AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Útěk do Skotska II
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
Kapitola VIII.

Bylo to jako zlý sen. Pospíchali jsme temným lesem, prchajíce před muži z vrtulníku, kteří prohledávali okolí letadla. Z očí mi tekly slzy, v hlavě jsem měla prázdno.
Slepě jsem klusala za Semirem a Tomem, co chvíli jsem zakopla o kořen nebo se zapletla do trnitého ostružiní. Cítila jsem, jak mě opouštějí síly. Čí dál víc jsem zaostávala za na můj vkus příliš čilými komisaři. Nakonec jsem se vyčerpaně zastavila a opřela se o strom. Semir se za mnou naštěstí ohlédl dřív, než stačil s Tomem nadobro zmizet ve tmě. Oba doběhli zpět ke mně.
,,Jeanette, musíme dál,“ řekl Tom.
,,Nemůžu,“ odpověděla jsem tiše a zhluboka vydechovala. Komisaři si vyměnili pohledy.
,,Tak dobrá. Někde tady přespíme. Snad nás nenajdou,“ prohlásil Semir a nervózně se rozhlédl, jako by čekal, že každou chvíli zpoza stromů vyběhne po zuby ozbrojené komando.
Došli jsme na místo, kde mezi několika mladými stromky rostla svěží tráva. Od ostatního lesa bylo oddělené hustým houštím. Usadili jsme se na zem. Uvědomila jsem si, že je mi zima, a rozklepala jsem se. Tom, který před tím prošel nejbližší okolí, si toho všiml a téměř mateřsky mi přehodil přes ramena své velké sako. Zachumlala jsem se do něj a hlavu si položila na malý baťůžek, který se mi podařilo zachránit z vraku letadla.
,,Tak. Myslím, že jsme tady poměrně v bezpečí,“ oznámil Semir a ztěžka dosedl na zem. Upřel pohled na mě.
,,A teď je ta správná chvíle na to, abys nám vysvětlila, proč po nás ti chlapi jdou, Jeanette. Mám totiž dojem, že to víš.“
Posadila jsem se a zavřela oči.
,,Ano, vím,“ řekla jsem a vzdechla. Vzpomínky byly stále čerstvé. Děsila jsem se toho dne, kdy to budu muset znovu prožít. Znovu cítit všechny ty emoce....
,,Bylo by docela fér, abychom věděli, proč tě vlastně chtějí zabít a proč kvůli tomu máme riskovat naše krky,“ poznamenal Tom. Přikývla jsem a pevným tichým hlasem jsem začala vyprávět. Současně jako bych se přenesla zpět do minulosti.
Zima. Chlad. Ostrý vítr pronikal všude.
,,Stalo se to před čtyřmi měsíci, koncem února. Vraceli jsem se tehdy s … s Rudou z jednoho koncertu. Byla už dávno tma.“
Tma. Temnota nás obklíčila a pevně svázala neviditelnými provazy. Těžké sněhové vločky ulpívaly na všem. Kolem bylo mrtvo, naším jediným společníkem bylo děsivé ticho.
,,Od zastávky autobusu k našemu domu je to skoro 15 minut pustým liduprázdným sídlištěm s polorozpadlými paneláky. Nikdo tam nebydlí. My s bráchou jsme ani nijak nespěchali.“
Jediné, co jsem cítila, byl jakýsi opojný pocit svobody, absolutní volnosti a také radosti. Vesele jsem se bavila s bráchou, snažila jsem se pouze, abych neupadla na svých nových botách na podpatku.
,,Vzpomínám si, že kolem nás projelo černé auto, ještě jsme se divili, co tu dělá, když tam jinak nikdo není ani tam nejezdí auta. Naštěstí nás neviděli. Slyšeli jsme, že pak auto zastavilo. Vůbec jsme netušili, že by mohlo jít o něco vážného. Když jsme přišli blíž, zaslechli jsme hlasité rozčílené hlasy.“
Doslova nám ztuhl úsměv na tváři. Povznesenou náladu vystřídaly nejprve skryté obavy. Přimkla jsem se blíž k bráchovi.
,,Nicméně jsme pokračovali dál. Auto stálo pod starou pouliční lampou, která jako jediná vždycky svítila. Dodnes si pamatuju značku i SPZ toho auta – černé Volvo, NVS666HE 54RUS.“
Proklínala jsem své boty, které dělaly v nočním tichu strašlivý rámus. Cítila jsem se podivně. Na jednu stranu jsme dostávala čím dál větší strach, o slovo se hlásil rozum. Na druhou stranu mi přišlo, že je to děsná legrace, měla jsem sto chutí se hlasitě rozesmát. Připadala jsem si jako tajná agentka.
,,Nedaleko od nás se ozval tříštivý zvuk. Oba jsme se s bráchou otočili a pak jsme to uviděli....“
Odmlčela jsem se a sklonila hlavu. Nechtěla jsem to vidět znovu, ale před očima se celá ta děsivá scéna jako z filmu objevila.
,,Co jste uviděli?“ ozval se Semir. Pohlédla jsem na něj a povzbuzena jeho přátelským obličejem jsem pokračovala.
,,V jednom prázdném domu stáli tři muži. První z nich klečel na zemi. Ve světle staré lampy jsem viděla jeho zkrvavenou tvář a potrhaný oblek. Druhý muž stál těsně u něj, držel ho za vlasy a cosi na něho řval. Třetí z nich stál naproti. Držel v ruce lesklou pistoli a mířil na klečícího muže."
Srdce mi bušilo tak mocně, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi. Krčila jsem se vedle bráchy a přála si, abychom už byli doma. Teď jsem už zcela vystřízlivěla.
,,Muž s pistolí pronesl cosi, čemu jsem nerozuměla, ale bylo to nejspíš rusky, a pak třeskl výstřel.“
Trhla jsem sebou a málem bych vyjekla, kdyby mi brácha duchapřítomně nezakryl pusu a nepřitiskl k sobě. Smrt klečícího muže jsem naštěstí neviděla, ale i tak se mi rozklepala brada. Brácha mě popadl za ruku...
,,Rozběhli jsme se pryč přesně ve chvíli, kdy ti zločinci vycházeli z budovy. Viděli nás a cosi křičeli. Pak po nás začali střílet, ale naštěstí brácha zachoval chladnou hlavu a dostal nás odtamtud.“
Na vteřinu jsme se ohlédla a podívala jsem se jednomu z nich do obličeje a málem jsem znovu vykřikla. Ty oči! Jejich děsivý, prázdný pohled, který byl současně chladný jako led a současně propaloval skrz naskrz.....
,,Doma jsme všechno řekli rodičům. Po čase nám začaly přicházet výhružné dopisy, měla jsem pocit, že mě stále někdo sleduje. Tátovi také začali vyhrožovat a pak začaly ty bombové útoky.....“ odmlčela jsem se. Nechtěl jsem o tom mluvit, všechno mi to příliš připomínalo Rudu. Měla jsem co dělat, abych se znovu nerozbrečela.
,,A dál už to znáte.“
Semir a Tom dlouho mlčeli. Začaly se mi klížit oči. Schoulila jsem se do trávy, zachumlaná do Tomovy bundy. Poslední, co jsem slyšela, byl Semir, který tiše pronesl:
,,My tě v tom nenecháme, Jeanette.“

Kapitola IX.

Vyrazili jsme časně ráno. Obloha byla zatažená a foukal silný studený vítr. Rychle jsme se najedli, zahladili jakékoli stopy, které by mohli prozradit naši přítomnost, a vnořili se znovu do lesa. V těchto místech už nebyl tak zarostlý, takže i když oba policisté nasadili ostré tempo, neměla jsem s chůzí problém. Problém jsem měla spíše s myšlenkami. Nedokázala jsem se přimět myslet na něco, cokoliv, co by mi nepřipomínalo předchozí události. Snažila jsem se přemýšlet o tom, co bude, ale stále se mi vracely obrazy toho, co bylo.
Asi za půl hodiny jsme narazili na silnici. Semir a Tom rozhodli, že budeme pokračovat po ní. Chvíli se dohadovali, na kterou stranu, než jsem jim ukázala značku říkající, že město Lille je směrem doprava vzdálené 9 km.
Neušli jsme snad ani kilometr, když kolem nás projelo menší nákladní auto s pár pytli na korbě a kousek před námi zastavilo. Z okénka se vyklonil starší pupkatý Francouz a zamával na nás.
,,Salut! Nepotřebujete někam svézt, mes amis?“ zeptal se francouzsky. Policisté se po sobě podívali.
,,Hodil by se nám menší odvoz...,“ poznamenala jsem tiše. Semir kývl.
,,Nejedete náhodou do Lille?“ otázal se plynně francouzsky. Řidič náklaďáčku přikývl.
,,Jedu přímo tam, mes amis. Bon. Vlezte si na korbu. Budeme tam za chvilku.“
,,Merci, monsieur,“ usmál se Tom. Všichni jsme vylezli nahoru a uvelebili se mezi pytle. Náklaďák vyrazil.
Byla jsem tomu hodnému řidiči moc vděčná. Z namáhavého pochodu zarostlým lesem mě už docela bolely nohy a ani s dechem jsem na tom nebyla nejlépe. Pohodlně jsem se opřela o pytle a nechala vítr, ať si hraje s mými vlasy. Za chvíli mě pravidelný rytmus motoru ukolébal ke spánku.
Zdálo se mi, že jakmile jsem zavřela oči, hned se mnou kdosi zatřásl. Uviděla jsem nad sebou stát Toma.
,,Jeanette, probuď se. Už jsme v Lille,“ oznámil mi.
Řidič náklaďáku nás na přání obou komisařů zavezl k půjčovně aut a rozloučil se s námi. Semir s Tomem šli dovnitř a já mezitím čekala venku a pozorovala ruch města. Klouzala jsem očima z jednoho Francouze na druhého, snažila se zachytit kousky rozhovorů a vzpomínala na francouzská slovíčka.
Na rohu ulice se objevilo auto. Bylo to černé Audi s německou SPZ. Nebylo to nic zvláštního a ani nevím, proč mě to zaujalo. Sehnula jsem se a předstírala, že si zavazuji tkaničky a přitom jsem po očku sledovala audinu. Seděli v ní čtyři muži. Pokud jsem to mohla posoudit, mohlo jim být tak kolem čtyřiceti. Všichni měli na sobě černý oblek a černé brýle. Pomyslela jsem si, že vypadají, jako když zrovna jedou z nějakého pohřbu. Tři z nich se plně věnovali silnici před sebou, ale ten čtvrtý vyhlédl z okénka a podíval se přímo na mě. Nevím proč, ale zamrazilo mě. Muž mě upřeně sledoval celou dobu, co auto pomalu projíždělo kolem mě. Sklonila jsem se ještě víc k botám a vzhlédla jsem, až když černé Audi zabočilo pryč z dohledu.
Semir a Tom si půjčili tmavě modrý Mercedes. Pověděla jsem jim o tom, co jsem právě zažila. Policisté se po sobě zachmuřeně podívali.
,,Vědí o nás. Neměli bychom tu déle zůstávat,“ prohlásil Semir.
,,Neviděli naše auto. Nedokáží nás sledovat,“ podotkl Tom s nadějí v hlase.
,,Nevím, nevím,“ zakroutil hlavou Semir pochybovačně. Hodil svému parťákovi klíčky od auta. Ten se ušklíbl a labužnicky si promnul ruce.
Koupili jsme si nějaké jídlo na cestu a vyrazili po dálnici do Calais. Začalo hustě pršet. Naše auto se řítilo víc jak stošedesátikilometrovou rychlostí a Tom se pro sebe mumlal: ,,Jsem zvědavý, jestli nás teď dokáží vysledovat.“ Semir vedle něj podřimoval a i mě se zase klížily oči. Pustila jsem si hudbu do uší a zavřela oči...
Do Calais jsme dorazili někdy po poledni. Stále pršelo a zdálo se mi, že dokonce víc a víc. Zastavili jsme u jedné kavárny a choulili se nad horkými hrníčky.
,,Naše loď odplouvá až za čtyři hodiny, v půl páté,“ řekl Tom.
,,Až? Co budeme tak dlouho dělat?“ vydechla jsem otráveně. Upřímně, byla jsem z té cesty už trochu otrávená a smutek vystřídal vztek. Policisté pokrčili unisono rameny.
,,Nevím. Půjdeme si zamluvit místo na trajektu a pak se uklidíme na nějaké bezpečné místo a počkáme,“ odpověděl Semir. Teď jsem pokrčila rameny já a napila se horké čokolády, kterou jsem měla před sebou. Tom vytáhl z kapsy nějaký papírek a podal mi ho.
,,Moje dávná přítelkyně má tady ve městě malý byt. Ví, že přijdeme a souhlasila, abychom u ní chvíli zůstali. Jmenuje se Lola Olinieri. Tady je její adresa. Kdyby se něco stalo....“ Tom se odmlčel.
,,Jenom pro jistotu,“ ujistil mě rychle Semir. Podívala jsem se na papírek.
Lola Olinieri, Rue du Vauxhall 3, Calais
,,Jasně,“ pokrčila jsem rameny znovu a zastrčila si papírek do kapsy jeansů.
Pohledem jsme zabloudila ke vchodu do kavárny a strnula jsem. Venku parkovala černá audina a dovnitř právě vstupovali dva muži v oblecích a černých brýlích. Posadili se ke stolu jen pár metrů od nás.
,,Ehm...máme problém,“ poznamenala jsem tiše se srdcem v krku a jemně trhla hlavou směrem k mužům. Policisté strnuli uprostřed pohybu.
,,Scheisse!“ zavrčel Tom a posunul ruku k pistoli.
,,Co budeme dělat?!“ zašeptala jsem vyděšeně a otřásla se.
,,Jen klid.“ Semir k sobě mávnutím přivolal mladou servírku.
,,Je tady nějaký zadní východ?“ zeptal se tiše francouzsky. Servírka se nejprve tvářila zmateně, ale pak pochopila.
,,Qui. V chodbě nalevo jsou toalety. Ty dveře mezi nimi vedou ven na dvůr. Chcete, abych je tu zdržela?“ kývla hlavou na muže v oblecích.
,,To byste byla moc hodná, madmoiselle.“ Semir podal servírce několik bankovek a usmál se na ní. Všichni tři jsme se zvedli a volným krokem, abychom moc nebudili pozornost, se vydali k toaletám. Koutkem oka jsem viděla, jak se servírka otočila k mužům a začala něco rychle francouzsky drmolit.
Vyběhli jsme na dvůr. Matně jsem postřehla, že je plný harampádí. Ale to už jsme byli na ulici. Bohužel naše auto bylo zaparkované hned vedle černého Audi. Museli jsme tedy po svých. Nedaleko se ozval jakýsi tříštivý zvuk, který prozrazoval, že muži už nás nejspíš hledají.
,,Tudy!“ křikl Tom. Rozběhli jsme se po chodníku pryč.

Kapitola X.

Uběhlo asi pět minut. Už teď jsem byla promoklá na kůži, bolely mě nohy a nemohla jsem dýchat. Doběhli jsme na křižovatku.
,,Kam teď?!“ křikla jsem. Na konci ulice se objevilo černé Audi. Semir mě popadl za ruku a znovu jsme se rozběhli.
Zdálo se mi, jako kdybychom už proběhli celé město. Neustále jsme zahýbali, měnili směr a kličkovali mezi chodci, ale kamkoli jsme se hnuli, jako temný přízrak nás sledovala černá audina. Nebralo to konce. Nevěděla jsem ani, kam mají komisaři namířeno. K Tomově přítelkyni jsme teď nemohli, ne když nás sledovali. Vypadalo to, jako když směřujeme k přístavu. Jenže stále nám zbývaly čtyři hodiny.
Zatočili jsme do liduprázdné uličky a zastavili se, abychom se vydýchali. Cítila jsem, jak mi srdce hlasitě buší a otřásá celým mým tělem. Nohy se mi podlamovaly, před očima mi tančily hvězdičky. Černé auto se nikde neobjevovalo.
,,Myslím, že jsme je setřásli,“ prohlásil Semir a mrkl na mě.
,,Jsi v pořádku?“
,,Jo, budu,“ kývla jsem a zhluboka se nadechla.
,,Pojď, musíme odsud vypadnout,“ natáhl ke mně ruku Tom. Znovu jsme se dali do pohybu.
V tom před nás s kvílením vletělo auto a v oknech se blýskly hlavně pistolí.
,,Stůjte!“ zařval jeden z mužů uvnitř.
,,Jeanette, běž!“ vykřikl v tu samou chvíli Tom a oba se Semirem vytáhli zbraně.
Strhla se ostrá přestřelka, ale to už jsem úprkem sprintovala pryč. Jen pár kulek šlo mým směrem, ale přesto mě jedna z nich škrábla do nohy. Zabolelo to a srazilo k zemi. Provedla jsem jakýsi parakotoul a zakončila jej skokem za několik prázdných sudů. Pohlédla jsem na bojující policisty. Nevypadalo to moc dobře. Semir se po mě ohlédl.
,,Běž!“ křikl, ale ztratil kvůli tomu přehled a vzápětí ho kulka trefila do ruky. Zaklel bolestí. Tom mu přispěchal na pomoc. Nepřátelé toho využili a zasypali kulkami místo, kde jsem se skrývala. Skrčila jsem se a bušícím srdcem jsem se rozběhla za roh.
Ani nevím, kam jsem běžela. Stále jsme vzdáleně slyšela střelbu. Ocitla jsem se na hlavní silnici. Zvolnila jsem, abych se vydýchala. Bolela mě noha, kterou škrábla kulka. Na mých kalhotách se objevila krvavá skvrna, ale když jsem se na ránu podívala, nezdála se být nijak hluboká a už skoro nekrvácela. Uvědomila jsem si, že déšť stále neustal. Byla jsem úplně promočená a začala mi být zima. Propletla jsem se mezi lidmi s černými deštníky a když jsem v dálce zahlédla černé Audi, znovu jsem se rozběhla. Uvědomovala jsem si, že v Calais může jezdit spoustu černých audin, ale musela jsem si dávat pozor.
Rozhodla jsem se, že se skryji v přístavu mezi kontejnery. Tam mě nikdo hledat nebude. Zvažovala jsem také možnost jít k Tomově přítelkyni, ale stále to bylo riskantní. Nevěděla jsem ani, co se s ním a Semirem stalo. Jestli se z toho dostali, je logické, že mě budou hledat u Loly, pomyslela jsem si. Půjdu tam, ale až si budu jistá, že mě nikdo nesleduje.
Celkem nepozorovaně jsem proklouzla do přístavního skladiště. Moc lidí tu nebylo, pár dělníků a dva muži u vchodu. Vmáčkla jsem se do úzké mezery mezi dvěma kontejnery a skrčila se do stínu.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, možná čtvrt hodiny, možná deset minut. Začalo mi nepříjemně kručet v břiše a také se dostavil trochu opožděně strach a bolest. Jsem sama v cizím městě, pomyslela jsem si. Bez ochrany, prchající před šílenými pronásledovateli, kteří mě chtějí zabít. Jsem vyčerpaná, hladová, zraněná. Nikdy se nedostanu do Edinburku. Skončím s kulkou v zádech jako můj bratr. Můj bratříček...
Z pochmurných myšlenek mě vytrhl zvuk přijíždějícího auta. Zpozorněla jsem. Musím se přesvědčit, kdo to je. Vyšplhala jsem na jeden z kontejnerů a tak aby mě nikdo neviděl jsem se připlazila k okraji pohlédla ven. Mezi kontejnery pomalu projíždělo černé Audi.
,,To není možné!“ zašeptala jsem nevěřícně a zděšeně zároveň. Auto zastavilo a vystoupili z něj čtyři muži. Přikrčila jsem se tak, aby mě neviděli. Zaslechla jsem pár slov.
,,Musí tady někde být. Najděte ji!“
To mi stačilo. Pomalu jsem se spustila na zem a opatrně jsem potichounku vyběhla z úkrytu pryč od mužů.
Bylo to hrozné. Potřebovala jsem odtud rychle zmizet, ale musela jsem skrývat jak před muži z auty, tak i před dělníky. Postupovala jsem pomalu. V jednu chvíli se ke mně blížili dva muži z obou stran. Na poslední chvíli jsem se vyškrábala na jeden kontejner. Bohužel, oba muži se zastavili přímo pod ním. Jeden z nich byl dělník. Slyšela jsem, jak se začal vyptávat. S netrpělivým úšklebkem jsem se obrátila a přikrčeně se rozběhla po kontejnerech na druhou stranu.
,,Hej! Táhle je! Stůj“ zařval kdosi a ozvala se střelba. Slyšela jsem, jak se kulky odráží od kovu. Seskočila jsem dolů. Vklouzla jsem do další úzké stinné uličky a pomalu se sunula vpřed. Na konci jsem opatrně vyhlédla ven.
Náhle mě kdosi přitiskl ruku na ústa. Myslíce si, že je to nepřítel, vrazila jsem mu lokty do žaludku. Ozvalo se přidušené heknutí a sevření trochu povolilo. Jediným plynulým pohybem jsem se osvobodila. Otočila jsem se. Přede mnou stál Tom a za ním Semir. Úlevně jsem vydechla. Naznačili mi, že mám být zticha a zatáhli mě dál do stínu. Vzápětí před námi prošel muž s pistolí v ruce. Tom mi rukou ukázal, že mám jít. Potichounku jsem s komisaři za zády přeběhla do dalšího úkrytu za kontejnerem.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se Semir. Přikývla jsem.
,,Jak jste mě našli?“
,,Sledovali jsme je,“ řekl prostě Tom. ,,Po té přestřelce jsme se schovali v jednom domě a pak jsme se jen dívali, kam jedou.“ Všimla jsem si, že má Semir neuměle zavázanou ruku v místě, kde ho trefila kulka.
,,Vypadá to ale, že se o sebe dokážeš postarat,“poznamenal Tom s mírným úsměvem a promasíroval si místo, kam jsem mu před chvilkou zabořila lokty.
,,Za to se omlouvám, vážně jsem si ale myslela, že je to někdo jiný,“namítla jsem omluvně.
,,Jasně, v pohodě.“
,,Jednu věc ale nechápu. Jak mě dokáží vždycky tak rychle najít?“ přemýšlela jsem. Komisaři pokrčili rameny.
,,To jsme si také říkali. Je to nemožné.“
Sundala jsem si ze zad baťůžek, který jsem měla stále u sebe. Úplně vespod jsem měla svůj mobil. Vůbec jsem ho vlastně od té doby, co jsem odjela z Kolína, nepoužila. Podívala jsem se na displej.
,,To je divný...proč mám zapnutý Google maps?“ zamumlala jsem a zmáčkla červené tlačítko. Měla jsem jeden nepřijatý hovor od neznámého čísla. ,,Cože?“ zeptal se Semir nechápavě. Vzhlédla jsem.
,,Google maps – mám to jako aplikaci v mobilu. Jen nevím proč jsem ji měla zapnutou...“ vysvětlovala jsem. To vysvětluje, proč mám skoro vybitou baterku, pomyslela jsem si v duchu. Raději jsem přístroj vypnula, aby mi ještě trochu vydržel, až ho budu náhodou nutně potřebovat.
Všichni tři jsme se shodli, že je čas odtud vypadnout. Pomalu jsme se sunuli podél kontejnerů, policisté s připravenými pistolemi. Už jsme byli téměř venku. Rozběhli jsme se...
Přímo před námi se odněkud vynořili dva muži se samopaly.
,,Hej! Stát!“ vykřikl jeden. Ohlédla jsem se. Za námi stál další muž.
,,Odhoďte zbraně a dejte ruce nad hlavu!“ vyštěkl. Oba komisaři se po sobě podívali a já jsem koutkem oka postřehla nepatrné kývnutí.
,,Co, chcete tohle?“ zeptal se Tom muže před sebou mrštil po něm svojí pistoli. Ozvala se krátká dávka ze samopalu, ale muž minul. Tom, stejně jako Semir, využil momentu překvapení a vrhl se na nepřítele. Zbýval ještě třetí muž, ale to už jsme zmizela za rohem. Přede mnou se objevil další chlap. Neváhala jsem a v běhu jsem po něm hodila svůj batoh. Uhnul, ale pistole mu vypadla z ruky. Než jsem stačila proklouznout kolem něj, chňapl mě za ruku a odhodil mě na zem. Málem jsem si vyrazila dech. Viděla jsem, jak se muž blíží. I přes bolest v zádech jsem s hekáním vstala a rychle vytáhla zpod kalhot schovaný nůž. Dostala jsem ho od bráchy a pro všechny případy jsem si jej vzala s sebou.
Chlap se ušklíbl a vyrazil proti mně. Máchla jsem nožem, ale stačil uskočit. Snažila jsem se vzpomenout na kurzy sebeobrany, kde jsme se také učili bránit s nožem. Ale chlap byl dvakrát větší a já už byla vyčerpaná a unavená. Při dalším výpadu mě chytil za zápěstí a vykroutil mi nůž z ruky. Vykřikla jsem bolestí, cítila jsem, jak něco křuplo. Chytla jsem se za ochablou ruku, ale stačila jsem se skrčit, když muž máchl pěstí směrem k mé hlavě. Se slzami bolesti v očích jsem sledovala, jak zvedá můj nůž a šklebí se na mě. Rozmáchl se a já na poslední chvíli nastavila ochablou ruku. Vzápětí jsem ucítila pronikavou palčivou bolest v předloktí. Vyjekla jsem a spadla na zem. Vykopla jsem ale a podrazila chlapovi nohy. Svalil se vedle mě. S námahou jsem vstala, ale on také.
Za mnou se ozvalo cvaknutí a já jsem jen tak tak stačila uskočit za chlapa před dávkou kulek ze samopalu. Klesl mrtvý k zemi. Využila jsem překvapení toho druhého. Vedle mě ležela na zemi pistole. Zvedla jsem ji a po vteřinovém zaváhání se mi podařilo střelit muže do ruky. Pak jsem se otočila a rozběhla se se zbraní v ruce a bolestí staženým obličejem pryč.

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
Páni, nebyla jsem tady hodn? dlouho..... za to se omlouvám Wink v nejbli??í dob? snad tuhle povídku dokon?ím, tak?e se te?t?. Tady p?idávám dal?í kapitolu.

Kapitola XI.

Ani jsem nev?d?la, kam utíkám. Hlavn? pry?, pry? od t?ch chlápk?, kte?í m? cht?li zabít. Ani jsem si neuv?domovala, ?e mám v ruce pistoli. Vyb?hla jsem z p?ístavu a ocitla se na ru?né ulici. Trochu jsem zpomalila. Musel na m? být opravdu zajímavý pohled, byla jsem ?pinavá, zpocená, od?ená, sípav? jsem dýchala a tenhle hezký obrázek zavr?ovala pistole v mé ruce. Lidé se za mnou ohlí?eli, ale nev?ímala jsem si toho.
Náhle, zrovna kdy? jsem se chystala p?ejít jednu ?irokou ulici, se se zb?silým houkáním p?i?ítila dv? policejní auta a smykem zastavila p?ede mnou. Policisté vyskákali ven s vytasenými pistolemi.
,,St?j! Polo? tu zbra? na zem a dej ruce nad hlavu!? zak?i?el jeden francouzsky. Zmaten? jsem se zastavila a oddechovala. To si snad d?laj srandu, pomyslela jsem si. Tak já tady bojuju o ?ivot a oni m? cht?j zatknout? To nem??ou myslet vá?n?!
Pohled do hlavní jejich zbraní m? ujistil, ?e to rozhodn? vá?n? myslí. Polo?ila jsem na zem svou uko?ist?nou pistoli a vzáp?tí m? obklopili poldové. Dali mi na ruce ?elízka a jeden z nich mi rychlou francouz?tinou, kterou jsem moc nestíhala, z?ejm? vyjmenovával moje práva. Mojí pistoli zabalili do sá?ku na d?kazní materiál (znala jsem to z televize) a m? str?ili do policejního auta.
Na stanici m? posadili do výslechové místnosti (jeden st?j, dv? ?idle a velké zrcadlo na zdi). Alespo? m?li tolik slu?nosti, ?e mi sundali ?elízka. Nic jsem zatím ne?íkala, stejn? by m? neposlouchali. ?ekala jsem na toho, kdo m? p?ijde vyslechnout.
Nechali m? ?ekat opravdu dlouho. Pekeln? m? bolela ruka, m?la jsem po?ezané p?edloktí a asi vymknuté záp?stí. Provizorn? jsem pou?ila kapesník, který jsme m?la v kapse, abych zastavila krev, ale to moc nepomáhalo. Cítila jsem, jak ze m? po tom v?em fyzickém a psychickém vyp?tí vyprchávají v?echny síly. Polo?ila jsem si hlavu na ruce op?ené na stole a na chvíli usnula.
Probudilo m? prásknutí dve?í. Do místnosti ve?el rozlo?itý mu? ve st?edních letech, mrskl na st?l n?jaké papíry a sedl si. Probodával m? vra?edným pohledem. Zam?ourala jsem na n?j a usmála se, proto?e mi tohle vystoupení p?i?lo opravdu komické. Zvedla jsem poran?nou ruku.
,,Moc to bolí. Prosím, mohl by mi to n?kdo o?et?it?? zeptala jsem se francouzsky a ud?lala na mu?e psí o?i.
,,Ticho! Já se budu ptát a vy odpovídat!? vy?t?kl mu? nep?átelsky. Tolik k dobrému zacházení s v?zni, pomyslela jsem si ironicky. Smutn? jsem pokr?ila rameny. Mu? se zatvá?il trochu smí?liv?ji.
,,Jsem detektiv Grisscaux. Kdo jste vy?? zeptal se mírn?. P?edstavila jsem se mu.
,,Z N?mecka?? P?ikývla jsem.
,,A co d?láte tady, zran?ná a s pistolí v ruce?? divil se detektiv.
Co nejstru?n?ji a nejjednodu?eji (tak jak mi to moje znalost francouz?tiny dovolila) jsem odvypráv?la sv?j p?íb?h ode dne, kdy jsem byla sv?dkem té vra?dy. Detektiv ti?e poslouchal a ob?as kroutil hlavou.
,,Tak. P?ednesla jsem mi tu historku, která je podle m? p?íli? neuv??itelná, ne? aby byla pravda,? prohlásil, kdy? jsem skon?ila. ,,Nicmén? n?co pravdivého na to asi bude. Dobrá. Pojedu se te? podívat do p?ístavi?t? a poohlédnu se po t?ch dvou komisa?ích, ehm, Kranichovi a Gerkhánovi. Za?ídím, abyste dostala najíst a aby vám n?kdo o?et?il tu ruku.?
,,D?kuju vám, detektive,? usmála jsem se na n?j vd??n?. Grisscaux pochybova?n? zavrt?l hlavou a ode?el.
Odvedli m? do n?jaké místnosti se stolky a k?esly. Bylo odtud dob?e vid?t na velkou kancelá?, kde u pracovních stol? sed?li policisté. Unaven? jsem se zabo?ila do m?kkého k?esílka a tup? pozorovala, jak pracují. P?emý?lela jsem, co asi d?lají Tom a Semir, jestli jsou v po?ádku. Myslela jsem také na svého bratra. Kdy? jsem detektivovi ?íkala o jeho smrti, poda?ilo se mi udr?et pevný hlas a nerozbre?et se, ale stále to bolelo. Jako bych m?la uvnit? velkou díru, která nejde zacelit.
P?inesli mi n?jaké jídlo, z?ejm? z McDonaldu. Hladov? jsem se do n?j pustila. Potom mi n?jaká paní o?et?ila ruku a také nohu, kam m? ?krábla kulka. Te? u? se ke mn? chovali vlídn? a p?átelsky, ale stále m? hlídal jeden policista. Nevadilo mi to. Zase jednou jsem se cítila v bezpe?í.
Ale ne na dlouho. Do policejní stanice vstoupili t?i mu?i v oblecích. Nejd?ív jsem jim nev?novala moc pozornosti, ale n?co mi na nich nesed?lo. B?hal mi z pohledu na n? mráz po zádech. Pozorn?ji jsem si prohlédla jejich obli?eje a ztuhla jsem. V jednom z nich jsem poznala mu?e, který m? pronásledoval. Rozbu?ilo se mi srdce. P?i?li si pro m?! Trochu jsem se p?ikr?ila a zabo?ila se hloub?ji do k?esla. Zaslechla jsem, jak mu? cosi vykládá jednomu policistovi a ukazuje jakousi pr?kazku.
Musím zmizet, pomyslela jsem si vyd??en?. Nápad p?i?el na?t?stí ihned.
,,S´il vous plait, monsieur, mohla bych jít na záchod?? zeptala jsem se policisty, který m? hlídal.
,,Bon, támhle jsou. Ale neute?te mi,? ?ekl policista. P?ikývla jsem a rychle jsem zmizela, d?ív ne? si m? moji pronásledovatelé stihli v?imnout. Na záchod?, jak jsem p?edpokládala, bylo okénko. Trochu jsem se obávala, jestli nebude zam?í?ované, ale nebylo. Budu muset detektiva Grisscauxe na tuhle bezpe?nostní trhlinu upozornit, a? ho p?í?t? potkám, pomyslela jsem si s tichým smíchem. Okno ?lo snadno otev?ít. Pustila jsem vodu v umyvadle a hbit? se okénkem protáhla na zadní dvorek policejní slu?ebny. P?elezla jsem plot do malého par?íku a rozb?hla se pry?.
V?d?la jsem, ?e m? nikdo nevid?l, a proto jsem se rozhodla, ?e se p?jdu podívat k Tomov? p?ítelkyni. Snadno jsem se doptala na Rue du Vauxhall a zazvonila na zvonek se jménem Lola Olinieri. Kdy? mi p?i?la otev?ít, rychle jsem jí vysv?tlila, ?e mi tu andresu dal Tom Kranich a ?ekl mi, ?e u ní m??u chvíli být. Rozhlédla se po ulici a pak m? pustila dovnit?.
Lola, hezká mladá ?ena, m?la malý byt v paneláku uprost?ed Calais. Bydlela jenom se svou ko?kou. Nabídla mi ?aj a n?jaké su?enky. Mluvila velmi dob?e n?mecky, tak?e jsem si alespo? odpo?inula od francouz?tiny, která mi pomalu za?ínala lézt krkem.
,,Tom tady byl asi p?ed hodinou, ptal se na tebe," sd?lila mi Lola.
,,Byl sám?" zeptala jsem se udiven?. Lola p?ikývla.
,,Ano, ?íkal, ?e jeho parťáka zajali ti, kte?í t? cht?jí dostat," prohlásila. Z?ejm? tedy o mé situaci v?d?la dost. Chudák Semir, pomyslela jsem si smutn? vduchu. Doufala jsem, ?e je malý Turek v po?ádku.
,,Co je?t? ?íkal?" ptala jsem se dál.
,,?el se podívat zpátky po svém parťákovi, n?kam do p?ístavi?t?. ?íkal, ?e kdyby ses tady objevila, má? na n?j po?kat, ale jestli se do ?ty? nevrátí, musí? se prý dostat na lo?, jakýmkoli zp?sobem," vysv?tlovala Lola.
Podívala jsem se na hodiny na zdi. Byly dv? hodiny odpoledne. Lola m? ujistila, ?e u ní m??u z?stat jak dlouho budu chtít. Byla jsem po tom v?em tak vy?erpaná, ?e jsem usnula, hned jak jsem si lehla na pohovku.
Zdálo se mi, jako by neub?hla ani minuta, kdy? m? Lola probudila.
,,Jsou p?esn? ?ty?i hodiny. Tom tady nebyl. M?la by sis pospí?it, jestli chce? stihnou tu lo?," oznámila mi. Promnula jsem si obli?ej a posadila se. V?echno m? bolelo, ale v?d?la jsem, ?e musím okam?it? vyrazit. Lola mi podala pár bankovek.
,,Bude? pot?ebovat peníze. Pas má??"
,,Na?t?stí jo. D?kuju mockrát. Za v?echno," pod?kovala jsem up?ímn?. Uv?domila jsem si, ?e Lola dost riskovala, kdy? m? u sebe nechala.
,,Hodn? ?t?stí. Pozdravuj ode m? Toma a vy?i? mu, ?e mi dlu?í ve?e?i. A bu? opatrná."

Kapitola XII.

Vyąla jsem na ulici a vydala se sm?rem, který mi Lola ukázala na map?. P?ed o?ima jsem vid?la tu trasu a mírn? poklusávala. Bála jsem se, ľe tu lo? nestihnu. Ale hlavn? jsem se strachovala o oba komisa?e. Jestli Semira zajali a Tom jej ąel hledat a jeąt? se nevrátil, znamená to, ľe ho taky zajali? Kde je drľí a pro?? Nelíbila se mi p?edstava, ľe odpluju do Anglie a nechám je napospas t?m ąílenc?m. Ale co jsem mohla d?lat?
P?ede mnou parkovalo policejní auto a policista stojící vedle se rozhlíľel po ulici. Zarazila jsem se a zm?nila sm?r. Rychle jsem p?eb?hla p?es p?echod a zmizela za rohem. Úpln? jsem zapomn?la na to, ľe jsem vlastn? utekla z policejní stanice. Nejspíą m? hledají. No, nejsou sami, pomyslela jsem si ironicky. Potom m? n?co napadlo. Pokud by se mi poda?ilo najít místo, kde drľí Semira a Toma, mohla bych tam p?ivést policii a oni by moje pronásledovatele zatkli. A byl by kone?n? klid. Jenľe jak to místo najdu.....?
Dorazila jsem k p?ístaviąti a zpomalila. Instinkt mi ?íkal, ľe bych m?la být opatrná. Srdce mi buąilo zase o trochu rychleji, zatímco jsem se nutila ke klidu a vydechovala otev?enou pusou. Podívala jsem se na hodinky. Lo? odjíľdí za 15 minut. Rozhodla jsem se, ľe projdu mezi doky a kontejnery, prost? jsem nemohla odjet, bez toho abych se alespo? nepokusila najít Semira s Tomem. N?co mi ?íkalo, abych neąla po hlavní p?íjezdové cest?. Brzy se ukázalo, ľe to byl dobrý nápad.
Krá?ela jsem opatrn? mezi kontejnery. Opravdu ub?hlo teprve pár hodin od té doby, co jsem tady spole?n? s komisa?i bojovala o ľivot? Uľ zase se m? zmoc?oval strach, bála jsem se, ľe se za mnou ozve smrtelné cvaknutí pistole. Tentokrát uľ jsem nem?la ?ím se bránit, jen holýma rukama
Z jednoho místa se mi naskytl dobrý pohled na p?íjezdovou cestu. Podívala jsem se tam a zalapala po dechu.
Stálo tam n?kolik ?erných aut a kolem postávali chlápci v oblecích. Ihned jsem v?d?la, ľe to jsou oni. Moji pronásledovatelé. Vsadila bych se, ľe pod saky mají revolvery nebo samopaly. Bylo mi skoro do breku. Pro? m? kone?n? nenechají na pokoji? Oto?ila jsem se, abych od nich byla co nejdál, ale náhle jsem n?kde blízko zaslechla hlas. Ztuhla jsem a p?itiskla se k chladné st?n? kontejneru. Muľ, který mluvil do mobilu, proąel t?sn? kolem m?. Na chvíli se mi zastavilo srdce a p?estala jsem dýchat. Ale muľ m? minul a zastavil se o kousek dál. Z?eteln? jsem slyąela jeho hlas.
,,...ji nemáme, ale ty dva komisa?e drľíme p?kn? pod zámkem. Jo, my ji najdeme. Má odplout lodí asi za 10 minut, takľe aľ se u objeví, budeme na ni p?ichystaní. Spolehn?te se, pane. Nikdo nás neuvidí. Ano, máte pravdu. Pak uľ je k ni?emu pot?ebovat nebudeme. Dob?e." Muľ zav?sil a po pár krocích se zase zasavil. Te? stál p?ímo zády ke m?. Jestli se oto?í, bude se mnou konec, pomyslela jsem si a pomalu se sunula víc do stínu. Muľ mezitím vytáhl vysíla?ku.
,,Bene, jsi tam? Jdu se podívat na naąe zajatce. Projd?te zatím doky, uľ by tu m?la být." Pak se muľ oto?il a vykro?il pry?. Poslední, co jsem zahlédla, byla jeho dlouhá jizva na bledém obli?eji.
Musela jsem se okamľit? rozhodnout. Ten muľ byla moje ąance jak najít Toma se Semirem. Budu ho muset sledovat. Vybavilo se mi, jak jsem d?ív, kdyľ jsme chodili s bráchou na výpravy, nedokázala v podobných situacích udrľet váľnou tvá?. Vyľdycky jsem se za?ala smát. No, pomyslela jsem si, tentokrát tady naąt?stí k smíchu nic není. Na vte?inku jsem zav?ela o?i, zhluboka se nadechla a se zb?sile buąícím srdcem jsem opatrn? vykro?ila za muľem, který zrovna zaąel za roh.
Potichu jsem naąlapovala a snaľila se skoro nedýchat. Neustále jsem se rozhlíľela, bála jsem se, aby m? nep?ekvapil n?který z ostatních muľ?. P?ipadala jsem si troąku hloup?, jak jsem pokaľdé p?eb?hla p?es uli?ku mezi kontejnery a p?itiskla se ke st?n?. M?la jsem docela ąt?stí, ľe slunce uľ bylo docela nízko nad obzorem a vytvá?elo tak dlouhé stíny, ve kterých jsem se mohla ukrývat. Naąt?stí se muľ ani jednou neohlédl a ani jsem nevid?la nikoho daląího. Podívala jsem se na hodinky. Zbývalo 5 minut. Sakra, pomyslela jsem si, to uľ asi nestihnu. Ale prost? jsem nemohla komisa?e nechat s t?mi ąílenci. I kdyľ jsem v?bec netuąila, jak je zachráním. No, ať m? provází síla, pop?ála jsem sama sob? se sarkastickým úąklebkem.
Na chvíli jsem se zamyslela a náhle zjistila, ľe se muľ zastavil. U jednoho kontejneru stáli dva muľi se samopaly v rukou. Muľ vytáhl zpod saka revolver a rozhlédl se kolem. Úpln? jsem ztuhla. Do háje, te? m? uvidí...
Kdosi mi zacpal rukou pusu a rychle m? zatáhl za roh. Za?ala jsem se vąelijak kroutit a kopat, myslela jsem si, ľe m? dostali. To je m?j konec, blesklo mi hlavou. Pak neznámý tiąe a naléhav? promluvil. Ten hlas jsem poznala okamľit? a zastavilo se mi srdce.
,,P?esta? s tím, to jsem p?ece já !" Rychle jsem se oto?ila. P?ede mnou stál m?j brácha Rudik a mírn? se usmíval.
,,Rudiku !" vydechla jsem nev??ícn? a padla mu do náru?í. Potom jsem se úlevou rozplakala. Byl naľivu. On byl naľivu! Ale to není moľné, byl p?ece....mrtvý....nebo ne? Pustila jsem ho ze svého drtivého objetí, také proto, ľe zahekal bolestí.
,,Ach boľe, myslela jsem si, ľe jsi mrtvý ! Jak se ti poda?ilo...jak jsi...," ąeptala jsem a stále ho drľela za jednu ruku, abych si byla jistá, ľe se mi to jenom nezdá. Teprve te? jsem vid?la, jak je z?ízený. V bledém obli?eji m?l n?kolik ?erstvých ąkrábanc?, jednu ruku m?l na p?edloktí ovázanou a vid?la jsem obvazy i na hrudníku. Oble?ení m?l ąpinavé, ale alespo? uľ nebylo od krve. Dýchal t?ľce a p?erývav?.
,,Po tom vrtulníkovém náletu jsem na chvili?ku ztratil v?domí a kdyľ jsem se znovu probudil, uľ jste byli pry?. Poda?ilo se mi doplazit se k lesu a tam se skrýt v n?jaké dí?e. Ten vrtulník tam pak p?istál a pár chlápk? prohledalo trosky. Byli dost naątvaní, kdyľ tam nikoho nenaąli. Potom jsem zase ztratil v?domí a probudil se aľ v n?jaké chalup? v lese. Naąel m? n?jaký Francouz, asi hajný. Oąet?il m? a pak m? dovezl sem do Calais," vysv?tloval Rudik.
,,A co to zran?ní na zádech? Vypadalo to dost d?siv?...," zajímalo m?.
,,Kulka z?ejm? sklouzla po lopatce a vylétla ven v podpaľdí. Musím ?íct, ľe to p?kn? bolí, ale jinak v pohod?."
,,A jak..."
,,Poslyą, bu? tu budeme stát a vypráv?t si navzájem svoje záľitky, nebo zachráníme Semira a Toma a vypadnem kone?n? odsud," p?eruąil m? Ruda polohlasn?. Uąklíbla jsem se, zase m?l pravdu. Oba jsme vykoukli zpoza rohu. Muľ s jizvou na obli?eji práv? vyvád?l ven z kontejneru oba svázané komisa?e. I z dálky jsem vid?la známky mu?ení. Podívali jsme se s bráchou na sebe.
,,Jdeme za nimi ?" zeptal se brácha a k mému p?ekvapení vytáhl z kapsy pistoli.
,,P?edchozí majitel uľ ji nepot?eboval," utrousil a málem m? tím rozesmál. Bylo krásné mít svého bráchu zpátky.
,,Jdeme," kývla jsem.

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
pro jistotu...

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Chudáček Jeannette Crying or Very sad
je sama a musí se Semirem a Tomem utíkat před tak hroznými zabijáky Crying or Very sad

super pokřáčko, jsem zvědavá na pokráčko, ale stejně mi není jasné co jsem ti psala v komentáři v předchozím tématu (útěk do skotska 1)

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
myslíš to že u letadla nenašli žádné tělo?
Cool Twisted Evil
to se dozvíš již brzy......muhehehehehe Cool

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
omlovám se, že jsem tady tak dlouho nebyla.... Confused
ale je tu konečně pokrááčko... Very Happy

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
tedy super pokráčko sice jsi si musela připomenout pár minulých zážitků abych si na některé věci opět vzpoměla, ale opravdu super.

teda řeknu že kam se ti tři hnou tam jsou i ti zlý, normálně bych řekla, že má někdo z nich lokátor že je vždycky tak rychle najdou Laughing

jinak se těším na pokráčko

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
pokračování.... Very Happy

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Tess


Založen: 19. 10. 2007
Příspěvky: 36
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Výborná povídka, zase nějaká akce Razz moc se mi zamlouvá Janettina dobrodružná povaha.
To že se dokáže o sebe postarat i ve chvílích, kdy nemá za zadkem pány komisaře. Jsem ráda že ji píšeš dál, tak trochu jsem se obávala , zda-li ti nedošla tvůrčí invence. Brášky je mi líto, Janett to bude ještě moc bolet, až tahle lapálie skončí. Milý lorde fandím ti a těším se na pokračování. Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
díky moc za komentáře Very Happy
vím, že mi vždycky trvá docela dlouho, než přidám další kapitolu, ale nebojte se, jednou to dokončím Very Happy Very Happy Very Happy

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
panejo Shocked

úžasné pokračování, nemám slov

pár posledních vět bylo jako z akčního filmu, ale opravdu dobré

když jsem to četka tak jsem se strašně o ty tři bála, skoro jsem si okousala nehty na rukou jak jsem byla nervózní Laughing

těším se na pokráčko

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
pokráčko, po hodně dlouhé době Smile

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Útěk do Skotska II
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma