AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Toto téma je zamknuto bez možnosti úpravy příspěvků a psaní odpovědí
Salto mortale (40/40)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Úvodní fráze: Námět na tuto povídku jsem měla v hlavně už od počátku věků a asi to prostě chtělo těch cca deset let, aby se to dostatečně uleželo a vypsala jsem se natolik, abych si na to troufla. Myslím, že před čtyřmi roky jsme se u NonStopů všichni přesvědčili, jak moc miluji crossovery. Přišel čas, abych sepsala ten poslední, bez něhož snad nedojdu klidu, takže tady je.

Následující příběh je tedy crossover Kobry 11, Kobry 12 a dalšího německého seriálu s názvem Specialisté na vraždy (Die Cleveren). Úvodní fráze tedy stranou, je čas sdělit vám, co můžete čekat, pokud začnete číst. Když jsem uveřejňovala začátkem tohoto měsíce Uptown Girl, zmiňovala jsem se o „rozsáhlém opusu o temnotě a krvi“, který bude následovat, takže je tady. Té krve tam tolik nebude, ale skrz temnotu budeme projíždět sekačkou na duše a sny, přátelé. Bude to bolet.

Pohnutky k sepsání jsou jako obvykle jednoduché – nespokojenost. Ta se rozdělila na tři hlavní dějové linie:
1) Kobra 12: Když jsem znovu sjížděla Nasazení týmu 2, uvědomila jsem si, že Frank a Susanna nemají jediný vážný, opravdu temný díl. Mají sice pár šedivých momentů, jako ve Výplatním dnu, Odplatě, nebo Výbušné směsi, ale nikdy u toho nevydrží natolik, aby skutečně vyvolali hlubší konflikt v postavách, a vždycky to nakonec zametli do autu nějakým konečným vtípkem.
Přišlo mi to jako hrozná škoda – člověk by čekal, že minimálně onen Výplatný den (ano, mám na ten díl crush) zanechá v Susanně pochybnosti o tom, jestli může Frankovi opravdu věřit. Mimoto byly jejich postavy v pilotu nastaveny jinak – Frank je šovinista, patrně kuřák a mnohem ostřílenější a tvrdší, než působí po zbytek seriálu. Susanna je mnohem arogantnější a zelená až za ušima. Oboje je v následujících dílech až nepřirozeně vyhlazené, jakoby se scénáristé báli, že když jim nechají ty negativní rysy, nebudou „likable“.
A pak je tu ta existence drumrollů hned v pilotu, která naznačuje určitou animální přitažlivost, která se mylně označuje za lásku (na první pohled), která se taktéž zametla pod koberec, pod něco ušlechtilejšího. Rozhodla jsem se k těm základům vrátit, protože jsou prostě takhle zajímavější, a k tomu jim hodit pod nohy situaci, na které si pěkně naryjí čumák.
Jejich zápletka se ze začátku zdá jako, že do celku nepatří, ale nakonec s dějem splyne. Co se týče návaznosti na seriál, děj se odehrává v dubnu 2006, tj. rok po Ochraně svědků.
2) Kobra 11: Jakmile jsem sjela Nasazení týmu 2, vrátila jsem se k 17. - 20. sérii Kobry 11, které jsem nikdy neviděla vcelku, a začala to s chutí napravovat. Zjistila jsem ale, že mě absolutně nebaví Semirův šťastný život s Andreou, je to kopr, a naopak mě baví Semir hledající sám sebe, na rozcestí. Tato verze mi dala příležitost vytvořit mezi Tomem a Semirem novou paralelu. Plus mi nepřestávala vrtat hlavou Kranichova nestálost a jeho zvyk střídat dámy jako Bondgirls, což jsem se rozhodla taky vážněji prozkoumávat.
Co se týče časové osy, navazuje na devátou řadu a druhou řadu Nasazení týmu 2, čili začíná retrospektivně ve chvíli, kdy se Semir vrátí domů po útoku Erkhana Ükula a najde sice živou Andreu, ale nic není v pořádku. Děj dojde kurzívou až k „současnosti“, čili dubnu 2006. Andrea vystupuje pouze v retrospektivě (ne, že bych ji neměla ráda, ale děj to prostě vyžaduje), sekretářkou DP je Petra Schubert.
Spousta událostí z 19. a 20. série se tedy nestala, ale některé proběhly, jako například Záblesk, který přivede Petru potom, co Andrea odejde, Pod palbou, Frankie a Podezření (které končí ve chvíli, kdy Semir doprovodí Kerstin domů). Na ty se potom odkazuje.
3) Specialisté na vraždy: U Specialistů na vraždy nebylo od poloviny čtvrté řady správně prostě nic a tak jsem stejně jako u Kobry 11 prostě přepsala historii. Děj to celkově hezky vysvětlí, takže pokud jste sledovali seriál, chytíte se, pokud ne a nemáte tušení, o čem to píšu, berte to jako nové, smyšlené postavy, které se v ději potulují krom starých známých kobráckých postav.
Pokud by se chtěl někdo uvést do obrazu, všechny díly (včetně pilotního filmu) jsou v češtině na ulozto.cz děj odkazuje na epizody Bohyně, Rozhovor s mrtvým a Leť, andílku – zase jsem si z nich ale vyzobla jen to, co jsem potřebovala. Co se týče časové osy, retrospektiva začíná v dubnu 2002 a vrací se do „současnosti“, dubna 2006.

Rating: A/M čili dospělí. Zaprvé se bude ošklivě vraždit, zadruhé se bude souložit, zatřetí Traberův slovník a začtvrté… hm… ti, co ode mě četli něco víc, než neškodnou kobráckou fanfiction ví, že se nebojím pěkně podrobně popsat cokoli, co do té povídky podle mého hnusného podvědomí patří, a navíc nemám problém pojmenovat jisté orgány, nebo si zanadávat. Kdyby se ale mělo objevit něco extra šťavnatého, dám ještě upozornění před každou kapitolou.

Délka: Každá kapitola má cca 6 000 slov a bude jich 40 (+ 7 intermezzí). Budu přidávat jednou za 14 dní.

Postavy (Pokud narazíte na další postavu, která není na seznamu, buď jsem ji tam zapomněla přidat, protože jsem se s ní vytasila až později, nebo jsem si ji vymyslela.)
Kobra:
Hlavní: Semir Gerkhan, Tom Kranich, Susanna von Landitz, Frank Traber, Anna Engelhardt, Petra Schubert
Vedlejší: Dieter Bonrath, Horst Herzberger, Isolde Schrankmann, Hartmut Freund, Sigi Müller
'Nové' postavy převzaté z různých epizod:
- Dr. Ria Meinhard (Carole Schmitt) z 18.02 Sebeobrana (Notwehr), jinak také známá jako ta psycholožka z policejního presidia, která pomohla Andree dostat se přes fakt, že musela zabít, aby zachránila Semira. V Salto mortale k ní chodí Semir. (II. kapitola)

- strážmist Max Stolz (Stephan Bieker) z 2.01 Výplatní den (Zahltag), jinak také známý jako ta vtipná postavička, která pomáhala střídavě Frankovi a střídavě Susanně vysvobodit toho druhého a na konci toho dílu se svému šéfovi snažil vnuknout myšlenku, že patří k dálniční. V Salto mortale ho k dálniční skutečně převeleli a on teď tvoří tým se Sigi Müllerem. (poprvé v VII. kapitole)

- Veronika Förster (Ina Rudolph) z 17.05 Pašeráci zvířat (Jäger und Gejagte), jinak známá jako ta falešná veterinářka, která se potom ukáže jako policistka od BKA a která dávala zabrat Tomovi, čímž skrývala jejich očividnou fyzickou přitažlivost, kterou Semir hlasitě komentoval. V Salto mortale je Tomovým posledním nevydařeným vztahem. (poprvé Intermezzo II.)

- Kerstin Schotte (Sandra S. Leonhard) z 19.01 Podezření (Unter Verdacht), jinak známá jako ta komisařka od protidrogového, se kterou se sblížil Semir během své „manželské krize“ a den ráno na to se probudil v bytě s její mrtvolou. V Salto mortale se s ní Semir sblížil během manželské krize, která předcházela jeho rozvodu s Andreou, ale rozloučil se s ní ten večer před jejím domem a dál už se nic nedělo. Kromě toho je Schotte zároveň bývalou partnerkou Franka Trabera, o které se zmiňuje v pilotním filmu Nasazení týmu 2 a která způsobila jeho odpor k ženským kolegyním. (poprvé v XI. kapitole)

- Frank Kranich (Jürg Löw) z 20.08 Frankie (Frankie), jinak známý jako Tomův odcizený otec a flirt Anny Engelhardt. V Salto mortale chodí s Engelhardt od toho, co se seznámili, a s Tomem se zase sbližují. (poprvé v XXIV. kapitole)


Specialisté na vraždy:
Hlavní: Eva Glaser, Dominik Born a Konstanze Korda. Víceméně se jen mluví o Isabel Becker, Evině následovnici (v Salto mortale jen dočasné zástupkyni), Philipu Bornovi, Dominikově osmnáctiletém synovi, Helen Stüssy, Bornově ex-manželce, ke které má silně negativní vztah, a Konradovi (jehož příjmení nám seriál nikdy neodhalil), Evině manželovi.

Párování: Frank/Susanna, Tom/Petra, Dominik/Eva

Užité písně: V úvodu každé kapitoly je kousek písně, která se nějak obsahem dotýká buď děje, vnitřního stavu nějaké postavy, jeho charakteristiky, nebo postoje. Je jen na vás, ke komu to přiřadíte. Od koho píseň je bude uvedené u přehledu kapitol.

Další reference: Celou povídku uvozuje text jedné upanišády, který se vztahuje k původu jakéhokoli lidského činu. Je opět na vás, jak si to přeberete. Stejně tak se to má s názvem – salto mortale je podle definice na slovnik-cizich-slov.abz.cz „nebezpečný akrobatický přemet“ a přeneseně „odvážný, zoufalý čin“. Další reference budu udávat u přehledu jednotlivých kapitol.

Struktura: 1. kapitola je čistě Kobra 12, 2. čistě Kobra 11, 3. čistě Specialisté na vraždy. Kobra 11 a Specialisté jsou následně jedna dějová linie, ale Kobra 12 stojí stále mimo, odehrává se však souběžně s dalším dějem, ovšem v samostatných kapitolách. Silně nedoporučuji přeskakovat kapitoly s postavami, které vás nebaví, protože nakonec se to všechno spojí v jedno (kolem 20. kapitoly) a budete se ztrácet ve vztazích. Všechno, co se stalo a co jsem popisovala, je důležité pro další jednání postav.

A ještě jedna závěrečná věc: Někoho může vyděsit délka, někoho fakt, že je to crossover, někoho, co sakra dělám s těmi postavami. Je to něco, co jsem ještě nepsala, ale jsem s tím dost spokojená, tak tomu aspoň dejte šanci těch prvních cca deset kapitol. Pokud se vám líbí, co jsem kdy psala, at už to smutné, nebo veselé, mělo se vám líbit i tohle – je to všechno dohromady.

Diskuzi a kritiku prosím směřujte do samostatného tématu – Salto mortale – Diskuze. Musím to rozdělit, protože je to dlouhé, a tím "dlouhé" myslím hodně, hodně, HODNĚ dlouhé. (Nechci mazat komentáře.)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - obsah
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Salto mortale

Jsi svoje hluboká touha, která tě žene.
Tvá touha je tvá vůle.
Tvá vůle je tvůj čin.
Tvůj čin je tvůj osud.

- Brhadáranjaka-upanišad

Přehled kapitol:

I. (Frank & Susanna)
- cca 6 400 slov
- 01/04/2006 (současnost)
- The Pierces: Secret

II. (Tom & Semir)
- cca 6 350 slov
- 1. úsek pár měsíců po 2.06 Ochrana svědků (čili do 09/2005), 2. úsek 12/2005, 3. úsek 01/2006, 4. úsek 05/04/2006 (současnost)
- Gnarls Barkley: Crazy

III. (Dominik & Eva)
- cca 6 600 slov
- 1. úsek 2002, 2. úsek 2004, 3. úsek 04/2005, 4. úsek 10/04/2006 (součanost)
- Johnny Cash: Hurt (originál od Nine Inch Nails)

IV.
- cca 5 600 slov
- 15/04/2006 (součanost)
- Gary Jules: Mad World (originál od Tears for Fears)

V.
- cca 5 597 slov
- 15/04/2006
- Nick Cave & the Bad Seeds: People Ain’t No Good

Intermezzo I. (vrah)
- cca 1 534 slov
- 15/04/2006
- Florence + the Machine: Seven Devils

VI.
- cca 6 478 slov
- 15/04/2006
- Biffy Clyro: God & Satan
- „Nebe neběsní jak láska v nenávist proměněná, ni peklo nezuří jak žena v opovržení uvedená.“ = „Heaven has no rage like love to hatred turned, / Nor hell a fury like a woman scorned.“ - William Congreve: The Mourning Bride (1697) - Akt III, scéna VIII

VII. (Frank & Susanna)
- cca 6 866 slov
- 15/04/2006
- Imogen Heap: Glittering Clouds
- Inspirace "případu": Sedmnáctiletý řidič zdemoloval benzínku, místo brzdy asi šlápl na plyn

VIII.
- cca 6 297 slov
- 15/04/2006 - 16/04/2006
- FFH: Undone

IX. (Frank & Susanna)
- cca 6 294 slov
- 16/04/2006
- Ben Harper and The Innocent Criminals: Please Bleed
- UPOZORNĚNÍ: Kapitola obsahuje čuňárny a Traberův slovník.

X.
- cca 6 278 slov
- 16/04/2006
- The Specials: Enjoy Yourself (It’s Later than You Think)
- Termín „nymfička“ (“nymphet”), užitý už v prvním Intermezzu, je samozřejmě termínem geniálního pana Nabokova, jenž ho rozvinul ve své definici beletristické dokonalosti, tedy románu „Lolita“ z roku 1955. Pro ty, jež z nějakého bdůvodu tuto perlu nečetli, přikládám relevantní výsek: „Ve výseči mezi devíti a čtrnácti lety se setkáváme s dívkami, jež jistým očarovaným poutníkům […] odhalují svou pravou podstatu, která není lidská, nýbrž nymfická (to jest démonická), a já navrhuji, abychom tato vyvolená stvoření pojmenovali ‚nymfičky‘. […] Jsou mezi těmito dvěma věkovými hranicemi nymfičkami všechna děvčátka? Ovšemže ne! […] Ani hezká tvářička ještě není kritériem, stejně jako vulgarita (či alespoň to, co si pod tím pojmem ta která společnost představuje) nutně nevylučuje přítomnost jistých charakteristických rysů […], jimiž se nymfička odlišuje od svých vrstevnic […]. […] Předložíte-li normálnímu muži skupinovou fotografii školaček nebo skautek a řeknete mu, aby vybral nejhezčí, nemusí bezpodmínečně ukázat na nymfičku. Člověk musí být umělec i šílenec […], aby podle nevyslovitelných příznaků […] okamžitě rozpoznal malého anděla smrti mezi obyčejnými dětmi: stojí tam, jimi nepoznán, a není si vědom své fantastické moci.“ (Citace je z této verze (str. 7), u které se bohužel nemůžu dopátrat překladatele, nicméně ráda bych mu smekla, protože pokud můžu soudit podle tohoto úseku, ten překlad je velmi povedený.)

Intermezzo II. (Tom)
- cca 1 508 slov
- 16/04/2006
- Damien Rice: Cannonball

XI.
- cca 6 316 slov
- 17/04/2006
- Mika: Lonely Alcoholic
- „Když jde někdo proti králi, nesmí minout.“ = “Come at the king, you best not miss.” - The Wire / The Wire - Špína Baltimoru, epizoda 1.08 Lessons / Poučení (2002)

XII.
- cca 6 060 slov
- 17/04/2006
- Michelle Branch: Are You Happy Now?

XIII. (Frank & Susanna)
- cca 6 225 slov
- 17/04/2006 - 20/04/2006
- The Pretty Reckless: Hit Me Like a Man
- UPOZORNĚNÍ: Kapitola obsahuje čuňárny. Jako fakt, nasaďte si něco na oči, nebo přijdete o panenství.

XIV.
- cca 6 771 slov
- 20/04/2006
- Mika: Any Other World

XV.
- cca 6 232 slov
- 21/04/2006
- Black Sabbath: Heaven and Hell
- „Když je něco až moc dobré na to, aby to byla pravda, většinou to pravda není.“ - “If something is too good to be true, you can bet it’s not.” To Rome with Love / Do Říma s láskou (2012)

Intermezzo III. (Karneval)
- cca 1 751 slov
- 17/04/2006
- Alicia Keys: Another Way to Die (ft. Jack White)
- „Můžem být zase šťastný jak brčka v mojitu.“ - převztaho z Woxyina „...a ten trouba je porad happy jak brcko v mojitu!“ z diskuze Co si myslite o masakrech postav? na PF. (Lituji jenom toho, že se mi tam nepodařilo nacpat i toho troubu.)

XVI.
- cca 6 745 slov
- 21/04/2006
- The Rasmus: Not Like the Other Girls
- Hannibal Rising / Hannibal: Zrození, ke kterému se v této kapitole referuje použitím jména Murasaki, byl v USA vydán až v prosinci roku 2006, čili v době, když se SM odehrává, ještě neexistoval, ale předstírejme, že ano.

XVII.
- cca 6 394 slov
- 22/04/2006
- Nickelback: This Means War

XVIII. (Frank & Susanna)
- cca 6 496 slov
- 22/04/2006 - 23/04/2006
- Daniel Merriweather: Chainsaw
- „Kdo kdy řekl, že láska musí být něžná a jemná?“ - “Who’s to say that love needs to be soft and gentle?” Secretary / Sekretářka (2002)
- UPOZORNĚNÍ: Kapitola obsahuje čuňárny. Může způsobit z krvácení očí a z nosu, také impulsivní touhu zardousit autorku.
- BONUS: nádherná ilustrace od Kajusii.

XIX.
- cca 6 555 slov
- 24/04/2006 - 28/04/2006
- The Civil Wars: Poison & Wine
- „Pravda řečená se špatným úmyslem překoná všechny lži, které je možno vynalézt.“ - “A truth that’s told with bad intent / Beats all the lies you can invent.” - William Blake: Auguries of Innocence (1863)

XX. (Frank & Susanna)
- cca 6 457 slov
- 24/04/2006 - 01/05/2006
- Sick Puppies: I Hate You
- „Někde slyšel, že milovat se ženskou je jako mstít se za všechny věci, co kdy chlapa v životě porazily.“ - “When you make love to a woman you get revenge for all the things that defeated you in life.” Elegy / Umírající zvíře (2008)
- UPOZORNĚNÍ: Kapitola obsahuje čuňárny. Dobrá zpráva je, že je to na chvíli poslední taková.
- BONUS: nádherné ilustrace od Kajusii: 1 a 2.

Intermezzo IV.
- cca 1 640 slov
- 29/04/2006
- Cat Stevens: Tea for the Tillerman
- „Nic není ztraceno navždycky.“ - “Nothing’s lost forever.” Angels in America / Andělé v Americe (2003)

XXI.
- cca 6 457 slov
- 01/05/2006
- Anya Marina: Satellite Heart
- „Co se děje po tmě stejně nakonec vyleze na světlo.“ - “What’s done in the dark will be brought to the light.” Johnny Cash: God’s Gonna Cut You Down

XXII.
- cca 6 830 slov
- 01/05/2006
- Rihanna: Man Down
- Jsem si vědoma toho, že Engelhardt kouří i během druhé řady, ale pro účely Salto mortale si představujme, že jsme ji až do této chvíle neviděli s cigaretou.

XXIII.
- cca 6 428 slov
- 01/05/2006
- Emeli Sandé: Clown

XXIV.
- cca 6 196 slov
- 01/05/2006 - 02/05/2006
- Mumford & Sons: White Blank Page

XXV.
- cca 6 531 slov
- 02/05/2006 - 13/05/2006
- Steel Dragon: Colorful
- BONUS: nádherná ilustrace od Kajusii. (Pozor, obsahuje spoiler.)

Intermezzo V.
- cca 1 451 slov
- 13/05/2006
- Susan Boyle: Amazing Grace

XXVI.
- cca 6 087 slov
- 13/05/2006
- Art Garfunkel: All I Know

XXVII.
- cca 6 433 slov
- 14/05/2006 (flashbacky: duben 1979, Cáchy)
- The Fray: How to Save a Life

XXVIII.
- cca 5 863 slov
- 15/05/2006
- Embrace: Nature’s Law
- „No tak, tohle není ta nejhorší věc, při které jsi mě kdy přistihla.“ - “Let’s face it, this is not the worst thing you’ve caught me doing.” - Iron Man (2008) (parafráze)
- UPOZORNĚNÍ: Kapitola obsahuje čuňárny. Snad jste si nemysleli, že už nic nebude?

XXIX.
- cca 7 051 slov
- 17/05/2006
- Sick Puppies: You’re Going Down
- „nostalgie de la boue“ - podle Merriam-Webster slovníku se jedná o „stesk po bahně“ či „slabost pro vulgaritu“, interpretace se ale samozřejmě různí. V Salto mortale je míněn význam, ve kterém byla fráze užita v románu Milenec lady Chatterleyové / Lady Chatterley’s Lover z roku 1928. Lord Chattlerley není zrovna nadšený, že se s ním jeho žena chystá rozvést kvůli hajnému, se kterým je těhotná a který jim není rovný ani sociálním postavením ani vzděláním.
Opět přikládám relevantní výsek: „Ano!“ řekl potom. „To dokazuje pravdu toho, co jsem si o tobě myslel vždycky: nejsi normální, nemáš to v hlavě v pořádku. Patříš k těm pološíleným zvráceným ženským, které přitahuje zkaženost, la nostalgie de la boue, touha po blátě!“
(- tato česká verze, opět nevím překladatele)
Originál: ‘Yes!’ he said at last. ʻThat proves that what I’ve always thought about you is correct: you’re not normal, you’re not in your right senses. You’re one of those half-insane, perverted women who must run after depravity, the nostalgie de la boue.’
- UPOZORNĚNÍ: Kapitola obsahuje poměrně brutální scény. Ne tak brutální jako to, co ještě přijde, ale nebude to příjemné číst.

XXX.
- cca 6 673 slov
- 18/05/2006
- Peter Bradley Adams: Be Still My Heart
- „Lidi se nemění, jen sami sebe klamou, že je to možné.“ - “People don’t change; they only fool themselves into believing they can.” - Once Upon a Time, epizoda 1.04 The Price of Gold (2011)

Intermezzo VI.
- cca 1 470 slov
- 13/05/2006
- 30 Seconds to Mars: This Is War

XXXI.
- cca 6 438 slov
- 18/05/2006
- The Pretty Reckless: Zombie
- UPOZORNĚNÍ: Kapitola obsahuje velkou míru fyzického násilí, o kterém silně doufám, že se nikdy nepřihodí mně.

XXXII.
- cca 7 134 slov
- 18/05/2006 - 19/05-2006 - 01/06/2006
- Nashville Cast: Stronger Than Me

XXXIII.
- cca 6 554 slov
- 01/06/2006 – 02/06/2006
- Archive: Fuck U
- „Nikdy předem nevíme, kudy plujeme, kam míříme…“ - “There’s no earthly way of knowing / which direction we are going / there’s no knowing where we’re rowing…” - Willy Wonka & the Chocolate Factory / Pan Wonka a jeho čokoládovna (1971) (užitý překlad je z titulků od identity jménem SOFTITLER)
- UPOZORNĚNÍ: Zhruba v těchto místech jsem při psaní už totálně zešílela, takže... Laughing

XXXIV.
- cca 7 378 slov
- 02/06/2006
- Kissing Cousins: Don’t Look Back
Tato kapitola je, stejně jako konec předchozí, inspirována filmem Willy Wonka & the Chocolate Factory / Pan Wonka a jeho čokoládovna (1971):
- „Moc času, málo práce… vlastně naopak.“ - “Hurry, we have so much time and so little to see. Wait a minute! Strike that. Reverse it. Thank you.”
- „Zadrž dech, něco si přej, napočítej do tří…“ - “Hold your breath, / make a wish, / count to three…” (x)
- „Jenomže víš, co se stalo chlápkovi, co dostal všechno, co chtěl…? Žil šťastně až do smrti…“ - “But Charlie, don’t forget what happened to the man who got everything he wanted. […­] He lived happily ever after.”
- „…zase jednou byla největší tma před úsvitem.“ - “It’s always darkest before the dawn.” - Florence + the Machine: Shake It Out

XXXV.
- cca 6 473 slov
- 02/06/2006
- Aimee Mann: That’s How I Knew This Story Would Break My Heart
- UPOZORNĚNÍ: Prasárny, zase, sorry not sorry. Twisted Evil

Intermezzo VII.
- cca 1 543 slov
- 02/06/2006
- Gotye: Somebody That I Used to Know (ft. Kimbra)

XXXVI.
- cca 6 975 slov
- 03/06/2006
- Florence + the Machine: Howl
- Přirovnání o varanovi a buvolovi je půjčené z Dallasu, epizody 2.11 Let Me In: “[…] Komodo is venomous, and his bite is poison. So he bites his prey… Buffalo usually… And then he waits. The Komodo’s strong, but the buffalo’s stronger. Can’t take it down while it’s full strength. So the dragon waits while the buffalo gets weaker and weaker. Takes days, weeks sometimes. The dragon keeps his distance but never loses sight of his prey. He’s patient and has no mercy. That’s his biggest strength. The dragon watches the venom take hold, waiting for the buffalo to fall, for a moment to pounce. The buffalo panics. He tries to escape, tries to fight the venom, but it’s no use. The venom is absolute. There’s no escaping it, no fighting it, no end game where the buffalo wins and the dragon loses. But the dragon’s patience is well-rewarded. The buffalo collapses. Succumbs to the venom. That’s when the dragon feeds.” (x)
- „Trocha nesmyslů sem tam zachutná i těm nejmoudřejším.“ - “A little nonsense now and then is relished by the wisest men.” - Willy Wonka & the Chocolate Factory / Pan Wonka a jeho čokoládovna (1971)
- „[…] co začíná bordelem, končí bordelem […].“ - “What starts in chaos ends in chaos.” - The L Word / Láska je Láska, epizoda 3.07 Lone Star / Léčení

XXXVII.
- cca 6 825 slov
- 03/06/2006 - 04/06/2006
- P!nk: Try

XXXVIII. (Dominik & Eva)
- cca 6 676 slov
- 1. úsek 04/06/2006, 2. a 3. úsek 07/2006, 4. úsek 08/2006
- Dido: White Flag
- UPOZORNĚNÍ: Prasárny, zase. Můžete mě zkusit léčit elektrošoky, ale nedávám vám moc šancí. Laughing

XXXIX. (Tom & Semir)
- cca 6 957 slov
- 07/2006, poslední úsek 08/2006
- Matt Nathanson: All We Are

XXXX. (Frank & Susanna)
- cca 6 678 slov
- 1. úsek 09/2006, 2., 3. a 4. úsek 12/2006, 5. úsek 05/2007
- Linkin Park: Leave Out All the Rest
- UPOZORNĚNÍ: Prasárny, tyhle už fakt poslední... tedy v SM. Laughing
- BONUS: nádherná ilustrace od Kajusii s názvem War Is Over.

- BONUS bez zařazení: nádherná ilustrace od Kajusii.

- Spotify Playlist
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - I.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
I.
*
Got a secret. Can you keep it? Swear this one you’ll save.
Better lock it in your pocket, taking this one to the grave.
If I show you then I know you won’t tell what I said.
‘Cause two can keep a secret if one of them is dead…

*
Frank Traber nikdy nebyl jedním z těch lidí, které bylo lehké šokovat. Spousta věcí, která přišla běžnému člověku naprosto nepředstavitelná, už před jeho očima proběhla, nebo je sám udělal. Paradoxně jediné, co ho dokázalo šokovat, byly takové ty drobné lidské maličkosti – vyražení od zkoušky v autoškole zrovna, když poprvé v životě skutečně pečlivě studuje ve snaze matce ukázat, že není úplně na nic. Kopačky na žluté přílepce zrovna, když si z pečlivě nastřádaných peněz vyrazil k Tiffanymu pro zásnubní prsten.
Když se pak konečně dostal v životě do bodu, kdy už ho nečekala žádná další zkouška, kterou by mohl podělat, a doma neměl žádnou, která by ho mohla opustit, naivně si myslel, že se nepříjemných šoků navždycky zbavil. Až do té doby, než mu někdo s pěkně pokřiveným smyslem pro humor strčil do cesty Susannu von Landitz.
Po tom prvotním šoku se cítil, jako by ho proti jeho vůli oženili. A pak si prostě zvykl. Zvykl si na vlastní žárlivost, zvykl si znovu na ten neodbytný pocit, že musí neustále dokazovat svou cenu. Opět se smířil s tím, že dělá chyby, které můžou někoho stát život, a zase se učil vyvarovat se jim.
Protože Frank Traber byl srab a věc, která ho děsila snad ještě víc, než smrt, byla právě vina. Se smrtí se naučil si hrát, neustále jí dokazovat, že dokud má pro co žít, ona na něj nedosáhne. A naučil se žít pro spoustu maličkostí, aby se jí měl proč vysmívat. Na vinu neměl žádný takový fígl. Paralyzovala ho, zbavovala ho odvahy a jeho vlastního druhu cti a poslušnosti, kterým se řídil. Vina byla pro jeho systém jako celulóza; neuměl ji strávit.
Jediné, co ho před takovými stavy chránilo, bylo vědomí, že má s sebou někoho, kdo potřebuje pomoc. Už jako kluk se bál tmy, ale když s ním byl někdo slabší – někdo, jehož bezpečí si dal za starost – strach necítil. To byl také jediný důvod, proč byl momentálně schopen uvažovat jasně a čistě.
Susanna trpěla tím horším ze dvou druhů šoku, do kterých člověk po traumatické události upadá. Místo toho, aby jí adrenalin, vháněný do těla zběsile bušícím srdcem, donutil k útěku, k řevu, k hysterii, zůstala s třesoucími se končetinami na místě a hleděla do neznáma. Skoro jako by zkameněla. To Franka postavilo do naprosto příšerné situace. Kdyby začala utíkat, chytil by ji. Kdyby začala ječet, zacpal by jí pusu. Kdyby hystericky vyváděla, už by ji srovnal do latě.
Takhle ho ale nenapadlo nic lepšího, než ji vzít pryč, aby to dál neměla před očima a mohla se dát rychleji dohromady. Uháněl s ní pryč podle jednoduché rovnice; když je po všem, je potřeba se postarat o živé. Ten mrtvý na něj počká. Spěchal, protože její šok jako by se zhoršoval. Byla ledová, třásla se a Frank nakonec přistihl sám sebe, jak zběsile prohmatává její tělo a hledá jakékoli zranění, které by její stav vysvětlilo, protože pak by doprdele aspoň věděl, co s ní. Když za to nedostal facku, věděl, že je skutečně zle.
Původní minuty se měnily na hodiny. Pozdě v noci pomalu morfovalo na hodně brzy ráno. Frank věděl, že se tam musí vrátit a postarat se o ten bordel dřív, než ho ranní světlo odkryje kolemjdoucím a všechno bude vypadat ještě hůř, než už to je. Ale bál se nechat Susannu samotnou. Pořád byla tak mimo, že začínal pochybovat, jestli ji odtamtud skutečně odvezl. Vlastně jediná známka toho, že má v těle ještě krev, byla čerstvá podlitina na pravém zápěstí v místech, kde ho obtočily jeho prsty, sevřely a škubly, aby se konečně pohnula.
Frank se opravdu snažil; strčil ji do horké sprchy částečně, aby ji zahřál, a částečně, aby z ní dostal to krvavé oblečení. Nacpal ji pod peřinu do své postele, ale když se pokusil vzdálit, aby uvařil kafe, nebo čaj, nebo cokoli, co ji zahřeje zevnitř, sevřela jeho tričko v pěstech tak silně a neohrabaně, že s látkou nabrala i značné množství jeho kůže a Frank chtě nechtě nahlas sykl bolestí.
Tohle pořád ještě nebylo příliš, opakoval si neustále, pořád to má pod kontrolou. Susanna potřebovala držet, když se rozrušila, to věděl dávno. Takže klesl do postele s ní a obalil je peřinou tak silně, že mu na těle za pár minut vyrazil horký pot. Susannino tělo ale jakoby to horko ani nevnímalo. Zalovil v paměti a snažil se vzpomenout, jak mu na tom kurzu první pomoci říkali, že se má postupovat. Pamatoval si tu zdravotní sestru s dlouhýma nohama, nohama až do nebe, ale nic z toho, co říkala.
Pohybující se svalstvo vydává teplo, tolik věděl i bez ní, takže jí začal masírovat paže, kam dosáhl. Její prsty byly jako malé ledové kry pokryté hnusným studeným potem, který vyráží jen na nezdravém těle. Nepříjemně se mu zahryzly do kůže pod tričkem, kam se nepřítomně vplížily, aby se aspoň trochu zahřály. Frank cítil, jak mrtvolně kloužou podél jeho páteře a po jeho břišních svalech. Způsob, jakým ho zalechtalo v rozkroku, v něm vyvolal záchvěv nevolnosti, protože tohle bylo to poslední, co by zrovna teď měl cítit, a Frankovi konečně došlo, v jaké poloze se s ní ocitl.
Celá ta situace se o „vhodnost“, jak by řekla Susanna, kdyby tupě necivěla do prázdna, ani neotřela a říct, že je „nevhodná“, se zdálo minutu od minuty jako hrubě nedostatečné. Frank věděl, že musí vstát, musí se vzpamatovat a musí zavolat na služebnu a všechno nahlásit. Nadechl se, aby něco řekl, ale Susanna se pohnula; přitáhla nohy víc k tělu, čímž její pravé koleno sklouzlo podél jeho boku a levé lýtko se otřelo přímo o jeho rozkrok. Frank na chvíli zadržel dech a pak se rozhodně pokusil zvednout. Susanniny nehty zanechaly rýhu nízko na jeho zádech a zaťaly se do svalů na jeho břiše, aby ho udržela na místě.
Jestli byl předtím trochu vystrašený a silně znepokojený, pak nevěděl, jak by se popsal teď. Jeho hlas zněl přiškrceně a cize, když konečně vyhrkl: „Sus, musíme to nahlásit.“
Žádná odpověď. Její tělo se k tomu jeho přimknulo ještě blíž a Frank slyšel, jak vlak do Průserova zahoukal v zatáčce.
„Dojdu ti pro svetr a udělám ti kafe. Nebo čaj.“ Znovu se pokusil vstát, ale Susannino sevření nepovolilo. Aspoň něco bylo jako ona: síla toho stisku. „Nebo frťana. Chceš frťana? Ten tě rozehřeje. Sus, musíme s tím něco udělat.“
Susanna znovu pohnula nohou a otřela se o jeho bok. Frank si rychle uvědomil, čím přesně se k jeho boku tiskne; byla to taky jediná část jejího těla, která odpovídala běžné lidské tělesné teplotě. Vlastně přímo sálala. Jen nastoupit.
Její noha se znovu posunula a Frankovy zornice se rozšířily, když si uvědomil, že to dělá naprosto cíleně. Chytil její kotník s trochu větší silou, než bylo nutné, a pokusil se ho odstranit z dosahu svých slabin. Susanna vzdychla způsobem, jaký u ní ještě neslyšel, a Franka zachvátila panika.
„Vlezeš si ještě jednou do sprchy a já najdu nějakou vodku,“ drmolil a pokoušel se znovu vstát. Pořád ho držela a jeho končetiny se navíc nebyly schopné domluvit s mozkem, takže se jeho tělo sice naprosto nekoordinovaně pohnulo, ale nemělo to žádný velký efekt. „Musíme zavolat Engelhardt a nahlásit to.“ To bylo správně – tam musel udržet mysl.
„Já nechci pít,“ bránila se Susanna. Nebyl to šepot, nebyl to výkřik, bylo to zakňučení a znělo neuvěřitelně hloupě a otravně. Franka z nějakého důvodu vydráždilo k nepříčetnosti; vymrštil do kleku, chytaje ji za obě paže hruběji, než by si dovolil kdy předtím, a zatřásl s ní tak, až jí mokré vlasy přepadly přes obličej.
„Susanno vzpamatuj se, doprdele,“ sykl na ni. „Když chceš, abych ti pomohl dát se dohromady, tak buď hodná holka!“
Nakláněl k ní hlavu blízko, snažil se jí vidět do obličeje. Začínal to ztrácet, takže zoufale potřeboval, aby se vzpamatovala. Jen jeden jediný výraz, který by mu napovídal, že je při sobě, by stačil; jen jeden jediný náznak příčetnosti – přece nechtěl tak moc?
V Susannině tváři se skutečně začínal objevovat jas; byl to přesně ten výraz, který měla, když jí něco začalo zapadat do sebe; když pochopila. Její ruce vylétly k jeho tváři, strhávajíce ji k té její. Její nehty se zaryly do jeho lící. Kousla ho do spodního rtu a její jazyk vrazil do jeho úst skoro až násilně. Frank na chvíli zmrzl, než ji od sebe odstrčil, ale opět to nemělo valný účinek.
Susanna posunula koleno, které dosud dlelo mezi jeho nohama a následné tření způsobilo, že ztratil rovnováhu. Sprostě zaklel proti její puse, když pustila jeho obličej a chytila do pěstí jeho triko, strhávajíc ho na sebe. V příští chvíli její stehna až bolestivě svírala jeho boky a její klín vyrazil vzhůru, hledaje tření s tím jeho.
Frankův mozek bojoval s jeho pudy a reakční doba se prodlužovala. Susanniny ruce, tentokrát na omak už úplně živé, znovu vklouzly pod jeho tričko a nehty zahrály na jeho žebra. Zalechtalo ho to a při pokusu vyhnout se jim se k ní přitiskl ještě mnohem víc. Frank se ještě nikdy v životě ze sebe tolik nesnažil strhnout ženskou, jako teď Susannu. Poslední, co momentálně chtěl, bylo přeříznout ji, když byla mimo sebe.
Zdálo se ale, že přesně to Susanna chtěla. Pokaždé, když se Frank pokusil zbavit se jednoho intenzivního doteku, její ruce nebo rty se ocitly jinde a dřív, než si to byl schopen uvědomit, jeho pánev animálně vrážela do její skrz vrstvy oblečení a Susanna najednou sálala a nepřestávala na něj dorážet jak hárající fena.
Jeho záměr byl čistý; chtěl se ubránit. Ale neuměl to. Nikdy dřív to nedělal. Couval, dokud mohl, ale v určitou chvíli už prostě nebylo kam. Všechen ten stres a panika se proměnily v palivo pár pudových pohybů; víc ani nebylo potřeba. Když se pak jeho rozum vrátil na své místo do těla s oblečením na půl žerdi, Susanna se dívala kamkoli, jen ne na něj.
Opatrně se zvedl a ucítil prudkou úlevu, když ho nestáhla zpátky. Vytáhl si kalhoty zpátky do pasu a dopotácel se ke kuchyňské lince, ve které se vzápětí začal přehrabovat. Trvalo celou věčnost, než našel láhev bez etikety s čirou tekutinou, ze které si pak mocně přihnul.
Frank Traber vždycky poznal, když něco posral, a smrad, který mu právě zamořil duši, ho nenechal na pochybách, že tentokrát se mu to povedlo tak důkladně, jak ještě nikdy. Byl po koule v průseru, mohl si za to sám, a jakkoli bylo lákavé na celou věc prostě zapomenout, Susannino zkrvavené oblečení na podlaze jeho koupelny vyprat a tvářit se, že nic z toho se nikdy nestalo, nemohl. Musel si to vyžrat až do dna.
Chtěl si znovu přihnout na kuráž, když za sebou uslyšel plácání bosých nohou po linoleu; Susannina ruka sevřela hrdlo láhve a vzala mu ji. Frank slyšel, jak se napila. Styděl se na ni podívat a byl si téměř jistý, že ona se nedívá na něj; když totiž promluvila, zcela jistě měla odvrácenu hlavu.
„Nesmíš se opít, musíme to nahlásit,“ sdělila mu a znovu lahev přiblížila ke rtům. Frank se hořce uchechtl; teď mu bude říkat, co má dělat. To jí bylo fakt podobný. Chňapl po flašce, zavřel ji a dal ji pryč.
„Tak se tím řiď,“ doporučil Susanně. „V pohodě?“
„Ano,“ přikývla Susanna a hleděla do země. Tváře měla zarudlé a vůbec celkově teď pro změnu zase vypadala jako někdo, s kým lomcuje horečka. „Promiň, já vůbec nevím – “
„To vyřešíme potom,“ přerušil ji Frank rozhodně. Ocitli se uprostřed neuvěřitelného bordelu a museli ho začít uklízet postupně. „Teď se dáme dohromady, vrátíme se tam a zavoláme šéfový. Teprve až se to začne řešit, můžeme… řešit něco dalšího.“
„Neměl bys tam jezdit se mnou, nechci tě do toho dál zatahovat,“ zakroutila hlavou Susanna a začala se shánět po něčem, co by na sebe hodila. Její oblečení bylo stále na podlaze koupelny a bylo totálně na odpis. Navíc bylo důkaz. Důkaz. „Panebože,“ zašeptala a zůstala stát uprostřed obýváku. Držela se za ústa a Frank věděl, že teď otevře stavidla. To bylo to poslední, co potřeboval. „Nechala jsem se zaskočit, střílela jsem, utekla jsem, byla jsem totálně mimo – já ani nevím – “
„Napřed se ale asi stavíme u tebe a oblečeš se,“ přerušil ji Frank a začal se shánět po něčem, co by si mohla obléct. „Tvoje hadry vezmeme do pytle, nevypadalo by dobře, kdyby se to ztopilo. Navíc na něm bude dobře poznat, že šlo o sebeobranu, takže – hlavně nebreč,“ skoro zaprosil. Plačící ženská byla hned po té totálně apatické druhou nejhorší věcí ve vesmíru. „Nebreč, bude to dobrý. Jenom ses bránila.“
„Neměla jsem vůbec opouštět místo, neměla jsem – “
„Cákly nám nervy, dobře?“ skočil jí do řeči znovu Frank. Analyzovat mohla později. „Musíme se tam vrátit co nejdřív, dokud je aspoň malá šance, že to nikdo ještě nenahlásil. Vezmem si moje auto.“
Frank se znovu vzdálil, aby pokračoval v přehrabování se svým bytem. Susanna se konečně chopila odpadkového pytle a naházela do něj své původní oblečení. V polovině práce jí Frank poklepal na rameno čistými tepláky a mikinou, což jí prozatím muselo stačit. Uhnula a nasoukala se do toho, zatímco Frank dodělal, co ona rozdělala. Na kachličkách zůstala krvavá skvrna, která s sebou znovu přinesla ostrou připomínku průseru, v jakém se ocitli – jmenovitě hlavně Susanna.
„Jdeme,“ zavelel Frank, než nad tím mohla začít dumat, popadl pytel a klíčky od auta. Susannino si vzít nemohli, sedadlo spolujezdce, na kterém se choulila v šoku, když odjížděli, bylo od krve také. Susanna vklouzla do svých krémových Jimmy Choo, které jako jediné zůstaly ušetřené krvavé lázně, a pramálo jí zajímalo, jak vlastně vypadá. Dokonce ani Frank nic nepoznamenal; humor ho dokonale přešel.
*
Kolín nad Rýnem byl pořád bezpečně obalený nově dubnovou tmou. Frank se začal chechtat jako tichý blázen, když mu došlo, že je dnes prvního dubna. Susanna o něj zavadila pohledem, ale nic neřekla. Myslela jen na to, že se Frank napil. Nebylo to dost na to, aby to jakkoli ovlivnilo jeho schopnosti řidiče a upřímně, i kdyby byl namol, jeho styl jízdy by se patrně nezměnil, ale nadýchal by, kdyby je zastavili.
Dva dálniční policisté ve čtyři ráno na silnici; jeden s alkoholem v krvi a druhý vrah. Najednou se jí taky začalo chtít smát.
Frank zastavil na temném rohu, který se mu vpálil do zornice a vyvstával mu před očima jak vlákenko žárovky v nastalé tmě. Susanna vystoupila z auta jako první a hlubokými nádechy a výdechy vykročila, matně si vědoma Frankovy přítomnosti za ní. Frank rozsvítil baterku, a když začal kužel jejího světla dopadat na špinavé dláždění, nestačili se divit.
Nikdo tam nebyl. Žádné tělo, žádná krev, žádné stopy zápasu. Bylo tam úplně uklizeno. Někdo tam úplně uklidil. Frank polkl a začal se rozhlížet jako Susanna. Nedávalo to smysl; kdyby našel tělo nějaký chodec nebo pochůzkář, nahlásil by to a kolegové od kriminálky by to dávno šetřili. Byla by tu páska, byla by tu uniforma na uniformě. Něco by se dělo.
Ale všude kolem nich bylo místo toho asi takové ticho, jaké se dá očekávat v části města, kde si nikdo nevšímá nikoho ze strachu, že by ho svědomí donutilo říct, co viděl, a druhý den ráno by se probudil v tom lepším případě s uříznutou koňskou hlavou na polštáři, v tom horším vůbec.
„Třeba si někdo z gangu myslel, že někomu dalšímu ruply nervy a uklidil za něj,“ nabídl Frank jediné řešení, které ho napadlo. Susanna na něj pohlédla a chvíli jakoby to zvažovala. V hlavě měla najednou záhadu a podle toho vypadala; s tou ženou před hodinou neměla vůbec nic společného. Frank se na ni musel usmát; to byla jeho holka.
„Skoro, pane komisaři,“ ozval se hlas někde nad nimi. Susanna sebou škubla a Frank automaticky namířil baterku po hlase, ale než sloupec jejího světla stačil najít jakýkoli obličej, byli oba oslepeni velkým světlometem. Frank automaticky zajel rukou do pouzdra pro zbraň, ale cvaknutí pojistky někde u světlometu ho zastavilo. Susanna si teprve v ten moment uvědomila, že její zbraň zůstala v jejím autě.
„Tu zbraň dejte pěkně dolů, pane komisaři. Ruce nahoru, oba, a ustupte ke zdi.“
Frank a Susanna tak učinili a přes to všechno, co se právě dělo, se jim oběma ulevilo. Zase byli na pevné půdě; zase byli v situaci, na kterou byli cvičení a ve které věděli, jak se zachovat. Zase to bylo dobré, nebo se to tam aspoň blížilo. Hned, jak se zbaví toho pošuka.
„To jste byl vy? Kde je to tělo?“ promluvila Susanna překvapivě pevně.
„Tam, kde mělo být od začátku. Toho pána jsem sledoval už nějakou dobu. Nebyla jste první jeho oběť. Dnes v noci jsem se s ním chtěl vypořádat, než zaútočí, ale seběhlo se to s vámi hrozně rychle. Ten odjezd nebyl moc profesionální, ale dal mi čas, abych to vyřídil k mé i k vaší spokojenosti. Tělo nehledejte, není. Vaše auto a zbraň si půjčím, Susanno, a trochu ho uklidím. Nebojte, vrátím ho.“
„Snad si nemyslíte, že to takto necháme?“ namítla Susanna.
„Budete muset, Susanno. Oba. Pan komisař teď položí klíče od svého auta na zem i se svým mobilem, a jestli se přiblíží ke své zbrani, postarám se o něj stejně, jako o naši oběť. Pak odsud odkráčíte a půjdete pořád rovně, než dojdete k nonstop kavárně asi o tři ulice dál. Odtamtud si zavoláte na svůj mobil, a pozdravíte mě oba, abych měl jistotu, že tam jste. Nezkoušejte volat odjinud, znám jejich číslo nazpaměť. Nebojte, všechno vám vrátím, nikomu by nepomohlo, kdyby se řešilo, kam se vaše věci ztratily.“
Frank a Susanna si vyměnili pohled. Ve Frankově autě bylo Susannino oblečení – vyjma Susannina auta a její zbraně poslední důkaz, že byl spáchán zločin. Jestli pak s tímhle půjdou za Engelhardt, budou rádi, když je za to opuštění místa činu a okamžité nenahlášení nezavře. S kariérou se můžou oba rozloučit.
„A ano, abych nezapomněl. Pokud někomu – komukoli – řeknete o naší malé spolupráci a tím pádem o mé existenci, budu nucen se vás zbavit. Jednoho po druhém. Dost riskuji, když vás nechávám jít, ale zásadně se zbavuji jen těch, kdo si to zaslouží. Máte na výběr. Buď se vraťte domů a zapomeňte, nebo se uvidíme znovu a to za mnohem horších podmínek. Tak prosím, vydejte se na cestu. A neprodlužujte to.“
Susanna vyhledala Frankovy oči a kývla. Jakkoli se jim to nelíbilo, se zbraní namířenou na hlavu neměli moc na výběr. Frank pomalu sáhl do bundy a položil mobil a klíčky od auta na zem. Světlomet zhasl a oba policisté na chvíli neviděli nic jiného, než mžitky mezi očima. Frank vzal Susannu za ruku a svižně vyšli z uličky a směrem, který jim byl přikázán.
Nonstop kavárna, ve které by si normálně i Frank zdráhal objednat vodu a Susanna by radši zemřela, než aby tam vkročila, byla o čtyři ulice dál za rohem. Frank vrazil dovnitř, šel přímo k pultu a řekl si o telefon. Nerudně vypadající servírka mu ho podala, bručíc si něco o tom, kdo sakra v dnešní době nemá mobil. Susannu přelétla pohledem a nálada se jí evidentně spravila.
Frank vytočil číslo svého mobilu, ohlásil se a podal telefon Susanně, která udělala to samé. Vrátil telefon a pak pohodil hlavou směrem ven.
„Kdybys poděkoval, tak ti huba neupadne,“ houkla za ním servírka, ale Frank jí sotva věnoval pozornost. Jediné, co zvládl kontrolovat kromě cesty, byla Susanna na těch módních třinácticentimetrových podpatcích. Dřív nebo později podle něj musela hodit masku. Když si je včera večer obouvala, těžko počítala s tímhle.
Susanna se ale držela bez problému, dokonce běžela rychleji, než Frank. První věc, kterou se každá policistka naučí, když si koupí „chůdy“, jak to nazýval Frank – protože mu cuchalo ego, že je v nich vyšší, než on – bylo běhat v nich. Ale tomu Frank odmítal uvěřit.
Když doběhli na místo, nebyla tam ani zbraň, ani mobil, ani auto. Po světlometu na nízké střeše vedle ani památky. Na zemi ležel jen obsah Susanniny kabelky v sáčku na důkazy – samozřejmě bez jejího mobilu. Susanna si teprve teď uvědomila, že ji tam v noci nechala, a sáček zvedla bez obav, že otře otisky. Stejně jako Frank si byla jistá, že tam žádné nejsou.
Jediné, co teď naznačovalo, že tu proběhlo něco podivného, byl fakt, že ta ulička byla o dost čistší, než bylo běžné. Bylo to vidět i v pomalu modrající tmě, která se chystala zvednout úplně. Frank se rozběhl na konec uličky, odrazil se od odpadkového kontejneru a zachytil se rukama o střechu, na kterou se vzápětí vytáhl.
Několikrát ji prošel kolem dokola, ale nejen, že tam nezůstala jediná stopa, nebyla tam ani žádná známka po něčí přítomnosti. Pohlédl dolů na Susannu stejným stylem, jako obrys toho neznámého muže prve shlížel na ně oba, a zakroutil hlavou. Susanna tu svou svěsila a zvedla ji až, když byl zase dole a u ní.
„Co budeme dělat?“ zeptala se ho.
„Napřed odsud vypadneme a vyřešíme to někde v klidu,“ odpověděl Frank.
*
Taxi se jim samozřejmě podařilo chytit až, když úplně vyšli ze čtvrti. Když je taxikář konečně dovezl před dům, ve kterém bydlela, nahmatala hotovost dřív, než Frank, a rychle vystoupila. Ráno se pomalu hlásilo ke slovu a ona nechtěla, aby ji v tom úboru kdokoli viděl. Když zjistila, že ji Frank nenásleduje, naklonila se zpět do auta.
„Tak jdeš?“ zeptala se.
„Ne, jdi se pořádně vyspat, odpoledne si zavoláme, jo?“
Susanna na něj zůstala chvíli hledět, jako kdyby jí řekl něco, co si musela dlouze promyslet.
„Ale – “
„Susanno, taxametr. Zkus se trochu vyspat… zavoláme si.“
„Fajn,“ práskla Susanna dveřmi od taxíku. Ten se odlepil od obrubníku a stihl zmizet za rohem dřív, než stačila zalitovat, jak příkře reagovala. Rychle si uvědomila, že stojí na chodníku, padá rosa a ona má na sobě Frankovy vytahané tepláky a mikinu s nápisem „pivní prudič“.
„Trabere,“ vzdychla Susanna ztrápeně, jako by ta trapná mikina celou situaci ještě několikanásobně zhoršila. Rychle zmizela v domě, vyběhla schody a klíči ze sáčku si odemkla dveře. Hodila je na stolek u dveří, sundala ze sebe všechno, co na sobě měla; všechno na jednu hromadu včetně toho trička, které nasáklo jejím i Frankovým potem.
Horká voda ji trochu uvolnila, a jakmile se hodila do klidu, začala na sobě cítit únavu. Zrak jí padl na to zápěstí, za které ji Frank popadl, a na malé modřiny, které se tam potom utvořily. Nikdy si nevšimla, že by byla na podlitiny tolik náchylná, ale jedna malá byla i okolo kotníku. Dodnes si nemyslela, že je možné cítit hanbu a vzrušení najednou.
Ještě nikdy neměla takový výpadek, jako ten v noci. Nikdy se jí nestalo, že nebyla schopná pohybu. Svět byl najednou absolutně překroucený a nereálný a ona tak úplně nechápala, co se děje. Pamatovala si, že s ní Frank mluvil, a pamatovala si tu kaluž krve, která prosákla skrz její Donnu Karan a italský kašmír až na její břicho. Pamatovala si světle modré kachličky jeho koupelny a růžovou barvu vody, když krev pouštěla z jejího břicha.
Pamatovala si Frankovy peřiny, které byly na její kůži stejně nepříjemné, jako kdyby je někdo mokré vyhodil na mráz, a jeho monotónní pokusy rozproudit její krev. A pak její mysl skočila přímo ke chvíli, kdy se jí snažil ubránit, a ona cítila, jak celá rudne. Ještě nikdy, nikdy se tolik neponížila. Ještě nikdy nad sebou takhle naprosto neztratila kontrolu.
Susanna sykla, když na své kůži spatřila růžové šrámy. Drhla se houbou tak dokonale, až začala porušovat zdravou kůži, a na místech, kde jí kůži i přes oblečení sedřela hrubá zeď, na kterou byla přitlačená, se jí podařilo strhnout strupy. Zcela traberovsky zaklela.
Vylezla z vany, usušila se a vydesinfikovala škrábance spíš proto, aby zastavila krvácení. Věděla, že bez pomoci neusne. Když zavřela oči, pod víčky měla pořád mrtvou váhu chládnoucího těla, zpod kterého se sama nebyla schopná dostat, než ho z ní Frank strhl. Po tom, co cítila před těmi výstřely, při nich a v těch dlouhých vteřinách po nich, než byla schopná se znovu nadechnout, už nechtěla nikdy nic cítit. Bylo to příliš.
Chvíli se přehrabovala v lékárničce, než našla nepopsanou tubičku s léky. Její matka jí dva vždycky nasypala do ruky, když shledala, že vypadá přepadle. Pro ni byly prášky na spaní lék na každý problém. Spolkla dva, na dvanáct hodin nevěděla o světě a všechny její problémy ji obešly. Vypěstovala si závislost, kterou si neuvědomovala, a nedala si vymluvit, že je to nejlepší řešení.
Susanna do sebe hodila dva, zahánějíc jedno zlo zlem ještě větším, a nechala stát lahvičku na umyvadle. Tentokrát spala sotva se její hlava dotkla polštáře.
*
Vzbudila se až o půl sedmé večer. Hlava jí pulsovala z přespání a připadala si jak praštěná palicí. Skrz nepříjemný závoj špatného spánku si těžko vzpomínala, co ji vzbudilo. Nakonec došla k tomu, že pokud to něco bylo, tak jedině domovní zvonek. Vyhrabala se z postele a rozespale se potácela k domovním dveřím. Kukátkem zjistila, že za nimi čeká kurýr.
Bez toho, aby řešila, jak vlastně vypadá, otevřela dveře a převzala zásilku. V rudé krabici převázané velkou bílou stuhou našla klíče od svého auta, svůj mobil a svou zbraň. Neřešíc, že je jen k županu, znovu rozrazila hlavní dveře, ale kurýr už byl pryč. Doběhla k oknu zrovna, když na motorce odjížděl pryč. SPZ neviděla.
Vrátila se ke stolu, vzala mobil a vytočila Frankovo číslo. Zvonilo to, ale nikdo to nebral. Susanna se šla do koupelny opláchnout, pak znovu zkusila Frankovo číslo, ale tentokrát to spadlo přímo do schránky.
Rychle zamířila ke skříni a hodila na sebe první, co jí přišlo pod ruku. Popadla kabelku a nevnímajíc, co je to zač, naházela do ní všechny nalezené předměty. Teprve teď si všimla, že naspodu víka krabice je přilepený lístek se vzkazem. Přečetla si jeho obsah a zbledla.
Nazula mokasíny, které neladily kabelkou, a v mžiku byla ve svém autě. Do pásů se zavázala až v momentě, kdy projela první dvě zatáčky stylem, kterým by rozhodně jezdit neměla. Když takhle naposledy vystřihla zatáčku, shodou okolností se Semirem v autě, bylo jí doporučeno, aby „na Trabera“ radši nejezdila – kdyby prý chtěl umřít, sedne si do auta s mistrem samotným.
Jen pomyšlení na smrt donutilo Susannu sešlápnout plyn ještě víc. U Franka doma byla rychle, naštěstí už bylo po špičce. Všimla si, že jeho vůz už je také zpět. Vyběhla schody, několikrát zmučila zvonek a zabušila na dveře. Nikdo jí ale neodpověděl. Rychle vytáhla z kabelky náhradní klíč a vřítila se do bytu. Franka našla ležet naprosto nehybně v posteli, tváří v polštáři. Pustila kabelku a vší silou ho otočila.
Nedokázala zastavit slzy úlevy, které se jí začaly koulet z očí, když zjistila, že Frank dýchá. Začala s ním třást. „Vzbuď se, Franku. Dělej!“
Pomalu přicházel k sobě. Svraštil pořád zavřené oči a zamířil si jednou rukou k obličeji. Susanna až teprve teď začala vnímat, v jakém je stavu. Zachvátil ji vztek; hnala se sem jak šílená a on to nebral, protože byl v lihu. „Tys pil?!“
Frank konečně otevřel zmatené oči a vykřikl bolestí, když Susanna novu sevřela jeho paže. „Moje ruka!“ štěkl na Susannu a pravicí, kterou si sundal z čela, srazil její ruku ze své levé paže. „Mám vyhozený rameno!“
„Jak se ti to stalo?“ zeptala se Susanna a chytajíc jej za zdravou ruku, pomohla mu posadit se.
„Co tady děláš?“ odpověděl Frank nerudně protiotázkou. Cítil, jak mu žaludek skáče a celá levá strana těla mu pulsovala takovou bolestí, jakoby se pokoušela od té pravé odtrhnout a osamostatnit.
„Dostala jsem zásilku,“ odpověděla Susanna, vrátila se ke své kabelce a vytáhla přílepku, aby ji pak Frankovi s mlasknutím přilepila na čelo, až Traber dotčeně sykl bolestí. „Cos dělal? Měli jsme si zavolat! Tu ruku ti vyhodil on?!“
„Přišel mi připomenout, že máme dohodu,“ přiznal neochotně Frank. „Pomůžeš mi s tou rukou?“
„Až mi řekneš, co jsi sakra dělal,“ trvala na svém Susanna. Mísil se s ní vztek se strachem a ta odporná migréna, která se stupňovala. V hlavě jí tepalo a to ji přivádělo k šílenství.
„Neklej, von Landitz, to ti nesluší,“ doporučil jí Frank a začal se rozhlížet, jak by si pomohl sám. Susanna ho surově praštila do zraněného ramene, až znovu vykřikl bolestí.
„Vysyp to, Trabere,“ zavrčela zlověstně.
„Vrátil jsem se tam. Šel jsem se vyptat do té kavárny, jestli to neměl s tou servírkou náhodou domluvený, a pak jsem zazvonil na pár domů v okolí, jestli někdo něco neviděl. Musel si na ten úklid posvítit. A ještě jsem zavolal na techniku, jestli nezkusí vysledovat můj mobil. Nemohli, tak jsem se vrátil domů a ožral jak prase, protože jsem jinak nemohl usnout, stačí? Ruplo ti v kouli?!“ Frank konečně nabral dech a čekal na Susannin ortel. Ruku měl v jednom ohni a ztrácel v ní cit.
„A jak se sem dostal on?“
„Přišel jako kurýr. Předal mi krabici, jednu mi ubalil a lomcoval mi s rukou tak dlouho, dokud jsem mu neslíbil, že budu držet hubu a krok. Řekneš mi konečně, co ty tu děláš?“
„Dostala jsem vzkaz,“ odpověděla Susanna a ukázala na jeho čelo, kde pořád visela bez povšimnutí žlutá přílepka. Frank ji sundal a otočil ji textem k sobě.
Mrtví drží tajemství nejlíp. Hlídejte si ho, Susanno – to je neuvěřitelný!“ Frank zmačkal papírek a mrskl ho co nejdál od nich. Tím pohybem mu zapracovalo svalstvo a tělem mu znovu projela ostrá bolest, která se vzápětí ještě několikrát znásobila, protože Susanna s téměř zavřenýma očima udělala, co po ní chtěl prve.
Frank zařval bolestí a převrátil se zpátky na záda. Skrz slzy bolesti neviděl horor v Susannině tváři a tím pádem ani tu obrovskou úlevu, která následovala, když se začal chechtat a prohmatávat levici, která zase zaujímala správný úhel k jeho tělu. „Tys už to někdy dělala,“ poznamenal poťouchle. Nemohl si pomoct; s rukou mohl hýbat a to ho uvedlo i přes tu bolest do euforie.
„Co jsem s tebou ještě nedělala,“ odsekla Susanna s lehkým úsměvem a pak se kousla do jazyka. „Já jsem to – nemyslela jsem to…“
„Jasně že ne,“ zamumlal Frank, když se odmlčela, a mávl nad tím zdravou rukou. Teď přijde ta koulervoucí řeč o tom, jaký to byl omyl a že by to stejně neklapalo a on byl navíc momentálně uprostřed kocoviny, takže by se znovu ani ožrat nemohl, pokud si nechtěl přivodit otravu alkoholem. „Nech to plavat.“
Namáhavě se zvedl, jakoby měl nejmíň o dvacet let víc, a šoural se do koupelny. Susanna vstala a otevřela všechna okna, která šla, aby trochu vyvětrala tu atmosféru lihovaru. Tentokrát nehodlala odejít bez rozumného plánu, jak se s ním vypořádat. Přece se nenechají šikanovat, a už vůbec se nemohlo znovu stát, že by Frank někam razil na vlastní pěst, s holými zády. Nenechala by ho to dělat ani, kdyby šlo o jeho průser, natož tak s vědomím, že jde o její.
Vstala a udělala Frankovi kafe; nemít boty, při cestě do kuchyně by si skopla palec o láhve od piva, vyskládané v řadě tak pečlivě a přesně, až vypadaly jako slavná Terakotová armáda. Neubránila se šklebu; při představě, kolik toho Frank vypil, jí žaludek udělal kotrmelec.
Frank se vrátil za půl hodiny. Tentokrát voněl mýdlem a na čistém tričku měl cákanec od zubní pasty. Když ho Susanna viděla, musela se usmát sama pro sebe a než si toho všiml, podala mu hrnek s kafem. Frank zabručel díky a kafem následně zapil dvě růžové tablety, aby zahnal bolení hlavy.
V kuchyni se rozhodilo těžké ticho. Susanna seděla u stolu a hleděla na jeho trochu poškrábanou a ošoupanou texturu, zatímco Frank se přehraboval v mrazáku. Zjevně konečně našel, co hledal, protože dveře zabouchl a Susanna uslyšela, jak vydechl úlevou. Když se na něj konečně podívala, zjistila, že si na rameno připlácl syrové maso v sáčku.
„Neboj, já ho pak hodím na pánvičku,“ ujistil ji Frank, když si všiml jejího pohledu, a klesl za stůl naproti ní. Susanna to radši nekomentovala. Jen z pohledu na červené maso, ač libové, ji přešla na jakékoli jídlo všechna chuť. Hlad ale měla obrovský.
„Měl by sis to nechat prohlédnout,“ poznamenala. Nelíbilo se jí to. Byla si téměř jistá, že mu tím svým zásahem jen uškodila, a vždycky, když Franka viděla v bolestech, něco v ní se svíralo a trpělo s ním.
„Nemůžu, co bych jim tam jako říkal? Uklouzl jsem při sprchování? Spadl jsem ze schodů? Vytočil jsem kolegyni?“ Frank Susanně věnoval obligátní úsměv provokatéra. „A co hůř, co bych nakecal Engelhardt? Dostal bych neschopenku, postavila by mě mimo službu, blablabla… Střílet můžu a řídit budeš ty.“
„Výborně, když sis tak pěkně vyřešil tohle, tak mi pověz, co uděláme s celou tou situací?“ odsekla Susanna.
„Jakou situací?“
„Trabere,“ zavrčela znovu varovně Susanna.
„Poslyš, nechytlas po cestě vzteklinu?“ tančil umě okolo tématu dál Frank. „Rozhodně tak vrčíš.“
„Abych tě nekousla,“ varovala ho Susanna, neschopná té hozené rukavici odolat. Aspoň, že jejich stará dynamika se vracela.
„To klidně můžeš,“ ujistil ji Frank sugestivně, aniž by narozdíl od Susanny pociťoval touhu kousnout se do jazyka. „Co s tou situací uděláme? No prostě na sebe nebudeme šahat v pracovní době.“
„Franku!“ V Susannině hlase bylo něco mezi upřímným vztekem, protože na něm moc dobře poznala, že ví, na co se ho ptá, a zastydlým pohoršením. To byla voda na mlýn Franka Trabera.
„Proboha Susanno, přestaň být tak trapně prudérní. Jestli chceš pohoršeně omdlívat, tak to zkus před někým, kdo ti to sežere. Bylo to trochu blbě načasovaný, ale bylo to fajn, byla to sranda, jedeme dál. Nebudu kolem toho tancovat a čekat, až nám to rozežere pracovní vztah.“
Susanna zůstala na chvíli naprosto neschopná slova. „Dobře,“ řekla pak tiše a pomalu. „To jsme si vyjasnili. A teď mi proboha řekni, co uděláme s tím uklízečem? Půjdeme za Engelhardt? Musíme to přece někomu říct.“
„A co jim řeknem? To je vlastně úplně ukradený, co jim řeknem, protože než to stihnem doříct, je po nás. Ten chlap to myslí vážně,“ argumentoval Frank, vstal a pleskl s teď už rozmrzlým masem v sáčku o linku. V rameni měl takovou horkost, že ještě chvilku ho tam držet, měl rare steak k večeři hotový.
„A to budeme sedět na služebně a nic nedělat?“ Susanna nevěřila svým uším. Tohle zrovna sedělo od muže, který si nechá vykloubit rameno a pak klidně usne. Frank mezitím rozpaloval pánev.
„A co jim řekneme? Kde máš důkazy? Chceš dostat na holou za nepřiměřenou sebeobranu? Bůhví co všechno se může semlít, když otevřem pusu. On ví, kde bydlíme, ví, co děláme, a já bych ho hrozně nerad znovu provokoval.“
„To nebyla nepřiměřená sebeobrana,“ ohradila se Susanna trochu nejistě. Frank si povzdechl; za tohle měl chuť kousnout se do jazyka.
„Tak jsem to nemyslel – ty víš, že si to nemyslím,“ namítl mírně a poškrábal se velkou vidličkou na zádech, než s ní píchl do masa a otočil ho. „Ale jak to bude vypadat, když kápnem božskou hned? Místo činu je najednou uklizený, po těle ani památky… Co si asi budou myslet?“
„Že to bylo trochu jinak a my se zbavili všech důkazů,“ zašeptala skoro zoufale Susanna. Sama nedohlédla dál, než k Engelhardt, a zapomněla, že se to dostane do rukou lidem, kteří nemají žádný důvod jim věřit.
„No právě,“ přitakal Frank a hodil oba tlusté steaky na talíř. „Taky se mi to nelíbí, ale pokud na ně vybalíme tuhle pohádku bez jedinýho důkazu, proměníme se z Dempseyho a Makepeace na Bonnie a Clydea za tři sekundy čistýho času. A já bručet nejdu, na to jsem jich tam zašil až moc, abych tam přežil třeba jenom den.“
„Dempsey a Makepeace?“ zeptala se Susanna s čelem opřeným do dlaně unaveně. Radši se na ten Frankův talíř ani nedívala; stačilo jí to jen cítit a její žaludek se hlasitě ozval i přesto, že rozhodně nešlo o její typický jídelníček.
„S tím přišel Gerkhan,“ zamumlal Frank a dosedl zpátky ke stolu. „Nevím, kde na to přišel. Chceš?“ přisunul k ní talíř spíš jen ze slušnosti. Věděl, že Susanna je jedním z těch magorů, co mají pocit, že červený maso škodí pleti, nebo co.
„Ne,“ odmítla Susanna a dívala se, jak to krájí. Z naříznutého masa vytekla trocha krve a smíchala se se šťávou. Kupodivu se jí nechtělo zvracet, naopak. „Fuj,“ donutila se promluvit, „vždyť to ani není hotové.“
„To je přesně tak, jak to má bejt,“ ujistil ji Frank, „rozhodně hotovější, než ty syrový ryby, kterýma se cpeš ty.“
„Dej to sem,“ nevydržela Susanna, sebrala mu vidličku od úst a strčila si sousto do pusy. Spadlo to do ní dřív, než si stačila uvědomit chuť, a její žaludek to hlasitě schválil. Sebrala Frankovi i nůž a vrhla se na kus masa. Frankovi se polichocený úsměv z obličeje pomalu ztrácel, když sledoval, jak do ní padá jeho večeře.
„Nechceš k tomu třeba chleba?“ zeptal se, vstal od stolu a pokusil se najít nějaké pečivo. To, co našel, bylo v takovém stavu, že kdyby to po někom mrskl, nejspíš ho na místě zabije, tak se přišoural k lednici a našel tam aspoň sklenici sterilovaných okurek. Sedl si znovu ke stolu a chroupal je, zatímco do Susanny padal zbytek jeho hovězí svíčkové.
„Promiň,“ zamumlala, když dojedla. „Měla jsem hlad. Nikdy bych netušila, že to vůbec pozřu, když jsem viděla, jak to připravuješ.“
„Já taky ne,“ ujistil ji Frank a odložil prázdnou zavařovačku s nálevem, zíraje smutně na prázdný talíř. „Já myslel, že to nejíš.“
„Já si to myslela taky,“ pokrčila Susanna rameny. „Matka mi tak dlouho říkala, že mi to nebude chutnat, až jsem to začala odmítat, protože jsem si byla jistá, že to není dobré.“
Bylo to absurdní. Ve svých třiceti dvou letech pořád překonávala předsudky z dětství. Jak od sebe vůbec mohla předpokládat, že se pod tlakem nezlomí, když ani neměla jasno v tom, co je ona a co si jen myslí, že je ona? Cítila, jak se jí znovu derou slzy do očí; přesně jako před třemi lety, když před Frankem brečela poprvé. Byla pořád stejně nemožná.
„Sus, je to jen flák masa,“ Frank natáhl přes stůl zdravou ruku, odsunuje při tom pohybu špinavý talíř, a sevřel tu její. „Nehledej v tom životní poselství, prosím tě. Hele, jestli ti nedovolili ještě něco, tak to napravíme.“
„Ne,“ Susanna se chtě nechtě musela zasmát. „Ne, myslím, že jsi už stačil napravit všechny křivdy, kterých se na malé prominentce dopustili.“
„A tak jsem zas jednou zachránil svět,“ reagoval Frank blahosklonně, pustil její ruku, zvedl se od stolu a odnesl talíř. Susanna se taky zvedla, vzala kabelku a váhavě zůstala stát vprostřed obýváku.
„Už půjdu. Dobrou noc, Franku.“
Stála a čekala na jeho odpověď. Frank hleděl na ni. Věděl, že od něj čeká něco jiného, než jí k celé té věci řekl. Balancovali na hraně už tolikrát jen, aby je vždycky přerušily nějaké vnější vlivy, které se Frank naučil mít rád, protože na to, co po něm opravdu chtěla, prostě neměl.
„Dobrou, Sus. Řiď opatrně.“
Protože Frank Traber byl srab a věděl to o sobě.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - II.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
II.
*
My heroes had the heart to lose their lives out on a limb
and all I remember is thinking I want to be like them.
Ever since I was little it looked like fun and it’s no coincidence I’ve come
and I can die when I’m done.

*
Semir Gerkhan si vždycky myslel, že má svůj život úplně pod kontrolou. Dlouhou dobu to tak skutečně vypadalo. Překonal osobní krizi, kdy málem opustil svoje povolání – i když poslání byl podle něj přesnější výraz – měl krásnou ženu a manželství, které klapalo. Pravda, už po dvou letech se na ně daly aplikovat všechny ty vtipy založené na párech, které jsou spolu už aspoň dvacet let, ale když se rozhlédl okolo, byl na tom pořád ještě hodně dobře.
Navíc byl klidnější. Jakoby se celý svůj život řítil na plný plyn, jen občas zastavil na nějakém odpočívadle, aby si prohlédl, jak se svět vlastně změnil. A teprve, když se oženil, zpomalil a tu jízdu si užíval. Už neměl za čím se hnát – to konečné štěstí, které zavírá každý dobrý cajdák, už měl. Teď jen zbývalo vyřešit, co dál s tím. Přemýšleli o dítěti – koneckonců, věk na to dávno oba měli.
Všechno bylo v pořádku až do doby, kdy se objevil Erkhan Ükul a Semir tam nebyl, aby ochránil vlastní ženu. Cítil se jako idiot, když se dozvěděl, že život a čest jeho ženy byly v rukou magora, co si myslí, že je John McClane, a jeho protekční fifleny, a on se o tom dozvěděl, až když bylo po všem. Když konečně slyšel Andrein hlas, který ho ujišťoval, že je v pořádku, ulevilo se mu. Ale ne nadlouho.
Vlastně, od Ükula šlo všechno do háje. Semir si myslel, že to bude zase jako dřív. Nebylo to poprvé, co se Andrea ocitla v takové situaci. Přežila a všechno se mělo vrátit do starých kolejí, jako už tolikrát. Ale nevrátilo. Do jejich manželství se místo toho pomalu a potichu vplížilo malé, soukromé peklíčko.
Andrea byla neustále nervózní a on byl nervózní z ní a s ní. Na témata jako práce a dítě byl uvalen zákaz, aniž by řekla, že o tom nechce mluvit. Jejich život se smrskl na připomínky, že došel záchodový papír a v kuchyni poblikává světlo. O víkendech, nebo když neměl službu, to bylo lepší, ale Andreina nálada zase padala pod bod mrazu každé pondělí a pokaždé, když přišly pracovní povinnosti.
Ale nezměnila se jen doma a ve svém chování vůči jemu. Dostat z ní úsměv na služebně bylo nemožné. Začala se striktně držet svých pracovních hodin a pracovní náplně. Žádná další iniciativa. Konkrétně právě to vyvolalo na služebně šum. Herzberger a Bonrath, na které tak padly obchůzky, které stejně měli dělat, se dali lehko umlčet, když pochopili, že se něco děje.
Komisaři, za které dělala Andrea půl práce dohledáváním informací, se s tím smiřovali všelijak. Empatická von Landitz přeladila beze slova, Tom měl delší vedení, ale když to k němu docestovalo, s chutí se chopil práce i za Semira, který se snažil nezešílet. Traber byl od přírody prudič a remcal, ale Andrea ho odkázala do patřičných mezí a byl klid.
Engelhardt konkrétně toto nevadilo – když občas viděla, jak to chodilo na jiných služebnách, docházela k závěru, že si svoje podřízené rozmazlila a v tomto ohledu jí hasit konflikty nevadilo. Mnohem víc jí ale dělalo starosti Andreino asociální chování. Už neposeděla nad kávou o polední pauze a nepodílela se na žádných aktivitách kolektivu. Žádný bowling, žádné vánoční a novoroční večírky, nic.
A to nebyl jediný projev jejího psychického stavu. Začala scházet i fyzicky. Vypadala neustále vyčerpaně a na líčení a oblékání bylo patrné, že je prováděno ze zvyku bez opravdové chuti a marnivosti. Začala méně jíst a schovávala se v posilovně a na trénincích sebeobrany, takže bylo její tělo brzy samá šlacha bez oblin. I když ne, že by z něho Semir během těch pár měsíců cokoli viděl.
Nemluvili spolu, a když ano, tak se hádali. Andrea končívala v slzách a on ještě zmatenější, naštvanější a provinilejší, než předtím. Balancovali na hranici krachu a Semir několikrát vážně zvažoval, jestli to nebude lepší odpískat – nemělo cenu snažit se, když byl jediný, kdo to dělal.
Přestával se těšit domů. Zůstával na stanici dlouho do noci. Tom s jeho jednáním nesouhlasil, ale nemohl mu nijak pomoct. Andrea se uzavřela jak před svými přítelkyněmi, tak před manželem. Tom neměl šanci se k ní dostat a do jisté míry se cítil i provinile, že měl vlastní život a nemohl Semirovi na jeho útočišti dělat společnost neustále.
A Semir byl opravdu zoufalý – tak zoufalý, že měl chuť se občas pověsit na Trabera jen, aby nemusel domů, a od toho ponížení ho zachránilo jen to, že jejich antipatie byly vzájemné a ten magor by ho nejspíš poslal do háje.
„Vždycky mě překvapí, když zjistím, jak jsou ve skutečnosti moji komisaři pracovití,“ promluvila k němu klidně Engelhardt, když ho jednoho takového osamělého večera přistihla v kuchyňce služebny, jak sedí už hodinu nad dopitým hrnkem kafe a zírá do prázdna.
„Šéfová,“ oslovil ji Gerkhan, když si s trhnutím uvědomil, kdo na něj mluvil. Pohledem zavadil o nástěnné hodiny a obočí mu vylétlo vzhůru. „Nevěděl jsem, že jste ještě tady.“
„To je vidět,“ poznamenala šéfová. Na komisařovu siluetu dopadalo jen mdlé podsvícení pod poličkami kuchyňské linky. Bylo zvláštní, jak pro některé děsivá tma navozovala ten falešný pocit bezpečí, kdy napjaté obličeje povolovaly a tvarovaly se do výrazů, které prozrazovaly stav duše, a oči se kalily bolestí. „Tímhle nic nevyřešíte, ale to jistě víte.“
„Já vím,“ přitakal Gerkhan tiše a chvíli jakoby váhal, jestli pokračovat. Zjevně byl zoufalejší, než si Anna myslela, protože podlehl slabosti a vzhlédl k ní s takovou bezmocí, až to Annu srazilo na židli naproti něj. „Já už fakt nevím, co mám dělat. Jak jí mám pomoct, když nevím, co se děje? Dělám něco, čím jí ubližuju, nebo…?“
„Semire…“ Znělo to spíš jako povzdech, který snad náhodou nabral formu jeho jména. „To, co vám řeknu, mi Andrea svěřila v naprosté tajnosti… Nechci zradit její důvěru, ale nemůžu se dívat na to, jak oba trpíte. A nemůžu mít dál takové dusno na stanici.“
„Proboha,“ zamumlal Gerkhan a promnul si tvář, jakoby věděl, co přijde. Na to ani nemusel být médium, aby věděl, co Engelhardt řekne – Andrea začala nenávidět svou práci a pokud se svěřila šéfové, pak bylo jasné, odkud vítr vane. „Chce dát výpověď, že?“
„Chce,“ potvrdila Anna a stačil jí jediný jeho pohled v přítmí do jeho očí, aby pochopila, že muži před ní je jasný skutečný obsah sdělení, které pro něj měla.
„A chce, abych šel s ní, že?“
„Neřekla to přímo,“ pokusila se to Engelhardt zabalit do cukru, když slyšela, jak poraženě policista zní. „Ví přece, co pro vás vaše povolání znamená.“
„Ale proč…“
„Myslím, že se necítí v bezpečí. Pro každého z nás je ohrožení života zážitek, který nás posune trochu jinam. A Andrea přece není policistka…“
„Ale dyť je přece silná,“ namítl Semir. „Už tolikrát byla… Už tolikrát…“ Semir se ztratil v myšlenkách. Možná přesně to byl ten problém. Všechno se jednou unaví, opotřebuje, zestárne, přetrhne se… „Asi už toho bylo dost, že?“
„Bylo,“ přitakala šéfová. „Měl byste jít domů, Semire.“
„To měl,“ přitakal po chvíli Semir, přestal si hrát s hrnkem a místo toho vstal a položil ho do dřezu v kuchyňce. Prošel okolo ní a u vchodu se zastavil. „Dobrou noc, šéfová.“
„Dobrou, Gerkhane,“ odpověděla a věděla, že tam stál ještě chvíli, jakoby jí svou přítomností prosil, aby ho zaúkolovala a on měl pro své svědomí záminku, jak to ještě odložit. Když nic neudělala, vzdal to a slyšela ho, jak opouští služebnu, než všechno okolo ztichlo.
Semir věděl, že se choval jako kolosální zbabělec, ale tu touhu po tom, aby už Andrea spala, nemohl potlačit. Jenže ona nespala; čekala na něj a vypadala unaveně. Co si pamatoval, Andrea oproti ostatním ženám vypadala vždycky trochu unaveně. A v posledních měsících na ní všechny negativní rysy ještě vystoupily jako na někom, kdo trpěl dlouhou, vyčerpávající a patrně svým způsobem fatální nemocí. Nic nedokázalo tělo otrávit tak dokonale, jako nemocná duše.
Odlíčená, změněné tělo schoulené v přikrývkách – vypadala, jako by byla ze sádry a měla se každou chvíli rozpadnout. Semir si k ní přisedl na pohovku a když zjistil, že sedí skutečně jen tak blízko, aby se na ní neobjevila prasklinka, sám sobě mentálně vynadal a posunul se k ní blíž.
„Mluvil jsem se šéfovou,“ začal tiše.
„Budeš mnou pohrdat, když ti řeknu, že jsem tak trochu doufala, že ti to řekne?“ zeptala se unaveně Andrea.
„Ne,“ odpověděl popravdě Semir. Už mu bylo jedno, jak se k němu pravda dostala. Podstatné bylo, že se konečně hnuli z místa. „Ale měla jsi mi to říct. Víš, myslím… myslím si, že pokud chceš odejít, nic se neděje. Možná to pro nás bude i dobrý… Budem se na sebe víc těšit a… tak.“
„To je jenom část problému… Já nemůžu… Nemůžu tě už vidět, jak tam dál chodíš a já přece dělala jen svou povinnost, chtěla jsem svědčit, a ty…“ Andrea se snažila ovládnout nápor vzlyků. Semir ji chtěl obejmout, ale zakroutila hlavou a odstrčila ho. Myšlenku ještě nedokončila.
„Já vím, že jsem řekla v dobrým i ve zlým,“ řekla pak téměř jedním dechem, „a že tě miluju takovýho, jaký jsi, včetně tvé práce, ale já tu neustálou hrozbu toho zlýho už nezvládám, Semire. Takhle už to dál nejde.“
Semir se na ni díval a věděl, že nelže. Sakra, sledoval to celé ty dlouhé měsíce – bylo to příliš výmluvné na to, aby to mohl popřít. To, co po něm chtěla, dávalo určitým způsobem smysl. Ale stavělo ho to do příšerné pozice.
„Chceš, abych odešel?“ Byla to prostá, jednoduchá otázka, a přesto se odpověď zdála tak hrozně těžká a dusivá. Cítili to oba a vypadalo, že Andree to trhá srdce stejně jako jemu, když přikývla.
„Není to přece jediná práce, kterou můžeš dělat,“ zkusila nabídnout. „A rok zpátky jsi chtěl odejít, měls toho dost a zůstals jen kvůli Tomovi. Pak, jak jsem střílela, tos taky… A on to pochopí.“
„Andreo,“ zakroutil hlavou Semir a všechno bylo momentálně jednodušší, než se jí dívat do tváře. „To byla jen krize… Já nechci dělat jinou práci, dejchám tím a ty to přece víš… Ale jestli opravdu neexistuje jiný řešení, tak…“
„Ty nic nechápeš,“ ztratila Andrea nervy, „to nebylo jen o mně, nebo o obě, to je ten problém…“
Andrea prudce vstala a byl to po dlouhé době první projev života, kterému Semir skutečně věřil. Nestačil nad tím ale dumat. Jeho srdce se po její nedokončené výpovědi rozbušilo, jako by ho někdo mačkal v dlani a ono se chtělo zoufale osvobodit. Následoval ji do ložnice, aby se mu neztratila z dohledu.
„Andreo,“ oslovil ji rázně, až sebou trhla. „Cos tím myslela, že to nebylo jen o nás dvou? Myslíš, když budeme mít děti… Andreo,“ vyhrkl Semir a jeho hlas náhle vylétl až příliš vysoko, když mu to došlo, „Andreo,“ polkl, „tys…“
„Já jsem ti to nechtěla říct,“ zavztekala se jeho žena tak bezmocně, jak to umí jen ti, co mají zlost sami na sebe, „nemělo cenu, abys… Dozvěděla jsem se to den předtím, než mě vyhodili ze silnice… A všechno bylo v pořádku, jenže den předtím jsem najednou začala… Prý to byl stres.“
Semir klesl na kraj postele, kde zůstal sedět podivně zbořený jako napůl stržený dům. Andrea si přisedla k němu, váhavě pokládajíc ruce na ty jeho. „Mrzí mě to, opravdu. Je mi to líto… Nechtěla jsem, aby ses trápil, nemělo to cenu, nic se tím – “
„Mělas mi to říct,“ přerušil ji Semir a sám sobě zněl zlomeně, „víš, kolik hádek a trápení jsme si mohli odpustit, kdybys mi to řekla? Proboha, dyť to bylo i moje dítě…“
Nevěděl, co bylo horší. Jestli fakt, že se to vůbec stalo, nebo vědomí, že ho úplně odřízla. Ztratit něco, co se pro něj stalo samozřejmostí, jako jeho manželství, to byla jedna zlá věc. Ale ztratit něco, co si nemohl užít, dokud to trvalo, to bylo přímo kruté. Začalo mu být špatně od žaludku. Nemohl tu teď být.
„Andreo, já musím přemýšlet, dobře? Pojedu k Tomovi,“ vyslovil a v ten moment ho Andrea pevně chytila za ruce a sevřela je, jakoby ho chtěla zastavit. Semir si dřepl k ní a stisk na rukou jí oplatil. „Ráno se vrátím, dobře? Potřebuju si to nechat uležet… Já to všechno prostě potřebuju strávit.“
Andrea přikývla a pustila ho. Semir chvíli kýval, jakoby se ujišťoval, že tohle je skutečně právě to, co chce a měl by udělat, a pak ji lehce políbil na rty, vstal a shrabuje klíčky od auta, dveře bytu za ním cvakly. Dvě hodiny jezdil po Kolíně a okolí, aby si trochu utřídil myšlenky, a pak konečně zazvonil na Toma.
„Ježiši Semire, co se děje? Vypadáš, jak kdyby tě přejel vlak,“ odtušil Kranich a ustoupil ode dveří, aby mohl kolega vejít. Zjevně ještě nespal, což Gerkhana trochu uklidnilo. Hrozně nerad by ho budil a žádal o azyl. „Chceš něco? Pivo? Kafe?“
„Ne, nic,“ odpověděl Semir. „Mohl bych tady dneska přespat? Potřebuju si vyčistit hlavu.“
„Jasně,“ odpověděl Kranich a radši si sedl do křesla, když sledoval, jak Semir sundává bundu a těžce se skládá na pohovku. Sáhl po ovladači a rychle vypnul jedno z pozdních opakování Sturm der Liebe, které předtím sledoval mnohem zapáleněji, než by komu kdy přiznal. Semir si všiml, na co se dívá, ale ani se mu nezvedl koutek. Tom věděl, že je zle.
„Andrea potratila,“ promluvil Semir dřív, než se stihl Tom zeptat. Kranich cítil, jak se z něj vypařily všechny pozitivní emoce. Chvíli prostě jen nevěděl, co by měl udělat, a když došel k tomu, že by měl něco říct, neměl tušení, co.
„Kdy?“ polkl nakonec.
„Kvůli Ükulovi… Nějak chvíli předtím, než jsem se vrátil. Nestačila mi to říct… a pak mi to nechtěla říct, aby mě prej neranila.“ Semir se hořce usmál a nedíval se na Toma.
„To je mi líto, Semire,“ vyjádřil jeho kolega soustrast, „ale nemůžu říct, že Andreu nechápu.“
„Neměla právo neříct mi to,“ trval na svém Semir, „a kdyby to v sobě nedusila, nemuseli jsme být, kde jsme… Že si na chvilku dáme pauzu.“
Tom mlčel. Znal Semira dost dlouho na to, aby poznal, kdy Gerkhan chce, aby mluvil, a kdy chce jen, aby poslouchal. Zíral na svoje spojené ruce a čekal na další rozezlenou a zraněnou tirádu, ta ale nikdy nepřišla. Semir náhle vypadal příšerně, až na smrt unaveně. Stejně, jako ty poslední měsíce jeho žena.
„Dojdu ti pro deku,“ promluvil nakonec Kranich a trvalo dlouho, než dostal nějakou odpověď.
„Dík.“
Bylo to tak tiché, že to Tom skoro přeslechl. Celou noc i přes zavřené dveře ložnice slyšel, jak Semir přechází po místnosti, nebo se převaluje na gauči tak vehementně, že péra naříkala, to všechno v marné a nervózní snaze přivolat spánek. Kranich jako by držel s ním, každou hodinu byl vzhůru a vnímal Semirovu bolest.
Nakonec upadl v bezesný spánek až k ránu. Když se pak s trhnutím probudil, bylo půl sedmé a po Semirovi na jeho gauči zůstala jen úhledně, až přepečlivě složená deka, jakoby právě to Gerkhan celou noc dělal. Skládal starou deku.
Až po dvou dnech při ranní službě se od Semira dozvěděl, že to ráno se s Andreou nasnídali, on naložil její sbalené kufry do jejich zeleného auta a rozloučil se s ní poněkud rozpačitým a školáckým polibkem, na který dostal jako odezvu jen chabý úsměv. Pak sledoval zadní nárazník jejího auta, dokud mu nezmizelo z dohledu.
Několikrát se viděli na půli cesty mezi jejich bytem a domem Andreiných rodičů, často si telefonovali a Semir si byl celkem jistý, že Vánoce zase stráví spolu. Hrozně se těšil a věřil, že to překonali. Ještě to všechno přece mohli mít, pokud by opravdu chtěli. Oba. Semir věděl, že to chtěl.
Rozešli se v polovině července a k prvnímu září bylo manželství Semira Gerkhana a Andrey Schäfer rozvedené.

*
I u těch nejinteligentnějších lidí přijde po tragédii doba, kdy začnou nesmyslně ukazovat prstem a hledat viníka. Tom Kranich tohle období prožil sám ve své hlavě. Na Semira Gerkhana to přišlo začátkem prosince. Tomovi se nepozorovalo dobře, co ta neskutečná touha mít komu rozbít hubu s jeho přítelem dělá.
Konec jeho manželství přišel tak náhle a Gerkhan měl pocit, že byl potrestán za svou přirozenost. Opustila ho, protože nebyl schopen vzdát se své práce. Protože když došlo na to vybrat si mezi ní a Tomem, bylo jasné, komu patřila jeho loajalita – nebo tak nějak to Andrea naznačovala. Nevyčítala mu to, ale jeho se to přesto dotklo. Prakticky ho obviňovala z toho, že ji nikdy dost nemiloval, ale on přitom ještě nepřestal.
Tom moc dobře viděl, že Semir krátce vinil i jeho za to, že nepřišel Andree na pomoc, když byl blíž. Netrvalo to ale dlouho. Jeho nenávist se přesunula na mnohem plodnější cíl. Na muže, který měl jeho ženu chránit, ale neudělal dost. Na Trabera.
Celé to bylo výplodem poněkud komplikovaného vztahu, který Semir vůči „dvojkám“, jak jim poněkud arogantně přezdíval, choval. Kdysi si pěstoval vůči Traberovi a von Landitz opatrnou nevraživost cizince, která začala, když hned po nástupu zlikvidovali jeho služební BMW. Za tou ale nebylo nic osobního, spíš lhostejnost. Ta časem vymizela a nevraživost začínala být trochu hraná, jak si Semir pomalu zvykal. Někde za lehkou averzí vůči Traberovi bylo něco, co by snad někdy mohlo být i přátelství, kdyby měl aspoň jeden z nich chuť ho prohlubovat. Žádný takový zájem ale nebyl.
K Susanně Semir choval určitou přezíravost, sem tam proloženou určitou nevědomou mužskou shovívavostí, jakou mívají muži k ženám u dříve čistě mužských povolání a která některým alfa samcům prostě zůstává v krvi. Nikdy si k ní nenašel cestu, přestože byly s Andreou přítelkyně.
A pak přišel Ükul. Těsně po svém návratu Semir vypadal, že se samým vděkem rozpustí, ale od rozvodu se to proměnilo v peklo. Von Landitz přestal brát vážně úplně a do jejího kolegy se pustil znovu. Tom na něm viděl tu urputnou snahu seknout po něm tak, aby to Traberovi skutečně ublížilo, a bylo mu kolegy opravdu líto, když ten první úder přišel nečekaně a zákeřně. Traber byl tak překvapený, že se v ten moment nezmohl ani na slovo a jen odkráčel.
A bránit se ani nezačal, což Kranichovi jasně napovědělo, že narozdíl od zbytku stanice ví Traber všechno a cítí stejnou vinu, jakou na něj Semir svaloval. A to se Tomovi nelíbilo. Ne, že by ho tolik zajímalo Traberovo blaho, tak blízko k němu nikdy neměl, ale dokud bude polykat všechno, co po něm Semir ve své iluzi zločinu a trestu hodí, Semir se nikdy nezačne hojit na tom správném místě.
Jednou večer, když Traber a von Landitz dokončovali případ a on se Semirem pracovali dlouho do noci na právě otevřeném, byl Tom už byl skoro připravený jít s Traberem promluvit a poštvat ho proti vlastnímu partnerovi. Vyřešilo se to ale samo, když si šel Semir do kuchyňky pro kávu a asi pět minut na to se začaly ozývat rozezlené hlasy.
Tom vyšel ven do otevřeného prostoru kanceláře, když se hádka stupňovala, a rychle naznačil Herzbergerovi, který s nimi přesčas držel basu, aby zůstal sedět a nepletl se do toho. Von Landitz stála opřená o zárubně dveří její a Traberovy kanceláře a zůstávala stejně pasivní, jako Tom. Krátce si přes prostor kanceláře vyměnili pohled, v očích stejnou intenzitu a očekávání, jak to dopadne, ale nepromluvili na sebe, ani se neshlukli do úhledného párů přihlížejících.
A jak ta bouřka začala, tak taky rychle přešla. Vzduch byl čistější a všem se dýchalo lépe. Semirova averze vůči kolegům se vrátila do oné opatrné nevraživosti cizince, kterou vůči nim cítil na začátku. Tom ještě toho večera vezl Semira do jeho nového bytu. Semir měl loket levé ruky opřený o okénko na sedadle spolujezdce a tvář napůl schovanou v dlani.
„On měl pravdu, víš?“ zamumlal pak, výslovnost měl poznamenanou stlačenou tváří. „Traber měl pravdu. Nechoval bych se jinak, než oni, kdyby šlo o šéfovou, nebo von Landitz. Nemůžu jim vyčítat, že teda jednali stejně v případě Andrey.“
„Nemohli ochránit něco, o čem nevěděli,“ odpověděl Tom a trochu se pousmál. Dělalo mu dobře, když slyšel tu spásnou myšlenku, která jeho ztrápeného přítele posunula o trochu blíž k uzdravení, ze Semirových úst ve vší vážnosti.
„Já vím,“ přitakal Semir. „Jen bylo lehčí svíst to na Trabera, než si přiznat, že dítě mi zabil hajzl, kterej je bezpečně za mřížema, a ženu mi vzal fakt, že jsem pro oči neviděl.“
„Takhle to dál nejde,“ povzdechl si Tom. „Semire, měl by sis s někým promluvit, to přece není ostuda.“
„Já se z toho dostanu sám,“ odmítl Semir a jako vždy, když to Tom navrhl, se stáhl do sebe. Ale Tom se tentokrát nehodlal nechat odbýt, už to trvalo až příliš dlouho bez zlepšení.
„Nedostaneš, děláš všechno proto, aby ses tím zadusil. Jen párkrát si tam jdi sednout, a pokud ti to nebude pomáhat, tak se na to vybodni. Radím ti dobře – udělej to dřív, než tě tam pošle šéfová,“ pustil se do něj s novou vervou. Někdo mu musel sdělit i to nepopulární stanovisko a od nikoho jiného by to nevzal.
„Proč mě tam zrovna ty cpeš?“ bránil se dál Semir a rval se o sebe jak drak. To Toma potěšilo; od té pasivní agresivity, kterou ukončila až jeho hádka s Traberem, to byl krok kupředu. „Ty ses s tím přece vyrovnal sám!“
„Ale za jakou cenu?“ namítl Tom. „V životech všech svý přátel jsem prošvihl spoustu věcí a nikdo mi to nevrátí. Kdybych si nechal pomoct, nikdy to nemusely být tři roky, co jsem byl pryč. A předně, Semire, naše situace není stejná. Já tím nechci zlehčovat, co se ti stalo, ale – “
„Já vím, promiň,“ zabrzdil ho rychle Semir. Věděl dobře, že to bylo něco úplně jiného a nenáviděl sám sebe, že to v hlavě neustále srovnával. Byl směšný; spoustě lidem se stalo něco mnohem horšího, než rozvod, a jeden z nich seděl vedle něj a bubnoval prsty na volant, zatímco čekal na červenou. Živý, zdravý a smířený s tím, co ho potkalo a co ztratil.
Možná měl Tom pravdu. Možná s tím měl něco udělat.

*
K doktorce Meinhard se Semir poprvé odhodlal začátkem ledna. Dotlačily ho tam nejhorší Vánoce, které kdy zažil. Strávil je sice s Tomem, ale cítil, že mu narušil to posvátné období, kdy si Kranich dovolil propadnout žalu a které si pokaždé intenzivně prožil, aby mohl celý další rok fungovat normálně.
Oba dva se snažili o něco, co jim nebylo přirozené, a dopadlo to tristně. Ani Vánoce na stanici nebyly stejné jako dřív. Chyběla Andrea, ačkoli se všichni snažili předstírat, že to tak nebylo. A bylo to zbytečné. Za rok už to nikdo nebude pociťovat, vždyť každý se dá nahradit; za rok už to nebude pociťovat nikdo kromě něj. O Silvestru nechal Toma truchlit a sám se zavřel mezi ty stále cizí holé stěny a připíjel na svoje neštěstí.
Po Novém roce odhodlaně zavolal doktorce Meinhard a tak tu teď seděl naproti pečlivě nalíčené, přísné brunetě už potřetí a nevěděl, co by jí měl říct.
„Tak k čemu jste došel, pane Gerkhane?“ postrčila ho trochu psycholožka po pohledu na hodinky. Semir musel uznat, že co do pokerového výrazu by se od ní měl co učit jak on, tak každý, koho znal.
„Kdybych znal odpověď, tak bych taky nebyl,“ namítl trochu trucovitě Gerkhan a zadíval se zase na své spojené ruce. Meinhard ho znervózňovala stejně, jako kdysi na střední jeho chemikářka. Stejná kamenná tvář, stejně pečlivý make-up, stejně přísné vystupování. Nikdy mu nedala lepší známku, než za tři, a vždycky poznamenala, že má na víc.
„Já vám nemůžu říct, co si máte myslet, ani co máte cítit,“ zakroutila psycholožka hlavou. „To mi musíte říct vy. Proč byl pro vás takový problém nechat se přeložit, nebo odejít, když jste to ještě půl roku před tou událostí nabízel?“
„Protože kvůli mně zastřelila člověka a bylo to to nejmenší, co jsem jí dlužil?“ nabídl Semir. Z výrazu ženy naproti sobě nic nerozeznal, ale věděl, že to není správná odpověď; neuspokojila ho. „Protože bez své práce to nejsem já, protože nevím, co jinýho bych dělal, protože…“ Semir bezradně pokrčil rameny. Neuměl na to najít odpověď.
„Protože?“ pobídla ho Meinhard s pozvednutým obočím.
„Protože já nevím, sakra!“ Semir vyletěl na nohy a začal rázovat po vkusně vybavené ordinaci. „Protože je to to jediný, co mám, co jsem vždycky měl a co mě nikdy nepustilo k vodě. Protože jsem věděl, že mě milovala a že mi to neudělá, protože – “
Afekt jeho tělo opustil stejně, jako voda odtékající do výlevky. Uvědomil si, že stojí znovu vedle židle a klesl na ni, zíraje bezmocně na psycholožku. „Já bych to stejně neudělal, že? Stejně bych se kvůli ní nenechal přeložit. Já jsem nikdy nevěřil, že to bude, až dokud nás smrt nerozdělí.“
V Meinhardině tváři se neobjevil ani souhlas, ani nesouhlas. Nehodlala ho ovlivnit a Semir tentokrát její přitakání ani nepotřeboval. Něco v něm zapadlo do sebe a s úlevou cvaklo. Čelo se mu ale zkrabatilo dalším neřešitelným problémem. „Ale já jsem ji miloval,“ namítl skoro ztraceně.
„To se přece nevylučuje, pane Gerkhane,“ promluvila Meinhard tentokrát těšivě a nabídla mu shovívavý úsměv. „Neznamená to, že jste nemiloval vy ji, ani že ona nemilovala vás. Vždyť podle toho, co jste mi vyprávěl, jste spolu překonali spoustu problémů, přes které by se váš vztah nikdy nedostal, kdyby vás k sobě nevázalo silné pouto. Jediný důvod, proč to tentokrát nevyšlo – “
„Protože jsme dost nechtěli, aby to vyšlo,“ přerušil ji Semir. Psycholožka téměř neznatelně přikývla.
„Vztahy nejsou ‚a žili šťastně až do smrti‘ a ‚dokud neumřeli, žijí tam dodnes‘, pane Gerkhane,“ dodala ještě, natáhla se a odložila desky s poznámkami, které si během sezení dělala, na stůl vedle sebe. „Funguje to, dokud to fungovat nepřestane. A vy jste fungovat přestali.“
„Jo,“ odtušil Semir a znovu sklopil pohled ke svým rukám. Tentokrát to ale nebylo, protože by neměl, co říct, ale protože měl na jazyku ještě jednu otázku. „Tak čí to teda byla vina?“
„Kdo je podezřelý?“ opáčila psycholožka se znovu nehybnou tváří a Semir se chtě nechtě musel zasmát. Znělo to směšně, tohle hledání viníka, jako kdyby všechno, co zbylo z jeho manželství, byl obrys bílou křídou na zemi a kolem toho několik kartiček s čísly.
„Já,“ odpověděl Gerkhan prostě, „protože jsem si nevšiml, jak na tom je, než už bylo pozdě. Erkhan Ükul, protože kdyby se Andreu nepokusil zabít, nikdy by nepřišla o naše dítě.“
„Ale to není všechno,“ nadhodila Meinhard empaticky. Semir zakroutil hlavou a chvíli zaváhal.
„Chvilku jsem vinil Toma, protože věděl, že je Andrea v nebezpečí, a nepřišel jí na pomoc, i když byl v Německu,“ přiznal trochu zahanbeně. „Ale to byla blbost. Pak jsem to sváděl na ty dva, co ji měli chránit, a vozil jsem se po jednom z nich, ale on se bránil a měl pravdu. Měli ji ochránit a ona přežila, tak co jim můžu vyčítat? Že nezachránili život, o kterým jsem nevěděl ani já?“
Byla to skoro až řečnická otázka a Semir tak nějak tušil, že i kdyby nebyla, nedostane od Meinhard jakoukoli odpověď. Znovu se zadíval na svoje ruce a měl pocit, jakoby ony končetiny pořádně neznal, dokud nezačal chodit na tato sezení. „Já jen,“ začal pak váhavě, „já nechápu, jak mohl být můj úsudek tak špatnej. Shazovat vinu na jiný, to nejsem já.“
„Vinu za co? Za rozpad manželství?“ chtěla upřesnit Meinhard.
„Ne, ta byla vždycky moje…“
„Za rozpad manželství nese málokdy vinu jen jeden,“ namítla Meinhard.
„Já vím, ale co udělala Andrea špatnýho? Možná kdyby mi o tom děcku řekla, když se to dozvěděla – kdyby nečekala, až se vrátím, tak bych…“ Semir umlkl a znovu se díval dolů. Unikl mu malý profesní vítězoslavný úsměv, který na tváři psycholožky chvíli přistál jak sněhová vločka na dlani a zase roztál, než zvedl hlavu.
„Tak byste co?“ znovu nabrala Gerkhana přímo pod žebra.
„Tak bych truchlil víc, tak bych truchlil správně, já nevím! Kdybych o tom děcku věděl, tak by to bolelo! Tak bych to udělal správně, tak bych chápal, co cítí ona! Ale to bylo, jak kdyby řekla, že když jsem byl pryč, tak koupila auto a pak ho sešrotovala na totálku. A já ho nikdy neviděl a ona byla a je živá a zdravá, jen to auto a to děcko… Jsem normální?“
„Je zcela běžné, že otcové zvládají potraty lépe, než matky. To je spojené s biologickou rolí. Podstatné ale je, že naše city a vztahy formuje uvědomění si jeden druhého, společné interakce, společné zážitky. Představte si tuto situaci,“ nabídla a očima kontrolovala, jestli se Gerkhan skutečně soustředí. „Představce si dívku, která celý život nevěděla o svém otci vůbec nic. Netušila, za jakých okolností byla zplozena, ani zda je člověk, který oplodnil její matku, stále naživu. Taková mladá žena se dozví, že její otec právě zemřel. Vinil byste ji, že netruchlí stejně, jako dívka, která byla otcem vychovávaná po celý život?“
„Jasně, že ne,“ namítl Semir téměř bez úvahy, „dyť ho neznala. Byl pro ni jako každej…“ Znovu zarazil sám sebe. „Takže nejsem zrůda, když to necítím, jako třeba Tom? Když je to pro mě, jako kdyby se to stalo známýmu?“
„Předpokládám, že míníte svého kolegu, pana Kranicha. Netuším, jaká byla jeho situace, ale pane Gerkhane,“ naklonila se k němu naléhavě, jako kdyby právě toto byla informace, kterou si měl zapamatovat nejlépe, „i kdybyste se vy dva ocitli v naprosto stejné situaci, nikdy pro žádného z vás stejná nebude. V truchlení neexistuje dobrý, nebo špatný způsob, jak to dělat, a za vašich okolností jde o reakci naprosto očekávatelnou a přirozenou.“
„Ale já si myslím, že mě Andrea opustila kvůli tomu… kvůli tomu, že jsme se v takové věci nespojili… Tak jak si mám myslet, že jsem to udělal dobře?“ Zase začínal mít víc otázek, než odpovědí.
„Vaše žena měla svoje důvody, proč vás opustila, a pokud vám je nesdělila, pak vidíte, že ten problém byl mnohem hlouběji, než u událostí, kterým přisuzujete jeho vznik. Vaším úkolem je teď pochopit sám sebe na základě toho, co jste si o sobě zjistil, a smířit se s tím, že co není, to už není.
Pokud se budete i nadále snažit chápat člověka, který vám k tomu nechce dát příležitost a se kterým dokonce ani nejste v kontaktu, pak se s tím niky nesmíříte a za padesát let budete stále sedět na tomto gauči a ptát se: ‚Proč?‘ Jste rozvedený, pane Gerkhane, za svou ženu už nenesete odpovědnost, tak se přestaňte ohlížet na to, co by bylo nebo nebylo dobré pro ni, ale na to, co je a není dobré pro vás.“
„Od vás to zní tak jednoduše,“ odpověděl Semir tónem člověka, kterému byl dán úkol a on předem ví, že ho nebude schopen splnit.
„Časem to jednodušší bude,“ ujistila ho Meinhard s lehkým, laskavým úsměvem, a trochu mu v ten moment připomněla Engelhardt. Znovu pohlédla na hodinky. „Naše hodina skončila, pane Gerkhane. Uvidíme se zase v úterý.“

*
Z rádia se tlumeně ozývala nějaká veselá, uvolněná melodie s nepříliš hlubokým textem, kterou rozstřelovala směsice různých motivů, a klidnil zasněný hlas zpěváka. Ačkoli byl vkus obou komisařů někde trochu jinde, momentálně jim sedla do nálady. Dopadla na ně zasněná jarní lenost, která jakoby se jim lepila na paty od aprílu a dostala je teprve pátého dubnového dne.
U Schrödera se dobře najedli a teď zůstali sedět v plastových židlích využívajíce toho, že nikdo další během poledne nepřijel a tak měli klid. Kranich nastavoval tvář jarnímu sluníčku, protože stánkař nešetrně poznamenal, že vedle Turka vypadá jako ředitel vápenky, a Gerkhan prostě jen mlčel a zíral na svou ruku, kde byl pořád jasný světlý pruh po snubním prstenu, který na něm nenosil už přes půl roku.
„Co kdybysme po službě zajeli třeba do IKEA a trochu ti zabydleli byt?“ navrhl najednou Tom a mhouřil oči, aby dobře viděl kolegovu reakci. „Nebo ho chceš zase ještě vyměnit?“
Po rozvodu se Semir se odstěhoval z jeho a Andreina domu, ačkoli ho po něm Andrea nechtěla pravděpodobně ze stejného důvodu, z jakého z něj utíkal i Semir – byla to připomínka něčeho, co už nebylo. Prodali ho, zbavili se hypotéky a byla to poslední věc, kterou udělali jako manželé. Semir od té doby vystřídal snad čtyři byty, co dva měsíce jeden.
A přátelé v čele s Tomem trpělivě přenášeli krabice, z nichž většina nebyla nikdy rozbalená, z jednoho holobytu do druhého. Začínal být pomalu čas, aby se Semir začal poohlížet po dalším bydlení a Toma to začínalo unavovat. Nedokázal být v klidu, dokud nevěděl, že si Semir konečně našel svoje místo. Bylo to, jako kdyby něco v nich bylo svázáno tenkou, neviditelnou strunou pevnou jako diamant a Semir za ni při každém pohybu tahal, takže ani Tom neměl klid.
„Mohli bysme,“ uvolil se Semir a bylo to poprvé, co dal Tomovi na ten dotaz kladnou odpověď. „Nikdy jsem si nevšiml, jak je duben krásnej měsíc. Všiml sis toho někdy?“
„Ne,“ zakroutil hlavou Tom. Zase se opřel do plastového kusu nábytku a zavřel oči.
„Všude jsou květy, je teplo, ale ne vedro, a člověk se po tý zimě tak nějak probudí, co?“ pokračoval Semir a vlastně ani nepotřeboval, aby na něj Tom reagoval. „A i lidi jsou takoví míň otrávený, míň unavený…“
„Fusekle jsou voňavější, kaluže sušší, tráva zelenější, Hartmut zrzavější…“ posmíval se Tom. Semir se na něj zašklebil a vstal.
„Tak se zvedej, už nám to začíná.“
„To je najednou energie,“ zamumlal Tom a jeho hlasitost odpovídala tomu, že vlastně ani nechtěl, aby to Semir slyšel. Zvedl se a šoural se za Semirem s vágním mávnutím na rozloučenou směrem, kterým tušil Schrödera. Vděčně se složil na sedadlo spolujezdce a zalitoval, že neměl sluneční brýle, tak si jen sklopil zástěnu.
„No jo, chce to poopravit rtěnku,“ oplatil mu Semir jeho nešetrnost k jeho poetické dubnové náladě.
„Myslíš?“ opáčil Tom a našpulil do zrcátka rty. Semir to nekomentoval, ale chtě nechtě se musel culit a Tom to dobře věděl. Spokojeně se zase opřel do sedadla a zahleděl se na kolegu za volantem. „Slyšel jsem, že už tě Meinhard nechala jít.“
„Jo?“ odpověděl Semir tak všedně, jak jen dovedl, a dál to nerozvíjel.
„No, šéfová se zmínila,“ přitakal Kranich. „Tys zapomněl,“ dodal trochu dotčeně. Že se mu Semir svěřoval jen sporadicky od toho, co začal chodit k té psycholožce, na to si Tom zvykl. Bylo to možná necitelné od něj jako od někoho v pozici nejlepšího přítele, ale odpočinul si a sám to Semirovi přece navrhl. Fakt, že na kolegovi viděl pokrok, ho navíc uklidňoval. Že mu ale Semir neřekl o ukončení sezení, to se mu nelíbilo.
„Nechci, aby se mě každej ptal, jestli jsem se už vyléčil,“ odpověděl Gerkhan.
„Copak jsem každej?“ ohradil se Tom. „A ty ses neléčil, dával ses dohromady, s to se myslím docela povedlo. Dneska odpoledne si koupíš kobereček před vanu a všechno bude fajn.“
„Ten si teda nekoupím,“ odmítl Semir. „Akorát je to nacuclý vodou.“
„Nesmíš se cáchat jak vorvaň,“ doporučil mu Tom. Začínalo se mu chtít spát, ale zdřímnout si ve službě se mu zdálo jako drzost, a tak držel víčka otevřená. Dal by si nějakou řádnou honičku na probrání, ale nechtěl přivolávat práci, tak se radši spokojil s představou vlažného kafe na stanici.
„Jak ty víš, jak se koupu?“ zamračil se Semir.
„Taky nemám před vanou kobereček,“ přerušil ho Tom náhle mnohem živěji a napřímil se v sedadle spolujezdce, zíraje na dálnici před ně. „Semire, tam se něco děje.“
„Kde?“ otázal se Semir spíš řečnicky, protože sotva to dopověděl, viděl to. Z nájezdu na dálnici vjelo ostře červené Porsche mnohem větší rychlostí, než by mělo. Dál zrychlovalo a snažilo se vyhýbat autům v cestě. Několika z nich udělalo myšku a provoz začal nepříjemně kolísat.
Tom nasadil majáček, Semir přidal a pověsil se podezřelému autu na zadní nárazník. Auta začínala automaticky zpomalovat, vyhýbat se jim a stavět v odstavném pruhu; přesto už teď si komisaři všimli několika pusinek a drobných nehod za nimi. Oba věděli, že pokud se jim toho šílence nepodaří zastavit, škody budou mnohem větší.
„Kam se tak žene, sakra!“ zaklekl Gerkhan a vida, že má před sebou na chvíli volno, donutil motor k ještě vyšším otáčkám a zařadil se po boku Porsche. Řidič v něm vypadal k smrti vyděšeně, ale vůz stále zrychloval a muž za volantem na jejich náznaky nereagoval.
„Vybrzdi ho,“ poradil Tom a Semir kývl. Stříbrné BMW přidalo a Semir ho zručně zařadil před Porsche právě včas, takže se taktak vyhnul autu, které se objevilo před nimi a jelo pomaleji. Zrovna se chystal snížit rychlost, když se za ním ozvalo zběsilé troubení a následně ohlušující řev.
Červené Porsche prorazilo svodidla, vylétlo z dálnice a zastavilo se po několika kompletních otočeních v poli s absolutně zlikvidovanou kapotou. Vepředu začala auta vrážet jedno do druhého, jak je vyděsil zmatek na silnici za nimi; dozadu se ani jeden z komisařů radši ani nedíval.
Tom vyběhl z auta a s plácačkou začal signalizovat, aby se provoz začal zastavovat. Okamžitě se chopil vysílačky, aby zavolal pro posily, zatímco Semir sprintoval skrz porušená svodidla dolů k autu. Už teď mu bylo jasné, že aby řidiče dostali ven, budou ho muset vystříhávat. Když protáhl ruku skrz zdeformované okénko, zjistil, že spěch není potřeba. Mrtvému nestačily svaly v obličeji ještě povolit a to množství strachu a neštěstí, jaké ukazovaly jeho vyhaslé oči, Semirovi prozradilo, že se po dálnici neřítil dobrovolně.
Semir se zvolna vydal od auta pomoct Tomovi s tou pohromou, tady to počkalo. Ve chvíli, kdy procházel kolem kufru, který odskočil od zbytku auta nárazem, strnul na místě a bez ohledu na otisky zohýbaný kus kovu odtrhl od místa, ke kterému stejně nepřiléhal.
Nebyl důvod ke spěchu. Dívčí tvářička, kterou zahlédl škvírou a mezi červeně nalakovanými kusy kovu, už dávno nenesla známky života. Tomu děvčeti mohlo být tak deset, jedenáct. Ležela v kufru v embryonální poloze v jednoduché bílé košilce a vypadala, jakoby spala. Semir na ní od oka neviděl žádné příčiny smrti.
„Semire, co tam – “ Tom se prudce zarazil, když byl natolik blízko, aby rozeznal obsah kufru. V ruce měl stále plácačku a teď zůstal stát dva kroky za Semirem, jakoby se neodvážil přijít blíž. „Co to sakra…?“
„Já nevím, byla v kufru. Myslel jsem si, že by mohla ještě… To je jedno, mrtvá je už nějakou dobu, aspoň na pohled.“
„Proto se tak řítil?“ chtěl vědět Tom. „Protože měl v kufru mrtvolu?“
„Já nevím, Tome,“ odpověděl Semir na silných pochybách, „já si nemyslím, že… Něco mi tu nesedí, něco hnusnýho se tu děje.“
Semir si od něj vzal plácačku a vracel na dálnici. Cokoli teď hodlal dělat radši, než tam dál stát a zírat do toho rozšklebeného kufru. Tom tam zůstal a jeho pohled směřoval na to stále ještě dětské tělíčko oloupené o život, stočené do klubíčka a nacpané do kufru auta.
Polkl.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - III.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
III.
*
I wear this crown of thorns upon my liar’s chair.
Full of broken thoughts I cannot repair.
Beneath the stains of time the feelings disappear.
You are someone else, I am still right here.

*
Dominik Born vždycky věděl, že člověk je bytost plná paradoxů a rozporů. Vždycky věděl, že si jeden druhým nemůže být nikdy na sto procent jistý, protože často si člověk nemůže být pořádně jistý ani sám sebou. To byla věc, ve které proti sobě vedl křížovou výpravu – být si jistý sám sebou, aby mohl vypočítat a předpovědět chování někoho, koho nikdy předtím neviděl.
Svým studentům říkal, aby nestudovali psychologii, když se chtějí dozvědět něco o sobě. Říkal to, protože o sobě nikdy nic pořádně nevěděl. Bál se, že by našel něco, co by se mu nemuselo líbit. Kráčel odporně zadělanou cestou skrz mysli magorů, pošuků, úchylů a psychopatů, a nikdy si pořádně nepřipustil, jak to pro něj bylo špatné, dokud to už dál prostě nedávalo smysl.
Nechal sám sebe klesnout tak hluboko, až na dno každé láhve, na kterou se podíval. Někde na jeho povrchu byla sociální osobnost, která přijímala svůj problém, ale nikdy to neproniklo až k jeho jádru. Viděl Eviny chyby – viděl její nervy napjaté jak špagáty, jako by měl místo očí rentgen, a viděl, jak povolují a praskají častěji, než kdysi. Cítil ty cigarety, kterými si kompenzovala neustálou nervozitu, aniž by si uvědomil, že jsou téměř zrcadlovým odrazem jeho pití.
A vzájemná blízkost jim nepomáhala, naopak. Čím blíž sobě žili, tím víc on pil a ona kouřila. Nepomohlo ani, když se svlékli a objali, tělo na tělo, jakoby je mělo jejich společné teplo ochránit před mrazem reality a života, který náhle ztratil jas, směr a smysl. Od té chvíle na ní parazitoval a věděl to o sobě. Přijímal mnohem víc, než jí dával, a ona to trpěla, protože ho milovala.
A pak přišel ten výstřel, který nikdo neslyšel. Pomyslný telefon ve tři ráno; pád do tmy těsně před probuzením; zmatené hledání někoho, kdo ještě ani nedorazil; nástupiště ponořené ve tmě a vědomí, že poslední spoj je pryč; autobus řítící se plnou rychlostí přímo na přechod, na kterém si všichni mysleli, že mají ještě čas.
V těch prvních pár minutách či hodinách po katastrofě se všechno jevilo hůř, než to ve skutečnosti bylo. Všude byl cítit déšť s příměsí mokrého asfaltu a nezdravé městské trávy, ale slunce bylo v nedohlednu. Stál sám mezi troskami a netušil, jestli se mu kdy zase podaří něco vybudovat. V těch prvních pár minutách po té zbloudilé kulce nevěděl, jestli Eva ještě kdy otevře oči, a pokud ne, tak jeho největší část zemře s ní, protože on vlastní srdce nemá. Jeho krev drželo horkou jen to její a to bylo k smrti unavené za ně oba.
Mučivé myšlenky, dlouho konzervované drahým, kvalitním alkoholem, začaly přetvářet jeho sny. Pokaždé, když zavřel oči, nořil se do reality bez Evy; do honby za pomstou a rádoby spravedlností, která stejně nikam nevedla, protože se mu nikdy neulevilo. A nejhorší na tom bylo, že za celou tu dobu ho nečekala dobrá zpráva. Pokaždé, když se probudil, bylo to jen do větší nejistoty a víra, že ho tu Eva přece nenechá, mu pomalu proklouzávala mezi prsty.
Když se konečně probudila, rozbrečel se jako malý kluk. Nevěděl, co jí všechno říkal, a za co všechno se vlastně omlouval. Mačkal její dlaň tak dlouho, dokud se do ní nevrátila horkost a vřelost, a Eva se jen trpělivě usmívala a tiskla jeho ruku, protože to pro něj dělala vždycky. Nezáleželo na to, jak hnusně po ní sekl a jak hluboko ji ranil, stejně se vracela a držela jeho ruku.
Od toho, co mu řekla, že ho miluje, a on jí ta dvě slova vrátil, aniž by jí tak skutečně sdělil, co pro něj znamená, věděl, že něco rozbil bez možnosti nápravy. Věděl, že tenhle šrám šel tak hluboko, že jí vždycky, i kdyby byly věci sebelepší, připomene, jak málo mu vlastně může věřit. Ale když se konečně probudila, napravil to. V jejich rovnici už nebyla žádná neznámá.
Jenže z nějakého důvodu už jedna a jedna nedávaly dvě. Taková mezní událost jako dotek smrti dokáže v člověku mnohé; přiměje ho vidět věci jasněji, přiměje mu uvědomit si priority, které vedou k zachování života, přiměje ho obrnit se zbavit se zátěže, protože nikdo neví, kdy bude znovu sestřelen, a ne vždycky dopadneme do měkkého. Byla to jen otázka času a Eva si musela uvědomit, že on je její zátěž, protože neumí létat sám.
Láska dělá sebevrahy jen z těch slabších. Plakala, když mu říkala, že to takhle dál nejde, a Dominik si poslušně sbalil svoje dva kufry a opustil její byt, aby byla sama. Sedával pak u svého stolu naproti tomu jejímu, ke kterému byla dočasně přeložena Isabel Becker, viděl přímo skrz novou kolegyni a čekal, až se k němu Eva vrátí.
Bylo to jednou ráno, kdy se probudil a v ústech neměl výjimečně kocovinu. Pořád měl před očima umírajícího muže, který mu kladl na srdce, aby řekl jeho ženě, jak moc ji miluje, a Dominik si konečně uvědomil, jak málo stačilo, aby mu kladl na srdce to samé. Byl to jen ten malý kousek, o který kulka minula kus tkáně, který se už nedal opravit, a říkal by mu, aby na druhé straně pozdravil jeho Evu.
Toho rána kráčel na patologii lehce, protože věděl, že v místnosti na konci chodby neleží její studené tělo; protože už zase uměl rozlišovat, co je sen a co je realita. Kráčel tam jako někdo, kdo věděl, že ho čekají špatné zprávy, a potřebuje jen potvrzení třetí osoby, než už nebude vyhnutí a bude se podle toho muset zařídit.
Korda byla zrovna zabraná do jemné práce na obličeji oběti. Její latexové rukavice zatím nebyly poznamenány krví, přesto ale na špičkách prosvítal karmín. Mezi rudými rty měla dosud nezapálenou cigaretu; zjevně něco zahlédla, než si ji stihla připálit, a Born se musel usmát.
Vzal zapalovač z tácu, kde ležel zapomenutý mezi skalpely a dalšími instrumenty, u kterých se Born zdráhal byť jen odhadovat, kam se vůbec strkají, a připálil profesorce, která si ho všimla až teprve teď. Koutky jejích úst se trochu zvedly, ale dodělala, co měla na práci, a teprve pak, berouc cigaretu mezi ukazovák a prostředník a labužnicky vydechujíc kouř, upřela pohled na něj.
„Koho to sem čerti nesou,“ poznamenala jedovatě. „Už jste si vzpomněl na cestu, pane doktore?“
„Já jsem nikdy nezapomněl, velectěná,“ ujistil ji Born. „Jen jsem – “
„Litoval se?“ Korda pobaveně pozvedla obočí, když sledovala, jak se v Dominikovi prala hrdost s upřímností.
„Znáte mě příliš dobře,“ kapituloval nakonec Born s lehkým, možná až trochu zahanbeným úsměvem.
„A hádám, že zeptat se mě na nález jste nepřišel,“ odtušila Korda a odklepla popel do broušeného popelníku na okenním parapetu, který jako jediný dodával poněkud strohé a podvybavené místnosti lidský dotek.
„A jako vždycky se nemýlíte,“ reagoval Dominik.
„Tak mi sakra nemažte med kolem huby,“ rozčílila se nakonec profesorka, rázně típla cigaretu a vrátila se k mrtvole na svém stole. „Stejně víte, že pro vás nemám žádné zprávy.“
„Já vím.“
Dominik začal lézt na nervy už i sám sobě a v jeho hlase to bylo slyšet. Korda se zarazila a pozorně ho změřila ostrýma očima, v jedné ruce skalpel a druhou na trupu mrtvého muže, jako by mu radila, aby zůstal ležet. „Tak kolik toho bylo dneska, doktore Borne? Od rána a upřímně.“
„Dneska ještě nic,“ odpověděl Born popravdě, „ale jde to ztuha a to je ten problém. Eva se stejně nevrátí, dokud tu budu já, a to je v pořádku. Potřebuje se znovu najít, neudělala to od toho, co se rozešla s Konradem. To je v pořádku.“
Korda ho jen tiše poslouchala a krabatila čelo. Opakoval, že je to v pořádku tak často, jakoby potřeboval přesvědčit sám sebe, a dosáhl jen toho, že to znělo zoufale neupřímně. Nic nebylo v pořádku od toho zpropadeného zátahu na Reitera a jeho prokleté kulky. Bolelo ji vidět Borna takhle trpět, ale těžko pomoct někomu, kdo neposlouchá.
„Kam půjdete?“
„Vždycky jsem chtěl do kláštera,“ pokrčil na to Dominik rameny.
„Vážně?“ Korda se zasmála, jako kdyby očekávala přesně tuto odpověď. Ostatně, představa Dominika Borna v psychiatrické léčebně jakéhokoli typu byla poměrně úsměvná. Když to tam nedopracoval doteď, nemělo už smysl začínat. „Doufejme, že si vás tam to vaše pověstné štěstí nenajde.“
„Ale ne, v klášterech je ještě všechno v rámci možností v pořádku.“
„To jste říkal i o vesnicích,“ připomněla mu Korda a provedla lineární řez na mrtvém trupu. Born se odvrátil. „A kam vlezete, tam padají mrtvoly.“
„Pokusím se utlumit svůj šarm,“ usmál se Dominik. Jen to ne. Hlavně už žádní nebožtíci a žádní magoři, kteří by je vyráběli. Musel se s nimi rozloučit tady a teď, pokud nechtěl dopadnout jako jeden z nich. A to nechtěl.
„A už máte sbaleno?“ pokračovala v rozhovoru Korda s rukama ponořenýma v hrudním koši. Born se jí zkoušel dívat do obličeje.
„Ještě jsem nevybalil,“ přiznal Dominik barvu. Korda k němu znovu zvedla oči.
„No jo,“ reagovala a ukázala zakrváceným ukazovákem na svůj límec, „chybí vám knoflík. Zase.“
Born nahmatal vršek košile a zjistil, že má pravdu. Ani si nevšiml, že vypadá jako trhan – zase. Když mu takhle bimbal knoflík naposledy, Eva mu ho přišila, i když tvrdila, že to neudělá. Když byl sám, byl naprosto nepoužitelný. Povzdechl si.
„Když mě pozvete na něco na zub, tak si snad ještě vzpomenu, jak se štupuje,“ nabídla mu Korda.
„Aby mě nepřišlo levněji pořídit novou košili,“ odtušil Dominik. Korda po něm sekla očima.
„Poslyšte,“ napřímila se, „vy nemáte nic na práci? Neříkejte mi, že vás ta vaše pilná včelička nepotřebuje. Zase někde lítá jako hadr na holi a vy se tu zašíváte,“ pokárala ho na oko a pak se zamyslela. „To děvče ale asi zklamete, vypadala z vaší spolupráce docela nadšená.“
„Isa se beze mě obejde,“ přešel to Dominik. Becker byla poslední, o kterou se obával. Pracovali spolu tak krátce, že se ani nestihli sehrát, a ona si stejně ještě neodvykla pracovat sólo. „A nebuďte na ni tak zlá.“
„Já a na někoho zlá? Křivdíte mi, drahý Borne,“ ujistila jej Korda. „Jen si myslím, že byste jí měl zakázat kafe, to je všecko.“
„Uvidím, co se dá dělat,“ založil Dominik ruce na prsou s lehkým úsměvem, když se Korda znovu sklonila nad rozpárané lidské torzo. Cípy kůže a tkáně byly po bocích rozevřené jako obálka. Jak málo zůstává…
„A budete odměněn,“ pravila Korda a znovu se napřímila; zobáček pinzety držel zkrvavený kousek čepele. „Teď by se mi – No vidíte, paní komisařko, jdete mi přímo do rány.“
„Dobrý den, paní profesorko,“ pozdravila Isabel Becker, jakmile vešla, a její veselý obličej se ještě rozjasnil, když spatřila Borna. Toho mimoděk napadlo, jestli takhle vypadá šťastný člověk. Udělá si, co potřebuje, jen výjimečně to pustí k sobě, jde domů k manželovi a k dětem a ráno je zase připravená pracovat. Žádné zírání do zdi, jak se na ní mění stíny od vypnutí pouličních lamp až do svítání, a nervy na dranc. Ten pocit, že to celý život dělal špatně, v Bornovi sílil každou hodinou, kterou s Becker strávil.
„Tady jsi,“ usmála se na něj Isabel a vrátila ho do přítomnosti. „Hledala jsem tě. Co tady děláš?“
„Zaclání,“ odpověděla Korda, sotva se Born nadechl, a ukázala Becker skleničku s důkazem vytaženým z těla. „Tohle by vás mohlo zajímat, sluníčko.“
Isabel si pospíšila k patoložce, aby si pořádně prohlédla, co v těle našla. „Bingo,“ řekla pak, „to znamená, že máme dalšího. Dominiku?“ Komisařka se otočila na konzultanta, aby dostala další názor, ale ten byl zjevně znovu hluboko v myšlenkách, protože když na něj promluvila, vypadal, jakoby ho právě probudila.
„Cože?“ potvrdil její podezření vzápětí.
„Chybí ti knoflík,“ povzdechla si Isabel a vzala si od Kordy plastovou nádobku s důkazem. „Vezmu to analýzu. Děkuju, paní profesorko.“
„Od toho tu jsem,“ odpověděla Korda a připálila si cigaretu. „A teď se oba odporoučejte, nebo ho tu budu sušit dýl, než je potřeba.“
„Tak mi dejte vědět, jestli najdete něco dalšího,“ pravila Becker a už byla jednou nohou ven z pitevny. „Hezký den!“
Korda skrz cigaretový kouř významně pohlédla na Borna. Ten jen lehce s úsměvem zakroutil hlavou a byl rád, že byla Isa takové konstituce, jaké byla. Pokud mohlo něco umořit Konstanze Kordu, byl to právě nezdolný optimismus jeho nové kolegyně.
„Nashledanou, nejdražší,“ rozloučil se a následoval Isabel depresivní chodbou ven. Vždycky se mu ulevilo, když budovu opouštěl, a přitom to nedávalo zase tak moc smysl. Místa, která „pitval“ on, byla mnohem děsivější, než cokoli, co mohla Korda najít. Ale nebylo to tak definitivní. Vždycky za tím ještě něco bylo. Něco dalšího krom dveří boxu v obrovské lednici.
„Tak už to vyklop,“ vyzvala ho Becker a na dálku odemkla služební vůz.
„Co myslíš?“ zeptal se Born. Isabel si chvíli nebyla jistá, jestli se jen snažil získat nějaký čas navíc, nebo ho zase vytrhla z myšlenek. Pravda byla taková, že přestával být skutečně užitečný. Jeho teorie, odhady a studie stále fungovaly, ale pracovat s ním znamenalo hlídat jeho obličej a při každé známce nepřítomnosti ho vrátit do reality. A to byla práce na dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu.
„Dominiku, tváříš se jak Linus, když se mi chystá říct něco, co se mi nebude líbit. Pořád čekám, až z tebe vypadne ‚mami, radši si sedni,‘ tak nám to oběma ulehči.“
Born se na ni vděčně usmál a vyhověl jí. Vynechal raději celou tu pasáž s tím, co je v pořádku a co v pořádku není. Byla to skoro až škoda. Kdyby byla situace jiná, dovedl by si s ní představit úspěšnou spolupráci. Mohl by jí hledět pod ruce a odkoukat něco o rodičovství a rodině – bůhví, že se v tom ohledu potřeboval dovzdělat.
„Ulevilo se mi,“ překvapila ho Becker, když skončil. „Dáváš mi zabrat víc, než celá moje rodina i se psem.“
„Jen mě mrzí… Byla jsi z toho místa tak nadšená,“ řekl Dominik po chvíli.
„Místo je to fajn, ale je to trochu náročnější, než jsem čekala. A co ty víš, třeba se najde nějaký další Born,“ nabídla řešení. Born na ní poznal, že je hodně zklamaná, a způsob, jakým se tak hrozně snažila neztěžovat mu to, ho skoro až dojal. Plně si teď uvědomoval, jak hrozně cynickým se stal, když ho tak upřímně překvapila existence opravdu čisté duše v jeho okolí.
„Můžeme teď na chvilku zase pracovat?“ zeptala se Becker a tentokrát byla upřímně překvapená, když Borna nevytrhla z dalších tajných myšlenek. Díval se na ni střízlivě a vděčně.
„Jsem ti plně k službám,“ odpověděl.
„Poslyš, a kam vůbec půjdeš?“
„Do kláštera Sv. Augusta… Je na tom něco k smíchu?“
„Ne, vůbec nic.“

*
Born to vydržel mimo přesně dva roky. První rok se neangažoval vůbec v ničem a hledal pevnou půdu pod nohama. Všechen čas trávil v tichu kláštera, kde pečlivě procházel všechno, co kdy napsal, a snažil se zjistit, jestli to má nějaký význam. Šel si zaběhat pokaždé, když měl nutkání napít se, a v prvních fázích mu to pomáhalo. Tělo si ale na nový způsob života docela rychle zvyklo a tak se jen zoufale snažil nenahradit jednu závislost druhou.
Druhý rok už nevydržel sedět se založenýma rukama a musel z něčeho žít. Začal znovu vypracovávat soudní posudky, což mu dovolovalo dál zůstávat v tichu a izolovanosti kláštera. Prakticky jediný, s kým se pravidelně vídal, byl Philip. Ten otcovu volbu životního stylu sice příliš nechápal, ale respektoval. Během prvního roku chtěl několikrát zavolat Kordě, ale bál se, že by mu připomněla, co bylo, a to ho ničilo. Jejich přátelství bylo beztak kontaktní hlavně díky blízkému pracovnímu stavu.
Koncem druhého zase začal jezdit k soudním stáním do Hamburku, a když vzal na jeho sklonku zase místo na universitě, vyhýbat se Kordě dál by bylo sprosté. Poprvé se sešli v kuřácké kavárně, ve které byla Korda zjevně štamgast a často tam hřešila na vídeňské kávě a pařížském dortu. „V podstatě jsem na dovolené.“
„Je to levnější než cestovat,“ usoudil Born a otíral špičkou lžičky kávovou sedlinu z okraje hrnku.
„Tak se vykašlem na ty obligátní fráze,“ povzdechla si Korda, když si obalila nervy polovinou porce, „stejně jsem věděla, že vám to nedá, můj milý. Nevím, jestli si tím děláte službu.“
„Něco jíst musím,“ ohradil se Born, ale oba věděli, že o tom přesně nemluvila. Začínal do toho opět krůček po krůčku zabředávat – napřed studium případů, aby je pak mohl promítnout v posluchárně. Následovalo tête-à-tête s tím nejzajímavějším z nich, protože si nemohl pomoct, a další následovaly. Bylo jen otázkou času, kdy zase začne číst noviny a to, co si tam přečte, ho přivede zpátky k BKA.
„Na hlad nevypadáte, vlastně vypadáte docela zdravě. Máte mnohem víc červené ve tvářích než ve špičce nosu.“
„Zase nepřehánějte, vážená,“ usmál se na ni Born trochu dotčeně, „tak hrozné to se mnou nikdy nebylo.“
„Když myslíte,“ odklepla Korda popel z cigarety a poté ho zkoumala pohledem tak dlouho, až se na tabákovém produktu vytvořil další sloupec světle šedého popela. Sklopila oči a o okraj popelníku ho vybrousila do špičky. Born v ten moment věděl, že se dozví něco, co se mu nebude líbit. Musela to být sakra nepříjemná zpráva, když přiměla Konstanze Kordu chodit okolo horké kaše.
„Víte, že se chci zeptat, a co uslyším se mi nebude líbit, ano?“ pomohl jí trochu Born.
„A stejně to uděláte,“ povzdechla si Korda a típla cigaretu, znovu se chopila vidličky a její hranou až chirurgickým řezem oddělila další budoucí sousto od zbytku sladkého zákusku. „Komu není rady…“
„Sama říkáte, že každý potřebujeme nějakou závislost,“ pokrčil Born rameny. „Třeba ta moje je chtít vědět věci, které se mi nebudou líbit.“
Korda si zjevně myslela svoje, ale co vlastně, to se jí z tváře vyčíst nedalo. „Tak,“ odkašlal si a uvědomil si, že se jí podařilo vystrašit ho víc, než si hodlal připustit, „jaká se má Eva?“
„Je zdravá, je bez následků, už zase nekouří…“ Korda pokrčila rameny, jakoby nevěděla, co dál říct. Born sice vypadal spokojeně a šťastně z toho, co slyšel, ale věděla, že má další, mnohem sobečtější otázky. Korda váhala; viděla sice, že je na tom dobře, abstinenční příznaky ho dávno minuly a žádný nervózní tik taky neviděla. Ale copak věděla, jestli když mu to řekne, nespere se na hromadu a všechno nezačne od začátku?
„A není sama,“ odtušil Dominik, když zase sledovala kontakt špičky cigarety a popelníku. „Nebojte se, profesorko. Skončili jsme, už jsou to dva roky, dává smysl, že se pohnula. Radši ji uvidím živou, zdravou a s někým jiným, než moji, ale… mrtvou.“
„Vy přece víte, že to nebyla naše vina?“ Její otázka zněla jako žádost o potvrzení.
„Vím,“ ujistil ji Born. „Ale kolem toho všeho bylo tolik věcí, které jsem mohl udělat jinak, že se skoro zdá jako by byla. Ale na tom už nezáleží, že? Přežili jsme.“
To byla jediná věc, která se nedala popřít. Všichni, kdo to přežít měli, přežili. Jen fakt, že byli teď každý někde jinde, bolel, protože ať se Korda snažila, jak chtěla, nepřišlo jí v tom nic přirozeného. Lidé se rozcházejí, scházejí; něco je spojí, něco je rozdělí; z něčeho vyrostou, někam dorostou, zkrátka se posunou jinam. Z nějakého důvodu ale cítila, jakoby v jejich případě – a předně v Bornově a Glaseřině případě – došlo spíš k násilnému odsunu.
Born se nepohnul, nevyrostl, neuspořádal si svůj život. Uhnul z cesty, aby mohla mít Eva svůj život zpátky s vědomím, že na něm ani tak moc nezáleží. Stejně celý život pátral, kam vlastně a patří a kdo vůbec je. Takže teď z něj nebyl lepší, cílevědomější člověk s jasnou vizí, ale někdo, kdo žil v exilu a každý měsíc dostal několikadenní propustku zpátky do svého života.
„Nemusel jste odcházet, víte to, že? Jste oba dospělí – nějak byste se srovnali. A třeba to ještě neskončilo,“ promluvila profesorka po hodné chvíli. Born ji chvíli zkoumal očima, jakoby váhal, jestli se do té debaty pustit. Nakonec se uvolil; koho jiného taky měl? V Boha nevěřil, tak mu musel stačit patolog.
„Museli jsme si v tom oba udělat pořádek,“ odpověděl. „Eva chtěla, abych šel, tak jsem šel. Potřebovala se najít.“
„Možná myslela jen, abyste si konečně našel byt,“ utrousila Korda pichlavě. „Pochybuju, že myslela, abyste jí vypadl ze života, to přece nedává smysl. Myslím, že jste ze sebe udělal mučedníka zbytečně.“
„A proč to řešíme teď, velectěná? To je voda pod mostem.“ Born začal couvat k pomyslnému nouzovému východu a Korda poznala, že její příležitost vytáhnout ho z ulity je pryč. Pokrčila rameny a típla cigaretu.
„To jen abyste se nedivil, až vám řeknu, že se vdala,“ shrnula nakonec překvapivě upřímně. Born se cítil, jak kdyby mu nad hlavou právě praskl drát elektrického vedení a proletěl těsně kolem něj se smrtícími jiskrami v bodě zlomu. Chvíli hleděl na patoložku neschopen slova, což bylo něco, co madam Korda v životě nezažila.
„Kdy?“ hlesl pak.
„Před půl rokem,“ odpověděla popravdě a napila se zbytku vystydlé kávy ve skleněném pohárku. „Za Konrada.“
„Za Konrada?!“ Born to opakoval, jakoby strávil nuceně roky v cizině a tohle byla první německá slova, která konečně slyšel. Skoro mu už nedávala smysl. „Už ho nemilovala,“ namítl pak chabě; neexistoval žádný další argument, který by uměl vysvětlit jeho upřímné zmatení.
„Nejspíš ne tak, jako vás, milý Borne,“ připustila Korda, „ale ráda ho mít nepřestala. A myslím, že to není ani tak moc o tom… Zůstat sama je pěkná dřina, o tom něco vím. Zvlášť potom, co málem zemřela. Možná nechtěla být sama, kdyby se to mělo stát znovu.“
„Ale vždyť přece chtěla, abych šel pryč,“ namítl Born. Obočí měl svraštěné a v očích takové soustředění, jaké má jen někdo, kdo je bit a zoufale se snaží pochopit proč. Měnilo se to v noční můru.
„Vždyť vám říkám, že jste ji vzal moc doslova.“ Korda začínala ztrácet trpělivost. „Možná jste to udělal pro ni a jak chtěla a kde co všecko,“ připustila po chvíli, „ale na druhou stranu se po vás prostě slehla zem a ani jste nezavolal. Jeden by až řekl, že jste se na ni vykašlal.“
Born trochu vypadal jako na koberečku u ředitele. Ramena měl zborcená, hlavou sklopenou a celkově byl učebnicovým příkladem porážky. Korda cítila bolest za něj, ale těžko mohla něco udělat. Nebyla Rosamunde Pilcher, aby jim hrála dohazovačku, nebo přepisovala konce. Na to už bylo beztak pozdě.
„Říkala jsem, že se vám to nebude líbit,“ dodala po chvíli tiše a znělo to skoro až omluvně. Byla to hnusná práce, oznámit mu to, ale byla si celkem jistá, že Born se dřív nebo později na BKA objeví, a nechtěla, aby šel na neprobádané území s vědomostmi nemluvněte.
„No vidíte,“ zvedl k ní Born po chvíli oči a tak nějak hořce se usmál. „Zase jste měla pravdu, velectěná.“

*
Chtělo to statečného člověka, aby si uměl přiznat, že všechno dobré už ho v životě minulo. Zbabělý člověk, který si to omylem přizná, to většinou neunese. Drží se každého slabého slunečního paprsku a namlouvá si, že za vším je víc, než tam skutečně je. Po zbytek života lže sám a sobě a proto už logicky nikdy šťastný být nemůže. Jen opravdový požehnaný blázen umí lhát sám sobě tak dobře, že svou lež nikdy nedohoní.
Dominik byl možná blázen, ale rozhodně ne požehnaný. Ale objevil v sobě statečnost, o které nikdy předtím nevěděl, když si přiznal, že lepší už to nikdy nebude. Ta naděje v dáli se tak nějak rozplynula a on se spokojil s tempem svého života a věcmi, kterými jej naplnil. Nebylo to všechno, něco chybělo, ale stačilo to k tomu, aby byl ne sice vyloženě šťastný, ale klidný, vyrovnaný, a hlavně střízlivý.
Ještě rok vydržel na jakýkoli návrat na místo, ze kterého odešel a na němž v podstatě nikdy nebyl šťastný, nemyslet. Přišlo to zase v dubnu, přesně o jeho narozeninách, celé dlouhé tři roky od toho, co Eva málem zemřela. Dubny pro něj byly temné – rok jeho narození se vzdaloval a nutil ho přemýšlet nad tím, k jaké cifře se to ještě vyšplhá, než se dva metry nad ním zavře zem. Dubny byly také měsíce, ve kterých se mu z nějakého důvodu stýskalo nejvíc.
Zvonek se ozval krátce po desáté ráno. Byl to právě jeho nepříjemný drnčivý zvuk, který pokaždé donutil Borna litovat, že před půl rokem z kláštera odešel. Bylo to ale mnohem lepší – s universitou a se vším – a navíc tu s ním Philip trávil občas docela slušné časové úseky, když mu jeho matka a její manžel příliš lezli na nervy. Byly to právě Philipovy bosé nohy, které slyšel jít ke dveřím, takže se ani nezvedal a nevystrkoval nos ze složek.
„Evo!“
Dominik tupě poslouchal šramot a řeči v předsíni a až když periferním viděním uviděl, jak se okraj složky v jeho rukou třese, odložil ji a pokusil se sebrat. Pokud přišla, nepřišla určitě za Philipem.
„Bože Philipe, ty už jsi kus chlapa!“
„Taky jsme se pěkně dlouho neviděli,“ podotkl jeho syn moudře. „Á, práce,“ protáhl pak puberťáckým tónem, který se ho ani v sedmnácti nepouštěl. „Táta je v obýváku, tak já vás radši nechám.“
Když vešla do obývacího pokoje, Dominik byl nastoupený vprostřed jako člen národní gardy. Nevěděl, jak přesně by se měl chovat, ale musel se prostě usmívat. Nedokázal potlačit tu radost, že ji zase vidí, že je živá a zdravá a není na ní patrná ani trocha té bledosti, kterou ve tváři měla, když ho žádala, aby odešel, ani trocha té patologické nervozity, kterou trpěla ten poslední půl rok předtím, než přišel duben.
„Ahoj,“ pozdravila ho Eva a zůstala stát asi metr před ním, ruce v uzavřeném gestu spojené na podbřišku a v nich světle zelenou složku.
„Ahoj,“ odpověděl Dominik a pořád se na ni musel usmívat. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Dlouho,“ potvrdila Eva. Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho přerušované jen tlumenou hudbou z Philipova pokoje. Born se přinutil k nějaké činnosti.
„Dáš si kafe? Čaj?“ nabídl Evě a zamířil do kuchyňského koutu.
„Kafe bude fajn,“ poručila si Eva a pořád ještě trochu nejistě se rozhlížela kolem sebe. Tenhle byt vypadal úplně jinak, než všechna předchozí Bornova obydlí. Bývala prázdná, neosobní, často s nevybalenými krabicemi – studené a permanentní připomínky jeho neustálého hledání. Holé stěny, které dokazovaly, že měl neustále jednu nohu ven ze dveří vlastního života.
Ale tenhle byt byl zabydlený, skutečně ukazoval, že v něm žije někdo, kdo se jen tak nechystá odejít. Kromě toho taky ukazoval, že v něm žije svobodný muž ve středním věku a pubescent, ale to bylo něco, co Glaser ochotně přihlížela. Po všech těch letech, co ho znala, to vypadalo, že Dominik Born konečně dorazil domů.
Vrátila se očima k němu a všimla si, že ji pozoruje. „Jak dlouho tu bydlíš?“ zeptala se ho a posadila se na barovou židli k pultu, který odděloval kuchyni od obývacího pokoje.
„Asi půl roku,“ odpověděl popravdě Dominik a přisunul jí hrnek s kávou. Eva se napila; když se na ni teď díval blíž, vypadala, že byla od rána na nohou a životabudič se k ní ještě nedostal. Dopřála si dva doušky horké tekutiny zchlazené mlékem a usmála se. Pamatoval si, jak pila svou kávu. Usmál se na ni zpátky.
„Máš to tu moc hezký,“ pochválila ho.
„No, většina je Philipův záchvat seberealizace, který mu Helen v Mnichově nedovolí, ale pomáhal jsem. Měla bys vidět jeho pokoj, tam ho nikdo nekrotil,“ usmál se Born do svého hrnku.
„Možná se zajdu podívat,“ podotkla Eva.
„To bych nedělal,“ varoval ji Dominik, „je mu sedmnáct.“
Znělo to jako rozumné varování a oba znovu upadli do ticha. Ticho s Evou nikdy nebývalo jeho oblíbeným stavem; nikdy nebylo pohodlné, i když by možná mělo. Vždycky při něm cítil hrozný tlak, že by měl něco říct, nebo udělat. A poddal se tomu i tentokrát.
„Co mi to neseš?“
„Potřebuji pomoct,“ chytila se toho okamžitě Eva; jakmile se zeptal na práci, vklouzla do komisařky Glaser, ve které se zjevně cítila mnohem jistěji. Otevřela složku a podsunula ji Bornovi tak, že sama ji měla vzhůru nohama. Poklepala na fotografii mladé ženy. „Gerit Blaha, prostitutka. Dnes ráno unesla nemluvně, ale popírá, že by nějaké měla, a nechce říct, kde je. Navíc se chová pokaždé jinak, jakoby – “
„Mnohočetná osobnost,“ odpověděl Born a očima přejížděl prozatímní poznámky k případu, „možná ta, se kterou mluvíte, skutečně neví, kde to dítě je.“
„Navíc se jí děje taková věc s očima – “ pokračovala Glaser, ale Born ji znovu přerušil.
„U mnohočetných osobností bylo pozorováno, že se jim podle nálady mění dokonce i vrozená barva očí.“
„Že tys už dneska mluvil s Kordou?“
Dominik zvedl oči a usmál se. To znělo skoro jako čtyři, pět let zpátky, jakoby se nic mezitím nestalo. Zaklapl složku a přisunul ji zpátky k Evě.
„Ne dneska,“ odpověděl a hrál si s uchem hrnku. „Taky vím, že tam na to máte místo mě jiného sebevraha.“
„Ale nebyl to on, kdo došel k těm mnohočetným osobnostem, to Korda, a to o něčem vypovídá. Není špatný, ale jen do té doby, dokud má precedens… Není to SuperBorn,“ pokrčila rameny Eva. „No tak, mám tě prosit? Vím, že ji chceš poznat. Ani jeden z nás nechce, aby měla Korda na stole nemluvně.“
Musel se usmívat, když Eva vytáhla svou starou přezdívku pro něj. Nesetkal se s ní od toho, co četl to přání k narozeninám, když byla v komatu. Pořád ho měl ve stole, ale zakázal si znovu ho číst. Byl teď statečný člověk, co si nelže, a takoví do minulosti neutíkají.
„No páni, ještě jsi ani nedopila kafe a už vydíráš,“ popíchl ji. „Některé věci se nemění.“
„Taky jsem pořád ozbrojená,“ přitakala Eva a dopila kávu. „Tomu dítěti jde o život. Potřebuju vědět, jestli nám pomůžeš, nebo se mám pokusit z našeho pana docenta vytlačit výkon jeho života a modlit se.“
„Nehraješ fér,“ upozornil ji Born a evidentně se v něm všechno pralo. Glaser taky hodně váhala, jestli za ním vůbec jít. Věděla od Kordy, že je na tom teď dobře, že konečně našel ve svém životě stabilní místo a stačilo jí jen vidět interiér jeho bytu a jas v jeho očích, aby věděla, že patoložka říkala pravdu. Byla si vědomá toho, že Borna jeho poslání rozežíralo zevnitř a co dlouhodobě způsobí tím, když ho vtáhne zpátky. Ale potřebovala ho. Nikdy ho nepřestala potřebovat.
„Nefňukej,“ doporučila mu stejně škádlivě, jako on popichoval ji. Bornovi se rty chtě nechtě roztáhly do širokého úsměvu. Byla, jakoby vyskočila z pětileté vzpomínky. Jestli ji takhle šťastnou dělal Konrad, nemohl ho nenávidět. Mohl na něj jen žárlit.
„Chybělas mi,“ vyhrkl dřív, než se stihl kousnout do jazyka. Nechtěl, aby celá ta situace ztěžkla a zhořkla nepříjemnými vzpomínkami. Eva se na něj ale jen usmála.
„Ty mně taky,“ ujistila ho. „Tak jdeš, nebo ne?“
Born kývl. „Ale jen tenhle případ,“ varoval ji a oba věděli, že to není pravda. Už zase stál na prvním schodě děsivě pomalého eskalátoru do pekla a ten se začínal rozjíždět.
Zamířil se obléct a říct Philipovi, že bude přes den nejspíš pryč. Byl si celkem jistý, že Philip jeho absenci zaznamená tak nejdřív za čtyři hodiny, takže nebyl spěch, ale chtěl mít klidnou smysl. Ještě, než zapadl do ložnice, aby se přioblékl, Eva na něj zavolala.
„Dominiku?“
„Ano?“ Vykoukl z chodby zpět do obývacího pokoje.
„Krásné narozeniny,“ popřála mu. Born se na ni usmál.
„A víš, že jsou?“

*
Kancelář ve čtvrtém patře hamburské budovy BKA byla tichá, zalitá jen umělým žlutým světlem lampy na Dominikově stole. Kam úsporná žárovka nedosvítila, tam strohý nábytek balila dubnová tma, a zase jej vtahovala. Byl to rok od toho, co do toho spadl znovu; měl pocit, že se sem vrátil kvůli Gerit – a lhal si, že to bylo kvůli ní – a už odsud nevytáhl paty.
Snažil se zachovat si dotek s realitou, ale čím déle se zase nořil do toho roztaveného, smradlavého asfaltu cizích myslí ve snaze odhadnout jejich další krok, tím víc úsilí ho to stálo. Když byl Philip v Hamburku, nevnímal to. Vracet se domů bylo samozřejmé a vítané. Možná byl nakonec přece jen ukut pro rodinný život, i když Helen se mu roky snažila namluvit opak.
Ale když byl Philip v Mnichově, nějak se mu to zase rozpadalo pod rukama. Normálně tu vysedával v osm večer jen, když měli případ, ale dnes večer tomu tak nebylo. Aspoň zatím ne. Dominik Born totiž po dlouhé době našel v novinách něco, co ho zaujalo.
„Nechcete vzít domů, doktore?“ Ebert se opřel o dveře jeho kanceláře a čekal na odpověď. Kdysi měl slabost pro Evu a věděl o jejím a Dominikově poměru. Teď, když byla Eva vdaná a jejím manželem nebyl ani jeden z nich, pohledný policista patrně usoudil, že jsou si svým způsobem spřízněni a měli by držet při sobě. Born si to nemyslel.
„Ne, díky,“ odmítl, „dobrou noc.“
Ebert kývl na srozuměnou a odešel. Ve velké otevřené kanceláři za ním zhasla všechna světla a ta jeho byla teď oficiálně jedinou, ve které se svítilo. Všude kolem bylo děsivé ticho.
Born se znovu sklonil nad troje noviny poskládané před sebou. Díval se na jeden z těch případů, který ho lákal a odpuzoval zároveň. Na jednu stranu nechtěl tuhle zrůdu ve své hlavě, ale na druhou stranu vědět proč bylo tak lákavé a nemohl na to přestat myslet.
Vytrhl fotografie z novin a přišpendlil je vedle sebe na nástěnku za stolem. O krok ustoupil a zůstal na ně zírat. Dvě děvčata ve věku jedenáct a třináct. Obě mrtvé, navlečené do bílé a jednoduché plátěné košile, do jaké se dřív navlékaly děti při biřmování. Obě ležely v kufru aut vlastních otců, která se nezvladatelně řítila po dálnici. Ani jeden z otců nepřežil. Škody na dálnici byly enormní.
Born sebou škubl, když mu na rameno dopadla ruka s rudými nehty a vytrhla ho z přemýšlení. „Panebože,“ zalapal po dechu a cítil, jak mu srdce pleská o hrudní koš.
„Díky,“ utrousila Korda.
„Omluvám se, jen jsem se hrozně lekl,“ usmál se ulehčeně Born.
„Jen do mě,“ protočila Korda oči, „nebo víte co? Radši už mlčte.“ Zahleděla se na Bornovu nástěnku a s potěšením kvitovala, že si vzal k srdci její radu, aby vyhazoval všechno, co se týkalo uzavřených případů. Ten chlap si opravdu začal vážit svého duševního zdraví.
„Myslela jsem si, že vás najdu tady.“ Korda si vložila mezi rty cigaretu a zapálila si. „Myslela jsem si to hned, jak jsem si to přečetla v novinách.“
„Co se mnou chcete,“ pokrčil rameny Born. „Nedá mi to pokoj. Něco takového jsem dlouho neviděl.“
„Já bych se bez toho obešla,“ odtušila Korda a posadila se na Bornovu kancelářskou židli. „Slyšela jsem, že tu zase trávíte mraky času, a pak jsem se dozvěděla, že jste konečně nechal na pokoji ty magory v ústavech. Prošel jste, milý Borne.“
„Ó děkuji,“ usmál se na ni Born. „Ale nebyla to tak úplně moje zásluha. Limmer se mnou odmítla mluvit, když se dozvěděla, že plánuji psát i o Gerit, a ta mě k sobě nepustila od toho, co ji hospitalizovali. Takže vidíte, nejsem rozumný, ale opuštěný.“
„Mlčeti zlato, o tom jste neslyšel?“ Korda potáhla z cigarety. „Nechcete hodit domů?“
„Ani ne, tam nikdo není,“ odpověděl Born. „Chtěl jsem se spíš podívat do systému, jestli už existují nějaké první zprávy o případu a podívat se po fotkách z místa činu.“
„To tu rovnou můžu zůstat s vámi,“ odtušila s povzdechem Korda. „Na mě taky nikdo nečeká.“
„Že se tu svítí by mě tolik nepřekvapilo jako fakt, že tu probíhá klub sebelítosti,“ ozvala se ode dveří Eva.
„Jdete se přidat, zlatíčko?“ nabídla jí velkoryse Korda.
Glaser jen s díky zakroutila hlavou, přešla doprostřed kanceláře ke stolu a položila na něj tašku s jídlem. Pak podala Bornovi složku a jeden výtisk dalších novin. „Tyhle tam ještě nemáš.“
„Nemám, díky,“ chopil se novin Born. „A já myslel, že se mě jdeš zeptat, jestli nechci hodit domů.“
„No tos uhodl,“ odtušila Eva a podala polystyrenovou vaničku s jídlem Kordě. Ta s pozvednutým obočím poděkovala a jala se pustit do jídla. „Ale ráda tě zavezu do autoškoly.“
„Možná příště,“ odmítl Born a rychle očima sjel článek. Nebylo v něm nic nového, ale byl u něj pokus o fotografii místa činu. Nějaký snaživec ji nejspíš pořídil mobilem, než ho policisté zatlačili spolu s ostatními civilisty pryč. Nebylo na ní nic moc vidět, ale Born ji stejně vytrhl a připjal na nástěnku.
„A nechceš radši fotky z místa činu?“ zeptala se Eva a podala mu složku. Pak spokojeně otevřela druhou misku a dala se do jídla.
„Nechtěla jste jíst sama, přiznejte se,“ ukázala na ni Korda vidličkou. „To je hezký, že jste si přišla dát večeři se mnou.“
„Zoufalá doba žádá zoufalé řešení,“ odvětila Eva, ale neznělo to vůbec zle. Kordu to neurazilo; mluvila přesně jejím jazykem a navíc přinesla výbornou večeři.
„A pivečko by nebylo?“ zeptala se s nadějí v hlase patoložka. Glaser s úsměvem záporně zakroutila hlavou.
Obě se najedly téměř úplně v tichu, zatímco Born zíral do složky, pročítaje zatím všechna dostupná data, a začal rozkládat fotky na druhé polovině stolu. Korda sledovala jeho počínání a pak odložila vidličku. „Teď mě přešla chuť.“
„Omlouvám se,“ odpověděl nepřítomně Born a zíral na fotografie vyskládané na černé desce.
„Tak mi řekni, co tě na tom tak fascinuje?“ zeptala se Glaser a hodila zmuchlaný, použitý ubrousek do polystyrenové vaničky. Born mlčky srovnal několik fotografií, jakoby ho k smrti dráždilo, že nejsou rovnoběžně se zbytkem, a poodstoupil o dva kroky.
„Nejedná impulsivně. Jde mu o efekt, o velkou show,“ začal Born. „Proto si dává práci s tím, aby ta děvčátka tak namaskoval. Proto je likviduje na dálnici. Cílem nebyly dcery, ale otcové. Za něco je trestá. Zabije jim dítě a řekl bych, že až v momentě, kdy jedou po dálnici, se dozví, že jsou jejich děti mrtvé v jejich kufru. Pak chtějí zastavit a přesvědčit se, jestli je to pravda, ale auto nejde zastavit. Umírají v neuvěřitelném strachu, žalu a nejistotě.“
„A jak do toho zapadají ti mrtví a škody na dálnici?“ nerozuměla Glaser.
„Když se kácí les, tak létají třísky,“ pokrčil rameny Born a pohlédl do papírové tašky od jídla, která stále ještě stála na kraji stolu. Zklamaně se podíval na Evu. „Tys mi nic nedonesla?“
„Nepočítala jsem s tím, že jste tu oba,“ pokrčila rameny Glaser.
„Milý Borne, vědění je přece mnohem víc. Nasytil jste se informacemi,“ poučila ho Korda a labužnicky potáhla z cigarety. „Takže to vypadá, že jedeme do Kolína nad Rýnem.“
„Ještě jsem se šéfem nemluvila,“ namítla Glaser. „Ta těla se objevila tento týden. Sotva je dostali na patologii a na technické. Ještě o to ani nezažádala kolínská kriminálka, pořád to má Dálniční.“
„Tak to ještě nestačil nikdo namrvit,“ pokrčila rameny Korda. Osobně v tom neviděla problém a na výlet se docela těšila. Sice se jí dvakrát nelíbilo, že bude mít na stole jedenáctileté a třináctileté děvče, ale svět byl, jaký byl.
„Souhlasím,“ přitakal Born. „Evo? Prosím? Jinak bys mi to nedonesla, kdybys na to taky neměla spadeno.“
„Zítra,“ povzdechla si vrchní komisařka rezignovaně, „s ním o tom promluvím,“ zdůraznila, aby oběma zabránila okamžitě začít balit kufry, „a teď to myslím radši zabalíme, než nám spustí požární poplach.“ Významně pohlédla na Kordinu zapálenou cigaretu.
Patoložka jí pohledem naznačila, kam si tu připomínku má strčit, nicméně cigaretu zadusila v popelníku, který měl Born v kanceláři právě pro takové vzácné návštěvy, a zvedla se. „Tolik vzrušení za jeden večer bych už nezvládla. Dobrou noc, miláčkové.“
Glaser vstala a naházela špinavé jednorázové nádobí do papírové tašky. Born posbíral fotografie a strčil je zpátky do složky. Oblékl si jarní kabát a chtěl se složky zase chopit, ale Eva ji posunula na opačnou stranu stolu. „Ona tu do rána počká.“
„Ženský jedny všetečný,“ zabrblal Born a zamířil ven z kanceláře. Eva ho následovala, vyhazuje tašku do prázdného odpadkového koše v rohu místnosti, a cukl jí koutek.
„Taky můžeš jít pěšky,“ upozornila ho a Born na to odpověděl jen významným úsměvem. Věděla, že do něj Korda sem tam zaryje, a ona sama si nemohla pomoct. Pravda byla taková, že Dominik Born, který si nenosil práci domů a důsledně se zbavoval vyřešeného, aby mělo místo nové, a trávil tak nad každým úchylem méně času – protože sejde z očí, sejde z mysli – byl lepší Dominik Born.
A zájmu všech bylo toho maniodepresivního svůdníka udržet od depresí dál.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - VI.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
IV.
*
All around me are familiar faces, worn out places, worn out faces,
bright and early for their daily races, going nowhere, going nowhere.
Their tears are filling up their glasses, no expression, no expression.
Hide my head I want to drown my sorrow, no tomorrow, no tomorrow.

*
Na té bezmoci bylo cosi tragického a osvobozujícího zároveň. Nebylo jak tomu zabránit, nebylo co udělat, ale protože se to stalo před jejich očima, měli ten vtíravý pocit, že to byla jejich vina. Ale fakt, že nic udělat nemohli, je zároveň zbavoval viny. Bonrath věděl, že se na to spoléhá víc, než by měl, ale musel nějak fungovat dál.
Bylo to jejich podělané štěstí, že druhý Černý Petr padl zrovna na něj a na Hotteho. V době, kdy se dostali k petrolejovému Jaguaru, který dopadl ještě hůř, než červené Porsche, věděli oba, že ani tento řidič neměl šanci přežít. Narazil do sloupu mostu, který se rozkračoval nad dálnicí, a hasiči s přivolanými policisty se museli prohrabat tunami plechu a lehce či těžce zraněnými pasažéry, než v kufru, který už neměl dveře, našli další malé děvče.
Drahý Jaguar se proměnil v rakev, která pohřbila jak otce, tak dceru. Mužské tělo na místě, které bývalo pohodlným a měkkou kůži potaženým sedadlem řidiče, tvořilo dvě části. Útroby vozu úplně rozdrtily mužův trup a ostrý plech kapoty, který projel skrz čelní sklo, téměř oddělil hrudní koš od zbytku těla.
Byla to ta nejhorší nehoda, kterou Dieter Bonrath za celých dlouhých třicet let u policie zažil, a fakt, že to ani taková nehoda vlastně nebyla, mu prostě a jednoduše převracel žaludek naruby. To ale nebylo nic proti tomu, jak to sebralo Hotteho. Těžce se odšoural k jejich policejnímu Porsche, zapadl do sedadla řidiče a obě nohy stále na vozovce, s hlavou tak blízko kolenům, jak ji jen se svou nadváhou mohl dostat, rozdýchával záchvat nevolnosti.
„Hotte, jsi v pohodě?“ Bonrath se skláněl nad nízkým vozem a jeho oči pátravě hleděly na masitý zátylek přítele.
„Já nevím, jestli to mám zapotřebí,“ zachraplal Herzberger zespodu. „Už jsem mohl být dávno v důchodu, a místo toho…“ Vzhlédl k Dieterovi s upřímným zoufalstvím v očích. „Tohle budu mít do smrti před očima, Dietere.“
Bonrath mu na to tehdy nic neřekl; přijeli Tom se Semirem a převzali to od nich, se soucitem v očích je posílajíce na služebnu. Dieter za to byl vděčný. Řízení jej uklidnilo a byl schopný vyhnat zpod víček přepůlené mužské tělo. Ale Hotteho to nepustilo ani teď.
Dieter přes obroučky brýlí pořád viděl, jak se Herzberger mračí na hlášení před sebou. Koblihy, kterou mu Dieter přinesl, aby mu trochu zvedl náladu, se ještě ani nedotkl. Moučkový cukr se na smaženém povrchu úplně rozpustil a hrouda oleje a cukru už nevypadala lákavě snad vůbec pro nikoho.
„Tady máš tu evidenci, Hotte,“ ozval se Traber a položil na stůl papíry, ještě teplé z tiskárny a vonící inkoustem.
„Hm,“ vzal na vědomí Herzberger, aniž by zvedl oči od papíru, na který psal, a nahmatávaje lejstra od Franka, mechanicky je položil na hromadu k těm, které mu tam nanesli ostatní.
„Budeš to ještě?“ ukázal Frank na koblihu.
„Ne,“ odpověděl Hotte. Dřív, než stihl Bonrath trochu dotčeně něco namítnout, polovina zmizela ve Frankových ústech a ten se svou kořistí spěchal zpátky do kanceláře tempem psa, kterému se právě podařilo ukořistit klobásu. Evidentně se hodlal schovat před Susannou, protože když se s ní srazil ve dveřích, zbytek koblihy málem pustil a pak protočil oči.
„Fuj, co to máš?“ spustila Susanna téměř zároveň s reakcí partnera, který zjevně věděl, co ho čeká. „Víš, kolik je v tom rychlých cukrů?“
„To jako, že to rychle zbodnu?“ prohlásil Frank s plnou pusou, protáhl se kolem ní a zmizel v kanceláři. Susanna jen nesouhlasně zakroutila hlavou a pokračovala do kuchyňky. Bonrath je pozoroval s lehkým úsměvem; ta část stanice, která dělala na těch vraždách, nebo se k nim nachomýtla, měla náladu pod psa, ale ti, co sloužili na směně s Traberem a von Landitz a tudíž je to míjelo, ti byli v pohodě.
Bonrath je rád pozoroval a proklínal náhodu, díky které mu vyšly služby s Gerkhanem a Kranichem. Dokonce i pohled na Sigiho Müllera mu byl momentálně milejší, než pohled na Hotteho. A za všechno mohl jeden jediný úchyl.
„Dietere,“ vytrhl jej z přemýšlení najednou Semir a když na něj mluvil, jeho oči trochu podrážděně sledovaly skrz sklo počínání Kobry 12. Narozdíl od Bonratha byl pro něj každý, kdo se jevil případem naprosto nedotčený, cynikem a ležel mu v žaludku. „Už přišla zpráva z KTU?“
„Jo,“ potvrdil Bonrath. „Přivezli jsme ji před chvílí. Nebyla to vaše vina, stejně by to neuřídil.“
Semir se na něj vděčně usmál, ale nevzal si z toho ani slovo. Kdyby toho muže nezkusil vybrzdit, nemuselo mu selhat řízení tak brzy. Mohl být ještě naživu a leccos jim vysvětlit. Otevřel složku s vodoznakem KTU a zběžně ji prolétl očima. „Víš, docela bych chtěl, aby sem teď přišel někdo třeba od spolkové a tohle svinstvo si odvezl.“
Bonrath ho pozoroval odcházet a napadlo ho, že by to stejně nemělo moc smysl. Stejně už jim to všem leželo v hlavách, v žaludcích a pod víčky, a zbavit se toho mohli jen tak, že dostanou toho úchyla. Mezi dveřmi kanceláře zahlédl šéfovou, jak hledí za Gerkhanovými shrbenými zády, mezi hroty obočí starostlivou rýhu.
Engelhardt vycítila jeho pohled a vyměnila si s Bonrathem povzbudivý úsměv. Dál pak pozorovala tu neochotu, s jakou se její muži pouštěli do vyšetřování i přesto, že tu nebyl nikdo, kdo by toho psychopata nechtěl za mřížemi, a nedokázala v sobě najít upřímnost, když jim to velitelsky zazlívala. Bylo zvláštní, jak dokázalo usmrcení dítěte absolutně změnit perspektivu všech zainteresovaných. Nikdo z nich ta děvčata neznal, ale přesto měli pocit, jako by jim někdo ukradl kus budoucnosti.
Každou chvíli čekala telefon od nějakého vládního úřadu, který to bude chtít převzít. Byly toho plné noviny; normálně už by se musela o případ rvát, aby zůstal v jejich kompetenci, ale teď se stále nic nedělo. Jako by se k tomu případu nikdo nechtěl ani přiblížit. Nedivila se; dobrovolně by se do toho pouštěl jen sebevrah.
Zrovna, když se usadila zpátky za svůj stůl a přemýšlela, jak je povzbudit k práci, do její kanceláře se zaklepáním na dveře nahlédla Petra. „Šéfová, na dvojce máte BKA,“ oznámila nadřízené. Anna přikývla a bezmyšlenkovitě skrz prosklené stěny kanceláře pozorovala Schubertina záda, jak se sekretářka vracela ke svému stolu, zatímco přikládala sluchátko k uchu.
O čtvrt hodiny později Engelhardt energicky vešla do kanceláře Kobry 11, kde se Semir a Tom krčili nad složkou z KTU. „Šéfová?“ všiml si jí jako první Tom a napřímil se. „Hartmut sebou mrskl. S tím Porschem si někdo hrál. Na dálku ovládaná malá rozbuška, která víceméně vyřadila řízení, s dost dlouhým dosahem, navíc předem naříznutý brzdový hadičky. Vsadím se, že ten Jaguar na tom bude stejně.“
„Takže ta teorie, že to chtěl pozorovat, tím padá,“ přidal se Semir a usadil se na svou kancelářskou židli. Nespokojeně sáhl pod ní a páčkou ji zvýšil, očima blýskaje po Tomovi, než pokračoval. „Mohl být kdekoli a u té první nehody neměl odkud pozorovat.“
„Pořád s nimi ale mohl být nějak ve spojení. Určitě měli mobil,“ přemýšlela Engelhardt nahlas. Tom začal přikyvovat ještě, než promluvila.
„Dívají se na jejich mobily, ale všechno, co bylo v tom autě, je víceméně zničený. Hartmut sem napsal poznámku, že telefon toho prvního, toho…“ Zapátral v papírech položených na stole. Semir byl rychlejší.
„Scholze,“ doplnil příjmení řidiče Porsche a otce toho mladšího děvčete.
„Jo, Scholze,“ usmál se na něj Kranich na znamení díku, „tak z toho prý snad něco dostane, i když se totálně rozstřelil o svodidla. Ale ten toho Hagena, tak ten… Plaval ve všem, co z něj – “
„Stačí, už jsem si udělala obrázek,“ zarazila ho Anna zdviženou dlaní. Svým komisařům by to nepřiznala, ale žádné fotky z nehody neviděla a ráda by, aby to tak zůstalo. A vypadalo to, že Tomovi nevadilo, že ho nenechala dokončit. „Myslím, že mám pro vás dobré zprávy,“ odhodlala se nakonec, „BKA nám posílá svoje lidi.“
„Jak, dobrý zprávy?“ zeptal se po chvíli Kranich. „Někdo nám ten případ sebere a podle vás jsou to dobrý zprávy?“
„Tome, já vím, jak tvrdě na tom pracujete,“ začala Engelhardt diplomaticky, „a dala bych za vás ruku do ohně, ale tento typ případů prostě není v naší kompetenci a pokud mám být úplně upřímná,“ ztlumila hlas, odlepila se od zárubní a zavřela za sebou dveře, „pokud si myslíte, že já vím, proti čemu tu stojíme a co mám dělat, tak to nevím.“
Její doznání otřáslo Kranichovou pozicí. Dosud vždycky automaticky předpokládal, že ať se vyřítili proti čemukoli, šéfová už to jednou zažila, a kdyby bylo potřeba, věděla, jak je z toho vysekat. Ale fakt, že ji ani nenapadlo zachovat mlčení, dokud nebude třeba jít s pravdou ven, ho znervóznilo.
„Tak koho posílaj?“ odkašlal si po chvíli ticha Gerkhan. Rozhodl se nechat si komentář pro sebe. Věděl, že šéfová obětovala část profesionality, když jako nadřízená přiznala bezradnost, ale vážil si jí o to víc jako člověka, protože řekla upřímně a bez vytáček, když jí přišlo, že na něco nestačila. Věděl, že kdyby jim případ nechali v kompetenci, dovedla by je do zdárného cíle, a to mu stačilo.
„Mají útvar speciálně pro sériové vraždy a posílají soudního psychologa, který nám s tím pomůže. Jsou to experti na tyto typy zločinů,“ vysvětlila a v jejím hlase a tváři nebylo náhle patrné její předchozí doznání. „A má to i svoje světlé stránky, Kranichu, přivezou sebou svého patologa, což znamená, že – “
„Tu pitvu udělá někdo dřív, než se jim tam rozloží,“ skočil jí do řeči Kranich a tato zpráva ho zjevně opravdu potěšila. Nemohl jim to zazlívat; koneckonců, patologie patřila ke kriminálce a na stůl jim po těch nehodách přibylo víc, než dost práce. Už to ale začínalo brzdit vyšetřování.
Engelhardt jen mlčky přikývla a skoro jí přeběhl mráz po zádech, když si uvědomila, kolik po těch dvou nehodách skončilo v márnici lidí. Přestávala tomu chtít rozumět.
„A kdy tady budou?“ zeptal se Semir. Zůstal o dost klidnější a pasivnější, než Kranich. Nechtělo se mu přemýšlet nad tím, co k tomuto mohlo někoho vést, a fakt, že to přijede udělat někdo za něj, mu srazil z hrudi obrovský kámen. Dokonce ani ego mu nestálo v cestě. Chtěl od toho dát ruce pryč, a kdyby po něm někdo chtěl, aby to přiznal, udělal by to a nestyděl by se. Byl připravený přidat ten případ prvnímu, kdo si o něj řekne.
„Za hodinu, možná hodinu a půl. Něco k těm tělům bychom tak mohli mít už k večeru, a ještě jedna dobrá zpráva – vyjednala jsem vám, že na případu zůstanete. Budete muset poslouchat jejich komisaře, ale pořád to budete vyšetřovat,“ podívala se speciálně na Toma, protože věděla, že tomu to narozdíl od Gerkhana udělá radost.
Tom ten případ skutečně chtěl. Ten počáteční šok a znechucení, jaké se ho drželo ještě, když ho Semir odtrhával od kufru červeného Porsche, aby si soudní mohlo vyzvednout těla a KTU auto, vystřídal elán a zápal někoho, kdo byl vyslán na cestu osobní vendety v momentě, kdy uviděl ten Jaguar. Chtěl toho úchyla dostat a včera bylo pozdě. A Semir nedokázal vycouvat, když věděl, jak moc to pro Toma znamená.
Nerozuměl sice tak úplně, proč Toma tolik smetl zrovna tento případ, ale každý se vyrovnával jinak s tím, co v nich probudil, a pokud Tom cítil, že to musí vyřešit, hodlal stát při něm. Sám tak úplně nerozuměl, proč ho to tak vyděsilo a proč byl najednou jako kačer na provázku, za kterého musel Tom tahat. Semir se na jeho energii sprostě přiživoval a ten jemný mechanismus, jakým vždycky fungovali, jim poněkud skřípal a drhl.
A přece už řešili minimálně stejně odporné případy, přece už takto obklopení smrtí byli, jen teď to bylo z nějakého důvodu jiné. Možná to byla ta koncentrace vynalézavosti, krutosti a jakékoli absence citu, co je skutečně děsilo. A možná se báli zjistit, že ten, co to dělá, nejspíš vypadá úplně stejně jako oni.
„Tak dál pracujte,“ řekla jim šéfová, odešla z jejich kanceláře a nechala dveře otevřené. Semir pohlédl na Toma, který se znovu sklonil nad zprávu z KTU, jakoby v ní mohl najít něco, co ještě nečetl, a zamračil se.
„Hele, Tome…“ začal pomalu a opatrně. „Říkáš mi všechno, že jo? Myslím… nemáš nějakej vedlejší důvod, proč tak hrozně visíš na tom případu?“
„Ne,“ odsekl Kranich a zvedl ke kolegovi pohled, „já spíš nechápu, proč všichni couváte! Copak se ten případ vyřeší sám?“
„Já nevím,“ bránil se Gerkhan upřímně, „asi je mi z toho prostě na blití.“
„Ježiš Semire, my nejsme dobrovolníci. Ať se ti to líbí, nebo ne, musíš se do toho konečně dát, nemáme na výběr,“ argumentoval Tom a prudce se posadil do své židle. Ve tváři měl skutečné nepochopení nad tím, jak Semir vůbec může uvažovat tak, jak zrovna uvažuje.
„Jenže my máme, neslyšels šéfovou? Můžem se na to prostě vybodnout a nechat to na někom, kdo narozdíl od nás ví, jak má postupovat,“ odsekl tentokrát Semir a nahnul ke rtům hrnek s kafem, aby až pak zjistil, že v něm už nic není. Vrátil ho na stůl a chvíli pak jen seděl a zíral na svoje spojené ruce, než zvedl oči znovu k Tomovi. „Chceš kafe?“ zeptal se smířlivě.
„Ne,“ odpověděl vytočeně Kranich, „vypij si ho s někým, kdo ví, jak postupovat.“
Vystřelil ze své židle a šel něco naléhavě řešit s Petrou; Semir předpokládal, že víc, aby mu zmizel z očí, než že skutečně potřeboval něco probrat. Nechal ho být, a když si šel kolem pro kafe, ani se na něj nepodíval – až se Tom bude chtít chovat rozumně, přijde za ním.
*
Něco v ní ji varovalo, že tahle jízda autem bude peklo. Nechala se obalamutit, když se Korda usadila spokojeně dozadu a jevila se začtená do nějaké dokumentace. Čekaly je čtyři hodiny cesty do Kolína nad Rýnem a ten klid nemohl vydržet dlouho. Eva Glaser to cítila všude kolem sebe. Byla to jen otázka času, kdy se velevážená profesorka začne nudit a pak jim bůh pomáhej.
„Drahoušku, vy se vážně hodně snažíte, abyste mě tam nedovezla v celku, viďte?“ ozvala se Korda medově, když Eva poněkud prudčeji stočila auto ke krajnici, aby uhnula sanitce, a ne zrovna plynule zabrzdila. Projela kolem nich s panickým houkáním a Born skoro nevědomky odvrátil hlavu ke svodidlům. Nenáviděl sanitky. Nenáviděl je víc než cokoli, na co si momentálně mohl vzpomenout.
Glaser tu poznámku nechala bez odpovědi a připomínajíc si, že mají před sebou další tři hodiny, znovu navedla auto do provozu. Pokud jí začne teď nahrávat, do Kolína rozhodně všichni tři nedojedou. V současné situaci bylo požehnání, že Born mlčel. Nejprve se jí to nelíbilo; ráno nasedl do auta zachmuřený a každou chvíli kontroloval mobil. Jakmile vyšlo slunce a začalo se opírat do auta, nasadil na oči sluneční brýle a tak ztratila poslední kontakt s tím, co se v něm děje. Nicméně teď už za to byla vděčná, aspoň profesorce nenahrával.
Ubíhala druhá hodina, a čím víc se chystala přehoupnout ve třetí, tím víc se začala patoložka vzadu vrtět a vzdychat. Eva se kousala do jazyka, aby mlčela, ale bylo to čím dál těžší. Začínala na sobě cítit Dominikovy pohledy a i bez toho, aby mu viděla do očí; prostě věděla, že čeká, až se neudrží.
Ale nehodlala udělat radost ani jednomu z nich. A nehodlala se podívat ani na sesadlo spolujezdce. Věděla, že Dominik setřásl sako v momentě, kdy slunce začalo příliš hřát, a to přistálo na sedadle vedle Kordy. Košili původně ke krku ani zapnutou neměl, takže jen povolil manžetové knoflíčky a vyhrnul rukávy.
„Kvůli mně se neomezujte, milý Borne, klidně pokračujte,“ prohodila na to Korda zezadu a jakoby nic pozorovala, jak vítr, svištící kolem jedoucího SUV, vytahuje cigaretový kouř z auta.
„Já si počkám, až na mě budete líp vidět, paní profesorko,“ opáčil Born a usmál se do zpětného zrcátka. Korda mu úsměv vrátila.
„Vy toho naslibujete,“ zamručela si pro sebe a Born se opřel zpátky do opěradla. Jeho prsty klavíristy dosáhly k autorádiu a on začal hledat stanici, která by buďto hrála něco, co by se mu líbilo, nebo vysílala zpravodajství.
Vypadal teď zatraceně dobře, tolik si Eva připustila, ale odtud dál její podvědomí bruslilo na tenkém ledě. Bylo to mnohem těžší, než si myslela, že bude. Byla přesvědčená, že si ho vytloukla z hlavy, ale nemělo smysl někomu předstírat, že když si tehdy sbalil ty svoje dva kufry a odkráčel, nevzal si s sebou i kus jí.
Dokud ho měla vedle sebe, nikdy ji nenapadlo, jak je ty společné roky propojily. A sex byl přitom to poslední – ty roky, během kterých se vídali dennodenně, jim daly mnohem víc, než těch pár měsíců v jednom bytě a jedné posteli. Právě to jí tolik chybělo během těch třech let, co ho neviděla. A přesto to první, co se zachvělo, když ho viděla stát v jeho novém obýváku, nebylo její srdce.
Spíš nevědomky k němu kmitla očima. Opíral se loktem o okénko, a když si všiml, že se na něj dívá, usmál se, jak se na ni usmíval vždycky, ale přesto to ten úsměv nebyl. Přátelé byli přátelé a milenci byli milenci a byl dobrý důvod, proč v tom byl rozdíl. Nikdy milenci nesvěřila to, co svěřila příteli, a Born na ni vždycky věděl víc, než mu řekla, nebo toužila říct. Byla pro něj jak pro kapitána lodi dobře zmapované vody a to bylo příliš nebezpečné vzhledem k faktu, že Dominik byl jeden z mála, které kdy znala, co uměl najít i v té sebetvrdší ženě tu jedinou něžnou strunu a rozechvět ji přesně tak, jak potřeboval. Stále měla pocit, že stačí jen jeden jeho rozmar a všechno se rozpadne v prach.
Připadala si jako provazochodec. Pokud by zkusila být tím, kým byla před tou jizvou na hrudi, nedopadlo by to dobře, a kdyby se skutečně poddala té chuti se od něj odtáhnout, nenechal by to být. V obou případech by tvrdě dopadla na zem. Čekal by je ten dialog, který vést nechtěla, protože si byla celkem jistá, že po něm už by to neslepili… cokoli to vlastně bylo.
Po dvou hodinách zastavili u benzínky, protože madam Korda musela tam, kam i královna chodí pěšky. Born vystoupil taky a vrátil se s kelímkem kafe, dvěma lahvemi vody a čokoládovou tyčinkou pro ni. S díky tázavě pozvedla obočí. „Je mě snad málo?“
„Je tě akorát, ale já bych byl nerad, kdyby ti ruply nervy. Jen si je pěkně obal,“ popřál jí a otevřel láhev s vodou, kterou si donesl. Znovu očima zkontroloval mobil.
„No tak, sotva jsi vytáhl paty z domu. Touhle dobou nejspíš ještě spí.“
„Nečekám na telefon od Philipa. Včera, když jsem mu oznámil, že bude muset do Mnichova dřív, mi sdělil, že se chce přestěhovat za mnou. Už si to všechno prostudoval, dokonce i ví, co bude znamenat před maturitou přestoupit, ve všem má jasno. Plánoval to už rok. Takže čekám – “
„Kdy to řekne Helen a ty dostaneš fajn telefonát,“ doplnila Eva a odložila prázdný kelímek.
„Vlastně nevím, proč kontroluji mobil,“ odtušil Dominik s povzdechem. „Až jí to řekne, uslyším ji i bez telefonu.“
Eva se jen nejistě usmála. Pravda byla taková, že kdykoli byla v jedné místnosti s Bornem, který zrovna telefonoval se svou bývalou manželkou, slyšela zřetelně jak jej, tak ji i přesto, že stál třeba na druhé straně místnosti. Nikdy jí nezůstal utajený celý obsah jejich rozhovoru a hádali se s takovou vášní, že je Eva občas i podezírala, že je to vlastně baví.
„Zase se bavíte beze mě, děťátka?“ Korda se vrátila zpátky na zadní sedadlo a usadila se. Taky si nesla kelímek kafe a zněla trochu podrážděně.
„Copak, nenatáhli vám rudý koberec?“ poznamenala Eva dřív, než se stihla zastavit. Nedokázala si to prostě odpustit. Born se opět odvrátil k okýnku už zase jedoucího auta a pozoroval svodidla; koutek mu cukal. Dávno se stal přeborníkem na to, aby si ani jedna z nich nevšimla, kam se přiklonil. Musel by být blázen, aby se stavěl na jednu, nebo druhou stranu. Ta druhá by ho pak přerazila.
„Něco tam chybělo, ale koberec to nebyl,“ odpověděla Korda vydrážděně a usrkla automatové kávy. Eva se kousla do jazyka, ale mlčela a radši to ponechala bez odpovědi, protože řidič před ní špatně odhadl semafor a dupl na brzdu. Glaser musela zareagovat stejně a auto s cuknutím zastavilo.
„No to si ze mě děláte – “ Profesorka se sama zarazila a mrštně přeladila. „Kdo vás proboha učil řídit?!“
Jak Glaser, tak Born se otočili dozadu a Born se v ten moment osudově zpronevěřil své zásadě zachovat si status Švýcarska, když vyprskl smíchem na tu mapu, kterou měla Korda na antracitové košili. I přes tmavou barvu byl ten flek hodně vidět. Eva se začala smát taky, protože když spatřila Kordin výraz bohyně pomsty, který upřela na Borna, jež se svůj exces snažil neobratně zamaskovat kašlem, věděla, že následujících pár dní bude legrace.
„Přijde vám něco k smíchu, pane doktore?“
„Omlouvám se, milostivá,“ pospíšil si Born a rychle jí podával papírové kapesníčky. Korda mu je vyškubla z ruky a střelila po něm takovým pohledem, že ho málem pokryla jinovatka. Zajel do svého sedadla a střelil pohledem po Evě, která vypadala, že za chvíli začne slzet smíchem. Snažila se soustředit na cestu a dařilo se jí nevydávat žádný zvuk.
Kordina nálada byla od toho incidentu horší, než všech deset ran egyptských dohromady, a Eva velebila tu chvíli, kdy profesorka konečně vypadla z jejího auta, aby si rozbila stan na soudním kolínské kriminálky. Glaser vnitřně litovala každého, kdo jí tam přijde pod ruku, ale byla si celkem jistá, že kolem třetí budou mít informace aspoň už o jedné z těch mrtvol. A pět dalších přibude.
„Bavíš se?“ zeptal se Born trochu dotčeně, když auto vyjelo z parkoviště a vydalo se na cestu ke služebně Dálniční policie. Nemělo cenu teď cokoli žehlit, jakékoli odprošení z jeho strany jen přililo olej do ohně. Ale přišlo mu trochu nefér, jak se na něj sesypala vina za něco, co bylo dílem náhody a toho blbce v autě před nimi.
„Docela,“ odpověděla Eva popravdě. Nemělo cenu to skrývat. „Nevyváděj, za chvíli si ji udobříš, ty svůdníku.“
Born na to nic neřekl, protože v ten moment se mu rozezvonil mobil. „Hlavně, že jsem mu říkal, že jí to nemá říkat, dokud se nevrátím z Kolína,“ zareptal, když viděl na displeji, kdo mu volá, a pak s výrazem odsouzence hovor přijal. Eva kontrolovala směrovky a zadoufala, že už jsou blízko služebně.
Nechtělo se jí to znovu poslouchat. Měnil se věk, měnil se zdánlivý předmět hádky, ale to bylo tak všechno. Po devíti letech spolupráce slýchávala pořád ta samá slova s pořád stejnou záští. Snažila se to nevnímat, ale nemohla se po Dominikovi zaraženě nepodívat, když ji jeho výkřik málem zbavil sluchu. „Je mu osmnáct, proboha! A je to taky můj syn!“
Nevycházela z údivu, když Born mrskl s mobilem dozadu, a trochu teď zase zalitovala, že už tam Korda nesedí. To by byl teprve kolotoč. Byla v pokušení si do něj trochu zarýt, ale už tak vypadal asi tak příjemně, jako zatržený a podebraný nehet. „Už tam budeme,“ řekla místo toho a zdálo se, že vyškubla Borna z jakéhosi zuřivého zadumání.
„Konečně,“ odpověděl a ohlédl se, aby zjistil, kam ten mobil vlastně odhodil. „Ještě, že tam neseděla Korda.“
„Ještěže,“ zopakovala po něm Glaser tónem, kterému se navzdory všemu prostě musel usmát. Eva konečně stočila auto z dálnice a vjela na parkoviště Dálniční policie. Už měla řízení plné zuby a uvítala by, kdyby se dneska mohla přesunout už jen maximálně do hotelu.
Vylezla z auta a protáhla se. Pak si oblékla lehké hořčicové sáčko a pohlédla na Borna, který ze zadního sedadla vylovil svoje sako a značně kriticky ho měřil očima. „To kafe skončilo všude.“
Eva se pokusila zachovat klidnou tvář, ale několikrát jí cukl koutek, když se Born odhodlal sako si nenasadit, aby neměl na košili stejný vzorek, jako Korda. Společně vešli na služebnu, kde si Dominik konečně sundal sluneční brýle a rozhlédl se kolem sebe. Ruch trochu utichl, když vešli, ale to nebylo nic, na co by nebyli zvyklí. Už zažili i mnohem horší reakce.
V kanceláři Kobry 11 bylo tou dobou stále ještě ukázkové dusno. Tom se zarytě odmítal odrazit a Semir se ho nehodlal doprošovat; neřekl nic, co by nebyla pravda. Nikdy netvrdil, že je Tom neschopný a ani, že by nebyl schopný přivést ten případ ke zdárnému konci; jen řekl, že pravděpodobně existuje jednotka, která si s tím poradí líp.
Právě tehdy je zastihlo to hrobové ticho, které znamenalo jen jediné – příchod těch z venčí. Nezávisle na náladě v kanceláři zvedli oba komisaři hlavu a vyměnili si pohled, než se otočili k prosklené stěně, aby viděli, kdo je ta vzácná návštěva. Stáli tam dva; žena a muž. Ona měla na sobě jednoduše střižený kalhotový kostýmek a pod rozepnutým sáčkem bylo vidět pouzdro na zbraň.
On polda rozhodně nebyl, jak usoudil Tom. V jedné ruce držel sako, v druhé sluneční brýle, košili neměl pořádně zapnutou, rukávy vyhrnuté a delší tmavé vlasy ne zrovna učesané. Na prstech měl šperky; Tom se okamžitě ušklíbl, jakmile to viděl. To bude dílo, ten chlap; už teď ho neměl rád.
Oba se rozhlíželi kolem a zjevně čekali, až se jich někdo ujme. Schubert vylétla od stolu a zmizela v kanceláři šéfové. Semir a Tom se nezávisle na sobě zvedli a vyšli z kanceláře. Tam se zastavili a Tom pohlédl na Semira, aby mu naznačil, ať si je teda jde přivítat, když o ně tolik stál. Semir mu pohledem doporučil, ať si trhne nohou, a v ten moment z Engelhardtiny kanceláře vyšla Petra a za ní energicky šéfová, šlehajíc po nich káravým pohledem.
„Vy jste ti od BKA, předpokládám?“ oslovila hosty a napřáhla ruku k policistce. „Anna Engelhardt, velitelka stanice. Vítám vás.“
„Dobrý den,“ pozdravila Eva a potřásla jí rukou. „Vrchní komisařka Eva Glaser, doktor Dominik Born.“
„Těší mě,“ odvětila Engelhardt a podala si ruku i s Bornem. Její stisk byl pevný a jistý a Borna překvapilo, že je tu vítá opravdu upřímně. Působila dojmem, že kdyby je tu nechtěla, se zdravou kůží by se přes ni nedostali.
Annu uklidnilo, že oba vypadali celkem rozumně. Měla sice dohodu s jejich šéfem, ale ten tu nebyl a nikdo jí tudíž nemohl zaručit, že ji dodrží. „Pojďte za mnou do mé kanceláře,“ pozvala je a vyšla jako první. U dveří je pustila před sebe a mávla na Semira s Tomem. Ještě jim vytmaví, že tam stáli jak dva oslové a čekali, až zahřmí.
Když je měla všechny pěkně vevnitř, zavřela dveře kanceláře a ukázala na své dva komisaře. „Vrchní komisaři Gerkhan a Kranich,“ představila je, „to oni případ vyšetřují. Semire, Tome,“ pokračovala, zatímco si vzájemně podávali ruce, „vrchní komisařka Glaser, doktor Born od BKA,“ dokončila Engelhardt a pak upřela pohled výlučně na Evu. „Podle toho, jak jsem se domluvila s vaším nadřízeným, případ přebíráte, ale sdělil mi, že nebude problém, aby moji komisaři na případu zůstali pracovat.“
„Ani v nejmenším,“ ujistila ji Eva a usadila se do jednoho z křesel naproti Engelhardtina stolu. Pozorovala pak s lehkým úsměvem ženu, jak zaznamenala obličeje, které do kanceláře nakukují, a zatáhla žaluzie. Pak se teprve usadila do křesla naproti nim a Born klesl vedle Evy, zatímco Gerkhan a Kranich zůstali stát.
Dominik pozoroval jejich obličeje. Gerkhan vypadal, že je mu jedno, jak to dopadne. Ve tváři měl jistou poddajnost a rezignaci někoho, kdo byl připravený z fleku odejít a nikdy se nevrátit. Kranich byl jeho pravý opak; v jeho tváři byla jistá strnulost a v očích strohost, která spolu s rukama založenýma na prsou naznačovala, že se mu to nelíbí, že není spokojený, a že je připraven se rvát v momentě, kdy zazní první zcela neakceptovatelná podmínka.
Tom toho měl skutečně už teď plné zuby. Born v něm vzbuzoval dojem sňatkového podvodníka a o Glaser nevěděl, co si myslet. Představa, že tu budou postávat další hodinu a seznamovat je s případem, zatímco ten úchyl běhá vesele po venku a rozhodně nečeká, až spolková kriminálka uzná za vhodné, že je čas začít něco dělat, mu pomalu odbourávala poslední zbytky trpělivosti.
„Dáte si kávu?“ nabídla jim šéfová a Glaser to z nějakého důvodu pobavilo.
„Ne, díky,“ odpověděla a otočila se na doktora. „Dominiku, dáš si kafe?“
„Ne, děkuji, paní Engelhardt,“ odvětil Born a nespouštěl oči z šéfové, „už jsem dnes jedno měl.“ Po tom incidentu v autě ho na jakoukoli formu či kvalitu kávy dokonale přešla chuť a Eva to věděla. Tom jen protočil oči; už jen chybělo, aby začal šéfovou rovnou balit.
„Takže,“ vzala na vědomí Engelhardt, „předpokládám, že jste si vyžádali dokumentaci do včerejška. Mezitím přibyla zpráva od techniků ohledně prvního z těch vozů a u druhého mají prioritu. To množství škod na dálnici to bohužel trochu zdržuje. Semire?“
Born sledoval, jak chytře vybrala toho krotčejšího z nich. Znala svoje lidi a věděla, jak na ně, což jim bude celou tu situaci značně ulehčovat. Aspoň doufal, i když jinak by to moc nezměnilo. Nebylo to poprvé, co by byl někde, kde by ho nechtěli. Byl to příběh jeho života.
„Na KTU zjistili, že malá bomba, odpálená na dálku, byla na podvozku a vyřadila řízení,“ ujal se slova služebně starší z komisařů. „Měla velkej dosah, takže ten magor nemusel být nikde blízko. Brzdový hadičky byly naříznutý nejspíš předem, protože na nich našli čistej řez. Jakmile to odpálil, auto pořád jelo jak splašený, ale nedalo se nijak ovládat, takže nejbližší zatáčka, nebo do něj něco drclo, a konec.“
„Původně jsme si mysleli,“ promluvil Tom, aby ukázal, že nejsou úplně nedůvtipní, „že byl někde u toho, ale u té první nehody neměl odkud pozorovat. Teda pokud je to chlap.“
„Podle provedení se jedná o muže a nepotřebuje pozorovat,“ reagoval Born, „nejde mu o paniku, ani zmatek. Ta destrukce je pro nás, pro publikum, ale ne pro něj. Udělá show, ale nezdrží se na ni. Stačí mu ten dopad.“
„A ten je ve všech novinách na titulce,“ doplnila jej Glaser. Anna mimoděk zalétla očima k tomu štosu novin na stole, které se jí ani nechtělo procházet. Dávalo to smysl.
„A nejen tam, nicméně nejde mu o publicitu. Chce, aby se vědělo o tom, ne o něm,“ pokračoval Dominik. „Musel s nimi být ale ve spojení. Musel vědět, kdy je ten správný moment to odpálit. Musel vědět, kdy budou trpět nejvíc.“
„Už jsme nechali poslat na techniku to, co zbylo z mobilů,“ odpověděl Semir. „Většina věcí, která byla v těch autech, je na šrot.“
„Tomu nerozumím… Pokud je nesledoval, tak jak věděl, kdy to odpálit?“ vyhrkl Tom; příliš nevnímal, co říkal Semir, a upřímně by si ani nevšiml, kdyby kolegovi skočil do řeči.
„Nehledal ten správný moment k tomu, aby ta nehoda byla co největší, pane Kranichu,“ reagoval Born s očima upřenýma na něj a jeho blahosklonný klid Toma iritoval. „Hledal ten správný moment k tomu, aby byl žal jeho oběti ten největší. V momentě, kdy jim řekl, že zabil jejich dceru, je nepotřeboval vidět, aby věděl, že jim právě zničil život.“
„Řekl jim, že jsou v kufru, řidič chtěl zabrzdit, v ten moment zjistil, že to nejde, zpanikařil, auto nešlo zvládnout a…“
„Ohňostroj, abychom si jeho manifestu všimli,“ doplnil Evu Dominik. „V tom jeho aranžmá je podle něj všechno, co potřebujeme vědět. Náš hledaný je velmi rozvážný a velmi inteligentní, disciplinovaný. Není ten typ člověka, který zmaří tolik životů jen, aby si u toho udělal dobře, ne. To divadlo, celá ta show je pro nás.“
„A co nám chce sdělit?“ zeptala se Anna s očima upřenýma na psychologa a doufala, že si nevšiml, jak se Kranich nadechoval k hádce. Nešlo jí moc o Bornovy city, ale to poslední, co potřebovala, bylo řešit žabomyší války takhle brzy. Eva napůl pobaveně sledovala, jak Engelhardt umě vycítila přesně ten okamžik, kdy se Kranich chystal protočit oči, a strhla Dominikovu pozornost na sebe.
„Že ti otcové udělali něco špatně ohledně svých dcer – něco, kvůli čemuž už neměl život těch dívek v jeho očích cenu a hodnotu. Něco, co je degradovalo na předmět hodný k demonstraci,“ vysvětlil jí Born.
„Pitva jak otců, tak dcer bude – co se týče motivu – klíčová. Nevím, jestli jste na tom už začali pracovat, ale všechno, co se o nich můžeme dozvědět, je relevantní,“ přidala se Eva trochu věcněji. Jejím slovům rozuměl Semir mnohem víc. Očima zkontroloval Toma, ale ten nevypadal, že by se chystal v nejbližší době odrazit, a napětí v jeho tváři jako by se ještě stupňovalo.
„Potřebuji vidět, kde žili, jak žili, mluvit s lidmi v jejich okolí. Jaká byla ta děvčátka, jaký byl jejich vztah s otci, jací byli rodiče, jaké pocity v ostatních vzbuzovali,“ začal vyjmenovávat Born požadavky.
„Takže všechno, co děláme,“ vystartoval Tom, jako by čekal na právě takový projev arogance, „fakta o obětech, jejich minulost a kontakty, na to všechno se můžeme vybodnout? Půjdem s kouzelnou virgulí – “
„Tom se chtěl zeptat,“ skočil mu do řeči Semir a vysloužil si tak děkovný pohled od šéfové, „jestli máme pokračovat v tom, co děláme, nebo měníme taktiku?“
„V tom rozhodně pokračujte,“ odpověděla Eva pohotově. Znala Dominika a věděla, že ještě jeden rýpanec od Kranicha a strhne se mela. „Užitečná fakta mohou přijít odkudkoli a dokud nemáme výsledky pitvy a aspoň přibližný motiv, nemůžeme si dovolit cokoli propásnout. Jinými slovy,“ zvedla se a postavila se čelem k oběma komisařům, „pořád děláme policejní práci. A měli bychom sebou mrsknout, nevíme, na co startuje.“
„Herzberger a Bonrath dělají na těch spisech,“ ozvala se znovu šéfová a pohledem Toma varovala, aby si to nechal na jindy. „Nechte to na nich a vezměte doktora Borna a paní komisařku k obětem domů.“
Jak Semir, tak Tom poslušně přikývli, vyšší z nich si ale nedával práci skrýt, že by si radši vrazil připínáček do paty. Semir usoudil, že prostě tentokrát bude muset být ten rozumnější, jestli má tohle všechno k něčemu být. „Tak jedeme,“ rozhodl a otevřel Evě dveře kanceláře. S úsměvem mu poděkovala a vyšla jako první.
Gerkhan sám vyšel za ní a Dominik se ocitl tváří v tvář podrážděnému Kranichovi. Tom se nakonec překonal, vykouzlil na tváři bolestivý úsměv a pokynul psychologovi ze dveří. Doktor se zdvořile usmál, vyšel z nich a pospíšil si za svou kolegyní, jako by snad měl strach, že ho Tom nakopne. Tom nemohl popřít, že ho to napadlo, a přitom proti tomu chlapovi osobně nic neměl. Aspoň zatím.
Užírala ho spíš celá ta situace a arogantní psycholog tomu jen nasazoval korunu.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - V.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
V.
*
People just ain’t no good,
I think that’s well understood,
you can see it everywhere you look,
people just ain’t no good.

*
To nebylo nejhorší,“ zhodnotila Eva, když se pohodlně zařadila do provozu za stříbrné BMW, které řídil Gerkhan. Born mlčel a chvíli se bavil stahováním rukávů a zapínáním manžetových knoflíčků.
„No,“ poznamenal pak, soukaje se do saka, u něhož Kordina káva na podšívce už uschnula, „aspoň na nás nešli s vidlemi.“
„Nech je,“ odvětila Glaser, „mají skvělý výsledky, víc než osmdesátiprocentní úspěšnost. A jen jeden podrážděný polda, to je taky náš rekord. Samozřejmě než tě líp poznají, pak to bude horší.“
„Ty jsi sladká, andílku,“ vrátil jí Dominik i s úroky za všechny ty poznámky o kávě a znovu si nasadil sluneční brýle. „Víš, nemyslím si, že je nějak blíž znal, podle mě stejně nic nenajdou. Je to plýtvání – “
„Nebudeme sedět a šťourat se v nose, než se Korda na něco zmůže a to v té její náladě může dost trvat,“ přerušila ho nekompromisně Glaser. Born neodpověděl a podle zběžného pohledu na něj zjistila nesouhlas, takže bylo možná dobře, že mlčel. Místo další debaty prohledal kastlík auta a víceméně nepřítomně si hodil mobil do náprsní kapsy u saka. Pak se na nějakou dobu ztratil v myšlenkách.
„Míříme směrem na Marienburg,“ promluvila Eva. „To tak odpovídá tomu Porsche, nebo Jaguaru. Myslíš, že v tom jsou peníze?“
„Mohly by,“ připustil Born, ale nemusela se na něj ani dívat, aby z tónu jeho hlasu rozpoznala, že se mu to dvakrát nezdá. „Ale pak by nedávala smysl ta děvčátka v kufru. Je inteligentní, Evo, a chce, aby ho pochopili úplně všichni. To by byla až moc rozsáhlá metafora, kdyby tím mířil jen na sociální poměry. Když dáme stranou ty otce, jejichž bolest pro něj měla smysl, tak co ti říkají ty děti?“
„Obě byly v bílé, obě v obřadním rouchu… nevinnost, pokora?“ odpověděla Glaser a zpomalila, když BMW před nimi zastavilo. Našla místo k parkování a umístila tam auto.
„A toho bych se zatím držel,“ odpověděl Born, když už vystupoval z auta, a pak na ni na chodníku počkal, než auto zamkla a obešla, aby se k němu připojila.
*
Tom seděl na sedadle spolujezdce a hleděl jen tak z okýnka, než na Semira konečně promluvil. „Myslíš, že jsou fakt o tolik lepší?“
„Nevím,“ přiznal Semir, „ale je pravda, že oni aspoň ví, koho asi tak hledají. Vypadají, že tomu rozumí.“
„Hm,“ odtušil Tom a znovu na nějakou dobu zmlkl. Sem tam pohlédl do zpětného zrcátka, aby zjistil, jestli se jim náhodou neztratili, ale takové štěstí bohužel neměl. Byl si vědom toho, že k němu Semir párkrát zalétl očima, ale nepodíval se na něj.
„No tak, já to tak nemyslel,“ vyměkl nakonec Semir. „Neřekl jsem, že jsou lepší než ty. Podívej, ty a já dokážem pochopit, že někdo někoho odpráskne pro prachy, z pomsty, nebo protože mu stojí v cestě, ale copak ti leze do hlavy, proč někdo udělá tohle? Není lepší nechat si pomoct od někoho, koho platí za to, že to chápe?“
„Jasně, jasně, mluvíš rozumně,“ protočil oči Tom. Moc dobře věděl, že Semir není ten, který tu trucuje jak malé děcko, ale těžko se z toho couvalo. Byl neuvěřitelně podrážděný a nevěděl, jak se toho zbavit. Něco mu pořád nedávalo pokoj.
„Tak si trhni,“ odsekl Semir a věnoval se řízení. Už ho měl akorát tak plné zuby; od toho, co se Tom dozvěděl o BKA, byl asi tak příjemný, jako opruzený zadek.
„Ne, promiň, Semire, máš pravdu,“ povzdechl si Tom. „Proti nim vlastně nic nemám… Jenom mě tohle všechno hrozně vytáčí a chci to mít už za sebou. Ale nechci to dát pryč.“
„Ty si asi myslíš, že jsem úplnej idiot, nebo co,“ ohradil se Semir a jeho vztek na přítele nepolevoval. „Hele, Tome, já prostě vím, že je v tom něco dalšího, tak to vyklop, než se naštvu.“
„Já jsem tu holku znal,“ odpověděl Tom popravdě a Semir na něj vytřeštil oči, než si uvědomil, že řídí, a začal se zase dívat na dálnici před sebe. „Tu Emmu Hagen, viděl jsem ji jednou na pohotovosti, když jsem se tenkrát pořezal, tak dva roky zpátky. Chvilku jsme si povídali a ona pak šla dovnitř, to je všechno. Normální dvanáctiletá holka a teď je nacpaná v…“
Tom se odmlčel a znovu se podíval z okna. Semir k němu několikrát zalétl očima. „A víš jistě, že to byla ona? Za dva roky se děcko hodně změní.“
„Vím,“ přitakal Tom jistě, „hned jsem si ji vybavil. A i kdyby nebyla… Proboha, dyť jí bylo jenom dvanáct a tak hrozně se bála blbé sádry, to se mohla za dva roky tak moc změnit, že měl někdo potřebu ji zabít?“
„Já nevím, Tome,“ odpověděl Semir popravdě, „já fakt nevím… Je mi to líto.“
„To nemusí, já ji vlastně neznal. To je na tom nejdivnější, vůbec jsem ji neznal, ale stejně… je to najednou osobní.“
Semir se na to zatvářil soucitně, ale už nic neřekl; nevěděl, jak by Tomovi ulevil. Za pár minut byli stejně před vilou první oběti. Semir zastavil před domem, spolu s Tomem vystoupal po bílých schodech až ke vchodu a odemkl dveře. Byly jen zabouchnuté, protože vevnitř je čekali svědci, které tam Bonrath zavolal.
Born a Glaser se za pár okamžiků objevili u nich a Semir pohlédl do papírů, které měl v ruce. „Tady bydleli pasažéři toho Porsche. Reiner Scholz, výkonný ředitel holdingu Reehbeil pro Německo, a jeho jedenáctiletá dcera Ingrid,“ zahrál si na průvodce a podal papíry Glaser. „Rovnou můžeme vyslechnout zaměstnance. Máme tu zahradníka, hospodyni, osobního asistenta a chůvu,“ nabídl štědře.
„Co se stalo se šoférem?“ prohodila Glaser napůl ironicky, když zvedla hlavu k štítu vily. Zeptala se shodou okolností na stejnou věc, která napadla i Semira, když se dostal k seznamu personálu.
„Nejspíš se ještě nevzpamatoval z toho štěstí, že měl toho dne volno,“ ucedil cynicky Kranich a zarazil ruce ještě hlouběji do kapes černých kalhot. Sotva je viděl, ta částečná úleva, která se dostavila, když se Semirovi přiznal, zase uhnula podráždění. Především Born pro něj znamenal to, co červený hadr pro býka.
Bornovi, který dosud hleděl Glaser přes rameno do papírů, zazvonil mobil. Začal prohmatávat kalhoty zapomínaje, že telefon přemístil do saka. „V náprsní kapse,“ odtušila Glaser, aniž by vzhlédla od papírů.
„Dík,“ odvětil Dominik, konečně našel přístroj, a když zjistil, kdo volá, vzdálil se, přijímaje hovor. „Ty buď rád, že jsi až v Mnichově…“
Zbytek jeho rozhovoru se Evě ztratil a zase tolik ho ani slyšet nepotřebovala. Už teď jí bylo jasné, že Philip dostane pěkně za uši. Spustila ruku s papíry podél těla a pohlédla na oba komisaře. Gerkhan vypadal pobaveně a Kranich, pokud mohla soudit, vytočeně. Jeho následující slova jí to potvrdila.
„Tak on nás sem táhne a pak jde k čertu!“ Tom se za Bornem napůl nevěřícně, napůl vztekle díval.
„To přesně udělal,“ odpověděla Eva s úsměvem, aby komisaře povzbudila. „A nebylo to naposled, tak se obrňte, pane Kranichu. Můžeme začít těmi výslechy.“
Vyšla rázně jako první a ani se na ně neohlédla. Zdi chodby byly vymalované krémovou barvou a přímo naproti hlavním dveřím, na kusu zdi mezi dvěma delikátně vyřezávanými dveřními oblouky, visel docela známý obraz. Eva ho vzala na vědomí, když kolem něj prošla, a matně za sebou vnímala hlasy obou komisařů.
„No to snad nemyslí vážně,“ mrmlal Tom.
„Já si původně myslel, že tady není nic k smíchu,“ odpověděl mu Semir taktéž polohlasem a jen podle lesku jeho očí Tom poznal, že si z něj bude utahovat, „ale jak skáčeš metr dvacet, to docela hlína je.“
„Ha ha ha,“ ušklíbl se Tom a konečně oba vešli do jídelny za Glaser a dvěma svědky.
„Dobrý den, jsem komisařka Glaser, díky moc, že jste přišli,“ představila se muži a ženě, kteří seděli vedle sebe u stolu. Semir usoudil, že ti další dva – zahradník a hospodně – ještě nedorazili. Ona byla chůva; její oblečení bylo v neutrálních barvách, žádný výstřih, sukně kousek pod kolena; sice hezká, ale tak trochu šedá myš. On byl osobní asistent, seděl tam v obleku a v ruce svíral mobil a plánovač, které odložil jen, když Evě podával ruku; typická osina v zadku s handsfree neustále v uchu.
„Komisaři Gerkhan a Kranich,“ dodala Eva, když se oba dálniční policisté konečně objevili za ní, a posadila se ke stolu za oběma svědky. „Slečno Schmidt, vy jste byla chůva malé Ingrid, že? Řekněte mi prosím všechno, co vás napadne. Jaký měla prospěch, s kým se přátelila, jaký byl její vztah s otcem… Jak říkám – všechno, co vás napadne.“
Dominik vešel do místnosti právě, když se slečna Schmidt velmi spisovně rozmluvila. Hovořila o tom, že Ingrid byla ve své třídě oblíbená, s prospěchem neměla problémy. Měla velký okruh kamarádek, byla takový ten typ včelí královny, a otec ji spíš přehlížel. Eva se pak začala ptát osobního asistenta na Reinera Scholze, ale když se Born nějakou dobu nedozvídal nic, co by ještě sám neodhadl, z místnosti se vzdálil.
Prošel kolem kopie Rossettiho Proserpiny, která tam visela spíš proto, že barevně ladila se stěnami, než proto, že by Scholz vůbec tušil, kdo byl Rossetti, a vystoupal do patra honosné vily. Dveře do pokoje Ingrid byly otevřené a všechny věci vypadaly, že se jich od toho dne, kdy otec i s dcerou zemřeli, nikdo nedotkl.
Dominikovi začala vrtat hlavou časová osa. Ingrid přece musela zmizet nějaký čas předtím, než zemřela a její tělo bylo nalezeno v kufru auta. Scholzové měli hospodyni a chůvu, tak jak to, že nebyl pokoj malé slečny oblíbené v naprostém pořádku? Z několika fotek v pokoji poznal, že chůva rozhodně nelhala, když říkala, že Ingrid byla malá včelí královna. Pokoj byl nesourodý a působil jako pěst na oko v jinak pečlivě sladěném domě.
Vypadalo to, že Ingrid byla kromě jiného taky malá pedantka. Otec si jí nevšímal, ale vydal jí služebnictvo na pospas. Do jejího pokoje nesměl návrhář interiéru, když se dům zařizoval, a patrně tam nesměla ani chůva, ani hospodyně. Pátravě přecházel po místnosti a nakonec klekl na kolena a pohlédl pod postel. Nic. Nevěřil, že by si ta malá tyranka nevedla deníček, kde by si zaznamenávala svoje úspěchy. Ale nikde nic nebylo, ačkoli v kosmetické taštičce, která obsahovala na jedenáctileté děvče až příliš dekorativní kosmetiky, našel malý klíček.
*
Tom si nemohl pomoct. Něco v něm mu nedovolovalo pustit Borna z očí, a čím déle ho pozoroval, tím víc nevycházel z údivu. Tohle celé byla hlavně jeho iniciativa a on si prostě odešel, když se nudil. Tom pohlédl na Glaser, aby zjistil, jestli si toho všimla, ale pokud ano, nijak na to nereagovala a dál klidně vedla výslech.
Kranich tedy pohlédl na Semira, aby zjistil, jestli se mu to zdálo normální, ten ale jen pokrčil rameny. Nehodlal se plést do toho, jak ti dva pracují, a naznačil Tomovi pohledem, že ani on by neměl. Pak se vzdálil ke dveřím, aby vpustil dovnitř zahradníka, který vypadal trochu jak pavouk, a bodrou maminu, která dělala Scholzům hospodyni.
Eva nechala sedět v místnosti všechny čtyři a pokračovala ve výslechu. Pak se znovu objevil Born. Prohlédl si nově příchozí; k těm dvěma, které Eva vyslýchala původně, se přidali další dva. Zahradník byl mladý a vyhublý kluk, co vypadal, že se nedostal nikam na vysokou a teď sekal trávníky. Hospodyně vypadala jak máma od dvou dětí, trochu usedlá, ale pečlivě upravená. Born prošel okolo obou komisařů a nahlédl do kuchyně. Na stole byla úhledná kopa učebnic a sešitů a na židli ležela školní taška.
Vrátil se a posadil se vedle Evy, pozoruje klidně její výslech. Nahlédl jí do poznámek, aby zjistil, na co všechno se ptala, a pak počkal, až domluví. „Proč vás Ingrid nepouštěla do svého pokoje? Je tam docela nepořádek a učení má v kuchyni.“
„Víte,“ ujala se slova chůva váhavě, „Ingrid na to nevypadala, ale byla trochu introvert. Chránila si svoje soukromí.“
Semir nepotřeboval být psycholog nebo mít s sebou jednoho, aby poznal, že ať si hospodyně myslela cokoli, s chůvinými slovy nesouhlasila. A zjevně nebyl jediný, kdo si toho všiml, protože Glaser vzápětí promluvila. „Řekněte mi, jak to bylo doopravdy, paní Szadkowski. Nebojte se, teď už tím nikomu neublížíte.“
„Byl to malej nevychovanej harant. Skákala nám všem tady po hlavě a ani nařezat jí člověk nemoh, protože by dostal padáka. Nikdo nesměl k ní do toho doupěte, a když tam náhodou zavítal fotřík, průser jsme měly my – já a tady Anja,“ drbla loktem do slečny Schmidt, která sice nepřikývla, ale ani nic vyvrátila. „Že prej ji zanedbáváme. Nedalo se na ni jinak, byla to malá koketa – vyčůraná jak mraky.“
Semir se sotva zarazil, aby nad jejími ráznými slovy nevyprskl smíchem, a Tom byl na tom dost podobně. Zdálo se, že i Borna to pobavilo. Když ale znovu promluvil, v jeho hlase po tom nebyla ani známka. „A teď mi řekněte, kdo z vás vzal její deník? O kom z vás je tam něco, co bychom neměli vědět?“ Zdálo se, že tou otázkou uhodil hřebíček na hlavičku. Výrazy na tvářích personálu se prostřídaly tak rychle, že vyvolaly efekt mexické vlny. Ingrid evidentně napsala o každém z nich něco, co by nikdo další číst neměl. „Tak třeba vy,“ ukázal na zahradníka, „kam jste ho schoval?“
„Já nic – “ pokoušel se chlapec bránit, ale i Tom, který stál opodál a neviděl mladíkovi do tváře, vycítil budoucí lež.
„Nelžete,“ přerušila ho Eva nekompromisně. „Kam jste to schoval?“
Židle vrzla po parketách a mladý ryšavý zahradník se klátivě rozběhl skrz zahradu ven. Gerkhan věděl, že bude utíkat dřív než provinilec sám, protože zrzek to nezvládl ani do poloviny anglického trávníku, než ho komisař srazil na zem a nasadil mu želízka. Když ho znovu postavil na nohy a tlačil před sebou zpět do domu, mladý muž vypadal, že se každou chvíli rozbrečí.
„Děkujeme, už můžete jít,“ sdělila Eva všem ostatním po tom, co se pohledem na Borna přesvědčila, že ho nic dalšího nezajímá. Žádný z těch třech se ale neměl k odchodu. Dokonce i velmi profesionálně vystupujícího osobního asistenta předchozí události zbavily veškeré suverenity.
„No tak, tam jsou dveře,“ začal je organizovat Kranich; s umem ovčáckého psa, kterého někdo prve značně vydráždil, se jich všech úspěšně zbavil. Pak zavolal posily; nehodlal se s tím sprinterem táhnout na stanici, když měli ještě mraky práce.
Semir mezitím zahradníka posadil na židli. Až když od něj ustoupil, všiml si, že ten kluk se snad chystá rozbrečet. Skoro mu ho bylo až líto. Tom se vrátil a protočil oči nad tím výjevem, pohledem se táže Semira, co se vlastně právě stalo, a ten jen znovu pokrčil rameny.
Born si sedl vedle zahradníka nakláněje hlavu tak, aby viděl do jeho tváře. „Pane Sommere, to, co v tom deníku je, stejně vyjde najevo. Buď nám to řeknete hned a ten deník vydáte, nebo si to zjistíme sami a vám ještě napaří trest za maření úředního výkonu.“
„Když já…“ Sommer doslova a do písmene štkal. Eva si povzdechla a pohlédla na Dominika, aby to urychlil. Semir se podíval na Toma a zjistil, že jeho parťák je z toho všeho v úplně stejné euforii, jako on sám. Začínalo to být opravdu čím dál lepší.
„Vy jste se do ní zamiloval, že?“
Bornova přímá otázka prořízla vzduch tak dokonale, že si Tom se Semirem zapomněli vyměnit pohled. Zůstali na chvíli stejně překvapení, jako sám zahradník, když si uvědomili, že se tu mluví o jedenáctileté holce. A ještě víc v šoku byli, když chlapec přikývl. Born ale ještě neskončil.
„To je v tom deníku? Že jste se jí dotýkal, pane Sommere? Proto jste utíkal?“
Znovu kývnutí a pak se Sommer podíval na Borna s takovou vehemencí, až Semira napadlo, že kdyby neměl pouta, chytí ho za klopy. V tom pohledu byla taková naléhavost a vyděšení, že se s ním Tom na zlomek vteřiny soucítil. „Ale já jsem ji… ne to… Já jsem ji ne–“
„Já vám věřím, pane Sommere,“ odpověděl Born klidně a dokonce na to i vypadal. „A pitva vám dá za pravdu. Uklidněte se a řekněte mi, kde je ten deník. Nejde nám o vaše delikty, jde nám o člověka, který Ingrid zabil a ten deník nám může moc pomoci.“
Tom nedokázal rozeznat, co je taktika a co je pravda; jestli mu Born skutečně věří a soucítí s ním, nebo jestli si to jen vymýšlí, aby z něj dostal, co potřebuje.
„Neodnesl jsem ho odtud,“ promluvil Sommer po pár minutách, kdy Born trpělivě čekal. „Schoval jsem ho do sekačky na trávu. Je v kůlně.“
Glaser mávla na posily, aby si Sommera odvedli, a Semir šel s nimi, aby na ně dohlédl a vyřídil krátký hovor se šéfovou. Na tohle ji musel připravit dopředu. „Jdu se podívat na tu sekačku,“ oznámil Tom a zmizel v zahradě. Kůlna, která vypadala jako středně velká letní chatka, byla naštěstí nepřehlédnutelná.
Dominik vstal a pohlédl na Evu, když kolem něj Sommera odváděli. „Znamená to něco?“ zeptala se ho Glaser. „Krom dalšího papírování?“
„Uvidíme podle toho deníku,“ odpověděl on, „ale nemyslím, že to má co dělat s těmi vraždami. Korda náhodou ještě nevolala?“
„Ne, to by byl výkon i na ni,“ odtušila Eva a pak se na něj zakřenila. „Copak, už se ti po ní stýská?“
„Hrozně,“ odpověděl Born se stejným úsměvem, „a potřebuji se konečně chytit nějakých faktů. Začíná mi z toho hučet v hlavě.“
Semir se vrátil od auta do jídelny, kde stáli Born a Glaser sami a blízko u sebe. Born se na něj hned otočil. „Jak daleko odtud bydleli ti druzí? Ti Hagenové?“
„V Bayenthalu, pár kilometrů odsud,“ odpověděl briskně, aniž by se potřeboval podívat do papírů. „Taky jsme tam zavolali personál, bude zhruba ve stejným složení. Myslíte, že v tom jede ten pedofil?“
„Ne, to byla náhoda,“ zakroutil hlavou Born. „Nemyslím, že hledáme sexuálního devianta. Myslím, že hledáme pravý opak, ale na závěry je ještě brzo.“
Semir to vzal na vědomí. Další papírování a nic, čeho by se mohli chytit. Výborně. „Poslyšte, pane Gerkhane,“ vytrhl ho znovu z přemýšlení Born, „vadilo by vám, kdybych k Hagenům jel s vaším kolegou? Myslím, že je potřeba trochu vyčistit vzduch.“
„No,“ Semir zaváhal, ale pak pokrčil rameny. Tom si s ním nějak poradí a vypruzenější už stejně být nemůže. „Pokud se budete cítit líp, tak do toho.“
„Díky,“ odpověděl Born. Nepotřeboval se tu s nikým kamarádit, ale potřeboval se zbavit toho odporu, který k němu Kranich vyzařoval. Silně mu narušoval soustředění.
Tom se vrátil ze zahrady. Ruce měl trochu zbarvené od drtě, kterou sekačka zpravidla nadělá z trávy, a náladu ještě horší, než když na zahradu odcházel. „Tady je ten deník,“ zavrčel a vrazil ho Dominikovi od ruky tak prudce, že trávová drť, která z něj padala, mu v mžiku zbarvila ruce i košili, která vykukovala pod otevřeným sakem.
Semir s napětím čekal, co bude, a byl si téměř jistý, že ta škatulata při dopravě se ruší. Eva si přikryla pusu rukou a rychle se ovládajíc, pohlédla na Gerkhana. „Pojedeme napřed,“ sdělila mu a vyšla dopředu. Semir vrazil s poťouchlým úsměvem nic nechápajícímu Tomovi do ruky klíčky od svého BMW mlčky doufaje, že se mu vrátí jak auto, tak parťák a při troše štěstí to přežije i Born. Opravdu by nevěděl, jak by to pak šéfová BKA vysvětlovala.
Nasedl na sedadlo spolujezdce Glaseřina Mercedesu a uvelebil se v něm, zatímco Glaser navedla auto ve stopách stříbrného BMW před nimi ve směru Kolín-Bayenthal. „Pěkný auto,“ pochválil si, „gé padesát pětka, ta je věrná.“
„Když to říkáte,“ usmála se na něj Glaser, „ale slouží dobře.“ Semir pokýval hlavou. Kdyby ji znal líp, zeptal by se, jestli může řídit, ale za dané situace mu to přišlo hloupé, takže mlčel. Nevydrželo mu to ale dlouho; ta touha popovídat si s někým, kdo není načuřený Kranich, byla prostě příliš velká.
„Myslíte si, že je zpátky dostaneme vcelku?“
„Nestrašte,“ doporučila mu Glaser, „Born má sice takovou superschopnost vytočit každého v okolí, ale váš kolega byl nastartovaný už když jsme přijeli.“
„To je pravda,“ připustil Semir; při pohledu na Tomovy dnešní výrazy a tóny mluvy by se ani cizinec nemohl zmýlit v identifikaci jeho nálady, „trochu se na ten případ upnul a přiznejme si to, nikdo nemá rád, když mu další lidi strkají čumák do vyšetřování.“
„To mi povídejte, na Borna jednou vzali vidle,“ ujistila ho Glaser a Semir se zasmál. Dokázal si to představit a to toho chlapa právě poznal. „Ale vy se zdáte docela smířený s tím, že jsme tady.“
„Aspoň jeden z nás být musí,“ odpověděl Semir vyhýbavě. Znovu na chvíli upadl do ticha, ale ani tentokrát mu to dlouho nevydrželo. „Poslyšte, jak ten váš Born vlastně pracuje? Chtěl vyslýchat, ale nebyl tam, usvědčil pedofila, který nám nijak nepomůže…“
„Neortodoxně, ale účinně,“ ujistila ho Glaser stejně neurčitě, jako on prve odpověděl jí. „Nebojte, je zvyklý profilovat rychle.“
„Já vám věřím,“ reagoval Semir popravdě a tentokrát už neměl, na co by se jí zeptal. Bubnoval si prsty do kolena jako pokaždé, když seděl v autě, které neřídil, a trpělivě vyhlížel další zastávku. Zbytek cesty uběhl poměrně rychle a Semir ho strávil přemýšlením nad autem, ve kterém se vezl.
*
Dominik s Kranichem osaměl. Pokusil se oprášit si trávu z košile, ale i tak na ní zůstal vzorek. Natáhl se ke krabici s kapesníčky, která stála na stole, a utíraje povrch deníku a svoje ruce, vykročil ke dveřím taktéž. „Jdeme?“ otočil se přes rameno na Kranicha. Tomu začalo docházet, co se tu stalo; výraz překvapení z jeho tváře zmizel a nahradila ho prázdnota někoho, koho čeká velmi nepříjemný úkol.
Nastoupili do auta v tichosti a Tom se napojil na nejrychlejší cestu k Bayenthalu. Chtěl tu cestu mít co nejdřív za sebou a jeho rychlost tomu odpovídala. Dominik se mu nedivil – v BMW bylo větší dusno, než v Evině autě po té velké kávové katastrofě a to už bylo co říct.
„Podívejte, pane Kranichu,“ začal statečně a málem mu došla trpělivost hned, když Tom protočil oči, „vím, že vám šlapeme na kuří oka, ale jsme tady ze stejného důvodu, z jakého vám tak vadíme. Chceme to vyřešit, a když na nás budete jak pes, protože to nemůžete dělat po svém, vůbec nikomu tím nepomůžeme.“
„Hele, doktore Borne, já proti vám osobně nic nemám,“ odpověděl Kranich upřímně. „Na to vás dost neznám. Mně jen vadí, jak jsou všichni celí žhaví dát od toho ruce pryč a všechno to jde na mě moc pomalu. Proč vůbec tak šlo o ten deník? To si fakt myslíte, že v něm najdete vraha?“
„Ne, myslím, že v něm najdu jeho motiv,“ odpověděl Born klidně. Podráždění ho přešlo v momentě, kdy se ukázalo, že byl Kranich otevřený rozumné debatě. „Ale na to tempo byste si měl zvyknout. Nepůjde to tak snadno a nešlo by ani bez nás. On je až moc mazaný na to, aby se nechal tak rychle chytit.“
Tom chvíli jen mlčel a řídil. Rty měl sevřené pevně k sobě, jako kdyby se snažil ovládnout nápor vzteku, nebo nějaké podobně dominantní emoce. Pravda byla taková, že jeho iritace právě dosáhla vrcholu a silou vůle se snažil udržet od toho, aby si zchladil žáhu na Bornovi. Ještě, aby ho tak začal analyzovat, to tak chybělo. Byl schopný klidně promluvit až po několika dlouhých minutách. „O co mu jde?“
„Chce na něco upozornit, chce udělit lekci. Chce změnit svět a nepřestane, dokud neuvidí aspoň nějakou reakci,“ odpověděl Born a začal listovat deníkem. Bylo plné drobného, úhledného písma žákyně čtvrté třídy.
„Tak jak ho najdeme?“ zeptal se Tom zase trochu netrpělivě. Nelíbila se mu představa, že bude skákat šipky do sekaček na trávu a mezitím jim budou padat další těla jak jabka na podzim.
„Zjistíme, kdo je a jak pracuje a jednou prostě budeme rychlejší,“ odpověděl jednoduše Born. Z Kranichovy stále napjaté tváře poznal, že mu ta odpověď nestačila, ale jinou mu momentálně posloužit nemohl. Tomovi se to skutečně moc nelíbilo, ale hněv kupodivu pominul. Něco v něm se zlomilo; ten případ chtěla BKA, tak to byla jejich zodpovědnost. Najednou Semirovi rozuměl; jediné, co skutečně musel udělat, bylo nezbláznit se z toho.
Následující ticho v autě nebylo tak napjaté, jak předchozí, ale Dominik se nemohl soustředit na čtení. Něco na Kranichovi ho pořád dráždilo, něco pořád zůstávalo skryto. Ten muž vyřazoval negativitu od začátku, ale tohle bylo jiné. Něco se v něm usadilo a stupňovalo se to tím víc, čím blíž byli bydlišti Hagenů.
„Vy jste někoho z nich znal?“ Hned věděl, že Kranicha zaskočil. Komisař k němu několikrát zalétl očima, než si povzdechl a pokrčil rameny.
„Ne přímo znal,“ odpověděl a chvíli váhal. „Tu holku, Emmu Hagen, potkal jsem ji jednou na pohotovosti. Zranil jsem si ruku a ona měla něco s kotníkem. Byla v čekárně a začali jsme si povídat o všem možným. Byla tam sama a byla tak hrozně vyděšená… Pustil jsem ji před sebe, a když mě ošetřili, byla už pryč. Je to tak dva roky zpátky… nevím, jak se k tomu postavit. Není to hloupý?“
Tom k němu znovu očima zalétl s rozpačitým úsměvem a vypadal, že hledal nějaké vysvětlení. Ani on sám nevěděl, co po Dominikovi vlastně chtěl a ani, proč to přiznal. Ten tlak, který v sobě ale cítil, definitivně polevil a přišla úleva. Jako by měl celou tu dobu strach, že bude odhalen, a ani si to pořádně neuvědomoval.
„Cítit není nikdy hloupé,“ odpověděl Born s klidným úsměvem. „Je to vždycky jiné, když je to někdo, koho známe, ať už ho známe věčnost, nebo jsme ho potkali před deseti lety na pět minut. Připomíná nám to, že tomu neutečeme.“
„To zní rozumě a morbidně zároveň,“ řekl Tom tiše.
„Díky,“ odtušil Born a vrátil se k deníku. Tentokrát se začetl bez problému, když věděl, že od Kranicha už tu žádná nášlapná mina nehrozí. Ani si nevšiml, že se blíží na místo, dokud Tom nezastavil a on před sebou nespatřil Evino auto. Rychle vystoupil a jen pomalu se začínal soustředit na okolní svět.
Semir, který spokojeně vyskočil z Evina auta, byl v mžiku u Toma a zatímco Glaser opodál mluvila s Bornem, začal pečlivě zkoumat parťákův výraz. „Co s tebou udělal? Zhypnotizoval tě? Zaklel?“ ptal se, když si všiml, že Tomovo napětí celkem povolilo a na první pohled nevypadal už tak nepříjemně.
„Blbečku,“ odtušil Tom, ale usmál se na něj.
„Tak co je to za bestseller?“ zeptala se Eva, když si všimla, že Born deník jen váhavě zavírá. Evidentně v něm našel něco, co ho zaujalo.
„Bylo jí jedenáct, tak co myslíš?“ odtušil Dominik a zasunul malou, růžovou knížku do kapsy. Sako už bylo stejně od kafe a od trávy, tak proč ho šetřit? Oprášil si ruce. „Tento dělal co?“ zeptal se a pokynul hlavou k vile, jakmile se k nim přišourali i Semir s Tomem.
„Producent,“ odpověděl Semir, v rukou znovu papíry s informacemi. „Podle toho, co se o něm dalo zjistit, produkoval od všeho trochu. Žádná umělecká kvalita, prostě tam, kde to sypalo.“
„A ta Emma taky neměla matku?“ chtěla vědět Eva. Semir jí podal svoje papíry, když otevíral hlavní dveře. „Ne, ale pokud víme, není mrtvá, narozdíl od Scholzovy manželky. Kde je a co dělá ještě pořád zjišťujem.“
Gerkhan jim otevřel a všichni vešli dovnitř. Born se od nich beze slova odpojil do patra a Glaser s komisaři pokračovala dolů do obývacího pokoje. K jejímu výslechu se tentokrát přidal Semir a zdálo se, že ona pomoc ocenila. Tom stál stranou, poslouchal výpovědi a napadlo ho, že je to v bleděmodrém to, co se dozvěděli o Ingrid. Kdyby Ingrid žila, nejspíš by o ní za pár let mluvili stejně jako o Emmě. Tom náhle váhal, jestli tohle bylo skutečně to dvanáctileté děvčátko, které tehdy potkal. Nechtělo se mu věřit tomu, co o ní slyšel. Co o nich obou slyšel. Zdálo se mu, jakoby někdo dneska ráno vzal svět a překroutil ho jako hadr při ždímání.
„V pohodě?“ vytrhl ho z přemýšlení Semir. Znal Toma natolik dobře, že prostě věděl, nad čím přemýšlí, aniž by se zeptal. Tom přikývl.
Glaser vyprovodila svědky ven, a když se vracela do obývacího pokoje, ve kterém vedli výslech, zazvonil jí telefon. Narozdíl od Borna s ním ale neodešla do ústraní. „Tak brzy? Samozřejmě… ano… rozumím… nezapomenu ho vzít s sebou. Zatím nas–“ Zarazila se a pohlédla na telefon, který oddálila od ucha. „Té se to drží,“ zamumlala nejspíš pro sebe a pohlédla na komisaře. „To byla profesorka Korda, naše patoložka. Má předběžný nález.“
„Už?“ podivil se Tom. To bylo lepší skóre, než čekal. Glaser jen přikývla a vyklonila se do vstupní haly, aby ji bylo do patra lépe slyšet.
„Dominiku!“ zakřičela. Tom a Semir si vyměnili úsměv; znělo to trochu, jako když von Landitz ječí na Trabera, nebo Traber na von Landitz. Eva ale nedostala žádnou odezvu a odešla do vestibulu, aby zavolala odtamtud. „Dominiku Borne!“
*
Vila Hagena měla úplně jinou atmosféru, než vila Scholze. Zatímco ta první dýchala studeným přehlížením a přežíváním, v této Dominikovi ožívaly před očima bujaré večírky a činnosti, které lidské tělo zkouší a měří, co všechno dokáže, než přijde kolaps. Born došel k tomu, že Korda nejspíš při pitvě Hagena najde v jeho organismu zajímavé látky.
Rovnou vystoupal po schodech do patra bez toho, aby cokoli řekl; věděl, že Eva ho k výslechům nepotřebuje. Přízrak Emminy tvářičky, bledé, klidné a nemrtvé, byl přimáčknutý na sklo elegantního zábradlí. Na studeném povrchu se dělala pára, jak dýchala a hleděla dolů na hemžení ve vestibulu; příliš mladá na to, aby mohla jít dolů a bavit se, ale příliš stará na to, aby ji zvědavost nechala klidně usnout.
Tahle klec byla z broušeného skla a peruánského mramoru. Dominik našel její pokoj a vešel do něj. Narozdíl od Ingridina byl pečlivě uklizený, takže pokud měla Emma Hagen nějaká tajemství, nosila si je patrně v sobě. V místnosti se dalo najít několik podobných rysů mezi oběma děvčaty, ale Dominik měl pocit, že mu pořád něco schází. Coural se po pokoji a nakonec zamířil do malé koupelny, která byla stejně precizně uklizená.
I tady našel spoustu dekorativní kosmetiky, zjevně frekventovaně používané. Jak Emma, tak Ingrid evidentně chtěly vyrůst dřív, než měly. Vsadil by se, že za dvacet let by se přály vrátit sem a užít si ten věk, ale to už jim nebude dáno. Ve skříňce pod umyvadlem byly toaletní potřeby a z krabičky tampónů vykukovalo plato s malými pilulkami.
„Dominiku Borne!“ ozvalo se zespodu. Born se zamračil, skříňku zavřel a vstal. Cestou ze schodů se podíval na hodinky; toulal se tu víc, než hodinu. Došel navrchol schodiště a pohlédl dolů na všechny tři policisty. „Korda po tobě touží,“ oznámila mu Eva.
„Ah,“ usmál se pro sebe a vydal se ze schodů dolů. „Tak rychle?“ podivil se.
„Zatím je stačila jen zevně ohledat, ale už má pro nás něco zajímavého,“ odpověděla Eva. „A my jsme se taky něco dozvěděli. Podle chůvy měla Emma – “
„Milence? Patrně staršího, aby si vynahradila nezájem otce?“ přerušil ji Dominik.
„Tys poslouchal za dveřmi,“ zamračila se na něj Eva žertem a Born se usmál. Konečně došel až k ní.
„Ne, měla nahoře v pokoji schovanou antikoncepci, mezi tampóny,“ odpověděl jednoduše. Prolétl si Glaseřiny poznámky, jakmile mu je podala. Semir ho pozoroval se svraštěným obočím; to ho ani trochu neznepokojilo, že čtrnáctileté děvče pod zákonem běžně provozovalo sex? Jednal s tou informaci úplně stejně, jako s tím pedofilem. Bez emocí, bez sebemenšího zákmitu lidského soudu, znechucení, nebo šoku.
„Mezi tampóny,“ zopakoval pobaveně Tom, který si vybral nad tím nepřemýšlet, „jestli jste se tam tak moc nudil, doktore, klidně jste mohl přijít za náma,“ rýpl si do Borna.
„Já si tam už zábavu našel,“ ujistil ho s úsměvem Born, „víme, s kým Emma chodila?“
„Ne, tvrdí, že neví, a podle mě říkají pravdu. Emma byla podle všeho dost chytrá na to, aby věděla, že kdyby se s ním pochlubila, zavřou ho,“ odpověděla Eva a vedla cestu k autům.
„Nebyl tam zase nějaký deník?“ zeptal se pro jistotu Semir. Nerad by zase svolával všechno služebnictvo a hledal deníky na pofiderních místech zvlášť, když Tom šel první a na Semira by s jeho štěstím určitě padlo něco mnohem nechutnějšího, než plná sekačka na trávu.
„Ne,“ popřel k jeho úlevě Born, „tahle byla trochu starší a světa znalejší. Věděla, že tajemství je tajemstvím jen v případě, že o něm ví jen ona. Zbytek už prozradí jen Kordě.“
Dominik šel tentokrát automaticky k Evinu autu, usadil se na sedadlo spolujezdce, otevřel deník a dál nevnímal, co se kolem něj děje. Eva pohlédla na oba komisaře. „Jeďte prosím první, sejdeme se na soudním a pak bych si ráda nechala doporučit místo, kde mi naservírují pořádný oběd.“
„Tak v tom vám fakt rádi vyhovíme,“ ujistil ji Semir, na slovo „oběd“ slyšel. Musela být nejmíň jedna a on neměl ani pořádnou snídani. Usadil se za volant, aby to déle neprotahoval, a za chvíli už byl v provozu. Zkontroloval SUV za nimi ve zpětném zrcátku a pak se podíval na Toma. „Tak kam je vezmeme?“
„Já nevím, k Schröderovi?“ navrhl Tom. „Nebo do toho čínskýho bistra? Tam vaří dobře a je to kus od kriminálky.“
„To ale není špatnej nápad, dal bych si nudle,“ schválil to Semir. „Ty, Tome? Ty jsi s ním mluvil, že jo? Když jste spolu jeli… Taky ti přijde takovej… Trochu moc cynickej?“
„Přijde mi trochu namyšlenej, ale to je tak všechno. Cynik asi musíš být, abys to mohl řešit, ne?“ argumentoval Tom. Semir na to kývl s neurčitým „hm“ a dál to neřešil, za což byl Tom rád. Nechtělo se mu Borna analyzovat, pořád z něj měl smíšené pocity. Na jednu stranu si ho psycholog naklonil tím rozhovorem v autě, ale na druhou ho viděl dostat toho pedofila přesně tam, kde ho chtěl mít. Tom si najednou nebyl jistý, jestli jen nebyl přemístěn na pozici, která doktoru Bornovi vyhovovala mnohem víc.
V Mercedesu za nimi začínala mít Eva dost toho běhání od čerta k ďáblu – jak příznačné, když právě mířila za Kordou – a kručelo jí v břiše. Byla si celkem jistá, že oba dálniční komisaři jsou v dost podobném rozpoložení, a nezáviděla jim to, protože ona aspoň věděla něco, co oni ne.
Znala Dominika Borna a byla si jistá, že on už dávno ví víc, než jim říká.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - Intermezzo I.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Intermezzo I.
*
Holy water cannot help you now,
thousand armies couldn’t keep me out.
I don’t want your money, I don’t want your crown,
see I’ve come to burn your kingdom down.

*
Slunce se začalo pomalu posunovat na západ, aniž by to kdokoli postřehl. On to poznal, protože v salónu bylo náhle mnohem víc světla, než v místnostech orientovaných na východ. Přesto ale paprsky zatím nezačaly žloutnout, světlo bylo pořád bílé. Slunce se odráželo v zrcadle nad krbem a ve skle rámečků na fotografie, takže z pohovky nebylo vidět, kdo je na snímcích vyobrazený.
Nemusel fotografie vidět, aby věděl, ve kterém rámečku je která. Ve zlaceném byla zachycená čtyřčlenná rodina. Muž, žena a dvě děti – osmiletý chlapec a čtyřleté děvče – a všichni se tvářili povinně šťastně, jako by nešlo o rodinný snímek, ale pouhou reklamní kampaň na zubní pastu, nebo nový fotoaparát.
Na matce byl nejvíc patrný fakt, že fotografie byla pořízená začátkem osmdesátých let. Blond vlasy měla vysoko vyčesané, modrá flitrová večerní róba pevně obepínala její štíhlou postavu a jediné zahalené rameno zvedala vycpávka. Pamatoval si ty velké náušnice, které – přestože z drahého kovu – voněly jejím parfémem, a zřetelně si vybavoval, že když k němu sklonila tvář, aby mu po focení dala dobrou noc, cítil z ní jemnou vůni pudru a brandy v jejím dechu.
Otec stál toporně v černém smokingu a hluboko v jeho očích se dala vyčíst nuda a netrpělivost. Anebo taky nedala, možná ji tam viděl, protože si to pamatoval. Otec se nemohl dočkat, až to utrpení skončí a on bude moct opustit vlastní dům a rodinu v něm, jako by ani nebyla jeho. Obvykle se pak vracíval okolo čtvrté ráno a z ložnice rodičů se ozýval křik. Někdy bylo slyšet tříštění střepů a v minibaru bylo o jednu baňatou skleničku méně. Po takové hádce spal jeho otec vždycky v pokoji pro hosty, a když do něj pospíchal, táhl se za ním slabý závan cizí kolínské.
Zatřepal hlavou a vrátil se k fotografii. Jeho čtyřletá sestra na ní měla pastelově růžové šaty a neprůsvitné bílé punčošky. Stejně jako matka byla navíc navlečená do dlouhých rukavic nad lokty, jako by šla do opery, a každý kousek oblečení schovával modřinu od chůvy. Občas se mu podařilo zasáhnout, mnohem častěji ale ne; se školou a všemi volnočasovými aktivitami, které mu rodiče naplánovali, byl zcela bezmocný.
On sám měl na sobě stejný smoking, jako otec, a pamatoval si, že ho kůže na hlavě bolela od toho, jak mu matka pečlivě vytvářela přehazovačku. Dělalo se mu špatně, ale snažil se tvářit tak, jak matka řekla. Tehdy si myslel, že je to ta pomáda na vlasy, ale až časem pochopil, že se mu dělalo špatně z něčeho úplně jiného.
Vedle společné fotky ve zlatém rámečku už na římse žádná taková nebyla. Ani nemohla být. V předposlední baňaté skleničce vhodné pro brandy zůstala bílá usazenina a nepříjemný zápach léčiv smísených s alkoholem. Pach té sloučeniny přerazil i zápach zvratků v pokoji, ale nevymazal ten obraz, který měl pod víčky. Nikdy nezmizel.
Otec v ložnici už nikdy nespal. Pravidelně se v ní uklízelo, ale všechno zůstalo stejně jako ten den, co se matka zabila. On sám tam chodil jenom tehdy, když si byl jistý, že pod matčinou postelí najde svou malou sestřičku. Jmenovala se Sophie, ale on jí přezdíval Mischa. Říkal si, že jí tak říkal odmalička, ale věděl, že to tak není. Že začal až několik dní zpátky a upřímně, znělo to trochu vyšinutě. Měl by toho nechat.
Malá Sophie neměla nikoho jiného, než jeho a otce. Vlastně neměla nikoho jiného, než jeho, protože otec zvládal být nepřítomen i ve své přítomnosti. Dokud byla maličká, stačilo jí to. Jak rostla, našla si svoje způsoby, jak se vyrovnávat s celou tou rodinou situací. V jedenácti ji vezli na pohotovost – minibar se u nich doma nikdy nezamykal. Ve dvanácti mívala odřený nos – otec si na svoje věci nikdy nedával pozor.
Spoustě věcem ještě nerozuměla a vykládala si je špatně. Mnohem víc jí ale ubližovaly ty věci, kterým už rozuměla. Byla na svůj věk až příliš… světaznalá. O matky se naučila, jak se přimět zapomenout věci, které se zase naučila od otce. Dokonalá výchova. Chodívala v uniformě soukromé školy dozdobené vším, co ji napadlo a co jí prošlo. Uměla si zařídit, aby jí prošlo, cokoli chtěla. Byla nymfičkou devadesátých let a byla tím rozežíraná zevnitř. Už tehdy pro ni neexistovala spása, jen tomu nechtěl věřit.
Ve třinácti se předávkovala kokainem. Udusila se vlastními zvratky na huňatém starorůžovém koberečku ve své koupelně. Ležela tam nějakou dobu, než se vrátil domů a našel ji. Nakonec se vědělo všude ve městě, jak vlastně jeho malá sestřička zemřela, ale přesto nedopustil, aby ji tak viděli. Pohřbili ji pak a dva roky na to si uvědomil, že byla tou poslední věcí, kterou kdy upřímně miloval.
Zodpovědností, která mu byla vnucena, býval v nesprávnou dobu na nesprávných místech a tím pádem se stal nepřímo zodpovědný za Sophiin osud. Jeho otec byl ale přímo vinen tím, co se stalo. Snažil se mu vysvětlit, že to všechno způsobil, ale otec ho nikdy neposlouchal. Byl uzavřený ve vlastní bublině bolesti nebo ignorace; těžko říct, co to bylo.
Ale on i tak znal pravdu. Kdyby nebyl otec buzna, matka by si nevzala život. Kdyby si matka nevzala život, Sophie by nedopadla tak, jak dopadla. Kdyby se otec míň staral o to, jak vypadá navenek a co všechno by měli lidé v jejich postavení dělat a čeho se účastnit, měl by víc času na něj a na Sophii a nedošlo by to tam, kam to došlo.
Ve dvaadvaceti konečně osiřel. Zůstal sám, poslední se svým příjmením, v tom velkém domě s fotografiemi na krbové římse a okny salónu orientovanými na západ. Jeho otec se – ať už schválně, nebo ne – vyboural v autě. V plné rychlosti prorazil na dálnici svodidla a vjel do protisměru. To odpoledne nebyl na dálnici jediným mrtvým.
Zatímco rakev jeho otce spouštěli do země, celou dobu myslel na to, že Sophii by bylo patnáct let. Podobná myšlenka ho provázela pokaždé, když se v jeho životě dělo něco významného. Časem vyvinul mnohem lepší způsob; nechával její fotografii pomocí počítačového programu zestárnout. Z římsy pomalu mizely fotografie té rodiny, která už neexistovala – která nikdy neexistovala – a přibývaly fotografie, které značily, jak ho Sophie provázela na cestě životem.
Do pokoje tak skrz sklo rámečku shlížela patnáctiletá Sophie značící skon jejich otce. Sedmnáctiletá Sophie byla zarámovaná k příležitosti jeho proražení na zámořský trh. Dvacetiletá Sophie doprovázela skoupení třech nadnárodních firem. Třiadvacetiletá Sophie visela na stěně vyvedená olejovými barvami. Nechal ji namalovat, když otevřel centrum pro drogově závislé děti a nezletilé.
Deset let potom, co nadlidská spravedlnost konečně dohnala jeho otce – v den, kdy by bylo Sophii pětadvacet, kdyby byl svět lepším místem – konečně uskutečnil onen projekt, který se mu v hlavě rýsoval už dávno. Vyžadovalo to spoustu učení, volného času, trpělivosti a zametání stop, ale nakonec se mu to povedlo. Před deseti dny všechno vyšlo, jak mělo, ačkoli to bylo napoprvé. Napodruhé už ne, ale on se poučil. Žádný učený z nebe nespadl.
Nerozuměl tomu – tolik se o Sophii vědělo, tolik udělal proto, aby se vědělo ještě víc, aby lidé konečně pochopili, jaká nebezpečí na mladé dívky čekají. Děti jsou semena; když se půda, do které jsou zasety, nechá zarůst plevelem, zahubí se dřív, než vykvetou. Jsou to plody; pokud se nechají ležet ladem, zkazí se. Musí se pěstovat a chránit před okolním světem i vlastní povahou.
Tolik se snažil, aby to všichni pochopili. Chtěl otevřít oči všem těm, kteří měli to štěstí a nemuseli to poznat způsobem, jakým to poznal on. Jenomže oni neposlouchali; přišli, pokyvovali, ale pramálo je zajímalo, co jim říká. Pak se, spokojeni se splněním své společenské povinnosti – vraceli do svých domovů se zaplevelenými zahradami a hnijícím ovocem. Všichni byli stejně neschopní a neužiteční, jako jeho otec.
Viděl jich kolem sebe tolik; Sophie byly na každém kroku, ať už u nich ta civilizační choroba předčasného stárnutí a destrukce duše propukla, nebo se teprve chystala. Lidé si dál stavěli panství plná hnusu a království plná fatálního trápení. Bylo to mnohem víc, než jen zanedbání péče, neplnění svaté povinnosti – byla to vražda, ale viděl to jen on.
A nad tím vším bylo něco ještě většího; absence toho konečného trestu pro muže, na jejichž bedrech zůstal osud těch nymfiček, a jejichž jednání či jeho absence způsobily, že tak jako fiktivní Mischa propadla hrdlem kanibalům, Sophie a její sestřičky zabila ta černota v nich. Tma, která je nikdy neměla pohltit, kdyby jim ten sám člověk, který je přivedl na svět, nezapomněl svítit na cestu.
Když zemřela Mischa, světlo beletristického světa spatřilo jedno z největších monster v historii a zároveň jednu z nejrozumnějších a nejinteligentnějších postav, které kdy lidská mysl sestavila. Ale když zemřela Sophie, on se neproměnil v magora. Ne, do toho měl daleko. On prohlédl. Ten neklid v něm, který cítil odmalička, byl konečně ukojen konstruktivním plánem. Nebyla jeho chyba, že ho svět nutil k pořád razantnějším upozorněním.
Ještě jim to bude trvat, ale on má dost času a energie. Udělá, co bude muset, než svět konečně pochopí, že ho nemůžou zastavit úplatou, odporem, ani pláčem. Lidská rasa byla ve výsledku jen dalším Herodem, který slepě vraždí neviňátka i přesto, že právě ony mají být jeho budoucností. Lidé touží po nesmrtelnosti, ale jedinou cestu k ní ničí už v zárodku. Nevědomky žijí v ohyzdném království, kde se násilí na lidské duši nepovažuje za zločin.
Ale on to království spálí na popel. Pro Sophii.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - VI.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
VI.
*
I talk to God as much as I talk to Satan,
‘cause I wanna hear both sides.
Does that make me cynical?
There are no miracles and this is no miraculous life.

*
Tom Kranich kráčel na patologii jako zajatec mezi dvěma silnými emocemi. Na jednu stranu to znamenalo posun v případu a byla to jakási meta, na kterou Glaser odkazovala a která snad mohla znamenat, že jim Born dá konečně něco, čeho se chytit. Na druhou stranu ale nechtěl vidět ta těla na stolech. Stačilo mu to jednou. Možná nebyl správný policista, ale to mu teď bylo docela jedno. Děsilo ho, kdo byla Emma a děsilo ho, co se o ní ještě mohl dozvědět.
Semir ho po očku kontroloval; nerozuměl sice tak úplně tomu, co se v Tomovi právě teď odehrává, ale věděl, že mu asi není dvakrát příjemně. Tvářil se zadumaně a trochu, jako by se chystal čelit něčemu, co se mu ani trochu nelíbilo, a kupodivu nebyl jediný. Neznal Borna natolik, aby na něm opravdu poznal, co si myslí, ale nevypadal ani z poloviny tak nadšeně, jako když mu Glaser oznámila, že patoložka něco našla.
Eva si toho taky všimla a dařilo se jí poměrně slušně zachovat vážnou tvář. Ona byla na Kordiny jedovatosti zvyklá, už si ani bez nich nedokázala pracovní den představit – a upřímně, když si potřebovala zchladit žáhu, nebylo nic lepšího, než si zajít na pitevnu – ale Dominik vždycky zachovával jakousi mazanou nestrannost, kterou málokdy prolomil a která ho udržela v Kordině přízni. Nedával na sobě znát, na čí straně při jejich slovních přestřelkách je, a to ho před jejím hněvem chránilo. Teď ale vstupoval na neprobádané území a zjevně mu trochu lepila prdelka.
Dominik, ponořený v myšlenkách stejně, jako Kranich, šel trochu rychleji, než ostatní, a Tom v myšlenkách zrychlil taky. Takže když se konečně oba probrali, stáli zase tváří v tvář přede dveřmi jako prve v Engelhardtině kanceláři. Tentokrát se zdvořile usmál Born, otevřel dveře a pokynul Tomovi jako prvnímu. Ten sice nevěděl, proč mu byla prokázána taková čest, ale bez obav vešel.
Na dvou stolech ležela dívčí těla. Tvářičky a končetiny zůstaly odkryté, což Tomovi nedělalo příliš dobře, a ani to dvakrát nechápal. V momentě, kdy spatřil patoložku, ale na obě mrtvolky zapomněl. Mezi oběma stoly stála starší žena v bílém pracovním plášti a mezi rudými rty jí hořela cigareta. Blond vlasy měla stažené do drdolu, a když její prsty pomalu doputovaly k ústům a cigaretu vyzvedly, její nehty barvou téměř úplně splynuly se rty.
Semir se zastavil těsně vedle Toma a hleděl na patoložku stejně vyjeveně, jako jeho kolega. Že se na ně nedívala dvakrát přátelsky nebylo tak úplně přesné; popravdě spíš vypadala, že by byla schopná je pohledem vyvrhnout. „Dobrý den,“ zamumlali oba krotce unisono, automaticky se přepínajíce do nevinného módu, který měli v záloze pro vydrážděnou Engelhardt, nebo Schrankmann v jakémkoli rozpoložení.
Žena je pozorně sjela pohledem od hlavy až k patě, jako by je odborně měřila na rakev, a pak si povzdechla. „No nazdar,“ zamumlala a ani jeden z komisařů si nebyl jistý, jestli to vlastně byla odpověď na pozdrav, nebo nevyžádaná urážka. Pak je pustila ze zřetele, když konečně vešla Glaser s Bornem. Pokud se té doby tvářila jako deset čertů, teď by snad dokázala, aby se celé peklo šlo zahrabat, a oba komisaři se přistihli, že odolávají obrovské touze udělat krok vzad. Tom už chápal, proč ho ten mizera Born tak ochotně pustil před sebe.
Glaser se jako jediná netvářila zastrašeně, právě naopak; měla na tváři jakýsi potutelný úsměv, jako by právě slyšela vtip a nemohla se smát nahlas. Podobně se tvářila v kanceláři u šéfové, když jim Engelhardt nabídla kávu, a Semir začínal tušit, že patoložka a celý ten jejich vnitřní vtip, jehož předmětem byl Born a který neznali, spolu nějak souvisí.
Dominik si byl vědom toho, jak na něj Korda hledí a že ještě nevychladla. Taky si byl vědom Evina pohledu; ta potvora si to užívala víc, než se mu líbilo. V jejích očích byl třpyt, když si ho dobírala, a byla v napětí, jak se to celé bude dál vyvíjet. Na jejím stavu bylo něco vzrušujícího, to musel připustit, a kdyby to pro něj celé nebylo jedna velká nepříjemnost, možná by to i trochu protáhl a užíval by si, že se Eva jednou taky soustředí na něco jiného, než na to, aby nezahlédl, co kdysi viděl jak na dlani.
„Už jsem se bála, že budu muset zažádat o audienci,“ přivítala je patoložka nenadšeně a hrála si s cigaretou mezi prsty. S pozdravem se neobtěžovala ani pro svoje kolegy a jak Semir, tak Tom si oddechli, když se její pohled zabodl do Glaser a jich si dál nevšímala. Když se nebudou hýbat, možná jim neublíží.
„To bude asi tím bezchybným řízením naší paní komisařky,“ zaryla si Korda do Evy hned zkraje, jen tak pro formu.
„Na Hohe Strasse měli slevy,“ pokrčila rameny Glaser nevinně. Dominik ji mentálně proklínal; ona ji prostě musela ještě dráždit. Eva na něj pohlédla a pokrčila rameny ještě nevinněji s tak přesvědčivým úsměvem, že se chtělo Bornovi zaúpět.
„Kde, prosím vás?“ vyfoukla kouř Korda a kriticky ji sjela. „U Armády spásy? Nebo jste se ještě nepřevlíkla?“
Semir s Tomem ani nedutali a čekali, co přijde po tom frontálním útoku. Tom zalétl pohledem k Bornovi, ale ten se díval stranou úplně a evidentně se hodlal tvářit, že nic nevidí a neslyší. Vlastně skoro úplně vypadal, jako kdyby se chtěl vypařit, a jediné, co Kranichovi zabránilo vyvinout na tváři značně škodolibý škleb byl fakt, že patoložka měla už od pohledu oči všude a on by nerad šel klečet do kouta – tedy v tom lepším případě.
„Tak jsme se všichni zdvořile pozdravili,“ shrnula Glaser, čímž profesorku evidentně zklamala, „a teď nám konečně povězte, co tak zajímavého jste zjistila? Krom faktu, že mocca letos nefrčí?“ dokončila. Born měl zase co dělat, aby se ovládl; tahle rána letěla nízko a přesně. Ovšem co bylo horší, zase Kordě připomněla ten ranní incident, a když si to uvědomil, veselí ho přešlo.
I Tom se Semirem zaznamenali, že ve chvíli, kdy Glaser vypadala, že hází ručník do ringu, patrně celou přestřelku vyhrála, protože evidentně zasáhla citlivé místo. Patoložka ji probodla pohledem, rázně típla cigaretu a její pohled se znovu posunul na Semira s Tomem. Oba opět značně znervózněli a uvědomili si, že je ještě nikdo nepředstavil.
„Kdo jsou tihle dva tajtrlíci?“ pohodila k nim patoložka hlavou. Semir zmateně zvedl ukazováček k hrudi, jako by se chtěl ujistit, že skutečně mluvila na něj, a Tom si dotčeně odkašlal a hodlal vyrazit na jejich obranu, ale než stihl promluvit, Glaser si rozpomněla na své dobré mravy.
„Omlouvám se,“ usmála se na ně rozpačitě a beze špetky lítosti, „vrchní komisaři Kranich a Gerkhan,“ ukázala na ně a pak ukázala na Kordu, „profesorka Korda. Tak už to neprotahujte.“
„To jsou móresy,“ sjela ji Korda na dvě doby bez mrknutí oka a zase si Toma se Semirem nevšímala. „Ta mladší je mrtvá minimálně deset dní, tedy zabil ji nejpozději někdy v den, kdy byla nalezená, ta starší asi sedm dní. Hádám, že ji držel někde v podobných podmínkách, jako je márnice, aby zpomalil rozklad. Na rukou těchto dvou mladých dam jsem našla vpichy odpovídající standardní injekční stříkačce. Předpokládám, že byly otráveny a jed jim byl vpraven přímo do žíly. Dokud se nevrátí výsledky z laborky, jed znát nebudu, a pokud tady všechno šlape tak po másle, jak jsem měla tu čest doteď vidět, tak budou výsledky nejdřív za měsíc.“
Korda ukázala na starší z dívek. Semir si všiml, že Tom její ukazovák pohledem nenásledoval. Bolelo ho, že nevěděl, jak mu pomoct, ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho nechápal. Na ta dvě dětská těla se mu dívalo extrémně špatně. „Tahle beruška byla sexuálně aktivní, ale soudě podle vašeho neohromeného výrazu, pane doktore diplomovaný psychologu,“ proklála pohledem Borna, „to už jste zase dávno věděl.“
„Dávno ne,“ usmál se na ni Born omluvně a krotce, „ale něco už jsme na to téma dnes slyšeli. Nějaké stopy sexuální aktivity u Ingrid?“
„Té mladší? Vy se nezastavíte před ničím, co?“ zakroutila Korda hlavou. „Ne, ta jedenáctiletá byla čistá jak lilium.“
„Takže ten pedofil nekecal,“ odtušil Semir a pohlédl automaticky na Borna, jako by s ním předtím vedl nějaký spor. Psycholog kývl; vzal to na vědomí, opět zcela nepřekvapen. Semira začínal ten chlad, s jakým jednal s každou informací, tak trochu děsit.
Na Toma mělo vliv, co se tu dělo, a mělo by, i kdyby k Emmě Hagen neměl žádnou vazbu, a i Glaser pozvolna přešel ten humor, se kterým na patologii vcházela; měla svraštěné obočí a evidentně se jí na ty dvě mladá, mrtvá těla nedívalo dobře. Patoložku neuměl Semir odhadnout a popravdě ho příliš děsila na to, aby to zkoušel. Ale Born měl ve tváři jen zájem a snad i jisté množství vzrušení, jako by ho čekal velký objev a úplně ho míjela bestialita toho, co se tu dělo. Jako by jen přišel ocenit nějaké umělecké dílo.
„Sommer byl příliš vyděšený sám ze sebe a z toho, co se dělo kolem něj na to, aby účinně lhal, nebo se o to vůbec pokusil,“ řekl Born směrem k Semirovi, jako by cítil potřebu ospravedlnit tu absenci překvapení ve své reakci. Gerkhanův postoj se ale tím vysvětlením nijak výrazně nezměnil.
„Mě se neobtěžujte uvést do obrazu, já jsem tu pro srandu králíkům a další škodolibé havěti,“ vložila se do toho Korda a významně přejela pohledem z Glaser na Borna. Když došla k závěru, že z jejího vyčítavého zírání psychologovi už dostatečně naskákala vyrážka, uvolila se pokračovat. „Žádné známky sexuálního zneužití a žádné stopy spermatu, ale to už jste taky věděl, že?“ Born váhavě přikývl, jako by to vlastně ani nechtěl udělat, protože Korda vypadala, že právě na to čeká, aby mohla explodovat, a přesně to se stalo. „A přišel jste sem ze mě dělat idiota, nebo co?!“
„Vy mě přece vždycky dokážete překvapit, velectěná,“ namítl Born tím nejvíc okouzlujícím způsobem, na jaký se zmohl, „a já vím, že pro mě máte určitě něco, co mě umlčí.“
„Poslyšte, vy loudile,“ sestřelila ho Korda a Bornův výraz značně pohasl; Glaser měla co dělat, aby se nahlas nerozesmála jeho selhání, „to už vás dneska nějaká přede mnou položila na lopatky?“
„Ne, to byla malá nehoda,“ odpověděl Born, když se zkontroloval a došlo mu, že naráží na skvrny od trávy na jeho košili. Opravdu vypadal jako čuně. Úplně na ten exces s deníkem zapomněl.
„Ale že by vám to prospělo,“ zamrmlala Korda a ještě jednou po něm blýskla očima. „U slečny Emmy Hagen jsem zjistila poleptání nosní sliznice a to takové, které způsobí jen sem tam dávčička nějaké řádné kvalitky.“
„Fetovala?“ vyhrkl Tom absolutně zapomínaje na respekt z patoložky, který mu dosud svazoval jazyk. Tohle byla jedna z těch informací, které by snad radši ani nevěděl.
„Jak profík, pane Kranichu,“ ujistila ho Korda, „a jako kuřák expert vás můžu ujistit, že tady slečna Ingrid Scholz si taky ráda vypalovala zobáček. Zatím nemůžu potvrdit víc, než nikotin, ale nedivila bych se, kdyby uměla docenit i nějakou tu lehčí drogu.“
„Tak teď jste předčila i moje nejdivočejší sny, nejdražší,“ poznamenal Born a nelhal; byl stejně překvapený, jako všichni ostatní. Ostatně, lhát Kordě nemělo cenu; bez sebemenší pochybnosti by to hned poznala a pak by si rovnou mohl lehnout na její stůl.
„To už jste mi taky několikrát říkal, vy lháři,“ odtušila Korda, ale konečně se zatvářila trochu přístupněji. Hluboko v jejích očích byl dokonce úsměv, který už Bornovi začínal chybět. Notně se mu ulevilo, když konečně roztála. Začínal mít pocit, že se mu stane to malé selhání v autě osudným.
„Mimoto, obě ta děvčátka měla pod nehty malé barevné částečky, které byly podle mého skromného odhadu zbytky laku na nehty,“ pokračovala Korda, jakmile si znovu připálila a užila si první popotáhnutí. „Soudě podle celého toho aranžmá, nejspíš je odlakoval pachatel, ale vzhledem k tomu, že to je nejspíš chlap, pěkně to odflákl.“
Na patologii se chvíli rozhostilo trapné ticho, než se Glaser konečně rozhodla promluvit. „To je všechno?“ pozvedla obočí. To jí mohla klidně říct po telefonu a odpustit si tohle divadlo.
„Ráda bych vám řekla víc, zlatíčko, ale věda se nedá uspěchat,“ odtušila Korda. „A tady v té díře spěch nehrozí už vůbec. Můžete jít,“ sdělila jim milostivě a odklepla popel, „někteří z nás musí pracovat.“
Tom se Semirem si vyměnili nejisté pohledy a pak pohlédli na Borna s Glaser, ale komisařka už otevírala dveře ven, takže se rychle vzpamatovali, vycvičeni od rozzuřené šéfové zamumlali „nashledanou“ a pokud možno bez navázání očního kontaktu si pospíšili ven za Glaser, nechávajíce Borna jeho osudu.
Glaser na ně čekala na chodbě a vědoucně se usmála, když zjistila, že Born za nimi nejde. „Ten aby neměl poslední slovo,“ povzdechla si.
„Co jste jí vy dva provedli?“ zeptal se Tom. Dost ho zajímalo, jestli byla Korda jen hrozně vytočená, nebo Schrankmann na druhou.
„Já nic, na mě byla dneska docela milá,“ odpověděla Glaser s pokrčením ramen. „Zeptejte se Borna,“ doporučila jim potutelně. Opravdu si to celé užívala víc, než by do sebe řekla, ale vidět Borna, který měl většinou nad každým navrch, takhle v úzkých, jí prostě dělalo škodolibou radost. Zvláštní bylo, že takhle do úzkých ho dokázala dostat jen ženská.
„Docela milá?“ zopakoval po ní Semir. „No, Schrankmannka hadra,“ prohodil k Tomovi a ten jen přikývl. Každý den nemohlo být posvícení – dostali policistku, se kterou se dalo mluvit, a psychologa, který se dal přežít, tak mají holt patologa, který je přizabije pohledem. Jediné štěstí bylo, že ji patrně tolikrát neuvidí.
„A co tam dělá?“ zeptal se Tom a ukázal palcem za sebe na dveře od pitevny maje na mysli Borna. Když se přistihl, že mluví tlumeně, aby ho patoložka náhodou neslyšela, bylo mu trochu trapně, ale nezdálo se, že by to Semir postřehl. Ta otázka ho zaujala taky, takže teď hleděl na Evu.
„Co já vím, nejspíš žehlí, aby mu Korda znovu nesedřela kůži z –“ Než stihla dokončit, zazvonil jí telefon. Omluvila se komisařům, a když viděla, kdo volá, její výraz se změnil a hovor vzala, tentokrát odcházejíc telefonovat do ústraní. Když jí volala patoložka, telefonovala před nimi, takže oba komisaři nezávisle na sobě usoudili, že jde nejspíš o osobní hovor.
„To byla změna,“ odtušil Semir na adresu faktu, jak Glaser celá zněžněla, když brala telefon. „To já taky býval.“
„Co to meleš?“ zamračil se Tom. Měl pocit, že chápe, o čem Semir mluví, ale kolega ho tou druhou větou absolutně ztratil.
„No když mi volala Andrea,“ vysvětlil Semir a v jeho hlase byla cítit snad trocha studu. Nechtěl to vytahovat; nechtěl o ní vůbec mluvit, ale když po dlouhé době viděl policistu se snubním prstenem, připomnělo mu to časy, kdy ho nosil taky, a najednou se mu v hrudi objevil studený, lepivý chuchvalec něčeho, co se z jeho zkušenosti jen velmi těžko rozpouštělo.
„A ona má snubák, nebo jak to víš?“ zamračil se Tom. Semir na něj vytřeštil oči.
„No jasně, že má, to seš polda?“ zakroutil nechápavě hlavou. Toma musel ten případ hodně vzít, protože rodinný stav bylo to první, nad čím v přítomnosti jakékoli ženy dumal.
„Taky nevidím všechno,“ pokrčil rameny Tom a než stačil zpytovat svědomí, aby zjistil, co pro něj ta informace vlastně znamená, Born vyšel z pitevny a zamračil se, když zjistil, kdo tam stojí, a kdo ne. Vypadal, že je v celku.
„Kde je Eva?“ zeptal se obou komisařů.
„Telefonuje, asi šla ven,“ odpověděl pohotově Semir a protože jeho zvědavost nepolevila, po cestě z budovy pokračoval. „Poslyšte, doktore, co jste té profesorce provedl, že se po vás tak vozila?“ To musel být sakra průšvih, když mu ta Korda tak dávala.
„Nebe neběsní jak láska v nenávist proměněná, ni peklo nezuří jak žena v opovržení uvedená,“ pokrčil rameny Born. Kontext byl sice úplně mimo, ale peklo Kordině hněvu nesahalo ani po kotníky, to bylo naprosto přesné. Naneštěstí pro něj se toho ale jeden z komisařů chytil doslova.
„Vy jste s ní jako – “ začal Tom, ale Born vytřeštil oči a přerušil ho dřív, než Kranich stihl tu odvážnou myšlenku dokončit.
„Ne, proboha, to ne… Ne,“ nervózně se zasmál a nahlédl za roh, kolem kterého měli projít, jestli tam náhodu není Eva a neslyšela to. Nepřestala by si z něj utahovat ani za rok. „Sežrala by mě zaživa,“ uvedl pak na pravou míru. Tomu Tom úplně věřil a nehodlal se v tom dál hrabat.
„A to je taková furt?“ zeptal se Semir se zájmem. Protože jestli ano, jeho tam teda znovu nikdo nedostane. Už dlouho se mu nestalo, že by ho někdo bez uzardění nazval tajtrlíkem, následně okázale přehlížel a pak mu ani neodpověděl na pozdrav.
„Ne, dnes byla trochu naštvaná,“ odpověděl Born a oba komisaře napadlo, že nechtějí být někde poblíž, až se naštve hodně. „Ale je to špička ve svém oboru,“ zastal se profesorky rychle, aby ji v jejich očích úplně neshodil. To by mohl rovnou zase začít odprošovat.
„O tom jsem nepochyboval,“ odvětil Gerkhan a nelhal. Nepřemýšlel nad tím natolik, aby o tom vůbec mohl pochybovat.
Born upadl do zadumaného ticha a Semir ho brzy následoval, protože opět začal přemýšlet nad svým zpackaným manželstvím. Tom neměl náladu je oba odněkud lovit, protože ho napadlo, že tak aspoň neuslyší poněkud trapné kručení v jeho břiše, které bylo až příliš hlasité.
Glaser stála na parkovišti opřená o svůj Mercedes a zjevně na ně čekala. Born se vydal přímo k ní, ale nezrychlil, pořád kráčel nepřítomným krokem náměsíčného, a Tom se Semirem mu šli v závěsu, protože se potřebovali domluvit, kam teď. Tom doufal, že Glaser ten hlad nepřešel.
„Takže?“ oslovila Eva Dominika. Zněla trochu odměřeně. „Už máš představu?“
„Mám,“ potvrdil Born, „ale hlavně mám hlad.“
„Ten mám taky,“ odpověděla Glaser a pohlédla na Semira s Tomem. „Tak kam půjdeme na jídlo?“
„Kousek odsud je jedno čínský bistro a vaří tam docela dobře,“ navrhl Semir. Od toho, co se s Tomem bavili, si na ty nudle vypěstoval celkem slušnou chuť, takže by ho teď dost mrzelo, kdyby se tam nedostal. Tom stál vedle něj a přikyvoval – začínalo se mu už dělat od hladu špatně.
„Nudle jsou fajn,“ pokrčila rameny Glaser, odemkla si dveře od auta a chystala se nastoupit. Born stál pořád opřený o vůz a hleděl do prázdna. Šťouchla do něj loktem. „Tak jdeš, nebo někomu pózuješ na portrét?“
„Cože?“ zamrkal Born a rozhlédl se kolem. „Kam jedeme?“
Eva pro sebe zakroutila hlavou, nasedla do auta a práskla dveřmi, až Born nadskočil. Nechápavě pohlédl na Semira s Tomem. Gerkhan mu pohled vrátil a nepovedlo se mu skrýt lehké pobavení. „A co jste udělal zase jí?“
„Dneska nic,“ odpověděl popravdě Born a rychle obešel auto, aby mu Eva neujela. Vzápětí zmizel na sedadle spolujezdce. Komisaři si vyměnili pohled, pokrčili rameny, a když jim došlo, že se čeká na ně, protože musí jet první, pospíšili si. Semir po cestě poťouchle pohlédl na Toma.
„A já si myslel, že ty jsi s ženskýma na štíru,“ odtušil moudře a vysloužil si od Toma škleb, který jasně naznačoval, že to Kranich téměř nehodlá poctít jakoukoli odpovědí. Téměř.
„Nějakej přechytralej takhle před obědem,“ houkl na něj přes střechu BMW.
„Nekřič, ať tě Korda neslyší,“ poučil ho Semir a evidentně si to řádně užíval.
„Jak jsem si mohl myslet, že ti to uteče?“ zamumlal si Tom spíš jen pro sebe, ale Semir ho slyšel. Věnoval mu prvotřídní úsměv, ve kterém byly vidět snad všechny zuby.
„To teda fakt nevím,“ odvětil a zmizel Tomovi z dohledu, když konečně nasedl na sedadlo řidiče. Tom protočil oči a mlčky následoval jeho příkladu.
*
V čínském bistru, do kterého Kobra 11 vzala Glaser s Bornem, převládala červená na stěnách, koberečcích a tkaninách, a tmavé dřevo na nábytku a ostatních plochách. Celé místo bylo čisté, vzhledem k zanedbané venkovní fasádě až překvapivě vkusně zařízené a vyzdobené, a přitom stále slušně cenově dostupné.
Když vešli, v restauraci bylo jako obvykle úplně narváno. Ani Semira, ani Toma to nepřekvapilo. Vařili dobře a levně, nebylo čeho se štítit a žádné kýče jim nebraly chuť k jídlu, takže bylo celkem zbytečné chodit sem bez rezervace v kteroukoli denní dobu. Semir ale rezervaci nepotřeboval, měl svoje lidi. Vyhledal očima servírku a mávl na ni; ona se na něj usmála a ukázala mu k jednomu stolu.
„Je tady rezervace,“ namítl Born, jakmile je Semir dovedl k jejich místům, a ukázal na kartičku, která ležela na červeném ubrusu. Hrozně nerad by se v půlce jídla o něčem dohadoval.
„Jo, ta je tady furt. Mei říká, že to tu maj nějací potentáti přes ulici, ale když dojdou, tak až večer. Jíme tady pokaždý,“ pokrčil rameny Semir a spokojeně žuchl do židle. Ostatní si posedali také a Tom byl rád, že to tak pěkně vyšlo; ve vrzání židlí po červených kachlících zaniklo další zakručení jeho břicha, které mohlo způsobit nepříjemné faux-pas a ze kterého měl Semir celou cestu sem hlínu.
Hezká servírka, se kterou Semir prve komunikoval, byla za chvíli u jejich stolu. Mluvila plynně německy bez sebemenšího přízvuku, ačkoli když se na ni hosté podívali, očekávali pravý opak. Vzhledově to byla Číňanka jak vyšitá. „Ahoj kluci,“ mrkla na Semira s Tomem, „dobrý den,“ pozdravila Evu a Dominika, „co vám můžu donést?“
„Ahoj Mei,“ odpověděl Semir s úsměvem, „mně to, co obvykle, jen bez piva, ještě nekončíme. Dej mi k tomu nějakou limču, jo?“
„Já si dám taky nudle a limču,“ objednal si Tom to stejné, co Semir, a co v podstatě pokaždé. Bylo to jedno z mála jídel, u kterých mu nevadilo, že neobsahovalo maso. Bylo prostě dobré.
„Je v tom maso?“ zeptala se Eva. K potěšení všech třech přítomných mužů ji podráždění po cestě do bistra přešlo, takže byla zase stejně přístupná, jako když přijeli.
„Není,“ odpověděla Mei. „Na to můžu doporučit – “
„Omlouvám se,“ skočil jí Dominik do řeči, „dáme si kung-pao a já si dám čaj,“ objednal. Eva se za něj zamračila.
„No počkej,“ bránila se. „Co když nechci kung-pao? Proč objednáváš i za mě?“
„Protože já si dám kung-pao a přibližně za pět minut od toho, co to donesou, už budeš mít prsty v mém talíři,“ vysvětlil Born. Eva musela uznat, že měl tak trochu pravdu, k jeho porcím se cítila vždycky tak nějak přitahována. Ale dělal si to sám tím, jak ho to rozčilovalo. Kdyby se tak nečertil, takovou chuť na jeho jídlo by neměla.
„Jak to můžeš vědět?“ namítla.
„Vsadíme se?“ opáčil Dominik. Byla v tom celkem jasná výzva a Eva měla tušení, že by jí vrátil to, jak si ho dobírala kvůli Kordě, a to nehodlala riskovat.
„Dám si kung-pao a jablečný džus,“ kapitulovala nakonec. Mei, kterou celý rozhovor nejspíš slušně pobavil, s extra úsměvem pro Semira přikývla a odspěchala vyřídit jejich objednávky. Dominik se nadechl, aby k tomu Evě se šklebem vítěze ještě něco řekl, ale Glaser ho sjela pohledem, takže jen pokrčil rameny. Eva si povzdechla; teď se té jeho samolibosti zase nezbaví.
„Takže,“ přestal se culit Semir, aby si to náhodou nevyložili špatně, a pohlédl přímo na Borna, „hodí to na profil? Aspoň něco, čeho se můžeme držet?“ Být to tak o dvě hodiny později, už by to znělo jako prosba.
Tom se zatvářil nadějně, taky začínal být netrpělivý. Rozdíl mezi ním a Semirem byl ale v tom, že být o to dvě hodiny později, bude mít chuť uplatnit na Borna stejnou metodu jako na ten pošahaný automat na KTU, který mu vždycky sežere peníze a nic nevyplivne. Kopání a bušení mu tu čokoládovou tyčinku sice nikdy nepřineslo, ale vždycky se mu ulevilo. To by dneska taky bral.
„Hledáme fyzicky zdatného muže, věk mezi třiceti a čtyřiceti lety, nejvyšší dosažené vzdělání patrně střední s maturitou,“ spustil Born. „Buďto se na žádnou universitu nedostal, nebo se ani na žádnou nehlásil, což by naznačovalo, že může být řemeslně vzdělaný – tak či tak je velmi zručný. Každopádně je to někdo, kdo má velmi volnou pracovní dobu a žije s nejvyšší pravděpodobností sám. Jde o velmi nenápadného člověka.“
Dominik zmlkl, když ke stolu přispěchala Mei a naservírovala jim nápoje. „Jídlo bude za minutku,“ usmála se na ně a zase odspěchala. Eva jí ten frmol vůbec nezáviděla.
„Patrně prožil, nebo byl svědkem nějakého dramatu, které zahrnuje rodiče, v našem případě otce, a dceru. Buďto ztratil vlastní dítě kvůli vlastní nepozornosti, nebo možná sestru kvůli nepozornosti otce, nevím. Podstatné je, že ho něco přimělo zaměřit se na rodiče, kteří si nevšímají svých dcer a nechávají je zvlčet… něco ho přimělo myslet si, že má právo kázat a poučovat.“
Mei byla s jídlem zpátky dřív, než čekali. Naservírovala před ně bohatě naložené talíře s výborně vonícím pokrmem, popřála jim dobrou chuť a pak zase odspěchala. Tom zajel do nudlí vidličkou jako bagrem, ani nečekal, až si všichni popřejí dobrou chuť, takže musel trapně s plnou pusou zamručet, když kolem přání prošlo. Semir ignoroval hůlky stejně, jako Tom, na to měl až moc velký hlad. Ani Eva se s nimi nezdržovala.
Born seděl opřený v židli a klidně rozbaloval hůlky. „Obě děvčata byla na svůj věk hodně vyvinutá a obě se hodně líčila, aby se udělala ještě starší. To pachatele dráždilo. Obě byly hodně oblíbené, obě se rády fotily, obě byly včelí královny a prominentky. Jejich postavení a vzhled je dělal oblíbenější a podle toho, co jsme o nich slyšely, měly rády svoje okolí pod kontrolou. Vyrůstaly z nich malé trapičky, které dospěly mnohem dřív, než měly.“
Eva bezpečně poznala, kdy se začal motat a scházet z cesty, která vedla k profilu pachatele. Na jazyk se mu dostávaly myšlenky, které se mu běžně honily hlavou a o které se dělil jen v případě, že se zapomněl. Šťouchla do něj loktem. „Vystydne ti to,“ upozornila ho.
„No jo,“ reagoval Born, usmál se na ni a pustil se do jídla. U stolu se rozhostilo ticho, jakmile zmlkl. Semira trochu rozladilo, že Glaser Borna zastavila, protože ho zajímalo, co říká. Toma se to nějak blíž nedotklo, momentálně měl před sebou talíř a to bylo hlavní. Chvíli předtím, když jídlo všude cítil a Mei pořád nikde, měl pocit, že hladem snad omdlí.
„Jak si je vybírá?“ zeptal se Tom, jakmile dojedli, a byl schopen vnímat svoje okolí. Žíznivě se napil žluté limonády. Zdálo se mu, že dneska bylo jídlo trochu slanější, než obvykle.
„Vybírá si ta děvčata,“ odpověděl Born a napůl se věnoval míchání svého zeleného čaje, „pozoruje je a pak je sleduje až domů. Zjistí si o nich, co potřebuje, a jakmile má jistotu, že tohle je to, co chce, dívku unese. Zabije ji, zbaví ji všeho, co je na ní navíc – make-upu, šperků, laku na nehty, oblečení, účesu… a navleče ji do jednoduché bílé košile. Pak přijde příprava na zprávu otci a hlavně jeho popravu. Dobře si to naplánuje, pohraje si s autem, vypočítá si, kdy se otec dostane s autem na dálnici, nachystá dítě do kufru a pak to spustí. Je to neuvěřitelně jemný mechanismus – všechno musí vyjít na vteřinu.“
„Musí dění v domě pozorovat předtím, než tu malou unese,“ odhadla Eva. Dominik přikývl a napil se čaje.
„Přesně tak. Buď zvenčí, nebo možná i zevnitř,“ potvrdil, „potřebuje co nejvíc informací.“
„Vybírá si ty děvčata, ale trestá otce,“ spojil si Tom hned s prvním Bornovým odhadem, který mu vlezl do hlavy i přesto, že mu ráno v Engelhardtině kanceláři syčela pára z uší.
„Trestá je za to, že zklamali ve výchově,“ přitakal Born. Oba komisaři přikývli.
„Ale proč jsou to prominenti? Děti se zanedbávají ve všech sociálních vrstvách,“ namítla Eva. Ten motiv majetku jí tam pořád skákal, kdykoli na to pomyslela. Muselo to přece něco znamenat; už tu práci dělala dost dlouho na to, aby věděla, kdy má poslechnout svůj instinkt.
„Když takto zabiješ prominenta, dojde to dál, než kdybys zabila – já nevím – třeba prodavače. Bude se o tom psát a jeho zpráva se tak dostane do podvědomí všem,“ odpověděl jednoduše Born.
„Anebo je má prostě hodně na očích,“ namítl Tom, „pořád jsme ještě nenašli Scholzova řidiče, ale víme, že jednoho měl. Nemůže být náhoda, že zmizel takhle po nehodě. Možná něco věděl a určitě měl přístup do domu a příležitost pozorovat.“
„To je výborná stopa,“ zhodnotila Eva, „dál by nebylo od věci prověřit personál škol, kam ta děvčata chodila. Byly to sice dvě rozdílné soukromé školy, ale mohl tam něco opravovat – pokud se držíme toho, že je to řemeslník.“
„Taky mohl něco opravovat u Scholzů a Hagenů, když už jsme u toho,“ odtušil Semir a vzápětí měl chuť se kousnout do jazyka, když mu došlo, co to znamená. „Já to zase obvolám,“ povzdechl si. A to doufal, že už ty lidi nikdy neuvidí. Měli co dělat, aby si našli nové místo, a nebyli celí žhaví už, když je kolegové vyslýchali vůbec poprvé.
„A nesmíme zapomínat na tu tajemnou Hagenovu manželku,“ podotkl Born. „Pokud rodinu skutečně opustila a pokud by se teď měla objevit – například kvůli dědictví – nedá se předvídat, co to v pachateli vyvolá. Možná se dosud soustředil na otce jen, protože dívky neměly matky. Nedá se vyloučit, že se brzy zaměří na celé rodiny.“
„Ale jak brzy?“ zeptal se Tom. Při tom přílivu informací málem zapomněl na Bornovo tvrzení, že nemá očekávat pachatelovo dopadení nijak brzy. Jeho poslední výrok ho znovu zbavil jakéhokoliv nadšení, že mají pár nových stop.
„První oběť jste našli pátého, druhou desátého, dneska je patnáctého…“ odpověděla Glaser a pohlédla na Borna, aby to buď potvrdil, nebo vyvrátil. Ten ale mlčel; ne proto, že by se snad znovu ztratil v myšlenkách, ale protože na celé časové ose bylo něco, co se mu nezdálo. Glaser to z něj nepáčila; jestli mlčel, měl k tomu svoje důvody. Býval jistější, pokud dostal čas dozrát.
Pokud ale pachatel postupoval skutečně po pěti dnech, další dívka už byla stejně mrtvá a jejímu otci ubíhaly poslední minuty života. Eva cítila, jak jí ztěžkl hrudník. Jestli bude postupovat po pěti dnech, čekají je neuvěřitelná jatka. Born byl výborný profilitik, ale ne médium. Ani on toho psychopata nebyl schopný dostat během další pěti dní.
„Zaplatíme,“ řekl Semir Mei, když znovu přišla k jejich stolu a zeptala se jich na další přání. Tentokrát se na ni už neusmíval.
*
Bornův profil byl rychle převeden do popisu, který dostaly všechny vyšetřující jednotky a další instituce s vyšetřováním nějak spojené. Glaser visela na telefonu a zjišťovala všechny dostupné informace o zaměstnancích škol, kteří odpovídali Bornovu profilu. Semir pro změnu zjišťoval všechny informace o údržbách domů Scholzů a Hagenů, zatímco Tom s Petřinou pomocí sháněl Scholzova řidiče a děkoval bohu, že u Hagenů nikdo z personálu nechyběl.
Born stál u okna a hleděl do prázdna. Kranicha rozčilovalo, že nevěděl, co psycholog dělá. Jestli takhle pracuje, nebo jestli je prostě jen mimo. Čím méně úspěchů s Petrou slavili, tím víc ho rozčilovala Bornova nečinnost. Měl pocit, jako by mu vrah dýchal na krk, a každou chvíli čekal zprávu o dalších mrtvých. Věděl, že se mu o tom všem bude dnes zdát a nebude to hezký sen. Možná nemělo cenu chodit spát.
Vešel do kanceláře, kterou si Born a Glaser zřídili ze zřídka užívané zasedací místnosti. Engelhardt ji používala jen, pokud čekali nějakou nóbl delegaci z ministerstva a její kancelář ji nebyla schopná kapacitně pojmout, takže většinu roku sloužila jako sklad všech spisů, které ještě Petra nestihla převést do online databáze. Musely se všechny odsunout do rohu a na jeden okraj velkého oválného stolu, aby se udělalo místo pro Glaser, Borna a Kobru 11, která se dočasně přemístila k nim.
„Zatím bez úspěchu,“ oznámil Tom frustrovaně a hodil na stůl papír s dostupnými informacemi. „Je to nějakej Ingo Ginkel, neodpovídá profilu, ale jako by se po něm slehla zem. To lidi s čistým svědomím nedělaj, takže jsme po něm nechali vyhlásit pátrání. Co u vás?“
„Na jedné škole provádí všechny údržby jedna firma, na druhé jiná,“ odpověděla Glaser. „A žádná z nich nedělala údržby v domě Scholzů, nebo Hagenů.“
„Jo, na to totiž u Scholzů volala lidi ta hospodyně a ta si tam dělala kšefty se známýma,“ vysvětlil Semir. „U Hagenů to samo, obě mi pošlou seznam zítra.“
„No,“ zhodnotil Tom pohledem unavené tváře kolegů, „osm večer a žádná nehoda.“
„Ani nebude, na další je ještě brzy,“ promluvil Born od okna a přestal si hrát se žaluziemi, než se otočil k nim a strčil ruce do kapes. „Možná už si je našel, ale ještě ani nepodnikl kroky, aby ji dostal. A ani to nějakou dobu neudělá, teď bude hrát mrtvého brouka.“
„A kdy to teda zase udělá?“ zeptal se znovu Tom. Měl pocit, že jeho nervy brzy povolí.
„Vypadám jako věštec, pane Kranichu?“ odvětil Born ironicky.
„No trochu cingrlátek, civilnější přístup a šlo by to,“ vrátil Tom rýpanec bez mrknutí oka.
„No výborně, už vás dohnal humor,“ opáčil Born a zaslal policistovi přesládlý úsměv, „jen se trochu zadýchal.“
Tom se nadechl, aby tu poznámku vrátil i s úroky, ale Eva promluvila rychleji. Byla unavená, znovu hladová a odpolední rozhovor s Konradem jí znovu ležel v hlavě momentálně víc, než případ, a to nebyl dobrý stav. „Mluv se mnou, Dominiku.“
„Ta časová osa je celá špatně,“ odpověděl Born přímo jí, pouštěje trochu dotčeného Kranicha, který nedostal šanci vrátit úder, z hlavy. „Nesedí to, Evo. Není v tom pravidelnost. U Ingrid si nikdo nevšiml, že zmizela. Jednou večer přišla ze školy, jak všichni vypověděli, a druhý den odpoledne byla mrtvá v kufru auta svého otce. U Emmy ale Korda odhadla, že je mrtvá už sedm dní – to znamená, že byla mrtvá celé dva dny předtím, než ji použil. Mrtvoly jsou kusy masa, rychle se kazí, a on je chtěl hezké, lidské, nevinné… Proč to riskovat?“
„No, podle diáře a té své asistentky byl Hagen na služební cestě a vrátil se až den před nehodou,“ ozval se Semir.
„To zní jako začátečnická chyba,“ odtušila Glaser, „nepohlídal si to všude.“
„Přesně tak,“ přikývl Dominik; na tváři měl stejný výraz, jaký tam měl vždycky, když ho pochopila. „Perfektně promyslel Ingridinu smrt, vzbudilo to lepší reakce, než čekal, a tak v návalu euforie unesl Emmu, jenomže udělal chybu. Myslel si, jak to všechno ovládá, ale neovládá, pořád se učí. Navenek to má řád a plán, ale vevnitř je to dílo náhody a dobře sehraných okolností. Nemá pravidelnost, musí k ní dorůst. Vyvinout se.
Teď se bude držet na pozadí, nabírat ztracenou rovnováhu a pečlivě plánovat. Tentokrát to neuspěchá,“ uzavřel Born. Chvíli byla jeho tvář unavená a uvolněná, jako kdyby konečně našel odpověď na velmi vyčerpávající hádanku, pak ale strnul a podíval se na hodinky. „Sakra, nejede teď někdo náhodou na soudní? Evo?“
„Mám tě vozit na rande s Kordou?“ pozvedla Eva obočí pobaveně. „Vem si taxíka.“
„Ty jsi škodolibá,“ obvinil ji Dominik a už se chystal nasadit psí oči, aby ji zkusil obměkčit, ale než stihl promluvit, do místnosti nahlédl vysoký uniformovaný policista.
„Já dneska končím, kluci,“ oznámil Semirovi s Tomem, „potřebujete ještě něco, než půjdu?“
„Ne, Bonrathe,“ odpověděl za oba Semir, zatímco Tom vehementně kroutil hlavou. Ani si nevšiml, že je Bonrath stále na služebně.
„Jeď opatrně a dobrou,“ rozloučil se s ním a přidal úsměv. Cítil s ním; Bonrath byl momentálně jediný, kdo byl nějak schopen komunikovat s Hottem, což z každé jeho služby dělalo dvojitou. A podle toho taky vysoký policista vypadal.
„Poslyšte, Bonrathe,“ oslovil ho nečekaně Born, „nemohl byste mě vzít k soudnímu?“
Bonrath tázavě pohlédl na své dva kolegy, jako by se ptal, jestli může říct ne, ale ti nasadili nečitelné tváře a nechali ho, ať si to rozhodne sám. Dieter nakonec unaveně mávl rukou. „Stejně jedu kolem,“ odpověděl Bornovi.
„Máte to u mě,“ oslnil ho Born úslužným úsměvem, rychle sebral sako, stiskl Evě rameno a spěchal za Bonrathem, aby mu snad neujel. „Nashledanou zítra,“ houkl zpátky do kanceláře za sebe a už ho nebylo.
„Fakt s tou Kordou nic nemá?“ zeptal se Semir trochu nevěřícně. Vypadalo to na pravý opak. Semir sám byl sice spíš na mladší ženy, ale někdo byl na starší a Born podle něj musel být nějak ujetý, o tom byl už teď přesvědčený.
„Ne,“ vyprskla Glaser smíchem a dlouho se nemohla uklidnit; ta představa byla k popukání, „ne, proboha. Sežrala by ho zaživa.“
Tom a Semir si vyměnili pohled. Ti dva byli naprosto sehraní a to se Kobře 11 líbilo, vytvářelo to mezi nimi jakousi společnou půdu. Jediné, co je rozčilovalo, byl fakt, že netušili, kdo z nich velí a kdo poslouchá. Nejprve se jim zdálo, že Born je hlavou celé operace a Glaser jen legitimizuje jeho právo plést se jim pod nohy a poslouchá ho, aniž by si to uvědomovala, ale jak postupoval den, tak docházeli spíš k zjištění, že ten na vodítku je Born a Glaser za něj šikovně tahá, aby byl poslušný.
Semir považoval za zvláštní, že kdykoli se setkali s týmem složeným z muže a ženy, automaticky hádali rozložení sil. Přišlo mu to na mysl už u Trabera a von Landitz, a přitom ho nikdy nenapadlo přemýšlet, kdo u něj a u Toma vede, nebo kdo je generálem u Bonratha s Herzbergerem. Mužské a ženské týmy pro něj byly v přirozené anarchii, ale smíšené podle něj musely mít nějaký řád. A přitom pokaždé docházel k tomu, že neměly; fungovalo to stejně, jako u něj s Tomem. Jednou vedl jeden, podruhé ten druhý – podle toho, jak to bylo zrovna výhodnější.
A tady to nejspíš bylo taky tak. A stejně, jako by stále při každé příležitosti hledal tu výjimku potvrzující pravidlo. Některé věci v životě byly fakt vtipné; točily se pořád dokolečka.
„Myslíte si, že má pravdu? Že se fakt bude ještě zdokonalovat?“ zeptal se Tom a sesunul se na jednu z židlí u stolu, opíraje tvář do dlaně a loket o desku, zatímco se zájmem hleděl na Glaser.
„S nejvyšší pravděpodobností,“ přitakala Eva, „ale dobrá zpráva je, že tu nejspíš neschoval žádný nedodělky, na kterých se cvičil. Je reálná šance, že Ingrid byla jeho první oběť, což je dobře.“
„A co s těma matkama?“ zeptal se Semir, kterého Tomova otázka probrala z přemýšlení. „Myslíte, že půjde i po nich? Protože to se nám pak počet potenciálních obětí dost zvyšuje.“
„To se nedá říct, dokud nebudeme vědět něco víc,“ odpověděla Glaser. „Kdyby to Born mohl říct s větší jistotou, řekl by to. Myslíte, že ten šofér bude něco vědět?“ zeptala se ona pro změnu Toma.
„Já myslím, že ani ne,“ svěřil se popravdě Kranich, „ale nebudu mít klid, dokud tam neprolezeme všechno.“
„S tím souhlasím,“ přikývla Glaser a povzdechla si, „myslím, že dneska to už rozpustíme a půjdeme se vyspat, ne? Touhle dobou už s námi stejně nikdo moc spolupracovat nebude.“
„To zní dobře,“ zhodnotil Semir. Představa vychlazeného pivka, hození si nohou na stůl a pak dlouhého nočního spánku se mu zamlouvala. Troufal si říct, že po té dnešní honičce se mu bude spát víc, než dobře.
„Tak se uvidíme zítra,“ rozloučila se, když se sbalila, usmála se na ně a opustila kancelář. Semir drbl loktem do Toma, který ji vyprovázel pohledem.
„Je vdaná,“ připomenul mu.
„Jen se dívám,“ namítl Kranich. Nebylo jeho pohledu za něžným pohlavím, aby si Semir nezaryl. Z jeho poznámek to vypadalo, že Tom dámy střídá jak ponožky, a on se přitom bůhví jak dlouho dál, než za ten pohled, nedostal. Vlastně byl učiněný mnich. „Jdu domů. Chceš vzít, nebo si bereš auto?“
„Správná otázka je, jestli chceš vzít ty, nebo si bereš auto? Takhle přijedeme včas,“ opáčil Semir a Tom jen protočil oči. Ještě, že ten den už končil. Semirův břitký humor a Bornovy pseudointelektuální poznámky mu sežraly pěkný kus trpělivosti, takže ji musel jet domů nabrat.
Protože s každým novým poznatkem se jejich cíl paradoxně ještě víc vzdaloval.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - VII.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
VII.
*
Domino motion jump starts when we touch.
The blackout approaching, here it comes now, wish me luck.
It’s all over, it’s all over, it’s all over in a flash.
I can’t remember what have I done now.

*
Už to bylo lehce přes dva týdny od té události, o které nemluvili, a Frank byl toho názoru, že si vedli výborně. I on sám chvílemi zapomínal, že se to stalo. Teď jen kdyby na to nemyslel celý zbytek času, neměl by si vůbec na co stěžovat. Staré dobré tvrzení, že dokud počítáš, jak dlouho už na to nemyslíš, myslet jsi na to vůbec nepřestal, na něj znovu zamrkalo. A vůbec ta nejhorší část byla, že ani omylem nemyslel na to, že Susanna někoho zabila a ta mrtvola jim pak zmizela díky někomu, kdo mu pak málem urval ruku. Myslel na úplně jinou část toho večera.
Odhodil propisku na stůl a spojil prsty za hlavou. Téměř okamžitě se ozvalo levé rameno a Frank neznatelně zkřivil obličej; možná to chtělo doktora, ale teď už bylo pozdě na stěžování si. Nehodlal Susanně dát příležitost, aby mohla vystrčit bradu a s chutí prohlásit, že mu to říkala. Pokud by tedy tajemně nezmizela z místnosti pokaždé, když se něco jen vzdáleně otřelo o téma prvního dubna.
Frank si trochu hořce povzdechl. Od toho, co ji poznal, mu vyčítala, že je jedno velké dítě, ale jediný, kdo se ohledně celého toho průseru s mizícími mrtvolami a nevhodnými doteky v ještě méně vhodné situaci choval dospěle, byl paradoxně právě on. A nejhorší bylo, že netušil, co ho vlastně tak žere. On to zahrál do autu, on jí řekl, že kolem toho nechce tancovat, tak proč ho tak vytáčelo, když se chovala, že se nic z toho nestalo?
Protože se to stalo. Protože udělal to, co si slíbil, že už nikdy neudělá, a teď těch mizerných pár minut nemohl dostat z hlavy, zatímco ona byla patrně ráda, že je mohla vymazat z paměti, jako by se to nikdy nestalo. Vyměnila ubrus a měla zase čistý stůl. Měl by jí být vlastně vděčný, nakonec by z toho vyšel se zlomeným srdcem zase jenom on.
Musí to prostě pustit z hlavy. Sebral propisku, sklonil se nad evidencí a podepsal ji s rozvahou pečlivého školáka, jehož jediným životním cílem je šplhnout si u paní učitelky, protože zase odevzdává pozdě. Susanna už to samozřejmě Hottemu dala včas a extra si ověřila, že ji přitom Frank viděl. Vsadil by se, že byla ve škole přímo odporná šprtka, a navíc jedna z těch, co to dávali ostatním sežrat.
Frank na chvilku zavřel oči a prudce zakroutil hlavou; proč se každá jeho myšlenka pořád stáčela k ní? Zas tak dobrý to nebylo. Vlastně to nestálo vůbec za nic. Tak proč to chtěl znovu? Asi fakt neměl všech pět pohromadě. Vstal, sebral evidenci a vydal se s ní za Hottem v neblahém očekávání, že ho sjede jak fakana na tříkolce. Když ale dorazil ke stolu širšího policisty, Herzberger nejen, že se ho nepokusil zabít pohledem, ani se na něj nepodíval.
„Tady máš tu evidenci, Hotte,“ oslovil ho Frank a opatrně položil papíry na stůl vedle unaveně vypadající koblihy. Nebyl si jistý, co může od Herzbergera čekat a i Bonrath ho měřil tak nějak kriticky.
„Hm,“ vzal ho na vědomí Herzberger, přijal evidenci, položil ji na hromadu k těm ostatním a dál Trabera směle ignoroval. Frank tam chvíli postával, jako kdyby neměl nic lepšího na práci, a myslel na to, že má fakt chuť na tu blbou koblihu. Pak se konečně odhodlal – Susanna nebyla nablízku, takže si na ní možná pochutná i bez blbých keců o zdravé stravě.
„Budeš to ještě?“ zeptal se Hotteho a ukázal na koblihu.
„Ne,“ odmávl ho Herzberger a Frank se koblihy chopil dřív, než si to kolega stihl rozmyslet. Byla pořád ještě docela dobrá a on vůbec nesnídal. Po cestě do kanceláře se ve dveřích málem srazil se Susannou. Netušil, kde se tu sakra vzala, vždyť ji viděl odcházet.
„Fuj, co to máš?“ zamračila se a Frank protočil oči. To zas bude serenáda. „Víš, kolik je v tom rychlých cukrů?“
„To jako, že to rychle zbodnu?“ zahrál idiota s plnou pusou a dál si jí nevšímal. Dovedl si představit, jak nad ním zakroutila hlavu a zase někam zmizela. Rozhodně se dneska nevyspala do růžova, tím si byl celkem jistý, a to se stihli sotva pozdravit.
Když se Susanna vrátila do kanceláře s hrnkem plným kafe, Frank ještě pořád žmoulal koblihu. „Víš, že se tím moc nenajíš? Ty cukry se ti ukládají ve svalech, játrech a pod kůží jako tuk.“
Frank znechuceně vyhodil zbytek koblihy do koše a střelil po Susanně pohledem. „Tos nemohla počkat, až to dojím?“
„Ty citlivko,“ povzdechla si Susanna škádlivě a usadila se do své kancelářské židle. „Už jsi dojedl? Za chvíli nám začíná hlídka.“
„Ty máš snad jako životní poslání zkazit mi každej dlabanec,“ popíchl ji, „a čím dýl se na něj těším, tím líp, co?“
„Nemám na práci nic lepšího,“ odvětila Susanna sice ironicky, ale s úsměvem. Nedokázala popřít, že ji baví Franka ohledně žvance popichovat, vždycky se začne tak nádherně šklebit a rozčilovat. Chlapi a jejich svačinky…
„Zas se mě snaží sundat pohledem,“ zamumlal najednou Frank a házel opatrně okem po Semirovi, který postával u Bonrathova stolu a přes skleněnou stěnu kanceláře se netvářil zrovna přívětivě. Susanna se ohlédla a povzdechla si.
„To je tím případem,“ zastala se Semira, „asi ho trochu vytáčí, že ty se tu cpeš, zatímco oni mají na každém kroku mrtvou holčičku.“
„To mám jako umřít hladem?“ zamračil se Frank, táže se jí spíš řečnicky, než že by očekával odpověď. Zkontroloval, jestli má všechno u sebe, a vzal si bundu, i když pochyboval, že ji bude potřebovat. Venku bylo už od rána krásně.
Susanna se na něj soucitně usmála. Frank vypadal přesně jako ten typ člověka, kterému je zdánlivě jedno, co si o něm ostatní myslí, ale vevnitř ho užírá jakékoli špatné mínění, které vzbudí, protože má automaticky pocit, že selhal, a že není dost dobrý. Tahle studená válka se Semirem mu ubližovala, to na něm Susanna dobře poznala. A to si naivně myslela, že už si to ti dva všechno vyříkali.
„Prej cpu,“ hudroval Frank cestou k autu, „půlka jedné blbé koblihy. To jsem se teda napral.“
„Přestaň,“ rozesmála se Susanna a odemkla auto, „taky jsi ji nemusel jíst Hottemu.“
„Já se ho zeptal a tys mi ji stejně zhnusila,“ namítl Frank dotčeně a zapadl do sesadla řidiče jako uražený pubescent. Fakt, že se tentokrát nedohadoval, kterým autem pojedou a kdo bude řídit, Susanně napověděl, že to bude veselá služba. A to si myslela, že ona vstala levou nohou z postele.
Frank hleděl jak deset čertů před sebe a mlčel. Výraz v jeho tváři byl poněkud komický a Susanna se snažila se nesmát. Vždycky, když se ho něco dotklo, vypadal dokonale roztomile. Tedy pokud se ho to nedotklo její vinou, pak bylo fakt nepříjemné snažit se ho odprosit.
„To už trochu přeháníš, ne?“ nevydržela to nakonec po dvou hodinách hlídky; Frank na sebe mlčel necharakteristicky dlouho. „Nebudem se spolu bavit jen kvůli blbé koblize? Koupím ti druhou, abys nám neumřel hladem.“ Píchla ho ukazovákem do břicha. Frank se na ni zamračil.
„No jestli k tomu dostanu stejnou přednášku, tak nechci,“ pohrdl.
„No tak, ty kobliho,“ strčila do něj tentokrát loktem. „Co ti to přelétlo přes nos? Ještě ráno jsi měl fajn náladu.“
„Nestrkej do mě,“ ohradil se Frank tónem někoho chronicky nervózního. „Asi jsem to chytl od tebe. Se koukni, jak ti otrnulo.“
Odlepil se od kapoty, vytáhl znovu plácačku a šel si chladit žáhu na řidičích. Rozdával pokuty jak úřednice razítka a nutno podotknout, že situace na dálnici, která byla pořád na několika místech pozavíraná kvůli těm dvěma monstrózním nehodám, mu k tomu dávala víc příležitostí, než obvykle.
„Jezdí jak Češi,“ utrousil Traber, když ho střídala. Susanna na něj udiveně pohlédla.
„Jak víš, jak se jezdí v České republice?“ zeptala se.
„Nevím ani, kde to je,“ přiznal Frank bez okolků, „ale někde jsem slyšel, že jezděj jak prasata.“ Vytáhl si z auta pitíčko, které si opatřil bůhví kde, udělal do něj brčkem díru a napil se. Susanna neprofesionálně vyprskla smíchem a radši nechala dalšího řidiče jet. Pohled na Franka, jak se slunečními brýlemi na očích stojí důležitě opřený o kapotu s plácačkou v ruce a cucá nějaká uměle slazená éčka ze žluté krabičky s růžovým papouškem, byl k popukání.
Téměř na něj pak zapomněla, jak se zabrala do práce. „Teda ještě, že jste mě zastavila vy, slečno. Ten váš kolega to tady prej pěkně kosí,“ prohodil k ní jeden z řidičů, které zastavila, protože jel na zúženém úseku rychleji, než měl.
„Řidičský a technický průkaz, prosím,“ odvětila Susanna a změřila řidiče pohledem. Byl výrazně hezký – ostré rysy, pronikavé oči, vlasy jak uhel v pečlivém sestřihu a perfektně ovládal pojem nedbalá elegance – ne jak Traber, který se vždycky dostane jen k tomu „nedbalá“. Usmíval se na ni jako sluníčko, když jí podával papíry, a Susannu jen napadlo, jaká je to škoda, že se jen chce vykroutit z pokuty. „A jak vůbec víte, že tady někdo kosí řidiče?“
„Můj kamarád tudy projížděl ráno a dal mi vědět,“ odpověděl muž s nehasnoucím úsměvem. „Ani netuší, jakou měl smůlu. Až mu budu vyprávět, jaká kráska zastavila mě…“
„Tak on vás varoval? Že jste se tím neřídil,“ pozvedla obočí Susanna a vrátila mu papíry. „Víte, kolik je na tomto úseku nejvyšší povolená rychlost, že ano?“
„Já spěchám,“ namítl muž a úsměv mu začal kolísat jako světlo žárovky se špatným kontaktem. Susanna se zjevně nechytala tak, jak si představoval.
„To vy všichni,“ ujistil ho Frank, kterého Susanna cítila blízko už ve chvíli, kdy k ní řidič delikvent vyslal první oslnivý úsměv. Nic nedokázalo Trabera zburcovat tolik jako její potenciální flirt. Jestli ji bavilo kazit mu chuť k jídlu, on si upřímně užíval likvidovat jakýkoli její románek hned v zárodku, pokud se k němu nachomýtl.
„Vidím, že jste si kromě rychlosti zapomněl pohlídat i zadní světla, pane řidiči. To bude mastný. No tady na krásku se nedívejte,“ doporučil mu Frank, když viděl, jak řidič vyslal prosebný pohled k Susanně, „ta si zapomněla bloček.“
Susanna protočila oči a vzdálila se od auta, aby zjistila, že je jedou vystřídat Müller se Stolzem. Strážmistr Max na ni hned vesele mával a Susanna mu zamávala zpátky už jen pro tu legraci, až Frank Maxe uvidí. Její parťák měl ze snaživého policisty osypky.
Frank skončil mučení nebohého řidiče, který si dovolil zaflirtovat se Susannou, a sotva ušel dva kroky, na tváři spokojený úsměv, všiml si Maxe a radost ho přešla. „Kolego!“ zakřičel na něj Max nadšeně.
„Nazdar, Maxi,“ reagoval Frank a gestem popohnal Susannu. „Dělej, dělej, padáme, než si začne chtít povídat.“
Susanna se na něj usmívala, ale neodporovala. Nic proti Maxovi neměla; byl snaživý, vytrvalý a pracovitý, ale měl takovou nepříjemnou vlastnost, že začal komukoli lézt na nervy po zhruba pěti minutách kontaktu. Cholerikovi Traberovi už po dvou.
Za pár minut pokračovali v hlídce na dálnici. „To bylo o fous,“ odtušil Frank a ohlédl se skrz zadní sklo, jako kdyby právě unikl křížové palbě. „Já nevěděl, že s náma mají službu oni.“
„A kdo jiný? Půl stanice dělá na těch vraždách,“ odpověděla Susanna. „Ale no tak, máš Maxe rád.“
„Koukej na silnici, von Landitz,“ doporučil jí Frank. Poslední, co s ní hodlal probírat, byly jeho pocity ohledně strážmistra Maxe Stolze. Ten chlap za to nemohl, ale připomínal mu jeden z nejhorších přehmatů jeho kariéry – jeden, který ho mohl přijít hodně draho. Vždycky, když si na to vzpomněl, měl hroznou chuť Susannu čapnout a držet, dokud mu nepřestane bušit srdce a žaludek se mu neusadí.
„Co na mě tak hledíš?“ zeptala se Susanna trochu nervózně.
„Dal bych si tu koblihu,“ odpověděl Frank a podíval se dopředu.
„Tak to vás zklamu, milý pane Trabere,“ usmála se na něj Susanna sladce, „to byla časově omezená nabídka.“
„Že mě to nepřekvapuje,“ odfrkl si Frank a sáhl po vysílačce, která se jich dožadovala. „Kobra 12 se hlásí, centrálo. Co je?“
Benzínka na padesátém druhém kilometru, lidi,“ ohlásil jim kolega a v jeho hlase bylo cítit mírné pobavení. „Někdo jim tam projel výlohou. Máte zjistit, co se stalo.
„Už se tam řítíme,“ odpověděl Frank, a jakmile odložil vysílačku, měl hned jasno. „Ten někdo musel být úplně na plech… Ale v deset ráno?“
„Nechceš radši počkat, až tam dojedeme?“ zeptala se ho se smíchem Susanna. Byl schopný začít tu z fleku vymýšlet konspirační teorie.
Frank si povzdechl, ale ponechal si další odhady pro sebe. Půl hodiny na to, když se konečně dostali k delikventovi, byl docela rád, že nahlas žádné další teorie nepronášel, protože by byly stejně mimo, jako ta první. Zmateně mrkal na poďobaného kluka sedícího na patníku u zdemolované pumpy a pak opět nevěřícně upřel pohled na uniformovaného kolegu, který je zavolal. „Fakt nenadejchal?“
„Úplně střízlivej,“ potvrdil policista. „A já mám bejt jinde. Užijte si to,“ mávl jim škodolibě, skočil do služebního vozu a až přehnaně nadšeně odjel. Frank pohlédl na stejně rozčarovanou Susannu.
„Můžeš mi říct, jak se to stalo? To je trest za tu koblihu?“ nechápal. Susanna jen zakroutila hlavou, patrně ho mentálně poslala do háje i s tou jeho koblihou, a pohlédla na mladíka.
„Můžu vidět občanku a řidičák?“ zeptala se.
„Proč to neudělal ten matlal, než nás zavolal?“ remcal dál Frank.
„Já ještě žádnej řidičák nemám, je mi šestnáct,“ odpověděl kluk, podal Susanně občanku, aby si to ověřila, a hleděl na ně oba docela provokativně. Susanna se na Trabera nemusela ani dívat, aby věděla, že se o něj pokouší mdloby. Frank a jeho přirozená autorita měli s dětmi jakéhokoli věku značný problém.
„Protože byl zaneprázdněný plácáním se smíchy do kolen,“ odpověděla Frankovi na otázku a pak znovu pohlédla na delikventa. „Jak se to stalo?“
„Já vůbec nevím,“ pokrčil kluk rameny jako nevinnost sama.
„Ty sis spletl plyn s brzdou, co?“ zeptal se Frank. Chlapec chvíli těkal očima z něj na Susannu a rudnul v obličeji; evidentně se mu nelíbilo, že by to měl přiznat před ní.
„Tak nám dej kontakt na rodiče,“ povzdechla si Susanna. Tohoto mužného zapírání měla dost u Franka a nehodlala to trpět u nějakého utřinosa, který někde ukradl auto a pak s ním projel výlohou benzínky, protože nerozezná levou od pravé.
„A na majitele toho auta,“ přidal se Frank.
„To je táta,“ odpověděl kluk a jakákoli drzost ho zjevně úplně přešla, když si uvědomil, do jakého průšvihu se dostal. Nadiktoval jim poslušně číslo a Susanna ho odešla vytočit. Frank se do toho nehrnul; od pohledu se jí začala vracet ta nálada, se kterou přišla ráno do práce, a pokud to chtěla udělat, stavět se jí do cesty by se rovnalo postavit se do cesty žacímu stroji v srpnu.
„Budu mít průser, co?“ zeptal se Franka kluk. Traber se ohlédl za sebe na Audi napasované ve výloze benzínky a pokýval hlavou. V jeho gestu bylo i určité dětské uznání, které si nedovolil před Susannou ventilovat, ale neubránil se mu. Za svých divokých telecích let provedl pěkných pár hovadin, ale takhle nikdy nezaválel. Aspoň ne v šestnácti.
„Já neznám tvýho tátu, ale já bych z tebe nadělal deset malejch,“ odpověděl popravdě. „Ale dobrá zpráva je, že škodu nebudeš cvakat ty… Když nad tím tam přemýšlím, to asi není moc dobrá zpráva.“
Klukovi se začala klepat brada a nakonec složil hlavu mezi kolena a začal brečet. Susanna se vrátila a změřila situaci pohledem.
„Dvě minuty, Trabere? Byla jsem pryč jen dvě minuty a tys ho rozbrečel? To tě tak mrzí, že jsi to tam nenapasoval ty?“
„Co?“ zamrkal Frank, ale než se na něco dalšího zmohl, Susanna nad ním mávla rukou a ignorujíc ho, mířila k majiteli benzínky, aby s ním promluvila. Traber nevěděl, kdo je na tom hůř – jestli ten mladistvý delikvent, nebo on. Vypadalo to, že mají na nějakou dobu po srandě oba.
*
Susanna se vřítila zpátky na služebnu jako tajfun a práskla za sebou dveřmi kanceláře, až žaluzie zařinčely o sklo. Bonrath pozvedl obočí směrem, kterým s rámusem zmizela, a pak pohlédl na Franka, který se nenadšeně šoural za ní a jehož nos to málem skleněnými dveřmi schytal. „Cos jí zase udělal?“
„To bych aspoň jednou rád věděl předtím, než to udělám,“ odpověděl trochu podrážděně Frank a prozatím vzdal veškerou snahu dostat se do své vlastní kanceláře. Začínalo mu lézt na nervy, že sotva princezničce něco přelétlo přes nos, automaticky to bylo na něj, jako kdyby ji snad týral nebo co. „Měl bych pak svatej klid.“
„No tak se nerozčiluj,“ napomenul ho Bonrath unaveně; startování na drc měl plné zuby díky Hottemu. Místo, aby se z toho Herzberger pomalu dostával, byl den ode dne ztrápenější. Dieter vzdal pokusy ho nějak přivést na nové myšlenky, vyjít s ním ho stálo veškerou sílu, kterou měl. „Co se tam vůbec dělo?“ otočil radši pozornost zpátky k Frankovi.
Audi napasovaná ve výloze benzínky zvedla náladu víceméně většině stanice a fotka od pohledu mladistvého delikventa vyvolala takové veselí, že poslat do té mely Trabera z toho vyplynulo jako přirozená zlomyslnost. Celý plán byl ale evidentně ve skutečnosti méně vtipný, protože Franka mnohem víc trápilo rozpoložení kolegyně, než něčí drzý harant, který podle kolegů taky zbaběle vyměkl.
„Ani se neptej, bude to v hlášení,“ ujistil ho Frank víceméně bez zájmu, aniž by tušil, jakým komplotem proti němu a Susanně se ostatní bavili. Až potom zaznamenal, že Engelhardt má nějakou návštěvu. Celkem rychle mu došla Bonrathova strategická pozice uprostřed kanceláře a rozevřená složka v rukou, která mu měla poskytnout alibi.
Do kanceláře nebylo příliš vidět, protože se Tom se Semirem opírali o nábytek před prosklenou stěnou, ale Frank stejně zahlédl kus blond ženy, než se posadila, a velmi uvolněně vypadajícího tmavovlasého muže. „Kdo je ta bloncka s tím baleťákem u šéfové?“
„Jsou od BKA,“ odpověděla Petra, která se k nim přitočila zrovna, když se zeptal. „On je psycholog, ale víc nevím. Zavřeli se tam hned, jak přijeli.“
„Takže jim to berou?“ podivil se Frank; jestli to byla pravda, pak byl překvapený, že Kranich celou BKA rovnou nevynesl v zubech, když se vzalo v potaz, jak odhodlaně se ohledně toho případu jevil.
„Říkám, že nic víc nevím,“ pokrčila rameny Petra a Frank usoudil, že ta zvědavost, která ji užírala, ji dělala roztomilou.
„No Semir jim to předá a ještě je poprosí,“ odtušil Bonrath a nikdo se s ním o tom nepřel. Na Gerkhanovi bylo vidět, že jeho názor na celý případ je pravý opak toho Kranichova, a že by se jím nejradši vůbec ani nezabýval. Frank nemohl říct, že se mu diví; sám byl neuvěřitelně vděčný, že se to jeho a Susanny netýkalo… I když Susanna si možná myslela opak. Těžko říct, co se jí v té hezké hlavice vlastně momentálně honilo.
„Uvidíme – jestli to Kranich chce, šéfová to bez boje nedá,“ odtušil Frank a sledoval, jak Engelhardt zatáhla žaluzie. „Tak já jdu sepsat to hlášení, než budeme zas muset na dálnici,“ odtušil zklamaně a šoural se do své kanceláře.
Susanna seděla za svým stolem a předstírala, že pracuje. Na oko si nevšímala Franka, který vešel a se zmoženým výdechem těžce dosedl do své židle, snaže se z ní vyrazit aspoň nějaký rýpanec. Neudělala mu tu radost a periferním viděním sledovala, jak po ní čas od času hodil očkem. Nereagovala na to, měla vztek.
Když se vrátila a viděla před Frankem toho kluka sedícího v slzách na patníku, ruply jí nervy. Nevěděla, čím to bylo; jestli Frankovou schopnostní plácnout vždycky něco, co neměl, nebo tím, jak moc se té noci, na kterou nechtěla myslet, podobala tomu klukovi brečícímu na patníku. Ani jeden z nich si neuvědomoval rozsáhlost toho průseru, ve kterém se ocitli, a jediné, na co se zmohli, když si to uvědomili, bylo fňukat a nechat ostatní uklidit jejich nepořádek.
Styděla se za to, jak se tehdy v noci chovala. Nenáviděla se za to, jak se po něm sápala. A nejhorší na tom bylo, že snad víc nenáviděla jeho za to, že jí neřekl, aby s ním zůstala. Že byl najednou ten rozumnější. Ten, kdo myslel na následky. Ten Frank Traber, který nejdřív střílí a pak myslí, ten stejný muž, který nedohlédne dál, než k obědu, ji odmítl, protože by to mohlo „rozežrat jejich pracovní vztah“.
Dostala vztek pokaždé, když si na to vzpomněla. Logická a rozumná část její osobnosti, ta policistka v ní, mu měla děkovat za to gesto. Za to, jak rychle a téměř bezbolestně strhl náplast a dál se v tom nepitval. Za to, že byl i přes tu horkou, věčně neučesanou hlavu profesionál. Ale nedokázala brát ten střízlivý pohled na vědomí.
Téměř od toho, co se poznali, žila v domnění, že by Franka mohla mít a ani by se nemusela příliš snažit. Tělesno bylo na její straně, ani ona nedokázala ignorovat to jiskření a hřejivé teplo hluboko v ní, které s sebou ty jiskry přinášely. Někdy, když si byli dost blízko, viděla v jeho očích tu mlhu, která plní mužské zornice, když vidí něco, co chtějí. Ale nebylo to nic, co by nemohli překonat, čemu by se nedalo vyhnout. Frank se uměl ovládat, i když to dělal zřídka, a ona měla pořád někde hluboko v sobě, že má na víc.
Má rozhodně na víc než na chlapa, jehož nejcennější vlastnictví je stoletá kožená bunda, kterou nosí i přesto, že má v rameni díru po kulce; který absolutně postrádá jakékoli ambice a ctižádost a ještě za dvacet let bude sedět na té stejné kancelářské židli jako dnes, točit se dokola a odrážet se od stolu pravítkem. Je zvyklá na muže, kteří ví, že Gorgonzola a Gorgona není totéž, že Renard není špatně napsaný Renault, a nechodí v tričkách s motivem Spidermana, protože byli líní si vyprat. Zkrátka a dobře, dovedla si pro sebe představit lepší partii, než umolousaného Trabera, který ukáže na striptérku a prohlásí, že takhle si představuje skutečnou ženskou.
A přesto z nějakého důvodu viděla rudě, kdykoli se k němu nějaká přiblížila byť jen na metr a Traber začal pomyslně vrtět ocáskem. Cítila to nejprimitivnější a nejsilnější vzrušení, kdykoli se ji dotkl jinde, než na rameni, nebo paži. Od té noci se jeho doteku vyhýbala jako čert kříži. Nemohla k němu stát tak blízko, aby necítila teplo jeho těla, a kdykoli se podíval po jiné, měla po náladě. Jen to pomyšlení, že už ho nezajímala potom, co si ji označkoval, ji přivádělo k absolutnímu šílenství.
Nemohla snést pomyšlení, že ten muž, o kterém si myslela, že tu vždycky bude, že čeká jen na její slovo, o ni už nestojí. Nenáviděla se za svou aroganci a byla k smrti vyděšená vědomím, jak moc ho potřebovala. Říkala si, že je to jen tím sledem události, že musí počkat, až se to všechno uklidní a zapadne do starých kolejí. Místo toho ale lezla po zdech šílenstvím a vztekala se kvůli každé blbosti a s každým dnem to bylo horší a horší.
Chtělo se jí skočit po Frankovi, uštědřit mu facku, nakopnout ho, poškrábat, pokousat, způsobit mu takovou fyzickou bolest, až se bude muset probrat z té servilní trpělivosti, s jakou zacházel s každou její náladou, a vrazit jí jednu zpátky. V tom, jak se k ní choval teď a předtím nebyl moc velký rozdíl, a to bylo na tom to nejhorší. Kdyby se jevil aspoň trochu zaraženě, nervózně, kdyby to bylo mezi nimi aspoň trapné a neohrabané… Kdyby se choval, že to pro něj něco – cokoli – znamenalo.
Vždycky, když nad tím přemýšlela, dostala se nakonec k tomu samému. Tvrdě procitla z myšlenek s vědomím, že byl uvnitř ní a ona ho začala postrádat v ten sám moment, kdy její tělo opustil. A bylo ponižující a neuvěřitelně bolestivé, že pro něj to neznamenalo ani tolik, aby se ohlédl, když z té postele vstával. Proplula celým svým životem bez toho, aby si o ni byť jen jeden muž otřel boty, a pak ji pošlape ten, kterému po svém otci důvěřovala nejvíc.
A to nejhořčí na tom bylo, že by pořád dala za další noc třeba celou svou duši, a nevěděla tak úplně, po čem vlastně toužila. Jestli po tom sexu, během kterého měla mysl tak prázdnou, jako snad ještě nikdy, a všechno krom jeho pohybů jí bylo nádherně fuk, nebo po tom ujištění, že je pořád středobodem jeho vesmíru.
„Nechceš kafe?“ probral ji Frank z přemýšlení. Stál nad ní se svým hrnkem a měl tázavě pozvednuté obočí. Nevšimla si, že se zvedl, ani že přešel k jejímu stolu, do jejího osobního prostoru. Byla úplně mimo, z čehož byl beze zbytku vinen on.
„Proboha, Franku, trochu soukromí! Můžeš?“ ukázala podrážděně na jeho stůl. Frank našpulil pusu, jakoby to zvažoval, a pak udělal přesně tři kroky vzad a zacouval, aby stál špičkami bot zároveň s deskou svého stolu v místě, kde se dotýkala s jejím.
„Dáte si kávu, slečno von Landitz? Nebo co takhle čaj, ten by sis nedala? S trochou medu? Třeba to přerazí ten tvůj kyselej škleb, už se mi z tebe kroutí palce n–“
„Nechci nic, nech mě pracovat,“ přerušila ho Susanna stroze a začala iritovaně bušit do klávesnice. Neměla tušení, co tam psala; potřebovala jen, aby sakra vypadl z jejího dosahu.
„Můžeš mi říct, co tě tak rozfajrovalo? Byl jsem to já? Protože jestli jo, musíš mi to říct, jsem přece blbej chlap, a já padnu na kolena a odprosím tě, ale v tomhle dusnu se proboha nedá existovat!“
„Kdo to je?“ ignorovala ho Susanna a pokynula hlavou ke dveřím Engelhardtiny kanceláře. Vyšli z ní stejní dva cizinci, které viděl Frank předtím sedět vevnitř, a za nimi Gerkhan s Kranichem. Menší z nich vypadal, že je mu jedno, co se kolem nich děje; ten vyšší by byl touhle dobou už masovým vrahem, kdyby pohled mohl zabíjet.
„Ti jsou od BKA, nějaká komisařka a psycholog. Berou jim ten případ,“ poskytl ochotně Frank. Susanna za ním taky vstala. Cítil ji, když přišla blíž k němu, a chloupky vzadu na krku se mu naježily. Nenáviděl, jak na ni reagoval o to víc, že s ním jednala tak odměřeně. Bylo v tom víc, než ta její divná, kolísavá nálada. Ráno ho málem sežrala, pak se s ním strkala, jako kdyby se nikdy nic nestalo, a teď znovu vypadala, že mu každou chvíli skočí po krku. Ztrácel se v tom ještě víc, než obvykle.
„Tak proč jdou s nimi, když jim to berou?“ namítla Susanna. Čtyřčlenná skupina opustila stanici a Frank pokrčil rameny.
„To zjistíme,“ odtušil, aniž by se na ni podíval a pospíšil si za Bonrathem, už po cestě se ho neverbálně táže na vývoj situace. Bonrath se nadechl, aby ho o něčem informoval, ale z kanceláře vyšla Engelhardt.
„Vy nemáte co na práci, Trabere?“ zpražila ho ještě předtím, než se Frank stihl dostat k Bonrathovi. Ten se plynule otočil na patě a vrátil se za Susannou, šklebě se na její široký a škodolibý úsměv.
„Tak cos zjistil?“ popíchla ho.
„Ty máš fakt radost jenom, když já ji nemám, co?“ povzdechl si Frank. „Hlavně, že už se aspoň směješ.“
Traber zapadl za svůj stůl a jal se pro jednou taky pracovat. Ať ho Susanna zkoumala, jak chtěla, evidentně sepisoval to hlášení, na kterém ona předstírala pracovat od toho, co se vrátili. Pohlédla na hodinky; ještě jim zbývala půlhodina do další hlídky. Rozhodně nehodlala dopustit, aby měl Traber svoje povinnosti splněny dřív, než ona. Ještě to by jí scházelo.
*
„Takže to znamená, že to pořád maj?“ ptal se tlumeně Frank Bonratha s Petrou a nakukoval do nepoužívané zasedačky, kde vysedával Semir s těma dvěma od BKA. Využil chvíle, kdy Kranich odešel na pány a Petra byla víc než ochotná jeho i Bonratha zpravit o vývoji celé situace.
„Jo, ale velí ta Glaser,“ přikývla Petra a napila se čerstvě vonící kávy z hrnku, který držela v rukou. „Spadá to pod BKA, ale do oficiální tiskové zprávy šlo, že je to operace BKA a Dálniční.“
„No chápeš to?“ otočil se Frank podrážděně na Bonratha. „Tak nám to vždycky seberou a teď najednou se spolupracuje.“
„Asi nechtěj spolupracovat s tebou,“ opáčil Bonrath a Petra se tlumeně zasmála Frankovu výrazu. Když na ni vrhl dotčený pohled, natáhla ruku a pohladila ho po rameni, aby si ho udobřila.
„Běž si potřást rukou se Susannou,“ doporučil Traber Bonrathovi a mimoděk zalétl pohledem ke kanceláři, kde si Susanna stále ještě dodělávala nějaké resty, zatímco on se „poflakoval po stanici a hledal, kde by ulovil nějaký drb,“ jak to charakterizovala. Kdyby neměla v podstatě pravdu, urazil by se.
„Ještě pořád je naštvaná?“ zeptal se Dieter snad až soucitně. Frank si to neuvědomoval, ale Bonrath se za těch pár posledních dní s Herzbergerem stal odborníkem na snášení nevyzpytatelných nálad někoho, na kom pracovně závisel.
„Jo,“ přiznal Frank trudně a skoro až prosebně pohlédl na Petru. „Ty seš ženská, nenapadá tě, co jsem jí asi tak mohl udělat? Nemá teď někdy třeba narozeniny, který jsem zazdil?“
„Ty pořád nevíš, kdy má narozeniny? To se nedivím, že je napružená,“ sdělil mu svůj odborný názor Bonrath a založil ruce na prsou.
„Že jsem se nezeptal tebe,“ ušklíbl se na něj Frank, „evidentně seš na to expert.“ Pohodil hlavou směrem k Hottemu, který seděl u svého stolu, hleděl na monitor počítače a tvářil se jak deset čertů.
„Já vím, co ho trápí, jen nevím, jak mu pomoct,“ ohradil se Dieter mírněji a vážněji, než Traber čekal. Pak se zamračil a z jeho náhle chladného přístupu Frank pochopil, že střílel pod pás. „A vůbec, co se ptáš mě, jdi se zeptat támhle pana doktora,“ doporučil mu rozmrzele a šel si sednout za svůj stůl.
„Promiň, Bonrathe, já to tak nemyslel,“ zavolal za ním Frank, ale vysoký policista mu sotva věnoval pozornost. Frank se provinile podrbal na zátylku, než založil ruce na prsou, povzdechl si a oči mu opět zalétly k Susanně. Petra vysledovala jeho pohled a stiskla mu jedno zápěstí.
„Klid, Franku, někdy přijde blbá nálada prostě jenom tak,“ připomněla mu fakt, který znal snad každý z vlastní zkušenosti. „Zítra bude v pohodě, a když ne, tak s ní promluvím.“
„Dík,“ usmál se na ni vděčně Frank a políbil ji na tvář. Petra mu věnovala povzbudivý úsměv a vrátila se ke svému stolu, když zahlédla Kranicha, jak se vrací z toalet. Výraz na její tváři napovídal, že se jí do práce, která ji stále čeká, ani za mák nechce. Vypadala unaveně.
Frank se vrátil do své kanceláře a zastihl Susannu zrovna, když si balila věci. „Už jedem?“ zeptal se. Nevěděl sice, jak se Susanna ráno na stanici dopravila, protože když dorazil k ní domů, aby ji vyzvedl, nedozvonil se, ačkoli auto měla stále před domem, ale pořád ji mohl vzít domů.
„Hm,“ odpověděla Susanna a zjevně jí chvíli trvalo, že si uvědomila, proč se jí vůbec ptá. Jestli se Frankovi zdálo, že její napětí předtím polevilo, teď se jevila, že na ni dosedlo znovu a ještě víc. Začínal si to brát osobně.
Rychle si posbíral svoje věci a vyšel z kanceláře za Susannou. Překvapivě nebyla už před stanicí, ale stále u Hotteho stolu a na něco se ho ptala s rukou na jeho rameni. Frank v její tváři rozeznal ten mateřský soucit, který většinou zneužívala, a Hotte přikývl a vzal si svoje věci. No výborně, další zajížďka, a navíc kvůli takovému metráku chodící deprese, jakým byl Hotte. To aby jim radši dal klíčky a šel domů pěšky.
„Dobrou,“ houkl na Schubert, Bonratha a Kranicha, kteří na stanici krom těch třech v zasedačce zůstali jako poslední. Dieter jim mávl zpátky, Petra kývla na pozdrav a Tom si zjevně nevšiml, že na něj vůbec někdo mluvil.
Následující cesta probíhala v naprosté tichosti. Hotte seděl vzadu a mlčel, reagoval jen jednoslovně, a Frank teď ještě víc litoval, že si do Bonratha tak zaryl. Susanna se pokoušela komunikovat jen s Herzbergerem a na Trabera se ani nepodívala. Frank si začínal připadat, že má snad prašivinu. Snažil se nebrat si to tolik, ale pomalu se v něm vařila krev.
„Díky, lidi,“ zamumlal Hotte, když se s funěním vydrápal ze zadního sedadla, „a dobrou,“ houkl do otevřených zadních dveří, pokusil se o úsměv a pak je zabouchl, poraženě se kolébaje k domovním dveřím. Frank se Susannou sledovali, jak je za sebou zavřel, a pak se rozsvítila světla v předsíni. Frank auto znovu navedl do téměř nulového předměstského provozu.
„Myslíš, že to fakt udělá?“ zeptal se po pár minutách, kdy mu to ticho začalo solidně lézt na nervy.
„Udělá co?“ zeptala se Susanna. Hleděla před sebe skrz čelní sklo a nepodívala se na něj ani, když promluvil přímo k ní.
„Sekne s tím a půjde do důchodu, jak vykládá,“ vysvětlil Frank trpělivě, ale Susanna zachytila, jak pečlivě vyslovuje každé slovo, jako by se snažil neodsekávat.
„Nevím, měl ses zeptat jeho,“ pokrčila rameny.
„Fajn,“ zavrčel Frank a sevřel volant, „řekneš mi konečně, čím jsem tě tak hroz–“
„Spíš s Petrou?“ vyhrkla najednou Susanna. Frank se na ni otočil s šokem v očích a na poslední chvíli si vzpomněl, že vlastně řídí. Prořítil se křižovatkou na oranžovou o dost vyšší rychlostí, než měl.
„Co prosím?“ zeptal se napůl nevěřícně.
„Odpověz,“ požadovala Susanna a když k ní na zlomek vteřiny znovu zalétl očima, ona se na něj stále nedívala. Byla celá ještě napjatější, než když odcházeli z kanceláře, a Frankovi se najednou chtělo začít smát.
„Jaks na něco takovýho vůbec přišla?“
„Když přijdeš ráno do práce, je první, s kým mluvíš, vrkáš s ní jak hrdlička. A pořád na sebe saháte,“ odpověděla mu Susanna rozezleně a její hnědozelené oči se do něj na chvíli zabodly s obnaženými emocemi někoho zachváceného pocitem zrady.
„Ty žárlíš,“ odtušil Frank. Neznělo to ani objevně, ani užasle, ani vyčítavě. Konstatoval to jako vědeckou pravdu. V hlavě si přehrával celý dnešní den a začalo to do sebe zapadat. Ráno se pozdravil s Petrou a zasmál se kreslenému vtipu, který mu ukazovala v časopise, nad kterým v kuchyňce snídala, načež schytal první zásah Susanninou speciální náladou. Když odjeli ze stanice, byla najednou spokojená, a začalo to zase, když se vrátili. Najednou to bylo jasnější, než pravé poledne.
„Odpověz mi, Franku,“ zopakovala Susanna zlostně, „spíš se Schubert?“
„Nespím,“ odpověděl Frank popravdě a stěží potlačil pobavení v hlase. Vlastně to bylo docela sladké tím afektovaným, trochu majetnickým způsobem, který Susannu doprovázel, ať udělala cokoli. „Nemám s Petrou vůbec nic, takže nemusíš žárlit.“
„Já nežárlím,“ popřela konečně Susanna, jako by byla najednou schopná přít se, když už dostala svou odpověď.
„Tak nežárlíš,“ vyhověl jí Frank, jako se vyhovuje dítěti, které trvá na tom, že dvě pětieurovky jsou víc, než jedno desetieuro. Nedokázal ale z tváře smazat ten široký, polichocený úsměv, který naznačoval, že i kdyby měl zítřejší den proběhnout stejně, jako dnešek, už by mu to nevadilo.
„Jen si nemyslím, že jsou všechny ty doteky zrovna vhodné,“ pokračovala Susanna a sama se nenáviděla za to, jak nevěrohodně každá další věta zní. Dokud se Franka přímo nezeptala, netušila ani, jak moc jí jeho vztah s Petrou leží v žaludku, a teď se na celý svůj den dívala ve zcela novém světle.
„Dobře, řeknu jí, že už se nesmíme nevhodně dotýkat,“ odpověděl Frank a z jeho tónu bylo jasné, že si Susannu dobírá. „Hlavně musíme přestat s tím perverzním plácáním po zádech, je to fakt nestydatý.“
„O tom nemluvím,“ procedila skrz zuby Susanna vzteklá sama na sebe, že s tím začala. Nemohla už ale přestat. „Políbil jsi ji.“
„Byla to jenom pusa na tvář,“ namítl Frank po chvíli, kdy se rozpomínal, že to vůbec udělal. „Nedělej z toho červenou knihovnu.“
„Neviděla jsem tě takhle líbat nikoho dalšího,“ odsekla Susanna vyčítavě, „rozhodně ne mě.“
„Susanno,“ zavrčel Frank varovně a znovu sevřel volant. Spouštěla se na tenký led a to nemohlo dopadnout dobře. Nevypadala, že by odtamtud chtěla vycouvat, jako tisíckrát předtím během posledních dvou týdnů.
„Jen říkám, že je to neetické a – “
„Zrovna ty mě poučuj o etice,“ přerušil ji Frank ostře dřív, než se stihl zastavit. Susanna se na něj prudce otočila a v obličeji byla rudá studem. Její oči ale Frankovi jasně prozrazovaly, že je příliš v ráži na to, aby se kontrolovala. „Radši to necháme, nebo řekneme něco, co nechceme,“ pokusil se to uhasit dřív, než vznikne nějaká trvalá škoda.
„Můžeš toho už nechat, proboha?! Najednou máš rozum, najednou se kontroluješ,“ sykla Susanna jako vydrážděná zmije. Frank zastavil před domem, kde bydlela, tak prudce, až se mu bezpečnostní pás zařízl přes tričko do kůže. Nevnímal to; rychle se odpásal a vyskočil z auta ve chvíli, kdy kolem něj Susanna spěchala k hlavním dveřím.
Chytil ji za paži a ve vzteku jí prudce smýkl zpátky k sobě. Rozhodně ji nehodlal nechat odejít s posledním slovem zvlášť, když to byla taková hovadina. Susanna do něj zuřivě strčila a couvla zpátky, jako by se bránila nějakému násilníkovi, což Franka rozpálilo do běla.
Její záda narazila do dveří na straně řidiče prudčeji, než zamýšlel, a prásknutí dveří se rozlehlo ztichlou ulicí. Susanna zůstala na zlomek vteřiny v šoku, než znovu zatlačila proti jemu a její koleno vylétlo k jeho rozkroku. Frank reagoval pohotově, jako by dávno věděl, co se chystá udělat. Vklínil se mezi její stehna a přirazil ji k chladnému kovu auta tak těsně, že jen tlak jeho pevného těla ji zachránil před pádem na zem, když efektivně rozprášil stabilitu, kterou jí poskytovaly vlastní nohy.
Absolutně zmrzla. Teprve po několika dlouhých minutách, až když jeho tlak začal povolovat, si uvědomila, že svírá její zápěstí a tiskne je k autu stejně, jako zbytek jejího těla. Okolo páteře se jí obtáčel mrazivý a nepochopitelný had vzrušení a mozek jí absolutně stagnoval. Nebyla schopná pochopit, co se vlastně děje a proč.
Frank se taktéž nepohnul. Byl šoku z vlastního jednání; byla to sakra Susanna, se kterou právě hodil jak s hadrem o auto a co bylo horší, absolutně netušil, jak se to vlastně semlelo. Pamatoval si, že ji chtěl zastavit, a najednou stáli jak sousoší z antické tragédie a snad čekali, až jim někdo vysvětlí, o co jde.
Frank polkl a prudce se nadechl, uvědomuje si předchozí hádku. Vlilo to další sílu do svalů, které svíraly Susannu, a konečně mu to připomnělo onen argument, který ho donutil chňapnout po ní v první řadě. „Nesnaž se to celý svádět na mě, Susanno, já to nezačal a ty to moc dobře víš. A už vůbec do mě nekopej za to, že jsem nebyl nějakej zasranej gentleman. Kdybys chtěla takovýho, nešla bys se mnou. Dostalas přesně to, cos chtěla.“
Susanna nevěděla, co přesně ji znovu vymrštilo proti Frankovi v zoufalé snaze se mu vykroutit, a neměla ani ponětí, co by udělala pak. Chtělo se jí ho bít tak dlouho, dokud by se nebyl schopný znovu postavit na nohy, ale ještě víc se jí chtělo brečet. Zatlačila proti němu vší silou, ale její záda se znovu setkala s dveřmi a tentokrát ještě hruběji. Sykla bolestí. Byla zoufalá; na každou jeho hrubost její mozek reagoval urputnou snahou křičet a probudit v ní policistku znalou sebeobrany, ale tělo sláblo pod nepochopitelnými vlnami vzrušení.
Frank panikařil. Měl ji nechat jít, chtěl ji nechat jít, ale jeho prvotní reflex byl udržet ji na místě neschopnou odporu, jako by se děsil toho, co přijde, pokud ji pustí. Snažil se myslet, ale hlavu měl absolutně prázdnou. Totálně vymetenou. „Musíš mě za to přestat trestat,“ promluvil najednou slabě, až prosebně, a neměl ponětí, kde se to v něm vzalo.
„Tak se chovej tak, že se to stalo,“ zašeptala Susanna. Nebyla schopná se soustředit na tíhu celé situace. Cítila, jak se její hrudník těžce zvedá při každém nádechu a tře se o ten jeho. Měla ho plný nos a byl tak blízko, že dýchala jeho dech.
„Dělám jenom to, co chceš,“ namítl Frank.
„To jsi chtěl ty,“ zakroutila hlavou Susanna a zašátrala nohama po zemi, aby našla oporu a vytáhla se výš, dostala svůj obličej blíž k tomu jeho. „Tys vycouval a svádíš to na mě. Já jsem to začala, ale neskončila jsem to.“
„Tak proč jsi nic neřekla?“ zamračil se Frank. Vypadal zoufale, jak se snažil chápat, co se seběhlo tehdy a co se děje teď, a vyvodit z toho, jak by měl jednat. Susanna neodpověděla. Posunula nohy trochu blíž k autu, aby se vytáhla ještě výš, a jejich těla se o sebe třela, jak se pokoušela srovnat jejich obličeje. Viděla v jeho očích tu žádostivou mlhu a teprve ve chvíli, kdy se proti sobě jejich těla začala pohybovat, si evidentně uvědomil to, co ona. Až příliš zřetelné vzrušení tlačící se proti jejímu břichu.
Na rovnováze sil mezi mužem a ženou bylo něco lahodně křehkého. Téměř cítila, jak se jí na zápěstích barví modřiny, a strana, která se tvrdě shledala s kovovou konstrukcí vozu jako první, ji celá bolela. Ale přestože byla v pozici, ve které by se sotva mohla bránit případnému útoku, měla ho v hrsti ve chvíli, kdy jeho tělo odpovědělo na její blízkost a Frankův dech se zadrhl v jeho krku. Jeho převaha padla ve chvíli, kdy se jeho tělo stalo jejím. Nedokázala potlačit náhlý, tichý sten radosti nad tím zvratem událostí, a nebyla si jistá, kde se v ní ta vypočítavost vzala. Nejspíš vzešla ze stejného místa, jako Frankova surovost.
Byla tak blízko jeho rtům, až chvíli nemohla uvěřit, že skutečně ucukl, když to udělal. Mlha v očích se mu pomalu rozplynula a on teď napůl nevěřícně, napůl užasle hleděl na ni, než se začal potichu a hořce smát a kroutit hlavou. „Ty jsi mrcha,“ usoudil a jeho hlas byl zabarven jakýmsi překvapením nad tím zjištěním. „Ty mě nechceš, ty si myslíš, že mě potřebuješ – potřebuješ, abych tě kryl – a až už nebudeš, tak mě pošleš do hajzlu. A já si myslel…“
Znovu s ní smýkl, tentokrát na druhou stranu, a nastoupil do auta. Ve chvíli, kdy Susanna konečně nabrala rovnováhu na nejistých nohou a ruce jí začaly bodavě mravenčit, jak se do nich vracel cit, na pomalu tmavnoucí ulici nebyla ani památka po autu nebo jeho řidiči.
Jen její nespokojené tělo si to pamatovalo.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - VIII.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
VIII.
*
Open up wide, swallow down deep,
no spoon full of sugar could make it sweet.
The cancer inside, stealing my sleep,
night after night it keeps haunting me.

*
Bornova pověstná schopnost najít i v převážně neznámém prostředí vznešeně vypadající podnik byla Kordě dobře známá. Za okny s krémovými závěsy se večer pomalu měnil v noc a ospalou atmosféru lokálu ještě podporoval tichý jazz, který vyhrával z elegantních reproduktorů na stěnách. Nevěděla přesně, co Born pil, ale věděla jistě, že to neobsahuje alkohol. Znala toho muže až příliš dobře; lépe, než si on sám myslel.
Korda si dopřála sklenku výborného merlotu, nechávajíc Borna, aby jí poradil, když si objednávala. Věděla, že jeho slabost pro dobré víno z něj udělala znalce dávno předtím, než to začal prokládat něčím mnohem silnějším k zahnání svých démonů, a taky věděla, že i toho se musel vzdát, když se rozhodl s tou závislostí zatočit. Nemohla si pomoct a sem tam na něj zkoumavě pohlédla, aby zjistila, jak snáší sedět na místě, kde snad každý pil něco alkoholického, a kde mu ona sama mávala sklenkou před obličejem.
Borna ale její víno pramálo zajímalo. Na seznamu věcí, kterých se během posledních čtyř let musel vzdát, bylo příliš nízko a jen to potvrzovalo Kordino tušení, že moc dobře ví, co je v čele jeho seznamu, ať už si to velevážený doktor Born uvědomoval, nebo ne. A pokud se skutečně nemýlila, pak si byla jistá, že to zase skončí pláčem.
„Proč jste neřekl své okouzlující kolegyni, aby se k nám přidala?“ navázala po chvilce ospalého ticha na předchozí rozhovor. Born si přestal podpírat hlavu rukou, když jí odpovídal.
„Znáte přece Evu, velectěná. Když si může po takovém dni vybrat mezi jazzem a postelí, vybere si postel,“ odpověděl popravdě. „Ani jsem se jí neptal.“
„Taky bychom už měli jít spát, drahý Borne.“ Korda potlačila zívnutí. Věděla, že by měla jít do postele, že má povinnosti, ale momentálně se jí nechtělo ani pohnout. Byla v takovém příjemném, uvolněném stavu někde mezi absolutní únavou a duševní pohodou. Born věděl, jak způsobit, aby se žena cítila dobře, a Kordu mimoděk napadlo, že i kdyby se zeptal, Glaser by s nimi nešla právě z tohoto důvodu. Hodlala se vyhnout Bornově černé magii.
„Poslyšte, ale odkdy Glaser odmítne flák masa?“ zkusila rýpavě znovu po chvíli. Ta zdvořilá odpověď, kterou jí dal, rozhodně nebyla jeho stanoviskem. Bylo v tom víc, okolo něčeho tancoval. Něco z Borna cítila. Něco, co se v něm usadilo v momentě, kdy se domohl tohoto případu a hlavně cesty do Kolína nad Rýnem. Jakmile měl jistotu, že zmizí z Hamburku na dobu neurčitou a nechá jisté osoby, například něčí manžele, daleko za sebou, jeho pohled se trochu změnil. Potemněl.
„Byla opravdu unavená,“ pokračoval Born neutrálně. „Mimoto nějak bez nálady. Odpoledne měla telefonát a od té doby ji něco trápí… nebo někdo.“ Nemohl si to odpustit, prostě a jednoduše to nedokázal. A možná ani nechtěl; tím, že Kordu uvědomí o směru svých myšlenek, vzbudí v ní nutkání zastavit ho a svede na ni část své zodpovědnosti. A stejně to bylo jedno, pomyslel si Born, když se sám před sebou zastyděl za tu vypočítavost. Vždyť Korda přece stejně věděla, jak mu ten člověk leží v žaludku.
„Můj milý Borne, vy přece víte, že manžel naší paní komisařky nemá rád, když odjíždí… zvlášť na dobu neurčitou,“ odhalila ho Korda nemilosrdně. Nehodlala mu dovolit, aby z ní tím svým nevinným chováním dělal blázna. „Dá se čekat, že bude mít pár nepříjemných hovorů, ale s tím jste musel počítat. Proto jste se sem tak hnal, nebo ne?“
„Máte pravdu, paní profesorko,“ odpověděl Born a jeho obličej byl na chvíli nečitelný. Korda ale věděla, že bude ještě pokračovat, že se k tak diabolickému plánu nepřizná jednoduše proto, že ho nespředl na vědomé úrovni. Bylo to něco v něm; ta stejná věc, která změnila jeho pohled, když přijeli; ta, co mu dovolovala chápat a číst všechny ty choré mysli. Ta, která ho jednou zničí. „Měli bychom jít spát,“ dokončil Born.
„Vždyť to říkám,“ přitakala Korda a nechala ho vyklouznout. Stejně nevěděla tak úplně, co by s ním udělala, kdyby ho usvědčila. Nebyla sice založením fatalistka, ale zkušenost jí napovídala, že když se má něco stát, stane se to, a ti, co se tomu staví do cesty, vždycky dopadnou bledě. A něco, co tohle celé rozsekne, se stát muselo.
Glaser nemohla být ve střehu věčně a Born byl od svého návratu k policii někde na půl cesty. V posledních letech se sice spokojil s málem, ale to období teď skončilo. Jeho vášnivá povaha plynoucí z té spící nemoci hluboko v něm mu nedovolovala přestat, dokud neměl všechno. Pokud tu byla byť jen sebemenší šance na výhru, Born hrál vabank. A teď jen čekal na správné karty.
Nechala si od něj pomoci do kabátu, který ji chránil před stále ještě studenými nocemi, a poděkovala mu, když jí pak venku otevřel dveře taxi. Pozvedla obočí, když nenastoupil za ní. „Ještě se projdu,“ odpověděl Born na nevyřčenou otázku a usmál se na ni. „Dobrou noc, nejdražší.“
Korda pozorovala jeho tmavou postavu, když kolem něj taxi projíždělo, a věděla jistě, že je to patrně první z dlouhé řady nocí, které Born místo spánku probloumá, ať už setmělým městem, nebo svou vlastní myslí. Jednou, ještě v těch prvních, zmatených dnech, kdy Glaser stála jednou nohou na místě, kam ji Born nemohl následovat, se ho Korda ptala, proč chodí spát na nemocniční chodbu před Evin pokoj místo, aby spal u ní doma, kde tehdy bydlel.
Odpověděl jí tenkrát, že jen dvě věci mu pomohou spát – buď dostatečné množství alkoholu, nebo Evina blízkost. A alkohol odmítal, protože pomsta byla efektivnější za střízliva. Korda si povzdechla a zapálila si z okýnka jedoucího taxi; pokud počítala správně, ten chlap se pořádně nevyspal už víc, jak čtyři roky.
*
Existovaly emoce, které bylo ve vzduchu možné naprosto přesně identifikovat i na neznámém místě. Born a Glaser byli schopní neomylně rozpoznat jisté vzrušení a očekávání, když ráno vešli na služebnu Dálniční policie, a policisté kolem nich se pohybovali mnohem energičtěji, než předchozího dne.
Do zasedací místnosti mířili oba se zvědavostí, kterou nedokázali potlačit. Jak Gerkhan, tak Kranich tam už seděli a nad něčím rozmlouvali. Když si jich všimli, se širokými úsměvy je pozdravili.
„Teď nám řeknou, že ten případ nějak dostali zpátky a vyhodí nás oknem,“ odtušil tiše Dominik k Evě.
„Tys zase v noci nespal,“ vydedukovala okamžitě Eva.
„Proč by se jinak Kranich tvářil tak vesele?“ ignoroval její poznámku Born a usmál se, když od Semira přebíral hrnek kafe, který mu policista nabídl. „Děkuji, pane Gerkhane.“
„Protože Kranich našel Hagenovu manželku,“ oznámil jim Tom hrdě a schválně tak nahlas, aby naznačil Bornovi, že jeho úvodní dedukci slyšel až moc dobře. Podal plný hrnek Evě, usmál se v odpověď na její poděkování a oslnil Borna protivným úsměvem. „Důkaz staré dobré policejní práce.“
„Nebo pokročilé schizofrenie,“ reagoval Born suše, „soudě podle adresování se v er-formě.“ Věnoval Kranichovi na oplátku okouzlující úsměv, po kterém se Tomovi otevřela kudla v kapse, a ignoruje Evin káravý pohled, vrátil se k práci. „Tak jaký je její příběh?“
„Ještě nedorazila,“ jal se slova Semir, kterého pobavilo, jak Tom bublal pokaždé, když si do něj psycholog zaryl. Kranichova počáteční averze sice zmizela, když se dal včera Born konečně do práce a někam se to pohnulo, ale místo toho, aby úplně ustoupila profesionalitě, vracela se v hloupém poměřování si, kdo z nich dočůrá dál.
„A není sama,“ rozhodl se Tom Bornovu poznámku dospěle přejít. „Emma měla sestru, která zmizela s matkou. Jmenuje se Elli a je to její dvojče. Jakmile jsme je našli, poslali jsme pro ně hlídku. Měly by tady být tak za půl hodiny.“
„Rozvedení nebyli a přesto o manželce a o Elli nikdo nevěděl. Jestli od něj utekla, tak jak to, že si vzala jen jedno dítě?“ Eva klesla na židli a rozhlédla se po své společnosti. Semir pokrčil rameny; honilo se mu to hlavou od toho, co Hagenovu ženu našli, a všech těch teorií měl plné zuby. Rád by prostě počkal a zeptal se jí.
„Snažil jsem se zjistit, jestli jsou jednovaječná, nebo dvouvaječná, protože pak by Elli vůbec nemusela být Hagenova, ale ještě jsem se nedostal ke zdravotním kartám,“ oznámil jim Tom. Semir si povzdechl; měl pocit, že celé Tomovo snažení mělo za cíl spíš sestřelit Borna, než najít Emmina vraha.
Glaser si zjevně myslela to samé. „Pane Kranichu, co kdybychom se projeli vyslechnout všechny ty řemeslníky?“ Zkontrolovala očima úctyhodný seznam, který držela v ruce. „Jsem si jistá, že Born a Gerkhan to zvládnou i bez nás.“
I kdyby se to Tomovi nelíbilo, na vybranou neměl. Velela tu ona. Mlčky přikývl. „Jen si zajdu pro sako,“ dodal pak a mrskl očima po Semirovi, který se zjevně bavil tím, jak je Glaser pěkně rozsadila. Nehodlal ale plýtvat energií na jakoukoli poznámku – uvidí, jak se bude Semir tvářit, až s Bornem stráví nějaký čas o samotě. „Kam jsi dal ty papíry od Petry?“ zeptal se místo toho parťáka.
„Dám ti je,“ odpověděl Semir a spolu s Tomem opustili zasedačku. Jakmile Born a Glaser osaměli, Eva znepokojeně změřila pohledem Dominikův pobavený výraz.
„Tebe mrzí, že se s nimi dá vyjít?“
„Jen se škádlíme,“ ohradil se Dominik, když se jediným pohledem ujistil, že ji ta podivná nálada z rána nepřešla. Byla zamlklá a bez energie a na případ se teď upínala z povinnosti, ne z té chvílemi morbidní zvědavosti a potřeby aspoň trochu napravit svět, která ji poháněla a jeho fascinovala.
„Tak to dělej tak, ať nám nezačnou házet klacky pod nohy a nemusíme tu být déle, než je potřeba,“ doporučila mu a otočila se k odchodu.
„Evo, já tě nenaštval, tak se po mně nevoz,“ upozornil ji Dominik. Uvědomil si, že její podráždění se přeneslo i na něj, a vytočilo ho, že se nechal strhnout. Chuť na kávu ho přešla, když ho Eva odmítla poctít jakoukoli odpovědí a odešla bez pozdravu. Chvíli se mu zdálo, že by se mohla vrátit čistě proto, aby měla poslední slovo, ale dovnitř místo toho vešel Semir.
„Tak, doktore,“ Semir si zamnul ruce, jako by z něj Kranichovým odchodem spadl kámen, „nechal jsem nám znovu předvolat personál toho Hagenovic supersídla. Jestli byla Emma mrtvá dva dny předtím, než jsme ji našli, musela taky o dva dny dřív zmizet a někdo nám to zapomněl říct. A jestli tam smrdí tohle…“
„Líbí se mi, jak přemýšlíte, pane Gerkhane,“ ocenil ho Born a zvedl se, aby dohnal Semira, který byl už na cestě ven. „Vypadá to, že máte zcela jasnou představu, na co se ptát.“
„To mám,“ přiznal Semir, vede psychologa k výslechovým místnostem. „Třeba proč nám všem neušetřili čas a rovnou nevyklopili, co ví? Stejně jsme všichni dopředu věděli, že by Emmě nejradši zakroutili krkem sami, tak proč ty štráchy?“
„Tak na odpověď si počkám,“ poznamenal Born. Všichni těžko vysvětlovali, proč se automaticky dělali čestnější a líbivější, než ve skutečnosti byli. Ale Gerkhan zjevně nečekal jakoukoliv rozumnou odpověď; vypadalo to, že to nadhodil spíš řečnicky a příliš nad tím nepřemýšlel. Stačilo mu, že Born svou otázkou naznačil, že mu nechává vedení výslechu.
„Ale hlavně ať konečně zapnou mozky. Jestli unesl Ingrid a Emmu tak blízko za sebou, musel Emmu sledovat pěkně dlouho. Někdo si musel všimnout aspoň něčeho. A to mi tu smrdí mnohem víc, než že nikdo nenahlásil její zmizení.“
„S tím bych tolik nepočítal,“ brzdil ho Born. „Náš muž není tak nápadný. Kdybychom měli třeba auto, nebo popis, pak by si ho možná podvědomě vybavili, ale takto… Potřebujeme znát hlavně všechny Emminy zvyky, které nám patrně také zatajili. Na ulici pachatel lehko splyne, ale možná, že chodila někam, kde byl víc nápadný.“
„Jako kam?“ chtěl vědět Semir a zastavil se s rukou na klice výslechové místnosti.
„Emmě bylo čtrnáct a pachateli je třicet až čtyřicet,“ odpověděl nepřímo Born a Semir protočil oči, aby ho přiměl vyjádřit se jasně. „Víceméně všude, kam chodila sama.“
„No super,“ zamumlal Semir a energicky otevřel dveře do výslechové místnosti, kam ho Born následoval.
*
„Miluju, když to jde jak dneska,“ svěřil se Tom ironicky. „Žádnej psychopat, za to další seznamy jmen. Bez ničeho konkrétnějšího je to jak hledat notorika na Oktoberfestu. Jak to vypadá s pitvou?“
„Korda ještě nevolala,“ odpověděla Glaser. Bornův profil, ač vzhledem k dostupným informacím překvapivě rozsáhlý, prostě nestačil na účinné hledání; rozpětí bylo stále příliš velké. Na stanici sice od rána do večera chodily hlášky o podezřelých osobách, vesměs od různých prominentů, kteří si teprve teď začali všímat svých dětí, či vyděšených kantorů soukromých škol, kteří se báli případné žaloby za zanedbání povinností, a v tom nejhorším případě od všetečných důchodců, kteří se konečně dočkali vzrušení, ve které snad už ani nedoufali.
Většina z nich nikam nevedla, a pokud k něčemu, tak jen k poslání recidivisty zpátky do vazby. Toma trochu rozčilovalo, že Born všechny podezřelé, které se podařilo na místech udání legitimovat a prověřit, jen přelétl očima a odmítl. Byli tam usvědčení pedofilové, kteří posedávali v autech před školami a dělali si dobře, a někteří z nich se dokonce vyznačovali silnou agresivitou, ale Bornovi se nikdo nelíbil. Jako by nehledal vraha, ale obsazoval film.
„No, tak to bysme měli. Semir nechal předvolat personál Hagena, aby zjistil, kdy přesně Emma zmizela. Třeba přece jen ví něco, co nám neřekli a co nás posune. Kdyby aspoň typ auta, ve kterým ty holky přemisťuje…“
„Už víme, že udělal chybu,“ uvažovala Glaser nahlas, zatímco mířili parkovištěm k modrému Mercedesu, „musel Emmino tělo někde uchovat, což nás nasměruje jedním směrem. Navíc je musel nějak zabít – pořád nevíme, co do nich vpravil. To nám ten okruh zase trochu zúží. Neházejme flintu do žita, pane Kranichu – “
„Tome,“ opravil ji Tom téměř jakoby mimochodem. Byl zvyklý své kolegy pokud možno netitulovat a tohle navíc vypadalo nadlouho. Jestli budou pracovat bok po boku minimálně měsíc, tak mu z těch „panů“ a „paní“ hrábne. Jindy by jí nabídl i tykání, ale kolem Borna se vznášel určitý opar zapomenutého rytířství – přesně ona galantní výbava sňatkového podvodníka, to Kranichovi nikdo nevymluví – a Tomovi to v zápalu soutěživosti připomnělo jeho dobré mravy a povrchní znalost etikety, kterou teď hrdě uplatnil.
„Tome,“ zopakovala po něm Eva s malým úsměvem. „Když udělal chybu jednou, udělá ji zase. A věřte mi, jestli má Born na něco nos, tak jsou to chyby těch druhých.“
„Tomu není tak těžký věřit,“ odpověděl Tom. „Poslyšte, jak nám pomůže ta Hagenova žena? Že s ní chtěl Born tak moc mluvit… Vždyť ona tam přece nebyla a nejspíš nebyla ani ve styku s Emmou.“
„Nemůžeme pořád vyloučit, že nepůjde po celých rodinách a existence dalšího děvčete a matky, která Emmu opustila a ponechala ji pod vlivem otcovy špatné výchovy, může našeho pachatele rozhodit. A osobně si myslím…“ Glaser se nad chvíli odmlčela, jako by přemýšlela, jestli to říct. „Nedovedu si představit, že se matka vzdá vlastního dítěte a nikdy ho nevidí. Víme, že se nesetkaly přímo, oficiálně, a Emma matku neznala, ale…“
„Matka ji mohla pozorovat a všimnout si někoho dalšího,“ doplnil Tom a spokojeně si pokýval hlavou, oči rozsvícené stejnou nadějí, jako ráno na služebně. Eva se usmála; bylo příjemné vidět někoho skutečně nadšeného ten případ vyřešit a přímo zářícího nad každou novou stopou a hypotézou. Ona svůj elán ztratila, když na ni dolehla těžká realita s důsledky tohoto výletu, a Dominikův zápal nikdy nebyl tak jednoduchý a krásně lidský. Všechno s ním bylo komplikované.
„No,“ odtušil Tom po chvíli ticha, „Born se Semirem asi taky nepřišli na nic převratnýho, když zatím nevolají.“
„Uvidíme,“ odmávla to Eva. Možná prostě jen ještě neskončili. Měli tam jak personál Hagenů, tak Hagenovu manželku a ztracenou dceru, takže to ticho mohlo jednoduše znamenat, že se Born jen do někoho zakousl a teď se jim přehraboval v hlavě, aby dostal přesně to, co chtěl. Doufala, že je to ten druhý případ. Nedávala to najevo tolik, jako Kranich, ale absence důkazů v rukou ji taky štvala.
A přitom byla na to pomalé tempo zvyklá. Dělala tu práci dost dlouho a bývaly případy, nad kterými strávili měsíce. A většinou to byly ty, od kterých to ani ona, ani Dominik nečekali. Plus, byli tu teprve druhý den, proboha. Nebýt toho zatraceného telefonátu od Konrada, vůbec by to neřešila. Ale udělal jí čáru přes rozpočet tím, že se vrátil ze služební cesty dřív, než měl. Fakt, že doma nebyl, když odjížděla, ji zbavil těch nekonečných otázek, na které nenáviděla odpovídat, protože z každé odpovědi vynechala tu nejpodstatnější část: přítomnost Dominika.
Věděla, že si uvazuje smyčku kolem krku, když manželovi zamlčela, že pana docenta nenápadně a bez humbuku znovu vyměnila za Borna, ale také věděla, že přiznat by mu to nemohla. Ne, když Konrad věděl o jejich poměru. Kdysi žárlíval na Borna i přesto, že neměl důvod, a teď, když ten důvod v hluboké minulosti skutečně existoval, mu prostě nemohla říct, s kým tráví všechny ty přesčasy a cesty po Německu. Neměl rád, když se odcestovala na dlouho, když se věnovala práci mnohem víc, než jí platili, a kdyby věděl, že odjela s Dominikem, nedovedla si představit, co by nastalo.
Zároveň si ale nemohla dovolit, aby Born věděl, že o něm Konrad neví. Netušila, jak by si to vyložil, ale chvílemi se s ním necítila v bezpečí už i tak. Byl jejím malým, špinavým tajemstvím, a čím déle ho takto klasifikovala, tím větší katastrofa na ni čekala ve chvíli, kdy se to donese Konradovi, nebo ve chvíli, kdy Born pochopí, že ho před manželem tají. Paradoxně se víc obávala právě Borna – Konrad měl ke státnímu sektoru odpor a nepřibližoval se k němu, pokud nemusel. Jejich povolání se lišila natolik, že mohly uběhnout roky a on by se nic nedozvěděl.
S Dominikem ale byli na zcela neprobádaném území. Jejich vztah hrozně chtěl být takový, jaký byl tak pět let zpátky, jenomže nebyl. Nevěděla, co cítí on, nikdy se ho neptala a zakázala si ho pozorovat, ale byla si jistá, že ani on si nemyslel, že je všechno, jak má být. Nemohli vymazat, co se stalo, kým byli, a nemohli se ani vrátit zpátky. Aspoň ona nemohla – netušila, co by dělal Born, jen dostat příležitost nebo přímou indicii toho, že pro ni není všechno tak uzavřené, jak se tvářila.
Bývávala přímá, čestná a nemívala tajemství a pak se najednou všechno otočilo. Kdyby tehdy po Gerit Born odešel, jak se domluvili – a už ve chvíli, kdy to vyslovovali, oba věděli, že se zdrží na dobu neurčitou – nikdy by se do toho nezapletla. Vlastně by stačilo, aby přiznala barvu, když Born rozhodl vrátit k BKA natrvalo, a čelila následkům tehdy. Ale ona mlčela a mezitím se utěšovala faktem, že nelže, jen mlčí… Jenže to z ní dělá stejného lháře, jako každého jiného. Nebo možná snad ještě horšího – toho pasivního, který se veškeré zodpovědnosti zbavuje tím, že sedí s rukama založenýma v klíně.
„V pořádku?“ vytrhl ji z přemýšlení Tom. Na semaforu byla červená a on se teď díval na ni, obočí svraštěné starostí. „Tváříte se hrozně napjatě.“
„V pořádku, díky,“ odvětila Eva a donutila se ke zdvořilému úsměvu, aby to podpořila. Byl to přesně ten úsměv, u kterého i cizinec pozná, že všechno tak úplně v pořádku není, ale většina pochopí, že tázaný nestojí o jakékoli další debaty. Kranich se vrátil zpátky k řízení.
„Na jak dlouho asi tak odhadujete, ze zkušenosti, že si ten úchyl dá pohov?“ zeptal se Tom, aby narušil to podivné, trochu dusné ticho, které mezi nimi nastalo, když zasáhl do jejích myšlenek. Tom takové situace nenáviděl – vychování ke zdvořilosti mu nedovolilo nezeptat se, ačkoli riskoval, že se skutečně dozví, co dotazovaného trápí, a v tom případě, že se mu dostalo stejně zdvořilé odpovědi, nastalo vždycky trapné ticho.
„Dokud ten humbuk kolem trochu neutichne a on se bude moct vrátit ke své rutině,“ odpověděla Glaser. „Ale když bereme v úvahu, že je velmi inteligentní a vynalézavý, tak patrně do té doby, než přijde na způsob, jak to udělat přímo nám pod nosem.“
„To ale spíš sedí na někoho, kdo se chce chlubit, a Born přece říkal, že nestojí o slávu,“ namítl Tom. Eva musela přiznat, že ji překvapilo, kolik si toho jak Gerkhan, tak Kranich pamatují. Většina policistů, která je donucena je přijmout a poslouchat, když jim vezmou případ, je většinou vnímá jen natolik, nakolik musí. Zdálo se ale, že pozornosti těchto dvou jen máloco unikne. Začínala uvažovat, že ji tu Born vlastně nepotřebuje.
„Nevylučuje to ale, že nám nebude chtít ukázat, že jsme na něj krátcí. To by taky nebylo špatné – ty arogantní má Born nejradši,“ pousmála se na něj s jistotou v Dominikovu případnou reakci.
Tom si pomyslel něco o tom, že bodejť by je Born neměl nejradši, když je sám velmi podobného ražení, ale nahlas to už neřekl. Glaser stejně zazvonil telefon; vzala ho a nějakou chvíli jen poslouchala. Pak se podívala na něj, telefon stále u ucha. „Vaši kolegové v Cáchách našli toho Ginkela, Scholzova řidiče.“
„Aspoň, že tak,“ pochválil si Kranich a trochu zrychlil. Upřímně doufal, že je to konečně někam posune.
*
„Takže Emma si jeden den večer prostě vyrazila na večírek jako vždycky, když byl fotřík pryč, a nikdo ji nepostrádal, když se nevrátila,“ rozčiloval se Semir a rázoval z výslechové místnosti přímo do kuchyňky. Born mu byl v patách. „To je neuvěřitelný,“ pokračoval policista v ráži. Nevěděl, proč ho to vůbec tolik vytočilo. Dalo se očekávat, že když se Hagen o svou dceru vůbec nestaral, nebude v pořádku ani celá domácnost, ale z nějakého důvodu čekal, že aspoň ten personál tam vnese trochu tepla a pozornosti. Evidentně se ale šeredně spletl. Emma byla celému personálu stejně ukradená, jako vlastním rodičům.
Začínalo to dávat smysl. Uvědomoval si moc dobře, že s takovou osinou v zadku nebylo lehké vyjít, ale už se ani nedivil, že Emma skončila, jak skončila. Bylo to v podstatě neuvěřitelně nešťastné, všemi opuštěné stvoření. „Možná jí udělal službu,“ zamumlal Semir tiše v kuchyňce, když si naléval kafe, a sotva to vypustil z úst, doufal, že ho Born neslyšel.
Psycholog se na něj chvíli zkoumavě zadíval, zatímco si od něj bral konvici s asfaltově temnou tekutinou, a pak sklonil pohled k hrnku, když si naléval. „Možná si to skutečně myslel, pane Gerkhane. Možná přesně tohle se nám snaží říct: ‚Vidíte, co jste jim udělali? Už je nejde jinak spasit…ʻ Možná zrovna tohle říkal těm otcům do telefonu.“
„Jsem úchylnej, když mě to napadlo?“ zeptal se přemýšlivě Semir, drže hrnek oběma rukama a opíraje se o hranu jídelního stolu. Na chvíli měl sám ze sebe pocit, že mu Born splynul s doktorkou Meinhard.
„Ne, jen ho chcete chytit,“ odpověděl Born bez váhání. Kdyby měl být Gerkhan označen za psychopata po téhle malé úvaze, on už by musel být ve svěrací kazajce. Nebo dva metry pod zemí. Nevěděl, koho z nich dvou vlastně uklidňoval, zatímco jeho mysl odbíhala úplně jiným směrem.
Od personálu Hagenovy vily dostali seznam míst, kam Emma chodila „pařit“. Buďto to byly domácí večírky pořádané dalšími dětmi bez dozoru, nebo undergroundová drogová sešlost, která se posunovala z místa na místo, aby se vyhnula razii. Co se jí týkalo, adresy byly na nic. Navíc bude peklo dostat jakékoli svědectví z dětí či rodičů v prvním případě, nebo pořadatelů či účastníků v druhém. A o spolehlivosti případného svědectví v daných podmínkách bude lepší zatím nepřemýšlet.
Eva nebude ráda.
„Semire, doktore, máte tady tu Hagen s dcerou, je docela vytočená, krapet rozrušená a říkám vám rovnou, ta se nedá,“ oznámil jim Bonrath, když nakoukl do kuchyňky, a než mu Semir stačil vůbec poděkovat za upozornění, zase zmizel.
„Doufám, že už aspoň ví o Emmině smrti,“ usoudil Semir místo odpovědi Bonrathovi a vyšel z kuchyňky jako první. Born ho zamyšleně následoval a málem vrazil do zad menšího muže, když se Semir zastavil, jakmile z velké kanceláře pohodlně viděl do zasedačky. Born vzhlédl, aby viděl, co Gerkhana tolik zaujalo, a musel se pousmát.
„Tak řekněte kolegovi Kranichovi, že už nemusí hledat lékařské záznamy,“ poznamenal, napil se řádně kávy a očima měřil přes sklo zaraženě sedící, velmi snědou dívenku s matnými rysy Emmy Hagen. „Elli rozhodně není Hagenova.“
Prošel kolem lehce zaraženého Semira do zasedačky a podal na pohled okouzlující ženě ruku. Semir se vzpamatoval a dohnal ho zrovna, když se představoval. „Dobrý den. Jsem doktor Born a toto,“ ukázal za sebe někam, kde tušil Semirovu přítomnost, „je vrchní komisař Gerkhan. Děkujeme, že jste přišla.“
„Neměla jsem moc na výběr,“ odvětila žena se silným francouzským přízvukem a lehkým podrážděním vyvolaným myriádou různých pocitů, které patrně zatím nebyla schopná identifikovat. „Ti dva policisté nás sem zatáhli, jako bych byla nějaký zločinec.“
„To rozhodně nejste, paní Hagen,“ ujistil ji Born se zdvořilým úsměvem a posadil se naproti ženy. Koutkem oka si všiml, že do místnosti vešla Engelhardt a zůstala stát vzadu, stranou od celého dění.
„Deveraux,“ opravila ho žena, „jsem Justine Deveraux. Hagen nepoužívám už… nějakou dobu.“
„Paní Deveraux, možná bude lepší, když vaše dcera počká venku,“ oslovil ji přímo Semir. Justine na něj chvíli váhavě hleděla, než pomalu, rozvážně přikývla, sklonila se k tmavé hlavičce své dcery a něco jí tiše francouzsky řekla, rytmicky ji hladě po zádíčkách, než znovu vzhlédla k oběma mužům.
„Kde může počkat?“ zeptala se jich.
„V mé kanceláři, odvedu ji tam,“ nabídl se Semir a vyskočil na nohy, ale Justine prudce zakroutila hlavou.
„Já to udělám sama,“ řekla a znovu se domlouvala s dcerou, než malá vstala a se sklopenou hlavou se nechala matčinou rukou na temeni hlavy vést, kam jí Gerkhan ukázal. Policista pohlédl napřed na Engelhardt, ale ta zjevně nebyla o nic moudřejší, než on, takže upřel pohled na psychologa.
„To si fakt myslí, že je podezřelá? Že nám s tou malou nevěří?“
„Ne, ta malá – “ odtušil Born a náhle se napřímil na židli. Semir se na něj zamračil a chtěl ho vyzvat, ať pokračuje, ale psycholog ho zastavil lehkým zakroucením hlavy. Vzápětí kolem Gerkhana prošla Justine Deveraux doprovázená závanem lehké květinové vůně a usadila se zpátky na místo, kde seděla prve. Semir se posadil taktéž, nechávaje celou záležitost plavat. Vždyť bylo jedno, jestli Born poznal na potkání každou psychickou poruchu, nebo uměl jen skvěle hádat.
„Tak mi řekněte, doktore, proč tu jsem, pokud nejsem podezřelá?“ zeptala se Justine a hleděla klidně na Borna. Byla to vůbec jedna z prvních věcí, které si na ní Semir všiml. Ať mluvila, jak chtěla, ať cítila, co chtěla, nepustila to do svých očí. Pořád zůstávaly klidné a soustředěné. Buďto měli před sebou psychopata, nebo člověka z ocele kalené utrpením.
„Máme důvod se domnívat, že vrah vaší dcery a manžela by mohl zaútočit i na vás, paní Deveraux. Musím se vás zeptat, jestli jste si nevšimla něčeho podezřelého za poslední, řekněme, dva měsíce. Nesledoval vás někdo? Nedělo se něco neobvyklého? Nezačala se vaše dcera chovat jinak?“
Bornovy otázky byly vyčerpávající a Semira překvapilo, jak bez obalu a přímo na ni mluvil. Jeho by napřed napadlo si nějak opatrně ověřit, jestli Deveraux ví o smrti Emmy, ale Born to, zdálo se, buďto už dávno věděl tak, jako ten chlap věděl snad všechno, nebo ho pramálo zajímalo, jaký to na ni může mít efekt.
„Můžete mi říct, proč Emma zemřela? Proč někdo zabil jeho, to bych pochopila, ale proč mou holčičku? Mělo to co dělat s tou druhou?“ odpověděla Justine otázkou a pohlédla na Semira, jako by z něj vycítila, že si u ní není ničím jistý, a způsobila tak, že se tím cítil povinován odpovědět.
„Domníváme se,“ začal Semir a očima zalétl k Bornovi, aby zjistil, jestli nevyrazí proti jeho formulaci, „že…“ Najednou nevěděl, jak dál. Ztratila se mu všechna důvěra v Bornův profil; v tu snůšku statistik a něčí představivosti. Nebyl zvyklý takhle pracovat, chyběla mu hmatatelná fakta. A navíc měl pocit, že ho ta ženská jediným pohledem zmanipulovala.
„Je velmi pravděpodobné, že pachatel cílí na rodiče, kteří zanedbali výchovu svých dcer a ty důsledkem toho začaly příliš brzy sexuálně žít, užívat drogy a obecně se držely špatné společnosti. To spojuje Emmu a tu dívku před ní,“ vysvětlil Born, Semirovo škobrtnutí patrně vůbec nevnímaje. „Váš manžel zemřel, protože se o svou dceru nestaral a kašlal na ni. Myslíme si, že by tedy pachatel mohl jít i po vás, protože jste dceru opustila. Proto je pro nás tak podstatné vědět, jestli jste si něčeho – čehokoli – nevšimla.“
„Bylo mi osmnáct, když jsem se Svenem otěhotněla,“ začala Justine Deveraux po chvíli, kdy zjevně urputně uvažovala, zda se zpovídat, a Born ji nechal mluvit tuše, že na konci se dočká své odpovědi. Semir z toho nebyl vůbec nadšený; pojal k té ženě okamžitý odpor a fakt, že se jen chtěla obhajovat, ho ještě rozdráždil.
„Chodila jsem s ním od šestnácti a byla jsem do něj vážně zamilovaná, i když on mě měl jen jako boxovací pytel. Ale nic jsem neviděla, dokud jsem se nezamilovala do jiného, neotěhotněla a neuvědomila si, že teď musím ven. Chtěla jsem od Svena utéct rovnou z porodnice. Dávala jsem si peníze stranou, měla jsem všechno rozplánované, chtěla jsem být se svými holčičkami sama. Můj… můj milenec mi měl pomoct. Ale když se pak holky narodily, všechno bylo jinak, a já věděla, že odnést Elli je priorita a že víc sama nezvládnu. Tak jsem to udělala.“
Justine Deveraux se odmlčela. Přestože se to stalo před víc než čtrnácti lety, pořád z ní bylo cítit určité množství studu a lehké nevolnosti z té pachuti, která doprovází každé špatné rozhodnutí.
„Chtěla jsem se pro Emmu vrátit, to mi věřte, ale čím déle jsem čekala, tím to bylo horší. A pak Elli začala… Pak jsem zjistila, že má Elli autismus a starat se sama o dvě děti, navíc jedno se speciálními potřebami… Tolikrát jsem stála před domem, před školou, a chtěla jsem si Emmu prostě odvést, ale… A teď už je pozdě.“
Pláč se do Justinina projevu vkradl postupně a celkem nenápadně. Teprve až když skončila si Semir všiml, že je silně rozrušená. Okamžitě se napila vody, aby uvolnila stažené hrdlo, a pak si dopřála pár okamžiků, než zabodla tvrdé, rosou lemované oči do Borna.
„Abych odpověděla na vaši otázku, doktore,“ promluvila už jasněji a střízlivěji, „nevšimla jsem si kolem sebe ničeho nenápadného a moje dcera také ne. Věřte mi,“ zahleděla se mimoděk směrem, kterým Elli odvedla, „kdyby se dělo něco třeba jen trochu neobvyklého, věděli bychom to všichni.“
Born chápavě kývl. Semir sice moc nerozuměl, ale stačilo mu, že Born její argument uznal. Nejspíš to mělo co dělat s tím autismem. „Když jste tolikrát stála před školou a před domem… Nevšimla jste si něčeho neobvyklého tam? Auta, člověka, nebo čehokoli, co se dělo častěji, než by mělo?“ zeptal se. Neubránil se tomu, aby v první části jeho otázky nebyla cítit jistá podjatost, jistá averze vůči ženě, která postaví vlastní štěstí před štěstí svého dítěte, a byl rád, když na ni Deveraux nereagovala.
„Ne, je mi líto. Hodně jsem se soustředila na to, aby si nevšimli oni mě, ale nic mě nepraštilo do očí,“ odpověděla Justine a Semir si byl celkem jistý, že nelhala. „Kdybych si něčeho všimla, ozvu se.“
„Paní Deveraux, bude lepší, když pár dní zůstanete pod policejním dohledem, dokud si nebudeme jistí, že je pachatel s vaší rodinou hotov.“
Znovu ta strohá a jasná Bornova upřímnost s trochou cynismu ve výrazech, které vybíral. Zdálo se ale, že Justine Deveraux jeho jednání oceňovala. Pokud Semir s tou omezenou znalostí, kterou o její osobě měl, mohl soudit, nijak ji nepohoršovalo. Když nad tím tak přemýšlel, její věcný tón zcela odpovídal tomu Bornovu.
„Dobře,“ vzala Deveraux klidně na vědomí.
„Hlídka bude stát před vaším domem až do odvolání a bude lepší pozůstalost po vašem manželovi nevyřizovat, dokud ho nechytíme,“ dodal ještě Gerkhan potřebné formality. „Vyprovodím vás ven.“
Born vstal, když se Justine Deveraux zvedla, a podal jí ruku na rozloučenou. Žena ji stiskla a ještě jednou se na psychologa pozorně zahleděla. „Je to i moje vina, že? Proto mě chráníte. Je i moje vina, že Emma dopadla, jak dopadla.“
„Je možné, že pachatel tak uvažuje,“ odpověděl diplomaticky Born. Matka před ním ho ještě chvíli zkoumala pohledem a pak se na něj smutně, vědoucně usmála.
„A já vám chtěla poděkovat za upřímnost, doktore Borne,“ poznamenala trochu zklamaně. „Sbohem, doufám.“
„Sbohem,“ odvětil Born a sledoval ji, jak šla za Semirem, který jí měl zařídit odvoz a ochranu, ven z kanceláře a pak se od něj odpojila, aby vyzvedla Elli.
Anna přistoupila k zamyšlenému Bornovi a zkoumavě na něj pohlédla. „Jaká je šance, že po ní skutečně půjde?“
„Nepříliš velká,“ odpověděl Born upřímně, „náš muž o ní buďto neví, nebo ji vykoupil fakt, že se obětovala pro postižené dítě. Je chytrý – ví, že si Elli nezaslouží zemřít a taky ví, že pokud zabije Justine, Elli bude na světě úplně sama.“
„Má přece otce,“ namítla Engelhardt zamračeně.
„Nemyslím, že má,“ zakroutil Born hlavou, „Deveraux se o otci Elli zmínila jen jednou a řekla, že jí ‚měl pomoct‘. Patrně jí nikdy nepomohl, proto utekla jen s jedním dítětem a i kdyby ji v té době ještě stále tiše podporoval, statistiky otců, kteří opustí postiženého potomka, mluví jasně. Ne – myslím, že je na všechno sama a myslím, že to ji zachránilo. Kdyby si založila novou rodinu a Emmu se do ní nepokusila získat, už by tu asi nebyla.“
„Pokud o ní pachatel ví,“ ujistila se Anna.
„Pokud o ní pachatel ví,“ přitakal Born s lehkým úsměvem a napil se téměř studené kávy. „Každopádně jakmile si najde další oběť, je Deveraux úplně mimo nebezpečí.“
„A na to přijdeme jak?“ zeptala se Engelhardt podezřívavě. Z informací, které zaslechla na služebně, nebo které jí byly nahlášeny, měla pocit, že celé vyšetřování se bere velmi pesimisticky. Byla zvyklá na jinou náladu; na ten závod s časem, aby nepadla další oběť. Ale převážně z doktora Borna měla spíš pocit, že tentokrát se na tu další čeká. Jistě, na jisté cynické, vypočítavé úrovni to dávalo smysl – další oběť, další důkazy. Na jiné úrovni to ale šlo proti všemu, čemu věřila a pro co tuhle práci dělala.
„Najdeme ji v kufru auta,“ odpověděl Born, a když mu v kapse zazvonil telefon, hrnek položil. „Pardon,“ omluvil se, než se vzdálil a hovor přijal. Zatímco psycholog telefonoval, do kanceláře se vrátil Semir a usmál se na šéfovou, kterou viděl jako první, jako by jí chtěl zvednout náladu, než jí ji zase zkazí.
„Vypadá to, že nám docházej hluchý místa, šéfová,“ svěřil se jí trochu sklesle. „Jestli brzo nenajdem Scholzova řidiče, toho Ginkela, nebo nám pitva neukáže zázrak, tak jsme na mrtvým bodě.“
„Poháním je, jak můžu, Semire,“ odpověděla šéfová se snahou o povzbudivý tón a měla na mysli policisty, kteří řídili pátrací akci. „Pokud se nepropadl do země, dřív nebo později ho najdeme. A jak to vypadá s výsledky pitvy?“
„Kromě těch předběžných vůbec nic,“ odpověděl Semir a pohlédl na hodinky, aby zjistil, že pomalu minul čas oběda. Jako by to díky svému žaludku dávno nevěděl. Být to jen jejich případ, počkali by si na pitvu tak dva, tři dny, kriminálka dávala přednost vlastním případům, ale doufal, že když si BKA přivezla vlastního patologa, bude to frčet.
„A kdo ji má dělat?“ zeptala se Engelhardt. „Udělám jim tam trochu průvan, ten případ má mít prioritu na všech úrovních.“
„Přivezli si vlastní patoložku, nějakou Kordu. Profesorku. Sprdla nás na dvě doby ještě, než nás stihli představit,“ postěžoval si Semir, vzpomínaje na to poněkud příkré jednání, kterého se mu dostalo, když byl naposledy na patologii, a hledaje u šéfové soucit, nebo útěchu, zcela minul úplně jinou emoci, která jeho nadřízené prokmitla pohlednou tváří a léty cviku odezněla do neznáma.
„Vaši kolegové z Cách našli Inga Ginkela, právě to volali Evě,“ ozval se někde za nimi Born a znovu se chopil hrnku kafe, aby dopil zbytek. Podle výrazu jeho tváře se dalo usoudit, že už zjevně moc chuti nemělo. Semir mu tu urážku staničního kafe rád odpustil; dneska ráno ho zjevně dělal někdo ve špatné náladě, nejspíš Hotte.
„A co pitva?“ zamračil se Semir. Trochu doufal, že Bornovi volala Korda.
„Zatím nic,“ odpověděl Dominik, „ale nebojte se, dozvíme se výsledky hned, jak profesorka skončí.“
Gerkhan pokyvoval, jakože rozumí, a sledoval psychologa, jak vyšel ze zasedačky, aby se asi o minutu později vrátil zpátky. „Tak jedeme?“ zeptal se Semira nechápavě.
„Jako do Cách? A nemůžeme třeba počkat, až ho přivezou, a jít zatím na oběd?“ navrhl Semir. S prázdným žaludkem se mu na cesty nechtělo.
„Dáte si něco po cestě,“ odmávl jeho nápad Born jako otravnou mouchu, „nevezou nám ho sem, musíme si pro něj jet, mají tam na něj zatykač. Nebudeme ho přece převádět do vaší kompetence, pokud nám k ničemu nebude?“
„To zní rozumně,“ odpověděla Engelhardt místo podřízeného s pobaveným úsměvem nad tím, jak se Semir snažil zuby nehty vyjednat kus žvance, „ušetří nám to papírování.“
„No dobře,“ kapituloval Semir. Pokud něco nenáviděl ještě víc, než hlad, bylo to vyplňovat ty štosy lejster, když měl někoho odlifrovat na prokuraturu. Sebral svoje věci, které ráno hodil do zasedačky, a šoural za energií nabušeným psychologem, kterého prázdný žaludek zjevně ani v nejmenším nebrzdil.
Anna přešla k oknu velké kanceláře a sledovala, jak Born s Gerkhanem nastoupili do stříbrného BMW a zamířili na dálnici. Rozhlédla se po ztichlé služebně; někteří policisté byli na obědě, jiní prověřovali nějaké hlášky, ať už to byla jejich obvyklá náplň práce, nebo nějak souvisela s případem mrtvých děvčat. Hlídky byly na dálnici. Nebyla zvyklá, aby tu bylo takové ticho.
Dokonce ani z kanceláře Trabera a von Landitz se neozývalo typické vrčení, štěkání a prskání. Oba komisaři byli vevnitř, ale jeden druhého okázale ignorovali. Všimla si toho už dneska ráno, sotva se k nim na chvíli přiblížila, pocítila silné dusno. Povzdechla si; ještě nedávno si pochvalovala, že aspoň oni a jejich směna atmosféru aspoň trochu odlehčují, s pracovní morálkou její stanice to dělalo divy. Ale od dnešního rána, tedy až na to malé nadšení z nalezení Justine Deveraux, byla nálada pod bodem mrazu úplně.
Znovu si vzpomněla na jméno patoložky, kterou si Born a Glaser přivezli. Nemyslela si, že s Konstanze Kordou ještě někdy přijde do styku, ať už pracovně, nebo jakkoli jinak, ale opak byl pravdou. Preferovala by, kdyby se jejich cesty nezkřížily. Vždycky, když si na ni vzpomněla, vybavilo se jí, jak málo někdy stačí, aby se všechno rozpadlo v prach, a nebylo jí z toho příliš dobře od žaludku. Jedno hloupé, špatné rozhodnutí…
Anna si znovu, tentokrát o mnoho ztrápeněji povzdechla a pohlédla skrz okenní sklo a otevřené žaluzie na šedé nebe nad stanicí. Žene se bouřka.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - IX.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
IX.
*
Is this really living? Sometimes it’s hard to tell.
Or is this just a kind of gentler hell?
Turn out the lights and let me stare into your soul,
I was born and bled for you to hold.

*
Byt byl tichý a tmavý; tak tmavý, jak to jen za daných okolností šlo. Jediné, co černotu kolem rozhánělo, bylo slabé pouliční osvětlení a sem tam blesk zvenčí. Vevnitř nesvítila kontrolka žádného přístroje, žádné osvětlení, prostě nic. Všechno, co šlo vypnout, bylo vypnuto jako tichá prosba mozku, aby přestal pracovat a nechal tmu, aby ho pohltila a vyplivla odpočatého a snad moudřejšího.
Jenomže mozek nevyhověl. Pořád dokola přehrával všechny vzpomínky, jakoby šlo o starý film namotaný na promítačce, která jela pořád dokolečka, aniž by chtěl, aniž by jí dal prvotní impuls. Úplné perpetuum mobile. A pak, že komiksy nejsou k ničemu, a přitom ho naučily, co to perpetuum mobile je. Lidé komiksy podceňovali, stejně jako jeho. A on sám sebe neustále přeceňoval.
Tma vyplašeně uhnula kuželům světla z auta projíždějícího dole po silnici. Stín kovového okenního rámu se po stropě nad jeho hlavou pohyboval, natahoval a křivil, dokud se úplně neztratil, a všude zase bylo ticho a tma. Franka udivilo, jak jasně ten pruh světla osvětlil celý být; skříňky u kuchyňské linky, police, postel, desku stolu před ním. A přitom nechal volné jen jedno okno, aby mohl dovnitř vnikat čerstvý vzduch. Zbytek přetáhl rudými závěsy, aby tak ještě znásobil tmu.
Chtěl odstranit všechny podněty kolem sebe, přinutit se přestat přemýšlet; otupit se, uspat se, upadnout do bezvědomí a pak se vzbudit a mít na všechno řešení. Ale něco mnohem hlouběji v něm, daleko pod vědomým a volním jednáním, pracovalo proti němu a s až překvapivou lehkostí dělalo pravý opak. Výsledkem bylo, že zíral široce rozevřenýma a úplně probuzenýma očima do té umělé tmy kolem.
Prázdnou místnost znovu prozářil blesk. Na malou chvíli odkryl ciferník hodin a ukázal Frankovi, že uběhla další hodina od chvíle, co se naposledy pokusil zjistit čas. Blížila se půlnoc a on nebyl o nic unavenější nebo klidnější, než když se okolo páté odpoledne vrátil domů. Skutečnost byla v jeho hlavě pořád stejně, ostře jasná. Rozpínala se mu v mozku a zařezávala se do jemné tkáně za očima. Hrozila začít odpornou migrénu, jestli nepřijde na to, jak si ulevit.
V konejšivé tmě zvažoval svoje možnosti. Mohl se opít. Zlít se jak dobytek a pak měl zaručené, že skutečně usne. Nebude to zdravý spánek a patrně si neodpočine, ale zbaví se toho tíživého vědomí. Mohl do sebe nasypat pár prášků na spaní – víc, než jeho systém potřebuje, aby usnul, ale míň, než by ho zabilo, aby se úspěšně vyřadil na celé ty dva dny volna, protože věděl, že zítra touhle dobou bude lézt po zdech. Jednou nohou ve cvokárně už dávno byl.
Jenomže Frank vždycky hleděl do budoucnosti a v průřezu měl dost letokruhů na to, aby dohlédl dál, než si všichni ostatní mysleli. Každá rýha na něm, ať už pomyslný řez v duši, prasklina jemného srdečního svalu, nebo porušená kůže, s sebou nesla zkušenost. Někdy špatnou, někdy dobrou, ale vždycky cennou zkušenost, nehledě na to, kolikrát tvrdil, že by se bez ní obešel. A právě tahle zkušenost mu teď napovídala, že nocí, jak je tato, ho čeká ještě stovka. A každá bude ještě horší a těžší a bude to tak do té doby, než tomu sám udělá přítrž. Jenže nevěděl jak.
Pomůže si chlastem nebo prášky jednou, a než s ním Susanna bude hotová, bude z něj alkoholik, nebo feťák. Frank byl vždycky striktně proti jakékoli závislosti; stát se na něčem závislý znamenalo stát se něčím otrokem a on nebyl ničí, nepatřil nikomu. Ale ve světle – nebo temnotě – posledních událostí se případná závislost na omamné látce najednou nezdála jako ten největší problém, který mohl mít.
Vlastně měl spíš pocit, jako by závislý dávno byl. Na ní; bylo mu dobře, když ji měl kolem sebe, nebylo mu dobře, když ji neviděl, a ona ho zatím pomalu, ale pečlivě zotročila, zblbla a omotala okolo toho svého čisťounkého, jemného prstíku s pečlivou manikúrou. Byl v prdeli od první chvíle, kdy se na něj uculila a on před ní couvl a vyměkl, a každá další taková příležitosti ho zarazila ještě hlouběji. Šel pozpátku, aby na ni dobře viděl, a myslel si, jak mu není skvěle, protože nevěděl, že couvá zažívacím traktem něčeho mnohem většího a silnějšího, než byl on sám. Teď ho rozkládaly žaludeční šťávy, nasycené vlastními nezáviděníhodnými myšlenkami, a nebude trvat dlouho, než z něj nezůstane vůbec nic.
Zvláštní věc, ta lidská závislost. Bylo jí tolik a brala všechno; ochotně zapůjčovala falešný pocit bezpečí a štěstí a pak jak lichvář brala všechno a ještě mnohem víc k tomu. Každý, kdo se nechal něčím zotročit, nakonec žil a dýchal na dluh a umíral při marné snaze ten dluh splatit. Frank Traber nenáviděl dluhy. Nedělal je, a pokud nebylo vyhnutí, hned je splácel. Jeden jediný dluh v životě nad ním stále visel jako výstraha a zjevně nastalo datum splatnosti. Ten dluh, který měl u Susanny po tom, co pro něj skočila z jednoho kusu mostu na druhý a zachránila mu prdel. Zatím ho nesplatil, naopak – jen ho prohloubil tím kiksem s Novakem.
Frank si povzdechl a zahleděl se skrz otevřené okno ven. Bouřka zuřila už skoro čtyři hodiny a nejevila známky únavy, stejně jako on. Provazy deště, ostré a třpytící se jako jehlice na pletení, prorážely tmu. Frank měl rád zvuk deště, uklidňoval ho a dobře se mu při něm usínalo. Věděl ale, že dnes mu ani kapky deště, rytmicky se tříštící o střechu nad ním, nepomůžou ke klidnému spánku. Právě naopak; jejich pravidelný zvuk ho přiváděl k zuřivosti.
Chtěl si představovat, že spolu s tím dusnem venku bouře odnese i to dusno mezi ním a Susannou; že poprší a proudy vody na ulici spláchnou do hajzlu všechnu tu bolest a hořkost, kterou k ní cítil. A přitom to bylo docela nefér, tyhle jeho pocity. Jediný, na koho měl mít vztek, byl on sám za to, že si zase jednou takhle královsky naběhl. Spálit se jednou mu nikdy nestačilo.
Tma byla znovu prolomena, tentokrát ale žlutým plamenem zapalovače. Špička cigarety chytla a oranžově ve tmě zablikala, když potáhl. Kouřil roky, kouřil hodně a celou tu dobu byl přesvědčený, že může přestat, kdykoliv si usmyslí. Když pak jeho otec v padesáti zemřel na cirhózu jater i přesto, že přece mohl přestat chlastat, kdykoliv si usmyslel, Frank zjistil, že to chce mnohem víc, než jen rozhodnutí, aby cigaretu zahodil.
A nikdy se toho už nezbavil úplně. Ta chuť vždycky nakonec přišla. Sílila po každém selhání, po každé prohře; přišla vždycky s těmi drobnými lidskými maličkostmi, které ho pravidelně srážely na kolena. Ať se bránil, jak chtěl, vždycky se zlil jako dobytek a ráno se probudil s vykouřenou krabičkou vedle sebe, aniž by si pamatoval, kdy si ji pořídil.
Naposledy měl chuť na cigaretu na tom zpropadeném mostě, jehož kusy létaly do povětří jako levné rachejtle na Silvestra a on věřil, že se mu za chvíli kus betonu rozpadne pod zadkem. Nebylo by to nic divného. Dalo se čekat, že když dostane druhou šanci, vybuchne mu zem pod nohama a on ani nebude mít čím si připálit. A pak za ním Susanna skočila; zachránila mu život bez ohledu na ten svůj. A on jí propadl hrdlem.
Od té doby neměl cigaretu v ústech a to ani v té největší depresi. Věděl, že to Susanna nesnáší, takže na ni bral ohled. Tedy z větší části; ten zbytek dělal pro sebe, protože kdo měl ty její věčné přednášky o tom, co je pro něj dobré a co není, poslouchat? Frank se ušklíbl s cigaretou mezi rty; napadlo ho, že mu někde po cestě zapomněla sdělit, že ona sama pro něj není dobrá. Mohl do sebe dostávat různé jedy polykáním, vdechováním, šlukováním, šňupáním a pícháním si, ale ten jed, který ho nakonec zabije, nebude v žádném takovém skupenství.
Bude to v podobě slepé důvěry v holku, co kvůli němu skočila s autem z mostu a vyválela se v blátě. A od té chvíle – za celé tři roky, proboha! – ho ani jednou nenapadlo o ní pochybovat. Myslel si, že hodili kotvu v příjemných vodách. Věděli, že by někde mohlo být líp, ale neházelo to a bouřky se jim vyhýbaly. Bylo jim na té lodi dobře.
Až do toho večera, kdy našel Susannu zablokovanou pod tím velkým úchylem celou od krve a neschopnou rozumné myšlenky. Snažil se na tu noc nemyslet; snažil se, co to šlo, ale dosáhl jen toho, že na to myslel pořád. A Susanna mu to celé vůbec neulehčovala. Vlastně to ztěžovala až do chvíle, kdy to udělala naprosto nesnesitelné.
Od toho, co od ní včera večer odjel, s ní kromě práce kloudně nepromluvil ani slovo. Musel to strávit. Nebylo to nic, co by nešlo překonat, jen potřeboval čas. Bylo mu, jako by roky obdivoval sochu a ona pak spadla z podstavce a rozmačkala ho. Přesně na tomhle místě už jednou byl; skončil v posteli se svou kolegyní, aby zjistil, že mu tím jenom šikovně zavázala oči páskem od toho svého apartního župánku a držela ho ve tmě dostatečně dlouho, aby neviděl, co opravdu dělala.
Ona z toho měla povýšení, jeho degradovali a nebýt toho, že u Dálniční zrovna potřebovali někoho do počtu, vyletěl by na dlažbu. A on jí opravdu věřil; ještě ve chvíli, kdy zmizela na to školení a s ní většina jeho důkazů, pořád nic nechápal. Teprve když mu napařili insubordinaci a jeho případ se rozpadl, pochopil, kam až to sahalo a kdo všechno v tom jel.
A pak ho přeřadili a první, na koho narazil, byla slečna von Landitz. Málem ho to zabilo. Na první pohled jí byla tolik, tolik podobná; mladá, horlivá, zelená až za ušima a všechno věděla nejlíp. A pak zjistil, že ne všechno je úplně pravda a začal jí věřit. Jeho život už dávno měla, tak co měl před ní ještě chránit? Jenže fakt, že jeho chování okolo žen prokazovalo známky extrémně špatných úsudků, byl znovu potvrzen.
Věřil tomu, že tu nešťastnou aprílovou noc chtěla jen něco cítit. Ujistit se, že je naživu a že není sama. Všechny její hradby padly a ona se zachovala tak, jako kdokoli jiný. Až pozdě si uvědomil, že to bylo poprvé, co zabila. Poprvé, co její záměr ukončil něčí život. Každá taková situace člověka donutí uvažovat nad tím, jaké má právo vzít život, i když to neumí artikulovat. Zabít bylo něco, co každého psychicky zdravého člověka přinutí cítit se úplně na hovno a Susanna nebyla výjimka. Kdyby si to uvědomil tu noc, nikdy by se jí tolik nebránil.
Ale on si to neuvědomil a ta pachuť selhání nemizela. Mohli to celé udělat jinak. Ona potřebovala vypnout; dostala se do situace, kde musela přestat cítit, aby na místě nezešílela, a pak zase potřebovala cítit, protože to jediné ji mohlo ujistit, že je pořád člověk a ne zrůda. Chápal to. Kdyby byl schopen pochopit to už tehdy, nebyl by to takový problém. Ale stalo se to jinak a nechalo je to oba v násilném zmatku, ze kterého jim jejich povahy nedovolily ven jinak, než jen dalším násilím.
A přitom ublížit jí, to bylo to poslední, co kdy chtěl. Ani to nebylo v jeho silách. Proto ho tak zaskočilo, jak surově se k ní choval. Možná toho nebyl schopen jen vědomě. Možná z ní podvědomě chtěl vymlátit duši za to, jak si ho zotročila; jak ho mátla; jak ho zblbla a jak si ho k sobě snažila přivázat nejstarším trikem všech dob jen proto, aby držel hubu a krok. Anebo možná nic z toho nedělala; možná, že z toho byla zmatená stejně, jako on; možná, že ji to k němu táhlo stejně, jako jeho k ní.
Frank znovu zakroutil hlavou s hořkým šklebem a přešel k oknu, aby z něj vyfoukl kouř a típl cigaretu o kovový rám. I kdyby Susanna nakrásno cítila něco podobného, i kdyby ji to k němu táhlo, nikdy by se s ním nespokojila. Mířila někam mnohem výš a on byl klidný při představě pohodlného přízemního života. Trochu by si zajuchali, ona by pak odjela do západu slunce s nějakým následníkem trůnu a on by zase ostrouhal.
Susanna uměla nastavit přesně tu tvář, která se jí zrovna hodila, a jemu se to příčilo. I když se teď našla ve své práci, nepotřebovala ji, jen ji to zrovna naplňovalo. A až bude chtít něco jiného, dá od toho ruce pryč a vrátí se do toho pohodlí a do té sociální vrstvy, kde vyrůstala. Udělá přesně to, co je nejlepší pro ni. A nemohl by jí to vyčítat; když jí tehdy naznačil, že o víc, než o tu jednu trapnou noc nestojí, dělal to samé. To, co bylo z dlouhodobého hlediska nejlepší pro něj.
V tomto ohledu byli jeden jako druhý; stejní, jako zbytek lidstva. Nemělo cenu se dál pouštět tím směrem, protože to nikam nevedlo. Mohli si sice užít tu jízdu, mohli spolu být, dokud to bude fungovat, ale až to fungovat přestane, bude to neuvěřitelně bolet a Frank si nebyl jistý, jestli by tu bolest znovu zvládl. Vycouval, dokud to šlo a snažil si to klopýtnutí vyhnat z hlavy.
Jenomže začal couvat až moc pozdě. Škoda už byla napáchána a všechno se začalo odvíjet podle toho. Nejhorší ale bylo, že nedokázal zachovat chladnou mysl; celá situace útočila na jeho city a vždycky, když se to stalo, řítil se po hlavě do prdele. Když se znovu zvedl vítr a nahnal Frankovi dávku studeného deště přímo do tváře, otřásl se.
Utřel si obličej dlaní a přivřel okno, aby neměl v bytě mokro. Padl na znak do postele a zůstal hledět na strop. Jeho oči si už natolik přivykly tmě, že celé to zatemňování nemělo moc význam. Venku bouřilo snad ještě hlasitěji, než předtím, a Frank si dokázal představit ten bordel, který to nadělalo na dálnici. Byl rád, že neměl službu. Byl rád, že další dva dny neuvidí Susannu. Byl rád, že je v suchu a do bytu mu neprší.
Dál přemítal nad tím, za co byl rád a co je na jeho životě fajn jako vždycky, když jiná jeho část stála za hovno, a ani si nevšiml, že pomalu usíná. Procitl o chvíli později, když vítr rozrazil okno, a jen se posunul v rozvrtané v posteli a přehodil přes sebe přikrývku. Nevěděl, co ho nakonec tak udolalo, ale ve chvíli, kdy se propadal hluboko do spánku, mu ani nevadilo, že bouřka lomcovala s otevřeným oknem, jakoby ho chtěla vyrvat z pantů.
*
Byt byl tichý a tmavý; jediné, co bylo slyšet a vidět bylo to, co šlo zvenčí. Cítila cigarety, a když se zablesklo, zahlédla krabičku a zapalovač na kuchyňském stole. Mimo jiné taky zahlédla Frankův obličej; viděla ho skrz ty poličky, které oddělovaly jeho ložnici od zbytku bytu. Spal s tváři otočenou ke dveřím, k ní. Ale spal tvrdě.
Přesto stála přilepená ke dveřím stejně, jako se jí mokré oblečení lepilo k tělu, a chvíli čekala, až se jí bušící srdce uklidní. Nervozita pominula a Frank se pořád nepohnul. Spal klidně a trochu chrápal, slyšela ho jasně a zřetelně. Nechápala, jak mohl spát při takové bouřce; nechápala, jak mohl klidně spát v takové situaci; nechápala, jak mohl klidně spát po tom, co se mezi nimi stalo. Ona nejen, že nespala klidně, několik nocí nespala vůbec.
A potom, co se stalo včera večer – nebo spíš už předevčírem, jak shledala, když blesk proťal místnost a dovolil jí vidět na ciferník kuchyňských hodin – nebyla schopná zamhouřit oka. V hlavě jí bzučelo jako v úlu, chvílemi upadala do stejné ledové apatie jako tu noc, co vyhořela, a chvílemi zuřila a nemohla dojít klidu. Nevěděla, jestli byla víc zraněná a zahanbená Frankovým opakovaným odmítáním, nebo vzteklá a zrazená jeho úsudkem o ní.
Věděla, že tu noc udělala chybu, že to byla z drtivé většiny její vina a že se v návaznosti na to chovala nesnesitelně, že nebyla schopná zkrotit svou žárlivost a zmatení ze ztráty té moci, kterou si myslela, že nad ním má. Ale nesnesla, že se choval tak nevinně. Odjet z místa činu byla jeho špatná volba, podvolit se jí byla taky jeho volba a přestat to všechno řešit bylo taky jeho rozhodnutí.
Jejich volby byly tentokrát propletené víc, než obvykle, a vina byla společná. Stejně tak následky. Nechával ji v tom samotnou a tvářil se, že ho zrazuje a využívá. Susanna nechápala, kde se tak hrozně minuli; byli na stejné cestě, byli v tom spolu, a pak už najednou nebyli. A Susanna to nebyla schopná unést.
Nervy měla napjaté jako strunu určenou k něčímu uškrcení a nikde nebyla schopná najít klid. Emoce, kterým nerozuměla, ji vyhnaly do toho odporného počasí, nohy ji nesly po zaplavených ulicích až do míst, která jí připomněla tu tmavou uličku a tu odpornou ruku mezi jejíma nohama, zatímco její ruce zběsile šmátraly k pouzdru pro zbraň. Ta děsivá vzpomínka změnila její směr; podvědomě spěchala k tomu jedinému, co ji po tom útoku udrželo při zdravém rozumu. Frankovi.
Stála hluboko po půlnoci v jeho bytě a on klidně spal. Něco v ní tím bylo vydrážděné k nepříčetnosti. Od celé té události nechtěla nic jiného, než aby ukázal, že se celá ta věc na něm podepsala stejně, jako na ní. Že cítí s ní, že cítí pro ni. Že ji nenechá se v tom topit, byl přece její partner. Ale Frank se jen vzdaloval. Vzdaloval se a bylo mu u toho dobře.
Chtěla ho, protože ho potřebovala blízko – tak blízko, jak jen mohl být – a protože potřebovala vědět, že ho pořád může mít. Udělala špatnou věc, vzala život, ale nebyla taková zrůda, jak si o ní myslel. Nevěděla, jak by mu to měla ukázat; každý krok, který k němu udělala, znamenal čtyři překotné dozadu z jeho strany. Teď ale nevypadal, že se před ní chystá utéct. Neměl kam. Nevěděl, že by měl.
Susanna cítila, jak se to nepříčetné něco v ní zachvělo vzrušením lovce. Frank v ní svým poplašeným, odtažitým couváním vzbudil něco dlouho zapomenutého; predátora, o kterém nevěděla, že v ní existuje; zvíře, které ucítilo kořist. Něco se zlomilo, něco vypustil a ona začala cítit krev. Utíkalo od ní něco, co bylo její, a jí se to ani trochu nelíbilo. Něco se pod jeho surovým dotekem zlomilo a ona věděla, že nepřestane, dokud ho nedostane tam, kde ho chce mít.
Spustila z ramen koženou bundu a odložila ji na stůl, kolem kterého procházela. Sešlápla promočené baleríny a přetáhla přes hlavu svůj oblíbený zelený svetr, ztěžklý dešťovou vodou. Ve světle dalšího blesku byly vidět modřiny, které se jí na zápěstí vytvořily potom, co ji Frank držel u auta. Další modřinu měla na pravé kyčli, kterou naletěla na dveře vozu, a která teď vykukovala z pod pásku bokových kalhot. Její tělo neslo až příliš známek jeho fyzické převahy, a přesto jich neslo málo.
Zůstala stát nad Frankem a cítila, jak se jí kolem teď už bosých nohou tvoří loužičky vody stékající z kalhot. Bouře ztichla, anebo měla pocit, že ztichla, protože její halas ustoupil rámusu, který dělala zpěněná krev řítící se jejími žilami. Byly chvíle, kdy se Frank tvářil bezbranně a nevinně, protože tak chtěl být vnímán, a byly chvíle, kdy prostě byl bezbranný a nevinný, jako teď. Svaly někde hluboko a nízko v ní se sevřely animální žádostí a popadla ji iracionální touha začít ho líbat, dokud se neprobudí, a pak ho líbat dál, dokud mu nezačnou krvácet rty.
Klesla na kraj matrace a naklonila se svou tváří nad jeho. Cítila jeho dech a znovu cítila ten odporný zápach cigaret. Vracel se zpátky ke svým zlozvykům. Takže celá ta situace na něj přece jen měla vliv; takže mu nebyla úplně ukradená. To zjištění jí vyvolalo na tváři šťastný úsměv a rozhodnost ve svalech jí povolila. Najednou nechtěla nic jiného, než se stulit po jeho boku a konečně usnout.
Frank se se škubnutím probudil a jedna jeho ruka sevřela Susannino hrdlo. Její instinkty ji znovu zradily, protože než se nadála, ležela pod ním na zádech, jeho prsty povážlivě omezovaly její schopnost dýchat a chvíli poté ucítila výhružný chlad jeho zbraně přitisknuté k jejímu boku v místě, kde se bílé tílko posunulo nahoru. Její svaly cukly, pokusila se přerušit kontakt s mrtvým kovem, ale než si vůbec uvědomila, jak by se měla bránit, zbraň se jí přestala dotýkat a jeho ruka přestala svírat její hrdlo.
Klečel obkročmo kolem jejího břicha a tyčil se nad ní stejně nehybně, jako útes nad mořem. Oči se mu ve tmě třpytily, jak mrkal a zjevně se snažil pochopit celou situaci. Pak z ní slezl a posadil se na kraj postele, zajistil zbraň a položil ji na noční stolek. Susanna se zachvěla při představě, jak blízko všem vitálně důležitým orgánům měla nabitou pistoli.
„Co tady děláš?“ hlesl do tmy. Mluvil tak tiše, až to vypadalo, že je v místnosti někdo další, koho není radno probudit. Susanna se přistihla při záměru rozhlédnout se a zkontrolovat, jestli jsou skutečně sami.
„Nemohla jsem spát,“ odpověděla Susanna popravdě a posunula se ke kraji postele, aby se usadila vedle něj a spustila bosé nohy na zem. „Nebudu moct spát, dokud to nevyřešíme.“
Frank si hluboce, snad trochu iritovaně povzdechl a opíraje lokty o kolena, složil ruce do dlaní. Venku se znovu zablesklo a Susannu trochu zarazila jeho shrbená ramena a poražené držení těla. Z části to působilo jako rezignace, z části se dala jeho reakce vyložit jako otrávenost z faktu, že je tady.
Susanna se neodvážila říct ani slovo. Nezkoušela ho odhadnout; po tom excesu předevčírem by se nedivila, kdyby ji vyhodil ven na déšť. Ztracená v myšlenkách se téměř vyděsila, když se jeho oči ve tmě znovu zaleskly a hleděly přímo na ni. Její tělo se znovu ozvalo způsobem, jaký s ním nikdy předtím nezažila. Najednou se ho dožadovalo; dožadovalo se ho od té chvíle, co ji opustil.
„Jsi úplně mokrá, namočilas mi postel,“ protrhl ticho Frank a jeho ruce ve tmě šátraly po matraci, aby zjistily rozsah škody. „Tys šla pěšky?“
„Původně jsem se chtěla jenom projít, neplánovala jsem…“ odmlčela se. Ani nevěděla, co byl původně její záměr, žádný neměla. Mihl se v ní krátce, když stála mokře přilepená ke dveřím a chtěla mu sedřít záda do krve, ale teď prostě jen seděla na kraji jeho postele a nevěděla, co se sebou.
„Vezmu tě domů,“ rozhodl se nakonec Frank a zvedl se z postele.
„Já nechci, abys mě vozil domů,“ odpověděla Susanna jasně a trochu panovačně; napůl to znělo jako rozkaz, ačkoli sémanticky tam žádný nebyl. „Franku…“ Teď to zase znělo jako prosba a Frankovi se začala motat hlava. Její ruka se o tu jeho rázně otřela takovým způsobem, který jasně napovídal, že ho chtěla chytit, jen ve tmě minula. Couvl před ní a rychle nahmatal lampu u postele.
Tlumené světlo atmosféře sebralo jakékoli tajemství. Stál tam Frank, trochu nejistě a zahanbeně v trenýrkách se vzorem cirkusového stanu a zmačkaném tričku, a ve tváři měl pořád ten nevinný a bezbranný výraz, se kterým ke zdi nacouval, jako by se jí bál. A seděla tam Susanna, v bílém tílku s mokrými fleky, v louži vody u bosých nohou, s husí kůží po těle a hroty ňader tlačícími se skrz jemnou bavlnu, která selhala v ochraně před chladem.
Seděla s obličejem skloněným tak, aby na něj neviděla, protože ten jeho výraz nakopnutého štěněte v ní vzbuzoval znovu tu krvelačnou zuřivost, osudově propojenou s jejím chtíčem. Slyšela ale, jak se mu zadrhl dech v krku, a viděla, jak přešlápl z jedné bosé nohy na druhou. Palec jeho pravé nohy byl jen pár centimetrů od místa, kde končila ta kaluž, kterou udělala.
Zvedla si ruce k tváři stejně, jako to udělal předtím on, aby se znovu ponořila do té tmy, kde byl jen jeho dech, jeho hlas, a jeho třpytící se oči. Škubla sebou, když se Frankovy ruce obtočily okolo jejích zápěstí, ale úplně jinak, než včera. Tentokrát ji držel jemně, jeho hrubé palce přejížděly něžně po její kůži, a když vzhlédla z dlaní, viděla ho dřepět před ní a pozorovat její ruce se svraštěným obočím, jako by nedokázal pochopit, kdo jí to mohl udělat.
„Proboha Sus…“ zamumlal zdrceně. „Promiň, já jsem… nevím, kde se to ve mně vzalo. Udělal… udělal jsem ti ještě něco? Musela ses hrozně praštit o to auto…“
„Jen na boku,“ odpověděla Susanna popravdě, „jsou to jenom modřiny, Franku. Nic se neděje. Nejsem z cukru.“
„Ne,“ zakroutil Frank hlavou a na tváři se mu objevil úsměv doprovázený krátkým, suchým uchechtnutím. „To fakt nejseš.“
Bylo na něm ale vidět, že ho to pořád trápí. Pořád měl v očích určitou hořkost, kterou na něm rozpoznávala, když se cítil provinile, když byl naštvaný sám na sebe. Viděla to tehdy, když málem s Novakem prohádal její život, když zastřelili toho pumpaře a Frank si to nepřestal dávat za vinu, a vlastně to tam bylo od té chvíle, kdy se vzdálil za svým informátorem a ji napadl ten dobytek. Jen to narůstalo.
Sevřelo se jí srdce. Vinil se za víc věcí, než mohl zvládnout, a Susanna věděla, jak to má Frank s vinou. Připaluje mu cigarety. Vyvlékla svoje ruce z jeho a položila je na jeho tváře. Frank ji chvíli pozoroval, jako by se snažil zjistit, na co myslí, a pak sotva neznatelně zakroutil hlavou; byl to jen tlak napřed v jedné, pak v druhé dlani. Složil hlavu do jejího klína, jeho ruce se rozběhly podél její stehen. Jeho dlaně se horce opřely o její hýždě a Susanna jen krátce zaváhala, než vjela prsty jedné ruky do jeho hlasů a dlaní té druhé po krajině jeho zad. Znovu oproti ní sálal; to byla ta jeho horká krev, která dělala horkou hlavu a…
Susanna zavřela na chvíli oči a jen vnímala jeho jemné vlasy mezi prsty. Na mokrých stehnech cítila, jak si povzdechl a pak se rázně napřímil a vstal. „Donesu ti něco suchýho a ustelu si na gauči,“ rozhodl a na chvíli vypadal zase jak ten policista Frank, který vždycky věděl, co dělat. Rozhodnost mu slušela, ale ne teď.
„Nechoď. Zůstaň se mnou. Dneska v noci.“ Susanna chytila jeho ruku, tentokrát neminula, a pevně sevřela.
Frank ji znovu pozoroval jako chvíli předtím, ale tentokrát nevypadal ztraceně někde z pozice u jejích nohou, spíš vážně, jako by měl celý její osud v rukou a někde shora, z nebes o ní měl rozhodnout. „Tak jo,“ řekl pak bez boje. Susanna zamrkala a chvíli se nezmohla na slovo. Pak jí došlo, že ji asi nepochopil.
„Ne, já myslím – “ zakroutila hlavou ve snaze to vysvětlit tak, aby pochopil, co přesně po něm chce. Aby pochopil, že chce jeho. Ale Frank ji přerušil s takovým jasem v očích, který u něj viděla naposledy, když u toho auta ucukl před jejím polibkem. Okamžitě věděla, že se řítí do průšvihu.
„Já vím, co chceš,“ přikývl pomalu. „Chceš si zašukat – fajn. Já už stejně neusnu.“
Susanna zamrkala a hlubokým nádechem potlačila tu vlnu nevole, která se v ní vzbudila při jeho slovech. Věděla, o co mu jde. Pochopil, že couvat před ní nemá smysl, protože ona se zjevně rozhodla. Takže se snaží odradit ji Traberem nejhrubšího zrna; tím, který má slovník dlaždiče, manýry dobytka, a kterého jí nikdy neukazuje. Jenže Susanna věděla, s kým má tu čest. Nehodlala se nechat obehrát.
Dívala se Frankovi do očí a neuhnula. Neznatelně pozvedl obočí, ale pak se zastavil a jeho tvář dál zůstala nečitelná. Poznala to gesto; neubránil se mu pokaždé, když stál před nějakou výzvou. Chvíli ještě váhal – čekal, až Susanna ustoupí – ale když se to nestalo, přešel k ní blíž. Přetáhl si tričko, na němž byly mokré fleky od jejích kalhot, přes hlavu a nechal ho spadnout na mokrou zem. Zůstal před ní stát jen v trenýrkách tak, že měla čelo v úrovni jeho boků. Přímo před očima měla jeho rozkrok.
Neuhnula očima, ačkoli to bylo těžké. Uklidnila se hlubokým nádechem; um, s jakým proti ní taktizoval, ji překvapil. Vždycky jí přišlo, že je Frank příliš přímý na jakoukoli přetvářku, ale teď se jí zdálo, že tu hru umí hrát líp, než ona sama. Zaostávala proti němu ve hře o moc. Trochu pootevřela rty a pohlédla vzhůru k němu, ale Frank se díval dolů na ni napůl pobaveně, na tváři úšklebek, jako by už vyhrál.
Susanna se rozhodně chytila jeho předloktí a postavila se proti němu. Znovu cítila, jak se jí zpěněná krev řítí tepnami a budí v ní ten neklid, který se uhnízdil v jejím podbřišku a bažil po jeho krvi. Přetáhla si tílko přes hlavu stejně rozhodně, jako Frank, a zahodila ho. Ani jeho oči neuhnuly z těch jejích, což ji na chvíli zaskočilo. Byl to přece Frank Traber, před kým stála do půli těla nahá. Tvářil se stejně přihlouple pokaždé, i když jen procházel kolem butiku se spodním prádlem, a to viděl pouze figuríny.
Aniž by pohnul byť jen třeba mimickým svalem, podrazil jí nohy a Susanna dopadla naznak do postele. V mžiku byl na ní a znovu se usadil obkročmo kolem jejích boků jako prve, než poznal, že jde o ni a ne o cizího útočníka, a začal jí rozepínat kalhoty. Už se jí nedíval do tváře a to ani, když jí kalhoty stáhl z boků spolu s kalhotkami.
Nahá Susanna odolala prvotní touze přetáhnout přes sebe něco, cokoli; nehodlala mu ukázat slabost. Frank se zbavil trenýrek a zase stál nad ní, nahý jak prst. Jeho vzrušení bylo stejně patrné a stejně těžko pochopitelné, jako to její. Teprve pak znovu vyhledal její oči a Susanna tiše vzdychla. Jeho intenzivní pohled jí celou prostoupil a vlna temného vzrušení ji rozsekla podél páteře. Znala ten pohled v jeho očích; ten pohled, který jí dával jistotu v to, že má Franka pevně na háčku. Ten pohled, díky kterému věděla, že ji chce a že je středobodem jeho vesmíru.
Predátor v ní se zatetelil; byl to pohled slabosti. Tentokrát to byla Susanna, kdo měl navrch. Uměla podrážet nohy stejně, jako on. Dopadl na ni, ruce zaťaté do matrace tak, aby na ni nenalehl plnou váhou, a jeho ohleduplnost i v momentě, kdy její zásah přišel nečekaně, v Susanně znovu vyvolala tu zákeřnou extázi, kterou cítila pokaždé, když nad ním měla převahu. Když cítila, že jí patřil. Zahákla koleno za jeho bok a pořádně se zapíraje druhou nohou, otočila je a seděla teď na něm.
Cítila jeho horké tělo pod sebou. Venku pořád zuřila bouřka a vháněla vlhký, chladný vzduch dovnitř. Otíral se o její mokrou kůži stejně intenzivně, jako Frankovo sálající a suché tělo pod ní. Ležel klidně, jeho dlaně na jejích nahých stehnech, a čekal, co udělá. Susanna se trochu nespokojeně zavrtěla, ale dostala z něj jen krátké přerušení jeho dechu, když třela o jeho erekci.
To se jí nelíbilo; potřebovala, aby ji znovu strhla ta jeho horká krev, ta jeho primitivní vášeň. Potřebovala, aby do ní začal bušit tak, až z ní vytřese všechny myšlenky a pocity a zůstane jí jen ta lahodná křeč lomcující s jejím tělem. Ale Frank zůstával pasivní a dráždil ji tím. A zdálo se, že to věděl.
Natáhla se a zhasla světlo. Jakmile byt pohltila tma a zmizely jí mžitky z očí, zase slyšela jen jeho dech, svůj dech, venkovní bouřku, a viděla jeho oči, které se leskly ve světle osamělé pouliční lampy; ta jako jediná do bytu dosvítila. Sklonila se dolů, tisknouc svůj trup celou svou vahou na jeho, a políbila ho hluboce a dravě. Ucítila, jak sebou Frankovy ruce na jejím těle cukly a jeho prsty se zabořily do jejích stehen ve snaze zůstat v nečinnosti, ale polibek jí oplácel.
A pak byla znovu pod ním a jeho váha ji tlačila do matrace. Zasténala do jeho úst a zvedla proti němu boky, rychle obtáčeje nohy okolo jeho pasu. Byl tak blízko; stačil jeden jediný pohyb jeho pánve a měla by ho přesně tam, kde ho chtěla. A Frank to chtěl taky, jinak by to nenechal zajít tak daleko. Její prsty přejely přes jeho paže a napjaté svaly na nich; držely celou jeho váhu. Pokračovala dolů, přes jemnou, sem tam porušenou kůži na jeho žebrech, až sevřela jeho hýždě, zatínajíc prsty do jeho kůže a nutíc ho konečně udělat ten pohyb. Frank ale znovu odolal.
„Počkej,“ namítl zadýchaně a skrz zaťaté zuby. Jeho sebeovládání ji ohromovalo a zároveň v ní budilo krutou touhu ho pokořit. Její ruce se zase rozběhly po jeho těle a znovu se je zkusila přetočit, Frank to ale tentokrát zjevně předvídal. Popadl její zápěstí, aby její ruce zastavil, a jeho nohy se zapletly s jejími. „Susanno, počkej. Slib mi, že to bude naposledy. Musíme to vyřešit jinak, musíme to přestat komplikovat.“
Sám sebe obdivoval za tak dlouhou a smysluplnou větu a zíral s očekáváním do Susanniny tváře, nebo aspoň do toho, co z ní v té tmě viděl. Cítil její dech na své tváři a dotek jejích jemných ňader na svém hrudníku. Její klín sálal a Franka stálo veškeré ovládání nepohnout boky a nebýt v ní na jeden jediný pohyb bez ohledu na to, jestli ji to bude bolet. Zatínal zuby a čekal na její slova.
„Proč mě nechceš?“ zeptala se Susanna. Mluvila hlasem plným potřeby a tiché prosby, kterým by na něj v životě nemluvila, kdyby mu viděla do tváře. Byly věci, které Susanna dělala jen, když byla tma, a byly věci, které říkala jen, když na ni nikdo neviděl.
Cítila, jak se Frankův obličej schoval do míst, kde se její hrdlo rozbíhalo v ramena a hruď, a jeho břicho se otřásalo tichým smíchem. „Tohle teď můžeš říct fakt jenom ty,“ zamumlal. „Susanno, slib mi to. Slib mi, že je to naposledy.“ Cítil její nevoli a cítil, jak se její tělo pod tím jeho znovu začalo vrtět. Neslíbí mu nic a on už dlouho nevydrží. Nevěděl ani, jak se mu podařilo udržet se doteď.
Musel změnit taktiku. Pustil její ruce, chytil její boky a jediným plynulým pohybem do ní pronikl tak hluboko, jak jen to bylo fyzicky možné. Znovu zaťal zuby, aby zůstal na místě, a jeho ruce tlačily její boky do matrace, takže imobilizoval i ji. Susanna na chvíli zapomněla dýchat; kousla se do rtu, aby nekřičela, když do ní zapadl, a na jazyku ucítila krev. Bolest z porušené kůže na rtu se úplně ztratila v tom neidentifikovatelném napětí, kdy s ním její svaly napůl bojovaly a napůl se ho snažily přijmout, udělat mu místo.
„Susanno,“ přemohl se znovu Frank a znělo to jako sten bez dechu. „Slib mi to.“ V matném světle z okna viděl, jak znovu záporně zakroutila hlavou. Cítil tlak v dlaních, jak se nevědomky pokoušela dostat napřed dál od něj a pak, když jej její tělo přijalo, zase blíž bez ohledu na to, že to nebylo fyzicky možné.
Znovu se pohnul, celou délkou ven a zase zpátky; vrazil do ní ještě tvrději díky tomu, že jeho ruce na jejích bocích ji držely na místě. Zase se vzepjala, tisknouc svůj hrudník k tomu jeho, a tentokrát vykřikla nahlas, když svaly hluboko v ní zopakovaly ten pokus vypudit a vtáhnout ho zároveň. Tentokrát jistě ucítila vlákenka bolesti v místě, kde jeho ruce drtily její boky, a kde se jejich těla setkávala a spojovala. Mělo by ji to vyděsit, ale místo toho chtěla víc.
Zvedla ruce a zaťala nehty do jeho bicepsů, až teprve teď vnímajíc, jak se Frank třese, jak hrozně bojuje sám se sebou. „Susanno,“ zopakoval znovu její jméno jako mantru a tentokrát to znělo jako syknutí. „Slib mi to, nebo se zvednu a jdu pryč.“ Zadoufal, že v jeho hlase nebyla slyšet ta absolutní jistota, že právě blafuje víc, než za celý svůj předchozí život dohromady.
„To neuděláš,“ zašeptala Susanna namáhavě a evidentně se spletla v tom, co jistota v jeho hlase znamenala, protože v tom Frank zaznamenal podtón obav, pokud se mu tedy už úplně nezbláznily smysly. Nedalo se to vyloučit; hmat, čich, sluch a chuť vypovídaly přesné měření, protože přetékaly její přítomností. Jediné, co mu dávalo sílu s tím bojovat, byl fakt, že na ni pořádně neviděl.
„Zkus mě,“ zavrčel. Kužel světla od okna dopadl na její hrdlo. Měla teď odvrácenou hlavu, svaly na krku napjaté stejně jako ty, které se svíraly kolem něj. Její kůže se třpytila potem a patrně dešťovou vodou z jejích vlasů a vystouplá žíla rychle pulsovala v rytmu jejího srdce. Chtěl tam přitisknout rty, přisát se tam, cítit pod jazykem její život, ale neudělal to, i když měl pocit, že jinak nemůže.
„Dobře,“ vzdala se nakonec Susanna, její ruce přejely po jeho rukou vzhůru k tváři, nehty stále zakousnuté do jeho kůže a nechávající ošklivé, naběhlé rýhy. Chytila jeho tvář do dlaní stejně násilně, jako prvního dubna, a pokusila si ho stáhnout k polibku. Frank pustil její boky a zapřel se dlaněmi do matrace vedle její hlavy; přepjaté svalstvo ho zradilo, když se zabořil až po předloktí, a Susanniny ruce ho obmotaly jeho svěrací kazajka. Její kolena se stále vznášela vysoko nad jeho pasem a lačně mu ji otevírala.
Zvedla obličej k jeho, ale zastavily ji jeho prsty ve vlhkých hlasech, které násilně držely její hlavu dole. „Řekni to,“ zachraplal Frank, „řekni, že to slibuješ.“ Pokud ho někdy Susanna zažila na pokraji sil, bylo to teď. Ale něco v té umíněnosti, s jakou na tom trval, jí napovídalo, že kdyby mu nevyhověla, skutečně by odešel. A ze všech těch ponížení, které jí Frank svým odmítáním dopřál, by tohle bylo to největší.
„Slibuju, Franku,“ odpověděla jedním dechem a zasténala, když konečně upustil od toho zpětného chodu, který proti ní nasadil, a nechal své tělo dělat to, co mělo. Obě její ruce vjely do jeho vlasů, svírajíce je v pěst a stahujíce si jeho obličej k polibku způsobem ne nepodobným tomu jeho, když z ní vynucoval ten slib. Vyhověl jí a čepele jejich jazyků se o sebe otřely. Jeho boky to rozpohybovalo s ještě větší zběsilostí, kterou se snažil brzdit, protože měl pocit, že ji za chvíli snad přepůlí, ale Susanna ho svými pohyby ještě urgovala, jakoby neměla absolutně žádný pud sebezáchovy.
Zablesklo se a Frank ji viděl na chvíli jasně tak, jak zrovna vypadala; bíle a téměř dokonale pod ním, kolem něj, pulsující, svaly v těle napjaté jako struny. Jeho smysly vybuchly. Přestal vnímat všechno krom těla, do kterého se nořil. Pár chvil na to se Susanna ztratila v kaskádě křečí, které osvobodily i jeho.
A pak se svět na chvíli rozplynul stejně jako ta bouřka, po které zůstalo jen inkoustově černé nebe plné hvězd.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - X.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
X.
*
Enjoy yourself, it’s later than you think,
enjoy yourself, while you’re still in the pink.
The years go by, as quickly as you wink,
enjoy yourself, enjoy yourself, it’s later than you think.

*
Barevné kulečníkové koule se rozprskly pod úderem jedné z nich a řítily se po zelené tkanině, přichycené na okrajích k tmavému dřevu. Dvě z nich s tlumeným rachocením zmizely ve dvou různých dírách. Semir se spokojeně napřímil a opřel tágo o zem, zabodávaje přes hrací stůl pohled do Borna. Ten se mlčky napil čaje, v koutku úst pobavený úsměv. Ne, že by v tom byl nevinně. Když se dva muži sešli nad hrou, nebylo možné, aby nezačali skutečně soutěžit.
V salónku byla i přes tu nevinnou soutěživost příjemná atmosféra. Semir neměl o takovém podniku v Kolíně ani tušení; skoro to vypadalo, jako by se tu začal vyskytovat s Bornovým příjezdem, protože k němu tak nějak seděl. Ale líbilo se mu tady – vypadalo to sice jako pro horních deset tisíc, ale ceny byly běžné. Bylo to přímo dokonalé místo pro nedělní večer.
Reproduktory na stěně přeladily z příjemného jazzu na francouzské šansony. Semir pohnul tágem a zkazil šťouch, sám pro sebe se šklebě. Vzhlédl k Bornovi a nepřekvapilo ho, když spatřil, že se na něj psycholog pozorně dívá. Tomu chlapovi něco uniklo jen v případě, že byl ztracen v myšlenkách a v podstatě duchem úplně nepřítomný. Tohle zrovna nebyl ten případ. Semirovi se nechtělo mluvit, ale zůstalo by to viset ve vzduchu a to nesnesl.
„Moje žena… bývalá žena ráda poslouchala Édith Piaf,“ pokrčil rameny. „Pořád je to trochu čerstvý.“
Born vědoucně přikývl. Mizící pás po snubním prstenu na policistově ruce neunikl jeho pozornosti, ale nijak víc nad tím nepřemýšlel. Rýpat se v takové záležitosti nebylo na místě, nebyla to jeho věc. Měl ale pocit, že Gerkhana nějak dotlačil to říct, a nechat to trapně viset ve vzduchu mu nepřišlo zdvořilé.
„Je to dlouho?“ zeptal se a sklonil se nad stůl, aby prozkoumal další možný šťouch. Stejně měl takové tušení, že Semirovi se momentálně mnohem líp mluví bez očního kontaktu.
„Ještě ani ne rok,“ odpověděl Semir a zjevně si to uvědomil teprve, když to vyslovil. Born k němu na chvíli zvedl oči a pak se vrátil ke hře. Koule o sebe zaťukaly a jedna z nich zaduněla v díře.
„Na čerstvé máte právo,“ ujistil ho pak a zvedl se nad stůl. Osmička zůstala hloupě obnažená a náchylná k minutí jakékoli díry. Dominikovi příliš nezáleželo na výhře, ale prohrát tak hloupě se mu taky nechtělo.
„Mluvíte ze zkušenosti?“ zeptal se Semir spíš jen, aby řeč nestála a aby trochu nahlodal Bornovo soustředění. Andrea mu evidentně kazila jakýkoli kulečník, i když tu ani nebyla. Nebýt toho špatného šťouchu, už tam měl osmičku a bylo po hře. Jestli se Tom dozví, že ho Born rozmazal po kulečníkovém stole, nevyjde s ním.
„Bohužel,“ odpověděl Born a po chvilce uvažování nechal osmičku osmičkou a místo toho rozstřelil jinou skupinku koulí tak, aby ji dostatečně posunuly. Nedostatečná síla šťouchu ale nahrála Gerkhanovi, který se vnitřně zatetelil.
„Jak dlouho?“ následoval Bornova příkladu a pečlivě měřil očima zbývající koule. Ať se propadne do pekla, jestli to teď nedá.
„Řekněme, že déle, než jsem byl vůbec ženatý,“ odpověděl Born a pozoroval Gerkhanovo počínání. Došel k závěru, že je čest prohrát s minimálně stejně dobrým soupeřem a tím komisař rozhodně byl.
„Takže taky špatná zkušenost?“ zeptal se Semir a zacílil.
„Ne tak úplně,“ zakroutil hlavou Born. Samotného jej to překvapilo. „Prostě zkušenost.“
Semira napadl jen jediný důvod, proč se nepovedené manželství automaticky neklasifikuje jako ryze špatná zkušenost. Děti. Dobrá nálada mu spadla k nohám. Šťouchl bez chuti a dopadlo to stejně, jako když začala hrát Édith Piaf. Tentokrát ale nehodlal cokoli vysvětlovat, zahnal to otázkou. „Takže děti?“
„Syn,“ pousmál se Born a poprvé za tu dobu, co ho Semir poznal, se jeho oči skutečně rozjasnily. „Philip. Je mu osmnáct.“
„Páni,“ odpověděl upřímně Semir. Dokázal si představit Borna jako otce, ale dítě čekal o dost mladší. Vlastně mu spíš přišel jako ten typ, který svádí zajíčky a rozhodně ne jako někdo, kdo se pokoušel o regulérní rodinu. „To už si asi žije dost po svým, ne? Co chce dělat?“
Born sledoval očima tágo a osmičku ve směru jeho špičky. Ten šťouch byl tak snadný, že by musel být ochrnutý, aby to nedal, a vůbec mu nečinilo potěšení tak snadno vyhrát. „To těžko říct,“ pokrčil rameny a ukázal na vybranou díru, „jako malý kluk chtěl být fotbalista, pak dělal hudbu – kytaru a bicí, dohromady, zvlášť – a teď se nadchnul fotografií a počítačovou grafikou. Hodlá to studovat, tak snad mu to vydrží.“
„Takže nejde v tátových stopách?“ podivil se Gerkhan. Nebyla to ani tak otázka, jako spíš konstatování, ale od Borna se přesto ozvalo suché zachechtání.
„Ne, na to je příliš chytrý,“ odpověděl a provedl šťouch. Ve chvíli, kdy se špička tága téměř dotkla koule, dovnitř vešli Glaser, Kranich a Korda. Eva prošla kolem Dominika a drcla mu do paže zrovna, když šťouchal, takže koule vystřelila ze stolu a zakutálela se až někam k oknu.
„Evo!“ obořil se na ni Born dotčeně. Nejdřív ho napadlo, jestli to náhodou neudělala schválně, ale načasování bylo tak přesné, že to mohl zařídit jen zákon schválnosti. Zmatená Glaser změřila pohledem situaci, jeho a Semira a na tvář se jí vkradl škodolibý úsměv, když pochopila, co právě způsobila.
„Nekřič,“ napomenula Dominika napůl žertem, „kdo by tě poslouchal, kdybys vyhrál?“ Born se zašklebil stylem, který napovídal, jak moc oceňuje její poznámku, a chystal se jí vrátit něco stejně uštěpačného, ale nestihl se ani nadechnout.
„No vida,“ poznamenala Korda od okna s nezbytnou cigaretou mezi prsty a šťouchla špičkou boty do zatoulané osmičky, „vy jste úplně vyšel ze cviku, můj milý. Mám vám ukázat, jak se to správně hraje?“
Oba dálniční komisaře silně bavilo, jak se obě dámy do jinak výřečného Borna pustily, až ho srazily z toho koně, na kterém obyčejně seděl. Obzvlášť Tom by rád věděl, jak se z toho Born chystá vykecat, ale byla tu jedna věc, která ho zajímala ještě mnohem víc. „Tak co ta pitva?“ promluvil místo na Borna na Kordu. Zkoušel z ní něco dostat už v autě, ale poslala ho k šípku s tím, že to nebude říkat desetkrát.
„Vy nedáte pokoj. Budete si ale muset počkat, až se najím,“ odpálkovala Toma patoložka a přijala popelník od Semira. „Děkuji, drahoušku.“ Tom otevřel ústa, aby se podělil o nějaký verbální ekvivalent protočení očí, ale Korda na něj jen upřela pohled, kterým mu jasně naznačila, že na ni nemá nic zkoušet, dokud se nenají, a Tom si to na místě rozmyslel.
Semir se odvrátil, aby si ani jeden z nich nevšiml, že se směje, a Born si náhodou vybral přesně ten moment, aby se sklonil pro zakutálenou osmičku a nebylo mu tak vidět do tváře.
„Doufám, že jste při pitvě našla aspoň adresu pachatele, když už nás tak napínáte,“ neodpustila si Eva, která měla zjevně na celé to divadlo svůj názor.
„A udělat tak za vás všechnu práci? Na to mi dost neplatí,“ uvedla ji do obrazu Korda. Pak pohlédla ke dveřím, které se zrovna otevřely, a zjevně viděla něco, co se jí líbilo, protože típla cigaretu, vrazila použitý popelník, který dosud držela, Bornovi do ruky, a zamířila ke stolu.
Dovnitř totiž vešel číšník a nesl tři porce, které si Glaser, Kranich a Korda objednali, když procházeli lokálem do salónku. Semir to zpozoroval a zamračil se. „To jste nemohli říct? My na vás čekali,“ poznamenal dotčeně a sekl očima po Bornovi. To byl idiotský nápad, zdvořile na ně počkat, když už jim ujeli. Málem umřel hladem a nikdo to neocenil.
„Promiň,“ zahuhlal Kranich, polykaje polovinu slova spolu s prvním soustem, ale opravdová lítost tam nebyla. Bylo těžké u něj hledat jakoukoli emoci, když měl před sebou žvanec.
Číšník se objevil znovu, aby donesl omáčky v malých nádobkách, a Gerkhan ho zajal, aby objednal jídlo i sobě. „Doktore?“ otočil se pak na Borna, který stál pořád u okna, v jedné ruce osmičku a tágo, ve druhé popelník. Vypadal jako podivná socha od autora silně ovlivněného postmodernismem.
„Cože? Nemám hlad…“ zakroutil Dominik hlavou. Semir pokrčil rameny a dál to neřešil. Propustil nebohého číšníka, kterého trochu vyděsil způsob, jakým byl odchycen, takže se teď vzdálil víc než ochotně. Policista odložil tágo a zapadl do boxu vedle Toma, zíraje mu do talíře.
„Teď jsi Johannes, nebo co?“ ohradil Kranich, když mu začalo přítelovo zírání lézt na nervy.
„Ne, jen se dívám, co tam máš,“ pokrčil rameny nevinně Semir a naklonil se nad talíř, „nějaký brambůrky, zeleninka – jé, co je to tady pod tím?“
„Budeš mi do toho talíře i slintat?“ zeptal se Tom a pokusil se Semira odstrčit loktem.
„Ale ne,“ ujistil ho Semir až příliš ochotně, opřel se do boxu, nechávaje Tomovi prostor, a s úsměvem mrkl na Glaser a Kordu, které jeho počínání zjevně bavilo. Pak, pozoruje koutkem oka Toma, počkal si na pořádně vrchovaté sousto, než do Kranicha vrazil ramenem.
„Ať ti nezaskočí,“ poradil mu, zatímco pozoroval obsah vidličky, jak kousek se kousek po kousku valí po Tomově tričku jak kameny po svahu a končí v jeho klíně. Tom se prudce pohnul, aby ze sebe sousto setřásl dřív, než bude mít všude mastné fleky, a smějící se Semir se od něj pro jistotu vzdálil.
„Ty seš fakt jak malej,“ vyčetl mu Tom a vstal, aby lépe viděl na nadělané škody. Jeho opatrné počínání a téměř až štítivost, se kterou prohlížel skvrny od majonézy, rozesmály i Evu a Kordu. Semir se výborně bavil, ve tváři značné zadostiučinění z té malé pomsty. Jeho triumf zhmotněný v křivě se dívajícím Kranichovi byl přerušen dalším příchodem číšníka.
Jakmile přestali oba komisaři předvádět varieté, Eva si začala všímat Dominika. Stál vedle kulečníkového stolu napůl opřený o tágo a prstem posunoval osmičku po zelené tkanině. Nebylo těžké odhadnout, že teď momentálně není ve své hlavě. Znala ten pohled až moc dobře; ty nepřítomné oči, které občas přecházely v nepříčetné, tu strnulost postoje, jako by opustil svoje tělo a zmizel. Byla na to zvyklá, znala to. Jediná chvíle, kdy ji to děsilo, byla, když byl s ní. V jednu chvíli objímala Dominika a v druhou netušila, kde zrovna je a co dělá, přestože cítila jeho teplo vedle sebe.
Doufala jen, že nepřijde na nic, co by vyšetřování obrátilo vzhůru nohama. Pak by se odsud netrhla a ona skutečně doufala, že se dostane aspoň na dva dny Hamburku pod nějakou záminkou, aby uklidnila jak sebe, tak Konrada. Začínala mít pocit, že to celé nedopadne dobře; projevoval se sevřeným žaludkem.
Korda změřila jak Borna, tak Glaser pohledem. Nebylo těžké poznat, že Born nad něčím usilovně uvažuje, a stejně tak bylo lehce vidět, že Glaser se to zrovna dvakrát nelíbilo. Bylo úžasné, jak byli ti dva propojení. Úžasné a děsivé zároveň. Cítila, že nálada začala trochu upadat, když si teď Gerkhan ucpal ústa.
Ještě chvíli počkala, než většina z přítomných dojí, a pak vstala, přešla znovu k oknu a s chutí si připálila cigaretu. „Můžete někdo vzbudit našeho vzácného pana doktora?“
„Já jsem vzhůru,“ zaskočil ji Born, opřel se o kulečníkový stůl tak, aby k ní stál čelem, a založil ruce na prsou. „Pokud jste tedy myslela mě.“
„Já mám na mysli vždycky jen vás, drahý Borne,“ ujistila ho Korda. „Tak tedy, na pokožce kolem úst jsem u obou dívek našla tenkou vrstvu chloroformu a v jejich krvi stopy pentobarbitalu. Můj odhad je, že je omráčil chloroformem a poté… v podstatě utratil. Pentobarbital veterináři používají k uspávání a usmrcování zvířat. V některých amerických státech se dokonce používá při popravách. Pachatel ale rozhodně nebyl expert, dal jim toho víc, než bylo potřeba.“
Patoložka nechala svoje obecenstvo, ať nové informace zpracovávají, a zamířila ke stolu, na který číšník právě naservíroval kávu. Opatřila si svůj šálek cukrem a smetanou. Teprve pak pokračovala. „Smrt tedy nastala během slabé půlhodiny. Ingrid nebyla přemisťována víc než dvakrát, tělo má téměř netknuté. Co se týče Emmy Hagen, s tou to bylo složitější. Byla držená někde v chladu, jak jsem předpokládala, ale byl to vyšší teplotní rozdíl, než v márnici.“
„Mrazák?“ pozvedl obočí Semir.
„Ne, nepřišla přímo do kontaktu se zdrojem chladu. Pokud mám hádat,“ zdůraznila, že jde o pouhou domněnku, ne vědou podložený fakt, „šla bych po nějakém chladícím autě. Třeba na maso.“
„Co toxikologie?“ promluvil Born.
„V Emmině žaludku jsem našla nestrávenou extázi, musela si ji vzít těsně předtím, než zemřela, a smrt s chladem zpomalily trávení. Poslala jsem ji do laboratoře,“ odpověděla na Dominikovu otázku Korda pohotově. „Navíc, podle toxikologie Ingrid i ona požila před nedávnem velmi podobnou látku. Víc nám řeknou v laboratoři, ale může být ze stejného zdroje. To je tak všechno, co vám o těch holčičkách můžu říct.“
„Něco zajímavého s těmi otci?“ zeptala se Glaser.
„Zlatíčko, všimla jste si, že by mi přes noc narostly další čtyři ruce?“ odpověděla Korda laskavě a Eva nevinně pokrčila rameny. „Nicméně, podle zevního ohledání si pan Scholz zlomil vaz. A i kdyby si ho nezlomil, stejně by na následky dalších zranění zemřel. Příčinnou smrti Hagena bylo s největší pravděpodobností rozsáhlé zranění v oblasti žaludku a perforace vitálně důležitých orgánů, téměř okamžitě vykrvácel. Víc budu vědět až po pitvě. Stačí?“
„Zatím ano,“ usmála se na ni Glaser.
„Proč vlastně pitváme i ty otce? Myslíte si, že si je předtím pachatel nějak zpracoval?“ zeptal se Tom.
„Pro jistotu,“ odpověděla Glaser a mrkla na Kordu. Dobře věděla, jak má paní profesorka ráda, když je donucená hledat něco neurčitého, co tam nemusí vůbec být. Korda se k té provokaci ale nevyjádřila; vypadalo to, že si vychutnává kávu.
„Takže co víme?“ povzdechla si Eva a na hlase jí bylo poznat, že se nutí do přemýšlení. Cesta do Cách a zpátky, která nepřinesla nic jiného, než hrubou skicu někoho, kdo mohl být prakticky kdokoliv, vyčerpala a zahrála na nervy jim všem. Scholzův řidič byla poslední ulička, kterou měli, a i ta se – stejně jako Hagenova manželka – ukázala slepou.
„Tušíme, že měl nějaký pojízdný chladící auto,“ ujal se slova Tom. „To má většinou velikost minimálně dodávky, možná větší, takže má dost místa udělat s těma holkama všechno, co potřebuje.“
„Navíc se na něj dá nalepit cokoliv, anebo taky nic. Není tak složité ho maskovat,“ dodala Glaser a potřepávala sáčkem s cukrem.
„Takže mohl být pro každej ten únos někdo úplně jinej,“ vydedukoval Semir a znělo to zkroušeně. „Navíc takový auto si může pořídit každej. Hned se hledá líp,“ neodpustil si ironicky.
„Musel si dát dost do těla,“ přešla Gerkhanovu poznámku zamyšleně Glaser; nejspíš ho ani nevnímala. „Když vezmeme v úvahu, že Ingrid Scholz zmizela až pozdě večer a hned ráno už byla v kufru auta, musel je omráčit a zabít v rychlém sledu.“
„A nezapomínejme, v jakém byla ta děvčátka stavu,“ ozvala se Korda, odklepávajíc popel z cigarety. „To mu taky trvalo nějakou dobu, vypulírovat je tak, jak je chtěl mít.“
„Pak jsou tady taky ty drogy,“ ozval se znovu Tom. „Zeptáme se na protidrogovým. Třeba nám budou schopní říct, kdo to vyrábí a jak se k tomu dostala. Jak jí to vůbec mohl někdo prodat? Bylo jí jedenáct.“
„Ale vypadala na patnáct,“ namítl Born. „A Emma tak na sedmnáct. Obě vypadaly mnohem starší, než byly, a taky tak nejspíš přemýšlely. Obě fetovaly a u Emmy víme, že se vytrácela na ty tajné drogové dýchánky. S falešnými doklady se tam mohly dostat obě. Co když si je náš pachatel nevyhlédl ve škole, nebo na ulici, nebo když pracoval u nich v domě, ale tam?“
„Může to být taky jenom náhoda,“ zapochyboval Tom.
„Já na náhody nevěřím, pane Kranichu,“ odpověděl Born a Tom se netvářil dvakrát překvapeně, když to řekl. A nakonec to bylo jedno; mohla to být další stopa, které by se on sám hned nechytil, protože se zdráhal uvěřit tomu všemu, co se o těch děvčatech dozvídal. Začínal být rád, že tu měli někoho, kdo se nebál nad takovými věcmi přemýšlet. I když ten někdo byl Born, který si pravděpodobně dokázal představit úplně všechno. Tom mentálně pokrčil rameny; vždyť od začátku říkal, že ten chlap je na hlavu.
„No a co deník té malé Scholz? Když se pro něj tady Tom tolik obětoval,“ nadhodil Semir.
„Jo,“ přitakal Kranich a znovu se mu vybavilo, jak se bořil po lokty do pichlavé trávové drtě. Někdy svou práci nenáviděl.
„Ingrid tam píše vesměs o svých milostných trofejích. Je tam zmínka o Sommerovi a o pár dalších, ale používá jenom přezdívky. Text nám v ničem nepomůže, ale našel jsem tam založené lístečky s adresami. Možná se to týká té pohyblivé párty,“ odpověděl Born.
„Kdy jsi to našel?“ zamračila se Eva. Tohle pro ni byla novinka. Nic jí neřekl, a že měl během snídaně a cesty na stanici dost času.
„Včera v noci,“ odpověděl popravdě Born, „úplně mi to vypadlo z hlavy, dokud se pan Gerkhan nezeptal.“
„To je jedno,“ předběhl Kranich Glaser, která vypadala, že se Borna chystá pokárat, a tvářil se nanejvýš shovívavě. „Stejně už tam nic nebude. Pochybuju, že když se přesunují z místa na místo, aby je nikdo nevyčmuchal, tak po sobě neuklidí.“
„A s kým byla ta druhá panenka sexuálně aktivní, na to jste už přišli?“ nadhodila Korda tónem, jakoby ji odpověď vlastně ani nezajímala, a zaujatě míchala svoji kávu.
„Kolegové na tom dělají,“ informoval ji Gerkhan, aniž by uvažoval nad tím, proč ji to vlastně zajímá, a vzpomněl si na Bonrathovo a Herzbergerovo nadšení, když zjistili, že musí jet vyslechnout bandu puberťáků, od které se patrně ani nic nedozvědí, protože Born pochyboval o tom, že se ohledně svého sexuálního života svěřovala někomu z vrstevníků.
„To nebude lehký, najít ho. Nikdo se nám dobrovolně nepřizná, že brousil čtrnáctku,“ povzdechl si Tom s hlavou podepřenou. „Pardon,“ protočil oči, když si všiml, jak se na něj ostatní dívají.
„Pravda,“ odtušila Korda, vstala a přešla ke kulečníkovému stolu. „Dneska už o tom romány nikdo nepíše,“ dodala do ticha a pozvedla obočí na Borna. „Nechal jste se vyklepnout, milý Borne. Nebude odveta?“
Bornovi se objevil na tváři úsměv a významně pohlédl na Gerkhana. Ten s podobným výrazem kývl, vstal a chopil se tága stejně rozvážně, jako šlechtic pistole při duelu, aby řádně pokřídoval jeho hrot. Dominik se otočil ke stolu, a zatímco chystal hru, znovu se zamyslel. „Nemyslím, že hledáme Humberta Humberta, velectěná. Ani v jednom případě.“
„Co koho?“ zamračil se Tom, který se zjevil u nich, sako dávno svlečené, a zrovna si bral další tágo. Hodlal Bornovi ukázat, jak se to vlastně hraje. A Semirovi zjevně taky; když přijeli, vypadalo to, že jeho parťák ostudně prohrává.
„To je ten pedofil z Lolity,“ protočil oči Semir. „Seděl sis ve škole na uších?“
„Nějak mi to ušlo, stejně jako, žes byl takovej šprt,“ pokrčil Tom rameny nonšalantně a zazubil se na Semira, když po něm kolega sekl očima. „Nezahrajete si s námi?“ zavolal pak Kranich na Evu. Glaser zjevně chvíli trvalo, než si uvědomila, že mluvil na ni.
„Ne, díky,“ odmítla se zdvořilým úsměvem. Tom začínal mít pocit, že by vrchní komisařka byla ráda kdekoli jinde, jen ne tady. Vypadala trochu netrpělivě. Bornovi její rozpoložení samozřejmě neuniklo a podle jeho pohledu se zdálo, že trochu nahlodalo jeho náladu. Nastalé ticho prolomila Korda.
„Vy dva budete asi dost dáreček, co?“ odhadla odborně Semira s Tomem, referujíc k jejich předchozí slovní přestřelce, a stáhla tak jejich pozornost na sebe, zatímco Born rozehrával.
„Šéfová se sem tam zmíní,“ zazubil se Gerkhan nevinně. „A podle státní návladní jsme vlastně taková polepšovna pro policejní sbor.“
„Akorát se u nás nikdo nikdy nepolepšil,“ dodal Tom.
„To vysvětluje spoustu věcí,“ odtušila suše Korda. Tom se zamračil a nadechl, aby požadoval vysvětlení, protože to trochu zavánělo urážkou, ale patoložka na něj pohlédla na něj podobným pohledem, jako když po ní chtěl výsledky pitvy před večeří, a ukázala na zelenou tkaninu. „Sledujte hru, ano?“
„Takže co je s tím pedofilem z Lolity?“ ozval se Semir, aby trochu ulevil Tomovi, který se opět nedopatřením ocitl na koberečku. Rázná patoložka na něj měla zjevně spadeno.
„Vůbec nic,“ zakroutil hlavou Born a bylo na něm vidět, že musel donutit vnímat Semirovu otázku. „Emmin tajný přítel – nebo milenec, chcete-li – podle mě nevěděl, že je jí jen čtrnáct. Netušil, že si začal s někým pod zákonem.“
„A to poznáte zase jak?“ zamračil se Tom a napřímil se ještě, než provedl šťouch. Korda stála vedle něj, v ruce zapálenou cigaretu, a když policista odložil hru kvůli další otázce, rozladěně protočila oči.
„Emma, stejně jako Ingrid, potřebovala ovládat. Bavily se tím, že si z lidí kolem sebe dělaly otroky, jedna jako druhá. Měly k tomu služebnictvo, spolužáky… v podstatě kohokoli, nad kým mohly díky postavení uplatnit převahu. Ingrid si k tomu zotročila chudáka Sommera, ale Emma už byla mnohem vyspělejší. Tak hrajete, pane Kranichu?“
„Jo,“ uvědomil si Tom a sklonil se nad stůl, aby znovu očima přejel situaci a rozpomněl si, jak chtěl vlastně hrát.
„No pokračujte,“ popohnal ho Semir, který ještě pořád nedostal odpověď na otázku, jak do toho celého spadá Lolita, když Born opakovaně vylučuje pedofila.
„Jak jsem řekl, Emma vypadala tak na sedmnáct, takže její partner nemusel nejprve vůbec vědět, že je pod zákonem. Proto si myslím, že Emmin milenec je naprosto normální muž – možná na zajíčky, ale ne deviant. Když ho vydírá, ovládá ho. A kdyby vraždil takový člověk, bude to čin z nutnosti provedený nejspíš v afektu. A to není.“
Tom se pro sebe zašklebil. Představa, že budou dál hledat někoho, koho Born už předem vyloučil – stejně jako v případě všech těch recidivistů – mu skutečně dodávala chuť do práce. Utěšovalo ho jen to, že ten chlápek by mohl vědět něco, co oni ještě neví – nebo něco, co ještě neví Born, a to by byl teprve zásah.
„Proč jste vůbec Lolitu vytáhla, nejdražší?“ pohlédl Born na Kordu, která teď stála vedle něj a sledovala, jak si počíná Kranich. Jestli střílel tak, jak hrál, dokázala pochopit, proč mu vedení odpouští toho dětinu.
„Ale to jste byl vy, milý Borne,“ opravila ho. „Já jen řekla, že dneska už o vztahu s holkou pod zákonem nikdo nepíše romány. Tady je aspoň vidět, na co myslíte.“ Born se nad tím jen usmál a zakroutil hlavou. On se snažil přijít na to, jak si Ingrid a Emmu pojmenovat od toho, co se tomu případu začal věnovat, a Korda to pak vytáhne, jako by se nechumelilo. Emma a Ingrid byly nymfičky.
„Na začátku jste říkal, že nehledáme sexuálního devianta, ale jeho pravej opak,“ nadhodil Semir. „To jako hledáme asexuála?“
„Rozhodně hledáme někoho, kdo je odpuzován, znechucován a možná i trochu zděšen tím, co ty dívky vyzařují,“ odpověděl Born. „Nemyslím, že je asexuální, nebo jinak sexuálně narušený. Má prostě jasnou představu o světě a jeho řádu. Nevraždí z nenávisti, nezabíjí impulsivně – nepotřebuje to. Chce to dělat.“
„Takže hledáme psychopata,“ ozvala se Glaser z boxu. Dominik se k ní otočil a přikývl. Všiml si, že vypadala unaveně, skoro až přepadle. Pořád měla mobil na očích, čekala telefon. Její nálada ještě trochu propadla, když jí to potvrdil. Na jednu stranu to chápal; psychotiky bylo lehčí chytit a snadněji se k nim dostávalo, kdežto s psychopaty to bylo často na hodně dlouho. Na druhou stranu to ale znamenalo, že se chce případu zbavit, aby mezi nimi zase nastolila určitou vzdálenost. Semkl rty k sobě.
„Tak co ho nastartuje?“ položil zásadní otázku Semir. Veškerá terminologie mu byla ukradená; potřeboval vědět něco, co by jim mohlo jakkoli pomoct dostat se tomu zmetkovi na kobylku.
„To zjistíme,“ ujistil ho Born s lehkým úsměvem a nadechl se, aby řekl něco dalšího, ale Korda byla rychlejší.
„Tak hrajete, nebo co?“ pokynula hlavou směrem ke stolu. „Vybavovat se můžete později.“
Tom se znovu naklonil nad stůl a měřil situaci. Semir ho pozoroval a začal přemýšlet nad tím, jak mu trochu narušit soustředění; Kranichovi se zatím vedlo na jeho vkus až příliš dobře. Born se ohlédl ještě jednou za sebe a chtěl Evě trochu zvednout náladu, ale její mobil se zrovna rozezvonil. Jeho melodie se ani nestačila dohrát do konce, jak rychle hovor přijala. Rozhodně nebyl pracovní.
Nezaslechl nic z toho, co říkala, protože rychle zmizela venku ze salónku, ale podle jejího tónu a výrazu bezpečně poznal, s kým mluvila. Korda ho pozorovala se svraštěným obočím a napadalo ji, jak dlouho už to takhle je. V Hamburku, kde měl každý svoje místo, bylo snadné všechny ty drobnosti minout, ale tady si připadala jako turista, který právě přišel na to, jak zaostřit objektiv fotoaparátu. Všechny detaily byly náhle víc než patrné.
„No tak se ukaž,“ vyzval Tom silácky Semira. Jen pouhý fakt, že byl na řadě Gerkhan sice znamenal, že to Kranich zbodal, ale komisař si ani tak nenechal ujít příležitost trochu parťáka nepopíchnout. Semir se na něj jen zašklebil a dal se do hry, nicméně šťouch se mu ke Kranichově škodolibé radosti příliš nevyvedl a řada přišla opět na Dominika.
„To jste se teda nevytáhli,“ poznamenala Korda s další cigaretou v ruce a mrkla na Semira s Tomem.
„My se jen rozehříváme,“ ujistil ji Semir s přehledem. Taková hra ho začínala bavit; obešel by se sice bez Kordina komentáře, ale byla tu reálná šance, že si patoložka zase vezme na paškál Toma a Semir mu to momentálně za to posmívání z celého srdce přál.
„Můžem tu být celou noc,“ přitakal Tom. Semir po něm sekl pohledem; zdálo se mu to poněkud přehnané – docela se už těšil do postele – ale když se zadíval z okna a viděl, co se na nebi chystá, napadlo ho, že pokud neodejdou hned, stejně tu nejspíš celou noc budou muset zůstat, takže to nechal plavat a sledoval hru.
Byla víc, než zajímavá.
*
Tomovi se nakonec podařilo první hru vyhrát. Ve všech ostatních jej ale Born, jehož přátelská hra se proměnila v řež, roznesl na kopytech stejně, jako Semira. Korda byla jediná, kdo si všiml, že se ta tichá agrese, se kterou Dominik rozstřeloval koule po stole, objevila chvíli po Evině telefonátu. Po dvou hodinách, kdy už to nebyla zábava vůbec pro nikoho, patoložka rázně zavelela odchod do postelí. Stále zamlklá Glaser nijak neodporovala, což Semira s Tomem překvapilo, a Born to naštěstí zabalil s nimi.
Semir a Tom zůstali sedět v salónku ještě dlouho potom, co Glaser, Born a Korda odešli. Ani jeden z nich nevěděl, jak se Bornovi povedlo, že se sem nikdo netrousil, ačkoli v lokále za dveřmi bylo plno, ale vyhovovalo jim to. Dali si pivo, poslouchali jarní bouřku zuřící za okny a chvílemi hráli kulečník bez nějakých určitých pravidel, který vždycky končil remízou.
Snažili se mluvit o čemkoli krom práce, ale nakonec nemluvili o ničem. Byli příliš vyčerpaní, příliš unavení. Chtělo se jim oběma spát, ale při představě, že zítra v sedm budou muset být zase na nohou, ztráceli pocit, že to má vůbec smysl. Kdyby aspoň všechny ty dny od začátku vyšetřování nebyly tak monotónní a bez výsledků. Trochu se to sice zlepšilo, když přijela BKA, i když se to Tomovi nelíbilo, ale ne o moc.
„Možná je to ten fakt, že prostě víš, že se to stane znovu, a zatím není, jak tomu zabránit. V podstatě jenom sedíme na zadku a čekáme,“ zadumal se Tom opřený o tágo a nevnímaje, co se děje na stole, hleděl přes něj skrz okenní tabulky do deště. Bouřka venku byla přesnou definicí slova „zuřivost“.
Semir si povzdechl a odložil tágo, nechávaje barevné koule na stole tak, jak byly. Opřel se o tmavé dřevo stolu a zabodl oči do svého kolegy. „Tome, musíš to aspoň na chvilku pustit z hlavy. Odreagovat se. Já nevím, s někým si vyraz,“ začal kolegovi domlouvat.
„No hlavně že ty se odreagováváš,“ namítl Kranich trochu dotčeně. Nebyla jeho vina, že to nemohl pustit z hlavy. A přestával si myslet, že by to měl pouštět z hlavy. Musí na to přece myslet, jestli to má dovézt do zdárného konce, nebo ne?
„No jasně, tapetuju,“ odpověděl Semir. Tom chvíli sledoval jeho obličej snad, aby se ujistil, že si z něj dělá legraci, ale Semir s největší pravděpodobností nežertoval.
„Ty tapetuješ?“ zopakoval opatrně Tom.
„Tapetuju si ložnici,“ pokrčil rameny Semir nonšalantně. „Viděl jsem to v jednom časáku a líbilo se mi to. Víš, jak máš takovej ten pruh tapety nebo barvy za čelem postele a zdi jinak v jedný barvě? Tak jsem to zkusil a nemám tam ani bubliny.“ Zněl hrdě a evidentně spokojeně s tím, co dělá.
„A tím se jako odreaguješ? Tak žiješ?“ nechápal Tom. Tapetování se mu zdálo jako povinnost a ne jako zábava.
„Jo,“ přitakal Semir a nešlo mu do hlavy, čemu Tom nerozumí. „Je to o tom, že si to udělám, jak se mi to líbí a jak to chci. Já nevím, bylo to poprvý, co jsem něco udělal prostě proto, že se mi to líbí a že to tak chci mít. Nikdy dřív mě nenapadlo nad tím přemýšlet, ale prostě jsem to viděl a udělal. Navíc jak profík. Napoprvý.“
„Ale dyť když po tobě chtěla Andrea, abys tapetoval, taks radši dělal přesčasy,“ zamračil se Tom nechápavě.
„Jo,“ přiznal Semir a taky se zakabonil; těžko říct, jestli ho zachmuřilo zmíněné jméno, nebo přemýšlel nad tím, jak tu náhlou změnu postoje k domácím úpravám vysvětlit. „Ale to protože jsem jí uhnul v první řadě. Tohle jsem chtěl sám od sebe. Víš, svůj první byt jsem už dostal tak nějak zařízenej a nikdy jsem s tím nic dalšího nedělal, pak to zařizovala Andrea a já se jen tak vezl a tohle je…“
Semir pokrčil rameny, přešel ke stolu a dopil zbytek zteplalého piva v tupláku. „Je to jenom blbý tapetování, ale pro mě to znamená, že na tom rozvodu začínám konečně nacházet nějaký pozitiva. A tím se odreaguju. Tohle je zbytek mýho života a já si ho hodlám udělat podle sebe tak, aby se mi v něm co nejvíc líbilo. O tom by život měl být, ne?“
„Takže si vytapetuješ ložnici,“ zopakoval znovu Tom Semirovo počáteční tvrzení a nemohl říct, že by to chápal o něco víc. Jistě, rozuměl té symbolice, ale nechápal, proč se kvůli tomu musel Semir namáhat s takovou činností, jako je tapetování.
Semir se nadechl, aby začal znovu rozsáhle vysvětlovat, ale dovnitř vešel číšník a sebral jeho prázdnou sklenici. „Dáme si ještě dvě kafe, prosím,“ poručil si Gerkhan a pohlédl pro jistotu na Toma, který to odkýval. Sám dopil svůj zbyteček, zašklebil se a podal sklenici číšníkovi. Ten kývl a s profesionálním úsměvem odešel splnit jejich objednávku.
„Dělám si domov, Tome,“ shrnul pak Semir s povzdechem, když detekoval Kranichův patentovaný nechápavý tón. „Dělám si domov a až budu mít, kam se vracet, začnu žít i venku. Ale zatím bych rád věděl, co mám vlastně rád a kdo jsem teďka, po Andree, než to začnu vnucovat ostatním. A tak žiju a věř mi nebo ne, jsem docela šťastnej.“
„No, dobře pro tebe,“ odtušil Tom a usmál se na číšníka, který jim přinesl dva kouřící šálky kávy. To byla rychlost, tady musela být radost se opít. Byl by na plech za míň než hodinu. Kranich usoudil, že by se docela i picl, dlouho už nic takového neudělal, ale nemohl si to dovolit. Představa kocoviny brzy ráno, když má pracovat, byla upřímně děsivá. Vlastně i představa, že má ráno zase pracovat – s těmi tikajícími hodinami v hlavě – byla děsivá.
Semir chvíli hleděl na Toma a snažil se dojít k tomu, co si vlastně přítel z předchozího rozhovoru vzal. Pokud mohl soudit, ne moc. Tom se snažil pomoct jemu, když to potřeboval, a on mu to teď chtěl vrátit. Nejprve ho ohromovalo a zahanbovalo Tomovo nadšení pro ten případ a pak si začal pomalu něco uvědomovat. Bylo to tak pokaždé; Tom začal brát práci mnohem osobněji a náruživěji, než dřív.
A to nebylo dobře z jednoho prostého důvodu; nic dalšího neměl. Střídal ženy jak ponožky a žádná se po jeho boku neobjevila dvakrát a ne proto, že by nechtěla. Tom je prostě odehnal, uzavřel se před nimi a tak to šlo pořád dokolečka. Jediná z těch, které Semir poznal po jeho boku za poslední dva roky a která se zdržela déle, byla Veronika, a to jen proto, že byla založením Tomovi podobná. Zvládala to tři měsíce.
Semir si nedokázal ani představit tu bolest a žal, které Tom prožíval, když ztratil Elenu, a popravdě se ani nesnažil představit si to, bylo to příliš děsivé. Ale bylo to pět let a Tom se pořád motal od ničeho k ničemu. Choval se normálně, uvolněně, vesele a jen málokdy by na něm někdo poznal, jako ztrátu utrpěl. Nebylo to tím, že by tu bolest v sobě dusil, odžil si ji, a když se vrátila, zalezl si do kouta a znovu se s ní vyrovnal.
Ale nesnažil se pohnout dál. Jako by to vzdal. Semir Tomovi sice schvaloval, že nehledá ten mytický šťastný konec, ale neschvaloval mu to proplouvání životem bez toho, aby se ho někdo – kdokoli – pořádně dotkl a ovlivnil ho. Copak tak chtěl žít po zbytek života? Sám sledovat opakování nějaké hloupé telenovely, protože sedět u toho nesmyslu bylo bezpečnější, než přiblížit se někomu, kdo by ho mohl zranit, nebo opustit. V jeho nedotknutelném prostupování světem se silnými rameny bylo něco zbabělého; něco, co Semir dobře viděl teď, když jeho vlastní problémy pomalu opadaly.
Necítil se ale dost silný na to, aby Tomovi kázal, nebo mu přikazoval, jak by měl, nebo neměl žít. Nebyl si jistý, jak by to od něj Tom vzal; bylo to hodně dlouho, co mu naposledy udílel radu, poslední dobou je od něj jen čerpal. A nevěděl, jak by měl začít. Tom mu nikdy nic takového neřekl a on to na něj nechtěl všechno vybalit. Odhalit něčí intimní myšlenky nebylo nejmoudřejší a hlavně to byla jen Tomova věc.
„A co ty a Petra?“ napadlo Semira najednou. Byla to věc, kterou si hned po absenci Andrey vybavil nejdřív, když šlo o ten nešťastný vánoční večírek. Tom a Petra. Nechovali se nějak nevhodně, příliš důvěrně, ani se tam nikde v koutě nemuchlovali, nebo tak. Jednou, dvakrát spolu tančili, hodně se spolu bavili a smáli, a ačkoli Semir tak dobře Petru neznal, znal Toma a věděl, že by z toho mohlo být něco hezkého. Třeba by ho zrovna Schubert vytáhla z té jeho ulity.
Tím spíš, že to tím večírkem neskončilo, naopak. Když se Tom nějakou dobu zdržel v kuchyňce, téměř vždycky tam byla i Petra. Stejně jako kdysi Andrea, i ona se nechávala přemluvit k tomu, aby dělala věci nad rámec své pracovní náplně a Tom najednou potřeboval najít mnohem víc věcí, než kdy dřív. Semir si nevšiml, že by Petru přímo balil, ale rozhodně se k ní měl takovým způsobem, že Petra evidentně čekala na jeho další krok. Přímo vyhlížela to pozvání na rande, které nikdy nepřišlo.
„Co já a Petra?“ zopakoval Tom a snažil se, aby to znělo jako, že mu celá ta věc už nemůže být ukradenější. „Já s ní nic nemám.“
„Já vím, že nemáš,“ ujistil ho Semir s potutelným úsměvem. „Líbíš se jí a ona tobě taky, tak proč to nezkusíš?“
„Protože by to dopadlo bledě a v práci by pak bylo dusno,“ měl jasno okamžitě Tomu a poklepával podtáckem o desku stolu. „A rozhodně se nebudu strkat s Traberem.“
„S Traberem?“ pozvedl obočí pobaveně Semir a nasypal si cukr do svého kafe, pečlivě ho míchaje. „To je prosím tě nějaká konkurence?“
„Tys neviděl, jak se k sobě mají?“ zakabonil se Tom a bouřka venku byla náhle znovu zajímavější, než parťák. Z části možná proto, že vítr začal vzápětí hnát ostrý déšť proti okenním tabulkám a světlo nad jejich hlavami zablikalo. Semir se pohledem vrátil k Tomovi a proklínal elektřinu, že na chvíli odvedla jeho pozornost, protože jestli byla v Tomově hlase žárlivost, tak ji minul.
„Jak se k sobě mají?“ zeptal se. Preferoval nedívat se po Traberovi; zvlášť, když se po služebně promenádoval s tou odporně dobrou náladou. To Semira pudilo ještě víc, než když měla Kobra 12 volno. Když už tu museli trčet pořád oni a na „dvojky“ připadla část jejich povinností, tak tu měli být taky denně, a ne si válet šunky doma.
„No já nevím, ona ho pořád otlapkává, on jí tuhle dával pusu na tvář, včera nebo předevčírem se v kuchyňce něčemu hrozně hihňali,“ vyprávěl Tom se šklebem, sypal si do kávy už druhý sáček cukru, a jak ho tam vyklepával, ani si nevšiml, že namáčel okraje papíru do tekutiny. Semir se začal culit; teď v tom rozhodně cítil žárlivost.
„Traber je velká huba, kdyby s ní spal, už to všichni ví,“ argumentoval neochvějně a sám tomu věřil. „A kdyby to nevyslepičil on, už si ho kvůli tomu von Landitz dobírá. Zase by ječeli přes celou stanici.“
„A proč by jako ječeli?“ zamračil se Tom nechápavě, napil se kávy a zašklebil se. Semirovi cukl koutek; tu reakci čekal, když tam Tom začal sypat druhý sáček. Semir mu vzal hrnek a podal svůj. Jemu sladší nevadilo a to jeho bylo tak, jak to měl vrchní komisař Kranich rád. Tom se na něj vděčně usmál a nechal si chutnat. „Ty jako myslíš, že spolu něco – “
„To už bysme taky věděli,“ mávl nad tím rukou Semir a ušklíbl se. Nepotřeboval si to představovat. „Ti na sebe ječí a prudí se, sotva se ráno vidí. A vůbec, přestaň měnit téma. Proč Petru nikam nepozveš?“
„Řek jsem ti proč, už s tím přestaň,“ odmávl ho Tom a napil se kávy tak zhluboka, až bylo Semirovi jasné, že jejich dýchánek hodlá ukončit. Gerkhan mimoděk pohlédl za okno, kde pořád zuřila bouřka.
„To už dneska nepřestane,“ odtušil a taky dopil kafe. Dosáhl akorát toho, že Toma vyprudil, takže se mu dvakrát nechtělo tady dál sedět a snášet pohledy zakaboněného Kranicha. Možná to neměl vůbec nadhazovat, a možná to měl udělat mnohem dřív. Začínal mít chutě se do toho plést a postrčit Toma s Petrou k sobě, ale hodlal dál odolávat. Nebyl ženská, aby se do toho pletl, a navíc nevěděl, jestli Toma náhodou nebrzdí nějaké zapomenuté city k Veronice.
„Ne, budem muset opatrně,“ přitakal Tom. „Jdu to cvaknout, příště zveš ty.“
„Jak chceš,“ nebránil se Semir a když Tom odešel, unaveně se zvedl a oblékl si bundu. Sebral Kranichovo sako a kontroluje, jestli v salónku nic nenechali, následoval Toma dopředu. Lokál už nebyl tak narvaný, ale na jedenáctou hodinu v neděli večer tu bylo stále překvapivě plno. Nejspíš všichni čekali, až ta bouřka přestane.
Společně proběhli hustým deštěm a nasedli do auta. Stěrače skoro nestíhaly, takže jeli šnečím tempem, a Semir byl rád, že si dal to kafe. Když vyhodil Toma před jeho domem, upřímně mu záviděl, že už může do své postele. Popřál mu dobrou noc a dál se ploužil skrz provazy deště domů. Už dlouho se tolik netěšil na svou postel, za kterou se nově táhl pruh blankytně modré plastické tapety.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - Intermezzo II.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Intermezzo II.
*
Stones taught me to fly,
love taught me to lie,
life taught me to die,
so it’s not hard to fall when you float like a cannonball.

*
Tom za sebou zavřel domovní dveře tím, že se o ně opřel. Poslouchal, jak tiše zapadly do zámku a cvaknutí se rozlehlo po tiché chodbě za nimi a v prázdných útrobách bytu před ním. Doputovalo až k okenním tabulkám, na které neúnavně dorážel déšť, tam zmizelo v propadlišti dějin, které nikdo nezaznamenával. Chvíli jen tak stál, než si uvědomil, že má v botách mokro, a sešlápl je. Proti kachličkám s překvapením člověka neuchrání ani kvalitní obuv, jak se zdálo.
V mokrých ponožkách čvachtal po bytě a shazoval jednotlivé svršky většinou na místo, kde už nějaké další dávno ležely. Věděl, že se z něj stával bordelář, ale nemohl se tomu ubránit. Ztrácel chuť cokoli strkat do skříní, když si stejně zase vezme na sebe, a sbírat použité prádlo taky nemělo cenu, když pral jen o víkendu.
Dřív si udržoval byt čistý, protože se do něj lépe vodily návštěvy, a protože jeho otec říkával, že není možné mít pořádek v životě, když nemá pořádek v šuplíku s ponožkami. Když nad tím tak přemýšlel, od jeho otce taková rada skutečně seděla jak sedinka na nočník. Nicméně něco pravdy na tom bylo, protože jeho mysl a duše byly momentálně ve stejném nepořádku, jako podlaha jeho bytu. Ale tak hrozně se mu nechtělo cokoli s tím dělat.
Říkal si, že se nad sebou zamyslí po tomto případu. A říkal si to během každého z nich. Naposledy se pokusil působit spořádaně, když poznal Tiru Jones z Interpolu. Ta nabídka k osobní prohlídce se dost dobře nedala odmítnout a vzpomínka na její kakaová stehna svírající jeho boky byla sakra cenná. Tom se pro sebe ušklíbl a vlezl do horké sprchy. Netušil, kdy se z něj stal takový sběratel trofejí. A nebylo to příjemné zjištění – vždycky takové lidi považoval za citové kriply neschopné navázat normální vztah. A teď byl jedním z nich.
Možná se jen snažil vyhnat z hlavy Veroniku. Možná měl pocit, že co začalo u BKA, vyžene z hlavy Interpolem. Jenže Tira byla o tolik jiná. Nestála o vztah o nic víc, než on. Ráno vstala, udělala mu snídani, pomilovali se na rozloučenou ve sprše a než si omotal ručník kolem pasu, byla pryč. Už o ní neslyšel. Při typu své práce mohla být klidně už mrtvá a on neměl ani tušení. A co bylo horší, dvakrát mu to hlavou zrovna nevrtalo.
Tom vylezl ze sprchy, osušil se a šel si najít něco na spaní. Jeho pyžamo padlo před pár dny za oběť noční žravé a teď mu zmuchlané u koše na prádlo připomínalo, že by měl zajít do prádelny nebo aspoň zapojit tu pračku, kterou si dva měsíce zpátky pořídil. Zjistil, že se mu tenčí i čisté spodní prádlo a to už bylo na pováženou.
Oblékl si čisté trenky a v posteli nalezené tričko a začal sbírat a třídit prádlo. Veronika mu byla tak podobná. Impulsivní, hádavá a naprosto přesvědčená o své pravdě. Při každém jejich setkání létaly jiskry. Když se její rty poprvé dotkly těch jeho, bylo to jako ohňostroj. Když se poprvé milovali, víc než měsíc potom, co se poznali, Tom měl pocit, že něco v něm explodovalo. Jako by někdo smíchal a protřepal ty nejhutnější emoce s nitroglycerínem a nalil mu to do hrudi.
Dokud spolu nespali, mohl si lhát, že je v tom vztahu jen proto, aby ji dostal do postele. Ale pak, když se to dělo, pokaždé to bylo lepší a lepší a oni byli pár se vším všudy, začal propadat panice. Couval od ní, hodil zpátečku. Byla policistka a BKA přímo milovala posílat ji v přestrojení mezi pěkné magory. Jednou ráno by ji pozoroval, jak se obléká, snídá, pije kafe, usmívá se na něj – nebo mu něco hází na hlavu, popřípadě odráží jeho útok, to pro ně bylo typické – a pak by mu řekli, že už nepřijde. Pokud by se mu vůbec obtěžovali něco takového říct.
Nikdo si nezasloužil projít tím, čím prošel on, byť jen jednou a dokud se paktoval policistkami, agentkami a dalšími takovými, byla prostě příliš velká šance, že se to stane znovu. A Elena ani nebyla policistka. A to si měl začít s Petrou? Andrea byla taky jen sekretářka, a jak si to odskákala. Neštěstí si ho oblíbilo a rádo šlapalo i na ty, které měl rád. Ne, Petra byla fajn, do Petry by se mohl zamilovat, a možná se to tak trochu už stalo, ale radši ji nechá Traberovi. Ten aspoň umí cítit.
Tom našel manuál od pračky a unaveně do něj zíral. Nebyl v nejlepším rozpoložení cokoli zapojovat zvlášť, když si mohl vytopit byt, ale věděl, že jen tak neusne. Vždycky, když si vzpomněl na Elenu, bylo to tak. Někdy ho napadalo, jestli ji opravdu tolik miloval. Všechno se seběhlo tak rychle – ona… oni, Bruno… V jednu chvíli bylo všechno tak hrozně rychle a pak najednou nebylo nic. Nestihl si to užít, nestihl si to ani uvědomit, nestihl nic. Přestal být tím, kým byl, aby mohl být manželem a otcem, ale nikdy se jimi nestal. Tak kým byl teď?
Čím víc si člověk myslí, že má všechen čas na světě, tím míň ho vlastně má. A nikdo nikdy neví kolik. Nechtěl s někým být a pak si dál vyčítat, co všechno mohl udělat jinak, co měl ještě stihnout, co neměl odmítnout, kvůli čemu se neměl pohádat, co cítit neměl, co cítit měl a že to měl říct. Na to už nebyl dost silný, pořádně to nezvládl ani poprvé.
A Veronika to všechno vycítila, proto neodcházela, i když ji odstrkoval. Věděla, že je to jen strach a chtěla se dostat skrz něj. A čím déle zůstávala, tím k ní byl hnusnější. Nedokázal si začít s jinou, dokud byl s ní, na to ji měl příliš rád a měl svou úroveň, ale vší silnou vůle ji ignoroval, redukoval ji jen na sexuální objekt, protože věděl, že to je to nejhorší, co mohl zamilovanému člověku udělat. A Veronika se ho držela ještě urputněji, protože byla jako on a nechtěla být tím, kdo složí zbraně. Možná v ní ubil všechny ty krásné city, které cítili, ale nehodlala ustoupit už z principu.
Přetahovali se takhle skoro měsíc, bylo to odporné a Tom nenáviděl sám sebe za to, že to dělal, a ji za to, že mu to trpěla. A pak už jednoho dne nemohla dál. Už se nehodlala nechat týrat, protože v něm vzbudila city, a odmítala zkoušet pomáhat někomu, kdo se pomoci tak sveřepě bránil. Obvinila ho, že to není o lidech, které ztratil, ale jeho strachu, že ztratí znovu. Tvrdila mu, že když to nebolí, není to život.
Chytil ji do náruče a nechtěl ji pustit. Tolik se snažil, aby odešla, a když se to chystala udělat, zachvátila ho panika. Chtěl se jí omluvit, chtěl jí říct, že má pravdu, ale neřekl ani slovo a Veronice se nakonec povedlo ho od sebe odstrčit. Odešla pak beze slova, silou vůle držíc tu vlhkost v očích od toho, aby jí stekla po tvářích.
Od té doby ji neviděl, aspoň ne osobně. Vídával občas její jméno ve spisech některých recidivistů, nebo v některých hlášeních. Jednou dokonce v novinách, když její jednotka rozbila nějakou mezinárodní síť pašeráků. A vždycky, když viděl to jméno – Veronika Förster – něco v něm se zbytečně, truchlivě sevřelo, a dostal ten nepříjemný pocit, že nechal téct vodu, když ráno odcházel do práce, nebo podobné opomenutí doprovázené lítostí. A to s ním dělalo jen její jméno, nedokázal si představit, že by se s ní měl znovu setkat tváří v tvář.
Tom spokojeně zapojil pračku a navolil na ní program. Naházel do ní černé a tmavé prádlo a pak hrdě vstal a shlížel na svoje dílo, aby si vzápětí uvědomil, že nemá doma žádný prací prášek. Ani tu blbou aviváž. Frustrovaně si povzdechl, zhasl v koupelně a šel se do kuchyně napít.
Zůstal stát opřený o kuchyňskou desku, na které se nevařilo ani nepamatoval, a pil vodu. Venku pomalu doznívala bouřka, a když se zadíval pozorněji, zjistil, že už ani neprší. Zvuky vody se ozývaly, protože čirá tekutina stékala a kapala ze všeho, co nezůstalo skryto. Mokré povrchy se leskly v měsíčním světle a navozovaly pocit chladu. Nebe bylo čisté, už nezkalené. Všechna šeď a těžkost mraků dávno spadala na zem.
Tom byl čistě městský člověk, ale teď zalitoval, že nebyl někde v přírodě. Zeleň a půda po dešti vonívaly nádherně. Trochu jako Veronika. Tom se pro sebe trochu bolestně usmál, nechal stát poloprázdnou skleničku a zapadl do postele s peřinou pod bradou, jako by byl ještě dítě a máma ho do ní pečlivě zababušila.
Tady byl další důvod, proč prostě nemohl randit s Petrou. Nebylo by to k ní fér, protože tu byla Veronika. Stejně tak to nebylo fér k Veronice, protože tu stále byla Elena. Možná to měl Semirovi říct, aby mu dal pokoj. Možná začne Petra chodit s Frankem a bude mít klid. Docela jim to i přál nehledě na to, jak mu bylo s Petrou dobře a že ho jako jediná dokázala skutečně od srdce rozesmát. Chtěl, aby byla šťastná a věděl, že s ním nebude.
Stal se totiž expertem na špatné konce, jen nikdy nevěděl, jak prožít to dobré před nimi.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XI.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XI.
*
If we’re altogether screaming,
why can’t we make a sound?
‘Cause the dirt on which we’re stepping
is the one in which we will be found.

*
Mohlo být ke čtvrté ráno, když se Frank definitivně smířil s tím, že se Susannou po svém boku prostě neusne. Bylo kolem čtvrt na pět, když se osprchoval, oblékl a sebral zbraň i s pouzdrem. O půl páté ráno nasedl na motorku. Původně se chtěl jen projet, pročistit si hlavu, ale než si to uvědomil, vjížděl ke služebně. Zůstal by i tak; měl ještě nějaké papírování a všude to bylo lepší, než v jeho bytě s nahou Susannou, ale všiml si, že na služebně se pohybuje světýlko.
Zaparkoval motorku a s helmou v ruce zamířil dovnitř. Touhle dobou by tu nikdo neměl být; z neděle na pondělí noční nebyly, každou hlášku brali městští. Služebna ale nebyla ani zamknutá, ani zakódovaná. Napadlo ho, že to mohla být Kobra 11 s těmi od BKA, ale venku nestálo ani modré CLK, ani stříbrné BMW. Zůstal stát tiše ve dveřích; neslyšel hlasy, neslyšel vůbec nic. Po zemi poletovalo tlumené světlo z kuchyňky.
Opatrně odložil přilbu na zem a vytáhl zbraň z pouzdra tak tiše, jak jen mohl. Pomalu se posunoval ke kuchyňce. Neznámé kroky ustaly a světlo se přestalo pohybovat; teď to vypadalo, jako by svítila jen zářivka v kuchyňské lince. A pak se ozval šramot, židle spadla na zem a Frank se vřítil dovnitř, zbraň v pohotovostní poloze.
„Ježiš šéfová,“ zařval vzápětí, zvedl ruce vzhůru a sundal prst ze spouště. Anna na chvíli zavřela oči, evidentně se snažíc zklidnit dech, a odložila svou už zajištěnou zbraň na stůl, o který se vzápětí opřela.
„Proboha Trabere,“ zamumlala a pokládajíc si dlaň a hruď, měřila podřízeného stále napůl vyděšeným, napůl pobaveným pohledem. „Vyděsil jste mě k smrti. Dejte ty ruce dolů.“
Frank svěsil ruce podél těla a evidentně měl také co dělat, aby držel srdce v hrudníku. Překvapivě neobratně ládoval zbraň zpět do pouzdra. „Já nechtěl, šéfová. Co tady děláte ozbrojená?“ podivil se upřímně. Nikdy neviděl šéfovou chodit po služebně se zbraní v ruce a to ani v případě, že měla špatnou náladu a kávovar stávkoval.
„Bráním se trefeným kovbojům,“ odvětila Anna beze zloby a vrátila se ke kuchyňské lince, na které zjevně předtím plnila kávovar. Frank s pobaveným úsměvem na tváři zvedl židli, kterou převrhla, a sedl si na ni. „Co tu děláte vy?“
„Bráním státní majetek,“ odpověděl ve stejném duchu. Engelhardt se na něj otočila přes rameno a protočila nad ním oči. Zapnula kávovar a opírajíc se zády o linku, otočila se k němu a založila ruce na prsou.
„Říkala jsem si ‚ještě pár minut‘ tak dlouho, až byly tři ráno a nemělo cenu chodit domů,“ odpověděla popravdě a pozvedla obočí na komisaře před sebou.
„Já se tak dlouho snažil usnout, až jsem si ve čtyři řekl, že to asi nemá cenu a jel se projet. Nevím, proč jsem jel sem,“ oplatil jí Traber upřímnost. Anna ho chvíli měřila pohledem, jako by se ho snažila přečíst, ale když toho pak nechala, z jejího pohledu se nedalo vyčíst, jestli uspěla, nebo selhala.
„Divná doba, těch posledních pár dní,“ promluvila po chvíli, nalila Frankovi hrnek kafe a položila ho před komisaře. Posloužila pak i sobě a sedla si s ním ke stolu.
„Dík, šéfová,“ zamumlal Frank a mrskl do hrnku tři kostky cukru. Anna se usmála do svého šálku, na jazyku chutnajíc hořkou chuť zjemněnou jen smetanou. Myšlenka, že ji to probere, byla naivní. Tělo si žádalo spánek, ale ten mu momentálně dát nemohla.
„Vy ho chytíte,“ zamumlal Frank po chvíli, když měl pocit, že na něho ticho nepříjemně doráží. „Neměla byste kvůli tomu ponocovat.“
„Posmívá se kastrol hrnci a oba jsou černí, že?“ odvětila pobaveně Anna. Seděli tu v pět ráno nad hrnkem kafe, které bylo příliš silné na to, aby jim vůbec mohlo chutnat, a snažili se tvářit, že je všechno v pořádku a nic je vlastně netrápí. Bylo to zoufale nepřesvědčivé. „Ten případ leze na nervy všem, chtěla jsem jim jen trochu pomoct. Ukázalo se, že chtít po někom laskavost v neděli v noci už není to, co bývalo.“
Frank si nedokázal představit, co to bývalo kdysi, měl to s laskavostmi vždycky na štíru. „A koho se snažíte skřípnout? BKA nebo LKA?“ zeptal se jí se zájmem, aby jí vynahradil, že tak úplně nerozumí, o čem mluví.
„BKA si paní komisařka skřípne sama,“ usmála se Engelhardt jeho výrazu. Znala Traberovy metody a s jeho ručními a stručnými argumenty by daleko nedošla. „Ale BKA nám teď ani nepomůže. Snažím se nějak dostat na kobylku protidrogovému oddělení LKA.“
„Aha,“ vzal na vědomí Frank. Zaznamenal, jak Anna zaváhala, než se o protidrogovém oddělení LKA vůbec zmínila. Tohle bylo něco, kolem čeho tančili od chvíle, kdy ho přeřadili pod její velení. Ona dělala, že nevěděla, jak skončil tady, a on předstíral, že na tom nezáleželo a vlastně o nic nešlo. Narazil na to každý jejich rozhovor, který se netýkal práce, takže se spolu radši moc nebavili.
„Jsou tam pořád lidi, kteří mi dluží laskavost, šéfová,“ nabídl. Ne, že by se mu do toho zrovna dvakrát chtělo, ale seděla tu v pět ráno nad hrnkem kafe, aby udržela víčka od sebe, a snažila se přijít na to, jak zbavit stanici té temnoty, ve které se ocitla. To bylo víc, než mohl kdokoli po svém nadřízeném žádat.
„To po vás nemůžu chtít, Trabere,“ odpověděla Anna upřímně a snažila se přijít na to, proč se nakonec rozhodla to říct. Možná vážně chtěla jeho pomoc, a přesto věděla, že by o ni neměla žádat. Byl to pro něj tenký led. „Je mi to líto,“ zmínila se po chvilce uvažování nad celou tou věcí, „mrzí mě, že vás potopili.“
Frank teď měřil očima ji a snažil se v tom rozhovoru trochu zorientovat. Pak se usmál, smutně ale smířeně, a zakroutil hlavou. „To nemusí, šéfová,“ ujistil ji popravdě, „když jde někdo proti králi, nesmí minout. Já minul, tak se mě zbavili.“
„Když jde někdo proti králi, nesmí minout?“ zopakovala Anna udiveně trochu jako otázku s pokusem celou situaci odlehčit. Traber měl zvláštní způsob prezentace sama sebe. Zatímco většina lidí se snažila vypadat co nejinteligentněji, on procházel životem jako trouba tak působivě, že když ho popadl záchvat sofistikovanosti, zaskočilo ji to.
„To jsem slyšel někde v televizi,“ přiznal komisař a jeho úsměv odrážel ten Annin, než se z jeho tváře ztratil a on se zahleděl do černoty v hrnku. „Byla to naivní blbost.“
„Podle mě to nebyla blbost, ale odvaha,“ namítla Engelhardt. Dát všanc celou kariéru pro kus pravdy, která je čím dál vzácnější, byla podle ní ukázka osobní statečnosti.
„Ne, odvaha by to byla, kdyby to vyšlo,“ opravil ji Frank, „takhle to byla hovadina a hlavně už je to jedno. Ale můžu a chci vám pomoct, šéfová.“
Oba věděli, že to jedno není. Kdyby ho stokrát navrhla na povýšení, nedostane ho. Kdyby ho odsud vyrazila, nebo zažádala o jeho přeřazení, věděla, že žádné další místo nedostane. Její oddělení byla Traberova konečná. Ještě za deset let tu bude sedět na stejné pozici, na stejné židli a se stejnou hodností a platem, jako má teď. Bylo jí ho líto; jen ona věděla, že to, co ostatním připadalo jako absolutní absence ctižádosti, byla v jeho případě jen rezignace nad rozsudkem, který nad ním vynesli.
A ti zkorumpovaní, ti, díky nimž mnohdy její práce a práce jejich lidí přišla v niveč, si dál seděli na těch pohodlných místech a mastili kapsy. Strážný byl prohlášen za blázna, když vytáhl proti svému pánovi s kopím, kterému se zlomil hrot, a nikým nepodpořen, byl nucen vzít za vděk prací, pro kterou se neupsal. Ti, kteří se pokoušeli skutečně něco dělat, byli degradovaní, a jejich protivníci velebení za to, jak ustáli srážku s pravdou. Unaveně zatřepala hlavou.
„V tělech obou těch děvčátek se našly zbytky extáze. Máme i tabletku, na které je rozeznatelná značka výrobce, a potřebujeme vědět, jak moc jsou ty tabletky k dostání a jestli mají co dělat s jistou pohyblivou party, která se tady v Kolíně – “
„Karneval,“ přerušil ji Frank, „říkají tomu Karneval. Jak feťáci, tak protidrogový a výrobci. Když tam uděláte kolečko po všem, co nabízí, cítíte se jak na karnevale, a pak to s váma sekne, v tom lepším případě. V tom horším už to nerozchodíte. Tam nechodí zhulenci, nebo amatéři. Co tam dělaly ty dvě holky?“
„Nebyly to amatérky,“ odpověděla Anna. Nevěděla, co jiného by na to řekla. Celé se to zdálo naprosto nereálné, naprosto neslučitelné s konceptem světa, jak ho znala. Ale pak, spoustu ze světa za hranicemi toho, co se jí týkalo, vlastně nikdy neviděla. Možná to jediné, čím byla skutečně udivená a znechucená, byla její vlastní neznalost. „Potřebujeme vědět, jestli spolu má ta extáze a Karneval co dělat. Je možné, že si tam pachatel vybírá svoje oběti.“
„Jo, to zní logicky,“ poznamenal Traber, když si nechal projít hlavou, co mu právě řekla. „Ale seznam účastníků vám nikdo nedá, už roky se nikdo nemůže dostat k pořadatelům. Ani když ví dostatečně dlouho dopředu, kdy a kde to bude. Nikdo tu loď nemůže potopit… ale dá se na ní svízt.“
„A vy víte jak na to,“ odtušila šéfová a musela se u toho usmívat. Pokud šlo Frankovi Traberovi něco líp, než likvidovat za jízdy dokonce i ta auta, která zrovna sám neřídí, bylo to cokoli, co zavánělo partyzánštinou.
„Některý věci se nezapomínají,“ pokrčil rameny Frank nonšalantně.
„Než začneme někomu šlapat na kuří oka, napřed si musíme zjistit, jestli to vůbec má cenu. Znáte někoho, komu můžeme hned ráno zavolat ohledně té extáze?“ zeptala se Anna, aby ho zabrzdila. „Co jsem stihla obvolat, všude mě odkázali na vrchní komisařku Kerstin Schotte. Zjevně je tím člověkem, kterého musím přimět ke spolupráci, pokud chci něco vědět o Karnevalu.“
„Tak už vrchní komisařka,“ vydechl Frank vzduch, který mu zůstal nahromaděný v plicích, a zvedl se ze židle, aby to rozchodil. „No jasně, proč by se taky držela zpátky, že,“ zamumlal si pro sebe. Anna ho pozorovala se svraštěným obočím a chvíli jí trvalo, než si vzpomněla, co to vlastně pár let zpátky četla v Traberově spisu.
„To byla vaše bývalá partnerka, že?“ řekla pak tiše.
„Jo,“ přitakal Frank, „přesně ta, co zmizela na nějakej zasranej rychlokurz a s ní moje důkazy. A pak se vrátila a najednou mi šéfovala. To nebyla náhoda,“ zakroutil hlavou a pak se několikrát zhluboka nadechl. „Promiňte, šéfová.“
Engelhardt věděla už loni začátkem podzimu, kdy si tehdy ještě pouhá komisařka Schotte vyžádala Semira s Tomem na spolupráci při zátahu, že už to jméno někde viděla. Teď už vrchní komisařka jí tehdy neřekla, proč žádá o zálohu u cizích, a Anna se neptala, protože Kobra 11 souhlasila bez výhrad. Pak jí Semir svěřil, že Schotte tvrdila, že nikomu na svém oddělení nevěří. Den na to už jejich pomoc nepotřebovala a její muži se kupodivu opravdu stáhli; Semir měl už tehdy problémy s Andreou, takže neměl náladu se v tom rýpat, a Tomovi se Schotte od začátku nelíbila.
Nic z toho ale nehodlala říct Traberovi, aspoň zatím ne. Vypadal, že měl teď sám se sebou starosti i bez oživování minulosti. Náhle se cítila trochu provinile, že těžila z jeho smyslu pro povinnost, aniž by si to pořádně uvědomila. Měla vědět, že pokud to před ním zmíní, bude se cítit zavázán jí pomoct a to by pro něj mohlo mít nepříjemné následky. Překvapivé množství lidí čekalo na to, až udělá pořádnou botu a budou se ho moct zbavit úplně; pamatovala si ta jména a tváře, které šly proti ní, když zlehčovala jeho poklesky, a děsilo ji, že by vrchní velení mohlo být červivější víc, než si dosud myslela.
„Tak jí zavoláme hned,“ vytrhl ji najednou Frank z přemýšlení a z výrazu jeho tváře bylo Engelhardt jasné, že bude muset použít svou šarži, aby ho od toho nápadu odradila.
„Je čtvrt na šest ráno,“ namítla Anna racionálně. „V tuhle hodinu ještě většina lidí spí, a i kdyby ne, není to zrovna nejdiplomatičtější hodina.“ Že nejspíš nebylo nejmoudřejší, aby se Traber vůbec ozýval, to si nechala pro sebe úplně.
„No a?“ odvětil Traber. „Ona mi něco dluží a ví to, šéfová. Když to uděláme teďka, můžete těm od BKA a Gerkhanovi s Kranichem hned ráno říct, jak na tom jsou,“ vysvětlil jí Frank a Anna byla překvapená, když jí to byl schopen odůvodnit jinak, než že má nutkavou touhu pokazit Schotte ráno. „A my tu aspoň nebudeme vejrat do blba.“
„Kdybych na vás čtyři tolik nedávala, měla bych jednodušší život,“ povzdechla si Anna, vstala od stolu a dolila si do hrnku kafe. Do druhé ruky vzala svou zbraň. „Půjdeme ke mně do kanceláře – nečekám, že na ni ještě máte telefonní číslo.“
„Ne,“ přiznal Frank; zbavil se ho co nejdřív, aby se neztrapňoval nametenými telefonáty plnými výčitek. Sebral hrnek, který mu šéfová nalila prve, vypil zbytek kávy na ex a pospíšil si za svou nadřízenou. Z nějakého důvodu byl na sebe pyšný; to bylo poprvé, co byl od celého toho debaklu s Kerstin a korupcí schopen myslet čistě, když šlo o ni nebo o protidrogové.
Jakmile byli oba usazení u Annina stolu, Engelhardt vytočila telefonní číslo a dala telefon na hlasitý odposlech. Když na ni Traber tázavě pozvedl obočí, promluvila pevně do vyzváněcího tónu: „Nemyslete si, že si vás nepohlídám, Trabere.“ Frankovi se na tváři jasně mihl výraz, který naznačoval, že se jen tak tak zastavil od protočení očí. Občas mu Anna připomínala jeho matku. Dostat od ní pohlavek, podobnost by už nemohla být čistě náhodná.
Kerstin Schotte,“ ozvalo se nakonec v telefonu po takové době, kdy už se zdálo, že ho nikdo nevezme, a hlas volané byl silně rozespalý.
„Ahoj, Kerstin,“ promluvil Frank.
Na lince se chvíli ozývalo jen tiché dýchání; znělo povrchně a nejistě, jako dech někoho, kdo na něco čeká. „Ahoj, Franku,“ promluvila nakonec. „Co… proč…?“ Nevěděla, jak zformovat otázku, a musela být opravdu zaskočená, že ho slyší, protože mu ani nevyčetla tu brzkou ranní hodinu.
„Paní komisařko, tady Anna Engelhardt, velitelka Dálniční policie Kolín nad Rýnem, už jsme se setkaly,“ přerušila ji šéfová a když k ní Traber vystřelil překvapený a snad trochu podrážděný pohled, uvědomila si, že to před ním říkat nechtěla. „Potřebujeme od vás pomoct.“
V tuhle hodinu?“ vypadalo to, že Schotte konečně nabrala ztracenou rozvahu. V telefonu bylo slyšet šustění přikrývek a cvaknutí, nejspíš vypínače u lampy.
„Potřebujeme to rychle,“ ozval se znovu Frank. „Šéfová ti pošle mailem fotky extáze a potřebujem, abys nám řekla, kdo ji prodává a kde se dá sehnat.“ Zatímco mluvil, Anna připravila e-mail k odeslání. Automaticky ho adresovala na Schotteinu osobní adresu. Podle toho, jak ji posílali od čerta k ďáblu, dávno pochopila, že jí pomoct zrovna dvakrát netouží, takže bylo lepší, když je nedráždila přímo.
Franku, ty víš, že bys nem–“ Šéfová, která spustila oči z Trabera jen natolik, aby mohla připravit fotografie k odeslání, prudce sekla pozorným pohledem po svém podřízeném a policistku na druhém konci linky sama přerušila dřív, než Frankovi vůbec došlo, že se mu Schotte chystá udělit radu. Kdyby nezasáhla, nejspíš by vyletěl jako čertík z krabičky a vzteky jí prorazil strop kanceláře.
„Jedná se o sériovou vraždu mladých děvčat. Obě dívky měly tuto sloučeninu v organismu a existuje pravděpodobnost, že pachatelův motiv s ní souvisí,“ vysvětlila trpělivě. Na drátě bylo chvíli ticho, než se ozval rezignovaný povzdech.
Riskuju tím, paní Engelhardt. Pokud jste se museli ptát mě, někdo asi nechce, abyste se do toho pletli. Ale budu věřit, že mi říkáte pravdu, proč to potřebujete, a pomůžu vám ze staré známosti.“ Šéfová výhružně naklonila hlavu, když Traber otevřel pusu, takže ji komisař zase zavřel a uhnul očima, rty pevně sevřené do tenké linky. Kdyby Schotte právě nepřímo potvrdila, že jim pomáhá jen kvůli Frankovi, poslala by ho za dveře. Jistě, mohla tím myslet obecně starou známost s dálniční, ale něco Anně říkalo, že to tak nebylo.
Pošlete mi, co máte,“ dodala Schotte, která zjevně čekala na nějakou odezvu od Trabera, a Anna klikla na ‚odeslat‘.
„Odesláno na váš osobní e-mail,“ oznámila Engelhardt komisařce. Na obou stranách pak bylo chvíli poněkud trapné ticho, než bylo v telefonu slyšet naběhnutí systému Schotteina počítače a chvíli na to oznámení e-mailového klienta, když Annina zpráva dorazila tam, kam měla.
Tohle je extáze od Paula Königa,“ promluvila Schotte po další chvilce, „říká si Tex. Je to drahá a luxusní záležitost, dostupná jen na Karnevalu. Pokud víme, je to s Texovou extází jak s hostií v kostele. Dostanete ji, samozřejmě ne zadarmo, dáte do pusy a užijete si. Tex nedovoluje vynášet je.
Ve chvíli, kdy to řekla, Frank věděl, o kom mluví. Tex začínal, když on nedobrovolně končil, aniž by o tom věděl. Setkal se s ním na jednom z prvních Karnevalů, kam se s Kerstin dostali, a ona tvrdě narazila, když chtěla koupit tabletu a odnést ji do laborky. Musela ji spolknout a co se dělo pak, to Frank do zprávy radši nenapsal; oficiální verze zněla, že se vzorek nepodařilo zajistit.
„Takže není možné k těm tabletám přijít jinde, než na tom Karnevalu?“ zeptala se Anna a v jejím hlase zaznívalo vzrušení; evidentně právě vyslechla přesně to, co chtěla slyšet.
Hodně málo, spíš náhodou, pokud se to někomu podaří tajně vynést. I tak tady ale mluvíme o počtech v jednotkách, víc ne,“ odpověděla Schotte. „Šance, že byly vaše oběti na Karnevalu, je docela vysoká. Co přesně hodláte s tou informací udělat?
„To bude všechno, Kerstin, dík,“ odpověděl Frank a v jeho hlase zaznívala příliš velká škodolibá radost na to, aby se Anna aspoň nepousmála. Jeho ruka poletovala nad tlačítkem, které hovor ukončovalo, ale Engelhardt ho pleskla po ruce, takže ji dotčeně stáhl.
„Rádi bychom se tam poohlédli po našem muži, samozřejmě neoficiálně,“ odpověděla popravdě k Traberově nelibosti komisařce na otázku. „Nepolezeme nikomu do zelí, jde nám o něco úplně jiného. Můžete nám pomoct dostat se tam?“
Nemůžu vás tam dostat tak, jak se tam dostáváme my,“ odpověděla Schotte a zněla dost váhavě, „ale říct kdy a kde to je, to můžu. Stejně si to zjistíte,“ odmlčela se, jako by čekala na jejich reakci, ale pak sama pokračovala. „Předejdeme zmatku, který jistými výslechovými metodami naděláte.
Traber na její poslední větu protočil oči jako přistižený pubescent, ale mlčel. Engelhardt začínala mít pocit, že ho Schotte provokuje záměrně, a překvapovalo ji, jak se Traber drží. Ve vzduchu se na chvíli objevil záchvěv jisté empirické moudrosti, kterou Traber tak vzácně vyzařoval; zjevně moc dobře věděl, že ani slova, ani rány ženu neurazí a nezasáhnou tolik, jako nezájem.
„Dám vám svoje slovo, že se pokusíme udělat co nejméně rozruchu. Jde skutečně jen o pozorování,“ ujistila ji znovu Anna, když jí bylo jasné, že Schotte znovu nepromluví, dokud nedostane nějakou odpověď.
Dobře, pošlu vám všechny informace e-mailem,“ souhlasila nakonec Schotte a bylo slyšet, jak začala psát na klávesnici. „Jen mi něco slibte, paní Engelhardt. Vím, že bych měla žádat o opak, ale pokud tam musíte jít, pošlete tam Trabera. Gerkhan s Kranichem jsou výborní policajti – obě víme, že jim vděčím za život – ale Karneval není pro začátečníky. I tady na protidrogovém hodně váháme, než tam někoho pošleme.
Velitelka Dálniční policie zkusmo zvedla oči k Traberovi, aby zjistila, jak se na to tváří. Bylo to poprvé po dlouhé době, co v něm nebyla schopná číst. Počítač jí oznámil, že dostala poštu, a tak rychle klikla, aby zkontrolovala její obsah.
„Uděláme, co budeme moci, abychom z toho všichni vyšli bez úhony,“ naklonila se pak k telefonu, ruku nachystanou nad tlačítkem, které hovor ukončovalo. „Ještě jednou díky za pomoc, paní komisařko.“
Mohla bych ještě mluvit s Frankem? Soukromě?“ Z Schotte teď evidentně mluvila spíš žena, než policistka, a Anna se poddala sympatiím, které to v ní vzbudilo navzdory způsobu, jakým Traber divoce a odmítavě gestikuloval na druhé straně stolu a chvílemi vypadal, jako by byl ochotný snad se i vrhnout z okna jen, aby se tomu hovoru vyhnul.
„Jistě,“ odpověděla, místo původně vybraného tlačítka stiskla jiné, které ukončovalo hlasitý odposlech, a podala přes stůl sluchátko Traberovi. Ten se na něj chvíli díval, jako by ani nešlo o telefon, ale proti němu namířenou mačetu, a pak se zjevně rozhodl, vzal si od ní sluchátko a vrátil ho do vidlice.
Engelhardt ho pohledem pokárala úplně stejně, jako to dělala pokaždé, když se někdo v jejím okolí podle ní zachoval dětinsky, ale neřekla na to ani slovo. Na jedno ráno toho o Traberově milostném životě slyšela víc, než kdy toužila vědět, a přítomnost byla momentálně naléhavější, než nedodělky z minulosti. „Uděláte to, Franku? Vím, že to po vás nemůžu chtít, mohla by to odnést vaše kariéra, ale – “
„Šéfová, my oba víme, že já už žádnou nemám,“ skočil jí Traber do řeči, „ale hrozně nerad bych skončil na dlažbě.“ Nemělo cenu na ni dělat ramena, stejně oba věděli, jak to je. Najednou si uvědomil, že nebýt toho, že si ho Engelhardt nechala na stanici i přes jeho metody vyšetřování a skóre zlikvidovaných aut a dalšího majetku, dávno by tam byl. Nebýt toho, že v něm viděla něco, co on sám už dávno ne, dělal by teď někde vyhazovače nebo taxikáře. Pocítil k ní vděčnost a chtělo se mu zařvat, protože věděl, že bude souhlasit.
„Kde to má být?“ zeptal se nakonec a Anna znovu klikla, takže se tiskárna za polici za jejími zády rozhrčela. Podala mu pak papír s plným zněním e-mailu a Frank ho zběžně shlédl očima. Trochu to vypadalo, jako by tam hledal nějaký tajný vzkaz pro sebe, pak ale přikývl. „Zjistím si, co půjde, a dám vám vědět, kolik jich tam dostanu… včetně sebe.“
„Díky, Franku,“ řekla Anna s úlevou, ale přesto ho oslovila křestním jménem, aby mu dala najevo, že je to pořád jen osobní laskavost pro ni a že mu nebude vyčítat, pokud ještě vycouvá. Oba věděli, že jestli udělá průšvih v revíru protidrogového, ani její přímluvy mu nepomůžou, a nemohla si nepomyslet, že ta hrdost, kvůli které už sám necouvne, je mu jen na škodu.
„Šéfová, o čem jste to s ní mluvila? Ona dělala s Gerkhanem a Kranichem?“ zeptal se náhle Frank. Anna věděla, že ta otázka přijde, a mohla si za ni sama. Silně zauvažovala, co mu má říct a co ne, a pak došla k závěru, že nejčestnější bude držet se faktů a svoje dedukce vynechat.
„Ano, požádala je loni na podzim, aby ji kryli při zátahu. Semirovi svěřila, že prý nikomu ze svého oddělení nevěří. Pak je odvolala a případ si dořešili na LKA sami,“ vypověděla tak, jak to bylo. Nic dalšího buď neměla podložené, nebo jí do toho nic nebylo. Frank kýval a jeho obličejem prolétla myriáda různých výrazů; žádný ale nezvítězil a Frank ani nic neřekl. Zvedl se ze židle a zamířil ven z Engelhardtiny kanceláře.
„Nechcete si dát dvacet?“ zeptal se jí ještě mezi dveřmi. „Já budu u sebe, pohlídám vám to tady.“ Engelhardt se pousmála výrazu, který použil, a pak zalétla očima k časovému údaji v pravém spodním rohu rozsvícené obrazovky počítače.
„Možná, díky,“ odpověděla, Traber to vzal na vědomí kývnutím a zavřel za sebou dveře její kanceláře tak potichu, jako kdyby v místnosti už dávno někdo spal.
*
Gerkhan s Kranichem už byli dávno na stanici, když na ni konečně o půl deváté ráno dorazili kolegové od BKA. Born vypadal podrážděně a Glaser zrovna protáčela oči, takže se dalo odhadnout, v jaké náladě asi oba byli.
„Dobrý ráno,“ pozdravil je nahlas Kranich, aby kolem něj náhodou neprošli bez povšimnutí.
„Dobrý,“ přidal se Semir vesele a nabídl jim úsměv. Born vypadal stejně kysele, jako Tom, což znamenalo, že buď oba vstali levou nohou z postele, nebo ani jeden z nich nespal. Tak jak tak mu před očima začaly probíhat katastrofické scénáře, podle kterých se mohl zbytek dne odvíjet. A takové to bylo hezké, čerstvé ráno.
„Potřebuji kafe,“ zabručel Born a zmizel v kuchyňce. Glaser se na oba policisty omluvně usmála a přešla k nim.
„Dobré ráno,“ vrátila jim pozdrav a bylo na ní poznat, že se snad pokouší napravit dojem, který právě udělal Born. „Nespal od toho, co jsme přijeli, takže není zrovna v nejlepší náladě.“
„Nevšiml jsem si,“ ušklíbl se Tom a Semir ho špičkou boty kopl do holeně. Tom potlačil syknutí a sekl po Semirovi očima. Věděl sice, že nebylo fér být protivný zrovna na Evu, která se jen snažila Borna omluvit, ale nemohl si pomoct. Zůstal provinile mlčet a místo toho očima měřil Borna, který právě kráčel z kuchyňky s Kranichovým hrnkem kafe. Zjevně mu bylo jedno, čí je, ale Tomovi ne. Než ale stihl cokoli říct, mezi dveřmi své kanceláře se objevila Engelhardt.
„Už jste tady? Dobré ráno,“ pozdravila se s komisařkou a psychologem a ustoupila ze dveří, aby je pozvala dovnitř. „Mám pro vás informace.“
Born vešel jako první, aniž by se otočil po svém doprovodu, a Glaser ho s povzdechem následovala. Tom se otočil k Bonrathovi a Herzbergerovi, aby směrem k nim utrousil nějakou extra vtipnou a trefnou poznámku, ale Semir zachytil, jak netrpělivě se šéfová dívá. Chytil Toma za rukáv, zatáhl ho do šéfčiny kanceláře a zavřel za nimi dveře.
Bonrath stál na svém oblíbeném místě ve středu kanceláře, ze kterého viděl všude, a v rukou měl rozevřenou složku, kterou nikoho neošálil. Kroutil nad svými kolegy hlavou. „Říkám ti, Hotte,“ otočil se napůl přes rameno směrem, kterým tušil parťákovu přítomnost, „ještě se to tady všecko semele.“
„No jo,“ zabručel za ním Herzberger tónem, který jasně naznačoval, že mu odmítá cokoli vyvracet, jelikož je mu to putna, a přes obroučky půlměsíčkových brýlí si vyměnil pobavený pohled s Petrou. „Hlavně si tu složku otoč, ty soukromý očko.“
Bonrath se zarazil a pohlédl dolů do složky, aby zjistil, že má všechna písmenka vzhůru nohama. Otočil papíry správně a pak sjel pohledem Herzbergera. „Tos mi to nemoh říct dřív?“
„Ne,“ zakroutil hlavou Hotte se smíchem a Bonrath se v tu chvíli přestal skutečně zlobit, protože ještě včera měl pocit, že Herzbergerův smích už nikdy neuslyší. „Byla to sranda.“
Bonrath zalétl očima k Petře, aby zjistil, že se směje taky, takže Hotte zjevně nebyl jediný, kdo se tu bavil na jeho účet. Napadlo ho, kolik lidí si z něj asi tak ještě dělalo dobrý den, ale než to stihl vyzvědět, všiml si Trabera. Komisař k nim mířil ze své kanceláře a v rukou nesl helmu na motorku. Zjevně byl na odchodu a nikdo netušil, proč tu vůbec v první řadě byl. „Jé, Bonrathe,“ oslovil kolegu, „už nečteš vzhůru nohama?“
Herzberger a Petra vyprskli za Dieterovými zády smíchem a Bonrath jen dospěle protočil oči. Než na to stihl Frankovi cokoli odpovědět, Traber už mluvil na Petru. „Hele, nevím, jak to bude dneska odpoledne. Vím, že jsem ti to slíbil, ale může se stát – “
„Trabere?“ ozvala se Anna ode dveří své kanceláře.
„ – tohle,“ dokončil Frank s unaveným povzdechem, ale vyhověl šéfové. Dveře za ním zapadly a z dění uvnitř se nedalo moc soudit, o co jde.
„No, Dietere, ono se fakt asi něco semele,“ dal váhavě Hotte za pravdu Bonrathovi. „Co tady vůbec dělá? Nemá přece službu.“
„Přišel si dodělat nějaký papíry,“ poskytla ochotně Petra. „Když jsem přišla do práce, už tu byl a řešil něco s šéfovou. Ti dva vůbec dneska vypadají, že spolu něco pečou.“
„Jo?“ protáhl Hotte jako člověk s podezřením a věnoval Frankově hlavě skrz stěnu kanceláře úsečný pohled. Bonratha momentálně nezajímala Hotteho rekreační žárlivost, protože dumal nad tím, co Frank Petře vlastně slíbil. Hrozně se chtěl zeptat, ale nerad by rýpal. Petra to vzápětí vyřešila za něj.
„Doufám, že ho šéfová nezaměstná,“ poznamenala napůl k sobě a napůl k nim, „slíbil mi, že mě vyzvedne z práce a postraší mi souseda.“
„Toho, co na něj už šel i Semir, i Tom?“ pozvedl obočí tázavě Bonrath a obočí se mu starostlivě stáhlo. „Proč si nenajdeš jiný bydlení, když ti pořád dělá problémy?“
„Mám to tam ráda a byla jsem tam dřív,“ odvětila jednoduše Schubert, jako by nic jiného na světě nedávalo takový smysl, jako právě její tvrzení. „Stačí, aby na něho udělal ramena policajt a je zase na nějakou dobu jak andílek. Nejvíc na něj funguje Semir – myslím, že ten blbec je navíc tak trochu xenofob – ale ten nemá čas, takže…“ Petra pokrčila rameny.
„Hele, jestli potřebuješ pomoct, tak proč neřekneš nám?“ podivil se Hotte. „My taky umíme dělat ramena.“
„Jo,“ přitakal Bonrath vážně.
„Díky,“ odpověděla Petra nejistě a pokusila se o zdvořilý úsměv. Nechtěla být nevděčná, ale ať se snažila, jak chtěla, nedokázala si představit, kolik strachu by asi tak mohli vzbudit Bonrath s Herzbergerem.
Dveře Engelhardtiny kanceláře se otevřely a její osazenstvo se vytrousilo ven. Vypadalo to, že každý někam spěchá, jediný Tom se zastavil u Petřina stolu. „Traber mi řekl, že ti ten hňup zase dělá problémy. Nebude mít odpoledne čas, ale já jo. Vyřešíme to spolu, dobře?“ Sekretářka stačila jen zkoprněle přikývnout, než Kranich odspěchal taky.
Petra za ním zmateně hleděla a snažila se přijít na to, co se tu vlastně právě stalo.
*
„Takže,“ začala Engelhardt, jakmile za všemi zavřela dveře své kanceláře. „Semir mě včera v noci informoval o té extázi. Zatahali jsme za pár nitek a zjistili jsme, co se dalo. Podle protidrogového se dají tyto konkrétní tablety sehnat jen na tom pohyblivém večírku, na který chodila Emma. Říká se mu Karneval. Vyrábí je člověk, který vystupuje pod přezdívkou Tex, a nikomu je prý nedistribuuje. Tady je jeho záznam.“
Podala list Semirovi, ke kterému se přidružil Tom, a Evě, které začal nahlížet přes rameno Born. Psycholog pak vzhlédl k Engelhardt, nechávaje záznam Evě. „V Ingridině deníku jsem našel tohle,“ podal jí lístek, „můžou to být adresy toho Karnevalu?“
Anna si od něj lístek vzala, přelétla ho očima a pak se natáhla přes stůl pro nějaké další papíry. Chvíli je držela vedle sebe a přikyvovala. „Adresy souhlasí. Jsou to místa, kde Karneval probíhal.“
„To pak znamená, že tam chodily obě, a že byla Emma unesená hned odtamtud, nebo když odcházela,“ zamyslel se Tom. Unést a zabít ji později, extáze už by byla natrávená. Aspoň to se začalo dávat dohromady, jakkoli šíleně to znělo.
„Nebo ji dostala od někoho, kdo ji odtamtud odnesl,“ zauvažovala Eva a ze zvyku se ohlédla na Dominika. Born zíral před sebe a jen napůl přikývl, aby jí naznačil, že to sice připouští, ale něco v něm stále hlodá.
„Každopádně obě holky byly na jednom, nebo víc večírcích, a je dost dobře možný, že se kolem nich pachatel motal. Možná by tam chtělo zajít. Neřekli vám taky náhodou, kde a kdy to bude?“ zeptal se Semir se zájmem. Už předem se připravoval, že si to tam zajde trochu obhlédnout. Zatím se veškeré vyšetřování skládalo z nekonečného prověřování seznamů a sbírání poznatků jiných lidí. Byl čas konečně si trochu zapátrat v terénu.
„To je výborný nápad,“ ozval se Born. Eva lehce zakroutila hlavou; ta jeho potřeba cpát se někam, kam jako konzultant nepatřil, a které se plně oddával pár let zpátky, se mu zase zjevně vracela. Jak byla naivní, když doufala, že se Born touhle dobou už skutečně vybouřil a zbavil se toho pocitu nepostradatelnosti, kterým trpěl, co ho poznala.
„Oficiálně ne. Mají tam už nějakou dobu rozjetou akci a nechtějí, aby se jim tam někdo vřítil a vyplašil jim je,“ odpověděla popravdě Engelhardt a nemohla říct, že by to nechápala; kam se její muži vřítili, tam létaly kusy plechů jak rachejtle na Silvestra a pokud měla obzvlášť smůlu, tak i kusy dálnice.
„Tě asi znají,“ odtušil Tom k Semirovi potutelně a Gerkhan se na něj otočil, aby mu k tomu řekl svoje. Anninu dosud kamennou tvář na chvíli prolomil pobavený úsměv, ale rychle obnovila mimické dekorum a zasáhla dřív, než mohl Semir Kranichovi poznámku vrátit.
„Neoficiálně ale máme potřebné informace a dokonce tu pro vás mám divokou kartu,“ řekla, když skrz sklo kanceláře zahlédla přesně tu osobu, kterou zrovna potřebovala. Přešla ke dveřím a zavolala na Trabera, který se zdál být na útěku. Semir s Tomem si vyměnili rychlý pohled.
„Říkala divoká, nebo zdivočelá?“ zeptal se Semir a Tom se uchechtl do pěsti. Traber vešel a zavřel za sebou dveře, odkládaje helmu na komodu a dívaje se jako odsouzenec na smrt. Dobrou náladu už mu Semir rozhodně nemohl vyčítat, žádnou neměl. Vlastně vypadal hůř, než on s Tomem dohromady.
„Komisař Traber,“ představila jej Engelhardt, „vrchní komisařka Glaser a doktor Born od BKA.“ Evidentně spěchala, aby měla tu zdvořilostní povinnost splněnou, a nečekala ani, až si nově představení vymění byť jen kývnutí. „Trabere, jak to vypadá s naší záležitostí?“
„Je to reálný,“ odpověděl tak trochu neochotně Frank.
„Kolik jich tam protáhnete?“ pokynula hlavou k ostatním policistům a psychologovi. Nevědomky tak přitáhla všechnu pozornost na Trabera, kterému se v kanceláři zjevně líbilo tím míň, čím víc rostl zájem o jeho osobu. Eva a Dominik si vyměnili pohled stejně, jako Gerkhan s Kranichem prve. Ani jeden nebyl zrovna šťastný z toho, že se Engelhardt neobtěžovala zasvětit je do situace, a dvakrát je neuklidňoval ani fakt, že Tom a Semir zjevně tápali úplně stejně.
„Víc než jednoho ne,“ zakroutil hlavou Frank, „už tak si koledujem.“
„Vy nás dostanete na Karneval?“ promluvil Born ve snaze udělat v tom jednou pro vždy jasno, postavil se a přešel blíž do centra dění. Jestli to byla pravda, byl to způsob, jak se dostat k vrahovi. Byl si teď už téměř jistý, že si vybíral svoje oběti na drogových dýcháncích.
„No nic proti, doktore, ale vás ne,“ zhodnotil ho pohledem Frank, „z vás teda smažku neudělám ani omylem.“ Eva se pokusila nevyprsknout smíchem, když se Dominik zatvářil smrtelně uraženě, a napadlo ji, že policista před nimi zjevně měl to štěstí a nikdy nespatřil Borna v jednom z jeho apartních oblečků vyhrazených pro práci v přestrojení. Jeden pohled na Bornovy koně s hadím potiskem a milý Traber by přehodnotil Bornovu schopnost zahrát feťáka jedna dvě.
Kranicha s Gerkhanem to taky zjevně pobavilo. Škodolibě se křenili do té doby, než Traber znovu promluvil. „Ale Gerkhan by šel,“ prohodil pak k šéfové a dosud neprostupná fasáda jeho obličeje dostala povážlivé trhliny, když zaznamenal, jak Semirovi zmrzl úsměv na tváři.
„Co tím jako myslíš?“ naježil se Gerkhan.
„Že vy dva se, pánové, vydáte dnes večer na Karneval,“ vložila se do toho Engelhardt autoritativně a měřila jak Trabera, tak Gerkhana přísným, až varovným pohledem. „A pokusíte se to zvládnout bez tuctu zlikvidovaných aut a dalších škod na majetku. Myslíte, že to zvládnete?“
Traber si ostražitě odkašlal a přikývl jen tak, aby se to nedalo brát jako slib. Semir se zahleděl do země a patrně hodlal dělat mrtvého brouka, dokud šéfovou nepřestane bavit čekat na jeho slovo. Tom si pomyslel něco o tom, že tohle byl pěkný úlet. Chtít po kterémkoliv z nich, aby něco zvládli bez řádného pročistění vozového parku stanice, bylo silně naivní. Ale chtít to po těch dvou dohromady, to byla totální utopie. Tady někdo hořce zapláče a možná to bylo škodolibé, ale hřálo ho vědomí, že on to nebude.
„Šéfová, ještě kolem toho potřebuju něco zařídit,“ odkašlal si po chvilce Traber. „Můžu už jít?“
„Tak padejte,“ povzdechla si Engelhardt nakonec rezignovaně bez ohledu na to, jak bude před BKA vypadat.
„Dám ti vědět, jak budem připravení,“ sdělil Frank zmatenému Semirovi a pak se podíval na Toma. „Jo a Petra zase potřebuje pomoct s tím sousedem. Je to na tobě.“
„Už zas?“ zamračil se Semir nechápavě. „Proč se prostě nepřestěhuje?“
„Protože tam byla dřív,“ odpověděli Traber a Kranich unisono. Oba se zarazili a vyměnili si pohled; Frankův byl pobavený a Tomův mírně podrážděný něčím, co hned nedokázal zařadit. Frank otevřel dveře a ještě pohlédl na Borna s Glaser.
„Tak nashle,“ pozdravil je a téměř utekl dřív, než Eva stihla odpovědět. Dominik se ani nechystal; jestli byl ráno jen protivný, teď byl ještě k tomu uražený a snad i naštvaný. Jeho rozpoložení si všimla i Engelhardt a rychle pochopila, co ho tolik podráždilo.
„Traber býval na protidrogovém oddělení LKA, než ho převeleli ke mně,“ vysvětila šéfová. Tom se Semirem i vyměnili udivený pohled. To byla nová informace. „Požádat ho o pomoc byl jediný způsob, jak z nich dostat nějaké informace, a ještě to nešlo oficiální cestou. Musíme se plně spolehnout na ně dva, ať se vám to líbí, nebo ne, doktore Borne,“ pohlédla významně na psychologa. „Ti dva zjistí, co půjde zjistit.“
„O tom nepochybuji,“ ujistila ji Eva se zdvořilým úsměvem. Skutečně neměla důvod myslet si opak; Anna jí byla sympatická, cítila k ní určitou vazbu danou podobným postavením v podobném prostředí, a plně respektovala její důvěru v podřízené. Navíc byla ráda, že musel Born zůstat mimo. Přesvědčovala se, že je to proto, aby nezpůsobil nějaký průšvih, ale stejně věděla, že by trnula strachem.
Born měl naprosto jiný názor. Sice se na Annu zdvořile usmál, ale rozčilovalo ho, že ho vyšachovali a vytočilo ho, že Eva nechala Engelhardt, ať si hraje podle sebe. Ti dva mohli být sebelepší policisté, každý svým vlastním způsobem, ale nikdy neuvidí to, co by mohl vidět on, kdyby ho tam vzali. Měl pocit, že mu uniká velká příležitost konečně se do toho pořádně dostat.
„Mimochodem, volal Hartmut,“ promluvila znovu šéfová, když se rozhostilo rozpačité ticho, které naznačovalo, že by měl někdo něco zavelet. Otočila se na své podřízené. „Něco pro vás má.“
„Tak jedem na KTU,“ zhostil se toho Semir a pohlédl na Evu, která přikývla. Bylo jí celkem jedno, kam pojedou. Hlavně, když to bude znamenat nějaké stopy a zbaví ji to pohledu na Bornův kyselý obličej. Zmíněný psycholog kývl, zamumlal něco nesrozumitelného k Anně a vyšel z její kanceláře jako první.
„Zatím nashledanou,“ pozdravila Eva, sekla po Bornovi pohledem a trochu otráveně ho následovala. I přes veškerou snahu jí začínal lézt na nervy.
Semir šéfové mávl, Tom na ni kývl a oba se také odporoučeli. Anna vstala, aby za nimi zavřela dveře, a při té příležitosti ze zvyku rozehnala tu bandu čumilů, ve kterou se její jinak schopní podřízení měnili, když se dělo něco zajímavého. Musela se přemáhat, aby zachovala chladnou tvář, když zaznamenala, že je mezi nimi i Herzberger. Začínala mít obavy, že svoje hrozby o odchodu do důchodu skutečně splní, ale zdálo se, že se mu vrací chuť do života. Byla za to vděčná.
Její kancelář vypadala po předchozí tlačenici náhle až podivně prázdně. Potřebovala se toho případu rychle zbavit, aby se nemusela setkat s Konstanze Kordou. Bylo to zbabělé, věděla to, ale některým věcem prostě neměla sílu čelit a tohle byla jedna z nich. Náhle ji napadlo, že udělala chybu, když tak tvrdošíjně u ředitele BKA trvala na tom, aby její muži zůstali pracovat na případu.
Měla pocit, že tím neprospěla vůbec nikomu, a nejméně sama sobě.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XII.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XII.
*
Could you look me in the eye
and tell me that you’re happy now?
Would you tell it to my face
or have I been erased? Are you happy now?

*
Areál KTU byl tvořen několika obrovskými garážemi. Prostorné haly byly zjevně dělené podle toho, k čemu sloužily. V té, kterou vstoupili, bylo několik aut, sem tam rozebraných až na kostru, zvednutých na kovových plošinách do takové výšky, že se pod nimi dalo projít se vztyčenou hlavou. Svým způsobem to trochu vypadalo jako na pitevně, ale místo otevřených lidských těl, obnažených kostí a vnitřností tu ležely stroje sloupané z barevně lakovaných plechů jako banány ze slupek.
Borna ohromilo, kolik různých přístrojů a udělátek tu i v denním světle poblikávalo a svítilo. V hale byl řev, jak technici řezali další plechy a rozebírali další vozy. Jen ho to utvrdilo v tom, že jeho negativní vztah k autům a veškeré technice je neměnný. Ostří, které v rukou jednoho z techniků krájelo plech jako příborový nůž máslo, jako by se mu zařezávalo do mozku postiženého spánkovou deprivací. Zacpal si uši.
Skupinka zabočila a procházela teď další halou, ve které bylo naprosto neuvěřitelné množství počítačů, monitorů a displejů, na které byly napojeny další a další přístroje. Dráty, propletené všemi směry a hrající všemi barvami, dělaly dojem rozsáhlé kolonie nových organismů. Za následujícími dveřmi bylo něco, co aspoň matně připomínalo kancelář. Stejně jako ostatní haly, i tato měla garážové dveře, po stěnách vyskládané pneumatiky a nalevo prázdnou zvedací plošinu. Stál tu ale i pracovní stůl, který vypadal, že za ním někdo sedává. Teď zel prázdnotou.
Tom šel těsně za Semirem a galantně podržel Evě otevřené dveře. „Díky,“ zareagovala Glaser a ze zvyku se ohlédla, aby zkontrolovala, jestli ji Dominik následuje. Vypadal komicky s oběma dlaněmi přitisknutými k uším a tím útrpně zadumaným výrazem. Zkoušela se mu nesmát, ale její ohleduplnost byla zbytečná, protože Kranich svoje pobavení neskrýval. Born si komisařova výrazu všiml, ale přešel to, a teprve v ten moment Eva pochopila, že je skutečně zle. Pokud neměl chuť utřít Kranicha, pak ho ta záležitost s Karnevalem naštvala víc, než si Glaser prve myslela.
Gerkhan, který šel v čele, zjevně viděl něco, co ho pobavilo, protože zůstal stát, dal si ruce v bok a začal se culit. Tom se rozhlédl po kanceláři a vzápětí reagoval stejně, jako jeho kolega. Dominik zkusmo povolil dlaně na uších, a když zjistil, že zavřením dveří se hluk trochu utlumil, ruce sundal.
Ukázalo se, že kancelář není tak prázdná, jak se zdálo. U velkého podsvíceného stolu stál muž v bílém pracovním plášti. Víc nebylo poznat, protože se skláněl k nepořádku na stole a jediné, co bylo vidět z jeho hlavy, bylo gigantické ucho za velkou lupou, která stála na kraji stolu a technikova ruka třímala její rukojeť. Patrně ji ještě před chvílí držel nad nějakou součástkou.
Vypadalo to, že právě onen zvětšený ušní boltec tolik pobavil oba komisaře. „Čau Dumbo,“ pozdravil muže Gerkhan poťouchle, „hledáš tam magický pírko?“
„Teda fuj, Hartmute, kdy sis naposledy myl uši?“ přisadil si Kranich, který zjevně odmítal zůstat pozadu.
Majitel velkého ucha se na jejich slova napřímil jako pravítko a změřil očima všechny příchozí. Když si potvrdil, kdo to do něj šije, jeho rty se na mladém obličeji zkroutily do dotčeného šklebu a pustil lupu. Pak zaznamenal Borna s Glaser a z jeho výrazu vymizela veškerá familiárnost. Pokusil se o profesionální výraz, který na jeho zjevně něčím nadšeném obličeji vypadal roztomile.
„Hartmut Freund, náš malý technický zázrak,“ představil technika Tom a v jeho hlase zazněla upřímnost, která byla vzhledem k výběru jeho slov docela překvapivá. „Vrchní komisařka Glaser a doktor Born, BKA.“
Nově představení si kývli na pozdrav. Hartmut se jevil trochu překvapen, protože se mu zjevně nedoneslo, že na tom Semir a Tom nedělají sami, a teď nedokázal přijít na to, co stojí za jejich vcelku obstojnou náladou, když jim BKA dýchá na krk. Bornovi byl celý technik zjevně naprosto ukradený a jeho netrpělivé, unavené oči naznačovaly, že by odsud byl co nejdřív pryč. Glaser se zdvořile usmívala.
„Tak co pro nás máte?“ zeptala se Hartmuta, když se nikdo neměl k ničemu.
„Eh… jo,“ zatřepal hlavou technik a ukázal na svůj pracovní stůl, kde v důkazních sáčcích ležely dva rozebrané mobilní telefony. Toma napadlo, že si s jejich čištěním dali pěkně do těla a mimoděk se nad tou myšlenkou znechuceně ušklíbl. „Oba mobily jsou totálně mrtvý. Vytáhli jsme ale data přes operátora a poslední volaný číslo bylo u obou z předplacenýho telefonu na kartu. Je naprosto nemožný vystopovat, kdo z něj volal, nebo odkud. Prodej se neregistruje.“
„Hm,“ vzal na vědomí Semir nenadšeně, když zaznamenal, jak se Tom zatvářil. Kranichova křehká nálada byla zjevně přímo úměrná množství užitečných informací a při Hartmutově sdělení spadla znovu k nule, na které ráno začínal. Jak se tak Gerkhan díval na Borna, tak se řítili do pěkného průšvihu.
„Nebylo by tam aspoň něco?“ Tom skoro zaškemral.
„Něco jo,“ přitakal Hartmut a vrátil se ke stolu, na kterém při příchodu policistů něco zkoumal, „rozsah poničení podvozku není u obou aut stejný. U toho modrýho Jaguaru toho… toho…“
„Hagena,“ poskytla Glaser pohotově.
„Hagena, díky,“ usmál se na ni Hartmut, ale hned ji pustil ze zřetele. Jeho nadšení pro objev bylo nakažlivé; jen výraz jeho tváře přiměl ostatní čtyři osoby věřit, že našel něco velkého. „Tak u toho bylo to poškození míň efektivní. Vyřadilo sice brzdy, ale ne řízení, řidič musel zpanikařit. Podle mě tu bombu někdo špatně sestavil.“
„Takže počkej… Ta první fungovala perfektně, ale ta druhá byla vadná?“ zamračil se Semir a zahleděl se na Borna, jako by mu psycholog mohl dát jasnou odpověď. Born se ale díval stranou a z jeho pohledu se dalo těžko soudit, jestli Hartmuta vůbec vnímal.
„Jo, přesně tak,“ přitakal Hartmut, „skoro to vypadá, jako kdyby tu první bombu sestavoval profík a druhou amatér. Ale to je jenom můj odhad.“
Glaser si těžce povzdechla a stejně jako Gerkhan před chvílí, i ona pohlédla na Borna, jako by od něj čekala odpověď na všechny otázky, které technikovým nálezem vznikly. Born měl rty pevně sevřené k sobě; skoro vypadal, jako by měl čelist v nějaké křeči. „Dominiku,“ oslovila ho rázně, „vnímáš?“
„Vnímám,“ odsekl Born roztěkaně.
„Máš k tomu něco? Jsou dva? Někdo mu pomáhá?“ snažila se ho Glaser dál přinutit k spolupráci, ignorujíc jeho špatnou náladu. Za ty roky sice věděla, že víc z něj dostane po dobrém, ale teď neměla náladu na jeho manýry a rozmary. Jednou ji sem dotáhl, tak ať zapne mozek.
„Já nevím!“ odsekl Born. „Neslyším vlastní myšlenky, sakra!“ ulevil si znovu a spěchal opět s rukama na uších ven. Jeho reakce Glaser zjevně vytočila, takže v příštím momentě se dveře rozrazily znovu a ven vyběhla i komisařka. Kdyby ostatní tři neviděli výraz její tváře, než jim zmizela z dohledu, napadlo by je, že šla psychologa uklidnit, ale takto měli pocit, že se chystá udělat pravý opak.
„No super, teď už je vytočená i ona,“ posteskl si Semir. „A to měla ráno dobrou náladu.“
„Jak dlouho je tady vůbec máte?“ zamračil se Hartmut. Trochu mu vadilo, že od těch vražd o ničem nevěděl. Byl totálně zasypaný pod tunami šrotu a odříznutý od světa.
„Jsou tady třetí den,“ odpověděl Tom, „ale mám pocit, že už je to snad rok.“
„No jo, Tom nám hrozně trpí,“ protočil oči Semir. „Fakt nic dalšího nemáš, Hartmute?“
„Je mi líto, kluci,“ pokrčil rameny technik a bylo na něm vidět, že by oběma komisařům rád pomohl. Když se na něj Semir zadíval pozorněji, všiml si hlubokých kruhů pod očima, které na Hartmutovi vynikaly díky tomu, že jeho světlá pleť, tolik typická pro zrzky, byla ještě bledší.
„Ty ses taky pěkně dlouho nevyspal, co?“ odtušil Tom, jako by věděl, na co Semir myslí.
„Měli jsme tu pěkně napilno,“ odpověděl nepřímo Hartmut. „Ale dneska se snad konečně dostanu domů, už jsme to skoro přebrali. Jste aspoň o trochu blíž? Protože… tohle je dost síla, co nám sem přišlo. Je to dost hrozný.“
„Děláme, co můžeme,“ ujistil ho Semir a pomyslel si něco o tom, že Hartmut aspoň neviděl to, co oni na dálnici včetně všech těch těl, která putovala rovnou do márnice. Cítil, jak se něco v něm sevřelo emocí, ne nepodobnou strachu, že se to bude opakovat.
„My ho dostanem, Hartmute, to se neboj,“ přidal se Tom a znělo to trochu jako výhružka. Možná to tak na adresu onoho neznámého pachatele i myslel. Při představě, že by ten případ nedovedli do zdárného konce, mu nebylo moc dobře od žaludku. Už nikdy by nespal klidně.
„O tom jsem nikdy nepochyboval,“ usmál se na ně Hartmut a nebylo úplně jasné, na koho z nich mluví. Nejspíš na oba. Jeho upřímná důvěra byla povzbuzující.
„Myslíš, že už se dohádali?“ zeptal se po chvíli ticha Semir, když mu došlo, že ani on, ani Tom se z relativního klidu Hartmutovy kanceláře nehnou jen tak. Bylo jim tam hezky.
„Myslíš, že se hádají?“ zamračil se Tom. „Podle toho, jak se tvářila, z něho nadělá čtyři malý do školky ještě, než Born vůbec stačí otevřít pusu.“
„To by se ti líbilo, co?“ odtušil Semir. Už teď jasně viděl, jak Tomovi představa zpraženého Borna přímo vlila novou krev do žil. Bylo neuvěřitelné, jak dokázala zdravá dávka škodolibosti lidem zvednout náladu. A mnohem víc ho překvapilo, že ho to nakazilo.
V kanceláři se rozhostilo ticho; Tom se Semirem se tupě usmívali do země a Hartmut se už zjevně viděl doma v posteli. Kranich po chvíli zatřepal hlavou a zhluboka se nadechl; museli začít něco dělat. „Tak jestli pro nás už nic nemáš…“
„No vlastně,“ vzpamatoval se technik a pohlédl na Semira. „To, co po mně šéfová chtěla ohledně toho vašeho výletu,“ – zatvářil se spiklenecky, když to vyslovil, – „vám dodám odpoledne. Budete mrkat na drát.“
„Já určitě budu, protože nemám páru, o čem mluvíš,“ ujistil ho Semir, „to si upekli šéfová s Traberem, tak dej radši vědět jemu. Já netuším, do čeho se řítím.“
„Aha,“ vzal na vědomí Hartmut trochu zklamaně a zjevně ho tím Semir přestal zajímat. „Tak se teda mějte, kluci.“
„Ty taky a díky, Hartmute,“ rozloučil se Gerkhan a vyšel jako první.
„Čau,“ mávl na zrzka i Kranich a pospíšil si za kolegou. „Jestli tam lítaj facky, tak radši počkáme, jo? Nerad bych taky nějakou slízl.“ Semir vyprskl smíchem nad jeho obavami.
„Máš bujnou fantazii,“ odtušil a s tím rázně nakráčel na parkoviště KTU. Tom šel takticky dva kroky za ním a oba naběhli přímo doprostřed zuřící hádky, kterou jejich příchod zjevně promptně ukončil. Semir nemohl uvěřit tomu, jak blízko pravdě Tom byl.
*
Born marně hledal v okolí KTU čerstvý vzduch, který by mu oživil plíce. Ten ohlušující řev kovu ničícího kov a bzučení elektrických přístrojů ho přiváděly k šílenství. Poslední dny mu splývaly dohromady, jako by běžel maraton a docházel mu dech. Zastavit to mohl jen pořádný spánek, který byl ale nad jeho síly. Chuť na alkohol se znovu dostavila – vlastně ho nikdy neopouštěla a tím ho jen utvrzovala v tom, že jeho problém je klinický – a byla silnější, než kdy předtím.
Stačil jen dojít k Evinu autu a ucítil její přítomnost mezi lopatkami. Věda, že jí stejně neuteče, otočil se k problému čelem. Míra zloby v její tváři ho ale překvapila. „Cos to tam zase předváděl?!“ sekla po něm okamžitě.
„Nemůžu myslet v rámusu, Evo, to přece víš,“ namítl Dominik a jeho samotného překvapilo, jak krotce zněl. Bál se jakékoli hádky s ní jako čert kříže, protože byl přesvědčený, že to jejich narychlo slepený vztah nevydrží. Když to znovu dávali dohromady, nepředpokládali, že spolu zase budou denně, přestože v hloubi duše nezasažené rozumem věděli, že budou.
„Přestaň se mnou takhle mluvit,“ odsekla Eva a v jejím hlase bylo poznat, jak hrozně se snaží, aby znovu nekřičela. Nenáviděla, když s ní jednal stejně blahosklonně, jako jednal s kýmkoli jiným, kdo mu nestál ani za hádku. „Říkala jsem ti, aby ses kontroloval, ať to můžeme co nejdřív zabalit, a co uděláš ty?!“
„A co po mně chceš? Víš, jak to chodí – najednou mám tahat stopy z klobouku, aby měli páni komisaři radost? Chceš vraha, nebo to chceš mít z krku?“ rozhodil Dominik rukama. Donutil se zhluboka nadechnout a vydechnout. Nehodlal se jí nechat vytočit uprostřed parkoviště, kde to mohl slyšet kdokoliv.
„Chci vraha a chci to bez té tvé teatrálnosti,“ odpověděla Eva jednoduše. „Vzchop se a mysli!“
„Když ho chceš bez té mé teatrálnosti, tak proč si ho nechytíš beze mě?“ odsekl Dominik, neschopen nechat to jen tak. Měl ji nechat, aby měla poslední slovo a dál to nerozvádět, ale neuměl si poručit. Zvyk jej nutil pohádat se s ní. „Jak ti můžu vůbec vyhovět, když mě k tomu nepustíš?“
„Tak o tom to celé je? Že si nevyjedeš na ten flám? Přestaň se chovat jak děcko, Dominiku! Tys ten případ chtěl a kvůli tomu tady jsme. Nebudu tě teď prosit, abys dělal svou práci,“ domlouvala mu Eva. Zněla jasně, pevně a neutrálně, jako by jí už nestál za jedinou emoci, jako by jí jeho rozpoložení už nemohlo být ukradenější. Triumfálně se otočila k odchodu a její výhra nebyla v tom, co řekla, ale v tom tónu, který Borna přivedl do bodu varu, parkoviště neparkoviště.
„Takže ses laskavě obětovala pro blaho lidstva? Nebo jsi radši se mnou, než s ním, ale máš výčitky a chceš za ním domů?“ Věděl, že to neměl vyslovit už ve chvíli, kdy ta slova opustila jeho ústa. Ale zároveň věděl, že i kdyby mu bylo nakrásno dopřáno zamyslet se před tím, než to vyslovil, neudělal by to a schoval se za afekt.
Eva se prudce otočila zpátky a několika rychlými kroky byla u něho. V její paži bylo jisté napětí a on se přistihl, že ta jeho se pomalu zvedá na obranu. A přesto bylo něco v něm v naprosté extázi; pokud se mu chystala jednu vrazit, trefil se do něčeho velmi bolestivého a intenzivního. Jen náznak toho, že na tom tvrzení, které řekl ze vzteku a aby jí ublížil, mohlo být něco pravdy, nechalo jeho ruce viset podél těla, ať mělo přijít, co chtělo. „Co si to ke mně vůbec – “
„Evo,“ přerušil ji rychle, když si všiml Gerkhana s Kranichem. Otočila se po jeho pohledu a postoj jejího těla se změnil, když od něj udělala dva kroky vzad. Ani si neuvědomil, že stála v jeho intimním prostoru, a stín promarněné příležitosti znovu přivolal ten stejný pocit iritovanosti, který ho vyhnal z budovy KTU na parkoviště.
Glaser zůstala na oba komisaře hledět. Patrně mělo jít o tázavý pohled, ale v rysech její tváře a očích bylo pořád tolik hněvu, že měli Tom se Semirem v první chvíli chuť zacouvat zpátky do garáží. Pak se ale Semir vzmužil.
„Tady jsme hotoví, řekli jsme si, že trochu popoženem kluky na stanici s tím hledáním Emmina milence,“ oznámil kolegyni a psychologovi, „vy byste si možná mohl sednout k pár výslechům, doktore, třeba z nich vytáhnete něco, co my ne.“
Nečekal na odpověď a vykročil k modrému CLK. Tom šel za ním, stále ještě zmatený situací, v jaké se ocitl ve chvíli, kdy opustil budovy KTU, a evidentně zapomněl, že má řídit. Teprve když poněkud strnule postával za Semirem a dlouho se nic nedělo, netrpělivě na něj pohlédl a zjistil, že Semir se nechápavě mračí na něj. „A jo,“ uvědomil si, rychle oběhl auto a nasedl na sedadlo řidiče. Semir se s malým úsměvem usadil do auta taky.
Mercedes vrchní komisařky byl na silnici dávno před nimi, což jak Semira, tak Toma překvapilo. Chvíli oba seděli v naprostém tichu, každý z nich si přebíraje, co zrovna viděl, po svém. Nakonec promluvil Tom. „Zdálo se mi to, nebo – “
„Já myslím, že nezdálo,“ přitakal Semir, aniž by nechal Toma domluvit. „Kdybysme přišli o chvilku pozdějš – “
„Už by byli v sobě,“ přerušil jej Kranich na oplátku. Semir se zarazil a zkoumavě na Toma pohlédl způsobem, který řidiči jasně napověděl, že se s ním chystá nesouhlasit. Až příliš dobře znal ten pobaveně zkroucený koutek nad tím, co Semir považoval za chybný úsudek.
„Jo, jako že by mu vrazila,“ poopravil trochu Toma ke své spokojenosti.
„Ne, jako že by se muchlovali,“ vrátil se Tom k původnímu předpokladu. „Neviděls, jak se na ni díval?“
„Ne, ale viděl jsem, jak se ona dívala na něj. Chystala se mu zakroutit krkem,“ argumentoval Semir. Navíc mu Glaser přišla zraněná, opravdu ublížená. Jestli takhle Born sváděl dámy, pak se Gerkhan nedivil, že mělo jeho manželství jepičí život.
„No a?“ argumentoval Tom a vzpomněl si na tu vášeň a touhu, která provázela každé usmiřování s Veronikou. Chvílemi uvažoval, jestli nebyl nemocný, když sem tam tu hádku vyprovokoval záměrně. Semirovi se roztáhly rty do úsměvu, protože si také zjevně vzpomněl na Tomovy a Veroničiny námluvy, ale něco v Kranichově tváři mu zabránilo se o své poznatky podělit.
„Podle tebe spolu taky každej spí,“ řekl místo toho a zakroutil hlavou. „Na dospělýho chlapa a policajta tomu rozumíš teda dost málo.“
„No hlavně že ty seš expert,“ protočil oči Tom a držel se za Glaseřiným Mercedesem. Ať už se chystali udělat na tom parkovišti cokoli, oba vypadali dost rozrušeně a Kolín nebyl jejich město, takže si je hodlal pohlídat. Rozhodně netoužil jezdit z jednoho břehu Rýna na druhý a hledat je.
„No jasně,“ přitakal Semir naprosto vážně. Nechápal, jak mohl být někdo při práci tak všímavý a zároveň tak naprosto nevšímavý, pokud šlo o mezilidské vztahy. Kdyby to Tom neviděl jen u cizích, čert to vem, po tom jim nic nebylo, ale on byl naprosto nemožný i pokud se to týkalo jeho samotného.
„Exprd,“ zamumlal si pro sebe Tom tak, aby ho Semir buď neslyšel, nebo mu nerozuměl.
„Co?“ zamračil se na něj Semir; ve chvíli, kdy Tom promluvil, byl už myšlenkami u úkolu, který ho čeká dnes večer. Byl z něj nevysvětlitelně nervózní.
„Ale nic,“ odpověděl Tom nonšalantně a zaculil se sám pro sebe, jak mu to pěkně vyšlo.
*
Glaser a Born na Gerkhana s Kranichem před stanicí nečekali. Beze slova vyrazili z auta, Eva několik kroků napřed, Dominik v takové vzdálenosti, aby bylo stále poznat, že patří k ní, ale zároveň aby ho neměla moc na očích. Musel přijít na to, jak z té proklaté situace ven dřív, než ji zase ztratí z dosahu v Hamburku, ale netušil, jak by to měl provést.
Tom a Semir si vyměnili významné pohledy a spěchali za nimi. Ve chvíli, kdy konečně stanuli na služebně, byla komisařka v zasedačce a psycholog v nedohlednu. „Ti se tváří,“ zhodnotil Bonrath z taktické pozice vprostřed otevřeného prostoru kanceláře se spisem v ruce, kterou snad od rána neopustil. „Někdo umřel?“ zeptal se pak už opatrněji. Hotte měl kupodivu dobrou náladu a nová smrt by ji mohla zničit.
„Ještě ne,“ odvětil Tom s těžko potlačitelnou škodolibostí v hlase, „dej tomu pár hodin.“
„Neposlouchej ho, Bonrathe,“ protočil oči Semir, „vemte s Hottem, co máte z těch výslechů Emmina okolí, a přijďte za náma. A ty pojď, Sybilo,“ drbl do Toma, který se zahleděl na pracující Petru. Tom přikývl a překvapivě beze slova ho následoval. Semira sice zajímalo, nad čím přemýšlí, ale nemohl se tím teď rozptylovat.
V zasedačce bylo po zbytek dopoledne úctyhodné dusno. Nejen, že spolu Born a Glaser nepromluvili víc než dvě slova bez toho, aby si začali vyměňovat intenzivní pohledy plné něčeho, co zbývající policisté ani nechtěli identifikovat, jejich nálada ovlivňovala i to, jak mluvili s ostatními.
Teprve oběd atmosféru trochu uvolnil. O jídlo se postaral Hotte. Servíroval ho a pak jedl s takovou chutí, že stolovat s ním byla opravdu radost. Jelikož Herzberger vždycky myslel i na šéfovou, přisedla si k jídlu i ona, a Tom, kterému se opět podařilo odstrčit svůj názor na Borna do pozadí, se takticky vecpal mezi něj a Glaser, což atmosféru silně vylepšilo.
Semir jedl zadumaně a do hovoru se příliš nezapojoval – stejně se týkal případu a on chtěl aspoň u jídla vypnout. Přemýšlel nad tím, proč jsou Born a Glaser fyzicky stále jeden vedle druhého, když se na tom parkovišti skoro servali. Když se s někým takhle rafl on, nemohl ho příštích pár hodin ani vystát – i když šlo třeba o Andreu, nebo Toma. Ani náhodou by si vedle něj nesedl k jídlu.
Pak trochu přemýšlel nad Tomem a nad tím, jak se díval v kanceláři šéfové na Trabera, když vyšlo najevo, že aspoň v něčem zná Petru stejně dobře, jako on. Semir znal Toma až příliš dobře na to, aby v téhle záležitosti poslouchal, co mu Tom říká. Radši se řídil tím, co na něm viděl. Chtěl mu nějak pomoct, ale bál se, že by se pletl někam, v čem se tak úplně nevyzná. Ale mohl by se zeptat Trabera, jak to je.
Odpoledne už probíhalo v trochu příjemnější náladě a to hlavně proto, že Born se probral z té podivné nakrknuté hibernace, ve které byl od rána, a začal konečně pořádně pracovat. V šest odpoledne, po vyčerpávajícím porovnávání odpovědí, měli konečně podezřelého – Daniela Kellera, otce Emminy údajné nejlepší kamarádky. Jeho výpověď se s výpovědí jeho dcery v detailech značně rozcházela. Vyslechnout ho ale nemohli, odcestoval i s dcerou do zahraničí, takže ho nechali předvolat zpátky.
Při vědomí, že teď není moc co dalšího dělat – kromě rutinních záležitostí, které už měli rozpracované Bonrath s Herzbergerem – na zasedačku znovu dopadlo dusno, které se ještě prohloubilo, když se oba uniformovaní policisté vzdálili do přátelského prostředí svých stolů.
Semir se právě nechával Bornem poučit, koho to vlastně na Karnevalu bude hledat, když je přerušilo krátké a hlasité klepnutí na otevřené dveře. Stál v nich Frank. „Připravenej?“ zeptal se Semira. Ten se ohlédl na Borna, a když psycholog – po ostrém pohledu od Glaser – neochotně svolil, Semir se zvedl.
„Ještě musíme za šéfovou,“ řekl Frankovi a oba se vytratili ze zasedačky. Tom se pokusil neurazit, když se s ním Semir ani nerozloučil, a přičetl to parťákově roztržitosti a nervozitě z nadcházející akce. Nechal to bez odezvy a znovu se sklonil nad posledních pár výslechů, aby dojel svou hromádku. Pochyboval, že ještě narazí na něco zajímavého, ale náhoda je blbec.
Přesně věděl o čtvrt hodiny později, že Frank a Semir opouští služebnu, protože v místnosti by bylo kromě šustění listů a občasného klapnutí hrnku na desku stolu slyšet spadnout špendlík. Bonrath, který zrovna spěchal do zasedačky, se s oběma odcházejícími komisaři téměř srazil, a když konečně dorazil do svého cíle, upřel na Toma poněkud vyjevený pohled.
„Ti dva někam jedou? Spolu?“ zeptal se Kranicha. Tom mlčky přikývl a z jeho výrazu se dalo jasně vyčíst, že mu to přijde tak trochu na hlavu. Nahlas ale nic neřekl, šéfová měla uši všude. „Tak to je zaručenej recept na Molotovův koktejl. Kam vůbec jedou?“
„To je tajný, Dietere,“ mrkl na něj Tom, „kdybych ti to řek, musel bych tě zastřelit.“
„No jasně,“ ušklíbl se Bonrath. „Hele já padám. Kdybyste ještě něco potřebovali, je tam Hotte.“
„Jasně, měj se,“ popřál mu Tom a matně vnímal, že Born a Glaser Bonrathovi taky odpověděli. Vzpomněl si, že měl pomoct Petře, úplně mu to vypadlo z hlavy. Chtěl se Dietera zeptat, jestli tam ještě je, ale kolega už byl pryč.
„Musím podat hlášení do Hamburku. Kdyby něco, budu na telefonu,“ zvedla se Eva a mluvila především na Kranicha. „Zatím nashle, Tome.“
„Nashle,“ vrátil jí pozdrav Tom a pohlédl na psychologa, který zamyšleně hleděl do přepisu výslechu před sebou. Nejevil se, že je na odchodu. „Vy zůstáváte, doktore?“
„Ne,“ probral se Born a jen výraz jeho tváře by jednomu stačil k tomu, aby vůči němu pojal naprosté antipatie. Ještě, že Tom už svůj názor měl. „Ne, nashledanou, pane Kranichu,“ pozdravil ho a pak jako by pro něj přestal existovat. Pohlédl na Evu s prosíkem v očích. „Vezmeš mě na patologii?“ zeptal se jí téměř krotce. „Prosím?“
Jen pohled jeho očí v Evě znovu vzbudil ten vztek, který na něj cítila od té hádky na parkovišti před KTU. Chtěla mu odseknout něco záporného a návdavkem k tomu přidat jízdenku do velmi temných míst s doporučením, ať si vezme kartáček na zuby, protože se tam zdrží, ale včas si uvědomila, že pořád stojí v zasedačce před Kranichem, který je pozoruje stejně napjatě, jako plátno v kině.
Glaser proto jen nepatrně kývla, znovu se na Toma zdvořile usmála a vyrázovala ven jako první. Born šel v jejím těsném závěsu skoro, jako kdyby ho měla na vodítku, a Kranicha ten příměr slušně pobavil. Vydechl, když konečně zmizeli a on měl tím pádem padla. Došel k závěru, že Semir tomu rozuměl asi jako koza petrželi, protože mezi těmi dvěma rozhodně něco bylo.
Pak rychle přelétl očima poslední záznam výslechu, vstal a hodil na sebe sako. Petra ještě naštěstí neodešla.
*
Semir byl překvapený, co všechno ještě museli s Frankem oběhat i přesto, že kolega se přípravám na Karneval věnoval celé odpoledne. Napřed si u chlápka, který pašoval elektroniku a zařizoval na Karnevalu hudbu, vyzvedli jednu propustku pro Semira jako pro zvukaře. Gerkhan to považoval za vtip na svou adresu, protože měl absolutní hudební hluch, ale pašerák ho ujistil, že po něm nikdo nebude chtít, aby se přístrojů vůbec dotýkal. Právě naopak; jestli to udělá, urazí mu ruce.
Pak zamířili k nějaké dvojici, která pro změnu zajišťovala pití; šlo o nějakou kořalku, kterou pálil bůhví kdo bůhví kde a Semir si byl jen podle čichu jistý, že kdyby se jí napil, už to nerozchodí. Od těch dostal Traber propustku pro sebe a Semir ani přesně nevěděl, za koho se bude vydávat on. Nejspíš to ani nebylo podstatné, protože se zdálo, že se se všemi těmi lidmi zná už z dřívějška a nejspíš nebude úplně neznámým obličejem ani na party samotné. Dávalo to smysl; šéfová by tam těžko posílala zrovna jeho, kdyby v tom neuměl chodit.
Frank všechna ta jednání vedl mimo Semirův doslech, takže Gerkhan netušil, co jim za to nasliboval, a začínal z toho být nervózní. Když pak v osm večer mířili ke Schröderovi s vědomím, že ho nejspíš zdrží od zavíračky, aby tam počkali na Hartmuta, Semir se rozhodl, že bude muset Franka konfrontovat, jestli má jít večer na neprobádané území s vědomím, že mu tenhle člověk kryje záda.
Stánkař jim oběma s remcáním naservíroval hamburger a dvojitou porci hranolků. Pak šůroval pult několik metrů od nich a zíral jim do papírových talířů jako pes ve snaze jim jídlo co nejvíc znechutit, protože už se zjevně viděl jinde. Frank a Semir seděli společně u posledního stolu, který ještě Schröder nestihl schovat, a okázale si ho nevšímali.
„Poslyš, cos jim za to všechno nasliboval?“ zeptal se Semir, když v něm zmizela polovina hamburgeru a hlad, který mu tlačil na mozek, zmizel.
„Já nic,“ pokrčil rameny nevinně Frank a honil hranolkem po papírovém talíři zbytek kečupu. „Někdo mi něco dlužil a zbytek šel na účet někoho jinýho.“
„A koho?“ nedal se Semir. Traberovy metody mu pořád byly trochu záhadou a nerad by se zapletl do něčeho, čeho by potom mohl litovat.
„Pozvala nás tvoje stará známá z protidrogovýho,“ odpověděl Frank popravdě. Možná to Schotte neřekla tak úplně doslova, ale musela počítat s tím, že to udělá, když mu dávala zelenou. Na to byla chytrá dost.
„Kerstin?“ podivil se Semir a Frankovi se zarazila houska nasáklá majonézou na půli cesty k ústům, jako by mu Susanna právě zase začala kázat o důležitosti správné hladiny cholesterolu, ať to vlastně bylo, co chce. Neměl ani ponětí, že se Semir s jeho bývalou partnerkou tak zkontaktoval.
„Jo Kerstin,“ zopakoval opatrně, jako by si chtěl Semira dobírat. „Já nevěděl, že jste se tak poznali.“
„Ne, ne tak,“ ohradil se Semir dotčeně a zjevně dost podrážděně. „Byl jsem ženatej, tak si to laskavě nech.“ Zabodl do Trabera varovně oči. Možná nebyl vždycky vzorem ctností, ale Andree byl vždycky věrný. Traber pokrčil rameny a zvedl ruce na obranu.
„Tak promiň,“ omluvil se, „jen to tak prostě znělo.“
„Ale nebylo,“ zahučel Semir a díval se na kolegu dál úkosem. „Jen jsme si povídali, já potřeboval vypnout a ona asi nemá moc s kým. Říkala, že na oddělení nikomu nevěří, někdo jim tam pouští informace a tak. Vlastně to bylo docela smutný.“ Semir ani nevěděl, proč to Frankovi povídá; možná v něm chtěl úplně rozprášit tu domněnku, že s Schotte něco měl.
„Jo… nesmíš jí věřit všechno, co ti nakuká,“ odtušil po chvíli Frank. Nedokázal takhle z doslechu zjistit, o co Kerstin šlo, ale neubránil se myšlence, že nějaké ty boží mlýny asi fakt existují. Nebo karma. Tak či tak doufal, že jí to něco, co na světě zajišťuje spravedlnost, pořádnou napálí.
Semir pozvedl obočí a pootevřel ústa, ale něco mu zabránilo cokoli říct. Nebyli si s Traberem zrovna nejbližší a měl pocit, že předchozím rozhovorem právě vyčerpali všechna osobní témata, o kterých spolu byli ochotní mluvit. Potřeboval ale nakousnout ještě jedno a doufal, že ho Frank nevynese v zubech.
„Hele, Franku… Ty máš něco s Petrou?“ Frank na něj chvíli hleděl zaskočeně, ale pak se začal skoro až hystericky chechtat.
„Vám všem asi jeblo, nebo já fakt nevím…“ poznamenal a Semir zamračeně sledoval, jak se Traber pokouší uklidnit. Nechápal, co ho tolik pobavilo, a rád by znal odpověď. Frank konečně uspěl a vážně se mu podíval přímo do očí. „Ne, já s Petrou nic nemám a ani mít nebudu. Jsme jenom kamarádi.“
„A proč?“ zeptal se Semir všedně s až ženskou opatrností a trochu tím Frankovi připomněl Susannu před tou nešťastnou prvodubnovou nocí.
„Protože ji mám rád jako kámošku a ona má v mérku někoho jinýho, to víme oba. Klidně vyřiď Kranichovi, že je celá jeho,“ vysvětlil trpělivě Frank, na obličeji výraz, který naznačoval, že ví něco, o čem si Semir myslel, že neví.
„A proč jako?“ vyjádřil se Semir nevinně potom, co mu málem zaskočilo. Frank mu věnoval pohled, kterým ho jasně žádal, aby z něj nedělal blbce, a vrátil se k jídlu. Semir se pro sebe chtě nechtě usmál a uvědomil si, že kolem a kolem dostal pro Toma nejlepší možnou odpověď. Chvíli jedli tiše, než to Semirovi zase nedalo.
„Ty už jsi na tom Karnevale byl?“
„Jo, byl. Několikrát. Je to furt stejný.“
„Jenom pracovně?“ vyptával se dál Semir opatrně. Pravda byla taková, že věděl o Traberovi děsivě málo. O von Landitz od Andrey pochytil, že ji převeleli od düsseldorfské dálniční a sem tam něco, ale u Franka si dokonce ani nepamatoval, že by o jeho předchozím působišti někdo na stanici vůbec mluvil.
„Počkej, počkej… Co si o mně vlastně myslíš?“ Frank odsunul nedojedené jídlo stranou a zadíval se Semirovi bez kapky humoru přímo do očí. Gerkhan zavřel ústa, odložil pokrm, který se k nim snažil dopravit, a věnoval Frankovi stejnou pozornost, jako kolega jemu.
„Já nevím,“ pokrčil rameny, „až doteď jsem nad tím nepřemýšlel, vyjma toho incidentu s Ükulem, a upřímně ne, že bysme si zrovna chodili pokecat nad pivo. Ale jestli máme jít někam, kde to není pro amatéry a kde to znáš, rád bych věděl jak… a neříkej, že dobře.“
„Většinu kontaktů mám, protože jsem vyrůstal v sousedství, kde nebylo možný je nenabrat. Zbytek jsem nasbíral na protidrogovým. Nikdy jsem nefetoval, na Karneval jsem chodil jenom pracovně, ale už jsem tam ani nepáchl tak tři roky. Stačí to takhle?“ povyprávěl mu Frank trpělivě. Chápal Semirovu opatrnost, ale lezla mu na nervy.
„A proč tě převeleli?“ využil Semir toho, že se Frank trochu otevřel, a pokoušel se znít konverzačně, aby na Franka příliš netlačil. Zrovna dvakrát ho nemusel, to se stále nezměnilo, ale mohlo by. Byli přece na stejné straně barikády, tak proč se nespřátelit?
„Asi jsem je stál hodně peněz, tak mě převeleli někam, kde jsou na to zvyklí,“ opáčil Frank chytře a dopil colu.
Semir se ušklíbl, když pochopil, na co Frank naráží, a pomyslel si, že je docela nespravedlivé, jak je věčně srovnávají. Sem tam možná něco drcl a odřel, ale Traberova spotřeba by uživila menší automobilku. Nahlas ale nic neřekl, nemělo cenu se kvůli tomu přít. Uvidí koncem měsíce, kdo tentokrát zaválel a kdo se naopak vyválel v příkopu.
Nicméně statistiky stranou, Semir pochopil, že z Trabera už nic nedostane. Viděl na Frankovi, že mu jeho vyptávání leze na nervy. Měl pocit, že je má Traber víc na pochodu, než obvykle. „Jak vůbec víš, kde jsem předtím dělal?“ zeptal se z ničeho nic Frank. Semirovi se při jeho otázce ulevilo; už si myslel, že stráví zbytek večera v trapném tichu.
„Šéfová nám to dneska řekla, když jsi odešel z jejího kanclu. Borna totiž pěkně nakrklo, že nemohl jít on, tak se ho snažila uklidnit. Nepomohlo to.“
„Přece se mi nebude pod nohama motat civilista,“ namítl Frank racionálně. Poslední, co chtěl, bylo ještě někomu dělat chůvu. Už tak měl toho všeho na hlavu. „Já bych vám to s ním klidně přenechal, ale Schotte trvala na tom, že mám jít já, když ty informace pouštěla.“
„Hm,“ vzal na vědomí Semir. Chvíli zvažoval, že se Franka zeptá, jak dobře zná Schotte on, protože podle Traberových poznámek bylo evidentní, že spolu měli co dočinění, ale nakonec to zamítl. Nic mu do toho nebylo. „No aspoň už víme, kde ses tady vzal. Chvílema jsme měli s Tomem pocit, že to snad neví ani šéfová.“
„Šéfová ví o každým všechno,“ odtušil Frank s absolutní jistotou.
„O Tomovi možná nejvíc,“ ušklíbl se potutelně Semir neschopen skrýt svou škodolibost a v duchu se pochválil, jak se mu pěkně podařilo změnit téma a zvednout jim náladu zároveň, i když na Tomův úkor. Frank se na něj chvíli mračil, než mu došlo, na co Semir naráží, a zakřenil se.
„Šéfová pořád randí s jeho fotříkem?“ ujistil se.
„To si piš,“ potvrdil Semir. „Tuhle jsem se ho zeptal, jestli už jí říká maminko, a málem mi urazil hlavu.“
Oba dva se zasmáli a neznělo to ani jako smích ze zdvořilosti, nebo z nudy; ta představa je kolektivně skutečně pobavila. Vrátili se pak každý ke svému jídlu; Frank vytřel zbytkem hranolků kečup a Semir konečně dotlačil hamburger. Ve chvíli, kdy si spokojeně utřel prsty do ubrousku a zklamaně protřepáním plechovky s colou zjistil, že je prázdná, těsně u nich zapištěly brzdy a Semirovi leknutím vypadla plechovka z ruky.
Čumák Lucy málem převrhl stůl, u kterého seděli, zastavil se tak tak před ním a ze sedadla řidiče už se soukal trochu vyplašený technik. K údivu obou policistů vypadal udýchaně, jako kdyby celou cestu z KTU nejel v autě, ale běžel vedle něj.
„Hráblo ti?!“ křikl na něj Frank, vytáhl si z klína hranolek a zíral na flek na poklopci. Jak se mohl vždycky pokecat zrovna na místě, kde to vypadalo tak nechutně?
„Ježiš Hartmute!“ nezůstal pozadu Semir. „Příště nás klidně přejeď!“
„Promiňte, kluci,“ omlouval se Hartmut spěšně a přispěchal k jejich stolu, „nevěděl jsem, jestli vás ještě stihnu. Už vám to nesu.“
„Hartmute, bez toho tam nemáme ani páchnout, jak nás varovala Engelhardt. Těžko nás můžeš nestihnout,“ namítl Frank.
„Aha,“ vzal na vědomí Hartmut a pak zatřepal hlavou, aby na to přestal myslet. Chystal se entuziasticky spustit, to oba komisaři bezpečně poznali a obrnili se. „Engelhardt po mně chtěla něco nenápadnýho, čím byste zaznamenali lidi, co odpovídají profilu,“ vysvětlil technik a zalovil v náprsní kapse, aby odtamtud vytáhl dva malé flashdisky. Položil si je na dlaň a snížil ji mezi oba komisaře. Ti po přístrojích automaticky sáhli, ale Hartmut ucukl.
„Utři si napřed ruce,“ broukl po Frankovi, na což Traber protočil oči a začal se shánět po ubrousku. „Tohle jsou minikamerky s pamětí dva gigabajty. Tady tím tlačítkem,“ ukázal prstem na inkriminovaný spínač na jednom z přístrojků, „se začíná relace a taky se jím vypíná. Nemá to bůhvíjaký rozlišení, ale zvládne to dost ve špatných světelných podmínkách a z těch videí se pak udělá fotka, která jde porovnat se systémem. Jen musíte být nenápadní.“
„No jasně,“ přitakal Semir a kamerku si vzal. Dala se lehce skrýt v ruce a vypadala jako něco, co by se mu nemuselo podařit ztratit, což byla dobrá zpráva. Frank si pečlivě utřel prsty do ubrousku a hrábl po druhé kamerce.
„Hartmute!“ zaúpěl Schröder, který k nim spěchal s utěrkou, oči fixované na tu téměř neexistující vzdálenost mezi předtím nárazníkem auta a kusem jeho zahradního nábytku. „Chceš mi to tady celý zdemolovat?“
„No to se nemusím ani moc snažit,“ odvětil technik vzpurně a Gerkhan s Traberem měli pocit, že se ocitli uprostřed nějakého dlouhotrvajícího sporu, o kterém předtím neměli ani tušení. Vyměnili si pohled, jako by si mysleli, že ten druhý ví víc, ale neudělalo je to o nic moudřejší.
„No dovol?!“ naježil se stánkař a máchl utěrkou po červené kapotě Hartmutova milovaného vozu. Hartmut okamžitě přiskočil k autu, aby zkoumal škody na jeho laku, na což se oba policisté promptně zvedli, zamumlali pozdrav a nasoukali se do vlastního služebního vozu.
„Tam poteče červená,“ prorokoval Traber, když se konečně zařadil do provozu na hlavní komunikaci.
„Aspoň to neodnese Lucy,“ odtušil nevzrušeně Semir maje na paměti karmínový lak auta, na kterém trocha krve hravě zanikne. Traber se nad tím usmál, ale neřekl ani slovo. Při pohledu na hodiny na palubní desce zjistil, že mají nejvyšší čas, a nějak to na něj celé dolehlo.
Chystal se vstoupit podruhé do jedné řeky.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XIII.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XIII.
*
So hit me like a man and love me like a woman,
buried and sad, look me in the eyes, I want it.
One will give you hell, one will give you heaven,
so hit me like a man, love me like a woman.

*
Susanna se s trhnutím probudila. Oči jí automaticky zalétly k displeji budíku a rozespale si povzdechla. Matné vědomí, že ji vzbudil domovní zvonek, pomalu vystoupalo na povrch a s dalším zazvoněním se proměnilo ve slušné podráždění. Věděla jen o jediném blbci, který se ji nebál budit o čtvrt na pět ráno v den, kdy neměla službu. Ten si od ní něco poslechne.
Od chvíle, co se ráno probudila ve Frankově posteli a zjistila, že on v ní dávno není, ji ještě nepřešlo podráždění. Čekala u něj doma do tří odpoledne, protože s ním potřebovala mluvit o tom, co se stalo, a o tom slibu, který z ní vymámil, ale neobjevil se. Krátila si čas čtením těch jeho komiksů, ale kolem poledne jí začalo být špatně od hladu a u Franka nebyl ani drobek. Snažila se mu pak dovolat, ale nebral jí telefon.
Usínala plná starostí a zmatku v hlavě, který se tou noční hodinou a nepříjemným vytržením z milosrdného spánku ještě znásobil, a teď se řítila ke dveřím jako fúrie a sotva si uvědomovala, že nerozsvítila ani jedno světlo. Cvakla vypínačem v předsíni, aby na Franka dobře viděla, až mu bude dávat pěstí, a potom odemkla. Prudce otevřela dveře a až teprve potom si uvědomila, že v jejich současné situaci asi měla napřed zkontrolovat, kdo za nimi stojí.
Frank stál opřený dlaněmi o zárubně a díval se na ni úplně nečitelně. Byl cítit kouřem; ne tak, jak je cítit průměrný kuřák, ale jak je cítit někdo, kdo týden nevylezl z knajpy čtvrté cenové kategorie. Nejhorší bylo, že z něj necítila jen tabák, rozhodně tam byla minimálně marihuana. A ten vlezlý, sladký pach alkoholu.
Pozorně se mu zadívala do očí, ale neviděla v nich ani zbytkové množství ethanolové mlhy. Vždycky na něm poznala byť jen jedno pivo, takže teď bezpečně věděla, že je úplně střízlivý. Cokoli z něj bylo cítit, nejspíš vězelo ve tkaninách jeho oblečení. Někde příšerně načichl a nebyla to obyčejná hospoda.
Frank nečekal, až ho pozve dovnitř. Vešel tak rázně, že Susanna skoro klopýtla dozadu. Zavřel za sebou dveře a klíč v zámku zase cvakl. Susanna mlčky sledovala, jak si sundal bundu, a věděla, že by měla něco – cokoli – říct. Uvědomovala si, že protrhnout to ticho znamenalo jednou provždy to rozseknout, protože znala Franka ze všech stran a věděla, co má teď na mysli. Ale nedokázala se donutit to udělat.
Frank odložil bundu na malý botník; nebylo v tom moc péče, spíš ji pustil z ruky. Chtě nechtě ji napadlo, že mu to připomene, až se o ten kus vysloužilého oděvu s dírou po kulce bude zase zuby nehty rvát. Když se pohnul, skoro ji to vylekalo. Udělal krok k ní a ona ucouvla ke zdi. Někde mezi nimi prolétl ve vzduchu náznak úsměvu, jako by to byla jen hra, ale neobjevil se ani na jedné z tváří, protože to hra nebyla.
Frank udělal rychle posledních pár kroků k ní a Susanna zadržela dech, když k ní natáhl ruku. Místo toho, aby se jí dotkl, jak očekávala, cvakl vypínačem vedle ní a předsíň pokryla černota stejně jako zbytek bytu. Tma s nimi dělala podivné věci. Susannu, která se teď přestala ostražitě tisknout ke zdi, zbavovala veškerých zábran, které vůči němu kdy měla, a Franka podivně svazovala. Jako by fakt, že nevidí, co dělá, oslaboval jeho sebeovládání.
Teď to ale bylo jiné, Susanna to věděla. Někde vzadu v hlavě pocítila malý záchvěv zmatení z toho, co vlastně Frank dělá. Včera v noci šel do extrémů, aby mu slíbila, že se to nikdy nebude opakovat, a teď byl tady s úmysly tak jasnými jako prosincová obloha. Susanně v hlavě zvonilo nejasné varování; ten pocit, jaký z něj měla teď, s ním ještě nikdy nezažila. Vzbuzoval v ní strach stejnou měrou, jakou ji vzrušoval.
Frank se nečekaně pohnul; jedna jeho dlaň přistála na jejím zátylku a přidržela si její hlavu, když ji začal líbat s agresivitou, která ji skoro vyděsila, a druhá sevřela její hýždě tak silně, že byla schopná předpovědět modřinu. Omotávajíc ruce kolem jeho krku, automaticky zvedla nohu, stehnem se otírajíc o hrubou strukturu jeho džínů, a cítila se příliš oblečená. Najednou si uvědomovala, že její nohy jsou pro něj otevřené nonstop jako benzínka na dálničním odpočívadle, a cítila se špinavě.
Frank do ní strčil tak, že byla znovu natlačená na zdi, jeho ruce našly ty její a přidržely je za její hlavou. Nechtěl, aby se ho dotýkala, a Susanna pocítila dotčené zklamání. Frank varovně stiskl její zápěstí a pak její ruce pustil; levá dlaň zakryla její ňadro a stiskla. Susanniny boky vyrazily kupředu v podbízivém gestu, aniž by je byla schopná zastavit. Frankova pravá ruka okamžitě zamířila mezi její nohy a začala ji přes kraťoučké kalhoty pyžama třít.
Susanna se donutila znovu bojovat. Neměla jasnou představu o tom, co si od jejich nově sexuálního vztahu vlastně slibuje, ale tohle to nebylo. Ne téměř mezi dveřmi; ne v případě, že k tomu neměla co říct. Navíc prostě vůbec nevěděla, co od Franka může čekat a ačkoli pustil její ruce, nepochybovala, že ji bude chtít znovu znehybnit, kdyby se pokoušela jeho doteky vracet. Vůbec nevěděla, na čem je, a v náhlém záchvatu paniky, co po ní vlastně chce, do Franka strčila.
Frank musel ucouvnout stranou; naletěl zády na komodu a jeho ruka srazila vázu, která na ní stála, jak hledal nějakou oporu. Ten zvuk byl v tichu, přerušovaném jen jejich těžkým dýcháním, slyšet jako výstřel z děla a na chvíli měli oba pocit, že je ohlušil. Susanna cítila, jak jí krev tepe ve spáncích a nevěděla, co má teď dělat. Měla by promluvit, aby je oba probrala, ale najednou nemohla vydat ani hlásku. Frank vyčkával na její další krok a spodní část Susannina těla byla jako pod proudem.
Rozhodně k němu udělala dva kroky, chytila ho za ruku a trochu roztřeseně ho vedla k ložnici. Frank se nechal, ale evidentně jen do té doby, než mu došlo, kam ho vede a že mu nedala úplnou červenou. Věděl přesně, co chce. Susanna překvapeně vyjekla, když pustil její ruku, chytil ji zezadu kolem pasu a strhl k sobě. Na chvíli zůstala úplně bez obrany, ale neparalyzoval ji ani tak šok z jeho výpadu, jako spíš ten blesk, který se jí prohnal středem těla a zapálil její podbřišek.
Frankovy ruce se znovu rozběhly po jejím těle využívajíce Susannina strnutí k tomu, aby si její tělo co nejvíc naklonil ke spolupráci. I přes absolutní zaseknutí mysli byla jako horká modelína; zůstávala do něj vtlačená jako do formy na místech, kde zatlačil, a vzpínala se za jeho ustupujícíma rukama, jako by nechtěla přerušit jakýkoli dotek. Jeho ruce byly dávno horké, takže si zprvu vůbec nevšimla, že se jí dávno nedotýkají ani přes spodní díl pyžama, ani přes kalhotky.
Ten fakt ji trochu probral; vzpomněla si, proč stojí zrovna tady, téměř vprostřed svého obývacího pokoje, a kam vlastně měla původně namířeno. Hýbajíc na chvíli zapomenutými pažemi, překryla jeho ruce a podnikla zemdlený pokus znovu se od něj dostat o trochu dál. Nohy ji příliš neposlouchaly a Susanna nebyla schopná pochopit, co se děje. Tohle bylo nové; předtím se vždycky natolik soustředila na to, aby ho přiměla se jí dotknout, že teď absolutně nevěděla, co má dělat, když to Frank dělal sám od sebe.
Jeho ruka vyklouzla zpod jejího trička, vystoupala k jejímu hrdlu, a tiskla ji zpátky k němu. Cítila jeho dech na uchu a veškeré její vědomí se přesunulo k trochu vyplašené otázce, jestli stiskne nebo ne. Teprve ve chvíli, kdy začaly jeho prsty po jejím krku mazlivě přejíždět, ji ten varovný hlas úplně opustil; uvědomila si ten vzrůstající tlak v klíně a pohyb jeho ruky. Nakonec to nebyly ani tak jeho doteky, co ji poslalo přes okraj; stačilo jen sklopit oči dolů k místům, kde v měsíčním světle mizela jeho ruka pod gumou jejího pyžama a Susanna implodovala.
Netušila, odkud přišla ta síla, s jakou ji to udeřilo, a byla si jistá, že její vnímání muselo na několik vteřin úplně vysadit, protože najednou nebyli tam, kde stáli prve. Její dlaně s mlasknutím dopadly na dřevěnou desku kuchyňského stolu, když automaticky napřáhla ruce před sebe v obranném gestu. Její roztřesené paže neunesly váhu jejího těla a Susanna se o to ani nesnažila. Cítila studené dřevo na horké kůži a mimoděk k němu přitiskla tvář, jako by se snažila zmírnit horečku.
Franka cítila těsně za sebou. Sykla bolestí, když se její pánev setkala s hranou stolu, jak se k ní slabinami přitiskl. Jeho ruce si znovu našly cestu pod její tílko, odhazujíce jemnou látku županu stranou. Ani teď se ji ale neobtěžoval svlékat. Susanně se do zamlženého mozku pomalu začaly navracet obavy a napadlo ji, že pokud má něco udělat, teď je vhodná doba, protože to, co má přijít dál, musí zarazit hned, pokud to vůbec chce zastavit. Pak ale ucítila Frankovy rty vzadu na krku.
V ten moment Susanna věděla, že ho nechá, ať si s ní dělá, co chce. Nebyla to ani tak ta trochu neohrabaná něha v tom gestu, které do jeho předešlého chování k ní tak nějak nezapadalo, co ji dostalo. Vzbudil v ní něco nedospělého, nevinného a zároveň ji tak spojil s někým, kým dávno nebyla. S někým, kdo měl ještě iluze a koho neomezovaly okolnosti, aby si vykládal věci, jak chtěl. Doteky jeho rtů dolů, podél její páteře, šly přímo do jádra její bytosti. Přesně tahle situace, ve které se s Frankem právě nacházela, by jejímu otci přivolala rozsáhlý infarkt myokardu. A ona někde daleko a přesto blízko viděla své rebelské pubertální já, vzrušené, vyděšené a spokojené zároveň.
Ta holka měla něco, co Susanna už dávno ne; přes všechny obavy a pochybnosti nezkušeného mládí tam byla ta odvaha a odhodlanost někomu důvěřovat. A Susanna se jí nechala vést. Už nepřemýšlela nad tím, co všechno by s ní mohl Frank vlastně teď dělat, ani nad tím, že jak volně se jeho ruce pohybují po místech, o kterých moc dobře věděl, jak se k nim zachovat, aby ji mohl minimálně zmrzačit. Nějak, ať už to bylo jakkoli, ji Frankovo chování spojilo s tím dávno zapomenutým jádrem její vlastní bytosti.
A pak tu byl ten lehký dotek jeho zubů; ne dost silný na to, aby protrhl kůži, ale dost na to, aby ji přivedl zpátky k němu z mentální podvědomé odbočky, na kterou se vydala. Dotkl se jí tak ještě jednou, ještě slaběji, takže jen věděla, že to udělal, ne cítila. Byla si vědomá té odpovědi, jakou mu její tělo dalo; že vtiskla hýždě do jeho slabin v podbízivém zvířecím gestu. A v ten moment si vzpomněla na něco dalšího spojené s tou dávnou zapomenutou nevinností ve svém jádru.
Vzpomněla si na jednu návštěvu madridské Zoo Aquarium, když jí bylo třináct. Vešli s otcem do pavilonu šelem zrovna, když se dvě velké kočky pářily. Susanna si nemohla vzpomenout, co to bylo za zvířata. Věděla jen, že to nebyli lvi. Samec ležel na samici a zuby si ji držel za kůži na krku v gestu nezvratné dominance. Pohyb jeho pánve ustal, když vešli, a očima ostražitě pozoroval narušitele. V Susanně ten pohled podrážděných zvířecích očí vyvolal něco, čemu nerozuměla. Otec zmáčkl její ruku a rychle ji vedl dál, aniž by řekl jediné slovo.
Nesla si pak ten pocit zmatení a vášnivého studu pokaždé, když si na to vzpomněla. Ten stud, to byla práce jejího otce a jeho reakce. Zmatení byla vina jejích prvotních pocitů a toho zvířete, které se na rozdíl od otce ani trochu nestydělo přesto, že bylo původcem té trapné situace. Ani ho nenapadlo stydět se za svou podstatu; ona se styděla a neměla důvod. Měla jen pocit, že by měla.
A právě teď, v tento moment na tom dávno už ne studeném kuchyňském stole se kruh uzavřel. Poznání propojilo všechny ty tři obrazy jejího života. Něco se odblokovalo a bylo to až děsivě podobné tomu, co cítila pokaždé, když před ní Frank ukázal slabost. Tomu, co v ní vyvolávalo tu touhu po jeho krvi. A teď, ve své vlastní hlavě s pozorností rozštěpenou mezi své vědomí, soustředěné do každičkého nervového receptoru svého těla, a svoje podvědomí, cítila, že se tehdy měla dívat do jiných očí. Do těch prázdných, smířených a klidně se podřizujících přírodnímu údělu.
Měla pocit, že dospěla teprve teď, když ji síla a váha Frankova těla drtila o kuchyňský stůl, zatímco jeho ruce se jí dotýkaly bez sebemenšího zaváhání, jestli si to vůbec může dovolit. Poprvé od chvíle, co vešel do jejího bytu, necítila nic jiného, než klid a obrovský příval prapůvodního zadostiučinění, které nebylo spojené ani s mozkem, ani s city, a vlastně ani s tělem. Tělo bylo jenom nástroj. Na tom zbytku nezáleželo; na ní nezáleželo a bylo to v pořádku, protože pak nezáleželo ani na tom, co všechno se už stalo. Bylo to všechno absolutně pryč.
Frankova ruka stále zůstávala pod jejím tričkem, zatímco druhou ucítila mezi jejich těly a v tichu místnosti kolem nich jasně slyšela zvuk rozepínajícího se zipu. Susanna posunula ruce vzhůru po desce stolu, silně svírajíc hrany stolu a připravujíc se na to, co přijde. Pokojně na to čekala a uvědomovala si, že přestože na ní vlastně vůbec nezáleží, požene se až na vrchol, aniž by chtěla. Jí možná nezáleželo na tělu, ale ani jejímu tělu nezáleželo na ní.
Tiše vzdychla, když jí krátké kalhoty od pyžama i kalhotky sklouzly až ke kotníkům, a měla pocit, že snad exploduje, pokud ho okamžitě neucítí v sobě. Najednou si počínal tak opatrně, jako by snad ani nechtěl, aby k tomu došlo. Pokoj byl pryč; netrpělivě proti němu přirazila, silně narušujíc jeho tempo, a slyšela, jak překvapeně zasténal.
Jakmile ji ucítil kolem sebe, jeho zábrany zmizely jako tolikrát předtím a to málo zdrženlivosti, které ještě měl, zvládala ona s přehledem rozcupovat tou víc než ochotou přijímat všechno, co jí dával, a ještě ho dráždit a provokovat. Fakt, že pokaždé, když přirazil, její pánev ostře vrazila do desky stolu, k jejímu vědomí nedoputoval. Nebylo to podstatné. Netrvalo dlouho a byla blízko; tak blízko, že měla vrchol přímo na dosah. Frankovy ruce ji ale držely na místě, tlačily ji proti stolu tak silně, až měla Susanna pocit, že do něj snad vroste.
Sám zpomalil, tiskl se k ní, jako by mu nešlo o nic jiného, než jen o teplo jejího těla, a jeho ruce se objevily vedle těch Susanniných, svírajíce okraj stolu stejně, jako ona. Jen pohled na něj, jak se zapírá a představa té síly, jakou vyvine, až do ní znovu přirazí, ji vzrušil skoro až k omdlení. Znovu netrpělivě zavrtěla boky proti němu a Frank se podvolil, i když mnohem pomaleji a důkladněji, než si ji bral předtím.
Susanna byla v jednom ohni, nic nebylo dost. Necítila jeho kůži proti své, nemohla se ho pořádně dotýkat, neměla v ničem slovo. Byla v pozici, ve které ještě nikdy nebyla, a věděla, že on je jediný, komu byla ochotná se podvolit. Potřebovala se mu podvolit, ale zdálo se, že Frank evidentně nechápal, jako moc to potřebovala. Že přímo vyžadovala tu nejhorší část jeho já, kterou jí neustále odpíral.
Pustila stůl a překryla hřbety jeho rukou svými dlaněmi, odolávajíc touze zbrázdit je nehty a popohnat ho. Ve chvíli, kdy ale sevřela jeho ruce a otřela se tváří o jeho předloktí, Frank úplně zamrzl na místě. Zůstal nehybný; nad ní, na ní a v ní zároveň. Pak pomalu vysunul svoje ruce zpod jejích, zvedl se a najednou byl úplně pryč. Jeho kroky za ní odeznívaly pomalu dozadu, než se ozval tlumený náraz těla do linky. Susanna chvíli čekala, jestli se bude něco dít, protože stále slyšela, jak se hýbe, ale věděla, že se nepřiblíží.
Pomalu se zvedla na roztřesených rukou a otočila hlavu, aby zjistila, že stojí u kuchyňské linky zády k ní, opřený rukama o desku a hlavu svěšenou mezi propadlými rameny, jako kdyby rozdýchával záchvat nevolnosti. Téměř nevědomky otřela stehna o sebe, snažíc se aspoň trochu ulevit tomu slzy do očí vhánějícímu neuspokojení v klíně, ale ničemu to nepomohlo. Vystoupila z hromádky okolo kotníků a zavázala si krátký župan, jehož lemy ji teď lechtaly na nahých stehnech.
„Franku?“ pokusila se promluvit, ale nevyšlo z ní nic. Odkašlala si a zkusila to znovu. „Franku? Proč jsi – “
„Nejde to,“ odsekl trochu podrážděně, aniž by se k ní ohlédl. Susanna se zamračila snažíc se pochopit, co přesně nejde.
„Ale vždyť to přece – “
Teď už to nejde,“ skočil jí do řeči Frank a kroutil si pro sebe hlavou. Snažil se vrátit se k celé té situaci a zachvátila ho panika, když si uvědomil, že by měl něco dalšího říct. Susanna totiž zaraženě mlčela. „Promiň,“ zamumlal a konečně k ní pootočil trochu hlavu. Nemělo to moc význam; v kuchyňském koutu, kde teď stál, byla větší tma, než u stolu. Neviděla by mu do očí ani, kdyby k ní stál čelem.
„To nevadí,“ reagovala Susanna po chvilce a pokusila se usmát. Nevěděla, jestli to vůbec může vidět, nebo ne. „To se může stát každému.“
Frank znovu zakroutil hlavou. Nejprve nevěděl, za co se vlastně omlouvá. Jestli za fakt, že prostě nebyl schopen vyvrcholit nebo za tu paniku, která ho od ní odstrčila a připravila o jakoukoli šanci to vůbec dál zkoušet. A pak si uvědomil, že problém byl úplně někde jinde. „Tady nejde o to,“ uvedl na pravou míru. „Já vůbec nechápu, co se… Neměl jsem sem chodit, promiň. Nechápu, co to do mě vjelo. Já…“
„Nic se neděje, Franku,“ zopakovala Susanna. Nemohla mu to vyčítat ani na oko, mohla mu jen děkovat. Využívala toho vědomí, že ji nebude schopný odmítnout, dávno předtím a on jí to jen přišel vrátit. Už se vůči němu necítila tak hrozně. Mnohem víc ji ale zajímalo, co v něm vyvolalo takové chování a jak si teď vlastně stojí.
„Ale děje,“ namítl Frank, „jsem pokrytec, Susanno. Musím… musím se jít asi vyspat.“
„Nikam nechoď,“ vyhrkla rychle Susanna. „Zůstaň tady. Spát. Jenom spát.“
Chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, jak Frank všechno zvažoval. Nakonec zhluboka vydechl a v ten moment Susanna věděla, že bude souhlasit. „Tak dobře,“ řekl tiše.
Usmála se pro sebe, došla k němu a našla ve tmě jeho ruku, kterou povzbudivě, přátelsky stiskla. Vedla ho pak nahoru do ložnice pyšná na to, jak se jí to pěkně podařilo rozumně zvládnout. Vlastně na sebe byla víc než hrdá; konečně od toho, co se to všechno seběhlo, začínala mít pocit, že ví, co dělá. Až na její nový podivný vztah k sexu to měla pod kontrolou.
*
V místnosti bylo pořád přítmí, Susanniny rolety pracovaly spolehlivě. Ze tmy už ale dávno vystupovaly obrysy a s příchodem sedmé hodiny ranní začínalo být bezpečně poznat barvy. Ne, že by jich v Susannině místnosti bylo příliš, všechno to byly tlumené, přírodní odstíny. Sedělo to k ní.
Susanna spala stulená k jeho zádům. Cítil na nich její jemný, pravidelný dech, a její ruka ležela volně přehozená přes jeho bok. Byl přesvědčený, že už v ní musela úplně ztratit cit, a mimoděk nahmatal její prsty, aby je stiskl v ruce. Byly jak led. Susanna se za ním zavrtěla a rozespale mu vrazila koleno do ledvin. Frank zafuněl a zůstal chvíli naprosto tiše, aby zjistil, jestli se probudí. Její dech se ale znovu zklidnil.
Opatrně ze sebe sundal její ruku a posadil se. Přikrývka se z něj svezla a chlad, který ucítil, ho donutil ještě jednou pohlédnout na budík, jestli je skutečně tolik, kolik je. Promnul si obličej. V tom uměle tlumeném ranním světle se všechny události předešlé noci jevily ještě hůř; den byl nemilosrdný v odhalování toho, co se dělo pod rouškou tmy s nadějí, že to navždycky zůstane skryto.
Netušil, co ho vedlo sem dnes k ránu přijít. Večer jako by prošel dveřmi do minulosti; na místo, kde se čas zastavil a kde nic nešlo, jak mělo. A když odtamtud konečně vypadl a mohl na to všechno zapomenout, kroky ho z nějakého důvodu nevedly domů, ale k Susanně. Nerozuměl té nutkavé touze být s ní a došel k závěru, že chtěl prostě zapomenout na celou tu noc; ujistit se, že ten kus jeho života je za ním a Susanna skutečně existuje. Jenomže to pořád ještě nevysvětlovalo, jak se k ní choval. Neospravedlňovalo to tu nutkavou tuhu zotročit si ji.
Neuvěřitelně se teď za to styděl a popravdě vůbec nevěděl, co by měl udělat. Ta touha sbalit se, vypadnout a dělat, že se to nikdy nestalo, byla příliš lákavá, ale musel se vzmužit. Když byl dost chlap na to, aby s ní praštil o nejbližší vodorovný povrch, tak bude taky dost chlap na to, aby čelil následkům. I když vlastně ani v noci nebyl dost chlap. Samozřejmě, že už se mu stalo, že zvadl, a že se nemohl udělat, to taky nebyla žádná novinka. Obojí najednou ale nová zkušenost byla a Frank nemohl říct, že by o ni zrovna dvakrát stál. Zatřepal hlavou a donutil se vrátit k podstatnému tématu.
Zašukat si a odejít šlo jenom v případě, že s tou ženskou neměl co dělat a nikdy ji znovu neuvidí, ale ne se Susannou. Nebyl to čistě romantický závěr, poslední měsíc nebo co to poctivě zkoušel. Jenomže když nepřišla ona za ním, přišel on za ní. A nemohl na to přestat myslet. Vážil si jí až příliš a city, které k ní choval, ho nutily chtít víc po každé dávce a dělat si naděje, což byla ta poslední věc, kterou chtěl. A Susanna sama o sobě byla alfou a omegou toho problému. Nemohl s ní jen spát, jak chtěla patrně ona, protože chtěl a potřeboval víc, a zároveň s ní nemohl být a milovat ji, protože z ní měl strach.
Frank seděl na kraji postele, poslouchal, jak Susanna pořád klidně oddechuje někde za jeho zády, a přemýšlel, co dělat teď. Nemůže si zpátky lehnout, protože by stejně neusnul, pořád o tom přemýšlel a nakonec sám sebe přesvědčil, že bude nejlepší zdrhnout. Povzdechl si a znovu si promnul obličej, zachycuje teď svůj odér. Bylo z něho cítit skutečné eau de Karneval a žaludek mu z toho dělal kotrmelce.
Opatrně vstal, zvedl ze země kalhoty, které shodil, aby se mu pohodlněji spalo, a šel najít spodní koupelnu, aby Susannu neprobudil. Jakmile se osprchoval a vykonal ranní hygienu, měl ze sebe trochu lepší pocit i přesto, že jeho oblečení se bude patrně muset spálit, aby ten smrad zmizel. Našel v kuchyni kafe, které připravil a pak do sebe ten životabudič nalil. Silně mu zakručelo v břiše, takže otevřel Susanninu lednici, nešťastně změřil očima její obsah, zase ji zavřel a nalil si další hrnek kafe.
Napadlo ho jít se podívat po novinách a úspěšně je našel za dveřmi. Zrovna se usadil s hrnkem kafe na pohovce a rozložil před sebou deník, když se rozvalily dveře od ložnice a Susanna vyběhla ven, očima měříc byt. Patrně ji vzbudilo cvaknutí domovních dveří a podle úlevy, kterou měla ve tváři, když spatřila překvapeného Franka, ji vyhnala z postele obava, že se zase vypařil beze slova.
Frank ji chvíli měřil očima a cukl mu koutek, když si všiml, co měla na hlavě. „Chceš kafe?“ zeptal se jí. Susanna se na něj usmála, kývla a zmizela v horní koupelně. Frank vstal, vytáhl hrnek a nalil jí pořád ještě horkého kafe. Když míjel stůl, který hrál v noci tak prominentní roli, jeho patrně spící svědomí sebou polekaně škublo, než se dalo znovu do práce. Když se Susanna vrátila z koupelny, díval se kamkoli, jen na ni.
„Díky,“ řekla, když si od něj vzala hrnek, a posadila se na pohovku vedle něj. Chvíli mlčela. „Chceš snídani?“
„Nemám hlad,“ řekl Frank diplomaticky po chvilce uvažování.
„Už ses díval do lednice,“ usoudila Susanna a v jejím hlase byl slyšet úsměv. Frank se k ní otočil, usmál se na ni a než se opřel do pohovky, byly noviny dávno zapomenuty. Bezmyšlenkovitě zíral na jejich titulku.
„To, co jsem říkal tehdy v noci… že musíme přestat… s tím… tak to platí, i když jsem se včera choval jak debil.“ Podíval se na ni v naději, že mu porozuměla. „Já na to nejsem stavěnej.“ Susanna na něj chvíli zírala bez výrazu a zjevně usilovně přemýšlela. Frank se děsil toho, co z ní vypadne.
„Na co přesně?“ zeptala se pak opatrně.
„Třeba na tohle,“ podotkl Frank a odložil hrnek na stůl s vědomím, že ta pohovka je bílá. Věděl, že bude rozhazovat rukama. „Na tu nejistotu. Já vůbec nechápu, co po mně chceš.“
„Co chci po tobě?“ zopakovala Susanna. V noci to vypadalo spíš tak, že Frank zoufale chtěl něco, co mu Susanna přes všechnu snahu nebyla schopná dát.
„Hele nehaž to na mě,“ ukázala na ni Frank ukazovákem, „včera jsem sice šlápl do hovna já, ale začalas to ty tu noc, co…“ Frank sám sebe zarazil. Nevěděl, jak přesně by to měl identifikovat, a Susannin obličej změnil barvu jen, co to naznačil.
„Dobře,“ vzala na vědomí, „už chápu, co myslíš. Já nevím, Franku. Nevím, co chci. Mám pocit, že to prostě… potřebuju.“
To. No vidíš,“ vydechl Frank a jeho tváří se prohnala stopa bolesti. „A to je přesně to, na co nejsem stavěnej.“ Susanna se na něj pořád dívala zmateně. „Nemůžu tady pro tebe být pokaždý, když si potřebuješ vrznout. To prostě nedokážu.“
Znovu sáhl po hrnku kafe a nechal ji, aby si to přebrala, jak chce. Přejížděl očima po novinové titulce, aniž by vůbec vnímal, co se tam píše. Cucal kafe a přemýšlel nad tím, že jako barista by se rozhodně neuživil, když Susanna zamyšleně promluvila. „A co chceš ty?“
Frank se zarazil s hrnkem na půli cesty k ústům a zjistil, že neví. Celou tu dobu usilovně přemýšlel nad tím, co vlastně nechce, nesnese a nemůže dělat, a nikdy ho nenapadlo, co by chtít mohl. Znovu zamyšleně odložil hrnek a promnul si ruce. „Já nevím, Sus. Rozhodně nechci tohle.“
„Včera v noci jsi musel něco chtít,“ namítla Susanna zmateně. Znělo to, jako kdyby v té rozsáhlé potopě nejistoty kolem nich a mezi nimi hledala aspoň nějaký, jakýkoli důvod, jak ještě chvíli setrvat tam, kde teď jsou.
„Včera v noci jsem byl úplně mimo, ale to se nebude opakovat… ty okolnosti se už nebudou opakovat, to ti můžu slíbit,“ odpověděl. Susanna poznala, že to myslí vážně a že si je naprosto jistý tím, co jí teď slibuje. Nedokázala se ubránit tomu zklamání, které pocítila.
„Dobře,“ vzala na vědomí na oko neutrálně. Frank ji přemýšlivě měřil očima a v hlavě mu to šrotovalo. Upřímně nerozuměl tomu, co se jí na tom včera mohlo líbit, ale její chování začínalo dávat smysl. Na určité zvrhlé úrovni.
„Co přesně je to to, co potřebuješ, Susanno?“ Zvedla k němu oči napřed nechápavě a pak trochu přistiženě. Viděl na ní, jak uvažuje, ale nedokázal poznat nad čím přesně; jestli jak by to řekla nebo jak by se z toho vykroutila. „Protože mně přijde… že se ti líbí, když ti ubližuju.“
„Ale ty mi neubližuješ,“ namítla Susanna, „jak jsi na to přišel?“ Frank v jejím hlase poznal ten tón; tu až chorobnou touhu ulevit mu od jakékoli viny, kterou by mohl cítit, protože ví, co to s ním dělá. V menší či větší míře to tak dělala od toho, co se poznali, ale takhle nápadně jen, když sama cítila kus viny.
„Protože musíš mít modřiny jak prase,“ vysvětlil Frank jednoduše a vágně ukázal ke kuchyňskému stolu, radši se na ni v ten moment nedívaje. „A neříkej mi, že předevčírem v noci… jak jsem tě držel… Tohle se ti líbí?“
Susanna zarytě mlčela a dívala se na hrnek kafe, který měla pořád v rukou. Nic nepopřela, nic nevyvrátila, jen mlčela a cítila, jak jí červeň vstoupila do tváří. Pořád se na ni díval, věděla to. Pak se chvíli na gauči posunoval, než prudce vydechl a něco si zamumlal; znělo to jako kletba. „A tys… tys to vždycky měla ráda takhle?“
„Ne…“ Včerejší noc jí proběhla v rychlém sledu v hlavě. Jeho pohled a odhodlání; ten stůl; náhlá záplava důvěry; kočky, co nebyly lvy, a s nimi příval životního účelu. „Já nevím,“ řekla pak slabě. Připadalo jí to vzdálené hodinami ticha, ale ve skutečnosti to řekla rychle za sebou. Zvedla se a zamířila do kuchyně, aby něčím zaměstnala ruce. Frank šel za ní.
„A kdys to poprvý zpozorovala?“ zeptal se jí.
Susanna se zastavila vprostřed kuchyně a zapíchla do něj nepříjemný pohled. Frank se prudce zabrzdil a uvědomil si, že má za zády ten prokletý stůl. Najednou měl pocit, jako by na něj někdo mířil nabitou zbraní. Přešlápl. „Franku, prosím¬… já si nejsem jistá, jestli to chci řešit s tebou.“
„A s kým jiným?“ namítl Frank trochu podrážděně. „Se mnou jsi to dělala,“ podotkl s neprůstřelnou logikou. Susanna shledala, že nemá, co by mu na to řekla, aby ho odpálkovala.
„Dobře, já nevím, nikdy jsem nad tím popravdě nepřemýšlela, nikdy mi nepřišlo, že mě to… vzrušuje. To až teď. Až s tebou,“ přiznala a opatrně sledovala Frankův obličej. Evidentně bojoval s tím, aby se na jeho tváři nepromítlo jeho polichocené ego. Nepřestal se ale tvářit vážně.
„To bylo po tom s tím úchylem,“ promluvil, když Susanna otevřela lednici a jala se chystat snídani i přesto, že na jídlo neměla vůbec pomyšlení. Když to vyslovil, otočila se k němu ublíženě. Vždycky, když tu prokletou noc zmínil, zatvářila se, jako by ji praštil. „Možná je to nějak spojený.“
„Jak, proboha?“ vyhrkla Susanna nevěřícně. Začínala být naštvaná, to na ní poznal.
„Já nevím, copak jsem cvokař?“ pokrčil bezradně rameny. Viděl toho už ale dost na to, aby věděl, že to klidně může mít co dělat s psychicky náročnou situací. A ten chlap ji mohl znásilnit, proboha. A ona ho pak zabila. Znovu cítil, jak v něm klíčí panika stejně, jako včera v noci; ta stejná panika, která ho donutila přestat. Byla vyvolaná tím, jak moc submisivní byla; jak se k němu tiskla a tulila, když mu měla spíš dát na tlamu.
Možná potřebovala mít pocit, že ji trestá, nebo tak něco. Možná měla pocit, že si to zaslouží. Sevřelo se mu srdce a na chvilku zavřel oči, aby se pokusil uklidnit myšlenky a podívat se na to celé s čistou hlavou. Potřebovala si promluvit s někým, kdo jí pomůže. S nějakým cvokařem. Ale o prvodubnové noci nikdo nevěděl a vědět nesměl; kdyby ten doktor porušil to jejich zpovědní tajemství, nebo jak tomu říkají, půjde napřed on a pak Susanna. „Možná bys měla zajít za cvokařem, Susanno,“ promluvil nakonec navzdory svým úvahám. „Jestli to začalo až potom – “
„Tys zapomněl, co se dělo?“ namítla Susanna. „Když půjde o zločin, ten člověk to bude muset nahlásit, a víš, jak pak dopadneme? Na tu ruku pořád polykáš prášky!“
Frank se zamračil, když to řekla. Měl pocit, že o ničem neví, ale evidentně ho sledovala stejně pozorně, jako on sledoval ji. Promnul si rukama obličej. „Já vím,“ řekl pak. „Stejně bys měla, Susanno. Pokud to má co dělat s tím, co se stalo, tak ti to přece nebude řídit život.“
„Nebudu riskovat naše životy pro pár modřin,“ namítla Susanna a vrátila se k chystání snídaně. Chvíli bezmyšlenkovitě vmíchávala do bílého jogurtu müsli, než Frank znovu promluvil.
„A co až začnou být vidět?“ zeptal se opatrně. „Takovou věc neuhlídáš, stejně jak alkoholik neutají chlast, feťák drogy a já cigarety. Lidi si všimnou, Sus.“
Susanna se zarazila. Tvrdil jí přece, že už s ní nechce dál spát, a teď uvažoval nad dalšími modřinami. Jediný, kdo jí dělal modřiny, byl on. Otočila se k němu, odkládajíc kelímek trochu iritovaně zpátky na linku. „Proč to říkáš? Kdo by mi měl dělat další modřiny, když ty se mnou spát nechceš?“
„No jestli to fakt potřebuješ, tak tě to nezastaví,“ vysvětlil jí Frank, jak to myslel. Susanna na něj zírala bez dechu a Frank hned věděl, že ji urazil. „Nebo ne? Teď tomu zase nerozumím já.“
„To je přesně důvod, proč jsem o tom s tebou nechtěla mluvit,“ odsekla Susanna a znovu začala míchat jogurt. Dělala to s takovým vztekem, až Frank usoudil, že to měla rovnou hodit do mixéru. „Všechno překroutíš. Nejsem žádná – “
„To jsem přece vůbec nemyslel, ty mi vykládej něco o překrucování,“ přerušil ji Frank. „Jenomže když si myslíš, že něco fakt potřebuješ, najdeš si k tomu cestu, i kdyby nevím co, to jsem tím myslel. A jestli si nemyslíš, že je to tak teď, tak to tak za chvilku bude, věř mi.“
„Víš co? O tom to je!“ Susanna se k němu znovu otočila a nechala ten jogurt konečně být, stejně oba věděli, že ho nehodlá jíst. „Já ti věřím, a proto tě můžu nechat, abys… Proto to jde jenom s tebou, protože vím, že mi neublížíš, chápeš?“ Dívala se na něj skoro jako učitelka na prvním stupni na extrémně nechápavého žáka. Frank zamrkal. „Jde to jenom proto, že jsi to ty.“
„Proboha Susanno,“ zaúpěl Frank a s rukama na tváři se sesunul na ten prokletý stůl, o který se opřel lokty. Susanna se opřela o lednici a dívala se na všechno okolo, jen ne na něj.
„Jenomže v tom je ten problém, víš?“ ozval se najednou Frank a otočil se k ní s rukama vraženýma v kapsách kalhot. „Jenom z představy, že ti dělám modřiny, se mi zvedá kufr. Nevíš, jak si vyčítám, co se stalo. Ty víš, že pro tebe udělám první poslední, ale tohle nemůžu. Nesnesu to.“
„Já vím,“ odpověděla Susanna. Skutečně na něm viděla, že po něm chce něco, co šlo proti němu. Věděla to od začátku. „Já se tě nesnažím donutit, abys změnil názor. Já jsem jenom nechtěla, aby sis myslel, že to může být kdokoliv, Franku.“ Poznal na ní, když jí bylo do pláče, na to ji znal až příliš dobře.
Aniž by nad tím přemýšlel, přešel k ní a objal ji. Susanniny ruce se okolo něj okamžitě pevně omotaly a Franka překvapilo, jak hrozně známé a přirozené to bylo. A nevadilo mu to, naopak; zabořil obličej do skulinky mezi jejím krkem a ramenem a objal ji stejně pevně, jako ona jeho. Uklidňovalo ho to. Susanna se potichu rozplakala a Frank ji nechal. Lichotilo mu, že si před ním na nic nehraje. Přál si jen, aby jí to mohl vrátit.
*
Ve středu se skoro vůbec neviděli. Služba je rozdělila a na stanici bylo takové dusno díky tomu, že BKA a Kobra 11 neměli žádnou stopu, že se tam ani jeden z nich radši moc nezdržoval. Sotva se pozdravili a příliš se do přítomnosti toho druhého nehnali. Susanna se mu vyhýbala možná o chloupek víc, než on jí, lítala po dálnici a po stanici jako králíček Duracell a přes to všechno vypadala, že má skvělou náladu.
Ve čtvrtek ráno pro něj přijela stejně dobře naladěná, jako den předtím. „Jdeš pozdě,“ přivítala ho, když se usadil na sedadlo spolujezdce a zapínal si pás, zatímco ona vyjížděla zpátky do provozu.
„Ráno jsem půl hodiny hledal spodky,“ odpověděl Frank, „někdo mi to tam obrátil vzhůru nohama.“
„Jo tohle,“ poznamenala Susanna rozpačitě a trochu zrůžověla ve tvářích. „Jak jsem na tebe v úterý čekala, tak jsem se trochu nudila. Možná jsem pár věcí uklidila. Měl jsi tam hrozný chlívek.“
„Možná? Pár?“ opakoval po ní Frank nevěřícně se značným důrazem na daná slova.
„Nepřeháněj,“ zchladila ho Susanna. „Navíc ve spodním prádle jsem se ti nehrabala.“
„Z toho jsem tě ani neobviňoval,“ odpověděl Frank. „Ale ten šuplík někam zmizel a objevil se v jiné skříni, to byl ten problém.“
„Protože tam, kde jsi ho měl, nepatřil. To ti vůbec nevadilo, že s tím nešlo šoupat a že celou tu komodu roztahoval?“ kroutila hlavou nevěřícně Susanna a popichovala ho pohledem, zatímco čekala na zelenou.
„Ne,“ zakroutil Frank hlavou se vší samozřejmostí, „je to IKEA. Nesedělo to od toho, co jsem to vytáhl z krabice.“ Frank se poškrábal na hlavě, než se k ní otočil a podezřívavě zúžil oči. „A proč jsi s tím šuplíkem vůbec šoupala?“
„Dvakrát jsem si o něj skopla palec, tak jsem ho chtěla zavřít,“ pokrčila rameny nevinně Susanna. Možná nezněla přesvědčivě, ale mohla mu na palci u nohy ukázat důkaz. „Už je to všechno nebo si mám radši zavolat právníka?“
„Ty máš právníka?“ pozvedl na ni Frank obočí. No jistě, že má. Pravděpodobně renomovaného a rodinného s knírkem a značkovým kufříkem.
„Od toho, co jsem s tebou začala pracovat. Je mi jasné, že mě bude jednou tahat z pořádného průšvihu,“ odpověděla škádlivě Susanna. Frank se na ni zašklebil a rozhodl se to dospěle přejít. On možná skákal s autem přes jedoucí vlak, ale ona byla tím, kdo křičel „rychleji!“ místo, aby ho brzdil. Jestli ji někdy dostane do tak vážného průšvihu, aby ji z toho musel tahat právník, Susanna v tom rozhodně nebude nevinně.
„Jedem na stanici nebo rovnou na dálnici? Díval jsem se včera na rozpis a radši bych se služebně vyhnul, zas tam bude dusno,“ promluvil pak na úplně jiné téma.
„Klidně na dálnici,“ svolila Susanna. Ona by se na stanici ráda ukázala, protože ji zajímalo, jak ten případ postupuje, ale před Frankem to nehodlala přiznat. On byl evidentně radši na dálnici a rozdával pokuty, než aby se tím případem zabýval, a Susanna nechtěla, aby věděl, že ji to tam táhne.
„Co se tak tváříš?“ zeptal se jí Frank. Nad něčím zase usilovně přemýšlela a to ho děsilo. Znal ji dost dobře, ale uklidnilo by ho, kdyby jí do hlavy viděl ještě trochu líp. Zvlášť poslední dobou.
„Ale nic,“ odpověděla Susanna a letmo se na něj usmála. „Myslím na to, jak zábavná služba to asi bude.“
Frank na to neodpověděl. Byla pravda, že od služby nemohli čekat zázraky, ale jemu to vůbec nevadilo. Za poslední dny měl vzrušení plné zuby. O Susanně se to říct nedalo, ale to věděl dávno.
Upadli do celkem pohodlného ticha. Frank se docela těšil na klidnou službu a Susanna se děsila dne plného nudy. O půl hodiny později je předjelo černé Maserati.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XIV.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XIV.
*
‘Cos it’s all in the hands of a bitter, bitter man,
say goodbye to the world you thought you lived in.
Take a bow, play the part of a lonely, lonely heart,
say goodbye to the world you thought you lived in.

*
Následující dny po Karnevalu strávili všichni vyšetřující policisté zaskládaní spisy a záznamy všech obličejů, které Traber s Gerkhanem vyfotili. Podle pravidla „rozděl a panuj“ mezi sebou vytvořili dva nové týmy, aby toho najednou zvládli víc. Tom pracoval s Evou, protože si tak nějak sedli, a protože Dominik chtěl mít u sebe Semira. Mnohem víc ho totiž zajímal policistův názor na nositele zvěčněných obličejů, než jejich případné minulé prohřešky. Brzy se ale vyměnily stráže a Kranich skončil ke své nelibosti v jednom týmu s Bornem.
Proklínal svoje měkké srdce, když svolil vyměnit se pro jeden den se Semirem, a evidentně mu nedošlo, že je to opatření nastálo. Vlastní parťák ho vytáčel. Normálně by měl pochopení pro fakt, že utíká z Bornovy přítomnosti, protože psycholog uměl jít nádherně na nervy, ale tentokrát věděl, že je to kvůli něčemu, co se stalo na Karnevalu. A přitom ze zkušenosti věděl, že Born se Semira na nic osobního neptal, na to mu byl policista příliš ukradený.
Ráno po té proklaté party vypadal Semir jako po kocovině a nechtěl vyprávět o ničem, co se nevztahovalo k jejich případu. Stavěl se k jakýmkoli osobním otázkám natolik negativně, že ani Tom do toho nerýpal, protože poznal, kdy se Semir jen cuká, aby se neřeklo, a kdy o něčem skutečně nechce mluvit. Něco se tam stalo a bylo to natolik vážné, že i otázky, které se o celou tu věc byť jen otřely, navíc nevědomky, jej vháněly do kouta.
Kranich došel hned ten den k závěru, že jestli se chce dozvědět, co se na Karnevalu vlastně stalo, bude se muset zeptat Trabera. Následující dny bojoval se svědomím, které mu nechtělo dovolit obejít parťáka a vyptávat se na něco za jeho zády. Když se Semir choval a tvářil normálně, říkal si, že na to kašle. Ale když měl Semir opravdu špatnou náladu, jeho svědomí šlo na vedlejší kolej a jediný důvod, proč s tím nic neudělal, bylo, že ať se Tom snažil, jak chtěl, nebyl schopný Trabera v práci zastihnout.
To napětí, které bylo mezi Kranichem a Gerkhanem, svou intenzitou ale nemohlo konkurovat dusnu, které stále panovalo mezi Glaser a Bornem a narůstalo geometrickou řadou. Na Evě se podráždění projevovalo navenek – s Bornem mimo práci téměř nemluvila, a pokud náhodou ano, tak na něj byla tak protivná, že to psychologa často viditelně vystrkalo na samou hranici sebeovládání. Dominik to naopak dusil v sobě – byl vůči ní až nepřirozeně krotký, ale jak dny ubíhaly, začínala v tom být cítit křečovitost a trocha pasivní agresivity.
To, co začalo jako poměrně slibná spolupráce, momentálně skomíralo pod tlakem nulového posunu a osobních problémů, které vyšetřovatelům zasahovaly do práce tím víc, čím energičtěji se je snažili zatlačit do pozadí a zůstat profesionální. Začínalo to být bolestivé nejen pro ty, kteří se v té zasedačce scházeli, ale i pro ty, kteří byli nuceni chodit kolem toho a pozorovat to.
Celá situace se zlomila ve čtvrtek dvacátého dubna. Bylo kolem desáté dopoledne, když do zasedačky nakoukl Herzberger se svou toho dne první dopolední svačinkou. „Našli jsme toho Kellera,“ oznámil kolegům a nezněl ani zdaleka tak vesele, jak by jeden při obsahu jeho zprávy čekal. Jakmile pokračoval, jeho tón byl jasnější. „Je i s dcerou na Mallorce. Poslali jsme mu další předvolání, ale nemyslím si, že to někam povede.“
„To je téměř doznání,“ povzdechla si Eva.
„Ale je nám to k – “ začal podrážděně Semir a Tomovi se ulevilo, když jeho parťáka přerušil příchod Bonratha, protože si byl celkem jistý, že ta věta bude končit vulgarismem. Když ale viděl Bonrathův výraz, všechna úleva zmizela.
„Kluci,“ začal pohřebně a evidentně byl příliš rozrušený na to, aby vůbec přemýšlel, jak oslovit všechny – automaticky mluvil na Gerkhana s Kranichem, „na á čtvrtce se stala další hromadná a vypadá to, že ji způsobilo černý Maserati. Zatím pořád staví provoz, ale vypadá to – “
„Že dostal další,“ polkl Tom. Born mrskl propiskou o stůl tak silně, až se kousky barevného plastu rozletěly všude po místnosti, a postavil se k oknu, zuřivě hledě ven. Promnul si rukou ústa a Eva věděla, že se snaží vymyslet nejlepší možný postup pro nastalou situaci. Byla v pokušení vypnout, dokud nepromluví, a nechat to všechno na něm, ale věděla, že se teď od ní očekává jasné slovo.
Do zasedačky se mezi oběma strnulými uniformovanými policisty protlačila Engelhardt a z pouhého pohledu na všechny v místnosti hned věděla, že už k nim ta informace došla. „Už to zajišťujeme, kolegové nahlásili pár novinářských aut. Hlídkují na dálnicích od té druhé nehody a my se musíme rychle rozhodnout, co chceme, aby šlo do tisku. Jestli vůbec něco.“
Borna její slova zaujala. Otočil se od okna a pozorně poslouchal, co říká. Eva, která stále seděla v křesle, k němu tázavě zvedla oči. Poznala na něm, že navzdory té situaci cítí určité vzrušení z faktu, že má konečně k dispozici místo činu, a věděla přesně, co teď potřebuje. „Hned tam pojedeme,“ zvedla se rázně, „ať drží novináře co nejdál – ani jedna fotka, dokud neřeknu jinak.“
Mluvila hlavně na Bonratha s Herzbergerem, kteří teď zmateně těkali očima z Anny na ni a zpátky. Engelhardt kývla hlavou, čímž potvrdila Glaseřin rozkaz. „Naši lidé tam pořád ještě jsou a dohlížejí na práce, které by měly začít každou chvíli. Až bude možné identifikovat oběti, hned začneme.“
„Tak jedeme, rychle,“ urgoval Dominik Evu a vyřítil se ze dveří jako první, po cestě si oblékaje sako. Eva kývla na Annu a vydala se rychle za ním, očima popohánějíc Gerkhana s Kranichem.
„To je neuvěřitelný,“ reptal Tom a shrábl klíčky od svého CLK ze stolu. „On se tam snad těší. Viděls to?“ otočil se na Semira. „Jak kdyby chtěl stihnout začátek v kině.“
„Proboha neřeš to teď,“ protočil oči Semir otráveně a navlékal si bundu. Pak se pro sebe zamračil a vzhlédl k šéfové. „Zavolali nás přímo nebo to viděla nějaká naše hlídka?“
„Byla u toho Kobra 12,“ odpověděla Engelhardt. „Pořád tam jsou.“
Semir zamyšleně přikývl a vyběhl ze služebny. Tom ho dohnal s nechápavě zamračenou tváří. Byl si téměř jistý, že Semir buď na něco kápl, nebo tomu byl blízko, ale Kranich tentokrát nebyl schopný řetězec jeho myšlení vysledovat a dojít ke stejnému závěru. Na chvilku ho to vyděsilo.
„Proč ses na to šéfový ptal?“ otázal se ho pak, když na dálnici doháněl Glaseřin Mercedes.
„Jenom tak,“ zakroutil hlavou zamyšleně Semir a když zachytil Tomův podrážděný pohled, uvědomil si, že je to jeho parťák, kdo se ho na to ptá. „Nepřijde ti divný, že u té bouračky byl pokaždý někdo od nás? Ta první se stala, když jsme měli hlídku my dva, pak Bonrath s Herzbergerem a teď Frank a von Landitz?“
„Každej den je na dálnici někdo od nás,“ namítl Tom a dál se mračil jak deset čertů. Tentokrát to ale nebyl případ, co ho znepokojovalo. Tohle bylo taky nové, ta Semirova náklonnost k Traberovi. Od Karnevalu používal Frankovo křestní jméno vždy, když o něm mluvil. Tom nemohl říct, že by přímo žárlil, ale nelíbilo se mu to, protože to mělo zaručeně co dělat s tím, co se na té zpropadené párty stalo. Kranich skoro začínal lézt po stěnách z toho, že o tom nic neví.
„Jo, ale… Třikrát nám přímo před nosem, to mi nepřijde jako náhoda,“ zakroutil Semir hlavou. Byl si téměř jistý, že to něco znamená.
*
Stejně jako petrolejový Jaguar deset dní zpátky, i inkoustově černé Maserati vězelo obklíčené dalšími nabouranými auty, jejichž řidiči kolizi nezvládli. To, co se z dálky jevilo jako vrakoviště, kompletně ucpalo vjezd do krátkého tunelu pod dálniční tepnou, která se táhla napříč nad místem nehody. Díky tomu byly práce záchranářů a hasičů zpomalené a mnohem náročnější, než u předchozí nehody.
Semir vystoupil z auta a jen krátký pohled mu stačil na to, aby věděl, že mají ještě tak tři hodiny čas. Nebylo kam spěchat; stejně nemůžou dělat vůbec nic, dokud nebudou mít aspoň poznávací značku Maserati. Traber na ně čekal těsně za policejní páskou, jež držela zvědavce, kterým se podařilo té hromadné nehodě včas vyhnout, a reportéry v dostatečné vzdálenosti od té hromady barevného šrotu, ze které hasiči a záchranáři odstraňovali jednotlivé vrstvy a vytahovali oběti.
Když se Kobra 11 s Bornem a Glaser protáhli pod páskou, Frank odhodil špaček cigarety, kterou zrovna dokouřil, na asfalt poznamenaný brzdnými rýhami a špičkou boty jej uhasil. „Ahoj,“ pozdravil Semira s Tomem a pak kmitl očima za ně, „dobrej.“
„Dobrý den,“ pozdravil Dominik, který podle výrazu ve tváři Traberovi zjevně ještě nezapomněl, jak ho vyšachoval z Karnevalu.
„Dobrý,“ odpověděla Glaser, která si všimla, jak se Born zatvářil. Nemohla si pomoct, trochu jí to zvedlo náladu.
„Něco zajímavýho ohledně tý nehody?“ zeptal se Semir Franka, když došel až k němu. Zbývající tři zůstali stát metr za ním a rozhlíželi se kolem; bezprostřední blízkost toho neštěstí je patrně na chvíli vyvedla z rovnováhy.
„Ne, prohnal se kolem nás jak dobytek, chvilku s tím bojoval a pak to napral tam, kde skončil,“ odpověděl Frank. „Petra už prohání systémem jeho espézetku.“
„Jeho espézetku? Proč nám šéfová neřekla, že ho můžeme identifikovat?“ zamračil se Tom, který k nim vyrazil právě včas, aby jeho slova zaslechl.
„Protože jí nikdo neřek, že ji máme,“ pokrčil rameny Frank a když po něm Kranich sekl podrážděným pohledem, protočil oči. „Hele, nikdo se neptal. Já to jdu radši hlídat na druhou stranu tunelu, je tam taky pěknej bordel.“
„Já se jdu zeptat Bonratha a Herzbergera, jak to jde,“ řekl Semir a vykročil stejným směrem, jako Frank. V Kranichovi se začínala vařit krev, když je viděl bok po boku odcházet.
„Počkat,“ ozval se hlasitě Born, aby Franka zastavil, a Semir se mimoděk zastavil taky. „Pane Trabere, na tom Karnevalu… Existují tam nějaké VIP prostory?“
„Pokud vím, tak ne,“ odpověděl Traber, „celej Karneval je jedna velká VIP zóna. Prolezli jsme všecko, co šlo,“ řekl a otočil se na Semira, jako by hledal potvrzení. Komisař přikývl a otočil se zády ke skupince, aby vyhledal očima Kobru 7, za kterou si původně vyšel. Tomovi jeho chování neušlo. „Pokud jste tam nenašel, koho hledáte, tak tam ten člověk nebyl,“ dodal pevně Frank.
„Ahoj, Susanno,“ pozdravil Semir právě příchozí policistku dřív, než si jí všimli ostatní.
„Semire, Tome,“ pozdravila je Susanna a vypadala, že je kupodivu dobře naladěná. Pohled na ni byl rozhodně příjemnější, než na kohokoli z komisařů. Pospíšila si k Bornovi a Glaser a energicky k nim napřáhla ruku. „Vrchní komisařka Susanna von Landitz.“
„Born,“ potřásl jí rukou Dominik.
„Glaser,“ zopakovala jeho gesto Eva.
„Petra našla majitele toho černého Maserati,“ spustila hned po představení Susanna, „jmenuje se Weiss, Werner Weiss. Má dvanáctiletou dceru Karin, ale jeho žena a její matka je stále naživu. Momentálně je prý ve Francii.“
„To všechno ti Petra vytáhla z espézetky? Ta dneska jede,“ pozvedl Frank na Susannu provokativně obočí.
„Ne, už začala hledat další informace,“ zpražila ho pohledem Susanna a vrátila se k vyšetřujícím komisařům. „Tady je jejich adresa,“ podala Evě účtenku z hypermarketu popsanou svým úhledným písmem a trochu se zastyděla, že v tom nepořádku ve Frankově autě nebyla schopná najít reprezentativnější kus papíru. Doufala jen, že si Frank nekupoval nic trapného. „Řekla jsem jí, ať je porovná s profilem oběti.“
Oči všech ve skupině se na ni udiveně upřely. „Zahlédla jsem hlášení na Hotteho stole,“ vysvětlila Susanna, kde profil oběti vůbec vzala. Frank protočil oči, pomyslel si něco o šprtce a ucouvl pár kroků dozadu. Vytáhl z krabičky v kapse cigaretu a vložil si ji mezi rty, hledaje všude po těle zatoulaný zapalovač.
„Díky,“ odpověděl Born a vypadal zamyšleně. Eva věděla, že jen ta prostá informace o existenci další matky ho zaměstná na pár hodin dopředu, zatímco bude zjišťovat, jak to sedí do jeho profilu. Byla za to ráda, protože ani nepotřebovala tolik zkušeností s haváriemi na dálnici, jako měli Tom se Semirem, aby věděla, že to bude ještě nadlouho.
„Začíná v tom být pěknej guláš,“ usoudil Tom a neznělo to ani kousavě, ani provokativně. Konstatoval to s povzdechem, trochu utrápeně a nepřítomně hleděl na Franka, jak se stále plácá po trupu a hledá zapalovač. Ani nevěděl, že Traber kouří.
Susanna vysledovala Kranichův pohled, iritovaně si povzdechla, vytáhla Frankovi cigaretu z pusy a pak ji zahodila. Frank se nadechl, aby se plameně ohradil, ale Susanna sáhla do kapsy a ukázala mu zapalovač. Frank spustil ruce, kterými ho hledal, a ušklíbl se na ni. „Kdys mi ho potáhla?“
„Hned ráno,“ odpověděla Susanna, „říkala jsem ti, že to nebudu čichat.“ Na Frankovi bylo poznat, že má něco ostrého na jazyku, ale než stačil cokoli říct, Susanna pokračovala. „My se vrátíme na druhou stranu mostu, je tam nepořádek. Zatím nashledanou.“
Než stačili odpovědět, byla pryč, a Bornovi trochu tou náladou a energičností připomněla Isu. Chtěl to říct Evě, na chvíli zapomínaje na fakt, že spolu technicky nemluví, ale nestihl to, protože než otevřel pusu, přerušilo ho Susannino volání. „Franku!“
„Na čem jede?“ zeptal se Semir Trabera z legrace, zatímco oslovený iritovaně protáčel oči.
„Já nevím, ale už od včerejška je jak motorová myš,“ odpověděl Frank, „to už je pátej zapalovač, já ji snad přerazím.“
„Trabere!“ dolehlo k nim znovu zezadu, tentokrát méně trpělivě. Frank si pro sebe něco zavrčel a rychle jim zmizel z dohledu mezi červenými bundami záchranářů, tmavými uniformami hasičů a zelenými postavami policistů.
„Tam je taky veselo,“ podotkl Tom rádoby nevinně.
„Jak taky?“ zeptal se trochu dotčeně Semir a zvedl k němu oči. Když si všiml Kranichova výrazu, který jasně napovídal, že je kolega zralý na hádku, rozhodl se to dál neřešit. „Jdu najít Hotteho a Dietera,“ obnovil svůj původní záměr a vzdálil se od skupinky.
Tom pokynul hlavou směrem k Müllerovi, který se teď kus od nich o něčem dohadoval s velitelem hasičů tak hlasitě, až to začínalo být slyšet na míle daleko. „Jdu to tam rozseknout,“ oznámil kolegům od BKA a opustil je taky.
Eva a Dominik zůstali stát bok po boku a rozhlíželi se kolem sebe, jako by přemýšleli, kde začít. Born zoufale pátral v hlavě po nějakém tématu, které by s Evou mohl otevřít. „Ta Traberova kolegyně mi trochu připomíná Isu,“ řekl nakonec, než si to stihl rozmyslet. „Přiváděla Kordu k šílenství.“
„Tím se vysvětluje, proč mi Korda říkala, jak ráda mě vidí, když jsem se vrátila,“ odtušila Eva a Dominik se na ni usmál. Ona se ale neusmívala zpátky. „Když už jsme u Kordy, zavoláš jí ty nebo já?“
„Nemá cenu jí volat, dokud nebudeme vědět určitě, že je to jeho další oběť,“ odpověděl Born. Znal profesorčin názor na zbytečné výjezdy a šance, že Werner Weiss byl jen hodně špatný řidič, tu stále byla. „Já jí pak zavolám,“ odpověděl nakonec na Evinu původní otázku, když na něj nereagovala. Glaser to vzala na vědomí strohým kývnutím hlavy a to křečovité ticho se znovu vrátilo.
Dominik na chvilku zavřel oči a povzdechl si. „Evo, já už nevím, co mám udělat, abych – “
„Zkus příště začít omluvou,“ přerušila ho Glaser nekompromisně a uhnula očima. „Tady máš místo činu, tak toho využij. Ráda bych, aby bylo poslední.“
Born chvíli zvažoval, jestli má nebo nemá cenu to teď a tady rozebírat hlouběji a nakonec v něm zvítězilo jeho profesionální já. Přikývl, nasadil si na oči sluneční brýle a vystoupal po svahu podél dálnice, aby se dostal co nejblíž k místu nehody a nezavazel žádným pracím. Pak zůstal stát a hleděl na tu spoušť.
Eva se na něj přestala dívat a začala se znovu rozhlížet kolem sebe, jestli neuvidí známou tvář, která by jí sdělila, jak to celé vypadá. Shodou okolností k ní zrovna spěchal Gerkhan. Usmál se na ni, když si všiml, že se na něj dívá, a Eva mu úsměv vrátila. Bez Borna a Kranicha jim bylo společně tak nějak dobře.
„Vrtá mi v hlavě tohle,“ začal Semir, než Glaser stačila vůbec otevřít pusu, „u všech třech nehod byl někdo od nás. Scholz se vymázl přede mnou a Tomem, Hagen se rozstřelil před chudákem Hottem a teď u toho byl Frank s von Landitz. Já vím, že na dálnici je pořád někdo od nás, ale tohle mi nepřijde jako náhoda.“
„Může to souviset,“ připustila Eva. S informacemi, které von Landitz přinesla o posledních obětech, začínalo být možné všechno a Bornův profil se pomalu rozpadal. „Stejně jako ten motiv majetku, který Born zatím vylučuje,“ dodala pak zamyšleně.
„Hm,“ vzal na vědomí Semir zamračeně. „Co tam dělá?“ pokynul hlavou Bornovi, který stál daleko od nich a shlížel dolů na tu smrtící hromadu šrotu, kterou hasiči a záchranka pomalu přebírali.
„Přemýšlí,“ odpověděla Eva a založila ruce na prsou. Slunečné dny zmizely spolu s její dobrou náladou; bylo vlhko a chladno typické pro konec října a ne polovinu dubna. Vůbec jí to na náladě nepřidalo. „Dala bych si kafe,“ svěřila se Semirovi s povzdechem.
„Já taky,“ odpověděl Gerkhan bezradně a schoulil se do kožíšku své bundy. „Nevím, proč jsme sem museli jet hned, bude jim trvat minimálně tři hodiny, než se dostanou k tomu Maserati.“
„Born,“ řekla Glaser lakonicky, protože to jméno vlastně všechno vysvětlovalo, a otočila se, když za sebou zaslechla kroky. Mířil k nim Herzberger, v jedné ruce termosku a v druhé dva umělohmotné hrnečky.
„Dáte si kafe?“ zeptal se, a když oba policisté přikývli, podal každému hrneček a nalil jim. „Je dost oslazený, abysme měli dost energie.“
„Vy mi snad čtete myšlenky,“ usmála se na Hotteho Eva a ten se zapýřil.
„No jo, Hotte, díky moc,“ uculil se Semir do svého hrnečku, všímaje se Herzbergerovy reakce, a když Hotte pořád postával u nich, pokračoval. „Ať se ti Bonrath někam nezatoulá.“
„No jo,“ vzpamatoval se Herzberger, „tak zatím.“
Semir a Eva dál stáli na místě, upíjeli kávu a usmívali se v odpověď na jakousi podivnou pohodu, kterou Herzberger svou malou laskavostí vyvolal. Semir si pak odkašlal. „Hádám, že už můžeme přestat hlídat tu Deveraux,“ prohodil.
„Souhlasím. Zařídíte to?“ otočila se na kolegu, a když Semir přikývl, pokračovala. „Radši jí ale řekněte, ať nevyřizuje pozůstalost, dokud ho nechytíme.“
„Už jsme jí to říkali, ale připomenu jí to,“ vzal na vědomí Semir a pak se zahleděl na obzor. „Nemám tam vzít Bornovi aspoň kafe?“
Glaser jen zakroutila hlavou a stejně jako komisař pozorovala, jak si Born sedá do trávy. „Když bude něco chtít, řekne si o to.“
*
Semirův odhad byl velice blízko skutečnosti. Hasičům a záchrance trvalo tři a půl hodiny, než konečně odklidili všechno kolem natolik, aby obnažili inkoustově černé, značně poškozené Maserati. Glaser už v tu dobu stála blízko místa činu; chvíli kontrolovala, jestli se do blízkosti auta nedostal nikdo, kdo neměl, a chvíli zase sledovala výrazy obou dálničních komisařů po svém boku. Ošila se, když za sebou ucítila Bornovu přítomnost, a téměř automaticky napřáhla ruku s latexovými rukavicemi.
Born si je vzal a snad až s přehnanou pečlivostí si je prst po prstu natáhl. „Tohle je jeho vize, Evo. Všechno je tak, jak má být. Sedí si někde klidně v anonymitě, a jakmile se o tom začne mluvit ve zprávách a psát v novinách, bude spokojený.“
„Mám takový pocit, že ho chceš trochu znepokojit,“ odtušila Glaser a přes rameno na něj pohlédla. Born se usmíval.
„Znáš mě tak dobře,“ poznamenal teatrálně. „Jak to vypadá?“ houkl na dva záchranáře, kteří se zdeformovanými okýnky snažili dostat k tomu, co zbylo z řidiče. Oba muži se napřímili a v naprosté souhře záporně zakroutili hlavou. Jeden z nich zůstal stát u auta a pozoroval počínání dvou hasičů, kteří páčili kufr, zatímco ten druhý zamířil ke komisařům. Na červené bundě měl našitou bílou jmenovku se jménem Ulrich.
„Budeme ho pak muset vystříhat,“ oznámil jim. „V autě už nikdo další není – teda kromě té holky, která je podle vás v kufru. Zatím máme sedm mrtvých a – “
Kufr se zaskřípěním odskočil od zbytku pomačkaného auta a hlasitě protestoval, jak ho hasiči zvedali a zapírali. Born Ulricha málem smetl, když spěchal k autu, a gestem odehnal jak stranou stojícího záchranáře, tak oba hasiče. Všichni tři muži tázavě zvedli pohled ke Kranichovi s Gerkhanem a policisté jim naznačili, ať ho zatím nechají.
Born měřil očima obsah kufru. Děvčátko tentokrát neleželo v embryonální poloze, náraz s ní zjevně trochu zamával; končetiny měla rozhozené po malém kufru auta a košilka se jí trochu vyhrnula, takže místo pouhých chodidel, které vykukovaly jejím předchůdkyním, měla obnažená i stehna. Vypadala potlučeně, jako kdyby byla při nehodě stále naživu.
Tom zůstal stát na místě a díval se opačným směrem, obsah kufru vidět nepotřeboval. Semir s Ulrichem k autu zamířili také a policista přivolal fotografa, aby nález zdokumentoval. Eva se zamyšleně dívala na Borna a viděla na něm, jak usilovně přemýšlí. Mračil se dolů na nehybné dítě, jako by bylo původcem všech jeho problémů.
„Dominiku?“ oslovila ho.
„Něco tady nesedí,“ odpověděl jí Born, aniž by se na ni podíval. „U těch předchozích dvou těl už nastal rigor mortis, ale tady ne. Buďto ji usmrtil těsně, než vyjel, nebo – “
„Uhněte,“ doporučil Bornovi Ulrich, a když to na jeho vkus psychologovi příliš trvalo, prostě ho odstrčil stranou. Dívčí tělo jim před očima zmizelo; oba záchranáři se nad ni sklonili a zatarasili tak policistům výhled. „Ještě žije,“ houkl k nim pak Ulrich a gestem urgoval svoje kolegy, kteří stáli opodál.
„Co?“ vydechl nechápavě Tom. Jeho první impuls byl protlačit se k autu a přesvědčit se sám, ale věděl, že teď se tam nedostane, tak zůstat stát.
„Proboha,“ zamumlala Eva a chytajíc Borna za rukáv, donutila jej ustoupit, aby udělali místo záchranářům. Tom si tedy pospíšil aspoň k nim, pořád byli blíž a viděli víc.
„Máte aspoň představu, co v sobě má?“ zeptal se záchranář, co nebyl Ulrich, a netrpělivě tříčlennou skupinku pozoroval.
„Pentobarbital,“ poskytl Born a věděl, že to nestačí. Zaboha si ale nemohl vzpomenout, co všechno ta sloučenina obsahovala. Možná měl Kordě zavolat, ona by věděla.
„A je hodně pravděpodobný, že byla nějakou dobu v chladícím autě,“ přidal se Tom. Záchranáři vzali jejich informace na vědomí a s dítětem upevněným na nosítkách uháněli k přistavené sanitce.
„Hotte, Dietere, jeďte hned za nima a nespouštějte tu malou z očí!“ křikl Semir po obou uniformovaných policistech, kteří stáli opodál a stejně jako zbytek přihlíželi celé anabázi.
„Tohle se nesmí dostat ven,“ otočil se Dominik naléhavě k Evě.
„Já myslel, že ho chcete vyprudit,“ namítl Tom a na chvíli tím Borna zaskočil. Psycholog neměl tušení, že Kranich jeho předchozí rozhovor s Evou vyslechl. Vůbec si neuvědomil, že stál s Gerkhanem vedle nich.
„Tohle mění situaci,“ odpověděl pak, „jestli ta malá přežije, máme šanci dostat se k němu bez toho. Kdyby se o ní dozvěděl, začne panikařit a já nejsem schopen domyslet, jaké to může mít následky. Dokud nevíme, co s ní bude, nic nepodnikneme. Nikdo nesmí nic vědět.“
„Fajn,“ vzal na vědomí Tom, pořád trochu zaskočený posledním vývojem událostí. Rázně převzal iniciativu, aby se vzpamatoval, a šel to vyřídit částečně také proto, že to potřeboval rozchodit.
Semir, Eva a Dominik zůstali stát stranou a nepřítomně pozorovali, jak hasiči vyprošťují ostatky řidiče. „Budete s tím autem pak něco chtít, nebo si ho může KTU odvézt?“ Born s Glaser zakroutili hlavou a Gerkhan od nich poodstoupil, aby dal pokyn technikům a lidem ze soudního.
Pak šel hledat Toma, nechávaje Glaser a Borna za sebou. Kranicha našel až po nějaké době opřeného o služební vůz a s rukama založenýma na prsou hledět do prázdna. Zjevně nepředpokládal, že ho někdo sleduje, protože na jeho obličeji se dala jasně číst směsice zloby a bezmoci. Když si všiml Semira, pokusil se jakékoli emoce potlačit, ale zbytečně, Semir už o nich stejně věděl.
„Von Landitz a Traber jsou zpátky na hlídce, vzadu to hlídaj Müller a Stolz a za nás to tady vezme Kobra 3, až zvednem kotvy. Bonrath a Herzberger jsou v nemocnici s tou malou,“ zpravil Semira pohotově. „Born už je hotovej?“
„Jo,“ přitakal Semir a po krátké úvaze nechal Toma vyklouznout. Teď na to stejně nebyla vhodná doba. „Lidi od KTU už to tam balí. Dávám tomu tak dvě hodiny, než se tu bude dát zas projíždět, tentokrát to ani nevypadá na uzavírku.“
„Aspoň, že tak,“ vzal na vědomí Tom, posadil se na sedadlo řidiče a s prásknutím se odřízl od venkovního světa.
*
Werner Weiss a jeho dcera Karin byli ve večerních zprávách označeni za další oběti vraha, pro kterého tisk neměl žádné speciální označení. Pro Borna to byla jasná známka toho, že to vtahovalo úplně všechny a nikdo nezůstával nad věcí. Chtělo se mu přitom vzteky skřípat zuby, protože se dělo přesně to, co se podle vraha dít mělo. Začal se pomalu dostávat pod kůži úplně všem a nejhorší na tom bylo, že Born se nebyl schopen dostat po kůži jemu.
Informaci, že Karin Weiss žije, ačkoli je v kritickém stavu a neschopná výpovědi, bylo pod přísným trestem zakázáno vynášet. Když to Engelhardt svým lidem říkala, působila tak hrozivě, že i Born by si dvakrát rozmyslel, jestli by na jejich místě vůbec cekl. Jeho tělo bylo k smrti unavené, ale mozek byl jako garáže KTU; bzučel ruchem, ale děla se v něm jen destrukce.
Seděl v křesle opřený natolik, kolik mu dovolilo pérování, a zakláněl hlavu, aby si ulevil od bolesti za krkem. Pod víčky měl oranžovo kvůli umělému světlu v zasedací místnosti a cítil, jak mu v jednom z nich cuká. Proklínal chvíli, kdy odmítl odskočit si do hotelu, když mu Gerkhan nabízel, že ho tam stáhne, protože si byl jistý, že má někde v kufru špunty do uší. Teď by se mu hodily, potřeboval se zbavit toho ruchu kolem sebe.
Ucítil ruku na svém rameni. Měkce tiskla skrz jeho košili a on prostě věděl, že se ho dotýká Eva. V první moment chtěl zvednout ruku a přejet po té její; otočit obličej a otřít se o hebkou kůži jejího předloktí. Pamatoval na ten pocit, když líbal její zápěstí; občas špičkou jazyka zatlačil na místo, pod kterým byl cítit její tep. A někdy cítil na jazyku hořkost, když si Eva na ten pulzní bod cákla trochu parfému. Hřejivost vzpomínek vystřídalo bodnutí lítosti, když si uvědomil, že teď z její ruky cítí jen mýdlo.
Otevřel oči a podíval se na ni. Eva sundala ruku z jeho ramene a ukázala na stůl před něj. „Najez se trochu,“ doporučila mu. Born se napřímil a pohlédl na donesené jídlo. Bylo poznat, že ho pro něj objednala ona. Trochu lítostivě se na ni usmál.
„Díky, ale nemám vůbec chuť,“ odpověděl a musel si odkašlat. Někde mezi myšlenkami ztratil hlas.
„Já vím,“ odpověděla Eva a chvíli to vypadalo, že se na něj povzbudivě usměje, „najez se.“
Born se přisunul ke stolu a sáhl po příboru. Na jídlo neměl ani pomyšlení, ale jakmile ho ucítil, jeho žaludek se ozval a musel něčím nakrmit mozek, takže se pustil do jídla a začal se rozhlížet po místnosti. Otevřenými dveřmi bylo vidět do velké kanceláře, kde se o něčem bavili Gerkhan a Kranich se svou nadřízenou.
Od pootevřené ventilace trochu táhlo a ve vzduchu byl cítit chladný večer. Born byl překvapený, kolik se toho změnilo od toho, co se vypnul, a konečně ho napadlo podívat se na hodinky. Bylo už půl deváté večer a ten fakt ho trochu překvapil. Když se naposledy díval na hodinky, bylo pět odpoledne. Posledních pár hodin se mu někam ztratilo. Zamračil se. „Já jsem usnul?“
„Na chvilku,“ odpověděla Eva, která stále s hrnkem kafe u okna a tentokrát se na něj skutečně usmála. „Ale radši se o tom nešiř, Kranich by to nejspíš nerozchodil.“
Born se pro sebe usmál. Dokázal si představit, jak by komisař řádil a musel si přiznat, že úplně oprávněně. To, co právě předvedl, nebylo jen faux pas, silně to zavánělo neprofesionalitou a on vůbec netušil, jak se to stalo. „Proč jsi mě proboha nevzbudila?“
„Protože si potřebuješ odpočinout,“ pokrčila rameny Eva. Byla v tom víc než pouhá starostlivost; Dominik moc dobře věděl, že z něj nespavost dělá protivu, ale pomoct si neuměl.
„Evo, mrzí mě, co jsem řekl na tom parkovišti. Chtěl jsem tě vytočit a je mi to líto. Neměl jsem to dělat,“ řekl z ničeho nic. Glaser na něj zůstala chvíli překvapeně hledět a pak pomalu přikývla. Viděl jí ale na očích, že to k sobě nepustila a že se mu rozhodně v nejbližší době nechystá odpustit.
„To neměl,“ přitakala, „už to nikdy nedělej.“
Born přikývl stejně prázdně a bezvýznamně, jako ona akceptovala jeho omluvu, a kolem pravé podstaty jejich problému zase vyrostla cihlová zeď, která je udrží v pocitu falešného bezpečí a klidu, dokud ji jeden z nich neprokopne. Mlčky se vrátil k jídlu; jak se mu plnil žaludek, pomalu ustupovala chuť a jídlo, ač výborně připravené, se mu v ústech měnilo v bláto.
Do místnosti vešel Semir a usmál se na psychologa. „Ale dobrý ráno, doktore,“ pozdravil ho vesele a tvářil se nanejvýš pobaveně, když Dominik zalétl zmatenýma očima k Evě a ta se taky tvářila překvapeně. Zjevně opět viděl víc, než si ti dva mysleli. „Bacha, ať se to nedozví Tom, dal by vám to pěkně sežrat.“
„Co mám sežrat?“ ozval se za jeho zády vztahovačně Kranich, který zaslechl jen závěr jeho věty, ale už od pohledu byl preventivě napružený. Vlastně ho to nejspíš od rána nepřešlo.
„Tady tu tyčinku,“ vrazil mu Semir do ruky müsli zákusek v čokoládě, který si původně nesl pro sebe. „Oslaď si život.“
„Fakt dík,“ ušklíbl se na něj Tom a dál ho podezřívavě měřil očima, protože mu bylo jasné, že o tom se nebavili. Tyčinku nicméně rozbalil a spořádal. Semir si byl jistý, že to bylo natruc jemu, protože byla banánová a o těch Tom normálně tvrdil, jak mu nechutnají. Udržel se, aby nad tím neprotočil oči, nehodlal do něho momentálně rýt.
„Heike Weiss je na cestě z Francie. Zatím jsme jí neřekli, že Karin žije, kdyby ji náhodou náš muž pozoroval,“ spustil Semir, když se usadil za svoje místo u stolu a odložil hrnek s kávou. „Hlídka Justine Deveraux se stáhla, stejně to k ničemu nevedlo, a ještě jsme jí řekli, aby neřešila dědictví, dokud ho nedostaneme.“
„Jo a volal Bonrath,“ přidal se Tom a pečlivě mířil na odpadkový koš v rohu místnosti. „Karin je pořád v kritickém stavu.“ Hodil obal od tyčinky, který nebyl dostatečně těžký, aby doletěl tam, kam měl, a ten doplápolal na zem asi metr od koše. Kranich se ušklíbl a vydal se ho sebrat.
„A co víme o Heike Weiss?“ zeptal se Born a odsunul nedojedenou porci jídla. Eva mimoděk pohledem zkontrolovala, kolik toho vlastně snědl, a shledala to množství uspokojivé.
„Je jí čtyřicet dva let, za svobodna se jmenovala von Zoderer, dědička. Ve Francii má prý nějaký vinice, proto tam jezdí. Je to hlavní zdroj příjmů celý rodiny,“ přečetl Semir z lejster ve složce, kterou mu vmáčkla do ruky Petra asi půlhodinu zpátky, když odcházela domů. „Weiss evidentně nepracoval.“
„Nechal se vydržovat od ženský, jo?“ naklonil se Tom ke kolegovi. Semir přikývl a na tváři obou policistů bylo patrné, jaký na to asi mají názor. Borna jejich souhra pobavila.
„A je to Karinina biologická matka?“ zeptal se. Oba komisaři na něj na chvíli zůstali hledět, než se Semir sklonil zpět k papírům na stole a pročetl je. Pak pomalu zakroutil hlavou.
„Tak Petra je sice hodně dobrá – ani nevím, kde všechny tyhle informace nabrala – ale test DNA vám nevygůglí, doktore.“
„Škoda,“ vzal na vědomí Born, a když na něj oba komisaři stále nechápavě koukali, rozhodl se vysvětlit. „Pokud je Karin biologická dcera Heike, pak musíme vzít v úvahu, že náš muž matky ze svého vzorce nevylučuje. Pokud nebyla, pak jsme tam, kde jsme byli.“
„Snad nám ta holka nějak pomůže,“ povzdechl si Semir. Další mrtví a pořád žádné nové stopy. Mimoděk si vzpomněl na Hartmuta a na jeho nešťastný pohled, když jim sděloval, kolik si užili se všemi těmi vraky a cítil, jak mu něco těžkého dosedlo na hruď, když si uvědomil, co všechno na KTU přišlo dnes. Ani se radši nedíval na ta čísla.
„Musíme se hnout z místa i bez ní,“ rozhodla Glaser. Nehodlala čekat, až jim někdo naservíruje stopy na stříbrném podnosu, a byla dost zkušená na to, aby věděla, že spoléhat se na svědectví oběti se ne vždycky vyplatí. Zvlášť, když jim nikdo nemohl zaručit, že to děvče přežije. Nová nehoda přinesla pár hluchých míst, na která se předtím nedívali a která teď bylo potřeba prověřit.
„Dobře, ale co vlastně víme?“ namítl Kranich, který se taktéž nechtěl spoléhat na tu holku. Nedovedl si představit, v jakém psychickém stavu se bude nacházet, jestli se tedy vůbec probere. Při převozu jim prý málem sklapla jak paraple.
„Víme, že náš vrah na Karnevalu s nejvyšší pravděpodobností nebyl,“ vyhověl mu Semir, „což může znamenat buď, že ty drogy byly přece jenom slepá ulička, nebo že měl Karin vyhlídnutou už před Karnevalem. Nicméně poprosili jsme nemocnici, aby zjistili, co všechno má v sobě, a jakmile dorazí Heike Weiss, snad nám dá povolení k prohlídce toho jejich sídla.“
„Ale pokud byl Karneval shoda náhod,“ reagovala Eva a zachytila, jak negativně se Born zatvářil, což prozatím ignorovala, „tak stále nevíme, kde si je vyhlíží. Školy a jejich zaměstnance jsme prověřili, stejně jako personál domácností obětí. Vyslechli jsme všechny přátele i nepřátele a zatím jsme nenašli jediného podezřelého. A pokud to není nikdo z nich, tak – “
„Je to někdo úplně mimo,“ promluvil Born a na chvíli nikdo pořádně nevěděl, jestli tak dokončoval její větu, nebo ji přerušil s právě vydedukovaným tvrzením. „Karneval v tom podle mě hrál roli. Jsem si téměř jistý, že právě po jeho skončení obě dívky unášel, minulá data odpovídají. Ve výběru mu pomáhal, ale ten prvotní impuls přišel odjinud. Vytipoval si je jinde.“
Ten zápal, s jakým se Born rozmluvil, na chvíli všechny překvapil. Naposledy ho tak slyšeli mluvit ten den, co přijel, a od té doby víceméně jen přemýšlel. Zdálo se ale, že chytil druhý dech. „Měla jsi pravdu, Evo, finanční stránka v tom hraje roli. Ale ne pro něj, s jeho motivy to nemá nic společného. Aspoň ne přímo. Vybírá si prominenty proto, že je jedním z nich. Tak si je vytipuje, ve společnosti a různých společenských akcích, kam má přístup a může v klidu pozorovat.“
„A tohle víte jak?“ zeptal se Semir. Narozdíl od Kranichových otázek podobného ražení v té jeho ale nezazněla pochybnost, spíš upřímná snaha pochopit psychologovy myšlenkové pochody a najít v jeho tvrzení nějaký důkazní základ, kterého by se mohl chytit. „Proto jste se ptal Franka, jestli má Karneval nějaký VIP zóny?“
„Vlastně mě na to přivedl váš technik,“ odpověděl Born popravdě.
„Hartmut?“ zamračil se Tom a snažil se vzpomenout, co vlastně zrzek pár dní zpátky říkal. „Jo ohledně těch nejasností s tou bombou?“
„Přesně tak,“ přitakal Born a postavil se. Přešel k bílé tabuli, na které byly magnety připevněné fotografie obětí a informace o nich. V pravém rohu visela pod velkým magnetem lejstra, které tam nechávala Petra či Bonrath s Herzbergerem, pokud nikde na stanici nezastihli nikoho z vyšetřujícího týmu.
Ukázal prstem na dokladovou fotografii Reinera Scholze a školní snímek jeho navždy jedenáctileté dcery. „Víme, že Ingrid byla usmrcená hned potom, co ji pachatel unesl. Strávila noc v chladu a hned následující dopoledne už byla v autě svého otce. Celá akce byla blesková, brilantně naplánovaná a vyšla přesně tak, jak vyjít měla. Tělo vypadalo, jak mělo, technika neselhala, dodatečné škody na dálnici také proběhly, i když ne v takovém rozsahu, jako u těch dalších, protože jste zasáhli,“ ukázal na Semira s Tomem a posunul se.
Špička jeho ukazováku teď byla zabodnutá v novinovém snímku rozjařeného Svena Hagena a asi rok starou fotografií mladičké Emmy. „Jsme si celkem jistí, že Emma Hagen byla unesená před Karnevalem a chvíli poté zabitá. Ale její tělo se našlo až o několik dní později. Bomba fungovala jen částečně a škody na dálnici byly mnohem vyšší, než v prvním případě, protože auto zůstalo v provozu. Obě tyto vraždy,“ shrnul psycholog a jeho prst teď poletoval mezi čtveřicí obětí, „vyvolaly ten efekt, který měly.“
Born se znovu posunul a zahleděl se na poslední, relativně čerstvě připevněné fotografie. Chvíli mlčel a jen je pozoroval; na jeho tváři nebylo úplně poznat, co se mu vlastně honí hlavou, a z myšlenek ho vytrhlo teprve Kranichovo odkašlání. „Z výslechů personálu sídla Weissů víme, že Karin zmizela včera večer, takže únos probíhal stejně, jako u Ingrid. Když ji ale zkusil usmrtit, něco se mu nepovedlo.“
„Korda říkala, že měl buď málo pentobarbitalu, nebo byla sloučenina špatně namíchaná,“ sdělila jim Glaser to, co během odpoledne vydolovala z mrzuté patoložky. „Je možné, že další nesehnal, protože jeho prodej v Kolíně a okolí hlídáme, nebo – “
„Nebo ho dostával nelegálně a jeho zprostředkovatel ho tentokrát pěkně podfoukl, když mu prodal nekvalitní matroš,“ poskytl Tom. Pak si uvědomil, že komisařku utnul v polovině věty. „Omlouvám se.“
Eva jen zakroutila hlavou, aby to nechal být. „No a jak do toho zapadá Hartmut?“ ozval se Semir.
„Říkal, že první bomba fungovala přesně tak, jak měla, ale ta druhá ne. Jako by ji sestavoval amatér, tak to myslím formuloval,“ začal vysvětlovat Born a oba dálniční komisaři kývali, jak si rozpomínali, co se událo na KTU. Většina Hartmutových informací zůstala až doteď pohřbená někde vzadu jejich paměti, protože je celkem úspěšně vytlačila Bornova a Glaseřina potyčka.
„Víme, že Scholzova řidiče – toho Ginkela – nevyhledal sám pachatel. Muž, kterého nám popsal, neodpovídá profilu. Jeho popis ale sedí na muže zachyceného na kamerách podzemních garáží, kde parkovalo Weissovo auto. Hagen řidiče neměl a parkoval venku ve čtvrti hlídané bezpečnostní službou. Kdyby se ale netrefil mezi hlídky, vsadím se, že by zase odpovídal Ginkelovu popisu.“
„A vzhledem k tomu, že věděl, jak se trefit mezi hlídky, tak měl dobrý informace zevnitř,“ přitakal Tom. „Myslíte, že vrah je ze stejné čtvrti?“
„Ne nezbytně, ale má dost příležitostí všechno tohle vypozorovat a nikdo ho neruší, protože tam nepůsobí nápadně. Je jeden z nich,“ upřesnil Born svoje stanovisko. „Abych to shrnul – víme, že bombu pod auta za něj někdo umístil a zařídil mu příležitost, jak do aut nachystat ta děvčata. Pravděpodobně měl někoho, kdo mu zprostředkoval pentobarbital a vzhledem k tomu, že tu první bombu sestavil profesionál, tak si někoho našel i na to.“
„Takže podle tebe není náš vrah manuálně zručný, jak jsme si mysleli na začátku, ale je schopný zařídit si, co potřebuje,“ pochopila konečně Eva.
„Správně. Na všechno má lidi a lehce se pohybuje v prostředí, odkud pochází jeho oběti. Nepotřebuje vzdělání, má peníze a je vysoce inteligentní. Buď má volnou pracovní dobu, jak jsem řekl na začátku, nebo nepracuje vůbec, nemusí. Jediné, co patrně dělá sám, je manipulace s těmi děvčátky. Zbytek za něj obstarají jiní.“
„Jenomže to je dost riskantní, najímat si na takový věci lidi, i když třeba ne ze stejnýho prostředí,“ navázal na něj Tom. „Takže proto byla ta druhá bomba zfušovaná – mohl ji zkusit postavit sám. A s tím pentobarbitalem to samý – chtěl si ho sehnat sám a při první příležitosti ho natáhli?“
„Přesně tak, pane Kranichu,“ přitakal Born, „vidím, že jsme konečně na stejné vlně.“
„No jen jestli na té vlně umíte jezdit,“ neodpustil si Tom a Born se zašklebil na tu surfařskou reakci na jeho popíchnutí. „Ale pokud tam Karneval hraje roli a ty holky po něm unášel, jak to, že neunesl Karin už sedmnáctýho? Na tom posledním Karnevalu?“ pořád nechápal.
„Věděl o nás,“ pokrčil rameny Semir a šest očí se na něj tázavě upřelo. Semir vrátil pevný pohled jednomu po druhém a pokrčil rameny. „Musel o nás vědět. Proto taky není ani na jedným záznamu. Pokud ví, kdy a kudy jezdí naše hlídky, tak možná zná i nás a celý to bylo na houby.“
Nikdo neřekl chvíli ani slovo, protože jak Born, tak Glaser a Kranich měli pocit, že jim stále ještě podstatná část příběhu chybí. Semir nehodlal říct nic dalšího, to Tom poznal bezpečně. „No, jak to tak vypadá, tak tuhle noc strávíme výživným čtením bulváru,“ zahlaholil a setkal se s nepochopením v tvářích okolo. „No kde jinde chcete najít maníka odpovídajícího našemu profilu? I o těch nejnenápadnějších se sem tam něco napíše,“ vysvětlil.
„Já nevěděl, že seš tak sečtělej a zrovna v tomhle,“ poznamenal Semir, setřásaje trudnou náladu, a rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Zjevně už si tu informaci ukládal do dlouhodobé paměti pod heslem ‚popichování‘ a nemohl se dočkat, až ji bude moct použít. Tom chtěl vysvětlit, že je v tom poměrně nevinně – někdy je to na záchodě prostě na dlouho – ale včas si uvědomil přítomnost Glaser a Borna. Radši se kousl do jazyka, pokrčil rameny a byl vděčný za fakt, že Semir ještě neobjevil jeho zálibu ve Sturm der Liebe, protože to by bylo teprve peklo.
„To budeme ale potřebovat výtisky něčeho místního a několik let staré,“ namítl Born a podíval se na hodinky. Nevěřil, že nějaká místní knihovna bude mít ještě otevřeno a když se nad tím zamyslel, silně zapochyboval, jestli vůbec archivuje bulvární plátky.
„Žádnej problém,“ pokrčil Semir pln důvěry nonšalantně rameny a vyměnil si s Tomem pohled, než oba vstali a společně opustili zasedačku. Ještě jim ani nezmizeli z dohledu, když je Eva s Dominikem slyšeli podlézavě zavolat na sekretářku.
„Petro, poklade,“ začal Semir.
„Petro, miláčku,“ vyslovil téměř současně Kranich.
„Ne! Ani náhodou!“ vykřikla razantně Schubert a v jejím hlase byla čitelná stopa paniky. Eva s Dominikem si vyměnili významný pohled a psycholog si s povzdechem sedl zpátky ke stolu.
Tohle chvilku potrvá.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XV.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XV.
*
They say that life’s a carousel,
spinning fast, you’ve got to ride it well.
The world is full of kings and queens,
who blind your eyes and steal your dreams.

*
Pokud se o něčem na světě dalo říct, že je to relativní, pak jedině o času. Tom si byl jistý, že kdyby byl v noci u sebe doma v posteli, zalehl by, jednou by se převalil a už by mu zvonil budík. Jenomže nebyl; v zasedačce se při umělém světle noční hodiny táhly jako žvýkačka na rozpáleném betonu a k páté ranní měl pocit, že všechno vidí dvojmo. Pak usnul, aniž by si to uvědomil.
Glaser odpadla už kolem třetí hodiny, Born přes ni přehodil svoje sako a nechal ji spát. Všichni tři muži se dál probírali bulvárem bez ní. Petra jim toho stačila natisknout tuny, než ji kolem jedenácté večer konečně oba policisté pustili domů, a to až poté, co jim pohrozila vážnou újmou na zdraví, pokud tak neučiní.
Svítání tak zastihlo jen Borna, jež byl díky tomu odpolednímu spánku nebývale čerstvý, a Semira, který na sobě pociťoval ten prokletý druh únavy, který ho sice každou větu donutil číst dvakrát, ale i kdyby si lehl a zavřel oči, neusnul by. Seděl u stolu poněkud zborceně, s jedním loktem na lesklé desce stolu a v dlani téže ruky opřenou bradou. Zíral dolů na list papíru víceméně nepřítomně. Lekl se, když před ním klapl o stůl hrnek s kafem. Překvapeně zamrkal na Borna.
„Díky,“ odpověděl tiše ani ne tak z ohleduplnosti, protože si hned dva spící kolegy neuvědomil, jako spíš proto, že jeho hlasivky za tu dlouhou dobu, co mlčel – prakticky od toho, co Petra odešla a oni nad papíry zasedli – skoro zapomněly, jak se mluví.
„Za málo,“ odpověděl Born stejně tiše a usazuje se za stůl, zašklebil se, když židle trochu zavrzala. Eva se ale ani nepohnula. Hořce si pomyslel, že se jí spánek evidentně dost zlepšil od té doby, co s ní přestal spát. Tehdy ji budíval sebemenší hluk. Měl by být vlastně rád, že se těch neuróz zbavila, ale nesnesl pomyšlení, že jí vlastně škodil.
„Máte něco?“ zeptal se Semir a napil se kávy. Doprovodil doušek pořádným šklebem, protože nebyla vůbec oslazená. To bylo možná dobře, hořká chuť ho probrala mnohem rychleji. Horší bylo, že nebyla ani s mlékem, takže si spálil jazyk. To už tak příjemné nebylo.
„Ne,“ odpověděl Born s tichým povzdechem. „Takhle odpovídá profilu polovina zdejší honorace… Je to pořád dokola, nikde nic… Moment.“
„Co?“ Semir se na židli skoro až napřímil. Hrozně rád by měl pocit, že ta probděná noc k něčemu byla, a vypadalo to, že Born snad na něco narazil.
„Filantrop týdne,“ odpověděl Born, ukázal mu přes stůl kopii novinové stránky a poklepal prstem na fotografii pod titulkem, který právě přečetl nahlas. Semir vstal a natáhl se pro ně, aby se mohl podívat blíž. Na fotografii byl vyobrazený určitě aspoň třicetiletý muž, který se skromně usmíval do objektivu fotoaparátu. Ruce měl na ramenou přibližně dvanáctiletého děvčete, které drželo velké nůžky a chystalo se přestřihnout ozdobnou pásku. Jednalo se o nějaké slavnostní otevření, ale všechny nápisy kolem nich byly rozostřené „Je to z jara 2004, ale není tam, kdo to je.“
„Ten jeho obličej už jsem dneska v noci někde viděl,“ odpověděl zamyšleně Semir, hodil papír někam směrem k Bornovi a začal se přehrabovat ve své hromádce. Když konečně našel, co hledal, zjistil, že list je napůl pod Tomovou rukou. Opatrně parťákovu dlaň nadzvedl a papír vysunul. Ve chvíli, kdy jeho ruku opatrně položil zpátky na stůl, Kranich vyletěl do sedu a mžoural kolem.
„Co?“ podíval se na Semira.
„Ale nic,“ cukl Gerkhanovi koutek, „spi dál.“ Mávl na Borna papírem a zamířil ven ze zasedačky k Petřinu stolu, aby využil počítač. Born se zvedl, znovu se chopil svého hrnku kávy a šel za ním. Tom sáhl po Semirově hrnku, zhluboka se napil, se syknutím si spálil jazyk a pak, tře si jednou rukou oči, vyrazil s kávou za kolegou a psychologem, aby mu náhodou něco neuteklo. Sotva viděl na cestu.
„Je to nějakej Simon Hoffman, natuty,“ říkal zrovna Semir Dominikovi, když se k nim Tom přidal, a prsty mu běhaly po klávesnici rychlostí ne zrovna omračující, ale slušnou. Born studoval papír, který Semir odložil, a jen hluše přikyvoval. Pokud měl na výběr, techniku ponechal jiným. „Tady to je, hned třetí odkaz je nějaký Centrum Sophie Hoffman pro závislé děti a mladistvé.“
Born teď podal papír Tomovi, jehož přítomnost za sebou vycítil, aniž by se na něj podíval, a sklonil se blíž k Semirovi u počítače. Semir zrovna procházel oficiální webové stránky onoho centra. Zamířil do fotogalerie a vybral rok 2004. „Tady,“ vyhrkl Gerkhan, až sebou Tom trhnul a radši se zase napil kávy. Začínala se s ním houpat podlaha stylem, který u něj běžně předchází usínání, a to se mu ani trochu nelíbilo. Dlouho se mu nestalo, aby začal usínat ve stoje. „To je ta fotka z novin.“
„Dobře, takže máme Simona Hoffmana, co otevíral Centrum Sophie Hoffman pro závislé děti a mladistvé. To by mohla být sestra, možná mladší a patrně na něčem závislá. Potřebujeme vědět víc,“ shrnul Born trochu netrpělivě.
„No jasně,“ kývl Semir a klikl na odkaz, který mu měl poskytnout bližší informace o celé organizaci a pokud možno, v jakém vztahu k ní jsou Simon a Sophie Hoffman. Tom, který se usadil na kraji stolu, si odkašlal, aby upoutal jejich pozornost.
„Tak hoďte do gůglu rovnou její jméno, ne?“ poznamenal ospale. „Takhle tu budeme sedět do rána.“
„Už je ráno, pane Kranichu,“ poznamenal Born pobaveně, „konkrétně za pět minut půl šesté.“
„Fakt?“ podivil se Tom, úspěšně ignoruje psychologův suchý tón, který by ho v jiné situaci podráždil. Mimoděk zalétl očima k centrále, u které seděl Müller. Mlčenlivý policista, zvyklý na noční směny, na něj jen povzbudivě a trochu shovívavě kývl hlavou. Možná v tom byla i trocha škodolibosti, ale té si Kranich zatím nebyl schopný všimnout. „To jsem spal tak dlouho?“
„Vlastně jsi vytuhnul kolem páté, spals maximálně tři čtvrtě hodiny,“ opravil ho Semir, ale dal na jeho radu a naklepal Sophiino jméno do internetového vyhledávače. Počítač mu vyhodil hned několik odkazů na články, ale všechny byly spojené s Centrem a týkaly se jeho činnosti, ne kteréhokoli z Hoffmanů. „Hm,“ ohlédl se Semir kriticky na Toma, „to se moc neosvědčilo.“
„A co ode mě čekáš?“ ohradil se Kranich na svou obranu. „To kafe je pěkně hnusný,“ podotkl pak a šoural se do kuchyňky, aby se tam pokusil stvořit něco chutnějšího.
„Taky nebylo pro vás,“ podotkl Born klidně.
„Tak ho nemáš pít, nebylo tvoje,“ odsekl Semir ve stejnou chvíli, jako psycholog, protože mu Tomovo rozespalé remcání pomalu lezlo na nervy. Tom se na ně otočil a nadechl se, aby se zeptal, jestli už mají i svatební oznámení, ale nakonec nad nimi jen mávl rukou a zmizel v kuchyňce. Semirovi to vyhovovalo, protože veškerou svou energii, které po celonočním pročítání bulváru moc nezbylo, teď soustředil na pokus vzpomenout si, kde vlastně Petra obvykle hledá.
„Dobré ráno,“ pozdravila Petra a překvapila tak jak Semira, tak Müllera, který jí s povytaženým obočím kývl na pozdrav a vrátil se zpět k práci. Born jí odvětil stejně. Schubert zůstala stát dva metry od svého stolu a zamračila se jeho okupanty s otráveností někoho, kdo se zrovna moc nevyspal.
„Ahoj,“ oslnil ji Semir poněkud zvadlým úsměvem, „co tady tak brzo děláš?“
„Nemohla jsem díky vám spát, tak jsem vám přišla pomoct,“ odpověděla sekretářka popravdě. „Ať tam děláte, co chcete, pomalu se zvedněte a odstupte,“ vyzvala je, zatímco si sundávala kabát. Born se poněkud zaraženě podíval na Gerkhana, který se poslušně začal soukat z ergonomické židle. Semir chtěl říct něco na vysvětlenou, ale Petra si Bornova výrazu všimla a ujala se toho sama.
„Naposledy, když si za ten počítač sedl tenhle, nebo ten druhej, začaly z něj létat jiskry a vyhodil na půl dne pojistky na celé služebně,“ vysvětlila, ukazujíc prstem napřed na ustupujícího Gerkhana a pak na právě se zjevivšího Kranicha. „Nevím, jak jste na tom vy, doktore, ale já to riskovat nehodlám.“
„Já taky ne,“ ujistil ji Born s lehkým úsměvem a poodstoupil stranou, když Petra zaplula za svůj stůl a začala kontrolovat možné škody.
„Takže co hledám?“ zeptala se, otáčejíc hlavou od Borna k Semirovi a Tomovi, kteří teď stáli vedle sebe a ve tváři měli dotčenost někoho, kdo jednou udělal malou chybu a teď se mu neustále připomíná. Petře by se jich i zželelo, kdyby ten výraz ve tváři neměli pokaždé, když poslali auto do šrotu, nebo se kvůli nim ječelo na Engelhardt tak, že si nebohá šéfová musela naordinovat hrst brufenů a rádiový klid na zbytek dne.
„Potřebujeme co nejvíc informací o Centru Sophie Hoffman pro závislé děti a mladistvé a hlavně o té Sophii Hoffman,“ nahlásil Semir skoro až ostýchavě. Petra na něj hodila podezřívavý pohled zpod svraštěného obočí. Za tu krátkou dobu je měla přečtené jako časopis u zubaře.
„Konkrétně v jakém je nebo byla vztahu k Simonu Hoffmanovi, o kterém bychom taky potřebovali vědět víc,“ doplnil Born a podal sekretářce oba papíry, které jej a Semira k tomu jménu přivedly, a které dosud ležely na stole bez povšimnutí. Petra vzala vše na vědomí s profesionálně prázdnou tváří.
„Dobře,“ pousmála se jak na Semira, tak na Dominika a pak setrvala pohledem na Tomově kouřícím hrnku kafe déle, než bylo komisaři příjemné. „Je tam ještě čerstvý kafe?“ Tom rychle pohlédl do svého hrnku a pak na Petru, usilovně přemýšleje. Born koukal do země a Semir stranou, takže to zjevně zůstalo na něm. Vykouzlil úsměv a podal Petře hrnek.
„Tohle je pro tebe,“ oznámil jí a skoro to stálo za tu oběť, když se jejich oči setkaly a Petra mu věnovala upřímný, skoro dívčí úsměv. Born kolem něj prošel do kuchyňky a Semir se stejně podezřele rychle vytratil do zasedačky. „Díky, pak dej vědět,“ rozloučil se Tom a zamířil za parťákem.
Glaser už byla vzhůru a trochu ospale se usmívala na něco, co Semir říkal, rukou si prohmatávajíc bolavou šíji. „Dobrý ráno,“ pozdravil Tom a pak sjel pohledem přihlouple se culícího Semira. „A ty chceš nakopnout hned, nebo až za chvilku?“
„Co zas? Jako kavalírovi by ti to nemělo dělat problém,“ ohradil se Semir. I Tom přece musel vědět, že kafe bylo v tu chvíli až druhořadé.
„Tebe by taky nezabilo nalít jí kafe,“ nevzdával se Tom, dál zatvrzele odmítaje vzít na vědomí, co se vlastně děje. „Nebo tady doktorovi, když už pije z jejího hrnku,“ mrsknul po Bornovi, který zrovna vešel do zasedačky, usmál se na Evu a podal jí kávu ve stejném hrnku, z jakého pil prve on.
„Ale pane Kranichu,“ věnoval mu Born shovívavý úsměv, který Kranicha ještě víc vydráždil. „Oba víme, že slečna Schubert o mou kávu nestojí.“
Semir, jehož unavený mozek nebyl zatížený rozespalostí, pochopil pravý význam Bornových slov hned a vyprskl smíchem. Tomovi to došlo vzápětí a zrudl až po kořínky vlasů. Nevěděl, jestli ho víc vytáčelo, že je ta věc, kterou ani on, ani Petra neuměli pořádně uchopit, tak hrozně patrná, nebo fakt, že Born si prostě nemohl odpustit a nepochlubit se tím, jak skvělý má postřeh. Arogantní hňup.
Otočil se na patě a mumlaje něco o hájích a kašlání, zmizel ze zasedačky. Semir chvíli váhal, jestli jít za ním, ale usoudil, že se Tom šel nejspíš uklidnit a to poslední, co chtěl, bylo, aby mu začal domlouvat, takže ho nechal být. Vypadal ale o poznání zachmuřeněji, protože věděl, že Tom si to proti Bornovi ponese ještě dlouho, ačkoli psycholog nemohl vědět, jak spletitá záležitost je prakticky neexistující milostný život Toma Kranicha.
Glaser tak úplně nepochopila, co se tu právě stalo, a upřímně řečeno jí to bylo celkem jedno. Bolelo ji za krkem, necítila se vůbec odpočatá, měla ještě větší hlad, než když usínala, a nutně potřebovala aspoň půl hodiny v koupelně, aby se hlavně psychicky připravila na další den. Aspoň ta káva byla dobrá – byla vždycky dobrá, když ji pro ni připravil Dominik.
„Je tři čtvrtě na šest,“ promluvil Semir, „kousek odsud je pekárna, skočím nám pro něco k snídani. Tom se snad mezitím vyfoukne,“ oznámil a začal se soukat do bundy. „Nějaký objednávky?“
„Ne, díky,“ odpověděla Glaser. „Vemte nám, co vás napadne.“
„Poslyšte,“ zastavil Dominik ještě Semira ve dveřích, „řekl jsem něco, co jsem neměl? Myslím, mezi Kranichem a – “
„Nechte to plavat, doktore,“ doporučil mu Semir a radši se ohlédl; Tom měl poslední dobou tendence zjevovat se, když ho zrovna nikdo nepotřeboval. „Tom a ženský, to je na delší povídání.“
„Nechápu, jak je možné, že si vy dva nerozumíte,“ odtušila Eva s pohledem upřeným na Dominika a i když měla ústa schovaná v hrnku s kávou, na jejích očích bylo patrné, že se usmívá. Semir se podezřele rychle vytratil, protože se mu na tváři taky rozrůstal úsměv. Born už měl na jazyku, že zrovna od ní ta poznámka vyzněla patrně trochu jinak, než asi měla, ale kousl se do jazyka a mlčel. Věděl, že by to vedlo k debatě, která by ani jednomu z nich momentálně neprospěla.
„Možná máme podezřelého,“ řekl proto místo toho. „Schubert zrovna hledá další informace.“
„Výborně,“ vzala na vědomí Eva. Chvíli zůstala sedět s dlaněmi přitisknutými k hrnku kafe a přemýšlela nad tím, jestli být vděčná, že Dominik změnil téma, nebo být zklamaná, a nakonec došla jen k tomu, že se skutečně potřebuje trochu dát dohromady. Léta u policie a cestování ji pro takové situace, jaká byla ta dnešní, připravily, takže měla v kabelce vždycky minimálně kartáček na zuby. Teď se jí chopila. „Jdu se dát trochu dohromady.“
„Hm,“ reagoval Born a už se na ni nedíval. Ta změna klimatu byla skoro k zalknutí a tak v myšlenkách utekl do minulosti. Nebyl schopen vybavit si dost rán, kdy byl vzhůru dřív než ona, ale vybavoval si jedno. Tehdy taky celou noc nespal, donesl jí hrnek kávy a pak ji pozoroval, jak si čistí zuby a češe se. Na těch nezajímavých, denních rituálech údržby těla bylo cosi intimního, čeho byl tehdy součástí.
Bylo zvláštní, že si pamatoval tyhle chvilky a ne tělesné doteky. Toužil po Evě mnoha způsoby, ale ten pohlavní nebyl ani na prvním, ani na posledním místě. Patřil tak nějak k tomu dalšímu; nemohl by s ní žít jako muž a nedotknout se jí, ale nestačilo by mu jen se jí dotýkat a vědět, že ten zbytek patří někomu jinému. Bylo to jako prokletí; chtít všechno a vědět, že si může vynutit jenom zlomek. I kdyby ji dostal do postele, sobě by nevyhověl a ji znovu trápil. Jestli měl Kranich aspoň z poloviny takové problémy, jako on, asi by se mu měl omluvit.
*
Semir se vrátil o čtvrt na sedm se snídaní pro všechny. Dva čerstvé loupáky zůstaly v papírovém sáčku u volného místa u stolu a čekaly, až Petra dokončí, co právě dělala. Nechtěla odcházet od rozdělané práce, protože byla zjevně něčemu na stopě, ale když slyšela, jak Semirovi zakručelo v břiše, řekla jim, že na ni rozhodně nemají čekat.
Když sekretářka konečně vešla do zasedačky s čerstvě natisknutými papíry a hrnkem kafe, všichni už byli za větší půlkou své snídaně. Sedla si k volnému místu a papíry poslala doprostřed, aby si každý vzal, co chtěl. „Centrum Sophie Hoffman je příspěvková organizace, ale finanční základ má hlavně v různých nadacích. Ve většině z nich sedí v radě Simon Hoffman. Všechny informace, které jsem o něm našla, jsou tam. Je bez záznamu. Sophie Hoffman byla jeho mladší sestra, zemřela na předávkování kokainem, když jí bylo třináct.“
„Ještě mi řekni, že jeho otec to zabalil při bouračce,“ vyhrkl Tom, zbytek loupáku na půli cesty k ústům.
„Hm,“ přitakala Petra a polkla sousto. „Ingo Hoffman způsobil hromadnou autonehodu v devadesátým šestým, bylo tam dalších devatenáct obětí.“
U stolu se rozhostilo ticho, kterého Schubert využila, aby se pořádně pustila do jídla. Měla se možná nasnídat, než odešla do práce, ale neměla na jídlo vůbec pomyšlení a čerstvé pečivo doma přece jen neměla.
„Je to možný?“ Semir těkal očima z Borna na Glaser a zpátky.
„Je to až moc dobrý na to, aby to byla pravda,“ odtušil skepticky Tom. Po tom všem to přece nemohlo být tak jednoduché. Tolik vynaložené snahy, tolik nervů a absolutní deprese, a oni na něj nakonec přijdou náhodou, kterou Kranich ještě ke všemu prospí.
„Když je něco až moc dobré na to, aby to byla pravda…“ odmlčel se Born a vstal. Začal přecházet po místnosti, což jasně naznačovalo, že to na něj zapůsobilo dost podobně, jako na oba dálniční komisaře.
„…tak to většinou pravda není,“ dokončila Glaser rázně a narozdíl od všech třech mužů naprosto nevzrušeně. „Co jejich matka?“
„Gloria Anna Hoffman, za svobodna von Fürstenberg. Zemřela v osmdesátým třetím, byla to sebevražda. Nikde jsem nenašla oficiální příčinu smrti, ale když jsem hledala její jméno v archivech novin a bulvárů, tak se tam opakovalo předávkování prášky na spaní a sedativy,“ odpověděla pohotově Petra.
„Karinina nevlastní matka je taky dědička, to něco znamená?“ napadlo Toma.
„Ne, matky jsou pro něj vzduch,“ zakroutil hlavou Born, „podle něj nehrají žádnou roli, protože buďto už nejsou, nebo nikdy nebyly. Pokud je Hoffman skutečně náš člověk, bylo mu – “ Born nahlédl do dvou z listů, které Petra přinesla a on si je usurpoval pro sebe, a provedl rychlý výpočet, „ – devět, když zemřela, a jeho sestře pět, takže předpokládám, že všechny problémy se Sophií začaly až dávno po její smrti.“
„A potřebujem teda pořád mluvit s Heike Weiss?“ zeptal se Semir. Už jen fakt, že ta žena zjevně vůbec nespěchala do Německa, aby se dozvěděla, co se stalo manželovi a dceři, o ní leccos vypovídal. Semir by se rád mýlil, ale měl tušení, že ta ženská bude dáreček.
„Potřebujeme se od ní dozvědět, jestli Karin chodila na Karneval a něco víc o jejím životě,“ odpověděla k jeho smůle Glaser. „A získat povolení podívat se k ní do pokoje.“
„A co když nám ho nedá?“ zeptal se Tom. Jeho prozatímní pocit z Weiss, se kterou se ani nesetkal, se moc nelišil od Semirova.
„Když to nepůjde dveřmi, tak tam vlezeme oknem,“ ubezpečila ho Glaser. Dominik na ní poznal, že se začíná dostávat do toho stádia, kdy při vyšetřování přestává brát zajatce a rovnou střílí. Vždycky z toho měl mravenčení kolem páteře, z té její síly, která byla v mnoha ohledech tak klamná.
„Tak fajn,“ vzal na vědomí Tom a na jeho tvář se pokusil prodrat kulišácký úsměv. To vypadalo, že aspoň jednou během celého vyšetřování zvedne zadek a bude něco dělat, to se mu líbilo.
„A co budem dělat s tím Hoffmanem?“ zeptal se Semir. „Nic na něj nemáme.“ Vyslovil přesně to, do čeho se nikdo z přítomných nehnal. Simon Hoffman seděl do profilu, jako by ho Born vytvářel jemu na míru, ale nemohli s tím dělat nic, protože jestli existoval důkaz, který ho měl spojit s vraždami těch dívek a jejich otců, oni ho neměli.
„Zatím nic,“ odpověděla Glaser. „Co víme o tom Hoffmanovu Centru?“
„Jak jsem řekla, nezisková příspěvková organizace. Spolupracuje s nimi pár psychiatrů a lékařů, kteří vedou individuální a skupinové terapie. Zaměřují se taky na poradenství. Pomáhají řešit problémy s drogami, alkoholem a sebepoškozováním. Centrum má obecně skvělé reference – to je všechno, co jsem sehnala.“
„To je jak z propagačního letáku,“ odtušil Semir.
„Já vím, někdo se pro tenhle mediální profil nadřel,“ přitakala Petra, „ale mám aspoň seznam vedených pacientů, zaměstnanců a konzultantů. Je na něm Karin Weiss.“ Born po něm chňapl nejdřív, protože se na rozdíl od komisařů nemusel zvedat ze židle, a přejížděl teď štos sepnutých listů očima.
„Nikdo další?“ zeptal se trochu napruženě Kranich. Když se pro to zvedal, praštil se o stůl do boku, takže ho teď bolela levá strana trupu a ještě ke všemu nic neviděl. Dával Bornovi maximálně pár hodin, než mu zakroutí krkem.
„Z obětí ne, jen Karin,“ zakroutila hlavou omluvně Petra. Někde v ní klíčil pocit zadostiučinění, že se jí snad povedlo něčím pořádným vyšetřování přispět. Stejně jako Engelhardt a Hartmut, i ona se z nějakého důvodu cítila provinile, když se jim nedařilo, jako by to způsobovala tím, že nedělala dost.
„Neměl by ten seznam být důvěrný?“ zeptala se Glaser a v hlase měla lehce zachytitelný stín pobavení.
„Měl a je,“ přitakala Petra a cukl jí koutek. Vždycky byla toho názoru, že pokud něco nebylo řádně zaheslované a nepřístupné, koledovalo si to o to, aby to někdo ukradl. Měla to štěstí, že dálniční policie měla na své sekretářce takové uvažování nejraději.
„Takže se můžem jít do Centra vyptat na Karin a tam určitě najdem něco, co se nám bude hodit jako důvod přátelský návštěvy u Hoffmana,“ shrnul Semir spokojeně, protože měl konečně aspoň nějakou představu, co teď s tím podezřelým.
„To nebude těžké, postačí cokoliv,“ poznamenal Born. Nebál se toho, že by jim nestačila fantasie na to, aby si našli záminku. Bál se toho, že jakmile Hoffmana uvidí, bude mít jistotu a to vědomí, že není, jak ho dostat, ho přivede k šílenství. Vždycky, když to vypadalo, jako právě teď, šance na zlepšení bývala malá.
„Co si o něm myslíš?“ Eva zvedla oči k Dominikovi, který teď stál zachmuřeně nad ní. Pohlédl na ni a věděl, že byla schopná vydedukovat, na co myslel.
„Já myslím, že jsme na dobré cestě,“ odpověděl trochu vyhýbavě. „Ale taky si myslím, že pokud je to on, nijak ho s tím nespojíme.“ Glaser to vzala s povzdechem na vědomí a pro jistotu ještě pohlédla na Gerkhana s Kranichem, aby zjistila, jestli k tomu náhodou nemají co dodat.
„Ta Weiss by tady měla být po poledni, tak co budem dělat do té doby? Půjdem do toho Centra?“ zeptal se Semir. Bornova slova ho nepovzbudila, ale neměl, co by na to řekl.
„Ne, teď se půjdeme všichni trochu vyspat,“ rozhodla Eva, „v jedenáct ráno se sejdeme tady a uvidíme, co dostaneme z Heike Weiss. Pak si posvítíme na to Centrum a na Hoffmana.“
„Dobře,“ vzal na vědomí Semir a stejně jako Tom vstal rychle ze židle, jako by se bál, že si to Glaser ještě rozmyslí. Ta byla ale zaneprázdněná diskrétním zíváním, což je uklidnilo.
„Chceš vzít domů?“ zeptal se Tom Petry, zatímco si natahoval kabát. Petra se na něj usmála, ale zakroutila hlavou.
„Ne, díky, už bych stejně neusnula,“ zakroutila hlavou, vzala si hrnek a odešla ze zasedačky zpátky ke svému stolu. Semir by normálně Kranicha poškádlil, ale po tom extempore s Bornem si to nedovolil, takže to přešel, jako by to neslyšel.
„Tak zatím,“ rozloučil se Semir, Tom jen kývl, trochu zahanbený odmítnutím, kterého se mu dostalo, a oba opustili služebnu. Born začal sbírat papíry, které zůstaly na stole, ale pak zachytil Evin pohled a zastavil se v půli pohybu.
„Na to ani nemysli,“ varovala ho, „nech to tady a pojď si zdřímnout.“
„Ale já stejně neusnu,“ namítl Dominik. Rozčilovalo ho, jak ho hlídala – musela vědět, že to pro něj bude utrpení. Takhle by mohl udělat kus práce. Pochyboval sice, že by přišel na něco nového, ale bylo to lepší, než ležet, civět do stropu a myslet na to, že Eva je jen za tou tenkou zdí a jemu to není vůbec k ničemu.
„Nemusíš spát,“ odpověděla Eva, „stačí, když trochu vypneš. Pojď.“
A on šel, nechávaje papíry v zasedačce na stole. Mlčel celou cestu do hotelu; to, co se nejprve zdálo jako lenost mluvit, se pomalu proměnilo v zatvrzelost. Eva nechtěla pátrat potom, co ho užírá, protože se bála toho, co by se mohla dozvědět, a rozhodla se jeho napětí přičíst celé té záležitosti s Hoffmanem.
Když ale stáli metr od sebe, každý odemykajíce dveře od jiného pokoje, nevydržela to. „Netvař se tak tragicky,“ pokusila se ho povzbudit, „včera odpoledne jsi přece usnul.“
Dominik strčil špičkami prstů do právě odemknutých dveří a pak zamyšleně hleděl, jak se otevírají, než otočil hlavu k ní a smutně se usmál. „Ale to jsi byla vedle mě.“
Dveře jeho pokoje tiše klaply a Eva zůstala stát na chodbě se svraštěným obočím. Snažila se přijít na to, jestli cítí zlobu, že to prostě nemohl nechat být a netrápit je oba, ale jediné, co cílila, byl studený chuchvalec smutku v žaludku.
*
Když Heike Weiss energicky vešla do zasedací místnosti, Semir ji musel hned začít srovnávat s předchozí matkou. Pokud podle něj Justine Deveraux nebyla dobrá matka, pak Heike Weiss od pohledu nebyla matka vůbec. Nebylo na ní nic přívětivého. Na svůj věk nevypadala ani náhodou; černé vlasy měla stažené do drdolu sice ledabylého, ale zjevně pečlivě vyčesaného. Make-up měla naprosto perfektní a celkově vůbec nevypadala na někoho, komu včera zemřel manžel a údajně i dcera.
Usadila se ve svém značkovém saku bez nejmenšího smítka a kožených kalhotách do křesla v zasedačce, nechala si přinést kávu bez jakéhokoli poděkování a dívala se na Gerkhana s Bornem takovým způsobem, že si policista pomyslel něco o tom, že ta ženská snad vylezla z pohádky o Sněhurce a o titulní princeznu rozhodně nešlo. Přivedla si sebou vyhublého drobného právníka, který vypadal trochu jako čivava a jakékoli občerstvení odmítl.
Semir se při představě, jak bude výslech asi probíhat, skoro osypal. Psycholog se tvářil neutrálně; stejně jako při návštěvě Justine Deveraux na sobě nedal znát, co si vlastně myslí. Semir si vedle jeho pokerového výrazu připadal jako amatér. Ani netušil, jak tu s ním zase uvízl.
Než Glaser a Tom odjeli, podařilo se mu Toma odchytit. Chtěl ho přesvědčit, aby si to s ním vyměnil – mnohem radši by šmíroval s Glaser u Weissů doma, než zase seděl u výslechu – ale než stihl otevřít pusu, Kranich ho utnul. Od chvíle, co přibyla třetí oběť, s ním nebylo pořádně do řeči, a Semir nebyl idiot, aby mu nedošlo, že na tom má lví podíl fakt, že s ním nechtěl mluvit o Karnevalu.
Takže Tom s komisařkou teď šmejdili po vile Weissů bez ohledu na fakt, že jim nikdo nedal povolení. Heike Weiss se postarala o to, aby všichni na stanici přes státní návladní věděli, že jim nic zadarmo nedá. Ta demonstrace síly na každého zapůsobila jinak; Borna pobavila, Kranich vzal boží jméno nadarmo při představě, co to bude za dáreček; Semir jeho pocity plně sdílel a poprosil Petru, aby jim na Heike našla nějakou špínu. Na Engelhardtině tváři oba její podřízení okamžitě poznali, že byla připravená kopnout do vosího hnízda.
Glaser na tom byla zjevně stejně. Jakmile ta zpráva dorazila, zhruba dvě hodiny předtím, než sama Heike se svým právníkem, vrchní komisařka už byla na telefonu a vyjednávala jinou cestu do soukromí Weissových. Pak zavelela odchod a s Weiss se minula asi o půl hodiny. Zavánělo to konečně pořádnou akcí a Semir tady trčel s člověkem, co vypadal jako pes, ženskou, co vypadala jak domina, a Bornem. Jestli se mu chtěl Tom pomstít za to mlčení, tak se mu to povedlo dokonale.
„Nebudeme to protahovat, ano? Nejsem si jistá, co po mně můžete chtít. Celý měsíc jsem byla ve Francii, takže s jejich vraždou nemůžu mít nic společného, a jak jsem řekla – “
„Paní Weiss, nesnažíme se vás obvinit z jejich smrti. Pro nás je podstatné zjistit, proč si pachatel vybral zrovna vašeho manžela a vaši dceru,“ přerušil ji Born, než stačila ukončit, co zamýšlela. Podle výrazu, který Weiss k Dominikovi vyslala, Semir jasně poznal, že tohle bude ještě veselé.
„Karin nebyla moje dcera, Werner si ji přivedl z prvního manželství. Já neměla ráda ji a ona neměla ráda mě, tolik k ní. Co se týče mého manžela, tak myslím, že kdokoliv ho zabil, udělal mu službu. Chystala jsem se s ním rozvést a skončil by i s tím spratkem na ulici.“
Born zalétl pohledem k Semirovi, jehož obočí teď sahalo skoro až ke kořínkům vlasů a evidentně nevycházel z údivu, co z té ženské padá za informace. Ozvalo se zaklepání na dveře a Petra nakoukla dovnitř. „Můžeš, Semire?“ Gerkhan pohlédl na Borna, který skoro neznatelně kývl hlavou, takže se komisař zvedl a následoval sekretářku ven. Nějak mu bylo žinantní nechat tam Borna s tou fúrií a jejím kapesním právníkem samotného, ale pak si řekl, že jestli ji někdo zvládne, tak je to on.
„Řekla jsem si, že to, co jsem našla, by se ti mohlo hodit hned,“ začala Petra, jakmile byli mimo doslech zasedačky. „Zvolila jsem vaši metodu a prošla archivy bulvárů. Heike von Zoderer byla zjevně pěkná divoška. Podle těch časopisů odloudila své sestřenici Noře Weiss manžela. Ta prý po rozvodu spáchala sebevraždu, když nezískala pětiletou dceru do péče.“
„Weiss už nám řekla, že není Karinina pravá matka, ale tohle dost drsný,“ poznamenal Semir, když projížděl očima články. „Na tu rachejtli to ale sedí. Tak aspoň víme, že tímhle sedí Karin do profilu. Tom ještě nevolal?“
„Ne,“ odpověděla Petra a podívala se na hodinky. „Budete to tam s ní muset ještě chvíli vydržet.“
„No jo,“ zahučel Semir nenadšeně a došlo mu, že se tam musí vrátit. Beze spěchu si ještě zašel na záchod a pro kávu. Vrátil se do zasedačky zrovna, když Heike Weiss patrně vedla nějaký monolog na téma Karinina chování. Podle toho, co říkala, se Born nejspíš ptal, jestli děvče užívalo drogy. „Jednou jsem ji přistihla s jointem, asi tak půl roku zpátky. Chtěla jsem ji postat do ústavu, ale ve Wernerovi se snad hnulo svědomí, vodil ji do nějaké poradny nebo centra, ne– “
„Centra Sophie Hoffman pro závislé děti a mladistvé?“ skočil jí Semir do řeči.
„Nějaké ženské jméno tam bylo, ano,“ odpověděla Weiss potom, co nahodila výraz, který jasně naznačoval, jak hrozně oceňuje, že jí někdo pořád skáče do řeči. „Poctivě ji tam vodil, ale nevydrželo mu to dlouho. Bylo to podruhé, co se choval jako otec. Poprvé to bylo, když ji vysoudil na své bývalé ženě.“
Semir Bornovi podstrčil vytištěný článek od Petry, čímž mu ze rtů sebral další otázku. „Všimla jste si, jestli se k tomu zvyku nevrátila?“
„Jistěže vrátila, ale nikdy jsem ji nechytila přímo při tom a Werner řešil problémy jen pokud měly nožičky a koply ho mezi oči.“ V hlase Heike Weiss bylo dobře patrné pohrdání k vlastnímu manželovi. Bez ohledu na to, jaký byl, nebo nebyl Werner Weiss člověk, Semir si pomyslel, že mít za manželku ji, vyseká se v tunelu hned den po svatbě.
„A měla Karin kromě otce nějakou další rodinu?“ pokračoval dál Semir, protože Born stále studoval článek. Doufal, že psycholog něco řekne brzy, protože jemu začínaly docházet otázky.
„Její matka měla sestru, žije někde v Ehrenfeldu, mám ten pocit,“ odpověděla Heike a na tváři se jí začínal usazovat výraz, který byl na každém obličeji univerzálně rozeznáván jako projev nudy a otrávení. Fakt, že jim tu nevydrží dlouho, Semira teď tolik nebral. Hřálo ho vědomí, že pokud Karin Weiss přežije, patrně má kam jít.
„Je nějaká šance, že je moje klientka v ohrožení života?“ zeptal se z ničeho nic právník. Měl poněkud mečivý hlas, který zvládl Borna vytrhnout ze zamyšlení.
„Ne, nemáte se čeho obávat. Vrah je velmi dobře informovaný a matky ho nezajímají,“ odpověděl jí a pak mu začal zvonit mobil, který ležel na stole. Zatímco se Born omlouval a vstával od stolu, aby hovor přijal stranou, Semir si stačil všimnout, že volá Glaser a spadla z něj velká tíha, když ho napadlo, že už s Tomem u Weissů skončili a oni se můžou zbavit té kudlanky.
Born mu to krátkým kývnutím za moment potvrdil, pak překryl dlaní mikrofon telefonu a věnoval Heike Weiss i jejímu právníkovi zdvořilé „nashledanou“, než zmizel ze zasedací místnosti.
„Děkujeme, že jste přišla, paní Weiss, a ještě jednou upřímnou soustrast,“ rozloučil se i Semir a pokusil se nevypadat příliš nadšeně z faktu, že se jich konečně zbavuje. Shrnul všechny svoje papíry, otevřel dveře od zasedačky a postavil se k nim trpělivě čekaje, až se ti dva konečně zvednou a odejdou.
Trvalo dlouhých deset minut, než Heike Weiss konečně zmizela ze služebny a Semir si dovolil zatvářit se radostně, že ji má konečně z krku. Vracel se na služebnu veselejším krokem, než na jaký měl chuť za poslední měsíc, málem až poskakoval. Born, který mu šel v ústrety, se při pohledu na něj zastavil a pobaveně usmíval. Semirův krok zvážněl, když si toho všiml. „Teda to byla – “
„To je slabé slovo,“ přerušil ho Born chápavě.
„Ani nevíte, co jsem chtěl říct,“ namítl Semir trochu zamračeně, ale vlastně to bylo jedno. Byl rád, že si Born myslí, co si zjevně myslel, protože jinak by ze sebe měl pocit, že ho pomalu ovládá odpor ke všem ženám, které potká. Nechtěl zahořknout.
„Dovedu si to představit,“ ujistil ho Born. „Eva říkala, že v Karinině pokoji našli mezi knížkami v ubrousku zřejmě stejné tablety, jaké měla Emma v žaludku. S největší pravděpodobností tedy měla přístup na Karneval. Víc nenašli, ale myslím, že všechno podstatné jsme už stejně věděli.“
„Teď jen najít tu záminku, proč navštívit Hoffmana,“ shrnul Semir. Začínal mít třepetavý pocit v žaludku, něco mezi vzrušením a těšením se. Objevoval se vždycky, když se blížil k uzavření případu nebo byl velmi blízko jeho rozuzlení. A ten pocit se málokdy mýlil.
„Přesně tak,“ přitakal Born vlažně. Pořád se mu moc nechtělo pro celou tu věc se nadchnout, dokud s tím mužem nepromluví. „Eva a Kranich na nás počkají v bistru. Máte hlad?“
Poprvé za hodně dlouhou dobu se musel Semir podívat na hodinky, aby zjistil, jestli je čas oběda. Zabral se tak do práce, že ani nepociťoval hlad, ale když se nad tím tak zamyslel, něco by si dal. „Udělám si ho,“ ujistil Borna a vyrazil pro bundu.
Za pár minut už byli na cestě do bistra. Semir poklepával prsty do volantu v rytmu nějaké písničky, která vyhrávala v rádiu, a Dominik se díval z okénka a příliš ho nevnímal. Pak se najednou z ničeho nic otočil k policistovi a chvíli ho fixoval pohledem, než konečně promluvil. „Pořád mi vrtá hlavou jedna věc,“ začal a pozorně měřil očima Gerkhanovy mimické svaly. „Jak jste tak jistě věděl, že jste na Karnevalu byli odhaleni?“
„Neřekl jsem, že to vím jistě,“ odpověděl Semir opatrně, vyhýbaje se Bornově verbální pasti, „řekl jsem, že to nějak musel vědět, jinak to nedává smysl. Byla to dedukce. Jak by taky jinak Karin – “
„Pane Gerkhane,“ přerušil ho Born skoro shovívavě tónem někoho, kdo trpí chronickou nedůvěrou, „řekněte mi pravdu. Stalo se tam něco, že ano? Každá drobnost je důležitá.“
„Nemluvte se mnou, jak kdybych byl podezřelej, doktore,“ vystartoval Semir do ofensivy. Během vteřiny byl najednou podrobován výslechu a vůbec se mu to nelíbilo. „Kdyby se tam stalo něco fakt podstatnýho, řekl bych to. Jak vůbec můžete vědět, že – “
„Něco se tam stalo a za to něco se zjevně stydíte, když to neví ani Kranich. Když jsem včera mluvil s Traberem, díval se na vás, jako kdyby se ujišťoval, že to říká správně. A když jste večer říkal, že o vás vrah věděl, říkal jste to až moc jistě na někoho, kdo jen tipoval. Pane Gerkhane,“ oslovil ho Born mnohem naléhavěji, než mluvil prve. „Já potřebuji vědět, jestli jste s ním přišel do styku.“
„Ne,“ broukl Semir podrážděně a sevřel volant oběma rukama. „Nepřišel. Frank říkal pravdu, pokud tam ten chlap byl, tak o nás věděl dřív, než jsme začali dělat ty fotky. Nesetkali jsme se ani s ním, ani s tím jeho poskokem.“
„Ale jak víte, že o vás věděl?“ nerozuměl pořád Born. Semir pochopil, o co mu skutečně šlo; jen ta možnost, že někdo mohl přijít s vrahem do styku a nebyl to on, ho zjevně přiváděla k šílenství. Vypadalo to, že doktor Born měl svůj vlastní skrytý osobní motiv, stejně jako Tom.
„Vy nedáte pokoj, že?“ zavrčel policista nedávaje na sobě znát svůj objev a zastavil na červenou. „Když jsme šli na Karneval, Traber chtěl, ať si sebou vezmu balenou vodu, že tam nemám nic pít a nemám ji odkládat. Odložil jsem tu flašku jenom jednou, když jsem musel na pány, pak jsem se napil a svět se se mnou začal točit. Nemyslím, že to byla náhoda – někdo po nás šel a já jim jenom dal příležitost.“
Born Gerkhana pečlivě pozoroval. Už rozuměl té policistově zdráhavosti o tom mluvit, s tak školáckým pochybením by se mu ven taky nechtělo. „Frank to nechal na mně a já to nehlásil, protože to taky mohl být útok jenom na mě, možná jsem tam potkal někoho, koho jsem kdysi zašil. Nebo někoho, koho kdysi zašil Frank a já byl jenom ten blbější, tak si to vybili na mě. To je celý. Kdyby se to ukázalo fakt důležitý, vyklopil bych to.“
„O tom nepochybuji,“ ujistil ho Born. Přemýšlel nad tou Gerkhanovou nechutí říct, co se seběhlo, celé dopoledne, co měl původně spát, a nejspíš si vsugeroval, že šlo o něco závažného. Policistovo přiznání ale vůbec nic nezměnilo a dobře poznal, že mu nelhal. Připadal si teď trochu hloupě, že na něj tak tlačil. „Omlouvám se, asi jenom hledám způsob, jak to na někoho – “
„To nic, měl jsem to přiznat aspoň šéfový,“ odmávl to Semir rezignovaně; měl si zvyknout na to, že každá chyba člověka vždycky dožene a čím víc ponižující, tím rychleji. „Já na sebe měl takovej vztek… Kdyby se to stalo jenom tak, ale Traber mě ještě varoval, ať nikomu a ničemu nevěřím a oči mám i na zadku. Upřímně, ty holky měly dost odvahy, jestli se tam vracely.“
„Nejspíš chodily ve skupince se staršími, ale nikdo se nám k ničemu nepřizná,“ zakroutil Born negativně hlavou. „Co vám vůbec dali?“
„Nemám ponětí, nenašel jsem pak ani tu flašku, takže se to nemohlo poslat na analýzu, ale Frank říkal, že to vypadalo na trip,“ odpověděl Gerkhan sice neochotně, ale už ne nijak agresivně. Zdálo se, že se mu trochu ulevilo, když to někomu svěřil. „Já si popravdě pamatuju jen to, že to nebylo vůbec příjemný.“
„To vám věřím,“ ujistil ho Born. Začínal uvažovat, že bylo možná skutečně dobře, že tam nešel. Podle toho, v jakých souvislostech Gerkhan zmiňoval Traberovo jméno, ten člověk nejspíš opravdu věděl, proč si vybral toho, koho si vybral a stejně ho neuhlídal.
Znovu otočil hlavu k cestě ubíhající za pootevřeným okýnkem a představil si jedenáctiletou Ingrid v těch neonových světlech ze záznamů a v prostředí, které složilo dospělého, zkušeného policistu. Začal se mu houpat žaludek.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - Intermezzo III.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Intermezzo III.
*
A door left open, a woman walking by, a drop in the water,
a look in your eye, a phone on the table, a man on your side
or someone that you think that you can trust,
it’s just another way to die.

*
Semirovi se chtělo na záchod, ale v jedné dlani měl ukrytou kamerku a v druhé držel láhev s vodou. Frank mu kladl na srdce, aby nic nedával z ruky a vodu si hlídal; bylo tu velké vedro a ze všech látek ve vzduchu se rychle točila hlava. Policista původně neplánoval poslouchat Trabera na slovo, ale když vstoupil na území největšího drogového byznysu v Kolíně, od pohledu věděl, že nejmíň polovina Frankových varování stála na pevném základě, takže to kvůli hrdosti odmítl riskovat.
Rozdělili se, aby stihli prohledat všechno, a Semir už nějakou dobu Trabera nezahlédl. Jeho potřeba začínala být neúnosná, takže teď stál před volbou, jestli to pustit nohavicí, nebo trochu zariskovat. Začal hledat toalety. Hodinu na to, v chodbách mezi malými salónky, se mu začala trochu točit hlava. Myslel si, že to je tím, že se v těch salóncích zjevně zkoušela kvalita marihuany a už to přece jen byla nějaká doba, co bylo jeho tělo ještě zvyklé na špeka sem, špeka tam, ale když se dostal dostatečně daleko, jeho situace se nezlepšovala, naopak.
Po další půlhodině se všechno začalo ozývat jakoby z tunelu a svůj vlastní hlas neslyšel. Začal panikařit. Láhev s vodou někam zmizela, takže jen pevně svíral kamerku v ruce s vědomím, že jinak ho šéfová zabije. Podlaha se začala plazit po zdech a chapadly napadat strop, který couval a pak začal přepadávat nad ním přes hranu místnosti. Semir začal uhýbat před těmi velkými, slizkými kapkami. Ačkoli ho žádná nezasáhla, stejně se mu kolem nohou začala tvořit kaluž, která mu lepila podrážky k podlaze. Prudce se ohnal, když ucítil, jak mu někdo poklepal na rameno, a skoro se rozbrečel úlevou, když uviděl Trabera.
„Něco divnýho se tady děje,“ sdělil mu skoro bez dechu z toho všeho uhýbání, „něco divnýho se tady děje, vidíš to?“ ukázal rukou nahoru, kde zrovna strop sváděl poslední zdánlivě marnou bitvu s podlahou. Podařilo se mu zasadit překvapivý útok a podlaha ucukla, rolujíc se na jedné straně jako napůl spadená peřina z postele a odkrývajíc hvězdnou oblohu. Semir užasle vyjekl naprosto nevnímaje, že Trabera se ta nádhera vůbec nedotkla.
„Doprdele,“ zahučel Frank, „doprdele! Doprdele! Kurva!“
„Klid,“ poplácal ho Semir po rameni. Na čele měl linku kapiček potu, jako kdyby měl nad svým obočím ještě jedno sestavené z perel. Aspoň tak mu to přišlo, když si rozmáchle přejel rukou po čele a snažil se vzpomenout si, co chtěl vlastně Frankovi říct. „Klid, už je to v pohodě. Strop vyhrál. Můžem být zase šťastný jak brčka v mojitu.“
Frank vypadal, že se tam každou chvíli složí, ale Semir si toho nevšímal. Zíral zasněně na hvězdnou oblohu a trvalo mu hodnou chvíli, než mu došlo, že s ním někdo třese a snaží se získat jeho pozornost. „Pojď,“ urgoval ho Frank, „pojď, jdeme odsud.“
„Kam?“ zeptal se Semir a podíval se na Franka. Obličej se mu roztékal a vpíjel do trička, vypadal jako vosková figurína vystavená tropickému slunci. „Je tu vedro,“ zkonstatoval hluše a předstíral, že si Traberova stavu nevšiml. Nebylo slušné ukazovat prstem.
„No právě,“ přitakal Frank. Nehodlal teď zrovna zfetovanému Gerkhanovi vysvětlovat, že tu nebude stát tak na ráně a čekat, až někdo najde způsob, jak nadopovat i jeho. Nevěděl, jestli je vyhmátl ten zmetek, po kterém šel Semir, nebo na něj měl spadeno nějaký starý známý. S takovým nedostatkem informací bylo těžké bojovat. Musel ho odsud dostat a to hned.
„Tam je mrazák,“ ukazoval Semir napravo, zatímco Traber ho táhl nalevo. Nohy se mu pletly a oči měl pevně fixované na dveřích, které pomalu obrůstaly mrazem. Jestli Frank nevezme rozum do hrsti a nezmění směr, dveře úplně zamrznou a nedostanou se tam. To jediné by mohlo Franka zachránit, kdyby ten vosk zase rychle ztuhl. Jazyk se Semirovi lepil na patro, zatímco brebendil argumenty, proč jít jinam, aniž by Franka urazil, a snažil se tam Trabera odtáhnout.
Traber se začínal dostávat do stádia, kdy se mu zdálo, že táhnout bezvládné tělo by bylo lepší, než se snažit přimět k rozumu Gerkhana na tripu. Zrovna, když mu začaly haprovat nervy, štíhlá ženská ruka se protáhla pod Gerkhanovu paží a přitáhla na sebe všechnu jeho pozornost. „Andreo,“ vydechl policista skoro až rozněžněle.
„Já ne – “ Frank hodil zuřivým pohledem po Kerstin Schotte, aby zmlkla. Poslední, o co stál, bylo vymlouvat Semirovi halucinaci, která ho odvedla od té snahy bojkotovat všechno, co Frank udělá, a zrychlila jejich tempo. Ať si klidně myslí, že mluví třeba s Marlene Dietrich, jen ať se necuká. „Nemohla jsem tě v tom nechat.“
„Andreo, díky,“ hlesl Semir, „vůbec nevím, jak se to stalo.“
„Já vím, bude to v pohodě. Nech to na nás,“ ujistila ho Schotte a pohlédla na Franka. „Vezmeme ho ven přes sklep.“
Traber přikývl a rozrazil zády dveře ke schodišti pro údržbu, kterými Semira pak protáhli a Schotte je se zaduněním, které vzhledem k rámusu na Karnevalu slyšeli jen oni, zabouchla. Gerkhana náhlá absence hlasité hudby vytrhla ze zasnění a prudce otočil hlavu k Frankovi. „Kam jdeme?“
„Na vzduch,“ odvětil komisař, „říkal jsi, že je ti vedro. Pojď.“
Nasměroval Semira k točitému schodišti, pořád ho drže za paži. Kerstin musela zůstat za nimi, protože se všichni tři vedle sebe nevlezli. Semir se k ní ohlédl a v jeho rozšířených zornicích bylo patrné, že je pořád ještě hlubokým zajatcem té halucinace o Andree. „Jsem hned za vámi,“ ujistila ho Kerstin s povzbudivým úsměvem.
Semir se spokojeně usmál a zahleděl napřed před sebe a pak napravo do prohlubně ve středu spirály schodiště, která sahala až dolů, hluboko pod zem. Dole ale nebylo dno, byla tam výlevka a vtahovala do sebe schodiště, jako kdyby šlo o vodu ve vypouštějícím se dřezu. Semir vytřeštil oči a chytil Franka za ramena.
„Tam nemůžeme, vcucne nás to! Musíme nahoru!“ Začal tlačit Trabera zpátky do těch schodů, které tak pracně slezli. Kolegovy ruce se zapřely o jeho ramena, aby ho udržely na místě.
„Nevcucne, neboj, to je jenom jako,“ sdělil mu Frank vážně. „Jenom efekt jako ve filmu, chápeš?“
„Ne, podívej se na to!“ Gerkhan s Frankem smýkl tak silně, až Traber naletěl dlaněmi na zábradlí a byl nucen podívat se dolů, protože mu půlka těla visela několik pater nad betonovou zemí. Semir byl blízko u něj, tlačil se mu na jednu paži a rozrušeně dýchal. „Je to jak mixér, rozdrtí nás to, než se utopíme.“
„Semire, podívej se na mě,“ zasáhla Kerstin, berouc komisařovi tvář do dlaní. „Důvěřuješ mi?“
„No jasně, Andreo,“ přitakal Semir bez váhání. Andrea ho možná opustila, ale on by jí pořád svěřil svůj život – jen, kdyby o něj stála. Skoro nemohl uvěřit, že byla tady, ale dotýkala se ho, takže tu musela být. Musela být skutečná. Ale jak se sem vůbec dostala? „Jak ses – “
„Tak se mnou pojď dolů, dobře? Tam nám bude líp,“ přerušila ho Kerstin, chytila ho za ruku a vedla dolů. Semir se nechal. Frank zůstal chvíli stát na místě, o zábradlí se teď dlaněmi opíral poněkud uvolněněji, a snažil se uklidnit prudce tlukoucí srdce. V době, kdy Schotte s Gerkhanem dohnal, Semir už nevnímal nikoho z nich. Splynuli tak nějak s pozadím, vtáhla je zeď.
Teď tu byly davy lidí bez tváří, které se protahovaly kolem něj, vrážely do něj, otíraly se o něj a on měl pocit, že by je měl znát, ačkoli neznal. Šeptali mu do uší, že měl poznat jejich život, než jim darovali smrt, a Semir se za nimi otáčel s nechápavě svraštěným obočím a vědomím, že tam, kam jde, jich bude mnohem víc. Ale neuhýbal, jen nechápal, jak je možné, že po jeho boku není Tom.
A pak bylo najednou po všem. Seděl v autě se šílenou bolestí hlavy a Traber podřimoval vedle něj. Když sebou Semir škubl, probudil se a pozorně se na Semira rozespalýma očima zahleděl. „No vida, zas tolik ti toho nedali.“
„Co to vůbec bylo?“ zeptal se Semir. Ještě úplně v pořádku nebyl, to na sobě cítil, ale nedalo se to srovnávat s těmi pocity, které měl předtím, a které pomalu mizely v nenávratnu. Rozhlédl se do světla elektrických lamp za oknem a zjistil, že jsou před domem, ve kterém má byt.
„Vypadalo to na kyselinu, musels někde odložit tu flašku s vodou, protožes ji s sebou neměl,“ odpověděl Frank a se zafuněním se na sedadle narovnal. Semir na něj mrkal. „No LSD,“ vysvětlil Traber, „to bylo asi poprvý, co?“
„Hm,“ přitakal Semir, „a rozhodně naposledy.“ Promnul si oči a zrak mu padl na hodiny na palubovce. Ukazovaly skoro čtyři hodiny ráno. Naposledy si pamatoval, že bylo čtvrt na jedenáct večer. Musel ztratit hrozné množství času. Začal se prohmatávat a hledat kamerku, ale nikde nic nebylo. „Hartmut a šéfová mě zabijou.“
Frank zakroutil hlavou, otevřel úložný prostor v palubní desce a tam byly v pouzdrech obě kamerky. „Vrátil jsem se a dodělal to, když ses ztratil.“ Tu část, že Schotte zůstala s nepřítomným Gerkhanem, dokud byl pryč, radši vynechal, nechtěl ho uvádět do rozpaků. „Ale bylo to vtipný. Třeba já jsem napoprvý skončil ještě hůř, než ty, u tebe to vypadalo jenom na klasickou papírkovou dávku. Není to pro amatéry, já to šéfový říkal,“ pokrčil Frank rameny. Když Semir nehodlal promluvit, pokračoval. „Evidentně to byl slušnej matroš, divím se, že to tak rychle skončilo. Museli ti to dát někdy kolem desáté, možná dřív.“
„Tak to bylo těsně potom, co jsme přišli,“ namítl Semir a chytil se za hlavu; bolela ho jak střep.
„Jo,“ přikývl Frank. „Buď nás naprášil jeden z těch, co nám dali ty propustky, nebo nás někdo poznal. Buď ten váš zmetek, nebo někdo, kohos zašil. Nebo koho jsem zašil já a šel po tobě, protožes přišel se mnou.“
„Proboha,“ zaúpěl znovu Semir a chvíli hleděl do prázdna. „Jak malej harant. Jak jsem vůbec mohl – “
„To nemá cenu,“ přerušil ho Frank a kroutil hlavou. „Neřeš to. Je hotovo, máme, pro co jsme tam šli, a zbytek je historie. Já nežaluju. Je to tvoje věc.“
Semir mlčky přikývl na srozuměnou. „Díky,“ řekl Frankovi, vzal z palubky kamerky a vystoupil z auta. Pak se ještě sehnul a upřímně pohlédl na řidiče. „A promiň za všechen ten hnus, co jsem ti kdy řekl. Nikdy jsem se neomluvil a nebylo to fér, nemohls za to.“
„V pohodě,“ vzal na vědomí Frank. Vypadal hrozně unaveně a ztrhaně, jak si Semir všiml. Ten večer pro něj musel být peklo. Zasáhl ho pocit, že by to měl nějak odčinit, protože si byl jistý, že ten jeho exces na tom měl lví podíl.
„Mohli bysme spolu někdy na pivo,“ navrhl trochu rozpačitě, „zvu tě.“
„Radši se na to nejdřív vyspi,“ doporučil mu Frank skepticky. „Dobrou.“
„Dobrou,“ odpověděl Semir a zmizel v pomalu končící noci.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XVI.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XVI.
*
She’s fading away, away from this world,
drifting like a feather, she’s not like the other girls.
She lives in the clouds, she talks to the birds,
hopeless little one, she’s not like the other girls I know.

*
Centrum Sophie Hoffman pro závislé děti a mladistvé byla nízká jednopatrová budova v parku komplexu sociálních služeb. Mezi stromy byla dobře vidět už z dálky díky béžovému štuku a jasně červené střeše. Prostranství kolem bylo upravené snad ještě pečlivěji než zbytek parku a na černých kovových lavičkách vedle vchodu sedělo pár pubescentů s dospělými. Jedno křídlo dveří bylo otevřené. To druhé, na kterém visela nástěnka, bylo zavřené a postávalo před ním asi čtrnáctileté děvče.
Když za sebou zaslechlo čtvery kroky, otočilo se. Mělo velké modré oči, z plavých vlasů vyčesaný ohon a bylo nalíčené mnohem víc, než bylo v jejím věku třeba. Na černém svetříku s rukávy přetaženými přes zápěstí měla dlouhé světlé zvířecí chlupy. Born se na ni pozorně zadíval a skoro ho až vyděsilo, s jakou lehkostí si ji dokázal představit stočenou do klubíčka na dně kufru luxusního auta. Mimoto mu někoho připomínala.
Eva si všimla jeho fixovaného pohledu a podívala se stejným směrem. Napadlo ji, že to děvče je asi stejně staré, jako jejich mrtvé, ale neměli čas vyhlížet v milionovém městě případné oběti, to by bylo jako hledat špendlík v té správné kupce sena na bavorské louce. Chytila Borna za loket, aby ho stáhla zpátky na Zem a přiměla obnovit původní tempo chůze. Dominik se na ni jen roztržitě usmál a dál si dívky nevšímal.
Procházeli teď chodbami, které byly vymalované různými barvami. Toma napadlo, že je v tom patrně nějaký systém. Jednotlivé barvy možná patřily typu substancí, na kterých byli svěřenci závislí, možná jejich věku nebo pohlaví… Napadlo ho to přesto, že nad tím vlastně nechtěl přemýšlet, ale tak jako znuděný neví kam s očima, on nevěděl kam s myšlenkami.
„Víš vůbec, kam jdeš?“ zeptal se Semir Toma.
„Jo, díval jsem se na ten plánek celou cestu,“ odpověděl kolega otráveně. Byl si jistý, že ví, kam jde. Sebevědomě zahnul za další roh a ocitl se přímo proti nouzovému východu.
„Tak víš, kam jdeš, jo?“ pospíšil si Semir s rýpnutím. „Jak ses na ten plánek díval? Vzhůru nohama?“
„Chlapi a plánky,“ poznamenala Eva napůl pobaveně, otočila se na podpatku a zamířila do chodby na druhé straně, u jejíhož ústí visel velký červený nápis „Ředitelství“. Marně si snažila vzpomenout, proč je vůbec následovala místo toho, aby dělala to, co jí napovídal instinkt. Born šel poslušně za ní, jak měl ve zvyku, takže Tom se Semirem na chodbě za chvíli zůstali stát sami jako dva troubové.
Do kanceláře vešli zrovna, když Glaser skončila s představováním Borna a jakmile si jich koutkem oka všimla, představila i je. Oni sice propásli, co je ten chlápek zač, ale kancelář mu zjevně patřila a na dveřích bylo napsáno „A. Zimmer“. Semir s Tomem zůstali stát u dveří jako dva bodyguardi a Semira pobavilo, že to Zimmera tak trochu vystrašilo. Evidentně se zalekl Glaseřiny suverénnosti a Bornova intenzivního pohledu. Další dva policisté, k tomu jeden tvářící se vytočeně kvůli trapasu při špatném vedení, mu rozhodně na náladě nepřidali.
„Pane Zimmere, jak jste si jistě stačil všimnout, Karin Weiss byla zavražděná,“ začal Born zeširoka. „Její nevlastní matka nám sdělila, že ji sem otec před časem vodil kvůli užívání marihuany. Rádi bychom věděli víc o jejím případu.“
„Ano, ale šlo o mladistvou, takže – “
„Ta mladistvá je mrtvá, pane Zimmere. Buďto nás necháte nahlédnout do záznamů hned nebo si počkáme na povolení. Do té doby to tu nechám vyklidit a uzavřít pro další šetření,“ vložila se do toho Eva. Zimmer chvíli mrkal a zjevně mu to v hlavě šrotovalo, jak se snažil přijít na to, co pro ně bude výhodnější.
„To snad nebude potřeba,“ řekl pak nakonec a usedl zpátky k počítači. Vypadalo to, že se mu vracela síla a rozvaha.
„Taky myslím.“ Glaser se na ředitele centra sladce usmála.
„Bude to chvíli trvat, posaďte se,“ vyzval Zimmer společnost ve své náhle přecpané kanceláři. „Můžu vám nabídnout kávu?“
„Ne, děkujeme,“ odpověděla Eva, když se pohledem ujistila, že Born o občerstvení taky nestojí. Na to byl příliš roztržitý. Oba se posadili do volných křesel hned u stolu a Born začal očima pátrat o stěnách kanceláře.
„Děkujem, my si taky nic nedáme,“ houkl Semir zezadu trochu dotčeně. Nevěděl, jestli ho víc vytočil ten snobský ředitel nebo Glaser, která zjevně zapomněla, že tentokrát nejsou dva, ale čtyři. Chtěl si sednout do křesla vedle dveří, ale když se k němu otočil, zjistil, že už tam trůní culící se Kranich. Další křeslo v místnosti nebylo, takže byl nucený zůstat stát.
Dalších pět minut se nedělo nic kromě občasného hrknutí počítače, který zjevně usilovně něco hledal. Born, který dosud očima skenoval kancelář, náhle ztuhl, napjal se v zádech jako pravítko a pak vylétl z křesla a následně z kanceláře tak rychle, až za ním kabát zavlál. Glaser si jen slabě povzdechla a přísně pohlédla na poněkud překvapeného Zimmera. „To nic, pokračujte.“
Zimmer ji poslechl, zjevně je chtěl mít rychle z krku. Eva začala pátrat po stěnách kanceláře stejně, jako předtím Dominik, aby zjistila, co to do něj vjelo. Semir s Tomem chvíli zmateně koukali z policistky na otevřené dveře, než je Semir zavřel a když se začal Tom zvedat, rychle sebou mrskl a přistál v uvolněném křesle vedle Glaser, odkud se na Kranicha vítězoslavně zaculil.
Tom, který se teď cítil sám vzadu odstrčený, si znovu nesedl, ale tiše vyklouzl ze dveří a šel najít Borna. Zadoufal, že psycholog jenom nespěchal na záchod, to by mohl být trochu trapas. Instinktivně zamířil ven z Centra. Byl si vědom, že když vcházeli, Born si také všiml té holky a na rozdíl od něj a od Semira zpomalil. Něco mu napovídalo, že Born bude právě tam, kde ji viděli.
Vlastně ani nevěděl, proč ho vůbec hledá. Možná skrytě doufal, že mu případný rozhovor poskytne příležitost Bornovi vrátit ten kopanec ohledně Petry. Psychologa našel uprostřed upraveného prostranství před vstupem, kde se otáčel jako korouhvička na střeše a evidentně někoho hledal. Tom šel za ním, a když si ho Dominik všiml, přestal rotovat a čekal na místě, než k němu komisař dojde. „Co to do vás – “
„To děvče, co stálo tady u vchodu,“ přerušil ho Born věda, na co se ho chce Kranich zeptat, a ukázal roztržitě k otevřeným dveřím Centra, „je ta stejná dívka, která to Centrum tehdy otevírala. Ta, jak ji Hoffman držel za ramena.“
„A to víte zase jak?“ namítl Tom skepticky a snažil se vybavit kopii novinové fotky. „Ta fotka od Petry stála za houby.“
„Váš partner našel na stránkách Centra lepší verzi a Zimmer má navíc v kanceláři zvětšeninu,“ odpověděl Born netrpělivě. „Já věděl, že jsem ji už někde viděl,“ zamumlal si pro sebe. Tom nepřítomně sledoval, jak se Born posadil na jednu z laviček a pak si k němu přisedl.
„A proč je ta holka tak podstatná?“
„Vycházejme z toho, že – “ Born se zarazil a rozhlédl, aby zjistil, jestli není v doslechu nikdo nepovolaný. Lavičky byly ale obsazené jen naproti nim přes širokou cestu. „Vycházejme z toho, že Hoffman je náš člověk. Víme, že zabíjí dívky buď rovnou závislé, nebo pěstující si závislost na návykových látkách. Ta dívka je možná pacientka, a pokud je a Hoffman o ní ví, proč pořád žije? Odpovídá přece přesně fyzickému popisu oběti.“
„Možná prostě nesedí do profilu,“ namítl Tom jednoduše. „Nemá jen otce a tak…“
„Ale tak to nefunguje,“ namítl Dominik. „Není to tak, že se psychopat jednoho rána vzbudí a řekne si, že bude zabíjet tak a tak. Je to proces, on prochází vývojem. Může existovat pár obětí, o kterých nevíme, protože jsme je s těmi vraždami nespojili. To, co vidíme my teď, to už je výsledek. Klidně mohla být přesně to, co tehdy hledal, než se vyvinul. Ať se léčily nebo ne, stejně je zabil. Tak proč tahle dívka ještě žije?“
„Zjistíme, kdo to je,“ reagoval Tom trochu unaveně, „třeba není tak důležitá, jak si myslíte.“
„Třeba ne,“ připustil Born, ale zjevně jen proto, aby Kranicha dál nedráždil. Byl si vědom toho, že ho ráno ohledně sekretářky nejspíš nakopl víc, než původně zamýšlel. „Ale pokud ano, musíme ji zkontaktovat.“
Tom jen pokýval hlavou a zůstal zírat do země. Nechtělo se mu zpátky dovnitř, dělalo se mu v Centru špatně. Pořád se ještě nemohl přenést přes fakt, že v tom stejném světě, ve kterém žije on, existuje instituce, která pomáhá odvykat dětem ve věku, ve kterém jeho největším problémem bylo, že se nezvládl propašovat do kina na druhou Emmanuelle. Nevěděl, co bylo horší – ta iluze, že je všechno horší, než bývalo, nebo ten fakt, že dosud viděl jen to, co vidět chtěl.
„Jste v pořádku?“ zeptal se ho Born. Kranich k němu překvapeně vzhlédl; psycholog byl poslední, od koho očekával nějakou starost. Možná mu to taky začínalo lézt na mozek. „Vypadáte trochu bledě,“ poznamenal Dominik na vysvětlenou, když na něj Tom jen zíral a neodpovídal. „Poslyšte, jestli jsem se vás ráno dotkl… Nechtěl jsem se plést do ničeho osobního.“
„To jste nemohl vědět,“ odpověděl po chvilce přemýšlení Kranich. „Mě jen rozčiluje, že mají všichni potřebu ukazovat na to, jak kdybych byl slepej. Jenom proto, že mám oči a něco vidím, tak to přece neznamená, že je to automaticky moje věc.“ Všiml si, že se Born nadechuje, a rozhodl se to radši zamluvit. „Ale nemyslete si, že mě tak vzala jedna vaše blbá poznámka.“
„To mě ani na moment nenapadlo,“ odpověděl Dominik a Tom nebyl schopný rozpoznat, jestli si ho tak trochu nedobírá. Radši to neřešil.
„Asi to všechno zvládám hůř, než jsem si myslel,“ připustil místo toho a zase se vrátil k nepřítomnému zírání. „Najednou jsou kolem mě věci – hnusný věci – který jsem nikdy neviděl. Podívejte se na ně,“ mávl rukou ke vchodu, odkud právě vycházela skupina dětí věkem odpovídajících profilu jejich oběti a z úhledného hloučku se rozcházela k rodičům, kteří na ně čekali. Patrně jim skončilo nějaké skupinové sezení. „Copak mají řešit tohle? Já se v jejich věku zkoušel dostat do kina bez placení, protože tam herečka ukazovala prsa.“
„A dostal?“ zeptal se Born s lehkým úsměvem.
„Ne,“ zakroutil hlavou Tom a ta vzpomínka mu zjevně trochu zvedla náladu. „Bylo to jedno z největších zklamání mýho života. Pak jsem si to pár let zpátky pustil ze sentimentality a zjistil jsem, že jsem o nic nepřišel.“ Pak se zase zachmuřil, jak se jeho mysl toulala dál díky dedukci nově objevenými a propojenými chodbami. „Náš táta na nás taky nikdy neměl čas, ale že bysme já nebo Nadja dopadli takhle…“
„Vy máte sestru?“ reagoval Born a zněl trochu překvapeně. Tom nevěděl, jestli tolik vypadal na jedináčka nebo jestli Borna zaskočilo, že to sám nebyl schopný vyvěstit, ale vlastně to nebylo vůbec podstatné.
„Jo, mladší,“ přitakal a zamyslel se. „Kdyby dopadla tak, jak ta malá Hoffman, tak by mi asi taky ruplo v bedně.“
„Hm,“ reagoval Born docela objevným tónem. Tom vycítil, že se duševně vytratil, a když už se rozhodoval, jestli přece jen nevstát a nevrátit se dovnitř – někdo by se měl vyptat na tu holku z fotky – Born se ozval a skoro ho vyděsil. „Možná se světu trochu mstí,“ poznamenal zahloubaně, a když se na něj Tom nechápavě zamračil, pokračoval. „Možná to není čistě touha změnit svět, proměnit ho k obrazu svému. Možná se přece jen mstí za to, že přišel o sestru.“
Tom pokýval hlavou a zase začal očima bez zájmu pátrat kolem sebe. Povinnost mu seděla na zádech jako dotěrná opice a nechtěla ho nechat vydechnout. Všiml si, že z Centra vycházejí Semir s Glaser a hrklo v něm. V Bornovi nejspíš taky, protože byl na nohou snad ještě rychleji, než policista, a spěchal k oběma kolegům o krok rychleji. „Evo, to děvče u vchodu – “
„Jmenuje se Flora Bittner, dochází sem od otevření Centra už dva roky s přetrvávajícím problémem užívání marihuany a lehkými sklony k sebepoškozování. Zimmer sice tvrdil, že Hoffman je přítel rodiny, ale ten člověk vypadal, že neví moc o ničem, takže bych to brala s rezervou,“ provedla ho nedávno získanými poznatky Glaser a podala mu papír s kontaktními informacemi na zákonného zástupce Flory Bittner.
„Evo, ty jsi – “
„Já vím,“ přerušila ho Glaser a usmála se na něj. Hned, jak jí oči po Bornově odchodu padly na fotografii z otevření Centra, spojila si jedna a jedna. Nebyla si sice jistá, proč je Flora pro Borna tak podstatná, ale rozhodla se to nechat zatím být. „Tak kde chceš začít? U Hoffmana nebo u ní?“
„U Hoffmana,“ odpověděl Born, aniž by se nad tím dlouze rozmýšlel. Potřeboval mít jistotu, že je to skutečně jejich člověk. „Určitě u Hoffmana.“
„No fajn, ale jak ho s tím spojíme?“ zamračil se Tom.
„Zimmer říkal, že Hoffman je často v Centru a účastní se spousty akcí,“ odpověděl mu pohotově Semir, ačkoli mu nejprve chtěl odseknout, že kdyby byl tam, kde měl být, nemusel se teď vyptávat. „Prostě se ho zeptáme, jestli si nevšiml, že se kolem Centra potlouká někdo, kdo nemá. A pak uvidíme.“
Eva přitakala; jak říkal Dominik ráno, stačí jim skutečně cokoli.
*
Ukázalo se, že dostat se k Simonovi Hoffmanovi bylo jednodušší, než si kdokoli z vyšetřovatelů představoval. Služebná je zdvořile uvedla do úzkostlivě uklizeného salónu, kde se odpolední slunce právě opíralo do rámečků s fotografiemi na krbové římse. Trvala na tom, že jim odebere kabáty, vyzvala je, aby se posadili, a pak je zanechala samotné.
Eva se usadila na velkou pohovku pro dva a Dominik vedle ní. Tom se usadil naproti nim na menší kus nábytku pro dva a Semir žuchl vedle něj, v průběhu šťouchaje Kranicha loktem pod žebra. Tom se ošil. „Máš tu milion volnejch míst a ty se nacpeš zrovna sem.“
„Mně se tu líbí,“ namítl Semir trochu dotčeně. Tom si na to místo stejně sedl, protože věděl, že Semir ho měřil očima. Dělal mu naschvály snad od rána a Semir si začínal myslet, že to nedělá ani tak kvůli Karnevalu jako spíš proto, že se ráno zasmál té Bornově poznámce. Začínal se chovat směšně.
„Zrovna na tomhle gauči?“ zamračil se Kranich podezřívavě.
„To není gauč, to je sofa,“ opravil ho Semir důležitě a poklepal na opěrku. „Kdyby to byl gauč, tak už jsi s tím gigantickým zadkem na zemi.“ Tom se nadechl, aby se ostře ohradil, protože jestli Kranich u něčeho startoval na drc, byla to narážka na jeho vzhled, ať byl v jakékoli výchozí náladě, ale přerušil je energický příchod Simona Hoffmana.
Vypadal skoro stejně, jako na těch několika fotografiích, které měli policisté k dispozici. Světlé a husté vlasy měl pečlivě sestřižené s pěšinkou na stranu a šedé oči s nimi kontrastovaly. Měl zvláštně zbarvené duhovky, na okraji mnohem tmavší než vevnitř, směrem k zornici, a vypadalo to znepokojivě. Semir po pouhém pohledu do jeho očí usoudil, že musí mít kontaktní čočky, tohle nebylo přirozené.
„Je mi hrozně líto, že jste museli čekat,“ spustil Hoffman tichým, melodickým hlasem, a napřáhl ruku nejprve k Evě. „Vrchní komisařka Glaser, předpokládám. Těší mě.“
„Ano,“ potvrdila Eva svou identitu a ukázala vedle sebe na Borna. Než ale stihla promluvit, Hoffman ji předběhl.
„Vy budete asi docent Born,“ odtušil a pevně potřásl Bornovi s elegancí, o které ani psycholog nevěděl, že je u obyčejného potřesení ruky možná.
„Doktor,“ opravil ho skoro opožděně, „doktor Born. Docent je akademická hodnost.“
„Ah, samozřejmě,“ vzal na vědomí Hoffman s úsměvem tak nějak shovívavým, jako kdyby byl Born dítě a dotčeně poznamenal, že mu není pět, ale šest. Dominikovi to neušlo a Kranichovi jakbysmet. Zalétl očima k Semirovi vedle sebe, aby zjistil, jestli ho to taky tak pobavilo, ale Semir se na něj nedíval a než se nadál, Hoffman napřahoval ruku k němu. Zatímco tiskl pravici jak Tomovi, tak Semirovi, mluvil dál. „A vy budete vrchní komisaři Gerkhan a Kranichem, že?“
Nečekal na jejich potvrzení, protože moc dobře věděl, že se nemýlil. „Prosím, posaďte se. Jak vidím, ještě ani – “ Do salónu vešla znovu služebná, která předtím posbírala jejich kabáty, a začala servírovat kávu. „Ah, tak už je všechno v pořádku.“ Hoffman se na své hosty usmál a povoluje si knoflík na od pohledu na míru šitém saku, usadil se do vysokého křesla teprve, když seděli oni. „Poslužte si, prosím,“ napřáhl rukou k naservírované kávě a kývnutím hlavy služebnou propustil.
„Vypadá to, že jste se na nás dobře informoval, pane Hoffmane,“ poznamenal Born.
„Pan Zimmer mi telefonoval, že jste u něj byli ptát Karin Weiss, tak mě přirozeně zajímalo, kdo,“ odpověděl Hoffman a natáhl se pro svůj šálek kávy. „Musím říct, že jsem byl velmi příjemně překvapen tím, kdo případ vyšetřuje. Máte velmi dobrou pověst, všichni.“ Evidentně svou pochvalu myslel upřímně, ale ani jeden z mužů nedostal prostor k reakci.
„Abychom vás déle nezdržovali, pane Hoffmane,“ spustila Eva, „Zimmer nám sdělil, že se účastníte několika sezení měsíčně a mohl byste nám říct něco bližšího o Karin Weiss.“
„Ah, jistě, Karin,“ vzal na vědomí Hoffman a pokýval si hlavou. Born mu v ten moment řádně neviděl do tváře a litoval toho; byl si jistý, že by mu byl v tváři schopen vyčíst emoci tolik typickou pro všechny psychopaty při zmínění jména oběti – samolibost a uspokojení. „Měla problémy s užíváním marihuany. Hrála v tom roli touha zapadnout, ale já osobně si myslím, že to dělala hlavně proto, aby vytočila svou nevlastní matku. Nenáviděla tu ženu.“
„Překvápko,“ zamumlal Semir a Tom do něj strčil loktem, aby se zdržel komentáře. Semir se na něj zamračil, ale nechal to být. Tom se s Heike Weiss nesetkal, takže nemohl pochopit, že to prostě muselo ven.
„To jsme se dočetli v jejím spisu,“ odpověděl Born. „Nás spíš zajímá, jestli nám nemůžete něco říct o akci jménem Karneval. Existují totiž důkazy, že všechny tři oběti tam získávaly drogy. Pomohlo by nám, pokud víte ještě o dalších dívkách. Prý si se svěřenkyněmi velmi rozumíte.“
Hoffmanovou tváří prokmitla vlna nevole nad Bornovou poslední větou, ale jeho inteligentní oči se rychle ovládly, když mu patrně došlo, že psychologova věta byla pečlivě sestavená přesně k takovému výsledku. Dominikovy oči ho neopustily ani na moment, jako by čekaly ještě na něco víc. Hoffman se pomalu usmál. „Děti jako ty, které chodí k nám do Centra, řeknou hodně jen z čiré radosti, že o ně má konečně někdo zájem. Ale nikdo z nich se mi nesvěřuje s tímto. Na to jsou moc chytré.“
„A nejspíš jste si ani nevšiml, že by se někdo podezřelý potloukal kolem Centra, nebo navazoval kontakt s vašimi pacienty, že?“ zeptal se Semir trochu rezignovaně. Začínal mít pocit, že tohle vůbec k ničemu nebude.
„Pan Zimmer říkal, že si ničeho nevšiml, ale vy možná ano,“ doplnil Tom, když už to vypadalo, že Hoffman jim hodlá oznámit, že jsou na špatné adrese. Něco v Bornovi ho patrně znepokojilo, protože než psycholog promluvil, v milionářově suverenitě nebyly žádné trhliny. Teď si ale zjevně uvědomoval, že je pod dozorem. Kranich by lhal, kdyby tvrdil, že ho nezaujalo, jak po něm Born šel. Tak nějak to od psychologa nečekal.
„Ne, je mi líto, zase tak často tam nebývám,“ pokrčil Hoffman rameny a na rtech mu teď pohrával trpělivý úsměv. „Možná kdybyste měli podobiznu, nebo aspoň částečný popis, tak bych toho člověka poznal, ale takto – “ Pokrčil rameny v bezmocném gestu.
„Tak to máme štěstí, že jednu podobiznu máme,“ reagoval Semir téměř objevně; zněla v tom určitá dávka otrávenosti a Gerkhan tak úplně nevěděl, odkud vzešla. Glaser zrovna upíjela výbornou kávu z bezchybného porcelánového šálku, když Semir promluvil; odložila jej, sáhla do složky, která jí ležela netknutá v klíně, a vytáhla portrét muže, který vrahovi podle Scholzova řidiče pomáhal. Podala ho Hoffmanovi, který vstal z křesla a natáhl se pro něj, aby ona vstávat nemusela. Eva ho za to gesto odměnila úsměvem.
Hoffman studoval portrét dlouho a pozorně se soustředěním někoho, kdo si hraje na médium. Born ho přestal pozorovat, protože věděl, že když má herec roli, na kterou se soustředí, těžko na něm vypozoruje cokoli jiného. Očima přejížděl po krbové římse a studoval fotografie, které tam byly. Netrvalo mu dlouho dopídit se, že dívka vyobrazená na většině fotografií stárne uměle a ani ho nepřekvapilo, že v základních rysech je podobná Floře Bittner. Nebylo to nic průkazného, ale ukazovalo to na určitou obsesi.
Dominik zachytil koutkem oka pohyb. Dosud pootevřené dveře za Simonovým křeslem se beze zvuku zahoupaly v pantech, jako by jimi něco malého prošlo. A za chvíli bylo vidět i co; po parketách se elegantně vlnila krémová mainská kočka s černě zbarvenými okraji velkých uší. Měla dlouhou, od pohledu hebkou srst; přesně ten typ chlupů, který po chvilce chování zůstává na takových kusech oděvu, jako byl například Flořin svetřík.
Takže Flora byla patrně tady a hrála si s tou kočkou. Dominik věděl, že bude pro Hoffmana důležitá, ale ono to bylo nejspíš ještě komplikovanější, než si původně myslel. Ten muž byl na to děvče patrně fixovaný, ať už to bylo proto, že mu připomínala sestru, nebo z jakéhokoli jiného důvodu. A pokud Hoffman mluvil s Zimmerem, pak věděl, že se na Floru informovali.
„Ne, je mi líto,“ odpověděl Hoffman nakonec dle očekávání a vrátil podobiznu Glaser. „Nic mi ta tvář neříká,“ dodal, když se usadil se svým šálkem kávy v rukou. „To je člověk zodpovědný za ty vraždy?“
„Prověřujeme víc možností,“ odpověděl vyhýbavě Born a ukázal prstem ke krbu. „Vaše sestra?“
Semira překvapil ten frontální útok. Pokud si Born skutečně myslel, že Hoffman je jejich člověk, pak by se snad měl chovat tak, aby v něm nevzbudil nejmenší podezření, že byl odhalen, aspoň dokud nebudou mít skutečné důkazy. Ale Born dělal pravý opak. Chtěl, aby Hoffman věděl, že je podezřelý. A Glaser ho to nechala dělat. Začínal se z toho případu cítit vystrčený a poprvé od jeho začátku mu to vadilo.
Tom visel na fotografiích už hodnou chvíli. Bornova teorie o Floře – nebo zatím tedy její absence – mu pořád strašila v hlavě a býval by si přál, aby té dívce věnoval takovou pozornost, jako Dominik. Skoro nadskočil, když se mu něco otřelo o nohy a vytrhlo ho z přemýšlení; sklonil se dolů, odkud na něj zíraly velké šedomodré kočičí oči. Kočka jemně vrněla, když se o jeho nohu otírala, a zjevně čekala, že bude zvednutá do náruče.
Semir, který seděl pořád namáčknutý na Tomovi v dvojkřesle, cítil, jak kolega nadskočil, a teď se culil, když viděl jeho rozpaky. Kranich zjevně nevěděl, jak se zachovat, a kočka se stále lísala a třela. Gerkhanův úsměv polevil a teď hleděl na Toma s určitou rezignací někoho, kdo doufal a byl znovu zklamán. Tom nevyhoví ani té kočce, která chtěla jen podrbat, tak jak ho vůbec mohlo napadnout, že se Petra někdy dočká něčeho víc, než neochotně přineseného kafe. Někdo by to měl chudákovi holce říct.
„Nebojte se, pane Kranichu, ona vám nic neudělá,“ ujistil komisaře pobaveně Hoffman. „Murasaki je jen velice společenská.“
„Tak pojď ke mně,“ zašišlal Semir na kočku a zvedl zvíře do náruče. To se sice na chvíli jevilo překvapené, že se nedomohlo pozornosti od Kranicha, ale s novou situací se velmi rychle smířilo zvlášť, když ho Gerkhanovy prsty začaly drbat pod bradou. Kočičí vrnění bylo za chvíli nejdominantnějším zvukem v místnosti.
„Vypadá to, že jste kočičí člověk, pane Gerkhane,“ poznamenal Hoffman, když viděl, jak se kočka v Semirově náručí může rozplynout blahem. Semir se zatvářil samolibě.
„Semir je turecky kočka,“ pokrčil rameny. „Jsme v podstatě jedna rasa.“ Kranich vedle něj začal až podezřele náhle kašlat, když to řekl, a odvrátil se od nich. Semir se na něj zašklebil a dál se věnoval spokojené kočce.
„Abych se vrátil k vaší otázce,“ namířil Hoffman pozornost zpátky k trpělivě vyčkávajícímu Bornovi, „ano, to je moje sestra Sophie. Předávkovala se ve třinácti letech kokainem. Právě její smrt mě motivovala k založení Centra,“ vyprávěl téměř bez emocí, jako by dával rozhovor nějakému novináři. „Sophii tehdy nikdo nepomohl, proto skončila, jak skončila. Tohle je to nejmenší, co můžu udělat.“
„Ale tam je starší nebo ne?“ ukázal Dominik na velkou olejomalbu. Zdálo se, že mu dělá radost ptát se na zcela očividné věci. Evidentně zkoušel, kam Hoffmanovo sebeovládání sahá.
„Ano,“ přitakal Hoffman. „Rád občas zapřemýšlím, co by, kdyby. Ale je to jen takový sentimentální zlozvyk, minulost nejde změnit. Můžeme se z ní jen poučit.“
„To máte naprostou pravdu,“ přitakal Dominik a podíval se na Evu způsobem, který naznačoval, že si právě řekli všechno podstatné.
„To bude všechno, pane Hoffmane,“ zvedla se Eva a s úsměvem podala muži ruku na rozloučenou. Hoffman ji přijal se stejně zdvořilým úsměvem.
„Obávám se, že jsem moc nepomohl,“ odvětil, zatímco tiskl její dlaň. „Kdybych pro vás mohl cokoli udělat, dejte vědět.“
„Na to se spolehněte,“ ujistila ho Glaser. Hoffman se nadechl, snad ještě zamýšlel něco říct, ale v tu chvíli na sebe strhl pozornost Semir.
„Jau,“ sykl, když mu kočka s prsknutím vyskočila z náruče a proklouzla pootevřenými dveřmi zpět do místnosti, ze které prve vyběhla. Semir se zamračeně díval na hřbet ruky, na kterém na třech rudých vystouplých rýhách začaly vyskakovat kapičky krve.
„Prej stejná rasa,“ neodpustil si podotknout Kranich důležitě.
„Občas to dělá,“ promluvil Hoffman na Semira a podal mu ruku; stiskl ji obzvlášť opatrně, aby komisaři nezpůsobil další bolest. „Jako když do ní střelí, že?“
„Přesně,“ přitakal Semir a následoval Glaser z místnosti. Tom se s Hoffmanem rozloučil téměř jakoby mimochodem, jak spěchal za Gerkhanem, aby se mu patrně mohl dál posmívat, a Born se ocitl sám mezi dveřmi salónu naproti Hoffmana. Muž ho chvíli měřil očima skoro zamyšleně a pak mu nabídl ruku. Born ji stiskl.
„My dva, doktore Borne, jsme si velmi podobní,“ promluvil Hoffman a nepouštěl psychologovu ruku, „oba vidíme, co ostatní nevidí. Jen škoda, že se na to oba díváme patrně trochu jinak.“
„Když myslíte,“ odpověděl Born pomalu a nebylo jasné, jestli reaguje na fakt, že je to škoda, nebo na tvrzení, že jsou si podobní. Uvědomil si, že sám neví. Naposledy stiskl Hoffmanovu ruku a vyvlékl se. „Nashledanou, pane Hoffmane.“
„Nashledanou, doktore Borne,“ odpověděl Hoffman a pak je pozoroval, dokud neopustili jeho vilu. Ještě venku na schodech cítil Born v zádech jeho pohled. Ani si neuvědomil, kdo jde vedle něj, dokud Kranich nepromluvil.
„Co tím myslel?“ zeptal se ho. Born k němu tázavě vzhlédl. „Co myslel tím, že jste si vy dva hodně podobní?“ vysvětlil Tom. Born se pousmál, nasadil si sluneční brýle a pokrčil rameny.
„Na to jste se měl zeptat jeho,“ odpověděl. „Jste pěkně od chlupů, pane Gerkhane,“ prohodil, když procházel kolem Semira, který se na chodníku před domem zastavil a teď si obíral z tmavého svetru dlouhé, krémové chlupy, které mu Murasaki patrně věnovala jako suvenýr.
„Počkat,“ zarazil se Tom a ukazoval na Semirův hrudník, dívaje se na Borna, „ta holka před Centrem měla taky pěkně zachlupený oblečení. Ta, jak si myslíte, že – “
„Já vím, koho myslíte,“ přerušil ho Born. „Flora tady byla ještě před tím, než jsme ji potkali u Centra. A Hoffman ví o tom, že jsme se na ni ptali. Takže pokud je pro něj důležitá – “
„Už ji před tebou schoval, nebo to právě dělá,“ přerušila ho Eva, přikládajíc si telefon k uchu.
„Přesně tak,“ přikývl Born spokojeně a pak se zamračil, když mu došlo, co slovo za slovem vlastně řekla. „Jak přede mnou?“ Eva se na něj jen usmála, otočila se a kráčela k autu. Po pár vteřinách začala mluvit do telefonu. Born šel s tázavým výrazem ve tváři za ní.
Tom zůstal stát a hleděl na Semira, jak si obírá svetr, tak dlouho a intenzivně, až to kolegu vytočilo. „Co je?“ sekl po Kranichovi a přestal se věnovat oděvu. Kdyby věděl, jak bude ta zatracená kočka pelichat, nikdy by ji nebral do náruče. Byl připravený se s Tomem pohádat, jestli se mu zase začne posmívat. „Jestli chceš být zase vtipnej, tak si to odpusť.“
„Ty seš teda příjemnej,“ odtušil Kranich trochu zklamaně, „nikdo tě nenutil tu kočku chovat.“
„Ježiš ta kočka je to poslední,“ odsekl Semir. „Buď se posmíváš, nebo seš protivnej jak vřed na – “ Sám sebe zarazil, když si uvědomil, že stojí na ulici a kdokoli je může slyšet. „Když mi neumíš říct nic hezkýho, tak na mě radši nemluv vůbec.“ Aniž by Tomovi věnoval další pohled, vyrazil ke stříbrnému BMW, zaparkovaném vedle Glaseřina tmavého Mercedesu, a když se mu dostalo komisařčiny odpovědi na otázku, které Tom nerozuměl, usedl za volant a čekal.
Tom došel pomalu k autu a sedl si na sedadlo spolujezdce, stále poněkud zaražený tím, co mu Semir řekl. Semir nevypadal, že se chystá promluvit, nebo cokoli dodat. A taky nevypadal, že by něco z toho, co řekl, nemyslel. „Kam jedeme?“ zeptal se Tom téměř krotce.
„Na stanici,“ zahučel Semir a dál už neřekl ani slovo.
*
Domoct se Maxe Bittnera, otce Flory, byl téměř nadlidský úkol. Telefon neustále brala buď osobní asistentka nebo sekretářka, přičemž ani jedna z nich jim nebyla schopná Bittnera sehnat. Povedlo se to až kolem čtvrté hodiny odpoledne a on jim stejně odmítl poskytnout přístup k Floře, protože by to nemuselo být vhodné pro její psychický stav. Dál je odkázal na svého právního zástupce.
„Zkoušela jsem zahrát na city chůvě, ale bojí se o místo,“ uzavřela celou událost Eva, přijala od Dominika hrnek kávy a s chutí se napila. „Nemáme ani její denní program, abychom Bittnera mohli obejít.“
„To by nám stejně bylo k ničemu,“ namítl Tom, jakmile polkl sousto gyrosu v housce, který mu obstaral Bonrath, než odjel s Herzbergerem zpátky do nemocnice vystřídat Müllera se Stolzem. „Když nemáme souhlas otce, tak by z toho byl akorát průser.“
„To záleží na tom, jak se to podá,“ odvětil Born. Přecházel po místnosti jen v košili, rukávy vyhrnuté a ruce v kapsách; evidentně usilovně přemýšlel, jak by se právě to dalo provést. Engelhardt, opřená o rám dveří, se teď tázavě podívala na Glaser. Neměla problém pohádat se za průšvih podobného ražení, pokud byl skutečně klíčový k případu, ale tady si nebyla jistá, k čemu přesně to vedlo.
„To jsou poslední, které jsem našla,“ oznámila Petra, která právě vstoupila do místnosti, a podala fotografie Flory Bittner Bornovi. Ten už na ně čekal. „Kde ses to válel?“ zeptala se Semira, očima měříc policistův svetr.
„Hrál jsem si s takovou číčou,“ odpověděl Semir pečlivě volenými slovy s nevinným pokrčením ramen. Petra se zašklebila nad jeho pubertálním projevem a ukázala na hřbet jeho ruky.
„A to se jí to nelíbilo, nebo se jí to naopak líbilo až moc?“ odvětila, když už si Semir myslel, že ji urazil. Gerkhan ovládl úsměv a zatvářil se tajemně.
„To se budeš muset zeptat jí,“ odpověděl nonšalantně a Petra se zasmála, než se otočila k odchodu. „Jo Petro,“ oslovil ji a čekal, až se otočí, „zjistíš mi něco o jméně Murasaki? Cokoliv, co najdeš?“
„No jasně,“ přitakala Petra, „tak se jmenovala ta tvoje číča?“
„To je ona,“ přitakal Semir a vrátil se k zraněnému hřbetu ruky, aby se ho jal studovat. Doteď si na zranění ani nevzpomněl, ale jakmile mu ho Petra připomněla, znovu si porušenou kůži uvědomil a tvářil se jako rytíř po turnaji. Engelhardt pozorovala jeho počínání pobaveně; muži a jejich bolístky…
„Paní Engelhardt?“ vyrušila ji z přemítání Susanna. „Dobrý den,“ pozdravila osazenstvo zasedačky, které jí kývnutím odpovědělo. Anna se k ní na chvíli otočila se zmateným výrazem; trvalo okamžik, než její unavené mysli došlo, že se Kobra 12 ještě pořád zabývá hlášeními a papírováním, které doprovázely včerejší hromadnou nehodu. Přijala od Susanny list, který jí podávala, a zahleděla se do něj.
Born mezitím vyskládal fotografie na tabuli a teď se na ně díval.
„Co tam hledáme?“ zeptal se Tom, pečlivě si utíraje prsty do ubrousku.
„Cokoliv,“ pokrčil rameny Dominik nespouštěje oči z fotografií, „cokoliv, co nás nasměruje někam, kde by se Flora mohla pohybovat.“
„Pojď se taky podívat, Susanno,“ vyzval Semir policistku, která trpělivě čekala, až si Engelhardt přečte list papíru, který jí donesla, a vynese svůj ortel. „Víc očí víc vidí.“ Susanna kývla a přešla před tabuli, pečlivě zkoumajíc fotky. Pak zabodla prst do jedné, podle Petry pořízené nedávno. Zjevně šlo o studiovou fotografii, Flora na ní seděla s nohama elegantně překříženýma v kotnících a rukama v klíně. Měla na sobě šeříkové šaty, ozdobené jen malou stříbrnou broží ve tvaru erbu s dvěma barvami.
„Tohle je odznak tajného Spolku princezny Wilhelminy, ten má jednotný program ve všech částech Německa a Rakouska. Pátky odpoledne na jaře jsou vyhrazené malbě v parku nebo zahradě, soboty čtenářskému kroužku a neděle soukromým bohoslužbám.“
„Ve kterém parku?“ zeptala se Glaser.
„To nevím, ale můžu to zjistit,“ nabídla Susanna.
„Řeknu Petře, ať se po tom podívá,“ ozval se Tom rychle, takže bylo patrné, že hledal záminku, jak se k Petře vypařit. Ani náhodou se mu nelíbilo, jak s ní Semir mluvil, a nedokázal se té reakci ubránit i přesto, že to byla z Gerkhanovy strany zjevná provokace.
„To nezjistí,“ zastavila ho Susanna dřív, než stačil udělat krok. „Neexistují žádné internetové stránky ani databáze. Členství je na pozvánku, která většinou chodí při narození, pokud má rodina určitý status. Program se oznamuje týden dopředu přes asistentku. Neexistuje žádná budova, na kterou by to bylo vázané, nic podobného. Je jen tajemnice a asistentka.“
„A jak to víš ty?“ zamračil se Semir dřív, než mu to stačilo dojít. Tom nad ním protočil oči, zatímco Susanna zvedla klopu svého sáčka a ukázala stejný odznak, jaký měla na fotografii Flora.
„Tajemnice je moje dlouholetá přítelkyně,“ řekla pak, jako by to byl právě ten poslední kus informace, který ještě chybělo sdělit, aby jí byla svěřena plná důvěra.
„Ale jak víme, že ji Hoffman neodklidil i odtamtud?“ zeptala se Eva.
„Členství ve Spolku princezny Wilhelminy je pro určité kruhy jako členství v zednářské lóži,“ vysvětlila Susanna, „je jen málo událostí, které by měly před jeho programem prioritu.“
„Můžete jí zavolat hned?“ zeptal se Born. Susanna kývla a pak se tázavě otočila na Engelhardt, která to chvíli zvažovala, ale pak svolila. Osobně se jí moc nelíbilo zaplétat do toho další komisaře; měla tušení, že se z tohoto strhne pěkná mela a nerada by, aby to odneslo víc lidí, než bylo potřeba. Navíc jedna její část pořád očekávala nějaký dozvuk Karnevalu a nechtěla, aby byl Traber zapletený ještě do něčeho dalšího, byť jen přes svoje partnerství se Susannou.
Susanně trvalo chvilku, než se vrátila i s adresou dnešní hodiny malování v parku a informací, že končí o půl šesté. Zjevně ji trochu zklamalo, když jí šéfová odpověděla na dotaz ohledně papíru, se kterým přišla, a poslala ji zpět po její práci, ale Anna byla tak unavená, že by nebyla schopná cokoli vysvětlit i kdyby snad musela.
„Zavezete mě tam, pane Kranichu?“ zeptal se Born Toma a ten kývl. Co mu taky jiného zbývalo. Začínal se modlit, aby byl dnešní den už u konce. Už se dostal přes tu fázi uraženosti po tom, co mu Semir řekl, a teď mu to bylo jen líto. Plácal se v nápadech, jak to napravit.
„My se zajedeme podívat do nemocnice,“ řekla Eva Semirovi, „Korda pro nás bude mít bližší informace o Karinině stavu, dupla si na ně hned po obědě, a taky ohledala Weisse.“
„No výborně,“ pochválil si Semir. Každý posun byl dobrý, i když by jim patoložka řekla jen, že nenašla nic zvláštního. Pořád by to znamenalo, že je to všechno jeden případ a že jsou na dobré stopě.
„Doktore Borne,“ oslovila Engelhardt psychologa, když kolem ní procházel ven. „Vy si opravdu myslíte, že Simon Hoffman je náš člověk?“
„Já to vím, paní Engelhardt,“ odpověděl Born s neochvějnou jistotou. „Simon Hoffman je náš člověk a Flora Bittner je způsob, jak k němu proniknout.“
„Dobře,“ vzala na vědomí Engelhardt, „ale nechci, aby se to dostalo ven, dokud nebudeme mít usvědčující důkaz. Ten člověk má příliš velké konexe na to, abychom tu mohli žonglovat s jeho jménem v tisku.“
„Samozřejmě, paní Engelhardt,“ odpověděla Eva, „kdyby měl být nějaký průšvih z návštěvy Flory, tak si dáme záležet na tom, abychom vaše lidi nijak neimplikovali. Že ano, Dominiku?“
„Ano,“ přitakal Born a nervózně pohlédl na hodinky. „Už můžeme jet?“
*
Forstbotanischer Garten byla stále ještě otevřená pro veřejnost. Born vystoupil z auta a zamračil se na Kranicha, který vystoupil taktéž a auto zamkl. „Víte, co řekla paní Engelhardt,“ namítl řečnicky. Kranich byl stále v místnosti, když Anna mluvila, takže to musel slyšet stejně dobře, jako Dominik.
„Budu stát v uctivé vzdálenosti,“ odpověděl Tom s pečlivě umístěnou ironií na slově „uctivé“. Dominik pokrčil rameny. Koneckonců byl to jeho průšvih, ale trochu litoval Engelhardt. Vypadala, že jede na poslední zásoby energie. Tom si to ale taky uvědomoval a skutečně se nehodlal moc ukazovat. Chtěl jen vědět, co hodlá Born s tím děvčetem provést.
Šli pečlivě upravenými cestičkami rychle a rozhlíželi se. Teprve když došli k altánu, uviděli pod ním skupinku deseti děvčat na malých skládacích stoličkách s tvářemi napůl skrytými za malířskými stojany. Tom zůstal stát na místě a Born zvolnil krok. Ještě než stačil Floru očima najít, děvče se samo zvedlo a s očima upřenýma do těch jeho přešlo k mladé ženě, která na ně dohlížela. Něco jí řeklo, žena přikývla a dál si jí nevšímala.
Flora opustila altán a posadila se na lavičku vybranou tak, že byla stejně daleko od altánu, jako od Borna. Když si uhladila sukni, znovu k psychologovi vzhlédla a zůstala na něm trpělivě viset očima. Dominik se konečně pohnul, došel k ní a sedl si na druhou stranu lavičky.
„Ahoj, Floro,“ pozdravil ji.
„Ahoj,“ odpověděla Flora. „Byla jsem si jistá, že přijedete, i když vás ke mně nechtěli pustit. Vy ale nejste policista, že ne?“
„Ne, jsem soudní psycholog,“ potvrdil Dominik.
„Četla jsem o vás v novinách,“ informovala ho Flora a na chvíli umlkla. „On je policista, že ano?“ řekla pak, ale její ruce se ani nepohnuly, aby ukázala, a dívala se pořád na Borna. Věděla, že v blízkosti je jediný další muž.
„Ano, to je,“ přitakal Dominik a chvíli ji pozoroval. „Chtěl bych s tebou mluvit o tvém dospělém příteli. Jste si blízcí, jak jsem slyšel. Já si myslím, že velmi blízcí. Máš ráda jeho kočku, viď?“
„Ano, Murasaki,“ přikývla hlavou Flora a trochu se usmála. „Je to krásná kočka. Chtěla bych být jako ona, chtěla bych být kočka. Nechtěla bych být člověk. Je to tak¬… bolí to. Stalo se vám někdy, že už jste nechtěl být člověkem, doktore Borne?“
„Mockrát,“ odpověděl Born. „Ale jsem to, co jsem.“
„Ano,“ hlesla Flora a vypadala, že chvíli přemítá nad tím, o čem právě hovořili. „Víte, všichni si myslí, že mě bolest osvobozuje a přitom jen neumím udělat věci správně. A kdybych to udělala správně, řeknou, že to není správně, protože to není správně pro ně. Chce to odvahu udělat to, o čem víme, že je správné jen pro nás. A tu on má.“
„Ty souhlasíš s tím, co dělá?“ zeptal se opatrně Born. Flora zakroutila hlavou se shovívavým úsměvem, jakoby tu byl on dítětem a ona tím dospělým. A možná to tak bylo.
„Ne,“ řekla pak Flora, „nemyslím si, že má někdo právo vzít někomu jinému život. Myslím si, že život je náš, abychom s ním naložili, jak uznáme za vhodné, i když to není správné.“ Poslední slovo náhle nabralo nový význam a Bornovi se chtělo brečet, když ta slova slyšel z jejích úst, protože věděl, že jí je do nich nikdo nevložil. Věděl, že tohle je poslední stádium té choroby, která postihla Ingrid, Emmu a Karin.
„Ale mě neberte vážně,“ promluvila po chvilce Flora a skoro jakoby věděla, na co Born myslí. Její oči byly tak chápavé. „Já jsem jen dítě. A to je to, co tolik bolí.“
Dominik pootevřel ústa, aby něco řekl, ale zjistil, že vlastně nemá co. Cítil jen velký smutek na místech, kde by měly být myšlenky. „Ale vy jste nic z toho vědět nepotřeboval, doktore Borne. Nepomůže vám to¬… a stejně jste to už věděl. Musím jít.“
Zvedla se a rychle se vzdalovala. Pak se náhle zastavila, otočila a se stejnou naléhavostí se vrátila k němu. „Nezapomenete na mě, doktore Borne, že ne?“
„Ne,“ odpověděl Born a zněl hloupě. Cítil se v její přítomnosti tak hloupý, prázdný a naprosto nevědomý. „Nezapomenu.“
„Dobře,“ řekla Flora, usmála se a vypadala opravdu šťastně. Byl to ale jen okamžik. „To je od vás fér. Spousta věcí není fér, ale tohle je.“
„Co třeba není fér?“ zeptal se Born. Věděl, že je na odchodu, a znovu cítil to hryznutí promarněné příležitosti. Chtěl to prodlužovat, protože jedno z její řeči cítil od začátku. Loučení a smířenost. A protože na začátku jejich setkání nikam nedocházela, začal se v něm usazovat pocit děsu.
„Třeba to, že nemáme právo vzít život, který nám nepatří, ale máme právo ten život dát. To je přece stejně kruté, nebo ne?“ Chvíli stála, jako by čekala na odpověď, ale v její tváři bylo patrné, že o ni nestojí, ani kdyby měla přijít. „Nashledanou, doktore Borne.“
A pak odešla a Born věděl, že by se neotočila a nevrátila ani, kdyby za ní zavolal. Pomalu vstal a vracel se ke Kranichovi, který se na něj mračil proti pozdně odpolednímu slunci. Tom rozuměl každé páté slovo, ale tón hovoru mu neušel. Otevřel ústa, aby se zeptal, ale něco v Bornově tváři ho odradilo od toho, aby vydal byť jen hlásku.
Usadil se v něm strach a nevěděl z čeho.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XVII.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XVII.
*
You’ve gone too far,
who do you think you are?
Is this what you came for?
Well, this means war!

*
Vzrušení a očekávání nebyly jediné emoce, které šlo zcela jasně rozeznat i v neznámém prostředí. Nejistota a napětí byly dalšími z nich a zasáhly Borna s Glaser snad ještě silněji, než ty kladné. Jakmile v sobotu v devět ráno vešli na stanici dálniční policie, hned jim došlo, že se muselo stát něco nepříjemného. Dveře do Engelhardtiny kanceláře byly zavřené a všichni policisté, kteří tu byli, se tvářili, jako by očekávali to nejhorší, ať to pro ně znamenalo cokoli.
„Dobrý den,“ pozdravila Eva Petru. Mířila přímo k sekretářčinu stolu, protože usoudila, že pokud je někdo může uvést do obrazu, bude to právě Schubert.
„Dobrý,“ odpověděla Petra, „paní Engelhardt na vás už čeká.“
„Je s tam s ní Almara,“ dodal Herzberger významně a propichoval Glaser a Borna pohledem. Byl si naprosto jistý, že Semir s Tomem žádný průser nevyvedli, takže to musela způsobit ta slavná BKA. A to si šéfová nezasloužila, jak kdyby toho neměla dost díky jedenáctce a dvanáctce.
„Vrchní státní zástupkyně Schrankmann,“ pospíšil si Bonrath s vysvětlením dřív, než se kdokoli stačil zeptat, a sjel Hotteho pohledem. Jestli na ně tu Almaru ti dva prásknou, tak bude teprve veselo. „A je tam s nima nějakej chlap, vypadá to na právníka. Oba byli dost načuření a Semir s Tomem už jsou na koberečku.“
„Aha,“ vzala na vědomí Eva a podrobila Dominika po svém boku zkoumavému pohledu. „Co jsi té holce včera řekl?“
„Přece jsem ti to vyprávěl,“ namítl Born a jako první vykročil ke dveřím Engelhardtiny kanceláře. „Nehledě na to, že nevím, proč do toho pletou Gerkhana s Kranichem, když s tím ti dva nemají co dělat. Třeba to není o Floře.“
Eva byla už teď přesvědčená, že je, ale nemělo cenu o tom diskutovat. Engelhardt na ně čeká a pokud ten průšvih, kvůli kterému sem napochodovala státní zástupkyně, způsobil Born, nebylo fér ji v tom nechat. A už vůbec ne po tom, co jí včera slíbili. Born zaklepal a otevřel jí dveře, kterými vzápětí prošla.
„Dobrý den,“ pozdravila společnost a slyšela za sebou stejný pozdrav od Dominika. Rychle přelétla očima shromážděné; jediný, kdo seděl, byl muž, který skutečně vypadal na právníka. Státní zástupkyně nejspíš přecházela po místnosti, když vešli, protože teď stála uprostřed a měřila je ostrýma očima trochu podrážděně. Engelhardt seděla za svým stolem a dívala se trochu apaticky. Gerkhan s Kranichem stáli úplně vzadu a tvářili se naštvaně a vzpurně.
„Dobrý den,“ vrátila jim Anna podivným hlasem a postavila se. Bylo poznat, že se v ní odehrává spousta emocionálních procesů a bojuje s touhou nedat je najevo a ulevit si tak. „Vrchní komisařka Glaser, doktor Born,“ ukázala na právě příchozí, „vrchní státní zástupkyně Schrankmann a doktor Rosenmiller, právní zástupce Maxe Bittnera.“
„Tady doktor Rosenmiller vznesl námitku proti faktu, že jste vyslýchali Floru Bittner bez vědomí jejího otce a co víc, navzdory jeho přímému zákazu. A to i přesto, že není nijak implikovaná do případu, který právě řešíte,“ spustila vrchní státní návladní, sotva nechávajíc Engelhardt domluvit. Anna střelila pohledem po Evě; nebyl vyčítavý, spíš Glaser připomínal, že přesně tuhle situaci předpovídala.
„A to jsem se ani nezmínil o tom, že podezření, které jste vy a tady vrchní komisař Kranich tomu psychicky nemocnému dítěti předložili, je naprosto nepodložené a může být snadno považováno za osobní útok na Simona Hoffmana,“ navázal doktor Rosenmiller. Měl přímé oči a pevné držení těla člověka na misi. Působil dojmem někoho, kdo je ochotný udělat cokoli, aby svoje tažení dovedl k vítězství.
Born zalétl očima k Tomovi a shledal, že komisař nemá ve tváři ani ten nejmenší náznak toho, že se proti tomu hodlá ohradit. Kranichovy jasně modré oči sice plály hněvem, ale mlčel. Dominik se nemohl rozhodnout, jestli je to hrdinské nebo hloupé. „Nikdo Floře žádná obvinění nepřednášel, jméno Simona Hoffmana v rozhovoru vůbec nepadlo, to zaprvé,“ promluvil s pohledem pevně upřeným na státní zástupkyni. „A za druhé, pan Kranich s tím nemá co dělat. U toho rozhovoru vůbec nebyl.“
„Náš svědek potvrdil, že tam byl s vámi,“ namítl Rosenmiller klidně. Born nevěděl, co přesně je jeho cílem, ale ať byl jakýkoli, advokát měl pocit, že to jde dobře.
„Dovezl mě do Forstbotanischer Garten a byl u altánu, ale s Florou vůbec nebyl v kontaktu,“ uvedl na pravou míru, „to vám váš svědek musel říct také.“
„To koneckonců není důležité,“ vložila se do toho Schrankmann a utnula tak cokoli, co chtěl Rosenmiller říct. „Podstatné je, že u toho dítěte došlo k psychické újmě, následkem čehož se pokusila o sebevraždu, a dálniční policie k takovému kroku svolila.“
„I laik by viděl, že Flora trpí klinickou depresí,“ namítl Dominik. „Jestli se pokusila o sebevraždu, tak to nebylo proto, co se dozvěděla. Byla to bilanční sebevražda, udělala by to tak jak tak a udělá to znovu.“
„To vám stačilo pár minut o samotě s ní, abyste to byl schopný diagnostikovat?“ reagoval Rosenmiller okamžitě. Eva z něj začínala mít zlé tušení; k něčemu se v tom rozhovoru snažil dostat a Dominik mu podle všeho ještě přihrával.
„Takže připouštíte, že Kranich u toho rozhovoru nebyl a tím pádem nešel proti Bittnerovu zákazu?“ promluvila Engelhardt dřív, než Born stihl odpovědět. Rosenmiller po ní střelil nečitelným pohledem. „Pokud, jak říkáte, s ní byl doktor Born o samotě a to musíte mít také podložené, pak…“ V místnosti se rozhostilo ticho, jak to evidentně všichni zvažovali.
„To nic nemění na tom, že se podílel na porušení zákazu,“ vzpamatoval se rychle Rosenmiller.
„Jen plnil rozkaz, který dostal ode mě,“ dostala se konečně ke slovu Eva. „Pokud to jde na něčí hlavu, tak na mou.“
„Dobře,“ vzala na vědomí Schrankmann. Tom střelil vděčným pohledem po Anně a pak zapátral očima ve tváří vrchní státní zástupkyně, aby zjistil, jestli ji aspoň trochu naštvalo, jak se z toho vylízal. Vypadalo to ale, že Schrankmann nemůže být momentálně ukradenější a trochu ho to urazilo.
„Běžte,“ vyzvala Engelhardt Toma se Semirem a znatelně se jí ulevilo, že jsou její lidi z obliga. Kranich s Gerkhanem se začali ploužit ke dveřím. Normálně by se dali na rychlý taktický ústup, ale oba měli pocit, že se tu ještě něco zajímavého odehraje, a tak nikam nepospíchali. Hlavně Tom ne; během pár vteřin mu pěkně otrnulo a teď by rád zůstal, aby věděl z první ruky, jak to dopadne.
„Jak je té dívce?“ zeptala se Glaser Rosenmillera.
„Našli ji včas, takže se z toho dostane,“ ujistil ji právník bezbarvě. „Ale bylo to dílo náhody. Věděla přesně, co a jak má udělat, a zajela si žiletkami do zápěstí pěkně hluboko. Skoro, jako by jí někdo poradil.“
Eva cítila, jak Dominik vedle ní strnul, protože dobře poznal, že je to mířené na něj, a krátce k němu zalétla očima, aby ho varovala. Born semkl rty k sobě a mlčel. Tom se Semirem se nenápadně zastavili u dveří a čekali, co bude dál.
„Jsem ráda, že bude v pořádku,“ přešla to Glaser. „Pane Rosenmillere, máte plné právo vznést stížnost na naše postupy, která bude spravedlivě posouzena. Musím vás ale upozornit, že jako první se bude zkoumat psychický stav Flory Bittner a pokud se přijde na to, že její pokus o sebevraždu neměl žádnou návaznost na rozhovor s doktorem Bornem, pak nepochodíte a následná publicita tomu děvčeti neprospěje.“
„To má být výhružka?“ zeptal se Rosenmiller. Něco v jeho výrazu naznačovalo určitý obdiv k elánu, s jakým proti němu Glaser vyrazila. Vrchní komisařka to ignorovala.
„Ne,“ zakroutila hlavou, „já vám jen říkám, jak to chodí a co bude následovat.“
„Takže to projde jen tak bez povšimnutí?“ otočil se Rosenmiller na Schrankmann. Stále byl podezřele klidný na to, že byl zdánlivě přetlučen argumenty.
„Už jsme si ujasnili, že je to záležitost BKA a nad jejich vyšetřováním nemám žádnou pravomoc,“ odpověděla vrchní státní zástupkyně a bylo na ní poznat, že to přiznává nerada a ten fakt sám o sobě ji dráždí. Rozčilovalo ji, že jí pod nosem probíhá vyšetřování jednoho z nejzávažnějších případů za poslední dobu a ona může jen sedět a čekat.
„Takže nezletilá dcera mého mandanta spáchá sebevraždu po rozhovoru s tímto člověkem a vy to necháte – “
„Oba dobře víme, že to tak nebylo,“ ohradil se ostře Born. Eva na něm viděla, že začíná ztrácet nervy. To nebylo dobré, protože byla přesvědčená, že Rosenmiller má něco v rukávu. A taky jí teď bylo jasné, že Dominik jí včera neřekl o svém rozhovoru s Florou úplně všechno.
„Jak to můžeme vědět?“ namítl advokát stejně rázně. „Byl jste tam jen vy a Flora, tak jak můžeme něco takového vědět? Bůhví, co jste s ní dělal!“
„Cože?“ pozvedl obočí Born až nebezpečně klidně. Eva věděla, že jsou v kritické fázi a nemohla to nechat zajít dál. Rosenmiller tu nehájil zájmy Bittnerů a už vůbec ho sem neposlal Flořin otec. Dominik měl pravdu v tom, že je Flora pro Hoffmana důležitá, jen se zjevně spletl v tom, jak moc.
„To stačí, pane Rosenmillere,“ zasáhla rychle, „jak jsem řekla, pokud máte problém, vzneste stížnost – “
„Samozřejmě, že mám problém,“ přerušil ji Rosenmiller, jeho klid byl dávno ten tam. Nebyl ale rozrušený, jak se dá očekávat od někoho, kdo prohrává. On křičel, protože byl vzrušený bojem, který vyvolal. „Mám problém s vaším úsudkem. Jak vůbec můžete nechat čtrnáctiletou dívku o samotně se synem pedofila?!“
Glaser pootevřela ústa v němém šoku a teprve prudký pohyb po její levici ji vybičoval v akci. Dominik po Rosenmillerovi vztekle vystartoval, což bylo něco, co neviděla hodně dlouho. Chytila rozzuřeného psychologa za klopy saka a strhla jej zpátky k sobě; musela vynaložit velkou fyzickou sílu, aby se jí nevysmekl. „Běž ven,“ rozkázala Dominikovi a strčila ho ke dveřím. Born se nadechl k protestu, stále sebou trochu škubaje, ale Eva s ním smýkla k východu a strčila do něj. „Běž. Ven.“
Semir pohotově otevřel dveře, u kterých s Tomem stále postávali. Všechno se seběhlo hrozně rychle a takovou reakci od víceméně stoického Borna nikdo nečekal, takže nebyli s to zasáhnout dřív, než Glaser. Born skutečně odešel z kanceláře a Semir šel za ním, protože netušil, co dalšího od něj může čekat. Tom za nimi zavřel dveře a pohlédl na Rosenmillera.
„Vždyť s ním přece podle vašeho svědka nebyla sama,“ zavrčel vydrážděně, „původně jste přišel s tím, že jsme tam byli oba.“ Born ho překvapil, když jej tak odhodlaně prve bránil, a Tom se teď cítil provinile, že mu nemůže poskytnout stejnou službu. Hrozně nerad by byl jeho dlužníkem, i když technicky ho očistila šéfová.
„Kranichu, měl jste být dávno venku,“ sekla po něm Engelhardt. Tom se nadechl k protestu; venku bude prd platný. „Hned,“ dodala zvýšeným hlasem, takže Kranich nakonec nic neřekl a práskl za sebou dveřmi.
„Já si za svým jednáním stojím a pochybnosti o mém úsudku nepřísluší vám. To, co jste právě předvedl, se dá klasifikovat jako nepřímá urážka veřejného činitele a to se vsaďte, že to tak klasifikovat budu,“ zaútočila Glaser proti Rosenmillerovi. „A jestli to nebude stačit, zjistím o vás všechno, všechno, co jde, a znepříjemním vám život natolik, že si ještě budete přát, abyste Hoffmana neposlechl a vznesl tichou stížnost u vedení BKA. A teď odsud vypadněte dřív, než vás ven osobně vyprovodím.“
Na Rosenmillerově tváři byl úsměv; nebyl to úsměv triumfální, jaký měl, když o krok ustupoval před vyprovokovaným Bornem, byl trochu nejistý a překvapený tak ostrou reakcí. Slova by s ním asi nic neudělala, ale na Glaser bylo poznat, že to myslí smrtelně vážně. Otevřel ústa, ale v ten moment ho utnul někdo úplně jiný.
„Tak a dost,“ promluvila Schrankmann a sjela Rosenmillera pohledem. „Podle toho, co jsem tu právě vyslechla, vám zjevně tak úplně není jasné, na co si chcete stěžovat, a přestávám věřit, že to celé mělo vést k něčemu jinému, než osobnímu útoku na doktora Borna. Doporučuji vám, abyste příště dělal blázny z někoho jiného.“
Vrchní státní zástupkyně si oblékla kabát, kývla Evě a Anně na rozloučenou a vykráčela z Engehardtiny kanceláře jako královna matka. Rosenmiller ji s arogantním „nashledanou“ následoval a obě ženy zůstaly stát a poslouchat, jestli se po cestě náhodou zase nesetká s Bornem. Když bylo i následujících několik minut ticho, Engelhardt přešla ke dveřím a vyhlédla ven. Ani jeden z jejích komisařů nebyl poblíž a Borna taky neviděla. Zavřela dveře.
„Můžeme čekat něco dalšího?“ zeptala se Evy. „Nebo to byla jen pomsta za ten včerejší rozhovor s tou dívkou?“
„Myslím, že dokud neuděláme něco dalšího, tak znovu problémy nebudou,“ odpověděla Glaser a vyčerpaně se posadila do křesla naproti Engelhardtina stolu. „Jen vrátil ránu, ale je moc chytrý na to, aby na sebe upozornil přímo.“
„Vypadá to, že si u státní zástupkyně zavřel dveře,“ řekla Anna zamyšleně a sedla si za svůj stůl, pokládajíc dlaně na jeho desku. „Předpokládám, že na tom, co Rosemiller řekl, bylo něco pravdy.“
„Obávám se, že ano,“ přitakala Eva. „Myslím, že sem šel s jediným záměrem a buď on nebo Hoffman si dali pořádně záležet na tom, aby vyhrabali tu největší špínu. Byla bych vám vděčná, kdyby se to dál nerozmazávalo. To poslední, co potřebujeme, je zdržovat se dramaty z minulosti.“
„Zjistím, kdo všechno to slyšel a postarám se o to,“ přikývla Anna. „Jak je na tom Karin Weiss?“
„Pomalu se zlepšuje, ale lékaři nás k ní ještě dlouho nepustí. Born se tak jako tak domnívá, že to bude chtít rozsáhlou terapii, než nám vůbec bude schopná říct něco užitečného. Nesmíme na to spoléhat a musíme najít způsob, jak ho dostat i bez ní.“
„Musíme se zaměřit na toho jeho komplice,“ reagovala rezolutně Anna. „Pokud je na tom ta malá Bittner skutečně tak, jak nám Rosenmiller říká, tak se k ní nedostaneme. A pochybuji, že nás k ní pustí, i kdyby byla v pořádku. Doporučovala bych vůbec se k tomu nevracet a neprovokovat ho dál.“
„Souhlasím,“ přikývla Eva. I ona si myslela, že kdyby našli toho komplice, dalo by jim to mnohem víc, než celá Flora Bittner i přesto, že to byla nejspíš Hoffmanova Achillova pata. Jen se trochu bála toho, že Dominik nebude příliš ochotný to pustit. Hoffman ho prostřednictvím Rosenmillera zahnal do ofensivy dost brutálním útokem a ačkoli Born nebyl fyzicky agresivní typ, nikdy neodolal výzvě na souboj a nepovolil jako buldok zakousnutý do něčí zadnice.
„Jdu se podívat po Bornovi,“ rozhodla Eva, když usoudila, že je dostatečně klidná na to, aby mohla jít zjistit, v jakém je Dominik stavu. Zvedla se a zamířila ke dveřím Engelhardtiny kanceláře. „Vaši lidé jsou velmi loajální, paní Engelhardt,“ řekla s rukou na klice. „Jsem ráda, že jste se nedala a nechala jste je to dál vyšetřovat.“
„Věděla jsem, co dělám,“ ujistila ji Engelhardt a sledovala, jak Eva odchází, než se sama sesunula zpátky do svého křesla způsobem ne nepodobným tomu, jak se před chvílí posadila Glaser, a prudce vydechla. Jak byla naivní, když si myslela, že se jim uleví, jakmile případ převezme BKA.
*
Semir za sebou zavřel dveře Engelhardtiny kanceláře. Slyšel, jak Tom něco rozezleně říká, ale nerozuměl mu. To bylo koneckonců vedlejší, ven šel proto, aby pohlídal Borna. Přestože šel těsně za ním, psycholog mu stačil zmizet z dohledu, takže se Semir obrátil na Kobru 7 a Schubert, které rozzuřený psycholog podle jejich strnulého postoje a absence jakékoli činnosti zjevně zaskočil stejně, jako jeho s Tomem.
„Kam šel?“ zeptal.
„Na záchod,“ odpověděl Bonrath, „co se tam stalo? Slyšeli jsme křik, ale nerozuměli jsme ani – “
„Díky bohu,“ vzal na vědomí Semir k nelibosti svých kolegů a sekretářky. „Petro, prosím tě, zjisti mi o tom Rosenmillerovi všechno, co můžeš, hlavně seznam jeho klientů, jo?“
Ani nečekal na odpověď a odspěchal směrem k záchodkům. Bonrath se podíval na Herzbergera, ale ten jen mávl rukou a vrátil se zpátky ke stolu. Byla reálná šance, že se z těch dveří za chvíli vyřítí Almara nebo šéfová a jestli jsou tam všichni ve stejné náladě, tak nechtěl být první na ráně.
Semir našel Dominika předkloněného nad umyvadlem. Rukama svíral jeho okraje a z nosu mu padaly kapky na bílý porcelán. Na náprsence košile bylo patrné, že si vodu několikrát chrstl do obličeje. Ačkoli byl zjevně dost rozrušený, nezapomněl si sundat kabát, sako a kravatu, které přehodil přes vedlejší umyvadlo, a vyhrnout si rukávy košile. To byla dobrá zpráva.
Než stačil policista promluvit, dveře se za ním otevřely a zavřely a v místnosti stál i Tom. Semir se k němu otočil a viděl, jak kolega rychle bere na vědomí všechno to, co předtím on sám.
„Je to pravda, co Rosenmiller říkal?“ zeptal se Gerkhan a na chvíli byl sám sebou zaražený. Původně se chtěl Borna zeptat na tu typicky obligátní otázku, jestli je v pořádku, která se až překvapivě často pokládá lidem, kteří v pořádku viditelně nejsou. Kranich se na něj podíval, ale nekáral ho, ani mu nenaznačil, že to dělat neměl, sám byl nejspíš příliš zvědavý.
„Jistěže je,“ odpověděl Born. Byl by si myslel, že to bylo z jeho reakce patrné. Teď byl rád, že ho Eva zastavila, protože Rosenmiller byl jen posel, nemělo cenu mu rozbíjet hubu. Ale rád by to udělal už jen proto, jak si to ten prosťáček užíval. A aby si trochu ulevil; měl hrozný vztek a chtělo se mu brečet zároveň. Dostal do obličeje něčím, o čem si myslel, že proti němu nikdy nikdo nevytáhne.
„A vy… myslím, váš otec…“ začal Tom, když Semir zjevně nehodlal s tou informací nic dělat. Nedalo mu to a musel se zeptat. Co mohl taky ztratit? Bornovo přátelství?
„Ne,“ odpověděl Born dutě, nastřádal v dlani několik papírových utěrek a začal si utírat obličej, „byl na děvčata. Byl bych rád, kdybychom o tom už nemluvili. Ví o tom někdo další?“ Házel zmuchlané použité utěrky jednu po druhé do koše pod umyvadlem a nedíval se ani na jednoho z policistů.
„Ne, nikdo nerozuměl, co se tam říkalo,“ zakroutil hlavou Semir. „Poslyšte, co vám ta holka vlastně řekla, že víte, jak na tom je psychicky? Kromě toho potvrzení, že ví, co Hoffman dělá?“
„Mluvila o tom, že by chtěla být kočka, že není spravedlivé nikomu život vzít, ale ani dát, a ať na ni nezapomenu… A pak trochu rozjímala nad tím, co je správné a co správné není. To je tak všechno.“
„A ta bilanční sebevražda? Co to jako znamená? To si spočítala pro a proti, jestli je pro ni výhodný žít?“ zamračil se Tom.
„Přesně tak, pane Kranichu,“ odpověděl Born. „A jakmile to bilanční sebevrah udělá, nepřestane to zkoušet, dokud se mu to nepovede. Jak říkal Rosenmiller, dala si na tom záležet. Myslela to vážně.“
Semir se nadechl, aby něco řekl, protože Tom vypadal, že jeho náladu, která byla od rána na bodu mrazu a zadupaná ještě níž celým tím představením s Schrankmann a Rosenmillerem, už nebylo možné resuscitovat. Nedostal ale příležitost, protože dovnitř vtrhla Glaser a sjela všechny tři pohledem.
„Evo, tohle je pánský – “
„Sleduj, jak si z toho něco dělám,“ nenechala Glaser Borna domluvit. „Přestaňte to tady blokovat, ten dlouhán stojí venku s překříženýma nohama, protože se sem bojí jít. A ty se trochu uprav,“ srovnala do latě i Dominika, „vypadáš, jako kdyby tě napadl hasič. Máš přece, co jsi chtěl, vyprovokoval jsi ho.“
„Tak my jdem zatím ven,“ odtušil Tom, když viděl komisařčinu bojovnou náladu, a opustil toalety. Semir ho následoval, mumlaje něco o informacích a Petře.
Eva se podívala na Dominika, jak se sukuje do kravaty. Strhl ji z krku tak razantně, že se uzel značně pochroumal, a teď ho studoval stejně pozorně, jako složku recidivisty. Nenáviděl vázat si kravatu, dělal to denně a pokaždé se u toho tvářil stejně. Eva se usmála. „Ukaž,“ řekla, a když spustil ruce, nahradila je svými. „Snad uschneš, než tě uvidí Korda.“
„To bych si zase něco poslechl,“ odtušil Dominik a zkoumal její obličej, zatímco mu uvazovala kravatu. „Dělo se tam ještě něco potom, cos mě vyhodila?“
„Udělala jsem to pro tvoje dobro,“ odpověděla Eva. „Kdybys mu jednu vrazil, tak máš na krku žalobu, to víme oba.“ Dominik přikývl, jako že její argument bere na vědomí, ale to rozhodně nezahnalo jeho chuť si do něčeho praštit. „Neříkal pak už nic. Státní zástupkyni došlo, že ji jen využil, aby tě vyprovokoval, a odešla. A já mu slíbila, že mu pěkně znepříjemním život. To by bylo, abychom na něj něco nenašli. Nasadím na to Eberta, stejně se v Hamburku rýpe v nose.“
„Není to už trochu moc?“ zapochyboval Dominik a sykl, když mu Eva utáhla kravatu tak, že mu stáhla příjem kyslíku. Zašklebil se na ni, zatímco suk povoloval.
„Není,“ odpověděla rázně. „Hoffman má kontakty a Rosenmiller pravděpodobně taky, jinak by se s ním Hoffman nezdržoval. U Schrankmann si dveře zavřel, ale nic mu nebrání ji příště obejít. Tak ho musíme zneškodnit.“
„Kvůli mně to nemusíš dělat,“ namítl Dominik tiše a navlékal si sako.
„Já to taky kvůli tobě nedělám,“ ujistila ho Eva, ale pak se usmála a její pohled i tón ztratily předešlou ostrost a obezřetnost. Znovu k němu přišla blíž. „Jsi v pořádku?“ zeptala se opatrně. Vztek měl na Borna zvláštní vliv; vždycky, když se přestal ovládat, pak člověk, který ho znal, dokázal poznat jeho nejniternější emoce. A Eva věděla, když ho držela, že jen zmínka o jeho otci šla pěkně hluboko a že v jeho očích byla za vztekem bezmoc a bolest, a to jí trhalo srdce.
„Jsem,“ ujistil ji Dominik. „Já jen…“ rozhodil rukama a pak je spustil podél těla. „Jen nemůžu pochopit, proč jsem si kdy myslel, že to proti mně nikdy nikdo nevytáhne. Přišlo to tak – “
„Pojď sem,“ povzdechla si Eva a objala ho. Born na chvíli úplně strnul, ruce frigidně podél těla, než se omotaly kolem Evy. Přitiskl ji k sobě tak pevně, jak jen dokázal a obličej zabořil do skuliny mezi jejím ramenem a krkem s vědomím, že nebude trvat dlouho a zase ho od sebe odstrčí. Zavřel oči a užíval si, že cítí tlukot jejího srdce a to hotelové mýdlo z její kůže.
Eva ho jen tak nepustila. Když ho naposledy držela v náručí, zjistila, že má v zádech kulku. A dokud ho necítila kolem sebe včetně té jeho směšně drahé kolínské, nevěděla ani, jak moc jí to chybělo. Svírala v pěsti látku jeho saka a nechtělo se jí ho v nejbližších dnech pustit, ale nemohla si vzít na svědomí, že se chudák Bonrath počůrá.
„Tak zpátky do práce,“ zamumlala do jeho ramene a povolila sevření. „Dominiku,“ zvýšila hlas a Born ji s lítostivým pohledem a povzdechem pustil. „A Floru necháš zatím na pokoji.“
„Ale Evo!“ ohradil se. Nepotřeboval ani vysvětlovat, co ho tolik rozhořčilo, ale když ho Eva počastovala pohledem, který mu měl naznačit, že z té životní fáze, pro které byly takové výkřiky typické, snad vyrostl, nedalo mu to. „Já se Hoffmana nebojím.“
„Tady o to přece vůbec nejde,“ odpověděla, „může tě ale pěkně zdiskreditovat a to je něco, co by nám vůbec nepomohlo. Flořinu výpověď nám stejně žádný soud neuzná, Karin Weiss nebude schopná výpovědi ještě pěkně dlouho, jestli vůbec někdy, a my potřebujeme pevné, neprůstřelné důkazy. Musíme najít Hoffmanova komplice, na to se teď budeme soustředit. Všichni.“
Born neřekl ani půl slova, upravoval se v zrcadle a myslel si zjevně svoje. „Dominiku, slib mi to. Dáš od ní ruce pryč.“
„Dám od ní ruce pryč,“ zopakoval mechanicky Born. „A přestaň to tady blokovat, jsi na pánských – “
„No jo,“ zahučela Eva. „Já jdu zavolat Ebertovi a ty jdi pracovat na tom hledaném.“ Už to nebyla otázka a za Evou klaply dveře. Dominik zůstal ještě chvíli hledět do zrcadla, aniž by se skutečně viděl, a pak vzal kabát a došel ke dveřím, ve kterých ho málem srazil Bonrath. Dominik se rychle vypařil; usoudil, že by pro něj policista stejně neměl dobré slovo.
*
Semirovi a Tomovi došlo až venku, že se nechali vyhnat ženskou z pánské toalety a vůbec jim to v tu chvíli nepřišlo divné, ale hodlali si zachovat důstojnost. „Najdi si radši křoví,“ doporučil Semir Dieterovi v nesnázích, když kolem něj procházeli, „nikde se neschůzuje tak dobře, jako na záchodě.“
„Dyť mají zasedačku!“ namítl Bonrath sklíčeně, ale odpovědi od žádného z policistů nedostal a patrně ji ani nečekal.
„Petro, prosím tě, máš už něco – “ začal Semir, ale sekretářka ho přerušila zakroucením hlavy, takže se znovu nesnažil promluvit a nechal to na ní.
„Na tom Rosenmillerovi pracuju, ale budu potřebovat ještě trochu času,“ spustila Schubert, „ale zjistila jsem ti, co šlo o tom jméně, jak si po mně chtěl včera. Murasaki znamená v japonštině fialová.“
„To ta kočka rozhodně nebyla,“ poznamenal odborně Tom.
„No výborně, Schimanski,“ ušklíbl se Semir. „Barvičky ti jdou.“
„Můžeš se po mně přestat vozit?“ ohradil se dotčeně Kranich. Pokud měli pracovat, Semir se choval příkladně, ale mimo práci byly jejich vztahy od toho Semirova včerejšího projevu naprosto příšerné.
„Tak nás přestaň oslňovat tím, co všechno tě naučili v mateřince,“ odpověděl Semir a podíval se na Petru. „To je všechno?“
„Ne, ale klidně to počká, až se dohádáte,“ odsekla Petra. Jejich přestřelka jí slušně pokazila náladu, jež se pracně zvedla z popela po tom, co Schrankmann a ten Rosenmiller konečně vyklidili pole a napětí na stanici polevilo.
„Promiň,“ zahučel Semir. „Máš prosím ještě něco dalšího?“
„Murasaki bylo taky údajně jméno hlavní hrdinky a autorky Příběhu prince Gendžiho, Murasaki Šikibu. No a podle této autorky byla podle toho, co jsem se dočetla, pojmenovaná Lady Murasaki, postava z románu Thomase Harrise Hanibal: Zrození. Šlo o – “
„Já vím, to už vím, četl jsem to,“ přerušil ji Semir rychle; zjevně se mu v hlavě rýsovala nějaká myšlenka, protože když pokračoval, skoro Petru před sebou nevnímal. „Až budeš mít něco o tom Rosenmillerovi, řekni. Jsi suprová, Petro.“
Aniž by byť jen pohlédl na Toma, otočil se a spěchal do zasedačky. Kranich rozpačitě pokrčil rameny a vydal se za Semirem. Měl toho právě tak dost, museli si konečně promluvit. Když vešel, Semir už něco čmáral na tabuli. „Co to má co dělat s Hannibalem Lecterem?“ zamračil se kolega.
Hanibal: Zrození je o dětství a mládí doktora Lectera. O tom, jak a proč se stal tím, čím je. Lady Murasaki byla jeho teta, do které se tak trochu zabouchl, a která ho opustila, když pomstil smrt své mladší sestřičky. Potom se přestěhoval do Ameriky.“
„A co se stalo jeho sestře?“ zeptal se Tom a sedl si na okraj stolu. Evidentně ho zaujalo, co Semir říkal.
„Jmenovala se Mischa a během druhé světové ji zabili a snědli vojáci, Lecter to viděl a pak je jednoho po druhým pěkně hnusně zabil. No a co z něj bylo pak, to už všichni známe. Každopádně nic z toho by se nestalo a z něj by se nestal kanibal, kdyby nebylo Mischy. Její smrt ho proměnila.“
„Stejně jako Hoffmana změnilo, když našel svou sestru mrtvou,“ doplnil Born opřený o rám dveří. „Pane Gerkhane, vy mě tu za chvíli nebudete potřebovat.“ Semir se polichoceně nadechl, aby odpověděl na kompliment, ale Tom ho předběhl.
„To by se vám líbilo – zdrhnout, když jde do tuhýho,“ ušklíbl se na Borna, ale bylo patrné, že to nemyslí zle. Trochu ho podráždilo, že jeho příležitost promluvit se Semirem byla ta tam. „Dáte si někdo kafe? Kde je Glaser?“
„Volá s Hamburkem,“ odpověděl Born, „bez cukru a s mlékem. Díky.“
„Ty taky?“ otočil se Tom na Semira a když kývl, Kranich vyrazil ze zasedačky přímo do kuchyňky. Zjistil, že kávovar je samozřejmě zase prázdný, takže se jal chystat nový životabudič. Chvíli zaváhal nad obvyklým množstvím, ale pak se rozhodl udělat kávu trochu silnější. Byl si jistý, že to dneska budou potřebovat. Balení kávy ale ne a ne najít.
„Petro!“ vykoukl z kuchyňky. „Kde je kafe?“
„Donesu ti ho,“ zavolala sekretářka a sotva se Tom dal do měnění filtru, už byla u něj s ještě neotevřeným balením. „Nějak nám narostla spotřeba od toho, co je tu BKA,“ poznamenala žertovně, „dneska ráno jsem ho koupila, ale zapomněla jsem ho doplnit kvůli tomu zmatku s Schrankmann. Co vůbec chtěla?“ drmolila, zatímco otevírala balení.
„Nic překvapivýho,“ odpověděl Tom, „celý to bylo divadlo, radši na to nevzpomínat. Pěkně jsme někomu šlápli na kuří oko.“
„Nic překvapivýho,“ usmála se Petra a podala mu otevřené balení kávy. Tom se na ni usmál a začal plnit kávovar.
„Co soused?“ zeptal se, aby řeč nestála, protože Petra se opřela o linku a zjevně nezamýšlela jen tak odejít. „Pořád tě prudí?“
„Ne, teď je klid,“ odpověděla sekretářka, „postrašil jsi ho dokonale.“
„No to bych řek,“ odtušil Tom a zapnul kávovar. „Hele Petro… Já jsem… Totiž, myslím…“ Situace se zdála naprosto bezradná; ať začal, jak chtěl, nebyl prostě schopný dostat se k jádru věci.
„Já nemám nic s Frankem, jestli ti jde o tohle,“ řekla rychle Petra s očima pevně fixovanýma na jeho tvář. Bylo na ní poznat, že se snaží uhodnout, co chce říct, nebo aspoň vysledovat směr jeho myšlenek.
„Ne, to já vím,“ odpověděl Tom. „Teda, Frank to řekl Semirovi, že spolu nic nemáte, a ten to řekl mně… Ale tady jde o to, že mně do toho nic není, a i kdybyste měli, já bych proti tomu nic neměl.“ Petra se podívala jinam a Tom usoudil, že konečně našel správnou cestu. „Totiž… nejde tady o to, že bys nebyla…“ Hledal vhodné slovo, díval se na její profil a nechápal, proč mu to nemůže ulehčit a prostě říct, že to chápe. To přece ženy dělávaly, ne?
„Proboha,“ zamumlal nakonec, „já bych chtěl, ale nejde to. Prostě nemůžu, protože by to nedopadlo dobře.“
„Co?“ Petra se na něj znovu dívala a tvářila se zmateně. Kranicha to na chvilku zarazilo; byl by přísahal, že jí ublížil tím, co říkal. Poznal to bezpečně, protože měl chuť přivřít si za odměnu ruku do dveří, ale teď se tvářila jen nechápavě.
„No… však víš… my dva… to něco mezi náma,“ mumlal; lezlo to z něj jak z chlupaté deky a Petra se stále tvářila nechápavě. Zatoužil na místě vzplanout a přestat existovat.
„Co mezi náma?“ zamračila se Petra a snad vypadala i dotčeně. Tom cítil, jak mu ledová pěst vtrhla do krajiny břišní a trhala vnitřnosti. Nemohl se přece tak moc splést v těch signálech, které k němu vysílala.
„Ty nic… teda, vypadalo to, že bys chtěla – “
„Proboha,“ zavrčela Petra dopáleně, „blbí chlapi, jeden jak druhej. Člověk vás párkrát poprosí o pomoc a vy si hned myslíte… A ještě si o tom mezi sebou povídáte. Blbci!“
Její poslední lichotku Tom slyšel jen z dáli, jak vyrazila z kuchyňky a dál po cestě nadávala. Cítil, jak mu červeň stoupá do tváří a začíná s ním lomcovat vztek. Tohle si ten idiot odskáče; beztak to byla Semirova vina, že začal věřit, že se Petře líbí. Teď ze sebe udělal největšího vola široko daleko a při vší té smůle to bude určitě do oběda vědět celá služebna.
Vletěl do zasedačky tak prudce, až její dveře třískly o zeď za nimi a šest párů očí se na něj otočilo dost nechápavě. „Kde máš to kafe?“ zeptal se Semir se svraštěným obočím.
„Udělej si ho sám,“ odsekl Kranich dopáleně.
„Právě jsme si říkali, že začneme procházet sousedství obětí a začneme se sami ptát na Hoffmanova komplice. Někdo musí zajet pro Ginkela do Cách, nebudeme riskovat, že ho po cestě ztratíme,“ řekla rychle Glaser, než se Gerkhan stihl vyjádřit. Správně a rychle došla k závěru, že bude lepší Toma někam uklidit, dokud se nevyzuří.
„Já se tam rád projedu,“ odtušil Kranich. Byla to přímo ideální příležitost, jak si pročistit hlavu a zbavit se na pár hodin veškeré lidské přítomnosti. Na kabát se vykašlal; pojede autem a venku to začínalo vypadat na krásný den. Klíčky od auta i mobil měl v kapse, takže vyrazil ven rovnou.
Spokojeně se usadil do sedadla řidiče a už začínal cítit, jak v něm vztek povoluje. Dveře na sedadlo spolujezdce se otevřely, sotva nastartoval, a do auta naskočil Semir. „Málem jsi mi ujel, víš to?“ pokáral parťáka opatrně. Kranich protočil oči.
„To by bylo neštěstí,“ odsekl a vyjel z parkoviště poněkud prudčeji, než bylo vůbec dovoleno. Gerkhan by na to měl pár chytrých odpovědí, ale raději se rozhodl takticky mlčet. Hodlal počkat ještě nějakou dobu, než napětí v Kranichových ramenou povolí a bude bezpečné vůbec načít rozhovor. Stejně jako kolega totiž došel k závěru, že to dusno mezi nimi se musí nějak vyřešit.
Vhodná příležitost nastala asi půl hodiny potom, co Tom zastavil u Schrödera, pořídil si svačinku a nechal Semira řídit, láduje do sebe hotdog a srkaje svou oblíbenou limonádu. „Tak už mi řekneš, co se stalo? Byl jsi vytočenej jak kolo štěstí u Mountfieldu.“
„Až mi řekneš, co se stalo na Karnevalu,“ odvětil chytře Kranich po chvilce přemýšlení a nacpal si do pusy další sousto. Gerkhan si povzdechl, ale usoudil, že když to mohl říct Bornovi, může to říct i svému nejlepšímu příteli.
„No, prostě jsem si nedával pozor a trochu jsem se tam – “
„Sjel?“ napověděl Tom, jakmile polknul. Semir k němu zalétl pohledem, který to potvrzoval, a Kranich několikrát zamrkal. „To je ono? Ty děláš takový tajnosti kvůli tomu, že sis něco šlehl? Proboha Semire…“
„Ale já si nic nešlehl,“ namítl Gerkhan trochu uraženě. Kdo si sakra Tom myslí, že je? „Nehlídal jsem si flašku s pitím a někdo mi tam šoupl LSD. Od té doby si nepamatuju vůbec nic, všechno za mě udělal Frank a dovezl mě domů. Nechtěl jsem nic říkat, protože jsem se zachoval jak totální amatér a neudělal jsem, co jsem udělat měl. Spokojenej?“
„Jo proto mu tak podkuřuješ,“ odtušil Kranich a evidentně se mu zlepšila nálada. „Já si myslel, že jsou z vás najednou nejlepší přátelé navždycky a ty jsi jenom vděčnej.“
„Jsem mu vděčnej,“ přitakal Semir, „ale taky je to fajn chlap. Nenechal mě ve srabu, i když mohl, a nic nepráskl. Pozval jsem ho na pivo a taky ho na to pivo vezmu.“ Chvíli zíral před sebe a přemýšlel, než se mu na tváři objevil škodolibý úsměv. „Ale jestli žárlíš, můžeš jít s náma.“
„Ne, díky,“ zamumlal Kranich s plnou pusou a tvářil se na nanejvýš shovívavě, „klidně si cukrujte beze mě, já vím, že to nevydrží.“
„Hele prskáš tady všude,“ upozornil ho Semir, který měl podle tónu řeči zjevně výhrady ke slovu ‚cukrovat‘.
„No a?“ ohradil se Tom, když polkl. „Je to můj služebák, tak co.“
Na to Semir neměl, co by řekl. Na jazyk se mu drala původní otázka ohledně Tomova vzteku, ale počkal, až Kranich dojí, zmačká ubrousek do maličké kuličky a tu pak nacpe do popelníku. Když už Tom jen s neuvěřitelně otravným zvukem srkal brčkem poslední zbytek limonády ze dna kelímku, Semir to nevydržel. „Tak už mi řekneš, co tě tak dožralo? Zabili ti oblíbenou postavu v té tvé telenovele?“
„Jaké telenovele?“ napřímil se Tom přistiženě a Semir se na něj jen uculil. Nemohl uvěřit tomu, že si Tom skutečně myslel, že mu to uniklo.
„Jo v jaké telenovele?“ pitvořil se po něm. „Ty jich sleduješ víc?“
„Ježiš ne,“ bránil se Kranich plamenně. „Ale jak o tom víš?“
„Když se stalo to s Andreou, měl jsem depku, neoslepl jsem,“ zakroutil Gerkhan hlavou s výrazem ve tváři, kterým jasně kolegu obviňoval z absolutního amatérismu. „Ale teď vážně, kdo tě – “
„Ty,“ přerušil ho Tom a znovu se vracel do ráže, „kdybys do mě pořád nehučel, že je do mě Petra udělaná, tak jsem se dneska tak blbě neztrapnil.“
„Počkej,“ zakroutil hlavou Gerkhan s nechápavým výrazem a snažil se to pojmout, „tys ji někam pozval a ona ti dala košem?“
„Ne,“ odsekl Tom. Nechtělo se mu o tom mluvit, ale jestli to teď nedopoví, zas budou za pár dní tam, kde byli. „Prostě jsem se jí snažil vysvětlit, že je fajn ženská, že bych ji i chtěl, ale nemůžu, a ona vyletěla, že jsme všichni blbci, co si myslí, že když ti holka řekne o pomoc, automaticky tě balí, a ještě si o tom povídáme… Můžeš mi říct, čemu se jako směješ?“
Semir svíral volant a pokoušel se smích dusit, ale když ho přítel odhalil, začal se smát nahlas. Kranich na něj zíral dopáleně; tak on z něj udělá vola a ještě se mu teď směje. Jestli to byl od začátku jen žertík, tak ho roztrhne jak hada. „Co ti přijde tak vtipný?“
„Bože Tome, promiň,“ snažil se uklidnit Semir, „já jsem si celou tou situaci jen představil a…“ Pokusil se potlačit další smích a pomalu se uklidnit.
„Tak se jdi bodnout,“ založil Kranich ruce na prsou a zuřivě zíral z okýnka. Začínal mít pocit, že jeho důstojnost se z té celé věci jen tak nevzpamatuje. Petra o něj vůbec nestála, zatímco on si byl jistý, že se do ní tak trochu zamiloval, a ten hňup vedle něj se může umlátit smíchem. „Víš co by mě zajímalo? Odkdy jsi najednou tak sečtělej,“ rozhodl se náhle změnit téma, „napřed Lolita, teď nějaký Zrození… Od toho, co jsme se poznali, jsi četl tak maximálně etiketu na kečupu.“
„To ti řeknu naprosto přesně,“ odvětil Semir, „od toho, co jsem konečně vybalil jednu z těch nejdýl zabalenejch krabic a našel tam knížky z knihovny z devadesátýho sedmýho. Došel jsem k závěru, že když už jsem je prakticky ukradl, tak bych je aspoň mohl přečíst.“
„V přestávkách mezi tapetováním,“ odtušil Tom, a když se na něj Semir zašklebil, spokojeně se uculil. „Jak to, že se po nich nikdy nikdo nesháněl?“
„No dost jsem se stěhoval a asi jsem jim zapomněl nahlásit novou adresu,“ pokrčil rameny nevinně Semir. „Ale sbírka je to pěkná.“
„Počkej, počkej… Proč jsi vůbec ty,“ dal si Kranich záležet na oslovení tak, aby bylo příteli jasné, že ho rozhodně za čtenáře nepovažuje, „kdy lezl do knihovny?“
„Brigádničila tam holka, co se mi líbila,“ pokrčil rameny Semir; urážka ho minula, protože se zjevně vrátil v myšlenkách do minulosti. „Fakt kočka, vysokoškolačka, hrozně sečtělá. Radila mi, co mám číst, a vždycky mi o tom tak hezky vyprávěla a já si to teda půjčil, abych na ni udělal dojem.“ Zalétl očima k Tomovi, který mu visel na rtech a zjevně čekal na pointu. „No a pak jsem zjistil, že má kluka. Tak už jsem tam nikdy nevlez.“
Tom se rozesmál, ale Semira to neurazilo. Smál se s ním a bylo mu fajn, protože se to dlouho nestalo a po celém tom šíleném kolotoči posledních několika dní to byla skvělá věc. „Zajímalo by mě, jak vypadá teď,“ dodal pak po chvilce zamyšleně.
„To bych radši nezjišťoval,“ doporučil mu Tom. „Devadesátej sedmej je dávno pryč.“
„To od tebe nebylo vůbec hezký,“ ušklíbl se na něj Semir. Prý kavalír. „Je to jenom devět let.“
„A koukni se, co to udělalo s tebou,“ podotkl Kranich a tentokrát se s ním Semir nesmál. Zamumlal něco o blbečkovi a zastavil před stanicí Dálniční policie Cáchy, kde ještě pořád měli pod zámkem Inga Ginkela. „Ty hele… A ty sis fakt myslel, že se Petře líbím, nebo – A víš co, radši neodpovídej.“
Kranich vystoupil ještě, než Gerkhan stačil otevřít pusu. Semir se klidně odpásal a vytáhl klíč ze zapalování s pomyšlením, že Tom nad tím jen tak nepřestane dumat. Teď už mu Petra tuplem nedá spát. „Ta je ale mazaná,“ zamumlal si pod vousy a vystoupil taky.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XVIII.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XVIII.
*
Givin’ myself to you is like
givin’ myself to a chainsaw.
You keep cuttin’ me open, why?
Is that the only thing that you’re good for?

*
Frank moc dobře věděl, že to Susannu k tomu zpropadenému případu, který dusil stanici už nějakou dobu, táhne. A taky moc dobře věděl, že šéfová ji na tom dělat nenechá. Už tak ten případ vázal víc lidí, než mohla při běžném provozu postrádat, což se projevovalo především tak, že od smrti Weissů jeli on i Susanna přesčas. A víceméně samé papírování.
Nemohl říct, že by z té práce navíc byl bůhvíjak nadšený. Potřeboval se od Susanny dostat co nejdál a ne sedět těsně vedle ní v malém prostoru auta a pak se na ni přes stůl dívat, jak rádoby nenápadně nakukuje do zasedačky. Nevěděl, co tam dělala včera, ale napřed byla značně spokojená sama se sebou a poté pořádně vytočená, když jí šéfová údajně slušně sdělila, že si má hledět svého.
Možná s tím jejím vztekem mělo co dělat, že si z ní Frank začal utahovat, když se mu svěřila, ale příležitost to byla příliš lákavá a on nemohl odolat. Navíc přímo prahl po čemkoli, co by do jejich vtahu vrátilo aspoň trochu normálnosti. Říct, že to od té pokarnevalové noci bylo divné, by nebylo tak úplně přesné. Zoufale se snažili rozpoznat, jak se spolu mají bavit a co všechno si k sobě vlastně můžou dovolit. Nebylo lehké poznat, kde vlastně jsou nové hranice, které nesmí překročit, když ty původní zůstaly kilometry za nimi, v životě, který už neexistoval.
Dnes jim služba končila brzy; Kobra 9 se konečně vrátila z nemocnice, kde se střídala s Kobrou 7, a Frank jim milerád přenechal zbytek toho papírování, které měli dělat beztak oni místo toho, aby se flákali v nemocnici. Tam byli taky jen proto, že Hotte měl depku a všichni se z něho mohli pominout. Frank by je chtěl všechny vidět, kdyby měl splín on. Vsadil by se, že by se rozhodně nepřerazili.
„Chceš hodit domů?“ zeptal se Susanny, jakmile podepsal poslední hlášení a všiml si, že s hlavou podepřenou místo práce hledí do prázdna. Chtěl sice utéct z její přítomnosti, ale ráno ji vezl do práce, a pokud chtěl, aby to mezi nimi bylo zase normální, musel se normálně chovat bez ohledu na to, jak moc se mu nechtělo.
„Ne, díky,“ odpověděla Susanna, kterou jeho otázka probrala z přemýšlení. „Už mám odvoz.“
„Aha,“ vzal na vědomí Frank bez emocí; vyvlékl se z toho překvapivě hladce. Pak mu to ale začalo vrtat hlavou. „Koho?“ Náhlá myšlenka plynoucí z toho nejhoršího tušení ho zasáhla jako blesk. „Nemáš rande, že ne?“
„Proč?“ zeptala se Susanna opatrně a snad trochu vzpurně. „Máš s tím problém?“ Její tón předesílal past, pokud řekne ano, a Frank se do ní rozhodně nehodlal nechat chytit. Jednou něco řekl, tak za tím hodlal stát.
„Ne, proč bych měl?“ pokrčil rameny lhostejně a začal se přehrabovat na svém vysoce neorganizovaném stole, aby našel klíčky od služebního auta. „Já jen žes sebou docela hodila.“ Znělo to urážlivě a Frank napůl čekal, že po něm něco hodí, ale kupodivu se nenaštvala.
„S Danielem se známe už dlouho,“ začala místo toho vysvětlovat. „Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo fungovat, to až teď.“
„No… tak si to užij,“ odpověděl Frank, konečně našel klíče od auta a vzal si bundu. „Měj se.“ Mávl jí na pozdrav a rychle se klidil ze služebny. Jestli pro ni ten chlap přijede sem, nechtěl ho vidět. Už teď se mu představa, že na ni někdo další sahá, hnusila neuvěřitelným způsobem, nepotřeboval znát určitý obličej. A měl trochu vztek; bylo to sotva pár dní a ona už si narazila náhradu, která jí určitě naplácá tak, jak si přála.
Susanna sledovala odejít, jak Frank odchází, aniž by se ohlédl, a semkla rty k sobě. Doufala, že bude protestovat, že se ho to nějak viditelně dotkne – prostě že bude žárlit jako už tolikrát předtím. Opakovala se ale stále stejná situace; Frank byl rozhodnutý dělat, že se nic nestalo, a čím odhodlaněji a pečlivěji se tak choval, tím víc ji ničil.
Ale ona škemrat rozhodně nebude. Daniel byl naprosto ideálním adeptem. Znala ho celá léta a on to na ni stále zkoušel. Odmítala ho, protože z něj cítila něco divného – něco, co se jí tehdy tak úplně nelíbilo. Chvíli po tom posledním fiasku s Frankem se ale sešli na večírku, kam musela jít kvůli matce, a najednou se spolu bavili úplně jinak. Susanna se ten večer dozvěděla, co tak divného na něm bylo, ale tentokrát ji to vzrušovalo.
Daniel si totiž liboval v tom, co Traber tak tvrdošíjně a se srdcem na dlani odmítal.
*
O půl druhé v noci Franka vzbudil telefon. Okamžitě ho zachvátila panika, že je to někdo z práce a chce po něm, aby vstával sotva pracně usnul. Když si ale přiblížil telefon k rozespalým očím, zjistil, že je to mnohem horší. Volala mu Susanna.
„Víš, kolik je hodin?“ prskl do telefonu.
To říká ten pravý,“ odsekla Susanna.
„Jestli po mně něco chceš, nezačínáš dobře,“ upozornil ji Frank.
Potřebuju pomoct,“ odpověděla a Frank si všiml něčeho, čeho předtím ne; Susanna byla silně rozrušená. Zvedl se na loktech. „Můžeš pro mě přijet?
„Kam?“ zamračil se Frank, ale už vstával z postele. Přesto si zaryl. „Proč? Kde máš toho svýho starýho známýho?“
Prosím,“ hlesla Susanna a zněla čím dál zoufaleji. „Opravdu potřebuju pomoct.
„Dobře,“ zahučel Frank neochotně, jako kdyby se právě odhodlal vyhovět jí, zatímco si už zapínal kalhoty. „Řekni mi, kde jsi a zůstaň na místě.“
O tři čtvrtě hodiny později zastavil u patníku a než se vzpamatoval, Susanna seděla v autě vedle něj schoulená do sebe a nervózně škubala za pás, který se v navijáku zjevně trochu vzpříčil a odmítal se odmotat. Frank na ni překvapeně zíral. Trochu se jí třásly ruce a patrně původně pečlivě nalíčené oči měla rozmazané a obklopené šmouhami, které naznačovaly, jak si špičkami prstů snažila utírat slzy, jak přicházely.
„Proboha co se ti stalo?“ zeptal se Frank. „On ti něco udělal?“ Nedostal od ní žádnou odpověď, takže rozepnul svůj pás, natáhl se a pomohl jí odmotat ten její. Odstrčila ho, jako by ho nesnesla blízko sebe, a trvalo jí třikrát, než patent pásu cvakl. „Susanno? Mluv se mnou! Udělal ti – “
„Ne,“ odpověděla Susanna. „Franku, jeď. Prosím.“
Traber se dál nevyptával. Aspoň prozatím. Znovu si přes sebe přetáhl pás a šlápl na plyn, aby ji zavezl domů. Byl si celkem jistý, že tam, kde ji vyzvedával, rande rozhodně neměla. Aspoň původně ne. Nedokázal si to v hlavě nějak rozumně poskládat a nebyl schopný vypozorovat nic, co by mu napovědělo, jak se v takové situaci ocitla.
Celou cestu oba mlčeli. Když zastavil před jejím domem a Susanna vystoupila, Frank si rychle pospíšil za ní, aby mu náhodou nezabouchla před nosem, ale Susannu evidentně nezajímalo, že jde za ní. Když zavřel její domovní dveře a došel za ní do kuchyně, nalévala si skleničku něčeho hřejivě jantarového, na co dostal okamžitě chuť. Pak si uvědomil, že tohle pro Susannu moc typické není.
„Řekneš mi, co se stalo?“ zeptal se znovu, když odložila prázdnou skleničku, a donutil svoje obočí vrátit se zpátky nad oči. Když to na ni přišlo, zvládla by přepít i jeho, a to byl sakra výkon. Susanna záporně zakroutila hlavou, Frank si povzdechl a sundal si bundu, házeje ji na pohovku.
„Co to děláš?“ zeptala se Susanna napůl znepokojeně, napůl vydrážděně, a skopla lodičky. Frank se při tom pohybu podíval na její nohy; až teď, v umělém světle místnosti, si všiml, že má černé punčochy se vzorem na zadní straně, a že, ačkoli má vypasovaný kabátek až do půli stehen, nevidí ani lem sukně.
„Dělám si pohodlí,“ odtušil, když se jí znovu podíval do tváře, „neodejdu, dokud mi nevyklopíš, co se ti stalo.“ Susanna nereagovala a sundala si kabát. Měla pod ním černé krajkové šaty se snad až příliš krátkou sukní, dlouhým rukávem a téměř žádným výstřihem vepředu. Ten vzadu sahal až ke kříži. Frankovi se na chvíli zadrhl dech v krku i přesto, že celkově mu to přišlo příliš. „Tys šla na pohřeb?“
Susanna protočila oči a prošla kolem něj ven z kuchyně. „Měla jsem rande, nešlo tak, jak jsem čekala, nechtělo se mi pěšky domů. Díky, žes pro mě přijel. Stačí?“
„Ne,“ odpověděl Frank a šel za ní. „Nevysvětluje to, proč jsi brečela, a proč jsem tě vyzvedl tam, kde jsem tě vyzvedl. Třásla ses, Susanno, tak nedělej fóry a – “
„Prostě jsem to potřebovala, chápeš?“ přerušila ho Susanna prudce. „Potřebovala jsem to, on mi to dát mohl, jenomže je už někde trochu jinde, já se vyděsila a utekla, než se vůbec cokoli stalo. Pak jsem ti zavolala a to je všechno. Nebo chceš vědět ještě něco?“
„Dyť je to sotva šest dní,“ zamračil se Frank. „A vůbec, co se stalo s tím, že věříš jen mně?“
„Nic,“ odsekla Susanna, „kdybych mu věřila, tak jsem asi neutekla. Neboj se, můžeš jít klidně spát.“
„Jak mám jít teď klidně spát?“ namítl Frank rozrušeně. „Jak mám být klidnej, když takhle vyšiluješ s bůhví kým? Co když už to za pár dní bude tak silný, že neutečeš? Necháš na sebe sáhnout každýho chudáka – “
„A co je ti do toho?“ obořila se na něj Susanna. „Jsem snad dospělá, můžu jít do postele, s kým chci, a poslední, kdo k tomu má co říct, jsi ty, takže si vem svůj názor i s tou ošoupanou bundou a vypadni.“
„Tak příště si laskavě vyžer následky toho, do čeho nemám co kecat, sama,“ odsekl Frank a chopil se bundy. „Rozdej si to s kým chceš, jak chceš, kolikrát chceš, ale po mně nechtěj vůbec nic!“
„Vždyť po tobě taky nic nechci!“ zakřičela Susanna zpátky. „Myslela jsem si, že jsme pořád přátelé, ale už tu chybu znovu neudělám!“
„Tak jestli to chceš takhle, máš to mít,“ sykl Frank a vydal se ke dveřím. Susanna ho sledovala tak rozčilená, jak už dlouho nebyla, a přes to hučení v hlavě vnímala jen to, že hrozně nechce, aby ji nechával samotnou.
„Franku, počkej!“ vykřikla navzdory sama sobě a Frank se zastavil, bundu stále v ruce; byl tak vzteklý, že si ji ani neoblékl. „Nechci, abys šel takhle. Musíme si – “
„Nemusíme už nic,“ odsekl Frank a došel až k ní. „Co chceš řešit? Oba víme, že půjdeš a uděláš to znovu. Místo, aby sis nechala pomoct, oblečeš se jak – “ Byl by se zastavil sám, protože jak mluvil, pomalu se dostával z afektu, a věděl, že takto ji urazit nechce. Ale Susannina facka ho zastavila dřív.
„Nic ti nedává právo mě takhle urážet,“ sykla Susanna. Frank měl rty pevně sevřené k sobě a položil si dlaň na tvář, která mu pulsovala horkostí. Díval se na ni vztekle.
„Právo rozhodně ne,“ zavrčel dotčeně a sjel ji provokativně od hlavy k patě, „ale divit se mi nemůžeš.“ Tentokrát tu facku čekal. Chytil její zápěstí dřív, než dolétlo k jeho stále pálící tváři, a sevřel její elegantní kosti tak, že sykla. Nevěděl, proč to vlastně udělal, ale okamžitě si uvědomil, že v Susanně bolest poslední dobou vzbuzuje úplně jiné pocity, než by měla.
Rychle ji pustil a znovu se otočil k odchodu. „Dělej si, co chceš, ale nemluv se mnou o tom,“ houkl přes rameno znovu.
„Ty jsi sobec,“ hlesla Susanna skoro až překvapeně a zakroutila hlavou. „Tobě je jedno, co se se mnou děje, jen abys za to náhodou nebyl zodpovědný!“
„Co?“ Frank se znovu zastavil, tentokrát několik metrů od ní. „Ty víš, že tohle není pravda. Říkal jsem ti, ať si s někým promluvíš i za cenu toho, že to schytám, říkal jsem ti, že pro tebe udělám první poslední, ale nebudu ti ubližovat. Tomu říkáš sobectví? Já jsem podle tebe sobec? Tak kdo jsi pak ty?“ Znovu se dostával do ráže. „Víš, že se mi to hnusí, a ty mi s tím stejně nedáš pokoj, protože ty to potřebuješ! Myslíš si, že kdyby existoval způsob, jak to udělat dobrý pro nás pro oba, nenašel bych ho? Vidíš jenom to, co chceš vidět, a jak to není to, co se ti líbí, běháš kolem oblečená jak šlapka! A hádej co – stejně to nepůjde tak, jak ty chceš! Tohle je realita, milostslečno, seznamte se!“
„Takže nakonec mě ještě budeš poučovat o životě?!“ zakřičela Susanna zpátky. „Ty si snad myslíš, že se bez tebe neobejdu nebo že jsem si tě vybrala?! Myslíš, že kdybych s tebou nemusela pracovat, vůbec bych se na tebe kdy podívala? O sexu ani nemluvě! Nechci tě o nic víc, než chci tuhle hnusnou úchylku, ale stejně tady je! A ohledně těch chudáků, se kterýma se tahám – horší než ty být nemůžou!“
„No to je výborný, tohle!“ Frank se začal nevěřícně a vztekle smát. „Takže já jsem ten naprosto nejhorší, co můžeš mít? Co takhle člověk, kterej se ani nezajímal, kams vypadla, a vysral se na tebe v noci na ulici? On je lepší, než já? To máš teda zajímavý měřítka! V čem byl asi tak lepší, než – “
„Nezvadl v polovině!“ vykřikla Susanna. V místnosti bylo na chvíli absolutní ticho. Susanna slyšela svůj zrychlený dech a nejistě pozorovala, jak Frankův obličej několikrát změnil barvu. Jeho pěsti se ve stejném rytmu rozevíraly a zavíraly. Klouby mu bělely a čelist byla tak napjatá, jako když se chystal někoho praštit. Dostala z něj strach a neváhala ani minutu, když vyšel proti ní.
Frank poznal, že bude utíkat dřív, než to věděla ona sama. Dokázal předvídat i její směr; v bytě nebylo zase tolik míst, kde by mezi ně mohla postavit něco, co ji ochrání. Nebyl ale připravený na fakt, že Susanna ho zná stejně dobře a ví, na co se chystá, takže ho trochu překvapilo, když mu dala pěstí do hrudníku a podtrhla mu nohy, aby získala chvíli náskok.
Frank ji drapl za kotník a shodil k sobě na zem. Padala napřed s dlaněmi před sebou a silně ji zabolelo pravé zápěstí. Vědomí, že před Frankem nemá chráněná záda, ji ale donutilo na bolest zapomenout, přetočit se a kopnout ho do levého ramene, aby jej zpomalila. Frank zavyl jak bitý pes, když se mu špatně zahojené rameno rozhořelo novou bolestí, ale jestli tím Susanna něčeho dosáhla, tak jedině toho, že v něm vyvolala novou zuřivost.
Rychle se vyhrabala na nohy, punčochy jí podkluzovaly po plovoucí podlaze, a vyběhla ke schodům. Frank jí byl doslova v patách; chytil ji kolem pasu, strhávaje ji z těch pár schodů, na které stihla vyběhnout, a otočil se s ní kolem své osy. Pak ji pustil tak prudce, že to málem nevybrala a znovu skončila na zemi.
Zůstali stát naproti sobě; Frank teď blokoval Susanně cestu do patra a tak jí v loftu nezůstalo moc míst, kde by se mohla schovat. Ohlédla se za sebe; možná spodní koupelna, ale kdyby se k ní Frank chtěl skutečně dostat, dveře dlouho nevydrží. Ven nemohla, byla bez bot a jarní noc byla pořád ještě chladná. Noční Kolín ji navíc poslední měsíc děsil a ty tři čtvrtě hodiny na ulici, než Frank přijel, byly všechno, co byla dnes schopná psychicky zvládnout.
Kdyby jen věděla, co po ní Frank chce, ale nebyla to schopná vůbec odhadnout. Uzavřel se před ní způsobem, jaký od něj nikdy nečekala a ani netušila, že je toho schopný. Začínala mít pocit, že ho celé tři roky podceňovala. „Franku,“ hlesla překvapivě bez dechu, „co – “
„Sundej si kalhotky,“ přerušil ji klidně Frank a díval se jí přitom přímo do očí. V Susanně hrklo. Zhruba někde v těch místech se u Daniela rozhodla, že to nepůjde.
„Franku, to není žádná legrace,“ namítla slabě.
„To není,“ přitakal Frank, „to jen ty si pořád myslíš, že je to nějaká zasraná hra. Že si nechám líbit všechno.“ Pomalu zakroutil hlavou. „Udělej to.“
Susanně došlo, že to myslí smrtelně vážně. Fakt, že si od ní nechával spoustu věcí líbit, přispíval tomu jejímu přesvědčení, že tu vždycky bude, kdyby náhodou chtěla. A dokazoval to dál bez ohledu na to, jak moc se tomu bránil; nakonec jí pokaždé dal, co chtěla.
Kdysi mívala takové představy o tom, co by se stalo, kdyby mu jednou ruply nervy a nenechal se od ní zastrašit. Představy, ve kterých hladila to silné tělo; ve kterých se k ní tiskl hruď na hruď, své čelo opřené o její a v očích tu mlhu; ve kterých vrývala nehty do jeho zad a hýždí, zatímco se v ní pohyboval.
Ale ty představy rychle zmizely, když je vystřídala realita, která začínala postrádat jakýkoli kladný cit. A přece právě toto po něm chtěla a teď to nebyla schopná zvládnout. Potřebovala utéct, ale neměla kam, a i kdyby měla, tušila, že Frank ji utéct nenechá. Znovu vyrazil proti ní. Znovu se pokusila prchnout pryč; musela mezi ně dostat aspoň stůl. Neměla ale šanci zahnout, takže mířila ke spodní koupelně.
Frank Susannu dohnal rychle; chytil ji za loket a vyhnul se jak druhé ruce, tak noze, které proti němu zaútočily. Přitlačil ji zády ke zdi bez špetky ohleduplnosti a se stejnou nemilosrdnou silou, s jakou ona zaútočila na jeho rameno. Susanna zůstala opřená o stěnu, oči vytřeštěné, a chvíli s pomalu rudnoucím obličejem otevírala pusu jako ryba na suchu, rukama si šátrajíc po hrudníku, jako kdyby něco hledala.
Frank ji chvíli pozoroval, aniž by hnul brvou, a pak ji chytil za ramena a znovu ji přirazil ke zdi stejnou silou, jako prve. Susanna se hladově nadechla, tlačíc se proti zdi, protože jediná další alternativa byla být blízko u něj a to teď nemohla. Ten jeho výraz ve tváři, když ji nechal lapat po dechu potom, co jí ho vyrazil z těla, ji upřímně vyděsil a na chvíli obral o všechnu odvahu. Zkoprněle čekala, co bude dál. Frank přistoupil blíž a sklonil se k jejímu uchu.
„Sundej si ty kalhotky,“ zopakoval. Susanniny třesoucí se ruce se vydaly pod krátkou sukni jejích šatů a pak se černý satén sesunul až k jejím kotníkům. „Nohy od sebe,“ pokračoval dál úsečně. Susanna znovu poslechla, rukama hledajíc oporu v komodě, na kterou Frank několik nocí zpátky tak nešťastně naletěl. Frank jí vyhrnul přiléhavou sukni až do pasu a vzrušeně polkl, když spatřil krajkové lemy jejích punčoch. Jeho dlaň překryla prostor, který mu roztažením nohou udělala, s lačností, kterou od sebe v té situaci nečekal.
Jeho doteky byly přesné a naprosto cílené a Susanně se na chvíli začala chvět kolena. Její pravá ruka, která dosud marně hledala oporu na hladké zdi, zaryla přes rukáv Frankova trička nehty do jeho kůže, ale Frank ji volnou rukou bolestivě chytil za naražené zápěstí a přirazil ji ke zdi stejně, jako tehdy k autu. Susanně navzdory sobě samé vyhrkly do očí slzy bolesti a zároveň rozkoše, když se udělala poprvé.
Ale Frank nepřestával. Nikdy předtím si nevšimla, kam až jeho prsty vlastně dosáhnou, ale Frank věděl přesně, co a proč dělá. Jeho dlaň dál třela příliš citlivou tkáň jejího klína až do bodu, kdy to přestalo být příjemné, začalo to být příliš intensivní a skoro až bolestivé. Susanna chtěla jeho ruku strhnout, ale neodvažovala se, a i kdyby se odvážila, neudělala by to – to něco nově submisivního v ní by jí v tom zabránilo. Podlamovala se jí kolena a jedna vlna mechanicky vyvolaného orgasmu za druhou ji zalykala a skoro až dusila.
Frank se k ní přitiskl, když to její nohy vzdaly, a skřípl ji tak mezi sebe a zeď a stále nepřestával. Susanna věděla, že pokud okamžitě neustane v tom, co dělá, neexistuje šance, že ho v sobě zvládne. A Frank byl až příliš chytrý na to, aby mu to nebylo jasné. Přesto ho zastavil až její vzlyk v momentě, kdy v ní vybuchla naprostá přemíra fyzických pocitů, její tělo bylo v jednom ohni a ona už nebyla schopná rozlišovat, co cítí, co necítí, a co jí je a co není příjemné.
„Nepotřebuju, aby mi stál, abych ti to udělal,“ zamumlal Frank ochraptěle, „a gratuluju, zas máš, cos chtěla. Nejen, žes mě zase vyprovokovala, ale ještě ke všemu už nejsem o nic lepší než ti, ke kterejm mě přirovnáváš. Kdybys věděla, jak tě teď nenávidím…“ Zlomil se mu hlas.
Susanna neřekla ani slovo. Naklonila se a opřela rozpálenou tvář o jeho rameno. Nebrečela, ale slzy jí pořád volně stékaly po tvářích na jeho tričko, aniž by si to uvědomovala. Nemohla dát nohy k sobě a zatím se ani necítila na to, aby s nimi vůbec pohnula. Pořád Frankovu ruku v klíně cítila, jako kdyby do ní za tu krátkou dobu vrostla, ale jeho pravice visela volně podél jeho těla, zatímco levou rukou ji nepřítomně hladil po zádech. „Nemyslela jsem to tak,“ zašeptala po chvilce.
„Ale myslela,“ odpověděl Frank. Věděl, že na určité úrovni ho vinila z toho, že ji nechal tehdy na té ulici samotnou, a věděl, že má pravdu. V určitém pokrouceném smyslu jí dlužil naplnění všech těch tužeb, které se mu tak příčily. Ale nemohl. „A já taky myslel, co jsem řekl.“
Ta pravda se na ně snesla jako první sníh a slova samotná se rozpustila stejně snadno, jako křehké vločky. Oba si ale pamatovali, že se to stalo, vrátit to nejde a zcela jistě přijde krutá zima, která zabije všechno, co ještě zůstalo. A nebylo v jejich moci to zastavit ani zvrátit.
„Jdu domů,“ hlesl Frank a pokusil se ji odstrčit.
„Ještě ne,“ namítla rychle Susanna, přestala se opírat o zeď a objala ho pořádně. Nechtěla, aby odešel, jeho objetí v sobě mělo normálnost a bezpečí, ať mu už předcházelo cokoli. Když se k němu přitiskla, jasně ucítila jeho erekci a Frank sykl, cukaje před ní boky pryč. Susannu napadlo, že musí asi trpět jako pes, a dřív, než si to stihla rozmyslet, posunula ruku dolů k jeho poklopci. Frank ji odstrčil tentokrát úplně.
„Nech toho,“ poznamenal a zněl varovně. „Já nechci.“
„Ale…“ namítla, nicméně hlas jí selhal. Nechápala ho. „Vždyť přece…“
„To neznamená, že chci,“ odpověděl Frank, „nemám chuť, necítím se…“ dodal s povzdechem a promnul si obličej. „Víš, Sus, to je přesně to. To, že seš nadržená, ještě neznamená, že to chceš. Když chceš utýct, není to dobrý nikdy bez ohledu na to, co ti říká tělo. Tys utíkala přede mnou a já chci utíkat před tebou tak dlouho, dokud mi neupadnou nohy.“
„Tak bys měl jít asi domů,“ řekla Susanna po chvilce, přetáhla si krátkou sukni zpátky a založila ruce na prsou v obranném gestu.
„Jo,“ přikývl Frank a zapadl do koupelny. Susanna nepřítomně poslouchala, jak si patrně umývá ruce, a pak sledovala, jak zase v pokoji sbírá bundu ze země. Mezi domovními dveřmi ven se ještě zastavil a podíval se na ni s tak nešťastným a bolestným výrazem, až v ní vyvolal pocit, že se něco nenávratně poškodilo, něco mezi nimi zemřelo. „Promiň,“ řekl, „to bylo to nejhorší, co jsem kdy nějaké ženské udělal.“
Než stačila odpovědět, dveře za ním klaply a bylo ticho.
*
Neviděli se až do další služby. Znovu na ně padla většina obchůzek, protože co nejvíc lidí se teď soustředilo na chybějící článek v tom prokletém případu; na vrahova pěšáka. Šéfová hlídala, aby se do zasedačky nedostal nikdo nepovolaný, ale většina policistů – ať už těch, kteří na případu dělali, nebo těch, kteří si hleděli jako Frank své práce – tušila, že BKA s Kobrou 11 už mají někoho určitého. Nikdo ale krom těch čtyř, šéfové a Petry nic nevěděl, a Engelhardt zjevně chtěla, aby to tak zůstalo.
Frankovi to bylo celkem fuk, ale bavilo ho pozorovat, jak to Susannu vytáčí. Až doteď si nikdy nevšiml, jak ambiciózní je. Zdálo se, že všechny její negativní povahové rysy, které si dosud buď neuvědomoval, nebo je ochotně přehlížel, vystupují napovrch jak mrtvá zlatá rybička a stejně „příjemně“ i vypadají. Chtěl ten přerod v sobě zastavit, ale nevěděl jak. Někdo Susannu shodil z toho podstavce, kam ji vysadil a pak zdáli obdivoval. Shodil mu ji k nohám a on si byl najednou jistý, že ji nikdy nechtěl tolik jako v době, kdy ji nemohl mít.
Škoda už byla napáchaná a jediné, na co musel přijít bylo, jak se na ni začít dívat zase aspoň trochu kladně. Jak v ní najít všechno to dobré, co přes svou vlastní pochroumanou psychiku nedokázal vidět, a vrátit se aspoň z části tam, kde byli, a kde mu bylo dobře. Věděl, že uvízl někde na půli cesty – ještě pořád neuměl být bez ní a nedokázal, nechtěl ji opustit, a zároveň už dávno nemohl ani pomyslet na to, že by vedle ní mohl spokojeně existovat, jako to dělal až do té proklaté prvodubnové noci.
Byla neděle a Frank se zrovna ládoval u Schrödera. Měl rád služby v neděli, protože byly podstatně kratší a měl dřív padla. Někdy ho trápilo, jak hrozně u dálniční zlenivěl, ale pak nad tím mávl rukou, otevřel si pivo a hodil nohy na stůl. Na světě byly i horší věci, jako třeba ta pekelná ženská naproti něj. Měl o ni starost.
Susanna si dávala pozor na to, co jedla, kdy jedla a v jakém množství. Nebyla posedlá štíhlou linií, ale zdravým a správně dávkovaným stravováním a šíleně ho tím vytáčela. Dnes ji ale od rána neviděl vzít nic do úst. Že nejedla u Schrödera ho nepřekvapovalo, Susanna a fast food se snesly jen, pokud nebylo vyhnutí. Ale ona nejedla nic a skoro nepila. Na sobě měla ten roztomilý světle zelený svetr s rukávy přes prsty. Míval ho na ní rád, dokud si ho dneska nevzala na sebe, aby zakryla to zhmožděné zápěstí; zranění, které způsobil on. Přešla ho chuť na jídlo.
Vždycky odsuzoval chlapy, co mlátí ženský. Nedokázal se podívat na jediného, o kom věděl, že nějaké udělal modřinu, a teď byl tím, čím nejvíc pohrdal. Vlastně ani moc nezáleželo na tom, co si o tom myslí Susanna a jestli má pocit, že mu to má zazlívat. On věděl, že si nikdy neodpustí, že to nechal zajít tak daleko. A ji, že ho ještě postrkovala. Bylo k smíchu, že se za ty tři roky, které se znali, nic nezměnilo. Pořád se řítili do situací, u kterých si nebyli jistí, jestli je zvládnou, a ona pořád křičela „rychleji“ a on pořád přidával, protože byl moc chlap na to, aby zastavil a vystoupil.
Susanně zazvonil mobil. Seděli tu půl hodiny a bylo to už potřetí. Frank odsunul nedojedené jídlo a rozhlédl se kolem sebe. Schröder se s někým dohadoval po telefonu a na celém odpočívadle nebylo dál ani živáčka. „Je ti dobře?“ zeptal se jí a skoro se přikrčil, když se na něj podívala stylem, kterým mu naznačovala, že moc dobře ví, jak jí je. „Měla bys něco sníst. Vypadáš bledě.“
„Nemám chuť,“ odvětila Susanna, zírala na telefon a čekala, až přestane zvonit. Najednou se rozmluvila. „Včera jsem šla k jedné své známé, psycholožce. Chtěla jsem jí všechno říct, ale zjistila jsem, že nemůžu. Zaprvé se stydím a zadruhé jí ani nevěřím… Představa, že bych měla hledat někoho úplně cizího… Já to riziko neunesu,“ pokrčila rameny a dívala se do klína. „Já nemůžu riskovat naše životy, Franku. Na to jsem moc zbabělá.“
„Jestli se budu dívat, jak se trápíš a užíráš, stejně mě to pomalu zabije,“ namítl Frank. „Nepůjdem bez boje, Susanno. Přece se nenecháme zastrašit.“ Mluvil čím dál naléhavěji, a když Susanně znovu začal zvonit mobil, něco vztekle zamumlal sám pro sebe a opřel se do plastové židle. „Kdo ti to furt volá? Nechceš to konečně vzít?“
„Je to Daniel,“ odpověděla Susanna a nechala ležet telefon na stole. „Nechci s ním mluvit, dokud nebudu vědět, že – “ Zachytila Frankův pohled, zakroutila hlavou a znovu sklopila oči do klína. „Nech to být, Franku.“
„Dokud nebudeš vědět co?“ chytil se Frank její nedokončené věty. „Odpověz mi, Susanno.“
„Dokud nebudu vědět, že to můžu zkusit znovu,“ řekla Susanna tiše. Telefon se zase rozezvonil, ačkoli přestal zvonit před chvílí. Frank po něm chňapl, střelil okem po jméně na displeji a přijal hovor právě, když se Susanna natahovala přes stůl a tvářila se vytočeně. „Vrať mi to.“
„Když ti někdo nezvedá telefon, tak to asi znamená, že o tebe nestojí,“ štěkl Frank do telefonu. „Dej si pohov.“ Hodil telefon zpátky na stůl a naléhavě se na vytočenou Susannu podíval. „Já tě nenechám takhle se ničit, slyšíš? I kdyby mi za to měl zakroutit krkem.“
„Já nepotřebuju, aby ses za mě obětoval, Franku,“ sykla Susanna a naklonila se nad stůl. „Nechceš s tím mít cokoliv společného, ale nemůžeš se do mě přestat plést. Buď se mnou, nebo ne, nemůžeš mít oboje. Já ti nechci ubližovat, ale děláš mi to tak hrozně těžký…“ Zvedla si hřbet ruky k nosu a Frank na ní viděl, že se pokouší nerozbrečet. Zelený rukáv se jí svezl dolů a donutil ho odvrátit pohled.
„Já ti slibuji, že o tom, co se dělo nebo děje přestanu mluvit s tebou a ty budeš dělat to, co děláš, dobře?“ promluvila Susanna po chvilce. „Budeš to dál přehlížet, dobře? Slib mi to, Franku. Vždyť to přece chceš.“
„Já ti to slíbit nemůžu a ty mi taky přestaň cokoli slibovat,“ odsekl Frank, „oba víme, že to stejně ani jeden z nás nedodrží. To není řešení, dívat se na druhou stranu.“
„Tak co mám sakra dělat?“ rozčílila se Susanna a když si všimla, že je Schröder od svého pultu změřil pohledem, znovu ho snížila do naléhavého šepotu. „Co po mně chceš? Nenávidíš mě, když tě potřebuju, a srážíš mě, když se tě snažím nepotřebovat. Co sakra chceš?“
„Já nevím,“ přiznal Frank a prudce kroutil hlavou. „Já nevím… ale tohle,“ rozhodil rukama a myslel tím tu první aprílovou noc, psychopata, všechny ty modřiny a sex zároveň, „ale tohle všechno už dlouho nevydržím.“
„A co se stane pak?“ zeptala se Susanna podivně dutě a prázdně. Znělo to skoro jako řečnická otázka, ale visela na něm očima a chtěla odpověď.
„Já nevím,“ zopakoval znovu Frank, „já nevím, nikdy předtím se mi nic takovýho nestalo, a nikdy předtím jsem se tak nechoval. Budíš ve mně něco, co… Já nevím, Susanno, a nechci to vědět. Musíme – “
„Ne,“ zakroutila Susanna rázně hlavou, „ne, já nás neohrozím. A ty taky ne. Neumřu takhle hloupě a už vůbec nezaviním smrt nikoho dalšího. Chceš ze mě udělat zase vraha?“ sykla po něm vztekle.
„Ty nejsi vrah,“ procedil Frank skrz zuby, „jenom ses bránila. A někomu to říct, aby ti pomohl, je jediná cesta, jak – “
„A cesta k čemu?“ namítla Susanna rozhořčeně. „Copak jsem jediná, kdo to má rád tvrdě? Kdo kdy řekl, že láska musí být něžná a jemná? Proč jsi tak hrozně přesvědčený o tom, že je se mnou něco špatně? Jenom proto, že tobě se to nelíbí?“
„Jestli je to tak dobře,“ zavrčel Frank, „tak proč před tím utíkáš? Proč s tím bojuješ a proč jsi psychicky na dně? Proč?“
„Protože tys se mnou nechtěl nic mít, ani když jsi ještě nic nevěděl. Donutil jsi mě slíbit, že už se to nestane. Tobě se nepříčí jak to děláme, ty se bojíš toho, že to vůbec děláme. A jenom hledáš záminky, jak z toho vycouvat, ale nechat na pokoji mě taky nemůžeš. Čeho se bojíš? Že jsem jako ona?“
„To sem nepleť,“ ohradil se Frank a překvapení maskoval hněvem. „Takže co máš za plán? Ty jsi v hajzlu už teď a já to dlouho nevydržím, ať se bude dít, co chce. A co se stane pak – “
„Počkáme a uvidíme,“ sykla Susanna a vzala mobil, který se po zaražené odmlce zase rozezvonil. „Nenávidíš mě už teď, tak co můžu ztratit?“
Frank na ni zuřivě zíral, zatímco vzala telefon a dobře slyšel, že oslovila Daniela. Měl chuť po ní skočit a třást s ní tak dlouho, dokud by nepřišla k rozumu, dokud… Složil hlavu do dlaní. Vlastně to bylo jedno. Ať do ní třeba uhodí blesk a na místě ji zabije, on dává ruce pryč.
*
Susanna mu nedala příležitost dát ruce pryč. Nebo možná dala, ale svědomí se mu podařilo uklidnit teprve, až když si namluvil, že mu nedala na výběr. Ještě ten večer po rozhovoru u Schrödera se totiž objevila u něj doma. Odemkla si náhradními klíči, které jí kdovíproč nesebral po tom prvním přepadení, které u něj provedla. Sundala je z kroužku a položila je před něj na stůl, který stál mezi nimi.
Byla oblečená na rande. Její šaty byly tentokrát červené, z matného hedvábí, nad kolena a s překvapivě cudným výstřihem. Její punčochy nebyly vidět, ale Frank věděl, že je má – dáma nejde nikdy do společnosti s nahýma nohama. V podstatně na ní nebylo nic urážlivého ani přemrštěného a celý outfit by působil nevinně, nebýt faktu, že šaty budily dojem luxusní noční košilky. Ramínka měla na ramenou zavázaná na cudné mašličky a Frank se musel přinutit odtrhnout mysl od otázky, jestli by ty šaty spadly, kdyby je rozvázal. Jenže zjistit to nebylo na něm. Začal se v něm probouzet vztek smíchaný s žárlivostí.
„Už je u sebe nechci,“ řekla Susanna a Frank přikývl s lhostejným pokrčením ramen. Kdyby promluvil, vypadlo by z něj zaručeně něco, co by jí dalo vědět, jak mu tím, že je tady a připravená na rande s jiným, ubližuje a to jí nehodlal dopřát. Susanna na chvíli otálela, jako by ještě něco chtěla říct, ale nakonec se otočila k odchodu. Ušla sotva pár kroků a Frank už to nevydržel.
„To sis docela zajela,“ houkl za ní. „Mohlas mi je dát zítra v práci. Nebo ses mi spíš přijela ukázat, jak ti to sluší?“
„Ne,“ zakroutila Susanna hlavou, otáčejíc se k němu čelem, „je mi jedno, co si myslíš.“
„No tak dobře,“ vzal na vědomí Frank napůl pobaveně; viděl jí až do žaludku. Když se znovu otočila k odchodu, vrátil se zpátky do koupelny. Zrovna vylezl ze sprchy, když zaslechl, jak se mu někdo dobývá do bytu, takže si na mokré tělo rychle natáhl nejblíže ležící kus oděvu a teď mu byla zima. Potřeboval se utřít a najít na sebe něco suchého a nejlépe čistého.
„Co to má znamenat?“ chytila se jeho výrazu a tónu Susanna a šla za ním. „Chceš mi zase říct něco milého?“
„Ne, ani ne,“ odvětil Frank, pokoušeje si utřít záda. Její přítomnost v jeho koupelně ho znervózňovala; nemohla ho nechat být aspoň při osobní hygieně? „A i kdyby, tobě je to přece jedno.“
„To je,“ přitakala Susanna a znovu zamířila ke dveřím. Frank ji následoval ven z koupelny a s nadějí, že těmi dveřmi konečně projde, se sklonil nad šuplíkem, který Susanna nedávno přemístila, aby našel něco na sebe. Náhle si na něco vzpomněl. „Jo když už jsme u toho vracení,“ poznamenal a zastavil ji tak mezi dveřmi, „pořád máš moje oblečení. Však víš, že té noci, jak jsi krouhla toho chlápka.“
Susanna na chvíli zmrzla na místě, v bledém obličeji tak zraněný výraz, že by se Frank nejradši neviděl. Nevzal to ale zpátky; musela pochopit, že už ji nenechá, aby po něm šlapala. Už si od ní nenechá všechno líbit. Něco se v něm od toho rozhovoru na odpočívadle změnilo, něco kapitulovalo.
„Tobě nejde o to oblečení,“ odtušila Susanna, rukou pevně svírajíc kouli na venkovní straně dveří, jako by se podpírala. „Tys to řekl jenom, aby sis do mě kopl.“
„Jo,“ přitakal Frank klidně. „Jestli si myslíš, že mi sem polezeš, abys mi ukázala, jak hezky ses pro něj vyfikla, a já nekopnu zpátky, tak sis mě s někým spletla.“
„Ale tahle podpásovka byla ubohá i na tebe,“ namítla Susanna, snažíc se trochu zmátožit a aspoň částečně mu vrátit úder.
„Ale zabrala, co?“ podotkl Frank, zle se na ni usmívaje. „Teď si užij večer.“
„Ty jsi – “ Susanna se zarazila a prudce zakroutila hlavou, rty sevřené do úzké linky. Takovou radost, aby se snížila k jeho slovníku, mu udělat nehodlala. Frank se ale i tak tvářil, že právě dostal nejlepší dárek svého života.
„Ty budeš sprostá?“ vysmíval se jí. „To ti za chvilku půjde slovník k ohozu.“
Jestli se celou tu dobu snažil, aby ji vyprovokoval k další fyzické potyčce, povedlo se mu to. Susanna měla chuť skopat ho do kuličky už od chvíle, kdy záměrně zmínil tu noc, kdy začalo peklo, a po té poslední urážce už se ovládnout nedokázala. Frank na to ale čekal; rychle vstal z dřepu a než mu vůbec stihla zasadit ránu, měla pravici bolestivě zkroucenou za zády a v další chvíli byla na lopatkách, obě paže zády vtisknuté do matrace tíhou svého a Frankova těla.
„Jsi nějak z formy,“ podotkl Frank; jeho tvář se vznášela nad její a byla zošklivělá vší tou zlobou, kterou cítil.
„Pusť mě,“ zasyčela Susanna. Mračila se; nedokázala pochopit, kde se v něm vzala taková krutost. Chápala jeho fyzickou surovost; to bylo něco, co měl v krvi a čím byl odjakživa zvyklý řešit většinu problémů. Ale nikdy ho neviděla verbálně a cíleně zlého. Přestávala ho mít ráda.
Frank byl sám sebou překvapen, kde se to v něm vzalo, ale nehodlal s tím dál bojovat. Myslel si, že všechen svůj vztek na ni vyběhal, když mu skončila služba, ale pletl se. Pořád v něm byl a sílil s tím, jak mu docházely důsledky toho, co mu řekla u Schrödera. Susanna s tím destruktivním chováním nepřestane; zjevně si myslí, že už nemá v jejich vztahu co ztratit, a bude ho tlačit dál a dál, až nakonec nebude mít pevnou půdu pod nohama. Ale Frank nehodlal jít bez boje; Susanna dostane přesně to, co po něm chce, a mnohem víc, než o co stojí. Pak se uvidí, kdo z nich padne dřív.
„Proč?“ opáčil. „Už to najednou nechceš?“
„Ne s tebou,“ namítla Susanna a zavrtěla se pod ním, nedosáhla ale vůbec ničeho. Držel ji pevně a ležel na ní celou váhou. Začínalo se jí špatně dýchat a nebyla si jistá, jestli to způsobuje tlak jeho těla nebo ta rostoucí panika v ní.
„Ale najednou,“ dobíral si ji dál Frank nemilosrdně. „no vidíš, a mně se zrovna chce.“
„Pust mě, Franku,“ sykla znovu Susanna, tentokrát mnohem naléhavěji. Zase se mu podařilo nahnat jí strach. Podařilo se jí uvolnit jednu nohu, ale než ji stačila použít k sebeobraně, Frank zneužil toho, že teď měla stehna od sebe, vklínil se mezi ně a pánví vrazil do té její. Susanna zalapala po dechu.
„Nebo co?“ pozvedl obočí Frank. „Zase se rozbrečíš? Tím mi to fakt nandáš.“
„Proč jsi tak hrozně – ?“
„Co?“ skočil jí do řeči Frank a poněkud umírněná zloba spojená s pocitem převahy ustoupila před novou vlnou hněvu. „Vyčítáš mi, že tě neumím nechat na pokoji, ale ty se mi pořád promenáduješ pod nosem a doufáš, že mě vyprovokuješ. Pořád ze sebe jenom děláš oběť, tak ti dám konečně důvod.“ Začal se rozhlížet po místnosti, ale sevření na ní nepovolil. Susanna netušila, co má v plánu, a cítila, jak jí zběsile tluče srdce. Měla takový strach, že ji míjelo i vzrušení, které by jeho přítomnost a doteky, ač hrubé, zcela jistě vzbudily.
„Řekla jsem ti,“ zopakovala a s nechutí k sobě samé kvitovala, že se jí třese hlas. „že je mi jedno – “
„No vidíš,“ přerušil ji Frank a dívaje se na něco stranou od ní, rty se mu roztáhly do zlověstného úsměvu. „když tobě je jedno, co si o tobě myslím, tak proč by na tom záleželo mně? Chtěla jsi mě, Susanno, tady mě máš. Ale tak, jak chci já.“
Jedna jeho ruka opustila prostor pod jejími zády a Frank chvíli hrabal ve svých kalhotách, které zůstaly ležet na druhé straně postele, jak je tam patrně při svlékání odhodil. Susanna rychle vyškubla ruku, když slyšela zacinkání, ale i tentokrát byl Frank rychlejší než ona a kolem jejího zápěstí se uzavřel studený kov pout. Oči se jí rozšířily strachem, ale Frank se dál usmíval jako šílenec.
„Uvolni se, Sus,“ doporučil jí. „Neboj, užijem si to oba.“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XIX.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XIX.
*
You only know what I want you to,
I know everything you don’t want me to.
Oh your mouth is poison, your mouth is wine,
you think your dreams are the same as mine.

*
Born si byl celkem jistý, že jestli se brzo nezačne něco dít, ta bomba v něm vybuchne. Pravidelně tikala v unisonu s tlukotem jeho srdce, takže byla zcela nedetekovatelná, ale on o ní věděl. Rostl v něm neklid, který ji mohl každou chvíli odpálit. Za Florou ho Eva nepustila a on se neodvážil jít proti ní – mimoto si ani nebyl jistý, jestli by se k ní dokázal bez pomoci propašovat. S Karin Weiss to pro ně nevypadalo dobře; byla příliš traumatizovaná na to, aby se na její výpověď dalo spolehnout. Engelhardt porušila vlastní rozkaz a poslala jednu hlídku vyhledat a informovat Karininu tetu, která se děvčete naštěstí ráda ujala.
Jediná cesta – aspoň jediná povolená cesta – která vedla k dopadení Simona Hoffmana, byla chytit toho člověka, který za něj dělal špinavou práci. To se ale ukázalo jako dosud nejtěžší úkol. Neexistovaly informace, díky kterým by mohl toho člověka profilovat, a jeho portrét byl příliš schematický na to, aby se podle něj dal někdo bezpečně identifikovat. Born měl pocit, že každou chvíli vyletí z kůže.
Glaser na tom nebyla o nic lépe. Poslední události s Hoffmanem úplně odvedly její mysl od čehokoli osobního, ale čím déle se nic nedělo, tím víc se vracela ke Konradovi, kterého začalo pomalu vytáčet, že už je pryč skoro dva týdny. Děsila se toho, že nějakým způsobem zjistí, s kým tu je, a děsila se faktu, že najednou nemá vůbec čisté svědomí. Nevěděla, jestli to přineslo to objetí na záchodcích, nebo denní kontakt, který v Hamburku vůbec nebyl tak běžný, ale něco se v ní začínalo dít a nevedlo to k ničemu dobrému.
Tom trávil chvíle mezi prací, která nikam nevedla, pečlivým pozorováním Petry. Sekretářka mu, zdálo se, stále neodpustila ten chybný úsudek, který ji nejenže uvedl v řeči díky jejím kontaktům s Traberem, ale navíc ji zjevně smrtelně urazil. Kranich stále nemohl uvěřit tomu, že se tak sekl, že ty její pohledy a úsměvy nic neznamenaly. Sakra, vždyť on se napůl připravoval na to, že by snad ten svůj život mohl kvůli ní – pro ni, dokonce – trochu zorganizovat. Evidentně žil ve světě, ve kterém umíraly děti; pokud nedostaly šanci žít ony, jak se mohl spoléhat na to, že jeho život na něj počká?
Tom ale nebyl jediný, komu nešlo na mysl Petřino odmítnutí. Semir si byl téměř jistý, že to sekretářka lakovala. Místo, aby byla ta odmítnutá ještě před tím, než se to vůbec stalo, vzala raději zpátečku a udělala vola z Toma. Semir to sice dokázal pochopit od té doby, co si vzpomněl na svou knihovnici, ale nic to neměnilo na tom, že pěkně trápila jeho nejlepšího přítele. S tím prostě musel někdo něco udělat.
Ve čtvrtek už to Gerkhan nevydržel a učinil rozhodnutí, že s tím musí něco udělat. Dlouho pozoroval dění na služebně a hledal vhodnou chvíli, kdy bude Petra o samotě. Konečně ji viděl kolem druhé odpoledne vejít do kuchyňky. Byl si jistý, že zbytek osazenstva služebny je na svých místech, takže musela být sama. Bojovně vykročil, ale cestu mu zatarasil zoufale vypadající Bonrath. „Semire, já už nevím, co s ním.“
Semirovu mozku, který byl plně nastavený na problém, kterým se zabýval skoro celý den, chvíli trvalo, než byl schopen pochopit, o kom Bonrath mluví. „Jo s Hottem… Nebyl na tom už trochu líp?“
„Byl,“ přitakal Bonrath, „než nabouralo to třetí auto a ta Hoffmanova holka ho jen dorazila. Já už nevím, jak mu mám pomoct.“ Oba dva se zahleděli na Herzbergera, který právě ztěžka dosedl na svou židli. Neměl ve tváři tu bolest, jakou tam měl momentálně Dieter, vypadal děsivě rezignovaně a zvadle. Jako ten fíkus v jeho a Tomově kanceláři, který opakovaně zapomínali zalít.
„Promluv s šéfovou,“ řekl nakonec Semir. „Ona bude vědět, co s ním. Stejně…“ Na chvíli umlkl a pátral očima po Bonrathově tváři, jestli to má říct, nebo ne. Ve tváři uniformovaného policisty ale bylo patrné, že když už to nakousl, měl i dokončit. „Stejně jestli to s tím důchodem myslí vážně, tak to bude muset nakonec řešit ona. A takhle to dál už dlouho nepůjde.“
„Asi máš pravdu,“ přitakal Dieter. Nebyl si sice jistý, jestli Engelhardt s Hottem něco zmůže, ale on sám byl úplně v koncích. Kývl Semirovi na znamení díků a ustoupil mu z cesty.
Semir vešel do kuchyňky, ale Petra už nebyla sama. Stáli s Traberem blízko u sebe a něčemu, co Frank držel v ruce, se oba hrozně smáli. „Bože, tohle jí fakt nezávidím,“ říkala zrovna soucitně Petra mezi salvami smíchu, „ale musela to být sranda.“
„To byla,“ přitakal Frank, „mělas vidět, jak vystartovala od stolu, málem zlikvidovala tu knihovnu za sebou.“
„To se smějete mně?“ pokusil se vmísit do debaty Semir. Jestli je takhle blízko u sebe uvidí Tom, bude si myslet, že si Semir ohledně Petry vymýšlel celou dobu. Sice o tom nemluvili, ale Semir z Toma pořád cítil lehkou nedůvěřivost ke svému úsudku a rozhodně nechtěl čekat, až to bude opravdu problém.
„Proč, změnil jsi pohlaví?“ zeptala se ho Petra a v jejím hlase byl podtón podráždění. Její úsměv byl pryč ve chvíli, kdy Semir vešel do kuchyňky.
„Hele on za to nemůže,“ bránil Gerkhana Frank a zašklebil se na ni, když se ona zašklebila na něj, „někteří chlapi si to hold napřed musí oťukat.“
„Abys s nima nedržel,“ poznamenala Schubert, ale její nepřátelský výraz nakonec polevil. Vzala Semira na milost. „Susanna našla v šuplíku ve stole pavouka,“ oznámila mu a Frank k němu natáhl ruku s minimálně třícentimetrovým černým tvorem, který už evidentně nežil. Semirovi cukly koutky, ale došel k tomu, že by se měl chovat dospěle.
„Tys jí dal do šuplíku mrtvýho pavouka?“ zeptal se Franka.
„Že já jsem ho bránil,“ poznamenal Frank k Petře a ta se zasmála. „Ne, nedal, a když ho našla, byl ještě živej. Potom, co ho sprovodila ze světa, nabídl jsem se, že ho vyhodím, protože jinak by se k tomu stolu znovu nepřiblížila. Ale nesměl jsem to vyhodit do koše tam.“ Protočil oči, dívaje se na pavouka v dlani. Semir se na něj zamračil; proč to prostě nevyhodí?
„A natočils to?“ zeptal se Semir, čímž mu byla zjevně odpuštěna jeho přehnaná dospělost. Frank zakroutil hlavou a tvářil se lítostivě. Nadechl se, aby promluvil, ale do kuchyňky vtrhla Susanna s prázdným hrnkem, patrně od čaje. Když si všimla pavouka ve Frankově ruce, zbledla a probodla partnera pohledem.
„Z toho si nic nedělej,“ řekla rychle a povzbudivě Petra, když zachytila její reakci, „kdybys viděla mě a nějakýho hada, tak – “
„To věřím,“ přerušila ji ledově Susanna, zamířila ke dřezu a začala hrnek umývat. Frank a Petra od sebe museli odstoupit, aby se k dřezu dostala, a Frank kolegyni zkoumal pohledem.
„Musíš být na Petru tak hnusná?“ rýpl do Susanny. Petra mu naznačila pohledem, ať to nechá být. Susanně muselo dojít, že se tu bavili o ní, a to není nikomu příjemné zvlášť, když si dělá někdo legraci z něčí slabosti. Frank si ale Petry dávno nevšímal; jako by přestala existovat, když vešla Susanna. Značně ochladl a v očích měl úplně jiný pohled.
Susanna ho jen sjela pohledem a dál na něj nereagovala. Frank chvilku zíral na pavouka ve své dlani, než ho jedným plynulým pohybem hodil Susanně za límec. Komisařka vykřikla, pustila hrnek a zbledla ještě víc, když si uvědomila, že má košili zahrnutou v kalhotách a tudíž nemá jak pavouka vytřepat, aniž by se částečně nesvlékla.
Frank jen se spokojeným úsměvem prošel kolem zaraženého Semira a zamířil ven. Susanna taktéž vyběhla pryč, ale opačným směrem, patrně na dámské záchodky. Semir a Petra si vyměnili pohled. „Vidělas to?“ zeptal se Semir zkoprněle. Petra pomalu přikývla.
„To bylo hodně ošklivý,“ poznamenala. „Já to Hottemu a Bonrathovi nevěřila, když říkali, že jsou na sebe od rána fakt hnusní. Prej na něj Susanna i vytáhla šarži. Napadlo mě, že se asi dost rafli, když si všiml i Hotte, ale…“
„Já vím,“ přitakal Semir a přešel ke dřezu, aby zjistil, že hrnek, který Susanna upustila, když se vyděsila, je na kousky. Začal střepy ze dřezu opatrně vybírat. „Fakt se tvářil divně, když odcházel…“ dodal a Petra zamyšleně přikyvovala. „Ale to je teď jedno. Hele, prostě jsem se ptal Franka, jestli spolu něco máte, protože jsem věděl, že se do tebe Tom tak trochu zakoukal a tys na něj taky dělala oči. Tak mě napadlo, že když bude vědět, že jsi volná, tak se odhodlá. Jenomže to by nesměl být trouba.“
„On se do mě zakoukal?“ zeptala se Petra překvapivě krotce. Semir k ní zvedl pohled a pátravě se na ni zadíval, než mu cukly koutky.
„Kdyby ne, tak bych se do toho nepletl,“ ujistil ji. „Jenomže on je hrozně váhavej střelec. To je od toho, co se to stalo s Elenou…“
„S Elenou?“ zamračila se Petra. Semir se zastavil v půli pohybu a pak zmrzl, když mu došlo, že Schubert o Eleně nejspíš nic neví. Přišla až dávno potom, co se Tom vrátil a možná ani nevěděla, že vůbec odešel, natož aby znala důvod jeho rezignace.
„No jo, Elena,“ přitakal a ztlumil hlas, soustředě se na vybírání zbylých střepů potom, co ty větší vyhodil do koše. „Seznámili se s Tomem asi tak tři, čtyři roky zpátky a hrozně se do sebe zamilovali. Dost rychle spolu začali žít a Elena otěhotněla. No a pak ji zabila bomba, která byla nachystaná v Tomově autě pro něj.“ Petra zalapala po dechu a vyděšeně zírala na Semira. Ten jen smutně pokrčil rameny. „Tom pak odešel od policie a na dva roky totálně zmizel. Když pak odešel i Jan – “
„To je ten, co ti posílá pohledy z Ameriky?“ zeptala se Schubert se zájmem. Semir se poněkud rozveselil.
„No jo,“ přikývl. „Měl toho dost a odešel. No já už toho měl taky dost, všichni mě opouštěli… Ale Tom se naštěstí vrátil. Od té doby měl snad jedinej pořádnej vztah s kolegyní od BKA, ale taky se to celkem ošklivě rozpadlo. No a pak jsi přišla ty… Podívej, problém není v tom, že by ses mu nelíbila, nebo tě neměl rád. Problém je, že se hrozně bojí a všechno podělá dřív, než to vůbec začne. Ale kdyby dostal šanci…“
„Jak jsi to vůbec poznal?“ zeptala se po chvilce uvažování Petra a Semir se zatvářil nechápavě. „Jak jsi poznal, že jsem blafovala, když mi tuhle dával košem ještě, než mě někam vůbec pozval?“ Semir se uculil, když pochopil.
„Hele, nedívej se na něj jak na svatej obrázek a možná ti to sežeru,“ šťouchl do ní loktem hravě. „A dej mu šanci. Nebude to lehký, ale věř mi, on za to stojí.“
„A jak mu mám dát šanci, když mi prakticky řekl, že se mnou nemůže nic mít?“ zamračila se Petra a podle Semirova výrazu poznala, že tak úplně nevěděl, co vlastně z Toma o pár dní dřív na tom stejném místě lezlo.
„Ježiš to je kus vola,“ zakroutil hlavou Semir. „Hele víš co? Hraj to dál, Tomovi to nedá spát, a já najdu způsob, jak ho nakopnout, aby to s tebou řešil jako člověk.“
„Semire, já si toho vážím, ale nevím, jestli je nejlepší, aby – “ Petra přestala mluvit v půli věty, když do kuchyňky vešel Born. Ten se zastavil na místě a rychle vyhodnotil situaci.
„Neruším?“ zeptal se opatrně, ačkoli věděl, že ruší, a ukázal hrnek, co držel v ruce. „Zase jsem byl upozorněn na to, že mám cizí hrnek, tak to jdu napravit. Je tu nějaký, který není Kranichův?“
„Ten není jeho,“ podotkla Petra s úsměvem. Nebylo dne, kdy by Tom psychologa neprudil kvůli nádobí. „Ten je můj, klidně si ho půjčujte.“
„Díky,“ reagoval Born a skutečně vypadal, že se mu ulevilo. Začínalo hrozit, že Kranichovi příští vyčtený hrnek rozbije o hlavu. „Střepy přináší štěstí,“ poznamenal ke Gerkhanově dlani, zatímco Petřin hrnek umýval, aby si do něj udělal nový čaj. Semir si všiml, že pořád drží zbytky Susannina hrnku, a vyhodil je do koše.
„No jo,“ zasmál se nevesele, „to bysme potřebovali, co? Ale tohle jsem nerozflákal já, takže bych na to štěstí moc nespolíhal.“ Pak se podíval na Petru a na něco si zjevně vzpomněl. „Jo hele, zjistilas něco o tom Rosenmillerovi?“
„Proboha!“ Petra si zakryla ruku pusou. „Začala jsem to dělat, ale pak po mně něco chtěla šéfová a já úplně – “
„Nechte to být,“ vyšel jí vstříc Born, „Eva už se o to postarala. Našli tam nějaké nejasnosti v účetnictví jeho podniku, zjevně si půjčil peníze od klienta, aby zalepil nějaký dluh, samozřejmě bez jeho vědomí.“
„Takže skončil?“ zeptal se Semir a Born se lžičkou, kterou prve míchal čaj, v puse přikývl. „No, neměl se do toho motat,“ odtušil komisař. Born pokrčil rameny. Pořád si nebyl tak úplně jistý, jestli to bylo nutné. Vztek v něm vyprchal a Rosemiller ho kompletně přestal zajímat.
Nemohl ale popřít, že mu jeho osud udělal radost.
*
Byly dvě hodiny ráno a Born jako obvykle nespal. Dnes v noci se ani nechystal, tušil, že to nemá cenu. Přecházel po malé místnosti sem a tam s rukama v kapsách. Občas se zastavil u okna a zahleděl se ven na noční Kolín. Pokoj nebyl nic moc a Born, zvyklý na velké hamburské byty ve starých zástavbách, se v něm chvílemi cítil trochu klaustrofobicky a nepohodlně. Celá nová stavba mu nijak neimponovala, ale aspoň viděl na město, nebyl úplně odříznutý na periferii, jak se jim často stávalo.
Ozvalo se lehké zaklepání na jeho dveře. Dominik se zamračeně ohlédl a zvuk se ozval znovu, než se konečně odhodlal jít otevřít. Za dveřmi stála Eva; pořád byla oblečená v košili a kalhotách, ale byla jen v ponožkách a na sobě měla natažený hotelový župan. V rukou držela dva kouřící hrnky s čajem. Born se usmál, vzal si jeden hrnek a ustoupil ode dveří, aby mohla vejít.
Eva si beze slova sedla na ustlanou postel zády k čelu a složila nohy pod sebe. „Nemůžu spát,“ oznámila mu obtáčejíc ruce kolem těla hrnku. „Musím přemýšlet nad tím, proč Hoffman nijak nereagoval na to, že jsme zlikvidovali Rosenmillera.“
„Protože Rosenmiller byl jenom pěšák,“ odpověděl Born sedaje si na kraj parapetu. „Hoffmana nezajímá, co s ním bude, a i kdyby, nic neudělá, protože by tím ukázal, že je mezi ním a Rosenmillerem spojení.“ Born upil čaje a pak se na ni usmál. „Ale kvůli tomu by ses nepřevalovala, Evo. To jsi přece věděla sama.“
„Nepředváděj se,“ pokárala ho Eva a Bornův úsměv se ještě rozšířil. Bylo mu vlastně jedno, proč tu je – hlavní bylo, že tu s ním byla, to mu prozatím ke spokojenosti stačilo. Míchal svůj čaj a čekal, až něco řekne. Věděl, že to nakonec udělá, a tak to z ní nehodlal páčit.
„Konrad o tobě neví,“ promluvila nakonec Eva do ticha. Born k ní překvapeně vzhlédl; z toho všeho, co říct mohla, rozhodně nečekal zrovna toto téma.
„Neví o čem?“ zeptal se opatrně. Bylo tu tolik věcí, které o něm Evin manžel zcela jistě nevěděl, počínaje faktem, že před čtyřmi roky nastoupil na jeho místo v jejím životě a konče tím, že teď seděla v županu v jeho hotelové posteli. Odolal touze usmát se pro sebe; jak jednoduše se dala skutečnost překroutit. Pravda řečená se špatným úmyslem překoná všechny lži, které je možno vynalézt.
„O tom, že spolu zase pracujeme,“ odpověděla popravdě Eva. Netušila, kde se v ní vzala taková statečnost, a usoudila, že to má asi na svědomí strach, že to celé najednou praskne a ona bude mít na starosti ne jednoho, ale dva hysterické muže.
„A tys mu to neřekla, protože ví o nás,“ odhadl Born a Eva přikývla. Chvíli mlčel a znovu se díval do hrnku. „A proč to teď říkáš mně?“
„Protože v novinách bylo tvoje jméno ve spojitosti s BKA,“ odpověděla s pokrčením ramen. „A Konrad ví, kde teď jsem a na čem dělám. A pokud to praskne, nechci něco vysvětlovat ještě tobě.“
„Nebylo by lepší vysvětlit to spíš jemu?“ zeptal se Born a odložil hrnek na parapet vedle sebe. „Za mě ses neprovdala.“
„Já ti nic nevysvětluju,“ poznamenala Eva, odložila hrnek na noční stolek a naštvaně vstala, „jen ti to říkám, abych předešla hloupým otázkám, až – “
„Evo no tak,“ přerušil ji Born rychle; naplnila ho hrůza, že odejde. „Já jsem to nemyslel… Nemělo to znít, jak to znělo, jen jsem nevěděl, co mám s tou informací dělat. Nechoď nikam.“
Eva zjevně chvíli uvažovala, než se vrátila zpátky na původní místo a chvíli jen mlčela. „Já jsem mu to chtěla říct hned po Gerit,“ promluvila nakonec, „jenže čím déle jsem to odkládala… A když tehdy tak žárlil i přesto, že jsme spolu nic neměli… Já prostě nechci dojít k tomu, že si budu muset vybrat, Dominiku.“
Born na čaj dávno zapomněl. Zvedl se a sedl si na postel k ní, dívaje se teď pro změnu na svoje spojené ruce. „Nemá právo nutit tě, aby sis vybrala mezi ním a prací, ale nemůžu říct, že bych se mu divil, kdyby to po tobě chtěl. Tak jak tak… vybereš si to, co pro tebe bude nejlepší, Evo, a já ti nebudu nic vyčítat.“
„Mezi ním a prací…“ zopakovala Eva a pozorně se na něj dívala. „On ví, že se nikdy nevzdám práce, ale tady jde o tebe. Tady jde o přátele – “
„My nejsme přátelé, Evo,“ přerušil ji Dominik s laskavým úsměvem. Byla v tom trocha bolesti, ale skoro to vypadalo, že ho její slova upřímně pobavila. „Já bych se tak hrozně rád vrátil tam, kde jsme byli kdysi, ale nejsem tvůj přítel. Už to nejde.“
„To neříkej, nechci to poslouchat,“ zakroutila hlavou Eva a chvíli mlčela. Dominik si lehl na záda a zíral do stropu, ruce spojené na břiše. „Nevyčítej mi to.“
„Já ti nic nevyčítám,“ zakroutil hlavou a trochu zaklonil hlavu, aby na ni viděl. „Vážně ne. A vždycky tady budu, já jen… To vědomí, že…“ Zakroutil hlavou a nedokončil větu, ale Eva měla pocit, že ví, co chce říct.
„Neklapalo to, Dominiku,“ poznamenala tiše. Utěšovala se tím od chvíle, kdy odešel, a s léty to ztrácelo na významu. Sem tam bylo jedno, jestli to tehdy vlastně klapalo nebo ne; občas měla pocit, že i to peklo stálo za to, co společně měli, a nic nedokázalo otupit fakt, že už to nemají.
„Ale to jsme byli dvě trosky,“ odvětil Born. Ležel teď na boku a pod hlavou si natřásal polštář. Evina přítomnost zafungovala dokonale, začínaly se mu klížit oči. Doufal, že stihne usnout dřív, než Eva odejde. Jestli se propadne do dostatečně hlubokého spánku, třeba si odpočine aspoň na dvě hodiny, než ho absence její přítomnosti znovu vyžene do studeného bdění.
„Třeba už nejsme právě proto, že nejsme spolu,“ napadlo Evu. Místo, aby se chystala k odchodu, uvelebila se na posteli vedle něj, čelem k němu. Postel měla typickou hotelovou velikost, a ačkoli byla původně patrně zamýšlená pro dva, pravidelně by se na ní dva lidé asi těžko pohodlně vyspali. Born otevřel oči, když promluvila, a podíval se na ni trochu vyčítavě.
„Tohle nechci poslouchat zase já,“ poznamenal. „Radši si budu myslet, že jsem to podělal, než dojít k závěru, že to nikdy nemělo být.“ Znovu oči zavřel a Eva už neřekla ani slovo. Poznala, kdy usnul, a ačkoli k ní se spánek ani nepřiblížil, nevstala a neodešla. Pamatoval si, co jí řekl o tom, že usnul, když byla blízko, a teď to byla ideální výmluva, proč zůstat vedle něj.
A ona jí využila.
*
Zvonění se ozývalo trochu z dálky a nebylo to nic, co patřilo k němu. Born se pohnul a až v tu chvíli si uvědomil něčí přítomnost vedle sebe. Usmál se pro sebe a neotevíral oči. Eva se začala vrtět, ale zvonění neustávalo, takže přejel rukou po jejím v županu oděném boku a z kapsy vytáhl zvonící mobil. Eva se pohnula, čímž vrazila ramenem do jeho hrudníku, a vzala si telefon. Dominik byl v tu chvíli dokonale probraný.
Posadil se a promnul si obličej. Podle Evina tónu usoudil, že hovor je pracovní, a napadlo ho, kolik je asi hodin. Zahleděl se ven; slunce bylo na nebi docela vysoko a celkem vydatně svítilo do okna hotelu. Natáhl se na noční stolek a zvedl si k očím hodinky, aby následně vytřeštil oči.
„Korda na nás čeká na stanici,“ řekla Eva jeho zádům, když zaklapla telefon. Zamračila se. „Odkdy je ranní ptáče?“
„Od té doby, co my vstáváme o půl jedenácté dopoledne,“ odvětil klidně Dominik a postel se prudce pohnula, když Glaser vyletěla na nohy. Také vstal a zamířil do malé koupelny. Něco si totiž vybavil a nerad by byl v Evině dosahu, až bude muset s pravdou ven.
„Jak je to možné?“ hudrovala Eva a stále ještě rozespalýma očima zírala na mobil. „Jak to, že mě ten krám nevzbudil? Moment… Jak jsi vůbec věděl, že ho mám zrovna v té kapse?“
Born, oděný jen v tílku a s kartáčkem na zuby v puse, se objevil ve dveřích koupelny a zatvářil se provinile, když zjistil, že ho propichuje pohledem. Vytáhl kartáček z pusy a i přes zubní pastu v ní promluvil. „Možná se mohlo stát, že když začal zvonit budík, tak jsem ho – “
„Borne!“ okřikla ho vydrážděně Eva. Nemohla uvěřit jeho neprofesionalitě; vedla tu vyšetřování, proboha, nemohla si dovolit chodit do práce, jak se jí zlíbilo, a ještě ke všemu jen proto, že zaspala. Nebylo jí patnáct a nestudovala střední, aby jí to prošlo jen tak. A on byl na tyto vtípky taky už trochu starý.
„Promiň,“ pokrčil rameny Dominik, stále si pokoušeje zachovat aspoň zdání nevinnosti. „Neudělal jsem to záměrně, to byl prostě podmíněný reflex. Mimovolní jednání. Nevědomá reakce.“
„Přestaň to analyzovat,“ doporučila mu Eva ostře. „Za deset minut ať jsi u auta.“ Než stačil odpovědět, práskla za sebou dveřmi pokoje a Dominik se vrátil k umyvadlu, aby se znovu pustil do ranní hygieny.
„Tobě taky dobré ráno,“ zamumlal s kartáčkem v puse. Ale za těch několik hodin pořádného spánku a její blízkost to stejně stálo.
*
Na stanici dálniční policie byli v rekordním čase. Když vešli do zasedačky, zavalilo je dusno ne nepodobné tomu provázejícímu návštěvu paní státní zástupkyně a Hoffmanovy loutky. Příčinu toho dusna tentokrát nenašli v Engelhardtině kanceláři, ale v zasedačce. Korda stála na jedné straně místnosti, Engelhardt na druhé a mezi nimi se pohybovali Gerkhan s Kranichem, kteří si patrně ani neuvědomovali, že mají stále ještě vytřeštěné oči.
„Dobré poledne,“ pozdravila Korda, která si jich všimla jako první, a hned pohledem zrentgenovala Borna. „Vy jste se dnes ráno nestihl obléct, nebo co, pane doktore?“
Born se pokusil o úsměv, aby její už od pohledu pekelnou náladu ještě nenakopl. Kravatu měl narvanou v kapse; když si ji včera večer rozmrzele sundával, zase se mu podařilo zlikvidovat uzel a kdyby o její zavázání požádal stále ještě vytočenou Evu, riskoval by, že ho na ní tentokrát skutečně uškrtí. Zavazovat si ji v autě před ní, dosáhl by stejného efektu, protože Eva nemohla snést, jak se u toho rozčiluje. A v pokoji to prostě nestihl.
Teď ho napadlo, že vytočená Korda a vytočená Eva v jedné místnosti jsou poněkud nešťastnou volbou, ale na jakékoli opatření bylo zjevně už pozdě. Kdo naštval Engelhardt, to nevěděl už vůbec, ale podle toho, jak se tvářili Kranich s Gerkhanem, to ten někdo udělal skutečně důkladně a v očích obou dálničních komisařů byl teď veřejným nepřítelem číslo jedna.
„Nestíhal jsem,“ zamumlal a rozhodl se dál k tomu nevyjadřovat.
„To vidím,“ poznamenala Korda a těkala teď očima z Borna na Glaser a zpátky. Pomalu potáhla, vyfoukla kouř a tvářila se čím dál podezřívavěji. Evidentně začala nacházet souvislosti mezi faktem, že sekretářka, kterou donutila kolegy zburcovat, Glaser svým telefonátem probudila, a vědomím, že Born podle svého vzhledu zjevně taky vyskočil z postele teprve nedávno.
„Je nějaký zvláštní důvod, proč jste vážila cestu až sem?“ zeptala se Glaser a nebojácně ji měřila očima nazpátek.
„Jistěže je, zlatíčko,“ odsekla Korda a ‚nebuďte hloupá‘ ani nemuselo být vysloveno, aby bylo jasné, že k té větě významově patří. „Dovolat se Bornovi je zjevně naprosto nemožné,“ pravila a pozorovala, jak si Born začal prohmatávat kapsy a hledat svůj mobil, „a když jsem se pokoušela před dvěma hodinami dovolat vám, chvíli to zvonilo a pak to někdo položil.“
Eva střelila rozezleným pohledem po Dominikovi a ten zmateně zakroutil hlavou nazpátek. Pamatoval si, že zneškodnil budík, ale že by zrušil něčí hovor? I když Evin mobil vyzváněl dost podobně, ať se s ním dělo, co chtělo. Usoudil, že je to možné, ale Glaser už se na něj nedívala, což mu patrně zachránilo život.
„Přivezla jsem vám pitevní zprávy všech zbývajících obětí a jejich porovnáním jsem nenašla žádnou odchylku, všechny přesně sedí na modus operandi našeho vraha. A protože jsem nespala, zjistila jsem pro vás aktuální informace o Floře Bittner. Hojila se skvěle do dnešního rána, když si počkala, až budou všichni zády, a vytahala si stehy. Teď je na psychiatrickém oddělení a stabilizovaná.“
„To jste nám všechno mohla říct po telefonu,“ odtušila Glaser. Kdyby zkusila sama zavolat místo toho, aby kibicovala sekretářku, mohlo to být pro všechny příjemnější ráno. Tedy dopoledne… měla chuť Borna uškrtit.
„To mohla, ale myslela jsem, že mi to neberete třeba proto, že máte spoustu práce, a vaši kolegové sem měli zrovna cestu. Navíc potřebuji vědět, jestli se už můžu vrátit do Hamburku, kupí se mi tam práce, a ráda bych na to znala odpověď ještě dnes, což se zjevně po telefonu zařídit nedalo,“ vysvětlila a evidentně považovala za obrovskou drzost, že se musela ospravedlňovat. „Čekala jsem, že budete tady, ale tohle,“ zalétla očima k Engelhardt, „jsem nečekala.“
„Proboha,“ povzdechla si Anna téměř neslyšně, „musíme to řešit zrovna teď a zrovna tady?“
„Třicátého,“ řekl rychle Dominik, když viděl, jak se Korda nadechuje k odpovědi. Za ty roky se naučil podle jednoduchého nabírání kyslíku do plic rozpoznat, jaká odpověď od patoložky přijde, a závěr, který učinil teď, byl tak děsivý, že musel zasáhnout. „Počkejte ještě do třicátého, paní profesorko. Jen pro jistotu, bude to lepší, než se vracet. Vždyť víte, že věřím jenom vám.“
Přešel k patoložce s obezřetností ošetřovatele divoké šelmy a vzal z opěradla křesla její kabát, aby jí ho roztřásl za zády a připravil k oblečení. „Dáte si se mnou kávu, že ano? Včera odpoledne jsem narazil na kavárnu přímo stvořenou k vašemu cestování.“
„Já vím přesně, o co se snažíte,“ sjela ho Korda pohledem, ale kabát si nechala obléct. Zjevně tu netoužila být stejně, jako po tom netoužili oni, jinak by ji z místa, na kterém stála, nedostal ani pár volů. „A nikam s vámi nejdu, dokud zase nebudete vypadat jako člověk.“ Zatahala ho za límeček a pak vykráčela ze zasedačky bez jediného slova nebo dalšího pohledu na kohokoli ze zkoprnělých přihlížejících.
Born rychle vytáhl kravatu z kapsy pohybem kouzelníka, který z podobné části oděvu tahá několik k sobě svázaných šátků, a podal ji Evě. „Prosím,“ přidal, když viděl, jak se komisařka zatvářila. Eva mu vzala kravatu z ruky a rychle ji uvázala. Dělala to tak rychle a mrštně, až Born usoudil, že si s tím tehdy na záchodech dávala záměrně tak trochu načas. Pak ho napadlo, že ji možná každé ráno váže Konradovi, a hned měl menší náladu vylepšovat Kordino rozpoložení.
„Dík,“ řekl, když Eva skončila, a rychle zamířil ven z místnosti.
„Počkej,“ zastavila ho ještě Eva a vytáhla z kapsy jeho mobil. Born se vrátil a vzal si ho. „Kde byl?“
„V autě,“ odpověděla Eva. Nechápala, že se po něm nesháněl, musel tam ležet někdy od včerejšího odpoledne, ale došla k závěru, že měl asi plné zuby těch telefonátů od Helen, které se v posledních dnech násobily. Když si od ní bral ten telefon, na pár vteřin zůstal na místě a díval se na ni, než se rozpačitě usmál a spěchal ven za Kordou.
Evu z nějakého důvodu napadlo, že jí dá pusu. Bylo to tak nějak přirozené očekávat, že se v tu chvíli nakloní a lehce se dotkne jejích rtů svými v sociálně plně akceptovaném gestu rozloučení s jakýmsi matným příslibem, že zase bude zpátky. Možná to přineslo usínání vedle něj a vzbouzení se na tom samém místě, možná jejich vlastně už dnešní rozhovor, díky kterému si aspoň na chvilku přála vrátit se do toho aprílového počasí před čtyřmi roky, kdy měla přes to všechno jakousi jistotu, že kdyby tehdy zemřela, zemřela by šťastná.
„Co to sakra bylo?“ vytrhl ji Kranich z přemýšlení. Glaser se rozhlédla a zjistila, že Engelhardt je pryč. Podívala se na oba dálniční komisaře, kteří byli stále poněkud zaskočení. „Vy jste věděla, že se znají?“
„Neměla jsem ani ponětí,“ odpověděla popravdě Glaser. Neměla náladu vůbec na nic; den začal naprosto příšerně a neustálé úvahy o minulosti, které ji provázely od probuzení, celé věci vůbec nepomáhaly. Přesto v ní ale ti dva vzbudili zvědavost. „Jak se ty dvě znají?“
„Doufali jsme, že nám to řeknete vy dva,“ pokrčil rameny výmluvně Kranich.
„A co se tady vůbec dělo?“ zeptala se Eva a sundala si kabát. Aspoň si mohla být jistá, že se v té rychlosti oblékla správně; kdyby byť jen přeskočila dírku na košili, Korda by tu ještě stála a vrhala po ní trefné bonmoty jako cirkusák nože.
„Byla to ta nejdivnější věc, co jsem od včerejška viděl,“ odpověděl Semir, který zjevně nebyl schopný dostat z hlavy tu situaci s Frankem, Susannou a pavoukem. Začínal pomalu ale jistě docházet k závěru, že svět kolem něj se zbláznil. „Paní profesorka sem nakráčela v dobré náladě,“ začal vyprávět.
„Což bylo samo o sobě dost děsivý,“ vložil se do toho Kranich.
„Sháněla se po vás, zaúkolovala Petru, aby vás našla, a pak sem vešla šéfová,“ odmlčel se Gerkhan dramaticky.
„A pak to vypuklo,“ dodal Tom. „Napřed to vypadalo, že bude Korda jen jedovatá, ale pak začalo být patrný, že ty dvě se znají z dřívějška a podle toho, že se šéfová celou tu dobu jen bránila – “
„Což bylo fakt divný,“ přerušil kolegu Semir, „protože šéfová se vždycky brání útokem, ale tady byla vyloženě v defensivě.“
„No nedozvěděli jsme se, o co vlastně šlo tehdy nebo teďka,“ shrnul Kranich. „Ale je jasný, že si něco udělaly, že to asi zavinila šéfová, a že pohnout se, asi jednu slíznem, jak byly obě v ráži.“
„Ty pořád myslíš jenom na to, jestli náhodou nedostaneš na budku,“ otočil se na něj Semir napůl udiveně. Nikdy předtím si nevšiml, že je na sebe Kranich tak opatrný.
„No dovol, vypadat tak dobře zabere čas,“ zamával si Tom rukou před obličejem, „přece si to nenechám zničit.“
„No jasně,“ zakroutil nad ním hlavou Semir a uchechtl se. Glaser se taky usmívala, trochu jí jejich špičkování zvedlo náladu. Mentálně se připravovala na tu obligátní otázku, co je nového, a předem se obrňovala před odpovědí, že vůbec nic. Nestačila ale promluvit.
„Jinak krom toho, že slečna Kranich se zjevně připravuje na face-lift nic novýho,“ oznámil jí Semir a vysloužil si škleb od Toma. „Ale říkali jsme si, že k Floře se sice nedostaneme, ale to přece nemůže být jediný způsob, jak Hoffmana podrýpnout.“
„Když jsme byli u něj doma a vyslýchali jsme ho, řekl Bornovi, že jsou si hodně podobní,“ přidal se Tom ve zcela pracovním módu. Předchozí pošťuchování se Semirem jako by se nikdy neseběhlo. „Možná by nebylo špatný vyslat za ním Borna. To nám nikdo nezakázal, ublížit mu Hoffman taky nemůže a třeba z toho něco kápne.“
„Ten půjde dneska z jedné bitky do druhé,“ usoudila Eva po krátkém uvažování. Vážně nemohli vůbec nic ztratit. Pátrání po komplicovi Hoffmana zatím nikam nevedlo a Born potřeboval aspoň nějaké sousto. Když mu začal mozek stagnovat, nevedlo to nikdy k ničemu dobrému.
„Já myslím, že Hoffman pro něj bude odměna,“ usoudil Tom a Eva mu to nevyvracela. Koneckonců byl blízko pravdě.
*
Nad hrnkem dobré brazilské kávy, o které Born prostě věděl, že bude Kordě chutnat, a zákuskem se patoložka konečně trochu uklidnila. Born předpokládal, že do těla dostane nějaký cukr, ale že si objedná rovnou baklavu, to upřímně nečekal. Zjevně byla rozrušenější, než si vůbec dokázal představit.
„Tak na mě tak nehleďte,“ vyzvala ho Korda, ale ten nebezpečný tón už to dávno nemělo. Vypadala unaveně jako někdo, koho právě opustila hodně negativní emoce. Born to znal; v tomto stavu měla původ většina jeho vrásek. „Koukat bych tak měla já na vás. Vsadila bych se, že jste dnes ráno vstal ze stejné postele, jako naše paní komisařka.“
„V hotelech jsou všechny postele stejné,“ odvětil Born beze změny výrazu a nonšalantně pokrčil rameny. „A mimoto, gentleman o takových věcech nemluví.“
„Gentleman je hlavně nedělá,“ utrousila Korda jedovatě. „Nebo aspoň nedělával, když mi ještě něco takového hrozilo.“ Born se nad tím usmál.
„Velectěná, začínám mít pocit, že mluvíme o úplně jiných věcech,“ odpověděl. „Nikdo nedělal nic, co by někomu nějak ublížilo a oba jsme se pořádně vyspali.“
„Ale panu manželovi by se to určitě nelíbilo,“ shrnula to Korda a pořád jako by ho pohledem z části poňoukala. Měla sice přátelskou starost, za kterou jí byl Born v hloubi duše vděčný, ale zároveň to byla prostě zvědavá ženská a tomu odmítal ustoupit.
„Panu manželovi by se nelíbil ani fakt, že bydlíme ve stejném hotelu,“ opáčil. „To ještě neznamená, že se má čeho obávat,“ dodal obezřetně. Napadlo ho, že kdyby jen dostal příležitost, pan manžel mu bude ukradený rychleji, než turistovi peněženka v metru. Ale neřekl to, protože ať už mluvili o čemkoli, Korda se vždycky jevila, že mu vidí až do žaludku. „Což se ovšem říct nedá o Engelhardt.“
„Ale copak,“ neodpustila si Korda příležitost k poslednímu kolečku kolem horké kaše, „snad už před vámi není v bezpečí ani ona?“
Řekla tím víc, než vůbec chtěla, a zdálo se, že to věděla. A taky jí bylo jasné, že začíná pěkně napínat Bornovu zvědavost. Ten se ale nehodlal nechat dotlačit k něčemu ukvapenému, co by jí dalo možnost uzavřít se před ním. „Nemusíte mi nic říkat, když nechcete,“ poznamenal a začal pečlivě míchat svoji kávu. „Já jen, aby řeč nestála.“
„No samozřejmě,“ vzala na vědomí Korda a dál masakrovala ozdobnou lžičkou turecký dezert. Na chvíli ji napadlo, jestli má její výběr nějakou souvislost s komisařem Gerkhanem, a jako vždycky usoudila, že podvědomí je pořádná potvora. „Znáte to, když si myslíte, že už vás něco nedožene, a pak se otočíte a dostanete tím přímo do obličeje?“
„Myslíte jako třeba tím, že byl váš otec pedofil?“ pozvedl obočí Born. Už to ani zdaleka tak nebolelo, jako by ta slova prostě ztratila význam. Korda se zastavila v půli pohybu a na chvíli se na něj dívala lítostivě, než se ovládla.
„Tak proto Glaser tak rozcupovala toho právníka?“ odtušila a odložila lžičku na kraj talířku. „No, milý Borne, hádám, že všichni kostlivci dřív nebo později vypadnou ze skříně.“
„A ten váš kostlivec je mužského nebo ženského pohlaví?“ navázal rychle Born. Usoudil, že je to asi ta nejpřímější otázka, kterou byl schopný momentálně zformulovat.
„Byl to chlap, samozřejmě,“ reagovala Korda a zapálila si cigaretu. Potáhla z ní, dívala se stranou a hrála si palcem s filtrem mezi ukazovákem a prostředníkem. „Je to už přes pětadvacet let… Dělala jsem tehdy na kriminálce v Cáchách, bylo to chvilku potom, co jsem se konečně dostala k pořádné práci. Proboha, to mi nebylo ani třicet. Dovedete si to představit?“ Pohlédla na Borna a než psycholog stačil odpovědět, zúžila na něj oči. „Dobře si rozmyslete, co odpovíte.“
„Nedovedu si představit, že jste někdy někde začínala,“ přiznal popravdě Born. Zatím bojoval s představou Kordy jako zelenáče, k představě sotva třicetileté Kordy se zatím ani nedostal.
„To byla ta chytřejší odpověď,“ shledala Korda. „Tehdy jsem Annu poznala. Převeleli ji na oddělení asi rok potom, co jsem tam přišla já, byla jak raketa.“
„Rychlý kariérní postup?“ zeptal se se zájmem Born.
„Ne, tak střelená,“ opravila ho Korda a odklepla popel do popelníku z barevného skla. Chvíli se na něj zůstala dívat. „Byly jsme fajn kamarádky… Což tehdy v těchto typech povolání nebylo ani tak o vzájemných sympatiích, jako spíš o ženské solidaritě. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jsme na sebe jen zbyly.“
Born trpělivě naslouchal a snažil se nemyslet na Evinu reakci, až jí to poví. Věděl, že by neměl, ale bylo to silnější než on. Ještě pořádně nic nevěděl a už to byla ta největší bomba, kterou mu kdy o Kordě kdo pověděl, a přišla přímo od zdroje. „A ten muž…“ popohnal Kordu, když vypadala, že se ztratila ve vzpomínkách.
„To byl můj snoubenec,“ odpověděla Korda, „asi tak po půl roce to už byl její milenec. Sbalila jsem se, odjela do Hamburku a pak potkala Heinera, konec pohádky. Nikdy jsem jí to neodpustila.“ Znovu se zahleděla někam za něj a pořádně potáhla z cigarety. „Je to zvláštní, že? Když se tohle stane, jedna žena vždycky nenávidí tu druhou, i když to byl ten idiot mezi nimi, který se nechal manipulovat.“
„Tak či tak šla proti vám,“ odpověděl Born. „To není to, co od přátel očekáváme.“
„Ne, to není,“ poznamenala Korda a típla cigaretu, než se na Borna znovu podívala. „Tak na to s Glaser pamatujte.“
„Já ale – “ Born větu nedokončil, protože mu začal zvonit mobil. Beztak nevěděl, co by jí na to řekl. Kdyby odpověděl stejně, jako v noci Evě, že nejsou přátelé, zklamal by Kordu a tak trochu sám sebe. Věděl, že mu patoložka moc nevěřila od toho, co do Kolína dorazili. A kdyby řekl, že nemyslel na to, před čím ho varovala, zvlášť když se mu teď Eva otevřela a přestala před ním utíkat, lhal by a věděli by to oba.
Přijal hovor a Korda s nově připálenou cigaretou sledovala, jak se jeho obličej mění a zadumanou náladu střídá vzrušení. Mluvil s Glaser, ale nebylo to nic osobního, pokud mohla soudit. Když hovor ukončil, nedala mu čas cokoli říct. „Tváříte se, jako kdybyste ho už měli v cele.“
„To ne,“ zakroutil Born hlavou, „ale napadlo je, že by nebylo špatné vyslat mě za ním a promluvit si s ním. Měl bych si začít domlouvat schůzku.“ Korda přikývla a slepě zírala na nedojedený kus baklavy. „Spali jsme v jedné posteli,“ řekl nakonec Born po chvilce přemýšlení, „a mluvili jsme o tom, co bylo. Oceňuji vaši starost, nejdražší, ale nezávisle na tom, co si myslíte, v rukou to má Eva.“
„Nechci se vám do toho plést,“ reagovala rozhodně Korda, „ale už vás dva nechci vidět tak nešťastné, jak jsme vás viděla kdysi. To je všechno.“
„Já vím,“ vzal na vědomí Born. „Měla byste si s Engelhardt promluvit už jen proto, že máte příležitost, paní profesorko. To, co jste jí nikdy neřekla, vás může mrzet mnohem víc, než to, co se tehdy stalo.“
„Vypadám snad jako váš obvyklý typ pacientů?“ ohradila se Korda podrážděně, ale víc neřekla. Neměla na to náladu; típla cigaretu, vrátila se k baklavě a dál si ho nevšímala. Na to, co jí řekl, než odešel, ale nemohla přestat myslet.
Born si nezavolal taxi. Spěchal po ulicích Kolína pěšky, aby si trochu počistil hlavu a uklidnil svědomí, které mu vyčítalo, že zase kašlal na kondiční běhy. To nebylo dobré; běh mu nahrazoval uspokojení, které míval, když se napil, a teď to uspokojení nahrazoval posedlostí případem. Přesně tomu se snažil v Hamburku vyhnout.
Několikrát se pokusil spojit s kýmkoli, kdo by mu domluvil schůzku se Simonem Hoffmanem. Nikdo mu ale nechtěl vyhovět. Když už si v hlavě rovnal, jak naplánovat setkání, kterému by se Hoffman nemohl vyhnout, zazvonil mu telefon a Eva mu sdělila, že Simon Hoffman byl právě nahlášen jako pohřešovaný.
Zastavil se na nábřeží, po kterém právě procházel, a zůstal hledět dolů na klidně plynoucí Rýn. Nedávalo to smysl, Simon Hoffman neměl nejmenší důvod utíkat. Nikdo na něj nic neměl a poslední bitvu proti nim vyhrál tím tahem s Rosenmillerem. Flora Bittner pořád žila, takže ani neměl důvod vyvádět z žalu.
Born krabatil čelo a snažil se nervózně vypudit z hlavy zvuky cizího města kolem. Nedávalo to smysl, nesouhlasilo to, nesedělo to. Hoffman neměl důvod utíkat sám od sebe a už vůbec neměl důvod fingovat to jako zmizení.
Nedávalo to smysl.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XX.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XX.
*
I hate you when you’re gone, I hate you turn me on,
I hate the way I need you when I don’t know where you are.
I love it even more when I find you on the floor,
I know you think you hate me but I will always hate you more.

*
Byl velký rozdíl mezi lovením zločince a lovením Susanny. Frank si ho uvědomoval víc, než jasně, zatímco opatrně našlapoval loftem. Ať nepřítel věděl, co mohl, a zbytek si zjistil, nikdy to nebylo úplně všechno. Vždycky existovalo něco uvnitř lidského srdce, určitá osobní informace, kterou vědět nemohl, a která se mu často stala fatální. Tuhle výhodu se Susannou postrádal. Znala jeho slabiny stejně, jako on znal její, protože byli tým a bylo nezbytné se navzájem doplňovat. Teď jim to ztěžovalo situaci; nebylo lehké zasadit fatální zásah, když dopředu věděli, kam bude namířen.
Přesto to byla hra bez vítěze. Frankova porážka spočívala v tom, že na to vůbec přistoupil. Bylo jedno, jak se to celé nakonec vyvinulo, nezáleželo na té explozi adrenalinu, když se Susanna konečně přestala bránit, ani na tom tak nějak potupném fyzickém vrcholu, který následoval. Susannina prohra byla, když se mu vzdala, ale byla to prohra, která zákonitě přišla při každém střetu, a boj, který k tomu předcházel, měl jen za úkol dohnat Trabera k nepříčetnosti.
Byl velký rozdíl mezi lovením zločince a lovením Susanny, ale kupodivu nebyl takový rozdíl v tom, kým byl loven on. I přesto bezpečně poznal, že ta druhá osoba, jejíž přítomnost mu jeho instinkty prozrazovaly, nebyla Susanna. „Cos jí udělal?“ řekl do ticha. Trhl sebou a chtěl se otočit, když za sebou ucítil pohyb, ale cvaknutí pojistky ho zastavilo.
„Zůstaňte tam, kde jste a jak jste, pane komisaři,“ vyzval ho tolik známý hlas. „Nemusíte zvedat ruce, to by bylo potupné. Já vím, že nejste ozbrojený.“
„Cos jí udělal?“ zeptal se Frank znovu a hleděl před sebe, aniž by vnímal, co měl v zorném poli.
„Susanně nic není, vyskytly se jen nějaké problémy s jejím autem. Bude tu tak za půl hodiny, máme na sebe dost času,“ odpověděl mu hlas. „Potřebuji od vás pomoc, pane komisaři.“
„A co když řeknu ne?“
„Tahle fáze rozhovoru se prostě nedá přeskočit, že ne?“ Hlas zněl unaveně a trochu zklamaně z jeho odpovědi. „Vy budete odmlouvat, já budu vyhrožovat a všichni budeme zbytek večera rozmrzelí.“
„Všechno má svoje pravidla,“ pokrčil Frank rameny a napůl očekával kopanec pod koleno, ránu loktem do zad nebo rovnou úder do hlavy, ale hlas za ním se jen zasmál.
„V tom máte pravdu, pořádek musí být,“ odpověděl. „Já věděl, že na určité úrovni se my dva shodneme. Takže tedy, když mi odmítnete pomoct, nebudu fyzicky ubližovat vám, zjistil jsem, že to na vás platí překvapivě krátkou dobu. Hned vám zase otrne a to mi moc nevyhovuje. A zdá se, že mi ani moc nepomůže pohrozit vám, že ublížím Susanně. To zvládáte vy sám za mě.“
Frank neřekl ani slovo, ale sevřel rty do úzké linky. Vlastně ani nebylo moc překvapující, že ten neřád věděl o tom, co se Susannou dělají. Byl tak v hajzlu, že mu bylo i jedno, že se mu někdo hrabe v soukromí. Bylo tak nějak samozřejmé, že i ta největší špína bude nakonec vyvezena na světlo a on bude odsouzen k absolutnímu zatracení.
„Abych se vrátil k návrhu naší spolupráce… Seženete mi co nejvíc k případu, který vyšetřují vaši kolegové. Vím, že mají jméno podezřelého, ale tají ho. Já to jméno chci a s ním všechno, co je relevantní,“ pokračoval hlas a zněl striktně profesionálně. „Výměnou za to se nikdo nemusí dozvědět, co děláte se svou kolegyní v časech volna. Kdyby to přece jen nebyla dostatečná motivace a vy jste podlehl představě, že když to bude venku, uleví se vám, nechte mě vysvětlit vám, jak to vypadá pro ty zvenčí.“
Na konferenční stolek vedle něj s mlasknutím dopadly fotografie a díky hladkému povrchu se rozjely jako vějíř. Frank k nim zalétl koutkem oka; v oranžovém světle právě umírajícího dne bylo až příliš patrné, co na nich je. Ucukl pohledem. „Ne, pane komisaři. Pořádně si je prohlédněte, pěkně zblízka. A upozorňuji vás, že nejsem v dosahu ani jedné z vašich končetin, odjištěná zbraň vám míří na zátylek a je to zbraň vaší kolegyně. Jestli se něco zvrtne, bude těžko vysvětlovat, proč má na parketách váš mozek.“
Frank chtě nechtě přiklekl ke stolu a rozhrnul rukou fotografie. Jednu sadu musel fotit z toho domu naproti jeho bytu. Ani nevěděl, že závěsy zůstaly rozhrnuté, a chtěl se za to kopnout. Na fotografiích bylo až překvapivě jasně vidět, že je Susanna spoutaná, jako by to bylo na nich to nejpodstatnější. A asi i bylo, jinak by nebyl vůbec důvod je pořizovat. Na dalších fotografiích rozeznal téměř všechny jejich potyčky a nakonec je všechny smetl ze stolu. Nechtěl se na to dál dívat.
„A vy přitom víte, jak to bylo,“ poznamenal hlas za ním. „Co teprve ti, co neví, jaká je Susanna vlastně – “
„Drž hubu,“ zavrčel Frank, stále tupě zíraje na desku stolu.
„To nebylo ani rozumné, ani zdvořilé,“ odvětil hlas, „ale zasloužené, omlouvám se. Takže… dohodneme se, pane komisaři?“
„Stejně nemám na výběr,“ odsekl Frank. Jen ta hra samotná v něm vzbuzovala bezuzdnou zuřivost.
„Ale máte,“ namítl hlas. „Můžete nechat policejní sbor a Susanninu rodinu, aby si udělali sami názor na to, co spolu vy dva vlastně děláte, a uvidíme, co z toho vzejde. Mě samotného by to zajímalo… Ale vás asi ne. Takže, zítra po vaší službě si to vyzvednu ve vaší schránce na dopisy a pokud chcete, aby to dopadlo dobře pro nás všechny, nebudete nikde poblíž.“
„Dobře,“ řekl po chvilce tiše Frank.
„A nezapomeňte, že tím napomáháte vraždě,“ dodal ještě hlas za ním, „to abyste si dvakrát rozmyslel, než o této naší malé dohodě komukoli řeknete.“
„Nezapomenu,“ řekl Frank skrz zaťaté zuby.
„Výborně. Nashledanou, pane komisaři,“ rozloučil se hlas a ani nečekal na odpověď. Frank ho slyšel odejít. Minutu potom, co cvakly dveře Susannina bytu, slyšel na ulici nastartovat motorku a pak dlouho nic. Po dlouhých pěti minutách, během kterých měl pocit, že už se snad v životě nepohne, protože mu chybí jakákoli chuť to udělat, se nakonec zvedl, posbíral fotky a došel ke dřezu.
Vytáhl z kapsy zapalovač a jednu fotku po druhé spálil, až z nich zbyly jen takové kousky, na kterých se nedal identifikovat obsah. Naposledy škrtl zapalovačem a připálil si cigaretu, i když věděl, že ho za to Susanna patrně stáhne z kůže. Zahrabal ve stejné skřínce jako ona několik dní zpátky a vytáhl láhev s alkoholem, ze které si přihnul. Vrátil ji pak s až pedantskou pečlivostí na místo, ačkoli věděl, že Susanna to stejně pozná na jeho dechu.
Tipl cigaretu do popela ve dřezu a napadlo ho, že by ho měl asi uklidit. Prsty mu sjely do syntetického popela a v mžiku byly celé černé. Lekl se, když se Susanna vřítila do bytu jako velká voda, a bezpečně poznal, kdy strnula na místě. Ucítila cigarety a pach spáleného papíru. Zavřela za sebou dveře a našlapovala stejně opatrně, jako Frank při svém příchodu. Pak si ho všimla a znehybněla úplně; čekala, co se bude dít.
Frank strčil čistou rukou zapalovač zpátky do kapsy a pomalu, beze slova zamířil ke dveřím. Susanna pochopila, že se nic dít nebude, a rychle se vydala do kuchyně, dívajíc se na tu pohromu ve dřezu. „Franku,“ protrhla tu nikdy nevyřčenou zásadu ticha, „co se stalo? Jsi v pořádku?“
Frank se zastavil a Susanna k němu došla. Položila mu ruku na paži a otočila ho k sobě. „Jsem v pořádku,“ odpověděl Frank, a když se Susanna nadechovala k další otázce, zvedl ruku od popela a špičkami prstů ji počáral po tváři. „To vypadá dobře,“ řekl poťouchle, „tak bys to měla nosit denně.“ Cvrnkl ji špinavým prstem do nosu a než se vzpamatovala, byl pryč.
Susanna zmateně zakroutila hlavou; od té poslední noci v jeho bytě měli sex vždycky, když se viděli, takže bylo Frankovo chování podivné. Vrátila se do kuchyně. Rozsvítila si a začala se rukama hrabat v popelu, aby našla aspoň známku toho, co hořelo. Nebyla schopná rozeznat vůbec nic. Nechávajíc tu pohromu ve dřezu tak, jak byla, šla si do koupelny umýt ruce. Když viděla svůj odraz v zrcadle, vyprskla smíchem a pak začala brečet, zatímco po drahém porcelánu umyvadla stékala černota z jejích rukou do výlevky.
Toho večera, co ji připoutal ke své posteli, měla pocit, že se jim to oběma silně vymklo z rukou. Teprve postupně jí docházelo, že se to vymklo z rukou jen jí. Frank držel otěže pevně a věděl přesně, co dělá a za jakým účelem. Jeho největší síla byla v tom, že udělal vždycky pravý opak toho, co čekala, a vždycky zvolil tu jedinou variantu, která ji samotnou nenapadla.
Pořád cítila na zápěstí studený kov pout a kdykoli si na tu noc vzpomněla, vzrušení se jí valilo do klína jako láva po úpatí sopky. Vyděsil ji tu noc k smrti, vážně se ho bála a vážně ho nechtěla. Mluvil na ni jako ten dobytek, kterého prvního dubna zastřelila, a ona se jen chtěla stulit do klubíčka a brečet. Frank jí k tomu ale samozřejmě nedal příležitost. Jestli si všiml její rozpoložení, nedal to najevo. Až později ji napadlo, že to byl vlastně jeho cíl, vyděsit ji k smrti.
A pak se s ní miloval. Nikdy se k ní nechoval tak něžně a opatrně, jako tu noc, a to ani v každodenním kontaktu dávno předtím, než se to všechno pokazilo. Nikdy netušila, že byl schopný něčeho tak rozvážného a klidného. Na těle neměla místo, které by nepolíbil a nepolaskal, jako by ji tvaroval z keramické hlíny. A právě v tom rytířském počínání byla jeho největší krutost; miloval se s ní a uctíval ji, zatímco ona potřebovala být potrestaná. Všechno, co mu dala, vrátil s dvakrát takovou intensitou, a ona ho nenáviděla mnohem víc, než kdyby jí skutečně fyzicky ublížil.
Nechal ji spoutanou až do rána; denní světlo ji zastihlo pořád ještě nahou. Neměla jediný způsob, jak zakrýt ty modřiny, které na ní jen pomalu bledly a mlčky dokazovaly události posledních dní. Vždycky, když se jí to vrátilo, znovu cítila tu bezmoc, tu potupu, to zoufalství nad tím, co se dělo, aniž by se tomu mohla bránit. A přesto vždycky mimoděk stáhla stehna k sobě, když si na to vzpomněla, a chtělo se jí brečet nad tím, že kdyby všechno bylo jinak a ona byla v pořádku, mohla mít…
Soukromí mezi nimi přestalo existovat. Frank vždycky našel způsob, jak ji přepadnout ze zálohy, takže nejen, že se neustále cítila sledovaná neznámým nepřítelem, teď měla v zádech i nepřítele známého a o to zákeřnějšího. Pokoušela se proti tomu bojovat, ale Frank jako by ji vždycky dopředu očekával. Vypěstoval si slušnou zálibu ve svazování; původně si myslela, že to dělal proto, aby se mu s ní líp manipulovalo, ale po pár zkušenostech, kdy prostě neměl po ruce nic, co by se dalo použít, pochopila, že na sobě nesnese její ruce. Že nechce cítit její doteky.
Jednou ji zastihl ve sprše. Přivázal ji páskem od županu k baterii, takže musela stát téměř na špičkách, a potom, co si ji důkladně připravil, otočil baterií na druhou stranu a Susanna vykřikla leknutím, když jí na záda začala dopadat ledová voda. Nechal ji pod proudem tak dlouho, až se začala viditelně třást, a celou tu dobu věděla, že stojí za ní, na kachličkách před sprchovým koutem, a mlčky čeká, až se zlomí. A právě to vědomí, že na to čeká, ji donutilo zatnout zuby a vydržet.
Začínalo to být příliš; tu nekonečnou dobu, co stála pod ostrou ledovou vodou, moc dobře věděla, že se napůl třese zimou, a napůl strachem. Nedokázala si představit, jak by to mohlo být ještě extrémnější, a ačkoli si to neuvědomovala, její skoro odkrvená zápěstí se pokoušela dostat ze surově pevného uzlu, jako by k ní ani nepatřila. Byla před ním skoro připravená kapitulovat; chtěla brečet, křičet a škemrat, aby ji nechal jít.
Ale Frank náhle vodu zastavil a pak byl za ní; přitisknutý k ní; v ní. Mohla si myslet, že ho nenávidí, ale faktem bylo, že sotva se jí dotkl, měla znovu horečku, a jeho ruce byly najednou všude skoro jako tu noc, co se ji snažil zahřát, skoro asexuálně a nevinně a přesto provinile. Susanna rozevřela pěsti v tiché extázi, hlavu zvrácenou na jeho rameno, a cítila Frankovu tvář na své, zatímco ji jeho paže podpíraly a objímaly, jako by to nebyly ty stejné, které ji prve svázaly.
A tu chvíli Susanna věděla, že ačkoli se ona sama každou chvíli zlomí, Frankovy nervy rupnou jako první. Musela v něm být nenávist k ní, když byl schopný přimět se k tomu, co jí dělal, ale ještě víc nenáviděl sám sebe za to, že se nechal dostrkat tam, kde teď byli. Hranice, které překročili, už neexistovaly ani v jejich vzpomínkách; myšlenky na to, že to kdysi bylo jiné, zmizely beze stopy. Dávno minuli bod, kdy si ještě mohli navzájem odpustit, a teď stáli nad propastí a čekali, kdo z nich skočí dřív.
Na toho, kdo zůstane, čekalo jen šílenství.
*
Ta podivná nálada, ve které Susanna ve svém bytě zastihla Franka, rychle pominula. Den na to už byl Traber v plné síle a zpátky na své misi úplně ji zlomit. Hned ráno, zatímco řídila, jí strčil ruku mezi nohy a dráždil ji bez ohledu na to, jak nebezpečné to bylo. Nepodíval se na ni ani jednou, zatímco to dělal, a přestal, než se stihla udělat. Chtěla ho za ten spokojený výraz praštit, ale nemohla – řídila.
Teď stála na záchodcích a třesoucíma se rukama svírala okraje umyvadla. Pořád cítila, jak jí podél páteře padá zkroucená mrtvolka pavouka a pořád viděla Frankův zákeřný výraz, když jí ho za tu košili házel. Věděla moc dobře, proč to udělal, a její chování k Schubert s tím nemělo co dělat. Trestal ji za tu slabost, která mu nedovolila nechat ji v té sprše tak dlouho, jak původně plánoval. Byl na ni zlý, protože se cítil slabý.
Susanna semkla rty pevně k sobě a pokoušela se sebrat. Frank odporně využíval všech jejích slabostí s čím dál věcí agresí. Oba byli blízko bodu zlomu, na pokraji sil, ale už bylo příliš pozdě skočit na záchranný člun. Museli jít dolů i s tou lodí, která rychle nabírala vodu.
Susanna se rychle napřímila, když cvakla klika, a odvrátila hlavu ode dveří. Neměla ponětí, kdo vstoupil, a bylo jí to jedno. Musela prostě zvládnout ty třesoucí se končetiny a dát se dohromady, aby mohla Frankovi sedřít ten odporný spokojený škleb z obličeje.
„Susanno?“ promluvila Petra a přistoupila k ní. „Poslyš, mrzí mě to. Není fér dělat si srandu z něčího strachu, a od Franka to bylo fakt hnusný. Jestli to bylo kvůli mně – “
„Ne,“ zastavila ji Susanna. Původně ji chtěla ignorovat, ale pak se jí Petry zželelo, zněla opravdu zkroušeně. Navíc za nic nemohla; Susannina žárlivost byla jen její problém a Frank Petru použil jen jako zástěrku, aby jí mohl provést tu nechutnost s pavoukem. Vlastně ji jen využil. „To fakt nebylo kvůli tobě, věř mi.“
„Dobře…“ vzala na vědomí Schubert a pořád stála na místě. „A… jsi v pořádku? Teda, udělat tohle někdo mně s něčím, co mi tak vadí…“ Susanna pochopila, proč se ptá, a otočila se k ní.
„Jsem v pohodě,“ ujistila ji pohledem z očí do očí, „netrap se tím. Frank mě jen chtěl vytočit a já mu to vrátím, to se neboj. Fakt to s tebou nemá co dělat.“
„Ale proč?“ zamračila se Petra a opřela se zády o zeď. Evidentně se nechystala ani odejít, ani použít záchod, a Susanna si s hrůzou uvědomila, že uvízla v debatě o Traberových záměrech, kterou rozhodně vést nechtěla. Co jí měla říct? I kdyby jí to chtěla vysvětlit, nevěděla jak. Ztratila se v tom, co vedlo k čemu, a už ji držela nad vodou jen její hrdost, která jí našeptávala, že nesmí ustoupit jako první.
„Protože jsem mu udělala něco, co ho vytočilo, a to jsem udělala proto, že on naštval zase mě… Já vlastně ani nevím proč a nikdo z nás nechce ustoupit,“ pokrčila rameny Susanna. Byla na sebe pyšná; tohle vlastně znělo docela důvěryhodně.
„Ale cos mu mohla udělat tak strašnýho, že – ?“
„Nech to být,“ přerušila ji Susanna. „Já o tom nechci mluvit, promiň. Prostě to nech být, ono se to nějak vyřeší.“
Petra jen zaraženě přikývla, Susanna kolem ní prošla a zamířila do své kanceláře. Frank stál u svého stolu a hrabal se v tom nepořádku na něm. Susanna ho chytila za rameno, otočila ho k sobě a než stačil cokoli udělat, její ruka sklouzla k jeho rozkroku a přes látku volných kalhot bolestivě sevřela jeho varlata. Frank se tak tak udržel od jakéhokoli vokálního projevu bolesti.
„To bylo naposledy,“ sykla mu do tváře Susanna, „naposledy,“ zdůraznila a sevřela ještě víc, až se skrz zuby Traberovi prodralo bolestivé syknutí, „cos mě ponížil veřejně, rozumíš?“ Když neodpovídal, sevřela ještě o trochu víc a Frank tentokrát neudržel tlumený sten bolesti. „Rozumíš?“
„Jo,“ vyhrkl Frank, a jakmile ho pustila, jeho ruce zamířily k napadené části těla. Předklonil se dopředu a bez dechu mezi zuby drtil sprosté kletby a urážky. Susanna si ho dál nevšímala; sedla si za svůj stůl a vrátila se k práci. Ruce se jí třásly ještě víc, než na těch záchodcích.
*
V pátek ve čtyři odpoledne se Traber chystal na cestu domů, když na služebnu vtrhl doktor Born a začal se vyptávat na novinky. Komisař si na stanici všímal ruchu a určitého rozrušení, které šéfová sdílela se sekretářkou a Kobra 11 s Glaser, ale snažil se mu nepřikládat váhu. Nebylo těžké domyslet si, co se asi tak dělo. Bouřili se jen ti, co věděli o Hoffmanovi, takže Frank hádal, že už se mu něco stalo. Polkl.
Sotva se odvrátil od prosklené stěny, do kanceláře vrazila Susanna jako velká voda. Vypadala stejně rozrušeně, jako všichni ti, kterých se Hoffmanův osud týkal, a klesla ke svému stolu zamyšleně. „Ten jejich podezřelý zmizel,“ oznámila Frankovi, jako by zapomněla všechno, co se mezi nimi dělo. Frank se rozhodl jednat civilně.
„Jak zmizel?“ pozvedl obočí.
„Prostě zmizel,“ pokrčila rameny Susanna. „Personál ho nahlásil jako pohřešovaného. Všechno je na svém místě, předevčírem ráno odjel do práce a od té doby je nezvěstný.“
„Asi mu teče do bot,“ pokrčil Frank rameny a hrábl do nepořádku na stole.
„Asi,“ poznamenala Susanna zamyšleně. „Ale Born se tváří, jak kdyby měli minimálně další vraždu. Myslí si, že mu někdo něco udělal, že někdo pustil informace.“
„A kdo?“ Frank se pochybovačně uchechtl. „Dyť kromě nich nikdo nic neví.“
„Já vím,“ přikyvovala Susanna se zápalem. Frankovi cukl koutek, když se na ni díval. Uměla vyvinout takové nadšení pro případ, pro záhady, které ho vždycky nakonec stáhlo a vyvolalo na jeho tváři přihlouplý úsměv. Tentokrát se rychle ovládl; nemohla ho dost dobře nadchnout pro záhadu, která pro něj neexistovala.
Včera odpoledne pustil do vlastní poštovní schránky informace o Hoffmanovi a dneska už Hoffman nebyl. Ten člověk pracoval stejně rychle a efektivně, jako s tělem toho zmetka, který málem znásilnil Susannu, rozhodně se s tím nemazlil. Franka to ohromovalo a děsilo zároveň. Sklonil hlavu a vtiskl si špičky prstů do spánků; nevěděl, jestli to byla slabá kocovina, nebo vina, co mu vyvolala migrénu, ale chtělo se mu praštit hlavou o stůl.
Susanna si jeho stavu všimla, ale neřekla ani slovo. Původně si chtěla během dne najít čas k tomu, aby se mu vysmála, že dneska ji asi těžko přehne přes nejbližší volný povrch, protože moc dobře věděla, že ho varlata stále ještě musí bolet. Ale když viděla jeho stav, rozmyslela si to. Nedokázala se přimět k tomu, aby projevila starost, kterou o něj měla, ale nehodlala mu ani přitížit.
A to i přesto, že jí srdce vylétlo z hrudi pokaždé, když ji něco jen polechtalo na zádech.
*
Traberův mozek běžel na plné obrátky. Susanna nebyla u sebe doma, nebyla u něj, nebyla na stanici, prostě nikde tam, kde ji mohl zastihnout. Napadlo ho, že se mohla schovávat u svých rodičů. Nerada se vracela do života, ze kterého unikla – chudinka malá, pomyslel si Frank s úšklebkem – ale pokud jí byla něčí přítomnost ještě méně příjemná, než přítomnost její matky, pak to byla ta jeho.
Nelíbilo se mu, že mu utekla. Jestli měla začít křičet dost, nemohl ji nechat vydechnout. Povedlo se jí ho sice na pár večerů paralyzovat, ale teď už byl zpátky ve hře a víc než připravený ji za to pěkně seřezat. Při troše štěstí ho Susanna na oplátku zabije dřív, než to udělá pomalu a bolestivě jeho vlastní svědomí. Tak jak tak nepředpokládal, že by se z toho celého ještě měl dostat se zdravou kůží.
Tři dny zpátky se dopustil napomáhání k vraždě, když na Petře vyzvěděl co a jak, a pak upustil informace o Simonovi Hoffmanovi do své poštovní schránky. Hned na začátku dubna utajil něco, co sice nemuselo být trestným činem, ale teď už jistojistě bylo. A co se týkalo jeho morálního provinění, v tom měl jen za poslední měsíc dost na čtyři doživotí.
Susannu ztratil, když místo toho, aby ji chránil a pomáhal jí dostat se z toho, pod ní ještě tu jámu prohluboval. A co víc, dělal to s neuvěřitelnou chutí. Vlastně to ani nebylo tak úplně o ní, byla jen skvělým způsobem, jak si ulevit po prodírání se tímhle zasraným životem, o který se nikoho neprosil.
Někde slyšel, že milovat se s ženskou je jako mstít se za všechny věci, co kdy chlapa v životě porazily. Pokud to byla pravda, pak jen minuta toho, co prováděl se Susannou, musela pomstít všechno, co se mu kdy stalo od narození až doteď. Anebo taky ne; nikdy nevěděl, jaký je rozdíl mezi milováním a šukáním. Řídil se tím, že když tu ženskou miluje, pak se s ní miluje, ať to probíhá jakkoli, ale to absolutně degradovalo cokoliv, co kdy prováděl s ženami, které nemiloval tolik, jako kdysi Susannu.
A pořád to nevysvětlovalo, co teď dělal s ní. Věděl jen, že pro to neexistovala žádná omluva a Frank už ji ani nehledal. Už teď věděl, že až to všechno praskne – protože všechno vždycky nakonec praskne – jediným viníkem bude on. A když za ten zločin měl nevyhnutelně pykat, proč ho taky nespáchat?
Susanna teď ale nebyla poblíž a on se musel nějak zbavit toho napětí. Policejní tělocvična bývala touhle dobou už prázdná a Frank se tam chodil takto vybíjet často. Jürg, policista ve výslužbě, který měl tělocvičnu na starosti, býval zvyklý mu sem tam nechávat klíče, aby za sebou zamkl, až skončí. Frank si pak o dvě ulice zajel a hodil mu je do schránky.
„Doufal jsem, že dneska přijdeš,“ oznámil Frankovi, sotva ho viděl. „Stará má narozeniny, takže ti to tady hodím na krk a půjdu si udělat oko.“
„No jasně,“ přitakal Frank a opřel se o pult. „Je to tu prázdný?“
„Ne, je tady jenom ta tvoje kolegyně a je pěkně rozfajrovaná,“ informoval ho Jürg. „Cos jí zas udělal? Za chvilku nám ten boxovací pytel urve.“
„Já ještě nic,“ pokrčil rameny Frank nevinně a na tvář se mu začalo vkrádat zákeřné uspokojení. „Já si s ní poradím, nech mi tady ty klíče.“
„No jak myslíš,“ uvolil se Jürg a začal balit svou baculatou postavu do bundy, „ale jestli tu vy dva něco zdemolujete…“
„Proč bysme měli?“ namítl Frank nechápavě.
„No já mám oči a uši všude,“ ujistil ho Jürg. U Dálniční strávil většinu života, takže byl často v kontaktu s jejími stálicemi a dobře věděl, že se tam momentálně válčí hned na několika frontách. „Kdybych tohohle neměl už plný zuby, neriskl bych to, ale klidně to tady třeba zbourejte.“
„Já myslel, že to tu máš rád,“ namítl Frank trochu zaraženě.
„To jo,“ přitakal Jürg. „Ale radši jsem měl vzít jen ten důchod. V šest večer v neděli jsem nedělal ani jako uniforma.“
Frank za ním zamkl dveře, když se vykolébal ven, a klíče hodil na stále ještě zahřátou židli za pultem. Následovalo jeho pouzdro se zbraní, pouta a obsah kapes. Na to hodil svou bundu a teprve pak se vydal najít Susannu. Našel ji v malé tělocvičně. Dávala zabrat boxovacímu pytli přesně mířenými ranami do rytmu nějaké pekelné taneční hudby, kterou k tomu měla puštěnou. Krátké vlasy měla stažené do maličkého culíku a spodní část měla mokrou od potu. Na sobě měla černé sportovní legíny nad kolena a jeho šedé tričko.
Ten fakt ho na chvíli nahlodal; vidět ji ve svém kusu oblečení, ve kterém ji tehdy tu noc, co to všechno začalo, vypakoval ze svého bytu, a který si ponechala i přesto, že zbytek po něm ve vzteku hodila a dokonce podnikla napůl vážně myšlený pokus narvat mu rukáv mikiny do krku se slovy, ať se tím třeba zadusí, než ji zpacifikoval s vědomím, že se dávno nakazil její zuřivou nenávistí a odporem k člověku, se kterým se vzápětí v podstatě spářil.
Frank ztlumil tu příšernou hudbu a Susanna se prudce otočila zastavujíc boxovací pytel. Otřela si rukou čelo. „Jak jsi mě našel?“
„Osud mě k tobě přivede vždycky, když jsem nadrženej,“ opáčil Frank a opřel se o dveře, které tím zavřel. „Zkoušela ses schovat?“
„Proč bych se měla před tebou schovávat?“ opáčila Susanna. „Sotva mě lechtáš. To spíš ty se schováváš přede mnou.“
„A že jsi sakra lechtivá,“ poznamenal Frank, ignoruje její poslední větu, a sledoval její obličej. „No páni,“ poznamenal po chvilce. „Ona už se ani nezačervená. To bysme měli přitvrdit.“
„Začni třeba tím, cos to spálil u mě ve dřezu?“ navrhla Susanna. „Bylo to něco, co ti dovezl on, že ano?“ Frank neodpověděl, ale něco v jeho očích nebo výrazu ho muselo prozradit, protože Susanna se vítězoslavně usmála. Sundala si rukavice a hodila je stranou. „A opravdu tě to rozhodilo. Páni, Franku,“ poznamenala a přistoupila o dva kroky blíž k němu, „tys nechtěl zachraňovat ani můj, ani svůj krk. Ty se ho prostě bojíš.“
„A teď sis představovala co?“ řekl Frank po chvilce a přistoupil blíž k ní. Dělilo je teď sotva půl metru. „Že se po tobě vrhnu a ty mě srazíš na lopatky? Takovej vůl nejsem.“
„Ale Franku,“ pokrčila rameny Susanna. „Ty už dávno nejsi v mých představách. Ty – “
„Já vím, jsem to nejhorší, co tě kdy potkalo,“ dokončil za ni Frank a překvapeně zjistil, že ani to už tolik nebolelo. „Tak mi řekni, proč jsi tak podělaná z představy, že bys mě přestala bavit a já si to rozdal třeba s Petrou? To by tvoje ego nerozchodilo, co? Každej jako já se nakonec vykašle na nafrněnou princeznu.“ Susanně přes tvář přeběhl výraz, který dosud neznal, a Frank si byl náhle jistý, že tu před ním byl minimálně ještě jeden chuďas, který jí zlomil srdce. Než s tím ale stihl něco provést, dostal pěstí.
Ten útok byl natolik nečekaný, že ho donutil udělat krok nazad. Její rána mu rozrazila ret a vlastní krev se mu řinula do úst. Susanna stála na místě stejně jako předtím; jen její pravice, která mu zasadila ránu, byla trochu v napětí. Litovala, že nevyužila jeho zaskočení a nemlátila ho jako o život; dovedla si ho představit na zemi, jak si chrání rozkrok a žaludek před její nohou a místo toho dostává kopanec do žeber. A zároveň se té představy děsila, nedokázala ho praštit znovu, stejně jako on ji nedokázal držet pod ledovou sprchou tak dlouho, jak původně zamýšlel.
„To je nová informace,“ zamumlal Frank a hleděl na rudé špičky svých prstů. „Tys bys mě chtěla tak hrozně nenávidět, co?“ zvedl k ní zase oči. „Ty bys mě chtěla tak hrozně moc nenávidět, ale nedokážeš to, protože ti to umím udělat. Proto mi nevrazíš znovu, co? Jestli já se bojím jeho, tak ty se bojíš toho, že už si o tebe neopřu ani kolo.“
„Ty si hlavně moc fandíš,“ zasyčela Susanna. Zase se začala dostávat do ráže a nenáviděla se za to. Vždycky si zakládala na tom, že si dokázala udržet chladnou hlavu, a uměla to skoro za každé situace, pokud ta situace neobsahovala Trabera. Ten chlap dokázal, že se v ní vařila krev, a to většinou tím špatným způsobem.
„Tak mi vraz ještě jednou,“ navrhl Frank provokativně.
„Abys měl důvod vrazit mi ji zpátky?“ odsekla Susanna.
„Ale ne,“ Frank se zle zasmál. „Já kvůli tobě překročil spoustu hranic, ale tuhle nepřekročím ani, kdyby to bylo to jediný, co by mi mohlo zachránit život. A pak… já biju jenom sobě rovný.“
„Protože já ti nejsem schopná natrhnout prdel, co?“ odsekla Susanna vztekle. Frank byl na chvilku překvapen jejím slovníkem, ale rychle vzpamatoval.
„To se těžko pozná,“ poznamenal napůl pobaveně, „než začne jít do tuhýho, vždycky stihneš roztáhnout nohy.“
„No tak to by sis měl dát pozor,“ odsekla Susanna. Věděla přesně, o co se snažil, ale tentokrát se nehodlala nechat vyprovokovat, aby pro něj byla snadná kořist jako už tolikrát předtím. „Mně totiž zachutnala krev.“
„Ne, vážně?“ utahoval si z ní Frank a zvedl ukazovák a prostředník pravice, které měl stále ještě od krve. „Tak si lízni.“
„Jsi odporný,“ odtušila Susanna a ušklíbla se.
„Vždyť jsi právě říkala, že ti zachutnala krev,“ namítl Frank a rozešel se k ní, ruku stále v úrovni jejích očí. „Nebuď drsná, když to neumíš.“
Boj, který následoval, byl poměrně rychlý. Frankova tichá agresivita byla ještě horší, než ta hlasitá, a Susanna měla nevýhodu ve vyčerpání, které jí přivodil předchozí trénink. Nakonec stejně ležela na zádech a Frankovy ruce znovu značkovaly její zápěstí bolestivým stiskem. Frank se k ní sklonil, jako by ji chtěl políbit, ale všímaje si vzteku v jejím obličeji, zarazil se a pak i ucuknul, když proti jeho zraněnému rtu vyrazila zuby. Místo toho pustil jednu její ruku a strčil jí do pusy oba krvavé prsty.
Susanna se rozkašlala a nadávilo se jí, když ucítila špičky jeho prstů příliš daleko. Volnou rukou mu dala pěstí do prsou, kousajíc ho do prstů. Frank ruku stáhl a otřel si prsty do jejího trička, chytaje znovu její ruku za zápěstí, kdy její pěst zamířila mnohem níž. „A co uděláš teď?“ sykla Susanna. „Zas mi ukážeš, jakej jsi chlap? Kde máš pouta?“
„Neříkej, že to nechceš,“ odpověděl Frank, „už teď jsi úplně mokrá, že jo?“ Susanna na něj jen vztekle zírala, takže Frank znovu pustil její ruku a rychle se dostal skrz gumu jejích kalhot. Susanna navzdory sama sobě zalapala po dechu, když v sobě ucítila stejné dva prsty, které předtím cítila až v krku.
„A teď bude co?“ pokračovala Susanna a hlas jí vylétl o oktávu výš, když křenící se Frank přidal prst. „Otočíš mě? Nebo mi budeš dál držet ruce? Kdybych měla být nahoře já, hrdina už nebudeš.“
„Proč neřekneš rovnou, že se na mně chceš projet?“ namítl Frank, na tváři stále až příliš spokojený výraz. „Ale počkej,“ předstíral, že mu právě něco došlo. „Ty si asi myslíš, že když budeš nahoře, budeš to mít pod kontrolou, co?“ Jeho ruka k Susannině nelibosti opustila její klín a Frank si olízl prsty. Susanna zasténala. „Bože, ty jsi sladká. Tak to zkusíme.“
Pustil její ruce a Susanna je nechala na místě, téměř automaticky mu pomáhajíc svléknout jeho tričko. Všechny myšlenky se jí zase vypařily z hlavy, když v ní Frank jedním jediným gestem probudil ty nejnižší pudy, které byla schopná lokalizovat, na chvíli ji znovu paralyzoval. Teprve když ji přetočil na břicho, stáhl jí ruce za záda a Susanna ucítila na podrážděných zápěstích strukturu jeho koženého pásku, probrala se a cukla sebou. Smyčka se už ale pevně stáhla.
„Nedělej to,“ zamumlala.
„Pšt,“ zašeptal jí Frank do ucha po znatelném zaváhání, když v něm její tichá prosba vyvolala něco, co teď nechtěl cítit. „Ať nás neprozradíš. Co kdyby nás tady někdo nachytal?“
Susanna se k němu otočila, jak jen mohla, a v panice zaškubala rukama. „To si ze mě děláš – “ Sama sebe zastavila, když Frank propukl v hurónský smích. Zírala na něj vztekle a postrádala schopnost mu jednu ubalit; zalitovala, že se nikdy nenaučila hlavičku. Aspoň se vztekle zapřela, takže měl problém posadit ji na sebe. On to ale i přesto zvládl.
„Neboj se,“ poznamenal pak. „Nikdo tady není a zamčel jsem. Nikdo tě neuslyší křičet.“
„To říkají ti vyšinutí,“ odsekla Susanna, ale bylo to tak nějak bez skutečného významu. Nemohla si pomoct, nedalo se to nijak ovlivnit. Téměř zadržovala dech v očekávání.
„To je pravda,“ řekl Frank a na chvíli se na ni díval úplně jinak, skoro až něžně. Byly to přesně ty momenty, které Susanně prozrazovaly, že měl stejný problém, jako ona. Hrozně by ji chtěl nenávidět, ale nemohl, a to jej přivádělo k zuřivosti. „Schválně, čeho ses děsila víc? Že by tě někdo viděl takhle, nebo že by tě někdo viděl se mnou?“
Odpověď ale slyšet nechtěl, protože v ten moment stáhl její boky dolů a celou ji naplnil. Susanna zasténala a ztratila by rovnováhu, kdyby ji nedržel. Sklonila hlavu a políbila ho; napůl automaticky a napůl protože věděla, že on to sám od sebe neudělá. Cítila na jazyku jeho krev a sama sebe a nechtěla přestat. Frank ji od sebe nakonec odtáhl a Susanna v tu chvíli pochopila. Nenechá ji, aby ho líbala, protože ho to stejně jako její doteky dělalo zranitelného. Neuměl se bránit té náklonnosti, kterou mu projevovala, a neuměl by to ani, kdyby to na něj jen hrála.
Frank se položil na záda, takže se musela spolehnout jen na jeho ruce, že ji udrží v rovnováze. „Tak se ukaž,“ zachraplal. „Natři mi to.“
A Susanna to zkusila. Opravdu se snažila. Měnila úhly a vrtěla boky tak, že se Frankovy ruce okolo jejího pasu sevřely ještě pevněji v prvotním instinktu zastavit ji, nebo aspoň zpomalit, ale pak si uvědomil tu výzvu a nechal ji. Ale stejně v sobě cítila vzmáhající se orgasmus dřív, než byla schopná pochytit jeho příznaky na něm. Věděla, že jde proti ní, že svírá svalstvo pánevního dna, aby to oddálil. „I kdybys měl prasknout, co?“ sykla na něj.
„Už sis dohrála?“ opáčil Frank a zvedl se zpátky k ní, chytaje její svázané ruce a zvedaje k ní boky mnohem rychleji a důkladněji, než předtím, kdy jen odpovídal na její tempo. Netrvalo dlouho, než se Susanna udělala. Frank zastavil úplně a sledoval její drobná, prudce se zvedající prsa, a tu kapku potu, která stékala mezi nimi. Sedaje si, přitáhl si ji blízko k sobě a slízl ji až nahoru, tam kde začínala, a označil to místo cucflekem.
Objímal ji, jako kdyby ji před něčím chránil, a Susanna se do něj opřela. Když jeho rty sály její pulzní bod, mimoděk ho v sobě sevřela, vzpomínaje na ten tucet podobných značek na vnitřní straně obou stehen, které jí udělal, když ji poprvé spoutal, a které tam stále ještě byly; den ode dne bledší připomínky jeho vlastnictví.
Frank vydal tlumený zvuk proti její hrudi a přitiskl ji k sobě ještě pevněji. „Rozvaž mě,“ skoro zaprosila Susanna. Dívala se dolů na jeho rozcuchanou tmavou čupřinu a chtěla jeho vlasy cítit mezi prsty, chtěla je sevřít v pěsti, zatímco se na něm bude znovu pohybovat. Dokud ji neomezil v pohybu a nesebral jí možnost dotýkat se ho, netušila, jak moc to potřebuje. „Nech mě, abych…“ Odmlčela se, protože nevěděla, jak by to řekla. Potřebovala, aby se udělal pro ni, rozpadl se díky ní, sám sobě dovolil být stejně zranitelný, jako dělal ji. Najednou nebylo tak podstatné, aby se cítila potrestaná; teď ho chtěla prostě mít.
Frank k ní zvedl obličej, a když se k němu Susanna sklonila, aby ho políbila, jeho ruka vjela do jejích vlasů a stáhla její hlavu zpátky do bezpečné vzdálenosti. „Na to je pozdě, Susanno,“ odpověděl. „Na všecko je už pozdě.“
*
Frank stál na kraji mostu a zíral dolů. Špičky jeho bot přečuhovaly přes beton do prázdna a mezi prsty mu hořela poslední cigareta. Zhluboka se nadechl, nabíraje do plic první květnové ráno, a ještě jednou se ujistil, že to chce skutečně udělat. Susanna to nebude čekat a bude zdrcená, on věděl, že bude, i když to, co na něj křičela včera, když odcházela z tělocvičny, svědčilo o pravém opaku. A dokonce ani to ho nebolelo. Už nebylo, čím by ho mohla zranit.
„Trabere!“ Hlas šéfové ostře prořízl vzduch a přehlušil dokonce i techniku, která z vody tahala auto Simona Hoffmana. „Běžte od toho kraje!“
Frank poslušně ustoupil a ignoroval úšklebky Gerkhana s Kranichem, kteří celou situaci samozřejmě zaznamenali. Kdyby se jim on neposmíval pokaždé, když je šéfová sjela, naštval by se na ně. Popošel, aby šéfové zmizel z dohledu. Stejně se kolem ní motali ti dva od BKA a ty nemohl potřebovat. Musel s ní mluvit o samotě, ale to se mu asi jen tak nepoštěstí, protože pod most zamířil už i Gerkhan.
Těsně před uzávěrkou mostu, ze kterého Hoffmanovo auto sjelo do vody, zastavilo taxi a vystoupila z něj ta patoložka od BKA. Frank si ji pamatoval, protože v pátek šéfové pěkně zvedla mandle. Traber pozoroval starší ženu, jak se postavila na místo, kde stál prve on, a zhluboka si povzdechla, něco si pro sebe mrmlajíc.
„To si ze mě snad děláte legraci, paní komisařko!“ zakřičela pak na někoho dolů, patrně na Glaser, protože od té jí přišla odpověď. Patoložka si zvedla ke rtům cigaretu a Frank jí připálil. Otočila se na něj, změřila ho pohledem, jako by ho zařazovala, a pak se na něj usmála. „Děkuji, drahoušku. Poslyšte, nemohl byste mi sehnat nějakou lepší obuv tam do toho Saigonu?“
„Já to udělám,“ ozval se Kranich, který se k nim zrovna přitočil, a zamířil k Hartmutovi. Frank i Korda pobaveně sledovali, jak nebohého technika, který byl zabraný do práce a nevěděl, která bije, donutil posadit se na korbu pick-upu s velkým nápisem KTU a zout si holínky. Korda se k nim vydala, do uloupených bot se nazula a pak s Kranichem odkráčeli.
Frank se přišoural za oloupeným Hartmutem a vyskočil na korbu vedle něj. „Na,“ vytáhl z kapsy balíček ovocných bonbonů, „oslaď si život.“
„Dík,“ zamumlal technik a sebral mu z ruky celý balíček bez ohledu na to, jestli to tak Traber skutečně myslel. Ten zase zavřel prázdnou dlaň a připálil si novou cigaretu. Neměl sílu protestovat, vždyť to bylo jedno.
„Kdo ti dal do zubů?“ zeptal se Hartmut, zatímco jazykem v puse naháněl první sladkost.
„Susanna,“ odpověděl Frank bez rozmyslu. Freund na něj vykulil oči a zakašlal se, když mu červený bonbon málem vlétl do dýchací trubice. Rudému v obličeji se mu podařilo vykašlat ho zpět dřív, než ho Frank stihl poplácat po zádech. Když mu Traber chtěl naposledy pomoct od zadušení, srazil ho ze židle, a on teď nechtěl přistát na betonu. „Uklidni se,“ doporučil mu Traber napůl pobaveně, „včera jsme si střihli dvě kolečka a ona byla ve formě.“
„No to si formát, že to přiznáš,“ usoudil technik a strčil si do pusy rovnou dva bonbóny, jako by zapomněl, že se ho jejich předchůdce pokusil před minutou zabít. „Kde vůbec je Susanna?“
„Šéfová ji nechala hlídat dětičky ve školce,“ odpověděl popravdě Frank a trochu se usmál. Musel přiznat, že ho pobavilo, když viděl Susannu zuřit nad tím, že musí zůstat na stanici. To ještě nevěděl, jaká zábava ho čeká tady, hned by si to s ní momentálně vyměnil.
„To je pruda, tohle,“ poznamenal Hartmut po chvíli ticha. „Budem se tady motat nejmíň do oběda a stejně nic nenajdeme, všechno je skoro až sterilní.“
„Je to den na hovno,“ zhodnotil Traber souhlasně a potáhl z cigarety.
„Jo,“ přitakal Hartmut a tentokrát si nacpal do pusy hned tři bonbóny. „A to buď ještě rád, že máš pořád boty.“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - Intermezzo IV.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Intermezzo IV.
*
While the sinners sin, the children play,
oh Lord, how they play and play,
for that happy day, for that happy day.

*
Nebyl si tak úplně jistý, jak se to seběhlo. V pátek ráno si jako obvykle přivstal, jako obvykle řídil do práce sám a jako obvykle to vzal okruhem po silnicích, které byly tou dobou ještě prázdné; minimální provoz dělal jízdu o dost příjemnější. Prostě to bylo jeho obvyklé rozloučení s pracovním týdnem, a když se nad tím víc zamyslel, možná právě ta obvyklost ho dostala tam, kde právě byl.
Zkusil pohnout rukama, ale nešlo to. Kožené popruhy jej příliš pevně vázaly k opěradlům židle, na které seděl. Kotníky byly stejně pevně připoutané k nohám židle, ale aspoň mohl hýbat hlavou. V dohledu nebylo nic zajímavého; byla to holá místnost, podle chladu a vzduchu patrně sklepení. Nebylo tu nic kromě druhé židle naproti té jeho. Neměl ucpaná ústa, jeho únosce se ho vůbec nepokusil umlčet, takže nebylo těžké odhadnout, že i kdyby křičel o pomoc, nikoho se nedokřičí. Bylo pod jeho úroveň to zkoušet.
Někde za ním vrzly dveře a s kovovým zvukem zase zapadly. Po kachličkách, kterými byly pokryty schody, k němu pomalu sestupovaly mužské kroky. Znovu se snažil vzpomenout si, jak se sem vůbec dostal. Ach ano, píchl. Když nad tím tak přemýšlel, nemohla to být náhoda. Na té silnici muselo jistě něco být – něco, co ho donutilo zastavit. A pak za ním zastavilo auto, které ho muselo podle logiky celé situace celou dobu sledovat. Pokud si toho nevšiml, patrně si zasloužil, co mělo přijít.
Ať se snažil, jak chtěl, dál si nemohl vybavit vůbec nic. Kroky došly až za něj, pak ho příchozí obešel a zamířil k židli naproti něj. Když stál, musel mít skoro dva metry, a jeho postava pod jednoduchým černým tričkem a kalhotami ve stejné barvě napovídala, že byl léta podroben nějakému typu fyzického tréninku, možná vojenskému. Ocelově šedé oči se teď dívaly do těch jeho, zatímco se muž usazoval.
„Jistě víte, proč jste tady, pane Hoffmane,“ promluvil. Na první pohled se zdál mladší, než ve skutečnosti byl; něco na té impozantní postavě hned nedovolovalo všimnout si, že mu vlasy na spáncích silně šediví a kolem očí má značné množství vrásek. Dlaně měl na první pohled tak hrubé, až si Hoffman mimoděk promnul ty svoje, léta ošetřované kvalitní kosmetikou.
„Ne tak úplně,“ přiznal po chvilce. „Nicméně ještě víc by mě zajímalo, jak jsem se sem dostal. Pamatuji si, že jsem píchl, pak cizí – patrně vaše – auto, já vystoupil z toho svého a pak už nic.“
„Ano,“ pokýval muž hlavou. „Nestačil jste se otočit, než jsem vám vpíchl sedativum. Uznávám, nebylo to moc čestné, ale na otevřené silnici není moc moudré otálet.“
„To chápu,“ odmlčel se na chvíli Hoffman a znovu mimoděk zacukal rukama. „A tady jsem tedy proč?“
„Kvůli vaší práci,“ odpověděl muž. Simon se zamračil a pozorně se zamyslel. Ten člověk rozhodně nevypadal, že by se ho nějak týkalo cokoli, čím se zabýval jeho holding. Taktéž nevypadal jako někdo neblaze ovlivněný jeho nadacemi a charitativní činností. Napadala ho jediná další věc a chuchvalec něčeho nepříjemného se mu usadil v žaludku.
„Kvůli mé práci,“ zopakoval on pomalu. „To mi asi budete muset vysvětlit trochu lépe. Já jsem velmi zaneprázdněný muž.“
„Myslím samozřejmě vaši práci zahrnující rodinu Scholzů, Hagenů a Weissů. Rozumějte, já chápu, o co vám jde a na co se snažíte upozornit. Chápu a trápí mě to, stejně jako vás. Dokonce… dokonce kdybyste zabil jen ty muže, pak byste mi ani nepřišel na mysl. Ale ta děvčata, pane Hoffmane…“
„Já nevím, o čem to – “
„Ale no tak, to zkoušejte na policii,“ přerušil ho muž a ve vějířku vrásek kolem očí se mu zatřepetalo podráždění. „Nejsem si jistý, jestli jsme si dobře vysvětlili situaci. Neunesl jsem vás z žádného malicherného důvodu. Myslím si, že si zasloužíte trest za to, co děláte, a protože vás policie neusvědčí, potrestám vás sám. Odsud už nevyjdete živý, takže si prosím přestaňme hrát.“
„A jak mám vědět, že jen Born nepřišel na kreativnější způsob, jak ze mě vymámit doznání?“ namítl Hoffman. Ten chuchvalec v žaludku nabobtnal, ale pořád se nedalo identifikovat, co to bylo.
„Pak taky musíte vědět, že taková nahrávka by byla pořízená nelegálně, tudíž by ji žádný soud neuznal, a to samé by platilo pro přiznání samotné,“ usmál se na něj muž. „Já nepracuji pro policii. Na mě přichází řada teprve, když je policie bezmocná, jako ve vašem případě. Ačkoli jsem si jistý, že by nakonec přišli na to, jak vás usvědčit, jenže by tím obětovali dalších pár dívčích životů.“
„Pokud chápete, o co mi jde, pak jistě i rozumíte tomu, že ty životy byly dávno ztracené,“ namítl Simon. Nelíbilo se mu ani trochu, že zrovna on byl tím, který těm děvčatům ublížil. To udělali ti ostatní dávno předtím. To, co dělal on, byla už jen eutanazie a manipulace s tělem, nic víc.
„Nic není ztraceno navždycky, pane Hoffmane,“ odpověděl muž. „Ještě měly šanci, bylo to na nich. Nic vám nedalo právo jim ten život vzít.“
„Tím pádem vám nic nedává právo vzít mi ten můj,“ namítl opatrně Hoffman. Muž ho chvíli pečlivě měřil očima.
„Naopak,“ zakroutil pak pomalu hlavou, předehnul se a opřel se lokty o kolena. „Víte, pane Hoffmane, se mnou se to má tak. Já zbavuji života jen ty, kteří ubližují ostatním, a nikdo na ně nemůže. Čistím město od špíny a jedu, který by ho jinak trávil dál a dál. Váš život byl v mých rukou od chvíle, co jste zabil první děvčátko, ať už byly vaše důvody jakékoli, a já se ho rozhodl vzít ve chvíli, kdy mi bylo jasné, že s tím nepřestanete. Jen vy a vaše činy mi daly právo vzít vám život.“
„Ach tak,“ vzal na vědomí Hoffman. „Je celkem jedno, jestli s vaší logikou souhlasím, že? Stejně to uděláte.“ Muž mlčky přikývl. „Jak?“
Hoffmanův protivník se znovu napřímil a pokrčil rameny. „To je v podstatě na vás,“ odpověděl. „Není to osobní, nepotřebuji, abyste nějak zvlášť trpěl. Je to jen práce. Můžete si vybrat, jak chcete odejít. Vaše tělo stejně nikdo nenajde, to si nemůžu dovolit.“
„Vzhledem k tomu, že tedy stejně zemřu,“ reagoval po chvilce Hoffman, „povězte mi něco o sobě. Kolik jste jich takto zabil?“
„Nepočítám to,“ odpověděl muž. „Tolik, kolik jich zmizelo beze stopy potom, co justice selhala při jejich potrestání.“
„Jak se zbavujete těl?“
„Různě. Někdy se je podaří přidat k jinému při kremaci, jindy skončí na dně Rýna, nebo se musí průmyslově zpracovat a přidat k biologickým zbytkům na jatkách. Je to vyloženě o příležitosti, není v tom systém. Jestli se ptáte kvůli sobě, pak vám mohu říct, že je pro vás naplánovaná důstojná kremace.“
„Můžete mi tedy splnit jedno poslední přání?“ zeptal se Simon. Věděl přesně, co je ten chuchvalec v žaludku. Nebyl to strach, byl to jen hluboký, dusivý smutek. Netruchlil ale nad sebou nebo nad tím, že nestihl nic změnit, truchlil nad Florou, protože byl jediný, kdo jí rozuměl.
„To běžně nedělám,“ namítl muž. „Ale vy jste byl rozhodně nejslušnější z těch, o které jsem se postaral. Můžu to zkusit.“
„Když se nenajde moje tělo,“ začal Hoffman a náhle zněl, jako by vyjednával obchod, „nikdo mě minimálně rok neprohlásí za mrtvého, neproběhne dědické řízení a můj majetek rozkradou ti, kteří ho mají na starosti, namísto těch, kteří ho mají dostat. Všechno jsem odkázal svým nadacím, Centru pro děti a mládež a mé chráněnce, a většina z nich ty peníze opravdu potřebuje.“
„Pokud ale vaše tělo nezničím,“ namítl muž, „pak riskuji, že nejen poskytnu stopu ke svému dopadení, ale navíc bude jasné, že někdo jako já skutečně existuje.“
„To ano,“ přitakal Hoffman. „Věc se má takto… Doktor Born o mně ví. Nemá jasný důkaz, ale stejně jako vy ví, že jsem vrah, protože dokáže myslet jako já. A pokud dokáže myslet jako já, bude vědět, že jsem nezemřel dobrovolně. Nebude to moct dokázat, ale nepustí se toho, jako se nepustil mě. On na vás stejně přijde.“
„Myslíte?“ Ta otázka zněla skutečně upřímně; zdálo se, že muž celou situaci zvažuje a opravdu ho zajímá Hoffmanův názor. Věděl, že Hoffman se ho nesnaží svést z cesty ve snaze zachránit si život stejně, jako Simon věděl, že je to zbytečné. Jeho život pro něj měl cenu jen v případě, že mohl naplňovat svoje poslání. A když to skončilo, proč se o ten malicherný přírodní proces hádat?
„Ano,“ odpověděl. „Born, vy, já… my všichni jsme jeden druh. My vždycky poznáme jeden druhého, protože umíme myslet jako ten druhý. Tak jste přece přišel vy na m쬅 Někdo vám musel dát vědět, že mě podezřívají, ale teprve až když jste mě uviděl, tak jste bezpečně věděl, že mám na rukou krev. Stejně jako Born.“
„Ohledně toho dědictví a vašeho těla udělám, co budu moct,“ řekl po chvíli ticha muž. „Jak si to tedy představujete?“
„Pentobarbital,“ odpověděl Hoffman. „Používal jsem ho v dobré víře, že je to bezbolestné. Rád bych si to ověřil, jestli dovolíte.“
„Myslel jsem si to,“ pousmál se muž. „Řekněte mi ještě něco, když už jsme se tak sblížili. Proč zrovna Dálniční? Proč jste ty nehody plánoval jim pod nos? Bylo to osobní?“
„Ne,“ odpověděl Simon. „Chtěl jsem, aby zemřeli stejně jako můj otec. To on spáchal prvotní hřích. Dálniční z toho tím pádem vyplynula. Když to viděli oni, rychleji jim došlo, co se děje. Uvědomili si, o co mi jde, mnohem dřív, než kdyby to šlo mimo ně. Bylo to prostě něco, s čím bylo nutno pracovat, ne součást plánu.“
„Myslel jsem si to,“ pokýval hlavou muž. „Nechám vám chvilku pro sebe a připravím se. Děkuji za rozhovor, pane Hoffmane. Byl nejzajímavější, který jsem v posledních pár letech vedl.“
„Já taky děkuji,“ odpověděl Hoffman a záměrně neřekl za co. Sklopil hlavu, uzamykaje se do svého světa, a sotva vnímal, že muž odešel. Myslel na to, že to jeho rychlé smíření se smrtí možná prostě znamenalo, že jeho poslání nebylo přimět pochopit svět, ale otevřít oči sám sobě. Možná bylo jeho posláním od začátku pochopit, že tento svět nikdy nebyl pro něj.
A pak ho opustit.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XXI.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XXI.
*
So pretty, so smart,
such a waste of a young heart.
What a pity, what a sham,
what’s the matter with you, man?

*
To ráno bylo rozhodně jedno z těch méně příjemných. Nikdo z policistů, kteří byli zavolaní na místo nehody, neměl dobrou náladu. Engelhardt, Born a Glaser stáli na podsadě nohy mostu, který se táhl nad řekou, a sledovali hasiče a asistující KTU, jak z vody vytahují vůz Simona Hoffmana.
Dominik tiše zuřil. Jeho rozpoložení bylo patrné v až příliš ostrém obrysu jeho čelisti a vzteklém pohledu jeho očí. Usvědčit Simona Hoffmana byla výzva, šachová partie se stejně chytrým soupeřem, která byla drze utnutá hned na začátku. Někdo ho dostal jako první a ještě jim jeho tělo předhodil. Chtěl, aby o něm věděli. Proč, to Born zatím nevěděl, a byla to další věc, která ho přiváděla k šílenství.
Eva si byla vědoma toho, že Born je myšlenkami dávno u domnělého vraha Hoffmana. Znervózňovalo ji to. Sama uvítala, že byl případ konečně víceméně u konce – ačkoli Hoffmanovi stále nemohli nic dokázat, měli jistotu, že nikoho dalšího nezabije. A v tom lepším případě, pokud u Hoffmana najdou aspoň něco, půjde celá záležitost do kolonky ad acta. Ani jí se to nelíbilo, ale potřebovala se vrátit domů. Měla však tušení, že Borna odsud jen tak nedostane.
Anna se dívala nad ně na okraj mostu. Kolem místa, kde Hoffmanovo auto roztrhlo zábradlí a vlétlo do vody, přecházeli její komisaři a rychle zajišťovali dostupné stopy. Traber stál na okraji betonové konstrukce, špičky bot mu přesahovaly do prázdna, a zamyšleně se díval pod sebe jako sebevrah, který naposledy analyzuje situaci jen proto, aby došel ke stejnému závěru, jenž ho na ten most vyhnal v první řadě.
„Trabere, běžte od toho kraje!“ křikla po něm. Glaser a Born sebou škubli; její ostrý, podrážděný výkřik přehlušil i zvuk techniky, která tahala auto proti proudu na břeh. Přes zábradlí, které zůstalo, vykoukly obličeje Gerkhana a Kranicha s očima navrch hlavy. Jejich rychlá reakce naznačovala, že se stejně jako Traber jen poflakovali místo, aby pracovali.
Anna je sjela pohledem, takže se jí klidili z dohledu stejně, jako okřiknutý Traber. Teď je od ní zase dělila betonová masa mostu, takže neviděla, jestli začali něco dělat, nebo to všechno nechávali na Freundovi, ale neměla čas ani náladu jít je kontrolovat. Zalétla očima k Bornovi a Glaser, kteří se rychle podívali jinam.
„Jak malí kluci,“ poznamenala Anna dopáleně. „Člověk je chvíli nehlídá a dva vrostou samým nasazením do betonu a toho třetího budeme lovit z Rýna.“
„Taky toho mají dost,“ bránila kolegy Eva. Ona se momentálně nezmohla na víc, než tupě hledět na hladinu řeky a modlit se, aby to konečně skončilo.
„O Hoffmanovi jsme věděli my tři, Kobra 11, slečna Schubert, patrně von Landitz a Korda. Ty dvě určitě věděly o Floře. Jsem si jistá, že nikdo z nás Hoffmanovo jméno nepustil, tak jak mohl kdokoli vědět, že je hlavní podezřelý?“
„Navíc nebyl nikdo, kdo by měl pořádný motiv. Scholzové příbuzné neměli vůbec, Heike Weiss byla ráda, že se zbavila manžela, a Karin přežila, což vylučuje rodinu její matky,“ navázala Glaser, která nad tím zjevně už sama přemýšlela. Podívala se na Borna. „Mohla to být Justine Deveraux?“
„Ne,“ zamítl Born mez mrknutí oka. „Ví, že kdybychom ji usvědčili, Elli zůstane sama, ta by dceru neohrozila. Tohle nebyl nikdo osobně poznamenaný Hoffmanem, to byl někdo zvenčí.“
„Tak proč ho posadil do auta stejně jako Hoffman svoje oběti a nechal ho tak zemřít?“ namítla Glaser. Bornovy rychlé závěry se jí vůbec nelíbily, neuvažoval nezávisle. Už teď byl proti pachateli, jestli vůbec existoval, silně předpojatý.
„Ještě nic pořádně nevíme, Evo,“ odbyl ji Born nepřímo. „Nevíme, jak zemřel ani kdy zemřel, neznáme okolnosti, motiv ani časovou osu. Nemá cenu cokoli odhadovat a dělat závěry, dokud se někdo nepodívá na to auto a Korda nedostane na stůl Hoffmana.“
„Co když prostě jenom spáchal sebevraždu?“ nadhodil Semir, který sestoupil k nim na podestu.
„Neměl důvod,“ odpověděl Born. „Neměl důvod ani mizet, ani páchat sebevraždu. Nic jsme na něj neměli, naposledy zabíjel nám přímo pod nosem a mohl to klidně udělat zase.“ Umlkl, ale dál nesouhlasně kroutil hlavou, jako by reagoval na něčí monolog. „Chci vidět jeho dům. Třeba tam něco je. Povolení už nepotřebujeme, ne?“ otočil se na Evu.
„Ještě počkej na Kordu,“ brzdila ho Glaser. Rozježděný travnatý břeh a chladný ranní vítr Kordu zcela jistě nepotěší, a kdyby k tomu viděla ještě jen Evu a Engelhardt, neměla by radost už vůbec, následkem čehož by měli po slunečném prvním máji všichni. Glaser pořád ještě naivně věřila, že se dá dnešní den zachránit.
Born roztržitě kývl, ale neřekl ani slovo a fixoval očima drahý vůz, který pomalu vystupoval z vodní hladiny. Stroje vrčely a voda se rozlévala po břehu a zpátky do koryta řeky, jak opouštěla interiér auta. Všechna okénka byla stažená; Hoffman tam byl jak v nálevu.
„Jak to vypadá nahoře?“ zeptala se Engelhardt Gerkhana.
„Tam už není co zajišťovat,“ informoval ji Semir trochu zachmuřeně. „Žádná brzdná dráha, prostě nic. Kolem dokola nikdo pořádně nebydlí, muselo se to stát až někdy v noci, takže žádní svědci.“
„To nezní dobře,“ konstatovala Eva a spíš instinktivně pohlédla nad ně do míst, kde předtím stál Traber. Mezi rozervanými kusy zábradlí stála Korda a kabát jí lehce povlával kolem lýtek. Mračila se dolů na auto vystupující z vody a pak si všimla, že se na ni Glaser dívá.
„To si ze mě snad děláte legraci, paní komisařko!“ houkla po ní Korda a její hlas, stejně jako ten Engelhardtin, byl jasně slyšet i přes rámus strojů. Anna její příchod zaznamenala, ale ani se jejím směrem nepodívala a ignorovala i Borna, jež na chvíli přestal sledovat auto a pokoutně pozoroval ji.
„Je mí líto,“ zavolala za ní Eva nahoru. Korda chvíli vypadala, že se snad otočí a sedne na nejbližší rychlík do Hamburku, a téměř mimoděk si zvedla ke rtům cigaretu. Odněkud se vedle ní vynořil Traber a připálil jí. Korda mu něco řekla a podle jejího výrazu se zdálo, že je to laskavé. Pak se k nim připojil i Kranich, něco patoložce řekl a ta přikývla, dokonce vypadala, že se jí velmi ulevilo. Kranich zase někam zmizel.
„Vlezdoprdelka,“ zamumlal Semir beze zloby a Eva si až teď všimla, že stejně jako ona pozoroval dění na mostě. Vyměnili si úsměv a oba se vrátili k lidem kolem nich; Glaser zkontrolovala Borna a Semir hodil očkem po Engelhardt, která se zdála myšlenkami úplně někde jinde.
Voda se z auta vylila a technici ho zajistili na břehu. Hoffmanovo tělo v něm sedělo téměř vzpřímeně. Ruce neměl ani na volantu, ani k němu připevněné, takže se zjevně nikdo o zdání nehody ani nesnažil. Korda začala sestupovat dolů z kopce ve slušivých holínkách, zřejmě zapůjčených do jednoho z techniků. Kranich šel s ní a těžko říct, jestli hodlal patoložku jistit, nebo jen okounět. Born se vydal za nimi, aby slyšel všechno jako první, a snad aby jí poskytl trochu morální podpory.
„Až tady skončíte, ať to zabalí, tělo na soudní, auto na KTU, promluvím s Hartmutem. Já to musím jít vyřídit s velitelstvím a státní zastupitelstvím,“ zaúkolovala Anna Semira.
„Vezmu vás,“ nabídla se Eva vědouc, že se velitelka Dálniční cestou sem svezla s komisaři. „Pomůžu vám je uklidnit.“
„To by bylo skvělé,“ odpověděla Engelhardt a potom, co jim Semir slíbil, že informuje zbytek, vystoupaly nahoru k mostu. Traber a Freund tam vysedávali na zadní korbě pick-upu KTU a tvářili se tragicky. Traber kouřil a Hartmut byl bos. Engelhardt si rychle spojila absenci technikovy obuvi a Kordinu novou výstroj. „Hartmute, to jste neměl nějaké náhradní?“
„Tom říkal, že to spěchá,“ odpověděl Hartmut trochu zahanbeně a jedna noha v pruhované ponožce stydlivě překryla druhou. Anna na chvilku zavřela oči a skoro to vypadalo, že počítá do desíti. „Jak vám vrátí boty, vezměte to auto na KTU a podívejte se na to prosím přednostně, ano?“
„Dobře, paní Engelhardt,“ přitakal Hartmut s povzdechem. Anna kývla na srozuměnou a pohledem přejela k Frankovi.
„Vy dohlédněte na otevření mostu, uzavřete to jen kolem zábradlí a informujte správu silnic, ať si to přijedou opravit, Trabere,“ zaúkolovala i jeho.
„Fajn,“ vzal komisař na vědomí, odhodil cigaretu a típl ji špičkou boty. Engelhardt už byla téměř u Glaseřina Mercedesu, když ji Traber doběhl. „Šéfová, prosím vás,“ oslovil ji, a když se k němu Anna unaveně otočila, skoro zalitoval, že ji obtěžoval. „Potřeboval bych s váma mluvit… o samotě. Co nejdřív.“
„Nepočká to, než – “
„Ne,“ přerušil ji Traber. „Nepočká, vážně ne.“
„Dobře,“ vzala na vědomí Anna a zkoumala ho pohledem. Pokud na tom trval natolik, že jí skákal do řeči, patrně to bylo skutečně něco, co si měla poslechnout. „Udělám si na vás během dne čas, ale ještě se mi připomeňte.“
Traber přikývl, nabídl jí kostrbatý úsměv a vrátil se ke své práci. Engelhardt zamyšleně sledovala jeho mizející záda a zpětně se jí něco v jeho pohledu přestalo líbit. Eva stála u otevřených dveří na straně řidiče a trpělivě čekala, až se Engelhardt vrátí do přítomnosti.
„Proboha, omlouvám se,“ vzpamatovala se Anna a rychle nastupovala na sedadlo spolujezdce. Eva se na ni jen usmála; pokud někoho momentálně litovala víc než sama sebe, byla to rozhodně velitelka Dálniční policie. Glaser se jako velitelka uměla vcítit do její situace a když to tak srovnala, byla ráda, že má teď na starosti jen Borna.
*
Born se bezmyšlenkovitě díval z okýnka na ulice Kolína oživlé dopoledním ruchem. V břiše mu kručelo, ale on snad jako by to ani necítil. Korda odmítla učinit jakékoli závěry, dokud neprovede pitvu. Odhadla jen, že když se auto zřítilo do vody, Hoffman byl už mrtvý, ale důrazně ho varovala, že vzhledem k opravdu nízké teplotě vody může být i to zkreslené. Taky chvilku potrvá, než si s Hoffmanovým autem pohrají na KTU.
Bylo půl dvanácté dopoledne, Simon Hoffman byl mrtvý a oni nemají zhola nic. Nejen na Hoffmana samotného, ale prostě vůbec nic. Vztekle zaskřípal zuby a donutil se aspoň trochu uklidnit. Vztek teď k ničemu nepomůže, musel se soustředit. Věděl, co bude chtít Eva a o co stojí ti dva komisaři, v jejichž autě teď jel. Chtějí důkaz, že to Hoffman skutečně byl. Že nezemřel nevinný.
Born věděl, že jakmile budou mít důkaz, že Hoffman byl vrahem, ovlivní to jejich chuť dostat jeho vraha. Nedalo se tomu předejít, budou to dělat podvědomě. Zabil a zasloužil si zemřít. Born by preferoval, kdyby důkaz o Hoffmanově vině nikdy nenašli čistě jen proto, aby nepřišel o tu touhu po spravedlnosti, která je poháněla. A přesto by rád věděl, že hmotný důkaz o Hoffmanových zločinech existuje, protože jinak nikdy nezačnou hledat jeho vraha.
„Jsme tady, doktore,“ oznámil mu Kranich. Dominik se probral ze zamyšlení; auto stálo před vilou Simona Hoffmana. Nepřítomně se usmál na Toma a vystoupil z auta. Semir byl už asi metr před ním a nesl pečetní pásku. Born si teprve v tu chvíli uvědomil, že nikdy vlastně nečekal, že policejní pásku v blízkosti Hoffmanova domu vůbec uvidí. Pravděpodobně nikdy nepředpokládal, že ho dostane. Chtěl to, podnikal k tomu kroky, ale nečekal kladný výsledek i přesto, že ten záporný byl neakceptovatelný.
Zůstal skřípnutý mezi dvěma alternativními výsledky a byl osvobozen Hoffmanovou smrtí. Naprosto ho ale vyděsilo, že takto zablokovaný je i ohledně Evy z čehož jednoduchá cesta ven nebyla. Rozhodně nemohl čekat, že sestoupí bůh ze stroje a všechno se vyřeší. Donutil se vrátit do reality a prošel dveřmi, které Gerkhan držel otevřené.
Vila byla absolutně tichá a opuštěná. Ani Hoffmanova služebná už tu nebyla; opustila dům a zanechala na sebe kontakt ve chvíli, kdy byla informována o smrti svého zaměstnavatele. Born, Gerkhan a Kranich zůstali stát v hale snad v až pietním tichu a ani jeden chvíli nechtěl dělat žádné rozhodnutí. „Komu to teď připadne?“ zeptal se Semir víceméně řečnicky.
„Nadacím, centru, Floře…“ hádal Born a pokrčil rameny. Hoffman už neměl rodinu, jiná možnost nebyla. A rozhodně by to byl důvod, proč ho nenechat zmizet úplně, pokud měl jejich vrah sociální cítění. „Začnu v ložnici,“ řekl zadumaně a vydusal po schodech do místnosti, která mu mohla o Hoffmanovi říct nejvíc.
„Já prohlídnu zbytek patra,“ řekl Tom Semirovi a ten vzal na vědomí, že na něj tím pádem zůstalo rozsáhlé přízemí. Zadoufal, že najdou aspoň něco o tom Hoffmanovu komplicovi, to by jim podstatně pomohlo. V jasný důkaz viny asi doufat nemohli, tak aspoň něco.
Semir prošel celé přízemí. Použil veškerou fantasii, kterou měl, ale zjevně jí měl víc, než Hoffman, protože vůbec nic nenašel. Zůstal bezradně stát před velkou olejomalbou Sophie Hoffman; dávno mrtvou dívkou, která nevědomky všechno způsobila. Pečlivě si očima zkoumal starožitný rám ornament za ornamentem. O nohy se mu otřela Murasaki.
„To by bylo velký klišé, ne?“ poznamenal Semir ke kočce. Zvíře na něj upřelo velké, mazlivé oči, a Semir odolal prudké touze zvednout ji do náruče. Místo toho si přisunul křeslo ke krbu a začal obraz ohmatávat; jedna strana povolila a prostor za ním se otevřel jako okno. Ve zdi byl zabudovaný trezor.
„Já myslel, že tohle už je z módy,“ odtušil Kranich. Gerkhan ho neslyšel přijít a škubl sebou, když kolega promluvil. Odolal touze verbálně ho proklít a zíral na sejf patrně starší výroby. Vypadal, jako by ho tam někdo zabudoval už v osmdesátých letech. Zkusmo zalomcoval s dřívky, ale nepohnuly se ani o píď.
„Móda nemóda,“ poznamenal k Tomovi, „stejně nemáme kombinaci.“
„Možná máme,“ ozval se Born, který právě vešel do salónu. „Zkuste nula-pět-jedna-jedna-jedna-devět-sedm-osm,“ nadiktoval překvapenému Semirovi. Gerkhan ho poslechl a začal točit s číselníkem. Sejf kombinaci k údivu všech přijal a otevřel se. Kranich tázavě pohlédl na Borna.
„Datum narození Sophie Hoffman,“ vysvětlil psycholog. „Za zkoušku to stálo, ne?“ dodal, když se na něj Kranich nepřestal dívat podezřívavě. Gerkhanovi to stačilo a začal zkoumat obsah sejfu.
„A to víte jen tak z hlavy?“ zeptal se Tom. Born jen s úsměvem pokrčil rameny. Kdyby Kranich viděl a slyšel, co všechno mu v hlavě zůstávalo, oči a uši by mu přecházely. „Jo, nahoře dál nic není, všude dokonale uklizený, jako by tady ten chlap ani nežil,“ vzpomněl si Tom, proč tu vlastně je.
„Ložnice vypadá přesně tak, jak jeho osobní asistent a služebná vypověděli, když ho nahlašovali jako podezřelého,“ přidal se Dominik.
„Dole taky nic,“ dodal Semir téměř nepřítomně.
„Ani v pracovně?“ zamračil se Tom. „Nechce se mi věřit, že by generální ředitel nadnárodního holdingu neměl aspoň diář nebo laptop.“
„Nemusel si nosit práci domů,“ namítl Born a pohodlně se usadil do křesla, ve kterém seděl Hoffman, když je tehdy přijímal. Přejel dlaněmi přes opěrky. „Na všechno měl lidi. A navíc, číslo na komplice by si do něj stejně nezapsal, pane Kranichu.“
„Ale bylo by to lepší, než prázdný ruce,“ nedal se Tom. „Ještě převrátíme naruby jeho kancl,“ dodal, ale oči už upíral na partnera. „Co tam děláš tak dlouho? Co tam je?“
„Tady máte něco ke čtení, doktore,“ houkl Semir na Borna a hodil po něm jedovatě růžovým plyšem obalenou knížečku. „Sophiin deník.“
„Ó děkuji,“ reagoval Born s úsměvem; narážka na první roztržku s Kranichem mu nezůstala utajena.
„Jinak tu není nic,“ pokračoval Semir spíš k Tomovi, než Dominikovi. „Nějaký rodinný šperky, lejstra, vypadá to na směnky a cenný papíry… To je všechno pro notáře a právníka, pro nás nic.“
„Nechce se mi věřit, že tady nikde není aspoň jedno telefonní číslo nebo cokoliv… Proboha, musel to všechno plánovat – “
„Bude stačit toto?“ přerušil ho Born a ukázal mu deník rozevřený někde vprostřed. Tom si ho vzal a studoval drobným písmem psané poznámky a čísla. Čelo se mu začalo rozjasňovat. Semir seskočil z křesla a šel se podívat, co Tom tak studuje. Přejel to očima.
„A není to zase nějaký moc jednoduchý?“ podíval se pak pochybovačně na Borna. „Dává si takovej pozor a pak to sám napíše černý na bílým?“
„Proč ne?“ namítl Tom dřív, než to stihl psycholog. „Byl si zatraceně jistej, že na něj nic nemáme.“
„A koho by napadlo dívat se do deníčku puberťačky,“ dodal Dominik a téměř to znělo jako provokace k oběma policistům. Ti si vyměnili pohled, ale nechali to bez odpovědi. „Nic určitého tam stejně nebude, na to byl moc chytrý. Ale kontakty na všechny ty prostředníky tam podle mě jsou.“
„Uvidíme,“ sklapl Tom knížečku, z kapsy vytáhl důkazní sáček, jehož stav by sám o sobě stačil na to, aby bylo prokázáno porušení řetězce důkazů, ale nikdo to neřešil. Už nebylo koho obhajovat. „Dám to Petře, aby ty čísla prověřila. Tady jsme asi skončili.“
„Asi jo,“ přitakal Semir s povzdechem. „A jsme zase tam, kde jsme byli. Co teď?“ pohlédl na Borna, protože Tomův výraz tak nějak odpovídal tomu jeho. Dominik pokrčil rameny.
„Oběd?“
Gerkhan s Kranichem kývli a Semir se pak usmál, když se mu o lýtka znovu otřela kočka. Sehnul se k Murasaki, vzal ji do náruče a podrbal pod bradou. Kočka okamžitě začala vemlouvavě příst. „Co s tebou, macku?“ zabručel Semir. „Tady už tě nikdo nenakrmí. Půjdeš se mnou domů, hm?“
Murasaki se nechala hladit jak od Semira, tak od Borna. Tom k ní vztáhl ruku, ale kočka prskla a sekla po něm, mhouře na něj přísné oči. Born se chtě nechtě uculil a Kranich zvíře proklál smrtícím pohledem. „Ta kočka je součást inventáře,“ zahučel.
„To je ale pěkně hnusný, copak je to lampa nebo křeslo?“ namítl Semir. „A vůbec, když ji tady necháme, tak se zaběhne, nebo ji dají do útulku. U mě jí bude líp.“ Uzavřel a vykročil jako první s chlupatou koulí v náručí.
„Ale víš, že ti barevně neladí k tapetám?“ namítl ještě Tom, který zjevně zvířeti jasně projevené nesympatie hodlal oplatit. Semir po něm mrskl pohledem, ze kterého se dalo jasně vyčíst ‚ty mně taky‘ a sklonil se ke zvířeti.
„Neboj, číčo,“ bručel. „On je sice osina v zadku pořád, ale časem si zvykneš.“
Kranich se nadechl, aby se k té poznámce ještě vyjádřil, ale zachytil, jak se Born baví jejich přestřelkou, a sjel psychologa pohledem. Dominik nasadil vážnou tvář, pokrčil rameny, jako by neměl nejmenší tušení, čím si pohled vytočeného komisaře zasloužil, a spěchal za Gerkhanem. Tomovi došlo až po chvíli, že na něj zůstalo pečetění domu.
„Zatracená kočka…“
*
Celý den se pro většinu policistů a jednoho psychologa příšerně táhl. Kranich a Gerkhan si dokonce sedli k zapomenutému papírování, aby nějak zabili čas, a Susanna jela s Bonrathem patrolu na dálnici, aby si Dieter odpočinul od ponuře se tvářícího Hotteho. Ten podle posledních zpráv stínoval na KTU; co tam dělal, nebylo známo, ale Hartmut si na jeho přítomnost nestěžoval.
„Chce s tebou mluvit,“ podával Born Evě svůj mobil po tom, co téměř bez zaklepání vrazil do Engelhardtiny kanceláře. Glaser přístroj přijala a už dopředu věděla, co si od Kordy poslechne. Dominik ji telefonicky popoháněl už od oběda, jako by nevěděl, že tím docílí akorát toho, že patoložku vytočí.
„Ano, paní profesorko?“ promluvila do telefonu.
Milá paní komisařko, vysvětlete, prosím, Bornovi, že ani po jednom z jeho telefonátů mi u zadnice nenarostla vrtule, ruce mám taky zatím jen dvě, ale na straně hlavy začínám mít díru. Mimoto ty hovory skutečně nijak nezrychlují moje tempo, a ačkoli ho vždycky ráda slyším, jestli mě nepřestane zdržovat –
„Zařídím to,“ přerušila ji Glaser s pobaveným úsměvem a ukončila hovor.
„Co říkala?“ zeptal se Dominik a natahoval k ní ruku.
„Že jí máš přestat volat, aby mohla pracovat,“ přetlumočila Glaser. „A tvůj mobil si nechám u sebe.“
„Ale proč?“ opáčil Dominik stejným tónem, jako když pár dní zpátky protestoval proti nařízení, že má nechat na pokoji Floru Bittner. Glaser se na něj podívala stylem, kterým mu jasně naznačila, že je příliš inteligentní na to, aby pokládal takové otázky, a Born si povzdechl. Všiml si, že se Engelhardt jejich přestavením slušně baví, a odmítal se chovat jako jeden z jejích komisařů. Hodlal z toho vycouvat, ale Eva ho předběhla.
„Co kdyby sis zkusil najít nějakou práci?“ navrhla mu Glaser trochu podrážděně. Většinu dne strávily s Engelhardt na telefonu s policejním ředitelem, vedením BKA a státní zástupkyní. Když zrovna netelefonovaly, snažily se sestavit další válečný plán, a Glaser bylo silně proti srsti, že se Born jen poflakoval kolem, protože byl naprosto přesvědčený o tom, že jeho představa toho, co se Hoffmanovi stalo, je správná.
„To je pravda, proč ne?“ pokrčil rameny Born. V jeho hlase byl podtón podráždění, ale vyklidil Engelhardtinu kancelář bez dalšího slova. Zůstal stát před jejími dveřmi a přemýšlel. Nechtěl dělat nic, dokud nebude vědět aspoň kdy a jak Hoffman zemřel. Neměl kvůli tomu stání a nemohl se na nic soustředit, něčím se ale zabavit musel. Možná by se mohl začít dívat po tom člověku, který informace o Hoffmanovi pustil.
Hned začal uvažovat. Pokud byl Hoffmanův vrah dostatečně inteligentní, nevybere si nikoho, kdo měl k informacím přímo přístup, to by bylo moc na očích. Sebe mohl vyloučit rovnou. Za Evu by dal ruku do ohně. Korda by to nahlásila, ať by jí hrozili čímkoliv. Na Gerkhanovi ani Kranichovi nic nepozoroval a byl si jistý, že by na nich něco poznal. Z těch, co o Hoffmanovi dál věděli, zbývala jen sekretářka a von Landitz.
Born se mimoděk zahleděl ke kanceláři, o které dávno usoudil, že patří druhému týmu komisařů. Byl v ní jen Traber, toho si Born dobře pamatoval. Jako před partnerem si před ním von Landitz nemusela dávat pozor na pusu a měl blízko i k sekretářce, pokud zdejší vztahy pochopil správně. Měl příležitost, jak to zjistit, a ani se nemusel snažit nebo na sebe strhnout pozornost.
„Pane komisaři!“ zavolal Dominik na Trabera, který si za chůze natahoval bundu a mířil ven ze služebny. Frank se nepříliš ochotně zastavil a otočil k psychologovi čelem. „Nemáte náhodou cestu kolem soudního?“
„Ne,“ odpověděl popravdě Traber, „ale tolik bych si nezajel. Chcete tam hodit?“
„To byste byl laskavý,“ usmál se na něj Dominik.
„Tak prosím,“ pokynul mu Frank a Born ho poslechl. Venku se spokojeně usadil na sedadlo spolujezdce, zatímco Traber vyjel z parkoviště. V autě bylo absolutní ticho, které ani jeden z mužů nehodlal porušit, a tak trvalo většinu cesty. Asi dvě ulice před soudním se ale opravovala křižovatka, kterou promptně zablokoval řidič nechápající systém zipu. Nečinnost způsobila, že napjaté ticho začalo Trabera obtěžovat.
„Vy nemáte řidičák, doktore?“ zeptal se na první, co ho napadlo. Od toho, co mu psycholog vběhl do zorného pole, nedělal nic jiného, než si sháněl odvoz.
„Ne,“ odpověděl Born, „nemám auta rád.“
„To je pak smůla, že se bez nich neobejdete,“ reagoval Traber a Dominik se na něj usmál. Přemýšlel, jak na něj. Bylo mu jasné, že Traber sám od sebe nezačne, to stačil odhadnout z policistova přístupu k němu. Souhlasil sice, že ho odveze, ale byla v tom jen zdvořilost vyvolaná patrně faktem, že kdyby odmítl, dostal by vynadáno od šéfové. Ve chvíli, kdy na něj Dominik zavolal, byl jasně ve střehu a hlídal každý svůj pohyb. Bornovi se ale krátil čas; teď ho měl vedle sebe na místě, odkud nemohl utéct, musel toho využít.
„Vy jste věděl, že jsme podezírali Hoffmana?“ zeptal se Franka poměrně náhle.
„Já vím to, co ví Susanna,“ odpověděl Traber s lehkým pousmáním. „Co neví, to nepoví.“
„I přesto, že vám paní Engelhardt zakázala cokoliv vynášet?“ pozvedl obočí Born. Původní taktika byla slepá ulička.
„Ona nic nevynesla, řekla mi to v práci,“ vykryl Traber chladně i tuto Bornovu poznámku. Tím psychologa poměrně překvapil; čekal, že když do toho zatáhne kolegyni, Traber ji bude automaticky bránit. Už fakt, že ji napráskal sám komisař, mu mělo něco napovědět. „Nebudete jí kvůli tomu dělat problémy, že ne? Je to jenom ženská.“
„Ne, to rozhodně ne,“ zakroutil hlavou Dominik. Začínal být trochu podrážděný. Traber věděl přesně, o co mu jde, a snad se tím i bavil. Na to ho Born absolutně neodhadoval. Rozhodl se na to jít přímo. „Ale – “
„Jste na místě, doktore,“ utnul ho Frank, než psycholog vůbec stačil zformulovat myšlenku. „Pozdravujte za mě profesorku.“
„Budu,“ odtušil Born příkře, jakmile se smířil s prozatímní porážkou, a vystoupil z auta, aniž by se vůbec zamyslel nad tím, jak se sakra Traber zná s Kordou. Nebylo to vůbec podstatné. Byl si téměř jistý, že informace o Hoffmanovi šly ven přes Trabera. Nemyslel si o komisaři mnoho, ale pořád ho považoval za natolik inteligentního, aby to nepustil někde u piva v hospodě. V očích ani v hlase ale neměl Hoffmanovo chladné uspokojení z faktu, že se druhá strana marně snaží vymámit přiznání.
Nevyzařovalo z něj ani uspokojení člověka, který dobře odvedl práci a zaslouženě si vydělal. A nebyl na něm poznat ani strach někoho, kdo se bojí přistižení. Zdálo se, že předešlý rozhovor s ním vůbec nic neudělal a přesto z něj Dominik jasně cítil vinu. Špičky uší mu hořely vzrušením; Traber je živá spojnice mezi ním a člověkem, který dostal Simona Hoffmana dřív než on. Jen ho donutit ke spolupráci.
Jeho partnerka byla další věc, která Borna mátla. Mluvil o ní s podrážděním, a když prozradil, co mu řekla, dalo se odhadnout, že by se mu zas tak nepříčilo, kdyby dostala vynadáno. Ale zároveň to nebyla povrchní averze vyvolaná možná předsudky, možná vzájemnou odtažitostí. Skoro to vypadalo, jako kdyby mu něco udělala, čemuž dost napovídaly i ty drby, které se k němu na stanici donesly. Tamtamy fungovaly spolehlivě všude.
„No to se mi snad zdá,“ nechala se slyšet Korda a praštila s nástroji, které používala, na stolek, který měla při ruce. „Čemu sakra Glaser nerozuměla na tom, že mi máte dát pokoj?“
„Ona mi zabavila mobil,“ namítl Dominik chabě. „Nebudu vás rušit, slibuji, půjdu přemýšlet tam vedle,“ ukázal na druhou část pitevny, kde na kovových stolech ležela přikrytá těla s propadlými trupy. Korda ho přísně měřila očima, ale nakonec to vzala na vědomí a vrátila se k práci na mrtvole. Born ladně zaplul do vedlejší místnosti, ale než se nadála, byl zpátky a díval se na ni.
„Co zas?“ zavrčela a nebezpečně se napřímila v zádech, ruce v latexových rukavicích od krve zvednuté skoro až výhružně.
„Co víte o Traberovi?“
„O kom?“ zamračila se profesorka, rezignovaně strhla rukavice a přešla ke stolku napravo od sebe, aby vytáhla z krabičky cigaretu a připálila si.
„Ošoupaná kožená bunda, kuřák, trochu dlaždič…“ Born pokrčil rameny dál hledaje slova, kterými by Trabera popsal. K jeho překvapení se Korda usmála.
„Můj milý, nejste vy tak trochu snob?“ podotkla, a když si Born povzdechl, pokrčila rameny. „Nevím o něm zhola nic. Jestli myslíme stejného komisaře, tak ten mi dneska ráno připálil cigaretu, z toho byste moc nevyčetl ani vy. Proč? Zase vám tam někdo šlápl na kuří oko?“
„Říkal mi, ať vás pozdravuji, když mě sem vezl,“ odpověděl Born vyhýbaje se prozatím pravdě.
„Ale, snad nežárlíte?“ dobírala si ho Korda.
„Snad nemám proč,“ zhrozil se Born napůl žertem.
„Nikomu neuškodí malá konkurence,“ odvětila Korda a típla cigaretu. „A teď vyklopte, proč vás ten mladík tak zajímá. Něčím vás zase vytočil? Není to náhodou ten, pro kterého jste nebyl dost ‚smažka‘?“
„Tohle víte zase odkud?“ zakroutil hlavou nevěřícně Born. U toho snad byl jen on, Eva, Kobra 11 a Traber, a Born si nevybavoval, že by Eva s Kordou v nejbližší době jen tak klábosila. „Který z nich to byl?“
„Kranich,“ přiznala Korda s úsměvem. „Líčil to tak živě, že mě přinutil litovat, že jsem u toho nebyla. A už to neoddalujte,“ vybídla Borna a vrátila se k práci.
„Myslím, že on je důvod, proč leží Hoffman před vámi,“ sdělil jí Dominik. „Měl příležitost. Jeho kolegyně nám pomohla najít Floru Bittner, takže ona o Hoffmanovi věděla, a evidentně má velmi dobrý vztah i s tou sekretářkou, slečnou Schubert. Ta věděla skoro všechno. Je logická volba, protože není v přímé linii. A když jsem ho teď konfrontoval – “
„Ví o tom Glaser?“ pozvedla na něj obočí Korda.
„Řekla mi, ať si najdu nějakou práci,“ pokrčil rameny nonšalantně Dominik; ve tváři měl jasně vepsáno, že si hodlal pěkně užít, až mu to komisařka začne vyčítat. „A já ho nekonfrontoval přímo, jen jsem si ho oťukal. Ten chlap mě mate, ale jsem si jistý, že to byl on.“
„No já vám s ním víc nepomůžu,“ odpověděla po chvíli Korda, „ale když mě necháte pracovat, možná vám pomůžu s tímhle,“ ukázala na mrtvé tělo na svém stole. Born pohlédl do Hoffmanovy nehybné tváře a přikývl.
„Jistě,“ řekl. „Budu vedle, na stanici mě všechno rozptyluje a v hotelu se necítím moc dobře.“
„Když mi nebudete koukat přes rameno…“ pokrčila rameny Korda tónem, který jasně naznačoval, že její celkem jedno, kde se bude Born nacházet, a že je její pozornost zase plně soustředěná na práci. Born se vzdálil a nechal ji pracovat.
*
„Na co myslíš?“ zeptal se Tom Semira, když partnera přistihl, jak zamyšleně zírá z okna, pod rukou stále to stejné nedopsané hlášení, nad které sedl hned po obědě.
„Na to, že někdo vzal všechno, co jsme nashromáždili, a pak bez jedinýho přímýho důkazu poslal toho chlapa na smrt,“ odpověděl Semir. „A na to, že to byl někdo z nás.“
„Třeba nevěděl, že ho posílá na smrt,“ pokrčil rameny Tom. „Třeba neměl na výběr. Jestli to byl někdo z nás, určitě měl důvod.“
„Myslíš?“ zeptal se Gerkhan. Bylo vidět, že má o celé věci značné pochybnosti. Opřel se do své židle. „Jak dobře je vlastně všechny znáš? To, že tady dělají roky, neznamená, že… Já nevím,“ promnul si oči, „leze mi to na mozek. Děsí mě to.“
„Jsem si jistej, že pokud to byl někdo z nás, měl k tomu důvod,“ naklonil se Tom podvědomě dopředu, aby byl Semirovi blíž. „Bude muset být dobrej důvod, ale my ho najdeme. Kdyby tu s náma sloužil nějakej zmetek, už bysme ho museli vyčmuchat.“
„Hrozně rád bych tomu věřil,“ odpověděl Semir, „ale někoho neznáme ani rok, s polovinou jsme nikdy přímo nepracovali, a proč by to sakra dělali? Někdo jim vyhrožoval? Zaplatil jim? Chtěl vzít spravedlnost do svých rukou? Proč – ?“
„Pánové?“ nakoukla do jejich kanceláře Glaser. „Neviděli jste Borna?“
„Ne,“ odpověděl Kranich. „Ztratil se?“ zeptal se s nadějí. Gerkhan se na něj zašklebil, ale ani zkroucení obličeje do nesouhlasné grimasy nesmazalo ten stín úsměvu na jeho tváři.
„Neviděli jsme ho,“ odpověděl Evě, aby zamluvil Tomovu nemístnou poznámku. „Zase to nebere?“ Semirovi osobně se ještě nestalo, že by pro ně byl Born mimo dosah, ale z toho, jak neustále nevěděl, kde telefon má, se dalo usuzovat mnohé.
„Nemá co, zabavila jsem mu mobil,“ odpověděla Glaser a když na ni oba komisaři upřeli pohled, který jasně napovídal, že pokud to nevysvětlí, vyprsknou smíchem, povzdechla si. „Neustále volal Kordě a přiváděl ji tím k nepříčetnosti. To mi určitě udělal naschvál.“
„No tady nebude moc míst, kde by mohl být, nezná to tady,“ argumentoval Semir a následoval Glaser ven z jejich kanceláře, kde stála u sekretářčina stolu šéfová a zjevně čekala, jak se záhada zmizelého psychologa vyřeší. Tom protočil oči; kdyby se ztratil on, dostane vynadáno a patrolu na dálnici navíc a kvůli Bornovi se budou dělat ofuky, jako kdyby se ztratilo nemluvně. I tak ale otráveně vstal a šel si poslechnout, co se bude dít.
„Jak něco nejde, jak by mělo, je jak malý – “ hudrovala zrovna Glaser, když byla přerušena příchodem Trabera.
„Jestli hledáte doktora, tak toho jsem vez na soudní,“ oznámil společnosti. Engelhardt se na něj podívala tázavě; nechápala, jak se zrovna on stal Bornovým taxikářem, ale Glaser to zjevně pramálo zajímalo.
„Já ho roztrhnu jak hada,“ odtušila Eva, „zatím,“ rozloučila se s policisty a rázovala ven ze stanice.
„To bude čoro,“ zazubil se Kranich, který už se ani nepokoušel skrývat svou škodolibou radost. Zdálo se, že ke zvednutí nálady pro něj dnes bylo dost dobré cokoliv.
„Vraťte se k práci,“ doporučila mu Anna, ale k údivu obou dalších mužů mu nezkazila radost. Pohlédla na Trabera. „Vy jste se mnou chtěl mluvit, že ano?“
„Jo,“ přitakal Frank, a když mu pokynula hlavou, následoval ji do její kanceláře. Zavřel za sebou dveře a k údivu své velitelky začal zatahovat žaluzie, aby na ně nebylo vidět. Anna klesla do svého křesla a v předtuše složila tvář do dlaní. „Proboha Trabere, řekněte mi, že to je nějaká malichernost,“ zamumlala.
„Promiňte, šéfová,“ odpověděl Frank a zůstal stát, nesedl si. Engelhardt zvedla hlavu a pozorně se na něj podívala.
„Týká se to Susanny, že ano?“ Traber na tu otázku jen založil ruce na prsou. „No tak, já to poznám. Velím už dost dlouho na to, abych viděla, kdy to v týmu neklape. Něco se mezi vámi změnilo,“ pokračovala Anna i přes jeho mlčení. „Máte spolu poměr.“
„Jo,“ připustil nakonec Frank a nedíval se na ni. Evidentně by radši kulku do kolena než směr, jaký rozhovor nabral.
„O tom jste se mnou chtěl mluvit?“ zeptala se jeho nadřízená s nadějí, ale v její tváři bylo i tak patrné, že tomu sama nevěří.
„Ne,“ naplnil Traber její obavy. „Jde o tu věc s Hoffmanem. Šéfová, já jsem – “
„Zmlkněte, to je rozkaz,“ sykla Engelhardt, zatímco se z její tváře ztratila všechna barva. Přitiskla si špičky prstů ke spánkům. Traber ji tiše pozoroval a mlčel, jak chtěla. „Proč?“
„Měl jsem svoje důvody,“ odpověděl Frank a ve chvíli, kdy k němu zvedla oči, věděl, že to neměl dělat.
„Sakra Trabere, to nestačí!“ praštila Anna do stolu. „Von Landitz s tím má co dělat?“
„Ne,“ zakroutil Frank hlavou. „Ne, Susanna o tom nevěděla.“
„Na to se neptám!“ křikla po něm znovu Anna a vztekle vstala. „Nemůžete mi říct, že jeden z mých komisařů napomáhal vraždě a pak – “
„Ale já jsem přece nikomu nepomáhal!“ zakřičel Frank zpátky. Mluvila jako ten hajzl a to se mu ani trochu nelíbilo. Přece Hoffmana nezabil, přece tam nestál a nedíval se…
„Když jste ty informace pouštěl, věděl jste, že Hoffman zemře?“ přerušila tok jeho myšlenek Engelhardt. Dívala se na něj tak ostře, že neměl odvahu uhnout očima.
„Věděl,“ přiznal. Možná si to nepřipustil hned na začátku, ale někde v sobě to věděl od prvopočátku. Ten člověk hodlal Hoffmana zabít, a kdyby Susanna nezastřelila toho zmetka, odpravil by ho on sám. Zjevně to bylo jeho hobby.
„Proč?“ Engelhardt prudce přešla k němu a chytila ho za ramena. Traber sebou cukl a díval se na ni šokovaně. Fyzický kontakt zjevně nečekal. „Já potřebuju vědět proč,“ oznámila mu, jako by vysvětlovala dítěti nesmírně složitý koncept fungování světa. „Proč?“
„Já vlastně nevím,“ vyhrkl najednou Frank a polila ho hrůza, když si uvědomil, že je to pravda. „Já nevím,“ zopakoval, vysmekl se Anně a slepě zacouval do jednoho z křesel. „Co se děje po tmě stejně nakonec vyleze na světlo.“
Engelhardt na něj jen beze slova zírala, ruce spuštěné podél těla. Měla chuť zpohlavkovat ho jako záškoláka přistiženého s cigaretou na dívčích záchodech. Byla skutečně blízko tomu ho praštit, cítila se osobně zrazená tím, co udělal. Zrovna on, který věděl, jak pro něj při každém jeho prohřešku nasazovala krk. Ta absolutní porážka v jeho chování ji ale zastavila. Vypadal jako někdo, kdo se ocitl uprostřed situace, které absolutně nerozuměl.
Ozvalo se zaklepání na dveře kanceláře a dovnitř nahlédla Petra. „Šéfová, musím s vámi – “
„Teď ne,“ odpověděla Anna příkře. „Teď ne, ať nás vůbec nikdo neruší.“ Schubert přikývla a zavřela dveře tiše, jako by nechtěla nikoho vzbudit. Engelhardt začala nervózně přecházet z jednoho konce kanceláře na druhý. Pak se zastavila a prohrábla si vlasy.
„Nemám ponětí, co se děje a vaši kariéru už nezachráníme, ale ještě se z toho můžete – “
„Šéfová,“ zvedl k ní Traber šokovaně oči. „Já se právě přiznal k napomáhání k vraždě, z toho není jak se dostat a já se z toho nechci dostat, udělal jsem to. Vyzvěděl jsem na Petře, co šlo, sebral papíry, které k tomu měla, a hodil je podle domluvy do své schránky s vědomím, že Hoffman zařve. Udělal jsem to a Born to ví.“
„Vy jste se mu přiznal?!“ vytřeštila Anna oči. Prve křičela hlavně z šoku, ale tentokrát byla vzteklá. Jedna věc byla, že udělal, co udělal, a druhá, že ji obešel a udal se BKA.
„Ne, ale chtěl to ze mě vytáhnout,“ odpověděl Traber rychle. „Doloval to ze mě po cestě na soudní a ví, že jsem to já, asi k tomu došel. A jestli k tomu došel on, šéfová, za chvilku to budou vědět všichni. Musel jsem vám to říct, ale nechci, abyste mě zachraňovala.“
„Tak mi do háje řekněte proč?!“ vyhrkla Engelhardt. „Vím, že v tom něco je, a nemůžete mi nedat do ruky vůbec nic. Vždyť půjdete sedět, Trabere!“
„Já vím,“ přikývl Frank. „Je mi líto, že jsem vás zklamal, paní Engelhardt. Musel jsem se přiznat a musel jsem to udělat dřív, než to udělaj oni, to bych vám neudělal.“
„Teď začnete být ohleduplný,“ zamumlala Anna, poraženě a vysíleně sklonila hlavu a vrátila se za svůj stůl.
„Nebudu se ničemu bránit, ale šéfová, šlo by, aby mě vyšetřovali na svobodě? Nebudu utíkat, slibuju.“
Engelhardt zvedla hlavu a pozorně se na něj zadívala. „Víte, co jste řekl před chvílí? Všechno stejně nakonec vyjde najevo. Měl byste mi říct všechno a hned. Nevím, o co se snažíte, ale – “
„Takhle je to lepší, šéfová,“ řekl Frank tiše a snažil se neuhnout jejímu pohledu. Čím déle s ní mluvil, tím víc litoval, že to vůbec udělal.
„Dobře,“ pokývala hlavou Anna. Začínala být opět vzteklá. „Jak chcete. Odevzdejte průkaz a služební zbraň. Jste suspendován na dobu neurčitou a váš případ bude předán komisi. Doporučuji vám sehnat si právního zástupce.“
Frank hluše pokyvoval, její slova ani pořádně nevnímal. Položil na stůl svoji služební zbraň i s pouzdrem, průkaz i pouta. Věděl, že to nebude příjemné, ale nenapadlo ho, že to bude tak potupné. Sotva o stůl cvakl poslední předmět, dveře do Engelhardtiny kanceláře se bez varování rozletěly a vstoupil Born.
„Takže už jste se přiznal,“ vyhrkl. Glaser šla hned za ním a položila mu ruku na rameno, které varovně stiskla.
„Ano, komisař Traber mě o svých akcích informoval a bude po zásluze potrestán,“ ujistila psychologa Engelhardt a podívala se na Franka. „Běžte, Trabere. A připravte se na to.“ Za zády psychologa a komisařky viděla Gerkhana s Kranichem, jak nakukují dovnitř. Začínalo to být horší a horší.
„Jak běžte?“ vyhrkl Born vydrážděně a setřásl ze sebe Evinu ruku, která ho pořád držela zpátky. „Pokud vím, to je napomáhání k vraždě a vy ho necháte jen tak jít? Ani nepůjde do vazby?“
„To, jestli Traber půjde nebo nepůjde do vazby, je věc, o které rozhodne disciplinární komise, ne vy, doktore Borne. To není záležitost BKA,“ vysvětlila Anna se špatně fingovaným klidem. Born se otočil na Glaser a oči mu jasně plály. Musela zasáhnout ona, mohla ho zatknout. Díval se na ni a chtěl jí říct, že jestli jim Traber vyklouzne, jejich spojení s Hoffmanovým vrahem bude pryč. Přesto mlčel.
Eva to neviděla tak úplně jasně. Ať udělal cokoli, Engelhardt zjevně za Traberem aspoň částečně stála. Zbytek stanice nevěděl nic a pokud zatkne jednoho z nich, poštve proti sobě celou kolínskou dálniční, což by jim mohlo hodně zkomplikovat další vyšetřování. Navíc neměla tu Bornovu jistotu, že se to stalo tak, jak říkal.
Glaser se podívala na Engelhardt; vrchní komisařka v klidu vyčkávala, co udělá, nesnažila se ji nijak ovlivnit. To Evu téměř získalo na její stranu, přece jen znala své lidi. A pak se podívala na Trabera; dosud suverénní výraz, který mu z tváře nezmizel ani, když Born zaútočil, vystřídala stopa strachu. Zjevně se bál vazby a přesto se přiznal. A pak se podívala na Borna, a když promluvila, věděla, že se nerozhodla objektivně.
„Komisaři Trabere, zatýkám vás za důvodné podezření z napomáhání k vraždě Simona Hoffmana.“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Salto mortale - XXII.
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
XXII.
*
I didn’t mean to hurt him,
could’ve been somebody’s son
and I took his heart when
I pulled out that gun.

*
Na patologii bylo ticho, což dávalo vzhledem k faktu, že tam seděl obklopený mrtvými těly, absolutní smysl. Málo věcí bylo tak jednoduše pochopitelných, jako naprostá strnulost a mlčenlivost těch lidských zbytků kolem něj, přikrytých bílou plachtou, jako by je způsob jejich smrti automaticky očistil od všech hříchů, které spáchaly ještě za života. Pokud je spáchaly; jisté bylo, že Hoffman byl tímto způsobem očištěn.
Čerstvý vzduch z pootevřené ventilace vířil pach desinfekce a chemikálií. Pokaždé, když jeho čich zaznamenal změnu, vytrhlo ho to z přemýšlení a připomnělo mu to, kde sedí a proč. „Už jste ho našel?“ ozvalo se někde napravo od něj. Ve dveřích z vedlejší místnosti stála Korda a stahovala si zelený pracovní oblek.
„Pardon?“ reagoval Dominik přesvědčený o tom, že její otázce ještě něco předcházelo. Nedávala mu smysl.
„Včerejšek. Už jste ho našel?“ zopakovala Korda a Born se pousmál. Patoložka odhodila ochranný kus oděvu na nejbližší židli a založila ruce na prsou. „Sedíte tu už pár hodin, víte o tom?“
„Měl jsem podezření,“ povzdechl si psycholog a přestal se předloktími opírat o opěradlo židle, na které seděl obráceně. Promnul si oči a pak zůstal hledět do prázdna s rukama v klíně. „Tak jak zemřel?“
„Teprve jsem poslala vzorky do laboratoře, ale jsem si téměř jistá, že stejným způsobem, jakým zabíjel ta děvčátka. Našla jsem vpich a neobjevila jsem žádné známky zápasu nebo obranná zranění. Nikdo ho nemučil nebo mu neubližoval, ale na těle měl otlačeniny, které odpovídají pevnému provazu. Je mrtvý už minimálně den, ale ve vodě nebyl déle než čtyři až pět hodin. Čas smrti bych odhadovala na sobotu odpoledne,“ podala Korda vyčerpávající zprávu.
„Takže se nebránil a zemřel stejným způsobem, jakým vraždil,“ vzal na vědomí Born a znovu se zahleděl do prázdna. Bylo to čím dál zajímavější.
„A čím vás mate?“ zeptala se Korda, zapálila si cigaretu a opřela se o nejbližší stůl bez ohledu na to, že na něm leží tělo. Born k ní nechápavě zvedl pohled. „Ten Traber,“ upřesnila, že navazuje na jejich předchozí rozhovor.
„Ach tak,“ vzpomněl si Born. Nebylo těžké dát jí odpověď, protože na to myslel celé odpoledne. „Bylo na něm poznat, že ví, o co mi jde, ale neznervózněl, nebál se přistihnutí, ale ani nebyl arogantně sebevědomý, nebo nedával najevo žádné uspokojení. Jako by mu to bylo jedno a já nemůžu přijít na to, proč. Pokud vědomě předal informace, které vedly k Hoffmanově smrti, tak napomáhal k vraždě. To ho jako policistu úplně zničí. Ale on nebyl vůbec – “
„Možná už je to venku,“ nadhodila Korda, ale Dominik nesouhlasně zakroutil hlavou. „Nebo se chystá přiznat, ví, že je konec, a věděl to i bez vás.“
„Nebo já možná nejsem ta největší hrozba,“ napadlo Borna, „a on se smířil s tím, co má přijít. Ale – “
„Ty si snad ze mě děláš srandu!“ Na patologii vrazila Glaser, a než došla až k psychologovi, byl už Born pro jistotu na nohou, kdyby náhodou musel utíkat. „To jsi udělal schválně?“
„Říkala jsi mi, abych si našel nějakou práci,“ namítl Born a zvedl ruce na obranu, když se Eva nadechla. „A já si ji našel, zjistil jsem, kdo pustil ty informace o Hoffmanovi.“
„Kdo?“ pustila Eva ze zřetele původní téma debaty a založila ruce v bok.
„Traber,“ odpověděl Dominik a když se zamračila, zakroutil hlavou, jako by chtěl rozprášit všechny její námitky už v zárodku. „Evo, měl příležitost a jsem si jistý, že to byl on. Jen ještě nevím proč.“
„Skutečně to dává smysl,“ ozvala se Korda, když zaznamenala komisařčin opatrný výraz. „Aspoň podle toho, co mi řekl,“ dodala patoložka a ukázala na Borna. Dominik se vítězoslavně usmál a chystal se znovu promluvit, ale Eva ho předběhla.
„No jestli je to on, tak bychom si měli pohnout,“ řekla Bornovi. „Od rána chce s Engelhardt mluvit o něčem, co nepočká.“
„Já jsem vám to říkala,“ odtušila Korda bez sebemenšího záchvěvu vzrušení a klidně dál kouřila. „Anna je možná všelijaká, ale za ty, na kterých jí záleželo, se vždycky rvala až do posledního dechu. A jestli jsem ty vztahy na stanici odkoukala dobře…“
„Jdeme,“ houkl Born, sebral sako a Glaser měla co dělat, aby ho dohnala.
*
To, co se strhlo v Engelhardtině kanceláři potom, co Eva zatkla Trabera, byla hotová anarchie. Born okamžitě požadoval jeho izolaci, Kranich nechal svoje antipatie k němu, aby jej ovládly, a Gerkhan drtil šéfovou, aby jim konečně řekla, co se děje. Glaser usoudila, že nejlepší taktika bude počkat, až se to trochu uklidní, a učinila přítrž všem čumilům. Zůstala stát u dveří a přemýšlela, jak v té situaci udělat pořádek. Zahlédla, že Traber se v nestřežený moment sehnul k Engelhardt a něco jí pošeptal, ale nezasáhla. Cítila se provinile a neuměla vysvětlit proč.
„A dost!“ zařvala pak Anna a kupodivu i Kranich s Bornem ztichli. „Gerkhane, odveďte Trabera do zadržovací cely. Nikdo ho nebude vyslýchat, dokud tu nebude mít právníka. Vy dva,“ ukázala na Toma a Semira, „na to dohlédnete. Nikdo nebude probírat, co se stalo, s kýmkoli mimo tuto místnost. Mluvím dost jasně?“
Její podřízení kývli. Gerkhan položil Traberovi ruku na rameno a Kranich se s posledním vražedným pohledem k Bornovi vydal otevřít dveře.
„Nemůžete přece – “ začal Born, ale Anna spěšně zakroutila hlavou a přerušila ho.
„Ať se vám to líbí nebo ne, jste pořád hosty na mé policejní stanici,“ ukázala na sebe, „a budete hrát podle mých pravidel, doktore Borne. Jestli s tím máte problém, klidně mě obejděte. Ale ve chvíli, kdy to uděláte, Trabera spolkne státní zastupitelstvo a vy, ať už vám jde o cokoli, ostrouháte stejně, jako my.“
„Šéfová – “ promluvil Traber, ale daleko se nedostal.
„A vy sakra mlčte,“ okřikla ho Anna; vztek v ní znovu probublal napovrch, sotva se na něj podívala. „Znáte svoje práva nebo ne?“
Frank znovu přikývl a mlčel, neodvážil se jí odporovat. Engelhardt pokynula Gerkhanovi a ten ji poslechl, postrkávaje Trabera ke dveřím. Ten se chtěl ohradit, že umí chodit sám, ale nakonec to neudělal. Semir z něj ruku sundal, když vyšli z Engelhardtiny kanceláře. Na stanici bylo absolutní ticho, když jí procházeli dozadu k zadržovacím celám a výslechovým místnostem, a všechny pohledy byly upřeny na ně.
Engelhardt mezitím v kanceláři smetla Traberovu legitimaci, zbraň a pouta do volného šuplíku ve svém stole, který zavřela s mnohem větší silou, než bylo potřeba. Oblékla si jarní kabát a vzala si kabelku. Prošla kolem Borna s Glaser beze slova a zamířila přímo ke stolu zkoprnělé sekretářky. „Kdyby něco, jsem na telefonu, Petro,“ oznámila jí a pak zamířila ven ze služebny.
*
Susanna kopla špičkou boty do kamínku kousek od nohy židle a pak sykla, sklonila se dolů a kontrolovala, jestli neokopla špičku polobotky. Když seznala, že obuv nedošla k úhoně, znovu se napřímila, založila ruce na prsou a začala zase přecházet kolem stolku, u kterého seděl Bonrath a mlčky ji pozoroval.
„Určitě to nic nebude, Susanno,“ prohodil, když viděl její nervozitu. „Kdybys měla jít na kobereček, tak si tě šéfová zavolá k sobě do kanclu.“ Susanna zamyšleně mlčky kývala na souhlas, ale pak si povzdechla a zastavila se nad Bonrathem.
„Ale nepřijde ti to zvláštní?“ zeptala se ho stále v obavách. „Mám z toho divný pocit.“
„Bonrathe! Von Landitz!“ Engelhardt k nim mířila od svého auta.
„Paní Engelhardt, co se – “ začala Susanna, ale Anna ji přerušila.
„Bonrathe, pojedete na stanici a vezmete s Herzbergerem službu za Kobru 12. Susanna si bere na zbytek dne volno a vy nemáte ponětí, kde je. Za vás ať vezme patrolu Kobra 2, rozumíte?“
„Rozumím, šéfová,“ přikývl Dieter a postavil. „Ale co se děje? Něco se stalo?“
„Stalo, Gerkhan a Kranich vám to vysvětlí,“ odpověděla Anna. „A teď jeďte. A my dvě se projedeme, Susanno.“ Mladší žena přikývla a slepě následovala svou nadřízenou. V hlavě měla tisíce otázek, ale nebyla se schopná donutit vyslovit byť jen jedinou. Všechna Engelhardtina opatření jí celkem dostatečně naznačila, o co se jedná. Frank mluvil. Řekl, co se stalo prvního dubna. To myslel, když říkal, že je na všechno pozdě. Napráskal ji.
„Kam jedeme?“ zeptala se Engelhardt, když seděla vedle ní v autě a nepřítomně sledovala cestu.
„Ke mně domů,“ odpověděla Anna. „Tam si snad budeme moct promluvit v klidu, abyste mi mohla všechno od začátku vysvětlit.“
„Dobře,“ vzala na vědomí Susanna a znovu upadla do ticha. Dívala se především na své ruce v klíně a snažila se ignorovat, jak k ní Anna sem tam zalétla očima. Cítila, jak se jí derou slzy do očí; bylo jí, jakoby hrozně dlouho něco tajila a pak to konečně prasklo. Cítila obrovskou úlevu.
Engelhardt si jejího rozpoložení všimla, když zastavila na křižovatce na červenou. Nadechla se, aby komisařce něco řekla, ale Susanna ji předběhla. „Nechtěla jsem ho zabít, paní Engelhardt. Byla to sebeobrana.“ Anna na ni chvíli zírala s pootevřenými ústy.
„Koho?“ zeptala se hlasem příliš unaveným na to, aby v něm byl šok nebo vztek. Jako by byla schopná být šokovaná a vzteklá jen do určité míry a pak už jí zůstala jen rezignovanost.
„No toho…“ Von Landitz rychle došlo, že její nadřízená nemá o událostech prvního dubna žádné tušení. Nechápavě svraštila obočí. „Jestli vám Frank neřekl tohle, tak… co vám pak řekl?“
„To, co vám zjevně neřekl,“ odpověděla Anna, zařadila a na zelenou vyjela, oči pevně fixované na vozovce. Takže Traber nelhal v tom, že Susanna s tím nemá co dělat. Kdyby nebylo, co komisařka řekla před chvílí, Engelhardt by si nebyla jistá, proč Traber tolik trval na tom, aby Susannu našla a dohlédla na ni, než se to k ní dostane. Teď ale chápala, že její dva komisaři měli ve skříni pár pořádných kostlivců.
Za čtvrt hodiny Engelhardt zaparkovala na svém místě před domem a pozvala Susannu dál způsobem, jakým by ji zvala nahoru na kávu za jiných okolností. Uvařila jim oběma ale čaj a zůstaly sedět u stolu v kuchyni. Von Landitz ten tlak nevydržela. „Co se děje, paní Engelhardt? Co je Frankem?“
„Traber se mi dnes odpoledne přiznal, že to on někomu předal všechny informace, které jsme měli o Hoffmanovi, a tím ho vědomě poslal na smrt,“ odpověděla přímo Anna. „Suspendovala jsem ho a slíbila mu, že bude vyšetřován na svobodě, ale BKA mezitím nějak došla k tomu, že to byl Traber, a Born trval na jeho zatčení. Nemohla jsem nic dělat. Glaser ho obvinila z napomáhání k vraždě a teď je u nás ve vazební cele.“
Susanně vymizela z tváře všechna barva a ruce položené na stole se jí viditelně roztřásly. Spíš podvědomě než záměrně se Anna natáhla a jednu její ruku sevřela ve své. „Susanno,“ promluvila a vyčkala, až se na ni oslovená podívá, „Frank mě poslal za vámi. Řekl, že mi řeknete, co se stalo před měsícem, a on mi pak řekne zbytek. Podle toho, co jste prozradila v autě, vám zjevně dává šanci, jak se z toho vyvléct.“
„To nemůžu,“ odpověděla Susanna tiše. „Já vím, komu ty informace dal. A abych mohla říct, co o něm vím, musím vám říct i to, co se stalo tehdy. Takže vidíte, paní Engelhardt, on mi nedává šanci vyvléct se z toho. Chce, abych si vybrala, jestli zachráním sebe nebo jeho.“
„Tomu nerozumím,“ zamračila se Anna. Mnohem horší ale bylo, že von Landitz zjevně věřila tomu, co jí právě řekla. „Začněte znovu od začátku, Susanno. Ten člověk, o kterém jste mluvila v autě… Jak se to stalo?“
„Byl to… pátek jednatřicátého března. Frank dostal po službě tip od svého informátora v Porzu. Čekal ho v nějaké hospodě a já zůstala v autě. Slyšela jsem křik v uličce za hospodou a šla jsem tam. Nějaký muž tam napadl mladou holku a pustil ji, když mě viděl. Nedošlo mi hned, že mu vůbec nešlo o ni, že si asi počkal na mě…“
„Udělal vám něco?“ zeptala se jí Engelhardt a stiskla její ruku ještě silněji. „Susanno, ublížil vám?“ zopakovala, když mladší žena nereagovala.
„Ne,“ zakroutila hlavou a zahleděla se na svou nadřízenou. Musela se přinutit věnovat jí pozornost. „Nestihl to. Asi mě chtěl znásilnit, ale včas jsem nahmatala zbraň a vystřelila. Pak už nevím nic moc…“ pokrčila bezradně rameny. „Byl na místě mrtvý, zůstal ležet na mně. Frank mě odtamtud vzal k sobě domů. Zajistili jsme moje oblečení, bylo od jeho krve, a kolem čtvrté ráno jsme se tam vrátili.“
„Neohlásili jste to vůbec nikomu?“ zeptala se Anna. Snažila se zbavit svůj hlas jakékoli emoční reakce; kázat mohla, až bude vědět všechno.
„Ne,“ zakroutila hlavou Susanna. „Ale chtěli jsme, opravdu jsme chtěli. Proto jsme se tam vrátili. Ale když jsme dorazili, na tom místě nebylo vůbec nic. Zmizelo tělo, zmizela krev, zmizelo prostě všechno. Pak nás ozářily reflektory. Mluvil na nás muž, ale vůbec nic jsme z něj neviděli. Vzal nám mobily, zbraně, auta… s tím zmizelo všechno, co dokazovalo, že se něco stalo, a donutil nás odejít. Měli jsme zavolat z hospody o několik bloků dál, aby věděl, že tam skutečně nejsme.“
„Všechno si vzal?“ Anna ji znovu verbálně postrčila.
„Ano,“ přikývla von Landitz. „Pak jsme šli s Frankem každý domů, vyspat se na to. Vzala jsem si prášek na spaní a vzbudila jsem se kolem sedmé. Kurýr mi přinesl moje osobní věci a až pak mi došlo, že to byl asi on. Měl tak metr devadesát a byl atletické postavy, ale to je všechno, co vím.“
„Nic víc se nedalo identifikovat?“ ujistila se Engelhardt.
„Ne, poprvé nás oslepil těmi světly a podruhé nesundal přilbu. Poznala bych ještě možná hlas, ale nedávala jsem moc pozor, byla jsem… mimo.“
„To se dá pochopit, Susanno,“ odpověděla na to Anna hlavně proto, aby ji přiměla dál mluvit. Von Landitz začínala být hodně rozrušená a to nebylo dobré. „Co se dělo dál?“
„V té krabici s věcmi byl vzkaz, že mrtví drží tajemství nejlíp a že si mám Franka hlídat. Dostala jsem strach, že…“ Susanna se odmlčela a hlubokými nádechy se snažila uklidnit. Myslela na celou tu věc už minimálně stokrát, procházela ji tam a zpátky a pořád to znělo stejně stupidně. „Jela jsem za ním. Byl po kocovině a měl vykloubené rameno. Říkal, že se byl přeptat v té restauraci a v domech kolem, nechtěl se smířit s tou situací… a on ho za to potrestal.“
„Vykloubené rameno?“ zamračila se Anna. Žádné takové zranění na Traberovi nepozorovala.
„Ano, ale nešel s tím k doktorovi,“ vysvětlila Susanna, když pochopila, kam míří. „Nechtěl jít k doktorovi, pomohla jsem mu ho vrátit zpátky. Ale udělala jsem to špatně,“ pokrčila bezmocně rameny. „Bere na to prášky proti bolesti, skoro už po hrstech. Nepusťte ho k nim a uvidíte.“
„A potom?“ pokývala hlavou Anna.
„Domluvili jsme se, že nebudeme nic dělat. Jasně řekl, že pokud promluvíme, zabije nás. Věděl o nás všechno a my neměli vůbec nic, žádný důkaz o tom, že se stal zločin. Zdálo se stupidní riskovat život pro něco, co by nám nikdo nemusel věřit. Neozýval se a my mysleli, že je po všem.“
„A vy si myslíte, že tohle je ten člověk, který Trabera donutil prozradit Hoffmana a sehnat mu od něj informace?“ položila Engelhardt zásadní otázku. Tohle byl příběh, který neobstojí naprosto před nikým a zatím neměl pro obvinění, kterým čelil Traber, žádnou hodnotu.
„Já to vím,“ opravila ji Susanna pevně. „Frank není špatný člověk a vy si to taky nemyslíte. Kdyby ano, nejste tu teď tady se mnou a nepokoušíte se ho z toho vysekat.“
„O to tu teď nejde,“ namítla Engelhardt. Věřila v Trabera stejně, jako ve všechny svoje komisaře. Kdyby jí dal během těch pár let jedinou záminku pochybovat o sobě, nechala by ho převelet, plela svou malou zahrádku spravedlnosti poctivě. A právě proto ji tak osobně vtáhlo to, co se teď dělo.
„Já vím. Minulou středu jsem našla Franka u sebe doma,“ reagovala Susanna a polkla. „Choval se divně a ve dřezu byly spálené nějaké papíry, byl z toho všude hrozný… To je jedno. Řekl, že se nic neděje a pak odešel. Na tom, co spálil, se nedalo nic poznat, udělal to pořádně. Mohlo to být cokoliv a na chvíli byl kvůli tomu úplně mimo.“
„A v pátek byl Hoffman nahlášený jako pohřešovaný,“ navázala Anna zamyšleně a dívala se z okna, ne na svou podřízenou. „Takže podle vás Trabera ten člověk vydíral.“
„Nevím čím a nevím proč nemohl najít jiný způsob, jak si to zjistit, ale jsem si jistá, že jinak by to Frank neudělal,“ odpověděla Susanna. „On vám vůbec nic neřekl? Proč to udělal? Jak?“
„Říkal, že vyzvěděl co šlo od Petry, pak jí sebral nějaké papíry a hodil je do své schránky. Jinak neřekl vůbec nic, tvrdil, že je to tak lepší. Když jsem na něj tlačila, tak řekl, že ani neví proč. Že prý všechno vždycky stejně vyleze na světlo. Trval jen na tom, aby byl vyšetřován na svobodě.“
Susanna mlčky složila hlavu do dlaní. Lokty měla opřené o stůl a bylo vidět, že vzdala boj s pláčem. Nevzlykala ale nahlas; v ramenou byla příliš ztuhlá na to, aby se jí třásla, a tak byl jediným ukazatelem její dech. Engelhardt jí položila ruku na rameno. „Budete to všechno muset říct BKA a snad Traber promluví. To by ho mělo dostat z vazby. Jeho kariéru už nezachráníme, ale – “
„Frank ale nesmí z vazby, tam je v bezpečí,“ přerušila ji náhle Susanna a hřbetem ruky si otřela tváře. Pečlivý make-up byl ten tam. „Copak vy nechápete, o co mu šlo? Proč chtěl být na svobodě? Když mu naposledy odporoval, skončil s vykloubeným ramenem. Šel se vám udat, nechal se suspendovat a pak…“ Vylétla na nohy a začala zuřivě přecházet po kuchyni. „Řekl, že na všechno je už pozdě, chtěl všechno skončit… Napřed mě donutil vybrat si mezi sebou a jím a pak mě donutí nenávidět sama sebe po zbytek života!“
„Susanno, uklidněte se!“ křikla po ní Engelhardt zpátky. Začínalo toho na ni být moc, musela se soustředit na ten skutečný problém a policistku v sobě. „Tohle je věc, kterou si musíte vyřešit s Traberem a proboha prosím vás, nechte si osobní problémy pro sebe. Už tak bude mít před disciplinární komisí peklo.“
„Paní Engelhardt, nesmíte dopustit, aby Frank zůstal bez ochrany.“
„A vy?“ namítla Anna, která si na chvíli připustila, že všechno, co slyšela, je pravda. „Pokud je to skutečně tak, jak říkáte, tak první, co ten člověk udělá, až se nedostane k Traberovi, bude pomstít se na vás.“
„Promluvte s Frankem. Řekněte mu, co jsem vám řekla, a on řekne, jak to bylo,“ odpověděla Susanna pevně. „Přísahám, že všechno, co jsem vám řekla, je pravda, ať to zní, jak chce. Proč bych lhala? Mohla bych prostě jen mlčet a všechno by se vyřešilo samo… Jak Frank plánoval.“
Engelhardt nesouhlasně zakroutila hlavou a vstala od stolu. Von Landitz se jí snažila namluvit, že Traber se jejím prostřednictvím pokusil spáchat sebevraždu. Znovu s ní začínal lomcovat vztek; doteď věřila, že ho dohnalo svědomí nebo že někoho chránil, ale on měl úplně jiný plán. Přiměla se uklidnit se; z von Landitz zjevně z nějakého důvodu mluvila hlavně zhrzená milenka a to nemohla brát doslova. Ten zbytek ale bohužel musela.
„Pojedeme na stanici. Nebudete o tom mluvit si nikým a už vůbec ne s BKA, dokud nepromluvím s Traberem. Je to jasné?“
Susanna přikývla.
*
Semir s Tomem seděli ve své kanceláři, odkud měli dobrý výhled na cestu k zadržovacím celám, a dívali se na všechno kolem, jen ne na sebe navzájem. Mísila se v nich hořkost, pocit zrady a zmatení a nebyli si jistí, jak to cítí ten druhý. Jediné, co věděli, bylo, že se nesmí rozhádat ještě oni dva, takže radši neříkali nic ze strachu, že by s tím ten druhý nesouhlasil.
Na otevřené skleněné dveře zaklepala Petra a zůstala stát na prahu, trochu nejistě shlížejíc oba komisaře. „Už volala šéfová?“ zeptala se, když sebrala odvahu.
„Ne,“ zakroutil hlavou Semir a podíval se na hodinky; bylo půl sedmé večer. „Od toho, co se vrátil Bonrath nic.“
„Born a Glaser se taky ještě nevrátili?“ zeptal se pro změnu Tom jí.
„Ne,“ popřela Petra. „Odešli chvíli po šéfové a tady je zatím nikdo neviděl.“ Petra chvíli stála a nervózně si utírala dlaně do džínů. „Kluci, vy si myslíte, že Frank udělal to, co oni říkají?“
„Radši zavři,“ řekl jí Semir a sledoval, jak to udělala. Odpoledne proběhlo během Frankova zatčení takové divadlo, že většina lidí už stejně něco slyšela. Ani on, ani Tom do toho ale nechtěli přidávat svůj kousek zvlášť, když sami nic moc nevěděli.
„My nevíme, Petro,“ řekl pak Kranich, když postoupila ode dveří do středu místnosti. „Traber se údajně přiznal, šéfová ho suspendovala, pak do toho vtrhli ti dva a zbytek slyšeli snad všichni.“
„Engelhardt mu zakázala cokoli říct, dokud nedorazí jeho právník, ale právníka mu podle mě nikdo nezavolal,“ dodal Semir. „Myslím si, že šéfová je teď se Susannou.“
Petra na to založila ruce na prsou a přikývla; ve tváři měla vepsáno trochu studu, provinění a určité množství smířenosti. Mohla to čekat; neměli jediný důvod jí věřit a ona sama teď nevěděla, proč by měla věřit jim nebo sama sobě. Nechápala, jak mohla Franka tak hrozně špatně odhadnout. Otočila se na patě a zamířila zase ke dveřím, ale Tom k ní vystartoval.
„Petro, počkej, to nebyla narážka na tebe,“ spustil a chytil ji za paži. „Semir to tak nemyslel.“
„Co…? No jasně, že ne,“ zvedl se i Gerkhan. „To mě ani nenapadlo, když jsem to říkal.“
„Ne, nechte to být,“ krotila je Petra. „Udělala jsem chybu, měla jsem si toho všimnout dřív. Povídala jsem a povídala, protože jsem si myslela, že to zůstane mezi náma, a když se ztratila ta zpráva, kterou jsem natiskla, myslela jsem ji, že jsem ji někam založila a tak jsem ji prostě vytiskla ještě jednou a – “
„Petro, to fakt není tvoje chyba, slyšíš?“ chytil ji Kranich za ramena a pozorně se na ni díval. „Nikdo z nás tu nikoho nepodezíral a ani bysme na to nepřišli, kdyby do toho nezačal rýt Born.“
„A Traber k tomu musel mít nějakej důvod,“ dodal Semir. Tom na něj pozorně pohlédl; sotva byl podezřelý Traber, Semir byl najednou přesvědčený, že k tomu musel mít důvod a přitom to byl koncept, o kterém předtím pochyboval.
„Ale to ho přece neomlouvá!“ namítla Petra a sama netušila, kde se to v ní vzalo. Měla se cítit provinile, ale místo toho ucítila vztek, když to Gerkhan řekl.
„Ne, to ne,“ přitakal Tom. „Využil toho, žes mu věřila, a já se nedivím, že jsi vzteklá.“
„Když mi došlo, že to může mít souvislost, ty ztracený papíry s tím, co se stalo Hoffmanovi, chtěla jsem jí za šéfovou, ale – “
„Teď už je to jedno,“ přerušil ji Semir. „Věř mi, tebe nikdo neviní z toho, že ti Frank něco sebral. A já jsem si jistej, že on toho lituje stejně,“ orodoval dál a když zachytil Tomův nepřátelský pohled, rozhodl se vysvětlit. „Byli jste kámoši, ne?“
„To jo,“ přitakala Petra, obešla Gerkhana a sedla si na jeho židli. Semir se opřel vedle ní o skřínky a Tom si sedl na kraj stolu. „Vy to možná nevíte, ale začátky tady byly dost těžký. Pořád mi nějak nešlo být jedna z vás, jedna z party… Než se to zlomilo tím bowlingem a pořád si myslím, že kdybyste mě nepotřebovali do počtu, ani by se to nestalo. A ne, nechte to,“ zvedla ruku, když viděla, jak se Gerkhan s Kranichem nadechují. „Já vím, že to tak je. Když člověk někam patří, běžně si neuvědomí, jaký to je pro nováčka.“
„A Traber si to uvědomil?“ zeptal se Kranich s určitou známkou ironie v hlase. Když si člověk zkoušel představit pojem empatie, těžko se mu zjevil Frankův obličej.
„Jo… říkal, že pro něj a pro Susannu to nebylo tak dávno, kdy byli ve stejný pozici. Dost to pomohlo… vědět, že tu byl někdo, kdo si vždycky vzpomněl. Taky bych to do něj neřekla… ale nikdy bych ani neřekla, že mi kdy budou držet pistoli u hlavy a tak dál,“ pokrčila rameny a na chvilku se zamyslela. Pak prudce vydechla a věnovala oběma mužům roztřesený úsměv. „Ježiš, já se tak bála, že se mnou nebudete chtít mluvit.“
„Neblbni,“ usmál se na ni Tom, dřepl si k ní a položil jí ruce na kolena. Semir s potutelným úsměvem protočil oči a přešel na druhou stranu kanceláře. Zase se zamračil. „Petro, ty si myslíš, že Susanna něco ví?“
„Já?“ podívala se na něj sekretářka tónem, který jasně značil, že ji zaprvé z něčeho vytrhl a zadruhé nerozumí, proč by měla něco vědět.
„No tys s ní mluvila po tom s tím pavoukem, nebo ne? Říkalas, že za ní půjdeš,“ namítl Semir zmateně, přehrávaje si v hlavě události toho dne.
„No jo, a šla jsem,“ přitakala Petra. „Chtěla jsem se jí omluvit, jestli na ni Frank vyjel kvůli mně, ale řekla mi jen, že to není moje vina. Že ji Frank něčím naštval, ona pak zase jeho a teď se z toho nemůžou vymotat nebo co. Moc jsem tomu nerozuměla, evidentně se mnou o tom nechtěla bavit. Trvala na tom, že to nemám řešit.“
„A proč to chceš vědět?“ nechápal Kranich. „Co s tím vším má co dělat, že ti dva po sobě metali pavouky?“
„Nic,“ pokrčil rameny Semir. „Jen si myslím, že Susanna ví prd. Zaprvý podle toho, co jsme všichni pozorovali už nějakou dobu, to těm dvěma zjevně neklape. A za druhý, kdybych já musel udělat něco takovýho jako Frank, nezatahoval bych do toho tebe, nechal bych si to pro sebe.“
„Jak víš, že to musel udělat?“ namítl Tom a postavil se. „Ještě odpoledne jsi tady vykládal, že si nemůžeme být jistí vůbec nikým – zvlášť ne těma, kdo tu ještě nedělají tak dlouho.“
„Ale to bylo předtím, než se Frank přiznal,“ namítl Semir. „Kdyby byl svině, tak to z něj nikdy nedostanem a nedokážem mu to. Kdyby byl svině, tak už je klidně za horama. Tys přece říkal, že ať to udělal kdokoliv, tak měl důvod, a taky jsi najednou otočil, když se Traber přiznal.“
„No aspoň mu nenadržuju,“ odsekl Kranich. Nelíbila se mu Semirova osobní zainteresovanost. Věděl, že je Traberovi vděčný kvůli Karnevalu, ale měl pocit, že si ho nějak moc idealizoval. Choval se, jako kdyby mi minimálně zachránil život.
„Ne, ty jsi zaujatej tím opačným způsobem,“ nezůstal pozadu Semir. „To tě taky zrovna nešlechtí.“
„Tak já radši půjdu,“ vyjádřila se Petra, ale ani jeden z nich jí nevěnoval pozornost, takže vyklouzla z jejich kanceláře absolutně bez povšimnutí.
„Co o něm vlastně víš?“ zamračil se Kranich na partnera. „Ještě čtrnáct dní zpátky jsme neměli ani páru, odkud přišel a pořád ani nevíme proč. Mohl přijít sám, mohl mít průser a je tady za trest, mohlo se stát milion věcí. Třeba si představujem někoho, kdo vůbec neexistuje.“
„No a co?“ rozhodil Semir rukama. „Copak tys nikdy neudělal nic, na cos chtěl zapomenout? Proč tě tak zajímá, co bylo? Oběma nám zachránili život a neudělali nic, co bysme neudělali my dva, tak proč se na něj za každou cenu snažíš vyškrábnout nějakou špínu? Copak nestačí, co se děje teď?“
„Protože bych rád věděl všechno, než se pustím do války,“ odpověděl Tom a sedl si na svou židli, přitahuje si k sobě klávesnici. „Sám jsi řekl, že lidi okolo neznáme moc dobře. Tak se na to podíváme.“
„Co chceš dělat? To si ho najdeš v systému?“ zeptal se Semir, když viděl, jak se Tomovy prsty rozběhly po klávesnici. „Budeš si ho jako prověřovat? Prověřoval bys i mě?“
„Proboha Semire, to není to samo!“ namítl Kranich hlasitěji, než plánoval. „Řekni mi, co chceš dělat? Budem tu dál sedět a civět do prázdna? Půjdeš si pokecat s Traberem, který ti stejně nic neřekne? Chceš čekat, až Glaser udělá to samo a Born si nás pak vychutná?“
Semir chvíli uvažoval, zatímco Tom se se zatvrzelým výrazem vrátil k mašině na svém stole. Ať se to Gerkhanovi líbilo nebo ne, pravda byla, že Born a Glaser teď nejspíš prověřují všechna dostupná data o svém novém podezřelém. A pokud měl čas psychologa aspoň trochu poznat, tak podle toho, jak řádil během Traberova zatčení, se do toho Born pěkně zažral a měl pěkný náskok.
Semir přešel místnost a opřel se o stůl vedle Toma, aby zkoumal Traberova data na kolegově obrazovce. „Vidíš, už to je divný,“ řekl Tom po chvilce a ukázal na určitá data v kolegově životopise. „Dělal na protidrogový