AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Všelka a Lotíík - život na zámku
Lotte


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 2
Bydliště: Most
Odpovědět s citátem
Tak jsem přihazuji další známou povídku, myslím, že ta se nám s Všelkou nejvíce povedla. Snad vás rozesměje a zlepší náladu.

Zámecká paní opatrně, krůček po krůčku, aby si nepodupala lem svých nádherných šatů s volánky, kráčela dolů ze schodů. Přes módní ikony se nepovyšovala vysokou, bílou parukou, ba naopak: dávala světu na odiv své dlouhé, rovné vlasy havraní barvy. Poddaní jí měli rádi pro její laskavost, i když dobře věděli, že se v mžiku může změnit v rozzuřenou fůrii.
Právě se chystala do parku nakrmit ptáčky, když k ní přiběhli její dva strážci: Semir Gerkhan a Tom Kranich. Oba byli sehraná dvojice i přes jejich rozdílnost. Semir, pocházející z Turecka, nosil na hlavě velký, bílý turban a kol pasu měl připásanou šavli; Tom byl typický Němec, který nosil jen krásné, vyšívané kabátky.
Přiběhli - to je dost silné slovo. Krok za krokem se k ní blížili, ve tvářích vepsanou provinilost.
Jen co na ně pohlédla, věděla, o co jde. „Pánové, nechcete mi tvrdit, že jste uhnali dalšího koně, že ne?“ otázala se zlostně a z očí jí sršely blesky.
„Omlouváme se paní, dělali jsme vše, jen abychom chytli loupežníka, který okradl jednu stařenku, ale náš kůň jaksi selhal.“
„Jaksi selhal? Ach proboha co mám s vámi dělat, nejraději bych vás proměnila v kuřata a upekla na rožni!“ rozčilovala se.
Její poddaní jen suše polkli.
„Andreo!“ zavolala služebnou.
„Ano má paní?“
„Vyprovoď tady páni a sežeň jim dva nové hřebce! A upozorňuji vás, že jsou to poslední!“
„Ano jistě! Potřebujete ještě něco?“
„Ano! Otrhej mi víno a přines mi ho do mé komnaty!“
„Ano má paní!“ uklonila se služebná a vyprovázela poddané Semira a Toma.
„Mám já to s nimi trápení,“ zabručela dáma a rozhodila dropty po trávníku. „Šest uštvaných koní během týdne! Takovou spotřebu nemá nikdo z okolí! Prostě si neuvědomují, jak těžké je dostat koně opět zpět do formy!“ prskala a rázovala si to zpět do zámečku. Dostala chuť na čerstvé hroznové plody - a pokud je bude kousat s vervou, možná že jí vztek brzy opustí.

„No ty jsi ale krásný koníček,“ poplácával nádherného černého hřebce po nose Tom a přímo se v tom vyžíval.
„Můj je hezčí,“ pohodil hlavou Semir, až se mu turban na hlavě nebezpečně zakinklal, pročesávaje hřívu jeho koni, šedivé barvy. „Jak mu budeš říkat?“
Tom si povzdychl. „Má vůbec cenu je pojmenovávat? Stejně nám dlouho nevydrží...“
„Vydrží,“ vydechl Semir a prohlédl si koňské nohy. „Tohle je nějaké speciální plemeno z Anglie... vidíš ty svaly? Ti budou sakra rychlí...“ Položil ruku na kohoutek svého hřebce a slavnostně pronesl: „budeš se volati Rast Del, Pravdivé srdce.“
„A ty,“ zopakoval Tom po Semirovi rituál, „se budeš jmenovat Schwarzen Traum, Černý sen.“
„Jo, krásné jméno, přeješ mu hezké noční můry na dobrou noc?“
„Ne, ale za to tvé jméno mi přijde jako by sis sháněl věrnou ženskou!“
„Ale…“ nedokončil Semir. Najednou uslyšel divné zvuky. Něco mezí pískáním a křičením. Vylezl s Tomem ze stáje. Z druhého patra nádherného zámku, na ně služebná Andrea blikala morseovku.
„A jejda musíme do akce!“ vyjekl Semir a naskočil na hřebce Pravdivé srdce, až mu málem spadl turban.
„Co se stalo?“ divil se Tom, když naskakoval na koně.
„Ty jsi se ještě pořád, nenaučil těch pět písmenek viď?“
„No…Ehmm…nemám teď nějak čas,“ uculil se.
„No dobře jedeme, nedaleko se srazili dva koně. Jsou těžce zranění!“
„Už to začíná!“ vykřikl Tom a následoval Semira.

To jsi nemohl dávat bacha, ty bidlo?“ rozčiloval se tlustý sedlák, který se srazil s vysokým mužem, jedoucím na bujném běloušovi.
„Jak já, snad vy, ne? To vy jste do mne najel!“ bránil se dlouhán a oháněl se slaměným klouboukem, jako by plašil velkou masařku. „Podívejte na toho koně, má teď naprosto rozčepýřenou hřívu! A to, prosím, jedu k paní hraběnce na zámek se zásilkou čerstvého másla z mé farmy!“ nafoukl se.
„Já ti dám, že jedeš k paní hraběnce! To JÁ k ní jedu! A vezu jí čtyři metráky brambor, jako dar z mého skromného statečku!“ rozčiloval se sedlák a začal si vyhrnovat rukávy, když zaslechli něco, co je na okamžik zbavilo daru řeči.
Dusali k nim, dlouhými plavými skoky, dva ušlechtilí hřebci s úzkou hlavou, štíhlýma nohama a labutí šíjí: na hřebetech jim seděli dva muži. Prudce zatáhli za otěže, přenesli váhu a za tlumeného „prrrrr!“ koně zastavili.
„Dobrý den, pánové, jsme Zámecká hlídka. Co se to tu stalo?“
„Nu, jedu vám v klidu k paní hraběnce a co se nestane, tenhle nešika neukázal směr... no a je jasné... když vidím že jede rovně tak já se v klidu rozjedu a zatočím a co se nestane!“ vysvětluje dlouhán.
„To je vážné porušení jízdních pravidel, pane! Ale řekli nám, že jsou vážně zranění...“ divil se Semir.
„Ale, kdo Vám to napovídal?“ valil oči tlusťoch.
Podívali se na sebe Semir s Tomem a vydechli zároveň „Služebná!“
„No to je jedno, půjdete s námi na zámek, pane...?“ mluvil na tlouštíka.
„Hotte, Hotte Herzberger!“ řekl sklesle a zároveň naštvaně.
„Dobře pane Herzbergere, máte se na co těšit, hraběnka je na takovéto věci velice háklivá!“ upozornil ho Tom.
„Tak jedem a Vy pane, můžete dál pokračovat v cestě,“ houkl na dlouhána Turek.
„Mám stejný cíl, tak jedu s Vámi.“ A všichni vyrazili do zámku za paní hraběnkou.

Dlouhán i tlouštík poklesli před svou paní na kolena a smekli pokrývku hlavy: dlouhán svůj slamák a tlouštík černý baret.
„Pan Hezberger! Pan Bonrath! Pánové, jak ráda vás zase vidím,“ usmála se na ně hraběnka, ale úsměv jí přešel, jakmile k ní přistoupil Turek a cosi jí pošeptal do ucha. Zamračila se a pohlédla na Hotteho: „tak to jste byl vy, kdo způsobil havárii na cestě!“
„Bylo to nedopatření, madam,“ zapýřil se Hotte a mačkal baret v dlaních, mokrých od potu, „ale nikomu se naštěstí nic nestalo.“
„Dobrá,“ povzdychla si hraběnka, „alespoň že tak. Co koně?“
„Jsou v pořádku.“
Mávla rukou. „Můžete jít. Andreo?“ obrátila se na služebnou, „co jste mi tu vykládala o dvou mrtvých?“
„No víte paní, zřejmě to byl špatný informátor...“ uculila se Andrea.
„Aha, a ten informátor byl zase komorník? Nebo opět zahradník?“
„Ehmm... zahradník,“ pípla.
„Jděte mi z očí!“ křikla na ní.
„Tak a Vy pánové!“ jukla na své poddané.
„Něco pro Vás mám.“ Hraběnka se šibalsky usmála a přehodila nožku přes nožku.
Strážní před ní předstoupili a v duchu přemýšleli, co jim madam může chtít.
Lehce si odkašlala. „Slyšeli jste již o maskovaném lupiči, který krade koně?“ Když souhlasili, pokračovala: „naposledy ukradl nejkrásnějšího fríse, kterého vlastnila hraběnka von Schrankmannová. Obrátila se na mne s žádostí o jeho odstranění, takže tato povinnost spočívá na vašich bedrech.“
„Super to zvládneme ne?“ otočil se Tom na Semira.
„Jasně sežeň mi vrtuli do zadku a hned ti ho přitáhnu!“ odpověděl chladně Semir.
„Tak se hned nerozčiluj, to bude v pohodě měl byl jsi si něco pěkného zazpívat,
to tě uklidní!“
„Ale no tak!“ ozval se Semir
„No co je?“

„Tak dost prostě tu máte práci a já chci, aby tu panoval klid. Navíc, nechci, aby se sem zase přiřítila hraběnka von Schrankmannová a rozmlátila mi tu další vázu, kvůli svému vzteku!“
„Ano naše Paní, spolehněte se!“ Tom uklidnil ji a zároveň ujistil, že se akce vydaří. Poté táhnul Semira k jejich koním. Ale co se nestane! Nějaká osoba se jim snaží koně ukradnout. Oba se na sebe podívají a rychlostí blesku vyběhnou za lupičem. Při sprintu ještě stačí prohodit pár vět.:“Neměla nám koně hlídat Andrea?“ zeptal s udýchaný Tom.
„Ta zase balí komorníka, včera měla zahradníka, říká, že změna je život, ale aby je furt střídala dokola, to bych nezvládal ani já…“ odpověděl Semir.

„Prostě Andrea, no,“ pokrčil nosem Kranich: rázem pustil služebnou z hlavy a plavným skokem se vrhl k uzdě svého koně. „Černý sen je můj!!“
Nemusel se však o koně strachovat - oba byli perfektně vycvičení a nenechali se zmást. Potěšeně zafrkali, když viděli své majitele a obrátili k nim hlavu.
Když lupič viděl, že s nimi nic nezmůže, pobídl svého koně do slabin a zamával dvoum strážným. Ti jen spotili vzteky: nasedli na koně a se skřípěním zubů se rozjeli za troufalým maskovaným.

„A mám toho dost,“ zavrčel Semir po čtyřhodinovém běhu lesem, ve kterém se pronásledovaný jak vidno vyznal: jediným tahem ruky si strhl turban z hlavy, pár šikovnými pohyby ho rozmotal a na konci vyrobil jednoduchou smyčku a vztekl jí mrštil po jezdci. K vlastnímu údivu se strefil a stáhl ho z koně dolů. Tom, jedoucí vedle něj, zabrzdil svého koně, seskočil z něj a vrhl se k bezvládnému tělu, ležícímu na mechu. Strhl z něj šátek, zakrývající vlasy a půlku obličeje.
„Vždyť je...“ vydechl, když zloději pohlédl do obličeje, „vždyť je to žena!“
„Tome, ale tu přece známe!“
„No jo jak, že se jmenuje? „Pfaner“.“ Tomova paměť už jaksi neslouží.
„Tome, ty sklerózo! Přece Panter!“
„ Jo a jo… Kruci já věděl, že to tak nějak je!“ přemýšlí.
„Vezmeme ji k Hraběnce…“ pomohl ji sesbírat ze země. Panter si vyskočil na koně a spolu se Semirem a Tomem už si to pelášili do zámku. Hraběnka se procházela v zahradě a vnímala krásnou vůni květin. Když v tom do zahrady vlítli její podřízení a všechno rozšlapali.
„Zatraceně Gerkhane, Kranichu nemůžete jít okolo! Moje nádherné lilie! Jestli zašlápnete ještě jednu jedinou květinku, tak tu vysázíte úplně nové a budete se o ně starat!“ Pohrozila jim hned po jejich příchodu. Semirovi se však varování ihned po vyslechnutí vykouřilo z hlavy: “Šéfová, máme tady pro Vás lahůdku!“ kýval Semir radostně.
„Vy jste byli v cukrárně?“ rozzářila se.
„Ale ne, jednoho pachatele, který nám utekl a konečně jsme ho dopadli.
nafouknutý jako holub a postrčil dívku před sebe. „Tadá!“
Paní se rozzářila: „vy jste jí opravdu chytili! Gratuluji!“ Usmála se a pokynula jim rukou směrem k žaláři, „lady von Schrankmannová bude mít radost.“
Hoši se zazubili a postrčili Pantera před sebe: šla, krok sun krok, jako by jí vedli na popraviště.
Cesta vedla nádhernou chodbou, plnou starodávného brnění, obrazů a tapiserií. Panterovi se blýsklo v očích: ve chvíli, kdy se Turek naklonil ke zdi pro klíče, vymrštila se Tomovi z rukou, přejela pouty po halapartně, kterou svíral jeden dutý rytíř, hlasitě hvízdla a rozeběhla se halou zpět.
„Heeeej!“ zaječeli strážci a utíkali za ní - to už však žena naskočila na koně a ujela pryč.
„Ne,“ zaječel Kranich, zatímco Turek začal drmolit nadávky v jeho mateřštině, „Hraběnka si nás vychutná...“
To už se k nim blížila zámecká paní s rozlíceným obličejem: „to si děláte dobrý den, že? Ona vám utekla!“ zavřískla. „Vy jste tak neschopní a... ííííííííííí.... píííí píííí pííííí!!“
„Píííí píííí pííííí!“ pípal budík stísněným hlasem. Tom Kranich nevyspale hodil ruku po budíku: „Drž hubu!“ a snažil se vyplazit z postele. Dojel na stanici dálniční policie Kolín nad Rýnem. V tu ránu si na něco vzpomněl a pelášil si to hned k Semirovy.
„Semire, Semire! Mám ti co povídat parťáku!“ vyjekl na něj a začal vyprávět: „No nevěřil bys co se mi zdálo.“
„No povídej!“ slintal nedočkavý Semir.
„Představ si, že ty a já jsme byli poddaný u Hraběnky!“ Semirovy se pomalu začala otevírat huba:
„Cože?... To není možný mě se zdálo to samí, Andrea byla služebná, že jo?“
„Jo!“ odpověděl Tom.
„Andrea Služebná?“ zaslechl to najednou Hotte a vešel k nim. Andrea i Dieter se udivili a šli do kanceláře také.
„Počkat! Co jsi to říkal?“ Hotte chtěl se přesvědčit o tom, co slyšel.
„Že se mi zdál sen o tom, že Semir a já jsme poddaný u Hraběnky, Andrea byla služebná a ty s Dietrem sedláci!“ převyprávěl Tom.
„Mě se zdálo úplně to samý!“ Hotte se až zhrozil, jak bude reagovat Dieter s Andreou. Všichni se na ně podívali a oni jen kývli a ani necekli.
„A…….Hraběnka?...“ řekl nejistě Semir. Všichni hned otočili pohled na Aninu kancelář, která právě psala do nějakých papírů. Ihned šli za ní.
„Šéfová?“
Semirův hlas zněl tak netypicky, že Anna okamžitě zvedla hlavu od rozdělané práce. „Ano?“ Zarazila se při pohledu na skupinku, nakukující dovnitř: „děje se... něco?“
„Jen jsem se Vás chtěl... chtěli jsme se Vás zeptat, jestli se vám dnes v noci nezdál... sen.“
Engellhardtová se zakabonila: „ano, zdál. Víte, lidem se většinou v noci zdají sny.“
Semir si nervózně skousl ret. „Šéfová... a nebyli jsme v tom snu my všichni? Myslím mne, Toma, Hotteho, Dietera, Andreu... Panthera.“
Zarazila se: „ano, zdálo... počkat... tím chcete říci, že vám... že vám také?“
Její podřízení přikývli.
„Šéfová,“ oslovil ženu Tom, „nemyslíte, že je možné, že se to opravdu stalo? Někdy?“
„Myslíte takové větší Dejavu?“ potřásla zamyšleně hlavou. „Ano, myslím, že je to možné. Nepravděpodobné... ale možné.“
Usmála se a mávnutím ruky je všechny poslala pryč.
Byla to záhada.
Ale nač nad ní přemýšlet...
Život je plný záhad a ne všechny se dají vysvětlit logickou cestou.

Anna Engellhardtová semkla víčka a položila se na opřeradlo židle. Nechala si hlavou proplouvat vzpomínky na sen.
Vzpomínky na život na zámku.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
André+Anna


Založen: 28. 02. 2013
Příspěvky: 73
Bydliště: Vejprnice
Odpovědět s citátem
moc pěkná povídka hodně jsem se nasmála Very Happy “Šéfová, máme tady pro Vás lahůdku!“ kýval Semir radostně.
„Vy jste byli v cukrárně?“ Very Happy nejvíc

_________________

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Brittany11


Založen: 18. 07. 2014
Příspěvky: 202
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak, tahle povídka je prostě úžasná! Četla jsem si jí na tabletu na dovolené... prostě byla úžasná. Asi třikrát jí mám pročtenou. Super hlášky, dobrý nápad. Je super Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelka a Lotíík - život na zámku
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma