AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Líbilo se dílko č. 12
ANO
100%
 100%  [ 1 ]
NE
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 1

PLK 12. - Nezastavujeme, vystoupíte si až...
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Z jistého piloťáku jen námět, nic víc neužito aneb jak dobrodružná může být cesta do práce s tím, koho máte rádi.
A co se konce týče, možná budoucnost v MMN??? Asi ne. Smile

Nezastavujeme, vystoupíte si až v Düsseldorfu.
(Wir stoppen nicht, erhalten Sie ab nach Düsseldorf)

Délka: 2 268 slov.

Další nudné ráno přerušil nečekaně Tom, když vpadl do kanceláře Pietra s Janem.
„Hele, kde je Semir? Už tu měl být!“, hulákal.
„Co jančíš, má dneska přijet déle i s Terezou, jelikož jeho auto včera přivezla odtahovka natřikrát, protže jeho kousky byly rozházený v okruhu půl kilometru.“, odpověděl Jan.

„Aha, tak to pak jo, promiňte, už jsem mu chtěl volat. Výjimečně přijdu včas já a on má zrovna přijít déle…“, zoufal si Tom.
No, ale aniž by to věděl, tak jeho malý pomocník byl už dávno vzhůru a ládoval se snídaní, kterou sám připravil a která zpočátku Tereze moc nejela, ale nakonec jí snědla a ještě poděkovala.
„Ty tousty jsou jako náš turecký lid – nejdřív je to strašný, ale pak je to geniální!“ – žertoval Semir.

Možná ani nevěděl, že tohle říct Pietrovi, tak ho odpálí se slovy, že tohle v podobném gardu již užil jistý Čech v „Romanci o Karlu IV.“, a tak si raději užíval toho, že to vymyslel sám.
„Pojedeme?“, zeptala se Wox, které už toustíky lezly i ušima, jak jí zachutnaly.
„Jo, pojedem, Tom tam beztak ještě není.“, mávl rukou Semir a dopil pití.
„Ale nejdřív se stavím ještě v redakci, mám tam notebook s prací.“, naplánovala zajížďku Tereza.
„Fajn, to beru, aspoň tam vedle v obchodě splaším něco k snědku na zbytek dne.“, mnul si ruce Turek.

Naskočili do Tereziny škodovky a vydali se směrem stanice.
A skutečně se stavili i ve Weltu, kde si Terka šmahem vzala notebook a zase se vytratila.
„Vezmeme to přes dálnici, bude to rychlejší!“, napadlo řidičku, kterou čekala ta nejakčnější jízda její novinářské kariéry, ale to ještě nemohla vědět.
„150? Není to moc?“, obával se Semir.
„Ještě řekni, že máš strach.“, zasmála se Tereza.
„Nemám, já jezdím i víc, ale ty, abys to uřídila – nejsi zrovna hromotluk jako Pietro.“, ustaraně řekl Semir.
„Nu dovol – jedno jsem to hnala i 190, abych stihla jeden rozhovor.“, odpálkovala jeho obavy přítelkyně.

„No dobře, jak chceš, já radši zpomalím.“, rezignovala žena a snažila se přibrzdit, ale auto nechtělo dvakrát reagovat, ale nakonec se zpomalilo.
„Mi řekni, co s tím je, dám to pak spravit podnikovýmu mechanikovi.“, zabručela Tereza, když míjeli poslední auto z chumlu, kvůli kterému musela brzdit.

Jakmile ho předjela, zase přidala plyn, ale asi po chvilce musela znovu brzdit a to byl konec.
Plyn nechtěl fungovat a brzdy vypověděly službu úplně – jediné co fungovalo, byl volant.
„Semire, je tu takový malý problém…“, zaskřípala zuby Tereza.
„Jaký?“, optal se spolujezdec
„Nejdou brzdy a plynový pedál je taky v háji, nechce jít nahoru, nevrací se.“, začala se bát Tereza.
„Jo a zrychlujeme – jedeme stovkou.“, doplnila.
Semir se zamyslel a pak pronesl „Zkus to co nejvíc sešlápnout ty pedály, třeba jsou jen zaseklé a když na ně víc dupneš, tak povolí.“
Tereza poslechla a zkusila napřed plynový. „Nic to neděláááá…“
„Nehysterči.“, klidnil jí Semir a brzdový? „Taky nic.“
„To auto je nový, já nevím co s tím je.“, láteřila Tereza, která už se začínala rosit jako točená dvanáctka.
„Tak to chvíli nech a pak to zkus znovu, a jestli to nepomůže, tak máme pěkný problém.“, uzavřel nápady Semir.

Zrychlili na 110 a Tereza zkusila znovu praštit do pedálů nohou, aby se uvolnily.
Bez úspěchu.
Semir hned volal do služebny.
„Kranich, ano?“
„Ahoj, Tome, dneska přijedu asi později, mám tu takový malý problém – jedu s terezou v jejím autě, a zasekly se nám oba pedály, plynový i brzdový – jednoduše nemůžeme brzdit a permanentně zrychlujeme. Prosím tě, hlavně zařid bezproblémový průjezd dálnicí a pak nám nějak pomoz, ale rychle!“
„Tome? Jsi tam? Zavěsil.“, bručel Semir.

Mezitím na služebně.
Tom vše řekl Anně a ta svolala všechny do zasedačky: „Tomovi volal Semir, jede s Terezou po dálnici A5, ale nefungují jim brzdy a plynový pedál je prý také mimo provoz. Musíme něco vymyslet!, Andreo, vy zařiďte průjezd dálnicí, a vy Tome, zkuste zajet za Hartmuttem, třeba ho něco napadne.“
Pietro a Jane, vezměte si každý své auto a jeďte za nimi, ať je máte na očích. To tu scházelo…“ a začala žhavit dráty telefonního vedení…

V autě:
„Semire, já mám děsný strach, co když se někde rozbijeme?“, strachovala se Tereza
„Neboj, Tom už určitě vše začíná zařizovat, dostane nás z toho“, snažil se jí zklidňovat Semir.
„A mimo jiné Terez, tohle není náhoda, tohle někdo udělal schválně.“, zpozorněl Semir.
Tereza přestala natahovat a zeptala se: „A kdo by mě chtěl odstranit?“
„Nezapomeň, že jsi novinář – a ty nemá moc lidí rádo.“, připomněl jí Semir.
„A neměj strach, to zvládnem.“, doplnil Turek při pohledu na tachometr, kde už trůnilo číslo 140 a chystalo se předat vládu nad vozem číslu 150.

Zazvonil telefon.
Semir jej přepnul na hlasité mluvení.
„Zdravím piráty silnic!, tady Pietro! Užíváte si ten čerstvý vítr?“
„Pietro, krucinál, na ty tvoje blbý vtípky nemáme náladu, dostaňte nás odsud a honem!!!“, zakřičela Tereza.
„Nebojte, už se na tom pracuje – Andrejka už zařizuje uvolnění dálnice a Tom je na cestě s vrtulníkem, aby vás sledoval a vaší cestu ze vzduchu. A já s Janem jsme za vámi, kdyby bylo potřeba.“
„Je před námi něco komplikovaného?“, zeptal se Semir.
„Zatím ne, rovná silnice. Kolik jedete?“, ptal se Čech
„Skoro 160.“, odpověděl Semir
„Normálně by vás Jan předjel a pak přibrzdil, abyste do něj ťukli a on, jak bude brzdit, vás zpomalí, ale teď už to nejde, jste moc rychlí. A o prostřelení pneumatik si taky nechte jen zdát, šli byste přes střechu.“, oznámil Pietro.

„A jiný nápad nemáš?“, ozvala se nervózně Tereza.
„Nemám, zatím ne.“, odpověděl krajan. „Zatím ahoj!“
„Hele, my tu normálně umřem – na tohle jsem ještě mladá a plná ideálů.“, začala natahovat Terka.
„Neumřem tu, neblázni a drž radši ten volant.“, klidnil jí Semir, který už toho měl ale taky dost.
„Já se vsadím, že za chvíli dálnice skončí a pak budou už jen města a samý jiný překážky.“, pokračovala v bláznění.
„Neboj, všechno bude OK.“, hlesl Semir a podíval se na Terezu, které z tváří tekly dva pramínky, jeden byly slzy a druhý pot.
„Ale jsi dobrá řidička.“, snažil se jí zvednout náladu.
„A jaká prosím tě.“, odpověděla Tereza.
„Počkej, já se zeptám.“, řekl Semir a volal Pietrovi.
„Nu?“
„Ahoj, já jen jsem Terku pochválil, že je dobrá závodnice. V takový rychlosti (170) řídí skvěle.“
„Jo, hotová Junková.“
„Kdo?!?“, nevěřícně se ptala Tereza.
„Eliška Junková – nejlepší česká žena-závodnice na světě, porážela i velezkušené chlapy.“, vysvětlil jí Pietro a tím jí lehce zklidnil.
„Ale jí fungovaly brzdy a plyn!“, utrousila jedovatě Tereza a vykouzlila něco jako úsměv.

Pietrovi zazvonil mobil.
„Ano?“
„Ahoj, zlato. Mám pro ty naše závodníky špatnou zprávu. Dálnice se po kilometru zúží na tři pruhy ale hlavně, po 500 metrech jsou tam zpomalovací retardéry, sice malé, ale v té rychlosti, jakou mají, by to asi nebylo dobré na ně najet.“
„Díky, And, posílám pusu, hned jim to dám vědět. Ahoj.“

„Ano?“, zeptal se Semir, když telefon zvedl.
„Čau, je tu takový problém, před vámi se zužuje dálnice na tři pruhy, to by ještě problém nebyl, ale na dalších 5 kilometrech jsou po 500 metrech retardéry, jsou sice nízké, ale přesto si dejte bacha. Bohužel vás nemůžeme odklonit, tak se držte, třeba vás to zpomalí, ale zkuste raději nějak auto zpomalit sami.
„Proletím střechou!“, jančila Tereza.
„Neproletíš, musíme to projet!“, oznámil suše Semir, vědíc, jak to bude kopat.

Samozřejmě to bylo nad očekávání horší, auto bylo jak na pérách a po tom posledním musela Tereza zvládnout začínající smyk, který by při nezvládnutí skončil kotrmelci.
Vtom zavolal Tom.
„Je tu další překážka. Dálnice končí a vjedete do Hartzu. Dám vědět šéfové, ať zavolá starostovi, ať město vyklidí.“
Šéfová se ozvala po chvíli: „Starosta Hartzu je milej člověk – mají volný průjezd.“

Tom okamžitě předal zprávu dál a dodal: „Kolik máte benzínu?“
„Skoro plnou nádrž.“, odvětila Tereza.
Tom se odmlčel.
Přemýšlel.
Čím zpomalit rozjetou škodovku, a přitom neohrozit životy?
Přemýšlení měl o to těžší, že v tom voze byli dva lidé, které měl velmi rád a nechtěl je ohrozit.
Podíval se náhodou na malinkou fotku plachetnice, co měl pilot vrtulníku u budíků.
Chvíli se na ni zadíval a pak se začal smát.

„Mám to!“ a hned volal Semira, a zrovna, když projížděli městem Hartz.
„Ahoj, mám nápad, jak vás zbrzdit. Až vyjedete, tak otevřete všechny dveře a vše co jde, co to půjde. Mělo by vás to aspoň zpomalit.“, navedl Tom osádku.

Tereza a Semir otevřeli dveře, ale bez účinku.
Navíc odpor vzduchu byl až moc silný na to, aby dveře udrželi otevřené.
„Tome, to nepůjde. Ale nápad dobrý!“, poděkoval Semir.

Sotva dal telefon k ledu, zazvonil znova.
„Čau, tady Pietro, vjíždíte do dalšího města – Elmanberg. A tam už to bude složitější –spravují tam silnice…“
„Dík za informaci.“, hlesl Semir a zavěsil.

Vjeli do Elmanbergu, kde byla vyfrézovaná silnice.
„Kkkkrrruuuccciii, cccooo jjee zzass tttooohhlleee?“, drkotala Tereza.
„Oopravujjou tu ssilllniccii“, odpověděl jí Semir.
„Bacha, Terez! Bagr!“, zhoukl Semir vystresovanou řidičku…
„Křach!“ – zadní nárazník to odnesl a Pietro s Janem měli co dělat, aby se vyhnuli.
Mezitím se k Tomovi nahoře přidaly další dva vrtulníky. Jeden modrý od RTL a druhý červenobílý Weltu.
„Terezo, máš tu kolegy!“, povzbudil ji Tom přes telefon, který už Semir radši nevypínal.
„Skvělé, vážně skvělé!“, odsekla Tereza, nestojící o diváky.

Na služebně:
„Jak to vypadá?“, ptala se Anna Pietra.
„Nevím, ale zatím žádné zpomalení. Jedou, tipuji 190, možná už 200.“
„Ptala jsem se Hartmutta, co dělat, a ani on si neví rady. Benzínovou hadičku, abyste ztráceli rychleji palivo a zpomalili, nepřeříznete, je extra krytá plastem a ten rozeberete jen za klidu vozu.“, odvětila Anna.

Andrea jí přitom ukázala mapu.
„Jo a ještě něco. Za dalších 10 km dálnice končí úplně – po skoku by skončili zapíchnutí v poli. Dostaňte je odtamtud co nejdřív!“
Andrea si telefon převzala.
„Pietro, prosím tě, vyříď Tereze ode mě, že si přeju, aby to zvládla a že jí a Semirovi držím palce. Dík.“
„Vyřízeno, všechno slyšela – telefony jsou propojeny.“, ohlásil Pietro.

„Dálnice končí? Já to říkala, já to říkala, budeme na maděruuuuu!“, hysterčila Tereza, která měla už nutkání ve 210 stočit auto do svodidel v naději, že tohle skončí.
Tom přemýšlel ve vrtulníku a pak jej to trklo: „Že mě to nenapadlo dřív. Pietro mě asi zabije, ale to by klapnout mohlo.“
„Pietro, čau, tady Tom. Mám plán. Nejspíše poslední. Ale bude tě to bolet. Zrychli natolik, abys byl rychlejší než oni a otevři dveře spolujezdce a nech je, ať ti je urazí a poté to samé udělej ty jim. Budou muset přeskočit za jízdy.“
„Za ty dva to stojí!“, rozhodl se Čech a plán sdělil dvojici ve voze.
„Vyskočit? Blázní?“, jančila zase Tereza.
„Jiná možnost nebude.“, umlčel ji Semir a na zklidnění ji políbil.
Pietro si najel a dveře otevřel, následně přibrzdil a Tereza mu je ulomila. Totéž poté udělal Pietro s Terezinými dveřmi.
„Terez, skoč!“, zavolal Pietro. „Silnice je rovná, nemusíš volant držet.“
„Skoč, to zvládneš!“, povzbuzoval Semir vystrašenou Terezu.
Terez se odhodlala a přeskočila do bavoráku.
„Fajn, a teď si přelez dozadu, skočí ten druhý výtečník.“, nařídil Pietro.
Semir skočil bez čekání, zvyknutý z akcí.
„Sbohem, auto…“, hlesla Tereza, když Pietro zabrzdil.
Tereza už jen sledovala skok škodovky z konce dálnice a její tvrdé zaboření do pole, které odepsalo celou polovinu vozu.

Pietro vzal telefon a ohlásil: „Dvojice je u mě, živá a zdravá! Hlásím úspěch!!“.
Tom i Anna s Andreou a celá služebna propukli v oslavu.

Ještě téhož dne se Tereza obalená v dece a zásobovaná teplou kávou do Semira přemýšlela, co se mohlo přihodit.
„A kdo měl to auto před tebou?“, ptal se Semir.
„Je moje, to snad víš, ale občas jej půjčím… no to snad ne…. NEEE!“, vykřikla Tereza.
Tereza shodila deku a utíkala se Semirem do auta.
Jeli směr Welt.

Sotva vběhli do redakce, kde Wox působí, od stolu se zvedla jedna žena a začala utíkat.
„Za ní!“, zavelela Tereza a rozdělila se se Semirem.
Honička dlouho netrvala.
Oba jí nakonec obklíčili u zadního východu Weltu.
„A máme vás!“, slavnostně oznámil Semir.
Tereza doběhla udýchaná později.
„Ty?!, ty Naomi, jak to? Proč?!“, vzdychala Tereza.
„Ty se ještě ptáš? Poslední dobou ti šéf přiklepává samé lepší kousky, viz třeba ta Merkel. A já vyžírám ty nudnosti. A tak jsem uprosila přítele mechanika, aby ti auto upravil, když jsem si ho půjčila, zajela jsem tam k němu. Jen to pošteloval, abych dojela já, ale ty už ne. (maniakální smích) Očividně to podělal… Ale jinak tě mám ráda pořád.“, chechtala se Naomi.
„Ty jsi mě chtěla zabít?!“, ujišťovala se Tereza.
„Zabít? Ale, takové ošklivé slovo. Řekněme jen zmrzačit…“, propukla v další šílený smích Naomi.

Semir jí dal pouta a odvedl jí do vozu.
Naomi byla zadržena a po čase se nechala přesunout jinam na druhý konec Německa, kde už o ní nebylo ani vidu, ani slechu.

Vrátili se na služebnu.
Tam už stála celá partička – Jan, Pietro s Andreou, Tom a Anna.
„Co na nás tak civíte?“, podivil se Semir.
„My nasazujeme krky a ani nám nepoděkujou… No tohle...“, podivil se Tom.
„No jo, příště se na ně vybodneme a necháme je rozmáznout o svodidla…“, přisadil si Jan.
„No jo, pořád – tak my vám moc a moc děkujeme, bez vás bychom tu asi nestáli a Pietro, tobě díky za tu dveřní oběť.
Andrea poté nasadila vážný výraz a spustila. „A já chci od Terezy poděkování za to, že nebýt mého přání, tak by to nedala.“
Tereza přistoupila k Andree a teatrálně se jí uklonila. „Díky, Andreo.“
Andrea jen: „To měl být žert, ale děkuju. Potěší to.“

Obě se jen zasmály a objaly se.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Zaprvé znovu moc díky za velkou roli pro můj oblíbený páreček, především cute Wox Very Happy

Hezký titulek Smile

jelikož jeho auto včera přivezla odtahovka natřikrát, protže jeho kousky byly rozházený v okruhu půl kilometru - originální popis další Turečkovy tragédie Laughing se divím, že je na něj blondie tak hodná a vozí mu zadek Very Happy

Tom je Pražák? - Laughing prý déle! Říká se POZDĚJI, jeřábe Laughing

„Ty tousty jsou jako náš turecký lid – nejdřív je to strašný, ale pak je to geniální!“ – žertoval Semir. - hezky, hezky, ani tam nemusela být ta vysvětlivka s Nerudou Very Happy

Já chci ochutnat Semirovy toasty, miluju toasty Very Happy a pak to shánění jídla? Nemá Tureček nějakou vařící náladu? Panečku, to si slečna Wox dobře vybrala Very Happy

Hm, ale to, že se Wox chlubí sto devadesátkou, se mi nelíbí Sad za to se má stydět a tajit to, když už je taková trubka, že šíleně riskuje nejen svůj život. A hlavně to nikdy neopakovat!

Tady jsi podle mě emoce vystihl pěkně - líbí se mi ten kontrast vystrašené Terezy a klidného Semira, kterému se už na dálnici staly milionkrát horší věci Smile

Pánové, rada do života: nikdy partnerce, dceři či komukoliv ženského pohlaví neříkejte "nehysterči"...

Awww, jak je šrumec na služebn a snaží se jim pomoci, to je hezké Very Happy

kde už trůnilo číslo 140 a chystalo se předat vládu nad vozem číslu 150 - vydařeně napsané!

Oceňuji, že jsi Wox napsal docela realisticky - že jak nemá s takovou akcí zkušenost, je naprosto normálně lidsky vyděšená. To se mi fakt líbí, je to daleko lepší a zajímavější, než když autoři v takové situaci nechají své hrdiny chrlit ftipné hlášky. Fakt super, jsem ráda, že se bojí!

„Hele, my tu normálně umřem – na tohle jsem ještě mladá a plná ideálů.“, začala natahovat Terka. - je cute Very Happy

Jeden modrý od RTL a druhý červenobílý Weltu. - pořád si nemyslím, že by tu akci přenášeli, zuřila jsem už i u té epizody Very Happy

„Pietro, prosím tě, vyříď Tereze ode mě, že si přeju, aby to zvládla a že jí a Semirovi držím palce. Dík.“ - to je od Andrey hezké! Je fajn, že když jde do tuhého, tak dokáže být milá i na svého ex a na "sokyni".

Oh, tohle řešení bych nedala, umřela bych strachy. Jsou dobří, že to zvládli. A Wox, kašli na auto, to je fakt to poslední.

Ještě téhož dne se Tereza obalená v dece a zásobovaná teplou kávou do Semira přemýšlela, co se mohlo přihodit. - to je sladký. Mám chuť to nakreslit....

Hahahahhahahahhahahhahaha, hezká zápletka s Naomi, to mě fakt pobavilo a nečekala jsem to Laughing

Milý konec s oběma dámičkami Very Happy ale někdy je na sebe nech zaprskat, to je taky vtipný. Ale to, že v jádru se můžou, mi přijde dobře a mile nastíněné.

Super povídka, líbila se mi!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Wox: Klidně to nakresli - aspoň bude i ilustrácia. Budu jen rád.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
PLK 12. - Nezastavujeme, vystoupíte si až...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma