AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
80%
 80%  [ 4 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
20%
 20%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 5

Statečná
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu povídka o osobě, kterou mnoho lidí nemá rádo... Smile mně to nedalo a rozhodla jsem se podumat nad tím, jaká mohla být její minulost... Embarassed
Snad se Vám bude líbit!

Woxys


----------


Statečná



Šedý holub roztáhl perutě a drobnými růžovými nožkami se odrazil od cihly tak staré a zvětralé, že z ní i ten jemný dotek malé váhy ptačího tělíčka odrolil pár narezlých kousků. Holub již o tom nevěděl: nechal si do křídel opřít nápor studeného prosincového větru a vynesl se na něm až na špici tmavé fiály, kde se posadil, s vrkáním shlížeje dolů na hemžení lidí. Davy, které se středem vánoční Vídně sunuly jako dravé říční proudy, však ani nenapadlo pohlédnout vzhůru, směrem k němu: lomené gotické oblouky Stephansdomu pro ně byly obvyklou kulisou, něčím obyčejným, nevzrušujícím. Daleko více je zajímaly místní obchody, kde se za výlohami blyštěly drahé hodinky a ještě dražší šperky, kde se novými a drahými modely pyšnily umělohmotné figuríny, kde se do plastikových kelímků nalévalo víno a předražená a přitom řídká, odporná horká čokoláda.

Připadala si hrozně sama: jakoby to bylo rok od roku horší, ne naopak. Zmocnil se jí pocit, že drží v dlouhých štíhlých prstech stroj času, kterým všechny ostatní zastavila, aby se klidně prošla mezi jejich znehybnělými těly: a přitom to bylo naopak, to ona jediná stála a nasávala duši města, zatímco jeho obyvatelé a hosté brousili podrážkami bot již tak dost hladkou dlažbu z černých kamenů.
Vzdychla a zamířila mezi stánky přímo pod dómem, aby očima přejížděla přes všechny ty zbytečnosti, které se tu prodávaly: s úsměvem, který jako by k ní vůbec nepasoval, se mazlila s hračkami a zvonky, s kýčovitými plyšovými prasátky a marcipánovými koníky.
Takhle to má být, pomyslela si, v duchu objímaje celou svůj Vídeň, celé Rakousko.
Místo, kde o ní nic nevěděli.


,,Mami... Maminko!“
,,To nic, broučku, bude to dobré, slibuji!“
,,Bojím se! Chci domů...“
,,Buď hodná holčička, Christine. Jen buď hodná a poslouchej! Máma je s tebou...“


Dala se ulicí dolů, míře k vánočním trhům u městské Radnice: ulice kolem ní žila koledami, disharmonickými a postrádajícími krásu a smysl díky tomu, že z blízkých obchodů zněly různé písně a míchaly se dohromady.
Sklonila se k drobné, jen lehce zdobené jedličce, aby za sebou hned uslyšela kroky po zisku lačnícího prodavače sladkých koblih, který snad přišel potencionální zákaznici připomenout, že vůně jehličí je jen doplňkem ceny, jenž ona zaplatí za jeho zboží.
Pouze lehce zvedla koutky a odvrátila se, nijak nepřekvapena tím, že úsměv neopětoval.
Byl to přece Vídeňák, Rakušan. Jeden z těch, kteří ji nepochopili.


Zvedla se na nohy, nenápadně se opíraje o stůl, aby nepřiznala slabost, jenž ji hrozila shodit na zem: když však promluvila, byl její hlas pevný a jistý, jako sám kámen, do něhož je vtesán náš svět. ,,Pošleme tam speciální jednotku: vchody jsou tři, plus otvor ve střeše, kterým by mohl utéci. Musíme zajistit všechno: tady,“ zařadila správný diapozitiv, ,,je mapa té továrny. Tým jedna půjde hlavním vchodem, tým...“
,,Paní komisařko...“
Hlas jednoho z dvaceti dosud jen tiše sedících policistů byl naplněn ohromným šokem. Otočila se k němu.
,,Paní komisařko, co... to rukojmí?“
Polkla. ,,Nemůžeme nechat Pelzse, aby ujel z Rakouska,“ pronesla tvrdě, barikádujíc v sobě každou známečku emocí, která se jí hrozila odrazit ve tváři. Strohost a disciplína. Její štít. ,,Vraždil by dál! Je ve veřejném zájmu, abychom ho zlikvidovali dnes.“
,,Proboha! Chtěl zmizet už před dvěma dny a vy jste to zdržovala. Proč to dítě teď ještě ohrožujete nějakým překotným zásahem?!“ zajíkla se vysoká blondýna, rukama úzkostně roluje dolní lem sukně své uniformy. ,,Je to přece vaše dcera...“
,,Děkuji za připomenutí, Holzmanová!“ Hlas se jí poprvé zachvěl. ,,Pelzs zabil sedm lidí bez jakéhokoliv motivu: vážně si myslíte, že když přejede hranice do Čech, Christinu vysadí u silnice a sám ujede, aby se dal na ctnostný život? Ne! My jsme policie, nesmíme dopustit, aby nám proklouzl mezi prsty a rozjel ten kolotoč nanovo – i kdyby už ne v Rakousku! Dnes,“ přejela je pohledem tak ostrým, že se mimoděk přikrčili, ,,to skončí. A pokud ta akce proběhne podle plánu, tak...“ zakolísala, ,,tak můžeme dostat rukojmí živé a zdravé. Takže poslouchejte: tým jedna to vezme...“


Vysoké stromy smutně působícího parku byly ověšeny nevkusnými svítícími figurkami trpaslíků, srdíček a hvězd: odvrátila zrak a vybrala si jednu z postranních cest, aby se vyhnula davům, které se vrhly spíše do centra dění, než sem, kde bylo rozházeno jen pár chudě působících stánků. K jednomu z nich se spěšně vydala, vůbec poprvé toho dne zrychluje krok: vzápětí rukama pohladila jemnou plyšovou srst modrého medvídka, který jí, vyměněn za nekřesťanských osmnáct Euro a třicet centů, spočinul v náručí.
Žena, která jí hračku prodala, se nad jejím dětinským gestem nijak nepozastavila: možná se o své podivné zákaznici domnívala, že je šílená.
Pocházela přece z Vídně, z Rakouska... a celá tahle země si to o ní myslela tady.


S tupým výrazem hleděla na to, jak se muž s prostřeleným bokem zmítá v policejních poutech, aby byl, za blesků foťáků všudypřítomných novinářů, narván do auta a odvážen do cely předběžného zadržení. Zítra bude v médiích tématem číslo jedna: a mnozí přítomní reportéři si již v hlavách promítali úvodní řádky i nadpisy svých článků.

Bestie dořádila?
Policie dopadla sériového vraha?
Doupě lidské zrůdy odhaleno?
Sláva: konec sedminásobného vraha?

Zítra se vídeňská policie dočká poct, kdy bude zahrnuta pestrými kyticemi jásotu davů a poplácávání po ramenech: a jako vždy se nechá ukolébat a usne na vavřínech vděčnosti, aby pak byla velice zaskočena vlnami kritiky, na niž média zase brzy najedou.
Ale ona na to vůbec nemyslela.
Očima dávno opustila scénu odjíždějícího vozidla: s tichým zaskučením přejela prsty černou skvrnu, jenž se otiskla na podlahu strohé budovy továrny, kde se před několika lety vyráběly hračky. Tady se do betonu vsákla krev. Podle patologa tomu, kdy byla ještě čerstvá, mohlo být tak čtyřiadvacet hodin. Množství odhadl na dva až tři litry.
Kolik jich mohlo kolovat v tělíčku sedmileté holčičky?

Klečela na kolenou, v hlavě prázdno. V srdci nic.
,,Paní komisařko...“
Nedbala přítomnosti podřízených: nevzhlédla, dlaní dál spočívaje na zaschlé tmavé cákotě.
,,Je nám to všem strašně moc líto... Cítíme s vámi.“
Lžete, pomyslela si, náhle v krku cítě něco, co ji hrozilo zadusit, co jí nedovolilo vydat ze sebe ani hlásku, ač toužila křičet, ač toužila vyřvat do celého světa bolest, která jí leptala jako injekcí do těla vstříknutá kyselina.
Lžete, lžete, lžete.
Není ve vás lítost, ani soustrast, jen šok a... a znechucení z toho, co jsem udělala. Možná, pokud DNA potvrdí, že je ta krev její... jsem obětovala vlastní dceru, abychom ho dostali. Co si vlastně myslíte? Že jsem to riskovala jen proto, aby na nás pěli ódy v médiích? Abych dostala metál od ministra vnitra? Aby mě povýšili, zvedli mi plat?!
To nikdo z vás nerozumí pojmu ,,vyšší zájem?!“



Medvídek měl špatně ušitou tlamičku, až teď si toho všimla. Jeden koutek úst měl daleko níž, než ten druhý: to však bylo skutečně to poslední, co jí mohlo vadit. I jí by se stejně líbil, napadlo ji a s veškerou vřelostí polaskala plyšákův čumáček. Christine tyhle hračky milovala, měla jich úplně plný pokoj: a ona jí je kupovala při každé příležitosti, jak jen mohla. Dáreček z Londýna, Chris. Měkoučká pohlednice z Paříže, roztomilé potěšení ze služební cesty do Athén.
Se zamyšleným výrazem se prodírala mezi lidskými těly, aby se alespoň na moment ponořila do míst, která jí byla rodištěm a kdysi i domovem. Do nebe se tyčící věže Stephansdomu, okrasné zahrady Schoenbrunnu, skvostná náměstí i úzké uličky ji však dávno odvrhly, přijímaje teď její každoroční vánoční návraty jen s velkou nelibostí.
Ani nevěděla jak, ale v dlani ji zahřál kelímek s ošizeným, vodou naředěným svařeným vínem, který jí pohladil nos vůní skořice: znova se zastavila, pohlížeje na to lidské hemžení, na tváře zachmuřené starostmi ze shánění dárků, jenž by mělo být radostí, na vyřvávajícího bezdomovce, který se vyhrožováním domáhal pár drobných, na mladou dívku, která se tulila k růžovolícímu chlapci, na o berlích se vlekoucí babičku, která zoufale volala psa, jenž jí utekl, aby se ráchal v záplavě vlhkého, již zetlelého listí...
Tohle byli obyčejní lidé z Vídně, z Rakouska. Ti, kteří jí dali nálepku....


Nesnesla to.
První dva týdny si namlouvala, že se to uklidní, že si někdo uvědomí, proč to všechno udělala, proč dala příkaz ke zdržování celé té záležitosti a pak naopak k rychlé akci.
Tělo její Christiny nikdy nenašli: jediné, co po rozkošném zlatovlasém děvčátku zůstalo, byla hrstečka černého prášku, z betonu seškrábnuté zaschlé krve v Petriho misce. Pelzs ji zabil během těch dní, kdy ho na její příkaz nechávali vydusit, aby udělal chybu. Jen díky tomu čekání seděl sedmi... vlastně osminásobný vrah ve vazbě a čekal na soud, který mu nedlouho poté určil prožít zbytek života za mřížemi.
Byl to její plán.
A jen její hlavu zalila vlna nepochopení, zhnusení, šoku, výčitek a nářků, lámání rukama nad ženou, která je schopna riskovat život vlastního dítěte.

Jak mohl být v té vřavě slyšet její hlas, v té době tak slabý a bezmocný vnitřní bolestí?
Jak jim měla říci, že ty noci čekání na akci, již zdržovala, proplakala, probděla je se smrtelně bledou tváří, když si prohlížela fotky dcery, znovu, znovu, znovu a znovu, snímek po snímku, s vědomím, že ji už nikdy nemusí vidět?
Jak jim měla vysvětlit, že pro svůj poklad žila, že od chvíle, kdy na úplně zbytečné výpravě do hor zemřel její přítel, Christinin otec, neměla na světě nikoho jiného, než svou dceru? Copak byli ochotní poslouchat, že byly doby, kdy si ona sama nemohla nic koupit, aby jako samoživitelka měla na základní věci pro své dítě?
Ne, to nešlo...
Oni prostě nechápali, proč to udělala.

Každý z těch, kteří jí tiše spílali do krkavčích matek, kteří ji sjížděli nechápavými, pohrdavými pohledy, byl potenciální Pelzsovou obětí: mohli to být právě oni, nebo jejich děti, koho by příště nalezli s proříznutým hrdlem v kaluži krve.
Ona tomu zabránila.
V pro ni nejbolestivější chvíli, se její rozum zmohl na úvahu, pramenící ze samé čistoty rozumu: jeden... je daleko méně než osm miliónů životů potenciálních obětí. To byl vyšší zájem.
Nechala se připravit o to nejcennější, co měla, aby pomohla, aby přispěla k dopadení někoho, kdo měsíce terorizoval a ochromoval celou zemi. A čeho se dočkala? Pohrdání.
Oni nikdy nepochopí, jak jí bylo, když jí Pelzs do telefonu oznámil, koho má v kufru svého auta, nikdy nepochopí, co ji sevřelo za pocity, když hleděla na odporný černý flek, jenž býval tím, co proudilo Christininými žilami.
Nepochopí, co je to oběť.

Místo soucitu se na ni dívali skrz prsty. Slyšela jejich slova, šeptaná v hloučcích podřízených, kdykoliv se k nim otočila zády.
Ženská, co kvůli úspěchu svého týmu obětovala vlastní dítě.
Tvrdá, krutá, bezcitná, studená jako led, cynik.

Prchla.
Říkala tomu přestup, nová zkušenost, změna prostředí, zajímavá příležitost... ale byl to útěk.
Německo ji přivítalo šedou stěnou domů nořících se z podzimní mlhy: a ona moc dobře věděla, že ji matný mrak hustých kapek neskryje dlouho.
Pověst ji dostihla.
Krutá, cynická, hledící jen na úspěch.
Tradovalo se, že každou větu začíná slovy ,,ve vyšším zájmu“.
A ona časem ztratila sílu je přesvědčovat, ukazovat, co nosí pod studenou maskou, kterou si nasadila pro ochranu duše, jenž se každé Vánoce vracela do Vídně a vybírala dárky pro dávno mrtvou dceru.
Zaměřila se na práci. Na všechny byla tvrdá, na sebe brutální, jak kdysi někdo řekl. S takovými hesly se obliba nezískává snadno...


Isolde Maria Schrankmannová, německá státní nádvladní, se podívala na hodinky a poprvé od chvíle, kdy vystoupila z vlaku, se zamračila: v dlani zmáčkla prázdný kelímek od svařáku a postavila ho na pultík obchůdku, z něhož pocházel.
Vánoční Vídeň... na maličkou chvíli ucítila v očích slanost, kterou zahnala spěšným mrkáním: tohle si nemohla dovolit, ne, ne ona. Polkla a očima přejela Radnici, park i výstavní čela okolních architektonických skvostů.
,,Tak zase příští rok,“ řekla tiše a otočila se, aby prudce narazila do zad v tu chvíli zrovna mlčícího bezdomovce, který se chystal na další dávku řvaných žádostí o peníze. ,,Promiňte,“ dlaní mu smetla z vlasů otrhaný bukový lístek. ,,Na, jen si to vezměte.“
Muž s otevřenými ústy zíral na vysokou postavu, která se ztratila v davu. ,,Ženská bláznivá, co já bych s tím...“ zavrtěl hlavou a hodil modrého plyšového medvídka, kterého mu strčila do náruče, přímo do odpadkového koše.
Vídeňák, Rakušák, člověk. Jen z těch, kteří jsou líní přemýšlet.



Konec.....

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Nejúžasnější povídka jakou znám.

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Tess


Založen: 19. 10. 2007
Příspěvky: 36
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Wox,
je.........pěkná ,je.....děsivá,snad k tomu přizpívá i počasí,a krátící se den.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Byla to náhoda, že se mi zrovna při čtení téhle povídky připletla do playlistu písnička, v níž se z velké dálky ozývají dětské hlasy. Ta povídka mne vzala a pohltila tehdy stejně jako dnes. Já ji chápu, vím, jak jí bylo, a vím, proč to udělala. Chápu i že to udělala a mrzí mne reakce lidí, kteří jí zničili i budoucí život, přičemž jediné, nač se zmohli, bylo bezprostřední a naučené: Cítíme s Vámi. Jakoby to pomohlo, když ji nedokážou pár chvil na to podržet, nebo alespoň nepotápět. Crying or Very sad

    je úžasná, Wox


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
opravdu nádherné Woxys

kdyby to byla pravda tak bychoch alespoň vědli proč je taková jaká je

ale opravdu moc a moc hezké

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Děkuji moc za reakce! Embarassed Embarassed Embarassed

Fí: přesně... Sad nikdo ji nepodržel, myslím, že i její rodina na ni byla naštvaná Sad rozhodně matka jejího přítele ji nenáviděla. Protože ztratila to jediné, co jí po synovi zbylo...

Všel:
potěšila jsi, děkuji Embarassed Embarassed Embarassed

Tess:
nevím proč, ale tohle mě fakt napadlo jako vánoční povídka Embarassed

Dena:
já si ji tak představuji Embarassed že se jí to fakt stalo...

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 428
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Wox.. nemám slov, mohu jen říct, že jsem vybrala dobře, když jsem si chtěla přečíst zrovna toto Embarassed
Smutné, depresivní, ale má to vnitřní krásu..

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Statečná
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma