Pietro
Založen: 13. 08. 2014 |
Příspěvky: 258 |
|
|
|
Zaslal: 2.10.2014 21:56 |
|
|
|
|
UPOZORNĚNÍ: Následující příběh obsahuje hádky, tvrdou mluvu, drsné scény a obrazy a velmi, velmi lehké čuňárny. Já jen, aby jste se nedivili…
Upozornění II. - Název zbraně je smyšlený
Upozornění III. - Při psaní této povídky nikdo nepřišel k úhoně - jen autorovi za oběť padla jedna Milka DAIM a litr a půl pomerančové minerálky.
Sůl, rány, svědomí - část I.
(Salz, Verletzungen, Gewissen – Teil 1.)
Délka: skoro 3 000 slov. (dva díly cca o 1 500 slovech)
Kdesi na dálnici.
„Semire, ty jsi tak hodný, že mě odvezeš do Weltu služebákem.“, rozplývala se Wox.
„Maličkost, milá má, pro tebe všecko!“, stejně sladce odpověděl Semir.
Okolo stříbrného BMW se mihla bílá dodávka. „Promiň Wox, zažiješ trochu akce!“, oznámil ji Semir.
„Mě to od posledně stačilo…“, mínila Wox, ale to už Semir do vysílačky sděloval: „Tady Gerkhan, pronásleduji bílou dodávku Renault Master se SPZ K-DE 2004, potřebuji posily. Díky.“
Poprosil Terezu, aby dala na střechu majáček a vydal se na stíhačku.
Řidiči si jej všimli, a samozřejmě dupli na plyn, ale k Semirově překvapení se nebránili žádnou střelbou, ale jen kličkovali – a to dost brilantně, na to, jak velký Master je.
Semir ale střílet musel.
A povedlo se.
Řidič stočil volant, dodávku poslal na bok a dobrých 300 metrů se dodávka klouzala do boku, až se konečně zarazila o brzdící auto v protisměru.
Posádka zakuklenců vykopla přední sklo a utíkala, co jim nohy stačily, Semir je počastoval střelbou, ale už je alespoň zranit nestihl a oni stihli utéci.
Semir s Terezou vystoupili a blížili se k dodávce.
„Něco v ní bude, jinak by se takhle nehnali.“, blesklo Turkovi hlavou.
Otevřeli zadní dveře, a jakmile je rozevřeli, Tereza se prakticky okamžitě stulila zády do Semirova objetí.
V dodávce totiž ležela mrtvá žena, spíše ještě dívka, v naprosto otřesném stavu, zmlácená, pokopaná a nejspíše i znásilněná.
Sůl do Woxyiných ran.
Wox sebrala všechnu odvahu a jen očkem pohlédla na ten hrůzný výjev.
Každá vteřina, kterou strávila tím pohledem, jí tělem projížděla jako elektrický výboj, který jí neskutečně trýznil a paralyzovával.
Zároveň čím více se odvažovala, tím více se jí v mysli opakoval ten hrůzný film, který v minulosti režíroval sám Paul Keller.
Semir se jí jen zeptal: „Woxy, nevadí tě to. Kdyžtak si jdi sednout, pokud to nedáš. Chápu tě.“
Wox se neznatelně usmála: „Ne, to je dobré, jakožto novinář musím něco vydržet.“
Semir na ní nechtěl dál naléhat a tak jí nechal, ať se chová, jak uzná za vhodné.
Sám si vypůjčil od forenzníků malou tyčinku do uší a nabral střelný prášek u průstřelu, kterou posléze umístil do sáčku, aby jej dal Hartovi s Petrou.
Wox se ale přeci jen sebrala a vrátila se do BMW, kde se rozplakala jako želva.
Než ale přišel Semir, slzy zase zatlačila zpět a nedala najevo, že plakala.
„Fakt je všecko OK?“, zeptal se ještě jednou Semir.
„Jo, je, jedeme.“, suverénně odpověděla Tereza. Přesto se ale zeptala: „Kdo je to?“
„Ještě nevím, zítra budeme mít kompletní zprávu.“, hlesl Semir.
Wox vystoupila u Weltu a Semir se vydal na služebnu.
Když Semir na služebně vše objasnil, měli hned komisaři co dělat.
Tedy, až na Richtera – ten byl odvelen na školení a 14 dní byl mimo dění.
„To si jako vytipovali nějakou ženu, znásilnili jí, zmlátili a pak ještě zastřelili?“, udivoval se Tom.
„Jak vidíš, tak asi jo. Je to prasárna.“, nebral si Semir servítky.
„Zítra přijde ta zpráva, tak uvidíme a Hartovi ještě dám ten vzorek prachu od toho průstřelu, co měla ve spánku.“, rozhodl se malý a vydal se k rezavcovi a jeho spolupracovnici.
Druhý den už ráno Andrea mávala papírem jak na prvního máje.
Pietro jí ho obratně sebral a hned se dožadoval odměny za to, jak jí převezl.
Andrea na něj jen mrkla a prohodila: „Počkej na večer.“
Pietro hned papír předal Semirovi, který byl mezitím v kanceláři s Tomem a Wox, které slíbil, že bude u toho, až jí Semir poví, kdo to byl.
Semir si začal číst a jen prohodil: „Hm, hm…“
„Co tam je?“, ptala se Wox.
„Ta žena byla prý Martina Fasselhuber, 26 let. Znáš jí?“, ptal se Semir.
Wox začala okamžitě natahovat a spustila: „Jo, ta dělala u nás ve Weltu cestovní rubriku, už dlouho ji ale nikdo neviděl a dlouho do práce nepřišla… To je strašný…“
Do kanceláře vlítla Andrea a připohledu na plačící Wox raději pokynula Pietrovi.
Ten se sebral a šel za ní. Něco mu vysvětlovala a říkala. Pietro pak jen gesty naznačil Semirovi, aby jel s ním. Semir ukonejšil Terezu a vydal se na cestu.
Smutné a nalomené Terky se ujala Andrea a Terka, ačkoli se moc nemusely, její přítomnost najednou kvitovala s tak velkou vděčností, že by si člověk pomyslel, že jsou sestrami…
„Co se děje?“, zeptal se Semir.
„Prý další dvě mrtvé – stejným způsobem – Maja Hosfender, 34 let – další Weltistka – nějaký sloupek zajímavostí a Heidi Acker – ale ta je suverénně nejstarší, měla 52 let a nedělala ve Weltu, nějaká obchodnice, či co.“, vysvětlil Pietro.
Na místě.
„Ouuuu. Tak to je úděsné.“, konstatoval Pietro, zvláště poté, když mu bylo dodatečně řečeno, že Hosfender měla uřezané poloviny nohou, nejspíše už po smrti.
„Já myslel, že jsme dálniční a ne na tohle.“, zoufal si Semir, když pohlédl na úplně nahou Acker, odhozenou do křoví kousek od Hosfenderové.
„Raději jedeme.“, rozhodli se. „Už jsme viděli až moc.“
„Terce to raději neříkej.“, poradil Pietro Semirovi.
„Taky, že ne. Něco si vymyslím.“, rozhodl Semir.
Na služebně samozřejmě chtěla Wox vědět, o co šlo.
„Nic, jen nějaká bouračka a pár zmačkaných plechů, nic víc.“, balamutil Semir.
„Fajn, a já si jdu užít odměnu od Andrey.“, radoval se Pietro.
„My už taky zmizíme.“, řekla Wox a poté se Semirem odjela.
Na služebně zůstal už jen Tom a ten se také vytratil, ale později.
U Semira doma.
„Hele, co je to? Obálka a je na ní PK?“, zeptal se Semir.
Wox mu obálku vzala a poté ji v obýváku rozlepila a přečetla si jen strohé: „Promiň. Odpusť mi to. Paul.“
Wox následně vzala zapalovač a hezky pomaličku na krbem, ten papír zapálila a mezi zuby cedila: „To zrovna, ty drzej dobytku…“ Když se papír změnil v popel, jen se usmála a od krbu odešla.
Později toho večera volal ještě Tom.
Semir se od Terky vzdálil do koupelny, aby mohl mluvit.
„Volala Petra. Ty průstřely a ten prach u něj je na všech třech ženách, ať už na těch dvou z Weltu a nebo té obchodnice shodný. Je ze zbraně Zotterer/Karch 7410, a to je celkem vzácný kousek. V celém širém Německu jsou jen tři kousky. Bylo jich mnohem více, ale všechny, až na tyhle byly zničeny při jednom požáru vojenského skladu před 15 lety.“
„Tak to snad pak nebude problém vyzjistit, kdo je má a kdo ty tři ženy zabil?“, radoval se Turek.
„V tom je ta potíž. Za prvé by nejspíše majitelé byli v utajení, jednalo se o zbraně tajných jednotek a za druhé jsou nejspíše kradené z doby před požárem, čili majitelé budou vojáci.“
„Tak se na ně Andrea zítra jukne.“, smál se Semir.
Sotva ovšem vylezl z koupelny, Tereza spustila: „Tak ti mi do očí lžeš, říkal jsi, že to byla bouračka a ony mezitím umřely stejně další dvě ženy!“
Semir se okamžitě rozohnil taky: „Terezo, proč asi myslíš, že jsem ti to neřekl, co? Já moc dobře vím, co jsi prožila a nechtěl jsem tě tím zatěžovat, zvláště, po tom ránu, kdy už si byla na prášky tehdy, ale nedala si to ze své zoufalé hrdosti najevo. Chápeš!?“
Tereza přešla do protiútoku: „To jsi opravdu milý. Já bych to zvládla, ale ty jsi se musel pořád ptát, zda to zvládnu, nebo ne. To mě sráželo, ale strašně!“
Semir pokračoval: „Terez, promiň, ale raději budu konejšit plakající přítelkyni, která dá emoce najevo, než nějakou rádoby drsňačku, která se tváří, že je všechno OK, ale přitom se vevnitř užírá vzpomínkami.
Tereze bouchly saze a vztekle na odchodu praštila dveřmi.
„No skvělý!“, rozhodil rukama Semir.
Andrea další den vyhodila adresy tří majitelů Zotterer/Karch 7410.
„Karl-Jung Hertag, Grünallee 12, Jochen Weiden, Hoffenzoll 76 a André Finsterwalder, Luftwaffeweg 1024. Ale nikam nejezděte, už jsem je obvolala. Sice je mají, ale už nefunkční. Jsou to totiž členové nějakého spolku přátel zbraní, nebo co.“, oznámila s triumfálním výrazem Andrea.
„Jeden lže a to hodně!“, vyjekl Tom.
„Ale prověříme si je jindy.“, rozhodl se Semir.
Andrea se sbalila dříve a vyrazila ku domovu dříve než Pietro.
Cestou jí ovšem vyrazila ze silnice nová bílá dodávka, Andrea skončila v příkopu omráčená a řidiči z dodávky ji naložili a odvezli neznámo kam.
„Čoveče, dobrej kousek, ta bude dobře hekat…“, promnul si ruce jeden.
„Jo, vsadím se, že dva ještě nedávala…“, na to ten druhý, řidič.
„Stejnak jí zmalujeme, jako ty před ní, tak je to celkem jedno.“, ukončil tento rozhovor ten první.
Pietro se dostavil domů později.
Andrea nikde, ani věci, ani auto. Lehce zpozorněl, ale vzpomněl si, že určitě zase jela k nějaké kamarádce a jen to nedala vědět.
Však má kamarádek, jako Tom nápadnic.
Na jiném místě – v prázdném Weltu.
„Asi jsem to přehnala.“, přemítala Tereza a přehrávala si tu hádku s Turkem.
„Jo, asi jo. Chtěl mě jen uchránit a já si hrála na něco, co nejsem.“, pokračovala v rozboru.
Došla k závěru, ke kterému dojít nechtěla.
„Vždyť já jsem se chovala stejně jako PAUL KELLER ke mně! Stejně sobecky, stejně povýšeně a stejně hnusně.“
Chtělo se jí zvracet, jen co to jméno vyslovila.
Ale nakonec žaludek tento dvouslovný výraz přežil.
„Bude třeba se omluvit.“, uzavřela přemýšlení a sebrala se směr domov z prázdného skleněného díla, ze kterého bylo kdysi paf celé Porýní-Westfálsko….
To Be Continued... / Pokračování večer, či v sobotu dopoledne...
Pokračování níže
Sůl, rány, svědomí - část II.
(Salz, Verletzungen, Gewissen – Teil 2.)
Zase úplně někde jinde.
„Auuuuu. Co blázníte? Pusťte mně!?“, kopala Andrea nohama, když se probrala z omráčení.
„Holka, moc nedržkuj, a vůbec – máme tu pro tebe dva kamarády – Bernda a Karla a ti už tě srovnají. A ne rukama… A pak si užijeme my dva… Muhehehehe…“, smál se ten chlap.
„Vaše jméno, vy prase?“, zeptala se Andrea, které už z koutků tekla krev.
„André Finsterwalder, ten majitel nefunkční zbraně, ale já si ji opět zprovoznil. A pak jsme tady s Udem zlikvidovali ty tři krávy před tebou. Líbily se nám, ale pak už to nebylo ono a jak se jich zbavit? Odpravit a vyhodit. A nebýt té havárky, pokračovalo to bez problémů…. Tak jsme se rozhodli vyzkoušet i nějakou tu přítelkyni policisty, zvlášť, když vypadá, jak vypadá.“, pokračoval a shýbl se k ní.
Andrea mu svůj názor vysvětlila pěkným zeleným plivancem do tváře.
Což se ji vymstilo – ti dva hromotluci jí seřezali, jako prašivého psa.
Andrea měla nejspíše zlomenou ruku, purpurová barva se na ní množila geometrickou řadou a řezanců nejen na tváři také přibylo. Byla to taková bolest, že ani neplakala.
Pietro si už dělal starosti.
„Kde je Andrea? Celou noc nedorazila.“
„Nevíme.“, opáčili Tom se Semirem, kterému došel dopis.
„Přijď dnes, až budeš mít čas, do Weltu. Chci ti něco říct. Wox.“, přečetl Semir.
„A jéjej, bude zle…“, pomyslel si.
Tom zvedl zvonící telefon.
„Máme Vaší slečinku, a klucí si zatím celkem hrajou. A mě se jim tu hračku nechce brát. Ale za 4,5 milionu Euro a volný průjezd hranicemi z Německa jim ji možná seberu. Ale asi už nebude ke hraní… Je to na Vás. Hezký den.“
Tom jen hlesl: „Pietro, to se ti líbit nebude…“ A řekl mu to.
„Musíme za ní!“, vyskočil Pietro.
„A nevíš kam? Nemáme adresu.“, odrazil ho Tom.
Pietro z nějakého důvodu hrábl po papíru, s majiteli Zotterera/Karch a hlesl: „Zkusíme tyhle.“
První, pan Hertag, otevřel rovnou, neměl co skrývat. Policisté se omluvili a odjeli.
I druhý, pan Weiden, byl čistý.
Finsterwalder ovšem po zvonění nepřicházel.
„Jdeme!“, zavelel Pietro a vyrazil vrátka.
S Tomem proletěli celý dům i dvůr, ale nikde nic.
Nakonec přece.
„Hele!“, vyjekl Pietro.
Tom přiběhl za ním a oba ohromeně zírali. Polovina kůlny byla až po strop nacpaná bedýnkami s náboji a příslušenstvím k Zotterer/Karchovi 7410 i typu 7410 Plus.
„Něco tu být musí! Něco, kde jí hledat.“, prskl Tom a hrabali dál.
Mezitím Bernd a Karl Andreu pravidelně v kratičkých dávkách mlátili. Finsterwalder je zarazil. „Nechte toho, volové. Na to podstatný musí bejt živá! Apropo, vlastně už je čas – odveďte ji do ložnice.“
Ve Weltu se mezitím setkali Semir a Wox.
Wox hned spustila: „Ahoj, chci se omluvit. Byla jsem až moc impulzivní a všecko mě to moc vzalo.“
Semir je odpověděl: „Defacto nemáš za co. Vím, co jsi zažila a celkem i tvé chování chápu, ale víš, že ses mohla vyplakat a vymluvit Já nemám rád drsňačku Terezu, já mám rád Terezu, kterou dojme i dárek v podobě utržené sedmikrásky. To je všechno.“
Tereza jej objala a políbila.
Sotva to dořekl, zvonil Tom.
„Čau, jsme s Pietrem u Finsterwaldera. Unesl Andreu a nejspíše s ní hodlá naložit stejně, jako s těmi ženami předtím. Přijeď za námi – Luftwaffeweg 1024.“
„Promiň, Teri, musím zase jet!“
„Co se děje?“, zeptala se ustaraně Tereza.
„Ty tři ženy zabil nejspíše André Finsterwalder, bývalý voják, nu a ten nyní unesl i Andreu.“
Tereza zbystřila jako liška.
Najednou si připadala jako v těch filmech, kde na jednom rameni sedí Tereza s harfičkou a svatozáří a druhém zase Tereza v rudém spodním prádle a vidlemi.
Prostě její dobré a zlé já.
Ta dobrá se svatozáří ji říkala: „Jeď se Semirem a zabraň tomu také. Nechceš snad, aby dopadla stejně jako ty před ní, navíc tvé kamarádky z práce. Bohužel si to už zažila, ale nedopusť, aby se to stávalo i jiným…“
Ta s těmi vidlemi bouchla pomyslně násadou o zem a rozohnila se: „Kašli na ní, ať si chcípne. Stejně jí nesnášíš a aspoň si užije stejný tóčo, co ty. A že přitom na rozdíl od tebe přijde o kejhák, no a? Ty budeš happy a free.
Tereza nakonec pomyslně odcvrnkla tu s vidlemi a řekla Semirovi: „Jedu taky a nesnaž se mě odradit!“
Po nějaké době se sešli u Finsterwaldera.
Chvíli šmejdil ve čtyřech a pak praštil Wox do očí papír v deskách.
„Rozvodový formulář – André a Karla Finsterwalderovi, André, bytem Luftwaffeweg 1024 a Karla, bytem Zollmer 22.“
„Rozvádí se a asi mu hráblo a tak si to vybíjí na jiných ženách.“, usoudil Pietro.
„Tak jedeme do toho Zollmeru.“, navrhl Tom a vyrazili.
Finsterwalder mezitím se svými kumpány povalil Andreu na postel a Bernd jí již nacvičeným grifem roztrhl tričko, aby se poté mohl začít kochat hnědou podprsenkou.
Karl jí zalehl nohy, aby nekopala.
A Finsterwalder si začal rozepínat kalhoty.
V tu chvíli se rozletěly dveře a celý kvartet vletěl do bytu jako hurikán.
„Finsterwaldere, jste zatčen!“
Ale ten vyskočil s celým triem z okna zadem a utíkal.
Najednou se chlapi zadivili: „Já ho chytím. Semire, dej mi zbraň!“, rozkázala Wox.
Semir neřekl ani popel a zbraň jí vydal a ona si ještě přilepšila klíčky od jeho BMW.
Finsterwalder během cesty zastřelil oba své nohsledy a utíkal sám. Naskočil do dodávky a začal ujíždět.
Wox se vydala za ním. Kdyby se teď viděla – asi by se nepoznala – řítila se v bavoráku a nabitou pistolí za brutálním a surovým vrahem žen. Měla oči zalité krví a hnala se na dodávkou, co jí síly bavorského vozu stačily. Nechtěla to slovo říci, nehodilo se stoprocentně, ale přesto jej pronesla: POMSTA! Měla najednou možnost se vybít – nechtěla Finsterwaldera zabít, to by bylo jednoduché a navíc nestála o další problémy. Ale chtěla ho vidět trpět – tak jak trpěla ona, jeho tři oběti a koneckonců i Andrea. Měla před sebou obraz samotného Kellera, i když Finsterwalder vypadal docela jinak, byl mladší a snad, kdyby nebyl takový i by se zamilovala.
Ještě jednou vyslovila to slovo – POMSTA!, a rozjela se naplno.
Její touha po odplatě jí musela vést její střely, trefila se přesně, jak chtěla. Pod dodávkou se ozvala rána, dodávka vyletěla do vzduchu a poté dopadla na střechu na zem.
Zabrzdila a čekala, co se bude dít.
Z dodávky se vysoukal celý zkrvavený Finsterwalder, na něhož hned Wox namířila.
„Tak to zmačkni, ty krávo. Všechny jste stejné děvky, už je to jedno no ne?“, spustil Finsterwalder.
„Ne, ty nechcípneš, za to mi ten kousek olova nestojí. Já tu budu jen tak stát a koukat se, jak trpíš – stejně, jako trpěly i tvé oběti, jak trpěla Andrea a jak vlastně i já. To kvůli tobě se mi vrátily všechny ty vzpomínky, které jsem již dávno zatratila.“
„Zmáčkni to, dělej!“, řval Finsterwalder.
„Ne, ne, ale prosíš hezky.“, pokračovala Wox.
Nakonec rozpoznala svůj limit a z dodávky ho vytáhla.
Aby si i bouchla – omráčila ho jednou dobře mířenou a vyčkala, než přijede celé trio.
„Kde je Andrea?“, zeptala se, když odevzdala Finsterwaldera policii.
„V nemocnici.“ hlesl Pietro.
„A jéjej. Snad to nebude nic vážného.“, obávala se Wox.
„Modřiny, zlomená ruka, zlomené prsty na nohou a na levé oko asi dva, tři dny neuvidí…“, vyčetl Pietro všechna zranění.
„Wox, já měl strach, že ho zabiješ.“, řekl Semir.
„Ne, já bych ho nezabila. Ale ta myšlenka mnou prošla také. Beztak by to nesmazalo to, co se stalo, čili by to bylo zbytečné.“, uklidnila ho Wox.
„Tak pojedeme na služebnu, no ne?“, rozhodl Tom. „A ty Wox si dáš jednoho velkého panáka. Myslím, že si ho zasloužíš.“
O dalších 24 hodin se Tereza stavěla za Andreou v nemocnici.
Obří kytice na stolku dávala tušit, že Zoolander tu už byl.
Andrea ze sebe vysoukala jen: „Ahoj, tebe bych tu nečekala.“
Tereza zase: „Ahoj, já sama sebe asi také ne.“
Andrea opět na ní: „Proč jsi mě takhle chránila, vždyť se moc nemusíme. Navíc to, co si prožila, já nikdy nedovedu úplně pochopit, byť jsem si málem zažila to samé.“
Wox jen stydlivě: „Nu, víš, řeknu to asi takhle. Ženský musí držet při sobě. Navíc Pietra mám ráda a asi by mě nenáviděl, kdybych tě obětovala. Navíc bych se nenáviděla i já sama, protože bych měla pocity viny. To je celé.
Andrea jen: „Aha, jak se ti můžu jen odvděčit?“
Wox se zasmála a řekla: „Když mi dáš jednu tu čokoládu, bude to OK a budem si kvit.“
Andrea se pokusila o úsměv, byť to moc nešlo s polovinou ovázané tváře a řekla: „Tak to si vem klidně dvě.“
-----------------------------------------------------------------------------------
André Finsterwalder byl za 3 vraždy, znásilnění, hrubé násilí a zacházení a zvláště díky brutalitě, se kterou činy prováděl, odsouzen na doživotí ve věznici v Düsseldorfu.
Ve vězení vydržel pouze tři roky, poté se oběsil na koženém pásku ve své cele. Ve vzkazu, který nechal, stálo jen: „Ničeho nelituju. A. F.“
Andrea se ze svých zranění zotavila v plném rozsahu. Jen nad levým okem jí bude tuto událost připomínat kratičká jizvička.
Tereza Wox se tak definitivně smířila se svou minulostí. Paula Kellera nikdy už nekontaktovala.
|