AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Krok do neznáma
Changer the Elder


Založen: 26. 02. 2008
Příspěvky: 21
Bydliště: Doupě
Odpovědět s citátem
Každý si zaslouží druhou šanci.
Volně vychází z epizody Auf Leben und Tod

Star of the show: Tom Kranich
V dalších rolích: Anna Engelhardtová, Frank Traber, Susanna von Landitzová, Semir Gerkhan, Petra Schubertová, Chris Ritter

Technická poznámka: Tohle je pravděpodobně jediná povídka, která se zaměřuje výhradně na někoho z K11. Jinak si zůstanu na svém písečku.



Krok do neznáma

Rozhraní mezi světlem a temnotou. Nesnášel to všetečné prázdno těsně před probuzením – takový nádech před kýchnutím, které nikdy nemělo přijít – neschopný spát ani vstát. Ale nakonec vždycky přišlo to otravné přehoupnutí ze snění do bdění.

Stačilo jen počkat, až si spánkem opilý mozek uvědomí onu otravnou povinnost: Vstávej, lenochu! Jde se do práce!

Práce…práce…

A tehdy si všiml, že je něco jinak. Někde, nějak se něco zvrtlo, ozubené kolečko z nějakého důvodu, který nebyl s to si přesně uvědomit, přeskočilo na jinou kolej. Ale čím víc se po tom důvodu natahoval, tím víc mu unikal.

‘Jako pokoušet se za hustého deště v kluzkém blátě chytit kličkujícího zajíce,‘ pomyslel si s úšklebkem a vzápětí se zarazil. Jak ho proboha napadl takovýhle příměr?!

Bahno. Déšť. Oheň. A chlad. Strašlivý chlad, před kterým není úniku.

Najednou mu všechno zapadlo do sebe. Prudce se nadechl, jako někdo, kdo se dlouhou dobu potápěl a zapomněl, jak se vynořit. Bylo to v podstatě právě takové – jako vynořit se z velké hloubky znovu do světla. Vzepřel se a zamířil k hladině.

Probuzení bylo obvyklé, i se vší otupělostí, která měla nepříjemnou tendenci ho provázet. A přesto se něco změnilo. Jako by kus jeho samého pořád spal a nebyl ochotný se probrat.

Všechno kolem sebe vůbec vnímal jako sen. Barvy jako by byly vybledlejší, světlo matnější a zvuky přidušené. Ohlédl se k oknu. O sklo stále vytrvale pleskaly velké kapky.
‘Tak odtud ten déšť,‘ uvědomil si. Všechno kolem mu ubíhalo jako zvláštní vize. Netušil jak se oblékl ani jak se octl…kde vůbec byl?…Vlastně si nebyl schopný vybavit že by vůbec vstal a někam šel.

Stará špinavá ulice ho vítala svou pochmurnou atmosférou. Rozpukaný chodník byl skrytý starými napůl opadanými buky. Pouliční osvětlení poskytovalo jen nahodilé ostrůvky světla které nesahaly dál než metr od zdroje.

Déšť byl jakoby zředěný. I když se v louži naproti přes ulici tvořilo vlnobití, jeho zasáhlo jen pár drobných kapek, které ani neprosákly tvídovým kabátem.
Nevěděl kam jde, ani proč. Prostě vykročil vpřed a čekal, kam ho jeho vlastní kroky donesou.

Domovská stanice jeho i kolegů, kolínská Dálniční. Rozhlédl se po důvěrně známé kanceláři. Takový pořádek na stole snad nikdy neměl. Vždycky si ve svých věcech udržoval jakýsi organizovaný chaos, kterému sám plně rozuměl, ale pro ostatní byl nepochopitelnou šifrou. Pak si znovu vzpomněl. Už tu nejsou věci, ve kterých by svůj organizovaný chaos mohl vést.

Tmu v objektu narušoval jeden jediný drobný kužel světla. Zadíval se jeho směrem, směrem kanceláře své nadřízené. No jistě, znovu pracovala dlouho do noci. Ze zvyku zamířil k proskleným dveřím a, aniž by vešel, tiše pozoroval lvici uvězněnou za mřížovím z žaluzií…

_____________________

Ve skutečnosti měla Anna Engelhardtová k práci víc než jen daleko. Ačkoli věděla, že se jí takhle jen nakupí nehotové spisy a nevyřízené záležitosti, nedokázala se na nic soustředit. A tak jen seděla za svým stolem, neschopná donutit se byť k sebemenší činnosti. A přitom měla tolik důležitých úkolů. Třeba pohřbít dobrého přítele.

Uvnitř si pro sebe vedla bezcílný monolog. Pátrala v paměti a třídila to, co našla.

'Kolik jizev jako je tahle si ještě odneseme? Kolik přátel ještě ztratíme? A co Semir, kolik svých kolegů ještě bude muset vidět umírat?'

Byly chvíle, kdy měla jejich práce smysl – zachránili přece nespočet životů. A pak byly chvíle, přesně jako tahle, kdy život ztratili. Ano, ztratili, protože nikdy nemohl zemřít jen jeden. Vždycky s sebou vzal i kus jednoho každého z nich.

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. A proto nikdy nepátrej, komu zvoní hrana – zvoní tobě.“

Pokud tenhle citát někomu patřil, pak jim zcela jistě.

Anna se hořce usmála. Vypadala jako bizarní socha osvícená jen nicotnou žárovičkou, jak tam tak seděla bez hnutí. Kdokoli, kdo by ji viděl, by dřív nebo později neodolal nutkání zjistit, jestli vůbec vnímá.

Naštěstí pro ni byla sama. Alespoň podle obvyklých měřítek. Nemohla tušit, že jen kousek od ní stojí důvod jejích chmur.
_____________________

‘Jsem tu a přitom tu nejsem. Bezva, je ze mě paradox, to jsem si vždycky přál,‘ pomyslel si a ztěžka vzdychl. V hrudi se mu usadil zvláštní pocit a nechtěl se hnout, jako nějaký trudomyslný had, který si paličatě střežil místo ke slunění. A znovu se začal vrtět, přesně jako se vrtěl před chvílí, jen o něco málo urputněji.

"Vždyť už jdu! No dobře, dej pokoj aspoň chvíli, nech mě se rozloučit, jo?"

Aniž by prošel dveřmi, stanul před stolem své bývalé nadřízené. Dřepl si před něj, aby se dostal do jejího zorného pole.

Věděl, že ho vnímá asi stejně tak dobře jako kteroukoli molekulu kyslíku kolem, ale udělal to stejně, alespoň pro svůj vlastní pocit.

Vzápětí už byl tažen zase jinam, pryč od útulné stanice a vstříc dalšímu cestování. Nevěděl proč, ale měl pocit, že se nějakým způsobem vymyká času. A opět déšť, znovu stejně nicotně dopadající. Mohl vidět jednotlivé kapky, jak se tříští o dláždění chodníku, ohýbají listy plevele dravě se deroucího z puklin a líně stékají po kapotách zaparkovaných vozů, které nejen díky své práci dokázal všechny do jednoho bez problémů zařadit.

Lahvově zelený Renault Modus, tamhle pod stromem Ford Fusion barvy námořnické modři, jako liška zrzavá Fabia, až úplně vzadu schované precizně zaparkované černé „Éčko“…

‘Ale ne.‘ V celém Kolíně a okolí osobně znal jediného člověka, který momentálně vlastnil klíčky od černého vozu Mercedes-Benz E 220. Ale soudě dle stylu stání, nebyl to tentýž, kdo ho řídil.

S tímhle zjištěním se opět ozval onen nepříjemný hlásek, který ho poháněl vpřed. Se zahořklým šklebem se dal do pohybu a připadal si přitom jako soumar vedený na porážku – zdánlivě jdoucí o vlastní vůli, ale vždycky je tam nějaký řetěz, který ho táhne.

Deštivé počasí vystřídalo místo jindy vřelé a přátelské. Byl tu za život jen párkrát, ale nikdy nezažil, že by tu panoval chlad a tma. Tak jako nyní. Temnotu i tentokrát ozařoval jen jeden nepatrný ostrůvek světla.

Dalo mu mnohem větší práci objevit, co hledal.
‘To jsou nápady, ještě mi in memoriam uspořádat bojovku,‘ zabručel, když je konečně našel – dva zmoklé a skleslé komisaře.
_____________________

Týmový protějšek Toma a Semira seděl v pološeru, osvětleném jen slabou zářivkou poblikávající v kuchyni, na koberci, v rukou jen sklenice vína a dlaň toho druhého. Zpočátku zachovávali mlčení, ale ticho je tížilo víc kámen, a tak jim nyní dlouhé minuty líně odtikávaly v tiché konverzaci.

Jak míjely hodiny, zbavili se postupně alespoň části břemene, které na ně uvalil pohřeb kolegy a dobrého přítele. Část na nich však zůstala, ta nejhorší – strach, že příště se na jeho místě objeví jeden z nich.

„Víš,“ řekla Susanna, když znovu zavládlo mlčení, „je takové staré přísloví. ‚Nelituj toho, že už ho víc není, naopak se raduj, že kdy žil.‘“

Frank si ji přeměřil pohledem. „A tyhle poučky ti přicházej na mysl samy, nebo si je necháváš posílat doporučeně poštou?“ Na to jeho parťačka jen něco zamumlala a znovu zmlkla. „Ale ať to řek kdokoliv, měl pravdu,“ uznal muž nakonec s pokrčením ramen a zvedl sklenici, jen aby seznal, že je poněkud prázdná. Její sestra v druhé ruce na tom nebyla lépe.

Komisař se natáhl pro láhev a obě dolil. „Dojeli jsme, kolegyně,“ oznámil očividné, když ve sklenicích skončilo i posledních několik kapek.

„Hm, chtělo by to ten přípitek.“

„To jo.“

„Tak ho prones ty, jsi služebně starší.“

„Fajn.“ Frank se chvíli odmlčel a sbíral odvahu k tomu vyřknout ona slova, jako by teprve ta měla ukončit něčí život. Jako by to olověná střela neudělala už dříve. „Na tebe, Tome,“ řekl a mimoděk obrátil pohled k nebi – tak hluboko je zakořeněná víra…nebo spíš možná bláhová touha člověka po Ráji – „May angels lead you in, kamaráde.“
_____________________

Přízračný komisař se na schlíplý Tým 2 přátelsky, ač smutně, zazubil. „Děkuju pěkně, kolegové.“ Zvedl se z gauče a chystal se znovu jít, když se ho ten nepříjemný hlásek jal vyhánět zase o kus dál. Pak se však zarazil a ohlédl se zpět. Koneckonců, bylo to naposledy, kdy mohl tyhle dva vidět. Pracovně se míjeli tak často, ale vždycky bylo nějaké „později“, kdy si to všichni mohli vynahradit. Teď už se žádné „později“ konat nebude.

Povzdechl si. Byl na řadě.
„Budete mi chybět. Hodně štěstí,“ zamumlal a znovu zalitoval, že už ho nemůžou slyšet.

Nakonec jen zavrtěl hlavou. Byl čas. Odvrátil se a přitom zavadil pohledem o lampičku rozsvícenou nad kuchyňskou linkou. Měkké světlo se rozlévalo po kuchyni a postupně bylo pohlceno všudypřítomným stínem. Dvojice tak seděla přesně na hranici temnoty a pološero jim dodávalo stejně přízračný vzhled, jaký měl on sám.

To světlo ho k sobě táhlo, jako plamen táhne můru. A stejně jako ona můra, ani on si neuvědomil, nakolik ho může pohltit a sežehnout, když se mu příliš přiblíží.

Neměl ponětí proč nebo kdy, už vůbec ne jak, ale najednou bylo všechno jinak. Čtyři stěny a strop zmizely a nahradila je podmračená obloha. Déšť ustal, přesto však byl někde slyšet šepot vody.

Komisař zamrkal a uvědomil si, že světelný zdroj, který ho hypnotizoval, už není osamělá žárovka nad kuchyňskou linkou, ale jen jedna z mnoha kopulí pouličního osvětlení. Nad ní se jako štíty klenuly nosníky a oblouky deroucí se do neuvěřitelné výšky. Mezi nimi jako skrz mříž nahlížela pohádkově nasvícená katedrála.

Když se otočil, uvítala ho černá hladina Rýna, zvláštním způsobem uklidňující i znepokojivá. Obrovská masa vody plynula svým vlastním tempem, rozčeřená jen nedávnou prudkou průtrží mračen.

„Na tři věci v životě lidé rádi zírají: vlnící se proud, plameny v ohništi a rolbu jezdící kolem dokola.“

Usmál se. Když tuhle větu slyšel poprvé, složil se smíchy.
'No, rolba a plameny nikde, tak mi snad ten proud bude stačit.' Opřel se o zábradlí a nechal se unášet šumem vody. Dovolil řece, aby ho strhla s sebou a pomalu vyplavovala bolest i černé vzpomínky. Nepříjemnou pachuť smrti, střelu zarytou hluboko do prsou, zoufalství i nespočetněkrát zažitý pocit bezmoci, vzpomínky na Elenu, na Petru…

'Ne!' Silou vůle se odtrhl. Nemohl se jen tak vzdát toho jediného, o čem si bláhově myslel, že mu nikdo nemůže vzít. Bylo by tak snadné nechat všechno špatné odejít. ‘Dokud cítíš bolest, můžeš si být jist, že jsi naživu.‘ Vzápětí si uvědomil, že sám sebe ještě víc zmátl. Dala se na něj tahle filosofická poučka vůbec aplikovat? Cítil bolest, ale nebyl živý. A když nebyl živý, nebylo už tak nějak jedno, jestli ji bude cítit? A proud byl tak lákavý, bylo by snadné se mu poddat. Uvědomil si, že uvažuje jako sebevrah, který čelí svému možná poslednímu rozhodnutí.

Od temné myšlenky ho vysvobodil zvuk kroků někde napravo od něj. Odvrátil se od mlčících vod Rýna jen aby se střetl s někým, koho tu nečekal.
‘Tak kvůli němu jsem tady…‘
_____________________

Vrchní komisař Gerkhan jako by během dvou dnů zestárl o dvacet let. Rysy měl strhané a jiskra v očích byla nahrazena uštvaným výrazem, který u něj jeho parťák ještě nikdy neviděl. Ztěžka dosedl na kamennou lavici a nepřítomně civěl před sebe. Ztráta Toma nejen že v jeho srdci vyryla hlubokou ránu, ale otevřela i roky starou jizvu, kterou po sobě zanechal André.

André byl jeho vzor a učitel. Vštípil mu zkušenosti, které pak on sám mohl po letech předat Janovi. Jen jednu lekci se naučit nedokázal, tu úplně poslední, kterou mu André Fux kdy udělil – jak se smířit se ztrátou blízkého přítele.

A teď ztratil dalšího. K Tomu Kranichovi ho vázalo pouto nekuté krví, a přesto obdobně silné. Kdokoli by řekl „Je to jako by ztratil bratra,“ byl by stále ba míle daleko od pravdy. Semir totiž bratra doopravdy ztratil. Svým způsobem.

A přitom stačilo tak málo. Vždycky Tomovi vyčítal nedochvilnost a teď by mu paradoxně zachránila život. Jednou přišel někam včas…a Semir se naopak tragicky opozdil. Dvě minuty, možná méně – tak málo stačilo a vše mohlo být jinak. „Dej na sebe pozor,“ bylo to jediné, co mu jeho parťák stihl říct. Čas se tehdy stal nelítostným a krutým nepřítelem.

Z toho hrůzného večera si zapamatoval nakonec jen jedinou věc. Zimu. Ne však tu způsobenou deštěm a ostrými zuby větru, ale tu, kterou pocítil, když něco v něm s Tomovým posledním výdechem navždycky umřelo – jako by si bral kus jeho samého do hrobu coby vzpomínku na jejich přátelství.

Přízračný komisař zavrtěl hlavou. Nevěděl jak je to možné, ale dokázal nějak vycítit, co se jeho kolegovi honí hlavou. Netušil, jestli je to jeho současným stavem existence, nebo prostě tím, jak dlouho se znali. A bylo mu to jedno. „Ani nevíš jak mě to mrzí, Semire. Ale teď už se nedá dělat nic,“ povzdechl si a položil bývalému parťákovi ruku na rameno.

Turek překvapeně zamrkal. Najednou byl ochotný přísahat, že se jeho kolega vrátil, že stojí přímo za ním. Instinktivně se ohlédl, ale neviděl nic než masivní konstrukci mostu za sebou. Nemohl vědět, že se dívá Tomovi přímo do očí. A že ten jeho pohled s překvapením opětuje. A tak se jen otočil zpět, skleslejší než předtím. ´Blouzním,´ pomyslel si hořce. ´Už nikdy ho neuvidím, když se ohlédnu.‘ Pak si na něco vzpomněl. Sáhl do náprsní kapsy a vylovil odtamtud dva roky starou fotografii. Z neustálého nošení v bundě byla už lehce ošumělá, měla oslí ucho a vypadala, že už minimálně jednou prošla trávicím traktem pračky. Přesto byl obrázek na ní stále zřetelný.

Vyrazili tehdy s Tomem na víkend do Schwarzwaldu pod stan, jen sami dva. Na dva dny nechali všechny starosti doma a prostě si užívali život. Semir zalitoval, že tohle je jediná fotka, která se z jejich výletu zachovala. Ostatní byly beznadějně rozmazané. Doteď nepřišel na to, proč.

Tuhle pořídili až jako úplně poslední. Do tváří se jim promítlo klukovské nadšení z vydařené, i když poněkud neplánované akce a radost, kterou měli ze vzájemné společnosti. Radost, která mu po zbytek života bude upřena.

Semir zaskřípal zuby, když si vybavil tvář muže, ke kterému ho nyní poutala nezměrná, hluboko zakořeněná nenávist. Tvář muže, kterého považoval za vraha. Přísahal si, že nebude mít klid, dokud jeden z nich nepřestane dýchat, čert vem regule. A bylo mu jedno, který z nich to bude.

Kdyby ho Šéfová u výslechu nebyla zastavila, už dávno mohl mít svou pomstu. Byl by schopný zabít. Ale nedokázal se jejímu rozkazu vzepřít, ačkoli zrovna tohle byla jedna z velmi vzácných chvil, kdy si to přál. Jenže prostě nemohl. Děkoval jí za to. A zároveň ji nenáviděl.

Nedokázal se s přítelem ani rozloučit. Nemohl ho prostě pohřbít, dokud všechny své dluhy nesplatí. A to nebude, dokud bude ten druhý žít.

Věděl, že dřív než ho dostane, mu jeho tvář z hlavy nezmizí. A jeden výjev nevymizí už nikdy - Mark Jäger sklánějící se jako orel nad mršinou nad jeho umírajícím parťákem. Nikdy nemohl zapomenout ten výraz dravce, který probleskl jeho jasně zelenýma očima. Ani na jeho nevzrušený tón, když ho vyslýchali. Proto se nechal tak snadno zatknout - věděl, že mu to projde. Byl přesně hoden svého jména. Lovec; chladný a vypočítavý.

Ne. Bylo načase přestat. Aspoň na chvíli za posledních osmačtyřicet hodin. Proto sem koneckonců šel. Zapomenout. Na pár vteřin, minut, možná i hodinu nebo dvě, co na tom záleželo. Stal se démonem pomsty a docílil jen toho, že musel vrátit odznak. Dokonce ani Andrea už při něm nestála tak pevně, jak si myslel. V očích ho začaly pálit slzy. Svět, ve kterém byl zvyklý žít, se pod ním propadal a on se cítil unavený jako ještě nikdy.

Tom pár minut pozoroval vnitřní boj, který jeho parťák vedl, pak si k němu přisedl. Chvíli oba jen tak zírali před sebe na temnou stuhu Rýna. Tom nevěděl, co by řekl, a Semir neměl moc s kým mluvit. I tak to byl však on, kdo prolomil monotónní šum vody. Potřeboval se nějak uklidnit. Alespoň na chvíli znovu utéct pod křídla iluze, že je všechno jako dřív – tak, jak to být má.

„Kdybys tu tak byl, Tome.“

„Neboj, jsem tu. Jenom mě neslyšíš, tak je to na pendrek,“ ušklíbl se duch kysele.

„Potřebuju tě. Bez tebe to nerozlousknu. Sám se tomu hajzlovi na kobylku nedostanu,“ zavrtěl malý komisař hlavou poraženecky.

„A myslíš, že já jsem na tom líp? Vím, kdo mě zabil, a nemůžu ho jít ani strašit, když nevím jak se to dělá.“

„Zkoušel jsem to, věř mi. A mělo to jedinej výsledek: seřvala mě Almara.“

Tom střelil po svém parťákovi pochybovačným pohledem. „Tak nějak si nejsem jistý, že chci vědět jak jsi to zkoušel.“

„Teď už je to stejně jedno, vzít zpátky to nemůžu. A suspendovanej ti nepomůžu.“

„To ne. Ale ber to tak, že jsme si kvit. Já ti průhlednej taky moc nepomůžu.“

Semir se ještě jednou nadechl, ale mluvit nedokázal. Ať se snažil sebevíc, už to nemohlo být stejné. Hrdlo měl příliš seškrcené slzami a zoufalstvím. Nevěděl jak dál. Co udělat, co říct, nic. A tak tam jen stáli, zlomený komisař a přízrak, a mlčky naslouchali šumu vody.
_____________________

Tom zaskřípal zuby. Ten nepříjemný hlásek ho zase táhl dál. Začínal ho nesnášet.

Ještě jednou se podíval do unavené tváře svého parťáka. Žádná slova se nezdála dost silná na to, aby prostě přeťala pouto, které si k sobě za roky spolupráce vytvořili. Bylo prostě snazší se otupit a nechat ten vtíravý hlásek, ať rozhodne za něj.

V myšlenkách se mimoděk vrátil zpět do těch posledních několika minut, které strávil mezi živými. Celou scénu měl před očima jako na divadle. Stál mimo vlastní tělo a přitom věděl o všem, co se s ním dělo. Cítil to bolestné uvědomění nadcházejícího konce, ten strach vyvolaný pudem sebezáchovy, když poznal, co přijde vzápětí, ale i tak sebou mimoděk škubl, když štěkl výstřel. Jako by ho znovu objal ten podivný pocit obrovského žáru a hned nato prudkého chladu. Pocit umírání.

Potřásl hlavou. Aniž si to uvědomil, byl náhle zase jinde. Rozhlédl se a zatrnulo mu. Tušil, že se dostane i na tohle, ale nebyl si jistý, jestli je dost připravený.

„Můžu vůbec někdy být?“ Zeptal se sám sebe.

Na rozdíl od ostatních míst, která navštívil, tady nezmíral ani jediný ostrůvek světla. Pokud světlo bylo nadějí, tady bylo zadušené. A nebo prostě jen vyprchalo, těžko říct.

Komisař chvíli zarputile zíral do země a sbíral síly. Nakonec někde našel odvahu k tomu, aby vzhlédl.

'Je ještě krásnější, než si jí pamatuju,' polkl suše. Ne. Nebyl připravený znovu se rozloučit se ženou, kterou miloval. I když tentokrát stál na druhé straně, byla to stejná bolest jako před lety. Jako by mu nějaký dravý démon vyrval srdce z těla a před jeho očima je páral na kusy.
_____________________

Měla pocit, že se celý svět smrskl na jednu jedinou blýskavou hvězdičku na noční obloze. Přestat se soustředit na všechno kolem Petře připadalo o tolik snazší...ale i tak nedokázala zabránit slzám, aby jí kanuly po tvářích, o nic lépe, než by zvládla nařídit podvečernímu vánku, aby přestal vát. Ale ani jeho chladivý dotek nedokázal utišit pulzující ránu.

Sama věděla, že bolest nezmizí ani se neutlumí. Jen čas ji dokáže zatlačit někam do podvědomí, kde bude číhat jako raněná šelma. A až to bude ona sama nejméně čekat, zaútočí. Ale ztratit se nemůže.

Někde blízko se rozezněl rachot hromu jako herold další bouřky. Petra jen zavřela oči a stáhla si deku těsněji kolem ramen, jako by to bylo to poslední, co bránilo, aby se rozpadla na kusy.

'Není to fér,' napadlo ji za poslední hodinu snad po sté. 'Proč si život vybírá tu nejkrutější daň na těch nesprávných? Proč ti, kteří si zaslouží alespoň střípek štěstí umírají tak brzy a násilně?! Proč!' Ale násilný výslech sebe sama jí nebyl nic platný. Otázky jen s nepříjemnou ozvěnou odplynuly do ticha a zanechaly po sobě hořkou pachuť bezmoci.

Jistě, nebylo to fér. Ale život sám takový není nikdy.
_____________________

Vidět ji takhle zranitelnou bylo ještě horší než jeho vlastní žal. Měsíční svit ukázal, co umí, a přidal celé scéně na tiché nádheře. Tom byl v tu chvíli schopen obětovat doslova vše, jen aby ji směl ještě jednou naposledy vzít do náruče a utěšit.

Jenže nemohl. A už nikdy moct nebude. Zdála se být tak blízko, že stačilo sotva natáhnout ruku...a stejně tak mohla být na míle daleko. Mohl jen stát a dívat se, vrývat si do paměti každý detail tak, aby nikdy nezapomněl.

Nevěděl, jak dlouho tam jen stál. Bylo mu jedno, kolik času uběhlo – nikdy to nemohlo být dost. Zoufale se snažil vzepřít, když ho nepříjemný hlásek znovu táhl dál. Vší silou se snažil udržet na místě, ale čím víc vzdoroval, tím rychleji se místo vytrácelo, až nakonec zmizelo docela.

Znovu stál v temné ulici orámované léty zjizvenými buky. S jejich opelichanými korunami si pohrával vítr, ale on ho necítil.

Chvíli uvažoval, že by si prostě jen trucovitě sedl na místo a odmítal pokračovat, ale vzápětí myšlenku zaplašil. Beztak by mu to bylo k ničemu. Už sám o sobě rozhodnout nemohl – to právo mu vzala olověná střela, která nad ním vynesla rozsudek smrti.

„A kam teď?“ zeptal hořce. „Courat sem a tam do skonání světa snad nebudu, nebo jo?“ S rukama v kapsách bezmyšlenkovitě šel, kam ho vlezlý hlásek táhl. A znovu nevěděl jak, ale našel sám sebe mezi náhrobky kolínského hřbitova. Nad čerstvým hrobem tam seděl muž zhruba jeho věku s výrazným orlím nosem a pichlavýma zelenýma očima. Aniž se musel ptát, věděl, koho před sebou má. Věděl o všem, co se stalo od jeho smrti. Dokonce měl pocit, že ví i o věcech, které teprve nastat měly. Jako by ho mu ztráta fyzického těla strhla klapky z očí.

„Takže ty jsi ten novej, jo?“ položil řečnickou otázku. Všiml si písmen na dubovém kříži. Berndt Simon. Neznal nikoho toho jména. Mimoděk se otočil směrem, kterým věděl, že leží jeho vlastní kříž. A věděl také, že je tam někde i Semir.

Tomův duch jen stiskl zuby a obrátil se zpět k muži, který si naposledy připíjel s mrtvým.
„Poslechni, nevím, co jsi zač. Kdo jsi byl, už vůbec ne, kdo budeš. Ale řeknu ti jedno: jestli mýmu parťákovi jakkoli ublížíš, klidně z toho hrobu vstanu a přetrhnu tě jako hada, to ti přísahám. Pamatuj si to,“ zabručel temně.
_____________________

Chris se zamračil. Náhlý chlad, který se mu zahryzl do útrob, se mu vůbec nelíbil. Polkl doušek ze své placatky a doufal, že žár alkoholu nepříjemný pocit alespoň částečně zaplaší. Nepomohlo to – tíživá atmosféra hřbitova na něj dolehla celou svou silou.

Raději vstal. Z dlouhého sezení na studeném mramoru ho rozbolely kosti, ale rozhodl se to ignorovat. Hodil si bundu přes rameno a zamířil pryč z chrámu posledního odpočinku.

Na hlavní cestě narazil na onoho zakrslého Turka, se kterým byl poslední hodiny nucen spolupracovat. V očích mu stále viděl nedůvěru, ale poznal, že křivé obvinění padlo. Krátkým přikývnutím si stvrdili, co oba věděli, a vyrazili domů. Bylo na čase nechat mrtvé spát a pokračovat v žití.
_____________________

Tom s úsměvem sledoval, jak se jeho přítel vzdaluje. Ano, bolelo ho u srdce. Ale zároveň věděl, že to tak má být. Nemohl zůstat tady. Tenhle svět patřil živým.

Povzdechl si. Na mysli mu vytanulo, co říkával Frank – že to po smrti nemůže být tak hrozné, když se ještě žádný nebožtík nevrátil, aby si stěžoval.
Jak dlouho vlastně existoval mimo svět? Byly to minuty? Hodiny? Dny? Nebo to byly ty setiny vteřin – oddechový čas mezi tím, kdy jeho srdce přestalo bít a kdy ho našla smrt? Odpověď neznal a bylo mu jasné, že se ji těžko kdy dozví. Ale ať to bylo jak chtělo, byl za tuhle krátkou pauzu vděčný.

Naposledy se ohlédl. Po nevymetených cestách se s větrem honilo spadané listí. Už neměl strach. Odvrátil se a udělal ten rozhodující krok vstříc nejistotě nového bytí, nebo možná nebytí, kdoví? Byl to krok do neznáma.

Někde z velké dálky zněla slova staré písničky.

I don't feel no pain no more
I've left this cruel world behind
And I've found my peace of mind

I don't feel no pain no more...


Konec

_________________
"Všichni jste blázni. Hrdinští blázni. A hrdinové vždy první umírají."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN Messenger
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Wow!
To byla krááááááááááása......

Ty pocity spolukolegů ke smrti Toma.....Tomovy myšlenky.....Krááááááása Embarassed Wink

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Už když jsem tuto povídku četla poprvé - a že již od té doby uplynulo mnoho vody v řece času - tak mi z ní bylo smutno a přeci trochu i veselo. Jestli to je takovéhle po smrti, tak se vlastně ani není čeho bát...

'Kolik jizev jako je tahle si ještě odneseme? Kolik přátel ještě ztratíme? A co Semir, kolik svých kolegů ještě bude muset vidět umírat?'

Ještě určitě dost, Anničko. Je to smutné, že umírají ti, kteří si to nezaslouží a ti, pro které by to bylo odčinění všech hříchů stále pobíhají na tomhle světě a starají se o jeho záhubu...

„A myslíš, že já jsem na tom líp? Vím, kdo mě zabil, a nemůžu ho jít ani strašit, když nevím jak se to dělá.“

S tím Ti, Tome, neporadím... Ale bylo by dobré, kdybys to uměl Laughing Laughing Laughing

Tohle je moc fajn povídka, Changie Wink

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Jenom tak z nudy procházím staré povídky a na co nenarazím?! Tohle bylo naprosto dokonalé vyjádření pocitů. A nejen Tomových. Úplně živě jsem to viděla. Moc, moc hezké.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Krok do neznáma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma