| Epizoda II - Zjevná hrozba (Všel a Wox útočí!) | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 12.8.2008 22:54 |
|
|
|
|
Ahojky
Všel a Wox se zase po roce sešly v Mostě a při svých dobrodružných výpravách se jim v hlavinkách zrodilo toto dílo. Ne, tentokrát nepůjde o jogurty! Ne ne ne! Tentokrát to bude mnohem drsnější! Ano, půjde o vše. Půjde totiž... o mužnost!
Doufám, že jste patřičně nalákání, že se Vám povídka bude líbit... a že nám třeba necháte komentík
Vaše Všelinka a Woxys!
-----------------------------------
Epizoda II - Zjevná hrozba (Všel a Wox útočí!)
Bylo léto (typická klišé věta na úvod, že?). Slunce pražilo, až se asfalt na dálnicích roztékal a na kapotách nebohých aut se dala smažit volská oka. Celé Německo se pod tímto náporem vrhlo do roztoužených náručí vysněných dovolených a nejinak tomu bylo u našich milých, rozmilých komisařů. Semir Gerkhan a Tom Kranich se v tomto parném počasí rozhodli, že si vyberou dlouho spořené volno a vyjedou si na dovolenou: k nevelké radosti jejich přítelkyň, Terezy Wox a Karoliny Kaiczowské, však začali plánovat pravou, nefalšovanou pánskou jízdu. A aby to Petře Allerlei nebylo líto, přibrali s sebou i blaženého Hartmutta, rozradostněného vidinou ryzí akce. Co však zrzavý technik netušil, pánové, rozčarovaní jeho zjemnělostí, se rozhodli udělat z Nielse pravého chlapa se vším všudy.
Jak se rozhodli, tak udělali. Jako lokace extrémně drsného výcvikového tábora měl posloužit Bavorský les, který skýtal pravou divočinu, plnou dravých šelem a lítých bestií, které společně s čerstvým vzduchem a absolutní samotou z mužů křešou to nejlepší a dělají z nich pravé ocelové chlapy. Aby se muži oprostili od civilizace i od svých plechových miláčků (!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!), rozhodli se pro pro ně netypický dopravní prostředek: sraz byl na hlavním kolínském nádraží...
*
„Wooooooooooox,“ zaúpěl Semir zoufalým hláskem, „mám si přibalit i slunečník?“
Na pohovce se válející blondýnka se ušklíbla: „no jestli jedeš na Tahiti, tak určitě.“
„A mikrovlnku?“ hodil očima po bílé bedýnce, andělsky po něm mrkající z kuchyně. „Minule jsme ji s Tomem neměli a museli jsme si ohřívat pizzu v podpaží!“
„No jasně, vem si třeba i DVD přehrávač, pokud vám tam Hartmutt z větví a kamenů sestrojí dynamo,“ zaťukala si pobavená Tereza na čelo, připomínajíc tak drahému komisaři fakt, že v hlubokých lesích jaksi chybí elektřina. „A vůbec: neměl to být drsný tábor? Nic pro paďoury?“
Semir po přítelkyni hodil zlým pohledem, mávl půvabnou pracinkou a pustil se do dalšího balení sám: tajně mezi své značkové a jistojistě na vrcholu pomyslného módního žebříčku umístěné svršky skryl plyšového medvídka, šeptaje mu nenápadně do hebkého ouška: „přece bych tě tu nenechal samotného?“
*
Tom Kranich měl strategii úplně jinou. Věren plánu, že se jede do divoké přírody, rozhodl se pro malý, sportovní batoh. O pár minut později však zjistil, že to není zrovna ten nejlepší nápad. Na baťůžku, ve kterém dlel pouze spacák, halogenová baterka a teplé ponožky, pomalu, ale jistě praskaly švy, když Toma napadlo, že by měl zvážit i jiné podmínky, než krásné počasí: může přijít déšť, sníh, písečná bouře, malárie! A tak popadl pláštěnku, sněžnice, burku a moskytiéru...
„Miláčku, přines mi ještě jednu igelitku,“ zaškemral, zcela ztracen v moři tašek z plastu. Bursík by neměl radost...
„Tady ji máš,“ odsekla Karolina, známá to ochránkyně přírody a hodila komisaři šustivý pytlík na hlavu. „Zajímalo by mě, co v těch taškách ještě NEMÁŠ. A jak to vlastně chceš všechno pobrat.“
„No,“ škytl modroočko, „ty mě přece hodíš autem na nádraží, ne?“
Karolina si neodpustila rýpnutí: „a neměla to být PÁNSKÁ jízda?“
*****
Před nádražní budovou zaskřípěly brzdy: to Petra Allerlei prudce dupla na pedál, až se zrzavému technikovi zježila bradka.
„Peti,“ zakoktal roztřeseně, „mohla bys být něžnější? Lucy je křehká... a citlivá!“
„Mohla,“ ucedila zelenoočka skrz zuby, „ale to bys mi nesměl pořád kecat do řízení. Jak se mám soustředit, když tady pořád kvílíš?“
Hartmutt pokrčil rameny. Rozloučil se s přítelkyní a ještě, než mu zmizela z očí, za ní zděšeně kvíkl pár nepostradatelných rad, jak se starat v době jeho nepřítomnosti o Toyotin lak.
Oba komisaři již stáli na peŕóně, a když spatřili, že k nim míří vysoká, útlá postavička, spiklenecky na sebe zamrkali: výchova mohla začít. Jejich spokojené úsměvy však pohasly, když spatřili Hartmuttovo zavazadlo. Miniaturní batůžek se na Nielsových zádech naprosto ztrácel a vytvářel dojem, že s sebou technik vůbec nic nemá. Muži zalapali po dechu.
„Harty,“ zasípal Semir, „jedeme na čtrnáct dní, ne na pět minut!“
„Já vím,“ usmál se rezek tajemně a napřímil se, jako by spolkl pravítko. „Mám tam vše, co potřebuji.“
,,Ale…“
,,Uvidíte.“ Harty zvedl ruku, ve tváři nadpozemsky spokojený výraz.
Oba komisaři jen bezmocně pokrčili rameny, v dušičkách i trošinku škodolibosti: pokud bude křehké bílé princátko Niels spát na tvrdé zemi bez spacáku, výcvik na pravého chlapa bude tím drsnější.
V ten moment nádražní rozhlas zachraplal něco v tom smyslu, že se do stanice blíží vlak právě s tím číslem a směrem, po němž trojice fešáků toužila: vzápětí již na jejich nástupiště dosupěla ohromná lokomotiva.
,,Tak, dobrodružství začíná!“ pronesl Semir slavnostně, hrudníček hrdě vypnutý. ,,Pojďme mu vstříc!“
,,No jo,“ podrbal se na hlavě poněkud zneklidnělý Tom, zíraje na obludu spojených vagónů, které spolu s ostatními muži viděl tak leda ve chvílích, kdy před nimi ve svých plechových miláčcích těsně, sebevražedně přejížděli na přejezdech, nebo je při odvážných honičkách za zločinci odvážně přeskakovali. Pohlédl na masu železa a polkl. ,,Ale kudy se tam vlastně leze?“
„Uf,” oddechl si Tom, když se jeho pozadí dotklo nepravou kůží potažené sedačky, která snad, jako celá vlaková souprava, pamatovala ještě doby, kdy byl do ní místo lokomotivy zapřažen valach. „Konečně klid.”
Niels se Semirem rychle přitakali: trojici moderních Indianů Jonesů trvalo celou věčnost, než se v soupravě zorietovala a konečně po krátké poradě (a popletení si dveří do dalšího vagonu se záchodky) usoudila, že mají zaujmout místa právě v důvěru nevzbuzujících kupé.
Jakmile nad vlakem zvítězili, jejich nálada rapidně stoupla, stejně jako jejich na moment ke dnu sražené mužské sebevědomí.
A zatímco se Semir s Tomem s krvelačnou chutí zakousli do z domova donesených svačin, Hartmutt si na nos důležitě posadil čirá skla a s nebetyčným zaujetím se jal oťukávat vše co viděl miniaturním kladívkem, které do té doby ukrýval v bundě. Ani trochu si nevšímal zvídavých pohledů jeho kolegů... ani vyděšeného výrazu stařenky, která seděla naproti nim. A když se vsoukal do uličky, s úmyslem prozkoumat jak se s problémem podlah poprali šikovní mechanici, stařenčin syn vstal. Prokmitl se kolem zrzka a zmizel na konci vagónu.
„To jsem blázen,” popostrčil si geniální, leč z měřítek sociální normálnosti vytržený zrzeček brejličky a zvědavě ohmatlával kovovou páku, „co je tohle za slitinu?”
„To je hlavně záchranná brzda, ty chytráku!” zavřískl Tom a rychle Nielsovi ručku strhl dolů, aby se nestalo neštěstí. „Viděl jsem to ve zprávách!”
„Hartmutte Hartmutte,” zakroutil hlavou Turek, jemuž ještě rychle bilo srdce nad představou, že by vlak mohl prudce zabrzdit a on se svým fešným čumáčkem rozmáznout o zeď. Ten Niels! Vidno, že mu výchova jen prospěje. „Ty jsi jak malý děcko, taky musíš všechno ošahávat.”
„Ty bys tam ani nedosáhl,” vyplázl na něj zhrzený technik růžový jazyk a chystal se vše doplnit slovy o nutnosti vědeckého poznání všech aspektů vesmírů, když mu na útlé ramínko dopadla ruka tak těžká, až křehký mladík poklesl v kolenou.
„Vážení... tak co se tady děje?!”
Policista, doprovázený průvodčím, se usmíval tak sladce, až z toho Kranich dostal nefalšovanou křeč. „Ty, Semire,” špitl směrem k parťákovi, „tohle se mi nějak nezdá...“
„Mně taky ne... tenhle kukuč hází Miller, když rozdává pokuty. Echrm,“ odkašlal si Turek a úsměv nonšalantně oplatil, „děje se něco?“
„Zda se něco děje?“ posunul si strážník čepici více do týla. „Na to jsem se chtěl zeptat já vás. A teď prosím... mohli byste všichni tři,“ ukázal náhle vytasenou zbraní postupně na oba komisaře a na zaměstnance KTU, „dát ruce nahoru a,“ zavrněl, „vystoupit si?“
*****
„Aha... hm... och... achich? Ou... Tak dík. Ahoj.“
Policista, který položil sluchátku služebního telefonu, se zdál být skutečností, že nechytil bandu pasažéry vlaku avizovaných teroristů upřímně zklamán. Otočil se tedy k vazební cele, kde za mřížemi se schýlenými hlavami seděli tři zbědovaní krasavci a založil ruce na hrudi. „No,“ mlaskl otráveně, „vypadá to, že jste teda mluvili pravdu.“
Ale stejně, přimhouřil strážce zákona zrak, stejně je ten Turek nějakej podezřelej: možná ne tady, možná ne teď... ale jednou v Německu něco do vzduchu určitě vyhodí.
„Říkáme to celou dobu!“ zanaříkal Tom. „Tak už nás pusťte...“
„Jsme vaši kolegové!“ došla Gerkhanovi trpělivost. „Můžete si to lehce ověřit! Zavolejte naší šéfové! Nebo státní nadvládní!“
Svědomí celou dobu tiše zpytující Hartmutt zakvílel jako přišlápnutý dikobraz.
Ne, zavrtěl hlavou policista nevěřícně. Taková skvadra nýmandů nemůžou být teroristi.... ani kdyby sami chtěli. Pokrčil rameny a odeml celu. „Tak můžete jít, pánové... a příště se ve vlaku chovejte normálně, prosím.“
„Jistě!“ slibovali jeden přes druhého a chytali se krosen: mínili zmizet dřív, než dorazí novináři, přesvědčeni o zadržení sebevražedných útočníků těsně před atakem. „Už budeme hodní. Nashle!“
„Tak to počkat,“ zarazil je muž v uniformě, masitý obličej rozzářený škodolibým úsměvem. „Pokud vím, tak jste si v tom vlaku nekoupili lístky...“
„Tak a jsme švorc!“ zuřil Gerkhan, kráčející tak rázně, jak jen zvládly kmitat jeho malé nožičky. „Blbá pokuta!“
„Já myslel, že už jsou v jedenadvacátém století vlaky zadarmo,“ zahuhňal Tom a posunul si krosnu na zádech. „No, alespoň... nás to donutí k tomu pravému zálesáctví!“
„Ano!“ odvážil se zase ozvat Hartmutt. „Budeme jíst jen to, co sami najdeme, nebo ulovíme!“
Dvojnásobný smrtící pohled ho přesvědčil, že má opět mlčet.
„Heleďte,” zavrčel Turek a pohodil hlavou, „do Bavorského lesa už nedojedem. Tak co kdychom to zalomili v prvním háji co tu uvidíme?” Oboum osloveným nezbylo nic jiného, než poraženecky přikývnout: co noha nohu mine se pak šouravým pohybem kodrcali po neoznačené polní cestě, vedoucí přímo k jejich vysněnému místu.
Plahočili se dlouho.
Chudáčci měli boty plné prachu a špíny. Do očí se jim sypal pyl, traviny všude kolem v nich vyvolávaly v jejich na město navyklých tělech sennou rýmu a bodláky se jim lepily na oblečení.
Stálo to však za to. Za posledním metrem, poslední houštinou... se jim zjevil ráj. Plácek, vystlaný zelenou travičkou lákal k poležení, okolo stojící borovice se mísily se smrky a břízkami a vytvářely tak příjemný stín a říčka s průzračnou vodou slibovala nejen skvělý pitný zdroj, ale především skvělé koupání.
„To je krása, že?“ hlesl dojatý Kranich a vysmrkal se - ne že by byl dojat tak moc, ale jeho sliznice byla skutečně pod silným náporem alergie.
„Ano, vydechl Turek a odhodil tašku za zem, smířilivě se usmívaje na technika, co si vše okolo měřil mrkajícími modrými očky. „Tak co? Vybalíme stan?“
Zarazili se.
Pohledy jim bloudily po obličejích přátel a rty se bály vyslovit tu otázku.
„A... kdo měl vlastně vzít stan....?“
Nieček začal mávat dlaničkami o velikosti tácků na klobásy ve stylu Johnyho Duháka: „Já jsem z obliga! JÁ JSEM Z OBLIGA!!! Mě jste vzali jako posledního!“
„Má pravdu,“ zavrčel temně Kranich. Jeho a Nielsovy oči se automaticky stočily na mrňavého Turka, který se náhle zdál o několik decimetrů menší, velikostí připomínaje zakrslý exemplář džungarského křečka. „Nevíš o tom něco, S-e-m-i-r-e-č-k-u m-i-l-e-n-ý?!“
Nebohý přistěhovalec z anatolské pustiny zašvidral nožkama v trávě, která uvolnila další mrak alergenů, až se všichni tři měsští borci jako na povel rozkýchali natolik, že by je na své klinice milostivě přijal i doktor House. „Když já,“ spustil mezi kýchanci, „když já jsem balil daleko důležitější věci,“ bleskl mu hlavou SUPER ÚČINNÝ GEL NA LESKLÝ A BOHATÝ KNÍR, pro který jel ještě na poslední chvíli do města, „stan mi URČITĚ měla připomenout Wox!“
„No jistě! Zase je za tím ženská!“ rozohnil se Tom spravedlivým hněvem. „To je tím, že nám do toho balení tolik mluvily! Pravý MUŽ si sbalí vždy jen to nejnutnější... a pak přijde žena a začne do všeho lifrovat! PROČ myslíte, že mám TOLIK igelitek??“
Niels se poškrabal na bradce (ne, nevybíral si blechy, opravdu ne...): dostal totiž nápad. Zatímco pánové diskutovali o dokonalé mužnosti mužů a o příšerných organizačních schopnostech žen, vytáhl z kapsičky své zelené bundičky maličký metřík a puntičkářsky začal vyměřovat plácek. Pak zdvihl svá andělsky modrá kukadla ke Kranichovi, který už byl tou dobou rozjetý jako z kopce puštěný kamion. „Igelitky jsi říkal?“
*****
„No, není to zrovna klasicky hezké, ale obydlí to je,“ okomentoval Hartmutt výtvor tří novopečených kolínských architektů.
Jako se blob Národní knihovny chystal rozplyznout na pražské Letenské pláni, tak na paloučku, který byl ještě před pár hodinami pastvou pro oči, vyrostla hrůzná stavba, před kterou s děsem utekly všechny veverky a lišky v okolí a ptáčci zpěváčci v mdlobách popadali ze stromů.
Pod taktovkou rezavého pavědce z KTU vznikla z rozpáraných igelitových tašek sešívaná plachta, kterou hošánci-šikulové pomocí tkaniček od bot a pár klacíků, poblíž ležících, přetvořili na jakž takž obyvatelný přístřešek (viz přiložený nákres A1).
Semir schoval náprstek (další nutnou mužnou věc, kterou jako správný chlap musel mít s sebou), pomocí něhož nemotorně pomáhal výrobky ze zpracovaného polyprophylenu sešít a pyšně si zamnul ruce: „tak, a pravá pánská jízda může začít!“
Ajajajajaj! Pánská jízda? Mhm. To nemůže dopadnouti dobře
|
|
|
| Re: Epizoda II - Zjevná hrozba (Všel a Wox útočí!) | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 12.8.2008 22:55 |
|
|
|
|
|
|
Amrodel
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 48 |
Bydliště: Praha |
|
|
Zaslal: 13.8.2008 13:49 |
|
|
|
|
Další výborný nápad, jak potrápit ty nebožátka
Woxys a Všeli napsal: | „No jasně, vem si třeba i DVD přehrávač, pokud vám tam Hartmutt z větví a kamenů sestrojí dynamo,“ |
hahaha, vůbec bych se nedivila, kdyby to Hartík dokázal.
Woxys a Všeli napsal: | ,,Ale kudy se tam vlastně leze?“ |
Tak jen doufám, že se jim také podaří zjistit, jak se z toho taky leze ven, aby nepřejeli svoji cílovou stanici a nemuseli v tom vlaku jezdit až do konce světa
Kdybyste tu měly hlasování, určitě byste ode mě dostaly krásnou jedničku
Chichichi, mocky se těším na další pokráčko, protože jsem moc zvědavá, jak se s tím panstvo popere
|
|
|
| | |
|
| | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 30.9.2008 16:47 |
|
|
|
|
Tak oni jednou vlakem. Takže oni užnešrotují jen hodně aut, oni přešli na celé soupravy! No jo, pokrok nezastavíš...
Hodí autem na nádraží? A neměly by ještě holky stát v pozadí a v noci bdít nad jejich bezpečím? Nenápadně jim podstrkovat snídani a ...no jo no jo...říkali DRSNÝ tábor...no jo....
Go, Nielsi, GO! Ten jeještě všechny roznese na kopytech, má v tom baťůžku nejmíň všecičko v instatní formě..trocha vody ze studánky a jedéém.
On má i kladívko..ten je prostě úúúžasnej...kladívko!!
No jasně, naši komíci (nevím, jestli to má blíž ke komisařům nebo komikům) prostě nebudou mít klidnou dovolenou. Ne a ne a Ne (to ne já, to ty dvě...prý autorky....sadistky jedny!)
manici..opravdu maniaci napsal: | Svědomí celou dobu tiše zpytující Hartmutt zakvílel jako přišlápnutý dikobraz. |
propána, že vy jste na toho ubožáčka šláply, abyste věděly, jak to zní...přece nikdo normální by nikdy...ach jo....
dvě příšery napsal: | Stálo to však za to. Za posledním metrem, poslední houštinou... se jim zjevil ráj. Plácek, vystlaný zelenou travičkou lákal k poležení, okolo stojící borovice se mísily se smrky a břízkami a vytvářely tak příjemný stín a říčka s průzračnou vodou slibovala nejen skvělý pitný zdroj, ale především skvělé koupání. |
Pohoda, klídek, malebná příroda, ...Nevěřím. Ani slovo vám nevěřím!!
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
|
| | |
|
| | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 9.8.2009 15:02 |
|
|
|
|
balil věci nebo ně(co)koho jiné(ho)?
Chudinka naše přistěhovalecká, se do něj strašně navážíte
A hele, vždycky je to na koho svést..co kdyby se v igelitkách prospali?
Harty byl zas jednou na školení u McGivera Chudáci zvěř
Ne, oni ty igelitky fakt použili..doufám, že po sobě ekostopu uklidí A mají je taky nějaké archivní, Delvita už tu nějakou chvíli není a další brzy nebudou
Tak..a jéje
Supeeer, holky, odkud jste spolu, mohly byste ještě něco stvořit, stojí to za to
Fí
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|