AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Nenechám ho v tom...
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Ahoj...dlouho jsem nic nepřidala, tak bych to teď chtěla napravit...je to takový momentální nápad, který se zrodil při jedné hodině matiky Smile a teď byl objeven v šuplíku...prosím o schovívavost a trpělivost... Very Happy

Byli se Semirem domluveni, že ho vyzvedne a pojedou na stanici spolu. Jenomže když Ben zastavil před Semirovým domem, parťákovo auto tam nestálo jako jindy. Možná ho má v servisu, řekl si a šel zazvonit. Ani po druhém zazvonění mu ale nikdo neotevíral. Šel tedy k oknu, aby viděl dovnitř. U prvního okna nic neviděl. Šel tedy na zahradu, kam z obývacího pokoje vedlo velké francouzské okno. To bylo zavřené a přes něj záclona. Takže neviděl nic. Vrátil se tedy k autu a jel na stanici. Cestou se snažil vytočit Semirovo číslo. Volané číslo je vypnuté nebo nedostupné. Prosím, zavolejte později, slyšel ve sluchátku.
"Bezva, takže mě šéfová sežere,"zamumlal si sám pro sebe. Sedl do auta, nastartoval a jel na stanici. Cestou si zkoušel vzpomenout, jestli mu Semir neříkal, že někam jede. Proč bychom se potom ale domlouvali, že pojedeme spolu? nešlo mu do hlavy. Když dojel na stanici, zamkl auto a šel do kanceláře. Tam ho hned odchytila Anna Engelhardtová.
"Bene, kde máte Semira?" sháněla se po svém nejmenším komisaři Anna.
"Nevím, neříkal, že někam jede?"
"Ne a včera jsem vás slyšela, jak se domlouváte, že se pro něho ráno stavíte. Zkoušel jste mu volat?"
"Volal jsem mu asi 3x, ale má vypnutý telefon."
"To se Semirovi nepodobá. Za ta léta, co tu jsem, přišel pozdě jenom 2x. Poprvé, když zemřel Tom a podruhé, když zemřel Chris. Nechápu, co se mohlo stát," kroutila hlavou Anna a šla k Susanninu stolu.
"Susanno, zkuste mi vystopovat Semirův mobil."
"Stalo se něco?"zeptala se vyděšeně.
"Semir není doma, tak mi to je divné," odpověděla jí šéfová.
"Ale Semir mi ráno posílal mail, že jede do Frankfurtu za matkou,"vyvedla je z omylu Susanna.
"Aha, tak to pak ano,"usmála se šéfová a bylo na ní vidět, ľe se jí ulevilo. I Ben vypadal, že si oddychl, ale jako by mu něco vrtalo hlavou. Přesto šel do své kanceláře, kde si sedl za stůl. Anna se nejprve usmívala, ale při pohledu na Bena ji smích přešel. Ben se tvářil, jako by mu někdo pošlapal hračky.
"Bene, stalo se něco?"zeptala se ho starostlivě.
"Já nevím, měl bych být rád, že je Semir v pořádku ve Frankfurtu, ale něco mi říká, že to nesedí. Ale nevím co,"zapochyboval.
"Bene, možná byste si měl taky odpočinout. Pracovali jste teď dlouho v kuse, musíte být unavený."
"Ne, já nejsem unavený, jen mi na tom něco nesedí. Asi deformace z povolání,"snažil se to zlehčit Ben.
"Dobře, dneska ale nemusíte na dálnici. Stejně si myslím, že mi dlužíte nějaká hlášení,"zasmála se Anna a odešla. Zastavila se ještě u Sussany, aby jí řekla, že na dálnici místo Bena má jet Hotte s Dietrem. Ani se nedivila. Jen kývla a dál se věnovala své práci. Ben mezitím seděl v jejich kanceláři, v uších měl sluchátka a vyplňoval hlášení. Uprostřed jednoho hlášení mu dopsala propiska. Jinou neměl, proto koukal na Semirův stůl. Věděl ale, že Semir je má v šuplíku, protože mu je Ben bral a nějak je zapomínal vrátit. Dnes ale nebyl líný se zvednout a pro tužku si dojít. Když ale zavíral šuplík, všiml si na Semirově stole fotky. Byla na ní jeho matka u Braniborské brány. Nebyla ale sama. Kolem ní bylo několik dalších lidí. Na jejich zápěstích si všiml stejných náramků. Pak mu svitlo. Vzal fotku a běžel za šéfovou. Ve spěchu si zapomněl vyndat sluchátka.
"Šéfová, na něco jsem přišel," bez zaklepání vletěl do Anniny kanceláře a křičel na celé kolo.
"Nekřičte," zacpávala si uši Anna.
"Co?"nechápal Ben. Podle Annina výrazu ale pochopil a sluchátka si vyndal.
"Na co jste přišel?"zeptala se ho, když se usadil proti ní.
"Celou dobu mi něco nesedělo na tom Frankfurtu. Pak jsem na Semirově stole uviděl tuhle fotku,"podával ji Anně, " a došlo mi to."
"Co vám došlo?" ještě stále nechápala Anna.
"Semirova matka není v domově ve Frankfurtu, ale v Berlíně."
"A na to jste přišel jak?"
"Vidíte? Ta fotografie byla pořízena před Braniborskou bránou. Všichni ti lidé mají na zápěstích stejné náramky. Jsou z domova v Berlín."
"A proč by nemohli být na výletě v Berlíně?"
"Protože je to domov pro seniory, kteří jsou něčím omezení. Někteří mají Alzheimera, někteří jsou senilní, proto snimi nemůžou jet daleko. A Semir...něco mi říká, že se o Berlínu v souvislosti se svojí matkou zmiňoval. Šéfová, něco se stalo," zoufale se na ni podíval Ben. A ona mu začínala věřit.

Arrow Začínala věřit, že to není jen deformace povolání. Začínala věřit, že si Ben jen nedělá zbytečné starosti. Vyběhla z kanceláře, v těsném závěsu za ní Ben.
„Susanno, zkuste vystopovat Semirův mobil.“
„Ale vždyť Semir je ve Frankfurtu u matky,“ odpověděla jí zmateně sekretářka.
„Jeho matka nežije ve Frankfurtu, ale v Berlíně. Ten mail vám neposílal Semir, ale někdo jiný. Zkuste najít signál z jeho mobilu,“ prosila ji očima Anna.
„Jdu na to,“ začala hned Susanna cvakat něco do počítače. Ben i Anna stáli u jejího stolu a čekali s netrpělivým výrazem ve tváři. Ben poklepával nohou, což Susannu znervózňovalo. I přesto pracovala dál.
„Je mi to líto, ale nejspíš má vypnutý telefon, není možné jeho signál najít.“
„A co ten mail, co ti přišel? Z toho by se něco zjistit nedalo?“ zeptal se Ben.
„Zkusím to, ale Hartmut by asi věděl, co s tím. Zavolám mu, aby se na to přijel podívat,“ a už brala do ruky telefon a vytáčela číslo na KTU. Těch několik minut, než Hartmut přijel, se Benovi zdálo nekonečných. Bylo to ale opravdu jen pár minut. Hartmut hned beze slova sedl k Susannině počítači a začal pracovat.
„Tak vážení, ten e-mail byl odeslán z internetové kavárny v centru Kolína nad Rýnem dnes ráno v 6:59. Dál nejde nic víc zjistit.“ Anna s Benem se na sebe podívali a v jejich očích byl znát strach. Každý se bál něčeho jiného a jinak. Anna šla do své kanceláře a Bena vyzvala, aby šel s ní. Otočil se mlčky na Susannu a Hartmuta, kteří mu odpověděli pouze pokrčením ramen, a šel za Annou. Ta se usadila na svou židli, bradu si opřela o spletené prsty, lokty se opírala o stůl a na kratičký okamžik zavřela oči. Pak je otevřela a podívala se na Bena. Ten stál před jejím stolem a čekal, co se bude dít.
„Bene, je vám jasné, že ho musíme za každou cenu najít, že? Já vím, že vy uděláte cokoli, abyste ho našel. Chci, abyste taky věděl, že já vás podpořím ve všem. Asi víte, že k Semirovi mám malinko jiný vztah, než ke komukoli jinému. Znám ho od mých začátků tady a tak nějak ho považuji za stálý inventář této stanice. Takže mi teď řekněte, co máte v plánu, protože mě asi opravdu nic nenapadá.“
„Mám v plánu projít seznam všech, které kdy Semir poslal do vězení. Mám v plánu se jít podívat k němu domů a popovídat si s jeho sousedy. To je zatím můj plán. Já se taky nezastavím, dokud ho nenajdu, to mi můžete věřit.“ Ani nečekal, co by mu mohla odpovědět a opustil její kancelář. Než se stihla vzpamatovat, ve své kanceláři si vzal klíče od auta a opustil kancelář. Jel do Semirova domu. Nevěděl, co by tam měl hledat, nevěděl ani, co by tam chtěl nebo nechtěl najít. Věděl ale, že tam jet musí. Že se to od něho očekává. Že to od něho šéfová očekává.
Když tam přijel, Semirovo auto tu stále nebylo. Zaparkoval to svoje a vydal se k domu svého parťáka. Když byl u dveří, vytáhl z pouzdra zbraň a dveře vykopl. Nechtěl se zdržovat odemykáním. V předsíni nic divného nenašel. Vydal se tedy chodbou od obývacího pokoje, který byl propojený s kuchyní. Tady našel spoušť. Všude po zemi byly poházené věci, zpřevracený nábytek, zásuvky byly vytahané a věci z nich se válely na zemi. V kuchyni taky nebyl zrovna pořádek. Pokračoval do dalších místností v domě, kde bylo stejně „uklizeno“. Prošel i sklep a půdu, ale nikde nic nenašel. Nenašel nic, co by mu napovědělo, kde je Semir. Odešel, zapečetil dveře a šel si popovídat se sousedy. Podle očekávání nikdo nic neviděl ani neslyšel. Pouze jedna stará paní mu řekla, že tu v noci někdo naboural auto, ale jinak se nic nedělo. Ben jí poděkoval a odjel zpět na služebnu. Tady s nikým nemluvil, došel si do kuchyňky pro hrnek kávy, pak si sedl za svůj stůl a začal vyhledávat v počítači možné podezřelé. A že jich za ty roky nebylo málo. Pročetl nemálo složek, sbíral podezřelé po troškách, ale tvořil se mu slušný seznam. Když byl u konce s hledáním, dal se do prověřování.
Za dveřmi kanceláře Kobry 11 stála Susanna a dívala se na utrápeného Bena. I když seděl za stolem, i když hledal v počítači, i když cosi vypisoval na papír, bylo na něm vidět, že není ve své kůži. Bylo na něm vidět, že si dělá o Semira starosti. Nedělalo jí dobře takhle ho vidět. Zrovna když se Ben podíval z okna a v jeho očích byla vidět bolest, chtěla Susanna vejít a nějak ho utěšit. Někdo jí ale položil ruku na rameno. Byla to Anna.
„Nechte ho, Susanno. Tohle si musí projít sám, nemůžete mu nijak pomoct. Vím, že vás to trápí, takhle ho vidět, věřte, že mě taky, ale vím, jak mu je. On si dává za vinu, že tu Semir teď není. Proto ho bude chtít za každou cenu najít. Myslím, že kdybyste teď za ním šla, později by vás to mrzelo oba. Nejspíš byste se moc nepohodli. Já bych ale vaši pomoc uvítala. Pomůžete mi?“
„Já bych radši…ale ano, pomůžu vám, co byste potřebovala?“ znatelně neochotně kývla Susanna.
„Pojďte do mé kanceláře,“ vyzvala ji Anna, podívala se na zkroušeného Bena a šla do své kanceláře. Sussana ji následovala.
Mezitím Ben prověřoval tu spoustu jmen, kterou mu vyplivl počítač. Někteří ještě seděli, někteří zase seděli, někteří sekali dobrotu, někteří zemřeli a někteří se odstěhovali. Ve sloupci „podezřelí“ mu moc jmen nezůstalo. Vlastně asi jedna desítka. U té si postupně hledal aktuální adresy bydliště. Když měl i toto hotové, sebral ze stolu klíčky od auta a vyjel. Projel všechny adresy na svém seznamu, ale nikde nic. Téměř všichni byli ochotní nechat ho podívat se, jestli tu Semir není. A kdo ochotný nebyl, Ben mu pohrozil porušením podmínky a ochota byla na světě. Nikde ale nebylo po Semirovi ani stopy. Ben byl ještě zkroušenější, než předtím.

V opuštěné chatce kdesi v lese se probudil malý komisař dálniční policie. Byl zmatený, bolela ho hlava a byla mu zima. Když se podíval kolem sebe, nic neviděl. Až potom si všiml, že je svázaný. Snažil se z pout dostat, ale nedařilo se mu. Pouta se mu tímto akorát zařezávala stále víc do rukou i nohou. Proto svoji snahu zase vzdal. Ani si nevšiml malého červeného světýlka, které blikalo u stropu...

Arrow Několik metrů od Semira se otevřeně bavil jeho věznitel. Do místnosti, kde držel Semira, zavedl kameru, která mu na monitor pouštěla vše, co se dělo v té malé neosvětlené místnosti, na jejíž podlaze Semir ležel. Ještě přesně nevěděl, co s komisařem udělá, ale věděl, že ho jen tak nepustí. Chtěl se mu pomstít.
Ben už nevěděl, jak dál. Několikrát zkontroloval, jestli prověřil všechna jména na seznamu, jestli se neobjevil nějaký nový podezřelý. Ale neměl nic. Už několik hodin s nikým nepromluvil, nic nejedl, pil jenom kafe.
Anna seděla ve své kanceláři a byla na tom podobně jako Ben. I ona prověřovala seznamy, snažila se najít nějaké podezřelé, ale ani ona nic nového neměla. Susanna se střídavě dívala z jednoho na druhého a nevěděla, jak by mohla pomoci. Strašně moc si, jako každý, přála, aby se Semir našel. Ona ale malinko jinak. Nikdo tady nevěděl, co k Semirovi cítila. Nebo možná věděl, ale nedal to na sobě znát. Co ale rozhodně nikdo nevěděl, že je se Semirem v jiném stavu. Ani on sám to ještě nevěděl. Nevěděla, co by měla dělat. I ona se snažila něco zjistit, ale nedařilo se jí.
Celá stanice se najednou chovala jinak než jindy. Nebyl tu takový hluk, v kanceláři Kobry 11 se nikdo nesmál, nevtipkoval, ale ani nehádal. Všude bylo takové nemístné ticho. Jako kdyby se osazenstvo bálo, že ten běžný ruch by jim Semira mohl vyplašit, že by Se jim třeba už nikdy nemusel vrátit.

Ben seděl za svým stolem v kanceláři a přemýšlel, co by ještě mohl udělat. Přemýšlel, co neudělal. Z přemýšlení ho vytrhlo zazvonění telefonu. Nejprve nadskočil, pak ale zvedl sluchátko.
„Dálniční policie, u telefonu vrchní komisař Ben Jäger,“ ohlásil se a s napětím očekával, kdo mu volá. V každém telefonátu očekával Semira nebo někoho, kdo by mu pomohl. Ani teď tomu nebylo jinak.
„Chcete zpátky svýho parťáka?“ ozval se ze sluchátka upravený hlas. Ben polkl.
„Kdo volá?“ zeptal se a zuřivě mával na Susannu. Když si ho všimla, naznačil jí, aby zaměřila jeho telefon. Kývla, že rozumí.
„To je jedno, kdo volá. Podstatný je, že vím, kde je tvůj parťák. A jestli ho chceš zpátky, musíš pro to něco udělat.“
„Co po mě chcete?“ To už u jeho stolu stála Anna a s napětím poslouchala.
„Takhle byste se mnou neměl mluvit. Ono by se taky tomu prckovi mohlo něco stát…“ozvalo se posměšně ze sluchátka.
„Tak co mám udělat?“
„Pro začátek by stačilo, když za 10 minut budete na parkovišti u té nové benzínky. Tam bude pod lavičkou krabice. V ní najdete další instrukce,“ sdělil mu muž a bez varování zavěsil. Ben se podíval na sluchátko a pak na Annu. V rychlosti jí přetlumočil obsah hovoru a vyrazil.
Anna šla za Susannou, aby jí řekla, odkud hovor přišel.
„Šéfová, nic nemám. Hovor byl přesměrovaný na čínský satelit. Jako místo, odkud hovor přišel, je uveden Peking.“ I ona měla v očích strach.

Mezitím v lesní chatce Semir znovu přišel k vědomí. Byl otupělý, celé tělo ho bolelo a pouta stále nezmizela. Přemýšlel, co by mohl udělat, ale jeho mozek nespolupracoval. I když se snažil, nedokázal nic vymyslet. Po chvilce zase usnul.
Ben dorazil k lavičce a opravdu pod ní našel krabici. Když ji opatrně otevřel, našel v ní mobilní telefon. V krabici byl přehnutý list papíru, na kterém byla napsáno: Zavolej na přednastavené číslo. Nikam jinam nebo tvůj kamarád dlouho naživu nebude. Ben vytočil číslo. Po druhém zazvonění se ozval tentýž hlas jako před pár minutami.
„Jste rychlý. Teď jeďte na adresu, která vám po skončení tohoto hovoru přijde na tento telefon. Na dně krabice je přilepený klíč. Ten si vezměte s sebou. Na této adrese na vás bude čekat malé překvapení.“ Ani tentokrát nepřišlo varování a hovor náhle skončil. Za několik vteřin opravdu přišla Benovi zpráva. Byla v ní adresa. Ben sedl do auta a cestou to zavolal šéfové. U toho domu byl za chvilku. Nebyl ničím nápadný, ale na první pohled bylo vidět, že v něm už nikdo nebydlí. Ben pro jistotu odjistil zbraň a vešel do domu. Celý dům byl prázdný až na jednu místnost. Tam byl stůl a na něm stál monitor. Když ben přišel blíž, uviděl nějaký obraz. Za chvilku ho to napadlo. Koukal se na Semira. Bodlo ho u srdce. Semir byl svázaný a snažil se dostat z pout. Pak svou snahu zase vzdal. Hlava mu klesla. Usnul. Ben by nejradši něco rozbil. Zavolal šéfové, co našel. Poslala tam někoho pro zařízení. Jen co vyšel z domu, ozvala se ohlušující rána. Ben přistál na chodníku na druhé straně ulice. Pískalo mu v uších a bolelo ho celé tělo. Za chvilku se tu objevili hasiči a policie. Z policejního auta vystoupila Anna a hned se k Benovi rozběhla. Ten ještě pořád ležel na zemi.

Arrow „Bene, otevřete oči, no tak. To mi nesmíte udělat. No tak, otevřete oči,“ pobízela ho. Ben oči otevřel a podíval se na ni.
„Hučí mi v hlavě jak v úle,“ dostal ze sebe. Pomalu se, s Anninou pomocí, zvedl zase na nohy. Trochu se mu motala hlava, ale jinak byl, na první pohled, v pořádku.
„Jste v pořádku?“ ptala se starostlivě Anna. Ben zatřásl hlavou.
„Nic mi není, jen mi píská v uších a hučí v hlavě.“ Trochu se motal, ale jinak se zdál být v pořádku.
„Co jste viděl?“ ptala se ho Anna. Dívala se na něho se strachem a zároveň s nadějí.
„V domě byl v jedné místnosti stolek a na něm monitor. Byly to záběry Semira. Ležel někde ve tmě, na zemi, byl spoutaný. Víc jsem neviděl,“ sklonil Ben hlavu a mnul si spánky. Anna mu položila ruku na rameno.
„Jeďte domů a odpočiňte si. Ráno moudřejší večera,“ stiskla mu rameno a odjela. Ben ještě chvilku stál opřený o zídku, ale pak taky sedl do auta a odjel. Nejel ale domů. Odjel na stanici. Doufal, že by tu mohl na něco přijít. Posadil se v kanceláři za stůl a snažil se na něco přijít. Nic ho ale nenapadalo. Hlava mu třeštila, dělalo se mu zle a chtělo se mu spát. Došel si pro kafe a vrátil se ke své původní činnosti. Cestou z kuchyňky ho něco napadlo. Rychle si sedl k počítači a začal něco psát.
Anna nevěděla, co by měla dělat. Ležela v posteli a snažila se usnout, ale výsledkem bylo několikahodinové převalování v posteli. Nakonec to vzdala, šla se osprchovat, oblékla se a vyrazila do kanceláře. Na budíku v tu chvíli svítila čas 2:22.
V jedné zastrčené lesní chatce právě Semir dostával svou další dávku léků na spaní. Ani se nebránil. Už věděl, že by mu to stejně nebylo nic platné. Poslední, co zaznamenal, než usnul, bylo malé červené světýlko u stropu.
Kolem tři čtvrtě na tři Anna parkovala své auto před stanicí. Viděla, že se nahoře svítí, tak zrychlila. Nestála o další malér. Když ale vběhla do prostor kanceláře, viděla, že světlo se line z kanclíku Kobry 11. Nejprve si oddechla, ale pak se tam rozběhla.
„Můžete mi vysvětlit, co děláte tady? Máte být doma v posteli,“ rozkřikla se na Bena. Ten se tak lekl, že spadl ze židle.
„Tfuj tajksl, to jsem se lek,“ ulevoval si Ben, zatímco se sbíral ze země, „a co vy tady děláte ve tři čtvrtě na tři ráno?“
„Nemohla jsem spát, tak jsem jela sem. Přišel jste na něco?“ zeptala se už mírně Anna. Ben jen zavrtěl hlavou a mírně si protřel spánky.
„Něco mě napadlo. Pořád jsme hledali někoho, kdo se třeba chtěl Semirovi mstít. Co když ale jeho zmizení nesouvisí s prací?“
„Jak to myslíte?“ nechápala Anna.
„Co když jeho zmizení má na svědomí někdo jiný, než někdo, koho Semir zatkl nebo poslal do vězení?“
„Ale kdo?“
„To ještě nevím, ale napadl mě třeba nějaký soused, dávný známý nebo někdo takový,“ zkusil navrhnout Ben.
„Bene, jak je pravděpodobné, že by se někdo takový našel? A kdyby ano, tak proč teď?“
„To já taky nevím, ale nic jiného mě už nenapadá. Zkusili jsme všechno, ale nic z toho. Šéfová, musíme ho najít.“ Když se podívala do jeho očí, ten pohled ji vyděsil. Viděla tam strach. Opravdový strach. Ona vídala strach často. I v očích komisařů. To se ale báli něčeho úplně jiného. Teď se Ben bál o kolegu. O parťáka. O kamaráda. Věděla, že si jsou blízcí. Že jsou jako bratři. Přesto ji ale výraz v jeho očích zarazil.
„Já vím, že ho musíme najít. A taky ho najdem. Zkusíme najít kohokoli, kdo by se mu mohl chtít pomstít. Za cokoli,“ říkala pomalu s pláčem a odcházela z kanceláře Kobry 11. I Ben viděl v jejích očích něco, co ho zarazilo. Věděl, že se o ně bojí, ale to je za jiných okolností. Že se o ně bojí, když jdou do akce, když slyší o jejich nehodách. Že i když jim nadává za zničená auta, neodevzdaná hlášení a vrakoviště na dálnici, že se o ně přes to všechno bojí. Teď to ale byl jiný strach.

Arrow Oba, Ben i Anna, se dali do pátrání. Bylo jim jasné, že před sebou mají spoustu práce. Každý si na stůl postavil velký hrnek kafe a dal se do práce. Pátrali po někom, kdo by mohl mít na Semira vztek z jakéhokoli důvodu. Anna si čas od času promnula oči nebo prohrábla rukou vlasy. Ač by to nikdy nepřiznala, byla unavená. Za posledních několik dní toho moc nenaspala a strach o Semira jí taky moc nepřidával. Ale když se podívala na Bena, poznala, že v tom není sama. I když je dělilo několik let, viděla, že strach udělá s každým člověkem totéž. Ben na sobě ale únavu nedával znát. Ona na něm ale poznala, že by právě teď ležel nejradši v posteli a dlouho z ní nevylézal. Jenže to mu nedovoloval strach o parťáka. Přemohl únavu a dál vymýšlel možnosti, kdo a proč se mohl chtít Semirovi pomstít. Ani nepostřehl, že mu Anna doplnila v hrnečku kafe. Chvíli po tom, co odešla, zvedl se a šel do její kanceláře.
„Něco mě napadlo. Ví už někdo ze Semirovy rodiny, že zmizel?“
„No matce jsem nevolala, nevím, jak na tom právě je. A o nikom jiném nevím,“ sdělila mu unavená Anna.
„A co sourozenci? Příbuzní? To mi neříkejte, že kromě nás nikoho nemá?!“
„Má bratra, ale nevím, jaké vztahy mezi nimi právě teď jsou.“
„Zkusím to. Kde ho najdu?“
„Co vím, tak má restauraci někde v centru. Jak se ten podnik jmenuje, to ale nevím.“
„Díky.“ Ben už byl zoufalý. Ačkoli to na sobě nedával znát, měl o Semira šílený strach. Měl v něm staršího bratra i nejlepšího přítele. Proto se chytal každého stébla. Hned sedl do auta a rozjel se do centra. Musel tu restauraci najít.
Nakonec ani nehledal moc dlouho. Po několika desítkách minut našel restauraci. Jmenovala se jednoduše. U Turka. Vešel dovnitř a rozhlížel se. Když uviděl servírku, šel se jí zeptat na šéfa.
„Dobrý den, Jäger, dálniční policie. Hledám majitele, pana Gerkhana,“ ohlásil se Ben předpisově.
„Pan Gerkhan tu dnes není. Mám mu něco vyřídit?“ mile se na Bena usmála. Jindy by to na něho asi platilo, ale dneska ne. Byl tak unavený, že si její krásy ani nevšiml.
„Nemáte na něho nějaký kontakt?“
„Máme tu na něho telefon, ale ten je pro výjimečné případy.“
„Věřte mi, tohle je výjimečné. Dáte mi to číslo?“ Když se podívala do jeho očí, něco v nich ji přesvědčilo, že mu ho má dát.
„Ano, pojďte se mnou,“ vedla ho k baru, kde měla vizitku. Ben si pouze opsal číslo do telefonu.
„Moc děkuji, jste velice laskavá,“ usmál se na ni a odešel. Ještě v restauraci navolil vytáčení čísla pana Gerkhana. Zvedl to po třetím zazvonění.
„Gerkhan,“ ohlásil se nevrle.
„Dobrý den, Jäger, dálniční policie. Mohl bych s vámi mluvit?“
„Nemám čas se vykecávat s kamarádíčky svýho brášky.“
„Ale o vašeho bratra tu jde především. Před několika dny zmizel a nevíme, jak dál. Mohl byste si pro mě vyšetřit pár minut?“
„Dobře, ale víc než pár minut nemám. Jsem na letišti, mám necelou hodinu do odletu do Londýna.“
„Za moment jsem tam.“ Ben sedl do auta, na střechu dal majáček a jel jako drak. Za 15 minut brzdil na letišti. Rychle proběhl halou a hledal informace o letu do Londýna. Po nálezu se rozběhl určeným směrem. Semirova bratra viděl hned. Podoba se nedala popřít.
„Pan Gerkhan?“ zeptal se udýchaně.
„Ano. Tak jak vám můžu pomoct?“ I když se Semirem neměli zrovna nejlepší vztahy, chtěl pomoci s jeho hledáním.
„Nevíte o někom, kdo Semirovi třeba v minulosti vyhrožoval?“
„Ne. Co vím, vyhrožoval vždycky spíš on,“ ušklíbl se.
„Vzpomínejte. Třeba nějaký spolužák, někdo ze sousedství…“
„Na nic si nevzpomínám.“
„A neměl třeba Semir s někým problémy?“
„Semir je Turek. Občas vybuchne. Před pár lety…no vlastně jsme tehdy chodili ještě do školy, jeden kluk Semira šikanoval kvůli jeho výšce. Semir se ho ale přes prázdniny přestal bát a toho kluka po prázdninách zmlátil. Před celou školou. Ten hajzlík pak zmizel v nějaký polepšovně a Semir měl klid.“
„A nevíte, jak se ten hajzlík jmenoval?“
„To vím naprosto přesně, Hans Gitler.“
„Díky, pane Gerkhane. A kdyby náhodou ještě něco, můžu se vám ozvat?“
„Můžete to zkusit. Nashle.“ Ben byl rád, že alespoň něco málo zjistil. Chtěl zavolat šéfový, ale vybil se mu telefon. Rozběhl se co nejrychleji k autu, aby mohl dát na služebnu vědět vysílačkou. Až v autě si uvědomil, že ji má už pár dní rozbitou. Sedl tedy do auta a jel na služebnu. Nedbal moc na předpisy, na střechu hodil majáček a plyn přimáčkl k podlaze. Cesta na služebnu mu trvala necelou půlhodinu. Do kanceláře vpadl jako velká voda. Tam hned narazil na Annu.
„Bene, stalo se něco?“ divila se, jak popadal dech.
„Šéfová,“ dostal ze sebe mezi nádechy, „akutně potřebuju opravit vysílačku v autě. A taky jsem zjistil jméno možného podezřelého. Susanno,“ obrátil se na sekretářku, „mohla by ses mi podívat na jistého Hanse Gitlera?“ Susanna hned začala hledat. Ben se vydal do své kanceláře. Anna se za ním chvíli dívala a pak se vydala za ním. Ben se usadil na židli a zaklonil hlavu. Nepostřehl, že u dveří stojí Anna a bedlivě ho sleduje.
„Bene,“ promluvila na něho potichu. Ben otevřel oči a otočil hlavu směrem k ní.
„Jste v pořádku? Chci říct, není vám něco?“
„Šéfové, až Semira najdeme, beru si volno. Jsem utahanej jak kotě. Bolí mě hlava, jako kdyby mi v ní milion trpajzlíků mlátilo kladívečky do lebky, celý moje tělo je jako kdyby mě právě vytáhli z mlátičky. Ale nebojte se,“ dodal, když viděl její strach, „něco vydržím.“ To akorát přicházela Susanna a na její tváři nehrál zrovna úsměv z radosti z posunu.
„Co máš?“ zeptal se jí Ben.
„Není to zrovna hezké čtení. Hans Gitler chodil se Semirem do školy, ale pak ho vyhodili. Nějakou dobu si pobyl v polepšovně. V 15 ho pustili a on nastoupil do učení. Ani učňák ale nedodělal, vyrazili ho šikanu. Poflakoval se všelijak, několikrát byl i ve vězení z přepadení, loupeže, krádeže. Kdyby ses chtěl podívat, uvař si kafe, je to na dlouho. Na posledy ho pustili před pár týdny, kdy seděl za ozbrojené přepadení.“ Anna taky neskrývala úlek.
Mezitím se Semir kdesi probudil a snažil se rozhlédnout kolem sebe. Zase nic neviděl. Byl vyhládlý, měl žízeň a cítil, že jeho zranění, která mu jeho věznitel udělal, se začínají ozývat. Byla mu i zima a spoutané ruce a nohy mu nijak k teplu nepomáhaly. Podíval se ke stropu, jestli tam opravdu bliká červené světýlko nebo se mu to jen zdálo. Bylo tam. Najednou se otevřely dveře, ve kterých stál vysoký muž s kuklou přes obličej. Alespoň Semirovi, který ležel na zemi, se zdál být vysoký. V levé ruce Semir viděl něco blyštivého. Že je to nůž si uvědomil, až když mu ho jeho věznitel zabodl do stehna. Semir vykřikl bolestí.

Arrow „Zkus najít, jestli vlastní nějakou budou nebo něco, kde by mohl Semira držet.“
„Jdu na to,“ otočila se a ještě než dosedla ke svému počítači, prsty jí létaly po klávesnici. Za pár minut zase vešla k Benovi do kanceláře. Hned se ale zase otočila a odešla. Ben seděl s hlavou položenou na stole a spal. Věděla, že od té doby, co Semir zmizel, se pořádně nevyspal. A po tom výbuchu mu muselo být hrozně. Proto šla informace sdělit Anně.
„Šéfová, můžu?“ nakoukla k ní do kanceláře.
„Samozřejmě.“
„Našla jsem několik míst, kde by mohl Semir být.“
„Proč jste ty informace nedala Benovi?“ divila se Anna.
„Šéfová, Ben spí. Nevím, jestli ho mám budit.“
„Vím, že by měl spát, že je unavený. Ale tohle si bude chtít ověřit sám. Pojďme za ním,“ vyzvala svou sekretářku Anna a obě šly za Benem. Když vešly do jeho kanceláře, byl stále ve stejné poloze, ve které ho našla před momentem Susanna.
„Bene,“ promluvila na něho mírně Anna. Neměl moc tvrdé spaní, byl hned vzhůru.
„Šéfová?“
„Susanna něco našla,“ sdělila mu. Hned byl dokonale probuzený. Podíval se s očekáváním na blonďatou sekretářku.
„Gitler zdědil rodinný dům po babičce na okraji Kolína, ale prodal ho týden po vyřízení dědictví. Dál mu z pozůstalosti připadla malá chatka na okraji Kolína. Kdysi tam bývala vyhledávaná chatová oblast, ale teď už tam mnoho lidí nejezdí. Ani chatek tam už moc nezůstalo. Gitler ji několikrát nabízel k prodeji, ale nikdy neuspěl. Zdá se, že právě tam drží Semira.“
„Zkus zjistit, jestli v té chatce je elektřina. Odněkud musel jít na tu televizi ten přenos.“
„Hned jsem zpátky,“ otočila se a spěchala ke svému stolu. Anna se dívala na Bena pohledem plným strachu. Někde v těch očích ale uviděl i záblesk naděje. Ona v jeho očích viděla už jen nezměrnou únavu. Ani se mi nedivila. Co Semir zmizel, Ben se skoro nevyspal.

Ve chvíli, kdy Susanna přišla se svým objevem, Hans Gitler stále neměl dost. Stále udržoval Semira naživu, aby ho mohl stále znovu trápit.
„Pamatuješ se na mě?“ díval se na něho Gitler. Přes hlavu měl nataženou kuklu, takže jeho otázka nedávala smysl.
„Jak můžu vědět, jestli si tě pamatuju, když ti nevidim do ksichtu?“ nezapřel ani v tuhle chvíli Semir svůj bystrý mozek. Jeho věznitel se ušklíbl a sundal si masku. Semir se na něho díval pohledem, který jasné říkal, že ho v životě neviděl.
„Tak co? Už víš?“
„Nikdy jsem tě neviděl, tak nechápu, co tu dělám.“
„Ale viděl. Pamatuješ si na školu, prcku?“ Semirovi začalo svítat. Najednou si vzpomněl. To zjištění mu vyrazilo dech. Vzpomněl si na všechno, co si musel vytrpět. Vzpomněl si na všechna ta ponížení, která musel snést. A vzpomněl si i na poslední den, kdy se viděli naposled. Tehdy to byl právě Semir, kdo se usmíval.
„Takže už se ti rozsvítilo. To je dobře. Aspoň víš, proč jsi tady. Aspoň víš, že to není bezdůvodně. Můžeš za to, že mě vylili ze školy a zavřeli do pasťáku. A u německý policie slouží tureckej trpajzlík. Tfuj tajksl,“ uplivl si. Semir zase uviděl v jeho ruce nůž. Tentokrát už se chtěl bránit. Jenomže jeho vlastní tělo ho zradilo. Po několika dnech, kdy tu ležel spoutaný na chladné zemi, v sobě nenašel dostatek sil, aby se nějak bránil. Nehodlal se ale smířit s tím, že tu zemře bez boje. Horečně se snažil něco vymyslet, ale nic ho nenapadalo. A jeho protivník se blížil a nůž v jeho ruce se zlověstně zableskl.

„Bene, mám to. Do té chatky byla elektřina zavedena nedávno. Dřív to byla jenom taková dřevěná Chajda, ale teďka tam je elektřina i voda. A na tuhle adresu byla nedávno doručena zásilka od bezpečnostní firmy. Prodávají bezpečnostní kamery a nahrávací zařízení.“ To Benovi stačilo. Vyskočil od stolu a vběhl k Anně do kanceláře.
„Pojedete se mnou? Bude to ono. Nechal si tam doručit kameru. Semir je určitě tam.“ Anna jen kývla hlavou, ze zásuvky ve stole vzala zbraň a šla za Benem. Nasedli do Benova Mercedesu a vyjeli. Anna po cestě hodila na střechu majáček. Cesta k chatce jim netrvala dlouho. Jenom co dojeli, vyskočili z auta, odjistili zbraně a vyběhli k chatce. Ben se podíval okýnkem dovnitř a uviděl Semira. Stále ležel na zemi, spoutaný a vyděšený. Semir se jen tak něčeho nebojí, blesklo mu hlavou. Anna mu koukala přes rameno. Tohle se odehrálo během několika málo vteřin. Ben s Annou se nemuseli domlouvat. Oba naráz vtrhli do chatky, ale Hans Gitler jako by o nich věděl. Stál za dveřmi. Ben ho neviděl a nehledal. On hned přispěchal k Semirovi. Na jeho těle viděl několik krvavých skvrn. Přeřezal mu pouta a chtěl ho odvézt. Pak uslyšel tupou ránu. Anna padla k zemi. Ben sahal do pouzdra pro pistoli.
„Něco hledáš?“ vysmíval se mu Gitler do očí a mířil na něho zbraní. Anninou zbraní.
„Ruce nahoru nebo ti parťáka pošlu do věčnejch lovišť.“ Ben, ač nerad, poslechl.

Arrow Ben neměl důvod mu nevěřit. Zvedl ruce nahoru, ale nepřestával po očku sledovat Semira. Semir jen tak ležel na zemi, bez známek života. Ben ale viděl nepatrné pohyby hrudníku. Semir dýchal. Slabě, ale dýchal. Ben se horečně snažil něco vymyslet. Jenomže co dělat, když parťák ležel na zemi v bezvědomí, na prahu smrti. Anna byla omráčená a taky mu nemohla pomoct. V tuhle chvíli se Ben mohl spolehnout jen na sebe a na to, že Gitlera nenapadne udělat nějakou blbost. Fajn, spoléhám na magora, proletělo Benovi hlavou. Pak ale něco v dálce zaslechl. Slabě houkat sirénu. A ta se blížila. Gitler ji evidentně taky slyšel. Nervózně se podíval k oknu. Takhle si svoji pomstu nepředstavoval. Ben využil Gitlerovy chvilkové nepozornosti a skočil na něho. Pak se ale ozval výstřel. Ben ještě stihl Gitlerovi dát jednu pěstí. Ten okamžitě „usnul“. To už ale do chatky vtrhly posily. Spoutaly Gitlerovi ruce za záda, záchranáři si do péče vzali Annu a Semira. Ben vyšel z chatky a oddechl si. Těšil se domů a do postele. Najednou ale ucítil tlak pod žebry. To jsou ještě pozůstatky po tom výbuchu. Hlava mi třeští, bolí mě celé tělo. Pojedu se domů vyspat, šlo Benovi hlavou. To bylo ale to poslední, na co myslel. Pak se sesunul k zemi. Přímo před očima lékaře ze záchranky. Ten k němu hned přiběhl a začal ho ošetřovat. Všechny tři zraněné naložili do záchranek a jeli do nemocnice.

Anna se z nemocnice dostala druhý den. Měla otřes mozku od té rány do hlavy. I přes bolest hlavy se hned rozjela na služebnu. Chtěla vědět, jak to vypadá. Hned u dveří na ni padla divná nálada. Když vešla do dveří, překvapil ji ten klid v kanceláři. Až takový divný, děsivý klid. Nikdo si jí nevšímal. Došla k sobě do kanceláře. Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. Měla takový divný pocit, ale zároveň nechtěla s nikým mluvit. Co se to se mnou děje? Tahle práce mě vždycky bavila, naplňovala mě. Tak co je to teď? Nerozuměla sama sobě. Najednou se v sobě nevyznala. Odhodlala se a vyšla ze své kanceláře. Viděla sedět Susannu u stolu, ale neviděla ji pracovat. Jen se dívala před sebe a nevnímala, co vlastně vidí.
„Susanno, co se stalo?“ ptala se jí Anna. Susanna sebou polekaně trhla a obrátila na Annu své zarudlé oči. Nezračila se v nich jen neznámá bolest, ale i něco, co Anna nedokázala identifikovat.
„Šéfová?“ Susannin pohled se změnil. Najednou vypadala jako malá, udivená holčička.
„Susanno, co se tu sakra děje? Všichni jsou jako přejetí parním válcem, vy vypadáte, jako kdybyste se právě vrátila z pohřbu a celkově je tu atmosféra jako v krematoriu. Co se děje?“
„Šéfová, vy to nevíte?“ ozval se za ní Hotte.
„A co bych měla vědět?“
„Včera u té chatky…záchranáři ošetřovali vás a Semira. Semir měl na těle bodná a řezná poranění, byl zmlácený, vyhladovělý a dehydrovaný a vy jste byla v bezvědomí po té ráně do hlavy. Ben prý vyšel ven z té chajdy a zdál se být v pořádku. Pak ale jeden doktor ze záchranky viděl, jak se Ben sesunul k zemi. Objevil střelnou ránu pod žebry, ze které Ben masivně krvácel…“.
„…v nemocnici zemřel. Měl prostřelenou plíci a kulka protrhla tepnu. Ben je mrtvý, šéfová,“ dořekla za Hotteho Susanna a začaly jí po tvářích zase téct slzy. Anna se na oba podívala a i jí vytryskly slzy z očí.
„Chcete mi říct, že Ben zemřel? Že zatímco se doktor staral o moji hlavu, Ben venku umíral? A jak je na tom Semir?“ Nikdo neodpovídal. Susanna se upřeně dívala na klávesnici a Hotte na Susannu.
„Tak sakra bude tu se mnou někdo mluvit? Co je se Semirem?“ zakřičela Anna na celou služebnu.
„Semir zemřel cestou do nemocnice, šéfová. Měl hodně zranění, byl i podchlazený a do ran se mu prý dostala infekce.“ Bonrath vstal od svého stolu, za kterým doteď seděl a přidal se ke skupince u Susannina stolu. Anna tam stála a vypadala, jako by jí někdo vyrazil dech. Vlastně to tak i bylo. Teď už brečela naplno. Celá služebna ztichla. Úplně. Anna se otočila na podpatku a zavřela se do své kanceláře. Zatáhla žaluzie a sedla si do svého křesla. To přece není možné. Taková tragédie se nemohla stát. Nemohli být mrtví. Vždyť to je jen pár hodin, co jsme s Benem jeli k té chatce. Byl unavený, možná otřesený po tom výbuchu, ale byl v pořádku. Co se tam sakra stalo, že je mrtvý? A proč Semir? Tím oknem neviděla žádná výrazná zranění. Alespoň si na žádná nevzpomínala. Tak co se stalo? Najednou ucítila nutkavou potřebu odejít. Jít pryč. Někam, kde na ni nebude padat celý svět. Vzala si klíčky od auta, proběhla služebnou a odjela pryč. Jela do nemocnice. Našla lékaře a chtěla vidět své podřízené. Lékař ji odkázal na patologii a popřál jí upřímnou soustrast. Doběhla na patologii jako smyslů zbavená. Připadal si slepá. Neviděla, kudy šla, šla podvědomě. Připadala si hluchá. Neslyšela nic jiného než tlukot své srdce. Když dorazila na pitevnu, ležela tam na stole pouze dvě těla. Těla mužů, kteří pro ni znamenali mnoho. Vešla dovnitř. Patolog se na ni podíval tázavým pohledem.
„Jmenuji se Anna Engelhardtová. Jsme nadřízená komisařů Gerkhana a Jägera. Mohl byste mi o nich něco říct?“ On jí pouze potvrdil to, co už zhruba věděla. Komisař Gerkhan zemřel na zástavu srdce. Na těle měl mnoho bodných, řezných i bodnořezných ran různého stáří. Byl ošklivě zbitý. Byl dehydrovaný a hladový. V krvi jsem našel stopy sedativ a infekce, která se mu do těla dostala všemi těmi ranami. Anna se při pohledu na Semira neubránila pousmání. Vzpomněla si na všechny jeho výmluvy, sešrotovaná auta. Komisař Jäger zemřel na střelnou ránu pod žebry. Našel jsem taky otřes mozku a spoustu podlitin. Příčinou smrti ale bylo selhání dýchání a vykrvácení jako následek střelného poranění. Někde ve skrytu duše věděla, že to nebyla její vina, že jsou oba mrtví, teď si ale připadala, jako kdyby Bena sama střelila. Nedokázala se na jeho tělo podívat. A jako by i její mozek spolupracoval, vybavovaly se jí jen neveselé vzpomínky. Jedna myšlenka, jedna vidina ji ale pronásledovala jako stín. Ben, s dírou po kulce pod žebry a s tázavým výrazem v očích. Odešla z pitevny bez rozloučení a s pláčem. Už neměla sílu jet na služebnu, neměla sílu na nic. Jen na jedno. Dojela domů a napsala dopis policejnímu řediteli. Dopis, oznamující její rezignaci a zároveň odchod ze služby. Copak bych mohla dělat s lidmi, kteří by mi den co den připomínali ty dva? Ne. Dopis zalepila, někde na dně šuplíku psacího stolu vyhrabala známku, napsala adresu na obálku a rozhodla se jít dopis hned vhodit do poštovní schránky.

Pohřeb byl za pár dní. Všichni od ní čekali nějakou řeč. Nikdo o její rezignaci neměl ani ponětí. Od toho dne, kdy se dozvěděla o smrti Kobry 11, ji nikdo neviděl ani s ní nemluvil. Nezvedala telefony, neotevírala dveře. Když už za ní chodilo moc lidí, odjela pryč. Když se všichni vrátili na služebnu, v kanceláři našli nové vedení služebny. Byl to pro ně další šok v několika dnech. Nikdo z nich Anně nic nevyčítal. Všichni žili s tím, že se jednoho dne nemusí vrátit ze služby domů. Oni už ale neměli možnost jí to říct. Všichni do jednoho doufali, že spí, že je to zlý sen. Že se probudí a všechno bude jako dřív. Mohli se ale štípat do ruky, jak chtěli a nepomáhalo to. Kluci byli mrtví, jejich šéfová neznámo kde a v její kanceláři člověk, který se jí nemohl rovnat. Susanna zkoušela všechno možné. Zkoušela Annu najít podle GPS telefonu. Podle výpisu z karet. Podle volání. Zkoušela databázi pohřešovaných. Nic. Nikde po ní nebyla ani zmínka. Snažili se jít dál, pracovat, ale všichni vzpomínali na tři nedílné součásti služebny, které se už nevrátí.

O co bolestnější pro ně byly příchody do práce, když v kanceláři neseděla Anna, která se sice tvářila, že za každé zdemolované auto by jim nejradši prokousla krční tepnu, oni ale věděli, že se za ně kdykoli postaví. Nový šéf jim dal jasně najevo, že s nimi kamarád nebude.
O co pro ně bylo horší, když místo Kobry 11 nastoupili noví komisaři. Nebyli to kamarádi jako Semir a Ben. Pořád se hádali, pak spolu nemluvili. Komisaři se s uniformovanými policisty nebavili. Ani se sekretářkou ne.

Susanna na tom byla ze všech asi nejhůř. Po všem tom stresu a smutku po smrti Semira a Bena a po nečekaném odchodu Anny přišla o své miminko. A najednou tu pro ni nebyl nikdo, kdo by ji utěšil. Ale kdyby tu někdo byl, byl by to Semir. Nebo Ben. Nebo Anna. Nebo všichni. A to, co se jí stalo, by se vlastně stát nemuselo. Nestalo by se to. Věděla, že Hotte ani Bonrath ji nenechají samotnou, ale oni jí nemohli nahradit ten podivný vztah, jaký měla s Annou. Kdyby ho měla nějak pojmenovat, nazvala by ho kamarádstvím. Sice ne kamarádstvím s chozením na kávu a po obchodech, ale obě věděly, že ta druhá tu bude a budou se moci jedna druhé svěřit. Hotte s Bonrathem jí nemohli nahradit ani Bena se Semirem. Ty nemohl nahradit nikdo.

A tak se postupně služebna dálniční policie stávala tišší, než byla dříve. Nikdo se tu nesmál, nedohadoval, nesázel. Nikdo tu na nikoho nekřičel kvůli zničenému autu. Susanna už se neusmívala. Stávala se stále uzavřenější. I Hotte a Bonrath se změnili. Už se nehádali o malichernostech, Hotte už nepořádal svoje hostiny. Všichni se změnili. Nebyla to ale změna k lepšímu.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Pokráčko!! Very Happy Chci vědět, co bude dál! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Ahojda, pokráčko bude, jen momentálně nemám moc času...za 3 týdny maturuju, takže se omlouvám, pokračování přidám po tom...ale díky za zájem Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Aha ... tak přeju hodně štěstí! Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Moc děkuju...a mezitím budu vymýšlet pokračování Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
super Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Malinko jsem povídku upravila, po výpadku na fóru se mi moc nelíbila Very Happy takže už je zase čitelná. Postupně takto plánuji opravit všechny své povídky, ale asi to potrvá. A snad brzy přidám i pokračování tohoto dílka...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Ahoj, přidala jsem další část povídky. Přeji příjemné čtení Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak jsem si konečně zase našla čas na nějaké to čtení. Původně jsem sice jako první chtěla číst jen dokončené povídky, ale pak jsem si řekla, že vím, jak hrozně mrzí, když povídku na pokračování nikdo neokomentuje a nepovzbudí do dalšího psaní, takže jdu na to a musím říct, že se docela těším. Smile

Hned ze začátku chválím pěkně gragicky oddělené myšlenky od zbytku textu a zároveň musím vytknout, že se ti sem tam zadaří (a všimla jsem si toho už u "TVOJE NEŠTĚSTÍ, MOJE NEŠTĚSTÍ, NAŠE NEŠTĚSTÍ"), že sem tam neuděláš za uvozovkami mezeru. Vím, že je to maličkost, ale u mě tvoří velkou část požitku z povídky i to, jak na mě působí graficky, a tohle mě prostě ruší. Embarassed (To víš, mi otravní grafomané a žurnalisté býváme hodně fixovaní na jakýkoli text, který čteme. Laughing)

Á, Ben a Sussana. Sad Tak ani jednoho bohužel neposoudím, neviděla jsem s nimi ani jeden díl, takže se k nim budu chovat jako ke tvým vlastním postavám. Embarassed (Mimochodem, nepíše se ta sekretářka náhodou Susanne? Na špatné transkripce jmen jsem taky vysazená.)

Ben se tvářil, jako by mu někdo pošlapal hračky. - výborný příměr. Líbí se mi, jak jsi hezky nastolila takovou atmosféru podezření a do toho vytvoříš obraz dítěte s vystrčeným spodním rtem, jak klečí na zemi mezi troskami hraček a tváří se jako deset čertů. Někdy mě napadá, že právě Annička musí takhle pány komisaře vidět - jako bandu dráteníků, kteří nikdy nevyrostou a nedají utahané matce pokoj.

Nevím, jestli se téma Semirovy matky vůbec rozvíjelo v seriálu (já vím o jediném díle, kde byla, a to bylo někde v hlubokém středověku s Reginou a Lamprecht), ale líbí se mi, jakou k tomu máš historii a hezky jsi to propracovala. Působí promyšleně.

"Asi víte, že k Semirovi mám malinko jiný vztah, než ke komukoli jinému. Znám ho od mých začátků tady a tak nějak ho považuji za stálý inventář této stanice." - Zvláštní je, že tohle je snad jediná věc, kterou většina autorů tady vidí stejně - že šéfinka má pro Nesmrtelného zvláštní místečko v srdci, že ten vztah je prostě jiný. Ale teda nevím, jestli by si někdo přál být inventářem. Very Happy

Nechtěl se zdržovat odemykáním. - To je přece naprosto legitimní důvod, proč někomu zlikvidovat vchod. Doufám, že mu Semir pak dá za uši. Very Happy Aspoň, že to po sobě zapečetil.

Ten poslední segment bych doporučila trochu upravit celý. Místo v lese tak nějak asociuje, že leží někde na mechu, a pak je tam červené světýlko u stropu a já tak nějak nevím, kde se tam ten strop vzal. Ale jinak se mi povídka moc líbí. Nebojíš se detailů, hezky to dávkuješ, docela pěkně pracuješ s charaktery, hlavně s Annou. Těším se na pokračování. Wink

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
SaM napsal:
Tak jsem si konečně zase našla čas na nějaké to čtení. Původně jsem sice jako první chtěla číst jen dokončené povídky, ale pak jsem si řekla, že vím, jak hrozně mrzí, když povídku na pokračování nikdo neokomentuje a nepovzbudí do dalšího psaní, takže jdu na to a musím říct, že se docela těším. Smile

Hned ze začátku chválím pěkně gragicky oddělené myšlenky od zbytku textu a zároveň musím vytknout, že se ti sem tam zadaří (a všimla jsem si toho už u "TVOJE NEŠTĚSTÍ, MOJE NEŠTĚSTÍ, NAŠE NEŠTĚSTÍ"), že sem tam neuděláš za uvozovkami mezeru. Vím, že je to maličkost, ale u mě tvoří velkou část požitku z povídky i to, jak na mě působí graficky, a tohle mě prostě ruší. Embarassed (To víš, mi otravní grafomané a žurnalisté býváme hodně fixovaní na jakýkoli text, který čteme. Laughing)

Á, Ben a Sussana. Sad Tak ani jednoho bohužel neposoudím, neviděla jsem s nimi ani jeden díl, takže se k nim budu chovat jako ke tvým vlastním postavám. Embarassed (Mimochodem, nepíše se ta sekretářka náhodou Susanne? Na špatné transkripce jmen jsem taky vysazená.)

Ben se tvářil, jako by mu někdo pošlapal hračky. - výborný příměr. Líbí se mi, jak jsi hezky nastolila takovou atmosféru podezření a do toho vytvoříš obraz dítěte s vystrčeným spodním rtem, jak klečí na zemi mezi troskami hraček a tváří se jako deset čertů. Někdy mě napadá, že právě Annička musí takhle pány komisaře vidět - jako bandu dráteníků, kteří nikdy nevyrostou a nedají utahané matce pokoj.

Nevím, jestli se téma Semirovy matky vůbec rozvíjelo v seriálu (já vím o jediném díle, kde byla, a to bylo někde v hlubokém středověku s Reginou a Lamprecht), ale líbí se mi, jakou k tomu máš historii a hezky jsi to propracovala. Působí promyšleně.

"Asi víte, že k Semirovi mám malinko jiný vztah, než ke komukoli jinému. Znám ho od mých začátků tady a tak nějak ho považuji za stálý inventář této stanice." - Zvláštní je, že tohle je snad jediná věc, kterou většina autorů tady vidí stejně - že šéfinka má pro Nesmrtelného zvláštní místečko v srdci, že ten vztah je prostě jiný. Ale teda nevím, jestli by si někdo přál být inventářem. Very Happy

Nechtěl se zdržovat odemykáním. - To je přece naprosto legitimní důvod, proč někomu zlikvidovat vchod. Doufám, že mu Semir pak dá za uši. Very Happy Aspoň, že to po sobě zapečetil.

Ten poslední segment bych doporučila trochu upravit celý. Místo v lese tak nějak asociuje, že leží někde na mechu, a pak je tam červené světýlko u stropu a já tak nějak nevím, kde se tam ten strop vzal. Ale jinak se mi povídka moc líbí. Nebojíš se detailů, hezky to dávkuješ, docela pěkně pracuješ s charaktery, hlavně s Annou. Těším se na pokračování. Wink


Předně bych moc ráda poděkovala za komentář, měla jsi pravdu s rozepsanými povídkami a komentáři Wink
S těmi uvozovkami o tom vím, mám přeinstalovaný počítač, dříve se mezera dělala automaticky nebo mě na chybu počítač upozornil, ale teď ne. Někdy si všimnu, ale ne vždy, pokusím se polepšit.
Jestli se Sussana píše takto nebo Sussane...bez mučení se přiznám, že nevím. Je možné, že máš pravdu ty, nehádám se, protože opravdu nevím.
Jestli se v seriálu nějak vzpomínala Semirova matka nevím, všechny díly jsem taky neviděla, ale myslím, že ne. Tuto linii jsem zvolila čistě náhodou...
Vztah Anny a Semira...to je v povídkách moje srdeční záležitost, někomu se možná zdá patetickýnebo ohraný, ale mě se prostě líbí Smile
A odemykání...při psaní této věty jsem si vzpomněla na jednu Semirovu hlášku a tak nějak mi prsty po klávesnici hopsaly samy.
Poslední část povídky tedy zkusím promyslet...děkuji Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Tiscala


Založen: 12. 09. 2011
Příspěvky: 25
Bydliště: Praha/Mikulov
Odpovědět s citátem
Se sekretářkou Susannou je to tak, že v originále se jmenuje Susanne, ale Češi (a tuším i Slováci) její jméno v dabingu uvádějí jako Susanna. Já osobně ale raději používám tu originální variantu, tedy Susanne.

_________________
S mým parťákem Danem jsme do toho úplně zažraní, tak jsme si vytvořili tým Kobra 13 a je to znát.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tiscala: Tak tak, než jsem to napsala, tak jsem si to ověřila na afc11, německé Wikipedii a i IMDb (ale tam tomu moc nevěřím, co není anglicky, to moc přesně nedělají). Narážela jsem na to, že ať už existenci Týmu 2 uznáváme nebo ne, pořád jsou součástí kobráckého universa a pak je v těch Susannách bordel.

AnnaE: Vztah Anny a Semira rozhodně není ani patetický, ani ohraný, poukazovala jsem na to, že to většina autorů nezávisle na sobě vnímá stejně i přesto, že si nejsem vědoma, že by to v seriálu bylo vyřčeno. A to mi přijde zvácný a hezký. Smile Jinak to, co napíšu, neber jako zákon, jsou to jen dobře míněné rady a rozhodně se neurazím, pokud je nevezmeš na vědomí, pořád je to tvoje povídka. Wink

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Ahoj, přidala jsem malé pokračování... Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Už několik hodin s nikým nepromluvil, nic nejedl, pil jenom kafe. - To je přesný popis mého ideálního odpoledne. Very Happy

Whoa, whoa, whoa! Já si ani nevšimla, že tu není Semir ženatý s Andreou, a ty rovnou upustíš takovou bombu? Laughing Ale musím ocenit, že v tom není žádné sáhodlouhé naznačovaní, žádný patos, upustit to takhle mělo mnohem větší efekt.

nemístné ticho je zajímavé slovní spojení, ale nejsem si jistá, jestli mi tam sedí.

Ten konec jsi vzala překvapivě rychle, ale zase se mi líbí, že je tam akce. Smile

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Tohle jsem nějak přehlídla! A S+S, jo? Very Happy jsem překvapená, že mi to narozdíl od S+A nevadí Very Happy
Určitě pak mrknu a okomentuji, vypadá to dobře!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Dobrý večer, přidala jsem kratší pokračování. Doufám, že v dohledné době dodám něco delšího Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Ty tvoje krátké cucky se špatně komentují, ale aspoň pořád píšeš, čehož si cením. Smile

Překvapilo mě, že Anča nechá jet Bena v takovém stavu domů samotného. Čekala bych, že ho odveze a ještě to radši vezme přes pohotovost, přece jen má víc rozumu, než ti dva kaskadéři.

Jo, to převalování znám a nenávidím. Čeká mě jedno hned dneska, vůbec nejsem unavená, ale zítra vstávám na zkoušku. Soucítím s Annou. Embarassed

No teď mu teda pomohla, ještě se přizabije v kanceláři. To se takhle dělá, bafat na člověka s pravděpodobně otřesem mozku? Měla by být ráda, že se do kanclu vůbec dostal v celku. Smile

Ten popis vzájemného strachu byl skvělý a dávám plusové body za to, jak se soustředíš na Engie, to je moc fajn. Dobrá část, ale krátká. (Já vím, jsem urejpaná. Laughing)

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Přidala jsem další dílek. Asi předposlední, tak si ho snad užijete Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Předně chválím, že jsi slíbila delší a skutečně tu je! Tohle je kousek dle mého gusta. Ano, jsem megaloman, ale netajím se tím. Laughing

I když je dělilo několik let, viděla, že strach udělá s každým člověkem totéž. - velmi pravdivé.

Ani nepostřehl, že mu Anna doplnila v hrnečku kafe. - úplně si to dovedu představit, úplně to tu atmosféru mění.

U Turka - Laughing Laughing Laughing

Semirův bráška je příjemný jak průjem po ránu, fakt. Ale aspoň, že trochu pomohl. Gitler nezní moc dobře, skoro jako Hitler. Už teď se mi nelíbí.

...jako kdyby mi v ní milion trpajzlíků mlátilo kladívečky do lebky... - výborný příměr.

Ten konec je ajajaj. Líbí se mi, žes vybrala záporáka, kter se nemstí za to, že ho Semir zabásl, ale za křivdu na základce, to je hezky psychopatický. Dobrá část!

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
SaM napsal:
Předně chválím, že jsi slíbila delší a skutečně tu je! Tohle je kousek dle mého gusta. Ano, jsem megaloman, ale netajím se tím. Laughing

I když je dělilo několik let, viděla, že strach udělá s každým člověkem totéž. - velmi pravdivé.

Ani nepostřehl, že mu Anna doplnila v hrnečku kafe. - úplně si to dovedu představit, úplně to tu atmosféru mění.

U Turka - Laughing Laughing Laughing

Semirův bráška je příjemný jak průjem po ránu, fakt. Ale aspoň, že trochu pomohl. Gitler nezní moc dobře, skoro jako Hitler. Už teď se mi nelíbí.

...jako kdyby mi v ní milion trpajzlíků mlátilo kladívečky do lebky... - výborný příměr.

Ten konec je ajajaj. Líbí se mi, žes vybrala záporáka, kter se nemstí za to, že ho Semir zabásl, ale za křivdu na základce, to je hezky psychopatický. Dobrá část!


Děkuji za pochvalný komentář a jsem ráda, že jsem ti udělala radost...poslední část snad bude brzy taky hotová Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Přidala jsem další část. Vím, že jsem tu slibovala, že bude poslední, ale tak nějak mi to nedalo a přece jen to poslední díl ještě není. Ten co přijde potom, bude už krátký, pár vět, ale chtěla jsem vás nechat, ať se (pokud to někdo sledujete a říkáte si, jak to může dopadnout) malinko zamyslíte a popřemýšlíte...nechci nic jiného, než ve vás vzbudit malinko napětí...přeji, pokud možno, příjemné čtení Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Ještě pořád nikoho nenapadlo, že by Ben mohl mít třeba otřes mozku a že by se měl nechat vyšetřit? Jsou tam i jiní poldové, třeba - já nevím - šéfová sama. Ne? Tak nic... Ale zase se mi líbí, že se držíš seriálu, tam by se to dělo přesně takhle... I když to nedává moc smysl.

Znovu chválím tu výměnu pohledů mezi Annou a Benem, jak se měří a zjišťují, jak na tom kdo je, to je fajn.

Wow, děláš to napínavé, to se mi líbí. Vypadá to, že Gitler je zjevně i rasista, to je hezký. Navíc je podle toho, co našla Susanne, zjevně dost hloupý. Samý cnosti má ten chlap. Laughing

Ale zase, co mu chybí v hlavě dohání na zákeřnosti. Jsem zvědavá, jestli je necháš vyváznout všechny... Za tu neopatrnost by si možná nějakej ten otřesek mozku zasloužili. Razz

Mám jedinou výhradu: v tu chvíli, kdy se ti prolíná dění v chatce a na stanici, bych to aspoň odentrovala, takhle se mi v tom špatně orientovalo. Mám ten samý problém, taky mi přijde, že by to mělo jít k sobě, ale ze čtenářské pozice je to opravdu nepřehledné. Embarassed

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
SaM napsal:
Ještě pořád nikoho nenapadlo, že by Ben mohl mít třeba otřes mozku a že by se měl nechat vyšetřit? Jsou tam i jiní poldové, třeba - já nevím - šéfová sama. Ne? Tak nic... Ale zase se mi líbí, že se držíš seriálu, tam by se to dělo přesně takhle... I když to nedává moc smysl.

Znovu chválím tu výměnu pohledů mezi Annou a Benem, jak se měří a zjišťují, jak na tom kdo je, to je fajn.

Wow, děláš to napínavé, to se mi líbí. Vypadá to, že Gitler je zjevně i rasista, to je hezký. Navíc je podle toho, co našla Susanne, zjevně dost hloupý. Samý cnosti má ten chlap. Laughing

Ale zase, co mu chybí v hlavě dohání na zákeřnosti. Jsem zvědavá, jestli je necháš vyváznout všechny... Za tu neopatrnost by si možná nějakej ten otřesek mozku zasloužili. Razz

Mám jedinou výhradu: v tu chvíli, kdy se ti prolíná dění v chatce a na stanici, bych to aspoň odentrovala, takhle se mi v tom špatně orientovalo. Mám ten samý problém, taky mi přijde, že by to mělo jít k sobě, ale ze čtenářské pozice je to opravdu nepřehledné. Embarassed


Víš, jak to je...kamarád v nebezpečí, na své pohodlí nehleď! Very Happy
Jinak odentrování ve Wordu dělám, jenže při převodu sem mi to uteklo Wink nicméně nedostatek napraven a pilně dopisuji konec Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Vážení, přidala jsem další, poslední, část této povídky...přeji příjemné čtení.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Že by posily jednou přijely včas? Nemožné! Nevěřím!

To musí být "příjemné" myslet si, že je to jen nějaká modřina, a pak zjistit, že je v těle díra. I když Ben to vlastně ještě neví... Začínám mít pocit, že když sis je všechny tak pěkně zranila, někdo z nich to nerozchodí.

No, tak tohle jsem opravdu nečekala, že to vyčistíš tak dokonale. Ta Annina pozice je opravdu nezáviděníhodná, přichází k tomu jak slepá k houslím.

Najednou ucítila nutkavou potřebu odejít. Jít pryč. Někam, kde na ni nebude padat celý svět. - ten pocit znám, skvěle napsané.

...by jim nejradši prokousla krční tepnu... - děsivě přesné. Very Happy

Přiznám se ale, že ten úplný závěr mi přijde trochu vehnaný do krajnosti. Když je něčeho moc, ztrácí se ten efekt, takže dvojitá smrt, odchod, pohřešování, potrat, deprese, nepříjemný nový, ještě méně příjemnější noví kolegové... To všechno v tom krátkém odstavci na konci, prostě ubrala bych. Oznámení o smrti na mě zapůsobilo, konec už ne právě kvůli té přehlcenosti.

Celkově to byla moc fajn povídka, která se nebála radikálních řezů, chválím!

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Em


Založen: 16. 02. 2013
Příspěvky: 38
Odpovědět s citátem
Úžasný! Dojemný a prostě úžasný!
Nemohla si líp popsat Anny vztah se Sussanou.. prostě dokonalý!
Doufám že to ještě bude pokračovat..!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Em napsal:
Úžasný! Dojemný a prostě úžasný!
Nemohla si líp popsat Anny vztah se Sussanou.. prostě dokonalý!
Doufám že to ještě bude pokračovat..!!


Asi tě zklamu, ale pokračování nebude...nemělo by se už co dít Smile každopádně děkuji za komentář
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
SaM napsal:
Že by posily jednou přijely včas? Nemožné! Nevěřím!

To musí být "příjemné" myslet si, že je to jen nějaká modřina, a pak zjistit, že je v těle díra. I když Ben to vlastně ještě neví... Začínám mít pocit, že když sis je všechny tak pěkně zranila, někdo z nich to nerozchodí.

No, tak tohle jsem opravdu nečekala, že to vyčistíš tak dokonale. Ta Annina pozice je opravdu nezáviděníhodná, přichází k tomu jak slepá k houslím.

Najednou ucítila nutkavou potřebu odejít. Jít pryč. Někam, kde na ni nebude padat celý svět. - ten pocit znám, skvěle napsané.

...by jim nejradši prokousla krční tepnu... - děsivě přesné. Very Happy

Přiznám se ale, že ten úplný závěr mi přijde trochu vehnaný do krajnosti. Když je něčeho moc, ztrácí se ten efekt, takže dvojitá smrt, odchod, pohřešování, potrat, deprese, nepříjemný nový, ještě méně příjemnější noví kolegové... To všechno v tom krátkém odstavci na konci, prostě ubrala bych. Oznámení o smrti na mě zapůsobilo, konec už ne právě kvůli té přehlcenosti.

Celkově to byla moc fajn povídka, která se nebála radikálních řezů, chválím!


Znovu jsme si povídku, hlavně její konec, přečetla. Uvažovala jsem, že bych provedla nějakou změnu, aby to nebylo tak radikální, ale pak jsem si řekla, že jednak by změna asi úplně nedávala smysl (ani jsem nevěděla, co změnit) a taky jsem si řekla, že i v životě se občas stane, že se sype úplně všechno, na co člověk sáhne...tak proč ne i v povídce...ikdyž uznávám, že to není ani moc povzbudivé čtení...ale nechám ji tak, jak je....ale Tvého názoru si nesmírně cením Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Proboha, Anni, já nechtěla, abys to měnila! S povídkou musíš být spokojená hlavně ty. Wink Jen jsem napsala, co ve mně ta povídka vyvolala, a máš pravdu, že v životě to tak občas je, o tom bych mohla povídat. Jak se říká, "na pos*anýho i záchod spadne." Laughing Nicméně opravdu jsem místo toho, abych to prožívala a hrklo ve mně (což se stalo třeba ve chvíli, kdy jsi oznámila, že to kluci nedali) jsem spíš při tom výčtu na konci protáčela oči. Já opravdu nemám problém s neštěstím a trápením postav, většina mých povídek je nepopiratelný důkaz mého sadismu, ale jak jsem psala už dřív, prostě to pro mě nefungovalo. Ale to jsem jen já a i přesto si myslím, že jsi na celé povídce odvedla skvělou práci. Wink

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
SaM napsal:
Proboha, Anni, já nechtěla, abys to měnila! S povídkou musíš být spokojená hlavně ty. Wink Jen jsem napsala, co ve mně ta povídka vyvolala, a máš pravdu, že v životě to tak občas je, o tom bych mohla povídat. Jak se říká, "na pos*anýho i záchod spadne." Laughing Nicméně opravdu jsem místo toho, abych to prožívala a hrklo ve mně (což se stalo třeba ve chvíli, kdy jsi oznámila, že to kluci nedali) jsem spíš při tom výčtu na konci protáčela oči. Já opravdu nemám problém s neštěstím a trápením postav, většina mých povídek je nepopiratelný důkaz mého sadismu, ale jak jsem psala už dřív, prostě to pro mě nefungovalo. Ale to jsem jen já a i přesto si myslím, že jsi na celé povídce odvedla skvělou práci. Wink


Moc děkuju Smile víš, když jsem tu povídku psala, nebylo mi moc veselo.
Nemyslela jsem to tak, že bych ji kvůli Tvému komentáři měnila (cením si ho, ale své povídky malinko víc Wink ), ale chtěla jsem se zamyslet nad případnou změnou a pak jsem si řekla, že takhle jsem ji napsala a tak ji i nechám Smile
Ale ještě jednou děkuji za Tvůj komentář a děkuji i za tu skvělou práci...ani nevíš, jak mě to potěšilo Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Nenechám ho v tom...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma