AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Povídka č. 043 - Pokusní králíci
Tina11


Založen: 08. 12. 2007
Příspěvky: 92
Bydliště: Ústí nad Labem
Odpovědět s citátem
Byla polovina února, kde vládla pěkná a krutá zima, krásné svítilo sluníčko a modrá obloha. Tina, Tom a Semir se zastavili na něco dobrého v jednom motorestu, když končili svou pravidelnou prohlídku dálnice A1. Když odcházeli z motorestu, na parkovišti stál autobus, který měl už před odjezdem. Tina stála venku před motorestem společně s Tomem. Jedna mladá blonďatá dívka se zakoukala na Tinu, a hned šla za ní. Tom zase odešel za Semirem, protože něco zahlédl v motorestu. Tina se podíval směrem k mladé dívce a hned jí šla naproti. Přítel mladé dívky se divil, kam tak náhle odešla.
TERKA: „ Tino, si to ty.“ Tina s Terkou objali a každá měla na velký úsměv na tváři.
TINA: „Terko, jsem to já.“
TERKA: „ Jsem tak ráda, že tě vidím.“
TINA: „ Ale i já. A co ty vlastně děláš v Kolíně?“
TERKA: „ Jsem tady s přítelem, udělali jsme si romantický víkend.“
TINA: „ No né.“
TERKA: „ A ty?“
TINA: „ Kolín se stal mým trvalým domovem. Ale Itálii jsem nezavrhla.“ Tom se Semirem hledali Tinu, kam se mohla ztratit. Až ji uviděli s obležení jedné mladé dívky a chlapce. A náramně se smáli.
ONDRA: „ Nechceš mě představit?“
TERKA: „ Tohle je moje kamarádka Tina ze základky. Tino, chci ti představit mého přítele Ondru.“
TINA: „ Velmi mě těší.“
ONDRA: „ I mě. Terí, nechci tě nějak honit, ale za chvilku odjíždíme.“
TERKA: „ Dej mi tvoje číslo, já ti zavolám, sejdeme se a popovídáme si.“
TINA: „ Tak dobře, už teď se těším.“ Tom se Semirem se koukali na Tinu, a říkali si, odkud tu dívku Tina zná. Tina s Terkou a Ondrou se rozloučili, nasedli do autobusu. Tina se koukala na odjíždějící autobus a to už za ní stál Tom se Semirem.
TOM: „ Kdo pak to byl?“
TINA: „ Kamarádka ze základní školy.“
SEMIR: „ Má stejný scénář jako Elena?“
TINA: „ Ano, ale Terka se vypařila jako pára nad hrncem, bylo to ze dne na den.“ Odcházeli k BMW.
TOM: „ Něco se mezi vámi stalo?“
TINA: „ Mezi námi ne, ale v její rodině. Prožívala dost kruté časy od 7. Třídy.“
SEMIR: „ O co šlo? Jestli to teda není tajné?“
TINA: „ Její nevlastní otec byl dost na krutý. Byl velkým alkoholikem, nadělal hodně dluhů a její matka to všechno splácela, jak se dalo. No a pak se dostalo i domácí násilí.“ Když byli u BMW, nasedali do auta a odjeli směrem k služebně.
TOM: „ Jak to řešili?“
TINA: „ Hodně jim pomohl můj otec. Pomáhal jim, co má dělat, jak se proti němu bránit. No a pak zmizeli, když Terka ukončila celou základku. Ani nevím, jak to dopadlo s jejich nevlastním otcem. Jestli skončil někde na léčbě nebo v base.“
TOM: „ Dost krutý když měla těch patnáct let.“
SEMIR: „ To máš pravdu.“

O tři hodiny později………. Na služebně vládl klid. Tina ve své kanceláři volala s kamarádkou Terkou. Když Tina končila rozhovor, tak se koukala ven z okna. Když Tina skládala mobil na stůl, na parkoviště dálniční policie přijela červená Škoda Octavia. Z Octavie vylezl zraněný chlap. Měl zraněné břicho po střelném zranění.
TINA: „ Proboha.“ Tina si vzala bundu a hned šla za Andreou. U Andrey byl její manžel Semir. „ Andreo, zavolej sanitku.“
ANDREA: „ Ale proč?“
TINA: „ Neptej se a rychle.“ Po cestě ven si oblékala bundu. Semir se hned podíval z okna.
SEMIR: „ Řekni jim, že se jedná o postřeleného muže.“ Andrea hned vzala telefon a volala záchrannou službu. Semir hned zaběhl za Tomem, který si hrál na počítači. „Tome, máme před služebnou práci.“ Tom se okamžitě zvedl a šel se Semirem ven před služebnu. Chlap z auta kousek ušel a pak se sklátil k zemi. Tina chlapa utočila na záda, a zkontrolovala mu tep na krku, jestli je na živu.
TINA: „ Neboj te se, záchrana je na cestě.“
HANSEN: „ Letiště, letiště,…….“ A chytnul Tinu za ruku. Jeho ruka byla celá od krve, jak si instinktivně šáhl na své zraněné břicho, když ho postřelili na jednom dálničním parkovišti.
TINA: „ O jaké letiště se jedná? Co má být na tom letišti?“ To už byl Tom se Semirem u Tiny. Také nechyběli venku kolegové se šéfkou a Andreou.
HANSEN: „ Letiště…….“ To už se muži udělalo mdlo a zemřel u Tininých nohou. Tina mu zatlačila oči a položila mu jeho ruku na jeho tělo. Komisařové se podívali na sebe.

O několik minut později……. To už zde byla sanitka, která si převzala tělo mrtvého muže a převeze na pitevnu. Auto už obhlížel technik Hartmut. Šéfka s Tinou si od lékařů dozvěděla, jak přibližně muž zemřel. Andrea podle dokladů mrtvého zjistila, že se jedná o primáře chirurgie v nemocnici sv. Anny v Düsseldorfu – Herberta Hansena. V Kolíně žije se svou rodinou. Komisařové s šéfkou se zastavili u Hartmuta, co přibližně objevil na autě.
SEMIR: „ Už máš něco?“
HARTMUT: „ V autě jsem našel stopy po kulkách. Rozbili zadní sklo a skončili v rádiu. A pak další dvě proletěli skrz sedačku.“
ŠÉFKA: „ To by odpovídalo, lékaři našli stopy na těle mrtvého. Náboje zůstali v těle.“
HARTMUT: „ Na dveřích jsem našel krvavé stopy ruky.“ Zavřel dveře u řidiče, kde byli vidět krvavé stopy mrtvého. „Takže mrtvého nejdříve postřelili, a pak teprve nasedl do auta a odjel.“
ŠÉFKA: „ Před někým ujížděl.“
TOM: „ Kolik tak přibližně mohl ujet?“
HARTMUT: „ Počítám, že ztratil hodně krve. Tak na nejvýš těch 15km.“ Přišel k nim, Hote.
HOTE: „ Andrea vám posílá adresy.“
SEMIR: „ Hote, vem si Bonráta projeďte všechny benzínky, odpočívadla do 15km, vem te si od nich záznamy z kamer.“
HOTE: „ Jenom v našem směru?“
SEMIR: „ Ano.“ Předal mu papírky s adresami. Odešel za Bonrátem. Tině se dostal do ruky lísteček s adresou Hansenovi manželky.
TINA: „ Jako kdybych to tušila.“

U manželky……. Syn Paul Marie Hansenové se koukal ven z okna v kuchyni. Uviděl přijíždět vínovou Octavii.
PAUL: „ Mami, před náš dům přijelo nějaký auto a z něho vystoupila nějaká paní a jde k naší brance.“
HANSENOVÁ: „ Kdo to může být.“ Ozval se domovní zvonek.
PAUL: „ Půjdu otevřít.“
TINA: „ Ahoj, máš doma maminku?“
PAUL: „ Ano, hned ji zavolám.“ Odešel do domu a hledal maminku. „Mami, ta paní chce s tebou mluvit.“
HANSENOVÁ: „ Hansenová, co si přejte?“
TINA: „ Kranichová, jsem od dálniční policie. Přišla kvůli vašemu manželovi.“
HANSENOVÁ: „ Co se stalo Herbertovi?“
TINA: „ Bude lepší, když si o tom popovídáme v teple.“
HANSENOVÁ: „ Samozřejmě, pojďte dál.“ Otevřela Tině branku. Marie pak zavřela branku, společně vešli do baráku. „Běž si hrát do svého pokoje.“ Paul odešel do svého pokoje. „Tak co se stalo Haraldovi?“ Přes kuchyni došli do obýváku, kde se usadili.
TINA: „ Moc přívětivé zprávy nemám.“
HANSENOVÁ: „ Je snad zraněný?“
TINA: „ Je víc jak zraněný.“
HANSENOVÁ: „ Je snad mrtvý?“
TINA: „ Ano, zemřel po střelném zranění.“
HANSENOVÁ: „ Jak se to stalo?“ Už se jí objevovali slzy v očích.
TINA: „ To zatím sami nevíme, jak se to přesně stalo. Když ho zasáhli, nasedl do svého auta a přijel na naši služebnu, kde podlehl svému zranění.“ Tina šáhla do své kapsy u bundy a podala jeden papírový kapesník, předala ho Marii.
HANSENOVÁ: „ Děkuji.“
TINA: „ Není zač.“ Paní Hansenová byla úplně zoufalá. A neměla slov. Tina zašla do kuchyně pro sklenici vody. Sklenici vody postavila před paní Hansenovou.
HANSENOVÁ: „ Děkuji.“
TINA: „ Nevíte, s kým se měl váš manžel setkat?“
HANSENOVÁ: „ To opravdu nevím.“
TINA: „ Neměl nějaké problémy?“
HANSENOVÁ: „ Už několik týdnů Haralda trápila jedna série záhadných úmrtí jak v jeho nemocnici, ale i v jiných nemocnicích.“
TINA: „ O co šlo?“
HANSENOVÁ: „ O nějakém nebezpečném jedu. Ale víc o tom nevím. Moc se o medicínu nezajímám. Pár krát se sešel s jedním mužem, ale víc o tom nevím.“
TINA: „ Je možné, že dneska měl tu schůzku dneska ráno. Váš muž než zemřel, vyslovil slovo letiště.“
HANSENOVÁ: „ Letiště? To opravdu nevím, co to může znamenat. Herbert. Ani nemá pilotní průkaz.“ Pořád se paní Hansenové tekly slzy z očí.

V nemocnici……. Komisařové dálniční policie zašli za ředitelem Wagnerem nemocnice sv. Anny.
WAGNER: „ Co přináší dálniční policii do naší nemocnice?“
SEMIR: „ Jsme tu kvůli vašemu zaměstnanci Herbertovi Hansenovi.“
WAGNER: „ Co se stalo Herbertovi?“
TOM: „ Dneska ráno měl menší nehodu, při které přišel o život.“
WAGNER: „ Jak se mu to stalo?“
SEMIR: „ Byl těžce postřelen a pak na ně podlehl.“
WAGNER: „ Proboha. Takový mírumilovný člověk. Jeho škoda.“
TOM: „ Dneska ráno měl Hansen schůzku. Asi netušíte s kým?“
WAGNER: „ Herbert dlouho spolupracoval s jedním novinářem z kolínského deníku, ale jméno si nepamatuji.“
SEMIR: „ A víte s čím?“
WAGNER: „ Jedná se to okolo jednoho léku na paměť – lachtacit. Tento lék napomáhá ke zlepšení paměti, ale posledních pár měsíců se objevují případy úmrtí.“
TOM: „ A jaká je příčina smrti?“
WAGNER: „ Kdo je používá delší dobu, u každého jedince se to projevuje jinak. Jeden zemře na selhání ledvin, selhání krevního oběhu anebo na selhání srdce. První příznaky jsou výborné, ale po pár týdnech se stav jedince zhorší.“
SEMIR: „ Vy jste se také podílel na tomto případu?“
WAGNER: „ Vůbec ne, věděl jsem o jeho krocích, ale více se bavil s novinářem.“
SEMIR: „ A co způsobuje smrt?“
WAGNER: „ Jedna škodlivá látka – dipoxal. V léku je dipoxalu je víc než je v normě. Ale o tom bych vám řekl Herbert.“
TOM: „ A kdo ten lék vyrábí?“
WAGNER: „ Jedna farmaceutická firma v Kolíně nebo v Düsseldorfu. Ani nevím název, jak jsem řekl, tento případ šel kolem mě velkým obloukem.“
TOM: „ Můžeme se podívat do jeho kanceláře?“
WAGNER: „ Ale samozřejmě. Zavedu vás tam.“

Tina ještě byla v domě Hansenových, kde ji manželka Marie zavedla do manželovy pracovny. Tina si prohlížela pracovnu Hansena, kde by mohla najít nějaké náznaky jeho případu.
TINA: „ Ten notebook je manželův?“
HANSENOVÁ: „ Ano, je jeho. Já mám zase svůj. Každý jsme si dělali svou práci.“ Tina si sedla ke stolu a zapla notebook. Paní Hansenová stála mezi dveřmi se slzavýma očima.
TINA: „ Asi nevíte heslo?“
HANSENOVÁ: „ Bohužel.“ Pak se Tina podívala na pracovní stůl, kde byla fotka jejich syna.
TINA: „ Jak se jmenuje váš syn?“
HANSENOVÁ: „ Jmenuje se Paul.“ Tina napsala do počítače heslo „Paul“. A dostala se do počítače. „ A co vlastně hledáte?“
TINA: „ Nějaké spojení na toho neznámého muže, který s vaším manželem komunikoval.“
HANSENOVÁ: „ Jednou jsem se s ním viděla, ale na jeho jméno si nepamatuji. Když tu nás byl, tak jsem byla většinou v práci.“
TINA: „ To nevadí, my si ho nějak zjistíme.“ Vypla notebook. „ Budu si muset vzít manželův notebook.“
HANSENOVÁ: „ Samozřejmě. Já ho nebudu potřebovat. A když vám nějak pomůže v pátrání vraha, budu jenom ráda.“

Tom se Semirem společně s ředitelem Wagnerem zašli do Hansenovy kanceláře. Ale v kanceláři toho moc nenašli. Veškeré materiály má Hansen doma mimo dosahu lidí.
SEMIR: „ Moc toho moc tady není.“
TOM: „ Asi má všechno má doma.“
WAGNER: „ Celá nemocnice věděla, že se chce Herbert postavit lidem, který dělají takový svinstvo.“
SEMIR: „ Společně s tím novinářem.“
Pak se Tina zakoukala do skříně, kde byli samé šanony. Tině zaujal jeden šanon bez pojmenování. Tina si vzala ze skříně a prohlížela novinové ústřižky s případem, kterým se zabýval Hansen. „Co jste to našla?“ A šla k Tině, aby se podívala přes její rameno.
TINA: „ Novinové ústřižky. To jsou ty případy.“
HANSENOVÁ: „ Sbíral veškeré články o tom. Docela ho to žralo.“
TINA: „ Ani bych se mu nedivila. Chtěl urovnat vše do roviny.“
HANSENOVÁ: „ Někdy byl až moc pedantní. Ale snášela jsem to, protože to bylo jednou za čas.“
TINA: „ Už vás nebudu dál zdržovat. Tady je moje vizitka, kdybyste si ještě na něco vzpomněla nebo našla k případu.“ Šáhla do kapsy a předala paní Hansenové svou vizitku.
HANSENOVÁ: „ Víte, nejtěžší bude pro mě to říct mému synovi. Jak mu to nejšetrněji říct.“
TINA: „ I já bych měla problém to říct mým dětem. Pokusíme se dopadnout vraha, co nejrychleji.“ Tina si vzala do ruky notebook, rozloučila se s paní Hansenovou. A odešla pryč z domku. Když Tina seděla v Octavii, ozval se její telefon. Volal ji Tom, když šel se Semirem k BMW.
TINA: „ S čím pak ti mohu pomoci?“
TOM: „ Jsi ještě u manželky Hansena?“
TINA: „ Ano, proč?“
TOM: „ Nemá náhodou Hansen u sebe všechny podklady o případu, na kterém pracoval?“
TINA: „ Ano, schovával si všechny novinové výstřižky. Ale v jeho počítači nic není, žádná složka, kde byli o případu nějaké stopy.“
TOM: „ Dobře, to dáme za úkol Hartmutovi. A kdo je autorem pod těmi články.“
TINA: „ Kouknu se.“ Chvilku hledala ve článcích. „ Autorem je Martin Müller z kolínského deníku.“
TOM: „ Tak se sejdeme u kolínského deníku.“
TINA: „ Dobře. Už jsem na cestě.“ Oba dva zavěsili. Paní Hansenová viděla z kuchyňského okna, jak vínová Octavia odjíždí.

V kolínském deníku……. Tina už čekala na své kolegy před kolínským deníkem u svého služebního auta, když se blížilo BMW. Tom se Semirem zavítali rovnou za Tinou.
SEMIR: „ Co ti všechno řekla manželka?“
TINA: „ Co se týče manželovi práce a případu se moc do toho nemotala.“
TOM: „ To chceš říct, že nevěděla, co poslední době dělal.“
TINA: „ Věděla, ale nemotala se do toho. Věděla o schůzkách s tajemným mužem.“
SEMIR: „ Myslíš toho novináře?“
TINA: „ Ano.“
SEMIR: „ A ty výstřižky, to je má jenom z Kolína a okolí?“
TINA: „ Ale i ze zahraničí – Anglie, státy Beneluxu, středomořské státy, státy na Balkánském poloostrově,……. Sbíral veškeré informace, jak zemřeli, kolik jich zemřelo, kdo koho si ty léky koupili.“
TOM: „ Měl to pěkně nastudované.“
SEMIR: „ Takže se ty léky na paměť pěkně rozšířili.“ Pomalu se přesouvali do kolínského deníku na recepci, kde se pak optali, kde najdou daného novináře.
TINA: „ Prý mají vynikající účinky.“
TOM: „ Účinky, které účinně zabíjí.“

Na recepci byla pohledná dívka v tmavém kostýmku.
RECEPČNÍ: „ Co byste přáli?“
SEMIR: „ Chtěli bychom mluvit s Martinem Müllerem.“
RECEPČNÍ: „ Chviličku počkejte, hned ho zavolám.“ Přes místní linku dala echo Martinovi Müllerovi, že tu má návštěvu. Müller tu byl během pár minutek. Když Müller přišel, zašel hned ke hloučku, který stál opodál.
MÜLLER: „ Tak jsem zde. S kým mám tu čest.“
SEMIR: „ Gerkhan a to jsou moji kolegové. Jsme od dálniční policie. Přišli kvůli Herbertovi Hansenovi.“ Komisařové se prokázali svými služebními průkazy.
MÜLLER: „ Něco se mu snad stalo?“
TINA: „ Měl vážnou nehodu.“
SEMIR: „ Mohli bychom si popovídat někde v klidu?“ Müller byl tou správou úplně zaskočený, že nevěděl, co má povědět dál.
MÜLLER: „ Ale samozřejmě. Tady ne, půjdeme naproti. Můj šéf o tomto případu nechce ani slyšet.“ Všichni čtyři odešli do jedné malé kavárny naproti kolínskému deníku. „Tak co se přesně stalo panu Hansenovi?“
TOM: „ Dneska ráno měl menší nehodu, při které zemřel.“
MÜLLER: „ Dneska ráno jsme se ještě viděli na dálničním odpočívadle.“
SEMIR: „ Wagner, ředitel nemocnice, kde Hansen pracoval, nám řekl, že jste spolu byli hodně v kontaktu.“
MÜLLER: „ Ano, to je pravda. Pomáhal jsem panu Hansenovi dostat lidi, kteří si zahrávají s lidskými životy. Pan Hansen se semnou spojil, když jsem napsal pár článků do deníku o záhy mrtvých lidech, kteří požili lék na paměť.“
TOM: „ Potřebovali bychom o tom léku vědět víc.“
MÜLLER: „ Hansen se do toho případu hodně zavrtal, chtěl vědět příčinu smrti. Lék lachtacit, který pomáhá k lepší paměti. Jeho účinky napomáhají k lepšímu učení pro studenty, nebo pro starší lidi, aby si pamatovali některé důležité věci. Po pár týdnech lidé zkolabují a v nemocnici umírají na selhání srdce, ledvin anebo krevního oběhu. U každého jedince se to projevuje jinak.“
SEMIR: „ A co způsobuje ty kolapsy?“
MÜLLER: „ Jedna látka pod názvem dipoxal, který je v tom léku příliš, než je dovoleno. Ale vždyť Hansen měl k tomu veškeré podklady k tomu.“
TINA: „ Ty se právě nenašli.“
MÜLLER: „ Ani u něho doma?“
TINA: „ Ne, akorát pár novinových článků. A v jeho počítači také nic nebylo.“
SEMIR: „ Neměl pocit, že po něm někdo půjde.“
MÜLLER: „ Jestli lidi z jedné farmaceutické firmy, kde lachtacit vyrábí. Vím, že se setkal s ředitelem té firmy.“
TOM: „ A víte, jak se tam firma jmenuje?“
MÜLLER: „ Firma Danken, sídlí v Düsseldorfu. Jeho ředitelem je Frank Danken. Tato firma se přestěhovala ze Švýcarska právě sem do Düsseldorfu.“
SEMIR: „ A kdy jste s panem Hansen přesně sešel?“
MÜLLER: „ Bylo něco kolem osmé hodiny. Proč?“
TINA: „ Hansen zemřel po těžkých střelných ranách, ještě stačil nasednout do auta a odjel až k naší služebně, kde podlehl na svá zranění.“
TOM: „ Než zemřel, vyslovil slovo ‚letiště‘.“
MÜLLER: „ To nevím, co by mohlo znamenat.“
SEMIR: „ To nám zatím bude stačit. Kdybyste si na něco ještě vzpomněl, tak dejte klidně vědět.“ Předal mu jeho vizitku.
MÜLLER: „ Když to bude možné v mých silách, rád vám pomůžu, protože další oběti už nechceme.“ Dálniční policie se rozloučila s novinářem, odešla z kavárny.
TOM: „ Tak si pěkně posvítíme na tu firmu Danken.“
SEMIR: „ A najít podklady k tomu léku.“ Komisařové nasedli do svých služebných vozů a odjeli na služebnu.

Ve firmě Danken……. Ředitel Frank Danken si k sobě povolal své poskoky – Alberta a Marka.
DANKEN: „ Jak to dopadlo s lékaříčkem?“
ALBERT: „ Dostal pěkných zásahů, jak jste si přál.“
MARK: „ Nasedl do svého auta a ujížděl pryč. Viděli jsme ho, jak odbočuje k dálniční policii.“
DANKEN: „ Jestli dostal pořádné rány tak fízlům nemohl nic říct. A ještě se musíme postarat o toho novináře.“
ALBERT: „ Taky ho máme zničit jako Hansena?“
DANKEN: „ Toho podám sám osobně.“

Na služebně……. Lidi z technického pomalu končili, už měli veškeré stopy zajištěny. Odtahová služba nakládala Hansenovo auto na odtahový vůz, aby se na něj mohl Hartmut podívat pěkně z blízka. Když vínová Octavia a BMW přijeli na parkoviště dálniční policie, když vycházel ze služebny Hartmut. Tina hned vnutila Hartmutovi Hansenův notebook. Pak komisařové zašli za šéfkou do její kanceláře.
ŠÉFKA: „ Jak jste postoupili?“
SEMIR: „ Víc jak k názvu léku, co způsobuje smrt, jsme se moc nedostali.“
ŠÉFKA: „ Přece si dělal Hansen nějaké podklady.“
TINA: „ Ty právě teď hledáme, kde jsou. Jinak si pečlivě schovával novinové ústřižky.“ Předala šéfové šanon, ve kterém si šéfka listovala.
TOM: „ Mluvili jsme s tím novinářem, který psal ty články. Byl dost hovorný.“
ŠÉFKA: „ To se divím. Novináři moc hovorní nejsou.“
SEMIR: „ Máme taky ještě typ na jednu farmaceutickou firmu Danken.“
ŠÉFKA: „ Tak se jí podívejte na zoubek.“
TINA: „ Ještě byste měla vědět, že se Hansen z firmy Danken už jednou sešel, aby stáhli lék z prodeje.“
ŠÉFKA: „ Je mi jasné, co po firmě chtěl Hansen. A měl dneska ráno s ním schůzku.“ Komisařové odešli z kanceláře a zamířili rovnou za Andreou.
SEMIR: „ Andreo, můžeš nám něco zjistit?“
ANDREA: „ A copak to je?“
TOM: „ Potřebujeme nějaké informace o firmě Danken.“
ANDREA: „ Dobře. A Hote s Bonrátem vám přivezly nahrávky z benzínek.“ Všichni tři odešli za Hotem a Bonrátem, kde právě přinesly záznamy z kamer od benzínových pump.
HOTE: „ Ještě to není všechno. Ještě pár jich máme v autě.“
SEMIR: „ Není toho nějak hodně?“
HOTE: „ My za to nemůžeme, to nám dali sami od sebe.“ Odešli pro další nahrávky.
SEMIR: „ Tak já dojdu pro nějaké to občerstvení.“ Odešel z místnosti.
TOM: „ Miláčku, ty můžeš…….“ Objal Tinu kolem pasu. „Navštívit tu tvou kamarádku.“
TINA: „ Myslíš Terku?“
TOM: „ Přesně tu. Udělejte si pěkný dámský večer. Třeba ti poví, jak to všechno dopadlo.“
TINA: „ Vyřídím, že pozdravuješ.“ Dali si velký polibek. „Krásný večer přeju.“ Dala Tomovi pusu na rty a odešla z místnosti.

V malé hospůdce……. Tina s Terkou si šli ven popovídat o starých časech. Usadili se v jedné malé hospůdce v centru města.
TINA: „ Terí, chtěla bych se tě na něco zeptat. Jestli nechceš o tom mluvit, pochopím to, už je to hodně let…….“
TERKA: „ Trochu jsem čekala, že se na to zeptáš. Museli jsme se s mamkou odstěhovat za tetou ze dne na den do Čech, abychom se před ním ukryly. Přítel byl zatčen, několik let strávil na odvykačce a pak byl přemístěn do basy. Před několika měsíci nám oznámili, že zemřel na následky zranění, které si uvodil při jedné rvačce vězňů.“
TINA: „ To jste si museli pořádně oddychnout.“
TERKA: „ To ano, obzvlášť mamka. Obrátíme list. A co děláš vlastně ty, máš někoho?
TINA: „ Pracuji u dálniční policie, a jestli ti stačí na vysvětlení toto.“ Ukázala Terce svůj svatební prstýnek.
TERKA: „ Tak ty jsi do toho praštila. A kdo pak je ten tvůj amant?“
TINA: „ Je to kolega z naší služebny. A co ty a tvůj Ondra?“
TERKA: „ Budeme spolu skoro dva roky. Samozřejmě, že už taky myslel na rodinu i na svatbu.“
TINA: „ Myslela jsem, že půjde s tebou.“
TERKA: „ Nechtěl poslouchat holčičí řeči a tak zůstal v hotelu. Pak pro mě přijde.“

Ještě tak dvě hodinky spolu pokecaly. Tina šla s Terkou a Ondrou k jejich hotelu, kde měla zaparkované vozidlo. Zde se rozloučili a jejich cesty se rozešli.

Ráno na služebně……. Tom se Semirem strávili celou noc na služebně. Semir a Tom spali ve své kanceláři. Tina s Andreou se potkali před služebnou, společně vešli na služebnu a viděli své drahé polovičky, jak si krásně spinkají ve své kanceláři. Tina s Andreou udělali kafe pro své miláčky. Každá si vzala jeden hrneček s kafem a odešli do Semirovi a Tomovi kanceláře. Hrnečky postavili každá před svého manžela a Tina ještě položila na stůl talíř s domácím štúdlem, který Tom má hrozně rád. Tina políbila Toma na tvář, jako to udělala i Andrea.
TINA: „ Dobré ráno, ty moje Šípková Růženko.“ Řekla tišším hlasem.
SEMIR: „ Nerušit, dneska mám hodinu klavíru.“ Andrea se podívala na Tinu, která byla zvyklá na tyto jejich průpovídky.
TOM: „ Tady něco krásné voní.“ Probudil se a koukl se, co to tak voní. „A kolik je vlastně hodin.“
TINA: „ Bude skoro devět.“ To už se probral i Semir.
SEMIR: „ Tino, ty si pekla?“ To už se Semir s Tomem cpali štrúdlem.
TINA: „ Pekla. K snídani přijde vhod.“
ANDREA: „ Jak dopadlo vaše večerní promítání?“
TOM: „ Bylo úspěšné.“ To už Andrea běžela zvednout telefon k sobě na stůl. Nic důležitého nebylo, byl to omyl. Tina se usadila v Tomově klíně.
SEMIR: „ A jak dopadlo tvoje rande s kamarádkou?“
TINA: „ Dobře. Probrali jsme všechno možné.“ To už byl Tinin štrúdl snězený.
TOM: „ A víš, to dopadlo s jejich otčímem?“
TINA: „ Před několika měsíci zemřel v base. Trochu se připletl do rvačky.“
SEMIR: „ Když měli takové kruté období, to se jim ulevilo.“
TINA: „ Terčině matce nejvíc.“
TOM: „ Hlavně, že už mají klid.“ To už se do kanceláře vrátila i Andrea.
ANDREA: „ O něco jsem přišla?“
SEMIR: „Vůbec ne. A kdo pak to byl?“
ANDREA: „ Jedna paní si spletla číslo.“
SEMIR: „ Miláčku, můžu se ti s něčím svěřit?“
ANDREA: „ A s čímpak?“ Tom odešel z kanceláře. Andrea se uvelebila u Semira na klíně. Tina si počkala, co vyleze ze Semira.
SEMIR: „ Asi mě roztrhneš, co teď řeknu. Nechci říct, že štrúdl od tvojí maminky není tak dobrý jako Tinin.“
ANDREA: „ Kdyby tě slyšel můj otec, ten by ti dal. Je to jejich rodinný recept.“
TINA: „ To vidím, že se po štrúdlu zaprášilo. Ale jsem ráda, že chutná. Přinesu ti recept.“
ANDREA: „ To budeš moc hodná.“ Tina odešla z kanceláře. „Já taky moc nemusím maminčin štrúdl.“ Dala Semirovi pusu a odešla pracovat. Semir se usmál jako měsíček na hnoji.

Na dálničním odpočívadle……. U benzínové pumy bylo velké odpočívadlo, které je teď zavřené, protože se tento prostor bude opravovat a stavět menší motorest s jídelnou pro kamiony a ostatní řidiče.

Komisařové s Hartmutem stáli u kaluže krve, kde byli i stopy po pneumatikách. O kousek dál byli další stopy pneumatik. To už k hloučku přišel, Hote.
HARTMUT: „ Je jednoznačné, že se ta celá událost stala zde.“
SEMIR: „ Pak nasedli do aut a prorazili tu závoru na konci.“
TOM: „ Je dost divné, že si toho tady hned nevšimli. Střelba se nedá jen tak přeslechnout.“
HOTE: „ Už několik týdnů je to uzavřené, bude se tu stavět nové parkoviště, motorest.“
HARTMUT: „ Plus pro nás, že tu to je.“
TINA: „ Už máš něco z té včerejší nehody?“
HARTMUT: „ Jo mám. Jsem ve fázi hledání majitele zbraně, se kterou zabili Hansena. Všechno dostanete pěkně pohromadě.“
SEMIR: „ Tak se půjdeme podívat na firmu Danken.“ Komisařové nasedli do BMW a odjeli do firmy Danken.

Ve firmě Danken……. BMW přijeli k firmě. Před firmou stál Volkswagen TIGUAN. Ještě bylo z Volkswagenu cítit spálených pneumatik. Komisařové se šli na něho podívat.
TINA: „ Tady někdo mohutně trhal asfalt.“
TOM: „ To mi někoho připomíná.“
SEMIR: „ Ha, ha. Velmi vtipné.“ Komisařové si pořádně prohlédli pneumatiky. Bylo vidět, kde mají normální tloušťku vzorku a kde je sjetá. „Tak uděláme pár foteček pro Hartmuta.“ Jen to dořekl, udělal pár fotek pneumatik. Pak společně odešli do firmy. Zastavili se u recepční.
RECEPČNÍ: „ Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?“
TINA: „ Dobrý den. Chtěli bychom mluvit s Frankem Dankem. Jsme od dálniční policie.“ Všichni se prokázali služebními průkazy.
RECEPČNÍ: „ Momentík.“ Místní linkou zavolala Dankenovou sekretářku, která si je pak převezme. „ Půjdete tudy.“ Ukázala jim směr do spojovacích dveří. „ Projdete skleněných tunelem, kde si vás převezme sekretářka pana Dankena.“
TINA: „ Díky.“
RECEPČNÍ: „ Nemáte vůbec zač.“ Komisařové šli po dané cestě od recepční, kde se jich ujala sekretářka pana Dankena, která je rovnou zavedla za ředitelem.
SEMIR: „ Dobrý den, Gerkhan, dálniční policie, a to jsou mí kolegové.“ Komisařové se prokázali průkazy.
DANKEN: „ A co zaválo dálniční policii do farmaceutické firmy?“
TOM: „ Návštěva jednoho muže, který byl za vámi.“
DANKEN: „ A kdo to měl být?“
TOM: „ Herbert Hansen.“
DANKEN: „ Ach ano. Byl tady jednou, chtěl, abych z trhu strhnul náš přípravek na podporu paměti. A co se mu stalo?“
TINA: „ Hansen měl vážnou nehodu a zemřel.“
DANKEN: „ To mi je líto.“
SEMIR: „ Ale jak jste si jemu přání moc nevyhověl. Na ten lék zemřelo plno lidí. Na to je už dost pádný důvod lék strhnout z trhu.“
DANKEN: „ Soucítím s lidmi, kteří tu už mezi námi nejsou. Ale přece jeden primář nemocnice nezmůže na to, abych ze dne na den strhnul náš výrobek.“
TOM: „ Co vy víte, Hansen vás mohl nahlásit na příslušném institutu, abyste sesadil váš výrobek.“
DANKEN: „ Zatím se k nám takový požadavek nedostavil.“ Komisařové se rozhodli, že svou konverzaci ukončí, protože s Dankenem by bylo to ještě na dlouhou. Rozloučili se a odešli z firmy. Semir dal vědět své milované ženě, aby se podívala na jednu SPZ – MKX 850, komu vlastně patří.

Na KTU……. Hartmut pracoval u svého počítače.
HARTMUT: „ Co vás ke mně zaválo?“
SEMIR: „ Máme pro tebe na porovnání jedny pneumatiky.“
HARTMUT: „ Tak sem s nimi.“ Semir předal Hartmutovi svůj mobil, aby z něho mohl stáhnout fotky, které Semir pořídil.
TOM: „ A máš něco o té zbrani?“
HARTMUT: „Ano, už jsem konečně dostal k informacím. Jedná se o Berettu 92, ráže 9mm. Má za sebou minulost. Ve Švýcarsku s ní byla spáchána loupež jedné banky, při které zemřel muž u ochranky, v Itálii se s ní střílelo na jedné benzínové pumpě a na jednom parkovišti, a její větší akce byla v Berlíně, kde se s ní přepadl jeden transport, při které utekl jeden vězeň.“
TINA: „ A co další stopy?“
HARTMUT: „ Veškeré stopy krve patří mrtvému Hansenovi, v jeho jsou jenom jeho otisky.“ Během mluvení s komisaři počítačem proháněl pneumatiky od Semira a ty, které se našli na odpočívadle. Bylo to jednoznačná shoda.
SEMIR: „ A jsou naprosto identické.“
HARTMUT: „ Takže jste našli druhé auto.“

Ve firmě Danken……. Do Dankenovi kanceláře přišel jeho poskok Mark.
DANKEN: „ Máme dost velkej problém.“
MARK: „ A jakej?“
DANKEN: „ Dost se okolo toho motaj fízlové.“
MARK: „ Tak je ten novinář pro nás velké nebezpečí.“
DANKEN: „ S ním už museli fízlové mluvit.“
MARK: „ Zbavit se ho!“
DANKEN: „ Samozřejmě.“
MARK: „ Dobře.“

Na KTU…….
TINA: „ A co ten Hansenův počítač?“
HARTMUT: „ V jeho počítači jsem nic takového nenašel ani ve složkách ani na hardwaru. Bylo bezprostředně smazáno. Daný soubor byl dokonale smazán.“
SEMIR: „ To máme smůlu. Nějak se musíme dostat k těm podkladům.“
TOM: „ Hartmute, takhle nás zklamat. Co se tobě vždy podaří.“
HARTMUT: „ No tak dobře. Podívám se na to ještě jednou.“

Na služebně……. Komisařové společně s Andreou byli u šéfky v kanceláři. Andrea měla na šéfčině stole rozdělané papíry, Tom se Semirem nahlíželi na papíry. Tina stála pod oknem.
ANDREA: „ Dankenova firma existuje přibližně 10 let, její začátky začínali ve Švýcarsku, kde jaksi zkrachovali. Před 5 lety se usadili tady v Kolíně.“
ŠÉFKA: „ A jak je dlouho na trhu ten jejich přípravek na paměť?“
ANDREA: „ Asi tak jeden rok. Mimo to Dankenova firma vyrábí i jiné léky, které vyvážejí do zahraničí.“
SEMIR: „ A jak mohli zkrachovat. Léky jim musejí vynášet dost peněz.“
ANDREA: „ O tomto bodu zrovna nic není známo.“
TOM: „ Přece by samotní zaměstnanci Dankenovi firmy dělali léky na paměť.“
TINA: „ Co když ten lék na paměť si nechává Danken odněkud přivážet v nějakém polotovaru, pak by ho ve své firmě předělal na prášky. Dankenovi jde o to, kolik toho prodá, tolik dostane peněz.“
SEMIR : „ Jedná se o prášky na černo.“
TOM: „ Za to dostává tučné peníze.“
ŠÉFKA: „ To by v tom případě měl Danken dluhy a to byla jeho jediná příležitost jak se dostat k slušným penězům.“
ANDREA: „ Mám se podívat na Dankenovi dluhy?“
ŠÉFKA: „ Ano.“
TINA: „ A co ta SPZ?“
ANDREA: „ Auto je přihlášeno na jistého Marka Petersena.“ Mezi dveře do šéfčiny kanceláře nakoukl Bonrát a držel v ruce Tinin zvonící mobil. Tina si nechala svůj mobil ležet na stole ve své kanceláři.
BONRÁT: „ Pardon, že ruším. Tino, volá ti nějaký vytrvalec.“ Tina si došla pro mobil.
TINA: „ Kranichová.“
HNASENOVÁ: „ Dobrý den, Hansenová. Volám kvůli tomu, že jsem něco našla k manželově smrti.“
TINA: „ Já se za vámi zastavím.“
HANSENOVÁ: „ Dobře. Zatím nashle.“
TINA: „Nashle.“ Zavěsila.
SEMIR: „ Kdo pak to byl?“
TINA: „ Paní Hansenová, něco prý našla.“ Společně s Bonrátem odešla pryč z kanceláře.
ŠÉFKA: „ Takže Andreo, podívejte se na Dankena i na jeho dluhy, a ještě na to Petersena.“
ANDREA: „ Dobře.“
TOM: „ A nebylo by za škodu se podívat na nějakého toho dodavatele polotvaru jejich léku.“
ŠÉFKA: „ To je dobrý nápad.“

U Hansenové doma……. Tina s paní Hansenovou si sedli v kuchyni, kde seděli nad kávou, a paní Hansenová povídala, co našla.
HANSENOVÁ: „ Víte, trochu jsem dělala pořádek po manželovi. V jeho věcech jsem našla tuhle tu obálku s nápisem: ,Velmi tajné‘.“ V obálce byl klíč – bezpečnostní. A na něm
číslo 95. Tina si ho vzala do ruky a prohlížela si ho.
TINA: „ Tak jsme právě našli klíč ke slovu letiště, které vyslovil váš manžel, než zemřel. Jedná se o bezpečnostní klíč na kolínském letišti.“ Odložila klíček na stůl.
HANSENOVÁ: „ To mi pak také došlo. Ale našla jsem ještě něco. Tyto účty.“ Tina si vzala do ruky účty, které ji podala Hansenová. Účty si prohlížela.
TINA: „ Pravidelně dostával 20 000€. Jsou to jenom 3 měsíce.“
HANSENOVÁ: „ Ale za co?“
TINA: „ Za jedno mlčení od jedné firmy, aby buď nechodil na policii anebo aby se v případu dál nevrtal.“
HANSENOVÁ: „ A kvůli tomu zaplatil Herbert životem.“
TINA: „Ale berte to tak, že se snažil dát pryč z prodeje nebezpečné léky.

Na letišti……. Tina zajela na kolínské letiště se podívat do schránky č. 95. Ve skříňce č. 95 bylo velké překvapení – veškeré podklady Hansenova případu, na kterém dělal. Tina si tak trochu zalistovala složkami, které byly dány do šanonu. V jedné složce byly dány fotografie, z jedné akce, které podnikl Hansen k Dankenově firmě, kde vaří své nebezpečné léky. Tina si vzala šanon podpaždí, zavřela skříňku a odešla na informace se přeptat za slečnou Iris.
IRIS: „ Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“
TINA: „ Dobrý den, Kranichová jsem od dálniční policie.“ Prokázala se průkazem. „Chtěla bych vědět, kdo si pronajal bezpečnostní skříňku č. 95?“ Iris se podívala do počítače.
IRIS: „ Ta skříňka je zarezervovaná 5 dní. A je na jméno Herbert Hansen. Pomohla jsem vám nějak?“
TINA: „ Ano a moc. Děkuji a nashle.“
IRIS: „ Nemáte zač. Nashle.“ Tina odešla ke svému autu a odejela na služebnu.

Na služebně……. U Andrey bylo plno – šéfka Engelhardtová a Tom se Semirem. Tina se hned u nich zastavila.
TINA: „ Můžete hádat 3x, co nesu.“ Položila šanon k Andree na stůl.
SEMIR: „ To není možný, to jsou podklady pro případ.“
TINA: „ Máš bod. Je v tom jedna složka s fotografiemi, kdy si Hansen udělal jednu večerní procházku ke Dankenově firmě.“
ŠÉFKA: „ A kde to bylo?“
TINA: „ Bylo to schováno na kolínském letišti. Klíč měl Hansen doma schovaný.“
SEMIR: „Jedna záhada rozluštěna.“
TINA: „ Paní Hansenová ještě objevila tyto bankovní účty. Hansen dostával po 3 měsíce 20 000€.“ Dala se šéfce do ruky.
TOM: „ Peníze za mlčení. Moc dlouho mu to nezůstalo.“
ŠÉFKA: „ Hansen usiloval o to, aby se léky dostali pryč z trhu.“
ANDREA: „ Podívala jsem se na Dankena. Danken si nadělal dost velké dluhy – v bance, na jedné menší exekuci a v jednom kasinu.“
SEMIR: „ A Petersen?“
ANDREA: „ Ten krátce seděl za mřížemi. Má na kontě samé malé delikty – krádeže, násilí,……. Danken už od dětství žil v bohaté rodině. Jeho firma vynáší dost velké peníze, žije si jako ve vatě. Prostředníka Dankena jsem poprosila o spolupráci Interpolu.“
TOM: „ Neměli bychom dát pár lidí tomu novináři Müllerovi. Když se Danken zbavil Hansena, pokusí se zničit i Müllera.“
ŠÉFKA: „ Dobře, vyčlením dva policisty na jeho ochranu.“
SEMIR: „ Müller je naše jediná osoba, která nám může pomáhat dál s případem.“

O 2 hodiny později……. Tina, Tom a Semir seděli společně v Tomově a Semirově kanceláři nad Hansenovým případem, na kterém dělal. Tina měla v ruce desky se samými tabulkami. Tina odložila desky na stůl. Semir si toho na půl oka všimnul, Tom byl začtený do jednoho případu.
SEMIR: „ Copak, už tě to nebaví?“
TINA: „ Už mi z toho jsou oči šejdrem. Samý tabulky, výzkumy,…….“ Semir odložil spis na stůl.
SEMIR: „ Každej spis nemůže být růžový.“ Tom odložil spis na stůl, když Semir byl pryč z kanceláře.
TOM: „ Kam se nám ztratil Semir?“
TINA: „ Zřejmě šel na můj štrúdl.“
TOM: „ Tomu se nedá odolat.“ Tina se jenom usmívala. Pobídl Tinu, aby si mu Tina sedla do klína, když se tak trochu protahovala. Tina se usadila v klíně svého manžela. „A tobě taky ne.“ Políbili se. Tina si všimla Tomovi fotky na stole. Na fotce byla Tina s Tomem na jejich první společné dovolené v zahraničí na Kypru. Tina s Tomem sedí zamilovaně na lavičce, kde je vyfotil místní obyvatel.
TINA: „ Koukala jsem, že tu máš tu pěknou fotku.“
TOM: „ To je špatně?“
TINA: „ Ale vůbec ne. Když to tak vidím, tak bych se tam jela podívat.“
TOM: „ Udělat si repete naší první naší dovolené……. To není špatný nápad.“
TINA: „ Nemám špatné nápady.“
TOM: „ S tím musím souhlasit.“ Ali si polibek a v tom je vyrušil Semir.
SEMIR: „ Snad neruším.“ Položil na stůl talíř s Tininým štrúdlem.
TOM: „ Ale vůbec ne.“ Semir si vzal jeden kousek štrúdlu a chtěl si do něho kousnout, když zazvonila Semirova pevná linka. S nechutí Semir odložil kousek štrúdlu na talíř a zvednul telefon.
SEMIR: „ Ano…. Semir.“
HARTMUT: „ Ahoj Semire, mám něco pro vás.“
SEMIR: „ Hartmute, nenapínej a povídej.“ Dal telefonát na hlasitý poslech, Tom se mezitím cpal štrúdlem a dělal Semirovi chutě.
HARTMUT: „ Kouknul jsem se ještě jednou na ten počítač. Skutečně před pěti dny se z toho počítače smazal jeden soubor a nějaké obrázky. Bylo to odborně smazaný, že nejde zjistit, o co šlo.“
SEMIR: „ Už víme, o jaké soubory jde. A díky Hartmute.“
HARTMUT: „ Rádo se stalo.“ Oba dva současně zavěsili.
TINA: „ Před pěti dny dal Hansen do bezpečnostní schránky na letišti všechen spis.“
TOM: „ Že by Hansen tušil, že mu jde někdo po krku.“
SEMIR: „ Může to být jedině Danken. Ten měl na Hansena pifku.“
TINA: „ Placení za mlčení Hansenovi dlouho nevydrželo.“ V tom se v kanceláři objevila Andrea.
ANDREA: „ Podívala jsem na ty účty od Hansena. Bankovní konto je psané na Dankena. Na Dankenův účet přicházejí částky z jedné švýcarské banky.“
SEMIR: „ A co majitel?“
ANDREA: „ Poprosila jsem o pomoc švýcarské kolegy. Chvilku to potrvá.“
TOM: „ Děkujeme.“
ANDREA: „ Není zač.“ Odešla z kanceláře.
TINA: „Všechny cesty vedou do Švýcarska.“

Druhý den…… Novinář Martin Müller jel po A3 do své práce. K zimnímu počasí bylo na dálnici velice plynulý provoz na dobře uklizené dálnici. Byla úplně vymetená obloha a svítilo sluníčko, sníh se pod paprsky jenom třpytil. O pár aut dozadu – Volkswagen TIGUAN sledoval novinářovo auto. V TIGUANU seděl Mark s Albertem. Dostali za úkol zbavit se ze světa Martina Müllera, aby fízlům už nic neřekl. TIGUAN předjel novinářovo auto. Albert seděl na místě spolujezdce a připravoval si zbraň, se kterou zaútočí na novináře. Když měl všechno připraveno, Albert se kouknul na Marka, že jde na věc. Albert se vyklonil z okýnka a vystřelil pět nábojů po novinářově autě. Dva náboje se zavrtaly do čelního skla a další tři skončili v předních pneumatikách. TIGUAN ujížděl pryč, novinářovo auto se dostalo do smyku. Pravou částí blatníku Müller škrtnul o středová svodidla. Narážel do ostatních aut okolo, které dělali malé nehody okolo dvouch až čtyř vozidel v sobě. TIGUAN předjel kamion, kterému Albert prostřílel pneumatiky, řidič dostal smyk a postavil kamion napříč dálnicí. Do kamionu to pěkně napálilo Müllerovo auto. TIGUAN si to ujížděl, Albert s Markem ve zpětném zrcátku se koukali na nehodu.
Vínová Octavia se blížila k místu nehody. Dojíždějící auta brzdily a dělali cestu pro případnou pomoc, která přijede. Tom si četl noviny a Tina se zakoukala dopředu.
TINA: „ Co se tu děje?“ To už Tom odložil noviny na přístrojovou desku. Octavia zajela hlouběji do nehody, kde zastavila. Tina s Tomem vystoupili z auta, Tom nahlásil nehodu na služebnu a Tina odešla pomáhat zraněným. Účastníci nehody si už pomohli navzájem. Jeden z řidičů ukázal na Müllerovo auto, kam se Tina šla podívat, když uviděla Müllera, hned se mu snažila pomoc, když viděla, jak se kapota a kamion o sebe třou a na vytékající benzín z kamionu. Müller měl v autě zaklíněnou nohu.
TINA: „ Tome, pojď mi pomoc.“ Tom přiběhl na Tininu pomoc. Už se objevovaly malé plamínky, po chvilce Tina s Tomem vytáhli Müllera z auta. Utíkali do bezpečí. Tlaková vlna z exploze je trochu odhodila.
MÜLLER: „ Víte……. Rád vás vidím. Takovýhle akce jsou asi u vás v na denním pořádku.“
TINA, TOM: „ 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce.“
TINA: „ Krom volných dní…….“
TOM: „ Dovolené a svátků.“ Tina s Tomem pomohli vstát zraněnému Müllerovi. O něj se pak postarali v sanitce, kde si ho vzali sebou, lékaři Müllerovi musí opravit pod narkózou poraněnou nohu. Müller ležel na nosítkách před sanitkou, kde se kolem něho srotili komisařové.
MÜLLER: „ Myslíte si, že v tom má prsty Danken?“
SEMIR: „ To 100%. Chce se zbavit všech svědků.“
TOM: „ V nemocnici se o vás budou starat naši kolegové.“
MÜLLER: „ Vůbec jsem netušil, že budu mít tak horkou půdu pod nohama, když jsem v tom neměl takovej podíl jako Hansen.“ do rozhovoru vstoupil, Hote.
HOTE: „ Nerad ruším, ale volala, že má nějaké informace.“
SEMIR: „ My se pak za vámi stavíme v nemocnici.“ Lékaři Müllera strčili do sanitky, která odjela. Přišel Bonrát.
BONRÁT: „ Všichni svědci vypověděli, že se jednalo o jedno – Volkswagen TIGUAN.“
TINA: „ S SPZ – MKX 850.“
BONRÁT: „ Jak to víš?“
TINA: „ Bonráte, to mu se říká dedukce.“ Komisařové nasedli do svých aut a odjeli na služebnu.

Na služebně……. Andrea předávala šéfové nějaké papíry. Na služebnu se přiřítili komisařové, navštívili Andreu.
SEMIR: „ Jaké, že to jsou ty informace?“
ANDREA: „ Kolegové ze Švýcarska mi něco poslali. Měli by typ na Dankenovu spojku – Matthias Sander. Sander dodává plno firem po celém Švýcarsku, ale poslední době jenom do Německa.“ To už okukovali Andrein počítač, kde byla fotka Sandera.
TOM: „ Polotovar léku do Dankenovi firmy.“
ANDREA: „ Správně. Sander je velmi známá osoba. Udělá, co na očích vidí.“
TOM: „ Holka pro všechno.“
ANDREA: „ Pak jsem se podívala na Dankenovi dluhy. Všechno si to nadělal ve Švýcarsku – v hernách, v bance,……. Až pak se Danken obrátil na Sandera, že pomůže každému. Tak mu udělal nabídku s lékem, když Danken vlastní farmaceutickou firmu. Kolik toho Danken prodá, tolik dostane peněz.“
SEMIR: „ A co Petersen?“
ANDREA: „ Petersen je taková malá rybka ve velkém rybníku mezi lupiči. Pár let za to odseděl, pak se spojil s Dankenem.“
ŠÉFKA: „ A jak je na tom Müller?“
TINA: „ Nic vážného to není.“
ŠÉFKA: „ Nechte postavit před Müllerův pokoj dva policisty.“
SEMIR: „ Zajisté.“ Engelhardtová odešla do své kanceláře. To už se komisařové procházeli kolem Andrey.
TOM: „ A víš, kdy se Sander objeví v Německu?“
ANDREA: „ Zatím ne. Kolegové mi dají ještě vědět.“ To se na služebně objevila paní Hansenová s dalším přínosem do případu.
HANSENOVÁ: „ Dobrý den.“
TINA: „ Paní Hansenová. Něco se snad děje?“ přišla k paní Hansenové.
HANSENOVÁ: „ Něco jsem pro vás našla. Po několika pokusech o hledání kódu k sejfu, kde jsem našla naše cennosti a další věci od mého manžela, narazila jsem na toto. Dala bych vám, když jste byla u nás…….“
TINA: „ To se nic neděje. Mohla jste zavolat a já bych přijela.“
HANSENOVÁ: „ Měla jsem cestu kolem a tak jsem se tu zastavila.“ Předala Tině desky s papíry. Tina si je prohlížela.
TINA: „ Pan Hansen si hrál na detektiva. Byl o krok napřed než my.“ To už se okolo Tiny srotil Tom se Semirem.
HANSENOVÁ: „ Pomohlo vám to?“
TINA: „ Až moc, paní Hansenová.“
HANSENOVÁ: „ Už vás dále nebudu zdržovat. Máte určitě plno práce.“
TINA: „ To je v pohodě.“ Tina se s paní Hansenovou rozloučila. Paní Hansenová odjela domů.
SEMIR: „ Věděl úplně všechno.“
TOM: „ Taky se nediv, že si hrál na vysloužilího policistu.“ Ukazoval prstem na jednom papíru, kde Hansen označoval jako bývalý kapitán z jedné malé služebny.
TINA: „ Jestli o jeho krocích věděl náš Müller.“
SEMIR: „ Jestli jo, tak mu to určitě musel rozmlouvat. Jít na všechny a sám. To je úplná sebevražda.“
TOM: „ Jak se ho půjdeme zeptat.“ Komisařové odjeli směrem do nemocnice.

V nemocnici……. Před pokojem Müllera stáli dva policisté, kteří ho hlídali před případným napadením Dankenových lidí, kdyby ho chtěli ještě dorazit. Komisařové vešli do pokoje.
SEMIR: „ Máme samé novinky.“
MÜLLER: „ A jaké to jsou?“
TOM: „ Nejdříve začneme tím, že jsme se konečně dozvěděli, kdo je spojkou Dankena. Také jsme už našli veškeré podklady k případu.“
MÜLLER: „ Tak to je skvělí. A kdo je ta spojka?“
SEMIR: „ Ta spojka sídlí ve Švýcarsku a jmenuje se Matthias Sander.“
MÜLLER: „ Říkáte Matthias Sander? To už někde viděl.“
TOM: „ A kde?“
MÜLLER: „ To už nevím. Už je to několik týdnů zpátky. Před pár dny jsem si na to vzpomněl.“
TINA: „ Zřejmě jste to viděl u Hansena, když si hrál na detektiva. Získal informace, kdo za tím vším stojí.“ Předala Müllerovi desky s informacemi, které získal Hansen. Müller si to letmo přečetl a prolistoval.
MÜLLER: „ To je ono. Celou jeho akci jsem mu vymlouval, aby to nechal na příslušných úřadech, ať do toho spíše zasvětí policii. Ale nenechal se tím odradit.“
TINA: „ Asi taky víte o jeho nočním výletu k firmě, kde nafotil Dankena s dalšími lidmi, kteří ve firmě dělali zázračné pilulky.“
MÜLLER: „ Ano, vím. Když měl ty fotky, tak jsem Hansena přemluvil, aby šel na policii.“
TOM: „ Věděl jste, že Hansen dostával od Dankena 20 000€ za mlčení.“
MÜLLER: „ Ono tom vůbec nemluvil. Je pravda, že několik týdnů bylo ticho po pěšině, ale pak to zase všechno začalo na novo.“

V Dankenově firmě……. Danken měl u sebe v kanceláři televizi, kde se koukal hlavně na zprávy z domova a ze světa. Hlasatelka televize RTL mluvila o nehodě A3, kde se stala nehoda s Müllerem. Hlasatelka mluvila o tom, že se muži, který to přímo napálil do kamionu, měl středně těžká zranění. Danken hned poznal, že se jedná o Müllerovo auto. Danken hned po této zprávě vypnul televizi a mobilem zavolal Markovi, aby se zastavil u něj v kanceláři. Během pár minutek se Mark zastavil u Dankena v kanceláři.
MARK: „ Něco se snad děje?“
DANKEN: „ No jasně se něco děje. Sakra!“
MARK: „ Tak řekneš mi, co se děje?“
DANKEM: „ Ta novinářská krysa si pěkně leží v nemocnici.“
MARK: „ Ale vždyť z toho nemohl vyváznout se zdravou kůží. Viděli jsme, jak explodoval.“
DANKEN: „ Ale jak se vám to moc nepovedlo. Odstraňte ho konečně z cesty.“
MARK: „ Ale i když toho fízlové mají tolik v ruce.“
DANKEN: „ Odstranit. Müller je v nemocnici u sv. Patrika.“ Mark odešel z kanceláře.

Večer v nemocnici……. Mark společně s Albertem přijeli ve Volkswagenu TIGUAN před nemocnici, kde ležel Müller. Mark s Albertem do nemocnice vešli vchodem pro personál prádelny, kde si vzali na sebe lékařské pláště a vyrazili za Müllerem. Po prázdných uličkách nemocnice se jim to dobře, nikdo z personálu moc nechodil po chodbách a pacienty už spali. Došli až na chirurgické oddělení, kde hledali pokoj novináře Müllera, ale měli to trochu snadné, protože před pokojem Müllera seděl policista v uniformě. Mark s Albertem se dohadovali, co budou dělat dál, když tam je fízl. Museli nějak od něj odlákat pozornost a to tím, že rozbili hlásič požáru. Lékaři a sestry vyběhli ven, co se to děje, za nimi strážce zákona, tento blázinec byl slyšet do dalšího patra, kde seděl, Hote s Bonrátem. Šli hned za hlukem. Mark se zbraní rychle vběhl do pokoje, zastřelil Müllera a společně s Albertem vybíhali z nemocnice. Hote s Bonrátem měli v rukách své služební zbraně, viděli jak Mark a Albertem utíkají pryč. Ani varovná slova od Bonráta je nezastavila, místo toho Hota a Bonráta přepadla malá sprška kulek, Hote s Bonrátem se nedali a také jim věnovali pár svých olovněných kulek. A měli i štěstí. Bonrátova kulka smrtelně zastavila Alberta, který ležel na parkovišti a Mark ujížděl v autě pryč. Bonrát Alberta opatrně skontroval Albertům tep na krku, zda je živ nebo mrtev. Plán dálniční policie zabral na jedničku – Mark vlastně zastřelil polštáře v pokoji, novinář Müller si během činu spal v druhém patře. Hote, zavolal další kolegy na pomoc a ještě komisaře.

BMW s mercedesem dorazili k nemocnici. To se tu objevil i Hartmut, aby zajistil náboje z Müllerova pokoje.
HARTMUT: „ Tak jsem si vzal všechny náboje z toho pokoje. Srovnám je s těmi, co máme.“
SEMIR: „ A pak se podívej na toho mrtvého.“
HARTMUT: „ Pokusím ho najít podle otisků prstů. Když si počkáte do rána.“
TOM: „ Ale jistě.“
HARTMUT: „ To jsem moc rád.“
TOM: „ A co Müller?“
HOTE: „ Spí si jako miminko.“
SEMIR: „ To bych chtěl taky.“

Ráno na služebně……. Komisařové přišli na služebnu, když je zastavil, Hote.
HOTE: „ Hartmut zjistil jméno toho mrtvého. Je to jistý Albert Achler. Už v minulosti spolupracoval Markem Petersenem.“
SEMIR: „ A náboje?“
HOTE: „ Ty jsou úplně identické, které zabili Hansena.“
TOM: „ to si s tím Hartmut pěkně pohnul.“ Tom se Semirem nahlíželi do spisu, to už na Andreině stole zvonil telefon, který šla Tinou zvednout, když Andrea není zatím přítomna na služebně.
TINA: „ Kranichová, dálniční policie…….“ Posadila se na Andreinu židli. Volali švýcarští kolegové, že mají další informace. Tina si psala na malý lísteček datum a čas, kdy přiletí letadlo ze Švýcarska se Sanderem. Pak se koukala do počítače, kde jim ještě švýcarští kolegové poslali nějaké informace o Sanderovi a jeho kšeftech ve Švýcarsku. „……. Moc jste nám pomohli……. Díky……. Nashle.“ Zavěsila. To už se okolo Tiny šel Tom se Semirem.
TOM: „ Copak se děje?“
TINA: „ Ozvali se kolegové ze Švýcarska.“
SEMIR: „ A co pak nám hezkého sdělili?“
TINA: „ Dneska o půl jedný přiletí letadlo se Sanderem z Curychu na letiště v Kolíně.“
TOM: „ A ještě něco?“
TINA: „ Něco málo o Sanderovi. Sander se dal na zahradničení. Dvakrát ho načapali, jak si pěstuje plantáže marihuany, pak si vyráběl svou vlastní extázi pro mladé a další podobné věci.“
SEMIR: „ Chlapec se vyzná.“ Na služebnu přišel Hartmut. Už od Bonrátova stolku huláká.
HARTMUT: „ Něco mám pro vás.“ Došel ke skupince komisařů.
TOM: „ A to je co?“
HARTMUT: „ Na botě mrtvého jsem našel dva dny starou skvrnu. A je polotovar toho vaše zázračného léku.“
SEMIR: „ Před nedávnem přivezli další várku.“
HARTMUT: „ Udělal jsem analýzu léků od Hansena, co měl u sebe a té skvrny na mrtvém. Jedná se o jeden tentýž lék. Můžu?“ koukal se na Tinu, aby ho pustila k počítači. Mával na Tinu s USB.
TINA: „ No jasně.“ Uvolnila místo pro Hartmuta. Hartmut připojil USB k počítači, kde měl udělán malý grafický rozbor. Na obrazovce se objevili dva chemické obrazce ve 3D – hmota z mrtvého a rozbor léku od Hansena. To se okolo Hartmuta se sešli komisařové.
HARTMUT: „ Tento polotovar je základem léku, kterému se pak přidají další látky, které utvoří samotný lék.“
SEMIR: „ A co je to modrý? Není toho tam nějak moc.“
HARTMUT: „ To modrý je dipoxal, dalo by se říct, že to je základ celého léku. Dipoxal vlastně přehluší všechny ty ostatní přísady, které vlastně mají napomáhat k lepší paměti.“
TINA: „ Nacpeš se lékem na paměť a ty si myslíš, že si ti zlepšila, ale přitom máš paměť na stejným místě…….“
SEMIR: „ A pak skončíš na smrtelný posteli.“
HARTMUT: „ Správně. I samotný dipoxal je sám, osobě nebezpečná látka. Pár gramů toho léku vám může způsobit velké problémy s nervovým systémem. Také ho trochu přidávají do extáze, když ji někdo dělá sám. Pak účinky jako marihuana a další takové podobné diskotékové látky.“
TOM: „ Už je na čase to zatrhnout.“
SEMIR: „ Taky si myslím.“

Na letišti Kolín……. BMW přijelo na parkoviště v Kolíně. Tom dal Tině fotku, jak vypadá Sander. A pak vyšla na lov do letištní haly, vypozorovat Dankena se Sanderem. Letadlo ze švýcarského Bernu právě přistálo, chvilku trvalo, než všichni cestující opustili letadlo a našlo svá zavazadla. Tina se vmísila do danu a nenápadně sledovala Dankena, jak se vítá se Sanderem. Společně odcházeli k autu, kde na ně čekal Mark v TIGUANU. Danken společně se Sanderem vycházeli z letištní haly pryč. Sander držel v jedné ruce kufřík s penězi pro Dankena. Tina je následovala s nějakým odstupem. Tina nasedla do BMW, které začalo sledovat auto Dankena a Sandera. Dálniční policie neměla vůbec ponětí, kam jedou.

TIGUAN a BMW se projížděli po kolínských ulicích, aby se dostali na dálnici.
SEMIR: „ Kam se ztratil?“
TINA: „ Příští doprava. Odbočil na A4.“ TIGUAN a BMW si poklidně ujížděli po dálnici A4. Tom si četl noviny, Semir sledoval okolí a Tina si prohlížela mapu, kam by mohli mít namířeno Danken se Sanderem. to už se ozvala vysílačka.
ŠÉFKA: „ Kde jste?“ Po vysílačce zašmátrala Tina.
TINA: „ Jsme na A4. Vůbec nemáme ponětí, kam mají namířeno.“
ŠÉFKA: „ Až něco budete mít, dejte vědět.“
TINA: „ Samozřejmě.“ Zavěsila vysílačku.
SEMIR: „ O co jim jde. Napůl si udělají výlet po městě a teď ještě budou jen jezdit po dálnici.“
TOM: „ Semire, nejjednodušší bude, když se jich zeptáš.“ Po několika km sjel TIGUAN z dálnice na okresní cestu, která vedla ven z města na sever mezi poli, a místy byli malé lesíky. Tina společně s Tomem, který přihlížel přes rameno Tiny, hledali místo, kde. Byla tu jedna příležitost, starý opuštěný barák – mlýn (Habrmannův mlýn) na potůčku Inde. Tento mlýn je občas využíván filmaři, když točí nějakou tu pohádku. Mlýn leží v krásné lokalitě a v minulosti byla dost známí. Ale i když je mlýn v takovém zchátralém stavu hojně navštěvován turisty. TIGUAN přijel ke mlýnu, BMW zůstalo stát o kus dál na cestě. Tina se ozvala na služebnu pomocí vysílačky.
TINA: „ Kobra 11, centrále.“
ŠÉFKA: „ Tino, kde jste?“
TINA: „ Sander s Dankenem zastavili u Habrmannova mlýna.“
ŠÉFKA: „ U Habrmannova mlýna?“
TINA: „ Přesně tak.“
ŠÉFKA: „ Posily jsou na cestě.“ Tina zavěsila vysílačku.
SEMIR: „ Jako vždy přijedou, až bude po všem.“
TOM: „ Tak jim půjdeme přistřihnout křidýlka.“ Komisařové vystoupili z BMW a šli jako myšky ke mlýnu.

Sander a Danken byli v místnosti, kde měl mlynář svou honosnou místnost, kde přijímal návštěvy, spala rodina, kde obědvali, večeřeli,……. Sander položil kufřík s penězi na dřevěný stůl.
SANDER: „ No na předání peněz, dost neobvyklé.“
DANKEN: „ Já vím. Chtěl jsem naši poslední předávku peněz trochu zpestřit.“
SANDER: „ To se vám velmi povedlo. Je to krásné místo.“
DANKEN: „ Díky.“
SANDER: „ Ale doufám, že naše spolupráce nekončí, touto dodávkou peněz, které si plně zasloužili.“
DANKEN: „ To taky doufám. Rád budu za každé €.“

Marek hlídal před vchodem, aby je nikdo nerušil. Ale to už se ke mlýnu plížila dálniční policie. Tom se Semirem zpacifikovali Marka, aby měli rychlejší přístup do mlýna. Když Semir s Tomem se zbavovali Marka, Tina vešla jiným vchodem do mlýna, kde se objevila u místnosti, kde vedli Sander a Danken vážné rozhovory. Danken občas kouknul ven, jak Mark pochoduje po chodbě, ale Mark zrovna neprocházel. Dankenovi se něco nezdálo, ale to už Semir s Tomem byli u Tiny. Danken tomu zatím nedával velkou pozornost, třeba si Marek jenom odskočil, ale když to bylo velmi dlouho Danken se šel podívat na chodbu. Ale dálniční policie nepočítala s jedním ukrytým zrcadlem, které bylo pod stropem naproti místnosti. Danken si ho tam dal schválně. Když už bylo dlouho Danken se ozbrojil, Sander byl nějak mimo, až mu Danken ukázal v zrcadle, že mají návštěvu. Danken se Sanderem se pustili do střelby, aby se zbavili strážců zákona. Dálniční policie jim opětovně vracela střelbu. Danken se Sanderem unikli přes okno v místnosti. Jak Danken se Sanderem utíkali k autu, Tině se podařilo prostřelit přední pravou pneumatiku. Jak nasedli do auta, už se za TIGUANEM objevili policejní kavalérie a zatarasila jim cestu, že neměli šanci na útěk. Semir s Tomem společně s Hotem a Bonrátem zatkli Sandera a Dankena. Další kolegové se postarali o Marka, který byl přikurtován ke schodišti. Policie zabavila kufřík s 5,5 mil €.

V nemocnici……. Tina, Tom a Semir byli navštívit raněného novináře Martina Müllera.
SEMIR: „ Tak už je po všem.“
MÜLLER: „ Můj šéf bude mít radost. Pořád jsem dělal na případu Hansena a na stole se mi kupili jiné kauzy, které jsem měl dávno udělat.“
TOM: „ Ale snad poslední článek byste snad mohl napsat, že vrah Hansena sedí v base s dalšími společníky a lék byl stržen z prodeje.“
MÜLLER: „ To si samozřejmě nenechám ujít. A napíšu ho s velkou chutí.“ Dálniční policie popřála Müllerovi, ať se brzy uzdraví a pak odešli z nemocnice, kde nasedli do BMW a odjeli za Schröderem na něco na zub.



Konec!!

_________________
Návsteva u podezrelé:
Sluzebná:"Dobrý den.Koho mám ohlásit?
Semir: "Sípkovou Ruzenku a Krakonose!"

http://kobrackarodina.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Povídka č. 043 - Pokusní králíci
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma