AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Prozatímní parťačka
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Za komentáře budu vděčná Wink

"Už je mimo ohrožení života, dostane se z toho." pronesla s úsměvem sestra, která právě vyšla ze dveří. Tomovi spadl kámen ze srdce. Se Semirem to vypadalo hodně bledě, nedávali mu velké naděje na přežití …

Tom se zkroušeně posadil za stůl a zahleděl se před sebe. Obvykle zde viděl sedět svého parťáka, ale nyní zde bylo pouze prázdné místo. Proč se to muselo stát zrovna Semirovi? Proč? Vždyť už jsme měli tolik bouraček, že bychom se ani nedopočítali. A ještě za to vůbec nemohl. Nějaký debil, co si hrál na machra, do něj narazil.
Na služebnu vešla mladá dívka. Tom, zabraný do svých myšlenek její příchod vůbec nepostřehl. Slečna veplula do šéfčiny kanceláře, kde se posadila. Po chvíli Anna mávla na Petru, aby k ní do kanceláře poslala Kranicha.
„Dobrý den.“ pozdravil neznámou. „Co se děje?“ zeptal se Engelhardtové.
„Dovolte mi, abych Vám představila slečnu Corneile.“
„Lena Corneile. Těší mě.“ usmála se a podala Kranichovi ruku.
„Mě také.“ oplatil jí úsměv. Na šéfovou ale vrhl nechápavý pohled. Stále netušil, proč mu ji představuje.
„Slečna Corneile teď bude týden pracovat s Vámi.“
Tom vykulil oči.
„Děkuji, že jste přišla. Takže zítra v osm?“
„Já děkuji, že jste mě vzala. Budu tady. Na shledanou.“ usmála se a odešla.
Engelhardtová věděla, proč ji poslala pryč – Tom si totiž někdy nedává pozor na to, co říká a nechtěla, aby řekl něco nevhodného.
„Šéfová? Tohle pískle má jako být můj parťák? To má jako být náhrada za Semira?“ z jeho hlasu čišelo naštvání i zoufalost.
„Kranichu.“ pronesla naprosto klidným, ale důrazným hlasem. „To děvče je nejlepší studentkou na celé policejní akademii!“
„Aha, takže ještě ani není policajtka. Šéfová, potřebuju k sobě někoho zkušeného!“
„Kranichu!“ pronesla velmi vážně a důrazně. „Už nechci slyšet ani slovo. A doufám, že se k ní budete chovat pěkně.“
Kranich nasupeně odešel. To snad není možné! Semir je v kómatu, za pár dní začínají prázdniny a ona mi přidělí takové mláďátko!

Lena přišla na služebnu krátce před osmou ráno. Všichni ji mile uvítali a ukázali jí, kde je její stůl.
Kranich přišel jako vždy pozdě. Vletěl do kanceláře jako hurikán, sotva ji pozdravil. „Máme jet na dálnici.“ Lena se zvedla. „Máte řídit.“ dodal naštvaně a hodil jí klíčky od Semirova BMW. To, že ona měla řídit auto jeho nejlepšího přítele a parťáka mu šlo opravdu proti srsti.
„Dobře.“ usmála se. Rozhodně si nechtěla nechat zkazit hned první den praxe Kranichovou blbou náladou.
Oba nasedli a Corneile se svižně rozjela. Podle stylu její jízdy bylo poznat, že rozhodně není žádná začátečnice. Kranicha to překvapilo.

Ve vysílačce zapraskalo. „Centrála volá Kobru 11! Kobro 11, slyšíte mě?“ ozval se ženský hlas.
„Co se děje, Meike?“ identifikoval ji Tom po hlase.
„Na A4 se řítí nějaký šílenec 230 km/h. Teď byl nahlášen na 55. kilometru. Kde přesně jste vy?“
„Na 60.“
„Dobře. Pokuste se ho zastavit, jede ve stříbrném Mercedesu. Poznávací značka DBM3307. Kolegové již uzavírají nájezdy a zastavují provoz na dálnici.“
„Dobře. Děkuju.“
Ve vysílačce opět zapraskalo a spojení se přerušilo.
„Nemám raději řídit?“ zeptal se Tom. V jeho hlase bylo znát, že ji ani trochu nevěří.
„To je dobré, pane Kranichu.“
Bylo znát, že na dálnici rychle ubývá aut. Netrvalo dlouho a Lena uviděla ve zpětném zrcátku onen Mercedes. Nechala se jím předjet a pak zapnula majáčky. Věděla, že kdyby to udělala obráceně, riskovala by, že se ji bude snažit zlikvidovat. Takhle neměl tolik možností, když jela až za ním.
Řidič Mercedesu zaklel. „Poliši. Tak ty mi tady ještě chyběli!“ vytáhl zbraň a vystřelil. Naštěstí se netrefil.
Lena taky vytáhla zbraň. „Drž volant!“ poručila Kranichovi a vyklonila se z okénka. Pečlivě namířila a vystřelila. Trefila se. Naprosto přesně. Prostřelila vozidlu pneumatiku a to dostalo smyk a narazilo do svodidel. Corneile zastavila a Kranich rychle vystoupil a rozběhl se k autu. Udělal ovšem velkou chybu, nevyndal si svoji zbraň. A toho dokonale využil muž, sedící v havarovaném autě. Namířil na Toma. „Ani se nehni nebo je po tobě.“ Neustále na něj míříc, vystoupil z auta a vzal si ho jako rukojmího. Lena též vystoupila.
„Odlož tu bouchačku!“ zařval na ni muž držící Toma.
Tom chudák jenom zděšeně stál a čekal, co bude. Nemohl totiž vůbec nic dělat. Jenom doufat, že tohle přežije …
Corneile zvedla pistoli do úrovně očí, zamířila a vystřelila. Muž padl k zemi, byl mrtvý. Lenina přesná rána do čela ho zabila.
Kranich i Corneille byli v šoku. Tom z toho, co se stalo, jak ho z toho Lena vysekala a také ze své nepozornosti! Vždyť to byla naprosto školácká chyba! Jak jsem mohl vůbec něco takového udělat? Corneile se třásla. Bylo to poprvé, co někoho zabila a cítila se opravdu strašně. Sesunula se k zemi a zády se opřela o auto. Věděla, že nemohla jinak. Vždyť přece nemohla obětovat život parťáka za život nějakého zločince!
Netrvalo dlouho a přijeli kolegové. Lena nechtěla řídit, dala klíčky Tomovi a poprosila ho, jestli by s autem nemohl dojet na služebnu a ona jela zpátky s Dieterem a Hottem. Popravdě, vůbec neměla chuť jet zpátky s Kranichem, cítila, že ten člověk ji vůbec neměl rád, snad ji i nenáviděl.

Odpoledne, když jim skončila služba, nasedla Lena do své černé Audi a rozjela se k Hartmutovi. Byl to její dlouholetý kamarád a chtěla si s ním popovídat. Věděla, že se mu může s čímkoli svěřit a on jí vždy poradí.
„Pane Freunde, jste tu?“ zavolala, když vstoupila do otevřených vrat KTU.
„Ahoj Leno!“ přivítal ji s nadšením a objal ji. „Jsem rád, že tě zase po dlouhé době vidím!“
„Zase nepřeháněj, vždyť to nejsou ani dva týdny!“ rozesmála se. „Máš tady strašné vedro. Jsem čekala, že u tebe bude líp a ono nic.“ povzdechla si.
„Co čekáš, když je venku 35°C ve stínu.“ povzdechl si taktéž. „Platí to dnešní umývání aut?“ zeptal se nadšeně.
„Samozřejmě!“ přikývla. „Když se na něčem domluvíme, tak to snad platí, ne?“ pronesla naoko vážně. „Máš plavky?“
„No samo! A ty?“
„No samo!“ odpověděla mu stejně a oba se rozesmáli. Věděli, že na dnešek hlásili až 40°C ve stínu a tak se domluvili, že až odpoledne skončí u dálniční, tak přijede na KTU a společně „umyjí auta“. Jejich umývání aut totiž vždy zvrhne ve vodní bitvu …
A nejinak tomu bylo dnes. Blbli jako malí. „Stříleli“ po sobě vodou z hadic, schovávali se za auta … Jejich zábavu jim zkazil Kranich, který přijel zrovna, když se nejvíc bavili.
„Panebože Hartmute! Co to tady vyvádíš?“ zeptal se trochu zděšeně, když uviděl technika pouze v koupacích šortkách, jak zpoza auta míří na další auto hadicí.
„Bojuju.“ křikl na Toma a pustil hadici na plno. Na protější auto dopadl silný proud vody.
Najednou se Hartmut rychle skrčil. Zpoza druhého auta se vynořila Lena a vyslala proud vody na Freundovo auto. Zamířila ovšem trochu výše, aby kapky vody dopadly i za auto a zmáčely jejího kamaráda. Netušila ovšem, že za autem stojí také Kranich. A ten schytal pěkně studenou sprchu …
„Co to k sakru má být?“ ozvalo se naštvaným hlasem. Corneile poznala, že se jedná o Kranicha. A také pochopila, že schytal zásah. Vyšla zpoza auta, by se mu omluvila. Jakmile to ale udělala, Hartmut na ni namířil a na ni dopadl proud studené vody. „ÁÁÁ!“ zakřičela. „Harty! To je nefér!“
Kranich jenom valil oči. V hlavě měl absolutní zmatek, vůbec netušil, co se tady děje. Jediné, co ho napadlo bylo, že ty dva spolu chodí.
„Promiňte, pane Kranichu. Netušila jsem, že tam jste.“ omlouvala se, ale měla co dělat, aby nevybuchla smíchy. Kranich totiž vypadal opravdu směšně. A jeho úšklebek tomu ještě dodával tu pomyslnou korunu.
„Nic se neděje.“ snažil se potlačit svůj vztek.
„Jdete za Hartmutem?“ zeptala se.
„Ne, za Vámi.“
„Opravdu? Co byste potřeboval, pane Kranichu?“
„Ehm, nemohli bychom si tykat?“ navrhl.
Byla překvapena. „Zajisté. Lena.“
„Tom.“
Potřásli si rukou.
„Já, chtěl jsem ti poděkovat, že jsi mi zachránila život.“ usmál se na ni. Bylo to poprvé od doby, kdy se dozvěděl, že je to jeho nová parťačka. Po tom, co se stalo, přehodnotil svůj názor na ni. Uvědomil si, že od něj nebylo vhodné, jak se k ní choval. To, co se stalo Semirovi ho neopravňovalo k jeho hroznému chování.
„Nemáš mi za co děkovat. Vždyť tak by se v mojí situaci zachoval snad každý ne? Byla to samozřejmost!“ usmála se.
„Děkuju.“ Objal ji. Bylo mu jedno, že z ní crčí voda, sám byl celý promáčený až na kost. „Bude z tebe dobrá policistka.“
„Doufám, že jednou budu tak dobrá jako můj otec.“ zasmála se.
„A co dělá tvůj otec?“
„Je policejní prezident …“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Prozatímní parťačka
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma