějakém milionu a půl Euro, které mu kdysi prý Decker slíbil. Ten to popíral, ale Karlheinz se nedal, prý že milion je pro něj a ten zbytek pro Baumanna.
„Oba měli nějaké finanční trable?“, přerušil vyprávění Tom.
„Jasně a jaké! Baumann si půjčoval a půjčoval a narostly mu u všech těch institucí úroky a chystá se prodat dům. Wieneberger skoro to samé, ten to ale krom půjček utopil i v automatech. Odešla od něj žena, která si našla mladšího. I se synem. Pamatuji se, že mi kdysi pověděl, že očekává velkou finanční pomoc a že načne nanovo. Najednou Decker vytáhl zbraň a jen se smál a řekl: „A co uděláš, takhle na mě vytáhneš zbraň a zastřelíš mě? Peníze jsou efektnější než kulka.“
Karlheinz ji vytáhl a Deckera skutečně zastřelil.“
Když jsme zkoumali Deckerovu zbraň, tak na sobě neměla žádné číslo série, nic. Byl to totiž jen zapalovač ve tvaru pistole. Decker byl odpůrcem zbraní.
„Když jsem tam vběhl, Karlheinz se jen dušoval, že on nic neprovedl, že prostě jen uhnul, když na něj vystřelil, ale kulka se odrazila a Deckera zabila. Dal mi svou zbraň. Po akci jsem jednu nechal udělat tajnou expertýzu, abych měl jistotu, že jej Karlheinz zabil. Ale na té zbrani, co mi dal, nebyly ani stopy po střelném prachu. Prostě nic. Později jsem se dověděl, že Karlheinz fasoval dvě zbraně. Ale tu druhou u sebe neměl, čili, myslím, že ji musel zahodit někde v té sklárně. Ach jo, je mi to líto, doufám, že vašim přátelům nic neudělá. Je zoufalý.“
„Říkal jste, že mu žena odešla s mladším?“, přerušil jej Jan.
„Ano, proč?“, zeptal se Holz.
„Já že naši přátelé jsou přesně ekvivalent ženy s mladším přítelem!“, došla Janovi zjevná paralela.
„Jsou tedy ve velkém ohrožení oba dva!“
„Jedeme do té sklárny najít důkaz, Dietere, pojeď s námi, povedeš nás.“, vyzval jej Tom.
Když dorazili do sklárny, Holz šel najisto.
„Tady v té jámě musí být!“, byl si Holz jist.
Semir do ní skočil a opravdu pistoli vytáhl a zabili ji do kapesníku, aby nezničil otisky.
„Dobře a teď za šéfovou na služebnu!“, rozhodl Tom a rozjeli se.
Mezitím na služebně.
„Jak se vlastně jmenujete?“, houkl Karlheinz na Andreu.
„Andrea a tohle je můj přítel Pietro.“, hlesla vystrašená Andrea.
„A kolik je vám?“, zeptal se dál.
„34 a Pietrovi 24, proč?, odpověděla Andrea, což neměla dělat.
Karlheinz se rozzuřil a zvrhl celý Andrein stůl i s počítačem.
„Přesně tolik bylo mé ženě a tomu mladýmu sráči, co s ním zdrhla!“, zuřil Karlheinz.
To už ale na místo dorazili Tom s ostatními.
„Tak co, na co jste přišli?“, zeptala se nedočkavě Anna.
„Na všechno, šéfová. Díky Dieterovi.“, smál se Tom.
„Dieter Holz, kolega Karlheinzea a přítel Toma“, představil se Holz.
Ten poté Anně všechno vysvětlil.
„A co Karlheinz, co požaduje?“, ptal se Jan.
„Jeden a půl milionu a auto na odjezd za země.“ odpověděla Anna.
„Ale to mu dát nemůžeme, poté co provedl.“ měl jasno Jan.
Holze něco napadlo.
„Půjčte mi ten mobil, na mě vždy dal, třeba se mi to podaří.“
Anna mu dala mobil a Holz začal volat.
Na služebně se rozezvučel mobil.
Karlheinz jej zvedl a štěkl: „No?“
„Čau, tady Dieter, co blbneš, pusť je. Všechno ví. Tvoje a Baumannova zoufalá situace se dá vyřešit i jinak. Neblázni. Prosím tě.“
„Nedá. Dietere, nedá. Všechno je pryč. Žena, majetek, peníze. Tohle je jediná možnost, jak si ulevit.
Promiň.“ a zavěsil.
Mezitím, co probíhal hovor, Pietro pohazováním hlavy Andree naznačil, že se mu povedlo přeříznout provaz pomocí topení a že je volný.
Andrea mezitím pracovala na svých provazech.
Wienerberger se na ně otočil.
„Mno, je mi to líto, ale vaši kolegové už ví víc, než by bylo třeba. Budu vás muset zastřelit. A že jsem grant, vyberte, čí zbraní mám zabít koho.“
„Mě Janovou a jí Semirovou.“, hlesl Pietro.
Celkem paradox.
Pietro sám určil případnou smrt své partnerky kulkou ze zbraně jejího bývalého.
Zajímavé.
Ale co.
Je to jednoduché.
Buď to vyjde a nebo ne.
Karlheinz namířil pistolí na Andreu jako první.
„Fajn, holka, jsi na řadě.“ a nabil.
V tu chvíli Pietro vystřelil se svého místa a vrhl se na Karlheinze.
Chvilku se prali, a najednou PRÁSK!
„Auuuuuu!“, vyjekl Pietro a klesl k zemi.
Aniž by si toho Karlheinz všiml, Andrea přeřezala provazy a rychle přeběhla do kanceláře, kde si vzala Pietrovu zbraň.
Jakmile se Pietro sesunul k zemi a úpěl bolestí, Andrea vystřelila s Karlheinzem naráz.
Jeho kulka škrábla Andreinu ruku.
Ta její ovšem měla přesnější cíl.
Karlheinz se sesunul k zemi.
Byl mrtev.
Jakmile zaslechli všichni venku výstřely, hnali dovnitř.
Andrea stála strnule s pistolí namířenou na Karlheinze.
Pietro se vydrápal na stůl vedle a držel se za bok.
„J-j-já nechtěla… Já musela.,“ koktala Andrea a odhodila zbraň.
„Byla to sebeobrana!“, řekla a s pláčem se vrhla Anně do náruče.
„Já vám věřím, Andreo.“, uklidnila ji Anna a ukázala nahoru do rohu.
Tam byla malá kamera, které si Karlheinz nevšímal.
„Vše je nahrané, čili nemějte obavy.“, dodala Anna.
Andrea přestávala vzlykat a zeptala se Pietra, který riskoval hodně.
„Dobrý?“, zeptala se.
„Bylo i líp. Ale bolí to strašně.“, prskl Pietro. „A co tvoje ruka?“
„Jen škrábnutí.“, odvětila Andrea.
Přijela sanitka, která Pietra odvezla ven.
Jan stál u Pietra a jen hlesl: „Ty Andreo, zrovna teďka mi Pietro říkal, že by tvé rodiče nakonec celkem rád viděl.“
Ta se rozzářila a koukla na Pietra.
Ten chvilku váhal, ale pokýval.
Andrea jej políbila a aspoň trochu objala.
Janovi pak gestem podříznutého krku s úsměvem naznačil, co ho čeká…
Zaklaply se dveře sanitky a pár odjel do nemocnice.
Tom se zeptal Semira, když přišli ven za Janem: „Choval by ses stejně, kdyby takhle zadrželi tebe s Terezou?“
Semir jen: „No, jasně, že jo.“
Tom: „OK. Jen jsem tě zkoušel.“
Jan dodal: „Ale určitě bychom ani jeden nedělali podobné vylomeniny, co ten Wienerberger, byť bychom měli finanční problémy sebevětší.“
Celé trio sborově: „Jo, na tom se shodneme!“
A vraceli se se smíchem na služebnu.
A aniž bych v to kdy doufal, dostal jsem se k 20. dílu (a to jsem počítal jen s jedním, či dvěma příběhy) Zajímavé.
|