AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Ztracený a nalezený
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Tak jsem tu s novou povídkou. Doufám, že se vám bude líbit a jakkoli mi ji okomentujete. Beru i připomínky na zlepšení. Tak pěkné čtení. Snad:(
„Centrála volá Kobru 11, ozvěte se.“
„Kobra 11, slyším. Co se děje?“
„Semire, je tu nějaká žena a tvrdí, že ví něco o Tomovi, ale řekne to jenom vám. Mohl byste….“
„Hned tam budu.“
Nezaváhal ani chvilku, otočil auto o 180°, dal na střechu majáček a sešlápl plyn k podlaze. Celou cestu na stanici přemýšlel, co ta žena může vědět o Tomovi. Vždyť už je to 14 dní, co jeho parťák beze stopy zmizel. Jakoby se po něm slehla zem. Před 14 dny se večer rozloučili a odjeli domů každý svým autem. Semir měl po dlouhé době zase svoje milované BMW. Když jel ráno po dálnici, na druhé straně uviděl služební auto jejich uniformovaných kolegů, Bonratha a Herzbergra. Oba se blížili k autu, které bylo postavené před nimi. „Hotte, co ten chudák proved, že už se na něho takhle po ránu chystáš?“popíchl ho Semir. „Teď jsme přijeli. Stojí tu nějaký auto, vypadá opuštěně.“ „Na nic nesahejte, hned jsem tam.“ Ještě snad ani nestačilizastrčit vysílačku do držáku na palubní desce a už byl tam. „Tak co tu máme, hoši?“ Auto ještě neviděl. „Na nic jsme nesahali. Semire, máme SPZ poslat Petře, aby ji nechala projet databází?“ Jenom co Semir uviděl auto, podíval se na Hotteho. „Hotte, to vás nenapadlo, čí by to auto asi mohlo být?“ Hotte se na Turka nechápavě podíval. „Hotte mysli. Ještě jsem ani neviděl značku auta, stačila jen ta modrá a bylo mi to podezřelé. Modrý CLK. Nic ti to neříká?“ Natáhl si rukavice a šel se podívat dovnitř. To, co našel, mu vyrazilo dech. Na sedadle spolujezdce ležela peněženka, doklady a….zbraň. Vzal ji do ruky a důkladně si ji prohlédl. Teď už si byl na 100% jistý, tím v co doufal, že nebude pravda. Teď už, bohužel, věděl komu to auto patří. Doklady mu to jenom potvrdily. „Tak co, zjistil jsi, čí je ten auťák?“ Semir se na Dietra otočil a ve tváři byl bílý jako stěna. „Bonrathe, to auto je… to auto je Toma.“
To už byl na stanici. „Šéfová, jsem tady. Kde je ta žena?“ Anna ukázala na jeho kancelář. Semir tam rychle vešel.
„Dobrý den, jmenuji se Gerkhan. Prý mi chcete říct něco o mém parťákovi.“ Žena se na něho podívala.
„Vím, kdo jste. Asi si na mne nepamatujete, ale kdysi jste vyšetřoval jednu nehodu na dálnici. Vytáhl jste tam z hořícího auta mladou ženu. To jsem byla já.Tehdy jste mi zachránil život. Byl jste tenkrát nějaký smutný. Už jsem vám chtěla mockrát poděkovat, ale neznala jsem vaše jméno ani jsem nevěděla, kde pracujete. Jenom jsem vás na okamžik zahlédla,“ Semir se už nadechoval, že ji popožene, ale ona pokračovala sama, "včera večer jsem ve zprávách slyšela výzvu. Obraz jsem neviděla, ale slyšela jsem to celé. Nějaký komisař prosil občany, aby se přihlásili na policii, pokud někde neviděli muže na fotografii. Na chvilku jsem ji zahlédla a ten muž mu přišel nějaký povědomý. Pak jsem si vzpomněla, kde jsem ho viděla.“
„No kde?“
„V nemocnici. Jsem dokonce jeho ošetřující lékařka.“
„Co že? Pojďte se mnou.“ Vedl ji do kanceláře své nadřízené.
„Šéfová, tady paní…paní.“
„Wolfová, Helga Wolfová.“
„Tady paní Wolfová ví, kde je Tom.“
„A kde je?“
„Šéfová, on je v nemocnici.“
„Co? A proč jste nás nebo kolegy nevolali?“
„Za prvé on u sebe neměl žádné doklady. Za druhé nám to ani nemohl sám sdělit, jelikož je v komatu. A za třetí není to naše povinnost.“
„Já vím, omlouvám se. Trochu mi ujely nervy. Jak je na tom?“
„No, není na tom nejlépe. Někdo ho musel udeřit silně do hlavy. Má frakturu lebky a ještě několik zlomenin. Následkem zlomeniny lebeční kosti se u něho objevilo slabé krvácení do mozku, to jsme ale našli včas a zastavili. Je ale v komatu.“
„Jedu tam, šéfová. Hned.“
„Moment, vás k němu nepustí. Jedu s vámi.“ Spěchala za ním do jeho BMW. Jenom co si sedla,Semir se rozjel. Celou cestu snad nesundal nohu z plynu. „Řekněte mi, jak je to dlouho, co jste měla tu nehodu?“ Lekla se, když po tak dlouhé době promluvil.
„Deset let. Tenkrát jsem jela na konkurz na místo medičky v nemocnici, ve které jsem teď lékařkou. Nebýt vás, nikdy bych nepoznala, co je to doktořina. Ještě jednou vám moc děkuji.“
„Nemáte za co. Je to moje práce. Jak je vidět, nakonec vás vzali. To jsem rád.“ Podívala se na něho, ale něco jí říkalo, že už si nechce povídat. Proto otočila hlavu k okénku a dívala se na ubíhající krajinu.Stejně jí to nakonec nedalo a musela se zeptat.
„Proč jste byl tenkrát tak smutný?“ Vlastně snad ani nečekala odpověď. Prostě se musela zeptat.
„Den před tím mi před očima zemřel parťák.“ To nečekala.
„A jak?“
„Zastřelili ho.“Pak už se na nic neptala a ponořila se do svých myšlenek. Než se nadála, byli před nemocnicí. Rychle vystoupila a šla na oddělení, na kterém pracovala.
„Tohle si oblečte, hned jsem tu.“ Semir se nasoukal do sterilního oblečení a poslušně čekal na chodbě. Přišla za chvilku. Když vešel do pokoje svého kamaráda, až se ho lekl.
„Jenom na 5 minut, déle ne. Nechám vás o samotě.“ S tím odešla. Semir si k Tomově posteli přisunul židli a potichu si sedl.
„Tome, sakra, řekni mi, co se stalo. Ale i když mi nic nepovíš, já to stejně zjistím a toho, co ti to udělal pošlu do basy. Neboj, já to takhle nenechám. Teď už ale musím jít, ale zase přijdu. Musím chytit toho zmetka, co tě sem poslal.“ S tím se zvedl a odešel. Když za sebou zavřel dveře, svlékl ze sebe nemocniční hábit a spěchal na stanici. Když tam přijel, upřely se na něho dva páry očí. Petry a samozřejmě Anny.
„Tak co, Semire. Jak je na tom?“ Co měl na to říct?
„Byl jsem tam jenom chvíli, ale podle toho, co mi řekla ta doktorka, ne moc dobře. Měl krvácení do mozku, ale to zastavili. Teď je v komatu.“ S tím odešel do kanceláře. Tam si sedl ke stolu a díval se před sebe. Tam, kde obvykle sedí jeho parťák. Anna se na to už nemohla dívat. Proto celou služebnou zaznělo: „Gerkhan, ke mně do kanceláře!“ Semir se bezmyšlenkovitě zvedl a šel za ní.
„Tak teď toho mám právě dost. Já chápu, že vás to zaskočilo, ale nemůžu dovolit, abyste tam jenom tak seděl a užíral se myšlenkami se slovem kdyby na začátku. To sakra ani nemáte chuť toho zmetka, co mu to udělal, najít a zatknout?“ Semir se na ní podíval a už to byl zase on.
„Já jsem se vám to jenom netroufal říct.“ Anna zavrtěla hlavou a řekla:
„Tak do toho“ Na co tu ještě čekáte. Vezměte si s sebou Herzbergra a jeďte.“

Arrow Přidala jsem pokračování, tak si to užijte.
Zavolal tedy na Herbergra a mohl vyrazit. Ne však Hotte.
„Počkej! To mám jako jet v uniformě?“
„Ježiš Hotte! Běž se převléknout, ale dělej.“
Naštěstí mu to netrvalo moc dlouho a během pěti minut mohli vyrazit.
„Kam vlastně jedeme?“ ptal se Hotte po chvilce jízdy.
„Mysli. Asi do nemocnice, ne?“ Semir se věnoval řízení a Hotte vypadal zamyšleně.
„Nad čím zase přemýšlíš, Hotte?“
„No, co v té nemocnici budeme dělat?“ Semir jenom zavrtěl hlavou a v klidu odpověděl.
„Podívej. Víme, kde se našlo Tomovo auto. Jenomže k tomu, abychom zjistili, kdo mu to udělal, musíme holt znát víc. Proto potřebujem Tomovo oblečení, abychom ho mohli poslat na expertýzu. Pak se taky musíme zeptat, kde Toma našli a jestli ho náhodou během těch 14-ti dnů nebyl někdo navštívit. Už to chápeš?“ Hotte už vypadal, že si to v hlavě všechno srovnal.
„Tak jo, no.“
To už ale zastavili před nemocnicí. Když už se i Hotte vysoukal z auta, Semir svoje BMW zamkl a vešli do budovy. Došli k informační tabuli, kde zjistili na kterém patře Tom leží. Hned jak vystoupili z výtahu, potkali tu mladou lékařku.
„Dobrý den, slečno Wolfová. Můžeme se zeptat, kde bychom mohli dostat osobní věci pana Kranicha?“
„Ale my vám je nemůžeme vydat.“
„Musíme je poslat do laboratoře. Prosím,“ Semir na ni udělal psí oči.
„Tak dobře. Dostanete je na sesterně.“
Semir poděkoval a s Hottem za zády spěchal na sesternu.
„Dobrý den, Gerkhan, dálniční policie. Mohla byste mi, prosím, dát osobní věci pana Kranicha?“
Mladá sestra se tak lekla, že se až polila kávou, kterou pila.
„J-jistě. M-moment.“ Odešla do vedlejší místnosti. Za okamžik vyšla i s igelitovým pytlem v ruce.
„Tady to je.“
„Děkuji. Nashledanou.“ Hotte se s ní taky rozloučil.
„Tak teď najdeme tu lékařku a položíme jí pár otázek.“
Nemuseli ji hledat dlouho. Vyšla z Tomova pokoje.
„Paní doktorko,“ zavolal na ni Semir, „mohli bychom se vás ještě na něco zeptat?“
„Prosím, ptejte se.“
„Kde našli mého parťáka?“
„Prosím? Jak to myslíte?“
„No, odkud ho přivezli.“
„Aha. Promiňte. Nedošlo mi to. To já nevím. To se musíte zeptat na záchrance.“
„Navštívil ho někdo?“
„Myslím, že ne. Ale já tu nejsem pořád. To byste se museli zeptat na sesterně, ale pokud vím, tak ne.“
„Děkuji. To by bylo všechno. Pokud byste si jetě na něco vzpomněla nebo Toma někdo přišel navštívit, prosím, zavolejte mi. Tady je má vizitka.“
„Dobře, nashledanou.“
„Nashledanou,“ odpověděli sborem oba policisté.
S tím odcházeli z nemocnice.
„Tak jo. Takže, teď asi pojedem na tu záchranku, že jo?“
„To by byla jedna možnost. Ta druhá, jednodušší, je ta, že pojedem hezky na stanici a jenom jim zavoláme. Co ty na to?“
„Že to beru.“
Pokračování příště...

Arrow
Tak jo. Tady je pokračování. Přeji hezké čtení.

Když dorazili na stanici, Semir běžel k šéfce do kanceláře. Jenom lehce zaklepal a po okamžitém vyzvání k vstupu nezaváhal a vešel.
„Tak co jste se dozvěděli?“ chtěla hned vědět Anna.
„No něco málo jo. Ze sestry jsem vymámil Tomovy věci, za chvilku je odvezu Hartmuttovi na KTU. Potom jsem se ptal, jestli ho někdo nenavštívil, slečna Wolfová tvrdí, že ne, ale není tam pořád, takže to nemůže vědět na 100%. Když jsem se jí úptal, kde našli Toma, nejdřív mě měla za blázna, ale pak si to uvědomila a poslala mě na záchranku. Tam jsem nejel, jenom jim zavolám.“ Když domluvil, chystal se odejít.
„Moment Semire, kam jdete?“
„No volat na tu záchranku a na KTU, přece.“
„A jak je Tomovi mi neřeknete?“
„Pořád stejně. Vždyť je to asi jenom 5 hodin, co jsme ho našli. Jdu volat, šéfová. Zatím nashle.“ S tím se rozloučil a odešel.
Hned jak přišel do své kanceláře, sedl si ke svému stolu. První, co uviděl, byla fotka, na které byl s Tomem na rybách. Jenom nepatrně se usmál a sáhl po telefonu. Když vytočil číslo, nemusel čekat dlouho. Hned po prvním zazvonění se ozvala dispečerka.
„Gerkhan, dálniční policie, mohl bych vám položit několik otázek?“
„Ano, samozřejmě. Ptejte se,“ ozval se na druhém konci příjemný hlas.
„Před 14-ti dny jste vezli do nemocnice muže. Neměl u sebe žádné doklady, jeho stav byl docela vážný. Vzpomínáte si na něho?“ ptal se s nadějí v hlase.
„Je mi líto, já pracuji jenom v kanceláři, to se musíte zeptat lékařů nebo saniťáků. S tím já vám nepomůžu,“ na jejím hlase byla znát lítost, že mu nepomohla.
„A mohla byste mi alespoň říct, kdo měl službu?“
„ To ano, ale pan doktor tu není. Před týdnem ho napadl pacient a je doma.“
„A mohla byste mi dát alespoň jeho adresu?“ Semir toho už měl dost.
„Jistě. Pište si: Berliner Strasse 54. Snad vám to k něčemu bude.“
„Díky. Nashledanou.“
Jenom co zavěsil, běžel k autu.
„Semire, kam letíš?“ ptal se Hotte.
„Mám adresu toho doktora ze záchranky. A taky na KTU.“
„Počkej na mě, já jedu s tebou.“
„Tak dělej.“
V autě bylo ze začátku ticho. Pak se Hotte zeptal.
„A kam jedeme teď? Na KTU nebo za tím doktorem?
„Teď na KTU, aby se nám Hartmutt nenudil. Potom za tím doktorem.“
To už ale byli na technickém.
„Ahoj Semire, jdeš si pro výsledky Tomova auta?“ hned ho zdravil Harty.
„Ahoj Hartmutte. Sorry, tak na ty jsem si ani nevzpomněl, ale nesu ti něco jiného,“ a hodil mu na stůl Tomovy věci.
„Co je to?“ divil se zrzek.
„To jsou Tomovy věci. Nesu ti je, aby ses podíval, jestli tam pachatel nenechal nějaké stopy. A když už jsem tady, řekni mi něco o tom autě.“
„Takže. Zámek na autě nebyl nijak poškozený, tudíž se Tom nebránil. Nejspíš v útočníkovi neviděl nikoho nebezpečného. Ani auto nebylo nijak poškozené. Proto jsem si myslel, že prostě zastavil a odešel. Jenomže jsem si potom něčeho všiml,“ udělal významnou pauzu.
„Tak čeho sis všimnul?“ ptal se netrpělivě Semir.
„Na sedadle řidiče byl nějaký flek. Udělal jsem test a víš, co mi vyšlo? Byl to chloroform.“
„Takže ho někdo omámil. Hned mi bylo jasný, že sám by od svého auta neodešel. Žádné otisky jsi tam nenašel?“
„Bohužel, Semire, otisky tam nebyly. Ani jeden. Musel mít rukavice nebo…“
„…nebo ho vylákal ven,“ dokončil za něho Semir.
„Jo, přesně tak,“ přisvědčil technik.
„Ale jak by se potom dostal chloroform na sedadlo řidiče? To nedává smysl,“ hned zapochyboval Semir.
„Smysl to možná nedává,“ připustil zrzek, „ale je to tak. A na tobě je, abys zjistil, kdo to udělal,“ a nevinně se na něho usmál.
„Tak dík, Hartmutte, máš to u mně.“
Semir na nic nečekal a rozběhl se k autu, ve kterém seděl Hotte. Hned se ho ptal.
„Tak co? Zjistil Hartmutt něco?“
„Jo. Toma někdo omámil chloroformem a nejspíš ho vylákal ven. Hartmutt nenašel na jeho autě ani jeden otisk.“
„Takže teď pojedem k tomu doktorovi. Co kdybychom se pak podívali na místo činu?“
„Hotte, víš, že to s tebou není úplně marný?“ podíval se na něho Semir povzbudivě.
„Viď? Taky si myslím.“
To už ale byli tam. Vystoupili a namířili si to rovnou k domovním dveřím domu, jehož adresu mu nadiktovala slečna z dispečinku záchranky. Semir se podíval na zvonky. Zjistil, že pan Moser bydlí va druhém patře. Vyběhl tedy schody, po dvou na rozdíl od Hotteho, a čekal přede dveřmi.
„No kde jsi? Už jsem tam mohl dávno být, kdybych na tebe nečekal,“ obořil se na tlouštíka Turek.
„No jo, furt. Tak zazvoň.“
Nemusel říkat dvakrát. Chvilku po zazvonění se otevřeli dveře.
„Přejete si?“ ptal se obyvatel onoho bytu.
„Gerkhan, dálniční policie, můžeme se vás na něco zeptat?“
„Tak prosím, pojďte dál.“
„Děkuji.“ Semir i Hotte vešli do malého bytu.
Když byli všichni tři v obývacím pokoji, započali rozhovor.
„Tak na co se mě chcete zeptat?“
„Pamatujete si na vaši službu asi před 14-ti dny?“
„Ano. Stalo se něco? Někdo si stěžoval?“ začal se muž strachovat.
„Ne, nic se nestalo. Pamatujete si tohoto muže?“ a ukázal mu fotku Toma.
„Je mi povědomý. Ano, už si vzpomínám. Ležel na kraji silnice. Málem ho přejelo auto. Stalo se s ním něco?“
„Kromě toho,že je v nemocnici, nic. Víte, kde jste ho naložili?“
„Tak to si pamatuju naprosto přesně. Bylo to na nájezdu na dálnici.“
„A na kterém?“
„Na tom hned před Kolínem.“
„ A nevíte náhodou, kdo mu zavolal sanitku?“ zkusil to Semir.
„Z dispečinku nám řekli, že volal nějaký muž, že našel ležet chlapa na silnici. Že je asi mrtvej.“
„A za jak dlouho jste tam byli?“
„Asi za 6 minut. Toho muže jsme zajistili a odvezli do nemocnice. Neměl u sebe žádné doklady.“
„Já vím, už jsme zjistili, kdo to je. Pamatujete si, jestli na místě, kam vás zavolali, byli nějací svědci?“
„Myslím, že tam nikdo nebyl. Kromě toho muže, který nás zavolal.“
„A jak ten muž vypadal? Vzpomněl byste si? Kolik mu bylo asi let? Jak vypadal? Cokoli.“
„Mohlo mu být tak kolem 6o-ti.Byl venčit psa. Nebyl nijak zvláštní, moc jsem si ho nevšímal, měl jsem dost práce s tím zraněným mužem.“
„Tak děkuju, myslím, že jste mi řekl všechno. Kdybyste si na něco vzpomněl, tady je má vizitka. Nashledanou.“ Semir vstal a šel ke dveřím.
„Nashledanou,“chtěl za ním muž zavřít dveře.
„Promiňte,“ otočil se znovu Semir, „můžu se vás ještě na něco zeptat?“
„No prosím, ptejte se.“
„Co se vám stalo? Nejde si nevšimnout, že chodíte o berlích.“
„Napadl mě pacient. Mám vyvrtnutý kotník.“
„Děkuji, už opravdu půjdu, nebudu vás zdržovat. Nashledanou.“
„Nashle.“ Pan Moser zavřel dveře. Semir seběhl schody a běžel ke svému autu.
„No kde jseš? Už jsme mohli být dávno pryč,“vrátil Hotte Semirovi jeho narážku.
„Mno jo.“ S tím se rozjeli na služebnu.
Semira cestou něco napadlo. Když dojeli na služebnu, hned se rozeběhl k Petře.
„Mohla bys pro mě něco udělat?“
„Taky tě zdravím. Co pořebuješ?“
„Mohla bys mi, prosím, zjistit, co se přesně stalo tomu doktorovi ze záchranky?“
„Jakému doktorovi?“ nechápala Petra.
„Jo promiň, ty to nevíš. Našli jsme doktora ze záchranky, který vezl Toma do nemocnice.“
„A co se mu jako mělo stát? Špatně parkoval a dostal pokutu?“
„Před týdnem ho nějaký pacient napadl. Pro jistotu chci vědět, co se mu mohlo stát.“
„Jdu na to.“ A hned se pustila do vyhledávání informací. Netrvalo jí to moc dlouho. Za nedlouho vstala od svého stolu, došla k tiskárně a s potištěným papírem se vydala k Semirovi do kanceláře.
„Mám to,“ vykřikla vítězoslavně.
„A co máš?“ ptal se nechápavě Semir, vytržený z vyplňování hlášení.
„Něco jsi po mně chtěl, pamatuješ?“ ptala se se smíchem Petra.
„Jo, už vím, promiň. Tak co jsi zjistila?“
„Před týdnem vezl nějakého muže. V záznamech z přijmu stojí, že muž se jmenuje Hans Lehmann. 45 let. Vycházel z baru a upadl na hranu chodníku. Měl rozraženou hlavu a tak mu zavolali sanitku. Když ho Moser ošetřil, chtěl Lehmann odejít, ale chtěli ho odvézt do nemocnice na rentgen. Začal se s ním rvát, až ho vyhodil ze sanitky. Moser z toho má vymknutý kotník a Lehmann žalobu na krku,“ skončila se svým proslovem Petra.
„Hm, takže nic. Díky,“ a chtěl se vrátit ke svým papírům.
„Já jsem ale ještě neskončila.“
„A co je dál?“
„Víš, kdo je pan Lehmann?“
„A měl bych snad?“
„Možná. Hans Lehmann byl totiž radní. Před několika lety jste ho ty s Tomem zatkli za převážení drog, prodávání drog, jízdu pod vlivem omamných látek a nedovolené ozbrojování. Dostal 5 let. Před dvěma měsíci ho pustili. Je bez práce, bez ženy. Podívala jsem se mu na účet a má to tam jako po výbuchu. Nikde nic. Nemá tam snad ani euro.“
„Tak to je hodně zajímavé. Jo na ten případ si vzpomínám. Byl dost vzteklý. Těsně před tím, než jsme ho zatkli, si šlehnul dávku. Chvilku byl trochu mimo, ale když mu pak všechno došlo, byl dost agresivní. Dokonce mi zlomil nos. Tom ho zlikvidoval. Nakonec mu ještě přišili napadení veřejného činitele. Myslíš, že to mohl být taky on?“
„Myslíš, že by napadl i Toma? Nebyla by to moc velká náhoda?“
„Možná. Ale taky si mohl zjistit, kudy jezdí Tom do práce. Mohl si taky zjistit, kdo ho vezl do nemocnice a mohl si taky zjistit, kdy ten dotyčný slouží a pak už stačil jenom nějaký úraz. Jedu k němu,“ rozhodl se Semir a běžel ke dveřím. Tam ho ale zastavila Anna.
„Semire, kam jdete?“
„Šéfová, našli jsme asi toho chlapa, co to Tomovi udělal. Jedu k němu,“ a už se zase chystal odejít.
„A ověřil jste si to?“
„Tak mě stačí, že napadl toho doktora ze záchranky. Trochu se ho poptám.“
„Jenom aby. Herzbergre, jedete taky. A dohlídněte na něho,“ a ukázala na Semira.
„Rozkaz, šéfová. Tak pojď, ty prcku.“ Hotte se zvedl ze své židle a šel za Semirem.
„Já ti dám prcka, ty …cvalíku.“ Šéfová se dívala za touto nesourodou dvojicí a musela se sama pro sebe usmát. Poprvé za tu dobu, co tu Tom nebyl, se Semir dokázal smát. Byla ráda, že se jejímu oblíbenému podřízenému vracela dobrá nálada.
Mezitím si to stříbrné BMW frčelo po dálnici. V autě panovala dobrá nálada. Ne na dlouho. Po několika minutách jízdy se vedle nich objevilo modré auto. Semir si ho nejprve ani nevšímal, protože nebylo ničím nápadné. Jenomže to se mělo změnit. Z okénka za řidičem vykoukla hlaveň pistole a zamířila na kolo Semirova miláčka.
„Semire, bacha. Chtějí po nás střílet,“ vykřikl Hotte.
„Sakra. Drž se,“řekl jenom Semir a přišpendlil plynový pedál k podlaze.
„Tak to bylo o fous. Zapiš si SPZ.“ Hotte tedy vytáhl tužku a blok a sledoval auto ve zpětném zrcátku.
„Mám to.“ A podal Semirovi kus papíru.
„Kobra 11 centrále. Na 53.kilometru dálnice A3 se vedle nás objevilo auto a chtělo po nás střílet. Ujeli jsme. Tady je SPZ:KO WF 068. Mohla by nám Petra něco najít. My jedeme k tomu Lehmannovi. Kobra 11 konec.“
„Centrála Kobře 11. Petra se vrhla k počítači až se z něho málem kouří. Jsem ráda, že jste oba v pořádku. Až Petra něco najde, dáme vědět. Centrála konec,“ zakončila Anna. V obličeji jí byl vidět strach.
„Kobra 11 centrále. Děkujeme. Konec.“ V autě se rozhostilo ticho přerušované pouze hlukem motoru.
„Nemohl to být ten Lehmann?“ zeptal se Hotte.
„Taky mě to napadlo. Ale jak by mohl vědět, kam jsme jeli. Zdá se mi to všechno nějak zamotané.“
„Jo to jo.“
Za chvilku už Semir zastavoval před domem, kde měl bydlet Hans Lehmann. Semir podle zvonku zjistil, ve kterém patře bydlí a šli opatrně nahoru. Před Lehmannovým bytem si pro jistotu oba připravili zbraně. Semir zazvonil. Po prvním zazvonění senikdo nehlásil, proto to zkusil znovu. Tentokrát úspěšně.
„Kdo je tam?“ ozvalo se z bytu.
„Dálniční policie. Můžeme s vámi mluvit, pane Lehmanne?“
Dveře se otevřeli.
„A pan Gerkhan. Co mi chceš, ty malej skřete?“
„Tak hele. Já jsem se nepřišel dohadovat. Přišel jsem se jenom na něco zeptat.“
„Jo a na co? Jak se mi dařilo v lochu? Blbě, dík za optání. Náš rozhovor právě skončil,“ chystal se zabouchnout dveře. Semir mu tam ale pohotově strčil nohu.
„Ať tě to ani nenapadne,“ naštval se Semir.
„Hele prcku, jsem tak o 30 čísel vyšší než ty. Co chceš dělat?“ smál se Lehmann. V tu chvíli se ve dveřích objevil Hotte, do té doby schovaný za rohem.
„Říkal jsi něco? Prcek jsi tady jedině ty.“ Opravdu. Hotte se na něho díval shora.
„Tak sorry no. Co byste teda rádi, pánové. Pojďte dál.“ Vešli tedy do jeho bytu.
„Mám jenom pár otázek a doufám, že mi na ně odpovíte po pravdě.“
„Pokusím se. Tak co chcete vědět?“
„Napadl jste asi před týdnem lékaře záchranné služby?“
„Co si o mně sakra myslíte? Že se rvu na potkání?“ rozčílil se Lehmann.
„Ne, ale zápis o ošetření mluví jasně. Lékař vám ošetřil ránu na hlavě a chtěl vás vzít na rentgen, ale vy jste ho místo toho napadl.“
„Když to víte, tak proč se ptáte?“
„Protože jsme to chtěli slyšet od vás, pane Lehmanne.“
„No dobře, přiznávám, napadl jsem ho. Ale nebyl v tom žádný úmylsl. Vždyť se mu ani nic nestalo.“
„Ale stalo, pane Lehmanne. Je na nemocenské se zraněním kotníku.“
„To jsem ale nechtěl. Přísahám. Byl jsem opilý.“ Bylo na něm vidět, že ho to mrzí.
„Dobře, pane Lehmanne. Kdy jste naposledy viděl komisaře Kranicha?“
„Tenkrát u soudu. Potom už ne,“ odpověděl s pohledem upřeným do země.
„Pane Lehmanne, jestli mi lžete, dozvím se to,“ zkusil to Semir.
„Proč bych vám lhal?“
„Kde jste byl před 14-ti dny mezi 18. a 20. hodinou?“
„Doma.“
„Sám?“ zeptal se tentokrát Hotte.
„Jo sám.“ Lehmann se poprvé podíval Semirovi do očí. V tu chvíli Semirovi zazvonil mobil.
„Gerkhan.“
„Tady Hartmutt. Něco jsem našel na věcech, co jsi mi přivezl.“
„A co?“ Semira to zajímalo.
„Nemohl bys sem přijet? Je toho víc.“
„Za chvilku jsem tam. Zatím,“ rozloučil se a zavěsil.
„Pane Lehmanne, my musíme jet. Nejezděte nikam, možná se ještě uvidíme. Nashledanou.“
„Sbohem.“
Semirr a Hotte se zvedli a odešli. V autě se Hotte ptal Semira, kdo mu volal.
„Hartmutt. Něco našel. Máme přijet na KTU.“
„Tak na to šlápni, už se chci někam pohnout.“ Jako by Semirovi četl myšlenky. Když dorazili na KTU, Hartmutt se zrovna hrabal v nějakém autě.
„Ahoj Hartmutte,“ pozdravili naráz oba policisté. Technik se jich trochu lekl, tudíž se praštil do hlavy.
„Čau kluci,“ odpověděl jim na pozdrav a třel si místo, kde mu za chvíli vyroste pěkná bouole.
„Tak co pro nás máš?“ zeptal se se smíchem Semir.
„Fůru věcí. V první řadě se tě zptám, kde Toma našli?“
„Na nájezdu na dálnici. Proč?“ nechápal Semir.
„Na jeho saku jsem našel hlínu. Ale když říkáš, že ho našli na nájezdu na dálnici, tak se tam ta hlína musela dostat jinde. Potom jsem na jeho botách našel prach, který pro nájezdy není typický. Konkrétně je to prach, který vzniká při výrobě skla….“
„Skla? Kde by se to tam vzalo?“
„Kdybys mě nepřerušoval, pokračoval bych. Kde se na něho dostal prach, je na tobě, abys to zjistil.“
„A je to všechno?“
„Ještě jsem našel něco. Je to kapička krve na Tomových kalhotách. Už jsem to poslal Petře, aby to protáhla databází. Tak to je všechno,“ dokončil zrzek a podíval se na Semira.
„Díky, Hartmutte. Máš to u mě,“ s tím se Semir s Hezbergerem rozběhli k autu.
„Není za co, kluci,“ zavolal za nimi ještě Hartmutt. To už ale ti dva seděli v autě a jeli na stanici. Tam byl jako vždycky blázinec. Zvonily telefony, lidé běhali sem a tam. Semir se nejprve rozběhl k Petře.
„Ahoj. Zjistila jsi něco?“ vyhrkl hned.
„Ahoj. Jo něco mám. Ta krev, co Hartmutt našel, patří, teď se podržte… Hansi Lehmannovi. Máme jeho DNA v databázi po tom zatčení.“
„Já to tušil. Jedu ho zatknout,“ a už se zase chystal odejít.
„Počkej, to není všechno.“
„A co ještě máš?“ zeptal se za Semira Hotte.
„Ten prach na Tomových botách se dá v okolí najít pouze na jednom místě. Ve staré sklárně za městem. Už léta se tam sklo nevyrábí. Ta hala je opuštěná. A ta hlína pochází taky z té oblasti,“ dokončila Petra. Semir přešel k mapě Kolína nad Rýnem a jeho okolí.
„Takže. Tady je ta hala,“ zabodl tam špendlík, „tady Toma našli,“ zapíchl druhý, „ a tady jste našli Tomovo auto,“ podíval se na Herzbergera.
„Jo, není to tak daleko od sebe. Od jeho auta k hale je to sotva 5 kilometrů. A od té haly je to na nájezd na dálnici asi 700 metrů. Tom se tam nejspíš odplazil. Já bych toho grázla nejradši…“ naznačil rukama Hotte škrcení.
„Tak hoši, tady jsem vám vytelefonovala zatykač na Hanse Lehmanna. Zlomte vaz,“ popřála jim Anna.
„Jemu? S radostí,“ odpověděl jí Semir.
„Semire!“ okřikla ho jeho nadřízená.
„Ale dyť já vím, šéfová. Jedeme tam.“ A hned vyrazili. Jenom co Hotte usedl, Semir hodil na střechu majáček a málem prošlápl podlahu. Skoro celou cestu nepadlo v autě jediné slovo. Semir myslel na Toma, jak je asi na tom. Ani si neuvědomil, že už je po desáté. Hotte zase myslel na hovězí koleno, na které měl chuť. Zrovna byli u jedné benzinové pumpy, když Semir na jejím parkovišti uviděl to auto, ketré na ně ráno střílelo. Vypnul proto majáček a zajel tam. I Hotte si ho všiml.
„Kobra 11 volá centrálu.“
„Centrála Kobře 11, co se děje?“ ozvala se z vysílačky Anna.
„Šéfová, na benzínce jsme uviděli auto, které po nás ráno střílelo. Zapomněl jsem se Petry zeptat, komu patří.“
„Semire, jsem tady. Promiň, zapomněla jsem ti to říct. To auto patří našemu starému známému Hansi Lehmannovi.“
„Jdu si pro něj, pro hajzla. Kobra 11 konec.“ S tím vrátil vysílačku na místo, ujistil se, že má nabitou zbraň a vystoupil z auta. Hotte ho následoval. Vešli do prodejny benzínky a rozhlíželi se kolem sebe. K jejich překvapení stál Lehmann za pultem. V prodejně naštěstí nikdo nebyl. Semir šel hned k pultu a Hotte to raději vzal vedlejší uličkou.
„Hansi Lehmanne, zatýkám vás za únos policisty, útok na veřejného činitele, nedovolené ozbrojování a za dvojnásobné ublížení na zdraví.“ Jak Semir předpokládal, chtěl utéct. Hotte ale stál připravený za rohem a hned ho srazuli na zem.
„Promiň, já rád,“ řekl s pohledem upřeným k zemi, „ještě bych ho zatkl za urážku veřejného činitele.“ Semir se jenom pousmál a nasadil Lehmannovi pouta.
„Máte právo nevypovídat, všechno co řeknete může být u soudu použito proti vám. Jdeme.“ Odvedli ho do auta a jeli na stanici. Nemuseli se s ním rozčilovat dlouho. Ani ne za půl hodiny se sám přiznal. Přiznal se k únosu Toma i ke všemu ostatnímu.
„Proč jste to udělal?“ ptal se ho po několikáté Semir.
„Protože mi zničil život. Poslal mě do basy. Proto.“
„Ale nebyl tam sám. Zatýkali jsme vás oba. Proč zrovna on?“ chtěl vědět Semir.
„Ty jsi měl přijít na řadu po něm, prcku. Chtěl jsem ho udržet naživu co nejdýl a až bych dostal i tebe, zabil bych vás oba. Jenomže on mě tenkrát v noci praštil do nosu a chtěl utýct. Jednu jsem mu vrazil a pak to se mnou seklo. Když jsem se probral, on už tam nebyl. To je všechno.“
„To není všechno, ty parchante. Dneska ráno jsi po nás střílel na dálnici. Viděli jsme tvoje auto,“ překvapil ho Semir.
„Chtěl jsem se tě zbavit, trpajzlíku, ale nějak mi to nevyšlo.“
„Odveďte ho do cely. Je mi z něj nanic.“ Když Lehmanna odvedli do cely, Semir vyšel z výslechové místnosti. Když procházel kolem šéfové, podíval se na ni a zeptal se nevinně s naprosto vážnou tváří.
„Copak jsem trpajzlík?“
„Nejste Semire, nejste,“ když mu odpovídala cukaly jí koutky.
„Dík, šéfová,“ malinko se mu rozjasnili oči.
„Nemáte zač. Jeďte se domů vyspat. Vypadáte hrozně.“ Měla pravdu. Byl rozcuchaný, měl kruhy pod očima a zavíraly se mu oči.
„Hmmm,“ bylo jediné, co odpověděl. Anna zašla do své kanceláře. Semir se odporoučel na parkoviště ke svému autu a odjel. Myslela si, že jede domů. On jel ale do nemocnice. Došel na Tomův pokoj a sedl si k jeho posteli.
„Nazdar parťáku. Tak jsem ho dostal, parchanta. Já mu dám trpajzlíka, že to ještě neviděl.“ Chvíli ještě něco povídal, ale pak se mu zavřeli oči a on usnul na křesle vedle Tomovy postele.
Když se ráno probudil, měl přes sebe přehozenou deku. Bolelo ho celé tělo, ale byl rád, že Toma vidí. Když do pokoje vešla sestřička, poslala ho domů pořádně vyspat.
„Tak se měj, kámo. Zase se stavím.“ A odešel. Jel sice domů, ale aby se převlékl a jel zase na stanici. Tam byl jako vždycky chaos. Hotte už byl zase v uniformě a zrovna se něčím ládoval.
„Dobré ráno ve spolek,“ pozdravil všechny a zamířil do své kanceláře. Sedl si ke stolu a chtěl začít vyplňovat hlášení. Vzal si tedy první formulář a tužku. Nevyplnil ještě ani první kolonku a hlava mu klesla na stůl. Hned spal. Když si k němu přišla Anna pro ta hlášení, musela se smát. Zavřela za sebou dveře a odebrala se do své kanceláře. Když procházala kolem Petry, zazvonil na jejím stole telefon. Petra ho zvedla, ale byl pro Annu. Předala jí ho.
„Engelhardtová, prosím.“
„Tady doktorka Wolfová. Volám ohledně pana Kranicha.“
„Stalo se něco?“ Anna už čekala to nejhorší a bezděky se podívala přes sklo na Semira.
„Ne, nic se s ním nestalo. Jenom se před deseti minutami probral.“
„Děkuji. Nashledanou.“ Anna vypadala jako by viděla ducha.
„Stalo se něco, šéfová?“ ptala se jí starostlivě Petra.
„Tom se probral,“ zašeptala Anna.
„On se probral?“ zeptala se jí pro jistotu Petra znovu
„Ano.“
„Huráááá! Tom se probral!“ zakřičela Petra na celou služebnu. To vytrhlo Semira ze spánku. Přiběhl k jejímu stolu a ptal se, co se stalo.
„Tom se probral!“ odpověděla mu celá služebna sborově.

Snad se povídky bude líbit.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Malá rada: zkus dávat dialogy pod sebe a také občas použít enter, abys od sebe odlišila odstavce Smile bude se to daleko lépe číst a přehlednost také přiláká daleko více čtenářů Wink díky za novou povídku Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
pajasekacka


Založen: 15. 10. 2008
Příspěvky: 47
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Super povídka! Very Happy snad se Tom probere... Crying or Very sad chudáček jakej padouch mu to udělal... Evil or Very Mad

„Gerkhan, ke mně do kanceláře!“ Semir se bezmyšlenkovitě zvedl a šel za ní. „Tak teď toho mám právě dost.
Já chápu, že vás to zaskočilo, ale nemůžu dovolit, abyste tam jenom tak seděl a užíral se myšlenkami se slovem kdyby na začátku.
To sakra ani nemáte chuť toho zmetka, co mu to udělal, najít a zatknout?“ Semir se na ní podíval a už to byl zase on.
„Já jsem se vám to jenom netroufal říct.“ Anna zavrtěla hlavou a řekla: „Tak do toho“ Na co tu ještě čekáte. Vezměte si s sebou Herzbergra a jeďte.“


tak tahle část mě dostala Laughing Laughing stejně jako semira...Tomu říkám šéfva! Div, že Semirovi Anna nedala facku, aby se probral. Laughing Laughing Laughing
Ale to by nebyl Semir, aby se nevrhl toho zmetka najít Wink

jinak se přikláním k tomu odentrovat některé úseky, parkrát jsem přeskočila řádek Sad
...doufám že bude pokračování Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Až mě zase něco napadne(a snad to nebude dlouho trvat), takl pokračování určitě bude. Už se na tom dokonce pracuje. Tak sse mějte hezky.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Ahoj! Tak jsem přidala pokračování povídky, tak si to užijte. Ahoj zase někdy.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Chudák Tom, je v nemocnici častěji než doma a v práci. Zajímalo by mne, kdo mu to udělal, chudinkovi, snad mu dá Gerkhan co proto. A jak koukám, někdy se i vyplatí někoho zachránit, co Semirku? Laughing Co mne dostalo jsou Hotte a Dieter. To jsou takovýýýý trubky, když nepoznaj auto svého kamaráda... Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Ahoj! Jsem ráda, že alespoň někome se moje dílko líbí. Abyste si nemysleli, já na naši uniformovanou dvojku nijak neútočím. Není v tom žádný úmysl. Prostě mě to tak jenom napadlo. Snad se brzy dočkáte pokračování. Tak se mějte.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Tak jsem dnes přidala konec. Přeji pěkné počteníčko.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Teda, to jsou hrozní truhlové, hlavně Hotte - z těch jeho otázek by jeden vykvetl Laughing co ten dělá u policie? Laughing Jsem ráda, že nakonec toho zmetka dostali a že je Tom v pořádku Laughing A hahaha, Semir trpaslííííík Laughing

Pěkná povídka Very Happy

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Trochu jsem povídku upravila a opravila Smile třeba se bude líbit víc Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ztracený a nalezený
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma