AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Kde jsou Démoni, jsou i Andělé...
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Zde je má další, tentokráté delší povídka. Budu jí sem přidávat postupně, aby jste jí stíhali číst. A dobře se Vám v ní orientovalo. Předem děkuji těm, kdo si moji Kriminálku přečtou a třeba zanechají nějaký komentář. Budu potěšena. Embarassed
Předem se však, také omlouvám za případné chyby. Při tak rozsáhlém a dlouhém textu se to nedá uhlídat, přesto, že píši zásadně ve Wordu. Embarassed Wink
Děkuji za pochopení, Saša.




22.III Kde jsou Démoni, jsou i Andělé…


… Přejdi ten most. Koukni pod kameny. Hle, drsná realita, neodradí Tě, nebojíš se… - Sasadydzej-



Jaro právě začalo.
Začaly se objevovat první sněženky podél dálnice. Pokaždé jich tam byl menší chumlík, poté dlouho nic, a pak zase.

Sněženky milovala. První znak jara. Hned se jí zdál svět veselejší a příslib jara a tepla, se jí jedině zamlouval.
Jela po dálnici 130km/h. Jela na stanici DP trošku dříve a tak dálnice byla poloprázdná. Přišlápla plyn ještě o další centimetr.
Nedalo jí to, tohle přec musela využít…

Jsem jak malá…honilo se ji hlavou.

Tachometr ukazoval téměř 140km/h.
Obratně prokličkovala mezi dvěmi, pomalu jedoucími auty. Každé z nich si našlo místo v jednom jízdním pruhu.
Dálnice milovala! Pokaždé se cítila tak volně. Byla to pro ni svoboda, rychlost…
Někteří dálnice berou spíše jako otravu, něco zdlouhavého, kde se šedá střídá s bílou. Pro ni to však byl spíše dar. Milovala auta a vše co má motor, a tady byla jako doma.
V jejím BMW 330i hrál z CD přehrávače The Rasmus, tento rockový skvost přímo milovala. A kde jej nejlíp pustit? Tam, kde se cítí dobře…

Jak já tohle miluji ,no, může být snad něco lepšího?

Usmála se. Spokojenost byla na místě…
Právě míjela velikánský zelený ukazatel k jejímu „druhému domovu“.


*****************


Semir si spokojeně hověl ve svém křesle. I on přijel do práce o trošku spíše. Hlášení
z minulého týdne musel odevzdat dříve, než se šéfová vrátí. Už před víkendem, projevila zájem o tyto každodenní práce policistů. Jenže nikdo to nepsal rád, a tak to dostávala i s dvěma týdenními zpožděními.

„Ahoj!“ ozvalo se ve dveřích. Semir se tím směrem koukl. Saša celá rozzářená nesla cosi v levé ruce.
„Snídani?“ zhoupla se do svého křesla a z tašky vytáhla dvě sýrové mini pizzy.

Hm, to si nechám líbit….

Semir se potutelně usmál a natáhl se pro jednu z voňavých lákadel. Otevřel ji, vůně se rozvinula celou kanceláří.
„ Jak se má hlášení?“ zeptala se zvesela.

Ten Rasmus, to byla dobrá volba pro vstup do nového dne…

Pochutnávali si na skvělé pizze, když v tom vstoupila šéfka.
„Dobré ráno a dobrou chuť!“
„Děkujeme!“ ozvalo se dvojhlasně. Šéfka se na ně lehce káravě usmála jako by jim chtěla naznačit, že s plnými ústy se nemluví, načež se pak otočila na Semira, který tušil, co teď nastane.
„ Jo, a Semire, už bych chtěla vidět to vaše hlášení!“ mrkla na něj.
„ Už to bude“ ukousl poslední kousek pizzy.
Saša se spiklenecky culila.

Ozvalo se tisknutí razítka. Hlášení konečně našlo své místo – u šéfové.

Spokojeně mrkla na oba své komisaře, a odkráčela do svých komnat.

Jen famfáry by to chtělo…uchichtal se komisař.

„ To je moje pravítko!“
„Ne, to teda není, mám na něm svoje iniciály!“
„Tohle, že jsou iniciály, nebuď směšný, a vrať mi to zatracené pravítko!“
„ Nevím, kdo je tady směšný, Hotte, laskavě mi dej MOJE pravítko!“
„ Já se z tebe zblázním….“
Jeden přes druhého se okřikovali a dramaticky máchali rukama kolem sebe!
Hotte svíral v ruce pravítko a vypadalo to, že se jen tak neshodnou…

Jejich hašteření se rozléhalo celou stanicí. Šéfka sledovala celou tu jejich šarvátku, samozřejmě, jak jinak, než o prkotinu. Naposledy to byla káva, teď zase pravítko. Už vážně nevěděla kdy je to hádka, a kdy zase pouhé hašteření…

Co to, proboha, ti dva zase vyvádějí, chtějí vyplašit všechny myši v dírách, nebo co?

Semir, který měl celou šarvátku jako na podnosu, se musel moc ovládat, aby se nerozesmál na celé kolo.
Saša se lehce vytočila na svém pohodlném křesle a měla velmi podobné nutkání se smát, stejně jako její kolega naproti, který se „nenápadně“ schovával za počítač. Teď už nešlo zachránit nic.
Semir se řechtal tak, že se málem svalil ze svého křesla. Teď už Saša nevěděla, komu se smát dříve….
V téhle chvíli to vypadalo spíše jako v blázinci, než na stanici DP.

A zase jde jen o prkotinu….o hloupé pravítko…

„Tak si jej rozpulte!“ ušklíbla se Saša. Poté ve vteřině nasadila ten nejvážnější výraz.
Načež se pak opět otočila ke kolegovi. Ten se téměř dusil – smíchy.

Nastalo vteřinové, chrobové ticho!

Všichni navzájem si vyměnili pohledy…

I Hotte s Dietrem se přestali přetahovat o pravítko, které mělo skryty konce v rukou každého z nich. Otočili se.
Nastal obrovský výbuch smíchu, ten nakazil ostatní „diváky“ této „komedie“ a šéfka musela uznat, že také měla co dělat, aby nevyprskla právě upité kafe. Hlášení by asi moc rádo nebylo.

Ozvala se rána.
Saša hned věděla, kterým směrem věnovat svoji pozornost. To už jen viděla, jak se její parťák zvedá ze židle a culí se od ucha k uchu. Neudržela se, a vybuchla v další smích.

Na komisaře však čekala dálnice. Vstali a mířili si to ke dveřím.
Hotte s Dietrem se již nepřetahovali o pravítko, nýbrž se každý díval na výsost uraženě.

Saša i Semir tyto pohledy přešli s klidem a nenápadnými úsměvy na rtech.


*************

Venku bylo teplo.
Slunce hřálo a dálnice vypadala klidně.
Vzduch se tetelil před auty, která projížděla osluněnou dálnicí do žhava.

Ve služebním autě si museli pasažéři - vrchní komisaři – otevřít okénka, jinak by se snad v jejich „druhém domově“ upekli.

Jeli plynule, občas předjeli nějakého účastníka provozu, co nejel podle „jejich představ“ o rychlosti.
Semir řídil. Saša, připásána bezpečnostním pásem, který ji sice omezoval v pohybu, ale zajišťoval bezpečí, seděla vedle něj.
Nesnášela pásy, měla pocit, že se nemůže hýbat a ani se pořádně posadit. Věděla, že jsou důležité, ale její pocity ji přesvědčovaly o něčem jiném.

Jaký paradox…tak já hlídám, aby účastníci provozu, byli připoutáni bezpečnostními pásy, a přitom je tak nesnáším…

V tom všem vnitřním přesvědčování a bojem, ji cosi vyrušilo. Že by úplně jiná myšlenka?
Ne!
Otázka…
Semir právě svoji otázku dořekl, když v tom se ona, konečně vzpamatovala.
„Promiň, nevnímám, co jsi říkal?“

No to jsem si všiml…

„Co říkáš na ty stěrače?“
„Co, prosím?“
„Koupil jsem si nové……“
„A-a-ha…hm, jo, krása.. „
„ Je ti snad něco?“

Ne, jen přemýšlím nad hloupostmi.

Na otázku odpověděla úsměvem.
Vyřítilo se auto. Krásné žluté „žihadlo“ s koněm, na masce chladiče. Na kapotě byl také nějaký obrázek, jenže, toho už si Semir nestačil všimnout. Auto vypadalo opravdu luxusně….

Semir se za ním instinktivně vyřítil. Saša si zavrtala hlouběji do sedadla a překontrolovala držení pásu.

Teď je konec srandy.

Řidič v tom žlutém skvostu však nebyl přiopilý, ani vyumělkovaný frajer, či pirátem silnic. Byl vyděšený k smrti.

Jako by jej něco ovládalo, něco, co neměl ve své moci. Jako by jej snad řídil počítač.
Na přístrojové desce měl asistenční zařízení. Vypadalo to, jako nějaká menší vysílačka, s červeným tlačítkem dole – Off.


Semir zuřil. Byl rychlý…a stejně mu nestačil….

Kruci, co si o sobě myslí…


Někdo mě ovládá. Jako hecker, má nade mnou někdo absolutní nadvládu. Někdo si se mnou hraje? Kdo?
Hraje si se mnou jako kočka s myší…čeká co udělám…..Kdo?
Nic nejde…vše, jako by někdo měl ve své moci.
Co mám teď dělat?


To už Semir se Sašou vyděšeně sledovali, jak auto dostává prudký smyk. Skřípání brzd, kolotoč…svět se s Tebou točí, a Ty jen čekáš, co nastane. Život, nebo Smrt? Kdo zvítězí….
Žluté auto přeletělo svodidla a s velkým rachotem krčícího se plechu dopadlo mimo dálnici. Naprosto zničené…jeden život zanikl…jedna svíčka života, právě uhasla…

Oba zatajili dech. Semir pomalinku zpomaloval….

Najednou jim něco velice zprudka narazilo na záď auta. Mžikem se ohlédli. Nějaké auto s nimi nejspíše hrálo na přetlačovanou.
Semir zakvílel. Snažil se udržet na cestě. Jenže auto si nedalo říct, strčilo do BMW ještě jednou, ještě prudčeji….
Další smyk…další skřípání brzd…
Auto policistů najelo na nějaký patník a jako na rampě: Vyskočilo do vzduchu, udělalo elegantní otočku a s velkým třísknutím dopadlo na zem. Auto bylo zdemolované….
Všude byl teď jenom kouř, zmatek, a skřípání brzd ostatních aut…
Ten, který do nich narazil, zastavil. Blížil se k zcela zdemolovanému autu, někoho odtamtud odtáhl, a s osobitým zaskřípáním opět odjel. Ještě se ohlédl na to místo…místo, kde jeden život zanikl, a o druhý, se ještě sváděl boj.

Vyrazila dveře na místě spolujezdce. Odepnula si bezpečnostní pás. Dopadla na zem.
Pomalu se snažila vysoukat z auta. Bylo převrácené na střechu, a nedalo se již použít.
Vidění měla rozostřené, místy se mihla jen tma…
Obrátila se na záda. Slunce ji hřálo a oslepovalo ji, pod sílou svých paprsků.
Tma….

Někdo se ji snažil probudit. Slyšela vzdáleně, jak na ni někdo volá.
Nějaký muž se nad ní skláněl a lehce s ní zatřásl.
Otevřela oči. Viděla rozmazaně, a zcela tiše volala jméno svého kolegy. Kolegy, o kterém nevěděla, jestli žije….

Opět ji pohltila tma.


Arrow

Je krásný, leč těžký…
Je pomíjivý…jako listí na podzim…
Je převratný, přesto mnohdy stejný…
Ať je déšť, či pálí slunce, stále existuje…
Jde jej lehce ztratit…jde jej znovu získat?
Lze jej milovat tak, jaký je?
Lze si jej udělat lepší…či snad je to Osud, kdo nás vede…
Dnes a denně nás provází naši poutí….
Je to Život….


Přijela sanitka. Okolím prosvítala modrá světla majáčků…
Doprava se zcela zastavila.
Situaci ovládla Policie a Záchranná služba.
Mnoho policistů zajišťovalo svědky. Záchranná služba naložila ženu do sanitky a odjela s ní do nejbližší nemocnice.
Přijel však také pohřební vůz – vůz, který vítá Smrt…

*****************

Semir se po několika hodinách ocitl v koupelně. První co uzřel byly bílé kachličky, které dominovaly prostorem. Pořádně si sedl a očima monitoroval prostor, v něm se nacházel.
Hlavou mu prolétávaly myšlenky na útěk. Nohy i ruce měl pevně svázány plastovým špagátem.

Co tu dělám? A proč tu jsem? Kdo je ten, který mě tu drží?
A vůbec, co se mnou zamýšlí?
Budu jeho oběť? Nebo mě využije k vyjednávání…a pak mě „třeba“ pustí?
Jak tohle to asi dopadne? A kde je moje kolegyně?


Až teď mu všechno došlo. Vzpomněl na chvíle zapomenuté…
Ne!..

Co moje parťačka? Jediné, co si pamatuji, je ohromná rána a pak…už jen tma…
Žije vůbec ještě?
Ne! Na to nesmím ani pomyslet! Určitě žije! Musí…
Nechci o ni přijít…je víc než parťák, VÍCE, než jen kolega po mém boku, dnes a denně…
Je víc…kde je?

Sašo…

Kde jsi….


*************

Ležela na nemocničním lůžku. Všude se pohybovaly zdravotní sestry. Každá měla nějaký úkol. Měli na pilno.
Mladá policistka, téměř při vědomí se rozhlížela kolem. Orientaci v prostoru, jí však ztěžovalo občasné černo před očima. Barevné mžitky, jež v této chvíli nebyla schopna rozpoznat a zcela vnímat.
Nějaká sestra přistoupila blíž k posteli, a upravila zkontrolovala pacientku, zda jí nic nechybí.

Kde je?

„Kde je?“ zašeptala ležící policistka téměř neslyšitelně.
Opět se jedna ze sester k ní nahnula: „Kde je kdo?“ zeptala se.

Někdo upravil světlo. Saši se zdálo, že je ostřejší, a nepříjemně jí svítilo do očí.
Zamžourala.

„Semire! Semire“ mumlala stále dokola, pootočila hlavou, viděla jen z části prosklené dveře. Nikdo tam nebyl.
„Kde je kdo?“ zeptala se znovu starostlivě sestra.
„Můj parťák, kde je…“ zmateně se opět koukla na dveře.
„Jenom klid, klidně ležte“ řekla přívětivě sestra poté, co se Saša snažila sednout na postel. Zdravotnice byla přesvědčena, že má nějaké halucinace, či že blouzní..

Opět si se světlem někdo pohrál. Tentokrát už Saši tak protivně nesvítilo do očí.
Policistce to nedalo a opět zamířila pohledem ke dveřím. Jako by tam byl…jako by ta stál.
Ten, kterého před chvílí tak hledala.

Cítila, že na ni jdou opět mdloby…

Po pár vteřinách ji opět přivítala tma.


*********************

Semir se začínal nudit.

Pokusím se aspoň odpoutat…když už…

Kolega se doplazil blíže k topení, které mělo ostřejší hrany. Užil jich. Za chvilku byl „svobodný“.
Když se konečně aspoň částečně osvobodil, začal pečlivě proklepávat kachličku po kachličce. Žádnou nevynechal.

Pozoruhodné, jak každá kachlička má svůj tón.

Ťukal a ťukal, ale žádná kachlička nezněla natolik dutě, aby se z toho vyklubal „východ“. Už prozkoumal celou jednu stěnu. Klepání mu zabralo dobrou čtvrt hodinku a tak neměla pocit, že by se ho ujal strach. Teď spíše pracoval mozek, než emoce.

***************

Seděl na své kolečkové židli. Popojížděl s ní sem a tam...
Dlouhými, neupravovanými nehty zmáčkl nějaké tlačítko. Jediné světlo v místnosti poskytovaly tři obrovské monitory, které mu osvětlovaly tvář a kus místnosti za ním, a to i za dne.
Myší popojížděl po stole, a stále se tak nějak škodolibě usmíval.
Prohlížení cizích souborů, blokování systémů, stahování virů do cizích systémů – to bylo jeho denním chlebem. Nic jiného nedělal. Nikomu neotvíral, a ven nechodil. Hromádka přijaté pošty mu ležela u dveří. Neměl o ni zájem.

Stěny jeho „království“ byly zašedlé, ponuré, barva na nich byla obitá a už vůbec nevypadala tak líbivě a povzbudivě, jako dříve.
Tato ponurá místnost však měla ještě jednoho obyvatele. Tichého, malého, nenápadného, avšak lehce nepříjemné zvířátko. Tento osminohý přítel si splétal své pavučiny na jednom z ošuntělých rohů zdi. Tento nenápadný chlupatý přítel, tu pobýval už pěknou řádku týdnů, a tak se mu ani nechtělo, toto bydliště měnit.

Živil se pouze pizzou a energy drinky. Občas si dal pivo, ale to byl spíše svátek. Vypadalo to, že jeho styl života mu snad i vyhovoval.
Byl vyšší postavy, hubený a upravený – na to, jaký způsob života vedl.
Takhle se cítil nejlépe. Za počítačem, za mnoha obrazovkami a před svým virtuálním světem.

Tohle je můj svět. Všechny a všechno ovládat.
Ten absolutní pocit moci a nedostižitelnosti.
Kdo je víc?
Já jsem pánem, nad vším…
Jsem alfa i omega….
Jsem jako Osud, také jej nikdo nevidí, ale já jsem ten, kdo Vás ovládá…kdo řídí Vás a vaše osudy, stroje…
Dokážu vyvolat poplach, aniž bych vešel do Vašich domů…
Dokážu Vám zničit celoživotní práci, aniž bych Vás předem varoval…
Dokážu Vás zničit, stačí jediné tlačítko, jediný pohyb myší…
Jsem jako vir, který nelze nijak zničit…
Žádný antivirus není na mě dost dobrý, aby mě „porazil“…
Jsem jako vir…


Ozvalo se bušení na dveře.


Arrow


„Vaše objednávka je tady.“ozvalo se za nimi.

Pomalu a líně vstal ze židle. Protáhl se. Došel ke dveřím a potáhl za kliku.
Poslíček už nervózně stepoval za dveřmi. V ruce měl obrovský kus pizzy.

„Dobrý den, vaše objednávka, pane!“ pozdravil poslíček a předával velkou krabici.
„Díky…“ odpověděl stroze příjemce, zaplatil mu, a zavřel za sebou dveře.

„Pomoooc!!“ bušil do dveří a snažil se řvát, co mu síly stačily.
Tohle byla naděje, slyšel, jak jeho únosce s někým mluví.
„Halooo, jsem tu uvězněnej! Pomožte mi, prosím!“ volal z plných plic Semir, a neustále bušil do dveří od koupelny.
„Prosím, pomožte mi…“

„Co to tam tak řve?“ ptal se zvědavý poslíček pizzy.
„Ale nic, jen mám rozkoukaný nějaký film“ odpověděl hecker pohotově a s ledovou chladností. Rozloučil se, a zavřel za sebou dveře.

Nikdo o jeho činnosti nevěděl. Měl pověst – toho tajuplného…

Blížil se ke dveřím. Ke dveřím, kde byl uvězněn Semir.
Dveře koupelny se rozletěly.


**************


Po několika dnech a hodinách strávených „lítáním“ po vyšetřeních, se Saša v v klidu usadila na nějakou nemocniční stoličku v čekárně.

Snad už je to poslední, potřebuji vědět co je se Semirem…

Sestřička vyšla zpoza dveří, a zavolala si Sašu dovnitř.
„Vypadá to, že vás už budu moci propustit, poslední vyšetření dopadlo výborně“ oznámil doktor policistce, a posadil se na své kolečkové křeslo. Rychlostí blesku začal cosi vypisovat.
„Díky“ vystřelila Saša ze dveří. Nevzala si ani potvrzení. Jen vyběhla pryč a krátce se rozloučila a poděkovala.
„Co jí je?“ nechápala sestra. I doktor vypadal vskutku udiveně.

Tak to bylo nejkratší posezeníčko v ordinaci…

„Šéfová, už víte co je se Semirem?“ volala z mobilu a snažila se dávat pozor na cestu.
„Sašo, nevíme, a mám jednu nemilou zprávu.“ ozvalo se z mobilu.
„Co?“ Saša začínala myslet na nejhorší.
„ Nemáme tušení o tom, kdo jej unesl, a tím pádem, nemáme ani žádné záznamy o potencionálním pachateli. Všechny lidi, co v poslední době Semir dostal za mříže, sedí. Opravdu nevím, kdo by to mohl být.“
„Cože? Unesl jej někdo?“ nevěřila vlastním uším, tajně doufala, že se přeslechla. „Chcete říct, že nic nemáme?“ začínala se téměř rozčilovat.
Trhla volantem, nějaké pomalejší auto se před ni nečekaně zařadilo.
„Kruci!“ uklouzla ji nadávka.
„Sašo, nebojte se, děláme, co můžeme“ uklidňovala rozhozenou policistku šéfová.
„Já vím, já vím, děkuji“
„Ale vím, kdo ty záznamy mít bude! Možná nejde po Semirovi, ale po mě!“ odtušila Saša. Ani nevěděla, proč jí to vlastně napadlo. Nejspíše intuice…
Zaklapla mobil a hodila jej vedle sebe na sedadlo.
Šéfová ještě chtěla něco dodat, ale v telefonu se jí ozval obsazený tón.
Okamžitě nasadila vyšší rychlost. Tachometr teď již ukazoval skoro 140km/h.

„Přeji hezké odpoledne, Sašo!“
Saša se lekla. Intuitivně se mrkla na zpětné zrcátko – jenže, vzadu nikdo neseděl.

Co to mělo být?...to už jsem schizofrenická?...

„To tě nenaučili zdravit?“ zaznělo autem opět. Hlas byl ironicky a jedovatě laděný.
„Co?“ uklouzlo Saši, téměř nevědomky. Saša se pořád ohlížela kolem sebe, jenže nikoho neviděla.
„Co, co to má být?“ zeptala se dost rozpačitě. Hlavou jí však prolétlo, že má nejspíše moc velkou fantazii.


**************************


Semir seděl schoulený u umyvadla.

Proč mě za těma dveřmi neslyšel? Proč mi nepomohl….

Poté, co hecker zjistil, že je Semir odpoután, opět jej spoutal, dalšími plastovými páskami. I když se zajatec bránil zuby nehty, nebylo to nic platné.
Policista se rozhlížel po koupelně, a hledal nápady, jak odtud vyváznout. Jenže ty se nějak nedostavovaly.
Koukal do zdí. Starých, ošuntělých a nudných zdí.
Sprchový kout kryla velká, těžká a zelená záclona. Nic zajímavého. Zabloudil očima ke dveřím. Delší dobu na ně tupě zíral. Ani nevěděl proč.

Dveře k záchraně, nebo…?

Opět se koukl na záclonu. Počkat. Počkat….

„Záclona!!! No jasně, že mě to nenapadlo hned!“ zaradoval se polohlasně Semir. Okamžitě se otočil ke zdi, co nejblíže sprchovému koutu, a začal opět proklepávat kachle.
Jenže, jak odloupnout tu pravou kachličku? Nejspíše už na ní konečně narazil…
Pootočil se, nad umyvadlem bylo zrcadlo. Špinavé, moc neudržované.
„Hm, hm“ pokýval uznale Semir hlavou. Měl plán.

Postavil se. Nohy měl sice svázané, ale přesto se mu to s menším zavrávoráním, povedlo.
Nastavil loket.
Plnou parou mrštil připraveným loktem o zrcadlo. To se okamžitě roztříštilo na střepy. Střepy byly odlišné velikosti a toho největšího střepu využil. Napadané kousky zrcadla odhrábl ze země nohou.
Sedl si na zem a tím největším střepem začal odloupávat kachličku. Šlo to však ztuha.

Ale jestli teď otevře dveře, co asi nastane?


********************


„Jak bylo v nemocnici?“ ozvalo se zase kdesi z prostoru.

Saša nechtěla věřit svým uším.

Co to, kruci, má být?

„Je tu někdo?“ ohlédla se kolem.
Nikdo nikde. Byla sama. Jen ona a auto. A auta většinou nemluví. Musela se sama sobě opravdu zasmát.

To už mi opravdu hrabe…

Co to je? Někdo si se mnou hraje? Co to má všechno znamenat?
To už se mnou mluví auto?
Nebo snad mé vnitřní já?
Mé svědomí?


„Kdo jsi?“ sebrala všecku odvahu a zeptala se rázným hlasem, už ji to přestávalo bavit.

Tyhle hrátky opravdu nesnáším.

„Kdo jsem já, není podstatné, ale chceš doopravdy vědět, co je podstatné?“ ozvalo se jako odpověď.
Saša se zahleděla na asistenční vysílačku. Až teď jí vše došlo. Šéfová to nechala nainstalovat do všech vozů, pro okamžitou pomoc při nehodě, či jiném problému.

Ne! To nemůže být pravda…to je snad zlý sen.

„Jste z asistenční služby?“ zkusila se znova zeptat, chtěla znát odpověď na svoji předešlou otázku.
„ Ano, i ne….jak se to vezme. Slyším teď všechno, co říkáš, vidím, co děláš“
„Cože? Jak mě můžeš vidět? To přece…“
„Nejde….myslíš, že to nejde? Ale já jsem důkazem toho, že to jde…nemožné je jen slovo, že Sašo?“ skočil ji do řeči hlas z vysílačky.
„ Musí to přece nějak vypnout, to přece…“uvažovala nahlas. Až po vteřině na to, si cuknutím uvědomila, co právě řekla.
„Ne, komisařko, nejde to. Nelze to vypnout, ani nijak odpojit. Zkrátka vidím tě a slyším…takže se nesnaž o nějaké hlouposti. Pořád jsem ti však neřekl to podstatné…“
Saša se zhluboka nadechla.
Tohle bylo moc. Bylo na ni teď moc nových poznatků. Měla pocit, že to snad ani nelze do sebe vstřebat…tolik poznatků najednou, tolik nových otázek…
Nervózně si poťukávala prsty o volant. V hlavě se jí hemžily myšlenky na to, jak toho v té vysílačce přelstít.
Koukala se kolem sebe, nejspíše tu bude nějaká kamera…
Jenže kde nic, tu nic. Auto bylo „čisté“.
Naprosto.

„No…“ čekala na odpověď toho „tajemného“ hlasu.
„No…nejspíše tě bude zajímat, kde je tvůj kolega…“
Saša už chtěla něco vyhrknout, jenže ten hlas ve vysílačce pokračoval.
„Neboj se, má se dobře, prozatím!“ poslední slovo řek zvlášť důrazně.
Celá se zachvěla.
Zaskřípaly brzdy.
„Co vyvádíš?“ okřiknul ji hlas únosce jejího kolegy.
„Vjelo mi do cesty auto….“ Chtěla k tomu ještě něco dodat, ale raději to slovo honem spolkla a dořekla si jej v duchu.

„Chci ho slyšet!“ zavelela Saša.
„Tady rozhoduji já, co se bude a nebude dít!“ rozzlobil se ten hlas z vysílačky.
„Chci jej slyšet!“
„To nejde, až splníte, co máte, tak se poté MOŽNÁ uvidí!“
„Chci důkaz, že je Semir v pořádku.“ nedala se odradit kolegyně.
To, už však hlas ve vysílačce nevydržel a nasadil ten nejprotivnější tón: „To jste celí vy, pořád samý důkazy…! Zbývá ti jediný, VĚŘIT MI!“
„Ale…“
„Jeho hlas ti bude odměnou!“

Co? Věřit ti? No, to sotva...a zrovna tobě…

„Nesnaž se mě podvést!“ houkla Saša dosti podrážděně.
„To Ty se o to nesnaž! Nezapomeň – vidím tě, slyším tě, mám tě tu „v přímém přenosu“!!“
„Jak to, že mě vidíš?“ nevydržela to Saša a vyhrkla otázku.
Odpovědí, jí však byl, už pouhý chrapot z vysílačky.

„Zvědavá, jak tě tak poslouchám, že?“ záhadné vysílačce to přece jen nedalo…
„Zvědavost je moje práce“! odsekla nevrle.

Blížila se k mostu. Vysílačka začala červeně blikat. Ztrácela signál.
Saša se v duchu neskutečně zaradovala. Se zaskřípáním brzd zastavila přesně pod mostem. Stála na odstavném pruhu a pootevřela dveře od svého BMW. Ujistila se, že ji nějaké rychle jedoucí auto „nesejme“. Poté dveče otevřela úplně a s novou nadějí vstoupila na vozovku. Začala se rázem pokoušet zastavovat jedno auto za druhým, jenže bez policejní plácačky to moc nešlo.
Jedno auto zastavilo těsně před ní, až Saša vykřikla děsem. Řidič jen cosi zahulákal a už směle pokračoval ve své jízdě dál. Než se Saša vzpamatovala, její šance byla opět v nedohlednu.

„Kruci…tak zastavte mi, hej, počkej, kam letíš?“ Saša snažíc se vyhýbat příliš rychlým vozům poskakovala na silnici, mávala rukama všude kolem sebe, ale nikdo jí nehodlal zastavit.
Všichni jí jen s protáhlým obličejem a otráveně kroutíce očima přehlíželi. Potřebovala pomoc, ale nikdo se nenabízel.
Saša ztrácela naděje. Byla naštvaná a zklamaná zároveň. Jen nevěděla, který pocit v ní převládá více.

Čekám…
Čekám na to, až se někdo vzpamatuje a chopí rozum do hrsti…
Jsem snad stínem, jsem snad Vašim zlým svědomím…
Tak proč nikdo nepřichází…
Volám, ale nikdo mě neslyší
Prosím, ale nikdo mě nechce poslouchat…
Teď tu jsem, teď Vás potřebuji, tak proč nikdo nepřichází…



Stála tam. Auta jí v plné rychlosti objížděla. Už se nijak nesnažila je v tom zastavit, snad si i přála rychlý konec.
Auta na ni nervózně troubila, brzdy náhle zaskřípaly, poté, co se auto jen těsně, mihlo kolem jejího boku.
Odkráčela zase ke svému vozu. Sedla si, a jako opařená, či v nějakém snění zavřela dveře.
Seděla tam, hleděla dopředu, jako by ten zbytek dálnice chtěla zhypnotizovat.

Již věděla, jaký pocit v ní převládá, bylo to zklamání…


************************

Seděl na dlažbě. Jediným přítelem v této situaci mu byly, jen a pouze, jeho vlastní myšlenky.
Všechny potřebné kachličky již odstranil. Teď přišel na řadu ten těžký, starý závěs, kryjící a ohraničující sprchový kout. Sprchový kout vypadal dosti zašle, jako by se jeho majitel snad nikdy nemyl. Jako by snad nikdy na sebe nenechal proudit životodárnou, povzbuzující vodu. Vodu, která smývá každodenní nečistoty….snad i v duši….
Strčil zmuchlaný konec závěsu do díry ve zdi a čekal.

Počkám na ráno, ted‘ už stejně nikdo nepřijde. Poté se chytnu první příležitosti.

Poodsedl si od sprchového koutu dál a rozhlédl se kolem sebe. Jeho společností mu bylo umyvadlo, nad nímž před chvílí viselo zrcadlo. A WC o které si momentálně opíral rukou.
Chtělo se mu spát…


*********************

Po dlouhém rozjímání nad ničím, se znovu rozjela. Červená kontrolka na vysílačce opět našla svůj význam.
Saša se až skoro nevrle na červenou tečku podívala, svraštila obočí a měla sto chutí tu šumějící věc rozmlátit na malilinkaté kousíčky.
Chtěla ze sebe dostat snad všechna sprostá slova co na světě existují, měla chuť rozmlátit vše kolem sebe, ale místo toho jen tiše seděla za volantem a v hlavě ji nepřestávalo cosi přesvědčovat:

Hlavně klid, hlavně klid, nestojí ti to za to, ne…nestojí…

Vysílačka se opět probudila k životu:

„To nebylo moc moudré…“ ozvalo se z ní, chraptivě, leč srozumitelně.
Saša se jen ironicky zatvářila a ukázala prstem dosti výstižné gesto.
„Jaké to bylo, ten pocit?…“ ozvalo se znovu.
„Jaký pocit?“ nechápala Saša. Měla sice na jazyku úplně jinou otázku, ale ta se opravdu nehodila. V této situaci, ve které se nyní nacházela, ji přece nemohla přijít ani na mysl.
„Voláš o pomoc, ale nikdo tě neslyší, stojíš tam, ale nikdo nepřichází, jaké to je?“
„Jaké by to tak asi, mohlo být?“ zesmutněla.
„Takový životní comeback, že?“ uštěpačně se chichtal. Přesně věděl, kam tím míří…
„Nevím, co tím myslíš!“ jenže to už tak přesvědčivě nezněla, moc dobře věděla…až moc dobře…
„Úplně jako na základce, co? Ostatně všude, kde si se nacházela.“
„ Prosím tě, tohle je dávno za mnou“ mávla rukou, tohle opravdu řešit nechtěla, a zrovna teď. Poté si jen pomyslela: Naštěstí….

„Moc dobře vím, jaké to tam bylo, moc dobře znám tvou minulost“

Ale neznáš, neznáš mě, znáš moji minulost, o mě nevíš nic…..

„Hm, a co tě přesvědčuje o tom, že mě tak znáš?“ zeptala se Saša až skoro takovým tím typickým právnickým přízvukem.
„Co, a už jsme zase u toho, co, co, co, pořád to samé“
„Neodpověděl jsi mi!“ přidala na důrazu.
„Myslíš? Nejsi jediná, kdo umí dobře hledat, natož nalézat…“

Kde bere tu drzost? No jo, za počítačem se to ale mluví, co? Chtěla bych vědět, jestli bys byl taky takový hrdina, když bys mě viděl. Oční kontakt tvoří zábrany…že?

Jenže, ten hlas se pouze s tímto, spokojit nechtěl. Chtěl víc…

„Říká se, škola, základ života. Dobře znám průběh toho tvého. Každý den, pořád to samé, že? Každodenní strach, z nového dne. Strach z toho, kdo tě zase napadne, ať fyzicky, nebo slovně. Každodenní odmítání z úst vrstevníků. Ani tě neznali, ale soudili tě. Ani do tebe neviděli, ale uráželi tě. Posměch, zatracení, nepoznání, zavrhnutí….“

Saša jen pozorně naslouchala, věděla proč neodpovídat…

„Copak? Mlčíš?“
„A co ti mám na to říct? Co chceš slyšet?“ vyhrkla Saša. Nervózně si poťukávala prsty o volant.

Je to od tebe naivní, myslet si, že jsem slabá…

„No, poděl se, se mnou o své zážitky“
„Minulosti nechávám zavřené dveře…“ a hned na to dodala, ale již mnohem tišeji: „Teda, aspoň se o to snažím.“

Pokaždé, když si myslíš, že minulost Tě již nedostihne, stačí jen vteřina, a Ty víš, že je zpět….Tohle si teď, moc dobře uvědomovala.

„Teď ti položím jednu dost důležitou otázku, a dobře si promysli, co na ni odpovíš.“ Oznámil jí ten hlas ve vysílačce.
„Chceš ještě někdy, vidět svého kolegu?“
Saša znejistila, přesně nevěděla, jak je to myšleno…
„No, chci, co je s ním?“ poslední slovo znělo ustrašeně.
„Zatím, zatím ještě nic, ale mám tu pro tebe úkol, detektive. Úkol, který bys měla raději splnit, bez nějakých těch vašich policejních triků a neuváženosti. Jestli chceš, aby tvůj kolega ještě kdy viděl světlo světa, tak mi najdeš jednoho takového člověka!“

„A to jakého?“ zeptala se bez váhání Saša, zařadila vyšší stupeň rychlosti.

Ach jo, tak já mám problém najít Semira, natož ještě nějakého pitomce od toho pana „záhadného. Pokud to Semira zachrání, udělám pro to vše!

„Denise Weerera“ odpověděl laxně.
A pokračoval: „ No, a mezitím, co pojedeš na druhou stranu Německa, si trochu popovídáme….“

Ne, tak to je zrovna to poslední, co bych chtěla….

Proč se musím bavit s někým takovým….
Vím, i tohle patří do mé práce, jenže, existují jisté hranice? Nebo jenom v mé hlavě, v mém světě plného zmateně pobíhajících myšlenek?…
Opravdu nepochopím lidi, co vám jeden den, zlomí duši, a na ten druhý, se s vámi baví, jako by se nic nestalo.
„ Víš, kde je Weerer nyní?“

„ To je přece tvá práce, ne?“
„Kde ho mám hledat?“
„ Ty jsi policista, ne já?“

Povzdechla si. Nic jiného, jí ani nezbývalo….

„Napadlo mě, kde najdu potřebné informace, je to daleko, ale vím, že tam ty informace jsou“ ujistila sama sebe.
„ Je to na tobě, ale jedno ti řeknu: Chci ho do zítřka! Do zítřka máš čas pátrat, máš dost času, tak žádný blbosti“
„Zítra? Ale to je moc krátká doba, vždyť‘ jen do mého bývalého pracoviště je to přes den cesty“ zkoušela získat další čas k dobru.
„To zvládneš, jed‘!“

Po několika hodinách strávených v autě, se koukla na hodiny. Celkem ji vyděsilo, že už je 17 hodin večer. Čas ubíhal vcelku rychle, ale řízení auta celý den, to dosti unaví. Nejradši by na chvíli zastavila. Krátce se prošla, ty desítky hodin v autě, ji už lezly na mozek. Byl letní čas, stmívalo se až pozdě. To ji bylo sympatické. Aspoň, že tak…pomyslela si.

„Musím zastavit, jsem unavená…“ postavila tu „mluvící“ vysílačku před hotovou věc.
„Tak, to asi nepůjde, budeš v autě, moc dobře znám ty vaše nesmyslné léčky.“
„Jaké léčky, jen se potřebuji krátce protáhnout, už sedím přes deset hodin v autě, mám toho tak, akorát!“ zavrčela. Nálada byla ta tam.
„ Vpředu jsou policisté, zase mají záchvat, musíme zastavit, nejspíše půjde jen o běžnou kontrolu“. Všimla si, jak o pár metrů dopředu se snaží policisté stavět postupně auta. Proběhne krátká kontrola, a řidiči mohou opět pokračovat. Běžná akcička.
„Fajn, zastav, a dělej jako by nic. Varuji tě, něco prozradíš, okem naznačíš, a ten tvůj kolega je mrtvej. Rozuměla jsi?“
„Jo“.
„Jestli jen cekneš, budete litovat! Oba!!“

Zajela na povel ke krajnici. Otevřela okénko, a pozdravila. Policista pozdrav opětoval, a následovala již dávno známá a naučená formulka: „Dobrý den řidiči, prosil bych, doklady od vozidla a váš řidičský průkaz.“
Zadívala se mu do očí. Poznala v nich dřívějšího kolegu Semira a svého kamaráda.

Tom!
„Tome!?“
„Sašo, málem jsem tě nepoznal, co ty tady?“ jeho hlas, byl plný neskrývaného nadšení.
„Ráda tě zase vidím, chybíš nám!“ měla takovou radost, že vidí kolegu a také skvělého přítele, že si ani neuvědomila, že vůbec neodpověděla na jeho otázku.
„Tak ty jsi skončil u dopraváků?“ culila se do všech stran.
„Jo, ale není to tak náročné, jako u „Kobry“, líbí se mi tu, zcela mi to vyhovuje“.
„To jsem ráda, ukaž se někdy u nás“ poprosila jej. Oči ji zářili štěstím, po dlouhé době, za tento den.
Saša mu všechny doklady ochotně dala. Měla je vždy na stejném místě, a to v „kaslíku“ zabudovaného do palubní desky, na místě spolujezdce.
Řidičák vytáhla z peněženky.
Policista vše důkladně zkontroloval, a pak Saši řekl: „Ještě si prohlédnu stav vozidla.“
Aniž by si to uvědomila, nasadila neskutečně unavený a vyčerpaný výraz. Takové to podvědomé chování, kdy ani nevíte, že jste vůbec něco provedl.

„Všechno v pořádku?“ zakabonil se starostlivě, bývalý kolega.

Kéž bych Ti mohla říct pravdu. Vše co nyní cítím. Potřebuji pomoc, ale….

„Ano, je.“ Byla si naprosto vědoma, že tahle odpověď nezněla, ale ani trošku, přesvědčivě.
„Opravdu?“ ujišťoval se Tom. Nedalo mu to, dobře věděl, že to není pravda.
„Hm, naprosto.“ Oddechla Saša.
„Fajn, tak jo, rád jsem tě viděl, opravdu, můžeš jet!“ rychle se rozloučil. Nějaký jiný policista, na něj, už delší dobu mával rukou…
Pousmála se.
„JJ, běž, měj se….“
Tom tušil, že se něco děje, že něco není v pořádku, ale co? Tato otázka mu utkvěla v hlavě tak silně, že se jí, ne a ne pustit.

Saša se rozjela. Pomalu, to proto, že nahmatávala bloček. Vytrhla z něj jeden list. Krátce cosi napsala. A vyhodila to z okna. Na chvíli se papírek pohupoval v lehkém vánku, a pak skončil ležet na krajnici.

Odjela.

Tom se za ní dlouze zadíval, potom očima zabrousil na krajnici, kde leželo cosi žlutého.
Zašel k tomu předmětu blíže. Zjistil, že je to lehce zmuchlaný papírek. Sklonil se k němu, a četl:

Muž ve vysílačce.

Byla to písmena napsána v rychlosti, přesto dobře čitelná. Poté, už na papírku nebylo nic. Jen ta tři slova, která mohla Saši pomoci. Ta tři slova, co možná změní Osud.

Tom okamžitě sedl do auta, a chytl do ruky vysílačku.

Saša pokračovala v cestě. Stále se jí v hlavě přehrávalo setkání s Tomem. Je to jako video, co se nám nesmírně líbí, a proto jej přetáčíme znovu a znovu, stále dokola. Aby nám náhodou něco neuniklo, abychom si stále mohli opakovat ty chvíle štěstí.
Už se pomalu stmívalo. Vysílačka měla nejspíše dovolenou, už delší dobu z ní nevyšel jediný hlásek.
A to ji vyhovovalo.

Musela uznat, že je to opravdu krása.
Slunce zacházelo za obzor, jeho poslední paprsky ozařovaly dálnici a auta, jedoucí před jejím BMW.
Slunce, které se loučilo se dnem, a vítalo noc.
Hleděla na to tajemno, na tu hru slunečních paprsků a stínů, přicházející noci.

Život je vlastně krásný….
Kdo tvrdí opak?
Proč se trápit…
Život je vlastně o všem…
Je to dlouhá a klikatá cesta, plná zatáček a slepých uliček, má plno křižovatek.
Je to cesta, u které neznáš její konec.
Je jen na nás, jakým směrem se vydáme.
Cesta Spravedlnosti, nebo Lži?
Nepřátelé, jsou jako překážky, na naší cestě životem. Jednou je to zátaras, jednou díra, podruhé zase slepá ulička, stvořená Lží.
A my jsme ti, co se jimi nesmí nechat odradit, pohltit, zmást…
Zklamat, a pokračovat v jejích šlépějích…
Přesně to oni chtějí, chtějí nás zadávit svými nadávkami, pohrůžkami.
Avšak nás nezastaví, nikdy…


Už bylo kolem desáté večer a pršelo. Saša začínala být čím dál tím víc unavenější. Světla aut se jí smíchávala dohromady, jako rozmazaná paleta barev. Měla pocit, jako by se vše spojovalo do jednoho rozmazaného obrazu. Všechny ty stíny, ta světla…
Napila se vody.
Po chvilince však měla pocit stejný, ba i horší. Čím dál tím víc.
Mžourala unavenýma očima před sebe. Věděla, že teďko je ten nejvyšší čas zastavit. Ze svých zkušeností z povolání, které vždycky chtěla, věděla, že přesně takoví řidiči, unavení, jako právě ona, jsou tou největší hrozbou. Zapnula blinkr, a zajela na krajnici.
Protřela si oči. Vysílačka byla „mrtvá“, a tak vystoupila potichu z auta, protáhla se, a pomalu se o něj opřela.
Déšť ochlazoval rozpálenou dálnici a smýval nečistoty z aut. Byl studený, ale svěží…
Saša se zadívala do nebe.
Vnímala každou kapičku, dopadajíc na zem. Každou kapičku, která pokaždé s tichounkým plesknutím dopadla na její tvář.
Vnímala ten zvuk, jeho dopad a jeho chlad.
Osvěžující hlad…

Její vůz se pomalu zbavoval prachu z dálnice, a ona, s upřenýma očima k nebi, tam stála.
Jako by ji probouzel k novému životu, otevíral nové naděje….
Ten déšť, jenž smývá vše…

Po nějaké době, opět sedla do svého auta. Začínala být jí poněkud zima. Ani si neuvědomila, že na tom velice chladném, leč příjemném dešti, strávila dobrou čtvrthodinku, a to jen v tílku.
Byla jinak „horkokrevná“ a zima jí začínala být až teprve, kdy téměř lidem kolem ní, začaly narůstat rampouchy u nosu.
Jenže nyní, jí byla zima převážně z toho, že byla neskutečně unavená. Lehce v autě zatopila. Digitální hodiny, na její přístrojové desce ukazovaly 23:00.
Jenže na krajnici usnout nemohla. Nebylo by ji vidět, a některé auto by do ní mohlo smést sebou.
Z posledních sil nastartovala, a zajela na benzínku.
Zaplatila za natankovaný benzín, a zajela za budovu. Tam bylo menší odpočívadlo pro auta.
Světla jejího vozu zhasla.

Potřebuji spát, aspoň chvíli…
Jen chvíli…



*************************************


Semir uslyšel kroky. Rychle vše uklidil do původního stavu, bleskově pokryl díru kachličkami a opřel se o to místo. Ted‘ jen doufat, že si nevšimne toho rozbitého zrcadla.

„Ahoj, zdravím.“ vstoupil muž, střední výšky, a posadil se naproti Semirovi na hranu sprchového koutu.
Vypadal klidně.
Semir, rád, že vše stihl zamaskovat, pozdrav opětoval.

Hlavně, nyní neudělat nějakou chybu.

„Ta tvá kolegyně, je dost dobrá.“ začal konverzaci muž, jehož život tvořil jen počítač a on sám.
„Jak to myslíš?“ zeptal se podezřívavě policista, sedíc naproti.
„Hm, jak…je dost odhodlaná, tě získat zpátky.“ uštěpačně se usmál.
Semir netušil, kam tím míří, znal význam, ale hledal více.
Muž pokračoval: „Byla by schopna cokolivt, jen aby tě získala zpět, z mých spárů. Na jednu stranu fajn vlastnost, na druhou, dost nebezpečný! A taky, dost dobře odolává mému náporu, nečekal jsem to…překvapuje mě, ta tvá parťačka!“
„Jakému náporu?“ nechápal Semir.
„Znám ji, a to, až moc dobře. Znám ji už ze základní školy. Chodila tehdy o ročník výše, než já. Jo, ta holka měla vždycky něco do sebe.“
Semir jen poslouchal, a mlčením jej přiměl, aby pokračoval.
„Těším se na chvíli, kdy ji už konečně zlomím…“
„Ale proč? Proč ji chceš zlomit?“
„Pche, vždycky mě štvala ta její odvaha, štvalo mě to, jak se vždycky se vším tak nějak vypořádala. Nic si nechala líbit. Štve mě její inteligence. Ona má to, co chtěla, ale já? Co mám, sakra, já?“
„Nejspíše máš to, co si zasloužíš, hele, Saša je skvělá holka, a jestli ji jen zlomíš vlásek…věř mi, že tě…“ nedořekl to, jelikož mu skočil do řeči.
„Jinak co, zabiješ mě, heh, to už tu bylo. Ta holka mi nesahá ani po kotníky a upřímně, je mi jedno, jak to skončí. Ona mi je totiž úplně jedno! Je, a vždycky byla!“
„Jak to vůbec můžeš říct, jak můžeš tvrdit, že člověk, jako je ona, je ti jedno?“ vztekal se Semir. Snažil se své emoce držet na uzdě, ale moc mu to nešlo.
„Klidně, úplně klidně…nechápu, že to všechno snese, nechápu, že neskočila z toho lomu a neskončila ten svůj podělaný život. Ušetřila by si tím spoustu problémů!“
„Podělaný život? Myslím, že jsi to právě ty, kdo má podělaný život…štve tě štěstí druhých? Každý je sám svého štěstí strůjce. Ona, za tvé neštěstí nemůže. Nevím, co se ti stalo, ale jí vinu nepřikládej…“ hájil kolegyni Semir. Snažil se vypadat klidně, ale při jeho cholerismu, moc klidně nevypadal.
„Proč ji viníš, co ti provedla?“ zeptal se opatrně a pozoroval, jak jeho oči těkají ze strany na stranu. Nejspíše rychle vymýšlel nějakou výmluvu.
„Proč, vždycky hájila ty slabší, ale že by pomohla mi? To jí ani nenapadlo, vždycky jen ty své přátele, na mě se vykašlala!“
„To není pravda, pomohla by každému, ale podle toho, jak ses k ní choval, to vypadalo, že pomoc nechceš, naopak, ona ji potřebovala, a to mnohokrát! Řekni mi proč? Proč se k ní chováš, jako k nějaké věci?“
„Proč? Protože, ona je věc!“
„Jsi blázen…!“
„Ted‘ jsi hrdina, co? Ale, počkej, jak budeš reagovat na to, až ti řeknu, že se jí pomstím na tobě? Sranda přešla co?“ nasadil ten nejvýhrůžnější tón. Díval se na Semira, kterého ho tohle, opravdu zaskočilo.
Vstal a šel ke dveřím.
„Však já ji jednou dostanu, a bude toho sakramentsky litovat!“ zavrčel naštvaně a dveře za sebou rázně zavřel. Zašramotil klíč v zámku.

Semir opět osaměl.
„O tom silně pochybuji!“ odpověděl do prázdna.
Pochyboval avšak, začínal mít strach z následujících vteřin, minut, hodin…

******************

Procházela se obchodním domem. Lidé, kteří kolem ní prošli, ji nijak nezajímali. Koukala spíše do země. Ani nevěděla, proč tam je. Zkrátka tam najednou byla.
Náhle kolem ní, prošla menší skupinka mužů. Jako by se najednou vše zpomalilo. Pohlédla na ně…něco se jí nezdálo, její povoláním vyšlechtěný instinkt jí napovídal, že tohle není úplně v pořádku. Každý z nich, skrýval za kabátem v ruce zbraň. Když si uvědomila, že na ně až moc nápadně kouká, rychle odvrátila zrak. Doufaje, že si jí nevšimli.
Uvažovala co podniknout. Je tu mnoho lidí, a prolévání krve, není to, co by právě bylo, to nejlepší. Jakož to dobrá policistka věděla, že musí vymyslet nějaký plán tak, aby nikdo nepřišel o život, a to i z řad pachatelů. Ani zločince nemůžeme hned zabít, útočí – li na nás. I toho musíme ušetřit od jakéhokoliv většího zranění.

Měli opravdu bohatý arzenál. Nenápadně zašla za roh. Koukla zpátky. Vypadalo to, že skupinka mužů nic nevytušila.
Tak a ted‘ se rychle dostat k bezpečnostní službě.

Zjistila, že se celkem třese. Kruci, co to má být, není to přece poprvé, tak co se semnou děje…? Co to má znamenat? Mívám strach, to ano, ale, nikdy jsem se tak netřásla. Zima tu není…
Musím rychle něco podniknout, než bude pozdě. Jenže, co?

Vyšla od svého „úkrytu“ a šla najít někoho z bezpečnostní služby.

Hlavně nenápadně…

Šla podél zdi. Zeď byla dlouhá a šedivá. Nic na ní nebylo, ale nijak to neřešila. Nepřikládala tomu velkou váhu, měla starostí ažaž…
Šla stále při zdi.
Najednou ji někdo prudce otočil. Stisk byl pevný.
Chladná hlaveň koltu se jí nyní dívala přímo do očí. Jako by naznačovala: Kdo z koho?
Saša byla tak ochromená, že nebyla schopna ze sebe vydat ani hlásku. Natož nějaký vyděšený výkřik. Jen tam tak stála, celá ztuhlá, čekajíc co se stane.
Stalo se přesně to, čeho se každý strážce zákona bojí. O dvacet centimetrů větší muž, vypracované postavy, se snažil zmáčknout kohoutek. Ten, jen na prázdno cvaknul.
V jejích očích se odrážel děs. Zmáčkl kohoutek podruhé, jenže ten, zopakoval svoji první reakci.
Nechápala, co se děje. Jen měla před sebou ten kolt a chlapa, co se ji opětovně snaží zastřelit. Kohoutek ne a ne, vpustit kůlku do hlavně. Byla vystrašená k smrti, měla pocit, že se té kůlky ani nedočká, jak se jí objevovaly mžitky před očima.
Najednou v tom všem, kdosi zařval, chlap se rázem otočil. Nějaký další kumpán mu v rychlosti řekl: „Nechej toho, doděláš to později!“. A někam společně utekli.

Saša celá „mimo sebe“ se svezla podél zdi. Svým vystrašeným pohledem hypnotizovala prostor přesně před ní.
Ten, kdo zařval do smrtícího ticha, byl hlídač od Služby, kterou Saša právě tak usilovně hledala.
Přišel právě včas, pomyslela si.
Ten se k ní rychle sklonil.
„Jsi v pořádku?“.
Pomohl jí vstát.
Saša stále, jako opařená, se nezmohla na nic víc, než na kývnutí hlavou: Ano.
Až nyní se opravdu přesvědčila, že je to ten, kterého hledala. Uniformovaný hlídač se na ni mile pohlédl. Pocítila úlevu.

Výrazem v očích, jako by mu říkala: „Děkuji“.
„Pomůžete mi?“ tato rychlá otázka, měla i svoji rychlou odpověď.
„Ano“.
Rozběhli se každý jiným směrem. Hlídač se na ní ještě rychle koukl a hlavou rychle kývl. Tento neverbální pokyn znala - Jde se na to!
Každý ted‘ byl na jedné straně obchodního domu. Postupovali opatrně. Drželi se při zdi, a zkoušeli mapovat situaci i prostor.
Najednou se ozvala rána.
Oba rázem byli na zemi.
Držela svoji služební zbraň, a nový parťák jí v tom následoval. Saša se co nejnápadněji připlazila k němu, aby se mohli domlouvat.

Počkat, já přece žádnou zbraň sebou neměla…

Přece jenom, nebyl to Semir, s kterým se dorozumívali, při takových akcích, už jenom pohledem a letmými posunky.
Rány do prostoru začaly být čím dál tím častější.
Saša společně s kolegou se snažili z prvního patra, střelbu opětovat.
Až nyní si uvědomili, že zbraněmi opravdu nešetřili. Jeden z kompliců „netroškařil“ a měl sebou i brokovnici.
A to jsou teprve rány.

„To vykradli celý sklad, nebo co?“. Nevěřil svým očím hlídač, který se krčil před kulkami, jež směle a všude lítaly vzduchem.
Nedařilo se nikomu zasáhnout cíl.
Neprůstřelné sklo, po pár zavrtaných kulkách na zábradlí, přestalo plnit svoji funkci a celé se roztříštilo. Střepy nyní byly všude. Jak u dvojice, kryjících se před hvízdáním nábojů, tak i dole, v přízemí. Vypadaly jako jarní déšť. Jednotlivé střípky se odrážely ve světle, a s cinkotem dopadaly na zem.
Na pár vteřin šlo slyšet jen cinkot. Poté, tento zvuk skla, vystřídala další střelba.
Oba se otočili na zemi, každým jiným směrem.
Neváhali a snažili se aspoň jednoho z těch pachatelů dole, střelit.

„Došly mi náboje!“ zahulákal hlídač.
Saša mu hodila nové.
Muži z ochranky se konečně podařilo jednoho dostat k zemi. Ostatní se rázem stáhli. Nechali ho tam sobecky ležet.
Oba strážci zákona doběhli k muži, a vzali mu dvě pistole, které měl u sebe.
Saša mu zkontrolovala pulz, byl slabý, téměř necitelný.
Opět hvízdla vzduchem kulka. Oba se urychleně skryli za nějaké umělé keříky. Naštěstí měli oba mohutné květináče. Takové, jaké se používají při pěstovaní mini palmiček. Po chvíli ticha se opět rozběhli do prvního patra.
Bylo to lepší místo pro ukrytí se. Aspoň dočasné.

Jenže toto patro už také našli i ti druzí, na druhé straně zákona. Jeden si významně vzal brokovnici do ruky a škubl s ní rychle dolů, a nahoru. Ta se poté nabila.
Objevil se spiklenecký úsměv.
„Tak a ted‘ to s vámi skončíme!“ zavrčel zlostně jeden z kompliců a všichni tři udělali rázný krok dopředu.

Saša s kolegou na sebe mrkli. Oba věděli, co tím myslí.
Odvážně vylezli z úkrytů a postavili se přímo před zločince. Dívali se jeden druhému do očí.
Začala přestřelka jako ve westernovém filmu. Policisté odskočili za nejbližší zákoutí a skupinka zločinců v rychlosti sjela eskalátorem do přízemí. Hlídač zjistil, že i přes to, jak se rychle schoval, kulka si ho přece jen našla. Na rameni se mu objevil, stále zvětšující se, červený flek.
Saša viděla, jak její kolega pomalu klesá k zemi. Tušila nejhorší…v hlavě jí pořád zněly výstřely…nekončící a ohlušující.

„Jsi v pořádku?“
„Jo, je to jen ruka, musíme je dostat, právě skončila legrace“.

Oba urychleně vstali. Saša skočila na pásy eskalátorů a snažila se zasáhnout zločince.
Když už byla skoro na konci, jeden z kompliců ji chtěl chytit a mít ji jako rukojmí, jenže Saša vyskočila, a prudce na onoho zločince dopadla.
Ozval se výstřel.
Povalila ho na zem. Ten samým překvapením vyjekl a pistole mu vyletěla do vzduchu. S piruetkou dopadla na kamenné kachle o kus dál. Hlídač byl zmaten…
Musel si přiznat, že tohle opravdu nečekal…

Saša při dopadu na zem, ucítila ostrou bolest v noze.

Aha, takže ten výstřel, patřil mně…

Prudce se obrátila. Role se vyměnily. Povalený muž vstal a doklopýtal k pistoli. Jenže to už nad Sašou stál další muž ze skupiny, tentokrát, s brokovnicí v ruce.

„Utééééč!“ řval na celé kolo její kolega, krčící se v 1. patře.

Saša jej slyšela, jeho řev a stálé výstřely, znějící v její hlavě. Chtěla řvát o pomoc, ale nemohla.
Nešlo to.
Hlas se jí někde zasekl a ne a ne, vyloudit ze sebe hlásku. Pokoušela se dostat aspoň trošku do sedu.
Letmým pohledem se koukla na levou nohu. Její stehno bylo celé od krve a řezavě pálilo, nemohla s ním pohnout.
Sykla.
Viděla, jak na ní mává a stále volá.
Se sténáním mu naznačila: „ Nemůžu, nemůžu!“

Byla v polosedu, rukama se snažila posunovat dál od zločince, který nad ní stál, a nepřestával na ni zírat, tím vražedným pohledem. Pohledem, plného zla. Přešel jí mráz po zádech, když si uvědomila, co tím všechno naznačuje.
A k tomu ještě brokovnice, kterou stále nepřestával třímat v rukou. Ta na strachu ještě přidávala.
Měla pocit, že takový strach, snad ještě nikdy nepoznala!
Odvrátila zrak k zemi.
Tenhle pohled, již dále pozorovat nešlo.
Nemohla ani pomyslet na to, že by se na něj, zase podívala. Byt‘ i jediným okem, na toho člověka, který právě má v rukou její život. O každé sekundě jejího žití, v této chvíli, rozhoduje on.
To nebylo ležící policistce, ani trochu příjemné.
V hlavě jí stále „střílelo“ a běhalo plno myšlenek na útěk, jako zběsilé blesky. Jenže, mozek si stále nejspíše neuvědomoval, že utéci nelze.

Není kam a není jak…
Nevěděla, jestli má začít řvát o pomoc, nebo úpěnlivě prosit o milost. Neměla ani tušení, co v této situaci dělat…
Najednou se ten muž pohnul. Její instinkt ji varoval o nejhorším, a oprávněně.
Opět vystřelil.
Bych chladný, pohledem ani o píd‘ neuhnul.
Nebyly znát žádné emoce. Vůbec žádné.
Jen se klidně díval na to, jak se jeho objet‘ potýká s rychlým nábojem. Jako by ten její strach, vůbec nevnímal.
Necítil, a nevěnoval tomu nijak na pozornosti.

Saša vyjekla, trhla sebou, a otočila se prudce doleva. Byla rychlá, ale ne dost. Brok jí zanechal na boku pořádnou, dosti hlubokou rýhu.
Neskutečně to bolelo. Děs v jejich očích, situaci naprosto vystihl.
Saša se snažila co nejrychleji posunovat se po zemi, potřebovala se schovat, jenže nebylo kam.
Do něčeho vrazila.
Lekla se.
Prudce se otočila, její oči nyní zíraly na nějakou bednu.

Rukama se snažila posunovat po podlaze a něco vyděšeně mumlala. Dobře ji slyšel, ale vyslyšet nechtěl.
Zlověstně se na ní usmíval. Každý její posunek, od něho dál, znamenal, jeho krok, k ní blíž.
„ Ne, ne, to ne! Prosím!“
Letmým pohledem zjistila, že se za ní, táhne krvavá čára. V blesku odvrátila zrak.
Tak tohle ne…
Kolega již na ní neměl dohled. Zmizela mu kamsi za rohem. Pouze viděl, toho, kdo právě rozhodoval o její každé vteřině.
Stál nad ní.
Viděl, jak na ni zase namířil hlaveň své zbraně.
Zařval!
„Né!“

Strach.

„Chcípni!“ zavrčel naposled.
Obchodním domem zazněl další výstřel.

*************

„Aááá!!“ vykřikla ze spánku Saša, cukla sebou tak prudce, že se probudila. Všimla si, svého rychlého dechu. Také její tep nezůstal pozadu. Snažil se s dechem tvořit stejný rytmus. Stále jako by poslední vteřinu snu, měla před sebou.
Vidění měla rozmazané, ale jen chvíli. Digitální hodiny na palubové desce ukazovaly 01:30.
Kapky deště prudce bušily na kapotu jejího auta. Byl liják. Pořádný!
Blýsklo se.

Miluji bouřky….

Dešťové kapky tvořily divoký tanec na asfaltu. Nejprve se o něj roztříštili a odstředivou sílou pak vyskakovali pár centimetrů nad cestu, a postupně splývaly s ostatními kapkami. Ty opět, jako by utvořily další a další…

Najednou se ozvalo zabouchání na sklo.
Saša se lekla.
Pomalu „odrolovala“ okýnko.
Uviděla nějakého muže v pláštěnce. V té tmě a prudkém lijáku spíše vypadal, jako nějaká mystická postava. Všechna voda co se tříštila o pláštěnku, stékala v několika malých proudech na zem.
Rozsvítil baterku a posvítil Saši přímo do očí. Ta se zakryla dlaní. Muž pochopil, baterka nyní svítila do interiéru auta.
„Haló, je vše v pořádku?“
„ A-ano, proč?“ uvažovala kdo to je, že na ní klade takové otázky.
„No, slyšel jsem z auta nějaký výkřik!“
Až nyní Saši došlo, co se stalo. Musela se trochu zastydět.

Až tak živé sny, nemívám…
Co se děje? Tenhle je už druhý za tento měsíc…
Plno otázek, na něž neznáme otázky….


„Aha…ne, vše je v pořádku“ stále nevycházela z údivu. Pořád nechtěla uvěřit, že se jí něco takového zdálo. Co to má být? Na tuto otázku, neznala odpověď‘.
„Opravdu?“ podíval se na Sašu nedůvěřivým pohledem, avšak rázem se tento pohled změnil na milý, až skoro usměvavý.
„Ano, opravdu…“ ucukla pohledem. Něco ji na tom pohledu znervózňovalo, nevěděla přesně co, ale ten pohled, jí svým způsobem vadil. Vzbuzoval v ní nepříjemné, nevysvětlitelné pocity.
Muž odešel.

Byla unavená…


Sen, ten příběh, s nedokončeným závěrem….
Co to bylo? Mělo to snad něco znamenat? Nějaké varování, nebo to byly jen zdeformované myšlenky, dlouholetého povolání? Varování? Nebo, jen vnitřní strach, mého podvědomí…
Mého podvědomí, co se bojí reality? Ano, realita je krutá, ale copak se musím bát?...
Sny, nedokončené příběhy…
Mnohdy jsme rádi, že neznáme konec, někdy zase hořce litujeme…jenže nyní?
Ani nevím…
Proč?
Odkud se berou tyto sny? Už je to moc často….
Moc často na to, abych to nechala být…
Za jakou cenu, tyto sny máme, snášíme?
Za cenu spravedlnosti? Nebo snad kvůli našemu naivnímu pocitu, že snad něco změníme? Sny, jejichž průběhy nás děsí…
Člověk, jako já, už by si pomalu mohl zvyknout, ne?
Ne!
Na tohle se zvyknout nedá. Tak jako se nikdy ve vašem povolání nenaučíte, s klidným srdcem, oznámit smrt někoho blízkého…nejde se to „naučit“.
Tak jako nejde vnímat, tyto sny…
Snad, to k nám i patří…
Možná, že je to tak správně, varování…
Možná, že to jsou jen občasné zkoušky naší psychiky, naší pochroumané psychiky, která už zažila a zvládla dost!
Zkrátka to k nám asi patří…


**********************

Semir také neměl noc o nic klidnější. Spal, avšak odpočinek nepřicházel.
Ve skrytu duše, pomýšlel na útěk….
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Místo na pokráčko

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Místo na pokráčko

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Místo na pokráčko

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Páni, páni! Shocked Velmi zajímavě, napínavě napsáno! Very Happy
Samozřejmě se tlouštík s dlouhánem musí neustále hádat, to by nebyla Kobra Kobrou Laughing Laughing Laughing
A na Sašu jsem si hned zvykla, na to, že vlastně nahradila nějakého pánského parťáka Smile
A pásy jsou skvělééééé!! Laughing Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Re: Kde jsou Démoni, jsou i Andělé...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Moc díky za novou povídku Very Happy

ó, pěkný začátek a popis jak začínajícího jara, tak i cesty do práce Very Happy to zásobení jídlem je roztomilé!

„Dobré ráno a dobrou chuť!“
„Děkujeme!“ ozvalo se dvojhlasně. Šéfka se na ně lehce káravě usmála jako by jim chtěla naznačit, že s plnými ústy se nemluví, načež se pak otočila na Semira, který tušil, co teď nastane.

Moc milý dialog a setkání kamarádských lidí Very Happy

Uhuhu, ti dva se hádají? o pravítko? XD

a zajímavé jsou ty myšlenky vyjádřené kurzívou, milá forma Smile

Jeli plynule, občas předjeli nějakého účastníka provozu, co nejel podle „jejich představ“ o rychlosti.
asi jich bylo hodně Very Happy

Pásy používat! Vždy a všude! Vím o chlapíkovi, co chtěl popojet po parkovišti - někdo do něj šťouchl a airbag ho zabil, protože neměl pásy. Taková zbytečná smrt...

Řidič v tom žlutém skvostu však nebyl přiopilý, ani vyumělkovaný frajer, či pirátem silnic. Byl vyděšený k smrti.
Skvěle efektně napsáno Very Happy

To už Semir se Sašou vyděšeně sledovali, jak auto dostává prudký smyk. Skřípání brzd, kolotoč…svět se s Tebou točí, a Ty jen čekáš, co nastane. Život, nebo Smrt? Kdo zvítězí….
Žluté auto přeletělo svodidla a s velkým rachotem krčícího se plechu dopadlo mimo dálnici. Naprosto zničené…jeden život zanikl…jedna svíčka života, právě uhasla…

tohle je vážně moc dobře napsané! *tleská*

Vůbec celá povídka je zajímavá a napínavá Smile

Ó, Semirek v krizi! To jsem zvědavá!!!

Jinak doporučuji použít pro oddělení prostoru a času hvězdičky Very Happy takhle je to maličko zmatené a chvílemi nevím, o kom přesně mluvíš Embarassed

Muchachacha, poslední díl je fakt napínavý, nemohu se dočkat, co bude - a chudinka Semirek, to už je uvězněný celé dny?

Když doladíš ty přechody mezi časy a osobami, bude to dokonalé, Saso Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Woxí: Jů, moc děkuju za krááásnej koment...ano vím, v časech pokulhávám.. A na ty ** budu myslet Smile

Za prvé, hlavně děkuji, že se Ti lípí napínavost a zajímavost dílka. Embarassed ( Snažím se na sobě hodně pracovat, a chci vidět ony krásné výsledky. Děkují Embarassed )

Děkuji za milé přivítání kurzív....( jsou to takové moje, malilinkaté úvahy...a dodávají dílku jistou odlišnost. Také hodně vystihují mé pocity a myšlení) Smile

Aaaano, Semirek v krizi - moc dobře vím, proč tyto části máme nejradši, že? Laughing ( Jedině tehdy, dokážu být při K11, opravdu nalepená k obrazovce - Horečnaté sny, to potvrdily) Laughing

Juju, celé dny....absurdní, zdá se...ale myslím, že i možné... (Nj, fantazie pracuje trošku jinak, než realita - a u mne, v podstatě pokaždé Laughing)

S tím dialogem, přesně takhle jsem chtěla, aby to vyznělo! Smile...Přece jenom, pracují spolu léta, a myslím, že jsou určitě mnohem více, než jen "kolegové" Smile A taky, jsem milému prostředí, určitě více nakloněna. U nás v práci, jsme taky jako velmi dobří přátelé, a to tam pracuji jen "nárazovky". Jsme tým...a to mne nesmírně těší. A baví, to hlavně. Má to svoje výhody - strašně ráda tam chodím a strašně ráda, s nimi trávím čas...Mnohdy se tam cítím lépe, než ve škole...eh, v podstatě vždycky Smile Proto, ten přátelský dialog Smile

Dietter a Hotte, známá firma..ano, napsala jsem pravítko, abych Vás, čtenáře trošku pobavila. Ano, lehce absurdní, ale o takový nesmysl se hádat...to umí opravdu jen ti dva Very Happy Laughing Musela jsem odlehčit situaci...teď už žádná lehkost nebude Twisted Evil MUHAHAHA

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Ahojki, ještě malý, nenápadný dověteček Embarassed

Nové kousky, budou vždy označeny fialovou barvou, takže by se Vám v tom, mohlo lépe orientovat Wink Uff, tak snad...budu se snažit psát co nejpřehledněji a hvězdičkovat, aby jste nemuseli tápat kdo je kdo a kde Laughing

Díky za pozornost. Embarassed

V nejbližší době opět zfialovím aktualní, nový díl Smile

Sasík.

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Chudáčci, oba dva! Sad Snad Semira brzy osvobodí, nechtěla bych být zavřená, natož u takového očividného magora. Jen pizza a energiťáky, brrrrr... na druhou stranu, vyděržaj, Semire, třeba ho tenhle životní styl brzy zahubí! Laughing Laughing Laughing
A jsem ráda, že je Saša v poho, v první chvíli jsem myslela, žes jí Semira zabila! Sad Sad

Jsem zvědavá, co ukážou její záznamy... Very Happy

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Omlouvám se, že zde nyní nic nepřidávám, už delší dobku...ale je toho moc.

Počkáte do víkendu? Twisted Evil Laughing

O to bude delší část... Embarassed...Slibuji. Wink

Díky Sasík....

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Tak co to pokráčkoooooo? Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Ahojki všici!!

Samosebou jsem zase zapomněla Laughing
Měla jsem minulý týden dosti krušný, v pondělí až moc, tak se omlouvám.

Takže, teď jsem to, myslím si, pořádně dohnala. Very Happy

Snad se bude líbit. Embarassed


Všem jinak děkuji za komentíky....moooooc mě těší Wink Embarassed


Hezké počtení, Sasík.

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Teda Semirku, ve svém věku už by ses měl umět bránit! copak to, že jsi to nezvládl? Teď ti zbývá jen brečet, že tě nikdo neslyšel...
A raději si tím střepem zkus uvolnit pouta, trdlo Wink já bych tu kachli použila na údery do potruní, rozlehnou se po době a vytočí nějakého nájemníka natolik, aby zavolal cajty Very Happy

Oo... ten rozhodor je zvláštní - kdo to na ni mluví?
Uhuhu, vzpamatuj se, dámo, nebo se vysekáš! Alespoň teď víš něco nového o Semirovi Wink

Tohle její počínání bylo nebezpečné, nedivím se, že někdo nezastavil a obávám se, že všichni jen volali policajty, že na dálnici skáče někdo šílený Shocked šéfka ji dost možná nepochválí Sad

Spi, Semirku.

Na základce? Páni, ten ji zná asi dlouho...

Uvidíme, co bude dál...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Děkuji, děkuji Woxísku.

Komentík potěšil. Embarassed

Ano, je to dosti prekérní, poskakovat na dálnici a myslet si, že někdo zastaví...ale když už..tak už Very Happy Ona je dosti otázka, co by každý z nás udělal na jejím místě. Smile Píšu to tak všelijak, abych mohla pozorovat reakce čtenářů - Já vřele děkuji za tu Tvojí Smile

Semir už něco vymyslí, neboj. Very Happy

Moc děkuju. Sasík


A teďkom oznámení všem:

Nejspíše až do prosince nebudu mít možnost u sebe mít počítat, kde je také D/A (Kde jsou Démoni, jsou i Andělé) uložená. Takže, bohužel, nemám pražádnou možnost se k ní dostat a tudíž něco přidávat Crying or Very sad
Je mi to líto, ale nic s tím nezmůžu. Sad

Snad se nezlobíte a počkáte si do prosincového pokráčka :aww:

Sasa Sad

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Saso, pošli si to na mail Smile můžeš pak házet z mailu Smile
Pokud tedy ještě můžeš...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Woxys napsal:
Saso, pošli si to na mail Smile můžeš pak házet z mailu Smile
Pokud tedy ještě můžeš...


No to asik nepůjde. Na mejlu to nemám, naa flešce taky ne, protože udělanou kopii mi děcka smazali (omylem) a do počítače se nedostanu Sad
Ale děkuji Ti Smile

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Ahoj mí věrní čtenáři a čtenářky!

Od soboty začínám být opět aktivní....tááááákže, poslední lajdáci dočtou co tu je, a od soboty jedem pěkně nové díly...ju? Very Happy Very Happy Laughing


Děkuji, děkuji Sasík.

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Ahooooj, konečně jsem nechala zfialovět další pokráčko...

Nechť se líbí....


Sasík.

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Skvělý díl Smile . Co bude dál? Už se těším.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
AnnaE - DĚKUJI MOOOC Smile Jsem ráda, že se Ti kousek líbil. Wink


Mám pokračovat? Laughing

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Mas zajimavy styl psani, takovy ... lehce filozoficky, libi se mi, jak se v povidce prolinaji myslenky spolu s dialogy a naznakovymi popisy prostredi a situaci ... moc pekne se to cte Smile

A ani pribeh neni k zahozeni Smile

Urcite pokracuj, tesim se na dalsi kousek Smile

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Ahooooj všici!


Moc se omlouvám za dlooooouhou pauzu....nějak jsem....neměla náladu. Embarassed Napsané je to už dávno, ale...nějak se nechtělo. Embarassed


Další kousek zfialověn!


Tentokráté z říše snů... (Ten sen se mi doopravdy zdál, trošku je přibarven a upraven, ale kusanec pravdy tam je.) Smile
Jo, nepřeji nikomu... Smile


Snad se Vám kousek bude líbít a neodradí Vás. Smile

Elwen - moc Ti děkuji za komentář. Ano. Mám ráda úvahový styl...A jsem ráda, že se Ti to líbí. V přesně takovém duchu celá ta povídka je. Nechtěla jsem, aby to byl jen nějaký holý příběh, o tom jak někdo něco s někým...Chtěla jsem tam sobecky nacpat i pár svých myšlenek a názorů... Embarassed Wink


(jsem moooc zvědavá na komentáře.... Smile) *nesměle pokukuje...*

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Zaujímavý sen Smile Byť, jak říkáš, trošku přibarvený, ale přesto by nad ním asi nejeden psycholog zajásal Very Happy Ale to jsem trochu odbočila, pardon Embarassed

Píšeš nesmírně čtivě, až ti tak trochu závidím .. Zejména u téhle povídky Embarassed ale samozřejmě jen v dobrém!! Smile

Už se těším na další porci Smile

P.S. Nemáš zač Smile Myslím, že každý tu tak nějak ve větší či menší míře angažuje do příběhů vlastní myšlenky (nebo rovnou sám sebe) Smile A to právě dodává povídkám nový rozměr (aspoň dle mého skromného názoru). Smile

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Elwen: No, já si říkala, že by si psycholog smlsnul Laughing Že bych to zkusila? Very Happy Čím to jen je?... Smile Shocked A co je nejhorší? Že tento sen není jediný :/ Ještě jsem měla podobný, popsán v "Rutinním výjezdu"... Shocked Laughing

Děkuji, moc mne těší, Tvůj komentář. Moc jsi mne potěšila, že píši čtivě. Úpřímně, pěkně se tetelím... Laughing Smile

Mooooc mne potěšil... Embarassed Wink


Saša.

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Kde jsou Démoni, jsou i Andělé...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma