AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Cesty
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1544
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

musím říci, že moje povídky v naprosté většině nenavazují na to, co člověk uvidí v seriálu. Odpíchla jsem se od jeho základních reálií (parťáci na život a na smrt a příběhy, které u toho zažívají), ale jinak jsem linku epizod, které vídáte na RTL, opustila. Upřímně, má realita, kterou jsem na seriál nabalila (Když a následně MMN), mi přijde barevnější, emocionálnější a vůbec mě víc baví.

Tato povídka je výjimka.

Jako v jedné z mála v ní reaguji přímo na seriál, konkrétně na to, co udělali se Semirem . Nejsem blbá a vím, že je to jen imaginární postava, na Kobru 11 se už mnoho let vůbec nedívám, přesto mě to tak nějak mrzí. Všichni asi tušíme (pokud to bude jinak, budu jen ráda, ale nevěřím tomu), že ve čtvrtek bude na RTL velká smiřovačka s andreou – takže tato povídka je moje symbolické rozloučení s fiktivní postavou, která mě prováděla opravdu raným mládím (jejda, no fakt! To je šílené, jak je ten seriál starý Laughing) a mívala jsem ji hodně ráda. Už ani moc nemám Smile

Tož snad si alespoň počtete.

Woxys.


P.S.: V povídce samozřejmě NEVYSTUPUJI já. Je to ich-formou, konkrétní postavu za ní ale nehledejte. Je vymyšlená.

P.P.S.: uznávám kouzlo interpretace a beru, že někdo Gerkhanovo chování chápe jako… er… obětavost… jako… er, velkorysost, jako… er… schopnost se ponížit, aby zachránil rodinu, aby… ne, nemůžu pokračovat, je mi z takových myšlenek zle. Já Vaši interpretaci respektuji, ale nesdílím ji.

…………............................................................…………………




Cesty



Klidně mě nazývejte snobem.

Nejsem si tedy jista, zda by to bylo úplně spravedlivé: v pátek bez problému zahodím do kouta lodičky, vklouznu do kanad a s kamarády klepu kosu ve stanu na treku po Bílých Karpatech daleko na východě. Když se vsadíme, skočím do bláta (mimochodem – MILUJU sázky!) a blaženě se v něm vyráchám. A nemám potíž otevřít si u táboráku lahvinku a nechat ji kolovat v deseti, nebo s přáteli nabírat z jednoho kotlíku připálený buřtguláš.

Ale u běžného jídla mám jisté zásady.
Kdo si váží sám sebe, ten se na denní bázi neodbude rychlou bagetou nebo přesmaženýma hranolkama, na tom skálopevně trvám a můj sekretář už dobře ví, že mi mezi schůzkami musí udělat hodinovou pauzu, abych si skočila do restaurace naproti. Kvalit držitele michelinské hvězdy sice nedosahuje, ale vaří z poctivých čerstvých surovin. Když se člověk dobře nají, hned má základ pro to, aby byl příjemnější na svět.

Jenže jsou aspekty, které nevychytáte a ani nejostřeji nalinkovaný harmonogram není odolný vůči rozmarům protistrany. Chlapík z ministerstva, který rozhoduje o grantu, který nutně potřebujeme k otevření nového oddělení, mi sotva před dvěma hodinami zavolal, že by schůzku potřeboval o 30 minut posunout. Samozřejmě směrem, který se mi moc nehodil.
Jako naschvál byl dnes Kolín zasekaný jako málokdy.
Nervózně jsem zabubnovala prsty na volant. Setkání jsem stíhala bez problémů, ale dobře jsem tušila, že jestli se nenajím, tak toho úředníčka místo toho, abych se na něj vesele zubila, sežeru. Kruci, tu, dotaci fakt musíme získat.
Při stání na červené mi zablikal do očí zelenomodrý neon. Jako maják v bouři, pomyslela jsem si, přesto mi na po přečtení nápisu na krámku, který důvěrně znal každý kout v Německu, zahrál na tváři ironický úsměv. Döner kebab? Nu, proč vlastně ne, rozhodla jsem se prázdné parkovací místo přímo před malou provozovnou brát jako znamení. Změna neuškodí.
Pokud si tedy jako čuně nezakydám světle modrou košili.

Prodavač se ospale opíral o pult, jakoby dávno vzdal všechny ty poučky o tom, že se má o zákazníka starat od první vteřiny, jinak už se klient v záplavě lépe připravené konkurence nevrátí: v reakci na klapot podpatků zvedl hlavu a poněkud neslušně mi zacivěl na prsa.
Měla jsem na jazyku ironické šlehnutí, že ta si objednávat nebudou, ale rozhodla jsem se to přejít. „Dobrý den,“ věnovala jsem mu úsměv a ke svému štěstí se chlapík konečně začal chovat normálně. „Jednu velkou porci masa, dvojitou pitu a zelný salát. Prosím a děkuju.“
Vypadal potěšeně. „Jistě. Co nesníte, vám zabalím s sebou.“
„Haha, díky, ale to asi nebude třeba.“
No co, říkám, že mám hlad.
Jedna moje kamarádka mi na tyhle žroutské orgie tolikrát řekla, abych pamatovala na figuru, až se to stalo ústředním tématem našich setkání – zdála se být natolik posedlá starostí o můj zadek a obvod boků, až se naše rozhovory přetavily v příliš monotematické a kamarádkou být přestala. Figura, naštěstí, zůstala.

S tácem v ruce jsem se chystala usednout do příjemným závětřím působícího rohu, když jsem za sebou uslyšela nezaměnitelný hlas, který jsem i po letech okamžitě dokázala přiřadit právoplatnému vlastníkovi.
„Pikie?“
Pajký. Přezdívka odvozená od anglického „pike“ – štika. Nebo taky "kopí". Nebylo moc lidí, kteří by mi tak říkali, ale zato všichni se smíchem tvrdili, že to náramně sedí.
„Gertie!“
„Semire.“ Vyslovila jsem to jméno dříve, než jsem se úplně otočila. Vážně to byl on – chvatně jsem odložila tác na nejbližší stolek a věnovala muži plnou pozornost. „Semire, ahoj! Moc ráda tě zase vidím!“ Jako vždy jsem měla tendenci sundat si v jeho přítomnosti lodičky, abychom si mohli hledět do očí. „Vážně moc ráda!“ Se smíchem jsem ho praštila do ramene. Pozdrav rukoudáním byl pro nás dva moc oficiální a přátelský polibek, na který jsem se původně chystala, bylo vzhledem k okolnostem lepší neriskovat.
Gerkhan vypadal, že má potíže uvěřit svému zraku. „Co to vyvádíš? Tady bych tě teda rozhodně nečekal, tebe ne.“
Prodavač a kuchař v jedné osobě se zaškaredil a mně došlo, že si těmi mezi řádky vynesenými pochybami o zdejší úrovni a hygieně můj turecký přítel koleduje o plivanec do jídla. „Ech, co bys čekal. Rychlý oběd. Připojíš se? Vypadá to úžasně a voní ještě líp,“ žehlila jsem u policistova soukmenovce, co se jen dalo.
„No jasně, moc rád!“

Posadila jsem se, aby si mohl v klidu vybrat a nevěřícně zavrtěla hlavou.
Semir Gerkhan!
Zrovna dneska a zrovna tady.
Hříčky osudu mě vážně bavily – potkat starého známého v tureckém bufetu byla vážně pecka.


Kolik to bylo let, co jsme se viděli poprvé?
Tuším, že skoro deset. Osm, pokud bych měla být přesná.
Tehdy jsem v šoku seděla na svodidlech u dálnice poté, co kamarádku odvezli do nemocnice, když jsme se na zpáteční cestě z výletu na oslavu zisku tří krásných písmenek za jménem zapletly do řetězové havárie. V dlani kalíšek s horkým čajem, na ramenech teplou deku, doteď si pamatuji sraženou páru, která mi toho mrazivého dne šla od úst při každém výdechu. Mrtvě jsem zírala na mumraj všude okolo, příliš málo zraněná na to, aby se o mě postarala sanitka a příliš mimo na to, abych to zvládla sama. Deka a čaj. Byla bych tam s nimi seděla do druhého dne, ač už se obnovoval provoz, kdyby vedle mě nezastavilo stříbrné BMW s tureckým komisařem, kterého jsem předtím slyšela hulákat na spěchajícího řidiče, který se pokoušel projet skrze pruh pro záchranáře. V autě jsem se rozbrečela. Vůbec jsem tehdy nepřipomínala štiku. Nikdo neumřel, kromě naražené ruky mě nic nebolelo, ale stejně jsem to psychicky nedala a bulela jako malá holka.
Uklidnil mě kávou a dali jsme se do hovoru, ze kterého každý odjížděl s telefonním číslem toho druhého.

Kupodivu zavolal.
Rande bylo skvělé, druhé a třetí taky. Na čtvrtém jsme skončili u něj a zůstali do rána. Bez jakékoliv počestnosti.
Prý se zrovna rozešel s přítelkyní Andreou.
Mělo mě varovat, jak zaváhal, když jsem se ho s účastí zeptala, zda s dlouholetou.
Teprve později jsem pochopila, že chodil s kolegyní. Takový ten klasický ON and OFF vztah, kdy po sobě obě strany se záští a žárlivostí pošilhávají, i když jsou mimo sebe a pak se k sobě lačně vrací, aby po týdnu restartovací vášně znovu upadly v hádky a směřovaly k dalšímu rozchodu. Kolotoč vzájemného ubližování, který ani jeden nechce utnout a vždy a znovu doufá, že tentokrát to vyjde.
Jestli jsem se cítila podvedená?
Ale kdepak.
Nepřipadala jsem si jako náhrada. Vnímala jsem sice, jak si Turek vychutnává, když jeho ex, sekretářka ze stanice, při pohledu na nás skřípala zuby, ale vlastně jsem si ten čas s ním užila.
Byl zábavný, milý.
Pozorný a citlivý.
I v ložnici, jen tak mezi námi. V šestadvaceti jsem toho za sebou zase tolik neměla, jemu už bylo k pětatřiceti a podle narážek se vyznal. Užívala jsem si lichotky i škádlení, bavily mě naše slovní přestřelky.
Jednou mi ve vaně důležitě sdělil, abych si vážila jeho přízně, prý po zelenookých brunetách obvykle moc nekouká, ideálem jsou údajně kypré plavovlasé modroočky. Kontrovala jsem konstatováním, že i já jsem v jeho případě musela ubrat z požadavků, obvykle nejdu do mužů pod sto osmdesát centimetrů. Málem mě utopil. A pak... mhhhm.

Utnula jsem to já.
Asi po měsíci a půl.
Bylo nám spolu skvěle, ale do hluboké lásky by to podle mě nesklouzlo. A pak… ona mu začala volat. Cholericky ječel, pokládal jí telefony, kterými ho oblažovala v devět večer, a tvářil se otráveně, naprosto věřím, že mi v té době nezahnul, neměl to v povaze…
Ale tyhle typy ženských znám.
Ony vždycky prosadí svou. Umí to.
Já u toho nemínila být.
Možná jsem štika ve škole a v práci, ale se vztahy si nezahrávám.
A nebudu lhát. V práci, kam jsem krátce před seznámením se Semirem nastoupila, mi kvůli dobrým výsledkům hned na úvod nabídli půlroční studijní pobyt v Norsku a zdůraznili, že to rozhodně není obvyklá praxe. Hodlala jsem šanci využít.
Semir to vzal dobře, asi naše vyhlídky viděl stejně. Popravdě tipuji, že kdybych nezačala já, přišel by s tím za týden sám.
Historky z dálnice by došly nebo by zevšedněly a mě bavily spíše hovory o politice, než grilovačky s jeho známými ze stanice, kde jsem se sice snažila, ale společná témata jsme moc nenašli.
Rozešli jsme se jako přátelé, ještě pár let poté si tu a tam zašli na kávu nebo si vyměnili mail. V tom třetím, co mi poslal do Norska, stručně, vyhýbavě zmínil, že už je zase s Andreou.
Pokrčila jsem rameny.
Inu, každý svého štěstí strůjce.

Neměla jsem Andreu ráda.
Ne, ne ve smyslu konkurence, fakt ne! Spíše jsem zase jednou pochopila, že muže nikdy nepochopím.
Co na ní měli? Ok, pominu žárlivost a zvláštní vkus na oblékání i úpravu vlasů – ale ten výraz, obličej vždy otráveně protažený, kdykoliv kolem ní Gerkhan, kterého jsem párkrát na stanici vyzvedávala, prošel. Možná byla fantastická v práci, možná byla dobrá milenka, to nevím, ale přišlo mi, že od ní sodu dostal kdokoliv, komu ji mohla dát.
Manipulátorka.
Nikdy jsem nezapomněla, jak jsem si se Semirem jednou volala a zaslechla, jak Andrea kdesi za ním švitoří „nezapomeň pozdravovat tu svou knihovnici.“ Poznámka dost nevinná pro toho, kdo nechce vidět její krutost, tvářící se dokonce jako gesto přátelství. Nutí vás kývnout a poděkovat. A přesto tušíte, že to byla ve skutečnosti urážka, promyšlená a dotažená tak, aby bodla.
Knihovnice? Ale no tak. Co vím, neměla Schafferová nějaké zvláštní vzdělání, ale i ona snad chápala, že práce v Národním archivu je vážně něco jiného než činnost knihovnice. Na tu doktorát skutečně nepotřebujete. Na to, abyste v šestadvaceti dostali post tajemníka, kvalifikaci knihovnice doopravdy musíte nepatrně převyšovat.
Hryzala jsme se tehdy do rtu, na jazyku výrazy, kterými bych leda popřela vlastní důstojnost i dosažené vzdělání. Dobře, ona měla nezáviděníhodnou pozici bývalky, navíc o 10 let starší než nová přítelkyně jejího chlapa. Ale musela tak rýt? Nic jsem jí neudělala. Omezila jsem se na pozdrav, úsměv a rozloučení.
Možná právě tehdy jsem se definitivně rozhodla, že v tomhle nechci jet.

„Tak, tady.“ Posadil se vedle mě a rozbalil příbor. „Dobrou chuť,“ popřál, ale zatímco já mu zavinšovala to samé a pustila se do křehkého masa, on se ho nedotkl. „To je let, co jsme se neviděli. Málem jsem tě nepoznal. I když teda,“ opravil se rychle, „vypadáš samozřejmě pořád stejně, stejně dobře.“
Pousmála jsem se a polkla sousto. Kéž bych mohla říci to samé o tobě, přišlo mi na mysl, jen jsem ho poprvé důkladněji přejela pohledem – možná se usmíval, přesto mi neunikly ztrhané rysy, neidentifikovatelný výraz v očích, které mi dříve dokázaly rozklepat kolena a, šmankote, první šediny v pro něj netypicky delších vousech, které působily spíše zanedbaně než jako nová image.
Copak?
Že by mu rodinný život nesvědčil?

Na svatbu mě samozřejmě nepozval.
Ale člověk se ledacos doslechne.

A zatímco on mě viděl před dobou skutečně dávnou, já ho zahlédla v davu v obchodním centru tak rok dva zpátky: tlačil kočárek, Andrea kráčela vedle něj ruku v ruce s malou, uplakanou holčičkou a u toho zvládali táhnout koš s nákupem, vyčerpaní, ale přesto docela spokojení. Bojovala jsem se dvěma tendencemi – slušnost mě nutila vrhnout se dopředu a pomoci jim s náloží jídla a plen, škodolibost projít těsně kolem nich a ledabyle pozdravit, dát do kontrastu její obyčejné pytlovité kalhoty s mým pracovním, na míru střiženým kostýmkem. Zastyděla jsem se a rozhodla ztratit v mase kolemjdoucích. Jak ochotu, tak hloupou a nízkou provokaci by stejně odskákal jen on.
Třeba se jim z toho bludného kruhu kolotoče ubližování a rozchodů podařilo vyskočit.
Tak nechť jim je přáno.

„Máš děti, Gertie?“
Trhla jsem sebou a zamračila se nad otázkou, která mi na to, že jsem spolu seděli pět minut a spokojovalo nás leda tak žvýkání jehněčího, přišla až neomaleně na tělo. „Ne.“
„To děláš chybu. Děti jsou skvělé… to je prostě něco úžasného, to musíš zažít,“ pronesl zastřeně, potřásl hlavou a smutně se pousmál. „Já myslel, že to mezi tebou a Martinem bylo vážné. Tak jsem si říkal, že už třeba taky…“
Nebudu zastírat, že mě představa toho, že si na mě někdy sám vzpomněl, potěšila. „No jo, taky jsem si to myslela.“
„Budu hádat. Začal moc tlačit na pilu… a ty sis chtěla ještě užít svobodu,“ zatvářil se nesouhlasně.
Tady už si dovolil dost. „A představ si,“ pronesla jsem s námahou, „že to bylo opačně, Semire. Já se ho před časem začala ptát, jak to vidí dál a on mi tak nějak nechtěl jasně odpovědět. Na děcka je prý čas. Navíc se mi začalo zdát, že je ten typ chlapa, co počká, až je ti osmatřicet a pak tě vymění za novější model. Když jsem se ho na to zeptala, ani se to moc nesnažil popřít. Takže… jsme skončili. Asi to nebylo tak vážné, jak jsem se domnívala, no.“
„To mě mrzí.“
„Hm.“
Rýpal se v salátu a nakrčil ret, náhle bez nálady.

Mrkla jsem na hodinky: ale jo, dvacet minut jsem si ještě dopřát mohla. Nadechla jsem se a sebrala sílu na otázku, která mě netěšila, ale padnout musela. „No a co ty a Andrea? Slyšela jsem něco o svatbě, podle toho, co povídáš, děti máte… Tak?“
Strnul. „Jo, máme.“
„Holku a kluka?“
„Dvě holky. Aydu a Lily.“
„Hezká jména,“ usmála jsem se. Pro psa, dodala jsem v duchu. Znovu jsem se zastyděla. Nebudu, nebudu, nebudu jako ona, nebudu šlehat, když je někdo jiný šťastný. NEBUDU. „Takže…“ polkla jsem, „pohoda? Dobrý? Pořád u Dálniční?“
„Pořád.“
Pokývala jsem hlavou a zauvažovala, zda se pitu pokoušet zdolat příborem, nebo ji vzít do pracky a pořádně si užít, jak se do ní zakousnu. Nebo bych do ní mohla dát maso, trochu salátu, udělat z ní kapsu a rovnou si dát pohodlné sousto.
„Rozešli jsme se.“
Škubla jsem sebou. „Ach?!“
Zíral do desky stolu.
„Jej, Semire, to je blbé,“ zamumlala jsem životní moudro a projela si vlasy dlaní. Takže kolotoč se točí dál. I po těch letech? To nebylo ani tak blbé, jako ubohé. „To se zlepší, však… víš, jak… jak jste to mívali,“ dokončila jsem neobratně. „pohádáte se, jdete od sebe… a pak zase k sobě. Dej tomu čtrnáct dní a bude to v pohodě.“
„My jsme se rozvedli. Je to šest měsíců.“
Odkašlala jsem si. No tohle… tohle byl šok. Prstýnek sice neměl, ale ne všichni chlapi je nosí, vůbec mě nepadlo, že by za tím bylo něco jiného. „Tak… víš co,“ zopakovala jsem, ač byla moje slovní zásoba obvykle bohatší, „víš, jak to s vámi vždycky bylo. Vždycky jste se usmířili.“ Jinými slovy – nechává tě vydusit, aby sis jí víc vážil.

Hnědé oči se stále vyhýbaly kontaktu s těma mýma zelenýma. „Odešla ode mě za jiným, takže asi ne.“
„Počkej… ona…?“
„Jo, byla mi nevěrná,“ věnoval mi výraz, jako kdybych ty dva seznámila já. „Jen pro tvé pobavení-“
Vůbec jsem nepochopila, proč bych se tomu měla smát.
„-jsem to zjistil, když jsem jí chystal oslavu narozenin. Klasická esemeska. Ani nezapírala, Pikie.“
Mlčela jsem. Co na to taky říci, že.
„S kolegou. Chápeš to?“ Zasmál se, až na něj do té doby do stránek Bildu zahleděný kuchař zvedl oči. „Strašně chtěla zase do práce, dělat něco s děckama. Prý ji to bude naplňovat. Tak ji to naplnilo, no.“
„To je mi líto,“ vytáhla jsem další klišé.
„A víš, co mi řekla?“ Naklonil se ke mně, až jsem málem ucukla. „Víš, co mi říkala, když jsem se to snažil slepit? Já bych to přešel, pochopil bych, kdyby to byl úlet… ale ona se k němu odstěhovala. A prý že už ten život, co se mnou má, dál vést nemůže. Prý není šťastná, prý se o mě bojí-“ zapitvořil se. „A myslíš, že mi to předtím řekla? Ne. Tak moc se o mě bála, že ji musel utěšovat Robert.“

Na moment mi v mysli vytanula děsivá myšlenka, že mě tady k tomu pološílenému monologu vlastně vůbec nepotřeboval. Jak k tomu přišel, vmést mi do tváře takové intimní věci sotva deset minut poté, co jsme si na talíře nechali naložit žvanec?! Buď to v sobě měsíce držel a já byla kámen, co provalil stavidla… nebo tím byl posedlý. Začínala jsem mít nepříjemný pocit, že platí to druhé.

„No a co holčičky?“ pokusila jsem se to obrátit na pozitivnější strunu. „Zase to ber tak, že máte pořád něco společného, co vás spojí.“ Panebože, vážně jsem Gerkhana utěšovala, když ho Andrea odkopla?
„Ale jo, vídám je. Na víkendy mi je Andrea dovolí.“
Trhla jsem sebou. To vyjádření bylo hnusné. Ta ženská sice byla větší mrcha, než bych sama čekala, protože nevěra je podle mě humus, ale předpokládám, že otcem dětí byl vážně Semir. Tak o jakém povolení byla řeč, proboha? Měl na ně stejné právo, ty malé slečny snad měly právo na NĚJ, na tátu, ne?
„Odvedla si je,“ zamumlal, v dalším zlomu nálady jaksi vyčerpaný. „Hned jak jsem to zjistil. Napřed k jejím rodičům, pak k němu.“
„Tak… tak alespoň je vídáš…“
„To jo. Jen to není ono. Dřív měly domek, prolejzačky, zahradu… a zatímco já na to dřel, Andrea se někde-“ Zjevně polkl původně zamýšlený výraz, „Andrea se někde… naplňovala.“
Měla jsem na jazyku, že dům a zahrada vážně neznamenají, že bude partner automaticky šťastný a vděčný, ale také jsem to nechala nevyřčené.
„Kruci, kdyby mi to alespoň řekla do očí! Ale ne. Postavila mě před hotovou věc.“

Doprovodil výtrysk vzteku prásknutím do stolu, až jsem se stáhla a opřela se o zeď. Nebylo mi to příjemné, co nejrychleji bych změnila téma, kdyby to bylo v mé moci. Na druhou stranu jsem chápala tu vlnu bezmocného rozhořčení, která se nemělo o co rozbít, a tak se valila, valila, valila dál. Muselo být strašné mít iluzi ideálního života, s níž chodil denně domů šťastný, rozmetanou na atomy. Poplivanou. To, čím žil, označeno za překážku, kterou nelze překonat, aniž by mu byla dána možnost rozhodnout se, čemu dá preferenci.
Jo, Andrea ho postavila před hotovou věc a ještě ve jménu cesty ke štěstí, to byla sviňárna.
Na druhou stranu, jestli jsou půl roku rozvedení a asi ještě delší čas od sebe, už by se s tím mohl smířit, ne?

„Víš, Semire…“
„Ale něco ti povím. Hele!“
Málem jsem vyjekla, jata hrůzou, že mi jednu vrazí – sotva jsem vylekaně zamžikala, došlo mi, že mi jen nastavil zápěstí. Obepínaly ho masivní hodinky. „Heh… pěkné.“
„Od Andrey,“ pronesl chlubivě a mazlivě přejel prsty po displeji.
„K narozeninám?“
V jeho pohledu bylo cosi triumfálního. „Právě že ne. Jen tak. Poslala mi je. Přesně, ale fakt PŘESNĚ se mi trefila do vkusu. A minulý týden mi zavezla auto do servisu, když jsem to nestíhal.“
Zamračila jsem se a doufala, že špatně rozumím. Napřed mi tady brečí nad křivdami světa, milimetry mu bránily v tom, aby dal Andree nepěkná jména a teď takový obrat?
„Tenhle týden,“ upil z coly, ze které již vyšuměly skoro všechny bublinky, „jsme spolu byli na fotbale. Přišlo mi to zase jako dřív, víš? Říkám ti, Pikie, ještě není konec. Ještě ne.“
Možná jsem tomu vážně jen nerozuměla, nebo prostě přeslechla tu podstatnou pasáž. „Heh… a… ona už se s tím… Richardem…“
„Robertem.“
„Ona už s tím Robertem není? Neklapalo jim to?“
Policista pokrčil rameny. „Vlastně ani nevím. Teď jsme od ní s parťákem něco potřebovali a stavovali jsme se u ní pozdě večer. Nebyl tam. Ani holky ne. Ale nevím, jestli jsou pořád spolu.“

Dobře. Znám opravdu hodně lidí, dělím je na různé skupiny od známých po přátele a některé jejich životní příběhy jsou vážně šílené – ale teď mi opravdu spadla čelist.
„Počkej, Semire,“ vydechla jsem. „To jako… jako že s ním pořád chodí a přesto tě… nahání?“ Sama jsem to slovo použila jen proto, že jsem tak rychle nenašla jiné – Gerkhan se však po jeho zaslechnutí nafoukl pýchou jako holub. „Není to takové… ehm… divné?“
„Mám mít výčitky, Gertie? Já se Roberta neprosil, aby mi lezl za ženou. A rozbíjel mi rodinu.“
Poposedla jsem. Asi bylo lepší zaplatit, vymluvit se na nedostatek času a vystřelit pryč, ale… mám úchylku, že jakmile mě něco zaujme, špatně se mi od toho utíká. „Tak jsem to úplně nemyslela. Jen… říkal jsi, jak tě nechala myslet, že je vše v pohodě a přitom už byla s ním. A… teď dělá to samé. Jen jemu…?“
„Alespoň uvidí, jaké to je, hajzl.“
„Tak jsem to taky nemyslela.“ Ještě jsem mohla couvnout. Ale ta má nevymáchaná pusa… A začal o tom přece sám! „Předtím podváděla tebe. Že? A teď podvádí toho nového. Taky ho asi nechává myslet, že je všechno ok. To… to přece říká něco o JEJÍM charakteru, ne? Nebo ti přijde normální, že chodí s jedním chlapem a balí druhého… a za půl roku to vesele obrátí? Proboha,“ vyjelo to ze mě naplno, „proč chceš takovou ženskou zpátky?!?!“

Zíral na mě jako na zjevení. V koutku úst mu visel proužek zelí.

„Co tě vede k domněnce, že to za rok neudělá znova, Semire? Jak můžeš takovému člověku věřit, když… když vidíš, že podvádí i toho, kým tě předtím nahradila?“ Vážně jsem svírala pěsti bezmocí. Nerozuměla jsem tomu a spaloval mě hněv. Člověk se celý život snaží chovat slušně a pak vidí, jak se jeden z nejlepších chlapů, které kdy potkal, doprošuje pozornosti takové… „Ty ji… tak miluješ?“ Sklouzlo mi z úst nevěřícně.
Zacivěl na mě, jako kdybych mu do obličeje chrstla vědro ledové vody a zařvala na něj pokyn, aby přemýšlel, kterému se dlouhé měsíce, možná i roku zkoušel vyhnout. „Já… já vlastně nevím,“ zamumlal.
„Nevíš?!“
„Prostě by bylo fajn, kdyby to bylo jako dřív.“ Do tváře se mu vrátila ztrápenost. „Já jen chci, aby to bylo jako dřív.“
Ale proč? Zařvala jsem málem. Z nudy? Z pohodlnosti? Z lásky k teplým večeřím a jistotě toho, že ti večer někdo nandá papuče? Čekat na smilování od bytosti, co podtrhla tvou bytostnou podstatu, tvůj životní cíl vydala za vlastní týrání a hodila za tebe ručník do ringu? Proč? Ze strachu ze samoty? Z touhy po jistotě, kterou právě s ní NIKDY mít nebudeš? Těšit se z toho, že se na tebe laskavě rozhodla obrátit zrak poté, co tě napřed zkopaného nechala ležet ve strži? A cítit u toho vděk, cítit vítězství? Být jako sup a trpělivě, toužebně čekat na mrtvolu Andreina nového vztahu, abys mohl slétnout a začít zpracovávat kosti?
Jako pes, kterého při stěhování opomněli ve starém bytě a odjeli za domem s laťkovým plotem a rozkošným štěnětem retrívra, a který je přesto ochoten jim olízat ruce, vděčný a pokorný?
Ona šla alespoň dál.
I kdyby si drsně hrála.
A on....?

Mlčky jsem hleděla do hnědých duhovek.
Byly mrtvé, prázdné.
Do rysů obličeje se vryl vztek a křivda.
Býval to fajn kluk. S jiskrou, takovým tím ohněm, osobním kouzlem, co má jeden z tisíce.
A stačí jedna Andrea, aby plamínek zadusila, udupala.

Pocítila jsem touhu, málem až fyzickou touhu najít poslední jiskřičku, rozfoukat ji, vznítit.
„Pojď se mnou na kávu,“ hlesla jsem a samotnou mě ta slova překvapila. Ani nevím, co jsem čekala. Rande ne. Tuhle knihu jsem uzavřela. Nevyšlo nám to tehdy a nevyšlo by ani teď. Já ve slepované vztahy nevěřila a to, co mi dnes řekl, mi ukázalo, jak jinde se svým uvažováním je.
Chtěla jsem mu jen udělat radost.
Ukázat, že svět se točí dál.
Že není odkázaný na to, až se ta ženská rozhodne, s kým zrovna bude spát.
Že nemusí být vděčný.
„Nebo do kina. Prostě… jestli chceš, klidně můžeme někam zajít. V pohodě, jen tak.“

Zbledl.
Chvatně se rozhlédl a zaklonil, jako kdyby byl můj dech jedovatý a zabíjel vše v okolí metru. „Ne!“ Vykřikl, až sebou trhli i dva postarší, sahlep usrkávající Turci, kterých jsem si do té doby nevšimla. „Já s tebou nikam nepůjdu. Samozřejmě nikam nejdu.“
Oči mu těkaly po malé místnosti a já v nich četla hrůzu, že narazí na známou tvář, na někoho, kdo by mohl upustit slovo, kdo by JÍ mohl vyzradit, že tu on seděl s nějakou holkou a PROBOHA, domlouval si schůzku.

Tváře mě pálily. Kdyby mi dal pěstí do zubů, bolelo by to méně. Cítila jsem ten nebetyčný stud.
Za sebe.
Za něj.
ZA NĚJ.

A lítost.
Každý svého štěstí strůjce, že…?

Zvedla jsem se a na tác položila pět euro.
Kývla jsem na kuchaře a protáhla se podél zdi.
Gerkhan znovu rentgenoval plast pod svými lokty.
Nějak se mi podařilo vypořádat s knedlíkem v krku. „Sbohem, Semire,“ zašeptala jsem.

A věděla jsem, že naše cesty už se nesejdou.



Konec.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 265
Odpovědět s citátem
Klobrc dolů! Nejsem hoden komentovat!! Nejsem hoden...

Pokud bych se měl jen na základě této povídky řídit vším, tak okamžitě zdrhám, jak z DF, tak z PF. Wink

Dokonale protiandreovské. Ale dobře, fajn, nemáš jí ráda a navíc, její chování mají na svědomí beztak scénáristi (oni jsou to zlo, co naočkovalo Andreu Very Happy)
Tohle má i něco navíc, něco, co já nepojmenuju, páč to neumím.

Vykresluje to i ten rozdíl mezi Andreou a jinou ženou - neustálá rutina a klamání versus rozvaha typu "když to nemá cenu, skončím to a budu se těšit ze vzpomínek."

Je celkem milé, že si o malého dělá furt starosti, kdy vidí, jak se s dotyčnou neustále morduje a snáší políčka ze všech stran.
Ten začátek s narážkami na postavu ve mě evokoval opravdu Wox, i když jsi napsala, že tady není.
A já tu konečně sám vidím dílko inspirované seriálem - čili mám představu, jak to vypadá, od jiného spisovatele.

Jak dobře to může vypadat. Jak skvěle.

Za mě tedy, ač Andreu mám rád, obří palec hore.

Myslím, že je to rozloučení se Semirem, jak se patří. Exclamation Exclamation

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 247
Odpovědět s citátem
Klobouk dolů, Woxys. To je hrozně super. Já se s Gerkhánem rozloučím zítra u obrazovek.Supr povídka

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 511
Odpovědět s citátem
Ouch, to sedlo. Very Happy
Hodně povedené!
Líbí se mi, jak se tu sešly dva protiklady - člověk, co se někam v životě posunul a člověk, co na posun dopředu rezignoval.
Líbí se mi, jak z té povídky čiší Semirova rezignace, zoufalství a i lež a přetvářka.
Líbí se mi, jak se ta holčina snaží ho aspoň trochu naposledy nahlodat.
Nelíbí se mi, jak od něj dostane takovou hroznou ťafku.
A takový slovní průjem před člověkem, kterého neviděl pěknou řádku let... Creepy. Very Happy

Dobrá práce, Woxy.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 178
Odpovědět s citátem
Takhle povídka se mi líbí. Naprosto si vy\stihla pocity obou hrdinů. Semira si umím naprosto perfektně představit. Strhaného, ztrápeného...
Je tak zmaten, sám v sobě. Ten plamínek už nevznítí nejspíše nikdo.
Nesnáším takovéhle ženské. Neví, co chtějí a tak chrápou nejlépe se s třemi najednou... co kdyby náhodou. Přijde mi hrozná škoda, že andrea ho opět takhle využívá. Fakt hnus ...a mnozí muži se bránit zkrátka neumí. Sad

Je mi Semira v této povídce tak neskutečně líto .... vím, že je to i jeho hloupost...ale prostě naprosto si umím představit, jaké pocity má.

Jinak se mi ale moc líbilo, že si dala hrdince zelené oči - pro ty mám slabost Smile

Z této povídky mne čiší bezmoc... bezmoc a pocit zhrzenosti, beznaděje a vzteku, zmatenosti v jednom.



Krásně napsáno.


Díky, S.

P.S.: když jsem si tohle četla, měla jsem úplně stejně pochmurnou náladu, jako tato povídka...a poslouchala jsem u toho tohle: https://www.youtube.com/watch?v=dH4nrCJaX4I a https://www.youtube.com/watch?v=XZRk4xX2GmI . Přišlo mi, že to krásně podbarví děj. Krásný poslech všem... a R.I.P Semir.

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Cesty
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma