AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
JE MI TO MOC LÍTO
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Zdravím, na jedné neuvěřitelně nudné přednášce mě napadla taková kratší povídka, kterou jsem naškrábala na papír a posléze nadatlovala do počítače. Tady je a doufám, že se bude alespoň malinko někomu líbit Smile
Je mi to moc líto
„Parťáku, tohle mi nedělej. Zůstaň tu se mnou. No tak, Semire, vydrž, sanitka už jede. No tak, otevři oči. Semire, nenechávej mě tu,“ skoro brečel. Tlačil na ránu a modlil se. Nevěřil v boha, ale teď se modlil. Možná to ani nebyla modlitba. Spíš prosil. Smlouval. V tuhle chvíli by slíbil komukoli cokoli za život kamaráda. Snad by se i upsal ďáblu. V dálce už slyšel sirény. Pod rukama cítil Semirovu krev. Cítil ale i jeho srdce. Pořád bilo. Zdravotník ho od Semira odtrhl a hned ho začal ošetřovat. Užíralo ho, že byl bezmocný, že nemohl nic dělat. Jen stát opodál a přihlížet. Nevnímal ruce od krve. Svoje ruce od Semirovy krve. Jako v mlze viděl, jak Semira nakládají do sanitky a s houkající sirénou odvážejí do nemocnice. Ani skoro nepostřehl, že mu někdo položil ruku na rameno. Otočil se a za sebou viděl šéfovou. Ani jeden nemusel nic říkat. Oběma se v očích zračilo to stejné. Starost o Semira. Pro oba byl Semir víc než kolega. Ani se nemuseli domlouvat. Oba se rozběhli ke svému autu. U nemocnice byli oba současně. Vyběhli z auta a běželi k recepci.
„Komisařka Engelhardtová, dálniční policie. Před chvilkou sem přivezli našeho kolegu, komisaře Gerkhana. Jak je na tom?“ Oba hltali každé její dosud nevyřčené slovo.
„To je to střelné zranění?“ ptala se úplně lhostejně.
„Ano,“ dostalo se jí dvojhlasné odpovědi. Sestra cosi naťukala do počítače a pak se na ně podívala očima, které říkaly, že ji její práce nebaví a že by raději dělala něco jiného.
„Je na sále.“
„Kde?“ zeptala se Anna. Ta sestra ji vytáčela.
„Na sále,“ zopakovala ta sestra.
„Ale kde na sále?“ To už Anna pěnila, „jestli mi do deseti vteřin neřeknete, kde je můj člověk, přísahám vám, že tu dnes pracujete naposledy. Jestli mi okamžitě neřeknete, kde je komisař Gerkhan, nechám vás poslat očkovat do Afriky nemocné malárií. Tak co?“ Anna zuřila. Sestra zbledla a začala koktat.
„V druhém patře, od výtahu doprava a na konec chodby.“ Najednou to šlo.
„No proto,“ zavrčela Anna. Nastoupili do výtahu a vyjeli do druhého patra. Za tu dobu nevydal ani jeden z nich jedinou hlásku. Oba byli pohrouženi do svých myšlenek. Chmurných myšlenek. Cinknutí výtahu je alespoň na okamžik vytrhlo z přemýšlení. Dali se doprava a na konci chodby se usadili na lavičku. Seděli vedle sebe, znali se, ale navenek vypadali jako dva cizinci a přesto si byli tak blízcí. Sbližoval je strach o Semira. Ona vzpomínala na všechna ta rozbitá auta, na ty chvilky, kdy před ní oba komisaři stáli a vymýšleli důvody, proč zrovna jejich auto skončilo koly vzhůru. On vzpomínal na všechny ty hlídky na dálnici, na stohy nevyplněných hlášení. Jak mu teď parťák chyběl. Dal by všechno za to, aby se to nestalo. Jeli po dálnici a všechno bylo normální. Občas zastavili nějakého piráta, občas dali pokutu za špatný technický stav vozidla, jinak ale bylo všechno OK. Asi po hodině, kdy byli na dálnici, se z vysílačky ozvalo hlášení o prchajících lupičích. Měli být někde okolo nich. Než by řekli Kobra 11, už je viděli. Semir sešlápl plyn k podlaze, on dal na střechu majáček a jali se lupiče pronásledovat. Jakmile je uprchlíci zpozorovali, začali střílet. Oba hned začali palbu opětovat. Viděli, že jednoho z nich dostali. Jenomže v autě byli ještě další dva. A jeden z nich zasáhl auto. Kolo. Semir měl snahu dostat řízení pod kontrolu. Když se mu to jakžtakž podařilo, lupiči stříleli dál. Pak už jen viděl, jak Semirovi vytéká krev z hrudníku. Neslyšel ránu. Když se podíval ven, viděl, jak k němu běží dva muži. Dvakrát vystřelil. Dvakrát trefil. To ho ale nezajímalo. Jeho zajímal Semir. Vytáhl ho z auta, vysílačkou zavolal pomoc a snažil se mu zastavit krvácení.
„Nevyčítejte si to, nemohl jste nic dělat,“ promluvila na něho Anna.
„Mohl jsem něco udělat. Mohl jsem líp mířit, třeba jsem mu špatně tlačil na ránu. Co když jsem neudělal dost?“ vypadal zoufale. Byl zoufalý. A bylo to na něm vidět. Anna ho moc chtěla povzbudit, nějak utěšit, ale všechno, co ji napadalo, se jí zároveň zdálo malicherné. Tak mu jenom svou vrásčitou rukou sevřela tu jeho. Dál už seděli mlčky. Zdálo se jim, že tak sedí hodiny. Pak k nim přišel lékař. První ho uviděla Anna. Hned vyskočila na nohy.
„Tak jak je na tom?“ zeptali se unisono.
„Jeho zranění se na první pohled nezdála nijak vážná. Když jsem ho ale otevřel, tak jsem zjistil pravý rozsah škod…“
„Tak už nás nenapínejte, doktore. Jak je na tom?“
„…kulka zasáhla plicní tepnu. Přes veškerou naši snahu se nám ho nepodařilo zachránit. Je mi to moc líto, ale pan Gerkhan před malou chvílí zemřel. Je mi to moc líto.“ S tím se s nimi rozloučil a šel si po své práci. Anna se zhroutila na židli. Ve tváři měla šokovaný výraz. Ani si nevšimla, že její tichý společník beze slova vyběhl ven. Sedl si do auta a odjel.
Dojel na služebnu. Nikdo tu už nebyl. Došel do své kanceláře. Vzal ze zásuvky papír a napsal několik slov. Na papír pak položil služební zbraň, průkaz, klíčky od auta a mobil. Odešel ze služebny. Chytil si taxíka a odjel domů. Celou cestu přemýšlel, co bude dělat. Když vešel do bytu, věděl to naprosto přesně. Došel do ložnice a do tašky naházel nějaké oblečení. Sebral všechny důležité dokumenty a odešel. Pěšky došel do banky, vybral všechny peníze a zrušil účet. Překvapilo ho jeho střízlivé uvažování. Nechtěl, aby ho někdo našel. Jeho další cesta vedla na letiště. Koupil si letenku a sedl do letadla. Všechno nechal za sebou. Jenom vzpomínky si vez s sebou. Nechal tu po sobě jen několik slov na čistém listu papíru na svém bývalém psacím stole. Stálo na něm: Je mi to moc líto.
Ano, všechno, co se stalo, mu bylo neuvěřitelně líto.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Em


Založen: 16. 02. 2013
Příspěvky: 38
Odpovědět s citátem
Další tvoje naprosto úžasná povídka! Nechápu jak jsi to stihla za jednu nudnou přednášku, já bych ji potřebovala alespoň 10 Very Happy
Chytrý tah nezmínit ani jednou parťákovo jméno - může to být kterýkoliv z nich a že jich je na výběr!
Mám hrozně ráda tyhle tvoje povídky kratší, strašně smutné ale přesně vystihují tu Kobru, jak jí mám ráda Smile
dávám úplně megavelký palec nahoru Embarassed Razz Smile

_________________
Vysílačka:„Pozor pachatelé jsou ozbrojeni!"
Semir: „Díky, už jsme si taky všimli."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Em napsal:
Další tvoje naprosto úžasná povídka! Nechápu jak jsi to stihla za jednu nudnou přednášku, já bych ji potřebovala alespoň 10 Very Happy
Chytrý tah nezmínit ani jednou parťákovo jméno - může to být kterýkoliv z nich a že jich je na výběr!
Mám hrozně ráda tyhle tvoje povídky kratší, strašně smutné ale přesně vystihují tu Kobru, jak jí mám ráda Smile
dávám úplně megavelký palec nahoru Embarassed Razz Smile

Za dvě hodiny se dá stihnout věcí Wink Very Happy

Jinak moc díky za tvé komentáře Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Přiznám se, že původně se mi do povídky moc nechtělo. Snad ve všech seriálech, které teď sleduji, padají hlavy jak hrušky, takže se mi tak smrt kolem začala zajídat, ale nakonec mi zvědavost nedala.

Tlačil na ránu a modlil se. Nevěřil v boha, ale teď se modlil. Možná to ani nebyla modlitba. Spíš prosil. Smlouval. - Moc hezky napsané. To jsou ty chvíle, kdy člověk začne uvažovat naprosto nerealisticky a hledat útěchu tam, kde ji nikdy nehledal, protože realita prostě přestává být snesitelná.

Sestra cosi naťukala do počítače a pak se na ně podívala očima, které říkaly, že ji její práce nebaví a že by raději dělala něco jiného. - Líbí se mi, jak jsi v krátkosti dala nějakou charakteristiku i sestře, a sdělila čtenáři, že je to přesně ten typ člověka, se kterým chceme v takové situaci jednat nejmíň.

Awwww, jak na ni Engie vyletěla. ♥

Seděli vedle sebe, znali se, ale navenek vypadali jako dva cizinci a přesto si byli tak blízcí. Sbližoval je strach o Semira. - Další pěkná myšlenka. Jak někdy pořádně neznáme člověka, kterého denně vídáme, a jak někdy máme pocit sounáležitosti s úplně cizím člověkem, když máme aspoň jeden společný rys.

Než by řekli Kobra 11, už je viděli. - Laughing

Líbí se mi, jak jsi alibisticky nenapsala jméno parťáka. Každý si tam může dosadit svého, ušetřila sis námahu práce se skutečně nějak rozvinutým vztahem a nebojovala jsi s tím, jestli by se tak postava skutečně zachovala. Každopádně si myslím, že jeho řešení bylo neuvěřitelně sobecké. Nechal v tom všechny svoje ostatní přátele, šéfové přidělal starosti a utekl před problémy a vlastním svědomím. Útěchou mi je, že ho to nakonec stejně doženě a kousne do zadku a pak mu přeju hodně štěstí, až se bude snažit najít někoho, kdo mu poskytne oporu potom, co všechny nechal ve štychu. Z tohoto důvodu jsem si prostě nemohla dosadit ani Toma ani Jana, černý petr nějak podvědomě padl na Bena.

Jinak fajn povídka. Sice na trochu ohrané téma, ale zpracování rozhodně mělo něco do sebe, jak jsem napsala výš. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla.

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
SaM napsal:
Přiznám se, že původně se mi do povídky moc nechtělo. Snad ve všech seriálech, které teď sleduji, padají hlavy jak hrušky, takže se mi tak smrt kolem začala zajídat, ale nakonec mi zvědavost nedala.

Tlačil na ránu a modlil se. Nevěřil v boha, ale teď se modlil. Možná to ani nebyla modlitba. Spíš prosil. Smlouval. - Moc hezky napsané. To jsou ty chvíle, kdy člověk začne uvažovat naprosto nerealisticky a hledat útěchu tam, kde ji nikdy nehledal, protože realita prostě přestává být snesitelná.

Sestra cosi naťukala do počítače a pak se na ně podívala očima, které říkaly, že ji její práce nebaví a že by raději dělala něco jiného. - Líbí se mi, jak jsi v krátkosti dala nějakou charakteristiku i sestře, a sdělila čtenáři, že je to přesně ten typ člověka, se kterým chceme v takové situaci jednat nejmíň.

Awwww, jak na ni Engie vyletěla. ♥

Seděli vedle sebe, znali se, ale navenek vypadali jako dva cizinci a přesto si byli tak blízcí. Sbližoval je strach o Semira. - Další pěkná myšlenka. Jak někdy pořádně neznáme člověka, kterého denně vídáme, a jak někdy máme pocit sounáležitosti s úplně cizím člověkem, když máme aspoň jeden společný rys.

Než by řekli Kobra 11, už je viděli. - Laughing

Líbí se mi, jak jsi alibisticky nenapsala jméno parťáka. Každý si tam může dosadit svého, ušetřila sis námahu práce se skutečně nějak rozvinutým vztahem a nebojovala jsi s tím, jestli by se tak postava skutečně zachovala. Každopádně si myslím, že jeho řešení bylo neuvěřitelně sobecké. Nechal v tom všechny svoje ostatní přátele, šéfové přidělal starosti a utekl před problémy a vlastním svědomím. Útěchou mi je, že ho to nakonec stejně doženě a kousne do zadku a pak mu přeju hodně štěstí, až se bude snažit najít někoho, kdo mu poskytne oporu potom, co všechny nechal ve štychu. Z tohoto důvodu jsem si prostě nemohla dosadit ani Toma ani Jana, černý petr nějak podvědomě padl na Bena.

Jinak fajn povídka. Sice na trochu ohrané téma, ale zpracování rozhodně mělo něco do sebe, jak jsem napsala výš. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla.

Díky, díky, díky Smile
PS: Nedá mi to, musím to napsat...nebyl to Ben (už mlčím, už mlčím)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
JE MI TO MOC LÍTO
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma