| Rovnováha........? | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1514 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 4.12.2009 2:44 |
|
|
|
|
Zdravím Vás.
Slíbila jsem Kájce povídku s jistou postavou a dneska mě konečně napadl námět.
Kájičko, tenhle drobeček je pro Tebe - omlouvám se jen, že není moc veselý ani dlouhý nedalo se to...
Ale snad alespoň trošinku potěší obsazení :hug:
Povídka přes jisté indicie vyžaduje trošku fantazie - budu jen ráda, pokud mi písnete, jak jste ji pochopili právě Vy
W.
_______________
Ne... tohle ne.
Tohle už mi nedělejte...
Už toho bylo dost...
Nikdy bych nevěřil, že sevřená víčka mohou tak strašně bolet.
Stejně jako dotek tvrdé, neosobně studené podlahy, na níž z hygienických důvodů jaktěživ nespočine koberec. Měl jsem dojem, že mi kachle vrůstají do otlačených kolen. Nebo já do nich?
Bolelo mě tu všechno. I ty bílé stěny bodaly do očí, ač jsem je zrovna neviděl.
Bolela mě má přítomnost tady.
Jemná dlaň mi vjela do vlasů a polaskala. Ne koketně, bez namotávání pramínků. Jen jako připomínka Její společnosti – vážná, soucitná a přesto pevná.
Byl jsem za ni vděčný, stejně tak i za to, že nevyžadovala odpověď.
Nelhala o nevyhnutelnosti dobrých konců.
Jen hladila, aniž by se bláhově snažila utěšit a uklidnit. Věděla, že to není možné.
Ta ruka... jakoby mě tlačila ještě hlouběji do Jejího klína, teď přístavu jediného tepla v mém roztřeseném vesmíru nejistoty, strachu.
Svíral jsem Ji kolem pasu a chtěl i nechtěl, aby to tak zůstalo. Ta iluzornost pohodlné nevědomosti před vynesením ortelu... byla jen naivní stranou mince, kde prim hrála hrůza z věcí příštích.
Byl jsem Jí vděčný. Za ten dotyk. Za mlčení. Za chvilku vytržení z reality pachu dezinfekce, kterou překonal Její parfém. Za vše.
A ona mi prsty přejela po rameni a na chvíli na něm spočinula.
Bál jsem se.
Další nespravedlnosti v mém životě.
Nevěřím v osud... kdyby ano, musel bych jen proklínat jeho cynismus za ty loupeže mých milovaných. Nikdo nemohl mít v sobě dost zloby na sepsání takových kapitol v mém životě. Prostě se to stalo.
Ale cosi ve mně se bouřilo. Už toho bylo přece dost... Už toho bylo až příliš.
Neberte mi ho.
Je má druhá polovina. Celé roky to oba víme. Neberte mi ho.
Prsty vískala mé kučery. Jakoby skutečně slyšela pláč mých myšlenek.
A mě omráčila úvaha, že každá dokonalost něco stojí. A štěstí že si vybírá svou daň.
Jinde.
Kde to... bolí.
Bojím se.
Bojím se těch slov.
|
|
|
| | |
kajusia
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 447 |
|
|
|
Zaslal: 4.12.2009 11:56 |
|
|
|
|
Děkuji moc, Woxičko, za věnování a za drobeček!
Potěšil, i přesto, že je neveselý. *slintá blahem a moc děkuje*
Okomentuji ale někdy jindy, ju? Teď na to není to správné rozpoložení.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ne... tohle ne.
Tohle už mi nedělejte...
Už toho bylo dost...
Jujujujujujuju... *vykulila očka, nasadila smutný kukuč a začala uvažovat*
Co se hlavnímu hrdinovi děje? Čiší z toho zoufalství. Tak nějak si ho představuji, jak stojí, jak má tvář zakrytou dlaněmi, jako by toto prosté gesto dovedlo odehnat to, co ho mučí. Tak nějak... zoufalé, zmučené, tápání s napřaženými pažemi, které se snaží nahmatat aspoň kus naděje, že tahle muka skončí...
Nikdy bych nevěřil, že sevřená víčka mohou tak strašně bolet.
Stejně jako dotek tvrdé, neosobně studené podlahy, na níž z hygienických důvodů jaktěživ nespočine koberec. Měl jsem dojem, že mi kachle vrůstají do otlačených kolen. Nebo já do nich?
Bolelo mě tu všechno. I ty bílé stěny bodaly do očí, ač jsem je zrovna neviděl.
Bolela mě má přítomnost tady.
Uchm, *má chuť hlavního hrdinu obejmout. Takhle si představuje, jak stojí vedle něj, ruku položenou na jeho rameni a mlčky sdílí jeho bolest*
... jaktěživ nespočine koberec... Perfektní věta! Hrozně se mi líbí.
A vrůstající kachle či naopak... Ou.
Otlačená kolena znamenají, že na nich klečí dlouho. Někdo ho nutí klečet? Anebo je to gesto zoufalství, kdy už nevěděl, co dělat, tak klesl na kolena a...?
Uhuhu, ta beznaděj čiší z každého řádku... *otřásla se a schoulila do klubka vedle hlavního hrdiny*
Bolela mě má přítomnost tady. Tohle je hodně zlé...
Jemná dlaň mi vjela do vlasů a polaskala. Ne koketně, bez namotávání pramínků. Jen jako připomínka Její společnosti – vážná, soucitná a přesto pevná.
Byl jsem za ni vděčný, stejně tak i za to, že nevyžadovala odpověď.
Nelhala o nevyhnutelnosti dobrých konců.
Jen hladila, aniž by se bláhově snažila utěšit a uklidnit. Věděla, že to není možné.
Ta ruka... jakoby mě tlačila ještě hlouběji do Jejího klína, teď přístavu jediného tepla v mém roztřeseném vesmíru nejistoty, strachu.
Svíral jsem Ji kolem pasu a chtěl i nechtěl, aby to tak zůstalo. Ta iluzornost pohodlné nevědomosti před vynesením ortelu... byla jen naivní stranou mince, kde prim hrála hrůza z věcí příštích.
Byl jsem Jí vděčný. Za ten dotyk. Za mlčení. Za chvilku vytržení z reality pachu dezinfekce, kterou překonal Její parfém. Za vše.
A ona mi prsty přejela po rameni a na chvíli na něm spočinula.
Tenhle odstavec se mi líbí asi ze všech nejvíc. Uhuhum, zdá se, že prostě víš, co mám ráda.
Líbí se mi, jak je hlavní hrdina poňuchňáván a přitom není. Je to takové zmatené, ale prostě... Taková maličká útěcha v podobě pohlazení a přitom...
Líbí se mi ono mlčení. Hrozně moc. Jejuuuuu, ta tlapka na rameni!!!
Bál jsem se.
Další nespravedlnosti v mém životě.
Nevěřím v osud... kdyby ano, musel bych jen proklínat jeho cynismus za ty loupeže mých milovaných. Nikdo nemohl mít v sobě dost zloby na sepsání takových kapitol v mém životě. Prostě se to stalo.
Ale cosi ve mně se bouřilo. Už toho bylo přece dost... Už toho bylo až příliš.
Neberte mi ho.
Je má druhá polovina. Celé roky to oba víme. Neberte mi ho.
Uchm, pořád uvažuji o tom, koho si dosadit za hlavního hrdinu. Tady v tomto odstavci vidím Semira nebo Toma. Spíš Toma, nj, od jisté doby Modroočko vede.
Nevím, asi jsme si moc vžili, že Semir a Tom patří k sobě, a že se oba navzájem mají hodně rádi, prostě... Přátelé, kteří toho spoustu zažili, ať zlého či dobrého.
Z tohoto odstavce na mě dýchlo, že... jeden druhého ztrácí. A nejen na nějakou dobu, na týden, měsíc, rok, ale... navždy.
Ale cosi se ve mně bouřilo. Ochm, při tomhle mě napadlo: rozhněvaní mladí muži, aneb jak říká sestra zlobiví chlapci... Já už blbnu i z té její matury. *omdlela*
Prsty vískala mé kučery. Jakoby skutečně slyšela pláč mých myšlenek.
A mě omráčila úvaha, že každá dokonalost něco stojí. A štěstí že si vybírá svou daň.
Jinde.
Kde to... bolí.
Bojím se.
Bojím se těch slov.
*drcla čelíčkem hlavního hrdinu do ramene a přitulila se k němu jako toulavá kočka, co zrovna začala dychtit po lidském doteku*
Pláč myšlenek - další perfektní slovní obrat, tleskám. Mistrné!
Úvaha, že každá dokonalost něco stojí... Dávám pravdivé. Štěstí si vybírá svou daň... nejspíš ano. Ale bez toho by si ho nejspíš člověk asi nevážil. A jinde? Kde to bolí? Samozřejmě. Ale tak, na druhou stranu, dává, kde to potěší, ne? *velká hnědá uslzená kukadla pohlédla na autorku tohoto drobečku a tázala se jí, zda to platí anebo si jen opět snaží něco idealizovat a předělat do té snesitelnější verze*
Strach... Strach má velké oči, strach vymýšlí šílené scénáře *odkaz na jednu moudrou větu jednoho milého človíčka :hug:*, strach ochromuje... (a při kontrole tohoto komentu mě ještě napadlo: Strach mění ukončení předmětu tři, dva týdny před koncem semestru, ale to sem nepatří... )
Bojíme se všichni... Každý něčeho... Jeden z mých osobních velkých strachů je to, čeho se podle mě bojí hlavní hrdina. Ztráty blízké osoby. A přesto, ačkoliv si to snažíme nepřipouštět, se už druhý den nemusíme se svými bližními setkat... Brrr, *otřásla se a v myšlenkách rychle objala všechny známé* zrovna takové myšlenky nemám ráda.
Tááák, *sedí u hlavního hrdiny, nejraději by se přeměnila v kočku, posadila si mu do klína a mňoukala* jak na mě celá povídka působí?
Depresivně. Tak nějak otevřeně, kdy si každý může udělat svůj závěr. Nedokážu říct, zda vidím závěr šťastný nebo ne. Vidím jen lidskou bytost, která se zmítá v bouři depresivních myšlenek a přitom ještě pořád doufá, že snad... SNAD! A přesto už ví, že ono SNAD se konat nebude. Tak!
Přiznám se, že po našem nedávném rozhovoru jsem si třeba i na chvíli představila Davida, ale to jsem pěkně rychle zavrhla. On není tak... Nevím, jak bych to popsala. Asi bych použila slovo: k lísáníhodný. Nebo ještě lépe: k poňuchňání. Tenhle hlavní hrdina ano.
Takže si představuji Toma, hodně zdrceného na pokraji svých sil, a přesto v sobě má ještě nějakou tu nitečku, která ho drží... Při čem, to ať si každý doplní sám.
Ještě jednou děkuji za super literární počin, opět a zase. :hug:
|
|
|
| | |
AnnaE
Založen: 14. 10. 2009 |
Příspěvky: 151 |
|
|
|
Zaslal: 4.12.2009 17:31 |
|
|
|
|
Moc se mi to líbilo. Přesně můj typ povídky. Moc hezké. Jen by to mohlo být malinko konkrétnější, ale i tak to bylo moc hezké.
|
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|