| In memoriam | |
Všelicos
Administrátor
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 627 |
Bydliště: KTU |
|
|
Zaslal: 14.1.2010 23:08 |
|
|
|
|
Jsem zvědavá, koho si tam představíte...
In memoriam
Vždycky to přijde tak nečekaně...
Zní to zvláštně, především pokud předem víte, že se tak stane; a přesto lidské srdce není natolik silné, aby neplakalo. Vše se ve vás svírá a z vašich úst vyvěrá jen pomýlený škytot, který nepomůže, neutěší, možná jen trochu uleví. Svíráte si kolena a tisknete je k hrudi a slzy kanou dolů na polštář, na bělostné peřiny a skrápí je tou horkou sprchou. Třesete se jako ratlík a ptáte se, která to z rukou osudu zasáhla do vašeho života a sebrala z hracího plánu jednu z figurek ze skupiny těch vaší duši nejbližších.
Když pak přijdete na místo, kde dříve lehával, kde jedl, kde se bavil, připadá vám vše takové prázdné; jeho hrnek je bez voňavé kávy, jeho talíř je bez oblíbeného jídla, jeho milované křeslo trčí do prostoru jako stožár na potápějící se plachetnici. Jeho kabát visí tam, kde ho naposledy nechal a jen povadle splývá s neomítnutou zdí, jako by se do ní chtěl vstřebat a já cítím, jak bych ho chtěla sundat, abych na něj nemusela neustále bezmyšlenkovitě zírat... ale asi se až příliš bojím toho, že bych ho tím vymazala ze vzpomínek všech. A tak tam visí, jako pavučina na stvolu vzrostlé květeny a lapá mé zoufalé, nešťastné pohledy.
Nikdy jsem si neuvědomila, jak je jeho na první pohled rutinní práce plná nebezpečí. Jak každý jeho krok obepínala bezpečnostní pravidla a jak měl ruce svázané všemožnými zákony, mezi něž nepatřily jen ty nejznámější, fyzikální a jak se asi musel cítit, když při ní přišel o článek malíčku. Bral to jako zradu nebo jako ránu osudu?
Mohl za to vůbec osud, nebo jen krutá slepota, která ho obepínala víc a víc a přesto se nechtěl svého živobytí vzdát?
Nikdy jsem nevěnovala přílišnou pozornost všem těm věcem, které mi říkal a přece bych si je teď tak ráda vybavila, ale nemohu. A tak vzpomínám jen na to, co mi má mysl dovolí a halím se do těch vidin jako do pápěří. Jak jsme spolu šli po ulici a já ho vedla, když již neviděl, jak se snažil nevzdávat svůj boj až do posledního utrápeného vzdechu...
Když umíral, nikdo u něj nebyl.
Byl sám, v chladné, desinfekcí páchnoucí nemocnici, bez blízkých a já si doteď vyčítám, že jsem tam nebyla a nemohla ho držet za ruku. Možná je lepší, že si ho pamatuji takového, jaký byl a ne jako trosku, napojenou na desítky zlověstně blikajících a pípajících přístrojů... ale přesto: nikdo by neměl umírat sám.
Nikdy na něj nezapomenu. Nezapomenu ty modré oči a rozčepýřené vlasy, které jsem s oblibou myla a vytvářela na nich všelijaké bláznivé účesy, až se naoko zlobil. Nezapomenu ty písně, které mi tiše broukal ani na nic, co mne tvrdohlavě naučil. A pokusím se zapomenout na všechny ty hrozné věci, co říkal, když nemoc postoupila. Stejně to již nebyl on, byl to jen blázínek uzamknutý v lidské skořápce. Jeho pohled byl jiný tak jiný, že jsem někdy až nevěřila, že je to ten starý dobrý veselý človíček, kterého jsem znala.
Když jsem ho viděla naposledy, v jeho tváři se rozlil tak spokojený úsměv po zaznění mého hlasu, že ani nemohl pořádně promluvit. Sevřela jsem jeho dlaň do svých a jen seděla a tiše mu vyprávěla různé hlouposti, jen aby věděl, že jsem na něho nikdy nezapomněla a že na něj ani nikdy nezapomenu.
Tak moc mi chybíš...
Konec...
Tuto povídku věnuji na památku mého dědečka, Tomáše Rendla, báječného muže, kterého 13. ledna 2010 pokořila osm let trvající zlá choroba a který si ji již nikdy nevyslechne.
Proč věci, které mají smysl neděláme když můžeme, ale vrhneme se do nich až když už je moc pozdě...?
|
_________________ Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
|
|
| | |
AnnaE
Založen: 14. 10. 2009 |
Příspěvky: 151 |
|
|
|
Zaslal: 15.1.2010 16:12 |
|
|
|
|
Skvělá povídka. Je vidět, že ti dědeček chybí. Mě se tedy vybavil jako první Tom. Nevím, jestli je to psané o někom konkrétním, ale bylo to napsané tak procítěně. i když u tebe je to už skoro zvyk:). Fakt moc pěkná. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo píše smutné povídky.
|
|
|
| | |
|
| | |
sasadydzej
Založen: 25. 10. 2007 |
Příspěvky: 176 |
|
|
|
Zaslal: 16.1.2010 11:27 |
|
|
|
|
Jeeej, Všelísku, krááásné vzpomínkové dílko...
Vím, co jsi asik prožívala, jelikož před pár dny jsem prožívala to samé, se svým dědou, který nedávno také umřel....a stejně jako Ty, jsem z toho byla hodně smutná a špatná
Nádherné dílko...nejvíce se mi líbí pasáž, kdy tam vzpomínáš na jeho oči, nebo jak ti broukal ty známe melodie....
Moc se mi to líbilo...protože jsi částečně mluvila i za mě.....
|
_________________ Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně.
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|