kajusia
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 447 |
|
|
|
Zaslal: 23.10.2010 22:09 |
|
|
|
|
Probudilo mě krákání.
Fascinovaně hledím, ještě pod vyhřátou peřinou, na let černých ptáků, kteří tak hlasitě oznamují svůj návrat.
Havrani...
Přišel můj čas.
Než odcházím ze svého mládeneckého doupěte, navlékám na sebe bonusovou vrstvu.
Teplomilný parťák se mnou rok co rok nesouhlasí, ale já mám onen čas rád. Ráno se halí do mlžného oparu, skrz který jaksi stydlivě až panensky nakukuje slunko, pokud ovšem není obloha oděná do šedi těžkých mraků. Takové dny má parťák bručivou náladu, skoro jako medvěd, který již cítí, že se blíží zima a nejraději by zůstal ve svém brlohu až do jara.
Tu a tam se ještě na stromě chvěje barevný důkaz, že podzim ještě nedávno držel ve svých dlaních žezlo vlády, jež si roční období předávají.
Vítr se zakusuje do mých odhalených tváří, uší i krku a já zvedám límec kabátu a snažím se před jeho dotěrným chladem aspoň trochu chránit.
Sluneční paprsky jsou opravdu panenské. Absolutně si nevšímají mého lákání a choulí se někde daleko, nedbaje na mé prosby mě nechávají mrznout.
Konečně jsem tady.
Procházím železnou bránou, kterou v dalších dnech projdou určitě davy lidí.
Přišel jejich čas.
Pomalu a s rozvahou, kterou mají jen ti, kteří se ve svém životě setkali již s mnoha projevy smrti, kráčím do zadní části hřbitova. Tam, pod již skoro holými větvemi jírovců odpočíváš a dáváš nám, přeživším lekci o tom, jak je vše pomíjivé.
Omlouvám se, že jsem přišel tak pozdě.
Dívám se na fotku, ze které se na mě usmíváš a láskyplně odhrnuji z náhrobní desky spadané listí, mezi kterým nacházím i hnědé kuličky kaštanů.
Měl jsem moc práce.
Slyším tě, jak odpovídáš ťafkou, že je to jenom naučená fráze lidí, kteří neumí život prožít.
Snažím se, drahá. Jenže... Poslední dva měsíce to nešlo. Mám pocit, že mě má milenka Práce ubíjí a svazuje.
V polo-kleče usedám na okraj náhrobní desky a povídám si s tebou. Kolemjdoucí by si mohli myslet, že jsem se zbláznil. Co je mi po nich.
A možná blázním. Cítím tvou dlaň na rameni, jak jsi to dělávala, když jsem měl hlavu plnou nepříjemných myšlenek a povinností.
Nedávno jsme s parťákem jeli kolem rozestavěného domu. Budova je hotová, chybí interiér, okenní rámy, výplně. Místo nich v budoucích oknech povlávají kusy černého igelitu.
V jednu chvíli jsem měl pocit, že se dívám sám na sebe: zničeného, smířeného se vším, co přijde. Vyděsil mě pohled mých vlastních očí, které byly bez naděje. Jen zíraly před sebe, jako nezúčastnění diváci vší té pomíjivosti, honby za ničím a zbytečnosti.
Neboj, jsem v pořádku. Minulý týden jsem měl naordinováno volno a to si piš, že jsme toho s parťákem náležitě využili.
Jenže milenka Práce pokoj nedá, už zase dotírá, že ji nevěnuji pozornost, kterou by si přece zasloužila a chudáka Volný čas přitlačila ke zdi, kdyby se opovážil oponovat.
Drahá má, musím jít.
Vstávám, zapaluji svíci, kterou vkládám do lucerničky k tomu určené. Na náhrobní kámen pokládám barevný javorový list, který stejně ihned sfoukne vítr, ale ty víš. Musel jsem.
Odcházím a v duši cítím pokoj a klid, který jsem potřeboval opět najít.
Přišel můj čas.
Ještě se ohlížím přes rameno, jelikož mám pocit, že mne k sobě voláš zpátky.
Zase přijdu, drahá, neboj.
|