AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Klamný manévr - první koprodukční díl
DJ Sobieski


Založen: 05. 10. 2011
Příspěvky: 6
Bydliště: Přerov/Praha
Odpovědět s citátem
První díl, který měl sloužit jen pro ukázku Tiscale, která mě požádala o spolupráci a chtěla zjistit, jaký používám styl při psaní. Tenhle díl je tudíž ukázkový i pro vás. Nese rukopis jak můj, tak i rukopis Tiscaly, takže dílo je společné. Všechny díly pečlivě prodiskutováváme.
Omluvte prosím případné tiskové a stylizační chyby. O některých scénách se mi dokonce i zdálo.
Příjemné čtení.


„Andreo“ – Objevila se paní Engelhartová ve dveřích své kanceláře se staženými bílými roletami. Andrea sebou trhla a otočíc hlavu od počítače povídá: „Ano, šéfová“. Ve tváři bylo vidět, že pracovala přes noc na rešerších pro Semira, který s Janem strávil Noční hlídku ve služebním voze, které právě dostali opravené ze servisu po poslední nehodě, když pronásledovali černý Geep, zřejmě kradený. „Už se ti dva vrátili?“ Andrea bez zaváhání odpověděla: „Ještě ne. Celou noc hlídali dům Gallische. Hotte a Dietter je jeli vystřídat.“ Přitom Andrea nehla ani brvou, protože viděla v Anině obličeji naprostý klid. Snad jen jedna vráska se sem tam mihla nad okem, aby naznačila, že stále není vyhráno. Gallisch totiž kdykoli mohl opět vypadnout na nějakou sólovou akci. Anna se jen tak na podpatku otočila a směřujíc do své kanceláře ještě prohodila „Tak jim zavolejte…“
„Dálniční policie, Gerkchánová“ popadne najednou Andrea zvonící telefon.
„Ahoj Andreo. Tady Semir. Šéfová je už v kanclu“ V jeho hlase bylo cosi zvláštního, jako by nastupující sólisti berlínské filharmonie na pódium před královskou rodinu Alžbětu šestou a Prince Charlese s chotí. „Gallisch právě opustil dům a jede modrým pasatem do Beethoven strasse. „Sledujeme je.“ „Semire“, vzala Engelhartová Andree sluchátka z ruky. „Držte se zpátky. Ať vás nezpozoruje. Teď je musíme dostat.“ Během hovoru míjeli Semir s Janem benzinku na rohu Kohl Strasse a Bifiron strasse a zahli doprava na Mozart strasse. Pasat před nimi najednou odbočil na parkoviště, kde stáli tři maníci v černých oblecích a na očích černé mafiánské brýle. Jakmile Pasat zaparkoval před černý transit Fiat Ducato, vylezl Gallisch z auta a směřoval volným krokem k trojici. Semir zastavil a zacouval za béžový mercedes po levé straně cesty, aby viděl, co se tam děje. „Rozumím, šéfko. Informujte LKA, aby byli připraveni k zásahu. Ale ať zatím nic nepodnikají“, zasalutoval Jan do vysílačky. „Jane, vyspěte se z té pěvecké noci“, dostal odpověď od šéfky. Jan jen tak zavěsil vysílačku do palubního přijímače a koukl na Semira, který právě pil bylinkový čaj proti nachlazení ve stříbrné termosce. „Řekl ti někdo někdy, abys si odpočinul po pořádné práci?“, otočil se semir na Jana, který fotil čtveřici na protější straně u bistra. Z bufetu zrovna odcházel 180 cm vysoký mladík v bílé košili s logem harfy na levé straně hrudi a silnými brýlemi a kráčel ke stanovišti autobusové zastávky linky 105, která ho měla odvézt do práce na druhé straně Rýna. Jeden ze čtveřice – blonďák vyšší postavy s lehce nakřivo uvázanou kravatou na černém saku do půl těla rozepnutém po mladíkovi hodil okem a až mladík poodešel pár metrů dál polohlasně řekl „To je on?“ Gallisch procedil mezi zuby „jo. Velice dobrej kšeft. Až bude někde trochu stranou, tak ho sbalte a odvezte na předem určené místo. Tam už bude čekat náš klient s penězi...“
„Nedaleko odtud je autobusová zastávka. Jezdí tudy pravidelně do práce na Marian Strasse. Za každou cenu se nesmí dostat do autobusu. Sto pětka je dost využívaná a on je známý Deejay. Zaplatí nám za něj slušný obnos. Ale musí to klapnout, jinak se s výhrou můžeme rozloučit.“
Najednou Gallisch povídá, „Mám lepší plán. Dneska jde na poštu, protože včera povídal svému příteli, že si musí vyzvednout balíček, který mu přišel z Drážďan od jeho tety.“ „Dobrá“, povídá čahoun v černém saku, a sundává si sluneční brýle, takže Jan mu viděl dobře do hnědých očí. „Sebereme ho, jakmile vyjde z pošty. Jan se Semirem na sebe mrkli. „To vypadá na únos a vydírání, ale zajímalo by mě, co po něm chtějí. Kdo může mít zájem o člověka s brýlemi?“ Už jsi slyšel o Ježkově škole v Česku. Těch tam je víc, než dost.“
„Ježkovy zraky, Jane,“
„Nazval bych to spíše Ježkovy zbytky zraku, Semire“
„Nech mě domluvit. Když je teď sebereme, tak chytneme jen hrstku gangu. My potřebujeme.“
„Sakra Semire, přemýšlej. Gallisch nechá unést nějakého mlaďocha, kterému před pár lety teklo mlíko po bradě (Ani jeden si nevšiml, že Gallisch zalezl do bistra a tři jeho kumpáni odjeli transitem přesně tím směrem, kam odešel před čtvrthodinou obrýlený mladík s krátkými kudrnatými vlasy a v bílé košili.), dneska po nocích hraje po klubech disko a celý Hamburg mu leží u nohou, protože jeho hudba je nápaditá a má styl. Kdo by mohl mít zájem sbalit tak známého deejaye, jako je Sobieski.“
„Sobieski, sobieski, divné jméno“ Mumlal si Semir pod oholené vousy
„Sakra, kde jsou“ Vytrhne meditujícího Semira Jan, ukazující na prázdné místo, kde stál tranzit. Gallisch tu auto má.“
„Nic neříkej Jane.“ Semir vytahuje prázdný zásobník ze služební zbraně a láduje novým a leze z auta. Jan jen do vysílačky zařve „Akce!!! Akce Všem!!! Jdeme na věc.“
„Jdeš Jane se mnou, nebo čekáš, až Gallisch nahlásí krádež auta, které mu chci zabavit?“
„Turecký koně vždycky hráli dobrou ligu v dostizích. Ale ještě jsem neviděl žádného krást folkswágny, a poldu už vůbec ne.“
„Chceš se vsadit?“
„Semire, nás zajímá Ga...“
Semir rozbil okno u předních dveřích dveří a ladně hupsnul za kokpit pasatu, kde si prohlížel palubku.
„Semire, Semire!!! Chceš udělat loupež dne?“
Semir nečekal ani vteřinu a hned vzal za klíčky v zapalování po pravici volantu.
„Gallisch počká. Chytneme si ten trojlístek.“
Jan rychle oběhl auto a hned skočil za Semirem
Vedle nich zastavilo auto a z okna se vykloní Dieter. „Copak, autíčko už zase nejede?
Jan se jen usměje a povídá. „Ale Teď určitě ne. Stojí zaparkované za támhletím meďourem. Postarejte se o Gallische. My chytneme zbytek bandy“ Semir jen mávnul rukou, uculil se na půl úst a hned zatůroval.
„Sakra, proč to nejede?!!! Technika na dvě věci. Za mých časů se jezdilo na mechaniku.“
„Semire, Musíš používat ředící páku. Bodejť by se autu chtělo někam se štochlit, když máš neutrál.“
„Mizerní automechanici. S pořádnou prácí si nic nezadají.“
„Nebreč pořád a vohul to, ať se tomu klukovi nic nestane. Říkali někde u pošty, že“ Tak ať už jsme na Miškovec Strasse. A už to smaží po Kuttenberg Strasse a přímo ke kruháči. „Drž se, Jane“ Semir strhl volant doleva a doslova minul protijedoucí autobus vezoucí školáky do nedaleké školy. Jen díky postřehu řidiče neskončili ve sloupu, ale za to štrejchli dvě auta, které stály odstavené za kruháčem. „Víš, proč se o nás říká tolik vtipů“, povídá Semir Janovi, který se křečovitě drží držáku nad dveřmi. „Aby před zastavením použili přistávací dráhu nebo aby používali pilu k řezání zatáček?“ „Ale houbeles“, směje se Semir svírající oběma rukama Volant a divoce točící ze strany na stranu, aby se vyhnul popelářskému autu, které zrovna vysypává popelnici na zdejším Ugberském sídlišti. „Ve škole se to učí zákony od píky, ale pak stejně všechno dělá podle instinktu“
Předpokládám, Semire, že do této kategorie zařazuješ i vlastnoruční šrotování jednoho služebního auta za druhým.“
„Ale to bylo jinak Jane. Snažil jsem se tomu porscheti vyhnout. Nemohl jsem tušit, že mě zprava předjede Renault, který ještě k tomu řídil chlap se psem.“
„Neříkal ti ten pán náhodou, že je jen stopař? V každém případě je podle průzkumu A4 nejhorší dálnice v celém Westfálsku.“
„Bacha na tu zelenou“
Blížili se rychlostí světla k semaforům v domění, že to ještě projedou. Oranžová – 50 Metrů – „Mistr Joda by čuměl, jak snadno se dá překonat rychlost světla“, povídá Jan Semirovi. Zprava do nich narazí cisterna s vysoce hořlavým fosforem a tlačí auto ještě 20 metrů, než se úplně zastaví. Z kabiny vyskakuje řidič a běží k policistům v autě. „Vy jste tomu dali, chlapi. Honem ven, nebo vás budou sbírat pinzetou jako nebožtíky po kremaci.“ Jan se z auta vyškrábal střešním oknem a doslova se překulil přes kapotu před auto a odvalil se na protější stranu, kde už se štosovala další auta. Semir byl na poslední chvíli uchopen silnými pažemi řidiče a oknem vytažen z auta. Ani ne za vteřinu náklaďák vybuchl. Celou křižovatkou ohlušil silný otřes a ohnivá koule, která stoupala prosluněným ránem k nebi za sebou nechávala hořící vraky aut a poletující trosky, které dopadaly několik metrů daleko. Semir, který ležel v trávě, zíral na celou tu scénu jak nevěřící Tomáš. „Jane,“ dodal po chvíli rozčíleně, až mu oči jiskřily, jak dráty vysokého napětí. „Až příště budu zase takhle čarovat, nebo se o to aspoň pokoušet, dej mi prosím zavčas jednu pořádnou přes držku“. Jan, který stál o něco blíž troskám před chvílí ještě normálně fungujících oplechovaných koster na čtyřech kolech se jen zasmál a s velkým chichotem dodal. „To si ani nemusím namáhat ruku. O to se postará šéfka, až se dozví o nehodě. A s radostí, Ha ha ha.“ Otočil se a na cestě si všiml zvláštního předmětu, který už dneska někde viděl. Byl to Ipod, na display byla tapeta s obrázkem mixážního pultu a prostoru osvětleného reflektory a křepčícími návštěvníky diskoték. Jan ihned poznal, že mladík byl unesen právě těmi třemi týpky, kolem kterých dneska ráno procházel z bistra.
„Ahoj Dietere. Tady Semir.“
„Semire, copak. Už vám nejede ani to druhé?
„Ale jede. Jen dostalo tak trochu křest ohněm.“
„A kde jste?“, zeptal se Dieter v telefonu tak trochu nejistým hlasem.“
„Na křižovatce Štochl strasse a Balcar Strasse. A zavolejte hasiče. Ten oheň byl skutečný.“
„Už pro vás jedeme. Mimochodem, jak to vysvětlíte šéfince. To zas bude čardáš. Ani nemusíme do Budapešti.“, smál se Dietrovi Hotte do mobilu.“
„Dobře, díky.“
„Dobrý den. Jsem domluvena s Annou Engelhartovou v devět na schůzku“, na služebnu vstoupí mladá atraktivní slečna v modrých džínech a bílou blůzou s krajkovým vzorkováním. Vlasy střižené na krátko, z boku trochu delší střih a účes dozadu. Andrea vstala od stolu s nevěřícím výrazem ve tváří. „Viki. To snad není pravda. Tebe jsem už dlouho neviděla. Pane bože, to je let, kdy jsme chodili do školy.“ Viktorie hned andree podala ruku k pevnému stisku a obě se objaly. „Andreo, ty u policie“ V jejím hlase bylo překvapení a zároveň trochu nejistoty, zda je to skutečně andrea. „Dáš si kafé“
„Ráda, Andreo“
„Á, paní Petho“ Pojďte dál“ Anna Otevřela dveře a celou stanicí zavanul krásný čerstvý svěží vzduch ze zapnutého větráku. „Andreo, uděláte nám kafé, že ano.“ „pracuji na tom“, zpívala andra z kuchyňky, kde právě bublala konvice.
„Hotte volá centrálu.“ ozvalo se z rádia. Andrea sotva donesla šéfce a návštěvě kafé. „Ano Hotte, co se děje?“ „Vezeme Semira a Jana z Nehody na Štochl a Balcar Strasse. „
„Hotte, řekni, že je to jen zlý sen.“ vzala si hovor na starost Anna.
„Měla byste vidět ty auta. Ti kluci měli fakt štěstí, že přežili. Jan našel nějaký Ipod, patřící nejspíše nějakému deejayovi. na display měl fotku nějakého klubu vevnitř.“
„Mám takovej pocit, že zavolám technikům, aby pro změnu udělali opravu vyzáže těch dvou šrot expertů. Ti ať se těší. Teď je k tanci vyzvu já.“ Doslovně zasalutovala zpěvně a zavěsila. Okamžitě běžela do kanceláře a skoro až zakopla o Johannese ležícím pod stolem, kde měla andrea laptop.
„Ti moji miláčci už zase úřadovali. Není týdne, aby nějaká silnice nebyla uzavřena v důsledku jejich horlivého nasazení“.
„Nic si z toho nedělej, Anno,“ uklidňovala ji Viki a s klidem si usrkla kafé. „Dělají svoji prácia to se cení.“
„Ale kdo to má furt platit. No, nic, jdu je vyhlýžet před služebnu, ať je taky trochu zábavy pro mě.“ Vycenila zuby a s úsměvem vykročila ladným až labutím krokem k východu.
Její výraz v obličeji nevěštil vůbec nic dobrého. Vypadala, že na něco čeká. Nebo na někoho.
Ze dveří vyšla Andrea. "Už se vrátili?" zeptala se.
"Ještě ne," odpověděla Engelhardtová trochu nabroušeně. "Taky na ně čekám."
Pak se objevilo zelenobílé policejní Porsche. Hned jak zaparkovalo, šééfová se k němu vydala: "Kde je Gerkhan a Richter?" zeptala se Horsta Herzbergera, který právě vystoupil.
"Sedí vzadu," odpověděl a ukázal na zadní sedadlo, kde se jeho dva jmenovaní kolegové krčili jako provinilí školáci. Herzberger otevřel zadní dveře: "Vystupovat, kaskadéři!"
Neradi, ale vystoupili, následováni Bonrathem, který se při pohledu na ně neubránil pobavenému úsměvu.
"A auto?" zeptala se šéfová temně.
Podívali se po sobě a začali koktat jeden přes druhého: "No ... totiž, šéfová, ono je ..."
"Na odpis," doplnil Bonrath. "Nabourali se, experti."
"Cože?" vyletěla šéfová.
"Ale my za to nemůžeme! Moh jsem vědět, že nám tam vjede ten náklaďák?" začal se ohrazovat Semir.
Šéfová ho přerušila výhrůžným výrazem: "Tohle je už třetí auto za čtrnáct dní! Ale já už toho mám dost! Vy si myslíte, že mám nervy na to pořád někomu vysvětlovat, proč vám žádné auto nevydrží?"
Semir chtěl něco namítnout, ale Engelhardtová ho nepustila ke slovu: "Jakmile se na dálnici něco stane a vy dva jste u toho, můžu si být jistá, že zničíte minimálně jedno auto! Mě už to doopravdy nebaví."
"Nás taky ne, šéfová," odpověděl Jan, "ale co máme dělat?"
"Dávat si pozor!" vyštěkla.
"Tak si zkuste se honit za nějakým pirátem!" zavrčel už opravdu vytočeně Semir.
"My se stejně honit nemůžem, když nemáme auto," zahučel stejně dotčeně Jan.
"Dostanete ho," řekla Engelhardtová ledově a ukázala na něco, co vypadalo podobně jako Opel, kterého dali Bonrath s Herzbergrem nedávno omylem opravit. Semir a Jan se zatvářili zděšeně.
"Šéfová, to snad ne!" ozval se Hotte. "V týhle kraksně toho moc neujedou, rozsype se jim to za jízdy."
"To mě nezajímá," trvala na svém Engelhardtová.
To už se přidal i Dieter: "Počkejte, ale co když se dostanou do maléru? Víte, jak to málem skončilo minule ..."
Šéfová se na ně zamyšleně podívala. Věděla moc dobře, co se jim vybavilo v hlavě. Bylo to opravdu nedávno, co je Jan a Semir zachránili před koupelí v kyselině. Také si vybavila, co tomu předcházelo. Tváří jí přeběhl záškub, který jasně říkal: "Kdoví, co by se stalo tentokrát."
"Tak dobře, přesvědčili jste mě," řekla už klidněji. "A vy dva," obrátila se znovu na dva provinilce, "si važte toho, že se za vás někdo přimluvil! Zavolám na údržbu, jestli se jim nepodařilo dát dohromady to auto, co jste nabourali posledně. Modlete se, aby bylo použitelné! Mimochodem, když už jste tady. Mám v kanceláři přímou nadřízenou toho muže, co ho dneska unesli. Seznamte se“, vcházeli do kanclu šéfky. „Viktorie Petho je přímá nadřízená známého deejaye Sobieskiho. Prý dnes nenastoupil do práce, ani se neomluvil.“
„Vždycky chodí včas a nikdy jsem nezaznamenala, že by nějak přišel pozdě. Chodil kolem osmé, a odcházel ve čtyři, občas v Pět. Za celou tu dobu jsem s ním neměla žádný konflikt, ani nepříjemnost. Neumím si to vysvětlit.“
„Třeba zaspal, Viki“ Začala hovor Anna.
„To mohu s klidem vyloučit. Vždycky jezdil půl osmým spojem 105, řidič ho dobře zná, vlastně všichni ho dobře znají. Miluje veřejnou dopravu a rád jezdí autobusama.“
„Jak vlastně k té nehodě došlo“, Zeptala se na jednou Anna Semira? Sledovali jsme Gallische a na křižovatce to do nás našil náklaďák s fosforem. A to jsme měli zelenou.“
„Bože, to je strašné“, zatlačila slzu Viktorie a přehodila si nohu přes nohu v pohodlném gauči.“
„Budete nás ještě potřebovat, Šéfová?“ Snažil se Jan vypadnou z kanceláře, protože tam už pěknou dobu stál jak na pranýři.
„Ano Jane. Vemte si na starost Byt toho So. so...“
„Sobieski“. Definovala přesný výraz Viki.
„Díky. Dobře, Šéfko. A... a... to... nooo.“
„Myslíte auto, Jane?“ Zeptala se Anna Úlysně?
„Jo“, zahalekali Semir s Janem dvojhlasně.
„Tentokrát vám bude muset stačit koloběžka. Žádný volný auto tady nemám. A tu opravu si zaplatíte z vlastních kapes.“, ale Semir se nedal... „Ale Šéfová. Já živím morče a akvarijní rybičky“
„Ty tě budou mít hodně rády. Ne ne ne, chlapče. Je na čase se naučit využít alternativní způsoby dopravy.“
„Tak my jdem ověřit ten byt. Zatím“ ještě stačil Semir ještě zašvitořit a honem prchali z kanceláře.
Nyní zůstala Anna s Viktorií Petho v kanceláři samy. „Takže ty víš, že vždycky chodil včas.“ Nemohlo se mu udělat nějak špatně? Nemá nějaké nepřátele, problémy v Práci, Nechtěl se ho někdo zbavit?“
„No, Paní Englhartová, Dan je velice svědomitý pracovník, jakého jen tak nedostanu. Ano, uvažovala jsem jen tak, že bych ho povýšila. On má skutečně ambice na to vést naše oddělení, ale mezi pracovníky byl velmi oblíJaný a považovaný. Neumím si to vysvětlit. Anna občas usrkne šálek kafé a opře si hlavu o opěrku židle. „Obdivuji jeho plné nasazení. Dopoledne v pracovní době dělá jen svoji práci, občas si k tomu naladí Rádio, protože se mu při hudbě lépe pracuje. Ve volnu se věnuje svým zálibám a hodně často vystupuje pod pseudonymem DJ Sobieski, jak ho známe. Je hodně slavnej a lidi ho zbožňují. Hlavně fanynky jsou ochotnyvypláznout mailand, aby od něj dostaly autogram...“
„Vy myslíte(Anna nahodila poněkud překvapivý ráz oblyčeje), že by ho někdo chtěl jen pro sebe?
„Tomu nevěřím.“
„No, v každém případě, abych to shrnula tady máme zmizení, a dva těžce raněné policisty, kteří jsou ještě k tomu dva mojí nejlepší lidé.“
Paní Petho se už pomalu zvedá z gauče a lehce pokukuje po hodinkách. „No, hlavně, ať se z toho vaši lidé dostanou. Kdyby bylo něco nového, informujte mě. A ať se vaši kolegové uzdraví.“
„Děkuji vám za váš čas paní Petho.“ Paní Engelhartová vstala od svého stolu a doprovodila paní Petho k východu, podaly si ruce a Viktorie pak odcházela volným krokem ke svému autu, aby se vrátila zpět do své pracovny.
Hote a Dieter seděli za svými stoly a sepisovali hlášení o dnešní události. Anna se vrátila a postavila k prostředku jejich dvojstolu a řekla lehce mrazivým tónem. „Hertzbergre, Bonráthe, měli byste na mě trochu času?“
Hotte vycítil nepříjemnosti a tak se jen tak trochu překvapivě otočil na Annu a zeptal se, „Nějaký problém, paní šéfová?“
„Ne ne Hotte. Semir a Jan jeli prohledat byt toho Uneseného Sobieskiho – sakra, já si na to jméno nezvyknu, To si fakt nemůže dát trochu normálnější pseudofix.“
„No, a v čem vám můžeme pomoct?“ vložil se do hovoru Dieter, který odložil tužku a nechal vyplňování formulářů.
„Semir a Jan jsou dva moji nejlepší lidé. Ale poslední dobou dělají jeden průser za druhým nechybí u každé nehody, a vždycky buď zničí auto nebo dálnici. a Já jsem z nich dost nešťastná. Živě si vybavuji, jak jsem tenkrát před třemi roky po vás nevybíravým způsobem vyjela jen pro záměnu formulářů skrz ten opel a startovací svíčky za 80 Euro. Když si pomyslím, jak málo stačilo a ztratila bych dva velice schopné policisty v kyselině, ještě teď se stydím, a tak bych hrozně nerada ublížila i Janovi a Semirovi, ale nemohu Mlčky přehlížet, jak rasují jedno auto za druhým. Daňové poplatníky to stojí hodně.“ Její hlas se pozvolna měnil k pozitivnější náladě a teď více hřál. Anna se chytla stolu a opřela si hlavu do dlaní, takže připomínala vysokozdvyžnou stolní lampu.
„My jsme to v podstatě zavinili paní Engelhardtová, protože ty formuláře byly složitější, než jsme mysleli.“
„Já vím, “ skočila mu Anna do řeči. „Nechtěla bych udělat stejnou chybu dvakrát. A tak, kdyby se vám zdálo, že jednám nepřiměřeně a byli byste v právu, tak ode mě máte svolení k tomu mi dát zavyučenou a to všemi dostupnými prostředky.“
Její výraz teď nabral nový směr. Oči se jí rozzářily samým blahem, jak si ulevila od starostí a úsměv zaplnil celou služebnu. Dieter se však zapřísahal, i když měl v živé paměti scénu, jak visí a 2 centimetry ho děli od hladiny kyseliny, která sežere na co příjde. „Ale paní šéfová. To po nás nemůžete chtít. Musela by mi ruka upadnout.“
„Ne ne, Dietere. I náčelník se občas musí učit od podřízených. Pokud zastává názor, že jen on má Pravdu a všichni jsou ti blbí, to bych se asi moc dlouho na židli neohřála.“
„Jedno pozitivum to má, Dietere, Začal teď hotte“
„Hotte! Dietere!“ Všichni tři sebou trhli a prudce se otočili na Andreu, která s výrazem smrtelné vyděšenosti zavěšovala telefon stylem padající sluchátka z ruky.
„S, SS,SS,Ss,Se,Se Se,,.... Semir a aaaaaaaa a aaaaaaa.“
„Co Andreo,“ poodešla Anna k Andree, která zjevně vyslechla víc, než měla. Semir a Jan jsou...“
„Kde jsou, proboha?!!“
„V Metru. Stanice Visner Strasse. Narazili na ty Chlapy, co dneska Unesli toho Sobieskiho, vlastním jménem Dan Houskovski. Galisch je v cele předběžného zadržení, ale ti tři kumpání jsou pořád na útěku. Jan a Semir to sami nezvládnou. byli v tom bytě, ale o ty důkazy přišli právě tím pronásledováním. Vše skončilo pod vagóny metra, takže nejezdí cela U46.“
V Anně hrklo. „Ty dva, aby se člověk bál pustit ven. Nejen šrotováním aut živ je člověk. Herstíku, Bonráthe. Vísner strasse. Semir a Jan potřebuji pomoc. Jsou v metru a pronásledují tam ty tři únosce.“
„Už frčíme.“
Oba dva současně vyskočili ze židlí, popadli čepice a už se řítili ke svému porscheti, aby vyrazili na záchrannou misi dvěma trosečníkum na ostrůvku mezi dvěma kolejemi, spoustou spěchajících cestujících, kteří se snažili dostat ven ze stanice, protože se pro jistotu zapl požární poplach, jako kdyby nestačilo, že se metro zastavilo kvůli jejich nedbalosti. Byla to doslova lavina, jak se lidi hnali k východům. Jan jen nevěřícně kroutil hlavou.
„Prej je metro jedno z nejrychlejších prostředků.“
„A bezpečných?“ Tahle otázka zněla poněkud ironicky, protože si neuvědomili, že papíry a fotografie, které zabavili v bytě nezvěstného Houskovskiho dopadly na vodící drát na boku kolejnice, kde bylo 800 volt a netro se zastavilo sběračem až těsně za papárovou složku, kterou nesly jen tak v ruce. I tak projetí sběrače stačilo založit menší skrat, jelikož složka byla vázána hliníkovou svorkou, takže jím projel proud a zapálil papír s důkazním materiálem. Po zastavení metra se okamžitě otevřely dveře a všichni cestující urychleně spěchali k východu. Spod druhého vozu už byl vidět stoupající kouř.
„Žádáme cestující, aby urychleně opustili vlak a stanici v důsledku požáru.“ Ozvalo se ze staničního rozhlasu.
Semir usoudil, že by se měli v co nejkratší dobu ztratit. „To je ta dnešní technika. Nic to nevydrží, protodil ještě k janovi a už se hnali ke schodišti. „Hlavně, aby nás ta technika nakonec neusvědčila, že nám ty důkazní materiály spadly do kolejiště, když do nás vrazili ti gauneři.“Řekl Jan poněkud děsivě a ukázal směrem k průmyslovým kamerám na konci nástupiště. „Nevím, jak ty, ale teď je nejideálnější doba na zahrání si na psa a Kočku“ Stačil ještě říct Semir, neboť si všiml dvou pracovníků ostrahy, jak společně s řidičem metra směřují své kroky poněkud svižným tempem k naší dvojíci.
„Zůstaňte stát. Ano vy.“ Semir s Janem se poněkud neochotně otočili a Jan se zmohl jen na „Míníte tím mně a mého parťáka?“
To už dolů sjíždějí hasiči, aby zdolali požár, který už byl zřetelný jak zrakově, tak i co se vzduchu týče.
„Mohli byste nám vysvětlit, jak se vám dostali papíry či co jste to převáželi pod koleje a ještě k tomu způsobit požár? Podívejte se na to. Doprava stojí, metro zničený, kabely zničené, stanice se bude větrat tak půl dne. Kdo to zaplatí. Semir neváhal ani minutu, vytáhle z pravé kapsy u kalhot svůj průkaz dálniční policie, zamával příslušníkovi ochranky před očima a sebejistě řekl „Umíte číst?“
Jenže chlápek se nedal zastrašit a ostře zaútočil „Vidíte tady někde dálnici? Pokud mě neklame zrak, tak tady vidím jen metro. Takže si ty kousky laskavě předvádějte tam. Ohrozili jste bezpečnost cestujících a plynulost dopravy.
„Beckham 123 volá centrálu, opakuji Beckham 123 volá centrálu. Požár na Vísner Strasse. Pachatele zadrženi. Pošlete jsem policii a zastavte linku U46 v obou směrech.“ Hlásil ten druhý z ochranky do vysílačky a v druhé ruce držel průkazy obou policistů. „My jsme z dalniční policie, vyšetřujeme únos.“ Nedal se Semir jen tak odbýt. „Jo, a mně včera přepadli na zahradě rodinu Krtkovu a nechali jim tam vyrůst vánoční stromeček i se Santa Klausem.“ Kontroval chlápek.
„Za narušování vyšetřování vás mohu nechat sbalit a můžeme pokračovat v rozhovoru na služebně, co vy na to?“ Zkusil Jan taktický manévr. „Víte, co vám na to povím, Mistr Komisário? To vaše vyšetřování je mi srdečně u keře. tady jste v podzemce a způsobili jste tady požár, čímž jste způsobili nemalou škodu a ztrátu v několika stovkách eur. Pokud se metro v tomto úseku rozjede, nebude to dřív, než tak za tři dny. A to tahle trasa byla hodně využívaná. Takže na vás podám stížnost u Státní Návladní Šrankmanové. A určitě vás dopraváci nechají jezdit po silnici na Inline bruslích. Když jím předložíte řidičák, techničák a dálniční známku, tak je možná obměkčíte, ale tohle si zaplatíte.“ Doslova řval na Semira člen ochranky.
„Nech toho Franku. Už jsou tady policajti.“, Uklidňoval ho ten druhý člen ochranky.
Semir se otočil ke schodům a okamžitě poznal hotteho v jeho typických slunečních brýlích, jak si to štráduje k nim.
„Co se tady stalo?“
„Tihle dva způsobili nehodu a požár metra, pane strážmistře, vykoktal ze sebe jeden z těch borců, protože Hotte nasadil velice přísný výraz v obličeji, že se ho i Jan Lekl.
„Je to vážné?“ Dělal Hotte Blbého?
„No, v. vvvv.vv.vvvlaaa vla vvvvla ss s ss stně aanini ni ani nnn n n ne,, pp p p p pa pannn ne ss s s sssss strážžžž žžžmm mm m m missstře. J jjje ejejjen tt t takkkkovvvý mal l llý ohníčč čč č č ček. A aa a a aaa aa assssi ně něně nějaká Zzz z z z z z z záva d d ddd d ddd dda,“ mumlal řidič metra.
„A proč tady držíte tyhle, kteří patří do útvaru dálniční policie!!!“ doslova zahřímal Hotte, až se to halou neslo. Všechno najednou rázem zmklo. Jen hasiči balili věci po lokalizaci požáru a dohašovacích pracech. Všechny zraky se teď soustředili na pětici na nástupišti.
„Ano, tihle dva pánové, které tady zadržujete jsou policisté, kteří jsou nasazeni na zvlášť závažném případě a jen pro dokonalé krytí použili hromadnou dopravu.“
No, dobř dobře,“ nezdálo se furt jednomu členovi Ochranky. „A proč tedy způsobili takové pozdvižení?“
„To máte jednoduché.“ Držel se Hotte své předlohy vyšetřovatele. Zjevně natrefili na hledanou osobu, po které pátrá interpol celé roky. Ale mohu vás ujistit, že se tito pánové nedopustili ničeho nezákonného...“
„Ohrozili plynulost dopravy a bezpečnost cestujících!!!“ už to nevydržel Frank z ochranky. Už tak tak se chystal jednu Janovi natáhnout, ale Hotte se hbitě přehoupl jak kohout na plotě a uštědřil Frankovi Ťafku, že se jen otočil o 360 stupňů a po delším zavrávorání zůstal ležet na zemi. „Soráč, kámo. Já chtěl větší.“ Vykoktal, a sundal si brýle z očí, aby bylo jasně vidět, že si nebere s nikým servítky. Pozvolna k nim došel jeden hasič a povídá klidným hlasem.
„Požár byl zneškodněn. Metro nechte převést do depa, ať se na něj kouknou vaši lidé. Jinak infrastruktura je v pořádku. Koleje to přežily. Tohle asi bude vaše, ne.“ řekl jeden hasič a podal semírovi torzo složky s důkazními materiály nebo spíše to, co z nich zbylo.
„Skvělý. A jsme tam, kde jsme byli.“ řekl zklamaně Jan.“ Semir se na něj otočil a kontroval. „To budeme, až se vrátíme zpátky do Bytu Houskovského. Tady ta akce nám setsakra nevyšla. Nebýt Hotteho, už bychom asi byli v cele předběžného zadržení.“
„No, nechci vám kluci lichotit, ale ono to tak vypadá.“
„Co“ Zeptali se Semir s Janem.
„Podle paragrafu 56 odstavec 4 je založení požáru z nedbalostí přestupkem ve smyslu zákona o...“
„Hotte. Teď hlavně potřebujeme zjistit, o co jde těm hajzlíkům. A kde jinde se to dá zjistit, než v bytě toho nemrcoula?“
„Neměl bych jít přece jen s vámi, kluci, byl Hotte zvědavý, protože chtěl taky vědět něco o tom tajemném záhadném zmizelém. Díky Hotte. Zvládli bychom to sami, ale když už tady máš auto.“
„Tak to teda ne. Člověk se vám snaží v dobré vůli pomoct, ale tohle ne.“
„Ale no tak Hotte.“ Zaškemral Semir. „My ti ho v pořádku vrátíme. Ostatně, můžeš jet s námi.“
„Ale nejprve zajedeme za Hardtmutem na KTU. Určitě nám rád něco krásného poví.“
Mezitím se Náš mladík Dan Houskovski probudil po nedobrovolném spánku během cesty. Únosci se pojistili hned na dvakrát. Za prvé by si mohl pamatovat cestu na předem určené místo, které veřejnosti mělo zůstat skryto, a za další by mohl klást odpor. A tak mu těsně po vtáhnutí do vozu u pošty hned vedle zastávky linky 105 zajeli za roh ulice, kde se lehce ztratili mezi zaparkovaná auta, a v menší termosce podali nebohému Danovi heřmánkový čaj, který působí tlumivým jevem, takže Dan po té usnul, takže si absolutně nepamatoval cestu. Navíc měl tranzit kouřová okna. Ale to už teď bylo naprosto bezpředmětné. Pomalu otevřel oči a ještě trochu utlumen si prohlížel prostředí, ve kterém se právě nacházel. Místnost byla velká. Nad Danem se nacházel velký bílý závěs připomínající nebesa. Kousek ve předu bylo po pravé straně okno a pracovní stůl. Za oknem pak stála skříně a hned vedle skříně bylo pak větší okno, které bylo otevřené, a zvenku sem pronikal ptačí zpěv. Vlevo u okna stála knihovna čítající 5 polic a na každé polici bylo snad nejméně 20 knih. Pak byla další knihovna se stejným počtem knih a nástěnný obraz zapadajícího slunce nad lesnatou krajinou. Některé paprsky slunce procházely mezi stromy. Uprostřed místnosti visel velký pozlacený lustr se svíčkami. V levém rohu hned u dveří byl velký krb a vedle něj koš s naskládaným dřevem a smrkovým jehličím. Ve vzduchu bylo cosi omamného, jako by borového. Po té, co dan otevřel oči a viděl velký závěs pomalu otočil hlavu do leva a projížděl si hlavou strop s ornamenty a zvlášť velkou pozornost věnoval lustru. Snažil se zvednout, ale něčí ruka ho hned vrátila zpátky do polohy, ve které ležel. Spatřil před sebou neznámou bytost, kterou nikdy dřív neviděl. Možná někdy z fotek v časopise či novinách, ale to si nevybavoval. Měla krásně modré oči a v nich jiskřičky jako malé hvězdy na letní tmavě modré večerní obloze na východní straně hned po západu slunce, když byl jasný den bez mráčků. Vlasy měla sametově jemné vínově červené střižené asi 2 centimetry do ofiny a vzadu protaženy až ke krku. Velký ráz jí dodávaly sněhově bílé šaty s obdelníkovým malým střihem u krku. Na hlavně měla malou korunku, která se rozbíhala do stran.
„Dobré ráno.“ zašeptal ten neznámý sladký hlas té neznámé krásky.
„Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? CO tady dělám?“ Vyhrkl Dan ze sebe a upřeně hleděl na dívku.
„Šššššššššš,“ přerušila ho dívka šeptáním a dávajíce prst na jeho ústa se k němu více naklonila, takže Dan teď viděl jen její oči a cítil teplo jejích rukou. „Teď se budu ptát já.“ Navázala dívka hovor, jakoby tušila, že se Dan pokusí o sebeobranu.
„Líbí se ti tu?“
„Není to tu špatné. Sice nevím, kde jsem, jak jsem..., co jsem..., kdy jsem...,“
„To nevadí, opět ho přerušila.“
„Víš, proč jsi tady?“ zeptala se ho.
„Já myslel, že mi to řeknete vy.“ odvětil Dan Dívce.
„Ty opravdu nevíš, proč jsi tady?“
„Dan přivřel oči, takže dívka pořádně jeho oči neviděla, ale zjevně jí to nevadilo. Naopak, na jejím obličeji se začal objevovat úsměv. Malý, pak větší.
„Trochu ti napovím,“ zašeptala kráska hlasem něžného vánku a sklonila se až úplně k Danovi. Ten najednou ucítil její rty na svých ústech, jak něžně hladí jemným vánkem a krouží kolem dokola. Něco mu zavíralo oči, asi reflex nebo něco jiného dosud nepopsaného. Nezmohl se na jediný pohyb stranou. Nedokázal vůbec nic. Jen bezbranně ležel a čekal, co příjde pak. Když po asi minutě dívka dolíbala Danovy rty a trošičku vzdálila svoji hlavu, aby viděla Dana celého, pravila. „Teď už chápeš, proč jsi tady?“
Dan najednou zhrozeným hlasem zamumlal „Únos?“ V jeho hlase bylo znát ještě překvapení z předchozí neverbální komunikace. Dívka přikývla. Danův výraz se změnil na nyní vyděšeného kluka, který čeká na výprask od rodičů kvůli pětce v žákovské knížce z dějepisu.
„Jak jste si mohla dovolit unést mě proti mé vůli?!!!“ vyhrkl ze sebe a jeho hlas tak trochu připomínal zemětřesení před erupcí sv. Heleny v osmdesátých letech 20. století.
Ale krásku to očividně nechalo v klidu a jen se usmála.
„Co je tvoje vůle proti mé. Vybrala jsem si tě, abych tě pojala za manžela. Na tuhle chvíli čekám už hodně dlouho. několik let.“
Dan se dost lekl a hned si vybavil ten hororový scénář, kdy jako host vystupoval s DJ Paul wan Dykem na Mnichovské diskotéce a po koncertě dostal pětihvězdičkový hotel s VIP apartmánem. Hned si vybavil ty manévry, kdy čtyři mafiáni se jej pokoušeli unést. Třeba to má nějakou souvislost. Třeba mě nechtěli zabít, ale byli zaúkolování mně dopravit na toto místo, pomyslel si. Když už ho obklíčili a donutili vzdát se, zakročila pořádková jednotka, přivolaná recepcí.
„Takže vy jste nejspíše i za tím přepadením v Mnichovském hotelu Velio, kde jsem byl ubytován po koncertě s Paul Wan Dykem, že?“
„Ano. Už jednou jsem ti dala jasně najevo, že tě dostanu. A konečně se mi to povedlo. Až skončí přípravy ke svatbě, odvezu si tě k oltáři, kde ti řeknu své ano. A už teď se nemohu dočkat, až z tvých úst zazní to nejkrásnější a nejsladší slůvko ANO.“
„Copak po světě neběhá dost hezkých mužů. Neříkejte mi takové blbosti. A jsou mezi nimi i mnohem krásnější, než já.“
„Ne. Tebe jsem si vyvolila. Co princů se o mně ucházelo. Jeden byl pohledný, ale moc rozmazlený, druhý zase nevěděl nic o životě, další by jen jezdil na koni, vedl války, dobýval. A tak to šlo dál a dál. A já chci za muže člověka, který umí vládnout zemi, komu by můj otec mohl s klidem svěřit královské žezlo, korunu a vládu. Kdo nespustoší naši zem a nerozkrade státní pokladnu, ale zároveň nebude z poddaných dělat chudáky vysokými daněmi.“
„Cože,“ zarazil se Dan. vy jste...“ Dál už ze sebe nedokázal vyrazit ani hlásku, jen s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima hleděl na dívku.
„Ano. Jsem princezna Zlata. Tvá milující nevěsta, která ti snese modré z nebe a splní ti jakékoli přání.“
„Na takové plány zapomeňte.“
Zlata teď položila pravou ruku na Danovu Hruď přesně na srdce a držela Dana v šachu, takže se nemohl ani pohnout.
„Nenechám tě odejít. Nikdy! Patříme k sobě.“
Vzala jeho ruku a přitiskla na svou hruď tak silně, že Dan cítil tlukot jejího srdce.
„Řekni mi své ANO.“ Trvala na svém princezna a jemně ho objala. Změnila polohu tak, že hlavu přivinula k sobě, takže Dan teď naprosto zřetelně nejen cítil, ale hlavně slyšel její srdce, jak bije. Byl v pasti. Z jejího objetí se nebylo možné dostat, protože měla dost velkou sílu. Při každém pokusu o vymanění se z její náruče vyvynula takovou sílu, že Danovi div nerozdrtila hlavu o svá ňadra, k nimž hlavu tiskla. Doslova si vychutnávala tu chvíli, že svého milého konečně má ve své náruči a co nevidět ho bude mít tam, kde ho chce mít. Slastně přivřela oči a Dan jen slyšel její dech, který cítil i ve svých vlasech, když k jeho hlavě princezna sklonila svoji hlavu, aby cítila jeho vlasy na svých rtech.
„Slyšíš tu nádhernou filharmonii, jak hraje jen pro tebe. A říká ti o mé neskonalé lásce k tobě. Slyšíš moje srdíčko, jak bije. A bije tak mocně, aby se dostalo k tobě a spojilo se s tvým srdcem navěky. Pak budu šťastná. Zahrnu tě zlatem, láskou, něhou, dám ti všechno, nač si jen vzpomeneš. Celé dny tě budu nosit v náruči, abys nezakopl o kámen.“
Dan už jen poslouchal a v duchu přemýšlel, jak co nejrychleji zmizet. Přece se nenechám strhnout nějakou královskou dcerou, která se jen zbláznila a já tak ztratím svobodu.
Tahle vlna něhy zabrala na Dana snad ještě rychleji a intenzivněji, než jakýkoliv bylinkový čaj s mátou a dobromyslem. Pomalu se mu zavřely oči a znova usnul.
Zatím Hotte se Semirem a Janem dorazili k Danovu bytu. Výtahem vyjeli do třetího podlaží a lehce otevřely dveře. Před nimi se objevila předsíň. Všude bylo uklízeno, na polici postaveny svíčky na odvezení do kostela. Proti vstupním dveřím byly otevřeny dveře do obývacího pokoje. Po levici byl volný vstup do kuchyně. Semir kývl na kluky a zamířil právě do kuchyně. Po pravé straně se nacházela kuchyňská linka s dřezem, nástěnnou skříní s nádobím a hned u lednice po levé straně malá polička s kořením. Úplně na vrchu byla police se sadou talířů a šálků s hrnky. Lednice byla dvojdílná vílá a skoro vyklizena. Když Semir se zbraní zamířil víc doprava, objevil se před ním sporák, proti němu lavice, stůl a židle. K lavici byla přimontována police s kvítkama a v pravém rohu Televize Sony s úhlopříčkou 50 cm. V levém rohu stál na stole šicí stroj. Nahoře stály na polici dvě reprobedny. Každé v jednom rohu. Nad lavicí byla police prodloužena a končila u skříně nad sporákem, kde byly pánve a jiné velké nádobí. Na policích stál kalnendář s obrázkem mouraté čičinky v klubíčku a data od 5 po 12. srpen. Vedle něj stál malý rám s portrétem jedné holčiny s tmavými vlasy a zajímavým profilem, kdy se dívá tak trochu nepřítomně nahoru. Semira na první pohled tento obrázek zaujal, takže jej vzal z police a dlouze si ho prohlížel. Mezitím Jan prolezl koupelnu i záchod po levé straně bytu, takže tvořili bytové jádro a nakoukl i do pokojíčku situovaném po pravici od vstupních dveří hned vedle obýváku. Po levé straně viděl malou postel z bukového dřeva a těsně u okna stůl s Hi-fi stereo systémem a reprosestavou 5+1. Nad stolem byly další tři police, které se táhly celým pokojem lineárně od okna až po regál hned u dveří. Na poličkách byly knížky, vlakové jízdní řády a pár fotek. pod poličkou nad postelí byl velký přilepený obraz Lokomotivy řady 350 004-7 zvané Slovenská Krysa, která projíždí s vlakem SC 278 „Slovenská strela“ lesnatým okolím Blanska a stoupá levobočivou zatáčkou směrem ke Svitavám. Po pravé straně byla skříň s oblečením, Knihovna a stolek s televizní lupou. Protože nenašel nic použitelného, vycouval z pokoje a šel za Hottem, který právě přecházel z obýváku do ložnice. Obývák byl prostorný, proti dveřím byla sada skříní s knihami a veškerým technickým vybavením včetně televize, vida a DVD rekordéru umístěném hned nad ní. Po levé straně byl gauč s konferenčním stolem s průhledným sklem a proti gauči stály křesla. Na gauči byla plyšová bílá kočka Siamka s dlouhým hnědým ocasem. prošel dveřmi. Za nimi byla ve zdi připojena Wi-fi síť a V Zamyšlení zakopl o taburetku, která držela dveře, když bylo požadováno, aby se nezavíraly. Zachytil se o roh elektrického klavíru Celviano. Obešel křesla a podrobně se zaměřil na rohový stůl se stolním počítačem, situovaném v rohu u okna. Vedle monitoru měl štos papírů a složek. Ale nic moc ho nenadchlo. Nahlédl i do šuplíků, kde byly vesměs kancelářské potřeby. Najednou slyší z ložnice Hoteho. „Jane, Semire.“
Nechal stůl stolem a běžel za Hottem, který dřepěl v ložnici u takové skříně s prosklenými dvířky, takže bylo vidět na audiokazety a DVD. V ruce držel krabičku s dopisama od neznámého autora. Vytáhl náhodně jeden list a četl.
„Můj nejdražší. Stále čekám, až budu moci spatřit tvoji jasnou zář. Až budu mít jistotu tvé lásky, a brzičko naše srdce dojdou v krásné pohádkové souznění. Škoda, že v tom hotelu to tenkrát nevyšlo. Nebýt těch příslušníků ochranky, už bychom možná dneska byli svoji. Ach ta myšlenka mě přímo hryzá. Chci tě tu mít, než vyjde slunce!!!“
„Teda, na samotáře to nevypadá.“ Povídá Jan Hottemu.“
„Ta si teda nebere servítky. Ale kdo to může být?“
„Nemyslíš, že by nám to až moc usnadnila, Hotte?“ odpověděl mu Jan.
„Kde je Jane vlastně Semir?“
„Pokud si dobře vybavuji, tak prohledává kuchyň.“
„Už ne.“ ozvalo se ze dveří. Semir tam stál s rámečkem v ruce. Byl to ten rámeček, ve kterém byla fotka té záhadné tmavovlasé ženy.“
„Tohle jsem našel.“
„Myslíš, že to bude ona?“ vzal si Jan rámeček a ukázal ho Hottemu.
„Těžko říct. Vezmeme to na pátračku. ať se na to Andrea mrkne.“
„A ro ještě není vše. Pojďte se mnou, něco vám ukážu.“ kynul Semir svým kolegům, aby ho následovali. Hotte ztěžka vstal, protože pro takového obra není snadné vstát a s funěním dostihového hřebce se přesunul do kuchyně, aby shlédl ten zázrak. Semir tam na stole rozložil hafol časopisů, které vzal z taburetky vedle květináče pod oknem.
„Podívejte se na tohle.“ ukázal na pátou stranu časopisu Dráha 9/2003. „Koukám, že to není jen dobrej deejay, ale i též nadšenec železniční dopravy. Všichni tři teď zírali na velkou fotografii přes čtvrt strany na novou rychlostní lokomotivu v Berlínském veletrhu Innotrans a Dana vedle ní. Dolní snímek zachycoval interiér této lokomotivy, který byl tvořen velkoprostorovým oddílem s napůl výklopnými okny, osvětlením po stranách, výsuvnými policemi přímo ze stropu a sedačkami z vyřazených vozů A vyráběnými v 70 a 80 letech ve východním Bautzenu.
„Slušný model. Zřejmě jde o recesi s moderními prvky. Párkrát jsem vlakem s těmito sedačkami jel. Kam se hrabou dnešní moderní jedničkové třídy. Tohle je prostě luxus.“ rozplýval se Hotte nad fotkou.
„Ale i tak je to trochu divný, cestující v lokomotivě.“ neodpustil si poznámku Semir.
„Podívejte se na tohle.“ povídá Jan a cituje. „Česká střela navštívila tuzemský veletrh Innotrans. Vyrobil ji koncern Fatra s.r.o. v Olomouci. Zatím byl vyroben jediný kus na světě a právě byla věnována právě našemu Houskovskimu. Ale ani zmínka o připravovaném únosu.
„Ano Dietere“, zvedá Hotte Telefon.
„Ahoj Hotte, ještě jste pořád v tom bytě toho Houskovskiho?“
„Jo. Zrovna tady s klukama zajišťujeme stopy a našli jsme pár zajímavostí, které by nás mohly posunout dál. Jak to vypadá u vás?“
„No, šéfová lítá z kanclu do kanclu, hromuje, řádí, jak černá ruka, prostě hotové tornádo.“
„A co se tam stalo?“ Teď už zbystřili i Jan a Semir. „Něco není v pořádku,“ zašeptá Semir Janovi. Ten mu obratem Odpoví. „Jo, ale co.“ Chvíli na sebe jen tak hledí a pak jednohlasně. „Sakra, Šéfová!“ Zatím ještě Hotte telefonuje, kluci popadnou materiály, časopisy, noviny a fotku a nenápadně se vytrácejí z bytu a nechávají tam chudáka Hotta, který ještě stále mluví s Dieterem.
„Přišli nějací dva chlapi v uniformách doprovázených Šrankmanovou, a tak si Engelhardtovou tak podala.“
„A kvůli čemu vlastně?“
„Blábolila tam něco o metru na Vísner Strasse, Já jsem slyšel jen útržkovitý souvislosti, ale Annu dořvala na 3 doby a šest taktů. A teď vyvádí, že z těch dvou vyškube peří a zakousne je, jak vlk ovcu. Šrankmanová tam poslala jednotku rychlého nasazení, aby ty dva zadrželi.“
„Ježiši.“ Zahuhlal Hotte do telefonu, jako kdyby se rozhodoval, zda je lepší utíkat před zásahovkou, nebo na záchod, když chytne sračku. „Dobře. Mizíme, kluci...“
Semir s Janem zatím brali schody po třech a doslova pelášili, aby už seděli v autě a uháněli do pryč, než se tu ti ze zásahovky objeví.
„Sakra Semire, jak vědí, že jsme tady?
„Nevím, ale zřejmě někdo hodně žvanil.“
„No, v každém případě mám pocit, že dneska hlášení šéfce nedáme.“
„Kdyby jen dneska. To by bylo to nejmenší. Možná radši celý týden.“
Vyběhli ven a z vrchu slyší zaklapnutí dveří toho bytu, kde ještě před půl minutou prováděli ohledávání a zajišťování stop.
„Co teď?“
„Támhle je záchrana.“ Ukázal Semir na Odstavené Hotteho auto.“
„Co blázníš, Semire?!! To je auto Hotteho. Nezapomeň, že nás dneska dostal z toho metra On.“
„Tak tady radši chceš čekat na chlapy ze Zásahovky a být celé odpoledne, ne-li noc vyslíchán jen proto, že jsme neúmyslně zníčili materiály o Houskovskim a ještě k tomu zapálili metro?“
Oba na sebe jen pohlédli a už se hnali k bílozelenému porscheti, které dneska Hotte a Dieter dostali od šéfky jako odměnu za objasnění zvlášť závažného případu. Semir zkusil dveře, které nešly otevřít. Jan se jen Ušklíbl a zamával Semirovi klíčema přes střechu před očima. Semir jen hleděl úžasem a povídá. „Mně by spíše zajímalo, jestli jsi skutečný policista, nebo jen maskovaný zloděj aut.“
Jakmile skočili do auta, nastartovali ho, povídá Jan. „Nejen zloděj, ale když se jedná o záchranu nevinných lidských životů, tak i dobroděj.“ Sešlápl spojku, a vyjel s velkou akcelerací z řady zaparkovaných aut, minul těsně vybíhajícího Hotta, který jen zahlédl koncová světla. „To jste se snad zbláznili. Vás aby furt někdo vytahoval z maléru.“ řekl skleslým hlasem Hotte a bezmocně se díval, jak jeho nově pořízený vůz mizí do dáli i s jeho kolegy. Z druhé strany už přijížděly černé vozy se zapnutými majáky. Hotte okamžitě otočil směr a raději zahl za roh, kde čekal za zdí, jak se věci vyvrbí. Zatím vozy zastavily u domu, ale řidič v předním voze ještě stačil zaregistrovat Jana a Semira v Porscheti.
„podezřelí prchají v policejním porscheti po Konrad strasse. Potřebujeme posily, než se nám ztratí...“
Přední vůz se hned rozjel za Porschetem a i ostatní chlapi okamžitě naskákali do svých aut a vyrazili za Semirem. Ti zatím uháněli po Konrád strasse a v desáté křižovatce s kruhovým objezdem to stočili doprava na Trabant strasse. Minuli gymnázium po levici a Semir jen podotkl „Kdybych věděl, že skončíme takhle, tak bych se na Gympl přihlásil.“ Jan se jen ohlédl a doslova zařval „Tihle na gymplu už byli. A schválně se koukni do zpětného zrcátka, jak dopadli. Semir se jen nechápavě koukl do zrcádka, kde se odrážela kavalérie s majáky.
„Támhle doleva,“ a ukazuje na Richter strasse.
„Jen doufám, že mi moje ulice přinese štěstí.“ Směje se Jan, strhávající volant prudce vlevo do třešňové aleje. Před nimi je táhlá pravotočivá zatáčka a vlevo je dětské hřiště. „Jane bacha.“, zařval Semir, když viděl školku s učitelkou, která se chystala přejít křižovatku. „Stůj, zastav.“ Učitelka už vcházela do vozovky a vedla děti za sebou ve dvojíci. Semir instinktivně vytáhl ruční brzdu. Auto prudce zastavilo, až se od pneumatik zakouřilo. Za nimi se již objevila kavalerie v čele s vrchním plukovníkem, který velel celé akci. „Táááááááák, máme je. Všem jednotkám. Akce! Akce!“
Všechny vozy přidaly na rychlosti. Jan se jen koukl do zrcatka a povídá. „Jestli něco honem nevymyslíme, tak nás mají v hrsti. Jan roztůroval auto, a když poslední dvojíce dětí přecházela ulici, snažil se je objet. Stočil volant do leva a šlápl na plyn. Semir odjistil ruční brzdu a auto se s vysokou akcelerací rozjelo. V protisměru však jel další osobák a jen tak tak se Jan se Semirem stačili zařadit zpátky. Ale protijedoucímu osobáku urvali levé zpětné zrcátko. Vůz pak jel smykově a narazil z boku do stojícího Chrajzleru. Těsně minul děti ze školky a zastavil se o popelnici uprostřed chodníku, která se posunula o dva metry k rodinnému domku, který byl od silnice vzdálen 2 metry. Havarované auto hned minula i naše kavalerie pronásledující dva uprchlíky. Ti teď svištěli po General koch strasse a Na dalším kruháči to vzali do prava do centra města, kde se snažili se ztratit. Ale na silnici byla uzavírka. Jan stočil volant doprava k bance a vzal to po pěší zóně plné lidí. Těsně před nimi zrovna Významný politický předák měl svůj preefing. Kolem měl ostrahu a kousek dál za pódiem zaparkované služební vozy. Jan a Semir museli zpomalit, protože lidi tak tak uskakovali před jedoucím porschetem, které si to šinulo osmdesátkou. Vzdálenost mezi zásahovkou a dálniční policií se rychle zmenšovala. Jan se rozhodl lidem ze zásahu udělat mišku. vybočil z chodníku doleva, škrábl vedle stojící zaparkované modré volvo, do kterého pak narazil velitel zásahu, protože po nárazu zasahovalo do jízdního profilu v silnici. Jan se všemožně snažil vůz ukočírovat a stočit ho na silnici, ale jeho reakce byla moc pomala. Prorazil zábradlí chodníku vedoucího na náměstí, kde se zrovna konal Breefing, O obrubník si urazil kus čela auta a měl tak tak co dělat, aby nevrazil do maminy s kočárkem.
„Jane kruci dávej pozor. Tohle nám Hotte asi jen tak neodpustí, jestli mu sešrotujem tohle auto, které je staré ani ne 5 hodin. Ještě není ani pořádně zajeté.“
„Tak ho pořádně zajedem, aby kluci viděli, že něco ta kára vydrží.“
Přes chodník to střihli po trávníku do parku a na chvíli jan srovnal řízení. Pak z chodníku sjeli na silnici a jan udělal hodiny, aby se vyhnul jistému střetu s dodávkou Security asistant, kde zrovna pracovníci vynášeli za bezpečnostních podmínek hotovost z vozu a uskladňovali Kohler bank v National strasse. Auto se zastavilo a Jan se rozjel po okružní silnici vedoucí kolem náměstí. Myslel, že vyjede po exitu 7 na Kornel weeg, ale tam se spravovala kanalizace. Za nimi se zase objevili lidi ze zásahovky. Vzali to okružně po náměstí, takže Jan a Semir se mysleli, že je setřásnou. Jan proto přidal rychlost, ale naneštěstí při otočce vlevo štrejchl o další auto, kterému urazil otevřené přední dveře. Řidič naštěstí stihl uskočit na kapotu, ale dveře skončili o pár metrů dál na jiném autě. Jan se pak odrazil o obrubník, nabral další auto a prudkým strhnutím to vzal ostře doleva, takže si serval řídící hřídel. Nadskočilo, dopadlo na chodník, zachytlo se o kotvící lanko pódia, čímž mu narušilo statiku. Zastavilo se až o samotné pódium, které se zřítilo na přednášejícího politika a kameramana z místní televize. Záhy dorazila zvláštní jednotka a obestoupila. Jan a Semir bohužel už neměli žádnou jinou možnost, než se vzdát. Jan jen s úsměvem prohodil na pozdrav „Čaute chlapci. Gymnazisti dneska nejsou ve své kůži. Dal bych si jedno kafé, Hodně cukru a trochu mléka.“ Semir už radši neříkal nic a jen hleděl na tu spoušť, za kterou by od Šrankmanové zaručeně dostali medaili za bleskové uklízené prostranství po politickém předvolebním tahu. Kapota prakticky neexistovala. Jen čelní okno naznačovalo, že tam kdysi dávno nějaký motor byl.
Velitel zásahovky k nim přistoupil se samopalem a otevřeným oknem prohlásil. „Pánové, to chce doktorát. Ani Komenský by nedokázal takhle dokonale převést teorii do praxe.“
Dan se probudil po dalším spánku v místnosti, kde byl držen. Opatrně vylezl z postele a jeho kroky směřovaly k oknu, které bylo otevřené. Vypadalo to jako zámek uprostřed nějakého kopce. Všude kolem byly kopce, jen po pravé straně byla jakási dílna. Pod srázem vedla silnice a potok podél ní dolů. Dan se ze všech sil snažil být co nejtišší, aby nevzbudil nic netušící princeznu, který spokojeně oddechovala a levou ruku měla volně položenou na polštáři. Danovi dalo pořádně zabrat, než ji nadzvedl a vymanil se tak z jejího sevření. Musel našlapovat po špičkách, protože podlaha byla dřevěna a místy vrzala. Opatrně otevřel dveře do chodby a opustil pokoj se spící princeznou. Pak šel podél zábradlí po levé straně a pak už seběhl po schodech k hlavnímu vchodu. Pomaličku si otevřel dveře, a byl venku. Na nádvoří se rozhlédl. Doleva jít nemůže. Po srázu by to sice bylo snažší. Ale zase by ho princezna mohla zmerčit a on se chtěl dostat nepozorovaně. V dáli však uslyšel kočár, který jedenkrát denně přijížděl a vezl obyvatelům královskou stravu. Rychle se přehoupl přes bránu a skočil za nedaleké křoví, kde čekal, až kočár tažený dvěma bělouši projede a zastaví na nádvoří. Pak tiše vyleze a schová se za dílenský dům, jehož vchod směřuje do dvora. Najednou ohluší klid krajiny výkřik, jehož hlas si Dan dobře pamatuje, ale zní naprosto odlišně. Tramvajové pípání před zavíráním dveří je oproti tomuto zvuku procházka růžovým sadem. „Dane!!!“ jako když střelí při startu berlínského maratonu, Dan vystartoval a běžel dál po cestě k silnici v domění, že tam někde se schová, a počká, až chlapci patřící ke stráži projedou kolem a budou hledat kus dál. Ale za ním se objevil jeden ze stráže na koni. Dan ovšem netušil, že udělal osudovou chybu, když se nedal po silnici nahoru, nýbrž dolů, aby získal rychlost. mezitím totiž princezna seběhla se dvěma maníky po srázu dolů a čekala u silnice schovaná za stromem. Dan ani neviděl připravený drát přes silnici. Z každé strany jej držel jeden a byli ukryti za stromem. Dan tak získal dostatečnou rychlost, aby utekl lokajovi, ale už nedokázal tak rychle zastavit, jak potřeboval. Jeho flexibilita se snižovala s každou rychlostí. Teprve na poslední chvíli si drátu všiml, ale už bylo příliš pozdě. Pravou stěžejní nohou o něj zakopl a letěl vzduchem hodně daleko. zastavil se až hlavou o smrk, který stál přímo v místě, kde silnice zatáčela doleva. Než se vzpamatoval, doběhla k němu princezna, zatímco dva lokajové uklízeli drát, který splnil svůj úkol na 200% Dan se jen podíval na princeznu, jak mu podává pravou ruku, aby mu pomohla vstát. Pak se na něj zadívala a jen řekla, „Bolí tě to moc“
„Záleží na tom, co máte na mysli?“ snažil se Dan uhnout odpovědi. Princezna neodpověděla, akorát si ho přitáhla až k tělu a dlouze jej políbila. Levou ruku položila na jeho hlavu, aby ji nemohl odtrhnout. Pak jej objala a dodala. „Podruhé mě už neopustíš.“ Lehce si ho zvedla do náruče a celou cestu až do nádvoří zámku jej takto nesla. Donesla ho až do pokoje, kde se poprvé probudil. Na stole již bylo nachystané jídlo, obložené talíře a výborné víno z Francie. „Čeká nás první společný večer, můj milý.“ usmála se princezna na Dana, když ho posadila za stůl. Lokajové jen popřáli dobrou chuť a dál se nezdržovali, aby nerušili romantický podvečer. Zezadu Dana Ozařovalo slunce a mělo oranžovou barvu zapadání. Když kočár odjel do svého domovského stání na svém hradě, princezna zavřela bránu a spěchala honem nahoru za svým pokladem. Ještě zamkla dveře na dva západy a už spěchá po schodech do pokoje, kde večeře provoní celou místnost. Dan tam sedí nehnutě a přemýšlí, kde udělal chybu, že se nechal tak snadno chytit. Teď si ho princezna bude víc hlídat a nespustí ho z očí. Princezna vešla s naprosto klidným výrazem v obličeji a vůbec na sobě nedala znát jedinou vítku ohledně útěku jejího nejdražšího, Zaujala místo proti němu a pravila „Nech si chutnat. Čeká nás krásná noc pod hvězdami, tak si ji nenecháme ničím zkazit.“
„Proč jste si vybrala zrovna mě?“
„Protože ty jediný splňuješ všechny mé nároky. Věděla jsem o tobě už dřív. z médií, novin, časopisů. Zamilovala jsem si tě. A koho si zamiluji, toho si také chci vzít.“
Dan bojácným tónem namítl. „Ale já si vás nemohu vzít, princezno. Nemohu vás milovat.“
Princezna pomalu vstala, vzala židli a zaujala místo hned vedle Dana. Pravou rukou jej objala a přitáhla k sobě. „Už jednou jsem ti dala jasně najevo, že tě nenechám odejít.“
„Myslel jsem, že jste chytřejší. Že vám docvakne to, že mě nedostanete.“
Princezna na nic nečekala, popadla chudáka do náruče a posadila si ho na klín a levou rukou jej ovinula tak, aby nemohl snadno slézt. „Dnešní večeře je sváteční. Budu jíst u jednoho stolu se svým nejdražším, a za další, můj milý, I když jsem to plánovala trochu jinak, tahle večeře je naše zásnubní.“ Vzala kousek pečeného masa a podala ho Danovi k ústům. Dan odmítl. „Musíš něco sníst., abys pak měl sílu a neusnul mi tu.“
Dan tedy neochotně přijal jídlo, které mu princezna s láskou podávala. Po večeři si ještě zahráli asi tři partičky šachů. Princezna jen ještě pro naprosto dokonalý požitek z romantické atmosféry zapálila v krbu a přiložila nachystané dřevo. Pak se vrátila a zaujala místo protihráče. V tu chvíli Dan poprvé spolupracoval. Princezna netušila, jakého soupeře v tomto člověku má. Všechny tři sety jí dával zabrat. Většinou dostávala šach dámou a nikdy se jí nepodařilo ji Danovi Sebrat. „Ještě nikdo nedokázal mně v šachách porazit ve všech partiích, ani můj tatínek ne. Jak jsi to dokázal?“
„To je moje tajemství, jako pro vás to, jak jste se do mně zamilovala.“ Princezna teď vstala od stolu a postavila se za Dana. Jeho hlavu oběma rukama objela a opřela o své bříško. Sklonila hlavu a jemně ho hladila po vlasech. Pak jej vzala do náruče a odnesla ho do postele, kam jej opatrně uložila. Zašeptala jen „Na tuhle chvíli jsem už dlouho čekala.“ a pak jej jen objímala a něžně líbala, dokud jí Dan v náruči neusnul.
Mezitím dovezli Jana a Semira na pátračku dálniční policie a hned se ohlásili u Anny Engelhardtové, která je už dlouho očekávala. Dva členové si vzali na starost kancelář a osobní věci obou pánů. Jan a Semir však směřovali i s želízkama na rukou svižným krokem do kanceláře šéfové. „Tak za prvé. Bych vám pánové odpustila to dnes zníčené porsche na křižovatce. Odpustím vám i to zatracené metro a vypadné spálené důkazní materiály. Dokonce vám odpustím i ten byt, kde jste se vloupali bez patřičných dokumentů. Ale že tam necháte Hotteho, který se jak ten krypl za vás zaručil dopravákům metra a odjedete s jeho z ubrusu novým autem a posléze ho zrasujete a ještě zhodíte pódium při politické kampani Chrise Kellera, který kandiduje na post prezidenta německé policie, To mě doslova vytočilo.“ doslova ječela Anna a stála vzpřímeně nad stolem. Jan a Semir jen mlčeli a koukali do země. Až pak Jan pak šéfce vpadl do řeči.
„Ale Šéfová. V tom metru jsme narazili na ty tři únosce, co plánovali toho Houskovskiho. Není po něm ani zprávy. Že nám ty dokumenty spadly do kolejiště nebyla naše chyba. Než jsme stačili cokoli udělat, přijelo metro a sběračem to zapálilo. A pak s tím bytem.“ Šli jsme pro nové důkazní materiály. Podával fotku v rámu. „Tohle by mohla být jeho přítelkyně.“
„Takže vy myslíte, že ona by mohla být klíč k celé této události?“
„Jsem o tom přesvědčen.“
„Andreo“, zavolala šéfka andreu. „Prověřte mi tuto osobu. Jestli je to přítelkyně, či co. Chci o ní vědět všechno.“
Když Anna zavřela Dveře, a pozvolna se už klidnější, posadila do křesla. „No a co teď uděláme s tím autem od Hotteho.“
„Vy si určitě poradíte.“, snažil se Semir vyžehlit průser.
„Já jsem mu to auto nesebrala.“
„No, to ne. Byla to blbost, ale nedokážu pochopit, proč se do toho zapletla zásahovka.“
„Šrankmanová se postarala.“
„Ježikůže jedna. Škoda, že smetáky nemají pohon. Má tady vlastní limuzínu, ale bude držkovat.“
„Nic jsem neslyšela, Semire.“
„Semir má pravdu, šéfová. Houbeles tomu rozumí, ale bude dělat chytrou.“
„No, to ano, ale...“
Vstoupil velitel zásahovky.
„Paní Engelhardtová. Jak hodláte zabránit dalším těmto sólo akcím.“
„Pánové pracují na závažném případě únosu.“
„Mně je naprosto jedno, na čem tito pánové pracují. Dopustili se řady chyb a paní Šrankmanová dala souhlas s předběžným zadržením.“
„Máte soudní rozhodnutí?“
„Nechte nás dělat naší práci, paní Engelhardtová, ano. Bude to lepší pro vás, i pro vaše lidi.“
„Vážený pane veliteli. Osobně si beru zodpovědnost za oba moje podřízené, že se zdrží jakýchkoliv akcí a budou suspendováni a zbavení případu. Až do vyřešení případu zůstávají tady.“
„Já jsem zvědav, jak to vysvětlíte Šrankmanové.“
„Paní Štrankmanová je velice seriózní dáma, která má věci zkušenosti, než obyčejný policista. Budu se řídit jejím Rozhodnutím.“
„Ještě se ozvu. Sbohem.“
Když velitel odešel, Anna se jen zasmála a povídá. „Zjistěte mi vše o tom Houskovskim. Je na čase něco podniknout a nejen čekat, až se to vyřeší.
„Šéfová, mám to,“ vběhne andrea do kanceláře. Michala Blaschke – Tiscale strasse 56.
„Díky Andreo. Pánové, Dávejte na něj pozor.“ řekla šéfová a hodila Janovi Klíče od fordu.“
Oba pánové zastavili u rodinného domku a zazvonili u branky.
„Kdo je?“
„Gerkchan, Dálniční policie.“
„Richter.“
„Paní Blaschke?“
„Ano, pojďte dál.“
„Znáte tohoto muže?“
„To je přece Houskovski. Něco provedl?“ Její hlas zněl poněkud překvapeně až vyjeveně.
„Byl unesen.“
„Cože? Unesen? Proboha.“
„Potřebovali bychom trochu informací.“
„Sobieski je vlastně můj parťák. ne jako životní partner, i když si dokážu s ním život představit.“
„Měl nějaké nepřátele, problémy?“
„Ne. Kromě času, který byl až příliš krátký si nestěžoval. Dan hodně kombinoval a jeho hudba byla a je prakticky úžasná. Já skládám lidovky a pop a Dan se svým profesionálním studiem z mých polotovarských skladeb udělá zázrak. Zaranžuje to, vymyslí k tomu harmonii, kterou bych v životě nedala do kupy a natočíme společné CD. Na koncertech je dost žádaný.“
„Ačkoli, pamatujete si to přepadení ve Veliu v Berlíně? Jak hrál s tím Paul Wan Dykem?“
„Jo. Tenkrát z toho bylo pozdvižení.“
„Ano. Ale oni ho nechtěli zabít. Ale dopravit ho na tajné místo.“
„Jak to víte.“
„On mi to říkal. Málem ho dostali. Vzdal se, a jen díky zásahovce z toho vyvázl. Všichni byli zatčeni a doznali se.“
Semir najednou vytáhl mobil a volal andree.
„Andreo. Nejsou prosím tě, někde spisy o tom přepadení hotelu Velio v Berlíně? --- Bezva. Děkuji --- Hned tam jedeme.“
„Ústřední archív. Tam jsou podrobné spysy.“
„Prosím vás, dostaňte ho z toho.“
„Uděláme, co je v našich silách. Moc jste nám pomohla.“
„Hlavně, když se vrátí.“
„Docela pěkná a chytrá holka tahle Blaschke, co Jane.“
„Ujde.“
Dan se druhý den probudil a objevil vedle sebe prázdné místo. Princezna někde zmizela. Pootevřel dveře a z vedlejšího pokoje slyšel nějaký hovor.
„Jo... Dobře... Kdy... Dobře. Buďte tam. Dorazím s miláčkem co nejdřív. Bezva. Už se nemůžu dočkat. Buďte připraveni. Zatím.“ Dan opatrně přibouchl dveře a lehl si zpátky do postele v domění, že usne. Po chvilce se ozvaly kroky a princezna vstoupila do pokoje, aby jemně probudila tak zvaně spícího snoubence.
„Dobré ráno, můj nejdražší.“ a políbila ho.
„Dneska si uděláme krásný výlet.“
„Pokud mě odvezete zpátky domů, kde bydlím, pak jsem pro.“
„Ano. Ale nejdřív se zastavíme v jednom kostele, kde už nás sezdá kněz, který je připraven.“
„Nikdy. Odpusťte, ale do žádného kostela nepojedu.“
„Všechno je už připraveno. Nezastavíš mě. Nic mi nezabrání tě pojmout za manžela.“
„Ne!!!“
„Ale ano, má lásko. Ještě rád mi u oltáře řekneš ANO“
Semir a Jan si zatím procházejí spis o tom přepadení. „Hele, Semire. Podívej. Všichni shodně vypověděli, že prý si to objednala nějaká královská dcera. Princezna Zlata. To je přece dcera Krále Petra a královny Jany.
Ti mají zámek někde v lese. Na Bazal kordon.“ Semir a Jan skočili do auta a hned se rozjeli tím směrem. „Kobra 11 volá centrálu. Asi už víme, kde Houskovskiho drží. Za vším je nejspíše princezna Zlata, která po něm pase už celá roky. Musíme zabránit katastrofě. Bazal Kordon. Je to taková odlehlá lesnatá oblast. Potřebujeme posily.“
„Dobře.“
Mezitím princezna připravila na nedobrovolnou cestu svého snoubence. Po půl hodině pro ně přijel černý fiat Ducato a hned je odvezl na oddací obřad ve vzdáleném kostele. Princezna na sobě měla bílé svatební šaty. Pojednou míjejí protijedoucí auto s Janem a Semirem. Ti tomu zpočátku nevěnují pozornost, až Jan najednou povídá. „To je přece ten transit.“ Hned se vytočili a se zapnutým majákem je začali pronásledovat. Když to v autě zjistila princezna, vzala Dana za ruku a nahlas řekla „Tentokrát mi to nepřekazíte.“ Chtěla se vrhnout na Dana, aby mu zabránila v případném výskoku z auta. Dan toho však využil, přeskočil do kufru a otevřel dveře. Semir jej spatřil, jak se snaží se dostat k nim a už chtěl z auta vyskočit. „Zajeď blíž. Přetáhnu ho sem.“, Volal Jan. Oba také viděli, jak Princezna zlata silně uchopuje Danovo rameno a vtahuje ho zpátky dovnitř vozu. „Neunikneš mi. Nenechám tě vyskočit. Patříme k sobě. Nedovolím ti, abys mě opustil.“ hučela do něj a držela ho, aby nemohl vyskočit.
Z polní cesty sjel transit na dálnici a snažil se ujet policistům v autě, které zrovna nebylo stavené na lesní terén. S dvojící snoubenců to házelo. Když vjeli na dálnici, odhodilo to princeznu na druhou stranu kufru, čehož Dan rychle využil. Chytl se levého křídla dveří a koukal na Semíra s Janem, kteří už akcelerovali, aby se k nim dostali. Najednou ho cosi chytilo za rameno a trhlo to s ním, že upadl na něčí tělo. Byla to princezna, která se ho držela, jak klíště a křečovitě ho svírala, hlavně, aby ho neztratila na dálnici. „Nenecháš mě tady. Patříš jen mě!!!“ opakovala stále princezna a tiskla k sobě snoubence stále víc. Před nimi pojednou začala houstnout doprava a ve předu se objevila kolona kvůli nehodě dvou osobáků s kamionem. Muži v tranzitu se pokusili to objet v odstavném pruhu, ale nabrali pár aut a po nárazu do růžového brouku se vznesli do vzduchu. Přeletěli oba dva pruhy, kde stála kolona, středová svodidla a skončili v protisměru, kde se několikrát převrátili až se zastavili na střeše. nakonec do nich narazilo osobní auto, ve kterém jel právě oddávající kněz. Tranzit na střeše se několikrát otočil protisměru ručiček, zastavil se o krajní svodidla. Všichni tři kumpáni byli na místě mrtví. Dan vylezl bez zranění. Pozvolna směřoval k vozu policistů, kteří z auta vyběhli a utíkali k tranzitu. Netušil však, že princezna byla dost pohotová na to, aby vylezla taky a tak na něj zezadu skočila a srazila ho na zem. V tu chvíli se přiřítil tyrák, odhodil knězovo auto, tranzit a projel nad ležící dvojící snoubenců, takže Dan viděl zřetelně podvozek. Snažil se vstát, ale princezna mu to nedovolila. Ležela na něm, objema rukama mu objala hlavu a sklonila se, aby mu dala poslední snubní polibek před obřadem. Po té dorazili oba příslušníci dálniční policie. Zvedli princeznu, která stále držela Dana v objetí. „Nepustím ho.“ Opakovala. „Patříme k sobě. Dane, řekni mi ano.“ Teď se zastavil i kněz, který přicházel od svého naprosto zdemolovaného auta. „Řekni ano, a jsme svoji.“
Janovi se na poslední chvíli podařilo princeznu odtrhnout a odvedl ji do svého služebního auta, aby jí nasadil želízka. „Teď budete mít dost času na recitování manželské přísahy, pokud na vás váš snoubenec počká.“ řekl Jan a nechal princeznu připoutanou k držadlu u zadních dveří. Ta jen bezmocně koukala na Dana, který evidentně jevil známky úlevy, že tenhle hrozný sen už skončil. na památku vtiskl kolegům svoji vizitku a pak už jen sledoval, jak jeho samozvanou snoubenku odváží do cely předběžného zadržení.

_________________
Danio
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Klamný manévr - první koprodukční díl
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma