AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, tuto povídku jako ve škole...
1 :-))
80%
 80%  [ 4 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
20%
 20%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 5

Dnešní noc patřila jen jim... mým vzpomínkám.
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

přiznávám, že z této povídky mám docela dobrý pocit Embarassed málokdy píši o Tomovi, ale tentokrát jsem na něj zavzpomínala.. Smile Snad se Vám bude tento drobek líbit! Patří úplně všem, ale o špetinečku víc přece jen milé Kájce, vždyť jde o jejího milého modroočka Smile

Woxys


------------------


Dnešní noc patřila jen jim... mým vzpomínkám.




Umírám každou buňkou svého těla, umírám v pomalé, kruté agonii, jejíž utrpení nemůže pochopit nikdo jiný, než ten, kdo si tohle sám prožil.
Kdo jiný by dokázal rozumět pocitu zrady, který se vás zmocní uprostřed ulice, přiměje strnout -
- a nepustí vás, dokud si v hlavě jako modlitbičku nezopakujete všechny milníky společné minulosti: datum první schůzky, hodinu, na níž jsme následující večer objednali večeři (jaký byl název restaurace? Číslo stolu? Kruci... co si vlastně dala? Ach, obyčejné kuřecí medailonky. A měla na sobě to úžasné béžové sako...), den, kdy jsme se poprvé milovali, vzor noční košilky, ve které mi to ráno oznámila, že čeká naše dítě, bláto na jejích botách, jež si nestačila umýt, když utíkala k autu, aby odjela na vyšetření.
V takovou chvíli se musíte přesvědčit, že to pořád znáte, stále si vše pamatujete do sebemenších podrobností. Pak teprve můžete udělat krok vpřed, v duchu ubezpečuje tu, která už nežije, o své věrnosti. Neboj se... stále jsi se mnou. Nic jsem nezapomněl. Nesu si tě v duši...

Zamrkal jsem a protřel si koutky očí: bylo půl třetí ráno, pozdě i na mě.
Kuchyní mého bytu, kde jsem seděl v pyžamu, se rozléhal jedině tikot hodin a tlumené hučení sousedovic myčky (zase ji pustili na noc, sobci!).
Vlastně nevím, proč jsem si ještě uvařil kávu, do jejíž studené hladiny teď nořím kovovou lžičku. Asi jsem jen mínil zaměstnat ruce. Nechce se mi spát, kofein nepotřebuji. Rád bych ještě přemýšlel a téma je nasnadě.
Ono je teď v mém životě hodně témat...
Ale... proč chybí ty nejdůležitější?


,,Miláčku... Eleno...“
Rty se jí zvlnily v jemný úsměv: zvedla se na loktech, nahá a krásná. Musela celou dobu čekat, až se vrátím z práce.
Kousl jsem se do rtu, vyčítaje si, že jsem se rozhodl dokončit ještě poslední spis: mohl počkat do rána, nebo jsem ho měl dát Semirovi!
,,Pojď sem, Tome,“ řekla tiše, bez jakéhokoliv zvláštního zabarvení tónu. Mně ale stačilo slyšet její hlas a srdce mi bušilo, jako kdybych byl v té nejkritičtější fázi nebezpečné akce.
,,Vždyť jsem tu.“ Znenadání mi přišlo divné, že já jsem oblečený a ona na sobě nemá jediný kousek oděvu: připadalo mi to jaksi... nepatřičné, vykořisťující, nespravedlivé. Natáhl jsem se pro deku, aby jí poskytl azyl před mými loupeživými pohledy, ale ona, uhodnuv mé úmysly, mi zadržela ruku.
,,Počkej...“
Polkl jsem a nechal ji, aby mi vedla dlaň na svůj podbřišek: jakmile jsem pod rukou pocítil její kůži, roztáhl jsem prsty a zavřel oči, vzrušený na nejvyšší míru. Číhal jsem. Žádný lovec ještě nečekal na fantastičtější kořist. Žádná nemohla nehradit to jemné cuknutí, které jsem ucítil pod bříšky prstů... ,,Eli...“
,,Bruno,“ přisvědčila, tvář naplněnou štěstím. ,,Kope... dneska začal!“
Knedlík v krku. ,,Eleno...“ nedokázal jsem opustit nádheru jejího zakulacujícího se bříška: jen levačkou jsem jí přejel po lícíchi v gestu toho nejupřímnějšího poděkování, jakého jsem byl schopen. Hladil jsem ji po jemné pleti a ona se ke mně přitulila, přidávaje svou dlaň k mé pravé: společně jsme hlídali naše dítě a v myslích splétali klubíčko představ a plánů o jeho budoucnosti, o naší budoucnosti...



Přece vůbec neměla jemnou pleť, pomyslel jsem si a vyndal lžičku z hrníčku, pokládaje ji na podšálek. Ač používala všechnu tu drahou kosmetiku, měla pokožku suchou a trápila se tím. Když jsem ji polaskal, zůstávaly mi na prstech droboulinké šupinky kůže....
Ale co na tom?! Byla to její kůže, milovaná, zbožňovaná.
Posvátná.
Copak záleží na čemkoliv jiném?

Prudce jsem se zvedl, abych kávu, viníka toho všeho zamyšlení (všimli jste si, jak dobře se dá zadumat, když něco mícháte? Zvláštní...) spláchl do odpadu. Studenou ji nepiji, nemám ji rád. A mikrovlnku se mi bůhvíproč nechtělo zapínat.
Cestou zpět jsem sáhl po kožené aktovce, kam jsem si odpoledne srovnal akta na zítřejší přednášku na akademii.
Poprvé jsem ucítil, jak mi něco zacukalo v koutcích – a ač to byl jen cynický úšklebek., i tak mi dalo práci takovou nepatřičnost zadržet.
Já a přednášky...
Řekl by to do mě někdo ze stanice? Asi jen těžko. Učitel Kranich. To zní... děsně hloupě.
Ještěže mě na škole oslovují hodností...

Pod sebou jsem ucítil tvrdost sedadla židle – až jsem překvapeně zamrkal, kam mě v nepřítomnosti mého ducha odvedly nohy. Mířil jsem přece do ložnice, ne?
Tak dobře, ještě spát nebudu.
Vzdychl jsem, vytahuje z tašky štos papírů: no ano, čtvrťáky zítra čeká další lekce z pátrání po ukradených autech. To zase bude něco...
Je zajímavé, že pokud chce někdo jako já na akademii přežít, musí se obrnit, musí si vybudovat vlastní... štít, aby čelil tomu, co u těch mlíčňáků tak bolí – lhostejnosti. Jim je naprosto jedno, co jim tam vykládám. Jejich nezájem visí ve vzduchu jako trávený mrak a já někdy cítím, jak se mi svírají klouby prsů v příšerném rozčarování.
Jak máme mít dobré nástupce, když se o naši práci vůbec nezajímají?
Nejde, kruci, o klukoviny, jako jsou pod lavicí hrané piškvorky.
Je to daleko horší. Oni nemají sebemenší touhu dozvědět se více o tom, jak být dobrým policistou, jak naplnit své povolání v úctě k právům a bezbřehé lásce ke spravedlnosti.

Že pochoduji po místnosti, jsem si uvědomil, až když mě začaly zábnout nohy: pro bosá chodidla nebyla plovoucí podlaha moc příjemná. Ale co. Alespoň neusnu.
Jakoby za odměnu pro mou vytrvalost mi vzpomínkou zamihotal plamínek postaršího obličeje. Můj profesor z kadetských let, doktor Kelner.
Teď jsem si úsměv nevyčítal, tenhle muž si ho zasloužil.


,,Policista...“ ač se stařeček namáhavě vlekl, nikoho z asi pěti desítek přihlížejících kadetů nenapadlo třeba se jen posměšně ušklíbnout. ,,Policista musí umět přemýšlet.“
Davem studentů zahučelo, jak se chystali začít diskutovat, co tím přednášející myslel – tomu však stačilo jediné zvednutí ruky, aby padesát hrdel zmlklo, čekaje na upřesnění.
,,Pokud chce být člověk dobrý policista,“ usadil se bělovlasý děd na židli, ,,musí být filosof. Pozor!“ zarazil možné námitky hned v počátku. ,,Říkám DOBRÝ, skutečný policista. Na to, abyste šaškovali v ulicích a mávali pistolí, vám skutečně stačí jen vychodit všechny přednášky na škole a mít dobrou mušku. Ale není to dost na to, abyste pochopili, o co ve vaší práci vlastně jde. A bylo by smutné nerozumět smyslu své profese, ne“ Usmál se, vědom si toho, že mu třída visí na rtech. ,,Dobrý policista považuje za nejvyšší svátost svou povinnost. Povinnost strážit spravedlnost, společenský řád, slabé, bezmocné – ale i bohaté a arogantní, pokud se zrovna jim děje bezpráví. Policista musí mít v krvi nutnost milovat a za každou cenu chránit ideál....“
Napjatě jsem ho sledoval, doslova svého učitele hltaje očima. Byl velice vyhublý, sešlý, měl vpadlá ramena a věkem vyklenutá záda vypovídala o problémech s páteří – přesto mě napadlo, že mu policejní uniforma, již si na každou hodinu oblékl, sedla daleko více, než mnohým jeho kolegům ve sboru.


,,Měl jste pravdu, pane doktore,“ přešlo mi přes rty, až jsem se samotný podivil své melancholii. ,,Dobrý polda musí být filosof. Jsem... jsem rád, že nevidíte ta děcka, která sedí v lavicích akademie teď.“
Studenty bez ideálů, bez hodnot – jen s touhou co nejrychleji držet v rukách frajerských chlad pistole, nebo na úplatcích vydělanou bankovku. Pro práci policisty se rozhodli z frajeřiny, naivity, touze pro prospěchu, nebo dokonce z nouze – ale copak se, sevřel jsem dlaň v pěst, může stát dobrým policistou někdo, kdo tam šel prostě jen pro pravidelný plat?
Policista a filosof...
Hruď mi zatížil smutek. Připadá mi, že já a Semir jsme asi ta poslední generace kadetů akademie, která chápala, že filosof není někdo, kdo je celé dny i noci zahrabaný v knihách a studuje pro vlastní studium, bez účelu. To je dnešní představa milovníka moudrosti.
U nás to bylo a je jinak, pokýval jsem hlavou a konečně jsem pocítil alespoň maličko hřejivosti. Vždycky jsme se rvali o úkoly, o povinnosti. Milovali jsme naši práci, přemýšleli o jejím smyslu, byli pyšní na ideál, který se skrýval v našich služebních průkazech. Služebních. Sloužíme spravedlnosti – může být něco víc?

I já v tom pokračuji, utišil jsem honem výčitku, že jsem v té práci nechal kolegy samotné. Pokračuji v ní jen na jiné úrovni – copak jsem snad mohl dál chodit na služebnu? Přijít druhý den po Elenině pohřbu do kanceláře a dělat před Semirem a šéfovou, že se nic nestalo?
Stalo se, zalila mě zase hořkost. A nedá se to odestát.
Tak se z vrchního komisaře Kranicha stal jeden z fráčků ve sborovně Kolínské policejní akademie. No, však bych si nestěžoval, kdyby ta děcka alespoň trochu jevila zájem, kdybych si nepřipadal, že mluvím do větru! Je těžké učit někoho, kdo se, jakmile se k němu otočíte zády, v anonymitě davu hlasitě vysměje slovům, která jste před pár vteřinami vyřkli s nejhlubší posvátností.
Semir by je srovnal, cholerik, napadlo mě.
No jo, Semir...
Nemohl jsem si pomoci – stačilo se natáhnout a v dlaních jsem držel dva drobné kamínky mozaiky života svého parťáka: v levé jsem měl Turkovou rukou příšerně naškrábané svatební oznámení a v levé fotku, kterou mi poslal na památku svého velkého dne.
Bombardoval mě maily a dopisy, kamarád. Uculil jsem se. A nikdy nezapomněl dodat, že chápe, že neodpovídám... ale že on napíše zase.
S povzdechem jsem otočil snímek, na němž v kvádru vyšňořený parťák objímal zářící Andreu – na zadní straně bylo jen lakonické ,,škoda, že ses neobjevil.“.
Hodil jsem jak pozvánku, tak fotku na stůl, dávaje ruce za hlavu. ,,Ale já tam přece byl, Semire...“


Zasykl jsem, jak mě do kůže píchl ostrý kus omítky zdí, o niž jsem se opíral. Připadal jsem si tak trošku jako šmírák: koneckonců, kým jiným jsem byl, že.
Hleděl jsem na všechno to veselí kolem, na květinami ozdobené schody, zástup veselých svatebčanů, mezi nimiž jsem poznal Hotteho, který měl patrně dost upito...
A pak jsem uviděl jeho.
Vyšel ze dveří, aby se teatrálně poklonil při potlesku, jímž jeho i novomanželku zahrnuli přátelé: jen vycenil své dokonalé zuby a přitáhl si Andreu k sobě k polibku verze snad ještě vášnivější, než jakou předvedli před chvílí při sňatku.
Skousl jsem ret. Jít, či nejít...?
Semir ženu pustil, předávaje ji do péče o něco staršího černovlasého muže, snad... ach, určitě nového parťáka. Sám postoupil dopředu a rozhlédl se, očima přejížděje vše kolem sebe.
A já v tu chvíli věděl, byl jsem si jistý do poslední molekuly masy svého těla, že se dívá po mně, hledá mě v davu.
Rychle jsem zajel zpět, kryje se rohem domu. Už jsem se rozhodl.
Nepůjdu za ním.
Má svůj život, své štěstí. On Andreu o ruku požádat stihl...
Já Elenu ne.
Nemohu dovolit, aby můj vztah k Semirovi poskvrnila závist.
A ta byl se z temných, kaných vod jezer mé hořkosti a ukřivděnosti zcela jistě vynořila.


,,Byl jsem tam s tebou, parťáku,“ pokýval jsem hlavou a pranic mi nevadilo, že mluvím k nehybné, mrtvé tváři fotografického snímku. ,,Přece bych nevynechal tak důležitý milník ve tvém životě...“
Miloval jsem Semira z celého srdce.
Ach, už vidím, jak jste se ušklíbli a ústa se vám kroutí, abyste vyslovili nějakou ironickou poznámku. Ne. Tak jsem to nemyslel. Ten... mladý kluk mi prostě nebyl jen parťákem, na kterého jsem se mohl kdykoliv spolehnout, chápete?
Spolku jsme udržovali plamínek přátelství a bratrství – bratrství, které nebylo založeno na něčem tam banálním, jako je společná krev, nýbrž na stejných hodnotách, ideálech a povinnostech.

Drásá mě, že o těch časech mluvím v minulém čase. Bolí mě, že jsem to byl já, kdo pouta, do jejichž pevného navázání jsme já i Semir vložili tolik vůle, úsilí i energie, zpřetrhal.
Jenže já musel.
Elena byla láska, ke které se pojila nejen oddanost, ale i má ohromná touha: s ní jako bych poprvé cítil, jaké to je, milovat. A možná, že u předchozích vztahů to byla skutečně jen přelétavá, pomíjivá zamilovanost. Ta můj silný svazek s Elenou pouze kořenila. Víc jsem jí nedovolil.
A možná jsem měl – možná jsem měl prožít všechno, co nám těch pár měsíců mohlo dát, abych teď nemusel tolik litovat.
A vzpomínat s takovými výčitkami na její smrt....


Neustále se mi vybavuje ten poslední obraz Elenina života: a nevstupují do něj šedivé odstíny zamlžení, kdepak! Jeho barvy jsou stále jasnější a kontury teď tak ostré, že mi řežou kůži, cévy, ryjí do srdce celou elegii vší té hrůzy, jež mě potkala.
Víte, jaké to je, když se bojíte zavřít víčka?
A nejen v noci. Ach, kolikrát jsem se vzbudil vlastním křikem a pak se odpotácel do koupelny, klesl na židli před zrcadlem (kruci, kruci... tam sedávala ona, když si ráno malovala oči a já ji vždycky strašně popoháněl, aby si pospíšila... Měl jsem tam sednou k ní a prostě pozorovat ty její fantastický pohyby... já.. hlupák!) a zíral na svou tvář s otázkou, čím jsem si to zasloužil?
Ne, nešlo jen o sny. Kolikrát stačilo mrknutí, aby se plocha víček změnila v plátno té příšerné scény.
Pane Boschi, chcete inspiraci pro svůj obraz Pekla? Mohu vám ho popsat, celý zpaměti. Nebojte, nevynechám jediný detail -. vždyť to mám vše před očima. Její postavu, to rychlé ohlédnutí, úsměv zpoza volantu.... a pak výbuch a plameny, které mi ji navždy sebraly.


Pořád mi říkali, že ji to nebolelo.
,,Zemřela rychle, víš?“ špitl Semir a tiskl mi rameno – jeho jediného jsem neodmrštil. ,,Vůbec nevěděla, co se děje.“
Nevěděla, souhlasil jsem v duchu. A proto taky neměla ani vteřinku na to, aby se se mnou rozloučila úsměvem, pohledem očí, nebo nějaký sebedrobnějším gestem. Kdybych jí alespoň mohl dát sbohem: někdy jsem si představoval, jak ji, umírající, tisknu v náručí a lapám po jejích slovech jako po životadárném vzduchu. Alespoň minutu, kdybych měl... chviličku... na rozloučení, na luxus naposledy zažít, jaké to je, když se hýbou její rty, rozšiřuje chřípí, mrkají oči. I za cenu její bolesti...
Bože můj.
Nenávidím se za své sobectví.



A dost.
Zvedl jsem a vůbec se nepodivil, když mě místo jistých kroků podrazilo zavrávorání: chytil jsem se opěradla židle, koncentruje síly, abych vůbec došel do postele.
Muselo být tak okolo čtvrté. Nevím, na hodinky jsem se pak už nedíval.
Přešel jsem do ložnice a klesl na lůžko, zakrývaje se peřinou: pohled mi padl na svítící radiobudík, který mi drze prozradil, že už je půl páté.
Uniklo mi zasténání. Za dvě hodiny vstávám, kruci...
Položil jsem hlavu na polštář a zavřel oči. Dnešní noc bude dobrá, vím to. Když jsem dlouho vzhůru, unavím se, nic se mi nezdá a já jsem na tom ráno lépe.
Tak tedy...
Pořádně jsem se zachumlal, pootevřeným oknem sem vnikal studený podzimní vítr.
Tak tedy spát. A ráno vstříc novému dni mého nového života.
I když bude, tak jako všechny dny od mého odchodu z Dálniční policie, protkán bolestnými vzpomínkami...



Konec....
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
RE:
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
U téhle povídky jsem fakt brečela dojetím........Bylo to úžasné.......při tom úžasné je na tuhle povídku dost slabý slovo.....
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Moudrý Woxýsek napsal:
    ,Dobrý policista považuje za nejvyšší svátost svou povinnost. Povinnost strážit spravedlnost, společenský řád, slabé, bezmocné – ale i bohaté a arogantní, pokud se zrovna jim děje bezpráví. Policista musí mít v krvi nutnost milovat a za každou cenu chránit ideál....“

    Tohle se mi vážně děsně líbilo...a neplatí to jen o policistech, že? Smile

    Mohla bych toho zkopírovat víc, ale ty víš, proč to neudělám...tohle mne prostě zaujalo.

    Povídka, ty vzpomínky, tak provázané...Elena, Elena, Semir, Elena, Semir, Dp, Semir, ... je vidět, co mu schází, jako většině to, co nemůže dostat...
    každý máme svou Elenu a Semira Sad


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Moooc děkuji za komentář!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Plním slib! :)
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Shocked Shocked Shocked Shocked Shocked

Wox, tak tohle bylo fakt úžasný! MOc mě zaujala myšlenka, že tak běžné věci, jako je rozhovor, líčení před zrcedlem, které většina ere jako samozřejmost, že si v tu chcíli neuvědomí, že je to naposledy! A přeci! Po ztrátě milovaného člověka... Je to fakt luxus, který si nemůže pozůstalý dovolit! Crying or Very sad Crying or Very sad

Moc krásný to bylo, souhlasím s Fí, že dnešní kadeti... No, raději nebudu mluvit, možná tušíš proč! Wink

Zajímavé sledovat, co se mu honí hlavou, jak vzpomíná na ty, kteří mu chybí, které by rád viděl, co všechno se změnilo jednou vteřinou! Sad Sad

Úžasná povídka! Exclamation Very Happy Wink Shocked

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Vojta


Založen: 26. 06. 2009
Příspěvky: 34
Odpovědět s citátem
Woxys, tvou povídku hodnotím 1.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
díky všem za komenty a Vojtovi za hodnocení, potěšily! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dnešní noc patřila jen jim... mým vzpomínkám.
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma