AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Traberův žalm
Changer the Elder


Založen: 26. 02. 2008
Příspěvky: 21
Bydliště: Doupě
Odpovědět s citátem
Život je jako malé děcko. Nestará se o vaše ztráty, je mu jedno, co protrpíte; stále vás vláčí dál jako svou oblíbenou hračku.
I já umím psát jako prevít...tedy, ne že by mě to bavilo nebo mi to extra šlo, ale umím to. Tohle je taky, jak stálí návštěvníci místní jistě potvrdí, fest staré, reuploadováno na přání.

Star of the show: Frank Traber
V dalších rolích: Anna Engelhardtová, Semir Gerkhan, Tom Kranich

Technická poznámka: Čtěte od začátku do konce. Několik moudrých čtenářů toto nepsané pravidlo čtení porušilo a pak hořce litovalo (chcete-li se přesvědčit, zahrajte si hru: Zeptej se Hartmutta)



Traberův žalm

Červená - modrá. Červená - modrá. Červená – modrá…jako krev a oceán.

Frank seděl na kapotě stříbrného Sport coupé a nepřítomně civěl na neúnavně blikající majáček sanitního vozu. Ačkoli kolem vládl čilý ruch, nic z toho neslyšel. Bylo to by všechno kolem udusila neprostupná mlha. Jen majáček tím vším ostře prosvítal. Majáček a šedá plastová rakev pod ním.

Krev a oceán. Krev a oceán. Červená – modrá. Letěla bílá holubice, zasáhl ji modrý šíp, tekla červená krev.
_____________________

Stokrát slýchal vyprávět: „Byla to rutinní akce a staly se z toho jatka.“ Stávalo se to sice zřídka, ale stávalo. Stejně tak jako Týmy 1, 2 a 3 občas pracovaly spolu. Bez výhrady tomu věřil. Nevěřil jen v to, že se to může stát i jemu.

Honička na dálnici je přivedla přímo do opiového doupěte. Dovolil tehdy něco, čeho pak nesčetněkrát litoval. Rozdělili se. Když napříč prostorami poloprázdné haly třeskl výstřel, ve všech třech komisařích by se krve nedořezal. Na jednu mučivě dlouhou vteřinu ztuhli, nejisti si tím, co se děje.

Pak Frank se rychlostí odražené střely rozběhl směrem, ze kterého se rána ozvala. Tom a Semir vyrazili s tichým zaklením jen o zlomek okamžiku za ním. Za běhu tasili a odjistili zbraně.

Když vpadli do zadního traktu objektu, trvalo jim několik sekund se zorientovat. Spousta beden, tři palety sloužící jako provizorní stůl, pod nimi bezvládné tělo, zbraň, proužek dýmu z hlavně…jeden z přítomných mladíků se okamžitě obrátil na útěk, druhů jen zíral na to, co jeho parťák způsobil.

Semir mu vyrval berettu, Tom vytáhl z pouzdra u pasu želízka a nemilosrdně mu zkroutil ruce za záda. Ani se nepokoušel bránit.

Frank několikrát vypálil po prchajícím komplici, pak se na něj vykašlal a obrátil se k opodál ležící ženě. Kdyby šlo o kohokoli jiného, přenechal by starost o raněné kolegům a pustil se po stopě; tentokrát ne.

„No tak, Suzi, nech si černej humor na jindy a vstávej,“ zašeptal zoufale. Věděl, že ji zklamal, že přišel pozdě. Látkou béžového saka se postupně rozpíjela temně rudá skvrna.

„Andreo, tady Semir. Potřebujeme nutně sanitku na –“ Frank kolegův hlas vnímal jen okrajově. I tak se přinutil odpovědět.

„Semire…Semire!“ musel se opakovat ještě jednou a pořádně nahlas, aby ho Turek vůbec slyšel. „Nech toho. Je konec.“ S tím přiznáním se mu z tváře i hlasu vytratila veškerá barva. Vypadal náhle jako duch, svým způsobem mnohem neživější, než tělo, které držel v náručí.

Frank jen zavřel oči, aby se nemusel dívat do šokovaných tváří týmu 1. Nezajímalo ho, co se děje kolem. Jen tam tak seděl, bez hnutí, bez myšlenky, protože tělo i mysl měl paralyzované. Byla to taková zvláštní tupá prázdnota, jejíž příčinu nedokázal v tu chvíli přesně identifikovat, ačkoli věděl, že je hned za dveřmi a provokativně na něj klepe.

Probral se ze svého omámení ve chvíli, kdy na rameni ucítil pevný stisk. „Kolegové jsou tady. Jako obvykle pozdě,“ řekl tiše Semir a hořce se usmál. Přeživší člen Kobry 12 se po něm však ani nepodíval.

Bylo mu jedno, že tím porušuje prakticky veškerá pravidla vyšetřování, prostě vzal svou parťačku do náruče a vynesl ji ven. Kobra 11 ho následovala jako tiché smuteční procesí. Ignoroval je. Všechno dusila hustá mlha. Cítil jen horkou krev vpíjející se mu do černé košile.
_____________________

Červenomodrý maják zmizel. Frank zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Když zjistil, že předmět, který ho hypnotizoval, už opravdu nikde není, s povzdechem slezl z kapoty a prohrabal kapsy. Zaplavila ho nesmírná úleva, že dnes ráno seděl za volantem on a měl tak klíčky u sebe.

Pousmál se.

Tom a Semir se k němu snažili mluvit. Neslyšel je, nebo neposlouchal, tím si sám nebyl jistý. Zamumlal jim univerzální odpověď a nastartoval Susannino auto.

Cestou k sobě domů ještě vytočil číslo Anny Engelhardtové a aniž ji pustil ke slovu, bez skrupulí jí oznámil, že si bere dovolenou.

Ze sérií rozhořčených dotazů, kterými ho Šéfová (jako každá správná uražená vyšší instance) zahltila, odpověděl pouze na jediný, „Kdy se míníte vrátit?!“, a to slovy „Až se vrátim, tak se vrátim.“ Pak hovor ukončil a mobil vypnul, takže Engelhardtová mohla seřvat jen hlasovou schránku.

Po dlouhých desítkách minut konečně dorazil do svého bytu. Ze zvyku hodil klíčky na stůl a chtěl si sáhnout do ledničky pro pivo, ale zjistil, že už žádné nemá. Otráveně se usadil na gauč a zíral do prázdna. Pak jeho pozornost upoutaly klíčky na stole.

Vzal je do ruky a chvíli si je prohlížel, jako by je viděl poprvé v životě. Fascinovaně si uvědomil, jak si jeho ruce pamatují každý detail, každou nerovnost drobného předmětu.

„Turn around…“

„Cože?“ Frank se skutečně otočil, nikoli na popud slov, jen aby zjistil, odkud zvuk přichází.

„Turn around, bright eyes…“

Melodie staré písničky se linula z malého okénka u šachty. Některý z jeho sousedů si evidentně příliš hlučně připomínal osmdesátá léta. Traberovi to výjimečně nevadilo. Naopak.
Zaposlouchal se do pomalé melodie. Uvědomil si, že naposledy ji slyšel na policejním plese.

„I need you now tonight, and I need you more than ever…“

Tehdy jedinkrát za celý večer sebral odvahu a požádal svou kolegyni o tanec. Celou dobu se o to pokoušel a různé důvody mu to potěšení nedopřály. Až na tenhle pokus uspěl.

„I don’t know what to do and I’m always in the dark…“

Přešel k drobnému okénku a usadil se pod ním. Kouzlo melodie ho uhranulo jako kobru uhrane píseň zaříkače hadů. Nechal volně plynout myšlenky od případu k případu.

Každodenní nebezpečí, kterým prošli. Vzpomněl si na případ Daria Nowaka, kdy je oba od smrti nedělil ani krůček; na těch několik bolestných vteřin, kdy si myslel, že je jeho parťačka mrtvá a může za to on.

Vzpomněl si i na vyšetřování v opeře. Tehdy málem vyletěli do povětří. Na tichomořském ostrově společně vzdorovali bouři. Vyřídili za svou společnou práci tolik překupníků kradených aut, vrahů, vyděračů i jiných magorů, že už to dávno přestal počítat.

„Forever’s gonna start tonight…“

Vybavilo se mu, jak o Šéfovou málem přerazili smeták a vzpomněl i na to, jak spolu spadli ze schodů do sklepa, na letmý polibek na tvář, který dostal poté…a tehdy na něj dolehla bolestná pravda.

Susanna není. Není a nebude. Už nikdy se s ním nebude hádat nad jídlem, už nikdy nebudou bok po boku před Šéfovou obhajovat svá rozhodnutí.

Sevřel ruku s klíči v pěst až se mu hladký kov bolestivě zaryl do kůže. Doteď ho vlastní myšlenky udržovaly od toho, aby si plně uvědomil následky dnešního odpoledne. Krunýř nahlodalo zoufalství a do komisařových očí se vedraly horké slzy. Mimoděk sledoval poslední verše spolu s melodií a jeho rty se pohybovaly v tiché litanii.

„Once upon I time I was falling in love, now I’m only falling apart
There’s nothing I can do – a total eclipse of the heart.“


Ani si neuvědomil, jak se dostal do postele. Praštil sebou na matraci a nechal slzy téct. Malý zlatý lvíček ho studil na prsou, jako by i on dnešním dnem vyhasl. Frank si přetáhl řetízek přes hlavu a sevřel ho v dlani. Po několika minutách usnul vyčerpáním, schoulený do těsného klubíčka.

Následujících šest dní o vrchním komisaři Franku Traberovi nikdo z kolegů ani známých neslyšel.
_____________________

Nádherné květnové odpoledne svádělo prostě si vyrazit ven a nestarat se o nic než o to, že ptáci krásně zpívají a kytky kvetou. Spousta lidí strávila ten den posezením v parku na lavičce či dece, páry si zamilovaně špitaly verše Máchova Máje, jednotlivci venčili psy nebo jen tak zírali do prázdna (někteří mnohdy stihli obojí) a důchodci krmili holuby.

Jediný komu přišel slunečný den jako výsměch osudu byla skupinka smutečních hostů na kolínském hřbitově. Služebna dálniční policie se přišla rozloučit s jednou ze svých vlastních.

Nikdo z přítomných přitom netušil, kde se tam vzal Frank. Shodli se jen na tom, že na hřbitov přišel už dlouho před nimi, jak se však o soukromém obřadu dověděl, neměli ponětí. V černé košili a zelených kalhotách působil vedle ostatních nesmírně nápadně. Jediné, co trhalo jeho obvyklý zjev, byla malá krvavě rudá růže, kterou měl zastrčenou v knoflíkové dírce. Jeho kolegové po něm sem tam hodili okem, ale on se tvářil, že se ho nic kolem netýká. Kamenným výrazem ani na okamžik neprobleskla jakákoli emoce. Jen tam tak stál a trpělivě čekal, až pohřeb skončí.

Když jim rakev konečně zmizela v zemi, odebrala se většina přítomných na smuteční hostinu. Frank kráčel vzadu s rukama v kapsách a tvářil se, že se k tomu nachomýtl tak nějak mimochodem. S nikým nepromluvil ani půl slova; jeho netečnost byla až děsivá.

Hned po jídle se Šéfová rozhodla, že tomu jeho šílení udělá přítrž, nebo aspoň přijde na kloub. Našla svého podřízeného u baru, kde vyškemral sklínku skotské a teď s ní zamířil na přední verandu.

Anna se k němu připojila, přičemž se v ní svářil hněv nad jeho chováním s pochopením a lítostí. Chtěla začít rozhovor nějak neutrálně, ale hlavně pokud možno šetrně.
Jenže než se rozhodla, Traber ji předešel. „Končim dovolenou, od zejtřka nastupuju znova do služby.“

Šéfová byla lehce zaskočena. Z tónu jeho hlasu se nedalo vyčíst nic a byl k ní otočený zády, takže mu neviděla do tváře. Bez psychologických berliček si připadala, jako když mluví s kusem žuly. A nebyla si zrovna dvakrát jistá, kterou cestou se vydat.

„No…to je sice hezké, ale vlastně jsem vám chtěla navrhnout, jestli si nechcete to volno prodloužit. Beztak je minimum práce…“

„Ne. Zítra nastupuju. Nepotřebuju další volno,“ přerušil ji neústupně.

„Zatraceně Trabere!“ okřikla ho a byla ráda, že jsou stojí stranou od ostatních. „Myslíte si, že jste tu jediný koho něco bolí? Když se budete tvářit jakoby nic, jenom se to zhorší! Potřebujete si odpočinout, takhle nemůžete pracovat ani vy ani nikdo kolem!“

Na to jí Frank neodpovídal. Jen dál pozoroval zlatavou tekutinu ve skleničce, aniž by však pozřel byť jedinou kapku.

„A vůbec, podívejte se na mě když s vámi mluvím!“ štěkla na něj, jelikož ji jeho způsob „já nic, já policajt“ už začínal celkem slušně štvát. Trhnutím ho otočila k sobě a vzápětí hořce zalitovala.

To, co viděla, ji vyděsilo. Možná to byla jen hra světla a stínu podpořená faktem, že přes slunce krátce přeběhl mrak, ale i ten krátký okamžik jí stačil k tomu, aby jí páteř sevřely studené spáry.

Za svou policejní kariéru se setkala s nespočtem pozůstalých, kteří se snažili být oporou svému okolí a zakrýt žal za masku falešné statečnosti. I ty však prozradily jejich oči.

Frank budil zdání, že žádné nemá. Takhle se na ni ještě žádný z truchlících nedíval, nezávisle na tom, koho ztratil. Takhle se na ni paradoxně dívali ti, o kterých byla řeč.

Mrtví.

Tenhle děsivý a zároveň magický pohled ji konsternoval natolik, že si ani neuvědomila, kdy k ní Traber promluvil.

„…a když se teď někam zahrabu, nepomůžu ani sobě ani Susanně. Mimo to sem slyšel, že toho hajzla chytili. Musim se připravit na fakt, že půjdu svědčit.

A teď mě omluvte, jdu se opít. Budu to potřebovat.“ S těmi slovy do sebe jedním vrzem obrátil celou skleničku a vyrazil čelit skutečné chiméře, která ho děsila – setkání s rodiči své parťačky.

Anna si povzdechla. Napadlo ji, že ho možná podcenila. Možná, ale jen opravdu možná výjimečně věděl, co dělá. Lehkovážnost, se kterou jednával, zmizela beze stopy, jako by ji dřív nasazoval jen jako kamufláž před ženou, kterou miloval.

'Možná jsem to nakonec já, kdo potřebuje volno,' zabručela v duchu a šla napodobit Frankův lihový výběr. Skotská byla opravdu výtečná a hlavně, což Engelhartdová ve svém momentálním rozpoložení dokázala nesmírně docenit, opravdu skotská, žádná tradiční napodobenina. Jenže než ji Šéfová stihla pořádně vychutnat, málem se v ní utopila.

Ozvala se tupá rána, několik lidí vykřiklo překvapením a rozbily se dvě skleničky. Velitelka dálniční spolkla nadávku a protlačila se hloučkem doprostřed mumraje. A nevěřila vlastním očím.

U nohou jí ležel její podřízený, vrchní komisař Traber, tvářil se jako nakopnuté zvíře a mnul si naraženou čelist. Nad ním se tyčil Susannin otec, který byl co do velikosti zhruba poloviční než muž pod ním, ve tváři celý brunátný. Něco po Frankovi řval, ale nebylo mu rozumět. Nebo mu Engelhardtová prostě jen rozumět nechtěla. Přibližný obsah jeho slov stejně znala dávno dopředu.

Traber nebyl žádné ořezávátko a obvykle to chtělo víc než jednu chabou ránu, aby ho to srazilo na kolena. Přesto v tomhle případě padl. Na vteřinu vypadal strašlivě zranitelně. Jednu vteřinu, která se Engelhardtové, Bonrathovi, Kreutzbergovi i ostatním kolegům otiskla do paměti. Viděli malého kluka, který si odřel koleno a chybí mu někdo, kdo by ho utěšil, políbil na čelo a zaplašil bolest náplastí s dinosaurem.

Vzápětí byl chlapec pryč a Frank se znovu vrátil ke svému „žulovému“ já. S povzdechem se postavil na nohy a se sklopenou hlavou trpělivě vyčkal, až mu pan von Landitz přestane spílat.

Když se rozhořčený rodič konečně trochu uklidnil, šel si nalít sodovku a nechal Franka, ať zpytuje svědomí sám. Ten jen popadl svou skleničku, zrekvíroval spolu s ní i láhev, a zmizel z dohledu.

Šéfová šťouchla loktem do Kranicha. „Tome, já nějak uklidním von Landitzovy, dejte prosímvás pozor na Trabera. Hlavně ať neudělá zas nějakou pitomost.“

„Jasně, Šéfová,“ zamumlal komisař a s neveselý výrazem šel najít svého týmového parťáka, doufaje, že ve dvou snad konečně prolomí ledy.

Frank však prokázal pozoruhodnou vlastnost znenadání zmizet. Než ho objevili, prolezli celý dům od sklepa pomalu po půdu. A jak už to bývá, pod svícnem byla největší tma – nikdy neodešel z jídelny. Byl uklizený na podlaze u závěsu vedle přístěnku na košťata a zíral do skleničky. Obložení úzké prostory v kombinaci s počínajícím západem slunce barvilo světlo dozlatova a paprsky, které se nezlámaly o vitrážové okno, se vlnily na hladině skotské.

Oba komisaři týmu 1 se usadili každý po jedné ruce svého protějšku. Frank jim nevěnoval pozornost a dál se tvářil, že na alkohol chytá mouchy – kroužil tekutinou po skleničce a čas od času si prohlédl, co to udělalo s obsahem.

„Co ta čelist, máš všechny zuby?“ začal Semir.

Měl ale podobný úspěch jako jeho nadřízená před ním. Traber se tvářil, že je naprosto mimo, a přitom bylo jasné, že namol není; to jde po dvou deci přeci jen docela těžko.

Ještě několikrát se oba muži pokusili probrat ho z letargie, skončili však u toho, že všichni tři seděli u přístěnku jako dvojice zmoklých slepic a kámen.

Nakonec Frank začal mluvit z vlastní iniciativy. Možná mu rozvazovala jazyk lihovina, ze které občas průběžně upíjel, možná se rozhodl o vlastní vůli.

„Pracovali jsme kdysi na jednom případu…“ zamumlal a Tom se Semirem se po sobě s nadějí podívali. „Já a Susanna, myslim. Mark Schneider tehdy zabil jednoho cesťáka, jednoho řidiče a u dalších dvou to zkusil. A víte proč?“

Tom se nadechoval k odpovědi, ale Frankova otázka byla pouze řečnická.

„Ty tři mu znásilnili a zabili ženu. A nenarozený děcko s ní. Ten cesťák je kryl. Schneider se chtěl mstít. Oko za oko. Tenkrát…“

Traber se krátce nadechl a jeho nezúčastněný výraz tak získal trhliny. „Řek‘ sem tenkrát Susanně že….být na jeho místě…jednal bych stejně.“

Gerkhan zpozorněl. „Počkej, Franku, neblbni…snad nechceš…“ nedořekl otázku, nevěda jak ji přesně zformulovat. Když dostal odpověď, litoval, že si radši neukousl jazyk.

„Ne,“ ucedil komisař a jeho neutrální tón náhle nabyl nepřirozeně zahořklé a zároveň jedovaté ostří. „Susanna byla jen moje parťačka.“ Na prostřední slovo přitom kladl mrazivý důraz.

Křivě se ušklíbl, polkl poslední hlt, prázdnou skleničku vrazil do ruky šokovanému Tomovi a se slovy „Adieu, pánové, uvidíme se zítra!“ jim zmizel za dveřmi. Když se vzpamatovali a vydali se za ním, našli už jen malou rudou růži na černém náhrobku.
_____________________

Červený displej na radiobudíku ukazoval 02:57. Frank ležel na posteli a s rukama založenýma na hrudi zíral do stropu. Ať se snažil jak chtěl, stejně jako předešlou noc nedokázal usnout na víc než čtvrt hodiny. I přesto se necítil unavený.

Počítal minuty a přemýšlel. Odpoledne byl předvolán jako svědek. Uvažoval, jaké to asi bude podívat se do očí člověku, který dokázal bez skrupulí utnout mladý život. Jaké to bude muset se mu postavit čelem a nevrazit mu přitom pěst do zubů. Pokoušel se představit si ten pocit, ale při každém pokusu selhal.

Přívěsek, který mu jeho parťačka věnovala k loňským Vánocům, nepřítomně žmoulal mezi prsty. Rozhořčeně zasykl, když ho zlatý lev kousl do ukazováčku. Frank, vytržený z úvah, odložil malé zvíře na noční stolek a zašilhal po údajích v časomíře.

Hodiny poskočily na cifru 03:24. Komisař nespokojeně zabručel a sáhl po vypínači. Chvíli mžoural, než ho náhlá změna osvětlení přestala bodat do očí a pak z batohu vedle postele vyštrachal složku posledního společného případu Kobry 12.

Tohle bude ještě dlouhá noc a on ji neměl v úmyslu trávit fantaziemi.
_____________________

Ráno se stanice dálniční policie snažila ztuha dostat alespoň částečně do starých kolejí. Někteří nepřišli do práce vůbec a většina zbytku se ani nesnažila skrýt solidní kocovinu. Voglerová v kanceláři týmu 3 plácla svému parťákovi na čelo pytlík ledu a sama se snažila polknout na jeden zátah co největší množství hořkého čaje.

Kranich s Gerkhanem, kteří se po oficiálním ukončení hostiny ještě odebrali „oslavovat“ ve vlastní režii, seděli v kanceláři a snažili se předstírat papírování, i když to v jejich podání znamenalo vlastně jen tupě zírat na popsané stránky.

Jediná osoba schopná pracovat aspoň na padesát procent byla Andrea. Nebo možná Šéfová, ale ta nevylezla ze své pracovny, takže se to posuzovalo těžko.

A do toho všeho se přiřítil Frank, čilý jako radioaktivní rybička. Andree ihned uložil práci, pozdravil Engelhardtovou, která si šla uvařit vodu na turka a s tichým broukáním zapadl do kanceláře, na jejímž štítku se stále skvěla jména Traber/von Landitzová.

Zbytek služebny na něj jen konsternovaně zíral. „No to snad není možný…“ zamumlala Andrea.

„Ten chlap se tváří, jako by Susanna měla jenom dovolenou, nebo co?!“ zaskřípal zuby její muž a sekretářka ho radši chytla za límec, aby si nešel na svém týmovém kolegovi zchladit vzkypělou tureckou krev.

„To těžko. Tehdy byl otrávenej jak šváb,“ poznamenal Tom.

Engelhardtová do sebe hodila dva hrnky kafe najednou, aby se vzpamatovala. Pak zamířila s ne zrovna pěkným výrazem do doupěte týmu 2.

„Trabere, ke mně!“ zavelela a Frank ji jako pes poslušně následoval do jejího kancelářského království. Celá služebna se v tu chvíli natěsnala do prostoru Andreina stolu, odkud bylo na scénu vidět. Zvuk si museli domyslet.

Frank nehnul ani brvou, zatímco Šéfová kolem něj pochodovala jako vzteklý tygr v kleci. Po chvíli se trochu zklidnila a usadila se za stůl. Odtamtud poslouchala Traberův monolog, jehož obsah mohl zbytek dálniční leda přibližně odhadovat.

Vypadalo to však, že na Annu to zabralo, ať už řekl cokoli. Povzdechla si, odpověděla mu, načež on přikývl. Pak ho propustila a on zamířil přes kancelář. Nebýt toho, že musel lehce decentně odšoupnout z cesty překážejícího Semira, asi by tam ostatní zůstali stát jako telecí shon ještě hodně dlouho.

Frank po zbytek dne nevytáhl nos zpoza hory papírů, která ubírala neuvěřitelně vlekle, když mu s ní neměl kdo pomoci. Po několika hodinách ustavičného vyplňování stále těch samých kolonek si promnul unavené oči se podíval na hodiny na zdi a zjistil, že už má dávno po službě. Nicméně času měl ještě dost a s úřadováním pohnout musel, takže se rozhodl prozatím zůstat. Vzal skleničku a vydal se doplnit tekutiny k zásobníku studené vody.

Semir s Tomem už mezitím stihli odjet na hlídku a vrátit se (povinnost, ze které byl jednočlenný tým zatím omluven), Bonrath s Herzbergerem se stihli pohádat o nedostatku kávy a odjet k dopravní nehodě, Voglerová s Kreutzbergem převzali od Kobry 11 hlídkovou štafetu a Šéfová s Andreou řešily kdovíco.

Když se sekretářka vrátila z Anniny kanceláře a tvářila se všelijak, Semir ji coby poctivý druh přinesl kávu a coby poctivá drbna vyzvídal, co je nového.

„Šéfová se zbláznila…“ vydechla momentálně jediná blondýnka u dálniční a důkladně si lokla.

To už zpozorněl i Tom. „Proč, co ti řekla?“

„Nepřidělí Traberovi nového kolegu,“ pokrčila rameny a polkla druhý doušek.

„To má pracovat sám?“

„Ne. Říkala, že na něj chce dohlédnout osobně,“ dopověděla konečně Andrea obsah sdělení a na jeden zátah vyzunkla zbytek tmavé tekutiny.

„Zbláznila se?“ zamrkal Turek překvapeně. „Vždyť už nebyla v aktivní službě kdovíjak dlouho a navíc Traber-“

„Traber co?“ ozvalo se za nimi.

Oba komisaři se otočili, jen aby byli nuceni ke konfrontaci s Frankovým výrazem hyperaktivního krtka. Podívali se po sobě a kvapem přemýšleli, jak se z toho vykroutit. Zachránil je operační technik Baumann.

„Lidi, tohle byste měli vidět!“ křikl na celou služebnu a zvedl hlasitost u zpravodajské relace. Dokonce i Engelhardtová zvědavě vylezla ze své nory a zaposlouchala se do zpráv.

„…stanout Alexander Maranga, podezřelý z vraždy policistky Susanny von Landitzové. O případu jsme vás informovali tuto středu. Tribunál před okamžikem rozhodl, že Maranga nebude z důvodu nedostatku důkazů zbaven imunity a není tedy důvod vydat ho k trestnímu stíhání. Byl zproštěn obvinění v plném rozsahu. Jeho údajný komplic už o takovém štěstí…“

Slova se znovu a znovu vracela a rezonovala v komisařově hlavě. Zproštěn obvinění…zproštěn…zproštěn… Ve Frankovi se vzedmula vlna vzdoru a zoufalství. Takovou ránu nečekal ani v nejmenším. Sevřel skleničku tak pevně, až mu klouby na rukou zbělely a hrozilo, že křehký předmět pod tlakem povolí. Ve vzteku jím mrštil proti zdi a nestaral se, jestli v cestě stojí někdo další. Čiré sklo se roztříštilo na drobné střepy, které se spolu se zbytkem obsahu zaleskly ve vzduchu a neslyšně dopadly na zem.

Semir, kterého jen jeho vzrůst zachránil před čelní srážkou s vrženým projektilem, si jen oddechl a těžce dosedl na židli.

Zavládlo absolutní ticho, přerušované jen zvukem zpráv, které ještě nikdo neutlumil. Nikdo se nepohnul, všichni čekali, co Traber udělá nebo neudělá. Zatím tam jen tak stál a se zaťatými pěstmi zíral do země.

Pak z ničeho nic vpadl k sobě do kanceláře, popadl klíče a zamířil ven.

„Počkej, Franku! Co chceš dělat!?!“ křikl za ním Semir a chytil ho za rukáv v marné snaze svého o víc než hlavu vyššího kolegu zastavit.

„Do toho tobě nic není, prcku!“ štěkl po něm oslovený aniž se ohlédl. Zastavil se před Engelhardtovou, která se mu postavila do cesty. Vrhl na ni zuřivý pohled, se kterým by si leckterý její nezadal. „A vám taky ne, Šéfová. Oficiálně mam po pracovní době, takže mi jděte z cesty,“ zavrčel výhrůžně a než stihla cokoli namítnout, prosmýkl se kolem.
_____________________

V půl deváté večer seděla Anna Engelhardtová ve své kanceláři a s nervozitou čekala na jakékoli zprávy o svém podřízeném. Jenže až doteď o něm nebylo ani vidu ani slechu. Tým 3 byl ve službě a tým 1 se z výzvědné akce do Frankova bytu vrátili s nepořízenou. Anna jen doufala, že Trabera nenajdou jejich kolegové z říční, případně mordparta. Věděla, že by ho za normálních okolností nic takového nenapadlo, ale na druhou stranu jí stejně tak bylo jasné, že normální okolnosti byly zmařeny před týdnem.

Z temných úvah ji vytrhla Andrea. V poloze vismo na skleněných dveřích jí oznámila novinky: „Šéfová, volali z protidrogového, prý se jim ozval nějaký náš kolega a chtěl po nich informace, ale teď má nedostupný mobil, tak to předali k nám.“

„Traber…“ zamumlala Anna a vyrazila k telefonu. „Engelhardtová,“ ohlásila se. „Ano, rozumím….dobře….píšu si to…děkuji, dobrou noc.“ Když zavěsila, visely na ní tři zvědavé výrazy posledních tří přítomných zaměstnanců.

„Vypadá to, že se Traber pustil do vyšetřování na vlastní pěst. Tahle adresa je poslední sledovaná budova, kterou ten pašerák používal jako skrýš.“

„Mám pocit, že jsme na správný stopě,“ zamumlal Semir a promnul si bradku v zamyšlení.

„Jo, ty a ten tvůj břišní mozek,“ obrátil Tom oči v sloup. „Ale jo, taky mám ten pocit.“

„Výborně. Vy dva, vezměte auto. Jsem hned za vámi,“ zavelela Šéfová a ve své kanceláři sbalila klíče. Po krátkém zaváhání odemkla poslední šuplík a sevřela v prstech chladný kov služební beretty.

Ve voze se strategicky usadila vzadu, aby mohla sedět nad mapou a kibicovat řidiče, což byl Tom. Tmavomodré CLK se hnalo šeřícím se Vestfálskem a modrý majáček upozorňoval všechny kolem, že můžou buď uskočit nebo být slisováni na placku.

Těsně před cílovou adresou světlo vypnuli, aby na sebe zbytečně neupozorňovali. Komplex, před kterým zastavili, byl potemnělý a vypadal zpustle. Všichni tři zároveň tasili a odjistili zbraně a obezřetně postupovali vpřed. Jejich policejní instinkty jim ťukaly na čelo a ponoukaly je nahlížet do každého stínu.

Vpadli dovnitř a moc se nestarali, že zrovna nepostupují podle předpisů. Postupovali hloubš a měli pocit, že sestupují chřtánem dravce. Když se kdesi napravo od nich ozvalo zašramocení, málem svorně vyletěli z kalhot. Uklidnili pocuchané nervy a, za vzájemného krytí, nakoukli za roh. Vzápětí z dokonalé formace vypadli.

U jedné hromady starých beden klečel jejich kolega a snažil se popadnout dech.

„Franku!“ Malátně k nim vzhlédl.

„Žiješ, kamaráde?“ položil mu Tom ruku na rameno.

„Jasný…“ zachraptěl dotázaný. „Chyt sem to ze zálohy, dostal sem něčim po hlavě. Slyšeli vás a zdejchli se někam dozadu,“ prohlásil a stín ve tváři zabránil prozrazení jeho lží. „Jděte napřed, doženu vás, ale dejte si bacha, jsou zákeřný.“

„Jste v pořádku, Trabere?“ zeptala se Šéfová ještě.

Odbyl ji kývnutím, což všichni tři vzali jako bernou minci a vyrazili dál. Frank je chvíli sledoval, pak se jen opřel o bedny a sledoval horkou krev stékající mu mezi prsty. Pak sáhl po služební zbrani za pasem a odjistil ji. V očích se mu vražedně zalesklo.

Trojice ozbrojených postupovala vpřed. Dorazili až do zadní části haly, kde vycházelo zpod jedněch dveří tlumené světlo. Přitiskli uši na dveře a když se z druhé strany nic neozývalo, rozhodli se jednat. Tom vykopl dveře, zatímco druzí dva ho kryli.

Náhlá změna osvětlení je bodla do očí. Prudce zamrkali, aby je co nejrychleji přizpůsobili. Co viděli je ohromilo.

Kolem bylo naskládáno v bednách mezi kořením několikero druhů drog. To, co ještě nebylo připraveno k transportu, leželo na paletách vzadu.

Semir obdivně hvízdl. „Pánové se činili. Toho svinstva tu je požehnaně.“

„Jen kokainu tu musí být za tři čtvrtě milionu. Celkovej obnos si netroufám hádat,“ odsouhlasil mu jeho parťák, když nahlédl do beden.

„Minimálně patnáct, dvacet milionů tu bude,“ podělila se i Anna šeptem o svůj odhad.

„Dvacet tři milionů, šest set tisíc, když umíte sehnat dobrého kupce, i víc,“ ozvalo se za nimi.

Všichni tři naráz se otočili a Semir ke svému nemalému (a nemilému) překvapení zjistil, že málem políbil hlaveň revolveru. Engelhardtová a Tom zacílili, ale neodvážili se střílet.

„Zahoďte to, nebo udělám vašemu kolegovi díru do kebule navíc,“ zavrčel muž a přitlačil zbraň na komisařovo čelo. Ten se jen v duchu modlil, aby střelce nechytla křeč do prstu.

Engelhardtová se zaskřípáním zubů poslechla, stejně tak i Tom. Oba věděli, že před nimi stojí člověk, kterého Traber identifikoval jako Susannina vraha. Druhý policejní zářez na pažbě by pro něj nebyl překážka.

Dealer pokynul svým třem společníkům, kteří sbalili hotové zboží a přenesli ho dolů po schodech a na nákladní plošiny. Ani jeden z nich si nevšiml stínu, který se zuřivým výrazem dravce vyhlížel dění nahoře.

Maranga vyrval Semirovi z rukou pistoli a strčil si ji za vlastní opasek. Pak popadl Turka za límec a hodil ho k jeho dvěma kolegům.

„Doufám, že Turci uměj zábavný modlitby, prcku. Můžeš začít,“ ušklíbl se a hlaveň obrátil k Šéfové. Vzápětí jeho úsměv ztuhl. Neodpověděl mu totiž Semir, nýbrž někdo za ním.

Morituri te salutant, hajzle,“ ozvalo se ve stejnou chvíli kdy třeskl výstřel, ale tak tiše, že se hlas slinul s ranou.

Anna podvědomě vtáhla hlavu mezi ramena a zavřela oči. Slyšela jak Tom a Semir unisono vykřikli. Když si po chvíli uvědomila, že ještě žije, odvážila se mrknout na dění kolem. Jejich útočník padl. Instinkt jim napověděl obrátit se.

Za nimi se tyčil Frank, ve tváři zadostiučinění paradoxně smíšené s žalem a bolestí. Po bradě mu stékal úzký pramínek krve a barvil světlehnědé strniště karmínem. Adrenalin, který ho poháněl vpřed a dával mu zapomenout na fyzickou slabost, pomalu vyprchal a komisař padl k zemi.

Semir s Annou byli v mžiku u něj, zatímco Tom zkontroloval, kam se poděli tři komplicové. Vypařili se, přesně jak předpokládal. Tolik k profesionální zlodějské cti. Ohlédl se tam, kde jeho kolegové pomáhali Traberovi.

Když ho obrátili tváří k sobě, odhalili těsně pod žebry syrovou ránu. Frank měl zavřené oči, ale byl při vědomí – poznali to podle hořkého úsměvu, který se mu roztáhl po tváři.

„Dokázal sem to,“ vydechl tak, že ho sotva slyšeli i v nastalém tichu. Všichni přítomní se po sobě podívali všelijak a Tom sáhl po mobilu. Vytočil číslo pohotovostní záchranné služby, ale než se hovor vůbec stihl spojit, ucítil na zápěstí pevný stisk.

„Nedělej to…prosím tě.“ Frank nějak sebral poslední zbytky sil. Tom žádal očima Engelhardtovou o pomoc. Nevěděl, co by kolegovi odpověděl.

„Franku, nedělejte hlouposti,“ pokoušela se Šéfová svého podřízeného mírnit, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„Ne,“ zasykl odhodlaně a rychle se nadechl. Krev mu svou železitou pachutí zcela slepila patro, mluvilo se mu obtížně. „Splnil jsem, co jsem chtěl. Tohle už nechci.“

Anna nakonec váhavě přikývla a Tom vytáčení přerušil. Frank s výrazem částečné satisfakce kolegu pustil.

„No tak, Trabere, přece s tim nešvihneš,“ snažil se ho nadále přesvědčit Turek.

Frank už mu neodpověděl. Prostě nenašel dost energie, aby se pohnul. Výraz očí ho prozradil. Chtěl to skočit teď a tady, raději než aby každý den znovu a znovu postupně odumíral.

Překvapeně zamrkal. Vždycky si myslel, že smrt bolí. Teď si uvědomil, že necítí skoro nic. Jen chlad, který se ho začal zmocňovat. Místnost jako by mu potemněla před očima. Snažil se zaostřit, ale nešlo mu to. Aniž by tomu chtěl, propadl se do temnoty.
_____________________

S trhnutím přišel k vědomí. Cítil se unaveně, jako by právě doběhl maraton. Ze zvyku nahmatal místo, kde se kulka lačně zahryzla do masa, ale ke svému překvapení našel jen tričko a pod ním celistvou tkáň.

To ho probralo. Posadil se a rozhlédl kolem. Budík mu oznamoval 04:02 a zpod oken k němu doléhal onen známý ruch nočního Kolína.

Zklamaně sebou praštil zpět na postel. Takže se nepomstil. Susanna je mrtvá a on si jen vysnil, jak by si doopravdy představoval spravedlivý trest pro jejího vraha. Oko za oko.

V mizerné náladě se zvedl z postele a rozsvítil. Nemělo smysl se v tomhle stavu pokoušet usnout. S uvařenou kávou si sedl si za kuchyňský stůl a všiml si vzkazu načmáraného na papírku. Měl na něm poznámky, co má všechno udělat, aby nezapomněl.

Z nudy si ho přisunul a četl:

„Dárek pro Šéfovou.
Papírnictví – v kanclu došly svorky
Popřát Semirovi k výročí…“

Zarazil se. Tohle byly týden staré úkoly. Proč ten cár proboha nevyhodil?! Pak mu na lebku zaklepala myšlenka. Zvážil ji a zavrhl, ale jakási pošetilá naděje mu říkala, aby ji zvedl a chytil se jí jako klíště po půstu.

Ještě chvíli váhal, pak se rozhodl. Není co ztratit. Hodil na sebe oblečení a z kapsy u bundy vyštrachal klíče od Benzu. Teď a nebo nikdy.

Cestu znal po paměti, nemusel ani moc dávat pozor. Místo toho rozebíral, co udělá, pokud má ono tušení pravdu. A naopak, co se stane, pokud ne.

Naplněný nervozitou stanul před Susanninými dveřmi a zazvonil a….nic. Schlípl do deprese. Sice mu bylo jasné, že zase jedná impulzivně a dělá ptákovinu, ale doufal, toužil po tom, aby to celé bylo jen zlý sen. Chtěl se poraženě odploužit do nejbližšího baru a otupit znovu rozjitřenou bolest koňskou dávkou alkoholu, když zachrastil zámek.

„Sakra Trabere, co tu strašíš?! Je půl páté ráno!“ zasykla jeho parťačka nerudně, jako kdokoli jiný nekřesťansky probuzený dotěrným zvonkem v tuhle hodinu.

Frank se otočil a nevěřil vlastním očím ani uším. „Suzi…“ Jako by mu zkratovaly obvody a nastala časová prodleva, než najede záložní zdroj, jak by to definoval Hartmutt.

Susanna si ho prohlédla důkladněji. Vypadal, že nespal přinejmenším týden. Byl bledší než obvykle a díky tmavým kruhům pod očima vypadal ve tmě jako nepovedená parodie na medvídka pandu. Chtěla se zeptat, co se proboha děje, ale než se k něčemu takovému stihla vůbec nadechnout, padl jí kolem krku a zcela ji tak vyhodil z obrazu.

„Tohle už mi nikdy nedělej!“ vydechl radostně a Susanna sice nechápala, ale klepal se jako namrzlý ratlík a přes tenký župan jí dopadlo na rameno několik horkých slz, tak se raději neptala. Některé věci bylo lepší nevědět.

„Jsi i moje životní pojistka,“ zamumlal Traber a konečně trochu povolil stisk.

Jeho kolegyně ho s obavami pohladila po vlasech. Docela ji vyděsil – tohle nebyl obvyklý stav, se kterým měl ve zvyku jednat. Rozhlédla se po chodbě. „Pojď a nestůj tu jako svědek Jehovův, udělám ti čaj a povíš mi, co ti zase vlezlo na mozek,“ povzdechla si rezignovaně a zatáhla parťáka dovnitř.

Venku se temnota začínala pomalu stahovat. Osamělý netopýr zaletěl pod střechu vyhledat úkryt před slunečními paprsky, které se objeví co nevidět.

Konec

_________________
"Všichni jste blázni. Hrdinští blázni. A hrdinové vždy první umírají."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN Messenger
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 231
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
klíštěpo půstu...teda,to vážně super povéídečka,jsem na ní přilepená jak lepidlem.pravidlo se mi vážně osvědčilo,díky za upozornění

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 231
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
Ahoj,ať je tahle povídka jakkoli smutná,hrozně mě rozesmála představa Franka a Susanny,jak stojí ve dveřích a blondýna ho hladí po vlasech.Vím,že Susanna je tak velká jak Traber,ale prostě mi před očima vyvstala představa malé Susanny,asi tak jako Semir,jak hladí obra Trabera po vlasech.Při tomhle jsem se neudržela a padla jsem smíchy...

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Viky


Založen: 19. 03. 2008
Příspěvky: 1
Odpovědět s citátem
je to moc pěkně napsaný skoro sem u toho brečela na věřila tomu že Frank umírá........ Rolling Eyes
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
ReeR


Založen: 14. 12. 2007
Příspěvky: 112
Bydliště: Most
Odpovědět s citátem
zajímavé a dobré Laughing

Jen jsem nějak od začátku měla tušení že z té smrti Susanny nic nebude Laughing takže jsem si čtení užila bez velkého smutku Laughing Very Happy

„No tak, Suzi, nech si černej humor na jindy a vstávej,“

to je ale pořádně drsný Laughing Very Happy

spousta dobrých hlodů - jako Andrea vismo, Semír coby poctivá drbna a nakopnuté zvířátko a samozřejmě další(nemusím jmenovat, autor jistě zná Laughing )
Laughing Very Happy pekné, pekné Laughing

pa

_________________
The truth is out there
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Changer the Elder


Založen: 26. 02. 2008
Příspěvky: 21
Bydliště: Doupě
Odpovědět s citátem
Všem velký dík a omlouvám se za pozdní reakci. Mám tendence lézt sem jen tehdy, pokud mám sám brzy něco nabídnout, jinak si tu připadám nehezky nepotřebně.

K.Thaler: Ha, správně, řiď se přikázáním autorovým! Cool Je fakt, že to je představa, co by složila i silnější povahy...stejně vysocí nebo ne, v porovnání s ní je Frank dvakrát takový Laughing

Viky: Nevěř hned všemu, co se povídá, ani tomu, co je černé na bílém. A jestli pro to máš nějakou slabost, tak já klidně změním barvu fontu, růžovému na bílém už snad tak snadno věřit nebudeš Very Happy

ReeR: No, přece jsem ji nemohl odpravit, ne? Víš co by to bylo, poslouchat v kdovíkolika dalších povídkách Traberovo remcání?! XD A autor zná, autor zná, kdysi dávno za ně dostal kartáč, že rozesmívá v těch nejblbějších možných situacích....

_________________
"Všichni jste blázni. Hrdinští blázni. A hrdinové vždy první umírají."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN Messenger
Re: nice post
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 244
Odpovědět s citátem
irinajackeb napsal:
Hi! I really like your page very much. It contains a very usefull information. Thanks


Can you speak Czech?

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Hartmutte, to je spamer. Omylem jsem ho tu nechala, máznu.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 244
Odpovědět s citátem
Woxys: Jo, jasně. Bylo mi to celý nějak divný.

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Traberův žalm
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma